Minirecenze

  • Skeletonwitch – Serpents Unleashed

    4.1.2014

    H.

    Skeletonwitch - Serpents Unleashed

    Před pár lety byli Skeletonwitch poměrně svěžím závanem vzduchu na scéně. Sice nepřišli s ničím originálním, právě naopak, ale ta jejich black/thrash metalová pila, z níž smrděla špína a stará škola na sto honů, prostě šlapala a bavila. Dnes už jsou Skeletonwitch kapelou, která vás v ničem nepřekvapí, a když tihle Američané vydávají novou desku, tak už předem víte, co na ní bude a jak to bude znít. Nicméně na druhou stranu, i přes tento handicap se musí Skeletonwitch nechat jedna věc – pořád to šlape a pořád to baví. Nejedná se o nikterak náročnou produkci, ale poslouchá se to přímo samo. Přesně taková je i novinka “Serpents Unleashed”. Je plná rychlých black/thrash metalových vypalovaček s příjemně zašpiněným soundem, Skeletonwitch na začátku dupnou na plyn a nohu z něj sundají v podstatě až potom, co album skončí. To ...

  • Sigur Rós – Kveikur

    4.1.2014

    Kaša

    Sigur Rós - Kveikur

    Vlastně už by to ani nebyli Sigur Rós, kdyby se na své novince nevzdálili tomu, s čím přišli minule. Zatímco loňské “Valtari” bylo jako jemné pohlazení a dýchala z něj poklidná, zasněná atmosféra, která hraničila s relaxační hudbou, tak “Kveikur” je (při zachování vlastní hudební tváře) jako otočení kormidla o 180° směrem k novým zítřkům. Po odchodu klávesáka Kjartana Sveinssona se kapela představuje poprvé coby trojice, a jelikož se sliboval se příklon k “tvrdšímu” zvuku, byl jsem zvědavý, jak se s jeho absencí kapela popere, protože zrovna Kjartan dostal na minulém albu pořádný prostor, ale osiřelá trojice to zvládla na jedničku. Ona zmíněná tvrdost samozřejmě neznamená, že by Sigur Rós opustili svůj neuchopitelný, zasněný, post-rockový projev a vydali se vstříc kytarovým riffům, i když je pravda, že kytary jsou syrovější a občas se krom zvonivého zvuku dočkáme i noisového vazbení, jako ...

  • Generation Kill – We’re All Gonna Die

    4.1.2014

    Kaša

    Generation Kill - We're All Gonna Die

    “Red, White and Blood”, tedy debutové album Generation Kill, vedlejšáku Roba Dukese z Exodus, mě svého času minulo, ale “We’re All Gonna Die” jsem si už ujít nenechal, protože jsem byl zvědavý, jak se tento pěvec, jenž k aktuálním Exodus padne jako prdel na hrnec, vybarví. Generation Kill jsou sice o něčem jiném než Exodus, což je samozřejmě v pořádku a dalo se to očekávat, ale že se ponese tvorba této party na takto moderní vlně, to jsem zas až tak nečekal. “We’re All Gonna Die” sice stojí jednou nohou na silných thrashových základech, ovšem většina materiálu, která by se jednoduše dala shrnout jako groove/crossover, čerpá hodně z vlivů Pantery ozdobené pomalejšími klidnými pasážemi a melodickými vokály. Rob Dukes je v těchto zpěvných polohách, do nichž se velmi často pouští, takovým energickým křížencem Phila Anselma ...

  • Blood I Bleed / Lycanthrophy split

    3.1.2014

    Stick

    Blood I Bleed Lycanthrophy split

    Šílenství, vztek, nekontrolovatelná agrese. To jsou společní jmenovatelé sedmnáctiminutového splitka holandských Blood I Bleed a českých Lycanthrophy. Druhá jmenovaná kapela je zajímavá také tím, že v jejím popředí stojí zpěvačka, jejíž vokál zrovna nepatří mezi ty běžné hlasy na metalové scéně. Obě formace patří k zkušeným spolkům, které mají své odehráno a nahráno. Především co se týče split alb, což jsou velmi vděčné nosiče na grind/fast/violence core scéně. Očekávat něco jiného než nářez na relativně velké úrovni je vcelku od věci. Split kromě zajímavé hudební náplně nabízí i zajímavé uspořádání skladeb obou kapel. Zatímco agresivní fastcore Blood I Bleed je rozložen do jedenácti položek, z nichž žádná nepřesáhne minutu a deset vteřin, Lycanthropy nasrali svůj grindcore o sedmi flácích do jedné stopy. To dosahuje necelých osm minut a zdá se, že to kapela namlátila ...

  • James LaBrie – Impermanent Resonance

    31.12.2013

    Kaša

    James LaBrie - Impermanent Resonance

    Jméno James LaBrie asi není nutno nijak obšírněji představovat, protože status, jehož dosáhl se svou domovskou kapelou Dream Theater, je dost velký, aby se o nich dalo mluvit o jedné z největších kapel současnosti. To, že to už dávno není “jen” zpěvák Dream Theater, ale realizuje se prostřednictvím sólových alb, taktéž není velká novinka, takže se krátce podívejme na zoubek tomu aktuálnímu, které nese titul “Impermanent Resonance”. Kdo by, vzhledem k LaBrieovu hlavnímu působišti, očekával várku progresivního rock/metalu, tak bude překvapen, protože k “Impermanent Resonance” se mnohem víc hodí označení moderní metal. Podladěné kytary, melodické vokály, sekané riffy a k tomu svěží klávesy. I tentokrát se LaBrie rozhodl spolupracovat s bubeníkem Peterem Wildoerem, který se krom bicích stará o agresivní growl, čímž nahrávka získává docela jiný rozměr. Jeho vklad švédské death metalové agrese tam je a činí ...

  • Nocte Obducta – Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)

    30.12.2013

    H.

    Nocte Obdcuta - Umbriel

    Nocte Obducta je skupina, o níž mám sice už dlouhé roky ponětí, nicméně až doposud jsme se vzájemně vyhýbali, upřímně si nejsem jistý, jestli jsem kdykoliv předtím od těchto Němců slyšel byť i jen jediný tón. Ledy se podařilo prolomit až v letošním roce s aktuální novinkou “Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” a jediné, co mohu říct, je to, že jsem vážně debil, že jsem se do muziky Nocte Obducta nepustil už dřív… “Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” je totiž jednoduše řečeno doslova nádherná deska. Upřímně se klidně přiznám, že nějaký zvláštní majstrštyk jsem od té nahrávky tak úplně nečekal, ale netrvalo dlouho a německá šestice si mě se svou novinkou doslova podmanila. Jen těžko se na té nahrávce hledají jakékoliv chyby… hudba je to obdivuhodně promyšlená a inteligentní, atmosféra je nesmírně ...

  • Gnaw – Horrible Chamber

    30.12.2013

    Atreides

    Gnaw - Horrible Chamber

    Americká pětice vedená Alanem Dubinem sice není ve světě kdovíjak známá, svým debutovým počinem “This Face” už však pár posluchačů zaujmout dokázala, přinejmenším v rámci domácí scény v New Yorku. Letošní rok přinesl na podzim pokračování v podobě řadovky “Horrible Chamber”, která tři roky starého předchůdce v hnusu a špíně ještě o něco překonává. Od prvních tónů a skřeků úvodní “Humming” až po závěrečný zoufalý řev opusu “This Horrible Chamber” nelze o albu mluvit jinak než o očistci. Skladby o průměrné délce sedmi minut kombinují či střídají industriální noisové plochy se sludge/dronovým bahnem, to vše zastřešené skvělým Dubinovým vokálem plným zoufalství a hněvu, který do toho všeho hnusu padne jako ulitý. Připočtěte k tomu zahulený, hutný zvuk, atmosféru, která by se dala krájet, a vrstevnaté kompozice, dávkující výše zmíněné ingredience v promyšlených konstrukcí, a dostanete po všech směrech solidní ...

  • Entrails – Raging Death

    30.12.2013

    Kaša

    Entrails - Raging Death

    Švédští Entrails jsou nezvyklý úkaz na severské death metalové scéně. Kapela, která vznikla v roce 1990, fungovala osm let, ovšem nezmohla se na jediné album, protože údajně nebyla spokojena se svou tvorbou, se po desetileté pauze vrátila na scénu, aby v aktuální dekádě začala sekat jednu skvělou desku za druhou. “Raging Death” navazuje na své úspěšné předchůdce a přináší poctivou tři čtvrtě hodinku chrastivého death metalu, jak jej kdysi zprofanovali At the Gates či Grave. Za klasickou morbidní obálkou se skrývá ještě klasičtější chorobný death metal, ve kterém se mísí jeho severská dravost a rock’n’rollová přímočarost. Vzletných vyhrávek a melodií zde moc nenajdete, protože tady je hlavní náplní poctivá kytarová práce dvojice Jimmy Lundqvist a Mathias Nilsson. Ty doplňuje dvojice “nováčků”, kteří se přidali až po znovuzrození Entrails, přesněji řečeno basák/zpěvák Jocke Svensson a bubeník Adde Mitroulis, jenž ...

  • Onslaught – VI

    29.12.2013

    Kaša

    Onslaught - VI

    Thrashový uragán jménem Onslaught si pro letošní rok připravil své šesté album příznačně nazvané “VI” a buďte si jistí, že to je pořádný nářez, což je ostatně asi tak jediné, co od nich lze očekávat. To ale neberte jako výtku, protože tahle parta to umí na jedničku. Přestože nikdy nepatřila mezi věhlasné stylotvůrce, ani největší hvězdy žánru, tak se jí dnes vyrovná jen málokdo. Od té doby, co se v roce 2004 vrátili Onslaught na scénu, je z nich cítit, že mají chuť drtit vše, co jim stojí v cestě. Třetí ponávratové album “VI” navazuje na své předchůdce, takže se připravte na klasický thrash metal nejhrubšího zrna plný odkazu na zlatá osmdesátá léta. Celkem 45 minut, které rozsévají prostřednictvím novinky zkázu, jsou krásnou ukázkou toho, že i kapela, která třicátým rokem drhne stále totéž, to ...

  • Don Santos – Surf in Mondello

    26.12.2013

    Zajus

    Don Santos - Surf in Mondello

    Jistě znáte mnoho alb, která začnou dobře, ale pak se tak nějak všechno pokazí a jejich druhou polovinu už spíše protrpíte. Předem mohu prohlásit, že to je i případ dnes recenzovaných Don Santos, ovšem v jejich případě je sešup kvality opravdu extrémní. Don Santos hrají rock’n’roll a při poslechu první skladby si jistě řeknete, že je to rock’n’roll správně rázný a chytlavý. Garážový zvuk, splašené bicí, zemité riffy a brumlající basa, to vše jsou předpoklady dobrého rockového alba. Od prvních vteřin skladby “Demonia” budete zaručeně rytmicky pokyvovat hlavou a užívat si uvolněné nálady alba. Jenže pak se všechno pokazí a už od počátku druhé skladby začnete nervózně přemýšlet, zda album nevypnout. Totiž: zbytek alba není vyloženě horší než úvodní píseň, je jen úplně stejný. Ty samé zahuhlané ...

  • Chelsea Wolfe – Pain Is Beauty

    26.12.2013

    H.

    Chelsea Wolfe - Pain Is Beauty

    Předchozí deska netradiční zámořské písničkářky (možná bych to i měl dát do uvozovek) Chelsea Wolfe, “Ἀποκάλυψις” z roku 2011, kolem mě jen tak proplula a nijak moc času jsem s ní nestrávil, vlastně jsem ji všeho všudy slyšel možná tak jednou, dvakrát, ani pořádně nevím proč, když některé skladby – například nervní a uhrančivou “Mer” – mám v hlavě doteď. O co méně poslechů jsem dal “Ἀποκάλυψις”, o to více mi ovšem uhranula letošní nahrávka “Pain Is Beauty”, jež patří mezi ten typ alb, která si pustíte jednou a jen tak s nimi neskončíte. Co si tak matně vybavuji, “Ἀποκάλυψις” nebyla zrovna jednoduchá věc a v některých momentech bych se o ní nebál mluvit i jako o poměrně nelehko stravitelné záležitosti. Oproti tomu “Pain Is Beauty” je taková lehčí a přístupnější, zároveň však ...

  • Vanessa – Antidotum

    25.12.2013

    H.

    Vanessa - Antidotum

    Přestože zrovna EBM v poslední době patří mezi žánry, které mám v hodně velké oblibě, jsem na tom úplně stejně jako kolega v minirecenzi pode mnou – předchozí tvorbu Vanessy trestuhodně vůbec neznám, především z toho důvodu, že mě až doposud vlastně ani nenapadlo se po podobných věcech poohlížet v rámci naší země. Jak ale vidno jen na albu “Antidotum”, byla to docela chyba. Vanessa totiž nahrála desku, která možná není dokonalá a nepatří na vrchol toho, co jsem v rámci EBM nebo dokonce celé elektronické scény slyšel, ale přesto je minimálně zajímavá a obsahuje v sobě něco, co mě prostě nutí tu hudbu nevypínat a naopak ji pustit znova, když to album dohraje. “Antidotum” obsahuje hned několik moc dobrých atributů, jež ji činí opravdu zábavnou nahrávkou a které už zmiňoval kolega ...

  • Kimaera – The Harbringer of Doom

    25.12.2013

    H.

    Kimaera - The Harbringer of Doom

    Pokud máte dobrou paměť, možná v jejích útrobách vyhrabete, že by vám jméno Kimaera vlastně mohlo být povědomé – tahle libanonská doomovka totiž v roce 2010 vystoupila na domácím festivalu Masters of Rock a jednalo se o její první evropský koncert vůbec. Tehdy také parta okolo frontmana Jean-Pierre Haddada vydala dost slušné album “Solitary Impact”, které mě svého času dost bavilo, a nebál bych se říct, že jsem si ho relativně oblíbil. Nyní Kimaera po třech letech přicházejí s celkově třetí řadovkou “The Harbringer of Doom”, ale bohužel se ani zdaleka nejedná o takový trhák… Recept je víceméně stejný jako v případě “Solitary Impact” – doom/death metal ve své melodičtější podobě, hojně podpořený klávesami a houslemi, které obstarává vizuálně velice sympatická slečna Milia Fares. Jenže pokud od takovéhle kombinace podobně jako já očekáváte ...

  • Corrections House – Last City Zero

    25.12.2013

    H.

    Corrections House - Last City Zero

    Není tomu zas tak dávno, co jsem se nad deskou “Last City Zero” rozplýval už v rámci svého reportu na vystoupení Corrections House v Praze, které bylo snad ještě o kus drtivější než muzika kapely v samotné studiové podobě. Tím pádem je vlastně z jistého úhlu pohledu trochu zbytečné tu tuhle nahrávku rozebírat podruhé, ale “Last City Zero” je jednoduše natolik skvělá záležitost, že si rozhodně zaslouží, aby tu byla zmíněna i ve své vlastní (mini)recenzi. Předně je asi opětovně nutné zopakovat, kdože za Corrections House stojí, jelikož je to sestava, která je přinejmenším zajímavá a vzbuzuje velká očekávání. Takže tedy: Mike IX Williams (Eyehategod), Scott Kelly (Neurosis), Bruce Lamont (Yakuza) a Sanford Parker (Minsk, ex-Nachtmystium). A to už je kombinace jmen, od níž prostě chcete slyšet desku, která vás posadí ...

  • Mist – Demo 2013

    21.12.2013

    H.

    Mist - Demo 2013

    Slovinská formace s nepříliš originálním, zato však hodně příznačným názvem Mist je hned na první pohled zajímavá jednou věcí – a sice že všichni členové kapely vlastně nejsou členové, nýbrž členky. Mist totiž opravdu tvoří pětice slečen, což samo o sobě není úplně běžné, ale takových je skupin víc… když k tomu však navíc připočteme žánr, v jakém se Slovinky pohybují, tedy doom metal, pak už to je dost neobvyklé. Stejně jako slečny daly své kapele krutě originální název Mist, s obdobně krutou originalitou pojmenovali rovněž svůj první demosnímek nápaditě “Demo 2013”. A s podobnou originalitou se pustli taktéž i do samotné hudební produkce – ano, i tohle byla samozřejmě ironie. Mist se totiž na své prvotině vytasily s doom metalem v té nejkrystaličtější podobě (což by problém nebyl – já tvrdím pořád, že doom metal ...

  • Triumph, Genus – Všehorovnost je porážkou převyšujících

    20.12.2013

    H.

    Triumph, Genus - Všehorovnost je porážkou převyšujících

    Domácí scéna toho nejundergroundovějšího black metalu, který většina lidí ani nevidí a nevnímá, je vlastně poměrně košatá a nachází se na ní relativně dost hodně zajímavých smeček, projektů a formací. Stále ještě poměrně nová akvizice Triumph, Genus patří právě mezi podobné zajímavé spolky, byť ti, kteří vyloženě nevyhledávají každou vlaštovku metalového podzemí, o kapele asi nejspíš ještě neví. Fajnšmekři si tohoto jména možná poprvé všimli už loni na společném splitu se Sator Marte a německým projektem Vindorn; zasvěcení také jistě vědí, že za Triumph, Genus stojí jeden člen právě ze Sator Marte, kytarista Svar (zde všechny nástroje), jehož pak do konečného dua doplňuje jistý Jaroslav na vokálu. A nutno uznale pokývat hlavou, že jejich dlouhohrající debut “Všehorovnost je porážkou převyšujících” se nadmíru povedl. “Všehorovnost je porážkou převyšujících” nabízí půl hodiny ...

  • The Ruins of Beverast – Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer

    20.12.2013

    H.

    The Ruins of Beverast - Blood Vaults

    Letošní rok byl na (kvalitní) desky velkých black metalových jmen poměrně chudý, ale že by fanoušek stylu neměl co poslouchat, to se tvrdit rozhodně nedá, jelikož undergroundová frakce žánru jede na plné obrátky a vzešlo z ní hned několik fenomenálních počinů – a “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” od německého projektu The Ruins of Beverast pod vedením Alexandera von Meilenwalda zcela jistě patří mezi ně. Svítivě modrý obal možná ve fanoušcích black metalu nevzbudí úplně nejpozitivnější očekávání… a vlastně možná ani samotná hudba ne, jelikož na “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” ortodoxní podobu stylu vážně nenajdete. The Ruins of Beverast se pohybují převážně ve středním až pomalém tempu se znatelnými vlivy doom metalu. Deska je plná mohutných a impozantních riffů, které svým ...

  • Return to Innocence – The Ring of Moon

    20.12.2013

    H.

    Return to Innocence - The Ring of Moon

    Upřímně můžu říct, že “The Ring of Moon” byla deska, na kterou jsem se těšil opravdu hodně. Předchozí album Return to Innocence, “Sal Lunae”, totiž bylo naprosto skvělé, a přestože je to už nějaký ten pátek, co se nahrávka objevila, stále si ji s dost velkou chutí pouštím a pořád se mi líbí. Navíc novinka vychází po dlouhých sedmi letech, v nichž Return to Innocence nějakou dobu víc nefungovali, než fungovali, když se jim v podstatě kompletně rozsypala sestava a Aleš “Ax” Cipra, hlavní postava kapely, navíc rozjel Cruadalach (z nichž pak zase odešel a opět oživil právě Return to Innocence). Očekávání tedy byla docela vysoká, bohužel však musím předeslat, že je “The Ring of Moon” ne úplně naplnilo… Novinka po hudební stránce v podstatě pokračuje přesně tam, kde skončilo “Sal Lunae”, ...

  • Odraedir – Troll’s Cave

    20.12.2013

    H.

    Odraedir - Troll's Cave

    Pokud bychom v redakci hlasovali o nejvtipnější recenze, které kdy u nás vyšly, článek o demosnímku “Pagan Forest” pražských pseudo-pohanů Odraedir by to nejspíš do první desítky dotáhnul. Text recenze sice možná zábavný byl, ale její výsledek byl myšlen zcela vážně – i po přivření očí a všech tělesných otvorů nad amatérismem počínání Odraedir z důvodu, že šlo o začínající kapelu, to pořád byla neposlouchatelná sračka. V letošním roce se pohanské komando bojující ve víru českého velkoměsta ve jménu “Odena” odhodlalo vydat EP, které má snad ještě debilnější název a ještě křečovitější obal než zmiňovaný demáčový předchůdce – “Troll’s Cave”. Tak pojďme na věc… Řekneme to hned – “Troll’s Cave” je pořád dost velký blábol. Ale abychom byli fér, rozhodně je nutné uznat, že po technické a snad i trochu hudební stránce na něm šli Odraedir v porovnání s “Pagan Forest” ...

  • Septicopyemia – Supreme Art of Genital Carnage

    17.12.2013

    H.

    Septicopyemia - Supreme Art of Genital Carnage

    Přestože se v případě “Supreme Art of Genital Carnage” jedná teprve o druhé dlouhohrající album (i když dlouhohrající… 23 minut), Septicopyemia údajně patří mezi nejstarší ruské grindové kapely – a nutno uznat, že na výsledné podobě placky je to sakra znát, protože je z té muziky cítit jasný nadhled, vyhranost i jistota. Jasně, ani zdaleka se nejedná o něco dříve neslyšeného, pořád je to hlavně brutální výplach, ale musí se nechat, že “Supreme Art of Genital Carnage” má vážně koule. Produkce Septicopyemia je především grindcore a kapela na něm staví většinu alba, ale líbí se mi, že především co do kytarové práce se nezřídka objeví i závan death metalu, díky čemuž je placka hned o něco zábavnější, než kdyby se jednalo o čistý grindový námrd. Sem tam se dokonce do kulometné palby riffů a bicích ozve i krátká vyhrávka, ale tady ...


Hradby Samoty VII.

Od hudebních fandů pro hudební fandy