Archiv štítku: DEU

Německo

Zalmoxis – A Nocturnal Emanation

Zalmoxis - A Nocturnal Emanation

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.1.2020
Label: Signal Rex

Tracklist:
01. A Nocturnal Emanation

Hrací doba: 24:27

Odkazy:
bandcamp

Nezávislost se s rozvojem internetu a rozvojem technologií umožňujících si nahrávat všechno doma na koleně stala v hudebním světě velkým hitem. A je to dobře. Osobně jsem za to rád. Určitě se najde někdo, kdo přijde s protiargumentem, že taková situace scénu zahltila, což je nepochybně pravda, ale mně to přijde jako přijatelná daň za to, že kdokoliv, kdo má tu potřebu, se může bezproblémově realizovat a hned výsledky své snahy poslat do světa. Pohodlnější způsob, jak hudbu tvořit a dostat ji k lidem, dal prostor spoustě interpretů, kteří by jinak nejspíš neexistovali. Undergroundovým a obskurním žánrům to hodně pomohlo, což mi přijde jako žádoucí. Koho přesycenost scény štve, poslouchat to nemusí.

Ačkoliv je mi taková nezávislost sympatická, neodmítám ani příslušnost k labelům. Naopak si myslím, že leckdy může skupině velmi pomoct, pokud vydá(vá) nahrávky pod zavedenou značkou, jejíž jméno má zvuk. Německý projekt Zalmoxis toho ostatně může být důkazem, protože bych si ho nejspíš nevšimnul, kdyby některé jeho počiny nevyšly pod křídly Harvest of Death (reedice demosnímku „Pralayic Beheading“) / Signal Rex (nové EP „A Nocturnal Emanation“).

Před touhle recenzí jsem si zpětně doposlouchal i starší dema a musím říct, že jsou skvělá. „The Fiery Path“ (2017) i „Pralayic Beheading“ (2018) za slyšení stojí. Určitě byste se na ně měli podívat, pokud vám imponuje třeba sound krajanů Häxenzijrkell.

Nové minialbum „A Nocturnal Emanation“ je rovněž skvělé a rovněž stojí za slyšení – o tom nemám žádných pochyb. Oproti dřívějším demosnímkům ovšem přináší zásadní změny. To ilustruje i razantní změna stylu přebalu, na němž dřívější mono-barevné zrnité výjevy vystřídala barevná, trochu fantasy malůvka, která ve mně zpočátku vzbuzovala určitou nedůvěru.

Hned úvodní poslechy „A Nocturnal Emanation“ ovšem ukázaly, že takové obavy byly liché. Zvuk je sice o trochu méně UG, než tomu bylo na demosnímcích, což by se v případě black metalu mohlo zdát jako nežádoucí, ale naštěstí i „A Nocturnal Emanation“ stále dokáže nabídnout syrovou magii v uspokojivé míře.

Změny ovšem nastaly i v hudební rovině. „A Nocturnal Emanation“ obsahuje jedinou píseň trvající bezmála 25 minut. Jedná se o vrstevnatou kompozici narvanou výbornými nápady i silnou atmosférou. Objeví se některé skoro až „epické“ momenty, ale i takové jsou ve finále ku prospěchu věci. Kompozičně je „A Nocturnal Emanation“ zvládnuté na jedničku.

Zalmoxis

Takový vývoj každopádně v případě Zalmoxis smysl dává. Už na předešlých demosnímcích bylo zřetelně cítit, že určitá evokativnost a schopnost svého posluchače vtáhnout do víru dění nebyla Zalmoxis nikdy cizí. „A Nocturnal Emanation“ tyto snahy ještě víc vystavuje na odiv a prezentuje je jako to hlavní, na čem hudba skupiny staví. Není to vůbec na škodu, neboť Entheogen, jediný člen Zalmoxis, aktivně tvoří i s dalšími (a rovněž zajímavými) projekty jako Fortress of the Olden Days, Ås nebo A Binding Spirit. Všechny tyto se mezi odlišují trochu jiným náhledem na black metal a pro nás je dnes důležité, že to platí také pro Zalmoxis.

Nebojím se říct, že Zalmoxis potažmo tvorba Entheogena je mým prvním velkým objevem letošního roku. „A Nocturnal Emanation“ v posledních dnech točím dost intenzivně a strašně mě to baví. I proto EP rád doporučím také vám.


The Cave (2005)

The Cave (2005)

Země: USA / Německo / Rumunsko
Rok vydání: 2005
Žánr: cave horror

Originální název: The Cave
Český název: Jeskyně

Režie: Bruce Hunt
Hrají: Cole Hauser, Eddie Cibrian, Morris Chestnut, Lena Headey, Piper Perabo

Hrací doba: 97 min

(Budou spoilery.)

Když se film jmenuje „The Cave“, asi nikoho nepřekvapí, že se odehrává… v jeskyni. Na moment překvapení to tedy tenhle biják asi hrát nebude. Jeskynních hororů sice není až tolik (což mi možná přijde trochu škoda), ale prakticky všechny se odehrávají dle jasně nalinkovaného scénáře. Ani tahle „The Cave“ v tomto ohledu není výjimkou. Jde jen o to, jak hutnou atmosféru se podaří ze stísněných a tmavých kamenných prostor vytřískat a jak nechutně a odpudivě bude místní nebezpečí vypadat. Nyní si popovídáme o tom, jak se to daří právě tomuhle kousku z roku 2005.

Mě osobně ty jeskynní horory vlastně dost lákají. Přijde mi, že jde o výborné prostory pro atmosférickou krvavou naháněčku, v níž člověk není predátor, nýbrž kořist. Jsem ochoten tolerovat i onu neoriginalitu, když to režisér dokáže naservírovat pěkně na drsňáka. V téhle „Jeskyni“ jsem nicméně divácké uspokojení úplně nenašel. Rovnou říkám, že se jedná o docela standardní a (pod)průměrnou kravinu, na niž se sice dá podívat, ale rozhodně byste od ní neměli očekávat zázraky.

Takže – máme tu ruiny nějakého starého kláštera v Rumunsku, pod jehož základy je objeven rozlehlý izolovaný jeskynní systém, který doposud nebyl prozkoumán. Hned ve vstupním dómu začíná obrovská řeka, tudíž je jasné, že se bude muset jít pod vodu. Místní vědci si na pomoc pozvou profi potápěčský tým a může se jít na věc.

Co by to ale bylo za jeskynní horor, kdyby borci jen prozkoumali dutou skálu, pak si na oslavu dali swingers party a všichni jeli domů. Samozřejmě to takhle jednoduché nebude a brzy se vyskytnou problémy. Ten první patří k základům všech jeskynních bijáků – cesta, kudy sem vlezli, se propadne a nelze ji použít k návratu. To je nicméně ještě ten nejmenší problém, poněvadž jeskyně už své obyvatele má. Naše partička dobrodruhů totiž nejsou první návštěvníci. Už v intru se dozvíme, že sem kdysi kdosi vlezl, a za ty roky se v izolovaném ekosystému původní lidé vyvinuli ve vražedná netopýří monstra, která si svůj omezený jídelníček jistě ráda zpestří nějakým tím lidským masíčkem. A koho náhodou škrábnou a má takovou kliku, že to přežije, začne se pomalu měnit také. Což ale má i svoje výhody, protože pak se s takovým protivníkem lépe bojuje.

„The Cave“ opisuje veškerá klišé jeskynních hororů se stejnou invencí, jak moc invenční je i název samotného filmu. Takže žádná sláva. První setkání s příšerkami, hledání nové cesty ven, hádky v týmu, rozdělení, sem tam bitka s obludou, na konci se někdo musí hrdinně obětovat, aby se ostatní přeživší dostali ven, a hotovo. Na závěr už jenom stačí přihodit náznak pro případnou dvojku (jeden z přeživších je infikovaný parazitem a dostal se ven), ale na tu už nikdy nedošlo (a prakticky jistě ani nedojde), protože snímek v kinech celosvětově horko těžko poskládal svůj třicetimilionový rozpočet.

The Cave (2005)

„The Cave“ je přesně ten druh filmu, jehož sledování vás nebolí, nijak to člověka neurazí, ale ani to nenabídne nic navíc než jen slaboduchou zábavu, která je ovšem zábavná jen tak nesměle. Co mi však na tom přijde nejhorší – „The Cave“ evidentně mělo nějaké ambice, tudíž se to bere neskutečně seriózně a všichni se tam tváří, že jde o fakt hustý film. A ono prd. Tohle prostě nefunguje, když vaše monstra vypadají takhle nevěrohodně a uměle. Kdyby v tom byl nějaký nadhled a film by se nestyděl za to, čím ve skutečnosti je, mohlo by se jednat o docela zábavné béčko pro lidi, jimž se ty blbé bijáky vlastně líbí a rádi se jim (ne s nimi) zasmějí.

Nicméně za stávající situace není „The Cave“ ničím jiným než nevýraznou sterilní hovadinou bez atmosféry, bez napětí, bez krve, dokonce i bez těch pořádných oblud. Dokonce to není až tak dementní, aby vás to alespoň nasralo. Nebolí se na to podívat, ale není sebemenší důvod, proč byste to měli dělat. A když už to náhodou uděláte, stejně na „The Cave“ do týdne zapomenete.

The Cave (2005)


Umbra Conscientia – Yellowing of the Lunar Consciousness

Umbra Conscientia - Yellowing of the Lunar Consciousness

Země: Kostarika / Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2019
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. El caos que precede a la creación (Intro)
02. Maze of Exile
03. Romance of Contradictions
04. Citrinitas
05. Umbra Conscientia
06. Lord of Phosphorus
07. Yellowing of the Lunar Consciousness

Hrací doba: 39:15

Odkazy:
facebook / bandcamp

Terratur Possessions si vydobyli statut kultovního labelu. Sice částečně i z důvodů, které úplně nesouvisí s kvalitou vydání, ale hudební poklady v jejich soupisce lze nalézt. Proto se přiznám, že kdybych debut Umbra Conscientia zahlédnul na nějakém YouTube promo-kanále nebo u „no-name“ firmičky, tak nevím, nevím, zda by mi stál za více poslechů či vůbec za pozornost. Ale nakonec jsem „Yellowing of the Lunar Consciousness“ studoval dostatečně, abych se cítil oprávněn vynášet soudy v recenzi.

Věc se má tak, že debut kostaricko-německých Umbra Conscientia upřímně není žádná velká pecka. Jedno nezanedbatelné plus ke zlu mu ale přičíst musím. Hudba je totiž zřetelně ovlivněná prvními deskami Funeral Mist a Katharsis. Jasné, Katharsis sice na debutu předvedli jen Darkthrone na steroidech a vůbec by se dalo „666“ vyčíst mnohé, každopádně „Salvation“ je absolutní nadkult a monument satanské posedlosti. Umbra Conscientia podobně jako uvedené legendy evokují nepříčetný „chaos“ bez jakýchkoliv progresivních nebo grindových tendencí, a to je pro mě největší klad nahrávky.

Průšvih ale je, že ani po více jak deseti posleších od sebe nerozeznávám jednotlivé skladby. Výjimkou je možná song „Umbra Conscientia“, protože začátek mi děsně připomíná „Puch slovanské díry“ od Inferna a hlavně se brzy rozvine v tak zlovolnou jízdu, až se mi z ní poctivě křiví huba, což je spolehlivé znamení, že právě poslouchám skutečně zlý metal s gulama. Trochu se odlišuje i poslední skladba, protože je pomalejší a temnější než zbytek, ale to je tak vše. Samozřejmě tím nemyslím, že by kvalitní nápady byly soustředěny pouze v těchto skladbách. Prakticky lze říct, že fajn riff nebo riffy jsou všude, s odstupem času přeskakuji pouze intro a těch 40 minut intenzity si dokážu náležitě užít podobně jako loni recenzovaný debut Ultra Silvam. Muzika Umbra Conscientia nemilosrdně hrne, a když si k tomu přičtete výtečný vokál, tak určitě nedá moc práce si uvědomit, kvůli čemu by „Yellowing of the Lunar Consciousness“ mohlo stát za pozornost.

Prvotina Umbra Conscientia je dobrým příkladem solidního debutu, který ale těžko považovat za víc než solidní jednohubku pro puristy. Trochu větší hodnotu nabídne fanouškům zmíněných Funeral Mist a Katharsis a z toho důvodu si budu kapelu pamatovat do budoucna. Dále bych teda ještě ocenil, kdyby se tu projevilo, že mozek kapely a druhý vokalista pochází z Kostariky, ale pomyslnou exotiku, špínu ani unikátní jiskru metalistů ze země „třetího světa“ tu necítím, Umbra Conscientia zní prostě „evropsky“. Potenciál tu každopádně je, vize se mi zamlouvá a na aspektech jako song-writing a svébytnost se dá zapracovat. Pokud se tak stane, třeba se z nich ještě vyklube kapela doopravdy hodná pozornosti.


Impavida – Antipode

Impavida - Antipode

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.7.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Demons’ Eerie Flutes Accompany with the Decay of Corpses Defiled
02. Corpse Devourer
03. The First Flame Initiates the Cleansing of Putrid Terrestrial Spirits
04. Towards the Pyre

Hrací doba: 39:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Impavida není kapela, již bychom mohli označit jako začínající, ale určitě platí, že patří k neokoukaným nebo snad možná i zapadlým. Debutová deska „Eerie Sceneries“ vyšla v roce 2008 na značce Ván Records… a od té doby nic. Ani já osobně jsem o tomhle albu potažmo o kapele celkově neměl tušení. Čemuž ostatně dost dopomohli i samotní Impavida, o nichž prostě nebylo poslední dekádu a něco vůbec slyšet. Dle všeho byla skupina nějakou dobu úplně u ledu a nijak nefungovala.

Před dvěma lety se ovšem Impavida opět probudili k životu a toto probuzení vyústilo ve druhé řadové album „Antipode“. Za chvíli se na něj půjdeme podívat, ale nejprve si ještě řekneme něco k sestavě:

Hlavní postavou Impavida je multiinstrumentalista s podivným pseudonymem God Killing Himself. Za touhle přezdívkou se skrývá německý muzikant Dennis Blomberg známý též jako Evae, jehož můžete znát díky Vargnatt (debut „Grausammler“ vyšel v roce 2015 u Eisenwald Tonschmiede) nebo Trautonist (za mě neposlouchatelný poštovní black metal, fujky). Toho v aktuální inkarnaci Impavida doplnil nový vokalista s taktéž řádné pošukanou přezdívkou He, Who Walketh the Void, jenž by měl pocházet ze Spojených států amerických. Příznivce poštovního black metalu by pak mohlo zajímat, že dříve ve formaci působil a bicí na první desku nahrál Markus SiegenhortLantlôs. Mě osobně by však tahle informace od poslechu Impavida spíš odradila. Naštěstí jsem na to přišel až v době, kdy už jsem měl „Antipode“ docela hutně naposlouchané, haha.

Už několikrát padly narážky na post-black metal, ale nemusíte se bát – Impavida i navzdory svému personálnímu napojení na Trautonist nebo Lantlôs naštěstí nehrají post-black metal. „Antipode“ je žánrově čistší, přestože i ona k němu přistupuje spíše soudobým stylem. Způsobem, jakým jsou určité momenty vygradovány do silných melodických motivů, může vzdáleně připomenout třeba okultní stylové souputníky, ale určitě k nim nepatří. Stejně tak bych asi nikomu nevyčítal, pokud by mu jisté momenty připomněly depressive black metal, ale všeobecné házení Impavida do tohoto ranku mi také přijde značně přehnané. Spíš jde o „prostě black metal“, který se nebojí dobré kytarové melodie, na čemž nehledejte nic pejorativně zabarveného.

„Antipode“ se zprvu tváří docela nenápadně. Zpočátku se mi nezdálo, že bych poslouchal něco víc než jen důstojně odehraný průměr. Ale ta kvalita v tom určitě je a brzy začal vylézat na povrch. Nemůžu sice popřít, že se na albu nachází poměrně dost pasáží, u nichž jsem si říkal, že tohle už jsem někde slyšel (jen si vzpomenout kde…), ale záhy jsem zjistil, že mi to vlastně nijak zásadně nevadí. „Antipode“ je totiž složené fakt dobře a především obě +/- šestnáctiminutové skladby „Demons‘ Eerie Flutes Accompany with the Decay of Corpses Defiled“ a „The First Flame Initiates the Cleansing of Putrid Terrestrial Spirits“ dokážou nabídnout skutečně povedené momenty s výbornou atmosférou a obě se mohou pochlubit dobrou gradací s hned několika klimaxy.

Obě kratší písně „Corpse Devourer“ a „Towards the Pyre“, jejichž hrací doba se pohybuje mezi třemi a čtyřmi minutami, působí vedle oněch dlouhých kusů trochu chudě, druhá jmenovaná dokonce spíš jen jako outro desky, ale dojem naštěstí nezkurví. Na druhou stranu – ani nevylepší. Je evidentní, že to hlavní se odehrává jinde, a kdyby „Antipode“ mělo jen dvě stopy a o nějakých těch sedm minut méně, uspokojení z poslechu by bylo stejné, ne-li větší.

Přesto mám z „Antipode“ nakonec poměrně dobré pocity. Jde o příklad nahrávky, která mě nejdřív moc nezaujala, ale postupně narostla a získala si mě na svou stranu, což je vždycky fajn, protože takový obrat nebývá častý. Netvrdím, že nyní desku považuji za převratnou, ale nestydím se říct, že se mi vcelku líbila. Nemyslím si ale, že by se jednalo o natolik dobrou záležitost, aby bylo nutné se k ní v budoucnu vracet.


Vampyros Lesbos (1971)

Vampyros Lesbos (1971)

Země: Západní Německo / Španělsko
Rok vydání: 1971
Žánr: vampire horror / erotický

Originální název: Vampyros Lesbos

Režie: Jesús Franco
Hrají: Soledad Miranda, Ewa Strömberg

Hrací doba: 89 min

(Budou spoilery.)

Jesús Franco byl neskutečný frajer, který po sobě zanechal zlatý důl filmového škváru, jemuž byl věrný až do konce svých dní a do požehnaného věku. Asi nepřekvapí, že takový kanón musí mít v našem filmovém koutku čestné místo. Dneska se podíváme na jeho kultovku z roku 1971 s lákavým názvem „Vampyros Lesbos“

„Vampyros Lesbos“ je nepochybně typický Franco, což dá asi rozum, když tenhle letitý snímek patří k jeho nejznámějším kouskům, které ve velké míře definovaly jeho styl. Brakovost čiší z každého filmového okénka, scénář je tak hloupoučký, až má občas člověk problém se zorientovat, kdo je kdo, a logika místy dostává šeredně na frak. Zároveň tu ale probleskuje snaha o filmovost, která se projevuje v zajímavém nasvícení některých scén, pokusy o uměleckost, natáčení v relativně výpravných exteriérech (točilo se v Turecku, Španělsku a Německu) nebo v metaforických detailních záběrech na hmyz. Jednoduše nádherně paradoxní střet umění a neumětelství. Pokoušet se nicméně analyzovat Francovy filmy a hledat v nich hlubší smysl by člověka usvědčovalo z té nejhrubší naivity.

„Vampyros Lesbos“ je v první řadě a i v mnoha dalších následujících řadách soft erotika, kterou si užijí zejména příznivci koziček, bobříků a přirozených holek. A v tomto ohledu se má člověk určitě na co koukat. Hlavní hvězda Soledad Miranda (která zemřela v pouhých 27 letech při autonehodě rok před uvedením tohoto snímku) je opravdu nádherná a její kolegyně Ewa Strömberg zaostává jen o trochu. Přinejmenším mužská část publika si tedy přijde na svoje a ráda odpustí, že toho hororu už tam vlastně moc není.

Nezapomínejte však, že se stále jedná o soft erotiku, nikoliv pornografii, takže dojde maximálně na full frontal, ale regulérní sexuální scény se nedočkáte. Přesto bych si dovolil tvrdit, že holky jsou zde o hodně víc lesbos než vampyros.

Hororové totiž „Vampyros Lesbos“ není prakticky vůbec, ačkoliv se děj točí kolem upírů. Strach nebo napětí film nenabídne vůbec, ale vůbec žádné. Dokonce ani na krev byste se neměli těšit, poněvadž té ukápne leda pár kapek a určitě nejde o nic výrazně explicitního (což může být dáno i rozpočtem, který byl zcela jistě minimální). I navzdory tomu se ovšem „Vampyros Lesbos“ může pochlubit krásným obskurním feelingem plynoucím z již omílaného triumvirátu staří, levnosti a brakovosti. Svým způsobem lze tedy říct, že právě lacinost „Vampyros Lesbos“ zároveň patří k největším přednostem snímku.

Vampyros Lesbos (1971)

Ústřední postavou je hraběnka Nadine Carody (Miranda), z níž udělal upírku sám Dracula. Jeho zmínka v (tuším, že) jedné scéně stačí k tomu, aby bylo u filmu uváděno, že vznikl na motivy knihy Brama Stokera, což je samozřejmě pičovina na entou. Každopádně, Nadine po Draculovi podělila veškerý jeho majetek a s dědictvím potřebuje pomoct, čehož se ujímá Linda Westinghouse (Strömberg) z právnické kanceláře. Ta nechá doma svoje erotické sny (v hlavní roli hraběnka, o níž ještě nic neví) a odcestuje na hraběnčin ostrov i přes varování místních.

Nadine nemá v úplně lásce mužské pohlaví (feministky by zajásaly… i když…) a naopak jede po přitažlivých ženách. Asi nepřekvapí, že Linda ji hodně zaujme. Po společné nahé koupačce dojde i na nějaké to sání krve, což právničce neudělá dvakrát dobře, v důsledku čehož skončí v nějaké psychiatrické léčebně. Předseda léčebny shodou náhod studuje vampýry a strašně touží se jedním stát. Což se mu nepodaří, protože hraběnka nemá ráda chlapy, víme.

Vampyros Lesbos (1971)

Těch vedlejších postav a dalších odboček je tam mnohem víc, možná až překvapivě hodně na to, o jak krátký snímek se jedná; tím se tady dopodrobna zabývat nemusíme. Paradoxně i přesto to celé působí hodně ospale a utahaně. Nějakou zajímavější akci nabídnou prakticky jen svlíkačky, jichž bych si, i díky tomuhle, dokázal představit více. Důležité každopádně je, že Linda nakonec kouzlu lesbicko-vampýrské hraběnky nepodlehne a zabije ji. Velká škoda.

Pomalé tempo a nuda v určitých pasážích (nebudeme si nic nalhávat) bude pro mnohé diváky velkou překážkou. Celková zašlost, divnost a erotika posílá „Vampyros Lesbos“ do obskurních vod pro specifické publikum. Nepochybně se tedy jedná o film, jenž si v dnešní době příliš příznivců nenajde. Přese všechno je ale na něm něco zajímavého a přitažlivého, co může fajnšmekry oslovit. Za mě palec nahoru, ale doporučení směřuje jen k těm z vás, kdo víte, do čeho jdete. Přinejmenším díky erotické performanci Soledad Mirandy (zasvěcení jistě vědí) za vidění stojí.

Vampyros Lesbos (1971)


Trest – Ordalium

Trest - Ordalium

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.7.2019
Label: Caligari Records

Hrací doba: 52:26

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Všichni asi víme nebo přinejmenším podvědomě tušíme, že kvalita té které nahrávky neplyne pouze z vlastních skladatelských nápadů nebo instrumentálních schopností. Na celkovém dojmu se určitě podílejí i další „vedlejší“ aspekty jako třeba grafická stránka, ale ještě víc než ty výsledek ovlivňuje zvuková úprava. Tohle je dost velká alchymie, na jejímž vnímání se navíc velkou měrou podepisují také subjektivní chutě jednotlivých posluchačů. Sám zvukařině a studiové magii vůbec nerozumím a patřím k hlupákům, kteří pomalu ani nevědí rozdíl mezi mixem a masteringem, takže jediné, co mi zbývá, je prosté líbí / nelíbí, když to pak na té placce slyším.

Chápu nicméně, že udělat zajímavý a dobrý zvuk může být docela řehole a že někdy i samotné kapely trochu váhají, do jakého pojetí to celé hodit. Přesto si myslím, že by takové rozhodnutí padnout mělo a album by mělo mít jasně danou zvukovou tvář.

Proto moc nechápu nahrávku jako „Ordalium“. Ta vyšla na audiokazetě, jejíž obě strany ukrývají prakticky ten samý program. Na čemž samo o sobě není zvláštního, to se u kazetových vydání dělá docela běžně, pokud se obsah vejde jen na jednu stranu, protože pak si to člověk nemusí přetáčet jak kokot, když si chce desku pustit znova. V případě „Ordalium“ se však jedná o jen o tentýž obsah po hudební stránce, nikoliv však zvukové. Jinými slovy, každá strana nabízí těch samých pět songů, ale obě v odlišné zvukové úpravě. Strana A nese název „Ordeal Version“ a strana B „Pyre Version“.

Nemůžu si pomoct, ale trochu to na mě působí dojmem, jako kdyby se Trest nedokázali rozhodnout, jakým způsobem by vlastně mělo debutové album znít. A nakonec, označení počinu jako dlouhohrající je také diskutabilní, protože vlastní obsah zabírá nějakých 26 minut, které jsou pouze zdvojnásobeny dvojitou verzí těch samých písniček.

Navíc se ani nedá říct, že by nějaká strana zněla lépe než ta druhá. Úprava „Pyre Version“ nabízí výrazně syrovější zvuk, což mi přijde lepší v riffových a rychlejších pasážích. Na druhé straně, na „Ordeal Version“ lépe vynikají atmosféričtější momenty, což je nejlépe slyšet v závěru „5th Witch: Gesche“, který na „Ordeal“ platí za vrchol, ale na „Pyre“ až takovou sílu nemá.

Jinak ale nějak nevím, jak se mám vlastně k „Ordalium“ postavit a která z těch dvou předkládaných verzí by měla být považována za tu definitivní. Hudebně to úplně blbé není, ale osobně si myslím, že sound by měl být nedílnou součástí dojmu, takže jsem trochu zmatený, jakou stranu mám vlastně poslouchat, a kvůli tomu nemám moc chuť poslouchat ani jednu. Škoda, protože jinak to Trest nehrají špatně plus čarodějnická tématika mi rovněž přijde fajn. Možná, že nějaký budoucí počin zkusím (pokud zas nebude takhle dvojmo), ale na „Ordalium“ už si nejspíš nikdy ani nevzpomenu.


Stellar Master Elite – Hologram Temple

Stellar Master Elite - Hologram Temple

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.5.2019
Label: Unholy Conspiracy Deathwork

Tracklist:
01. Null
02. Freewill Decrypted
03. Apocalypsis
04. Ad infinitum
05. The Beast We Have Created
06. Agitation – Consent – War
07. Black Hole Dementia
08. The Secret of Neverending Chaos
09. Tetragon

Hrací doba: 61:34

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Němci Stellar Master Elite mě až do nynějška docela míjeli. Vím, že jsem svého času jednu jejich desku zkoušel poslouchat, ale už si ani nemapatuju, jestli to byla „II: Destructive Interference Generator“ z roku 2013, nebo „III: Eternalism – The Psychospherical Chapter“ z roku 2015. Matně si vzpomínám jen na to, že jednalo o ambiciózní black metal, k němuž jsem si však nedokázal úplně najít cestu a z hlavy mi pokaždé rychle vyprchal. Na druhou stranu, zas tolik vůle a píle jsem tomu nevěnoval, takže jsem si Stellar Master Elite do paměti uložil jako kapelu, která by mohla mít potenciál mě zaujmout, ale jen pokud budu mít dostatečnou trpělivost.

Další roky jsem neměl potřebu dávat Stellar Master Elite druhou šanci, takže obligátní prokletí podobných odložených skupin neoriginálně zlomil až příchod nového alba, které se jmenuje „Hologram Temple“. Ne snad, že bych tak zásadně toužil po objevení kouzla Stellar Master Elite, ale řekl jsem si, že tentokrát bych se mohl pokusit o sepsání recenze. Nakonec se ukázalo, že právě vidina psaní bylo to jediné, co mě u „Hologram Temple“ udrželo, protože nebýt choré potřeby referovat o skoro každé píčovině, jakou si proženu přehrávačem, zcela určitě bych se na tu desku vybodnul mnohem dřív.

Dovolím si tvrdit, že tentokrát jsem se muzice Stellar Master Elite věnoval zodpovědně a nechal albu dostatečný prostor. Ta trpělivost tam byla. Přesto i víc jak půl roku od vydání „Hologram Temple“ jsou moje dojmy prakticky totožné jako u letmých poslechů onoho staršího počinu. Album jsem v minulých měsících průběžně poslouchal, v jednu chvíli jsem se mu věnoval poměrně intenzivně, poté jsem jej nechal na nějakou dobu uležet, abych se k němu posléze opět vrátil a pak opět nechal odležet. Ať jsem na to šel jakkoliv, na chuť jsem „Hologram Temple“ prostě nepřišel.

Dokonce jsem si po nějaké době uvědomil, že navzdory relativně vysokému počtu poslechů si z celé nahrávky pamatuji prakticky jen jedinou věc, a to úvodní skladbu „Null“… jednak je docela ucházející, ale hlavně se nachází hned na prvním místě. Odnesl jsem si z ní rozvážné tempo a několik opravdu dobrých klávesových motivů. Rychlejší momenty mě ovšem nějak zásadně nezaujaly a myslím, že osm minut to nepotřebovalo.

„Hologram Temple“ v podobném rytmu pokračuje i nadále… muzika je vesměs oukej, ale prakticky nijak nezaujme a zní trochu bez ksichtu. Na úplně odpálení do hajzlu to však není, protože občas z té šedi vykoukne lepší nápad, dle něhož lze usuzovat, že nějaký hudební cit Stellar Master Elite mají. Bohužel se mi ale zdá, že borcům chybí větší sebekritika a že nedokážou ukočírovat svoje ambice.

Stellar Master Elite

„Hologram Temple“ totiž určitě zní ambiciózně. Kapela si ostatně věřila na víc jak hodinovou hrací dobu a třeba poslední „Tetragon“ si nekompromisně sáhne na hranici patnácti minut. Ale není to jen o délkách. I vlastní muzika takový dojem budí. Jenže koncentrace těch skutečně zajímavých nápadů je prostě příliš nízká a odvážnou stopáž naneštěstí vyplňuje vata v míře, jakou náročnější posluchač nemůže tolerovat. Ani nemluvě o tom, že některé pasáže nejsou „jen“ mdlé, ale rovnou hloupé. Kupříkladu první polovina „Black Hole Dementia“ je tak sterilní, zaměnitelná a podprůměrná, až to bolí.

Z jistého úhlu pohledu jsem docela rád, že jsem „Hologram Temple“ slyšel: konečně jsem si konečně vyjasnil, že jsem o Stellar Master Elite smýšlel zbytečně smířlivě, protože jejich produkce není žádný zázrak, spíš naopak. Trochu mě ale mrzí, že jsem se tolik snažil o pochopení něčeho, co tam prostě není, a že jsem prázdnotu alba neprohlédl dříve. Takhle jsem s „Hologram Temple“ zbytečně trávil čas, který jsem mohl věnovat poslechu zajímavějších kapel. Ale co už, stává se. Alespoň můžu s klidným svědomím říct, že tohle mě opravdu výrazně zklamalo.


Steingrab – Manifestierte Alpträume

Steingrab - Manifestierte Alpträume

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.3.2019
Label: Soundage Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Mystik
03. Styx
04. Verflucht
05. Rachewalzer
06. Der Spiegel
07. Zeugen der Macht
08. Zum Ende
09. Jahre nach der Pest

Hrací doba: 45:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Steingrab

Může se zdát docela divné, že se zde objevuje recenze na „Manifestierte Alpträume“, když německý projekt Steingrab v letošním roce vydal také normální dlouhohrající desku „Atlantis“ (objevila se jen čtyři měsíce po recenzovaném počinu). I tu jsem sice zkusil a relativně se dala poslouchat (rozuměj: na první poslech mě zásadně nesralo, že to poslouchám), ale nijak zvlášť mě nezaujala. „Manifestierte Alpträume“ mi z nějakého důvodu přišlo zajímavější, přestože se nejedná o řadové album, takže jsem se nakonec rozhodnul představit zde radši tento počin.

Nejprve ale můžeme ztratit několik slov o samotných Steingrab. Anebo spíš o samotném Steingrab. Ha, to zní blbě, ale napovídá to, že se jedná o jednočlenný projekt. Oním jedním členem je Mahr, jehož další aktivity jsou vcelku nezajímavé, takže se rovnou můžeme přesunout k historii / diskografii. Zmiňované „Atlantis“ je totiž už čtvrtou velkou nahrávkou kapely. Což asi docela jasně napovídá, že Steingrab nebude úplně začínající formace. Projekt má za sebou už více jak deset let fungování, čímž se pomalu dostáváme k důvodu, proč a za jakých okolností vzniklo „Manifestierte Alpträume“

„Manifestierte Alpträume“ je kompilací, která vyšla k desetiletému výročí fungování Steingrab, které připadlo na loňský rok, kdy také byla nahrávka pořízena. Abych ale řekl pravdu, úplně mi není zřejmé, co přesně je „Manifestierte Alpträume“ zač. Kompilace prý reprezentuje poslední koncert v německém Darmstadtu ve vile Oetinger a zároveň slouží jako pomník koncertní sestavě pro rok 2018. Nacházejí se tu starší skladby (dvě z debutu „Äon“, čtyři z druhého alba „Mystik“ a dvě ze třetí desky „Jahre nach der Pest“), zcela zjevně v jiných úpravách, ale jako živý záznam to nezní. A pokud to jím je, pak nechápu, proč se „Manifestierte Alpträume“ označeno jako kompilace. Nebo že by se jednalo o „studiově“ nahraný koncertní setlist? Upřímně nevím.

Jedno vím ale jistě – jedná se o překvapivě snesitelný poslech. Zkoušel jsem si poslechnout originální verze obsažených písní a musím říct, že prakticky ve všech případech je „Manifestierte Alpträume“ nabízí v lákavější podobě. Z (pod?)průměrného a vlastně i vcelku nudného black metalu se na kompilaci stal atmosférický a v některých momentech i hezky naléhavý black metal, který dokáže využít i čistého zpěvu. Zároveň z materiálu nesměle vykouknul pohanský nádech.

Čistý zpěv a pohanský nádech v německém black metalu jsou věci, jichž se rozumný posluchač štítí a snaží se jim vyhnout. Mám to tak stejně, takže vám rozumím, jestli jste se před chvílí opotili až na prdeli. V drtivé většině případů se mi také zdá, že to ty německé kapely neumějí udělat bez kýče a jakéhosi „jmenuju se Hans a jódluju“ feelingu. Steingrab však tyhle prvky využívají poměrně vkusně a nikdy se mi během poslechu „Manifestierte Alpträume“, že bych měl chuť to vypnout. Jak vidno, jde to prostě udělat.

Steingrab

Když však říkám, že jsem neměl chuť to vyloženě vypínat, neznamená to, že bych si to užíval celou dobu. Na nahrávce se určitě nacházejí i slabší momenty, viz třeba „Jahre nach der Pest“. Další písničky jsou takové, že úplně neurazí, ale jen tak prosviští okolo a nic po sobě nezanechají. Těch je vlastně drtivá většina. V hlavně mi nicméně utkvěly věci jako „Der Spiegel“ a některé konkrétní pasáže v dalších stopách, kde se nejvíc projevují omílané změny oproti původním verzím. A vzhledem k tomu, že jde prakticky o to jediné, co jsem si z „Manifestierte Alpträume“ zapamatoval, nejspíš o celé nahrávce píšu smířlivěji, než bych asi měl.

Až když jsem si při psaní recenze pořádně uspořádal dojmy a zamyslel se nad tím, kolik procent hrací doby nabízí něco, co stojí za řeč, uvědomil jsem si, že to vlastně žádná velká sláva není. Přesto se mi dle letmých ochutnávek starších věcí zdá, že „Manifestierte Alpträume“ převyšuje klasickou tvorbu Steingrab (byť se může jednat o pomýlený závěr, když jsem to podrobně nezkoušel). Pokud se nad tím ovšem zamyslím, tak vím, že i když byl ten čas ve společnosti alba přinejmenším ok, není tu nic, kvůli čemu by se měl člověk vracet. Na pár poslechů „Manifestierte Alpträume“ posloužilo překvapivě rozumně, ale slyšet to přesto nemusíte.


Caspar Brötzmann Massaker – Koksofen (1993)

Caspar Brotzmann Massaker - Koksofen (1993)

Země: Německo
Žánr: noise rock / experimental metal
Datum vydání: 5.7.2019
Label: Southern Lord
Původní vydání: 1993, Our Choice / Big Cat

Tracklist:
01. Hymne
02. Wiege
03. Kerkersong
04. Schlaf
05. Koksofen

Hrací doba: 61:03

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Musím se přiznat, že u alba, o němž se nyní budeme bavit, mě zase jednou (ne)příjemně / vtipně vyškolil můj (zlo?)zvyk poslouchat něco (kde „něco“ znamená do té doby neznámou kapelu) na recenzi, aniž bych si o daném interpretovi dopředu cokoliv zjišťoval. Občas to rád schovávám za způsob, jak se na danou muziku koukat bez vnějších a druhořadých vlivů, abych vnímat čistě kvalitu (či nekvalitu, v těch horších případech) samotné hudební produkce, ale mám-li být upřímný, leckdy je to dáno čistokrevnou leností. Když už ale cítím, že proces náslechu dospěl do stádia, kdy jsem připraven psát recenzi, tak si onen povinný domácí úkol pilně doplním. A občas bývám docela překvapen, což se přesně týká i nahrávky „Koksofen“.

Než jsem „Koksofen“ začal poslouchat, nikdy jsem o německém kytaristovi Casparu Brötzmannovi neslyšel, o jeho kapele Caspar Brötzmann Massaker jakbysmet. Deska samotná se mi každopádně líbila jak prase – důvody se ještě pokusím osvětlit níže. Každopádně jsem si celou dobu myslel, že poslouchám novinkové album. O to překvapivější pak bylo zjištění, že „Koksofen“ bylo vydáno již v roce 1993. Na vlastní hudební náplni ovšem rok vydání není příliš poznat. Nebo přinejmenším já mám pocit, že podobné sonické avantgardní noiserockové experimenty, jaké předvádějí právě Caspar Brötzmann Massaker, se v hojnější míře rozmohly až později. Ale můžu se mýlit, nejsem v tomhle ohledu nijak velký odborník.

„Koksofen“ je určitě zvláštní album, které by mohlo zachutnat těm z vás, kdo máte v oblibě kupříkladu Swans. Pětice dlouhých skladeb stojí na skvělé gradaci a až psychedelickém motání motivů; německé trio umí hodně dobře vytvářet intenzivní akustické stěny, které na posluchače nekompromisně tlačí. V práci s čistě zvukovým presem Caspar Brötzmann Massaker jednoduše excelují a právě tahle schopnost patří k největším přednostem „Koksofen“.

Strop pro mě osobně představuje dvojice „Hymne“ a „Schlaf“, kde je ta intenzita nejhustší a ty nejvyhrocenější momenty jsou beze srandy impozantní a zároveň klaustrofobické. Přitom se ale nejedná jen o hrubé týrání nástrojů; Caspar Brötzmann Massaker stále působí velice hudebně a třeba v závěrečné části „Hymne“ si mohou s klidem dovolit až chytlavou rytmickou pasáž, která však nijak nenabourává experimentální pojetí desky, a to nejen díky epileptickým kytarovým výlevům okolo.

Caspar Brötzmann Massaker však dokážou pracovat i s minimalismem. Tišší, až „ambientní“ pasáže se porůznu objeví napříč celou nahrávkou, ale jako příklad použiju druhou „Wiege“, která nervózně vyčkává celou první polovinu, aby kapela odpálila rytmiku až ve druhé půli. Za zmínku rovněž stojí titulní „Koksofen“, jež se vydává za hranice rockové a metalové hudby, protože formálně se jedná spíš o nějaký death industrial / dark ambient. Přitom se ta skladba ale na desku hodí naprosto přirozeně a s ostatními kusy, které stojí na standardní rockovém nástrojovém obsazení, ladí naprosto bezproblémově.

Za mě osobně je „Koksofen“ každopádně skvělá záležitost. Jak vidno, pořád je co objevovat i v hluboké minulosti. Caspar Brötzmann Massaker vydali v první polovině devadesátých let těch alb více a některá další už jsem zběžně poslechnul. Žádné mě sice na první poslech nezaujalo tolik jako „Koksofen“, ale zajímavě zněly a za podrobnější průzkum nejspíš budou stát také.

Závěrem se asi sluší dodat důvod, proč se mi Caspar Brötzmann Massaker dostali do hledáčku právě teď. Americký label Southern Lord totiž v červenci vydal všechny ty staré desky v reedicích na CD a LP. Pokud by vás to tedy zaujalo, víte kam jít.


(Dolch) – Feuer

Dolch - Feuer

Země: Německo
Žánr: ethereal doom
Datum vydání: 15.11.2019
Label: Ván Records & Totenmusik

Tracklist:
01. Burn
02. Halo (Afraid of the Sun)
03. A Funeral Song
04. A Love Song
05. Psalm 7
06. Mahnmal
07. Feuer

Hrací doba: 50:22

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Nevím, jestli má smysl tu nějak podrobněji rozebírat, jak vysoko smýšlím o (Dolch), protože jsem to svého času psal už v recenzích na „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ a sedmipalec „An den Mond“. Pokud se vám nechce listovat do minulosti a číst dva roky staré články, tak pro formálnost zmíním, že o (Dolch) smýšlím setsakra vysoko. V hudbě mě příliš nezajímá nějaká techničnost nebo instrumentální výkony, vždycky jsem si výš cenil pocitů a atmosféry. A zrovna (Dolch) dokázali na svých starších počinech vyčarovat magickou a unikátní (!) atmosféru, na jakou jsem nikde jinde nenarazil. A přesně tyhle specifické nálady jsou tím, kvůli čemu se zamilovávám do kapel; prakticky všichni mí nejoblíbenější interpreti nějakou takovou nabízejí, a právě proto mi učarovali také (Dolch).

Trochu zajímavé je, že se (Dolch) k mým srdcovým formacím vypracovali, aniž by vydali jedinou velkou desku. Doposud pouštěli do světa jenom demosnímky a minialba, byť v některých případech je takové označení spíše formální, poněvadž třeba „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ se svými 37 minutami prakticky naplňuje dlouhohrající parametry. Podobně by se jako debut dala vnímat rovněž kompilace „I & II“, která na jednom oficiálním nosiči nabízela starší dema „Demo I“ a „Licht. Maschine. Herz.“. Papírově nicméně přichází první řadová nahrávka až nyní. A nutno dodat, že když už, tak se s tím (Dolch) nijak nepárali a rovnou ambiciózně ohlásili celý triptych desek souhrnně nazývaný „Feuer, Nacht & Tod“. Aktuálně vychází první část „Feuer“ (vsadím svoje levé varle, že dvojka se bude jmenovat „Nacht“ a trojka „Tod“, haha).

Samotnému „Feuer“ předcházel sedmipalcový singl „Psalm 7“ (na straně B se nachází exkluzivní skladba „December ’85“, která se na albu neobjevuje), přičemž už ten naznačil několik věcí…

Vzpomínám si, že když jsem prvně slyšel „I & II“ (jistě nebudu jediný, kdo kapelu objevil s touhle kompilací, která Němce vytáhla z obskurity na světlo), prakticky okamžitě mě to pohltilo a nemohl jsem se od toho odtrhnout. „Feuer“ je na tom docela jinak. Chybí mu moment překvapení, protože člověk už tuší, co by měl čekat. A vzhledem ke starším nahrávkám jsou očekávání extrémně vysoko. První poslech zní jako (Dolch), nálada je opět krásně ponurá a ženský zpěv je jako vždy éterický a podmanivý. Přesto ten dojem není tak silný a skutečné okouzlení se nedostavuje.

„Psalm 7“ nicméně za pár poslechů vyrostlo, tudíž se dalo domnívat, že podobně na tom bude také „Feuer“ jako celek. První seance s celým albem tomu nasvědčovaly, protože i zde šlo cítit, že to bude chtít víc času na zvyknutí a docenění (paradoxně bych ale neřekl, že by novinka měla být poslechově náročnější než starší věci). Prakticky ihned ale na povrch vyplul jiný dojem – (Dolch) jsou nyní kytarovější a metalovější. Daní za to je, že nový materiál už nezní tak étericky a spirituálně. Přesto kapelu nelze obviňovat z toho, že by snad ztratila svůj ksicht, ten charakteristický rukopis v tom stále je slyšet.

Dolch

Přibývající poslechy a intenzivnější vstřebávání přinesly svoje ovoce. „Feuer“ přináší posun, který může být pro někoho zklamáním, ale určitě nejde tvrdit, že by se jednalo o špatnou desku. Rozhodně budu souhlasit s tvrzením, že není tak dobrá „I & II“ a „III: Songs of Happiness… Words of Praise“, ale jedním dechem je nutné dodat, že prohrává pouze s dřívější tvorbou samotných (Dolch). Obecně vzato se stále jedná o velmi svébytnou muziku se silnou a nevšední náladotvorností.

Navrch si myslím, že v dílčích momentech se (Dolch) dotýkají i své dřívější úrovně. Děje se tak v závěru alba. Od „Psalm 7“ dál už prakticky nemám výhrad a zejména „Mahnmal“ a titulní „Feuer“ jsou jednoduše fantastické skladby, proti nimž nemohu říct křivého slova. První půle alba je možná v rámci tvorby „slabší“, ale za poslech to bezesporu stojí.

Dolch

Pochopím, pokud fanoušek starších věcí bude ve „Feuer“ vidět zklamání. Nakonec já sám cítím, že dříve bylo ještě lépe. Přesto nedokážu novinku odsoudit, poněvadž se mi vlastně líbí (a moc), plus její finále je skvostné. Určitě si ale dovolím tvrdit, že kdo se s (Dolch) doposud nepotkal, toho by velký debut mohl regulérně nadchnout. V každém případě – poslechnout byste si to měli.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Před dvěma roky na Funkenfluagu jsem se ožralej přimotal ke koncertu (Dolch) a hudba mi natolik uhranula, že jsem bez váhání oželel tehdy probíhající velemoudrou debatu s různými, zajímavými postavičkami blackmetalového undergroundu. Doma jsem pak kompilaci prvních dvou demáčů pořádně sjel a kouzlo bylo dokonáno.

Určitě nejsem fanoušek takového kalibru jako H. ale naše dojmy jsou podobné. „Feuer“ je příjemná záležitost, kterou se vyplatí slyšet, a velice by mě zajímal názor posluchače, jenž do poutavého světa (Dolch) vstoupí právě s ní. Nepříjemným faktem ale zůstává, že výjimečnou atmosféru kapely „Feuer“ představuje v naředěné, méně působivější formě než dřív; kolega podal výše trefné argumenty.

Onen úpadek by se jistě dal svést i na profesionální produkci, a je pravda, že zastřenost demáčů soundu (Dolch) vyhovovala náramně, ale ke zvuku nemohu negativního říct vůbec nic, protože ze sluchátek i z repráků (zvlášť když se trochu ohulí volume) to je prostě žrádlo. Michael „Arioch“ Zech je mistr svého řemesla a záznam i s následnými úpravami hudbě posloužily, přesně jak by měly. Problém je tedy jinde…

(Dolch) prostě ty nejlepší nápady využili ve svých počátcích, a teď, když nabrali něco zkušeností a mají přístup k výtečnému technickému zázemí i vydavateli, tak jejich stávající kreativita na dosažení laťky prostě nestačí. Na další dva díly trilogie jsem samozřejmě zvědavý, ale pokud (Dolch) při jejich tvorbě nepoctila nebo nepoctí svou návštěvou ona pomyslná múza, tak se situace bude opakovat. A to už bude otázkou, zda se vyplatí poslouchat tři naředěné variace na téma perfektně zpracované dřív. Snad názvy jednotlivých dílů implikují nějaký posun.

Dolch