Archiv štítku: DEU

Německo

Mantar – The Modern Art of Setting Ablaze

Mantar - The Modern Art of Setting Ablaze

Země: Německo
Žánr: black / sludge metal
Datum vydání: 24.8.2018
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. The Knowing
02. Age of the Absurd
03. Seek + Forget
04. Taurus
05. Midgard Serpent (Seasons of Failure)
06. Dynasty of Nails
07. Eternal Return
08. Obey the Obscene
09. Anti Eternia
10. The Formation of Night
11. Teeth of the Sea
12. The Funeral

Hrací doba: 47:44

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Mantar je v mých očích trochu zvláštní kapela. Přestože jejich tvorba není nikterak složitá, paradoxně se nedá jednoduše někam zařadit. Už od debutu „Death by Burning“ z roku 2014 drhnou svůj špinavý, nihilismem prorostlý metal, aniž by někdy uhnuli z cesty. „The Modern Art of Setting Ablaze“ je třetí řadovkou těchto Němců a hned od prvních okamžiků je zcela jasné, že tohle je Mantar. V relativně primitivním stylu se jim tak podařilo najít osobitou tvář, jíž celkem logicky nehodlají opouštět.

Nevím, zda se dá mluvit přímo o originalitě, ale do určité míry asi ano. Kdo ví, oč u Mantar běží, může následující odstavec přeskočit, protože nyní popíšu jak se to s nimi vlastně má. Často jsou v recenzích popisování jako sludgová kapela, což je ale podle mě hrozně zkratkovité. Jasně, jsou tu doomové pasáže a má to i hardcorovou sílu, ale to na jejich popis zdaleka nestačí. Nesporný vliv tu má black metal, ať už v riffování, atmosféře nebo celkovém zvuku, ale taky klasický metal či dokonce až stoner rock. Mantar sice víceméně dodržují klasickou šablonu sloka-refrén-sloka, avšak umí zamíchat výše uvedenými styly tak, že to zní nevšedně. Stále nejvíc na ně platí připodobnění k fúzi Darkthrone + Melvins + Motörhead, jak to ostatně sami uvádí.

Mantar tak s pravidelnými dvouletými přestávkami pokračují v chrlení nových fláků a musím říci, že na „The Modern Art of Setting Ablaze“ se jim to zatím sešlo nejlépe. „Death by Burning“ a „Ode to the Flame“ mě baví zhruba nastejno, ovšem na novince je něco, co je o kousíček převyšuje. Při jejím poslechu má člověk pocit, jako když se jedná o velké album, které má vyšší ambice, přičemž je pořád stejně surové, tvrdé, plné hněvu a s každým úderem z něj stříká pot. Zejména za to vděčí faktu, že tu na rozdíl od minulých nahrávek nejsou žádné vyloženě nudné písně.

Ať už jde o blackové vřavy jako úvodní „Age of the Absurd“, o hitovky jako hned následující „Seek + Forget“, nebo thrashové ataky typu „Eternal Return“, vždy to má podobně jako země výroby Germany záruku kvality. A i když to je trochu slabší („Taurus“, „The Formation of Night“), stále to nijak neznehodnocuje celkové dílo. Po většinu času si Mantar vystačí se středním tempem, které jenom vždy vhodně přikoření, ale jak si borci drží svůj nezaměnitelný styl, tak s ním táhnou nejen jeho klady, ale i nešvary.

Nejprve klady. Líbí se mi, s jakou energií je deska nahraná, její nepřátelská nálada, baví mě zpěv i riffy Hanno Klänharda a rovněž tak bubnování Erinça Sakarya. Dále tu stále neskutečným způsobem funguje budování písničky a všechny „rozehrávky“ skladeb, kdy si to přechody bicích rozdávají s riffy a neustále tak oddalují rozpoutání vřavy, jako když se domlouvají, kdo to odpíchne. Jenom je škoda, že podobně jako na starších věcech, i tady se několikrát po takto skvělém úvodu nakonec vytasí s prapodivným a často zbytečně komplikovaným tempem, které by v normálním rytmu mělo schopnost vraždit. To je třeba případ „Dynasty of Nails“. Jako by se snažili jim vlastní primitivismus zakrýt něčím sofistikovanějším, ale na to u nich nejsem moc zvědavý.

Mantar

Dalším nešvarem jsou refrény. Ty jako když mají přímo povinnost zpomalit celou skladbu, což jí málokdy prospěje. A to je případ přinejmenším poloviny písní na „The Modern Art of Setting Ablaze“, ovšem i předešlých alb. Neděje se tak vždy, ale většinou čím rychlejší je hudba ve slokách, tím pomalejší je poté v refrénu. Ty naštěstí alespoň nejsou založeny na pouhém vyřvávání názvu písně, jako to má v oblibě třeba Max Cavalera, ale slušela by jim přeci jenom větší variabilita. Poslední poznámkou je délka celé placky, jelikož i tady si myslím, že by nevadilo dva, tři fláky ubrat pro nabrání větší intenzity a tlaku na posluchače.

To samozřejmě nejsou žádné malichernosti, a tak se výsledný dojem docela kazí. Nevím, jestli to tak mám jenom já, ale tohle mi u Mantar vždy vadilo. Škoda, protože jinak mi jejich hudba sedí. Nechci, aby to teď vyznělo, že „The Modern Art of Setting Ablaze“ potažmo Mantar vlastně nestojí za poslech, protože tak to rozhodně není. Sice asi nikdy nebudou v mém žebříčku oblíbenosti okupovat přední příčky, avšak stále platí, že drtí setsakra nabroušený metal.

Jak už jsem napsal výše, všechna tři alba jsou dobrá, to letošní mi z nich přijde nejucelenější a i přes jeho nedostatky platí za velice solidní záležitost, k níž se rád vracím. Klidně vám ho tedy doporučím. V podstatě se jedná o trochu tvrdší, nesmlouvavý rokec, který naplno projeví své kouzlo zejména naživo, ale i ve studiové podobě dokáže pobavit, čehož je „The Modern Art of Setting Ablaze“ důkazem.


Winterblut – Seid furchtbar und zerstöret euch!

Winterblut - Seid furchtbar und zerstoret euch

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.6.2018
Label: Nihilistische KlangKunst

Tracklist:
01. Stimmen!
02. Sie holen dich
03. Kein Mensch braucht dich
04. Nachleben
05. Nicht mehr hier
06. Wie die Axt im Walde
07. Der blasseste Schimmer
08. Fuer einen
09. Luft nach unten
10. Das Ende vom Lied

Hrací doba: 52:45

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Winterblut není jméno známé široké metalové veřejnosti. Řekl bych, že jde o poměrně zapadlý projekt známý spíš menšímu než většímu počtu posluchačů. Přesto jsou zde jisté docela zajímavé souvislosti…

L‘Hiver, jak se jmenuje jediný člen Winterblut, si zahrál i v kapelách jako Nargaroth nebo Krieg. Kromě toho vlastní nahrávací studio, kde natáčel mimo jiné právě jmenované skupiny a kromě nich třeba i Averse Sefira nebo Todeskult. Ani činnost jen v rámci Winterblut nijak nefláká, protože má na kontě už devět dlouhohrajících desek, včetně letošní „Seid furchtbar und zerstöret euch!“, a hromadu dalších neřadových počinů.

Osobně jsem o existenci Winterblut věděl už delší dobu, ale nikdy jsem neměl kdovíjakou potřebu se pouštět do bližšího průzkumu. Dál si to jistě dovedete představit. Vyšlo „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ a já jsem si řekl, že to konečně zkusím a podívám se, jestli Winterblut stojí za to. Tak jsem zkusil, podíval se a musím říct, že výsledek je dost zvláštní. Ne nutně v tom pozitivním slova smyslu.

Upřímně řečeno, čekal jsem nějaké pravověrné pojetí černého kovu v syrové formě. Poznatek číslo jedna – „Seid furchtbar und zerstöret Euch!“ takhle nezní. Z předpokladů je splněna maximálně tak ta syrovost, poněvadž sound alba je skutečně takový zastřený a kytaře nechybí špinavá patina. Ortodoxní vichřice se ovšem nekoná ani omylem. Na druhou stranu by vůbec nebylo od věci tvrdit, že „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ je vlastní i primitivismus. Akorát jej L‘Hiver prezentuje ve formě pomalejšího monotónního marastu. Což může znít vcelku lákavě, ale v konečném důsledku to nijak slavné není.

Když totiž píšu slova jako primitivní nebo monotónní, v tomto případě byste je měli brát opravdu vážně. Prakticky každý song na „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ stojí na nějakém triviálním a dokola opakovaném motivu. Občas se objeví nějaký náznak vývoje třeba v podobě obměny (nebo přidání) rytmické linky, ale v jiných písních je daný recept doslova otravný a stává se z toho totální pruda. Navíc ani v těch případech, kdy se to dá snést, se nebavíme o nějakém zázraku, spíš naopak.

Pokud totiž od monotónní hudby něco očekávám a vyžaduji, je to především atmosféra, atmosféra a ještě jednou atmosféra. Hypnotické tempo, rozjímání, trans. Pak to funguje a já to strašně žeru. Však jsem tu také už nejednou do nebes vychvaloval desky prakticky o jednom riffu. Nicméně na „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ tahle složka zoufale nefunguje a díkytomu nefunguje ani celé album.

Jen výjimečně se objeví náznak toho, jak by se to dalo dělat, jako kupříkladu v „Der blasseste Schimmer“. Ale ani zde to není žádná pecka. Na druhé straně tu ovšem máme třeba první tři tracky „Stimmen!“, „Sie hole dich“ a „Kein Mensch braucht dich“, což jsou po mém skromném soudu píčoviny.

Celkově vzato je pro mě „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ dost zklamání. Vůbec mě nesere, že jsem nakonec dostal něco trochu jiného, než jsem v předstihu předpokládal, ale mocně mě irituje, jak nudná, prázdná a zbytečná deska to je. Jestli to má svoje fandy, nic proti tomu, ať si to užijou, ale mě tahle záležitost minula obrovským obloukem a už nikdy v životě to nechci slyšet…


Finis – Visions of Doom

Finis - Visions of Doom

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 9.7.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 20:10

Odkazy:

Nemám samozřejmě tušení, jestli jste na tom stejně jako já, ale já jsem o existenci německých Finis do letošního roku vůbec nevěděl. Jejich demosnímek „At One with Nothing“ z roku 2016 mě minul velikým obloukem, takže asi jako většina lidí jsem se o této formaci dozvěděl až s příchodem letošního minialba „Visions of Doom“, které si pod svá křídla vzali Iron Bonehead Productions.

Finis hrají kombinaci black metalu a death metalu. Což asi nezní jako něco, z čeho byste si měli okamžitě sednout na prdel. Přesto je „Visions of Doom“ nahrávkou, jakou byste možná mohli chtít slyšet, protože je to prostě kurevsky fajn fošna. Čím déle poslouchám a čím více o tom přemýšlím, tím spíš si říkám, že ačkoliv se nejedná o nějaké fantastické dílko, tak tomu vlastně nemám moc co vytknout.

Jestli v něčem umí Finis chodit, je to jednoznačně atmosféra. Nahrávka dýchá patřičně mrtvolnou a prohnilou náladou, což je nesporně velké plus. I v instrumentální rovině můžu chválit, poněvadž prakticky všechny nástroje se tu a tam vytasí s nějakým zajímavým motivem či přechodem. Ať už to je nějaká bicí linka nebo povedené kytarové melodie s určitou morbidní vznešeností. Možná úplně nejvíc mě ovšem zaujal vokál, protože zpěvák Finis chroptí dost charismaticky a nebojí se s hlasem čarovat i slušné hrdelní běsy. Tady určitě palec nahoru.

„Visions of Doom“ má nějakých dvacet minut, díky čemuž naštěstí není žádný velký prostor pro nudu. Nejméně záživně z přítomné trojice songů mi vyznívá titulní flák na druhé pozici, který je možná trochu paradoxně nejdelší. Ne snad, že by byl slabý. Také má svoje čaro a i v něm se najde několik dost povedených pasáží (třeba zpomalení s odbíjejícím zvonem a následné navázání), nicméně podobně laděná „11 Temple Stones“ na úvod mě dostala o kousek víc. Třetí „Fosforos“ se od vytyčeného směru lehce odchyluje a jde ještě citelněji po atmosférickém prožitku, což vůbec není k zahození.

Vzato kolem a kolem se tedy „Visions of Doom“ dost povedlo. Netvrdím, že to musíte povinně slyšet, ale myslím, že když si to pustíte, nijak neprohloupíte. Za mě, mimo jiné, slušný příslib do budoucna.


Cult of Extinction – Black Nuclear Magick Attack

Cult of Extinction - Black Nuclear Magick Attack

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Sentient Ruin Laboratories / Atavism Records

Hrací doba: 13:18

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nastal čas, abychom si na našich stránkách představili další sonickou prasárnu. Německá palba Cult of Extinction sice nepatří k formacím, které hrubozrnnost extrémního metalu povyšují na další stupeň zakomponováním noisových vlivů, v tomto případě formálně zůstáváme celou dobu na poli metalu. Nicméně i tak se jedná o poměrně slušný nájeb, který není určen příznivcům melodií, vzletných refrénů nebo groovy rytmů.

Za Cult of Extinction stojí borec, jenž si říká Void. Zachytit jste jej mohli kupříkladu v jeho dalším, tentokrát atmo-blackovém projektu Imperceptum, s nímž jen tak mimochodem čerstvě vydal čtvrtou desku „Heart of Darkness“. Všimnout jste si mohli také deathmetalové kapely Abominations, jejíž debutová dlouhohrající fošna „Summoning Death“ vyšla letos přibližně ve stejnou dobu jako „Black Nuclear Magick Attack“, tedy pilotní ípko Cult of Extinction. Důležité je ovšem říct, že právě dnes recenzovaný projekt je ze všech těchto aktivit nejzajímavější – hudebně, zvukově i atmosféricky.

Ne snad, že by v rámci Cult of Extinction na rozdíl od ostatních projektů předváděl něco zásadně originálního nebo nevídaného. To vůbec ne. Jedná se o poměrně standardní agresivní vřavu ve stylu kanadských Revenge. Koule to nicméně má, zvuk je povedený a správně nepřátelský, vokál patřičně zvěrský… má to prakticky vše, co člověk může od war metalu chtít, takže pokud máte tenhle bestiální druh black / death metalu v oblibě, klidně si „Black Nuclear Magick Attack“ vpalte do sluchovodů, protože za těch třináct minut času to určitě stojí. Však už jen pro ten krutopřísný název!

Lze-li na něco žehrat, pak jedině na skutečnost, že sypací pasáže by mohly vyznít ještě násilněji a nebezpečněji. Za aktuálního stavu posluchače nijak zásadně nedojmou. Naštěstí se však nejedná o tak zásadní nedostatek, aby to dojem z jinak povedeného EPčka zkazilo.

Ve finále tedy můžeme bez obav hovořit o dost solidně zajebané jednohubce pro fans bestiálního zlo metalu. Netvrdím nic o nějaké genialitě nebo hlubokém zážitku, ale kdybych tu mlel o tom, že mě „Black Nuclear Magick Attack“ nebavilo, tak bych kecal. Za mě dost cajk a další počiny si klidně počkám.


Crone – Godspeed

Crone - Godspeed

Země: Německo
Žánr: dark rock / post-rock
Datum vydání: 13.4.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Lucifer Valentine
02. The Ptilonist
03. Mother Crone
04. The Perfect Army
05. Leviathan’s Lifework
06. H (She’s Not Dead, She Is a Ghost)
07. Demmin
08. Godspeed

Hrací doba: 49:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Německá formace Crone toho po hudební stránce nemá příliš společného s metalem, přesto láká pozornost metalových posluchačů a médií. Prsty v tom má určitá návaznost na scénu, kde hrají prim tvrdé kytarové riffy. V čele Crone totiž stojí Philipp Jonas alias sG, lídr německých blackmetalistů Secrets of the Moon, a Markus Renzenbrink, bubeník deathmetalové kapely Embedded. Jim jsou k ruce další lidé, kteří hrají či hráli v metalových formacích. Jednou je to bývalý parťák ze Secrets of the Moon, jednou další člen Embedded. Ani v jednom případě ale tyto formace nehrají muziku, která by se Crone podobala.

Druhou návazností Crone na metal je pak vydavatelská firma. Ne snad, že by zrovna Prophecy Productions patřili ke striktně metalových labelům, ale jejich spojení s metalem je evidentní. Ostatně, vydávají u nich i Secrets of the Moon, čímž se kruh uzavírá.

Crone se poprvé studiově prezentovali už před čtyřmi lety, kdy vyšlo minialbum „Gehenna“. Které se mi popravdě řečeno vůbec nelíbilo. Sladký rádoby umělecký a inteligentní rock mě příšerně nudil. Zatímco určité zpřístupnění a větší stravitelnost na „Sun“, doposud poslední řadovce Secrets of the Moon, mi dost sedly, „Gehenna“ mě minula velkým obloukem a její poslech považuji za ztrátu času.

Přesto jsem dal „Godspeed“, prvnímu dlouhohrajícímu počinu Crone, šanci. A musím říct, že velký debut je o dost záživnější než jeho krátkohrající předchůdce, jakkoliv jeho základní zaměření zůstává prakticky totožné. I „Godspeed“ tedy nabízí lehce přístupný jemnější rock, který se ovšem navzdory své stravitelnosti stále snaží být alespoň trochu chytrý a nehraje na první signální prostřednictvím vlezlých melodií. I zde se bohužel najdou trochu „teplé“ momenty, ale jsou v únosné míře a Crone je zvládnou vyvážit pozitivy.

Hezkým příkladem může být první regulérní song „The Ptilonist“. Jeho rozjezd se mi příliš nelíbí, rádoby procítěné melodické pidlikání mě víc vysírá než baví. Po nudné úvodní minutě se ale písnička překlopí do mnohem zábavnější podoby, z níž nejvíce vyčnívá zpěvný refrén. Následná „Mother Crone“ album dobře reprezentuje v tom smyslu, že je na ní nejsnáze slyšet, jak Crone balancují na hraně cukrkandlu a kýče, ale daří se jim (většinou) nespadnout do sladkého bahna.

To (nej)zajímavější ale teprve následuje. Až ve středu desky se Crone konečně odváží trochu „zvýšit hlas“ a vytáhnout něco, co by se dalo nazvat riffem, aniž by vypadli z nastaveného konceptu a směřování. „The Perfect Army“ je každopádně díky tomu jedním z nejlepších dílků celé kolekce. „Leviathan‘s Lifework“ (tenhle titul se mi jen tak mezi námi moc líbí) se zase blýskne trochu temnějším a dekadentnějším feelingem, zatímco „H (She‘s Not Dead, She Is a Ghost)“ zaujme větší chytlavostí a (opět) zpěvným refrénem.

Crone

Předposlední „Demmin“ je nicméně bohužel tím nejhorším songem na albu, protože z ní nevyleze nic lepšího než post-rocková tuctovka. Situaci tedy musí zachránit závěrečná titulka „Godspeed“, která sice není dokonalá, má i pár méně záživných momentů a celkově není až tak strhující, jak bych od více jak dvanáctiminutové skladby očekával, ale rozhodně zanechá lepší dojem než „Demmin“.

Celkově vzato je ale „Godspeed“ docela fajn záležitost. Těch zbytečně sladkých motivů se tu naštěstí najde docela málo, vyloženě slabá písnička je jen jedna „Demmin“ a hlavně – nemám z „Godspeed“ takový pocit nudy a mlácení prázdné slámy jako u „Gehenna“. Takže z mého pohledu jde rozhodně o krok správným směrem. Nezapomenutelné album to rozhodně není, ale vzato kolem a kolem se to poslouchá dost příjemně.


Ascension – Under Ether

Ascension – Under Ether

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Garmonbozia
02. Ever Staring Eyes
03. Dreaming in Death
04. Ecclesia
05. Pulsating Nought
06. Thalassophobia
07. Stars to Dust
08. Vela Dare

Hrací doba: 43:23

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Možná jsem se už v nějakém starším článku v krátkosti zamýšlel nad trendy v metalové muzice a zmínil, že když se stádo vzhlédne v nějakém soundu, tak se vždy vyloupne hrstka seskupení, která onen styl pochopí po svém a vytvoří něco takřka výjimečného. První demo německých Ascension „With Burning Tongues“ bylo bez přehánění zjevením již krátce po svém vydání a regulérní debut „Consolamentum“ příslib stvrdil. Prvotřídní album, které si dle mého názoru zaslouží být postaveno mezi blackmetalové klasiky a které by každý řádný fanoušek žánru měl znát. Pamatuji si, že před vydáním desky číslo dvě Ascension poněkud zápolili s inspirací. A nebo to možná bylo něco mnohem všednějšího, každopádně „The Dead of the World“ mohlo být vydáno dříve, ale nakonec je mezera mezi oběma alby čtyřletá a o něco málo delší dobu trvalo i zplození desky nejnovější – „Under Ether“.

Není bez zajímavosti, že albu do třetice nepředcházelo EP, které by jako ochutnávku nabídlo skladbu z desky a nějaký materiál navíc. Což je za mě velká škoda, protože instrumentálky „207 Torches“ a „Gardens of Stone“ zbožňuji, jelikož uhrančivou melodickou esenci Ascension předvedly ve své nejprocítěnější formě.

Pojí se s „Under Ether“ ještě něco, na co jsme nebyli u Ascension zvyklí? Pokud jste z desky slyšeli alespoň skladbu, tak vás určitě přes uši praštil jiný zvuk. Dle informací z promo sheetu komplet analogový a zvláště bicí zní na dnešní poměry atypicky. Užití snímačů/triggerů či směsi „skutečného“ zvuku a elektronického signálu jest normou, a to i u desek, kde by to leckdo nečekal, ale toho je zdejší produkce bicích ušetřena, proto ten nezvyk. Ale já tento krok nakonec schvaluji, jelikož v rychlejších pasážích (a hlavně za vyšší hlasitosti) se nemohu nabažit toho jak bicí kopou.

Avšak jinak je u Ascension skoro vše při starém a nové album přímo navazuje na „The Dead of the World“. Kvalitní kompozice jsou prostoupené ortodoxní aurou, ale podobně jako na dřívějších titulech jsou zde pasáže přístupnější, podbízivější. Již jsem se setkal s názory, že album nabízí „mainstremové“ prvky, které bych já osobně spatřoval v občasné prioritizaci vokálního přednesu nad samotnou hudbou či rockových melodiích, ale to bych Ascension určitě nevyčítal. Přece jen už na prvních dvou titulech byly pasáže se kterými by vypočítavá kapela snadno uspěla i v hlavním proudu tvrdé kytarové hudby.

„Under Ether“ není jednoduchá deska k poslechu, natož k absorbování, ale jak jste si všimli, s recenzí jsem si dal načas. To protože mám Ascension velice rád, a co si budeme nalhávat, já do desky prostě proniknout chtěl. Kromě desítek relativně běžných poslechů došlo i na takové, kdy jsem se hudbě zcela poddal nebo si poslech nějak ozvláštnil. No a po více jak dvou měsících (promo přišlo nějak na začátku února) prostě nemohu jinak.

Ascension

„Under Ether“ je nejslabší deskou Ascension a to z prostého, avšak zásadního důvodu. Citelně tu chybí tu melodie a riffy, které činily dřívější nahrávky výjimečnými. I ze „slabší“ „The Dead of the World“ si vybavím více silných pasáží, a to bych její poslechy za poslední dva roky spočítal na prstech jedné ruky, desku jsem po vydání také neposlouchal tak radikálně jako tuto. Tím chci říct, že nezemská inspirace členů Ascension vyprahla natolik, že sebelepší kompoziční, produkční, instrumentální, lyrická a vokální práce tenhle nedostatek nevyváží.

Symptomem snad bude i nevydání EP. Ano, důvod může být jinde, ale spíše si myslím, že Ascension již nebyli schopni dát dohromady instrumentálku, kterou by vedla srdceryvná a veskrze uhrančivá kytarová linka. Esenci Ascension ve své nejuhrančivější formě nalézám jen v dílčích pasážích tří skladeb. Solidní, zajímavé nápady jsou roztroušeny všude a převažují nad pasážemi zcela mdlými (a ty mě tady obzvlášť serou), ale to mi od kapely tohoto kalibru prostě nestačí. Je úplně jedno, jakou podobu black metalu hrajete, ale brány věčnosti otevírají právě silné riffy a melodie, jak Ascension názorně předvedli dříve. Členové kapely jsou bezesporu mistři svého řemesla, ale po tolika letech tvorby (nejen v této kapele) je víc než pochopitelné, že čirá inspirace už nepřichází v takové kadenci a potenci. Škoda.

Ohledně „Under Ether“ mě mrzí jediná věc. Její poslech jsem v posledních týdnech upřednostňoval nad deskami jinými, které jsou sice řemeslně slabší, ale dravé tvůrčí síly nabízejí více. Za všechny bych uvedl třeba novinku Chaos Invocation. Ascension i přesto zůstávají vysoce nadprůměrnou kapelou a „Under Ether“ má do průseru daleko. Jak si album užijete, záleží na vašich hudebních prioritách, ale pochybuji, že se k němu čas zachová milosrdně.


Häxenzijrkell – …von Glut und Wirbelrauch

Häxenzijrkell - …von Glut und Wirbelrauch

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2018
Label: Amor Fati Productions / The Cosmic Pillars

Tracklist:
01. …von Glut und Wirbelrauch
02. Des Teufels schwarze Hand

Hrací doba: 18:05

Odkazy:
facebook

Zalovíte-li v paměti, jméno Häxenzijrkell byste zde kdesi v hloubi mohli najít. Zanedlouho tomu budou už dva roky, co jsme si zde v minirecenzích představili jejich první EP „Des Lasters der Zauberey“. Tomu se od nás dostalo nanejvýš vřelého přijetí, čemuž se doufám nelze divit. Jak zmiňované minialbum, tak i předcházející demosnímek s jednoduchým názvem „Demo I“ totiž nabídly černé umění nejvyšší jakosti.

Zodpovědně mohu říct, že jsem s „Des Lasters der Zauberey“ strávil mnoho času, stejně tak i „Demo I“ mi učarovalo. Prakticky ihned, co jsem se s muzikou Häxenzijrkell setkal, jsem neváhal a skoupil vše, co mi přišlo pod ruku. Čím je člověk starší a čím déle uběhlo od doby, kdy se vydal na dráhu hudebního fanatika na plný úvazek, tím je také náročnější, háklivější na kvalitu a tím hůře jej lze zaujmout. A přesto se stále může objevit skupina jako Häxenzijrkell s primitivním blackmetalovým zaříkáváním a zničehonic – zavládne nadšení. Uctívání a bezbřehá radost z toho, že se podařilo najít něco s vpravdě magickou aurou.

V takové konstelaci se vůbec nelze divit, že hlad po dalším materiálu je obrovský. Asi nikoho nepřekvapí, že jakmile jsem se dozvěděl o vydání „…von Glut und Wirbelrauch“, okamžitě se začalo jednat o jednu z nejočekávanějších nahrávek prvního kvartálu 2018. Je nadmíru pozitivní, že ani druhé minialbum Häxenzijrkell neznamená zklamání…

Oproti předchozím počinům „…von Glut und Wirbelrauch“ zdánlivě nepředstavuje žádnou výraznou hudební změnu. Určité rozdíly jsou nicméně patrné na první poslech, přinejmenším ve zvuku, díky němuž zní kytara agresivněji, ale pořád si myslím, že můžeme bezpečně prohlásit, že pokud se vám „Des Lasters der Zauberey“ a/nebo „Demo I“ líbily, neměli byste být zklamáni ani tentokrát. „…von Glut und Wirbelrauch“ nabízí syrový black metal pomalého tempa, jemuž se ovšem z táhlých primitivních riffů daří budovat velmi sugestivní atmosféru.

Produkce Häxenzijrkell je tím pádem určena především lidem, kteří holdují hudebnímu atavismu, kteří si cení atmosféry nad kvalitní zvuk či instrumentální výkony, jimž vyhovuje špína nad čistotou, kteří jsou doma tam, kde se z formálního minima vykřesává pocitové maximum. Chcete-li slyšet nějaká přirovnání, mohu jen zopakovat, co již zaznělo v minulé recenzi: Urfaust, Burzum, vzdáleněji třeba Cultes des ghoules nebo Paysage d’hiver.

Häxenzijrkell - …von Glut und Wirbelrauch

Jako kdyby samotná kytarová stránka společně s (v dobrém slova smyslu) primitivní hrou na bicí a podobně zahuleným vokálem nestačily k vytvoření odpovídající atmosféry, je „…von Glut und Wirbelrauch“ prošpikováno samply. Ostré (myšleno podáním, není nutno vztahovat na jazyk obecně) němčině sice nerozumím ani zbla, nicméně dojem výslechů a upalování čarodějnic je pro mne – nakonec i v kombinaci s opětovně skvělým přebalem – dokonán.

Stejně jako minulé EP i „…von Glut und Wirbelrauch“ nabízí jen dvě skladby, jejichž souhrnná délka dosahuje 18 minut, což je nakonec jediné, co mě na Häxenzijrkell mírně dráždí. Takhle dobré muziky bych rozhodně zvládl vydatnější porci. Na druhou stranu, vždycky lepší vydávat takhle exkluzivní minialba než zbytečně natahované srance.

Ve skutečnosti samozřejmě nejde o nějakou reálnou výtku. Popravdě řečeno, nahrávkám jako „…von Glut und Wirbelrauch“ prakticky nemám co vytýkat, poněvadž přesně takovéhle věci jsou pro mě důvodem, proč chci poslouchat (black) metal. V případě Häxenzijrkell se bavíme o formaci, která navazuje na enigmatickou tradici black metalu a dokáže její esenci přetavit v silná díla, která byste si rozhodně neměli nechat uniknout, myslíte-li to s černým kovem alespoň trochu vážně. Je k tomu nutné dodávat něco víc?


Howls of Ebb / Khthoniik Cerviiks – With Gangrene Edges / Voiidwarp

Howls of Ebb / Khthoniik Cerviiks - With Gangrene Edges / Voiidwarp

Země: USA / Německo
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 11.8.2018
Label: I, Voidhanger Records / Iron Bonehead Productions / Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
I. Howls of Ebb
01. Babel’s Catechism
02. With Gangrene Edges
03. Bellowed

II. Khthoniik Cerviiks
04. Ketoniik Katechesiis
05. Spiiral Spiire Stiigmata
06. Traumantra
07. Come to the Subeth
08. Paralaxiis

Hrací doba: 39:41

Odkazy Howls of Ebb:

Odkazy Khthoniik Cerviiks:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

V dnešní recenzi splatím jeden z velkých dluhů loňskému roku. To znamená, že konečně napíšu o nahrávce, o níž jsem sem měl napsat už dávno, a zároveň s tím zde budu poprvé recenzovat muziku dvou skupin, jejichž jména se v našich recenzích taktéž měla objevit už dávno. Nicméně jak se říká – lepší pozdě nežli vůbec, tak si pojďme připomenout, zač je toho kvalitní metalový extrém.

Že zde doposud nebyla recenze na Howls of Ebb, to by se dalo považovat ze naši (moji) velkou ostudu. Jméno téhle zámořské formace v určitých kruzích po vydání druhé desky „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ (2016) právem dost rezonovalo; tenhle počin tehdy za recenzi určitě stál a nejspíš jsem se na to neměl vysrat. Špatnou zprávou pro příznivce kapely je, že v mezičase od vydání dnes recenzovaného „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ Howls of Ebb dle dostupných informací ukončili svou činnost. Příspěvek na splitko s Khthoniik Cerviiks by tedy měl být jejich poslední vydanou muzikou, nedojde-li někdy k reunionu případně vymetání archivů.

Obdobně – akorát bez toho rozpadu – jsou na tom němečtí Khthoniik Cerviiks. Debut „SeroLogiikal Scars (Vertex of Dementiia)“ z roku 2015 skupině taktéž vydobyl ne zrovna zanedbatelnou pozornost i kredit. A i v tomto případě se jednalo o záležitost, která by si prostor v našich recenzích rozhodně zasloužila. Ale tím spíš se nám nahrávka jako „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ hodí do krámu…

Jako první se slova ujímají Howls of Ebb, kteří mají na svou stranu splitu „With Gangrene Edges“ vyhrazeno o poznání méně prostoru než němečtí kolegové (patnáct minut oproti dvaceti šesti minutám Khthoniik Cerviiks). I v rámci pouhé čtvrthodiny ovšem Howls of Ebb dokážou představit svůj osobitý náhled na deathmetalovou avantgardu. Jedním dechem je však nutno dodat, že na rozdíl od mnohých jiných pouze nesledují trendy a nejsou další prachsprostou kopírkou australských Portal

Přístup Howls of Ebb je jiný, hodně svůj a neotřelý. Američané nabízejí hromadu originálně pojatých krkolomných riffů a změn temp a divně lámaných zvuků, přesto jejich muzika nesklouzává k samoúčelné disharmonii. Kousek kakofonie se v tom jistě nachází, nicméně je evidentní, že ji Howls of Ebb mají pod kontrolou a je výsledkem cílevědomého skladatelského procesu. Nikdy se jim to nezvrhne do samoúčelného bordelu, vždy to má rysy skutečných skladeb se zamýšleným vývojem, čehož může být důkazem i množství sugestivních mrtvolných pasáží anebo chytrých kytarových linek. Podobně pestrá je i práce RoTn’kbLisKa za bicími, takže snad jen ten zELeVthaNDův vokál by mohl být ještě o chlup ohavnější. Rozhodně ale nejde o nic, co by dojem ze skvělého materiálu jakkoliv ponižoval. Má-li jít vážně o poslední materiál Howls of Ebb, pak se tohle zámořské duo loučí se ctí a stále s titulem jedné z nejzajímavějších a nejzvláštnějších deathmetalových formací posledních let.

Khthoniik Cerviiks si připravili o něco víc materiálu. Jejich strana „Voiidwarp“ nabízí celkem pět stop, avšak tři z toho jsou ambient/industriální mezihry, přičemž „Traumantra“ a „Paralaxiis“ nedají dohromady ani minutu a čtvrt. Zato „Spiiral Spiire Stiigmata“ a „Come to the Subeth“ jsou mnohem rozmáchlejší kusy trvající třináct respektive devět minut.

Howls of Ebb - With Gangrene Edges

V obou případech jde o propracované kompozice. Vedle Howls of Ebb sice Khthoniik Cerviiks vyznívají poněkud konvenčněji, ale obecně vzato je i jejich muzika dost vzdálená death/blackmetalových standardům. I jejich riffy si nepotrpí na přímočarost a jednoduchá řešení, a přitom si uchovávají kus pořádnou dávku agrese i špíny. Z té ale Němci klidně plynule přecházejí k pestřejším pasážím, až se klidně dostanou až k regulérně melodické chvilce vrcholící v heavymetalovém kytarovém sólu. Obě skladby si bez sebemenších problémů dokážou svou vysokou délkou zvládnou obhájit, protože jsou skladatelsky dostatečně na výši, aby dokázaly nenudit.

Vzato kolem a kolem tu tedy máme split, jehož obě strany jsou v jistém slova smyslu dost rozdílné, nicméně je spojuje svěží náhled na kombinaci death a black metalu a také vysoká kvalita. A z toho mi chtě nechtě vychází, že v případě „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ se bavíme o nadstandardně silném split albu, které si žádá o zařazení do sbírky. Pokud jste doposud neslyšeli, rozhodně byste měli zpětně dostudovat.

Khthoniik Cerviiks – Voiidwarp


Sum1 (2017)

Sum1 (2017)

Země: Německo
Rok vydání: 2017
Žánr: sci-fi

Originální název: Sum1

Režie: Christian Pasquariello
Hrají: Iwan Rheon, André Hennicke

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: MoviePilot.de

(Budou spoilery.)

Post-apokalypsa je vcelku oblíbené téma v žánru science fiction. Proti čemuž osobně nemám vůbec nic, protože mě osobně tenhle motiv docela baví. Nicméně nejen z tohoto důvodu jsem byl na německý počin „Sum1“ trochu zvědavý. Film se tvářil zajímavě a sliboval komorní podívanou založenou spíše na psychice postav (respektive postavy) než nějaké rozmáchlé laserové bitky. Proč ne.

V případě „Sum1“ je základní příběhový rámec asi následovný: Zemi vzala útokem agresivní mimozemská rasa, takzvaní „nonsuchové“, jimž se podařilo vyhladit větší část lidské populace. Zbytky se uchýlily do podzemí a okolí vchodů je hlídáno pomocí strážních věží. Každá z nich má na starost určitý perimetr; místní posádka má za úkol hlídat vstup nepřátel do svěřené oblasti a případně kontaktovat přeživší, kteří sem zabloudí, a nasměrovat je do úkrytu.

Jenže doba je zlá, a zatímco před časem na jednu věž připadala jednotka šesti vojáků, nyní kvůli nedostatku lidí každou základnu obývá pouze jediný člověk. Střídání stráží pak probíhá po rovných sto dnech. „Sum1“ sleduje stodenní misi právě jednoho takového vojáka, jenž se jmenuje S.U.M.1 (což má být zřejmě slovní hříčka k „someone“), protože nyní teď lidé dostávají kódová označení namísto jmen. Holt zlá doba, když vám ani nedají pořádné jméno.

Nastíněné okolnosti nejspíš vysvětlují onu komornost, s níž jde ruku v ruce nízkorozpočtovost. Je otázkou, jestli bylo první vejce nebo slepice – je komornost důsledkem nízkého rozpočtu, anebo nebylo třeba moc prachů, když se chtělo udělat minimalistickou podívanou? Těžko odpovědět, ale jedna věc je jistá – „Sum1“ se tím pádem stává one-man show pro Iwana Rheona, jehož ksicht bude velká část z vás znát díky seriálu „Hra o trůny“. Tady má na sobě příšernou blonďatou paruku a kontaktní čočky, ale pro fanynky ukáže i prdel. Což je samozřejmě to nejdůležitější, co o filmu potřebujete vědět.

Každopádně, základní idea snímku – tedy pozorovat, jak jednomu bezvýznamnému vojáčkovi začíná pomalu, leč jistě totálně jebat v palici z tíživé samoty a neustálé hrozby – mi přijde zajímavá. Dokonce i sám Rheon má potenciál to herecky utáhnout. Výsledek však rozhodně stoprocentní není, právě naopak. Místy se sice daří držet slušnou atmosféru, díky níž divák může chápat rostoucí paranoiu hlavní postavy a nakonec i její pochyby (Existují vůbec nějací nonsuchové? Nelžou nám náhodou všichni?), ale jindy se film nepříjemně vleče. Rozhodně víc, než by bylo záhodno při stopáži pouhých 90 minut. Výsledek působí mnohem delší, než ve skutečnosti je, a to na dobrém dojmu nikdy nepřidá.

Sum1

Další obrovskou nevýhodou jsou pak triky. Těch sice vzhledem k povaze příběhu není mnoho, ale i to málo, co se najde, stojí za vyližprdel. Když CGI přímo mlátí do očí i v případě statických nehybných objektů jako budovy, tak je prostě něco špatně. Až jsem si během filmu několikrát říkal, že je jenom dobře, že se „Sum1“ nese spíš v komorním duchu a žádní emzáci se neukážou, protože snaha o nějakou výpravnost s takovouhle trikovou úrovni by byl totální průser, když i s tímhle málem trikových záběrů to dost bolí

To jsem ovšem ještě nevěděl, jak bude vypadat konec. „Sum1“ se celou dobu snaží o atmosféru (ponechme nyní stranou, nakolik se to daří), aby na konci rovnýma nohama skočilo do směšné béčkové naháněčky, kde si přijdou na své leda tak milovníci extrémně špatného CGI a extrémně trapných příšerek. To fakt nechceš.

Sum1

Slibný nápad i pojetí tedy zabíjí zpracování, které dalece kulhá za ambicemi, díky čemuž valná většina snímku vyzní do ztracena. Dementní finále je pak totálně mimo mísu, skoro jako kdyby jej tam někdo přilepil z úplně jiného filmu. Celkově tedy jednoznačné zklamání, za zhlédnutí rozhodně nestojí.


Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)

Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)

Země: Západní Německo
Žánr: porno

Český název: Josefina Mutzenbacherová: …jak to doopravdy bylo 2. díl

Rok vydání: 1976
Režie: Gunter Otto
Hrají: Leila Vigso

Hrací doba: 100 min

Zdroj fotek: HerzogVideo.de

Na konci recenze prvního dílu legendární chlupaté porno série „Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war“ jsem psal, že dalším částem se již ve filmovém koutku věnovat nehodlám. Uběhl nějaký ten pátek a v mezičase jsem dospěl (ačkoliv nevím, jestli sloveso „dospěl“ je při recenzování péčka zrovna to pravé) k názoru, že nakonec by nebylo úplně od věci přihodit ještě nějaké to povídání o nejznámější fiktivní rakouské prostopášnici. A to nejen z toho důvodu, že jednička se po mnoho měsíců držela mezi našimi nejčtenějšími články (k čemuž trefně poznamenal jeden nejmenovaný redakční kolega: „Proč já se vůbec snažím psát recenze na hudbu?“).

Druhý díl ze série „Wie sie wirklich war“, která ve skutečnosti není první, nýbrž už druhou, jež ve filmech mapuje erotická dobrodružství Josefiny Mutzenbacher, je v jistých ohledech dost jiný než jeho přímý předchůdce. Především je nutno zmínit, že hlavní postavu již nehraje (ehm…) Patricia Rhomberg, jejíž roztomilý bobr patřil k největším ozdobám první části, nýbrž jistá Leila Vigso. Naštěstí ani ona není vůbec ošklivá a také se nebojí před kamerou předvést jistá zajímavá zákoutí svého těla.

Dvojka na jedničku nijak zásadně nenavazuje ani dějově, dokonce i mění dřívější události. Vlastně se tedy jedná o úplně samostatný film se stejnou postavou. Pokud by se tedy někdo těšil, že Josefina dokončí předtitulkovou soulož z minulého dílu, jak slíbila, bude zklamán. Dvojka dokonce i zpětně ve flashbacku změní způsob, jakým Josefina přišla o panenství.

Co ale samozřejmě zůstalo při starém, je chuť hlavní postavy vyhonit, vykouřit nebo osoloužit (nebo se nechat osoloužit) každý penis v širokém dalekém okolí. Což také během filmu mnohokráte dokáže tím, že některou z právě jmenovaných činností provozuje s náhodným kolemjdoucím – a to doslova náhodným kolemjdoucím.

Děj Josefinu po několika nezávazných úvodních sexuálních cvičeních zavane do postele místního podnikatele, který je ovšem stejně žárlivý jako náruživý. Josefina je ale ještě náruživější, takže s klidem ojede, cokoliv jí přijde pod ruku kundu, takže jakmile ji šamstr načapá s uzenáře, jenž na ni vtáhl svou klobásu, vykopne ji z bytu. Chuděrka malá chodí do kavárny, kde doufá, že sbalí nějakého bohatého frajera. To se jí úplně nepovede, tak nějakému kunčaftovi šlohne hodinky, což ale zjistí kavárník a začne Josefinu vydírat. Z toho ji však vyseká další náhodný kolemjdoucí – maďarský voják, jenž vídeňskou souložící mašinu vezme s sebou do Maďarska. Jak vidíte, příběh je tuze napínavý, což je jenom dobře, protože kvůli příběhu se přece na pornografii koukáme, že jo…

Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)

Co se samotné kopulace týče, dvojka Josefiny nabízí vcelku standardní chlupatou klasiku. Pokud tedy máte pocit, že bobři nepatří jen do přírody, a dokážete skousnout, že do holek cpou svoje bratwursty fotři s úchylnými knírky, přijedete si na své. Nicméně vzhledem k tomu, že jde o německé péčko, asi je zřejmé, že dojde i na nějaký ten bizárek. Viz třeba scéna honění pod stolem, kde si handjobu-chtivý týpek trochu poplete, čí ruku to pod stolem zrovna chytil (asi si dokážete představit), sex s obézní Gertrudou, s nímž nebožákovi musejí pomáhat další čtyři kořeni, hra na harmoniku během sexu anebo kultovní soulož při jízdě na koni. Invence v pornu prostě je a o tom starém německém to platí dvojnásob. Na druhou stranu, na rozdíl od jedničky se divák nedočká žádných incestů ani návštěv u faráře.

Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)

Další výraznou s(ou)ložkou snímku jsou samozřejmě i neuvěřitelně vtipné dialogy a repliky. Koukat na tohle se starým českým dabingem je naprostá povinnost, bez níž bude výsledek ledva poloviční. S dabingem je to ovšem neskonale směšné a člověk se u hlášek typu „To je otvor!“ řeže smíchy, až ho z toho bolí břicho. Všechny díly Josefiny jsou dnes už spíš hodně lechtivou komedií než regulérním pornáčem, u něhož by si měl člověk potahat nudli, ale když se na to budete koukat ve společnosti zástupce opačného pohlaví (anebo klidně i stejného, preferujete-li to takhle) a s tímhle na paměti, pak se určitě pobavíte. A to i navzdory skutečnosti, že jednička byla ve všech ohledech – humor, vzhled pornohereček, kvalita šoustání, co nejmenší odpudivost pornoherců (řazeno dle důležitosti) – lepší.

Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)