Archiv štítku: atmospheric black metal

Nasheim – Jord och aska

Nasheim - Jord och aska

Země: Švédsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 22.2.2019
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Att sväva över vidderna
02. Grå de bittert sådda skogar
03. Sänk mig i tystnad

Hrací doba: 41:59

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

O švédském jednočlenném projektu Nasheim jsem se poprvé doslechnul díky bezejmennému splitu s dánskou formací Angantyr z roku 2007. Zde se Erik Grahn prezentoval syrovějším atmospheric black metalem na ploše jedné, dvacet pět minut dlouhé skladby „Sövande mjöd vill jag tömma“. Úplně na prdel mě to neposadilo, ale následující dlouhohrající debut „Solens vemod“ z roku 2014 mě stejně zajímal. Zvuk byl o poznání čistější, ale songwriting byl solidní, některé momenty byly dost dobré a celkově vzato mi to přišlo jako poměrně fajn deska. Proto jsem se nijak necukal a neušklíbal ani nad druhým řadovým počinem „Jord och aska“

Zdá se, že Erik Grahn si nepotrpí na to, aby něco vydával pravidelně. Mezi zmiňovaným splitkem a debutem uplynulo sedm let. Mezi „Solens vemod“ a „Jord och aska“ pak dalších pět. Jednoduše žádný spěch. Vždycky jsem ale razil teorii, že je lepší ta varianta, když vydání alba trvá déle, ale stojí to pak za to, než něco mermomocí flusat ven co dva roky, ne-li častěji, i když kvalita je průměrná.

U Nasheim je ten důraz na propracované kompozice znát. Což je jedině dobře, protože opak by nebyl zrovna ideální, když trojice skladeb na „Jord och aska“ trvá dvacet, pět a šestnáct minut, čili vyjma prostřední „Grå de bittert sådda skogar“ se jedná o docela slušné macky, k jejichž smysluplnost ty nápady potřeba jsou.

Z nedostatku invence či nedostatku pečlivosti tedy Nasheim nepodezřívám. Přesto mám s „Jord och aska“ trochu problém. Dává smysl, že během té prodlevy – pět roků přece jenom není úplně málo – došlo opět k nějakému posunu, akorát jde tentokrát o posun, který mi už subjektivně úplně nevyhovuje.

„Jord och aska“ totiž zní zase o kousek stravitelněji co do zvuku a vlastně i co do samotného materiálu. Album celkově vzato působí o trochu jemněji, je melancholičtější, v některých pasážích lze dokonce vystopovat i podobnost s post-metalem a post-blackem, i když to možná bude spíš náhoda než přímý vliv a záměr.

Ne, že by se nenašly i rozumné pasáže – jsou tam. A na obranu Nasheim musím říct, že tu reálně ani nejsou momenty, které by mě skutečně sraly. Ačkoliv některé motivy v „Grå de bittert sådda skogar“ už balancují trochu na hraně. Obecně vzato je ale „Jord och aska“ odehráno docela vkusně. Obě dlouhé skladby každopádně dokážou nabídnout i povedené chvilky. O něco lepší mi přijde třetí „Sänk mig i tystnad“, byť i v ní se najdou slabší věci. A naopak i v úvodní dvacetiminutovce „Att sväva över vidderna“ se něco dobrého dá najít, kupříkladu pasáž v osmé minutě je poměrně fajn.

Nasheim

Co do celkových dojmů mě ovšem „Jord och aska“ spíš míjí. Atmosféricky mě to nijak zásadně nestrhlo a nějaké konkrétní opravdu strhující momenty také nenalézám. Jak už jsem zmínil výše, jsou tu nesporně solidní nápady, ale neslyšel jsem ani jeden, který by mě vážně usadil.

Od poslechu vás nechci vyloženě odrazovat. I z toho důvodu, že si nemyslím, že by „Jord och aska“ bylo nějak nepovedené album. Jenom mě to subjektivně příliš neoslovilo. Pokud si myslíte, že by vám mohl sedět melancholičtější atmo-black, pak to zkusit klidně můžete a třeba se vám to zalíbí víc.


Óreiða – Óreiða

Oreida - Oreida

Země: Island
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 13.5.2019
Label: Harvest of Death

Tracklist:
01. Dagar
02. Draumar
03. Daudi
04. Draugar

Hrací doba: 34:19

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Signal Rex

Ještě před dvěma měsíci jsem vůbec nevěděl, že existují nějací Óreiða, dokud portugalský sub-label plodnějších Signal RexHarvest of Death – neoznámil vydání jejich stejnojmenného debutu. S těmito firmami v teoretické rovině víceméně sdílím vizi autentického black metalu, který je zlý a hnusný. U mě to však prakticky dopadá, že si ukázky chystaných vydání se zájmem vyslechnu a deskám pak z různých důvodů moc pozornosti nevěnuji, ale s Óreiða se situace konečně mění.

Černý hadr přes ksicht protagonisty a „ð“ v názvu napovídají, že máme co do činění s dalším islandských exportem, ovšem tentokrát ne ledajakým. Z letmého poslechu může „Óreiða“ působit jako esenciálně islandská záležitost, ale atmosféry je dosaženo prostřednictvím syrového, monotónního black metalu bez vyumělkovanosti, s minimem disharmonií (i když efektivní lámané linky tu nechybí) a také bez hlasového projevu. Navzdory labelové příslušnosti a raw produkci se Óreiða zároveň vymykají stigmatu hudebně obyčejné, primitivní špíny, a to hlavně díky své vrstevnatosti. V pozadí dokola opakovaných riffů podporovaných nekonečnými sypačkami se objevují výtečné, atmosférické kytarové linky nebo synťáky, které jsou skvěle zapuštěné do mixu.

Skutečně se vyplatí do zvukových ploch hlouběji ponořit a vcítit, protože si myslím, že Óreiða dokáží zprostředkovat snový přelet nad opuštěnou krajinou chladu. Což je hlavní důvod, proč by měli oslovit fanoušky kapel jako Paysage d’hiver, Arkhtinn nebo Vemod; tedy surových blackmetalových nahrávek s jemným melancholickým nádechem, kde jde v prvé řadě o jakousi atmosférickou obrazotvornost. „Óreiða“ mně rovněž připomnělo jemnější aspekty melodické tvorby Blut aus Nord, až jsem si po letech musel pustit jejich naivní, ale magický debut „Ultima Thulée“.

O stejnojmenném debutu Óreiða nemá smysl se rozepisovat víc. Čtyři zdejší skladby jsou dost monotematické, ale skvělých motivů tu je rozprostřených dost, tak co. Případný posluchač bude mít již z ukázky jasno, co jej po celou hrací dobu čeká a zda mu hudba sedí nebo ne, i když si myslím, že zrovna „Draumar“ je nejméně poutavý kus. Něco snad napověděl i rozbor a přirovnání výše. Promo mám k dispozici měsíc, spokojenost panuje velká a jsem přesvědčen, že album oplývá ctnostmi, které z něj dělají skvělou záležitost. Respektive bych neměl problém tu chrlit jeden superlativ za druhým, ale seru na to, protože výše uvedené stačí.

Oreida

Pokud by vás Óreiða chytli, jistě se vyplatí omrknout dřívější vydání, která najdete na oficiálním Bandcampu. První demo má svým rázem blíže ke kapelám, které Harvest of Death/Signal Rex běžně vydávají. Demo číslo dvě a materiál na splitku s Holocausto em Chamas už projevují primárně atmosférické tendence debutu. Za zmínku stojí, že se na dřívějších věcech nachází v pozadí i vokály.

Ale podle popisku na Bandcampu jméno Óreiða zaštiťuje také vydavatelství. Nevím, jaký druh provázanosti mezi přítomnými kapelami vlastně je, ale minimálně Ónefnt za poslech stojí, protože jejich jediné demo nabízí feeling podobný Óreiða, jen v hudebně uvolněnější formě s čistými vokály a bez blástů. Skjáffti je jednoduchý mrazivý ambient a Grimmd má k typickému disharmonickému vyznění made in Iceland nejblíž. Jejich demo a split sice nejsou žádná pecka, ale není bez zajímavosti, že vyšla ještě před „Flesh Cathedral“.


Cantique lépreux – Paysages polaires

Cantique lépreux - Paysages polaires

Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 30.11.2018
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. Le feu secret
02. Les étoiles endeuillées
03. Paysages polaires I
04. Paysages polaires II
05. Paysages polaires III
06. Hélas…
07. Le fléau

Hrací doba: 45:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Byl jsem přesvědčen, že s Cantique lépreux jdu prakticky na jistotu. S black metalem z kanadské provincie Québec mám moc dobré zkušenosti a věřím, že ani zdaleka nejsem sám. Tahle oblast je narvaná výbornými smečkami, ať už jde o syrovější vichřice anebo atmosférické rozjímavější věci. Cantique lépreux spadají do té druhé sorty. A i když jsem jejich debut „Cendres célestes“ z roku 2016 neslyšel, byl jsem na „Paysages polaires“ docela zvědavý a vlastně jsem se na poslech i těšil. Důvodů by se našlo hned několik…

Jeden z nich už jsem vlastně zmínil. Některé kombinace žánrů a zemí původu má člověk zaškatulkované jako obecně dobré věci, takže neváhá podívat se po dalších podobných. Očekávání podpořila i skutečnost, že v Cantique lépreux působí jeden člen Forteresse, což je pro mě jedna z předních québeckých blackmetalových formací. Když už jsem zmínil sestavu, mohu dodat, že členové Cantique lépreux už spolu působili i v několika dalších místních formacích jako Chasse-galerie (všichni tři), Au-delà des ruines (dva) nebo Mêlée des aurores (opět všichni tři). Akorát teda nevím, proč jsou na fotce tři kořeni, když oficiální sestava uvádí jen tři jména.

Ale to jsem trochu odbočil, protože tu je ještě jeden důvod, proč jsem se na poslech „Paysages polaires“. Hodně se mi zalíbila obálka, která by mohla posloužit jako názorná ukázka toho, jak by měl vypadat obal pro atmospheric blackmetalovou desku. Nejde však o dílo spáchané čistě pro potřeby Cantique lépreux, ve skutečnosti se jedná o obraz „Crevasses on the Glacier du Géant – Mont Blanc Massif“ od francouzského malíře Gabriela Loppého (1825–1913). Ale i tak – první dojem výborný.

O to větší zklamání pak přinesl první poslech. Hned na začátku úvodní skladby „Le feu secret“ se Cantique lépreux vytasí s tak debilní melodií, až jsem na „Paysages polaires“ prakticky okamžitě zanevřel. Musel jsem se dost přemáhat, abych si album pustil znova a dal mu další šanci, jestli to v jeho dalším průběhu nakonec není lepší.

Ukázalo se, že o trochu je. Cantique lépreux tu a tam dokážou dát dohromady i vcelku podmanivou píseň, která se blíží mé představě o tom, jak by deska s takhle krásným artworkem měla znít. Třeba hned druhá „Les étoiles endeuillées“ se mi vlastně docela líbí. Dobré momenty se nechají najít i v závěrečné „Le fléau“, přestože tato dále obsahuje vedle „Le feu secret“ nejimbecilnější party sólové kytary. Aby celkové dojmy vystoupaly někam výš, ideálně do nadprůměrných hodnot, bylo by potřeba mnohem víc.

Cantique lepreux

Po většinovou dobu se totiž na „Paysages polaires“ neodehrává nic, z čeho bych si kecnul na prdel. Cantique lépreux předvádějí průměrný atmospheric black metal, který se sice po většinu času dá poslouchat bez větších problémů, ale těch otravných motivů si vybavuji víc než těch opravdu dobrých. Přísnější měřítka snese opravdu jedině už jmenovaná „Les étoiles endeuillées“, jinak je to po většinu času jedním uchem tam, druhým ven. Naděje jsem docela vkládal do tří titulních skladeb, které dohromady zabírají víc jak osmnáct minut, ale ani „Paysages polaires I“, ani „Paysages polaires II“, ani „Paysages polaires III“ mě moc neuspokojila. Škoda.

Celkově je pro mě „Paysages polaires“ trochu zbytečné album. Nenašel jsem na něm nic, co bych už neslyšel jinde a ve vyšší kvalitě. Zkusil jsem, nebavilo mě, víckrát už se vracet nebudu. Tady doporučení bohužel nemohu vystavit.


Omgeving – Wijde wijdte

Omgeving - Wijde wijdte

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric post-black / doom metal
Datum vydání: 6.12.2018
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Ouverture 2015
02. Zwaartekracht bestaat hier niet
03. Daar waar de tijd smelt
04. De zon ontmoet de aarde
05. Wijde wijdte
06. Eenzaamheid in extase
07. Stille vernietiging
08. De weg naar het donker is nauwelijks verlicht

Hrací doba: 46:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Věci ze stáje kanadského vydavatelství Hypnotic Dirge Records jsem jeden čas poslouchal docela rád. Postupně ale chuť opadla a poslední dobou nově vydávané nahrávky téhle jinak poměrně sympatické firmy poslouchám jen výjimečně. Rozhodl jsem se to alespoň trochu napravit prostřednictvím debutu „Wijde wijdte“ nizozemského projektu Omgeving. Žánrová škatule post-black / doom metal sice vypadá docela odpudivě, nicméně ukázky z alba mi připadaly docela fajn, takže jsem to nakonec zkusil.

Za Omgeving stojí nizozemský muzikant Franck Johanson, jenž má za sebou působení v hromadě lokálních kapel. Asi nejznámějším jménem hádám bude thrashovka Distillator, která má na kontě dvě alba, ale nedokážu říct, jestli jsem ten název už skutečně někde slyšel, anebo je mi povědomý jenom proto, že je takový obyčejný a zaměnitelný, protože podobně se jmenuje snad každá druhá thrashmetalová banda. Jinak jsou to samé neznámé formace, jejichž jmenováním není nutno se zdržovat. Zájemci si jistě dokážou nalistovat Metal Archives a podívat se sami.

Hudební směřování Omgeving jsem už výše naznačil. Naštěstí ale mohu dodat, že ačkoliv se tu nacházejí i prvky typické pro moderní post-black metal, nejedná se o žádnou blackgaze mrdku, při jejímž poslechu musíte přemýšlet o vkusu, duševním zdraví a sexuální orientaci autorů. „Wijde wijdte“ taková nevkusná žumpa bohudík není.

Popravdě řečeno, na první poslech mě „Wijde wijdte“ až překvapilo. Veškeré melodie mi totiž zněly dost příjemně a podobně bych mohl hovořit i o atmosféře, která sice nebyla kdovíjak strhující, ale určité charisma deska vyzařovala hned od začátku. Rýsovala se tedy spokojenost…

Takhle jednoduché to nicméně nakonec není. Prvotní dojem je jedna věc, ale kvality jakéhokoliv alba lze posuzovat až s větší rozvahou, která nepřichází dřív než po větším počtu poslechů. A v disciplíně trvanlivost už „Wijde wijdte“ nedokázalo přesvědčit tak sebevědomě, jak se zpočátku zdálo.

Jinými slovy, s postupem času „Wijde wijdte“ v nemálo pasážích citelně slábne. Mnohé motivy se totiž dost rychle obehrály a zevšedněly. Nejvíce s tímhle neduhem bojuje první část nahrávky, jmenovitě „Ouverture 2015“ nebo „Zwaartekracht bestaat hier niet“, částečně i „Daar waar de tijd smelt“, ačkoliv v té už jsou i chvíle, na něž lze uplatnit přísnější měřítka.

Paradoxně nejsilnější je album v momentech, které pocitově nejsou tak striktně metalové a pouštějí do hry i „ambientní“ nádech, přestože ne vždycky se tak děje i co do formy. Tím mám na mysli třeba „De zon ontmoet de aarde“ nebo jisté pasáže „Eenzaamheid in extase“. Vrcholem pak jsou pro mě ryze ambientně laděné věci jako titulní „Wijde wijdte“ a „De weg naar het donker is nauwelijks verlicht“, v nichž se daří tvořit výbornou atmosféru.

Omgeving

Za zmínku určitě stojí ještě jedna věc – „Wijde wijdte“ je čistě instrumentální nahrávkou. S tímhle pojetím se Omgeving popasoval se ctí, protože vokál mi zde nijak nechyběl. Nějakou dobu jsem si vlastně ani pořádně neuvědomoval, že se zde vůbec nezpívá, což ovšem můžeme chápat jako znamení, že zpěv skutečně nechybí. Také je mi sympatické, že vokál není suplován přemírou sólové kytary, jak se mnohdy stává.

Jak si tedy „Wijde wijdte“ stojí celkově? Určitě je to fajn, poslouchá se to příjemně a dovolím si tvrdit, že lehký nadprůměr se tu určitě hraje. O zázrak se určitě nejedná, ale máte-li náladu na jemnější atmosférický metal, pak debut Omgeving může důstojně posloužit.


Fluisteraars / Turia – De oord

Fluisteraars / Turia - De oord

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Eisenwald / Haeresis Noviomagi

Tracklist:
01. Fluisteraars – Oeverloos
02. Turia – Aan den golven der aarde geofferd

Hrací doba: 32:47

Odkazy Fluisteraars:
facebook / bandcamp

Odkazy Turia:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Příznivcům atmospheric black metalu asi nahrávka „De oord“ neunikla. V našich recenzích jsme ji nicméně až doposud přehlíželi, což ovšem neznamená, že bychom si ji neměli připomenout i trochu zpětně. FluisteraarsTuria jsou nakonec relativně výrazná jména z Nizozemska, tudíž si zde zmínku zaslouží.

Říkám relativně výrazná, ale je pravda, že obě formace nehrají zas až tak dlouho. První dlouhohrající desky FluisteraarsTuria vyšly před čtyřmi, pěti lety. Myslím ale, že kdo atmo-black sleduje, asi si všimnul, protože se jedná o vcelku solidní kousky. Zmínit lze ale i další aktivity. Po jednom členovi z každé skupiny se sešlo v projektu Solar Temple, jehož loňský, také povedený debut „Fertile Descent“ jsem zde již recenzoval, a za pozornost stojí i jména jako Iskandr (OTuria) nebo Lubbert Das (O a JTuria), která obě v loňském roce také vydala nové počiny „Euprosopon“ respektive „De plagen“.

Avšak zpátky k „De oord“, kde FluisteraarsTuria prezentují po jedné skladby delšího rázu. První jmenovaní nabízejí čtvrthodinovou „Oeverloos“, kterou zdobí příjemný kolébavý rytmus i příjemný ústřední motiv, díky nimž píseň funguje, přestože staví „jen“ na mírném obměňovaní a gradování hlavní linky. Osobně si myslím, že „Oeverloos“ by se mohlo zalíbit kupříkladu příznivcům Drudkh, protože určité pasáže ukrajinskou legendu atmosférického black metalu připomínají opravdu hodně. Až mě občas napadlo, jestli Fluisteraars někde náhodou nenašli zápisník s nápady Romana Saenka. Nemyslím to ale vyloženě pejorativně, protože „Oeverloos“ je pořád dost fajn song a jiné pasáže zase na opisování z východní Evropy neukazují. Celkově mě to baví asi víc než samostatné řadovky Fluisteraars.

„Aan den golven der aarde geofferd“ od Turia mi přijde asi ještě o něco lepší než „Oeverloos“. Druhá skladba se kupředu žene s větší intenzitou a působí vypjatějším dojmem, některé momenty se daří dost zahustit, což se mi líbí. Sice bych si s klidem odpustil povinné zvolnění uprostřed, které považuji za nejslabší chvilku „Aan den golven der aarde geofferd“ a možná i celého „De oord“, ale naštěstí to není vyložená otrava, aby to vnímání písničky nějak dojebalo.

Jinak je ale přístup obou kompozic v obecnosti podobný, protože i v případě „Aan den golven der aarde geofferd“ můžeme mluvit o relativně monotónním rozvíjení ústředních motivů a uvážlivém gradování po většinovou část hrací plochy. Na druhou stranu, není tohle do určité míry také obecný znak atmospheric black metalu jakožto celku? Minimálně určité jeho odnože asi ano. I z toho lze nakonec vyvodit, že Fluisteraars ani Turia nevynalézají podruhé kolo, spíš se drží stylových pravidel.

Na druhou stranu, obě skupiny s těmito pravidly pracují velmi zručně a ve finále se jim na „De oord“ daří tvořit to, co od atmospheric black metalu vlastně očekávám. Od dobrodružného prozkoumávání sonických hranic jsou tu nakonec jiné žánry. Od atmo-blacku vyžaduji spíš relaxační až meditativní poslech s hmatatelnou atmosférou. A to je na „De oord“ dle mého splněno. Turia si s tím poradili o kousíček lépe než Fluisteraars, ale i „Oeverloos“ se mi vlastně líbí a nemám nějaký větší důvod ke stížnostem. Celkově spokojenost.


Fen – Dustwalker

Fen - Dustwalker
Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric black / post-metal
Datum vydání: 21.1.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Consequence
02. Hands of Dust
03. Spectre
04. Reflections
05. Wolf Sun
06. The Black Sound
07. Walking the Crowpath
08. Epilogue [bonus]

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Atmosféričtí black metalisté Fen z Velké Británie sice nefungují nikterak dlouho, přesto si na undergroundové scéně již stihli vydobýt relativně slušné renomé svými dvěma prvními deskami “The Malediction Fields” (2009) a “Epoch” (2011). Osobně jsem na kapelu slyšel ze všech stran pouze chválu, díky čemuž jsem se už delší dobu chystal podívat se jejich tvorbě na zoubek, želbohu však musím říct, že se tak až doposud trestuhodně nestalo, díky čemuž je aktuální “Dustwalker”, jež oficiálně vyjde v druhé půli ledna, mým prvním setkáním s Fen. Na druhou stranu ovšem musím říct, že dopadlo velice dobře…

Onen výše zmíněný styl, tedy atmosférický black metal, není jen pouhopouhou umělou škatulkou, právě naopak je pro Fen opravdu určující. Můžete tedy očekávat velmi neortodoxní podobu základního žánru, který v případě těchto Britů nestaví na klasických stylových intencích, v jakých black metal chápou nezasvěcení. Muzika Fen je rozmanitá, nápaditá a podmanivá, po celou hrací dobu “Dustwalker” se skupina snaží o co nejpůsobivější atmosféru, přičemž pozitivní je dozajista ten fakt, že nezřídka je ona snaha vážně úspěšná. Místy se Fen vydávají až do různých post-hájemství, a to jak v oblasti samotného (post-)black metalu, tak i dalších stylů – nezaslechnout na “Dustwalker” například vlivy post-rocku, je docela umění, protože zde v některých pasážích promlouvá opravdu znatelně.

Ačkoliv se prvních pár vteřin úvodní “Consequence” tváří jako klasický black metal, netrvá dlouho a Fen pomalu začnou odkrývat svou výše popsanou progresivní tvář. Ne, že by se Britové úplně báli do svých nástrojů opřít, ono samozřejmě dojde i na nějaké rychlejší momenty, nicméně jich je v rámci více jak hodinové desky spíše minimum. Nutno také dodat, že rozhodně nejde tvrdit, jaká skladba je nebo není rychlejší či pomalejší, Fen vsadili na kompozice delšího rázu, které se přelévají z nálady do nálady a ve svém průběhu se někdy i dost citelně mění. Stereotyp a nuda tedy nemají na “Dustwalker” téměř žádný prostor, což je jedině dobře. Po většinu hracího času však hrají prim éterické melodie, mnohdy až meditativní nálada, nezřídka i čistý vokál a samozřejmě ona všudypřítomná atmosféra.

Pokud bych měl muziku Fen k někomu přirovnat, rozhodně mě z fleku napadají hned dvě jména, která obecně platí za veličiny progresivního (nejen) black metalu – norští vizionáři Enslaved a zámořští náladotvůrci Agalloch. Fen v průběhu “Dustwalker” nabízejí mnoho pasáží, které jako by vypadly přímo z alba jedné nebo druhé kapely, zároveň se však nedá ani v nejmenším tvrdit, že by se tím pádem Fen dostávali do pozice pouze jakési kopírky známějších formací. Je nutné připustit, a já to také připustím, že muzika těchto Britů má do naleštěného a nikdy dříve neslyšeného originálu trochu daleko, stále je však deska “Dustwalker” dostatečně svá, aby mohla být označena za bezesporu zajímavou. Z druhého úhlu pohledu je to však také znamení pro ty, jimž se tvorby Enslaved a Agalloch zamlouvají, že v podobě Fen tu mají další formaci, na niž se vyplatí svou pozornost zaměřit. Hodně bych se divil, kdyby byli zklamáni.

“Dustwalker” možná nebude trhákem roku, přesto se ihned na jeho začátek jedná o velmi záživnou nahrávku, která rozhodně má svou hloubku a bezesporu má co říct – jak již bylo řečeno, obzvláště příznivcům dvou výše zmiňovaných skupin a dalších jim podobných. Myslím, že byste si mohli užít dost kvalitních poslechů. Nedá se sice tvrdit, že by Fen byli úplně jednoduchou záležitostí, ale tak to už je asi z přirovnání k Enslaved a Agalloch docela zřejmé… stejně tak jako fakt, že se tato nepřístupnost může časem rozvinout do dříve netušených rozměrů…

Fen


Dordeduh – Dar de duh

Dordeduh - Dar de duh
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 28.9.2012
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. Jind de tronuri
02. Flăcărarii
03. E-an-na
04. Calea roţilor de foc
05. Pândarul
06. Zuh
07. Cumpăt
08. Dojană

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoliv je to už poněkud trapné, začínat poslední dva, tři roky každý článek, jenž se byť jen okrajově dotýká Negură Bunget, personálními rošádami, které v kapele proběhly – jen těžko se tomu ovšem dá vyhnout. Nicméně bych to nyní přece jen už nerad rozpitvával; i když srovnání se současnými Negură Bunget a s těmi původními Negură Bunget se vyvarovat prostě nepůjde, pro úvod – aby bylo učiněno zadost formalitám – řekneme, že jádro Dordeduh tvoří někdejší dvě hlavní skladatelé tohoto v minulosti největšího metalového klenotu z Rumunska, oba však své bývalé působiště opustili za ne zrovna standardních okolností, aby ve společné tvorbě muziky pokračovali právě pod hlavičkou Dordeduh

Negură Bunget po odchodu Hupogrammose a Sol Faura co do té spirituální formy, která tuto kapela v dřívějších dobách vždy obepínala, značně pohasli, jak co do studiové tvorby, tak i v případě živých vystoupení; stali se slabým odvarem sama sebe, úplně jinou kapelou, jež má se svou dřívější podobou společné pouze jméno a přibližné žánrové mantinely, avšak ta atmosféra a pocit, které byly u Negură Bunget vždy stěžejní záležitostí, jsou jednoduše (a vypadá to, že i nenávratně) pryč. Člověk ani nemusí být génius, aby přišel na to, co za tím stojí – ano, byl to právě odchod oněch dvou lidí, kteří byli duší skupiny. Z tohoto pohledu mnozí vkládali do Dordeduh obrovské naděje, a sice že právě tento projekt by mohl oživit již mrtvého ducha Negură Bunget. Už pilotní EP “Valea omului” z roku 2010 slibovalo, že by se tak opravdu mohlo stát, jenže třináctiminutové minialbum je třináctiminutové minialbum a dlouhohrající deska je dlouhohrající deska, ten rozdíl je podstatný, tudíž to byl právě až velký debut “Dar de duh”, který vychází až nyní, na nějž staří příznivci Negură Bunget tak vyčkávali…

Hned zpočátku můžeme rozetnout gordický uzel, jak si “Dar de duh” stojí v porovnání se starší tvorbou Negură Bunget a se současnou tvorbou Negură Bunget pod odchodu Hupogrammose a Sol Faura. Stejně jako v případě legendy o nerozvazatelném gordickém uzlu, který byl Alexandrem Velikým rozpleten značně jednoduchým způsobem, i naše otázka má velice jednoduchou odpověď, která je víceméně logická a vlastně by se dalo říct, že ji i většina lidí očekávala. V porovnání s “Vîrstele pămîntului” a “Poartă de dincolo”, tedy oběma počiny, které Negură Bunget vydala po rozdělení cest, je na “Dar de duh” zcela jasně slyšitelné, kdože to měl na svědomí tu někdejší výjimečnost kapely – ano, samozřejmě to byli Hupogrammos a Sol Faur. Zatímco nová hudba Negură Bunget je naprosto bezzubá a povětšinou prázdná, přestože se snaží tvářit ještě více spirituálně než kdy v minulosti, na “Dar de duh” ona nevšední atmosféra opět žije a dýchá.

Tím jsme vlastně zodpověděli i druhou část výše vyřčené otázky, a sice jak si “Dar de duh” stojí v porovnání se staršími nahrávkami Negură Bunget, čili až po desku “Om” z roku 2006. Ve své podstatě na ně více či méně plynule navazuje a myslím, že se rozhodně nic nezkazí, pokud bychom řekli, že přibližně tak, jak zní “Dar de duh”, by zněl následovník “Om”, pokud by v Negură Bunget žádné personální rošády neproběhly. Změny jsou tedy spíše kosmetického rázu – nejmarkantnější z nich je asi ta, že se Dordeduh vydali ještě více směrem k folklóru, a i když black metal ze své tvorby ani zdaleka nevypustili, přesto mám ten pocit, že je “Dar de duh” o něco méně black metalovější nahrávkou (ačkoliv je nutno říct, že tento trend postupně narůstajícího folkového výraziva lze s odstupem pozorovat i u samotných alb Negură Bunget). Zdali se jedná o klad nebo naopak, to už záleží na každém posluchačovi zvlášť, z mého pohledu je ovšem tato záležitosti víceméně nepodstatná.

Za mnohem více stěžejní považuji, že je na “Dar de duh” opět cítit to, co třeba na “Vîrstele pămîntului” zoufale chybělo – ona fenomenálním způsobem zhmotněná atmosféra divokých, přesto však nádherných Karpat. Musím se sice přiznat, že osobně mi o malinko více seděla ta dřívější forma, kdy byl dominantní složkou black metal – ne snad proto, že právě black metal ve všech svých podobách je již po mnoho let mým osobním favoritem mezi všemi žánry, ale proto, že tím pádem lépe vynikla právě ona divokost Transylvánie; Dordeduh – přestože i jejich deska obsahuje několik opravdu vyostřených momentů – jsou v celkovém součtu trochu klidnější. Neříkám, že je to špatně, v mém případě se zcela jistě jedná jen o subjektivní pocit, jenž bude ve značné míře dán i tím, že desky jako “Măiastru sfetnic”, “‘n crugu bradului” a “Om” poslouchám již po mnoho let a strávil jsem s nimi neuvěřitelné množství času. Tím pádem to tedy bude možná právě až čas, kdo ukáže, jak si “Dar de duh” stojí vedle zmiňované trojice, jsem si však jistý už nyní, že i přes právě řečené je nové album také počinem, s nímž člověk milerád stráví mnoho a mnoho hodin.

Úvodní více jak šestnáctiminutová “Jind de tronuri” je jasným důkazem toho, co jsem již řekl výše – Dordeduh sice na svém novém albu celkově působí mnohem více folkově než hudba těch samých hudebníků pod původní hlavičkou Negură Bunget, ale black metal jim v žádném případě stále není cizí. Po poklidném počátku se skladba zvrhne do opravdu zběsilé pasáže, která je s výjimkou jedné pasáže ve “Flăcărarii” nejspíše tím nejagresivnějším a nejextrémnějším, co na “Dar de duh” uslyšíte, stále v ní ovšem zůstává stěžejní to samé co u starých Negură Bunget – i přes black metalovou bouři to má stále neuvěřitelnou hloubku a atmosféru. Hupogrammos opět dokazuje, jak skvělým vokalistou je – ne snad díky nějaké výjimečné barvě hlasu, ale tím, jak úžasně dokáže svým vokálem umocnit pocit ze samotné hudby; jeho hrubý řev v “Jind de tronuri” je toho důkazem, stejně tak jako mnohé čisté zpěvy dál po celé desce. Již nyní ale do “Jind de tronuri” promlouvá také onen folklór s typickými vyhrávkami či perkusemi; ačkoliv jsem skladbu nazval zběsilou, je to označení značně zavádějící, neboť se v průběhu její velké délky objeví i spousta klidnějších momentů, navíc i ty agresivnější pasáže obsahují tak výborné nápady a atmosféru, že by bylo hodně mimo nazývat “Jind de tronuri” obyčejným black metalem. Ostatně už jen fakt, že šest minut ze šestnácti tvoří klidné nemetalové outro, hovoří sám za sebe. Nebojím se říct, že “Jind de tronuri” by se se svou strukturou a kvalitou neztratilo ani na takovém skvostu jako “Om”.

Bylo by však zbytečné takto dopodrobna rozebírat všechny skladby, plně si vystačíme s lacinou recenzentskou frázičkou, že zde není jediného slabšího kusu, a to ani v případě těch dlouhých a proměnlivých písní jako právě “Jind de tronuri” nebo třeba “Calea roţilor de foc”, ani u čistě folkových věcí jako “E-an-na” nebo “Dojană”. Zajímavá je dozajista i dvojice “Zuh” a “Cumpăt”, která se objevila již na EP “Valea omului”, oběma písním se však dostalo výrazného přepracování, značného navýšení hracího času (v případě “Zuh” na více jako dvojnásobnou délku téměř čtrnácti minut!), prohloubení stěžejních nápadů, přidání nových… celkově bych řekl, že v obou případech jsou tyto nové verze o moc lepší než ty původní, což je vlastně docela obdivuhodné, protože většinou se člověku líbí víc ty původní podoby, které již zná a má je uložené ve své hlavě. Už asi jen z toho plyne, že nová podoba obou písní tedy musí být opravdu skvělá…

Pokud bych měl “Dar de duh” na závěr zhodnotit, což bych asi opravdu měl, když na něj píšu recenzi, pak musím říct, že jsem s deskou v její konečné podobě velmi spokojený, přestože “jen” splnila to, co jsem od ní očekával. Když ovšem vezmeme v potaz, že jsem očekával, že nahrávka naváže na staré počiny Negură Bunget a zároveň ukáže, jak moc Negură Bunget po výměně v podstatě kompletní sestavy zparchantěla a jak se z výjimečné kapely stala tuctovka, která se jen tváří jako cosi hlubšího, pak to není zrovna málo. Tím pádem se dá i tvrdit, že “Dar de duh” je deska, jež zcela jistě potěší všechny staré příznivce, jako jsem třeba já, ale má i dost velkou sílu na to, aby uhranula novicům, viz kolega pode mnou. O samotných Dordeduh se pak dá prohlásit, že díky nim mystickému folkově laděnému black metalu z podhůří Karpat ještě zdaleka neodzvonilo…


Další názory:

Nevím, jestli je to výhoda nebo ne, ale i kdybych sebevíc chtěl, řadovou prvotinu Dordeduh s tvorbou Negură Bunget zkrátka porovnávat nemohu, protože jsem se k druhé jmenované kapele zatím pohříchu nedopracoval. Nezatížen srovnáváním však v desce “Dar de duh” shledávám mimořádně vydařené dílo, za které se jeho autoři nemusí ani v nejmenším stydět. Deska v sobě snoubí skvělý atmosférický black metal, čistě folkové pasáže, v rámci žánru poněkud netypické nástroje, perfektní vokály… Všechno to spolu dokonale funguje a navíc je to zabaleno do úžasné a jedinečné atmosféry, která si posluchače získá, pokud jí dotyčný dá alespoň trochu šanci. Jsem zkrátka nesmírně spokojený a troufám si tvrdit, že pokud mají v Rumunsku všech pět pohromadě, “Dar de duh” by se mohla objevit na některém příštím Expu jako jedna z ukázek vrcholné rumunské kultury…
Ježura


Agalloch – Faustian Echoes

Agalloch - Faustian Echoes
Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 26.6.2012
Label: Dämmerung Arts

Tracklist:
01. Faustian Echoes

Hodnocení:
Ježura – 10/10
H. – 9/10
Zajus – 9,5/10
Ellrohir – 10/10

Průměrné hodnocení: 9,6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

I, Johannes Faust, do call upon thee, Mephistopheles!”

Tato slova otevírají skladbu “Faustian Echoes”, která je jedinou položkou tracklistu stejnojmenného EP, jímž portlandští náladotvůrci Agalloch uťali dvouleté ticho, které panovalo od vydání jejich poslední řadové desky “Marrow of the Spirit”. Není žádné tajemství, že si Agalloch vždy libovali v rozsáhlejších kompozicích a mnohé z takových jejich skladeb jsou posluchači velebeny snad nejvíce. Proto se k “Faustian Echoes” až do vydání upíraly nejedny zraky v naději, že Agalloch na více než dvacetiminutovém prostoru předvedou něco vskutku působivého. A že se tyto tužby více než naplnily, mi došlo už po prvním z mnoha poslechů, kterým jsem minialbum podrobil…

“Faustian Echoes” zaujme okamžitě. A je to zvuk a celkové vyznění, ke kterému se posluchačova pozornost obrátí asi nejdříve. Ve srovnání především s posledními dvěma řadovými počiny je jasně zřetelný příklon k minimalismu, syrovějšímu a špinavějšímu zvuku a charakteru, který má velmi blízko ke garážovým black metalovým projektům. A to není jen tak samo sebou. Valnou měrou k tomu totiž přispívá fakt, že folkové, nebo chcete-li neofolkové prvky, které se tu více, tu méně zřetelně objevují napříč celou diskografií Agalloch, jsou zde potlačeny na naprosté minimum. Až na opravdu drobné a spíše formální než obsahové výjimky si tentokrát muzikanti vystačili čistě s elektrickými kytarami, baskytarou a bicí soupravou a veškeré náladotvorné ozdoby jako perkuse nebo jemné smyčce, které se tu a tam objevují na řadových deskách, si na EP cestu nenašly. Výsledkem je tak asi formálně nejortodoxnější a nejmetalovější počin v historii kapely. Co se ovšem takhle z papíru zdá být dost znepokojivým, v reálu funguje naprosto skvěle. I přes toto zúžení nástrojového výraziva jsou to pořád Agalloch se vším, co je dělá tak výjimečnou kapelou. Atmosféra, specifické melodie a unikátní spolupráce, to všechno je na svém místě a funguje na výbornou.

Now then Faustus, what wouldst thou have Mephisto do?”
I charge thee, Mephisto, wait upon me while I live to do whatever Faustus shall command. It make the Moon drop from outer sphere or the ocean to overwhelm the world…”

Co se týče struktury skladby, ta je mluveným slovem rozdělena na dvě pomyslné části. Nelze však říci, že by se jednalo o dvě skladby v jedné, protože ta i když je velmi rozmanitá a proměnlivá jak co do nálady, tak co do charakteru vlastní hudby, každá jedna pasáž je příbuzná těm ostatním a přes všechny – a to dost zřetelné – rozdíly, jde o kompaktní materiál, který nepůsobí nikterak roztříštěným dojmem, ba naopak – drží velmi organicky pohromadě. Do 21 minut stopáže se podařilo vměstnat širokou škálu melodií a obratů, ale několik stěžejních motivů se v různých drobných úpravách prolíná napříč celou skladbou a na mě to dělá dojem, jako by to tak bylo ze stejného důvodu, z jakého se různé motivy opakují v rámci rozsáhlých kompozic z dílny skladatelů klasické hudby. Vyprávějí totiž příběh, a je to příběh z nejslavnějších, založený na proslulém díle Johanna Wolfganga Goetheho“Faust”. Příběhový aspekt celé věci je dále umocněn díky na několika místech použitým replikám z filmu “Lekce Faust” (ano, je zde citováno dílo Jana Švankmajera), a tyto útržky dialogů mezi Faustem a Mefistofelem k celkovému uměleckému zážitku velmi významně přispívají. Fungují totiž výborně a dávají mi vzpomenout na fenomenální EP “The White”, kde se pro změnu objevily repliky z filmu “The Wicker Man”, které měly na konečný zážitek neméně povznášející vliv.

Agalloch

“So still I seek the force, the reason governing life’s flow and not just it’s external show.”
“The governing force? The reason? Some things can’t be known. They are beyond your reach even when shown.”
“Why should that be so?”
“They lie outside the boundaries that words can adress and man can only grasp those thoughts which language can express.”
“What? Do you mean that words are greater yet the men?!
“Indeed they are.”
“Then what of longing? Or affection? Pain and grief? I can’t describe these, yet I know they’re in my breast! What are they?”
“Without substance as a mist is.”
“In that case man is only air as well…”

Co se vlastní hudby týče, Agalloch se dále drží svého typického výraziva, které je zde nenásilně přizpůsobeno celkovému charakteru skladby. I tentokrát tedy došlo na poklidné kytarové hrátky, silné atmosférické pasáže, specifické blackové vichřice © Agalloch a především nádherné a mocné melodie, které se tyčí nad vším ostatním a které považuji za určující a výstavní prvky, které “Faustian Echoes” dělají tím, čím je. To vše je namícháno vskutku bravurně a já se poníženě skláním a vděčně vychutnávám každou notu – znovu a znovu…

Není se čemu divit – celých 21 minut a 34 vteřin totiž poskytuje posluchači naprosto skvostný prožitek. Agalloch stvořili úchvatnou kompozici, která ani po desítkách poslechů neztrácí nic ze své přitažlivosti, neustále podněcuje fantazii a pokaždé nechává posluchače znovu a znovu v němém úžasu. “Faustian Echoes” je dílo, na kterém nelze najít ani smítko nedokonalosti a mně jen dále utvrzuje v mém už tak velmi hlubokém obdivu ke kapele, která patří k tomu naprosto nejlepšímu, co kdy z amerického kontinentu vzešlo…


Další názory:

Tady se vůbec není o čem bavit, Agalloch jednoduše nahráli další bravurní záležitost. Ono se od nich vlastně už ani nic jiného nečeká, nicméně přesto to člověka vždy potěší, když dostane nahrávku, která jako natolik působivá a hluboká, jako jsou desky Agalloch. Rozhodně vítám ten trend, že se kapela pouští do čím dál tím delších skladeb (“Faustian Echoes” je vůbec nejdelší, kterou kdy stvořili), protože to na větší stopáži Agalloch sluší. Vždy pracovali s působivou atmosférou a různými náladami, ale právě na takhle dlouhých plochách mají možnost si s nimi dostatečně pohrát jen v rámci jedné skladby. A že jim to jde vskutku úžasně, to “Faustian Echoes” poztvrzuje do posledního puntíku. Nemá cenu to zbytečně prodlužovat – prostě famózní EP, které si v letošním roce jen těžko hledá konkurenci i mezi dlouhohrajícimi alby.
H.

Agalloch

Agalloch patří mezi těch pár kapel, které podle mě dosud nevydaly jedinou špatnou nahrávku. Troufnu si dokonce tvrdit, že každé jejich album překonává to předchozí, alespoň v některých ohledech. Jejich příklon k atmosferickému black metalu na posledním dlouhohrajícím albu “Marrow of the Spirit” znamenal svěží změnu a jeho zlatý hřeb, skladba “Black Lake Niðstång”, patřila mezi mé nejoblíbenější dlouhé kompozice roku 2010. Když tak letos Agalloch ohlásili EP tvořené jedinou, 21 minut dlouhou skladbou, tušil jsem, že opět půjde o dílů hodné géniů. A po mnohých posleších s radostí prohlašuji, že jsem se nespletl. “Faustian Echoes” obsahuje vše, co jsem si na Agalloch (a zejména na již zmíněném albu “Marrow of the Spirit”) zamiloval. Skvělé kytary, vřeštící vokál, potemnělé momenty i nádherné melodie. Většinou si u alb stěžuji na přílišnou délku, ovšem tentokrát říkám naprostý opak. Snadno si umím představit, že “Faustian Echoes” bude trvat více než půl hodiny. Taková koncentrace atmosféry, emocí a samozřejmě hráčské preciznosti by jiným kapelám vystačila na celou diskografii. “Faustovy ozvěny” jsou ovšem svěží i po tak dlouhé hrací době, a já mám chuť si je pouštět stále dokola. Tak dobré EP “Faustian Echoes” je. Agalloch jím definitivně potvrzují svou pozici v mém hudebním “top ten”.
Zajus

O málokteré kapele se dá tvrdit, že svou hudbou de facto definuje žánr. Já si osobně myslím, že o Agalloch to říct můžu. Jejich tvorba mi zní velmi specificky a nenapadá mě, kdo by jim mohl konkurovat – tedy alespoň co se týká doby svého debutu. Možná v Německu Empyirum, někdo k nim připodobňuje i norské Ulver, jejichž tvorbu ovšem neznám. Zato však znám řadu kapel, které lze označit za kvalitní následovníky – Gallowbraid, Oak Pantheon, Alda… A to si myslím, že je – vedle super-kvalitní hudby – hlavní zásluha skvadry z amerického západního pobřeží. Jejich hudba nebude zapomenuta, naopak se šíří dál. No, a když už vytáhnou do boje samotní mistři, tak to samozřejmě stojí za to. “Faustian Echoes” mi neučarovalo úplně v první chvíli, ovšem s každým dalším poslechem nacházím další důvody, proč toto EP považovat za skvělý počin. Naopak se mi nyní zdá, že to musí být jedno z nejlepších děl přinejmenším roku.
Ellrohir


Locus Neminis – Weltenwanderung

Locus Neminis - Weltenwanderung
Země: Rakousko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 21.4.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Spiegelbild der Vergangenheit
02. Weltenwanderung
03. Wenn die Nacht den Tag verdraengt
04. Ein neuer Anfang
05. Wanduhr
06. Totes Licht
07. Mut zum letzten Schritt
08. Virus
09. Die Begegnung

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Locus Neminis

Je takovým dobrým zvykem, ba možná přímo dokonce nepsaným pravidlem, že každá recenze povětšinou začíná nějakou tou úvodní omáčkou, nejlépe o historii právě recenzované kapely, případně se v této omáčce recenzent může veřejně vyznat ke své lásce k onomu uskupení (nebo naopak nenávisti), prostě cokoliv. Jsou však případy, kdy tento osvědčený recept selhává – a právě takovým případem jsou rakouští Locus Neminis. O historii se nemá cenu bavit, jelikož téměř žádná ještě není – “Weltenwanderung” je totiž jejich debutem. S tím se ostatně pojí i nemožnost zahájení článku vztahem autora těchto písmenek k muzice skupiny. Za následek to má to, že pak z úvodní omáčky vzniká nehorázný paskvil, jehož jste právě svědky. Avšak co se týče samotné desky, hned na začátek je nutné zmínit velice potěšující fakt, že se jedná o záležitost mnohem kvalitnější, než je kvalita, jíž disponuje odstavec, který jste právě přečetli…

Co lze tedy vlastně od Locus Neminis očekávat? Chytré stránky všemocného pana Interneta hovoří o black metalu s přídomky jako atmosférický či symfonický, což už člověku dá jistou představu, jak by “Weltenwanderung” mohlo znít, nikoliv však představu úplnou. Neokoukaná kapela v black metalu (a právě v něm mi to přijde mnohem markantnější nežli v ostatních metalových subžánrech) je totiž pro posluchače krok do neznáma, neboť člověk u tohoto stylu nikdy neví… může stejně dobře o neskutečnou sračku jako o příjemnou desku. A má empirická zkušenost hovoří tak, že se jedná o značně náhodné rozdělení, ačkoliv v konečném součtu ty počty nakonec průměrně vychází přibližně… nastejno.

Konkrétně Locus Neminis a jejich “Weltenwanderung” spadají do oné kategorie “příjemná deska”, ale navíc s přidanou hodnotou, což obzvlášť zdůrazňuji. Stylové zařazení co do samotné hudební produkce již bylo zmíněno, přesto je nutné muziku kapely ještě blíže specifikovat. Náladově se Locus Neminis pohybují v kosmickém black metalu s atmosférou hvězdných mlhovin a nekonečné černé prázdnoty. To je záležitost, kterou mám já osobně dosti v oblibě, takže jistě i to hraje do jisté míry svou roli v tom, že se z “Weltenwanderung” vyklubala nahrávka, jež mne opravdu baví. Nakolik všechny tyto vesmírné pocity korespondují také s lyrickou stránkou, to nejsem schopen určit, jelikož mé znalosti němčiny jsou příliš chatrné na to, abych byl schopen přelouskat kompletní texty, avšak s grafikou to koresponduje dokonale. Mimoto mi nálady, jaké Locus Neminis v některých momentech dokážou zprostředkovat, připomínají i samotné Darkspace, jednu z nejvýraznějších formací tohoto specifického subžánru, ačkoliv jsou Rakušané v porovnání se Švýcary asi tak stokrát méně extrémní… i když to možná pro někoho bude klad, jelikož tím pádem jsou Locus Neminis i mnohem stravitelnější.

Možná překvapí fakt, že v rámci “hvězdného” black metalu jsou Locus Neminis dosti melodičtí a jejich skladby mají mnohdy proměnlivou strukturu (a rovněž vokální projev má daleko k jednotvárnosti) a nezřídka zazní i velmi snadno zapamatovatelný moment (kupříkladu ústřední motiv “Ein neuer Anfang” utkví hlavě hned napoprvé). To jsou věci, jež sice asi většině lidí přijdou jako samozřejmost, jako automatická věc, kterou není nutné v recenzi vůbec zmiňovat, kdo se ovšem trochu v podobných kapelách vyzná, ten jistě potvrdí, že se zde hraje spíše na ubíjející monotónnost a místo melodičnosti nastupuje neprostupná zvuková hradba (a to ani nemusíme zacházet do takových záležitostí jako výše zmiňovaní Darkspace, kteří jsou přece jenom extrém v extrému). Právě v tom vidím jednu z nejzajímavějších věcí na Locus Neminis – kapela ukazuje, že se ona vesmírná atmosféra dá tvořit i pomocí výrazných a na poslech vyloženě příjemných melodií, ale dokonce i kytarovými sóly, což je v této oblasti věc vůbec nevídaná.

Další výraznou předností “Weltenwanderung” je to, že se jedná o velmi vyrovnanou kolekci, aniž by jednotlivé písně od sebe nebyly jasně rozeznatelné či do sebe dokonce splývaly. Na desce v podstatě není slabého songu, snad možná s výjimkou poslední předlouhé “Die Begegnung”, která ovšem neztrácí body díky samotné hudební náplni, ale díky tomu, že polovinu z její 24 minutové stopáže tvoří pouze ticho. Nicméně pokud bych měl vybírat, asi bych za mírně lepší prohlásil první půli desky, ale to je spíše pocitová záležitost, nikoliv tvrzení podložené přesnými pro a proti. Kdybyste po mně chtěli názvy nějakých konkrétních skladeb, rozhodně bych nevynechal výtečnou “Wanduhr”, úvodní “Spiegelbild der Vergangenheit” nebo proměnlivou “Wenn die Nacht den Tag verdraengt”.

Když nic jiného, z “Weltenwanderung” je zcela patrná jedna věc, a sice že Locus Neminis jsou jako kapela nezanedbatelným příslibem do budoucna, neboť na dlouhohrající debut se jedná o velice povedenou věc, která stojí přinejmenším za poslech už taková, jaká je nyní. Nechci vzbudit dojem, že se jedná o nahrávku naprosto bezchybnou, sem tam se objeví i několik tónů, které mi přespříliš nesedí, ale naštěstí se vždy jedná pouze o několikavteřinové věci, v rámci celku naprosto zanedbatelné procento, pasáže, které na ose recenzentských přídomků pro kvalitu hudby létají někde okolo zastávky “skvělé”, drtivou většinou převládají. Vůbec bych se ovšem nedivil, kdyby Locus Neminis někdy příště stvořili ještě mnohem, mnohem parádnější počiny….


Woods of Ypres – Woods 5: Grey Skies & Electric Light

Woods of Ypres - Woods 5: Grey Skies & Electric Light
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 31.1.2012
Label: Earache Records

Tracklist:
01. Lightning & Snow
02. Death Is Not an Exit
03. Keeper of the Ledger
04. Traveling Alone
05. Adora Vivos
06. Silver
07. Career Suicide (Is Not Real Suicide)
08. Modern Life Architecture
09. Kiss My Ashes (Goodbye)
10. Finality
11. Alternate Ending

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:

Nové album dnes už neexistující kanadské formace Woods of Ypres, nesoucí název “Woods 5: Grey Skies & Electric Light”, je předně smutným posmrtným pomníkem Davida Golda. Duchovní otec projektu ještě stihl album natočit, ale jeho vydání 31. ledna 2012 se už nedožil. Těsně před Vánocemi zmrazila příznivce kapely tragická zpráva, že David zemřel při noční autonehodě. Jsou skupiny, které se dokonce i s tak závažnou událostí, jako je smrt zakládajícího člena, dokážou vyrovnat, ale v tomto případě bylo jméno Davida Golda svázáno s kapelou natolik pevně, že zřejmě jediným myslitelným výsledkem bylo oznámení o konci. “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je tak pátým a definitivně posledním albem Woods of Ypres. Stejně tak je posledním příspěvkem Davida Golda metalovému světu, který se svou účastí zapsal ještě v několika dalších metalových projektech a kapelách ontarijské provenience. Krom Davida se na albu podílel Joel Violette, který se posléze náležitě úspěšně zhostil smutného úkolu dovést produkci a distribuci už hotového alba do zdárného konce.

Woods of Ypres se těžko dají zařadit k nějakému konkrétnímu žánru. “Papírově” stojí na pomezí blacku a doomu, ovšem setkal jsem se zatím s touto kapelou v minulosti dvakrát a pokaždé to bylo setkání v něčem jiné. Dalo by se sice říct, že plus mínus se jednotlivé prvky vyskytují na všech deskách, ovšem dojem, alespoň na mě, vytvořily rozdílný. Album “Woods III: The Deepest Roots and Darkest Blues” ve mně zanechalo pocit “rychlosti”. A musím říct, že tahle rychlost mi zrovna moc nevyhovuje. Asi není náhoda, že za nejlepší skladbu považuju pomalejší “Distractions of Living Alone”. A nejspíš nebude náhoda ani to, že po jednom, dvou poslechnutích někdy v minulosti tato deska a s ní i kapela zapadla v mé zapomnění. Dokud se neobjevil videoklip k “I Was Buried in Mount Pleasant Cemetery”, skrz nějž jsem se dostal k následujícímu veledílu “Woods 4: The Green Album”. To naopak vytvořilo impresi hluboké a krásné pomalé melancholie, přestože se nedá říct (jak jsem si uvědomil při opakováném poslechu pro účely této recenze), že by rychlé kousky postrádalo. Ačkoliv se některým vyloženě nelíbilo (považte třeba dvě 0 % recenze na Metal-Archives, jakkoliv to nemusíme pokládat za seriózní bernou minci), já ho naopak považuji za jeden z klíčů k doom metalové bráně, kterým jsem si pomáhal tento žánr odemknout. Zatím jsem stále spíš na počátku cesty, ale “Zelené album” bude navždy a nesmazatelně patřit k milníkům mé objevitelské výpravy za pochopením “zkázy” (vedle alba “Reason” od Officium Triste, ale to už odbíháme k mému soukromému životu, namísto abychom se řádně věnovali recenzi).

Možná i proto, že má očekávání byla vysoká, mě počin “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” na první poslech spíše poněkud zklamal. Přemýšlel jsem, čím to mohlo být, protože opětovné pokusy můj postoj do značné míry přehodnotily. “Woods 4: The Green Album” mě uchvátilo okamžitě a hned a bylo to především proto, že albu od začátku dominují spíše pomalé skladby. Naproti tomu zde úvodní “Lighting & Snow” vypadá spíš na opětovný příklon k rychlosti třetího alba a možná právě tenhle první impuls mě naladil negativně. Pak za to asi nese vinu i určitá změna v Davidově vokálu – přišel mi na mnoha místech tak nějak “vyšší” a ne tak pochmurně – a zároveň majestátně – hluboký. Pozornější poslech ovšem následně odhalil, že to není pravidlem a že se rozhodně najdou pasáže, které stojí za to. Jeho hlasový projev se totiž zejména často mění, takže vybrat si může nakonec každý podle svého gusta, včetně mě.

Zajímavá by byla debata na téma, co jsou Woods of Ypres vlastně za žánr. Mísí a střídají se prvky doomu s black metalem (ty jsou zde asi nejvýraznější v páté skladbě “Adora Vivos”, i když bych se nehádal, kdyby někdo tvrdil, že jsou to ještě spíš projevy death metalu), ale pak jsou tu i místa, která nelze označit ani za jedno. Tak snad spíš jakýsi shoegaze/post-rock nebo možná progressive metal – vzpomněl jsem si totiž při poslechu přes nějakou asociaci na Dream Theater, i když to nejspíš nebude úplně nejlepší příměr.

Kytary jsou povětšinou velmi melodické a obvykle nepříliš výrazně vyčnívající. Ne, že by tam pasáže, kdy je slyšet v podstatě jen a pouze vedoucí kytaru, nebyly, dokonce se najde i pár vysloveně sólových pasáží, ale nemyslím, že bychom se dočkali nějakých velkých “petrucciovin” (když už jsem vzpomenul ty Dream Theater) nebo naopak jevu častého u různých atmospheric black metalových projektů, kdy dominantní prvek skladby tvoří sice relativně jednoduchá, ale zato zcela nepřehlédnutelná kytarová melodie, nebo chcete-li riff, a celá “atmosféra” je stavěna právě na kytaře. Za povšimnutí ovšem stojí fakt, že kytary jsou dvě, což u dvoučlenných projektů nebývá úplně pravidlem. Ovšem hudba žije a funguje takřka výhradně jako celek tvořený více komponentami. Vedle obligátní rock a metalové sestavy dvou kytar, basy a bicích se ho účastní ještě akustické piano, které čas od času vykoukne a stane se pánem situace, a dále na albu dle informací hostují též cello a hoboj, jejichž účast lze taktéž v některých klidnějších pasážích zaslechnout (například v “Traveling Alone”).

Přestože postupem času mé zalíbení v albu rostlo, tak stále zůstaly některé kousky, jež se podle mého nepovedly. Příkladem budiž “Modern Life Architecture”, kde hudba vytváří jakousi podivnou nemelodickou disharmonii, která se mi opravdu nelíbí. Ani zpěv mi sem příliš nesedl. Ten mi nesedl ani v následující “Kiss My Ashes (Goodbye)”, ale na druhou stranu musím přiznat, že druhá polovina dlouhého songu má vskutku uhrančivou atmosféru. Album je tradičně dlouhé, i když na Woods of Ypres zase nijak zvlášť, “jen” lehce přes hodinu času. Podle mého na něm dominují – tak jako v počinech minulých – pomalejší skladby, z nichž nejlepší je asi “Traveling Alone” a pak dvojice závěrečných balad. Obecně bych řekl, že ke kapele sedí více atmosféra pomalých songů než snahy o větší rychlost a větší uplatnění blackových vlivů. Na druhou stranu i tato stránka věci k nim neodmyslitelně patří a prostupuje celou tvorbou.

Jak se postavit k závěrečnému zhodnocení? Je poněkud složité hodnotit toto dílo a nemíchat do toho pomyšlení na smrt Davida Golda. Aspoň tedy pro mě, který jeho tvorbu už nějakou dobu znal (i když spíše okrajově s přihlédnutím k tomu, kolik toho David zvládl vytvořit). Jeden redaktor jistého zahraničního portálu například toto dilema vyřešil využitím práva vzdát se číselného hodnocení. To já udělat nechci. Chtěl jsem se naproti tomu podívat na album “izolovaně” bez ohledu na okolnosti, ale ono to úplně nejde. Kdyby totiž Woods of Ypres normálně pokračovali dál, mohl bych bez výčitek říct, že “tohle se sice tak úplně nepovedlo, ale budu se moc a moc těšit na další kousek, protože to je kvalitní kapela s velkým potenciálem”.

Namísto toho se v závěrečných baladických “Finality” a “Alternate Ending” uzavírá celá jedna životní kapitola a celý jeden životní odkaz skvělého muzikanta. David Gold si už nebude moci sednout a složit album, které překoná dle mého lepší “Woods 4: The Green Album”. Takže jak? Nakonec jsem si na desce našel svoje a nakonec můžu říct, že poslech stojí za to. Nemůžu ale přesto pominout a nezohlednit fakt, že má cesta k “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” trvala déle a že jsem ani zdaleka nepřišel na chuť celému albu. Domnívám se, že od případného posluchače bude vyžadována trochu větší pozornost, že se hudba nezažere pod kůži hned, nicméně úsilí by mělo být náležitě odměněno zajímavými zážitky z dílny netradiční kapely, která bude většině těch, kteří se s ní měli tu čest seznámit, moc a moc chybět.

Woods of Ypres


Další názory:

Je to takový trochu divný pocit poslouchat desku, kterou někdo složil, nahrál, ale jejího vydání se nedožil. Nechci tu ovšem psát nějaké plačtivé ódy, přestože je podle mě obrovská škoda, že umřel tak skvělý hudebník jako David Gold, ovšem jeho muzika si dle mého názoru zaslouží být popisována spíše superlativy než srdceryvnými výlevy. Po hudební stránce jsou totiž Woods of Ypres svým způsobem unikát, což “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” bezezbytku potvrzuje. Ojedinělá atmosféra (prostě si nevybavuji žádnou jinou skupinu, jež by svojí tvorbou předávala podobné emoce), ojedinělý a žánrově zcela nezařaditelný zvuk – už jen to vyčleňuje Woods of Ypres vysoko nad dav. K tomu přidejte kvalitu s velkým K a dostanete jasný výsledek – že “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je album, které by nebylo záhodno opomíjet.
H.