Archiv štítku: DEU

Německo

Zurvan – Gorge of Blood

Zurvan - Gorge of Blood

Země: Írán / Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.6.2017
Label: Satanath Records / The Eastern Front

Tracklist:
01. Gorge of Blood
02. Convulsion
03. Kiss of Death
04. Isolation of Sense
05. Self-Mutilation
06. Kafir
07. Zurvancide
08. Aggression
09. Hallucination
10. Swamp
11. Filthy Calendar of the Time
12. Freezing
13. Massacre

Hrací doba: 66:52

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Satanath Records / Transcending Obscurity

U některých alb jde člověk takříkajíc na jistotu. Buď předpokládá, že daný interpret neuhne z již dříve nastolené cesty (což nakonec také nemusí být špatná věc, jde-li o záležitost, která mě oslovuje), anebo prostě a jednoduše sází na kvalitu skupiny a doufá, že si tato udrží nastavenou laťku, byť třeba nemusí být již dopředu jasné, s čím přesně nová deska přijde. Snad se ale shodneme, že věnovat se jenom a pouze takovým sázkám na jistotu by byla docela nuda. Alespoň tedy pro mě by byla. Občas nezaškodí zkusit i něco namátkou něco neznámého – vždyť kolikrát se již stalo, že taková náhodná zkouška přerostla v dlouhodobý vztah. Samozřejmě mám na mysli ten hudební, jen abyste si nemysleli…

Každopádně, Zurvan patří právě k těmto případům. Debut téhle dvoučlenné smečky s názvem „Hichestan“ (2014) jsem nezachytil, ale vydání letošní dvojky „Gorge of Blood“ jsem si už všimnul. Na důvody, proč jsem se do něj pustil, se radši neptejte. I kdybyste se totiž zeptali, nic kloudného byste ze mě nevyrazili, poněvadž vlastně žádné pořádné nejsou. Prostě proč ne.

Po prostudování základních informací jsem ovšem přece jenom v jednu věc doufat začal. Oba hudebníci ze Zurvan, tedy Tarōmad (bicí) a Nâghēs (vše ostatní), pocházejí z Íránu. Dnes sice sídlí v Německu, ale byla zde určitá šance, že by se jejich původ mohl promítat i v samotné hudbě – vždyť kdo by to nečekal, když i oni sami svou muziku nazývají „Persian Nihilistic Black Metal“! Ostatně by to nebylo poprvé – jako jeden příklad za všechny mohu vzpomenout třeba na Darkestrah původem z Kyrgyzstánu.

Abych vás ale příliš nenapínal… žádná exotická či nevšední atmosféra se na „Gorge of Blood“ nenachází. Ani za mák. Pokud byste v něco takového podobně jako já doufali, podobně jako já také odejdete zklamáni.

No dobrá… hoblují tedy Zurvan alespoň kvalitní black metal konvenčního střihu? Vlastně ani tahle možnost by nebyla k zahození, ale bohužel i zde musím odpovědět zamítavě. Íránské duo totiž hraje konvenčně, ale rozhodně ne nějak zásadně kvalitně. „Gorge of Blood“ je až bolestivě standardní a nepřekvapivé, a to nejen co do stylu, ale i co do hudební úrovně. Deska je tak moc průměrná, až je ve skutečnosti podprůměrná. Vůbec nebudu přehánět, když řeknu, že jsem na celé nahrávce nenašel ani jednu pasáž, která by mě nějakým způsobem zaujala, která by mi nějak nakopala prdel a alespoň na chvíli by mě vytrhla k únavné posluchačské letargie.

Když k tomu přidáme, že i po zvukové stránce se „Gorge of Blood“ drží jak klíště svého průměrného kopyta, už se nám pomalu začíná rýsovat nepříliš chvályhodný výsledek. Kdyby to byl aspoň nějaký hnusný bordel, kytara řezala nebo cokoliv, ale ani to ne, i v tomhle ohledu se prostě jedná o obyčejný standard.

Zurvan

Aby toho nebylo málo, „Gorge of Blood“ musím připsat další minusové body ještě za jednu věc. Nevím, kde Zurvan přišli na to, že je dobrý nápad vyšponovat stopáž na bezmála 67 minut, leč stalo se a rozhodně nejde o nic, čemu by se dalo zatleskat. Navíc jeden song jako druhý, nudné riffy, stejné postupy, stejný vokál… ve finále je poslech „Gorge of Blood“ vysoce únavný a ubíjející. Jak jsem zjistil, vydržet až do konce je docela oříšek, ale rozhodně ne z toho důvodu, že by šlo o nějaký zásadní extrém – čistě jen proto, že je to taková nuda. Pokud si dáte vše řečené dohromady, asi vám nemusím zdůrazňovat, že je ta nuda fakt velká.

Vlastně jsem ani původně nechtěl „Gorge of Blood“ nějak extrémně zprcat, ale čím víc nad tím přemýšlím, nemám jinou možnost. Na tom albu jsem totiž fakt nenašel nic, co by mě bavilo a co bych mohl pochválit. Tak co s tím? Nemá smysl se trápit, produkce Zurvan prostě za pozornost nestojí. Kdyby to aspoň byla až taková píčovina, aby se tomu člověk mohl škodolibě smát, ale ani to ne… tohle je vážně jenom nevýrazná slabota, jejíž poslech se rovná ztrátě času.


Nocte Obducta – Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)

Nocte Obducta - Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: MDD Records

Tracklist:
01. Innsmouth Hotel
02. Die Kirche der wachenden Kinder
03. Trollgott
04. Totholz
05. Ein stählernes Lied
06. Liebster
07. Wiedergänger Blues

Hrací doba: 41:41

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
MDD Records / Against PR

Nocte Obducta se tentokrát nijak nezdržovali a se svým novým albem přicházejí dost krátce po svém předchozím počinu. Neuběhl ani rok od vydání loňského „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“, když už šla do světa nová nahrávka s názvem „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“. Desky s ročním odstupem byla praxe, jakou Nocte Obducta hojně pěstovali v začátcích své kariéry, tedy na přelomu minulého a současného tisíciletí, ale v posledních letech od ní opustili a dopřávali si dva až tři (to častěji) roky odstupu.

Abychom ihned věděli, na čem jsme, rovnou prozradím, že „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ mi nepřijde tak dobré jako „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“, o ještě předchozím majstrštyku „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ ani nemluvě. Nicméně by bylo zbrklé tvrdit, že je propad způsoben kratším časovým rozestupem, poněvadž takhle ta implikace vůbec nemusí stát. Ono totiž neplatí, že by se „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ pokoušelo o něco podobného jako poslední dvě alba, akorát to dělalo o třídu hůř; novinka se spíš vydává trochu jiným směrem, který mi ovšem nepřipadá ani zdaleka tak lákavý.

Působí to na mě, jako kdyby si Nocte Obducta na „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ chtěli odpočinout od četných avantgardních tendencí a zahrát to zase jednou jednodušeji a přímočařeji… jednoduše to udělat víc black metal. Ten sice samozřejmě ve své tvorbě nikdy úplně neopustili a stejně tak ani na letošním albu nezařadili zpátečku do standardního black metalu, v němž by se nenacházel žádný prostor pro přidanou hodnotu nebo nadstavbu. Přesto je ta větší přímočarost znatelná. Tentokrát už se neobjeví žádné mňamky jako psychedelicky rockové pasáže jako na předchozí nahrávce.

„Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ otvírá asi nejslabší song desky. Instrumentální „Innsmouth Hotel“ se mi popravdě řečeno dost rychle ohrála, a dokonce došlo i na poslechy, kdy jsem ji s klidem přeskočil a začal až s druhou „Die Kirche der wachenden Kinder“. Ta není špatná, ale nějak mám pocit, jako kdyby zde Nocte Obducta hráli svůj pohodlný standard a nedokázali přijít s ničím, co by posluchače usadilo. To samé lze ostatně říct i o „Trollgott“, „Totholz“ nebo „Liebster“. Všechny se sice poslouchají docela v pohodě, sem tam se objeví povedený motiv či dobrý riff, opodál naopak přijde slabší riff, dohromady prostě jen taková normálka. Přinejmenším na poměry Nocte Obducta. Z obecného hlediska se možná nejedná o žádný průser, ale to není úplně přesvědčivá útěcha. „Ein stählernes Lied“ střídá snad nejagresivnější pasáže alba s docela hravými momenty, ale opět – první kategorie bohužel převažuje a posluchač si nic zásadního neodnese.

Naděje jsem upínal alespoň k finální kompozici „Wiedergänger Blues“, jež svou délkou přesahuje čtvrthodinu čistého času. Ta už se naštěstí nese v progresivnějším duchu a nabízí dlouhé poklidné pasáže, snaží se i o gradaci a především ve vypjatém závěru se jí to i daří. Obecně druhá půle skladby se docela povedla, ale naopak metalová pasáž ve středu spíš potvrzuje, že si Nocte Obducta na „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ vybírají slabší chvilku. Přesto je závěrečná píseň tím nejzajímavějším, co počin nabízí.

Nechci tvrdit, že je „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ silně nepovedené album, protože takové tvrzení by bylo příliš příkré. Na druhou stranu, jistou míru zklamání z novinky cítím. Deska je víceméně v pohodě, ale od jména formátu Nocte Obducta člověk očekává o trochu víc. Takhle jde o jednu z těch nahrávek, která v početné diskografii skupiny zapadne.

Nocte Obducta


(Dolch) – An den Mond

(Dolch) - An den Mond

Země: Německo
Žánr: (spi)ritual doom metal / post-punk
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Ván Records

Hrací doba: 08:52

Odkazy:
bandcamp

Dobrých skupin běhá po světě poměrně mnoho, ale pouhý zlomek z nich lze zařadit k těm skutečně výjimečným a ojedinělým. U německých (Dolch) bych se ovšem vůbec nebál tvrdit, že právě oni k té elitě mimořádných a nevšedních formací patří. Z jejich silně atmosférické hypnotické hudby jsem naprosto v prdeli už od doby, kdy jsem před několika lety na tenhle skrytý klenot narazil poprvé. Nejvyšší čas si jej poprvé představit i na našich stránkách, k čemuž nám poslouží letošní květnový sedmipalec „An den Mond“.

Stylově jsou (Dolch) rozkročeni mezi jakousi spirituální formou doom metalu, post-punkem, rockem, blackmetalovou estetikou a doteky ambientu, k čemuž navrch přihazují fenomenální vokály (obě pohlaví). Nečekejte ovšem nějaké laciné skřeky – jde o éterický čistý zpěv. Výsledný koktejl kouzlí neopakovatelnou magickou atmosféru opředenou hypnotickou tajemnou aurou. Transcendentální zážitek a přesun mysli do nadzemských sfér? Skutečně ano! Že volím přespříliš silná slova? Pokud tomu tak je, pak mi vysvětlete, proč se chce člověku až plakat štěstím z toho, jak dokonalé to je…

Naštěstí ani „An den Mond“ extrémně vysoko posazenou laťku nesnižuje a bezezbytku a bez zaváhání potvrzuje, proč jsem výše psal, co jsem psal. Titulní skladba na straně A vesměs „pouze“ pokračuje v tom, co (Dolch) předváděli již na svých starších počinech, ale v tomto případě to za žádných okolností není myšleno v pejorativním slova smyslu. Takřka ihned člověka obklopí již známá nezaměnitelná spirituální nálada, jež asi nepřekvapí nikoho, kdo se s (Dolch) již v minulosti setkal, ale silně zapůsobit dokáže i tak. Zastřené kytary, hluboké rituální údery bicích a fantastické vokály se opětovně spájí do strhující mozaiky, při jejímž poslechu se neochvějně potvrzuje již známá pravda – hudba této formace je hodna uctívání jako málokterá jiná.

Píseň „Dagger Moon“ na B straně se již z běžné produkce (Dolch) malinko vymyká, ale to je dáno tím, že nejde o jejich původní kompozici, nýbrž o předělávku od dnes již nefunkční oregonské punkrockové skupiny Dead Moon. (Dolch) originální skladbu samozřejmě přepracovali do svého specifického stylu a z tohoto hlediska vlastně v kontextu jejich tvorby smysl dává, přestože jsem řekl, že jde o něco trochu jiného. Nakonec ale – tím nejdůležitějším je jako vždy skutečnost, zdali výsledek dokáže zapůsobit. A zde „Dagger Moon“ opět boduje na plné čáře.

(Dolch)

Očekávám, že zanedlouho se jméno (Dolch) v našich končinách a v určitých kruzích dostane více na odiv, jelikož kapelu čeká pražský koncert po boku King Dude a The Ruins of Beverast (29. října). Nicméně jakkoliv jsou tyto dvě formace skvělé a jsem na ně samozřejmě zvědav, právě (Dolch) jsou dle mého nejzajímavějším dílkem téhle extrémně silné soupisky. Fenomenální záležitost, již stojí za to znát.


Abkehr – In Asche

Abkehr - In Asche

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories
Původní vydání: 11.3.2017, selfrelease

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 26:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Zámořský label Sentient Ruin Laboratories sice nefunguje nijak zásadně dlouho, ale snad jsme si za těch pět let již zvykli, že se jeho aktivity vyplatí sledovat. Patří totiž k těm nemnoha firmám, které s gustem loví nová neokoukaná jména extrémně hudebního (a nikoliv jen metalového) undergroundu a vytahují je na oči těm, kdo chtějí vidět. A buďme rádi za ten internet, protože co jiného našinci zbývá než jen poslouchat z Bandcampu, když je ta zasraná pošta z Ameriky tak zkurveně drahá. Ehm… to jsem si ulevil, nyní si pojďme představit další kousek, jejž Sentient Ruin Laboratories letos vyslali do světa – dle tradice již standardně audiokazetové podobě.

Jedná se o debutové minialbum „In Asche“ německého dua Abkehr. Black metal z Německa může mnohdy budit spíše odpor – vždyť snad všichni máme nějakou negativní zkušenost s místními pseudo-pohanskými sračkami, o jejichž existenci byste nejradši vůbec netušili, a když už jste je náhodou a omylem zaslechli, dali byste cokoliv, abyste na to trauma mohli zapomenout. Dostáváte už osypky? Ani se vám nedivím, ale naštěstí vás mohu uklidnit – tentokrát klidně zůstaňte v klidu, Abkehr přesně takhle neznějí.

Abkehr totiž na black metal nahlížejí z hlediska primordiální agrese a misantropického vidění světa. Připravte se tedy na nahrávku, jíž dominuje hrubozrnná nenávist, rychlost a jakási animální primitivnost – primitivnost v tom dobrém slova smyslu. Jde o temnotu, která útočí na nízké pudy, žádné hrátky na vysoké umění, chytré jemné nuance nebo malování rozmáchlých atmosférických ploch. Zde najdete jen mírně zastřený sound, zahuhlaný jekot, mrazivé kytarové riffy a duté bicí sypání. Tedy většinou – sem tam totiž nechybí ani potemnělé melodie a samozřejmě ani obligátní tremolo.

Možná to zní nevábně, ale pozor. Možná jsem použil slova jako primitivnost, ale týká se to pouze formy, nikoliv obsahu, poněvadž z tohoto ohledu „In Asche“ v žádném případě není hloupé. Navzdory všemu, co padlo, je totiž evidentní, že se při skládání někdo nad čtveřicí přítomných písní zamyslel. Abkehr nepotřebují užívat provařených postupů atmo-blacku, aby vytvořili atmosféru. A nekompromisnost pak může být mnohem ráznějším znakem umělecké hodnoty než přístup samozvaných intelektuálů, kteří musí svou domnělou inteligenci proklamovat na každém rohu (a v každé kavárně), aby si toho vůbec někdo všimnul.

Tím chci říct, že „In Asche“ předvádí black metal v jeho agresivnější formě, nikoliv však za cenu ztráty mozku. Abkehr se tedy jeví jako kapela, jež dokáže hrát nenávistně a ctít žánrová pravidla, aniž by šlo o bezhlavou hoblovačku nebo extrém pro extrém. Daní za to samozřejmě je, že Němci svůj styl neprezentují a snad ani nemohou prezentovat v té nejvíc bestiální a ohavné formě, ale to nevadí, od toho tu jsou jiní, kteří to zvládnou moc dobře. Abkehr stojí někde na půl cesty, ale jejich vize černého kovu rozhodně nepůsobí polovičatě.

Abkehr

„In Asche“ bych zařadil k tomu druhu nahrávek, které působí nenápadně, ale když jim dá člověk šanci, svou kvalitu bezpečně projeví a zvládnou zprostředkovat kvalitní posluchačský zážitek. Možná, že se zde nebavíme o jednom ze žárových vrcholů letošního roku, ale určitě nepochybujte o tom, že Abkehr hrají v nadprůměru a že se jejich debutovému počinu vyplatí věnovat nějaký ten poslech.

Osobně jsem v „In Asche“ našel výbornou nahrávku, díky níž si Abkehr zapamatuji jako skupinu, která ví, co dělá. Jejich budoucí kroky hodlám sledovat a případné další počiny si rád pustím. „In Asche“ pak mohu s klidem doporučit i dál.


F41.0 – Bürde

F41.0 - Bürde

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Geisterasche Organisation

Tracklist:
01. Davor
02. E.V.A.
03. Enso
04. Bürde
05. Alpha
06. Kokytos

Hrací doba: 46:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

F41.0 je lékařské označení pro panickou poruchu. Jde o psychickou poruchu, která se projevuje náhlými záchvaty strachu bez zjevné příčiny. Za těžkou panickou poruchu se považuje stav, kdy se takové záchvaty u člověka objevují alespoň čtyřikrát týdně.

Přesně toto označení si jako svůj název vybrala i jedna německá smečka. Ve skutečnosti jde o jednočlenný projekt, za nímž stojí Hysteriis mající na starosti vše od komponování až po nástroje. Pouze na živá vystoupení si přibírá další čtyři chalany. Což dá rozum, protože takový borec, aby zvládl hoblovat na bicí i kytaru zároveň, to určitě není, chacha. Stran názvu F41.0 by se možná slušelo zmínit, že i texty kapely se zaobírají tématem psychických poruch a strachu, tudíž jde o poměrně vhodně zvolený název. Netuším ovšem, jestli má s tímhle Hysteriis i osobní zkušenosti či jestli dokonce podobnou poruchou netrpí.

Taková informace nás ale nakonec ani nemusí tak zajímat. Hlavní pro nás bude odhalení toho, jak si vede „Bürde“, tedy druhá dlouhohrající deska F41.0, která přišla čtyři roky po debutovém počinu „Near Life Experiences“. Jste-li zastánci rychlých řešení, pak vás dnes nepotěším, poněvadž v případě „Bürde“ se mi nechce hned na začátku jednoznačně říct, zdali jde o nahrávku dobrou, špatnou, či průměrnou…

Deska se rozjíždí velice slibně. První skladba „Davor“ mi přijde poměrně dobrá a daří se v ní vytvářet ucházející atmosféru. F41.0 se prezentuje jako blackmetalová formace holdující středním tempům a hymničnosti, což mi sice k tématu textů tak úplně nesedí, ale srát na to, když mi ta muzika připadá v cajku. Gradace a určité zahušťování momentů jsou poměrně dobré. S trochou nadsázky byste si to pro mě za mě mohli představit jako takovou srážku The Committee a Drudkh. Podobně i druhá „E.V.A.“ si drží jistou úroveň, ačkoliv je už slabší než otvírák. Zatím dejme tomu.

Nicméně od třetí „Enso“, přestože se v ní najde několik povedených motivů, začíná album lehce skomírat a bohužel v tomto duchu pokračuje i nadále. Výrazněji mě dokázala zaujmout až finální „Kokytos“. V čem jsou „Davor“ nebo právě „Kokytos“ lepší než „Enso“, titulní „Bürde“ či „Alpha“ ve středu alba? To je právě ono – nijak zásadně odlišné nejsou. Snad kvůli tomu, že celá nahrávka jede vesměs dle jednoho mustru, všechny skladby jsou podobně vystavěné, podobně dlouhé (každá 7+ minut)… vlastně jsou si podobné jako vejce vejci.

Začíná vám to docházet? Naneštěstí je to tak – snažení F41.0 podráží nohy stereotyp a neschopnost vykročit ze své pohodlné zóny. „Bürde“ totiž představuje šestici oukej písní posluchačsky méně náročného a přívětivějšího black metalu ve středním tempu. Místy je cítit nějakou náladu i slušné skladatelské nápady, na nichž je vidět, že úplně bez talentu F41.0 (respektive Hysteriis) nebude. Scházela mi ovšem větší odvaha, vlastní ksicht nebo cokoliv jiného, co by „Bürde“ posunulo z role naprosto standardní záležitosti trochu výš. Na písničkové album jednotlivé skladby příliš splývají, na monolit to má zase nevýraznou atmosféru, s níž to nelze utáhnout. Úvodní dojmy z prvního poslechu se tvářily slibně, ale vcelku rychle se ukázalo, že tu nic zvláštního ke slyšení není. Abych tedy konečně vybral jednu z výše nastolených možností – „Bürde“ je průměr.


The Devil’s Rejects (2005)

The Devil's Rejects (2005)

Země: USA / Německo
Žánr: thriller / horor

Originální název: The Devil’s Rejects
Český název: Vyvrženci pekla

Rok vydání: 2005
Režie: Rob Zombie
Hrají: Bill Moseley, Sheri Moon Zombie, Sid Haig, William Forsythe, Ken Foree

Hrací doba: 107 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

„Dům tisíce mrtvol“ byl natolik specificky stylizovaný a bizarní film, že se na něj dalo navázat jen těžko. Na druhou stranu, potenciál vytvořené zvrácené rodinky ještě vyčerpán nebyl a po druhém díle volal. Řešení nalezl Rob Zombie asi to nejlepší možné řešení – dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, takže na „Dům tisíce mrtvol“ radši navázal dost volně a posunul jeho ladění dost odlišným směrem.

„Dům tisíce mrtvol“ byl hixploitation jak noha. Možná trochu nestandardně natočený, ale o jeho žánrové příslušnosti nebylo pochyb. „Vyvrženci pekla“ jsou co do formy konvenčnějším snímkem, ale nejsou tak žánrově jednoznační jako jejich předchůdce. Pokračování je vlastně mixem mnoha žánru, z nichž horor představuje pouze jeden dílek. Stejně tak není problém mluvit o prvcích thrilleru, kriminálky, akčního filmu nebo road movie. Ke cti „Vyvrženců pekla“ ovšem slouží, že i navzdory takové různorodosti není výsledek nijak rozhádaný, naopak výborně drží pohromadě a dokáže skvěle přepínat mezi krvavými momenty a odlehčenými chvilkami s černým humorem.

Právě tahle rozmanitost patří k přednostem „Vyvrženců pekla“. Zombie tuhle násilnou mozaiku dokázal zkušeně ukočírovat, v čemž mu pomáhá i nečekaně chytrý scénář, jemuž nechybí několik menších zvratů a ne úplně předvídatelných kliček. To celé je opětovně zalito parádní hudbou, což neznamená jen dobrý výběr skladeb, ale opět i jejich skvělé zapracování do filmu. Právě zde se střetává Zombieho filmová a hudební stránka. Hororové znalce pak jistě potěší hned několik dobře zvolených cameo roliček herců, kteří v žánru zanechali stopu, konkrétně třeba Ken Foree („Úsvit mrtvých“), Michael Berryman („Hory mají oči“) nebo P. J. Soles („Halloween“). Vedle toho se v malé (nikoliv však nedůležité) roli objeví i legendární Danny Trejo, jenž zde do svého portfolia přidává dalšího drsňáka.

Vzhledem k tomu, že byl vražedný klan Fireflyů docela rozsáhlý, hned na začátku filmu je zredukován, aby zbyli jen ti nejzajímavější členové. Děda Hugo se neobjeví vůbec, i když původně měl, ale jeho představitel Dennis Fimple umřel („Dům tisíce mrtvol“ byl posledním snímkem, jejž kdy natočil) a Rob Zombie se z úcty rozhodl jeho postavu úplně vynechat. Hromotluk Rufus zemře hned na začátku, když na sídlo rodiny zaútočí policejní oddíly, matka Gloria je zatčena a popálený dlouhán Tiny se schová v lese a celém filmu se objeví jen krátce na začátku a krátce na konci. Snímek se tedy soustředí na trojici Otis, Baby a Captain Spaulding (ten, jak se zde ukáže, také patří do rodiny, což z jedničky jasné nebylo) a její útěk před zákonem zastupovaný šerifem Johnem Wydellem, jehož bratra George„Domu tisíce mrtvol“ mamka popravila.

The Devil's Rejects (2005)

„Vyvrženci pekla“ tedy nepřicházejí s tak jasně nalinkovaným příběhem jako „Dům tisíce mrtvol“. Také je zajímavé, že do role hlavních hrdinů už definitivně staví vyvrhele a vraždící maniaky, s nimiž divák sympatizuje navzdory tomu, že neváhají v motelovém pokoji zvířecím způsobem zlikvidovat celou kapelu Banjo & Sullivan, a naopak do role záporné postavy stylizuje ruku zákona. Kladné charaktery přítomny vlastně nejsou, protože i ze šerifa Wydella se vyklube pěkný magor, jemuž touha po pomstě vlezla na mozek, díky čemuž se neštítí vykuchat zatčenou mámu, spojit se s nájemnými zabijáky a pronásledované přeživší členy klanu pochytat a mučit.

„Vyvržencům pekla“ stále nechybí naturalismus i krvavé záběry, ale nejde o bezúčelná jatka, spíše se jedná o další prostředek podporující syrovou náladu. Atmosféra na rozdíl od jedničky není tak bizarní a zfetovaná, ale dýchá skoro až westernovou vyprahlostí (tenhle pocit ostatně jen podporuje navolený soundtrack, v němž už se nenacházejí metalové vypalovačky jako v „Domu tisíce mrtvol“) a rozhodně je silná.

The Devil's Rejects (2005)

Těžko říct, jestli je lepší „Dům tisíce mrtvol“ nebo „Vyvrženci pekla“. Obecně je lépe hodnocená právě dvojka, čemuž rozumím – dokázala si zachovat drsnost, a přesto je stravitelnější. Jednička byla výstřední zvrácený drogový trip, dvojka je „skutečný“ film s dobře vystavěným příběhem. Já osobně mám ale rád oba díly, každý z trochu jiného důvodu, a příliš bych je neporovnával, protože jsou diametrálně odlišné. S nadsázkou řečeno jsou to úplně jiné snímky, které na sebe shodou náhod jen dějově navazují a mají stejné postavy.

Tak či onak, Zombiemu se v „Domu tisíce mrtvol“ a „Vyvržencích pekla“ podařilo stvořit jedny z nejvýraznějších magorů v moderním hororu. Tím spíš si ale zaslouží ocenění, že – pozor, přijde spoiler – je neváhá nechat na konci dvojky všechny zabít, snad aby Fireflye nepotkal stejný osud jako mnohé jiné hororové série, jež byly po skvělém začátku rozředěny v obrovském množství béčkových pokračování („Halloween“, „Pátek třináctého“, „Texaský masakr motorovou pilou“ atd.). Takhle zůstávají jen dva skvělé výrazné filmy, s nimiž si Rob Zombie hned na začátku své filmové kariéry nastavil tak vysokou laťku, že třeba ani jeho následný remake „Halloweenu“ se na ni nechytá.

The Devil's Rejects (2005)


Nornír – Urd

Nornír - Urd

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.3.2017
Label: Northern Silence Productions

Hrací doba: 27:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Není to žádný zázrak v tom smyslu, že byste zde našli něco výjimečného, ale přesto bych řekl, že ípko „Urd“ je relativně důstojná blackmetalová práce. Jedná se o první minialbum německé formace Nornír. V roce 2013 se kapela prezentovala třískladbovým demosnímkem, jejž si vydala ve vlastní režii, ale pro aktuální nahrávku již čtveřice vedená zpěvačkou a kytaristkou Lethian zakotvila u renomovaného labelu Northern Silence Productions.

Na to, že je „Urd“ označeno nálepkou minialbum, přináší poměrně slušnou porci materiálu. Sice se zde nacházejí jen čtyři písně, ale jejich stopáže nejsou z nejkratších (samozřejmě jde nalézt i mnohem delší, ne že ne, ale o tom to není), takže se celková hrací doba zastavila na dohled půlhodinové hranici. Jinými slovy, jedná se o čas, na jehož ploše už se lze odprezentovat bez výraznějších kompromisů. Tak pojďme na to.

Už jsem nepřímo prozradil, že muzika Nornír je poměrně solidní. Němcům se musí nechat, že navzdory mládí a nepříliš dlouhé kariéře už nyní ukazují, že dokážou přicházet s dobrými motivy v ne úplně nízké kvantitě. Každá ze čtyř přítomných písní se může pochlubit nějakým kvalitním nápadem – povětšinou se o ně starají kytary, dle čehož usuzuji, že muziku asi skládá někdo z kytaristů, haha. Právě v nich se projevuje největší síla Nornír, protože rytmika i vokály jsou vesměs taková normálka – neurazí, dojem nezkazí, ale ani nenadchne.

Zatím to asi zní nadějně, tak pojďme pod studenou sprchu. Dojmy z „Urd“ jsou sice ve finále spíš kladné, ale dokonalé EP rozhodně není. Vedle povedených momentů se zde totiž objevují i pasáže, v nichž Nornír upadají někam k nevýraznému průměru. Nejedná se o nic, co by nahrávku pohřbívalo a znemožňovalo její pohodlné poslouchání, ale je nutno zdůraznit, že bezbřehé chválení by realitě prostě neodpovídalo. Jak jinak má skupina vychytat rezervy, když ji všichni budou plácat po zádech, jak to není perfektní? Prostor pro zlepšení tu zcela jistě je a není úplně zanedbatelný.

Ještě o trochu víc mi vadí jedna věc. Vzato kolem a kolem hrají Nornír dobře, ale jak vidno, to není všechno. Jejich produkci totiž schází nějaký vlastní ksicht, osobitý sound, unikátní prvek, ojedinělý detail… cokoliv, co by je odlišilo od zástupu dalších mladých blackmetalových skupin. Nic takového zde bohužel nenacházím, což z „Urd“ dělá pouze důstojně odvedený standard.

Sečteme-li všechny plusy i mínusy, dostaneme se kousíček nad průměrnou hranici. Nechci tvrdit, že jsou Nornír ryzí průměr, to by bylo příliš příkré, protože některé riffy a vyhrávky jsou příliš dobré na to, aby bylo na místě produkci Němců takto shazovat. Prostě jak už bylo řečeno na začátku – žádný zázrak, jednoduše takový „proč ne black metal“.


The Ruins of Beverast – Exuvia

The Ruins of Beverast - Exuvia

Země: Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Exuvia
02. Surtur Barbaar Maritime
03. Maere (On a Stillbirth’s Tomb)
04. The Pythia’s Pale Wolves
05. Towards Malakia
06. Takitum Tootem! (Trance)

Hrací doba: 67:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

The Ruins of Beverast pro mě osobně patří do té sorty kapel, které si napříč všemi svými alby udržují nadstandardně vysokou kvalitu a ještě ani jednou nešláply vedle. Hudební aura mě oslovuje a v patřičném rozpoložení mi dokáže poskytnout něco víc než pouhou zábavu či ukrácení dlouhé chvíle. Už nejednou jsem s The Ruins of Beverast zažil onu magickou chvilku, kdy všechno zapadne na své místo a soukolí se rozjede směrem k bodu, v němž vstřebávání hudby přestává být obyčejným poslechem a stává se zážitkem.

Od předcházejícího opusu „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ uběhly již čtyři roky, ale nijak jsem nepochyboval o tom, že Alexander von Meilenwald během nich složí další hodinu strhujícího atmosférického black metalu. Již na sklonku loňského roku Ván Records pustili do světa EP „Takitum Tootem!“, na němž se nacházela ukázka z tehdy nadcházející dlouhohrající desky (titulní kus) a cover od Pink Floyd, a tento počin nezavdal jakoukoliv příčinu k pochybnostem, že by snad pátá dlouhohrající nahrávka „Exuvia“ měla podlézt vysoko nastavenou laťku.

Přijde mi, že prvotní ohlasy na „Exuvia“ byly poněkud vlažné, až nečekaně nenadšené. Po prvním poslechu – chápu. Při úvodním letmém seznámení mě „Exuvia“ rovněž nijak zvlášť na prdel neposadila, na prvním rande album působilo o poznání slabším dojmem než minulé „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“. Nicméně všichni víme, jak to funguje – první poslechy dokážou bezpečně určit kvality té které nahrávky jen velmi zřídka a jen u velmi triviálních a průhledných záležitostí, k nimž bych The Ruins of Beverast neřadil, byť se formálně nejedná o žádné instrumentální ódy na vytříbenou ekvilibristiku. Naopak, finální dojem z desky dělá až odstup v kombinaci s trochu poctivějším vstřebáváním, než je jeden poslech. A tento přístup mi jasně napovídá, že „Exuvia“ je opětovně skvělá záležitost.

Samozřejmě, že základní rozhraní toho, jak hudba The Ruins of Beverast funguje, už je dávno dané, takže se snad ani není nutné nějak obšírněji zdržovat povídáním o dlouhých kompozicích, rozvážném tempu s těžkými riffy, trpělivé gradaci a pečlivě budované atmosféře, jež patří k hlavním přednostem téhle skupiny. Nic z toho na „Exuvia“ nechybí. A ať mi nikdo kurva netvrdí, že novinka v tvorbě oné pověstné atmosféry selhává – já ji tam cítím stejně jako dřív. Ať mi nikdo netvrdí, že „Exuvia“ postrádá silné pasáže a působivě vygradované momenty – já jich tam nacházím dost na to, aby se mi album líbilo.

The Ruins of Beverast

Nepopírám sice, že v konfrontaci se svým přímým předchůdcem „Exuvia“ nevyhraje, poněvadž i já si „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ cením výše (a nejen toho)… dělá to však z aktuálního počinu špatnou záležitost? Dle mého nikoliv. Neslyším zde jedinou špatnou skladbu a třeba kusy jako „Surtur Barbaar Maritime“, „Maere (On a Stillbirth’s Tomb)“ nebo „Towards Malakia“ jsou jednoduše podmanivé takovým způsobem, že moc dalších kapel to takhle neumí. Co víc byste požadovali? Pokud bych chtěl za každou cenu kritizovat a hledat chyby, mohl bych říct, že bezmála čtvrthodinová „The Pythia’s Pale Wolves“ mohla být o nějakou tu minutku kratší, ale vlastně k jakémukoliv hnidopišství nemám důvodu. Veškeré dílčí nedostatky jsou nanejvýš marginální záležitostí a „Exuvia“ je hravě rozpustí ve své úchvatné atmosféře. Výsledek? Oněch téměř 70 minut ubíhá jako voda bez známek nudy. Jedinou výraznější výtku mám tedy k obalu, jehož podoba mi zrovna nesedla. Nicméně to dokážu velkoryse přehlédnout ve světle toho, jak moc se mi líbí vlastní obsah.

Kromě artworku za mě v případě „Exuvia“ panuje jednoznačná spokojenost. Osobně jsem dostal, co jsem dostat chtěl, a to v kvalitě, jakou jsem vyžadoval. Co víc bych měl chtít? Možná, že mě „Exuvia“ nedokázala překvapit, ale rozhodně si mě dokázala podmanit, což mi ke štěstí stačí. Možná ne strop v tvorbě The Ruins of Beverast, ale stále vysoce nadprůměrné a vysoce nadstandardní. Není radno minout.


Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Země: Německo
Žánr: horor / drama

Český název: Kabinet doktora Caligariho

Rok vydání: 1920
Režie: Robert Wiene
Hrají: Werner Krauss, Conrad Veidt, Friedrich Feher, Lil Dagover, Hans Heinrich von Twardowski

Hrací doba: 71 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Možná jste si někdy položili otázku, co je úplně prvním vzniknuvším hororem. V případě kinematografie se zdá, že není těžké nalézt odpověď – za první filmový horor totiž bývá považován „Kabinet doktora Caligariho“. Nemyslím si o sobě, že jsem až takový znalec němého filmu, abych se s tímhle tvrzením mohl přít nebo jej potvrdit, ani takové ambice nemám, ale určitě znám ještě starší snímky, jejichž atmosféra je bizarní a temná. Jistě bychom ale mohli diskutovat, jestli to jsou čistokrevné horory. Myslím však, že je to nakonec docela jedno, jestli má být „Kabinet doktora Caligariho“ prvním, druhým nebo třeba desátým natočeným filmovým hororem. Stěžejní je totiž skutečnost, že se jedná o mimořádný počin, jenž má i navzdory svému stáří – však zanedlouho to bude rovných sto let! – stále co říct a stále dokáže zapůsobit.

Je snad samozřejmé, že věk je na „Kabinetu doktora Caligariho“ znát. Stejně jako u všech filmů z první poloviny 20. století se současný divák – hlavně ten, který s podobnými vykopávkami nemá příliš zkušeností – musí obrnit jistou dávkou trpělivosti. Je to černobílé, němé, pomalé, výrazové prostředky i technické možnosti byly na úplně jiné úrovni než u současných filmů. To všechno je jasné, snad je skoro i zbytečné to říkat. Rozhodně však nic z toho nemyslím v negativním slova smyslu – do určité míry vlastně naopak. Takhle staré snímky, především ty z 10. a 20. let, disponují specifickou neopakovatelnou atmosférou, jakou už dnes nikde nenajdete a ani nemůžete najít. A právě „Kabinet doktora Caligariho“ je v téhle sugestivní atmosféře nejvyšší extratřída.

Velkou, vlastně spíš dokonce tou úplně nejvyšší měrou se na tom podílí fenomenální vizuální stránka. Film je natočen v expresionistickém stylu, čemuž odpovídá jeho značně pokřivené prostředí. Všechny obyčejné věci, budovy, ulice jsou deformované a mají prapodivné tvary. Tento dojem ještě umocňuje skutečnost, že kulisy vlastně ani nejsou skutečné, jsou pouze namalované na papír včetně stínů. Dohromady s černobílým a zrnitým obrazem to ve výsledku vytváří bizarní sugestivní náladu, která z toho mocně sálá i dnes.

Vizuální stránce snímku ostatně odpovídá i výrazné nalíčení herců, kteří vzhledem k němosti musejí až přehrávat, aby srozumitelně vyjádřili nějakou emoci, ale opět – zde to není myšleno ve zlém. A nejen z toho pohledu, že to k takhle starým záležitostem patří – jedná se totiž o další střípek přispívající ke grotesknosti „Kabinetu doktora Caligariho“. Navíc to ani neznamená, že by šlo o špatné výkony. Zejména Werner Krauss v roli samotného doktora Caligariho je dokonale slizký.

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Na svou dobu je „Kabinet doktora Caligariho“ zvláštní i retrospektivním způsobem vyprávění příběhu a především dějovým zvratem, který celý dosavadní průběh filmu převrací. Na počátku stojí milostný trojúhelník – Alan a Francis jsou přátelé, kteří oba milují stejnou dívku Jane. V té době do města přijíždí jistý doktor Caligari, jenž na pouti vystaví svou atrakci – náměsíčníka Césara schopného předpovídat budoucnost, což také ihned dokáže, když předpoví, že Alan do rozbřesku zemře. Ráno je nalezen mrtev, zavražděn. Francisovo podezření samozřejmě padá na Caligariho a jeho náměsíčného společníka.

Více snad z děje není třeba prozrazovat a již zmiňované rozuzlení už vůbec ne, přestože se jedná o něco, co by měl znát – a předpokládám, že i zná – každý filmový fanoušek. A pokud to někdo nezná, neměl by váhat s doplněním znalostí. „Kabinet doktora Caligariho“ je totiž legendární klasika patřící k zásadním filmovým dílům, která ovlivnila nespočet dalších a nejen filmových umělců. V podivínském stylu snímku se inspirovali mnozí, díky čemuž vám určitě mnohé výjevy budou povědomé, aniž byste samotný film viděli. Však kdo by neznal obraz Césara prchajícího s dívkou v náručí po ostře lomených střechách, otvírání dřevěné rakve s náměsíčníkem nebo další působivé scény, které se právem zapsaly do dějin kinematografie?

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Na „Kabinetu doktora Caligariho“ je ovšem skvělá ještě jedna věc. Měli byste jej vidět, ale ne pouze proto, že je to stará klasika, jež ovlivnila mnohé další. Podívat byste se měli především z toho důvodu, že i po téměř sto let od svého natočení se pořád jedná o nevšední a působivou podívanou. A je úplně jedno, jestli zvolíte originální, ortodoxně černobílou verzi nebo tu restaurovanou z roku 1996, kde přibylo barevné tónování a klaustrofobický hudební doprovod, protože obě mají své kouzlo. A v obou případech uvidíte geniální nadčasový film.


Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

Josefine Mutzenbacher - wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

Země: Západní Německo
Žánr: porno

Český název: Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.
Alternativní český název: Josefina Mutzenbacherová: …jak to doopravdy bylo 1. díl

Rok vydání: 1976
Režie: Hans Billian
Hrají: Patricia Rhomberg, Frithjof Klausen

Hrací doba: 101 min

Zdroj fotek: HerzogVideo.de

Hádám, že mladší ročníky při pohledu na nadpis dnešní recenze nemají šajnu, která bije. Zato staří pardálové jistě vědí až moc dobře, že Josefina Mutzenbacher patří k největším klasikám oldschoolové chlupaté pornografie. V německy mluvících zemích je to nefalšovaná legenda, ale v našich zeměpisných šířkách má Josefina jakožto VHSkový kult jistě také početný fanklub.

„Tak tohle je zadeček podle mého gusta.“

Asi málokdo z českých honimírů ovšem ví, že se nejedná pouze o filmy. Josefina Mutzenbacher se totiž poprvé objevila v rakouském erotickém románu „Josefine Mutzenbacher oder Die Geschichte einer Wienerischen Dirne von ihr selbst erzählt“ z roku 1906 od anonymního autora. Má se ovšem za to, že nejznámější rakouskou erotickou postavu stvořil spisovatel Felix Salten, což je ten samý člověk, jenž napsal například pohádku „Bambi, život v lese“, na jejímž základě v roce 1942 natočil Disney slavný animovaný film „Bambi“. Hádám, že s tímhle vědomím už se na malého kolouška nikdy nebudete koukat jako dřív, haha.

„A on je pořád ještě připravený. Takový poslušný ocásek!“

Snímek, kvůli němuž dnešní recenze vznikla, „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ z roku 1976, není prvním a zdaleka ani posledním filmovým zpracováním Josefiny a jejích… hm… dobrodružství. Prvním byl počin s názvem „Josefine Mutzenbacher“ z roku 1970, kde hlavní roli ztvárnila Christine Schuberth. Následně vznikla i dvě pokračování v letech 1971 a 1972. Nicméně pro většinu z nás je jedinou pravou Josefinou Patricia Rhomberg, jejíž pornografická kariéra sice nebyla dlouhá a ani rozsáhlá, ale díky snímku „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ se zařadila k legendám.

„Je to radost si s vámi zašoustat. Vy máte tu nejsametovější kočičku v celém kraji.“

Film sleduje raná léta Josefiny (samozřejmě berte s rezervou, pedofilie to není), její úvodní kroky na sexuálním poli, a jak započala svou šoustací cestu směrem do vyšších společenských pater. Příběh tam sice nějaký je, dokonce má i nějaké zvraty (!), ale v praxi je samozřejmě nedůležitý – jedná se jen o záminku, jak dohromady poslepovat hromadu souložících scén, v nichž všichni pornoherci vypadají jak strejčkové s knírkem a všechny pornoherečky tam dole nosí kožich. Josefina si to v průběhu filmu rozdá s každým od souseda přes faráře až po bratra nebo nevlastního tátu. A do toho celou dobu hraje úchylná flašinetová muzika. Jistě jste někdy slyšeli průpovídku, že je něco bizarní jak staré německé porno – tohle je důvod.

Josefine Mutzenbacher - wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

„Ty provokatérko, šoupnu ti ho tam, a pak se uvidí kdo s koho!“

Samozřejmě, že když budete chtít provádět to, co se u porna obyčejně dělá (což znamená masturbovat, abychom si rozuměli), tenhle film se k tomu už moc nehodí, kvůli tomu nejspíš půjdete na stránky jako Pornhub, Redtube, Xhamster, Youporn nebo cokoliv jiného podobného, kde najdete tuny a tuny lepšího materiálu k sebeukájení. „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ už je dneska spíš komedie, v níž se hodně souloží. Dost se zasmějete a ukápne vám leda tak slza nostalgie nad výstavním kostýmním péčkem staré školy. Tohle se ale Josefině musí nechat – její filmy nejsou rychlokvašky jak současné porno, kde jde hlavně o kvantitu, tohle má nějakou výpravu. Podobné „historické“ pornofilmy s dobovými kostýmu a se snahou o příběh už se dneska prostě netočí.

„Zasunu ti tam teď svěcenou svíci!“

Josefine Mutzenbacher - wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

A co, že je na tom tak vtipného, když tam vlastně pár lidí s nadprůměrným pubickým ochlupením souloží? Jsou to ultimátní hlášky. Přímo ve filmu se totiž nacházejí i vtípky, veškeré proslovy během sexu jsou extrémně úchylné, a navrch tomu korunu nasazuje naprosto dokonalý český dabing, s nímž je to dvojnásobná prdel. Však můžete posoudit sami dle přiložených citací.

„Mám ho potom zasunout taky Josefině do dírky?“
„Ne, mě ještě bolí od faráře.“

Navzdory svému stáří a archaičnosti, která dnes bude mladým masturbátorům zvyklým na Miu Khalifu připadat absurdní, je „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ legendární péčko patřící k zásadním kouskům ve svém žánru – a ke klasice je třeba míti respekt. Jako vtipně-lechtivá zábava na večer s přítelkyní poslouží i dnes.

„Tati, ta tvoje nudle nejvíc nabude v mojí dírce.“

Josefine Mutzenbacher - wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

Filmových sérií s Josefinou v hlavní roli bylo hned několik, ale ta s podtitulem „Jak to skutečně bylo…“ („Wie sie wirklich war“) je nejznámější. Snímek „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ se dočkal celkem pěti pokračování, z nichž to poslední vzniklo v roce 1984. Obvykle se ve filmovém koutku snažím z každé série zmapovat všechny díly, ale v tomto případě to asi nemá valného smyslu – přece jenom psát o šesti chlupatých pornech s úchylných dabingem se mi zase nechce, radši si to schovám na úplně jiná stará kultovní péčka. Ne všechny pozdější díly Josefiny navíc znám všechny a ty, co jsem viděl, si pamatuji jen matně. Pro fajnšmekry ovšem zmíním, že třeba ve dvojce natočené stejný rok jako jednička na vás čeká kupříkladu scéna soulože při jízdě na konci. Nutno ovšem upozornit, že Patricia Rhomberg si zahrála pouze v prvním díle a v těch ostatních za ni nastoupily jiné holky. Kdo se do ní ale zamiloval, nemusí zoufat – Patricie toho sice nenatočila moc, ale pár dalších kousků ve svém portfoliu ještě má, stačí jen hledat.