Archiv štítku: SWE

Švédsko

Ordo rosarius equilibrio – Let’s Play [Two Girls & a Goat]

Ordo rosarius equilibrio - Let's Play (Two Girls and a Goat)

Země: Švédsko
Žánr: neofolk
Datum vydání: 13.9.2019
Label: Out of Line

Tracklist:
01. Forty Years After Null (There’s No Answer to the Riddle)
02. Two Girls and a Goat (I Never Knew…)
03. Evil Wears a Mask with Your Name
04. I Met Jesus in a Dream (Till Illusions Fall Apart)
05. Let’s Play Said the Rose to the Goat
06. This Is Life This Is War (Let’s Play and Make Believe)
07. This Knife Will Steal You Heart – Let’s Waken the Judas in You
08. There’s No Pride Love is Dead (Kiss My Eyes and Crush My Head)
09. Anoint Me with Vomit, and Desecrate My Beliefs
10. There’s a Chalice with My Semen (and Another with My Blood)
11. [Social Darwinist Contortion] Who Is Born to Rule the World?
12. Ménage à Trois – There Is Nothing to Regret
13. The Hierophant & the Devil (You Taste Like Innocence, and Broken Dreams)

Hrací doba: 59:59

Odkazy:
web / facebook

Ordo rosarius equilibrio není skupina jako každá druhá, abyste její existenci mohli v klidu ignorovat s tím, že podobně nebo snad dokonce prakticky stejně znějících záležitostí najdete všude okolo hromadu. Hudba téhle švédské formace v sobě vždycky měla určitý specifický náboj doplněný o úžasnou atmosféru a lascivní, nikoliv však prvoplánovou prezentaci.

U takové kapely by se člověk na nové album těšil prakticky za každých okolností, ale u „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ vyšponovala očekávání ještě výš prohlášení o tom, jak se bude jednat o definitivní manifest toho, o čem Ordo rosarius equilibrio jsou, o dílo, které by mělo jejich dosavadní tvorbu korunovat. Což o to, velkohubá prohlášení před vydáním nových nahrávek jsou v hudebním světě běžnou praxí, ale tady jim trochu přidávala na věrohodnosti skutečnost, že Tomas Petterson šlechtil „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ celých sedm let (asi není těžké spočítat, že v průběhu tohoto procesu muselo být složeno a nahráno také celé „[Vision:Libertine] – The Hangman’s Triad“, což byla navíc dvojdeska).

Scarlet girls confined in rubber
Love a goat disguised as lover
In their heels they‘re just as tall as heaven“
(Two Girls and a Goat (I Never Knew…))

Pak přišel první singl „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“, což je prakticky dokonalá skladba. Od doby, kdy byl zveřejněn videoklip, jsem ten song slyšel mnohokrát, možná se to pomalu bude blížit už k čisté stovce přehrání, a pořád mě ta skladba neskutečně baví. A přibližně v té době, kdy jsem „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ a posléze i celé EP „Ménage à quatre“ (zbylé tři písně na něm jsou exkluzivní a na albu se neobjevují) sjížděl pořád dokola, jsem si uvědomil, že už dlouho jsem se na nějakou desku netěšil takovým způsobem jako právě na „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“.

A nejsem zklamán ani v nejmenším.

Velká očekávání dost často bývají předchůdcem velkého zklamání, ale „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ je natolik fantastická nahrávka, že nenechala žádný prostor pro pochybnosti o tom, že by tohle neměla být jedna z nejvýraznějších desek letošního roku. Už docela dlouho tu sedím, civím do monitoru a přemýšlím, co přesně bych měl napsat, abych nějak uspokojivě vystihl, jako moc nádherný kus muziky to je. A přitom je to v základě „prosté“.

There’s no answer to the riddle
There’s no meaning to our lives
Our existence has no context
There’s no god or grand design“
(Forty Years After Null (There’s No Answer to the Riddle))

Je to celé o tom, že všech třináct písniček do jedné jsou skvělé. Unikátní náladotvornost a neodolatelná atmosféra, spousta skvělých instrumentálních nápadů od stěžejních motivů až po malé detaily, které začnou vylézat až s větším počtem poslechů, krásné refrény, poetické texty s myšlenkou a zpěv tak podmanivý, že kdybych byl homosexuál anebo ženská, tak bych z toho permanentně topořil respektive vlhnul. Věci jako „Forty Years After Null (There’s No Answer to the Riddle)“, „Two Girls and a Goat (I Never Knew…)“, „There’s a Chalice with My Semen (and Another with My Blood)“, „[Social Darwinist Contortion] Who Is Born to Rule the World?“ nebo „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ budiž důkazem. Namátkou. A mimo jiné.

Jeden ze stěžejních pocitů, jaké jsem si z poslechu „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ odnesl, je – nadšení. Nadšení z toho, že mi zase jednou něco naprosto učarovalo a opět se dostavil ten blažený pocit, kdy nějakou dobu prakticky nechci poslouchat nic jiného.

Čert vem hovadinky jako vibrátor nebo erotické punčošky přibalené k limitované verzi v dřevěném boxu, byť zrovna u Ordo rosarius equilibrio nejde o samoúčelnou provokaci, nýbrž součást dlouhodobého (!) konceptu. Nejdůležitější je hudební obsah a ten je v případě „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ výstavní. Tohle totiž není album, které si párkrát pustíte a pak zahodíte, nýbrž impozantní deska, k níž se člověk bude rád vracet i po letech.

There is nothing to regret, we did it all
There is nothing to feel, we felt it all
There is no one left to kill, we killed them all
There is no one to resent, we hate you all“
(Ménage à trois – There Is Nothing to Regret)


Haimad – The Return

Haimad - The Return

Země: Švédsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 12.4.2019
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. The Return
02. The Prophecy
03. Upon a Throne of Ice
04. My Kingdom of Cold
05. The Return (demo version)
06. The Prophecy (demo version)
07. Upon a Throne of Ice (demo version)
08. My Kingdom of Cold (demo version) 05:37

Hrací doba: 44:18

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Haimad patří k těm kapelám, které sice vznikly dávno, ale nedá se o nich tvrdit, že by toho měly hodně za sebou nebo že by fungovaly dlouho. Kořeny téhle švédské skupiny sahají až do roku 1994 (což si borci pro jistotu jebnuli i do loga, aby to všichni okamžitě viděli… metal je přece plný nostalgiků, kteří žijí v gerontofilním přesvědčení, že čím starší, tím lepší), ale ve své první éře v devadesátých letech toho po sobě moc nezanechali.

V překladu to znamená, že Haimad v devadesátkách vydali jeden demosnímek a dvě ípka (kazeta „The Horned Moon“ z roku 1997 a o dva roky mladší cédéčko „Majestic“) a k tomu ještě přidali účast na pár kompilacích. Jednoduše nic, co by úplně stálo za řeč, a to ani hudebně v případě „Majestic“, které mi už dle letmých ukázek připadalo dost nepovedené. „The Horned Moon“ zní použitelněji a dokážu si představit, že příznivce starého melodic blacku s výraznými klávesami a zahuhlaným soundem by tahle nahrávka zajímat mohla. Rozhodně mi na rychlo-poslech přišla násobně zajímavější a sympatičtější než letošní počin „The Return“.

Haimad se sice v roce 1999 rozpadli, ale o osmnáct let později došli k přesvědčení, že metalová scéna jejich nepřítomností o něco přichází, tudíž obnovili činnost. Ačkoliv plurál je v tomhle případě trochu nepřesný, jelikož epochu devadesátých let v současné sestavě zažil jedině kytarista Azradan, který k sobě přibral mezinárodní sestavu v podobě německého bubeníka M.D.B. a norského klávesisty Szhethila. Asi nejzajímavějším jménem je nicméně hostující Infaustus, bývalý člen Setherial a Diabolical, jenž aktuální EPčko s příznačným názvem „The Return“ nařval.

I přes účast někdejšího vokalisty Setherial se ale nejedná o nic, čemu byste měli věnovat pozornost. „The Return“ totiž nabízí zcela obyčejný, neoriginální, nevýrazný a v mnoha ohledech dost naivní klávesový black metal, jejž mohou pochválit snad jen úplní začátečníci anebo posluchači bez jakýchkoliv rozumných nároků na kvalitu.

Základ nahrávky tvoří čtyři skladby, z nichž ani jedna není ničím zajímavá. Opravdu dobré motivy aby jeden hledal lupou, ale nejspíš ani tak nenajde. S velkou dávkou rezervovanosti a pod mikroskopem neurazí čtvrtá „My Kingdom of Cold“, ale ani v jejím případě nejde nic skutečně záživného. Vlastně mě nebaví ani tenhle song, jen jsem to řekl, abych nevypadal jako ortodoxní nenávistník (odvozeno od výrazu hater). Haimad tak lze nejvíc přičíst k dobru jedině skutečnost, že jejich podání klávesového kinder black metalu není nijak zásadně kýčovité, tudíž vás to v případě poslechu ani nebude srát. Pokud tedy nepatříte k těm lidem, kdo dávají přednost nasrání před situací, kdy muzika není schopna vyvolat jakékoliv emoce, byť negativní.

Po základní čtveřici songů následují znovu úplně stejné čtyři songy, akorát v demo verzích. CD tedy de facto ukrývá jeden počin hned dvakrát vždy s trochu jiným zvukem. Kdo by si ale naivně myslel, že demo kabátek by mohl muzice pomoci, tak je naivní stejně jako sama muzika Haimad. Tyhle demo verze jsou nemlich to samé, jen je to o trochu tišší a lehce se změnil poměr slyšitelnosti jednotlivých nástrojů. Ve finále je to nicméně úplně stejná nuda.

Všehovšudy je tedy „The Return“ albem, které byste měli potichu ignorovat. Jednoduše předstírejte, že jste tuhle recenzi ani neviděli, protože tohle si vaši pozornost fakt nezaslouží.


Midsommar (2019)

Midsommar (2019)

Země: USA / Švédsko
Rok vydání: 2019
Žánr: drama / folk horror

Originální název: Midsommar
Český název: Slunovrat

Režie: Ari Aster
Hrají: Florence Pugh, Jack Reynor, Vilhelm Blomgren, William Jackson Harper, Will Poulter

Hrací doba: 147 min

Odkazy: facebook / twitter / instagram

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

První pohled (Dantez):

Nepřeháním, když zde spatra vypálím, že je Ari Aster jednou z mála nadějných osobností soudobého hororu. Není úplně jednoduché najít někoho (možná s výjimkou Roberta Eggerse), kdo naposledy přistoupil k tuctovostí oplývanému žánru takto neotřelým způsobem. „Hereditary“, společně s Asterovými krátkometrážními filmy, ukázaly kurevský potenciál; ať už jde o unikátně zpracovanou tématiku, práci se střihem a kamerou, neortodoxním zvukem nebo vlastně i o témata samotná (v tomto ohledu můžeme vypíchnout kraťas „The Strange Thing About the Johnsons“ zabývající se afroamerickou rodinou, ve které syn sexuálně zneužívá svého otce).

„Midsommar“ na této unikátní trajektorii pokračuje. Aster v tomto případě otevřel zapadlou škatuli pohanského hororu a prohnal ji svým rukopisem. Hodně lidí může namítnout, že originalitu mírní vliv kultovního „The Wicker Man“, ale po zhlédnutí musím říct, že to není tak žhavé. Jasně, v obou filmech sledujeme zmateného člověka v rozjasněné a svévolně žijící komuně, ale čím více se blížíme k finální pointě, tím lépe vidíme, že filmy stojí velký kus od sebe. Zatímco „The Wicker Man“ řeší zejména střet křesťanství s pohanstvím, „Midsommar“ využívá bizarní úzy švédské komunity spíše jako metaforu pro psychický rozkol hlavní postavy. Aster v rozhovorech uvádí, že se prostřednictvím tvorby filmu emočně vypořádával s bolestným rozchodem a z filmu to jde rozhodně cítit (doporučuji při sledování na tento fakt pamatovat; snímek poté dostává zásadní rozměr).

V „Midsommar“ sledujeme výpravu amerických studentů do prosluněného Švédska, kteří jedou navštívit rodinu tamějšího kamaráda – nejen kvůli vorazu, ale také z důvodu rešerše na diplomovou práci. Na výpravu se spontánně vydává i Dani (Florence Pugh), která chce situaci využít k tomu, aby se odreagovala od nedávné rodinné tragédie a stmelila chátrající vztah s přítelem Christianem (Jack Reynor).

Co hned ze začátku překvapí, je fakt, že si Aster dává poměrně na čas, než rozjede avizovaný horror za bílého dne (demenci českých claimů zde rozebírat nebudu). Je to jakoby s divákem trochu vyjebával. Hned první záběr ukazuje přírodu šedivého a zasněženého Švédska – absolutní protiklad k tomu, co nám bylo nakecáno promem. Posléze se nacházíme poměrně dlouhou dobu v zimní Americe, kde se seznamujeme se situací Dani. To ale vůbec nevadí. Už zde totiž dostáváme nepříjemné momenty, které diváka emočně drtí podobně jako se to loni dařilo „Hereditary“ (nejde si nevzpomenout na osud Charlie a jeho následky). Na řadu přijdou i první vizuální vychytávky – prostřihy, oddalující se záběry a celková kompozice scén. Bez uvedení spoilerů poradím, že už v této fázi filmu se vyplatí sledovat zdi. V neposlední řadě se představuje i výborná hudba, o kterou se postaral Bobby Krlic jinak známý pod přezdívkou The Haxan Cloak.

Midsommar (2019)

S příjezdem do Švédska začíná Aster do ověřeného receptu přidávat nové přísady. Tou nejzjevnější je hra se světlem a všeobecně jasnými konturami. Těch „Midsommar“ využívá téměř do posledního snímku. Film doslova září. Vidíme úplně všechno – od nejnechutnějších mordů, přes pohyb rozkvetlé flóry, až po tu nejdetailnější ilustraci na zdi. Rozzářené a převážně pozitivně působící kontury stojí skvěle v kontrastu s bizarnostmi, které se na diváka postupně a docela střídmě valí.

Mnoho recenzentů namítá, že „Midsommar“ nenabízí co do příběhu nic moc nového. S tím se dá souhlasit. Premisa by se vlastně dala shrnout jako „banda Amíků se vydává za neznámou komunitou, a poté začne teror“. O příběhovou linku samotnou však tak úplně nejde. Mnohem důležitější je, prostřednictvím čeho Aster vypráví. Jde právě o zmíněné bizarnosti, které jsou, podobně jako u „Hereditary“, založeny na mýtech a reáliích. Ty povětšinou zdařile umocňují zvrácenou atmosféru filmu; zejména rituál Ättestupan geniálně překlápí film do polohy, kde by měla končit veškerá prdel.

Midsommar (2019)

Právě komediální aspekt je další Asterovou novinkou. I ten ve většině případů funguje, a to hlavně v momentech, když je v rukou postavy Willa Poultera, která slouží pro kýžený oddych od všudypřítomného šílenství. Problematičtější jsou vtipně působící scény bez něj. Není totiž úplně jasné, zda vtipně působit mají. Určitě pasáže, které jsou důležitou součástí pro umocnění finální katarze působí totiž až groteskně, a tak narušují celkovou serióznost filmu.

Komediální prvky, všudypřítomný bizár a rozjasněnou výpravu stmeluje psychedelická nátura filmu. „Midsommar“ se věrohodně daří vyobrazit stavy vyvolané halucinogeny. U těch to ale nekončí. Aster využívá tripových prvků k vyvolání pocitu úzkosti, nevolnosti a dezorientace v divákovi samotném. S postupnou gradací film spadá do stále rozmazanějších kontur. Obecenstvo díky tomu může jen hádat, zda na plátně sleduje reálnou situaci, nebo pouze metaforický obraz mentálního stavu Dani. Druhá varianta, i navzdory občas nepříliš pevně uchopených jednotlivých prvků k přesné komunikaci hlavní pointy, funguje lépe.

Midsommar (2019)

„Midsommar“ je z technického hlediska téměř dokonalý horor. Na té sluncem ozářené kráse jej hyzdí místy ne úplně přesný tah na branku z autorského hlediska. Zatímco „Hereditary“ využilo informace z Goetie k vytažení intenzity závěru filmu do plných otáček, „Midsommar“ se s úchylnými tradicemi švédského kultu sem tam do černého netrefí. Nejde však o žádný průser. Aster filmem stvrdil svoje ambice a koule pouštět se do sfér hororu, které jdou proti soudobým konvencím. Už teď se těším na prodlouženou verzi a další projekty, na kterých se režisér bude podílet.


Druhý pohled (H.):

Za mě je „Midosmmar“ trochu rozporuplný. Na jedné straně musím říct, že se mi film sám o sobě vlastně líbil. Po jeho konci ve mně zůstaly kladné dojmy, celková atmosféra byla moc hezká, bavily mě hrátky s detaily jako třeba dýchající kytičky, tváře ve stromech v pozadí a tak dále. Na výsledku je nesporně vidět, že si s tím někdo hodně vyhrál, přemýšlel u toho a celé to dělal s jasnou autorskou vizí, což mi přijde jako fajn přístup prakticky vždycky.

Midsommar (2019)

Celkově tedy fajn, ale vidím tu i pár ne úplně malých nedostatků – prvním z nich budiž skutečnost, že to je jenom fajn. Možná jsem si od toho v předstihu sliboval příliš, ale „Midsommar“ mě prostě nijak nesložil, emočně nevycucnul, neznechutil… vlastně mi to přišlo docela jako chillout horor, což se mi zdá obzvláště humorné s ohledem na to, jak o tom snímku všichni tvrdí, že byl hrozně bizarní.

Mně to tak teda nepřišlo. Nejspíš už jsem viděl příliš zdrogovaného porna ze sedmdesátek, abych mi v tom viděl velký bizár, ale v tomhle ohledu mi to prostě nepřišlo jako nějaká síla. Podobně se to má i s gore. Když už se nějaké objeví, je udělané dost dobře – zde suverénně vede scénka s volným pádem ze skály – ale je tam toho fest málo. Na tak obrovskou stopáž jsou nějaké vypjaté momenty dost naředěné.

Midsommar (2019)

Což mě přivádí k další věci, a sice že filmu by mu možná neškodilo ubrat trochu na ambicích i hracím čase. Chápu ten záměr pomalého budování napětí, ale ten trochu selhává, když ke skutečnému vyvrcholení nedojde. Katarzi na konce prodělá možná tak hlavní hrdinka, ale mně se nepoštěstilo. Prodlouženou verzi, která má navrch přihodit další půlhodinu, ani vidět nepotřebuju, zejména co jsem se dozvěděl, že ani nepřidává žádné drastické scény a naopak ještě víc řeší vztahy mezi postavami.

No, a když jsem zmínil postavy… asi nejvíc mě sralo, že všechny ty hlavní postavy byly strašné nesympatické a navrch se chovaly strašně dementně. Což v pohodě zvládnu v béčkovém krváku, ale u snímku, jenž se zcela evidentně snaží aspirovat na titul chytrého hororu a zásadního díla svého žánru, mi to přijde docela nic moc. Ještě víc to zabolí ve světle toho, že v konečném důsledku je „Midsommar“ víc vztahový film než skutečný horor. A to je na hovno, pokud vám jsou ty postavy totálně u zadku a jen čekáte, až konečně zkapou.

Midsommar (2019)

Nechápejte mě špatně. Sice jsem se zaměřil víc na to negativní, ale reálně je „Midsommar“ dobrý film. Výprava, výtvarná stránka a atmosféra jsou vynikající. Určitě si myslím, že „Midsommar“ patří do nadprůměru. Nemůžu si ale pomoct, mám pocit, že z toho celého se dalo vytřískat ještě víc a že jakkoliv snímku nelze upřít jeho zajímavost, zároveň jde o promarněnou příležitost na skutečně působivý a výjimečný počin.


Mylingar – Döda själar

Mylingar - Doda sjalar

Země: Švédsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 2.8.2019
Label: Amor Fati Productions / 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Obalansen
02. Nedstigningen
03. Offret
04. Bländningen
05. Mållösheten
06. Giftet
07. Förlusten

Hrací doba: 40:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Mylingar vylezli ze švédského undergroundu teprve nedávno, přesto věřím, že mnohým z vás tohle jméno neznámé není. Jejich hnusný death (/ black) metal si získal svou pozornost a recenze proběhly i na větších metalových stránkách. Kromě toho jejich počiny již od prvního minialba „Döda vägar“ (2016) vycházejí u Amor Fati Productions, což není úplně neznámá firma a fajnšmekři její činnost jistě po očku sledují. Je tedy načase, abychom si Mylingar představili i zde. Když už na to nedošlo s loňským dlouhohrajícím debutem „Döda drömmar“, letošní pokračování „Döda själar“ si to jistě zaslouží.

Mylingar nehoblují průměrný death metal, jejich podání je dost choré, zvuk ušpiněný a celková atmosféra misantropická. Přesto se jejich produkce nedá označit za bezhlavou či bezmyšlenkovitou a nese si v sobě i jakousi jemnou sofistikovanost. Respektive… hudba Mylingar samozřejmě nepostrádá jistou animálnost, hrubozrnnost a primitivnost, ale mám pocit, že tyto atributy jsou produktem širšího konceptu, jejž Mylingar sami sobě nastavili. O určité promyšlenosti ostatně svědčí i to, jakým způsobem jsou všechny dosavadní nahrávky sladěné po vizuální stránce a nakonec i v pojmenovávání jednotlivých titulů. Mně osobně se jen tak mimochodem tahle sjednocenost diskografie strašně líbí a dávám za ni palec nahoru.

Stejně tak hudebně „Döda själar“ nenabízí pouhou zběsilost a marast. Špína, hrubozrnnost a všechny tyhle věci stále platí, jistě, ale Mylingar si v pohodě dovolí i nějaké zvolnění a dočasný přechod do středního tempa. Podobně se z toho při troše snahy (popravdě řečeno ani nemusí být až zas tak obrovská) nechají vytáhnout i kytarové vyhrávky, které se nijak nevylučují s drsnějším podáním. Třeba druhá „Nedstigningen“ v pohodě předvede obojí – po většinu času je hutně nasypaná, ale ty nápady v tom prostě jsou.

Což také dokazuje, že to Mylingar dokážou utáhnout i ve vyšších rychlostech, aniž by posluchačova pozornost upadávala, a to díky skladatelskému umu, nejen kvůli celkové auře. Ačkoliv i ta je povedená, protože „Döda själar“ se obecně může pochlubit poměrně ošklivou náladou. Kdybych to měl k někomu přirovnat, napadli by mě taktéž švédští Horde of Hel, z jejichž muziky jsem cítil podobnou misantropii. Nutno ale dodat, že Mylingar ji dotáhli ještě dál a jejich podání působí náročněji, odpudivěji a sugestivněji.

Asi nepřekvapí, že „Döda själar“ na první poslech patří k těm albům, která znějí dost neprostupně a prakticky neměně. Jako kdyby byly všechny songy prakticky stejné. Ale to nakonec vůbec nevadí. Vyměklé sráče to alespoň odradí a ti ostatní si můžou během úvodních seancí v pohodě frčet na té celkové mrtvolné atmosféře. Zanedlouho ale poznáte, že ty skladby nejsou vůbec tupé a že Mylingar nehrají jen extrém pro extrém (ostatně, zas až tak extrémní to také není, známe horší). Což je fajn.

V „Döda själar“ určitě nevidím kandidáta na desku roku nebo tak něco. Ale ta fascinace smrtí a umrlčí náladou, jak ji Mylingar prezentují (nejen) na „Döda själar“, mě hodně baví a koupi vinylu si to dle mého skromného názoru určitě zaslouží. Za poslech rozhodně stojí.


Shibalba – Stars Al-Med Hum

Shibalba - Stars Al-Med Hum

Země: Řecko / Švédsko
Žánr: tribal dark ambient
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Alignment I Fa Ra On
02. Alignment II TEI Re Re Re
03. Alignment III Ana Hat
04. Alignment IV La Ra
05. Alignment V Egi Pto

Hrací doba: 53:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Přestože Shibalba nemá po hudební stránce s metalem zhola nic společného, jistě jde o jméno, které bude mnohým příznivcům tvrdé muziky známé. Může za to samozřejmě sestava, která se v současné době skládá ze dvou členů řeckých Acherontas, jmenovitě Acherontase V.Priesta a Saevuse Helcatha (zde jako Aldra-Al-Melekh), a člena dnes již nefunkčních Švédů Nåstrond, Karla NE nebo také Nachzehrera.

Borci produkují cosi jako atmo tribal ambient, což mi by znělo dost zajímavě, i kdybych Shibalba už neznal. A vlastní hudba zajímavá, atmosférická a nebojím se říct, že do určité míry i podmanivá je. Dokonce bych se nebál hned zkraje prohlásit, že aktuální, loňský počin „Stars Al-Med Hum“ se mi líbí víc než předešlá deska „Psychostasis – Death of Khat“, ačkoliv ani ta nebyla vůbec špatná. Přesto je tu jedna záležitost, která mě u Shibalba trochu dráždí…

Přečtete-li si průvodní slovo k „Stars Al-Med Hum“, dozvíte se hromadu pindů o cestách do obskurních sfér za hranice lidského vnímání (jako kdyby ti muzikanti nebyli lidi, ha!), temných zákoutích duše, vnitřním probuzení, povznesení k astrálním světům a hromadu dalších podobných a vlastně nic neříkajících píčovin. Standardní snůška samozvaně atmosférických canců, jaké jsme všichni četli už milionkrát a jaké všichni nesnášíme. Podobný blábol dokážu vysypat do pěti minut taky, a to k tomu ani nepotřebuju dělat muziku.

Vynechme nicméně tyhle provařené klišé kecy a zkusme z toho popisku vytáhnout několik klíčových slov – tantrické meditace, kundaliní, brahma, mantra. Všechno pojmy napojené na hinduismus, čili náboženství pojící se zejména s oblastí Indie. Což nám servíruje kapela pojmenovaná dle podsvětí z mayské mytologie. A hned první skladba na albu se jmenuje „Alignment I Fa Ra On“. „Fa Ra On“, chápete? Já tedy ne. Netuším, jestli to mají Shibalba nějaké pomíchané a berou si ode všeho něco bez ladu a skladu, hlavně aby to celé působilo strašně esotericky, hluboce a především ty vole s přesahem, anebo to prostě a jednoduše nějak nechápu. Ale třeba to moc hrotím a to koncepční pojetí není nutné brát tak doslovně a seriózně.

Navzdory tomuto rozporu se mi ovšem hudební stránka Shibalba dost zamlouvá. Zatímco s „Psychostasis – Death of Khat“ jsem svého času chvíli zápasil a potřeboval jsem nějakou dobu, abych se do alba dostal, „Stars Al-Med Hum“ mě zaujalo velice rychle. Což ale nic neříká o tom, že by snad poslední nahrávka měla být víc hitová či méně trvanlivá. Berte to spíš jen jako takovou subjektivní zajímavost z mé strany. Možná to můžete vzít i jako pozvánku k poslechu, pokud vám podobné záležitosti nejsou zas až tak blízké, protože „Stars Al-Med Hum“ svým způsobem docela přístupné je.

Shibalba

Díky četnému zapojení tribal elementů má totiž album docela jasné kontury a prakticky od prvních poslechů i záchytné body. Shibalba sice v základě hrají dark ambient, ale určitě se nejedná o onen pověstný bezbřehý minimalismus, kde letmo znatelný šum slouží spíš k tomu, aby se posluchač postavil svým vlastním myšlenkám. Shibalba sice – samozřejmě – nevyznávají standardní písničkovou strukturu (ani nevzpomínám, že bych kdy slyšel dark ambient, který by něco takového dělal), přesto má pětice stop na „Stars Al-Med Hum“ blíže ke skladbám než k experimentálně-zvukové exhibici. Což není špatně. Na divno-minimalismus tu máme milion jiných formací, takže je tenhle přístup svým způsobem vlastně svěží.

„Alignment II TEI Re Re Re“, „Alignment III Ana Hat“ a „Alignment V Egi Pto“ jsou každopádně skvělé kusy s výbornými nápady i poutavou atmosférou. „Alignment I Fa Ra On“ a „Alignment IV La Ra“ si cením o kousek níž, ale pořád jde o povedené písně, které dojmy ze „Stars Al-Med Hum“ rozhodně nezkazí. Celkově se jedná o skvělou nahrávku, která mě hudebně fest baví, ale nezlobil bych se, kdyby mi její koncept někdo vysvětlil. Ideálně trochu lidsky, ne pomocí obskurních sfér za hranicemi lidského vnímání.


Mephorash – Shem Ha Mephorash

Mephorash - Shem Ha Mephorash

Země: Švédsko
Žánr: occult black metal
Datum vydání: 18.4.2019
Label: Shadow Records

Tracklist:
01. King of Kings, Lord of Lords
02. Chant of Golgotha
03. Epitome I: Bottomless Infinite
04. Sanguinem
05. Epitome II: The Amrita of Vile Shapes
06. Relics of Elohim
07. 777: Third Woe
08. Shem Ha Mephorash

Hrací doba: 74:02

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Regain Records

Mephorash jsou jasným důkazem toho, že i průměrná skupina s potenciálem skutečně může vykvést a svůj potenciál naplno rozvinout. První dvě desky „Death Awakens“ (2011) a „Chalice of Thagirion“ (2012) nebyly žádným zázrak. Vždycky mě pobaví, když u druhé jmenované vidím na Metal-Archives epické průměrné hodnocení 3 % ze dvou recenzí, jejichž tituly zní „One of the worst albums I’ve ever heard“ a „Nothing more than a horrible joke“. Nemyslím si, že by to byla až taková tragédie (chlapci-recenzenti asi nikdy neslyšeli o Katarzi, haha), ale o nějakou kvalitní muziku zrovna nešlo…

To třetí album „1557 – Rites of Nullification“ již vykazovalo výrazné zlepšení, a i když bych se zdráhal hovořit o nějakém kolosálním majstrštyku, už se jedná o poměrně povedenou nahrávku, jejímž prostřednictvím se Mephorash vydali správným směrem… který vedl k aktuální desce „Shem Ha Mephorash“, již můžu bez většího zaváhání označit jako to nejvyzrálejší a nejlepší, co tahle švédská smečka doposud vyplodila.

Mephorash samozřejmě v základě pokračují v tom, o co se snažili již dříve. I tentokrát se tedy jedná o okultní black metal, který je ovšem nyní po všech směrech dotaženejší. Po atmosférické stránce je „Shem Ha Mephorash“ skutečně vydařené, což rozhodně cením, jelikož právě náladotvornost považuji za jednu z povinných podmínek k tomu, aby se mi nějaká muzika opravdu zalíbila (čímž asi neprozrazuji nic nového… čtete-li nás pravidelněji, asi vám to už došlo, jak často o tomhle ve svých recenzích mluvím).

Na „Shem Ha Mephorash“ každopádně prakticky chybí rychlé sypačky a zběsilé pasáže. Rychlých momentů tu není mnoho, když se objeví, docela rychle (haha) jsou také pryč, protože dojde k dalšímu zvolnění. A hlavně – stěžejní dojmy tkví v něčem jiném než v těch pár rychlejších chvilkách. Mephorash vsadili všechno na střední tempo, hymničnost a jakýsi vznešený, možná skoro až aristokratický ráz. Paradoxně se ale zcela obejdou bez kláves a vystačí kytarovými melodiemi; když už, tak je atmosféra přifukována spíš pomocí chórů.

Nicméně to funguje. Když jsem viděl odvážnou hrací dobu jedné a čtvrt hodiny, tak jsem se trochu obával, jestli si Mephorash neukousli příliš velké sousto, ale nakonec musím uznat, že mě „Shem Ha Mephorash“ baví prakticky celý čas těch bezmála 75 minut mi vůbec nevadí. Samozřejmě, na takové ploše se najdou i momenty, kdy to není diplomaticky řečeno zrovna strop, některé části jsou trochu vatovité a dokázal bych si představit, že by trochu zapracovaly nůžky. Lze ovšem považovat za úspěch, že regulérní nuda se nedostaví vlastně nikdy a i ty slabší chvíle pořád neselhávají alespoň v tom udržování posluchače v odpovídající náladě.

Mephorash

Ze skladeb mi paradoxně přijde asi nejméně záživná ta, kterou Mephorash pustili do světa už loni jako EP na ukázku – „777: The Third Woe“. Ale i ta má pár solidních motivů a není důvod ji přeskakovat. Jen nedokáže přijít s nějakou výtečnou pasáží jako ostatní písně. Mou asi nejoblíbenější je čtvrtá „Sanguinem“ s velkým počtem kytarových melodií (nemůžu nezmínit vyvrcholení s krásným sólem) a působivým zaříkáváním ve dvou třetinách. Výborné nápady ale umí s přehledem dávkovat i další songy jako „King of Kings, Lord of Lords“, „Epitome I: Bottomless Infinite“ nebo „Shem Ha Mephorash“.

Až doposud mi Mephorash nikdy nepřirostli úplně k srdci, ačkoliv „1557 – Rites of Nullification“ už mi přišlo jako povedené album. Je to ale až „Shem Ha Mephorash“, kde mám poprvé pocit, že Švédové nahráli silné blackmetalové dílo. Celkově vzato si tedy mohu na seznam přidat další letošní desku, kterou si v dohledné době budu potřebovat koupit, což by doufám jako doporučení mělo posloužit.


Nasheim – Jord och aska

Nasheim - Jord och aska

Země: Švédsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 22.2.2019
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Att sväva över vidderna
02. Grå de bittert sådda skogar
03. Sänk mig i tystnad

Hrací doba: 41:59

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

O švédském jednočlenném projektu Nasheim jsem se poprvé doslechnul díky bezejmennému splitu s dánskou formací Angantyr z roku 2007. Zde se Erik Grahn prezentoval syrovějším atmospheric black metalem na ploše jedné, dvacet pět minut dlouhé skladby „Sövande mjöd vill jag tömma“. Úplně na prdel mě to neposadilo, ale následující dlouhohrající debut „Solens vemod“ z roku 2014 mě stejně zajímal. Zvuk byl o poznání čistější, ale songwriting byl solidní, některé momenty byly dost dobré a celkově vzato mi to přišlo jako poměrně fajn deska. Proto jsem se nijak necukal a neušklíbal ani nad druhým řadovým počinem „Jord och aska“

Zdá se, že Erik Grahn si nepotrpí na to, aby něco vydával pravidelně. Mezi zmiňovaným splitkem a debutem uplynulo sedm let. Mezi „Solens vemod“ a „Jord och aska“ pak dalších pět. Jednoduše žádný spěch. Vždycky jsem ale razil teorii, že je lepší ta varianta, když vydání alba trvá déle, ale stojí to pak za to, než něco mermomocí flusat ven co dva roky, ne-li častěji, i když kvalita je průměrná.

U Nasheim je ten důraz na propracované kompozice znát. Což je jedině dobře, protože opak by nebyl zrovna ideální, když trojice skladeb na „Jord och aska“ trvá dvacet, pět a šestnáct minut, čili vyjma prostřední „Grå de bittert sådda skogar“ se jedná o docela slušné macky, k jejichž smysluplnost ty nápady potřeba jsou.

Z nedostatku invence či nedostatku pečlivosti tedy Nasheim nepodezřívám. Přesto mám s „Jord och aska“ trochu problém. Dává smysl, že během té prodlevy – pět roků přece jenom není úplně málo – došlo opět k nějakému posunu, akorát jde tentokrát o posun, který mi už subjektivně úplně nevyhovuje.

„Jord och aska“ totiž zní zase o kousek stravitelněji co do zvuku a vlastně i co do samotného materiálu. Album celkově vzato působí o trochu jemněji, je melancholičtější, v některých pasážích lze dokonce vystopovat i podobnost s post-metalem a post-blackem, i když to možná bude spíš náhoda než přímý vliv a záměr.

Ne, že by se nenašly i rozumné pasáže – jsou tam. A na obranu Nasheim musím říct, že tu reálně ani nejsou momenty, které by mě skutečně sraly. Ačkoliv některé motivy v „Grå de bittert sådda skogar“ už balancují trochu na hraně. Obecně vzato je ale „Jord och aska“ odehráno docela vkusně. Obě dlouhé skladby každopádně dokážou nabídnout i povedené chvilky. O něco lepší mi přijde třetí „Sänk mig i tystnad“, byť i v ní se najdou slabší věci. A naopak i v úvodní dvacetiminutovce „Att sväva över vidderna“ se něco dobrého dá najít, kupříkladu pasáž v osmé minutě je poměrně fajn.

Nasheim

Co do celkových dojmů mě ovšem „Jord och aska“ spíš míjí. Atmosféricky mě to nijak zásadně nestrhlo a nějaké konkrétní opravdu strhující momenty také nenalézám. Jak už jsem zmínil výše, jsou tu nesporně solidní nápady, ale neslyšel jsem ani jeden, který by mě vážně usadil.

Od poslechu vás nechci vyloženě odrazovat. I z toho důvodu, že si nemyslím, že by „Jord och aska“ bylo nějak nepovedené album. Jenom mě to subjektivně příliš neoslovilo. Pokud si myslíte, že by vám mohl sedět melancholičtější atmo-black, pak to zkusit klidně můžete a třeba se vám to zalíbí víc.


Ultra Silvam – The Spearwound Salvation

Ultra Silvam - The Spearwound Salvation

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.3.2019
Label: Shadow Records / Helter Skelter Productions

Tracklist:
01. The Spearwound Salvation
02. Ödesalens uppenbarelse
03. Birth of a Mountain
04. Förintelsens andeväsen
05. Wings of Burial
06. A Skull Full of Stars
07. The First Wound

Hrací doba: 27:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Regain Records

Když se Shadow Records vrátili před pár roky na scénu, tak jsem od labelu Marcuse TenyTriumphator očekával, že se pokusí opětovně zachytit blackmetalovou jiskru z přelomu tisíciletí, kdy kapely jako zmínění Triumphator, Funeral Mist, Watain a Malign braly esenci žánru smrtelně vážně, plodily výtečné nahrávky a prostě black metal bez přehánění obrodily. Shadow Records tehdy vydali třeba přelomová EP „Fireborn“ a „Devilry“, druhé album Sorhin, nějaké elpíčka Marduk a v kamenném obchodě labelu se slézala smetánka tehdejší scény. Jistě se tam děly zajímavé věci, neboť v roce 2001 policajti v obchodě provedli z nějakého důvodu razii a Tena šel sedět.

Každopádně Shadow Records jsou teď silnější než dřív a kromě novinek Mephorash, Ofermod nebo Heretic Cult Redeemer vydali i jednu z nejfanatičtějších nahrávek posledních let, sedmipalec „Deathtrip Transcendence“ švédských The Third Eye Rapists. Za velkou pozornost nově stojí i debut Ultra Silvam pojmenovaný „The Spearwound Salvation“.

Stejnojmenné, třískladbové demo kapely jsem v době vydání z nějakého důvodu ignoroval, ale z letmého poslechu mohu říci, že Ultra Silvam na něj navázali jak se patří a veškeré představené aspekty svého vyznění výrazně umocnili. „The Spearwound Salvation“ má v prvé řadě příjemný, přirozený zvuk, který skvěle podtrhuje nespoutanou údernost kapely, a v průběhu necelé půlhodiny se můžete těšit na promyšlený sekec mazec evokující Sorhin, násilnější songy Taake a klidně i Nifelheim. Nekompromisním tahem na bránu mi Švédové sem tam připomínají i Misþyrming, avšak ledové disharmonie či zmar tady vůbec nečekejte, hudba je věrná tradiční švédské melodice, ale ani na sekundu nezní změkčile. Je vlastně až zvláštní, natolik euforicky a melodicky Ultra Silvam zní, zatímco je nahrávka esenciálně blackmetalová a drsná. „The Spearwound Salvation“ tak působí jako soundtrack ke starému dobrému ultranásilí, kdy pořádná zábava začíná s prvním krvácením či vyraženým zubem.

Je tady hafo parádních riffů, které jsou zasazeny do natlakovaných, hbitých kompozic. Nápad střídá nápad, deska ve své intenzitě polevuje jen málokdy, i přestože drobné rytmické změny či úplné zpomalení tu nechybí. S výjimkou „Birth of the Mountain“ mi ovšem jednotlivé skladby dost splývají. Oblíbených pasáží tu mám vcelku dost, ale ani po mnoha týdnech pravidelného poslechu si je nedokážu zařadit ke konkrétním skladbám. To možná ani není negativum, protože jak předesílám, Ultra Silvam se absolutně s ničím nepářou a deska skončí dřív, než se nadějete. Ale skutečně mistrovské kapely dovedou i s přísně jednolitým, omezeným konceptem utvářet alba, kde každý song je výrazný něčím jiným. Na to ještě Ultra Silvam nemají. Co se týče vokálů, rytmiky a snad i zvuku, tak by se prostor pro zlepšení našel, ale nemyslím si, že by nějaký aspekt nahrávku jako celek srážel.

Ultra Silvam

„The Spearwound Salvation“ je debut jak víno, a pokud vám třeba zmíněná „Birth of a Mountain“ sedne, tak nepochybuji, že si užijete celé album. Docela bych se i divil, kdybyste ho nesjeli víckrát za sebou. Každopádně tu nečekejte samoúčelnou primitivní špínu, war metal ani žáden „avant/post/prog“.

Pokud Ultra Silvam dokáží současné vyznění posunout ještě dál, tak jim věštím velkou budoucnost a osobně doufám, že na první koncertní setkání nebudu dlouho čekat.


Lords of Chaos (2018)

Lords of Chaos

Země: USA / Velká Británie / Švédsko
Rok vydání: 2018
Žánr: drama / hudební

Originální název: Lords of Chaos
Český název: Vládci chaosu

Režie: Jonas Åkerlund
Hrají: Rory Culkin, Emory Cohen, Sky Ferreira

Hrací doba: 112 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

První pohled (Cnuk):

Existence snímku „Lords of Chaos“ je zřejmě každému příznivci metalové hudby dobře známa. Českou premiéru si „Vládci chaosu“ odbyli v kinu Aero v rámci Festivalu otrlého diváka, jenž byl touto projekcí zahájen. Film natočil Jonas Åkerlund, který více než hráčskou kariérou coby bubeník Bathory proslul svojí prací v režisérském křesílku točením videoklipů pro ty největší hvězdy, za něž posbíral celou řadu cen včetně Grammy. Předlohou pro „Lords of Chaos“ byla stejnojmenná kniha z roku 1998 a už ta sklidila rozporuplné přijetí. Stejný osud, celkem nepřekvapivě, potkal také její filmové zpracování.

Předně je důležité, jak k filmu přistupujete. Hned na začátku je napsáno, že příběh je založen na pravdivých lžích, které se staly. Zobrazení daných událostí a postav je bráno s notnou dávkou nadhledu a rozhodně se nejedná pouze o temné drama. Většina stopáže totiž působí spíše komicky, přičemž občas sklouzává až k vyloženému vysmívání se vážnosti, s níž se norská blackmetalová scéna bere. Je však trochu problém občas rozeznat, kdy se jedná o záměrnou srandu a kdy to tak nebylo úplně zamýšleno. Nejvíce to odnáší Varg Vikernes. Ten je tu zobrazen jako úplný idiot a tvůrci si z něj vyloženě dělají prdel. Snad jediným pozitivem jeho postavy je hudba Burzum, o níž mluví všichni zúčastnění v superlativech.

Příběh se ale točí okolo Euronymouse. Sledujeme formování Mayhem, kdy se k němu a Necrobutcherovi velice brzy přidají Hellhammer a Dead. Ten začne do příběhu vnášet trochu marastu a pochmurných nálad, přesto snímek pokračuje v rychlém tempu – pařby, dělání bordelu, pořvávání Hail Satan na babičky a poslouchání heavy metalu. Film na všechny postavy nahlíží jako na bandu adolescentů, nijak je neglorifikuje, spíše naopak je ukazuje jako mladíky, co mají záliby jako jejich ostatní vrstevníci. Právě scény s Deadem začínají tuto bezstarostnou jízdu trochu ozvláštňovat (i když třeba pobíhání v lese je rovněž docela vtipné), což samozřejmě vyvrcholí jeho sebevraždou. Právě tato scéna mě mírou svojí explicitnosti překvapila a poprvé v kině také nastalo ticho. Takto otevřené zobrazení násilí jsem úplně nečekal a jsem rád, že se toho tvůrci nebáli. Snad ještě víc nepříjemná byla několik minut trvající Faustova vražda homosexuála z baru.

Varg se na scéně poprvé objevuje po vystoupení Mayhem, které je v celém filmu jedno jediné. Po jeho skončení se k nim snaží vetřít, avšak Euronymous ho odbude kvůli nášivce Škorpíků, čímž ho má za pozéra. Varg je i nadále ztvárněn jako otloukánek, co je donucen změnit vizáž, místo jména Kristian začne používat, mimo spousty jiných, přezdívku Varg a dělá všechno proto, aby se dostal do podzemí obchodu Helvete a seskupení Black Circle, tedy do uzavřené společnosti těch nejvíce trve blackmetalistů. S jeho postavou jsou spojeny ty nejvtipnější scény filmu; když se rozhodne o žhářství a vraždě provedené Faustem povědět médiím (to bylo fakt k popukání) anebo když chce každý úspěch oslavit vypálením dalšího kostela, nad čímž už ostatní jen kroutí hlavou a otáčejí oči v sloup. Dělá všechno proto, aby získal trochu pozornosti a předčil Euronymouse coby lídra scény, k čemuž dojde, a on si tak začíná užívat slávy a fanynek, no jako když vypadne ze snímku o Mötley Crüe.

Lords of Chaos (2018)

Jak to všechno skončí, každý dobře ví. Mně osobně tohle uchopení příběhu kolem norské blackmetalové scény nijak nevadí, ba naopak, byl jsem mile překvapen, jak mě to nakonec bavilo. Na druhou stranu plně chápu, že příznivce to musí vytáčet. To vykreslení postav je asi největším problémem, protože i když ani Euronymous tu nebyl za vyloženého svatouška, Varg byl prostě jasný kontrast a ten záměr kladného a záporného hrdiny byl zřejmý. Stejně tak herecké obsazení mohlo být lepší (ta gotička jako přítelkyně Euronymouse působila jak z jiné doby) a opět to odnesl hlavně Varg. Taky jsem čekal, že se tu objeví někdo z Darkthrone nebo Immortal, ale je možné, že jsem ho nerozpoznal, on si tu fakt nikdo nebyl moc podobný, hehe.

Film Lords of Chaos zkusil tento těžko uvěřitelný příběh podat humorně a s nadhledem, přičemž dokáže diváka zbavit úsměvu pomocí brutálních scén. Nesoustředí se ani tak na hudbu samotnou, jako na osudy dvou hlavních kohoutů na bojišti. O tom, co je pravda a co ne, se nemá cenu bavit, protože to stejně nikdo pořádně neví. Aktéři jsou mrtví, ostatní o tom nechtějí mluvit, no a pak je tu Varg. Nabízí se srovnání s „Bohemian Rhapsody“. Svým osobitým pojetím u mě vedou „Vládci chaosu“, kteří se nebojí jít hlouběji, nenašlapují kolem hlavních postav po špičkách a nejedou na jistotu. Jestliže berete true norwegian black metal jako svátost, na kterou se nesahá, pak se na „Lords of Chaos“ nedívejte, v opačném případě se můžete na necelé dvě hodinky slušně pobavit.

Lords of Chaos (2018)


Druhý pohled (H.):

No, já teda musím s kolegou hrubě nesouhlasit. Skoro mi přijde, že jsme asi viděli jiný film. Možná, že koukat na to v rozjařeném kině s pár promile v palici, tak by mě to bavilo taky, ale za střízliva jsem neviděl nic jiného než trapas.

Nemyslím, že bych na black metal obecně nahlížel takovým způsobem, abych nedokázal snést něco jiného než jen nekritickou adoraci. Ostatně sám nejdu pro nějaký ten vtípek daleko. „Lords of Chaos“ mi přesto přijde jako těžce nedůstojná záležitost, z níž je cítit laciná snaha o senzaci pomocí jakoby šokujícího tématu.

„Lords of Chaos“ rozhodně není film o black metalu, ať už z hudebního nebo historického hlediska. O jeho přístupu svědčí fakt, že násobně víc času je věnováno vztahu se smyšlenou (!) přítelkyní Euronyma než třeba nahrávání „De mysteriis dom Sathanas“ (natožpak aby se někdo obtěžoval říct, kdo se tam zničehonic objevil s mikrofonem) nebo vlastně jakékoliv hudbě.

Lords of Chaos (2018)

Výsledek se smrsknul na emo drámu o debilech, kteří svou opožděnou pubertu trochu vyhrotili. Hodně věcí se ignoruje nebo překrucuje. Z důležitých postav jako by nikdo ani neexistoval, protože kdo už má tu smůlu, že se ve filmu objeví, jen dělá křoví dvojici Euronymous / Varg, která si celou dobu jen přeměřuje pindíky, kdo je větší zloun. Varga, snad ve snaze z něj udělat skrz naskrz zápornou postavu, „Lords of Chaos“ prezentuje jako nekňubu, jenž si svým fanatismem a extrémistickým chováním asi něco kompenzuje, a Euronymous, snad ve snaze z něj udělat hrdinu a kladnou postavu, z toho nakonec vyšel vlastně jako pozér a pokrytec.

Tohle je najebáno mezi události, které leckdy jdou v tak rychlém sledu, až to skoro vypadá, že si snímek jen potřeboval odškrtat všechno, co se z povinnosti musí předvést. Ukázat, že Dead byl úchyl, sebevražda, nástup Varga, otevřít krám pro magory, vražda, vypálit kostel, vypálit kostel, další vražda, konec.

Shrnul bych to asi tak, že je to nehorázná píčovina.

Lords of Chaos (2018)


Axis of Despair – Contempt for Man

Axis of Despair - Contempt for Man

Země: Švédsko
Žánr: grindcore
Datum vydání: 27.7.2018
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Värdelös
02. Demons and Angels
03. Pawn Sacrifice
04. The Wolven Law
05. Lockdown
06. The Punishment Begins
07. The Noose Tightens
08. Det går aldrig
09. Crush the Empire
10. Pre-Emptive Nuclear Strike
11. A Life of Ceaseless Grind
12. Streams of Sludge
13. Into the Hard Earth
14. The Pain Maze
15. Vile Behaviour
16. Defeat
17. Dull Dead Future
18. To Smite
19. A Brutal Truth
20. Flytande Död

Hrací doba: 32:10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Jméno Axis of Despair asi nikomu moc neřekne, ale grindcore drtí už od roku 2013. Co naopak pozornost upoutá, je pohled na sestavu. Za bicími tu nesedí nikdo jiný než Anders Jakobson z legendárních Nasum a společnost mu dělají spoluhráči z Coldworker, Oskar Pålsson a Joel Fornbrant, jež doplňuje kytarista Kristofer Jankarls. Výčet kapel, ve kterých tito borci z Öreba dříve působili nebo stále působí, je obsáhlý. Ve směs se jedná o všemožné deathmetalové a grindcorové kapely většího či menšího významu, z nichž největší otisk zcela jistě zaznamenali právě Nasum, a to je ostatně hlavní důvod, proč mě vůbec tahle kapela zajímá.

Deska „Contempt for Man“ splňuje všechny žánrové náležitosti. Je to prostě grindcore se vším všudy. Na rovinu píšu, že kvality opusů např. oněch Nasum nemá, ale stále představuje toto zběsilé řemeslo v dobrém světle. Rozhodně je z toho znát, že se nejedná o žádné nováčky. Album zní profesionálně, ať už hráčsky nebo producentsky, ostatně vyšlo u Southern Lord, a za tu půl hodinu se tu prostřídají všechny možné grindové postupy. Co tomu ale schází, je právě fakt, že kromě splnění těchto všech povinností, se kterými jsem před prvním poslechem tak nějak počítal, tu bohužel není nic moc navíc.

S přibývajícími poslechy jsem si oblíbil pár skladeb či alespoň pasáží. Sem tam se objeví dobré riffy a zajímavé zvraty, ale dokázal bych si jich představit více. Ono to vše dokáže sice zabavit, o vřavě na koncertech vůbec nepochybuji, ale přesto se nedokáži ubránit dojmu, že tohle album mělo být sakra daleko lepší. Být inovativní v grindcoru je možná větší kumšt, než se může zdát, avšak u Axis of Despair není znát ani snaha po zkoušení něčeho neobvyklého. Na jednu stranu to funguje, občas to v sobě má i sílu klasiků Terrorizer („Pre-Emptive Nuclear Strike“) nebo Napalm Death („Lockdown“), ale někdy jsou ty sypačky lehce zaměnitelné a slušela by tomu nějaká obměna.

„Contempt for Man“ bych mohl rozdělit na dvě půlky. Postupem času jsem si začal více libovat v té druhé. Sice se to tu sype stále v tom klasickém švédském stylu, ale právě v polovině alba se se skladbami „Crush the Empire“ a již zmiňovanou „Pre-Emptive Nuclear Strike“ začínají objevovat ty lepší kousky. „Crush the Empire“ na chvíli dokonce opustí grindový styl, což je velice příjemné osvěžení a jako by to tak působilo i na celou nahrávku. Nejenomže mě tento předěl vždy probudil, ale skladby po něm mě baví, dá se říci až do samotného závěru. Takové „Into the Hard Earth“ nebo „Dull Dead Future“ jsou grindem, co se musí líbit, a i ostatní věci tu řežou moc příjemně.

Axis of Despair nahráli solidní nahrávku, ale netřeba z toho dělat něco víc. Fanouška grindcoru potěší, svátečnímu posluchači připadne stejná jako všechno ostatní a po pravdě nebude daleko od pravdy. Je škoda té první půlky, která pro mě znamená spíš pouhé čekání na tu druhou, kde se dají věci konečně do pohybu. „Contempt for Man“ je celkově příliš usedlé a ani rozmáchlost celé desky tomu zrovna nepřidává. Na druhou stranu to má daleko ke zklamání typu posledních Pig Destroyer, výsledný dojem z „Contempt for Man“ je totiž i přes výtky spíše pozitivní a lehce nad průměrem, ale čekal jsem víc.