Archiv štítku: SWE

Švédsko

Shibalba – Stars Al-Med Hum

Shibalba - Stars Al-Med Hum

Země: Řecko / Švédsko
Žánr: tribal dark ambient
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Alignment I Fa Ra On
02. Alignment II TEI Re Re Re
03. Alignment III Ana Hat
04. Alignment IV La Ra
05. Alignment V Egi Pto

Hrací doba: 53:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Přestože Shibalba nemá po hudební stránce s metalem zhola nic společného, jistě jde o jméno, které bude mnohým příznivcům tvrdé muziky známé. Může za to samozřejmě sestava, která se v současné době skládá ze dvou členů řeckých Acherontas, jmenovitě Acherontase V.Priesta a Saevuse Helcatha (zde jako Aldra-Al-Melekh), a člena dnes již nefunkčních Švédů Nåstrond, Karla NE nebo také Nachzehrera.

Borci produkují cosi jako atmo tribal ambient, což mi by znělo dost zajímavě, i kdybych Shibalba už neznal. A vlastní hudba zajímavá, atmosférická a nebojím se říct, že do určité míry i podmanivá je. Dokonce bych se nebál hned zkraje prohlásit, že aktuální, loňský počin „Stars Al-Med Hum“ se mi líbí víc než předešlá deska „Psychostasis – Death of Khat“, ačkoliv ani ta nebyla vůbec špatná. Přesto je tu jedna záležitost, která mě u Shibalba trochu dráždí…

Přečtete-li si průvodní slovo k „Stars Al-Med Hum“, dozvíte se hromadu pindů o cestách do obskurních sfér za hranice lidského vnímání (jako kdyby ti muzikanti nebyli lidi, ha!), temných zákoutích duše, vnitřním probuzení, povznesení k astrálním světům a hromadu dalších podobných a vlastně nic neříkajících píčovin. Standardní snůška samozvaně atmosférických canců, jaké jsme všichni četli už milionkrát a jaké všichni nesnášíme. Podobný blábol dokážu vysypat do pěti minut taky, a to k tomu ani nepotřebuju dělat muziku.

Vynechme nicméně tyhle provařené klišé kecy a zkusme z toho popisku vytáhnout několik klíčových slov – tantrické meditace, kundaliní, brahma, mantra. Všechno pojmy napojené na hinduismus, čili náboženství pojící se zejména s oblastí Indie. Což nám servíruje kapela pojmenovaná dle podsvětí z mayské mytologie. A hned první skladba na albu se jmenuje „Alignment I Fa Ra On“. „Fa Ra On“, chápete? Já tedy ne. Netuším, jestli to mají Shibalba nějaké pomíchané a berou si ode všeho něco bez ladu a skladu, hlavně aby to celé působilo strašně esotericky, hluboce a především ty vole s přesahem, anebo to prostě a jednoduše nějak nechápu. Ale třeba to moc hrotím a to koncepční pojetí není nutné brát tak doslovně a seriózně.

Navzdory tomuto rozporu se mi ovšem hudební stránka Shibalba dost zamlouvá. Zatímco s „Psychostasis – Death of Khat“ jsem svého času chvíli zápasil a potřeboval jsem nějakou dobu, abych se do alba dostal, „Stars Al-Med Hum“ mě zaujalo velice rychle. Což ale nic neříká o tom, že by snad poslední nahrávka měla být víc hitová či méně trvanlivá. Berte to spíš jen jako takovou subjektivní zajímavost z mé strany. Možná to můžete vzít i jako pozvánku k poslechu, pokud vám podobné záležitosti nejsou zas až tak blízké, protože „Stars Al-Med Hum“ svým způsobem docela přístupné je.

Shibalba

Díky četnému zapojení tribal elementů má totiž album docela jasné kontury a prakticky od prvních poslechů i záchytné body. Shibalba sice v základě hrají dark ambient, ale určitě se nejedná o onen pověstný bezbřehý minimalismus, kde letmo znatelný šum slouží spíš k tomu, aby se posluchač postavil svým vlastním myšlenkám. Shibalba sice – samozřejmě – nevyznávají standardní písničkovou strukturu (ani nevzpomínám, že bych kdy slyšel dark ambient, který by něco takového dělal), přesto má pětice stop na „Stars Al-Med Hum“ blíže ke skladbám než k experimentálně-zvukové exhibici. Což není špatně. Na divno-minimalismus tu máme milion jiných formací, takže je tenhle přístup svým způsobem vlastně svěží.

„Alignment II TEI Re Re Re“, „Alignment III Ana Hat“ a „Alignment V Egi Pto“ jsou každopádně skvělé kusy s výbornými nápady i poutavou atmosférou. „Alignment I Fa Ra On“ a „Alignment IV La Ra“ si cením o kousek níž, ale pořád jde o povedené písně, které dojmy ze „Stars Al-Med Hum“ rozhodně nezkazí. Celkově se jedná o skvělou nahrávku, která mě hudebně fest baví, ale nezlobil bych se, kdyby mi její koncept někdo vysvětlil. Ideálně trochu lidsky, ne pomocí obskurních sfér za hranicemi lidského vnímání.


Mephorash – Shem Ha Mephorash

Mephorash - Shem Ha Mephorash

Země: Švédsko
Žánr: occult black metal
Datum vydání: 18.4.2019
Label: Shadow Records

Tracklist:
01. King of Kings, Lord of Lords
02. Chant of Golgotha
03. Epitome I: Bottomless Infinite
04. Sanguinem
05. Epitome II: The Amrita of Vile Shapes
06. Relics of Elohim
07. 777: Third Woe
08. Shem Ha Mephorash

Hrací doba: 74:02

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Regain Records

Mephorash jsou jasným důkazem toho, že i průměrná skupina s potenciálem skutečně může vykvést a svůj potenciál naplno rozvinout. První dvě desky „Death Awakens“ (2011) a „Chalice of Thagirion“ (2012) nebyly žádným zázrak. Vždycky mě pobaví, když u druhé jmenované vidím na Metal-Archives epické průměrné hodnocení 3 % ze dvou recenzí, jejichž tituly zní „One of the worst albums I’ve ever heard“ a „Nothing more than a horrible joke“. Nemyslím si, že by to byla až taková tragédie (chlapci-recenzenti asi nikdy neslyšeli o Katarzi, haha), ale o nějakou kvalitní muziku zrovna nešlo…

To třetí album „1557 – Rites of Nullification“ již vykazovalo výrazné zlepšení, a i když bych se zdráhal hovořit o nějakém kolosálním majstrštyku, už se jedná o poměrně povedenou nahrávku, jejímž prostřednictvím se Mephorash vydali správným směrem… který vedl k aktuální desce „Shem Ha Mephorash“, již můžu bez většího zaváhání označit jako to nejvyzrálejší a nejlepší, co tahle švédská smečka doposud vyplodila.

Mephorash samozřejmě v základě pokračují v tom, o co se snažili již dříve. I tentokrát se tedy jedná o okultní black metal, který je ovšem nyní po všech směrech dotaženejší. Po atmosférické stránce je „Shem Ha Mephorash“ skutečně vydařené, což rozhodně cením, jelikož právě náladotvornost považuji za jednu z povinných podmínek k tomu, aby se mi nějaká muzika opravdu zalíbila (čímž asi neprozrazuji nic nového… čtete-li nás pravidelněji, asi vám to už došlo, jak často o tomhle ve svých recenzích mluvím).

Na „Shem Ha Mephorash“ každopádně prakticky chybí rychlé sypačky a zběsilé pasáže. Rychlých momentů tu není mnoho, když se objeví, docela rychle (haha) jsou také pryč, protože dojde k dalšímu zvolnění. A hlavně – stěžejní dojmy tkví v něčem jiném než v těch pár rychlejších chvilkách. Mephorash vsadili všechno na střední tempo, hymničnost a jakýsi vznešený, možná skoro až aristokratický ráz. Paradoxně se ale zcela obejdou bez kláves a vystačí kytarovými melodiemi; když už, tak je atmosféra přifukována spíš pomocí chórů.

Nicméně to funguje. Když jsem viděl odvážnou hrací dobu jedné a čtvrt hodiny, tak jsem se trochu obával, jestli si Mephorash neukousli příliš velké sousto, ale nakonec musím uznat, že mě „Shem Ha Mephorash“ baví prakticky celý čas těch bezmála 75 minut mi vůbec nevadí. Samozřejmě, na takové ploše se najdou i momenty, kdy to není diplomaticky řečeno zrovna strop, některé části jsou trochu vatovité a dokázal bych si představit, že by trochu zapracovaly nůžky. Lze ovšem považovat za úspěch, že regulérní nuda se nedostaví vlastně nikdy a i ty slabší chvíle pořád neselhávají alespoň v tom udržování posluchače v odpovídající náladě.

Mephorash

Ze skladeb mi paradoxně přijde asi nejméně záživná ta, kterou Mephorash pustili do světa už loni jako EP na ukázku – „777: The Third Woe“. Ale i ta má pár solidních motivů a není důvod ji přeskakovat. Jen nedokáže přijít s nějakou výtečnou pasáží jako ostatní písně. Mou asi nejoblíbenější je čtvrtá „Sanguinem“ s velkým počtem kytarových melodií (nemůžu nezmínit vyvrcholení s krásným sólem) a působivým zaříkáváním ve dvou třetinách. Výborné nápady ale umí s přehledem dávkovat i další songy jako „King of Kings, Lord of Lords“, „Epitome I: Bottomless Infinite“ nebo „Shem Ha Mephorash“.

Až doposud mi Mephorash nikdy nepřirostli úplně k srdci, ačkoliv „1557 – Rites of Nullification“ už mi přišlo jako povedené album. Je to ale až „Shem Ha Mephorash“, kde mám poprvé pocit, že Švédové nahráli silné blackmetalové dílo. Celkově vzato si tedy mohu na seznam přidat další letošní desku, kterou si v dohledné době budu potřebovat koupit, což by doufám jako doporučení mělo posloužit.


Nasheim – Jord och aska

Nasheim - Jord och aska

Země: Švédsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 22.2.2019
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Att sväva över vidderna
02. Grå de bittert sådda skogar
03. Sänk mig i tystnad

Hrací doba: 41:59

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

O švédském jednočlenném projektu Nasheim jsem se poprvé doslechnul díky bezejmennému splitu s dánskou formací Angantyr z roku 2007. Zde se Erik Grahn prezentoval syrovějším atmospheric black metalem na ploše jedné, dvacet pět minut dlouhé skladby „Sövande mjöd vill jag tömma“. Úplně na prdel mě to neposadilo, ale následující dlouhohrající debut „Solens vemod“ z roku 2014 mě stejně zajímal. Zvuk byl o poznání čistější, ale songwriting byl solidní, některé momenty byly dost dobré a celkově vzato mi to přišlo jako poměrně fajn deska. Proto jsem se nijak necukal a neušklíbal ani nad druhým řadovým počinem „Jord och aska“

Zdá se, že Erik Grahn si nepotrpí na to, aby něco vydával pravidelně. Mezi zmiňovaným splitkem a debutem uplynulo sedm let. Mezi „Solens vemod“ a „Jord och aska“ pak dalších pět. Jednoduše žádný spěch. Vždycky jsem ale razil teorii, že je lepší ta varianta, když vydání alba trvá déle, ale stojí to pak za to, než něco mermomocí flusat ven co dva roky, ne-li častěji, i když kvalita je průměrná.

U Nasheim je ten důraz na propracované kompozice znát. Což je jedině dobře, protože opak by nebyl zrovna ideální, když trojice skladeb na „Jord och aska“ trvá dvacet, pět a šestnáct minut, čili vyjma prostřední „Grå de bittert sådda skogar“ se jedná o docela slušné macky, k jejichž smysluplnost ty nápady potřeba jsou.

Z nedostatku invence či nedostatku pečlivosti tedy Nasheim nepodezřívám. Přesto mám s „Jord och aska“ trochu problém. Dává smysl, že během té prodlevy – pět roků přece jenom není úplně málo – došlo opět k nějakému posunu, akorát jde tentokrát o posun, který mi už subjektivně úplně nevyhovuje.

„Jord och aska“ totiž zní zase o kousek stravitelněji co do zvuku a vlastně i co do samotného materiálu. Album celkově vzato působí o trochu jemněji, je melancholičtější, v některých pasážích lze dokonce vystopovat i podobnost s post-metalem a post-blackem, i když to možná bude spíš náhoda než přímý vliv a záměr.

Ne, že by se nenašly i rozumné pasáže – jsou tam. A na obranu Nasheim musím říct, že tu reálně ani nejsou momenty, které by mě skutečně sraly. Ačkoliv některé motivy v „Grå de bittert sådda skogar“ už balancují trochu na hraně. Obecně vzato je ale „Jord och aska“ odehráno docela vkusně. Obě dlouhé skladby každopádně dokážou nabídnout i povedené chvilky. O něco lepší mi přijde třetí „Sänk mig i tystnad“, byť i v ní se najdou slabší věci. A naopak i v úvodní dvacetiminutovce „Att sväva över vidderna“ se něco dobrého dá najít, kupříkladu pasáž v osmé minutě je poměrně fajn.

Nasheim

Co do celkových dojmů mě ovšem „Jord och aska“ spíš míjí. Atmosféricky mě to nijak zásadně nestrhlo a nějaké konkrétní opravdu strhující momenty také nenalézám. Jak už jsem zmínil výše, jsou tu nesporně solidní nápady, ale neslyšel jsem ani jeden, který by mě vážně usadil.

Od poslechu vás nechci vyloženě odrazovat. I z toho důvodu, že si nemyslím, že by „Jord och aska“ bylo nějak nepovedené album. Jenom mě to subjektivně příliš neoslovilo. Pokud si myslíte, že by vám mohl sedět melancholičtější atmo-black, pak to zkusit klidně můžete a třeba se vám to zalíbí víc.


Ultra Silvam – The Spearwound Salvation

Ultra Silvam - The Spearwound Salvation

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.3.2019
Label: Shadow Records / Helter Skelter Productions

Tracklist:
01. The Spearwound Salvation
02. Ödesalens uppenbarelse
03. Birth of a Mountain
04. Förintelsens andeväsen
05. Wings of Burial
06. A Skull Full of Stars
07. The First Wound

Hrací doba: 27:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Regain Records

Když se Shadow Records vrátili před pár roky na scénu, tak jsem od labelu Marcuse TenyTriumphator očekával, že se pokusí opětovně zachytit blackmetalovou jiskru z přelomu tisíciletí, kdy kapely jako zmínění Triumphator, Funeral Mist, Watain a Malign braly esenci žánru smrtelně vážně, plodily výtečné nahrávky a prostě black metal bez přehánění obrodily. Shadow Records tehdy vydali třeba přelomová EP „Fireborn“ a „Devilry“, druhé album Sorhin, nějaké elpíčka Marduk a v kamenném obchodě labelu se slézala smetánka tehdejší scény. Jistě se tam děly zajímavé věci, neboť v roce 2001 policajti v obchodě provedli z nějakého důvodu razii a Tena šel sedět.

Každopádně Shadow Records jsou teď silnější než dřív a kromě novinek Mephorash, Ofermod nebo Heretic Cult Redeemer vydali i jednu z nejfanatičtějších nahrávek posledních let, sedmipalec „Deathtrip Transcendence“ švédských The Third Eye Rapists. Za velkou pozornost nově stojí i debut Ultra Silvam pojmenovaný „The Spearwound Salvation“.

Stejnojmenné, třískladbové demo kapely jsem v době vydání z nějakého důvodu ignoroval, ale z letmého poslechu mohu říci, že Ultra Silvam na něj navázali jak se patří a veškeré představené aspekty svého vyznění výrazně umocnili. „The Spearwound Salvation“ má v prvé řadě příjemný, přirozený zvuk, který skvěle podtrhuje nespoutanou údernost kapely, a v průběhu necelé půlhodiny se můžete těšit na promyšlený sekec mazec evokující Sorhin, násilnější songy Taake a klidně i Nifelheim. Nekompromisním tahem na bránu mi Švédové sem tam připomínají i Misþyrming, avšak ledové disharmonie či zmar tady vůbec nečekejte, hudba je věrná tradiční švédské melodice, ale ani na sekundu nezní změkčile. Je vlastně až zvláštní, natolik euforicky a melodicky Ultra Silvam zní, zatímco je nahrávka esenciálně blackmetalová a drsná. „The Spearwound Salvation“ tak působí jako soundtrack ke starému dobrému ultranásilí, kdy pořádná zábava začíná s prvním krvácením či vyraženým zubem.

Je tady hafo parádních riffů, které jsou zasazeny do natlakovaných, hbitých kompozic. Nápad střídá nápad, deska ve své intenzitě polevuje jen málokdy, i přestože drobné rytmické změny či úplné zpomalení tu nechybí. S výjimkou „Birth of the Mountain“ mi ovšem jednotlivé skladby dost splývají. Oblíbených pasáží tu mám vcelku dost, ale ani po mnoha týdnech pravidelného poslechu si je nedokážu zařadit ke konkrétním skladbám. To možná ani není negativum, protože jak předesílám, Ultra Silvam se absolutně s ničím nepářou a deska skončí dřív, než se nadějete. Ale skutečně mistrovské kapely dovedou i s přísně jednolitým, omezeným konceptem utvářet alba, kde každý song je výrazný něčím jiným. Na to ještě Ultra Silvam nemají. Co se týče vokálů, rytmiky a snad i zvuku, tak by se prostor pro zlepšení našel, ale nemyslím si, že by nějaký aspekt nahrávku jako celek srážel.

Ultra Silvam

„The Spearwound Salvation“ je debut jak víno, a pokud vám třeba zmíněná „Birth of a Mountain“ sedne, tak nepochybuji, že si užijete celé album. Docela bych se i divil, kdybyste ho nesjeli víckrát za sebou. Každopádně tu nečekejte samoúčelnou primitivní špínu, war metal ani žáden „avant/post/prog“.

Pokud Ultra Silvam dokáží současné vyznění posunout ještě dál, tak jim věštím velkou budoucnost a osobně doufám, že na první koncertní setkání nebudu dlouho čekat.


Lords of Chaos (2018)

Lords of Chaos

Země: USA / Velká Británie / Švédsko
Rok vydání: 2018
Žánr: drama / hudební

Originální název: Lords of Chaos
Český název: Vládci chaosu

Režie: Jonas Åkerlund
Hrají: Rory Culkin, Emory Cohen, Sky Ferreira

Hrací doba: 112 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

První pohled (Cnuk):

Existence snímku „Lords of Chaos“ je zřejmě každému příznivci metalové hudby dobře známa. Českou premiéru si „Vládci chaosu“ odbyli v kinu Aero v rámci Festivalu otrlého diváka, jenž byl touto projekcí zahájen. Film natočil Jonas Åkerlund, který více než hráčskou kariérou coby bubeník Bathory proslul svojí prací v režisérském křesílku točením videoklipů pro ty největší hvězdy, za něž posbíral celou řadu cen včetně Grammy. Předlohou pro „Lords of Chaos“ byla stejnojmenná kniha z roku 1998 a už ta sklidila rozporuplné přijetí. Stejný osud, celkem nepřekvapivě, potkal také její filmové zpracování.

Předně je důležité, jak k filmu přistupujete. Hned na začátku je napsáno, že příběh je založen na pravdivých lžích, které se staly. Zobrazení daných událostí a postav je bráno s notnou dávkou nadhledu a rozhodně se nejedná pouze o temné drama. Většina stopáže totiž působí spíše komicky, přičemž občas sklouzává až k vyloženému vysmívání se vážnosti, s níž se norská blackmetalová scéna bere. Je však trochu problém občas rozeznat, kdy se jedná o záměrnou srandu a kdy to tak nebylo úplně zamýšleno. Nejvíce to odnáší Varg Vikernes. Ten je tu zobrazen jako úplný idiot a tvůrci si z něj vyloženě dělají prdel. Snad jediným pozitivem jeho postavy je hudba Burzum, o níž mluví všichni zúčastnění v superlativech.

Příběh se ale točí okolo Euronymouse. Sledujeme formování Mayhem, kdy se k němu a Necrobutcherovi velice brzy přidají Hellhammer a Dead. Ten začne do příběhu vnášet trochu marastu a pochmurných nálad, přesto snímek pokračuje v rychlém tempu – pařby, dělání bordelu, pořvávání Hail Satan na babičky a poslouchání heavy metalu. Film na všechny postavy nahlíží jako na bandu adolescentů, nijak je neglorifikuje, spíše naopak je ukazuje jako mladíky, co mají záliby jako jejich ostatní vrstevníci. Právě scény s Deadem začínají tuto bezstarostnou jízdu trochu ozvláštňovat (i když třeba pobíhání v lese je rovněž docela vtipné), což samozřejmě vyvrcholí jeho sebevraždou. Právě tato scéna mě mírou svojí explicitnosti překvapila a poprvé v kině také nastalo ticho. Takto otevřené zobrazení násilí jsem úplně nečekal a jsem rád, že se toho tvůrci nebáli. Snad ještě víc nepříjemná byla několik minut trvající Faustova vražda homosexuála z baru.

Varg se na scéně poprvé objevuje po vystoupení Mayhem, které je v celém filmu jedno jediné. Po jeho skončení se k nim snaží vetřít, avšak Euronymous ho odbude kvůli nášivce Škorpíků, čímž ho má za pozéra. Varg je i nadále ztvárněn jako otloukánek, co je donucen změnit vizáž, místo jména Kristian začne používat, mimo spousty jiných, přezdívku Varg a dělá všechno proto, aby se dostal do podzemí obchodu Helvete a seskupení Black Circle, tedy do uzavřené společnosti těch nejvíce trve blackmetalistů. S jeho postavou jsou spojeny ty nejvtipnější scény filmu; když se rozhodne o žhářství a vraždě provedené Faustem povědět médiím (to bylo fakt k popukání) anebo když chce každý úspěch oslavit vypálením dalšího kostela, nad čímž už ostatní jen kroutí hlavou a otáčejí oči v sloup. Dělá všechno proto, aby získal trochu pozornosti a předčil Euronymouse coby lídra scény, k čemuž dojde, a on si tak začíná užívat slávy a fanynek, no jako když vypadne ze snímku o Mötley Crüe.

Lords of Chaos (2018)

Jak to všechno skončí, každý dobře ví. Mně osobně tohle uchopení příběhu kolem norské blackmetalové scény nijak nevadí, ba naopak, byl jsem mile překvapen, jak mě to nakonec bavilo. Na druhou stranu plně chápu, že příznivce to musí vytáčet. To vykreslení postav je asi největším problémem, protože i když ani Euronymous tu nebyl za vyloženého svatouška, Varg byl prostě jasný kontrast a ten záměr kladného a záporného hrdiny byl zřejmý. Stejně tak herecké obsazení mohlo být lepší (ta gotička jako přítelkyně Euronymouse působila jak z jiné doby) a opět to odnesl hlavně Varg. Taky jsem čekal, že se tu objeví někdo z Darkthrone nebo Immortal, ale je možné, že jsem ho nerozpoznal, on si tu fakt nikdo nebyl moc podobný, hehe.

Film Lords of Chaos zkusil tento těžko uvěřitelný příběh podat humorně a s nadhledem, přičemž dokáže diváka zbavit úsměvu pomocí brutálních scén. Nesoustředí se ani tak na hudbu samotnou, jako na osudy dvou hlavních kohoutů na bojišti. O tom, co je pravda a co ne, se nemá cenu bavit, protože to stejně nikdo pořádně neví. Aktéři jsou mrtví, ostatní o tom nechtějí mluvit, no a pak je tu Varg. Nabízí se srovnání s „Bohemian Rhapsody“. Svým osobitým pojetím u mě vedou „Vládci chaosu“, kteří se nebojí jít hlouběji, nenašlapují kolem hlavních postav po špičkách a nejedou na jistotu. Jestliže berete true norwegian black metal jako svátost, na kterou se nesahá, pak se na „Lords of Chaos“ nedívejte, v opačném případě se můžete na necelé dvě hodinky slušně pobavit.

Lords of Chaos (2018)


Druhý pohled (H.):

No, já teda musím s kolegou hrubě nesouhlasit. Skoro mi přijde, že jsme asi viděli jiný film. Možná, že koukat na to v rozjařeném kině s pár promile v palici, tak by mě to bavilo taky, ale za střízliva jsem neviděl nic jiného než trapas.

Nemyslím, že bych na black metal obecně nahlížel takovým způsobem, abych nedokázal snést něco jiného než jen nekritickou adoraci. Ostatně sám nejdu pro nějaký ten vtípek daleko. „Lords of Chaos“ mi přesto přijde jako těžce nedůstojná záležitost, z níž je cítit laciná snaha o senzaci pomocí jakoby šokujícího tématu.

„Lords of Chaos“ rozhodně není film o black metalu, ať už z hudebního nebo historického hlediska. O jeho přístupu svědčí fakt, že násobně víc času je věnováno vztahu se smyšlenou (!) přítelkyní Euronyma než třeba nahrávání „De mysteriis dom Sathanas“ (natožpak aby se někdo obtěžoval říct, kdo se tam zničehonic objevil s mikrofonem) nebo vlastně jakékoliv hudbě.

Lords of Chaos (2018)

Výsledek se smrsknul na emo drámu o debilech, kteří svou opožděnou pubertu trochu vyhrotili. Hodně věcí se ignoruje nebo překrucuje. Z důležitých postav jako by nikdo ani neexistoval, protože kdo už má tu smůlu, že se ve filmu objeví, jen dělá křoví dvojici Euronymous / Varg, která si celou dobu jen přeměřuje pindíky, kdo je větší zloun. Varga, snad ve snaze z něj udělat skrz naskrz zápornou postavu, „Lords of Chaos“ prezentuje jako nekňubu, jenž si svým fanatismem a extrémistickým chováním asi něco kompenzuje, a Euronymous, snad ve snaze z něj udělat hrdinu a kladnou postavu, z toho nakonec vyšel vlastně jako pozér a pokrytec.

Tohle je najebáno mezi události, které leckdy jdou v tak rychlém sledu, až to skoro vypadá, že si snímek jen potřeboval odškrtat všechno, co se z povinnosti musí předvést. Ukázat, že Dead byl úchyl, sebevražda, nástup Varga, otevřít krám pro magory, vražda, vypálit kostel, vypálit kostel, další vražda, konec.

Shrnul bych to asi tak, že je to nehorázná píčovina.

Lords of Chaos (2018)


Axis of Despair – Contempt for Man

Axis of Despair - Contempt for Man

Země: Švédsko
Žánr: grindcore
Datum vydání: 27.7.2018
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Värdelös
02. Demons and Angels
03. Pawn Sacrifice
04. The Wolven Law
05. Lockdown
06. The Punishment Begins
07. The Noose Tightens
08. Det går aldrig
09. Crush the Empire
10. Pre-Emptive Nuclear Strike
11. A Life of Ceaseless Grind
12. Streams of Sludge
13. Into the Hard Earth
14. The Pain Maze
15. Vile Behaviour
16. Defeat
17. Dull Dead Future
18. To Smite
19. A Brutal Truth
20. Flytande Död

Hrací doba: 32:10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Jméno Axis of Despair asi nikomu moc neřekne, ale grindcore drtí už od roku 2013. Co naopak pozornost upoutá, je pohled na sestavu. Za bicími tu nesedí nikdo jiný než Anders Jakobson z legendárních Nasum a společnost mu dělají spoluhráči z Coldworker, Oskar Pålsson a Joel Fornbrant, jež doplňuje kytarista Kristofer Jankarls. Výčet kapel, ve kterých tito borci z Öreba dříve působili nebo stále působí, je obsáhlý. Ve směs se jedná o všemožné deathmetalové a grindcorové kapely většího či menšího významu, z nichž největší otisk zcela jistě zaznamenali právě Nasum, a to je ostatně hlavní důvod, proč mě vůbec tahle kapela zajímá.

Deska „Contempt for Man“ splňuje všechny žánrové náležitosti. Je to prostě grindcore se vším všudy. Na rovinu píšu, že kvality opusů např. oněch Nasum nemá, ale stále představuje toto zběsilé řemeslo v dobrém světle. Rozhodně je z toho znát, že se nejedná o žádné nováčky. Album zní profesionálně, ať už hráčsky nebo producentsky, ostatně vyšlo u Southern Lord, a za tu půl hodinu se tu prostřídají všechny možné grindové postupy. Co tomu ale schází, je právě fakt, že kromě splnění těchto všech povinností, se kterými jsem před prvním poslechem tak nějak počítal, tu bohužel není nic moc navíc.

S přibývajícími poslechy jsem si oblíbil pár skladeb či alespoň pasáží. Sem tam se objeví dobré riffy a zajímavé zvraty, ale dokázal bych si jich představit více. Ono to vše dokáže sice zabavit, o vřavě na koncertech vůbec nepochybuji, ale přesto se nedokáži ubránit dojmu, že tohle album mělo být sakra daleko lepší. Být inovativní v grindcoru je možná větší kumšt, než se může zdát, avšak u Axis of Despair není znát ani snaha po zkoušení něčeho neobvyklého. Na jednu stranu to funguje, občas to v sobě má i sílu klasiků Terrorizer („Pre-Emptive Nuclear Strike“) nebo Napalm Death („Lockdown“), ale někdy jsou ty sypačky lehce zaměnitelné a slušela by tomu nějaká obměna.

„Contempt for Man“ bych mohl rozdělit na dvě půlky. Postupem času jsem si začal více libovat v té druhé. Sice se to tu sype stále v tom klasickém švédském stylu, ale právě v polovině alba se se skladbami „Crush the Empire“ a již zmiňovanou „Pre-Emptive Nuclear Strike“ začínají objevovat ty lepší kousky. „Crush the Empire“ na chvíli dokonce opustí grindový styl, což je velice příjemné osvěžení a jako by to tak působilo i na celou nahrávku. Nejenomže mě tento předěl vždy probudil, ale skladby po něm mě baví, dá se říci až do samotného závěru. Takové „Into the Hard Earth“ nebo „Dull Dead Future“ jsou grindem, co se musí líbit, a i ostatní věci tu řežou moc příjemně.

Axis of Despair nahráli solidní nahrávku, ale netřeba z toho dělat něco víc. Fanouška grindcoru potěší, svátečnímu posluchači připadne stejná jako všechno ostatní a po pravdě nebude daleko od pravdy. Je škoda té první půlky, která pro mě znamená spíš pouhé čekání na tu druhou, kde se dají věci konečně do pohybu. „Contempt for Man“ je celkově příliš usedlé a ani rozmáchlost celé desky tomu zrovna nepřidává. Na druhou stranu to má daleko ke zklamání typu posledních Pig Destroyer, výsledný dojem z „Contempt for Man“ je totiž i přes výtky spíše pozitivní a lehce nad průměrem, ale čekal jsem víc.


Marduk – Viktoria

Marduk - Viktoria

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Werwolf
02. June 44
03. Equestrian Bloodlust
04. Tiger I
05. Narva
06. The Last Fallen
07. Viktoria
08. The Devil’s Song
09. Silent Night

Hrací doba: 32:54

Odkazy:
web / facebook

Marduk jsou už dávno stálice blackmetalové scény. A myslím, že klidně můžeme říct, že jde od stálici, od níž prakticky vždy dostane to, co od ní očekáváte. Což může být bráno pozitivně i negativně, přijde na to. Švédové se dostali do bodu, kdy jejich desky už asi nikoho nepřekvapí, žádné velké inovace se nekonají, ale člověk vždy dostane, na co je zvyklý. Někomu to může vyhovovat. Pokud se vám líbily předešlé desky Marduk, pak je myslím dost pravděpodobné, že ani letošní novinka „Viktoria“ vás nezklame. A naopak pokud vás Marduk už nějaký ten rok nudí, „Viktoria“ na tom nezmění vůbec nic, protože se na ní odehrává přesně to, co byste tak od současných Marduk asi čekali.

Já osobně se řadím spíš do té druhé sorty. Můj zájem o Marduk v posledních letech dočista opadnul, protože poslední alba mě prostě nedokážou nijak zásadně uspokojit. Ačkoliv si myslím, že Mortuus je dobrý vokalista a jako frontman Marduk mi sedí, zdá se mi, že z dlouhodobého hlediska éra kapely s ním v čele nepřinesla mnoho zásadních nahrávek. Tou nejvýraznější stále zůstává „Rom 5:12“ z roku 2007 a dál už je to takové… ne vyloženě na hovno, ale zároveň rozhodně ne něco, k čemu by se člověk musel vracet.

Zatímco dříve jsem k Marduk choval sympatie a nějak mi nevadilo, že to je vlastně všechno na jedno brdo, v posledních letech už mě to přešlo. Minulé „Frontschwein“ už mě dost nudilo. I když na první poslech znělo fajn, po třech posleších ta fošna totálně zdechla a absolutně se vyčerpala. „Viktoria“ je na tom vesměs stejně.

Marduk se snaží znít agresivně. Oukej, proti tomu v zásadě nic. Problém nicméně tkví v tom, že nyní to jenom sype, aniž by z toho lezly nějaké skutečně zásadní nápady. I stěžejní riffy skladeb jsou prakticky triviální a hlavně nepříliš záživné. A právě to je ten důvod, proč se nedaří a s tímhle přístupem ani nemůže podařit zopakovat auru dnes již téměř dvacet let starého námrdu „Panzer Division Marduk“. Zásek z roku 1999 totiž dokázal nabídnout víc než jen zběsilý blastbeat. „Viktoria“ ty kvalitní nápady postrádá. A přitom by stačilo jen trochu péče a hned by to vypadalo jinak, jak dokazuje kupříkladu melodická pasáž v prostředku pátého songu „Narva“.

Snahu nahrát desku, která bude jenom agresivní, lze ostatně vytušit i z toho, že za půl hodiny a nějaké drobné je hotovo. Právě i díky stopáži se tak nabízí už zmiňované srovnání s „Panzer Division Marduk“. Jediný moment, kdy Marduk výrazněji zpomalí, pomineme-li sem tam pasáž v průběhu předešlých songů, je až závěrečná píseň „Silent Night“. Nicméně ani ta ani zdaleka nedosahuje síly dřívějších opusů Marduk ve středních až pomalých tempech. A že jich Švédové mají na kontě dostatek.

Netvrdím, že je „Viktoria“ úplně na kokot. Přece jenom se tu bavíme o velezkušené kapela, která si nějakou elementární úroveň materiálu pohlídat umí. Když nic jiného, lze na albu ocenit přinejmenším to, že sound Marduk zůstává jasně rozpoznatelný a rukopis nezaměnitelný. Když to ale vezmu kolem a kolem, „Viktoria“ ve finále není nic jiného než solidně odehraná hoblovačka, která ovšem vyznívá trochu průměrně a nemá sílu na to, aby zaujala hlouběji. A to je na legendární skupinu jako Marduk dost málo. Jednoduše řečeno, v poslední dekádě Morganova parta dost zpohodlněla a spokojí se s tím, že si jen odsype svůj standard bez větší přidané hodnoty.


Craft – White Noise and Black Metal

Craft - White Noise and Black Metal

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Season of Mist Underground Activists

Tracklist:
01. The Cosmic Sphere Falls
02. Again
03. Undone
04. Tragedy of Pointless Games
05. Darkness Falls
06. Crimson
07. YHVH’s Shadow
08. White Noise

Hrací doba: 42:18

Odkazy:
facebook / bandcamp

Craft je kapela, jejíž muzice jsem nikdy nijak zvlášť nepropadl. Samozřejmě, že mám o téhle švédské formaci ponětí, ale to není žádné velké terno. Craft možná nejsou legenda a kult, za nějž by jeden vraždil, ale určitě se jedná o kapelu, která má svoje jméno, „něco málo“ už za ty roky vydala a mezi fans si vytvořila určitou pověst.

Jak ale říkám, já osobně jsem z Craft nikdy maggi v kostkách nesral. Vlastně jsem je ani nijak zásadně nezkoušel poslouchat, že bych si sednul na prdel a zkusil nějakou jejich fošnu natlačit do palice. Vždycky zůstalo u letmého poslechu, po němž jsem si řekl, že jako dobrý, ale motivaci s tímhle stavem věcí hnout někam kupředu jsem doposud nenašel.

Tím pádem jsem Craft ani nijak pečlivě nesledoval, tudíž mi to moc nepřišlo, že už je to sedm let, co tahle smečka vydala své minulé album „Void“. To jsem si srovnal až v momentě, kdy letos vyšla pátá řadovka „White Noise and Black Metal“, na níž mě prakticky okamžitě zaujal název i povedený přebal (ačkoliv bez loga a názvu alba by byl ještě povedenější). Nemyslete si však, že bych se díky tomu rozhodnul to nějak zásadně kousnout a konečně se do poslechu Craft sveřepěji pustit. Pravda je taková, že jsem úplně neplánoval „White Noise and Black Metal“ poslouchat. Ale jednoho v rachotě jsem zrovna přemýšlel, co si pustím za muziku k práci, když mi pan YouTube nabídnul tohle. Tak jsem to tam prostě jebnul a dobře jsem udělal.

„White Noise and Black Metal“ mě totiž už prakticky na první poslech zaujalo. Dost na to, abych věděl, že tohle chci slyšet víckrát a že tentokrát dám Craft vícero prostoru. Jak už tomu tak bývá u alb, která chytnou hned s prvním poslechem, trvanlivost není zrovna sloní a po nějaké (a ne zrovna extrémně dlouhé) době začal dojem z desky lehce uvadat. Než jsem ale došel do tohohle bodu, musím říct, že jsem si to docela užil. I z toho důvodu jsem se nakonec rozhodl zde „White Noise and Black Metal“ představit v recenzi.

Craft na novince hrají black metal tak akorát rozkročený mezi stravitelností a špinavostí. Trochu si říkám, že o něco blíže mají asi k tomu prvnímu zmiňovanému, ale to už může být relativní záležitost daná subjektivním úhlem pohledu. Jednotlivé songy každopádně nejsou nějaké nasypané vichřice, struktury skladeb jsou vcelku pestré, nemonotónní a skupina se nebojí ani melodií, viz třeba instrumentální „Crimson“. Přesto z „White Noise and Black Metal“ táhne jakýsi chlad a v dobrém slova smyslu odtažitost, přičemž obojí ještě podporuje Noxův jedovatý vokál.

Craft

Z konkrétních písní mě asi nejvíc zaujala druhá „Again“ se zajímavým „nasekaným“ ústředním motivem a třetí „Undone“, která se v jednu chvíli zlomí, jako kdyby vypadnul nějaký nástroj, přestože je evidentní, že jde o záměr. Jakkoliv to na první pohled zní trochu zvláštně a jakkoliv jde jen o pár vteřin, jedná se o jeden z momentů, který mi z poslechu „White Noise and Black Metal“ utkvěl v paměti nejvíce.

Obecně lze ale Craft pochválit za kvalitní songwriting, protože nějaký ten detail nebo dobrý motiv dokáže nabídnout prakticky každá skladba. Což obzvlášť vynikne při soustředěném poslechu, poněvadž nějaké jednoznačné hity „White Noise and Black Metal“ neobsahuje. A že jsem říkal, jak mě album zaujalo na první poslech? To způsobila spíš celková aura desky, což je však o poznání důstojnější důvod prvotního zaujetí než prvoplánovitost.

Jak už jsem zmínil, po nějaké době „White Noise and Black Metal“ začne trochu slábnout, ale i přesto za slyšení stojí. Přece jenom asi ne po každém albu bychom měli chtít trvanlivost na roky, to by pak člověk ani neměl motivaci poslouchat nic jiného. Craft tu navíc odvedli dost dobrou práci a v konečném důsledku natočili dobré album, takže proč prostě kurva ne.


Dautha – Brethren of the Black Soil

Dautha - Brethren of the Black Soil

Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 16.3.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Hodie mihi, cras tibi
02. Brethren of the Black Soil
03. Maximinus Thrax
04. The Children’s Crusade
05. In Between Two Floods
06. Bogbodies

Hrací doba: 57:32

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandcamp 2

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Tuším, že už jsem tím relativně nedávno začínal jinou recenzi, ale dnes se mi opět hodí říct, že můj vztah k doom metalu se v posledních několika málo letech proměnil docela radikálně. Zatímco dříve jsem měl tenhle metalový subžánr a prakticky všechny jeho odnože ve veliké oblibě, postupem času můj zájem o doom zásadně opadl, takže se z mého přehrávače až na několik málo čestných výjimek vytratil prakticky nadobro. Dobře, to možná zní trochu nadneseně, jelikož tu a tam si doom metal samozřejmě pustím, ale zpravidla se jedná o již prověřená jména a oblíbená alba, objevování nových mě v téhle oblasti přestalo bavit, o nějakém aktivním vyhledávání nových doomových formací nemůže být moc řeč.

A přece jednu takovou dnes hodlám recenzovat. Dautha jsem si pustil čistě jen z toho důvodu, že mi jejich debutová dlouhohrající nahrávka „Brethren of the Black Soil“ přistála pod nosem bez jakékoliv snahy. Ukázky mi zněly poměrně nadějně, obal se mi líbil a jméno Ván Records v kolonce vydavatele taktéž vzbuzovalo určitou důvěru, tudíž jsem se rozhodl dát téhle švédské formaci šanci. Až později jsem třeba zjistil, že vokálu se v Dautha ujal Lars Palmqvist ze Scar Symmetry, což je kapela, jejíž hudba mě míjí obrovským obloukem, takže by mě Larsova přítomnost víc odrazovala než cokoliv jiného. Čili ještě štěstí, že jsem to nezjistil dříve.

Nečekal bych (důvody hledejte v úvodním odstavci) totiž, že na mě zničehonic vykoukne naprosto ryzí a čistokrevná doommetalová nahrávka, která by mě bavila takovým způsobem, jakým mě baví „Brethren of the Black Soil“. Nicméně je to tak a jsem za to dost rád. Každopádně to hovoří v její prospěch a vypovídá to něco o jejích kvalitách.

Švédové nemají žádné choutky co se extrémnějších oblastí doom metalu týče. Jejich muzika čerpá z klasického doomu s nádechem epických nálad a čistým heavymetalovým vokálem. Potřebujete-li nápovědu, myslete třebas na Candlemass či Solitude Aeternus. Zejména vliv prvních jmenovaných je místy velmi cítit, konkrétně třeba ve třetí skladbě „Maximinus Thrax“. Ale to vůbec nevadí, vlastně abych řekl pravdu, možná mě to i trochu potěšilo. Protože prostě proč ne.

Nahrávka jako celek je poměrně vyrovnaná. Vcelku rychle jsem si sice našel své favority, ale není tu jediná píseň, jejíž přítomnost by mě obtěžovala, a to je myslím to hlavní. Vyzdvihl bych titulní umíráček „Brethren of the Black Soil“, který přesahuje čtvrt hodiny a dokáže nabídnout několik moc hezky vypjatých momentů. „Maximinus Thrax“ načichlou vlivem Candlemass už jsem zmiňoval, tudíž se přesunu dále k „The Childern‘s Crusade“, jež zaujme citelným epičtějším feelingem. Naštěstí ne za cenu nějakého otravného patosu. Hodně se mi potom líbí i závěr v podání „Bogbodies“, která je sice na albu nejkratší, ale svou atmosférou nezůstává více jak desetiminutovým monumentům nic dlužna. Z potemnělého začátku totiž naroste k hypnotickému ústřednímu motivu a opět nabídne něco, co v předchozím průběhu alba nebylo v takové podobě ke slyšení. Právě ona a „The Childern‘s Crusade“ jsou skutečnými vrcholy celého počinu.

Nejdůležitější ovšem je, že „Brethren of the Black Soil“ uspokojivě funguje jako celek. Najdou se ne tak strhující pasáže, ale celková atmosféra nahrávky to utáhne a negativa spolehlivě přebije, byť tato citelně čerpá z obstarožních a již vymyšlených postupů. Za nějakou originalitu Dautha chválit nelze, ale jejich cvičení na téma klasického doom metalu má charisma a určité vnitřní kouzlo. A to mě prostě v současné době dokáže oslovit víc než nastokrát stejné funeral-doomové tryzny, které se jen neinvenčně snaží o pomalý mord. Za mě hodně velký cajk.


Ghost – Prequelle

Ghost - Prequelle

Země: Švédsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 1.6.2018
Label: Loma Vista Recordings

Tracklist:
01. Ashes
02. Rats
03. Faith
04. See the Light
05. Miasma
06. Dance Macabre
07. Pro memoria
08. Witch Image
09. Helvetesfönster
10. Life Eternal

Hrací doba: 41:43

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ghost je jméno, které v posledních několika málo letech budí na rock/metalovém poli velké vášně. Po skrovných začátcích kapela vyletěla jak raketa a už svou popularitou pomalu vyrostla ve velkou skupinu. A pokud se tenhle trend nezastaví, je dokonce možné, že nám před očima roste opravdový kolos.

To s sebou samozřejmě přináší nejen všeobecné nadšení, ale i velkou kritiku a pohrdání. A je nakonec jedno, zdali to druhé plyne čistě z principielních důvodů (nesnáším všechno, co je oblíbené), anebo ze skutečné neobliby toho, co tahle švédská parta – anebo snad jednočlenný projekt Tobiase Forge s najatými muzikanty? – předvádí.

Mně osobně počínání Ghost příliš nevadilo, dokonce se mi jejich muzika i líbila, ačkoliv mi vždycky přišlo líto, že kapelu, která by mohla být krásně obskurní, najednou poslouchá každý idiot. To se ale nyní změnilo. Pokusme se ponechat stranou demagogické argumenty o mamonu podložené hádkami, neustálými změnami sestavy a vzájemnými žalobami o peníze a zkusme se z čistě hudebního hlediska zamyslet nad tím, proč na „Prequelle“ nefunguje to, co na třech minulých deskách fungovalo, a proč je novinka doposud tím nejhorším počinem Ghost.

Začněme nicméně tím pozitivnějším – na mysli mám nádherný artwork. Obal je jednoznačně to nejlepší, co má „Prequelle“ v rukávu. Čert vem, že Ghost tradičně nic nevymýšlejí a jen opisují z mnohem invenčnějších zdrojů. To ostatně dělali vždy a nejen u obálek, ale i třeba u videoklipů, kde vykrádají estetiku starých omšelých hororů (a nejen jich) až do bezvědomí. Akorát mají štěstí, že současná mladá generace nepozná, že obal singlu „Cirice“ obšlehnul plakát „Silence of the Lambs“, obal EP „If You Have Ghost“ zase „Nosferatu“, obal „Opus Eponymous“ se inspiroval u „Salem’s Lot“ nebo že artwork „Infestissumam“ bral z filmu „Amadeus“. Stejně tak dnešní omladina asi nepozná, že aktuální videoklip „Rats“ opisuje z hororů z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Nic z toho mi ale zásadně nevadí, ty obaly jsou furt pěkné. A kdo se vyzná, ten to pozná, a kdo se nevyzná, ten si to zaslouží. Problém nastává až v tom momentě, kdy ona půjčovaná estetika je to nejlepší a ve skutečnosti jediné zajímavé, co dokáže kapela nabídnout. Což se v éře „Prequelle“ stalo.

Vzhledem k tomu, že stylově a žánrově Ghost pořád zůstávají na svém, se samozřejmě nabízí otázka, co se na „Prequelle“ oproti „Meliora“ nebo „Infestissumam“ změnilo, že je novinka o tolik horší. A právě tahle odpověď je pro naši malou recenzi nejdůležitější…

Ghost

Hledisek, jimiž lze na danou problematiku nahlédnout, je vícero. Například bych mohl říct, že minulá alba se mohla pochlubit krásnou skladatelskou lehkostí, díky níž ta muzika klouzala do ucha prakticky plynule. „Prequelle“ je těžkopádnější, nešlape s takovou sebejistotou a sebevědomím jako její předchůdci. Což by nevadilo, kdyby takový posun plynul z vyšší složitosti materiálu, ale to se neděje. Nové skladby mi přijdou trochu šité horkou jehlou. Jistě, tu a tam se objeví nějaký slušný motiv, ale stěžejní linky jsou takové… suché… nemastné, neslané.

Druhá věc, která mě na „Prequelle“ velmi mrzí, je přílišná sladkost. Může se to zdát trochu zvláštní si na takovou věc stěžovat u skupiny, jejíž hudba jako celek od počátků stojí na záměrném kýči, ale nemůžu si pomoct, tentokrát již Ghost překročili únosnou míru a nesnesitelně velkou část stopáže se utápějí v cukrkandlových patetických melodiích. Co se děje ve skladbách jako „See the Light“, „Miasma“, „Dance Macabre“ nebo „Helvetesfönster“, to prostě odmítám uznat jako hudbu hodnou seriózního poslechu. Dáváte-li přednost honosným formulacím, mohli bychom říct, že na starších počinech byla vlezlost Ghost uměleckým záměrem, a tudíž fungovala, zatímco na novince spíš působí dojmem honby za popularitou a kalkulem.

Jako by nestačilo, že „Prequelle“ v mnohých písních zabředává do sladkobolného kýče, novinka postrádá i nějakou výraznou hitovku. Všechny předchozí desky v tomto ohledu uměly zabodovat, „Opus Eponymous“ a „Infestissumam“ obzvlášť, ale čtvrtá nahrávka co do hitů vychází naprázdno. Což se tak trochu dalo čekat, když jí předcházel tak nevýrazný singl jako „Rats“, tedy song, jenž by na jakémkoliv starším počinu patřil k jeho nejslabším článkům. Na „Prequelle“ je to společně s „Pro memoria“ to nejlepší.

Čtvrtý dlouhohrající počin Ghost je tedy jednoznačné zklamání a jednoznačně nejhorší album skupiny. Kapela, která vždycky uměla napsat povedené a v dobrém slova smyslu vlezlé písničky, se nyní utápí v průměru – a průměr je možná ještě docela milosrdné pojmenování. Popravdě mě zas tolik nepřekvapuje, že „Prequelle“ je trochu níže, poněvadž kvalita desek Ghost je obecně sestupná, ale minule na „Meliora“ to pořád stačilo k fajn nahrávce. S novinkou je ten propad ostudný.

Ghost