Archiv štítku: industrial metal

Liveevil – 3 Altering

Liveevil - 3 Altering
Země: Česká republika
Žánr: industrial metal
Datum vydání: květen 2012
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. Cause of Man Who Killed All the Idols
02. Blackout
03. Deep Cuts
04. Platonic Blue
05. Remind Me
06. About Them
07. Spirit and Water
08. Hope of Broken Souls
09. Saddest Romancy

Hodnocení:
Zajus – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Moravští Liveevil na svých předchozích deskách koketovali s propojováním elektroniky a hutného metalového podkladu, což jim zaslouženě přineslo mnoho fanoušků. Ti nedočkavě vyhlíželi novou desku, která nakonec vyšla u renomovaných MetalGate Records v květnu letošního roku pod názvem “3 Altering”. “3 Altering” rozhodně není v rámci katalogu kapely nijak revoluční, v podstatě pokračuje v dobře vyšlapané cestičce, ovšem bylo by nespravedlivé tvrdit, že se Liveevil nikam neposunuli. Naopak, pokrok je zde znát velký a skutečnost, že se směr vývoje nijak nezměnil, nakonec vůbec nevadí.

Kdo by se snad s touto kapelou dosud nesetkal, zaslouží si vědět několik základních informací. Že Liveevil míchají elektroniku s metalem, jsem již prozradil, jejich zvuk je však poměrně osobitý, díky čemuž jsou od dalších kapel, dělajících žánrově podobnou hudbu, snadno odlišitelní. Základem jsou zde přímočaré riffy, elektronika pohybující se od temnějších poloh až k hopsající diskotéce a nesmírně návykové refrény. Zpěvák Petr Staněk má velmi charismatický hlas přecházející od řevu k hlubokému zpěvu. Část vokálů je navíc nazpívána jak čistě, tak growlingem a výsledné spojení obou vrstev znějících zároveň pak funguje výborně.

Ačkoliv měla elektronika zásadní roli na všech nahrávkách Liveevil, teprve na “3 Altering” dostávám dojem, že překonala význam kytar a odsunula je do druhé řady. Najdou se však výjimky a jednou z nich je i úvodní “The Man Who Killed All the Idols”, jejíž začátek je vyloženě heavy metalový. Již první skladba však ukazuje největší sílu kapely, totiž fantastické refrény. Ty vyloženě vyzývají, abyste si zakřičeli spolu s kapelou, ovšem jejich nálady se mění. Úvodní riff se v první skladbě ještě objeví a musím se přiznat, že se mi asi jako jediný stihl poměrně rychle oposlouchat. Není však divu, “3 Altering” je album vysoce návykové a já ho v posledních týdnech ve svém přehrávači protáčel asi častěji, než by se slušelo. Zatímco první skladba díky převaze kytar ještě vyznívá poněkud pesimisticky, další písně jsou vyloženě veselé, povzbuzující a náladu zvedající.

Lépe než “The Man Who Killed All the Idols” album reprezentuje optimističtější druhá píseň “Blackout”. Pokud vás “Blackout” nepřinutí mávat zaťatou pěstí ve vzduchu či si alespoň podupávat do rytmu, pak hudba Liveevil jednoduše není pro vás. Tuto skvělou skladbu obohacuje teatrální zpěv ve sloce a samozřejmě další skvělý refrén, ovšem nejzajímavější přichází v její druhé polovině. Jde o přibližně minutu dlouhou instrumentální pasáž, v níž můžeme sledovat, jak hudba téměř utichne a opět se vzedme do triumfálního refrénu, několikrát opakovaného až do konce skladby. “Blackout” je jasná hitovka s obrovským koncertním potenciálem. Není však v této situaci zdaleka sama, podobně zábavná je třeba i “Deep Cuts”. Nejvíce mě album baví v momentech, kdy klávesy naprosto jasně přebírají kontrolu. Například taková “Remind Me” je místy vlastně diskotéka jak vyšitá, ovšem díky stále přítomným kytarám a živým bicím (nemluvě o skřehotajícím zpěvákovi) zní jednoduše dobře. To samé platí i pro “Hope of Broken Souls”, podle mě asi nejlepší skladbu na albu.

Najdou se však i jemnější kousky. “Platonic Blue” se sice ke konci rozjede, ale ve svém nitru je to poměrně křehká píseň. Stejně tak závěrečná “Saddest Romancy” se svým dlouhým instrumentálním rozjezdem vzbuzuje spíše negativní emoce. Podstatné ovšem je, že z devíti skladeb na albu není jediná slabší. Naopak jsou všechny nesmírně vyrovnané a i jednoduchý úkol vybrat si mezi nimi favorita mi dal zabrat (ostatně moje volba se stejně s každým poslechem mění).

Liveevil

“3 Altering” je i přes některé zmíněné skladby vlastně velmi veselé album. Jeho chytlavé refrény mě vždy dokázaly povzbudit, případně vyburcovat k překonání vlastní lenosti. Zpěv je zde skvělý, a i když obvykle hájím kytary, jejich ústup mi tentokrát vůbec nepřijde jako špatná volba. Liveevil vydali velmi dobré album, které vás chytne již při prvním seznámení a až na několik momentů se neoposlouchá ani po mnoha opakováních. Nezbývá než dodat: dobrá práce pánové, těším se až nový materiál uslyším naživo.


Další názory:

“3 Altering” je zcela jistě deska velice povedená a zábavná, plná příjemně chytlavé muziky, která má dost velké koule na to, aby člověka hned na první poslech chytila za spoďáry a už ho nepustila. Největší síla Liveevil dle mého názoru tkví ve výtečných refrénech, které si prostě musíte oblíbit, ať se vám to líbí nebo ne. Jestli něco Petr Staněk umí napsat, pak jsou to právě chytlavé refény, jež nakopnou každý song o třídu výš. Co mi však přijde zajímavé… v některých skladbách – například v “Blackout” nebo “Hope of Broken Souls” – jako bych cítil ozvěny nějakým brutálním remixem prohnaných starých dobrých Silent Stream of Godless Elegy, jejichž byl Staněk po mnoho let vůdčí osobností, dokud je v roce 2001 neopustil. Inu, když má někdo svůj vlastní rukopis, je to prostě znát, ať už dělá elektro metal nebo doom s folkovou příchutí – a to myslím není zas tolik lidí na české scéně, kteří by tohle o sobě mohli prohlásit. “3 Altering” jako celek šlape jako hodinky a opravdu je velice zábavné již od prvního poslechu, zejména je silná úvodní trojice “‘Cause of Man Who Killed All the Idols”, “Blackout” a “Deep Cuts” (a zase – kulervoucí refrény!), z těch dalších je skvělá třeba “Spirit and Water”. Malinko slabší mi přijde jen “About Them”, kterou však zachraňuje opět suprový refrén, a hlavně poněkud nezáživná “Saddest Romancy” na úplný závěr. Kromě ní ovšem “3 Altering” jede jak parní stroj a opravdu mě baví.
H.

Liveevil


Mnemic – Mnemesis

Mnemic - Mnemesis
Země: Dánsko
Žánr: industrial / groove / melodic death metal
Datum vydání: 8.6.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Transcend
02. Valves
03. Junkies on the Storm
04. I’ve Been You
05. Pattern Platform
06. Mnemesis
07. There’s No Tomorrow
08. Haven at the End of the World
09. Ocean of Void
10. Blue Desert in a Black Hole
11. Empty Planet [bonus]

Hodnocení:
nK_! – 3/10
H. – 3,5/10
Kaša – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je tomu již pět let, kdy jsem se s dánskými moderně metalovými Mnemic setkal poprvé. Bylo to živě na pátém ročníku oblíbeného Basinfirefestu na hlavní stage, někdy po půlnoci. Tenkrát do mě tihle maníci dokázali napumpovat tolik energie, že mi vydržela ještě po zbytek letních prázdnin a mnohem, mnohem déle. Na toto období mám krásné vzpomínky, ale když jsem se o něco později dostal ke studiové tvorbě kapely, která sama o sobě prohlašuje, že hraje future fusion metal, nešlo o nic slavného, ba ani zvláštního. Mnemic, kteří se dali dohromady již v roce 1998, byli a podle mého názoru vždy budou hlavně živá kapela, protože až na minulé “Sons of the System” z roku 2010 mě ze svých nosičů totálně ničím nezaujali. To už je holt úděl dnešní doby, kdy si široké zástupy konzumentů mohou vybrat dle svého gusta a nejsou odkázány na omezenou, případně diktovanou tvorbu povolených interpretů, jako tomu bývalo v minulosti.

Minulý rok byl pro Mnemic zlomovým. Z předchozí sestavy zbyl pouze frontman francouzského původu Guillaume Bideau a kytarista Mircea Gabriel Eftemie. Taková změna už by mohla leccos naznačit. Obavy se naplnily a koncem letošního června se na pulty obchodů dostává pátá řadovka pojmenovaná vskutku originálně “Mnemesis”. Na rovinu musím říci, že ač jsem se snažil (vážně jsem se přemáhal), nedokázal jsem se do alba dostat žádným ze způsobů, které obvykle aplikuji a fungují. Trpělivě jsem si pouštěl píseň po písni a mechanicky se mezi nimi snažil najít nějaký světlé místečko, něco, co by zbytek alba vytáhlo z šedého průměru odpadní produkce nejnižší kategorie. Marně. Zkoušel jsem si “Mnemesis” pouštět pouze jako doprovodnou hudební kulisu k jiné práci ve snaze náhodně narazit na cokoliv zajímavého. Bez výsledku. Po několika pokusech mne hledání pochopitelně přestalo bavit a musím říci, že nudnější a předvídatelnější placku jsem ve svém přehrávači neměl už hodně dlouho.

Asi není pěkné odsoudit cizí práci hnedka v začátku článku a ani neobjasnit proč. “Mnemesis” si na nic nehraje, a to doslova. Vše na disku obsažené jsme slyšeli v mnoha podobných projektech a stejných formách, kolikrát i v lepším podání. Ve skutečnosti si myslím, že noví muzikanti byli do Mnemic vybíráni ne podle svých hráčských kvalit, ale jen dle toho, jak moc cool a true se dokáží tvářit na promo fotografiích. Vážně, zcela bez legrace. Žádná impozantní kompozice, únavné kytarové riffy bez špetky fantazie a hlavně hmatatelná nechuť jakkoliv experimentovat nebo se kamkoliv pohnout z nové desky jen čiší. Vokály jsou jednotvárné a strojově se střídající growl s čistým zpěvem dnes nikoho nepřekvapí a svým provedením povětšinou ani nenadchne. Technická stránka nahrávky výsledný záporný dojem jen umocňuje, protože jednotlivé nástroje zní jakoby smíchané přes sebe a navozují dojem nekontrolovaného chaosu. A co je nejhorší – jednotlivé songy se sami sobě podobají jako vejce vejci.

Abych jen nekritizoval, “Mnemesis” má i své kladné stránky. Je jich poskrovnu a místy je potřeba hledat lupou, ale jsou tam. Jednou z nich je úvodní skladba “Transcend” která posluchače bez okolků vrhne přímo do víru muziky a slibuje alespoň průměrný poslech. Svým způsobem není ničím moc zajímavá, ale navnadí a člověk čeká, co dalšího ještě přijde. Smůla, že nic. Jen to samé stokrát a stokrát dokola, dokud se neohraje i náhradní éčková struna baskytaristova nástroje a bubeník nezláme poslední pár laciných paliček. Zde je nutno vypíchnout další klad – úvodní části písniček jsou nečekaně nápadité a asi tak pět vteřin předtím, než se hudba zvrhne opět do stejného vzorce, máte dokonce pocit, že slyšíte něco nového a originálního! Kloubouk dolů, takhle kamuflovat skutečnost jen tak nikdo neumí. Třetím a zároveň posledním (další nemám sílu a ani chuť hledat) kladem je přebal. Sice máte zprvu pocit, jako že jste se ocitli zpět ve dvacet let ztraceném hlubokém socialismu, ale po detailnějším prozkoumání si uvědomíte, že mezi tou záplavou kostlivců a ukousaných hlav je obal “Mnemesis” to lepší, co může dnešní rocková scéna nabídnout. Tři plusy a tři body hodnocení – to je fér, nemyslíte?

Pokud nemáte v plánu si z nudy uhlodat nehty až na kost a ceníte si vlastního duševního zdraví, tomuto veledílu se doporučuji vyhnout velkým obloukem. Nuda od začátku do konce.

P. S. Narazil jsem na další klad! Je jím bonusová (!) “Empty Planet”, která svým provedením alespoň trochu vyčnívá nad šedou melasu zbytku alba. Je smutné, že pravděpodobně nejposlouchanější věc je vedená jako přídavek nad rámec. Ach.


Další názory:

Upřímně jsem si myslel, že budu jediný, kdo “Mnemesis” krutě odstřelí, ale díky faktu, že oba mí kolegové desku vnímají také jako velice špatnou, na tom asi něco opravdu bude. “Mnemesis” je totiž počin opravdu neuvěřitelně nudný, nicneříkající, nezajímavý a obyčejný. V čem je tedy ale ten problém? Je to vcelku jednoduché – Mnemic naprosto rezignovali na vše, co dělá hudbu hudbou. Je to celé absolutně prázdné a bez duše; pokud chcete vědět, jak zní hudební placebo, rozhodně si “Mnemesis” pusťte jakožto odstrašující příklad; hledáte-li však dobrou muziku, ruce pryč. Pod vyleštěnou rádoby dokonalou generickou produkcí se totiž neskrývá nic jiného než jedno velké hudební vakuum, jehož jediným alespoň trochu světlým bodem je “There’s No Tomorrow”, jinak se ovšem jedná o krystalicky čistou ukázku toho, jak by to nemělo vypadat. A s ohledem na to, že to rozhodně není poprvé, co něco podobného o nějaké nahrávce Mnemic píšu, musím prohlásit něco, na co bych v obobí prvních dvou alb v životě nepomyslel – Mnemic jsou dnes naprosto zbytečná kapela, která nemá co říct. A to je u někoho, kdo svého času platil za největší naději dánského metalu, opravdu smutné.
H.

Mnemic mám díky kvalitě jejich posledních dvou počitnů zafixované jako kapelu, která už nikdy nevystoupí ze stínu svých prvních dvou nahrávek. Ty sice nebyly o nic originálnější než hudba, kterou Mnemic produkují se zpěvákem Guillaumem Bideauem, ale ta jejich melodičtější kopírka nejlepších momentů Fear Factory měla něco do sebe, zvláště pak na druhé řadové desce “The Audio Injected Soul”. Bohužel od té doby má kvalita studiových zářezů Mnemic klesající tendenci a “Mnemesis” musím pasovat do role suverénně nejhoršího alba těchto dánských (kdysi) talentů. Od začátku do konce mi jednotlivé songy přijdou nudné a nezáživné, i když “Mnemesis” má parádní zvuk. Asi nejvíc mě štval Guillaume, který jako by se bál trošku přitlačit na pilu a našel se v melodické a celkem tuctové poloze, která mě nebaví. Absolvoval jsem dva poslechy a rozhodně to nehodlám opakovat někdy v budoucnosti znovu. Škoda.
Kaša


Fear Factory – The Industrialist

Fear Factory - The Industrialist
Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 5.6.2012
Label: AFM Records / Candlelight Records

Tracklist:
01. The Industrialist
02. Recharger
03. New Messiah
04. God Eater
05. Depraved Mind Murder
06. Virus of Faith
07. Diffrence Engine
08. Disassemble
09. Religion Is Flawed Because Man Is Flawed
10. Human Augmentation

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

S Fear Factory je to jako na houpačce. Lepší alba střídají slabší a vzhledem k tomu, že tenhle vzorec je na jejich tvorbu aplikovatelný od dob “Obsolete”, tak bych papírově neměl od “The Industrialist” čekat kdovíjaké zázraky, ale já mám pro tuhle industriální mlátičku slabost, a proto jsem tak nějak doufal, že se nové album povede. Bohužel jsem hned po prvním poslechu musel přiznat, že osmý studiový zářez Fear Factory nijak nevybočuje z šedého průměru slabších desek, jako byly svého času “Transgression” či “Digimortal”. Před vydáním novinky bandu opustili, či byli odejiti, Gene Hoglan a Byron Stroud, přičemž se jedná o obrovskou škodu, protože oba jmenovaní svým nástrojům vládnou víc než mistrně, a přestože odchod Strouda na první poslech není tak patrný jako ten Hoglanův, tak se rozpadla asi ta nejsilnější sestava, která se kdy ve Fear Factory sešla. Místo Strouda se na “The Industrialist” chopil baskytary kytarista Dino Cazares a bubeníka nahradil bicí automat, kterého programoval John Sankey – ten se nakonec stal novým bubeníkem.

Každý, kdo už někdy slyšel Fear Factory, si může udělat úplně jasnou představu, jak “The Industrialist” zní. Trošku škarohlídsky by se dalo říct, že všechna alba v jejich diskografii znějí v podstatě stejně s tím, že jediný rozdíl, který způsobí, že se ze špatné desky stane povedená je, zda mají jednotlivé songy takový tah na branku, aby na ploše nějakých padesáti minut nezačala deska nudit, což je u takhle úzce vyprofilovaného hudebního zaměření úkol nelehký. Na posledním “Mechanize” se sešly povedené skladby ověnčené skvělými sekanými riffy, vynikajícími bicími mistra Hoglana a dokonce Burton C. Bell byl v dobré formě, a to jak v ostřejších, tak melodičtějších pasážích. Na “The Industrialist” je všechno v tomto ohledu v naprostém pořádku. Strojově přesná rytmika a riffování s industriálním odérem a občas se do toho vloží svým nezaměnitelným melodickým zpěvem Burton. Bohužel se ve druhé polovině alba ukazuje, že desce docházet dech, skladby samy o sobě nejsou vyloženě špatné, ale díky určité kolovrátkovosti je dost obtížné je od sebe nějak oddělit a zabránit tak pachuti nezáživné hudební koláže, u jejichž poslechu jsem se nebavil a nedokázal udržet pozornost.

Nebyli by to Fear Factory, kdyby se na album nedostalo několik opravdových pecek, které “The Industrialist” sice nedotáhnou až do vítězného finále, ale alespoň díky nim kapela neskončila někde v půlce trati. Hned na první poslech mě zaujala úvodní “The Industrialist”, která má o něco pomalejší rozjezd, ale o to intenzivněji pak působí ve zbytku své šestiminutové stopáže. Parádní sekaný riff, dvoukopáková palba a charakteristický Burton C. Bell jsou taková poznávací znamení, že nemáte šanci si Fear Factory s nikým splést. Přiznám se, že jsem měl docela strach, když jsem se před vydáním dočetl, že bicí obstará automat, protože i když jsou alba, na kterých to poznat nejde a občas to atmosféře pomůže (což by se dalo čekat do jisté míry u Fear Factory, jejichž bicí vždy zněly dost počítačově až mechanicky), tak se nejedná o žádný průser, jako byl svého času například u “Remains” od Annihilator. Je fakt, že Genea Hoglana ani Dannyho Herreru, který do toho v kapele mlátil ještě před ním, nic nenehradí a třeba v práci s činely je to sakramentsky poznat, tak bych i přesto toto neviděl jako důvod proč album odstřelit, že se z něj vytratila lidskost a podobné žvásty, jak jsem kdesi četl.

Další peckou je jako první singl uvolněná “Recharger”, která je typickou koncertní tutovkou a skladba se ihned zařadí mezi největší hity skupiny. Agresivní sloky postavené na jasném a úderném škrkaném riffu a nasraným Burtonem, který se v refrénu změní z uřvané bestie v melodického anděla, jsou největší devízou písně. Zrovna v “Recharger” se refrén velice povedl a dlouho jsem si ho cestou do práce po ránu prozpěvoval. Totéž platí o odlehčené “New Messiah”. Přestože jsem o druhé půlce alba mluvil o jako relativně slabší či nezáživnější, tak se našla jedna výjimka, a sice “Disassemble” s parádní rytmikou. Naopak jako naprostý krok vedle hodnotím závěrečnou industriálně ambientní “Human Augmentation”, kterou jsem při asi deseti posleších nikdy neslyšel pořádně do konce. “Final Exit”“Mechanize” – jo, to byl panečku závěr; tohle je spíš utrpení.

Snažil jsem se vyzdvihnout ty lepší stránky alba, protože když se to vezme kolem a kolem, tak ono není zas tak moc co kritizovat. Technicky je všechno vyšperkované na jedničku s hvězdičkou, typický cover nepřekvapí ani neurazí a řada skladeb má dost hitové ambice. Věřím, že mnoho posluchačů bude “The Industrialist” velebit jako další z řady povedených alb této legendy. Ale vzhledem k tomu, že skladby nefungují při poslechu jako celek, což nečiní “The Industrialist” o nic povedenějším albem než posluchačsky přístupnější “Digimortal” a nedotažené “Trangression”, tak nemůžu při hodnocení sáhnout výš než pro průměrné hodnocení.


Další názory:

Ne, že by se mi “The Industrialist” nelíbilo, to ne, ba právě naopak, samotné jednotlivé skladby jsou super – muzika opravdu řeže, rytmika je mechanicky přesná, atmosféra chladně odlidštěná a industriální, občas ji pročísne čistý vokál Burtona C. Bella – přesně tohle já od Fear Factory očekávám. Má to ovšem jeden malý háček – zatímco jednotlivě songy fungují, dohromady jako téměř padesátiminutová deska to už takovou sílu nemá. Na svědomí to má fakt, že je “The Industrialist” nahrávka poněkud jednotvárná, díky čemuž již tak ve své polovině začíná malinko nudit, byť ve svém jádru není špatná. V podstatě se mi “The Industrialist” líbí, ale toto docela nepříjemné negativum mu dost ubírá na kreditu. Jinak ale více než slušná práce. Vrcholem je pro mě osobně poslední regulérní pecka “Disassemble”.
H.

Poslední album “Mechanize” představovalo ze strany Fear Factory jasný návrat do formy a možná i proto jsem několik prvních poslechů “The Industrialist” doslova protrpěl. U Fear Factory mám zásadní problém s nedostatkem originality. Zdá se, jako by Dino před dvaceti lety vymyslel jediný riff, a ten od té doby nesmí chybět v žádné jeho skladbě. Náznaky opakování se se na “The Industrialist” objevují také ve zpěvu, některé linky jako by pocházely z předchozího alba a změny proběhly jen na úrovni textů. Když však přenesete přes srdce skutečnost, že se Fear Factory opravdu nikam neposunuli, a to ani o píď, zjistíte, že “The Industrialist” není úplně špatné album. Nelze mu upřít šikovné proplétání chytlavých refrénů s precizně dávkovanou agresí, ani jisté náznaky hutné atmosféry. Líbí se mi jak odlehčenější písně (“Virus of Faith”), tak i tvrdší skladby (“Difference Engine” se svým skvělým nástupem budiž nejlepším příkladem). Nevadí mi ani závěrečná “Human Augmentation”, i když ve skutečnosti ji většinou nedoposlouchám do konce. Na famózní “Final Exit”, jež skvěle uzavírala album “Mechanize”, však tento čistě ambientní pokus nemá. Fear Factory se zasekli v kruhu, a přestože tentokrát jsem jim to ještě sežral, příště už bych chtěl slyšet něco trochu jiného.
Zajus


Prong – Carved into Stone

Prong - Carved into Stone
Země: USA
Žánr: thrash / industrial metal
Datum vydání: 24.4.2012
Label: Long Branch Records (SPV)

Tracklist:
01. Eternal Heat
02. Keep on Living in Pain
03. Ammunition
04. Revenge… Best Served Cold
05. State of Reebellion
06. Put Myself to Sleep
07. List of Grievances
08. Carved into Stone
09. Subtract
10. Path of Least Resistance
11. Reinvestigate

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Dlouhých pět let trvalo, než se HC/thrash/industriální Prong odhodlali natočit nové album. Po podprůměrném “Power of the Damager” jsem, abych byl upřímný, od novinky nic moc nečekal. Přece jen, Prong mají svá nejlepší léta již dávno za sebou a od “Rude Awakening” vaří pánové z vody víc, než je zdrávo. Přičemž na začátku devadesátých let spolu s několika dalšími vyvolenými začali udávat nový směr vývoje tvrdé hudby, v tomto je jejich vliv jistě nepopiratelný, o pozdější tvorbě už toto tolik neplatí. Je to škoda, protože kapela postavená především na charismatu Tommyho Victora má jistě na víc. Jsem rád, že můžu s klidným srdcem říct, že novinka “Carved into Stone” je o poznání povedenější než poslední alba. Přibylo thrashových momentů, trošku více se sóluje a kupodivu se dočkáme melodičtějšího vokálu. “Carved into Stone” si vzal pod svá producentská křídla Steve Evetts, dvorní producent The Dillinger Escape Plan, který na scéně už něco znamená. Na novince Prong odvedl jako vždy skvělou práci, možná jednu z nejlepších v kariéře. Zvuk je takový “chladně” agresivní, čímž nemyslím nasáklý industriálními samply a “umělými” bicími. Naopak, jednotlivé nástroje znějí dostatečně živelně a uvěřitelně, dokážu si představit, že přesně takhle bude novinka znít i na koncertech.

Album odstartuje rychlá “Eternal Heat”, která jede po celou dobu v thrashovém tempu. Ve spojení s relativně melodickým Victorovým vokálem to dohromady funguje. Na úvod vypalovačka jak bič. Dvojka “Keep on Living in Pain” je klasická skladba Prong z období první poloviny 90. let. Ani rychlé, ani pomalé tempo, chytlavý refrén, dostatek HC sborových vokálů, přesně tohle jsem na kapele kdysi miloval. S následující skladbou přichází první průšvih, a sice “Ammunition”, která ve mně zanechala dojem nepředstavitelně nudné, skoro až zbytečné skladby. Netřeba ji nijak dál rozpitvávat.

Jdeme dál, a sice k singlové “Revenge… Best Served Cold”, která se povedla, ostatně videoklip taky. Chytlavý riff spolu s vynikající vokální Victorovou linkou staví v mých očích tuto skladbu nejvýše z celé novinkové kolekce. “Revenge… Best Served Cold” obsahuje asi nejvíce industriálních momentů z “Carved into Stone”, skoro až taneční rytmus vás rozhodně nenechá chladným. Celé skladbě vévodí mimořádně chytlavý refrén. Jsou to sice trošku “měkčí” Prong, než jsou fanoušci zvyklí, ale já to chápu jako jistý vývoj, nikoli snahu o přístupnost širšímu publiku, takže tohle je v pořádku. “State of Rebellion” je další skladba ve středním tempu a bohužel neobsahuje žádný nosný nápad, který by ji dokázal vytáhnout někam výš než zbytek tvorby Prong na posledních třech albech. Tommy Victor se nikdy v minulosti netajil svým obdivem ke starým HC/punkovým kapelám, dokonce kdysi pracoval ve slavném CBGB, jistým výsledkem tohoto jeho obdivu k dané scéně, je skoro až punková “Put Myself to Sleep”. Zařadil bych ji někam mezi Ministry a Danzig, pro někoho možná zvláštní spojení, ovšem na druhou stranu – proč ne, poslouchá se to dobře.

Doposud jsem mluvil pouze o Tommy Victorovi, což je samozřejmě pochopitelné, ale na novince se obklopil silnou sestavou a jsem si jist, že právě spojení s basákem Tonym Camposem a bicmenem Alexeiem Rodriguezem může za sílu nového materiálu. Posledně jmenovaného sice moc neznám, ale hned na svém prvním albu u Prong se uvedl skvěle. Například v úvodní “Eternal Heat” či “List of Grievances” jede jako nabroušená pila. Druhá jmenovaná je taktéž dost agresivní a rychlá vypalovačka, na koncerty jak stvořená. Závěr alba obstarávají tři z nejmelodičtějších skladeb na albu, bohužel nutno říct, že taky jedny z nejslabších. Titulní “Carved into Stone” je ještě v pořádku. Pomalejší píseň, která plní funkci jistého odpočinku a zvolnění, proč ne. Shodou okolností by se totéž dalo říci i o “Path of Least Resistance”, jen s tím rozdílem, že ta už zní spíše jako nedokončené demo. Úplný závěr má na starosti přímočará, rockově-industriální “Reinvestigate”, která je podbarvená klávesy a samply, bohužel ani ta nedokáže zaujmout a závěrečná čtvrtina alba je tak o něco slabší než jeho zbytek.

Minulou studiovku “Power of the Damaged” jsem na samém úvodu označil za podprůměrný materiál a je dobře, že na svém novém albu Prong dokázali, že stále umí. Přestože je na albu zařazeno i několik slabších skladeb, je “Carved in Stone” konečně přesvědčivým důkazem, že jsou životaschopní i v 21. století. Původně jsem uvažoval nad 7/10, ale nakonec jsem se rozhodl přidat osmý bodík za “Revenge… Best Served Cold”, kterou si budu prozpěvovat ještě pěkně dlouho.


Ministry – Relapse

Ministry - Relapse
Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 30.3.2012
Label: 13th Planet Records

Tracklist:
01. Ghouldiggers
02. Double Tap
03. Freefall
04. Kleptocracy
05. United Forces [S.O.D. cover]
06. 99 Percenter
07. Relapse
08. Weekend Warrior
09. Git Up Get Out ‘n Vote
10. Bloodlust

Hodnocení:
Zajus – 3,5/10
H. – 6/10
Kaša – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook

Mám rád návraty velkých kapel. Opravdu ano. Na každý takový návrat nutně navazuje napjaté očekávání, zda nový materiál bude srovnatelný s klenoty minulosti. Takovým kapelám jsem mnohdy ochoten i leccos prominout, jen abych se mohl radovat, že jsou zpět. U Ministry se ovšem o zvlášť velkém návratu mluvit nedá. Nejde mi ani o délku pauzy mezi řadovými alby, která činí pouhých pět let. Jde mi o aktivitu kapely v tomto mezičase. Ministry za pět let od vydání “The Last Sucker” stihli odjet rozlučkové turné, vydat koncertní DVD, best of album a asi pět remixových alb. Tak se přeci neaktivní kapela zdaleka nechová. Nebylo pro mě tak žádným překvapením, když v srpnu loňského roku ohlásil Al Jourgensen reunion kapely.

Nechme ovšem nehudební okolnosti stranou a podívejme se tedy, co nám na “Relapse” Ministry přinášejí. Poslední alba před “rozpadem” kapely byla vskutku povedená a novinka tak rozhodně měla na co navazovat. První singl “99 Percenters” předstihl desku samotnou o celé čtyři měsíce a již v té době jsem měl dojem, že zde něco páchne. Skladba na podporu stejnojmenného hnutí oplývá prvotně nesmírně špatným textem. Ten totiž neobsahuje nic jiného než mnohokrát opakované “Hey”, oslavný pokřik “99 Percenters” v refrénu a výzvu k okupování jedné ulice a tří měst. Je směšné text takto popisovat (rychleji byste ho měli celý přečtený), jenže on i ten text samotný směšný je. Hudebně navíc Ministry nepředvedli nic nového, celá píseň se odehrává v jednoduchém a chytlavém rytmu, který působí, jako by kapela cílila primárně na mainstreamové hitparády. Alespoň že se v polovině písně nachází velmi povedené kytarové sólo.

Po této zkušenosti jsem k albu musel přistupovat o něco opatrněji. Vše navíc prohloubil obal a názvy písní. Bylo zjevné, že Al Jourgensen přesunul svou nenávist od George W. Bushe k celému kapitalistickému systému. Úvodní “Ghouldiggers” (nelze přehlédnout ani “krutopřísné” zkomoleniny, které se z názvů několika posledních turné přesunuly na studiová alba) začíná dvouminutovým proslovem. Al Jourgensen si stěžuje na nenažranost svých manažerů, což vás jistě moc zajímá. Píseň, která se rozjede po sáhodlouhém intru, však není vůbec špatná. Skvělý riff vás bude bohužel těšit jen krátkou chvíli. Navazuje na něj totiž další mluvená část, tentokrát podle scénáře “Al se nemůže dovolat svému manažerovi”. I po ní se ovšem skladba pěkně rozjede. Kdyby se vysekal balast okolo, mohl by tak z “Ghouldiggers” být opravdu skvělý otvírák. “Double Tap” naštěstí již odsouvá nehudební stránku věci až na vedlejší kolej a světe div se, výsledkem je nesmírně povedená píseň. Textově se sice opět pohybujeme na tenkém ledě (kritika USA za zastřelení Usámy bin Ládina), ovšem vše vyvažuje skvělá kytara, fantastické sólo a závěrečný náklep od (naprogramovaného) kopáku. Nesmím pak zapomenout ani na tématicky správně vložené hudební vlivy arabské hudby.

Po relativně slibném začátku se však pohybujeme jako na houpačce. Slabší dvojici “Freefall” a “Kleptocracy” střídá povedený cover S.O.D. v podobě hitovky “United Forces”. Z něco ční hlavně povedené sólo, které zde snad ještě více než v originále zní, jako by vypadlo z pera Jeffa Hannemana. “99 Percenters” pak v kontextu alba vychází jako jedna z lepších písní. Následuje trojice slabších písní a album nakonec uzavírá jedna z těch lepších: “Bloodlust”. Ta jako by nezapadala do zbytku alba a zní tak mnohem uvolněněji. Není z ní cítit umělost předchozích skladeb, což ji činí mnohem lépe poslouchatelnou. Na limitované edici pak ještě navazuje remix skladby “Relapse”, k němuž se snad radši ani vyjadřovat nebudu.

“Návrat” Ministry je tak přinejmenším rozpačitý, a to ze dvou důvodů. Prvním jsou texty. Al Jourgensen mi svými texty nikdy nebyl po chuti, což se ostatně projevilo i na posledním “The Last Sucker”. Nikdy však svůj politický aktivismus neprosazoval tak okatě, jako tomu je na “Relapse”. Ve svých skladbách odmítá nenasytnost kapitalismu, jeho dramatický “odchod a návrat” lze však snadno považovat za primitivní kalkul, snahu získat si trochu pozornosti. Sám tak dělá něco, co tak snaživě kritizuje, což z něj dělá pokrytce. I kdybych však odhlédl od textů (což jednoduše nelze), nemohu se zbavit dojmu, že až na několik skladeb, z nichž jen jedinou bych označil za opravdu hodně dobrou, je “Relapse” plné velmi slabého materiálu. Nalezneme zde naopak spoustu vaty. Chvílemi mám dokonce dojem, že hudba v některých písních slouží jen jako pozadí, do něhož Al Jourgensen vykládá svá moudra. S přihlédnutím k výše zmíněnému tak albu jednoduše nelze udělit ani průměrné hodnocení.


Další názory:

Jsou návraty, které by prostě proběhnout neměly. To, co právě předvedl Al Jourgensen, je naprosto krystalickou ukázkou něčeho takového. Nejprve dramaticky odejdeme ze scény, všichni fanoušci se povinně dostaví na poslední turné… a po třech letech se najednou zničehonic koná návrat s velkou slávou. Ať se na to člověk dívá z kteréhokoliv úhlu pohledu, vždy jej prostě musí napadnout něco o kalkulu – a to je u člověka jako Al Jourgensen docela průser, vzhledem k faktu, o čem tento pán celé roky zpíval. Ale což o to, klidně by se daly přivřít oči, třeba šlo jen opravdu o upřímnou změnu názoru, to nikdo z nás nemůže ani vyvrátit, ani potvrdit, ale… i samotné “Relapse” není po hudební stránce příliš dobré. Právě naopak, dovolím si tvrdit, že se jedná o hodně velké zklamání… ne přímo průser, ale zklamání určitě. Pokud bylo důvodem návratu samovolné složení neskutečně silných skladeb, jak Al tvrdil, tak já tam ty silné skladby prostě neslyším. Poslouchat se to dá, to ano, ale když to srovnáte s tím, co pod hlavičkou Ministry vycházelo ještě před pár lety… mírný úšklebek je rozhodně na místě. Dokonce i texty jsou slabé, ve většině songů v podstatě jen opakování jedné fráze pořád dokola, kde jeden verš stěží přesahuje délku tří, čtyř slov. Zářným příkladem budiž třeba singlovka “99 Percenters”, která je přehlídkou lyrické stupidity (tisíckrát “Hey” za čtyřminutou písničku je prostě moc). Řeknu to na rovinu – “Relapse” je nahrávka, která vzniknout neměla. Kdyby jí nebylo a Ministry stále leželi u ledu, všichni by na tuhle kapelu vzpomínali jako na legendu, která do jisté míry změnila tvář metalové muziky, s příchodem “Relapse” se však tato představa zbortila jako domeček z karet a zbyla jen hořká pachuť… šest bodů je spíš z úcty ke jménu Ministry, ne kvůli kvalitám “Relapse”
H.

Ministry to se svým koncem trochu uspěchali. Zvlášť vezmeme-li v potaz, že před pěti lety měli za sebou trojici skvělých alb věnovaných G. W. Bushovi. Vrchol této trilogie přišel na druhém v pořadí “Rio Grande Blood”, ovšem i následující “The Last Sucker” mělo něco do sebe. Stejně unáhleně jako se ze scény parta kolem Ala Jourgensena vytratila, se bohužel zase vrátila. Nikoli však unáhleně co do počtu let strávených na odpočinku, ale spíše co do kvality nového materiálu. Z úcty k legendě bych byl nerad přehnaně kritický, ale novinka “Relapse” je suverénně nejslabším počinem v diskografii industriální legendy. Zveřejněný singl “99 Percenters” ve mně ještě vzbuzoval naději, že se dočkáme důstojného pokračovatele a hlavně rozloučení za bohatou historií Ministry, ale s prvním poslechem tato naděje odezněla. Netvrdím, že celé album je úplně špatné, koneckonců, našel jsem pár songů, které mě chytly, ať už zmíněná přímočará singlovka “99 Percenters”, úderná “Double Tap”, povedená předělávka S.O.D., “United Forces”, nebo předposlední melodická “Bloodlust”, která pro mě představuje jasný vrchol alba. Naproti tomu se na albu nachází šílená úvodní sedmiminutovka “Ghouldiggers”. Takhle dementní skladbu jsem od Ministry ještě neslyšel. “Relapse” takto v mých očích zůstane jako zbytečné návratové album, bez něhož by Ministry svou kariéru zakončili mnohem důstojnějším způsobem.
Kaša


Semargl – Satanic Pop Metal

Semargl - Satanic Pop Metal
Země: Ukrajina
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 17.2.2012
Label: Twilight Vertrieb

Tracklist:
01. I Hunger
02. Sweet Suicide
03. Drag Me to Hell
04. God Is Not Love
05. Tak, kurwa
06. Suck My Dick
07. Labyrinth
08. Join in Fire
09. I Hate You
10. Opium
11. Anti I Am
12. Loneliness
13. Redire

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

U alb jako “Satanic Pop Metal” zjišťuji, že se občas můj vkus sám vydává natolik klikatými a nepředpokládatelnými cestičkami, až to chvílemi hraničí s idiotismem. Oč jde, to vysvětlím dřív, než stačíte říct švec. Semargl jsou totiž kapela, která v současné době hraje hudební kombinaci nebetyčně hrůznou, že si to přímo říká o to, aby to člověk v recenzi totálně zničil, sestřelil, potopil a absolutně ponížil. A nikdo by na to nemohl říct vůbec nic, protože technicky vzato je to opravdu neskutečný blábol – to říkám rovnou a na rovinu. Ale co já? Já místo toho, abych nabrousil svojí kritickou katanu a setnul čtyři ukrajinské hlavy (no dobře, tu fešnou bubenici bych asi i tak ušetřil (smích)) rekordem v počtu vulgarismů na větu, jsem dopadnul tak, že se mi to nějakým zvráceným způsobem prostě líbí…

A o co že se jedná? Když o tom tak přemýšlím, tak se s tím popisem ani nemusím obtěžovat, jelikož skupina to už udělala za mě jen tím, jak album nazvala – “Satanic Pop Metal”. Těžko by to šlo napsat nějak přesněji – jak to takhle vypadá napsané, tak to do puntíku zní. Metal plný warpaintu, pentagramů a nikoliv jen elektroniky, alebrž přímo nefalšovaných postupů toho nejbrutálnější rádiového popu. Cože? Ano, slyšíš správně, ortodoxní metalisto, až takhle moc si Semargl dovolují prznit a znásilňovat nikoliv jeptišky (i když možná i ty – ale to je pravé, metalové, tak to má být), nýbrž samotnou posvátnou muziku metalovou! Na hranici s nimi! Ovšem ještě zajímavější je, jak k téhle prapodivné kombinaci došli. V dobách dávno minulých (rozuměj tak ještě pět, šest roků nazpátek) totiž Semargl hoblovali black metal – a co víc, ne zrovna špatný black metal. Ajajaj, ještě horší! Hezky nám to pánové (a nyní i dáma) zparchantěli. Jak moc, to asi dostatečně vyjadřuje už sám obal.

Ale ne, nyní už vážně. V míře takové, v jaké to páchají Semargl, je tahle kombinace opravdu nezvyklá. To, co bylo na předchozím “Ordo Bellictum Satanas” z roku 2010 ještě docela umírněné, do toho kapela na “Satanic Pop Metal” hupsla po hlavě a vlezlé elektronické melodie cpe nebohému posluchači do chřtánů v podstatě po celou hrací délku bez přestávky. Ovšem nutno dodat, že výsledek je taková kravina, až to člověka prostě baví. Od onoho proklatého zaprodaneckého žánru si Semargl vypůjčili ultimátní chytlavost a obrovskou hitovost – bez výjimky, co song, to lehce zapamatovatelná pecka, která vám bude v mozkovně strašit ještě nějaký ten čas, uchem ani pusou ji odsud nevyklepete. A že tohle není dost metal? Že je to opravdu nechutná prasárna míchat na férovku pop a metal? Ale prosím vás, nalijme si čistého vína, i obyčejný průměrný posluchač metalu na líbivé melodie prostě letí, ne že ne. Stačí se podívat na 90 % známých metalových kapel, zejména z oblasti heavy, power, gothic a symphonic metalu (ale i z dalších) – je to prostě mainstream v rámci svého stylu, takový metalový “pop”, co si hraje na něco tvrdého, a všichni se tváří, že opravdu je, jenže chyba lávky. Čistě jako fakt, bez náznaku jakéhokoliv elitářství typu “jsem lepší, páč moje kapela je tvrdší”, jsou “pořádný” metal opravdu jen extrémní odnože. Paralela mezi pop vs. “podzemní” metal a metal vs. okrajové metalové žánry je natolik zjevná, že ji snad ani zmiňovat nemusím.

A co na to ale Semargl? Ti si alespoň na nich nehrají – a to je dle mého názoru jejich výhoda. Zatímco na “Ordo Bellictum Satanas” celá ta jejich diskotéka ještě působila trochu jako pozéřina, “Satanic Pop Metal” už je uhněteno s takovým nadhledem, že je to nanejvýš sympatické. Ale pokud vám to “popování” v power metalu přijde v pohodě, protože to pořád ještě je metal, a Semargl jsou již pro vás příliš otevření… to už je prostě otázka vkusu. Já se nijak netajím tím, že se mi líbí i prachsprostý rádiový pop (hehe, kdo to tu o mně prohlašoval, že jsem zaprasený ortodoxní black metalista, co nesnáší komerční škváry… to zíráte, co? (smích)), takže možná i to hraje roli v tom, že se mi “Satanic Pop Metal” líbí, to uznávám, ale to už jsme na úrovni čistě subjektivních názorů, s nimiž bychom mohli debatovat hodiny, aniž bychom se kamkoliv dobrali. Avšak vše výše napsané, to považuji za fakty, nikoliv osobní názory.

Jak již bylo řečeno, většina “Satanic Pop Metal” je sakra chytlavý matroš, který je velice zábavný. Navíc kapela dokáže až na jednu výjimku po celou dobu bravurně balancovat na hraně “ještě dobrý” a “už kýč” s tím, že se naklání spíše na tu první stranu. Pokud bych měl zmínit ty písničky, které zaujaly nejvíce mne osobně, šel bych na to skoro jen pouhým vyjmenováním názvům. Velice silný je hned začátek alba – první tři songy “I Hunger”, “Sweet Suicide” a “Drag Me to Hell” jsou skvělé. První zaujme třeba nabušenou klávesovou linkou v refrénu, ta třetí odstřelujícím ženským vokálem atd. Pořád se něco děje a je to super.

Velké téma asi budou už podle názvu sprosťárny “Tak, Kurwa” a “Suck My Dick”. “Tak, Kurwa” je venku již delší dobu v podobě videoklipu, a musím říct, že za ten rok už se přece jen trochu oposlouchala, ale refrén má pořád koule. Jinak je tahle skladba z pohledu metalového kacířství ještě jedna z těch normálnějších a stravitelnějších, album ukrývá i mnohem tanečnější pecky. “Suck My Dick” je pořád dobrá, ale spíš taková standardnější v rámci alba, i když pár zajímavých momentů se jistě najde. Více zaujme text plný přisprostlých čuňačinek (smích).

Trochu horší mi přijde snad jen “Join in Fire”, což je právě ona proklamovaná výjimka, protože minimálně její začátek už je až moc velký kýč. Náladu ale vyspraví další “I Hate You” s trochu ostřejšími riffy a příjemně dusající elektronikou v pozadí. Jako poslední bych ještě jmenovitě zmínil moc dobře uhozenou “Anti I Am” s brutálními klávesovými kopanci.

Víte, jak se říká, že je něco tak blbé, až je to dobré? Tak přesně tohle je případ Semargl, resp. jejich “Satanic Pop Metal”. Jak jsem říkal hned na začátku, svým způsobem je to vlastně celé úplná hovadina, avšak hovadská s takovou nadsázkou, až je to vlastně dobře. Opět lze vytáhnout staré známé úsloví, že jde o věc, kterou buď budete milovat, anebo nenávidět, radši bych ale řekl, že to prostě není záležitost pro každého – možná ještě doslovněji než v případě mnohých opravdu extrémních kapel… i když, jak se to vezme, Semargl svým způsobem extrém také jsou, ačkoliv vlastně kombinují ne zrovna extrémní metal s mainstreamovou hudbou, ale jak vidno, dohromady to může být neskousnutelné. Na druhou stranu, je to zase jednou něco jiného, netradičnějšího. Sice možná (satanic) pop metal, ale stále metalovější i popovější než mnohé takzvaně gothic metalové srágory. A to, že Semargl zároveň tímto přístupem zvládnou srát tolik lidí, je také nutné svým způsobem ocenit (smích).


Další názory:

“Satanic Pop Metal” mohu bez váhání označit za jedno z nejzábavnějších alb poslední doby. Nejsem žádný velký fanda elektroniky a její spojení s metalem podle mě dopadá povětšinou přinejlepším rozpačitě. U Semargl je to ovšem úplně jiné. Na “Satanic Pop Metal” je nejlepší, že si album na nic nehraje. Je to velký kýč využívající ty nejprofláklejší (black) metalové stereotypy v kombinaci s líbivou diskotékou. Možná budu pro některé zatvrzelé metalisty za kacíře, troufnu si však prohlásit, že mě tato kombinace baví mnohem víc než všechny ty podivné raw black metalové spolky dohromady. Celé album si drží vysoký standard, z něhož vystupuje jen pár skladeb, a pokaždé je to směrem nahoru. Mezi jinak solidními písněmi se totiž nachází několik opravdových pecek. Prvotně jde o rychlou “God Is Not Love” (která mi silně připomíná cosi od Blue Stahli), hitovku “Tak, Kurwa”, nervózní “Labyrinth” s famózně užitými smyčci (jistěže elektronickými) a v neposlední řadě také taneční “Join in Fire”. Jak jste jistě pochopili, “Satanic Pop Metal” není album, při kterém by bylo potřeba přemýšlet. Troufám si dokonce říct, že je to v tomto případě na škodu. Pokud máte ovšem chuť vypustit páru po náročném dni, či po ránu získat energii do dne nového, novinka od Semargl je přesně to, co hledáte.
Zajus


The Browning – Burn This World

The Browning - Burn This World
Země: USA
Žánr: electro deathcore
Datum vydání: 3.10.2011
Label: Earache Records

Tracklist:
01. No Escape
02. Not Alone
03. Bloodlust
04. Standing on the Edge
05. Burn This World
06. Ashamed
07. Living Dead
08. Forgotten
09. Time Will Tell
10. Tragedy of Perfection
11. Dominator
12. I Choose You
13. The Sadist

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter

Nijak se netajím tím, že moderněji střižené odvětví metalové muziky není zrovna věc, jíž bych s oblibou holdoval. Ale jak praví jedno mé oblíbené pořekadlo (dokonce jedno z mých nejoblíbenějších!), vždycky tu je pár čertovských výjimek, které jakékoliv rozmilé pravidlo prostě musí potvrdit, aby vůbec mohlo platit. Sám sebe navíc (snad ne naivně) považuji za velice otevřeného člověka (přinejmenším co se hudby týče – doby, kdy jsem uznával jeden jediný styl, jsou už naštěstí dávno pryč), takže opravdu existují i moderní metalové kapely, které oceňuji a kterých si doslova cením; skupiny, jejichž hudba mě doopravdy oslovuje ve velké míře. Dnes se podíváme právě na jednu takovou výjimku…

K podrobnějšímu žánrovému popisu a zařazení se ještě dostaneme níže, tudíž jen pro začátek, abych dostál formě nějaké úvodní informativní omáčky, prozradím, že The Browning produkují explicitně řečeno deathcore s velice citelnou příměsí elektroniky. “Burn This World” je jejich dlouhohrajícím debutem – před ním se objevilo pouze něco málo neřadových počinů, čili se nejedná o jakkoliv zaběhnutou formaci, máme tedy co do činění spíše s novou akvizicí na scéně. A jak jsem se k ní dostal já, člověk, který podobně laděné skupiny (a jakože ty moderní kapely vznikají téměř každý den!) nijak výrazněji nesleduje? Čirou náhodou, jak už tomu tak bývá. Odkaz na jejich videoklip “Time Will Tell” mi kdysi dávno před půl rokem poslal bývalý redaktor Seda. Co vám budu povídat, do poslechu jsem se moc nehrnul, jelikož Seda mě takto zásobuje samými chujovinami (kdo myslíte, že mě jako první vždy upozorňuje na nové klipy Luštěly? – to abyste věděli, v jakém duchu se ty jeho odkazy nesou). Jestli mi to poslal, aby mě naštval další elektronickou peckou, nebo to tentokrát náhodou myslel vážně, netuším, ale to nic nemění na tom, že jeho tip byl v tomto případě až překvapivě dobrý.

Nyní už si však pojďme povídat přímo o tom, co na tato čtveřice z amerického Dallasu na “Burn This World” stvořila. Výše jsem trochu nesměle nakousl něco jako kombinaci moderního metalu a elektroniky, což je – co si budeme povídat – docela široký pojem. Z našeho “metalového” pohledu je základem kytara. Ne, nesmějte se, nějaký fanoušek elektronické scény by třeba mohl The Browning vnímat jako elektronickou formaci, jež do své hudby roubuje kytaru, zatímco my to vnímáme přesně naopak – tak moc je ta elektronická “příměs” výrazná. To už jsem ale trochu odbočil od tématu a zamotal se do zbytečného slovíčkaření, takže rychle zpátky… základem je směsice moderního metalu, řekněme něco na pomezí deathcoru a metalcoru, přičemž o něco blíže to má k prvnímu jmenovanému, vokál je však čistě extrémní, tudíž nečekejte žádné melo-refrény (to já považuji za klad!), onen metalcore promlouvá jen sporadicky spíše v kytarové práci. Ale to už opět slovíčkaříme a řešíme vlastně nedůležité věci. Stručně řečeno je to moderní sekanice plná zasekávaček a breakdownů se silným groovem, tudíž to – jak se lidově říká – prostě a jednoduše šlape přímo od podlahy…

Což o to, kdyby to s tímhle končilo, nebyli by The Browning nic, co by na dnešní přecpané scéně stálo za nějakou větší pozornost, neboť kapel tohoto typu je neuvěřitelné množství, tím spíše ještě v Severní Americe. Avšak The Browning navrch přihazují onu opravdu silnou porci elektroniky. A když říkám silnou, vážně to tak myslím! Žádné nízkokalorické kolovrátkovité vycpávky, ale hutné porce brutálních beatů, disco rytmy, samply, industriál, symfonické klávesy, trance, techno, dubstep – to všechno a ještě mnohem víc dohromady namícháno v jeden napěněný výbušný koktejl připravený vyprsknout do vašich ušních bubínků.

Přesně tohle jsou dvě nejsilnější zbraně v arzenálu The Browning: metal a elektronika jsou na “Burn This World” dvě naprosto rovnocenné a vyrovnané složky, které mezi sebou neustále svádějí boj. Jednou se přirozeně prolínají, podruhé se o sebe nekompromisně třískají, jindy první podporuje druhou, támhle zase naopak. Není to zas tak dlouho, co jsem tu v recenzi kritizoval za nevyváženost a přílišnou šablonovitost jiný industrial metalový počin – sólové album “Pighammer” zkušeného matadora Waynea Statica. Pokud jste tenkrát zvedali obočí a ptali jste se, jak bych si tu kombinaci elektroniky a metalu představoval, odpověď zní: “Burn This World”. Druhou velkou devízou The Browning je pak neuvěřitelně silná energie, která po celou hrací dobu z desky proudí všemi směry. Opět si můžeme rýpnout do “Pighammer” a porovnat – zatímco u Staticova “majstrštyku” jsem usínal, “Burn This World” funguje právě naopak – jako koňská dávka energie, která vás nakopne, jako hektolitr energetického nápoje, jako káva vpravená přímo do žíly. S člověkem to šije samo od sebe.

Výše vyjmenovávané rozpětí (které ještě zdaleka nebylo kompletní) v rámci oné elektronické složky dává The Browning velké pole působnosti a spoustu možností, kterým směrem své skladby stáčet, což také opravdu dělají, aniž by jim z toho vznikal pověstný splácaný dort pejska a kočičky. I to je jeden z nesporných kladů “Burn This World” – na rozdíl od většiny dnešní core produkce nezní jejich muzika kolovrátkovitě a dokonce ani ne předvídatelně. Už to bude nějaký ten pátek, co jsem naposled slyšel moderně metalové songy, u nichž bych po první půl minutě nevěděl, jak dále budou pokračovat a jak skončí. V některých pasážích přímo čekáte, že teď zazní nějaký brutální kytarový nářez, ale místo toho na vás The Browning třeba vybalí prímovou diskotéku. A takových vtípků tam je více, což je – alespoň tedy z mého pohledu – vpravdě příjemné zjištění.

Další devízou desky je bezesporu také vyrovnanost materiálu, který The Browning dali dohromady, tedy alespoň po většinu stopáže. Je pravda, že v samotném závěru už “Burn This World” lehounce dochází dech, osobně bych určitě nebyl proti, kdyby to kapela utnula o song či dva dříve, to však není dáno nějakou výrazně horší kvalitou posledních dvou položek, spíš tím, že už je toho “moc”. Ale to nic nemění na faktu, že minimálně prvních jedenáct kousků je naprosto skvělých. Najdeme zde vyložené hitovky jako “Bloodlust” či “Standing on the Edge” (chytře umístěné hned na začátku, aby to posluchače rychle chytlo), mírně metalovější kousky jako “Burn This World” nebo “Living Dead” (ovšem i v nich hraje ona “přidaná hodnota” ne nevýznamnou roli, samozřejmě), přes poněkud strukturovanější a gradující věci (“Ashamed”) až po “diskotékovou” “Time Will Tell”. Zkráceně řečeno, po většinu hracího času se nebudete nudit ani náhodou.

I když The Browning samozřejmě nejsou první, kdo začal moderní metal kombinovat s klávesami (viz The Devil Wears Prada, Winds of Plague a další), a nechci z nich zas dělat nějaké světoborné inovátory, protože jimi nejsou, přesto debut “Burn This World” působí v rámci konkurence velice svěžím dojmem a jako čerstvý vítr.

Co se týká číselného hodnocení, zde jsem měl trochu potíž. Dávám sice 8, ale věřte, že je to osmička velice silná a jen chloupek jí chybí do 8,5. Kdybychom měli v hodnotícím repertoáru i čtvrtky, byla by to jasná 8,25/10. Ale čert vem čísla – hlavní je fakt, že “Burn This World” je výborná věc, která si zaslouží mé skromné doporučení!


Wayne Static – Pighammer

Wayne Static - Pighammer
Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 4.10.2011
Label: Dirthouse Records

Tracklist:
01. Pighammer
02. Around the Turn
03. Assassins of Youth
04. Thunder Invader
05. Static Killer
06. She
07. Get It Together
08. Chrome Nation
09. Shifter
10. Slave
11. The Creatures Are Everywhere
12. Behind the Sky

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook

Není to nic neobvyklého, že se člen nějaké známější skupiny rozhodne pustit se rovněž do sólového alba. Nyní se do tohoto nekonečného zástupu takových hudebníků zařadil i jistý Wayne Static, jehož jistě všichni znají jako zpěváka, kytaristu a hlavního skladatele industrial metalové mašiny Static-X, která se v průběhu let vypracovala na jednu z největších (což obecně nemusí nutně znamenat i nejlepších) formací svého žánru. To je pěkné, neříkám, že ne, není ovšem žádné tajemství, že poslední nahrávky Static-X už šly s kvalitou docela povážlivě dolů – tak moc, že i spousta diehard fanoušků (kteří, co si budeme povídat, většinou ty “své” kapely brání zuby nehty, ať vydají cokoliv) začala trochu kroutit hlavou. Wayne Static místo toho, aby se pokusil mnohé pochybnosti o kvalitách nejnovější tvorby domovské kapely smést ze stolu novou deskou, jež by všem – lidově řečeno – nakopala kaďáky, se radši rozhodl udělat sólové album. Inu, proč ne, že ano?

Položme si však otázku, za jakým účelem vlastně sólové počiny vznikají. Osobně bych to klidně trochu expresivně nazval jakousi terapií, v níž si onen daný muzikant hodlá odpočinout od muziky svého domovského tělesa, s nímž už tvoří muziku XX let; mohli bychom to nazvat třeba i možností hudebníka vyzkoušet si něco jiného, než je zaběhlý styl jeho kapely, trochu si zakančit a zaexperimentovat. Zdá se vám tento popis v pohodě? Dle mého to docela sedí. Z tohoto pohledu však zůstává záhadou, proč je “Pighammer” sólovým albem zpěváka Static-X a ne další řadovkou Static-X. Já bych si to tak bez problému dokázal představit. Zkráceně řečeno, podle výše vyslovené definice sólových nahrávek (která samozřejmě není jakkoliv oficiální, je to pouze můj výmysl pro potřeby recenze) nemá označení “Pighammer” jakožto sólovka vlastně dost dobře smysl. Ale dejme tomu, vždyť co na tom, pod jakou hlavičkou placka vyjde, hlavně nás zajímá samotná muzika a její kvalita…

Jak již asi z prvního odstavce vyplynulo, podobně jako samotní Static-X i sólový Wayne Static nabízí cosi industriálně metalového, neboli metal “przněný” různými samply a industriálními pazvuky, čili žádné překvapení pro někoho, kdo už se v minulosti setkal se Static-X, což se asi týká většiny z nás. Až posud to zní ještě všechno docela v klidu, ale pokud chceme gordický uzel v podobě řečnické otázky, jak se “Pighammer” povedlo, musíme se přestat zaobírat tím, jak to zní, ale začít řešit, jak dobře to zní. A popravdě řečeno, zde už je to lehce na hraně…

Několik prvních ohlasů, co jsem na album na internetu zaznamenal, se vůbec nezdráhaly používat výrazy jako “zklamání” či dokonce “průser”, a to v dosti hojném počtu. Samozřejmě, je pravda, že lidé toho na internetu pod krytím domnělé anonymity nakecají až běda, když je však ohlasů v tomto duchu většina a nejde tedy o ojedinělé výkřiky do tmy, tak už nám z toho jistý obrázek může vzejít. Když jsem si ale “Pighammer” pustil poprvé, nepřišlo mi, že by šlo o něco tak výrazně hrozného. Rozhodně to nebyla žádná vyložená bomba, zároveň bych to však určitě po první ochutnání neklasifikoval jako “průser”. Nic mi tedy nebránilo vrhnout se na další poslechy… a tehdy už to pomalu začalo skřípat…

Čím déle “Pighammer” poslouchám, tím více si uvědomuji jeho nedostatky a chyby místo toho, abych do fošny více pronikal a objevoval její skrytá zákoutí, což je jedna z věcí, jež já osobně od opravdu dobrých nahrávek očekávám. Avšak “Pighammer” zní nejlépe na první dobrou a dále už zaujetí z něj jen klesá. Kdo si umí dát dohromady dvě a dvě, určitě si pomyslí něco o přílišné jednoduchosti, ne-li dokonce kolovrátkovitosti a primitivnosti. Ale co je vlastně špatně? Ono není zas tak těžké na to přijít – je to naprosto chromá a bezzubá kytarová práce. Bohužel je to tak. Kytara na “Pighammer” je zoufale nudná, monotónní, bez výraznějšího nápadu… čehokoliv. Řeknu to asi takhle – na desce je přesně dvanáct skladeb a asi tak stejný počet riffů. Máte výsledek? Wayne vezme jeden riff – ještě k tomu ne zrovna složitý, ba právě naopak dosti jednoduchý – a ten vám mlátí o hlavu celé tři, čtyři minuty, co jeden song trvá. A v druhém songu druhý riff atd. Jako já nemám nic proti monotónnosti, naopak jsem člověk, který opravdu upřímně fandí hudebnímu minimalismu, ale musí to o něčem být. Na “Pighammer” se jedná jen o mlácení prázdné slámy. (Jenom tak na okraj, než mě nikdo chytne v diskuzi za slovo, těch riffů na celém albu samozřejmě ve skutečnosti není jenom dvanáct, ale počítat v recenzi akordy je vážně něco zhola bezpředmětného a musíme tudíž trochu zobecňovat, ale snad si rozumíme, že kytara rozhodně není silnou stránkou “Pighammer”.)

Na druhou stranu, o poznání větší kreativitu Wayne Static prokázal v oné industriální složce. Jsou to právě samply, elektronika a industriální ruchy, které spoustu skladeb zachraňují a dělají z nich něco alespoň trochu zajímavého. Z tohoto důvodu ale považuji trochu za přehmat, že všechny tyto motivy plní spíše úlohu doplňku v pozadí k oněm zmiňovaným nezajímavým riffům, což je opravdová škoda, neboť díky tomu je vlastně to jediné, co je na “Pighammer” opravdu dobré, docela upozaděné. Možná vás napadne, že do boje o nejlepší atribut alba by mohl výrazněji promluvit ještě zpěv, ale ten člověka dle mého názoru také zrovna nevytrhne. Ruku na srdce, Wayne Static má ve svém portfoliu přibližně asi tak jednu polohu hlasu, kterou vám hustí do uší nejen po celou hrací dobu “Pighammer”, nýbrž i po celou dobu, co se pohybuje na scéně. A čistě selským rozumem a prostou logikou je asi každému jasné, že to nemůže bavit donekonečna…

Wayne Static

Začátek placky je trochu nevýrazný. Nic neříkající půlminutové intro “Pighammer” je snad i škoda vůbec zmiňovat, první pořádný song “Around the Turn” taky nepředvádí nic světoborného. Klipovka “Assassins of Youth” už je o něco lepší, ale je to přímo ukázkový příklad toho, co jsem popisoval výše, což znamená, že kytara je pěkné nůďo, ale decentní samply v refrénu dělají divy a jsou jasně tím nejlepším na písničce. “Thunder Invader” je sám o sobě naprosto o ničem, jediné, co u něj stojí za zmínku, je velice dobrý ambientně-elektronický závěr. První opravdu výborný vál se nachází až na páté pozici v podobě “Static Killer”, u něhož se dá konečně hovořit o nějaké solidní atmosféře. Jednak je to jeden z mála kousků, v němž se dají vzít na milost i kytary, k tomu přidejte samply jak ze starých arkádovek z 90. let a hlavně výtečný refrén. Kdyby takto obdobně znělo celé “Pighammer”, hned by to bylo o něčem jiném. Jednoznačně nejlepší pecka fošny! I následující “She” patří mezi ty lepší položky a opět to má na svědomí elektronika.

“Get It Together” je s prominutím nudná blbost. “Chrome Nation” hraje především na trochu větší pestrost, kde se prolínají tvrdší kytarové pasáže s těmi klidnějšími, v nichž hrají prim samply. A docela to v tomhle případě vychází. “Shifter” je takový rozporuplný song. Jako vyloženě dobrý bych jej rozhodně neoznačil, ale na druhou stranu je tak “blbý”, až má něco do sebe, a rozhodně se mu nedá upřít, že právě on jeden z těch, které se posluchači uhnízdí v hlavě nejvýrazněji. “Slave” je ve své podstatě nic moc, ale v pár momentech (tuším, že celkem třikrát) se zde objeví moc pěkný klávesový motiv. Předposlední kus patří opět k těm zajímavějším. “The Creatures Are Everywhere” je pomalejší věc, ale na rozdíl od “Get It Together” se povedla, má až jakousi post-apokalyptickou náladu. Závěrečná “Behind the Sky” stojí především na elektronice, avšak naprosto paradoxně není nijak převratná, byť je elektronika obecně tím nejlepším na “Pighammer”. Ale poslouchat se ovšem dá, to ano.

Závěrem bych to shrnul asi tak následovně: po prvotních reakcích na “Pighammer” jsem to čekal ještě horší, než to ve skutečnosti je. S poslechem problém nemám, ale nepovažuji desku za nic extra skvělého. Při bilancování na konci roku tohle určitě nebude věc, na kterou bych si vzpomněl mezi prvními. Ačkoliv, dokážu si docela živě představit, že fanouškům Static-X se to bude opravdu líbit. Ale to už je samozřejmě o individuálním vkusu, ostatně jako u všeho…


Pain – You Only Live Twice

Pain - You Only Live Twice
Země: Švédsko
Žánr: industrial metal / electro
Datum vydání: 3.6.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Let Me Out
02. Feed the Demons
03. The Great Pretender
04. You Only Live Twice
05. Dirty Woman
06. We Want More
07. Leave Me Alone
08. Monster
09. Season of the Reaper

Hodnocení:
nK_! – 7/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Osobně elektronickou (nebo s příměsí elektroniky) a techno hudbu skoro neposlouchám a k tvorbě švédských Pain jsem se dostal prakticky náhodou. Nejprve jsem byl k žánrovému zasazení kapely velice skeptický. Elektronika, techno a metal? To přece nemůže společně fungovat. A hle, jeden by neřekl, ale při poslechu již sedmé řadové nahrávky se opět utvrzuji v tom, že jsem se kdysi dávno zase jednou mýlil.

Peter Tägtren je stejně blázen. Hlavní (a vlastně jediná) tvůrčí mysl kapely Pain si všechny nástroje, které jsou na albu ke slyšení, nahrává zcela sama. I ve vlastním studiu. A taky si vše sama produkuje. No, kdo by nechtěl takového zaměstnance? Musí být robot, aby vše stihl nahrát, nazpívat, zmixovat a vydat. Každopádně před takovým talentem klobouk dolů. Naštěstí se posluchači nedostává pocitu, že by cokoliv bylo odfláknuté nebo připomínalo dort pejska a kočičky. Vše k sobě dokonale pasuje, klávesové party jsou pečlivě aranžované (na nich koneckonců často písničky stojí) a vše tak nějak celkově utváří dojem příjemné celistvosti.

U kláves a elektronických cingrlátek ještě chviličku zůstaneme. Je jasné, že tento typ hudby by bez nich neměl šanci existovat, ale vystavění jednotlivých písní na elektro linkách a jejich gradace během excelentně namixovaných kláves mluví za vše – Pain jsou ve svém oboru mistrem nad mistry a mohu s klidem prohlásit, že v tomto směru nic výrazně lepšího na současné scéně nenajdete.

Album otevírá velice svižná “Let Me Out” s výraznou elektronickou a klávesovou částí. Myslím, že jako úvodní skladba v žádném případě neurazí a navnadí na další poslech, přesně jak by to mělo být (a velmi často také nebývá). Druhá v řadě stojí “Feed the Demons“, která oproti předchozímu válu působí velice rozplizle a v některých částech je opravdu pomalá. To jí ale neubírá na líbivosti, protože refrén se poslouchá velice dobře. Srdce fanouška industriálních Pain jen zaplesá. Dalším kouskem je “The Great Pretender” oplývající vskutku vynikajícím refrénem a výbornou “znovuposlechnutelností”. Čtvrtá je výpravná titulní “You Only Live Twice” s naprosto oslňující klávesovou linkou. Jedna z nejepičtějších skladeb, které jsem kdy u Pain měl možnost slyšet. Jsme přesně v polovině nahrávky a na řadu se dostává hard rocková “Dirty Woman“, kterou spousta z vás jistě zná z prvního uvolněného videoklipu. Podle mého názoru skladba samotná vůbec nesedí do konceptu alba, protože se poslouchá diametrálně jinak než zbytek písní. To ale nic nemění na tom, že se jedná o neopominutelnou složku nové desky a zní vskutku “špinavě” (v dobrém slova smyslu).

Druhou polovinu “You Only Live Twice” načíná skladba “We Want More“, která oproti zbytku trochu zapadá a nepřekvapí ničím zvláštním. “Leave Me Alone” je “cover”, který vyšel původně na jednom z alb melodické partičky Sonic Syndicate. Proč cover v uvozovkách? Jednoduše proto, že se ve skutečnosti o žádný cover nejedná a tuto písničku napsali Peter Tägtren a Jonas Khellgren (kytarista Scar Symmetry) PRO Sonic Syndicate. Každopádně se v úpravě Pain jedná o pomalejší a melodický kousek, který ale určitě neurazí. Koneckonců, cover verze jinde vydaných písní jsem měl u Pain vždycky docela rád. “Monster” vyniká hlavně v kytarových partech, a je tak jedinou skladbou, u které mi přišlo, že poslouchám metalovou muziku. A nakonec samozřejmě poslední “Season of the Reaper“, která mě ale naneštěstí ničím nenadchla.

Vzato kolem a kolem, “You Only Live Twice” se mi líbilo. Nemá sice na prvotní tvorbu starých Pain, která ve své době přinesla skutečně něco nového a zajímavého, ale v rámci diskografie určitě nezapadne. Příště by to ale možná chtělo více zatlačit na pilu a vydat větší množství skutečně nápaditých a vyčnívajících sklateb. Za mě šťastná sedmička.


Další názory:

Po ne moc povedeném “Cynic Paradise” (alespoň z mého pohledu) přichází Peter Tägtgren opět s takovým albem Pain, které mne baví. Obzvláště první polovina je vážně skvělá. “Let Me Out” se mi jeví jako energický otvírák, jenž disponuje potřebným odpichem. Temnější “Feed the Demons” dá chvílemi vzpomenout na švýcarské industrialisty Samael. Jasnou tutovkou je však chytlavá “The Great Pretender” s výtečným refrénem, který člověka nakopne. Mým osobním favoritem je hutná titulka “You Only Live Twice” s moc povedenou klávesovou/electro linkou. Na rockovější strunu pak uhodí “Dirty Woman“. Jediná škoda, že po ní už “You Only Live Twice” trochu dochází dech a jeho druhá půle není zdaleka tak dobrá jako ta první. Kdyby byla nastavená laťka udržena až do konce nahrávky, šel bych s klidným srdcem s hodnocením i výš. I přes tento neduh je ale pro mě novinka, jak už jsem řekl, o poznání lepší než její předchůdce.
H.


Samael – Lux mundi

Samael - Lux mundi
Země: Švýcarsko
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 29.4.2011
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Temné industrialisty Samael mám již delší dobu v oblibě. Přestože jsem od přírody rozený příznivce black metalu, oslovovalo mě vždy trochu paradoxně spíše jejich elektronické období, nikoliv ony black metalové počátky (ačkoliv takové “Ceremony of Opposites” je hodně fajnová fošna, to se musí nechat), přesto nemohu ignorovat fakt, že onen proklamovaný návrat ke kořenům na minulé desce “Above” byl velice povedený. Aktuální nahrávka “Lux mundi”, celkově již jubilejní desátá dlouhohrající v kariéře těchto Švýcarů, se však navrací na cestu, po níž Samael kráčí bratru již dobrých 15 let – cestu nápaditého industrialu.

Je ale nutno jedním dechem dodat, že v táboře Samael se nic neodehrává násilně, právě naopak, veškerý vývoj probíhá neuvěřitelně plynule. To ve výsledku znamená, že i onen návrat ke kořenům, chuť zahoblovat si po čase nějaký ten pořádný black metal, jejímž výsledkem bylo “Above”, neházel za hlavu dlouholetý vývoj a byl načichlý oním pro Samael typickým electro odérem. Stejně tak ale tento v rámci diskografie kapely experiment dále ovlivňuje i jejich další tvorbu, čehož je důkazem právě novinka “Lux mundi” – vezměte si například úvod závěrečné “The Truth Is Marching On”, nádherná to sypačka. Když samotní členové skupiny v rozhovorech tvrdí, že “Lux mundi” je jakýmsi průsečíkem mezi “Above” a předchozím čistě industrial-electro-metalovým počinem “Solar Soul”, nelze s nimi nesouhlasit. Aby nám tu však nevznikla nějaká mýlka, musím zdůraznit, že “Lux mundi” je přece jenom v první řadě industriální metal, černě kovový kolega black metal vystrkuje své růžky pouze v několika málo momentech, které výslednou podobu desky vkusně koření.

Samael ukazují svou sílu hned zpočátku alba. “Luxferre” je energický otvírák, který byl zvěčněn i jako videoklip. Ten ale doposud bohužel nebyl zveřejněn, tudíž ještě není k dispozici u recenze. Osobně bych ale radši vyzdvihl dva následující kousky – valivou “Let My People Be!”, v níž Vorph předvádí skutečně robotickou barvu svého hlasu, a “Of War” se skvělou klávesovou linkou (zejména v úvodu skladby) a drtivým refrénem. Mezi další vrcholy “Lux mundi” dle mého názoru patří také výtečná “The Shadow of the Sword” a závěrečný náklep “The Truth Is Marching On”, čímž však neříkám, že zbytek fošny stojí za velké prdalčky. I ostatní písně mají v podstatě ve všech případech něco do sebe a plynou v typickém duchu Samael. Nezapomínejte však, že typický duch Samael je velice proměnlivý, tudíž nejde o žádný kolovrátek.

Suma sumárum je “Lux mundi” určitě kvalitním počinem. Možná ne tím nejlepším, který jste kdy slyšeli, ale to nic nemění na tom, že kvalitním. To je asi tak vše, co bych k tomu měl. Nebo spíše, lépe řečeno, je to asi tak vše, co k tomu stíhám říct. Jelikož – ačkoliv jsem si vědom toho, že je to značně neprofesionální – mě již tlačí časová tíseň a nemohu tak psát déle, rozloučím se s vámi se slovy, že se jedná o zábavnou záležitost a že pokud vám muzika Samael v minulosti šmakovala, “Lux mundi” vás rozhodně nezklame.