Archiv štítku: SWE

Švédsko

Forndom – Faþir

Forndom - Fathir

Země: Švédsko
Žánr: nordic folk
Datum vydání: 3.4.2020
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. Jakten
02. Yggdrasil
03. Finnmarken
04. Fostersonen
05. Munin
06. Hel, jag vet mig väntar
07. Hemkomst

Hrací doba: 35:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

Švédský muzikant H. L. H. Swärd vystupující pod hlavičkou projektu Forndom dokázal zaujmout již na svém debutovém minialbu „Flykt“ z roku 2015 a svůj talent potvrdil i na o rok mladší dlouhohrající nahrávce „Dauðra dura“. Poté se Forndom na chvíli odmlčel a vlastně to není úplně špatně. Přijde mi rozumnější si dát na chvíli oddech, radši nechat nový materiál uzrát a poté přijít s deskou, která svým předchůdcům nedělá ostudu…

Nehledě na to, že Forndom v mezičase úplně nezahálel. H. L. H. Swärd své původně jen studiové dítko přenesl i na koncertní pódia. V neposlední řadě pak došlo i k citelnému posunu ve vlastním hudebním přednesu, takže lze asi tvrdit, že ona čtyřletá prodleva nebyla jen pro nic za nic.

Navzdory jasnému progresu, s nímž letošní album „Faþir“ vyrazilo do éteru ulovit pozornost posluchačů, však stále přetrvává jeden výrazný neduh, který se s Forndom táhne už od dob „Flykt“. A myslím, že projekt tohle srovnání asi jen tak setřást nedokáže:

Neřekl bych, že se dá Forndom vyčítat absence kompozičních kvalit nebo citu pro atmosféru. V tomhle ohledu nahrávky skupiny nestrádají a v určité míře to platí také pro „Faþir“, ačkoliv mám pocit, že se letošní počin obehrál o dost rychleji než „Dauðra dura“. Ale to možná bude dáno i laděním materiálu souvisejícím s oním posunem, k němuž se ještě dostaneme. Jestli se ale Forndom něco vyčítat dá, je to zcela jistě okatá podobnost s norskou Wardunou.

Sám Swärd tuto inspiraci nepopírá, což je svým způsobem sympatické, protože mě vždycky rozesmívá, když někdo hraje fádní zaměnitelnou pičovinku a všude rozhlašuje, že se u té kapely, jejíž muzika zní prakticky totožně, vůbec neinspiroval, ačkoliv ji poslouchá. Nic to ale nemění na tom, že se u Forndom přes tuhle skutečnost musíte přenést a počítat s ní, abyste si hudbu užili. Na druhou stranu, těch kopírek Wardruny všude okolo běhá hromada, ale Forndom pořád patří k těm důstojnějším.

Co se týče samotného „Faþir“, to je oproti „Dauðra dura“„Flykt“ o něco výpravnější, s trochou nadsázky „rozmáchlejší“ a písničkovější. Samozřejmě to berte s rezervou, protože ani „Faþir“ nenabízí žádné epické kejkle, fantasy cvrlikání nebo pouťovou rozjuchanost. Starší věci nicméně byly introvertnější a pokornější. Novinka se tak vydává víc směrem čistokrevného nordického folku a omezila dřívější vlivy dark ambientu. Nepochybuji o tom, že mnozí posluchači tuhle změnu ocení a bude jim po chuti, mně osobně seděl o něco víc ten dřívější přístup.

Forndom

Netvrdím ovšem, že by snad „Faþir“ mělo být špatným albem. Pořád se jedná o umně provedený náhled na zhudebněný severský folklór (s rezervou). Většinu písniček provází nějaký poměrně výrazný ústřední motiv, díky čemuž se od sebe dají lehce odlišit, takže „Faþir“ ve finále nepůsobí dojmem celistvé poutě do hlubin lesů opředených ranní mlhou jako minulé nahrávky. Opět se pro mě jedná o krok zpátky a navíc právě kvůli tomu není nahrávka tak trvanlivá. Skladby „Jakten“, „Yggdrasil“ nebo „Finnmarken“ (asi nejlepší kus celé kolekce) se ovšem povedly a baví mě.

I ostatní písně mají také svou kvalitu a přinejmenším ze začátku fungovaly naprosto bezproblémově. „Fostersonen“ a „Hemkomst“ však po více posleších trochu začal docházet dech a nejdelší „Hel, jag vet mig väntar“ do jisté míry rovněž. Minutu a půl dlouhá mezihra „Munin“ se mi pak zdá docela zbytečná od začátku.

Všehovšudy se tedy nejedná o tak dobrou věc jako „Flykt“ a „Dauðra dura“, ale pořád je to fajn, a jak už jsem zmiňoval, na první poslechy to dokáže zapůsobit bez většího zaváhání. Komu se tedy ten sound nordického folku ještě nezajedl, nemusí se bát „Faþir“ vyzkoušet, protože nějakou chvilku s ním lze strávit. Komu se ten sound už zajedl, ten pravděpodobně přestal číst už dávno…


DomJord – Sporer

DomJord - Sporer

Země: Švédsko
Žánr: ambient
Datum vydání: 13.3.2020
Label: Vidfare Productions / The Ajna Offensive

Tracklist:
01. Fornblod
02. Sporer
03. Avgrund
04. Ande
05. Natt

Hrací doba: 42:56

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Norma Evangelium Diaboli

DomJord je nový projekt švédského muzikanta Daniela Hanse Johana Rosténa. Nebudu vám kecat, tohle jméno mu zrovna nezávidím. Vejít se do chlívků ve formulářích na úřadě pro něj musí být učiněné peklo. Mimoto – kdo z nás by si chtěl pamatovat čtyři slova kvůli jednomu švédskému kořenovi. Není tedy divu, že Rostén pro svou hudební tvorbu používá pseudonymy, a já jsem přesvědčený, že jestli vám nic neřeklo to, co má frajer v občance, jeho umělecká jména znát rozhodně budete.

Nejde to totiž o nikoho jiného než Mortuuse ze švédské kultovky Marduk anebo také AriochaFuneral Mist a Triumphator. DomJord je jeho poněkud skrytým projektem, v němž se Rostén věnuje diametrálně odlišné muzice, než na jakou jsme od něj zvyklí díky třem zmiňovaným formacím.

Ona skrytost nicméně podle mě neplyne ze žánrové výhybky. Myslím si, že množina posluchačů black metalu a množina posluchačů ambientu se v nějaké míře překrývá, byť třeba Marduk asi nepatří ke skupinám, jejichž fanouškovská základna by se pyšnila vysokou mírou otevřenosti. Řekl bych, že Funeral Mist jakožto „elitářtější“ projekt, jehož objevení musí jít posluchač víc naproti, je na tom v tohle ohledu pravděpodobně o něco lépe. Spíš jde ale o to, že Rostén si muziku DomJord doposud kutil jen pro soukromé účely jako osobní ventil či touhu po změně a původně ani neměl v plánu jít s výsledkem svého snažení na veřejnost. Nakonec se ale prý rozhodl pustit hudbu DomJord do světa. A tím už se dostáváme k první desce „Sporer“, již zaštítilo kombo Vidfare Productions (nová divize elitního francouzského labelu Norma Evangelium Diaboli) / The Ajna Offensive.

DomJord nepochybně nabízí hudbu, na niž posluchači nejsou od Mortuuse / Ariocha zvyklí, ale to není vůbec špatně. Vlastně možná spíš naopak. A obzvlášť ve světle toho, že „Sporer“ je násobně záživnější a poutavější než poslední řadovky Marduk. Samozřejmě podle mého názoru, ale to je snad jasné, protože ničí jiné názory než jen ty svoje v recenzích neprezentuji a ani nemám v plánu na daném stavu věcí cokoliv měnit.

Každopádně, u DomJord se můžete těšit čistě ambientní hudbu. Nejedná se však o plytké klávesové pidlikání nebo neinspirativní klapkové rádobyrozjímání, jichž se všude po internetu válejí desítky. Na „Sporer“ se podařilo stvořit zvláštní a svébytný sound (a tím nemyslím přímo zvuk alba, nýbrž v obecnějším smyslu zvuk interpreta / jeho muziky, celkový feeling). Jedná se o pulzující jemně elektronickou matérii s podmanivou primordiální atmosférou.

„Sporer“ staví na tepajících repetitivních beatech a do určité míry snad i minimalismu. Nebo spíš výrazové úspornosti. Jistě se ale shodneme na tom, že dobrá hudba nutně nepotřebuje přehršel nápadů a instrumentálních kejklí. „Sporer“ to ostatně dokazuje. Skladby stojí na jednom motivu či melodii, s nímž se trpělivě pracuje, objevují se jeho variace a alternace, celé se to pomaluje sune kupředu a s jistotou namotává svého posluchače do transu způsobem ne nepodobným psychedelickým žánrům. Debut DomJord je nevtíravě hypnotické album, v jehož útrobách se dá krásně ztratit.

„Sporer“ osobně považuji za excelentní desku, a dokonce bych si dovolil říct, že už uběhl nějaký pátek, co jsem se takhle zažral do čistě ambientní nahrávky. U mě tedy první počin DomJord zabodoval na celé čáře a jsem si jistý, že bude mít význam se k tomuhle vracet i v budoucnosti. Poslech vám tedy mohu jenom doporučit.


Armagedda – Svindeldjup ättestup

Armagedda - Svindeldjup ättestup

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.5.2020
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. Det sjuttonde året
02. Ond spiritism
03. Likvaka
04. Djupens djup
05. Guds kadaver (En falsk Messias)
06. Flod av smuts
07. Evigheten i en obrytbar cirkel

Hrací doba: 48:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

Švédské duo Armagedda se v začátcích soustředilo na tvorbu tradičního black metalu druhé vlny. Vliv Darkthrone lze cítit na první dobrou z obou raných dlouhohrajících počinů. Zejména pak „Only True Believers“ se mustru drží zuby nehty a vlastně jej následuje se ctí. I proto si deska vydobyla poměrně kultovní status. Nešlo ale o nic jiného než solidní kus černého kovu, který lidé vyhledají poté, co je začne nudit vyčerpávající rotace „A Blaze in The Northern Sky“.

Charakteristické rysy kapela začala kultivovat až na třetí „Ond Spiritism“. Deska sice vyšla pouhý rok po „Only True Believers“, progres jde však znát od úplného začátku. Bezhlavě se zde už nestřídá mezi sypačkama a tum-pa rytmy, raději se buduje hutná atmosféra, instrumentace má charakteristický zvuk, jemuž vévodí křehká, hnusně plíživá basa. Hudbu skvěle dokresluje jedovatý projev Graava, který nevříská ani groteskně neskřehotá, raději rozvážně deklamuje zastřeným hlasem. Desku navíc pojí dohromady okultní tématika a aura, která se svou nepříjemností a citem pro estetiku středověkých čarodějnických výjevů podobá kapelám jako Cultes des ghoules, Funereal Presence nebo Mortuary Drape, ačkoliv hudební vyznění jako takové je podstatně odlišné.

„Svindeldjup ättestup“ na formuli nadhozenou na „Ond Spiritism“ přímo navazuje. Na desce se neodráží fakt, že vychází s časovým odstupem 16 let (v tomto období se kapela stihla i rozpadnout), během nichž A. Petterson řval v blackmetalovém projektu Stilla, zatímco se Graav plně věnoval rockověji laděnému one-man bandu LIK a těsně před vydáním „Svindeldjup ättestup“ ještě stihl vypustit debut paganblackmetalově laděné záležitosti Ehlder.

Návaznost desek jde poznat hned, a to z coveru, do něhož E.Watain zapracoval vizuál z „Ond Spiritism“„Svindeldjup ättestup“ je vyzrálejší, nikam se nežene, pomalu pracuje s elementy, které jdou kapele nejlépe. Podstatná porce nahrávky je věnována skvěle odmláceným středním tempům. V těchto pasážích se riffy opakují natolik, že snadno posílají do transu, a zároveň si uchovávají chytlavost. Repetice nevadí ani proto, že Armagedda jsou v mid-tempech o poznání inovativnější – subtilnější, s důrazem na vybrnkávání a hru s tichem. V určitých momentech připomínají skladatelské kličky třeba Furia. O trochu vyzrálejší je i produkce, kterou obstaral M.Z.No Solace (mimo jiné odpovědný za zvuk Mgła). Deska zní hutněji, riffy jsou vrstevnatější, basa už nehraje takový prim, ale dobře zapadá do celku. Projev Graava, do kterého kapela, naštěstí, nemrdala, pořád tne do bubínků svou excentrickou jízlivostí.

„Svindeldjup ättestup“ šlape od úplného začátku a kvalitativně eskaluje. Všechny ingredience do sebe nejlépe zapadají ve dvou posledních skladbách. Úvodní riff na „Flod av smuts“ je uhrančivý stejně jako navazující hutnější část. Obojímu dělá čest i následující sypačka, která v závěru skvěle ústí zpátky do prvního motivu. Trpělivější finále „Evigheten i en obrytbar cirkel“ je solidním atmosférickým a chytlavým kolosem – drží si chmurný vibe a zároveň jej po celých 11 minut efektivně buduje. Právě zde se nejlépe odrážejí nové nápady, které ale neústí do progového či post-metalového spektra. Armagedda jsou zkrátka stále patřičně hnusní, ale vyzrálejší.

Poslední odstavec nemá indikovat, že jsou předchozí skladby slabé. Armagedda skrze celou stopáž nabízí solidní riffy, nápadité přechody a svérázný vibe. Všechny elementy pouze do sebe nejlépe zapadají v závěru. „Svindeldjup ättestup“ ale nenudí od začátku, zejména díky spojení chytlavosti se specifickou atmosférou, kterou se daří evokovat jen několika kapelám v žánru.


Miscarriage – Fucking Disgusting

Miscarriage - Fucking Disgusting

Země: USA / Švédsko
Žánr: noisegrind
Datum vydání: 14.2.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
odmítám vypisovat

Hrací doba: 61:04

Odkazy:
facebook / bandcamp

Mezinárodní binec Miscarriage před více jak rokem vyprasil do světa chrchel s názvem „Imminent Horror“. Pro mě osobně se jednalo o první setkání s touhle formací a považoval bych to za „příjemné“ setkání, pokud se v souvislosti s takhle odpornou hudbou vůbec dá mluvit o něčem příjemném. Miscarriage tu drhli ukrutné bahno, které nemělo jiný záměr než svého posluchače zdeptat. Nic jiného na „Imminent Horror“ nebylo třeba hledat, protože nic jiného se v tom ani najít nedalo. Prostě a jednoduše šlo o ortodoxní pomalý marast, jenž se bez smilování i bez slitování sunul kupředu a udivoval svou oddaností ohavnosti.

Nemyslím si nicméně, že by „Imminent Horror“ bylo skutečně skvělou deskou. Na navození opravdu velkého dojmu toho nabízela přece jenom málo a z dlouhodobého hlediska tak neobstála. Svým vzýváním ošklivosti, tělesných deformací, psychické deprivace a obecně vší zvrhlosti však na nějaký čas dokázala posloužit naprosto bezproblémově, a to dost silně na to, aby po sobě zanechala vzpomínku. Sice jsem si později „Imminent Horror“ koupil i na gramofonové desce, ale potřebu poslouchat už jsem po ukončení povinného vstřebávání na recenzi nikdy nenašel. Nevylučuji sice, že se to někdy stane, ale přílišná jednotvárnost přece jenom zabraňuje tomu, aby se „Imminent Horror“ mohlo zařadit do seznamu alb vhodných k pravidelnější rotaci v přehrávači.

Chuť poslouchat další nahrávky samotných Miscarriage jsem ovšem měl. A to i navzdory tomu, že skupina již dopředu hlásila, že další počin „Fucking Disgusting“ přinese výrazné změny oproti „Imminent Horror“. Co se slíbilo, to se také vyplnilo…

„Fucking Disgusting“ je na první pohled něco značně odlišného než minule, a to jak hudebně, tak dramaturgicky. Zatímco „Imminent Horror“ nabízelo sedm skladeb delšího rázu a pomalou ohavnost, „Fucking Disgusting“ do posluchače hustí ve zběsilém tempu zvěrstvo rozsekané na sto (!) krátkých stop. Nejdelší z nich je, pokud se nemýlím, track číslo 76 s názvem „U“. Trvá celou minutu a 32 vteřin.

Názvy songů jsou nakonec také zábavné. Každý z nich dostal od Miscarriage jen jedno písmenko. Tituly písniček (dá-li se to tak nazývat) pak dávají dohromady slova, přičemž vás asi nepřekvapí, že jde o – „FUCKING DISGUSTING“. V některých částech tracklistu navíc pozpátku. Asi pro osvěžení.

Miscarriage

Všehovšudy, „Fucking Disgusting“ je primárně prudce agresivní a nepříčetný noisegrind. Víc vlastně o albu vědět nepotřebujete. Beztak ani nejde dost dobře poznat, kde jeden song končí a druhý začíná, ale o tady vůbec nejde. Desku byste si měli pustit v případě, že prahnete po přívalu impulzivní zloby. Tu a tam se stane, že Miscarriage povolí uzdu a třeba zajebou pasáž (spíš asi track) s lehkou obměnou, například někde mezi sedmdesátou a osmdesátou položkou tracklistu se nachází hned několik podobných kusů. Na výsledný dojem to nemá žádný vliv.

Může se tedy zdát, že „Fucking Disgusting“ zní jako nahrávka úplně jiné kapely, ale není to pravda, protože jisté společné jmenovatele mezi oběma počiny určitě lze najít. Opět kolážová obálka se sice tentokrát vydala trochu perverznějším směrem, ale obě desky nepochybně spojuje zalíbení v ohavnosti.

Ve skutečnosti pak od sebe nejsou oba počiny tak vzdálené ani hudebně. Důraz na ošklivost má vlastně obdobný dopad a paralely lze slyšet také v koketování s noisem a dronem ve spodních sférách. Miscarriage jsou evidentně milovníci extrémů, a to nejen těch hudebních, ale i co se přístupu týče. Základní myšlenka hudby totiž zůstala, jen ji tentokrát skupina podala v opačném rychlostním spektru. „Fucking Disgusting“ by tedy svým způsobem bylo možno chápat jako nadopovanou a zběsile vyhrocenou verzi „Imminent Horror“.

„Fucking Disgusting“ je každopádně (opět) do extrému vyhnaná magořina, kde přístup znamená víc než hudebnost. Vyhraněnost odsuzuje Miscarriage na okraj jen pro pár vyvolených. I to má ale jisté kouzlo. Osobně se určitě vracet nebudu, ale celé je mi to sympatické a za pár poslechů mi to stálo.


Succubus Seducers – Hellig esoterisk dekadens

Succubus Seducers - Hellig esoterisk dekadens

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.3.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Sacred Praise of Death
02. Mass Murderous Quintessence
03. Helig esoterisk dekadens
04. Corrupted Spheres of Transformation
05. Abysmal Reverberation
06. Denim Demon (TRBNGR cover)

Hrací doba: 26:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

V recenzi The Third Eye Rapists jsem sliboval, že něco napíšu o demu Succubus Seducers (nebo ϟuccubus ϟeducers, chcete-li), tak tady to máte.

V obou zmíněných kapelách jako hlavní persona působí P. Psilocin, tentokrát po boku bubeníka, který si říká D. Delirium. Ten ovšem drhnul basu na prvním demu The Third Eye Rapists a řval na pozadí perfektního EP „Deathtrip Transcendence“. Není bez zajímavosti, že tu dále hostují Master MotorsågBestial Mockery / Tehom, Alex AIDS, původní bubeník The Third Eye Rapists / Morbid Insulter, a jakýsi C.A.. Tipuju, že tu někde hulákají, ale upřímně teda nevím kde.

Co dalo Succubus Seducers za vznik, taky nevím; kapela samotná pouze tvrdí, že se jim tvorba poněkud vymkla z rukou a nabrala nečekaný směr. Zhýralý duch The Third Eye Rapists a metalový radikalismus Morbid Insulter jsou stále přítomny, ale Succubus Seducers nabízí víc. Opět se samozřejmě hraje švédský zlometal smrti, co fanoušky Kill a Nifelheim určitě neurazí, tvůrci se inspirovali i subžánrem zvaným käng, což reflektují občasné d-beat pasáže a primitivní Discharge riffy (navíc jsou to Švédi, že ano), ale úplně nejvíce tady cítím inspiraci ďábelským kultem „The Return……“. Ve srovnání s předchozími štacemi se borci naučili skládat pořádné skladby, takže okaté kopírování a primitivní řetězení nápadů je pryč. Nejlepší ovšem je, když se do riffů vkrádají psychedelické prvky, jak je tomu například nejvíce patrno v titulní hymně „Hellig esoterisk dekadens“. To, co šlo na The Third Eye Rapists v náznacích jen cítit, je zde rozvedeno a doufám, že TOHO bude víc. Psychedelie a satanská brutalita k sobě totiž pasují jako falsetta k blastbeatům.

Jednat se o zcela první nahrávku zúčastněných, tak přimhouřím oko nad ledasčím, ale myslím, že demo přísnější kritiku snese. Jeden prvek tu totiž působí jako dvousečný meč. Succubus Seducers sice stvořili parádní oldschool produkci, takže při hlasitém poslechu doslova cítíte, jak kytarista tvrdě pracuje pravačkou. Zvuk působí dynamicky, přirozeně a má atmosféru, ale bicí jsou žel dost utopené. Nikoliv ve smyslu, že by kytarová stěna zabila výšky a tím třeba zvuk činelů, ale šroťák nelze v rychlejších pasážích skoro vůbec slyšet, a tak citelně trpí intenzita skladeb, která by holt mohla být větší. To je asi největší problém.

No a celkově. S odstupem času skutečně vyčnívají jen titulní skladba a ta závěrečná „Abysmal Reverberation“ (hlavně její vygradovaný kulervoucí konec). Kruté, jednotlivé riffy si dále vybavuji i z „Mass Murderous Quintessence“ a „Corrupted Spheres of Transformation“, ale vzhledem k množství poslechů bych očekával, že zanechají hlubší vryt. Úvod dema dokonce působí až unaveným dojmem, ale než „Sacred Praise of Death“ skončí, tak se maϟϟomlejn nakonec obstojně rozjede, ne že ne.

Succubus Seducers

Na rozdíl od materiálu The Third Eye Rapists tady při poslechu nemůžu extaticky hajlovat a řvát „ϟϟ, vole“ jako jeho feťácká (ne)svatost Jiří Kára. Demo se mi sice líbí fest a cítím tu veliký potenciál do budoucna, ale objektivně bych z něj událost roku nedělal. Pokud ale P. Psilocin ještě nedosáhl svého tvůrčího vrcholu a D. Delirium začne do bicích víc třískat (případně se tlak rytmičáku pořeší jinak), tak by pánové mohli svá dřívější působiště přerůst a stvořit něco doopravdy ukrutného. Fanatismus, sirnatý feeling a autenticita tady nechybí, ale ještě by se na pár věcech zapracovat mohlo, aby „Hellig esoterisk dekadens“ bylo doopravdy nezapomenutelné demo.

Vydaných 88 kazet bylo vyprodaných téměř okamžitě a poslouchat teda musíte na Bandcampu. Ale vzhledem k obstojné kvalitě materiálu a fakt parádnímu grafickému layoutu bych se hodně divil, kdyby nedošlo k vydání na dalších formátech. Součástí „Hellig esoterisk dekadens“ je mimochodem také bonusový cover Turbonegro„Denim Demon“, jenž oplývá trochu odlišným zvukem. Skladba má možná o něco větší a chlupatější koule než originál, protože hodně tady dělá zvěrský vokál, ale jestli ho doopravdy překonává, to už nechám na vašem uvážení.


The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence / Magicians of the Holocaust

The Third Eye Rapists - Deathtrip Transcendence / Magicians of the Holocaust

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.5.2020
Label: Amor Fati Productions

Tracklist:
01. Endless Funeral Rapture
02. Deathtrip Transcendance
03. Jaws of Hades
04. Magicians of the Holocaust
05. Den universella våldtäkten

Hrací doba: 20:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Amor Fati Productions

Na kompilačku by se mi normálně slovy plýtvat nechtělo, ale The Third Eye Rapists uctívám natolik, že nemohu zazdít asi poslední příležitost je u nás řádně představit. Končí snad Švédové svou činnost? To není úplně jasné, do budoucna nejsou vyloučeny například živá vystoupení, ale kapela uzavřela trilogii krátkých nahrávek a tím i svůj tvůrčí smysl. Znásilnění třetího oka, tři nahrávky, kapiš? Každopádně pokud byste rádi další dávku, není nutné skákat pod vlak, protože je venku první demo spřízněných Succubus Seducers. Ale o těch jindy.

Hned s první demo nahrávkou „Hets mot allt“ duo A. AIDS & P. Psilocin, v návaznosti na předchozí kapelu Morbid Insulter, konkrétně a definitivně položilo základy svého vyznění. Tudíž i The Third Eye Rapists hrají vzteklý Black Metal, jak jej na severu diktovali NifelheimBestial Mockery nebo Kill, prostoupený ohněm přehroceného fanatismu. Jestli se vám zrovna hlavou mihl obraz bandy manekýnů v načančaných kožených vestičkách tak žádný strach, tady to je spíše o špinavé džízce vykopané ze země.

Na demu šlo identifikovat také ozvěny Celtic Frost, Sarcófago, Bathory či dokonce MetallicyExodus. Občas pánům nevycházelo řetězení riffů, a tak skladby přešlapovaly na místě, než mě zvedly ze židle, ale celkově bylo „Hets mot allt“ docela dobré. Netušil jsem však, co přijde s následujícím dvouskladbovým titulem „Deathtrip Transcendence“. Ten jsem v příslušném, výročním eintopfu zhodnotil jako nejlepší krátkou nahrávku roku 2017 a víte co? Já ty dvě skladby sjíždím furt a fest! Důvod je jednoduchý:

„Endless Funeral Rapture“ a „Deathtrip Trascendence“ jsou prostě nezapomenutelně napěchovány drsnými riffy a nepříčetným vokálním terorem. Po klávesovém intru ostříleného posluchače nečeká nic, co by už neslyšel, ale intenzita The Third Eye Rapists je doopravdy výjimečná, překonávající většinu. I ty, kteří agresi a sílu nahání nelidskou ekvilibristikou nebo hlukovým chaosem, protože tady hudba drtí i ve středním tempu. Ostatně způsob jak oba songy „zvolňují“, aby posléze brutálně vyvrcholily, je hlavní důvod, proč tenhle materiál tak žeru. Zmíněné vlivy se vysrážely v relativně svébytný rukopis a v neposlední řadě si kapela našla i parádní produkci. Vytvořenou svépomocí a tedy surovou, ale zároveň i hutnou, neskrývající jediný detail.

Druhá polovina stopáže patři demu „Magicians of the Holocaust“ a bonusové „Den universella våldtäkten“, které časově „Deathtrip Transcendence“ předchází. Proto skladby „Jaws of Hades“ a titulka spíše připomenou zmíněné první demo, i když jsou prosté uvedených chyb. Své také dělá špinavější sound a fakt, že P. Psilocin zde obsluhuje všechny nástroje a tedy i bicí. Organická souhra kytaristy s kreativním bubeníkem, která citelně povyšuje první dvě skladby, zde chybí, ale přijde-li na riffy a námrd, tak se i tenhle matroš umí dostat pod kůži. Bonusová, prakticky instrumentální „Den universella våldtäkten“ je pak výtečnou ukázkou temné švédské melodiky, která násilí The Third Eye Rapists šperkuje.

Pokud nechcete velebit Satana užíváním tvrdých drog, napadáním náhodných kolemjdoucích, ani hřbitovním rouhačstvím, tak si pusťte The Third Eye Rapists a dostane se vám náhledu do světa bláznů, kterým z metalu přeplo, a kde je překročení morálního Rubikonu odměněno propastnou extází. Já teda nevím, jestli P. Psylocin a spol. jsou krutopřísní jako zdejší texty, ale když s nimi v duchu křičím „Endless Funeral Rapture“, tak to ve mně hoří víc, než kdybych si dal lajnu ňákýho svinstva.


Head of the Demon – Deadly Black Doom

Head of the Demon - Deadly Black Doom

Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 30.4.2020
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. The House of Peor
02. Dawn Walker
03. En To Pan
04. Set-Sutekh
05. St. Cyprian
06. Voidsoul

Hrací doba: 50:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Invictus Produtions

„Deadly Black Doom“. Smrtící černá záhuba. Head of the Demon. Hlava démona. Víc metal už to snad ani nejde. O to víc možná překvapí, jak vlastně toto Švédské uskupení zní. Já se s Head of the Demon setkávám poprvé právě nyní. Sice už mají na kontě dvě řadovky a hlavní postavy, okolo kterých se to celé točí – Thomas a Konstantin –, vydali placky i s kapelami A Mind Confused a Kaamos, ale dosud jsem o jejich tvorbu nikdy nezavadil.

S vydáváním desek Head of the Demon nikam nespěchají. Fungují od roku 2012, kdy také představili svoji eponymní prvotinu. Následovníka nazvaného „Sathanas Trismegistos“ vydali až po čtyřech letech a stejný odstup nyní dělí také aktuální novinku „Deadly Black Doom“, která vychází opět o Valpuržině noci. Čtyři roky mi v časech současné nadprodukce přijdou tak akorát.

Název „Deadly Black Doom“ zní vpravdě přísně. Jak ale znalci předchozí tvorby Head of the Demon dobře vědí, stylově nejblíže mají k onomu třetímu slovu, tedy doomu a doom metalu. Nehrají sice úplný umíráček, ale táhlost a monotónnost tohoto žánru je jim vlastní. Skladby jsou ohlodané až na kost. Na žádné vyhrávky a dramatické změny se tu moc nehraje. Nějaký motiv se načrtne a v jeho tónu se jede až do konce. Tato jednolitost je ovšem zvládnuta skvěle. Momentů, kdy už je toho všeho trochu moc, je málo, vlastně jen jeden. Tím je závěrečná skladba „Voidsoul“, i tu ale stále vnímám jako slušnou, přestože za zbytkem zaostává. V ostatních případech však z toho mála Head of the Demon těží maximum.

Zářným příkladem minimalismu je čtvrtá „Set-Sutekh“. Má sice sedm minut a všehovšudy obsahuje tři riffy, dvě tempa a v textu se opakuje pouze jméno onoho egyptského boha, ale jak to funguje! Ostatní písně stojí na úplně totožném schématu. Za tu nejzdařilejší považuji „Dawn Walker“, zejména pro svoje uhrančivé, až hypnotické riffy. Ty jsou přítomny napříč celým „Deadly Black Doom“, ostatně právě kytarová práce je na této desce tím nejlepším. Tajemné melodie se proplétají skrze celou hrací délku a tu více jak sedmiminutovou stopáž, která je pro všechny přítomné skladby minimem, se i díky nim daří držet pevně pod kontrolou.

Nelze opomenout ani atmosféru díla. Všechny ty skvělé riffy by bez ní byly jen stěží tak uzemňující. Chlad rozvleklých chodeb starověkého chrámu je všudypřítomný a každá další skladba představuje jeho další zákoutí. Prostor pro posluchačovu fantazii je plně k dispozici. Společným jmenovatelem je však okultismus a jeho praktiky. Právě tady se dost možná projevuje předchozí tvorba Thomase a Konstantina, kteří pocházejí z deathmetalových a blackmetalových vrstev, jejichž vliv může být v náladách „Deadly Black Doom“ slyšet. Své dělá také produkce, v níž je vše krásně zřetelné. Kytary jsou minimálně zkreslené, není tu žádné vazbení, stejně tak čitelný je i pošpiněný zpěv. Nahrávka tímto osazením připomíná spíše rockovou hudbu než metalovou. I díky tomu získává „Deadly Black Doom“ na působivosti a k ponurému stylu Head of the Demon sedí tenhle mrazivý zvuk přesně.

„Deadly Black Doom“ tak s jistotou zařazuji mezi povedené desky letošního roku. I když počáteční okouzlení s postupem času jemně opadlo, stále se udrželo na vysoké pozici. Head of the Demon nabízí na „Deadly Black Doom“ silně podmanivý zážitek plný chmurných nápadů a návykových riffů. Skromný a rádo se opakující skladatelský rukopis toho v sobě ukrývá překvapivě mnoho a dokáže tak zabavit na pěknou řádku poslechů. Moc příjemné album.


Sweven – The Eternal Resonance

Sweven - The Eternal Resonance

Země: Švédsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 19.3.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
01. The Spark
02. By Virtue of a Promise
03. Reduced to an Ember
04. The Sole Importance
05. Mycelia
06. Solemn Retreat
07. Visceral Blight
08. Sanctum Sanctorum

Hrací doba: 60:27

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Jestliže někdo sleduje dění na deathmetalové scéně, určitě musel před pár lety narazit na jméno Morbus Chron. Ti sice začali jako klasická švédská rubačka uctívající nejen tamní žánrové legendy a zombie kulty, ale nedlouho po vydání prvotiny „Sleepers in the Rift“ už se začali poohlížet po něčem docela jiném. Jemné progresivní vlivy na EP „A Saunter Through the Shroud“ ještě nedávaly moc tušit, s čím Morbus Chron nakonec přijdou na další řadovce nazvané „Sweven“. A právě toto album položilo základy dnešní stejnojmenné kapele – Sweven.

Morbus Chron se v roce 2015 rozpadli. Zatímco se kytaristé z poslední sestavy, Edvin Aftonfalk (nevlastní bratr Nickieho Anderssona) a Dag Landin, uchýlili ke speedmetalovému Tørontu a bubeník Adam Lindmark přesedlal do rockového uskupení Dead Lord, hlavní skladatel, kytarista a zpěvák Robert Andersson založil kapelu Temisto. Ta byla ke zvuku Morbus Chron nejblíže, ale zároveň stále daleko od toho, čím se jeho bývalá formace prezentovala na svém posledním opusu. K tomu se Andersson přiblížil až se Sweven.

Album „Sweven“, vydané roku 2014, je ve svém pojetí death metalu unikátní. Vlivy, které tento zvuk stvořily, jsou sice zřejmé, avšak výsledek je originál. Ze zlověstné a agresivní metalové smrti se posunuli k rozvážnějším až surreálným polohám. Psychedelické vyznění protkalo celou tvorbu jak hudebně, tak textově. Konec byl hororovým báchorkám o kýchání v rakvi. Morbus Chron se nyní soustředili na poznávání neznáma, což k novým kompozicím sedlo na výbornou. Nelze opomenout ani silnou progresivní stránku, v níž se projevily zejména rockové kapely sedmdesátých let. Mísení různých stylů samozřejmě patří k hudební tvorbě od nepaměti a i v tomto případě můžeme najít několik jmen, které to dělaly/dělají podobně. K nejvýraznějším lze zařadit Chapel of Disease, Reveal, Tribulation, Venenum, poslední Obliteration nebo třeba Speglas, uskupení, v němž působí zbylí členové Sweven, tedy kytarista Isak Koskinen Rosemarin a bubeník Jesper Nyrelius. Chceme-li jít dále do minulosti, musí se zmínit také průkopníci experimentů na extrémním poli jako Atheist, Death a především Cynic. I přesto je pojetí Morbus Chron a nyní také Sweven dosti svojské.

Sweven na Morbus Chron navazují, to je zcela zjevné už ze samotného názvu kapely. Důležité ale je, že na něj skutečně navazují. Nesnaží se předešlé formaci vyrovnat, ani ji opakovat. To si dovolím říci, že by byla cesta k neúspěchu. Sweven na „The Eternal Resonance“ berou album „Sweven“ a pokračují v něm dál. Hlavní rozdíl mezi oběma nahrávkami je v tom, že v případě „Sweven“ se stále bavíme o death metalu, zatímco na „The Eternal Resonance“ je toho ze smrtícího žánru minimum. Jako obecný popis nejlépe poslouží označení progresivní metal. Samozřejmě, z hlediska návaznosti tu velikou roli stále hraje také psychedelie a progresivní rock.

Sweven

Skladby na „The Eternal Resonance“ lze otevřeně popsat jako krásné. Díky minimálnímu kytarovému zkreslení působí deska klidným až relaxačním dojmem. Touha po něčem vyhrocenějším se výrazněji zažehne pouze ve skladbě „Visceral Blight“, která nabídne i chvilku blastbeatů, ale spíše v blackmetalovém duchu. Ostatně i to byl prvek na desce „Sweven“ slyšitelný. Z death metalu zůstal nanejvýš vokál, ovšem to neznamená, že by hudba nemohla být rychlá a znít temně. Nálada nahrávky je převážně melancholická, vykreslující vícero obrazů a zabývající se filozofickými otázkami, čímž rovněž volně navazuje na předchozí práci „Sweven“. Atmosféra jednoduše funguje skvěle a nabídne hned několik vrcholů, z nichž za ten úplně nejsilnější považuji závěrečnou majestátní věc „Sanctum Sanctorum“.

Ze skladatelského pohledu jsou písně progresivní, ne nijak technicky náročné, avšak velice pečlivě vybudované. Práce s přechody – nejen hudebními, ale i pocitovými – je parádní, ostatně vše se naplno projeví už s úvodním intrem a následující „By Virtue of a Promise“. Bohaté kytarové linky a dramatizující se rytmika dokáží zapůsobit zvláštním dojmem, aniž by sklouzávaly do připosraného kýče. Má to v sobě jazzovou preciznost, ale není to zaprděné, jak by se s tímto příměrem mohlo zdát. I díky trefné produkci je „The Eternal Resonance“ živočišným dílem neztrácejícím nic z metalové podstaty a s přetrvávajícím otiskem bývalé extrémní esence. Pohled na uhrančivou obálku od Raúla Gonzáleze pak vše jen umocňuje.

„The Eternal Resonance“ dosahuje hodinové stopáže. Podobné číslo mě většinou děsí, ale v tomto případě mi všechny poslechy utíkají nebývale rychle. Do alba jsem se dostal vcelku snadno, stačilo pár pozorných poslechů, až mě to překvapilo, jak dokázalo pohltit. Schválně jsem zkusil ho na několik dní vyřadit z přehrávače a dát si trochu pauzu. Po opětovném nasazení se ale moje zalíbení v novince Sweven nijak nezmenšilo.

Do kvalitativního porovnávání „Sweven“ a „The Eternal Resonance“ se pouštět nechci. Užívám si je obě. Obě žijí svým vlastním životem, přestože k sobě neodmyslitelně patří. Nejsou ani zcela bezchybné, ale tady by byly připomínky spíše malichernostmi, které na tom, že tohle by měl každý zkusit, nic nemění. „The Eternal Resonance“ poslouchám jako odpočinkovou hudbu. Možná, že má až meditativní účinky. Nerad bych Sweven přechválil, uvidím, jak budu mluvit za půl roku nebo u ročního zúčtování, avšak v současnosti si mě plně získali.

Sweven


Saltas – Mors Salis: Opus I

Saltas - Mors Salis Opus I

Země: Švédsko
Žánr: death / doom metal / drone
Datum vydání: 15.3.2020
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Metaspiritual Redisintegration
02. Tremors
03. Astral Funeral March
04. Dimensional Seismic Waves
05. This Is the Death
06. The Rotting Resonance
07. …the Liberation
08. Reversed Atom(b)

Hrací doba: 41:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Leif Nicklas Rudolfsson (dále N.R.) otevírá třetí dekádu aktivního působení na scéně a stále mu evidentně nechybí tvůrčí síly, neboť loni vydal další dlouhou desku a EP své ústřední kapely Runemagick, pozvolna se s dalšími členy blackmetalových Sacramentum připravuje na pódiový návrat a také se chystá nová deska pro někoho kultovních The Funeral Orchestra, kteří rovněž po letech vylezou na pódium, a to ku příležitosti třetího ročníku festivalu Never Surrender. Kapel by šlo jmenovat více, jako třeba Heavydeath, na které chce N.R. letos navázat s novým projektem Den tunga döden, ale teď bude řeč o debutovém full-lengthu Saltas, kde N.R. hraje s borcem z Irkallian Oracle a Karnarium, zde známým jako C.J.

Tvůrčí portfolio N.R. by se dalo zevšeobecnit jako doomově či staroškolsky zaměřené, což lze tvrdit i o Saltas, jenže ti kráčí poměrně novátorskou stezkou. Ve dva roky staré recenzi dema „Currents“ jsem sice plácal, že kapela hraje pomalý hnusný death metal, avšak „Mors Salis: Opus I“ nabralo doomovější, místy až dronové kontury.

Saltas si podrželi zkurveně odporný tón barytonové kytary a prazvláštně ritualistické bubnování. Od demáčů ale zapracovali na vokálních kreacích a do hypnotických ploch zakomponovali kdejaké nepříjemné skřípání. „Mors Salis: Opus I“ se původně tvářilo jako prvotřídní zlovolnost a na ten šílený mráz v zádech a protočení očních bulv, když mi do sluchátek jednou vstoupila „Dimensional Seismic Waves“, jen tak nezapomenu. Z toho důvodu jsem desku poslouchal a poslouchal, zatímco nadšení citelně sláblo, až dokud mi definitivně nedošlo, že tady skutečně něco chybí.

„Currents“ bylo na ploše čtyř skladeb a necelé půl hodiny adekvátně vyplněno výraznými kytarovými motivy. Spojení kvalitních sugestivních riffů s dalšími atributy, které Saltas definují, učinily i z následných titulů pozoruhodné záležitosti. Loňské „Promo MMXVIII“, jež na „Mors Salis: Opus I“ mělo lákat, nebylo výjimkou, splnilo svůj účel a fakt jsem se na dlouhý debut těšil, jenže ten minimálně v druhé půli nudí za vlast. Když koukám na tracklist, tak si třeba vybavím, že v „Reversed Atom(b)“ se objevuje něco jako pokus o vygradování závěru desky a „…the Liberation“ zas místy nabízí nepříjemné vokální kreace à la Blut aus Nord. Ale to je tak vše. Pouze bubeník tady hraje stabilně poutavým a tvůrčím způsobem.

Saltas na své první nahrávky logicky navázali a vyznění posunuli trochu dál, jenže kvalitativně není „Mors Salis: Opus I“ ani trochu konzistentní. Album i kapelu se vyplatí znát pro jejich negativní sound a originální přístup, „Dimensional Seismic Waves“ je taky peklo až do piči (a zajímavých pasáží by se našlo ještě pár), ale toť vsjo.


Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality

Yuri Gagarin - The Outskirts of Reality

Země: Švédsko
Žánr: space rock
Datum vydání: 31.1.2020
Label: Kommun 2 Records / Sound-Effect Records

Tracklist:
01. QSO
02. Oneironaut
03. Crystal Dunes
04. Laboratory 1
05. The Outskirts of Reality

Hrací doba: 44:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

Kosmické průzkumníky Yuri Gagarin ze Švédska jsem si zamiloval už dávno. Hned jejich dlouhohrající bezejmenná prvotina byla super. EP jednohubka „Sea of Dust“ mě taktéž bavila. Snažení Yuri Gagarin pak vyvrcholilo v druhém řadovém opusu „At the Center of All Infinity“, jenž nabídl bez keců výstavní psychedelický rock s hypnotickou vesmírnou náladou. Nejpozději tady jsem si plně uvědomil, že Yuri Gagarin mají potenciál na to, aby nebyli jen další kapelou, která se mi prostě líbí, a zařadili k těm opravdu oblíbeným formacím.

Od vydání „Sea Dust“ a „At the Center of All Infinity“ uběhlo něco přes čtyři roky, v jejichž průběhu Yuri Gagarin co do nového materiálu mlčeli. U skupin, které se vám jenom prostě líbí, většinou nebývá příliš velká motivace je v takovém hluchém období sucha poslouchat, ale tihle Švédové u mě v zapomnění neupadli. Postupně jsem si na LP dokoupil všechny dosavadní nahrávky a také jsem je docela pravidelně objížděl jehlou gramofonu. Asi je docela evidentní, že na třetí placku „The Outskirts of Reality“ jsem se tím pádem těšil fest…

Když se do světa dostaly první ukázky z „The Outskirts of Reality“, příliš mě nezaujaly. Jednalo se ale jenom o kraťoučké úryvky sestříhané ze všech písní, takže jsem nevyhlašoval žádnou paniku. Jak totiž známo, psychedelický rock nejlépe působí na dlouhých plochách, kde má prostor roztáhnout svoje chapadla a posluchače podmanit. Hned první poslech „The Outskirts of Reality“ v celé jeho délce jasně potvrdil, že tomu tak skutečně je, protože se jedná o další výstavní desku, s níž se Yuri Gagarin posouvají ještě o další stupínek blíž dokonalosti.

Základní recept zůstává stejný. Yuri Gagarin tepou hypnotickou rytmiku, jejímž prostřednictvím si posluchače omotávají kolem prstu. Změny tu nicméně jsou. „The Outskirts of Reality“ zní soustředěněji, Švédové své kompozice budují trpělivěji a nenechávají okolo létat vyjetou sólující kytaru tak často a takovým způsobem jako na „At the Center of All Infinity“. V tomhle ohledu přístup minulého alba nejvíce připomene finální titulní skladba, ačkoliv i na té lze cítit větší koherenci.

Hned úvodní „QSO“ dost překvapí. Yuri Gagarin se v ní totiž s ničím moc nemažou a začnou to valit se skoro až metalovou razancí. Některé dílčí momenty jsou nečekaně intenzivní, ale není to vůbec na škodu. Obzvlášť když si i tady kapela udržuje svůj ksicht a charakteristickou náladu, díky čemuž „QSO“ do kontextu tvorby zapadá zcela přirozeně.

Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality

Vrchol nicméně přichází s druhou „Oneironaut“, jež nabízí přesně to, kvůli čemu jsem si space rock (krautrock, psychedelic rock atd.) tak zamiloval. Naprosto podmanivá muzika, „trippy“ atmosféra a trans, jemuž se dá jen těžko uniknout (ne snad, že by to člověk měl chtít). Když se postupně do skladby přidá jednoduchá, leč mimořádně sugestivní melodie, nastává stav absolutní blaženosti. Zkurvená nádhera, kámo; tohle prostě musíš slyšet.

„Laboratory 1“ je minimalistická ambientní mezihra, jež plní podobnou úlohu jako „I See No God Up Here“ na „At the Center of All Infinity“. „Crystal Dunes“ a titulní „The Outskirts of Reality“ už mají svým pojetím blíže stylu minulého alba, ale přinejmenším ta první jmenovaná ukazuje to, o čem mluvil výše, a sice že novinka zní víc semknutě. Kytara už nekvílí tak zdrogovaně a nevystupuje nad celek, naopak se do něj zapustila jako jeho nedílná součást a kytarová melodie se trpělivě podílí na vývoji písně.

„The Outskirts of Reality“ je každopádně excelentní album, jehož prostřednictvím si Yuri Gagarin opět o kousek posunuli svůj strop. Pro milovníky rockové psychedelie by se mělo jednat povinnost. Ostatní čtenáři by nějaký ten poslech měli zvážit taktéž. „The Outskirts of Reality“ totiž patří k deskám, u nichž si skoro myslím, že se můžou nelíbit snad jen úplně hluchému člověku bez špetky dobrého vkusu.