Archiv štítku: SWE

Švédsko

Jordablod – Upon My Cremation Pyre

Jordablod - Upon My Cremation Pyre

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. En Route to the Unknown
02. Liberator of Eden
03. Chants for the Black One
04. Hin håle
05. A Sculptor of the Future
06. Of Fiery Passion
07. Upon My Cremation Pyre

Hrací doba: 53:37

Odkazy:
facebook

Je několik konkrétních vydavatelství, jejichž činnost se rozhodně vyplatí sledovat a v podstatě lze říct, že stojí za slyšení takřka vše, co pod jejich křídly vyjde. Samozřejmě, že ne ze všeho si člověk kecne na prdel, ale když se u většiny nahrávek váš vkus a vkus daného labelu potkávají, není od věci tomu věnovat zvýšenou pozornost. Pro mě osobně k takovým patří i němečtí Iron Bonehead Productions, jejichž portfolio projíždím vcelku pravidelně, dost často nacházím kvalitní muziku a také dost často rozmrdávám tisícovky v jejich e-shopu, haha.

Každopádně, právě díky nim se mi dostali do drápů i švédští Jordablod, jejichž tvorbu bych zde rád představil v recenzi, poněvadž to dle mého skromného uvážení stojí za to. Kapelu jsem zachytil již v loňském roce, kdy u Iron Bonehead vyšla kazeta „Promo 2016“, jíž jsem si na Bandcamp všimnul už jen díky zvláštnímu obalu. Než jsem se ovšem stačil dopracovat k poslechu, bylo již ohlášeno první dlouhohrající album „Upon My Cremation Pyre“, díky čemuž jsem se na zmiňované dvoupísňové promo vysral úplně a počkal si rovnou na řadovku.

Ani nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem tušil, že se v případě Jordablod dočkám výtečné muziky. Ne, že bych se snad chtěl vychloubat, ale­… ty vole, musím se pochválit, poněvadž „Upon My Cremation Pyre“ je výtečná deska. Vlastně ještě lepší, než jsem doufal, protože až v takhle dobré záležitosti si člověk odvykne doufat, když po letech intenzivního poslouchání dojde do stavu určité skepse a kritičnosti. V tomto případě ovšem nemám jinou možnost než fanaticky chválit, protože těch pár eventuálních mušek jsou jen kosmetické drobnosti, které dojem vytříbeného žánrové dílka nemohou zbourat.

Dokonce bych si snad dovolil říct, že Jordablod do jisté míry znějí i osobitě. Od zástupů je odlišuje především jeden konkrétní prvek, který až napíšu, nejspíš vám nebude připadat jako něco výjimečného či výlučného, co by mělo odlišovat zrovna metalovou kapelu. Věřte tomu nebo ne, ale mám na mysli kytarové sólování. Jordablod se toho totiž nebojí a kytarové vyhrávky pálí v takové kvantitě i kvalitě, že to ve špinavém black metalu obvyklé prostě není.

Jenže pozor, nejedná se o nějaké obyčejné masturbace po kytarových pražcích ani onanistické audio výstřiky pro naleštění vlastního metalového ega. Sóla v podání Jordablod vysoce atmosférická a působivá, a jak vidno, na blackmetalový základ pasují skvěle. Abych se ale neukájel jen v obecných náznacích, pojďme na nějaké konkrétní důkazy: první čtvrtina „Liberator of Eden“, začátek „A Sculptor of the Future“ anebo extatické finále „Hin håle“ (asi můj nejoblíbenější moment celé desky!) snad poslouží.

Jordablod

Nicméně četná sóla, melodie a vyhrávky samy o sobě nejsou a také nemohou být tím jediným, kvůli čemu je hudba Jordablod tak vysoko. Všímám si, že se dost často stává, že nějaká skupina přijde s určitým specifickým elementem, ale nakonec se začne opájet jenom a pouze jím, zatímco metalový podklad je degradován do podoby tupých riffů a jalového základního rytmu. Typicky jde třeba o pro žánr netradiční nástroj. Jenže přesně tohle se na „Upon My Cremation Pyre“ neděje!

Jordablod totiž nezapomínají, že stále hrají black metal, a tak i navzdory vysoké melodičnosti (na poměry stylu) jejich produkce nezní jako akustická obdoba teplé mrdky právě odkapávající z ocasu gay pornoherce, nýbrž jako black metal. Riffy jsou taktéž povedené, „vychlastaný“ vokál sedí, ani tomu nechybí syrovost a punc podzemí, přesně jak to máme rádi. Samozřejmě, že nikdo netvrdí, že by snad Jordablod měli sahat po nejvyšších hudebních extrémech, jaké lze široko daleko nalézt. To jistě ne, naopak jsou formálně vzato poměrně stravitelní, přinejmenším v rámci svého žánru. Snad ale není třeba dodávat, že schopnost vyšroubovat BPM na maximum nebo zaprasit svůj sound jak z chlívku nemusí korelovat s hudební kvalitou.

Možná, že vás „Upon My Cremation Pyre“ nesejme tak jako mě, ale dovolím si tvrdit, že kvalitu byste zde slyšet měli. Mně osobně se však Jordablod přesně strefili do vkusu a rozpoložení, takže už nyní si jejich debut cením dost vysoko. Až budu v lednu sestavovat tradiční žebříček uplynulého roku, tohle bude jedna z nahrávek, na něž si při osobní rekapitulaci toho nejlepšího vzpomenu. I kdyby to ale na královskou pětku nakonec nevyšlo (což popravdě spíš předpokládám, to zas na rovinu), jedna věc je pořád jistá – „Upon My Cremation Pyre“ je nutno vlastnit ve sbírce.


Demen – Nektyr

Demen - Nektyr

Země: Švédsko
Žánr: ambient
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Kranky

Tracklist:
01. Niorum
02. Morgon
03. Korridorer
04. Illdrop
05. Mea
06. Ambur
07. Flor

Hrací doba: 34:29

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Vzhledem ke jménu Demen by se přímo nabízelo začít recenzi sprškou dementních vtipů o dementech – vždyť stačí přidat jedno jediné písmeno a je to tam! A přesto se člověku vlastně ani nechce ladně hozenou rukavici zvednout a rozehrát svůj ostrovtip i tupovtip, protože… no, nepřijde mi, že by zrovna tohle byla muzika, u níž by se pubertální humor nechal snést.

Řekl jsem tím, že je album s názvem „Nektyr“ opravdu dobré? Jestli to tak vyznělo, pak se omlouvám, protože takhle to zamýšleno nebylo. Snad jediné, co jsem tím chtěl sdělit plénu, je, že jde o příliš seriózní a rozvážnou hudbu na to, aby dávalo aspoň nějaký smysl si z ní (případně o ní) dělat čurinu. Ale to neznamená, že automaticky musí jít o fantastickou desku. Což je samozřejmě něco, co by nás mělo zajímat (a doufám, že snad i zajímá) víc. Pokusme se nyní zjistit, jak si tedy debut Demen stojí. Nebo abych se vyjádřil přesněji – já už to vím a nyní na sebe musím vzít břímě toho, abych se tohle moudro nějak pokusil předat dál. Což v mém případě zpravidla znamená, že se vyseru na klávesnici a ono z toho něco vyleze. A pak že ten humor nejde!

Nejprve ovšem něco málo k samotnému projektu Demen. Jeho domovinou jest Švédsko. Za formací – zcela nečekaně jednočlennou – stojí jistá Irma Orm. A to je vesměs vše, co lze stran skupiny říct, poněvadž náklaďák informací moc dohledat nejde. Dobrá tedy, nechme promluvit samotnou hudbu.

Produkce Demen je velice křehká a subtilní – to jsou adjektiva, která dle mého skromného názoru „Nektyr“ vystihují asi nejlépe. Podstata desky je jemná, minimalistická a skutečně – silně feminní. Je to muzika, v níž absolutně chybí jakákoliv ješitnost, domýšlivost nebo póza, na jejichž místě trůní na dřeň odhalené emoce a atmosféra, v níž se spájí zmiňovaná křehkost s temnějšími spodními proudy. Na podobné vlně se nese i vokál, jenž nechce být teatrální nebo expresivní, radši se snaží korespondovat s vlastní hudební náplní.

To vše jistě zní zajímavě a do jisté míry to bezesporu zajímavé i je, nicméně… výsledek mi nepřipadá tak pohlcující, jak bych chtěl a jak jsem ostatně i doufal. Jednoduše jsem od „Nektyr“ očekával, že dokáže poskytnout odpovídající podklad pro trans. Nic takového jsem zde ovšem nenašel. Rozhodně netvrdím, že jde o vysloveně slabou či nepovedenou nahrávku. V určitých momentech je cítit silné pnutí a daří se zaujmout, ale v jiných se naopak dostavuje… jak to jen říct… s rostoucím počtem poslechů mě jisté pasáže prostě začínaly nudit.

Demen

Jako celek je „Nektyr“ poměrně nevýrazné album. Třeba „Illdrop“ patří k těm povedeným záležitostem, a kdyby se její úroveň dařilo držet po většinou hrací doby, moc důvodů ke stížnostem bych asi nenacházel. To se však neděje. Namísto toho mám pocit, že jemnost, tesknost a tklivost hudby nezřídka kdy přesahuje až do ospalosti, v níž se melancholie stává nudou.

„Nektyr“ na mě tedy působí lehce rozpačitě. Na jednu stranu mi je přístup Demen a její uchopení ambientně-experimentální látky sympatické, na straně druhé mě výsledek nedokázal oslovit takovým způsob, abych na něj s klidným svědomím mohl pět chválu. Jinými slovy – bylo nakročeno správným směrem, ale deska naneštěstí zůstala viset na půli pomyslné cesty ke zprostředkování hypnotického zážitku. Škoda. Případné další album bych si ale nejspíš zkusil poslechnout.


Avatarium – Hurricanes and Halos

Avatarium - Hurricanes and Halos

Země: Švédsko
Žánr: hard rock / doom metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Into the Fire / Into the Storm
02. The Starless Sleep
03. Road to Jerusalem
04. Medusa Child
05. The Sky at the Bottom of the Sea
06. When Breath Turns to Air
07. A Kiss (From the End of the World)
08. Hurricanes and Halos

Hrací doba: 44:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

O Avatarium se již od jejich počátku říkávalo, že jde o tu kapelu, kterou si založil Leif Edling poté, co skončila studiová činnost legendárních Candlemass. Tím spíš je paradoxní, že se tenhle švédský baskytarista ze sestavy Avatarium pomalu vytrácí. Snad by i bylo pochopitelné, že se skupinou nehraje živě, protože to roky nedělá ani u Candlemass – na vině jsou zdravotní problémy. Nicméně loni začal vydávat muziku se svým novým projektem The Doomsday Kingdom, v němž opět hobluje svůj tradiční epický doom, a v Avatarium ustupuje do pozadí. Již se ani nenachází na aktuálních promo fotkách a na letošním albu „Hurricanes and Halos“ vůbec nehraje.

Flintu do žita však Leif v rámci Avatarium úplně nehodil. Nakonec totiž na „Hurricanes and Halos“ přece jenom zastává jednu důležitou roli, byť tato možná není na první pohled vidět, ale v konečném důsledku je nanejvýš zásadní – jde o roli skladatelskou. Leif Edling totiž napsal šest z osmi skladeb přítomných na desce, pouze „Road to Jerusalem“ a „When Breath Turns to Air“ společnými silami složili zpěvačka Jennie-Ann Smith a kytarista Marcus Jidell (což jsou jen tak mimochodem manželé).

Tak či onak, „Hurricanes and Halos“ úspěšně dokončuje přerod AvatariumEdlingovského doom metalu na tvrdší hard rock s výrazným retro feelingem. Ale to je prohlášení, které by snad nikoho nemělo překvapit – vždyť už na bezejmenném debutu byly takové tendence v náznacích patrné a druhé album „The Girl with the Raven Mask“ jasně ukázalo, že jde o směr, jímž se Avatarium hodlají ubírat. Lze tedy říct, že „Hurricanes and Halos“ logicky pokračuje v cestě svého přímého předchůdce. Což samozřejmě v zásadě není špatně. Myslím, že by šlo klidně prohlásit, že nyní už mají Avatarium blíže k soundu vlny psych doom rocku než ke zvuku Candlemass.

Přesto když „Hurricanes and Halos“ srovnám s „Avatarium“ a „The Girl with the Raven Mask“, nějak se nemohu zbavit dojmu, že minulé věci mi chutnaly o něco více. Nějak nevidím, co konkrétního bych novince mohl vytknout, protože je to samozřejmě zkušené poskládané, zahrané na vysoké úrovni a v neposlední řadě – Jennie-Ann Smith je opět za bohyni vládnoucí nádherným hlasem. Co je tedy špatně? Možná jen subjektivní citečky, aktuální rozpoložení, kdo ví…

Nicméně pozor. Netvrdím, že je „Hurricanes and Halos“ špatné. Naopak je tu několik výtečných skladeb, které vyzdvihnout musím. Hodně se mi líbí druhá „The Starless Sleep“, v níž nacházím tuny onoho feelingu, jejž postrádám třeba v otvíráku „Into the Fire / Into the Storm“. Takhle by to tedy šlo – „The Starless Sleep“ v sobě pojí rockový drajv, psychedelický nádech i mírnou zasněnost a funguje to prostě na jedničku. Velmi zajímavá je i polo-baladická „Road to Jerusalem“ s jižanským pelem a jednoznačným vrcholem celé kolekce je pro mě rozmáchlá devítiminutovka „Medusa Child“, jejíž některé pasáže mají atmosféru jako hrom. Vcelku sympaticky dopadla i předposlední „A Kiss (From the End of the World)“, v níž se Avatarium uchylují až k sabbaťácky zatěžkaným riffům.

Avatarium

Na druhé straně však stojí sorta písniček, které jsou sice oukej a není problém je poslouchat, ale nepřinášejí nic zásadního. Album nikam neposunou, kapelu jako celek už vůbec ne, a vybroušení již slyšeného do ještě poutavější podoby rovněž nenabídnou. Jak už jsem naznačil, patří sem třeba hned úvodní „Into the Fire / Into the Storm“. A kromě ní ještě „The Sky at the Bottom of the Sea“, která sice šlape a má několik pěkných melodií (aby ne, vždyť hammondkový zvuk je božský jen sám o sobě!), ale jak jsem řekl – není to nic zásadního. Pomalá „When Breath Turns to Air“ na mě působí poněkud ospale a zbytečně unaveně a finální titulka vlastně taktéž.

Celkově vzato však na mě „Hurricanes and Halos“ rozhodně nepůsobí jako průměrná deska. Tvrdit něco podobného by vůči kapele zavánělo křivdou. Všichni přítomní muzikanti jsou příliš dobří a zkušení na to, aby něco takového dopustili. Akorát už jsem u Avatarium v minulosti nadšením skákal a „Hurricanes and Halos“ mi neposkytuje dostatečnou motivaci, abych tak udělal znovu. Přesto – o ostudu se v žádném případě nejedná.


Wolfbrigade – Run with the Hunted

Wolfbrigade - Run with the Hunted

Země: Švédsko
Žánr: crust punk / d-beat
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Southern Lord Records

Tracklist:
01. Nomad Pack
02. Warsaw Speedwolf
03. Lucid Monomania
04. No Reward
05. Kallocain
06. Return to None
07. War on Rules
08. Feral Blood
09. Under the Bell
10. Dead Cold

Hrací doba: 26:54

Odkazy:
facebook / bandcamp

Švédové Wolfbrigade neplatí za žádné nováčky. Když počítáme i jejich předchozí stať ještě pod názvem Wolfpack, hrnou do nás ten svůj lycanthro-punk už od roku 1995. To je dost dlouhá doba na to, aby stihli vytvořit hned několik nahrávek, které lze dnes zařadit mezi žánrové klasiky. To se jim také povedlo a zaslouženě patří mezi největší jména celé crustpunkové/d-beatové scény.

Ačkoliv se to někomu může zdát divné i takovýto divošský styl prochází nějakým vývojem. A ten určují povětšinou velikáni jako třeba Wolfbrigade. Právě na letošním „Run with the Hunted“ se posunuli zase trochu jinam. Pravda, změna to není tak razantní, jak by možná teď někdo čekal, ale přesto je jasně slyšitelná. Crust punk a ani ostatní divočárny (třeba grindcore) nezůstávají pouze jednotvárným chaosem, ale vstřebávají do sebe další nové vlivy.

Porovnám-li minulou desku „Damned“„Run with the Hunted“, uši zalarmují opět jinou produkci. Přestože je tahle vlčí smečka ze Švédska na novince se tenhle severský vliv neprojevuje tak výrazně, jako tomu bylo právě v minulosti. Skřípavý zvuk kytar a špinavě zastřený zvuk, tak váženě prezentovaný na předchozích počinech, nahradil moderní zvuk, nepodobný např. „Utilitarian“ od Napalm Death. Nevím moc, jak ho popsat, ale vždy mi připadal takový plechový a především výrazněji čitelný, což koneckonců nevím, jestli se úplně hodí.

Další změnou je větší výskyt melodických pasáží či rovnou celých skladeb. Přiznám se, že nemám nastudovanou komplet diskografii kapely, ale dovolím si tvrdit, že tento trend se do pařátů Wolfbrigade dostával postupně už na předchozích albech a zde mi připadá nejsilnější. Prakticky každá skladba má nějaký melodický podkres, o nějž se stará druhá kytara. Občas se k mému překvapení dokonce povede vytvořit až melancholickou náladu, kterou bych teda v tomhle bordelu moc neočekával. Jako příklad může posloužit druhá „Warsaw Speedwolf“. Přestože se drtivá většina stopáže „Run with the Hunted“ nese v klasickém d-beat tempu, tedy rychlém, dojde i na různé zvraty a uvolnění. Taková pátá „Kallocain“ má úvod, který by klidně slušel třeba Accept. V posledních skladbách jsou dokonce kratičká kytarová sóla. Sice nic extra, ale jako zpestření to funguje.

Co mi na „Run with the Hunted“ ale chybí, jsou opravdu pořádné sypačky. Něco, co by mě bez slitování semlelo. Když po tomhle toužím, často sáhnu právě po crust punku. První trojice skladeb sice něco takového nabízí (především „Nomad Pack“ je tutovka jako prase), však se také spolu s šestou „Return to None“ jedná o moje nejoblíbenější kousky, ale kolikrát jsem si připadal spíš, jako by Wolfbrigade znásilňovali Dissection. Jednoduše namísto toho, aby ve správný čas udeřili, přišel čas na kytarové vyhrávky. Neříkám, že je to špatně, věřím, že to dokáže oslovit, avšak v mém případě na to musím mít tu správnou náladu. Neočekávejte tedy žádné Discharge. Nebo lépe: čekejte jejich základy, Wolfbrigade si k nim přidali „to svoje“ a s tím nekompromisním nihilismem Britů nešli až tak daleko.

Wolfbrigade

Těžko se navazuje na tak skvělé album, jakým „Damned“ bylo. To dokáže řezat přeci jenom víc a i ta melodická kytara tam vyzněla lépe. Vůbec celkově jsem z něj měl lepší pocit. Přestože „Run with the Hunted“ není špatnou deskou, k dosažení úrovně svého předchůdce jí něco chybí. Možná jsou to jednoduše silnější skladby. Některé trpí nedostatečně silným nosným riffem, což může být problém, protože jak známo, d-beatové tempo moc nedovoluje nějakou změnu, a s jakým riffem se tu začne, s tím se také jede až do konce. Jiné zase nemají tak povedený refrén… zkrátka už to vlci dokázali poskládat dohromady i obstojněji.

Vzato kolem a kolem, „Run with the Hunted“ představuje ani ne půlhodinku crust punk / d-beatu, která uteče a po většinu času zabaví. Má své mouchy, není dokonalé, v rámci kapelního katalogu patří k průměru, ale jeho poslechem rozhodně nic nezkazíte. Ušní průplach nám Wolfbrigade poskytovali už jako Wolfpack, nyní přináší i něco navíc. Záleží, na co máte zrovna chuť.


The Doomsday Kingdom – The Doomsday Kingdom

The Doomsday Kingdom - The Doomsday Kingdom

Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 31.3.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Silent Kingdom
02. Never Machine
03. A Spoonful of Darkness
04. See You Tomorrow
05. The Sceptre
06. Hand of Hell
07. The Silence
08. The God Particle

Hrací doba: 52:12

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Zdá se mi, že Leif Edling, baskytarista a hlavní mozek legendární doomové formace Candlemass, vždycky míval na vedlejší kapely trochu pech. V minulosti se pustil hned do několika bokovek, ale ať už šlo Abstrakt Algebra v 90. letech nebo pozdější Krux nebo třeba sólovou desku z roku 2008, přijde mi, že tyhle počiny vždycky nějak prošuměly bez většího povšimnutí. A to i navzdory tomu, že nejeden z nich je zpětně hodnocen dobře a má svoji kvalitu, i navzdory skutečnost, že sestava Krux byla docela allstar a dopracovala se až ke třem řadovým nahrávkám.

Prokletí se podařilo zlomit až Avatarium, kde se Leif spojil s dalšími vcelku známými jmény švédské scény, s nimiž se už mnohdy potkal v jiných skupinách. Zde se naopak výjimečně zadařilo a s podporou Nuclear Blast v zádech si aktuálně Avatarium užívají přízně posluchačů i kritiků. Vypadá to však, že se Edling ze sestavy kapely a jejích aktivit pomalu vytrácí – živě s nimi nehraje už pěkně dlouho, prý kvůli zdravotním problémům (ostatně pravidelně chybí i na koncertech Candlemass), a na letošní desce „Hurricanes and Halos“ už se dle všeho nepodílel.

Skoro to vypadá, jako kdyby LeifAvatarium vycouval a namísto toho soustředil (nebo snad aby mohl soustředit?) své skladatelské kapacity do nového projektu s příznačným názvem – The Doomsday Kingdom. Loni vyšlo první povedené demo „Never Machine“, které se mi zalíbilo takovým způsobem, že jsem neváhal ukořistit jeden ze 133 fialových vinylů. Od té doby Leif povýšil The Doomsday Kingdom na regulérní kapelu, kam přibral starého známého parťáka Marcuse Jidella (potkali se už v Avatarium, CandlemassKrux), zpěváka Niklase StålvindaWolf, jenž stejně jako Jidell hostoval již na demu, a bubeníka Andrease Johanssona (Narnia, Royal Hunt). A v téhle sestavě se formace pustila i do koncertování, což dělá trochu zmatek v algoritmu, s jakými skupinami a proč Edling hraje či nehraje živě.

Co je ale důležité, i The Doomsday Kingdom se upsali Nuclear Blast a po jejich reedici „Never Machine“ z listopadu 2016 (po hudební stránce totožná s původním vydáním) došlo i na eponymní dlouhohrající debut. Na ten jsem se po kladné zkušenosti s demem vcelku těšil, ale musím říct, že na první poslech mě „The Doomsday Kingdom“ příliš nechytlo, takže mi hlavou problesklo cosi o zklamání. Leifova tvorba mě obecně vzato hodně baví, ale tentokrát už to začínalo vypadat, že mě tohle mine. Zjevně se ale jednalo jen o nějaký chvilkový záchvěv, protože neuběhlo příliš dalších poslechů, aby zavládla spokojenost. Mám teorii, že na vině bude (mimo jiné?) poměrně razantní změna produkce, protože deska vycházející pod velkou firmou samozřejmě přináší uhlazenější zvuk bližší střednímu metalovému proudu. Nemůžu si nerýpnout, osobně se mi zastřený a syrovější demo-sound líbil víc a stále se mi po něm trochu stýská; asi bych byl radši, kdyby „The Doomsday Kingdom“ znělo stejně jako „Never Machine“.

Z hudebního hlediska „The Doomsday Kingdom“ nepřináší žádná velká překvapení, obzvlášť je-li člověk obeznámen s demosnímkem, jehož podoba vcelku jasně naznačila, jakým směrem se budou kroky skupiny ubírat. Leifův rukopis je dávno daný a jasně rozpoznatelný, přičemž i zde je jasně poznat, kdo za tím stojí. Bylo by tedy bláhové očekávat něco jiného než epický doom metal stojící na výrazných riffech, na něž měl Edling vždy talent.

Jenže na rozdíl třeba od Avatarium, jejichž produkce se s postupem času začala stáčet směrem k retro rockovým nádechům, psychedelickým nuancím a minulým dekádám, je The Doomsday Kingdom žánrově čistší (ne však stoprocentně čistý – k tomu se ještě dostaneme), tradičnější a zatvrzelejší. Jinými slovy řečeno, je to prostě doom metal jak poleno. Což mimo jiné znamená i to, že se The Doomsday Kingdom značně blíží ke zvuku Candlemass. To by nemuselo vadit a vlastně by to z jistého úhlu pohledu i dávalo smysl – pokud by stále platilo, že pod hlavičkou Candlemass už nebude vycházet nová muzika, ale už víme, že tento plán padl, zbořilo jej EP „Death Thy Lover“ taktéž z loňského roku.

The Doomsday Kingdom

Můžeme polemizovat a debatovat, co si o tom myslíme, jestli by ten materiál klidně nemohl vyjít pod značkou legendární domovské kapely, kdo ví. Nakonec je však to do určité míry vlastně i šumák, protože stěžejní je, že tu máme další parádní doommetalovou fošnu.

V jedné věci ovšem „The Doomsday Kingdom“ přece jenom přináší jisté osvěžení, jaké jsem minimálně na post-reunionových nahrávkách Candlemass nenacházel. Aniž bych si odporoval s tím, co jsem říkal výše, musím zmínit, že na albu slyším i záblesky starého dobrého heavy metalu. A kolikrát natolik výrazně, až jsem si vzpomněl na riffy Iron Maiden z 80. let. A vlastně je to hodně příjemné.

Z dema se na debutovou desku dostaly dvě skladby „Never Machine“ a „The Sceptre“. V nových verzích s lepším (ha – toť otázka!) zvukem to docela sluší oběma, ale jak už jsem se neváhal vyznat výše, ztratily kus syrovosti. Originální nahrávky znějící trochu pod dekou měly nepopiratelné kouzlo, které zde dle očekávání a vlastně zcela logicky chybí. Nicméně nová podoba mě neuráží, má něco do sebe a vlastně se mi také líbí.

Kromě toho „The Doomsday Kingdom“ přináší šestici nových písní, z nichž jedna, „See You Tomorrow“, je pouhou instrumentální mezihrou dlouhou čtyři a půl minuty, byť i ta je poměrně povedená. Hodně mě baví „A Spoonful of Darkness“, která se může pyšnit výborným riffem i nádechem heavy metalu. Oblíbil jsem si také předposlední „The Silence“, v níž se dvakrát objeví jedna naprosto nádherná pasáž – to bych mohl poslouchat donekonečna! Zajímavá je i finální „The God Particle“ – nejen tím, že si v ní zazpíval Leif osobně (a nahrál i kytaru; všude jinde obstarává klasicky jen baskytaru), ale i celkovým laděním trochu vybočujícím z alba jako celku. Jednoduchý klidnější (nikoliv však veselejší) rozjezd se slabým klávesovým podmazem budiž důkazem.

Vzato kolem a kolem nakonec nemám větších výtek. Mohl bych jebat do uhlazenějšího zvuku, ale nejsem naivní a vlastně jsem s tím počítal a také jsem si rychle zvykl, že The Doomsday Kingdom už neznějí jako před rokem na demu. Jinak se ale jedná o povedenou nahrávku, s níž Leif Edling bezpečně dodržuje svůj nastavený standard. Je zřejmé, že v jeho tvorbě nepůjde o zásadní a nejvýraznější dílo – takový titul přísluší jiným počinům a nemám tím na mysli jen stylotvorné desky z raného období Candlemass, protože když se oprostíme od nostalgie, i některé novější věci téhle skupiny se mohou pyšnit nejvyšší jakostí kvality. „The Doomsday Kingdom“ na ně sice nemá, přesto je to stále parádní záležitost, která do sbírky patří – a ostudu zde dělat rozhodně nebude.


Pain of Salvation, Port Noir

Pain of Salvation, Port Noir

Datum: 1.4.2017
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Pain of Salvation, Port Noir

Na koncert Pain of Salvation jsem si brousil zuby už poměrně dlouho, nicméně okolnosti i interní situace v kapele tomu chtěla, že se mi poštěstilo až nyní. Asi netřeba se moc rozepisovat o tom, že v posledních letech kapela prošla pauzou (způsobenou frontmanovou nemocí) i postupným personálním kolotočem, z něhož vyšel tahoun Daniel Gildenlöw jako jediný zástupce původní sestavy. Nicméně ze všech těžkostí nakonec jméno Pain of Salvation vyšlo se ctí, když v lednu letošního roku vyšla deska „In the Passing Light of Day“ (recenze zde), již považuji za jejich nejlepší nahrávku za možná i víc jak deset let. Velmi svěží album, které v sobě snoubí hutnost, melancholii, rozmáchlost i srozumitelnost. A bylo zase o důvod víc, proč si nenechat ujít jejich dubnový koncert.

Zájem o lístky byl obrovský, což se koneckonců tak trochu dalo čekat. Švédové nás poctili svou návštěvou naposledy před čtyřmi lety, a to se ještě jednalo o akustický set, což znamená, že s klasickou tváří skupiny se člověk mohl setkat už opravdu dávno. Přesto když začátkem týdne informačními kanály probleskla informace, že je definitivně vyprodáno, trochu mě to překvapilo. Přeci jen v Rock Café jsem už zažil i kapely s věhlasnějším jménem a větším komerčním potenciálem, jimž se tohle nepodařilo. Ale kreativní odmlka a zvědavost na novou sestavu zřejmě přinutila i ty největší lenochy zvednout zadek a upalovat pro lupeny. Což je dobře. Tedy zejména pro kapelu, pro diváka je v téhle informaci i skryta hrozba potenciálního nekomfortu.

Do klubu dorážím akorát na plánované otvírání prostoru a zařazuji se do fronty, jež dobře ilustruje, že ohledně návštěvnosti to bude skutečně takové, jak bylo avizováno. Nu, žádný apríl se u kontroly lístků naštěstí nekoná a po nějaké té chvíli už postupuji do podzemí, kde se mi naskytne výhled na útulný koncertní sál. V klubu jsem byl naposledy už pár let zpátky a podvědomě jsem měl pocit, že ten prostor je o něco větší, i proto se raději moc nezdržuji u baru a peláším ukořistit místo – končím pod levým reprákem.

Zatímco si krátím dlouhou chvíli před začátkem programu střídavě konverzací a pozorováním kytarového technika, který má vedle mě stanoviště, pódium se připravuje pro první a jedinou předkapelu – též švédské a též progresivní Port Noir. První tóny proříznou vzduch přibližně s úderem osmé večerní. Jejich hudební složku bych popsal jako takové rockovější Leprous. Za což může zřejmě přesná propracovaná, přesto exhibic prostá instrumentace a především zpěv kytaristy Love Andersona, který i vizuálně Einara Solberga trochu připomíná. Má pozornost se nejvíc soustředí na precizního bubeníka Andrease Wiberga, který zejména ve skladbě „Tide“ naprosto suverénně solí jeden úder za druhým. Dále je třeba pochválit dobře odzpívané dvojhlasy. Jinak ale na mě jejich show působí příliš stejnorodě a málokdy překvapí něčím, po čem bych si řekl: „Hej, tak to si musím sehnat desku!“

Při kvantu lidí nemám moc motivaci opouštět pozici v předních řadách, takže před příchodem Pain of Salvation jen postávám, občas prohodím pár slov a čekám, co se bude dít. Plánovaných deset minut po deváté se v sále setmí, na scénu je vyfouknut drobný oblak umělého kouře a za svitu vyrovnaných hranatých světel v pozadí scény postupně přicházejí členové, načež se jim hned dostává prvního potlesku. A rozeznívá se rytmická část evokující pulz, kterou záhy identifikuji jako začátek „Full Throttle Tribe“. Hitový potenciál skladby má patřičný účinek, i když mé okolí vydatně okupují fotografové, takže při nějakém velkém užívání si hudby bych nejspíš sejmul hned několik zařízení najednou. Naštěstí se v průběhu večera jejich počet v mém okolí významně zredukuje. Danielův zpěv naživo vyznívá patřičně stejně jako instrumentace, z níž snad jen u kláves spíš než tóny rozeznávám jenom údery. Mezi písněmi uvolněně komunikuje s fanoušky – utahuje si z nízkého stropu v klubu, který mu brání při hraní si energicky vyskočit.

V hitové linii skladeb z nového alba kapela pokračuje prostřednictvím výrazně rytmické „Reasons“ a polobaladické „Meaningless“. Obecně se z novinky hraje hojně (zazní ještě balada „Silent Gold“, epická „On a Tuesday“ či závěrečná meditativní „The Passing Light of Day“), na druhou stranu co se týče kompozic ze starších nahrávek, vybíral bych asi jinak. Především bych udělal setlist průřezovější – z „BE“ nezaznělo nic, podobně jako ze „Scarsick“, zatímco veškerou smetanu z nejlepšího období kapely slízlo „Remedy Lane“, z něhož tu byla hned trojice songů („A Trace of Blood“, „Rope Ends“, „Beyond the Pale“). Vrcholem večera v mých očích byl nepopiratelný hit z „Perfect Element Pt.1“„Ashes“, z něhož v refrénu naprosto mrazilo. Pak tu samozřejmě bylo po jednom kousku z každé části „Road Salt“.

Pain of Salvation

Prostoru kapela dostala požehnaně, což ve spojitosti s dobře vyváženým poměrem baladických a tvrdých skladeb zanechalo silný dojem. Hudebníci do vystoupení vložili slušnou dávku energie, takže zbroceni potem vždy, když už měl člověk pomalu pocit, že se večer chýlí ke konci, ještě překvapili dalším songem. Především charismatický tahoun Daniel vypadal naprosto nezdolně, jako by ho žádná nemoc nikdy nesklátila. Ani ostatní hudebníci se ale nenechali zahanbit, například původem islandský Ragnar Zolberg byl možná zmalovaný jak levná děvka, ale doprovodné vokály zvládal naprosto čistě, podobně jako své kytarové party. Nacpaný klub byl patřičně vděčný a s ovacemi nešetřil, což bylo koneckonců plně zasloužené po tom, co formace předvedla.

Podobně jako nová deska, i vystoupení je jasným signálem, že pokud v minulých letech až na výjimky nebylo po kapele ani vidu, ani slechu, tak tomuhle období odzvonilo. Nová sestava působí sehraně, uvolněně a umí perfektně namíchat ingredience, tak aby výsledný dojem měl svou hloubku. Chvíli rozmáchlí, jindy písničkoví, občas hutní a po celou dobu poutaví a bavící. Kéž by všichni progoví matadoři měli dneska tolik nadhledu a tahu na bránu.


Dom Dracul – Cold Grave / Devil Dedication

Dom Dracul - Cold Grave

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2016
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Intro – The Birth of Evil
02. Mighty Winter
03. Heil the Apocalypse
04. Sons of the North United
05. Unleashed from the Abyss
06. Blackened Sight
07. Cold Grave

Hrací doba: 27:04

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records


Dom Dracul - Devil Dedication

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2016
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Devil Dedication
02. Hell Is Here
03. Beyond Order and Chains
04. Luciferian Light
05. True Spirit of Evil
06. All for Satan
07. Dead, Angry and Drunk

Hrací doba: 33:25

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Odkazy:

Dom Dracul je záležitost pro všechny z vás, komu se stýská po starých časech. Pokud hledáte kapely, které dokážou oživit ducha prastarého black metalu bez příkras, bez inovací, bez experimentů, bez kláves, čistých vokálů, ambientních meziher, bez všech těch věcí, jaké do sebe žánr nasál až v pozdějších letech. Dom Dracul je záležitost pro ty z vás, kdo prahnete po mrazivé špíně, po chrastění kostí a dřívějších pořádcích.

Jistě by se v takových případech uplatnil argument, že formace jako Dom Dracul zamrzly v čase, že zaspaly dobu a že je jejich hudba zastaralá. Máte pravdu. Pokud ale toužíte slyšet hudbu, jež svou inspiraci chlemtá ze studen první i druhé vlny black metalu, pak vám bude totálně u řitního věnce, že nedostáváte nic objevného. Je-li taková muzika zahrána s dostatečným zápalem a fanatismem, dokáže i dnes zapůsobit.

Věřte tomu nebo ne, ale Dom Dracul se tohle daří. Samozřejmě, že po formální stránce se nejedná o nic výjimečného, nedostanete zde nic, co by vás mělo hudebně překvapit. Jenže ten pravý přístup a feeling tam jsou, tudíž navzdory vší neobjevnosti tenhle švédský projekt servíruje výbornou desku. Tedy chtěl jsem říct: výborné desky. Dvě.

Je to trochu složitější, tak se vrhněme na vysvětlování, abychom neměli žádné nejasnosti. Explicitně to sice řečeno nebylo, nicméně ze slov vydavatelství Sun & Moon Records, pod jehož značkou se „Cold Grave“ a „Devil Dedication“ dostaly do světa, nepřímo vyplývá, že Dom Dracul je v podstatě již neaktivní projekt. Jediný člen Therramon prý totiž „zmizel ze scény“. Jak tedy může vydávat hned dvě nová alba? Docela jednoduše – „Cold Grave“ ani „Devil Dedication“ novými alby nejsou.

Therramon oba počiny natočil někdy v blíže nespecifikované minulosti, možná v čase po vydání první desky „Attack on the Crucified“ (2005), možná dříve. Jeden zdroj tvrdí, že „Cold Grave“ pochází z roku 2002 a „Devil Dedication“ z roku 2005, ale ověřit to nedokážu. Tak či onak, fošny byly jen nahrány, jinak zůstaly ležet v kobce, kde na ně usedal prach – až do nynějška. Počiny byly vzkříšeny výše zmiňovaným labelem, jenž jim loni v listopadu konečně poskytl důstojné oficiální vydání. A nechci znít přehnaně melodramaticky, ale je dobře, že se tak stalo a že se obě fošny dostaly na veřejnost.

Pokud se mi podařilo vás v předešlých odstavcích nějak odradit povídáním o neobjevnosti a neoriginalitě, pak se omlouvám, rozhodně nebylo účelem vás odehnat. Navzdory tomu, co bylo až doposud řečeno, se totiž jedná o velmi dobré počiny, které si vychutnají všichni, kdo se slzou v oku vzpomínají na časy dávno minulé. Pokud uctíváte ranou tvorbu Bathory (a tu byste jako uctívat měli, jinak si nemůžete říkat fanoušek metalu!) a severský black metal raných 90. let, pak by vás hudba Dom Dracul zajímat určitě mohla, možná i měla. Výše propírané atributy jako zápal či feeling zde totiž neschází.

Příjemné navíc je, že obě desky nejsou jedna jako druhá, a aniž by se kterákoliv z nich zpronevěřila žánru a jeho zvyklostem, je mezi nimi cítit jistý rozdíl. Osobně jsem si o kousek víc oblíbil „Cold Grave“, které je mrazivější a pravověrnější. Atmosférické intro „The Birth of Evil“ správně navnadí a hned s první skladbou „Mighty Winter“ začne syrová půlhodinka, jež navzdory datu svého vydání věrně oživuje ducha a esenci desek starých přibližně čtvrtstoletí, které všichni dodnes tak obdivujeme. Silná slova? Možná ano, ale nemohu si pomoct, už dlouho jsem neslyšel takhle zpátečnickou nahrávku, jež by mě bavila takovým způsobem jako právě „Cold Grave“.

Samozřejmě lze vystopovat mnohé vlivy. Někdy se ozve duch pravěké tvorby Kampfar, titulní věc jako by vypadla z „De mysteriis dom Sathanas“, ale hlavně – spoustu momentů zní, jako kdyby se Therramon koukal přes rameno Satyricon, když tvořili své vrcholné dílo „Nemesis Divina“. Právě raná éra Satyricon je z „Cold Grave“ cítit asi nejvíce, nebylo by však příliš obtížné přijít na a zmínit i další klasická jména severského black metalu, která doposud nezazněla. Paradoxně nic z toho „Cold Grave“ neškodí. Jakmile totiž Therramon rozehraje hymny jako „Heil the Apocalypse“, „Sons of the North United“, „Blackened Sight“ nebo už jmenovanou „Mighty Winter“, budete to žrát i s navijákem.

Oproti tomu „Devil Dedication“ je, řekl bych, méně mrazivé. Nabízí čitelnější a z určitého hlediska i chytlavější riffování. Leckdy jde nahrávka až někam na dohled black’n’rollu, ale pozor – když jsem výše tvrdil, že „Cold Grave“ připomíná starou tvorbu Satyricon, tak pod pojmem black’n’roll na „Devil Dedication“ byste si naopak ne(!)měli představovat něco na styl motorkářského blečku novějších Satyricon (nic proti němu). I druhé album totiž prováží syrový sound a tyhle chytlavější riffy tvoří jen určitou část stopáže, přičemž v tom zbytku se opětovně nachází chladný black metal.

Dom Dracul

Jestli ale v něčem „Devil Dedication“ svého bratříčka překonává, pak to jsou jednoznačně kytarová sóla. I na „Cold Grave“ jsou některá sóla skvělá, například v „Sons of the North United“, ale „Devil Dedication“ jde v tomhle ohledu ještě dál a parádní, leckdy možná až nečekaně melodické (není na škodu) sólování se objevuje mnohem častěji. Příkladem budiž hned úvodní titulní song, „Hell Is Here“, „Luciferian Light“ či „Dead, Angry and Drunk“.

Nemyslete si však, že je „Devil Dedication“ špatné a nad vodou jej drží jenom sóla. Naopak, jde o velmi dobrou nahrávku a i její poslech mě baví. Pouze jsem řekl, že temnější atmosféra „Cold Grave“ je mi o něco bližší. Za slyšení ovšem stojí oba počiny. Za slyšení a myslím, že i za koupi. Velice příjemné překvapení.


Stormfågel – Arla gryning

Stormfågel - Arla gryning

Země: Švédsko
Žánr: neofolk / martial industrial
Datum vydání: 16.12.2016
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Ironclad
02. I rörelse
03. Against It All
04. Vapenvakt
05. Parables for the Blind
06. Tomma ögon
07. Grafven utan namn
08. Vargarne tjuta
09. Risen from Ruins
10. Alas, for Woe!
11. Ve mig!

Hrací doba: 55:08

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Kultovní label Cold Meat Industry sice před čtyřmi lety zanikl, ale jeho útroby stále skýtají mnoho příležitostí k objevování skvělé hudby – tedy pokud už kompletní diskografii této švédské firmy nemáte v malíku. Pod jejími křídly vyšla mnohá alba zásadních formací žánrů jako martial industrial, industrial, neofolk, dark ambient či noise, ale najde se zde i množství skupin, jež na první pohled možná nejsou tak nápadné, přesto jejich produkce za pozornost stojí. Dnes se podíváme na záležitost, která spadá do druhé zmiňované množiny.

Stormfågel, kteří u Cold Meat Industry vydali první dvě desky „Den nalkande stormen‎“ (2005) a „Ett berg av fasa‎“ (2007), jsem až doposud pozornost nevěnoval. Loňské páté album „Arla gryning“ (to již vychází pod značkou převážně metalových Sun & Moon Records; jen pro pořádek – třetí a čtvrtá řadovka se objevila u rakouských Steinklang Industries, což je rovněž zajímavý label) mě ovšem přesvědčilo, že to byla chyba. Nyní jsme se tu sešli, abych se pokusil i vás přesvědčit, že by bylo chybou Stormfågel ignorovat.

Švédové stojí kdesi na pomezí mezi neofolkem a martial industrialem, přičemž o trochu více má na „Arla gryning“ navrch první jmenovaný žánr. Zde si ovšem pod pojmenováním neofolk nepředstavujte uondané táborákové drnkání na španělku, které nudu a nedostatek nápadů vydává za zasněnou atmosféru. Zvuk akustické kytary u Stormfågel má blíže spíš k takovým Death in June. K tomu přidejte výraznou rytmiku, která možná není ortodoxním martial-industriálním pochodovým maršem, přesto není sporu, k jakému stylu má nejblíže. Nechybí ani občasné klávesové linky a v neposlední řadě rovněž charismatický vokál Andrease Neidhardta.

A tohle je, jak vidno, plně dostačující, aby vznikla výborná a podmanivá nahrávka, jež servíruje jednu skvělou skladbu za druhou. Chcete-li se bavit o vrcholech, nemůžu vynechat osudovou „Against It All“ s temnějšími slokami a – myšleno v tom nejlepším slova smyslu – vzletným refrénem. Okamžitě jsem si zamiloval taktéž „Parables for the Blind“, již provází nervní rytmika, do níž posléze vstupuje nádherný kytarový motiv předznamenávající další povedený refrén. Baví mne „Grafven utan namn“, která se lehce vzdaluje neofolkovému vyznění a ve své druhé půli nabídne excelentní melodické linky. Desce však nedochází dech ani ke konci hrací doby, protože tomu zabraňuje příjemné osvěžení s „Alas, for Woe!“ s lehce elektroničtějším hávem a především působivé finále „Ve mig!“, kde se naopak dostává do popředí martial industrial.

I zbylé písně jsou skvělé, to zas nechápejte, že právě zmiňované by měly být tím jediným, co na „Arla gryning“ stojí za poslech. Hned úvodní „Ironclad“ zaujme především povedeným refrénem, jinde zase potěší využití švédštiny. Když už jsme u toho, tak z těch švédsky zpívaných věcí stojí vedle už jmenovaných za zmínku i „Tomma ögon“. No, abych to zkrátil, tak nějaké dílčí výhrady mám pouze k „Vargarne tjuta“, kde jsou klávesy především v začátku songu trochu moc sladké a vzdáleně mi připomínají vánoční koledy (naštěstí vše zachraňuje výtečný refrén), „I rörelse“, která se mi už dost ohrála. Ale problém s onou druhou písničkou ve velké míře plyne i z toho, že poslední dobou „Arla gryning“ hraju jak blázen, takže to vlastně bylo jen otázkou času, kdy se nějaký kousek trochu vyčerpá – holt to padlo na druhou položku tracklistu. Nicméně ten zbytek mě stále baví, přestože už znám album skoro zpaměti, to zase všechna čest!

Neřekl bych, že „Arla gryning“ je skutečně výjimečná deska, ani netvrdím, že zpětně zamíchala s vrcholy loňského roku. Ale něco takového není nutnou podmínkou, aby se jednalo o záživný poslech. Stormfågel totiž natočili počin, jemuž nechybí síla, atmosféra ani několik nádherných momentů. Je to málo? Myslím, že přinejmenším v tomto případě nikoliv!


Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

Pain of Salvation - In the Passing Light of Day

Země: Švédsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 13.1.2017
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. On a Tuesday
02. Tongue of God
03. Meaningless
04. Silent Gold
05. Full Throttle Tribe
06. Reasons
07. Angels of Broken Things
08. The Taming of a Beast
09. If This Is the End
10. The Passing Light of Day

Hrací doba: 71:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

V době, kdy se ke mně dostala informace, že švédští matadoři Pain of Salvation vydají novou desku, jsem už pomalu nevěřil, že se něco takového ještě stane. Kreativní pauza, již lze počítat v podstatě už od roku 2011, kdy vyšla poslední plnohodnotná řadovka „Road Salt Two“, totiž způsobila, že jejich jméno postupně začalo z povědomí progresivní scény mizet. Jistě, fakt, že formace stojí za kultovními milníky „Perfect Element Pt.1“, „Remedy Lane“ či filozofickou rockovou operou „BE“, jim samozřejmě nelze odpárat, nicméně scéna si žije vlastním životem a Pain of Salvation zkrátka přestali komunikovat se světem kolem. Dobrým impulzem sice bylo, když před třemi lety došlo k vydání jednohubky „Falling Home“ – počinu plného akustických předělávek a jedné nové, bohužel však celkem nudné a přiteplené folkařiny. Z toho ale moc nedýchal náznak toho, že kreativní pauza konečně opadne, ba co víc, že Švédové nahrají album vracející se kvalitativně do zlatého období mezi fenomenálně koncipované „Perfect Element Pt.1“ a pestrou rockovkou „Scarsick“. A ono se tak stalo.

Uznávám, že zpočátku jsem byl celkem skeptický. Daniel Gildenlöw během své nemoci, jež byla zřejmě základní příčinou dlouhého mlčení, vlastně poztrácel velkou část původní sestavy. A protože jsem s výjimkou „Falling Home“ neměl tušení, co jsou ti noví hudebníci kolem něj zač, bál jsem se, aby nenastala nějaká razantní změna, která v mých očích naprosto zašlape pestrou minulost skupiny. Obal desky mě zprvu celkem vyděsil – velmi sterilní grafika a přephotoshopovaná fotografie Danielových zad, na nichž je nakreslen symbol evokující zářící měsíc. Kompozičně ta fotka asi celkem funguje, ale provedení vypadá jako reklama z nějakého trapného módního časopisu. Nebo přidat do dolního rohu misku plnou müsli, klidně reklama třeba na cereálie. No, možná trochu přeháním, ale víte jak to myslím. Přeleštěné new-age obrázky mě zkrátka neberou.

Ze separovaných singlů jsem byl taktéž zprvu trochu rozpačitý, ale co se nestalo – jakmile jsem pustil „In the Passing Light of Day“ jako celek, nezbývalo mi než spokojeně zachrochtat blahem (jak se tak říká). Tohle je návrat, na jaký jsem čekal už dlouho. Signifikantní tradičními a charakteristickými postupy, na druhou stranu schopný pojmout nejnovější vlivy, a to vše tak, aby výsledek působil koncepčně i kompaktně. Na Pain of Salvation jsem si vždy vážil toho, jak se dokážou neustále v čase proměňovat, ale zároveň si zachovávat charakteristický zvuk, který se line z každé desky počínaje debutem. A novinka rozhodně není výjimkou. I zde kapela nezní zkostnatěle, nýbrž moderně, zároveň ale nikoho planě a samoúčelně nenapodobuje, nesnaží se zaujmout jednoznačnou tvář, ale s posluchačem si hrát. A své poselství předat tak, aby bylo uvěřitelné.

Setkáme se zde tak s úvodním desetiminutovým otvírákem „On a Tuesday“, který v sobě pojme vše od metalové hutnosti přes mathrockovou přesnost až po klavírně-orchestrální atmosferické pasáže budující relativně epický vývoj. Jsou tu rytmické momenty využívající kontrastu mezi hlubokými a kvílivými výškami (v kytarách trochu evokující dramatické pasáže v „Lilium Cruentus“„BE“), mihnou se zde meditativní a lehounce psychedelické pasáže a dále i například trip-hopově znějící elektronické samply. Celkový recept přesto působí celistvě a vyrovnaně. Pain of Salvation vždy uměli kombinovat mnohé tak, aby nepůsobili jako přeplácaní šašci.

Silné nápady a žádná laciná póza či zbytečné megalomanství či snaha zahltit posluchače miliardou nápadů ilustrujících pouze technický skill. Pain of Salvation se umně vrací k podstatě své výjimečnosti a servírují nám zásobu opravdu parádních momentů. „Full Throttle Tribe“ ve svých devíti minutách naprosto skvěle balancuje mezi chytlavou rock/metalovou polohou a propracovanou hříčkou s pečlivě rozvrženým vývojem. Na závěr skvěle a mohutně drtí a člověk si ani neuvědomí, že se to všechno obešlo bez jediného kytarového sóla – jako většina skladeb na desce (výjimkou je jen „Angels of Broken Things“ a o to více zde vynikne). Hudba dokáže být propracovaná, pestrá a komplikovaná i bez vyčnívajících vyhrávek, snaží se nám zřejmě sdělit. A já tleskám, neb se zadařilo. Stejně tak mě velmi baví vlivem posledních Leprous lehce načichlá singlovka „Reasons“, jež mě sice zprvu nestrhla, ale o to radši se k ní poslední dobou vracím.

Pain of Salvation

Kapela na novince představuje také solidní cit pro vypointované balady. Zprvu nenápadná „Meaningless“ rychle vyrostla v dominantní baladickou hymnu, závěrečná meditace „The Passing Light of Day“ je sice možná trochu moc dlouhá, nicméně nahrávku uzavírá neuvěřitelně autenticky. Ani v podstatě popově koncipovaná jednohubka „Silent Gold“ paradoxně nezní trapně, naopak mě baví a líbí se mi její upřímná a uklidňující atmosféra. Opět ten zastřený klavír a pocity melancholie, ale i odhodlání.

Pain of Salvation nespali pro nic za nic, tahle přestávka zřejmě vedla v Danielovi k nějakému prozření, které se naplno promítlo i do hudby. A nyní můžeme držet v rukou nejlepší počin Pain of Salvation za možná i víc jak deset let. Nevtíravost, energie a pečlivá kombinace tradice a novot, to vše je tu obsaženo. Od počátečních hutných pasáží, přes folkové odbočky do tak tří čtvrtin stopáže je všechno naprosto parádní, ke konci však přeci jen pár vycpávek potkáme. Celkový dojem přesto zůstává velmi pozitivní. Pokud si skupina bude dále držet podobnou kreativní fyzičku, možná nás ještě čeká nejedno příjemné překvapení.


Grafvitnir – Obeisance to a Witch Moon

Grafvitnir - Obeisance to a Witch Moon

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.12.2016
Label: Daemon Worship Productions

Hrací doba: 39:19

Odkazy:
facebook

Máte rádi staré Setherial, Naglfar a Dark Funeral? Tak to si běžte pustit Grafvitnir! Melodický švédský sound mám v podobě, jakým ho prezentovali výše uvedení, docela rád a samozřejmě jsem ho v době, kdy jsem do tajů black metalu teprve vstupoval, hltal jako to nejmocnější zlo. Ale i teď mám z objevu „Obeisance to a Witch Moon“ radost a to se mé chutě posunuly někam jinam.

Trochu mě mrzí, že jsem Grafvitnir nevěnoval pozornost dříve, protože tohle je v pořadí čtvrtá deska kapely a už ta předchozí nese pečeť labelu Daemon Worship, což je prostě známka kvality. „Obeisance to a Witch Moon“ sice nedosahuje černého majestátu zásadních raných desek uvedených kapel, ale rohy má špinavé a nebezpečně ostré taky. Jakmile se tempo „Lightbringer“ dostane do vyšších obrátek, poleví jen málokdy a posluchač se může v černých melodiích a rychlých tempech doslova koupat. Někdy jsou vysoké tóniny dokonce natolik hbitě tkané, až mohou připomínat takové Nightbringer. Variabilita ale není výrazným aspektem Grafvitnir. Něco trochu odlišného nabízí třeba „Nigrum ignus serpentem“, ale jinak skladby ubíhají dle stejné, klasické šablony.

Je evidentní, že Satan a černá magie nejsou pro Grafvitnir pouhé „reklamní žvásty“, jak nalákat naivní publikum. Dá tedy rozum, že skladatelé zavrhli popovou strategii nosných skladeb (zatímco hrací čas je zaplácán vatou) a všem přítomným kompozicím vtiskli pokud možno co nejvýraznější nápady. To v praxi znamená, že mám problém s výběrem nejlepších či nejhorších skladeb. Sedne-li vám úvodní „Lightbringer“ tak je celkem jisté, že tomu stejně bude i se zbytkem alba, byť je možné, že vás po nějaké době začnou Grafvitnir nudit (třeba i v rámci jednoho poslechu uprostřed alba).

„Obeisance to a Witch Moon“ je za mě solidní, ďáblem prostoupená deska. Svým způsobem taková jednohubka. Ale už jsem měl na podobnou chuť dlouho a všude chválení noví Dark Funeral mi moc nesedli. Takže nebylo co řešit, nabízený talíř jsem bez výčitek vyžral celý.

Grafvitnir