Archiv štítku: dark ambient

Noční provoz – Mare nostrum ignis est

Noční provoz - Mare nostrum ignis est

Země: Česká republika
Žánr: dark ambient / industrial / spoken word
Datum vydání: 15.2.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Do první krve
02. Jen tolik slov
03. Mare nostrum ignis est
04. Zní to jako rány
05. Bezesná
06. Ticho smrti
07. Lávová pole
08. Das Schlaflied

Hrací doba: 48:04

Odkazy:
bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

„Mare nostrum ignis est“ je typickým příkladem alba, které je ve své podstatě dobré, a přesto si jeho poslech člověk příliš neužije a nevychutná. Na vině je jeden jediný rušivý element, jenž ovšem ve výsledném zvuku hraje zásadní roli a dojem z nahrávky potápí, jakkoliv jsou všechny ostatní atributy desky nejen v pořádku, ale dokonce dobré.

Od formace s názvem Noční provoz bych čistě na základě tohoto jména očekával atmosféru spícího města brzy nad ránem, kdy se prázdnými nočními ulicemi převaluje mlha, skrze niž probleskují jen světla lamp a občasně projíždějící liduprázdná tramvaj. Jednoduše urbanistickou melancholii – což v hudbě bývá hypnotická záležitost, podaří-li se ji skutečně přivést k životu. Noční provoz však takový není.

Od desky s grafikou jako „Mare nostrum ignis est“ bych čistě na základě této vizuální stránky očekával atmosféru… no, tady to vlastně tak jednoznačné není. Prvotní dojem samozřejmě svádí k vodě, konkrétněji tedy k moři, ale dokázal bych si představit i jiné, abstraktnější pocity. Zde už jsme o kousek blíže k tomu, jak výsledek skutečně zní, ale i přesto se stále nejedná o to samé, co mi obal evokuje.

Dark ambient bych si rozhodně představit uměl. Vlastně je to přesně žánr, jaký bych očekával. K náladě vizuálu mi ovšem úplně nesedí zřetelné industriální proudy, které blíž než k zasněnému urbanismu mají k temnému strojírenství. Ovšem pozor! Nic z toho, co jsem doposud řekl, nepovažuji za kámen úrazu. Pouze mi to posloužilo, jak se nějakým (možná hloupým, klidně si to myslet můžete, třeba máte pravdu) opisem dostat k tomu, jak „Mare nostrum ignis est“ (ne)vypadá. V konečném důsledku je totiž stěžejní, že hudba Nočního provozu má dobrou kvalitu a že takhle dobře odvedená kombinace dark ambientu a industrialu přináší kvalitní poslech.

V čem je tedy problém? V tom, že jediný člen Nočního provozu vystupující pod přezdívkou ahmed23 tuto kombinaci využívá pouze jako doprovod k přednesu své poezie. Úvodní skladba „Do první krve“ je skvělá, silně industriální a funkci vokálu plní zastřený šepot. Zde nemám výtek. Od druhé kompozice „Jen tolik slov“ se ovšem hudba stane pouhým podkresem k recitaci, která převezme hlavní roli a hraje ji až do konce, ať už jsou básně v mateřštině nebo v případě závěrečné „Das Schlaflied“ v němčině.

To by samozřejmě nemuselo být nutně špatně a navíc nijak nepopírám, že je to poměrně neotřelá věc, která se moc nevidí a obzvlášť v těchto převážně instrumentálních žánrech ne. Já jsem ovšem nevděčný parchant a nijak zvlášť mě to nevzrušuje. Podobný druh abstraktních básní plných metaforických obratů mě úplně nebaví a příliš mě neoslovil ani ahmedův nezúčastněný projev. Právě ten je oním rušivým elementem zbytečně odvádějícím pozornost od povedené hudební stránky.

Možná je to paradox žádat u experimentálních žánrů větší konvenčnost, ale zrovna v tomhle případě by mi vyhovovalo víc, kdyby „Mare nostrum ignis est“ ten nevšední recitační prvek neobsahovalo a kdyby se jednalo o standardně instrumentální temné bouchání a šumění. Budeme-li se totiž bavit čistě o muzikální složce nahrávky, tak ta mi přijde výborná a sama o sobě se mi opravdu líbí.

Verdiktem recenze však nemá být sdělení, že je „Mare nostrum ignis est“ špatným albem. Pouze říkám, že mi z jednoho konkrétního důvodu subjektivně nesedlo a že mě tento obtěžuje natolik, až se k tomuhle počinu Nočního provozu vracet nebudu. Netvrdím ale, že to tak musíte mít stejně. Třeba vám ahmedovy básně a jejich přednes vadit nebudou, třeba se vám to bude dokonce líbit. Já osobně tentokrát přenechám nadšení jiným.

Noční provoz - Mare nostrum ignis est


Black Mountain Transmitter – Black Goat of the Woods

Black Mountain Transmitter - Black Goat of the Woods

Země: Velká Británie
Žánr: dark ambient / experimental
Datum vydání: 10.10.2010
Label: Aurora Borealis Recordings

Tracklist:
01. Black Goat of the Woods

Hrací doba: 39:48

Odkazy:
bandcamp

Že nevíte, o co se jedná? Nevadí, já jsem to donedávna rovněž nevěděl. Vlastně jsem do toho šel s očekáváním klasického oldschoolového underground blacku. Kdo by se taky divil – v názvu kapely černá, v názvu alba černá společně s kozou, černobílý zrnitý obal znázorňující člověka s kozí hlavou a na pozadí les… Jevilo se to více než jasně. Ale chyba lávky. Faktem je, že tohle seskupení, v čele s jediným členem J. R. Moorem, se vydává do temných vod dark ambientu, a to ne jen tak ledajakého. A i kvůli této výjimečnosti, a zároveň neznámosti v naších luzích a hájích, jsem se nahrávku rozhodl zrecenzovat, přestože je stará již dobrých sedm let.

Co se týče té undergroundovosti, nebyl jsem zas tak daleko od pravdy. Facebookový profil obsahuje pouze profilovou a úvodní fotku a nasdílené toto jediné oficiálně vydané album, jemuž prý předcházely různé demonahrávky, které ovšem jen těžko seženete. Stejně tak špatně se dají sehnat i pozdější nahrávky. Také profil na MySpace je dávno ztracen v tmách minulosti. A… a to je asi tak všechno, co se dá říci. O určitý nádech tajemna není nouze. A tento pocit se stane ještě silnějším po poslechu samotné desky. Takže pojďme rovnou k věci.

Sám J. R. Moore říká, že toto album bylo zamýšleno jako „soundtrack z dávno ztraceného nízkorozpočového hororu, znovuobjeveného na staré vybledlé VHS kazetě tlející v opuštěném domě uprostřed lesů“. A to taky dostanete. Ihned po spuštění se mi vybavily takové klasiky jako „Halloween“, „Suspiria“ a plno italských béčkových hororů, jejichž jména jsem už dávno zapomněl. Ovšem jediná skladba tohoto necelých 40 minut trvajícího zářezu je obohacena ještě o něco. O něco mystického, tajemného a těžko uchopitelného. O pocit, jaký zažívá čtenář u Lovecraftových příběhů. O ten neznámý nepojmenovatelný děs, jenž se plíží daleko za hranicemi našich smyslů, ale přitom si uvědomujeme, že je zde s námi a že je stále blíž a blíž. V tomto směru se tak „Black Goat of the Woods“ (což je mimochodem označení pro jednoho z Lovecraftových Starých – Shub Nigguratha) stává skutečnou ódou na tohoto mistra hororu a jeho nejznámější mýtus. Díky tomu můžu také říci, že jsem zas tak daleko nebyl ani s tím black metalem. Ačkoliv se na nahrávce přímo nevyskytuje žádný z typických blackových elementů, přesto je celá prostoupena něčím, co by se dalo označit za samotnou esenci tohoto žánru.

Nechci se však více pouštět do klasického analyzování, protože bych to v tomto případě považoval za hřích, a zároveň pochybuji, že by to bylo vůbec možné. Pomůžu si proto metaforou, která vám snad daleko lépe přiblíží pocit, jaký byste z „Černé kozy lesů“ mohli po poslechu získat.

Black Mountain Transmitter

Představte si, že se procházíte po rozpadajícím se chrámovém komplexu snad řecké nebo římské architektury. Najednou přijdete ke vchodu do jedné z budov. Ze dvou stran je rámován sloupy, které jsou překlenuty vodorovně dalším. Mezi nimi se nachází jen černočerná neprostupná tma, do níž vejdete, a ona vás pohltí, přivítá ve svém studeném obětí. To je i přibližná struktura celé nahrávky. Nejprve se dočkáme poměrně výrazné, mírně Halloweenské melodie – to je první sloup. Ta však poměrně brzy skončí. Poté přichází na řadu tma. Tma postavená mimo prostor a čas, kterou procházíte po dlouhé a dlouhé aeony. Jen tu a tam se vynoří neuchopitelný mrazivý zvuk, úder bubnu, bublání, pískot… a najednou začnete mít pocit, že se vám v hlavě ozývá hlas. Tichý hlas, z jehož šepotu vyrůstají úponky šílenství. A z něj se posléze vyklube téměř konkrétní hlas jednoho ze Starých (snad právě Shub Nigguratha) stále se držící kdesi v ústraní, avšak o to mrazivější a hypnotičtější, a vám nezbude nic jiného než se jím, v šílenství již zcela ponořeni, nechat vést, až dokud v dálce neuslyšíte varhanní zvuk předjímající blížící se grandiózní finále. Předjímající, že konec vaší cesty je blízko a až k němu dorazíte, Starý se probudí z dlouhého spánku a to bude to poslední, co ani neuvidíte.

Black Mountain Transmitter - Black Goat of the Woods

Ale toto grandiózní finále zůstane ve výsledku skryto. Místo něj se dostaví jakoby zrcadlení první melodie, prvního ze dvou jasně definovaných a uchopitelných bodů – sloupů, za nimiž se skrývá prázdno. A všechno, co se až dosud stalo v onom prázdnu, se vám bude zdát jako sen. Ale nikdy si nebudete jistí, zdali to sen opravdu byl.

Abych se ale vrátil opět do reality a konkrétna – mám i jednu výtku, která mi ke konci nedovolila stoprocentní vychutnání si prožitého. Závěrečná, snad ještě více Halloweenská melodie mi přišla až příliš záhy useknutá a uzavření pro mě tak částečně ztratilo na síle. Je však otázka, zda to není jen malým počtem poslechů. Nejedná se totiž o běžný bezduchý ambient plný hučení, náhodných úderů a neustálé absence jakýchkoli pocitů. „Black Goat of the Woods“ totiž přináší ambient, jenž je prostoupen skrytými strukturami, které se velmi neochotně ukazují jen postupem času a až po mnoha posleších. Proto vám ho bez váhání mohu doporučit – nejlépe se poslouchá v pozdních nočních hodinách (po půlnoci), jen při slabém světle a na pokraji spánku. Tehdy bude nahrávka nejsugestivnější.


daRKRam – Stone and Death

daRKRam - Stone and Death

Země: Itálie
Žánr: dark ambient
Datum vydání: 26.2.2017
Label: Club Inferno Ent.

Tracklist:
01. VIII [Inner Need]
02. XXII [Equilibrium]
03. VI [Male Role]
04. II [Reaction to Conflict]
05. X [Connection]
06. XII [Conflict]
07. III [Evolution]
08. XVI [Work]
09. V [Inner Essence]

Hrací doba: 67:31

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Club Inferno Ent. / My Kingdom Music

Ramon Moro je italský muzikant, konkrétně především trumpetista, jenž se na hudební scéně dle všeho nějaký ten pátek pohybuje. Říkám dle všeho, protože jsem si to jen přečetl – až donedávna jsem totiž vůbec netušil, že tenhle chlapík vůbec existuje. Prý se podílel na projektech, jejichž žánrový rámec sahá od jazzu přes klasickou hudbu přes progresivní metal až po black metal. Stoprocentně potvrdit ani vyvrátit to nemohu – letmo jsem zkusil poslechnout nějaké ukázky jeho dalších věcí a slyšel jsem nějaký jazz, ale také nějaké experimentálnější žánry s vlivy jazzu a v některých případech i elektroniky. Třeba black metal jsem nenašel, ale možná jsem jen špatně hledal, jelikož je klidně možné (a vlastně hodně pravděpodobné), že jsem ochutnal jen malý střípek z celé mozaiky Ramonova hudebního počínání.

To všechno jsem zkoumal a zkoušel z jednoho jediného důvodu, jímž je album „Stone and Death“. Ramon Moro si totiž začal říkat daRKRam a pustil se do stejnojmenného sólového projektu, jehož je „Stone and Death“ prvním albem. Za zmínku možná stojí, že počin vyšel jako mediabook limitovaný na pouhých 66 kusů.

Hned na začátek musím, že jsem v případě „Stone and Death“ dočista nepochopil jednu věc. Nahrávka je všude možně propagována pod nálepkou dark ambient black metal… ale proč? Přítomná hudba nemá s black metalem a vlastně žádným jiným metalem zhola nic společného. Dobrá, třeba v písních jako „VI [Male Role]“ či „XII [Conflict]“ se ozve kytara nebo přinejmenším něco, co jako kytara zní, ale hej – tohle pro nálepku black metalu nestačí ani náhodou. Vůbec mi nedochází ta snaha tlačit album takhle falešně, dělat z něj něco, čím není, a vlastně – když to řeknu ošklivě – lhát. Vždyť je to spíš kontraproduktivní, když ve finále posluchač dostane něco jiného, než co mu bylo slibováno, což se může na dojmech výrazně podepsat a leckoho i regulérně zklamat. Anebo se jen moje představy o black metalu diametrálně liší od představy člověka, jenž psal ty promo cancy?

Škoda je to tím spíš, že k něčemu takovému není důvod, poněvadž „Stone and Death“ má svoji kvalitu i se stávajícím obsahem. Asi jste pochopili, že ve výše zmíněné škatulce je onen black metal navíc, takže po jeho vyškrtnutí nám zbude – dark ambient. Je příjemné, že daRKRam tento žánr nevnímá v ortodoxně minimalistickém duchu (což jistě souvisí i s tím, že se nebojí pro žánr poměrně atypických nástrojů jako trubka nebo křídlovka), a „Stone and Death“ tedy není oním standardním skoro-tichem, jak jej předkládají mnohé jiné darkambientní projekty. Nic proti tomuto přístupu nemám, samotného mě to docela baví, nicméně v praxi takové desky chvíli poslouchám a zpětně se k nim už nevracím, jelikož se brzy naskytne zase jiné hudební „nic“, u něhož lze na chvíli zakotvit.

daRKRam

Oproti tomu na „Stone and Death“ se neustále něco děje (téměř – samozřejmě se najdou i minimalistické chvilky). Nepředstavujte si nějakou rozmáchlou záležitost, ale na žánrové poměry se daRKRam nebojí ani vcelku výrazných pasáží a jednoznačných kontur. Na jednu stranu je díky tomu jeho podání stravitelnější a otevřenější i svátečním návštěvníkům v darkambientních vodách, ale nese to s sebou i určité výhody – jdou zde momenty, jaké si zapamatujete, skladby lze mezi sebou rozeznávat, poslech má jasnější cíl. Celé je to takové… hm… v jistém slova smyslu hudebnější. Pozitivní však je, že se „Stone and Death“ i přesto neodvrací od určitých atributů svého žánru, tudíž v sobě stále nese tu náladotvornost, jakési spodní proudy a všechny tyhle věci, díky nimž máme dark ambient rádi. Ani třeba výrazné pasáže v písních jako „XVI [Work]“ nebo „V [Inner Essence]“ tomu nijak neškodí.

Každopádně, výsledek je asi takový, že „Stone and Death“ za zkoušku stojí. Výše nastíněné zklamání z nevhodného nálepkování nahrávky nemělo podkopat kvality samotné hudby, jako spíš upozornit, abyste od daRKRam neočekávali black metal. Jinak se ale jedná o velmi povedené album, v němž lze nalézt příjemnou poslechovku i podnět ke hloubání zároveň. Hezké překvapení.


F.ormal L.ogic D.ecay – Origamystical

F.ormal L.ogic D.ecay - Origamystical

Země: Itálie
Žánr: dark ambient / ritual / experimental
Datum vydání: listopad 2016
Label: Beyond… Productions

Tracklist:
01. 第一段階 – First Step
02. 内省 – Introspection
03. 第二段階 – Second Step
04. 観想 – Contemplation
05. 第三段階 – Third Step
06. 瞑想 – Meditation
07. 第四段階 – Fourth Step
08. 諦観 – Abandonment

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Beyond… Productions

Hudba je zvuk. Když posloucháme hudbu, chceme slyšet něco, co zní. Nakonec je až druhotnou záležitostí, zdali jsou nám předkládané zvukové vjemy libé či nelibé, zdali se jedná o jemnou záležitost nebo agresivní metal, jestli chceme střední proud anebo radši harsh noise. Vždy chceme něco slyšet. Tedy většinou. Zdá se vám to jako zbytečně samozřejmé tvrzení? Možná to tak je, ale v žánrech, kde padají standardní struktury a konvence a začíná experimentování, je možné ledacos. Třeba si i pohrávat s tichem, tedy s přesným opakem toho, co po hudbě vyžadujeme.

F.ormal L.ogic D.ecay je už dlouho působící italský projekt, jehož začátky se datují až do raných 90. let, což znamená, že Luigi Maria Mennella, jak se jmenuje jediný člen formace, za pár roků dovrší celé tři dekády akustického experimentování.

Aktuální album „Origamystical“ však není novou záležitostí. Jedná se o 14 let starou, kdysi ztracenou nahrávku, která nyní byla přivedena zpět k životu a vydána pod značkou Beyond… Productions. Bohužel jsem nedohledal detaily, za jakých okolností měla být deska ztracena a jak se ji povedlo přinést zase na světlo. Škoda, možná by to bylo zajímavé vědět, ale asi se dá bez takové informace žít.

Dle prvního odstavce jste nejspíš pochopili, že „Origamystical“ bude spíš introvertní a minimalistickou nahrávkou, což jsou rysy, jimiž album skutečně disponuje. Ono ticho nejznatelněji (asi nepříliš šťastné pojmenování) nabízí hned první kompozice „第一段階 – First Step“, v níž se vážně neděje takřka nic. Pokud nebudete mít na svém audio zařízení nastavenou vyšší hlasitost, pak vážně neuslyšíte vůbec nic. Až při silnějším volume objevíte, že se tam kdesi vzadu převaluje matně znatelný šum. Bez melodií, bez jakýchkoliv výraznějších prvků, s minimálním nárůstem z ničeho do o trochu hmatatelnějšího skoro-ničeho.

Následující „内省 – Introspection“ navazuje plynule, ale zde již Luigi Maria Mennella nabídne nějaký vývoj. Sice je to kdesi až na začátku čtvrté minuty, kdy se objeví první nápadnější motiv, ale nakonec – je tam a docela rychle naroste do krásné pasáže. Ještě před chvílí se jen někde v hlubokých sférách převalovala jemná mlha a pak se z ní v poměrně krátké době vynoří koncert zvuků, které dohromady rozehrají jeden z vrcholných momentů „Origamystical“. Popravdě řečeno, za mě osobně je to rovnou ten, jehož si cením nejvíce.

V minimalistickém pojetí se pokračuje i nadále a některé následující písně opět nabízejí jen monotónní šumění. Ve zpravidla delších skladbách ale opět dochází ke gradaci do výraznějších zvukových kontur, přičemž asi nejznatelněji se tak děje v šesté „瞑想 – Meditation“. V závěrečné „諦観 – Abandonment“ se zase objeví doteky lehčího noisu, jindy dojde i na temné deklamace jako v „観想 – Contemplation“, nicméně i ty ctí ráz celé desky – neznatelně, minimalisticky. Žádné předkládání jasně definovaných zvuků, jen ať si posluchač sám hledá v hlubinných proudech. Když bude mít štěstí, třeba něco najde.

Tím se dostávám k jednomu… nevím, jestli přímo negativu, ale zvláštní věci určitě. „Origamystical“ má totiž jasně definovaný tematický koncept, což mi u takto abstraktní hudby přijde skoro až zbytečné, ne-li dokonce kontraproduktivní, byť musím uznat, že jde o téma jistě zajímavé a pro hudební počin netradiční. Název desky by vám něco mohl připomínat – skutečně jde o spojený slov „origami“ a „mystical“. Album se zabývá krásou a čistotou papíru a uměním skládat z něj tvary, typickým pro japonskou kulturu. Však také proto všechny názvy písní i grafika vypadají tak exoticky.

Nicméně, jakkoliv průvodní materiály tvrdí cosi o orientálním nádechu, já se přiznám, že bez oné vizuální nápovědy bych tohle rozklíčovat nedokázal. Nemohu si pomoct, ale na „Origamystical“ nic moc orientálního sám od sebe neslyším. Po tomhle popostrčení možná někde vzdáleně, třeba v „観想 – Contemplation“ nebo v „瞑想 – Meditation“, ale jinak… v šumu exotiku nenacházím, našel jsem si tam něco jiného. A to je právě to, o čem hovořím – vždyť takhle abstraktní zvukové koláže přece vybízejí k tomu, aby se v nich posluchač ztrácel a v labyrintu zvuků a myšlenek hledal vlastní řešení, jak se dobrat nějakého smyslu. Proč tedy předkládat jasný koncept? Avšak i přesto opakuji, že tematicky jde o hodně zajímavou záležitost, na jakou jsem při své pouti hudebními vodami doposud nenarazil.

F.ormal L.ogic D.ecay - Origamystical

Vedle toho by asi šlo vytýkat ještě jednu věc. Minimalismus, neminimalismus, něco málo výraznějších momentů by „Origamystical“ asi sneslo. „Šumivé“ momenty možná podněcují představivost, ale ty nejlepší pasáže přicházejí tehdy, když Mennella nabídne o trochu víc. A těch myslím není tolik, kolik by si posluchač přál.

Přesto se mi „Origamystical“ poměrně zalíbilo, zafungovalo na mě. Vím, že není dokonalé a že jsem už v rámci žánru slyšel mnohem lepší věci, ale i tak jsem počin poslouchal s chutí. Ne s takovou chutí, abych cítil nutkavou potřebu okamžitě prozkoumat všechna zákoutí tvorby F.ormal L.ogic D.ecay, ale to nakonec nevadí, protože mi deska pořád něco málo předala. A to se počítá.


777 Babalon – Dosebazostúpenie

777 Babalon - Dosebazostúpenie

Země: Slovensko
Žánr: noise / black metal / drone / dark ambient
Datum vydání: 7.11.2015
Label: Sonic Temple Records

Tracklist:
01. Dosebazostúpenie I
02. Dosebazostúpenie II
03. Dosebazostúpenie III
04. Dosebazostúpenie IV

Hrací doba: 74:48

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

777 Babalon je formace, která vlastně neexistuje nijak zvlášť dlouho – dle info koutku na kapelním Facebooku je to letos přesně pět let. Přesto si myslím, že kdo sleduje podzemní kanály, nejspíš už na tohle jméno narazil – ne náhodou si totiž 777 Babalon u mnohých příznivců hudebních extrémů vybudovali solidní renomé. Formace aktuálně vydala čerstvé album „Eschatological Beast of the Revelation“, my se však v dnešní recenzi zaměříme na jeden starší počin se zvukomalebným názvem (bez ironie) „Dosebazostúpenie“ z roku 2015.

777 Babalon si už od svých počátků rochní ve stylech jako noise, drone nebo dark ambient, které tu a tam koření většími či menšími závany prohnilého zahlučeného black metalu. A řekl bych, že právě na „Dosebazostúpenie“ je tento vliv do té doby ze všech řadových nahrávek největší. Až by se dalo s nadsázkou říct, že 777 Babalon se na desce stylizovali do jakési slovenské odpovědi na ponurou produkci skupin jako Gnaw Their Tongues nebo Yhdarl. Tuto větu však nechápejte způsobem, jakým nebyla zamýšlena, nehledejte v tom ani zbla posměšku či negativního hodnocení. Pouze jsem tím chtěl neznalým ilustrovat, na co přibližně byste se v případě „Dosebazostúpenie“ měli připravit.

Zároveň onomu předchozímu sdělení nerozumějte tak, že jde o blackmetalovou nahrávku, to dozajista nejde. Zaprvé, onen takzvaný black metal má hodně daleko k čistokrevné formě žánru; jak už padlo, stále je značně zaprasený hlukovou nenávistí vůči všemu a všem. Zadruhé, na „Dosebazostúpenie“ pořád naleznete množství pasáží, v nichž drží otěže noise, drone nebo dark ambient, případě libovolné kombinace těchto stylů.

Asi už jen z podstaty toho, o jakých žánrech se zde bavíme, docela jasně plyne, že „Dosebazostúpenie“ je extrémně negativistická deska, na níž není místo pro něco příjemného nebo snad krásného. Hudba je prostoupena ohavností a misantropií až do posledního tónu a právě takové pocity se vám snaží předat – úspěšně. Jedná se o očistec, který vám nedá vůbec zadarmo, přesto – jak už tomu u podobných záležitostí bývá – je absolvování takové nahrávky vlastně žádoucí. Na rozdíl od pozitivních sraček znějících jako výstřik růžového poníka totiž podobná věc dokáže v člověku zanechat stopu, něco mu předat, donutit jej k zamyšlení. Co víc snad po hudbě chcete a požadujete? Jestli třeba doprovod k chlastání, tak nechápu, co tu ještě děláte a proč už jste dávno nešli poslouchat nějakou agrometalovou mrdku.

777 Babalon

Náročnost „Dosebazostúpenie“ navíc zvyšuje i forma, v níž album přichází. Při pouhých čtyřech písních totiž počin hraje hodinu a čtvrt. Asi nemusíte mít červený diplom z matfyzu, abyste si spočítali, že přítomné kompozice budou rozsáhlé. Doposlouchat desku od začátku do konce na jeden zátah je tedy docela výzva, s níž se slabší jedinci asi nedokážou poprat. Na druhou stranu, mylná by byla představa, že „Dosebazostúpenie“ je pouhou hromadou bordelu stojícím na extra ošklivé atmosféře, ale nenabízejícím žádnou další nadstavbu. Skladby mají svůj vývoj a nejsou pouhou manifestací odporného zvuku, je v nich cítit jistá skladatelská myšlenka; jinými slovy se stále jedná o hudbu, nikoliv o pouhý experiment samoúčelně se ženoucí na hranici poslouchatelnosti. A jakkoliv se to může zdát zvláštní, najde se dokonce i několik momentů, které člověku utkví v hlavě – samozřejmě tím chci poukázat především na majestátní klávesové tóny v písních „II“ či „IV“.

„Dosebazostúpenie“ – a 777 Babalon obecně – je silná věc. Zdaleka není pro každého, ale je tak dobrá, jak dobrá jen může podobně negativní muzika být.

777 Babalon - Dosebazostúpenie


Calf / Uncle Grasha’s Flying Circus – The House of Thousands Testicles

Calf / Uncle Grasha's Flying Circus - split

Země: Řecko / Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / dark ambient
Datum vydání: 11.9.2016
Label: Pravěk Noise Section / SweetOhm Recordings / NAAB

Tracklist:
I. Calf
01. A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate

II. Uncle Grasha’s Flying Circus
02. The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun
03. The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World

Hrací doba: 58:41 (30:22 / 28:19)

Odkazy Calf:
facebook / bandcamp

Odkazy Uncle Grasha’s Flying Circus:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Mohlo by se zdát, že počin s názvem „Dům tisíců varlat“ bude nějaká gay porno parodie na „Dům tisíce mrtvol“, ale realita je trochu jinde – byť platí, že z filmu se zde vycházelo. Za svůj předobraz si však Uncle Grasha’s Flying Circus vzali poněkud serióznější dílo a už vůbec jej neparodují. Jejich strana splitu totiž vychází ze snímku „La montaña sagrada“ (neboli „Svatá hora“ v českých zemích) od chilského režiséra Alejandra Jodorowskyho známého jako tvůrce snímků z kategorie pro náročného diváka. Což vlastně sedí, protože i „The House of Thousands Testicles“ spadá do šuplíčku pro náročnějšího posluchače.

To ovšem neplatí jen o Uncle Grasha’s Flying Circus, ani druhá strana splitu v tomto ohledu nijak nezaostává a taktéž nabízí půlhodinku, která má daleko k odpočinkovému poslechu. Tato nese název „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ a jejím autorem je řecký projekt Calf.

Začněme ovšem s českou stranou splitka, kterážto je – to si povězme hned zkraje a na rovinu – tím zajímavějším, co počin nabízí. „The House of Thousands Testicles“ je samozřejmě noise, tudíž nemalou část toho, co níže zazní, berte s rezervou a s vědomím, že se stále bavíme o hluku, tedy o žánru, jenž má ke konvenčnímu pojetí hudby asi nejdále ze všech hudebních žánrů. Přesto – nejedná se o nahodilé hlučení bez hlavy a paty, bez ladu a skladu a bez nějaké pojící myšlenky, v obou částech kompozice je cítit promyšlenost a nějaký skladatelský záměr. Zjevně se tedy nejedná o pouhé improvizační cvičení na téma co nejkrutějšího audioteroru – a pokud „The House of Thousands Testicles“ ve skutečnosti je výsledkem improvizace, pak to na něm není vůbec znát. Z toho ohledu lze bez problémů věřit tomu, že Uncle Grasha’s Flying Circus se při tvorbě stanoveného konceptu opravdu drželi, nikoliv že je tento koncept pouze domnělý. A to u noisu zdaleka nebývá pravidlem. Nutno dodat, že to vše se povedlo, aniž by Uncle Grasha’s Flying Circus ztratili jakékoliv extrémní aspekty hlukové produkce.

To hlavní se odehrává ve dvacetiminutové „The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun“. Uncle Grasha’s Flying Circus zde tvoří klaustrofobický nátlak a drží posluchače v koutě, kam na něj házejí ohavné hlukové koláže, industriální ruchy a nepříjemné pískoty. Jak už ale padlo, stále je v tom cítit myšlenka, skladba (zde je tento termín skutečně na místě!) má vývoj a vlastně to celé uběhne mnohem rychleji, než by člověk očekával. A to značí kvalitu. To samé lze říct i o „The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World“, byť je její přístup jiný. Zde se totiž jedná o tuze lákavou srážku noisu s dark ambientem. A je to super.

Ani „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ vlastně není špatná záležitost. Vedle prvotřídního noisu Uncle Grasha’s Flying Circus však příspěvek Calf vypadá trochu mdle. Byť i tady se v rámci půlhodinového peklíčka najdou zajímavé momenty, které dokážou pocuchat posluchačovy nervy. Paradoxně je na poslech víc nepříjemná nepravidelná, až arytmická rytmika než industriálně-hlukové pískání.

Vzato kolem a kolem je to ale dost povedené splitko, s nímž se dá strávit více času, než je u noisu běžné. Pravda, mají to na svědomí především Uncle Grasha’s Flying Circus s „Domem tisíců varlat“, ale „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ je taktéž docela dobrá a dává smysl ji poslouchat, poněvadž i zde se jedná o poctivě hnuso-experimentální tvorbu. Celkově velmi vydařená hodina hluku, takže jestli si chcete protáhnout uši industriálním skřípěním, tenhle split lze jen doporučit!


Adaestuo – Tacent semitae

Adaestuo – Tacent semitae

Země: USA
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 11.11.2016
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. The Abyss (Otchłań)
02. Cicatrices plexae (Scar-Braids)
03. Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)
04. Tacent semitae (Silent Paths)

Hrací doba: 20:40

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Rád se s lidmi bavím o hudbě a je úplně jedno jaké, pokud má druhá osoba přehled a svou oblíbenou muzikou skutečně žije. Obvykle dojde i na výměnu tipů, a pro tyto příležitosti mám v záloze několik obskurních, ale výborných kapel. Z ryze blackmetalového ranku to jsou například američtí Incursus jejichž jediné album „Eternal Funeral Trance“ si ve své zběsilosti, atmosféře a ortodoxnosti v ničem nezadá se zásadními deskami kultů jako Katharsis, Watain, Funeral Mist nebo ranými Deathspell Omega. Po debutu už následovalo pouze extrémistické EP „Adaestuo“ a kapitola Incursus se se smrtí vokalisty Horida uzavřela. Mozek Incursus, VJS, byl aktivní i v jiných kapelách. Instrumentálně i skladatelsky přispěl například na třech deskách Nightbringer, za zmínku určitě stojí i nepříliš známá, ale rovněž dobrá kapela Tenebrous. A výčet by mohl pokračovat dál, ale na to už máte Metal-Archives…

Pokud jste první odstavec nepřeskočili, tak samotný název kapely napoví odkud vítr vane. Dalo by se jistě říci, že VJS přímo navazuje na svou dřívější kapelu, ale je to trochu složitější. Zaprvé se o škrcení strun, bušení a tvorbu dělí s druhým členem pod pseudonymem P. E. Packain. A zadruhé je zde prostor nejen pro ryzí black metal, ale také pro další temné žánry. Ambientní skladby byly sice přítomny i v nahrávkách Incursus, ale v Adaestuo je tento prvek implementován organičtěji.

První skladbu „The Abyss (Otchłań)“ otevírá pochmurný riff hraný agresivním tremolem, který dává tušit klasický blackmetalový majestát, ale s blastbeaty přijde i malá změna. Nikdo zde (alespoň zpočátku) neječí, neřve, nechroptí, neboť se nad hudbou nese přízračný hlas zpěvačky Hekte Zaren, kterou jste již mohli slyšet z nahrávek Kvltist nebo Duszę wypuścił. Nečekejte gotické vytí, ale přednes, který hudbu perfektně podtrhuje. Navíc lze tušit, že se zmíněná vokalistka primárně inspiruje kreacemi Diamandy Galás, případně éterickým peklem Aghast, a to je veliké plus. Později Hekte Zaren do repertoáru zařadí i hodně slušný blackový vokál a navíc vedle angličtiny používá i polštinu (což je minimálně za mě plus). Maniac Butcher by zdejší vokální performance možná přinutila přehodnotit svůj názor na ženská ústa. Ovšem to, co Adaestuo podle mého odlišuje od obyčejných kapel, které se mnohdy neprávem označují za black metal, spočívá v něčem jiném.

Blackmetalová tvář Adaestuo je vysochána opravdu stroze, těmi nejjednoduššími nástroji, ale i tak je pohled vržený na posluchače elektrizující. Každý riff je interpretován s maximální mírou zlovolného fanatismu a žáden nikdy nevybočí z přísně stanoveného rámce minialba. Jistě pochopíte, co mám na mysli, pustíte-li si přiloženou ukázku „Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)“. Úvodní „The Abyss (Otchłań)“ zdánlivě vychází z totožného trnitého receptu, ale i tak je její efekt docela odlišný. Adaestuo nejsou originální ve smyslu, že by přinesli něco nového, neslyšeného. Ale s aspekty, které vytvořili průkopníci, zacházejí čistě po svém. Alespoň si to myslím já.

Adaestuo

Výše jsem ale zmiňoval, že hudba Adaestuo nestojí pouze na black metalu. Pozadí „The Abyss“„Destroyer of Constellations“ občas doplní klávesy či jemné (zpravidla perkusní) ruchy, ale ambientu, případně hluku, je vyhrazen prostor především ve skladbách číslo dvě a čtyři. „Cicatrices plexae (Scar-Braids)” na mě působí „jen“ jako intenzivní outro první skladby, ale „Tacent semitae (Silent Paths)“ je již kapitolou samou o sobě. Zvukomalebný ambient tvořený dobře zvolenými zvuky / hluky, hlasy, vazbami a kytarovými linkami perfektně zapadá do atmosférického konceptu minialba a dokonce díky této skladbě doufám, že poměr black metalu a (nejen) ambientu bude i na případné delší nahrávce vyrovnaný. Pokud čekáte alespoň nějakou kritiku na závěr, tak vás zklamu. Zpočátku jsem měl sice malý problém s produkcí bicích a jejich poměru vůči ostatním nástrojům, ale vše napravilo pouhé zvýšení hlasitosti.

Z existence Adaestuo jsem nadšený a doufám, že budoucí tituly přinesou minimálně stejně nekompromisní a podmanivou porci černého umění, jaká se nachází zde. Příští rok bychom se měli dočkat minimálně splitu s Aoratos a osobně doufám, že v přípravě se už nachází i dlouhohrající album.


Druhý pohled (H.):

Z jistého úhlu pohledu mi kolega s touhle recenzí neudělal tak úplně radost, protože se o „Tacent semitae“ rozepsal takovým způsobem, že k tomu mohu dodat jen máloco. Souhlasím s ním jak v samotném popisu toho, co se na debutovém EP Adaestuo odehrává, tak i s nadšením z výsledku. „Tacent semitae“ je totiž skrz naskrz prošpikováno ledovou atmosférou, kterou nelze přeslechnout hned na první pokus. Jen těžko ji ale lze setřást, jelikož nahrávka funguje skvěle i po vysokém počtu poslechů a v momentě, kdy ji znáte velmi dobře.

Samozřejmě, nejnápadnější a hned první na ráně je působivý čistý vokál Hekte Zaren. Záhy se ale ukáže, že „Tacent semitae“ nestojí jenom na něm a že je album dotažené do konce po všech stránkách. A nejedná se jen o základní blackmetalovou složku excelující jak v syrové, leč hypnotické kytarové stránce, tak i v zajímavé rytmice, která se rozhodně neomezuje jen na tupé sypání blástů. Výborné jsou i atmosférické kusy „Cicatrices plexae (Scar-Braids)“ a „Tacent semitae (Silent Paths)“, jež naštěstí nepůsobí jen jako výplň hrací doby. Nicméně i přesto je mi o trochu bližší blackmetalová tvář Adaestuo – ta je totiž skutečně mocná. „The Abyss (Otchłań)“ hned na začátek chytne pod krkem a doslova posluchače vtáhne; mrazivé finále „Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)“ je pak možná vrcholnou pasáží celého počinu.

Není o čem diskutovat – prvotina Adaestuo je prostě výtečná a na poli syrového black metalu patří k těm výraznějším věcem letošní sezóny. Stejně jako kolega doufám v brzký příchod dlouhohrajícího debutu, který sílu téhle smečky stvrdí!

Adaestuo


Hyponic – 前行者

Hyponic - 前行者

Země: Čína
Žánr: funeral doom / death metal / dark ambient
Datum vydání: 10.8.2016
Label: Weird Truth Productions

Tracklist:
01. 前行者
02. 誅滅零八
03. 最後陳述
04. 寧劈不回
05. 飄流
06. Intro [Virus cover]

Hrací doba: 34:11

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Některé kapely to mají ve vzbuzování pozornosti poměrně jednoduché. Stačí jim jen základní kombinace žánr + místo původu, aby to člověka zaujalo. U mě k takovým případům patří i Hyponic. Ptáte se proč? Inu, odpovězte si sami, jestli jste nebo nejste zvědaví na funeral doom metal z Číny…

Tahle parta z Hong Kongu rozhodně nejsou žádní zelenáči. Ke vzniku kapely, jejíž sestavu aktuálně tvoří dvojice Roy a Wah, totiž došlo již v roce 1996, tedy před rovnými dvaceti lety. Za tu dobu to ovšem Hyponic s nějakou extrémní aktivitou příliš nepřeháněli, takže za dvě dekády nastřádali jen tři alba – „Black Sun“ (2001), „The Noise of Time“ (2005) a nakonec nejnovější „前行者“ (neboli v přepisu „Qian Xingzhe“), které vyšlo minulý měsíc.

V tvorbě Hyponic lze napříč trojicí desek pozorovat znatelné „doomovatění“ – Číňané jsou s každým dalším počinem pomalejší a drtivější. Zatímco debut byl ještě death / doom metal, v němž se vyskytovaly i rychlé pasáže, dvojka „The Noise of Time“ zpomalila a přinesla hutnější atmosféru. Letošní „前行者“ v tomto trendu pokračuje, jelikož rychlostní pedál byl povolen ještě víc. Na aktuálním počinu jsou Hyponic už nefalšovaným funeral doom metalem, který se táhne jak pomalu jak mlha na hřbitově.

Abychom si ale rozuměli – zpomalení tempa v žádném případě neimplikuje hudební zvolnění, čehož je „前行者“ jednoznačným důkazem. Naopak by se chtělo říct, že Hyponic jsou na letošním počinu snad nejhnusnější, co kdy byli. Nahrávka je stále tvrdá a její síla je skutečně veliká. Když hraje death metal, je to jako kdyby vás někdo mlátil kamenem – je to brutální, spousta krve, ale jakmile dostanete párkrát šutrem do palice, jste kaput a je po všem. Hyponic jsou ale pomalá smrt, jako kdyby vás někdo lisoval a tlak se zvyšoval postupně. Průběh není tak efektní, ale výsledná hromada krvavé kaše vzbuzuje mnohem větší respekt než obyčejná rozmlácena kedlubna. A navíc asi není třeba polemizovat o tom, co bude bolestivější.

Oukej, zpátky na zem, barvitých přirovnání již bylo dostatek. Snad si ale rozumíme, že „前行者“ je pekelně hutná deska. Samozřejmě, to by se do jisté míry dalo tvrdit o jakémkoliv funeral doom metalu, nicméně ten důvod, proč je produkce Hyponic tak dobrá, tkví v tom, že se nejedná o to úplně nejkonzervativnější stylové klišé. Nechápejte mě špatně, Hyponic nevytvářejí nic nového, jen je ten jejich přístup ke klasickému funerálnímu výrazivu vcelku svěží. Na svědomí to má především sólová kytara, která vcelku zodpovědně kvílí nad hlubokými táhlými riffy – někdy atmosféru ještě zahušťuje, jinde se stará o výborné melodické linky. A dohromady to funguje.

Hyponic

V druhé řadě pak lze Číňanům přičíst k dobru i skutečnost, že – opět v kontrastu s tím echt tuctovým podáním funeral doomu – jejich skladby nejsou omíláním šnečího riffování, které se táhne odnikud nikam a vývoj aby člověk pohledal. Hyponic jsou na žánrové poměry relativně pestří, nebojí se ani darkambientních pasáží, jichž není vůbec málo. Jako příklad se ihned nabízí pátá „飄流“, která se obejde bez hrubých riffů celá, nebo třetí „最後陳述“, ale ukázat lze i třeba na střední pasáž druhé „誅滅零八“, v níž se navíc v jednom momentě ozvou dokonce i hostující housle. Mým osobním favoritem se ale nakonec stala „寧劈不回“ s utlumeným rozjezdem, díky němuž má následné vygradování opravdu účinek.

To jsou však do jisté míry jen „detaily“, protože vše přítomné obepíná zdrcující atmosféra, jež je nakonec tou největší předností „前行者“. Právě díky ní to celé drží pohromadě a má to takové grády. Desce navíc prospívá nízká stopáž, s jejímž přispěním počin působí sevřeným a intenzivním dojmem. Celkově se jedná se o nahrávku, jejíž poslech se určitě nerovná ztrátě času a na niž by si příznivci extrémního doom metalu měli posvítit. Z mého pohledu dost povedená záležitost.


Mare di Dirac – Fumes

Mare di Dirac - Fumes

Země: Itálie
Žánr: dark ambient / drone / experimental
Datum vydání: 1.6.2016
Label: Dusktone

Tracklist:
01. SacraFormula
02. Ceremony 00
03. Representation 01
04. Deification 10
05. Quinta matrice

Hrací doba: 40:36

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Co všechno lze ještě považovat za hudbu? Padnou-li hranice tradiční písničkové struktury sloka-refrén, padne-li hegemonie běžných nástrojů a nastoupí-li nejisté nekonečno možností, co za zvuky je ještě možno vyloudit, kde se fantazii meze nekladou a kde pouze lidská představivost je jedinou zábranou… dá se to ještě považovat za hudbu? Anebo je to právě tato nejasná hranice, kde končí pouhá zábava a skutečná hudba naopak teprve začíná?

Mare di Dirac patří mezi formace, jaké podobné otázky nutně musejí provokovat. Je schopnost zhudebnit ticho uměním, anebo jen laciným hraním si na experiment? Odpověď je stejně nejednoznačná jako to, co Mare di Dirac produkují za… hudbu? Nebo snad radši zvukovou performanci?

Mare di Dirac jsou určeni lidem, kteří chtějí slyšet nikoliv neslyšené, nýbrž neslyšitelné. „Fumes“ je deskou, kde nehrají hlavní roli zvuky, jaké se na člověka linou z reproduktorů, ale člověk sám a jeho představivost. Do hlavní role byl obsazen čistý minimalismus a víc než snaha hrát tu vítězí snaha nehrát. Velkou část nahrávky tvoří jen letmo znatelný šum, mnohde se dokonce i ten zastaví a nastane nicotné vakuum. Provázet vás budou odlidštěné dronové plochy a darkambientní sféry, jejichž hloubky se táhnou dál, než oko dohlédne a ucho doslechne; místo běžných smyslů tak musí zastoupit představivost. „Fumes“ vlastně není o tom, co uslyšíte, nýbrž o tom, co vy sami dokážete vnímat vnitřním okem. „Fumes“ je pouhým katalyzátorem, jenž cestu do hlubin ničeho odstartuje.

Ale to vše platí jen do jisté míry. Jakkoliv se to po prvním poslechu „Fumes“ může zdát až paradoxní, z obou desek Mare di Dirac je to právě ta novější, která je – myšleno vysoce relativně – variabilnější a hudebnější. Tu a tam vykoukne i hluková hrozba, jinde zas tantrické meditace hrdelního zpěvu protne dokonce i rytmický motiv. Na několika místech lze rozeznat i konkrétní hudební nástroje – nejen bubínky, ale třeba i hluboké tóny didgeridoo. Z tohoto úhlu pohledu by snad šlo i říct, že „Fumes“ je oproti svému předchůdci „Tupilaq“ stravitelnější. Nicméně ani skutečnost, že si lze tentokrát zapamatovat i nějaký motiv (!), nahrávce na její abstraktnosti a necuchopitelnosti neubírá vlastně nic.

Postavím-li obě alba Mare di Dirac vedle sebe, pak musím říct, že „Tupilaq“ mě asi pocuchalo o něco víc. To byl soundtrack nicoty, rituál ničeho v prázdné pustině, kde není absolutně nic. Na „Fumes“něco je; není to hmatatelné, není to viditelné, ale lze cítit, že se kdesi někdo (něco?) skrývá a tiše pozoruje. Nicméně „Tupilaq“ ve své nepohodlnosti, nehostinnosti a naprosté samotě bylo o něco hrozivější, dokázalo se skutečně zarýt pod kůži a zalézt za nehty.

Mare di Dirac

Ovšem pozor – nic z toho, co jsem právě řekl, neznamená, že by „Fumes“ bylo přátelské nebo snadno vstřebatelné. Není a opak by byl víc na škodu než k užitku. Říkám pouze to, že „Tupilaq“ posluchače vrhlo do prázdnoty a nechalo jej s jeho vlastním nitrem – nic víc, ale ani nic méně; „Fumes“ tu a tam letmo naznačí, jakým směrem má člověk své myšlenky stočit. Oba přístupy jsou svým způsobem lákavé, oba mají něco do sebe a je jen na vás, který z nich zvolíte za ten osudový. Já osobně však radši zvolím absolutní nicotu v podání „Tupilaq“.