Human Fate – Part I 19.5.2014 Atreides  Osobně jsem docela fanda tvrdé hudby, která pojímá za vlastní vlivy různých kultur, nevyjímaje ani ty, jež takto zachází s orientálními vlivy. Zejména turecké řezníky Seth.ECT chovám v oblibě, a pokud dostanu chuť na exotický industrial black s prvky blízkého východu, vím, kam sáhnout. Francouzští Human Fate jsou kapelou podobného ražení – jen namísto industrialu přidávají ještě více arabské hudby, a to do takové míry, že jde o směs jedna ku jedné a není se moc co divit, že sami sebe na “Part I” škatulkují coby “world metal”. Směska je to řádně energická. Jádrem je řízný melodeath na který se nabalují další a další prvky, písně tak docela utěšeně rostou a gradují – zejména dva ústřední songy “Yehusalem” a “Seed of Creation” v tomto ohledu vynikají. Skládání skladeb zvládli Human Fate na výbornou, ... Sunn O))) & Ulver – Terrestrials 18.5.2014 Atreides  Podobně jako kolega pode mnou nemůžu říct, že bych měl k oběma jménům srovnatelný vztah. Mám sice rád jak Sunn O))), tak Ulver, ovšem s tím rozdílem, že hudba prvních jmenovaných je mi přece jen o něco blíž než mírně chaotičtí Ulver – a to i přesto, že má znalost diskografie Sunn O))) je podstatně slabší, neb si bohatě vystačím s hypnotickou brutalitou “Monoliths & Dimensions”. A když jsem tak u poslechu posledních alb obou uskupení přemýšlel, co z téhle kolaborace může vylézt, vlastně jsem se nakonec až tak moc nespletl. Paradoxně navzdory názvu “Terrestrials” je tahle deska kdekoliv jinde, jen ne Zemi. Přinejmenším o nějakých pětatřicet tisíc kilometrů výše na její orbitě, ale spíš ještě dál. Celé to je v podstatě jedno velké, hypnotické nic, které se pohybuje někde na hraně obou ... Svarttjern – Ultimatum Necrophilia 17.5.2014 H.  Norská smečka Svarttjern svého času vletěla na black metalovou scénu jako uragán a svým mocným debutem “Misanthropic Path of Madness” rozštípala nejednoho příznivce severské školy toho nejčernějšího metalu. O pět let později již ovšem Svarttjern znamená poměrně etablované jméno se třemi deskami na kontě a člověk už tak nějak předem ví, že dostane black metalovou sypanici přesně v charakteristickém duchu true norwegian black metalu s jeho nezaměnitelnými melodiemi a agresí. Dočkal se toho i na “Ultimatum Necrophilia”? Odpověď je velice jednoduchá – rozhodně ano. Svarttjern i na svém třetím dlouhohrajícím počinu pokračují v mantinelech, které sami sobě postavili na “Misanthropic Path of Madness”. Zatímco na předchozím, druhém albu “Towards the Ultimate” byl cítit kosmetický posun o malinký a opatrný krůček kupředu, “Ultimatum Necrophilia” má pocitově zase o něco blíže k tomu, co Norové předváděli již na své debutové ... Devil You Know – The Beauty of Destruction 14.5.2014 Kaša  Poté, co Howard Jones opustil své bývalé působiště Killswitch Engage jsem čekal, že vyrukuje s novou hudbou mnohem dříve než letos v řadách Devil You Know, kde s ním účinkují bývalí a současní členové Bleeding Through, Devolved či All Shall Perish, takže by se dalo při povídaní o této kapele použít přízvisko “super”, protože o úplně bezejmené borce v žádném případě nejde a jejich prvotina byla v žánrových kruzích značně očekávaná. Teď se samozřejmě nabízí otázka, jestli se od známých jmen dá automaticky očekávat něco víc než generická produkce metalcorové kapely. Dá, i když jediným prvkem, který Devil You Know a jejich debut “The Beauty of Destruction” odlišuje od spousty ostatních a táhne jej nahoru, je zpěvák Howard Jones, jenž prostě umí a během té doby, co byl široké veřejnosti jakožto zpěvák Killswitch Engage dostatečně ... IXXI – Skulls n Dust 11.5.2014 H.  Formace s trochu zvláštním názvem IXXI nikdy v rámci švédské black metalové školy nestála ve středu zájmu, přestože se kolem téhle kapely již od začátku motali lidé z poměrně známých jmen jako Ondskapt nebo Lifelover (a samozřejmě i dalších). IXXI v první fázi svého fungování vydali tři alba, přičemž zejména druhé “Assorted Armament” (2007) je fakt skvělé. Debutové “IXXI” (také 2007) je rovněž povedené, ale finální “Elect Darkness” z roku 2009 už takovou sílu nemělo, a i když je v podstatě dobré, nikdy jsem mu nepřišel na chuť jako těm prvním dvěma. V roce 2010 IXXI ukončili svou činnost, ale již za několik měsíců byla ohlášena obnova kapely a příprava čtvrté velké nahrávky. Nakonec to trvalo tři roky, než počin s názvem “Skulls n Dust” vyšel… osobně jsem samozřejmě doufal, že na něm IXXI kvalitou navážou ... Macbeth – Neo-Gothic Propaganda 10.5.2014 H.  Macbeth je jedna z těch skupin, které jsem nikdy nechtěl poslouchat, protože… jednoduše, v žánrech, kde vás horko těžko baví úplná špička, se do poslechu béčkových kapel asi nikdo z nás zrovna nežene. Něco mi prostě říkalo, že tihle Italové fakt nebudou nic pro mě. Když ovšem v letošním roce vypustili novinku s hrdým názvem “Neo-Gothic Propaganda”, který by mohl slibovat trochu inteligentnější pojetí stylu, rozhodl jsem se, že dám téhle pětici v čele se zpěvačkou Morenou Rozzi šanci… A klidně můžu hned na začátek předeslat, že jsem si to mohl úplně v pohodě odpustit. Výše jsem Macbeth zařadil do sorty béčkových gothic metalových kapel – a sedí to naprosto přesně. Kdo by od desky s názvem “Neo-Gothic Propaganda” čekal nějakou neo-gotiku podobně jako já, šeredně si spálí prsty, jelikož Macbeth nehrají nic jiného než ... Tempel – On the Steps of the Temple 9.5.2014 H.  Nahrávka s názvem “On the Steps of the Temple”, jež je dlouhohrajícím debutem a vlastně prvním jakýmkoliv vydaným počinem zámořského dua Tempel z Phoenixu v Arizoně, původně vyšla už v srpnu roku 2012 vlastním nákladem skupiny. Důvodem, proč tu tuhle desku vytahujeme až nyní po dvou letech od jejího vzniku, je letošní reedice, která již proběhla u relativně velkého labelu Prosthetic Records. Při poslechu “On the Steps of the Temple” se však vůbec nedivím, že po takovémhle materiálu podobný label skočil… spíš se divím, že to trvalo tak dlouho… Tempel totiž nahráli tak skvělé album, že je až s podivem, že pochází od kapely, která doposud nic jiného nevydala a její členové dříve nikde nehráli… i když je zase pravda, že jim trvalo téměř deset let, než ten počin natočili, ale rozhodně se jim to ... V/A – Ronnie James Dio: This Is Your Life 8.5.2014 Kaša  Nikdy jsem nebyl fanouškem tributních alb, protože mi v mnohých případech přijdou coververze vlastně úplně zbytečné, ovšem v tomto případě jsem ani já nemohl odolat, protože příležitost, kdy legendy jako Metallica, Glenn Hughes, Mötorhead nebo Scorpions vzdávají hold ještě větší legendě jménem Ronnie James Dio, jsem si prostě nemohl nechat ujít. Na “Ronnie James Dio: This Is Your Life” se nachází výběr skladeb, kterým v rámci Rainbow, Black Sabbath nebo Dio vtiskl Ronnie svůj nesmrtelný vokál a hned na úvod říkám, že i když se na albu podílela opravdová pěvecká extratřída, tak očekávat, že by snad někdo Ronnieho dokázal zastínit, je bláhové. Čtrnáctka skladeb, z nichž drtivá většina vznikla právě pro potřeby tohoto alba, se zřejmě z úcty k legendarnímu jménu drží svého originálu poměrně věrně, což jsem ochotný v tomto případě pochopit, takže proti ... Alexanred – Rest After Result 7.5.2014 H.  Nejspíš si to nebudete pamatovat, ale jméno Alexanred se tu již jednou v minirecenzích mihlo… tedy, ne, že bych chtěl milého čtenáře jakkoliv podceňovat, ale kdo by takovéhle blbosti nosil v hlavě. Každopádně, Alexanred je projekt finského muzikanta Aleksiho Susiho z kapely 2 Wolves, jenž v prosinci loňského roku vypustil na svět první singl “Non-Stop Non-Stop”, který obsahoval jednu písničku s názvem – a teď pozor, bude to fakt nečekané – “Non-Stop Non-Stop”. Nyní Alexanred potažmo Aleksi pouští mezi lidi druhý singl, na němž se už vyhecoval k celým dvěma skladbám. Doufám, že se zanedlouho objeví třetí singl se třemi songy, protože tímhle stylem bychom se za pár let mohli dočkat i desky… Nicméně, pojďme k samotné muzice. Přesně dle očekávání, obě nové písničky nijak nevybočují ze stylu, který byl lehce nastíněn již s “Non-Stop Non-Stop”. Jedná se o poměrně ... CunninLynguists – Strange Journey Volume Three 6.5.2014 Zajus  CunninLynguists rozhodně nejsou na poli hip-hopu žádní nováčci, s pěti řadovými alby se naopak řadí mezi aktuálně nejpopulárnější skupiny žánru. Na kontě mají navíc i množství neřadových počinů, nemluvě o sólových odbočkách a spolupracích samotných členů, jak už to ostatně běžné bývá. “Strange Journey Volume Three” je právě takovým neřadovým počinem. Nejde oficiálně o plnohodnotné album, ovšem svou délkou i obsahem se od běžných řadovek neliší, a proto ho pro účely této minirecenze za plnohodnotné album počítat můžeme. CunninLynguists se naposledy připomněli před třemi lety solidní řadovkou “Oneironology”, na níž “Strange Journey Volume Three” navazuje nejen stylem, nýbrž i kvalitou. Na poli inteligentního, ovšem snadno stravitelného hip-hopu ostatně kapela nemá mnoho srovnatelné konkurence.
Human Decay – Figli di Dio 5.5.2014 H.  Od mladých začínajících skupin, které sotva vydávají své první minialbum, člověk většinou neočekává nějaká fantastická a dechberoucí veledíla, nicméně občas se může stát, že vás nějaká taková kapela překvapí a opravdu přijde s deskou, z níž si sednete doslova na prdel. Případ italského death metalového kvarteta Human Decay to ovšem bohužel není – zde se jedná o naprostý standard mladých kapel, který je možná pořád poslouchatelný, ale ničím nevyčnívá a trpí nějakou tou dětskou nemocí… Již jsme si řekli, že Human Decay na svém pilotním ípku “Figli di Dio” drhnou death metal, což je něco, s čím bychom úplně bez problémů mohli skončit, protože to je technicky vzato skoro všechno, co se o tomhle počinu dá pořádně říct. Italové na své nahrávce nabízejí necelých 15 minut takového normálního death metalu trochu valivějšího ... Kriegsmaschine – Enemy of Man 4.5.2014 H.  Dlouhých devět let to trvalo, než se polská smečka Kriegsmaschine odhodlala navázat na svůj debut “Altered States of Divinity” z roku 2005. V mezičase sice něco málo neřadových počinů vyšlo, ale co si budeme podívat, deska je prostě něco jiného, klidně bych se nebál říct, že i něco lepšího, protože já osobně to tak jednoduše vidím. Vyplatilo se tedy devítileté čekání na “Enemy of Man”? Vzhledem k tomu, že je tohle jen minirecenze s omezeným prostorem, to nebudu nijak protahovat a rovnou řeknu, že ano, novinka je rozhodně výtečná a po tak dlouhé době se v žádném případě nejedná o zklamání. Sice je “Enemy of Man” trochu jinde než “Altered States of Divinity”, přijde mi méně syrové a více melodické, ale tak jako tak je to určitě hodně důstojné navázání… ve skutečnosti bych si i dovolil ... Stam1na – SLK 3.5.2014 Zajus  Stam1na je ve svých rodných končinách ohromně populární. “SLK” je již čtvrtým albem v řadě, které ve finských prodejních žebříčcích dosáhlo na nejvyšší příčku. Stam1na tomu ostatně umí dopomáhat, zvolený singl “Panzerfaust” je totiž skvělý a snadno se vyrvaná tomu nejlepšímu, co kapela dodnes napsala. Jenže je celé “SLK” stejně dobré jako “Uudet kymmenen käskyä” či “Viimeinen Atlantis”? Kapela na něm pokračuje ve šlépějích, které nastavila na předchozích albech. Její styl je založený na kombinaci ostrých thrashových hran s velkým množstvím melodií a kláves, což mnohým postačuje k označení kapely za progresivní. Většinu melodií najdeme ve zpěvu a zatímco kytary dokáží být místy i poměrně nekompromisní, vokály Antti Hyyrynena se po většinu času drží osvědčeného čistého zpěvu, který mu ostatně jde poměrně dobře.
Psycho – Chainsaw Priest 2.5.2014 Stick  Poslední dobou se mi na stůl dostávají nahrávky kapel, jejichž aktivita na hudebním poli je taková pofidérní. Zpravidla vydávají novou dlouhohrající desku poprvé v uplynulých dvacet letech. Tentokrát je řeč o bostonských divočácích s příhodným názvem Psycho. Jejich nové album nese název “Chainsaw Priest”. Necelou půlhodinu trvající album přináší tu grind, tu punk, tu thrashcore, prostě takový bordeloidní koktejl, při kterém hlava nezůstane na svém místě. Příznivci progrese a ultratechnických fines ať dají ruce pryč. Zvuk zní, že je dělaný na koleni. Syrový, s bicími, utopenými pod kytarami. Co mě zaráží, je chvílemi kolísající hlasitost alba, působí to dost amatérsky a spíš dojmem demonahrávky. Vím, že bordel se dá dělat různě, ale i tak by se měla dodržet nějaká základní jednota zvukového konceptu. Nevím, jakým způsobem se nahrávalo, ale podle celkové energie, která z desky ... Det Gamle Besatt – Primary Evil 1.5.2014 H.  Připomíná-li vám název Det Gamle Besatt jméno polské kultovky Besatt, není to náhodou. Zpěvák a baskytarista Beldaroh, hlavní postava a poslední zakládající člen Besatt, totiž zpátky do zbraně povolal úplně prapůvodní sestavu, která kromě něj čítá ještě zpěváka/kytaristu Weronise a bubeníka Dertalise, a společně souběžně s Besatt spustili úplně nový projekt, jímž je právě Det Gamle Besatt. V letošním roce pak vyšlo debutové minialbum “Primary Evil”… Na “Primary Evil” se nachází celkem osm fláků na ploše půl hodiny, přičemž první čtyři byly složeny v letech 1991-1992, takže se jedná o pravěký materiál z úplných začátků Besatt, a druhé čtyři vznikly v roce 2011. A právě zatuchlina staré školy začátku 90. let je na počinu všudypřítomná a dýchne na vás úplně okamžitě s prvním riffem úvodního válu “Ares”.
Horna / Den Saakaldte – Tuliseppele / Destinasjon helvete 30.4.2014 H.  Všelijaká epčka, splitka, singly a další neřadový “odpad” většinou nemám sebemenší potřebu poslouchat, takže se sám sobě divím, že jsem si sehnal právě tenhle sedmipalec, na němž se potkávají dvě severské black metalové zběsilosti. Tím známějším účastníkem není nikdo jiný než finská kultovní formace Horna, která už po mnoho let patří mezi stálice a jistoty podzemního black metalu, jenž odmítá jakýkoliv vývoj, duchem stále visí někde v 90. letech a ještě je na to hrdý. Norský projekt Den Saakaldte ovšem rovněž nepatří zrovna mezi nějaká ořezávatka… je to už pět roků, co vyšla debutová fošna téhle kapely s názvem “All Hail Pessimism”. Poté nastalo na delší dobu ticho, nicméně v letošním roce se Den Saakaldte konečně definitivně probrali k životu a s lehce překopanou sestavou se chystají na druhou fošnu “Kapittel II: Faen i helvete”… Toliko ... Lebensnacht – Syksyn kuoleminen 29.4.2014 H.  Když píšu recenzi na black metal a nevím, jak začít, v drtivé většině případů to odpálím prohlášením, že black metal mám vážně rád ve všech jeho podobách. Abych byl dneska trochu originálnější, řeknu, že… no, black metal mám vážně rád ve všech jeho podobách. Ale dosti humoru, vážně je to tak, a když říkám, že ve všech, rozhodně tam spadá i ambientní black metal. Sice to nebývá zrovna přehnaně originální muzika, vlastně spíš naopak, ale pokud má to které album pořádnou atmosféru, což je to hlavní, co od tohoto subžánru požaduji, jsem ochoten si to užít. Nyní si ovšem povíme o případu, kde se to ne úplně povedlo… Lebensnacht je jednočlenný black metalový projekt z Německa, což je kombinace, jež tu zdaleka není poprvé ani naposledy. V loňském roce vyšly hned ... Skygge – Knokkelkraft 28.4.2014 H.  Nemůžu si pomoct, ale já mám tu black metalovou špínu vážně upřímně rád… takový prostě jsem a jiný už asi nikdy nebudu. Stejně tak se musím přiznat, že i když je to klišé jak hovado, pořád si hodně cením norské black metalové školy a od žánrových kapel, které z této severské bašty černého kovu pochází, tak nějak už v předstihu čekám trochu něco víc. Ani nemá cenu zastírat, že díky tomu u mě mají tyhle skupiny lehčí startovní pozici. Ale i tak jsou případy, kdy bohužel nic z tohoto nepomůže… Upřímně moc nemusím alba, kde už během prvního songu docela přesně dokážete odhadnout, jak to bude pokračovat po zbytek hrací doby. Naprosto stejně také nemusím desky, které si poslechnete jednou a máte je prokouknuté a dále vám už nemají ... Sorcier des glaces – Ritual of the End 27.4.2014 H.  Je docela zajímavé, že je po celém světě rozeseto několik relativně malých oblastí, v nichž se soustřeďuje silná lokální black metalová scéna s poměrně specifickou atmosférou a feelingem. Samozřejmě by se tu dalo vytáhnout obligátní Norsko nebo Francie, ale zrovna teď mám na mysli spíše jiné části světa… například provincii Quebec v Kanadě. Zde se soustřeďuje hodně zajímavých a v mnoha případě i hudebně velice kvalitních black metalových projektů a kapel a jedněmi z nich jsou i jistí Sorcier des Glaces, kteří v letošním roce přišli s novinkou “Ritual of the End”… Ačkoliv k black metalu z Quebecu chovám docela sympatie, zrovna Sorcier des Glaces bylo až doposud jméno, které se mi zcela úspěšně vyhýbalo, tudíž jsem poslech “Ritual of the End” pojal spíš v tom duchu, že se podívám na to, zdali tahle dvoučlenná formace potvrdí kvalitu černého kovu ... Black Space Riders – D:REI 25.4.2014 Kaša  “D:REI” stoner metalových Black Space Riders mi v přehrávači leží snad už tři měsíce a stejně jsem ho na jeden zátah dokázal sjet snad pětkrát, přičemž nedokončených poslechů bylo nepočítaně. Předlouhá stopáž 80 minut je doslova vražedná a vzhledem k tomu, že tahle parta neúnavně po celou dobu zásobuje posluchače špinavými riffy, neurotickými vokály, pomalými tempy a to vše pocukrované rockovou psychedelií, tak mi přijde, že po každém poslechu jako by na mě doléhala deprese a špatná nálada, protože optimismus je to jediné, co od této desky v žádném případě neočekávejte (no dobře, možná dvanáctá “Letter to a Young One” je taková odlehčenější, ale je to jak kapka v moři). Německá parta má za sebou už dvě alba, a pokud obě byla takto posluchačsky nepřívětivá, tak potěš koště. Neříkám, že ...
|
