Minirecenze

  • Oranssi Pazuzu – Kevät / Värimyrsky

    25.6.2017

    H.

    Oranssi Pazuzu - Kevät / Värimyrsky

    Oranssi Pazuzu až doposud ve své tvorbě upřednostňovali vyjadřování za pomoci dlouhohrajících desek – a šlo jim to skvěle. Jedinou výjimkou potvrzující pravidlo byl bezejmenný split s dnes již nefungujícími krajany Candy Cane. Oranssi Pazuzu na své straně ukazovali, že ani na kratším formátu nejsou ztracení, důkazem čehož může být přinejmenším skladba „Torni“, již řadím ke svým nejoblíbenějším písním z jejich portfolia. Letošní rok ovšem do daného dlouhohrajícího vzorce přinesl změnu – hned dvě nová minialba. I když dvě… „Farmakologinen“ je pěkný ojeb, protože nejde o nové EP, nýbrž o reedici strany Oranssi Pazuzu z výše jmenovaného splitu, tentokráte vydanou samostatně a pod novým názvem (ale s téměř stejným obalem, z něhož pouze zmizela loga kapel, a změnilo se mu barevné tónování).

  • Black Cilice – Nocturnal Mysticism

    17.6.2017

    H.

    Black Cilice - Nocturnal Mysticism

    O syrový black metal se pokouší množství různých interpretů – vlastně jich je až moc. Tahle specifická disciplína černého kovu je ve skutečnosti hodně těžká a lehce si na ní lze vymlátit zuby. Ostatně i v našich končinách bychom našli nejeden případ, kdy ze snahy o temnou podzemní produkci vylezlo tragikomické týrání nástrojů dělající ostudu svému žánru. Jednočlenný portugalský projekt Black Cilice však k takovým neumětelům naštěstí nepatří, právě naopak. Poslední měsíce byly pro Black Cilice docela plodné. Letos už stihla vyjít kompilace / kniha „Curses and Oaths“ obsahující materiál ze všech demosnímků a splitek a také čtvrté řadové album „Banished from Time“, k němuž se v recenzích taktéž v dohledné době dostaneme. Nyní se ovšem podíváme na sedmipalcové minialbum „Nocturnal Mysticism“, které Iron Bonehead pustili do světa na sklonku loňského roku.

  • Cult of Fire – [Untitled EP]

    11.6.2017

    H.

    Cult of Fire - [Untitled EP]

    Kultu ohně se v posledních letech zalíbila minialba, jejichž prostřednictvím sebe sama prezentuje již potřetí za sebou. „Čtvrtá symfonie ohně“ (2014) z nastolené védské cesty vybočovala, a i když výhrady mnohých chápu, mně se tahle pocta jedné české a jedné slovenské řece docela líbila. Zato loňské „Life, Sex & Death“, které se opětovně neslo v orientálním duchu, s nímž svého času přišla druhá řadovka „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ (2013), bylo velmi nepřesvědčivé a představilo Cult of Fire v doposud nejnudnější formě. Cult of Fire ovšem nezahálejí a jen půlroku po zklamání „Life, Sex & Death“ se snaží spravit si reputaci dalším ípkem, které se nese ve značně minimalističtějším provedení – žádný název počinu, žádné názvy skladeb, žádná výpravná grafika, dvě stopy, necelých 11 minut. Ale i to stačí, poněvadž tentokrát je výsledek o poznání lepší.

  • Celestial Grave – Pvtrefactio

    5.6.2017

    H.

    Celestial Grave - Pvtrefactio

    Jedním z těch demosnímků, které mě v loňském roce opravdu zaujaly, byl i červencový počin s názvem „Burial Ground Trance“. Jednalo se o první hudební prezentaci finské smečky Celestial Grave a hned to mělo šťávu jako prase. Audiokazeta vydaná pod značkou slovutných Iron Bonehead Productions nabídla čtvrthodinu syrovějšího black metalu nepostrádajícího myšlenku. Agresivní zlo pasáže se míchaly s atmosférickými silně rytmickými chvilkami a občas se objevilo i božské kytarové sólo. Výsledek asi nebyl přímo uchvacující, ale rozhodně byl sakra dobrý a opravdu hodně mě bavil. Není tedy divu, že jsem neváhal a vrhnul se i na druhou nahrávku Celestial Grave. Finové se tentokrát prezentují sedmipalcovým ípíčkem vycházejícím opět u Iron Bonehead. Malý asfalt nabízí ještě kratší materiál než „Burial Ground Trance“ – nacházející se tu jen dvě písně (obě nové), na každé straně vinylu jedna, které dohromady ...

  • Mils – We Fight / We Love

    27.5.2017

    H.

    Mils - We Fight / We Love

    Čtete-li náš dementní plátek dlouhodoběji a máte-li paměť jako slon, možná byste v ní mohli vyštrachat i jméno Mils. Je to téměř tři a půl roku, co se zde objevila recenze na album „Man Is a Lonely Soldier“, jemuž se dostalo velice přívětivého hodnocení. Vzpomínám si, že jsem se tenkrát do nahrávky dost zbláznil a jednu dobu ji poslouchat skutečně intenzivně, a ve svém nadšení jsem to vnutil i několika redakčním kolegům, jejichž hudební jemnocit to rovněž neuráželo a vesměs jen potvrdili, že šlo o nadstandardně dobrou věc. Mils tehdy přišli s ohromně podmanivou kombinací pop rocku a trip-hopu. Některé melodie možná byly trochu povědomé, ale Francouzi ten koktejl namíchali chytře, s neskutečnou lehkostí a uvěřitelností, až do neodolatelné formy. To jsou všechno silná slova, ale ta deska byla vážně skvělá a hlavně ...

  • Hell’s Coronation – Antichristian Devotion

    13.5.2017

    H.

    Hell's Coronation - Antichristian Devotion

    Hell’s Coronation je další z mnoha polských smeček nově se hlásících o pozornost, tato prostřednictvím svého debutového minialba „Antichristian Devotion“. Sestavu tvoří dva uličníci Zepar a Coffincrusher, kteří se oba dle dostupných informací dále objevují v rovněž nepříliš známé thrashmetalové formaci Damage Case. Vedle toho hoblují i black metal v koncertní sestavě Nekkrofukk, což se jim možná zalíbilo do té míry, že se vrhli do vlastního blackové projektu, jímž je právě Hell’s Coronation. Audiokazeta limitovaná sto kusy nabízí na obou svých stranách ten stejný program – čtyři songy (z nichž ten první „You Will Not Have Mercy“ je intro) o necelých 21 minutách. Už jen dle názvu „Antichristian Devotion“ je zřejmé, že Hell’s Coronation o nedělích asi nebudou chodit do kostela.

  • ||| / Uncle Grasha’s Flying Circus – split

    17.4.2017

    H.

    |​|​| / Uncle Grasha's Flying Circus

    Pět firem v kooperačním vydání, dvě kapely a jeden průhledný devítipalcový vinyl – toť stručná číselná bilance bezejmenného splitka. Česko-italský souboj zde rozehrávají Uncle Grasha’s Flying Circus a ||| – a nutno říct, že je to poměrně nevyrovnaná partie. Pro našince však může být útěchou, že navrch má domácí hlukový tým. První se však ke slovu dostává italská formace. ||| je jedním z projektů Matteo Gruppiho, jenž má dále na triku Chiral a Il vuoto. S každou jeho skupinou jsem měl tu čest a musím říct, že zrovna ||| na mě udělalo nejslabší dojem. O něco lepší bylo jeho počínání s Il vuoto, splitko s Failor bylo vcelku dobré, byť především díky té druhé skupině; navíc by se Il vuoto k Uncle Grasha’s Flying Circus žánrově hodilo spíš. Ale to je asi jedno, přesuňme se radši ...

  • Endalok – Úr draumheimi viðurstyggðar

    10.4.2017

    H.

    Endalok - Úr draumheimi viðurstyggðar

    Islandský projekt Endalok na sebe výrazně upozornil již v loňském roce svým prvním demosnímkem „Englaryk“, na němž byl naznačen značný potenciál. A to s takovou razancí, že bylo možno prohlásit obligátní cosi o vysokém potenciálu do budoucna a o další formaci, jež by se mohla přidat ke stále se vzmáhající vlně islandského temno-black metalu. Je super, že aktuální EP „Úr draumheimi viðurstyggðar“ tento potenciál potvrzuje a ještě hlasitěji říká, že s Endalok bude nutno počítat. Recept je na novém minialbu v porovnání s „Englaryk“ plus mínus obdobný, jistý posun však vystopovat lze, přestože vydání obou počinů dělí pouhý čtvrtrok.

  • Ritual Lair – Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)

    6.4.2017

    H.

    Ritual Lair - Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)

    Dneska je v black metalu plná prdel všemožných okultních rituálů. Slovo rituál bylo brutálně zprofanováno a ohání se jím každá druhá pozérská píča. Neznalý člověk by si mohl myslet, že formace s názvem Ritual Lair by také mohla patřit k takovým, ale chyba lávky. Tihle polští výtečníci si nehrají na žádné spirituální metafyzické sračky, vyšší sféry bytí, esenci všehomíra nebo cokoliv dalšího, co vás napadne, žádné zasrané svícny ani vševidoucí oka. Ritual Lair totiž hoblují svinský blackmetalový vodvaz. Ritual Lair jsou personálně spjati s polskou deathmetalovou hrubostí Kingdom – působí zde jeden současný a jeden bývalý člen této skupiny. A jako správný vedlejšák také Ritual Lair za sebou příliš činnosti nemají.

  • Hån – Facilis descensus averni

    30.3.2017

    H.

    Hån - Facilis descensus averni

    „Facilis descensus averni“ lze z latiny přeložit jako „Jedu do pekla“, ale se stejnojmennou vypalovačkou od domácí EBM kultovky Vanessa (Gun) to nemá nic společného. Jedná se totiž o název debutové desky švýcarských blackmetalistů Hån, která vyšla loni v květnu. A když už jsme u toho překládání, tak výraz Hån znamená Opovržení – v norštině. Myslím, že ve světle této skutečnosti už všichni začínáme tušit, odkud (severské) větry vanou. Z dřívějška měla švýcarská čtveřice na kontě pouze demosnímek „Distant Light“ z roku 2012, jenž mě ovšem minul, tudíž je „Facilis descensus averni“ mým prvním setkáním s Hån. A nutno dodat, že je to setkání vcelku nepřekvapivé – produkce Švýcarů je vcelku průhledná, ale co také čekat, když to label promuje s nálepkou „oldschool skandinávský black metal“. Přesně takhle výsledná nahrávka skutečně zní.

  • Lebenssucht – Fucking My Knife

    8.3.2017

    H.

    Lebenssucht - Fucking My Knife

    Abych řekl pravdu, do poslechu Lebenssucht se mi zpočátku příliš nechtělo. Trochu mě odrazovala už kombinace jména kapely a žánru depressive black metalu, ale ještě víc mě odpuzoval název debutového minialba – „Fucking My Knife“. Ten mi prostě připadá docela hloupý a věci, které se již na první pohled tváří hloupě, nemám potřebu poslouchat. Přesto jsem do toho nakonec šel a musím uznat, že jsem neprohloupil. Nejprve si však Lebenssucht trochu představme. Zdálky to vypadá na začínající bandu, ale jak už tomu tak v mnohých podobných případech bývá, v sestavě se ukrývají jména, která už něco za sebou mají. Najdeme zde dva členy Humanitas Error Est (a třetí člen formace se nachází v koncertní sestavě Lebenssucht), i když zrovna tohle je reference, jež mě ze židle zrovna nezvedá, protože jejich loňský debut „Human Pathomorphism“ ...

  • Ur – Hail Death

    26.2.2017

    H.

    Ur - Hail Death

    Polská blackmetalová scéna v novém tisíciletí hodně vyrostla a mnohými je nyní považována za jednu z těch, které táhnou celý styl kupředu. Z jistého úhlu pohledu se není čemu divit, když se tu utvořila doslova líheň formací, jež se žánru chápou progresivním a inteligentním způsobem. Ne nadarmo jsem to už v nejedné recenzi pracovně zaštítil škatulkou „chytrý polský black metal“. Dnes se podíváme na další novou kapelu (byť zde hrají poměrně zkušení borci) z této země, tentokrát však takovou, jež do onoho pomyslného šuplíčku spíš nepatří. Přístup Ur z města Lešno v západním Polsku je totiž mnohem přímočařejší. Polská trojice ovšem neprodukuje ani žádnou bestiální zběsilost. Jedná se spíše o šlapavou blackmetalovou jízdu mnohdy načichlou heavy metalem.

  • Dögkút – Demo

    22.2.2017

    H.

    Dögkút - Demo

    Jak vidno, Dögkút jsou velmi sympatičtí hoši, když se prezentují takto láskyplně. A stejně láskyplná je i jejich hudební produkce. Bavíme se o docela nové smečce pocházející z maďarského podzemí. Aktuáln Dögkút vypustili svůj první bezejmenný demosnímek, jenž vyšel nejprve digitálně a krátce nato, v prosinci loňského roku, i na audiokazetě v limitované edici 66 kopií (pokud byste o jednu jen tak mimochodem měli zájem, tak poslední kusy jsou stále k mání!). To je asi tak vše, co lze k představení Maďarů říci, poněvadž na informace jsou jinak docela skoupí. Nechť tedy promluví hudba! Demo nabízí tři nepojmenované, pouze očíslované skladby, jejichž souhrnná délka činí bezmála 19 minut, přičemž tou nejdelší je hned úvodní „I.“ dosahující osmi a půl minuty.

  • Snøgg – Qivitoq

    16.2.2017

    H.

    Snøgg - Qivitoq

    Abych řekl pravdu, nejsem si tak docela jistý, co přesně si mám o Snøgg myslet a jakým způsobem na jejich produkci nahlížet. Tahle slovinská skupina mi totiž na svém aktuálním EP „Qivitoq“ (jemuž předcházelo pouze jedno jiné minialbum a jeden demosnímek) trochu zamotala hlavu. A to i když úplně pominu, že si Slovinci vybrali jméno, které docela smrdí severem, to je jenom detail. Zdálky se tento slovinský projekt tváří docela seriózně – ať už jde o povedený přebal „Qivitoq“ nebo vcelku zajímavé promo fotky. Na druhou stranu, názvy písniček jako „Nun Attack“ či „In Death, Erection!“ na mě působí lehce parodickým dojmem. Největší rozporuplnost ovšem přichází až se samotnou hudební produkcí. V jejím případě se totiž stále nemohu rozhodnout, jestli je Snøgg dobrá nebo blbá. Občas si říkám, že nejspíš obojí zároveň. ...

  • Opium Seance – Levitation

    2.2.2017

    H.

    Opium Seance - Levitation

    Je hudba, od níž byste se radši měli držet dál, pokud holdujete melodiím, chytlavým refrénům a jednoduché stravitelnosti. Přesně do takové sorty spadá i britská formace (projekt?) Opium Seance. Pokud vás ovšem láká skutečně dusivá zvrácená atmosféra, pak jste na správně adrese, poněvadž přesně tohle pilotní demosnímek „Levitation“ nabízí. A to v míře více než vrchovaté. Kvalitního hudebního zvěrstva, které vám přiotráví ušní bubínky svou zlomyslností a odporným naturelem, není nikdy dost. A věřte tomu, že tenhle počin něco takového zvládne s přehledem. Jedná se totiž o zkurveně temnou a ohavnou čtvrthodinu zla, jež nabízí působivější a autentičtější náladu než většina metalových pochcánků s plnou držkou keců o vlastní krutopřísnosti. Zde žádná velkohubá prohlášení nenajdete, není třeba slov ani vychloubání, dokonce ani není třeba informací. Stačí samotné demo, jehož hlubiny dokážou ...

  • Shroud Eater / Dead Hand – split

    28.1.2017

    H.

    Shroud Eater / Dead Hand - split

    Dnes budeme pokračovat v našem nepravidelném seriálu o splitkách nepříliš známých skupin. Tentokrát si vezmeme na paškál dvě sludgové záležitosti ze Spojených států amerických, které samy sebe nazvaly Shroud Eater a Dead Hand. A hned mohu předeslat, že se jedná o poměrně příjemnou nálož hutných těžkých riffů. Začněme u toho (trochu) lepšího, za což v tomto případě považuji stranu „Destroy the Monolith“, již mají na svědomí Shroud Eater. Shroud Eater je trio pocházející z Miami na Floridě, přičemž je zajímavé, že dvě třetiny sestavy tvoří něžnější pohlaví. Na kytaru hraje Jeannie Saiz a na baskytaru Janette Valentine, které zpoza bicích jistí Davin Sosa. Venku prozatím mají jednu řadovku „ThunderNoise“ (2011) a několik ípíček. Něžnější pohlaví však nutně neznamená něžnou muziku. „Destroy the Monolith“ je parádně mazlavý sludge / doom, který kope docela zodpovědně.

  • Dorre / Bethmoora – split

    16.1.2017

    H.

    Dorre / Bethmoora - split

    Musím se přiznat, že u bezejmenného splitu belgických Dorre a dánských Bethmoora jsem malinko narazil. Nic moc zásadního k poslechu tu není a občas lze bez skrupulí hovořit o nudě. Potíž je v tom, že ono to na poměry splitek zas krátké není – počin si totiž hravě poradil s půlhodinovou stopáží, přičemž jeho úroveň si takovou porci minut před posluchačem obhájit nedokáže. Jestli se totiž tomuhle splitku něco daří, tak je to ukolébání člověka do letargie, v níž vlastní muziku přestává vnímat. A to není úplně známka dobré kvality. No, nechoďme kolem horké kaše a rovnou si na ty uspávače hadů ukažme – jsou jimi Dorre, kteří na splitku okupují stranu A se dvěma písněmi. „Three Fell from the Sky“ začíná vcelku poklidně a postupně narůstá, proti čemuž v zásadě nelze nic namítat, kdyby v tom ...

  • Grafvitnir – Obeisance to a Witch Moon

    10.1.2017

    Metacyclosynchrotron

    Grafvitnir - Obeisance to a Witch Moon

    Máte rádi staré Setherial, Naglfar a Dark Funeral? Tak to si běžte pustit Grafvitnir! Melodický švédský sound mám v podobě, jakým ho prezentovali výše uvedení, docela rád a samozřejmě jsem ho v době, kdy jsem do tajů black metalu teprve vstupoval, hltal jako to nejmocnější zlo. Ale i teď mám z objevu „Obeisance to a Witch Moon“ radost a to se mé chutě posunuly někam jinam. Trochu mě mrzí, že jsem Grafvitnir nevěnoval pozornost dříve, protože tohle je v pořadí čtvrtá deska kapely a už ta předchozí nese pečeť labelu Daemon Worship, což je prostě známka kvality. „Obeisance to a Witch Moon“ sice nedosahuje černého majestátu zásadních raných desek uvedených kapel, ale rohy má špinavé a nebezpečně ostré taky. Jakmile se tempo „Lightbringer“ dostane do vyšších obrátek, poleví jen ...

  • Black Oath – Litanies in the Dark

    5.1.2017

    H.

    Black Oath - Litanies in the Dark

    Podívá-li se neznalý člověk na fotku Black Oath an Metal-Archives, mohl by usuzovat, že se jedná o nějakou blackmetalovou temnotu. A přebal aktuálního EP „Litanies in the Dark“ tento dojem nijak nevyvrací. Přesto je pravda trochu jinde, poněvadž tahle italská parta produkuje – doom metal. Samozřejmě ani doom metal není jen jednoho druhu, tudíž se nejedná o až tak konkrétní určení toho, oč v případě Black Oath běží, a proto si to pojďme osvětlit trochu podrobněji. Na „Litanies in the Dark“ se Italové prezentují doom metalem hozeným trochu do retra… ale jen trochu. Nebo také řečeno jinými slovy – čerpají z minulosti a otáčejí se za dobami, od nichž již uplynulo nějakých třicet, čtyřicet járů, zároveň je však v jejich tvorbě cítit i vliv klasicky provedeného doom metalu v evropském střihu. Myslet můžete třeba na Candlemass, k nimž si ...

  • Damnation Gallery – Transcendence Hymn

    30.12.2016

    H.

    Damnation Gallery - Transcendence Hymn

    Damnation Gallery je začínající italská parta, která se letos odhodlala se poprvé ucházet o přízeň posluchačů. Posloužit jí k tomu má pilotní minialbum s názvem „Transcendence Hymn“, jež jasně určuje směřování kapely – do vod hororově laděného heavy metalu. To je záležitost, jaká má zrovna v Itálii docela tradici, takže nakonec proč ne… Od začínajících formací samozřejmě člověk většinou neočekává zázraky a já osobně jsem je nečekal ani od Damnation Gallery. A také jsem je nedostal. Italové smrdí průměrem a laciností – vlastně úplně stejně jako obálka „Transcendence Hymn“, která tak svým způsobem náplň vlastního disku vystihuje poměrně přesně. Téma a směřování možná špatné není, ale provedení silně pokulhává. Nijak zvlášť nepřekvapí, že z produkce Damnation Gallery je cítit silné ovlivnění jinými jmény. Kdybych chtěl být velká svině, tak bych ...


Hradby Samoty VII.

Od hudebních fandů pro hudební fandy