Archiv štítku: DEU

Německo

Abkehr – In Asche

Abkehr - In Asche

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories
Původní vydání: 11.3.2017, selfrelease

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 26:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Zámořský label Sentient Ruin Laboratories sice nefunguje nijak zásadně dlouho, ale snad jsme si za těch pět let již zvykli, že se jeho aktivity vyplatí sledovat. Patří totiž k těm nemnoha firmám, které s gustem loví nová neokoukaná jména extrémně hudebního (a nikoliv jen metalového) undergroundu a vytahují je na oči těm, kdo chtějí vidět. A buďme rádi za ten internet, protože co jiného našinci zbývá než jen poslouchat z Bandcampu, když je ta zasraná pošta z Ameriky tak zkurveně drahá. Ehm… to jsem si ulevil, nyní si pojďme představit další kousek, jejž Sentient Ruin Laboratories letos vyslali do světa – dle tradice již standardně audiokazetové podobě.

Jedná se o debutové minialbum „In Asche“ německého dua Abkehr. Black metal z Německa může mnohdy budit spíše odpor – vždyť snad všichni máme nějakou negativní zkušenost s místními pseudo-pohanskými sračkami, o jejichž existenci byste nejradši vůbec netušili, a když už jste je náhodou a omylem zaslechli, dali byste cokoliv, abyste na to trauma mohli zapomenout. Dostáváte už osypky? Ani se vám nedivím, ale naštěstí vás mohu uklidnit – tentokrát klidně zůstaňte v klidu, Abkehr přesně takhle neznějí.

Abkehr totiž na black metal nahlížejí z hlediska primordiální agrese a misantropického vidění světa. Připravte se tedy na nahrávku, jíž dominuje hrubozrnná nenávist, rychlost a jakási animální primitivnost – primitivnost v tom dobrém slova smyslu. Jde o temnotu, která útočí na nízké pudy, žádné hrátky na vysoké umění, chytré jemné nuance nebo malování rozmáchlých atmosférických ploch. Zde najdete jen mírně zastřený sound, zahuhlaný jekot, mrazivé kytarové riffy a duté bicí sypání. Tedy většinou – sem tam totiž nechybí ani potemnělé melodie a samozřejmě ani obligátní tremolo.

Možná to zní nevábně, ale pozor. Možná jsem použil slova jako primitivnost, ale týká se to pouze formy, nikoliv obsahu, poněvadž z tohoto ohledu „In Asche“ v žádném případě není hloupé. Navzdory všemu, co padlo, je totiž evidentní, že se při skládání někdo nad čtveřicí přítomných písní zamyslel. Abkehr nepotřebují užívat provařených postupů atmo-blacku, aby vytvořili atmosféru. A nekompromisnost pak může být mnohem ráznějším znakem umělecké hodnoty než přístup samozvaných intelektuálů, kteří musí svou domnělou inteligenci proklamovat na každém rohu (a v každé kavárně), aby si toho vůbec někdo všimnul.

Tím chci říct, že „In Asche“ předvádí black metal v jeho agresivnější formě, nikoliv však za cenu ztráty mozku. Abkehr se tedy jeví jako kapela, jež dokáže hrát nenávistně a ctít žánrová pravidla, aniž by šlo o bezhlavou hoblovačku nebo extrém pro extrém. Daní za to samozřejmě je, že Němci svůj styl neprezentují a snad ani nemohou prezentovat v té nejvíc bestiální a ohavné formě, ale to nevadí, od toho tu jsou jiní, kteří to zvládnou moc dobře. Abkehr stojí někde na půl cesty, ale jejich vize černého kovu rozhodně nepůsobí polovičatě.

Abkehr

„In Asche“ bych zařadil k tomu druhu nahrávek, které působí nenápadně, ale když jim dá člověk šanci, svou kvalitu bezpečně projeví a zvládnou zprostředkovat kvalitní posluchačský zážitek. Možná, že se zde nebavíme o jednom ze žárových vrcholů letošního roku, ale určitě nepochybujte o tom, že Abkehr hrají v nadprůměru a že se jejich debutovému počinu vyplatí věnovat nějaký ten poslech.

Osobně jsem v „In Asche“ našel výbornou nahrávku, díky níž si Abkehr zapamatuji jako skupinu, která ví, co dělá. Jejich budoucí kroky hodlám sledovat a případné další počiny si rád pustím. „In Asche“ pak mohu s klidem doporučit i dál.


F41.0 – Bürde

F41.0 - Bürde

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Geisterasche Organisation

Tracklist:
01. Davor
02. E.V.A.
03. Enso
04. Bürde
05. Alpha
06. Kokytos

Hrací doba: 46:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

F41.0 je lékařské označení pro panickou poruchu. Jde o psychickou poruchu, která se projevuje náhlými záchvaty strachu bez zjevné příčiny. Za těžkou panickou poruchu se považuje stav, kdy se takové záchvaty u člověka objevují alespoň čtyřikrát týdně.

Přesně toto označení si jako svůj název vybrala i jedna německá smečka. Ve skutečnosti jde o jednočlenný projekt, za nímž stojí Hysteriis mající na starosti vše od komponování až po nástroje. Pouze na živá vystoupení si přibírá další čtyři chalany. Což dá rozum, protože takový borec, aby zvládl hoblovat na bicí i kytaru zároveň, to určitě není, chacha. Stran názvu F41.0 by se možná slušelo zmínit, že i texty kapely se zaobírají tématem psychických poruch a strachu, tudíž jde o poměrně vhodně zvolený název. Netuším ovšem, jestli má s tímhle Hysteriis i osobní zkušenosti či jestli dokonce podobnou poruchou netrpí.

Taková informace nás ale nakonec ani nemusí tak zajímat. Hlavní pro nás bude odhalení toho, jak si vede „Bürde“, tedy druhá dlouhohrající deska F41.0, která přišla čtyři roky po debutovém počinu „Near Life Experiences“. Jste-li zastánci rychlých řešení, pak vás dnes nepotěším, poněvadž v případě „Bürde“ se mi nechce hned na začátku jednoznačně říct, zdali jde o nahrávku dobrou, špatnou, či průměrnou…

Deska se rozjíždí velice slibně. První skladba „Davor“ mi přijde poměrně dobrá a daří se v ní vytvářet ucházející atmosféru. F41.0 se prezentuje jako blackmetalová formace holdující středním tempům a hymničnosti, což mi sice k tématu textů tak úplně nesedí, ale srát na to, když mi ta muzika připadá v cajku. Gradace a určité zahušťování momentů jsou poměrně dobré. S trochou nadsázky byste si to pro mě za mě mohli představit jako takovou srážku The Committee a Drudkh. Podobně i druhá „E.V.A.“ si drží jistou úroveň, ačkoliv je už slabší než otvírák. Zatím dejme tomu.

Nicméně od třetí „Enso“, přestože se v ní najde několik povedených motivů, začíná album lehce skomírat a bohužel v tomto duchu pokračuje i nadále. Výrazněji mě dokázala zaujmout až finální „Kokytos“. V čem jsou „Davor“ nebo právě „Kokytos“ lepší než „Enso“, titulní „Bürde“ či „Alpha“ ve středu alba? To je právě ono – nijak zásadně odlišné nejsou. Snad kvůli tomu, že celá nahrávka jede vesměs dle jednoho mustru, všechny skladby jsou podobně vystavěné, podobně dlouhé (každá 7+ minut)… vlastně jsou si podobné jako vejce vejci.

Začíná vám to docházet? Naneštěstí je to tak – snažení F41.0 podráží nohy stereotyp a neschopnost vykročit ze své pohodlné zóny. „Bürde“ totiž představuje šestici oukej písní posluchačsky méně náročného a přívětivějšího black metalu ve středním tempu. Místy je cítit nějakou náladu i slušné skladatelské nápady, na nichž je vidět, že úplně bez talentu F41.0 (respektive Hysteriis) nebude. Scházela mi ovšem větší odvaha, vlastní ksicht nebo cokoliv jiného, co by „Bürde“ posunulo z role naprosto standardní záležitosti trochu výš. Na písničkové album jednotlivé skladby příliš splývají, na monolit to má zase nevýraznou atmosféru, s níž to nelze utáhnout. Úvodní dojmy z prvního poslechu se tvářily slibně, ale vcelku rychle se ukázalo, že tu nic zvláštního ke slyšení není. Abych tedy konečně vybral jednu z výše nastolených možností – „Bürde“ je průměr.


The Devil’s Rejects (2005)

The Devil's Rejects (2005)

Země: USA / Německo
Žánr: thriller / horor

Originální název: The Devil’s Rejects
Český název: Vyvrženci pekla

Rok vydání: 2005
Režie: Rob Zombie
Hrají: Bill Moseley, Sheri Moon Zombie, Sid Haig, William Forsythe, Ken Foree

Hrací doba: 107 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

„Dům tisíce mrtvol“ byl natolik specificky stylizovaný a bizarní film, že se na něj dalo navázat jen těžko. Na druhou stranu, potenciál vytvořené zvrácené rodinky ještě vyčerpán nebyl a po druhém díle volal. Řešení nalezl Rob Zombie asi to nejlepší možné řešení – dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, takže na „Dům tisíce mrtvol“ radši navázal dost volně a posunul jeho ladění dost odlišným směrem.

„Dům tisíce mrtvol“ byl hixploitation jak noha. Možná trochu nestandardně natočený, ale o jeho žánrové příslušnosti nebylo pochyb. „Vyvrženci pekla“ jsou co do formy konvenčnějším snímkem, ale nejsou tak žánrově jednoznační jako jejich předchůdce. Pokračování je vlastně mixem mnoha žánru, z nichž horor představuje pouze jeden dílek. Stejně tak není problém mluvit o prvcích thrilleru, kriminálky, akčního filmu nebo road movie. Ke cti „Vyvrženců pekla“ ovšem slouží, že i navzdory takové různorodosti není výsledek nijak rozhádaný, naopak výborně drží pohromadě a dokáže skvěle přepínat mezi krvavými momenty a odlehčenými chvilkami s černým humorem.

Právě tahle rozmanitost patří k přednostem „Vyvrženců pekla“. Zombie tuhle násilnou mozaiku dokázal zkušeně ukočírovat, v čemž mu pomáhá i nečekaně chytrý scénář, jemuž nechybí několik menších zvratů a ne úplně předvídatelných kliček. To celé je opětovně zalito parádní hudbou, což neznamená jen dobrý výběr skladeb, ale opět i jejich skvělé zapracování do filmu. Právě zde se střetává Zombieho filmová a hudební stránka. Hororové znalce pak jistě potěší hned několik dobře zvolených cameo roliček herců, kteří v žánru zanechali stopu, konkrétně třeba Ken Foree („Úsvit mrtvých“), Michael Berryman („Hory mají oči“) nebo P. J. Soles („Halloween“). Vedle toho se v malé (nikoliv však nedůležité) roli objeví i legendární Danny Trejo, jenž zde do svého portfolia přidává dalšího drsňáka.

Vzhledem k tomu, že byl vražedný klan Fireflyů docela rozsáhlý, hned na začátku filmu je zredukován, aby zbyli jen ti nejzajímavější členové. Děda Hugo se neobjeví vůbec, i když původně měl, ale jeho představitel Dennis Fimple umřel („Dům tisíce mrtvol“ byl posledním snímkem, jejž kdy natočil) a Rob Zombie se z úcty rozhodl jeho postavu úplně vynechat. Hromotluk Rufus zemře hned na začátku, když na sídlo rodiny zaútočí policejní oddíly, matka Gloria je zatčena a popálený dlouhán Tiny se schová v lese a celém filmu se objeví jen krátce na začátku a krátce na konci. Snímek se tedy soustředí na trojici Otis, Baby a Captain Spaulding (ten, jak se zde ukáže, také patří do rodiny, což z jedničky jasné nebylo) a její útěk před zákonem zastupovaný šerifem Johnem Wydellem, jehož bratra George„Domu tisíce mrtvol“ mamka popravila.

The Devil's Rejects (2005)

„Vyvrženci pekla“ tedy nepřicházejí s tak jasně nalinkovaným příběhem jako „Dům tisíce mrtvol“. Také je zajímavé, že do role hlavních hrdinů už definitivně staví vyvrhele a vraždící maniaky, s nimiž divák sympatizuje navzdory tomu, že neváhají v motelovém pokoji zvířecím způsobem zlikvidovat celou kapelu Banjo & Sullivan, a naopak do role záporné postavy stylizuje ruku zákona. Kladné charaktery přítomny vlastně nejsou, protože i ze šerifa Wydella se vyklube pěkný magor, jemuž touha po pomstě vlezla na mozek, díky čemuž se neštítí vykuchat zatčenou mámu, spojit se s nájemnými zabijáky a pronásledované přeživší členy klanu pochytat a mučit.

„Vyvržencům pekla“ stále nechybí naturalismus i krvavé záběry, ale nejde o bezúčelná jatka, spíše se jedná o další prostředek podporující syrovou náladu. Atmosféra na rozdíl od jedničky není tak bizarní a zfetovaná, ale dýchá skoro až westernovou vyprahlostí (tenhle pocit ostatně jen podporuje navolený soundtrack, v němž už se nenacházejí metalové vypalovačky jako v „Domu tisíce mrtvol“) a rozhodně je silná.

The Devil's Rejects (2005)

Těžko říct, jestli je lepší „Dům tisíce mrtvol“ nebo „Vyvrženci pekla“. Obecně je lépe hodnocená právě dvojka, čemuž rozumím – dokázala si zachovat drsnost, a přesto je stravitelnější. Jednička byla výstřední zvrácený drogový trip, dvojka je „skutečný“ film s dobře vystavěným příběhem. Já osobně mám ale rád oba díly, každý z trochu jiného důvodu, a příliš bych je neporovnával, protože jsou diametrálně odlišné. S nadsázkou řečeno jsou to úplně jiné snímky, které na sebe shodou náhod jen dějově navazují a mají stejné postavy.

Tak či onak, Zombiemu se v „Domu tisíce mrtvol“ a „Vyvržencích pekla“ podařilo stvořit jedny z nejvýraznějších magorů v moderním hororu. Tím spíš si ale zaslouží ocenění, že – pozor, přijde spoiler – je neváhá nechat na konci dvojky všechny zabít, snad aby Fireflye nepotkal stejný osud jako mnohé jiné hororové série, jež byly po skvělém začátku rozředěny v obrovském množství béčkových pokračování („Halloween“, „Pátek třináctého“, „Texaský masakr motorovou pilou“ atd.). Takhle zůstávají jen dva skvělé výrazné filmy, s nimiž si Rob Zombie hned na začátku své filmové kariéry nastavil tak vysokou laťku, že třeba ani jeho následný remake „Halloweenu“ se na ni nechytá.

The Devil's Rejects (2005)


Nornír – Urd

Nornír - Urd

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.3.2017
Label: Northern Silence Productions

Hrací doba: 27:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Není to žádný zázrak v tom smyslu, že byste zde našli něco výjimečného, ale přesto bych řekl, že ípko „Urd“ je relativně důstojná blackmetalová práce. Jedná se o první minialbum německé formace Nornír. V roce 2013 se kapela prezentovala třískladbovým demosnímkem, jejž si vydala ve vlastní režii, ale pro aktuální nahrávku již čtveřice vedená zpěvačkou a kytaristkou Lethian zakotvila u renomovaného labelu Northern Silence Productions.

Na to, že je „Urd“ označeno nálepkou minialbum, přináší poměrně slušnou porci materiálu. Sice se zde nacházejí jen čtyři písně, ale jejich stopáže nejsou z nejkratších (samozřejmě jde nalézt i mnohem delší, ne že ne, ale o tom to není), takže se celková hrací doba zastavila na dohled půlhodinové hranici. Jinými slovy, jedná se o čas, na jehož ploše už se lze odprezentovat bez výraznějších kompromisů. Tak pojďme na to.

Už jsem nepřímo prozradil, že muzika Nornír je poměrně solidní. Němcům se musí nechat, že navzdory mládí a nepříliš dlouhé kariéře už nyní ukazují, že dokážou přicházet s dobrými motivy v ne úplně nízké kvantitě. Každá ze čtyř přítomných písní se může pochlubit nějakým kvalitním nápadem – povětšinou se o ně starají kytary, dle čehož usuzuji, že muziku asi skládá někdo z kytaristů, haha. Právě v nich se projevuje největší síla Nornír, protože rytmika i vokály jsou vesměs taková normálka – neurazí, dojem nezkazí, ale ani nenadchne.

Zatím to asi zní nadějně, tak pojďme pod studenou sprchu. Dojmy z „Urd“ jsou sice ve finále spíš kladné, ale dokonalé EP rozhodně není. Vedle povedených momentů se zde totiž objevují i pasáže, v nichž Nornír upadají někam k nevýraznému průměru. Nejedná se o nic, co by nahrávku pohřbívalo a znemožňovalo její pohodlné poslouchání, ale je nutno zdůraznit, že bezbřehé chválení by realitě prostě neodpovídalo. Jak jinak má skupina vychytat rezervy, když ji všichni budou plácat po zádech, jak to není perfektní? Prostor pro zlepšení tu zcela jistě je a není úplně zanedbatelný.

Ještě o trochu víc mi vadí jedna věc. Vzato kolem a kolem hrají Nornír dobře, ale jak vidno, to není všechno. Jejich produkci totiž schází nějaký vlastní ksicht, osobitý sound, unikátní prvek, ojedinělý detail… cokoliv, co by je odlišilo od zástupu dalších mladých blackmetalových skupin. Nic takového zde bohužel nenacházím, což z „Urd“ dělá pouze důstojně odvedený standard.

Sečteme-li všechny plusy i mínusy, dostaneme se kousíček nad průměrnou hranici. Nechci tvrdit, že jsou Nornír ryzí průměr, to by bylo příliš příkré, protože některé riffy a vyhrávky jsou příliš dobré na to, aby bylo na místě produkci Němců takto shazovat. Prostě jak už bylo řečeno na začátku – žádný zázrak, jednoduše takový „proč ne black metal“.


The Ruins of Beverast – Exuvia

The Ruins of Beverast - Exuvia

Země: Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Exuvia
02. Surtur Barbaar Maritime
03. Maere (On a Stillbirth’s Tomb)
04. The Pythia’s Pale Wolves
05. Towards Malakia
06. Takitum Tootem! (Trance)

Hrací doba: 67:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

The Ruins of Beverast pro mě osobně patří do té sorty kapel, které si napříč všemi svými alby udržují nadstandardně vysokou kvalitu a ještě ani jednou nešláply vedle. Hudební aura mě oslovuje a v patřičném rozpoložení mi dokáže poskytnout něco víc než pouhou zábavu či ukrácení dlouhé chvíle. Už nejednou jsem s The Ruins of Beverast zažil onu magickou chvilku, kdy všechno zapadne na své místo a soukolí se rozjede směrem k bodu, v němž vstřebávání hudby přestává být obyčejným poslechem a stává se zážitkem.

Od předcházejícího opusu „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ uběhly již čtyři roky, ale nijak jsem nepochyboval o tom, že Alexander von Meilenwald během nich složí další hodinu strhujícího atmosférického black metalu. Již na sklonku loňského roku Ván Records pustili do světa EP „Takitum Tootem!“, na němž se nacházela ukázka z tehdy nadcházející dlouhohrající desky (titulní kus) a cover od Pink Floyd, a tento počin nezavdal jakoukoliv příčinu k pochybnostem, že by snad pátá dlouhohrající nahrávka „Exuvia“ měla podlézt vysoko nastavenou laťku.

Přijde mi, že prvotní ohlasy na „Exuvia“ byly poněkud vlažné, až nečekaně nenadšené. Po prvním poslechu – chápu. Při úvodním letmém seznámení mě „Exuvia“ rovněž nijak zvlášť na prdel neposadila, na prvním rande album působilo o poznání slabším dojmem než minulé „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“. Nicméně všichni víme, jak to funguje – první poslechy dokážou bezpečně určit kvality té které nahrávky jen velmi zřídka a jen u velmi triviálních a průhledných záležitostí, k nimž bych The Ruins of Beverast neřadil, byť se formálně nejedná o žádné instrumentální ódy na vytříbenou ekvilibristiku. Naopak, finální dojem z desky dělá až odstup v kombinaci s trochu poctivějším vstřebáváním, než je jeden poslech. A tento přístup mi jasně napovídá, že „Exuvia“ je opětovně skvělá záležitost.

Samozřejmě, že základní rozhraní toho, jak hudba The Ruins of Beverast funguje, už je dávno dané, takže se snad ani není nutné nějak obšírněji zdržovat povídáním o dlouhých kompozicích, rozvážném tempu s těžkými riffy, trpělivé gradaci a pečlivě budované atmosféře, jež patří k hlavním přednostem téhle skupiny. Nic z toho na „Exuvia“ nechybí. A ať mi nikdo kurva netvrdí, že novinka v tvorbě oné pověstné atmosféry selhává – já ji tam cítím stejně jako dřív. Ať mi nikdo netvrdí, že „Exuvia“ postrádá silné pasáže a působivě vygradované momenty – já jich tam nacházím dost na to, aby se mi album líbilo.

The Ruins of Beverast

Nepopírám sice, že v konfrontaci se svým přímým předchůdcem „Exuvia“ nevyhraje, poněvadž i já si „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ cením výše (a nejen toho)… dělá to však z aktuálního počinu špatnou záležitost? Dle mého nikoliv. Neslyším zde jedinou špatnou skladbu a třeba kusy jako „Surtur Barbaar Maritime“, „Maere (On a Stillbirth’s Tomb)“ nebo „Towards Malakia“ jsou jednoduše podmanivé takovým způsobem, že moc dalších kapel to takhle neumí. Co víc byste požadovali? Pokud bych chtěl za každou cenu kritizovat a hledat chyby, mohl bych říct, že bezmála čtvrthodinová „The Pythia’s Pale Wolves“ mohla být o nějakou tu minutku kratší, ale vlastně k jakémukoliv hnidopišství nemám důvodu. Veškeré dílčí nedostatky jsou nanejvýš marginální záležitostí a „Exuvia“ je hravě rozpustí ve své úchvatné atmosféře. Výsledek? Oněch téměř 70 minut ubíhá jako voda bez známek nudy. Jedinou výraznější výtku mám tedy k obalu, jehož podoba mi zrovna nesedla. Nicméně to dokážu velkoryse přehlédnout ve světle toho, jak moc se mi líbí vlastní obsah.

Kromě artworku za mě v případě „Exuvia“ panuje jednoznačná spokojenost. Osobně jsem dostal, co jsem dostat chtěl, a to v kvalitě, jakou jsem vyžadoval. Co víc bych měl chtít? Možná, že mě „Exuvia“ nedokázala překvapit, ale rozhodně si mě dokázala podmanit, což mi ke štěstí stačí. Možná ne strop v tvorbě The Ruins of Beverast, ale stále vysoce nadprůměrné a vysoce nadstandardní. Není radno minout.


Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Země: Německo
Žánr: horor / drama

Český název: Kabinet doktora Caligariho

Rok vydání: 1920
Režie: Robert Wiene
Hrají: Werner Krauss, Conrad Veidt, Friedrich Feher, Lil Dagover, Hans Heinrich von Twardowski

Hrací doba: 71 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Možná jste si někdy položili otázku, co je úplně prvním vzniknuvším hororem. V případě kinematografie se zdá, že není těžké nalézt odpověď – za první filmový horor totiž bývá považován „Kabinet doktora Caligariho“. Nemyslím si o sobě, že jsem až takový znalec němého filmu, abych se s tímhle tvrzením mohl přít nebo jej potvrdit, ani takové ambice nemám, ale určitě znám ještě starší snímky, jejichž atmosféra je bizarní a temná. Jistě bychom ale mohli diskutovat, jestli to jsou čistokrevné horory. Myslím však, že je to nakonec docela jedno, jestli má být „Kabinet doktora Caligariho“ prvním, druhým nebo třeba desátým natočeným filmovým hororem. Stěžejní je totiž skutečnost, že se jedná o mimořádný počin, jenž má i navzdory svému stáří – však zanedlouho to bude rovných sto let! – stále co říct a stále dokáže zapůsobit.

Je snad samozřejmé, že věk je na „Kabinetu doktora Caligariho“ znát. Stejně jako u všech filmů z první poloviny 20. století se současný divák – hlavně ten, který s podobnými vykopávkami nemá příliš zkušeností – musí obrnit jistou dávkou trpělivosti. Je to černobílé, němé, pomalé, výrazové prostředky i technické možnosti byly na úplně jiné úrovni než u současných filmů. To všechno je jasné, snad je skoro i zbytečné to říkat. Rozhodně však nic z toho nemyslím v negativním slova smyslu – do určité míry vlastně naopak. Takhle staré snímky, především ty z 10. a 20. let, disponují specifickou neopakovatelnou atmosférou, jakou už dnes nikde nenajdete a ani nemůžete najít. A právě „Kabinet doktora Caligariho“ je v téhle sugestivní atmosféře nejvyšší extratřída.

Velkou, vlastně spíš dokonce tou úplně nejvyšší měrou se na tom podílí fenomenální vizuální stránka. Film je natočen v expresionistickém stylu, čemuž odpovídá jeho značně pokřivené prostředí. Všechny obyčejné věci, budovy, ulice jsou deformované a mají prapodivné tvary. Tento dojem ještě umocňuje skutečnost, že kulisy vlastně ani nejsou skutečné, jsou pouze namalované na papír včetně stínů. Dohromady s černobílým a zrnitým obrazem to ve výsledku vytváří bizarní sugestivní náladu, která z toho mocně sálá i dnes.

Vizuální stránce snímku ostatně odpovídá i výrazné nalíčení herců, kteří vzhledem k němosti musejí až přehrávat, aby srozumitelně vyjádřili nějakou emoci, ale opět – zde to není myšleno ve zlém. A nejen z toho pohledu, že to k takhle starým záležitostem patří – jedná se totiž o další střípek přispívající ke grotesknosti „Kabinetu doktora Caligariho“. Navíc to ani neznamená, že by šlo o špatné výkony. Zejména Werner Krauss v roli samotného doktora Caligariho je dokonale slizký.

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Na svou dobu je „Kabinet doktora Caligariho“ zvláštní i retrospektivním způsobem vyprávění příběhu a především dějovým zvratem, který celý dosavadní průběh filmu převrací. Na počátku stojí milostný trojúhelník – Alan a Francis jsou přátelé, kteří oba milují stejnou dívku Jane. V té době do města přijíždí jistý doktor Caligari, jenž na pouti vystaví svou atrakci – náměsíčníka Césara schopného předpovídat budoucnost, což také ihned dokáže, když předpoví, že Alan do rozbřesku zemře. Ráno je nalezen mrtev, zavražděn. Francisovo podezření samozřejmě padá na Caligariho a jeho náměsíčného společníka.

Více snad z děje není třeba prozrazovat a již zmiňované rozuzlení už vůbec ne, přestože se jedná o něco, co by měl znát – a předpokládám, že i zná – každý filmový fanoušek. A pokud to někdo nezná, neměl by váhat s doplněním znalostí. „Kabinet doktora Caligariho“ je totiž legendární klasika patřící k zásadním filmovým dílům, která ovlivnila nespočet dalších a nejen filmových umělců. V podivínském stylu snímku se inspirovali mnozí, díky čemuž vám určitě mnohé výjevy budou povědomé, aniž byste samotný film viděli. Však kdo by neznal obraz Césara prchajícího s dívkou v náručí po ostře lomených střechách, otvírání dřevěné rakve s náměsíčníkem nebo další působivé scény, které se právem zapsaly do dějin kinematografie?

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Na „Kabinetu doktora Caligariho“ je ovšem skvělá ještě jedna věc. Měli byste jej vidět, ale ne pouze proto, že je to stará klasika, jež ovlivnila mnohé další. Podívat byste se měli především z toho důvodu, že i po téměř sto let od svého natočení se pořád jedná o nevšední a působivou podívanou. A je úplně jedno, jestli zvolíte originální, ortodoxně černobílou verzi nebo tu restaurovanou z roku 1996, kde přibylo barevné tónování a klaustrofobický hudební doprovod, protože obě mají své kouzlo. A v obou případech uvidíte geniální nadčasový film.


Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

Josefine Mutzenbacher - wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

Země: Západní Německo
Žánr: porno

Český název: Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.
Alternativní český název: Josefina Mutzenbacherová: …jak to doopravdy bylo 1. díl

Rok vydání: 1976
Režie: Hans Billian
Hrají: Patricia Rhomberg, Frithjof Klausen

Hrací doba: 101 min

Zdroj fotek: HerzogVideo.de

Hádám, že mladší ročníky při pohledu na nadpis dnešní recenze nemají šajnu, která bije. Zato staří pardálové jistě vědí až moc dobře, že Josefina Mutzenbacher patří k největším klasikám oldschoolové chlupaté pornografie. V německy mluvících zemích je to nefalšovaná legenda, ale v našich zeměpisných šířkách má Josefina jakožto VHSkový kult jistě také početný fanklub.

„Tak tohle je zadeček podle mého gusta.“

Asi málokdo z českých honimírů ovšem ví, že se nejedná pouze o filmy. Josefina Mutzenbacher se totiž poprvé objevila v rakouském erotickém románu „Josefine Mutzenbacher oder Die Geschichte einer Wienerischen Dirne von ihr selbst erzählt“ z roku 1906 od anonymního autora. Má se ovšem za to, že nejznámější rakouskou erotickou postavu stvořil spisovatel Felix Salten, což je ten samý člověk, jenž napsal například pohádku „Bambi, život v lese“, na jejímž základě v roce 1942 natočil Disney slavný animovaný film „Bambi“. Hádám, že s tímhle vědomím už se na malého kolouška nikdy nebudete koukat jako dřív, haha.

„A on je pořád ještě připravený. Takový poslušný ocásek!“

Snímek, kvůli němuž dnešní recenze vznikla, „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ z roku 1976, není prvním a zdaleka ani posledním filmovým zpracováním Josefiny a jejích… hm… dobrodružství. Prvním byl počin s názvem „Josefine Mutzenbacher“ z roku 1970, kde hlavní roli ztvárnila Christine Schuberth. Následně vznikla i dvě pokračování v letech 1971 a 1972. Nicméně pro většinu z nás je jedinou pravou Josefinou Patricia Rhomberg, jejíž pornografická kariéra sice nebyla dlouhá a ani rozsáhlá, ale díky snímku „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ se zařadila k legendám.

„Je to radost si s vámi zašoustat. Vy máte tu nejsametovější kočičku v celém kraji.“

Film sleduje raná léta Josefiny (samozřejmě berte s rezervou, pedofilie to není), její úvodní kroky na sexuálním poli, a jak započala svou šoustací cestu směrem do vyšších společenských pater. Příběh tam sice nějaký je, dokonce má i nějaké zvraty (!), ale v praxi je samozřejmě nedůležitý – jedná se jen o záminku, jak dohromady poslepovat hromadu souložících scén, v nichž všichni pornoherci vypadají jak strejčkové s knírkem a všechny pornoherečky tam dole nosí kožich. Josefina si to v průběhu filmu rozdá s každým od souseda přes faráře až po bratra nebo nevlastního tátu. A do toho celou dobu hraje úchylná flašinetová muzika. Jistě jste někdy slyšeli průpovídku, že je něco bizarní jak staré německé porno – tohle je důvod.

Josefine Mutzenbacher - wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

„Ty provokatérko, šoupnu ti ho tam, a pak se uvidí kdo s koho!“

Samozřejmě, že když budete chtít provádět to, co se u porna obyčejně dělá (což znamená masturbovat, abychom si rozuměli), tenhle film se k tomu už moc nehodí, kvůli tomu nejspíš půjdete na stránky jako Pornhub, Redtube, Xhamster, Youporn nebo cokoliv jiného podobného, kde najdete tuny a tuny lepšího materiálu k sebeukájení. „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ už je dneska spíš komedie, v níž se hodně souloží. Dost se zasmějete a ukápne vám leda tak slza nostalgie nad výstavním kostýmním péčkem staré školy. Tohle se ale Josefině musí nechat – její filmy nejsou rychlokvašky jak současné porno, kde jde hlavně o kvantitu, tohle má nějakou výpravu. Podobné „historické“ pornofilmy s dobovými kostýmu a se snahou o příběh už se dneska prostě netočí.

„Zasunu ti tam teď svěcenou svíci!“

Josefine Mutzenbacher - wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

A co, že je na tom tak vtipného, když tam vlastně pár lidí s nadprůměrným pubickým ochlupením souloží? Jsou to ultimátní hlášky. Přímo ve filmu se totiž nacházejí i vtípky, veškeré proslovy během sexu jsou extrémně úchylné, a navrch tomu korunu nasazuje naprosto dokonalý český dabing, s nímž je to dvojnásobná prdel. Však můžete posoudit sami dle přiložených citací.

„Mám ho potom zasunout taky Josefině do dírky?“
„Ne, mě ještě bolí od faráře.“

Navzdory svému stáří a archaičnosti, která dnes bude mladým masturbátorům zvyklým na Miu Khalifu připadat absurdní, je „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ legendární péčko patřící k zásadním kouskům ve svém žánru – a ke klasice je třeba míti respekt. Jako vtipně-lechtivá zábava na večer s přítelkyní poslouží i dnes.

„Tati, ta tvoje nudle nejvíc nabude v mojí dírce.“

Josefine Mutzenbacher - wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

Filmových sérií s Josefinou v hlavní roli bylo hned několik, ale ta s podtitulem „Jak to skutečně bylo…“ („Wie sie wirklich war“) je nejznámější. Snímek „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ se dočkal celkem pěti pokračování, z nichž to poslední vzniklo v roce 1984. Obvykle se ve filmovém koutku snažím z každé série zmapovat všechny díly, ale v tomto případě to asi nemá valného smyslu – přece jenom psát o šesti chlupatých pornech s úchylných dabingem se mi zase nechce, radši si to schovám na úplně jiná stará kultovní péčka. Ne všechny pozdější díly Josefiny navíc znám všechny a ty, co jsem viděl, si pamatuji jen matně. Pro fajnšmekry ovšem zmíním, že třeba ve dvojce natočené stejný rok jako jednička na vás čeká kupříkladu scéna soulože při jízdě na konci. Nutno ovšem upozornit, že Patricia Rhomberg si zahrála pouze v prvním díle a v těch ostatních za ni nastoupily jiné holky. Kdo se do ní ale zamiloval, nemusí zoufat – Patricie toho sice nenatočila moc, ale pár dalších kousků ve svém portfoliu ještě má, stačí jen hledat.


Centhron – Allvater

Centhron - Allvater

Země: Německo
Žánr: EBM / aggrotech
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Scanner

Tracklist:
01. Marschiert, ihr Hunde
02. Skullfucker
03. Raubtier
04. Frontschwein
05. Deutsches Land
06. Sie will
07. For Victory
08. Einherjer
09. Blitzkrieg
10. Allvater
11. De Sade
12. Hetzer
13. Valhall

Hrací doba: 51:19

Odkazy:
web / facebook

Centhron nejsou žádní jemnocitní sráči. Naopak, na EBM poli hudebně patří k těm větším divočákům a jejich produkce je občas tak zběsile taneční, až se s přehledem blíží spíš k aggrotechu. Nicméně – je skutečnost, že se umím pořádně rozkančit, postačující k vytvoření dobré hudby? Dočasně možná ano, ale nebude to trvat napořád, protože opakovaný vtip přestává být vtipný, však to přece všichni známe.

Letošní deska „Allvater“ v jádru není nějak zásadně horší než kterákoliv ze starších nahrávek Centhron. Už od přelomového nářezu „Roter Stern“ z roku 2009 si parta okolo Elmara Schmidta drží takřka totožný zvuk, což ještě nevadilo na následujícím „Dominator“ (2011), ani na dalším „Asgard“ (2013), které zabodovalo díky množství dobře napsaných hitů. Jenže na minulém „Biest“ (2014) už začalo být cítit jisté vyčerpání nastolené receptury. „Allvater“ tento trend zvrátit nedokázalo a trpí tedy podobnými neduhy jako jeho přímý předchůdce.

Jde o to, že jakmile člověk Centhron sleduje delší dobu, kapela jej nyní nemá čím překvapit. A když už se nějaké osvěžení objeví, jde vlastně jen o jednorázový detail, jenž je z obecného hlediska vesměs bezvýznamný. Konkrétně na „Allvater“ se jedná především o skladbu „De Sade“ nacházející se ke konci alba. Zde se objeví vysoký čistý „operní“ ženský vokál, což je, slouží-li mi dobře paměť, v tvorbě Centhron naprostá novinka. Jenže vzhledem k omezenému použití je zcela jasné, že se jedná o jednorázový experimentík použitý pouze pro potřeby jedné určité písně.

Jinak je „Allvater“ plné standardního electro-rachotu, na jaký už jsme od Centhron zvyklí. To znamená nekompromisní rytmickou stránku (v tomto směru skupině značně pomáhá, že její zvuk nestojí pouze na mašinkách, ale že jej vyztužuje i baskytara), charakteristický extrémní vokál (Elmar již tradičně vřeští, jak kdyby mu sám Satan dráždil prostatu) a výrazné synťákové melodie, které jsou však v některých momentech až moc vlezlé. To se týká třeba refrénů úvodního fláku „Marschiert, ihr Hunde“ nebo třetí „Raubtier“ – v obou případech se jedná o zbytečné zjemnění jinak slušně rozjetých válů. Docela otravný mi přijde taktéž ústřední motiv devátého kusu „Blitzkrieg“ – rytmicky to možná šlape, ale když už kapela jako Centhron pojmenuje nějaký svůj song „Blitzkrieg“, očekával trochu větší nátěr než jen jalové znásilňování syntezátoru korunované nezáživným refrénem.

Abych ale nepřeháněl a nedělal z Centhron úplně neschopné píčuse, musím uznat, že pár v cajku tracků se na „Allvater“ taktéž urodilo. Paradoxně navzdory tomu, na co jsem žehral zkraje recenze, jsou nejzábavnější ty nepřekvapivé a úplně přímočaré kusy, kde Němci nad ničím nepřemýšlejí a míchají svůj EBMkový kotlík v tempu přísného diktátu. Věci jako „Skullfucker“, „Frontschwein“, titulní „Allvater“ s pomalejším rozjezdem nebo primitivní patriotická vypalovačka „Deutsches Land“ makají vcelku obstojně a jejich skutečně největším problémem je, že tohle všechno už jsme od Centhron slyšeli mockrát. V poslouchatelnu jsou i pomalejší a/nebo šlapavější písničky „Sie will“, „For Victory“ a „Valhall“ – seřazené nejen dle pořadí, v jakém se na albu vyskytují, ale i dle vzestupně kvality – ačkoliv koule mi ani jedna z nich nijak výraznější netrhá.

Takže jak si tedy „Allvater“ vlastně stojí? Na jednu jsem recenzi začal stížnostmi, abych posléze slušnou řádku písní pochválil nebo přinejmenším vzal na milost. Možná to zní poněkud schizofrenicky, ale ono to vlastně přesně takhle je. „Allvater“ se navzdory pár zbytečně hloupým motivům poslouchá dost dobře a při správně (čti: vysoké) hlasitosti muzika Centhron pořád umí kopat. Jenže – a tím se okruhem vracíme opět na začátek – už se z toho prostě stal kolovrátek. Kdybych na kapelu narazil až nyní a „Allvater“ bylo prvním setkání, nejspíš bych hovořil jinak, ale za stávajícího stavu se stejně vždycky radši vrátím k „Roter Stern“ nebo „Asgard“.


Grausame Töchter, Isiolia

Grausame Töchter, Isiolia

Datum: 27.5.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Grausame Töchter, Isiolia

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Dvakrát Grausame Töchter v Praze a pokaždé musel mít koncert o několik měsíců odložen. Před třemi lety to bylo kvůli operaci hlavní dračice, ale když nakonec Aranea Peel 20. listopadu 2014 v klubu Kotelna v pražské Hostivaři vystrčila na všechny přítomné frndu a pochcala pódium, bylo jasné, že tahle akce je instatní kult. Dobový report jsem tenkrát zakončil prohlášením, že byste neměli váhat, jestli budete mít někdy příležitost tohle vidět, a že ani já váhat nebudu, až se naskytne možnost jí znova – a to si pište, že to tak bylo, že jsem ani na chvíli nedumal, jestli jít podruhé. Posledně se čekání na odročené vystoupení vyplatilo a nepochyboval jsem o tom, že i tentokrát by nemělo být zdržení čtyř měsíců (tentokráte z důvodu nemoci v rodině) něčím, kvůli čemu si Grausame Töchter nechat ujít.

Německé ďáblice už dávno předchází jejich pověst něčeho, co se živě nevidí na každém rohu, a legenda o předchozí erotické rychtě v Hostivaři také udělala své, takže tentokrát byla Nová Chmelnice plná. A dovolím si říct, že Grausame Töchter ji nezklamaly a předvedly to, co chtěli všichni vidět. Byly kozy, obscénní hadry, v nichž by se styděly snad i pornoherečky, spousta lascivních tanečků, zhusta dávkovaná dekadence, opět nechybělo pokřtění pódia močí, ruka v rozkroku, pistol v rozkroku, hrátky s nožem, striptýz, masturbace se strap-on dildem… jednoduše kvalitní intelektuální podívaná ve všech ohledech!

Jedna věc ovšem v porovnání s minulým koncertem přece jenom trochu zklamala. Zatímco minule Grausame Töchter přivezly i cello, hojně využité na tehdy aktuální desce „Glaube Liebe Hoffnung“, a bicí, tentokrát muzika hrála v podstatě všechna z cédečka a živě se vesměs jen zpívalo. Plus tam teda měly i baskytaru a kytaru, ale to spíš pozlátko, protože tam na ně holky šumařily odhadem tak v každém třetím songu a stejně ještě jela druhá linka nástroje z podkladů. To nic moc, abych pravdu řekl, hlavně ty živé bicí tomu kurevsky chyběly, protože muzika díky tomu nekopala takovým způsobem, jak by měla.

Ale z jistého úhlu pohledu možná dobře. Když se totiž výjimečně chopily nějakých nástrojů i dvě doplňující zpěvačky, tak si člověk přál, aby toho radši nechaly a jenom se dál kroutily a sem tam něco vřískly do mikrofonu. V jedné písni si třeba nasadily úchylné klaunské masky a vzaly do rukou bubínky, což bylo dost utrpení, protože jedna jela totálně mimo rytmus a druhá do toho pro jistotu nemlátila vůbec. Nicméně alespoň sama Aranea Peel byla bezchybná a její zpěv je perfektní i živě, navíc k drzé hudbě kapely výborně sedí i její afektované teatrální přehrávání.

Grausame Töchter

Řekl bych to asi tak, že v roce 2014 se víc hrálo, letos to bylo větší divadlo. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, co se na pódiu odehrává, mají oba přístupy Grausame Töchter něco do sebe. Stejně tak musím zdůraznit, že navzdory jmenovaným neduhům jsem se ani minutu nenudil, vystoupení mělo sakra velký tah na bránu a nijak zvlášť jej nepoškodila ani vynucená desetiminutová přestávka po osmi písničkách kvůli technickým problémům (ano – technickým problém jednoho z těch dvou nástrojů, haha). Když se člověk smířil s tím, že hudba je z větší části reprodukovaná, tak zbytek už byly jen detaily, které nebránily tomu si vystoupení užít.

Když už jsem zmínil písničky, asi by se slušelo ztratit pár slov i o nich. Grausame Töchter předvedly celkem dvacet skladeb a pro velký úspěch poté ještě jednou zopakovaly vypalovačku „Ich darf das!“. Kromě toho zaznělo hodně kousků z poslední desky „Vagina dentata“, třeba titulní věc, „Ich liebe meine Vagina“, „Annika ist tot“, „Los, Schlampe, ficken geht immer!“ nebo „Fette Katzen“. Z minulého „Glaube Liebe Hoffnung“ se objevil taktéž titulní flák, „Mensch und Tier“ nebo „Ficken ist ein schlimmes Wort“, jestli mě paměť nešálí.

Veškerá obscénnost Grausame Töchter s sebou ovšem přináší i jistá úskalí, jímž je spousta čumilů – vůbec je nezajímá muzika a přišli se podívat jen na kozy. První řadu obsadilo komando starých fotrů, kteří ani nijak neskrývali, že mají muziku úplně v prdeli, a celý set jen žhavili foťáky a kamery, zoomy na rozkroky a prdelky. Docela to vypadalo, jako kdyby dorazili jen proto, aby si pořídili kvalitní matroš a druhý den měli u čeho honit. Hele, já se taky rád podívám na holky, co se nestydí, ukážou cecky a do rytmu zběsilé elektroniky si honí gumový klacek, proč ne, ale i kdyby se tam kroutily jen oblečené, bavilo mě to pořád. Prostě mi připadá, že hudba Grausame Töchter je natolik dobrá a zajímavá, že si takovýhle povrchní přístup nezaslouží. Ani náhodou nejsem nějaký moralista, a jak už jsem řekl, taky se mi to s těma kozama líbí víc, ale tohle zběsilé natáčení některých jedinců bylo jednoduše trapné. Naopak respekt si zaslouží Diskopíča, někdejší ozdoba koncertů Vanessy, která se ukázala v publiku a držela basu s kapelou – taky ukázala svoje boule pod tričkem.

Nedokážu říct, jestli byl lepší tenhle nebo tři roky starý set. Oba měly mnoho společného, a přesto byly docela jiný a každý svůj. Z hudebního hlediska spíš lepší minule, z vizuálního měl o kousek navrch asi ten letošní. Rozhodně se mi to ale líbilo i tentokrát a příště jdu rozhodně znovu.

Grausame Töchter

Na úplný závěr ještě pár slov k předskokance. Této role se ujal domácí jednočlenný dámský projekt Isiolia, pro nějž to bylo první živé vystoupení vůbec. Slečna byla hezká, ale i s přivřenýma očima mě její nesmělý setík nijak zvlášť nebavil. Některé skladby byly vcelku fajn, jiné mi připadaly příliš monotematické (což v překladu znamená přílišné omílání jednoho motivu). Jako celek se mi to zdálo zbytečně dlouhé, ve druhé polovině už jsem se fest nudil a vůbec mi nevadilo, když holčina pódium konečně opustila.


Cranial – Dark Towers / Bright Lights

Cranial - Dark Towers / Bright Lights

Země: Německo
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Moment of Collapse Records

Tracklist:
01. Dark
02. Towers
03. Bright
04. Lights

Hrací doba: 44:46

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Hodně, hodně hutně a hodně, hodně intenzivně – toť krédo, s nímž němečtí Cranial vstoupili na metalovou scénu a které praktikovali již na svém pilotním EP „Dead Ends“ z roku 2015. To navzdory debutujícímu statusu nebylo vůbec špatné a ve 22 minutách rozdělených do dvou skladeb nabídlo velmi slušný sludgový nátěr s post-metalovými vlivy.

Dle obdobného receptu bavorská čtveřice pokračuje i na své dlouhohrající prvotině „Dark Towers / Bright Lights“, jisté rozdíly jsou přesto patrné. Řekl bych, že deska ještě víc sází na tuhou kytarovou stěnu, na jejíž oltář padla větší rozmanitost. Vzpomínám si, že na „Dead Ends“ těch zvolnění bylo poměrně dost; na „Dark Towers / Bright Lights“ je jich pocitově méně a nahrávka působí víc jako nezbořitelný monolit – ne nepodobný tomu z obalu alba.

Netvrdím však, že Cranial zcela rezignovali na jakákoliv ozvláštnění, samozřejmě se tu a tam objeví a třeba to ve třetí minutě „Bright“ je výborné. Zároveň je tento stav trochu kompenzován tím, že se mezi riffující hradbou proplétá i víc kytarových melodií, jako kdyby už nyní Němci nepotřebovali zvolnit, aby mohli předvést nějakou kytarovou atmošku, a spíš tyto choutky smysluplněji zapustili do sludgového základu. Nakonec proč ne, cesta je to dobrá, ale jednu zásadní nevýhodu má – ruku v ruce se sevřeností a monolitičností jde i jistá jednotvárnost. „Dark Towers / Bright Lights“ má sice celkovou fazónu a vlastně zní velice dobře, nicméně songwriting není až výrazný, aby se od sebe daly jednotlivé písně snadno rozlišit.

Když už jsme narazili na téma skladeb, asi by stálo za zmínku, že se s tím Cranial opět nijak nemažou a se stopáží si velkou hlavu nedělají – jsou zde čtyři stopy a každá z nich si bezpečně poradila s hranicí deseti minut. Což ostatně také přispívá k určité neodlišitelnosti. Svým způsobem tedy album vyznívá jako jedna dlouhá kompozice a jisté rozdíly a charakteristické aspekty každé jednotlivé písně vyplují na povrch až po nadstandardní dávce poslechů. A až v tomhle momentě se ukáže, že třeba druhá „Towers“ nahrávku mírně brzdí a svým třem kolegyním bohužel nestačí­… anebo je to jen dáno tím, že se ze všech čtyř nejrychleji oposlouchala? Možné to je, ale nakonec nejde o nějaké zásadní mystérium, protože výsledek zůstává tak či onak stejný. K trojici „Dark“, „Bright“ a „Lights“ ovšem větších výtek nemám. Možná, že jisté pasáže v „Lights“ by mohly být dotaženější, ale stále se jedná o dobré poslouchání.

Cranial

Mimochodem, všimli jste si, že názvy jednotlivých skladeb dávají dohromady jméno desky? Anebo možná naopak – každá píseň se jmenuje po jednom slovu z názvu alba. Těžko říct. Každopádně mi to přijde zajímavé, podobné hrátky se jmény písniček mě vždycky bavily.

Jaký je tedy finální verdikt? Asi je z dosavadního textu jasné, že „Dark Towers / Bright Lights“ není vůbec špatné. Samozřejmě se tu nebavíme o nějakém výjimečném či snad geniálním albu, ale dobré to určitě je. Cením si toho, že se Cranial snaží na sludge nahlížet poněkud sofistikovanějším způsobem a mají zájem o tvorbu atmosféry, na rozdíl od spousty jiných skupin žánru jim nejde jen o to drhnout sludge kurevsky od podlahy, se šňůrami na prádlo namísto kytarových strun. Výsledkem je povedená, sympatická a zcela jistě nadprůměrná deska, která není bezduchá a má něco do sebe. Nelze tvrdit, že byste měli zásadní mezery ve vzdělání, pokud ji minete, ale jestli se do poslechu pustíte, o ztracený čas myslím nepůjde.