Archiv štítku: DEU

Německo

Ascension – Under Ether

Ascension – Under Ether

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Garmonbozia
02. Ever Staring Eyes
03. Dreaming in Death
04. Ecclesia
05. Pulsating Nought
06. Thalassophobia
07. Stars to Dust
08. Vela Dare

Hrací doba: 43:23

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Možná jsem se už v nějakém starším článku v krátkosti zamýšlel nad trendy v metalové muzice a zmínil, že když se stádo vzhlédne v nějakém soundu, tak se vždy vyloupne hrstka seskupení, která onen styl pochopí po svém a vytvoří něco takřka výjimečného. První demo německých Ascension „With Burning Tongues“ bylo bez přehánění zjevením již krátce po svém vydání a regulérní debut „Consolamentum“ příslib stvrdil. Prvotřídní album, které si dle mého názoru zaslouží být postaveno mezi blackmetalové klasiky a které by každý řádný fanoušek žánru měl znát. Pamatuji si, že před vydáním desky číslo dvě Ascension poněkud zápolili s inspirací. A nebo to možná bylo něco mnohem všednějšího, každopádně „The Dead of the World“ mohlo být vydáno dříve, ale nakonec je mezera mezi oběma alby čtyřletá a o něco málo delší dobu trvalo i zplození desky nejnovější – „Under Ether“.

Není bez zajímavosti, že albu do třetice nepředcházelo EP, které by jako ochutnávku nabídlo skladbu z desky a nějaký materiál navíc. Což je za mě velká škoda, protože instrumentálky „207 Torches“ a „Gardens of Stone“ zbožňuji, jelikož uhrančivou melodickou esenci Ascension předvedly ve své nejprocítěnější formě.

Pojí se s „Under Ether“ ještě něco, na co jsme nebyli u Ascension zvyklí? Pokud jste z desky slyšeli alespoň skladbu, tak vás určitě přes uši praštil jiný zvuk. Dle informací z promo sheetu komplet analogový a zvláště bicí zní na dnešní poměry atypicky. Užití snímačů/triggerů či směsi „skutečného“ zvuku a elektronického signálu jest normou, a to i u desek, kde by to leckdo nečekal, ale toho je zdejší produkce bicích ušetřena, proto ten nezvyk. Ale já tento krok nakonec schvaluji, jelikož v rychlejších pasážích (a hlavně za vyšší hlasitosti) se nemohu nabažit toho jak bicí kopou.

Avšak jinak je u Ascension skoro vše při starém a nové album přímo navazuje na „The Dead of the World“. Kvalitní kompozice jsou prostoupené ortodoxní aurou, ale podobně jako na dřívějších titulech jsou zde pasáže přístupnější, podbízivější. Již jsem se setkal s názory, že album nabízí „mainstremové“ prvky, které bych já osobně spatřoval v občasné prioritizaci vokálního přednesu nad samotnou hudbou či rockových melodiích, ale to bych Ascension určitě nevyčítal. Přece jen už na prvních dvou titulech byly pasáže se kterými by vypočítavá kapela snadno uspěla i v hlavním proudu tvrdé kytarové hudby.

„Under Ether“ není jednoduchá deska k poslechu, natož k absorbování, ale jak jste si všimli, s recenzí jsem si dal načas. To protože mám Ascension velice rád, a co si budeme nalhávat, já do desky prostě proniknout chtěl. Kromě desítek relativně běžných poslechů došlo i na takové, kdy jsem se hudbě zcela poddal nebo si poslech nějak ozvláštnil. No a po více jak dvou měsících (promo přišlo nějak na začátku února) prostě nemohu jinak.

Ascension

„Under Ether“ je nejslabší deskou Ascension a to z prostého, avšak zásadního důvodu. Citelně tu chybí tu melodie a riffy, které činily dřívější nahrávky výjimečnými. I ze „slabší“ „The Dead of the World“ si vybavím více silných pasáží, a to bych její poslechy za poslední dva roky spočítal na prstech jedné ruky, desku jsem po vydání také neposlouchal tak radikálně jako tuto. Tím chci říct, že nezemská inspirace členů Ascension vyprahla natolik, že sebelepší kompoziční, produkční, instrumentální, lyrická a vokální práce tenhle nedostatek nevyváží.

Symptomem snad bude i nevydání EP. Ano, důvod může být jinde, ale spíše si myslím, že Ascension již nebyli schopni dát dohromady instrumentálku, kterou by vedla srdceryvná a veskrze uhrančivá kytarová linka. Esenci Ascension ve své nejuhrančivější formě nalézám jen v dílčích pasážích tří skladeb. Solidní, zajímavé nápady jsou roztroušeny všude a převažují nad pasážemi zcela mdlými (a ty mě tady obzvlášť serou), ale to mi od kapely tohoto kalibru prostě nestačí. Je úplně jedno, jakou podobu black metalu hrajete, ale brány věčnosti otevírají právě silné riffy a melodie, jak Ascension názorně předvedli dříve. Členové kapely jsou bezesporu mistři svého řemesla, ale po tolika letech tvorby (nejen v této kapele) je víc než pochopitelné, že čirá inspirace už nepřichází v takové kadenci a potenci. Škoda.

Ohledně „Under Ether“ mě mrzí jediná věc. Její poslech jsem v posledních týdnech upřednostňoval nad deskami jinými, které jsou sice řemeslně slabší, ale dravé tvůrčí síly nabízejí více. Za všechny bych uvedl třeba novinku Chaos Invocation. Ascension i přesto zůstávají vysoce nadprůměrnou kapelou a „Under Ether“ má do průseru daleko. Jak si album užijete, záleží na vašich hudebních prioritách, ale pochybuji, že se k němu čas zachová milosrdně.


Häxenzijrkell – …von Glut und Wirbelrauch

Häxenzijrkell - …von Glut und Wirbelrauch

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2018
Label: Amor Fati Productions / The Cosmic Pillars

Tracklist:
01. …von Glut und Wirbelrauch
02. Des Teufels schwarze Hand

Hrací doba: 18:05

Odkazy:
facebook

Zalovíte-li v paměti, jméno Häxenzijrkell byste zde kdesi v hloubi mohli najít. Zanedlouho tomu budou už dva roky, co jsme si zde v minirecenzích představili jejich první EP „Des Lasters der Zauberey“. Tomu se od nás dostalo nanejvýš vřelého přijetí, čemuž se doufám nelze divit. Jak zmiňované minialbum, tak i předcházející demosnímek s jednoduchým názvem „Demo I“ totiž nabídly černé umění nejvyšší jakosti.

Zodpovědně mohu říct, že jsem s „Des Lasters der Zauberey“ strávil mnoho času, stejně tak i „Demo I“ mi učarovalo. Prakticky ihned, co jsem se s muzikou Häxenzijrkell setkal, jsem neváhal a skoupil vše, co mi přišlo pod ruku. Čím je člověk starší a čím déle uběhlo od doby, kdy se vydal na dráhu hudebního fanatika na plný úvazek, tím je také náročnější, háklivější na kvalitu a tím hůře jej lze zaujmout. A přesto se stále může objevit skupina jako Häxenzijrkell s primitivním blackmetalovým zaříkáváním a zničehonic – zavládne nadšení. Uctívání a bezbřehá radost z toho, že se podařilo najít něco s vpravdě magickou aurou.

V takové konstelaci se vůbec nelze divit, že hlad po dalším materiálu je obrovský. Asi nikoho nepřekvapí, že jakmile jsem se dozvěděl o vydání „…von Glut und Wirbelrauch“, okamžitě se začalo jednat o jednu z nejočekávanějších nahrávek prvního kvartálu 2018. Je nadmíru pozitivní, že ani druhé minialbum Häxenzijrkell neznamená zklamání…

Oproti předchozím počinům „…von Glut und Wirbelrauch“ zdánlivě nepředstavuje žádnou výraznou hudební změnu. Určité rozdíly jsou nicméně patrné na první poslech, přinejmenším ve zvuku, díky němuž zní kytara agresivněji, ale pořád si myslím, že můžeme bezpečně prohlásit, že pokud se vám „Des Lasters der Zauberey“ a/nebo „Demo I“ líbily, neměli byste být zklamáni ani tentokrát. „…von Glut und Wirbelrauch“ nabízí syrový black metal pomalého tempa, jemuž se ovšem z táhlých primitivních riffů daří budovat velmi sugestivní atmosféru.

Produkce Häxenzijrkell je tím pádem určena především lidem, kteří holdují hudebnímu atavismu, kteří si cení atmosféry nad kvalitní zvuk či instrumentální výkony, jimž vyhovuje špína nad čistotou, kteří jsou doma tam, kde se z formálního minima vykřesává pocitové maximum. Chcete-li slyšet nějaká přirovnání, mohu jen zopakovat, co již zaznělo v minulé recenzi: Urfaust, Burzum, vzdáleněji třeba Cultes des ghoules nebo Paysage d’hiver.

Häxenzijrkell - …von Glut und Wirbelrauch

Jako kdyby samotná kytarová stránka společně s (v dobrém slova smyslu) primitivní hrou na bicí a podobně zahuleným vokálem nestačily k vytvoření odpovídající atmosféry, je „…von Glut und Wirbelrauch“ prošpikováno samply. Ostré (myšleno podáním, není nutno vztahovat na jazyk obecně) němčině sice nerozumím ani zbla, nicméně dojem výslechů a upalování čarodějnic je pro mne – nakonec i v kombinaci s opětovně skvělým přebalem – dokonán.

Stejně jako minulé EP i „…von Glut und Wirbelrauch“ nabízí jen dvě skladby, jejichž souhrnná délka dosahuje 18 minut, což je nakonec jediné, co mě na Häxenzijrkell mírně dráždí. Takhle dobré muziky bych rozhodně zvládl vydatnější porci. Na druhou stranu, vždycky lepší vydávat takhle exkluzivní minialba než zbytečně natahované srance.

Ve skutečnosti samozřejmě nejde o nějakou reálnou výtku. Popravdě řečeno, nahrávkám jako „…von Glut und Wirbelrauch“ prakticky nemám co vytýkat, poněvadž přesně takovéhle věci jsou pro mě důvodem, proč chci poslouchat (black) metal. V případě Häxenzijrkell se bavíme o formaci, která navazuje na enigmatickou tradici black metalu a dokáže její esenci přetavit v silná díla, která byste si rozhodně neměli nechat uniknout, myslíte-li to s černým kovem alespoň trochu vážně. Je k tomu nutné dodávat něco víc?


Howls of Ebb / Khthoniik Cerviiks – With Gangrene Edges / Voiidwarp

Howls of Ebb / Khthoniik Cerviiks - With Gangrene Edges / Voiidwarp

Země: USA / Německo
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 11.8.2018
Label: I, Voidhanger Records / Iron Bonehead Productions / Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
I. Howls of Ebb
01. Babel’s Catechism
02. With Gangrene Edges
03. Bellowed

II. Khthoniik Cerviiks
04. Ketoniik Katechesiis
05. Spiiral Spiire Stiigmata
06. Traumantra
07. Come to the Subeth
08. Paralaxiis

Hrací doba: 39:41

Odkazy Howls of Ebb:

Odkazy Khthoniik Cerviiks:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

V dnešní recenzi splatím jeden z velkých dluhů loňskému roku. To znamená, že konečně napíšu o nahrávce, o níž jsem sem měl napsat už dávno, a zároveň s tím zde budu poprvé recenzovat muziku dvou skupin, jejichž jména se v našich recenzích taktéž měla objevit už dávno. Nicméně jak se říká – lepší pozdě nežli vůbec, tak si pojďme připomenout, zač je toho kvalitní metalový extrém.

Že zde doposud nebyla recenze na Howls of Ebb, to by se dalo považovat ze naši (moji) velkou ostudu. Jméno téhle zámořské formace v určitých kruzích po vydání druhé desky „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ (2016) právem dost rezonovalo; tenhle počin tehdy za recenzi určitě stál a nejspíš jsem se na to neměl vysrat. Špatnou zprávou pro příznivce kapely je, že v mezičase od vydání dnes recenzovaného „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ Howls of Ebb dle dostupných informací ukončili svou činnost. Příspěvek na splitko s Khthoniik Cerviiks by tedy měl být jejich poslední vydanou muzikou, nedojde-li někdy k reunionu případně vymetání archivů.

Obdobně – akorát bez toho rozpadu – jsou na tom němečtí Khthoniik Cerviiks. Debut „SeroLogiikal Scars (Vertex of Dementiia)“ z roku 2015 skupině taktéž vydobyl ne zrovna zanedbatelnou pozornost i kredit. A i v tomto případě se jednalo o záležitost, která by si prostor v našich recenzích rozhodně zasloužila. Ale tím spíš se nám nahrávka jako „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ hodí do krámu…

Jako první se slova ujímají Howls of Ebb, kteří mají na svou stranu splitu „With Gangrene Edges“ vyhrazeno o poznání méně prostoru než němečtí kolegové (patnáct minut oproti dvaceti šesti minutám Khthoniik Cerviiks). I v rámci pouhé čtvrthodiny ovšem Howls of Ebb dokážou představit svůj osobitý náhled na deathmetalovou avantgardu. Jedním dechem je však nutno dodat, že na rozdíl od mnohých jiných pouze nesledují trendy a nejsou další prachsprostou kopírkou australských Portal

Přístup Howls of Ebb je jiný, hodně svůj a neotřelý. Američané nabízejí hromadu originálně pojatých krkolomných riffů a změn temp a divně lámaných zvuků, přesto jejich muzika nesklouzává k samoúčelné disharmonii. Kousek kakofonie se v tom jistě nachází, nicméně je evidentní, že ji Howls of Ebb mají pod kontrolou a je výsledkem cílevědomého skladatelského procesu. Nikdy se jim to nezvrhne do samoúčelného bordelu, vždy to má rysy skutečných skladeb se zamýšleným vývojem, čehož může být důkazem i množství sugestivních mrtvolných pasáží anebo chytrých kytarových linek. Podobně pestrá je i práce RoTn’kbLisKa za bicími, takže snad jen ten zELeVthaNDův vokál by mohl být ještě o chlup ohavnější. Rozhodně ale nejde o nic, co by dojem ze skvělého materiálu jakkoliv ponižoval. Má-li jít vážně o poslední materiál Howls of Ebb, pak se tohle zámořské duo loučí se ctí a stále s titulem jedné z nejzajímavějších a nejzvláštnějších deathmetalových formací posledních let.

Khthoniik Cerviiks si připravili o něco víc materiálu. Jejich strana „Voiidwarp“ nabízí celkem pět stop, avšak tři z toho jsou ambient/industriální mezihry, přičemž „Traumantra“ a „Paralaxiis“ nedají dohromady ani minutu a čtvrt. Zato „Spiiral Spiire Stiigmata“ a „Come to the Subeth“ jsou mnohem rozmáchlejší kusy trvající třináct respektive devět minut.

Howls of Ebb - With Gangrene Edges

V obou případech jde o propracované kompozice. Vedle Howls of Ebb sice Khthoniik Cerviiks vyznívají poněkud konvenčněji, ale obecně vzato je i jejich muzika dost vzdálená death/blackmetalových standardům. I jejich riffy si nepotrpí na přímočarost a jednoduchá řešení, a přitom si uchovávají kus pořádnou dávku agrese i špíny. Z té ale Němci klidně plynule přecházejí k pestřejším pasážím, až se klidně dostanou až k regulérně melodické chvilce vrcholící v heavymetalovém kytarovém sólu. Obě skladby si bez sebemenších problémů dokážou svou vysokou délkou zvládnou obhájit, protože jsou skladatelsky dostatečně na výši, aby dokázaly nenudit.

Vzato kolem a kolem tu tedy máme split, jehož obě strany jsou v jistém slova smyslu dost rozdílné, nicméně je spojuje svěží náhled na kombinaci death a black metalu a také vysoká kvalita. A z toho mi chtě nechtě vychází, že v případě „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ se bavíme o nadstandardně silném split albu, které si žádá o zařazení do sbírky. Pokud jste doposud neslyšeli, rozhodně byste měli zpětně dostudovat.

Khthoniik Cerviiks – Voiidwarp


Sum1 (2017)

Sum1 (2017)

Země: Německo
Rok vydání: 2017
Žánr: sci-fi

Originální název: Sum1

Režie: Christian Pasquariello
Hrají: Iwan Rheon, André Hennicke

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: MoviePilot.de

(Budou spoilery.)

Post-apokalypsa je vcelku oblíbené téma v žánru science fiction. Proti čemuž osobně nemám vůbec nic, protože mě osobně tenhle motiv docela baví. Nicméně nejen z tohoto důvodu jsem byl na německý počin „Sum1“ trochu zvědavý. Film se tvářil zajímavě a sliboval komorní podívanou založenou spíše na psychice postav (respektive postavy) než nějaké rozmáchlé laserové bitky. Proč ne.

V případě „Sum1“ je základní příběhový rámec asi následovný: Zemi vzala útokem agresivní mimozemská rasa, takzvaní „nonsuchové“, jimž se podařilo vyhladit větší část lidské populace. Zbytky se uchýlily do podzemí a okolí vchodů je hlídáno pomocí strážních věží. Každá z nich má na starost určitý perimetr; místní posádka má za úkol hlídat vstup nepřátel do svěřené oblasti a případně kontaktovat přeživší, kteří sem zabloudí, a nasměrovat je do úkrytu.

Jenže doba je zlá, a zatímco před časem na jednu věž připadala jednotka šesti vojáků, nyní kvůli nedostatku lidí každou základnu obývá pouze jediný člověk. Střídání stráží pak probíhá po rovných sto dnech. „Sum1“ sleduje stodenní misi právě jednoho takového vojáka, jenž se jmenuje S.U.M.1 (což má být zřejmě slovní hříčka k „someone“), protože nyní teď lidé dostávají kódová označení namísto jmen. Holt zlá doba, když vám ani nedají pořádné jméno.

Nastíněné okolnosti nejspíš vysvětlují onu komornost, s níž jde ruku v ruce nízkorozpočtovost. Je otázkou, jestli bylo první vejce nebo slepice – je komornost důsledkem nízkého rozpočtu, anebo nebylo třeba moc prachů, když se chtělo udělat minimalistickou podívanou? Těžko odpovědět, ale jedna věc je jistá – „Sum1“ se tím pádem stává one-man show pro Iwana Rheona, jehož ksicht bude velká část z vás znát díky seriálu „Hra o trůny“. Tady má na sobě příšernou blonďatou paruku a kontaktní čočky, ale pro fanynky ukáže i prdel. Což je samozřejmě to nejdůležitější, co o filmu potřebujete vědět.

Každopádně, základní idea snímku – tedy pozorovat, jak jednomu bezvýznamnému vojáčkovi začíná pomalu, leč jistě totálně jebat v palici z tíživé samoty a neustálé hrozby – mi přijde zajímavá. Dokonce i sám Rheon má potenciál to herecky utáhnout. Výsledek však rozhodně stoprocentní není, právě naopak. Místy se sice daří držet slušnou atmosféru, díky níž divák může chápat rostoucí paranoiu hlavní postavy a nakonec i její pochyby (Existují vůbec nějací nonsuchové? Nelžou nám náhodou všichni?), ale jindy se film nepříjemně vleče. Rozhodně víc, než by bylo záhodno při stopáži pouhých 90 minut. Výsledek působí mnohem delší, než ve skutečnosti je, a to na dobrém dojmu nikdy nepřidá.

Sum1

Další obrovskou nevýhodou jsou pak triky. Těch sice vzhledem k povaze příběhu není mnoho, ale i to málo, co se najde, stojí za vyližprdel. Když CGI přímo mlátí do očí i v případě statických nehybných objektů jako budovy, tak je prostě něco špatně. Až jsem si během filmu několikrát říkal, že je jenom dobře, že se „Sum1“ nese spíš v komorním duchu a žádní emzáci se neukážou, protože snaha o nějakou výpravnost s takovouhle trikovou úrovni by byl totální průser, když i s tímhle málem trikových záběrů to dost bolí

To jsem ovšem ještě nevěděl, jak bude vypadat konec. „Sum1“ se celou dobu snaží o atmosféru (ponechme nyní stranou, nakolik se to daří), aby na konci rovnýma nohama skočilo do směšné béčkové naháněčky, kde si přijdou na své leda tak milovníci extrémně špatného CGI a extrémně trapných příšerek. To fakt nechceš.

Sum1

Slibný nápad i pojetí tedy zabíjí zpracování, které dalece kulhá za ambicemi, díky čemuž valná většina snímku vyzní do ztracena. Dementní finále je pak totálně mimo mísu, skoro jako kdyby jej tam někdo přilepil z úplně jiného filmu. Celkově tedy jednoznačné zklamání, za zhlédnutí rozhodně nestojí.


Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)

Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)

Země: Západní Německo
Žánr: porno

Český název: Josefina Mutzenbacherová: …jak to doopravdy bylo 2. díl

Rok vydání: 1976
Režie: Gunter Otto
Hrají: Leila Vigso

Hrací doba: 100 min

Zdroj fotek: HerzogVideo.de

Na konci recenze prvního dílu legendární chlupaté porno série „Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war“ jsem psal, že dalším částem se již ve filmovém koutku věnovat nehodlám. Uběhl nějaký ten pátek a v mezičase jsem dospěl (ačkoliv nevím, jestli sloveso „dospěl“ je při recenzování péčka zrovna to pravé) k názoru, že nakonec by nebylo úplně od věci přihodit ještě nějaké to povídání o nejznámější fiktivní rakouské prostopášnici. A to nejen z toho důvodu, že jednička se po mnoho měsíců držela mezi našimi nejčtenějšími články (k čemuž trefně poznamenal jeden nejmenovaný redakční kolega: „Proč já se vůbec snažím psát recenze na hudbu?“).

Druhý díl ze série „Wie sie wirklich war“, která ve skutečnosti není první, nýbrž už druhou, jež ve filmech mapuje erotická dobrodružství Josefiny Mutzenbacher, je v jistých ohledech dost jiný než jeho přímý předchůdce. Především je nutno zmínit, že hlavní postavu již nehraje (ehm…) Patricia Rhomberg, jejíž roztomilý bobr patřil k největším ozdobám první části, nýbrž jistá Leila Vigso. Naštěstí ani ona není vůbec ošklivá a také se nebojí před kamerou předvést jistá zajímavá zákoutí svého těla.

Dvojka na jedničku nijak zásadně nenavazuje ani dějově, dokonce i mění dřívější události. Vlastně se tedy jedná o úplně samostatný film se stejnou postavou. Pokud by se tedy někdo těšil, že Josefina dokončí předtitulkovou soulož z minulého dílu, jak slíbila, bude zklamán. Dvojka dokonce i zpětně ve flashbacku změní způsob, jakým Josefina přišla o panenství.

Co ale samozřejmě zůstalo při starém, je chuť hlavní postavy vyhonit, vykouřit nebo osoloužit (nebo se nechat osoloužit) každý penis v širokém dalekém okolí. Což také během filmu mnohokráte dokáže tím, že některou z právě jmenovaných činností provozuje s náhodným kolemjdoucím – a to doslova náhodným kolemjdoucím.

Děj Josefinu po několika nezávazných úvodních sexuálních cvičeních zavane do postele místního podnikatele, který je ovšem stejně žárlivý jako náruživý. Josefina je ale ještě náruživější, takže s klidem ojede, cokoliv jí přijde pod ruku kundu, takže jakmile ji šamstr načapá s uzenáře, jenž na ni vtáhl svou klobásu, vykopne ji z bytu. Chuděrka malá chodí do kavárny, kde doufá, že sbalí nějakého bohatého frajera. To se jí úplně nepovede, tak nějakému kunčaftovi šlohne hodinky, což ale zjistí kavárník a začne Josefinu vydírat. Z toho ji však vyseká další náhodný kolemjdoucí – maďarský voják, jenž vídeňskou souložící mašinu vezme s sebou do Maďarska. Jak vidíte, příběh je tuze napínavý, což je jenom dobře, protože kvůli příběhu se přece na pornografii koukáme, že jo…

Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)

Co se samotné kopulace týče, dvojka Josefiny nabízí vcelku standardní chlupatou klasiku. Pokud tedy máte pocit, že bobři nepatří jen do přírody, a dokážete skousnout, že do holek cpou svoje bratwursty fotři s úchylnými knírky, přijedete si na své. Nicméně vzhledem k tomu, že jde o německé péčko, asi je zřejmé, že dojde i na nějaký ten bizárek. Viz třeba scéna honění pod stolem, kde si handjobu-chtivý týpek trochu poplete, čí ruku to pod stolem zrovna chytil (asi si dokážete představit), sex s obézní Gertrudou, s nímž nebožákovi musejí pomáhat další čtyři kořeni, hra na harmoniku během sexu anebo kultovní soulož při jízdě na koni. Invence v pornu prostě je a o tom starém německém to platí dvojnásob. Na druhou stranu, na rozdíl od jedničky se divák nedočká žádných incestů ani návštěv u faráře.

Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)

Další výraznou s(ou)ložkou snímku jsou samozřejmě i neuvěřitelně vtipné dialogy a repliky. Koukat na tohle se starým českým dabingem je naprostá povinnost, bez níž bude výsledek ledva poloviční. S dabingem je to ovšem neskonale směšné a člověk se u hlášek typu „To je otvor!“ řeže smíchy, až ho z toho bolí břicho. Všechny díly Josefiny jsou dnes už spíš hodně lechtivou komedií než regulérním pornáčem, u něhož by si měl člověk potahat nudli, ale když se na to budete koukat ve společnosti zástupce opačného pohlaví (anebo klidně i stejného, preferujete-li to takhle) a s tímhle na paměti, pak se určitě pobavíte. A to i navzdory skutečnosti, že jednička byla ve všech ohledech – humor, vzhled pornohereček, kvalita šoustání, co nejmenší odpudivost pornoherců (řazeno dle důležitosti) – lepší.

Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)


I I / Lihhamon – Miasmal Coronation

I I / Lihhamon - Miasmal Coronation

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
I. I I
01. Indoctrination of Death’s Command
02. Weltenfresser
03. Miasmal Execration
04. Vidargängr

II. Lihhamon
05. Zelot (Splendour of Terror)
06. Inferno (Decimation Doctrine)
07.Chasma (Deathstrike Coronation)

Hrací doba: 31:38

Odkazy I I:
facebook / bandcamp

Odkazy Lihhamon:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Německou smečku I I – což je ve skutečnosti zkratka pro Infernal Invocation – mnozí (a asi nejen) domácí posluchači zaznamenali díky její účasti na loňském turné Astral Maledictions, v jehož rámci formace loni brázdila Evropu po boku Sortilegia, Sinmara a Almyrkvi. Pražský koncert se odehrál 1. prosince, kdy měli I I na kontě čerstvé splitko „Miasmal Coronation“. Právě na něj se nyní ve stručnosti podíváme.

Vzhledem k tomu, že jde o split album, asi je zřejmé, že na něm I I nenacházejí sami. Nosič sdílejí společně s Lihhamon, kteří stejně jako I I pocházejí z Lipska. Lihhamon však mají na rozdíl od svých kolegů na kontě už jednu dlouhohrající desku – placka s názvem „Doctrine“ vyšla na jaře 2016. Mně osobně však obě skupiny přijdou (ne)známé úplně stejně a do poslechu „Miasmal Coronation“ jsem se paradoxně pustil spíš kvůli I I.

A právě I I se slova ujímají jako první. Němci se prezentují zběsilou black/deathmetalovou sypanicí, která se ani nesnaží si hrát na nějakou atmosféru nebo inteligenci a bez okolků to do posluchače rube hlava nehlava. Úvodní dva tracky „Indoctrination of Death’s Command“ a „Weltenfresser“ působí právě takhle. Bohužel mám ovšem dojem, že kromě agrese a nasranosti v nich I I nedokážou nic moc nabídnout. Prostě to hobluje… a to je všechno. Kdo touží po čemkoliv lepším než samoúčelném námrdu, asi jen těžko odejde uspokojen. Navíc mohu dodat, že v koncertním podání ta sypačka vyzněla záživněji než ve studiové podobě, v níž I I nedokážou pořádně zaujmout.

O něco zajímavější je třetí song „Miasmal Execration“, v jehož polovině už se I I odváží trochu zpomalit, což v porovnání s tím, co předvádějí okolo, zní o poznání svěžeji. Vyvstává tím poněkud paradoxní situace, kdy hlavní výraz kapely spíš nudí a v hlavě utkví ten jediný moment, kdy I I trochu vybočí. Jejich poslední píseň „Vidargängr“ už pak působí spíš jako dvouminutový dovětek ve středním tempu, ale i ten mně osobně přijde zajímavější než onen zbytek.

Lihhamon na své kolegy navazují v obdobných žánrových intencích, přesto je jejich podání docela odlišné než v případě I I. Především je kytarový sound Lihhamon o něco špinavější, což se mi zdá jako vhodnější volba. Sice se i oni soustředí spíš na agresivnější vyznění, ale už to není taková bezhlavá jebačka. Lihhamon zvládnou i nějaký ten přechod a změnu tempa, díky čemuž jejich polovina vyznívá variabilněji a také posluchačsky přívětivěji. Ne přímo v tom smyslu, že by byla stravitelnější… spíš posluchačsky lákavější.

Na druhou stranu, někomu by u Lihhamon mohl vadit trochu „automatový“ zvuk bicích, ačkoliv na ně dle všeho hraje člověk. Hodně je to slyšet zejména v sypačkách, z nichž některé by svým pojetím mohly jít i do grindcoru (toto prohlášení neimplikuje, že v grindu znějí bicí jako automat). Zrovna tohle mě osobně ale nijak zásadně nesere, protože na takzvaně přirozeně znějící bicí nejsem takový fetišista jako (pravděpodobně) větší část posluchačů metalu.

Jinak ale ani Lihhamon nehrají žádné velké zázraky. V žádném ze tří nabízených songů není k nalezení nic, co by člověka usadilo na prdel (nejblíže k tomu má finále „Chasma (Deathstrike Coronation)“ s výrazným atmo-nádechem, které se dost povedlo a které je zároveň nejlepším momentem celého splitka). Je to jenom docela fajn sypačka, jíž víc než vlastní kvality přidává na kreditu srovnání s I I, jejichž strana „Miasmal Coronation“ mě vlastně dost nudí. Jako celek se rozhodně nejedná o nějak výrazný počin a slyšet jej nemusíte.


Accept – The Rise of Chaos

Accept - The Rise of Chaos

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Die by the Sword
02. Hole in the Head
03. The Rise of Chaos
04. Koolaid
05. No Regrets
06. Analog Man
07. What’s Done Is Done
08. Worlds Colliding
09. Carry the Weight
10. Race to Extinction

Hrací doba: 46:18

Odkazy:
web / facebook

Tuším, že každý fanda metalu zaznamenal doslova triumfální návrat Accept na scénu. Narukování Marka Tornilla, jakkoliv se mohlo zdát naivní, bylo nakonec tím, co tuto legendu heavy metalu vrátilo plnohodnotně na scénu. Od vydání dnes už přelomového alba „Blood of the Nations“ z roku 2010 jsou k nezastavení a letošní „The Rise of Chaos“ je už čtvrtou studiovkou s Tornillem za mikrofonem.

Je pravdou, že ani „Stalingrad“, ani „Blind Rage“ nedokázalo kvalitativně dostihnout svého předchůdce, přesto stále obsahovalo skvělé kusy poctivého germánského metalu. Skladatelská dvojice BaltesHoffmann to v sobě jednoduše má, avšak při pozornějším poslechu si lze všimnout, že těchto vyloženě skvělých písní od desky k desce ubývá. A ani „The Rise of Chaos“ tento „trend“ nemění.

Už u posledního „Blind Rage“ jsem si říkal, že dát tomu možná trochu více času a počkat na další nápady, mohla z toho být přeci jenom povedenější nahrávka. U letošního alba jsem o tom přesvědčený ještě více. Accept se tu totiž opakují a takřka žádná skladba jednoduše nemá parametry té pravé metalové hymny, jichž tato kapela stvořila hned několik. V porovnání s předchozími plackami působí „The Rise of Chaos“ jako chudý příbuzný. Samozřejmě, „The Rise of Chaos“ je prostě klasický Accept, což jim jen těžko lze mít za zlé. Možná si nastavili laťku příliš vysoko. Ta se při vzpomínce na „Blood of the Nations“ bude jen těžko přeskakovat. To ovšem nic nemění na faktu, že nápady zjevně docházejí, jinak si nelze toto dílko vysvětlovat.

Na obranu Accept je nutno říci, že zdaleka nevytvořili žádný škvár. Zkrátka bych to viděl tak, že se kapela snaží kout železo, dokud je žhavé, a tak vydává desky, aniž by byly napěchované tak kvalitním materiálem, jako bylo návratové „Blood of the Nations“. Nahrávky jsou to stále dobré, avšak v případě nového „The Rise of Chaos“ se už jedná o docela obyčejný průměr, jenž se v katalogu skupiny rychle propadne dolů.

Drtivá většina songů zapadne do Acceptích standardů, kdy nové skladby snadno zaměníte za ty starší, povedenější. Písně se od sebe prakticky liší jenom tempy, přičemž jedno je klasicky šlapavé a druhé je pak o něco rychlejší, s lehce powermetalovým nádechem. Z těchto rytmů se zde neuhýbá. Pravdou však je, že povětšinou je všechno jištěno vydařeným riffem, které Wolf Hoffmann prostě umí, a zdá se, že jich má v rukávu stále dost. Naopak refrény tu postrádají něco navíc a zdaleka nejsou tak chytlavé jako dříve. Změna na postu kytary (s příchodem Uwe Lulise) a za bicími (v podobě Christophera Williamse) je v podstatě neznatelná, což je dle mého soudu dáno tím, že se pánové na tvorbě nijak nepodíleli.

Pojďme si projít skladby a začněme těmi slabšími. Mezi ty patří třeba poněkud prvoplánová „What’s Done Is Done“ či závěrečná dvojice „Carry the Weight“ a „Race to Extinction“. Ty zároveň patří k tomu nejhoršímu, co Accept za dobu působení Tornilla v sestavě vydali. Takhle to zní docela děsivě, ale je zároveň dobré mít na paměti, že v ranku klasického heavy metalu je to v současnosti stále nadprůměr. Ke světlým momentům bych pak směle zařadil třeba klipovou „Koolaid“, hardrockově laděnou „Analog Man“ či titulní „The Rise of Chaos“. Zbytek písní je pak standardně odvedenou prací pod hlavičkou teutonic heavy metal.

Přestože jsem zde vypíchnul tyto skladby, stále značně zaostávají za peckami typu „Hellfire“, „Twist of Fate“ nebo „Final Journey“. Ani ty neobjevují Ameriku, ale představují Accept v tom nejlepším obrazu a skvěle sekundují jejich klasické éře z let osmdesátých, což se o letošním materiálu říci nedá. Zkrátka se to na „The Rise of Chaos“ úplně nesešlo a zdá se, že s každou nahrávkou nemůže být posvícení.

„The Rise of Chaos“ je tak nakonec rutinní záležitostí na pár poslechů, které vás spíš přimějí k puštění starších alb. A to je na značku Accept jednoznačně zklamáním. Nenašel jsem zde žádný zářez nepostradatelný pro budoucí koncerty, ani důvod, proč by se posluchač bez této placky neobešel. Desku lze jednoduše přeskočit a můžeme držet palce v dalším snažení. Věřím, že mají na daleko víc.


(Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise

(Dolch) - III: Songs of Happiness… Words of Praise

Země: Německo
Žánr: ethereal doom
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Opening Speech
02. Intro mit Pauken und Trompeten
03. The River
04. Sirenade
05. Hydroxytryptamin Baby (Part 1)
06. Track Six
07. 100 000 Days

Hrací doba: 37:42

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Z toho, jak jsou (Dolch) fenomenální skupina, jsem se tu již letos jednou zpovídal – to když vyšlo sedmipalcové EP „An den Mond“. Na něm se nacházela jen titulní píseň a jedna předělávka, což dohromady nedalo víc než necelých devět minut hudby. To je samozřejmě tuze málo, kór u hudby, která je tak skvělá, že se jí člověk prostě nedokáže nikdy přežrat, nicméně (Dolch) patří do té sorty kapel, od nichž hltám úplně všechno, takže jsem s chutí zhltnul a povinně koupil i „An den Mond“.

Opravdu jsem nečekal, že by se další nahrávka (Dolch) měla objevit ještě v aktuálním roce, ale o to větší radost mi ohlášení „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ udělalo. Obzvlášť když tentokrát se již jedná o větší hudební nadílku. Němci prozatím preferují krátkohrající počiny, takže jejich doposud nejdelším vydáním byla kompilace „I & II“ (na niž novinka svým názvem zcela evidentně navazuje) seskupující oba předcházející demosnímky („Demo I“ a „Licht. Maschine. Herz.“), a „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ tuto stopáž dorovnává.

Před samotným poslechem jsem neměl pochyb o tom, že (Dolch) daný časový prostor vyplní – když nebudu zbytečně přehánět a zvolím střídmější výrazy – smysluplně. Reálná podoba „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ ovšem ukázala, že ani u (Dolch) nemusí platit, že vše, na co sáhnou, je automaticky hudební zlato.

Nechápejte mě špatně – „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ rozhodně není špatné album. Vlastně naopak. Popravdě řečeno, když se (Dolch) pustí do své typické polohy, jde opětovně o zasranou genialitu s atmosférou tak silnou, až z toho naskakuje husí kůže a mrazí v zádech. V čem je tedy problém?

Jediné, co je reálně špatně, netvoří ani minutu celkové stopáže, což je přesně ten důvod, proč budu mít ve finále i pro tuto nahrávku slova chvály. Přesto, řekněme si to na rovinu, první stopa „Opening Speech“ je píčovina jak mraky… i když už jsem možná trochu pochopil, co tím (Dolch) chtěli sdělit. Jak už název napovídá, jedná se o mluvené slovo, které vám poděkuje za koupi desky, prozradí, že jde o ukázku rozpracovaného materiálu a že jestli máte zájem, můžete si šestou píseň [poslední na straně A vinylu] pustit pozpátku. Šestá píseň s dokonale originálním názvem „Track Six“ trvá pouhých 14 vteřin, ozve se v ní nějaký potlesk a posléze nesrozumitelný blekot – jako kdyby někdo mluvil pozpátku.

Protože mě tohle fakt mocně sralo a nechápal jsem, proč (Dolch) cpou takovou sračku na svou nahrávku, dal jsem si tu práci a šestou stopu si pozpátku skutečně pustil. Onen záhadný vzkaz zní (ano, klidně se s vámi o to tajemství podělím): „Congratulations, you just played the song backwards.“ No, musím se přiznat, že napoprvé jsem se tomu fakt hodně zasmál a tyhle dvě stopy – „Opening Speech“ a „Track Six“ – chápu jako jeden velký trolling ze strany kapely. Akorát k tomu, co (Dolch) hrají, mi takovéhle vtípečky úplně nesedí.

(Dolch)

Zatím jsme vyplýtvali tolik tlachů na něco, co reálně trvá 43 vteřin, takže nyní bychom už měli přistoupit k vlastnímu obsahu „III: Songs of Happiness… Words of Praise“. Padesátivteřinové „Intro mit Pauken und Trompeten“ (taky název za všechny prachy) je docela nezajímavé, ale pak už to začne. „The River“, „Sirenade“„Hydroxytryptamin Baby (Part 1)“ jsou fantastické písně, jimž nechybí vůbec nic, kvůli čemu jsem začal (Dolch) bezmezně uctívat. Z monotónních zvukových linek, mezi nimiž pluje dokonale podmanivý ženský vokál, vyvstává neodolatelná hypnotická a éterická atmosféra, jaké se prostě nelze nabažit. To samé nakonec platí i pro 18minutovou „100 000 Days“, jež si sama pro sebe uzmula celou B stranu vinylu, akorát je tu jeden menší háček. Samotná skladba reálně trvá jen lehce přes šest minut a zbylé dvě třetiny stopy vyplňuje jeden dokola se opakující tichý kytarový tón. Samotného mě překvapuje, že ani jednou jsem nebyl schopen vypnout s předstihem a vždy to s nadšením doposlouchám dokonce. Že by to o tom zlatu nakonec přece jen byla pravda?

(Dolch) samozřejmě nehrají pro posluchače, kteří mají rádi množství zvratů a pevné kontury písni. Jejich hudba je určena těm, kdo rádi rozjímají a kdo se zajímají víc o nálady než o písně. Dovolím si tvrdit, že při takovém naladění uslyšíte jednu z nejzajímavějších formací současného podzemí a nepříliš viditelný klenot pro skutečné požitkáře.


Hostel (2005)

Hostel

Země: USA / Německo / Česko / Island / Slovensko
Žánr: horor

Originální název: Hostel
Český název: Hostel

Rok vydání: 2005
Režie: Eli Roth
Hrají: Jay Hernandez, Derek Richardson, Eythor Gudjonsson, Jan Vlasák, Barbara Nedeljáková, Jana Kaderábková

Hrací doba: 94 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Dobře si pamatuju na tu dobu, kdy byl „Hostel“ čerstvá záležitost a měl jít do kin. Bylo kolem toho velké haló, mluvilo se o neskutečně brutálním filmu, že tolik krve a vnitřností se na plátně ještě neobjevilo. Do kina jste si prý měli vzít pytlík na zvracení a měkčí povahy by na to radši neměli chodit vůbec. Ale tím spíš je vtipnější – ne, lépe řečeno: směšnější – jak finální výsledek vypadá a co je snímek zač. Když to řeknu hned na začátku takhle na férovku, tak to možná bude znít trochu vág(inál)ně, ale „Hostel“ je prostě píčovina.

Úplně základní tematická linka „Hostelu“ vlastně není zas tak špatná. Údajně je založena na skutečnosti – dejme tomu, i když skutečnost v tomto případě znamená, že režisér o něčem podobném četl na internetu. Jde o to, že kdesi v nějaké prdeli ve východní Evropě existuje stará prašivá fabrika, nebo co to je, tam se objednáte, zacálujete těžké prachy, pak tam přijedete a můžete si libovolným způsobem umučit a zabít člověka.

Ten motiv placené tortury mi sám o sobě připadá poměrně dobrý a zajímavý. Myslím, že z takové základní osy by opravdu šel vytřískat dobrý horor. Asi ne dobrý v tom smyslu, že byste se u něj vyloženě báli, ale rozhodně by se dala udělat kvalitní jatka, při jejichž sledování by se člověk skutečně necítil zrovna komfortně. Což se nakonec taky počítá. Určitě by se to dalo, kdyby ten film dostal na starost nějaký řezník, který se toho nebojí. Jenže režie a scénáře „Hostelu“ se ujal Eli Roth, což je filmařské dřevo, jehož zatím nejlepším počinem je 12minutový animáč „The Rotten Fruit“. A to prostě nezachrání ani Quentin Tarantino na producentské sesli – docela by mě zajímalo, jestli byl rád, že se pod tohle podepsal, když viděl výsledek.

Jestli se „Hostelu“ něco daří v divákovi vzbudit, tak spíš než pocit znechucení je to pocit sakra velké nudy. První půlku filmu je to v podstatě hodně špatná a nevtipná teenagerská „komedie“ (i když ty vlastně celkově nikdy nejsou moc vtipné). Jen sledujete, jak dva američtí burani a jeden islandský buran lezou po bordelech, cestují ve vlaku, pak přijedou na Slovensku a jdou s místníma pichnama na lokální agro diskošku, kde se hrají staré československé disco vypalovačky. Nic se tam prostě neděje, minuty se táhnou jak sopel z nosu, atmosféra je na bodu mrazu. Kde nic není, tam ani čert nebere. Jedinou zábavou tak pro našince může být pár českých herců a místní reálie, protože děj se odehrává na Slovensku a film byl natáčen v České republice. Jenže bavit se nad tím, jak levný americký pseudo-horor vydává Český Krumlov za Bratislavu, to je docela málo. To už je pomalu zábavnější skutečnost, že se nám „Hostel“ snaží namluvit, že v našich zeměpisných šířkách běhají gangy cikánských dětí, které vám rozštípou kebuli šutrem, když jim nedáte žvýkačku.

Pomalu nejsmutnější ale je, že „Hostel“ – navzdory všemu, co se o něm kde napovídalo a jakou měl svého času propagaci – nedokáže nabídnout ani pořádné gore. Krvavějších scén je minimum a navíc nejde o žádné extrémy. To snad nemůže položit ani „casual“ diváka, natožpak někoho, kdo má v žánru trochu nakoukáno. Jakmile má někdo najeté staré vypalováky od Tromy nebo kanibalské hostiny z Itálie, tak se musí „Hostelu“ a jeho nálepce extra brutálního filmu jenom vysmát.

Hostel

No, a tím pádem tu vlastně není nic, kvůli čemu by dávalo smysl se na „Hostel“ dívat. Vzpomínám si, že už když jsem to viděl poprvé tenkrát před víc jak deseti lety, kdy šlo o čerstvou záležitost, tak jsem na to čuměl, jestli tohle jako fakt má být ono, jestli je tohle fakt ta brutalita, o níž se toho tolik nakecalo. Napodruhé mi to nyní připadalo ještě nudnější a zoufalejší. Naprosto zbytečný film a promrhání slibného hororového námětu.


Flutwacht – Puls

Flutwacht - Puls

Země: Německo
Žánr: power electronics / industrial / noise / dark ambient
Datum vydání: 7.7.2017
Label: Mask of the Slave / The Tourette Tapes

Tracklist:
01. Missgeburt
02. Brachland
03. Kommunikationsfehler
04. Flugrichtung
05. Brache 3
06. Monstermaschine
07. Raupenband
08. Sinnlos
09. Endphase

Hrací doba: 71:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Flutwacht je myslím jméno, které bude velké části příznivců akustického teroru již známo. Tenhle německý projekt totiž fanoušky industriálního rachotu svými nahrávkami zásobuje již téměř patnáct let. A nutno, že za tuto dobu už Daniel Simon – jak se lídr Flutwacht jmenuje – stačil nastřádat hromady počinů. Což ovšem na téhle scéně není nic zvláštního nebo výjimečného, poněvadž mnohé žánrově spřízněné projekty ty placky serou ve stejné nebo dokonce ještě vyšší kadenci.

Samozřejmě ani v letošním roce tomu není jinak, protože se pod hlavičkou Flutwacht objevila další řádka splitek, ípíček a podobných srandiček. My se dnes podíváme na album „Puls“, které vyšlo začátek července v kooperaci Mask of the Slave (což je sublabel Sun & Moon Records specializující se na power electronics a noise) a The Tourette Tapes (což je zase label samotného Daniela Simona).

„Puls“ se s tím nijak zvlášť nesere a ani se nesnaží poskytovat posluchači byť i jen náznakem komfortní zážitek. Nejde jenom o samotnou hudbu, která mnohým (většině?) ani nebude připadat jako hudba (což je samozřejmě prudce subjektivní a nanejvýš diskutabilní…), ale i o samotnou skutečnost, že se přítomných devět skladeb roztáhlo na plochu více jak sedmdesáti minut.

Během těchto sedmdesáti minut na vás čeká obligátní nálož industriálního rachotu, power electronis, hlukových výlevů (ačkoliv do extrémů harsh noisu zas „Puls“ nezachází) i darkambientních hlubin. Poslední jmenovaný styl je sice taktéž temný a rozhodně nepatří k těm, při nichž by se vám měla zlepšit nálada, ale „hučivé“ minimalistické záležitosti jako „Kommunikationsfehler“ nakonec na „Puls“ působí ještě tím odpočinkovějším dojmem. Sice jsem řekl, že se Flutwacht nepouští až do vod nejvyššího ortodoxního hluku, při němž krvácejí uši a mozek se snaží vystřelit ven z hlavy všemi myslitelnými i nemyslitelnými otvory, ale pořád ta muzika (?) dokáže slušně nakopat. Příkladem budiž třeba „Brachland“ anebo „Flugrichtung“.

Stopáž notně navyšují především dvě dlouhé stopy „Monstermaschine“ (třináct minut) a „Endphase“ (dvacet minut). O něco víc bych nacenil první jmenovanou, která se díky své rytmické čitelnosti místy dotýká skoro až rhythmic noisu. Každopádně působí víc jako komponovaná skladba, což možná zní u podobných žánrů trochu zvláštně, ale osobně to tak mám radši – zdá se mi to smysluplnější, než když hluk vyznívá jen jako nahodilá improvizace bez jakékoliv myšlenky, kde jde jen o audio-extremitu.

Přesto všechno nemohu „Puls“ nějak výrazně chválit. V podobných stylech je tu taková nevýhoda, že jejich vnímání je značně subjektivní a hlavně vrtkavé. Kolikrát dva hluky znějí téměř stejně, přinejmenším laikovi, ale zatímco jednoho se nemůžete nabažit, druhý vás spíš nudí. Kolikrát se dojem neodvíjí ani tak ze skutečných kvalit, jako spíš z nálady a rozpoložení samotného posluchače. Kdoví, třeba je na vině právě něco takového, protože reálně na „Puls“ neslyším nic, co by Flutwacht dělal špatně a některé momenty mi upřímně přijdou dobré. Jenže jsem to album slyšel mnohokrát (popravdě řečeno asi i víckrát, než bych sám chtěl), ale nedokázal jsem v tom nalézt pocit jakéhokoliv hlubšího uspokojení. Což nijak nesouvisí s vyhraněností, jakou s sebou dané žánry nutně nesou. Nespokojenost je až prozaicky triviální – prostě mě to nijak zásadně nezaujalo.