Dusk – Threnody 6.2.2020 H.  Industrial black metal mám sice v poměrně velké oblibě a nějakou novou smečku z tohohle stylu si poslechnu vždycky rád, ale zrovna do poslechu „Threnody“ bych se za normálních okolností moc nehnal. Ukázky mi totiž zněly hodně slabě. Na druhou stranu, zároveň se docela vyžívám v poslechu různých divností z atypických koutů zeměkoule. A právě to je ten důvod, proč jsem se nakonec rozhodnul Dusk zkusit. Pocházejí totiž z Kostariky, která k takovým ne úplně běžným metalovým destinacím určitě patří. Varovných signálů, že z hudebního hlediska nepůjde o žádný velký zázrak, tu jistě bylo více. Už jen takhle neoriginální a klišovitý název odrazuje docela úspěšně.
Trest – Ordalium 29.12.2019 H.  Všichni asi víme nebo přinejmenším podvědomě tušíme, že kvalita té které nahrávky neplyne pouze z vlastních skladatelských nápadů nebo instrumentálních schopností. Na celkovém dojmu se určitě podílejí i další „vedlejší“ aspekty jako třeba grafická stránka, ale ještě víc než ty výsledek ovlivňuje zvuková úprava. Tohle je dost velká alchymie, na jejímž vnímání se navíc velkou měrou podepisují také subjektivní chutě jednotlivých posluchačů. Sám zvukařině a studiové magii vůbec nerozumím a patřím k hlupákům, kteří pomalu ani nevědí rozdíl mezi mixem a masteringem, takže jediné, co mi zbývá, je prosté líbí / nelíbí, když to pak na té placce slyším. Chápu nicméně, že udělat zajímavý a dobrý zvuk může být docela řehole a že někdy i samotné kapely trochu váhají, do jakého pojetí to celé hodit.
Cryptae – Vestigial 25.12.2019 H.  Cryptae je vcelku nový projekt v nizozemském metalovém undergroundu. Okamžitě mě zaujalo logo, které se mi fakt líbí. Ale popořadě. Kapela se poprvé prezentovala v roce 2017 bezejmenným demosnímkem, jenž vyšel na značce Sentient Ruin Laboratories, kde se letos objevilo také nové EP pokračování. Cryptae tvoří dva muzikanti, kteří spolu hrají i v další kapele Heavy Natural, což je takový chytlavý punk crust, který mě osobně vůbec nebavil, když jsem tomu zkusil dát cvičný poslech. Bubeník René Aquarius má na triku ale i jiné a leckdy o dost zajímavější skupiny, čím mám na mysli zejména Celestial Bodies, Imperial Cult (obě zde byly recenzované, tak v případě zájmu zapátrejte v archivech) a Dead Neanderthals, ale znát ho můžete také z DungeönHammer.
Shahmen – Bad Dream Catcher 21.12.2019 Dantez  Duo Shahmen je na poli rapové hry zjevením. První EP „Enter the Circle“ představilo jedinečný zvuk, který se již při prvním poslechu zarývá hluboko pod kůži a nutí posluchače k opakovaným poslechům. Aura, kterou hudba Shahmen evokuje, je totiž skutečně šamanská. Beaty producenta Sense stavějí zejména na samplech smyčcových, dechových a strunných nástrojů, které doplňují orientální perkuse, hutná basa a břitké bicí smyčky. Mikrofon je v rukou Blesse, který svým zastřeným hlasem a stoickým, funkčně monotónním přednesem kontempluje o životních peripetiích prostřednictvím nepateticky poetických metafor a psychoaktivními látkami podpořených proudů vědomí. Shahmen tak dohromady vytvářejí temnou, v určitých momentech až mystickou atmosféru, kterou je v hip-hopu schopen podchytit jen málokdo. Následující dlouhohrající „All in the Circle“ bylo solidní extenzí nastoleného.
Triste Terre – Grand œuvre 1.12.2019 H.  „Grand œuvre“ patří k nahrávkám, které jsou po formální stránce na vysoké úrovni a jen těžko na nich hledáte nějaké zásadní nedostatky. A přesto vás prakticky vůbec nebaví. Věřím, že tenhle pocit znáte, určitě jsme jej všichni nejednou zažili. Osobně tohle nemám rád, protože člověk prostě slyší, že neposlouchá vylízanou pičovinu, ale stejně je mu to tak trochu u zadku. Nahrávka jen plyne okolo bez většího zaujetí a po většinu času se dostavuje nechvalně proslulá letargie. „Grand œuvre“ lze určitě nazvat ambiciózním dílem. Francouzi Triste Terre svůj styl postupně pilovali na třech minialbech, takže pro debut se nebáli si vyšlápnout na hrací dobu 65 minut při šesti skladbách. Hned čtyři stopy překračují hranici deseti minut, přičemž některé z nich dost výrazně.
Serpents – Scongiuri 27.11.2019 H.  Není to dávno, co jsme si zde povídali o desce „Covenant“ od formace Karyn Crisis‘ Gospel of the Witches, a v tomhle článku jsem také ztratil nějaké to slovo o hudební historii samotné Karyn Crisis. Teď ji v recenzích máme nazpět s jiným projektem – Serpents. Jedná se o docela novou záležitost a hlavně docela zajímavou. Mohu hned na začátek prozradit, že pro mě osobně je debutové EP „Scongiuri“ lákavější než „Covenant“, byť i v jeho případě se jedná o docela povedenou desku. V Serpents se Karyn Crisis obešla bez svého manžela Davida Tiso. Namísto něj ji do dua doplňuje italský muzikant Luciano Lamanna, což je podle všeho docela zkušený borec, který se muzice a zvukařině věnuje už od konce devadesátých let. V Serpents má na starosti hudební stránku, která sestává primárně z experimentálněji laděné elektroniky, a Karyn Crisis samozřejmě zpívá.
Devilish Impressions – Postmortem Whispering Crows 9.11.2019 H.  Devilish Impressions je kapela, již jsem svého času míval poměrně rád. I dnes si pořád myslím, že první dvě desky „Plurima mortis imago“ (2006) a „Diabolicanos – Act III: Armageddon“ (2008) nejsou vůbec marné a mají co říct. Ostatně, obě vlastním i na originále, a dokonce obě hned ve dvou verzích. Pozdější tvorba Devilish Impressions už mě ale moc neoslovila. Třetí album „Simulacra“ (2012) bylo už na hraně, ale nemůžu mu upřít pár poměrně dobrých skladatelských nápadů. Následné EP „Adventvs – Eritis sicvt devs“ (2014) a čtvrtou řadovku „The I“ (2017) už jsem nicméně slyšel jen zběžně a nenašel jsem tam jediný důvod, proč bych těm nahrávkám měl zkoušet věnovat víc pozornosti.
Black Smoke – Holy Reptilian Mother 26.10.2019 H.  O Polácích Black Smoke se toho v rámci úvodní omáčky nedá příliš napovídat. Snad leda to, že tahle čtveřice vznikla již před šesti lety a debutovala v roce 2015 prostřednictvím minialba s výmluvným názvem „Fuck Society“. Po něm se toho z hlediska studiové tvorby opět nějakou dobu nic nedělo, a to až do letošního roku, když Black Smoke navázali prvním dlouhohrajícím počinem „Holy Reptilian Mother“. Pojďme se na něj podívat. Název desky a do určité míry i obal se tváří docela slibně, tudíž jsem doufal, že by Black Smoke na své řadové prvotině mohli nabídnout solidní sludge metal, který ke standardní žánrové hutnosti umí přidat i nějakou tu atmošku případně i zajímavá ozvláštnění. Poláci bohužel takovým nadějím nedostáli, poněvadž „Holy Reptilian Mother“ nenabízí nic víc než nevyčnívající stylový průměr odehraný tak, aby to člověka neurazilo.
Osi and the Jupiter – Grå hest 19.10.2019 H.  Na první pohled by se mohlo zdát, že Osi and the Jupiter je další z početné rodinky severských folků. On svým způsobem je, přinejmenším tedy hudebně. Akorát je tu jeden malý háček, a sice že jediný člen kapely, Sean Kratz, nepochází ze severní Evropy, nýbrž z Ohia ve Spojených státech amerických. Nebudu vám nic podsouvat a ponechám na vašem uvážení, nakolik je uvěřitelný projekt zcela evidentně vycházející z tradice nordické mytologie (názvy skladeb jako „Baldur“ nebo „Hlidskjalf“ z desky „Uthuling hyl“ mluví za všechno), když jeho autor pochází z USA. Takové otázky jsou vždy údělem podobných kapel, které se věnují tématice plně neodpovídající jejich místnímu původu.
Relinquished – Addictivities (Pt. 1) 12.10.2019 H.  Rakouští Relinquished jsou dalším z případů nevyžádaného promo CD, o které se nikdo neprosil a které nikdo z nás nemá zájem ani chuť poslouchat. Což o to, do internetové pošty takové záležitosti chodí po desítkách týden co týden, to už jsem se naučil okázale ignorovat, ale když něco přinese osobně paní pošťačka a hodí to do schránky, tak se obtěžuji si to alespoň pustit a případně o tom i něco vyblít sem na stránky, i když při tom poslechu hořce lituji toho, že jsem se uvolil dát někomu adresu kvůli jednom CD, a oni pak dál posílají nechtěné sračky jako právě „Addictivities (Pt. 1)“. „Addictivities (Pt. 1)“ potažmo Relinquished obecně se na první pohled tváří poměrně ambiciózně, ale můžete okamžitě zklidnit hormon, protože ve skutečnosti se jakýkoliv přesah nebo cokoliv hlubšího odehrává pouze ve vlhkých snech členů kapely.
Global Scum – Odium 9.10.2019 H.  Global Scum je rakouský jednočlenný projekt, za nímž stojí jistý Manuel Harlander. Ten údajně získával zkušenosti v nějakých jiných kapelách, ale nakonec prý dle přiložených promo materiálů zvítězila „touha poskytnout prostor své vlastní kreativitě“ v osobní kapele, kteroužto je právě Global Scum. Tyhle oslavné kecy v doprovodném lejstru mě na „Odium“ baví asi ze všeho nejvíc, protože jsou strašně vtipné. Třeba tenhle konkrétně je naprosto směšný s ohledem na to, jak strašně neinvenční a doslova anti-kreativní tohle album je. Nebudu vás lakovat. Téhle sračky bych se za normálních okolností nedotknul ani dvoumetrovou větví, protože hned na první pohled je vidět, že tohle bude píčovina jak mraky. Jako popravdě řečeno, nejspíš bych si Global Scum ani nikdy nevšimnul, protože groove metal mám totálně v prdeli, ale když mi nějací šulini pošlou CD na recenzi ... Sterling Serpent – Sterling Serpent 5.10.2019 H.  Sterling Serpent sice fungují už pár let, ale letošní eponymní EP je jejich debutovou nahrávkou. Asi to však dává smysl, poněvadž sestava se rekrutuje ze současných či bývalých členů dalších aktivních skupin. Najdeme zde muzikanty napojené na Bell Witch nebo kapelu King Dudea. Pro mě do té doby neznámými pojmy už byla další spřízněná jména jako Serpentent (mohlo by zajímat milovníky akustické kytary a dámského zpěvu) nebo Terminal Fuzz Terror (improvizovaná nahrávka „Immersed in This World of Distortion“ zní dost slibně, zbytek už mě nijak nezaujal). Sterling Serpent se na svém pilotním počinu pustili do temného písničkářství. Třeba King Dude mě napadl hned při prvním poslechu, a to aniž bych věděl o už zmiňované personální spojitosti, protože jeho vliv je z výsledku cítit fakt dost.
Mosaic – Cloven Fires 28.9.2019 H.  S německou formací Mosaic jsem se potkal už na minialbu „Old Man‘s Wyntar“, které se mi docela líbilo, ale po něm jsem další nahrávky kapely nevyhledával. Nezajímaly mě. Mosaic se od té doby prakticky podíleli jen na splitech / kompilacích „Samhain Celebration“ vydávaných ke stejnojmenné sérii koncertů v Německu. Přestože se tu často objevoval exkluzivní materiál, a to nejen od Mosaic, ale i od dalších skupin, osobně jsem to měl celé tak trochu na salámu. Mosaic mi jednoduše nenabízeli nic moc zajímavého. Slyšet o nich nicméně bylo, a to zejména skrze hlavního předáka Inkantatora Kouru, jenž pořádá již zkultovnělý festival Funkenflug a také naskočil jako kytarista k obnoveným Nachtmystium. Mlčení Mosaic nicméně mělo svůj důvod. Celých pět let skupina šlechtila svou dlouhohrající prvotinu „Secret Ambrosian Fire“, která je nyní konečně na spadnutí.
Poroniec – Demo 21.9.2019 H.  Poroniec patří k těm kapelám, které není nutné nijak zásadně představovat. Prostě a jednoduše jde o další začínající formaci. Pochází z Polska, v sestavě najdeme nějaké dva kořeny, kteří jsou z hlediska hráčských zkušeností evidentně nezajímaví, a před sebou máme jejich pilotní demosnímek zcela originálně nazvaný „Demo“. Nic před ním a zatím ani nic po něm. Úvodní „Zaległości“ začíná krátkým klavírním intrem. A nejen ona. Jak jsem hned vzápětí zjistil, i zbylé dva songy „Codzienności“ a „Niedorzeczności“ otvírá krátké klavírní intro. Podobně si určité sladěnosti můžete povšimnout i v názvech jednotlivých stop. Obojí svědčí o nějaké promyšlenosti a snaze dát i demosnímku určitý tvar a odpovídající vyznění.
Bloodspell – Cloaked in Burning Night 6.9.2019 H.  V případě Bloodspell nemá valného smyslu se příliš zdržovat s představováním, přestože se jedná o začínající skupinu. Jednoduše proto, že úplně co představovat. S výjimkou původu (Spojené státy americké) nejsou o Bloodspell známy žádné informace, žádná sestava, žádné fotky, žádné oficiální stránky. Jediné, co máme k dispozici, je pilotní minialbum „Cloaked in Burning Night“, které vyšlo letos na audiokazetě u Caligari Records v limitaci dvou set kopií. Alespoň že se nejedná o nejkratší EP, protože Bloodspell zde nabízejí (nabízí?) bez tří minut půlhodinu black metalu. Tak pojďme na věc. Předně musím říct, že se mi na „Cloaked in Burning Night“ docela zamlouvá zvuk. Ten je dostatečně špinavý na to, aby to neurazilo jemnocit žádného vyznavače undergroundové hudby, ale nejedná se o žádný kanál a všechny nástroje i vokál jsou pěkně čitelné.
Clavicvla – Sermons 31.8.2019 H.  Když se podívám na obálku „Sermons“, očekával bych spíš nějakou hlučnější záležitost z hájemství noisu či power electronics. Není tomu ale tak. Italský projekt Clavicvla dává přednost minimalismu, který je tu ohlodaný až na dřeň. Z čehož prakticky přímo plyne, že „Sermons“ v žádném případě nebude záležitost pro širší publikum, nýbrž jen pro pár maniaků, kteří se rádi brodí v ohavných labyrintech okrajové elektroniky. Nebylo tomu tak ale vždy. Formace Clavicvla původně začala jako blackmetalová záležitost, což nakonec osvětluje i skutečnost, proč je jistá blackmetalová estetika stále cítit ve vizuální prezentaci kapely. V tomto stylu vzniklo jediné album „Arsonists Prophets“, na němž se nacházely tři blackmetalové songy doplněné o téměř desetiminutovou minimalistickou litanii „Invertio transfiguratio“.
Sa Bruxa – From the Depths 24.8.2019 H.  Sa Bruxa je jednočlenný darkambientní projekt, za nímž stojí Guiseppe Novella. Jméno by ukazovalo na Itálii, ale muzikant aktuálně žije v Německu a Sa Bruxa prezentuje jakožto německou formaci. Se středomořskou oblastí tu nicméně spojitost přece jenom je, poněvadž „sa bruxa“ na Sardinii znamená „čarodějka“. My se dnes zaměříme na letos vydaný počin „From the Depths“… „From the Depths“ nabízí jedinou, bezmála dvacetiminutovou skladbu, která se nečekaně jmenuje stejně jako samotná nahrávka. Jak už padlo, jejím základem je darkambientní výrazivo, tudíž byste samozřejmě měli očekávat minimalističtější záležitost (protože dark ambient a minimalismus k sobě patří prakticky nerozlučně).
Heretical Sect – Rotting Cosmic Grief 15.8.2019 H.  Kapela s poměrně cool názvem Heretical Sect je novým jménem na blackmetalové mapě, ale hovořit o nezkušených mlíčňácích nebude úplně na místě. V téhle formaci ze Spojených států amerických se totiž angažují členové Predatory Light, což je, především co se demo tvorby týká, hodně zajímavá skupina, a deathmetalových Superstition, jejichž dlouhohrající prvotina „The Anatomy of Unholy Transformation“ vyšla letos v červnu a v jejichž řadách ostatně také najdeme členy Predatory Light, Ash Borer či Vanum. Určité předpoklady ke slušné muzice bychom tedy měli. Prvotina „Rotting Cosmic Grief“ (můžeme dodat, že tento název nese jen digitální a LP vydání; CD a MC jsou bezejmenná) vyšla v únoru a rád bych řekl, že se očekávání o povedeném pilotním albu potvrzuje, ale bohužel to není tak žhavé.
Cave Blind – Sword of Power 9.8.2019 H.  Abych řekl pravdu, „Sword of Power“ jsem se rozhodl zrecenzovat a vůbec poslouchat víc z důvodu jakési obskurnosti, než že by se mi to skutečně líbilo nebo mě to přinejmenším zajímalo. Protože když tak nad tím uvažuji, to album se mi vlastně moc nelíbí, a jakmile tohle dopíšu, už si jej nikdy nepustím. Ale v jistém ohledu je divné a hlavně je mi v určitém smyslu sympatický jeho přístup ve formě ortodoxní adorace dřevního metalu. Můžete si říct, že takových věcí je přece hromada, tak v čem by měl být projekt Cave Blind výjimečný. Skutečně výjimečný asi v ničem, ale jde o to, že tady byl ten zápal pro oldschool metal dotažen do naprosté extrému, takže „Sword of Power“ je zvukově i hudebně dřevnější než dřevní.
Hexenbrett – Erste Beschwörung 3.8.2019 H.  Občas se stává, že člověku stačí jen pár vteřin, aby mu bylo okamžitě jasné, že tohle je jeho styl a že tahle nahrávka jej bude bavit. Myslím, že se to nestává neustále, ale úplně výjimečné to není, má-li dotyčný již dost naposloucháno a má-li ujasněno, co přesně od té svojí muziky chce a vyžaduje. Pro mě osobně se takovým objevem na první poslech nedávno stali němečtí Hexenbrett, jimž začátkem letošního roku vyšlo debutové minialbum „Erste Beschwörung“. Právě to bych zde nyní rád představil, poněvadž věřím, že by tenhle koktejl black metalu a heavy metalu mohl zachutnat mnohým z vás. Řekl bych, že Hexenbrett hoblují spíš heavy metal. Struktura skladeb i styl riffů odpovídají formulím základního metalového žánru než jeho extrémnější odnoži.
|
