Coronatus – Recreatio carminis 13.1.2014 H.  Nebudu vás nijak lakovat… Coronatus mi odjakživa přišli jako fakt debilní kapela. Nicméně cokoliv nového, co pod svým jménem vypustí do světa, mi dává za pravdu, že je můj názor zcela oprávněný. Tohle je skupina, u níž mi smysl existence vážně uniká, protože jejich muzika je tak špatná, že z ní zvrací i zarytí příznivci žánru, přesto jim desky dlouhodobě vydává hodně solidní a zavedená firma Massacre Records a nějakým způsobem pořád hrají (a asi i nějaké publikum mají, jinak by nekoncertovali a netočili co dva roky album), přestože si tak nějak neumím představit, že by někdo vážně chtěl takovouhle sračku dobrovolně poslouchat.. Ale asi i takoví jsou mezi námi… Řeknu to teď sice obecně o celých Coronatus, ale bezezbytku to bude platit i o novém opusu “Recreatio carminis” – ... Celeste – Animale(s) 13.1.2014 H.  Celeste hrají muziku, u níž si dost dobře dokážu představit, že to někomu těžce nesedne, zvlášť když se s ní Francouzi vytasí v takové podobě, jaká je přítomna právě na nejnovějším opusu “Animale(s)”, tedy rovnou s dvojalbem. Ale co si budeme povídat, přesně takhle to má být, protože tohle asi ani nemá být hudba, která je určena pro každého. Co se týče mě osobně, vzhledem k mé zálibě v jakékoliv hudební “špatnosti” mě právě takovéhle záležitosti jako Celeste oslovují. Kdyby někdo řekl, že Celeste hrají black metal, asi jen těžko by šlo oponovat, že to není pravda, ale až takhle jednoduché to není, protože zde je tento žánr silně ovlivněn dalšími styly jako hardcore nebo sludge… a to do takové míry, až bych klidně řekl, že Celeste hrají právě tohle, akorát ... We Butter the Bread with Butter – Goldkinder 10.1.2014 H.  We Butter the Bread with Butter je kapela, u níž mě vždycky fascinoval hodně sympaticky šílený název, ale jaksi jsem tak nějak neměl náladu na to, abych se vyhecoval k ozkoušení samotné hudební produkce. Ledy byly konečně prolomeny se srpnovou novinkou “Goldkinder”, čemuž možná trochu napomohlo i docela zábavné vystoupení v Josefově na Brutal Assaultu, nicméně musím říct, že i přes jisté nepopiratelné kvality alba má očekávání nebyla úplně splněna. A jaká ta očekávání byla? Jednoduše jsem doufal, že až “Goldkinder” proženu přehrávačem, vyvalí se na mě po čertech zábavný metalcore poháněný prímovou elektronikou, nečekal jsem nějakou přehlídku hudební inteligence, ale chtěl jsem slyšet muziku, která bude mít kule, tah na bránu a bude mě bavit. Formálně jsem to vlastně i dostal, tedy minimálně co do té žánrové podoby, jelikož s tou zábavností to až tolik ... Deadlock – The Arsonist 9.1.2014 H.  Deadlock mi vždycky přišli jako taková divná kapela… i když, to není úplně to správné slovo… spíš špatná kapela. V době, kdy byl tento model na vrcholu a trendovou záležitostí, začali produkovat tu nejtuctovější kombinaci melodického death metalu a metalcoru, akorát typické melodicky odzpívané refrény nahradili ženským vokálem a do toho (a to se jim zase musí nechat) sem zkusili nějaký menší experiment… což na první pohled vypadá možná solidně a bylo by to samozřejmě i chvályhodné, kdyby ta kombinace v jejich podání nezněla tak debilně a ty rádoby experimenty nevyznívaly ještě hovadštěji než dočista tuctový základ. Člověk by řekl, že s tímhle Deadlock dojedou hned, jak ten trend trochu pomine, ale oni nějakým způsobem pořád fungují dál a vydávají další nudná alba… Hned na začátku úvodní “The Great Pretender” ... Synsophony – Rabbit Hole 9.1.2014 H.  O minirecenzi výše jsem u Synsophony zmiňoval, že projekt již stihl vytvořit dvě minialba… tím druhým po “Karmic Existence” je počin s názvem “Rabbit Hole”. Možná – a osobně bych tipoval, že tomu tak bude – se jedná o narážku na králičí noru z “Alenky v říši divů”… pokud ano, tak chudák Alenka, protože jakkoliv byla nora v původní britské knize fantaskní a podivuhodná, “Králičí nora” v podání Synsophony je… možná ne fantasknější, ale zcela jistě depresivnější a více nepříjemná. Po hudební stránce “Rabbit Hole” více či méně navazuje na “Karmic Existence”, jenže i když jsou základní ingredience vesměs stejné a ve výsledku jde o podobné “nic”, stále je “Rabbit Hole” docela jiné… Z obecného hlediska se opětovně jedná o záležitost značně nestravitelnou a strašně divnou, pošahanou a takovou… co si budeme povídat, většina lidí vám řekne, že tohle ... Synsophony – Karmic Existence 9.1.2014 H.  Synsophony je britský projekt, který vznikl na počátku roku 2013 a za dobu své existence již stihl vytvořit dvě EP, z nichž to první se jmenuje “Karmic Existence” a vyšlo v srpnu. Kapela sama sebe častuje dost obsáhlou a poměrně nepředstavitelnou škatulkou doom drone/dark ambient/black metal, což jsou všechno žánry, které v její hudbě ve větší či menší míře jistě uslyšíte (byť třeba poslední zmiňovaný styl je tam přítomen opravdu jen minimálně… no, spíš vůbec), nicméně pokud jde o mě, já bych se s tím vůbec nesral a vystačil si s tím, že Synsophony nazveme experimentální hudbou, protože takováhle škatulka dle mého skromného názoru počínání této britské dvojice plně vystihuje… Abych to rozvedl do trochu pochopitelnější podoby… “Karmic Existence” obsahuje 23 minut (ne)hudebního čehosi, co se žánrově ani pocitově dost dobře nedá zařadit – ... Stormlord – Hesperia 9.1.2014 H.  Stormlord pro mě vždycky byli trochu rozporuplnou skupinou. Na jednu stranu jejich hudba nikdy nebyla nijak marná a některé jejich songy mám i docela rád, ale na druhou stranu nemůžu tvrdit, že by mě jejich desky nějak zvlášť braly nebo že bych měl potřebu tuhle římskou partu pod vedením šéfredaktora Rock Hard Italy poslouchat v nějaké větší míře… každému albu dám pár poslechů a pak to jednoduše nechám plavat, protože i v epickém a symfonickém black metalu je velká spousta hudby, která mě oslovuje mnohem více. A s novinkou “Hesperia” se to má úplně stejně. Debut “Supreme Art of War” byl svého času docela standardní, ničím výjimečný melodický black metal, jenž zní oproti současné podobě Stormlord docela syrově. Od té doby Italové prodělali docela zajímavý progres a nové počiny skoro ... Glorior Belli – Gators Rumble, Chaos Unfurls 9.1.2014 H.  Francouzští Glorior Belli byli vždycky skupinou s hodně specifickým a jasně rozpoznatelným soundem – vlastně do takové míry, že bych se osobně vůbec nebál je označit za nezaměnitelnou kapelu. Od syrového black metalu se postupně vyvinuli do zajímavé hudby formy, jež na samotný black metalový základ nabaluje další (pro tento žánr) neotřelé vlivy jako doteky stoner metalu, jižanského rocku a také lehkým bluesovým feelingem poháněnou kytaru. Ačkoliv vrcholem jejich tvorby pro mě stále zůstává nemocný opus “Manifesting the Raging Beast”, jenž se ještě nesl v duchu čistokrevného black metalu, i následující dvě desky “Meet Us at the Southern Sign”, s níž tento přerod propukl naplno, a “The Great Southern Darkness” jsou bezesporu skvělé. Nejnovější album “Gators Rumble, Chaos Unfurls” je rovněž skvělé… ale nemůžu si pomoct, už ne tak moc… Glorior Belli jdou na novince ... Johnny Deathshadow – Blood & Bones 5.1.2014 nK_!  O německou kapelku Johnny Deathshadow pravděpodobně nikdo z našich čtenářů nikdy ani šosem nezavadil, takže si dám tu práci a v prvním odstavci se ujmu té cti a pokusím se tyhle pomalované chlapíky trochu představit. Tihle pánové podobní smrťákům pocházejí z Hamburgu a hrají tzv. deathrock. Dejte dohromady Wednesdaye 13 s Alice Cooperem, jemně opepřete třeba za pomoci Misfits, uberte trochu na hororové avantgardě, přidejte o málo více melodiky a jste doma. Popravdě, Johnny Deathshadow vypadají dobře, vyjadřují se dobře, proma dodávají v dobré kvalitě a i jejich hudba zní dobře. Jenže v čem je háček? Ještě ze školních škamen si pamatuji, že dobře znamenalo za tři a nejinak je tomu i u těchto rádoby-styl-osvěžujících panáčků, kteří sice vše odvádějí řemeslně úchvatně, ale pořád tak nějak na průměrné úrovni. Technicky je vše v naprostém pořádku, zde není krom časem se dostavujícímu ... Throne of Katarsis – The Three Transcendental Keys 4.1.2014 H.  Throne of Katarsis byli už od svých počátků vždycky kapelou, pro jejíž muziku jste prostě museli mít pochopení, jinak vám to přišlo jako nebetyčná píčovina. Už na svém debutu “An Eternal Dark Horizon” (2007) tito norští ďáblové přišli s takovou podobou black metalu, kterou snese vskutku málokdo – primitivní, mrazivá, monotónní hudba, hodně špinavý garážový sound a (na takovouhle náplň) předlouhé skladby. Ve stejném duchu pokračovali i na druhém “Helvet – Det iskalde mørket” (2009), ovšem na minulé řadovce “Ved graven” zvolili (v hodně velkých uvozovkách) trochu písničkovější formu a počet songů navýšili z pěti na sedm, byť hudebně se nesly ve stále obdobném duchu. Na čtvrté desce “The Three Transcendental Keys” se však Throne of Katarsis vydali opačným směrem, počet skladeb ještě snížili, tentokrát na tři, a jejich dobu ještě prodloužili (v případě závěrečné “The Third Transcendental ... Sperm of Mankind – Godzilla 4.1.2014 H.  Slovenští Sperm of Mankind z Bratislavy patří do takřka nekonečného zástupu grindcorových chlívů, kterých jsou stovky a tisíce a které – i když to nejspíš není úplně nejlichotivější způsob, jakým začít recenzi – znějí v podstatě všechny úplně stejně. Nicméně je to prostě tak, a pokud jste už někdy slyšeli nějakou grindcorovou fošnu, měli byste mít dost slušnou představu, jak bude znít i “Godzilla”… První pohled na obálku by možná mohl vzbudit dojem, že by se mohlo jednat o nějakou vážnější formu grindu, ale když si uvědomíte, že se kapela jmenuje Sperm of Mankind, album se jmenuje “Godzilla” a dorazíte to názvy písniček jako “Dildo Baggins”, “Tale from the Dump”, “Your Spermmortal”, “Splachovací systém” nebo “If Someone Doesn’t Get Me a Diaper Right Now”, je hned jasné, v jakých vodách se budeme ... Skeletonwitch – Serpents Unleashed 4.1.2014 H.  Před pár lety byli Skeletonwitch poměrně svěžím závanem vzduchu na scéně. Sice nepřišli s ničím originálním, právě naopak, ale ta jejich black/thrash metalová pila, z níž smrděla špína a stará škola na sto honů, prostě šlapala a bavila. Dnes už jsou Skeletonwitch kapelou, která vás v ničem nepřekvapí, a když tihle Američané vydávají novou desku, tak už předem víte, co na ní bude a jak to bude znít. Nicméně na druhou stranu, i přes tento handicap se musí Skeletonwitch nechat jedna věc – pořád to šlape a pořád to baví. Nejedná se o nikterak náročnou produkci, ale poslouchá se to přímo samo. Přesně taková je i novinka “Serpents Unleashed”. Je plná rychlých black/thrash metalových vypalovaček s příjemně zašpiněným soundem, Skeletonwitch na začátku dupnou na plyn a nohu z něj sundají v podstatě až potom, co album skončí. To ... Sigur Rós – Kveikur 4.1.2014 Kaša  Vlastně už by to ani nebyli Sigur Rós, kdyby se na své novince nevzdálili tomu, s čím přišli minule. Zatímco loňské “Valtari” bylo jako jemné pohlazení a dýchala z něj poklidná, zasněná atmosféra, která hraničila s relaxační hudbou, tak “Kveikur” je (při zachování vlastní hudební tváře) jako otočení kormidla o 180° směrem k novým zítřkům. Po odchodu klávesáka Kjartana Sveinssona se kapela představuje poprvé coby trojice, a jelikož se sliboval se příklon k “tvrdšímu” zvuku, byl jsem zvědavý, jak se s jeho absencí kapela popere, protože zrovna Kjartan dostal na minulém albu pořádný prostor, ale osiřelá trojice to zvládla na jedničku. Ona zmíněná tvrdost samozřejmě neznamená, že by Sigur Rós opustili svůj neuchopitelný, zasněný, post-rockový projev a vydali se vstříc kytarovým riffům, i když je pravda, že kytary jsou syrovější a občas se krom zvonivého zvuku dočkáme i noisového vazbení, jako ... Generation Kill – We’re All Gonna Die 4.1.2014 Kaša  “Red, White and Blood”, tedy debutové album Generation Kill, vedlejšáku Roba Dukese z Exodus, mě svého času minulo, ale “We’re All Gonna Die” jsem si už ujít nenechal, protože jsem byl zvědavý, jak se tento pěvec, jenž k aktuálním Exodus padne jako prdel na hrnec, vybarví. Generation Kill jsou sice o něčem jiném než Exodus, což je samozřejmě v pořádku a dalo se to očekávat, ale že se ponese tvorba této party na takto moderní vlně, to jsem zas až tak nečekal. “We’re All Gonna Die” sice stojí jednou nohou na silných thrashových základech, ovšem většina materiálu, která by se jednoduše dala shrnout jako groove/crossover, čerpá hodně z vlivů Pantery ozdobené pomalejšími klidnými pasážemi a melodickými vokály. Rob Dukes je v těchto zpěvných polohách, do nichž se velmi často pouští, takovým energickým křížencem Phila Anselma ... Blood I Bleed / Lycanthrophy split 3.1.2014 Stick  Šílenství, vztek, nekontrolovatelná agrese. To jsou společní jmenovatelé sedmnáctiminutového splitka holandských Blood I Bleed a českých Lycanthrophy. Druhá jmenovaná kapela je zajímavá také tím, že v jejím popředí stojí zpěvačka, jejíž vokál zrovna nepatří mezi ty běžné hlasy na metalové scéně. Obě formace patří k zkušeným spolkům, které mají své odehráno a nahráno. Především co se týče split alb, což jsou velmi vděčné nosiče na grind/fast/violence core scéně. Očekávat něco jiného než nářez na relativně velké úrovni je vcelku od věci. Split kromě zajímavé hudební náplně nabízí i zajímavé uspořádání skladeb obou kapel. Zatímco agresivní fastcore Blood I Bleed je rozložen do jedenácti položek, z nichž žádná nepřesáhne minutu a deset vteřin, Lycanthropy nasrali svůj grindcore o sedmi flácích do jedné stopy. To dosahuje necelých osm minut a zdá se, že to kapela namlátila ... James LaBrie – Impermanent Resonance 31.12.2013 Kaša  Jméno James LaBrie asi není nutno nijak obšírněji představovat, protože status, jehož dosáhl se svou domovskou kapelou Dream Theater, je dost velký, aby se o nich dalo mluvit o jedné z největších kapel současnosti. To, že to už dávno není “jen” zpěvák Dream Theater, ale realizuje se prostřednictvím sólových alb, taktéž není velká novinka, takže se krátce podívejme na zoubek tomu aktuálnímu, které nese titul “Impermanent Resonance”. Kdo by, vzhledem k LaBrieovu hlavnímu působišti, očekával várku progresivního rock/metalu, tak bude překvapen, protože k “Impermanent Resonance” se mnohem víc hodí označení moderní metal. Podladěné kytary, melodické vokály, sekané riffy a k tomu svěží klávesy. I tentokrát se LaBrie rozhodl spolupracovat s bubeníkem Peterem Wildoerem, který se krom bicích stará o agresivní growl, čímž nahrávka získává docela jiný rozměr. Jeho vklad švédské death metalové agrese tam je a činí ... Nocte Obducta – Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen) 30.12.2013 H.  Nocte Obducta je skupina, o níž mám sice už dlouhé roky ponětí, nicméně až doposud jsme se vzájemně vyhýbali, upřímně si nejsem jistý, jestli jsem kdykoliv předtím od těchto Němců slyšel byť i jen jediný tón. Ledy se podařilo prolomit až v letošním roce s aktuální novinkou “Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” a jediné, co mohu říct, je to, že jsem vážně debil, že jsem se do muziky Nocte Obducta nepustil už dřív… “Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” je totiž jednoduše řečeno doslova nádherná deska. Upřímně se klidně přiznám, že nějaký zvláštní majstrštyk jsem od té nahrávky tak úplně nečekal, ale netrvalo dlouho a německá šestice si mě se svou novinkou doslova podmanila. Jen těžko se na té nahrávce hledají jakékoliv chyby… hudba je to obdivuhodně promyšlená a inteligentní, atmosféra je nesmírně ... Gnaw – Horrible Chamber 30.12.2013 Atreides  Americká pětice vedená Alanem Dubinem sice není ve světě kdovíjak známá, svým debutovým počinem “This Face” už však pár posluchačů zaujmout dokázala, přinejmenším v rámci domácí scény v New Yorku. Letošní rok přinesl na podzim pokračování v podobě řadovky “Horrible Chamber”, která tři roky starého předchůdce v hnusu a špíně ještě o něco překonává. Od prvních tónů a skřeků úvodní “Humming” až po závěrečný zoufalý řev opusu “This Horrible Chamber” nelze o albu mluvit jinak než o očistci. Skladby o průměrné délce sedmi minut kombinují či střídají industriální noisové plochy se sludge/dronovým bahnem, to vše zastřešené skvělým Dubinovým vokálem plným zoufalství a hněvu, který do toho všeho hnusu padne jako ulitý. Připočtěte k tomu zahulený, hutný zvuk, atmosféru, která by se dala krájet, a vrstevnaté kompozice, dávkující výše zmíněné ingredience v promyšlených konstrukcí, a dostanete po všech směrech solidní ... Entrails – Raging Death 30.12.2013 Kaša  Švédští Entrails jsou nezvyklý úkaz na severské death metalové scéně. Kapela, která vznikla v roce 1990, fungovala osm let, ovšem nezmohla se na jediné album, protože údajně nebyla spokojena se svou tvorbou, se po desetileté pauze vrátila na scénu, aby v aktuální dekádě začala sekat jednu skvělou desku za druhou. “Raging Death” navazuje na své úspěšné předchůdce a přináší poctivou tři čtvrtě hodinku chrastivého death metalu, jak jej kdysi zprofanovali At the Gates či Grave. Za klasickou morbidní obálkou se skrývá ještě klasičtější chorobný death metal, ve kterém se mísí jeho severská dravost a rock’n’rollová přímočarost. Vzletných vyhrávek a melodií zde moc nenajdete, protože tady je hlavní náplní poctivá kytarová práce dvojice Jimmy Lundqvist a Mathias Nilsson. Ty doplňuje dvojice “nováčků”, kteří se přidali až po znovuzrození Entrails, přesněji řečeno basák/zpěvák Jocke Svensson a bubeník Adde Mitroulis, jenž ... Onslaught – VI 29.12.2013 Kaša  Thrashový uragán jménem Onslaught si pro letošní rok připravil své šesté album příznačně nazvané “VI” a buďte si jistí, že to je pořádný nářez, což je ostatně asi tak jediné, co od nich lze očekávat. To ale neberte jako výtku, protože tahle parta to umí na jedničku. Přestože nikdy nepatřila mezi věhlasné stylotvůrce, ani největší hvězdy žánru, tak se jí dnes vyrovná jen málokdo. Od té doby, co se v roce 2004 vrátili Onslaught na scénu, je z nich cítit, že mají chuť drtit vše, co jim stojí v cestě. Třetí ponávratové album “VI” navazuje na své předchůdce, takže se připravte na klasický thrash metal nejhrubšího zrna plný odkazu na zlatá osmdesátá léta. Celkem 45 minut, které rozsévají prostřednictvím novinky zkázu, jsou krásnou ukázkou toho, že i kapela, která třicátým rokem drhne stále totéž, to ...
|
