Archiv štítku: gothic metal

Cadaveria / Necrodeath – Mondoscuro

Cadaveria / Necrodeath - Mondoscuro

Země: Itálie
Žánr: black / gothic metal | black / thrash metal
Datum vydání: 2.9.2016
Label: Black Tears

Tracklist:
01. Cadaveria – Mater tenebrarum [Necrodeath cover]
02. Necrodeath – Spell [Cadaveria cover]
03. Cadaveria – Dominion of Pain
04. Necrodeath – Rise Above [feat. Cadaveria]
05. Cadaveria – Christian Woman [Type O Negative cover]
06. Necrodeath – Helter Skelter [The Beatles cover]

Hrací doba: 32:35

Odkazy Cadaveria:
web / facebook / twitter

Odkazy Necrodeath:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Black Tears

Cadaveria a Necrodeath toho hudebně nemají zas tolik společného, přesto jejich spojení na jednom nosiči z jistého úhlu pohledu smysl dává. Obě formace jsou totiž propojeny po personální stránce. Oním pojítkem je především Alberto Gaggiotti alias Marçelo Santos alias Flegias, v Cadaveria působící jako bubeník, v Necrodeath jako zpěvák. V loňském roce navíc řady Cadaveria rozšířil i další člen Necrodeath, baskytarista GL (nebo také Peter Dayton, vlastním jménem Gianluca Fontana).

Obě kapely spolu daly dohromady EP „Mondoscuro“, které (bohužel) ukazuje, že personální spřízněnost není důležitější než hudební rozdílnost. I navzdory tomu, že obě skupiny sdílejí polovinu sestavy, je totiž „Mondoscuro“ počinem docela rozhádaným. Jednoduše to nedrží pohromadě, a to tím spíš, že splitko ani není pojato stylem nejdřív jedni a potom druzí. Cadaveria a Necrodeath se střídají obpíseň, takže jakmile si ucho konečně začne přivykat gotikou prosáklý black metálek v podání Cadaveria, počin na něj záhy vyplivne agresivní black / thrash, a jakmile si posluchač začne zvykat na rychlou brusku, opět se ke slovu vrátí Cadaveria.

Tohle střídání by nemuselo vadit, pokud by „Mondoscuro“ zastřešoval nějaký jednotící koncept nebo alespoň tematická linka, již by CadaveriaNecrodeath ctili. Tedy pokud by si šly obě formace hudebně trochu naproti, případně pokud by opustily své zajeté teritorium a společně se vydaly do dosud neprozkoumaných vod. To se ovšem neděje, obě kapely si na „Mondoscuro“ jedou svůj standard, na nějž je posluchač dávno zvyklý.

Nepospolitost nahrávky navíc podtrhuje skutečnost, že se nakonec ani nejedná o nic uceleného ani co do dramaturgie, vlastně to jsou tři malá splitka v jednom. Na úvod si skupiny vymění covery. Cadaveria si z tvorby Necrodeath vybrali a k obrazu svému předělali song „Mater tenebrarum“ z alba „Into the Macabre“ (1987); Necrodeath si zase od svých kolegů vypůjčili píseň „Spell“ z debutu „The Shadows’ Madame“ z roku 2002. V prostřední části obě bandy nabídnou po jedné nové skladbě. Ve finální třetině pak dojde k dalším předělávkám, tentokrát jiných interpretů – Cadaveria předvedou svou verzi „Christian Woman“ od Type O Negative, Necrodeath zase překopali „Helter Skelter“ od The Beatles.

Nevyrovnanost počin neopouští ani tehdy, budeme-li se bavit o tom, komu jaká třetina „Mondoscuro“ sedla víc. Ve vzájemném předělávání u mě vyhráli Cadaveria. S „Mater tenebrarum“ si poradili vcelku slušně, a i když agresivní první třetina v jejich podání není žádné terno, od pomalého předělu je to v pohodě a není problém to poslouchat. Naopak „Spell“ v podání Necrodeath mě neoslovilo. Starou Cadaverii mám relativně rád (na rozdíl od pozdější tvorby, protože s každým dalším albem je ta kapela nudnější a nudnější), ale v téhle úpravě v tom ten song prostě neslyším. Necrodeath osekali „Spell“ v podstatě o všechno, co na něm bylo zábavné, a udělali z toho obyčejnou hoblovačku. Nuda.

Cadaveria

Ve druhé třetině naopak vítězí Necrodeath. Jak jsem již naznačil, novější Cadaveria mě moc nebere, což se potvrzuje i tentokrát. „Dominion of Pain“ mě sice nevysírá tak mocně jako poslední deska „Silence“, při jejímž poslechu jsem málem zdechnul nudou, a pár ucházejících motivů se tu najde, ale žádný zázrak to není. Oproti tomu Necrodeath se vytasili s příjemnou oldschoolovou jízdou s chytlavým riffem ve středním tempu. Navíc v „Rise Above“ hostuje Cadaveria (nyní myšleno zpěvačka), což písničce rovněž prospělo.

V závěrečné části „Mondoscuro“ vedou opět Cadaveria, jejichž podání „Christian Woman“ je neurážející. Type O Negative jsou sice hudebně jinde, ale ne natolik, aby nebylo možné jejich píseň citlivě přenést do soundu Cadaverie, což se relativně obstojně povedlo. Koule to sice netrhá, fakt ne, ale poslouchat se to dá a neuráží mě to. Zato „Helter Skelter“ od Necrodeath se příliš nepovedlo a rozhodně nemám náladu si to někdy pouštět znovu.

Necrodeath

Jak vidno, „Mondoscuro“ není nic, co by stále za zvýšenou dávku pozornosti. Počin funguje leda tak jako deklarace spřízněnosti obou formací, proti tomu nic, ale to je tak vše, rozhodně v něm nevidím album, které by dávalo smysl poslouchat. Chabý dojem pak dovrší příšerný obal působící jako nechtěný vtip. Radši zapátrejte v samostatných diskografiích skupin, v obou případech tam najdete zajímavější věci než tohle.


Theatres des vampires – Candyland

Theatres des vampires - Candyland

Země: Itálie
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 14.10.2016
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Morgana Effect
02. Resurrection Mary
03. Delusional Denial
04. Parasomnia
05. Candyland
06. Your Ragdoll
07. Pierrot Lunaire
08. Photographic
09. Opium Shades
10. Seventh Room [feat. Fernando Ribeiro]
11. Autumn Leaves

Hrací doba: 39:58

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Theatres des vampires jsou nádherným příkladem toho, jak kdysi přinejmenším slušná a vcelku sympatická kapela může upadnout. Nemyslím tím prachobyčejnou ztrátu formy, jejímž důsledkem by byla šňůra slabších desek, ale regulérní úpadek minimálně o jednu celou třídu, ne-li rovnou o dvě. Situaci, kdy se skupina změní, stočí svou tvorbu trochu jiným směrem, ale ten posun je velmi rozpačitý.

Abychom se chápali dobře – Theatres des vampires nikdy nebyli nějakou skutečně excelentní kapelou, nemají v diskografii žádné klenoty ani kultovní nahrávky; celá kariéra této italské party není žádným velkým zázrakem. Nicméně i přesto měly doby, kdy Theatres des vampires drhnuli melodický black metal, jisté kouzlo a něco do sebe. Pořád platí – ne vše z téhle éry stojí zpětně za pozornost, ale nedá se Italům upřít, že minimálně „Bloody Lunatic Asylum“ je povedený klávesový black metal v takovém tom v dobrém slova smyslu naivním stylu 90. let a příjemně syrový debut „Vampyrìsme, nècrophilie, nècrosadisme, nècrophagie“ taky není úplně k zahození. Klidně si tomu říkejte nostalgie, ale jednou za uherský rok si to pořád pustím, protože prostě proč ne.

Nicméně od té doby se Theatres des vampires hodně změnili. S nahrávkou „Nightbreed of Macabria“ opustili své dřívější ostřejší vyznění a vydali se vstříc stravitelnějšímu gothic metálku, což tehdy samozřejmě doplnili i ultimátně kýčovitou a trapnou obálkou. Jediným hratelným albem z toho období stále zůstává „Pleasure and Pain“ z roku 2005. A povšimněte si prosím formulace předchozí věty, protože jsem do ní nepřímo obsáhl i sdělení, že ani nejnovější přírůstek do diskografie s názvem „Candyland“ prokletí zlomit nedokázal. Jinými slovy, Theatres des vampires i v roce 2016 zůstávají nudní a nezajímaví.

Novince předcházela nejdelší přestávka mezi dvojicí řadových počinů v historii Theatres des vampires. Nevím přesně, čím byla tato mezera způsobena, ale pokud by to mělo být nabírání inspirace a kutání toho nejlepšího možného materiálu, pak můžu říct jedině to, že se jednalo o zbytečné čekání a zabitý čas. „Candyland“ totiž úspěšně rozšiřuje sbírku nevýrazných a nezábavných nahrávek Theatres des vampires o další kousek.

Dobrá, dobrá, pokud se vám alba jako „Anima noir“ či „Moonlight Waltz“ líbila, pak se vám jistě bude líbit i „Candyland“. Nicméně k mé osobní teorii, komu se takováhle muzika může líbit, se ještě dostaneme. Prozatím můžu říct, že Theatres des vampires dle mého skromného názoru nabízejí standardní gothic metal pro děcka navlečený na upírskou tématiku. Oč vyzývavější je zpěvačka Sonya Scarlet na koncertech (a věřte, že to jí jde – v úsporných kostýmech se docela vyžívá), tím víc je vlastní hudební stránka hodná a nekonfliktní.

Theatres des vampires

Hned u úvodní písničky „Morgana Effect“ člověka praští do uší, jak slabý čajíček bez chuti to je. Nicméně se zdaleka nejedná o to nejhorší, co „Candyland“ nabízí, protože ta největší zívačka přichází s odrhovačkami jako „Resurrection Mary“ nebo „Photographic“ a s kravinou „Opium Shades“, jež mě začala pekelně srát hned při prvním poslechu. Sem tam tolerovatelná zpěvná linka jako třeba v „Delusional Denial“, titulní „Candyland“ či „Seventh Room“ (zde jen tak mimochodem hostuje Fernando RibeiroMoonspell) posluchače nevytrhne ani omylem, natožpak rádoby elektronika jako třeba v „Your Ragdoll“ – jedná se jen o letmé a nesmělé záblesky alespoň minimální naděje v jinak neprostupném moři nudy. Jako celek je deska prostě bezzubá nevýrazná, všechny songy na jedno brdo a kytary jsou tak hodné, že je na místě se ptát, jestli je tohle vážně ještě metal.

Theatres des vampires

Nechci se nikoho dotknout, ale nemůžu si pomoct – jednoduše mi přijde, že současní Theatres des vampires jsou určeni leda tak obtloustlým wannabe gotičkám v korzetech, které ujíždějí na „Twilight“. Nedokážu si dost dobře představit, že by takovouhle neškodnou hudbičku zbaštil kdokoliv, kdo na muziku, jakou poslouchá, klade alespoň minimální nároky. Může to znít příliš tvrdě nebo hnusně, ale mně osobně přijde existence současných Theatres des vampires naprosto zbytečná. Jsou případy, kdy by byl rozpad důstojnější, a tohle je jeden z nich, protože tahle kapela je prostě kaput.


Morguenstern – Рай закрыт

Morguenstern - Рай закрыт

Země: Rusko
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 13.5.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Месиво
02. Прости
03. Почувствуй мою боль
04. Рай закрыт
05. Кладбище [feat. Старуха Изергиль]
06. Опиум для никого [Агата Кристи cover]
07. Тьма
08. Некрофильм
09. Облик волчий
10. Душа
11. Ночь Фредди
12. Закопаем-закопаем!
13. Либо вредное, либо заразное [live]

Hrací doba: 48:52

Odkazy:
VKontakte

Znáte ten pocit, kdy objevíte nějakou debutující skupinu, která se vám zalíbí a jejíž produkce vás baví, přestože se jedná o první nahrávku? A znáte ten pocit, kdy tato skupina vydá druhé album, na nějž se po kladné zkušenosti s debutem těšíte, ale jeho výsledná podoba vás zklame? Určitě znáte, něco podobného zažil snad každý z nás. A dnes si o jednom takovém případu povíme.

Debut ruské formace Morguenstern mě upřímně bavil. Možná trochu iracionálně, protože objektivně to zas až tak kulervoucí asi není, ale mně se to jednoduše líbilo a poslech „Тяжесть могильная“ jsem si užíval – navzdory příšernému obalu (věřte tomu, že kolega Skvrn, který je u nás v redakci grafický nacista, by se z toho regulérně poblil, kdyby to viděl) i vizuální podobě celkově. Co víc, pár hitovek z alba si dodnes s velkou chutí tu a tam pustím a pořád mě to baví, některé ty písničky jsou prostě skvělé.

Po „Тяжесть могильная“ se Morguenstern vrhli na produkci velkého množství singlů, jimž jsem pozornost nevěnoval. Registroval jsem, že to Rusové pouštějí do éteru, ale neobtěžoval jsem se to poslouchat. Zkrátka proto, že singly mám vcelku na salámu. Ohlášení druhého alba „Рай закрыт“ mi však udělalo vcelku radost a na něj už jsem si počíhal. Stejně tak mě potěšilo, že se Morguenstern tentokrát zmohli hezčí obálku, která stále ctí nějaké to hororové ladění formace, ale na pohled je mnohem přívětivější než předchozí paskvil. Nicméně oč je obal koukatelnější, o to je vlastní hudební náplň nudnější.

Předně je „Рай закрыт“ o poznání metalovější. „Тяжесть могильная“ bylo sice také v zásadě gothic metal, ale takový, který ctil i tradice gotického rocku. V řekněme tvrdším ladění novinky ovšem problém nevidím. Spíše mě irituje skutečnost, že „Рай закрыт“ ani zdaleka neobsahuje tolik výrazných písniček a že ani těm nejlepším nestačí dech na vrcholy z debutu.

A přitom začátek se ještě netváří nijak průserově. Je pravda, že Morguenstern sice nenabízejí tak ultimátní rozjezd jako posledně a že ty úvodní tracky nejsou zas až tak dobré, ale ani nejsou nijak špatné a poslouchají se příjemně. Některé klávesové rejstříky v „Месиво“ dávají bez problémů vzpomenout na to, díky čemuž bylo „Тяжесть могильная“ tak zábavné. „Прости“„Почувствуй мою боль“ sice začínají trošku jalovým motivem, ale z nějakého důvodu mě to nakonec zas tak moc nesere, protože brzy se to spraví a Morguenstern vplují do jakési pohodlné polohy, kdy si možná jen udržují svůj standard, ale nakonec ani to není k zahození. Nicméně je pravda, že kdyby tu tyhle dvě nebyly, posluchač by o nic zásadního nepřišel. Vrchol „Рай закрыт“ však nastává se čtvrtou titulní skladbou, jež na první pohled zas tak nevybočuje, ale nahoru ji brutálně vykopává úžasný refrén. Ten je nakonec asi jedinou pasáží na albu, která se může směle postavit po bok toho nejlepšího z „Тяжесть могильная“ a remizovat.

Nicméně dále již začíná laťka trochu upadat. Občas se zjeví docela příjemná pasáž či motiv jako třeba v „Некрофильм“ (ústřední riff připomene atmosféru starých desek slovenských Galadriel!), „Ночь Фредди“ nebo „Опиум для никого“ (tato je však nepůvodní, jde o cover ruské rockové kapely Агата Кристи), ale o songy bez výhrad nejde. Vážně zábavné v celé délce jsou snad jen „Тьма“ a „Душа“. Vedle toho je tu bohužel i nevýrazná „Облик волчий“, „Кладбище“, která by možná nebyla špatná, kdyby ji svým příšerným vokálem nepohřbíval hostující zpěvák Старуха Изергиль, nebo vysloveně nepovedená závěrečná dvojice „Закопаем-закопаем!“ a „Либо вредное, либо заразное“. Ty poslední dvě asi nejspíš budou nějaké bonusy (soudě dle stylu zápisu na zadním přebalu), čemuž by ostatně odpovídalo i to, že druhá jmenované je živým záznamem, ale jsou tam a znějí děsně.

Morguenstern

Na první poslech se mi „Рай закрыт“ zdálo jako regulérní průser. Když se nad tím zamyslím v momentě, kdy mám za sebou již zevrubnější znalosti alba, tak se pár pohodových kousků najde a ty přinejmenším stravitelné písničky nakonec převažují. Nicméně nelze zastírat, že většinou se bavíme jen o úrovni „bezproblémově poslouchatelné“. Těch skutečně poutavých nápadů, jaké Morguenstern na „Тяжесть могильная“ sypali z rukávu, je na letošní desce pomálu a ty skvělé kousky typu „Мёртвый храм“ či „Идём со мной“, které bych si mohl pouštět i za dva roky, prostě postrádám. A díky tomu se nebojím označit „Рай закрыт“ za zklamání.


Dead Summer Society – …So Many Years of Longing…

Dead Summer Society - …So Many Years of Longing…
Země: Itálie
Žánr: doom / gothic metal
Datum vydání: 2.3.2015
Label: Rain Without End Records

Tracklist:
01. So Many Years
02. Coldness Gods
03. It Devours My Faith
04. Some Peace to Feel
05. Longing
06. Shatters
07. State of Waiting
08. Every Death Is Certain
09. A Winter Day
10. Failure
11. Desperate Sun
12. Stalemate

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions / Rain Without End Records

Povězme si upřímně… baví ještě někoho vůbec ty velké kapely? Všichni je už dávno známe, jen výjimečně dokážou překvapit, všude se o nich píše… pořád to stejné dokola. Hrabat se v oblasti málo známých jmen, která málokdo zná, a hledat mezi nimi ta zajímavá – byť ne vždy má člověk šťastnou ruku, mně osobně to přijde zábavnější, než pořád dokola točit vyčichlého Cavaleru. Tedy – ne, že by ten měl něco s dnes recenzovanou skupinou společného, pouze mě napadl jako první a jako jeden z největších příkladů „slavné vyčichlosti“.

Hudba projektu Dead Summer Society, o němž si dnes budeme povídat, se však hudebně pohybuje v dočista odlišných vodách. Jedná se o jednočlennou formaci z jižní Itálie, za níž stojí muzikant, jenž si zvolil prudce neoriginální pseudonym Mist – zvlášť když produkuje doom metal.

Na klišovitosti jména nic nemění ani fakt, že je ten doom metal v případě Dead Summer Society znatelně protkaný i vlivy gothic metalu. Rozhodně však zapomeňte na cokoliv „experimental“, jak se píše v kolonce žánru na kapelním Facebooku, protože je tomu vlastně přesně naopak – Dead Summer Society je v tomto ohledu naprosto klasickým představitelem svého subžánru. Nemám tušení, jak je na tom v tomto ohledu debutový počin „Visions from a Thousand Lives“, jenž vyšel v únoru roku 2012, ale letošní, druhá dlouhohrající nahrávka „…So Many Years of Longing…“ zní přesně tak, co jste si asi představili jako první, když jsem prohlásil, že se jedná o doom / gothic metal.

On tomu ostatně napovídá už samotný přebal nahrávky, jenž plně koresponduje s vlastním obsahem. Je to taková „šedivá“, melancholická hudba pomalejšího rázu s množstvím kytarových (nezřídka kdy ale i klávesových) melodií. Právě tahle složka muziky – myšleno tedy ta kytarová – je asi tím nejpovedenějším, co se na „…So Many Years of Longing…“ nachází. V některých momentech je kytara opravdu výborná, čehož je důkazem třeba osmiminutová „Shatters“.

Nicméně bez chyby „…So Many Years of Longing…“ rozhodně není. Předně by desce slušela trochu umírněnější stopáž než 66 minut. Samotná hudba je navíc mnohdy trochu vláčná a některé části nahrávky poměrně splývají, což v součtu právě s délkou nedělá zrovna nejlepší výchozí pozici pro udržení posluchačovy pozornosti. Zcela jistě se to obecně poslouchá velmi příjemně a vlastně není žádný velký problém dát „…So Many Years of Longing…“ celé, ale až na výjimečně povedené pasáže si z toho žádné konkrétní momenty člověk neodnese.

Menší výhrady bych měl i k vokálům. Ty jsou rozmanité (což samozřejmě není na škodu) a objeví se growling, čistý zpěv i hostující ženský zpěv. Nicméně čistý mužský vokál místy trochu ujíždí, což je nejhorší asi ve „State of Waiting“… což možná bude dáno tím, že ji má na svědomí jiný zpěvák než zbytek počinu. Jindy ale, i když už technicky v pořádku, zase čistý zpěv působí strašně klišovitě. Právě tohle kazí kupříkladu již jmenovanou „Shatters“, jíž by více slušelo, kdyby si vystačila jen s murmurem a hypnotickou kytarovou melodií.

Obecně právě klišé je další věcí, kterou lze „…So Many Years of Longing…“ úspěšně vytýkat, protože tím je nahrávka docela prolezlá. Není to tak strašné, aby to celému snažení Dead Summer Society vyloženě podráželo nohy, ale některé momenty (jako příklad musím opět zmínit „State of Waiting“) jsou už poměrně na hraně. A to je docela škoda, protože se zde rozhodně nachází i materiál, jenž v žádném případě není marný.

„…So Many Years of Longing…“ je nahrávka, jíž by určitě prospěl dozor nějakého producenta, který by pana kapelníka krotil, donutil jej srazit délku a vyházet těch několik slabších kusů, jež celku víc škodí, než prospívají. Kdyby pak na desce zůstaly jen ty dobré věci jako „Shatters“, „Some Peace to Feel“, „Failure“ nebo povedené mezihry „Longing“ a „Every Death Is Certain“, šlo by o poměrně zajímavé album, byť by stále mělo hodně daleko do nějaké originality. Nehledě na fakt, že by tím jistě byla do jisté míry odbourána i výše propíraná jednotvárnost. Za současného stavu je však „…So Many Years of Longing…“ jen lehounce nad hranicí průměru a jde o počin, jemuž lze věnovat několik příjemných poslechů, po jejichž absolvování tomu ale dojde dech. Nicméně pokud máte tenhle druh hudby (tj. melancholický doom / gothic metal) v oblibě, pak to za zkoušku stále stojí.


Cradle of Filth – Hammer of the Witches

Cradle of Filth - Hammer of the Witches
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 10.7.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Walpurgis Eve
02. Yours Immortally…
03. Enshrined in Crematoria
04. Deflowering the Maidenhead, Displeasuring the Goddess
05. Blackest Magick in Practice
06. The Monstrous Sabbat (Summoning the Coven)
07. Hammer of the Witches
08. Right Wing of the Garden Triptych
09. The Vampyre at My Side
10. Onward Christian Soldiers
11. Blooding the Hounds of Hell
12. King of the Woods [bonus]
13. Misericord [bonus]

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Cradle of Filth jsou svým způsobem zvláštní skupina. V 90. letech dali metalovému světu několik skvělých alb, o nichž vlastně lze vzhledem k tomu, že fungují i dnes, prohlásit, že přežila zkoušku časem. Cradle of Filth tehdy zkombinovali symfonický black metal s goticky hororovou estetikou a především na deskách „Dusk and Her Embrace“ a „Cruelty and the Beast“ si vybrali životní skladatelskou formu. Na metalové mapě už jen tímhle zanechali nesmazatelnou stopu a to už jim nikdo nevezme.

Nicméně s postupem let z téhle kapela veškerá šťáva i čich na dobré nápady dočista vyprchaly – a zapátrá-li člověk v seznamu členů, kteří Cradle of Filth prošli, není těžké se dobrat k tomu, že tento úpadek nastal poté, co ze sestavy zmizel kytarista Gian Pyres a baskytarista Robin Graves. Po jejich odchodu skupina ještě dokázala natočit jedno solidně dobré (přijde mi však, že většinou dost podceňované) album „Damnation and a Day“ (2003) a poté už to šlo prudkým sešupem dolů do míst, kde vládne vyčichlost a hudební prázdno. Všichni to víme, všichni to slyšíme, všude se o tom mluví, že Cradle of Filth jsou dávno za zenitem, ale přesto je tahle kapela chtěná, lidi na její koncerty chodí a evidentně si i ta alba stále někdo kupuje – což je právě to, co mi připadá zvláštní a co mi nejde do hlavy.

Těsně po „Damnation and a Day“ se Cradle of Filth zkusili pohnout směrem k, řekl bych, větší stravitelnosti za pomoci „Nymphetamine“ a „Thornography“, které se ovšem nepotkaly s příliš velkým nadšením, takže dále od tohoto Britové upustili. A vzhledem k tomu, že jsou si evidentně vědomi toho, kde se nacházejí nejlepší počiny jejich kariéry (tj. hluboko v minulosti), od té doby před každou novou nahrávkou pouštějí do světa tlachy o tom, jak se vracejí ke kořenům.

Nevím, jestli to není jen můj pocit (spíš však ne), ale prostě mi připadá, že od „Godspeed on the Devil’s Thunder“ dál před každým novým albem Cradle of Filth krmí tisk a svoje fanoušky hovadinami o tom, že půjde o desku ve stylu „Dusk and Her Embrace“, „Cruelty and the Beast“ a „Midian“, přestože zatím se tak ještě nestalo – kvalitou určitě ne a podle mě ani co do formální stránky ne, protože ty staré věci byly prostě jinde než to, co Britové předvádějí v posledních letech. Přesně tyhle řeči nechyběly ani před vydáním letošní novinky „Hammer of the Witches“… a víte co? Zase to byly jen kecy…

V mezičase mezi předchozím „The Manticore and Other Horrors“ a aktuálním „Hammer of the Witches“ se ve skupině udála jedna zásadní změna – odešel dlouholetý kytarista Paul Allender, jenž s Cradle of Filth svého času natočil debut „The Principle of Evil Made Flesh“, poté odešel, aby se v roce 2000 vrátil a podílel se na dalších sedmi dlouhohrajících počinech. Vedle kapelní ikony Daniho Filtha šlo po dlouhé roky o klíčového člena. Vzhledem k tomu, že ani pozice druhé kytary nebyla zrovna pevně obsazena, přijali Cradle of Filth dva nové kytaristy, z nichž zejména jeden je z našeho pohledu zajímavý. Samozřejmě mám na mysli Marka Šmerdu alias Ashoka, který si vydobyl ostruhy především dlouholetým hraním u brněnské kultovky Root. Díky němu a bubeníkovi Marthusovi (jenž je jen tak mimochodem aktuálně druhým služebně nejstarším členem ve skupině hned po vrchním principálovi Danim) jsou nyní Cradle of Filth s nadsázkou řečeno z jedné třetiny česká formace.

Nicméně, pojďme se již konečně věnovat tomu, jak „Hammer of the Witches“ dopadlo. Již padlo, že poslední roky Cradle of Filth „zdobí“ takřka bezzubá hudební stránka – a to se kapela s každým novým počinem snaží konečně zlomit, nicméně se to nedaří a nepodařilo se to ani novince. Posledním dobrým albem tím pádem stále zůstává „Damnation and a Day“ – z pozdějších se dá s přivřenýma ušima poslouchat ještě „Nymphetamine“ a „Godspeed on the Devil’s Thunder“ a ten zbytek jsou naprosto jalové a nudné počiny, které lezou jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven. Toto zoufale nevýrazné a šedivě (pod?)průměrné místo v diskografii Cradle of Filth bylo nyní s „Hammer of the Witches“ rozšířeno o další jednu položku.

Já vím, že bych měl asi „Hammer of the Witches“ chválit, když jsou teď v sestavě Cradle of Filth už dva Češi, ale fakt nemůžu, protože to album je ukrutná nuda, s čímž vůbec nijak nepohne ani fakt, že má novinka suverénně nejlepší obal ze všech desek po roce 2000 a jeden z nejlepších obalů v historii skupiny vůbec. Jenže jakkoliv se obálka relativně povedla, po hudební stránce „Hammer of the Witches“ z diskografie Cradle of Filth nevybočuje vůbec ničím a jedná se o stejný naředěný odvar jako „Thornography“, „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ a „The Manticore and Other Horrors“.

Cradle of Filth

Všechna tři právě zmíněná alba „vynikají“ v tom, že jsou vlastně takřka neviditelná. Přestože jsem je všechna slyšel a svého času vlastně i cíleně poslouchal, nepamatuju si z nich ani hovno, nenašel jsem na nich jediný kulervoucí song a nevidím na nich jediný důvod, proč by se k nim měl člověk vracet. Řečeno ve zkratce jsou napěchované nudným béčkovým materiálem. A přesně tohle, co jsem právě řekl o oné trojici desek, do puntíku platí i o „Hammer of the Witches“. Je to naprosto standardní nahrávka Cradle of Filth a z obecného hlediska zcela obyčejné album. Dani Filth a jeho parta na novince jedou v dávno zajetých kolejích a v obehraných mantinelech své vlastní tvorby, na čemž ani ustavičně rotující sestava nemění vůbec nic.

Nějaké trochu zajímavější momenty se vyskytují jen velice zřídka a jedná se o nepříliš dlouhé pasáže v písničkách jako „Enshrined in Crematoria“, „Right Wing of the Garden Triptych“ nebo bonusu „King of the Woods“ z limitované edice. Jenže oním „zajímavějším“ jsem myslel jen a pouze zajímavější na poměry jinak nudné desky, jelikož obecně ani tyhle chvilky nejsou ničím, co by člověka mělo vytrhnout. Drtivou většinu hrací doby „Hammer of the Witches“ ovšem tvoří typické filthovské placebo bez výraznějšího skladatelského nápadu, bez jakéhokoliv osvěžení, bez jakékoliv atmosféry… a bez jakéhokoliv náznaku zábavy.

Snad jediné, co lze na „Hammer of the Witches“ aspoň trochu pochválit, jsou bicí, protože Marthus je mašina a hrát vážně umí… a když nic jiného, občas tam i trochu zasype. Jenže zbytek nástrojů je těžce nevýrazný. Kytary s čestnou výjimkou oné jedné pasáže v „Enshrined in Crematoria“ hrají tužku. Baskytara tam sice občas vykoukne, ale kdyby tam vůbec nebyla, nic by se nestalo, protože ta nehraje ani tu tužku. Klávesy jsou ukrutně obyčejné a doby, kdy patřily k ozdobám hudby Cradle of Filth, jsou již dávno pryč. A vrchní skřet Dani Filth se svým vokálem? Žádná sláva, protože i on má své nejlepší roky za sebou a zvláště ve chvílích, kdy se pokouší o ten svůj vysoký ječák, jenž pro něj svého času býval typický, je to opravdu znát, že tenhle vřískot je jen chabým stínem svého někdejšího já. Žádné překvapení, že to Filth zkouší jen málokdy a většinou se radši drží v pohodlnějších středních polohách. Alespoň ten ženský vokál onu mizérii tu a tam prosvětlí, nicméně Lindsay Schoolcraft zase dostala tak málo prostoru, že je to vlastně nakonec úplně jedno.

Dál už není moc co řešit, protože je jasné, že „Hammer of the Witches“ je z mého pohledu další slaboučký počin, bez něhož bychom se všichni úplně v pohodě obešli. O zklamání se ovšem nejedná, jelikož jít do poslechu nového alba Cradle of Filth s tím, že to bude pecka, by mohl jen ten největší naivka. Dani Filth a jeho počmáraná, na fotkách vždycky nechtěně vtipná partička jsou dnes v pozici, kdy se svou novou deskou mohou jen příjemně překvapit. „Hammer of the Witches“ však nedokázalo ani to. Úplně totální a neposlouchatelná sračka to sice není, to bych Cradle of Filth zase křivdil, ale buďme upřímní – říkat tomuhle průměr by prostě bylo nadnesené.

Cradle of Filth


Druhý pohled (Kaša):

Nejlepší album Cradle of Fith za posledních 12 let! Nekecám. Když jsem si poprvé pouštěl „Hammer of the Witches“ v celé jeho délce, tak jsem byl v rozpacích z klipové „Right Wing of the Garden Triptych“, na níž byly nejstrašidelnější podivné Marthusovy pohledy do kamery a která mi vůbec nesedla. Čekal jsem tak opravdu ledacos, ovšem to, že se Dani Filth a jeho sebranka (nyní posilněná skvělou kytarovou dvojicí ve složení Marek „Ashok“ Šmerda a Richard Shaw) zmůže na nejlepší a nejvyrovnanější album od dob „Midian“, to jsem opravdu nečekal. Pryč jsou doby vatovitých výplní z „Thornography“ nebo „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ a přestřelených stopáží „Nymphetamine“ a „Godspeed on the Devil’s Thunder“. „Hammer of the Witches“ stojí pevně na vlastních nohách a vypadá to, že přítomnost nového kytarového dua vdechla Cradle of Filth nový vítr do plachet.

Jestli se mi na novince něco opravdu líbí, tak je to spojení syrovosti a melodických kudrlinek obou kytar, které konečně něco hrají a nejedná se o další variaci na Allenderovskou nudu z posledních let. Oproti předešlým albům ubylo hustoty klávesového oparu, který je tentokrát znatelný jen tak lehce a za agresivními kytarami se krčí v koutě, aby své růžky vystrčil jen tehdy, je-li to opravdu zapotřebí. Daniho vokál už dávno není tím, čím býval, a je v současné době nejslabším prvkem hudby Cradle of Filth, což je svým způsobem smutné, ovšem dohromady jsou všechny prvky ve spojení s kompozičně vyzrálými skladbami semknuté a „Hammer of the Witches“ díky tomu zní překvapivě vyrovnaně.

Tentokrát se neopakuje situace posledních alb, kdy se dalo říct, že Cradle of Filth složili jeden chytlavý singl, dva až tři slušné songy a ten zbytek už byl na albu jen tak, aby byl důvod to vydat jako regulérní album. Novinka sice častokrát atakuje hranici šesti minut hrací doby na píseň, ovšem pokud se bude jednat o tak vzrušující vály jako třeba „The Vampyre at My Side“, „Enshrined in Crematoria“ a „Onward Christian Soldiers“, tak jsem ochotný vzít zpět hned několik posměšků, které jsem v uplynulých letech na Daniho a jeho věčně se měnící partu naplival. Je pozitivní, že ona zmíněná „Right Wing of the Garden Triptych“ se nakonec ukázala jako asi nejslabší skladba desky, protože postupné slepování několika různých nálad jí nesvědčí, a zbylým kompozicím tak hledí na záda ze slušné vzdálenosti.

Společně s posledním Marilynem Mansonem jsou pro mě Cradle of Filth asi největším překvapením letošního roku, protože jak jsem nečekal ani v jednom případě vůbec nic, tak jsem v obou dostal přinejmenším hodně slušné desky a u Cradle of Filth dokonce nejlepší album za poslední dekádu, takže proč skrývat nadšení.


Whispering Woods – Perditus et dea

Whispering Woods - Perditus et dea
Země: Rumunsko
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 26.2.2015
Label: Loud Rage Music

Tracklist:
01. Perditus
02. Original Sin
03. Demon Blood
04. Călușarii
05. Autumnal
06. My Altar
07. Farewell Ladybug
08. Poetica
09. If Ever
10. Timeless
11. Circle Complete
12. Dea

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Loud Rage Music

Když nebudu počítat takové ty velké státy jako USA, Německo či Velká Británie a zaměřím se čistě na ty „hudebně menší“, pak mám vlastně takřka každou zemi vnitřně spojenou s nějakým konkrétním žánrem. Ačkoliv jsem si třeba vědom toho, že se tam hraje spousta jiných věcí (a některé z nich mám klidně i ve velké oblibě), je to většinou právě tenhle jeden styl, který se mi vybaví jako první, když na tu zem přijde řeč. Kupříkladu Rumunsko mám tímhle způsobem zafixované s black metalem, folk metalem a případně s kombinací obého.

Avšak skupina, o jejímž albu si dnes budeme povídat, ani do jedné z těchto škatulek zdánlivě nespadá – Whispering Woods totiž sami sebe na svém Facebookovém profilu označují jako symphonic / gothic / doom metal. Ve skutečnosti mi však toto označení přijde poměrně nepřesné a minimálně s tím doom metalem si tato početná parta dost fandí. Naopak bych řekl, že vedle symphonic metalu (dobře, i toho gothic metalu – dejme tomu) v jejich tvorbě probleskuje spíše ten folk metalem, což má na svědomí především flétna (a v některých momentech i klávesy), již Whispering Woods užívají ne jako koření, ale jako regulérní nástroj, který má v sestavě pevné a stále místo.

I přes hojné užití flétny však gró druhé desky „Perditus et dea“ (jež jen tak pro pořádek navazuje na debut „Fairy Woods“ z roku 2011) přece jen tvoří něco, co bychom mohli bez obav nazvat tím symphonic gothic metalem. A jak už tomu u podobných záležitostí bývá, není problém si při poslechu vzpomenout kupříkladu na největší stylové hvězdy Nightwish – ačkoliv je pravda, že u Whispering Woods to není vyloženě do uší bijící podobnost a vlastně spíš než hudebně (i když občas samozřejmě i hudebně) mají Rumuni k finským velikánům blízko díky vokálům. Ty totiž mohou nápadně připomenout „ledovou královnu“ Tarju Turunen, jelikož i zpěvačka Alexandra Burcă vládne sopránem… a kolegyně druhá zpěvačka Corina Hamat zase mezzosopránem. Ano, chápete to správně, Whispering Woods skutečně mají dvě vokalistky.

Už jsme se tedy dozvěděli, že Whispering Woods disponují dvěma zpěvačkami, flétnou a klávesami… možná by někoho v téhle chvíli pomalu mohlo napadnout, zdali tam vůbec jsou nějaké kytary a rytmika, kde je vlastně ten metal? Nebojte, i klasické nástrojové obsazení metalových formací je v sestavě Whispering Woods přítomno – tahle formace je totiž rovnou sedmičlenná, přičemž zajímavostí je, že co do počtu v ní má převahu to pohlaví, které za normálních okolností nedisponuje penisem. Nicméně, jak tomu u podobných (formálně stále metalových) skupin bývá, spíše než kytary vám po dohrání alba v hlavě zůstane onen vysoký zpěv a klávesy… a flétna.

Stále nezodpovězenou (a až doposud vlastně i nevyřčenou) otázkou ovšem zůstává, jak je na tom „Perditus et dea“ po kvalitativní stránce – vše výše řečené jsou totiž technicky vzato pouhá suchá fakta bez jakéhokoliv hodnocení. To hodnocení však nebude úplně jednoduché a jednoznačné. Whispering Woods se musí rozhodně nechat jedna věc – jejich pojetí symfonického (gothic) metalu (s popraškem folk metalu) není vyloženě tuctové. Rumuni nejednou v průběhu „Perditus et dea“ ukážou, že jim nechybí skladatelský potenciál ani schopnost přijít se zajímavým motivem. Své bezesporu dělá i ono využití flétny, jež základnímu žánru přidává lehce odlišný nádech, ale i ty klávesy umějí potěšit hezkou linkou. Mnoho pasáží lze bez obav označit jako vyloženě povedené – namátkou třebas výtečné finále „Demon Blood“, v dobrém slova smyslu zvláštní rozjezd „Călușarii“ anebo hned několik pasáží v rozmáchlé „Farewell Ladybug“ s největším vrcholem v její sedmé minutě. Až sem vše v pořádku.

Na druhou stranu, jako celek bych se zdráhal říct, že je „Perditus et dea“ nějak skvělé album – jistě má svoje kvality, což Rumunům v žádném případě neupírám, ale jaksi mám z toho všeho pocit, že potenciál Whispering Woods ještě není vyždímán do poslední kapky. Především nahrávce škodí přílišná délka, jež album značně rozmělňuje – „Perditus et dea“ trvá celých 66 minut, ale mám-li mluvit za sebe, jsem hudebně nasycen už po nějakých 40 minutách, a ačkoliv jsem se o to nejednou snažil, tak skladby, které následují po již jmenované „Farewell Ladybug“, vlastně nejsem s to vnímat, jaksi mi splývají do sebe a nedokázal jsem si v nich najít žádné silnější motiv. A tím pádem je z mého pohledu závěrečných 20 minut v podstatě zbytečných. Stejně tak musím zmínit i to, že na tak dlouhé ploše se mi časem vždy začne zajídat i onen vysoký „operní“ vokál – a i když se třeba v „Poetica“ ozve i growling, nejedná se o nic, co by tuto situaci zvrátilo.

Výsledek je tedy asi takový, že jsem z „Perditus et dea“ trochu rozpolcený. Ona ta hudba Whispering Woods není špatná a má svoje silné chvilky, to jí upřít nemohu – nebál bych se mluvit o nadprůměrných kvalitách (byť třeba ne nějak extrémně vysoko nad průměrem). Pokud se však sám sebe zeptám, zdali budu mít někdy v budoucnu chuť si tuhle nahrávku pustit znovu, vím už teď, že upřímná odpověď zní: bohužel ne. Hůl nad skupinou obecně ovšem nelámu.


After Rain – The Sound of War

After Rain - The Sound of War
Země: Česká republika
Žánr: black / doom / gothic metal
Datum vydání: 23.4.2014
Label: The Old Storm

Tracklist:
01. Before the Storm
02. They Are Coming
03. The Wings of a Bird
04. The Country Is Bleeding
05. Auschwitz
06. And the Graves Are Forgotten

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
After Rain

Pokud mě paměť neklame, o českobudějovických After Rain si dnes alespoň ve formátu recenze povídáme vůbec poprvé, přičemž předmětem tohoto povídání je samozřejmě jejich třetí a zatím poslední deska, které After Rain dali do vínku jméno „The Sound of War“. Jestli si ale pojem After Rain asociujete s něčím na způsob post-rocku a „The Sound of War“ zase pro změnu s nějakou variací na staré Grave Digger, jste vedle úplně stejně, jako jsem byl já, když jsem na tohle album poprvé zaostřil. After Rain totiž produkují muziku, již škatulkují jako doom / black metal, což je sice poměrně obecné zařazení, ale i takhle obecné zařazení začne nabývat poměrně jasných rysů, jakmile je zmíněn jeden detail, který sice není úplně na očích, ale v celkovém důsledku osvětluje mnohé…

Tím detailem je sestava, kterou After Rain z velké většiny sdílí s kapelou, o níž tu již řeč byla, a to ne jednou. Onou kapelou jsou jistí Dark Angels, a kdo snad zavadil o před časem publikovanou recenzi na jejich aktuální desku „Embodiment of Grief“, tomu už asi začíná svítat. Ať už patříte mezi první nebo druhou skupinu, vězte, že na hudbě, již After Rain vměstnali do 37 minut „The Sound of War“, je personální spřízněnost obou kapel opravdu slyšet.

Rukopis muzikantů je na „The Sound of War“ vážně znát a přeslechnout lze jen těžko – zejména riffy jsou postaveny úplně stejným způsobem. Jenže i když to teď může vypadat, že After Rain je jen krycí jméno pro Dark Angels, ve výsledku to není tak docela pravda. Předně, s trochou nadhledu lze opravdu říct, že After Rain hrají to, co si napsali do kolonky žánru. Samozřejmě se nejedná o nic ve stylu Forgotten Tomb a jiných, protože After Rain to pojali v poměrně umírněném duchu a zejména díky klávesám a ženskému zpěvu mi to spíš než jako black / doom připadá jako nepatrně ostřejší devadesátkový gothic metal, ale minimálně ten záměr z toho znát je. Trochu.

Tím chci říct, že stejně jako v případě Dark Angels je z desky cítit takové neurčité cosi, co neustále posluchači brání říct „je to dobré“. Snad to bude zvukem kláves, který jak by vypadl z repertoáru podprůměrné provinční gothic kapely, asi se na tom podepsala i kytara s nehorázně nakopnutým gainem, což má asi působit mrazivě, ale v reálu to působí spíš jako sprostě odfláklý zvuk, dost určitě na to má vliv i ne moc naplněný (ale zase ne zcela drastický) prostor pro zajímavé nápady… Tohle všechno (a možná i další věci) dohromady má za následek, že to prostě není úplně ono.

Tady však následuje jedno velké ALE. Navzdory tomu všemu není „The Sound of War“ špatná nahrávka, protože se After Rain podařilo výše zmíněné neduhy skrouhnout na přijatelnou míru a navíc se takřka úplně zbavili jiného těžítka – šílené kvalitativní nevyrovnanosti v rámci skladeb, která mi děsně pila krev na obou předchozích deskách Dark Angels. Asi jedinou zásadní výjimku tvoří první a rovnou nejdelší skladba, jedenáctiminutová „Before the Storm“, jež z naprosto nijakého a nekonečně dlouhého klávesového intra (tady ty klávesy tlučou do uší suverénně nejvíc) přejde v ucházející střed s příjemným riffem, který se ale brzy zají, načež jej nahradí jen nic extra závěr. Kratší skladby ale fungují, a i když to občas mírně zakolísá, pořád jde o pohodový materiál, od něhož když nečekáte žádné vysoké umění, tak vám nějaký ten čas zpříjemnit dovede.

Kdybych chtěl, mohl bych tu nadávat na spoustu věcí – nedostatek vlastního ksichtu, technickou stránku věci, díky níž ta deska občas zní, jako by se nahrávala v obýváku u telky, zpěvačku, kterou kdykoli jsem viděl živě, tak se mi její výkon líbil, ale tady mi nějak ne a ne sednout, a tak dále a tak dále. Věřte, že bych to asi udělal, jenže nějak k tomu postrádám důvod. Z „The Sound of War“ se totiž nakonec vyklubala deska, jež má sice plno záporů, ale klady jí rovněž nechybí, a tyhle dvě misky vah jsou ve výsledku vyvážené takovým způsobem, že se mi to nakonec docela líbí. Předchozí alba After Rain neznám, ale „The Sound of War“ je už třetí deskou od těchto lidí, již jsem slyšel, a zatím obě předchozí překonává, což v překladu znamená, že místo slabšího průměru se tu bavíme o albu, které míří do vyšších pater průměru. Je to sice pořád průměr, ale to nakonec není nic opovrženíhodného.


Paradise Lost – The Plague Within

Paradise Lost - The Plague Within
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / doom / death metal
Datum vydání: 29.5.2015
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. No Hope in Sigh
02. Terminal
03. An Eternity of Lies
04. Punishment Through Time
05. Beneath Broken Earth
06. Sacrifice the Flame
07. Victim of the Past
08. Flesh from Bone
09. Cry Out
10. Return to the Sun

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tak, a je to tady. Vysoce očekávané album „The Plague Within“, kterým se Paradise Lost vrací o dobré dvě dekády zpět hluboko do první poloviny 90. let. Lépe tuhle desku ani charakterizovat nelze. No, a protože má tato britská veličina za sebou vskutku zajímavou hudební pouť, již během své kariéry ušla, tak ještě než se pustím do jejich 14. studiového alba, jímž letos potěšili zejména fanoušky návratů do minulosti, tak si pojďme tyto veterány alespoň v krátkosti představit.

Paradise Lost zanedlouho oslaví 30 let své existence, a je tak nad slunce jasné, že nejde o žádné břídily. Naopak, svými první alby pomáhali položit základy britskému doom metalu, který následně oživili o gotické prvky, a zapsali se tak nesmazatelně do hudební historie. V následujících letech, tedy po vydání „Draconian Times“, se Paradise Lost hledali někde na půli cesty mezi původními gotickými idejemi a elektronikou ve stylu Depeche Mode, což mělo za následek odliv fanoušků, a trvalo dalších několik let, než si Angličané kolem Nicka Holmese a Grega Mackintoshe začali postupně brázdit cestu zpět ke starým zvykům, což je z jejich alb cítit nejpozději od eponymního „Paradise Lost“ z roku 2005. Od té doby Paradise Lost uvízli v síti spletené z nevýrazných počinů, přičemž ten poslední, „Tragic Idol“, z roku 2012 byl asi ukázkovým případem, kdy se (relativně) veliká kapela nedokáže vzedmout k ničemu jinému než papírovému standardu, jemuž navíc chybí pořádná dávka emocí.

Netuším, co přesně se v členech Paradise Lost zlomilo a jakou míru na návratu k death/doomově hrubým a ponurým kořenům má angažmá Nicka Holmese v řadách smrtonošů Bloodbath, ovšem jakkoli jsem byl po předchozích počinech k budoucí tvorbě kapely apatický, tak jsem neodolal vábení a na „The Plague Within“ jsem se vskutku těšil. Hlavní otázkou celé recenze je, zda má návrat k záhrobně pochmurným náladám smysl a jestli Paradise Lost zvládli se ctí vydat album, které by se z fleku mohlo objevit někdy v období kolem ceněného „Idol“. A pokud budu mluvit pouze za sebe, tak říkám, že ačkoli se jedná zjevně o logický krok, jakým si udobřit fanoušky klasické tvorby, tak „The Plague Within“ strká tvorbu Paradise Lost z posledních dvaceti let hravě do kapsy.

Jestli totiž něco předešlým albům těchto Britů chybělo, tak to bylo umění strhnout a přenést atmosféru na posluchače. Skladby jako takové byly standardní formou jejich kompoziční vyzrálosti, ale po poslechu ve mně nezůstávaly žádné emoce a třeba “Tragic Idol” jsem s klidným svědomím odložil po pár posleších a od té doby jej neslyšel. A právě tady je “The Plague Within” o několik tříd vyzrálejším albem. S návratem k pochmurným náladám a záhrobnímu murmuru Nicka Holmese, jímž prokládá svůj charismatický melodický vokál (ten je oproti minulým albům mírně zemitější), se Paradise Lost stali znovu seskupením, které dokáže svou tvorbou strhnout.

Hned úvodní hymnický vál „No Hope in Sight“ je triumfem kytarového riffu Grega Mackintoshe s pěkně vrstvenou melodickou vyhrávkou a Holmesova hrubého vokálu, jejž oprášil na posledním albu Bloodbath a zde zní neméně sebejistě. Aby bylo jasno, tak Paradise Lost nepřešli vyloženě k hrubosti svého debutu „Lost Paradise“, takže i na melodie přijde řada, a když Holmes začne střídat své dvě polohy, tak to není žádný průser a kupříkladu „Sacrifice the Flame“, která na jeho výkonu vyloženě stojí, není špatnou písní. Ten největší šok jsem však při prvním poslechu zažil s příchodem páté „Beneath Broken Earth“ a osmé „Flesh from Bone“, jež asi nejlépe prezentují snahu toho, s jakým retrem se Paradise Lost snažili na novince vytřít všem pochybovačům zrak. Prvně jmenovaná je dokonalá záhrobní mše, z jejíž ponuré kytarové práce mrazí. Naproti tomu „Flesh from Bone“ zdobí dřevní death metalový výjezd, jímž Paradise Lost překvapí v začátku druhé minuty, aby jen o chvíli později sborový chorál zpomalil našlápnutou nářezovou pasáž do houpavých temp, jež kapele stále velmi sluší.

Možná se z dosavadního povídání zdá, že „The Plague Within“ nemá žádných slabých míst, ale vězte, že i takové skladby jsou na desce k nalezení, přičemž dle mého skromného názoru se jedná o čtvrtou „Punishment Through Time“ s naprosto nezajímavou strukturou a ani závěrečná „Return to the Sun“ mi nepřijde něčím natolik výjimečná, že bych si ji měl pamatovat déle než pár dní od posledních poslechů. Pozitivních momentů ovšem převládá, takže díky zaručeným peckám jako „Terminal“, klávesově výrazné „Victim of the Past“, kdy prvně jmenovaná sází na rychlejší tempo, nebo naopak zadumanější „Sacrifice the Flame“ je poslech „The Plague Within“ příjemným zážitkem, jemuž z formálního hlediska nechybí nic, co by deska od jména velikosti Paradise Lost měla mít. A to prosím pěkně včetně fantastického obalu Zbigniewa M. Bielaka, který tímto pasuji na aspiranta vítěze kategorie “Obal roku 2015”.

„The Plague Within“ sice není převratný počin, aby kariéru Paradise Lost posunul novým směrem, a logicky ani neobjevuje neprobádaná území, ovšem myslím, že podobnou desku tahle kapela potřebovala jako sůl, protože při vydání další variace na téma „Faith Divides Us – Death Unites Us“ a „Tragic Idol“ už by oprávněnost budoucí existence těchto Britů dostávala opravdu vážné trhliny. Takhle sice máme na stole album, z něhož je kalkul cítit ne zrovna malou měrou, ale jedním dechem nutno dodat, že se jedná o album, které zatraceně baví. Sázka na jistotu, jež se vyplatila do poslední noty, a výsledkem je jedno z nejpříjemnějších překvapení, jaké jsem letos zatím slyšel.


Dark Angels – Embodiment of Grief

Dark Angels - Embodiment of Grief
Země: Česká republika
Žánr: dark / gothic metal
Datum vydání: 8.9.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Fall of the Light
02. The Testament
03. Holy One
04. Prophet of Doom
05. The Calling
06. King of Misery
07. The Minion
08. Love Is Blind

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Dark Angels

Jestli dovolíte, tentokrát začneme menší řečnickou otázkou – co si tak představíte, když na vás z nadpisu vybafne jméno Dark Angels? Abych byl upřímný, nebýt toho, že předchozí desku téhle kapely mám najetou celkem zodpovědně, tak si rozhodně nepředstavím vůbec nic lichotivého a tuhle fošnu bych si na recenzi nevzal ani za zlaté prase, protože, co si budeme povídat, klišovitější jméno si tihle budějovičtí bardi mohli vybrat jen stěží a na první dobrou to na mě působí mírně řečeno rozporuplně. Jak jsem ale už přiznal, předloňskou desku „Bittersweet Devotion“ znám, onehdá jsem ji dokonce recenzoval, a i když mě v žádném případě na pozadí neusadila a od té doby jsem si na ni ani nevzpomněl (natož abych si ji pouštěl), poslouchat to přeci jen šlo a určitou úroveň to také mělo. Pojďme si tedy popovídat o tom, jak se vybarvil její nástupce, album „Embodiment of Grief“.

Pokud si dobře vzpomínám, „Bittersweet Devotion“ by se s trochou fantazie dalo zařadit někam do hájemství gothic nebo dark metalu s mužským vokálem. Vzhledem k tomu, že „Embodiment of Grief“ na něj navázalo po pouhém roce, a pokud je mi známo, k žádnému zásadnímu personálnímu zemětřesení v kapele také nedošlo, bylo by asi naivní předpokládat, že se pánové z čistajasna vrhli na bluegrass – a vskutku. Jakkoli si netroufám obě desky přímo srovnávat (paměť je děravá a ochota se k „Bittersweet Devotion“ vracet mizivá), „Embodiment of Grief“ se nese ve velmi podobném duchu.

To je na jednu stranu docela dobře. Už jsem se zmínil o tom, že „Bittersweet Devotion“ šlo poslouchat, a aktuální počin na tom není jinak. Přístup, s jakým Dark Angels s výše zmiňovanými žánry pracují, je obecně vzato příjemný, instrumentálně jsou na tom pánové solidně, zpěvák umí zpívat docela slušně a citu pro poskládání obstojné muziky se tu také něco urodilo. Dokonce můžu bez uzardění říct, že napříč albem (když ne v každé, tak určitě ve většině skladeb) dovede až nečekaně příjemně překvapit celá řada pasáží, které se vyloženě povedly, takže v žádném případě není sporu o tom, že jsou Dark Angels schopni vymyslet solidní muziku.

Kdybych v tomhle okamžiku skončil, Dark Angels by se mohli plácat po ramenou, protože ta bilance se zatím jeví veskrze příznivě. Bohužel je tu ale ještě odvrácená strana mince, která znamená strmý návrat zpátky na zem. „Embodiment of Grief“ trpí dvěma zásadními problémy, z něhož první je nevyrovnanost. Stejně, jako jsou tu dobré momenty, je tu také celá řada nedobrých, které úporně kazí vše, co se za využití citu pro věc podařilo vybudovat. Je vážně k vzteku, když si užíváte nějakou pěknou melodickou pasáž, na níž však navazuje totálně nudné, suché, vyčpělé a melodicky naprosto divné cosi, co namísto pozitivních emocí vzbudí spíše údiv nad tím, že jsou pod tím podepsaní stejní lidé, jako pod tím dobrým materiálem. Tímhle neduhem trpí asi všechny songy a otázkou je jen to, v kterém případě se misky vah přiklonily k té či oné straně.

Nepomáhá tomu ani trochu nepochopitelné koketování s jinými žánry. Což o to, pestrost je hezká věc, v hudbě obzvlášť, ale ne v okamžiku, kdy do občas ostřejší, občas mírnější, ale jinak náladou vyrovnané nahrávky vetknete tu vyloženě death/blackový („Fall of the Light“), támhle zase rádoby doomový („Prophet of Doom“) riff a tak podobně. Působí to nepatřičně, rušivě, zejména v druhém případě to opravdu není dobré a zbytečně to nabourává celkovou poslouchatelnost nahrávky. Troufám si tvrdit, že kdyby se Dark Angels drželi toho, co umí, tedy silných melodií, a nesnažili se na ně roubovat zbytečnosti, bylo by to určitě lepší.

S tím poměrně úzce souvisí druhý ze dvojice zásadních problémů, s nimiž se „Embodiment of Grief“ potýká. Ty melodie Dark Angels vážně jdou, jak je vidět třeba na „The Calling“ nebo „King of Misery“, a tehdy to funguje dobře. Jakmile však dojde na nějakou odbočku nebo pokusu o kontrast, najednou to jde do kopru a výsledkem jsou přesně ty divnosti z minulých dvou odstavců. Nechtěl bych muzikantům křivdit, ale vidím za tím prachobyčejný skladatelský strop respektive neschopnost dát tvůrčí představě takovou formu, která by měla úroveň a zbytku pomáhala, nikoli naopak.

Na začátku jsem mluvil o tom, že se „Embodiment of Grief“ nese v duchu svého předchůdce. V závěru musím dodat, že mě to vlastně docela mrzí, protože navzdory vší slyšitelné kvalitě, talentu, soudnosti (35 minut stopáže opravdu kvituji s povděkem) a proti posledně i pocitově zajímavějším nápadům se bohužel nepodařilo eliminovat tu největší slabinu, která má za následek jediné – „Embodiment of Grief“ je ve výsledku zkrátka průměr, jehož silnější pasáže nejsou tak silné, aby vyvážily ty špatné, které alespoň pro mě v celkovém obrázku hrají asi nejvýraznějšími barvami. A to je škoda, protože – a to už se opakuji – na té desce je řada povedeného materiálu.


Moonspell – Extinct

Moonspell - Extinct
Země: Portugalsko
Žánr: gothic / dark metal
Datum vydání: 6.3.2015
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Breathe (Until We Are No More)
02. Extinct
03. Medusalem
04. Domina
05. The Last of Us
06. Malignia
07. Funeral Bloom
08. A Dying Breed
09. The Future Is Dark
10. La Baphomette

Odkazy:
facebook / twitter

První pohled (H.):

Moonspell, kteří jsou bez nějakých větších sporů suverénně největším vývozcem tvrdé kytarové hudby ze svého rodného Portugalska, se do zlaté kroniky metalu zapsali hned na začátku své kariéry se svými prvními dvěma deskami „Wolfheart“ a „Irreligious“. Zejména debutové „Wolfheart“ je podle mě dodnes fantastická záležitost, již si s obrovskou chutí kdykoliv pustím. Naštěstí však Moonspell později ukázali, že s prvními počiny zajímavost jejich kariéry nekončí a po trochu slabším a obecně chladněji přijatém konci 90. let se po roce 2000 zvedli do působivé formy, která sice kulminovala s krvavě rudým monumentem „Memorial“ z roku 2006, ale i ostatní počiny z této éry jsou přinejmenším důstojné. Jenže… nic nemůže trvat navždy.

Slyšel jsem mnoho názorů, které zatracovaly již „Night Eternal“ (2008), ale mně se i tohle album velmi líbí a myslím si, že je na něm hned několik silných kusů. Oproti tomu následující počin, jenž byl naopak přijat velice dobře kritikou i fanoušky (přinejmenším mi to tak přišlo), se pro mě stal s odstupem času trochu rozporuplný. Moonspell jej rozdělili na dvě půle, přičemž ta první, „Alpha Noir“, jež Portugalce prezentovala pouze v tom tvrdším spektru jejich tvorby, mě v době vydání vysoce bavila, jenže postupně jsem zjistil, že zpětně už nemám důvod se k ní vracet a radši sáhnu po předchozích albech. Naopak druhá půle, „Omega White“, v jejímž rámci zase Moonspell hráli čistě na klidnější a atmosféričtější notu, mě příliš nebavila ani v době vydání a postupem času se na tom nic nezměnilo. V této chvíli jsem si říkal, že to asi bylo jen krátké zaváhání a že nejnovější deska „Extinct“ vše opětovně vrátí do starých kolejí a že půjde o další album Moonspell, které budu poslouchat s chutí. Jenže… nějak se to nestalo…

Nechápejte mě zle. Abychom si vše vyjasnili hned ze začátku „Extinct“ je kvalitativně stále nad průměrem (ostatně stejně jako „Alpha Noir“). Pouze v rámci tvorby Moonspell patří k tomu méně výraznému. Portugalci si samozřejmě stále drží svůj charakteristický zvuk, jímž disponují již dlouhodobě – z tohoto pohledu novinka nijak nevybočuje z linie posledních několika desek, jenže možná právě v tom začíná být trochu problém. Až po „Memorial“ se Moonspell s každou nahrávkou vyvíjeli, byť to nutně nebyly vždy nějaké překotné změny na sílu, ale nyní znějí vlastně již potřetí v řadě takřka totožně, s čímž nijak zvlášť nepohnula ani změna producenta (což se ani nelze divit, když trochu uniformního Tue Madsena vystřídal Jens Bogren, který ta alba také seká jak na výrobní lince). Na „Alpha Noir“ to ještě díky rozseknutí na dvě odlišné poloviny nebylo tak znát, ale u „Extinct“ už si začínám říkat, že je to album v diskografii Moonspell málo výlučné.

Na druhou stranu, nijak nezastírám, že se „Extinct“ stále poslouchá velice příjemně a neměl jsem problém mu věnovat slušný počet poslechů. Jen mi přijde, že po většinu hracího času to je vážně jen na úrovni příjemně se poslouchajícího řemesla zkušených veteránů, kteří už prostě mají ten cit, aby věděli, kam na tom hmatníku sáhnout, aby to nebylo špatné. Za srdeční sval mě však na celém albu vzala pouze působivá „Malignia“ s mocným refrénem a se silnou atmosférou. Tahle skladba je sice super, ale když si vezmu, že na takovém „Memorial“ podobně excelentní kusy Moonspell sypali jeden vedle druhého, je to poměrně rozdíl. Neříkám, že třeba aranže s lehce orientálním nádechem v písničkách „Breathe (Until We Are No More)“ nebo „Medusalem“ nejsou fajn, vlastně bych si dokonce dokázal představit, že v podobném duchu by mohla vést cesta z případné stagnace, jež Portugalcům (řekněme si to upřímně) pomalu začíná hrozit, ale že bych o tom hned musel domů volat mamince, jaká je to bomba, to zase ne.

Stejně tak nelze ignorovat fakt, že se na „Extinct“ nachází i několik písniček, které jsou prostě na poměry Moonspell takové trochu obyčejné a nikam neposouvají ani album, ani kapelu samotnou. Zářným příkladem budiž třeba „Domina“, což je taková pomalejší Moonspellovská klasika, nijak zvlášť jsem si ovšem na zadek nesednul ani z „A Dying Breed“ nebo „The Future Is Dark“. Taková titulní „Extinct“ má sice poměrně lehce zapamatovatelný refrén, který živě určitě bude fungovat, ale když na to přijde, vlastně to taky není nic, co by už Portugalci v minulosti nepředvedli. Jasně, i všechny tyhle kusy stále mají svou kvalitu, a jak již padlo výše, nedělá mi sebemenší problém je poslouchat, ale když chci, aby mi muzika Moonspell něco skutečně předala, musím bohužel sáhnout po starších deskách.

„Extinct“ je tím pádem albem, s nímž jsem nějakou dobu dokázal strávit, aniž bych měl pocit, že to byl ztracený čas, akorát jsem si docela jistý, že nebudu mít potřebu jít a tu placku vrazit do přehrávače i třeba za dva, tři roky. Mluvit v případě „Extinct“ o docela pohodlné sázce na jistotu a normálnímu standardu kapely rozhodně je na místě. Nepopírám, že je to standard, za nějž by jiné skupiny mohly být vděčné, ale to nic nemění na tom, že Moonspell mají v portfoliu i mnohem silnější nahrávky, jejichž poslechu se budu věnovat radši.


Druhý pohled (Kaša):

Vzhledem k tomu, že se Moonspell albem „Memorial“ z roku 2006 vzedmuli k působivé a konstantně přetrvávající formě, která dala zapomenout na slabší přelom tisíciletí, tak jsem neměl důvod očekávat od „Extinct“ něco jiného než důstojné pokračování skvělých opusů, jakými ve své době byly „Night Eternal“ a „Alpha Noir“. Osobně jsem tipoval, že se Moonspell na rozcestí jménem „Alpha Noir / Omega White“ vydají spíše směrem agresivnějšího „Alpha Noir“, ovšem Fernando a jeho smečka vlků oprášili velké množství melodických vokálů a vzdušnější kytary, což by samo o sobě nebylo nic proti ničemu, protože tahle podoba Moonspell se mi zamlouvá, ovšem výsledek je poměrně nepřesvědčivý.

Některé skladby nejsou vůbec špatné a hodně líbí se mi jak baladičtější „Domina“, tak rockově řízná hitovka „The Last of Us“ a samozřejmě nepohrdnu ani trošku ostřejší „Extinct“, která se v refrénu stejně zlomí v pekelně nakažlivou věc. Problém, který s „Extinct“ mám, je ale jeho nevyrovnanost. Vedle opravdu dobrých písní se tentokrát Moonspell „podařilo“ umístit kompozice, které bych při troše dobré vůle byl ochotný označit maximálně jako uspokojivé. Mluvím teď hlavně o úvodní „Breathe (Until We Are No More)“, „Malignia“, „The Future Is Dark“ a závěrečné „La Baphomette“. Zejména díky nim se pro mne stal poslech „Extinct“ záležitostí, u které jsem si říkal, že by mě to přece mělo bavit, ale ve výsledku mnou novinka proplouvala tak nějak volně a aniž by ve mně zanechávala výraznější stopu, což je od portugalských náladotvůrců věc nezvyklá.

Možná mě „Extinct“ nezastihlo v tom správném rozpoložení, možná si Moonspell vybrali slabší chvilku, nicméně i přes příznivou hrací dobu strádá tahle placka na celkovou vyrovnanost a napěchovanost skvělými nápady, díky čemuž stojí ve stínu svých silnějších předchůdců.