Archiv štítku: SWE

Švédsko

Dom Dracul – Cold Grave / Devil Dedication

Dom Dracul - Cold Grave

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2016
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Intro – The Birth of Evil
02. Mighty Winter
03. Heil the Apocalypse
04. Sons of the North United
05. Unleashed from the Abyss
06. Blackened Sight
07. Cold Grave

Hrací doba: 27:04

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records


Dom Dracul - Devil Dedication

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2016
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Devil Dedication
02. Hell Is Here
03. Beyond Order and Chains
04. Luciferian Light
05. True Spirit of Evil
06. All for Satan
07. Dead, Angry and Drunk

Hrací doba: 33:25

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Odkazy:

Dom Dracul je záležitost pro všechny z vás, komu se stýská po starých časech. Pokud hledáte kapely, které dokážou oživit ducha prastarého black metalu bez příkras, bez inovací, bez experimentů, bez kláves, čistých vokálů, ambientních meziher, bez všech těch věcí, jaké do sebe žánr nasál až v pozdějších letech. Dom Dracul je záležitost pro ty z vás, kdo prahnete po mrazivé špíně, po chrastění kostí a dřívějších pořádcích.

Jistě by se v takových případech uplatnil argument, že formace jako Dom Dracul zamrzly v čase, že zaspaly dobu a že je jejich hudba zastaralá. Máte pravdu. Pokud ale toužíte slyšet hudbu, jež svou inspiraci chlemtá ze studen první i druhé vlny black metalu, pak vám bude totálně u řitního věnce, že nedostáváte nic objevného. Je-li taková muzika zahrána s dostatečným zápalem a fanatismem, dokáže i dnes zapůsobit.

Věřte tomu nebo ne, ale Dom Dracul se tohle daří. Samozřejmě, že po formální stránce se nejedná o nic výjimečného, nedostanete zde nic, co by vás mělo hudebně překvapit. Jenže ten pravý přístup a feeling tam jsou, tudíž navzdory vší neobjevnosti tenhle švédský projekt servíruje výbornou desku. Tedy chtěl jsem říct: výborné desky. Dvě.

Je to trochu složitější, tak se vrhněme na vysvětlování, abychom neměli žádné nejasnosti. Explicitně to sice řečeno nebylo, nicméně ze slov vydavatelství Sun & Moon Records, pod jehož značkou se „Cold Grave“ a „Devil Dedication“ dostaly do světa, nepřímo vyplývá, že Dom Dracul je v podstatě již neaktivní projekt. Jediný člen Therramon prý totiž „zmizel ze scény“. Jak tedy může vydávat hned dvě nová alba? Docela jednoduše – „Cold Grave“ ani „Devil Dedication“ novými alby nejsou.

Therramon oba počiny natočil někdy v blíže nespecifikované minulosti, možná v čase po vydání první desky „Attack on the Crucified“ (2005), možná dříve. Jeden zdroj tvrdí, že „Cold Grave“ pochází z roku 2002 a „Devil Dedication“ z roku 2005, ale ověřit to nedokážu. Tak či onak, fošny byly jen nahrány, jinak zůstaly ležet v kobce, kde na ně usedal prach – až do nynějška. Počiny byly vzkříšeny výše zmiňovaným labelem, jenž jim loni v listopadu konečně poskytl důstojné oficiální vydání. A nechci znít přehnaně melodramaticky, ale je dobře, že se tak stalo a že se obě fošny dostaly na veřejnost.

Pokud se mi podařilo vás v předešlých odstavcích nějak odradit povídáním o neobjevnosti a neoriginalitě, pak se omlouvám, rozhodně nebylo účelem vás odehnat. Navzdory tomu, co bylo až doposud řečeno, se totiž jedná o velmi dobré počiny, které si vychutnají všichni, kdo se slzou v oku vzpomínají na časy dávno minulé. Pokud uctíváte ranou tvorbu Bathory (a tu byste jako uctívat měli, jinak si nemůžete říkat fanoušek metalu!) a severský black metal raných 90. let, pak by vás hudba Dom Dracul zajímat určitě mohla, možná i měla. Výše propírané atributy jako zápal či feeling zde totiž neschází.

Příjemné navíc je, že obě desky nejsou jedna jako druhá, a aniž by se kterákoliv z nich zpronevěřila žánru a jeho zvyklostem, je mezi nimi cítit jistý rozdíl. Osobně jsem si o kousek víc oblíbil „Cold Grave“, které je mrazivější a pravověrnější. Atmosférické intro „The Birth of Evil“ správně navnadí a hned s první skladbou „Mighty Winter“ začne syrová půlhodinka, jež navzdory datu svého vydání věrně oživuje ducha a esenci desek starých přibližně čtvrtstoletí, které všichni dodnes tak obdivujeme. Silná slova? Možná ano, ale nemohu si pomoct, už dlouho jsem neslyšel takhle zpátečnickou nahrávku, jež by mě bavila takovým způsobem jako právě „Cold Grave“.

Samozřejmě lze vystopovat mnohé vlivy. Někdy se ozve duch pravěké tvorby Kampfar, titulní věc jako by vypadla z „De mysteriis dom Sathanas“, ale hlavně – spoustu momentů zní, jako kdyby se Therramon koukal přes rameno Satyricon, když tvořili své vrcholné dílo „Nemesis Divina“. Právě raná éra Satyricon je z „Cold Grave“ cítit asi nejvíce, nebylo by však příliš obtížné přijít na a zmínit i další klasická jména severského black metalu, která doposud nezazněla. Paradoxně nic z toho „Cold Grave“ neškodí. Jakmile totiž Therramon rozehraje hymny jako „Heil the Apocalypse“, „Sons of the North United“, „Blackened Sight“ nebo už jmenovanou „Mighty Winter“, budete to žrát i s navijákem.

Oproti tomu „Devil Dedication“ je, řekl bych, méně mrazivé. Nabízí čitelnější a z určitého hlediska i chytlavější riffování. Leckdy jde nahrávka až někam na dohled black’n’rollu, ale pozor – když jsem výše tvrdil, že „Cold Grave“ připomíná starou tvorbu Satyricon, tak pod pojmem black’n’roll na „Devil Dedication“ byste si naopak ne(!)měli představovat něco na styl motorkářského blečku novějších Satyricon (nic proti němu). I druhé album totiž prováží syrový sound a tyhle chytlavější riffy tvoří jen určitou část stopáže, přičemž v tom zbytku se opětovně nachází chladný black metal.

Dom Dracul

Jestli ale v něčem „Devil Dedication“ svého bratříčka překonává, pak to jsou jednoznačně kytarová sóla. I na „Cold Grave“ jsou některá sóla skvělá, například v „Sons of the North United“, ale „Devil Dedication“ jde v tomhle ohledu ještě dál a parádní, leckdy možná až nečekaně melodické (není na škodu) sólování se objevuje mnohem častěji. Příkladem budiž hned úvodní titulní song, „Hell Is Here“, „Luciferian Light“ či „Dead, Angry and Drunk“.

Nemyslete si však, že je „Devil Dedication“ špatné a nad vodou jej drží jenom sóla. Naopak, jde o velmi dobrou nahrávku a i její poslech mě baví. Pouze jsem řekl, že temnější atmosféra „Cold Grave“ je mi o něco bližší. Za slyšení ovšem stojí oba počiny. Za slyšení a myslím, že i za koupi. Velice příjemné překvapení.


Stormfågel – Arla gryning

Stormfågel - Arla gryning

Země: Švédsko
Žánr: neofolk / martial industrial
Datum vydání: 16.12.2016
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Ironclad
02. I rörelse
03. Against It All
04. Vapenvakt
05. Parables for the Blind
06. Tomma ögon
07. Grafven utan namn
08. Vargarne tjuta
09. Risen from Ruins
10. Alas, for Woe!
11. Ve mig!

Hrací doba: 55:08

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Kultovní label Cold Meat Industry sice před čtyřmi lety zanikl, ale jeho útroby stále skýtají mnoho příležitostí k objevování skvělé hudby – tedy pokud už kompletní diskografii této švédské firmy nemáte v malíku. Pod jejími křídly vyšla mnohá alba zásadních formací žánrů jako martial industrial, industrial, neofolk, dark ambient či noise, ale najde se zde i množství skupin, jež na první pohled možná nejsou tak nápadné, přesto jejich produkce za pozornost stojí. Dnes se podíváme na záležitost, která spadá do druhé zmiňované množiny.

Stormfågel, kteří u Cold Meat Industry vydali první dvě desky „Den nalkande stormen‎“ (2005) a „Ett berg av fasa‎“ (2007), jsem až doposud pozornost nevěnoval. Loňské páté album „Arla gryning“ (to již vychází pod značkou převážně metalových Sun & Moon Records; jen pro pořádek – třetí a čtvrtá řadovka se objevila u rakouských Steinklang Industries, což je rovněž zajímavý label) mě ovšem přesvědčilo, že to byla chyba. Nyní jsme se tu sešli, abych se pokusil i vás přesvědčit, že by bylo chybou Stormfågel ignorovat.

Švédové stojí kdesi na pomezí mezi neofolkem a martial industrialem, přičemž o trochu více má na „Arla gryning“ navrch první jmenovaný žánr. Zde si ovšem pod pojmenováním neofolk nepředstavujte uondané táborákové drnkání na španělku, které nudu a nedostatek nápadů vydává za zasněnou atmosféru. Zvuk akustické kytary u Stormfågel má blíže spíš k takovým Death in June. K tomu přidejte výraznou rytmiku, která možná není ortodoxním martial-industriálním pochodovým maršem, přesto není sporu, k jakému stylu má nejblíže. Nechybí ani občasné klávesové linky a v neposlední řadě rovněž charismatický vokál Andrease Neidhardta.

A tohle je, jak vidno, plně dostačující, aby vznikla výborná a podmanivá nahrávka, jež servíruje jednu skvělou skladbu za druhou. Chcete-li se bavit o vrcholech, nemůžu vynechat osudovou „Against It All“ s temnějšími slokami a – myšleno v tom nejlepším slova smyslu – vzletným refrénem. Okamžitě jsem si zamiloval taktéž „Parables for the Blind“, již provází nervní rytmika, do níž posléze vstupuje nádherný kytarový motiv předznamenávající další povedený refrén. Baví mne „Grafven utan namn“, která se lehce vzdaluje neofolkovému vyznění a ve své druhé půli nabídne excelentní melodické linky. Desce však nedochází dech ani ke konci hrací doby, protože tomu zabraňuje příjemné osvěžení s „Alas, for Woe!“ s lehce elektroničtějším hávem a především působivé finále „Ve mig!“, kde se naopak dostává do popředí martial industrial.

I zbylé písně jsou skvělé, to zas nechápejte, že právě zmiňované by měly být tím jediným, co na „Arla gryning“ stojí za poslech. Hned úvodní „Ironclad“ zaujme především povedeným refrénem, jinde zase potěší využití švédštiny. Když už jsme u toho, tak z těch švédsky zpívaných věcí stojí vedle už jmenovaných za zmínku i „Tomma ögon“. No, abych to zkrátil, tak nějaké dílčí výhrady mám pouze k „Vargarne tjuta“, kde jsou klávesy především v začátku songu trochu moc sladké a vzdáleně mi připomínají vánoční koledy (naštěstí vše zachraňuje výtečný refrén), „I rörelse“, která se mi už dost ohrála. Ale problém s onou druhou písničkou ve velké míře plyne i z toho, že poslední dobou „Arla gryning“ hraju jak blázen, takže to vlastně bylo jen otázkou času, kdy se nějaký kousek trochu vyčerpá – holt to padlo na druhou položku tracklistu. Nicméně ten zbytek mě stále baví, přestože už znám album skoro zpaměti, to zase všechna čest!

Neřekl bych, že „Arla gryning“ je skutečně výjimečná deska, ani netvrdím, že zpětně zamíchala s vrcholy loňského roku. Ale něco takového není nutnou podmínkou, aby se jednalo o záživný poslech. Stormfågel totiž natočili počin, jemuž nechybí síla, atmosféra ani několik nádherných momentů. Je to málo? Myslím, že přinejmenším v tomto případě nikoliv!


Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

Pain of Salvation - In the Passing Light of Day

Země: Švédsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 13.1.2017
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. On a Tuesday
02. Tongue of God
03. Meaningless
04. Silent Gold
05. Full Throttle Tribe
06. Reasons
07. Angels of Broken Things
08. The Taming of a Beast
09. If This Is the End
10. The Passing Light of Day

Hrací doba: 71:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

V době, kdy se ke mně dostala informace, že švédští matadoři Pain of Salvation vydají novou desku, jsem už pomalu nevěřil, že se něco takového ještě stane. Kreativní pauza, již lze počítat v podstatě už od roku 2011, kdy vyšla poslední plnohodnotná řadovka „Road Salt Two“, totiž způsobila, že jejich jméno postupně začalo z povědomí progresivní scény mizet. Jistě, fakt, že formace stojí za kultovními milníky „Perfect Element Pt.1“, „Remedy Lane“ či filozofickou rockovou operou „BE“, jim samozřejmě nelze odpárat, nicméně scéna si žije vlastním životem a Pain of Salvation zkrátka přestali komunikovat se světem kolem. Dobrým impulzem sice bylo, když před třemi lety došlo k vydání jednohubky „Falling Home“ – počinu plného akustických předělávek a jedné nové, bohužel však celkem nudné a přiteplené folkařiny. Z toho ale moc nedýchal náznak toho, že kreativní pauza konečně opadne, ba co víc, že Švédové nahrají album vracející se kvalitativně do zlatého období mezi fenomenálně koncipované „Perfect Element Pt.1“ a pestrou rockovkou „Scarsick“. A ono se tak stalo.

Uznávám, že zpočátku jsem byl celkem skeptický. Daniel Gildenlöw během své nemoci, jež byla zřejmě základní příčinou dlouhého mlčení, vlastně poztrácel velkou část původní sestavy. A protože jsem s výjimkou „Falling Home“ neměl tušení, co jsou ti noví hudebníci kolem něj zač, bál jsem se, aby nenastala nějaká razantní změna, která v mých očích naprosto zašlape pestrou minulost skupiny. Obal desky mě zprvu celkem vyděsil – velmi sterilní grafika a přephotoshopovaná fotografie Danielových zad, na nichž je nakreslen symbol evokující zářící měsíc. Kompozičně ta fotka asi celkem funguje, ale provedení vypadá jako reklama z nějakého trapného módního časopisu. Nebo přidat do dolního rohu misku plnou müsli, klidně reklama třeba na cereálie. No, možná trochu přeháním, ale víte jak to myslím. Přeleštěné new-age obrázky mě zkrátka neberou.

Ze separovaných singlů jsem byl taktéž zprvu trochu rozpačitý, ale co se nestalo – jakmile jsem pustil „In the Passing Light of Day“ jako celek, nezbývalo mi než spokojeně zachrochtat blahem (jak se tak říká). Tohle je návrat, na jaký jsem čekal už dlouho. Signifikantní tradičními a charakteristickými postupy, na druhou stranu schopný pojmout nejnovější vlivy, a to vše tak, aby výsledek působil koncepčně i kompaktně. Na Pain of Salvation jsem si vždy vážil toho, jak se dokážou neustále v čase proměňovat, ale zároveň si zachovávat charakteristický zvuk, který se line z každé desky počínaje debutem. A novinka rozhodně není výjimkou. I zde kapela nezní zkostnatěle, nýbrž moderně, zároveň ale nikoho planě a samoúčelně nenapodobuje, nesnaží se zaujmout jednoznačnou tvář, ale s posluchačem si hrát. A své poselství předat tak, aby bylo uvěřitelné.

Setkáme se zde tak s úvodním desetiminutovým otvírákem „On a Tuesday“, který v sobě pojme vše od metalové hutnosti přes mathrockovou přesnost až po klavírně-orchestrální atmosferické pasáže budující relativně epický vývoj. Jsou tu rytmické momenty využívající kontrastu mezi hlubokými a kvílivými výškami (v kytarách trochu evokující dramatické pasáže v „Lilium Cruentus“„BE“), mihnou se zde meditativní a lehounce psychedelické pasáže a dále i například trip-hopově znějící elektronické samply. Celkový recept přesto působí celistvě a vyrovnaně. Pain of Salvation vždy uměli kombinovat mnohé tak, aby nepůsobili jako přeplácaní šašci.

Silné nápady a žádná laciná póza či zbytečné megalomanství či snaha zahltit posluchače miliardou nápadů ilustrujících pouze technický skill. Pain of Salvation se umně vrací k podstatě své výjimečnosti a servírují nám zásobu opravdu parádních momentů. „Full Throttle Tribe“ ve svých devíti minutách naprosto skvěle balancuje mezi chytlavou rock/metalovou polohou a propracovanou hříčkou s pečlivě rozvrženým vývojem. Na závěr skvěle a mohutně drtí a člověk si ani neuvědomí, že se to všechno obešlo bez jediného kytarového sóla – jako většina skladeb na desce (výjimkou je jen „Angels of Broken Things“ a o to více zde vynikne). Hudba dokáže být propracovaná, pestrá a komplikovaná i bez vyčnívajících vyhrávek, snaží se nám zřejmě sdělit. A já tleskám, neb se zadařilo. Stejně tak mě velmi baví vlivem posledních Leprous lehce načichlá singlovka „Reasons“, jež mě sice zprvu nestrhla, ale o to radši se k ní poslední dobou vracím.

Pain of Salvation

Kapela na novince představuje také solidní cit pro vypointované balady. Zprvu nenápadná „Meaningless“ rychle vyrostla v dominantní baladickou hymnu, závěrečná meditace „The Passing Light of Day“ je sice možná trochu moc dlouhá, nicméně nahrávku uzavírá neuvěřitelně autenticky. Ani v podstatě popově koncipovaná jednohubka „Silent Gold“ paradoxně nezní trapně, naopak mě baví a líbí se mi její upřímná a uklidňující atmosféra. Opět ten zastřený klavír a pocity melancholie, ale i odhodlání.

Pain of Salvation nespali pro nic za nic, tahle přestávka zřejmě vedla v Danielovi k nějakému prozření, které se naplno promítlo i do hudby. A nyní můžeme držet v rukou nejlepší počin Pain of Salvation za možná i víc jak deset let. Nevtíravost, energie a pečlivá kombinace tradice a novot, to vše je tu obsaženo. Od počátečních hutných pasáží, přes folkové odbočky do tak tří čtvrtin stopáže je všechno naprosto parádní, ke konci však přeci jen pár vycpávek potkáme. Celkový dojem přesto zůstává velmi pozitivní. Pokud si skupina bude dále držet podobnou kreativní fyzičku, možná nás ještě čeká nejedno příjemné překvapení.


Grafvitnir – Obeisance to a Witch Moon

Grafvitnir - Obeisance to a Witch Moon

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.12.2016
Label: Daemon Worship Productions

Hrací doba: 39:19

Odkazy:
facebook

Máte rádi staré Setherial, Naglfar a Dark Funeral? Tak to si běžte pustit Grafvitnir! Melodický švédský sound mám v podobě, jakým ho prezentovali výše uvedení, docela rád a samozřejmě jsem ho v době, kdy jsem do tajů black metalu teprve vstupoval, hltal jako to nejmocnější zlo. Ale i teď mám z objevu „Obeisance to a Witch Moon“ radost a to se mé chutě posunuly někam jinam.

Trochu mě mrzí, že jsem Grafvitnir nevěnoval pozornost dříve, protože tohle je v pořadí čtvrtá deska kapely a už ta předchozí nese pečeť labelu Daemon Worship, což je prostě známka kvality. „Obeisance to a Witch Moon“ sice nedosahuje černého majestátu zásadních raných desek uvedených kapel, ale rohy má špinavé a nebezpečně ostré taky. Jakmile se tempo „Lightbringer“ dostane do vyšších obrátek, poleví jen málokdy a posluchač se může v černých melodiích a rychlých tempech doslova koupat. Někdy jsou vysoké tóniny dokonce natolik hbitě tkané, až mohou připomínat takové Nightbringer. Variabilita ale není výrazným aspektem Grafvitnir. Něco trochu odlišného nabízí třeba „Nigrum ignus serpentem“, ale jinak skladby ubíhají dle stejné, klasické šablony.

Je evidentní, že Satan a černá magie nejsou pro Grafvitnir pouhé „reklamní žvásty“, jak nalákat naivní publikum. Dá tedy rozum, že skladatelé zavrhli popovou strategii nosných skladeb (zatímco hrací čas je zaplácán vatou) a všem přítomným kompozicím vtiskli pokud možno co nejvýraznější nápady. To v praxi znamená, že mám problém s výběrem nejlepších či nejhorších skladeb. Sedne-li vám úvodní „Lightbringer“ tak je celkem jisté, že tomu stejně bude i se zbytkem alba, byť je možné, že vás po nějaké době začnou Grafvitnir nudit (třeba i v rámci jednoho poslechu uprostřed alba).

„Obeisance to a Witch Moon“ je za mě solidní, ďáblem prostoupená deska. Svým způsobem taková jednohubka. Ale už jsem měl na podobnou chuť dlouho a všude chválení noví Dark Funeral mi moc nesedli. Takže nebylo co řešit, nabízený talíř jsem bez výčitek vyžral celý.

Grafvitnir


Reveal – Flystrips

Reveal - Flystrips

Země: Švédsko
Žánr: black / death metal / punk
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. I Am Going to Eat You
02. Leopard Cunt
03. Heart
04. Cadmium
05. Comes Crashing Down
06. Stale Smoke
07. Old Speckled One
08. Tame Your Neighborhood (with Knives)

Hrací doba: 34:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Jak jinak vykročit do nového roku než recenzí přehlížené perly? Reveal ze švédské Upsally nemohu vystavovat jako černý poklad nejhlubšího undergroundu, protože už první album „Nocturne of Eyes and Teeth“ nevyšlo na ultra-limitované DIY pásce, ale u renomovaných Invictus Productions a Higher Roller Records. O debutové desce se ve své době mluvilo, i když si nevybavuji, že by snad chytla nějakou výraznější vlnu „hypu“. Ale to bude možná tím, že jsem ji sám moc neposlouchal a tudíž situaci kolem kapely tolik nesledoval, což teď považuji za chybu. Reveal totiž prohnilý pitevně-morbidní sound oživili výlety do 70. a 80. let metalové historie a nyní s novou nahrávkou „Flystrips“ naložili s dary průkopníků zase trošku jinak. Možná neuctivě, podivně, ale rozhodně po svém.

Co hrají, to neví ani Reveal sami, ale jako pisálek bych se o nějakou kategorizaci pokusit měl. Jistá spojitost s raným, syrovým death metalem se zde nachází. Ale kdyby tohle album vyšlo pod jiným názvem, bez žánrového stigma předchozí desky, uvědomil by si to někdo? Nevím. Co je ale na „Flystrips“ doslova hmatatelné je mám-v-pičismus a přidrzlost skutečných rockových a punkových kultů. Snad by se dalo říct, že deska zní, jako by banda vyjetých maniaků obdržela inspiraci a esenci, které vedly ke stvoření „Divus de mortuus“ a „Abominations of Desolation“ už někdy v 70. letech, jakkoliv podivně to zní. Možná by i někteří z nebožtíků a nestorů skutečného rock’n’rollu vůči snaze Reveal souhlasně přikývli, než by po mladíčcích vrhli flašku vodky, ať neserou a přitáhnou radši ňáký baby. Švédi vlastně vykonali podobný krok jako Tribulation nebo Repugnant, kteří se po tradicionalistickém, respektovaném debutu metalu smrti oddálili a začali hrát… no prostě jinak. Ale ku cti kapely slouží, že pařáty ponechali obnažené, špinavé a připravené zabít.

Rychlosti Reveal zrovna neholdují, ale živelné energie tu je dost na to, aby posluchač, naladěný na podobnou vlnu s kapelou, dostal chuť někoho, třeba i sebe, pobodat nebo praštit. Je tu také spousta chytlavých riffů, jež jsou naštěstí prosté samoúčelné líbivosti. Náladotvorné, hravé, někdy i zajímavým způsobem „kýčovitě tupé“. Jsem třeba docela zvědavý, kdo si spolehlivě oblíbí retardovaný závěr první skladby, což klidně berte jako varování. Ale nejmarkantnější je zde přítomná duševní nevyrovnanost a pevné přesvědčení, že i zhýralost je umění. Vokalista toto s radostí podtrhuje a rozhodně nemám pocit, že by to mohl být můj kamarád. Pokud by se tak přece jen tvářil, rozhodně bych si v nonstopu dával sakra bacha, zda mě ten vůl nevezme po hlavě popelníkem, kdybych mu řekl, že jeho přednes bývá kapku monotónní.

„Flystrips“ má nápadů dost a uteče jak nic. Za sebe bych jako top songy jmenoval „Leopard Cunt“, „Heart“, „Stale Smoke“ a „Tame Your Neighborhood (with Knives)“, ale je možné, že za týden bych řekl zas něco jiného (poznámka dopsaná o dva týdny později: je to pravda). Dovedu si také představit, že by posluchače skrze možné počáteční rozpaky mohla provést vymazlená a svojská produkce. Rytmickou sekci je radost poslouchat a kytary dovedou hladit i drásat; někdy i oboje zároveň.

Reveal

Pravdou ale zůstává, že „Flystrips“ se ke mně dostalo pár týdnů před listopadovým náporem očekávaných desek (Void Meditation Cult, Deathspell Omega, Cultes des ghoules, Antaeus a další) a navzdory počátečnímu překvapení a nadšení jsem Reveal stejně odsunul někam až na třetí kolej. A co dělám teď? Chválím. Přeberte si sami, o čem to svědčí. Závěry, že redaktor je debil a „Flystrips“ pičovina, jsou možné, ale v tom případě bych vám tady s borcama doporučil myslet na rodinu.

Mimochodem, pokud jste si už pustili nějakou skladbu, nepřipadá vám, že tady proletělo Negativní letadlo?


Meshuggah – The Violent Sleep of Reason

Meshuggah - The Violent Sleep of Reason

Země: Švédsko
Žánr: progressive / math metal / djent
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Clockworks
02. Born in Dissonance
03. MonstroCity
04. By the Ton
05. Violent Sleep of Reason
06. Ivory Tower
07. Stifled
08. Nostrum
09. Our Rage Won’t Die
10. Into Decay

Hrací doba: 58:55

Odkazy:
web / facebook / twitter

Budu k vám upřímný, ale nikdy jsem neměl v lásce math metal, djent a jim podobné, matematickými rovnicemi protkané žánry. Většinou jsem ze zástupců těchto stylů měl dojem, že se parta borců snaží ukázat, jak dobře ovládá své nástroje, díky čemuž se z toho vytratila duše. Výsledkem pak je, že drtivá většina představitelů těchto odnoží kytarové hudby na mě působí prázdně. Nebylo by to ovšem pravidlo, kdyby neexistovaly nějaké výjimky. V mém případě se jedná o The Dillinger Escape Plan a právě švédské extrémní progmetalisty Meshuggah, jimž je vznik termínu math metal obecně připisován. Meshuggah, kteří letos vydali svou osmou studiovku „The Violent Sleep of Reason“, jsou dokonalou ukázkou toho, jak by se tato hudba měla hrát, aniž by se vytratilo kouzlo. Ono nepopsatelné něco, díky němuž má člověk tendenci si dané album pouštět i opakovaně za sebou.

A Meshuggah se podařilo toto na novince zachytit bez sebemenších problémů a neopakuje se tak situace s předminulým zářezem „obZen“, které na mě působilo příliš sterilně. Nepopírám však, že tento dojem byl zcela určitě způsoben i nezáživností materiálu, s jehož vydáním si tito jinak velmi talentovaní hudebníci vybrali slabší moment ve své kariéře. „The Violent Sleep of Reason“, jehož název vznikl inspirací z díla malíře Francisca Goyi, byl nahrán ve studiu prakticky živě a dle slov Tomase Haakeho se tak podařilo zachytit syrovost a upřímnost. S tímto vcelku bez výhrad souhlasím, a navíc se podařilo odladit finální mix do mírně čitelnější podoby. Čili po technické stránce je všechno v pořádku, a nic tak nebrání pustit se do poslechu placky schované za moc pěkným přebalem.

Kdo už někdy Meshuggah slyšel, tak prakticky ví, co od „The Violent Sleep of Reason“ čekat. Strojově přesná rytmika to celé zespoda tvrdí a člověk občas nestačí ani vnímat, čeho je dvojice Tomas Haake (bicí) a Dick Lövgren (basa) schopna. Spousta rytmických zvratů činí z poslechu místy opravdu nepříjemnou záležitost, a nelze jej tak absolvovat jen tak jako kulisu, je třeba Meshuggah věnovat nemálo z mozkové kapacity. Chápu, že mnoho lidí ten nekonečný nátlak hluboce podladěných kytar neunese a nahrávku označí jako neutichající a monotónní chaos. Ono to tak ve své podstatě totiž je. Kytary Fredrika Thordendala a Mårtena Hagströma jsou plné nervydrásajících repetitivních pasáží, kvílení a disharmonických škrkajících momentů a není jednoduché se v tom orientovat.

Přesto všechno to však drží pohromadě a výsledkem je semknutá nahrávka, která ze své potenciální nevýhody dělá jednu z hlavních předností. Přeci jen, nikdo Meshuggah neposlouchá kvůli učesaným postupům a melodickým vokálům. Kdepak. „The Violent Sleep of Reason“ vám nasadí s prvními vteřinami úvodní „Clockworks“ nekompromisní kopačku na čelist a od té doby není čas na oddech. Meshuggah sice skladby protkávají nejrůznějšími vyhrávkami, které znějí jako z jiné dimenze, ale i díky intenzivnímu projevu řvouna Jense Kidmana zní výsledek jako velmi organizovaný chaos s vnitřním řádem a navrch velkou porcí brutality.

O jednotlivých skladbách se opravdu rozepisovat nehodlám, protože mi to přijde jako naprostá ztráta času. Těch různých změn, motivů a jiných výplní je tam prostě tolik, že bych hned ve druhé skladbě opakoval popisováním toho, jak tuhle kytary repetitivně vyhrávají technický riff, najednou přijde brejk, zpomalí se a kytary hrají proti bicím. Navíc nejde jen tak jednoduše zachytit veškerou náplň a podstatu hudby Meshuggah, protože „The Violent Sleep of Reason“ je jedno z těch alb, které odbudu recenzentským klišé, že tohle se musí slyšet na vlastní uši.

Uznávám, že občas jsem měl ke konci problém s udržením pozornosti, protože si myslím, že „Nostrum“ a „Into Decay“ nejsou zcela povedené, a hlavně druhá jmenovaná mi díky pomalé a dusivé atmosféře moc nešmakuje. Naproti tomu úvodní „Clockworks“, proměnlivá „By the Ton“ nebo ke konci příjemně melodická „Stifled“ jsou vrcholy, díky nimž stojí za to se nad poslechem tohoto počinu zamyslet. Hodinová stopáž umí odradit a minimálně pro neznalého posluchače to není na úvod jednoduchá záležitost, ale výsledek je dostatečně sladkou odměnou.

„The Violent Sleep of Reason“ není nejlepším albem v diskografii Meshuggah a třeba „Nothing“ si budu vždycky cenit daleko víc, ale to logicky neznamená, že by bylo špatné. Naopak. Meshuggah potvrdili svoji vlastní výjimečnost a naservírovali porci strojově chladného, extrémního progmetalu, který ctí jejich dosavadní vývoj, a přesto nezní jako sázka na jistotu. Švédové si před lety vytvořili vlastní styl, jemuž jsou v rámci mezí věrní, a nemají tak potřebu komukoli co dokazovat. Na nejlepší pětku alb letošního roku to nebude, ale i tak jsem spokojený.


Panphage – Drengskapr

Panphage - Drengskapr

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. Gettir Àsmundarsonar
02. Landrensningen
03. Glam rider husen
04. Glamsyn
05. Utlagr
06. Drangey
07. Blodshämd

Hrací doba: 41:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nordvis Produktion

Panphage je projekt, u nějž se při pohledu na fotky možná škodolibě rozesmějete a hudbu si snad ani nepustíte. A když si ji pustíte, tak se možná rozesmějete podruhé. To je v pořádku, protože fotky v kukle a teplákové soupravě Adidas úsměv budit klidně mohou (a jistě i budou), stejně tak jako muzika s prudce undergroundovou produkcí. Jednoduše řečeno, na první pohled se Panphage netváří jako něco, co byste měli chtít poslouchat, spíš jako další ze zástupu poněkud trapných amatérských projektů, které blackmetalový žánr svou přítomností akorát tak zasírají.

A přesto všechno u Panphage není úsměv na místě. Jakkoliv se tento projekt pod taktovkou jistého Fjällbrandta tváří všelijak, ve skutečnosti se na „Drengskapr“ nachází excelentní pravověrný black metal těch nejvyšších kvalit. Nezasvěcení si možná poklepou na čelo, jestli si náhodou trochu neprotiřečím, ale znalce loňského debutu „Storm“ takovéhle prohlášení jistě nepřekvapí. Nebojme se velkých slov – letošní „Drengskapr“ je prostě fantastická deska a na poli syrový black metalu patří k tomu absolutně nejlepšímu, co je letos ke slyšení. A vlastně nejen v rámci oné syrové podmnožiny.

Když se pokusím vám nějakým způsobem popsat, co je náplní „Drengskapr“, nebude vám to připadat nijak zvláštní. Formálně tomu tak skutečně je, poněvadž – jak už ostatně i padlo – Panphage je synonymem pro blackmetalovou syrovost. Očekávejte ledově mrazivé kytarové včelíny, rychlou a co do výrazu vlastně poměrně primitivní rytmiku a to vše v zastřeném soundu.

Věřím, že takhle to asi neznělo nijak zvláštně, spoustě vám to nejspíš znělo naopak přímo nevábně. Jak už ale jistě tušíte, přednosti „Drengskapr“ tkví v něčem trochu jiném. V black metalu se mnohdy hovoří o feelingu – pověstné abstraktní cosi bez přesné definice, co je vnímáno značně subjektivně, a přitom je to právě tohle, co odděluje ten dobrý black metal od špatného. Jenže „Drengskapr“ je tímhle feelingem natřískané až po okraj, doslova jím přetéká. Jestli jste si mysleli, že v roce 2016 už nelze natočit pravověrné blackmetalové album, které by bylo uvěřitelné a autentické, tak „Drengskapr“ je tím počinem, po jehož poslechu budete muset svůj názor zkorigovat.

Možná, že je hudba Panphage ohlodaná až na kost a formálně svůj žánr představuje v jeho elementární podobě, ale i tak je na „Drengskapr“ vlastně vše, co je možno po kvalitní blackmetalové nahrávce chtít. Ve skutečnosti tahle stylová čirost patří k největším devízám alba. Společně se strhující atmosférou, skvěle vystavěnými písněmi a bravurními skladatelskými nápady.

Panphage

Nějak vám poslední věta předchozího odstavce nesedí? Pokud jste z předešlého povídání nabyly dojmu, že je „Drengskapr“ primitivní nejen po stránce formy, ale i po stránce obsahu, pak dovolte, abych vás vyvedl z omylu. Počin je narvaný působivými mrazivými melodiemi, nechybí ani čisté nápěvy a v neposlední řadě také výtečné riffy (!). Jistě to znáte sami, že spousta metalových desek vyniká v jednom ohledu, na tenhle nějaký nadstavbový prvek je kladen důraz, ale onen metalový základ je ve finále hovadina, protože jemu skladatel pozornost nevěnoval. Přesně takhle to u Panphage není. To vše navíc zastřešuje seversky pohanská nálada, která je ale prosta jakéhokoliv patosu či kýče. Kdybyste chtěli slyšet nějaké přirovnání pro představu, tak si vzpomeňte třeba na ranou tvorbu Kampfar z doby, kdy Norové vydávali své první EP a první řadovku.

Zní to až příliš dokonale? No hej, zní. Ale ono to je vážně tak dobré! Však, ty vole, si poslechněte třeba „Landrensningen“, „Utlagr“ nebo „Blodshämd“, to jsou naprosté majstrštyky a svým způsobem by se až chtělo říct, že i esence skutečného black metalu. Jistě, „Drengskapr“ má svoje vrcholy (právě jmenované písně) a jiné skladby jako třeba „Drangey“ jsou proti nim trochu slabší, nicméně u Panphage si i to zdánlivě „slabší“ uchovává vysokou kvalitu a nijak nesnižuje celkový dojem z nahrávky. A ten je skvělý.

Kdyby „Drengskapr“ vyšlo v půlce 90. let, tak by to dnes byl arcikult, jemuž bychom se všichni klaněli. Nyní je to deska určená fajnšmekrům, kteří stále mají chuť prohrabovat se podzemními vodami a kteří vzpomínají na doby, kdy byl pravý black metal na svém vrcholu. Je to album pro lidi, kteří nemají natolik omezený rozhled, aby všude rozhlašovali, že je black metal kaput, a naopak věří a vědí, že i v dnešní době může vzniknout čistokrevná žánrová lahůdka. Pro fandy žánru povinnost a snad i povinná koupě.


Pain – Coming Home

Pain - Coming Home

Země: Švédsko
Žánr: electro / industrial metal
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Designed to Piss You Off
02. Call Me
03. A Wannabe
04. Pain in the Ass
05. Black Knight Satellite
06. Coming Home
07. Absinthe-Phoenix Rising
08. Final Crusade
09. Natural Born Idiot
10. Starseed

Hrací doba: 41:21

Odkazy:
web / facebook / twitter

Peter Tägtgren je na metalové scéně natolik známá a vážená osoba, že není třeba jej nějak blíže představovat. Zkrátil bych to jen na to nejnezbytnější, a sice že tento workoholik, který již čtvrtstoletí vede vlivnou severskou deathmetalovou sebranku Hypocrisy, si v posledních dvou dekádách vždycky jednou za čas odskočí ke svému bočnímu projektu Pain. A letos, po pěti letech od vydání posledního „You Only Live Twice“, přišla chvíle, kdy si Peter řekl, že je třeba jeho industriální alter-ego zase jednou oprášit, a výsledkem je novinka „Coming Home“.

Upřímně říkám, že jsem nikdy nepatřil k cílové skupině fanoušků, na něž Pain se svou tvorbou míří, protože spájení elektroniky a metalu mě až na malé výjimky (Nine Inch Nails) nikdy nebralo, i přesto však cestu Pain nezaujatým okem sleduji pravidelně a jsem schopný uznat kvality prvních alb. Po „Nothing Remains the Same“Pain docela baví a tyto desky můžu bez problémů vyslechnout. Bohužel s každým dalším albem vydaným po „Psalms of Extinction“ to jde s Tägtgrenovic projektem z kopce, přičemž samotné dno tvoří prázdné „Cynic Paradise“. Poslední album sice nakoplo Pain na krátký čas zpět do sedla, ale problém jsem viděl ve velmi nedlouhé trvanlivosti. Pro mě je až do dnešních dní „You Only Live Twice“ nahrávkou, již zvládnu vyslechnout jednou a můžu ji v klidu na další měsíce odložit k ledu, protože mě to k ní prostě netáhne.

A toho jsem se bál i v případě „Coming Home“, protože když jsem vyslechl singl „A Wannabe“, tak na mě zapůsobil přesně opačně, než jako by první ochutnávka měl. Místo toho, aby ve mně vzbudil touhu a na „Coming Home“ mě namlsal, tak jsem toho názoru, že to je sračka jako bič, v níž Tägtgren nepřináší nic nového. Základní stavební kameny jeho tvorby, mezi něž patří industriálně klávesový háv, poctivá rytmika a hutné kytarové riffy s melodickými vokály, jsou ke slyšení i v „A Wannabe“, nelíbí se mi však vlezlý refrén, jenž je hned po prvním poslechu dosti otravný.

Oproti starším albům přibylo na „Coming Home“ orchestrálních aranží, jež místy dodávají hudbě Pain na dramatičnosti, a když si vezmu třeba jen zmíněnou „A Wannabe“, tak závěrečná minuta díky nim hravě převyšuje první tři čtvrtiny hrací doby. Co se toho orchestru týče, tak asi nejpatrnější je jeho zapojení v titulní písni „Coming Home“, která patří paradoxně k pomalejším kouskům, jaké se vymykají standardní formulce rychlejšího electro metalu a nezní vůbec špatně. Refrén se povedl, i když samotný hudební podklad není nijak výjimečný, protože stojí a padá s ostřejšími momenty v refrénu, který střídají poklidnější sloky. Za mě je to určitě jedna z povedenějších písní na desce.

Jádro „Coming Home“ je tak tvořeno menší hromádkou klasických Painovských rychlejších hitovek, kam lze zařadit „Call Me“ s hostujícím Joakimem Brodénem ze Sabaton s jeho zbytečným příspěvkem, hutnou „Pain in the Ass“, již si dokážu představit na starších albech, či „Black Knight Satellite“. Do této společnosti lze zařadit i úvodní „Designed to Piss You Off“, jež si v sobě nese velmi překvapivý a hlavně hodně příjemný country odér a okamžitě se i navzdory své velmi primitivní struktuře stala mým oblíbeným momentem alba. Nevyžaduje žádné přemýšlení a hlavně baví. Tak by to dle mého názoru mělo být. Uznávám, že její síla tkví zejména v nečekané country kytarové vyhrávce, ale kvůli solidnímu odpichu, kytarovému riffu a povedenému refrénu ji ve výčtu pozitiv nelze vynechat.

Bohužel s dalšími minutami ztrácí „Coming Home“ na síle, protože přichází bezduchá vyřvávačka jménem „Absinthe-Phoenix Rising“, pochodová „Final Crusade“, na které je nejzajímavější kytara ve stylu Meshuggah ve třetí minutě, a konečně naprosto zbytečná uchcávačka „Starseed“ v samém závěru alba. Ta je ukázkou toho, že Peter ty pomalé balady na posledních plackách neumí tak dobře jako prvoplánové hitůvky, protože tohle je dle mého opravdu vrchol nevkusu. Ten k takto stylizované hudbě možná patří a je nutno brát ohled na to, že je to Peterův boční projekt, v němž ukájí jiné chutě, než na jaké jsme u něj normálně zvyklí, ale tohle se fakt nepovedlo i navzdory těm výše vyzdvihovaným orchestrálním prvkům, jež i ve „Starseed“ dostaly svůj prostor.

Pain

Kdybych měl vyřknout nějaký finální verdikt, tak na jednu stranu musím pochválit Pain za snahu o vytvoření díla barvitého, což ovšem není automatickou zárukou toho, že se podařilo nahrát desku, která by co do hudebních nápadů měla na to, aby dokázala zabavit na delší dobu. Jasně, Pain nikdy nebyli o boření hranic a progresivních strukturách písní, na nichž by se dalo neustále něco objevovat, ale trvanlivost „Coming Home“ se u mě zastavila někde na hranici pátého poslechu. Poté už mi album nemělo co dát a spíše se přiznám, že jsem začal pokukovat po nahrávkách Hypocrisy, na jejichž další pořin bych se těšil daleko víc než na Pain. Bojím se totiž, že za pár týdnů si na „Coming Home“ ani nevzpomenu a to tak upadne někam k „You Only Live Twice“.


Eufori – Humörsvängningar

Eufori - Humörsvängningar

Země: Švédsko
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Black Lion Productions

Tracklist:
01. Avgrund
02. Det är fan inte värt
03. Humörsvängningar
04. Inget mer
05. Höstdepressioner
06. Insikt
07. Låt snön falla [Vanhelga cover]
08. Eufori

Hrací doba: 36:52

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Depressive black metal, často též známý pod familiérní přezdívkou DSBM, je svým způsobem dost zvláštní a rozporuplný subžánr black metalu. Jsou lidé, kteří jej zbožňují, ale i tací, kteří ono charakteristické „suicidal“ ječení nemohou vystát a přijde jim víc směšné než cokoliv jiného. Jistě, můžete mi oponovat, že takováhle logika by šla naroubovat vlastně na jakýkoliv hudební styl (a do jisté míry byste určitě měli pravdu), jenže zrovna v případě depressive black metalu mi to subjektivně přijde jaksi znatelnější než kdekoliv jinde.

Ona rozporuplnost je ve velké míře zakotvena již přímo v samotném hudebním výrazivu. Jednak mám na mysli skutečnost, že zde panuje obrovská nevyrovnanost a jen máloco je v rámci DSBM skutečně kvalitní. Pokud se něco povede, může jít o velmi silná díla, nicméně většina stylu se topí v klišé a omílání jedné a té samé formulky neustále dokola. Za největší paradox ovšem považuji to, že depresivní black metal vlastně vůbec není depresivní. Pomineme-li typicky ztrápený vokál, pak je to – čest výjimkám – většinou vcelku pohodové poslouchání, jež víc než depresí či oparem sebevražedných sklonů vyznívá posmutněle a melancholicky.

Úplně největším paradoxem jsou pak skupiny, jež sice spadají do šuplíku depresivního black metalu a formálně splňují veškeré žánrové atributy, ale ve skutečnosti jsou… vlastně docela veselé. Nejspíš to má být umělecký záměr, vytvořit kontrast, paradox, oxymóron či ironii, ale mně tahle větev přijde poněkud debilní. Ať už se jedná o skupiny, které si onen paradox vetknou jen do názvu (hodně známým příkladem budiž třeba Happy Days), či formace, u nichž se tato protichůdnost promítne i do vlastní hudby. A přesně to je případ hlavní hvězdy dnešní recenze. Eufori – jak lze ostatně odhadnout – znamená ve švédštině Euforie. Pozitivní je však nejen název, ale i samotná hudba, což v daném žánru považuji za značně negativní (haha).

Eufori vznikli teprve v letošním roce jakožto vedlejší projekt dvou členů skupiny Mist of Misery. Prvně se Švédové prezentovali v dubnu minialbem „Värdelös“. Pokud jste jej minuli, není třeba zoufat, poněvadž všechny tři písně – včetně předělávky „Låt snön falla“ od známějších krajanů Vanhelga – se nacházejí i na čerstvém dlouhohrajícím debutu „Humörsvängningar“. Chce se mi ovšem dodat, že není třeba zoufat ani v případě, když minete i ten, protože se v žádném případě nejedná o něco, co by bylo nutno slyšet.

Jak již padlo, atmosféra „Humörsvängningar“ potažmo Eufori je otravně pozitivní, nedepresivní, leckdy až kýčovitá. Homosexuální melodie by asi měly symbolizovat utrápenou duši nebo tak cosi, mně však evokují spíš růžového poníka na poli plném pestrobarevných kytiček. Fujtajbl. Jasně, trochu to nadsazuju, ale to nic nemění na tom, že kytarové linky třeba v titulní „Humörsvängningar“ nebo v „Höstdepressioner“ jsou kýč jak hovado. Nicméně i v těch momentech, kdy se Eufori nesnaží o pomalé teskné písničky, to stojí za starou belu. Třeba „Inget mer“ je asi pokus o chytlavý hit nebo co, klavírní vsuvka „Insikt“ nijak nepřekvapí, spíš jen podtrhne klišovitost celého počinu, a cover od Vanhelga je rovněž těžká uchcanost. Zbylé tracky „Avgrund“, „Det är fan inte värt“ a „Eufori“ dojem rovněž nevylepší, neboť to jsou pořád hovadiny a třeba poslední jmenovaná patří k těm kusům, jejichž poslech mě pěkně sere.

Na první pokus, který se neodehrál za plného soustředění, se „Humörsvängningar“ netvářilo tak debilně. Jako kulisa to z voleje neznělo totálně vymrdaně. Nicméně s každým dalším poslechem dojem prudce padal dolů, obzvlášť když člověk projevil vůli tomu nějakou pozornost věnovat. V době psaní recenze jsem se již dostal do bodu, kdy jsem si na produkci Eufori vypěstoval docela solidní alergii.

Mně osobně tohle album přijde jednoduše směšné a v žádném případě jej nedoporučuji k vyzkoušení. Za mě je to zoufale špatná mrdka, jejíž poslech byl ztráta času. Čehokoliv dalšího od Eufori se po téhle zkušenosti nehodlám dotknout ani dvoumetrovou tyčí.


Opeth – Sorceress

Opeth - Sorceress

Země: Švédsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Nuclear Blast Entertainment

Tracklist:
01. Persephone
02. Sorceress
03. The Wilde Flowers
04. Will o the Wisp
05. Chrysalis
06. Sorceress 2
07. The Seventh Sojourn
08. Strange Brew
09. A Fleeting Glance
10. Era
11. Persephone (Slight Return)

Hrací doba: 56:35

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ten příběh známe asi všichni. Je tomu více než deset let, co se o švédských Opeth dalo hovořit jako o jedněch z předních představitelích progresivního death metalu. Parta kolem Mikaela Åkerfeldta za sebou měla hned několik kritikou i fanoušky uznávaných alb v čele s geniálním monolitem „Blackwater Park“. Po vydání „Watershed“ v roce 2008 se však v hlavě mozku kapely něco zlomilo a death metal jej přestal zajímat, díky čemuž započala v roce 2011 nová etapa fungování Opeth. Etapa, která sice nezačala nijak působivě, ovšem o to lépe zní s odstupem dvou alb na novince, která se jmenuje „Sorceress“.

Vůbec prvním albem, na němž Opeth započali svou éru retro výletů do 70. let a oprostili se od deathmetalových prvků v čele s Mikaelovým growlingem, odstartovalo „Heritage“ v roce 2011. Výsledek byl takový těžkopádný a nepřesvědčivý a co jsem si z něj do dnešních odnesl, byl dojem, že Opeth se za každou cenu snažili znít až křečovitě retrospektivně, díky čemuž jej dodnes řadím mezi nejhorší alba v bohaté diskografii kapely. Oproti starším počinům mu chyběla nezbytná lehkost, což však záhy napravilo následující „Pale Communion“ z roku 2014. Co na „Heritage“ působilo prdelně, tak na dva roky starém předchůdci bylo dotaženo do dokonalosti a výsledkem byla sebevědomá progresivně rocková nahrávka, jež čerpala ze 70. let, ponechávala si všal v sobě melancholické melodie typické pro Åkerfeldtovu partu z jejich akustičtějších pasáží případně z „Damnation“.

Schválně jsem trošku osvěžil svůj názor na předchozí dvě alba, protože novinka „Sorceress“ mi přijde oproti svým dvěma kolegům, kteří započali písničkovější etapu fungování Opeth, zase někde jinde. Ne snad, že by skupina nevěděla, jakým směrem se ubrat, ale vidím to spíš jako krystalizaci směřování, které na bylo na „Heritage“ načrtnuto velmi tenkými obrysy začínajícího malíře, jenž si ještě není svým uměním zcela jistý, kdežto na „Pale Communion“ už moc dobře věděl, čeho chce dosáhnout. „Sorceress“ je nejbarvitějším albem aktuální desetiletky, umožňuje kapele využít širší paletu možností a dovolím si tvrdit, že se jedná o nejkytarovější počin od dob „Watershed“. Zapomeňte však na návrat hrubých vokálů; Mikael se i nadále zdokonaluje ve svém melodicky procítěném projevu, jenž zní s každým rokem lépe.

„Sorceress“ se mi pod kůži zažíralo mnohem rychleji, než „Pale Communion“, k němuž jsem byl zprvu nedůvěřivý a které se až s přibývajícími poslechy vypracovalo do pozice jednoho z nejlepších alb, jež jsem od Åkerfeldtovy party slyšel. „Sorceress“ je písničkovější a svým způsobem se jedná o album protikladů. Přestože nejsou přítomny deathmetalové prvky, které tvořily s akustickými pasážemi dokonalý protipól, tak na dvanácté řadovce Opeth se mísí jak klasické progrockové kompozice s psychedelickým odérem, tak kytarové věci, jež mají blízko k tradičnímu hard rocku s přesahem do heavy metalu.

Do první škatule patří na první poslech nenápadná „Will o the Wisp“, která je však jednou z nejlepších balad, jaké Opeth napsali, a jen na poměry „Sorceress“ představuje zcela jistě jeden z vrcholů. Atmosférou se jedná o zasněnou věc nesoucí si v sobě folkový odkaz na staré Jethro Tull a teskné kytarové sólo Frederika Åkessona se do ní skvěle hodí. „Sorceress 2“ a „A Fleeting Glance“ jsou spolu s „The Seventh Sojourn“ další akustické položky, každá z nich je ovšem svým způsobem jiná a nezavdávají tak příčinu k myšlenkám o nudné nahrávce. Prvně jmenovaná je velmi křehká a Mikaelův vokál zní díky použitému efektu hodně staromilsky, kdežto „A Fleeting Glance“ je epičtěji vystavěná věc s vrstvenými vokály pějícími tesknou melodii. Velkým překvapením pro mě byla „The Seventh Sojourn“ s etno bubínky a orientálními aranžemi, které jsem u Opeth slyšel naposledy snad na „Ghost Reveries“ a které jsem v žádném případě nečekal. Velmi svěží a příjemně dramatická věc ve středu alba, jež má ve standardní edici slušnou hodinou hrací dobu..

Jestliže se o čtveřici písní z předchozího odstavce dá říct, že jsou vyústěním spíše poklidnější stránky tvorby švédské pětice, tak zbylé plnohodnotné písně (nepočítám úvod a závěr v podobě dvojice „Persephone“ a „Persephone (Slight Return)“) prezentují kytarové choutky mistra Åkerfeldta s nepřeslechnutelným odérem hardrockových velikánů Deep Purple. Mluvím teď zejména o „Era“ ze závěru desky, kde se v rychlejším tempu blýsknul svou hrou Joakim Svalberg, jenž svými klávesami vnesl do Opeth špetku britského hard rocku. A neplatí to jen pro tuto píseň, ale pro tvorbu Švédů obecně, protože v Joakimovi získali Opeth velmi silného hráče, jehož jejich sestava potřebovala.

Opeth

Do metalovějších vod se noří zatěžkaný titulní vál, jenž byl představen jako první ukázka z alba, a hned následující „The Wilde Flowers“. Ty jsou dle mého názoru dokonalou ukázkou současné tváře Opeth. Pomalé, avšak do detailu promyšlené riffy se prolínají s jistou rytmikou, vyspělými vokálními linkami a vintage zvukem kláves. Titulka se mi líbí o malý kus víc, protože v sobě skrývá špetku takové té magie, jež se do Opeth vrátila spolu s minulým albem a již jsem od „Ghost Reveries“ postrádal. Tím ale netvrdím, že „The Wilde Flowers“ je špatná.

„Chrysalis“ je nejtvrdší a zároveň jednou z nejlepších kompozic na „Sorceress“. Kupředu ji ženou dunící kytary a skvělá basová linka v pozadí spolu s klávesami, díky nimž dává Joakim zapomenout na svého předchůdce Pera Wiberga. Po celých sedm minut svého trvání se nezadrhne ani na vteřinu a zní paradoxně asi nejmoderněji ze všech písní na desce. Spájí se v ní jak současně znějící kytarové riffy, tak retro aranže a hammondy. Druhou delší, v tomto případě epicky pojatou písní je „Strange Brew“, která však na rozdíl od „Chrysalis“ překypuje progmetalovými momenty a absence zjevného tahu na branku z ní činí jednu z obtížněji stravitelnějších věcí. Kytary se vrství jako kaskádovité vodopády a Mikael dodává této rozmáchlé položce na dramatičnosti svým excelentním vokálním projevem.

Protože jsem po skončení „Sorceress“ v jeho základní verzi neměl dost, tak jsem si v pozdějších společných chvílích začal dopřávat poslech limitované edice, jež je prodloužena o pět skladeb. Popravdě, trojice živých kusů mě nechává naprosto chladným, ale co stojí za zmínku, je dvojice nových kompozic „The Ward“ a „Spring MCMLXXIV“. Obě by si vzhledem ke své kvalitě a v případě „The Ward“ nádherné atmosféře zasloužily své místo na základní verzi desky, až je škoda, že se jedná „pouze“ o bonusy. Ale buďme rádi za ně, vždyť závěr „Spring MCMLXXIV“, kdy kytarové sólo plynule přechází do klávesového exhibicionismu mistra Svalberg, je jedním slovem fantastický.

Připočtěte bezchybné technické zpracování, jemuž vévodí nejen líbivý a tajemný obal, ale zejména po zvukové stránce nelze „Sorceress“ nic vytknout. Všechny nástroje jsou čitelné, basa duní jako o život, a i když se sešlápne rychlostní pedál blíž k podlaze, tak zní Opeth soustředěně a sehraně, aniž by posluchač ztrácel jednotlivé instrumentální linky, jež v takové té moderně nazvučené kouli trestuhodně splývají.

Kdepak, tohle od „Sorceress“ nečekejte. Tohle je album, jež vzniklo jako další z poct 70. létům, a protože se Opeth po nejistém začátku vypracovali během pár roků do pozice, kdy můžou říct, že opět stojí na vrcholu svých sil, tak mě z letošních retro počinů nenapadá žádný, který by se „Sorceress“ byť jen vzdáleně přibližoval. U mě sice Opeth mají pozici jednodušší, protože zaprvé patří mezi mé oblíbence a zadruhé mám takovou hudbu hodně rád, ale věřím, že uspět můžou i u mladšího posluchačstva, jemuž skupiny jako Deep Purple, Camel či Genesis nic neříkají. Kvality na to totiž „Sorceress“ má. Adept na album roku, přátelé!