Archiv štítku: DEU

Německo

Venenum – Trance of Death

Venenum – Trance of Death

Země: Německo
Žánr: death metal
Datum vydání: 17.3.2016
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Entrance
02. Merging Nebular Drapes
03. The Nature of the Ground
04. Cold Threat
05. Trance of Death Part I – Reflections
06. Trance of Death Part II – Metanoia Journey
07. Trance of Death Part III – There Are Other Worlds…

Hrací doba: 50:31

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Stejnojmenné EP německých Venenum bylo v době svého vydání (2011) jistým zjevením. Ne že by snad tehdejší scéna trpěla nedostatkem výrazných mladých deathmetalových smeček, ale tahle placka byla vážně něco extra. Kvalitní kompozice klidně snesly srovnání i s velmistry atmosférického metalu smrti a večerů, kdy jsem kvůli „Bewitched Craft“ nebo „Lunar Tombfields“ doslova chcípal na přemíru niterního chladu, bylo mnoho. Čekání na nový materiál bylo dlouhé, i když ne úplně nesnesitelné. Pánové hráli živě tak akorát, dvakrát jsme je mohli vidět i v ČR a bylo takovým veřejným tajemstvím, že kapela velice pozvolna dělá na nové hudbě. Před pár roky se na YouTube dokonce na chvíli objevil i živý záznam jedné výborné nové skladby, která plamen očekávání rozdmýchala opravdu mocně.

Mohl jsem se snažit, jak jsem chtěl, aby ono očekávání nebylo až příliš vysoké, ale co naplat, info, že je vydání „Trance of Death“ takřka za dveřmi, potěšilo. Hodně. A brzy příchozí promo ještě víc. „Listen in darkness at maximum volume,“ říkal jsem si, takže bylo nezbytné si nachystat správné prostředí. Vyčkal jsem, půšťal a nic moc. Ok, kdybych zahodil každou desku jen proto, že mě nebavil první poslech, tak neznám spoustu skvostů a pouze držkuju, že nový metal stojí za hovno. Následovaly další poslechy, se kterými rostl a měnil se i samotný dojem, ale…

Halt! Tohle by snad mohla být i recenze, nebo alespoň představení desky a nikoliv jen deníček přespříliš vášnivého posluchače-fanouška. Takže pro pořádek: „Trance of Death“ nabízí sedm skladeb. Smyčce a jednoduchý klavír poutavého intra „Entrance“ navozují až jímavý pocit a pozorní posluchači posléze zjistí, že onen melodický motiv se znovu objevuje v závěru desky. Ale ponurá krása netrvá věčně a hrozivý klid protne nemilosrdný deathový sekec. Venenum se minimálně v první půlce desky drží death metalu, který je ve své podstatě starý. Nechybí chladná atmosféra a je evidentní, že za kompozicemi je nezbytná dávka úvah a zápalu. Pokud se vám líbila vypuštěná „Cold Threat“, tak není třeba pochybovat, že by skladby předtím zklamaly. Osobně ji považuji za nejslabší kousek alba!

Na druhou stranu ale začnou být evidentnější i jiné tendence. Venenum podobně jako Tribulation, Morbus Chron, Reveal (a další), zřejmě pod vlivem posedlosti starším rockem a metalem, se taktéž rozhodli vykročit mimo rámec „pouhého“ death metalu. A zde vnímám první problém novinky. Venenum nepovažuji v tomhle ohledu ani za dostatečně progresivní ani za přesvědčivě oldschool, natož abych zde slyšel něco opravdu výrazně svojského. Zvláště srovnám-li třeba s druhou deskou Tribulation, jimž se něco takového povedlo s pozoruhodnou lehkostí. A nebo s nedávno recenzovanými Reveal, kteří se aspoň vydali cestou sociopatického hulvátství. Je fakt těžké se zbavit pocitu, že atmosférický death metal bez pičovinek kolem jim šel prostě lépe, i když některé zdejší aspekty starých dobrých Mayhem & Watain Venenum docela sluší. Ne, že by snad debutové EP neoplývalo určitými „cizorodými“ vlivy, ale na „Trance of Death“ jsou evidentní. Ale za mě osobně. Být celé album jako jeho první polovina, tak hovořím jen o zklamání, bez ohledu na jeho nepopiratelné kvality. Songy odsýpají, některé pasáže uvíznou v paměti, vše je nadstandardní, ale takových kapel je dnes docela dost (otázkou k zamyšlení by jistě bylo, kde se v současnosti nachází laťka průměru).

I z pouhého tracklistu je celkem jasné, že prim by mohla hrát závěrečná trilogie skladeb „Trance of Death“. „Reflections“ ještě navazuje na surovost první půlky, ale osobně ve zdejších aranžích a sólech cítím už trochu jinou, větší procítěnost. Snad proto, že se opravdu chystá půda pro vrchol alba. „Metanoia Journey“, věrná svému názvu, představuje ryze rockovou tvář kapely. Tvář nikterak ultimátně omračující, ale dostatečně poutavou. A onen klimax setrvá až někdy do půlky písně závěrečné, kdy se Venenum konečně dle mého alespoň přiblíží majestátu své eponymní prvotiny. Avšak něco se zlomí, kouzlo odvane a závěr, který měl být skutečným vrcholem, pouze skomírá; Docela neslavně… Proč? To nevím. Ona melodie je v intru zpracována nádherně, ale v kytarovém provedení prostě nefunguje. Doprovodné elektronické ruchy považuji nejen v této konečné pasáži za poměrně zbytečné.

…ale ne tak, jak jsem doufal. Takže i přes velkou snahu se do hudby nějak vcítit, například skrze úplné odevzdání, se vkradla myšlenka, že Venenum mé přání nesplní. Dokonce i ta skladba, kterou jsem zmiňoval na konci prvního odstavce se zde nenachází. Že by snad odchod dřívějšího kytaristy H.L. tvůrčí schopnosti kapely poznamenal až natolik? Je to možné. Blíží se konec textu a mně je jasné, že „Trance of Death“ odložím na neurčito, jako spoustu jiných desek, které mohou být objektivně kvalitní jak chcou, ale to nejdůležitější jim nakonec schází. A pokaždé, když jsem si vyčítal, zda vlivem přehnaných očekávání nepohlížím na „Trance of Death“ až příliš přísně, stačilo si pustit EP.

Venenum

Závěrem. Rozhodně nemohu tvrdit, že by „Trance of Death“ nebyla nadstandardní záležitost a v klasickém hodnocení by známka menší sedmi z deseti byla urážkou snahy kapely. Ale první EP jasně ukázalo, že je formace schopná stvořit Death Metal přesahující rámec pouhé hudby. A nakonec se vydali cestou jakési progrese, ve snaze skloubit staré s dnešním a snad takto objevit něco nového. Nemám pocit, že by v tomhle ohledu byli opravdu úspěšní. Ale třeba to budete cítit jinak.


Kreator – Gods of Violence

Kreator - Gods of Violence

Země: Německo
Žánr: thrash / heavy metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Apocalypticon
02. World War Now
03. Satan Is Real
04. Totalitarian Terror
05. Gods of Violence
06. Army of Storms
07. Hail to the Hordes
08. Lion with Eagle Wings
09. Fallen Brother
10. Side by Side
11. Death Becomes My Light

Hrací doba: 51:43

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Dlouhých pět let si dávala německá thrashmetalová legenda Kreator na čas. Výplň mezi posledním studiovým počinem „Phantom Antichrist“ a novinkou „Gods of Violence“ je vůbec nejdelší v kariéře této čtveřice z Essenu a logicky se tak nabízí otázka, jestli se to čekání vyplatilo. A víte, že ano? „Phantom Antichrist“ bylo ve všech ohledech trefou do černého. Opravdový triumf, který řadím v diskografii Milleho party na příčky nejvyšší, a bylo tak logické, že pokud nebude chtít hlavní tahoun dopustit, aby se o dalším album mluvilo jako o zklamání, tak si bude muset dát sakramentsky záležet. A věřte, nebo ne – laťku „Phantom Antichrist“ se mu podařilo takřka dorovnat.

Záměrně říkám takřka, protože „Phantom Antichrist“ nikdo neodpáře takový ten punc originality, jež pramení z toho, že tady bylo prostě a jednoduše první. Skladby se před pěti lety oproti minulejšku staly melodičtější, tak nějak sofistikovaně epičtější, avšak pořád na první dobrou fungovaly jako chytlavé hymny. A po úspěchu, který s sebou předchůdce přinesl, bylo jasné, že „Gods of Violence“ bude pokračovat v jeho šlépějích. A tak se taky stalo.

Mille Petrozza a jeho parta natočili placku, která si v diskografii vysloužila pořadové číslo 14 a zní minimálně stejně tak svěže jako jeho přímý předchůdce. Možná se vám zdá, že o pět let starém počinu mluvím až příliš často, ale nemůžu jinak, protože tohle je prostě jeho přímý následovník. Samotným zvukem, částečně grafikou a hlavně stavbou a orientací písní k heavymetalové melodičnosti se jedná v podstatě o kopírku úspěšného staršího sourozence. Ovšem zdůrazňuji, že to je kopírka velmi podařená.

Jakmile se rozezní intro „Apocalypticon“, tak je jasné, že Kreator úvod pojali epicky pro navození patřičné atmosféry, kterou rozčísne thrashový kvapík „World War Now“. A úvod je to zabijácký jako prase. Stejně jako minule i tentokrát nechápu, proč se tahle intra od skladeb musí fyzicky oddělovat, ale taková je asi doba, takže budiž. „World War Now“ je rychlá, agresivní kompozice, skrze níž Mille přednáší nasraným vokálem svou frustraci a na pozadí melodických kytar to dohromady funguje dost dobře. Celá sestava jede jako namazaný stroj, a když se po melodické střední pasáží, v níž se stáhne noha z plynu, dostaví závěrečná rychlopalba, tak nemám důvod pochybovat o tom, že by se za těch pět let něco změnilo.

Sami Yli-Sirniö se s Millem v kytarových soubojích doplňují naprosto přirozeně a častokrát nechávají rytmickou sestavu v pozadí. Dvojice Speesy a Ventor samozřejmě hrají na plný plyn, ale „Gods of Violence“ je kytarově orientovaná deska a tomu byl taky podřízen výsledný zvuk. Každé hrábnutí do strun je hmatatelné. Množství kytarových vyhrávek a spletenců je koncentrované do nejvyšší možné hustoty a je to taky jeden z aspektů, v němž má „Gods of Violence“ oproti předchůdci navrch. Ten příklon k melodičtějším plochám je mi po chuti a vůbec mi nevadí, že se často nedá mluvit o čistokrevném teutonickém thrash metalu staré školy. Od toho jsou tady Sodom.

O nedostatcích „Gods of Violence“ se hovoří velmi špatně, protože je nacpané po okraj opravdu skvělými momenty a slabých míst jsem zaznamenal jen stopové množství. Nechce se mi věřit, že by to byla jen náhoda, a musím tak dát za pravdu všem, kteří tvrdí, že Kreator jsou opravdu v období svého velkého vrcholu. I navzdory lehce kýčovité „Satan Is Real“ hitůvce totiž krasojízda jménem „Gods of Violence“ pokračuje ve velkém stylu. „Totalitarian Terror“ je ukázkovou kombinací heavymetalových melodií a thrashmetalové údernosti. Kdybych měl vybrat jen jedinou kompozici, která novinku charakterizuje ze všech nejlíp, tak je to právě tato. Jen o kousek níž pak řadím instrumentálně vytříbenou „Lion with Eagle Wings“ a energickou „Hail to the Hordes“, jež překvapila hostujícím dudákem.

„Gods of Violence“ vlastně působí jako takové malé best-of. Koncertní tutovky „Army of Storms“ či „Fallen Brother“ budou zajisté fungovat na jedničku a zejména druhá jmenovaná mi svým rozmáchlým refrénem připomíná „From Flood into Fire“ z minulé placky. V závěru mi činila problém snad jen hoblovačka „Side by Side“, jež si svou jednoduchostí a donekonečna opakovaným refrénem říká o titul jediné zbytečnosti na „Gods of Violence“. Následující závěrečná „Death Becomes My Light“ je překvapivá nejen svou rozmáchlou strukturou, ale taky temnější atmosférou, která navazuje místy na alba z druhé poloviny 90. let, kdy Kreator experimentovali s celkovým výrazem své tvorby. Zejména závěrečné dvě minuty nemají do starších počinů zas tak daleko.

Je asi dost zřejmé, že jsem z „Gods of Violence“ nadšený. Kreator se mi svým aktuálním příklonem k melodičtější formě thrash metalu trefují již podruhé v řadě do chutě a opět předvádí, že stárnout se dá s grácií. Po více než třiceti letech na scéně si stále zanechávají svůj starý známý ksicht, ovšem orientace k širšímu posluchačstvu a větším pódiím je znatelná, aniž by museli sahat k nějakým kompromisům. Kreator jsou v kurzu a díky kvalitní tvorbě sklízí zasloužený úspěch. A já jim ho přeji. Thrash metal prvotřídní kvality si totiž poslechnu vždy rád a tady ho dostávám v plné zbroji.


Druhý pohled (Zajus):

Možná že někoho urazím, ale thrash metal jsem vždycky měl tak trochu za přechodovou záležitost, která sice umožnila vznik celé hromady tvrdších a zajímavějších žánrů, ale tím se její kapacita tak trošku vyčerpala. Jistě, jsou tu legendy, jež si zaslouží být uznávány, a jsou tu mladíci, kteří, ač do thrashmetalové škatulky papírově spadají, tvoří hudbu, která je něčím výjimečná. Rád bych tedy drze tvrdil, že není nic, co by mě na tomto žánru mohlo nadchnout. Přesto se však jednou za několik měsíců rozhodnu vyzkoušet nějaké čerstvě vyšlé album, zda přeci jen své názory nepřehodnotím, a jen málokdy se tato snaha setká s úspěchem. Jenže „Gods of Violence“ je z mého pohledu úspěch přímo sloních rozměrů.

Klidně se přiznám, že jsem s Kreator dosud neměl tu čest, a tak nevím, nakolik je pro ně novinka typická, jde však o desku tak dobrou, že mi hned při prvním poslechu spadla čelist. Ohromná zábavnost, nadpozemská technická zručnost a silná atmosféra (ano, vlastnost, již bych thrash metalu nikdy dříve nepřisuzoval), která ve mně vyvolává touhu popadnout zbraň a jít hrdinně nasadit život proti [doplňte nepřítele], dělá z „Gods of Violence“ desku, jež můj pomyslný CD přehrávač jen tak neopustí. Netroufnu si vyjmenovat jedinou slabší skladbu, naopak těch, které nakopávají silou sedmikilového bouracího kladiva, je hned několik. Pekelná „Satan Is Real“, nesmírně energická „Totalitarian Terror“, dojemná „Fallen Brother“ či rozmáchlá „Death Becomes My Light“, to jsou jen výstupky, které v kontextu alba působí jako hory v jihoamerickém altiplanu: když je celé vaše okolí tři a půl kilometru nad mořem, nějaká ta pětitisícovka vás už vůbec nezaskočí. Všude jste ohromně vysoko, jen někde o trochu výš. Možná, že síla „Gods of Violence“ časem vyprchá, pro teď ale myslím, že je toto přirovnání naprosto výstižné.


Árstíðir lífsins – Heljarkviða

Árstíðir lífsins - Heljarkviða

Země: Island / Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 19.12.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Heljarkviða I: Á helvegi
02. Heljarkviða II: Helgrindr brotnar

Hrací doba: 40:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Árstíðir lífsins – čítající členy z Islandu a Německa, kteří se dále angažují ve skupinách jako Helrunar či Carpe noctem – patří k těm formacím, jež prezentují pohanský black metal v serióznější formě a jejichž tvorba ukazuje, že i na tento (sub)žánr lze nahlížet chytře a bez laciné podbízivosti. Alespoň takový pocit jsem z jejich muziky vždy měl a dovolím si tvrdit, že všechny dosavadní nahrávky mi v tomto dávají za pravdu. Platí to i o nejnovějším počinu „Heljarkviða“? Jistěže, samozřejmě a naštěstí – ano!

Árstíðir lífsins se naposledy prezentovali rozmáchlou dvojdeskou „Aldafǫðr ok munka dróttinn“ z roku 2014. Nyní přicházejí „pouze“ s minialbem, které je po splitku „Fragments – A Mythological Excavation“Helrunar (2013) a dalším EP „Þættir úr sǫgu norðrs“ (2014) teprve třetím nedlouhohrajícím přírůstkem do diskografie. Nicméně nutno dodat, že se příznivci kapely rozhodně nemusejí cítit po dvouletém čekání ochuzeni, poněvadž „Heljarkviða“ přináší na poměry takzvaně krátkých nosičů docela nadstandardní porci muziky. Árstíðir lífsins si totiž připravili hned dva plus/mínus dvacetiminutové kusy, takže celková hrací doba se vyšplhala nad 40 minut.

Už jen názvy obou přítomných skladeb „Heljarkviða I: Á helvegi“ a „Heljarkviða II: Helgrindr brotnar“ napovídají, že EP bude koncepčním počinem, a skutečně tomu tak je. Árstíðir lífsins již tradičně vycházejí z nordické literatury a konkrétně texty „Heljarkviða“ jsou založeny na písních z Eddy a básních skaldů. Tematicky se točí okolo smrti a posmrtného života, a to pohledem na příběh prokletého bojovníka, jenž zemře na bojišti a putuje do království bohyně Hel.

Vzhledem k tématu „Heljarkviða“ by bylo asi poměrně nevhodné a překvapivé, kdyby se jednalo o veselou chlastací muziku. Stejně tak překvapivé by to bylo i vzhledem k tomu, co Árstíðir lífsins produkovali v minulosti. Takový scénář se však samozřejmě nekoná. Formace nabízí temnější muziku, která má blíže k „opravdovému“ black metalu, k němuž je onen přívlastek pagan přidáván – vedle textového zaměření – pro jeho hymničnost; jinými slovy je „Heljarkviða“ formálně víc black metal než pagan metal. Po většinu hrací doby Árstíðir lífsins nabízejí hradbu kytarových riffů vyztuženou bicí palbou, jež se rychlého tempa nebojí.

Árstíðir lífsins

Přesto výsledek nepůsobí agresivně či násilně, z hudby plynou spíše majestátní nálady, které jenom podporují mnohé atmosférické prvky – temnými chorály počínaje, zvolněními a folklórem zavánějícími melodiemi konče. Avšak Árstíðir lífsins v žádném případě a v žádné této poloze nepůsobí jakkoliv kýčovitě. Vše je podáno s patřičnou důstojností, se silnou atmosférou a na vysoké úrovni.

Co z toho vyplývá? Nepřímo jsem tím vlastně řekl, že „Heljarkviða“ je velice dobré poslouchání a že Árstíðir lífsins opět dokázali potvrdit svou laťku, jež v jejich případě není vůbec nastavena nízko, a ukázali, že ve svém ranku prostě patří k tomu lepšímu. EP nabízí dvě vyrovnané skladby, z nichž každá nabízí výbornou chladnou atmosféru a několik výborných momentů. Subjektivně má u mě lehce navrch „Heljarkviða II: Helgrindr brotnar“, ale to vůbec neznamená, že bych měl něco proti „Heljarkviða I: Á helvegi“ nebo že by mne tato nebavila. Minialbum funguje skvěle jako celek a žádní příznivci podobně laděné hudby by si jej (potažmo Árstíðir lífsins obecně) neměli nechat ujít. Dovolím si tvrdit, že odejdete spokojeni – tedy za předpokladu, že vám je bližší hudba takových Helheim než třeba Equilibrium a jim podobných odrhovaček.


Druhý pohled (Skvrn):

Pradávnou historii můžeme označit za jeden z hlavních námětů pro texty i stylizaci metalových kapel, zejména pak těch věnujících se folkové či „pohanské“ větvi. Jde o tematický šuplík inspirativní a nevyčerpatelný, dopočítat se možných interpretací a zhudebnění jednotlivých epoch je zhola nemožné. Inspirace zvolenou érou je ovšem často ztvárněna neautenticky, klouže se po povrchu, útočí se frázemi, na samotné hudbě odér doby není mnohdy ani znát. Árstíðir lífsins jsou opakem, jejž bychom si měli hýčkat.

Takřka třičtvrtěhodinové EP servíruje přesně to, na co jsme si od trojice milovníků starých časů zvykli – ocitneme se v rozvážných pagan-blackových kolbištích, uprostřed dlouhých výpravných skladeb. Krom tradičních žánrových prostředků k vyjádření kapela hojně užívá (zejména strunných) akustických nástrojů, jež pomáhají příběhy starého severu přesvědčivě dokreslit. Rovněž ve vokální složce můžeme naslouchat výrazné žánrové nadstavbě, charismatický řev doplňuje ještě temný sborový zpěv i mluvené slovo. Árstíðir lífsins užitých prostředků zdařile kombinují, žádné násilné přechody. Pro metal netypické nástroje dokáží vstoupit na ostré blackové území a umí tu nejen přežít, ale taktéž se dlouhodobě prosadit a podpořit dramatické vyznění.

Árstíðir lífsins

Má-li „Heljarkviða“ nějaké nedostatky, týkají se skládání. Přestože je zvolených prostředků využito opravdu příkladně, čas od času si postesknu nad malým počtem vyloženě uchvacujících pasáží. Rozumím vysokému důrazu na kompaktnost díla, občas je však takto činěno až příliš na úkor nápaditosti. Jde ale o jedinou výtku, kterou k nové nahrávce a obecně tvorbě Árstíðir lífsins mám, „Heljarkviða“ je jinak povedený dílek do diskografie. Potvrzuje umělecké hodnoty tělesa, disponuje úžasným vizuálem a věrohodnou atmosférou, jež může posloužit jako výukový materiál.


Bethlehem – Bethlehem

Beautality - Einfallen

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.12.2016
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Fickselbomber Panzerplauze
02. Kalt’ Ritt in leicht faltiger Leere
03. Kynokephale Freuden im Sumpfleben
04. Die Dunkelheit darbt
05. Gängel Gängel Gang
06. Arg tot frohlockt kein Kind
07. Verderbnisheilung in sterbend’ Mahr
08. Wahn schmiedet Sarg
09. Verdammnis straft gezügeltes Aas
10. Kein Mampf mit Kutzenzangen

Hrací doba: 51:02

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Bethlehem se snad nikdy nemohli pochlubit stálou sestavou, vlastně právě naopak. Jedinou stálicí v kapele byl vždy baskytarista Jürgen Bartsch. Občas se stalo, že na nějaké konkrétní pozici někdo vydržel delší dobu, ale na těch ostatních to stejně rotovalo rychlostí Kaplanovy turbíny. I to byl jeden z důvodů, proč Bethlehem na jaře 2015 ohlásili ukončení činnosti. Tím dalším pak byly zdravotní problémy Jürgena Bartsche, jemuž znemožňoval hrát zánět šlachy na pravé ruce.

Už v prohlášení o konci Bethlehem se Bartsch nechal slyšet, že to může i nemusí být definitivní odmlka kapely. Klasika, jednoduše si nechal otevřená vrátka, až ho zase popadne chuť hrát. Rozhodně jsem však nečekal, že onen návrat přijde takhle rychle. Jen rok a půl od ohlášení rozpadu už Bethlehem avizovali novou sestavu a s ní i novou dlouhohrající desku – tentokráte hrdě eponymní.

Než se ovšem k té desce dostaneme podrobněji, zastavme se nejprve u oné sestavy, protože ta je docela zajímavá. Zaprvé se na bicí stoličku vrátil Wolz, jenž už v Bethlehem působil v letech 1999-2011 a mimo jiné nabubnoval také DSBM veledílo „Death – Pierce Me“ od švédského projektu Silencer. Kytary se ujal ruský muzikant Ilya Karzov (jenž se na novince výrazně podílel po skladatelské stránce), na nějž šlo v minulosti narazit ve formacích jako Bog Morok či Morguenstern (obě jsme zde recenzovali). Úplně největší tahák se ale ujal zpěvu. Což o to, již několik známých a zajímavých jmen se v Bethlehem u mikrofonu v minulosti objevilo, zmínit lze třeba Kvarfortha (Shining, Skitliv) nebo Rogiera Drooga (Weltbrand, Hell Militia a čerstvě i Valkyrja). Na tuto tradici nyní navazuje polská ďáblice Onielar známá z Darkened Nocturn Slaughtercult. A upřímně řečeno, právě její přítomnost pro mě byla jedním z největších taháků novinky.

A nutno hned zkraje říct, že její jedovatý skřehot patří k největším přednostem „Bethlehem“, a v některých momentech je doslova ozdobou nahrávky – jedním příkladem za všechny budiž třeba „Gängel Gängel Gang“, kde se Onielar skutečně vyřádila a pouští ze svého hrdla jednu zběsilost za druhou. Vlastní hudba však jejímu bestiálnímu výkonu mnohdy nestíhá sekundovat takovým způsobem, aby šlo nemít výhrady.

Což o to, „Bethlehem“ je v jádrá relativně příjemná nahrávka – onu příjemnost samozřejmě berte s rezervou v rámci nihilismem prolezlého stylu kapel. Prostě natolik příjemná, nakolik jen může být album s tak odporně rudou obálkou (výjev je jen tak mimochodem vypůjčen z osm let starého hororu „Necromentia“). Ve své podstatě bezejmenná novinka nedělá jménu Bethlehem ostudu, přestože se ani zdaleka nejedná o nejlepší počin kapely. Má ovšem jednu zásadní nevýhodu – s prvními poslechy baví, ale velmi rychle se vyčerpá a opotřebuje.

Bethlehem

„Fickselbomber Panzerplauze“ placku odpálí v ostřejším tempu a jako otvírák funguje bez sebemenších problémů. I navzdory relativní jednoduchosti to maká a tahle agresivnější poloha současným Bethlehem sluší. Druhá „Kalt’ Ritt in leicht faltiger Leere“ je ale poněkud rozporuplná, přechody mezi pomalými klávesovými tryznami (které navíc samy o sobě působí docela klišovitě) a rychlými momenty jsou trochu násilné. Pomalejší „Kynokephale Freuden im Sumpfleben“ je zase chvílemi trochu gay a vesměs se jedná o přehrávání otřepaných postupů depressive black metalu. Což není nic, co by jméno formátu Bethlehem po mém soudu mělo mít zapotřebí.

Asi nejzajímavější je střed desky. Zaříkávací „Gängel Gängel Gang“ je dost divná a pořád si nemůžu vybrat, jaká je. Na jeden poslech zapůsobí, na další mi zase přijde trochu blbá. Zajímavost jí ovšem upírat nelze a jistě by šlo ocenit jistou nekomfortnost, což je pocit, jenž mi k Bethlehem velmi sedne. Hned vzápětí pak překvapí nečekaně melodická „Arg tot frohlockt kein Kind“, která je výborným osvěžením a patří k nejlepším momentům nahrávky. Následující trojice skladeb je na tom podobně jako „Kalt’ Ritt in leicht faltiger Leere“ nebo třeba čtvrtá „Die Dunkelheit darbt“ – mají svoje momenty, dobré nápady, ale nejsou zcela bez výhrad. Až finální riffů-prostá „Kein Mampf mit Kutzenzangen“ přinese nějakou změnu.

Obecně vzato materiál na „Bethlehem“ špatný není. I navzdory pár muškám mě album vlastně baví (bavilo) a zásadně mě irituje pouze „Kynokephale Freuden im Sumpfleben“. Největším a jediným skutečným problémem tak zůstává již zmiňovaná netrvanlivost – počin se ohraje nepříjemně rychle. Nestydím se ale říct, že prvních pár poslechů jsem si docela užil, což je vlastně víc, než v co jsem v předstihu doufal. Abych se totiž přiznal, nečekal jsem toho od „Bethlehem“ mnoho, tudíž nemohu být zklamán. Svým způsobem jsem relativně mile překvapen, byť se k tomuhle kousku asi nebudu moc vracet. I když… nikdy neříkej nikdy…


Snowgoons – Goon Bap

Snowgoons - Goon Bap

Země: Německo
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 12.12.2016
Label: Goon MuSick

Tracklist:
01. Kick, Snare & Hi-Hats Intro [ft. DJ Premier, Royce Da 59]
02. Goon Bap [ft. Reef the Lost Cauze, Sicknature]
03. The 90’s Are Back [ft. O.C., DoItAll, UG, Sticky Fingaz, Dres, Nine, Sonny Seeza, Ras Kass, Psycho Les]
04. All City Kingz [ft. Artifacts]
05. Team Death Match [ft. Diabolic, Chino XL, Lil Fame, Fredro Starr, Justin Tyme]
06. Keep Runnin’ [ft. Chris Rivers]
07. Problems [ft. Locksmith, Skrewtape, Rite Hook]
08. Way Ahead [ft. Dilated Peoples]
09. I Reminisce [ft. Intell, Sean Strange, Method Man]
10. Steady Cloakin [ft. Doppelgangaz]
11. We Won’t Die [ft. Sicknature, Sean Strange]
12. It’s a Queens Thing [ft. Infamous Mobb]
13. Cypher God [ft. Passionate MC]
14. Solid Gold Guns [ft. Conway, Banish, Supreme Cerebral, Recognize Ali]
15. Know What You’re Facing [ft. Killah Priest, Slaine, Aspects]
16. Give Me Room [ft. Flatlinerz]
17. Tight Team [ft. Epidemic]
18. New Kidz on the Blok [ft. Token, TJ Brown, Big Kurt, Intell, Merkules]
19. Freedom [ft. Sicknature, Snak the Ripper, Block McCloud]
20. Killaz Supreme [ft. Ghostface Killah, Ill Bill, Aspects, Sick Jacken]
21. My Advice [ft Pumpkinhead aka PH]

Hrací doba: 71:50

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kdybychom byli hip-hopovou stránkou, asi by bylo zbytečné mluvit o tom, kdo jsou Snowgoons. Tahle nyní čtyřčlenná kumpanie z Německa (jeden člen ovšem pochází z Dánska) se postupem let vypracovala na vrchol v oblasti hip-hopové produkce. Samozřejmě, je to trochu sporné prohlášení, vrchol asi záleží na úhlu pohledu. Pokud bychom to měřili metrikou komerčního úspěchu, pak Snowgoons nejvýš jistě nejsou a jimi produkované skladby zcela jistě nenajdete na stropech hitparád. DJ Illegal, Det Gunner a spol. se zdržují spíše v undergroundovějších vodách, nicméně i přesto je výčet rapperů, s nimiž Snowgoons spolupracovali, docela úctyhodný. Což ostatně dokazuje i seznam hostů na desce, o níž si dnes budeme povídat, protože zde lze nalézt členy formací jako Wu-Tang Clan či Onyx.

Jméno Snowgoons má takový zvuk, že jejich tvorba nestojí jen na dodávání beatů různým umělcům. Němci si v pohodě mohou dovolit vydávat svá vlastní alba (a na vlastním labelu Goon MuSick), přičemž to poslední z nich nese název „Goon Bap“ a právě na něj se dnes zaměříme. Novinka jen tak mimochodem byla pojata jakožto pocta hip-hopu 90. let – ostatně i název alba je odkaz na termín boom bap (viz).

Nutno říct, že Snowgoons své posluchače na „Goon Bap“ nijak nešetří – nachystali si celkem 21 písniček o souhrnné délce jedné a čtvrt hodiny. Zdá se vám to jako příliš ambiciózní porce na hip-hopovou nahrávku? Upřímně, mně taky. A „Goon Bap“ bohužel potvrzuje, že čeho je moc, toho je příliš, a že méně je někdy více.

Nemyslete si, že je úroveň „Goon Bap“ špatná, to zase není. Instra jsou klasicky špica – ve většině případů (ještě si povíme podrobněji). Mě osobně styl Snowgoons s jejich atmo-beaty baví, což se ani na novince nemění. Stejně tak o rapu nemá cenu příliš spekulovat. Na „Goon Bap“ se schází nadupaná sestava a jeden kvalitní MC střídá druhého jak na běžícím pásu. Je tu jen minimum případů, kdy mi něčí sloka nesedla, typicky se jedná o ty příspěvky, které se zvrhly v kulometnou přehlídku co nejrychlejší vyřídilky, aniž by to mělo větší opodstatnění, jako to předvádí kupříkladu Chino XL„Team Death Match“ (ačkoliv ve zbytku stopáže se jinak nejedná o vůbec špatný song).

Nejdříve se ovšem podívejme na to lepší, co nahrávka nabízí. Album je natlakované skvělými hip-hopovými tracky. Pokud bych měl jmenovat jen tři osobní největší favority, asi bych hlasoval pro „All City Kingz“ se skvělým refrénem, „Keep Runnin‘“, kterou zdobí atmosférický temný beat s ženským vokálem, a „We Won’t Die“, jež šlape ve všech ohledech na jedničku s hvězdičkou, ostrým instrem počínaje, přes povedené rapové sloky až po bombastický refrén.

Tím ovšem povedené songy na „Goon Bap“ nekončí. Hodně mě baví i kousky jako „Way Ahead“, „I Reminisce“ (zajímavý beat, super refrén), temná „It’s a Queens Thing“ nebo nekompromisní „Cypher God“. „Know What You’re Facing“ zaujme netradičním instrem s vintage synťáky, v „Give Me Room“ zase dýchne znatelný horrorcorový opar, což zčásti jistě mají na svědomí i hostující Flatlinerz, velmi dobré jsou i „Killaz Supreme“, titulní „Goon Bap“ a samozřejmě i devadesátkový all-star track „The 90’s Are Back“.

Jak vidno, na „Goon Bap“ je určitě z čeho vybírat a výborných skladeb je tu požehnaně. Bohužel je toho předkládaného materiálu prostě přespříliš, takže pozornost postupem času nutně opadne, ačkoliv mnohé songy z druhé půle desky nejsou o nich horší než ty ze začátku. Když tak o tom přemýšlím, tak si ani nejsem jistý, jestli jsem vůbec někdy dal „Goon Bap“ celé na jeden zátah. Spíš se mi osvědčilo si album pomyslně rozdělit na dvě půlky a poslouchat je +/- samostatně, nikoliv rovnou za sebou. Svým způsobem to smysl dává, však i sami Snowgoons se nakonec vyjádřili, že je to v podstatě dvojalbum. Tak či onak, já jsem si poslech po částech užil rozhodně víc než dávkování celé hodiny a čtvrt v jednom kuse.

Druhým velkým problémem, jenž dle mého taktéž souvisí s přestřelenou délkou, je vata. Bohužel i na ni dojde, zjevně ani producenti formátu Snowgoons nedokážou utáhnout hodinu a čtvrt, aniž by se obešli bez slabších momentů. Na rovinu, hned bez několika kousků bych se nejenže obešel, ale dokonce si myslím, že po jejich vynechání by na tom „Goon Bap“ bylo lépe. Ukažme si na ně prstem – „Problems“, „Solid Gold Guns“, „Freedom“ a „My Advice“. Žádný zázrak není ani „Steady Cloakin“, i když ta už se strávit dá. Zmiňovaná čtveřice je ovšem zralá na přeskakování, což jsem také začal hodně rychle praktikovat. Zejména patetickou „Problems“ s připosraným měkkým instrem a patetickým refrénem jsem začal velmi rychle nenávidět. A to tím spíš, že je to právě ona, kdo na šesté pozici jako první zabrzdí parádně rozjeté album.

Snowgoons

Hodnocení „Goon Bap“ hodně závisí na tom, jak se na počin budeme dívat. Budeme-li hodnotit optikou desky, pak to určitě nedopadlo tak dobře, jak mohlo a mělo. Přehnaná stopáž nahrávce škodí, což zamrzí obzvlášť ve světle skutečnosti, že několik songů je docela zbytečných – čtyři měly vyletět určitě a nějaké další dva na obětování bych asi taky našel. Pokud se ale na „Goon Bap“ podíváme nikoliv jako na album, nýbrž jako na kolekci songů, mezi nimiž si člověk vyzobe a namíchá ty svoje favority, pak hodnocení nemůže nebýt pozitivní. Když je totiž nějaký track dobrý, tak je dobrý rovnou kurevsky. A nutno zdůraznit, že množina toho (vysoce) kvalitního je o poznání větší než množina slabých kusů.


Grave Digger – Healed by Metal

Grave Digger - Healed by Metal

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Healed by Metal
02. When Night Falls
03. Lawbreaker
04. Free Forever
05. Call for War
06. Ten Commandments of Metal
07. The Hangman’s Eye
08. Kill Ritual
09. Hallelujah
10. Laughing with the Dead

Hrací doba: 36:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

Grave Digger křižují pole heavy metalu již pěknou řádku let a mají na svém kontě několik zásadních alb. Vlastně patří k těm málo kapelám, jež dokázaly stvořit silné desky na začátku kariéry, někde uprostřed, ale i v posledních letech. K těm patří zrovna ta minulá, „Return of the Reaper“. Obměnu v kapele zaznamenala pouze pozice klávesisty, smrťáka, kterou má nyní na starost Marcus Kniep. Nejedná se tedy zrovna o tu nejdůležitější změnu, vzhledem k tomu, že předchozího klávesistu snad nikdo nikdy neviděl bez onoho kostýmu, a především klávesy nepředstavují dominantní prvek skupiny. Němci tak drží jádro kapely stejné už po dobu osmi let a letos představují svůj osmnáctý řadový přírůstek.

Album je odpáleno titulní skladbou „Healed by Metal“, což působí jako sázka na jistotu. Pochodový rytmus doplněný o lehce zapamatovatelný refrén představuje v tomto žánru již poměrně zažité klišé a celá píseň vyznívá jako pokus o další metalovou hymnu. Bohužel u pokusu také jen zůstává. Další otřepané klišé se nachází v lyrické stránce, která se samozřejmě zabývá metalem, tedy obdivem k žánru jako takovému. K tomuto tématu se Grave Digger ještě vrací a to v šesté „Ten Commandments of Metal“, jež je dle mého soudu nejslabším kouskem desky. Na neustálé halekání o pravosti toho či onoho metalu nejsem nijak zvědavý, ale pravdou je, že to k tomuto žánru už tak nějak patří. Je ovšem třeba zdůraznit, že v polovině 80. let to s opusy jako „Heavy Metal Breakdown“ mělo zcela jinou atmosféru a účinek. Ony ostatní texty nejsou také přímo básněmi či četbou na přemýšlení, avšak svou existencí mě nijak nezarážely a nemusel jsem se při jejich poslechu ušklibovat.

Druhá „When Night Falls“ zvyšuje tempo a představuje příjemnější tvář skupiny. Opět se opírá o chytlavý refrén podobně jako druhá „Lawbreaker“. Ta se po motorkářském intru uvede klasickým riffováním typickým pro Grave Digger. To, že Axel Ritt na kytaru umí, stihl ukázat na předchozích počinech, kde stvořil několik dnes už koncertních jistot. Což o to, kytarová sóla se drží stejných postupů a kvality jako u předchůdců „Healed by Metal“, ale překvapením je nedostatek zapamatování hodných riffů, jichž je na novince jako šafránu. Při poslechu „Free Forever“ se nemohu zbavit dojmu, že jsem pustil „Solid Ball of Rock“ od souputníků Saxon, jímž je ústřední kytara a celkové tempo skladby inspirováno až až. Podobný dojem ve mně vzbuzuje „Call for War“. V ní vynikají zajímavě se střídající polohy hlasu Chrise Boltendahla, nicméně v hymnickém refrénu mi v hlavě ihned naskakuje klasika od hrobníků „The Dark of the Sun“ s takřka totožnou melodií. Tyto postřehy skutečně nejsou žádným hnidopišstvím či hledáním shody za každou cenu. Od prvního poslechu a od té doby s každým dalším je to výrazně slyšet. Mě, jakožto fanouška Grave Digger, toto nemilé zjištění udivilo, jelikož se mi to v souvislosti s touto kapelou dříve nestalo, nebo si přinejmenším nevzpomínám.

Za pomyslné vrcholy desky můžu označit „Kill Ritual“ a „The Hangman’s Eye“. Nejedná se o skutečné zářezy, které bych od Grave Digger čekal, jednoduše se jedná o dvě skladby, jež něčím vyčnívají. „Kill Ritual“ má ale ve své melodii hitový potenciál hodný místa v koncertním setlistu, kdežto druhá jmenovaná patří k tvrdším věcem s temnou atmosférou. Dva poslední záchvěvy se nachází někde v průměru tvorby kapely, avšak zrovna v „Hallelujah” se nachází riff a kytarové sólo patřící k tomu nejlepšímu, jen je škoda, že je píseň zazděná stupidním refrénem, z nějž kvůli neustálému opakování až bolí hlava. Vygradování alba či závěrečná třešnička na dortu se tak nekoná.

„Healed by Metal“ je na rovinu zklamáním. Hrobaři si nevykopali přímo svůj hrob, ale na řadovku vydanou po třech letech obsahuje tuze málo idejí, které by opravdu stály za zveřejnění. Jistě, pořád to zní jako Grave Digger, méně náročný fanoušek může být dokonce spokojený, jenže po tříročním čekání bych čekal větší nápaditost. Parta okolo Chrise Bolthendala stvořila album plné průměrných písní s občasnými výkyvy jak nahoru, tak dolů. Chybí záchytný bod či moment, který by nutil si novinku poslechnout vícekrát a vůbec se snažit do ní více proniknout. Obávám se, že zde není co objevovat. Plusem „Healed by Metal“ je bezpochyby jeho délka (či spíše krátkost), díky níž ho i bez většího zájmu sjedete na jeden poslech celé, jelikož když vás nějaká píseň nebaví, tak zjistíte, že za chvíli končí, a tak to prostě necháte být.

Grave Digger

Rozhodně však nelze nad kapelou lámat hůl. Současná sestava má za sebou nyní čtyři nahrávky, první „The Clans Will Rise Again“ považuji za velice zdařilý počin, stejně tak minulé „Return of the Reaper“ nabízelo kvalitní materiál. Mezi těmito dvěma vyšlo slabé „Clash of the Gods“ a nyní máme další nevalné „Healed by Metal“. Jestli tak Grave Digger udrží tento trend, příští album by opět mělo znamenat posun výše. Byl bych velice rád, kdyby se vrchní textař a nadšenec do historie Chris Boltendahl opět pokusil o koncepční opus, protože ty tahle kapela prostě umí.


The Ruins of Beverast – Takitum Tootem!

The Ruins of Beverast - Takitum Tootem!

Země: Německo
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 19.12.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
Side A
01. Takitum Tootem!

Side B
2. Set the Controls for the Heart of the Sun [Pink Floyd cover]

Hrací doba: 20:40

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Už jsou tomu víc jak tři roky, co německá formace The Ruins of Beverast vedená Alexanderem von Meilenwaldem vydala svůj poslední opus „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“. Jak je u toho projektu zvykem, šlo o monumentální black/doommetalovou atmosféru s několika vpravdě dokonalými momenty. Jednoduše řečeno, nebylo pochyb o tom, že The Ruins of Beverast stále jsou (je) ve formě. To se ovšem bavíme o minulosti, od té doby již něco doby uplynulo a bylo na čase se ptát, kdy bude nějaké pokračování. Zvlášť když hlad po něm už je po takové době veliký (alespoň tedy z mé strany), poněvadž se jedná o ohromně působivou záležitost a takových není nikdy dost.

Po třech letech jsme se konečně dočkali, byť je to počin, jehož délka je tentokrát o poznání kratší, než by si člověk přál. Namísto dalšího 80minutové monumentu se totiž jedná jen o dvanáctipalcové minialbum, jehož každou stranu okupuje jedna skladba. Stopáž se tedy vyšplhala lehce přes dvacet, což je na EP dle všeho slušná dotace, ale v případě The Ruins of Beverast by člověk s chutí zbaštil i mnohem větší porci. Budiž však Meilenwaldovi odpuštěno, protože ona dvacetiminutovka, již nyní servíruje na „Takitum Tootem!“, je setsakra výživná. Samozřejmě, nic jiného už člověk od The Ruins of Beverast ani nečeká, neboť kvalita starších počinů se dotýká stropu. Přesto prostě potěší, že to samé lze říct i o „Takitum Tootem!“.

To stěžejní nabízí titulní píseň na straně A, kde není nouze o atribut, jímž hudba The Ruins of Beverast proslula především – dech beroucí atmosférou. Ta se dá opětovně krájet, dokáže vtáhnout, pohltit a prostě se jí nejde nabažit. Skladba je vesměs monotónní a většinu z devíti minut naplňuje rituální rytmika a jeden riff, ale kurva, je to jednoduše síla jako hovado. Tlak se stupňuje a narůstá a nedá posluchači vydechnout. Hudební vize, jaké Alexander von Meilenwald ve své tvorbě předkládá, jsou strhující a „Takitum Tootem!“ zas a znovu potvrzuje, že tenhle chlápek má skutečně obrovský a záviděníhodný talent. Neříkám to často, ale – poklona.

Na straně B se již nenachází autorský kus, nýbrž předělávka „Set the Controls for the Heart of the Sun“, kterážto zde byla prodloužena víc jak dvojnásobně oproti originálu. Nicméně i s klasikou od Pink Floyd si Meilenwald poradil na jedničku, vypůjčil si základní motiv, ale jinak se samozřejmě vydává jinou cestou – temnější a metalovou. Působivost ovšem nijak nepolevuje, vše perfektně sedí do nálad The Ruins of Beverast, tudíž se jedná o výtečného společníka k „Takitum Tootem!“. Přesně takhle by měly covery vypadat – vzít si to hlavní, ale dát tomu vlastní tvář a úplně jiný rozměr. To se zde povedlo bez výhrad.

Je to sice „jen“ EP, ale nadšení je na místě. The Ruins of Beverast je v síle své hudby a atmosféry ojedinělá a výjimečná záležitost – „Takitum Tootem!“ to do puntíku potvrzuje. Nahrávku jsem zhltnul zcela nenasytně a moc rád bych si ještě přidal. Naštěstí je už další řadovka na cestě a rozhodně se na ni budu těšit, protože jak vidno, Alexander von Meilenwald je stále při síle. A jak je zvykem, trvanlivost nového materiálu je vysoká, mám za sebou spoustu poslechů a stále nehodlám končit, tohle lze v dohledné době z přehrávače vyhodit jen těžko. Koupě vinylu je povinnost a věřím tomu, že všichni příznivci The Ruins of Beverast se mnou plně souhlasí. Klasa.


Horn – Turm am Hang

Horn - Turm am Hang

Země: Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Northern Silence Productions / Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Alles in einem Schnitt
02. Turm am Hang
03. Verhallend in Landstrichen
04. Die mit dem Bogen auf dem Kreuz
05. Ä(h)renschnitter
06. Totenräumer
07. Lanz und Spieß
08. Bastion, im Seegang tauber Fels
09. The Sky Has Not Always Been This Way [When Bitter Spring Sleeps cover]

Hrací doba: 46:38

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Niklas, jindy též zvaný Nerrath, patří k těm muzikantům, jejichž portfolio čítá poměrně velké množství projektů. Nebudu vám věšet žádné bulíky na nos – ani zdaleka nemám celou jeho tvorbu prozkoumanou. A abych byl zcela upřímný, ani po něčem takovém dvakrát netoužím, protože tuším (říkejte tomu klidně intuice – nikoliv ženská, nýbrž posluchačova), že by zde na mne žádná audio-extáze nečekala. Přesto jsem si jednu z jeho skupin velmi oblíbil. Jedná se o Licht erlischt…, kde Niklas předvedl svůj náhled na depressive black metal, kterýžto mě dost bavil, a obě vydaná alba jsem si do své sbírky s chutí pořídil. Nicméně tento projekt už byl ukončen, byť je pravda, že se dočkal přímého pokračovatele v podobě skupiny Latitude Egress, s níž Niklas doposud vydal jednu desku „To Take Up the Cross“ (2014).

Prostým pohledem na množství počinů v diskografiích jednotlivých projektů ovšem zjistíme, že Niklasovo hlavní působiště je jinde – jmenuje se Horn. Tomu jsem však svou pozornost až doposud nevěnoval, a to z důvodů výše řečených. Ptáte, jaká změna nastala, že nyní o Horn píšu? Vlastně žádná velká… prostě je tu nové album „Turm am Hang“ (již sedmé dlouhohrající, jen tak mimochodem), jež mi, jak už tomu tak v obdobných případech bývá, posloužilo jako důvod, proč konečně přestat lenošit a podívat se dané skupině na zoubek.

Mohlo by se zdát, že jsem předem nemohl vědět, o čem muzika Horn bude, ale není to tak úplně pravda – mé jasnovidecké schopnosti totiž i v tomto případě zafungovaly bravurně. Anebo si jednoduše stačí projet jen obaly alb a jejich názvy, aby člověku bylo jasné, o co u Horn půjde. Vyberte si sami, jestli se vám víc líbí představa, že jsem zkurvená Sibyla, anebo vědomí, že je tahle kapela i bez poslechu muziky průhledná jak sklo.

Tak jako tak, „Turm am Hang“ je prostě pohanský black metal v typicky německém stylu. Což nemyslím úplně jako pochvalu. Nevím jak vám, ale já když slyším slova „pohanský“ a „německý“ v jedné větě, okamžitě mi vyskakuje kopřivka. A empirická zkušenost praví, že zcela oprávněné. „Turm am Hang“ naštěstí tak mocně debilní není a obecně vzato je to stravitelná nahrávka, už jsem z tohohle ranku a téhle země slyšel i mnohem horší záležitosti. Tím ale neříkám, že se jedná o něco, co byste nutně museli slyšet, protože do takového hodnocení desce něco schází… a je toho vcelku dost.

Abych ale nebyl úplný kazišuk, tak nemám problém uznat, že místy se na „Turm am Hang“ hraje pohodový hymnický black metal. Některé riffy jsou přiměřeně chytlavé a výpravné, jsou tu momenty, kdy člověka německý jazyk vůbec nevysírá a kdy ani kytarové melodie nelze označovat jako kýčovité. Právě v takových chvílích je nahrávka suverénně nejsympatičtější a posluchač se nemusí stydět si do pochodového rytmu podupávat nožkou. Hluboký umělecký zážitek vám to nezprostředkuje, ani vás to nijak nezasáhne, ale poslouchat se to jistě dá.

Horn

Pokud by to tady končilo, tak by vlastně nebyl žádný problém a „Turm am Hang“ by šlo prohlásit za album v cajku. Bohužel je tu ještě druhá poloha, v níž Niklas sklouzává ke zhovadilému jódlovacímu pseudo-black metalu, jak to fandové v Reichu mají tuze rádi a žerou to tam po kilech i s navijákem. Pro fašouny klanějící se kýči asi dobrý, ale pro posluchače vybaveného nějakou dávkou soudnosti jsou takové pasáže utrpením, díky němuž celkový dojem z „Turm am Hang“ odchází… no, úplně do prdele.

Protože nejsem hajzl (nebo aspoň ne až takový) a občas se snažím hrát i fairplay, musím říct, že těch dojebaných momentů je tam naštěstí výrazně méně než těch povedených nebo přinejmenším poslouchatelných. Pořád jich je ale s přehledem dost na to, abych já osobně nechtěl „Turm am Hang“ poslouchat. Když na to přijde, strávit to lze, jenže… jde o album, jež možná zaujme metalové začátečníky či jednodušší posluchače (není nutno chápat automaticky pejorativně), ale posluchačům zkušenějším nemá prostě co dát.


Project Pitchfork – Look Up, I’m Down There

Project Pitchfork - Look Up, I'm Down There

Země: Německo
Žánr: dark electro / industrial / EBM
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Trisol

Tracklist:
01. Into Orbit
02. Titânes
03. Propaganda Child
04. Blind Eye
05. Pandora
06. Look Up, I’m Down There
07. Volcano
08. Sunset Devastation
09. Open with Caution
10. Furious Numbers
11. Exile
12. Sky Eye

Hrací doba: 54:09

Odkazy:
web / facebook / twitter

S počtem odsloužených let na hudební scéně se povětšinou snižuje kadence nových desek a mezery mezi jednotlivými dlouhohrajícími položkami diskografie se prodlužují. Důvodů může být mnoho – klesající invence a skladatelská potence, rozvaha a snaha přijít s vyzrálým materiálem nebo kupříkladu nepotřeba se hnát honem kupředu, když už máte svoje pozice vydobyté a vaše kapela má nějaké jméno. Může jít o kombinaci vícera možností, klidně může jít i o něco dočista jiného a nic z právě jmenovaného nemusí být pravdivé. Přesto se zdá, že ono pořekadlo o menším počtu nahrávek s přibývajícími roky je takřka obecně platné a většina skupin jej splňuje.

Výjimky se však samozřejmě najdou a Project Pitchfork mezi takové zcela jistě patří. Němci právem už dávno patří mezi legendy elektronické muziky, dali této scéně množství alb a množství skvělých skladeb. Mohlo by se zdát, že s takovým statusem by si klidně mohli dovolit jen požitkářsky vychutnávat plody své dřívější práce, která začala před čtvrtstoletím, a pouze tu a tam věnovat fanouškům novou, patřičně vybroušenou desku.

Jenže s tím na Project Pitchfork nechoďte, kapela je nezastavitelná a pořád to do lidí hrne pod tlakem. Koncertní činnost nijak nezanedbávají a ještě v posledních letech – počínaje „Dream, Tiresias!“ z roku 2009 – stíhají vydávat docela rychle nová alba, dost často jen po jednom roce, maximálně po dvou. A to ani nemluvě o tom, že jednotliví členové mají další projekty. Však třeba Dirk Scheuber letos vydal sólový počin „The Me I See“ a není tomu zas tak dávno, co Peter Spilles ještě dělal prímovou diskošku se Santa Hates You (jejichž činnost už asi byla ukončena poté, co se Peter a Jinxy rozešli jako partneři… čekám, kdy založí projekt své nové holce… anebo by v Santa Hates You mohl střídat zpěvačky podle toho, se kterou roštěnkou zrovna randí, to by byla kvalitní frajeřinka!).

Jednoduše řečeno, je toho dost a bohužel už se to začíná projevovat na kvalitě jednotlivých počinů. Třeba „Black“ z roku 2013 bylo dost příjemné a některé písničky tu byly silné, ale následující, o jeden letopočet mladší „Blood“ už mě příliš nezaujalo. Když tak o tom přemýšlím, „Blood“ jsem všehovšudy slyšel jen jednou a letmo, ale nějak jsem nikdy nedostal chuť dát si další dostaveníčko. Což může i nemusí být chyba samotné nahrávky, nemělo to být přímo její hodnocení. U letošního alba „Look Up, I’m Down There“ už jsem se ale zařekl, že tentokrát se na to nevyseru a recenzi si dám…

Na rovinu – novinka rozhodně mohla být lepší, než je ve svém aktuálním stavu. Project Pitchfork jsou samozřejmě příliš zkušená a ostřílená kapela, aby do světa pustili regulérní sračku, přesto na mě „Look Up, I’m Down There“ nepůsobí úplně nejpřesvědčivějším dojmem.

„Into Orbit“ není žádným energetickým otvírákem, možná trochu překvapivě se jedná spíš o pomalejší věc, ale melodie je vcelku příjemná a díky refrénu je to v cajku. Poté přicházejí dva největší hity a zároveň vrcholy celé kolekce. „Titânes“„Propaganda Child“ jsou parádní kusy, s nimiž Project Pitchfork ukazují, že i v roce 2016 pořád umí napsat výborný song. Poté už ale následuje sešup. „Blind Eye“ ještě není vyloženě hloupá, ale oproti dvěma předchozím peckám je to citelný propad.

„Pandora“ je ovšem na hraně a jde o první track, jenž si říká o přeskakování. Bohužel zdaleka není tím nejhorším, protože hned záhy přichází příšerná dvojice „Look Up, I’m Down There“ (ještě titulní song, ty vole!) a „Volcano“. Především ta druhá je hnus jako prase a nezaslouží si nic jiného než mocnou nenávist. Jasně, já samozřejmě vím a beru, že Project Pitchfork nejsou a nikdy nebyli ultimátní divočáci, že to není žádná aggrotechová rychta a že i pomalejší skladby k nim patří, ale nějakou hranici by to mít mělo. Třeba kytarová linka ve „Volcano“ je prostě hrozně kýčovitá a bleju z ní, kdykoliv si na ni jen vzpomenu. Velmi chabý dojem zanechává i „Sunset Devastation“, takže trochu hratelná je až „Open with Caution“, byť o žádný zázrak se rozhodně nejedná.

Je to tedy až závěr nahrávky, který opětovně trochu vyspraví náladu. „Furious Numbers“ má několik povedených syntezátorových linek a baví mě i refrén; rychlejší „Exile“ dokáže vlít něco málo energie do již dávno zkornatělých žil posluchače. Finální „Sky Eye“ pak ukazuje, že když se chce, tak to jde i pomalu.

Project Pitchfork

Několik dobrých písniček „Look Up, I’m Down There“ bezesporu přináší. Především „Titânes“ a „Propaganda Child“ jsou super, jejich poslech si dokážu užít a mám při nich pocit, že přesně něco takového chci od současných Project Pitchfork slyšet. Jenže podívám-li se na album jako na celek, nemohu se zbavit dojmu, že by Němcům přece jenom prospělo, kdyby trochu zvolnili tempo a nesypali ven jednu desku za druhou. Kdyby namísto tří řadovek vydali za pět let jednu, kde by se nacházely jen ty nejpovedenější kousky, tak by to byla arcišleha. Jenže za současného stavu je to prostě… no, mohlo a mělo by to být o dost lepší, jakkoliv se „Look Up, I’m Down There“ při přeskočení (řekněme) tří songů poslouchat dá.


Szarlem / Drengskapur – Ritual

Szarlem / Drengskapur - Ritual

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.7.2016
Label: Folter Records

Hrací doba: 13:20

Odkazy Szarlem:

Odkazy Drengskapur:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Na sedmipalcovém splitku „Ritual“ se potkávají dvě podzemní blackmetalové smečky z německé provenience. Ani v jednom případě nejde o žádné začátečníky a obě už na kontě mají více jak dekádu fungování a několik alb – Szarlem dvě, Drengskapur tři.

Přesto jsem se až doposud podrobněji setkal pouze s Drengskapur, jejichž „Der urgewalten Werk“ z roku 2013 jsem poslouchal. Nicméně cokoliv podrobnější byste ze mě dnes vymámili jen těžko – vzpomínám si, že jsem to kdysi prohnal ušima, že to nebyla úplná píčovina a dalo se to poslouchat, ale jinak to bylo poměrně obyčejné a neobjevné. Naproti tomu o Szarlem pouze vím, že tohle jméno existuje, ale jinak jsem to až doteď nikdy neposlouchal. Tak hurá na věc.

Stranu A okupuje právě Szarlem a hned na začátek mohu říct, že právě jejich příspěvek „In the Glare of Fire“ je tím lepším, co splitko nabízí. Hned v úvodní hymnické pasáži na člověka dýchnou těžké devadesátky, ale to nemyslím nijak zle, spíš je to takové sympatické staromilství. Není vůbec těžké v tom slyšet vliv Bathory, ale tento stav trvá jen chvíli. Po minutě a půl se zvrhne „In the Glare of Fire“ v blackmetalový standard ve středním tempu, ale ruku na srdce – pořád je to v pohodě. Nic se nevymýšlí, uctívají se staré pořádky, ale něco v tom je, jisté pasáže jsou povedené, baví mě i uvřeštěný vokál. Není to vůbec nic zvláštního nebo snad dokonce objevného, ale ne všechno takové může být. Nakonec proč ne, album bych si klidně poslechl.

Naopak Drengskapur jsou ti, kdo na „Ritual“ tahají za kratší konec a jejichž píseň působí spíš jen do počtu. „Mitternachtsstund’“ je zvukově ještě o kus syrovější a také rychlejší. Ve skutečnost by šlo i zde zopakovat, že kapela nic nevymýšlí a hraje dle dávno zaběhlých žánrových schémat. Tak to je, ale na rozdíl od „In the Glare of Fire“ to nemá sílu strhnout a povýšit poslech na nějakou vyšší úroveň než pouhé „dá se to poslouchat, nesere mě to“. Tato sice znamená, že „Mitternachtsstund’“ není sračka, ale to je poněkud málo, protože song do nadprůměru ani nenakoukne. Pár riffů je oukej, ale… však to sami znáte, to prostě nestačí.

Z hlediska celku je „Ritual“ nepříliš výrazným počinem undergroundového ražení. Podobných sedmipalcových splitek máme asi všichni pár doma a tohle by se mezi nimi hravě ztratilo. Neurazí, a když se to člověku náhodou dostane do sbírky, není důvod to vyhazovat. Na druhou stranu, ani nevidím důvod to z té police vytahovat na úkor jiných (lepších) nahrávek nebo si to snad cíleně pořizovat.