Archiv štítku: DEU

Německo

Mosaic – Cloven Fires

Mosaic - Cloven Fires

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.9.2019
Label: Eisenwald

Hrací doba: 07:14

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

S německou formací Mosaic jsem se potkal už na minialbu „Old Man‘s Wyntar“, které se mi docela líbilo, ale po něm jsem další nahrávky kapely nevyhledával. Nezajímaly mě. Mosaic se od té doby prakticky podíleli jen na splitech / kompilacích „Samhain Celebration“ vydávaných ke stejnojmenné sérii koncertů v Německu. Přestože se tu často objevoval exkluzivní materiál, a to nejen od Mosaic, ale i od dalších skupin, osobně jsem to měl celé tak trochu na salámu. Mosaic mi jednoduše nenabízeli nic moc zajímavého. Slyšet o nich nicméně bylo, a to zejména skrze hlavního předáka Inkantatora Kouru, jenž pořádá již zkultovnělý festival Funkenflug a také naskočil jako kytarista k obnoveným Nachtmystium.

Mlčení Mosaic nicméně mělo svůj důvod. Celých pět let skupina šlechtila svou dlouhohrající prvotinu „Secret Ambrosian Fire“, která je nyní konečně na spadnutí. Vyjít by měla v listopadu. Její předzvěstí budiž sedmipalcové EP „Cloven Fires“

Na úvod malý asfalt nabízí první ukázku ze „Secret Ambrosian Fire“ s názvem „Cloven Fires“, po níž je ostatně ípko pojmenované. Hádám, že byste si o mně mysleli, že jsem kokot, kdybych zde začal onanovat nad tím, jak je ta pětiletá práce na výsledku slyšet, a já bych se vám vůbec nedivil, ale je prostě evidentní, že se jedná o hodně povedenou skladbu. Jde o rychlejší atmo-s-přivřenýma-očima-pagan black metal, jenž ani v té rychlosti neztrácí náladotvornost a najde si prostor pro hned několik dobrých motivů.

Za rovné čtyři minuty asi nějakou velkou parádu udělat nejde, ale nelze přehlížet, že kvalitními nápady tu Mosaic úplně nešetřili. Kdyby bylo takhle povedené i celé výsledné album, budu spokojen. Pokud by se jednalo o jedinou nebo jednu z mála takhle krátkých písní a zbytek vyplňovaly rozmáchlejší a ještě působivější kusy, pak bych mohl být spokojen opravdu hodně.

B strana ukrývá archivní skladbu „Ambrosia“ z období let 2014/2015, do níž perkusemi přispěl Jörg Heemann, toho času bubeník Secrets of the Moon. Přidané perkuse jsou tu cítit hodně, jelikož song je velmi rytmický, a nejen díky tomu se mu daří kouzlit hodně vydařenou šamanskou atmosféru. Ten folklór je v muzice Mosaic dost cítit obecně, ale tady to platí dvojnásob. Každopádně skvělá píseň (za mě ještě lepší než „Cloven Fires“), a byť to bude znít jako klišé, je jenom dobře, že nezůstala zahrabaná v šuplíku napořád.

Jinak není moc co řešit. Jedná se o sedmiminutovou jednohubku, která má pouze nalákat na chystanou desku, ale ke cti jí slouží, že se jí to lákání daří. Titulní track se povedl a slibuje, že by se mohlo sakra povést i celé „Secret Ambrosian Fire“, a strana B je vyložená chuťovka. Desku si určitě rád pustím.


Cult of Extinction – Ritual in the Absolute Absence of Light

Cult of Extinction - Ritual in the Absolute Absence of Light

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 24.7.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Sacred Glorification of Pandemic
02. Anti-Monad Black Hole Bomb
03. Blood of the Theurg
04. Inverted Henosis
05. Possessed by a Servant of Iblis
06. Emanated from the Cosmic Darkness
07. The Descent
08. Ritual in the Absolute Absence of Light

Hrací doba: 32:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Německý projekt s přátelským názvem Cult of Extinction na sebe poprvé upozornil vloni s pilotním minialbem „Black Nuclear Magick Attack“. Na něm se sice neodehrávalo nic zázračného, o čem by člověk musel okamžitě psát domů mamince, ale o solidní prvotinu se jednalo.

Když tedy letos vyšel dlouhohrající debut „Ritual in the Absolute Absence of Light“, poslechnul jsem si jej docela bez keců. Obzvlášť když Cult of Extinction přestoupili k německým Iron Bonehead, na jejichž vydání se dost často vyplácí sázet (ne snad, že by Sentient Ruin Laboratories, kteří se podíleli na vypuštění „Black Nuclear Magick Attack“, byli nějaká ořezávátka). Obal řadovky se docela povedl a půlhodinová hrací doba (můžu dodat, že všech devět tracků je čerstvých, neopakuje se žádný z předešlé neřadovky) slibovala, že by pořád mohlo jít o intenzivní binec, takže hurá na věc.

Hned takhle ze začátku musím na Cult of Extinction prásknout jednu věc. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ není až takový bordel, jak by jeden možná čekal a možná i chtěl. Pokusím se tuto myšlenku trochu rozvést…

Prvně mě ale nechápejte mě špatně, Cult of Extinction samozřejmě hraje zvířecí black / death metal a stejně jako na „Black Nuclear Magick Attack“ platí, že díky citelným vlivům grindcoru (včetně náznaků guturálního vokálu jako třeba v pozadí „Emanated from the Cosmic Darkness“) lze v souvislosti s touhle deskou stále hovořit i o war metalu, což je podle mě jedna z nejagresivnějších forem metalové hudby obecně. Určitě tedy můžeme říct, že Cult of Extinction nehraje žádnou měkkou mrdku. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ sype často a fest nasraně, a dokonce bych i řekl, že tahle forma zabírá největší část nahrávky.

Jestliže ale prahnete po ortodoxně bestiálním bordelu bez přestávek, který vám vyšuká mozek z palice, „Ritual in the Absolute Absence of Light“ vás asi plně neuspokojí, a to hned ze dvou důvodů. První jsem zmiňoval už svého času v malé recenzi na „Black Nuclear Magick Attack“ – sice to leckdy sype jak piča, ale i přesto hodně takových momentů nedokáže vytočit obrátky do nejvyšších pater intenzity, nátlaku a hnusu. V dílčích momentech se daří posluchače trochu přitlačit ke zdi, ale obecně má Cult of Extinction co do extrémnosti podání jisté rezervy. Což nemusí potěšit posluchače s chutěmi na ten největší metalový bordel, jak by jeden u war metalu předpokládal.

Tohle do určité míry plyne i ze zvuku, jenž je notně uzpůsoben druhému aspektu, díky němuž se nejedná o takové zvěrstvo. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ si i navzdory své krátké hrací době najde relativně často čas na zpomalení a pokusy o atmosféru, přičemž tyto nabírají na kvantitě s blížícím se koncem fošny. Což by naopak mohlo potěšit ty posluchače, kteří nemají potřebu, aby je deska jen barbarsky mlátila.

Cult of Extinction

Zde nicméně nestává určitý rozpor. Osobně se mi zdá, že právě ty náladovější momenty jsou tím nejzajímavějším, co „Ritual in the Absolute Absence of Light“ nabízí, což se ale trochu bije s tím, že primární tváří alba je stále agrese. Zkřížení sypacího black / death metalu s atmosférickými vsuvkami mi v základě přijde jako dobrý nápad, ale u Cult of Extinction se to bohužel trochu mlátí. Ale to nic nemění na tom, že pomalé pasáže v „Possessed by a Servant of Iblis“ a „Emanated from the Cosmic Darkness“, celá „The Descent“ nebo kytarové sólování v titulní skladbě jsou dost povedené.

Na druhou stranu uznávám, že moje výtky vůči „Ritual in the Absolute Absence of Light“ jsou do určité míry vlastně malicherné, protože ta deska je jinak zhotovena dobře a nemyslím, že by patřila k těm jednoduše, rychle a lehce zapomenutelným. Nastavená cesta mi každopádně přijde správná a album jako celek je stále dost kvalitní na to, abych měl chuť si pustit i budoucí materiál Cult of Extinction.


Werian – Animist

Werian - Animist

Země: Německo
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 22.2.2019
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. Hex
02. Blade of Heresy
03. March Through Ruins

Hrací doba: 45:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Vždycky se mi líbí, když název kapely a alba znamená něco zajímavého a když se za těmi slovy ukrývá nějaký hlubší význam, ne aby šlo jenom o metalově znějící změť písmen. Němečtí Werian tohle na svém debutovém dlouhohrajícím albu „Animist“ nepochybně splňují.

Slovo „werian“ vystihuje přeměnu člověka na vlkodlaka, ale nikoliv v tom standardním smyslu, jak si můžete představit dle beletrické literatury a filmů, nýbrž pomocí šamanských rituálů, oblékání vlčích kůží a, samozřejmě, užívání přírodních drog. Animismus je pak víra, že všechny věci, místa i bytosti mají duši, a přestože o definici tohoto pojmu se postaral anglický antropolog Sir Edward Burnett Tylor až v devatenáctém století, považuje se animismus za jeden z nejstarších náboženských konceptů.

Někde tady by už Werian mohli mít posluchačovu pozornost. Z letmého objasnění pojmů lze vidět, že Němci nechtějí hrát tupou muziku a nejsou líní u celého procesu okolo chodu kapely trochu přemýšlet. A to je prakticky vždycky slibné východisko. Tak se pojďme podívat, jestli „Animist“ skutečně stojí za to.

Tři skladby při 45minutové hrací době slibují výpravnější poslech, což mně osobně docela vyhovuje, protože delší kompozice mám obecně vzato radši než tříminutové štěky. Má to ale háček. Čím delší ta která píseň je, tím větší musí mít interpret schopnosti, aby bohatší stopáž dokázal naplnit smysluplně a aby posluchač po většinu hrací doby jen nezíval nudou. Werian se tohoto úkolu zhostili podle všeho svědomitě a tuhle poučku si uvědomují, přesto jej dokázali dotáhnout do konce jen tak napůl.

„Animist“ určitě není nuda v tom smyslu, že by mě to snad sralo poslouchat. Ona třičtvrtěhodinka ve společnosti Werian se dá přetrpět bez nějakých větších obtíží. Což je dejme tomu první krok. Nemůžu ovšem zbavit dojmu, že jsou všechny tři písně zbytečně natahované a neobsahují zas tolik nápadů, aby z nich měl člověk požitek po celou dobu jejich trvání. V průměru čtvrthodina na song přece jenom není málo a Werian takový čas nedokázali naplnit bez berličky v podobě planých a obyčejných pasáží. I ty se v jejich podání sice stále dají v pohodě poslouchat, aniž by to člověka uráželo, ale bohužel se mi zdá, že jich je na „Animist“ víc než těch skutečně nosných a dobrých nápadů.

Díky tomu nijak zvlášť neúčinkuje atmosféra a chřadne posluchačova pozornost. Kvalita je přespříliš naředěna na to, aby mohli Werian nějak vybočit z davu a zasloužili si větší pozornost. Z provedení „Animist“ mám tak trochu pocit, že Němci se snaží cílit spíš na náročnější publikum, v čemž zároveň tkví i jejich problém, poněvadž náročnější publikum mívá vysoké nároky a nedostatky odpouští dost neochotně.

Netvrdím, že to celé stojí za vyližpiču. Dovolím si tvrdit, že Werian mají nějaký talent a mají i něco nahráno, což na výsledku cítit je. Není to žádná politováníhodná sračka, ale solidně udělané album, a přinejmenším třetí skladba „March Through Ruins“ má i zajímavé chvíle. Řekl bych ale, že ambice „Animist“ byly vyšší než být jenom „proč ne“ albem na pár poslechů. Myšlenka i směr jsou v zásadě dobré, ale k postupu do vyšší ligy ještě poměrně dost schází.


Sa Bruxa – From the Depths

Sa Bruxa - From the Depths

Země: Německo
Žánr: dark ambient
Datum vydání: 19.4.2019
Label: Yoshiwara Collective

Hrací doba: 19:29

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sa Bruxa

Sa Bruxa je jednočlenný darkambientní projekt, za nímž stojí Guiseppe Novella. Jméno by ukazovalo na Itálii, ale muzikant aktuálně žije v Německu a Sa Bruxa prezentuje jakožto německou formaci. Se středomořskou oblastí tu nicméně spojitost přece jenom je, poněvadž „sa bruxa“ na Sardinii znamená „čarodějka“. My se dnes zaměříme na letos vydaný počin „From the Depths“

„From the Depths“ nabízí jedinou, bezmála dvacetiminutovou skladbu, která se nečekaně jmenuje stejně jako samotná nahrávka. Jak už padlo, jejím základem je darkambientní výrazivo, tudíž byste samozřejmě měli očekávat minimalističtější záležitost (protože dark ambient a minimalismus k sobě patří prakticky nerozlučně). „From the Depths“ ovšem není až tak minimalistické, jak ten nejortodoxnější dark ambient jen umí být.

Nemám tím úplně na mysli dronové plochy anebo letmé náznaky industrialu v některých chvílích. „From the Depths“ mi v zásadě přijde jako poměrně čitelná nahrávka. Což nemusí být nutně na škodu, ale zrovna tady to nepomáhá. Něco trochu zajímavějšího se prakticky odehrává jen na samém začátku písně v prvních několika minutách a dál už se jedná jen o nepříliš zajímavé cvičení na téma „ambient stokrát jinak, a přece pořád stejně“. A to bez potřebné hloubky – dost paradoxně s ohledem na název alba.

Samotné „From the Depths“ mi tedy nepřijde jako něco, u čeho bych měl potřebu trávit čas anebo co bych vám musel doporučovat. Nicméně mi to nedalo a zkusil jsem si postupně pustit i starší nahrávky Sa Bruxa. A v jejich případě šlo o o poznání zajímavější poslech. Pokud by se tedy mezi vámi našli nějací průzkumníci, spíš bych vás odkázal na releasy jako „La chiesa del silenzio“, „Mediterranean Darkness“ a „Rituals of Morbid Upheaval“. Také „Dark Pūjā“, přestože už méně poutavé a nejvíc minimalistické, mi pořád přišlo záživnější než „From the Depths“. Jak vidno, nějaký talent v Sa Bruxa dřímá, protože zmiňované trojici počinů určitá sugestivnost a schopnost pohltit a zaháčkovat pozornost nechyběla.


Rraaumm – The Eternal Dance at the Nucleus of Time

Rraaumm - The Eternal Dance at the Nucleus of Time

Země: Německo
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 2.7.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. To Wander Beyond Lunar Seas
02. Spiral Black Vortices
03. Out of the Aeons
04. The Eternal Dance at the Nucleus of Time

Hrací doba: 37:50

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Hudba Häxenzijrkell mě zaujala dost hodně. Jejich demosnímek i obě následná EP (letošní splitko s LVTHN jsem ještě neslyšel, ale je to v pořadí) jsou super věci a všechny jsem si je rád koupil. Asi jistě sami z vlastí zkušenosti víte, že když člověka nějaká kapela baví, rád se podívá i na další projekty jejích členů. Když jsem tedy zjistil, že MKHäxenzijrkell má nový atmo-black projekt s divným názvem Rraaumm, věděl jsem, že to budu chtít slyšet…

…a bohužel musím říct, že jsem docela zklamán. Opravdu jsem chtěl mít „The Eternal Dance at the Nucleus of Time“ rád a šel jsem do poslechu s tím, že se mi to bude líbit. Na první poslechy nijak nezaujalo. Flintu do žita jsem nicméně chrabře nezahazoval a poslouchat dál s předpokladem, že si to sedne a že ten materiál vyroste. Nechal jsem tomu fakt hromadu času, docela jistě víc, než by si to EP zasloužilo, ani bych se nedopočítal, kolik poslechů to bylo. A tak dlouho jsem čekal na zázrak, dokonce mu i šel naproti, až mi došlo, že čekám marně a že „The Eternal Dance at the Nucleus of Time“ ve svých útrobách žádný hlubší zážitek neukrývá.

Což o to… „The Eternal Dance at the Nucleus of Time“ se v základě poslouchá úplně bezproblémově a po drtivou většinu vyhrazeného času mě nesere (jednou z čestných výjimek budiž kytarové sólo okolo tří minut „To Wander Beyond Lunar Seas“). Ale to je asi tak to nejlepší, co o té nahrávce mohu s klidným svědomím říct: nesere mě.

Celé si to plyne v pohodovém středním tempu bez výraznějších momentů nebo jakýchkoliv strhujících pasážích. Minialbum stojí především na riffech, ale ty mě v podání Rraaumm nedokázaly chytnout za srdeční sval. Celková atmosféra také není nikterak závratná, je to takové docela fajn, ale ne dost fajn na to, aby se mi to skutečně líbilo. Jinými slovy řečeno, „The Eternal Dance at the Nucleus of Time“ mě prostě nechává chladným a naprosto v klidu; nenašel jsem tu nic, co by mě dokázalo výrazněji zaujmout.

Velký podíl na takovém přijetí podle mě bude mít také jakýsi podivný sound, který měl být asi náladotvorně zastřený, ale ve skutečnosti to díky němu působí tak nějak stejně a nezajímavě. Moc si nevzpomínám, kdy jsem naposledy slyšel nahrávku, která by byla naladěna takhle mlhavě, a přitom mě tak moc nudila a přišla mi úplně bez koulí i bez atmosféry. A to obecně fakt mívám rád, když zní muzika jakoby pod dekou.

Paradoxně nejschůdnější mi na celém EP přijde nový bonusový song přidaný pro reedici. „The Eternal Dance at the Nucleus of Time“ původně vyšlo hned zkraje roku digitálně a na audiokazetě v režii The Cosmic Pillars, což je label, za nímž stojí MK osobně. Tato verze nabízí tři skladby o rovné půlhodině hracího času. Červencové nové vydání na CD a LP pod Ván Records přineslo čtvrtou píseň „Out of the Aeons“ (v tracklistu zařazena na třetí pozici), která mi z toho celého zní asi nejlépe. Na rozdíl od zbylých tří kolegyň v ní cítím alespoň nějakou dynamiku a potenciál. Jestli si někdy pustím případnou budoucí tvorbu Rraaumm, pravděpodobně to bude právě díky vědomí, že ta jediná novější věc na „The Eternal Dance at the Nucleus of Time“ mi zněla lépe.

Pro Rraaumm tedy bohužel nemám příliš pochval. Jak už jsem řekl, chtěl jsem, aby se mi to líbilo, a snažil jsem se fest, ale „The Eternal Dance at the Nucleus of Time“ mě i přesto prakticky nezaujalo a vždycky jen tak neškodně proplulo kolem. Za mě zklamání.


Hexenbrett – Erste Beschwörung

Hexenbrett - Erste Beschwörung

Země: Německo
Žánr: heavy / black metal
Datum vydání: 1.1.2019
Label: selfrelease

Hrací doba: 18:07

Odkazy:
bandcamp

Občas se stává, že člověku stačí jen pár vteřin, aby mu bylo okamžitě jasné, že tohle je jeho styl a že tahle nahrávka jej bude bavit. Myslím, že se to nestává neustále, ale úplně výjimečné to není, má-li dotyčný již dost naposloucháno a má-li ujasněno, co přesně od té svojí muziky chce a vyžaduje. Pro mě osobně se takovým objevem na první poslech nedávno stali němečtí Hexenbrett, jimž začátkem letošního roku vyšlo debutové minialbum „Erste Beschwörung“. Právě to bych zde nyní rád představil, poněvadž věřím, že by tenhle koktejl black metalu a heavy metalu mohl zachutnat mnohým z vás.

Řekl bych, že Hexenbrett hoblují spíš heavy metal. Struktura skladeb i styl riffů odpovídají formulím základního metalového žánru než jeho extrémnější odnoži. Black metal na „Erste Beschwörung“ vystupuje víc v pocitové rovině, jako taková patina, která výsledku dodává špinavost a obskurní feeling. Hudebně probleskává spíš výjimečně a prakticky nikdy ve své čistokrevné formě. Samozřejmě nemůže chybět ani cit pro metalovou starou školu, což je další aspekt, který sound Hexenbrett ve velké míře definuje.

Samozřejmě si můžete říct, že zajebat heavymetalovou špínu s blackovým feelingem není až takové terno, takže jistě čekáte na to, čím přesně že to Hexenbrett tak zaujali. Věřím nicméně, že kdybyste si „Erste Beschwörung“ pustili teď hned i bez nápovědy v textu, dost rychle byste na to přišli. Němci si totiž na svou prvotinu nachystali kotel výborných riffů, při nichž musí radostí poskočit srdce každého staromilce. Muziku doplnili také o vhodně využívané klávesy, které výsledku dodávají další vrstvu, a ze všeho toho dohromady jim pod rukama vznikla mocně lákavá čarodějnická atmosféra.

Některé pasáže na ípku jsou jednoduše zasraně epické a nechce se mi věřit, že tohle nebude chutnat lidem, kteří si užívají kupříkladu novější Darkthrone. Nějaký výborný riff nebo odstřelující pasáž se nechají najít prakticky v každém songu, ale kdybych měl zvolit největší hit, pak bez většího zaváhání doporučím třetí „Farben der Nacht“ s naprosto libovým ústředním motivem a působivou pomalejší pasáží. Na své si samozřejmě přijdou i příznivci heavymetalových sólíček, a to nejen v tomhle songu.

Na EP se bohužel nachází i pár slabších momentů, které mě trochu tahají za uši i teď, po větším počtu poslechů; prostě jsem si na ně nedokázal stoprocentně zvyknout. Naštěstí ale nikdy nejde o nic, co by celkové dojmy z „Erste Beschwörung“ vyloženě potápělo a kvůli čemu by nahrávka začala být neposlouchatelná. Rozhodně však platí, že Hexenbrett ještě mají na čem zamakat. Už teď se jim ale nedá upřít schopnost přijít s výstavními riffy a vytvořit podmanivou klávesovou chvilku. Za slyšení to podle mě stojí a další tvorbu Hexenbrett doporučuji sledovat. Jestli se vám líbila třeba loňská fošna dánských Majestic Mass, tak byste neměli váhat.


Chapel of Disease – …and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye

Chapel of Disease - and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye

Země: Německo
Žánr: death metal / hard rock
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Void of Words
02. Oblivious – Obnoxious – Defiant
03. Song of the Gods
04. Null
05. 1.000 Different Paths
06. The Sound of Shallow Grey

Hrací doba: 47:33

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Co vznikne spojením dvou legendárních válů „Chapel of Ghouls“ a „Angel of Disease“ od Morbid Angel? Ano, německá kapela Chapel of Disease. Jak může znít vznik jejich názvu triviálně, o to zábavnější je sledování jejich počínání. Čtveřice pocházející z Kolína nad Rýnem začínala jako klasická death/thrashová sekanice vzývající dávné žánrové legendy, což v roce 2012 zvěčnila na debutu „Summoning Black Gods“ a spřízněném EP „Death Evoked“. Žádný velký humbuk nenastal, však proč také, podobně orientovaných kapel bylo a je dost. To o tři roky později vydané album „The Mysterious Ways of Repetitive Art“ už upoutalo větší pozornost. Stále se jednalo o death metal, ale nyní přibylo dost doomu a rovněž tradičního heavy metalu. To už je přeci jenom méně onošené téma, navíc v době, která podobně retro laděným spolkům přeje – vývojová i zvuková podobnost s Tribulation se nabízí.

Dosud poslední, listopadová deska „…and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ dosavadní směřování Chapel of Disease podtrhuje a navíc ještě prohlubuje. Do jejich death metalu se dostaly výrazné vlivy sedmdesátých let, čímž se jim podařilo vytvořit zcela ojedinělé album, které krom tvrdého metalu nabízí též nespočet výletů do progresivního a hardrockového zvuku, jimiž je doslova protkané.

Nahrávka je tak zabředlá v dávné rockové minulosti, že už se možná ani nedá mluvit o death metalu. Vyloženě smrtících pasáží je tu minimum. „…and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ je postaveno především na psychedelicky zastřených, ale dravých kytarách, často se opakujících pasážích a hraní si s různými motivy a dynamikou skladeb. Výjezdy nekonečných kytarových sól, pravidelné zvolňování tempa, vracení se ke dříve použitým strukturám a koneckonců také zabalení toho všeho do archaického zvuku. To jsou všechno aspekty přímo křičící po rocku let sedmdesátých.

Tuto unikátní koncepci se daří Chapel of Disease obstojně koordinovat. Po většinu času si říkám, že to do sebe všechno až nečekaně dobře zapadá, ale najdou se i momenty, kdy to trochu skřípe a návaznost jednotlivých pasáží nefunguje tak, jak by asi měla. Neděje se tak naštěstí často. Sice si nemyslím, že by opravdu všechny skladby (s výjimkou jedné) musely jít přes sedm minut, zejména protože toho opakování jednoho a samého je kolikrát až příliš (víceméně se jede ve stylu sloka-refrén a točení se kolem pár nápadů), ale i tak se jejich stopáž dá v pohodě zvládnout a má povšechně smysl. Kouzlo nahrávky se totiž nachází v tom, co za mezihry se nalézá mezi oněmi slokami a refrény.

Chapel of Disease

Nejvíce oceňuji ryze hardrocková sóla, která mě svým zapálením hrozně baví, stejně tak vandrunenovský vokál (nejznatelnější deathmetalový prvek) má koule. Hlavně je tu ale spousta výtečných partů, kvůli nimž se posluchač chce vracet znovu a znovu. Úvodní „Void of Words“ je ještě takovým rozjezdem. Jasně nastíní, o co zde půjde, ale to nejlepší teprve čeká. Navíc se v jejím závěru nalézá veselá pasáž (to jsou snad až Dire Straits) na hranici kýče. To „Oblivious – Obnoxious – Defiant“ už má lepší tah na bránu. Začíná chytlavým melodickým riffem, z nějž se překlene do sloky s burácejícími bubny připomínajícími Bölzer, a povedl se rovněž i přechod do volnějšího tempa v druhé polovině skladby. Jmenování Švýcaři nejsou rozhodně slyšet pouze tady.

Na výborné rozpoložení naváže „Song of the Gods“. O té nelze napsat nic jiného než hit. Nejenom tohoto alba, ale pro mě osobně i celého roku 2018 napříč všemi žánry. Po delším, avšak účinném intru se nakopne riffem, který si v ničem nezadá s tím z minulé skladby. Bicí se nepřidají v nijak agresivním stylu, naopak se nesou v ryze rockovém, rozjařeném duchu. Neskutečně návykový refrén pak jen vše potvrdí. Nemít tohle sedm minut a nabroušený vokál, je to pecka pro masy.

„Null“ nejlépe zvládá onen kontrast mezi hutnou polohou v začátku a tou uvolněnější v druhé polovině po přechodu. Postupné budování námětu a opětovný návrat se daří trefně podchytit, stejně jako se na obálce desky mísí barevné tóny v rostoucí bouři. Vítanou změnou je smířlivá „1.000 Different Paths“, slušelo by jí ovšem trochu přistřihnout stopáž – paradoxně v nejkratším kusu celé placky. Jak jsem ale už psal, přestože tak nějak cítíte, že se to zbytečně natahuje, vlastně vám to nevadí, protože Chapel of Disease ty vsuvky prostě zvládají s gustem.

Lehce přestřelená je i „The Sound of Shallow Grey“, ale ta maidenovská mezihra za to stojí. Na závěrečný titul je patřičně honosná, opět s elektrizujícími sóly a několika zvraty… shrnutí a závěr celého „…and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ snad ani nemohl být jiný. Ta melodie poslední kytary nejde vyndat z hlavy! To jsou přesně ty momenty, pro které na devítiminutovou délku zcela zapomenete, a takových je zde opravdu dost.

Chapel of Disease

„…and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ je velkolepě pojaté dílo, které na vyznavače death metalu útočí hard rockem. Rozsáhlé kompozice by neuškodilo umravnit, avšak Chapel of Disease zvládají ty veškeré mezihry, až se chce napsat výplně, proměnit v další výborné momenty. Ne bezchybné, ale sakra povedené album složené chytře a nápaditě. Řadíme-li ho k death metalu, pak se jedná o jednu z nejlepších nahrávek daného žánru silného minulého roku. Nesmírně zábavný počin, jenž jen tak bavit nepřestane.


Rammstein – Rammstein

Rammstein - Rammstein

Země: Německo
Žánr: NDH / industrial metal
Datum vydání: 17.5.2019
Label: Universal Music Group

Tracklist:
01. Deutschland
02. Radio
03. Zeig dich
04. Ausländer
05. Sex
06. Puppe
07. Was ich liebe
08. Diamant
09. Weit weg
10. Tattoo
11. Hallomann

Hrací doba: 46:20

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Němečtí titáni Rammstein jsou jedni z mála těch skutečně velkých kapel, k nimž chovám respekt a jejichž hudba se mi pořád líbí. Bylo hodně skupin, které jsem poslouchal kdysi a poté se mi vzdálily. Jen hrstka jich zůstala a dodnes mě jejich muzika nějakým způsobem oslovuje. Právě Rammstein k nim patří, byť musím jedním dechem dodat, že zdaleka ne všechno, co kdy vypustili ven, vnímám jako skvělé počiny. Nemluvím ani tak o albech, jako spíš o jednotlivých skladbách, protože na všech jejich dlouhohrajících počinech se najdou skvělé songy, ale s výjimkou těch prvních jsou tu i vyloženě slabé věci, které mě regulérně nebaví.

Tak či onak, na novou desku jsem se samozřejmě těšil. Přece jenom jsou to kurva Rammstein, že jo. Obzvlášť když si pánové tentokrát dali opravdu načas a vybrali si suverénně nejdelší přestávku mezi dvěma studiovými počiny ve své historii. Což ale není zas tak překvapující, protože dneska už Rammstein nemají kam spěchat, svou pozici mají dávno vydobytou a mohou si vychutnávat status legendy i vlivné skupiny, jež měla velký podíl na vývoji jednoho odvětví kytarové hudby.

Jestli se ale něco Rammstein podařilo, pak to určitě bylo perfektně na novinku navnadit. Když totiž do éteru vtrhl první singl „Deutschland“, bylo to sakra velké. Hymnická skladba, která jako by svou tématikou Rammstein vystihovala, výpravný videoklip, ale i rychle rozpoutaná kontroverze. Mě sice nic z toho neuráželo ani za mák a ani si nemyslím, že by to byla zas taková rebelie, aby bylo nutno se čertit, ale kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Svým způsobem vlastně bylo fajn zjistit, že i v roce 2019 Rammstein umějí citlivější jedince vyprovokovat, protože i tohle k nim odjakživa patřilo. „Deutschland“ je tedy po všech trefa do černého. Dle očekávání také píseň patří k tomu nejlepšímu, co novinková bezejmenná nahrávka nabízí.

Druhý singl „Radio“ už byl trochu rozpačitější, zejména kvůli refrénu, který mi k Rammstein zpočátku úplně neseděl, ale nakonec jsem si zvykl a i tenhle song bych zařadil k tomu příjemnějšímu. Jak se ale nakonec ukazuje, „Radio“ tak trochu předznamenalo, jakým směrem se eponymní album vydá. Odklon od maršů z prvních dvou až tří alb započal už dávno na „Reise, Reise“, ale možná nejdál jej Rammstein dotáhli právě až nyní, když pochodový rytmus definitivně vyměnili za pohodový groove (schválně si všimněte, jak se proměnila rytmická stránka, jež u téhle kapely vždycky hrála obrovskou roli) a naservírovali svůj nejchytlavější, nejpřístupnější a svým způsobem i nejpopovější počin.

Pořád nicméně platí, že se tu najde několik dobrých songů. Společně s již propíranou „Deutschland“ je vrcholem šestá „Puppe“, která s přehledem vyhrává titul nejvíc „creepy“ songu na desce, v nemalé míře i díky Tillu Lindemannovi, jenž zde podává dost zajímavý pěvecký výkon. Ve finále jde o jediné dva kusy, které jsou opravdu povedené a bez výhrad. Což mi přijde nepříjemně málo.

Pár dalších písniček je oukej, vedle už jmenované „Radio“ tím mám na mysli ještě „Zeig dich“, „Was ich liebe“, která nechá vzpomenout na album „Rosenrot“, nebo „Weit weg“ s výraznými klávesami. Víc na hraně už jsou „Ausländer“, což je spíš taková blbůstka, a „Tattoo“ . A zbytek už bohužel žádný zázrak není. „Sex“ úplně o ničem. „Hallomann“ nuda. A „Diamant“ je kardinální píčovina. Ty pomalé a jemné balady jsem od Rammstein nikdy nemusel, ale tohle mi přijde jako dno celé tvorby, a to jsem doufal, že větší blbost než „Frühling in Paris“„Liebe ist für alle da“ už nepřijde.

Nová placka sama o sobě se vlastně neposlouchá úplně špatně, ubíhá to vcelku příjemně, obzvlášť když člověk povolá na pomoc přeskakování těch nejhorších tracků, protože taková „Diamant“ mi přijde fakt nestravitelná. Na základě toho lze asi bezpečně tvrdit, že Rammstein mají svoje řemeslo zmáknuté dobře a i na méně výrazné desce si to svoje odehrají. Nemůžu se nicméně ubránit dojmu, že jde o jejich nejslabší počin vůbec. Už na „Liebe ist für alle da“ bylo dost vaty, novinka ovšem svého předchůdce v tomto neblahém ohledu ještě překonává.

Nebrečím, že už to nejsou ti staří Rammstein jako na „Herzeleid“ a „Sehnsucht“, což jsou pro mě dodnes jejich vrcholná díla, protože jsem už dávno pochopil, že se posunuli jinam. Nedostatek zajímavých a výrazných písniček se ale odpouští těžko.


Infestus – Thrypsis

Infestus - Thrypsis

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Of Unhallowed Soil
02. Thron aus Trümmern
03. Seed of Agony
04. Nights
05. Psychonecrosis
06. Pulse of Annihilation
07. Separatist

Hrací doba: 48:03

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

K Infestus mám takový poněkud rozporuplný vztah. Ve svých paměťových složkách si tuhle německou formaci pamatuji jako dobrou kapelu. Každé nové album si po jeho vydání vždycky poslechnu a nikdy s tím nemám žádný zásadní problém. Opatrně bych možná i dodal, že se mi to relativně líbí.

Na druhou stranu, k srdci mi muzika Infestus nikdy zrovna nepřirostla. Každá deska mi přišla dobře odehraná a příjemně poslouchatelná, ale nikdy jsem neměl potřebu tomu věnovat víc než těch několik málo „povinných“ poslechů po vydání nahrávky. Infestus je tedy pro mě skupinou, na níž je formálně vzato všechno v pořádku, přesto nemám potřebu ji poslouchat a věnovat její tvorbě čas. Popravdě řečeno, nejblíže je mi syrovější debut „Worshiping Times of Old“ z roku 2004, ačkoliv všechna následující alba by měla být papírově lepší.

Říct, že celkově pátá dlouhohrající nahrávka „Thrypsis“, která vyšla loni na značce Debemur Morti, na tomhle stavu nic nemění a jen daný stav věcí potvrzuje, nebude daleko od pravdy. Jedná malá změna tu nicméně přece jenom je. A bohužel ne k lepšímu.

Na „Thrypsis“ mě hned na první pohled překvapilo, jak špatnou má deska obálku. Artworky mě u Infestus nikdy zásadně nevzrušovaly, ale ani neurážely. Ten nejnovější mi ovšem přijde, jako kdyby měl patřit k začínající kapele sedmnáctiletých floutků bez vkusu, kteří dělají své první pokusy v kinder black metalu a jejich basák trochu umí s Photoshopem (samozřejmě cracknutým). Což není zrovna pozitivní dojem. A obal jako kdyby předznamenával i hudební stránku.

„Thrypsis“ se snažím poslouchat už nějakou dobu a pořád jsem si říkal, že bych tomu měl dát další pokus, abych k nahrávce konečně pořádně pronikl. Vždyť předešlé počiny špatné nebyly, tak proč by tenhle měl být? Desce jsem nicméně zkoušel dávat šanci tak dlouho, až jsem si uvědomil, že na ní není už co objevovat a naposlouchávat, že realita je daleko prozaičtější – prostě a jednoduše se mi to moc nelíbí.

Formálně vzato je na „Thrypsis“ samozřejmě vše odehráno s přehledem zkušeného muzikanta, jímž Andras už nyní nesporně je. Samotný materiál se však tak strašně ohrál, až mě mnohé pasáže a melodie začaly vlastně docela rozčilovat. V určitých momentech se také nemohu zbavit dojmu, že se hudba nepříjemně blízko otírá o kýč. V obou těchto ohledech „vede“ druhá skladba „Thron aus Trümmern“, již bych tímto mohl doporučit jako ukázku toho, co mě na „Thrypsis“ nezaujalo. Netvrdím ale, že je tato písnička osamocena, protože i v dalších se najdou chvíle, které mi pod fousy nelezou. Jistě, najde se i nějaká slušná pasáž, ale žádná z nich není natolik strhující, abych byl kvůli ní ochoten trpět to okolo, co mě nebaví.

Přesto všechno nepotřebuji mluvit o zklamání. Jak už jsem předeslal na začátku, Infestus nepatří k mým oblíbencům, tudíž jsem se na „Thrypsis“ nijak zvlášť netěšil, tudíž mě ani nemohlo zklamat. Dovolím si však prohlásit, že na doposud solidní poměry Infestus se jedná o propad, který formou pokračuje ve zvuku kapely, ale z pocitového hlediska mu schází víc, než jsem ochoten tolerovat. Za mě jednoznačně doposud nejnudnější počin skupiny.


Kalmen – Funeral Seas

Kalmen - Funeral Seas

Země: Německo
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Spectral
02. Thieving Sky
03. Portal
04. Uninfinite Black
05. Swansong
06. Arcane Heresies
07. Searenade

Hrací doba: 51:03

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Psychedelickou muziku mám osobně dost rád. Kdybych si musel, jestli je mi milejší psychedelický rock nebo psychedelický black metal, ani bych nemusel váhat moc dlouho, abych upřednostnil rockovou variantu, což možná leckoho překvapí, ale když na to přijde, ani psychedelickou formou black metalu vůbec nepohrdnu a vlastně mě mrzí, že tato není běžnější.

Pokud tedy na nějakou takto onálepkovanou formaci narazím, moc rád ji zkusím. Jako třeba německé Kalmen. Ti jsou jako psychedelic black metal označování běžně, ačkoliv oni sami na svém profilu svůj styl nazývají spiritual black. Tak jako tak, oba pojmy vzbuzují očekávání nějakého silně atmosférického požitku, který nebude klouzat jen po povrchu a vydá se pořádně do hloubky, kde se nechají nalézt ty nejvytříbenější posluchačské požitky.

Jak už to tak ale bývá, vysoká očekávání bývají předchůdcem zklamání. Někdy i velkého zklamání, což sice není úplně případ Kalmen respektive jejich druhého alba „Funeral Seas“, ale i přesto mám pocit, že jsem ve finále dostal mnohem méně, než v kolik jsem doufal.

Pokusím se nejprve popsat, co jsem od „Funeral Seas“ požadoval, abychom si rozuměli. Těšil jsem se na hypnotický black metal, který se bude vyznačovat vysokou náladotvorností a schopností poslat mysl mimo reálný svět. Myslel jsem si, že dostanu hypnotické rytmické smyčky, tolik typické pro psychedelické žánry, které se budou znásilňovat blackmetalové riffování a řev. Chtěl jsem každopádně silné album a silný zážitek. Není to nakonec to, v co doufáme prakticky u každé desky, již vkládáme do přehrávače? Pouze prostředky jsou jiné.

„Funeral Seas“ rozhodně není blbost. Jde o album, na němž je znát, že jej nahrála kapela s nezanedbatelnými tvůrčími schopnostmi i určitou vizí. Nicméně skutečná síla, o níž jsem hovořil v předešlém odstavci, probleskuje pouze občasně v dílčích pasážích. Pár chvilek tuhle nebo támhle se najde, z čehož lze usuzovat, že by na to Kalmen i měli. Namátkou můžu zmínit jeden určité motivy třeba v „Uninfinite Black“ nebo „Searenade“.

Zásadně proti jsou ale dlouhé minuty, kdy se neděje nic zvláštního a deska plyne okolo, aniž by dokázala urvat pozornost. Kalmen dost často sklouzávají ke vcelku standardnímu modernímu „zahloubanému“ (možná i „okultnímu“) black metalu, navíc oproštěnému o jakoukoliv agresi, protože Kalmen se věnují primárně střednímu až pomalejšímu tempu. To samo o sobě problém samozřejmě není, ale přivádí mě to k další myšlence.

Kalmen

Dost tvrdě by šlo rozporovat označování Kalmen jako psychedelický black metal nebo psychedelický black / doom metal, chcete-li. Je to totiž klamavá reklama. Toho, co si já osobně představuji pod nálepkou psychedelie, se na „Funeral Seas“ nachází tolik, co by se za nehet vešlo. Spíš si představte něco na styl Secrets of the Moon v éře „Seven Bells“.

Abych řekl pravdu, vlastně mě dost mrzí, že mě „Funeral Seas“ nebaví víc. Když to totiž poslouchám, tak nemůžu přeslechnout, že nahrávka svou nespornou kvalitu má a že se v jádru jedná o dobře odvedenou práci. Na druhou stranu ale kolem mě ta muzika proplouvá až příliš bezproblémově a bez zaujetí na to, abych mohl skutečně chválit. Možná byla očekávání příliš vysoko, ale uspokojen se bohužel necítím.