Země: Itálie Žánr: gothic / doom metal Datum vydání: 23.3.2018 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. My Name Is Snow
02. Lakeview’s Ghost
03. Rebirth
04. Ever After
05. Luciferines
06. Epitaph
07. My Schizophreniac Child
08. Decadence of Seasons
09. All Things Lost on Earth
10. Ascension
Italská formace Lenore S. Fingers v čele s mladou zpěvačkou Lenore na sebe prvně upozornila před čtyřmi lety, když vyšel debut s názvem „Inner Tales“. Vzpomínám si, jak se mi to album zpočátku příliš nelíbilo, připadalo mi takové zbytečně ospalé a utahané. To ale trvalo jenom chvíli. Po několika dalších posleších jsem přišel na to, že jsem byl jenom vocas a nedokázal se zprvu naladit na tu správnou frekvenci, na níž deska vysílala. Když se to podařilo, začalo mě „Inner Tales“ naopak dost bavit.
Netvrdím, že jsem to album posléze točil nějak pravidelně. Přece jenom má toho člověk na výběr tolik, že zpětně lze pravidelně přehrávat pouze to, čeho si cení úplně nejvýš, a na takovou laťku se Lenore S. Fingers samozřejmě nevytáhli. Přesto jsem si tu nahrávku i jméno kapely zapamatoval. A když jsem měl někdy chuť na nějakou příjemnou poslechovku měkčího ražení, tak jsem si na „Inner Tales“ vzpomněl a výjimečně si pustil i s odstupem.
Po vydání „Inner Tales“ se ovšem Lenore S. Fingers prakticky ztratili z očí, přinejmenším tedy mně. Opět jsem si jich začal všímat až letos, kdy Italové po čtyřech letech vydali své druhé dlouhohrající album „All Things Lost on Earth“. Do jeho poslechu jsem se nevrhal s přebuzeným elánem, ale nějak jsem tušil, že přinejmenším ze zvědavosti bych si to měl pustit, jakkoliv nepříliš vábný obal a fotka hodná leda tak podprůměrné powermetalové lokálky mohou odrazovat.
Hudebně je na tom „All Things Lost on Earth“ naštěstí o poznání lépe než vizuálně. V tomto ohledu jsem totiž od alba dostal vesměs to, co jsem od něj očekával a chtěl. A s takovou si vlastně nemám nač stěžovat.
Lenore S. Fingers se opět pohybují někde na pomezí gothic metalu (toho druhu, který s opravdovou gotickou scénou nemá společného zhola nic) a doom metalu. Přinejmenším v tom druhém případě se ale sluší dodat, že nejde o žádné monolitické riffy a stísněnou náladu. Atmosféra hudby Lenore S. Fingers není přímo veselá, ale navzdory určité zádumčivosti je jižansky provzdušněná, obecně se jedná spíš o hudbu jemnějšího ražení. Což jen podtrhuje projev hlavní postavy Lenore, jejíž zpěv je na jedné straně poměrně civilní, a přitom mu v podtextech nechybí kousek nalehávosti.
Podobně lze nakonec hovořit i o vlastní muzice a právě to patří k důvodům, proč „All Things Lost on Earth“ potažmo Lenore S. Fingers věnovat pozornost. Jakkoliv totiž zmiňovaná žánrová kombinace nemusí na první poslech vypadat zrovna dvakrát lákavě, Italům se bez sebemenšího zaškobrtnutí daří nesklouzávat ke kýči, patosu, zbytečné opulentnosti a dalším nešvarům, které především onen takzvaný gothic metal trápí. I přes jakousi lehkost to ovšem není úplně mělké a bezobsažné.
To vše z „All Things Lost on Earth“ dělá moc příjemnou a sympatickou desku. Sice možná neuchvátí a nestrhne, ale poslouchá se strašně hezky, aniž by potřebovala jakoukoliv podbízivost, a to občas stačí. Přinejmenším v tomto případě ano. Samozřejmě, že se tu a tam vyskytne píseň, která je třeba o něco méně výrazná než okolní kolegyně, ale naštěstí žádná z nich vyloženě špatná nebo otravná. A díky pěkným nevtíravým melodiím i několika povedeným momentům s folkovým nádechem není problém sjet „All Things Lost on Earth“ až do konce a dobře se bavit.
Shrnul bych to asi tak, že se jedná o nenápadnou, leč dobrou záležitost. Možná je to trochu jinde než to, co zde běžně doporučujeme, ale pokud máte náladu na poněkud přívětivější tvář metalové hudby, Lenore S. Fingers patří k důstojným volbám pro takové situace.
Země: Itálie Žánr: gothic / doom metal Datum vydání: 24.2.2014 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. Inner Tales
02. The Last Dawn
03. Victoria
04. Cry of Mankind
05. To the Path of Loss
06. Song to Eros
07. Doom
08. The Calling Tree
09. An Aching Soul
Myslím, že není nic jednoduššího a trefnějšího, než si takhle z kraje recenze říct něco o samotné kapele, takže přeskočím kecy kolem a pojďme rovnou na věc. Lenore S. Fingers, jak zní jméno této italské pětice z Kalábrie, za sebou nemají nikterak výjimečnou kariéru. Historie sahá teprve do roku 2010, a protože kapela neuvádí ve svém dosavadním hudebním portfóliu žádné demosnímky, EP a jiné neřadové počiny, tak aktuální deska “Inner Tales” je vůbec první možností pro posluchače, jak s jejich hudbou přijít do styku. Jakkoli bych z výše uvedeného očekával další z mnoha nezáživných alb nevyhrané kapely, které stylem “jedním uchem tam – druhým ven” po několika nezbytných posleších odložím, tak říkám, že Lenore S. Fingers se poslouchají natolik příjemně, že mluvit v jejich případě jako o jednom z mnoha není úplně fér, protože tahle deska má v sobě takové to nepopsatelné něco, čím dokáže zaujmout. No, i když… ono to nepopsatelno není tak nepopsatelné, protože tím mám na mysli hlavně podmanivý hlas zpěvačky, ale k té se ještě dostaneme.
Lenore S. Fingers se celkem bez ostychu hlásí k odkazům velkých jmen jako Katatonia, Anathema či The Gathering, což má jednu výhodu. Posluchač už dopředu může alespoň náznakem tušit, co od debutového alba “Inner Tales” očekávat, protože sama kapela svou hudbu označuje jako “decadent melancholic art”, což může svádět k různým asociacím, takže to pro vás udělám jednodušší a prozradím, že výsledkem je uvolněná rock/metalová deska s prvky gotiky, která i přes svou přímočarou strukturu obtočenou kolem melancholicky melodických motivů netrpí syndromem nezáživnosti. Kapela kolem své zpěvačky Federicy Lenore Catalano roztáčí kolotoč plný podmanivých melodií, který se nezastaví ani v kytarovějších chvílích, jichž sice není moc, ale když už kupříkladu ve skladbě “Victoria” přejímají otěže, tak není výsledek o nic horší, než když hrají prim akustické plochy a klávesy, což je příklad třeba hned úvodní úvodní zasněné “The Last Dawn”.
Záměrně jsem vyzdvihl právě Lenoru, protože chtě nechtě je to hlavní hvězda kapely, potažmo tohoto alba, a nejenže dobře vypadá, ale je to hlavně vynikající zpěvačka. Její hlas je v některých hlubších polohách až nebezpečně podobný Anneke van Giersbergen, ale to nechám stranou. Zbylá čtveřice pánů nikterak nevyčnívá individuálními instrumentálními výkony, čímž netvrdím, že to je parta, která neumí hrát, protože jako kapela znějí dostatečně semknutě, jen se nedočkáte chvil, kdy by zářili vyloženě jako jednotlivci. Možná je to nevýrazným zvukem, který v kytarových pasážích zní spíš jako jedna koule kytar, bicích, kláves a někde nad tímto shlukem se pohybuje zpěv, ale tak či onak, na exhibiční momenty prostě zapomeňte.
“Inner Tales” na první pohled zaujme velmi příjemnou stopáží, která se při devíti skladbách zastavila na pětatřiceti minutách, ačkoli sám za sebe říkám, že tohle je jedna z těch desek, kterým by ještě nějaká ta minutka navíc neuškodila, spíš naopak. Skladby samotné se vlastně pohybují jen ve dvou rovinách. Akustická a kytarová. Nic víc, nic míň. Přestože jsou tyto polohy v rámci jednotlivých kousků kombinovány, nejsou jednotlivé skladby o tom, že se chvilku teskní v komorní atmosféře, kterou rozčísne hrubý riff a následně se vše ještě jednou opakuje. Kdepak. Výsledkem je semknutá hudební náplň, u níž – i přes jednoduchou strukturu – mám v jednotlivých písních pocit postupné gradace a momentů překvapení. Taková “The Last Dawn” sice zpočátku působí jako nevinná a křehká píseň stojící na akustickém vybrnkávání, v pozadí zastřených klávesách a hlavně něžnému vokálu Lenory, ovšem v druhé půli se instrumentální osazenstvo odhodlá k masivnějšímu útoku. Ten nepřináší ani hluboký growling, ani bicí sypačky, ale nese se spíš v rovinách pozdější Katatonie, takže nic vyloženě zničujícího.
Následující “Victoria” je patrně nejtvrdší věcí celého alba, ačkoli i ona v sobě skrývá mnoho vokálních melodií a díky zvonivým klávesám v pozadí je výsledek zjemňován tak, aby nepůsobil oproti zbytku až nepatřičně odvážně. Protože je pomalých skladeb na desce většina, věřím, že může “Inner Tales” působit utahaným dojmem, ovšem jedním dechem dodávám, že právě ony pomalé skladby mají něco do sebe. Nejenže v nich naplno vynikne hlas zpěvačky, který jsem si velmi oblíbil, ale vyplynou na povrch detaily, jež najednou získávají daleko větší prostor. Za mě je to hlavně teskná sólová kytara v “To the Path of Loss” nebo klávesy ve střední části “Song to Eros”. No, a protože jsou jednotlivé skladby melodicky velmi dobře vystavěné (vokální linka v “The Calling Tree” nemá chybu), tak nemůžu než tohle album doporučit všem milovníkům ženami vedených kapel, které se nebrodí symfonickými aranžemi, ale melodie jim v žádném případě není cizí.
Jasně, nemá cenu si nalhávat, že se za Lenore S. Fingers skrývá něco víc, než ve skutečnosti je, ale přiznávám, že ta deska je tak příjemná na poslech, že nemám důvod se šťourat v nějakých záporech plynoucí z nedostatku vlastní skladatelské originality, která na “Inner Tales” je, o tom žádná. Album je to poměrně jednoduché a hodně těží z charismatu své ústřední postavy, takže komu hlas Federicy Lenory vyloženě nesedne, nebude se mnou souhlasit, ale v opačném případě byste si mohli “Inner Tales” užít minimálně stejně dobře jako já. Poctivá sedmička je v tomto případě adekvátní známkou, protože na víc to není z důvodu zjevné neoriginality, nicméně na to, abych tomu napálil šest bodů, se zase bavím až moc dobře.
Další názory:
Patřičně navnazen kolegovou recenzí jsem si “Inner Tales” pouštěl s očekáváním velice příjemného alba, nicméně s prvním poslechem jsem říkal, jestli náhodou neposloucháme úplně jinou nahrávku. Lenore S. Fingers mi totiž na prvním rande přišli hodně nudní, utahaní, nezáživní a hodnotit jen na základě tohoto, dal bych možná tak pět bodů. Naštěstí však nemám ve zvyku alba hodnotit po prvním poslechu, přičemž se mimo jiné právě tady ukázalo, že je to tak správně. “Inner Tales” se totiž naprosto ukázově rozleželo a zanedlouho si mě tahle italská pětice získala na svou stranu. Je to přesně tak, jak už řekl Kaša ve své recenzi – není to žádný originál nebo nic neslyšeného, ale ta deska se prostě poslouchá tak moc hezky… upřímně si z hlavy nevzpomínám na podobně laděné album, jež by mě bavilo takhle moc. Některé melodie jsou ve skutečnosti vážně úžasné, až se tomu pomalu nechce ani věřit, že to fakt funguje tak parádně. Zejména střed nahrávky je velice silný, vrcholem je pro mě dvojice “To the Path of Loss” a “Song to Eros”, v nichž se bezezbytku potvrzuje to o oněch úžasných melodií, které navíc podporuje samotná Lenore se svým sice civilním, ale i tak velice pěkným hlasem. Na to, že je téhle holce teprve 18 let, tak vážně klobouk dolů, že zvládne naprosto přirozeně utáhnout celou desku s takovým přehledem, že si o tom spousta zkušenějších muzikantů může nechat jenom zdát. Pro mě osobně hodně velké a velice příjemné překvapení… H.
