Archiv štítku: industrial metal

Pain – You Only Live Twice

Pain - You Only Live Twice
Země: Švédsko
Žánr: industrial metal / electro
Datum vydání: 3.6.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Let Me Out
02. Feed the Demons
03. The Great Pretender
04. You Only Live Twice
05. Dirty Woman
06. We Want More
07. Leave Me Alone
08. Monster
09. Season of the Reaper

Hodnocení:
nK_! – 7/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Osobně elektronickou (nebo s příměsí elektroniky) a techno hudbu skoro neposlouchám a k tvorbě švédských Pain jsem se dostal prakticky náhodou. Nejprve jsem byl k žánrovému zasazení kapely velice skeptický. Elektronika, techno a metal? To přece nemůže společně fungovat. A hle, jeden by neřekl, ale při poslechu již sedmé řadové nahrávky se opět utvrzuji v tom, že jsem se kdysi dávno zase jednou mýlil.

Peter Tägtren je stejně blázen. Hlavní (a vlastně jediná) tvůrčí mysl kapely Pain si všechny nástroje, které jsou na albu ke slyšení, nahrává zcela sama. I ve vlastním studiu. A taky si vše sama produkuje. No, kdo by nechtěl takového zaměstnance? Musí být robot, aby vše stihl nahrát, nazpívat, zmixovat a vydat. Každopádně před takovým talentem klobouk dolů. Naštěstí se posluchači nedostává pocitu, že by cokoliv bylo odfláknuté nebo připomínalo dort pejska a kočičky. Vše k sobě dokonale pasuje, klávesové party jsou pečlivě aranžované (na nich koneckonců často písničky stojí) a vše tak nějak celkově utváří dojem příjemné celistvosti.

U kláves a elektronických cingrlátek ještě chviličku zůstaneme. Je jasné, že tento typ hudby by bez nich neměl šanci existovat, ale vystavění jednotlivých písní na elektro linkách a jejich gradace během excelentně namixovaných kláves mluví za vše – Pain jsou ve svém oboru mistrem nad mistry a mohu s klidem prohlásit, že v tomto směru nic výrazně lepšího na současné scéně nenajdete.

Album otevírá velice svižná “Let Me Out” s výraznou elektronickou a klávesovou částí. Myslím, že jako úvodní skladba v žádném případě neurazí a navnadí na další poslech, přesně jak by to mělo být (a velmi často také nebývá). Druhá v řadě stojí “Feed the Demons“, která oproti předchozímu válu působí velice rozplizle a v některých částech je opravdu pomalá. To jí ale neubírá na líbivosti, protože refrén se poslouchá velice dobře. Srdce fanouška industriálních Pain jen zaplesá. Dalším kouskem je “The Great Pretender” oplývající vskutku vynikajícím refrénem a výbornou “znovuposlechnutelností”. Čtvrtá je výpravná titulní “You Only Live Twice” s naprosto oslňující klávesovou linkou. Jedna z nejepičtějších skladeb, které jsem kdy u Pain měl možnost slyšet. Jsme přesně v polovině nahrávky a na řadu se dostává hard rocková “Dirty Woman“, kterou spousta z vás jistě zná z prvního uvolněného videoklipu. Podle mého názoru skladba samotná vůbec nesedí do konceptu alba, protože se poslouchá diametrálně jinak než zbytek písní. To ale nic nemění na tom, že se jedná o neopominutelnou složku nové desky a zní vskutku “špinavě” (v dobrém slova smyslu).

Druhou polovinu “You Only Live Twice” načíná skladba “We Want More“, která oproti zbytku trochu zapadá a nepřekvapí ničím zvláštním. “Leave Me Alone” je “cover”, který vyšel původně na jednom z alb melodické partičky Sonic Syndicate. Proč cover v uvozovkách? Jednoduše proto, že se ve skutečnosti o žádný cover nejedná a tuto písničku napsali Peter Tägtren a Jonas Khellgren (kytarista Scar Symmetry) PRO Sonic Syndicate. Každopádně se v úpravě Pain jedná o pomalejší a melodický kousek, který ale určitě neurazí. Koneckonců, cover verze jinde vydaných písní jsem měl u Pain vždycky docela rád. “Monster” vyniká hlavně v kytarových partech, a je tak jedinou skladbou, u které mi přišlo, že poslouchám metalovou muziku. A nakonec samozřejmě poslední “Season of the Reaper“, která mě ale naneštěstí ničím nenadchla.

Vzato kolem a kolem, “You Only Live Twice” se mi líbilo. Nemá sice na prvotní tvorbu starých Pain, která ve své době přinesla skutečně něco nového a zajímavého, ale v rámci diskografie určitě nezapadne. Příště by to ale možná chtělo více zatlačit na pilu a vydat větší množství skutečně nápaditých a vyčnívajících sklateb. Za mě šťastná sedmička.


Další názory:

Po ne moc povedeném “Cynic Paradise” (alespoň z mého pohledu) přichází Peter Tägtgren opět s takovým albem Pain, které mne baví. Obzvláště první polovina je vážně skvělá. “Let Me Out” se mi jeví jako energický otvírák, jenž disponuje potřebným odpichem. Temnější “Feed the Demons” dá chvílemi vzpomenout na švýcarské industrialisty Samael. Jasnou tutovkou je však chytlavá “The Great Pretender” s výtečným refrénem, který člověka nakopne. Mým osobním favoritem je hutná titulka “You Only Live Twice” s moc povedenou klávesovou/electro linkou. Na rockovější strunu pak uhodí “Dirty Woman“. Jediná škoda, že po ní už “You Only Live Twice” trochu dochází dech a jeho druhá půle není zdaleka tak dobrá jako ta první. Kdyby byla nastavená laťka udržena až do konce nahrávky, šel bych s klidným srdcem s hodnocením i výš. I přes tento neduh je ale pro mě novinka, jak už jsem řekl, o poznání lepší než její předchůdce.
H.


The Axis of Perdition – Tenements (of the Anointed Flesh)

The Axis of Perdition - Tenements (of the Anointed Flesh)
Země: Velká Británie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 2.5.2011
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. The Sleeper
02. Unveiled
03. Unbound
04. Sigils and Portents
05. The Flesh Spiral
06. The Dark Red Other
07. The Changer
08. Disintegration
09. Ordained
10. Awakenings

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
bandcamp

Už dlouho jsme tu neměli recenzi na nějakou totální šílenost, co říkáte? Nemám teď na mysli nějaký obyčejný extrémní metal jako death, black, doom apod., ale absolutní hudební magořinu vyhnanou do největšího maxima. Přesně takoví jsou Britové The Axis of Perdition. Všichni posluchači kdejakých těžko stravitelných obskurností, k nimž se jen tak mimochodem hrdě hlásím, už tuhle záležitost mají jistě dávno zafixanou jako mistry svého oboru – a zcela právem, což dokazuje i nedávno vydaná čtvrtá dlouhohrající deska s názvem “Tenements (of the Anointed Flesh)”

Abychom si pro dnešek lépe rozuměli, pojďme si nejprve zadefinovat pojem “extrém v hudbě”. Je například takový grindcore extrémní? Jak se to vezme. Z jistého úhlu pohledu určitě ano, ale například pro mě je to až na neuvěřitelně vzácné výjimky jen bordel bez většího smyslu, navíc díky tomu, že se ve většině případů jedná jenom o srandovní záležitosti, nevidím na tom pranic extrémního, a to i přes očividnou “tvrdost” té hudby (čímž však grindu, aby bylo jasno, neupírám právo na existenci – nechť si každý poslouchá co uzná za vhodné). Já pojem “extrémní” v oblasti hudby chápu docela jinak – na tom, jak ta muzika je nebo není tvrdá, rychlá apod., to vůbec nestojí, to jsou v případě určování extrémnosti až druhotné atributy. Já osobně extrémní hudbu chápu jako hudbu, kterou je opravdu těžké poslouchat a chápat a kterou necvičený posluchač nedokáže vydržet; muziku, která je natolik silná, aby si pohrála s vašimi nervy; útok na vaši psychiku; něco totálně zničujícího, depresivního a velice těžko vstřebatelného. Jsem přesvědčen, že Sicmaggot navštěvují inteligentní lidé, tudíž snad ani nemusím zdůrazňovat, že The Axis of Perdition patří právě mezi podobně extrémní záležitosti.

Samozřejmě nám tu ve vzduchu visí jeden velký otazník, který nelze nechat bez povšimnutí – proč vůbec někdo něco tak chorého tvoří a hlavně proč to vůbec někdo poslouchá? Nevypovídá to snad něco o ne zrovna dobrém duševním stavu obou stran, hudebníků i posluchačů? Dle mého mínění nikoliv, právě naopak – abych řekl pravdu, za ty roky, co metalovou scénu sleduji, čím dál tím více nabývám dojmu, že čím zvrácenější je hudební produkce, tím inteligentnější jsou její autoři. Už jen z toho důvodu – pokud člověk není opravdový blázen s papíry na hlavu (a že takovým se moc hudebních nástrojů do rukou nedostane – výjimky se ovšem jako vždy najdou) – to chce opravdu vysokou dávku intelektu, aby byl někdo schopen stvořit tak šílené dílo. Důvod, proč to vůbec dělá, pak můžeme nazvat obligátní potřebou umělecky se vyjádřit. A proč něco takového poslouchat? Z vlastní zkušenosti mohu říct, že i přes všechny zdánlivě špatné a odpudivé vlastnosti se totiž v jádru jedná o velice pozoruhodné a svým způsobem vzrušující záležitosti, které v konečném důsledku i přes zjevnou chorobnost a snahu o vyvolání depresivních stavů působí neskutečně očišťujícím dojmem. Je to hudba, nad níž se člověk musí v dnešní hektické době zastavit, přemýšlet nad ní a musí opravdu vynaložit snahu, když ji chce pochopit. A to je přesně to, o čem by hudba měla být a čeho je na dnešní scéně plné bezduchých rádoby skupin, jež nemají co říct, bolestivě málo. To je jen tak mezi námi důvodem, proč kapely jako The Axis of Perdition považuji za opravdu kvalitní muziku, zatímco takový metalcore (například – abychom zůstali na poli metalu) povětšinou ne.

Vše, co jsem výše napsal, se dá samozřejmě beze zbytku vztáhnout i na “Tenements (of the Anointed Flesh)”. Jedná se o těžko stravitelný “humus”, který vám při poslechu zaskočí jako rybí kost v krku. Celou nahrávkou prostupuje nenávistná a nemocná atmosféra, pocity nejvyššího zmaru a hnusu. Vaše smysly budou masírovány nekompromisní hradbou krkolomných riffů, v návalových dávkách uvolňovanou čirou agresí, maniakálním vokálem, industriálními a ambientními pazvuky, disharmonickými kopanci. Nějakou melodii zaslechnete jen výjimečně, a co je nejlepší (nejhorší?), ty melodie jsou tak dočista “jebnuté”, že ani nepřinášejí nějaké světlo na konci tunelu, ale jen vrství a umocňují depresi. Až na výjimky. Pokud se totiž nerozsypete pod nekontrolovanými dávkami neředěného šílenství, odmění vás The Axis of Perdition za vaši trpělivost a vytrvalost i několika snad by se dalo říct i pěknými melodickými momenty, které, pravda, stále znějí, jako kdybyste byli na tripu, ale alespoň u nich nemáte chuť spáchat sebevraždu. Tyto okamžiky jsou však velice vzácné (opravdě si vybauji dva) – několik takových párvteřinových pasáží se objeví v “Sigils and Portents”, kde probleskují mezi všudy přítomným depresivním bahnem; jediná snad vyloženě “lehčí” (velké uvozovky!) je až předposlední, snová “Ordained”.

The Axis of Perdition

Nebudu vám tvrdit, že se vám “Tenements (of the Anointed Flesh)” bude líbit. Nebude. Alespoň většině z vás ne. Není to deska pro každého a není to deska ke každé příležitosti. Já sám, příznivec podobných úchylností a taktéž příznivec tvorby The Axis of Perdition, jsem měl co dělat, abych album po prvním poslechu – po němž jsem se cítil, že se mi hlava snad rozskočí – nezavrhnul. Je to síla. “Tenements (of the Anointed Flesh)” však není nahrávka, kterou byste si měli pustit k jízdě autem, kterou byste si pustili v hospodě k pivu nebo jako podklad, aby vám šla práce lépe od ruky, vůbec; The Axis of Perdition si člověk pustí, když chce být deptán. Do jisté míry je poslech i masochistickou záležitostí… zadívejte se na trnitou spirálu na obálce desky a představte si, že do ní skočíte, každou vteřinou vás trny drásají a ničí, přesto ale nechcete přestat padat, protože musíte zjistit, co se skrývá na jejím konci… a ani nemáte jistotu, že někdy jejího dna dosáhnete a tím “Tenements (of the Anointed Flesh)” pochopíte. Jestli jste ochotni skočit, to už se musíte rozhodnout sami…


Samael – Lux mundi

Samael - Lux mundi
Země: Švýcarsko
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 29.4.2011
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Temné industrialisty Samael mám již delší dobu v oblibě. Přestože jsem od přírody rozený příznivce black metalu, oslovovalo mě vždy trochu paradoxně spíše jejich elektronické období, nikoliv ony black metalové počátky (ačkoliv takové “Ceremony of Opposites” je hodně fajnová fošna, to se musí nechat), přesto nemohu ignorovat fakt, že onen proklamovaný návrat ke kořenům na minulé desce “Above” byl velice povedený. Aktuální nahrávka “Lux mundi”, celkově již jubilejní desátá dlouhohrající v kariéře těchto Švýcarů, se však navrací na cestu, po níž Samael kráčí bratru již dobrých 15 let – cestu nápaditého industrialu.

Je ale nutno jedním dechem dodat, že v táboře Samael se nic neodehrává násilně, právě naopak, veškerý vývoj probíhá neuvěřitelně plynule. To ve výsledku znamená, že i onen návrat ke kořenům, chuť zahoblovat si po čase nějaký ten pořádný black metal, jejímž výsledkem bylo “Above”, neházel za hlavu dlouholetý vývoj a byl načichlý oním pro Samael typickým electro odérem. Stejně tak ale tento v rámci diskografie kapely experiment dále ovlivňuje i jejich další tvorbu, čehož je důkazem právě novinka “Lux mundi” – vezměte si například úvod závěrečné “The Truth Is Marching On”, nádherná to sypačka. Když samotní členové skupiny v rozhovorech tvrdí, že “Lux mundi” je jakýmsi průsečíkem mezi “Above” a předchozím čistě industrial-electro-metalovým počinem “Solar Soul”, nelze s nimi nesouhlasit. Aby nám tu však nevznikla nějaká mýlka, musím zdůraznit, že “Lux mundi” je přece jenom v první řadě industriální metal, černě kovový kolega black metal vystrkuje své růžky pouze v několika málo momentech, které výslednou podobu desky vkusně koření.

Samael ukazují svou sílu hned zpočátku alba. “Luxferre” je energický otvírák, který byl zvěčněn i jako videoklip. Ten ale doposud bohužel nebyl zveřejněn, tudíž ještě není k dispozici u recenze. Osobně bych ale radši vyzdvihl dva následující kousky – valivou “Let My People Be!”, v níž Vorph předvádí skutečně robotickou barvu svého hlasu, a “Of War” se skvělou klávesovou linkou (zejména v úvodu skladby) a drtivým refrénem. Mezi další vrcholy “Lux mundi” dle mého názoru patří také výtečná “The Shadow of the Sword” a závěrečný náklep “The Truth Is Marching On”, čímž však neříkám, že zbytek fošny stojí za velké prdalčky. I ostatní písně mají v podstatě ve všech případech něco do sebe a plynou v typickém duchu Samael. Nezapomínejte však, že typický duch Samael je velice proměnlivý, tudíž nejde o žádný kolovrátek.

Suma sumárum je “Lux mundi” určitě kvalitním počinem. Možná ne tím nejlepším, který jste kdy slyšeli, ale to nic nemění na tom, že kvalitním. To je asi tak vše, co bych k tomu měl. Nebo spíše, lépe řečeno, je to asi tak vše, co k tomu stíhám říct. Jelikož – ačkoliv jsem si vědom toho, že je to značně neprofesionální – mě již tlačí časová tíseň a nemohu tak psát déle, rozloučím se s vámi se slovy, že se jedná o zábavnou záležitost a že pokud vám muzika Samael v minulosti šmakovala, “Lux mundi” vás rozhodně nezklame.


Iperyt – No State of Grace

Iperyt - No State of Grace
Země: Polsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 15.2.2011
Label: Iperyt Productions

Tracklist:
01. No State of Grace
02. Scars Are Sexy
03. A Pocket Size of Armageddon
04. Antihuman Hate Generator
05. Blades of Malice & Scorn
06. The Antithesis
07. Keep Your Eyes Closed
08. Into the Mouth of Madness
09. Nuclear Mornings
10. The Player
11. In Morbid Rapture

Odkazy:
facebook

Dlouhých pět let to polskému komandu Iperyt trvalo, než přišla na svět druhá fošna “No State of Grace”, což už bylo docela na čase. Debut “Totalitarian Love Pulse” mě svého času opravdu odrovnal, jelikož nabídl muziku tak úchylnou, až to prostě muselo být zábavné. Žádné servítky nebo kompromisy, jen zběsilý black metal s techno podkladem. Výsledkem byl totální kulervoucí bordel – vážně dobrá věcička. Není se co divit, že člověk k poslechu dvojky “No State of Grace” přistupoval s očekáváním další brutální diskotéky. Dočkal se jí?

Ano i ne. Začátek úvodní titulky “No State of Grace” zní přesně tak, jak si to každý posluchač znalý debutu nejspíše představoval – mozek vymývající nářez s tuc-tuc podkladem. Jenže co se to tam začne po minutě dít? Ten hnus mezi tím krásným bordelem, to jsou doopravdy melodické vyhrávky? Ano, dámy a pánové, jsou… a jsou tak melodické, div se z toho člověku neorosí řiť. Nevím jak nějací z přítomných jasnovidců, ale já to tedy ani za mák nečekal. A první song v tomto ohledu rozhodně není nějakým osamoceným vojákem v poli. Celkové vyklidnění materiálu a přidání melodií je hlavním poznávacím rysem “No State of Grace” oproti “Totalitarian Love Pulse”. Když tak o tom ale přemýšlím, “vyklidnění” není to správné slovo, protože se na druhou stranu nedá říct, že by Iperyt úplně rezignovali na zběsilé industriální palby, jen mezi ně naroubovali ony klidnější pasáže. Což o to, to by nemuselo být tak špatné… jenže je. Nemůžu si pomoct, ale album mi díky tomu zní strašně nesourodě a jakoby “roztrhaně”… jako kdyby to byly dvě nahrávky v jedné. A pořád se vám nějak nemůžu rozhodnout, jestli se mi to vůbec líbí – je pravda, že je na “No State of Grace” slyšet jasně znatelný posun, což je samozřejmě pěkné, ale zároveň onen posun do jisté míry eliminuje to, co bylo jednou z hlavních předností “Totalitarian Love Pulse” – vyhlazovací inferno bez mozku.

Navíc se mi zdá – a opravdu nedokážu říct, je-li to objektivní výtka, či zda tento postřeh částečně pramení z mého rozčarování – ale ani ty smaženice už mi nepřijdou tak mocné, jak tomu bývalo dříve. V některých skladbách znějí vyloženě slabě a jediné, co tyhle songy zachraňuje, jsou paradoxně ty pomalejší chvíle. Když se na to ale podíváme z druhé strany, některé písničky jsou opravdu pěkný nátěr a ony klidnější polohy je srážejí dolů. Z rychlých kousků jasně vede “The Antithesis”, která není “zprasená” žádnými melodiemi a hobluje od začátku do konce; z těch pomalejších vyhrává “Keep Your Eyes Closed”, jež však na mne působí spíše dojmem intermezza o délce normálního songu. Snad jediné položky tracklistu, kde se povedlo obě tváře propojit na jedničku, je závěrečná trojice “Nuclear Mornings”, “The Player” a “In Morbid Rapture”. V ostatních skladbách se vždy najde nějaká pasáž, která mi trošičku vadí…

A teď babo raď – co s hodnocením? Ano, “Totalitarian Love Pulse” se mi líbilo o mnoho více, takže to svádí k odstřelení “No State of Grace” do odpadní mísy. Zároveň se mi ale nechce desku šmahem odsoudit, protože prostě… album poslouchám a poslouchám a poslouchám a znovu poslouchám a nemůžu říct, že by mne i přes množství negativ nebavilo. Že vám to zní lehce schizofrenně? Co se dát dělat, ono totiž samotné “No State of Grace” je svým způsobem dosti schizofrenní dílko…


War for War – Věž smrti

War for War - Věž smrti
Země: Česká republika
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 2010
Label: Naga Productions

Tracklist:
01. Hněv budov
02. Černé vězení
03. V kleci
04. Věž smrti
05. Most
06. Uran, uhlí, železo
07. Technologie těžby
08. Souboj hmot
09. Mayrau

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Musím se přiznat, že War for War jsem celkem dlouho ignoroval. Dřívější podoba tohoto jediného jednočlenného projektu Morbivoda à la válečný-Marduk-black metal mě nechávala zcela chladným, a tak jsem se ani po minulém „Kovy odjinud“ moc nepídil; to však byla, což zpětně uznávám, chyba. S War for War Morbivod plynule opustil původní témata textů a přetransformoval kapelu do podoby naprosto odlišné co do hudby i do konceptu. Zatímco k Umbrtce se hodí pojmenování avantgardní, v případě War for War bych volil spíše přívlastek industriální, v textech těžebním průmyslem se zaobírající black metal.

Na jednu stranu novinka „Věž smrti“ obsahuje typický Morbivodův rukopis s jasně rozpoznatelnými riffy, na druhou stranu ale výsledek zní zase o trochu jinak než dejme tomu třeba Trollech, a to i přes jasné styčné body v kytarové práci. Je docela zajímavé pozorovat, jak si Morbivod dokáže udržovat a pilovat svá poznávací znamení a neopakovat se. V případě „Věže smrti“ přihodil lehké doteky industrialu, společně s texty zdárně dokreslujícího hornicko-těžební atmosféru nahrávky. A je až překvapivé, jak málo prostředků mu k dosažení kýženého výsledku stačí. Nedá se sice hovořit přímo o minimalismu, o účelné úspornosti už však ano. A to je přesně dle provařené moudrosti „méně je více“ myšleno jako klad.

V porovnání s „IVO“ od Umbrtky, o němž se dá s nadsázkou (zrovna u toho se to hodí) prohlásit, že každý pes (song) jiná ves (styl), ale nějakým zázrakem to drží pohromadě, síla novinky War for War tkví docela někde jinde – v desce jako celku. Sice je to zhovadilost, poslouchat jenom jednotlivé písničky, u Umbrtky by se to však dejme tomu dalo pochopit, že si člověk pustí svůj oblíbený vál, ale „Věž smrti“ se musí vstřebávat jako ucelené dlouhohrající dílo, které postupně graduje a neustále roste. A to myšleno jak v narůstající atmosféře v rámci jednoho poslechu, tak i obecně s každým dalším poslechem.

Asi největší kulminaci atmosféry já osobně vidím ve středu nahrávky ve čtveřici „Věž smrti“, „Most“, „Uran, uhlí, železo“ a „Technologie těžby“. Titulní skladba zaujme zejména brutálně drtivými pasážemi (např. když Morbivod začne odsekávat „Umělým hněvem proti vlastním dětem“ – moc dobré) a také – a klidně mě zabijte, ale já to tam prostě slyším – opět závany Master’s Hammer. Oproti tomu „Most“ se táhne pomalu jako puch z ponožek, ale vytváří vskutku sugestivní nálady táhlými riffy a výraznou, ambientně laděnou klávesovou linkou. Klávesy hrají prim i v následující „Uran, uhlí, železo“. Ne, že by sice hrály po celou délku písně, ale když jejich tóny vykouknou, stojí to vážně za to. Asi největším šokem je pak dusavá diskotéka (doslova!) „Technologie těžby“. Těžko bych něco podobného třeba já osobně normálně poslouchal, ale v rámci celku to prostě funguje. Zajímavé zjištění.

I přes vypíchnutí čtyř skladeb nelze říct křivé slovo ani proti těm ostatním. Jak již bylo řečeno, „Věž smrti“ působí nejlépe právě jako jednolitá struktura. Tento fakt nahrává rovněž úctyhodné trvanlivosti desky, která se tak jen tak lehce neoposlouchá. Už jen z tohoto důvodu se nebojím tvrdit, že „Věž smrti“ je jedna z nejlepších nahrávek, pod něž se kdy Morbivod podepsal, a také nejlepší, jakou v letošním roce vypustil. Velice povedená věc, o skvělé obálce ani nemluvě!


Aborym – Psychogrotesque

Aborym - Psychogrotesque
Země: Itálie
Žánr: industrial / experimental black metal
Datum vydání: 8.11.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII
09. IX
10. X
11. XI

Hodnocení:
H. – 9/10
Earthworm – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Ačkoliv si (možná celkem naivně) dovoluji sám sebe považovat za člověka, který má o metalové scéně relativně slušný přehled, nemůžu prostě slyšet všechno. A tak se sem tam stane, že některé známé, ba přímo kultovní kapely naposlouchané prostě nemám. Ano, tušíte samozřejmě správně, jedním z těchto případů byli až do současnosti i Aborym z Itálie. Měl jsem o nich ponětí, matně věděl, jakou hudbu produkují, ale nikdy jsem si ještě nenašel čas na plnohodnotné vstřebaní nějaké jejich nahrávky. Jak už to tak ale bývá, vše se jednou zlomí a stalo se v mém případě i s Aborym a jejich nejnovějším počinem „Psychogrotesque“.

Možná si řeknete, jestli vůbec může člověk neznalý předchozí tvorby daného uskupení psát recenze na některou z jejich desek. Na jednu stranu máte samozřejmě pravdu, znalost předcházejících nahrávek při psaní článku jistě na škodu není, na druhou stranu má však i tento „laický“ přístup své nesporné výhody… vždyť uznejte sami, kolikrát se už stalo, že redaktor pohanil předmět své recenze jenom proto, že měl minulé album radši? Kolikrát už recenzenti odepsali excelentní nahrávky jen proto, že nedokázali skousnout vývoj skupiny? Nebo naopak vychválili průměrný počin, protože měli ke kapele srdeční vztah? Ano, odpověď všichni známe – nesčetněkrát se to stalo a nesčetněkrát ještě stane. A musel bych být pokrytec, kdybych tvrdil, že mně samotnému se tomuto neduhu daří vyhýbat – ne, nedaří, ale máloco se s tím dá dělat, jelikož recept na 100% redaktorskou objektivitu ještě vynalezen nebyl. Tentokrát však toto neplatí, ne dnes, Aborym totiž mají to štěstí (smůlu?), že k jejich „Psychogrotesque“ přistupuji bez jakýchkoliv předsudků, s čistou hlavou a hodnotím pouze to, co slyším, bez sebemenších postranních vlivů…

Možná se ptáte, proč tak zdlouhavý a zdánlivě zbytečný úvod. Dle mého názoru byl nezbytný, neboť nám poslouží a můžeme se o něj v jistém ohledu opřít (a nemám teď zrovna na mysli ukájení svého psaveckého libida). On totiž právě tento fakt pumpuje do mého hodnocení značnou dávku objektivity, díky níž mohu s čistým svědomím prohlásit, že v případě „Psychogrotesque“ má člověk co do činění s deskou bezesporu úchvatnou. Možná ne dokonalou ve všech směrech, ale úchvatnou. Možná ne lehce stravitelnou, ale o to působivější. Možná ne úplně žánrově vyhraněnou, ale o to barvitější a překvapivější.

Aborym hrají black metal… nebo snad ne? Těžko říct. Ač oficiálně příslušníci černého kovu, nic Aborym nebrání v tom, aby na „Psychogrotesque“ rozpřáhli svá křídla nad další žánry převážně elektronického rázu. Řekněme… industriální black metal? Ano, to by už odpovídalo více. Ale stejně tak by se dalo říct, že i avantgardní, experimentální, post či progresivní – na výběr je toho dost. Tak či onak, „Psychogrotesque“ je zářným příkladem toho, proč je black metal dle mého názoru jedním z nejdynamičtěji se vyvíjejících žánrů. Kdo tvrdí, že black metal má své nejlepší roky za sebou a dnes už jen mlátí prázdnou slámu, ten o stylu nemá žádné ponětí. Ne, nezavírám oči nad faktem, že se na této scéně pohybuje nechutné množství rádoby trve panda-počmáranců, kteří nahrávají své kvlt nahrávky v zaprděné garáži na magneťák své babičky, stejně tak ale vy nesmíte zavírat oči nad tím, že v black metalu existuje nepřeberné množství hudebně pokrokových kapel neustále posouvajících hranici svého stylu a prozkoumávajících nová a nová zákoutí. A takových je percentuelně mnohem více než například v death metalu, thrash metalu, heavy metalu, ale i dalších subžánrech (snad s výjimkou progresivního a avantgardního metalu, tam však kapely mají pokrok přímo „v popisu práce“). A konkrétně Aborym to do puntíku potvrzují, stejně tak jako jejich nejnovější počin „Psychogrotesque“.

Aborym

Abychom už se ale konečně dostali k samotnému meritu našeho dnešního, až dosud spíše filozofičtěji laděného povídání, pojďme se ruku v ruce podívat, co všechno „Psychogrotesque“ ve svých útrobách ukrývá. Připraveni?

Deset skladeb plus jedna skrytá, všechny se schovávající za abstraktním pojmenováním v podobě římských číslic. Zatímco „I“ je „pouze“ pod kůži se deroucím intrem připravujícím posluchače na věci příští, hned první plnohodnotná skladba „II“ dává jasně najevo, že byste své ušní ústrojí měli připravit na zvukové orgie. Po nájezdu s šíleným kytarovým sólováním nastupuje vysoce technicky precizně odvedený black metal „przněný“ nespočtem různých industriálních či ambientních pazvuků, o kousek dál vás zase uzemní electro klávesy, támhle zase epičtější pasáž a pod tím vším svá mohutná vlákna spřádá baskytara. Máte výsledek? Hned první momenty ukazují, že „Psychogrotesque“ je deskou velice rozmanitou a barvitou, neustále se zde něco děje. Nuda? Ta v tomto případě nemá nárok. Hutná dávka obskurní atmosféry, skladatelské invence a hráčské nápaditosti vám nedá jen tak vydechnout. A to ještě nevíte, že je „II“ stále jedním z těch normálnějších kousků na desce.

„Psychogrotesque“ má jednu obrovskou výhodu – funguje na něm opravdu vše. Na první pohled zdánlivě neslučitelné do sebe zapadá jako puzzle, jakákoliv poloha či nálada má svůj význam. „Psychogrotesque“ je počin promyšlený do detailu, v němž má každý tón svůj účel. Mrazivá intermezza (excelentní „IV“!), blackmetalové sypanice, industriální projektily a sbíječky, vše funguje na výbornou. Abyste ale nenabyli nějakého špatného přesvědčení, Aborym zase nehrají nějaký nekontrolovatelný hlukový proud míchající všechno se vším, jejich muzika má svůj řád a svou formu, vše je podřízeno potřebám skladby a její myšlence, jen je ta myšlenka z pohledu průměrného posluchače v dáli za mořem avantgardy…

Každá skladba do jedné má svůj nosný motiv, díky němuž si ji zapamatujete, každá oplývá vpravdě skvostnými pasážemi, každá je rozmanitá a proměnlivá jako podzimní počasí a každá je opravdu skvělá, to říkám rovnou. Přesto mi to nedá, abych dvě jednotlivé písně nevyzdvihl nad ostatní. První je to působivě vystavěná „V“, která plyne od saxofonem opepřeného počátku přes avantgardní doteky s „polo-čistým“ vokálem do misantropického bahna. Tou druhou je diskotéková (pozor, žádná nadsázka) „VIII“. Právě ona totiž dokazuje onu zmiňovanou nadžánrovost Aborym. Celé „Psychogrotesque“ je totiž vybudováno a vygradováno takovým způsobem, že plynulé přechody z blackmetalové skladby do čisté elektroniky posluchači ani nepřijde jakkoliv zvláštní a ačkoliv do vás kapela praží v podstatě čirou diskotéku, výsledek zní stále tvrdě.

Aborym

Co více dodat a neopakovat se? Má vůbec cenu ještě něco dodávat? Cožpak už není z předchozích řádků jasné, jak moc dobrou nahrávkou „Psychogrotesque“ je? Možná se nejedná o záležitost na první poslech, ale je to stále lepší do hlubin desky pronikat pomalu, neustále objevovat nové a nové a mnohem více si ji tak užívat, než dostat album, které vám po třech posleších dá vše a můžete jej zahodit. Já osobně jsem se prvních přibližně 14 dní po vydání nemohl „Psychogrotesque“ vůbec nabažit, poslouchal jej několikrát denně a stále dokola. Jenže ani s odstupem několika týdnů nemám tomuto majstrštyku prostě a jednoduše co vytknout.

Na začátku recenze jsem zmiňoval, že (možná) naivně sám sebe považuji alespoň za mírně pokročilého v oboru metalových znalostí, nejsem však tak naivní, abych si myslel, že každé album, které tu v recenzích vychválím, si seženete. Ale chápu to a víc než „pouhé“ přečtení článku po vás chtít vlastně ani nemohu, jenže… co kdybyste mi jednou věřili? „Psychogrotesque“ totiž vážně není počin, jenž by vám měl proklouznout mezi prsty. Jsou to právě takovéto nahrávky, které mě mezi nepřeberným množstvím průměrných sraček přesvědčují, že black metal, potažmo i samotný metal jako celek, toho stále má ještě opravdu hodně co říct.

Aborym


Druhý pohled (Earthworm):

Moc se mi to nechce přiznávat, ale H. se vyzná, a když řekne: „To se ti bude líbit,“ tak má pravdu. A bylo mi to jasné už po několika tónech skladby „V“. Industriální prvky, geniální nástroj, co nese jméno saxofon, a black metal. To je jen velmi stručné shrnutí, ve skutečnosti se na albu podíváte do krajin mluvené řeči pouze za podpory kláves nebo naopak i k šíleným techno motivům. Název alba to všechno prostě skvěle vystihuje, ale kdo neslyšel, tak si to stejně nedokáže představit. Pokud vám není cizí trocha experimentů a úletů a nemáte problém s extrémními odnožemi metalu, tak s chutí do toho.


Gorgonea Prima – Black Coal Depression

Gorgonea Prima - Black Coal Depression
Země: Česká republika
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 30.8.2010
Label: Naga Productions

Tracklist:
01. Daylight Pollution
02. Blast Furnace
03. Corroded Landscape
04. Eclipsed by the Sun
05. Biomechanic Soul
06. Predestination of Spectacular Being
07. 100 Years of Industrial Burial
08. Digital Desire

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Pražsko-kladenské duo Gorgonea Prima slušně rozvířilo vody českého podzemí už před dvěma lety s pilotním minialbem „Behind the Border of Abnormality“. A už tehdy se ozývalo pár hlasů, že od téhle kapely můžeme ještě dost očekávat. Nedlouho nato po novém talentu skočila firma Naga Productions, která s oblibou loví všechny dostupné zajímavé projekty. Tak či tak, v současné chvíli je pro nás nejdůležitější fakt, že ze vzájemné spolupráce vzešla první dlouhohrající deska „Black Coal Depression“.

Jako první člověka zaujme velice povedená grafika, o niž se postaral sám Hogath, jeden z oněch dvou členů Gorgonea Prima. Že si dal na své kapele obzvlášť záležet, je věc celkem logická, co je však (alespoň pro posluchače) hlavní, na výsledku to je opravdu zná. Album totiž vychází v luxusně vyvedeném dvoupanelovém digipacku, na nějž je radost pohledět. Jediné, co mě trochu mrzí, je nepřítomnost jakéhokoliv bookletu a tudíž i textů, ale jestli jsem vše správně pochopil, byl to jakýsi umělecký záměr udělat balení jednodušší.

Pomalu se dostáváme k samotné hudební náplni „Black Coal Depression“, která je velice výživná, i když je nutné dodat, že rozhodně ne dělaná pro každého. Gorgonea Prima totiž nabízí velice neortodoxní black metal, v němž se tříští palby programovaných bicích a hradby kytar s velkým množstvím industriálních pazvuků, přičemž se kapela nebojí sáhnout ani do vyloženě tuc-tuc podkladů hraničících až s EBM. Sem tam se vytasí s minimalistickým ambientním klávesovým vyťukáváním, jinde vás zase udupe stádo elektronických beatů. Výtečným ozvláštněním je rovněž ženský vokál v ubíjející depce “Corroded Landscape”. Hlavně to ale celé tvoří vskutku působivou chladnou atmosféru, možná ne přímo depresivní, ale určitě zneklidňující a „nepříjemnou“ v tom dobrém slova smyslu. Něco jako apokalyptický soundtrack post-industriálního věku.

Těžko se hledá nějaký jednoznačný vrchol „Black Coal Depression“, neboť jako celek působí velice konzistentním dojmem, což v překladu znamená, že každá skladba sama o sobě je vlastně vrcholem celé kolekce. Není songu, který by neobsahoval silné momenty a který by se dal označit jako slabý článek. Ba naopak, kadence skvělých nápadů je tak vysoká, že jen těžko dokážete postřehnout všechny nuance na první poslech. I to patří k velkým kladům „Black Coal Depression“ – takřka pořád je v zde co objevovat. V hudbě se toho děje opravdu dost na to, aby byly fajnšmekrovi choutky dostatečně ukojeny, aniž by se však deska zvrhávala do přeplácané patlaniny. Gorgonea Prima dokázala do své vlastní muziky vetknout obrovské množství rozličných prvků a na milimetr přesně vybalancovat tu hranu, která dělí nápadité počiny od těch, kde vítězí forma nad obsahem.

Kdo před dvěma lety šeptem předpovídal velké věci, teď může radostně řvát „já to říkal“. Potenciál je v téhle kapele vskutku veliký, zvláště pakliže vezmeme v potaz fakt, že „Black Coal Depression“ je jejich první velkou deskou. Gorgonea Prima zcela jistě ještě neřekli své poslední slovo a dle mého skromného názoru o nich ještě dost uslyšíme. Prozatím však máme co do činění s deskou tak kvalitní a propracovanou (hudbou počínaje, grafikou a koncertní prezentací konče), že si zaslouží přinejmenším hluboké uznání. Zábava na dlouhé hodiny a bezesporu jeden z vrcholů domácí tvorby v letošním roce.


Fear Factory – Mechanize

Fear Factory - Mechanize
Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 5.2.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Mechanize
02. Industrial Discipline
03. Fear Campaign
04. Powershifter
05. Christploitation
06. Oxidizer
07. Controlled Demolition
08. Designing the Enemy
09. Metallic Division
10. Final Exit

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10
H. – 7/10
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Občas obdržíte nabídku, která se zkrátka neodmítá. Před nedávnem mne kontaktovala vcelku vlivná (rozuměj – zdejší redaktor s tím podivným nickem začínajícím na písmeno H) osobnost, jež mi nabídla opravdu prestižní a vysoce hodnocenou (rozuměj – galeje úplně zadarmo pod pohrůžkou ublížení na zdraví) práci, výměnou za mlčení. To bych nebyl já, abych si nenašel čas i na pár zešedivělých metalových hlav a po opravdu dlouhé době nepřispěl svými podivně zakroucenými prsty do zdejšího mlýnku. Co nás čeká a nemine? Dneska popravdě nic extrémního, jen poctivá porce válcujícího industriálního thrash metalu. Většině čtenářů by již touto dobou měly slzet oči a v pánevní oblasti by měli začít pociťovat příjemné teplo, hraničící s chvěním. Ano, nebudeme to dále prodlužovat – vítejte v Továrně na strach.

Když se řekne Fear Factory, mnoho lidí si automaticky vzpomene hned na několik věcí, od bohaté historie, začínající někdy v roce 1989, přes těžce zaneprázdněného Dina Cazarese, až po samotný industriální styl, zakomponovaný do hudby. Rok se s rokem sešel, hoši se málem nedohodli, ale my si konečně můžeme na stáncích (sorry, nic jinýho mě fakt nenapadlo) vyzvednout prozatím poslední fošnu s názvem „Mechanize“. Krom toho, že se jedná o desku s pravděpodobně nejostřejšími verbálními názvy písní (uznejte sami – „pauvršiftr“, „krajstplojtejšn“, „oxidajzr“ atd.) v historii Fear Factory, také ucítíte již několikrát přežvýkané industriální prvky téměř na každém nádechu. To je ale naprosto vedlejší, hlavním poznávacím znakem desky je totiž jakási přímočarost. Ze samotné hudby vymizela většina melodických částí, na které jsme byli mnohdy zvyklí z dřívějška, a právě ty byly nahrazeny jasným a nekompromisním sjížděním kytar a dusotem bicích.

Zvuk desky je také na perfektní úrovni, vše sedí, jak sedět má, a veškeré instrumenty jsou naprosto skvěle čitelné, což se v dnešní době cení. Ne každý dokáže vhodně vyvážit jednotlivé prvky a určitě ne každý je dokáže dobře sladit dohromady. Do toho všeho tedy opět (možná by bylo lepší vkládat jenom křížové odkazy, protože si začínám připadat trapně) ony elektronické prvky, které jsou nejvíce čitelné, když jsou naroubované ve vokálech. V sestavě se téměř nic nezměnilo, Burton Bell je opět v takové kondici jako dřív a i po tak dlouhé době je schopen uzpívat téměř vše, od klidnějších a pomalejších částí až po rychlé klepanice připomínající rachot ve šroubárně. Dino Cazares je onen ztracený syn, který měl a stále má ve své kariéře opravdu rušno. Kytarista, který vystřídal hned několika kapel, se po několikaleté pauze opět vrátil do sedla a daří se mu náramně. I když má kytarovou část čistě na svých bedrech, nic se nezměnilo na tom, že právě kytarové linky zní perfektně, zejména za doprovodu hromového zvuku bicích. Gene Hoglan je možná ta šedivá postavička kdesi vzadu, ovšem s historií a hudebními kořeny sahajícími až někam do pravěku. Jen výčet kapel, ve kterých hrál (Death, Testament, Strapping Young Lad, Opeth a mnoho dalších) může způsobit slabším náturám infarkt. Zde se objevuje jako bubeník. A ve finále baskytarista Byron Stroud, známý taktéž ze Strapping Young Lad. Co naplat, tím hlavním je ale hudba. Pojďme na to.

Jako intro posloužil song „Mechanize“, který je popravdě pravděpodobně tím nejideálnějším pro otevření desky a její představení. Rychlý začátek, při němž vám začnou krvácet uši z intenzivního přívalu bicích a kytar. Po nějaké době se tempo uklidní, což je možná škoda, jelikož síla této písně je přímo vybízející k rozbití něčeho nebo něčemu. Druhou a dle mého názoru nejpovedenější písní je „Industrial Discipline“, jež vyniká zejména vokály, na nichž je nejvíce slyšet onen industriální vliv. Mimoto je to taky jedna z těch písní, která není až tak přímočará a zkrátka se velice hezky poslouchá. Následuje „Fear Campaign“, která posloužila jako pilotní singl s videoklipem, přičemž se točí kolem věcí, jaké dnes do svých singlů zahrnuje téměř každá druhá kapela. Nutno dodat, že jak klip, tak píseň jsou opravdu povedená záležitost. Přesvědčit se můžete sami níže.

„Poweshifter“ – opravdu je nutný popis něčeho takového? Píseň, která charakterizuje celé album již delší dobu, si rozhodně zaslouží alespoň zmínku. Právě zde si vyslechnete vyzrálost bicích, které se od posledně opravdu vytáhly. Ne, že by na dřívějších deskách stály za nic, ale až zde si možná uvědomíte, kam až členové kapely dorostli. Což se ostatně dá říci celkově o zvuku desky. „Christploitation“ je obrazem starých časů, kde se hoši snaží reflektovat svou dřívější tvorbu, nejen pomocí samplů, které už také nejsou na desce tak časté, ale přeci jsou. Čeho si ale všimnete, je pozoruhodnost, s jakou jsou schopni Fear Factory publikovat písně. Ačkoliv jsou všechny vařeny ze stejného receptu, jejich rozdílnost je opravdu unikátní. Příkladem budiž „Oxidizer“, která vám neustále dokazuje, že jste něco podobného již slyšeli, ale stále se vám to líbí.

Písně „Controlled Demolition“ a „Designing the Enemy“ přeskočíme, načež se zastavíme až u čistě instrumentálního kousku „Metallic Division“. Pokud si pod pojmem instrumentální představíte píseň vybrnkanou na akustickou kytaru za podpory bicích s extrémně nízkou frekvencí úderů, jsou vaše představy opravdu zkreslené. Deska ve vás ale dokáže evokovat opravdu pocity, jako byste byli v ocelárně, přičemž právě „Metallic Division“ toto dokáže nejlépe. Vše zakončuje song „Final Exit“, který je jakousi ukolébavkou na dobrou noc. Hromový nástup vystřídají příjemné a podmanivé vokály, jež náhle konvertují k opětovnému rychlému tempu, na které jsme zvyklí. Opět se jedná o píseň, kterou byste neměli přehlédnout.

Jak to jen shrnou a neznepřátelit si půlku galaxie? Co si budeme povídat, Fear Factory jsou tím, čím vždycky byli – nekompromisní kapelou, produkující nekompromisní, přímočarou a jednoduchou hudbu. Ačkoliv je „Mechanize“, jakožto jedna z nejočekávanějších desek začátku letošního roku precizně zpracovaná, technicky na skvělé úrovni, pořád máte pocit jistého nenaplnění při poslechu. I když zmizelo mnoho melodických prvků, na nichž hoši v minulosti mnohdy velice lpěli, nyní jsou to samply a jiné dodatečné prvky, které dodávají desce patřičně na atmosféře. Pokud jste fanoušci spíše brutálnějších písní, kytarových riffů a všudypřítomných ran do bicích, k výslednému hodnocení si směle přihoďte jedno číslo navíc. Ačkoliv Fear Factory nepřinesli nic nového a originálního, jako celek fungují skvěle, a o to jde především.


Mnemic – Sons of the System

Mnemic - Sons of the System
Země: Dánsko
Žánr: industrial / groove / melodic death metal
Datum vydání: 15.1.2010
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 4/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mnemic mi vždycky přišli jako kapela, které se nikdy nepodařilo vylézt ze stínu Fear Factory. Momentální deska “Sons of the System” možná někoho zaujme, dle mého opět ale zaleze s příchodem “Mechanize” od Cazaresovy party. Mnemic zřejmě u sebe nemá takové osobnosti jako právě Fear Factory. Navrát Cazarase a přichod Hoglana lidi zkrátka potáhne. Hudba Mnemic se více než podobá té od Fear Factory, je tu vidět značná inspirace. Snaží se znít zhruba stejně, takže modernější zvuky kytar, rychlé bicí a zpěv měnící se z growlu do klasického čistého.

“Sons of the System” je čtvrtá deska této dánské party, všechny byly vydány pod Nuclear Blast. Poslední album se jmenovalo “Passenger” a vyšlo před třemi roky. Na “Sons of the System” bude právě nejzajimavější, jak si obstojí v souboji s konkurentem “Mechanize”, desky vychází v rozmezí ani ne měsíce. Osobně bych si vsadil na “Mechanize”, ale uvidíme, jak se to všechno vyvine.

Začátek alba je slušný. První písně mě bavily, jak jsem psal výše – rychle bicí, growl měnicí se do čistého zpěvu. Ani jedno z toho tu nechybí. Na začátku vás písně vtáhnou dovnitř a vnímáte je. Postupem času jsem úplně zapomněl, že mi tu nějaké album hraje, protože jsem se v něm ztratil. Zní to furt stejně, riffy se přes moderní naladění skoro neliší. Při zpěvu jsem vnímal jen výšky, protože growl se v zbytku ztrácí. Měl jsem problém skoro to album doposlouchat celé, často jsem to prokládal jinými písněmi od jiných autorů. Je to nudné, hoši by na tomhle měli zapracovat. Zkrátka jsou to furt stejné a opakujicí se zvuky, žádné proložení nečím odlišným. Abych pořád nekritizoval, pochválím zpěváka, který na sobě od svého prvního alba ve skupině celkem zapracoval a zlepšil se. To je však asi jediné pozitivum.

Pořádně si pamatuji jen začátek – tedy “Sons of the System” a “Diesel Uterus”. Možná proto, že jsou hned jako první. Je to celé takové nevýrazné. Jednoduše mě to nebavilo, jak to tak vypadá, nejsem sám. Reakce ostatních jsou podobné těm mým. Dříve se tato skupina poslouchala lépe, hoši by se mohli nějak vyvinout a dostat svoji hudbu k nečemu novějšímu.

Finální verdikt? Slabota. Mnemic se nepředvedli, je to furt stejné. Nic, co by to během poslechu oživilo. Těžko se mi to poslouchalo, žádná změna naladění kytary, basu jsem skoro neslyšel. Mnemic mají ještě naplánované vystoupení v létě na našem Brutal Assaultu, doufejme, že jejich vystoupení nebude vypadat jako toto album. Podruhé bych to už nevydržel.


Rammstein – Liebe ist für alle da

Rammstein - Liebe ist für alle da
Země: Německo
Žánr: industrial metal / NDH
Datum vydání: 16.10.2009
Label: Universal Records / Vagrant Records

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 6,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rammstein si za svou dobu na hudební scéně získali jméno typického industrialového představitele. Jejich nejlepší období se řadí asi na dobu alba “Mutter”. To je stále nejlepší (aspoň dle mého názoru), deskou těchto soudruhů z Německa. Na “Mutter” se navázalo slušnou deskou “Reise, Reise”, které v sobě skrývá veliké hity typu “Mein Teil” nebo “Amerika”. Po “Reise, Reise” přišlo “Rosenrot”. Někoho toto album oslovilo, mě naopak hodně zklamalo. Dá se říci, že po tomto albu jsem na Rammstein zapomněl a dlouho si jich nevšímal. Když se objevila zpráva o tom, že se chystá nové album, byl jsem potěšen. Zároveň jsem se ale bál, aby nedošlo ke stejnému “průšvihu” jako u “Rosenrot”.

Skupina na sebe potřebovala opět upoutat pozornost. Chtěli, aby si lidé zase povídali pouze o nich a aby se tak stali hlavním tématem hudebních časopisů, internetových stránek a všude možně, kde by se jejich jméno mohlo objevit. Poté přišel videoklip s “Pussy” a ejhle, Rammstein nyní byli všude a nové album chtěl slyšet snad už každý. Na jednom nejmenovaném pornoserveru tento videoklip zhlédlo už několik tisíc lidí. Sama skupina si tento tah pochvalovala a byla spokojena s odezvou.

První song na albu je “Rammlied”, nebudeme si nic nalhávat, je to nářez jak má být. Staří dobří Rammstein. Nějak takhle jsem si představoval nové album – nekompromisní, co si na nic nehraje. Ani se nestihne pořádně vydýchat a hned další pecka – “Ich tu dir weh”. Opět velice vydařený song, chvíli jede tvrdě, chvíli se vypustí kytara a ztiší se bubny. Slyšíte pouze v pozadí klávesy a Lindemannův zpěv. Na třetí písní máte na začátku máte jakési trumpety. Ja osobně jsem si je nazval “vítěznýmí chorály,” a to proto, že “Waidmanns Heil” je vůbec nejlepší písní na celém albu. Refrén v této písni, jak ho nazval sám kolega H., je luxusní. A má pravdu, refrén je na tolik chytlavý, že si speciálně tuto píseň budete pouštět vícekrát za sebou. Rammstein vždycky na každém albu měli opravdu velké hity. Ze “Sehnsucht” to byl třeba “Du hast” nebo “Engel”. Z “Mutter” vyzdvihnu “Feuer frei!” nebo “Ich will”. Z tohoto alba by to určitě bylo něco z těchto písní. K dalším takovýmhle skvělým songům se řadí i “Liebe ist für alle da” nebo již přeznámá “Pussy”. Ano, takhle vypadá, že “Liebe ist für alle da” je geniálním albem. Je tu ale i pár písní, které nejsou ani tak typicky Rammsteinovské. Skupina asi experimentovala a přidala pár slaďáků a měkkčích songů. Jsou jimy “Roter Sand”, “Mehr” a “Frühling in Paris”.

To jsou noví Rammstein. Album obsahuje jak vyníkajíci songy, tak i o něco horší. Sečteno podtrženo, “Liebe ist für alle da” přineslo to, co se od této fošny očekávalo. Na nejlepší album skupiny se neřadí, přesto je poslech velice kvalitní a zabaví pěkně dlouhou dobu. Lituji, že jsem si nepořídil lístky na jejich pražský koncert dříve.