Archiv štítku: DEU

Německo

Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)

Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)

Země: Západní Německo
Žánr: porno

Český název: Josefina Mutzenbacherová: …jak to doopravdy bylo 2. díl

Rok vydání: 1976
Režie: Gunter Otto
Hrají: Leila Vigso

Hrací doba: 100 min

Zdroj fotek: HerzogVideo.de

Na konci recenze prvního dílu legendární chlupaté porno série „Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war“ jsem psal, že dalším částem se již ve filmovém koutku věnovat nehodlám. Uběhl nějaký ten pátek a v mezičase jsem dospěl (ačkoliv nevím, jestli sloveso „dospěl“ je při recenzování péčka zrovna to pravé) k názoru, že nakonec by nebylo úplně od věci přihodit ještě nějaké to povídání o nejznámější fiktivní rakouské prostopášnici. A to nejen z toho důvodu, že jednička se po mnoho měsíců držela mezi našimi nejčtenějšími články (k čemuž trefně poznamenal jeden nejmenovaný redakční kolega: „Proč já se vůbec snažím psát recenze na hudbu?“).

Druhý díl ze série „Wie sie wirklich war“, která ve skutečnosti není první, nýbrž už druhou, jež ve filmech mapuje erotická dobrodružství Josefiny Mutzenbacher, je v jistých ohledech dost jiný než jeho přímý předchůdce. Především je nutno zmínit, že hlavní postavu již nehraje (ehm…) Patricia Rhomberg, jejíž roztomilý bobr patřil k největším ozdobám první části, nýbrž jistá Leila Vigso. Naštěstí ani ona není vůbec ošklivá a také se nebojí před kamerou předvést jistá zajímavá zákoutí svého těla.

Dvojka na jedničku nijak zásadně nenavazuje ani dějově, dokonce i mění dřívější události. Vlastně se tedy jedná o úplně samostatný film se stejnou postavou. Pokud by se tedy někdo těšil, že Josefina dokončí předtitulkovou soulož z minulého dílu, jak slíbila, bude zklamán. Dvojka dokonce i zpětně ve flashbacku změní způsob, jakým Josefina přišla o panenství.

Co ale samozřejmě zůstalo při starém, je chuť hlavní postavy vyhonit, vykouřit nebo osoloužit (nebo se nechat osoloužit) každý penis v širokém dalekém okolí. Což také během filmu mnohokráte dokáže tím, že některou z právě jmenovaných činností provozuje s náhodným kolemjdoucím – a to doslova náhodným kolemjdoucím.

Děj Josefinu po několika nezávazných úvodních sexuálních cvičeních zavane do postele místního podnikatele, který je ovšem stejně žárlivý jako náruživý. Josefina je ale ještě náruživější, takže s klidem ojede, cokoliv jí přijde pod ruku kundu, takže jakmile ji šamstr načapá s uzenáře, jenž na ni vtáhl svou klobásu, vykopne ji z bytu. Chuděrka malá chodí do kavárny, kde doufá, že sbalí nějakého bohatého frajera. To se jí úplně nepovede, tak nějakému kunčaftovi šlohne hodinky, což ale zjistí kavárník a začne Josefinu vydírat. Z toho ji však vyseká další náhodný kolemjdoucí – maďarský voják, jenž vídeňskou souložící mašinu vezme s sebou do Maďarska. Jak vidíte, příběh je tuze napínavý, což je jenom dobře, protože kvůli příběhu se přece na pornografii koukáme, že jo…

Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)

Co se samotné kopulace týče, dvojka Josefiny nabízí vcelku standardní chlupatou klasiku. Pokud tedy máte pocit, že bobři nepatří jen do přírody, a dokážete skousnout, že do holek cpou svoje bratwursty fotři s úchylnými knírky, přijedete si na své. Nicméně vzhledem k tomu, že jde o německé péčko, asi je zřejmé, že dojde i na nějaký ten bizárek. Viz třeba scéna honění pod stolem, kde si handjobu-chtivý týpek trochu poplete, čí ruku to pod stolem zrovna chytil (asi si dokážete představit), sex s obézní Gertrudou, s nímž nebožákovi musejí pomáhat další čtyři kořeni, hra na harmoniku během sexu anebo kultovní soulož při jízdě na koni. Invence v pornu prostě je a o tom starém německém to platí dvojnásob. Na druhou stranu, na rozdíl od jedničky se divák nedočká žádných incestů ani návštěv u faráře.

Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)

Další výraznou s(ou)ložkou snímku jsou samozřejmě i neuvěřitelně vtipné dialogy a repliky. Koukat na tohle se starým českým dabingem je naprostá povinnost, bez níž bude výsledek ledva poloviční. S dabingem je to ovšem neskonale směšné a člověk se u hlášek typu „To je otvor!“ řeže smíchy, až ho z toho bolí břicho. Všechny díly Josefiny jsou dnes už spíš hodně lechtivou komedií než regulérním pornáčem, u něhož by si měl člověk potahat nudli, ale když se na to budete koukat ve společnosti zástupce opačného pohlaví (anebo klidně i stejného, preferujete-li to takhle) a s tímhle na paměti, pak se určitě pobavíte. A to i navzdory skutečnosti, že jednička byla ve všech ohledech – humor, vzhled pornohereček, kvalita šoustání, co nejmenší odpudivost pornoherců (řazeno dle důležitosti) – lepší.

Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)


I I / Lihhamon – Miasmal Coronation

I I / Lihhamon - Miasmal Coronation

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
I. I I
01. Indoctrination of Death’s Command
02. Weltenfresser
03. Miasmal Execration
04. Vidargängr

II. Lihhamon
05. Zelot (Splendour of Terror)
06. Inferno (Decimation Doctrine)
07.Chasma (Deathstrike Coronation)

Hrací doba: 31:38

Odkazy I I:
facebook / bandcamp

Odkazy Lihhamon:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Německou smečku I I – což je ve skutečnosti zkratka pro Infernal Invocation – mnozí (a asi nejen) domácí posluchači zaznamenali díky její účasti na loňském turné Astral Maledictions, v jehož rámci formace loni brázdila Evropu po boku Sortilegia, Sinmara a Almyrkvi. Pražský koncert se odehrál 1. prosince, kdy měli I I na kontě čerstvé splitko „Miasmal Coronation“. Právě na něj se nyní ve stručnosti podíváme.

Vzhledem k tomu, že jde o split album, asi je zřejmé, že na něm I I nenacházejí sami. Nosič sdílejí společně s Lihhamon, kteří stejně jako I I pocházejí z Lipska. Lihhamon však mají na rozdíl od svých kolegů na kontě už jednu dlouhohrající desku – placka s názvem „Doctrine“ vyšla na jaře 2016. Mně osobně však obě skupiny přijdou (ne)známé úplně stejně a do poslechu „Miasmal Coronation“ jsem se paradoxně pustil spíš kvůli I I.

A právě I I se slova ujímají jako první. Němci se prezentují zběsilou black/deathmetalovou sypanicí, která se ani nesnaží si hrát na nějakou atmosféru nebo inteligenci a bez okolků to do posluchače rube hlava nehlava. Úvodní dva tracky „Indoctrination of Death’s Command“ a „Weltenfresser“ působí právě takhle. Bohužel mám ovšem dojem, že kromě agrese a nasranosti v nich I I nedokážou nic moc nabídnout. Prostě to hobluje… a to je všechno. Kdo touží po čemkoliv lepším než samoúčelném námrdu, asi jen těžko odejde uspokojen. Navíc mohu dodat, že v koncertním podání ta sypačka vyzněla záživněji než ve studiové podobě, v níž I I nedokážou pořádně zaujmout.

O něco zajímavější je třetí song „Miasmal Execration“, v jehož polovině už se I I odváží trochu zpomalit, což v porovnání s tím, co předvádějí okolo, zní o poznání svěžeji. Vyvstává tím poněkud paradoxní situace, kdy hlavní výraz kapely spíš nudí a v hlavě utkví ten jediný moment, kdy I I trochu vybočí. Jejich poslední píseň „Vidargängr“ už pak působí spíš jako dvouminutový dovětek ve středním tempu, ale i ten mně osobně přijde zajímavější než onen zbytek.

Lihhamon na své kolegy navazují v obdobných žánrových intencích, přesto je jejich podání docela odlišné než v případě I I. Především je kytarový sound Lihhamon o něco špinavější, což se mi zdá jako vhodnější volba. Sice se i oni soustředí spíš na agresivnější vyznění, ale už to není taková bezhlavá jebačka. Lihhamon zvládnou i nějaký ten přechod a změnu tempa, díky čemuž jejich polovina vyznívá variabilněji a také posluchačsky přívětivěji. Ne přímo v tom smyslu, že by byla stravitelnější… spíš posluchačsky lákavější.

Na druhou stranu, někomu by u Lihhamon mohl vadit trochu „automatový“ zvuk bicích, ačkoliv na ně dle všeho hraje člověk. Hodně je to slyšet zejména v sypačkách, z nichž některé by svým pojetím mohly jít i do grindcoru (toto prohlášení neimplikuje, že v grindu znějí bicí jako automat). Zrovna tohle mě osobně ale nijak zásadně nesere, protože na takzvaně přirozeně znějící bicí nejsem takový fetišista jako (pravděpodobně) větší část posluchačů metalu.

Jinak ale ani Lihhamon nehrají žádné velké zázraky. V žádném ze tří nabízených songů není k nalezení nic, co by člověka usadilo na prdel (nejblíže k tomu má finále „Chasma (Deathstrike Coronation)“ s výrazným atmo-nádechem, které se dost povedlo a které je zároveň nejlepším momentem celého splitka). Je to jenom docela fajn sypačka, jíž víc než vlastní kvality přidává na kreditu srovnání s I I, jejichž strana „Miasmal Coronation“ mě vlastně dost nudí. Jako celek se rozhodně nejedná o nějak výrazný počin a slyšet jej nemusíte.


Accept – The Rise of Chaos

Accept - The Rise of Chaos

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Die by the Sword
02. Hole in the Head
03. The Rise of Chaos
04. Koolaid
05. No Regrets
06. Analog Man
07. What’s Done Is Done
08. Worlds Colliding
09. Carry the Weight
10. Race to Extinction

Hrací doba: 46:18

Odkazy:
web / facebook

Tuším, že každý fanda metalu zaznamenal doslova triumfální návrat Accept na scénu. Narukování Marka Tornilla, jakkoliv se mohlo zdát naivní, bylo nakonec tím, co tuto legendu heavy metalu vrátilo plnohodnotně na scénu. Od vydání dnes už přelomového alba „Blood of the Nations“ z roku 2010 jsou k nezastavení a letošní „The Rise of Chaos“ je už čtvrtou studiovkou s Tornillem za mikrofonem.

Je pravdou, že ani „Stalingrad“, ani „Blind Rage“ nedokázalo kvalitativně dostihnout svého předchůdce, přesto stále obsahovalo skvělé kusy poctivého germánského metalu. Skladatelská dvojice BaltesHoffmann to v sobě jednoduše má, avšak při pozornějším poslechu si lze všimnout, že těchto vyloženě skvělých písní od desky k desce ubývá. A ani „The Rise of Chaos“ tento „trend“ nemění.

Už u posledního „Blind Rage“ jsem si říkal, že dát tomu možná trochu více času a počkat na další nápady, mohla z toho být přeci jenom povedenější nahrávka. U letošního alba jsem o tom přesvědčený ještě více. Accept se tu totiž opakují a takřka žádná skladba jednoduše nemá parametry té pravé metalové hymny, jichž tato kapela stvořila hned několik. V porovnání s předchozími plackami působí „The Rise of Chaos“ jako chudý příbuzný. Samozřejmě, „The Rise of Chaos“ je prostě klasický Accept, což jim jen těžko lze mít za zlé. Možná si nastavili laťku příliš vysoko. Ta se při vzpomínce na „Blood of the Nations“ bude jen těžko přeskakovat. To ovšem nic nemění na faktu, že nápady zjevně docházejí, jinak si nelze toto dílko vysvětlovat.

Na obranu Accept je nutno říci, že zdaleka nevytvořili žádný škvár. Zkrátka bych to viděl tak, že se kapela snaží kout železo, dokud je žhavé, a tak vydává desky, aniž by byly napěchované tak kvalitním materiálem, jako bylo návratové „Blood of the Nations“. Nahrávky jsou to stále dobré, avšak v případě nového „The Rise of Chaos“ se už jedná o docela obyčejný průměr, jenž se v katalogu skupiny rychle propadne dolů.

Drtivá většina songů zapadne do Acceptích standardů, kdy nové skladby snadno zaměníte za ty starší, povedenější. Písně se od sebe prakticky liší jenom tempy, přičemž jedno je klasicky šlapavé a druhé je pak o něco rychlejší, s lehce powermetalovým nádechem. Z těchto rytmů se zde neuhýbá. Pravdou však je, že povětšinou je všechno jištěno vydařeným riffem, které Wolf Hoffmann prostě umí, a zdá se, že jich má v rukávu stále dost. Naopak refrény tu postrádají něco navíc a zdaleka nejsou tak chytlavé jako dříve. Změna na postu kytary (s příchodem Uwe Lulise) a za bicími (v podobě Christophera Williamse) je v podstatě neznatelná, což je dle mého soudu dáno tím, že se pánové na tvorbě nijak nepodíleli.

Pojďme si projít skladby a začněme těmi slabšími. Mezi ty patří třeba poněkud prvoplánová „What’s Done Is Done“ či závěrečná dvojice „Carry the Weight“ a „Race to Extinction“. Ty zároveň patří k tomu nejhoršímu, co Accept za dobu působení Tornilla v sestavě vydali. Takhle to zní docela děsivě, ale je zároveň dobré mít na paměti, že v ranku klasického heavy metalu je to v současnosti stále nadprůměr. Ke světlým momentům bych pak směle zařadil třeba klipovou „Koolaid“, hardrockově laděnou „Analog Man“ či titulní „The Rise of Chaos“. Zbytek písní je pak standardně odvedenou prací pod hlavičkou teutonic heavy metal.

Přestože jsem zde vypíchnul tyto skladby, stále značně zaostávají za peckami typu „Hellfire“, „Twist of Fate“ nebo „Final Journey“. Ani ty neobjevují Ameriku, ale představují Accept v tom nejlepším obrazu a skvěle sekundují jejich klasické éře z let osmdesátých, což se o letošním materiálu říci nedá. Zkrátka se to na „The Rise of Chaos“ úplně nesešlo a zdá se, že s každou nahrávkou nemůže být posvícení.

„The Rise of Chaos“ je tak nakonec rutinní záležitostí na pár poslechů, které vás spíš přimějí k puštění starších alb. A to je na značku Accept jednoznačně zklamáním. Nenašel jsem zde žádný zářez nepostradatelný pro budoucí koncerty, ani důvod, proč by se posluchač bez této placky neobešel. Desku lze jednoduše přeskočit a můžeme držet palce v dalším snažení. Věřím, že mají na daleko víc.


(Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise

(Dolch) - III: Songs of Happiness… Words of Praise

Země: Německo
Žánr: ethereal doom
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Opening Speech
02. Intro mit Pauken und Trompeten
03. The River
04. Sirenade
05. Hydroxytryptamin Baby (Part 1)
06. Track Six
07. 100 000 Days

Hrací doba: 37:42

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Z toho, jak jsou (Dolch) fenomenální skupina, jsem se tu již letos jednou zpovídal – to když vyšlo sedmipalcové EP „An den Mond“. Na něm se nacházela jen titulní píseň a jedna předělávka, což dohromady nedalo víc než necelých devět minut hudby. To je samozřejmě tuze málo, kór u hudby, která je tak skvělá, že se jí člověk prostě nedokáže nikdy přežrat, nicméně (Dolch) patří do té sorty kapel, od nichž hltám úplně všechno, takže jsem s chutí zhltnul a povinně koupil i „An den Mond“.

Opravdu jsem nečekal, že by se další nahrávka (Dolch) měla objevit ještě v aktuálním roce, ale o to větší radost mi ohlášení „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ udělalo. Obzvlášť když tentokrát se již jedná o větší hudební nadílku. Němci prozatím preferují krátkohrající počiny, takže jejich doposud nejdelším vydáním byla kompilace „I & II“ (na niž novinka svým názvem zcela evidentně navazuje) seskupující oba předcházející demosnímky („Demo I“ a „Licht. Maschine. Herz.“), a „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ tuto stopáž dorovnává.

Před samotným poslechem jsem neměl pochyb o tom, že (Dolch) daný časový prostor vyplní – když nebudu zbytečně přehánět a zvolím střídmější výrazy – smysluplně. Reálná podoba „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ ovšem ukázala, že ani u (Dolch) nemusí platit, že vše, na co sáhnou, je automaticky hudební zlato.

Nechápejte mě špatně – „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ rozhodně není špatné album. Vlastně naopak. Popravdě řečeno, když se (Dolch) pustí do své typické polohy, jde opětovně o zasranou genialitu s atmosférou tak silnou, až z toho naskakuje husí kůže a mrazí v zádech. V čem je tedy problém?

Jediné, co je reálně špatně, netvoří ani minutu celkové stopáže, což je přesně ten důvod, proč budu mít ve finále i pro tuto nahrávku slova chvály. Přesto, řekněme si to na rovinu, první stopa „Opening Speech“ je píčovina jak mraky… i když už jsem možná trochu pochopil, co tím (Dolch) chtěli sdělit. Jak už název napovídá, jedná se o mluvené slovo, které vám poděkuje za koupi desky, prozradí, že jde o ukázku rozpracovaného materiálu a že jestli máte zájem, můžete si šestou píseň [poslední na straně A vinylu] pustit pozpátku. Šestá píseň s dokonale originálním názvem „Track Six“ trvá pouhých 14 vteřin, ozve se v ní nějaký potlesk a posléze nesrozumitelný blekot – jako kdyby někdo mluvil pozpátku.

Protože mě tohle fakt mocně sralo a nechápal jsem, proč (Dolch) cpou takovou sračku na svou nahrávku, dal jsem si tu práci a šestou stopu si pozpátku skutečně pustil. Onen záhadný vzkaz zní (ano, klidně se s vámi o to tajemství podělím): „Congratulations, you just played the song backwards.“ No, musím se přiznat, že napoprvé jsem se tomu fakt hodně zasmál a tyhle dvě stopy – „Opening Speech“ a „Track Six“ – chápu jako jeden velký trolling ze strany kapely. Akorát k tomu, co (Dolch) hrají, mi takovéhle vtípečky úplně nesedí.

(Dolch)

Zatím jsme vyplýtvali tolik tlachů na něco, co reálně trvá 43 vteřin, takže nyní bychom už měli přistoupit k vlastnímu obsahu „III: Songs of Happiness… Words of Praise“. Padesátivteřinové „Intro mit Pauken und Trompeten“ (taky název za všechny prachy) je docela nezajímavé, ale pak už to začne. „The River“, „Sirenade“„Hydroxytryptamin Baby (Part 1)“ jsou fantastické písně, jimž nechybí vůbec nic, kvůli čemu jsem začal (Dolch) bezmezně uctívat. Z monotónních zvukových linek, mezi nimiž pluje dokonale podmanivý ženský vokál, vyvstává neodolatelná hypnotická a éterická atmosféra, jaké se prostě nelze nabažit. To samé nakonec platí i pro 18minutovou „100 000 Days“, jež si sama pro sebe uzmula celou B stranu vinylu, akorát je tu jeden menší háček. Samotná skladba reálně trvá jen lehce přes šest minut a zbylé dvě třetiny stopy vyplňuje jeden dokola se opakující tichý kytarový tón. Samotného mě překvapuje, že ani jednou jsem nebyl schopen vypnout s předstihem a vždy to s nadšením doposlouchám dokonce. Že by to o tom zlatu nakonec přece jen byla pravda?

(Dolch) samozřejmě nehrají pro posluchače, kteří mají rádi množství zvratů a pevné kontury písni. Jejich hudba je určena těm, kdo rádi rozjímají a kdo se zajímají víc o nálady než o písně. Dovolím si tvrdit, že při takovém naladění uslyšíte jednu z nejzajímavějších formací současného podzemí a nepříliš viditelný klenot pro skutečné požitkáře.


Hostel (2005)

Hostel

Země: USA / Německo / Česko / Island / Slovensko
Žánr: horor

Originální název: Hostel
Český název: Hostel

Rok vydání: 2005
Režie: Eli Roth
Hrají: Jay Hernandez, Derek Richardson, Eythor Gudjonsson, Jan Vlasák, Barbara Nedeljáková, Jana Kaderábková

Hrací doba: 94 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Dobře si pamatuju na tu dobu, kdy byl „Hostel“ čerstvá záležitost a měl jít do kin. Bylo kolem toho velké haló, mluvilo se o neskutečně brutálním filmu, že tolik krve a vnitřností se na plátně ještě neobjevilo. Do kina jste si prý měli vzít pytlík na zvracení a měkčí povahy by na to radši neměli chodit vůbec. Ale tím spíš je vtipnější – ne, lépe řečeno: směšnější – jak finální výsledek vypadá a co je snímek zač. Když to řeknu hned na začátku takhle na férovku, tak to možná bude znít trochu vág(inál)ně, ale „Hostel“ je prostě píčovina.

Úplně základní tematická linka „Hostelu“ vlastně není zas tak špatná. Údajně je založena na skutečnosti – dejme tomu, i když skutečnost v tomto případě znamená, že režisér o něčem podobném četl na internetu. Jde o to, že kdesi v nějaké prdeli ve východní Evropě existuje stará prašivá fabrika, nebo co to je, tam se objednáte, zacálujete těžké prachy, pak tam přijedete a můžete si libovolným způsobem umučit a zabít člověka.

Ten motiv placené tortury mi sám o sobě připadá poměrně dobrý a zajímavý. Myslím, že z takové základní osy by opravdu šel vytřískat dobrý horor. Asi ne dobrý v tom smyslu, že byste se u něj vyloženě báli, ale rozhodně by se dala udělat kvalitní jatka, při jejichž sledování by se člověk skutečně necítil zrovna komfortně. Což se nakonec taky počítá. Určitě by se to dalo, kdyby ten film dostal na starost nějaký řezník, který se toho nebojí. Jenže režie a scénáře „Hostelu“ se ujal Eli Roth, což je filmařské dřevo, jehož zatím nejlepším počinem je 12minutový animáč „The Rotten Fruit“. A to prostě nezachrání ani Quentin Tarantino na producentské sesli – docela by mě zajímalo, jestli byl rád, že se pod tohle podepsal, když viděl výsledek.

Jestli se „Hostelu“ něco daří v divákovi vzbudit, tak spíš než pocit znechucení je to pocit sakra velké nudy. První půlku filmu je to v podstatě hodně špatná a nevtipná teenagerská „komedie“ (i když ty vlastně celkově nikdy nejsou moc vtipné). Jen sledujete, jak dva američtí burani a jeden islandský buran lezou po bordelech, cestují ve vlaku, pak přijedou na Slovensku a jdou s místníma pichnama na lokální agro diskošku, kde se hrají staré československé disco vypalovačky. Nic se tam prostě neděje, minuty se táhnou jak sopel z nosu, atmosféra je na bodu mrazu. Kde nic není, tam ani čert nebere. Jedinou zábavou tak pro našince může být pár českých herců a místní reálie, protože děj se odehrává na Slovensku a film byl natáčen v České republice. Jenže bavit se nad tím, jak levný americký pseudo-horor vydává Český Krumlov za Bratislavu, to je docela málo. To už je pomalu zábavnější skutečnost, že se nám „Hostel“ snaží namluvit, že v našich zeměpisných šířkách běhají gangy cikánských dětí, které vám rozštípou kebuli šutrem, když jim nedáte žvýkačku.

Pomalu nejsmutnější ale je, že „Hostel“ – navzdory všemu, co se o něm kde napovídalo a jakou měl svého času propagaci – nedokáže nabídnout ani pořádné gore. Krvavějších scén je minimum a navíc nejde o žádné extrémy. To snad nemůže položit ani „casual“ diváka, natožpak někoho, kdo má v žánru trochu nakoukáno. Jakmile má někdo najeté staré vypalováky od Tromy nebo kanibalské hostiny z Itálie, tak se musí „Hostelu“ a jeho nálepce extra brutálního filmu jenom vysmát.

Hostel

No, a tím pádem tu vlastně není nic, kvůli čemu by dávalo smysl se na „Hostel“ dívat. Vzpomínám si, že už když jsem to viděl poprvé tenkrát před víc jak deseti lety, kdy šlo o čerstvou záležitost, tak jsem na to čuměl, jestli tohle jako fakt má být ono, jestli je tohle fakt ta brutalita, o níž se toho tolik nakecalo. Napodruhé mi to nyní připadalo ještě nudnější a zoufalejší. Naprosto zbytečný film a promrhání slibného hororového námětu.


Flutwacht – Puls

Flutwacht - Puls

Země: Německo
Žánr: power electronics / industrial / noise / dark ambient
Datum vydání: 7.7.2017
Label: Mask of the Slave / The Tourette Tapes

Tracklist:
01. Missgeburt
02. Brachland
03. Kommunikationsfehler
04. Flugrichtung
05. Brache 3
06. Monstermaschine
07. Raupenband
08. Sinnlos
09. Endphase

Hrací doba: 71:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Flutwacht je myslím jméno, které bude velké části příznivců akustického teroru již známo. Tenhle německý projekt totiž fanoušky industriálního rachotu svými nahrávkami zásobuje již téměř patnáct let. A nutno, že za tuto dobu už Daniel Simon – jak se lídr Flutwacht jmenuje – stačil nastřádat hromady počinů. Což ovšem na téhle scéně není nic zvláštního nebo výjimečného, poněvadž mnohé žánrově spřízněné projekty ty placky serou ve stejné nebo dokonce ještě vyšší kadenci.

Samozřejmě ani v letošním roce tomu není jinak, protože se pod hlavičkou Flutwacht objevila další řádka splitek, ípíček a podobných srandiček. My se dnes podíváme na album „Puls“, které vyšlo začátek července v kooperaci Mask of the Slave (což je sublabel Sun & Moon Records specializující se na power electronics a noise) a The Tourette Tapes (což je zase label samotného Daniela Simona).

„Puls“ se s tím nijak zvlášť nesere a ani se nesnaží poskytovat posluchači byť i jen náznakem komfortní zážitek. Nejde jenom o samotnou hudbu, která mnohým (většině?) ani nebude připadat jako hudba (což je samozřejmě prudce subjektivní a nanejvýš diskutabilní…), ale i o samotnou skutečnost, že se přítomných devět skladeb roztáhlo na plochu více jak sedmdesáti minut.

Během těchto sedmdesáti minut na vás čeká obligátní nálož industriálního rachotu, power electronis, hlukových výlevů (ačkoliv do extrémů harsh noisu zas „Puls“ nezachází) i darkambientních hlubin. Poslední jmenovaný styl je sice taktéž temný a rozhodně nepatří k těm, při nichž by se vám měla zlepšit nálada, ale „hučivé“ minimalistické záležitosti jako „Kommunikationsfehler“ nakonec na „Puls“ působí ještě tím odpočinkovějším dojmem. Sice jsem řekl, že se Flutwacht nepouští až do vod nejvyššího ortodoxního hluku, při němž krvácejí uši a mozek se snaží vystřelit ven z hlavy všemi myslitelnými i nemyslitelnými otvory, ale pořád ta muzika (?) dokáže slušně nakopat. Příkladem budiž třeba „Brachland“ anebo „Flugrichtung“.

Stopáž notně navyšují především dvě dlouhé stopy „Monstermaschine“ (třináct minut) a „Endphase“ (dvacet minut). O něco víc bych nacenil první jmenovanou, která se díky své rytmické čitelnosti místy dotýká skoro až rhythmic noisu. Každopádně působí víc jako komponovaná skladba, což možná zní u podobných žánrů trochu zvláštně, ale osobně to tak mám radši – zdá se mi to smysluplnější, než když hluk vyznívá jen jako nahodilá improvizace bez jakékoliv myšlenky, kde jde jen o audio-extremitu.

Přesto všechno nemohu „Puls“ nějak výrazně chválit. V podobných stylech je tu taková nevýhoda, že jejich vnímání je značně subjektivní a hlavně vrtkavé. Kolikrát dva hluky znějí téměř stejně, přinejmenším laikovi, ale zatímco jednoho se nemůžete nabažit, druhý vás spíš nudí. Kolikrát se dojem neodvíjí ani tak ze skutečných kvalit, jako spíš z nálady a rozpoložení samotného posluchače. Kdoví, třeba je na vině právě něco takového, protože reálně na „Puls“ neslyším nic, co by Flutwacht dělal špatně a některé momenty mi upřímně přijdou dobré. Jenže jsem to album slyšel mnohokrát (popravdě řečeno asi i víckrát, než bych sám chtěl), ale nedokázal jsem v tom nalézt pocit jakéhokoliv hlubšího uspokojení. Což nijak nesouvisí s vyhraněností, jakou s sebou dané žánry nutně nesou. Nespokojenost je až prozaicky triviální – prostě mě to nijak zásadně nezaujalo.


Zurvan – Gorge of Blood

Zurvan - Gorge of Blood

Země: Írán / Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.6.2017
Label: Satanath Records / The Eastern Front

Tracklist:
01. Gorge of Blood
02. Convulsion
03. Kiss of Death
04. Isolation of Sense
05. Self-Mutilation
06. Kafir
07. Zurvancide
08. Aggression
09. Hallucination
10. Swamp
11. Filthy Calendar of the Time
12. Freezing
13. Massacre

Hrací doba: 66:52

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Satanath Records / Transcending Obscurity

U některých alb jde člověk takříkajíc na jistotu. Buď předpokládá, že daný interpret neuhne z již dříve nastolené cesty (což nakonec také nemusí být špatná věc, jde-li o záležitost, která mě oslovuje), anebo prostě a jednoduše sází na kvalitu skupiny a doufá, že si tato udrží nastavenou laťku, byť třeba nemusí být již dopředu jasné, s čím přesně nová deska přijde. Snad se ale shodneme, že věnovat se jenom a pouze takovým sázkám na jistotu by byla docela nuda. Alespoň tedy pro mě by byla. Občas nezaškodí zkusit i něco namátkou něco neznámého – vždyť kolikrát se již stalo, že taková náhodná zkouška přerostla v dlouhodobý vztah. Samozřejmě mám na mysli ten hudební, jen abyste si nemysleli…

Každopádně, Zurvan patří právě k těmto případům. Debut téhle dvoučlenné smečky s názvem „Hichestan“ (2014) jsem nezachytil, ale vydání letošní dvojky „Gorge of Blood“ jsem si už všimnul. Na důvody, proč jsem se do něj pustil, se radši neptejte. I kdybyste se totiž zeptali, nic kloudného byste ze mě nevyrazili, poněvadž vlastně žádné pořádné nejsou. Prostě proč ne.

Po prostudování základních informací jsem ovšem přece jenom v jednu věc doufat začal. Oba hudebníci ze Zurvan, tedy Tarōmad (bicí) a Nâghēs (vše ostatní), pocházejí z Íránu. Dnes sice sídlí v Německu, ale byla zde určitá šance, že by se jejich původ mohl promítat i v samotné hudbě – vždyť kdo by to nečekal, když i oni sami svou muziku nazývají „Persian Nihilistic Black Metal“! Ostatně by to nebylo poprvé – jako jeden příklad za všechny mohu vzpomenout třeba na Darkestrah původem z Kyrgyzstánu.

Abych vás ale příliš nenapínal… žádná exotická či nevšední atmosféra se na „Gorge of Blood“ nenachází. Ani za mák. Pokud byste v něco takového podobně jako já doufali, podobně jako já také odejdete zklamáni.

No dobrá… hoblují tedy Zurvan alespoň kvalitní black metal konvenčního střihu? Vlastně ani tahle možnost by nebyla k zahození, ale bohužel i zde musím odpovědět zamítavě. Íránské duo totiž hraje konvenčně, ale rozhodně ne nějak zásadně kvalitně. „Gorge of Blood“ je až bolestivě standardní a nepřekvapivé, a to nejen co do stylu, ale i co do hudební úrovně. Deska je tak moc průměrná, až je ve skutečnosti podprůměrná. Vůbec nebudu přehánět, když řeknu, že jsem na celé nahrávce nenašel ani jednu pasáž, která by mě nějakým způsobem zaujala, která by mi nějak nakopala prdel a alespoň na chvíli by mě vytrhla k únavné posluchačské letargie.

Když k tomu přidáme, že i po zvukové stránce se „Gorge of Blood“ drží jak klíště svého průměrného kopyta, už se nám pomalu začíná rýsovat nepříliš chvályhodný výsledek. Kdyby to byl aspoň nějaký hnusný bordel, kytara řezala nebo cokoliv, ale ani to ne, i v tomhle ohledu se prostě jedná o obyčejný standard.

Zurvan

Aby toho nebylo málo, „Gorge of Blood“ musím připsat další minusové body ještě za jednu věc. Nevím, kde Zurvan přišli na to, že je dobrý nápad vyšponovat stopáž na bezmála 67 minut, leč stalo se a rozhodně nejde o nic, čemu by se dalo zatleskat. Navíc jeden song jako druhý, nudné riffy, stejné postupy, stejný vokál… ve finále je poslech „Gorge of Blood“ vysoce únavný a ubíjející. Jak jsem zjistil, vydržet až do konce je docela oříšek, ale rozhodně ne z toho důvodu, že by šlo o nějaký zásadní extrém – čistě jen proto, že je to taková nuda. Pokud si dáte vše řečené dohromady, asi vám nemusím zdůrazňovat, že je ta nuda fakt velká.

Vlastně jsem ani původně nechtěl „Gorge of Blood“ nějak extrémně zprcat, ale čím víc nad tím přemýšlím, nemám jinou možnost. Na tom albu jsem totiž fakt nenašel nic, co by mě bavilo a co bych mohl pochválit. Tak co s tím? Nemá smysl se trápit, produkce Zurvan prostě za pozornost nestojí. Kdyby to aspoň byla až taková píčovina, aby se tomu člověk mohl škodolibě smát, ale ani to ne… tohle je vážně jenom nevýrazná slabota, jejíž poslech se rovná ztrátě času.


Nocte Obducta – Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)

Nocte Obducta - Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: MDD Records

Tracklist:
01. Innsmouth Hotel
02. Die Kirche der wachenden Kinder
03. Trollgott
04. Totholz
05. Ein stählernes Lied
06. Liebster
07. Wiedergänger Blues

Hrací doba: 41:41

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
MDD Records / Against PR

Nocte Obducta se tentokrát nijak nezdržovali a se svým novým albem přicházejí dost krátce po svém předchozím počinu. Neuběhl ani rok od vydání loňského „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“, když už šla do světa nová nahrávka s názvem „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“. Desky s ročním odstupem byla praxe, jakou Nocte Obducta hojně pěstovali v začátcích své kariéry, tedy na přelomu minulého a současného tisíciletí, ale v posledních letech od ní opustili a dopřávali si dva až tři (to častěji) roky odstupu.

Abychom ihned věděli, na čem jsme, rovnou prozradím, že „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ mi nepřijde tak dobré jako „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“, o ještě předchozím majstrštyku „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ ani nemluvě. Nicméně by bylo zbrklé tvrdit, že je propad způsoben kratším časovým rozestupem, poněvadž takhle ta implikace vůbec nemusí stát. Ono totiž neplatí, že by se „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ pokoušelo o něco podobného jako poslední dvě alba, akorát to dělalo o třídu hůř; novinka se spíš vydává trochu jiným směrem, který mi ovšem nepřipadá ani zdaleka tak lákavý.

Působí to na mě, jako kdyby si Nocte Obducta na „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ chtěli odpočinout od četných avantgardních tendencí a zahrát to zase jednou jednodušeji a přímočařeji… jednoduše to udělat víc black metal. Ten sice samozřejmě ve své tvorbě nikdy úplně neopustili a stejně tak ani na letošním albu nezařadili zpátečku do standardního black metalu, v němž by se nenacházel žádný prostor pro přidanou hodnotu nebo nadstavbu. Přesto je ta větší přímočarost znatelná. Tentokrát už se neobjeví žádné mňamky jako psychedelicky rockové pasáže jako na předchozí nahrávce.

„Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ otvírá asi nejslabší song desky. Instrumentální „Innsmouth Hotel“ se mi popravdě řečeno dost rychle ohrála, a dokonce došlo i na poslechy, kdy jsem ji s klidem přeskočil a začal až s druhou „Die Kirche der wachenden Kinder“. Ta není špatná, ale nějak mám pocit, jako kdyby zde Nocte Obducta hráli svůj pohodlný standard a nedokázali přijít s ničím, co by posluchače usadilo. To samé lze ostatně říct i o „Trollgott“, „Totholz“ nebo „Liebster“. Všechny se sice poslouchají docela v pohodě, sem tam se objeví povedený motiv či dobrý riff, opodál naopak přijde slabší riff, dohromady prostě jen taková normálka. Přinejmenším na poměry Nocte Obducta. Z obecného hlediska se možná nejedná o žádný průser, ale to není úplně přesvědčivá útěcha. „Ein stählernes Lied“ střídá snad nejagresivnější pasáže alba s docela hravými momenty, ale opět – první kategorie bohužel převažuje a posluchač si nic zásadního neodnese.

Naděje jsem upínal alespoň k finální kompozici „Wiedergänger Blues“, jež svou délkou přesahuje čtvrthodinu čistého času. Ta už se naštěstí nese v progresivnějším duchu a nabízí dlouhé poklidné pasáže, snaží se i o gradaci a především ve vypjatém závěru se jí to i daří. Obecně druhá půle skladby se docela povedla, ale naopak metalová pasáž ve středu spíš potvrzuje, že si Nocte Obducta na „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ vybírají slabší chvilku. Přesto je závěrečná píseň tím nejzajímavějším, co počin nabízí.

Nechci tvrdit, že je „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ silně nepovedené album, protože takové tvrzení by bylo příliš příkré. Na druhou stranu, jistou míru zklamání z novinky cítím. Deska je víceméně v pohodě, ale od jména formátu Nocte Obducta člověk očekává o trochu víc. Takhle jde o jednu z těch nahrávek, která v početné diskografii skupiny zapadne.

Nocte Obducta


(Dolch) – An den Mond

(Dolch) - An den Mond

Země: Německo
Žánr: (spi)ritual doom metal / post-punk
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Ván Records

Hrací doba: 08:52

Odkazy:
bandcamp

Dobrých skupin běhá po světě poměrně mnoho, ale pouhý zlomek z nich lze zařadit k těm skutečně výjimečným a ojedinělým. U německých (Dolch) bych se ovšem vůbec nebál tvrdit, že právě oni k té elitě mimořádných a nevšedních formací patří. Z jejich silně atmosférické hypnotické hudby jsem naprosto v prdeli už od doby, kdy jsem před několika lety na tenhle skrytý klenot narazil poprvé. Nejvyšší čas si jej poprvé představit i na našich stránkách, k čemuž nám poslouží letošní květnový sedmipalec „An den Mond“.

Stylově jsou (Dolch) rozkročeni mezi jakousi spirituální formou doom metalu, post-punkem, rockem, blackmetalovou estetikou a doteky ambientu, k čemuž navrch přihazují fenomenální vokály (obě pohlaví). Nečekejte ovšem nějaké laciné skřeky – jde o éterický čistý zpěv. Výsledný koktejl kouzlí neopakovatelnou magickou atmosféru opředenou hypnotickou tajemnou aurou. Transcendentální zážitek a přesun mysli do nadzemských sfér? Skutečně ano! Že volím přespříliš silná slova? Pokud tomu tak je, pak mi vysvětlete, proč se chce člověku až plakat štěstím z toho, jak dokonalé to je…

Naštěstí ani „An den Mond“ extrémně vysoko posazenou laťku nesnižuje a bezezbytku a bez zaváhání potvrzuje, proč jsem výše psal, co jsem psal. Titulní skladba na straně A vesměs „pouze“ pokračuje v tom, co (Dolch) předváděli již na svých starších počinech, ale v tomto případě to za žádných okolností není myšleno v pejorativním slova smyslu. Takřka ihned člověka obklopí již známá nezaměnitelná spirituální nálada, jež asi nepřekvapí nikoho, kdo se s (Dolch) již v minulosti setkal, ale silně zapůsobit dokáže i tak. Zastřené kytary, hluboké rituální údery bicích a fantastické vokály se opětovně spájí do strhující mozaiky, při jejímž poslechu se neochvějně potvrzuje již známá pravda – hudba této formace je hodna uctívání jako málokterá jiná.

Píseň „Dagger Moon“ na B straně se již z běžné produkce (Dolch) malinko vymyká, ale to je dáno tím, že nejde o jejich původní kompozici, nýbrž o předělávku od dnes již nefunkční oregonské punkrockové skupiny Dead Moon. (Dolch) originální skladbu samozřejmě přepracovali do svého specifického stylu a z tohoto hlediska vlastně v kontextu jejich tvorby smysl dává, přestože jsem řekl, že jde o něco trochu jiného. Nakonec ale – tím nejdůležitějším je jako vždy skutečnost, zdali výsledek dokáže zapůsobit. A zde „Dagger Moon“ opět boduje na plné čáře.

(Dolch)

Očekávám, že zanedlouho se jméno (Dolch) v našich končinách a v určitých kruzích dostane více na odiv, jelikož kapelu čeká pražský koncert po boku King Dude a The Ruins of Beverast (29. října). Nicméně jakkoliv jsou tyto dvě formace skvělé a jsem na ně samozřejmě zvědav, právě (Dolch) jsou dle mého nejzajímavějším dílkem téhle extrémně silné soupisky. Fenomenální záležitost, již stojí za to znát.


Abkehr – In Asche

Abkehr - In Asche

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories
Původní vydání: 11.3.2017, selfrelease

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 26:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Zámořský label Sentient Ruin Laboratories sice nefunguje nijak zásadně dlouho, ale snad jsme si za těch pět let již zvykli, že se jeho aktivity vyplatí sledovat. Patří totiž k těm nemnoha firmám, které s gustem loví nová neokoukaná jména extrémně hudebního (a nikoliv jen metalového) undergroundu a vytahují je na oči těm, kdo chtějí vidět. A buďme rádi za ten internet, protože co jiného našinci zbývá než jen poslouchat z Bandcampu, když je ta zasraná pošta z Ameriky tak zkurveně drahá. Ehm… to jsem si ulevil, nyní si pojďme představit další kousek, jejž Sentient Ruin Laboratories letos vyslali do světa – dle tradice již standardně audiokazetové podobě.

Jedná se o debutové minialbum „In Asche“ německého dua Abkehr. Black metal z Německa může mnohdy budit spíše odpor – vždyť snad všichni máme nějakou negativní zkušenost s místními pseudo-pohanskými sračkami, o jejichž existenci byste nejradši vůbec netušili, a když už jste je náhodou a omylem zaslechli, dali byste cokoliv, abyste na to trauma mohli zapomenout. Dostáváte už osypky? Ani se vám nedivím, ale naštěstí vás mohu uklidnit – tentokrát klidně zůstaňte v klidu, Abkehr přesně takhle neznějí.

Abkehr totiž na black metal nahlížejí z hlediska primordiální agrese a misantropického vidění světa. Připravte se tedy na nahrávku, jíž dominuje hrubozrnná nenávist, rychlost a jakási animální primitivnost – primitivnost v tom dobrém slova smyslu. Jde o temnotu, která útočí na nízké pudy, žádné hrátky na vysoké umění, chytré jemné nuance nebo malování rozmáchlých atmosférických ploch. Zde najdete jen mírně zastřený sound, zahuhlaný jekot, mrazivé kytarové riffy a duté bicí sypání. Tedy většinou – sem tam totiž nechybí ani potemnělé melodie a samozřejmě ani obligátní tremolo.

Možná to zní nevábně, ale pozor. Možná jsem použil slova jako primitivnost, ale týká se to pouze formy, nikoliv obsahu, poněvadž z tohoto ohledu „In Asche“ v žádném případě není hloupé. Navzdory všemu, co padlo, je totiž evidentní, že se při skládání někdo nad čtveřicí přítomných písní zamyslel. Abkehr nepotřebují užívat provařených postupů atmo-blacku, aby vytvořili atmosféru. A nekompromisnost pak může být mnohem ráznějším znakem umělecké hodnoty než přístup samozvaných intelektuálů, kteří musí svou domnělou inteligenci proklamovat na každém rohu (a v každé kavárně), aby si toho vůbec někdo všimnul.

Tím chci říct, že „In Asche“ předvádí black metal v jeho agresivnější formě, nikoliv však za cenu ztráty mozku. Abkehr se tedy jeví jako kapela, jež dokáže hrát nenávistně a ctít žánrová pravidla, aniž by šlo o bezhlavou hoblovačku nebo extrém pro extrém. Daní za to samozřejmě je, že Němci svůj styl neprezentují a snad ani nemohou prezentovat v té nejvíc bestiální a ohavné formě, ale to nevadí, od toho tu jsou jiní, kteří to zvládnou moc dobře. Abkehr stojí někde na půl cesty, ale jejich vize černého kovu rozhodně nepůsobí polovičatě.

Abkehr

„In Asche“ bych zařadil k tomu druhu nahrávek, které působí nenápadně, ale když jim dá člověk šanci, svou kvalitu bezpečně projeví a zvládnou zprostředkovat kvalitní posluchačský zážitek. Možná, že se zde nebavíme o jednom ze žárových vrcholů letošního roku, ale určitě nepochybujte o tom, že Abkehr hrají v nadprůměru a že se jejich debutovému počinu vyplatí věnovat nějaký ten poslech.

Osobně jsem v „In Asche“ našel výbornou nahrávku, díky níž si Abkehr zapamatuji jako skupinu, která ví, co dělá. Jejich budoucí kroky hodlám sledovat a případné další počiny si rád pustím. „In Asche“ pak mohu s klidem doporučit i dál.