Archiv štítku: DEU

Německo

Sodom – Partisan

Sodom - Partisan

Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Partisan
02. Conflagration
03. Tired & Red (Live)
04. One Step Over the Line (Live)

Hrací doba: 21:45

Odkazy:
web / facebook / twitter

Snad každá kapela, která se v hudební branži pohybuje už několik dekád, si zažila nějaké zlaté období, díky němuž si zajistila dlouhověkost a přízeň skalních fanoušků už nadosmrti. A v případě, že se jedná o úspěšnou kapelu na samém začátku kariéry, pravděpodobně to zlaté období zažívá právě teď, a jednou se na něj tak taky bude vzpomínat. Ať tak či tak, problém nastává ve chvíli, kdy se skupina chce posunout, nebo se už dávno posunula někam jinam, ale její fanoušci neustále volají po těch svých oblíbených klasikách. Tahle odvěká symbióza dvou množin se ale občas znovu nečekaně protne. To je případ německé legendy Sodom.

Když před nějakým časem oznámil strýček Tom Angelripper novou sestavu, leckteré srdce zaplesalo, včetně toho mého. Do řad Sodom se totiž vrátil sekerník Frank Blackfire, jedna z největších person německé metalové kytary vůbec. Právě on se podílel na počinech „Persecution Mania“ a „Agent Orange“, kde významně pomohl definovat nejen zvuk Sodom, ale i celého tzv. Teutonic thrashe. Poté zběhl k souputníkům Kreator, spolupracoval i s interprety jiných žánrů, zkoušel sólovou kariéru, byl dokonce učitelem kytary v São Paulu, no a nyní je takřka po třiceti letech zpět, tam kde začal.

Není to ale jenom o něm, Angelripper (mimochodem tuto přezdívku mu přidělil právě Blackfire) to totiž vzal z gruntu a vystřídal kompletně všechny posty, a dokonce ještě řady rozšířil. Za bicí usedl Stefan Hüskens, v poslední době si říkající Husky, kterého jsme mohli zaznamenat třeba na poslední fošně Asphyx „Incoming Death“, kde se opravdu zaskvěl. Velkou změnou je nabrání druhého kytaristy, jímž je poměrně neznámý Yorck Segatz neboli Void Disruptor. Tím se Sodom poprvé ve své historii stává kvartetem. Všechny tyto změny samozřejmě také znamenají odchod Makky a Bernemanna, kterého mi bylo docela líto, přeci jenom byl v Sodom dlouhých dvacet let.

Jak se říká, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Toho se ale Sodom zřejmě nebojí, jelikož Angelripper už před vydáním nového EP „Partisan“ vůbec nijak neskrýval, že s touto novou sestavou půjde o návrat a oslavu oldschoolového osmdesátkového thrash metalu německého ražení, a taky že přesně tak „Partisan“ zní. Mokrý sen všech sodomaniáků se tak stal skutečností. Formálně je tedy Sodom zpátky tam, kde si ho spousta příznivců přála mít, důležité ale je, jak moc se to povedlo a jestli to za ty obsáhlé personálie stálo, protože pojďme si na rovinu říci, těžko může soudný člověk čekat, že to všechno hned znamená nástupce „Agent Orange“.

Sodom

„Partisan“ tvoří dvě nové skladby a na různých verzích také dva živé záznamy klasických šlágrů “Tired & Red” a “One Step Over the Line”. Titulní „Partisan“ i následující „Conflagration“ se podařilo navrátit do druhé poloviny osmdesátých let, přičemž prvně jmenovaná do tohoto období ještě neskočí tak po hlavě. Drží se docela melodického riffu, ne nepodobnému věcem z posledních alb Sodom, její struktura a refrén je však ve stylu staré školy. Angelripper opět přitlačil na svůj ostrý chraplák, je tu slušná zpomalovačka, jen Husky je docela za očekáváním a efekt druhé kytary není žádné terno.

Dvojka „Conflagration“ už se blíží tomu, jak bych si takový návrat představoval. Je daleko agresivnější, smrdí to propocenou džískou, kšticema mlátícíma o pódium, má to punkového ducha, primitivní, ale úderný riff, Angelripper vytahuje blackově nakřáplej chrchel, přechod je v duchu „Persecution Mania“, jehož další riffy taky baví, stejně jako opakující se refrén. Sympatická vzpomínka na zašlé časy. Těžko kvalitu srovnávat s léty prověřenými fláky, ostatně o tom přesvědčí hned následující, nesmrtelná „Tired & Red“, která je prostě někde úplně jinde. Stále mi ale přijde, že se nová sestava ještě potřebuje sehrát, hlavně Huskyho tempa působí fádně a čekal bych od něj v případě starých písní větší jistotu a přesnost a u nového materiálu trochu nápaditosti a přitlačení na pilu. Druhá kytara je zatím spíš pro okrasu a připadá mi hodně nenaplněná. Uvidíme, jak to bude u nové desky.

„Partisan“ určitě znamená příslib do budoucna. Myslím, že by se Sodom vyplatilo vsadit all-in. Když už chtějí osmdesátky, tak se to tam nebát pořádně naprat a nedělat žádné kompromisy. Rozhodně mě to baví víc než většina věcí na deskách „Decision Day“ nebo „In War and Pieces“. Pro „Epitome of Torture“ mám jistou slabost, možná i proto, že už tam se koketovalo s fláky jako „Stigmatized“ o podobném návratu ke kořenům. Každopádně jsem na novou dlouhohrající nahrávku hodně zvědav a těším se.


Grave Digger – The Living Dead

Grave Digger - The Living Dead

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 14.9.2018
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Fear of the Living Dead
02. Blade of the Immortal
03. When Death Passes By
04. Shadow of the Warrior
05. The Power of Metal
06. Hymn of the Damned
07. What War Left Behind
08. Fist in Your Face
09. Insane Pain
10. Zombie Dance
11. Glory or Grave

Hrací doba: 45:31

Odkazy:
web / facebook / twitter

Snad jako kdyby je hnala touha napravit nepříliš povedené „Healed by Metal“, uběhl pouhý jeden rok a Grave Digger se vrací s novým studiovým materiálem. Pohled na obálku a název „The Living Dead“ dává tušit, že hrobaři se rozhodli pro tématiku zombie-nemrtvých, což tedy úplně nevím, jestli je to, co bych zrovna od nich chtěl slyšet, ale na druhou stranu horory jim vůbec cizí nejsou, však vzpomeňte třeba na jejich eponymní album z roku 2001, plně inspirované básněmi Edgara Allana Poea.

Řady Grave Digger zaznamenaly jednu velikou změnu, po dvaadvaceti letech odešel bicman Stefan Arnold, avšak podle všeho se tak stalo až po nahrávání „The Living Dead“, takže zde ještě můžeme slyšet jeho práci. Jeho místo zaujal dosavadní klávesák a technik kapely Marcus Kniep. V nové roli jsme si ho mohli všimnout už v novém videoklipu ke skladbě „Zombie Dance“, ostatně právě tam jsem se začal ptát, kde je Arnold. Na post kláves Grave Digger zatím nového smrťáka neohlásili.

Na „The Living Dead“ jsem měl jediné přání – ať je alespoň lepší než minulé „Healed by Metal“. Proto mě docela vyděsilo, jak brzo chtějí Grave Digger novou fošnu vydat, protože to zrovna nevěštilo nic moc dobrého. Pak přišly první singly, na první poslech ne nijak odzbrojující „Fear of the Living Dead“ a klipovka „Zombie Dance“ s hostujícími Rakušany Russkaja. To už sem házel flintu do žita, protože takovouhle hovadinu jsem tedy opravdu nečekal. Nedělal jsem však ukvapené závěry a počkal si na kompletní desku. A dojem z ní je nakonec vcelku slušný.

Předně jsou tu skladby, které se po pár posleších bezpečně zaryjí do hlavy, což je ostatně to, co bych od klasického heavy metalu čekal. Hlavně se tu povedly možná až nezvykle melodické refrény, dobře znějí třeba v kvapíku „When Death Passes By“, „Hymn of the Damned“, „What War Left Behind“, ale i první „Fear of the Living Dead“. Sborové chorály Grave Digger uměli a tady se jim konečně zas nějaké povedly. Co se týče struktury písní, je to prostě jejich germánská klasika, styl, který bezpečně každý už dávno pozná, a na tom se ani na „The Living Dead“ nic nemění.

Co je ale úplně nejlepší z celé placky je až její, bůh ví proč, bonus „Glory or Grave“. Jestli máte rádi středověkou trilogii z konce devadesátých let, tak tohle je skladba, která vás tam svým riffem, náladou a hlavně klenutým refrénem ihned zanese zpět. To jen dokazuje, že Grave Digger to v sobě pořád mají, jen to už nechrlí s takovou kadencí. Každopádně je to jeden z jejich nejlepších kusů posledních mnoha let.

Teď ale ty nedostatky. I tady se najdou skladby, které se tak úplně nepovedly. Například obligátní óda na metal „The Power of Metal“, bez které by to zřejmě prostě nešlo, utahaná „Blade of the Immortal“ či podivná „Insane Pain“ začínající retro osmdesátkovým synťákem, pokračující přes nudně zasekávaný refrén a končící sólováním se strašně okatě vykradeným Hendrixovým postupem z „Hey Joe“. No a nesmí chybět už zmiňovaná „Zombie Dance“. Já chápu, že to asi má být sranda, spojit polku s metalem a ještě to zasadit do konceptu zombie, ale já se moc nebavím. Jednou, dvakrát si to poslechnout nevadí, ale potom už to spíš přeskakuju.

Ještě bych ocenil, kdyby se Grave Digger odhodlali taky k novému zvuku, protože produkce jejich alb by mohla být určitě lepší. Vadí mi hlavně, že to už snad jednu dekádu zní stejně. Kytary i bicí jsou pořád takové umělé, zvuk je utopený, neškodilo by to trochu provětrat. I přes všechny vyjmenované výtky se však povedlo natočit album lepší, než byl jeho předchůdce, dá se označit za solidní s několika dobrými momenty, přesto ale třeba čtyři roky staré „Return of the Reaper“ bylo o úroveň výše.


Arthedain – Infernal Cadence of the Desolate

Arthedain - Infernal Cadence of the Desolate

Země: Českáý republika / Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.6.2018
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. A Testament to Failure
02. Where Nonexistence Is All
03. Depths of Isolation
04. Consuming the Aurora
05. Infernal Cadence
06. Arcane Ascension
07. A Garden Lies Barren
08. None Shall Remain
09. As One

Hrací doba: 47:12

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Arthedain jsem poprvé slyšel skrzeva jejich druhé minialbum „Arias Exalted“. Jak už tomu tak v mnohých případech bývá, vzpomínky na něj jsou víc mlhavé než přesné. Vybavuji si, že šlo o relativně slušnou záležitost, která mi přišla docela v pohodě, ale ani zdaleka se nejednalo o tak dobrou muziku, aby měli Arthedain šanci dostat se mezi oblíbené kapely, jimž člověk věnuje pravidelné poslechy. Sejde z očí, sejde z mysli.

Dost často se ovšem stává, že jeden za čas opětovně narazí na nějakou skupinu, kterou před lety zkoušel poslouchat, aby na ni posléze zapomněl (ať už záměrně anebo díky přirozenému běhu věcí). Mně se takhle v letošním roce vrátili právě Arthedain, kteří to před nedávnem dopracovali k prvnímu dlouhohrajícímu počinu „Infernal Cadence of the Desolate“. Ten sice „zdobí“ fakt mega debilní obal, jejž by neměla nikdy použít žádná blackmetalová formace, která chce, aby ji někdo bral seriózně, ale i tak jsem se nakonec rozhodl dát formaci další šanci. Určitým dílem i díky zemi původu…

Arthedain jsem si totiž v paměti uchoval jako německou skupinu. O to víc mě překvapilo, když jsem zabrouzdal na vševědoucí Metalové archivy a viděl zemi původu jako Českou republiku. Po chvilce zběsilé detektivní činnosti jsem dal dílky skládanky dohromady – Charles Wolford, hlavní postava Arthedain, původem Američan, aktuálně přebývá v Praze, kde proběhlo (přinejmenším alespoň zčásti) také natáčení. Jinak stále platí, že za bicími sedí Tobias SchulerDer Weg einer Freiheit, plus se ke kapele připojil i další kytarista Nicholas Colvin.

Nyní už se ovšem přesuňme k vlastní hudební náplni „Infernal Cadence of the Desolate“. Ačkoliv v tomhle případě není zas tak moc o co stát. Od desky byste rozhodně neměli očekávat zázraky, protože se tu žádné nekonají. Arthedain na svém debutu hrají lehce stravitelný nenáročný black metalu, jemuž chybí nádech něčeho extrémní nebo nebezpečného. Jedná se o dost krotkou záležitost určenou spíše metalovým začátečníkům, kteří ještě nemají naposloucháno dost na to, aby docenili hloubku náročnějších formací, případně lidem, kteří na poslouchanou muzikou nekladou příliš vysoké nároky a vesměs se spokojí s tím, že tam hraje kytara a je to metal. Což nemyslím jako urážku nikoho, každému co jeho jest. Pouze jemně naznačuji, že pokud se řadíte ke kritičtějším posluchačům, Arthedain vás nedokážou uspokojit ani v nejmenším.

Podívám-li se na frontu věcí, které čekají na pochvalu, příliš kandidátů nenacházím. Zmínit mohu leda tak skutečnost, že tu a tam se někde vyloupne relativně solidní riff nebo ucházející pasáž. Není jich mnoho, ale výjimečně se něco najde. Částečně i díky tomu si dovolím říct, že „Infernal Cadence of the Desolate“ i navzdory kritice, která již zazněla a ještě dále zazní, není vyložená žumpa. Je to spíš „jen“ podprůměrná placka. Mám nicméně pocit, že ambice Arthedain asi mířily o něco výše.

Na druhé straně, hromada riffů je vysloveně planá, některé z nich dokonce až otravné. Slova chvály nebudu mít ani pro vokály, protože ty jsou také přinejlepším průměrné. Samozřejmě ani v jednom případě nehovořím o technické stránce věci, protože instrumentálně je vše odehráno v cajku, schopnosti pokulhávají jen v tom zpěvu, jehož barva a podání jsou prostě zaměnitelné a nudné. Předně ale Arthedain ztrácejí v kompozici, protože nějaké skutečně kvalitní nápady prostě scházejí.

Celkové dojmy „Infernal Cadence of the Desolate“ jsou tedy nevalné. Bavíme se tu o zbytečné nahrávce postrádající jakoukoliv atmosféru i charisma. Spotřební metalové zboží bez jakékoliv zajímavosti. S tímhle vůbec nemusíte ztrácet čas.


Mantar – The Modern Art of Setting Ablaze

Mantar - The Modern Art of Setting Ablaze

Země: Německo
Žánr: black / sludge metal
Datum vydání: 24.8.2018
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. The Knowing
02. Age of the Absurd
03. Seek + Forget
04. Taurus
05. Midgard Serpent (Seasons of Failure)
06. Dynasty of Nails
07. Eternal Return
08. Obey the Obscene
09. Anti Eternia
10. The Formation of Night
11. Teeth of the Sea
12. The Funeral

Hrací doba: 47:44

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Mantar je v mých očích trochu zvláštní kapela. Přestože jejich tvorba není nikterak složitá, paradoxně se nedá jednoduše někam zařadit. Už od debutu „Death by Burning“ z roku 2014 drhnou svůj špinavý, nihilismem prorostlý metal, aniž by někdy uhnuli z cesty. „The Modern Art of Setting Ablaze“ je třetí řadovkou těchto Němců a hned od prvních okamžiků je zcela jasné, že tohle je Mantar. V relativně primitivním stylu se jim tak podařilo najít osobitou tvář, jíž celkem logicky nehodlají opouštět.

Nevím, zda se dá mluvit přímo o originalitě, ale do určité míry asi ano. Kdo ví, oč u Mantar běží, může následující odstavec přeskočit, protože nyní popíšu jak se to s nimi vlastně má. Často jsou v recenzích popisování jako sludgová kapela, což je ale podle mě hrozně zkratkovité. Jasně, jsou tu doomové pasáže a má to i hardcorovou sílu, ale to na jejich popis zdaleka nestačí. Nesporný vliv tu má black metal, ať už v riffování, atmosféře nebo celkovém zvuku, ale taky klasický metal či dokonce až stoner rock. Mantar sice víceméně dodržují klasickou šablonu sloka-refrén-sloka, avšak umí zamíchat výše uvedenými styly tak, že to zní nevšedně. Stále nejvíc na ně platí připodobnění k fúzi Darkthrone + Melvins + Motörhead, jak to ostatně sami uvádí.

Mantar tak s pravidelnými dvouletými přestávkami pokračují v chrlení nových fláků a musím říci, že na „The Modern Art of Setting Ablaze“ se jim to zatím sešlo nejlépe. „Death by Burning“ a „Ode to the Flame“ mě baví zhruba nastejno, ovšem na novince je něco, co je o kousíček převyšuje. Při jejím poslechu má člověk pocit, jako když se jedná o velké album, které má vyšší ambice, přičemž je pořád stejně surové, tvrdé, plné hněvu a s každým úderem z něj stříká pot. Zejména za to vděčí faktu, že tu na rozdíl od minulých nahrávek nejsou žádné vyloženě nudné písně.

Ať už jde o blackové vřavy jako úvodní „Age of the Absurd“, o hitovky jako hned následující „Seek + Forget“, nebo thrashové ataky typu „Eternal Return“, vždy to má podobně jako země výroby Germany záruku kvality. A i když to je trochu slabší („Taurus“, „The Formation of Night“), stále to nijak neznehodnocuje celkové dílo. Po většinu času si Mantar vystačí se středním tempem, které jenom vždy vhodně přikoření, ale jak si borci drží svůj nezaměnitelný styl, tak s ním táhnou nejen jeho klady, ale i nešvary.

Nejprve klady. Líbí se mi, s jakou energií je deska nahraná, její nepřátelská nálada, baví mě zpěv i riffy Hanno Klänharda a rovněž tak bubnování Erinça Sakarya. Dále tu stále neskutečným způsobem funguje budování písničky a všechny „rozehrávky“ skladeb, kdy si to přechody bicích rozdávají s riffy a neustále tak oddalují rozpoutání vřavy, jako když se domlouvají, kdo to odpíchne. Jenom je škoda, že podobně jako na starších věcech, i tady se několikrát po takto skvělém úvodu nakonec vytasí s prapodivným a často zbytečně komplikovaným tempem, které by v normálním rytmu mělo schopnost vraždit. To je třeba případ „Dynasty of Nails“. Jako by se snažili jim vlastní primitivismus zakrýt něčím sofistikovanějším, ale na to u nich nejsem moc zvědavý.

Mantar

Dalším nešvarem jsou refrény. Ty jako když mají přímo povinnost zpomalit celou skladbu, což jí málokdy prospěje. A to je případ přinejmenším poloviny písní na „The Modern Art of Setting Ablaze“, ovšem i předešlých alb. Neděje se tak vždy, ale většinou čím rychlejší je hudba ve slokách, tím pomalejší je poté v refrénu. Ty naštěstí alespoň nejsou založeny na pouhém vyřvávání názvu písně, jako to má v oblibě třeba Max Cavalera, ale slušela by jim přeci jenom větší variabilita. Poslední poznámkou je délka celé placky, jelikož i tady si myslím, že by nevadilo dva, tři fláky ubrat pro nabrání větší intenzity a tlaku na posluchače.

To samozřejmě nejsou žádné malichernosti, a tak se výsledný dojem docela kazí. Nevím, jestli to tak mám jenom já, ale tohle mi u Mantar vždy vadilo. Škoda, protože jinak mi jejich hudba sedí. Nechci, aby to teď vyznělo, že „The Modern Art of Setting Ablaze“ potažmo Mantar vlastně nestojí za poslech, protože tak to rozhodně není. Sice asi nikdy nebudou v mém žebříčku oblíbenosti okupovat přední příčky, avšak stále platí, že drtí setsakra nabroušený metal.

Jak už jsem napsal výše, všechna tři alba jsou dobrá, to letošní mi z nich přijde nejucelenější a i přes jeho nedostatky platí za velice solidní záležitost, k níž se rád vracím. Klidně vám ho tedy doporučím. V podstatě se jedná o trochu tvrdší, nesmlouvavý rokec, který naplno projeví své kouzlo zejména naživo, ale i ve studiové podobě dokáže pobavit, čehož je „The Modern Art of Setting Ablaze“ důkazem.


Winterblut – Seid furchtbar und zerstöret euch!

Winterblut - Seid furchtbar und zerstoret euch

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.6.2018
Label: Nihilistische KlangKunst

Tracklist:
01. Stimmen!
02. Sie holen dich
03. Kein Mensch braucht dich
04. Nachleben
05. Nicht mehr hier
06. Wie die Axt im Walde
07. Der blasseste Schimmer
08. Fuer einen
09. Luft nach unten
10. Das Ende vom Lied

Hrací doba: 52:45

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Winterblut není jméno známé široké metalové veřejnosti. Řekl bych, že jde o poměrně zapadlý projekt známý spíš menšímu než většímu počtu posluchačů. Přesto jsou zde jisté docela zajímavé souvislosti…

L‘Hiver, jak se jmenuje jediný člen Winterblut, si zahrál i v kapelách jako Nargaroth nebo Krieg. Kromě toho vlastní nahrávací studio, kde natáčel mimo jiné právě jmenované skupiny a kromě nich třeba i Averse Sefira nebo Todeskult. Ani činnost jen v rámci Winterblut nijak nefláká, protože má na kontě už devět dlouhohrajících desek, včetně letošní „Seid furchtbar und zerstöret euch!“, a hromadu dalších neřadových počinů.

Osobně jsem o existenci Winterblut věděl už delší dobu, ale nikdy jsem neměl kdovíjakou potřebu se pouštět do bližšího průzkumu. Dál si to jistě dovedete představit. Vyšlo „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ a já jsem si řekl, že to konečně zkusím a podívám se, jestli Winterblut stojí za to. Tak jsem zkusil, podíval se a musím říct, že výsledek je dost zvláštní. Ne nutně v tom pozitivním slova smyslu.

Upřímně řečeno, čekal jsem nějaké pravověrné pojetí černého kovu v syrové formě. Poznatek číslo jedna – „Seid furchtbar und zerstöret Euch!“ takhle nezní. Z předpokladů je splněna maximálně tak ta syrovost, poněvadž sound alba je skutečně takový zastřený a kytaře nechybí špinavá patina. Ortodoxní vichřice se ovšem nekoná ani omylem. Na druhou stranu by vůbec nebylo od věci tvrdit, že „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ je vlastní i primitivismus. Akorát jej L‘Hiver prezentuje ve formě pomalejšího monotónního marastu. Což může znít vcelku lákavě, ale v konečném důsledku to nijak slavné není.

Když totiž píšu slova jako primitivní nebo monotónní, v tomto případě byste je měli brát opravdu vážně. Prakticky každý song na „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ stojí na nějakém triviálním a dokola opakovaném motivu. Občas se objeví nějaký náznak vývoje třeba v podobě obměny (nebo přidání) rytmické linky, ale v jiných písních je daný recept doslova otravný a stává se z toho totální pruda. Navíc ani v těch případech, kdy se to dá snést, se nebavíme o nějakém zázraku, spíš naopak.

Pokud totiž od monotónní hudby něco očekávám a vyžaduji, je to především atmosféra, atmosféra a ještě jednou atmosféra. Hypnotické tempo, rozjímání, trans. Pak to funguje a já to strašně žeru. Však jsem tu také už nejednou do nebes vychvaloval desky prakticky o jednom riffu. Nicméně na „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ tahle složka zoufale nefunguje a díkytomu nefunguje ani celé album.

Jen výjimečně se objeví náznak toho, jak by se to dalo dělat, jako kupříkladu v „Der blasseste Schimmer“. Ale ani zde to není žádná pecka. Na druhé straně tu ovšem máme třeba první tři tracky „Stimmen!“, „Sie hole dich“ a „Kein Mensch braucht dich“, což jsou po mém skromném soudu píčoviny.

Celkově vzato je pro mě „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ dost zklamání. Vůbec mě nesere, že jsem nakonec dostal něco trochu jiného, než jsem v předstihu předpokládal, ale mocně mě irituje, jak nudná, prázdná a zbytečná deska to je. Jestli to má svoje fandy, nic proti tomu, ať si to užijou, ale mě tahle záležitost minula obrovským obloukem a už nikdy v životě to nechci slyšet…


Finis – Visions of Doom

Finis - Visions of Doom

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 9.7.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 20:10

Odkazy:

Nemám samozřejmě tušení, jestli jste na tom stejně jako já, ale já jsem o existenci německých Finis do letošního roku vůbec nevěděl. Jejich demosnímek „At One with Nothing“ z roku 2016 mě minul velikým obloukem, takže asi jako většina lidí jsem se o této formaci dozvěděl až s příchodem letošního minialba „Visions of Doom“, které si pod svá křídla vzali Iron Bonehead Productions.

Finis hrají kombinaci black metalu a death metalu. Což asi nezní jako něco, z čeho byste si měli okamžitě sednout na prdel. Přesto je „Visions of Doom“ nahrávkou, jakou byste možná mohli chtít slyšet, protože je to prostě kurevsky fajn fošna. Čím déle poslouchám a čím více o tom přemýšlím, tím spíš si říkám, že ačkoliv se nejedná o nějaké fantastické dílko, tak tomu vlastně nemám moc co vytknout.

Jestli v něčem umí Finis chodit, je to jednoznačně atmosféra. Nahrávka dýchá patřičně mrtvolnou a prohnilou náladou, což je nesporně velké plus. I v instrumentální rovině můžu chválit, poněvadž prakticky všechny nástroje se tu a tam vytasí s nějakým zajímavým motivem či přechodem. Ať už to je nějaká bicí linka nebo povedené kytarové melodie s určitou morbidní vznešeností. Možná úplně nejvíc mě ovšem zaujal vokál, protože zpěvák Finis chroptí dost charismaticky a nebojí se s hlasem čarovat i slušné hrdelní běsy. Tady určitě palec nahoru.

„Visions of Doom“ má nějakých dvacet minut, díky čemuž naštěstí není žádný velký prostor pro nudu. Nejméně záživně z přítomné trojice songů mi vyznívá titulní flák na druhé pozici, který je možná trochu paradoxně nejdelší. Ne snad, že by byl slabý. Také má svoje čaro a i v něm se najde několik dost povedených pasáží (třeba zpomalení s odbíjejícím zvonem a následné navázání), nicméně podobně laděná „11 Temple Stones“ na úvod mě dostala o kousek víc. Třetí „Fosforos“ se od vytyčeného směru lehce odchyluje a jde ještě citelněji po atmosférickém prožitku, což vůbec není k zahození.

Vzato kolem a kolem se tedy „Visions of Doom“ dost povedlo. Netvrdím, že to musíte povinně slyšet, ale myslím, že když si to pustíte, nijak neprohloupíte. Za mě, mimo jiné, slušný příslib do budoucna.


Cult of Extinction – Black Nuclear Magick Attack

Cult of Extinction - Black Nuclear Magick Attack

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Sentient Ruin Laboratories / Atavism Records

Hrací doba: 13:18

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nastal čas, abychom si na našich stránkách představili další sonickou prasárnu. Německá palba Cult of Extinction sice nepatří k formacím, které hrubozrnnost extrémního metalu povyšují na další stupeň zakomponováním noisových vlivů, v tomto případě formálně zůstáváme celou dobu na poli metalu. Nicméně i tak se jedná o poměrně slušný nájeb, který není určen příznivcům melodií, vzletných refrénů nebo groovy rytmů.

Za Cult of Extinction stojí borec, jenž si říká Void. Zachytit jste jej mohli kupříkladu v jeho dalším, tentokrát atmo-blackovém projektu Imperceptum, s nímž jen tak mimochodem čerstvě vydal čtvrtou desku „Heart of Darkness“. Všimnout jste si mohli také deathmetalové kapely Abominations, jejíž debutová dlouhohrající fošna „Summoning Death“ vyšla letos přibližně ve stejnou dobu jako „Black Nuclear Magick Attack“, tedy pilotní ípko Cult of Extinction. Důležité je ovšem říct, že právě dnes recenzovaný projekt je ze všech těchto aktivit nejzajímavější – hudebně, zvukově i atmosféricky.

Ne snad, že by v rámci Cult of Extinction na rozdíl od ostatních projektů předváděl něco zásadně originálního nebo nevídaného. To vůbec ne. Jedná se o poměrně standardní agresivní vřavu ve stylu kanadských Revenge. Koule to nicméně má, zvuk je povedený a správně nepřátelský, vokál patřičně zvěrský… má to prakticky vše, co člověk může od war metalu chtít, takže pokud máte tenhle bestiální druh black / death metalu v oblibě, klidně si „Black Nuclear Magick Attack“ vpalte do sluchovodů, protože za těch třináct minut času to určitě stojí. Však už jen pro ten krutopřísný název!

Lze-li na něco žehrat, pak jedině na skutečnost, že sypací pasáže by mohly vyznít ještě násilněji a nebezpečněji. Za aktuálního stavu posluchače nijak zásadně nedojmou. Naštěstí se však nejedná o tak zásadní nedostatek, aby to dojem z jinak povedeného EPčka zkazilo.

Ve finále tedy můžeme bez obav hovořit o dost solidně zajebané jednohubce pro fans bestiálního zlo metalu. Netvrdím nic o nějaké genialitě nebo hlubokém zážitku, ale kdybych tu mlel o tom, že mě „Black Nuclear Magick Attack“ nebavilo, tak bych kecal. Za mě dost cajk a další počiny si klidně počkám.


Crone – Godspeed

Crone - Godspeed

Země: Německo
Žánr: dark rock / post-rock
Datum vydání: 13.4.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Lucifer Valentine
02. The Ptilonist
03. Mother Crone
04. The Perfect Army
05. Leviathan’s Lifework
06. H (She’s Not Dead, She Is a Ghost)
07. Demmin
08. Godspeed

Hrací doba: 49:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Německá formace Crone toho po hudební stránce nemá příliš společného s metalem, přesto láká pozornost metalových posluchačů a médií. Prsty v tom má určitá návaznost na scénu, kde hrají prim tvrdé kytarové riffy. V čele Crone totiž stojí Philipp Jonas alias sG, lídr německých blackmetalistů Secrets of the Moon, a Markus Renzenbrink, bubeník deathmetalové kapely Embedded. Jim jsou k ruce další lidé, kteří hrají či hráli v metalových formacích. Jednou je to bývalý parťák ze Secrets of the Moon, jednou další člen Embedded. Ani v jednom případě ale tyto formace nehrají muziku, která by se Crone podobala.

Druhou návazností Crone na metal je pak vydavatelská firma. Ne snad, že by zrovna Prophecy Productions patřili ke striktně metalových labelům, ale jejich spojení s metalem je evidentní. Ostatně, vydávají u nich i Secrets of the Moon, čímž se kruh uzavírá.

Crone se poprvé studiově prezentovali už před čtyřmi lety, kdy vyšlo minialbum „Gehenna“. Které se mi popravdě řečeno vůbec nelíbilo. Sladký rádoby umělecký a inteligentní rock mě příšerně nudil. Zatímco určité zpřístupnění a větší stravitelnost na „Sun“, doposud poslední řadovce Secrets of the Moon, mi dost sedly, „Gehenna“ mě minula velkým obloukem a její poslech považuji za ztrátu času.

Přesto jsem dal „Godspeed“, prvnímu dlouhohrajícímu počinu Crone, šanci. A musím říct, že velký debut je o dost záživnější než jeho krátkohrající předchůdce, jakkoliv jeho základní zaměření zůstává prakticky totožné. I „Godspeed“ tedy nabízí lehce přístupný jemnější rock, který se ovšem navzdory své stravitelnosti stále snaží být alespoň trochu chytrý a nehraje na první signální prostřednictvím vlezlých melodií. I zde se bohužel najdou trochu „teplé“ momenty, ale jsou v únosné míře a Crone je zvládnou vyvážit pozitivy.

Hezkým příkladem může být první regulérní song „The Ptilonist“. Jeho rozjezd se mi příliš nelíbí, rádoby procítěné melodické pidlikání mě víc vysírá než baví. Po nudné úvodní minutě se ale písnička překlopí do mnohem zábavnější podoby, z níž nejvíce vyčnívá zpěvný refrén. Následná „Mother Crone“ album dobře reprezentuje v tom smyslu, že je na ní nejsnáze slyšet, jak Crone balancují na hraně cukrkandlu a kýče, ale daří se jim (většinou) nespadnout do sladkého bahna.

To (nej)zajímavější ale teprve následuje. Až ve středu desky se Crone konečně odváží trochu „zvýšit hlas“ a vytáhnout něco, co by se dalo nazvat riffem, aniž by vypadli z nastaveného konceptu a směřování. „The Perfect Army“ je každopádně díky tomu jedním z nejlepších dílků celé kolekce. „Leviathan‘s Lifework“ (tenhle titul se mi jen tak mezi námi moc líbí) se zase blýskne trochu temnějším a dekadentnějším feelingem, zatímco „H (She‘s Not Dead, She Is a Ghost)“ zaujme větší chytlavostí a (opět) zpěvným refrénem.

Crone

Předposlední „Demmin“ je nicméně bohužel tím nejhorším songem na albu, protože z ní nevyleze nic lepšího než post-rocková tuctovka. Situaci tedy musí zachránit závěrečná titulka „Godspeed“, která sice není dokonalá, má i pár méně záživných momentů a celkově není až tak strhující, jak bych od více jak dvanáctiminutové skladby očekával, ale rozhodně zanechá lepší dojem než „Demmin“.

Celkově vzato je ale „Godspeed“ docela fajn záležitost. Těch zbytečně sladkých motivů se tu naštěstí najde docela málo, vyloženě slabá písnička je jen jedna „Demmin“ a hlavně – nemám z „Godspeed“ takový pocit nudy a mlácení prázdné slámy jako u „Gehenna“. Takže z mého pohledu jde rozhodně o krok správným směrem. Nezapomenutelné album to rozhodně není, ale vzato kolem a kolem se to poslouchá dost příjemně.


Ascension – Under Ether

Ascension – Under Ether

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Garmonbozia
02. Ever Staring Eyes
03. Dreaming in Death
04. Ecclesia
05. Pulsating Nought
06. Thalassophobia
07. Stars to Dust
08. Vela Dare

Hrací doba: 43:23

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Možná jsem se už v nějakém starším článku v krátkosti zamýšlel nad trendy v metalové muzice a zmínil, že když se stádo vzhlédne v nějakém soundu, tak se vždy vyloupne hrstka seskupení, která onen styl pochopí po svém a vytvoří něco takřka výjimečného. První demo německých Ascension „With Burning Tongues“ bylo bez přehánění zjevením již krátce po svém vydání a regulérní debut „Consolamentum“ příslib stvrdil. Prvotřídní album, které si dle mého názoru zaslouží být postaveno mezi blackmetalové klasiky a které by každý řádný fanoušek žánru měl znát. Pamatuji si, že před vydáním desky číslo dvě Ascension poněkud zápolili s inspirací. A nebo to možná bylo něco mnohem všednějšího, každopádně „The Dead of the World“ mohlo být vydáno dříve, ale nakonec je mezera mezi oběma alby čtyřletá a o něco málo delší dobu trvalo i zplození desky nejnovější – „Under Ether“.

Není bez zajímavosti, že albu do třetice nepředcházelo EP, které by jako ochutnávku nabídlo skladbu z desky a nějaký materiál navíc. Což je za mě velká škoda, protože instrumentálky „207 Torches“ a „Gardens of Stone“ zbožňuji, jelikož uhrančivou melodickou esenci Ascension předvedly ve své nejprocítěnější formě.

Pojí se s „Under Ether“ ještě něco, na co jsme nebyli u Ascension zvyklí? Pokud jste z desky slyšeli alespoň skladbu, tak vás určitě přes uši praštil jiný zvuk. Dle informací z promo sheetu komplet analogový a zvláště bicí zní na dnešní poměry atypicky. Užití snímačů/triggerů či směsi „skutečného“ zvuku a elektronického signálu jest normou, a to i u desek, kde by to leckdo nečekal, ale toho je zdejší produkce bicích ušetřena, proto ten nezvyk. Ale já tento krok nakonec schvaluji, jelikož v rychlejších pasážích (a hlavně za vyšší hlasitosti) se nemohu nabažit toho jak bicí kopou.

Avšak jinak je u Ascension skoro vše při starém a nové album přímo navazuje na „The Dead of the World“. Kvalitní kompozice jsou prostoupené ortodoxní aurou, ale podobně jako na dřívějších titulech jsou zde pasáže přístupnější, podbízivější. Již jsem se setkal s názory, že album nabízí „mainstremové“ prvky, které bych já osobně spatřoval v občasné prioritizaci vokálního přednesu nad samotnou hudbou či rockových melodiích, ale to bych Ascension určitě nevyčítal. Přece jen už na prvních dvou titulech byly pasáže se kterými by vypočítavá kapela snadno uspěla i v hlavním proudu tvrdé kytarové hudby.

„Under Ether“ není jednoduchá deska k poslechu, natož k absorbování, ale jak jste si všimli, s recenzí jsem si dal načas. To protože mám Ascension velice rád, a co si budeme nalhávat, já do desky prostě proniknout chtěl. Kromě desítek relativně běžných poslechů došlo i na takové, kdy jsem se hudbě zcela poddal nebo si poslech nějak ozvláštnil. No a po více jak dvou měsících (promo přišlo nějak na začátku února) prostě nemohu jinak.

Ascension

„Under Ether“ je nejslabší deskou Ascension a to z prostého, avšak zásadního důvodu. Citelně tu chybí tu melodie a riffy, které činily dřívější nahrávky výjimečnými. I ze „slabší“ „The Dead of the World“ si vybavím více silných pasáží, a to bych její poslechy za poslední dva roky spočítal na prstech jedné ruky, desku jsem po vydání také neposlouchal tak radikálně jako tuto. Tím chci říct, že nezemská inspirace členů Ascension vyprahla natolik, že sebelepší kompoziční, produkční, instrumentální, lyrická a vokální práce tenhle nedostatek nevyváží.

Symptomem snad bude i nevydání EP. Ano, důvod může být jinde, ale spíše si myslím, že Ascension již nebyli schopni dát dohromady instrumentálku, kterou by vedla srdceryvná a veskrze uhrančivá kytarová linka. Esenci Ascension ve své nejuhrančivější formě nalézám jen v dílčích pasážích tří skladeb. Solidní, zajímavé nápady jsou roztroušeny všude a převažují nad pasážemi zcela mdlými (a ty mě tady obzvlášť serou), ale to mi od kapely tohoto kalibru prostě nestačí. Je úplně jedno, jakou podobu black metalu hrajete, ale brány věčnosti otevírají právě silné riffy a melodie, jak Ascension názorně předvedli dříve. Členové kapely jsou bezesporu mistři svého řemesla, ale po tolika letech tvorby (nejen v této kapele) je víc než pochopitelné, že čirá inspirace už nepřichází v takové kadenci a potenci. Škoda.

Ohledně „Under Ether“ mě mrzí jediná věc. Její poslech jsem v posledních týdnech upřednostňoval nad deskami jinými, které jsou sice řemeslně slabší, ale dravé tvůrčí síly nabízejí více. Za všechny bych uvedl třeba novinku Chaos Invocation. Ascension i přesto zůstávají vysoce nadprůměrnou kapelou a „Under Ether“ má do průseru daleko. Jak si album užijete, záleží na vašich hudebních prioritách, ale pochybuji, že se k němu čas zachová milosrdně.


Häxenzijrkell – …von Glut und Wirbelrauch

Häxenzijrkell - …von Glut und Wirbelrauch

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2018
Label: Amor Fati Productions / The Cosmic Pillars

Tracklist:
01. …von Glut und Wirbelrauch
02. Des Teufels schwarze Hand

Hrací doba: 18:05

Odkazy:
facebook

Zalovíte-li v paměti, jméno Häxenzijrkell byste zde kdesi v hloubi mohli najít. Zanedlouho tomu budou už dva roky, co jsme si zde v minirecenzích představili jejich první EP „Des Lasters der Zauberey“. Tomu se od nás dostalo nanejvýš vřelého přijetí, čemuž se doufám nelze divit. Jak zmiňované minialbum, tak i předcházející demosnímek s jednoduchým názvem „Demo I“ totiž nabídly černé umění nejvyšší jakosti.

Zodpovědně mohu říct, že jsem s „Des Lasters der Zauberey“ strávil mnoho času, stejně tak i „Demo I“ mi učarovalo. Prakticky ihned, co jsem se s muzikou Häxenzijrkell setkal, jsem neváhal a skoupil vše, co mi přišlo pod ruku. Čím je člověk starší a čím déle uběhlo od doby, kdy se vydal na dráhu hudebního fanatika na plný úvazek, tím je také náročnější, háklivější na kvalitu a tím hůře jej lze zaujmout. A přesto se stále může objevit skupina jako Häxenzijrkell s primitivním blackmetalovým zaříkáváním a zničehonic – zavládne nadšení. Uctívání a bezbřehá radost z toho, že se podařilo najít něco s vpravdě magickou aurou.

V takové konstelaci se vůbec nelze divit, že hlad po dalším materiálu je obrovský. Asi nikoho nepřekvapí, že jakmile jsem se dozvěděl o vydání „…von Glut und Wirbelrauch“, okamžitě se začalo jednat o jednu z nejočekávanějších nahrávek prvního kvartálu 2018. Je nadmíru pozitivní, že ani druhé minialbum Häxenzijrkell neznamená zklamání…

Oproti předchozím počinům „…von Glut und Wirbelrauch“ zdánlivě nepředstavuje žádnou výraznou hudební změnu. Určité rozdíly jsou nicméně patrné na první poslech, přinejmenším ve zvuku, díky němuž zní kytara agresivněji, ale pořád si myslím, že můžeme bezpečně prohlásit, že pokud se vám „Des Lasters der Zauberey“ a/nebo „Demo I“ líbily, neměli byste být zklamáni ani tentokrát. „…von Glut und Wirbelrauch“ nabízí syrový black metal pomalého tempa, jemuž se ovšem z táhlých primitivních riffů daří budovat velmi sugestivní atmosféru.

Produkce Häxenzijrkell je tím pádem určena především lidem, kteří holdují hudebnímu atavismu, kteří si cení atmosféry nad kvalitní zvuk či instrumentální výkony, jimž vyhovuje špína nad čistotou, kteří jsou doma tam, kde se z formálního minima vykřesává pocitové maximum. Chcete-li slyšet nějaká přirovnání, mohu jen zopakovat, co již zaznělo v minulé recenzi: Urfaust, Burzum, vzdáleněji třeba Cultes des ghoules nebo Paysage d’hiver.

Häxenzijrkell - …von Glut und Wirbelrauch

Jako kdyby samotná kytarová stránka společně s (v dobrém slova smyslu) primitivní hrou na bicí a podobně zahuleným vokálem nestačily k vytvoření odpovídající atmosféry, je „…von Glut und Wirbelrauch“ prošpikováno samply. Ostré (myšleno podáním, není nutno vztahovat na jazyk obecně) němčině sice nerozumím ani zbla, nicméně dojem výslechů a upalování čarodějnic je pro mne – nakonec i v kombinaci s opětovně skvělým přebalem – dokonán.

Stejně jako minulé EP i „…von Glut und Wirbelrauch“ nabízí jen dvě skladby, jejichž souhrnná délka dosahuje 18 minut, což je nakonec jediné, co mě na Häxenzijrkell mírně dráždí. Takhle dobré muziky bych rozhodně zvládl vydatnější porci. Na druhou stranu, vždycky lepší vydávat takhle exkluzivní minialba než zbytečně natahované srance.

Ve skutečnosti samozřejmě nejde o nějakou reálnou výtku. Popravdě řečeno, nahrávkám jako „…von Glut und Wirbelrauch“ prakticky nemám co vytýkat, poněvadž přesně takovéhle věci jsou pro mě důvodem, proč chci poslouchat (black) metal. V případě Häxenzijrkell se bavíme o formaci, která navazuje na enigmatickou tradici black metalu a dokáže její esenci přetavit v silná díla, která byste si rozhodně neměli nechat uniknout, myslíte-li to s černým kovem alespoň trochu vážně. Je k tomu nutné dodávat něco víc?