 |
|
Země: Švédsko Tracklist: Hrací doba: 47:57 Odkazy:
|
V recenzi na minulé album „Mark of the Necrogram“ jsem psal o tom, jak na mě působilo ze strany kapely jako snaha dát všem vědět, že je všechno zase v pořádku a že staří dobří Necrophobic jsou zpět. Moje teorie zní asi tak, že takové otočení za starými dobrými časy bylo nezbytné kvůli slabé nahrávce „Womb of Lilithu“ a pochybnému odchodu zpěváka Tobiase Sidegårda (Necrophobic jej vyhodili kvůli domácímu násilí).
Aby si švédská parta okolo bubeníka Joakima Sternera vyspravila reputaci, vzala to od podlahy. Do sestavy se vrátilo kytarové duo Sebastian Ramstedt / Johan Bergebäck a mikrofonu se ujal rovněž staronový člen Anders Strokirk. Obal nenačmáral nikdo jiný než Necrolord a hudebně se – v neposlední řadě – jednalo o docela fajnovou staromilskou jízdu.
Loňská fošna „Dawn of the Damned“ pokračuje ve směru vytyčeném na „Mark of the Necrogram“. Začíná to už obalem, za nímž opět stojí Necrolord a který na svého předchůdce navazuje i barevně. Upřímně, kdybych Necrophobic vůbec neznal a někdo by mi dal vedle sebe artworky „Dawn of the Damned“, „Mark of the Necrogram“ a druhého alba „Darkside“ (1997), tak bych pravděpodobně nepoznal, jaký z nich jako jediný pochází z devadesátek.
V podobném duchu lze nakonec hovořit také o hudební náplni „Dawn of the Damned“. Album uhání kupředu a hoří láskou vůči metalu v kůži, s pyramidami, hřeby a celkově s čímkoliv, co člověka učiní prudce přitažlivým – pro magnety. Obecně vzato jde určitě říct, že muzika maká, jak se na legendu formátu Necrophobic sluší a patří. Sterner za bicími nezklame, Strokirkovi to taky řve obstojně a kytarová stránka tradičně parádní. Ramstedt s Bergebäckem hoblují kvalitní riffy a sypou severské melodické vyhrávky z rukávů i kožených nohavic. Formálně tomu nelze nic moc vytýkat, protože tohle prostě zní, jak by dnešní Necrophobic měli znít.
Skladatelsky už je „Dawn of the Damned“ trochu rozpačitější. Na desce se najdou povedené tracky. Typicky se mi líbí spíš ty kratší přímočařejší kusy, kde se nic moc neřeší a Necrophobic drhnou klasiku v plné palbě. „Mirror Black“ mě před vydáním celé kolekce bavila fakt mimořádně a na „Dawn of the Damned“ mě fest navnadila. A pořád se jedná o jeden z nejlepších tracků. „Tartarian Winds“ je hit jak zmrd, který se svou návykovostí může s klidem měřit i s „Tsar Bomba“ z minulé placky.
Ani další kratší věci nezklamou, i když ani vyloženě nenadchnou. „Darkness Be My Guide“ je obstojný otvírák. Titulní „Dawn of the Damned“, „The Shadows“ a „As the Fire Burns“ to valí taky uspokojivě, i když nenabídnou nic, díky čemu by vyloženě vyčnívaly a mohly se měřit s vrcholy alba, natožpak s prověřenými kulty typu „Blinded by Light, Enlightened by Darkness“. Konkurenceschopnější je spíš předposlední sedmiminutová „The Return of a Long Lost Soul“, jež na rozdíl od druhého delšího songu „The Infernal Depths of Eternity“ netrpí na roztahanost a dokáže využívat silných stránek Necrophobic.
Tím se pomalu dostáváme k těm rozpačitějším flákům. Jak už jsem zmínil, „The Infernal Depths of Eternity“ mi příliš nesedla. Intro „Aphelion“ mě spíš sere a rychle si začalo koledovat o přeskakování. Finální „Devil’s Spawn Attack“ s hostujícím Schmierem z Destruction papírově vypadá na vítané osvěžení, ale ve finále mi do alba moc nepasuje a Schmierův vokál mi u Necrophobic přijde nějak mimo, i když kytarově je skladba vesměs v pořádku.
Na první pohled to nevypadá zas tak zle, protože se tu zdánlivě nacházejí tři slabší věci, i když ani to není nezanedbatelné vzhledem k tracklistu o deseti položkách. Jednou z těch tří je nicméně intro. Zkusme se však na to podívat z druhé strany: kolik „Dawn of the Damned“ nabízí výrazných písní? No, tak dvě, s přivřenýma očima nanejvýš tři. Zbytek je ok, poslouchá se to fajn, ale ve finále to patří spíš k těm slabším titulům v dlouhohrající diskografii Necrophobic. Na druhou stranu, pořád je to v cajku, což svědčí o tom, že Necrophobic platí za dobrou kapelu.
