Torturerama – It Begins at Birth 14.3.2015 H.  Torturerama se na první pohled tváří jako mladá a nezkušená kapela, ve skutečnosti ji však tvoří muzikanti, kteří se na belgické undergroundové scéně již nějaký ten pátek pohybují. Asi nejznámějším z nich je kytarista Raf Meukens, který hrával na basu u dnes již bohužel nefungujících progresivních black metalistů Gorath a nově baskytaru drhne i u Death Penalty, což je nedávno rozjetý projekt Garyho Jenningse z Cathedral. Nicméně zpátky k Torturerama. Ti už pár let fungují a doposud mají na kontě ípko “Left as Remains” z roku 2010, na nějž vloni navázali druhým minialbem “It Begins at Birth” – to vyšlo nejprve v únoru vlastním nákladem na kazetě a posléze v září na CD už pod firmou. Náplní celého počinu není nic jiného než death metal jak noha – řádně špinavý a řádně staroškolský, jak death metalový zákon káže.
Rise of Avernus – Dramatis personæ 13.3.2015 Kaša  Když jsem před rokem sepisoval recenzi debutového alba Rise of Avernus, “L’appel du vide”, nešetřil jsem chválou. Tehdy naprosto neznámá parta si mne svým počinem získala natolik, že je čas od času v přehrávači otočím a stále se dobře bavím, což se mi v případě promáčů, jež k nám do redakce přicházejí, zas tak často nestává. Jejich letošní EP tak ve mně vzbuzovalo docela jiné pocity a hlavně jsem očekával minimálně pokračování cesty, jak ji nyní už jen čtveřice předloni započala. “Dramatis personæ” k mé vlastní spokojenosti pokračuje tam, kde Rise of Avernus minule skončili, přesto jsou v konečném výsledku lehce jiní. Hned na první poslech bylo zřejmé, že ubylo gotických momentů, klavír je dávkován opatrněji a v řadách kapely již nepůsobí Catherine Guirguis, jejíž podmanivý vokál byl jedním z vrcholů debutu.
Lykaion – Heavy Lullabies 12.3.2015 Zajus  “Heavy Lullaby” je asi nejnaivnější album plné písniček o lásce, jaké jsem kdy slyšel, a to není titul zrovna snadno dosažitelný. Byl to ostatně už první nepozorný poslech, který ve mně vyvolal podezření, že poslouchám kopii Avenged Sevenfold, tedy jakousi druhou kopírovací mocninu dobrých kapel. A v takové situci je třeba se obrnit, podobně jako když víte, že za chvíli šlápnete do něčeho ošklivého, ale již nemáte čas se překážce vyhnout. Pojďme však popořadě. Už pohled na tracklist napoví, že tihle pánové sice možná vypadají drsně, v hrudi jim však bijí srdce velikosti rugbyových míčů. Texty by nepřekvapily ani na debutu teenagerského boybandu a jejich hudební doprovod je svou přístupností hoden kapely, kterou jsem jmenoval v minulém odstavci. Základem je tak jednoduchý rock s dobře zapamatovatelnou kytarovou linkou, hezky znějící basou a ... Hornwood Fell – Hornwood Fell 11.3.2015 H.  Na světě existují tisíce, možná spíš desetitisíce vydavatelských firem z různých hudebních scén, od indie záležitostí až po major labely, nicméně firem, o nichž by šlo říct, že je jejich činnost výjimečná, že vydávají skutečně zajímavou muziku a že se na jejich vkus dá spolehnout, je naprosté minimum, v podstatě jen hrstka a směšné promile z toho obrovského počtu. Pro mě osobně mezi takové jistě patří kupříkladu italští Avantgarde Music, protože takřka vše, co pod jejich patronátem vyjde, mě opravdu oslovuje a přijde mi to jako úžasná muzika. I v takových případech však platí jen “takřka vše”, nikoliv “úplně vše”… A zrovna italští black metalisté Hornwood Fell se svým eponymním debutem jsou výjimkou potvrzující pravidlo a patří k těm nemnoha, kteří vydali desku u Avantgarde Music, ale nijak zvlášť z toho na větvi nejsem. Netvrdím, že ... Blakk Old Blood – Wrath 10.3.2015 H.  Svým způsobem je to docela zajímavé, že se ještě dnes najde někdo, kdo si řekne, že je na světě pořád málo špinavého a oldschoolového black metalu a že právě on je ten jediný vyvolený, kdo oživí a opětovně zažehne onen true plamen – a začne hrát hoblovačku, která zní úplně stejně jak muzika tisícovky dalších kořenů, jež rovněž obdobným způsobem osvítil duch nesvatý. Ano, Švýcaři Blakk Old Blood patří právě mezi takové. Při vší úctě, okatější už to být ani nemůže – vydáváním demáče striktně na kazetě počínaje, texty o sedmi smrtelných hříchách a songy s názvy jako “Burning Churches” konče. Všechno prostě křičí, že od Blakk Old Blood a jejich počinu “Wrath” člověk nedostane nic jiného než syrovou, možná trochu garážovou hoblovačku. A světe div se, ... Wömit Angel – Maggotmouth 6.3.2015 H.  O finských perverzně-blasfemických řeznících Wömit Angel si tu nebudeme povídat poprvé – jednou jsme je tu totiž již recenzovali, a to ku příležitosti vydání jejich loňského fošny “Holy Goatse”. Ačkoliv album vyšlo v září, Finové nijak nelení a ani ne o půl roku později nám servírují další počin, jímž je kraťoučké ípko s názvem “Maggotmouth”. To je také zároveň poslední počinem Wömit Angel, na němž se podílel dosavadní bubeník Vile Anarchy, jenž těsně před vydáním této nahrávky kapelu opustil. “Maggotmouth” nabízí dva nové tracky, jejichž hrací doba nečiní ani pět minut. Hudebně asi nelze oproti “Holy Goatse” čekat nějaké velké změny, takže opětovně se jedná o pekelně rychlou black/thrashovou hoblovačku s punkovým nádechem, nicméně oceňuji, že tentokrát se Finové příliš nepokoušejí o řvavá kytarová sóla, která byla na minulém albu naprosto příšerná. ... Reaction – Kill the Parasite 5.3.2015 Onotius  První, čeho si asi všimneme na debutové desce italských Reaction, bude možná trochu úsměvný obal, jenž přehnanou důvěru zrovna nebudí. I přesto ovšem nemáme právo dosuzovat samotný obsah – koneckonců od kapely, jež svou hudbu označuje za progresivní thrash metal se přece jen nějaký úplný amatérismus moc očekávat nedá (nebo si alespoň nejsem moc schopen představit onu progresivitu nebýt minimálně slušných instrumentálnách výkonů). Pochybnosti, jak je na tom kapela po stránce zvukové produkce, když vizuální forma je diplomaticky řečeno slabší, byly na místě tak částečně. Na poměry žánru je neobvykle měkký zvuk, kde namísto hutné kytary dominuje spíš harmonie bicích a basy, kytarová sóla pak občas zní až podezřele krotce. Díky tomuto faktu mám spíš občas pocit, že poslouchám nějakou trochu techničtější NWOBHM bandu, což by ani tak nevadilo, ... De profundis – Frequencies 4.3.2015 H.  Se jménem britské kapely De profundis jsem se poprvé setkal už na jejím druhém albu “A Bleak Reflection” z roku 2010. To oproti svému předchůdci, jenž se nesl spíš v doom metalovém duchu, stočilo kormidlo směrem k extrémnímu progresivnímu metalu, který sice nebyl vysloveně úžasný, ale jistá zajímavost mu upřít nešla. Důležité však bylo to, že jsem si De profundis zařadil do sorty kapel s potenciálem, které se vyplatí sledovat i v budoucnu, protože je možné, že jednou vytvoří skutečně skvělou muziku. Jenže od té doby uběhlo pět let, během nichž stihla vyjít další deska “The Emptiness Within” a také minialbum “Frequencies”… a ta skutečně skvělá muzika, v níž jsem doufal, zatím stále nikde. I po pěti letech totiž De profundis stále znějí jako skupina s velkým potenciálem do budoucna, akorát už je to v době, kdy jsem ... Crest of Darkness – Evil Messiah 3.3.2015 H.  Crest of Darkness je kapela, která se na scéně pohybuje už spousty let a má za sebou poměrně velké množství desek, tudíž asi nikdo nebude proti, když tyto Nory označím jako veterány. Přesto se téhle partě okolo Ingara Amliena nikdy nepodařilo nějak výrazně prosadit, a to ani v rámci toho undergroundu. Nějaké jméno sice Crest of Darkness bezesporu mají, ale že by šlo o obecnou známost, to ani omylem. Před dvěma lety vydali Crest of Darkness docela slušnou placku “In the Presence of Death”, na niž se čekalo celých šest let. S dalším novým materiálem však Norové evidentně tak dlouho čekat nechtěli, tudíž do světa aktuálně vypustili EP “Evil Messiah”, což je jen tak mimochodem první neřadový počin kapely od roku 1996 a vlastně druhá neřadová nahrávka vůbec.
Agos – Irkalla Transcendence 2.3.2015 H.  Agos (anebo také ΑΓΟΣ, chcete-li) je úplně nové jméno na řecké black metalové scéně, přesto však není bez zajímavosti – a není to jen proto, kdo za tímto projektem stojí. Agos totiž nemají na svědomí žádná ucha – všech nástrojů i vokálů se ujal Van Gimot z kapely Virus of Koch (dříve působil i třeba v Acherontas), zatímco celý koncept kapely a texty obstarává Astrous, zpěvák Aenaon a jinak také majitel kazetového labelu Archetapes Industries. Dvojice koncem ledna vydala své debutové EP “Irkalla Transcendence”, jehož nemalé ambice potvrzuje i zajímavý způsob vydání – žádné CD, ale jen na černém LP v limitaci 200 kusů a barevném LP v limitaci 50 kusů. Agos nabízejí black metal se znatelnou death metalovou patinou. Tento žánr v jejich podání není vyloženě chaotický, to zase ne, ale na několik prvních poslechů ... Zaklon – Nikoli… 20.2.2015 Skvrn  O tom, že Zaklon nepatří k nejznámějším black metalovým uskupením, zřejmě není třeba debatovat. Patrně nejzajímavější je na tomto jednočlenném projektu, vedeném jistým Temnarodem, jeho původ. Bělorusko není destinací, ve které by bylo metalu obecně přáno, a tudíž je dost možné, že se Zaklon na zdejší scéně těší výsadnímu postavení. Ne díky kvalitě, kterou v hudbě Temnaroda nejsem s to najít, ale kvůli solidní dávce let, jež na scéně strávil. Zlo Zaklon šíří počínaje letopočtem 1999, respektive pak rokem 2004, kdy projektu vychází první veřejný demáč. Demo dává demo a přichází rok 2010, který se nakonec ukazuje jako zlomový. Zaklonu vychází první řadovka a začíná nesmírně potentní období, kdy v pětiletém rozmezí vychází hned čtyři plnohodnotné desky. “Nikoli…”, o které bude v následujících řádcích řeč, je tou poslední z nich. Upřímně si nemyslím, ... Thy Serpent’s Cult – Sedition, Sorcery and Blasphemy 19.2.2015 H.  Když se řekne extrémní metal v Chile a konkrétně death metal, většině lidí jako první na mysli vytanou asi veteráni Pentagram (Chile) nebo třeba Unaussprechlichen Kulten, ale jak už tomu tak bývá, i zde se toho skrývá mnohem více a nyní (a nutno říct, že to není poprvé) se na jednu takovou méně známou death metalovou smečku z téhle země podíváme. Tihle konkrétní řezníci se jmenují Thy Serpent’s Cult, pocházejí z hlavního města Santiago de Chile a v loňském roce do světa vypustili svou druhou dlouhohrající fošnu s názvem “Sedition, Sorcery and Blasphemy”, již zdobí dost povedený a zajímavý přebal. Jsou však Thy Serpent’s Cult takto zajímaví i hudebně? Inu, tahle jihoamerická pětice drhne docela oldschoolový death metal, takže v případě, že je pro vás zajímavost něco jako synonymum pro neotřelost, pak tady příliš nepochodíte.
The Furor – Impending Revelation 18.2.2015 H.  Chcete říct jedno malé tajemství? Hned tak někomu bych to neřekl, ale že jste to vy, tak vám to prozradím. Víte, co udělá redaktor, když má recenzovat album, o jehož náplni se toho nedá moc napsat? Že ne? Udělá následující – začne kecat o historii kapely. Dobrý, ne? Abyste neřekli, že jsem sketa, vysvětlím to na názorném příkladě… The Furor je black/death metalová smečka z australského města Perth, která vznikla v roce 2002 a od doby svého vzniku vyplivla celkem čtyři dlouhohrající nahrávky včetně té aktuální, která se jmenuje “Impending Revelation”. V sestavě The Furor pak lze najít i jedno poměrně zajímavé jméno – do škopků zde tříská jistý Disaster, jehož můžete v současné době slyšet i v sestavě kultovních singapurských špinavců Impiety. Tolik historické okénko, nyní se na teď zázrak pojďme konečně v krátkosti podívat…
Sguaguarahchristis – Der Nacht 17.2.2015 H.  Na začátek této minirecenze si dáme menší školu. Dnešní lekce se jmenuje následovně: Co nemám dělat, když chci hrát syrový black metal a chci, aby mě někdo bral vážně? Takže, milé děti, pokud chcete hrát syrový black metal a nechcete u toho být pro smích, tak si rozhodně nedávejte jméno, které vypadá, jako když se kočka projde po klávesnici. Logo klidně nečitelné být může, ale nemělo by vypadat příšerně, lacině a nemělo by působit jako výsledek kombinace nesoudnosti, nevkusu a klišé. Dále se nesnažte vypadat jako exemplář medvídka pandy z místní zoo. Pandy jsou sice pěkná zvířátka, ale v případě black metalové kapely to projde jedině u Immortal. Dále by také nebylo špatné nedělat dvoubarevné fotky, na nichž se tváříte jak reklama na mračící se smajlík. A kdybyste tohle všechno čistě náhodou udělali, ... Selene – Paradise Over 16.2.2015 H.  Symfonický metal je pro jednoho posluchače ráj, zatímco pro jiného je to neposlouchatelné peklo, kterého by se nedotknul ani dvoumetrovou větví. Jsou však i případy, které jsou tak ukrutně špatné, že tím snad nemohou vzít za vděk ani zapálení fandové tohoto stylu… pokud tedy nejsou absolutně nekritičtí k čemukoliv. Britská formace s názvem Selene, která vznikla v roce 2013 a od té doby stačila vyprdět slušné množství singlů a dvě ípka, bohužel patří právě k takovým. Aktuální EP s názvem “Paradise Over” toho budiž důkazem. Důvod, proč tomu tak je, je zcela jednoduchý – Selene totiž předvádějí ten úplně nejtuctovější, nejohranější a nejklišovitější symfonický metal, jaký si jen dokážete představit. Nechci být přehnaně hnusný, ale prostě si nemohu pomoct – to, co na “Paradise Over” Britové nabízejí, mi při vší úctě zní jako ... Second to Sun – Three Fairy Tales 3.2.2015 H.  Musím říct, že tohle je teda opravdu divná záležitost. Nicméně je to bohužel asi tak to nejlepší, co se o “Three Fairy Tales” dá říct… ačkoliv já mám pro divnou muziku skutečně pochopení, prostě ne všechno, co zní trochu jinak, je automaticky dobré. A hudba ruské kapely Second to Sun je přesně ten případ… Základem muziky Second to Sun je deathcore. Nečekejte však po úvodním odstavci nějaký nový a ojedinělý sound. Sice jsem tomu v hlavičce minirecenze přiřadil přídomek progresivní, ale ve skutečnosti je to absolutně generické deathcore/djent riffování. Jestli jste si tedy nyní představili nějakou moderně metalovou muziku, jste na správné cestě. Second to Sun do toho – a někdy bohužel i lehce násilně – roubují další záležitosti.
Obsessör – Assassins of the Pentagram 2.2.2015 H.  Je zábavné, jak vám u některých kapel stačí vidět jen napsaný jejich název a žánr, který hrají, a už víte naprosto přesně, jak bude výsledek znít. Zároveň je to však i první a taky poslední věc, která je u takových nahrávek zábavná, protože když už jste si předem jistí, co při poslechu dostanete, a výsledek tak skutečně zní, tak je to prostě situace o ničem a člověka to nebaví. Tedy, nevím, jak to máte nastavené třeba vy, ale mě to nebaví určitě… Schválně si to pojďme zkusit. Kapela se jmenuje Obsessör (už jen to přehlasované ö!) a hraje black/thrash metal. Představili jste si nějakou rychlou blackovou špínu na styl Nifelheim nebo Desaster? Bingo, protože přesně takhle “Assassins of the Pentagram”, druhá deska Obsessör, zní!
Internal Rot – Mental Hygiene 1.2.2015 H.  Když si do přehrávače dáváte grindcorovou placku, tak většinou fakt neočekáváte nějaké progresivní fígle nebo trpělivé budování atmosféry. Samozřejmě jste připraveni spíš na pořádný agresivní námrd a jen málokdy je tomu jinak. Jenže i v případě, že jste psychicky připraveni na bordel, ne vždy se stane, že se s nahrávkou skamarádíte… Australané Internal Rot hrají hodně agresivní nářez… žádné chytlavé tupa-tupa tancovačky, žádná velká dávka nadhledu, jejich dlouhohrající debut “Mental Hygiene” je čistokrevný výplach. Což o to, něco na tenhle způsob jsem čekal, a když se rozjel první vál “Muciferous”, který začíná v doomovém tempu (fakt), tak jsem si navíc říkal, že by to mohlo být dost zajímavé. Jenže následující půlhodina ani nestačila dospět ke svému konci, aby mě tohle přešlo.
Black Jesus – Everything Black Everything Dead 31.1.2015 Stick  Antikřesťanským death metalem oldschool střihu se prezentují australští Black Jesus. Dvanáctka nepůvodních a neoriginálních deathovek v převážně rychlém (ale pozor, nenasypaném) tempu nikoho nenechá na pochybách, jakým směrem tahle cháska hledí především. Není to úplně vyloženě blbé, ale nějak se mi v celé kolekci nepodařilo najít nějaké obzvláštní zalíbení, byť mě staroby většinou docela baví. Pro zajímavost lze doplnit, že vokalista a kytarista v jedné osobě Adrian Naudi se mihnul v sestavě jiných provařených Australanů The Berzerker. Zvuk je hnilobný, přesně podle standardů žánru, bicí organické a celkově po téhle stránce si nemůžu moc stěžovat. Jde prostě jen o to, že mi po x posleších v hlavě nezůstal žádný výraznější motiv. Žánrově je však vše naprosto v pořádku, je to řádné bububu pro všechny pánbíčkáře a naživo nebo na pařbě bych si to podle všeho dost ... Arthedain – Arias Exalted 30.1.2015 H.  Arthedain je úplně nové jméno na black metalové scéně, jelikož má za sebou teprve jeden rok činnosti. Zpočátku šlo o jednočlenný projekt jistého Charlese Wolforda (žádné další kapely v portfoliu nemá), který natočil debutový kraťas “By the Light of the Moon”. Na jeho základě se mu do projektu podařilo nalákat bubeníka Tobiase S. z Der Weg einer Freiheit a společně v téhle dvoučlenné sestavy vyplodili další EP, jež bylo pojmenováno “Arias Exalted” a vyšlo v polovině prosince loňského roku vlastním nákladem jako download a v omezeném počtu i na CD. Arthedain tvoří black metal spíše klasičtějšího ražení s mírně epičtějším nádechem. Ten ovšem není tvořen nánosy kláves, jelikož Němcům k vyvolání tohoto pocitu stačí jen kytarové riffy. Někde v pozadí tam sice místy cosi jako klávesy slyším (doufám, že neposlouchám blbě), kupříkladu ve vygradovaném závěru “Visions of ...
|
