Archiv štítku: DEU

Německo

Vampyros Lesbos (1971)

Vampyros Lesbos (1971)

Země: Západní Německo / Španělsko
Rok vydání: 1971
Žánr: vampire horror / erotický

Originální název: Vampyros Lesbos

Režie: Jesús Franco
Hrají: Soledad Miranda, Ewa Strömberg

Hrací doba: 89 min

(Budou spoilery.)

Jesús Franco byl neskutečný frajer, který po sobě zanechal zlatý důl filmového škváru, jemuž byl věrný až do konce svých dní a do požehnaného věku. Asi nepřekvapí, že takový kanón musí mít v našem filmovém koutku čestné místo. Dneska se podíváme na jeho kultovku z roku 1971 s lákavým názvem „Vampyros Lesbos“

„Vampyros Lesbos“ je nepochybně typický Franco, což dá asi rozum, když tenhle letitý snímek patří k jeho nejznámějším kouskům, které ve velké míře definovaly jeho styl. Brakovost čiší z každého filmového okénka, scénář je tak hloupoučký, až má občas člověk problém se zorientovat, kdo je kdo, a logika místy dostává šeredně na frak. Zároveň tu ale probleskuje snaha o filmovost, která se projevuje v zajímavém nasvícení některých scén, pokusy o uměleckost, natáčení v relativně výpravných exteriérech (točilo se v Turecku, Španělsku a Německu) nebo v metaforických detailních záběrech na hmyz. Jednoduše nádherně paradoxní střet umění a neumětelství. Pokoušet se nicméně analyzovat Francovy filmy a hledat v nich hlubší smysl by člověka usvědčovalo z té nejhrubší naivity.

„Vampyros Lesbos“ je v první řadě a i v mnoha dalších následujících řadách soft erotika, kterou si užijí zejména příznivci koziček, bobříků a přirozených holek. A v tomto ohledu se má člověk určitě na co koukat. Hlavní hvězda Soledad Miranda (která zemřela v pouhých 27 letech při autonehodě rok před uvedením tohoto snímku) je opravdu nádherná a její kolegyně Ewa Strömberg zaostává jen o trochu. Přinejmenším mužská část publika si tedy přijde na svoje a ráda odpustí, že toho hororu už tam vlastně moc není.

Nezapomínejte však, že se stále jedná o soft erotiku, nikoliv pornografii, takže dojde maximálně na full frontal, ale regulérní sexuální scény se nedočkáte. Přesto bych si dovolil tvrdit, že holky jsou zde o hodně víc lesbos než vampyros.

Hororové totiž „Vampyros Lesbos“ není prakticky vůbec, ačkoliv se děj točí kolem upírů. Strach nebo napětí film nenabídne vůbec, ale vůbec žádné. Dokonce ani na krev byste se neměli těšit, poněvadž té ukápne leda pár kapek a určitě nejde o nic výrazně explicitního (což může být dáno i rozpočtem, který byl zcela jistě minimální). I navzdory tomu se ovšem „Vampyros Lesbos“ může pochlubit krásným obskurním feelingem plynoucím z již omílaného triumvirátu staří, levnosti a brakovosti. Svým způsobem lze tedy říct, že právě lacinost „Vampyros Lesbos“ zároveň patří k největším přednostem snímku.

Vampyros Lesbos (1971)

Ústřední postavou je hraběnka Nadine Carody (Miranda), z níž udělal upírku sám Dracula. Jeho zmínka v (tuším, že) jedné scéně stačí k tomu, aby bylo u filmu uváděno, že vznikl na motivy knihy Brama Stokera, což je samozřejmě pičovina na entou. Každopádně, Nadine po Draculovi podělila veškerý jeho majetek a s dědictvím potřebuje pomoct, čehož se ujímá Linda Westinghouse (Strömberg) z právnické kanceláře. Ta nechá doma svoje erotické sny (v hlavní roli hraběnka, o níž ještě nic neví) a odcestuje na hraběnčin ostrov i přes varování místních.

Nadine nemá v úplně lásce mužské pohlaví (feministky by zajásaly… i když…) a naopak jede po přitažlivých ženách. Asi nepřekvapí, že Linda ji hodně zaujme. Po společné nahé koupačce dojde i na nějaké to sání krve, což právničce neudělá dvakrát dobře, v důsledku čehož skončí v nějaké psychiatrické léčebně. Předseda léčebny shodou náhod studuje vampýry a strašně touží se jedním stát. Což se mu nepodaří, protože hraběnka nemá ráda chlapy, víme.

Vampyros Lesbos (1971)

Těch vedlejších postav a dalších odboček je tam mnohem víc, možná až překvapivě hodně na to, o jak krátký snímek se jedná; tím se tady dopodrobna zabývat nemusíme. Paradoxně i přesto to celé působí hodně ospale a utahaně. Nějakou zajímavější akci nabídnou prakticky jen svlíkačky, jichž bych si, i díky tomuhle, dokázal představit více. Důležité každopádně je, že Linda nakonec kouzlu lesbicko-vampýrské hraběnky nepodlehne a zabije ji. Velká škoda.

Pomalé tempo a nuda v určitých pasážích (nebudeme si nic nalhávat) bude pro mnohé diváky velkou překážkou. Celková zašlost, divnost a erotika posílá „Vampyros Lesbos“ do obskurních vod pro specifické publikum. Nepochybně se tedy jedná o film, jenž si v dnešní době příliš příznivců nenajde. Přese všechno je ale na něm něco zajímavého a přitažlivého, co může fajnšmekry oslovit. Za mě palec nahoru, ale doporučení směřuje jen k těm z vás, kdo víte, do čeho jdete. Přinejmenším díky erotické performanci Soledad Mirandy (zasvěcení jistě vědí) za vidění stojí.

Vampyros Lesbos (1971)


Trest – Ordalium

Trest - Ordalium

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.7.2019
Label: Caligari Records

Hrací doba: 52:26

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Všichni asi víme nebo přinejmenším podvědomě tušíme, že kvalita té které nahrávky neplyne pouze z vlastních skladatelských nápadů nebo instrumentálních schopností. Na celkovém dojmu se určitě podílejí i další „vedlejší“ aspekty jako třeba grafická stránka, ale ještě víc než ty výsledek ovlivňuje zvuková úprava. Tohle je dost velká alchymie, na jejímž vnímání se navíc velkou měrou podepisují také subjektivní chutě jednotlivých posluchačů. Sám zvukařině a studiové magii vůbec nerozumím a patřím k hlupákům, kteří pomalu ani nevědí rozdíl mezi mixem a masteringem, takže jediné, co mi zbývá, je prosté líbí / nelíbí, když to pak na té placce slyším.

Chápu nicméně, že udělat zajímavý a dobrý zvuk může být docela řehole a že někdy i samotné kapely trochu váhají, do jakého pojetí to celé hodit. Přesto si myslím, že by takové rozhodnutí padnout mělo a album by mělo mít jasně danou zvukovou tvář.

Proto moc nechápu nahrávku jako „Ordalium“. Ta vyšla na audiokazetě, jejíž obě strany ukrývají prakticky ten samý program. Na čemž samo o sobě není zvláštního, to se u kazetových vydání dělá docela běžně, pokud se obsah vejde jen na jednu stranu, protože pak si to člověk nemusí přetáčet jak kokot, když si chce desku pustit znova. V případě „Ordalium“ se však jedná o jen o tentýž obsah po hudební stránce, nikoliv však zvukové. Jinými slovy, každá strana nabízí těch samých pět songů, ale obě v odlišné zvukové úpravě. Strana A nese název „Ordeal Version“ a strana B „Pyre Version“.

Nemůžu si pomoct, ale trochu to na mě působí dojmem, jako kdyby se Trest nedokázali rozhodnout, jakým způsobem by vlastně mělo debutové album znít. A nakonec, označení počinu jako dlouhohrající je také diskutabilní, protože vlastní obsah zabírá nějakých 26 minut, které jsou pouze zdvojnásobeny dvojitou verzí těch samých písniček.

Navíc se ani nedá říct, že by nějaká strana zněla lépe než ta druhá. Úprava „Pyre Version“ nabízí výrazně syrovější zvuk, což mi přijde lepší v riffových a rychlejších pasážích. Na druhé straně, na „Ordeal Version“ lépe vynikají atmosféričtější momenty, což je nejlépe slyšet v závěru „5th Witch: Gesche“, který na „Ordeal“ platí za vrchol, ale na „Pyre“ až takovou sílu nemá.

Jinak ale nějak nevím, jak se mám vlastně k „Ordalium“ postavit a která z těch dvou předkládaných verzí by měla být považována za tu definitivní. Hudebně to úplně blbé není, ale osobně si myslím, že sound by měl být nedílnou součástí dojmu, takže jsem trochu zmatený, jakou stranu mám vlastně poslouchat, a kvůli tomu nemám moc chuť poslouchat ani jednu. Škoda, protože jinak to Trest nehrají špatně plus čarodějnická tématika mi rovněž přijde fajn. Možná, že nějaký budoucí počin zkusím (pokud zas nebude takhle dvojmo), ale na „Ordalium“ už si nejspíš nikdy ani nevzpomenu.


Stellar Master Elite – Hologram Temple

Stellar Master Elite - Hologram Temple

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.5.2019
Label: Unholy Conspiracy Deathwork

Tracklist:
01. Null
02. Freewill Decrypted
03. Apocalypsis
04. Ad infinitum
05. The Beast We Have Created
06. Agitation – Consent – War
07. Black Hole Dementia
08. The Secret of Neverending Chaos
09. Tetragon

Hrací doba: 61:34

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Němci Stellar Master Elite mě až do nynějška docela míjeli. Vím, že jsem svého času jednu jejich desku zkoušel poslouchat, ale už si ani nemapatuju, jestli to byla „II: Destructive Interference Generator“ z roku 2013, nebo „III: Eternalism – The Psychospherical Chapter“ z roku 2015. Matně si vzpomínám jen na to, že jednalo o ambiciózní black metal, k němuž jsem si však nedokázal úplně najít cestu a z hlavy mi pokaždé rychle vyprchal. Na druhou stranu, zas tolik vůle a píle jsem tomu nevěnoval, takže jsem si Stellar Master Elite do paměti uložil jako kapelu, která by mohla mít potenciál mě zaujmout, ale jen pokud budu mít dostatečnou trpělivost.

Další roky jsem neměl potřebu dávat Stellar Master Elite druhou šanci, takže obligátní prokletí podobných odložených skupin neoriginálně zlomil až příchod nového alba, které se jmenuje „Hologram Temple“. Ne snad, že bych tak zásadně toužil po objevení kouzla Stellar Master Elite, ale řekl jsem si, že tentokrát bych se mohl pokusit o sepsání recenze. Nakonec se ukázalo, že právě vidina psaní bylo to jediné, co mě u „Hologram Temple“ udrželo, protože nebýt choré potřeby referovat o skoro každé píčovině, jakou si proženu přehrávačem, zcela určitě bych se na tu desku vybodnul mnohem dřív.

Dovolím si tvrdit, že tentokrát jsem se muzice Stellar Master Elite věnoval zodpovědně a nechal albu dostatečný prostor. Ta trpělivost tam byla. Přesto i víc jak půl roku od vydání „Hologram Temple“ jsou moje dojmy prakticky totožné jako u letmých poslechů onoho staršího počinu. Album jsem v minulých měsících průběžně poslouchal, v jednu chvíli jsem se mu věnoval poměrně intenzivně, poté jsem jej nechal na nějakou dobu uležet, abych se k němu posléze opět vrátil a pak opět nechal odležet. Ať jsem na to šel jakkoliv, na chuť jsem „Hologram Temple“ prostě nepřišel.

Dokonce jsem si po nějaké době uvědomil, že navzdory relativně vysokému počtu poslechů si z celé nahrávky pamatuji prakticky jen jedinou věc, a to úvodní skladbu „Null“… jednak je docela ucházející, ale hlavně se nachází hned na prvním místě. Odnesl jsem si z ní rozvážné tempo a několik opravdu dobrých klávesových motivů. Rychlejší momenty mě ovšem nějak zásadně nezaujaly a myslím, že osm minut to nepotřebovalo.

„Hologram Temple“ v podobném rytmu pokračuje i nadále… muzika je vesměs oukej, ale prakticky nijak nezaujme a zní trochu bez ksichtu. Na úplně odpálení do hajzlu to však není, protože občas z té šedi vykoukne lepší nápad, dle něhož lze usuzovat, že nějaký hudební cit Stellar Master Elite mají. Bohužel se mi ale zdá, že borcům chybí větší sebekritika a že nedokážou ukočírovat svoje ambice.

Stellar Master Elite

„Hologram Temple“ totiž určitě zní ambiciózně. Kapela si ostatně věřila na víc jak hodinovou hrací dobu a třeba poslední „Tetragon“ si nekompromisně sáhne na hranici patnácti minut. Ale není to jen o délkách. I vlastní muzika takový dojem budí. Jenže koncentrace těch skutečně zajímavých nápadů je prostě příliš nízká a odvážnou stopáž naneštěstí vyplňuje vata v míře, jakou náročnější posluchač nemůže tolerovat. Ani nemluvě o tom, že některé pasáže nejsou „jen“ mdlé, ale rovnou hloupé. Kupříkladu první polovina „Black Hole Dementia“ je tak sterilní, zaměnitelná a podprůměrná, až to bolí.

Z jistého úhlu pohledu jsem docela rád, že jsem „Hologram Temple“ slyšel: konečně jsem si konečně vyjasnil, že jsem o Stellar Master Elite smýšlel zbytečně smířlivě, protože jejich produkce není žádný zázrak, spíš naopak. Trochu mě ale mrzí, že jsem se tolik snažil o pochopení něčeho, co tam prostě není, a že jsem prázdnotu alba neprohlédl dříve. Takhle jsem s „Hologram Temple“ zbytečně trávil čas, který jsem mohl věnovat poslechu zajímavějších kapel. Ale co už, stává se. Alespoň můžu s klidným svědomím říct, že tohle mě opravdu výrazně zklamalo.


Steingrab – Manifestierte Alpträume

Steingrab - Manifestierte Alpträume

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.3.2019
Label: Soundage Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Mystik
03. Styx
04. Verflucht
05. Rachewalzer
06. Der Spiegel
07. Zeugen der Macht
08. Zum Ende
09. Jahre nach der Pest

Hrací doba: 45:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Steingrab

Může se zdát docela divné, že se zde objevuje recenze na „Manifestierte Alpträume“, když německý projekt Steingrab v letošním roce vydal také normální dlouhohrající desku „Atlantis“ (objevila se jen čtyři měsíce po recenzovaném počinu). I tu jsem sice zkusil a relativně se dala poslouchat (rozuměj: na první poslech mě zásadně nesralo, že to poslouchám), ale nijak zvlášť mě nezaujala. „Manifestierte Alpträume“ mi z nějakého důvodu přišlo zajímavější, přestože se nejedná o řadové album, takže jsem se nakonec rozhodnul představit zde radši tento počin.

Nejprve ale můžeme ztratit několik slov o samotných Steingrab. Anebo spíš o samotném Steingrab. Ha, to zní blbě, ale napovídá to, že se jedná o jednočlenný projekt. Oním jedním členem je Mahr, jehož další aktivity jsou vcelku nezajímavé, takže se rovnou můžeme přesunout k historii / diskografii. Zmiňované „Atlantis“ je totiž už čtvrtou velkou nahrávkou kapely. Což asi docela jasně napovídá, že Steingrab nebude úplně začínající formace. Projekt má za sebou už více jak deset let fungování, čímž se pomalu dostáváme k důvodu, proč a za jakých okolností vzniklo „Manifestierte Alpträume“

„Manifestierte Alpträume“ je kompilací, která vyšla k desetiletému výročí fungování Steingrab, které připadlo na loňský rok, kdy také byla nahrávka pořízena. Abych ale řekl pravdu, úplně mi není zřejmé, co přesně je „Manifestierte Alpträume“ zač. Kompilace prý reprezentuje poslední koncert v německém Darmstadtu ve vile Oetinger a zároveň slouží jako pomník koncertní sestavě pro rok 2018. Nacházejí se tu starší skladby (dvě z debutu „Äon“, čtyři z druhého alba „Mystik“ a dvě ze třetí desky „Jahre nach der Pest“), zcela zjevně v jiných úpravách, ale jako živý záznam to nezní. A pokud to jím je, pak nechápu, proč se „Manifestierte Alpträume“ označeno jako kompilace. Nebo že by se jednalo o „studiově“ nahraný koncertní setlist? Upřímně nevím.

Jedno vím ale jistě – jedná se o překvapivě snesitelný poslech. Zkoušel jsem si poslechnout originální verze obsažených písní a musím říct, že prakticky ve všech případech je „Manifestierte Alpträume“ nabízí v lákavější podobě. Z (pod?)průměrného a vlastně i vcelku nudného black metalu se na kompilaci stal atmosférický a v některých momentech i hezky naléhavý black metal, který dokáže využít i čistého zpěvu. Zároveň z materiálu nesměle vykouknul pohanský nádech.

Čistý zpěv a pohanský nádech v německém black metalu jsou věci, jichž se rozumný posluchač štítí a snaží se jim vyhnout. Mám to tak stejně, takže vám rozumím, jestli jste se před chvílí opotili až na prdeli. V drtivé většině případů se mi také zdá, že to ty německé kapely neumějí udělat bez kýče a jakéhosi „jmenuju se Hans a jódluju“ feelingu. Steingrab však tyhle prvky využívají poměrně vkusně a nikdy se mi během poslechu „Manifestierte Alpträume“, že bych měl chuť to vypnout. Jak vidno, jde to prostě udělat.

Steingrab

Když však říkám, že jsem neměl chuť to vyloženě vypínat, neznamená to, že bych si to užíval celou dobu. Na nahrávce se určitě nacházejí i slabší momenty, viz třeba „Jahre nach der Pest“. Další písničky jsou takové, že úplně neurazí, ale jen tak prosviští okolo a nic po sobě nezanechají. Těch je vlastně drtivá většina. V hlavně mi nicméně utkvěly věci jako „Der Spiegel“ a některé konkrétní pasáže v dalších stopách, kde se nejvíc projevují omílané změny oproti původním verzím. A vzhledem k tomu, že jde prakticky o to jediné, co jsem si z „Manifestierte Alpträume“ zapamatoval, nejspíš o celé nahrávce píšu smířlivěji, než bych asi měl.

Až když jsem si při psaní recenze pořádně uspořádal dojmy a zamyslel se nad tím, kolik procent hrací doby nabízí něco, co stojí za řeč, uvědomil jsem si, že to vlastně žádná velká sláva není. Přesto se mi dle letmých ochutnávek starších věcí zdá, že „Manifestierte Alpträume“ převyšuje klasickou tvorbu Steingrab (byť se může jednat o pomýlený závěr, když jsem to podrobně nezkoušel). Pokud se nad tím ovšem zamyslím, tak vím, že i když byl ten čas ve společnosti alba přinejmenším ok, není tu nic, kvůli čemu by se měl člověk vracet. Na pár poslechů „Manifestierte Alpträume“ posloužilo překvapivě rozumně, ale slyšet to přesto nemusíte.


Caspar Brötzmann Massaker – Koksofen (1993)

Caspar Brotzmann Massaker - Koksofen (1993)

Země: Německo
Žánr: noise rock / experimental metal
Datum vydání: 5.7.2019
Label: Southern Lord
Původní vydání: 1993, Our Choice / Big Cat

Tracklist:
01. Hymne
02. Wiege
03. Kerkersong
04. Schlaf
05. Koksofen

Hrací doba: 61:03

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Musím se přiznat, že u alba, o němž se nyní budeme bavit, mě zase jednou (ne)příjemně / vtipně vyškolil můj (zlo?)zvyk poslouchat něco (kde „něco“ znamená do té doby neznámou kapelu) na recenzi, aniž bych si o daném interpretovi dopředu cokoliv zjišťoval. Občas to rád schovávám za způsob, jak se na danou muziku koukat bez vnějších a druhořadých vlivů, abych vnímat čistě kvalitu (či nekvalitu, v těch horších případech) samotné hudební produkce, ale mám-li být upřímný, leckdy je to dáno čistokrevnou leností. Když už ale cítím, že proces náslechu dospěl do stádia, kdy jsem připraven psát recenzi, tak si onen povinný domácí úkol pilně doplním. A občas bývám docela překvapen, což se přesně týká i nahrávky „Koksofen“.

Než jsem „Koksofen“ začal poslouchat, nikdy jsem o německém kytaristovi Casparu Brötzmannovi neslyšel, o jeho kapele Caspar Brötzmann Massaker jakbysmet. Deska samotná se mi každopádně líbila jak prase – důvody se ještě pokusím osvětlit níže. Každopádně jsem si celou dobu myslel, že poslouchám novinkové album. O to překvapivější pak bylo zjištění, že „Koksofen“ bylo vydáno již v roce 1993. Na vlastní hudební náplni ovšem rok vydání není příliš poznat. Nebo přinejmenším já mám pocit, že podobné sonické avantgardní noiserockové experimenty, jaké předvádějí právě Caspar Brötzmann Massaker, se v hojnější míře rozmohly až později. Ale můžu se mýlit, nejsem v tomhle ohledu nijak velký odborník.

„Koksofen“ je určitě zvláštní album, které by mohlo zachutnat těm z vás, kdo máte v oblibě kupříkladu Swans. Pětice dlouhých skladeb stojí na skvělé gradaci a až psychedelickém motání motivů; německé trio umí hodně dobře vytvářet intenzivní akustické stěny, které na posluchače nekompromisně tlačí. V práci s čistě zvukovým presem Caspar Brötzmann Massaker jednoduše excelují a právě tahle schopnost patří k největším přednostem „Koksofen“.

Strop pro mě osobně představuje dvojice „Hymne“ a „Schlaf“, kde je ta intenzita nejhustší a ty nejvyhrocenější momenty jsou beze srandy impozantní a zároveň klaustrofobické. Přitom se ale nejedná jen o hrubé týrání nástrojů; Caspar Brötzmann Massaker stále působí velice hudebně a třeba v závěrečné části „Hymne“ si mohou s klidem dovolit až chytlavou rytmickou pasáž, která však nijak nenabourává experimentální pojetí desky, a to nejen díky epileptickým kytarovým výlevům okolo.

Caspar Brötzmann Massaker však dokážou pracovat i s minimalismem. Tišší, až „ambientní“ pasáže se porůznu objeví napříč celou nahrávkou, ale jako příklad použiju druhou „Wiege“, která nervózně vyčkává celou první polovinu, aby kapela odpálila rytmiku až ve druhé půli. Za zmínku rovněž stojí titulní „Koksofen“, jež se vydává za hranice rockové a metalové hudby, protože formálně se jedná spíš o nějaký death industrial / dark ambient. Přitom se ta skladba ale na desku hodí naprosto přirozeně a s ostatními kusy, které stojí na standardní rockovém nástrojovém obsazení, ladí naprosto bezproblémově.

Za mě osobně je „Koksofen“ každopádně skvělá záležitost. Jak vidno, pořád je co objevovat i v hluboké minulosti. Caspar Brötzmann Massaker vydali v první polovině devadesátých let těch alb více a některá další už jsem zběžně poslechnul. Žádné mě sice na první poslech nezaujalo tolik jako „Koksofen“, ale zajímavě zněly a za podrobnější průzkum nejspíš budou stát také.

Závěrem se asi sluší dodat důvod, proč se mi Caspar Brötzmann Massaker dostali do hledáčku právě teď. Americký label Southern Lord totiž v červenci vydal všechny ty staré desky v reedicích na CD a LP. Pokud by vás to tedy zaujalo, víte kam jít.


(Dolch) – Feuer

Dolch - Feuer

Země: Německo
Žánr: ethereal doom
Datum vydání: 15.11.2019
Label: Ván Records & Totenmusik

Tracklist:
01. Burn
02. Halo (Afraid of the Sun)
03. A Funeral Song
04. A Love Song
05. Psalm 7
06. Mahnmal
07. Feuer

Hrací doba: 50:22

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Nevím, jestli má smysl tu nějak podrobněji rozebírat, jak vysoko smýšlím o (Dolch), protože jsem to svého času psal už v recenzích na „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ a sedmipalec „An den Mond“. Pokud se vám nechce listovat do minulosti a číst dva roky staré články, tak pro formálnost zmíním, že o (Dolch) smýšlím setsakra vysoko. V hudbě mě příliš nezajímá nějaká techničnost nebo instrumentální výkony, vždycky jsem si výš cenil pocitů a atmosféry. A zrovna (Dolch) dokázali na svých starších počinech vyčarovat magickou a unikátní (!) atmosféru, na jakou jsem nikde jinde nenarazil. A přesně tyhle specifické nálady jsou tím, kvůli čemu se zamilovávám do kapel; prakticky všichni mí nejoblíbenější interpreti nějakou takovou nabízejí, a právě proto mi učarovali také (Dolch).

Trochu zajímavé je, že se (Dolch) k mým srdcovým formacím vypracovali, aniž by vydali jedinou velkou desku. Doposud pouštěli do světa jenom demosnímky a minialba, byť v některých případech je takové označení spíše formální, poněvadž třeba „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ se svými 37 minutami prakticky naplňuje dlouhohrající parametry. Podobně by se jako debut dala vnímat rovněž kompilace „I & II“, která na jednom oficiálním nosiči nabízela starší dema „Demo I“ a „Licht. Maschine. Herz.“. Papírově nicméně přichází první řadová nahrávka až nyní. A nutno dodat, že když už, tak se s tím (Dolch) nijak nepárali a rovnou ambiciózně ohlásili celý triptych desek souhrnně nazývaný „Feuer, Nacht & Tod“. Aktuálně vychází první část „Feuer“ (vsadím svoje levé varle, že dvojka se bude jmenovat „Nacht“ a trojka „Tod“, haha).

Samotnému „Feuer“ předcházel sedmipalcový singl „Psalm 7“ (na straně B se nachází exkluzivní skladba „December ’85“, která se na albu neobjevuje), přičemž už ten naznačil několik věcí…

Vzpomínám si, že když jsem prvně slyšel „I & II“ (jistě nebudu jediný, kdo kapelu objevil s touhle kompilací, která Němce vytáhla z obskurity na světlo), prakticky okamžitě mě to pohltilo a nemohl jsem se od toho odtrhnout. „Feuer“ je na tom docela jinak. Chybí mu moment překvapení, protože člověk už tuší, co by měl čekat. A vzhledem ke starším nahrávkám jsou očekávání extrémně vysoko. První poslech zní jako (Dolch), nálada je opět krásně ponurá a ženský zpěv je jako vždy éterický a podmanivý. Přesto ten dojem není tak silný a skutečné okouzlení se nedostavuje.

„Psalm 7“ nicméně za pár poslechů vyrostlo, tudíž se dalo domnívat, že podobně na tom bude také „Feuer“ jako celek. První seance s celým albem tomu nasvědčovaly, protože i zde šlo cítit, že to bude chtít víc času na zvyknutí a docenění (paradoxně bych ale neřekl, že by novinka měla být poslechově náročnější než starší věci). Prakticky ihned ale na povrch vyplul jiný dojem – (Dolch) jsou nyní kytarovější a metalovější. Daní za to je, že nový materiál už nezní tak étericky a spirituálně. Přesto kapelu nelze obviňovat z toho, že by snad ztratila svůj ksicht, ten charakteristický rukopis v tom stále je slyšet.

Dolch

Přibývající poslechy a intenzivnější vstřebávání přinesly svoje ovoce. „Feuer“ přináší posun, který může být pro někoho zklamáním, ale určitě nejde tvrdit, že by se jednalo o špatnou desku. Rozhodně budu souhlasit s tvrzením, že není tak dobrá „I & II“ a „III: Songs of Happiness… Words of Praise“, ale jedním dechem je nutné dodat, že prohrává pouze s dřívější tvorbou samotných (Dolch). Obecně vzato se stále jedná o velmi svébytnou muziku se silnou a nevšední náladotvorností.

Navrch si myslím, že v dílčích momentech se (Dolch) dotýkají i své dřívější úrovně. Děje se tak v závěru alba. Od „Psalm 7“ dál už prakticky nemám výhrad a zejména „Mahnmal“ a titulní „Feuer“ jsou jednoduše fantastické skladby, proti nimž nemohu říct křivého slova. První půle alba je možná v rámci tvorby „slabší“, ale za poslech to bezesporu stojí.

Dolch

Pochopím, pokud fanoušek starších věcí bude ve „Feuer“ vidět zklamání. Nakonec já sám cítím, že dříve bylo ještě lépe. Přesto nedokážu novinku odsoudit, poněvadž se mi vlastně líbí (a moc), plus její finále je skvostné. Určitě si ale dovolím tvrdit, že kdo se s (Dolch) doposud nepotkal, toho by velký debut mohl regulérně nadchnout. V každém případě – poslechnout byste si to měli.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Před dvěma roky na Funkenfluagu jsem se ožralej přimotal ke koncertu (Dolch) a hudba mi natolik uhranula, že jsem bez váhání oželel tehdy probíhající velemoudrou debatu s různými, zajímavými postavičkami blackmetalového undergroundu. Doma jsem pak kompilaci prvních dvou demáčů pořádně sjel a kouzlo bylo dokonáno.

Určitě nejsem fanoušek takového kalibru jako H. ale naše dojmy jsou podobné. „Feuer“ je příjemná záležitost, kterou se vyplatí slyšet, a velice by mě zajímal názor posluchače, jenž do poutavého světa (Dolch) vstoupí právě s ní. Nepříjemným faktem ale zůstává, že výjimečnou atmosféru kapely „Feuer“ představuje v naředěné, méně působivější formě než dřív; kolega podal výše trefné argumenty.

Onen úpadek by se jistě dal svést i na profesionální produkci, a je pravda, že zastřenost demáčů soundu (Dolch) vyhovovala náramně, ale ke zvuku nemohu negativního říct vůbec nic, protože ze sluchátek i z repráků (zvlášť když se trochu ohulí volume) to je prostě žrádlo. Michael „Arioch“ Zech je mistr svého řemesla a záznam i s následnými úpravami hudbě posloužily, přesně jak by měly. Problém je tedy jinde…

(Dolch) prostě ty nejlepší nápady využili ve svých počátcích, a teď, když nabrali něco zkušeností a mají přístup k výtečnému technickému zázemí i vydavateli, tak jejich stávající kreativita na dosažení laťky prostě nestačí. Na další dva díly trilogie jsem samozřejmě zvědavý, ale pokud (Dolch) při jejich tvorbě nepoctila nebo nepoctí svou návštěvou ona pomyslná múza, tak se situace bude opakovat. A to už bude otázkou, zda se vyplatí poslouchat tři naředěné variace na téma perfektně zpracované dřív. Snad názvy jednotlivých dílů implikují nějaký posun.

Dolch


Abkehr – In Feuer

Abkehr - In Feuer

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.10.2019
Label: Acid Tears Records

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 29:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Acid Tears Records

Němečtí Abkehr mě poměrně zaujali už na svém pilotním minialbu „In Asche“. To vyšlo v roce 2017 u Sentient Ruin Laboratories, což zmiňuji, protože to byl také ten důvod, proč jsem si kapely všimnul. Časový odstup byl nekompromisní a jasně ukázal, že „In Asche“ nepatří k nahrávkám, k nimž by bylo nutné se zpětně vracet, ale vzpomínám si, že v době vydání mě to vcelku bavilo a do paměti jsem si to uložil jako solidní záležitost, na jejíž pokračování bych se mohl rád podívat.

Když jsem se dozvěděl, že německé duo letos naváže první dlouhohrající deskou „In Feuer“, asi mě to potěšilo víc, než by mělo, když se mi Abkehr v přehrávači po sepsání recenze „In Asche“ neobjevili už ani jednou. Od „In Feuer“ jsem si každopádně sliboval, že by mohlo jít o nenápadnou, leč velmi solidní syrovější záležitost, s níž se bude dát strávit uspokojivý počet poslechů. Neočekával jsem samozřejmě zázraky, ale myslím, že zmiňovaná meta nebyla nereálná…

V rámci domácího úkolu k tomuhle článku jsem si opět připomněl „In Asche“ a zjistil jsem, že i nynější dojmy vesměs odpovídají tomu, jak jsem si počin pamatoval. Syrový, chladný a odtažitý black metal, kde se hraje většinou rychle, nikoliv však bezhlavě. Vlastně jsem si až říkal, že to zní fakt dobře a že můj pozdější přístup možná nebyl vůči prvotině Abkehr stoprocentně fér, poněvadž za výjimečné protočení to asi i stojí.

Všiml jsem si také jedné zajímavé věci. Zatímco „In Asche“ se může pochlubit jakousi aurou a vnitřním charisma, díky nimž nahrávka okamžitě zaujme a nechce se nechat vypnout, novinka „In Feuer“ podobnou schopnost nemá. Řadový debut sice sám o sobě není hloupý, ale bez většího zaváhání o něm můžu říct, že mě baví výrazně méně a cosi abstraktního mu schází, přestože formálně svoje kvality mít může.

Na první poslech se trochu změnil sound, který už není tak syrový a zastřený, kytary již neznějí tak nabroušeně a celkově „In Feuer“ hraje plněji a snad i stravitelněji, dalo by se říct. Abych ale Abkehr nekřivdil, musím dodat, že „In Feuer“ stále nezní jak nějaká sterilní mrdka a určitá špína v tom pořád je. Leckdo by naopak mohl ocenit, že na řadovce najde mnohem výraznější baskytaru, která tentokrát ve výsledném soundu dělá opravdu hodně.

Nicméně vzhledem k tomu, co Abkehr produkují za muziku (základní hudební směřování se totiž neposunulo tak výrazně), mi seděl víc přístup „In Asche“. Také „In Feuer“ dokáže nabídnout několik velice dobrých momentů. Kupříkladu pasáž ve třech čtvrtinách „II“ je jednoduše skvělá a líbí se mi opravdu hodně. Celkové dojmy jsou už ale bohužel slabší a obzvláště v těch blackmetalových a nejagresivnějších momentech už Němci nedokážou strhnout takovým způsobem jako na „In Asche“. A to je velká škoda.

Nějak cítím, že „In Feuer“ nepatří k deskám, které by si zasloužily veřejné ponížení, protože samy o sobě jsou vlastně docela dobré. Počin hodně ztrácí zejména při srovnání se svým předchůdcem, jenž za zdánlivě méně peněz nadělal mnohem víc muziky. Pochopím však, jestli tohle někomu bude připadat jako docela chabý argument, a také se nebudu divit, pokud „In Feuer“ zaujme ty z vás, kdo první minialbum neznáte. Já osobně už ale teď vím, že na tuhle desku docela rychle zapomenu. Přesto ji mohu jednu věc přičíst k dobru – díky ní jsem opět oprášil „In Asche“ a připomněl si, že starší EP za pozornost fakt stojí.


Jade – Smoking Mirror

Jade - Smoking Mirror

Země: Španělsko / Německo
Žánr: atmospheric death / doom / black metal
Datum vydání: 11.10.2019
Label: Nigredo Records / Pulverised Records

Tracklist:
01. Jade Emperor
02. Dead Stone Mask
03. Blossom
04. Smoking Mirror

Hrací doba: 22:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Jade je dvoučlenná mezinárodní formace rozdělená mezi Německo a Španělsko. Borci jsou údajně anonymní, ale na promo fotkách normálně ukazují svoje držky, což mně osobně teda moc anonymní nepřijde, ale i kdyby, myslím si, že s tímhle jim ta anonymita příliš dlouho nevydrží. Já vám to tajemství nicméně neosvětlím, poněvadž jsem ty dva kořeny nepoznal.

Navíc tyhle hrátky na anonymitu jsou už dneska tak běžné, že to zas až tak zajímavé ani není. To už mi přijde zajímavější název Jade, jelikož se kapela pojmenovala dle minerálu jadeitu, který se hojně používal pro výrobu předmětů u mnoha starověkých civilizací. Spojen je hlavně s orientem, ale své místo měl kupříkladu i u Olméků nebo Maorů.

Jade vydali svůj první demosnímek „Smoking Mirror – MMXVIII“ v létě loňského roku, a to samonákladem na stokusové audiokazetě a také digitálně. Stejný materiál aktuálně vychází znovu jako EP s novým přebalem. Edici na kompaktním disku pustili do světa švédští Nigredo Records a vinylu, který je dostupný hned ve třech barevných provedeních (klasická černá, bílá s lehkým rudým zabarvením a půl na půl mix zelená/červená – každá barva limitovaná na sto kopií), se ujali Pulverised Records. V obou případech se jedná o poměrně známé firmy, tudíž lze předpokládat, že muzika Jade bude stát za to. Anebo ne?

Řekl bych, že Jade hrají muziku, jaká na současné metalové scéně určitě může mít úspěch. Nikoliv skutečně masový, ale věřím, že dost velký na to, aby si našel nezanedbatelný počet příznivců a zmiňované náklady se dařilo bez větších obtíží vyprodávat. Kapela produkuje jakýsi hybrid atmospheric death / doom metalu a atmospheric black metalu. Je to dobře vyprodukované, čitelné, dost přístupné, hodně melodické a v některých dílčích pasážích i docela příjemně epické, ale prakticky nic z toho ne v tom negativním slovy smyslu.

Jinými slovy, Jade rozumně balancují na pomezí, aby dokázali zaujmout větší množství lidí než jen skutečné fanatiky, pro něž extrémní metal není jen formální pojem, a zároveň se nezprotivili lidem, kteří pohrdají mainstreamovým metalem. Vlastně na mě to album působí podobně jako obal reedice… je to na hraně, a přitom to není jednoznačně blbé a člověk to nemůže jen tak suše vypičovat, že to je gay.

Při poslechu „Smoking Mirror“ i docela chápu, proč se v souvislosti s nimi hovoří o jménech jako Bölzer nebo The Ruins of Beverast. Ačkoliv to nejsou první asociace, které by mě napadly, smysl to určitě dává. Osobně bych klidně přidal také věcí jako Škáŋ nebo Esoctrilihum, možná i věci jako Argonavis nebo Tchornobog, s nimiž lze rovněž nalézt určité paralely.

Jade

Navzdory nesporným kladům ale nemůžu tvrdit, že by mě produkce Jade nějak zásadně zaujala. Asi nelze popírat, že „Smoking Mirror“ je nahrávka, do níž její autoři vložili dost umu, přesto má výsledek hodně daleko k tomu, aby se s většinou výše jmenovaných (Bölzer, The Ruins of Beverast, Škáŋ, Esoctrilihum) mohl srovnávat i co do kvality a posluchačovy ochoty se případně vracet. Alespoň tedy mojí ochoty.

„Smoking Mirror“ určitě není vyložená kokotina. Osobně jsem v tom ovšem nenašel nic víc než placku na pár poslechů, kde pár znamená spíš méně než více. Potom už se mi prvotina Jade začala trochu zajídat a chuť se tomu věnovat dál rychle opadla.


Mosaic – Cloven Fires

Mosaic - Cloven Fires

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.9.2019
Label: Eisenwald

Hrací doba: 07:14

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

S německou formací Mosaic jsem se potkal už na minialbu „Old Man‘s Wyntar“, které se mi docela líbilo, ale po něm jsem další nahrávky kapely nevyhledával. Nezajímaly mě. Mosaic se od té doby prakticky podíleli jen na splitech / kompilacích „Samhain Celebration“ vydávaných ke stejnojmenné sérii koncertů v Německu. Přestože se tu často objevoval exkluzivní materiál, a to nejen od Mosaic, ale i od dalších skupin, osobně jsem to měl celé tak trochu na salámu. Mosaic mi jednoduše nenabízeli nic moc zajímavého. Slyšet o nich nicméně bylo, a to zejména skrze hlavního předáka Inkantatora Kouru, jenž pořádá již zkultovnělý festival Funkenflug a také naskočil jako kytarista k obnoveným Nachtmystium.

Mlčení Mosaic nicméně mělo svůj důvod. Celých pět let skupina šlechtila svou dlouhohrající prvotinu „Secret Ambrosian Fire“, která je nyní konečně na spadnutí. Vyjít by měla v listopadu. Její předzvěstí budiž sedmipalcové EP „Cloven Fires“

Na úvod malý asfalt nabízí první ukázku ze „Secret Ambrosian Fire“ s názvem „Cloven Fires“, po níž je ostatně ípko pojmenované. Hádám, že byste si o mně mysleli, že jsem kokot, kdybych zde začal onanovat nad tím, jak je ta pětiletá práce na výsledku slyšet, a já bych se vám vůbec nedivil, ale je prostě evidentní, že se jedná o hodně povedenou skladbu. Jde o rychlejší atmo-s-přivřenýma-očima-pagan black metal, jenž ani v té rychlosti neztrácí náladotvornost a najde si prostor pro hned několik dobrých motivů.

Za rovné čtyři minuty asi nějakou velkou parádu udělat nejde, ale nelze přehlížet, že kvalitními nápady tu Mosaic úplně nešetřili. Kdyby bylo takhle povedené i celé výsledné album, budu spokojen. Pokud by se jednalo o jedinou nebo jednu z mála takhle krátkých písní a zbytek vyplňovaly rozmáchlejší a ještě působivější kusy, pak bych mohl být spokojen opravdu hodně.

B strana ukrývá archivní skladbu „Ambrosia“ z období let 2014/2015, do níž perkusemi přispěl Jörg Heemann, toho času bubeník Secrets of the Moon. Přidané perkuse jsou tu cítit hodně, jelikož song je velmi rytmický, a nejen díky tomu se mu daří kouzlit hodně vydařenou šamanskou atmosféru. Ten folklór je v muzice Mosaic dost cítit obecně, ale tady to platí dvojnásob. Každopádně skvělá píseň (za mě ještě lepší než „Cloven Fires“), a byť to bude znít jako klišé, je jenom dobře, že nezůstala zahrabaná v šuplíku napořád.

Jinak není moc co řešit. Jedná se o sedmiminutovou jednohubku, která má pouze nalákat na chystanou desku, ale ke cti jí slouží, že se jí to lákání daří. Titulní track se povedl a slibuje, že by se mohlo sakra povést i celé „Secret Ambrosian Fire“, a strana B je vyložená chuťovka. Desku si určitě rád pustím.


Cult of Extinction – Ritual in the Absolute Absence of Light

Cult of Extinction - Ritual in the Absolute Absence of Light

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 24.7.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Sacred Glorification of Pandemic
02. Anti-Monad Black Hole Bomb
03. Blood of the Theurg
04. Inverted Henosis
05. Possessed by a Servant of Iblis
06. Emanated from the Cosmic Darkness
07. The Descent
08. Ritual in the Absolute Absence of Light

Hrací doba: 32:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Německý projekt s přátelským názvem Cult of Extinction na sebe poprvé upozornil vloni s pilotním minialbem „Black Nuclear Magick Attack“. Na něm se sice neodehrávalo nic zázračného, o čem by člověk musel okamžitě psát domů mamince, ale o solidní prvotinu se jednalo.

Když tedy letos vyšel dlouhohrající debut „Ritual in the Absolute Absence of Light“, poslechnul jsem si jej docela bez keců. Obzvlášť když Cult of Extinction přestoupili k německým Iron Bonehead, na jejichž vydání se dost často vyplácí sázet (ne snad, že by Sentient Ruin Laboratories, kteří se podíleli na vypuštění „Black Nuclear Magick Attack“, byli nějaká ořezávátka). Obal řadovky se docela povedl a půlhodinová hrací doba (můžu dodat, že všech devět tracků je čerstvých, neopakuje se žádný z předešlé neřadovky) slibovala, že by pořád mohlo jít o intenzivní binec, takže hurá na věc.

Hned takhle ze začátku musím na Cult of Extinction prásknout jednu věc. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ není až takový bordel, jak by jeden možná čekal a možná i chtěl. Pokusím se tuto myšlenku trochu rozvést…

Prvně mě ale nechápejte mě špatně, Cult of Extinction samozřejmě hraje zvířecí black / death metal a stejně jako na „Black Nuclear Magick Attack“ platí, že díky citelným vlivům grindcoru (včetně náznaků guturálního vokálu jako třeba v pozadí „Emanated from the Cosmic Darkness“) lze v souvislosti s touhle deskou stále hovořit i o war metalu, což je podle mě jedna z nejagresivnějších forem metalové hudby obecně. Určitě tedy můžeme říct, že Cult of Extinction nehraje žádnou měkkou mrdku. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ sype často a fest nasraně, a dokonce bych i řekl, že tahle forma zabírá největší část nahrávky.

Jestliže ale prahnete po ortodoxně bestiálním bordelu bez přestávek, který vám vyšuká mozek z palice, „Ritual in the Absolute Absence of Light“ vás asi plně neuspokojí, a to hned ze dvou důvodů. První jsem zmiňoval už svého času v malé recenzi na „Black Nuclear Magick Attack“ – sice to leckdy sype jak piča, ale i přesto hodně takových momentů nedokáže vytočit obrátky do nejvyšších pater intenzity, nátlaku a hnusu. V dílčích momentech se daří posluchače trochu přitlačit ke zdi, ale obecně má Cult of Extinction co do extrémnosti podání jisté rezervy. Což nemusí potěšit posluchače s chutěmi na ten největší metalový bordel, jak by jeden u war metalu předpokládal.

Tohle do určité míry plyne i ze zvuku, jenž je notně uzpůsoben druhému aspektu, díky němuž se nejedná o takové zvěrstvo. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ si i navzdory své krátké hrací době najde relativně často čas na zpomalení a pokusy o atmosféru, přičemž tyto nabírají na kvantitě s blížícím se koncem fošny. Což by naopak mohlo potěšit ty posluchače, kteří nemají potřebu, aby je deska jen barbarsky mlátila.

Cult of Extinction

Zde nicméně nestává určitý rozpor. Osobně se mi zdá, že právě ty náladovější momenty jsou tím nejzajímavějším, co „Ritual in the Absolute Absence of Light“ nabízí, což se ale trochu bije s tím, že primární tváří alba je stále agrese. Zkřížení sypacího black / death metalu s atmosférickými vsuvkami mi v základě přijde jako dobrý nápad, ale u Cult of Extinction se to bohužel trochu mlátí. Ale to nic nemění na tom, že pomalé pasáže v „Possessed by a Servant of Iblis“ a „Emanated from the Cosmic Darkness“, celá „The Descent“ nebo kytarové sólování v titulní skladbě jsou dost povedené.

Na druhou stranu uznávám, že moje výtky vůči „Ritual in the Absolute Absence of Light“ jsou do určité míry vlastně malicherné, protože ta deska je jinak zhotovena dobře a nemyslím, že by patřila k těm jednoduše, rychle a lehce zapomenutelným. Nastavená cesta mi každopádně přijde správná a album jako celek je stále dost kvalitní na to, abych měl chuť si pustit i budoucí materiál Cult of Extinction.