Archiv štítku: DEU

Německo

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Země: Německo
Žánr: horor / drama

Český název: Kabinet doktora Caligariho

Rok vydání: 1920
Režie: Robert Wiene
Hrají: Werner Krauss, Conrad Veidt, Friedrich Feher, Lil Dagover, Hans Heinrich von Twardowski

Hrací doba: 71 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Možná jste si někdy položili otázku, co je úplně prvním vzniknuvším hororem. V případě kinematografie se zdá, že není těžké nalézt odpověď – za první filmový horor totiž bývá považován „Kabinet doktora Caligariho“. Nemyslím si o sobě, že jsem až takový znalec němého filmu, abych se s tímhle tvrzením mohl přít nebo jej potvrdit, ani takové ambice nemám, ale určitě znám ještě starší snímky, jejichž atmosféra je bizarní a temná. Jistě bychom ale mohli diskutovat, jestli to jsou čistokrevné horory. Myslím však, že je to nakonec docela jedno, jestli má být „Kabinet doktora Caligariho“ prvním, druhým nebo třeba desátým natočeným filmovým hororem. Stěžejní je totiž skutečnost, že se jedná o mimořádný počin, jenž má i navzdory svému stáří – však zanedlouho to bude rovných sto let! – stále co říct a stále dokáže zapůsobit.

Je snad samozřejmé, že věk je na „Kabinetu doktora Caligariho“ znát. Stejně jako u všech filmů z první poloviny 20. století se současný divák – hlavně ten, který s podobnými vykopávkami nemá příliš zkušeností – musí obrnit jistou dávkou trpělivosti. Je to černobílé, němé, pomalé, výrazové prostředky i technické možnosti byly na úplně jiné úrovni než u současných filmů. To všechno je jasné, snad je skoro i zbytečné to říkat. Rozhodně však nic z toho nemyslím v negativním slova smyslu – do určité míry vlastně naopak. Takhle staré snímky, především ty z 10. a 20. let, disponují specifickou neopakovatelnou atmosférou, jakou už dnes nikde nenajdete a ani nemůžete najít. A právě „Kabinet doktora Caligariho“ je v téhle sugestivní atmosféře nejvyšší extratřída.

Velkou, vlastně spíš dokonce tou úplně nejvyšší měrou se na tom podílí fenomenální vizuální stránka. Film je natočen v expresionistickém stylu, čemuž odpovídá jeho značně pokřivené prostředí. Všechny obyčejné věci, budovy, ulice jsou deformované a mají prapodivné tvary. Tento dojem ještě umocňuje skutečnost, že kulisy vlastně ani nejsou skutečné, jsou pouze namalované na papír včetně stínů. Dohromady s černobílým a zrnitým obrazem to ve výsledku vytváří bizarní sugestivní náladu, která z toho mocně sálá i dnes.

Vizuální stránce snímku ostatně odpovídá i výrazné nalíčení herců, kteří vzhledem k němosti musejí až přehrávat, aby srozumitelně vyjádřili nějakou emoci, ale opět – zde to není myšleno ve zlém. A nejen z toho pohledu, že to k takhle starým záležitostem patří – jedná se totiž o další střípek přispívající ke grotesknosti „Kabinetu doktora Caligariho“. Navíc to ani neznamená, že by šlo o špatné výkony. Zejména Werner Krauss v roli samotného doktora Caligariho je dokonale slizký.

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Na svou dobu je „Kabinet doktora Caligariho“ zvláštní i retrospektivním způsobem vyprávění příběhu a především dějovým zvratem, který celý dosavadní průběh filmu převrací. Na počátku stojí milostný trojúhelník – Alan a Francis jsou přátelé, kteří oba milují stejnou dívku Jane. V té době do města přijíždí jistý doktor Caligari, jenž na pouti vystaví svou atrakci – náměsíčníka Césara schopného předpovídat budoucnost, což také ihned dokáže, když předpoví, že Alan do rozbřesku zemře. Ráno je nalezen mrtev, zavražděn. Francisovo podezření samozřejmě padá na Caligariho a jeho náměsíčného společníka.

Více snad z děje není třeba prozrazovat a již zmiňované rozuzlení už vůbec ne, přestože se jedná o něco, co by měl znát – a předpokládám, že i zná – každý filmový fanoušek. A pokud to někdo nezná, neměl by váhat s doplněním znalostí. „Kabinet doktora Caligariho“ je totiž legendární klasika patřící k zásadním filmovým dílům, která ovlivnila nespočet dalších a nejen filmových umělců. V podivínském stylu snímku se inspirovali mnozí, díky čemuž vám určitě mnohé výjevy budou povědomé, aniž byste samotný film viděli. Však kdo by neznal obraz Césara prchajícího s dívkou v náručí po ostře lomených střechách, otvírání dřevěné rakve s náměsíčníkem nebo další působivé scény, které se právem zapsaly do dějin kinematografie?

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Na „Kabinetu doktora Caligariho“ je ovšem skvělá ještě jedna věc. Měli byste jej vidět, ale ne pouze proto, že je to stará klasika, jež ovlivnila mnohé další. Podívat byste se měli především z toho důvodu, že i po téměř sto let od svého natočení se pořád jedná o nevšední a působivou podívanou. A je úplně jedno, jestli zvolíte originální, ortodoxně černobílou verzi nebo tu restaurovanou z roku 1996, kde přibylo barevné tónování a klaustrofobický hudební doprovod, protože obě mají své kouzlo. A v obou případech uvidíte geniální nadčasový film.


Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

Josefine Mutzenbacher - wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

Země: Západní Německo
Žánr: porno

Český název: Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.
Alternativní český název: Josefina Mutzenbacherová: …jak to doopravdy bylo 1. díl

Rok vydání: 1976
Režie: Hans Billian
Hrají: Patricia Rhomberg, Frithjof Klausen

Hrací doba: 101 min

Zdroj fotek: HerzogVideo.de

Hádám, že mladší ročníky při pohledu na nadpis dnešní recenze nemají šajnu, která bije. Zato staří pardálové jistě vědí až moc dobře, že Josefina Mutzenbacher patří k největším klasikám oldschoolové chlupaté pornografie. V německy mluvících zemích je to nefalšovaná legenda, ale v našich zeměpisných šířkách má Josefina jakožto VHSkový kult jistě také početný fanklub.

„Tak tohle je zadeček podle mého gusta.“

Asi málokdo z českých honimírů ovšem ví, že se nejedná pouze o filmy. Josefina Mutzenbacher se totiž poprvé objevila v rakouském erotickém románu „Josefine Mutzenbacher oder Die Geschichte einer Wienerischen Dirne von ihr selbst erzählt“ z roku 1906 od anonymního autora. Má se ovšem za to, že nejznámější rakouskou erotickou postavu stvořil spisovatel Felix Salten, což je ten samý člověk, jenž napsal například pohádku „Bambi, život v lese“, na jejímž základě v roce 1942 natočil Disney slavný animovaný film „Bambi“. Hádám, že s tímhle vědomím už se na malého kolouška nikdy nebudete koukat jako dřív, haha.

„A on je pořád ještě připravený. Takový poslušný ocásek!“

Snímek, kvůli němuž dnešní recenze vznikla, „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ z roku 1976, není prvním a zdaleka ani posledním filmovým zpracováním Josefiny a jejích… hm… dobrodružství. Prvním byl počin s názvem „Josefine Mutzenbacher“ z roku 1970, kde hlavní roli ztvárnila Christine Schuberth. Následně vznikla i dvě pokračování v letech 1971 a 1972. Nicméně pro většinu z nás je jedinou pravou Josefinou Patricia Rhomberg, jejíž pornografická kariéra sice nebyla dlouhá a ani rozsáhlá, ale díky snímku „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ se zařadila k legendám.

„Je to radost si s vámi zašoustat. Vy máte tu nejsametovější kočičku v celém kraji.“

Film sleduje raná léta Josefiny (samozřejmě berte s rezervou, pedofilie to není), její úvodní kroky na sexuálním poli, a jak započala svou šoustací cestu směrem do vyšších společenských pater. Příběh tam sice nějaký je, dokonce má i nějaké zvraty (!), ale v praxi je samozřejmě nedůležitý – jedná se jen o záminku, jak dohromady poslepovat hromadu souložících scén, v nichž všichni pornoherci vypadají jak strejčkové s knírkem a všechny pornoherečky tam dole nosí kožich. Josefina si to v průběhu filmu rozdá s každým od souseda přes faráře až po bratra nebo nevlastního tátu. A do toho celou dobu hraje úchylná flašinetová muzika. Jistě jste někdy slyšeli průpovídku, že je něco bizarní jak staré německé porno – tohle je důvod.

Josefine Mutzenbacher - wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

„Ty provokatérko, šoupnu ti ho tam, a pak se uvidí kdo s koho!“

Samozřejmě, že když budete chtít provádět to, co se u porna obyčejně dělá (což znamená masturbovat, abychom si rozuměli), tenhle film se k tomu už moc nehodí, kvůli tomu nejspíš půjdete na stránky jako Pornhub, Redtube, Xhamster, Youporn nebo cokoliv jiného podobného, kde najdete tuny a tuny lepšího materiálu k sebeukájení. „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ už je dneska spíš komedie, v níž se hodně souloží. Dost se zasmějete a ukápne vám leda tak slza nostalgie nad výstavním kostýmním péčkem staré školy. Tohle se ale Josefině musí nechat – její filmy nejsou rychlokvašky jak současné porno, kde jde hlavně o kvantitu, tohle má nějakou výpravu. Podobné „historické“ pornofilmy s dobovými kostýmu a se snahou o příběh už se dneska prostě netočí.

„Zasunu ti tam teď svěcenou svíci!“

Josefine Mutzenbacher - wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

A co, že je na tom tak vtipného, když tam vlastně pár lidí s nadprůměrným pubickým ochlupením souloží? Jsou to ultimátní hlášky. Přímo ve filmu se totiž nacházejí i vtípky, veškeré proslovy během sexu jsou extrémně úchylné, a navrch tomu korunu nasazuje naprosto dokonalý český dabing, s nímž je to dvojnásobná prdel. Však můžete posoudit sami dle přiložených citací.

„Mám ho potom zasunout taky Josefině do dírky?“
„Ne, mě ještě bolí od faráře.“

Navzdory svému stáří a archaičnosti, která dnes bude mladým masturbátorům zvyklým na Miu Khalifu připadat absurdní, je „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ legendární péčko patřící k zásadním kouskům ve svém žánru – a ke klasice je třeba míti respekt. Jako vtipně-lechtivá zábava na večer s přítelkyní poslouží i dnes.

„Tati, ta tvoje nudle nejvíc nabude v mojí dírce.“

Josefine Mutzenbacher - wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

Filmových sérií s Josefinou v hlavní roli bylo hned několik, ale ta s podtitulem „Jak to skutečně bylo…“ („Wie sie wirklich war“) je nejznámější. Snímek „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ se dočkal celkem pěti pokračování, z nichž to poslední vzniklo v roce 1984. Obvykle se ve filmovém koutku snažím z každé série zmapovat všechny díly, ale v tomto případě to asi nemá valného smyslu – přece jenom psát o šesti chlupatých pornech s úchylných dabingem se mi zase nechce, radši si to schovám na úplně jiná stará kultovní péčka. Ne všechny pozdější díly Josefiny navíc znám všechny a ty, co jsem viděl, si pamatuji jen matně. Pro fajnšmekry ovšem zmíním, že třeba ve dvojce natočené stejný rok jako jednička na vás čeká kupříkladu scéna soulože při jízdě na konci. Nutno ovšem upozornit, že Patricia Rhomberg si zahrála pouze v prvním díle a v těch ostatních za ni nastoupily jiné holky. Kdo se do ní ale zamiloval, nemusí zoufat – Patricie toho sice nenatočila moc, ale pár dalších kousků ve svém portfoliu ještě má, stačí jen hledat.


Centhron – Allvater

Centhron - Allvater

Země: Německo
Žánr: EBM / aggrotech
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Scanner

Tracklist:
01. Marschiert, ihr Hunde
02. Skullfucker
03. Raubtier
04. Frontschwein
05. Deutsches Land
06. Sie will
07. For Victory
08. Einherjer
09. Blitzkrieg
10. Allvater
11. De Sade
12. Hetzer
13. Valhall

Hrací doba: 51:19

Odkazy:
web / facebook

Centhron nejsou žádní jemnocitní sráči. Naopak, na EBM poli hudebně patří k těm větším divočákům a jejich produkce je občas tak zběsile taneční, až se s přehledem blíží spíš k aggrotechu. Nicméně – je skutečnost, že se umím pořádně rozkančit, postačující k vytvoření dobré hudby? Dočasně možná ano, ale nebude to trvat napořád, protože opakovaný vtip přestává být vtipný, však to přece všichni známe.

Letošní deska „Allvater“ v jádru není nějak zásadně horší než kterákoliv ze starších nahrávek Centhron. Už od přelomového nářezu „Roter Stern“ z roku 2009 si parta okolo Elmara Schmidta drží takřka totožný zvuk, což ještě nevadilo na následujícím „Dominator“ (2011), ani na dalším „Asgard“ (2013), které zabodovalo díky množství dobře napsaných hitů. Jenže na minulém „Biest“ (2014) už začalo být cítit jisté vyčerpání nastolené receptury. „Allvater“ tento trend zvrátit nedokázalo a trpí tedy podobnými neduhy jako jeho přímý předchůdce.

Jde o to, že jakmile člověk Centhron sleduje delší dobu, kapela jej nyní nemá čím překvapit. A když už se nějaké osvěžení objeví, jde vlastně jen o jednorázový detail, jenž je z obecného hlediska vesměs bezvýznamný. Konkrétně na „Allvater“ se jedná především o skladbu „De Sade“ nacházející se ke konci alba. Zde se objeví vysoký čistý „operní“ ženský vokál, což je, slouží-li mi dobře paměť, v tvorbě Centhron naprostá novinka. Jenže vzhledem k omezenému použití je zcela jasné, že se jedná o jednorázový experimentík použitý pouze pro potřeby jedné určité písně.

Jinak je „Allvater“ plné standardního electro-rachotu, na jaký už jsme od Centhron zvyklí. To znamená nekompromisní rytmickou stránku (v tomto směru skupině značně pomáhá, že její zvuk nestojí pouze na mašinkách, ale že jej vyztužuje i baskytara), charakteristický extrémní vokál (Elmar již tradičně vřeští, jak kdyby mu sám Satan dráždil prostatu) a výrazné synťákové melodie, které jsou však v některých momentech až moc vlezlé. To se týká třeba refrénů úvodního fláku „Marschiert, ihr Hunde“ nebo třetí „Raubtier“ – v obou případech se jedná o zbytečné zjemnění jinak slušně rozjetých válů. Docela otravný mi přijde taktéž ústřední motiv devátého kusu „Blitzkrieg“ – rytmicky to možná šlape, ale když už kapela jako Centhron pojmenuje nějaký svůj song „Blitzkrieg“, očekával trochu větší nátěr než jen jalové znásilňování syntezátoru korunované nezáživným refrénem.

Abych ale nepřeháněl a nedělal z Centhron úplně neschopné píčuse, musím uznat, že pár v cajku tracků se na „Allvater“ taktéž urodilo. Paradoxně navzdory tomu, na co jsem žehral zkraje recenze, jsou nejzábavnější ty nepřekvapivé a úplně přímočaré kusy, kde Němci nad ničím nepřemýšlejí a míchají svůj EBMkový kotlík v tempu přísného diktátu. Věci jako „Skullfucker“, „Frontschwein“, titulní „Allvater“ s pomalejším rozjezdem nebo primitivní patriotická vypalovačka „Deutsches Land“ makají vcelku obstojně a jejich skutečně největším problémem je, že tohle všechno už jsme od Centhron slyšeli mockrát. V poslouchatelnu jsou i pomalejší a/nebo šlapavější písničky „Sie will“, „For Victory“ a „Valhall“ – seřazené nejen dle pořadí, v jakém se na albu vyskytují, ale i dle vzestupně kvality – ačkoliv koule mi ani jedna z nich nijak výraznější netrhá.

Takže jak si tedy „Allvater“ vlastně stojí? Na jednu jsem recenzi začal stížnostmi, abych posléze slušnou řádku písní pochválil nebo přinejmenším vzal na milost. Možná to zní poněkud schizofrenicky, ale ono to vlastně přesně takhle je. „Allvater“ se navzdory pár zbytečně hloupým motivům poslouchá dost dobře a při správně (čti: vysoké) hlasitosti muzika Centhron pořád umí kopat. Jenže – a tím se okruhem vracíme opět na začátek – už se z toho prostě stal kolovrátek. Kdybych na kapelu narazil až nyní a „Allvater“ bylo prvním setkání, nejspíš bych hovořil jinak, ale za stávajícího stavu se stejně vždycky radši vrátím k „Roter Stern“ nebo „Asgard“.


Grausame Töchter, Isiolia

Grausame Töchter, Isiolia

Datum: 27.5.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Grausame Töchter, Isiolia

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Dvakrát Grausame Töchter v Praze a pokaždé musel mít koncert o několik měsíců odložen. Před třemi lety to bylo kvůli operaci hlavní dračice, ale když nakonec Aranea Peel 20. listopadu 2014 v klubu Kotelna v pražské Hostivaři vystrčila na všechny přítomné frndu a pochcala pódium, bylo jasné, že tahle akce je instatní kult. Dobový report jsem tenkrát zakončil prohlášením, že byste neměli váhat, jestli budete mít někdy příležitost tohle vidět, a že ani já váhat nebudu, až se naskytne možnost jí znova – a to si pište, že to tak bylo, že jsem ani na chvíli nedumal, jestli jít podruhé. Posledně se čekání na odročené vystoupení vyplatilo a nepochyboval jsem o tom, že i tentokrát by nemělo být zdržení čtyř měsíců (tentokráte z důvodu nemoci v rodině) něčím, kvůli čemu si Grausame Töchter nechat ujít.

Německé ďáblice už dávno předchází jejich pověst něčeho, co se živě nevidí na každém rohu, a legenda o předchozí erotické rychtě v Hostivaři také udělala své, takže tentokrát byla Nová Chmelnice plná. A dovolím si říct, že Grausame Töchter ji nezklamaly a předvedly to, co chtěli všichni vidět. Byly kozy, obscénní hadry, v nichž by se styděly snad i pornoherečky, spousta lascivních tanečků, zhusta dávkovaná dekadence, opět nechybělo pokřtění pódia močí, ruka v rozkroku, pistol v rozkroku, hrátky s nožem, striptýz, masturbace se strap-on dildem… jednoduše kvalitní intelektuální podívaná ve všech ohledech!

Jedna věc ovšem v porovnání s minulým koncertem přece jenom trochu zklamala. Zatímco minule Grausame Töchter přivezly i cello, hojně využité na tehdy aktuální desce „Glaube Liebe Hoffnung“, a bicí, tentokrát muzika hrála v podstatě všechna z cédečka a živě se vesměs jen zpívalo. Plus tam teda měly i baskytaru a kytaru, ale to spíš pozlátko, protože tam na ně holky šumařily odhadem tak v každém třetím songu a stejně ještě jela druhá linka nástroje z podkladů. To nic moc, abych pravdu řekl, hlavně ty živé bicí tomu kurevsky chyběly, protože muzika díky tomu nekopala takovým způsobem, jak by měla.

Ale z jistého úhlu pohledu možná dobře. Když se totiž výjimečně chopily nějakých nástrojů i dvě doplňující zpěvačky, tak si člověk přál, aby toho radši nechaly a jenom se dál kroutily a sem tam něco vřískly do mikrofonu. V jedné písni si třeba nasadily úchylné klaunské masky a vzaly do rukou bubínky, což bylo dost utrpení, protože jedna jela totálně mimo rytmus a druhá do toho pro jistotu nemlátila vůbec. Nicméně alespoň sama Aranea Peel byla bezchybná a její zpěv je perfektní i živě, navíc k drzé hudbě kapely výborně sedí i její afektované teatrální přehrávání.

Grausame Töchter

Řekl bych to asi tak, že v roce 2014 se víc hrálo, letos to bylo větší divadlo. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, co se na pódiu odehrává, mají oba přístupy Grausame Töchter něco do sebe. Stejně tak musím zdůraznit, že navzdory jmenovaným neduhům jsem se ani minutu nenudil, vystoupení mělo sakra velký tah na bránu a nijak zvlášť jej nepoškodila ani vynucená desetiminutová přestávka po osmi písničkách kvůli technickým problémům (ano – technickým problém jednoho z těch dvou nástrojů, haha). Když se člověk smířil s tím, že hudba je z větší části reprodukovaná, tak zbytek už byly jen detaily, které nebránily tomu si vystoupení užít.

Když už jsem zmínil písničky, asi by se slušelo ztratit pár slov i o nich. Grausame Töchter předvedly celkem dvacet skladeb a pro velký úspěch poté ještě jednou zopakovaly vypalovačku „Ich darf das!“. Kromě toho zaznělo hodně kousků z poslední desky „Vagina dentata“, třeba titulní věc, „Ich liebe meine Vagina“, „Annika ist tot“, „Los, Schlampe, ficken geht immer!“ nebo „Fette Katzen“. Z minulého „Glaube Liebe Hoffnung“ se objevil taktéž titulní flák, „Mensch und Tier“ nebo „Ficken ist ein schlimmes Wort“, jestli mě paměť nešálí.

Veškerá obscénnost Grausame Töchter s sebou ovšem přináší i jistá úskalí, jímž je spousta čumilů – vůbec je nezajímá muzika a přišli se podívat jen na kozy. První řadu obsadilo komando starých fotrů, kteří ani nijak neskrývali, že mají muziku úplně v prdeli, a celý set jen žhavili foťáky a kamery, zoomy na rozkroky a prdelky. Docela to vypadalo, jako kdyby dorazili jen proto, aby si pořídili kvalitní matroš a druhý den měli u čeho honit. Hele, já se taky rád podívám na holky, co se nestydí, ukážou cecky a do rytmu zběsilé elektroniky si honí gumový klacek, proč ne, ale i kdyby se tam kroutily jen oblečené, bavilo mě to pořád. Prostě mi připadá, že hudba Grausame Töchter je natolik dobrá a zajímavá, že si takovýhle povrchní přístup nezaslouží. Ani náhodou nejsem nějaký moralista, a jak už jsem řekl, taky se mi to s těma kozama líbí víc, ale tohle zběsilé natáčení některých jedinců bylo jednoduše trapné. Naopak respekt si zaslouží Diskopíča, někdejší ozdoba koncertů Vanessy, která se ukázala v publiku a držela basu s kapelou – taky ukázala svoje boule pod tričkem.

Nedokážu říct, jestli byl lepší tenhle nebo tři roky starý set. Oba měly mnoho společného, a přesto byly docela jiný a každý svůj. Z hudebního hlediska spíš lepší minule, z vizuálního měl o kousek navrch asi ten letošní. Rozhodně se mi to ale líbilo i tentokrát a příště jdu rozhodně znovu.

Grausame Töchter

Na úplný závěr ještě pár slov k předskokance. Této role se ujal domácí jednočlenný dámský projekt Isiolia, pro nějž to bylo první živé vystoupení vůbec. Slečna byla hezká, ale i s přivřenýma očima mě její nesmělý setík nijak zvlášť nebavil. Některé skladby byly vcelku fajn, jiné mi připadaly příliš monotematické (což v překladu znamená přílišné omílání jednoho motivu). Jako celek se mi to zdálo zbytečně dlouhé, ve druhé polovině už jsem se fest nudil a vůbec mi nevadilo, když holčina pódium konečně opustila.


Cranial – Dark Towers / Bright Lights

Cranial - Dark Towers / Bright Lights

Země: Německo
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Moment of Collapse Records

Tracklist:
01. Dark
02. Towers
03. Bright
04. Lights

Hrací doba: 44:46

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Hodně, hodně hutně a hodně, hodně intenzivně – toť krédo, s nímž němečtí Cranial vstoupili na metalovou scénu a které praktikovali již na svém pilotním EP „Dead Ends“ z roku 2015. To navzdory debutujícímu statusu nebylo vůbec špatné a ve 22 minutách rozdělených do dvou skladeb nabídlo velmi slušný sludgový nátěr s post-metalovými vlivy.

Dle obdobného receptu bavorská čtveřice pokračuje i na své dlouhohrající prvotině „Dark Towers / Bright Lights“, jisté rozdíly jsou přesto patrné. Řekl bych, že deska ještě víc sází na tuhou kytarovou stěnu, na jejíž oltář padla větší rozmanitost. Vzpomínám si, že na „Dead Ends“ těch zvolnění bylo poměrně dost; na „Dark Towers / Bright Lights“ je jich pocitově méně a nahrávka působí víc jako nezbořitelný monolit – ne nepodobný tomu z obalu alba.

Netvrdím však, že Cranial zcela rezignovali na jakákoliv ozvláštnění, samozřejmě se tu a tam objeví a třeba to ve třetí minutě „Bright“ je výborné. Zároveň je tento stav trochu kompenzován tím, že se mezi riffující hradbou proplétá i víc kytarových melodií, jako kdyby už nyní Němci nepotřebovali zvolnit, aby mohli předvést nějakou kytarovou atmošku, a spíš tyto choutky smysluplněji zapustili do sludgového základu. Nakonec proč ne, cesta je to dobrá, ale jednu zásadní nevýhodu má – ruku v ruce se sevřeností a monolitičností jde i jistá jednotvárnost. „Dark Towers / Bright Lights“ má sice celkovou fazónu a vlastně zní velice dobře, nicméně songwriting není až výrazný, aby se od sebe daly jednotlivé písně snadno rozlišit.

Když už jsme narazili na téma skladeb, asi by stálo za zmínku, že se s tím Cranial opět nijak nemažou a se stopáží si velkou hlavu nedělají – jsou zde čtyři stopy a každá z nich si bezpečně poradila s hranicí deseti minut. Což ostatně také přispívá k určité neodlišitelnosti. Svým způsobem tedy album vyznívá jako jedna dlouhá kompozice a jisté rozdíly a charakteristické aspekty každé jednotlivé písně vyplují na povrch až po nadstandardní dávce poslechů. A až v tomhle momentě se ukáže, že třeba druhá „Towers“ nahrávku mírně brzdí a svým třem kolegyním bohužel nestačí­… anebo je to jen dáno tím, že se ze všech čtyř nejrychleji oposlouchala? Možné to je, ale nakonec nejde o nějaké zásadní mystérium, protože výsledek zůstává tak či onak stejný. K trojici „Dark“, „Bright“ a „Lights“ ovšem větších výtek nemám. Možná, že jisté pasáže v „Lights“ by mohly být dotaženější, ale stále se jedná o dobré poslouchání.

Cranial

Mimochodem, všimli jste si, že názvy jednotlivých skladeb dávají dohromady jméno desky? Anebo možná naopak – každá píseň se jmenuje po jednom slovu z názvu alba. Těžko říct. Každopádně mi to přijde zajímavé, podobné hrátky se jmény písniček mě vždycky bavily.

Jaký je tedy finální verdikt? Asi je z dosavadního textu jasné, že „Dark Towers / Bright Lights“ není vůbec špatné. Samozřejmě se tu nebavíme o nějakém výjimečném či snad geniálním albu, ale dobré to určitě je. Cením si toho, že se Cranial snaží na sludge nahlížet poněkud sofistikovanějším způsobem a mají zájem o tvorbu atmosféry, na rozdíl od spousty jiných skupin žánru jim nejde jen o to drhnout sludge kurevsky od podlahy, se šňůrami na prádlo namísto kytarových strun. Výsledkem je povedená, sympatická a zcela jistě nadprůměrná deska, která není bezduchá a má něco do sebe. Nelze tvrdit, že byste měli zásadní mezery ve vzdělání, pokud ji minete, ale jestli se do poslechu pustíte, o ztracený čas myslím nepůjde.


Northmen: A Viking Saga (2014)

Bojovníci severu: Sága Vikingů

Země: Švýcarsko / Německo / Jihoafrická republika
Žánr: dobrodružný

Český název: Bojovníci severu: Sága Vikingů

Rok vydání: 2014
Režie: Claudio Fäh
Hrají: Tom Hopper, Ryan Kwanten, Ken Duken, Charlie Murphy, Ed Skrein, Anatole Taubman

Hrací doba: 97 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

„Bojovníci severu: Sága Vikingů“ je na první pohled docela ambiciózní (z větší části) evropská koprodukce. Na tom filmu je vidět, že do něj někdo nalil dost prachů, výprava je opravdu dobrá, celé prostředí, kde se snímek odehrává, vypadá suprově, je to plné dlouhých epických záběrů na krásnou přírodu. V tomhle ohledu lze „Bojovníkům severu“ vytýkat máloco. O to víc ale zamrzí, že to stejnak není dobrý film, a to z jednoduchého důvodu – jaksi zapomněl, že propracovaný vizuální kabátek nemůže utáhnout vše. Oč celá záležitost vypadá na pohled dobře, o to prázdnější je co do obsahové stránky. A zas natolik omračující ten vizuál také není, aby šlo odpustit, že je to v jádru tak hloupoučké.

Příběh je asi takový, že parta Vikingů zdrhá ze své domoviny a ztroskotá na březích Skotska. Tady jak slepí k houslím přijdou k dceři místního krále (ta je zavřená v krabici na kraji útesu, kde široko daleko nic není, a zjevně čeká, až někdo náhodou půjde kolem, sejme její doprovod a vezme ji jako rukojmí… to dává smysl, ne?), kterou tedy zajmou a plánují si její pomocí vyplatit svou svobodu. Skotský king ovšem nemá příliš v lásce, když mu někdo unáší jeho dceru, takže si pro ni expresně pošle svou smečku námezdních žoldáků z Transylvánie. Takže ano, film je vlastně o tom, jak Rumuni nahánějí Vikingy ve Skotsku. A natáčelo se to v JAR a Německu.

Ani se nezmiňuji o tom, že si navzájem všichni v pohodě rozumí, a byť si začátek chvíli hraje, že princezna a Vikingové mluví jiným jazykem, za pár minut frajerka najednou začne blekotat stejně jako seveřané. Bez jakéhokoliv vysvětlení, jen tak. S Rumuny si taky každý rozumí v poho. To už bylo uvěřitelnější, když Banderas ve filmu „Vikingové“ severský jazyk po nějaké době odposlouchal.

Problém je v tom, že v příběhu je nasekána hromada totálních nelogičností, z nichž jazyková bariéra ještě nenasere tolik jako třeba náhlé oživení postavy, jež spadla z desítky metrů vysokého srázu, nebo tradičně skoro nesmrtelný záporák, který sice může být domlácený jak pes, mít probodnutý krk a může se utopit v bažině, ale stejně z toho močálu ještě jednou vyskočí. Haha, no nic. Vrství se jedno klišé za druhým, role jsou také jasně dané a postavy zcela černobílé. Transylvánští vlci jsou arci-svině, chovají se jako svině a máte je svinsky nenávidět. Naopak Vikingové jsou správní chlapáci a klaďasové, morálně na výši a s vytříbeným smyslem pro čest. Klidně se spojí s křesťanským mnichem, který jen tak mimochodem s holí předvádí těžké kung-fu, a taktizují víc jak já při smažení Age of Empires. Jestli jste si někdy Vikingy představovali jako severské drsňáky, kteří se s ničím nesrali a do Británie jezdili vykuchat a/nebo znásilnit všechno, co jim přišlo pod meč nebo sekeru (nebo penis), tak se můžete zase uklidnit, tady jsou to většinou spíš trochu fousatí Mirkové Dušínové. Pohled filmu je dost zkreslený a romantický. Ve všech ohledech.

Což o to, s tím by se dalo žít, kdyby šlo o adrenalinovou akční rádoby historickou jízdu, třeba jako nedávno recenzované „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“, ale takoví „Bojovníci severu: Sága Vikingů“ nejsou. Pokud by v tom byl nějaký nadhled, pokud by na vás film občas šibalsky mrknul stylem „hej, já vím, že jsem hovadina, ale neber mě vážně, je to jen zábava, tak nic neřeš a bav se“, tak prosím. Ale když ono se to celé bere tak strašně vážně, až je to místy ukrutně směšné. Každý dialog se snaží být hluboký jak díra do prdele (herce v gay pornu), do toho navíc hromada patosu… sorry, ale tohle fakt neberu.

Bojovníci severu: Sága Vikingů

Fanoušky mainstreamového metalu může potěšit, že se tu mihne Johan HeggAmon Amarth; odpůrce mainstreamového metalu zas může potěšit, že taky hodně rychle chcípne hned v první bitce (kdyby zpíval v lepší kapele, tak by určitě vydržel aspoň do druhé bitvy, haha), ale to je asi tak nejzajímavější věc, jakou „Bojovníci severu: Sága Vikingů“ nabízejí. Třeba hlavní klaďas je strašný cucák, jemuž Vikinga prostě věřit nejde, a hlavní záporák je taky cucák, i když třeba v „Deadpoolovi“ mě tenhle herec sral ještě víc. Alespoň že ta skotská princezna je pěkná.

U snímků jako tenhle si vždycky říkám, jaké má být vlastně cílové publikum. Pro děti je to málo pohádkové a moc krvavé, pro dospělého zas moc tupé a předvídatelné. Koukat se na to můžou leda tak náctiletí samozvaní pohani, jejichž představa Vikingů je stejně romanticky zkreslená, jak ji předkládá i tento film. Na závěr už tomu chybělo jen to, aby se kápo Vikingů a skotská princezna vykousli, aby byl dojem fousaté telenovely s meči kompletní, takže asi tak. Nestojí ani za jedno podívání.

Bojovníci severu: Sága Vikingů


Goath – Luciferian Goath Ritual

Goath - Luciferian Goath Ritual

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 17.3.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. All Became Nothing
02. Blasphemous Supremacy
03. Retaliation
04. Solitudinem
05. Into Nihil
06. Necromantic Ways
07. Resurrection of the Light Bearer
08. The Hunt, the Instinct
09. Enter the Temple
10. Under Death’s Shadow

Hrací doba: 40:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Německá smečka Goath byla založena na sklonku roku 2015 a v květnu 2016 se trojice z Norimberku prezentovala prvním bezejmenným demosnímkem. Nás dnes ale bude zajímat čerstvý dlouhohrající debut s roztomilým názvem „Luciferian Goath Ritual“.

Přestože se jedná o debutovou desku, při pohledu na fotky je zřejmé, že v Goath nepůsobí žádní náctiletí píčusové, nýbrž fotři, kteří všechny ty nábojové pásy, pyramidy a kožené vesty nosí už nějaký ten pátek. Z dřívějších působišť tria Muerte / Goathammer / Serrator mi je trochu povědomé pouze jméno Total Hate, kde působili první a třetí (ten jen v koncertní sestavě) jmenovaný, nicméně po hudební stránce kapelu podrobněji neznám. Co mě tedy tím pádem mohlo nalákat k poslechu „Luciferian Goath Ritual“? Je to docela jednoduché. Zaprvé mě zaujala obálka, protože se jedná o zábavný satanic-metal-shit výjev ztvárněný poměrně zajímavým způsobem. Zadruhé je to skutečnost, že se pod vydání „Luciferian Goath Ritual“ podepsali Ván Records, jejichž přítomnost bývá zárukou kvality.

Goath v základě hoblují black / death metal agresivnějšího ražení, ale tvrdit, že je „Luciferian Goath Ritual“ prachsprostou rubanicí bez snahy (či schopnosti?) o ozvláštnění, by bylo poměrně nefér. A to říkám i s vědomím, že právě v těch bestiálnějších pasážích jsou si Goath nejjistější a právě zde má jejich produkce největší koule, díky čemuž je jenom dobře, že právě tahle poloha na fošně převládá. Důkazem kvality budiž hned otvírák „All Became Nothing“, v němž se na posluchače po minutovém intru vyvalí nasraná sypanice, jíž neschází příjemně fanatický zápal. Je znát, že tihle Němčouři mají metalové zlo v krvi a žánru evidentně fandí dost dlouho a dost zodpovědně. Jistě, fanouškovská oddanost stylu obecně vzato ještě není licencí nebo dokonce zárukou pro kvalitní hudebnictví, ale zrovna u Goath člověk necítí potřebu kapele mlátit o hlavu, že mělo zůstat jen u poslechu metalu a soukromého hrození.

„Luciferian Goath Ritual“ je propagováno hláškou o inspiraci ranými 90. lety. Nejsem si jist, jestli bych to specifikoval až takhle přesně, ale určitě mohu potvrdit, že láska k žánru tu cítit je. A zároveň je pravda, že se nebavíme o inspiraci v nějakých teplých chcánkách vhodných akorát tak pro holky nebo na pódia Masters of Cock, ale o Metalu – špinavém a nasraném takovým způsobem, až se z toho vaše postarší sousedka pokřižuje, až tu muziku doma vohulíte nahlas jako čuně. Na druhou stranu, nese to s sebou i jistá úskalí. Rozhodně beru, že „Luciferian Goath Ritual“ ve svých útrobách mnohdy skrývá i riffy nasáklé thrash metalem či dokonce staroškolským heavy metalem, proti tomu vůbec nic. Už je ale trochu horší, že některé postupy a riffy budou člověku dost povědomé. Jinými slovy řečeno, Goath nic nevymýšlejí, Goath se povětšinou pouze inspirují – a je to znát.

Goath

Netvrdím, že tak dělají nezábavně, ale myslím, že padnout by to tu mělo. Jednoduše jsem chtěl říct, že každá mince má dvě strany a ortodoxní metalovost může mít i jisté mouchy. Ve finále je ale na vás, jak se poperete třeba s nepřiznanou poctou Mayhem„Necromantic Ways“, vyhrávkami ve stylu Iron Maiden ve finální „Under Death’s Shadow“ (i když zrovna v tomhle songu je toho ještě víc) a dalšími podobnými vtípky. Jste-li schopni a ochotni to brát jako spiklenecké pomrkávání na posluchače, pak není nad čím váhat – „Luciferian Goath Ritual“ se vám líbit bude.

Za sebe mohu říct, že mě album docela bavilo, především zpočátku. Postupem času jeho síla začne vyprchávat, ale na desítku výživných poslechů to vydá docela s přehledem. Je to málo? Odpovězte si sami. Na mě Goath učinili solidní dojem, a byť se k „Luciferian Goath Ritual“ příliš vracet nebudu (jestli vůbec), budoucí tvorbu si pustím rád.


Streams of Blood – Allgegenwärtig

Streams of Blood - Allgegenwärtig

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.2.2017
Label: Folter Records

Tracklist:
01. Stella Nova (Collapse)
02. Corrosion
03. Detox
04. Open Your Third Eye
05. Fusion
06. Man Owes Nature Only Death (Conduct)
07. Regeneration
08. Transformation

Hrací doba: 45:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Se Streams of Blood jsem se prvně setkal na předchozím albu „Ultimate Destination“ starém čtyři roky. Německá smečka na něm nepředváděla nic světoborného, ale ani nic hrozného. Vzpomínám, že na základě úsměvné vizuální stránky (ta se jen tak mimochodem s aktuálním počinem naštěstí trochu zlepšila) jsem čekal píčovinu jak mraky, ale po hudební stránce se z toho vyklubal nikterak objevný, přesto poctivý a vlastně poměrně sympatický black metal.

Od té doby již nějaký ten měsíc a dokonce i nějaký ten rok uběhl. Během této doby se mi Streams of Blood ztratili z dohledu. Ani není divu, jelikož co do vydávaných počinů Němci příliš aktivní nebyli – pouze v roce 2014 nabídli splitko s krajany Chant of Blasphemy, kteréžto jsem měl mocně na párku, a pak až do letošní novinky „Allgegenwärtig“ nic.

Nebudu vás lakovat, v mezičase jsem se k „Ultimate Destination“ nevracel, zas až tak velký dojem na mne Streams of Blood neudělali. Vlastně jsem to album od napsání dobové recenze neslyšel snad ani jednou a popravdě řečeno, dneska už byste ze mě marně lámali, jak přesně ona nahrávka zněla. Jméno skupiny mi ovšem v paměti utkvělo stejně jako vzpomínky, že šlo o poměrně příjemnou žánrovku. To možná nevyznívá úplně přesvědčivě, ale v reálu to postačilo, abych necítil nutnost se aktuálnímu studiovému záseku (celkově třetímu dlouhohrajícímu) „Allgegenwärtig“ vyhnout velkým obloukem. Netvrdím, že jsem se nějak výrazně těšil, má očekávání se pohybovala někdy mezi neutrálním postojem a mírně plusovými hodnotami. A aniž bych se chtěl vychloubat, výsledku to vesměs odpovídá.

Občas se mi stává, že si při úvodním vzpomínání na minulý počin vyplýtvám formulace, jaké by šlo nakrásně použít i pro novou desku. „Allgegenwärtig“ je přesně tento případ. Mohl bych totiž s přehledem zopakovat, že novinka je podobně jako „Ultimate Destination“ poctivá žánrovka, která posluchači nepředá nic, co by přesahovalo rámec pouhého akustického prožitku a vydávalo se do abstraktních sfér čehosi hlubšího, ale jakožto důstojný zástupce druhé ligy (takové pojmenování není nutno chápat automaticky pejorativně) nedělá ostudu ani svým autorům, ani černému kovu obecně.

„Allgegenwärtig“ táhne kupředu především kytarová práce. Rytmika sice neuráží, ale také nepředvádí nic, co by vysloveně stálo za řeč a vypíchnutí. Podobně zastřený vokál k vyznění alba vcelku sedne, ale o nějaký uhrančivý přednes se nejedná. Co se však riffů nebo různých vyhrávek a melodií týká, zde Streams of Blood dokážou přijít s dobrými motivy. Jako důkaz mohou mimo jiné posloužit určitě momenty ve skladbách jako „Detox“, „Open Your Third Eye“ (ta se zpočátku tváří jako standardní neobjevná sypanice, ale následná zpomalení v průběhu píseně jsou povedená) nebo „Regeneration“.

Streams of Blood

Vzato kolem a kolem se tu nenachází píseň, jejíž přítomnost by mě vyloženě dráždila a chtěl bych ji vyhodit. Nicméně nemohu popřít, že třeba „Fusion“ poněkud zaostává a že se napříč deskou nechají nalézt i pasáže zavánějící obyčejností, a to i ve výše jmenovaných kompozicích. Na druhou stranu, kdo se dokáže takovýmto neduhům plně vyhnout? Snad jedině ti nejlepší, mezi něž Streams of Blood přece jenom nepatří. Což ale nutně nemusí znamenat a také neznamená, že by bylo „Allgegenwärtig“ špatné. Ne vždy musí lít jak z konve, občas stačí, že jen kape.

Tak jak to tedy je – poslechnout, či neposlechnout? „Allgegenwärtig“ určitě není nic, co byste vysloveně měli nebo snad dokonce museli slyšet. Pokud tomu svou pozornost věnovat nebudete, nepřijdete o nic zásadního. Na druhou stranu, ztráta času to také není, a jestli se donekonečna sháníte po nových a nových jménech, která vám poskytnou (alespoň) solidní chladný black metal, Streams of Blood mohou posloužit. „Allgegenwärtig“ se poslouchá dobře, a ačkoliv nezastírám, že na dlouhodobý vztah a pravidelné dýchánky to nevidím, mírně nadprůměrnou úroveň to má a fandy žánru na chvíli potěšit může.

Streams of Blood


Todesstoß – Ebne Graun

Todesstoß - Ebne Graun

Země: Německo
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 3.2.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Ebne Graun

Hrací doba: 46:22

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Todesstoß je jméno, okolo něhož jsem už delší dobu kroužil a výhledově jsem vždy plánoval se na jeho hudbu postupně podívat. Až doposud se tak ale nestalo, ačkoliv mi cosi říkalo, že tohle by mohla být záležitost přesně pro mě. Lákadlem byl zejména příslib netradičního a avantgardního přístupu k black metalu, který doplňoval i dobrý dojem z velmi zajímavých obálek (to nesměřuji ani tak k aktuálnímu „Ebne Graun“ nebo k předchozímu „Hirngemeer“, jako spíš k surrealistickým výjevům na nahrávkách jako „Unverweslich“, „Todesstoß“ či „Würmer zu weinen“).

No, asi už tušíte, k čemu má tohle směřovat. Až donedávna tomu okolnosti ještě nechtěly (což chápejte jako eufemismus pro sdělení, že jsem brutálně líné hovado a sral jsem na to), ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, a pomyslné ucho se utrhlo nyní s „Ebne Graun“. Tak pojďme na věc.

Hned na začátek musím říct, že „Ebne Graun“ svým způsobem skutečně je dost zvláštní deska. A tím určitě nemám na mysli holý fakt, že se zde nachází jediná píseň, jejíž délka přesahuje třičtvrtěhodinku. Samozřejmě, že i tohle je asi do jisté míry zajímavé, ale ta zvláštnost pořád pramení především z hudební stránky. Kolem nahrávky se prostírá opar dekadence plynoucí z opilých, líně se převalujících kytarových linek. Ty mnohdy působí skoro až ledabyle či dokonce „amatérsky“, ale něco v sobě mají a nelze je setřást. Za své ostatně mluví i to, že mnohé motivy se v průběhu kompozice třeba i několikrát rozplynou a posléze zase vrátí, ale nuda se nedostavuje. Ani s takhle vysokou délkou jedné (a jediné) stopy ne.

Tím ovšem arzenál „Ebne Graun“ nekončí. Ztrápený vokál blížící se na dohled depresivnímu black metalu ještě není něco, co by vás výrazněji zarazilo, ale pasáže, které se dotýkají například psychedelického rocku nebo folku, už jsou jiné kafe, o nemalém počtu dalších motivů, co se tu a tam jen na chvíli mihnou, ani nemluvě. Celé je to sympaticky šibnuté a vyšinuté, což myslím jako pochvalu. Je vidět, že Martin Lang, jenž za Todesstoß stojí jakožto hlavní persóna a mozek, není svázán standardními provařenými žánrovými postupy. Což samozřejmě také myslím jako pochvalu.

Nakonec ani netrvá příliš dlouho, aby člověku došlo, že „Ebne Graun“ určitou zajímavost prostě upřít nelze – k tomu dojde již při úvodních posleších. Pak ale nastává období jakési nejistoty, kdy se člověk nemůže rozhodnout, co je „Ebne Graun“ vlastně zač a jak se k němu postavit. Místy ta kytara zní opravdu divně a lacině, na jednu stranu i díky lehce zašpiněnému zvuku, jenž to ale na druhou stranu i tahá nahoru. Jenže poslech baví, a tak jsem ono kruciální rozhodnutí, jestli se mi to teda vlastně líbí nebo nelíbí, vždycky odložil zase na příště. A to až do doby, dokud si mě nahrávka přece jenom nedokázala podmanit.

Todesstoss

Vycítit zajímavost je lehké, „Ebne Graun“ první drápky zasekne velmi rychle, ale na plné docenění si album prostě žádá čas. Máte-li ho a dojde-li k naladění na stejnou vlnovou délku, na níž Todesstoß vysílá, pak se jedná o parádní záležitost. Nikoliv geniální a fenomenální, rozhodně však poutavou a ne úplně tradiční. Cosi tam pod povrchem tiše dřímá a navozuje posluchači pocit nervozity, jehož se nejde zbavit a díky němuž deska „žije“ i dlouho poté, co se počet společných dostaveníček vyšplhá na dvouciferné hodnoty. A to není málo. To vůbec není málo.

První setkání s Todesstoß tedy dopadlo hodně dobře. Nebyl to takový ten případ, kdy vás to chytne hned, ale to lze z jistého úhlu pohledu považovat za další plus. Vždyť někdy je cílem sama cesta. Každopádně, Todesstoß mě má, budu se těšit na průzkum minulosti.


Venenum – Trance of Death

Venenum – Trance of Death

Země: Německo
Žánr: death metal
Datum vydání: 17.3.2016
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Entrance
02. Merging Nebular Drapes
03. The Nature of the Ground
04. Cold Threat
05. Trance of Death Part I – Reflections
06. Trance of Death Part II – Metanoia Journey
07. Trance of Death Part III – There Are Other Worlds…

Hrací doba: 50:31

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Stejnojmenné EP německých Venenum bylo v době svého vydání (2011) jistým zjevením. Ne že by snad tehdejší scéna trpěla nedostatkem výrazných mladých deathmetalových smeček, ale tahle placka byla vážně něco extra. Kvalitní kompozice klidně snesly srovnání i s velmistry atmosférického metalu smrti a večerů, kdy jsem kvůli „Bewitched Craft“ nebo „Lunar Tombfields“ doslova chcípal na přemíru niterního chladu, bylo mnoho. Čekání na nový materiál bylo dlouhé, i když ne úplně nesnesitelné. Pánové hráli živě tak akorát, dvakrát jsme je mohli vidět i v ČR a bylo takovým veřejným tajemstvím, že kapela velice pozvolna dělá na nové hudbě. Před pár roky se na YouTube dokonce na chvíli objevil i živý záznam jedné výborné nové skladby, která plamen očekávání rozdmýchala opravdu mocně.

Mohl jsem se snažit, jak jsem chtěl, aby ono očekávání nebylo až příliš vysoké, ale co naplat, info, že je vydání „Trance of Death“ takřka za dveřmi, potěšilo. Hodně. A brzy příchozí promo ještě víc. „Listen in darkness at maximum volume,“ říkal jsem si, takže bylo nezbytné si nachystat správné prostředí. Vyčkal jsem, půšťal a nic moc. Ok, kdybych zahodil každou desku jen proto, že mě nebavil první poslech, tak neznám spoustu skvostů a pouze držkuju, že nový metal stojí za hovno. Následovaly další poslechy, se kterými rostl a měnil se i samotný dojem, ale…

Halt! Tohle by snad mohla být i recenze, nebo alespoň představení desky a nikoliv jen deníček přespříliš vášnivého posluchače-fanouška. Takže pro pořádek: „Trance of Death“ nabízí sedm skladeb. Smyčce a jednoduchý klavír poutavého intra „Entrance“ navozují až jímavý pocit a pozorní posluchači posléze zjistí, že onen melodický motiv se znovu objevuje v závěru desky. Ale ponurá krása netrvá věčně a hrozivý klid protne nemilosrdný deathový sekec. Venenum se minimálně v první půlce desky drží death metalu, který je ve své podstatě starý. Nechybí chladná atmosféra a je evidentní, že za kompozicemi je nezbytná dávka úvah a zápalu. Pokud se vám líbila vypuštěná „Cold Threat“, tak není třeba pochybovat, že by skladby předtím zklamaly. Osobně ji považuji za nejslabší kousek alba!

Na druhou stranu ale začnou být evidentnější i jiné tendence. Venenum podobně jako Tribulation, Morbus Chron, Reveal (a další), zřejmě pod vlivem posedlosti starším rockem a metalem, se taktéž rozhodli vykročit mimo rámec „pouhého“ death metalu. A zde vnímám první problém novinky. Venenum nepovažuji v tomhle ohledu ani za dostatečně progresivní ani za přesvědčivě oldschool, natož abych zde slyšel něco opravdu výrazně svojského. Zvláště srovnám-li třeba s druhou deskou Tribulation, jimž se něco takového povedlo s pozoruhodnou lehkostí. A nebo s nedávno recenzovanými Reveal, kteří se aspoň vydali cestou sociopatického hulvátství. Je fakt těžké se zbavit pocitu, že atmosférický death metal bez pičovinek kolem jim šel prostě lépe, i když některé zdejší aspekty starých dobrých Mayhem & Watain Venenum docela sluší. Ne, že by snad debutové EP neoplývalo určitými „cizorodými“ vlivy, ale na „Trance of Death“ jsou evidentní. Ale za mě osobně. Být celé album jako jeho první polovina, tak hovořím jen o zklamání, bez ohledu na jeho nepopiratelné kvality. Songy odsýpají, některé pasáže uvíznou v paměti, vše je nadstandardní, ale takových kapel je dnes docela dost (otázkou k zamyšlení by jistě bylo, kde se v současnosti nachází laťka průměru).

I z pouhého tracklistu je celkem jasné, že prim by mohla hrát závěrečná trilogie skladeb „Trance of Death“. „Reflections“ ještě navazuje na surovost první půlky, ale osobně ve zdejších aranžích a sólech cítím už trochu jinou, větší procítěnost. Snad proto, že se opravdu chystá půda pro vrchol alba. „Metanoia Journey“, věrná svému názvu, představuje ryze rockovou tvář kapely. Tvář nikterak ultimátně omračující, ale dostatečně poutavou. A onen klimax setrvá až někdy do půlky písně závěrečné, kdy se Venenum konečně dle mého alespoň přiblíží majestátu své eponymní prvotiny. Avšak něco se zlomí, kouzlo odvane a závěr, který měl být skutečným vrcholem, pouze skomírá; Docela neslavně… Proč? To nevím. Ona melodie je v intru zpracována nádherně, ale v kytarovém provedení prostě nefunguje. Doprovodné elektronické ruchy považuji nejen v této konečné pasáži za poměrně zbytečné.

…ale ne tak, jak jsem doufal. Takže i přes velkou snahu se do hudby nějak vcítit, například skrze úplné odevzdání, se vkradla myšlenka, že Venenum mé přání nesplní. Dokonce i ta skladba, kterou jsem zmiňoval na konci prvního odstavce se zde nenachází. Že by snad odchod dřívějšího kytaristy H.L. tvůrčí schopnosti kapely poznamenal až natolik? Je to možné. Blíží se konec textu a mně je jasné, že „Trance of Death“ odložím na neurčito, jako spoustu jiných desek, které mohou být objektivně kvalitní jak chcou, ale to nejdůležitější jim nakonec schází. A pokaždé, když jsem si vyčítal, zda vlivem přehnaných očekávání nepohlížím na „Trance of Death“ až příliš přísně, stačilo si pustit EP.

Venenum

Závěrem. Rozhodně nemohu tvrdit, že by „Trance of Death“ nebyla nadstandardní záležitost a v klasickém hodnocení by známka menší sedmi z deseti byla urážkou snahy kapely. Ale první EP jasně ukázalo, že je formace schopná stvořit Death Metal přesahující rámec pouhé hudby. A nakonec se vydali cestou jakési progrese, ve snaze skloubit staré s dnešním a snad takto objevit něco nového. Nemám pocit, že by v tomhle ohledu byli opravdu úspěšní. Ale třeba to budete cítit jinak.