Archiv štítku: SWE

Švédsko

Necrophobic – Dawn of the Damned

Necrophobic - Dawn of the Damned

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.10.2020
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Aphelion
02. Darkness Be My Guide
03. Mirror Black
04. Tartarian Winds
05. The Infernal Depths of Eternity
06. Dawn of the Damned
07. The Shadows
08. As the Fire Burns
09. The Return of a Long Lost Soul
10. Devil’s Spawn Attack

Hrací doba: 47:57

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp 1 / bandcamp 2 / instagram

V recenzi na minulé album „Mark of the Necrogram“ jsem psal o tom, jak na mě působilo ze strany kapely jako snaha dát všem vědět, že je všechno zase v pořádku a že staří dobří Necrophobic jsou zpět. Moje teorie zní asi tak, že takové otočení za starými dobrými časy bylo nezbytné kvůli slabé nahrávce „Womb of Lilithu“ a pochybnému odchodu zpěváka Tobiase Sidegårda (Necrophobic jej vyhodili kvůli domácímu násilí).

Aby si švédská parta okolo bubeníka Joakima Sternera vyspravila reputaci, vzala to od podlahy. Do sestavy se vrátilo kytarové duo Sebastian Ramstedt / Johan Bergebäck a mikrofonu se ujal rovněž staronový člen Anders Strokirk. Obal nenačmáral nikdo jiný než Necrolord a hudebně se – v neposlední řadě – jednalo o docela fajnovou staromilskou jízdu.

Loňská fošna „Dawn of the Damned“ pokračuje ve směru vytyčeném na „Mark of the Necrogram“. Začíná to už obalem, za nímž opět stojí Necrolord a který na svého předchůdce navazuje i barevně. Upřímně, kdybych Necrophobic vůbec neznal a někdo by mi dal vedle sebe artworky „Dawn of the Damned“, „Mark of the Necrogram“ a druhého alba „Darkside“ (1997), tak bych pravděpodobně nepoznal, jaký z nich jako jediný pochází z devadesátek.

V podobném duchu lze nakonec hovořit také o hudební náplni „Dawn of the Damned“. Album uhání kupředu a hoří láskou vůči metalu v kůži, s pyramidami, hřeby a celkově s čímkoliv, co člověka učiní prudce přitažlivým – pro magnety. Obecně vzato jde určitě říct, že muzika maká, jak se na legendu formátu Necrophobic sluší a patří. Sterner za bicími nezklame, Strokirkovi to taky řve obstojně a kytarová stránka tradičně parádní. RamstedtBergebäckem hoblují kvalitní riffy a sypou severské melodické vyhrávky z rukávů i kožených nohavic. Formálně tomu nelze nic moc vytýkat, protože tohle prostě zní, jak by dnešní Necrophobic měli znít.

Skladatelsky už je „Dawn of the Damned“ trochu rozpačitější. Na desce se najdou povedené tracky. Typicky se mi líbí spíš ty kratší přímočařejší kusy, kde se nic moc neřeší a Necrophobic drhnou klasiku v plné palbě. „Mirror Black“ mě před vydáním celé kolekce bavila fakt mimořádně a na „Dawn of the Damned“ mě fest navnadila. A pořád se jedná o jeden z nejlepších tracků. „Tartarian Winds“ je hit jak zmrd, který se svou návykovostí může s klidem měřit i s „Tsar Bomba“ z minulé placky.

Ani další kratší věci nezklamou, i když ani vyloženě nenadchnou. „Darkness Be My Guide“ je obstojný otvírák. Titulní „Dawn of the Damned“, „The Shadows“ a „As the Fire Burns“ to valí taky uspokojivě, i když nenabídnou nic, díky čemu by vyloženě vyčnívaly a mohly se měřit s vrcholy alba, natožpak s prověřenými kulty typu „Blinded by Light, Enlightened by Darkness“. Konkurenceschopnější je spíš předposlední sedmiminutová „The Return of a Long Lost Soul“, jež na rozdíl od druhého delšího songu „The Infernal Depths of Eternity“ netrpí na roztahanost a dokáže využívat silných stránek Necrophobic.

Necrophobic

Tím se pomalu dostáváme k těm rozpačitějším flákům. Jak už jsem zmínil, „The Infernal Depths of Eternity“ mi příliš nesedla. Intro „Aphelion“ mě spíš sere a rychle si začalo koledovat o přeskakování. Finální „Devil’s Spawn Attack“ s hostujícím SchmieremDestruction papírově vypadá na vítané osvěžení, ale ve finále mi do alba moc nepasuje a Schmierův vokál mi u Necrophobic přijde nějak mimo, i když kytarově je skladba vesměs v pořádku.

Na první pohled to nevypadá zas tak zle, protože se tu zdánlivě nacházejí tři slabší věci, i když ani to není nezanedbatelné vzhledem k tracklistu o deseti položkách. Jednou z těch tří je nicméně intro. Zkusme se však na to podívat z druhé strany: kolik „Dawn of the Damned“ nabízí výrazných písní? No, tak dvě, s přivřenýma očima nanejvýš tři. Zbytek je ok, poslouchá se to fajn, ale ve finále to patří spíš k těm slabším titulům v dlouhohrající diskografii Necrophobic. Na druhou stranu, pořád je to v cajku, což svědčí o tom, že Necrophobic platí za dobrou kapelu.


LIK – Avgrundspoetens flamma

LIK - Avgrundspoetens flamma

Země: Švédsko
Žánr: black metal / psychedelic rock
Datum vydání: léto 2020
Label: selfrelease / Darker Than Black Records

Tracklist:
01. Svartkonst
02. Avgrundspoetens flamma
03. Helgedomens dödsportar
04. Avliv
05. Kvävan
06. Dödsliv
07. Avtryck

Hrací doba: 49:09

Odkazy:
bandcamp

Lik asi nepatří k nějakým hvězdám metalového nebe, ale když se řekne tenhle název, většina lidí si nejspíš představí právě deathmetalisty ze Stockholmu. V poslední pětiletce jsou docela aktivní, pravidelně vydávají alba na značce Metal Blade a před koronkou taky pilně koncertovali, takže asi nikomu nelze vyčítat, že si na ně vzpomene jako první.

Vedle nich ale ve Švédsku existuje ještě jeden LIK, tentokrát psaný kapitálkami, protože nejde o „Mrtvolu“ ve švédštině, nýbrž zkratku Lekamen illusionen kallet. Tenhle projekt vznikl už před více jak dvaceti lety a stojí za ním Graav, jehož můžete znát díky Armagedda nebo Lönndom. Ten byl naopak v poslední desetiletce neaktivní, ať už kvůli osamělému pobytu kdesi v divočině nebo oplétačkám se zákonem. V poslední dvou letech se ovšem Graav pomalu vrátil k vydávání muziky prostřednictvím nových projektů Ehlder a Graavehlder, plus samozřejmě nelze opomenout ani studiový návrat Armagedda a v neposlední řadě také znovuoživení LIK.

Myslím si, že z formací, na nichž se Graav podílel, má v undergroundu největší věhlas jednoznačně Armagedda. Já osobně jsem měl ale vždycky nejradši právě LIK. První tři desky „Må ljuset aldrig nå oss mer“ (2003), „Besvärtade strofer“ (2005) a „Lekamen illusionen kallet“ (2007) mám hodně rád a hlavně ta třetí je skvost jak prase. Muzika LIK mě oslovila hlavně nevšedním a jasně rozpoznatelným zvukem s osobitou atmosférou.

Vzpomínám si, že na metalových archivech se tomu kdysi říkalo occult black rock, což dost sedí. Vlastně se jedná o rockovou muziku s blackmetalovým feelingem a psychedelickou patinou. Výsledek zní přesně tak lákavě, jak to vypadá napsané. A to samé nakonec platí i o čtvrté nahrávce „The Second Wind“, s níž se hudba LIK posunula trochu jinam a vydala se variabilnější cestou. Pořád se ale jedná o výbornou záležitost.

Asi tedy nepřekvapí, že jsem se na pátou desku „Avgrundspoetens flamma“ těšil. Přesto jsem její poslech dlouho odkládal, a to z jednoduchého důvodu. Na Bandcampu je počin označen jako „raw mix“, takže jsem předpokládal, že se jedná o nějakou pracovní / demo verzi, již posléze nahradí oficiální podoba počinu. Nicméně vzhledem k tomu, že se dlouhé měsíce nic nedělo a neobjevily se žádné známky toho, že by se moje domněnka měla potvrdit, vysral jsem se na to a začal poslouchat.

První poslechy „Avgrundspoetens flamma“ přinesly dva zásadní poznatky. Za prvé, charakteristická nálada a specifický sound LIK albu nechybí, což je samozřejmě jenom dobře a vlastně by mě krutě namíchlo, kdyby tomu bylo jinak. Za druhé, zvukově má „Avgrundspoetens flamma“ nejblíže asi k „Besvärtade strofer“, zatímco hudebně je nesrovnatelnější s jistými polohami „The Second Wind“.

LIK

Říct nicméně, že „Avgrundspoetens flamma“ působí jako srážka staré trilogie a „The Second Wind“, by nicméně bylo zbytečně zkratkovité a asi by to novince ani neudělalo čest. Navíc by takové prohlášení beztak stálo za prd, protože první tři alba se mezi sebou taky dost liší. Bezpečně lze tedy tvrdit, že „Avgrundspoetens flamma“ působí v rámci diskografie LIK podobně výlučně jako jakýkoliv z jeho předchůdců, a přitom desce stále pracuje s nezaměnitelným soundem a trademarky projektu. A to považuji za super výsledek.

„Avgrundspoetens flamma“ sice starší věci nepřekonává, rozhodně ale srovnání s nimi ustojí se ctí. Když nic jiného, tak přinejmenším závěrečná trojice skladeb „Kvävan“, „Dödsliv“ a „Avtryck“ jasně ukazuje, že tenhle návrat smysl měl a že LIK pořád platí za mimořádně zajímavou kapelu, jejímuž zvláštnímu zvuku se blíží jen další Graavovy projekty.

Za slyšení tedy album rozhodně stojí, a to i když LIK z dřívějška neznáte. „Avgrundspoetens flamma“ totiž svým pojetím klidně může posloužit jako vstupní brána ke kouzlu LIK. Novinka totiž není tak podzemní a syrová jako „Må ljuset aldrig nå oss mer“, ani tak psychedelická jako „Besvärtade strofer“, ani roztahaná (ne v tom pejorativním smyslu) jako „Lekamen illusionen kallet“, ani rozhádaná (opět ne v tom pejorativním smyslu) jako „The Second Wind“. Svým způsobem je nejpřístupnější, ale hlavně je pořád skvělá a svá.


Lifvsleda – Det besegrade lifvet

Lifvsleda - Det besegrade lifvet

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.9.2020
Label: Shadow Records

Tracklist:
01. I fjärran jord begrafvd
02. Det besegrade lifvet
03. Intet
04. Afvgrundsande
05. Bortgång
06. Fjättrad
07. Nedstigning
08. Vederkvickelse
09. Landet bortom skogen

Hrací doba: 40:20

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Against PR

Smrťáka v kápi a s kosou v ruce má metalová scéna spojeného primárně s finskými Children of Bodom, kteří to loni kvůli právním záležitostem zabalili. Ne snad, že by mě to zrovna v tomhle případě mrzelo. Tak či onak, chtěl jsem říct, že známější finská partička na smrťáka rozhodně patent nemá. O tom, že lze jeho estetiku zkombinovat i se seriózně míněným black metalem, se nás pokusí přesvědčit švédské seskupení Lifvsleda.

Švédové celé své působení stavějí okolo symboliky kosy, kteroužto si ostatně vetkli i do svého loga. Vydání debutového alba „Det besegrade lifvet“ provázejí fotky frajera v hábitu s kosou v zasněžené krajině a tytéž také zdobí obaly singlů předcházejících desce a nakonec i artwork samotné řadovky, byť tady už v upravené formě. Jednoduché, leč efektní. Za mě v pořádku.

Co se hudby týče, Lifvsleda o sobě tvrdí, že se pokoušejí o zachycení nálad raného nordického black metalu a že kapelu tvoří lidé, kteří jsou v severském black metalu nějakým způsobem zapojeni už od jeho počátků. Že by se ale chlapci pochlubili, o koho přesně se jedná, to né…

Takhle se trochu špatně odhaduje, co přesně Lifvsleda mají na myslí oním nordickým black metalem a jeho počátky, ale jako na Bathory jsem si teda fakt nevzpomněl. Mnohem blíž se ocitneme v momentě, pokud budeme myslet na jména jako Dissection, Necrophobic nebo Lord Belial. Musím říct, že při některých konkrétních melodiích mi na mysli vytanuli i Poláci Mgła, ale hádám, že půjde o podobnost čistě náhodnou.

Dle zmíněných formací už byste mohli mít nějakou hrubou představu, co konkrétně Lifvsleda na „Det besegrade lifvet“ hrají. Jedná se o black metal, jemuž rozhodně nelze upírat švédský sound. Melodický black metal bych tomu určitě neříkal, ale black metal s melodiemi rozhodně sedí.

Lifvsleda pro nějakou kytarovou vyhrávku nejdou daleko a některé z nich považuji za poměrně povedené. Tenhle přístup má za následek hned několik věcí. „Det besegrade lifvet“ například leze do ucha strašně dobře a naposlouchává se úplně samo – naštěstí se ale daří melodiku držet na uzdě, takže výsledek nepůsobí nijak vlezle, ani mi to nepřišlo přehnaně melodické. Spíš tak nějak fajnové.

Na druhou stranu, právě na melodické stránce „Det besegrade lifvet“ do velké míry stojí a právě tohle si z alba pravděpodobně zapamatujete, ale o moc víc deska nenabízí. Nějaký riff, bicí přechod nebo podobnou záležitost si prakticky nevybavím; vokál také jen proplouvá a nezanechá hlubší stopu. Atmosféru, která by stála za řeč, jsem zde rovněž nenašel.

Problém nastává v momentě, kdy se ty melodie začnou ohrávat, k čemuž prostě nevyhnutelně dojde. Zpravidla jsou melodické desky méně trvanlivé než ty, které vsázejí na komplexnější vyznění, a debut Lifvsleda může posloužit jako důkaz. Nechápejte mě špatně – neříkám, že je album špatné. „Det besegrade lifvet“ pořád dokáže posloužit na několik velmi důstojných poslechů a i po nich ty vrcholné momenty pořád mají něco do sebe. Akorát jsem se po nějaké chvíli dostal do bodu, kdy mě to k poslechu přestalo táhnout a pomalu nastoupil faktor únavy materiálu.

Jednu věc nicméně „Det besegrade lifvet“ upřít nemohu – nikdy jsem se nedostal do stavu, kdy by mě poslech začal obtěžovat, a to ani co se konkrétních momentů týče. I to svědčí o tom, že Lifvsleda natočili solidní záležitost nad průměrem. Pokud tedy prahnete po black metalu, který se nezalekne výrazné melodie, desku byste si poslechnout měli.


Bastard Priest – Vengeance… of the Damned

Bastard Priest - Vengeance... of the Damned

Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.7.2020
Label: Electric Assault Records

Tracklist:
01. Eyes םf the Possessed
02. March into Obliteration
03. Vengeance of the Damned
04. Into the Endless Dark

Hrací doba: 15:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

Do švédských maniaků Bastard Priest jsem svého času zahučel pořádně hluboko. Bylo to pár let po vydání jejich druhé řadovky „Ghouls of the Endless Night“ z roku 2011, co jsem je objevil, a tenhle staroškolský zvratek mě válcoval po dlouhé období vlastně dennodenně. O to smutnější bylo zjištění, že dvojice Inventor a Matt Mendoza, tou dobou už jako Bastard Priest nefungovala. A podle archivu nefungovala ani nijak jinak.

Ono se řekne, že death metal ve stylu Carnage, Entombed nebo pozdějších Repugnant dělá tři prdele gorem posedlých nadšenců, jenže jen málokdo to zvládá s takovým gustem jako Bastard Priest. Ani na prvotině „Under the Hammer of Destruction“, ani na následujícím „Ghouls of the Endless Night“ se neodehrává vůbec nic revolučního. Čím však tito dva borci vynikají, je zápal a smysl pro absolutní smrt. Tohle je bezhlavá jízda, při které chcete skákat do zdi a mlátit palicí o dveře. Nadšení pro deathmetalový žánr, ale vlastně i pro metal jako takový je evidentní ze všeho kolem této kapely. Už jen ten název. Jak je možné, že ho nikdo nevyzobnul už před třiceti lety v období rozkvětu a museli s tím přijít až oni v roce 2002? Podobný případ jako Death Breath.

Samozřejmostí jsou také svojská pojmenování svých postů v kapele. Matt Mendoza nehraje prostě jenom na bicí a neřve, jeho nástrojem jsou bombs of destructon a z hrdla se mu linou morbid screams of the mutilated. Co má pak představovat chainsaws from hell a cries of doom v případě Inventora, snad už nemusím popisovat. I tyhle zdánlivé blbosti by vás měly upozornit na to, že tito staromilci to myslí vážně a přijímají žánr se vším všudy. A jasně, že ústředními tématy jsou zlo, bolest a horor.

S návratovým EPčkem o čtyřech písních „Vengeance… of the Damned“ se nic nemění. Bastard Priest drhnou kurva dál. Nějaké nové vlivy, lepší technika, nová směřování, nic z toho se nekoná. Jestli vás bavil styl jejich dlouhohrajících alb, pak by vás dozajista mělo bavit i tohle. Opět je to především dobře poskládaný death metal s velkou porcí energie. Jsou tu výrazné riffy, příhodná tempa, barbarské vokály, rychlá sóla, dá se říci všechno, co od takovéto muziky můžete čekat. Bastard Priest vždy zaváněli lehce punkovým smradem a i ten je stále přítomný, ostatně velice důležitý byl i pro deathmetalové pionýry. Kromě švédských klasik si do vínku Bastard Priest můžete přidat starce Death Strike, Master nebo Slaughter, ale i hardcoristy Anti-Cimex či Chaos UK.

Nejvíce pod kůži se mi dostala titulka „Vengeance of the Damned“. Její zběsilé tempo, klasický předěl v polovině a namotávající se kytarové sólo je v žánru naprosto rutinní věcí, ale v podání Bastard Priest to funguje i po stopadesáté. Podobnou strukturu má také úvodní „Eyes of the Possessed“, kde vraždí zejména zlomový riff a následující OUGH! Opět nic překvapujícího, ale stále účinného. Punkovou, nebo přesněji d-beatovou stránku tu reprezentuje v dostatečné míře „March Into Obliteration“ a rovněž závěrečná „Into the Endless Dark“. V jejím úvodu dokonce můžete zaslechnout ozývající se zvony. Podobné efekty jsou skromně ke slyšení i ve zbylých stopách, takže i o nějakou atmosféru je tu snaha.

Z „Vengeance… of the Damned“ nemá cenu dělat nějakou senzaci. Tou opravdu není. Z hlediska zábavy však nové EPčko Bastard Priest nepochybně maká, a to není vůbec málo. Mě podobná hudba vždy bavila a tito hejsci v tomto ranku patří dle mě k tomu nejlepšímu. Doufám, že ten návrat bude završen třetí studiovkou, protože větší porci bastardího randálu bych si nechal rozhodně líbit.


Naglfar – Cerecloth

Naglfar - Cerecloth

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.5.2020
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Cerecloth
02. Horns
03. Like Poison for the Soul
04. Vortex of Negativity
05. Cry of the Serafim
06. The Dagger in Creation
07. A Sanguine Tide Unleashed
08. Necronaut
09. Last Breath of Yggdrasil

Hrací doba: 43:41

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Hromadě hudebních skupin hrajících hromadu let se stává, že zkraje své kariéry vydávají alba relativně rychle, ale postupem času kadence nových nahrávek slábne a v době, kdy už se o kapele mluví jako o veteránech, vychází jedna deska za hromadu let. Podobným vývojem útlumu intenzity aktivity si prošlo tolik formací, že to lze myslím považovat za docela přirozenou věc, jíž se vymykají jen výjimky.

Švédští Naglfar sice nikdy nepatřili ke kapelám, jež by desky posílaly ven rok co rok, přesto dřív dokázali skládat rychleji. Třeba v letech 2003 až 2007 dávali ven nové album co druhý rok, a přitom se pořád jednalo o slušné počiny. Od té doby se ale Naglfar úplně nepřetrhnou, dokonce ani tomu koncertování až na nárazové výjimky moc nedají (ponechme nyní stranou, že letos kvůli koronce nekoncertuje prakticky nikdo). V určitých obdobích se okolo nich prostírá úplné ticho. A pak se Naglfar po delší době z toho ticha vynoří s novou nahrávkou. Takhle to bylo s „Téras“, na nějž se čekalo pět let, a takhle se to má i s novinkou „Cerecloth“, která přichází až po osmi rocích od minulého počinu.

Naglfar samozřejmě dávno nejsou skupinou, jež by komukoliv musela něco dokazovat. Své si Švédové odehráli a místo na mapě severského black metalu mají zajištěné, takže nízká kadence vadit nemusí. Ostatně, každého z nás jednou čeká výměna mladické dravosti za fotroství. Nicméně ani fotři by neměli rezignovat na kvalitu. Naopak. Zkušené kapely by už měly mít ten nadhled, rozhled a soudnost, aby s přehledem daly dohromady kvalitní desku. Teoreticky. „Cerecloth“ bohužel dokazuje, že teorie a praxe se mohou zásadně lišit.

Naglfar již na první pohled deklarují, že se hodlají držet svého kopyta, a to obálkou od Necrolorda v jeho typickém stylu. Tyhle artworky mám hodně spojené s deskami devadesátých let, tak snad i proto mi vždycky připadá, že když chce nějaká švédská veteránská kapela ukázat, že neplánuje experimentovat a chce dát svým fans přesně to, čeho si žádají, zavolá Necrolordovi, aby načmáral svojí další klasiku. Kolegové z Necrophobic jistě rádi potvrdí, že tenhle recept funguje.

Vlastní obsah „Cerecloth“ mě však nijak zvlášť neoslovuje. Po formální stránce na tom samozřejmě není nic moc špatného, ale já osobně v tom neslyším víc než standardně odvedené řemeslo, jemuž sice nechybí jasný rukopis Naglfar, ale rozhodně mu chybí něco, kvůli čemu by měl člověk chtít album poslouchat.

Z „Cerecloth“ jsem si vlastně trochu zapamatoval jenom některá poměrně dobrá kytarová sóla jako třeba v „Like Poison for the Soul“ nebo „The Dagger in Creation“. Ani sóla ale nejsou vždycky povedená. Třeba to v „Horns“ se mi zdá přímo blbé, což je docela paradox, protože tenhle song má jinak jeden z nejrozumnějších riffů na albu.

Naglfar

Na nevýraznosti „Cerecloth“ se podle mého názoru velkou měrou podílí nudný plochý zvuk, díky němuž znějí všechny skladby prakticky stejně, v jedné rovině a bez výkyvů. Třeba baskytara jako by na „Cerecloth“ snad ani neexistovala, když pomineme výjimky jako třeba intro „Like Poison for the Soul“. Naopak vokál je brutálně vytažený nad vše ostatní, což pro mě znamená dvojnásobné utrpení, protože řevu Kristoffera Oliviuse jsem nikdy úplně nepřišel na chuť. Snad kvůli tomu, že jakmile otevře hubu, okamžitě si vzpomenu na jeho ksichty v klipu „The Perpetual Horrors“ a začnou mi cukat koutky.

Jasně, teď už si z toho dělám trochu prdel, ale sdělení je snad jasné. Z „Cerecloth“ vylezla obyčejná deska, jež upřímně potěší snad jen skalní příznivce Naglfar. Ostatním nemá co nabídnout a zanedlouho na ni sedne prach zapomnění. Po osmileté prodlevě nic moc výsledek.


Forndom – Faþir

Forndom - Fathir

Země: Švédsko
Žánr: nordic folk
Datum vydání: 3.4.2020
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. Jakten
02. Yggdrasil
03. Finnmarken
04. Fostersonen
05. Munin
06. Hel, jag vet mig väntar
07. Hemkomst

Hrací doba: 35:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

Švédský muzikant H. L. H. Swärd vystupující pod hlavičkou projektu Forndom dokázal zaujmout již na svém debutovém minialbu „Flykt“ z roku 2015 a svůj talent potvrdil i na o rok mladší dlouhohrající nahrávce „Dauðra dura“. Poté se Forndom na chvíli odmlčel a vlastně to není úplně špatně. Přijde mi rozumnější si dát na chvíli oddech, radši nechat nový materiál uzrát a poté přijít s deskou, která svým předchůdcům nedělá ostudu…

Nehledě na to, že Forndom v mezičase úplně nezahálel. H. L. H. Swärd své původně jen studiové dítko přenesl i na koncertní pódia. V neposlední řadě pak došlo i k citelnému posunu ve vlastním hudebním přednesu, takže lze asi tvrdit, že ona čtyřletá prodleva nebyla jen pro nic za nic.

Navzdory jasnému progresu, s nímž letošní album „Faþir“ vyrazilo do éteru ulovit pozornost posluchačů, však stále přetrvává jeden výrazný neduh, který se s Forndom táhne už od dob „Flykt“. A myslím, že projekt tohle srovnání asi jen tak setřást nedokáže:

Neřekl bych, že se dá Forndom vyčítat absence kompozičních kvalit nebo citu pro atmosféru. V tomhle ohledu nahrávky skupiny nestrádají a v určité míře to platí také pro „Faþir“, ačkoliv mám pocit, že se letošní počin obehrál o dost rychleji než „Dauðra dura“. Ale to možná bude dáno i laděním materiálu souvisejícím s oním posunem, k němuž se ještě dostaneme. Jestli se ale Forndom něco vyčítat dá, je to zcela jistě okatá podobnost s norskou Wardunou.

Sám Swärd tuto inspiraci nepopírá, což je svým způsobem sympatické, protože mě vždycky rozesmívá, když někdo hraje fádní zaměnitelnou pičovinku a všude rozhlašuje, že se u té kapely, jejíž muzika zní prakticky totožně, vůbec neinspiroval, ačkoliv ji poslouchá. Nic to ale nemění na tom, že se u Forndom přes tuhle skutečnost musíte přenést a počítat s ní, abyste si hudbu užili. Na druhou stranu, těch kopírek Wardruny všude okolo běhá hromada, ale Forndom pořád patří k těm důstojnějším.

Co se týče samotného „Faþir“, to je oproti „Dauðra dura“„Flykt“ o něco výpravnější, s trochou nadsázky „rozmáchlejší“ a písničkovější. Samozřejmě to berte s rezervou, protože ani „Faþir“ nenabízí žádné epické kejkle, fantasy cvrlikání nebo pouťovou rozjuchanost. Starší věci nicméně byly introvertnější a pokornější. Novinka se tak vydává víc směrem čistokrevného nordického folku a omezila dřívější vlivy dark ambientu. Nepochybuji o tom, že mnozí posluchači tuhle změnu ocení a bude jim po chuti, mně osobně seděl o něco víc ten dřívější přístup.

Forndom

Netvrdím ovšem, že by snad „Faþir“ mělo být špatným albem. Pořád se jedná o umně provedený náhled na zhudebněný severský folklór (s rezervou). Většinu písniček provází nějaký poměrně výrazný ústřední motiv, díky čemuž se od sebe dají lehce odlišit, takže „Faþir“ ve finále nepůsobí dojmem celistvé poutě do hlubin lesů opředených ranní mlhou jako minulé nahrávky. Opět se pro mě jedná o krok zpátky a navíc právě kvůli tomu není nahrávka tak trvanlivá. Skladby „Jakten“, „Yggdrasil“ nebo „Finnmarken“ (asi nejlepší kus celé kolekce) se ovšem povedly a baví mě.

I ostatní písně mají také svou kvalitu a přinejmenším ze začátku fungovaly naprosto bezproblémově. „Fostersonen“ a „Hemkomst“ však po více posleších trochu začal docházet dech a nejdelší „Hel, jag vet mig väntar“ do jisté míry rovněž. Minutu a půl dlouhá mezihra „Munin“ se mi pak zdá docela zbytečná od začátku.

Všehovšudy se tedy nejedná o tak dobrou věc jako „Flykt“ a „Dauðra dura“, ale pořád je to fajn, a jak už jsem zmiňoval, na první poslechy to dokáže zapůsobit bez většího zaváhání. Komu se tedy ten sound nordického folku ještě nezajedl, nemusí se bát „Faþir“ vyzkoušet, protože nějakou chvilku s ním lze strávit. Komu se ten sound už zajedl, ten pravděpodobně přestal číst už dávno…


DomJord – Sporer

DomJord - Sporer

Země: Švédsko
Žánr: ambient
Datum vydání: 13.3.2020
Label: Vidfare Productions / The Ajna Offensive

Tracklist:
01. Fornblod
02. Sporer
03. Avgrund
04. Ande
05. Natt

Hrací doba: 42:56

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Norma Evangelium Diaboli

DomJord je nový projekt švédského muzikanta Daniela Hanse Johana Rosténa. Nebudu vám kecat, tohle jméno mu zrovna nezávidím. Vejít se do chlívků ve formulářích na úřadě pro něj musí být učiněné peklo. Mimoto – kdo z nás by si chtěl pamatovat čtyři slova kvůli jednomu švédskému kořenovi. Není tedy divu, že Rostén pro svou hudební tvorbu používá pseudonymy, a já jsem přesvědčený, že jestli vám nic neřeklo to, co má frajer v občance, jeho umělecká jména znát rozhodně budete.

Nejde to totiž o nikoho jiného než Mortuuse ze švédské kultovky Marduk anebo také AriochaFuneral Mist a Triumphator. DomJord je jeho poněkud skrytým projektem, v němž se Rostén věnuje diametrálně odlišné muzice, než na jakou jsme od něj zvyklí díky třem zmiňovaným formacím.

Ona skrytost nicméně podle mě neplyne ze žánrové výhybky. Myslím si, že množina posluchačů black metalu a množina posluchačů ambientu se v nějaké míře překrývá, byť třeba Marduk asi nepatří ke skupinám, jejichž fanouškovská základna by se pyšnila vysokou mírou otevřenosti. Řekl bych, že Funeral Mist jakožto „elitářtější“ projekt, jehož objevení musí jít posluchač víc naproti, je na tom v tohle ohledu pravděpodobně o něco lépe. Spíš jde ale o to, že Rostén si muziku DomJord doposud kutil jen pro soukromé účely jako osobní ventil či touhu po změně a původně ani neměl v plánu jít s výsledkem svého snažení na veřejnost. Nakonec se ale prý rozhodl pustit hudbu DomJord do světa. A tím už se dostáváme k první desce „Sporer“, již zaštítilo kombo Vidfare Productions (nová divize elitního francouzského labelu Norma Evangelium Diaboli) / The Ajna Offensive.

DomJord nepochybně nabízí hudbu, na niž posluchači nejsou od Mortuuse / Ariocha zvyklí, ale to není vůbec špatně. Vlastně možná spíš naopak. A obzvlášť ve světle toho, že „Sporer“ je násobně záživnější a poutavější než poslední řadovky Marduk. Samozřejmě podle mého názoru, ale to je snad jasné, protože ničí jiné názory než jen ty svoje v recenzích neprezentuji a ani nemám v plánu na daném stavu věcí cokoliv měnit.

Každopádně, u DomJord se můžete těšit čistě ambientní hudbu. Nejedná se však o plytké klávesové pidlikání nebo neinspirativní klapkové rádobyrozjímání, jichž se všude po internetu válejí desítky. Na „Sporer“ se podařilo stvořit zvláštní a svébytný sound (a tím nemyslím přímo zvuk alba, nýbrž v obecnějším smyslu zvuk interpreta / jeho muziky, celkový feeling). Jedná se o pulzující jemně elektronickou matérii s podmanivou primordiální atmosférou.

„Sporer“ staví na tepajících repetitivních beatech a do určité míry snad i minimalismu. Nebo spíš výrazové úspornosti. Jistě se ale shodneme na tom, že dobrá hudba nutně nepotřebuje přehršel nápadů a instrumentálních kejklí. „Sporer“ to ostatně dokazuje. Skladby stojí na jednom motivu či melodii, s nímž se trpělivě pracuje, objevují se jeho variace a alternace, celé se to pomaluje sune kupředu a s jistotou namotává svého posluchače do transu způsobem ne nepodobným psychedelickým žánrům. Debut DomJord je nevtíravě hypnotické album, v jehož útrobách se dá krásně ztratit.

„Sporer“ osobně považuji za excelentní desku, a dokonce bych si dovolil říct, že už uběhl nějaký pátek, co jsem se takhle zažral do čistě ambientní nahrávky. U mě tedy první počin DomJord zabodoval na celé čáře a jsem si jistý, že bude mít význam se k tomuhle vracet i v budoucnosti. Poslech vám tedy mohu jenom doporučit.


Armagedda – Svindeldjup ättestup

Armagedda - Svindeldjup ättestup

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.5.2020
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. Det sjuttonde året
02. Ond spiritism
03. Likvaka
04. Djupens djup
05. Guds kadaver (En falsk Messias)
06. Flod av smuts
07. Evigheten i en obrytbar cirkel

Hrací doba: 48:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

Švédské duo Armagedda se v začátcích soustředilo na tvorbu tradičního black metalu druhé vlny. Vliv Darkthrone lze cítit na první dobrou z obou raných dlouhohrajících počinů. Zejména pak „Only True Believers“ se mustru drží zuby nehty a vlastně jej následuje se ctí. I proto si deska vydobyla poměrně kultovní status. Nešlo ale o nic jiného než solidní kus černého kovu, který lidé vyhledají poté, co je začne nudit vyčerpávající rotace „A Blaze in The Northern Sky“.

Charakteristické rysy kapela začala kultivovat až na třetí „Ond Spiritism“. Deska sice vyšla pouhý rok po „Only True Believers“, progres jde však znát od úplného začátku. Bezhlavě se zde už nestřídá mezi sypačkama a tum-pa rytmy, raději se buduje hutná atmosféra, instrumentace má charakteristický zvuk, jemuž vévodí křehká, hnusně plíživá basa. Hudbu skvěle dokresluje jedovatý projev Graava, který nevříská ani groteskně neskřehotá, raději rozvážně deklamuje zastřeným hlasem. Desku navíc pojí dohromady okultní tématika a aura, která se svou nepříjemností a citem pro estetiku středověkých čarodějnických výjevů podobá kapelám jako Cultes des ghoules, Funereal Presence nebo Mortuary Drape, ačkoliv hudební vyznění jako takové je podstatně odlišné.

„Svindeldjup ättestup“ na formuli nadhozenou na „Ond Spiritism“ přímo navazuje. Na desce se neodráží fakt, že vychází s časovým odstupem 16 let (v tomto období se kapela stihla i rozpadnout), během nichž A. Petterson řval v blackmetalovém projektu Stilla, zatímco se Graav plně věnoval rockověji laděnému one-man bandu LIK a těsně před vydáním „Svindeldjup ättestup“ ještě stihl vypustit debut paganblackmetalově laděné záležitosti Ehlder.

Návaznost desek jde poznat hned, a to z coveru, do něhož E.Watain zapracoval vizuál z „Ond Spiritism“„Svindeldjup ättestup“ je vyzrálejší, nikam se nežene, pomalu pracuje s elementy, které jdou kapele nejlépe. Podstatná porce nahrávky je věnována skvěle odmláceným středním tempům. V těchto pasážích se riffy opakují natolik, že snadno posílají do transu, a zároveň si uchovávají chytlavost. Repetice nevadí ani proto, že Armagedda jsou v mid-tempech o poznání inovativnější – subtilnější, s důrazem na vybrnkávání a hru s tichem. V určitých momentech připomínají skladatelské kličky třeba Furia. O trochu vyzrálejší je i produkce, kterou obstaral M.Z.No Solace (mimo jiné odpovědný za zvuk Mgła). Deska zní hutněji, riffy jsou vrstevnatější, basa už nehraje takový prim, ale dobře zapadá do celku. Projev Graava, do kterého kapela, naštěstí, nemrdala, pořád tne do bubínků svou excentrickou jízlivostí.

„Svindeldjup ättestup“ šlape od úplného začátku a kvalitativně eskaluje. Všechny ingredience do sebe nejlépe zapadají ve dvou posledních skladbách. Úvodní riff na „Flod av smuts“ je uhrančivý stejně jako navazující hutnější část. Obojímu dělá čest i následující sypačka, která v závěru skvěle ústí zpátky do prvního motivu. Trpělivější finále „Evigheten i en obrytbar cirkel“ je solidním atmosférickým a chytlavým kolosem – drží si chmurný vibe a zároveň jej po celých 11 minut efektivně buduje. Právě zde se nejlépe odrážejí nové nápady, které ale neústí do progového či post-metalového spektra. Armagedda jsou zkrátka stále patřičně hnusní, ale vyzrálejší.

Poslední odstavec nemá indikovat, že jsou předchozí skladby slabé. Armagedda skrze celou stopáž nabízí solidní riffy, nápadité přechody a svérázný vibe. Všechny elementy pouze do sebe nejlépe zapadají v závěru. „Svindeldjup ättestup“ ale nenudí od začátku, zejména díky spojení chytlavosti se specifickou atmosférou, kterou se daří evokovat jen několika kapelám v žánru.


Miscarriage – Fucking Disgusting

Miscarriage - Fucking Disgusting

Země: USA / Švédsko
Žánr: noisegrind
Datum vydání: 14.2.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
odmítám vypisovat

Hrací doba: 61:04

Odkazy:
facebook / bandcamp

Mezinárodní binec Miscarriage před více jak rokem vyprasil do světa chrchel s názvem „Imminent Horror“. Pro mě osobně se jednalo o první setkání s touhle formací a považoval bych to za „příjemné“ setkání, pokud se v souvislosti s takhle odpornou hudbou vůbec dá mluvit o něčem příjemném. Miscarriage tu drhli ukrutné bahno, které nemělo jiný záměr než svého posluchače zdeptat. Nic jiného na „Imminent Horror“ nebylo třeba hledat, protože nic jiného se v tom ani najít nedalo. Prostě a jednoduše šlo o ortodoxní pomalý marast, jenž se bez smilování i bez slitování sunul kupředu a udivoval svou oddaností ohavnosti.

Nemyslím si nicméně, že by „Imminent Horror“ bylo skutečně skvělou deskou. Na navození opravdu velkého dojmu toho nabízela přece jenom málo a z dlouhodobého hlediska tak neobstála. Svým vzýváním ošklivosti, tělesných deformací, psychické deprivace a obecně vší zvrhlosti však na nějaký čas dokázala posloužit naprosto bezproblémově, a to dost silně na to, aby po sobě zanechala vzpomínku. Sice jsem si později „Imminent Horror“ koupil i na gramofonové desce, ale potřebu poslouchat už jsem po ukončení povinného vstřebávání na recenzi nikdy nenašel. Nevylučuji sice, že se to někdy stane, ale přílišná jednotvárnost přece jenom zabraňuje tomu, aby se „Imminent Horror“ mohlo zařadit do seznamu alb vhodných k pravidelnější rotaci v přehrávači.

Chuť poslouchat další nahrávky samotných Miscarriage jsem ovšem měl. A to i navzdory tomu, že skupina již dopředu hlásila, že další počin „Fucking Disgusting“ přinese výrazné změny oproti „Imminent Horror“. Co se slíbilo, to se také vyplnilo…

„Fucking Disgusting“ je na první pohled něco značně odlišného než minule, a to jak hudebně, tak dramaturgicky. Zatímco „Imminent Horror“ nabízelo sedm skladeb delšího rázu a pomalou ohavnost, „Fucking Disgusting“ do posluchače hustí ve zběsilém tempu zvěrstvo rozsekané na sto (!) krátkých stop. Nejdelší z nich je, pokud se nemýlím, track číslo 76 s názvem „U“. Trvá celou minutu a 32 vteřin.

Názvy songů jsou nakonec také zábavné. Každý z nich dostal od Miscarriage jen jedno písmenko. Tituly písniček (dá-li se to tak nazývat) pak dávají dohromady slova, přičemž vás asi nepřekvapí, že jde o – „FUCKING DISGUSTING“. V některých částech tracklistu navíc pozpátku. Asi pro osvěžení.

Miscarriage

Všehovšudy, „Fucking Disgusting“ je primárně prudce agresivní a nepříčetný noisegrind. Víc vlastně o albu vědět nepotřebujete. Beztak ani nejde dost dobře poznat, kde jeden song končí a druhý začíná, ale o tady vůbec nejde. Desku byste si měli pustit v případě, že prahnete po přívalu impulzivní zloby. Tu a tam se stane, že Miscarriage povolí uzdu a třeba zajebou pasáž (spíš asi track) s lehkou obměnou, například někde mezi sedmdesátou a osmdesátou položkou tracklistu se nachází hned několik podobných kusů. Na výsledný dojem to nemá žádný vliv.

Může se tedy zdát, že „Fucking Disgusting“ zní jako nahrávka úplně jiné kapely, ale není to pravda, protože jisté společné jmenovatele mezi oběma počiny určitě lze najít. Opět kolážová obálka se sice tentokrát vydala trochu perverznějším směrem, ale obě desky nepochybně spojuje zalíbení v ohavnosti.

Ve skutečnosti pak od sebe nejsou oba počiny tak vzdálené ani hudebně. Důraz na ošklivost má vlastně obdobný dopad a paralely lze slyšet také v koketování s noisem a dronem ve spodních sférách. Miscarriage jsou evidentně milovníci extrémů, a to nejen těch hudebních, ale i co se přístupu týče. Základní myšlenka hudby totiž zůstala, jen ji tentokrát skupina podala v opačném rychlostním spektru. „Fucking Disgusting“ by tedy svým způsobem bylo možno chápat jako nadopovanou a zběsile vyhrocenou verzi „Imminent Horror“.

„Fucking Disgusting“ je každopádně (opět) do extrému vyhnaná magořina, kde přístup znamená víc než hudebnost. Vyhraněnost odsuzuje Miscarriage na okraj jen pro pár vyvolených. I to má ale jisté kouzlo. Osobně se určitě vracet nebudu, ale celé je mi to sympatické a za pár poslechů mi to stálo.


Succubus Seducers – Hellig esoterisk dekadens

Succubus Seducers - Hellig esoterisk dekadens

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.3.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Sacred Praise of Death
02. Mass Murderous Quintessence
03. Helig esoterisk dekadens
04. Corrupted Spheres of Transformation
05. Abysmal Reverberation
06. Denim Demon (TRBNGR cover)

Hrací doba: 26:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

V recenzi The Third Eye Rapists jsem sliboval, že něco napíšu o demu Succubus Seducers (nebo ϟuccubus ϟeducers, chcete-li), tak tady to máte.

V obou zmíněných kapelách jako hlavní persona působí P. Psilocin, tentokrát po boku bubeníka, který si říká D. Delirium. Ten ovšem drhnul basu na prvním demu The Third Eye Rapists a řval na pozadí perfektního EP „Deathtrip Transcendence“. Není bez zajímavosti, že tu dále hostují Master MotorsågBestial Mockery / Tehom, Alex AIDS, původní bubeník The Third Eye Rapists / Morbid Insulter, a jakýsi C.A.. Tipuju, že tu někde hulákají, ale upřímně teda nevím kde.

Co dalo Succubus Seducers za vznik, taky nevím; kapela samotná pouze tvrdí, že se jim tvorba poněkud vymkla z rukou a nabrala nečekaný směr. Zhýralý duch The Third Eye Rapists a metalový radikalismus Morbid Insulter jsou stále přítomny, ale Succubus Seducers nabízí víc. Opět se samozřejmě hraje švédský zlometal smrti, co fanoušky Kill a Nifelheim určitě neurazí, tvůrci se inspirovali i subžánrem zvaným käng, což reflektují občasné d-beat pasáže a primitivní Discharge riffy (navíc jsou to Švédi, že ano), ale úplně nejvíce tady cítím inspiraci ďábelským kultem „The Return……“. Ve srovnání s předchozími štacemi se borci naučili skládat pořádné skladby, takže okaté kopírování a primitivní řetězení nápadů je pryč. Nejlepší ovšem je, když se do riffů vkrádají psychedelické prvky, jak je tomu například nejvíce patrno v titulní hymně „Hellig esoterisk dekadens“. To, co šlo na The Third Eye Rapists v náznacích jen cítit, je zde rozvedeno a doufám, že TOHO bude víc. Psychedelie a satanská brutalita k sobě totiž pasují jako falsetta k blastbeatům.

Jednat se o zcela první nahrávku zúčastněných, tak přimhouřím oko nad ledasčím, ale myslím, že demo přísnější kritiku snese. Jeden prvek tu totiž působí jako dvousečný meč. Succubus Seducers sice stvořili parádní oldschool produkci, takže při hlasitém poslechu doslova cítíte, jak kytarista tvrdě pracuje pravačkou. Zvuk působí dynamicky, přirozeně a má atmosféru, ale bicí jsou žel dost utopené. Nikoliv ve smyslu, že by kytarová stěna zabila výšky a tím třeba zvuk činelů, ale šroťák nelze v rychlejších pasážích skoro vůbec slyšet, a tak citelně trpí intenzita skladeb, která by holt mohla být větší. To je asi největší problém.

No a celkově. S odstupem času skutečně vyčnívají jen titulní skladba a ta závěrečná „Abysmal Reverberation“ (hlavně její vygradovaný kulervoucí konec). Kruté, jednotlivé riffy si dále vybavuji i z „Mass Murderous Quintessence“ a „Corrupted Spheres of Transformation“, ale vzhledem k množství poslechů bych očekával, že zanechají hlubší vryt. Úvod dema dokonce působí až unaveným dojmem, ale než „Sacred Praise of Death“ skončí, tak se maϟϟomlejn nakonec obstojně rozjede, ne že ne.

Succubus Seducers

Na rozdíl od materiálu The Third Eye Rapists tady při poslechu nemůžu extaticky hajlovat a řvát „ϟϟ, vole“ jako jeho feťácká (ne)svatost Jiří Kára. Demo se mi sice líbí fest a cítím tu veliký potenciál do budoucna, ale objektivně bych z něj událost roku nedělal. Pokud ale P. Psilocin ještě nedosáhl svého tvůrčího vrcholu a D. Delirium začne do bicích víc třískat (případně se tlak rytmičáku pořeší jinak), tak by pánové mohli svá dřívější působiště přerůst a stvořit něco doopravdy ukrutného. Fanatismus, sirnatý feeling a autenticita tady nechybí, ale ještě by se na pár věcech zapracovat mohlo, aby „Hellig esoterisk dekadens“ bylo doopravdy nezapomenutelné demo.

Vydaných 88 kazet bylo vyprodaných téměř okamžitě a poslouchat teda musíte na Bandcampu. Ale vzhledem k obstojné kvalitě materiálu a fakt parádnímu grafickému layoutu bych se hodně divil, kdyby nedošlo k vydání na dalších formátech. Součástí „Hellig esoterisk dekadens“ je mimochodem také bonusový cover Turbonegro„Denim Demon“, jenž oplývá trochu odlišným zvukem. Skladba má možná o něco větší a chlupatější koule než originál, protože hodně tady dělá zvěrský vokál, ale jestli ho doopravdy překonává, to už nechám na vašem uvážení.