Archiv štítku: dark ambient

Calf / Uncle Grasha’s Flying Circus – split

Calf / Uncle Grasha's Flying Circus - split

Země: Řecko / Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / dark ambient
Datum vydání: 11.9.2016
Label: Pravěk Noise Section / SweetOhm Recordings / NAAB

Tracklist:
I. Calf
01. A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate

II. Uncle Grasha’s Flying Circus
02. The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun
03. The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World

Hrací doba: 58:41 (30:22 / 28:19)

Odkazy Calf:
facebook / bandcamp

Odkazy Uncle Grasha’s Flying Circus:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Mohlo by se zdát, že počin s názvem „Dům tisíců varlat“ bude nějaká gay porno parodie na „Dům tisíce mrtvol“, ale realita je trochu jinde – byť platí, že z filmu se zde vycházelo. Za svůj předobraz si však Uncle Grasha’s Flying Circus vzali poněkud serióznější dílo a už vůbec jej neparodují. Jejich strana splitu totiž vychází ze snímku „La montaña sagrada“ (neboli „Svatá hora“ v českých zemích) od chilského režiséra Alejandra Jodorowskyho známého jako tvůrce snímků z kategorie pro náročného diváka. Což vlastně sedí, protože i „The House of Thousands Testicles“ spadá do šuplíčku pro náročnějšího posluchače.

To ovšem neplatí jen o Uncle Grasha’s Flying Circus, ani druhá strana splitu v tomto ohledu nijak nezaostává a taktéž nabízí půlhodinku, která má daleko k odpočinkovému poslechu. Tato nese název „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ a jejím autorem je řecký projekt Calf.

Začněme ovšem s českou stranou splitka, kterážto je – to si povězme hned zkraje a na rovinu – tím zajímavějším, co počin nabízí. „The House of Thousands Testicles“ je samozřejmě noise, tudíž nemalou část toho, co níže zazní, berte s rezervou a s vědomím, že se stále bavíme o hluku, tedy o žánru, jenž má ke konvenčnímu pojetí hudby asi nejdále ze všech hudebních žánrů. Přesto – nejedná se o nahodilé hlučení bez hlavy a paty, bez ladu a skladu a bez nějaké pojící myšlenky, v obou částech kompozice je cítit promyšlenost a nějaký skladatelský záměr. Zjevně se tedy nejedná o pouhé improvizační cvičení na téma co nejkrutějšího audioteroru – a pokud „The House of Thousands Testicles“ ve skutečnosti je výsledkem improvizace, pak to na něm není vůbec znát. Z toho ohledu lze bez problémů věřit tomu, že Uncle Grasha’s Flying Circus se při tvorbě stanoveného konceptu opravdu drželi, nikoliv že je tento koncept pouze domnělý. A to u noisu zdaleka nebývá pravidlem. Nutno dodat, že to vše se povedlo, aniž by Uncle Grasha’s Flying Circus ztratili jakékoliv extrémní aspekty hlukové produkce.

To hlavní se odehrává ve dvacetiminutové „The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun“. Uncle Grasha’s Flying Circus zde tvoří klaustrofobický nátlak a drží posluchače v koutě, kam na něj házejí ohavné hlukové koláže, industriální ruchy a nepříjemné pískoty. Jak už ale padlo, stále je v tom cítit myšlenka, skladba (zde je tento termín skutečně na místě!) má vývoj a vlastně to celé uběhne mnohem rychleji, než by člověk očekával. A to značí kvalitu. To samé lze říct i o „The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World“, byť je její přístup jiný. Zde se totiž jedná o tuze lákavou srážku noisu s dark ambientem. A je to super.

Ani „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ vlastně není špatná záležitost. Vedle prvotřídního noisu Uncle Grasha’s Flying Circus však příspěvek Calf vypadá trochu mdle. Byť i tady se v rámci půlhodinového peklíčka najdou zajímavé momenty, které dokážou pocuchat posluchačovy nervy. Paradoxně je na poslech víc nepříjemná nepravidelná, až arytmická rytmika než industriálně-hlukové pískání.

Vzato kolem a kolem je to ale dost povedené splitko, s nímž se dá strávit více času, než je u noisu běžné. Pravda, mají to na svědomí především Uncle Grasha’s Flying Circus s „Domem tisíců varlat“, ale „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ je taktéž docela dobrá a dává smysl ji poslouchat, poněvadž i zde se jedná o poctivě hnuso-experimentální tvorbu. Celkově velmi vydařená hodina hluku, takže jestli si chcete protáhnout uši industriálním skřípěním, tenhle split lze jen doporučit!


Adaestuo – Tacent semitae

Adaestuo – Tacent semitae

Země: USA
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 11.11.2016
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. The Abyss (Otchłań)
02. Cicatrices plexae (Scar-Braids)
03. Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)
04. Tacent semitae (Silent Paths)

Hrací doba: 20:40

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Rád se s lidmi bavím o hudbě a je úplně jedno jaké, pokud má druhá osoba přehled a svou oblíbenou muzikou skutečně žije. Obvykle dojde i na výměnu tipů, a pro tyto příležitosti mám v záloze několik obskurních, ale výborných kapel. Z ryze blackmetalového ranku to jsou například američtí Incursus jejichž jediné album „Eternal Funeral Trance“ si ve své zběsilosti, atmosféře a ortodoxnosti v ničem nezadá se zásadními deskami kultů jako Katharsis, Watain, Funeral Mist nebo ranými Deathspell Omega. Po debutu už následovalo pouze extrémistické EP „Adaestuo“ a kapitola Incursus se se smrtí vokalisty Horida uzavřela. Mozek Incursus, VJS, byl aktivní i v jiných kapelách. Instrumentálně i skladatelsky přispěl například na třech deskách Nightbringer, za zmínku určitě stojí i nepříliš známá, ale rovněž dobrá kapela Tenebrous. A výčet by mohl pokračovat dál, ale na to už máte Metal-Archives…

Pokud jste první odstavec nepřeskočili, tak samotný název kapely napoví odkud vítr vane. Dalo by se jistě říci, že VJS přímo navazuje na svou dřívější kapelu, ale je to trochu složitější. Zaprvé se o škrcení strun, bušení a tvorbu dělí s druhým členem pod pseudonymem P. E. Packain. A zadruhé je zde prostor nejen pro ryzí black metal, ale také pro další temné žánry. Ambientní skladby byly sice přítomny i v nahrávkách Incursus, ale v Adaestuo je tento prvek implementován organičtěji.

První skladbu „The Abyss (Otchłań)“ otevírá pochmurný riff hraný agresivním tremolem, který dává tušit klasický blackmetalový majestát, ale s blastbeaty přijde i malá změna. Nikdo zde (alespoň zpočátku) neječí, neřve, nechroptí, neboť se nad hudbou nese přízračný hlas zpěvačky Hekte Zaren, kterou jste již mohli slyšet z nahrávek Kvltist nebo Duszę wypuścił. Nečekejte gotické vytí, ale přednes, který hudbu perfektně podtrhuje. Navíc lze tušit, že se zmíněná vokalistka primárně inspiruje kreacemi Diamandy Galás, případně éterickým peklem Aghast, a to je veliké plus. Později Hekte Zaren do repertoáru zařadí i hodně slušný blackový vokál a navíc vedle angličtiny používá i polštinu (což je minimálně za mě plus). Maniac Butcher by zdejší vokální performance možná přinutila přehodnotit svůj názor na ženská ústa. Ovšem to, co Adaestuo podle mého odlišuje od obyčejných kapel, které se mnohdy neprávem označují za black metal, spočívá v něčem jiném.

Blackmetalová tvář Adaestuo je vysochána opravdu stroze, těmi nejjednoduššími nástroji, ale i tak je pohled vržený na posluchače elektrizující. Každý riff je interpretován s maximální mírou zlovolného fanatismu a žáden nikdy nevybočí z přísně stanoveného rámce minialba. Jistě pochopíte, co mám na mysli, pustíte-li si přiloženou ukázku „Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)“. Úvodní „The Abyss (Otchłań)“ zdánlivě vychází z totožného trnitého receptu, ale i tak je její efekt docela odlišný. Adaestuo nejsou originální ve smyslu, že by přinesli něco nového, neslyšeného. Ale s aspekty, které vytvořili průkopníci, zacházejí čistě po svém. Alespoň si to myslím já.

Adaestuo

Výše jsem ale zmiňoval, že hudba Adaestuo nestojí pouze na black metalu. Pozadí „The Abyss“„Destroyer of Constellations“ občas doplní klávesy či jemné (zpravidla perkusní) ruchy, ale ambientu, případně hluku, je vyhrazen prostor především ve skladbách číslo dvě a čtyři. „Cicatrices plexae (Scar-Braids)” na mě působí „jen“ jako intenzivní outro první skladby, ale „Tacent semitae (Silent Paths)“ je již kapitolou samou o sobě. Zvukomalebný ambient tvořený dobře zvolenými zvuky / hluky, hlasy, vazbami a kytarovými linkami perfektně zapadá do atmosférického konceptu minialba a dokonce díky této skladbě doufám, že poměr black metalu a (nejen) ambientu bude i na případné delší nahrávce vyrovnaný. Pokud čekáte alespoň nějakou kritiku na závěr, tak vás zklamu. Zpočátku jsem měl sice malý problém s produkcí bicích a jejich poměru vůči ostatním nástrojům, ale vše napravilo pouhé zvýšení hlasitosti.

Z existence Adaestuo jsem nadšený a doufám, že budoucí tituly přinesou minimálně stejně nekompromisní a podmanivou porci černého umění, jaká se nachází zde. Příští rok bychom se měli dočkat minimálně splitu s Aoratos a osobně doufám, že v přípravě se už nachází i dlouhohrající album.


Druhý pohled (H.):

Z jistého úhlu pohledu mi kolega s touhle recenzí neudělal tak úplně radost, protože se o „Tacent semitae“ rozepsal takovým způsobem, že k tomu mohu dodat jen máloco. Souhlasím s ním jak v samotném popisu toho, co se na debutovém EP Adaestuo odehrává, tak i s nadšením z výsledku. „Tacent semitae“ je totiž skrz naskrz prošpikováno ledovou atmosférou, kterou nelze přeslechnout hned na první pokus. Jen těžko ji ale lze setřást, jelikož nahrávka funguje skvěle i po vysokém počtu poslechů a v momentě, kdy ji znáte velmi dobře.

Samozřejmě, nejnápadnější a hned první na ráně je působivý čistý vokál Hekte Zaren. Záhy se ale ukáže, že „Tacent semitae“ nestojí jenom na něm a že je album dotažené do konce po všech stránkách. A nejedná se jen o základní blackmetalovou složku excelující jak v syrové, leč hypnotické kytarové stránce, tak i v zajímavé rytmice, která se rozhodně neomezuje jen na tupé sypání blástů. Výborné jsou i atmosférické kusy „Cicatrices plexae (Scar-Braids)“ a „Tacent semitae (Silent Paths)“, jež naštěstí nepůsobí jen jako výplň hrací doby. Nicméně i přesto je mi o trochu bližší blackmetalová tvář Adaestuo – ta je totiž skutečně mocná. „The Abyss (Otchłań)“ hned na začátek chytne pod krkem a doslova posluchače vtáhne; mrazivé finále „Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)“ je pak možná vrcholnou pasáží celého počinu.

Není o čem diskutovat – prvotina Adaestuo je prostě výtečná a na poli syrového black metalu patří k těm výraznějším věcem letošní sezóny. Stejně jako kolega doufám v brzký příchod dlouhohrajícího debutu, který sílu téhle smečky stvrdí!

Adaestuo


Hyponic – 前行者

Hyponic - 前行者

Země: Čína
Žánr: funeral doom / death metal / dark ambient
Datum vydání: 10.8.2016
Label: Weird Truth Productions

Tracklist:
01. 前行者
02. 誅滅零八
03. 最後陳述
04. 寧劈不回
05. 飄流
06. Intro [Virus cover]

Hrací doba: 34:11

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Některé kapely to mají ve vzbuzování pozornosti poměrně jednoduché. Stačí jim jen základní kombinace žánr + místo původu, aby to člověka zaujalo. U mě k takovým případům patří i Hyponic. Ptáte se proč? Inu, odpovězte si sami, jestli jste nebo nejste zvědaví na funeral doom metal z Číny…

Tahle parta z Hong Kongu rozhodně nejsou žádní zelenáči. Ke vzniku kapely, jejíž sestavu aktuálně tvoří dvojice Roy a Wah, totiž došlo již v roce 1996, tedy před rovnými dvaceti lety. Za tu dobu to ovšem Hyponic s nějakou extrémní aktivitou příliš nepřeháněli, takže za dvě dekády nastřádali jen tři alba – „Black Sun“ (2001), „The Noise of Time“ (2005) a nakonec nejnovější „前行者“ (neboli v přepisu „Qian Xingzhe“), které vyšlo minulý měsíc.

V tvorbě Hyponic lze napříč trojicí desek pozorovat znatelné „doomovatění“ – Číňané jsou s každým dalším počinem pomalejší a drtivější. Zatímco debut byl ještě death / doom metal, v němž se vyskytovaly i rychlé pasáže, dvojka „The Noise of Time“ zpomalila a přinesla hutnější atmosféru. Letošní „前行者“ v tomto trendu pokračuje, jelikož rychlostní pedál byl povolen ještě víc. Na aktuálním počinu jsou Hyponic už nefalšovaným funeral doom metalem, který se táhne jak pomalu jak mlha na hřbitově.

Abychom si ale rozuměli – zpomalení tempa v žádném případě neimplikuje hudební zvolnění, čehož je „前行者“ jednoznačným důkazem. Naopak by se chtělo říct, že Hyponic jsou na letošním počinu snad nejhnusnější, co kdy byli. Nahrávka je stále tvrdá a její síla je skutečně veliká. Když hraje death metal, je to jako kdyby vás někdo mlátil kamenem – je to brutální, spousta krve, ale jakmile dostanete párkrát šutrem do palice, jste kaput a je po všem. Hyponic jsou ale pomalá smrt, jako kdyby vás někdo lisoval a tlak se zvyšoval postupně. Průběh není tak efektní, ale výsledná hromada krvavé kaše vzbuzuje mnohem větší respekt než obyčejná rozmlácena kedlubna. A navíc asi není třeba polemizovat o tom, co bude bolestivější.

Oukej, zpátky na zem, barvitých přirovnání již bylo dostatek. Snad si ale rozumíme, že „前行者“ je pekelně hutná deska. Samozřejmě, to by se do jisté míry dalo tvrdit o jakémkoliv funeral doom metalu, nicméně ten důvod, proč je produkce Hyponic tak dobrá, tkví v tom, že se nejedná o to úplně nejkonzervativnější stylové klišé. Nechápejte mě špatně, Hyponic nevytvářejí nic nového, jen je ten jejich přístup ke klasickému funerálnímu výrazivu vcelku svěží. Na svědomí to má především sólová kytara, která vcelku zodpovědně kvílí nad hlubokými táhlými riffy – někdy atmosféru ještě zahušťuje, jinde se stará o výborné melodické linky. A dohromady to funguje.

Hyponic

V druhé řadě pak lze Číňanům přičíst k dobru i skutečnost, že – opět v kontrastu s tím echt tuctovým podáním funeral doomu – jejich skladby nejsou omíláním šnečího riffování, které se táhne odnikud nikam a vývoj aby člověk pohledal. Hyponic jsou na žánrové poměry relativně pestří, nebojí se ani darkambientních pasáží, jichž není vůbec málo. Jako příklad se ihned nabízí pátá „飄流“, která se obejde bez hrubých riffů celá, nebo třetí „最後陳述“, ale ukázat lze i třeba na střední pasáž druhé „誅滅零八“, v níž se navíc v jednom momentě ozvou dokonce i hostující housle. Mým osobním favoritem se ale nakonec stala „寧劈不回“ s utlumeným rozjezdem, díky němuž má následné vygradování opravdu účinek.

To jsou však do jisté míry jen „detaily“, protože vše přítomné obepíná zdrcující atmosféra, jež je nakonec tou největší předností „前行者“. Právě díky ní to celé drží pohromadě a má to takové grády. Desce navíc prospívá nízká stopáž, s jejímž přispěním počin působí sevřeným a intenzivním dojmem. Celkově se jedná se o nahrávku, jejíž poslech se určitě nerovná ztrátě času a na niž by si příznivci extrémního doom metalu měli posvítit. Z mého pohledu dost povedená záležitost.


Mare di Dirac – Fumes

Mare di Dirac - Fumes

Země: Itálie
Žánr: dark ambient / drone / experimental
Datum vydání: 1.6.2016
Label: Dusktone

Tracklist:
01. SacraFormula
02. Ceremony 00
03. Representation 01
04. Deification 10
05. Quinta matrice

Hrací doba: 40:36

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Co všechno lze ještě považovat za hudbu? Padnou-li hranice tradiční písničkové struktury sloka-refrén, padne-li hegemonie běžných nástrojů a nastoupí-li nejisté nekonečno možností, co za zvuky je ještě možno vyloudit, kde se fantazii meze nekladou a kde pouze lidská představivost je jedinou zábranou… dá se to ještě považovat za hudbu? Anebo je to právě tato nejasná hranice, kde končí pouhá zábava a skutečná hudba naopak teprve začíná?

Mare di Dirac patří mezi formace, jaké podobné otázky nutně musejí provokovat. Je schopnost zhudebnit ticho uměním, anebo jen laciným hraním si na experiment? Odpověď je stejně nejednoznačná jako to, co Mare di Dirac produkují za… hudbu? Nebo snad radši zvukovou performanci?

Mare di Dirac jsou určeni lidem, kteří chtějí slyšet nikoliv neslyšené, nýbrž neslyšitelné. „Fumes“ je deskou, kde nehrají hlavní roli zvuky, jaké se na člověka linou z reproduktorů, ale člověk sám a jeho představivost. Do hlavní role byl obsazen čistý minimalismus a víc než snaha hrát tu vítězí snaha nehrát. Velkou část nahrávky tvoří jen letmo znatelný šum, mnohde se dokonce i ten zastaví a nastane nicotné vakuum. Provázet vás budou odlidštěné dronové plochy a darkambientní sféry, jejichž hloubky se táhnou dál, než oko dohlédne a ucho doslechne; místo běžných smyslů tak musí zastoupit představivost. „Fumes“ vlastně není o tom, co uslyšíte, nýbrž o tom, co vy sami dokážete vnímat vnitřním okem. „Fumes“ je pouhým katalyzátorem, jenž cestu do hlubin ničeho odstartuje.

Ale to vše platí jen do jisté míry. Jakkoliv se to po prvním poslechu „Fumes“ může zdát až paradoxní, z obou desek Mare di Dirac je to právě ta novější, která je – myšleno vysoce relativně – variabilnější a hudebnější. Tu a tam vykoukne i hluková hrozba, jinde zas tantrické meditace hrdelního zpěvu protne dokonce i rytmický motiv. Na několika místech lze rozeznat i konkrétní hudební nástroje – nejen bubínky, ale třeba i hluboké tóny didgeridoo. Z tohoto úhlu pohledu by snad šlo i říct, že „Fumes“ je oproti svému předchůdci „Tupilaq“ stravitelnější. Nicméně ani skutečnost, že si lze tentokrát zapamatovat i nějaký motiv (!), nahrávce na její abstraktnosti a necuchopitelnosti neubírá vlastně nic.

Postavím-li obě alba Mare di Dirac vedle sebe, pak musím říct, že „Tupilaq“ mě asi pocuchalo o něco víc. To byl soundtrack nicoty, rituál ničeho v prázdné pustině, kde není absolutně nic. Na „Fumes“něco je; není to hmatatelné, není to viditelné, ale lze cítit, že se kdesi někdo (něco?) skrývá a tiše pozoruje. Nicméně „Tupilaq“ ve své nepohodlnosti, nehostinnosti a naprosté samotě bylo o něco hrozivější, dokázalo se skutečně zarýt pod kůži a zalézt za nehty.

Mare di Dirac

Ovšem pozor – nic z toho, co jsem právě řekl, neznamená, že by „Fumes“ bylo přátelské nebo snadno vstřebatelné. Není a opak by byl víc na škodu než k užitku. Říkám pouze to, že „Tupilaq“ posluchače vrhlo do prázdnoty a nechalo jej s jeho vlastním nitrem – nic víc, ale ani nic méně; „Fumes“ tu a tam letmo naznačí, jakým směrem má člověk své myšlenky stočit. Oba přístupy jsou svým způsobem lákavé, oba mají něco do sebe a je jen na vás, který z nich zvolíte za ten osudový. Já osobně však radši zvolím absolutní nicotu v podání „Tupilaq“.


Pragnavit – Skarby zmiainaha karala

Pragnavit - Skarby zmiainaha karala

Země: Bělorusko
Žánr: folk / dark ambient
Datum vydání: 30.4.2016
Label: Crivia Records

Tracklist:
01. Suhavieja
02. Zamknjonyja koŭraty Jaryły
03. Rasczynieńnie bramy niabjosaŭ
04. Visažar zornyh nietraŭ
05. Zmjainy ŭładar
06. U imrasi
07. Dzury
08. Dzjadoŭskaje sonca
09. Zier vjatoha
10. Suła
11. Marmytannie rassohi
12. Skirty hałodnic
13. Ahvjarnaja kroŭ stodu viecznaści

Hrací doba: 76:19

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Mé znalosti folkové scény stále bohužel nejsou tak rozsáhlé, jak bych rád, aby byly. Díky tomu jaksi nejsem úplně objektivně schopen posoudit, nakolik běloruští Pragnavit jsou či nejsou legendou, jak je kdesi proklamováno. Jednoduše proto, že až doposud mi toto jméno unikalo; album, o němž si v následujících řádcích budeme povídat (obrazně řečeno – já budu psát a vy v ideálním případě číst), je prvním počinem, jenž se mi dostal do rukou.

Zůstává ovšem neoddiskutovatelným faktem, že historie Pragnavit není úplně krátká. Však příští tomu bude již dvacet let od doby, kdy Bělorusové začali fungovat. Na druhou stranu, vcelku záhy po svém založení se rozpadli a necelou dekádu spali zimním spánkem bez známky jakýchkoliv aktivit. K probuzení došlo až v roce 2007, kdy také vyšlo nové album „Svietacjam“. Ani poté to ale Pragnavit s nějakou velkou aktivitou nepřeháněli, tudíž to zabralo dalších devět let, než se objevilo „Skarby zmiainaha karala“. S uvedenými letopočty jste si jistě dopočítali, že oněch devět let poté vychází právě na letošek. Tak se na to pojďme podívat, co si pro posluchače Pragnavit připravili…

Předně je asi vhodné zmínit, že dlouhá čekací doba byla vynahrazena množstvím materiálu, jelikož „Skarby zmiainaha karala“ trvá přes 70 minut. A rozmáchlosti nahrávky také odpovídají i formáty, v nichž novinka Pragnavit vychází, jelikož standardní edicí je v tom případě luxusní digibook CD, zatímco pro úplně fajnšmekry je stále k dostání box limitovaný na pouhých 50 kusů. Co se však samotného materiálu týče, ten je – s výjimkou samotné délky alba – jakékoliv rozmáchlosti více než dalek.

Pragnavit totiž dávají přednost minimalismu a meditativnímu rozjímání. Čekáte-li tedy od folku výrazné linky tradičních nástrojů či snad dokonce rozjuchané melodie, mohu vás zklamat rovnou – u „Skarby zmiainaha karala“ se zlou potážete. U Bělorusů se folklór mísí se zahloubaným dark ambientem. Mnohdy jsou dokonce čistým dark ambientem a folk odsunou do pozadí, viz třeba „U imrasi“. Spíš než vesnickou veselkou a doprovodem ke stavění májky jsou tedy Pragnavit společníkem k osamělému putování hlubokými lesy v lehkém dešti, kdy se mezi stromy zlověstně převalují cáry husté mlhy. Nicméně i něco takového dozajista může být zajímavé a poutavé – z mého pohledu dokonce mnohem zajímavější než jakákoliv místní veselice – a pokud máte v oblibě jména jako Wardruna či Forndom, k nimž nemají Pragnavit vůbec daleko, pak by „Skarby zmiainaha karala“ mohlo zajímat i vás.

Minimalismus však neznamená, že by byla nouze o napjaté momenty. Zejména tehdy, kdy se do hudby vplete zastřený, a přitom stále naléhavý ženský zpěv, tak se jedná výborný zážitek. Příkladem budiž třeba „Zamknjonyja koŭraty Jaryły“, ale i další písně, jež bych však radši zmínil ještě v jiném kontextu. Mluvím o „Suła“ a „Dzury“, jimž bych chtěl přiřknout titul vrcholů „Skarby zmiainaha karala”. Druhá jmenovaná je vysloveně krásná, a ačkoliv se jejími sedmi a půl minutami prolíná vesměs jen jedna ústřední linka, po nudě není ani stopy, jelikož postupná gradace funguje náramně. „Dzury“ se pak se svými dvanácti minutami rovněž zajímavě vyvíjí a zejména finální třetina je skutečně působivá a patří k tomu nejuhrančivějšímu, co Pragnavit na celém počinu nabízejí.

Pragnavit - Skarby zmiainaha karala

Nicméně těch povedených chvilek je na „Skarby zmiainaha karala“ samozřejmě o poznání více. „Dzjadoŭskaje sonca“ zaujme třeba výraznějším vokálem, „Visažar zornyh nietraŭ“ jednou z mála opravdu výrazných folkových linek, „Zmjainy ŭładar“ zase několika nádhernými melodiemi a třeba „Marmytannie rassohi“ temnotou. Jinými slovy, je tu co poslouchat po celých 70 minut, v nichž se vcelku úspěšně rozpustí i těch několik málo písní, jež nejsou až tak dobré jako zbytek (poměrně nevýrazná „Skirty hałodnic“ nebo „Rasczynieńnie bramy niabjosaŭ“, jejíž nosná linka mi přijde na poměry nahrávky trochu pohádková; „Ahvjarnaja kroŭ stodu viecznaści“ se vrcholům rovněž jen dívá na záda).

Nutno ovšem zmínit, že k (d)ocenění „Skarby zmiainaha karala“ nevede úplně lehká a přímočará cesta. Dlouhá hrací doba a minimalismus si totiž vybírají svou daň a především zpočátku to chce nějakou vůli, aby se deska nezvrhla v pouhou kulisu, již člověk vnímá spíše apaticky. Pokud tomu ale dáte šanci, dopracujete se ke zjištění, že je produkce Pragnavit přeci jen podmanivá. Nepopírám, že by desce slušelo pár vcelku přebytečných minutek odkrojit, ale i přesto klady jednoznačně převažují. Odpověď na odvěkou filozofickou otázku, zda poslouchat či neposlouchat (dle vzoru být či nebýt), je z mého pohledu jasná – poslouchat.


Il Vuoto / Failor – Senseless Painful Lives in Tears

Il Vuoto / Failor - Senseless Painful Lives in Tears

Země: Itálie
Žánr: ambient / dark ambient / drone
Datum vydání: 9.6.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
I. Il Vuoto
01. Tears-I-Cleansing-Touch

II. Failor
02. A Week in Modern Life

Hrací doba: 57:56

Odkazy Il Vuoto:
facebook / bandcamp

Odkazy Failor:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Failor

Většinu svých recenzí na splity jsem tu začínal slovy, že splity moc nemusím, ale na druhou stranu jsem tu už takových počinů zrecenzoval tolik, že mi jen těžko budete věřit, že je nenávidím. Ona totiž není tak úplně pravda. Postupem času jsem přišel na to, že jistou zajímavost v tomto typu nahrávek přece jen nalézám. A potenciální zajímavost jsem spatřoval i v albu s názvem „Senseless Painful Lives in Tears“, na němž své síly spojily dvě italské formace experimentálnějšího ražení.

Tím zkušenějším jménem je dle všeho jednočlenný projekt Il Vuoto, který už má několik nahrávek na kontě. Naopak pro projekt Failor – neuniká-li mi nějaká zásadní informace – je „Senseless Painful Lives in Tears“ první hudební prezentací vůbec. Snad nic nezkazím, když okamžitě prozradím, že je to paradoxně druhá jmenovaná formace, jež se stará o tu zajímavější polovinu (doslova polovinu) nahrávky.

Nejprve ovšem něco málo k tématu „Senseless Painful Lives in Tears“, jelikož zrovna zde se nejedná o splitko, kam by všichni přítomní prskli nějaký náhodný song, jaký se jim nehodí nikam jinam. Naopak je znát, že zde bylo tvořeno speciálně pro tuto příležitost a s jasnou vizí. A tím nemám na mysli jen to, že obě přítomné skladby (od každé skupiny jedna) trvají na vteřinu přesně stejný čas. Ústředním tématem „Senseless Painful Lives in Tears“ jetotiž deprese, nicméně je příjemné a nakonec vlastně i žádoucí, že Il VuotoFailor se na danou látku dívají trochu jinou optikou.

Úvodní slovo patří Il Vuoto. Matteo Gruppi, předák formace, jde na depresi v trochu abstraktnějším pojetí a jeho píseň prý ztělesňuje „pocity a představy duše blížící se ke svému mentálnímu kolapsu“. Toliko k tématice „Tears-I-Cleansing-Touch“, hudebně se jedná o soft droning s ambientním nádechem značně monotónního ražení. To v zásadě není špatně, nicméně lze polemizovat o poutavosti nabízeného materiálu.

Problém tkví v tom, že „Tears-I-Cleansing-Touch“ je až přespříliš uspávací a málo hypnotická, pročež posluchač ztrácí nit a upadá do letargie, v níž se hudba stává pouhou kulisou, nikoliv předmětem nějakého prožitku. Kompozice má jistě i své světlé momenty a především druhá třetina – tedy ty nejklidnější momenty, kdy ustává dronové hučení a nastupuje čistý ambient – je vcelku povedená. Nicméně první třetina skladby je naopak vcelku suchá a spolehlivě dokáže uspat. Sice není problém to poslouchat, ale zážitek jsem z toho věru nevydoloval.

Il Vuoto

To „A Week in Modern Life“ od Failor je mnohem uhrančivější. Tato půlhodinová píseň vypráví příběh člověka jménem H (to jsem si nevymyslel, fakt je to můj jmenovec!), jenž pracuje ve fabrice a jeho zaměstnání jej pomalu užírá. Kompozice je rozdělena do sedmi částí, z nichž každá reprezentuje jeden den v týdnu, a každá ze sedmi je navíc rozdělena do dalších dvou, kde jedna znamená část dne v práci a druhá část dne mimo práci.

„A Week in Modern Life“ je především (dark)ambientní záležitostí, ale ústřední motiv, který se proplétá celou půlhodinou, je i navzdory své jednoduchosti dostatečně dobrý na to, aby dokázal bavit. Postupně se onen motiv proměňuje a zase vrací ke své původní podobě, což má jistě znázorňovat stereotypní ubíhání dnů, a často jej podpoří i další obměny jako třeba jemné perkuse v jednom momentě či industriální rytmus v jiném. Je sice pravda, že onen nastolený příběh bych si při poslechu „A Week in Modern Life“ bez nápovědy vážně nepředstavil a vlastně ani s nápovědou to tam tak úplně neslyším, ale to je mi nakonec jedno. Myšlenky a představivost se mi sice rozutekly jiným směrem, s čímž ovšem dokážu bez problémů žít, jelikož jsem si v tom stále dokázal něco najít, což považuji za to stěžejní a čehož si také cením.

Failor

„Senseless Painful Lives in Tears“ dle mého stojí za pozornost především díky Failor. „A Week in Modern Life“ mě upřímně baví – vlastně mnohem víc, než bych si v předstihu dokázal připustit, protože jsem příliš nečekal, že by mi tohle splitko dokázalo uhranout. O to příjemnější překvapení to ale ze strany Failor je a dokážu si úplně v pohodě představit, že si tu skladbu pustím i v budoucnu. Oproti tomu Il Vuoto ve své půlhodince nepředvádí nic zvláštního, a ačkoliv se to dá poslouchat bez problémů a jako minimalistické relaxační pozadí to vcelku funguje, neslyším zde nic, kvůli čemu bych se měl k „Tears-I-Cleansing-Touch“ vracet.


Gandalf’s Owl – Winterfell

Gandalf's Owl - Winterfell

Země: Itálie
Žánr: electronica / dark ambient
Datum vydání: 26.7.2016
Label: Club Inferno Ent.

Hrací doba: 15:09

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Club Inferno Ent. / My Kingdom Music

Abych pravdu řekl, tak když jsem prvně viděl jméno kapely Gandalf’s Owl, docela jsem se rozesmál. Stejně tak ani obal debutového EP a jeho název „Winterfell“, zjevně odkazující na seriál „Game of Thrones“ případně jeho knižní předlohu (nevím), což je dneska jakože cool na to čučet, ve mně příliš velká očekávání nevzbuzoval. A když k tomu navíc přihodím skutečnost, že za Gandalf’s Owl stojí jistý Gandolfo Ferro, tedy současný zpěvák powermetalových Italů Heimdall, tak to na natěšenosti alespoň u mě také zrovna nepřidá.

Přesto všechno jsem si „Winterfell“ nakonec pustil, protože žánrová kolonka slibovala dark ambient. Jen díky tomu jsem se rozhodl, že velkoryse přehlédnu lehce nablblý název i mdlý obal (vzhledem ke zvolené hudební formě dost nevhodný, řekl bych) a přece jen to zkusím. Ale na rovinu říkám, že kdybych věděl, že ten projekt dělá zpěvák powermetalové kapely, tak bych se na to předem vydlabal, ale to jsem zjistil až ex post.

Samotná hudební stránka debutového a jen digitálně vydaného EP už tak odpudivá není. „Winterfell“ nabízí celkem tři skladby, z nichž zajímavější jsou první dvě. „The Wall“ i titulní „Winterfell“ se zpočátku tváří poněkud nezáživně – ta první se rozjíždí nijakým mluveným slovem a nevýrazným minimalistickým motivem, ta druhá je první minutu a půl dost suchá, v některých melodiích skoro až kýčovitá. Obě se však posléze dokážou zlomit ve vcelku příjemný a jemný beat, který má asi blíž k relaxační elektronice než l dark ambientu, ale to mi není na překážku. Hlavní je, že Gandalf’s Owl dokáže vytvořit alespoň nějaké slušné a nakonec i vcelku sympatické momenty.

Naproti tomu třetí přítomná píseň „White Arbour (…the North Remembers)“ mi přijde poměrně slabá. Tato je na rozdíl od svých předchůdkyň převážně darkambientní, ačkoliv nějaká electronica se rovněž ozve, ale o žánry v konečném důsledku přece nejde.  Důležitější je poutavost, již „White Arbour (…the North Remembers)“ tak trochu postrádá, což je poněkud smutné vzhledem k faktu, že se jedná o nejdelší položku EP a že se tato vyšplhala na bezmála sedm minut hracího času.

Grafická stránka a další „okolnosti“ Gandalf’s Owl mě spíše odrazují, ale nakonec se „Winterfell“ dá bez větších problémů strávit, a jak již padlo, některé pasáže jsou vcelku fajn. I přes jisté dílčí plusy se však nejedná o nic zvláštního a v rámci stylu jde spíš o slušný průměr. Jistý potenciál by tu byl, to jistě, ale rozhodně nenastane situace, abych nedočkavostí nemohl dospat, abych zjistil, zdali byl tento potenciál na případných dalších počinech naplněn.


D.Å.R.F.D.H.S. – Förensligandet

D.Å.R.F.D.H.S. - Förensligandet

Země: Švédsko
Žánr: dark ambient / industrial / ambient techno
Datum vydání: 14.4.2016
Label: Northern Electronics

Tracklist:
01. Hatets sånger
02. Bensin i Storkågeträsk
03. Minnen av morfar
04. Hedvigstad
05. Norr om Uppsalaslätten
06. Svarta orkidéer
07. Lidandets lustgård
08. Helge Holmlund
09. Svältåren
10. Öster om Hebbershålet
11. De ä där vi kom ifrån, å dit vi ska, så de ä lika bra å börja vänja av sä me å leva

Hrací doba: 66:35

Odkazy:
web / facebook

Zkratky se čas od času vážně hodí. Právě díky nim si není třeba lámat jazyk a Dard Å Ranj Från Det Hebbershålska Samfundet to ví – počátečním písmenům D.Å.R.F.D.H.S. se tento hudební projekt nepostavil zády a často je prezentován právě pod tímto shlukem liter. Co mimo jednotlivých slov písmena skrývají? Především dvojici švédských hudebníků, kteří se ve svých volných chvílích vydávají po obskurních stezkách v čele s tou ambientní. A nečiní tak jen v rámci D.Å.R.F.D.H.S. První z dvojice hudebníků, Michel Isorinne, má na kontě pár dalších počinů, nicméně je to především jeho kolega Varg, jehož projekt si dokázal vydobýt velmi dobré jméno. A zcela po právu – mnou doposud slyšené nahrávky byly víc než fajn.

Na D.Å.R.F.D.H.S. jsem kápnul loni, to když vydávali povedenou řadovku „Mörkret, kylan, tystnaden & ensamheten“. Ještě ve stejný rok stihli Švédové vydat hned další čtyři dlouhohrající počiny, což při zpětném pohledu na vysokou kadenci vydávaných nahrávek nemohlo překvapit. Už na adresu „Mörkret, kylan, tystnaden & ensamheten“ jsem chtěl utrousit pár řádků, ale nakonec to bez mé recenze museli D.Å.R.F.D.H.S. vydržet až dodnes, tak snad se nezlobí. Třeba já je v úmyslu zlobit nemám, „Förensligandet“ se totiž povedlo.

Poslechové obeznámení s minulostí (alespoň to mé, přiměřené) nebylo během utváření si názoru na novou desku vůbec k zahození. Už jen z poslechu dvou desek bylo možné vydedukovat zjištění zcela zásadní a pro švédské duo příznivě vyznívající. Vydání několika počinů do roka, to nedělává s kvalitou materiálu dobrotu, jenomže co jsem měl čest, kvalitu dvojice drží. Nezaznamenal jsem náznaky vaty ani zbytečné natahování skladeb, k čemuž by mohla více než hodinová stopáž nabádat. A shledání číslo dvě? „Förensligandet“ je úplně jiné než „Mörkret, kylan, tystnaden & ensamheten“. Škatulky možná setrvaly ve svých pozicích, ale nálady desek si daly sbohem. Přesto zůstávají plně nadřazeny svému stvořiteli, který je vpustil na svět za nestejných okolností a s rozdílným cílem. 

Novinka stojí kdesi na pomezí dark ambientu a inteligentně podaného techna, někdy se pot(ý)ká i s noisem, který však setrvává jen v roli občasného rušitele na pozadí, hlavním hybatelem a strůjcem směřovaní desky rozhodně není. Ústřední linka se ruchům a fyzicky náročného poslechu vyhýbá, což neznamená ani tak bezproblémový poslech jako spíš fakt, že „Förensligandet“ přímočaře nebolí.

Přesto jde v celé délce o album nesmírně náročné, na vině je ostatně hned několik faktorů. Považme už jen stopáž, víc než 65 minut hudby není vůbec málo a v případě výrazně variabilního darkambientního klystýru to platí dvojnásob. Další faktor? Je až překvapivé, jak neskonale nápaditě se D.Å.R.F.D.H.S. na celé délce prezentují – spousta vrstev, nápadů –, přesto se plynule drží jedna jasná náladová linka. Tudíž ačkoliv „Förensligandet“ vyzařuje auru pestrosti, nedochází k nepřirozeným změnám, tedy k problému, jenž sužoval právě „Mörkret, kylan, tystnaden & ensamheten“.

D.Å.R.F.D.H.S.

Novinka jde především po stěží definovatelné atmosféře. Prim možná hraje temný ambient, ale temnota zdaleka není tím jediným, co „Förensligandet“ zahrnuje. K temnu bych minimálně rovnocennou měrou přidal ještě jakési klidné vesmírné prázdno, vánek, který na pusté planetě D.Å.R.F.D.H.S. nemá o co narazit. A když už se přece jen objeví něco z lidské vynalézavosti, je to syrovost opuštěných průmyslových prostor. „Förensligandet“ ale, jak již padlo, nedrásá, má spíše relaxační účinky doplněné o zdravé napětí, které se nikdy nepřehoupne do hororových podob. Toť prosté konstatování faktu, nikoli postesknutí.

Zmiňovaná košatost díla doplněná o poměrně vláčné tempo má i svůj negativní důsledek. Často zkrátka víc než třeba půlhodinu nevyžaduji a bohužel, „Förensligandet“ není tak dobrým hypnotizérem, abych pokaždé vydržel a čtverečkem v přehrávači nevzkázal dočasné sbohem. Vyskočení z jedoucího vlaku zkrátka nebolí tak, jak bych si představoval.

Když však posluchač onu hodinku ve společnosti D.Å.R.F.D.H.S. strávit opravdu chce, neodejde zklamán. „Förensligandet“ je nadprůměrným dílem s nadprůměrnými momenty a zdařilou atmosférou. Při jejím budování Švédové ukazují své skladatelské schopnosti a neomezují se pouze na bohapustou repetitivnost z nouze. Pro posluchače obdobných hudebních obskurit jedna z nahrávek, jíž by měl věnovat alespoň seznamovací sezení, ne-li víc.


Haiku Funeral – Hallucinations

Haiku Funeral - Hallucinations

Země: Francie
Žánr: experimental
Datum vydání: 11.5.2016
Label: Aesthetic Death Records

Tracklist:
01. The First Amphetamine Kiss
02. Hallucinations
03. Разграждане
04. Гласът
05. Suicide Organ
06. Servants of Fire
07. Darkest Day of the Year
08. Faith’s Black Orgasm
09. The Final Amphetamine Kiss
10. The Last Hallucination of Christ

Hrací doba: 53:41

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Některá muzika je taková… jednoznačná. Nemám tím na mysli, že by měla být nutně jednoduše stravitelná, ale prostě víte, co od ní očekávat. Pak jsou tu ovšem interpreti, jejichž produkce je přesným opakem – je divná. Někdy je to plus, jindy je to negativum, ale takřka vždy je to přinejmenším zajímavé, když se to aspoň nějak vymyká tomu, co je standardní.

Haiku Funeral divní bezesporu jsou. A to dost hodně. Popravdě řečeno si nevzpomínám, kdy naposledy jsem se setkal s nahrávkou, jež by byla žánrově tak těžce zařaditelná a neurčitá, nějakou chvilku už to bude. Tahle formace, jejíž domovinou je Francie, ale z ústředního dua jeden člen pochází z Bulharska a druhý z USA, nepatří k začínajícím jménům a už má několik počinů na kontě. Já osobně jsem se ovšem s Haiku Funeral poprvé setkal až letos prostřednictvím alba „Hallucinations“, tudíž jsem nebyl úplně připraven na to, co se zde nachází. Což ale není myšleno ve zlém – slíben mi byl experiment a v tomto ohledu si nemám nač stěžovat, jelikož tento předpoklad splněn jednoznačně byl.

Dost matoucí je už začátek desky, neboť úvod „Hallucinations“ příliš nevystihuje to, co se bude dít dále. Po intru „The First Amphetamine Kiss“ totiž nastoupí titulní skladba, jež nabídne takový… no, řekněme, že hodně znásilněný black metal bez kytar. Vesměs se jedná jen o hutnou rytmiku (zejména baskytara je ničivá!), atmosférické klávesy a vokál. Nicméně ten „riff“ je kurevsky heavy a vlastně bych se nebál říct, že to má regulérní tah na bránu a je to fakt „chytlavé“ – a nemyslím to ve zlém. Nicméně další podobně hutná píseň už je na nahrávce jen jedna – šestá „Servants of Fire“. Ačkoliv ta není zas až tolik in-your-face, ale vyvažuje to v rámci alba dost ojedinělou melodií cca v půli songu.

Po titulní jízdě album začne jakoby zpomalovat a začíná se směřovat spíš do atmosféry. Ve třetí „Разграждане“ stále hraje výraznou roli rytmika, ale je to o poznání rozvážnější a nastupují sjeté melodie trochu připomínající Blut aus Nord. A zajímavé je, že obdobně jako „Hallucinations“„Разграждане“ poněkud metalový feeling, ačkoliv formálně se o metal nejedná (byť jsem dost často viděl, že se v souvislosti s tímhle počinem mluví o black metalu, ale tomu fakt nevěřte, protože to je dost mimo). „Гласът“ v nastoleném trendu pokračuje a zase se jedná o ještě hororovější kus, kde se sice stále ozývá rytmika, ale už v takové anti-groovy podobě.

Nakonec je to vlastně až s pátou skladbou „Suicide Organ“, v níž se poprvé ozve čistokrevná podoba stylu, k němuž má celé „Hallucinations“ možná nejblíže – dark ambientu. Tento stav má na svědomí zejména závěr desky a konkrétně finální trojice „Faiths Black Orgasm“, „The Final Amphetamine Kiss“ a „The Last Hallucination of Christ“. S takovou tracklistovou dotací se může zdát trochu přehnané tvrdit, že má na albu navrch dark ambient, takže se pro obhajobu takového prohlášení sluší dodat, že jen „Faiths Black Orgasm“ a „The Last Hallucination of Christ“ mají dohromady bezmála 20 minut z celkových 53.

Haiku Funeral

Když to tedy shrnu, tak by se kompozice na „Hallucinations“ daly rozdělit do několika kategorií. Jednu tvoří ona darkambientní čtveřice (s „The First Amphetamine Kiss“ vlastně pětice), v další se nachází „hitovější“ (ty uvozovky jsou hodně velké) dvojice „Hallucinations“ a „Servants of Fire“; nakonec tu pak je dvojice písní někde na půl cesty mezi dvěma předchozími kategoriemi, tj. „Разграждане“ a „Гласът“. Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak je tu ještě „Darkest Day of the Year“, která se vymyká úplně. Opět je na poměry nahrávky „chytlavější“, skoro až zvráceně rocková, ale provází ji i letmý orientální pel a divné melodie. Od zbytku se značně liší, ale i přesto lze nalézt společné jmenovatele, takže ne, že by snad na album nepatřila. A jen tak mezi námi, kdybych měl zvolit fakt jen jednu písničku jako vrchol „Hallucinations“ asi bych ukázal právě na „Darkest Day of the Year“.

Velmi důležitá je ještě jedna věc, která zaznít musí. Divnost, nezařaditelnost a rozmanitost nejsou jedinými plusy „Hallucinations“. Haiku Funeral na tom nejsou dobře jen co do hudebního rozsahu, ale i co do skladatelské stránky. Jinými slovy, společnou vlastností všech skladeb napříč všemi vlivy a stylovými příslušnostmi (byť mnohde pocitovými) je kvalita a schopnost nevyčichnout i po větším množství poslechů.

Vzato kolem a kolem je „Hallucinations“ jistě těžší album, což už asi nepřímo vyplynulo z předchozích řádků. Rozhodně je velmi zajímavé, ale abychom zas zůstali nohama na zemi, bezchybné taktéž není. Trochu paradoxně vzhledem k variabilitě náplně i kvalitativní výši mnohých nápadů se mi kolikrát stávalo, že nahrávka bezbolestně vplula do pozice jen kulisního poslechu a nedokázala si tu pozornost urvat sama. Což ve výsledku vstřebání ještě víc komplikuje. Na druhou stranu je tohle největší a vesměs jediné zmínky-hodné negativum. Pozitivní pocity zcela jistě převládají a celým tím přístupem a snahou znít jako celek trochu jinak je mi „Hallucinations“ velmi sympatické.


Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations – The Mindness

Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations - The Mindness

Země: Brazílie / Polsko
Žánr: experimental / dark ambient
Datum vydání: 23.3.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Light Is a Fuel Made of Stars
02. Duke de Dada
03. The Mindness
04. Heavy Mental Orange
05. Trauma Police
06. Maurice Unraveled
07. Bruising the Monstrous Ego of Doom
08. Dada the Dude
09. Every Time, All the Time

Hrací doba: 91:18

Odkazy:
facebook / bandcamp

Před nějakou dobou jsem na internetu narazil na takový pěkný vtip, který popisoval sociální zařazení lidí dle hudebních žánrů, jaké poslouchají. Z celkem šesti úrovní byla ta první, „nejnormálnější“ vyhrazena „normálnímu plebsu“ poslouchajícímu věci jako pop nebo rock. Naopak v páté úrovni se nacházeli „outcast“ lidé s experimentální muzikou, noisem či free jazzem, zatímco šestá byla vyhrazena individuím „disattached from the social dogma“ s žánry jako harsh noise, drone nebo dark ambient. Album, o němž si dnes budeme povídat, by na tomto obrázku patřilo někam na pomezí pětky a šestky…

Nejprve si ovšem musíme říct, co a kdo se vlastně skrývá pod prapodivným názvem Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations, byť do jisté míry je sám o sobě výmluvný. Nejedná se totiž o standardní kapelu, nýbrž o kolaboraci dvou rozdílných projektů, které mají společnou zálibu ve značně experimentálních žánrech, o jejichž existenci běžní smrtelníci nemají ani tušení. V čem se ale navzájem liší hodně, to je místo původu. Zatímco Dancing Deadlips (toto jméno by vám jen tak mimochodem nemuselo být neznámé – desku „Song of the Flight“ jsme zde svého času recenzovali) pochází ze sousedního Polska, domovinou Obasquiat je pak daleká Brazílie. A jak název hlavičky tohoto sloučeného projektu naznačuje, společně se obě formace vydaly na ničím neomezovaný zvukový průzkum.

„The Mindness“ bezesporu patří k nahrávkám, jejichž poslech je výzvou, kterou nedokáže absolvovat každý. Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations totiž nabízejí hodinu a půl dlouhé (předpokládám, že přinejmenším v nějaké míře) improvizační experimentování napříč několika velice okrajovými žánry. Nicméně myslím, že bez újmy na přesnosti bychom mohli říct, že hlavním zastřešujícím stylem celého počinu je dark ambient a jeho minimalistické šumění. Minimalismus je ostatně vedle experimentu jedním z hlavních poznávacích znamení „The Mindness“, protože v tomto případě byste neměli očekávat nějaké šílené přeskakování od jednoho ke druhému, multižánrovou horskou jízdu a další zběsilosti. V tomhle případě se na to jde z druhé strany a na darkambientní „ticho“ se nabalují vlivy ve formě, jež ctí antibombastické ladění desky.

A jakéže vlivy lze tedy očekávat? Předně, vedle dark ambientu je druhým stěžejním prvkem „The Mindness“ něco, co se u podobných záležitostí zas tak moc nenosí – vokál. Samozřejmě se ale netěšte na zpěv v tom pravém slova smyslu. Spíše se připravte na zastřené vokální rozjímání, deklamaci, místy skoro až mluvené slovo, leckde primitivní zaříkávání. A na takovýto základ už jen začněte nasypávat náznaky noisu, world music, free jazzu, industrialu nebo dronu. Zajímavý je především ten ethno nádech, jenž sice neprostupuje celým albem (ono se totiž nejedná o náladově zas tak uzavřenou a monoliticky neměnnou věc), ale když se objeví, působí – v rámci nastavených minimalistických mezí – osvěžujícím dojmem. Příkladem budiž třeba druhá „Duke de Dada“.

Z minimalistického experimentu se k nějaké opravdu výrazné pasáži vystoupí jen zřídka, ale tu a tam se tak přeci jen stane. Třeba hned v úvodním, 23 minut dlouhém kolosu „Light Is a Fuel Made of Stars“, kdy po deseti minutách šumu na chvíli vypluje na povrch lahodná melodie. Další takový moment se nachází kupříkladu v předposlední „Dada the Dude“, kdy z takřka nezřetelného skoro-ticha vytryskne hlasitý syntezátor a trochu vám potýrá ušní ústrojí.

Přejděme však konečně k tomu důležitému, protože, ruku na srdce, u podobných záležitostí je vlastně podrobný popis bezpředmětný. Nikoho nezajímá, že „v 358. sekundě čtvrté skladby se ozve geniální dvouapůlvteřinové sólo na taiwanskou fujaru“ a podobně. Vím, že je to taková mantra, jakou v trochu obměněné podobě opakuji skoro v každé recenzi na takovéhle žánry, ale ono to tak je – stěžejní je ten pocit. Není až tak důležité, jak přesně to zní, ale je extrémně důležité, jak to působí. A v tomto ohledu mohu považovat „The Mindness“ povedenou desku, jelikož mě ten poslech baví. Jistě, ani náhodou to není lehká nahrávka na docenění a pochopení; samozřejmě, že to chvíli trvá, než člověk začne vidět i do koutů, a to ještě ne do všech (přece jen, 90 minut je 90 minut a experiment je experiment). Přesto všechno se dá do alba relativně lehce ponořit nechat se unést. Délka nijak nevadí, ono to uteče až nečekaně rychle.

Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations

Je pravda, že se nejedná o nějaké nekritické nadšení bez výhrad. Je zde i několik momentů, které bych si dokázal představit lepší, například se sem tam stane, že mi vokály přijdou zbytečně afektované. V rámci takhle obrovité hrací doby se však jedná o zanedbatelnou část; navíc je spousta pasáží naopak výtečných (jeden příklad za všechny – vypointované nervní finále „Heavy Mental Orange“). Celkově vzato mám z toho dobrý pocit a někde v těch spodních proudech si mě to dokázalo podchytit.