Archiv štítku: DEU

Německo

Little Joe (2019)

Little Joe (2019)

Země: Rakousko / Velká Británie / Německo
Rok vydání: 2019
Žánr: drama / sci-fi

Originální název: Little Joe
Český název: Malý Joe

Režie: Jessica Hausner
Hrají: Emily Beecham, Ben Whishaw, Kerry Fox, Kit Connor

Hrací doba: 105 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Evropské koprodukční „sci-fi“ „Little Joe“ mě mimo jiné nalákalo svým tématem. Nemusí se zdát, že by zápletka vystavěná okolo umělého pěstovaní geneticky upravených rostlin měla být něčím zásadně nevšedním, pro někoho snad možná i zábavným. Když se nad tím ale zamyslíte… kolik filmů s podobným zaměřením jste viděli? Mě osobně jich moc nenapadá… vlastně mě jich napadá tak málo, že mě takhle od boku nenapadá ani jeden.

Nadnesené téma a nakonec ani evropská koprodukce (Rakousko / Velká Británie / Německo) samozřejmě neslibovaly nějaký výpravný zážitek nebo nějakou space operu, ale spíš komornější podívanou. Což mi ale vůbec nepřijde na škodu, svým způsobem možná naopak. Vždycky mi bude víc sympatický komorní snímek s nějakou myšlenkou a chytrým scénářem než tupé, jen na instantní efekt vyráběné spektákly. V souvislosti s tím se sluší jedním dechem dodat, že navzdory jakémusi „futuristickému“ nádechu (který je vkusný a drží se při zemi), tématu i sterilnímu prostředí laboratoře, v níž se velká část snímku odehrává, je trochu zavádějící mluvit v souvislosti s „Little Joe“ o sci-fi, protože tuhle škatulku výsledek naplňuje jen formálně a dílčím způsobem. „Little Joe“ je víc drama. Ale to vůbec nevadí. Jen jsem považoval za nutné to říct, abyste od toho nečekali trochu větší science fiction jako já, když je takhle film běžně označován.

Každopádně, hlavní hrdinkou příběhu je Alice (Emily Beecham) – rozvedená mladá matka žijící se svým synem Joem (Kit Connor), jehož samozřejmě miluje, ale přinejmenším stejně, ne-li ještě o kousek víc má ráda také svoje zaměstnání. Pracuje v laboratoři zabývající se pěstováním umělých, geneticky vyšlechtěných rostlin. Z jejího aktuálního projektu, na němž se podílí s kolegou Chrisem (Ben Whishaw – suverénně nejznámější jméno hereckého ansámblu), kouká pořádný úspěch.

Zmiňovaná dvojice totiž šlechtí rostlinku pojmenovanou Little Joe, jejímž účelem je činit svého majitele šťastným, bude-li se o ni dobře starat – udržovat ji v teple, povídat si s ní. Květina totiž s pylem vylučuje látky, které na lidský mozek působí blahodárně a navozují mu pocit štěstí. Projekt vypadá slibně a všechno se vyvíjí dobře… vlastně až moc.

První pochybnosti o tom, že s květinou není něco v pořádku, nadnese jedna spolupracovnice, dříve elitní pěstitelka ústavu, která se po jistých psychických problémech a pobytu v léčebně vrátila zpět do zaměstnání na nižší pozici. Alice si zpočátku nic nepřipouští, protože je na své dítko pyšná, ale postupem času si začíná všímat, jak se mění kolegové v práci, kteří se pylu nadýchali, i její vlastní syn, jemuž jeden exemplář navzdory předpisům donesla domů. Nejde o nějakou zásadní změnu, ale k jisté proměně došlo. Svým způsobem ale Little Joe své poslání plní, poněvadž lidé skutečně nejsou nešťastní. Jen jim dělá největší radost květinu chránit a pomáhat jí v šíření.

Little Joe (2019)

Kromě moc hezkého námětu má „Little Joe“ i další přednosti. Vizuálně je film opravdu pěkný a v souvislosti s tím se může pochlubit také výbornou subtilní atmosférou. Velký kus práce nicméně odvádí také hudba – ta je hodně zvláštní a častokrát napětí navozuje víc ona než samotné události snímku. Čímž se dostávám i k tomu méně příjemnému, a sice že „Little Joe“ diplomaticky řečeno není dokonalý.

Předně musím říct, že příběh nakonec ubíhá nepřekvapivým způsobem a bez výraznějších zvratů. Přijde mi trochu škodu, že se tu víc nehrálo na pocit nejistoty, zdali květina skutečně něco dělá a jestli se to hlavní postavě celé jenom nezdá v rámci nějaké paranoii. S tím souvisí i další věc, a sice že divák je většinu času o krok napřed, už ví a jen čeká, než to zjistí i postavy ve filmu. To nikdy není ideální, ale na druhou stranu to pozitivní dojmy neponižuje tak zásadním způsobem, aby se to nedalo tolerovat.

Little Joe (2019)

Něco podobného se dá říct také o jistých nedostatcích v logice / nepřesnostech. „Little Joe“ po sobě nechá nějaké otazníky – ne v tom dobrém slova smyslu. Pár věcí se mi zdálo přinejlepším zvláštních, což trochu zamrzí u snímku, který má evidentně ambice být chytrý a navíc se ještě snaží držet při zemi a v mezích uvěřitelnosti. Nejde sice o nějaké zásadní boty a obrovské trhliny v logice, ale jakmile člověk trochu přemýšlí (může se to v dnešní době zdát divné, ale fakt ještě žijí poslední zbytky ohroženého druhu diváka, jenž se u sledování nebojí zapnout mozek), nedostatky najde.

Lhal bych nicméně, kdybych tvrdil, že se mi „Little Joe“ nelíbil. Navzdory dílčím prohřeškům se jedná o hodně zajímavý počin, který mě na ty necelé dvě hodinky bavil a i díky jeho náladotvornosti jsem si jej užil. Nebudu vám kecat – kdyby takové věci vznikaly i u nás (když to jde o pár kilometrů na jih v Rakousku, proč by to nemělo jít i tady?), aspoň takové dvě nebo tři za rok, tak bych byl vlastně dost rád.

Little Joe (2019)


Nawaharjan – Lokabrenna

Nawaharjan - Lokabrenna

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.2.2020
Label: Amor Fati Productions

Tracklist:
01. Warassuz
02. Maino
03. Skuwwe
04. Ūtfurskō
05. Sunjo
06. Thwerhanassuz
07. Umbibrautiniz
08. Thrawo
09. Hradjungo

Hrací doba: 59:18

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Amor Fati Productions

První pohled (H.):

Němečtí Nawaharjan se studiově poprvé prezentovali v roce 2011 prostřednictvím slibného minialba „Into the Void“. Jeho věhlas postupem času rostl, čemuž hodně dopomohly i rozšířené reedice na CD v luxusním koženém obalu v roce 2014 a nakonec i na LP v roce 2016. S novým materiálem si nicméně Nawaharjan dávali docela na čas, díky čemuž další nahrávka „Lokabrenna“ dorazila až více jak osm let po svém předchůdci…

Vzhledem k tomu, kolik času uplynulo mezi „Into the Void“ a „Lokabrenna“, asi nepřekvapí, že první řadovka přináší oproti pilotnímu miníčku značný posun. A to nejen ve zvuku – který je asi dle očekávání čitelnější a objektivně vzato „lepší“ –, ale také po hudební stránce. Na „Lokabrenna“ se plně projevuje přírodní zaměření Nawaharjan a „pagan“ atmosféra. Nejen díky jakémusi „filozofičtějšímu“ náhledu na dané téma pak novinka připomene švédský projekt Arckanum v po-návratové éře. Dále bych „Lokabrenna“ určitě doporučil i těm z vás, koho už nebaví čekat na další desku krajanů Fyrnask. Už trochu vzdáleněji, ale stále s nějakou relevancí nebude od věci vzpomenout i na jména jako Panphage, Lunar Aurora nebo pozdější Angantyr. Už jen tahle přirovnání sama o sobě značí, že Nawaharjan nejspíš nebudou hrát nějakou vylízanou kokotinu.

Tenhle předpoklad je určitě správný. Nawaharjan nepochybně neprodukují žádnou plytkou hloupost. Naopak předkládají nadprůměrný materiál, jenž dokazuje, že výsměch, jehož se občas dostává německému black metalu s přírodní / pohanskou tématikou, je oprávněný jen zčásti a že jsou skupiny tohoto druhu, které by měl posluchač brát seriźoně. Nawaharjan k takovým rozhodně patří.

Lze ovšem „Lokabrenna“ označit za nějakou skutečně excelentní nebo snad dokonce výjimečnou desku? To zase ne. Myslím, že takové soudy by znamenaly zbytečné nadhodnocování alba, které sice svou kvalitu nepochybně má, ale výjimečné docela jistě není. Což o to, pokud bych měl psát recenzi čistě na základě prvotních dojmů, pak by možná nějaké takové superlativy i padly. Úvodní poslechy „Lokabrenna“ mě totiž zastihly v rozpoložení vyladěném na přesně takový druh hudby, čehož deska náležitě zneužila využila. Jinými slovy řečeno, první pocity z debutu Nawaharjan mířily hodně vysoko.

Všichni ale víme, první pocity dokážou být hodně zrádné, což se u „Lokabrenna“ potvrdilo. Další seance přinesly jistě vystřízlivění a nadšení jsem musel výrazně zkorigovat. Stále si myslím, že „Lokabrenna“ je povedená deska a že patří do nadprůměru; jen jsem tím chtěl říct, že zas až taková bomba to nakonec není. Najdou se tu výborné skladby jako „Ūtfurskō“, „Thwerhanassuz“ nebo „Hradjungo“, ale celkově se mi zdá, že hodinová hrací délka je o trochu víc, než by bylo třeba. Takových deset minut dolů by nahrávce pomohlo, protože působí hodně homogenně a bez plné pozornosti snad i jednotvárně. Navzdory obecně dobré úrovni a nějakým povedeným pasážím by pak prvotině Nawaharjan slušely i nějaké skutečně působivé momenty. Deska sází víc na celistvou atmosféru než na sílu jednotlivých kompozic, ale ta celková atmosféra je nakonec „jenom“ hodně dobrá, nikoliv opravdu strhující.

Nawaharjan

Nechci ale „Lokabrenna“ nějak zásadně kritizovat, protože se pořád jedná povedený počin, jemuž byste se neměli bát věnovat poslech. Co si budeme povídat, kdyby nějaká kapela vydala takový debut u nás v republice, tak bychom si všichni pískali a zamířilo by si to první flek v Břitvě (oukej, to zase ne… skoro jsem zapomněl, že tam to mají předplacené Master’s Hammer a Malignant Tumour). Každopádně sympatická záležitost.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Nedokážu dobře posoudit, nakolik jsou Nawaharjan známí, i když se před lety objevili na soupisce elitního festu Arosian Black Mass a nedávno zase na sympatickém Howls of Winter v Estonsku. Každopádně EP „Into the Void“ mi název kapely vypálilo do paměti dostatečně, abych se na novinku „Lokabrenna“ těšil. Jistě jsem nebyl sám.

Dle mého názoru Nawaharjan primárně vychází z minimalismu Burzum, i když pro dobré přirovnání je nutné vzít v potaz, jak s tímto uhrančivým nábojem dále energicky naložili Arckanum nebo Panphage. Nawaharjan se také ve dvou skladbách podařilo navodit výjimečný sabatický trans, který si spojuji s EP „Throne of the Thirteenth Witch“ od Mare.

„Lokabrenna“ se samozřejmě nemůže měřit s kulty jako „Kostogher“, „Hvis lyset tar oss“, ani se zmíněným EP Mare, ale přesto se jedná o desku, kterou by oddaný blackmetalový posluchač určitě neměl ignorovat. Už třeba kvůli tomu, co se píše výš: prvotní dojmy mohou být fakt silné! Netřeba hlouběji rozebírat proč a jak, jelikož úvodní „Warrasuz“ vás okamžitě chytne pod krkem a přesně vymezí, co se bude následující hodinu dít za čáry.

H. největší problém desky vystihl a já bych ji skrouhl ještě víc, i když uznávám, že tím by se nabořil koncept. Nawaharjan s blackovým minimalismem obvykle pracují skvěle, ale sem tam se ty primitivnější riffy o dvou tónech prostě zvrhnou v nudu, která s přibývajícím počtem poslechů vadí víc a víc. Určitě bych si také přál intenzivnější nebo lépe vygradovaný závěr desky. Ale tato kritika nepřeváží fakt, že je „Lokabrenna“ kvalitní dílo a členové se evidentně trápili s kdejakým detailem. Hudba je navíc prostá současných trendů, což asi někdo ocení taky.

Nawaharjan

Desku máme k dispozici přibližně šest týdnů a dosud mě bavilo se k ní vracet, což mě těší. Jasné, teď když je hotovo, dám si od „Lokabrenna“ pauzu, ale jsem si jistý, že minimálně takové „Skuwwe“, „Ūtfurskō“ nebo „Umbibrautiniz“ si budu připomínat i v delším časovém horizontu. Pokud bych si měl při celkovém hodnocení píchnout desítkovým hodnocením, tak sáhnu po osmičce, plus mínus půl bodu.


Mosaic – Secret Ambrosian Fire

Mosaic - Secret Ambrosian Fire

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.12.2019
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. Am Teufelsacker
02. Brimstone Blossoms
03. Cloven Fires
04. She-Water
05. Ambrosia XIX
06. Wetterdistel
07. Coal Black Salt
08. The Devil’s Place
09. Im Kohlensud

Hrací doba: 48:49

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Němečtí Mosaic sice v prosinci vydali teprve svou první dlouhohrající desku s názvem „Secret Ambrosian Fire“, ale řekl bych, že šlo o relativně vyhlíženou událost. Nejde totiž o žádnou čerstvě začínající formaci, nýbrž o kapelu, která si v black metalu už nějaký věhlas vydobyla. Na první řadovou nahrávku Mosaic se čekalo dlouho, snad i déle, než by se zdálo vhodné, ale v undergroundových žánrech čas plyne trochu jiným způsobem než u skupin, které si svou tvorbou musí vydělávat; zapálení posluchači okrajových žánrů dokážou být trpěliví a ostatně právě na ně Mosaic zdánlivě míří.

Mosaic je osudovým projektem Martina Falkensteina známého též jako Martin van Valkenstijn či Inkantator Koura, jenž svou stopu zanechal v různých více či méně známých skupinách. Svého času bylo docela slyšet o již nefunkčních Alchemyst, kde byl Inkantator Koura rovněž hlavním tahounem, dále hraje v Ysengrin, působí v koncertních sestavách hned několika Schwadorfových projektů (Empyrium, The Vision Bleak, Sun of the Sleepless) a v neposlední řadě rovněž figuruje v aktuální inkarnaci Nachtmystium, což je dnes kapela, od níž by se měl každý soudný muzikant držet dál. Ale třeba má Falkenstein rád hazard a dobrodružství nebo jednoduše disponuje benevolentnějším náhledem na morálku…

Svoje už ale řekl i samotný projekt Mosaic. V roce 2014 vyšlo povedené EP „Old Man’s Wyntar“, které upoutalo pozornost vícera lidí a třeba mě osobně v době vydání dost bavilo. Poté se ale Mosaic z nějakého důvodu začali vyžívat v miliontých účastech na neřadových nahrávkách / splitech / kompilacích / živácích souvisejících s koncerty Samhain Celebration v Německu. K tomu přihoďte vytíženost samotného Falkensteina také pořadatelskou činností (festival Funkenflug) a nezapomeňte, že čas plyne o mnoho rychleji, než by si asi většina z nás přála… uběhlo x let a slibovaná řadovka pořád nikde. Vydat se ji podařilo až nyní.

Upřímně řečeno, vzhledem k singlu „Cloven Fires“ jsem trochu očekával, že „Secret Ambrosian Fire“ bude větší black metal, ale není tomu tak. Skutečně blackmetalové skladby jsou na desce vlastně v menšině. Budeme-li se ale bavit o těch rychlých a relativně agresivních, zůstává „Cloven Fires“ sama. Kromě ní už něco takového nabídne jen „The Devil’s Place“, ale v jejím případě se jedná o desetiminutovou kompozici, tudíž asi nepřekvapí, že ta nabízí výpravnější strukturu, vývoj a celkově bude o něčem trochu jiném. Nutno ale dodat, že se jí to daří a patří k vrcholům „Secret Ambrosian Fire“. Kromě nich už se black metal výrazněji projevuje pouze v „Brimstone Blossoms“, ale tady už to není tak čistokrevné a černý kov se zde mísí s druhou tváří Mosaic, jež na albu převažuje počtem stop i stopáží.

Touhle druhou tváří Mosaic mám na mysli lásku a sounáležitost k místnímu folklóru a tradicím. Martin van Valkenstijn se sice neuchyluje k opravdovému folku po hudební stránce, přesto tak hudba působí. Písně jako „Am Teufelsacker“, „She-Water“ nebo „Ambrosia XIX“ stojí na šamanské rytmické stránce, umírněných kytarových melodiích a procítěném vokálním přednesu. „Wetterdistel“ a „Im Kohlensud“ částečně také, ale jejich podání je subtilnější, minimalističtější a ambientnější. Recept nabourává jedině melancholická balada „Coal Black Salt“, jíž vládne akustická kytara, díky čemuž má k folku jednoznačně nejblíže.

Mosaic

Víc než na instrumentaci a žánrových škatulkách ale „Secret Ambrosian Fire“ stojí na přírodní atmosféře, jež skrze celé album prostupuje. A to platí nejen pro ty folklorněji laděné písně, ale i pro ty blackmetalové, díky čemuž nahrávka drží pohromadě a dává smysl.

Na druhou stranu, navzdory očividným a vysokým kvalitám i moc hezké autentické atmosféře nepovažuji „Secret Ambrosian Fire“ za nějaké skutečné veledílo. Výsledek se mi líbí a kromě specifické nálady si na něm cením i určitou osobitost, ale nejvyšší stav blaženosti se nedostavil. Přesto poměrně sympatická nahrávka, která mě bavila a která za slyšení stojí.


Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Brånd - Häxenzijrkell - Seis wies sei - Der Totenrijtt

Země: Rakousko / Německo
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 10.1.2020
Label: Amor Fati Productions

Hrací doba: 14:02

Odkazy Brånd:
bandcamp

Odkazy Häxenzijrkell:
web / facebook / bandcamp

Poslech splitka „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ byla prakticky povinnost. Na straně A se totiž nachází rakouský projekt Brånd, za nímž stojí VritraKringa. Samotné Kringa sice poslouchám méně, než by si asi zasloužili, ale u Brånd jsem měl pocit, že to bude záležitost přesně podle mého gusta. To něco málo, co jsem letmo poslouchal, mi znělo kurva slibně, takže už chvíli jsem okolo téhle formace kroužil a plánoval jsem zkusit její muziku podrobněji. EP „Urkraft“ z konce loňského roku mi tu zatím leží a čeká na šanci, ale dnes recenzovaný sedmipalec už ignorovat nešel, když se k Brånd na straně B připojují němečtí Häxenzijrkell, jejichž čarodějnický raw black žeru už nějakou dobu. Výsledek rozhodně nezklamal, protože sedmipalec nabízí výtečný materiál od obou zúčastněných skupin.

Začněme s Brånd, jenž se na sedmipalci prezentuje jako ten divnější. „Seis wies sei“ hned na začátku vybalí pořádně ohulenou baskytaru, k níž se záhy přidá neurvalý, možná až trochu punkový black metal se syrovým demáčovým soundem. Navzdory garážovému vyznění je v tom ale cítit charisma, a to nejen díky zastřenému zpívanému vokálu. Postupně se ale skladba uklidňuje a přechází do atmosféričtějších vod. První zvolnění s jedním skvělým zvukovým efektem, na nějž se zanedlouho opět nabalí metalové riffy, je sakra působivé. Po něm „Seis wies sei“ nabízí pošukaný, snad i lehce psychedelický dojezd.

Häxenzijrkell prostřednictvím „Der Totenrijtt“ nijak nepřekvapí, ale to v jejich případě nijak nevadí. Obě kapely spojuje láska k hodně syrovému soundu, Němci však vládnou působivou sabatickou atmosférou, která ani tady nechybí. Přesně to, kvůli čemu jsme si zamilovali nahrávky jako „Des Lasters der Zauberey“ nebo „…von Glut und Wirbelrauch“, nechybí ani tady. Häxenzijrkell jednoduše mají velký talent pracovat s náladou praskajícího ohně uprostřed hlubokých lesů, okolo něhož tančí banda vyznavačů pekelných mocností, aby následně podřízla nebohou oběť pro potěchu všech rohatých démonů. Schopnost navodit trans nebyla téhle kapele cizí již od raných počinů a „Der Totenrijtt“ to opětovně stvrzuje. Tady ani žádný progres není třeba, protože o moc lépe to už nejde.

Dál to asi není třeba rozpitvávat. „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ je výstavní sedmipalec, jehož obě strany za hřích stojí. Povinnost vlastnit.


Porta nigra – Schöpfungswut

Porta nigra - Schöpfungswut

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.1.2020
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. Die Kosmiker
02. Das Rad des Ixion
03. Die Augen des Basilisken
04. Die Entweihung von Freya
05. Unser Weg nach Elysium
06. Schöpfungswut

Hrací doba: 46:49

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Řekl bych, že Porta nigra je kapela, která za pozornost obecně vzato stojí. Přinejmenším tedy na obou dosavadních počinech se tak německé duo profilovalo. Debut „Fin de siècle“ (2012) byl zajímavý a docela povedený avantgardní black metal s citem pro velké a krásně vypointované momenty – například čistě odzpívané pasáže skladby „Megalomaniac“ si bez problémů vybavím i teď. Přestože měla prvotina i slabší místa, celkově se jednalo o nadprůměrnou nahrávku.

To hlavní ale dorazilo až s druhým albem „Kaiserschnitt“ z roku 2015. Tady již Porta nigra hráli jako osobitá skupina. Představili hodně divné ladění kytar, vyladili dekadentní atmosféru do maxima a přisypali ještě víc těch opravdu skvělých pasáží. Takové nahrávky si člověk nechá milerád líbit.

Nebyl důvod se domnívat, že by třetí řadovka „Schöpfungswut“ měla zklamat. Od vydání „Kaiserschnitt“ ostatně uběhlo celých pět let, takže Porta nigra měli dost času na to, aby nový materiál vypilovali. Bez zajímavostí není ani skutečnost, že Gilles de Rais a Obscurus k sobě v loňském roce přibrali do party nového zpěváka Tongue, což není nikdo jiný než André MeyrinkChaos Invocation (u nichž ostatně Obscurus hrával několik let na bicí a natočil s nimi dvě desky „Black Mirror Hours“ a „Reaping Season, Bloodshed Beyond“, takže ta návaznost je zřejmá).

Navzdory všem papírovým předpokladům ale „Schöpfungswut“ zklamalo, a to dost těžce. Porta nigra opustili zmiňovanou osobitost „Kaiserschnitt“ a zvukem se vrátili blíž k „Fin de siècle“, akorát tentokrát se hrubě nedostalo na jakékoliv zajímavé nebo skutečě dobré nápady. Pokud bych měl použít nějakou zkratku, klidně by se dalo říct, že „Schöpfungswut“ působí jako béčkový vývar z „Fin de siècle“, který vznikl v době, kdy si Porta nigra vybrali slabší chvilku a nebyli zrovna ve skladatelské formě.

Novinka je po všech směrech víc metal a víc black metal. Ubylo avantgardy, pokřivených nápadů i dekadentních nálad… a všeho takovým způsobem, že mluvit v souvislosti se „Schöpfungswut“ o avantgardním black metalu je těžce mimo mísu. Němci se rozhodli víc hoblovat, ale na pořádný black metal, který by nějak dokázal zaujmout, v sobě mají málo zápalu, protože si s sebou stále nesou zvuk starších alb. Porta nigra se pokusili vykročit trochu jinam, ale jednou nohou pořád zůstali na svém, a v tomhle rozkroku jim uklouzla noha, nabili si hubu a držkou se zaryli do bahna průměru.

Porta nigra

Může to zní jako příliš ostrý verdikt pro album, které je vyprodukované a zahrané s takovým přehledem, ale já to tak bohužel cítím, poněvadž „Schöpfungswut“ na mě působí dost slabě. Skladby jsou povětšinou nudné a všechny na jedno brdo, aniž by dokázaly strhnout, udržet pozornost atmosférou nebo cokoliv. Nuda je přirozeným důsledkem takového stavu. Z jednotvárného celku vystupuje snad jedině „Die Augen des Basilisken“, ale ne v tom dobré slova smyslu, protože její začátek mě už fakt prudí. Jinak mi to přijde celé na hovno.

Objektivním pohledem není „Schöpfungswut“ vyloženě špatná nebo snad sračková deska, subjektivně však ano. Průměrná a nezajímavá je ale v každém případě. Navíc jí ohromně škodí obrovský kvalitativní sešup oproti „Kaiserschnitt“ a s tím spojené zklamání. Pro něco takového nemám omluvu nebo pochopení, a to ani kdybych chtěl. A navíc stejně nechci. Nevím, co si Porta nigra při skládání „Schöpfungswut“ mysleli a jaká byla jejich vize pro tuhle desku, ale jestli opravdu chtěli, aby jejich třetí řadovka zněla takhle, tak jde o ještě horší variantu, než že se jim eventuálně rozumnou prvotní myšlenku nepodařilo přetavit ve smysluplný výsledek. Tak či onak, tady jednoznačně palec dolů.


Zalmoxis – A Nocturnal Emanation

Zalmoxis - A Nocturnal Emanation

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.1.2020
Label: Signal Rex

Tracklist:
01. A Nocturnal Emanation

Hrací doba: 24:27

Odkazy:
bandcamp

Nezávislost se s rozvojem internetu a rozvojem technologií umožňujících si nahrávat všechno doma na koleně stala v hudebním světě velkým hitem. A je to dobře. Osobně jsem za to rád. Určitě se najde někdo, kdo přijde s protiargumentem, že taková situace scénu zahltila, což je nepochybně pravda, ale mně to přijde jako přijatelná daň za to, že kdokoliv, kdo má tu potřebu, se může bezproblémově realizovat a hned výsledky své snahy poslat do světa. Pohodlnější způsob, jak hudbu tvořit a dostat ji k lidem, dal prostor spoustě interpretů, kteří by jinak nejspíš neexistovali. Undergroundovým a obskurním žánrům to hodně pomohlo, což mi přijde jako žádoucí. Koho přesycenost scény štve, poslouchat to nemusí.

Ačkoliv je mi taková nezávislost sympatická, neodmítám ani příslušnost k labelům. Naopak si myslím, že leckdy může skupině velmi pomoct, pokud vydá(vá) nahrávky pod zavedenou značkou, jejíž jméno má zvuk. Německý projekt Zalmoxis toho ostatně může být důkazem, protože bych si ho nejspíš nevšimnul, kdyby některé jeho počiny nevyšly pod křídly Harvest of Death (reedice demosnímku „Pralayic Beheading“) / Signal Rex (nové EP „A Nocturnal Emanation“).

Před touhle recenzí jsem si zpětně doposlouchal i starší dema a musím říct, že jsou skvělá. „The Fiery Path“ (2017) i „Pralayic Beheading“ (2018) za slyšení stojí. Určitě byste se na ně měli podívat, pokud vám imponuje třeba sound krajanů Häxenzijrkell.

Nové minialbum „A Nocturnal Emanation“ je rovněž skvělé a rovněž stojí za slyšení – o tom nemám žádných pochyb. Oproti dřívějším demosnímkům ovšem přináší zásadní změny. To ilustruje i razantní změna stylu přebalu, na němž dřívější mono-barevné zrnité výjevy vystřídala barevná, trochu fantasy malůvka, která ve mně zpočátku vzbuzovala určitou nedůvěru.

Hned úvodní poslechy „A Nocturnal Emanation“ ovšem ukázaly, že takové obavy byly liché. Zvuk je sice o trochu méně UG, než tomu bylo na demosnímcích, což by se v případě black metalu mohlo zdát jako nežádoucí, ale naštěstí i „A Nocturnal Emanation“ stále dokáže nabídnout syrovou magii v uspokojivé míře.

Změny ovšem nastaly i v hudební rovině. „A Nocturnal Emanation“ obsahuje jedinou píseň trvající bezmála 25 minut. Jedná se o vrstevnatou kompozici narvanou výbornými nápady i silnou atmosférou. Objeví se některé skoro až „epické“ momenty, ale i takové jsou ve finále ku prospěchu věci. Kompozičně je „A Nocturnal Emanation“ zvládnuté na jedničku.

Zalmoxis

Takový vývoj každopádně v případě Zalmoxis smysl dává. Už na předešlých demosnímcích bylo zřetelně cítit, že určitá evokativnost a schopnost svého posluchače vtáhnout do víru dění nebyla Zalmoxis nikdy cizí. „A Nocturnal Emanation“ tyto snahy ještě víc vystavuje na odiv a prezentuje je jako to hlavní, na čem hudba skupiny staví. Není to vůbec na škodu, neboť Entheogen, jediný člen Zalmoxis, aktivně tvoří i s dalšími (a rovněž zajímavými) projekty jako Fortress of the Olden Days, Ås nebo A Binding Spirit. Všechny tyto se mezi odlišují trochu jiným náhledem na black metal a pro nás je dnes důležité, že to platí také pro Zalmoxis.

Nebojím se říct, že Zalmoxis potažmo tvorba Entheogena je mým prvním velkým objevem letošního roku. „A Nocturnal Emanation“ v posledních dnech točím dost intenzivně a strašně mě to baví. I proto EP rád doporučím také vám.


The Cave (2005)

The Cave (2005)

Země: USA / Německo / Rumunsko
Rok vydání: 2005
Žánr: cave horror

Originální název: The Cave
Český název: Jeskyně

Režie: Bruce Hunt
Hrají: Cole Hauser, Eddie Cibrian, Morris Chestnut, Lena Headey, Piper Perabo

Hrací doba: 97 min

(Budou spoilery.)

Když se film jmenuje „The Cave“, asi nikoho nepřekvapí, že se odehrává… v jeskyni. Na moment překvapení to tedy tenhle biják asi hrát nebude. Jeskynních hororů sice není až tolik (což mi možná přijde trochu škoda), ale prakticky všechny se odehrávají dle jasně nalinkovaného scénáře. Ani tahle „The Cave“ v tomto ohledu není výjimkou. Jde jen o to, jak hutnou atmosféru se podaří ze stísněných a tmavých kamenných prostor vytřískat a jak nechutně a odpudivě bude místní nebezpečí vypadat. Nyní si popovídáme o tom, jak se to daří právě tomuhle kousku z roku 2005.

Mě osobně ty jeskynní horory vlastně dost lákají. Přijde mi, že jde o výborné prostory pro atmosférickou krvavou naháněčku, v níž člověk není predátor, nýbrž kořist. Jsem ochoten tolerovat i onu neoriginalitu, když to režisér dokáže naservírovat pěkně na drsňáka. V téhle „Jeskyni“ jsem nicméně divácké uspokojení úplně nenašel. Rovnou říkám, že se jedná o docela standardní a (pod)průměrnou kravinu, na niž se sice dá podívat, ale rozhodně byste od ní neměli očekávat zázraky.

Takže – máme tu ruiny nějakého starého kláštera v Rumunsku, pod jehož základy je objeven rozlehlý izolovaný jeskynní systém, který doposud nebyl prozkoumán. Hned ve vstupním dómu začíná obrovská řeka, tudíž je jasné, že se bude muset jít pod vodu. Místní vědci si na pomoc pozvou profi potápěčský tým a může se jít na věc.

Co by to ale bylo za jeskynní horor, kdyby borci jen prozkoumali dutou skálu, pak si na oslavu dali swingers party a všichni jeli domů. Samozřejmě to takhle jednoduché nebude a brzy se vyskytnou problémy. Ten první patří k základům všech jeskynních bijáků – cesta, kudy sem vlezli, se propadne a nelze ji použít k návratu. To je nicméně ještě ten nejmenší problém, poněvadž jeskyně už své obyvatele má. Naše partička dobrodruhů totiž nejsou první návštěvníci. Už v intru se dozvíme, že sem kdysi kdosi vlezl, a za ty roky se v izolovaném ekosystému původní lidé vyvinuli ve vražedná netopýří monstra, která si svůj omezený jídelníček jistě ráda zpestří nějakým tím lidským masíčkem. A koho náhodou škrábnou a má takovou kliku, že to přežije, začne se pomalu měnit také. Což ale má i svoje výhody, protože pak se s takovým protivníkem lépe bojuje.

„The Cave“ opisuje veškerá klišé jeskynních hororů se stejnou invencí, jak moc invenční je i název samotného filmu. Takže žádná sláva. První setkání s příšerkami, hledání nové cesty ven, hádky v týmu, rozdělení, sem tam bitka s obludou, na konci se někdo musí hrdinně obětovat, aby se ostatní přeživší dostali ven, a hotovo. Na závěr už jenom stačí přihodit náznak pro případnou dvojku (jeden z přeživších je infikovaný parazitem a dostal se ven), ale na tu už nikdy nedošlo (a prakticky jistě ani nedojde), protože snímek v kinech celosvětově horko těžko poskládal svůj třicetimilionový rozpočet.

The Cave (2005)

„The Cave“ je přesně ten druh filmu, jehož sledování vás nebolí, nijak to člověka neurazí, ale ani to nenabídne nic navíc než jen slaboduchou zábavu, která je ovšem zábavná jen tak nesměle. Co mi však na tom přijde nejhorší – „The Cave“ evidentně mělo nějaké ambice, tudíž se to bere neskutečně seriózně a všichni se tam tváří, že jde o fakt hustý film. A ono prd. Tohle prostě nefunguje, když vaše monstra vypadají takhle nevěrohodně a uměle. Kdyby v tom byl nějaký nadhled a film by se nestyděl za to, čím ve skutečnosti je, mohlo by se jednat o docela zábavné béčko pro lidi, jimž se ty blbé bijáky vlastně líbí a rádi se jim (ne s nimi) zasmějí.

Nicméně za stávající situace není „The Cave“ ničím jiným než nevýraznou sterilní hovadinou bez atmosféry, bez napětí, bez krve, dokonce i bez těch pořádných oblud. Dokonce to není až tak dementní, aby vás to alespoň nasralo. Nebolí se na to podívat, ale není sebemenší důvod, proč byste to měli dělat. A když už to náhodou uděláte, stejně na „The Cave“ do týdne zapomenete.

The Cave (2005)


Umbra Conscientia – Yellowing of the Lunar Consciousness

Umbra Conscientia - Yellowing of the Lunar Consciousness

Země: Kostarika / Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2019
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. El caos que precede a la creación (Intro)
02. Maze of Exile
03. Romance of Contradictions
04. Citrinitas
05. Umbra Conscientia
06. Lord of Phosphorus
07. Yellowing of the Lunar Consciousness

Hrací doba: 39:15

Odkazy:
facebook / bandcamp

Terratur Possessions si vydobyli statut kultovního labelu. Sice částečně i z důvodů, které úplně nesouvisí s kvalitou vydání, ale hudební poklady v jejich soupisce lze nalézt. Proto se přiznám, že kdybych debut Umbra Conscientia zahlédnul na nějakém YouTube promo-kanále nebo u „no-name“ firmičky, tak nevím, nevím, zda by mi stál za více poslechů či vůbec za pozornost. Ale nakonec jsem „Yellowing of the Lunar Consciousness“ studoval dostatečně, abych se cítil oprávněn vynášet soudy v recenzi.

Věc se má tak, že debut kostaricko-německých Umbra Conscientia upřímně není žádná velká pecka. Jedno nezanedbatelné plus ke zlu mu ale přičíst musím. Hudba je totiž zřetelně ovlivněná prvními deskami Funeral Mist a Katharsis. Jasné, Katharsis sice na debutu předvedli jen Darkthrone na steroidech a vůbec by se dalo „666“ vyčíst mnohé, každopádně „Salvation“ je absolutní nadkult a monument satanské posedlosti. Umbra Conscientia podobně jako uvedené legendy evokují nepříčetný „chaos“ bez jakýchkoliv progresivních nebo grindových tendencí, a to je pro mě největší klad nahrávky.

Průšvih ale je, že ani po více jak deseti posleších od sebe nerozeznávám jednotlivé skladby. Výjimkou je možná song „Umbra Conscientia“, protože začátek mi děsně připomíná „Puch slovanské díry“ od Inferna a hlavně se brzy rozvine v tak zlovolnou jízdu, až se mi z ní poctivě křiví huba, což je spolehlivé znamení, že právě poslouchám skutečně zlý metal s gulama. Trochu se odlišuje i poslední skladba, protože je pomalejší a temnější než zbytek, ale to je tak vše. Samozřejmě tím nemyslím, že by kvalitní nápady byly soustředěny pouze v těchto skladbách. Prakticky lze říct, že fajn riff nebo riffy jsou všude, s odstupem času přeskakuji pouze intro a těch 40 minut intenzity si dokážu náležitě užít podobně jako loni recenzovaný debut Ultra Silvam. Muzika Umbra Conscientia nemilosrdně hrne, a když si k tomu přičtete výtečný vokál, tak určitě nedá moc práce si uvědomit, kvůli čemu by „Yellowing of the Lunar Consciousness“ mohlo stát za pozornost.

Prvotina Umbra Conscientia je dobrým příkladem solidního debutu, který ale těžko považovat za víc než solidní jednohubku pro puristy. Trochu větší hodnotu nabídne fanouškům zmíněných Funeral Mist a Katharsis a z toho důvodu si budu kapelu pamatovat do budoucna. Dále bych teda ještě ocenil, kdyby se tu projevilo, že mozek kapely a druhý vokalista pochází z Kostariky, ale pomyslnou exotiku, špínu ani unikátní jiskru metalistů ze země „třetího světa“ tu necítím, Umbra Conscientia zní prostě „evropsky“. Potenciál tu každopádně je, vize se mi zamlouvá a na aspektech jako song-writing a svébytnost se dá zapracovat. Pokud se tak stane, třeba se z nich ještě vyklube kapela doopravdy hodná pozornosti.


Impavida – Antipode

Impavida - Antipode

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.7.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Demons’ Eerie Flutes Accompany with the Decay of Corpses Defiled
02. Corpse Devourer
03. The First Flame Initiates the Cleansing of Putrid Terrestrial Spirits
04. Towards the Pyre

Hrací doba: 39:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Impavida není kapela, již bychom mohli označit jako začínající, ale určitě platí, že patří k neokoukaným nebo snad možná i zapadlým. Debutová deska „Eerie Sceneries“ vyšla v roce 2008 na značce Ván Records… a od té doby nic. Ani já osobně jsem o tomhle albu potažmo o kapele celkově neměl tušení. Čemuž ostatně dost dopomohli i samotní Impavida, o nichž prostě nebylo poslední dekádu a něco vůbec slyšet. Dle všeho byla skupina nějakou dobu úplně u ledu a nijak nefungovala.

Před dvěma lety se ovšem Impavida opět probudili k životu a toto probuzení vyústilo ve druhé řadové album „Antipode“. Za chvíli se na něj půjdeme podívat, ale nejprve si ještě řekneme něco k sestavě:

Hlavní postavou Impavida je multiinstrumentalista s podivným pseudonymem God Killing Himself. Za touhle přezdívkou se skrývá německý muzikant Dennis Blomberg známý též jako Evae, jehož můžete znát díky Vargnatt (debut „Grausammler“ vyšel v roce 2015 u Eisenwald Tonschmiede) nebo Trautonist (za mě neposlouchatelný poštovní black metal, fujky). Toho v aktuální inkarnaci Impavida doplnil nový vokalista s taktéž řádné pošukanou přezdívkou He, Who Walketh the Void, jenž by měl pocházet ze Spojených států amerických. Příznivce poštovního black metalu by pak mohlo zajímat, že dříve ve formaci působil a bicí na první desku nahrál Markus SiegenhortLantlôs. Mě osobně by však tahle informace od poslechu Impavida spíš odradila. Naštěstí jsem na to přišel až v době, kdy už jsem měl „Antipode“ docela hutně naposlouchané, haha.

Už několikrát padly narážky na post-black metal, ale nemusíte se bát – Impavida i navzdory svému personálnímu napojení na Trautonist nebo Lantlôs naštěstí nehrají post-black metal. „Antipode“ je žánrově čistší, přestože i ona k němu přistupuje spíše soudobým stylem. Způsobem, jakým jsou určité momenty vygradovány do silných melodických motivů, může vzdáleně připomenout třeba okultní stylové souputníky, ale určitě k nim nepatří. Stejně tak bych asi nikomu nevyčítal, pokud by mu jisté momenty připomněly depressive black metal, ale všeobecné házení Impavida do tohoto ranku mi také přijde značně přehnané. Spíš jde o „prostě black metal“, který se nebojí dobré kytarové melodie, na čemž nehledejte nic pejorativně zabarveného.

„Antipode“ se zprvu tváří docela nenápadně. Zpočátku se mi nezdálo, že bych poslouchal něco víc než jen důstojně odehraný průměr. Ale ta kvalita v tom určitě je a brzy začal vylézat na povrch. Nemůžu sice popřít, že se na albu nachází poměrně dost pasáží, u nichž jsem si říkal, že tohle už jsem někde slyšel (jen si vzpomenout kde…), ale záhy jsem zjistil, že mi to vlastně nijak zásadně nevadí. „Antipode“ je totiž složené fakt dobře a především obě +/- šestnáctiminutové skladby „Demons‘ Eerie Flutes Accompany with the Decay of Corpses Defiled“ a „The First Flame Initiates the Cleansing of Putrid Terrestrial Spirits“ dokážou nabídnout skutečně povedené momenty s výbornou atmosférou a obě se mohou pochlubit dobrou gradací s hned několika klimaxy.

Obě kratší písně „Corpse Devourer“ a „Towards the Pyre“, jejichž hrací doba se pohybuje mezi třemi a čtyřmi minutami, působí vedle oněch dlouhých kusů trochu chudě, druhá jmenovaná dokonce spíš jen jako outro desky, ale dojem naštěstí nezkurví. Na druhou stranu – ani nevylepší. Je evidentní, že to hlavní se odehrává jinde, a kdyby „Antipode“ mělo jen dvě stopy a o nějakých těch sedm minut méně, uspokojení z poslechu by bylo stejné, ne-li větší.

Přesto mám z „Antipode“ nakonec poměrně dobré pocity. Jde o příklad nahrávky, která mě nejdřív moc nezaujala, ale postupně narostla a získala si mě na svou stranu, což je vždycky fajn, protože takový obrat nebývá častý. Netvrdím, že nyní desku považuji za převratnou, ale nestydím se říct, že se mi vcelku líbila. Nemyslím si ale, že by se jednalo o natolik dobrou záležitost, aby bylo nutné se k ní v budoucnu vracet.


Vampyros Lesbos (1971)

Vampyros Lesbos (1971)

Země: Západní Německo / Španělsko
Rok vydání: 1971
Žánr: vampire horror / erotický

Originální název: Vampyros Lesbos

Režie: Jesús Franco
Hrají: Soledad Miranda, Ewa Strömberg

Hrací doba: 89 min

(Budou spoilery.)

Jesús Franco byl neskutečný frajer, který po sobě zanechal zlatý důl filmového škváru, jemuž byl věrný až do konce svých dní a do požehnaného věku. Asi nepřekvapí, že takový kanón musí mít v našem filmovém koutku čestné místo. Dneska se podíváme na jeho kultovku z roku 1971 s lákavým názvem „Vampyros Lesbos“

„Vampyros Lesbos“ je nepochybně typický Franco, což dá asi rozum, když tenhle letitý snímek patří k jeho nejznámějším kouskům, které ve velké míře definovaly jeho styl. Brakovost čiší z každého filmového okénka, scénář je tak hloupoučký, až má občas člověk problém se zorientovat, kdo je kdo, a logika místy dostává šeredně na frak. Zároveň tu ale probleskuje snaha o filmovost, která se projevuje v zajímavém nasvícení některých scén, pokusy o uměleckost, natáčení v relativně výpravných exteriérech (točilo se v Turecku, Španělsku a Německu) nebo v metaforických detailních záběrech na hmyz. Jednoduše nádherně paradoxní střet umění a neumětelství. Pokoušet se nicméně analyzovat Francovy filmy a hledat v nich hlubší smysl by člověka usvědčovalo z té nejhrubší naivity.

„Vampyros Lesbos“ je v první řadě a i v mnoha dalších následujících řadách soft erotika, kterou si užijí zejména příznivci koziček, bobříků a přirozených holek. A v tomto ohledu se má člověk určitě na co koukat. Hlavní hvězda Soledad Miranda (která zemřela v pouhých 27 letech při autonehodě rok před uvedením tohoto snímku) je opravdu nádherná a její kolegyně Ewa Strömberg zaostává jen o trochu. Přinejmenším mužská část publika si tedy přijde na svoje a ráda odpustí, že toho hororu už tam vlastně moc není.

Nezapomínejte však, že se stále jedná o soft erotiku, nikoliv pornografii, takže dojde maximálně na full frontal, ale regulérní sexuální scény se nedočkáte. Přesto bych si dovolil tvrdit, že holky jsou zde o hodně víc lesbos než vampyros.

Hororové totiž „Vampyros Lesbos“ není prakticky vůbec, ačkoliv se děj točí kolem upírů. Strach nebo napětí film nenabídne vůbec, ale vůbec žádné. Dokonce ani na krev byste se neměli těšit, poněvadž té ukápne leda pár kapek a určitě nejde o nic výrazně explicitního (což může být dáno i rozpočtem, který byl zcela jistě minimální). I navzdory tomu se ovšem „Vampyros Lesbos“ může pochlubit krásným obskurním feelingem plynoucím z již omílaného triumvirátu staří, levnosti a brakovosti. Svým způsobem lze tedy říct, že právě lacinost „Vampyros Lesbos“ zároveň patří k největším přednostem snímku.

Vampyros Lesbos (1971)

Ústřední postavou je hraběnka Nadine Carody (Miranda), z níž udělal upírku sám Dracula. Jeho zmínka v (tuším, že) jedné scéně stačí k tomu, aby bylo u filmu uváděno, že vznikl na motivy knihy Brama Stokera, což je samozřejmě pičovina na entou. Každopádně, Nadine po Draculovi podělila veškerý jeho majetek a s dědictvím potřebuje pomoct, čehož se ujímá Linda Westinghouse (Strömberg) z právnické kanceláře. Ta nechá doma svoje erotické sny (v hlavní roli hraběnka, o níž ještě nic neví) a odcestuje na hraběnčin ostrov i přes varování místních.

Nadine nemá v úplně lásce mužské pohlaví (feministky by zajásaly… i když…) a naopak jede po přitažlivých ženách. Asi nepřekvapí, že Linda ji hodně zaujme. Po společné nahé koupačce dojde i na nějaké to sání krve, což právničce neudělá dvakrát dobře, v důsledku čehož skončí v nějaké psychiatrické léčebně. Předseda léčebny shodou náhod studuje vampýry a strašně touží se jedním stát. Což se mu nepodaří, protože hraběnka nemá ráda chlapy, víme.

Vampyros Lesbos (1971)

Těch vedlejších postav a dalších odboček je tam mnohem víc, možná až překvapivě hodně na to, o jak krátký snímek se jedná; tím se tady dopodrobna zabývat nemusíme. Paradoxně i přesto to celé působí hodně ospale a utahaně. Nějakou zajímavější akci nabídnou prakticky jen svlíkačky, jichž bych si, i díky tomuhle, dokázal představit více. Důležité každopádně je, že Linda nakonec kouzlu lesbicko-vampýrské hraběnky nepodlehne a zabije ji. Velká škoda.

Pomalé tempo a nuda v určitých pasážích (nebudeme si nic nalhávat) bude pro mnohé diváky velkou překážkou. Celková zašlost, divnost a erotika posílá „Vampyros Lesbos“ do obskurních vod pro specifické publikum. Nepochybně se tedy jedná o film, jenž si v dnešní době příliš příznivců nenajde. Přese všechno je ale na něm něco zajímavého a přitažlivého, co může fajnšmekry oslovit. Za mě palec nahoru, ale doporučení směřuje jen k těm z vás, kdo víte, do čeho jdete. Přinejmenším díky erotické performanci Soledad Mirandy (zasvěcení jistě vědí) za vidění stojí.

Vampyros Lesbos (1971)