Archiv štítku: dark ambient

V/A – Аргандаб

V/A - Аргандаб

Země: Rusko / Dánsko / Itálie
Žánr: industrial / dark ambient / ethno / experimental
Datum vydání: 1.8.2017
Label: UIS

Tracklist:
01. Кабул – Самолет1979
02. Ajuleg&Irm – Jakre ta tâbia sha (Para bellum)
03. Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым – По вечернему Кабулу при потушенных огнях
04. DOR – Голод
05. Mata – Там проще
06. project Hypoxia – 3234
07. Haraam – True Guidance
08. Shri Badat – New Times
09. Svart1 – Pre
10. KRRAU & Σολομών – Аттан на костях
11. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Последний оплот Средневековья
12. Тбилиси-89 – Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)

Hrací doba: 61:13

K recenzi poskytl:
UIS

Je hned několik způsobů, jak bych tuhle recenzi mohl začít. Třeba bych mohl hovořit o tom, jak je příjemné, když se mezi desítkami ponížených žádostí o recenze alb, která jsou už od pohledu natolik nezajímavá, že mi ani nestojí za povýšené odfrknutí, objeví něco nevšedního a skutečně zvláštního. Nebo bych mohl rozehrát jeden ze svých klasických úvodů o tom, jak jsou hudebně standardní desky zoufale nudné a jak to pravé posluchačské dobrodružství začíná až tam, kde opadnou zažité konvence a kde dojde k vybočení mimo zaběhnuté koleje. Anebo bych třeba mohl mluvit o tom, že nemám moc v lásce kompilace, na nichž se nachází hromada různých kapel (ale když už jsme u toho, vlastně nemusím ani kompilace jedné kapely… na cokoliv s nálepkou best of jsem skoro alergický), ale občas se musí vyskytnout výjimka potvrzující pravidlo.

V kterémkoliv z naznačených případů by to ovšem směřovalo ke stejnému cíli, jímž je prohlášení, že počin s názvem „Аргандаб“ je neobyčejný, v dobrém (v tom nejlepším!) slova smyslu divný, neotřelý a na každý pád zajímavý počin. Jak moc vážně tohle myslím, snad mohu ilustrovat prohlášením, že mám upřímnou radost z toho, že si zde v recenzích můžeme představovat takovéhle nahrávky. Dnes to bude dobře skrytý tip pro všechny milovníky hudebních experimentů!

Pojďme ale konečně k věci. Předně je nutné zmínit, že „Аргандаб“ není úplně obyčejnou kompilačkou, na niž někdo náhodně nahází xx náhodných kapel (když jsou si podobné aspoň žánrově, je to ještě ta stravitelnější varianta) bez ladu a skladu. Sice se i zde nachází celkem dvanáct kompozic různých autorů (bylo by zavádějící říkat dvanáct různých formací, protože v některých případech jde o kolaborace dvou různých interpretů, kteří třeba spolu obvykle nehrají), ale jejich výběr nahodilý není, stejně jako nejsou nahodilé jejich příspěvky na „Аргандаб“.

„Аргандаб“ je totiž koncepčním počinem, jehož středobodem je sovětská válka v Afghánistánu. Když se v Afghánistánu dostal k moci socialistický režim, spustilo to vlnu odporu, jež ovšem nepřesáhla rámec lokálních konfliktů a neměla jakoukoliv koordinaci. Přesto představovala riziko, díky čemuž do země v prosinci 1979 vstoupila sovětská vojska. Právě tady začala krvavá desetiletá válka, v níž na jedné straně stály sovětské a afghánské jednotky a na druhé straně povstalecké skupiny mudžáhedínů, které finančně, výzbrojí i výcvikem podporovaly další státy jako USA, Pákistán nebo Saúdská Arábie, ale třeba i Usáma bin Ládin. Po stažení sovětských vojsk v únoru 1989 v rozvráceném Afghánistánu pokračovala občanská válka a boj o moc, kteréžto vyústily ve vznik Tálibánu (1994), jenž se vlády v zemi ujal v roce 1996 a zůstal u moci až do roku 2001, kdy do země vstoupily síly Spojených států amerických jako odpověď na teroristické útoky z 11. září 2001, aby zničily Ládinovu organizaci Al-Káidu a Tálibán, který tuto organizaci podporoval.

To už jsme však v historickém okénku zaběhli příliš daleko, neboť „Аргандаб“ – chápu-li to správně – se zabývá pouze (nebo přinejmenším: především) sovětsko-afghánskou válkou v letech 1979-1989, jejími pozdějšími dějinnými důsledky už nikoliv. Trochu paradoxní je, že žádný z přítomných projektů nepochází z Afghánistánu – téměř všichni interpreti jsou z Ruska, jedinými výjimkami budiž Haraam z Dánska a Svart1 z Itálie (druhou jmenovanou formaci jste už v našich recenzích jen tak mimochodem kdysi zachytit mohli).

V/A - Аргандаб

Počin také vydal ruský label UIS, jenž se specializuje na podobné tematické kompilace, a část audiokazetového nákladu nechal rozšířit v afghánském Kábulu. Zde najdete několik zajímavých fotek, na nichž uvidíte nejen kazetu, ale i podobu hudebních obchodů v hlavním městě Afghánistánu – stojí za vidění.

Hudebně se „Аргандаб“ pohybuje v experimentálních žánrech jako dark ambient či industrial, nicméně vzhledem k tématu nejspíš nepřekvapí ani přítomnost etnické orientální hudby. V některých skladbách se na kompilaci ozvou i afghánské lidové písně. Skvěle v tomto ohledu působí třeba „Jakre ta tâbia sha (Para bellum)“, již spolu dali dohromady dva ruští hudebníci Alexey Ajuleg a Max Irm. Ethno prvky se tu tříští o tvrdé industriální plochy i elektrickou kytaru a výsledek dává dohromady jednu z nejpůsobivějších položek tracklistu. Rozhodně však ne jedinou, která stojí za pozornost. Jen těžko lze totiž opomenout takovou šílenost jako „New Times“ od Shri Badar, kde si ethno hudba potyká s elektronickou muzikou. Inspirace kultovním a pohříchu nedoceněným britským projektem Muslimgauze je zjevná, ale rozhodně příjemná!

V/A - Аргандаб

Zdaleka ale nekončíme! Z dalších songů musím určitě vyzdvihnout „3234“ od project Hypoxia, což je další kus se silnou atmosférou a ethno vlivy. Hodně mě baví i minimalistické temnoty jako „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“, již má na svědomí kolaborace s názvem Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым, nebo „Голод“ od DOR. Na kompilaci se podílely i formace Krrau („Аттан на костях“ vzniklá ve spolupráci s Σολομών) a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ („Последний оплот Средневековья“), jež si můžete pamatovat díky fantastickému splitku „αρχάος“, které jsem zde recenzoval před několika měsíci. Zajímavější příspěvek tentokrát poskytli druzí jmenování, jejichž sedmiminutovka taktéž patří k vrcholům „Аргандаб“.

No, a když už se bavíme o tom nejzajímavějším, jen těžko mohu opomenout závěrečný nářez „Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)“ od Тбилиси-89, během něhož jsem při prvním poslechu sbíral čelist pod stolem. Jak název napovídá, jedná se o polo-cover „Angel of Death“ od Slayer, jehož riffy jsou namíchány s afghánskou lidovkou. Věřte mi, že tohle kurva musíte slyšet! Nutno ovšem dodat, že se nejedná o samoúčelnou srandičku. Toto spojení má prý symbolizovat, jak moc vměšování USA do záležitostí Afghánistánu ovlivnilo prostý venkovský živost v zemi.

Podobných zajímavůstek o jednotlivých skladbách bych mohl vyzobat ještě víc. Kupříkladu „Аттан на костях“ se do angličtiny překládá jako „Attan on Bones“, přičemž attan je lidový tanec pocházející z východního Afghánistánu. „Там проще“ je zase inspirováno citátem sovětského vojáka, jenž se zúčastnil války v Afghánistánu a po návratu do Moskvy vzhledem k místním poměrům a stylu života prohlásil cosi v tom smyslu, že v Afghánistánu je život mnohem lepší a jednodušší. „3234“ je zase výška hory poblíž města Chóst na východě země, kde se 8. ledna 1988 odehrála krvavá bitva. „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“ v překladu znamená „Through the Evening Kabul with the Light Off“ a hovoří o tom, jak se v hlavním městě na noc vypínalo veškeré osvětlení, pokud hrozilo bombardování.

Na závěr přihodím ještě několik dalších zajímavostí, tentokrát o počinu jako celku, konkrétně o jeho názvu a obalu. Аргандаб neboli Arghandab je řeka na severozápadě země, jejíž dolní tok se používá k zavlažování polí. Na obalu kompilace je pak k vidění skutečný ručně zhotovený koberec vyrobený někdy po roce 2000. Váží údajně něco mezi 4-5 kilogramy a jeho velikost je 194×126 centimetrů. Tradice vojenských obrazců na kobercích prý v Afghánistánu vznikla právě během dekády sovětské okupace.

V/A - Аргандаб

Recenze je myslím už dostatečně vyčerpávající, takže snad pomalu můžeme skončit. Doufám, že snad na závěr není nutné nějak explicitně opakovat, jak moc zajímavým počinem „Аргандаб“ je, a zdůrazňovat, že za slyšení rozhodně stojí. A vlastně nejen za slyšení, ale i za objednání audiokazety, poněvadž myslím, že tohle by ve většině hudebních sbírek patřilo k těm nejpozoruhodnějším kouskům.


Crawl – This Sad Cadav’r

Crawl - This Sad Cadav’r

Země: USA
Žánr: black / doom metal / noise
Datum vydání: 25.5.2017
Label: Red River Family

Tracklist:
01. I
02. II
03. III

Hrací doba: 30:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Už v poměrně útlém věku jsem zjistil, že pozitivní muzika mě moc neoslovuje. Zatímco na prvním stupni základky všichni okolo frčeli diskošku od šmoulů, já už doma drtil hard rock a heavy metal. Přístup zůstal, akorát se postupem času notně posunula hranice toho, co považuji za dostatečně negativní hudbu. V prvních ročnících gymplu jsem si připadal jako arci drsňák, když jsem měl v discmanu (to už mladší ročníky možná ani znát nebudou… o mém dřívějším walkmanu se raději ani nebudu zmiňovat!) Slayer a Sepulturu, dneska si to pustím, když mám chuť na něco svižně odpočinkovějšího. Co si budeme povídat, jakmile člověk zakusí harsh noise, už není cesty zpět!

Asi jste dle úvodu pochopili, že Crawl nebude záležitost pro žádné měkké sráče. Chápete zcela správně. V tomto případě je rozhodně na místě očekávat ohavnou temnotu. Netvrdím ovšem, že se jedná o ten nejvyšší extrém, jaký lze široko daleko zaslechnout. To jen tak pro jistotu, abychom to hráli na rovinu. Však kdybych něco takového tvrdil, všichni znalci mezi vámi by se mi asi pěkně vysmáli. Přesto myslím nebude od věci prohlásit, že Crawl mají poměrně vysoký level ošklivosti. Dost na to, aby se u toho průměrný ctitel melodického power metalu rozbrečel strachy, dost na to, aby z toho průměrný fanoušek Šlágr TV dostal srdeční zástavu nejpozději do jedné minuty a sedmnácti vteřin.

Nicméně dosti humoru – byť humor na úkor posluchačů melodického power nikdy neomrzí! Jenže u desek jako „This Sad Cadav’r“ legrácky příliš na místě nejsou. Crawl totiž hrají kakofonickou akustickou nenávist, v níž není ani špetka naděje na lepší zítřky. Alba jako „This Sad Cadav’r“ vznikají jenom a pouze kvůli tomu, aby jakéhokoliv nebožáka s dostatkem odvahy postavit se do cesty vymáchala v depresivním bahně. A to zní přitažlivě, ne?

Nespokojíme-li se s označením „hnus“, pak dojdeme k závěru, že Crawl žánrově nejsou až tak jednoznační. V kytarových pasážích jde o zahlučený black/doomový marast, ale kdyby mi někdo mermomocí tvrdil, že v tom slyší i sludge, tak bych se s ním do krve rozhodně nehádal. Na druhé straně však na „This Sad Cadav’r“ najdete i četné darkambientní pasáže, jež nejsou opomenuty v žádné ze tří přítomných skladeb. Čtvrthodinová „I“ se jimi může pochlubit na začátku i na konci, „II“ pouze na konci, „III“ pro změnu na začátku.

„This Sad Cadav’r“ bych ale zařadil k těm počinům, u nichž je vlastně docela bezpředmětné rozlišovat jednotlivé stopy a bavit se o tom, jestli je jednička větší tryzna než dvojka a jestli náhodou trojka není ještě ohavnější. Stejně si totiž nedokážu představit, že bych z takové desky pustil jenom jeden song a šel od toho. To je samozřejmě totální kravina. „This Sad Cadav’r“ vnímám jakožto celistvé ucelené dílo, které nemá smysl trhat a kouskovat. Vám doporučuji to samé.

A jako takové také album funguje. Nač troškařit, když si člověk může naordinovat rovnou celou půlhodinu ortodoxní misantropie? „This Sad Cadav’r“ hrne všechno do pocitu co největší beznaděje, ale tento přístup Crawl vychází, protože atmosféra je skutečně odporná a zlá, až během poslechu skoro teče hnis z reproduktorů. To formálně vzato může znít odpudivě, ale všichni, kdo takovéhle věci posloucháme, dobře víme, že právě ta odpudivost a katarze je tím, co zde hledáme. A „This Sad Cadav’r“ takové pocity zprostředkovat dokáže velmi přesvědčivě. Příznivcům skutečné metalové temnoty lze jen doporučit.


Shibalba – Psychostasis – Death of Khat

Shibalba - Psychostasis - Death of Khat

Země: international
Žánr: ritual shamanic dark ambient
Datum vydání: 30.4.2017
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Psychostasis – Death of Khat
02. Ihag Mthong
03. Kaoshikii Mahayana
04. Aether Ananda Aiwass
05. Naljorpa
06. Reanimation of Akh
07. Five Points of Desire
08. Orgasmic Inebriation
09. Opening the Shadow Box
10. Svarna Khecari Mudra

Hrací doba: 55:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Xibalba je podsvětí v mayské mytologii a vchod do něj se prý nacházel na území dnešní Guatemaly. Zkomoleninu tohoto výrazu si do názvu vetkla i mezinárodní formace Shibalba, v jejíž sestavě nalezneme jména jako Acherontas V.PriestAcherontas nebo Karl NENåstrond. Obě kapely si rochní v blackmetalovém světě, tudíž by laik mohl tento žánr očekávat i u Shibalba, ale realita je značně jiná.

Shibalba se totiž pohybují na poli rituálního meditativního (dark) ambientu se šamanskou aurou. Což zní nepochybně lákavě – a hned by se chtělo dodat, že lákavá je nakonec i výsledná hudba, čehož může být důkazem i letošní deska „Psychostasis – Death of Khat“. A to i navzdory tomu, že obálka desky – tedy ta věc, jakou člověk zpravidla vídává jako první, začne-li se o nějaké album zajímat – podle mě nedopadla bezvýhradně uspokojivě. Přijde mi zbytečně konkrétní, názorná a „polopatická“ pro žánr, jenž by měl být naopak ryze abstraktní záležitostí poskytující dostatečný prostor pro posluchačovu vlastní imaginaci. Jinými slovy, i na obalu bych radši viděl nějakou atmosférickou abstraktní „patlaninu“. Ale co už, člověk nemůže mít vše, co by chtěl.

Po hudební stránce však „Psychostasis – Death of Khat“ naštěstí dopadá o poznání přesvědčivěji. Dalo by se očekávat, že půjde o další ortodoxní minimalismus, ale není tomu tak. Produkce Shibalba sice splňuje patřičné nároky na to, aby mohla být zařazena do ambientního šuplíčku, v některých konkrétních písních dokonce darkambientního šuplíčku, nicméně zároveň s tím je „Psychostasis – Death of Khat“ dynamická a členitá nahrávka. A zde bych vlastně mohl rozporovat své vlastní přání stran obalu vyjádřené o odstavec dřív – z tohoto ohledu totiž obal může dávat smysl, když i sama hudba je do určité míry dostatečně názorná a poskytuje množství záchytných bodů.

Ale to nutně nemusí znamenat nic negativního. Vždyť proč by mělo, když spousta momentů, témat a pasáží písní jako „Psychostasis​ – ​Death of Khat“, „Aether Ananda Aiwass“, „Naljorpa“, „Reanimation of Akh“ nebo „Opening the Shadow Box“ jsou skutečně skvělé. Shibalba navíc dokážou smysluplně zapracovat i ethno / folkové motivy, což lze krásně slyšet třeba v již jmenovaných „Aether Ananda Aiwass“ či „Reanimation of Akh“. Paradoxně pak ale vedle těchto vrcholných (nejnápadnějších?) chvilek trochu zapadají ty minimalističtější skladby, které se opírají zejména o darkambientní hlubiny, jako to dělají kupříkladu „Ihag Mthong“ nebo „Five Points of Desire“. Byť ani ony vlastně vůbec nejsou špatné.

Vzhledem k celkovému ladění „Psychostasis – Death of Khat“ bych si dovolil tvrdit, že jde o nahrávku vhodnou i pro ty posluchače, kdo nejsou pravidelnými konzumenty ambientního minimalismu. Jak již padlo, Shibalba se nebojí záchytných bodů, výrazných motivů a soundtrackového dojmu, díky čemuž jednotlivé písně působí skutečně jako… inu, písně. Nikoliv jako pouhý menší dílek vyššího celku – alba. Do určité míry je tedy „Psychostasis – Death of Khat“ písničkovou deskou, ne jednolitou masou, jak je v ambientních žánrech běžné. Ponechám na vašem osobním soudu, zdali jde o pozitivní či negativní vlastnost. Jen vám ještě podsunu subjektivní sdělení, že navzdory tomuto přístupu rozhodně nejde o plochou záležitost.

A tím jsem zároveň naznačil, že co se mě týče, „Psychostasis – Death of Khat“ se mi líbí. Slyším zde dostatek dobrého na to, abych mohl nahrávku ocenit. A nakonec – to hlavní, oč zde běží, je atmosféra a ta je skvělá.


Arnwald – Primal Expurgation

Arnwald - Primal Expurgation

Země: Belgie
Žánr: industrial / dark ambient / noise / martial industrial
Datum vydání: 21.3.2017
Label: Abstruse Eerie Radiance

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII
09. IX
10. X
11. XI

Hrací doba: 44:35

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Proximity Productions

V dnešní recenzi zase jednou zabrousíme do minulého roku za albem, které se ke mně dostalo až zpětně. Jsou ovšem případy, kdy stojí za to se ještě ohlédnout, i když už nahrávka není tak nová, aby byla aktuální, ale ani tak stará, aby šlo hovořit o vzpomínkové recenzi.

Za projektem Arnwald stojí člověk v metalovém světě známý spíše jako Ahephaim. Jde o belgického bubeníka, jenž má v portfoliu množství kapel, z nichž nejznámější je bezpochyby Enthroned, kde se hvězda této recenze mihla na konci první dekády aktuálního tisíciletí. Kromě toho však Ahephaim hraje či hrál ve skupinách jako Humanitas error est, Necroblaspheme anebo Lebenssucht (byť hudebně dle mého názoru stojí za větší pozornost jen poslední zmiňovaná – recenzi na povedené debutové EP „Fucking My Knife“ na našich stránkách můžete dohledat).

Nicméně zpátky k Arnwald. Navzdory dosavadnímu působení Ahephaima (respektive Arnwalda, jak si v rámci tohoto projektu nechává říkat) od první desky „Primal Expurgation“ neočekávejte nic, co by mělo něco společného s metalem. Arnwald se hudebně vydává do experimentálních žánrů, z nichž převahu má dle mého slyšení industrial. Především ve středu nahrávky se ovšem nacházejí i znatelné vlivy noisu, úvodní sedmiminutová píseň „I“ (všechny stopy jsou jen tak mimochodem nepojmenované, pouze očíslované římskými číslicemi) je zase čistým dark ambientem a ke svému konci „Primal Expurgation“ nasává i vlivy martial industrialu.

Zdá se, že to je poměrně pestrá paleta temných žánrů, ale nepřijde mi, že by se v tomhle ohledu jednalo o něco zas až tak zvláštního – řekl bych, že v podobně experimentálních stylech se jen málokterá deska může chlubit stoprocentní čistokrevností a jednožánrovostí. Naopak je běžné, že noise, industrial a dark ambient kráčejí ruku v ruce, ostatně se svým přístupem a atmosférou k sobě docela hodí. Snad jen ty vlivy martial industrialu na této scéně nenajdete na každém rohu, ale rozhodně nejsou mimo a do soundu „Primal Expurgation“ se hodí náramně.

Nicméně to důležité je, jako vždy, jestli výsledek dokáže zapůsobit. A zde „Primal Expurgation“ rozhodně neselhává! Atmosféra desky je ohyzdná, industriální bušení dokáže nakopat do břicha, obzvláště pokud se nebudete bát vytočit hlasitost trochu směrem vzhůru. Noisové šumy tomu dodávají správný dotek šílenství a občas se jen těžko rozeznává, jestli to kňučí nějaká mašinka nebo silně zefektovaný vokál. Poutavému poslechu nahrává i skutečnost, že album ve svém průběhu prodělá určitý vývoj a nejedná se o jednostranně zaměřenou rychtu po celou dobu svého trvání. Nakonec, jisté rozmanitosti nahrává i výše propírané stylové rozpětí, v jehož rámci poskytne Arnwald každému žánru dostatečný prostor k tomu, aby mohl předvést své přednosti.

Vzato kolem a kolem je tedy „Primal Expurgation“ výborná nahrávka stojící za pozornost i zpětně, pokud jste ji v době vydání minuli podobně jako já. Musím říct, že mě muzika Arnwald zaujala hned s prvním poslechem, a i když prvotní nadšení za nějaký čas trochu opadlo, sugestivnost materiálu nikoliv. I pohled z odstupu a s čistou hlavou v mém případě hovoří jednoznačně – kvalitní záležitost, která má svou sílu.

Arnwald


Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

Blood Tyrant / Warden - Duvonde skerfe

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 6.1.2017
Label: The Shadow Kingdom / Tour de Garde

Tracklist:
Side A: Blood Tyrant
01. Anbliik duvonde skerfe
02. Spektren spökne
03. Lusere af düstre den gjønd
04. Fllittrehördes kamp

Side B: Warden
05. Ver sei glut det lljusen

Hrací doba: 32:05 (18:14 / 13:51)

Odkazy Blood Tyrant:
bandcamp

Odkazy Warden:
bandcamp

Nizozemské duo Baron Yrch MalachiThe Wampyric Specter souhrnně známé jako Blood Tyrant jsme si zde již představili prostřednictvím recenze na debutovou desku „Aristocracy of Twilight“. Ta vyšla v prosinci loňského roku u Iron Bonehead Productions, ale ani letos se Blood Tyrant neflákají. V roce 2017 se zatím soustředí na split alba a my si nyní představíme to první z nich, na němž se kapela podílela s krajanským projektem Warden. Počin vyšel pod názvem „Duvonde skerfe“ u malého nizozemského labelu The Shadow Kingdom na audiokazetě limitované pouhými 66 kusy (zámořskou edici vydali kanadští Tour de Garde v nespecifikované limitaci).

Nejprve se podívejme na stranu Blood Tyrant. Na první poslech se samozřejmě dá říct, že se skupina prezentuje tím, co předvedla o něco dříve na „Aristocracy of Twilight“. Rozdíly zde přesto jsou. Do určité míry má příspěvek Blood Tyrant na „Duvonde skerfe“ blíže k prvnímu demosnímku „Night of Blood Moon“. Oproti „Aristocracy of Twilight“ je zde zvuk kapely ještě syrovější a ohavnější. Kytary doslova řežou, primitivní hra na bicí plně odpovídá žánrovým pravidlům raw black metalu stejně jako vokály zastřené v mlze záměrně špatného soundu. Blood Tyrant na „Duvonde skerfe“ znějí ještě víc barbarsky než na svém debutu a nutno říct, že je to posluchačsky velmi přitažlivá cesta – možná ještě o kousek víc než na „Aristocracy of Twilight“.

Vedle toho materiál „Duvonde skerfe“ přináší ještě jednu změnu – zdá se mi, že i po hudební stránce jsou tentokrát Blood Tyrant agresivnější a v dobrém slova smyslu ještě primitivnější. Samozřejmě, že i tentokrát se najdou hymnické pasáže v rozvážnějším tempu jako třeba v „Lusere af düstre den gjønd“ nebo v první polovině „Anbliik duvonde skerfe“, stejně tak Nizozemci svou hudbu občas podpoří ambientní klávesami. Pocitově mi ovšem přijde, že je to tentokrát větší zlo (svou roli v tomto dojmu jistě sehrává i onen zvuk, o tom žádná), a například v takové „Fllittrehördes kamp“ Blood Tyrant nasadí skoro až punkové tempo. Proč ne – funguje to parádně.

Zato kolegové z Warden už mě tak nepoložili. Druhá strana „Duvonde skerfe“ volí dočista jiný přístup, než jaký je ke slyšení u Blood Tyrant. Nachází se zde jediná, bezmála 14minutová skladba „Ver sei glut det lljusen“ nabízející temně ambientní minimalistické plochy. Zajímavé momenty se tu jistě najdou – například pasáž okolo třetí minuty je dobrá a v závěru písně rovněž cítím obstojnou gradaci, ale dlouhá pasáž ve středu kompozice mi přišla až přespříliš minimalistická a nedělo se v ní takřka nic, co by posluchače mohlo jakkoliv zaujmout, a i atmosféra v této pasáži mi přišla slabší.

Na druhou stranu, je možné, že „Ver sei glut det lljusen“ působí trochu slaběji i díky tomu, že přichází po elitním zlo black metalu Blood Tyrant. Pokud by hudba Warden stála samostatně, možná by dokázala zanechat hlubší dojem. Pokud někdy v budoucnu náhodou narazím na další tvorbu projektu, určitě se nebudu bránit tomu, abych ji vyzkoušel. Skladba na „Duvonde skerfe“ mi přijde „pouze“ slušná.

Splitko je tedy pro mě především o straně Blood Tyrant, kteří předvádějí hluboké žánrové podzemí v jeho nejčistší a nejohavnější formě, primitivní black metal dotažený do syrového perfekcionismu. Lahůdka pro všechny vyznavače pravé temnoty.


Common Eider, King Eider – Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside

Common Eider, King Eider - Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside

Země: USA
Žánr: dark ambient / drone / minimal
Datum vydání: 7.4.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Cast Aside for the Wolves to Devour, They Were Instead Embraced
02. The Dark Winter (Sing Out into the Night Sky!)
03. Antler Tongue
04. Litha
05. Common Eider, King Eider Live in Vienna [cassette bonus]

Hrací doba: 85:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Netvrdím, že tu o tom píšeme každý den, ale myslím, že se zde již objevila relativně slušná řádka recenzí na počin, jejichž hlavním výrazovým prostředkem byl minimalismus. Některé z nich jsem dokonce začínal jakousi kvazi-úvahou, jestli lze hudbu, jež dává přednost tichu namísto zvuku, vůbec považovat za hudbu. Nebo o tom, jak vlastně sotva znatelný šum vůbec může fungovat jako hudební deska. A proč něco takového vlastně poslouchat? Co některé z nás láká na poslechu něčeho, co takřka nijak nezní?

Dnes jsou podobné otázky opět na místě – a stále aktuální, stále nezodpovězené dostatečně jasně a objektivně. A jde vlastně vůbec na něco takového odpovědět? Proč by si měl člověk pouštět nic? Může to znít banálně, ale leckdy jednoduše proto, že si šumivé hlubiny člověka dokážou podmanit a utopit jej v moři specifické atmosféry, jakou snad ani nelze vytvořit s konvenčním hlasitým přístupem. Leckdy, ale zdaleka ne vždy. Jak už jsem totiž v mnoha recenzích prohlásil, ona pomyslná hranice je velice tenká a velice lehce lze přepadnout na tu druhou stranu, kdy se ze zamýšleného spirituálního zážitku stává – nuda.

Kalifornské seskupení Common Eider, King Eider mám v hledáčku už nějakou dobu, ale až doposud se naše cesty míjely. O to víc jsem byl zvědav, jak se povede první setkání prostřednictvím letošního alba „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“. Natěšenost podpořil i skvělý přebal desky a záruku určité kvality neposkytovalo jen renomé skupiny, nýbrž i jméno labelu v kolonce vydavatele. Vše tedy bylo nachystáno pro zážitek… a přesto nakonec neodcházím nadšen, dokonce ani (u)spokojen. Alespoň ne zcela.

„Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ nabízí – asi byste si to dle důvodu domysleli, i když bych to tu nyní explicitně nezmiňoval – velmi minimalistický poslech. Už jen z principu je to nahrávka, již nelze vstřebávat s peckami na uších, když jedete ráno do školy nebo do práce – přes motor dopravního prostředku byste neslyšeli lautr nic. Takovým způsobem jsem ovšem novinku Common Eider, King Eider rozhodně poslouchat nezkoušel – dal jsem jí prostor, aby mohla vyniknout, ukonejšit a uhranout. Nedokázala to.

Minimalismus ohlodaný až na dřeň samozřejmě není lehce stravitelnou záležitostí, ale v tom bych problém neviděl, poněvadž v těchto vodách nejsem úplný mlíčňák a nějaké ty hodiny poslechu podobných věcí za sebou mám. Nicméně třeba hned první kompozice „Cast Aside for the Wolves to Devour, They Were Instead Embraced“ je prostě, eufemismy stranou, nuda – trvá téměř deset minut a neděje se v ní vůbec nic. Podobně bych se nezdráhal mluvit ani o třetí šestiminutovce „Antler Tongue“ a nijak mě neoslovil ani závěrečný půlhodinový bonus (k mání pouze na audiokazetě anebo v protekční novinářské verzi, haha) „Common Eider, King Eider Live in Vienna“. Jak už název napovídá, jedná se o živý záznam vystoupení formace ve Vídni v roce 2016. Ani zde nenalézám kýženou atmosféru a s výjimkou jedné výrazně hlasitější pasáže také nic zajímavého. Na druhou stranu v žádném případě nepochybuji o tom, že být přímo na místě, určitě by to vypadalo a vyznělo docela jinak.

Common Eider, King Eider

Nejlépe z celého „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ na mě působí druhá skladba „The Dark Winter (Sing Out into the Night Sky!)“. Jedině zde mám pocit, že Common Eider, King Eider a jejich minimalismus funguje natolik, abych mohl mluvit o zaujetí a nějakém transu, o nějž jde v těchto žánrech především. Paradoxně se tak děje asi proto, že se zde nacházejí i o něco výraznější (samozřejmě berte relativně) zvukové plochy. Podobně je na tom i čtvrtá „Litha“, kde skupina vystoupá dokonce k náznakům noisové produkce. Mimochodem, zdá se mi, že právě „Litha“ nejspíš posloužila jako základ půlhodinové performance zachycené ve stopě „Common Eider, King Eider Live in Vienna“, přinejmenším některé pasáže (včetně té již zmiňované nejvýraznější) jsou si nápadně podobné. Je-li tomu tak, pak musím konstatovat, že ve studiové podobě píseň vyznívá o lépe.

Ve „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ tedy vidím poměrně rozporuplnou nahrávku. Jsou zde pasáže, v nichž Common Eider, King Eider prokazují své kvality a dokážou zacloumat s myslí. Na druhou stranu se tu nacházejí i dlouhé minuty nudy, bez nichž by se deska klidně obešla. Když to vezmu z hlediska celku, bohužel se nemohu ubránit dojmu, že těch 53 minut (s bonusem téměř 86) nedopadlo tak silně, jak jsem doufal. Nicméně na koncertní představení Common Eider, King Eider bych určitě zašel, protože věřím, že živý zvuk, případně obohacený o nepředvídatelný prvek improvizace, by zafungovat mohl.


Anjou – Epithymía

Anjou - Epithymía

Země: USA
Žánr: ambient / dark ambient
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Kranky

Tracklist:
01. Culicinae
02. Greater Grand Crossing
03. Soucouyant
04. An Empty Bank
05. Glamr
06. Georgia

Hrací doba: 57:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Hranice mezi křehce krásnou atmosférickou hudbou a nudným bezobsažným šploucháním může být velice tenká. Obzvláště v žánrech hrajících si s minimalistickými formami akustických projevů. Leckdy je ona hranice tak tenká, že i jedna a ta samá nahrávka vám může při jednom poslechu připadat poutavá a při druhém naopak nezáživná a prázdná.

Je dost možné, že s podobně kolísavými pocity můžete bojovat i u desky „Epithymía“. Americká dvojice Mark Nelson a Robert Donne, které jinak můžete znát z post-rockové skupiny Labradford, totiž v rámci svého vedlejšího projektu Anjou rozhodně nejde posluchačům naproti. Ne snad, že by jim to záměrně ztěžovali, od toho jsou tu ještě jinačí kabrňáci… Anjou spíš před posluchačem malují abstraktní zvukové plochy, ale s předkládáním jakékoliv jejich interpretace se neobtěžují.

V praxi to znamená, že jakmile „Epithymía“ degradujete do role pouhé kulisy, nedostanete nic víc než onu kulisu. Anjou nemají sílu a zjevně ani ambice uzmout si pozornost sami a donutit vás poslouchat. Na druhou stranu, k počinům jako „Epithymía“ se asi nedostávají víkendoví fanoušci, nýbrž lidé, kteří si v tichých ambientních tónech libují a chtějí je poslouchat, takže v tomto případě bych zmiňovanou neschopnost za vyložené negativum nebral.

Stěžejní samozřejmě je, jak „Epithymía“ zapůsobí, když budete spolupracovat a zkusíte… ne poslouchat album, ale naslouchat mu. S takovým přístupem se před vámi otevře docela poutavá hodinka klidné hudby, která ani ve svém minimalismu není zas až tak monotónní, jak by leckdo mohl očekávat.

Formálně toho asi nelze říct mnoho. Po stylové stránce Anjou kombinují ambientní chillout s darkambientními hlubinami. Výjimečně svou produkci pocukrují industriálními doteky, ale jde spíše o ozvláštňující prvky než o jednu ze základních žánrových ingrediencí. Tak či onak, skladby na „Epithymía“ nejsou jen nekonečným šumem bez začátku i konce, naopak jde o relativně dynamické kompozice, v nichž nechybí vývoj či určitá gradace. U ambientu taková rada může znít trochu paradoxně, ale tahle vlastnost nahrávky se začne skutečně projevovat až tehdy, když se nebudete bát otočit tlačítko s nápisem volume trochu doprava. A právě tehdy také „Epithymía“ vyznívá nejlépe.

Netvrdím však, že se vám bude dařit si nějaké konkrétní momenty zapamatovávat nebo rozeznávat jednotlivé písně mezi sebou. Takových chvilek je tu minimum, ale třeba „Soucouyant“ mi v hlavě utkvěla. Opět bych to nepovažoval na negativum – kdo si žádá chytlavou rytmiku, výrazné melodie nebo zapamatovatelné refrény a jde poslouchat hodinovou ambientní atmosféru, ten si za zklamání může sám.

Anjou

Jak tedy ale rozsoudit, jak lze vůbec „Epithymía“ posoudit? Samozřejmě, že o takových záležitostech se vždy píše špatně a ještě hůře se hodnotí, nechcete-li se plácat v kýčovitých a nicneříkajících abstraktních pocitech anebo rovnou vytahovat směšná klišé typu „to musíte sami slyšet“. Abych z toho nevyklouzl tak lehce, zkusím alespoň v krátkosti zmínit, že za správné konstelace – tedy v odpovídajícím rozpoložení a v patřičné náladě – „Epithymía“ rozhodně funguje a dokáže ke svému posluchači promlouvat, je-li tento ochoten naslouchat.

Na nedostatek atmosféry si stěžovat nemohu, poněvadž tu se daří tvořit velice dobře. Jak jsem naznačil hned na začátku, mé dojmy z konkrétních posluchačských seancí byly místy kolísavé, ale to nutně nemusí být chybou alba. Snad asi není třeba zmiňovat, že při rozjímání za tmy bude „Epithymía“ dočista jinou deskou, než když si ji pustíte po obědě v prosluněném pokoji. Každopádně, postupem času jsem si k tomu cestu našel a mohu s klidem říct, že jde o povedenou záležitost. Neříkám geniální, ale potěšit to určitě dokáže. Nemusí zrovna zhusta pršet, někdy bohatě stačí, když kape – i lehký deštík má totiž své kouzlo, stejně jako „Epithymía“.


Noční provoz – Mare nostrum ignis est

Noční provoz - Mare nostrum ignis est

Země: Česká republika
Žánr: dark ambient / industrial / spoken word
Datum vydání: 15.2.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Do první krve
02. Jen tolik slov
03. Mare nostrum ignis est
04. Zní to jako rány
05. Bezesná
06. Ticho smrti
07. Lávová pole
08. Das Schlaflied

Hrací doba: 48:04

Odkazy:
bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

„Mare nostrum ignis est“ je typickým příkladem alba, které je ve své podstatě dobré, a přesto si jeho poslech člověk příliš neužije a nevychutná. Na vině je jeden jediný rušivý element, jenž ovšem ve výsledném zvuku hraje zásadní roli a dojem z nahrávky potápí, jakkoliv jsou všechny ostatní atributy desky nejen v pořádku, ale dokonce dobré.

Od formace s názvem Noční provoz bych čistě na základě tohoto jména očekával atmosféru spícího města brzy nad ránem, kdy se prázdnými nočními ulicemi převaluje mlha, skrze niž probleskují jen světla lamp a občasně projíždějící liduprázdná tramvaj. Jednoduše urbanistickou melancholii – což v hudbě bývá hypnotická záležitost, podaří-li se ji skutečně přivést k životu. Noční provoz však takový není.

Od desky s grafikou jako „Mare nostrum ignis est“ bych čistě na základě této vizuální stránky očekával atmosféru… no, tady to vlastně tak jednoznačné není. Prvotní dojem samozřejmě svádí k vodě, konkrétněji tedy k moři, ale dokázal bych si představit i jiné, abstraktnější pocity. Zde už jsme o kousek blíže k tomu, jak výsledek skutečně zní, ale i přesto se stále nejedná o to samé, co mi obal evokuje.

Dark ambient bych si rozhodně představit uměl. Vlastně je to přesně žánr, jaký bych očekával. K náladě vizuálu mi ovšem úplně nesedí zřetelné industriální proudy, které blíž než k zasněnému urbanismu mají k temnému strojírenství. Ovšem pozor! Nic z toho, co jsem doposud řekl, nepovažuji za kámen úrazu. Pouze mi to posloužilo, jak se nějakým (možná hloupým, klidně si to myslet můžete, třeba máte pravdu) opisem dostat k tomu, jak „Mare nostrum ignis est“ (ne)vypadá. V konečném důsledku je totiž stěžejní, že hudba Nočního provozu má dobrou kvalitu a že takhle dobře odvedená kombinace dark ambientu a industrialu přináší kvalitní poslech.

V čem je tedy problém? V tom, že jediný člen Nočního provozu vystupující pod přezdívkou ahmed23 tuto kombinaci využívá pouze jako doprovod k přednesu své poezie. Úvodní skladba „Do první krve“ je skvělá, silně industriální a funkci vokálu plní zastřený šepot. Zde nemám výtek. Od druhé kompozice „Jen tolik slov“ se ovšem hudba stane pouhým podkresem k recitaci, která převezme hlavní roli a hraje ji až do konce, ať už jsou básně v mateřštině nebo v případě závěrečné „Das Schlaflied“ v němčině.

To by samozřejmě nemuselo být nutně špatně a navíc nijak nepopírám, že je to poměrně neotřelá věc, která se moc nevidí a obzvlášť v těchto převážně instrumentálních žánrech ne. Já jsem ovšem nevděčný parchant a nijak zvlášť mě to nevzrušuje. Podobný druh abstraktních básní plných metaforických obratů mě úplně nebaví a příliš mě neoslovil ani ahmedův nezúčastněný projev. Právě ten je oním rušivým elementem zbytečně odvádějícím pozornost od povedené hudební stránky.

Možná je to paradox žádat u experimentálních žánrů větší konvenčnost, ale zrovna v tomhle případě by mi vyhovovalo víc, kdyby „Mare nostrum ignis est“ ten nevšední recitační prvek neobsahovalo a kdyby se jednalo o standardně instrumentální temné bouchání a šumění. Budeme-li se totiž bavit čistě o muzikální složce nahrávky, tak ta mi přijde výborná a sama o sobě se mi opravdu líbí.

Verdiktem recenze však nemá být sdělení, že je „Mare nostrum ignis est“ špatným albem. Pouze říkám, že mi z jednoho konkrétního důvodu subjektivně nesedlo a že mě tento obtěžuje natolik, až se k tomuhle počinu Nočního provozu vracet nebudu. Netvrdím ale, že to tak musíte mít stejně. Třeba vám ahmedovy básně a jejich přednes vadit nebudou, třeba se vám to bude dokonce líbit. Já osobně tentokrát přenechám nadšení jiným.

Noční provoz - Mare nostrum ignis est


Black Mountain Transmitter – Black Goat of the Woods

Black Mountain Transmitter - Black Goat of the Woods

Země: Velká Británie
Žánr: dark ambient / experimental
Datum vydání: 10.10.2010
Label: Aurora Borealis Recordings

Tracklist:
01. Black Goat of the Woods

Hrací doba: 39:48

Odkazy:
bandcamp

Že nevíte, o co se jedná? Nevadí, já jsem to donedávna rovněž nevěděl. Vlastně jsem do toho šel s očekáváním klasického oldschoolového underground blacku. Kdo by se taky divil – v názvu kapely černá, v názvu alba černá společně s kozou, černobílý zrnitý obal znázorňující člověka s kozí hlavou a na pozadí les… Jevilo se to více než jasně. Ale chyba lávky. Faktem je, že tohle seskupení, v čele s jediným členem J. R. Moorem, se vydává do temných vod dark ambientu, a to ne jen tak ledajakého. A i kvůli této výjimečnosti, a zároveň neznámosti v naších luzích a hájích, jsem se nahrávku rozhodl zrecenzovat, přestože je stará již dobrých sedm let.

Co se týče té undergroundovosti, nebyl jsem zas tak daleko od pravdy. Facebookový profil obsahuje pouze profilovou a úvodní fotku a nasdílené toto jediné oficiálně vydané album, jemuž prý předcházely různé demonahrávky, které ovšem jen těžko seženete. Stejně tak špatně se dají sehnat i pozdější nahrávky. Také profil na MySpace je dávno ztracen v tmách minulosti. A… a to je asi tak všechno, co se dá říci. O určitý nádech tajemna není nouze. A tento pocit se stane ještě silnějším po poslechu samotné desky. Takže pojďme rovnou k věci.

Sám J. R. Moore říká, že toto album bylo zamýšleno jako „soundtrack z dávno ztraceného nízkorozpočového hororu, znovuobjeveného na staré vybledlé VHS kazetě tlející v opuštěném domě uprostřed lesů“. A to taky dostanete. Ihned po spuštění se mi vybavily takové klasiky jako „Halloween“, „Suspiria“ a plno italských béčkových hororů, jejichž jména jsem už dávno zapomněl. Ovšem jediná skladba tohoto necelých 40 minut trvajícího zářezu je obohacena ještě o něco. O něco mystického, tajemného a těžko uchopitelného. O pocit, jaký zažívá čtenář u Lovecraftových příběhů. O ten neznámý nepojmenovatelný děs, jenž se plíží daleko za hranicemi našich smyslů, ale přitom si uvědomujeme, že je zde s námi a že je stále blíž a blíž. V tomto směru se tak „Black Goat of the Woods“ (což je mimochodem označení pro jednoho z Lovecraftových Starých – Shub Nigguratha) stává skutečnou ódou na tohoto mistra hororu a jeho nejznámější mýtus. Díky tomu můžu také říci, že jsem zas tak daleko nebyl ani s tím black metalem. Ačkoliv se na nahrávce přímo nevyskytuje žádný z typických blackových elementů, přesto je celá prostoupena něčím, co by se dalo označit za samotnou esenci tohoto žánru.

Nechci se však více pouštět do klasického analyzování, protože bych to v tomto případě považoval za hřích, a zároveň pochybuji, že by to bylo vůbec možné. Pomůžu si proto metaforou, která vám snad daleko lépe přiblíží pocit, jaký byste z „Černé kozy lesů“ mohli po poslechu získat.

Black Mountain Transmitter

Představte si, že se procházíte po rozpadajícím se chrámovém komplexu snad řecké nebo římské architektury. Najednou přijdete ke vchodu do jedné z budov. Ze dvou stran je rámován sloupy, které jsou překlenuty vodorovně dalším. Mezi nimi se nachází jen černočerná neprostupná tma, do níž vejdete, a ona vás pohltí, přivítá ve svém studeném obětí. To je i přibližná struktura celé nahrávky. Nejprve se dočkáme poměrně výrazné, mírně Halloweenské melodie – to je první sloup. Ta však poměrně brzy skončí. Poté přichází na řadu tma. Tma postavená mimo prostor a čas, kterou procházíte po dlouhé a dlouhé aeony. Jen tu a tam se vynoří neuchopitelný mrazivý zvuk, úder bubnu, bublání, pískot… a najednou začnete mít pocit, že se vám v hlavě ozývá hlas. Tichý hlas, z jehož šepotu vyrůstají úponky šílenství. A z něj se posléze vyklube téměř konkrétní hlas jednoho ze Starých (snad právě Shub Nigguratha) stále se držící kdesi v ústraní, avšak o to mrazivější a hypnotičtější, a vám nezbude nic jiného než se jím, v šílenství již zcela ponořeni, nechat vést, až dokud v dálce neuslyšíte varhanní zvuk předjímající blížící se grandiózní finále. Předjímající, že konec vaší cesty je blízko a až k němu dorazíte, Starý se probudí z dlouhého spánku a to bude to poslední, co ani neuvidíte.

Black Mountain Transmitter - Black Goat of the Woods

Ale toto grandiózní finále zůstane ve výsledku skryto. Místo něj se dostaví jakoby zrcadlení první melodie, prvního ze dvou jasně definovaných a uchopitelných bodů – sloupů, za nimiž se skrývá prázdno. A všechno, co se až dosud stalo v onom prázdnu, se vám bude zdát jako sen. Ale nikdy si nebudete jistí, zdali to sen opravdu byl.

Abych se ale vrátil opět do reality a konkrétna – mám i jednu výtku, která mi ke konci nedovolila stoprocentní vychutnání si prožitého. Závěrečná, snad ještě více Halloweenská melodie mi přišla až příliš záhy useknutá a uzavření pro mě tak částečně ztratilo na síle. Je však otázka, zda to není jen malým počtem poslechů. Nejedná se totiž o běžný bezduchý ambient plný hučení, náhodných úderů a neustálé absence jakýchkoli pocitů. „Black Goat of the Woods“ totiž přináší ambient, jenž je prostoupen skrytými strukturami, které se velmi neochotně ukazují jen postupem času a až po mnoha posleších. Proto vám ho bez váhání mohu doporučit – nejlépe se poslouchá v pozdních nočních hodinách (po půlnoci), jen při slabém světle a na pokraji spánku. Tehdy bude nahrávka nejsugestivnější.


daRKRam – Stone and Death

daRKRam - Stone and Death

Země: Itálie
Žánr: dark ambient
Datum vydání: 26.2.2017
Label: Club Inferno Ent.

Tracklist:
01. VIII [Inner Need]
02. XXII [Equilibrium]
03. VI [Male Role]
04. II [Reaction to Conflict]
05. X [Connection]
06. XII [Conflict]
07. III [Evolution]
08. XVI [Work]
09. V [Inner Essence]

Hrací doba: 67:31

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Club Inferno Ent. / My Kingdom Music

Ramon Moro je italský muzikant, konkrétně především trumpetista, jenž se na hudební scéně dle všeho nějaký ten pátek pohybuje. Říkám dle všeho, protože jsem si to jen přečetl – až donedávna jsem totiž vůbec netušil, že tenhle chlapík vůbec existuje. Prý se podílel na projektech, jejichž žánrový rámec sahá od jazzu přes klasickou hudbu přes progresivní metal až po black metal. Stoprocentně potvrdit ani vyvrátit to nemohu – letmo jsem zkusil poslechnout nějaké ukázky jeho dalších věcí a slyšel jsem nějaký jazz, ale také nějaké experimentálnější žánry s vlivy jazzu a v některých případech i elektroniky. Třeba black metal jsem nenašel, ale možná jsem jen špatně hledal, jelikož je klidně možné (a vlastně hodně pravděpodobné), že jsem ochutnal jen malý střípek z celé mozaiky Ramonova hudebního počínání.

To všechno jsem zkoumal a zkoušel z jednoho jediného důvodu, jímž je album „Stone and Death“. Ramon Moro si totiž začal říkat daRKRam a pustil se do stejnojmenného sólového projektu, jehož je „Stone and Death“ prvním albem. Za zmínku možná stojí, že počin vyšel jako mediabook limitovaný na pouhých 66 kusů.

Hned na začátek musím, že jsem v případě „Stone and Death“ dočista nepochopil jednu věc. Nahrávka je všude možně propagována pod nálepkou dark ambient black metal… ale proč? Přítomná hudba nemá s black metalem a vlastně žádným jiným metalem zhola nic společného. Dobrá, třeba v písních jako „VI [Male Role]“ či „XII [Conflict]“ se ozve kytara nebo přinejmenším něco, co jako kytara zní, ale hej – tohle pro nálepku black metalu nestačí ani náhodou. Vůbec mi nedochází ta snaha tlačit album takhle falešně, dělat z něj něco, čím není, a vlastně – když to řeknu ošklivě – lhát. Vždyť je to spíš kontraproduktivní, když ve finále posluchač dostane něco jiného, než co mu bylo slibováno, což se může na dojmech výrazně podepsat a leckoho i regulérně zklamat. Anebo se jen moje představy o black metalu diametrálně liší od představy člověka, jenž psal ty promo cancy?

Škoda je to tím spíš, že k něčemu takovému není důvod, poněvadž „Stone and Death“ má svoji kvalitu i se stávajícím obsahem. Asi jste pochopili, že ve výše zmíněné škatulce je onen black metal navíc, takže po jeho vyškrtnutí nám zbude – dark ambient. Je příjemné, že daRKRam tento žánr nevnímá v ortodoxně minimalistickém duchu (což jistě souvisí i s tím, že se nebojí pro žánr poměrně atypických nástrojů jako trubka nebo křídlovka), a „Stone and Death“ tedy není oním standardním skoro-tichem, jak jej předkládají mnohé jiné darkambientní projekty. Nic proti tomuto přístupu nemám, samotného mě to docela baví, nicméně v praxi takové desky chvíli poslouchám a zpětně se k nim už nevracím, jelikož se brzy naskytne zase jiné hudební „nic“, u něhož lze na chvíli zakotvit.

daRKRam

Oproti tomu na „Stone and Death“ se neustále něco děje (téměř – samozřejmě se najdou i minimalistické chvilky). Nepředstavujte si nějakou rozmáchlou záležitost, ale na žánrové poměry se daRKRam nebojí ani vcelku výrazných pasáží a jednoznačných kontur. Na jednu stranu je díky tomu jeho podání stravitelnější a otevřenější i svátečním návštěvníkům v darkambientních vodách, ale nese to s sebou i určité výhody – jdou zde momenty, jaké si zapamatujete, skladby lze mezi sebou rozeznávat, poslech má jasnější cíl. Celé je to takové… hm… v jistém slova smyslu hudebnější. Pozitivní však je, že se „Stone and Death“ i přesto neodvrací od určitých atributů svého žánru, tudíž v sobě stále nese tu náladotvornost, jakési spodní proudy a všechny tyhle věci, díky nimž máme dark ambient rádi. Ani třeba výrazné pasáže v písních jako „XVI [Work]“ nebo „V [Inner Essence]“ tomu nijak neškodí.

Každopádně, výsledek je asi takový, že „Stone and Death“ za zkoušku stojí. Výše nastíněné zklamání z nevhodného nálepkování nahrávky nemělo podkopat kvality samotné hudby, jako spíš upozornit, abyste od daRKRam neočekávali black metal. Jinak se ale jedná o velmi povedené album, v němž lze nalézt příjemnou poslechovku i podnět ke hloubání zároveň. Hezké překvapení.