Archiv štítku: SWE

Švédsko

Bathory – Under the Sign of the Black Mark (1987)

Bathory - Under the Sign of the Black Mark (1987)

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.1987
Label: Under One Flag / New Renaissance Records

Tracklist:
Side A – Darkness:
01. Nocternal Obeisance
02. Massacre
03. Woman of Dark Desires
04. Call from the Grave
05. Equimanthorn

Side B – Evil:
06. Enter the Eternal Fire
07. Chariots of Fire
08. 13 Candles
09. Of Doom……

Hrací doba: 35:34

Odkazy:
web

Tvorba Bathory se vcelku lehce nechá rozdělit do několika etap, z nichž ta první, ryze blackmetalová, je vymezena první trojicí desek. „Bathory“, „The Return……“ a „Under the Sign of the Black Mark“ tvoří triumvirát definující black metal. První představila jeho zběsilost vycházející z punku, kteroužto druhá dovedla k dokonalosti formulaci žánru a dotáhla ji do konečného důsledku. Právě první dvě jsou ty skutečně stylotvorné, na jejichž základech vše stojí, ale až ta třetí představuje nejpropracovanější skladatelskou stránku a stává se korunním drahokamem extrémního metalu.

Krátce po vydání „The Return……“ se nyní už dvoučlenná formace Bathory vrátila do domovského studia Heavenshore, aby zde pracovala na dalším materiálu pro eventuální třetí dlouhohrající desku. Nahrávka vznikala pod pracovním názvem „Occulta“ případně „Okkulta“ a bylo pro ni natočeno celkem sedm písní (jednou z nich byla i raná verze „Call from the Grave“), nicméně jen čtyři se dochovaly. Jak známo, k vydání nedošlo, nicméně jisté nápady posloužily jako základ pro „Under the Sign of the Black Mark“.

Mezi vydáním „The Return……“ a „Under the Sign of the Black Mark“ se objevila zdánlivá pauza, která ovšem nebyla způsobena nedostatkem materiálu, ale spíš sháněním nové sestavy. Ukázalo se, že dosavadní bubeník Stefan Larsson nebude schopen album nahrát z pracovních důvodů, na jeho místo tak nastoupil Paul „Pålle“ Lundburg, ačkoliv nebyl zrovna velkým příznivcem metalu. Sám Quorthon se ovšem nechal slyšet, že právě on mu otevřel cestu ke klasické hudbě, což se projevilo na pozdějších počinech. Jako baskytarista se krátce přidal Christer Sandström, ale ani on nebyl zrovna fanoušek podobné hudby, protože Bathory byli tehdy na svou oblast a dobu nevídaně extrémní. Christer na „Under the Sign of the Black Mark“ natočil dva nebo tři songy, většinu baskytarových partů nakonec odehrál sám Quorthon.

Před opravdovým nahráváním vzniklo několik demosnímků i s písněmi, které se na finální album nedostaly. Počin se měl původně jmenovat „Nocturnal Obeisance“, ale nakonec byl změněn a toto jméno dostalo jen intro – i když v prvním vydání s překlepem „Nocternal Obeisance“. Legendární je rovněž historka vzniku obalu „Under the Sign of the Black Mark“. Quorthon načerpal inspiraci pro výjev, v jehož ústředí byl ďábel obklopen čtyřmi nahými ženami, a došel k rozhodnutí, že se musí jednat o fotku, nikoliv o obraz.

Materiál pro desku již byl v té době hotov a Quorthon se začal věnovat shánění propriet a dobrovolníků (respektive spíš dobrovolnic – měly zde být čtyři nahé ženy) pro obal. Dle svých slov obvolával všechna možná divadla, filmové společnosti a televize, až nakonec našel, co hledal – ve švédském národním divadle, kde zrovna hráli „Carmen“. Ve druhém dějství se zde objevovaly rekvizity skal, jichž bylo třeba. Jejich zapůjčení a převoz by ovšem byl příliš nákladný. Quorthonovi se nicméně podařilo vyjednat, aby se fotky pro obal nafotily v krátké přestávce mezi prvním a druhým dějstvím přímo během představení. Jak se však ukázalo, dostat do záběru čtveřici nahotin i ďábla, jejž ztvárnil kulturista Leif Ehrnborg, bylo nemožné, takže nakonec vše dopadlo tak, že se zde nachází pouze démonická postava s rohy. V rychlosti prý byly pořízeny pouhé čtyři záběry.

Bathory

Hudebně je „Under the Sign of the Black Mark“ velkým posunem oproti „Bathory“ a „The Return……“, které jsou obě primitivním agresivním black metalem. Třetí album přináší větší kompoziční rozmanitost, více středních temp a hymničnosti, výraznější kytarová sóla. Což byl ale dle všeho záměr, poněvadž Quorthon cítil, že je nutné se od předcházejících počinů posunout kupředu. Povedlo se.

To ovšem neznamená, že „Under the Sign of the Black Mark“ na bestiálnost rezignovalo! „Massacre“ je přesně dle názvu učiněný masakr, stejně tak „Chariots of Fire“ a „Of Doom“. V menší míře to platí i o „Equimanthorn“, která ale zpomaluje v zabijáckém refrénu. Vedle nich se tu ale objevují i skladby, jejichž „hitový“ potenciál je značně vyšší než v případě starších alb. Názorným příkladem budiž „Woman of Dark Desires“ s chytlavými riffy a refrénem, jenž uvízne v hlavě už navěky.

Bathory - Under the Sign of the Black Mark

Podobně lehce zapamatovatelné jsou i „Call from the Grave“ a „13 Candles“, které se obě drží středního tempa. Sedmiminutová „Enter the Eternal Fire“, jež otvírá B stranu desky, pak přidává výrazný epický feeling, a z dnešního úhlu pohledu ji lze chápat jako předzvěst toho, do jakých vod se hudba Bathory stočí v následujících letech.

Ať už se ale „Under the Sign of the Black Mark“ pohybuje v kterékoliv své poloze, vždy a neustále – a stejně jako v případě „Bathory“ a „The Return……“ – platí, že máme tu čest s nadčasovým majstrštykem, na němž vlastně není písně, jež by nepatřila do zlatého fondu extrémního metalu. Jestli jsem v případě prvních dvou alb tvrdil, že správný fanoušek metalu musí povinně znát všechny riffy zpaměti, u „Under the Sign of the Black Mark“ to platí pomalu dvojnásob. Tady totiž mluvíme o jedné z největších metalových nahrávek všech dob, jejíž význam a velikost dost dobře nejde dostatečně popsat v pár slovech. Tohle je nejvyšší triumf extrémního metalu. Buď uctíváš až za hrob, anebo jsi zkurvenej pozér a měl bys zdechnout. Nic mezi tím.

Bathory


Bathory – The Return…… (1985)

Bathory - The Return…… (1985)

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.5.1985
Label: Black Mark Production

Tracklist:
Side A – Darkness:
01. Revelation of Doom
02. Total Destruction
03. Born for Burning
04. The Wind of Mayhem
05. Bestial Lust (Bitch)

Side B – Evil:
06. Possessed
07. The Rite of Darkness
08. Reap of Evil
09. Son of the Damned
10. Sadist (Tormentor)
11. The Return of the Darkness and Evil

Hrací doba: 36:57

„When the sacred oath is broken
and the lie is spoken out loud
when the angel is POSSESSED
and the virgin is stolen her pride

When the flame of love and pureness
have turned to BESTIAL LUST
when the walls of gold in heaven
close in and turn to dust

When THE WIND OF MAYHEM whispers
through the vale of tears and death
when the golden river is empty
and the SADIST tear the angels flesh

When the SON OF THE DAMNED strides the earth
and THE RITE OF DARKNESS is done
when the REVELATION OF DOOM comes closer
and the battle just begun

When the beauty is BORN FOR BURNING
and the TOTAL DESTRUCTION draws Nera
when the disciples under the sign of the black mark gathers
and the REAP OF EVIL is here

Then the clouds of death shall gather
then the night shall allways burn
then the ancient prediction comes true
and the bells of fate chaime
THE RETURN……“

Originální vydání „The Return……“, druhé desky Bathory, na zadní straně gramofonové desky neuvádělo seznam skladeb. Na jeho místě se nacházela výše citovaná báseň, v níž se objevují názvy všech písní na albu. Původně byl záměr dokonce takový, že báseň bude přednesena během intra „Revelation of Doom“, ale z toho nakonec sešlo, jelikož se ani s přidávanými efekty nepodařilo najít hlas, jenž by k ní pasoval. Navíc již bylo rozhodnuto, že nahrávku otevře song „Total Destruction“, zatímco verše zněly spíš jako úvod k „The Return of the Darkness and Evil“, která se nachází až na konci desky. Ze všech těchto důvodů nakonec se nakonec nápad neuskutečnil a slova se objevují jen na zadní straně.

Tak či onak, „The Return……“ se pro skupinu stalo zlomovou deskou, která Bathory vyslala nahoru a zajistila jim (zde je skutečně ještě pořád na místě množné číslo – druhé album bylo natočeno ve tříčlenné sestavě) pozornost fanoušků metalu z celého světa. Jen v předobjednávkách se prý udalo 10 000 kopií a celkově prodeje přesáhly 25 000 kusů, což jsou na dnešní poměry nepředstavitelné cifry, tím spíš na undergroundovou kapelu vydávající teprve své druhé album.

Bathory

Hudebně je „The Return……“ takříkajíc ještě víc black metal než předešlé „Bathory“. Nikoliv v tom smyslu, že by snad bylo agresivnější. Naopak, debut je díky znatelnějšímu punkovému feelingu takový víc neurvalý, zatímco dvojka je víc „heavy“. Dokonce bych řekl, že „The Return……“ je – navzdory tomu, že jde stále o lo-fi garážovku – kompozičně o něco propracovanější. Druhé album však ještě znatelněji sahá po krystalické podstatě black metalu. Asi ne nadarmo je jistým okruhem lidí považováno za etalon toho, jak by měl black metal ve své prapůvodní formě vypadat. Nakonec například i sám FenrizDarkthrone se v tomto duchu nechal několikrát slyšet.

Samozřejmě ani zde není nouze o další hromadu legendárních songů, jejichž riffy by měl každý správný fanda black metalu poznat po dvou vteřinách, i kdyby mu to někdo pustil ve tři ráno hned po probuzení. Vály jako „Total Destruction“, „Born for Burning“, „The Wind of Mayhem“, „Bestial Lust (Bitch)“, „Possessed“ nebo „Reap of Evil“ jsou učebnice svého žánru, který se možná v průběhu následujících dekád vyvinul do značně odlišně znějící podoby, ale to nic nemění na faktu, že tohle je prostě základ. Kdybych měl ovšem zvolit vrchol, asi bych po chvíli rozmýšlení ukázal na „titulní“ vypalovačku „The Return of the Darkness and Evil“ s nezapomenutelným refrénem, jehož prostřednictvím se ukazuje, že v jednoduchosti je síla. Že skutečným pohonem pravého metalu není technika ani vytříbený sound, ale fanatismus, feeling a autenticita. A toho všeho má „The Return……“ na rozdávání.

Bathory

Trochu paradoxně teď může znít subjektivní názor, že z (ne)svaté trojice prvních desek Bathory je u mě „The Return……“ až na třetím místě. Vůbec nechci znevažovat význam nahrávky, protože je to pořád majstrštyk jak svině a klasika nejvyššího kalibru, ale předchozí „Bathory“ a následné „Under the Sign of the Black Mark“ si cením ještě o chloupek výše. Nicméně plně rozumím tomu, pokud je pro někoho právě „The Return……“ vrcholem rané éry Bathory. Ale ono je to ve finále jedno, poněvadž se nakonec stejně všichni doufám shodneme na tom, že všechny tři fošny si zaslouží fanatické uctívání.


Bathory – Bathory (1984)

Bathory - Bathory (1984)

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.10.1984
Label: Black Mark Production

Tracklist:
Side A – Darkness:
01. Hades
02. Reaper
03. Necromansy
04. Sacrifice

Side B – Evil:
05. In Conspiracy with Satan
06. Armageddon
07. Raise the Dead
08. War

Hrací doba: 27:02

Odkazy:
web

Je mnoho kapel, které promluvily do vývoje metalu, je i mnoho skupin, jimž můžeme bez obav přiřknout tituly jako legendární – a ještě mnohem víc si jich tento titul uzurpuje, aniž by na něj reálně měly nárok. Existuje i množství kultovních formací, jejichž tvorbu uctívá relativně málo lidí, ale o to víc fanaticky. Je však jen hrstka skutečných metalových titánů, bez jejichž vlivu by celý žánr nemohl vypadat tak, jak dnes vypadá. K takovým „nadlegendám“ a metalovým bohům zcela nesporně patří i švédský projekt Bathory, jenž stál u zrodu pravého black metalu a později definoval i viking metal s nordickou atmosférou.

Jak už tomu tak mnohdy bývá, začátky Bathory v roce 1983 asi nenapovídaly tomu, že se právě rodí jedna z největších metalových legend historie. Založil ji tehdy 17letý Tomas Börje Forsberg alias Quorthon společně s dalšími dvěma členy, baskytaristou Frederickem Melanderem a bubeníkem Jonasem Åkerlundem (jenž je dnes známým videoklipovým režisérem). Nicméně jak už historicky víme, další členové Bathory nejsou důležití, byť se jich zde v rané éře objevilo několik, pod některými jmény se dokonce skrývá více hudebníků. Stěžejní postavou Bathory byl vždy Quorthon a nikdo jiný.

Navzdory některým tvrzením a zavádějícím informacím Bathory nikdy nevydali demosnímek. Jeden čtyřskladbový byl sice na jedné ze zkoušek natočen, ale nikdy nevyšel a dochovaly se z něj jen dvě písně „Die in Fire“ a „You Don’t Move Me (I Don’t Give a Fuck)“. První reálnou nahrávkou Bathory se tedy stal až příspěvek na kompilaci „Scandinavian Metal Attack“ z roku 1984, kde se objevily skladby „Sacrifice“ a „The Return of Darkness and Evil“ – v odlišných verzích, než v jakých se nacházejí na pozdějším prvním a druhém albu.

„Scandinavian Metal Attack“ připravila firmička Tyfon Grammofon, již vlastnil Börje Forsberg, Quorthonův otec. Sám Quorthon u labelu v té době pracoval na brigádě. Paradoxem zůstává, že Bathory se na „Scandinavian Metal Attack“ původně neměli objevit, dostali se sem až jako záskok za jinou skupinu, jež na poslední chvíli vypadla. Nakonec to však byli právě Bathory, kdo vzbudil suverénně největší ohlas, na základě čehož došlo k dohodě o vydání dlouhohrajícího debutu.

Dodnes se vedou spory o to, jaká je první skutečně blackmetalová nahrávka, přičemž ve hře většinou bývají tři jména – Venom, Hellhammer a právě Bathory. Ačkoliv letopočty hovoří pro Venom, jejichž druhá deska „Black Metal“ ostatně dala celému žánru jméno, osobně si myslím – aniž bych chtěl jakkoliv znevažovat význam či status Britů i Švýcarů – že oním prvním pravým black metalem je právě bezejmenný debut Bathory.

Bathory

Deska s dnes již ikonickým kozlem na obálce totiž jako první ztělesňuje niternou blackmetalovou esenci, na rozdíl třeba od Venom, jejichž raná alba jsou nesporně a právem legendární, ale technicky vzato jde jen o tvrdší a nasranější heavy metal. „Bathory“ ovšem definuje black metal v pravém slova smyslu a v jeho prapůvodní formě – počínaje hudbou, přes špatný zvuk až po textovou náplň. Jde o neurvalou agresivní špínu, která přímo ztělesňuje esenci metalu jakožto temné okrajové hudby, v níž hrají prim pudy a animální bestialita. Samozřejmě, že ani v případě „Bathory“ nelze tvrdit, že by ta muzika spadla jen tak ze vzduchoprázdna, album vychází z tradic kapel jako Motörhead či Black Sabbath, k čemuž navíc přidává punkovou neurvalost, přesto se tehdy ve studiu Heavenshore – což je ve skutečnosti jen honosné pojmenování pro garáž, kde byla deska v partyzánských podmínkách a za směšně krátkou dobu natočena – povedlo stvořit jeden ze základních stavebních kamenů black metalu.

27 minut nabízí jeden legendární song vedle druhého, až by se chtělo říct, že kdo nezná zpaměti riffy skladeb jako „Hades“, „Reaper“, „Sacrifice“ nebo „Armageddon“, měl by vážně zauvažovat nad tím, jestli má vůbec právo mluvit o sobě jako o fanouškovi metalu. Jedinými písněmi, v nichž polevuje zběsilé punkové tempo, jsou hymnická „Raise the Dead“ a „Necromansy“, jejíž notoricky známý ústřední motiv později vykradl Burzum v songu „War“.

Bathory

Namísto dalšího popisování zjevného radši připomenu několik notoricky známých historek. Důvod, proč se píseň jmenuje „Necromansy“ namísto „Necromancy“, je ten, že pro vytvoření zadní strany desky Quorthon koupil set nalepovacích písmen, ale scházelo mu jedno c, což progresivně vyřešil tím, že jej v názvu zmiňovaného songu nahradil písmenem s pro podobnou výslovnost. Na původním vydání v tracklistu jen tak mimochodem schází i intro „Storm of Damnation“.

Původní název alba měl znít „Pentagrammaton“ a na obálce se měl nacházet pentagram. Aby se ale předešlo nedorozuměním (někteří prý totiž jméno četli jako „Pentagon“), byl název změněn a pentagram se přesunul na zadní stranu obalu. Místo na přední obálce tak zaujal mírně upravený obraz kozla od Jose A. Smithe z knihy „Witches“ od Ericy Jong. Kozel měl být původně zlatý, ale protože zlatá barva byla příliš drahá, nakonec byla použita jedovatě žlutá (zadání pro tiskárnu údajně znělo: žlutá co nejvíc podobná zlaté). Sám Quorthon byl ovšem s výsledkem vysoce nespokojen, takže na dalších vydání se již nachází známější černobílá podoba. Originální edice se žlutým kozlem bylo vylisováno tisíc kusů a dnes jde o exkluzivní sběratelskou raritu. Má-li ji někdo z vás doma, pak mu my ostatní můžeme jen tiše závidět.

Bathory - Bathory

Je těžko lze nyní o „Bathory“ hovořit, aniž by se člověk obešel bez slov jako legenda nebo kult. Já se ovšem ptám – kde jinde takové výrazy používat, než právě tady, u desky, která stojí na samém počátku black metalu? Navíc je nutno zdůraznit, že chválíme-li debut Bathory, nejde jen o povinnost za historické zásluhy či za nostalgii. Ta nahrávka je autentická a jako taková funguje i dnes. A to o lecčems svědčí.


Arckanum – Den förstfödde

Arckanum - Den förstfödde

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.9.2017
Label: Folter Records

Tracklist:
01. Den förstfödde
02. Nedom etterböljorna
03. Likt utgårds himmel
04. Ofjättrad
05. Ginnmors drott
06. Låt fjalarr gala
07. Du grymme smed
08. Kittelns beska

Hrací doba: 46:32

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Může se zdát, že rekapitulace celé tvorby kapely je v recenzi zbytečné plýtvání místem a že by bylo vhodnější daný prostor věnovat spíše rozboru aktuálního alba případně recenzi zkrátit, je-li rozbor postačující i tak. Jsou ovšem případy, kdy se něco takového hodí a vůbec to není na škodu. Zrovna u „Den förstfödde“ je na místě trochu bilancovat. Jde totiž o poslední dlouhohrající desku Arckanum.

Vím, že to tu rozhodně nepíšu poprvé, ale Arckanum je pro mě kult jak čuně. Možná nejde o legendu áčkové velikosti, ale snad není sporu o tom, že Shamaatae, jediný člen projektu, do kroniky black metalu nějakým způsobem promluvil. Tvorbu Arckanum lze vcelku jednoduše rozdělit na dvě období. To první spadá do 90. let, kdy dal Shamaatae světu trojici alba, která lze jistě považovat za klasiku. „Fran marder“, „Kostogher“ a „Kampen“ jsou skvělé věci, jejichž prostřednictvím tehdejší specifická atmosféra skandinávského black metalu dodnes přesvědčivě ožívá. Zejména druhý jmenovaný počin je skvost jak hovado, u něhož se nestydím přiznat, že má v mém srdci speciální místo.

Po vydání „Kampen“, což se stalo v roce 1998, se ovšem Shamaatae trochu odmlčel. Jméno Arckanum nikdy nepřestalo existovat, nikdy nedošlo k rozpadu. Vlastně by bylo příliš melodramatické tvrdit, že v tomhle období o kapele nebylo slyšet, protože sem tam se objevilo nějaké EPčko či splitko. Zůstává ovšem faktem, že na další řadovou desku se muselo čekat celou dekádu. A právě od „Antikosmos“ počítám cosi jako druhé období Arckanum. Zde se Shamaatae dle všeho nechal unést tvůrčím přetlakem a během čtyř let vydal čtyři alba, následně se na rok odmlčel a pak v roce 2013 vydal další fošnu „Fenris kindir“.

V téhle nové éře je ovšem kvalita jednotlivých nahrávek kolísavá. Vyloženým průserem sice není ani jedna, ale lhal bych si do kapsy, kdybych tvrdil, že třeba „Antikosmos“ a „Helvítismyrkr“ nejsou slabší. Na druhou stranu, i zde lze nalézt výborné kousky v čele s „ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ“. Tak či onak, na každou další nahrávku Arckanum jsem osobně vždy vyčkával a poctivě ji poslouchal. Po „Fenris kindir“ jsem však musel čekat nezvykle dlouho (na poměry poslední dekády).

Shamaatae se na posledních pár let opět lehce vytratil a o Arckanum nebylo čtyři roky slyšet – až doteď, kdy vyšlo „Den förstfödde“. To mělo být původně jen minialbem, ale postupně se rozrostlo na velkou desku, což mi přijde v pořádku, protože jestli má jít skutečně o poslední počin Arckanum – a vypadá to, že ano – tak se sluší loučit se s řadovkou.

Arckanum

Na jednu stranu „Den förstfödde“ pracuje s charakteristickým rukopisem Arckanum. Na druhou si ale v rámci diskografie skupiny udržuje určitou tvář, díky níž novinka není vyloženě zaměnitelná se staršími kusy. V porovnání s neotesaným, hrubým a agresivnějším „Fenris kindir“ sází „Den förstfödde“ mnohem víc na různorodost, aniž by na agresi rezignovalo úplně. Podobně se objevují i četná střední tempa, ale ne v takové míře jako třeba na „Sviga læ“. Přijde mi, že svým výrazem má nový počin nejblíže asi k „Helvítismyrkr“. Na druhou stranu, skoro by se snad dalo říct, jako kdyby „Den förstfödde“ do určité míry rekapitulovalo různé tváře Arckanum.

Osobně jsem si však v té nové éře oblíbil víc ty desky, které upřednostňovaly ucelený dojem nad větší rozmanitostí – proto mám radši „ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ“, „Sviga læ“ a „Fenris kindir“ než „Antikosmos“ a „Helvítismyrkr“. „Den förstfödde“ počty obou těchto pomyslných kategorií vyrovnává a řadí se k té druhé, z mého pohledu slabší.

Nicméně jsem už řekl, že vyloženě špatné album Shamaatae ještě nevydal, a to platí stále. Z novinky jsou dobré obě dlouhé skladby na začátku a konci, tedy titulní skoro-desetiminutovka a finální devítiminutová „Kittelns beska“ (i když její závěrečná třetina je trochu nadbytečná). V pohodě jsou kousky „Likt utgårds himmel“, „Låt fjalarr gala“ nebo „Du grymme smed“ a vcelku zajímavá je i minimalistická mezihra „Ginnmors drott“, v níž vystupuje folklórní feeling (což ale také není novinka – vzpomeňme třeba na geniální vstupy houslí na „Kostogher“). Naopak hodně zbytečná a nudná mi přijde „Nedom etterböljorna“ postavená pouze na jednoduchých kytarových akordech a příliš mě nebere ani „Ofjättrad“, byť se jedná o jednu ze čtyř písní, do nichž kytarovými sóly přispěl Set Teitan (Watain). Nicméně ani jeden z osmi přítomných songů není skutečně strhující a neutkví v hlavě na delší dobu.

Celkový dojem z „Den förstfödde“ bohužel není úplně nejlepší. Jakkoliv by bylo skvělé říct, že se Arckanum loučí na vrcholu, pravda je taková, že novinka patří k těm slabším počinům v diskografii. Jistě, bezesporu je stále poslouchatelná, ale k čemu to je, když už nyní je zřejmé, že zpětně budou dostávat přednost jiné nahrávky skupiny. A to platí i pouze v rámci té novější éry, o starých kultech z devadesátek snad ani nemá cenu mluvit.

Arckanum


Cities of Mars – Temporal Rifts

Cities of Mars - Temporal Rifts

Země: Švédsko
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 29.9.2017
Label: Argonauta Records

Tracklist:
01. Doors of Dark Matter Pt 1: Barriers
02. Envoy of Murder
03. Gula, a Bitter Embrace
04. Children Of The Red Sea
05. Caverns Alive!

Hrací doba: 35:26

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Neecee Agency

„Thunder rolling on the plains of the red sand
Storm is howling across this dead land
mountain of the gods rise into the dark sky
spires of Bahb-Elon loom in eternal night“
(The Third Eye)

Začalo to v létě roku 2015, kdy o sobě tohle švédské trio dalo poprvé vědět singlem „Cyclopean Ritual / The Third Eye“. Vlastně jinak… začalo to v roce 1971, kdy vesmírná agentka KGB Nadia přistála na Marsu, na němž objevila starodávnou pohřbenou civilizaci v posvátné hoře Bahb-Elon a nechtěně z dlouhého spánku probrala pána věků. Tehdy nám byl také odkryt malý kousek mýtu sahajícího mnoho tisíc let před Krista. Další kousky mýtu i příběhu Nadi nám byly poodhaleny dalšího roku na EP „Celestial Mistress“, kde sledujeme, jak se agentka KGB noří stále hlouběji a hlouběji do starých tunelů protkávajících zemi pod povrchem Marsu a blíží se k nehynoucímu pánovi věků očekávajícího dlouho ztracenou lásku, jež má podle proroctví přijít z hvězd. Také se dozvídáme o válce mezi Marsorozenými a Starými pány Země, která se kdysi dávno na písčitých pláních rudé planety odehrála. A tak se postupně dostáváme až k „Temporal Rifts“, prvnímu dlouhohrajícímu počinu poodhalujícího roušku mýtu zase o něco víc.

Musím říct, že Cities of Mars mi přijdou hodně zajímaví už konceptem, který celou jejich tvorbu propojuje. Předkládaný příběh je totiž neotřelý a zároveň potěší každého fanouška starších scifáren, jelikož vás nechá rozpomenout na taková díla jako „Robinson Crusoe na Marsu“, s jejichž odkazem pracuje velice citlivě. Je však o to bohatší, že nesledujeme pouze osud Nadi, ale zároveň se dozvídáme historii Marsu, sahající momentálně až do roku 6883 před Kristem, a historii jeho civilizace. Ostatně o této historii se na „Temporal Rifts“ dozvídáme primárně a příběh Nadi zcela chybí. Myslím, že ať už by hudba Cities of Mars byla v budoucnu sebehorší (o čemž ale pochybuji), sledoval bych je dál už kvůli textům.

„I heed the call of the demon’s eye
ashes of a world that dies
gateways open incantations, songs of nothingness
I will see the edge of the universe“
(Doors of Dark Matter, Pt. 1: Barriers)

Přestože se to poměrně nabízí a u kapel, které se v textech zabývají vesmírnými tématy a jejichž prezentace je výrazně scifoidně laděna, je to trendem, v hudbě tohohle švédského tria se téměř nesetkáte s žádnými syntezátory ani samply (výjimkou budiž „Children of the Sea“ a „Caverns Alive!“, ani v těch se ale nejedná o příliš výrazný faktor). Vlastně nás celým albem provází snad nejtypičtější seskupení kytara, basa, bicí (zpěvem přispívají všichni zúčastnění). Ale dělá to sakra dobře a myslím, že vícero syntezátorových serepetiček by bylo na škodu a spíše by naředilo hutnou atmosféru vytvářenou rozvážným tempem, těžkotonážními kytarovými riffy a mírně monotónním zpěvem, která rudé písečné duny halí do převalující se tmy věčné noci.

Cities of Mars

Pokud vám to náhodou zní až moc typicky stoner/doomově, tak se nebojte, protože není, alespoň ne úplně. Stonerové riffy jsou zde totiž obohaceny o progresivní přístup a na několika místech má člověk až dojem, že slyší Mastodon (které společně s The Obsessed, The Sword a Tool uvádějí Švédi jako hlavní zdroje inspirace) z jejich nekomerční éry – přesto si Cities of Mars drží dostatečný odstup a na stonerové scéně jsou, řekl bych, až nadprůměrně osobití a s vesmírně laděnými uskupení jako Howling Giant, Void Cruiser nebo Spaceslug si je rozhodně nespletete.

Oproti minulosti doznal zlepšení také hlasový projev Danne Palma, jenž na „Cyclopean Ritual / The Third Eye“ působil mírně otravně. Teď – a vlastně už na „Celestial Mistress“ – je ale jedním z prvků napomáhajících k odlišitelnosti Cities of Mars.

„Revelations of the underworld
Essence of red light
Extractions of the burning
Elixirs of insight“
(Caverns Alive!)

Mně osobně imponuje téma konceptu, protože sci-fi já můžu, a to o to víc, že s přibývajícími alby má potenciál nabobtnat do olbřímích rozměrů kdejakého literárního fantasy světa, a fantasy světy můžu ještě víc. Když si k tomu navíc přičtete mysteriózně laděné podání celého příběhu skrze abstrakcí poznamenané texty a to vše v lákavém balíčku ne úplně typického stoneru, nemůže vám vyjít nic jiného než má naprostá spokojenost.


Jordablod – Upon My Cremation Pyre

Jordablod - Upon My Cremation Pyre

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. En Route to the Unknown
02. Liberator of Eden
03. Chants for the Black One
04. Hin håle
05. A Sculptor of the Future
06. Of Fiery Passion
07. Upon My Cremation Pyre

Hrací doba: 53:37

Odkazy:
facebook

Je několik konkrétních vydavatelství, jejichž činnost se rozhodně vyplatí sledovat a v podstatě lze říct, že stojí za slyšení takřka vše, co pod jejich křídly vyjde. Samozřejmě, že ne ze všeho si člověk kecne na prdel, ale když se u většiny nahrávek váš vkus a vkus daného labelu potkávají, není od věci tomu věnovat zvýšenou pozornost. Pro mě osobně k takovým patří i němečtí Iron Bonehead Productions, jejichž portfolio projíždím vcelku pravidelně, dost často nacházím kvalitní muziku a také dost často rozmrdávám tisícovky v jejich e-shopu, haha.

Každopádně, právě díky nim se mi dostali do drápů i švédští Jordablod, jejichž tvorbu bych zde rád představil v recenzi, poněvadž to dle mého skromného uvážení stojí za to. Kapelu jsem zachytil již v loňském roce, kdy u Iron Bonehead vyšla kazeta „Promo 2016“, jíž jsem si na Bandcamp všimnul už jen díky zvláštnímu obalu. Než jsem se ovšem stačil dopracovat k poslechu, bylo již ohlášeno první dlouhohrající album „Upon My Cremation Pyre“, díky čemuž jsem se na zmiňované dvoupísňové promo vysral úplně a počkal si rovnou na řadovku.

Ani nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem tušil, že se v případě Jordablod dočkám výtečné muziky. Ne, že bych se snad chtěl vychloubat, ale­… ty vole, musím se pochválit, poněvadž „Upon My Cremation Pyre“ je výtečná deska. Vlastně ještě lepší, než jsem doufal, protože až v takhle dobré záležitosti si člověk odvykne doufat, když po letech intenzivního poslouchání dojde do stavu určité skepse a kritičnosti. V tomto případě ovšem nemám jinou možnost než fanaticky chválit, protože těch pár eventuálních mušek jsou jen kosmetické drobnosti, které dojem vytříbeného žánrové dílka nemohou zbourat.

Dokonce bych si snad dovolil říct, že Jordablod do jisté míry znějí i osobitě. Od zástupů je odlišuje především jeden konkrétní prvek, který až napíšu, nejspíš vám nebude připadat jako něco výjimečného či výlučného, co by mělo odlišovat zrovna metalovou kapelu. Věřte tomu nebo ne, ale mám na mysli kytarové sólování. Jordablod se toho totiž nebojí a kytarové vyhrávky pálí v takové kvantitě i kvalitě, že to ve špinavém black metalu obvyklé prostě není.

Jenže pozor, nejedná se o nějaké obyčejné masturbace po kytarových pražcích ani onanistické audio výstřiky pro naleštění vlastního metalového ega. Sóla v podání Jordablod vysoce atmosférická a působivá, a jak vidno, na blackmetalový základ pasují skvěle. Abych se ale neukájel jen v obecných náznacích, pojďme na nějaké konkrétní důkazy: první čtvrtina „Liberator of Eden“, začátek „A Sculptor of the Future“ anebo extatické finále „Hin håle“ (asi můj nejoblíbenější moment celé desky!) snad poslouží.

Jordablod

Nicméně četná sóla, melodie a vyhrávky samy o sobě nejsou a také nemohou být tím jediným, kvůli čemu je hudba Jordablod tak vysoko. Všímám si, že se dost často stává, že nějaká skupina přijde s určitým specifickým elementem, ale nakonec se začne opájet jenom a pouze jím, zatímco metalový podklad je degradován do podoby tupých riffů a jalového základního rytmu. Typicky jde třeba o pro žánr netradiční nástroj. Jenže přesně tohle se na „Upon My Cremation Pyre“ neděje!

Jordablod totiž nezapomínají, že stále hrají black metal, a tak i navzdory vysoké melodičnosti (na poměry stylu) jejich produkce nezní jako akustická obdoba teplé mrdky právě odkapávající z ocasu gay pornoherce, nýbrž jako black metal. Riffy jsou taktéž povedené, „vychlastaný“ vokál sedí, ani tomu nechybí syrovost a punc podzemí, přesně jak to máme rádi. Samozřejmě, že nikdo netvrdí, že by snad Jordablod měli sahat po nejvyšších hudebních extrémech, jaké lze široko daleko nalézt. To jistě ne, naopak jsou formálně vzato poměrně stravitelní, přinejmenším v rámci svého žánru. Snad ale není třeba dodávat, že schopnost vyšroubovat BPM na maximum nebo zaprasit svůj sound jak z chlívku nemusí korelovat s hudební kvalitou.

Možná, že vás „Upon My Cremation Pyre“ nesejme tak jako mě, ale dovolím si tvrdit, že kvalitu byste zde slyšet měli. Mně osobně se však Jordablod přesně strefili do vkusu a rozpoložení, takže už nyní si jejich debut cením dost vysoko. Až budu v lednu sestavovat tradiční žebříček uplynulého roku, tohle bude jedna z nahrávek, na něž si při osobní rekapitulaci toho nejlepšího vzpomenu. I kdyby to ale na královskou pětku nakonec nevyšlo (což popravdě spíš předpokládám, to zas na rovinu), jedna věc je pořád jistá – „Upon My Cremation Pyre“ je nutno vlastnit ve sbírce.


Demen – Nektyr

Demen - Nektyr

Země: Švédsko
Žánr: ambient
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Kranky

Tracklist:
01. Niorum
02. Morgon
03. Korridorer
04. Illdrop
05. Mea
06. Ambur
07. Flor

Hrací doba: 34:29

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Vzhledem ke jménu Demen by se přímo nabízelo začít recenzi sprškou dementních vtipů o dementech – vždyť stačí přidat jedno jediné písmeno a je to tam! A přesto se člověku vlastně ani nechce ladně hozenou rukavici zvednout a rozehrát svůj ostrovtip i tupovtip, protože… no, nepřijde mi, že by zrovna tohle byla muzika, u níž by se pubertální humor nechal snést.

Řekl jsem tím, že je album s názvem „Nektyr“ opravdu dobré? Jestli to tak vyznělo, pak se omlouvám, protože takhle to zamýšleno nebylo. Snad jediné, co jsem tím chtěl sdělit plénu, je, že jde o příliš seriózní a rozvážnou hudbu na to, aby dávalo aspoň nějaký smysl si z ní (případně o ní) dělat čurinu. Ale to neznamená, že automaticky musí jít o fantastickou desku. Což je samozřejmě něco, co by nás mělo zajímat (a doufám, že snad i zajímá) víc. Pokusme se nyní zjistit, jak si tedy debut Demen stojí. Nebo abych se vyjádřil přesněji – já už to vím a nyní na sebe musím vzít břímě toho, abych se tohle moudro nějak pokusil předat dál. Což v mém případě zpravidla znamená, že se vyseru na klávesnici a ono z toho něco vyleze. A pak že ten humor nejde!

Nejprve ovšem něco málo k samotnému projektu Demen. Jeho domovinou jest Švédsko. Za formací – zcela nečekaně jednočlennou – stojí jistá Irma Orm. A to je vesměs vše, co lze stran skupiny říct, poněvadž náklaďák informací moc dohledat nejde. Dobrá tedy, nechme promluvit samotnou hudbu.

Produkce Demen je velice křehká a subtilní – to jsou adjektiva, která dle mého skromného názoru „Nektyr“ vystihují asi nejlépe. Podstata desky je jemná, minimalistická a skutečně – silně feminní. Je to muzika, v níž absolutně chybí jakákoliv ješitnost, domýšlivost nebo póza, na jejichž místě trůní na dřeň odhalené emoce a atmosféra, v níž se spájí zmiňovaná křehkost s temnějšími spodními proudy. Na podobné vlně se nese i vokál, jenž nechce být teatrální nebo expresivní, radši se snaží korespondovat s vlastní hudební náplní.

To vše jistě zní zajímavě a do jisté míry to bezesporu zajímavé i je, nicméně… výsledek mi nepřipadá tak pohlcující, jak bych chtěl a jak jsem ostatně i doufal. Jednoduše jsem od „Nektyr“ očekával, že dokáže poskytnout odpovídající podklad pro trans. Nic takového jsem zde ovšem nenašel. Rozhodně netvrdím, že jde o vysloveně slabou či nepovedenou nahrávku. V určitých momentech je cítit silné pnutí a daří se zaujmout, ale v jiných se naopak dostavuje… jak to jen říct… s rostoucím počtem poslechů mě jisté pasáže prostě začínaly nudit.

Demen

Jako celek je „Nektyr“ poměrně nevýrazné album. Třeba „Illdrop“ patří k těm povedeným záležitostem, a kdyby se její úroveň dařilo držet po většinou hrací doby, moc důvodů ke stížnostem bych asi nenacházel. To se však neděje. Namísto toho mám pocit, že jemnost, tesknost a tklivost hudby nezřídka kdy přesahuje až do ospalosti, v níž se melancholie stává nudou.

„Nektyr“ na mě tedy působí lehce rozpačitě. Na jednu stranu mi je přístup Demen a její uchopení ambientně-experimentální látky sympatické, na straně druhé mě výsledek nedokázal oslovit takovým způsob, abych na něj s klidným svědomím mohl pět chválu. Jinými slovy – bylo nakročeno správným směrem, ale deska naneštěstí zůstala viset na půli pomyslné cesty ke zprostředkování hypnotického zážitku. Škoda. Případné další album bych si ale nejspíš zkusil poslechnout.


Avatarium – Hurricanes and Halos

Avatarium - Hurricanes and Halos

Země: Švédsko
Žánr: hard rock / doom metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Into the Fire / Into the Storm
02. The Starless Sleep
03. Road to Jerusalem
04. Medusa Child
05. The Sky at the Bottom of the Sea
06. When Breath Turns to Air
07. A Kiss (From the End of the World)
08. Hurricanes and Halos

Hrací doba: 44:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

O Avatarium se již od jejich počátku říkávalo, že jde o tu kapelu, kterou si založil Leif Edling poté, co skončila studiová činnost legendárních Candlemass. Tím spíš je paradoxní, že se tenhle švédský baskytarista ze sestavy Avatarium pomalu vytrácí. Snad by i bylo pochopitelné, že se skupinou nehraje živě, protože to roky nedělá ani u Candlemass – na vině jsou zdravotní problémy. Nicméně loni začal vydávat muziku se svým novým projektem The Doomsday Kingdom, v němž opět hobluje svůj tradiční epický doom, a v Avatarium ustupuje do pozadí. Již se ani nenachází na aktuálních promo fotkách a na letošním albu „Hurricanes and Halos“ vůbec nehraje.

Flintu do žita však Leif v rámci Avatarium úplně nehodil. Nakonec totiž na „Hurricanes and Halos“ přece jenom zastává jednu důležitou roli, byť tato možná není na první pohled vidět, ale v konečném důsledku je nanejvýš zásadní – jde o roli skladatelskou. Leif Edling totiž napsal šest z osmi skladeb přítomných na desce, pouze „Road to Jerusalem“ a „When Breath Turns to Air“ společnými silami složili zpěvačka Jennie-Ann Smith a kytarista Marcus Jidell (což jsou jen tak mimochodem manželé).

Tak či onak, „Hurricanes and Halos“ úspěšně dokončuje přerod AvatariumEdlingovského doom metalu na tvrdší hard rock s výrazným retro feelingem. Ale to je prohlášení, které by snad nikoho nemělo překvapit – vždyť už na bezejmenném debutu byly takové tendence v náznacích patrné a druhé album „The Girl with the Raven Mask“ jasně ukázalo, že jde o směr, jímž se Avatarium hodlají ubírat. Lze tedy říct, že „Hurricanes and Halos“ logicky pokračuje v cestě svého přímého předchůdce. Což samozřejmě v zásadě není špatně. Myslím, že by šlo klidně prohlásit, že nyní už mají Avatarium blíže k soundu vlny psych doom rocku než ke zvuku Candlemass.

Přesto když „Hurricanes and Halos“ srovnám s „Avatarium“ a „The Girl with the Raven Mask“, nějak se nemohu zbavit dojmu, že minulé věci mi chutnaly o něco více. Nějak nevidím, co konkrétního bych novince mohl vytknout, protože je to samozřejmě zkušené poskládané, zahrané na vysoké úrovni a v neposlední řadě – Jennie-Ann Smith je opět za bohyni vládnoucí nádherným hlasem. Co je tedy špatně? Možná jen subjektivní citečky, aktuální rozpoložení, kdo ví…

Nicméně pozor. Netvrdím, že je „Hurricanes and Halos“ špatné. Naopak je tu několik výtečných skladeb, které vyzdvihnout musím. Hodně se mi líbí druhá „The Starless Sleep“, v níž nacházím tuny onoho feelingu, jejž postrádám třeba v otvíráku „Into the Fire / Into the Storm“. Takhle by to tedy šlo – „The Starless Sleep“ v sobě pojí rockový drajv, psychedelický nádech i mírnou zasněnost a funguje to prostě na jedničku. Velmi zajímavá je i polo-baladická „Road to Jerusalem“ s jižanským pelem a jednoznačným vrcholem celé kolekce je pro mě rozmáchlá devítiminutovka „Medusa Child“, jejíž některé pasáže mají atmosféru jako hrom. Vcelku sympaticky dopadla i předposlední „A Kiss (From the End of the World)“, v níž se Avatarium uchylují až k sabbaťácky zatěžkaným riffům.

Avatarium

Na druhé straně však stojí sorta písniček, které jsou sice oukej a není problém je poslouchat, ale nepřinášejí nic zásadního. Album nikam neposunou, kapelu jako celek už vůbec ne, a vybroušení již slyšeného do ještě poutavější podoby rovněž nenabídnou. Jak už jsem naznačil, patří sem třeba hned úvodní „Into the Fire / Into the Storm“. A kromě ní ještě „The Sky at the Bottom of the Sea“, která sice šlape a má několik pěkných melodií (aby ne, vždyť hammondkový zvuk je božský jen sám o sobě!), ale jak jsem řekl – není to nic zásadního. Pomalá „When Breath Turns to Air“ na mě působí poněkud ospale a zbytečně unaveně a finální titulka vlastně taktéž.

Celkově vzato však na mě „Hurricanes and Halos“ rozhodně nepůsobí jako průměrná deska. Tvrdit něco podobného by vůči kapele zavánělo křivdou. Všichni přítomní muzikanti jsou příliš dobří a zkušení na to, aby něco takového dopustili. Akorát už jsem u Avatarium v minulosti nadšením skákal a „Hurricanes and Halos“ mi neposkytuje dostatečnou motivaci, abych tak udělal znovu. Přesto – o ostudu se v žádném případě nejedná.


Wolfbrigade – Run with the Hunted

Wolfbrigade - Run with the Hunted

Země: Švédsko
Žánr: crust punk / d-beat
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Southern Lord Records

Tracklist:
01. Nomad Pack
02. Warsaw Speedwolf
03. Lucid Monomania
04. No Reward
05. Kallocain
06. Return to None
07. War on Rules
08. Feral Blood
09. Under the Bell
10. Dead Cold

Hrací doba: 26:54

Odkazy:
facebook / bandcamp

Švédové Wolfbrigade neplatí za žádné nováčky. Když počítáme i jejich předchozí stať ještě pod názvem Wolfpack, hrnou do nás ten svůj lycanthro-punk už od roku 1995. To je dost dlouhá doba na to, aby stihli vytvořit hned několik nahrávek, které lze dnes zařadit mezi žánrové klasiky. To se jim také povedlo a zaslouženě patří mezi největší jména celé crustpunkové/d-beatové scény.

Ačkoliv se to někomu může zdát divné i takovýto divošský styl prochází nějakým vývojem. A ten určují povětšinou velikáni jako třeba Wolfbrigade. Právě na letošním „Run with the Hunted“ se posunuli zase trochu jinam. Pravda, změna to není tak razantní, jak by možná teď někdo čekal, ale přesto je jasně slyšitelná. Crust punk a ani ostatní divočárny (třeba grindcore) nezůstávají pouze jednotvárným chaosem, ale vstřebávají do sebe další nové vlivy.

Porovnám-li minulou desku „Damned“„Run with the Hunted“, uši zalarmují opět jinou produkci. Přestože je tahle vlčí smečka ze Švédska na novince se tenhle severský vliv neprojevuje tak výrazně, jako tomu bylo právě v minulosti. Skřípavý zvuk kytar a špinavě zastřený zvuk, tak váženě prezentovaný na předchozích počinech, nahradil moderní zvuk, nepodobný např. „Utilitarian“ od Napalm Death. Nevím moc, jak ho popsat, ale vždy mi připadal takový plechový a především výrazněji čitelný, což koneckonců nevím, jestli se úplně hodí.

Další změnou je větší výskyt melodických pasáží či rovnou celých skladeb. Přiznám se, že nemám nastudovanou komplet diskografii kapely, ale dovolím si tvrdit, že tento trend se do pařátů Wolfbrigade dostával postupně už na předchozích albech a zde mi připadá nejsilnější. Prakticky každá skladba má nějaký melodický podkres, o nějž se stará druhá kytara. Občas se k mému překvapení dokonce povede vytvořit až melancholickou náladu, kterou bych teda v tomhle bordelu moc neočekával. Jako příklad může posloužit druhá „Warsaw Speedwolf“. Přestože se drtivá většina stopáže „Run with the Hunted“ nese v klasickém d-beat tempu, tedy rychlém, dojde i na různé zvraty a uvolnění. Taková pátá „Kallocain“ má úvod, který by klidně slušel třeba Accept. V posledních skladbách jsou dokonce kratičká kytarová sóla. Sice nic extra, ale jako zpestření to funguje.

Co mi na „Run with the Hunted“ ale chybí, jsou opravdu pořádné sypačky. Něco, co by mě bez slitování semlelo. Když po tomhle toužím, často sáhnu právě po crust punku. První trojice skladeb sice něco takového nabízí (především „Nomad Pack“ je tutovka jako prase), však se také spolu s šestou „Return to None“ jedná o moje nejoblíbenější kousky, ale kolikrát jsem si připadal spíš, jako by Wolfbrigade znásilňovali Dissection. Jednoduše namísto toho, aby ve správný čas udeřili, přišel čas na kytarové vyhrávky. Neříkám, že je to špatně, věřím, že to dokáže oslovit, avšak v mém případě na to musím mít tu správnou náladu. Neočekávejte tedy žádné Discharge. Nebo lépe: čekejte jejich základy, Wolfbrigade si k nim přidali „to svoje“ a s tím nekompromisním nihilismem Britů nešli až tak daleko.

Wolfbrigade

Těžko se navazuje na tak skvělé album, jakým „Damned“ bylo. To dokáže řezat přeci jenom víc a i ta melodická kytara tam vyzněla lépe. Vůbec celkově jsem z něj měl lepší pocit. Přestože „Run with the Hunted“ není špatnou deskou, k dosažení úrovně svého předchůdce jí něco chybí. Možná jsou to jednoduše silnější skladby. Některé trpí nedostatečně silným nosným riffem, což může být problém, protože jak známo, d-beatové tempo moc nedovoluje nějakou změnu, a s jakým riffem se tu začne, s tím se také jede až do konce. Jiné zase nemají tak povedený refrén… zkrátka už to vlci dokázali poskládat dohromady i obstojněji.

Vzato kolem a kolem, „Run with the Hunted“ představuje ani ne půlhodinku crust punk / d-beatu, která uteče a po většinu času zabaví. Má své mouchy, není dokonalé, v rámci kapelního katalogu patří k průměru, ale jeho poslechem rozhodně nic nezkazíte. Ušní průplach nám Wolfbrigade poskytovali už jako Wolfpack, nyní přináší i něco navíc. Záleží, na co máte zrovna chuť.


The Doomsday Kingdom – The Doomsday Kingdom

The Doomsday Kingdom - The Doomsday Kingdom

Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 31.3.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Silent Kingdom
02. Never Machine
03. A Spoonful of Darkness
04. See You Tomorrow
05. The Sceptre
06. Hand of Hell
07. The Silence
08. The God Particle

Hrací doba: 52:12

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Zdá se mi, že Leif Edling, baskytarista a hlavní mozek legendární doomové formace Candlemass, vždycky míval na vedlejší kapely trochu pech. V minulosti se pustil hned do několika bokovek, ale ať už šlo Abstrakt Algebra v 90. letech nebo pozdější Krux nebo třeba sólovou desku z roku 2008, přijde mi, že tyhle počiny vždycky nějak prošuměly bez většího povšimnutí. A to i navzdory tomu, že nejeden z nich je zpětně hodnocen dobře a má svoji kvalitu, i navzdory skutečnost, že sestava Krux byla docela allstar a dopracovala se až ke třem řadovým nahrávkám.

Prokletí se podařilo zlomit až Avatarium, kde se Leif spojil s dalšími vcelku známými jmény švédské scény, s nimiž se už mnohdy potkal v jiných skupinách. Zde se naopak výjimečně zadařilo a s podporou Nuclear Blast v zádech si aktuálně Avatarium užívají přízně posluchačů i kritiků. Vypadá to však, že se Edling ze sestavy kapely a jejích aktivit pomalu vytrácí – živě s nimi nehraje už pěkně dlouho, prý kvůli zdravotním problémům (ostatně pravidelně chybí i na koncertech Candlemass), a na letošní desce „Hurricanes and Halos“ už se dle všeho nepodílel.

Skoro to vypadá, jako kdyby LeifAvatarium vycouval a namísto toho soustředil (nebo snad aby mohl soustředit?) své skladatelské kapacity do nového projektu s příznačným názvem – The Doomsday Kingdom. Loni vyšlo první povedené demo „Never Machine“, které se mi zalíbilo takovým způsobem, že jsem neváhal ukořistit jeden ze 133 fialových vinylů. Od té doby Leif povýšil The Doomsday Kingdom na regulérní kapelu, kam přibral starého známého parťáka Marcuse Jidella (potkali se už v Avatarium, CandlemassKrux), zpěváka Niklase StålvindaWolf, jenž stejně jako Jidell hostoval již na demu, a bubeníka Andrease Johanssona (Narnia, Royal Hunt). A v téhle sestavě se formace pustila i do koncertování, což dělá trochu zmatek v algoritmu, s jakými skupinami a proč Edling hraje či nehraje živě.

Co je ale důležité, i The Doomsday Kingdom se upsali Nuclear Blast a po jejich reedici „Never Machine“ z listopadu 2016 (po hudební stránce totožná s původním vydáním) došlo i na eponymní dlouhohrající debut. Na ten jsem se po kladné zkušenosti s demem vcelku těšil, ale musím říct, že na první poslech mě „The Doomsday Kingdom“ příliš nechytlo, takže mi hlavou problesklo cosi o zklamání. Leifova tvorba mě obecně vzato hodně baví, ale tentokrát už to začínalo vypadat, že mě tohle mine. Zjevně se ale jednalo jen o nějaký chvilkový záchvěv, protože neuběhlo příliš dalších poslechů, aby zavládla spokojenost. Mám teorii, že na vině bude (mimo jiné?) poměrně razantní změna produkce, protože deska vycházející pod velkou firmou samozřejmě přináší uhlazenější zvuk bližší střednímu metalovému proudu. Nemůžu si nerýpnout, osobně se mi zastřený a syrovější demo-sound líbil víc a stále se mi po něm trochu stýská; asi bych byl radši, kdyby „The Doomsday Kingdom“ znělo stejně jako „Never Machine“.

Z hudebního hlediska „The Doomsday Kingdom“ nepřináší žádná velká překvapení, obzvlášť je-li člověk obeznámen s demosnímkem, jehož podoba vcelku jasně naznačila, jakým směrem se budou kroky skupiny ubírat. Leifův rukopis je dávno daný a jasně rozpoznatelný, přičemž i zde je jasně poznat, kdo za tím stojí. Bylo by tedy bláhové očekávat něco jiného než epický doom metal stojící na výrazných riffech, na něž měl Edling vždy talent.

Jenže na rozdíl třeba od Avatarium, jejichž produkce se s postupem času začala stáčet směrem k retro rockovým nádechům, psychedelickým nuancím a minulým dekádám, je The Doomsday Kingdom žánrově čistší (ne však stoprocentně čistý – k tomu se ještě dostaneme), tradičnější a zatvrzelejší. Jinými slovy řečeno, je to prostě doom metal jak poleno. Což mimo jiné znamená i to, že se The Doomsday Kingdom značně blíží ke zvuku Candlemass. To by nemuselo vadit a vlastně by to z jistého úhlu pohledu i dávalo smysl – pokud by stále platilo, že pod hlavičkou Candlemass už nebude vycházet nová muzika, ale už víme, že tento plán padl, zbořilo jej EP „Death Thy Lover“ taktéž z loňského roku.

The Doomsday Kingdom

Můžeme polemizovat a debatovat, co si o tom myslíme, jestli by ten materiál klidně nemohl vyjít pod značkou legendární domovské kapely, kdo ví. Nakonec je však to do určité míry vlastně i šumák, protože stěžejní je, že tu máme další parádní doommetalovou fošnu.

V jedné věci ovšem „The Doomsday Kingdom“ přece jenom přináší jisté osvěžení, jaké jsem minimálně na post-reunionových nahrávkách Candlemass nenacházel. Aniž bych si odporoval s tím, co jsem říkal výše, musím zmínit, že na albu slyším i záblesky starého dobrého heavy metalu. A kolikrát natolik výrazně, až jsem si vzpomněl na riffy Iron Maiden z 80. let. A vlastně je to hodně příjemné.

Z dema se na debutovou desku dostaly dvě skladby „Never Machine“ a „The Sceptre“. V nových verzích s lepším (ha – toť otázka!) zvukem to docela sluší oběma, ale jak už jsem se neváhal vyznat výše, ztratily kus syrovosti. Originální nahrávky znějící trochu pod dekou měly nepopiratelné kouzlo, které zde dle očekávání a vlastně zcela logicky chybí. Nicméně nová podoba mě neuráží, má něco do sebe a vlastně se mi také líbí.

Kromě toho „The Doomsday Kingdom“ přináší šestici nových písní, z nichž jedna, „See You Tomorrow“, je pouhou instrumentální mezihrou dlouhou čtyři a půl minuty, byť i ta je poměrně povedená. Hodně mě baví „A Spoonful of Darkness“, která se může pyšnit výborným riffem i nádechem heavy metalu. Oblíbil jsem si také předposlední „The Silence“, v níž se dvakrát objeví jedna naprosto nádherná pasáž – to bych mohl poslouchat donekonečna! Zajímavá je i finální „The God Particle“ – nejen tím, že si v ní zazpíval Leif osobně (a nahrál i kytaru; všude jinde obstarává klasicky jen baskytaru), ale i celkovým laděním trochu vybočujícím z alba jako celku. Jednoduchý klidnější (nikoliv však veselejší) rozjezd se slabým klávesovým podmazem budiž důkazem.

Vzato kolem a kolem nakonec nemám větších výtek. Mohl bych jebat do uhlazenějšího zvuku, ale nejsem naivní a vlastně jsem s tím počítal a také jsem si rychle zvykl, že The Doomsday Kingdom už neznějí jako před rokem na demu. Jinak se ale jedná o povedenou nahrávku, s níž Leif Edling bezpečně dodržuje svůj nastavený standard. Je zřejmé, že v jeho tvorbě nepůjde o zásadní a nejvýraznější dílo – takový titul přísluší jiným počinům a nemám tím na mysli jen stylotvorné desky z raného období Candlemass, protože když se oprostíme od nostalgie, i některé novější věci téhle skupiny se mohou pyšnit nejvyšší jakostí kvality. „The Doomsday Kingdom“ na ně sice nemá, přesto je to stále parádní záležitost, která do sbírky patří – a ostudu zde dělat rozhodně nebude.