Archiv štítku: DEU

Německo

Kalmen – Funeral Seas

Kalmen - Funeral Seas

Země: Německo
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Spectral
02. Thieving Sky
03. Portal
04. Uninfinite Black
05. Swansong
06. Arcane Heresies
07. Searenade

Hrací doba: 51:03

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Psychedelickou muziku mám osobně dost rád. Kdybych si musel, jestli je mi milejší psychedelický rock nebo psychedelický black metal, ani bych nemusel váhat moc dlouho, abych upřednostnil rockovou variantu, což možná leckoho překvapí, ale když na to přijde, ani psychedelickou formou black metalu vůbec nepohrdnu a vlastně mě mrzí, že tato není běžnější.

Pokud tedy na nějakou takto onálepkovanou formaci narazím, moc rád ji zkusím. Jako třeba německé Kalmen. Ti jsou jako psychedelic black metal označování běžně, ačkoliv oni sami na svém profilu svůj styl nazývají spiritual black. Tak jako tak, oba pojmy vzbuzují očekávání nějakého silně atmosférického požitku, který nebude klouzat jen po povrchu a vydá se pořádně do hloubky, kde se nechají nalézt ty nejvytříbenější posluchačské požitky.

Jak už to tak ale bývá, vysoká očekávání bývají předchůdcem zklamání. Někdy i velkého zklamání, což sice není úplně případ Kalmen respektive jejich druhého alba „Funeral Seas“, ale i přesto mám pocit, že jsem ve finále dostal mnohem méně, než v kolik jsem doufal.

Pokusím se nejprve popsat, co jsem od „Funeral Seas“ požadoval, abychom si rozuměli. Těšil jsem se na hypnotický black metal, který se bude vyznačovat vysokou náladotvorností a schopností poslat mysl mimo reálný svět. Myslel jsem si, že dostanu hypnotické rytmické smyčky, tolik typické pro psychedelické žánry, které se budou znásilňovat blackmetalové riffování a řev. Chtěl jsem každopádně silné album a silný zážitek. Není to nakonec to, v co doufáme prakticky u každé desky, již vkládáme do přehrávače? Pouze prostředky jsou jiné.

„Funeral Seas“ rozhodně není blbost. Jde o album, na němž je znát, že jej nahrála kapela s nezanedbatelnými tvůrčími schopnostmi i určitou vizí. Nicméně skutečná síla, o níž jsem hovořil v předešlém odstavci, probleskuje pouze občasně v dílčích pasážích. Pár chvilek tuhle nebo támhle se najde, z čehož lze usuzovat, že by na to Kalmen i měli. Namátkou můžu zmínit jeden určité motivy třeba v „Uninfinite Black“ nebo „Searenade“.

Zásadně proti jsou ale dlouhé minuty, kdy se neděje nic zvláštního a deska plyne okolo, aniž by dokázala urvat pozornost. Kalmen dost často sklouzávají ke vcelku standardnímu modernímu „zahloubanému“ (možná i „okultnímu“) black metalu, navíc oproštěnému o jakoukoliv agresi, protože Kalmen se věnují primárně střednímu až pomalejšímu tempu. To samo o sobě problém samozřejmě není, ale přivádí mě to k další myšlence.

Kalmen

Dost tvrdě by šlo rozporovat označování Kalmen jako psychedelický black metal nebo psychedelický black / doom metal, chcete-li. Je to totiž klamavá reklama. Toho, co si já osobně představuji pod nálepkou psychedelie, se na „Funeral Seas“ nachází tolik, co by se za nehet vešlo. Spíš si představte něco na styl Secrets of the Moon v éře „Seven Bells“.

Abych řekl pravdu, vlastně mě dost mrzí, že mě „Funeral Seas“ nebaví víc. Když to totiž poslouchám, tak nemůžu přeslechnout, že nahrávka svou nespornou kvalitu má a že se v jádru jedná o dobře odvedenou práci. Na druhou stranu ale kolem mě ta muzika proplouvá až příliš bezproblémově a bez zaujetí na to, abych mohl skutečně chválit. Možná byla očekávání příliš vysoko, ale uspokojen se bohužel necítím.


Killer Barbys vs. Dracula (2002)

Killer Barbys vs. Dracula (2002)

Země: Španělsko
Rok vydání: 2002
Žánr: žumpa

Originální název: Killer Barbys vs. Dracula

Režie: Jesús Franco
Hrají: Silvia Superstar, Enrique Sarasola, Aldo Sambrell

Hrací doba: 86 min

Zdroj fotek: WIPFilms.com

V roce 1996 natočila španělská punk-rocková kapela The Killer Barbies svůj vlastní film, jehož režie se ujal vyhlášený španělský maniak Jesús Franco, jenž proslul natáčením totálních škvárů někde na hranici mezi amatérským hororem a amatérským pornem. Šlo – samozřejmě! – o neskutečnou hovadinu, ale svým roztomilým způsobem jsou tyhle debilní horůrky strašně zábavné. Což do jisté míry platilo i o „Killer Barbys“, ačkoliv se ani v rámci pokleslé kinematografie nejednalo o žádný zázrak. Osobně mohu s klidem prohlásit, že znám i mnohonásobně zábavnější hororovou žumpu. Pár zábavných věcí jako naháněčka lesem nebo smrt parním válcem (kulttypičo!) se tu ovšem našlo a celkově mi byl tenhle počin sympatický.

Prostřednictvím „Killer Barbys“ však spolupráce mezi skupinou a Jesúsem Francem neskončila ani náhodou. O šest roků později totiž společně dali dohromady další biják s všeříkajícím názvem – „Killer Barbys vs. Dracula“. Nicméně tentokrát sledování opravdu bolí, protože „dvojka“ je totální píčovina, kterou nelze obhajovat ani s láskou k filmovým škvárům. Tady je prostě všechno špatně.

„Dvojku“ jsem dál záměrně do uvozovek. „Killer Barbys vs. Dracula“ totiž není pokračováním „Killer Barbys“, přinejmenším ne přímým a přinejlepším hodně volným. Jinými slovy, pokud jste neviděli starší biják, požitek (haha!) z „Killer Barbys vs. Dracula“ vám to nijak nezkurví. Každopádně, věci se mají asi následovně:

The Killer Barbies jsou teď velká kapela, protože je sponzoruje nějaký prachatý kretén s fetišem na zpěvačku Silvii Superstar. Formace se připravuje na turné v zábavním parku, do něhož ovšem ve stejné době dorazí hrabě Drákula v rakvi. Do toho ale v místní putyce nasává jinačí dement převlečený za Drákulu, který tvrdí, že právě on je pravý Drákula. Ten tam ale nehraje žádnou roli, jen ho za chvíli vrchní upír zakousne, takže tohle říkám jen tak pro srandu. Každopádně, Drákulu z jeho spánku probudí song The Killer Barbies, který k němu zní z jejich zkoušky, načež vstane a vypraví se tam, aby si na jejich muziku trochu zatrsal (fakt!) a při tom se náhodou zamiloval do zpěvačky (v překladu: dostal neodolatelnou chuť zabořit svoje velké… zuby do jejího… krku).

Poté už následuje dementní honička, v níž Drákula zakousne, koho potká, a šklebí se u toho jak totální kokot (ale zdaleka není sám – herecké výkony jsou naprosto epické od všech zúčastněných). Na místo dorazí nějaký lovec vampýrů, který je sice slepý, nicméně dokáže upíry cítit. Což jen tak dokáže hned ve své první scéně, kdy zahlásí, že tu cítí něco zkaženého, načež mu jeho bázlivý poskok odvětí, že stojí přímo před vchodem na hajzly. Vše vrcholí v naprosto odzbrojující scéně, kdy je Drákula chycen do lasa, a následně se všichni okolo poperou o to, kdo mu zatluče kůl do srdce. Do toho je nastrkána hromada písniček The Killer Barbies, takže to ještě víc vypadá jako celovečerní videoklip než první film.

Killer Barbys vs. Dracula

Každopádně, všechna sranda stranou, tohle je totální odpad, na němž není dobře vůbec nic. Jestli jsem o „Killer Barbys“ napsal, že jde o nechtěně trapný, levný a amatérský horor, tak to beru s omluvou zpátky, protože oproti „Killer Barbys vs. Dracula“ šlo ještě o veledílo. Druhý biják je skrz naskrz absolutní arci-sračka a přes to prostě nejede vlak. Ne snad, že bych se během filmu nesmál. Naopak, smál jsem se jak blázen, protože nic jiného se při vší té trapnosti ani dělat nedá. Ale i to je po půlhodině docela nuda, protože se vleče, nic se tam neděje, příběh nic, atmosféra nula, zábava na bodu mrazu.

„Killer Barbys vs. Dracula“ dokonce postrádá i základní atributy céčkového trashového hororu jako pořádné gore a erotika, což jsou obojí věci, s nimiž Jesús Franco neměl ve své kariéře nikdy problém. Zrovna tady si to ovšem odpustil, což rozhodně považuji za přešlap. Ve finále jediné, na co se tu dá alespoň trochu koukat, je sama Silvia Superstar, jíž to v „Killer Barbys vs. Dracula“ sekne ještě víc než ve starším bijáku, a nadto se předvede v několika sexy outfitech. Je to ale dostatečný důvod k tomu, aby mělo smysl se na tuhle kravinu koukat? Rozhodně ne.

Killer Barbys vs. Dracula

Rozhodně nemám problém s brakovými horory, vlastně mám pro ně spíš slabost a většinou si je dost užívám. A to včetně těch, které jsou už dnes spíš nechtěné komedie. „Killer Barbys vs. Dracula“ je nicméně tak hloupá záležitost, že nefunguje ani z tohohle ohledu, a navíc to nejde omlouvat ani stářím, poněvadž se jedná o relativně novější film (rok 2002). Selhání vidím na všech frontách – není to strašidelné, není to napínavé, ani krvavé, ani směšné, prostě nic. Vydávat tohle za horor je jednoduše výsměch. Summa summarum jde o naprostý fail a neexistuje jediný důvod, proč byste se na tohle měli koukat. Ruce pryč.


V/A – Ещё не время предавать

VA - Esce ne vremja predavat

Země: Rusko / Velká Británie / Německo
Žánr: industrial / ethno / drone
Datum vydání: 18.3.2018
Label: UIS

Tracklist:
01. Project Transmissions – Revolutionary Dreams
02. T-Union – Department VIII
03. Grёzoblazhenstvie – Взгляд уходящий в даль
04. Presskopf – Konvent (VP-Mix)
05. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Железный век
06. Blue Dervish – Shah’s Dream/Not Dream
07. Ajuleg&Irm – Reflection
08. Holy Palms – Chewed Up Tanbur
09. KRRAU & Σολομών – Тирания из глубин времен

Hrací doba: 42:19

Několik nahrávek z ruské avantgardní / experimentální scény jsme si v našich recenzích již představili a prakticky pokaždé to stálo za to. Připomenout mohu například splitko „αρχάος“ od Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa‘atu] nebo kompilaci „Аргандаб“, na níž se obě zmiňované kapely taktéž podílely. Vzhledem k tomu, jak moc mě tyhle počiny bavily, rozhodnul jsem se věnovat prostor další podobné záležitosti, která by mohla potěšit ty z vás, jimž se podobně jako mně „αρχάος“ a „Аргандаб“ zalíbilo. Kompilace „Ещё не время предавать“ je sice už nějaký ten měsíc stará, ale myslím, že za připomenutí to stojí.

„αρχάος“ a „Аргандаб“ jsem nezmiňoval náhodou, protože mezi nimi a „Ещё не время предавать“ je určitá návaznost. Za prvé zde opět nalezneme příspěvky od Krrauﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. Stejně jako „Аргандаб“ tuto kompilaci vydal moskevský label UIS a opět se jedná o koncepční počin (o tématu ještě podrobněji pohovoříme níže). Sice se na něm podílí větší množství projektů – většinou z Ruska, ale najdou se i příspěvky z Velké Británie a Německa – ale nejedná se o obyčejnou kompilačku náhodných songů, nýbrž o ucelený počin s jednotícím tématem, jejž ctí všechny přítomné skupiny. Tím pádem lze „Ещё не время предавать“ vstřebávat jako konzistentní desku, akorát s více autory, což mně osobně vyhovuje. Osobně kompilace nemám příliš v lásce, ale jsou-li pojaté tímhle způsobem, pak to rozhodně beru. Obzvlášť když je hudební náplň tak zajímavá.

„Ещё не время предавать“ se věnuje íránské islámské revoluci, která proběhla v letech 1978 až 1979 a v jejímž důsledku se Írán přetransformoval z monarchie na teokracii. Událost měla zásadní vliv na budoucí vývoj nejen Íránu, ale i celého regionu Středního východu. Jak se ale praví v představení kompilace, cílem „Ещё не время предавать“ není rekonstruovat historické události anebo polemizovat o důsledcích revoluce, nýbrž se pokusit vystihnout nálady v íránské společnosti v letech 1978–1979.

Jak je u vydání UIS zvykem, část kazetového nákladu byla rozhozena v místě, s nímž je daný koncept spojen – v tomto případě v Teheránu, hlavním městě Íránu, a Bandar Abbásu. Fotky si můžete prohlédnout zde.

Co se vlastní hudební náplně „Ещё не время предавать“ týká, opět na vás čeká dobrodružná experimentální muzika s feelingem daného regionu. Žánrově se pohybujeme především mezi škatulkami jako industrial, ethno nebo drone.

Pocitově velkou roli tentokrát hraje ethno, přestože prakticky nikdy není prezentováno v čistokrevné formě, vždy pod ním tepe industriální či darkambientní podmaz. Především ve druhé půli nahrávky je ho hodně, viz „Shah’s Dream/Not Dream“ od Blue Dervish, „Reflection“ od Ajuleg&Irm, „Chewed Up Tanbur“ od Holy Palms a částečně i „Тирания из глубин времен“ od Krrau & Σολομών. V minimalističtější formě jsou ovšem podobné nálady ke slyšení i v dřívějších fázích alba, například v závěru „Revolutionary Dreams“ od Project Transmissions.

VA - Esce ne vremja predavat

Vedle toho tu ale máme také drone-noisové věci jako „Department VIII“ od T-Union či „Взгляд уходящий в даль“ od Grёzoblazhenstvie, z nichž druhá první jmenovaná víc bolí a druhá se víc hrabe v minimalismu. „Konvent (VP-Mix)“ od Presskopf na tuto formu navazuje, ale přidává k ní skoro až „chytlavý“ rytmus. Zvláštní postavení má pro mě na „Ещё не время предавать“ skladba „Железный век“ od ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – ta je totiž pomalá, ponurá a temně atmosférická, ale má v sobě i kus jakéhosi majestátu. Lze ji chápat jako určitý předěl mezi oběma částmi počinu.

Pokud si totiž srovnáte zařazení jednotlivých skladeb do pomyslných „skupin“ a srovnáte s jejich pořadím v tracklistu, zjistíte, že „Ещё не время предавать“ průběžně prochází určitým vývojem, který zřejmě nebude náhodný. Osobně jsem si hlučivější a temnější první polovinu vysvětlil jako odraz tehdejší nespokojenosti íránského obyvatelstva ohledně špatné hospodářské situace a policejních praktik a růstu opozičních nálad vůči režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího a druhou etničtější půli jako postupné nastolování vlády islámských šíitských fundamentalistů.

Ať už jsem se ale s touto interpretací trefil či nikoliv, jedno vím jistě – po hudební stránce je „Ещё не время предавать“ výstavní záležitost, kterou by neměli minout žádní hledači a příznivci experimentální tvorby. Stejně jako dříve recenzované příbuzné počiny, i zde se jedná o desku, kterou se rozhodně vyplatí slyšet.


The Last Seed – Hellboy

The Last Seed - Hellboy

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.6.2018
Label: Nihilistische KlangKunst

Hrací doba: 42:37

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

The Last Seed je další nepříliš známé jméno na blackmetalové scéně, které sotva započalo svou dráhu na poli královského metalového žánru, který ovšem v rukou fušerů může dopadnout žalostně. Jak už tomu tak bývá, možnosti se nabízejí dvě – buď se jedná o nový projekt muzikantů, kteří se již okolo hudby motají nějakou dobu a mají z minulosti na kontě účast v jiných kapelách, anebo jde o úplně novou formaci.

V případě The Last Seed mám co do činění s první jmenovanou možností. Skupinu tvoří dva hudebníci, kteří se dříve angažovali ve skupinách jako Kerker, Todeskult (v těchto obou dokonce oba společně) nebo Trauer. Ve všech případech jde o nepříliš známá jména, která po sobě zanechala vždy dvě alba, a poté se nad nimi zavřela voda. Rovněž se povětšinou jedná o kapely motající se okolo německého labelu Nihilistische KlangKunst, pod jehož křídly – asi nepřekvapivě – vyšel také debut The Last Seed s názvem „Hellboy“.

Chtěl jsem napsat něco o tom, že schválně, jestli tentokrát The Last Seed vydrží déle jak dvě desky, ale když tak o tom přemýšlím, bude mi naprosto volné, jestli tahle kapela zdechne po dvou albech, po třech, za deset let anebo třeba zítra. To máte tak… zmiňované dřívější projekty nemám naposlouchané nijak zásadně, ale letmo jsem to slyšel a nikdy mi to nepřišlo jako něco zvláštního, spíš takový průměr. Možná hraný s věrností vůči black metalu, nicméně bez schopností tento skladatelsky povznést na něco magického, jak se to daří vůdčím (hudebně, nikoliv věhlasem) formacím žánru. Podobné pocity mám jen tak mimochodem z portfolia Nihilistische KlangKunst obecně, protože jsem snad ještě neslyšel jimi vydanou fošnu, která by se mi skutečně a upřímně líbila.

Pokud jste z předešlého odstavce dostali dojem, že i v případě The Last Seed se bavíme o vesměs průměrném materiálu, pak je tento dojem jednoznačně správný. Němci sice tu a tam přijdou s nějakým slušným riffem nebo solidní pasáží – jmenovat mohu třeba příjemný devadesátkový feeling v „Cast Off the Shroud“ nebo atmosférické finále „Conquer Your Winter Spell“ – ale vesměs se jedná jen o detaily, nepodstatné střípky, které se v nepříliš zajímavém celku rozpustí.

Skoro mám pocit, že těch několik posluchačsky lákavějších momentů vzniklo jakoby „náhodou“, protože z „Hellboy“ jakožto celku jinak není cítit nějaká hlubší hudební vize, vlastní ksicht, charisma nebo výraznější skladatelský talent. Výsledkem je tedy obyčejný lehce zapomenutelný průměr, s nímž nemá smysl se příliš zabývat. Přesně ten druh desky, u níž už hodinu po dohrání zapomenete, jak vlastně zněla.


Helrunar – Vanitas Vanitatvm

Helrunar - Vanitas Vanitatvm

Země: Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Es ist ein sterbend Liecht
02. Saturnus
03. Lotophagoi
04. Blutmond
05. Da brachen aus böse Blattern, am Menschen und am Vieh
06. Vanitas Vanitatvm
07. In Eis und Nacht
08. Nachzehrer
09. Als die Welt zur Nacht sich wandt
10. Necropolis
11. Der Tag an dem das Meer seine Toten freigibt

Hrací doba: 62:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Helrunar jsou kapelou, kterou jsem kdysi vcelku poslouchal, ale postupem času mě zájem o její muziku dočista opustil. Pamatuju si, že dvojalbum „Sól I: Der Dorn im Nebel“ / „Sól II: Zweige der Erinnerung“ jsem v době jeho vydání protáčel dost zodpovědně a strašně se mi to líbilo. Na předcházející, celkově druhou dlouhohrající desku „Baldr ok íss“ z roku 2007 rovněž nemám negativní vzpomínky.

Po dvojalbu „Sól“ se ovšem Helrunar odmlčeli na čtyři roky a mě nějak opustila chuť se o ně nadále zajímat a hlavně je dále poslouchat. Ať už by se mělo jednat o novou muziku anebo o opakování již existujících počinů. Rozhodně to nebylo z trucu, že by snad čtyři sezóny nevydali řadovku, prostě se mi tenhle druh pohanského germánského black metalu trochu zprotivil. Respektive, abych se vyjádřil přesně, zrovna tuhle blackmetalovou odnož jsem nikdy neměl zrovna v lásce (hodně diplomaticky řečeno), ale bylo pár jmen, která jsem byl ochoten tolerovat, a ještě o něco méně jmen, které jsem byl ochoten poslouchat, mezi něž dočasně patřili právě i Helrunar. Za nějakou dobu mě nicméně přestali bavit i oni. Což nemusí být nutně chyba, říkejme tomu třeba přirozený průběh věcí.

Každopádně, čtvrté řadové album „Niederkunfft“ z roku 2015 jsem tiše odignoroval. Jeho vydání jsem zachytil, s vlastním poslechem jsem se však neráčil obtěžovat. Další tři roky uběhly jako velká voda a Helrunar se opět přihlásili o slovo s pátým velkým počinem „Vanitas Vanitatvm“. I v jeho případě mohu upřímně prohlásit, že mě to nijak zásadně nezajímalo. Hnula se ale ve mně taková ta pisálkovská potřeba referovat světu, tudíž jsem se rozhodl to v rámci osvěty kousnout a zjistit, zdali jsem Helrunar čistě náhodou nekřivdil. Nyní hodlám prezentovat výsledky svého bádání.

V zásadě zní „Vanitas Vanitatvm“ tak, jak jsem dopředu představoval. Což nemusí značit nic špatného, ani nic dobrého, jde o neutrální sdělení… ale ve skutečnosti je v tom obsaženo trochu od obojího. Tou dobrou zprávou je, že se mi potvrdilo, jak mám Helrunar v paměti uložené. Ačkoliv už jsem ztratil potřebu jejich tvorbu intenzivně poslouchat, pořád jsem si je pamatoval jako ty důstojnější představitele toho, co jsem výše nazval pohanským germánským black metalem. To pořád platí.

Drtivá většina těch pagan-blackových z Německa má takový zvláštní zvuk, díky němuž si je lze prakticky okamžitě zařadit do téhle sorty. Jako kdyby i do jejich black metalu pronikl kousek takového toho bavorského jódlujícího kýče. V drtivé většině případů jde o něco, co mě dost epicky nasírá, a poslouchat to dobrovolně se mi vyloženě příčí. Jen málo skupin umí tenhle německý sound podat takovým způsobem, aby to bylo alespoň snesitelné. Helrunar k nim naštěstí patří, což je plus pro ně. Tenhle samotný zvuk je nicméně sám o sobě příliš velkým mínusem. Riffy a pasáže, kdy lze tyto postupy vycítit, patří k nejhorším momentům „Vanitas Vanitatvm“.

Helrunar

Určitý pokles cítím i v těch atmosféričtějších momentech a atmosféře obecně. Vzpomínám si, že dvojalbum „Sól“ bylo v tomhle ohledu docela dobré a umělo přijít s kvalitními nápady. Že nejde o vzpomínky zkreslené případnou nostalgií, jsem se přesvědčil i nyní, když jsem kousek počinu poslouchal. „Vanitas Vanitatvm“ v tomhle ztrácí, někdy dokonce i regulérně nudí – třeba v osmiminutové „Nachzehrer“. Ta měla být se svým pomalým tempem, stavbou a delší stopáží asi pořádným atmosférickým opusem, ale ve finále je spíš zbytečná a nezáživná. Zdaleka to ale není jediný moment, kdy mě napadlo, že by nahrávce prospělo nějaké ukrácení hrací doby, protože na 62 minut tam nacházím méně zábavného, než bych očekával.

Navzdory neduhům ovšem nelze Helrunar upírat i určité kvality. Pořád si stojím za tím, že v rámci daného specificikého subžánru zrovna tahle kapela patří k tomu sympatičtějšímu. Kritika neměla dokázat, že „Vanitas Vanitatvm“ je album bez úrovně a patří mezi hnůj. Měla poukázat jen na to, že obecně „Vanitas Vanitatvm“ není žádný velký zázrak, nýbrž hodně dobře odehraný průměr s pár výstřelky do nadprůměru v dílčích momentech.


Sodom – Partisan

Sodom - Partisan

Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Partisan
02. Conflagration
03. Tired & Red (Live)
04. One Step Over the Line (Live)

Hrací doba: 21:45

Odkazy:
web / facebook / twitter

Snad každá kapela, která se v hudební branži pohybuje už několik dekád, si zažila nějaké zlaté období, díky němuž si zajistila dlouhověkost a přízeň skalních fanoušků už nadosmrti. A v případě, že se jedná o úspěšnou kapelu na samém začátku kariéry, pravděpodobně to zlaté období zažívá právě teď, a jednou se na něj tak taky bude vzpomínat. Ať tak či tak, problém nastává ve chvíli, kdy se skupina chce posunout, nebo se už dávno posunula někam jinam, ale její fanoušci neustále volají po těch svých oblíbených klasikách. Tahle odvěká symbióza dvou množin se ale občas znovu nečekaně protne. To je případ německé legendy Sodom.

Když před nějakým časem oznámil strýček Tom Angelripper novou sestavu, leckteré srdce zaplesalo, včetně toho mého. Do řad Sodom se totiž vrátil sekerník Frank Blackfire, jedna z největších person německé metalové kytary vůbec. Právě on se podílel na počinech „Persecution Mania“ a „Agent Orange“, kde významně pomohl definovat nejen zvuk Sodom, ale i celého tzv. Teutonic thrashe. Poté zběhl k souputníkům Kreator, spolupracoval i s interprety jiných žánrů, zkoušel sólovou kariéru, byl dokonce učitelem kytary v São Paulu, no a nyní je takřka po třiceti letech zpět, tam kde začal.

Není to ale jenom o něm, Angelripper (mimochodem tuto přezdívku mu přidělil právě Blackfire) to totiž vzal z gruntu a vystřídal kompletně všechny posty, a dokonce ještě řady rozšířil. Za bicí usedl Stefan Hüskens, v poslední době si říkající Husky, kterého jsme mohli zaznamenat třeba na poslední fošně Asphyx „Incoming Death“, kde se opravdu zaskvěl. Velkou změnou je nabrání druhého kytaristy, jímž je poměrně neznámý Yorck Segatz neboli Void Disruptor. Tím se Sodom poprvé ve své historii stává kvartetem. Všechny tyto změny samozřejmě také znamenají odchod Makky a Bernemanna, kterého mi bylo docela líto, přeci jenom byl v Sodom dlouhých dvacet let.

Jak se říká, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Toho se ale Sodom zřejmě nebojí, jelikož Angelripper už před vydáním nového EP „Partisan“ vůbec nijak neskrýval, že s touto novou sestavou půjde o návrat a oslavu oldschoolového osmdesátkového thrash metalu německého ražení, a taky že přesně tak „Partisan“ zní. Mokrý sen všech sodomaniáků se tak stal skutečností. Formálně je tedy Sodom zpátky tam, kde si ho spousta příznivců přála mít, důležité ale je, jak moc se to povedlo a jestli to za ty obsáhlé personálie stálo, protože pojďme si na rovinu říci, těžko může soudný člověk čekat, že to všechno hned znamená nástupce „Agent Orange“.

Sodom

„Partisan“ tvoří dvě nové skladby a na různých verzích také dva živé záznamy klasických šlágrů “Tired & Red” a “One Step Over the Line”. Titulní „Partisan“ i následující „Conflagration“ se podařilo navrátit do druhé poloviny osmdesátých let, přičemž prvně jmenovaná do tohoto období ještě neskočí tak po hlavě. Drží se docela melodického riffu, ne nepodobnému věcem z posledních alb Sodom, její struktura a refrén je však ve stylu staré školy. Angelripper opět přitlačil na svůj ostrý chraplák, je tu slušná zpomalovačka, jen Husky je docela za očekáváním a efekt druhé kytary není žádné terno.

Dvojka „Conflagration“ už se blíží tomu, jak bych si takový návrat představoval. Je daleko agresivnější, smrdí to propocenou džískou, kšticema mlátícíma o pódium, má to punkového ducha, primitivní, ale úderný riff, Angelripper vytahuje blackově nakřáplej chrchel, přechod je v duchu „Persecution Mania“, jehož další riffy taky baví, stejně jako opakující se refrén. Sympatická vzpomínka na zašlé časy. Těžko kvalitu srovnávat s léty prověřenými fláky, ostatně o tom přesvědčí hned následující, nesmrtelná „Tired & Red“, která je prostě někde úplně jinde. Stále mi ale přijde, že se nová sestava ještě potřebuje sehrát, hlavně Huskyho tempa působí fádně a čekal bych od něj v případě starých písní větší jistotu a přesnost a u nového materiálu trochu nápaditosti a přitlačení na pilu. Druhá kytara je zatím spíš pro okrasu a připadá mi hodně nenaplněná. Uvidíme, jak to bude u nové desky.

„Partisan“ určitě znamená příslib do budoucna. Myslím, že by se Sodom vyplatilo vsadit all-in. Když už chtějí osmdesátky, tak se to tam nebát pořádně naprat a nedělat žádné kompromisy. Rozhodně mě to baví víc než většina věcí na deskách „Decision Day“ nebo „In War and Pieces“. Pro „Epitome of Torture“ mám jistou slabost, možná i proto, že už tam se koketovalo s fláky jako „Stigmatized“ o podobném návratu ke kořenům. Každopádně jsem na novou dlouhohrající nahrávku hodně zvědav a těším se.


Grave Digger – The Living Dead

Grave Digger - The Living Dead

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 14.9.2018
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Fear of the Living Dead
02. Blade of the Immortal
03. When Death Passes By
04. Shadow of the Warrior
05. The Power of Metal
06. Hymn of the Damned
07. What War Left Behind
08. Fist in Your Face
09. Insane Pain
10. Zombie Dance
11. Glory or Grave

Hrací doba: 45:31

Odkazy:
web / facebook / twitter

Snad jako kdyby je hnala touha napravit nepříliš povedené „Healed by Metal“, uběhl pouhý jeden rok a Grave Digger se vrací s novým studiovým materiálem. Pohled na obálku a název „The Living Dead“ dává tušit, že hrobaři se rozhodli pro tématiku zombie-nemrtvých, což tedy úplně nevím, jestli je to, co bych zrovna od nich chtěl slyšet, ale na druhou stranu horory jim vůbec cizí nejsou, však vzpomeňte třeba na jejich eponymní album z roku 2001, plně inspirované básněmi Edgara Allana Poea.

Řady Grave Digger zaznamenaly jednu velikou změnu, po dvaadvaceti letech odešel bicman Stefan Arnold, avšak podle všeho se tak stalo až po nahrávání „The Living Dead“, takže zde ještě můžeme slyšet jeho práci. Jeho místo zaujal dosavadní klávesák a technik kapely Marcus Kniep. V nové roli jsme si ho mohli všimnout už v novém videoklipu ke skladbě „Zombie Dance“, ostatně právě tam jsem se začal ptát, kde je Arnold. Na post kláves Grave Digger zatím nového smrťáka neohlásili.

Na „The Living Dead“ jsem měl jediné přání – ať je alespoň lepší než minulé „Healed by Metal“. Proto mě docela vyděsilo, jak brzo chtějí Grave Digger novou fošnu vydat, protože to zrovna nevěštilo nic moc dobrého. Pak přišly první singly, na první poslech ne nijak odzbrojující „Fear of the Living Dead“ a klipovka „Zombie Dance“ s hostujícími Rakušany Russkaja. To už sem házel flintu do žita, protože takovouhle hovadinu jsem tedy opravdu nečekal. Nedělal jsem však ukvapené závěry a počkal si na kompletní desku. A dojem z ní je nakonec vcelku slušný.

Předně jsou tu skladby, které se po pár posleších bezpečně zaryjí do hlavy, což je ostatně to, co bych od klasického heavy metalu čekal. Hlavně se tu povedly možná až nezvykle melodické refrény, dobře znějí třeba v kvapíku „When Death Passes By“, „Hymn of the Damned“, „What War Left Behind“, ale i první „Fear of the Living Dead“. Sborové chorály Grave Digger uměli a tady se jim konečně zas nějaké povedly. Co se týče struktury písní, je to prostě jejich germánská klasika, styl, který bezpečně každý už dávno pozná, a na tom se ani na „The Living Dead“ nic nemění.

Co je ale úplně nejlepší z celé placky je až její, bůh ví proč, bonus „Glory or Grave“. Jestli máte rádi středověkou trilogii z konce devadesátých let, tak tohle je skladba, která vás tam svým riffem, náladou a hlavně klenutým refrénem ihned zanese zpět. To jen dokazuje, že Grave Digger to v sobě pořád mají, jen to už nechrlí s takovou kadencí. Každopádně je to jeden z jejich nejlepších kusů posledních mnoha let.

Teď ale ty nedostatky. I tady se najdou skladby, které se tak úplně nepovedly. Například obligátní óda na metal „The Power of Metal“, bez které by to zřejmě prostě nešlo, utahaná „Blade of the Immortal“ či podivná „Insane Pain“ začínající retro osmdesátkovým synťákem, pokračující přes nudně zasekávaný refrén a končící sólováním se strašně okatě vykradeným Hendrixovým postupem z „Hey Joe“. No a nesmí chybět už zmiňovaná „Zombie Dance“. Já chápu, že to asi má být sranda, spojit polku s metalem a ještě to zasadit do konceptu zombie, ale já se moc nebavím. Jednou, dvakrát si to poslechnout nevadí, ale potom už to spíš přeskakuju.

Ještě bych ocenil, kdyby se Grave Digger odhodlali taky k novému zvuku, protože produkce jejich alb by mohla být určitě lepší. Vadí mi hlavně, že to už snad jednu dekádu zní stejně. Kytary i bicí jsou pořád takové umělé, zvuk je utopený, neškodilo by to trochu provětrat. I přes všechny vyjmenované výtky se však povedlo natočit album lepší, než byl jeho předchůdce, dá se označit za solidní s několika dobrými momenty, přesto ale třeba čtyři roky staré „Return of the Reaper“ bylo o úroveň výše.


Arthedain – Infernal Cadence of the Desolate

Arthedain - Infernal Cadence of the Desolate

Země: Českáý republika / Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.6.2018
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. A Testament to Failure
02. Where Nonexistence Is All
03. Depths of Isolation
04. Consuming the Aurora
05. Infernal Cadence
06. Arcane Ascension
07. A Garden Lies Barren
08. None Shall Remain
09. As One

Hrací doba: 47:12

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Arthedain jsem poprvé slyšel skrzeva jejich druhé minialbum „Arias Exalted“. Jak už tomu tak v mnohých případech bývá, vzpomínky na něj jsou víc mlhavé než přesné. Vybavuji si, že šlo o relativně slušnou záležitost, která mi přišla docela v pohodě, ale ani zdaleka se nejednalo o tak dobrou muziku, aby měli Arthedain šanci dostat se mezi oblíbené kapely, jimž člověk věnuje pravidelné poslechy. Sejde z očí, sejde z mysli.

Dost často se ovšem stává, že jeden za čas opětovně narazí na nějakou skupinu, kterou před lety zkoušel poslouchat, aby na ni posléze zapomněl (ať už záměrně anebo díky přirozenému běhu věcí). Mně se takhle v letošním roce vrátili právě Arthedain, kteří to před nedávnem dopracovali k prvnímu dlouhohrajícímu počinu „Infernal Cadence of the Desolate“. Ten sice „zdobí“ fakt mega debilní obal, jejž by neměla nikdy použít žádná blackmetalová formace, která chce, aby ji někdo bral seriózně, ale i tak jsem se nakonec rozhodl dát formaci další šanci. Určitým dílem i díky zemi původu…

Arthedain jsem si totiž v paměti uchoval jako německou skupinu. O to víc mě překvapilo, když jsem zabrouzdal na vševědoucí Metalové archivy a viděl zemi původu jako Českou republiku. Po chvilce zběsilé detektivní činnosti jsem dal dílky skládanky dohromady – Charles Wolford, hlavní postava Arthedain, původem Američan, aktuálně přebývá v Praze, kde proběhlo (přinejmenším alespoň zčásti) také natáčení. Jinak stále platí, že za bicími sedí Tobias SchulerDer Weg einer Freiheit, plus se ke kapele připojil i další kytarista Nicholas Colvin.

Nyní už se ovšem přesuňme k vlastní hudební náplni „Infernal Cadence of the Desolate“. Ačkoliv v tomhle případě není zas tak moc o co stát. Od desky byste rozhodně neměli očekávat zázraky, protože se tu žádné nekonají. Arthedain na svém debutu hrají lehce stravitelný nenáročný black metalu, jemuž chybí nádech něčeho extrémní nebo nebezpečného. Jedná se o dost krotkou záležitost určenou spíše metalovým začátečníkům, kteří ještě nemají naposloucháno dost na to, aby docenili hloubku náročnějších formací, případně lidem, kteří na poslouchanou muzikou nekladou příliš vysoké nároky a vesměs se spokojí s tím, že tam hraje kytara a je to metal. Což nemyslím jako urážku nikoho, každému co jeho jest. Pouze jemně naznačuji, že pokud se řadíte ke kritičtějším posluchačům, Arthedain vás nedokážou uspokojit ani v nejmenším.

Podívám-li se na frontu věcí, které čekají na pochvalu, příliš kandidátů nenacházím. Zmínit mohu leda tak skutečnost, že tu a tam se někde vyloupne relativně solidní riff nebo ucházející pasáž. Není jich mnoho, ale výjimečně se něco najde. Částečně i díky tomu si dovolím říct, že „Infernal Cadence of the Desolate“ i navzdory kritice, která již zazněla a ještě dále zazní, není vyložená žumpa. Je to spíš „jen“ podprůměrná placka. Mám nicméně pocit, že ambice Arthedain asi mířily o něco výše.

Na druhé straně, hromada riffů je vysloveně planá, některé z nich dokonce až otravné. Slova chvály nebudu mít ani pro vokály, protože ty jsou také přinejlepším průměrné. Samozřejmě ani v jednom případě nehovořím o technické stránce věci, protože instrumentálně je vše odehráno v cajku, schopnosti pokulhávají jen v tom zpěvu, jehož barva a podání jsou prostě zaměnitelné a nudné. Předně ale Arthedain ztrácejí v kompozici, protože nějaké skutečně kvalitní nápady prostě scházejí.

Celkové dojmy „Infernal Cadence of the Desolate“ jsou tedy nevalné. Bavíme se tu o zbytečné nahrávce postrádající jakoukoliv atmosféru i charisma. Spotřební metalové zboží bez jakékoliv zajímavosti. S tímhle vůbec nemusíte ztrácet čas.


Mantar – The Modern Art of Setting Ablaze

Mantar - The Modern Art of Setting Ablaze

Země: Německo
Žánr: black / sludge metal
Datum vydání: 24.8.2018
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. The Knowing
02. Age of the Absurd
03. Seek + Forget
04. Taurus
05. Midgard Serpent (Seasons of Failure)
06. Dynasty of Nails
07. Eternal Return
08. Obey the Obscene
09. Anti Eternia
10. The Formation of Night
11. Teeth of the Sea
12. The Funeral

Hrací doba: 47:44

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Mantar je v mých očích trochu zvláštní kapela. Přestože jejich tvorba není nikterak složitá, paradoxně se nedá jednoduše někam zařadit. Už od debutu „Death by Burning“ z roku 2014 drhnou svůj špinavý, nihilismem prorostlý metal, aniž by někdy uhnuli z cesty. „The Modern Art of Setting Ablaze“ je třetí řadovkou těchto Němců a hned od prvních okamžiků je zcela jasné, že tohle je Mantar. V relativně primitivním stylu se jim tak podařilo najít osobitou tvář, jíž celkem logicky nehodlají opouštět.

Nevím, zda se dá mluvit přímo o originalitě, ale do určité míry asi ano. Kdo ví, oč u Mantar běží, může následující odstavec přeskočit, protože nyní popíšu jak se to s nimi vlastně má. Často jsou v recenzích popisování jako sludgová kapela, což je ale podle mě hrozně zkratkovité. Jasně, jsou tu doomové pasáže a má to i hardcorovou sílu, ale to na jejich popis zdaleka nestačí. Nesporný vliv tu má black metal, ať už v riffování, atmosféře nebo celkovém zvuku, ale taky klasický metal či dokonce až stoner rock. Mantar sice víceméně dodržují klasickou šablonu sloka-refrén-sloka, avšak umí zamíchat výše uvedenými styly tak, že to zní nevšedně. Stále nejvíc na ně platí připodobnění k fúzi Darkthrone + Melvins + Motörhead, jak to ostatně sami uvádí.

Mantar tak s pravidelnými dvouletými přestávkami pokračují v chrlení nových fláků a musím říci, že na „The Modern Art of Setting Ablaze“ se jim to zatím sešlo nejlépe. „Death by Burning“ a „Ode to the Flame“ mě baví zhruba nastejno, ovšem na novince je něco, co je o kousíček převyšuje. Při jejím poslechu má člověk pocit, jako když se jedná o velké album, které má vyšší ambice, přičemž je pořád stejně surové, tvrdé, plné hněvu a s každým úderem z něj stříká pot. Zejména za to vděčí faktu, že tu na rozdíl od minulých nahrávek nejsou žádné vyloženě nudné písně.

Ať už jde o blackové vřavy jako úvodní „Age of the Absurd“, o hitovky jako hned následující „Seek + Forget“, nebo thrashové ataky typu „Eternal Return“, vždy to má podobně jako země výroby Germany záruku kvality. A i když to je trochu slabší („Taurus“, „The Formation of Night“), stále to nijak neznehodnocuje celkové dílo. Po většinu času si Mantar vystačí se středním tempem, které jenom vždy vhodně přikoření, ale jak si borci drží svůj nezaměnitelný styl, tak s ním táhnou nejen jeho klady, ale i nešvary.

Nejprve klady. Líbí se mi, s jakou energií je deska nahraná, její nepřátelská nálada, baví mě zpěv i riffy Hanno Klänharda a rovněž tak bubnování Erinça Sakarya. Dále tu stále neskutečným způsobem funguje budování písničky a všechny „rozehrávky“ skladeb, kdy si to přechody bicích rozdávají s riffy a neustále tak oddalují rozpoutání vřavy, jako když se domlouvají, kdo to odpíchne. Jenom je škoda, že podobně jako na starších věcech, i tady se několikrát po takto skvělém úvodu nakonec vytasí s prapodivným a často zbytečně komplikovaným tempem, které by v normálním rytmu mělo schopnost vraždit. To je třeba případ „Dynasty of Nails“. Jako by se snažili jim vlastní primitivismus zakrýt něčím sofistikovanějším, ale na to u nich nejsem moc zvědavý.

Mantar

Dalším nešvarem jsou refrény. Ty jako když mají přímo povinnost zpomalit celou skladbu, což jí málokdy prospěje. A to je případ přinejmenším poloviny písní na „The Modern Art of Setting Ablaze“, ovšem i předešlých alb. Neděje se tak vždy, ale většinou čím rychlejší je hudba ve slokách, tím pomalejší je poté v refrénu. Ty naštěstí alespoň nejsou založeny na pouhém vyřvávání názvu písně, jako to má v oblibě třeba Max Cavalera, ale slušela by jim přeci jenom větší variabilita. Poslední poznámkou je délka celé placky, jelikož i tady si myslím, že by nevadilo dva, tři fláky ubrat pro nabrání větší intenzity a tlaku na posluchače.

To samozřejmě nejsou žádné malichernosti, a tak se výsledný dojem docela kazí. Nevím, jestli to tak mám jenom já, ale tohle mi u Mantar vždy vadilo. Škoda, protože jinak mi jejich hudba sedí. Nechci, aby to teď vyznělo, že „The Modern Art of Setting Ablaze“ potažmo Mantar vlastně nestojí za poslech, protože tak to rozhodně není. Sice asi nikdy nebudou v mém žebříčku oblíbenosti okupovat přední příčky, avšak stále platí, že drtí setsakra nabroušený metal.

Jak už jsem napsal výše, všechna tři alba jsou dobrá, to letošní mi z nich přijde nejucelenější a i přes jeho nedostatky platí za velice solidní záležitost, k níž se rád vracím. Klidně vám ho tedy doporučím. V podstatě se jedná o trochu tvrdší, nesmlouvavý rokec, který naplno projeví své kouzlo zejména naživo, ale i ve studiové podobě dokáže pobavit, čehož je „The Modern Art of Setting Ablaze“ důkazem.


Winterblut – Seid furchtbar und zerstöret euch!

Winterblut - Seid furchtbar und zerstoret euch

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.6.2018
Label: Nihilistische KlangKunst

Tracklist:
01. Stimmen!
02. Sie holen dich
03. Kein Mensch braucht dich
04. Nachleben
05. Nicht mehr hier
06. Wie die Axt im Walde
07. Der blasseste Schimmer
08. Fuer einen
09. Luft nach unten
10. Das Ende vom Lied

Hrací doba: 52:45

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Winterblut není jméno známé široké metalové veřejnosti. Řekl bych, že jde o poměrně zapadlý projekt známý spíš menšímu než většímu počtu posluchačů. Přesto jsou zde jisté docela zajímavé souvislosti…

L‘Hiver, jak se jmenuje jediný člen Winterblut, si zahrál i v kapelách jako Nargaroth nebo Krieg. Kromě toho vlastní nahrávací studio, kde natáčel mimo jiné právě jmenované skupiny a kromě nich třeba i Averse Sefira nebo Todeskult. Ani činnost jen v rámci Winterblut nijak nefláká, protože má na kontě už devět dlouhohrajících desek, včetně letošní „Seid furchtbar und zerstöret euch!“, a hromadu dalších neřadových počinů.

Osobně jsem o existenci Winterblut věděl už delší dobu, ale nikdy jsem neměl kdovíjakou potřebu se pouštět do bližšího průzkumu. Dál si to jistě dovedete představit. Vyšlo „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ a já jsem si řekl, že to konečně zkusím a podívám se, jestli Winterblut stojí za to. Tak jsem zkusil, podíval se a musím říct, že výsledek je dost zvláštní. Ne nutně v tom pozitivním slova smyslu.

Upřímně řečeno, čekal jsem nějaké pravověrné pojetí černého kovu v syrové formě. Poznatek číslo jedna – „Seid furchtbar und zerstöret Euch!“ takhle nezní. Z předpokladů je splněna maximálně tak ta syrovost, poněvadž sound alba je skutečně takový zastřený a kytaře nechybí špinavá patina. Ortodoxní vichřice se ovšem nekoná ani omylem. Na druhou stranu by vůbec nebylo od věci tvrdit, že „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ je vlastní i primitivismus. Akorát jej L‘Hiver prezentuje ve formě pomalejšího monotónního marastu. Což může znít vcelku lákavě, ale v konečném důsledku to nijak slavné není.

Když totiž píšu slova jako primitivní nebo monotónní, v tomto případě byste je měli brát opravdu vážně. Prakticky každý song na „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ stojí na nějakém triviálním a dokola opakovaném motivu. Občas se objeví nějaký náznak vývoje třeba v podobě obměny (nebo přidání) rytmické linky, ale v jiných písních je daný recept doslova otravný a stává se z toho totální pruda. Navíc ani v těch případech, kdy se to dá snést, se nebavíme o nějakém zázraku, spíš naopak.

Pokud totiž od monotónní hudby něco očekávám a vyžaduji, je to především atmosféra, atmosféra a ještě jednou atmosféra. Hypnotické tempo, rozjímání, trans. Pak to funguje a já to strašně žeru. Však jsem tu také už nejednou do nebes vychvaloval desky prakticky o jednom riffu. Nicméně na „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ tahle složka zoufale nefunguje a díkytomu nefunguje ani celé album.

Jen výjimečně se objeví náznak toho, jak by se to dalo dělat, jako kupříkladu v „Der blasseste Schimmer“. Ale ani zde to není žádná pecka. Na druhé straně tu ovšem máme třeba první tři tracky „Stimmen!“, „Sie hole dich“ a „Kein Mensch braucht dich“, což jsou po mém skromném soudu píčoviny.

Celkově vzato je pro mě „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ dost zklamání. Vůbec mě nesere, že jsem nakonec dostal něco trochu jiného, než jsem v předstihu předpokládal, ale mocně mě irituje, jak nudná, prázdná a zbytečná deska to je. Jestli to má svoje fandy, nic proti tomu, ať si to užijou, ale mě tahle záležitost minula obrovským obloukem a už nikdy v životě to nechci slyšet…