Archiv štítku: industrial metal

Aborym – Psychogrotesque

Aborym - Psychogrotesque
Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 8.11.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII
09. IX
10. X
11. XI

Hodnocení:
H. – 9/10
Earthworm – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoliv si (možná celkem naivně) dovoluji sám sebe považovat za člověka, který má o metalové scéně relativně slušný přehled, nemůžu prostě slyšet všechno. A tak se sem tam stane, že některé známé, ba přímo kultovní kapely naposlouchané prostě nemám. Ano, tušíte samozřejmě správně, jedním z těchto případů byli až do současnosti i Aborym z Itálie. Měl jsem o nich ponětí, matně věděl, jakou hudbu produkují, ale nikdy jsem si ještě nenašel čas na plnohodnotné vstřebaní nějaké jejich nahrávky. Jak už to tak ale bývá, vše se jednou zlomí a stalo se v mém případě i s Aborym a jejich nejnovějším počinem “Psychogrotesque”.

Možná si řeknete, jestli vůbec může člověk neznalý předchozí tvorby daného uskupení psát recenze na některou z jejich desek. Na jednu stranu máte samozřejmě pravdu, znalost předcházejících nahrávek při psaní článku jistě na škodu není, na druhou stranu však i tento “laický” přístup má své nesporné výhody… vždyť uznejte sami, kolikrát se už stalo, že redaktor pohanil předmět své recenze jenom proto, že minulé album měl radši? Kolikrát už recenzenti odepsali excelentní nahrávky jen proto, že nedokázali skousnout vývoj skupiny? Nebo naopak vychválili průměrný počin, protože měli ke kapele srdeční vztah? Ano, odpověď všichni známe – nesčetněkrát se to stalo a nesčetněkrát ještě stane. A musel bych být pokrytec, kdybych tvrdil, že mně samotnému se tomuto neduhu daří vyhýbat – ne, nedaří, ale máloco se s tím dá dělat, jelikož recept na 100% redaktorskou objektivitu ještě vynalezen nebyl. Tentokrát však toto neplatí, ne dnes, Aborym totiž mají to štěstí (smůlu?), že k jejich “Psychogrotesque” přistupuji bez jakýchkoliv předsudků, s čistou hlavou a hodnotím pouze to, co slyším, bez sebemenších postranních vlivů…

Možná se ptáte, proč tak zdlouhavý a zdánlivě zbytečný úvod. Dle mého názoru byl nezbytný, neboť nám poslouží a můžeme se o něj v jistém ohledu opřít (a nemám teď zrovna na mysli ukájení svého psaveckého libida). On totiž právě tento fakt pumpuje do mého hodnocení značnou dávku objektivity, díky níž mohu s čistým svědomím prohlásit, že v případě “Psychogrotesque” má člověk co dočinění s deskou bezesporu úchvatnou. Možná ne dokonalou ve všech směrech, ale úchvatnou. Možná ne lehce stravitelnou, ale o to působivější. Možná ne úplně žánrově vyhraněnou, ale o to barvitější a překvapivější.

Aborym hrají black metal… nebo snad ne? Těžko říct. Ač oficiálně příslušníci černého kovu, nic Aborym nebrání v tom, aby na “Psychogrotesque” rozpřáhli svá křídla nad další žánry převážně elektronického rázu. Řekněme… industriální black metal? Ano, to by už odpovídalo více. Ale stejně tak by se dalo říct, že i avantgardní, experimentální, post či progresivní – na výběr je toho dost. Tak či onak, “Psychogrotesque” je zářným příkladem toho, proč je black metal dle mého názoru jedním z nejdynamičtěji se vyvíjejících žánrů. Kdo tvrdí, že black metal má své nejlepší roky za sebou a dnes už jen mlátí prázdnou slámu, ten o stylu nemá žádné ponětí. Ne, nezavírám oči nad faktem, že se na této scéně pohybuje nechutné množství rádoby trve panda-počmáranců, kteří nahrávají své kvlt nahrávky v zaprděné garáži na magneťák své babičky, stejně tak ale vy nesmíte zavírat oči nad tím, že v black metalu existuje nepřeberné množství hudebně pokrokových kapel neustále posouvajících hranici svého stylu a prozkoumávajících nová a nová zákoutí. A takových je percentuelně mnohem více než například v death metalu, thrash metalu, heavy metalu, ale i dalších subžánrech (snad s výjimkou progresivního a avantgardního metalu, tam však kapely mají pokrok přímo “v popisu práce”). A konkrétně Aborym to do puntíku potvrzují, stejně tak jako jejich nejnovější počin “Psychogrotesque”.

Abychom už se ale konečně dostali k samotnému meritu našeho dnešního, až dosud spíše filozofičtěji laděného povídání, pojďme se ruku v ruce podívat, co všechno “Psychogrotesque” ve svých útrobách ukrývá. Připraveni?

Deset skladeb plus jedna skrytá, všechny se schovávající za abstraktním pojmenováním v podobě římských číslic. Zatímco “I” je “pouze” pod kůži se deroucím intrem připravujícím posluchače na věci příští, hned první plnohodnotná skladba “II” dává jasně najevo, že byste své ušní ústrojí měli připravit na zvukové orgie. Po nájezdu s šíleným kytarovým sólováním nastupuje vysoce technicky precizně odvedený black metal “przněný” nespočtem různých industriálních či ambientních pazvuků, o kousek dál vás zase uzemní eletro klávesy, támhle zase epičtější pasáž a pod tím vším svá mohutná vlákna spřádá baskytara. Máte výsledek? Hned první momenty ukazují, že “Psychogrotesque” je deskou velice rozmanitou a barvitou, neustále se zde něco děje. Nuda? Ta v tomto případě nemá nárok. Hutná dávka obskurní atmosféry, skladatelské invence a hráčské nápaditosti vám nedá jen tak vydechnout. A to ještě nevíte, že je “II” stále jedním z těch normálnějších kousků na desce.

“Psychogrotesque” má jednu obrovskou výhodu – funguje na něm opravdu vše. Na první pohled zdánlivě neslučitelné do sebe zapadá jako puzzle, jakákoliv poloha či nálada má svůj význam. “Psychogrotesque” je počin promyšlený do detailu, v němž má každý tón svůj účel. Mrazivá intermezza (excelentní “IV”!), black metalové sypanice, industriální projektily a sbíječky, vše funguje na výbornou. Abyste ale nenabyli nějakého špatného přesvědčení, Aborym zase nehrají nějaký nekontrolovatelný hlukový proud míchající všechno se vším, jejich muzika má svůj řád a svou formu, vše je podřízeno potřebám skladby a její myšlence, jen je ta myšlenka z pohledu průměrného posluchače v dáli za mořem avantgardy…

Každá skladba do jedné má svůj nosný motiv, díky němuž si ji zapamatujete, každá oplývá vpravdě skvostnými pasážemi, každá je rozmanitá a proměnlivá jako podzimní počasí a každá je opravdu skvělá, to říkám rovnou. Přesto mi to nedá, abych dvě jednotlivé písně nevyzdvihnul nad ostatní. První je to působivě vystavěná “V”, která plyne od saxofonem opepřeného počátku přes avantgardní doteky s “polo-čistým” vokálem do misantropického bahna. Tou druhou je diskotéková (pozor, žádná nadsázka) “VIII”. Právě ona totiž dokazuje onu zmiňovanou nadžánrovost Aborym. Celé “Psychogrotesque” je totiž vybudováno a vygradováno takovým způsobem, že plynulé přechody z black metalové skladby do čisté elektroniky posluchači ani nepřijde jakkoliv zvláštní a ačkoliv do vás kapela praží v podstatě čirou diskotéku, výsledek zní stále tvrdě.

Co více dodat a neopakovat se? Má vůbec cenu ještě něco dodávat? Cožpak už není z předchozích řádků jasné, jak moc dobrou nahrávkou “Psychogrotesque” je? Možná se nejedná o záležitost na první poslech, ale je to stále lepší do hlubin desky pronikat pomalu, neustále objevovat nové a nové a mnohem více si ji tak užívat, než dostat album, které vám po třech posleších dá vše a můžete jej zahodit. Já osobně jsem se prvních přibližně 14 dní po vydání nemohl “Psychogrotesque” vůbec nabažit, poslouchal jej několikrát denně a stále dokola. Jenže ani s odstupem několika týdnů nemám tomuto majstrštyku prostě a jednoduše co vytknout.

Na začátku recenze jsem zmiňoval, že (možná) naivně sám sebe považuji alespoň za mírně pokročilého v oboru metalových znalostí, nejsem však tak naivní, abych si myslel, že každé album, které tu v recenzích vychválím, si seženete. Ale chápu to a víc než “pouhé” přečtení článku po vás chtít vlastně ani nemohu, jenže… co kdybyste mi jednou věřili? “Psychogrotesque” totiž vážně není počin, jenž by vám měl proklouznout mezi prsty. Jsou to právě takovéto nahrávky, které mě mezi nepřeberným množstvím průměrných sraček přesvědčují, že black metal, potažmo i samotný metal jako celek, toho stále má ještě opravdu hodně co říct.


Další názory:

Moc se mi to nechce přiznávat, ale H. se vyzná, a když řekne: “To se ti bude líbit,” tak má pravdu. A bylo mi to jasné už po několika tónech skladby “V”. Industriální prvky, geniální nástroj, co nese jméno saxofon, a black metal. To je jen velmi stručné shrnutí, ve skutečnosti se na albu podíváte do krajin mluvené řeči pouze za podpory kláves nebo naopak i k šíleným techno motivům. Název alba to všechno prostě skvěle vystihuje, ale kdo neslyšel, tak si to stejně nedokáže představit. Pokud vám není cizí trocha experimentů a úletů a nemáte problém s extrémními odnožemi metalu, tak s chutí do toho.
Earthworm


Gorgonea Prima – Black Coal Depression

Gorgonea Prima - Black Coal Depression
Země: Česká republika
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 30.8.2010
Label: Naga Productions

Tracklist:
01. Daylight Pollution
02. Blast Furnace
03. Corroded Landscape
04. Eclipsed by the Sun
05. Biomechanic Soul
06. Predestination of Spectacular Being
07. 100 Years of Industrial Burial
08. Digital Desire

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Pražsko-kladenské duo Gorgonea Prima slušně rozvířilo vody českého podzemí už před dvěma lety s pilotním minialbem „Behind the Border of Abnormality“. A už tehdy se ozývalo pár hlasů, že od téhle kapely můžeme ještě dost očekávat. Nedlouho nato po novém talentu skočila firma Naga Productions, která s oblibou loví všechny dostupné zajímavé projekty. Tak či tak, v současné chvíli je pro nás nejdůležitější fakt, že ze vzájemné spolupráce vzešla první dlouhohrající deska „Black Coal Depression“.

Jako první člověka zaujme velice povedená grafika, o niž se postaral sám Hogath, jeden z oněch dvou členů Gorgonea Prima. Že si dal na své kapele obzvlášť záležet, je věc celkem logická, co je však (alespoň pro posluchače) hlavní, na výsledku to je opravdu zná. Album totiž vychází v luxusně vyvedeném dvoupanelovém digipacku, na nějž je radost pohledět. Jediné, co mě trochu mrzí, je nepřítomnost jakéhokoliv bookletu a tudíž i textů, ale jestli jsem vše správně pochopil, byl to jakýsi umělecký záměr udělat balení jednodušší.

Pomalu se dostáváme k samotné hudební náplni „Black Coal Depression“, která je velice výživná, i když je nutné dodat, že rozhodně ne dělaná pro každého. Gorgonea Prima totiž nabízí velice neortodoxní black metal, v němž se tříští palby programovaných bicích a hradby kytar s velkým množstvím industriálních pazvuků, přičemž se kapela nebojí sáhnout ani do vyloženě tuc-tuc podkladů hraničících až s EBM. Sem tam se vytasí s minimalistickým ambientním klávesovým vyťukáváním, jinde vás zase udupe stádo elektronických beatů. Výtečným ozvláštněním je rovněž ženský vokál v ubíjející depce “Corroded Landscape”. Hlavně to ale celé tvoří vskutku působivou chladnou atmosféru, možná ne přímo depresivní, ale určitě zneklidňující a „nepříjemnou“ v tom dobrém slova smyslu. Něco jako apokalyptický soundtrack post-industriálního věku.

Těžko se hledá nějaký jednoznačný vrchol „Black Coal Depression“, neboť jako celek působí velice konzistentním dojmem, což v překladu znamená, že každá skladba sama o sobě je vlastně vrcholem celé kolekce. Není songu, který by neobsahoval silné momenty a který by se dal označit jako slabý článek. Ba naopak, kadence skvělých nápadů je tak vysoká, že jen těžko dokážete postřehnout všechny nuance na první poslech. I to patří k velkým kladům „Black Coal Depression“ – takřka pořád je v zde co objevovat. V hudbě se toho děje opravdu dost na to, aby byly fajnšmekrovi choutky dostatečně ukojeny, aniž by se však deska zvrhávala do přeplácané patlaniny. Gorgonea Prima dokázala do své vlastní muziky vetknout obrovské množství rozličných prvků a na milimetr přesně vybalancovat tu hranu, která dělí nápadité počiny od těch, kde vítězí forma nad obsahem.

Kdo před dvěma lety šeptem předpovídal velké věci, teď může radostně řvát „já to říkal“. Potenciál je v téhle kapele vskutku veliký, zvláště pakliže vezmeme v potaz fakt, že „Black Coal Depression“ je jejich první velkou deskou. Gorgonea Prima zcela jistě ještě neřekli své poslední slovo a dle mého skromného názoru o nich ještě dost uslyšíme. Prozatím však máme co do činění s deskou tak kvalitní a propracovanou (hudbou počínaje, grafikou a koncertní prezentací konče), že si zaslouží přinejmenším hluboké uznání. Zábava na dlouhé hodiny a bezesporu jeden z vrcholů domácí tvorby v letošním roce.


Fear Factory – Mechanize

Fear Factory - Mechanize
Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 5.2.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Mechanize
02. Industrial Discipline
03. Fear Campaign
04. Powershifter
05. Christploitation
06. Oxidizer
07. Controlled Demolition
08. Designing the Enemy
09. Metallic Division
10. Final Exit

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10
H. – 7/10
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Občas obdržíte nabídku, která se zkrátka neodmítá. Před nedávnem mne kontaktovala vcelku vlivná (rozuměj – zdejší redaktor s tím podivným nickem začínajícím na písmeno H) osobnost, jež mi nabídla opravdu prestižní a vysoce hodnocenou (rozuměj – galeje úplně zadarmo pod pohrůžkou ublížení na zdraví) práci, výměnou za mlčení. To bych nebyl já, abych si nenašel čas i na pár zešedivělých metalových hlav a po opravdu dlouhé době nepřispěl svými podivně zakroucenými prsty do zdejšího mlýnku. Co nás čeká a nemine? Dneska popravdě nic extrémního, jen poctivá porce válcujícího industriálního thrash metalu. Většině čtenářů by již touto dobou měly slzet oči a v pánevní oblasti by měli začít pociťovat příjemné teplo, hraničící s chvěním. Ano, nebudeme to dále prodlužovat – vítejte v Továrně na strach.

Když se řekne Fear Factory, mnoho lidí si automaticky vzpomene hned na několik věcí, od bohaté historie, začínající někdy v roce 1989, přes těžce zaneprázdněného Dina Cazarese, až po samotný industriální styl, zakomponovaný do hudby. Rok se s rokem sešel, hoši se málem nedohodli, ale my si konečně můžeme na stáncích (sorry, nic jinýho mě fakt nenapadlo) vyzvednout prozatím poslední fošnu s názvem „Mechanize“. Krom toho, že se jedná o desku s pravděpodobně nejostřejšími verbálními názvy písní (uznejte sami – „pauvršiftr“, „krajstplojtejšn“, „oxidajzr“ atd.) v historii Fear Factory, také ucítíte již několikrát přežvýkané industriální prvky téměř na každém nádechu. To je ale naprosto vedlejší, hlavním poznávacím znakem desky je totiž jakási přímočarost. Ze samotné hudby vymizela většina melodických částí, na které jsme byli mnohdy zvyklí z dřívějška, a právě ty byly nahrazeny jasným a nekompromisním sjížděním kytar a dusotem bicích.

Zvuk desky je také na perfektní úrovni, vše sedí, jak sedět má, a veškeré instrumenty jsou naprosto skvěle čitelné, což se v dnešní době cení. Ne každý dokáže vhodně vyvážit jednotlivé prvky a určitě ne každý je dokáže dobře sladit dohromady. Do toho všeho tedy opět (možná by bylo lepší vkládat jenom křížové odkazy, protože si začínám připadat trapně) ony elektronické prvky, které jsou nejvíce čitelné, když jsou naroubované ve vokálech. V sestavě se téměř nic nezměnilo, Burton Bell je opět v takové kondici jako dřív a i po tak dlouhé době je schopen uzpívat téměř vše, od klidnějších a pomalejších částí až po rychlé klepanice připomínající rachot ve šroubárně. Dino Cazares je onen ztracený syn, který měl a stále má ve své kariéře opravdu rušno. Kytarista, který vystřídal hned několika kapel, se po několikaleté pauze opět vrátil do sedla a daří se mu náramně. I když má kytarovou část čistě na svých bedrech, nic se nezměnilo na tom, že právě kytarové linky zní perfektně, zejména za doprovodu hromového zvuku bicích. Gene Hoglan je možná ta šedivá postavička kdesi vzadu, ovšem s historií a hudebními kořeny sahajícími až někam do pravěku. Jen výčet kapel, ve kterých hrál (Death, Testament, Strapping Young Lad, Opeth a mnoho dalších) může způsobit slabším náturám infarkt. Zde se objevuje jako bubeník. A ve finále baskytarista Byron Stroud, známý taktéž ze Strapping Young Lad. Co naplat, tím hlavním je ale hudba. Pojďme na to.

Jako intro posloužil song „Mechanize“, který je popravdě pravděpodobně tím nejideálnějším pro otevření desky a její představení. Rychlý začátek, při němž vám začnou krvácet uši z intenzivního přívalu bicích a kytar. Po nějaké době se tempo uklidní, což je možná škoda, jelikož síla této písně je přímo vybízející k rozbití něčeho nebo něčemu. Druhou a dle mého názoru nejpovedenější písní je „Industrial Discipline“, jež vyniká zejména vokály, na nichž je nejvíce slyšet onen industriální vliv. Mimoto je to taky jedna z těch písní, která není až tak přímočará a zkrátka se velice hezky poslouchá. Následuje „Fear Campaign“, která posloužila jako pilotní singl s videoklipem, přičemž se točí kolem věcí, jaké dnes do svých singlů zahrnuje téměř každá druhá kapela. Nutno dodat, že jak klip, tak píseň jsou opravdu povedená záležitost. Přesvědčit se můžete sami níže.

„Poweshifter“ – opravdu je nutný popis něčeho takového? Píseň, která charakterizuje celé album již delší dobu, si rozhodně zaslouží alespoň zmínku. Právě zde si vyslechnete vyzrálost bicích, které se od posledně opravdu vytáhly. Ne, že by na dřívějších deskách stály za nic, ale až zde si možná uvědomíte, kam až členové kapely dorostli. Což se ostatně dá říci celkově o zvuku desky. „Christploitation“ je obrazem starých časů, kde se hoši snaží reflektovat svou dřívější tvorbu, nejen pomocí samplů, které už také nejsou na desce tak časté, ale přeci jsou. Čeho si ale všimnete, je pozoruhodnost, s jakou jsou schopni Fear Factory publikovat písně. Ačkoliv jsou všechny vařeny ze stejného receptu, jejich rozdílnost je opravdu unikátní. Příkladem budiž „Oxidizer“, která vám neustále dokazuje, že jste něco podobného již slyšeli, ale stále se vám to líbí.

Písně „Controlled Demolition“ a „Designing the Enemy“ přeskočíme, načež se zastavíme až u čistě instrumentálního kousku „Metallic Division“. Pokud si pod pojmem instrumentální představíte píseň vybrnkanou na akustickou kytaru za podpory bicích s extrémně nízkou frekvencí úderů, jsou vaše představy opravdu zkreslené. Deska ve vás ale dokáže evokovat opravdu pocity, jako byste byli v ocelárně, přičemž právě „Metallic Division“ toto dokáže nejlépe. Vše zakončuje song „Final Exit“, který je jakousi ukolébavkou na dobrou noc. Hromový nástup vystřídají příjemné a podmanivé vokály, jež náhle konvertují k opětovnému rychlému tempu, na které jsme zvyklí. Opět se jedná o píseň, kterou byste neměli přehlédnout.

Jak to jen shrnou a neznepřátelit si půlku galaxie? Co si budeme povídat, Fear Factory jsou tím, čím vždycky byli – nekompromisní kapelou, produkující nekompromisní, přímočarou a jednoduchou hudbu. Ačkoliv je „Mechanize“, jakožto jedna z nejočekávanějších desek začátku letošního roku precizně zpracovaná, technicky na skvělé úrovni, pořád máte pocit jistého nenaplnění při poslechu. I když zmizelo mnoho melodických prvků, na nichž hoši v minulosti mnohdy velice lpěli, nyní jsou to samply a jiné dodatečné prvky, které dodávají desce patřičně na atmosféře. Pokud jste fanoušci spíše brutálnějších písní, kytarových riffů a všudypřítomných ran do bicích, k výslednému hodnocení si směle přihoďte jedno číslo navíc. Ačkoliv Fear Factory nepřinesli nic nového a originálního, jako celek fungují skvěle, a o to jde především.


Mnemic – Sons of the System

Mnemic - Sons of the System
Země: Dánsko
Žánr: industrial / groove / melodic death metal
Datum vydání: 15.1.2010
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 4/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mnemic mi vždycky přišli jako kapela, které se nikdy nepodařilo vylézt ze stínu Fear Factory. Momentální deska “Sons of the System” možná někoho zaujme, dle mého opět ale zaleze s příchodem “Mechanize” od Cazaresovy party. Mnemic zřejmě u sebe nemá takové osobnosti jako právě Fear Factory. Navrát Cazarase a přichod Hoglana lidi zkrátka potáhne. Hudba Mnemic se více než podobá té od Fear Factory, je tu vidět značná inspirace. Snaží se znít zhruba stejně, takže modernější zvuky kytar, rychlé bicí a zpěv měnící se z growlu do klasického čistého.

“Sons of the System” je čtvrtá deska této dánské party, všechny byly vydány pod Nuclear Blast. Poslední album se jmenovalo “Passenger” a vyšlo před třemi roky. Na “Sons of the System” bude právě nejzajimavější, jak si obstojí v souboji s konkurentem “Mechanize”, desky vychází v rozmezí ani ne měsíce. Osobně bych si vsadil na “Mechanize”, ale uvidíme, jak se to všechno vyvine.

Začátek alba je slušný. První písně mě bavily, jak jsem psal výše – rychle bicí, growl měnicí se do čistého zpěvu. Ani jedno z toho tu nechybí. Na začátku vás písně vtáhnou dovnitř a vnímáte je. Postupem času jsem úplně zapomněl, že mi tu nějaké album hraje, protože jsem se v něm ztratil. Zní to furt stejně, riffy se přes moderní naladění skoro neliší. Při zpěvu jsem vnímal jen výšky, protože growl se v zbytku ztrácí. Měl jsem problém skoro to album doposlouchat celé, často jsem to prokládal jinými písněmi od jiných autorů. Je to nudné, hoši by na tomhle měli zapracovat. Zkrátka jsou to furt stejné a opakujicí se zvuky, žádné proložení nečím odlišným. Abych pořád nekritizoval, pochválím zpěváka, který na sobě od svého prvního alba ve skupině celkem zapracoval a zlepšil se. To je však asi jediné pozitivum.

Pořádně si pamatuji jen začátek – tedy “Sons of the System” a “Diesel Uterus”. Možná proto, že jsou hned jako první. Je to celé takové nevýrazné. Jednoduše mě to nebavilo, jak to tak vypadá, nejsem sám. Reakce ostatních jsou podobné těm mým. Dříve se tato skupina poslouchala lépe, hoši by se mohli nějak vyvinout a dostat svoji hudbu k nečemu novějšímu.

Finální verdikt? Slabota. Mnemic se nepředvedli, je to furt stejné. Nic, co by to během poslechu oživilo. Těžko se mi to poslouchalo, žádná změna naladění kytary, basu jsem skoro neslyšel. Mnemic mají ještě naplánované vystoupení v létě na našem Brutal Assaultu, doufejme, že jejich vystoupení nebude vypadat jako toto album. Podruhé bych to už nevydržel.


Rammstein – Liebe ist für alle da

Rammstein - Liebe ist für alle da
Země: Německo
Žánr: industrial metal / NDH
Datum vydání: 16.10.2009
Label: Universal Records / Vagrant Records

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 6,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rammstein si za svou dobu na hudební scéně získali jméno typického industrialového představitele. Jejich nejlepší období se řadí asi na dobu alba “Mutter”. To je stále nejlepší (aspoň dle mého názoru), deskou těchto soudruhů z Německa. Na “Mutter” se navázalo slušnou deskou “Reise, Reise”, které v sobě skrývá veliké hity typu “Mein Teil” nebo “Amerika”. Po “Reise, Reise” přišlo “Rosenrot”. Někoho toto album oslovilo, mě naopak hodně zklamalo. Dá se říci, že po tomto albu jsem na Rammstein zapomněl a dlouho si jich nevšímal. Když se objevila zpráva o tom, že se chystá nové album, byl jsem potěšen. Zároveň jsem se ale bál, aby nedošlo ke stejnému “průšvihu” jako u “Rosenrot”.

Skupina na sebe potřebovala opět upoutat pozornost. Chtěli, aby si lidé zase povídali pouze o nich a aby se tak stali hlavním tématem hudebních časopisů, internetových stránek a všude možně, kde by se jejich jméno mohlo objevit. Poté přišel videoklip s “Pussy” a ejhle, Rammstein nyní byli všude a nové album chtěl slyšet snad už každý. Na jednom nejmenovaném pornoserveru tento videoklip zhlédlo už několik tisíc lidí. Sama skupina si tento tah pochvalovala a byla spokojena s odezvou.

První song na albu je “Rammlied”, nebudeme si nic nalhávat, je to nářez jak má být. Staří dobří Rammstein. Nějak takhle jsem si představoval nové album – nekompromisní, co si na nic nehraje. Ani se nestihne pořádně vydýchat a hned další pecka – “Ich tu dir weh”. Opět velice vydařený song, chvíli jede tvrdě, chvíli se vypustí kytara a ztiší se bubny. Slyšíte pouze v pozadí klávesy a Lindemannův zpěv. Na třetí písní máte na začátku máte jakési trumpety. Ja osobně jsem si je nazval “vítěznýmí chorály,” a to proto, že “Waidmanns Heil” je vůbec nejlepší písní na celém albu. Refrén v této písni, jak ho nazval sám kolega H., je luxusní. A má pravdu, refrén je na tolik chytlavý, že si speciálně tuto píseň budete pouštět vícekrát za sebou. Rammstein vždycky na každém albu měli opravdu velké hity. Ze “Sehnsucht” to byl třeba “Du hast” nebo “Engel”. Z “Mutter” vyzdvihnu “Feuer frei!” nebo “Ich will”. Z tohoto alba by to určitě bylo něco z těchto písní. K dalším takovýmhle skvělým songům se řadí i “Liebe ist für alle da” nebo již přeznámá “Pussy”. Ano, takhle vypadá, že “Liebe ist für alle da” je geniálním albem. Je tu ale i pár písní, které nejsou ani tak typicky Rammsteinovské. Skupina asi experimentovala a přidala pár slaďáků a měkkčích songů. Jsou jimy “Roter Sand”, “Mehr” a “Frühling in Paris”.

To jsou noví Rammstein. Album obsahuje jak vyníkajíci songy, tak i o něco horší. Sečteno podtrženo, “Liebe ist für alle da” přineslo to, co se od této fošny očekávalo. Na nejlepší album skupiny se neřadí, přesto je poslech velice kvalitní a zabaví pěkně dlouhou dobu. Lituji, že jsem si nepořídil lístky na jejich pražský koncert dříve.


The Berzerker – The Reawakening

The Berzerker – The Reawakening
Země: Austrálie
Žánr: grindcore / industrial metal
Datum vydání: 1.9.2008
Label: Berzerker Industries

Tracklist:
01. Wisdom and Corruption
02. Unforgotten Force
03. Caught in the Crossfire
04. The Deception
05. Disassembly Line
06. Evolution of Aggression
07. Your Final Seconds
08. Harvesting a Loved One
09. Internal Examination
10. Spare Parts
11. Spare Parts (Namshubofenki Mix)
12. Spare Parts (Bazooka Mix)
13. Caught in the Crossfire (Zardonic Mix)
14. Spare Parts (Delta 9 Mix)
15. Caught in the Crossfire (Stanley Cupid Mix)
16. Spare Parts (Frazzbass Mix)

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

Austrálie, kontinent klokanů, širých plání a největším počtem úmrtí způsobeného kousnutím žraloka. Ač se možná nemusí na první pohled zdát, na tomto místě se narodilo mnoho skupin s podivnou minulostí, jejichž historie předběhla je samotné. Dneska je čas na špetku extrémních rytmů, po kterých se vaše tělo rozvlní do extrémních kreací. Na scénu přicházejí The Berzerker se svou zatím poslední deskou „The Reawakening“, která vás pošle do márnice s rozkopaným tělem, proraženou lebkou a lehce rozmlácenými ušními bubínky. Každý, kdo někdy slyšel jedno z předchozích děl této bandy australských kojotů, vám jistě potvrdí, že to byla jedna z nejrychlejších sraček, kterou kdy slyšel. Nezbývá, než lehce kývnout hlavou, pokud znáte; pokud ne, neváhejte a začněte poslouchat. Píše se rok 1995 a Luke Kenny, zakládající člen kapely a povoláním vokalista, se úspěšně pokouší remixovat písně od legendárních deathmetalových skupin jako Deicide nebo Morbid Angel, díky čemuž si vysloužil pozornost nejedné vydavatelské společnosti. Právě v těchto počátcích jsou jisté kořeny kapely, které se táhnou až do současnosti.

Formaci lze charakterizovat hned několika způsoby, na jedné straně stojí silné opojení elektronickou hudbou, na druhé inspirace klasickými deathmetalovými kapelami s nádechem grindcoru, což už jen při pomyšlení způsobuje silné slinění v ústech a podlévání očí krví. Sečteno podtrženo, cybergrindová skupina s prvky speedcoru, které velice silně ovlivnily tvář skupiny, ale ještě víc samotný zvuk desky. Dnešní doba je tvrdá, pokud si chce hudebník opravdu užít zisků z prodaných desek, musí si je chtě nechtě vydávat sám. To bylo jasné i těmto „vzteklounům“, a tak v roce 2008 vstupují do studia ve složení Luke Kenny se svými vypečenými vokály, Todd Hansen a jeho zběsilé bicí s efekty techna, uzavřeném Edem Laceyem, který obstarával jak basovou, tak klasickou kytaru, tentokrát však pod hlavičkou vlastního vydavatelství The Berzerker Industries. Po necelém půlroce práce přicházejí s albem, které vás jednoduše pohltí a velice silně se vás bude držet, jedná se totiž o maximálně intenzivní záležitost.

Stěrače stírají, riffy zrychlují, bicí přitvrzují a vokály ještě více vrčí, stejně jako síla, která přímo čiší z alba. Vyspělost desky je znát hned při prvním poslechu, zejména při srovnání s první studiovkou. Nejde ani tak o sílu samotných dejme tomu riffů nebo úderů do bicích, ale také o ducha desky, jak by se to dalo s trochou nadsázky nazvat. Nasranost nezmizela, jen je koncentrována na jiné části, tentokrát už při nahrávání padla ale i nějaká ta myšlenka. Tím samozřejmě nechci říct, že se jedná o nějak výrazně smyslný titul, přeci jenom právě vražedné rytmy a tempo jsou hlavním lákadlem této desky. Ale už to prostě není jen to bezhlavé mlácení a řvaní, co to bylo kdysi. Je jen otázka, co je pro vás lepší, na to už si musíte najít odpověď každý sám. Dohromady tedy celkem deset tracků, přičemž The Berzerker v žádném ani na moment nepoleví a vy si budete připadat jak na metalové horské dráze.

Téměř každý song začíná nějakým úvodním samplem, který je následně ukončen ve většině případů pekelným nasazením bicích, které vás pravděpodobně budou fascinovat nejvíce. Kapela je známá právě díky místy až neuvěřitelné rychlosti bicích, přičemž na dvou deskách z minulosti byly použity automaty, za což hoši sklidili poměrně dost kritiky. Tentokrát je vše ovšem v normálu a Toddova vynikající prstová technika vám nedá spát, stejně jako již zmíněné efekty gabba techna. Jedná se o velice zajímavou kombinaci, není divu, že právě bicí jsou na desce slyšet nejvíce. I přesto je ale zvuk více než vyvážený, i když by si kytary zasloužily také malinko více prostoru, přesto se může spousta rádoby extrémních kapel přiučit, případně si vzít ponaučení, kudy vede ta správná cesta. Znovu připomínám, že se jedná převážně o vkus daného zvráceného jedince. To vše podtrhuje growling Luka, který je zase o nějakou tu třídu výše, což se nevztahuje na tón hlasu, jenž stále chrčí jak umírající medvěd na velice nízkých hodnotách. Pokud se neřadíte mezi posluchače této hudby, jistě oceníte fakt, že vokály nejsou nijak přemrštěné, a pro případné romantiky: Ano, stále jim je rozumět.

Celou desku otevírá píseň „Wisdom and Corruption“. Kdo by čekal nějaké sladké intro, bude asi mírně zmaten, jelikož už zde najdete jisté náznaky pekelného tempa, které však ještě nabude na rychlosti. Dále pokračujeme přes „An Unforgotten Force“, dle mého názoru poměrně nudnou píseň, která si s posluchačem lehce hraje ve střídavých tónech a rychlostech. Šílené bicí, střídají pomalé houpavé rytmy, do čehož ještě proudí elektronické efekty. Pokud přeskočíme pár tracků, dostaneme se k celkem zajímavé skladbě „Evolution of Aggression“, jež je právě jeden z těch zástupců té lepší strany této desky. Píseň „Your Final Seconds“ se naplno projevuje v maniakálních bicích, které místy připomínají hardcore odrůdy techna, zasvěcení jistě hned poznají. Poslední dvě regulérní věci „Internal Examination“ a „Spare Parts“ jsou mými osobními favority na kandidáta nejrychlejšího a nejchytlavějšího songu z celého alba. Ukázku prvního zmiňovaného můžete zhlédnout nad tímto odstavcem. Začátek pomalý, sampl hraje, do toho uklidňující pobouchávání a „jemné“ kytarové brnkání. Během několika vteřin se však rozpoutá peklo, které končí až posledním úderem do činel na konci songu.

The Berzerker

„Spare Parts“ je už o něco jiného kafe, hlasitá píseň, kde je nějaký rytmus absolutně z cesty, zde se jede pouze na maximální stupeň rychlosti a mnohokrát omílané bicí zde hrají první housličky. Dále jsem zmínil remixy. Kdo neholduje extrémní taneční hudbě, případně technu a jeho temnějším odnožím, bude pravděpodobně zhnusen. The Berzerker totiž dali fanouškům několik písní k dispozici, ti si s nimi následně mohli libovolně pohrát, a tak vzniklo celkem šest těchto kusů, které se dostaly na desku. Jak říkám, tyto písně lze najít pouze na speciální verzi, ale vzhledem k tomu, že jsem se nedostal do kontaktu s jinou než digipack verzí, tak si asi nevyberete.

The Berzerker je velice svérázná kapela, buďto ji milujete, nebo nesnášíte (nebo něco mezi, samozřejmě), ale svou vyspělostí, kvalitou zvuku a zběsilostí převyšuje o hlavu drtivou část dnešních kapel. Fanoušek extrémní hudby, který ještě neměl tu čest s australskou partičkou řezníků, by měl okusit alespoň část z jejich tvrdé práce.


Deathstars – Night Electric Night

Deathstars - Night Electric Night
Země: Švédsko
Žánr: industrial / gothic metal
Datum vydání: 30.1.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Říká se (a dost často to dokonce i platí), že právě třetí album je pro kapelu to nejdůležitější. Tuhle myšlenku sice poslední dobou používá ve spojitosti k Deathstars a jejich novince spousta lidí, ale občas neuškodí ukrást cizí nápady, zvlášť když je to tak pěkný začátek recenze. Ať je to ale pravda nebo ne, nemění to nic na tom, že Deathstars právě přicházejí s novou fošnou…

Kdo čekal, že na “Night Electric Night” přehodí skupina stylovou výhybku jiným směrem, nedočkal se, ale našel se ale vůbec někdo takový? Aktuální deska hudebně navazuje a rozvíjí předchozí “Termination Bliss”. Je napěchována dobře zapamatovatelnými a chytlavými songy (podupávání nožkou do rytmu zaručeno hned během prvního poslechu). Minimálně tak polovina nových písniček by mohla v budoucnu patřit k zaručeným koncertním tutovkám (a některé z nich se jimi určitě stanou).

Každá věc na “Night Electric Night” má svůj vlastní, snadno rozpoznatelný ústřední motiv, vlastní refrén, prostě všechno co k pořádnému songu patří. Přesto to ale není bez chyby. Titul “shit alba” si u mě získala v pořadí pátá “Via the End”, což je pokus o baladu, který se vážně nepovedl. Něco podobného příště radši nezkoušet. Kamarád “skip” to řeší. Zbytek desky už se ale poslouchá náramně. Za zmínku stojí například taková “Babylon”, která zní chvílemi skoro jako James Bond. Ale jak říkám, všechny písničky (až na tu jednu výjimku) jsou v pohodě (vypisovat názvy nemá cenu, dole je tracklist). Jen mě občas zatahali za uši jednotvárně využité kopáky (hlavně v částech bez kytar to je dobře slyšet). To už ale není vyložený zápor, jen takové rýpnutí…

Deathstars natočili dobře se poslouchající, nenáročné album. Nic geniálního, ale má to svoje kouzlo. V porovnání s předchozími řadovkami je u mě novinka na prvním místě. Pokud se vám líbilo předchozí “Termination Bliss”, jděte do toho, “Night Electric Night” vás nezklame.


Static-X – Cannibal

Static-X - Cannibal

Země: USA
Žánr: industrial / alternative metal
Datum vydání: 3.4.2007
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Cannibal
02. No Submission
03. Behemoth
04. Chemical Logic
05. Destroyer
06. Forty Ways
07. Chroma-Matic
08. Cuts You Up
09. Reptile
10. Electric Pulse
11. Goat
12. Team Hate

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook

Tak už jsou zase tady. Po dvou letech od vydaní alba „Start a War“ jsou Static-X opět zpátky. Pokud Static-X posloucháte delší dobu, nemohla vám uniknout jejich „parabolická (ne)úspěšnost“. No posuďte sami, jejich debut „Wisconsin Death Trip“ a následující album „Machine“ byly přijaty výborně. Kritici se radovali, že zde máme konečně něco nového, kapelu kombinující electro nu-metal se samply a s pěkně šíleně vyřvaným hlasem neméně šíleného Waynea Statica, a fanoušci byli také spokojeni. Jenže v ten moment dosáhla parabola vrcholu a začala pomalu klesat.

Album „Shadow Zone“ nebylo přijato moc kladně, a i když pár lidí ho považovalo a stále považuje za nejlepší album (k tomuto malému, ale fanatickému houfečku se hlásím i já), celkovou reputaci jim to moc nezvedlo. I když měli za sebou pouhá tři alba, rozhodli se vydat nevydané písně na albu „Beneath… Between… Beyond…“, které obsahovalo i remixy jejich starších počinů. Tento výtvor nemohu počítat za regulérní album, takže ho jednoduše přeskočíme. Všichni doufali, že se vše dobré v obrátí a avizované album „Start a War“ bude opět nabité pořádnými dobrými vypalovačkami, jak tomu bylo předtím. Bohužel, život není pohádka a princezna sice drakem sežraná nebyla, nicméně kritici si na „Start a War“ opravdu smlsli a parabola se zaryla až do země. Mně se zas nějak moc špatné nezdá, nicméně je pravda, že po pár poslechnutí se toto album stane velmi nudným a radši šáhnete po něčem jiném.

Nebyl jsem asi jediný bláhový, když jsem si myslel, že Static-X si uvědomí, že tudy cesta nevede, a jejich nový počin „Cannibal“ bude opět ta kvalita, na kterou jsme byli zvyklí. Vždyť po vyhazovu Trippa Eisena se na post kytaristy vrátil Koichi Fukuda, který se podílel na prvních dvou albech. To už naznačovalo, že „Cannibal“ prostě MUSÍ být dobrý. Nicméně člověk míní a Static-X očividně mění. Poslouchal jsem tam i zpět, poslouchal jsem bicí, poslouchal jsem zpěv, poslouchal jsem kytary i basu, ale nic dobrého jsem tam nenašel. Wayne měl vždycky velmi specifický hlasový projev na pokraji zpěvu a smrtelné křeči postřeleného zvířete, nicméně i to dělalo Static-X tím, čím jsou. Respektive čím byli. Na starších deskách Wayne krásně kombinuje svůj zpěv (většinou ve sloce) právě s výše zmíněným řevem (refrén). Jenže na „Cannibal“? Tam uslyšíte jen a jen řev, který je však tak špatně podán, že pokud nemáte texty před sebou, vůbec netušíte, o čem se zpívá. A to je velká škoda, protože Waynovy texty bývaly tak šílené, jak je pro jeho osobu charakteristické. Co taky poněkud nestíhá, jsou bicí. Se slzou v oku jsem si vzpomněl na skladbu „The Enemy“ (album „Start a War“), kde rychlost a rytmus bicí předváděly něco neuvěřitelného. Tak varuji předem, s ničím takovým se tady nesetkáte.

Co však musím vyzdvihnout, jsou kytary. Koichi se velmi aktivně zapojil do desky a předvádí nám tu pekelně ostrá kytarová sóla, které u „Staticů“ nejsou vůbec zvykem, nicméně je to velmi příjemná změna. Je možné, že basák Tony Campos je dobrým hráčem na basu, ale na tomto albu opravdu není vůbec slyšet. Je pravda, že basová linka byla u Static-X odstrkovaná vždycky, ale teď už opravdu úplně umřela. Co se však vůbec nezměnilo, jsou elektro-disko zvuky, které na nás vypouštějí celou svou tvorbu, takže tady nic nového nehledejme. Nemůžu si odpustit malé rýpnutí, ale elektro stopa, co hraje na začátku skladby „Behemoth“, zní jako z nějaké české diskotéky ze 70. let. Jen ten Sagvan Tofi tam chybí. Co však deska „Cannibal“ postrádá nejvíce, je nějaký hit. Všechny písně zní velmi syrově a trochu stejně. Nenajdeme tu nic jako „The Only“, „Black and White“ nebo třeba „I’m with Stupid“, prostě singly, které se vám pořádné vetřou do hlavy. Netvrdím, že si „Cannibal“ zaslouží jen zatracení, spoustě lidí se určitě bude líbit, ale myslím si, že Static-X mají určitě na víc a teď akorát zplodili další velmi průměrné album. Tak kdepak je naše parabola teď?