Archiv štítku: dark ambient

Adaestuo – Krew za krew

Adaestuo - Krew za krew

Země: international
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 11.12.2018
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Red Moon
02. Transcendental
03. Monument
04. Subterranean Fire
05. Death Transition
06. Escaine
07. Shadow Pilgrimage
08. Krew za krew
09. Hurmeen tahrima

Hrací doba: 50:01

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Před dvěma roky jsme tu s Háčkem detailně rozebrali čtyřskladbové EP Adaestuo zvané „Tacent semitae“ a kapelní mix mrazivého blackmetalu s temným ambientem jsme vychválili dost. Já uvedl, že jsem z ípka nadšený, kolega jej označil za výborné, což jsou silná, avšak v tomhle případě věcná a zasloužená slova.

Za ty dva roky se k nám mnoho informací o činnosti kapely nedostalo. Na jednu stranu preferuji, pokud kapela nekomentuje každý tvůrčí krok, ale také jsem rád v obraze, kdy a kde například kapela bude nahrávat apod. Pouze náhodou jsem jednou na Facebooku zachytil příspěvek jednoho ze členů, kde byly zmíněny dlouhé desky rovnou dvě a také problémy týkající se masteringu. Ostatně, když jsem poprvé „Krew za krew“ slyšel, okamžitě jsem si na tuhle záležitost vzpomněl, protože mě napadlo, že dát tuhle desku zvukově dohromady muselo být docela na palici. Nebude tedy od věci uvést, že kapela nahrávala s PhorgathemEmptiness, který také stojí za originálními produkcemi Khthoniik Cerviiks, Lvcifyre nebo Cult of Erinyes. Na mixu se kromě kapelníka VJS podílel i Michael Zech, jehož práci za pultem lze docenit například na nahrávkách Ascension, Bölzer nebo Schammash, a ten rovněž desku zmástroval. Dle mého názoru jsou oba producenti schopní vtisknout nahrávkám svojský ksicht a prozatím u nich nespatřuji nešvar, že by spoléhali jen na na zažité postupy a produkovali svůj „charakteristický zvuk“ jak na běžícím páse.

Adaestuo přímo navazují na směr vytyčený „Tacent semitae“, ovšem veškeré, skutečně veškeré aspekty jsou s novou deskou umocněny, znásobeny. Takže pokud byly ambientní skladby na EP poměrně jednoduché, zde se příležitostně setkáte doslova s mnohovrstevnatými, proměnlivými „kakofoniemi“. Každá skladba je sice jiná a je zde prostor i pro minimalismus, avšak pro desku jako celek platí, že je velice snadné se do zvuků ponořit a plně jimi zaměstnat pozornost. A zde právě pomáhá kvalitní zvukařina.

Zjednodušeně řečeno, „Krew za krew“ nabízí tři hudební tváře. Jsou tu dva víceméně tradiční blackové songy, čtyři rituálně-ambientní a tři, jež bych označil za fúzi prvních dvou. Ony fúzní skladby tvoří z mého pohledu jakési tématické předěly, neboť stojí na začátku, uprostřed a na konci. Sice se stále drží metalového paradigmatu bicích/perkusí, kytar, kláves a hlasu, ale pocitově působí jednak každá úplně jinak a hlavně odlišně od zbylých blackových a ambientních skladeb. Snad jen neurotická „Hurmeen Tahrima“ evokuje zlovolný majestát, jenž vládne po většinu hrací doby.

Přijde-li na stránku ryze černěkovovou, tak zde není co řešit. VJS a P.E. Packain již dříve s jinými kapelami předvedli, že jsou žánru oddaní jako málokdo. „Shadow Pilgrimage“ a „Monument“ bez potíží překonávají kvalitativní a atmosférickou laťku nasazenou skladbami „Otchłań“„Niszczyciel gwiazdozbiorów“ z EP a zvláště „Monument“ dělá čest svému jménu, protože za některé riffy by se nestyděli ani MysticumImmortal v nejlepší formě.

Adaestuo

To nejhnusnější zlo ovšem sálá z nemetalových skladeb, které navíc zabírají i největší plochu desky, což může být pro některé kámen úrazu. Ale už na „Tacent semitae“ bylo evidentní, že black metal není pro hudebníky jediný nástroj k vyjádření esence Adaestuo. Tak jako tak vám doporučuji se pořádně (se sluchátky!) zaposlouchat alespoň do „Subterranean Fire“ a „Transcendental“, protože ty bezesporu nabízí víc než jen hluk a nelidské hrdelní pazvuky. A vůbec ono by se album vyplatilo slyšet už jen kvůli těm šílenostem, co tady Hekte Zaren vyluzuje. Pokud zrovna nekáže jak posłaniec piekła, tak je její inspirace starou tvorbou Diamandy Galás někdy až přílišná, hraničící s imitací, avšak stěžovat si nebudu z důvodů, které jsou doufám nasnadě.

Desku poslouchám jen pár týdnů, takže je možná na podobný verdikt brzo, ale „Krew za krew“ patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos slyšel. Má snaha přirovnat produkci Adaestuo ke konkrétním jménům se až na pár výjimek výše ukázala při psaní jako zbytečná, ne-li až zavádějící, i když se tu logicky najdou paralely s Incursus, Nightbringer a Cornigr. Zdali to svědčí o unikátnosti kapely anebo jen o mém nedostatečném rozhledu, posuďte sami. Zcestná může být absence jakékoliv kritiky, ale malý problém mám pouze s produkcí bicích a také bych ocenil, kdyby na sebe jednotlivé skladby plynule navazovaly. Nic víc.

Adaestuo

„Krew za krew“ je rozmanitá, uhrančivá deska, každá skladba oplývá silnými nebo alespoň zajímavými nápady a fanatismus se šílenstvím z toho všeho doslova stříkají. Ale to se dalo po skvělém EP čekat. Album tedy nelze než doporučit, avšak akceptuji pokud tu bude pro někoho málo black metalu, byť si 100% stojím za názorem, že i zdejší ryze nemetalové skladby jsou plnohodnotné a rovnocenné se zbytkem (proč by taky neměly být, že ano).

Další materiál na sebe snad nenechá příliš dlouho čekat, Adaestuo se také chystají koncertně vystupovat… No, myslím, že mám další kapelu, kterou mohu nazvat srdcovkou.


Theatrum Spirituum – Wastelands

Theatrum Spirituum - Wastelands

Země: Slovensko
Žánr: dark ambient / neoclassical / spoken word
Datum vydání: 8.5.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Terra Incognita
02. Daymare – Alone in the Dark
03. The Grayest Place on Earth… Earth Alone
04. Daymare – Of Sight Without a Glow
05. A Desolating Embrace
06. Daymare – Fading
07. Derealization
08. Coloring the Skies

Hrací doba: 52:20

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Theatrum Spirituum

Nápad je leckdy cennější zajímavější než jeho finální realizace. Právě takový pocit (mimo jiné) mám z alba „Wastelands“ od dvoučlenného slovenského projektu Theatrum Spirituum. Ten už má něco málo za sebou, i když mnoho těch nahrávek není, ale zachytit se to určitě dalo minimálně díky společnému splitu s krajany 777 Babalon z roku 2013. Mně se to však nepovedlo, já se o Theatrum Spirituum prvně doslechnul až nedávno s vydáním „Wastelands“.

Možnosti podívat se podrobněji na zoubek (relativně) čerstvému albu jsem ale nepohrdl. Dark ambient mám docela rád a (relativně) dlouho už jsem žádný recenzoval, takže proč ne. Výsledek mi však krutě nesednul, skoro bych se nebál říct, že „Wastelands“ je pro mě prakticky neposlouchatelné.

Nebudu kolem toho našlapovat po špičkách a oddalovat, co nakonec stejně musí padnout – kamenem úrazu je naprosto příšerný vokál. Ten se mi nejenže nelíbí, on mě při poslechu bez nadsázky absolutně vysíral. Sjet album na jeden zátah mi díky tomu činilo značné obtíže. A nebudu vás lakovat. Myslím, že se mi to bez přestávky nepodařilo snad ani jednou.

To máte tak. Theatrum Spirituum tvoří dvojice Diavliv a Alpenanch, kteří se oba starají o instrumentální stránku. První jmenovaný pak i o nějaký ten vokál, nicméně jestli mi něco neuniklo, nemělo by se jednat o nic zásadního, spíš jen sem tam nějaký skřek či šepot. „Wastelands“ je ovšem koncepčním albem s texty (krátký popis konceptu si v případě zájmu přečtěte na Bandcampu). Aby Theatrum Spirituum koncept dotáhli do určitější podoby, rozhodli se využít služeb vystudovaného herce Adama Hericha.

Výsledkem je mluvené slovo, které se objevuje přesně v polovině z nabízených osmi písní, což ale bohatě stačí na to, aby to zprznilo celou nahrávku. Nechci se pana herce dotknout, nemám sebemenší ponětí, co má nebo nemá za sebou, ale co se týče jeho projevu na „Wastelands“, je to něco mezi afektovaností a přehráváním. Doteď jsem se nedokázal rozhodnout, jestli mi to zní trapně, nechtěně směšně, jenom hrozně, anebo ode všeho trochu. Vím ale jistě, že poslouchat se to kurva nedá a během povinného náslechu před recenzí jsem trpěl jako zvíře. Vrcholem zmaru je pak recitace v písni „Derealization“, kterážto se tím pádem stává vyvrcholením desky – akorát v tom špatném slova smyslu.

Netvrdím však, že celé album zmrvil výhradně Herich sám – přinejmenším stejný, ne-li větší díl viny padá i na hlavy Theatrum Spirituum, protože nakonec právě pod jejich jménem „Wastelands“ vyšlo a oni tohle na svojí desku nechali projít.

Theatrum Spirituum

Čistě instrumentální songy jsou oproti těm mluveným balzámem na uši. U stop s recitací mě to přednášení tak sere, že prakticky ani nevnímám instrumentální stránku a soustředím se prakticky jen na tom, abych to kvůli recenzi nějak přetrpěl a nezavolal na pomoc pana Skipa (ne vždy se to podařilo… občas jsem povolal do akce rovnou pana Stopa). V těch instrumentálních skladbách je to snesitelnější. Především tedy v „Daymare – Of Sight Without a Glow“ a „Daymare – Fading“, které jsou obě nejminimalističtější, a to je nejspíš důvodem, proč mi jako jediné z desky alespoň trochu sedly.

Zbylé dvě instrumentálky už taky nejsou takový zázrak – „Coloring the Skies“ má v sobě hodně neoklasických elementů, což není úplně můj šálek kávy, ale tady samozřejmě sportovně uznávám, že nejspíš jde jen o můj subjektivní problém. Někomu jinému to třeba bude vyhovovat. „Daymare – Alone in the Dark“ mě pak z nějakého důvodu trochu rozčiluje – i když ani zdaleka takovým způsobem jako recitace – a nebaví. Nejsem ovšem paranoidní, takže to považuji za náhodu, přestože i zde se v jednom momentě mluva na chvíli ozve (polemiku o tom, nakolik lze tím pádem „Daymare – Alone in the Dark“ řadit k instrumentálkám, si vetkněte za klobouk).

Theatrum Spirituum se na album pokusili sehnat finance pomocí crowdfundingu, což se nakonec těsně – požadováno €800, vybralo se €801 – podařilo (ačkoliv jen díky anonymnímu dárci, jenž na poslední chvíli poskytnul €544… mám trochu podezření, že si to tam doposlala sama kapela, ale to je samozřejmě bohapustá spekulace). To celé bych okomentoval asi tak, že kdybych na „Wastelands“ v předstihu přispěl a dostal tohle, byl bych krutě nasrán. Důvody jsou snad patrné z předcházejících odstavců. Za stávající situace mě poslech jenom tak nevinně prudil. Tak či onak, „Wastelands“ mi prudce nesedlo a doporučit jej rozhodně nemohu.


Semai / 777 Babalon – split

Semai / 777 Babalon - split

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: drone / industrial / dark ambient
Datum vydání: únor 2018
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Semai
01. The Lake of Dust and Ashes
02. Landscape of Ruin and Oblivion
03. Iron Worm Eats the Earth

II. Semai / 777 Babalon
04. Drunk with the Blood of the Saints

III. 777 Babalon
05. Meontology

Hrací doba: 64:13

Odkazy Semai:
bandcamp / bandzone

Odkazy 777 Babalon:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

V dnešní recenzi se opět jednou ponoříme do experimentálního bahna mini-scény okolo slovenských labelů Sky Burial Productions / Nomad Sky Diaries a představíme si společný počin jedné české a jedné slovenské formace, který by měl potěšit příznivce odporné, nelehce stravitelné hudby, v jejíchž útrobách se smývají hranice mezi black metalem a hlukovými žánry. Jedna zbytečně dlouhá věta na úvod by byla, vrhněme se tedy rovnou na věc.

Bezejmenný počin svádí dohromady českou skupinu Semai a slovenské 777 Babalon. Myslím, že obě jména by neměla být neznámým pojmem pro ty z vás, kdo se o podobné hudební hlubiny zajímáte alespoň trochu podrobněji. Nahrávka je formálně asi spíš splitem, nicméně ne čistokrevným. Vedle tří vlastních skladeb Semai a jednoho vlastního songu 777 Babalon se tu totiž nachází i kompozice „Drunk with the Blood of the Saints“ stvořená společnými silami, které navíc nechybí mnoho k tomu, aby se vyškrábala na půlhodinovou hranici. Vzhledem k tomu, že ani samostatné písně obou projektů se nespokojí s nějakými pěti minutami, je asi jasné, že půjde o pěkně výživné poslouchání.

Nahrávku otevírá příspěvek Semai se třemi kusy „The Lake of Dust and Ashes“, „Landscape of Ruin and Oblivion“ a „Iron Worm Eats the Earth“. Jejich názvy jsem tu vypsal zcela záměrně, protože si myslím, že už z nich samotných dýchá dusná misantropická atmosféra. Důležité je, že obdobné pocity dokáže vyvolat i samotná hudba, která je ohavná, jak zákon káže.

Trojice skladeb Semai stojí na průsečíku mezi dronem, industrialem a black metalem, přičemž míra převahy jednotlivých stylů odpovídá pořadí, v němž jsem je vyjmenoval. Muzika každopádně působí ohromně hutně a prakticky každý úder je těžký a bolí, pokud máte dost odvahy na to, abyste volume vyšponovali do vyšších obrátek. I přes formálně pomalejší tempo jde o docela „rychtu“, která svému posluchači nenechá nic zadarmo. Jestli někdo hledá odpočinkový poslech, tak tady jej rozhodně nenajde. Zdali je takové prohlášení kladem či záporem, to už si jistě dokážete rozhodnout sami dle vlastních subjektivních preferencí.

Nejdelší stopou pětipoložkového tracklistu je čtvrtý monument „Drunk with the Blood of the Saints“, na němž se svorně podíleli Semai777 Babalon. Oproti předchozím třem písním se jedná o poměrně výraznou stylovou změnu, poněvadž tahle kompozice se nese v duchu plíživého minimalismu a dark ambientu. V tomhle případě člověk nedostane takovou facku, jako když poprvé uhodí „The Lake of Dust and Ashes“, protože zdejší temnota je introvertnějšího rázu. Ponurost nicméně nechybí. Důležitým prvkem „Drunk with the Blood of the Saints“ je také gradace – skladba sice narůstá velice pozvolna a napříč dlouhými minutami, ale je to tam a v závěru se vyšplhá až na hranice soft noisu. Za zmínku jistě stojí, že se v průběhu této půlhodinové poutě ozvou i jisté „melodie“ nebo atmosférické prvky, díky nimž se nejedná pouze o bezcílné bloumání šumivými hlubinami, nýbrž poutavou minimalistickou kompozici.

S podobným receptem přichází i finální sólový příspěvek 777 Babalon s názvem „Meontology“. I ten na ploše jedné čtvrthodiny pracuje s darkambientním minimalismem a s hledáním ledva postřehnutelných detailů zahalených mlhou v moři „skoro-ničeho“. A opět se jedná o záležitost, již docení pouze příznivci podobných záležitostí, kteří si užijí jemné nuance, zatímco sváteční posluchač v tom neuslyší vůbec nic.

Nicméně ačkoliv proti „Drunk with the Blood of the Saints“ a „Meontology“ nemohu říct křivého slova a obojí považuji za povedené kompozice, z celého počinu mi v hlavě nejvíce utkvěl nihilismus prvních tři stop Semai.

Na závěr můžeme dodat, že nahrávka vyšla v lákavé formě A5 digipack CD potřísněného „krví“. Limitace činí rovných sto kopií.


Matra – Terra firma

Matra - Terra firma

Země: Slovensko
Žánr: drone / industrial / dark ambient
Datum vydání: 6.8.2017
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
01. Awake the Sleeping Shadows from Under the Windows
02. And Then He Drinks the Glass Full of Venom

Hrací doba: 59:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

terra firma (uncountable)
1. Continental land, as distinguished from islands.
2. (colloquial) Land, as opposed to water or air.

Matra není formace, která by se v experimentálně-žánrovém rybníčku pohybovala nějak zvlášť dlouho. Vždyť loňská deska s názvem „Terra firma“ je jejím prvním počinem vůbec. Za projektem nicméně stojí borci, kteří Slovenskou republiku na poli hudby, kterou většina lidí radši vůbec nepovažuje za hudbu, reprezentují již nějaký ten pátek.

Matra je totiž kolaborací dvou jiných projektů / hudebníků – Matúše Mikuly alias 900piesek a Kragrowargkomna alias G#. Osobně mám víc zmáknutou tvorbu prvního jmenovaného (což asi i dává smysl, protože diskografie 900piesek je o poznání rozsáhlejší; ve druhém případě, zdá se mi, jde primárně o koncertní performance), ale myslím, že v případech jako „Terra firma“ nejde o žádnou velkou překážku. Beztak to bude hučet, skřípět, pískat a huhlat – a na docenění něčeho takového nejspíš nepotřebujete mít podrobně nastudované veškeré předchozí skřípací, pískací a huhlací nahrávky.

V jednom ohledu mě „Terra firma“ mírně překvapilo. Očekával jsem od tohohle alba víc hlukovější záležitost, ale ta se nekoná. Matra holdují spíš jiným experimentálním stylům. Prim na „Terra firma“ hraje především drone, k němuž se přidává industriální koření a něco temno-ambientu. Tu a tam se sice objeví i hlučnější/hlukovější moment, jako kupříkladu nedlouho po dvacáté minutě druhé skladby „And Then He Drinks the Glass Full of Venom“, ale není tam toho tolik a nejde to do takového extrému, aby dávalo smysl hovořit o noisové desce. Což samozřejmě není myšleno jako negativum nebo výtka, pouze se snažím „Terra firma“ nějak žánrově usadit, abyste si, v ideálním případě, mohli utvořit alespoň hrubou představu, jak tahle záležitost zní.

Že se nejedná o odpočinkový poslech, to je asi jasné už jen dle žánrového zařazení. A pro ty, kdo by o tom stále pochybovali, mohu dodat, že „Terra firma“ i přes hodinovou délku potřebuje jen dvě kompozice, které trvají zhruba 25 a 35 minut. Většina toho si vystačí s abstraktní zvukovou paletou, z níž výjimečně vystoupí nějaký hmatatelnější tón, ale pokaždé se záhy opět rozpustí v bzučivé dronové stěně. Přesto všechno je „Terra firma“ na poměry svého stylu relativně stravitelná, a pokud má někde v téhle oblasti takříkajíc „najeto“, počin Matry jej svou neuchopitelností nesloží na lopatky. Opět se však nejedná o nic, co by nutně znamenalo výtku.

Matra

Obě skladby mají ještě jeden společný jmenovatel a tím je pozvolná a trpělivá gradace. Obzvláště „Awake the Sleeping Shadows from Under the Windows“ se v první, převážně ambientní půli rozhýbává dost neochotně, ale z obou předkládaných kompozic mě dokázala zaujmout o trochu víc. Ani „And Then He Drinks the Glass Full of Venom“ není vůbec špatná a obsahuje v sobě určité pnutí, díky němuž je „Terra firma“ jako celek povedená nahrávka. Nejde ovšem o nic, kvůli čemu bych okamžitě musel psát domů.

Nicméně jakkoliv se pověstná katarze při poslechu „Terra firma“ úplně nedostavila, stále se jedná o počin, který je v jistých ohledech dost sympatický. Absence výraznějších záchytných bodů je v tomto případě spíš ku prospěchu věci, protože deska tím pádem uspokojivě slouží jako startér pro brouzdání vlastními myšlenkami. A to rozhodně není k zahození.


Neige et noirceur – Vent fantôme

Neige et noirceur - Vent fantôme

Země: Kanada
Žánr: dark ambient / drone
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Le diable blanc
02. Vent fantôme

Hrací doba: 45:07

Odkazy:
web / facebook

Neige et noirceur je jméno, které s největší pravděpodobností drtivá většina z vás už dávno zná. Zaprvé jde o vcelku pravidelného hosta v naší rubrice recenzí, takže jestli nás čtete dlouhodoběji, nejspíš jste se už s touhle formací potkali minimálně zde. Zadruhé – a to je, ač to říkám nerad, z globálního hlediska asi důležitější – tenhle kanadský projekt pod vedením Zifonda patří k těm nejvýraznějším a nejznámějším z proslulé blackmetalové oblasti v Quebecu.

Dnes máme samozřejmě na programu další přírůstek do diskografie Neige et noirceur. „Vent fantôme“ je ovšem malinko zvláštní v tom smyslu, že na jednu stranu jde o netypický přírůstek, a přitom z jiného úhlu pohledu typický. A dokonce mě těch úhlů pohledu napadá vícero. Možná tomu není na první dobrou rozumět, ale pokusím se vše rozvést hned vzápětí.

Neige et noirceur má totiž víc tváří. Ta primární, již Zifond vystavuje více na odiv, je blackmetalová. Černý kov je v jeho podání mrazivý, syrový, nese s sebou atmosféru tuhé zimy a zároveň mu nechybí lokální unikum quebecké scény. I v tomto ohledu však může dojít k mírným odbočkám jako například na „Les ténèbres modernes“ (2016), kde zima ustoupila do pozadí a na její místo se dočasně vkradla válečná tematika.

Vedle toho ale určitou, menší část tvorby Neige et noirceur tvoří také ambient, jenž ostatně probleskuje i na blackmetalových deskách. A právě tomu se „Vent fantôme“ věnuje. Což na jednu stranu překvapivé není, protože takové nahrávky už byly, viz třeba kompilace „Natura mortis sonoris“ z roku 2013, a proto jsem také výše prohlásil, že svým způsobem nejde o netypickou záležitost pro Neige et noirceur. Na druhou stranu, „Vent fantôme“ je první dlouhohrající deskou, pro niž je ambientní minimalismus primárním vyjadřovacím prostředkem. Samozřejmě, že i na starších albech se objevovaly dlouhé ambientní pasáže, ale vždy se objevoval i black metal a měl navrch. Na „Vent fantôme“ tomu tak není.

Říkal jsem nicméně, že existuje víc pohledů, jejichž optikou je „Vent fantôme“ typickou deskou Neige et noirceur. Hlavním z nich je atmosféra. Nakonec právě ona u Neige et noirceur dlouhodobě hraje hlavní roli, takže to smysl dává. „Vent fantôme“ sice nenabízí tak agresivní a misantropický náhled na mráz, ale pod kůži a za nehty nakonec zalézá i tahle verze – s přinejmenším srovnatelným účinkem. Síle nejhypnotičtějších alb Neige et noirceur se novinka sice rovnat nemůže, přesto se nebojím prohlásit, že „Vent fantôme“ mi dokázalo předat víc než předchozí dvě nahrávky „Les ténèbres modernes“ a „Verglapolis“.

Neige et noirceur

Mluvit o obsahu desek jako „Vent fantôme“ je samozřejmě ošemetné, jelikož formálně se zde neděje mnoho a napsané na papíře to bude vyznívat prázdně. Ve skutečnosti si však dvojice více jak dvacetiminutových skladeb dokáže posluchače podmanit bez větších obtíží. Darkambientní mlha, dronové doteky, sem tam zastřená deklamace či letmý tón, všudypřítomný minimalismus a hlavně nezměrný chlad prostupující každičkou minutou „Vent fantôme“. Funguje to. Opravdu hodně. Kupříkladu jedna pasáž v polovině titulní druhé kompozice je naprosto úžasná a atmosféricky odzbrojující.

Na závěr to zkusme ještě trochu jinak. „Vent fantôme“ zajisté udělá radost těm z vás, komu imponují díla jako „Atropine“. Pokud jste při zmínce poslední desky Velvet Cacoon okamžitě zpozorněli, měli byste „Vent fantôme“ slyšet.


Sum of R – Orga

Sum of R - Orga

Země: Švýcarsko
Žánr: (dark) ambient / drone
Datum vydání: 15.9.2017
Label: Cyclic Law / Czar of Cricket Productions

Tracklist:
01. Intro: Please Ring the Bells
02. Overgrown
03. We Have to Mark This Entrance
04. Light & Dust
05. Cobalt Powder
06. Hypnotic State
08. After the Passing of Risk
09. Desmonema Annasethe
10. To Deny Responsibility Is to Perpetuate a Lie
11. Let Us Begin with What We Do Not Want to Be
12. One After the Other

Hrací doba: 57:57

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Czar of Cricket Productions

Švýcarská formace Sum of R nemusí být českému posluchači neznámá. Domácí metalová obec ji mohla pořádně zaregistrovat nejpozději v červnu loňského roku, kdy vystoupila po boku Aluk Todolo v pražském Žižkostele. V té době neměl tento projekt Reto Mädera ještě venku aktuální desku (tehdy posledním zářezem na dlouhohrající pažbě bylo „Lights on Water“ z roku 2014), což se mění až nyní s příchodem počinu „Orga“. Pojďme na věc.

Říkat „nyní“ je možná trochu odvážné, poněvadž album je venku již od poloviny září, akorát my – dle naší nejlepší tradice – recenzujeme v době, kdy už to nikoho nezajímá. Ale to mě nijak nepálí, protože závody o co nejrychlejší vydání recenze jsme vždy přenechávali jiným, které to baví víc než nás. Obzvlášť to plátí u záležitostí, které samy nikam nespěchají, tak proč překotně spěchat s jejich náslechem a pochopením?

„Orga“ vyznává minimalismus, nikoliv však jednotvárnost či monotónnost. Sum of R na své letošní novince předkládají poměrně širokou paletu nálad, mezi nimiž nechybí kupříkladu klaustrofobická sonická temnota, jak ji prezentují skladby jako „Overgrown“ nebo „After the Passing of Risk“. To jsou samozřejmě věci, jaké asi každý z nás od žánrů jako dark ambient či drone očekává a chce. Stejně tak asi příliš nepřekvapí rytmická, industrialem nasáklá „To Deny Responsibility Is to Perpetuate a Lie“, již osobně považuji za jeden z vrcholných momentů „Orga“. Skvělá je rovněž „Cobalt Powder“ s vysoce sugestivním závěrem – i ji bych zařadil mezi nejvýraznější momenty celé kolekce.

Na druhou stranu, najde se zde místo i pro melancholičtější, v některých případech dokonce i pozitivnější emoce. Ačkoliv mi ta temnější poloha nahrávky sedí více, proti písním jako „We Have to Mark This Entrance“, „Desmonema Annasethe“ či „Let Us Begin with What We Do Not Want to Be“ toho nemám moc co namítat, jelikož se stále jedná o zajímavé záležitosti, které jednak přispívají k rozmanitosti „Orga“, jednak také dokážou podmanit. O něco horší už je to se skladbami „Light & Dust“ a „Hypnotic State“, z nichž zejména ta první jmenovaná se díky svým tklivým tónům povážlivě blíží kýči.

V rámci celku a v rámci jakéhosi, řekněme, meditativního poslechu, kdy člověk vnímá víc celkovou atmosféru než vyznění konkrétních stop (což je zcela legitimní přístup, protože, přese všechno, „Orga“ není písničkovým albem), se ty slabší momenty dokážou rozpustit. Nicméně se snad všichni shodneme na tom, že je zbytečné si namlouvat, že je něco dokonalé, když zjevně není.

Tím chci říct, že „Orga“ rozhodně nepatří k žánrovým vrcholům letošní sezóny. Do jisté míry se nejedná o nic víc než standardní práci v rámci svého stylu – standardní co do kvalit a působivosti, nikoliv co do formy, neboť ta je, jak již padlo, naopak docela proměnlivá. Nicméně i tak se tu bavíme o nahrávce, která je poměrně fajn a ve svých nejlepších momentech dokáže poskytnout zajímavé zážitky – a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem tyto absolvoval s nějakou nechutí či nelibostí. Pár hlubších rozjímavých chvil mi „Orga“ stále dokázalo dát, což je něco, čeho si budu cenit vždycky. Příznivci podobných záležitostí se poslechu určitě bát nemusí, ale povinnost to zase není.

Sum of R


Flutwacht – Puls

Flutwacht - Puls

Země: Německo
Žánr: power electronics / industrial / noise / dark ambient
Datum vydání: 7.7.2017
Label: Mask of the Slave / The Tourette Tapes

Tracklist:
01. Missgeburt
02. Brachland
03. Kommunikationsfehler
04. Flugrichtung
05. Brache 3
06. Monstermaschine
07. Raupenband
08. Sinnlos
09. Endphase

Hrací doba: 71:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Flutwacht je myslím jméno, které bude velké části příznivců akustického teroru již známo. Tenhle německý projekt totiž fanoušky industriálního rachotu svými nahrávkami zásobuje již téměř patnáct let. A nutno, že za tuto dobu už Daniel Simon – jak se lídr Flutwacht jmenuje – stačil nastřádat hromady počinů. Což ovšem na téhle scéně není nic zvláštního nebo výjimečného, poněvadž mnohé žánrově spřízněné projekty ty placky serou ve stejné nebo dokonce ještě vyšší kadenci.

Samozřejmě ani v letošním roce tomu není jinak, protože se pod hlavičkou Flutwacht objevila další řádka splitek, ípíček a podobných srandiček. My se dnes podíváme na album „Puls“, které vyšlo začátek července v kooperaci Mask of the Slave (což je sublabel Sun & Moon Records specializující se na power electronics a noise) a The Tourette Tapes (což je zase label samotného Daniela Simona).

„Puls“ se s tím nijak zvlášť nesere a ani se nesnaží poskytovat posluchači byť i jen náznakem komfortní zážitek. Nejde jenom o samotnou hudbu, která mnohým (většině?) ani nebude připadat jako hudba (což je samozřejmě prudce subjektivní a nanejvýš diskutabilní…), ale i o samotnou skutečnost, že se přítomných devět skladeb roztáhlo na plochu více jak sedmdesáti minut.

Během těchto sedmdesáti minut na vás čeká obligátní nálož industriálního rachotu, power electronis, hlukových výlevů (ačkoliv do extrémů harsh noisu zas „Puls“ nezachází) i darkambientních hlubin. Poslední jmenovaný styl je sice taktéž temný a rozhodně nepatří k těm, při nichž by se vám měla zlepšit nálada, ale „hučivé“ minimalistické záležitosti jako „Kommunikationsfehler“ nakonec na „Puls“ působí ještě tím odpočinkovějším dojmem. Sice jsem řekl, že se Flutwacht nepouští až do vod nejvyššího ortodoxního hluku, při němž krvácejí uši a mozek se snaží vystřelit ven z hlavy všemi myslitelnými i nemyslitelnými otvory, ale pořád ta muzika (?) dokáže slušně nakopat. Příkladem budiž třeba „Brachland“ anebo „Flugrichtung“.

Stopáž notně navyšují především dvě dlouhé stopy „Monstermaschine“ (třináct minut) a „Endphase“ (dvacet minut). O něco víc bych nacenil první jmenovanou, která se díky své rytmické čitelnosti místy dotýká skoro až rhythmic noisu. Každopádně působí víc jako komponovaná skladba, což možná zní u podobných žánrů trochu zvláštně, ale osobně to tak mám radši – zdá se mi to smysluplnější, než když hluk vyznívá jen jako nahodilá improvizace bez jakékoliv myšlenky, kde jde jen o audio-extremitu.

Přesto všechno nemohu „Puls“ nějak výrazně chválit. V podobných stylech je tu taková nevýhoda, že jejich vnímání je značně subjektivní a hlavně vrtkavé. Kolikrát dva hluky znějí téměř stejně, přinejmenším laikovi, ale zatímco jednoho se nemůžete nabažit, druhý vás spíš nudí. Kolikrát se dojem neodvíjí ani tak ze skutečných kvalit, jako spíš z nálady a rozpoložení samotného posluchače. Kdoví, třeba je na vině právě něco takového, protože reálně na „Puls“ neslyším nic, co by Flutwacht dělal špatně a některé momenty mi upřímně přijdou dobré. Jenže jsem to album slyšel mnohokrát (popravdě řečeno asi i víckrát, než bych sám chtěl), ale nedokázal jsem v tom nalézt pocit jakéhokoliv hlubšího uspokojení. Což nijak nesouvisí s vyhraněností, jakou s sebou dané žánry nutně nesou. Nespokojenost je až prozaicky triviální – prostě mě to nijak zásadně nezaujalo.


Teleplasmiste – Frequency Is the New Ecstasy

Teleplasmiste - Frequency Is the New Ecstasy

Země: Velká Británie
Žánr: ambient / drone
Datum vydání: 7.4.2017
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. A Gift of Unknown Things
02. Gravity Is the Enemy
03. Astōdaan
04. Mind at Large
05. Fall of the Yak Man
06. Radioclast

Hrací doba: 55:09

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Brouzdat v útrobách House of Mythology se rozhodně vyplatí. Tento britský label možná nefunguje nějak zásadně dlouho, nicméně s tím, co pod jeho hlavičkou vychází, si asi mnozí z nás rychle zvykli na to, že se jeho aktivitám vyplatí věnovat pozornost. Netvrdím, že jsem slyšel úplně vše, co se pod jejich křídly objevilo, ale když si vzpomenu na to, s čím jsem tu čest měl, musím říct, že jsem se až doposud ani jednou nespálil a vždy jsem odcházel spokojen. A to platí i po poslechu „Frequency Is the New Ecstasy“.

S dlouhým, úmorným, únavným, nudným, nezáživným, nezajímavým, mdlým, otravným, fádním, suchopárným, vyčerpávajícím, bezbarvým, malátným a zbytečně, nepochopitelně, nesmyslně, nadbytečně, přebytečně a hloupě natahovaným úvodem vás pro dnešek nehodlám zdržovat. Zmíním tedy pouze nutné minimum, čímž mám na mysli, že dvoučlenná formace Teleplasmiste pochází z Velké Británie a že „Frequency Is the New Ecstasy“ je její první dlouhohrající prezentací.

To bychom měli, tak můžeme přistoupit k tomu hlavnímu, o čem by dnešní povídání mělo být – co je „Frequency Is the New Ecstasy“ vlastně zač a jak přesně si stojí z hlediska kvality. Přinejmenším druhá zmiňovaná věc by však neměla patřit k šokujícím odhalením následujícího textu, protože už na začátku jsem naznačil, že Teleplasmiste jsou na tom dobře.

„Frequency Is the New Ecstasy“ patří k tomu druhu nahrávek, o nichž se nepíše úplně lehce, a to z jednoduchého důvodu. Teleplasmiste totiž vyznávají hudební formu, kde písnička nehraje jakoukoliv, byť i sebemenší roli. Vše se točí okolo atmosféry, pocitů, okolo zvuku. Britské duo servíruje dlouhé náladotvorné plochy, které si pohrávají se žánry jako ambient, dark ambient nebo s dronovými tóny. Takový stylový rozstřel může na základě empirických zkušeností evokovat monotónnost a minimalismus, což na jednu stranu pravda je, ale na druhou stranu – jen do určité míry.

Hudba Teleplasmiste bezesporu plyne poklidně, vůbec se nesnaží šokovat náhlými zvraty, spíše rozvážně postupuje a klade důraz na hloubku prožitku namísto potřeby ukázat toho co nejvíc, ale povrchně. Nicméně tvrdit, že je „Frequency Is the New Ecstasy“ skutečně minimalistickou, striktně homogenní či dokonce jednotvárnou deskou by bylo poněkud nemístné, jakkoliv se zde opravdu minimalistické pasáže nesporně nacházejí. Nicméně je na nahrávce zcela jistě i vývoj – znatelný a konstantní.

Teleplasmiste

Vzhledem k povaze nahrávky asi nepřekvapí, že vám tu nedokážu vyzdvihnout nějaké jednotlivé písničky nebo konkrétní momenty. Takovéhle věci nijak neřeším. Poslech se nese na vlně jakéhosi splynutí s atmosférou, při čemž jsou nějaké stopy nebo názvy písniček („písniček“) nepodstatné. Což je ale v naprostém pořádku, poněvadž síla alb jako „Frequency Is the New Ecstasy“ netkví v zapamatovatelnosti, ale právě v celistvém zážitku.

Jako vždy u podobných záležitostí se dostáváme na jakési rozcestí. Teleplasmiste jsou dle mého názoru dobří a poslech jejich debutu mě i navzdory počáteční nedůvěře (několik poslechů trvalo, než se do toho pořádně dostal) baví. Netvrdím ovšem, že jde o záležitost pro každého a že byste to měli všichni slyšet. „Frequency Is the New Ecstasy“ je počin určený trpělivým posluchačům, kteří si užívají postupné vrstvení v dlouhých kompozicích, rádi hledají ve spodních mimosmyslových proudech, dávají přednost introvertní hloubce. Spadáte-li do takové kategorie, pak myslím není moc co řešit – rozhodně vám náleží mé doporučení. Čeká vás krásná meditativní deska. Naopak dáváte-li přednost, řekněme, větší doslovnosti – a nemusíme si pod tím představovat jen opačný extrém v podobě prvoplánové chytlavosti – pak vás „Frequency Is the New Ecstasy“ asi uspokojit nedokáže.


V/A – Аргандаб

V/A - Аргандаб

Země: Rusko / Dánsko / Itálie
Žánr: industrial / dark ambient / ethno / experimental
Datum vydání: 1.8.2017
Label: UIS

Tracklist:
01. Кабул – Самолет1979
02. Ajuleg&Irm – Jakre ta tâbia sha (Para bellum)
03. Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым – По вечернему Кабулу при потушенных огнях
04. DOR – Голод
05. Mata – Там проще
06. project Hypoxia – 3234
07. Haraam – True Guidance
08. Shri Badat – New Times
09. Svart1 – Pre
10. KRRAU & Σολομών – Аттан на костях
11. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Последний оплот Средневековья
12. Тбилиси-89 – Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)

Hrací doba: 61:13

K recenzi poskytl:
UIS

Je hned několik způsobů, jak bych tuhle recenzi mohl začít. Třeba bych mohl hovořit o tom, jak je příjemné, když se mezi desítkami ponížených žádostí o recenze alb, která jsou už od pohledu natolik nezajímavá, že mi ani nestojí za povýšené odfrknutí, objeví něco nevšedního a skutečně zvláštního. Nebo bych mohl rozehrát jeden ze svých klasických úvodů o tom, jak jsou hudebně standardní desky zoufale nudné a jak to pravé posluchačské dobrodružství začíná až tam, kde opadnou zažité konvence a kde dojde k vybočení mimo zaběhnuté koleje. Anebo bych třeba mohl mluvit o tom, že nemám moc v lásce kompilace, na nichž se nachází hromada různých kapel (ale když už jsme u toho, vlastně nemusím ani kompilace jedné kapely… na cokoliv s nálepkou best of jsem skoro alergický), ale občas se musí vyskytnout výjimka potvrzující pravidlo.

V kterémkoliv z naznačených případů by to ovšem směřovalo ke stejnému cíli, jímž je prohlášení, že počin s názvem „Аргандаб“ je neobyčejný, v dobrém (v tom nejlepším!) slova smyslu divný, neotřelý a na každý pád zajímavý počin. Jak moc vážně tohle myslím, snad mohu ilustrovat prohlášením, že mám upřímnou radost z toho, že si zde v recenzích můžeme představovat takovéhle nahrávky. Dnes to bude dobře skrytý tip pro všechny milovníky hudebních experimentů!

Pojďme ale konečně k věci. Předně je nutné zmínit, že „Аргандаб“ není úplně obyčejnou kompilačkou, na niž někdo náhodně nahází xx náhodných kapel (když jsou si podobné aspoň žánrově, je to ještě ta stravitelnější varianta) bez ladu a skladu. Sice se i zde nachází celkem dvanáct kompozic různých autorů (bylo by zavádějící říkat dvanáct různých formací, protože v některých případech jde o kolaborace dvou různých interpretů, kteří třeba spolu obvykle nehrají), ale jejich výběr nahodilý není, stejně jako nejsou nahodilé jejich příspěvky na „Аргандаб“.

„Аргандаб“ je totiž koncepčním počinem, jehož středobodem je sovětská válka v Afghánistánu. Když se v Afghánistánu dostal k moci socialistický režim, spustilo to vlnu odporu, jež ovšem nepřesáhla rámec lokálních konfliktů a neměla jakoukoliv koordinaci. Přesto představovala riziko, díky čemuž do země v prosinci 1979 vstoupila sovětská vojska. Právě tady začala krvavá desetiletá válka, v níž na jedné straně stály sovětské a afghánské jednotky a na druhé straně povstalecké skupiny mudžáhedínů, které finančně, výzbrojí i výcvikem podporovaly další státy jako USA, Pákistán nebo Saúdská Arábie, ale třeba i Usáma bin Ládin. Po stažení sovětských vojsk v únoru 1989 v rozvráceném Afghánistánu pokračovala občanská válka a boj o moc, kteréžto vyústily ve vznik Tálibánu (1994), jenž se vlády v zemi ujal v roce 1996 a zůstal u moci až do roku 2001, kdy do země vstoupily síly Spojených států amerických jako odpověď na teroristické útoky z 11. září 2001, aby zničily Ládinovu organizaci Al-Káidu a Tálibán, který tuto organizaci podporoval.

To už jsme však v historickém okénku zaběhli příliš daleko, neboť „Аргандаб“ – chápu-li to správně – se zabývá pouze (nebo přinejmenším: především) sovětsko-afghánskou válkou v letech 1979-1989, jejími pozdějšími dějinnými důsledky už nikoliv. Trochu paradoxní je, že žádný z přítomných projektů nepochází z Afghánistánu – téměř všichni interpreti jsou z Ruska, jedinými výjimkami budiž Haraam z Dánska a Svart1 z Itálie (druhou jmenovanou formaci jste už v našich recenzích jen tak mimochodem kdysi zachytit mohli).

V/A - Аргандаб

Počin také vydal ruský label UIS, jenž se specializuje na podobné tematické kompilace, a část audiokazetového nákladu nechal rozšířit v afghánském Kábulu. Zde najdete několik zajímavých fotek, na nichž uvidíte nejen kazetu, ale i podobu hudebních obchodů v hlavním městě Afghánistánu – stojí za vidění.

Hudebně se „Аргандаб“ pohybuje v experimentálních žánrech jako dark ambient či industrial, nicméně vzhledem k tématu nejspíš nepřekvapí ani přítomnost etnické orientální hudby. V některých skladbách se na kompilaci ozvou i afghánské lidové písně. Skvěle v tomto ohledu působí třeba „Jakre ta tâbia sha (Para bellum)“, již spolu dali dohromady dva ruští hudebníci Alexey Ajuleg a Max Irm. Ethno prvky se tu tříští o tvrdé industriální plochy i elektrickou kytaru a výsledek dává dohromady jednu z nejpůsobivějších položek tracklistu. Rozhodně však ne jedinou, která stojí za pozornost. Jen těžko lze totiž opomenout takovou šílenost jako „New Times“ od Shri Badar, kde si ethno hudba potyká s elektronickou muzikou. Inspirace kultovním a pohříchu nedoceněným britským projektem Muslimgauze je zjevná, ale rozhodně příjemná!

V/A - Аргандаб

Zdaleka ale nekončíme! Z dalších songů musím určitě vyzdvihnout „3234“ od project Hypoxia, což je další kus se silnou atmosférou a ethno vlivy. Hodně mě baví i minimalistické temnoty jako „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“, již má na svědomí kolaborace s názvem Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым, nebo „Голод“ od DOR. Na kompilaci se podílely i formace Krrau („Аттан на костях“ vzniklá ve spolupráci s Σολομών) a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ („Последний оплот Средневековья“), jež si můžete pamatovat díky fantastickému splitku „αρχάος“, které jsem zde recenzoval před několika měsíci. Zajímavější příspěvek tentokrát poskytli druzí jmenování, jejichž sedmiminutovka taktéž patří k vrcholům „Аргандаб“.

No, a když už se bavíme o tom nejzajímavějším, jen těžko mohu opomenout závěrečný nářez „Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)“ od Тбилиси-89, během něhož jsem při prvním poslechu sbíral čelist pod stolem. Jak název napovídá, jedná se o polo-cover „Angel of Death“ od Slayer, jehož riffy jsou namíchány s afghánskou lidovkou. Věřte mi, že tohle kurva musíte slyšet! Nutno ovšem dodat, že se nejedná o samoúčelnou srandičku. Toto spojení má prý symbolizovat, jak moc vměšování USA do záležitostí Afghánistánu ovlivnilo prostý venkovský živost v zemi.

Podobných zajímavůstek o jednotlivých skladbách bych mohl vyzobat ještě víc. Kupříkladu „Аттан на костях“ se do angličtiny překládá jako „Attan on Bones“, přičemž attan je lidový tanec pocházející z východního Afghánistánu. „Там проще“ je zase inspirováno citátem sovětského vojáka, jenž se zúčastnil války v Afghánistánu a po návratu do Moskvy vzhledem k místním poměrům a stylu života prohlásil cosi v tom smyslu, že v Afghánistánu je život mnohem lepší a jednodušší. „3234“ je zase výška hory poblíž města Chóst na východě země, kde se 8. ledna 1988 odehrála krvavá bitva. „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“ v překladu znamená „Through the Evening Kabul with the Light Off“ a hovoří o tom, jak se v hlavním městě na noc vypínalo veškeré osvětlení, pokud hrozilo bombardování.

Na závěr přihodím ještě několik dalších zajímavostí, tentokrát o počinu jako celku, konkrétně o jeho názvu a obalu. Аргандаб neboli Arghandab je řeka na severozápadě země, jejíž dolní tok se používá k zavlažování polí. Na obalu kompilace je pak k vidění skutečný ručně zhotovený koberec vyrobený někdy po roce 2000. Váží údajně něco mezi 4-5 kilogramy a jeho velikost je 194×126 centimetrů. Tradice vojenských obrazců na kobercích prý v Afghánistánu vznikla právě během dekády sovětské okupace.

V/A - Аргандаб

Recenze je myslím už dostatečně vyčerpávající, takže snad pomalu můžeme skončit. Doufám, že snad na závěr není nutné nějak explicitně opakovat, jak moc zajímavým počinem „Аргандаб“ je, a zdůrazňovat, že za slyšení rozhodně stojí. A vlastně nejen za slyšení, ale i za objednání audiokazety, poněvadž myslím, že tohle by ve většině hudebních sbírek patřilo k těm nejpozoruhodnějším kouskům.


Crawl – This Sad Cadav’r

Crawl - This Sad Cadav’r

Země: USA
Žánr: black / doom metal / noise
Datum vydání: 25.5.2017
Label: Red River Family

Tracklist:
01. I
02. II
03. III

Hrací doba: 30:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Už v poměrně útlém věku jsem zjistil, že pozitivní muzika mě moc neoslovuje. Zatímco na prvním stupni základky všichni okolo frčeli diskošku od šmoulů, já už doma drtil hard rock a heavy metal. Přístup zůstal, akorát se postupem času notně posunula hranice toho, co považuji za dostatečně negativní hudbu. V prvních ročnících gymplu jsem si připadal jako arci drsňák, když jsem měl v discmanu (to už mladší ročníky možná ani znát nebudou… o mém dřívějším walkmanu se raději ani nebudu zmiňovat!) Slayer a Sepulturu, dneska si to pustím, když mám chuť na něco svižně odpočinkovějšího. Co si budeme povídat, jakmile člověk zakusí harsh noise, už není cesty zpět!

Asi jste dle úvodu pochopili, že Crawl nebude záležitost pro žádné měkké sráče. Chápete zcela správně. V tomto případě je rozhodně na místě očekávat ohavnou temnotu. Netvrdím ovšem, že se jedná o ten nejvyšší extrém, jaký lze široko daleko zaslechnout. To jen tak pro jistotu, abychom to hráli na rovinu. Však kdybych něco takového tvrdil, všichni znalci mezi vámi by se mi asi pěkně vysmáli. Přesto myslím nebude od věci prohlásit, že Crawl mají poměrně vysoký level ošklivosti. Dost na to, aby se u toho průměrný ctitel melodického power metalu rozbrečel strachy, dost na to, aby z toho průměrný fanoušek Šlágr TV dostal srdeční zástavu nejpozději do jedné minuty a sedmnácti vteřin.

Nicméně dosti humoru – byť humor na úkor posluchačů melodického power nikdy neomrzí! Jenže u desek jako „This Sad Cadav’r“ legrácky příliš na místě nejsou. Crawl totiž hrají kakofonickou akustickou nenávist, v níž není ani špetka naděje na lepší zítřky. Alba jako „This Sad Cadav’r“ vznikají jenom a pouze kvůli tomu, aby jakéhokoliv nebožáka s dostatkem odvahy postavit se do cesty vymáchala v depresivním bahně. A to zní přitažlivě, ne?

Nespokojíme-li se s označením „hnus“, pak dojdeme k závěru, že Crawl žánrově nejsou až tak jednoznační. V kytarových pasážích jde o zahlučený black/doomový marast, ale kdyby mi někdo mermomocí tvrdil, že v tom slyší i sludge, tak bych se s ním do krve rozhodně nehádal. Na druhé straně však na „This Sad Cadav’r“ najdete i četné darkambientní pasáže, jež nejsou opomenuty v žádné ze tří přítomných skladeb. Čtvrthodinová „I“ se jimi může pochlubit na začátku i na konci, „II“ pouze na konci, „III“ pro změnu na začátku.

„This Sad Cadav’r“ bych ale zařadil k těm počinům, u nichž je vlastně docela bezpředmětné rozlišovat jednotlivé stopy a bavit se o tom, jestli je jednička větší tryzna než dvojka a jestli náhodou trojka není ještě ohavnější. Stejně si totiž nedokážu představit, že bych z takové desky pustil jenom jeden song a šel od toho. To je samozřejmě totální kravina. „This Sad Cadav’r“ vnímám jakožto celistvé ucelené dílo, které nemá smysl trhat a kouskovat. Vám doporučuji to samé.

A jako takové také album funguje. Nač troškařit, když si člověk může naordinovat rovnou celou půlhodinu ortodoxní misantropie? „This Sad Cadav’r“ hrne všechno do pocitu co největší beznaděje, ale tento přístup Crawl vychází, protože atmosféra je skutečně odporná a zlá, až během poslechu skoro teče hnis z reproduktorů. To formálně vzato může znít odpudivě, ale všichni, kdo takovéhle věci posloucháme, dobře víme, že právě ta odpudivost a katarze je tím, co zde hledáme. A „This Sad Cadav’r“ takové pocity zprostředkovat dokáže velmi přesvědčivě. Příznivcům skutečné metalové temnoty lze jen doporučit.