Minirecenze

  • Inconcessus lux lucis – Crux lupus corona

    23.1.2015

    H.

    Inconcessus lux lucis - Crux lupus corona

    V dnešní době jsou prachy prostě na prvním místě a už dávno to platí i pro vydavatelství na undergroundové scéně. Přesto stále existuje několik málo labelů, které nevydají úplně cokoliv, hlídají si kvalitu svých koní a na jejichž vkus se tím pádem dá vlastně i spolehnout. Jedním z takových je podle mě i I, Voidhanger Records, což je firma, jež má na zajímavý black metal čuch. Jenže i mistr tesař se občas utne a vydá nahrávku, s níž si nejsem schopen si potykat. Abych to uvedl na pravou míru a nebyl jsem špatně pochopen – počin s názvem “Crux lupus corona” rozhodně není sračka a její autoři Inconcessus lux lucis z Velké Británie to o té zajímavosti zcela jistě splňují. Jejich pojetí black metalu je skutečně zvláštní a netradiční, čehož si cením a je mi to opravdu ...

  • Heroes of Vallentor – Warriors Path Part I

    22.1.2015

    H.

    Heroes of Vallentor - Warriors Path Part I

    Máte rádi pořádně epický heroický heavy metal? Jestli ano, pak je “Warriors Path Part I” deska pro vás přímo stvořená… tedy za předpokladu, že zároveň trpíte solidní dávkou nesoudnosti. Heroický totiž debut švédské kapely Heroes of Vallentor bezesporu je, ale to je asi tak všechno. Ono se to může do jisté míry zdát docela divné, že zrovna já říkám něco takového, ale podobný druh výpravného hevíku mi vůbec nevadí… ostatně, když jsem měl tak deset roků, Manowar patřili k mým nejoblíbenějším skupinám, takže mi to asi trochu zůstalo. Tím chci říct, že rozhodně nejsem proti podobné muzice zaujatý, takže kdyby “Warriors Path Part I” za něco stálo, neměl bych problém tu placku strávit. Problém je ovšem v tom, že tohle album je prostě brutální agro metal, až ...

  • Entropia – Vesper

    21.1.2015

    Atreides

    Entropia - Vesper

    Z Polska se ke mně dostává čím dál více sludge – a potvrzuje to i dnes recenzovaná banda z Olešnice nesoucí název Entropia. Ta má na kontě pět let starý demáč, ípko “Chimera” a právě “Vesper”, což je její dlouhohrající prvotina. Oproti ostatním kapelám, které jsem zatím z polské scény slyšel, na to však jde tahle pětičlenná smečka trochu jinou cestou. Když se trochu detailněji podíváte na polskou scénu, zjistíte, že sludgové kapely většinou staví na post-metalovém základu a hutných atmosférických plochách. Každá sice jinak a po svém, dají se ale vysledovat společné znaky. V těchto kolejích se do jisté míry drží i Entropia, nicméně k post-metalovo/sludgovému základu přidávají ještě black metal, čímž se posouvají kamsi mezi kytarový buzkot a hutné riffy. Tak nějak samozřejmostí je výrazná baskytara, nicméně mám dojem, že její potenciál by šel rozvinout mnohem ...

  • Apocryphal Voice – Pain & Pleasure

    20.1.2015

    H.

    Apocryphal Voice - Pain & Pleasure

    Občas si říkám, že je vlastně dost jednoduché mě nalákat na poslech nějakého alba. Stačí, když si kapela do žánrové kolonky prdne něco jako avantgardní nebo experimentální black metal, a hned jsem na to zvědavý. A úplně stejně jsem byl zvědavý i na druhé album “Pain & Pleasure” finského projektu Apocryphal Voice. Ten má na svědomí dvojice Juhani Jokisalo – Ville Salonen, z nichž ten první jmenovaný aktuálně působí u doommetalových krajanů 0 X í S T a druhý jmenovaný zase hrával u relativně známých melodic death metalistů Omnium Gatherum. Jak již padlo, v rámci Apocryphal Voice se dvojice pustila na pole avantgardního black metalu, který se na první pohled tváří velice zajímavě a vlastně zajímavý i je, bohužel však z “Pain & Pleasure” nemám tak dobrý pocit, jak jsem doufal. Na desce je spousta skvělých nápadů a ...

  • The Contortionist – Language

    18.1.2015

    Kaša

    The Contortionist - Language

    Od vydání posledního alba zámořských progresivců The Contortionist se v řadách této šestice udála jedna zásadní změna, jíž je výměna na postu vokalisty. Odchozího Jonathana Carpentera nahradil jistý Michael Lessard, jenž doposud získával zkušenosti u Last Chance to Reason a který posouvá výraz kapely směrem ke klasičtějšímu progresivně metalovému mustru. Je fakt, že minulé album “Intrinsic” jsem od vydání neslyšel, ale ubylo trendy deathcorových momentů a výraz kapely se stále více posouvá do sfér, v nichž se dnes pohybují Dream Theater, ovšem v podání The Contortionist je slyšet nemálo moderních progresivních vlivů ve stylu Between the Buried and Me. “Language” při hrací době 50 minut rozehrává brilantní hru nálad a konstrastů, mezi kterými The Contortionist balancují bez menšího zaváhání. Od úvodní akustické “The Source” s kaskádovitě vrstvenými vokály novice Micheala, přes středobod celé nahrávky, jímž je ...

  • Squidhead – Prohibition

    17.1.2015

    H.

    Squidhead – Prohibition

    Přijde mi trochu škoda, že se tento jednočlenný projekt nejmenuje radši Squirthead, což by mně osobně přišlo jako mnohonásobně zábavnější název, ale na druhou stranu je nutné férově uznat, že i skutečné jméno Squidhead a s ním spojená chobotnicová a chapadlovitá image (avšak žádné Cthulhu… nebo mi to tak přinejmenším přijde) má taky něco do sebe. To je sice pěkná výchozí pozice, o tom žádná, důležitější je však otázka, zdali má něco do sebe také audio prezentace kapely. Jak již bylo zmíněno, Squidhead je jednočlenným projektem, jehož hlavní postavou je Belgičan Pierre “Pish” Minet, který – asi vcelku nepřekvapivě – obstarává veškeré nástroje. Na vlastní hudbě je ovšem znát, že to nejspíš bude především kytarista, protože právě na osmistrunnou krasavici je v rámci debutového EP “Prohibition” kladen suverénně největší důraz, ...

  • Michael Kobrin – Searching

    16.1.2015

    Kaša

    Michael Kobrin - Searching

    Jméno Michael Kobrin toho nezasvěceným asi příliš neřekne, nicméně když řeknu, že debutové album tohoto písničkáře, jehož kořeny sahají na Ukrajinu, z níž se ve čtyřech letech přesunul do Izraele, produkoval Yossi Sassi, což není nikdo menší než zakládající člen slovutných Orphaned Land, tak by mohlo malinko svítat. Michael Kobrin na “Searching” nespájí progresivní rock s blízkovýchodními orientálními motivy tak silně jako Yossi na své loňské sólovce “Desert Butterflies” a pohybuje se spíš na hraně folk-rockového písničkářství s popovým nádechem, ale to není vůbec na škodu. Zvlášť když má album tak odzbrojující charisma. Michael disponuje velmi příjemnou barvou hlasu, který skladbám udává směr. Celkem desítka kompozic je hodně písničková a nějaký závan vyloženě progresivních momentů tak na posluchače nedýchne, ale i navzdory tomu je “Searching” poutavou deskou, jejíž hlavní devízou je charisma Kobrina.

  • Lunatic Soul – Walking on a Flashlight Beam

    15.1.2015

    Kaša

    Lunatic Soul - Walking on a Flashlight Beam

    Bočnímu projektu Mariusze Dudy z řad polských progresivců Riverside jsem nikdy nevěnoval zvýšenou pozornost a nebýt několika nadšených ohlasů, které se ke mně v souvislosti s jejich čtvrtou řadovkou “Walking on a Flashlight Beam” dostaly, tak by se na tom zřejmě nic moc nezměnilo, protože ambientně orientovanou hudbu nevyhledávám. O to víc jsem byl překvapen, jak hluboko ve mně Lunatic Soul zasekli drápky. Nemůžu srovnávat novinku s předešlými alby, nicméně chválím, jak se Dudovi podařilo spojit progresivně rockové prvky, které jsou v minoritním postavení, se syntezátory a elektronikou. Osobně jsem se před prvním poslechem bál nezáživných hudebních ploch, nicméně uznávám, že jsem se mýlil a Lunatic Soul dokázali z minima vytěžit maximum. Hudba takto jednoduchá a velmi minimalistická může na posluchače útočit hlavně skvělou atmosférou, což je případ “Walking on a Flashlight Beam”.

  • Flying Colors – Second Nature

    14.1.2015

    Kaša

    Flying Colors - Second Nature

    Superskupina fungující pod jménem Flying Colors je docela zajímavý úkaz. Většina jejího personálního osazenstva si prošla řadami jedněch z největších současných progresivně rockových part a dalo se tak očekávat, že jejich společný výtvor bude čistokrevný progrock plný těch nejlepších ingrediencí, jež tento žánr nabízí. Pánové však se svým debutem “Flying Colors” překvapili a výsledek bylo příjemné rockové album s místy až popovými melodiemi, jež do vysoké instrumentální zručnosti pasovaly opravdu znamenitě. Druhé album “Second Nature” již není tak překvapivou záležitostí, protože pokračuje přesně tam, kde debut skončil, ale udržuje si vysokou kvalitativní laťku, takže se jedná o pokračování ve všech ohledech. Album obsahuje několik opravdu dobrých skladeb, kdy mně se okamžitě vybaví úvodní dvojice “Open Up Your Eyes” a “Mask Machine”.

  • Thomas Giles – Modern Noise

    8.1.2015

    Zajus

    Thomas Giles - Modern Noise

    Thomas Giles, jinak také Tommy Rogers, je zakládající člen dnes už zaběhlé progresivně death metalové formace Between the Buried and Me. Jejich zvuk už je po letech společného hraní poměrně přesně definovaný, a tak asi aby dal průchod vlastním nápadům, začal Giles vedle své mateřské kapely tvořit i sólově. První album vydané ještě pod jménem Giles vyšlo již v roce 2004, ovšem tenkrát šlo jen o nesmělý pokus. To s druhým sólovým počinem a zároveň prvním albem pod jménem Thomas Giles se již Giles pustil do práce plnohodnotně a výsledkem bylo solidní album, kde se mísilo vše od elektroniky přes pop až po metal. Ačkoli bylo “Pulse” povedené, bylo přeci jen dost neuspořádané a zjevně mu chyběl větší nadhled zkušeného muzikanta. “Modern Noise” je v tomto ohledu mnohem dál. V první řadě ...

  • Mono Inc. – The Clock Ticks On 2004-2014

    7.1.2015

    Ježura

    Mono Inc - The Clock Ticks On 2004-2014

    Když jsem před rokem a půl recenzoval desku “Nimmermehr” od Němců Mono Inc., neměl jsem tušení, že o téhle kapele ještě někdy uslyším, protože i když jsem jí tehdy (já idiot) udělil 7,5 bodu, byla to prostě jedna celkem průměrná deska z mnoha. Jenže přešly dvoje Vánoce a máme je tu, chlapce ušaté, znovu. Co si přichystali tentokrát? Je to výroční kompilace “The Clock Ticks On 2004-2014″ a k jakému výročí vychází asi nemá smysl dodávat. “The Clock Ticks On 2004-2014″, která podle všeho (starší alba neznám) pokrývá celou diskografii kapely, můžeme brát jako běžnou bestofku se vším, co k tomu patří – pro náruživého fanouška je to povinnost, pro příležitostného posluchače celkem zbytečnost a pro člověka neznalého tvorby kapely leda tak odrazový můstek k průzkumu diskografie. Pro pořádek dodejme, že se všechny skladby ...

  • John Wesley – Disconnect

    6.1.2015

    Zajus

    John Wesley - Disconnect

    Mnozí asi znají Johna Wesleyho pouze jako kytaristu, který sice posledních deset let patří neodlučně do sestavy Porcupine Tree, ovšem oficiálním členem kapely se nikdy nestal. Wesley však nežije jen pro Porcupine Tree, a tak vedle koncertování s dalšími hudebníky zvládá i sólovou kariéru. Tu načalo debutové album v roce 1994, na které v následujících jedenácti letech navázaly čtyři další počiny. Poté však přišla delší pauza (alespoň co se studiové tvorby týče) a “Disconnect” je tak prvním albem po devíti letech. Jelikož jsem předchozí počiny neslyšel, netušil jsem, do čeho v případě “Disconnect” jdu, a nemusím tak tajit, že mé překvapení je veskrze pozitivního rázu. Překvapivé jsou zde celkem dvě skutečnosti: totiž že Wesley je lepší kytarista, než by se z omezeného prostoru na koncertech Porcupine Tree dalo soudit, a že i v pozici skladatele moc dobře ...

  • Gridlink – Longhena

    5.1.2015

    Zajus

    Gridlink - Longhena

    Troufnu si začít kacířskou myšlenkou: 99 % kapel hrajících grindcore zní úplně stejně. Alespoň v mých uších je grindcore žánrem, kde byste mi mohli pustit album složené ze skladeb dvaceti interpretů a já bych ani nezpozoroval, že mi hrála víc než jedna kapela. Z toho důvodu se ostatně grindcoru vyhýbám úplně stejně jako třeba power metalu. Stejně jako v power metalu se však jednou za čas, velice výjimečně, objeví kapela, která něco dělá jinak. Hraje sice pořád ten samý žánr, ale výsledek je mnohem barvitější a zábavnější. Ze svých zkušeností mohu jmenovat dvě: Napalm Death a Pig Destroyer. Nyní přibývá třetí: Gridlink. “Longhena” naznačuje už obalem, na němž není slečna ani pořezaná, ani pokrytá tělesnými tekutinami, nýbrž vcelku slušně oblečená, že se z řady ostatních alb vymyká. Základní charakteristiky hudby však zůstávají: ...

  • ’68 – In Humor and Sadness

    4.1.2015

    Zajus

    68 - In Humor and Sadness

    Kdo viděl někdy naživo smečku The Chariot, asi tuší, že její frontman Josh Scogin rozhodně nebude nudný chlapík. Jeho parta se sice rozpadla, on však kontinuálně navázal s kapelou novou. V ’68 se spojil s bubeníkem Michaelem McClellanem a sám si vzal na svá bedra vše kromě bicích. ’68 není prvním Scoginovým úletem mimo vody metalcoru, ještě více než tentokrát se svému mateřskému žánru vzdálil v roce 2010 na folkové sólovce “One for My Master and One for My Dame”, která je bez debat z mého pohledu tím nejlepším, na čem se podílel. “In Humor and Sadness” ji však, co do kvality, překonává. Scogin s McClellanem se rozhodli skloubit svou lásku ke klasickému rocku se svou zkušeností z metalu, a výsledné vyznění je tak asi nejvíce podobné hudbě spadající pod mathrockový žánr. “In Humor and Sadness” však nespoutanost a ...

  • Winds with Hands – Isolation and Despair

    1.1.2015

    Kaša

    Winds with Hands - Isolation and Despair

    Nebudu chodit kolem horké kaše a nalhávat vám, že post-metal je mým oblíbeným žánrem. Není. Nerad bych, aby to vyznělo vyloženě odmítavě už z principu, ale drtivá většina těchto kapel mi prostě zní tak nějak stejně, takže je mi celkem jedno, jestli mi do uší hraje nějaký ruský no-name, což je případ čtveřice Winds with Hands a jejich letošního EP “Isolation and Despair”, nebo velikáni jako Isis. Jediné, podle čeho tak subjektivně odlišuji dobrou kapelu hrající post-metal od té špatné, je, zda to má podmanivou atmosféru, díky které mě jednou za čas přepadne taková zvláštní nálada a na těchto kapelách si několik týdnů ulítávám. Ve Winds with Hands rozhodně potenciál je, protože na “Isolation and Despair” se jim podařilo vkusně nacpat hned několik zajímavých momentů a melodií, díky ...

  • Peste noire / Diapsiquir – Rats des villes vs rats des champs

    31.12.2014

    Skvrn

    Peste Noire Diapsiquir - Rats des villes vs rats des champs

    Peste Noire jsou prostě unikát, to mi nikdo nevymluví. Jejich extrémně pestrá hudba propletená s dekadentně ztřeštěnou francouzskostí mě od prvních seznámení dostávala do kolen, což ostatně platí i nadále. Není tedy divu, že i jejich letošní počin nemohl minout mé sluchovody, byť trochu počáteční skepse bylo na místě. Důvod? Splitko, nevyzpytatelný formát. Pro jednoho plnohodnotná nahrávka, pro druhého jen odkladiště materiálu, který by se nedočkal lepšího využití. Peste Noire naštěstí nezklamali a vydali se po cestě prvně zmiňovaných. No, a kdo že je tím druhým do party, kterého tu od počátku diskriminuji? Krajané Peste Noire, šílené duo Diapsiquir. Projekt, o jehož existenci jsem až do letošního roku neměl tušení. A věřte, jsem hodně překvapený, že mi tito Francouzi až do vydání “Rats des villes vs rats des champs” unikali. Všechno kolem Diapsiquir vypadá hodně zajímavě ...

  • Lelahell – Al Insane… The (Re)birth of Abderrahmane

    30.12.2014

    Kaša

    Lelahell – Al Insane

    Když se řekne Alžírsko, tak to není země, u které by vás hned jen tak z fleku napadly zástupy metalových formací. Mně osobně se třeba nevybaví jediné jméno, takže i z tohoto důvodu jsem Lelahell věnoval předem nemalou porci pozornosti, protože jsem tak nějak v koutku duše očekával, že by do své tvorby mohli přenést špetku lidových odkazů a nějak se tak odlišit. To se nakonec nestalo, nicméně jedním dechem dodávám, že to není vyloženě na škodu. Lelahell jsou poctivá death metalová parta v tom nejbrutálnějším ražení, takže se s tím nemažou a jejich čtyřicet minut trvající debut, který se skrývá pod titulem “Al Insane… The (Re)birth of Abderrahmane”, je esencí těch nejzákladnějších stylových prvků, takže se připravte na rychlé, podladěné kytarové riffy techničtějšího rázu a bicí sypačky, před kterými není úniku a které vyplňují opravdu hodně prostoru.

  • Divided – Born to Sleep

    29.12.2014

    Atreides

    Divided - Born to Sleep

    Českého shoegazu je jako šafránu. Toho kvalitního ještě méně, protože takhle z hlavy mě napadají jedině Manon Meurt. Nicméně i ti byli v mých uších 7. září překonáni o několik délek. Dvojice z Ústí nad Labem a Frýdku-Místku se objevila skoro odnikud a vypustila do světa počin “Born to Sleep” a i vzhledem k předchozím řádkům nemá cenu nijak zastírat, že to je zatraceně dobrý počin. Když to vezmu kolem a kolem, je to dost dlouho, co jsem naposledy slyšel novou shoegazovou desku, která by mě vážně bavila od začátku do konce. Většinou se mi v uších prohání alba ze začátku devadesátek, nikoliv však v případě Divided. “Born to Sleep” bere víceméně klasický kytarový shoegaze, nicméně jej odlehčuje, přidává post-rockové prvky, elektroniku a zasněný pop. Mírně zahulený zvuk i zkreslení kytary dávají nahrávce zvuk let dávno minulých, ...

  • Azooma – A Hymn for the Vicious Monster

    28.12.2014

    Ježura

    Azooma - A Hymn for the Vicious Monster

    I když to možná není na první pohled znát, íránská hudební produkce není alespoň na našich stránkách nijak zvlášť exotickou záležitostí a už nám stihla naservírovat i velice příjemná překvapení. V případě dalších Íránců Azooma jsem tak byl docela zvědavý, jestli budu mít zase štěstí na povedený matroš, protože by to rozhodně nebylo poprvé. EP “A Hymn of the Vicious Monster”, které je pro Azooma vůbec prvním vydaným počinem, zpočátku nevypadá nijak objevně. Jeho základem je vesměs klasický, slušně zahraný i zazpívaný ale jinak ničím zvlášť zajímavý death metal ve vysokém tempu a dokud zůstává u něj, ípko je sice přijatelné ale přesto tak trochu o ničem. Jenže nejpozději s druhou regulérní skladbou “Eridanus Supervoid” začínají Azooma tahat z rukávu mnohem přitažlivější karty.

  • Verlies – Le domaine des hommes

    25.12.2014

    Skvrn

    Verlies - Le domaine des hommes

    Black metal – Francie. Dvě slova, která by před nějakými dvaceti lety dával do souvislostí jen málokdo. Rok se s rokem sešel a francouzská black metalová scéna patří k tomu nejlepšímu, co black metal v současné době produkuje a leckdy se i skandinávské podzemí musí před tím francouzským sklonit. A jelikož ve Francii hnije black metal té nejlepší jakosti, na světlo zemské vystupují nové a nové kapely. Jednou z nich jsou i Verlies, kteří právě debutují s “Le domaine des hommes”. Francouzi na své prvotině předvádějí neodolatelnou směsici black metalové intezity, kterou střídají klidnější post-rockové pasáže se stejnou elegancí jako extrémní vokály ty čisté. To celé je navíc ladně skloubeno s jakoby jazzovým feelingem, který podtrhuje onu šarmantní francouzskost. Všechno zní nesmírně organicky a zvuk, leč evidentně nepříliš profesionální, plně vyhovuje náladám celé desky.


Od hudebních fandů pro hudební fandy