Archiv štítku: dark ambient

Shibalba – Stars Al-Med Hum

Shibalba - Stars Al-Med Hum

Země: Řecko / Švédsko
Žánr: tribal dark ambient
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Alignment I Fa Ra On
02. Alignment II TEI Re Re Re
03. Alignment III Ana Hat
04. Alignment IV La Ra
05. Alignment V Egi Pto

Hrací doba: 53:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Přestože Shibalba nemá po hudební stránce s metalem zhola nic společného, jistě jde o jméno, které bude mnohým příznivcům tvrdé muziky známé. Může za to samozřejmě sestava, která se v současné době skládá ze dvou členů řeckých Acherontas, jmenovitě Acherontase V.Priesta a Saevuse Helcatha (zde jako Aldra-Al-Melekh), a člena dnes již nefunkčních Švédů Nåstrond, Karla NE nebo také Nachzehrera.

Borci produkují cosi jako atmo tribal ambient, což mi by znělo dost zajímavě, i kdybych Shibalba už neznal. A vlastní hudba zajímavá, atmosférická a nebojím se říct, že do určité míry i podmanivá je. Dokonce bych se nebál hned zkraje prohlásit, že aktuální, loňský počin „Stars Al-Med Hum“ se mi líbí víc než předešlá deska „Psychostasis – Death of Khat“, ačkoliv ani ta nebyla vůbec špatná. Přesto je tu jedna záležitost, která mě u Shibalba trochu dráždí…

Přečtete-li si průvodní slovo k „Stars Al-Med Hum“, dozvíte se hromadu pindů o cestách do obskurních sfér za hranice lidského vnímání (jako kdyby ti muzikanti nebyli lidi, ha!), temných zákoutích duše, vnitřním probuzení, povznesení k astrálním světům a hromadu dalších podobných a vlastně nic neříkajících píčovin. Standardní snůška samozvaně atmosférických canců, jaké jsme všichni četli už milionkrát a jaké všichni nesnášíme. Podobný blábol dokážu vysypat do pěti minut taky, a to k tomu ani nepotřebuju dělat muziku.

Vynechme nicméně tyhle provařené klišé kecy a zkusme z toho popisku vytáhnout několik klíčových slov – tantrické meditace, kundaliní, brahma, mantra. Všechno pojmy napojené na hinduismus, čili náboženství pojící se zejména s oblastí Indie. Což nám servíruje kapela pojmenovaná dle podsvětí z mayské mytologie. A hned první skladba na albu se jmenuje „Alignment I Fa Ra On“. „Fa Ra On“, chápete? Já tedy ne. Netuším, jestli to mají Shibalba nějaké pomíchané a berou si ode všeho něco bez ladu a skladu, hlavně aby to celé působilo strašně esotericky, hluboce a především ty vole s přesahem, anebo to prostě a jednoduše nějak nechápu. Ale třeba to moc hrotím a to koncepční pojetí není nutné brát tak doslovně a seriózně.

Navzdory tomuto rozporu se mi ovšem hudební stránka Shibalba dost zamlouvá. Zatímco s „Psychostasis – Death of Khat“ jsem svého času chvíli zápasil a potřeboval jsem nějakou dobu, abych se do alba dostal, „Stars Al-Med Hum“ mě zaujalo velice rychle. Což ale nic neříká o tom, že by snad poslední nahrávka měla být víc hitová či méně trvanlivá. Berte to spíš jen jako takovou subjektivní zajímavost z mé strany. Možná to můžete vzít i jako pozvánku k poslechu, pokud vám podobné záležitosti nejsou zas až tak blízké, protože „Stars Al-Med Hum“ svým způsobem docela přístupné je.

Shibalba

Díky četnému zapojení tribal elementů má totiž album docela jasné kontury a prakticky od prvních poslechů i záchytné body. Shibalba sice v základě hrají dark ambient, ale určitě se nejedná o onen pověstný bezbřehý minimalismus, kde letmo znatelný šum slouží spíš k tomu, aby se posluchač postavil svým vlastním myšlenkám. Shibalba sice – samozřejmě – nevyznávají standardní písničkovou strukturu (ani nevzpomínám, že bych kdy slyšel dark ambient, který by něco takového dělal), přesto má pětice stop na „Stars Al-Med Hum“ blíže ke skladbám než k experimentálně-zvukové exhibici. Což není špatně. Na divno-minimalismus tu máme milion jiných formací, takže je tenhle přístup svým způsobem vlastně svěží.

„Alignment II TEI Re Re Re“, „Alignment III Ana Hat“ a „Alignment V Egi Pto“ jsou každopádně skvělé kusy s výbornými nápady i poutavou atmosférou. „Alignment I Fa Ra On“ a „Alignment IV La Ra“ si cením o kousek níž, ale pořád jde o povedené písně, které dojmy ze „Stars Al-Med Hum“ rozhodně nezkazí. Celkově se jedná o skvělou nahrávku, která mě hudebně fest baví, ale nezlobil bych se, kdyby mi její koncept někdo vysvětlil. Ideálně trochu lidsky, ne pomocí obskurních sfér za hranicemi lidského vnímání.


Common Eider, King Eider – A Wound of Body

Common Eider, King Eider - A Wound of Body

Země: USA
Žánr: dark ambient / minimal / drone
Datum vydání: 21.9.2018
Label: Cyclic Law / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Remembrance – A Threnody
02. Sinew Stretched Over Crumbling Bones
03. We Sing Over These Bones So That They May Rise Up and Run Away into the Night
04. Hélène
05. River of Blood

Hrací doba: 42:23

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Okolo Common Eider, King Eider jsem svého času kroužil poměrně dlouhou dobu, ale nemohl jsem se nějak donutit k poslechu, přestože jsem tušil, že muzika téhle americké kapely by měla být vysoce kompatibilní s mými posluchačskými choutkami. Tolik potřebnou motivaci k prolomení ledů mi poskytl až rok 2017 respektive tehdy nové album „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“.

Vzpomínám si, že natěšenost tehdy byla veliká, ale výsledný zážitek nebyl zásadně strhující. „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ sice nebylo vyložené zklamání, ale určitě jsem čekal víc, takže jsem se do dalšího poslechu Common Eider, King Eider překotně nehrnul. Že bych ale na tuhle formaci zanevřel nadobro, to rozhodně ne. Pořád jsem věděl, že tomu někdy nechám další šanci a pokusím se vstřebat jinou nahrávku.

Netrvalo to zas tak dlouho a Common Eider, King Eider mi hodili další rukavici. Stalo se tak na podzim loňského roku, kdy jim vyšly hned dvě nové desky, kterou budou – alespoň soudě dle jejich názvů – určitým způsobem propojené. Ta první s názvem „A Wound of Body“ vyšla v září kooperaci Cyclic Law (Evropa) a Sentient Ruin Laboratories (Severní Amerika). Jen o dva měsíce později následovala další část „A Wound of Earth“, tentokrát pod značkou Consouling Sounds. Rozhodl jsem se na vlastní uši prověřit tu první jmenovanou…

Můžeme se samozřejmě přít o tom, nakolik je to dáno kvalitami „A Wound of Body“ respektive nedostatky „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ a nakolik spíš tím, že mě nyní Common Eider, King Eider zastihli v příhodnějším rozpoložení (sám si nemůžu být a nejsem jistý), ale tentokrát jsem o dost spokojenější. Netvrdím, že právě tohle by měl být ten nejlepší dark ambient, co jsem kdy slyšel, ale dovolím si říct, že „A Wound of Body“ již splňuje parametry, jaké od podobných specifických žánrů vyžaduji.

Úvodní „Remembrance: A Threnody“ je zpočátku velmi minimalistická a skoro se víc soustředí na pouhé atmo-zvuky než byť i jen pokus o nějakou hudebnost (což nemusí být nutně špatně). Ve druhé polovině už se to ale začne měnit a skladba nabídne i pomyslný vrchol, byť je evidentní, a snad to není nutné příliš zdůrazňovat, že standardní posluchač nenavyklý pravidlům dark ambientu, minimalu či dronu nebude slyšet jakoukoliv hudebnost ani v tomhle. Jedná se nicméně o žánry určené výhradně zasvěceným, což ostatně částečně platí i o tomto textu, neboť poskytnutí vhledu laikům není účelem. Rozhodně ne primárním.

„Sinew Stretched Over Crumbling Bones“ už má znatelnější kontury, ačkoliv minimalismus samozřejmě zůstává. Klaustrofobický podtón a krátké vyvrcholení dělají z této stopy jednu ze dvou nejlepších albu. Tou druhou je „We Sing Over These Bones So That They May Rise Up and Run Away into the Night“, což je asi „nejpísničkovější“ (hodně velké uvozovky) věc na „A Wound of Body“, ale nejspíš právě díky jednoduché melodii nabízí možná nejpůsobivější poslech.

Common Eider, King Eider

Naopak „Hélène“ je asi největší minimalismus na desce, ale pořád to dává smysl a pořád ten letmý šum brnká na tu správnou strunu. Neposloucháme snad tyhle žánry právě kvůli něčemu takovému? „River of Blood“ je vystavěna analogicky k „Remembrance: A Threnody“, což jistě nebude náhoda, protože je i podobně dlouhá a obě písně album lemují na obou jeho koncích.

U „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ jsem svého času psal něco v tom smyslu, že mě Common Eider, King Eider stoprocentně nepřesvědčili. Tentokrát se jim to podařilo. S „A Wound of Body“ jsem spokojen, protože jsem dostal to, co jsem chtěl. Za mě cajk.


Diablo: The Apocryphon of Tristram OST

Diablo: The Apocryphon of Tristram OST

Země: USA
Žánr: dark ambient / tribal ambient
Datum vydání: duben 2019
Label: Binds on Pickup Productions

Tracklist:
Side A:
01. Diablo Intro
02. Tristram
03. Dungeons
04. Catacombs

Side B:
05. Caves
06. Hell
07. Tristram Theme
08. Tristram Theme V.II

Hrací doba: 36:57

Odkazy:

V uplynulých týdnech jsme několikrát informovali o tom, že se chystá první vinylové vydání soundtracku k legendární RPG řežbě „Diablo“ z roku 1996. Elpíčko už je čerstvě venku (k mání je v černé a rudé barvě; picture disc se již vyprodal) pod názvem „Diablo: The Apocryphon of Tristram“ jakožto první počin labelu Binds on Pickup Productions a při této příležitosti jsem se rozhodl, že by nebylo vůbec špatné na tenhle kus atmosférické muziky zavzpomínat i v recenzích.

Důvod mám vcelku jednoduchý, nejde o pouhou reedici na asfaltu. Série „Diablo“ je pro mě docela speciální, protože snad u žádných jiných her jsem nespálil tolik času jako u jedničky a dvojky (u trojky už ne… patřím k hrdým odpůrcům třetího dílu). Klidně se můžete smát tomu, že radši nepřejdu na novější hry, ale tohle jsou prostě legendární kusy, které nikdy neomrzí, takže furt aktivně drtím dvojku (pro fajnšmekry a pamětníky mohu pro zajímavost dodat, že na aktuálním ladderu už jsem dohrál hell za čtyři postavy – meteorb sorceress, lightning trap assassin, thunderfury javazon a fury shapeshifting druida). Vedle toho mám doma pořád prehistorický počítač, na němž mám nainstalované kultovní pařby z devadesátých let, mezi nimiž samozřejmě nechybí ani první díl „Diablo“, takže nárazově topím čas i v tristramské katedrále (navnazen psaním téhle recenze jsem samozřejmě opět rozehrál za mága).

Hudbu k „Diablo“ složil Matt Uelmen, jenž v téhle době spolupracoval s Blizzard Entertainment dost často; jeho práci jste mohli slyšet i v dalších hrách jako „StarCraft“ anebo „Diablo II“. Zatímco vlastní hra se dostala na trh v roce 1996, samotný soundtrack se dočkal oficiální vydání až v roce 2011 a vlastně ani nebyl samotný. Na nosiči „The Music of Diablo 1996 – 2011: Diablo 15 Year Anniversary“ vydaném (jak už název napovídá) k patnáctému výročí od původní hry se vedle doprovodu k prvnímu dílu nacházely i nepoužité skladby k soundtracku pro druhý díl a dvě písně stvořené pro tehdy nadcházející „Diablo III“. Svým způsobem by se tedy dalo říct, že aktuální LP je prvním plnohodnotným vydáním hudby ke hře.

„Diablo“ je akční RPG, tudíž rubání nekonečných hord monster je jeho alfou a omegou. K největším kouzlům hry nicméně patří temná atmosféra, na níž má hudební doprovod lví podíl. Kdo s „Diablem“ strávil větší množství času, jistě bude všechny melodie a motivy při poslechu poznávat. A to i když třeba nehrál x roků. Při vlastním hraní však muzika přece jenom do určité míry dělá křoví, protože se člověk soustředí víc na to, aby dojebal toho posledního skeletona, co po něm ještě střílí z luku. Pokud si ovšem uděláte čas jen na soundtrack, zjistíte, že jde o silnou záležitost samu o sobě.

Diablo: The Apocryphon of Tristram OST

Co se hudby týče, jakýmsi poznávacím znamením série se stala ikonická skladba „Tristram“, která ve hře člověka provází při jeho návštěvách města, aby si zde opravil vybavení, identifikoval nalezené předměty a doplnil lahvičky před dalším výletem do hlubin labyrintu. Už z podstaty je tedy jasné, že „Tristram“ se od zbytku alba liší, protože na rozdíl od ostatních stop přináší spíš uklidnění, čehož dosahuje především prostřednictvím akustické kytary. Ale co bych vám vykládal, tuhle melodii musí znát snad každý, kdo poslední čtvrtstoletí nežil v jeskyni.

Paradoxně to jsou ale ty ostatní písně, které jsou posluchačsky nejzajímavější. Soundtrack otvírá intro, které ve hře uslyšíte v hlavním menu. Poté následují čtyři kompozice věnované každému ze čtyř částí labyrintu, jimiž během hry procházíte, přičemž názvy mluví samy za sebe – „Dungeons“, „Catacombs“, „Caves“ a „Hell“. Právě v nich tkví největší síla desky. Jedná se o působivou atmosférickou a temnou hudbu, která je o kousek obskurnější s každým dalším levelem. Řekl bych, že kvalitu soundtracku lze posuzovat dle toho, jestli dokáže fungovat i samostatně jako album. Což je v tomto případě myslím splněno, protože tohle rozhodně obstojí, i když u toho nerubete hromadu pekelných monster.

Na závěr můžu dodat ještě pár drobností k samotnému vinylu „Diablo: The Apocryphon of Tristram“. Po původních šesti skladbách jej zakončují ještě dvě akustické verze „Tristram“, které mně osobně nepřijdou tak zásadně zajímavé. Samotný nosič je udělaný hezky a je na něm vidět, že si s ním dal někdo záležet, i když se jedná jen o klasickou kapsu, nikoliv rozmáchlejší gatefold. Zadní strana vtipně imituje inventář, quest log a herní rozhraní. Nechybí vnitřňák, kde si můžete přečíst něco z mytologie, konkrétně o třech hratelných postavách z původní hry (tj. bez datadisku „Hellfire“), tedy warrior, rogue a sorcerer, a také o sourozeneckém gangu Prime Evils (Diablo, Mephisto, Baal). Přítomen je i obi strip s dalším infem včetně dobové reklamy na hru, včetně loga Windows 95, haha. Vše tedy umožňuje, aby nostalgie fungovala naplno, ale věřte tomu, že obdiv k samotnému soundtracku rozhodně neplyne jen z nostalgie.


Faction Senestre – Civilisation

Faction Senestre - Civilisation

Země: Francie
Žánr: industrial / dark ambient / power electronics
Datum vydání: 14.7.2018
Label: Zanjeer Zani Productions

Hrací doba: 24:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Solstice Promotion

Neutuchající snaha nalézat novou hudbu a nekonečná honba za hudebními prožitky mě tentokrát zavály na adresu francouzské formace Faction Senestre. Jedná se o nepříliš známé jméno, které má na kontě své první EP „Civilisation“. To vyšlo u labelu Zanjeer Zani Productions na audiokazetě limitované sto kusy. Jak tedy vidno, jedná se o okrajovou záležitost jen pro pár posluchačů.

Přesto se za Faction Senestre ukrývají relativně známé firmy. V sestavě totiž naleznete členy kapel jako Malhkebre nebo Sektarism, tedy poměrně etablovaných skupin na extrémně metalové scéně, a z jiného ranku také členy Rosa Crux nebo Stille Volk. Což je dost zajímavá kombinace. Nietzscheovské citáty už sice dneska na prdel nikoho neposadí, ale vizuálně Faction Senestre docela podněcují zvědavost, ani nemluvě o příslibu experimentální muziky, industriálního skřípění a hlukových ploch…

Jak se ale záhy ukáže, s tím hlukem to zas až tak žhavé není. Vlivu noisu na „Civilisation“ nenajdete zas až tolik, spíš v náznacích a pocitech, něco málo ve spodnějších vrstvách. To už z toho víc smrdí power electronics, i když ani to není úplně ono. Spíš bych Faction Senestre žánrově poslal do industrialu, ale nepřeslechnutelné jsou i doteky dark ambientu. Nad tím vším se pak převaluje recitační vokál, což je prvek relativně atypický prakticky pro všechny zmiňované žánry (přestože to není poprvé, co něco takového slyším).

Papírově to vypadá všechno super, ale realita zas až taková pecka není. Zdá se mi, že vnímání všech nahrávek podobných stylů je těžce subjektivní; přestože to může znít skoro „stejně“, nějaký ten lomoz, skřípání a tak dále, někdy to člověk sejme, jindy nechá chladným. U „Civilisation“ je to ta druhá možnost. Dílčí elementy mi připadají na správném místě, ale poslech 25minutového materiálu nepřináší ani uspokojení, ani katarzi. K dobru mohu přičíst, že mě nesere vokál, což se mi u mluveného slova / recitálu stává setsakra často, ale očekával bych víc, abych mohl skutečně chválit.

Poslouchat se to samozřejmě dá. Při prvním poslechu mi to přišlo trochu jako píčovina, ale další pokusy ukázaly, že vyloženě hloupé „Civilisation“ úplně není. Vyloženě dobré ale také ne. Vzato kolem a kolem mě tedy Faction Senestre nezaujali, jakkoliv jim prakticky všechny okolnosti hrály do karet. Do případné další tvorby se po hlavě rozhodně nepoženu.


Haiku Funeral – Decadent Luminosity

Haiku Funeral - Decadent Luminosity

Země: Francie
Žánr: experimental / industrial / dark ambient / ritual
Datum vydání: 31.10.2018
Label: Aesthetic Death Records

Tracklist:
Disc I:
01. Scientia intra Satana
02. нимA
03. Луната свети като смърт
04. The Crown of His Glory
05. The Dreams of Celestial Beings
06. Dreaming Kali in the Temple of Fire

Disc II:
01. Lacerate the Light
02. Vision Pit
03. Oktobersnö
04. Poem of Infernal Flesh
05. Terror Opens Its Mouth
06. Endlessly

Hrací doba: 86:36 (43:28 / 43:08)

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Když se mi svého času dostala do rukou deska „Hallucinations“, nic jsem do té doby o Haiku Funeral nevěděl. Byla to jen další náhodná kapela, jejíž poslech jsem prostě a jednoduše zkusil. Výsledek příjemně překvapil. Tohle francouzské duo (původ berte s rezervou, poněvadž první člen vlastně pochází z Bulharska a druhý ze Spojených států amerických) se totiž prezentovalo příjemně divnou a ne úplně jednoduše zařaditelnou experimentální muzikou.

„Hallucinations“ mě svého času bavilo, ale nemůžu tvrdit, že bych následné roky nechal Haiku Funeral navštěvovat svůj přehrávač pravidelně. Vlastně spíš naopak, poslouchal jsem to jen velice svátečně. Počet přehrání od napsání recenze bych určitě spočítal na prstech jedné ruky. Čímž nechci tvrdit, že se zpětně jedná o blbou hudbu, rozhodně ne. Nejde ale poslouchat všechno pravidelně, čas vždycky vyfiltruje jen ty nejvybroušenější kusy, které jsou nejvíc kompatibilní se subjektivním vkusem, přičemž Haiku Funeral tímhle nekompromisním sítem neprošli a nedokázali se zařadit do elitního klubu velkých oblíbenců. Nicméně nedávné zpětné připomenutí „Hallucinations“ bez zaváhání potvrdilo to, jak jsem si formaci v paměti uložil – jako zajímavou formaci se zajímavou tvorbou.

I přes nepotřebu poslouchat jsem si vůči Haiku Funeral uchoval respekt, jenž zapříčinil, že mě zajímalo nejnověji vydané album. „Decadent Luminosity“ není žádným drobečkem – duo tentokrát dalo dohromady rovnou dvojalbum, jehož obě poloviny jsou docela rozdílné. „Hallucinations“ vynikalo variabilitou a střídáním různých přístupů napříč různými skladbami. „Decadent Luminosity“ nabízí dva disky, z nichž každý žije svůj vlastní svět, každý je sevřený a funguje prakticky samostatně. S nadsázkou by se tedy dalo říct, že spíš než dvojalbem je novinka z hudebního hlediska dvěma alby vydanými pod jedním obalem.

První disk potěší spíš ty, komu se Haiku Funeral zamlouvali víc ve své hybnější a „metalovější“ poloze. Uvozovky jsou samozřejmě důležité, protože metal to reálně úplně není. Hutný nabasovaný sound i hutná rytmika (tvořená elektronikou, nikoliv bicími) nicméně může metalistům chutnat. Každopádně, pokud si z minulého alba vzpomínáte na skladby jako „Hallucinations“ či „Servants of Fire“, měli byste mít trochu představu, jak první půle „Decadent Luminosity“ může znít. Byť žádná z nových písní nemá takový drajv jako titulní věc minulé nahrávky.

Rozhodně se ale dočkáte temné rituální atmosféry, hororové deklamace i silných skladatelských nápadů. Zmínit mohu například vygradování „Scientia intra Satana“ anebo působivou „Луната свети като смърт”, která patří k ozdobám celého „Decadent Luminosity“. Opět dojde i na orientální vlivy, které se tentokrát nejznatelněji projevují v „Dreaming Kali in the Temple of Fire“. Jediným hluchým místem prvního disku je pro mě „The Dreams of Celestial Beings“, kde zaujme snad jen mírně kakofonický saxofon a sem tam nějaký vedlejší motiv, ale na sedm minut je toho trochu málo.

Haiku Funeral

Druhý disk zase víc ocení ti z vás, kdo mají Haiku Funeral radši v minimalistickém podání, řekněme něco jako dark ambient vyprzněný o další experimentální vlivy. Přestože jsem výše prohlásil, že jsou obě poloviny svým pojetím natolik rozdílné, že mohou v klidu fungovat samostatně, určité společné jmenovatele najít lze. Ať už jde o deklamativní přednes nebo jisté náladové paralely. Budeme-li se ovšem bavit o dopadu, vyhrává u mě docela jednoznačně první část „Decadent Luminosity“. Přestože i v té druhé se najde pár dobrých pasáží a celkově nejde o nepříjemný poslech, to zásadní podle mého nabídne již první polovina.

Na druhou stranu, netvrdil bych, že „Decadent Luminosity“ trpí tradičním neduhem dvojalb, kdy je nezanedbatelná část materiálu pouhou vatou usvědčující interpreta z toho, že měl prostě velké oči. Tady je znát, že Haiku Funeral dali dohromady dost smysluplného materiálu. A nakonec i z toho důvodu, i když nejen z toho důvodu mohu dát palec nahoru.


Adaestuo – Krew za krew

Adaestuo - Krew za krew

Země: international
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 11.12.2018
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Red Moon
02. Transcendental
03. Monument
04. Subterranean Fire
05. Death Transition
06. Escaine
07. Shadow Pilgrimage
08. Krew za krew
09. Hurmeen tahrima

Hrací doba: 50:01

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Před dvěma roky jsme tu s Háčkem detailně rozebrali čtyřskladbové EP Adaestuo zvané „Tacent semitae“ a kapelní mix mrazivého blackmetalu s temným ambientem jsme vychválili dost. Já uvedl, že jsem z ípka nadšený, kolega jej označil za výborné, což jsou silná, avšak v tomhle případě věcná a zasloužená slova.

Za ty dva roky se k nám mnoho informací o činnosti kapely nedostalo. Na jednu stranu preferuji, pokud kapela nekomentuje každý tvůrčí krok, ale také jsem rád v obraze, kdy a kde například kapela bude nahrávat apod. Pouze náhodou jsem jednou na Facebooku zachytil příspěvek jednoho ze členů, kde byly zmíněny dlouhé desky rovnou dvě a také problémy týkající se masteringu. Ostatně, když jsem poprvé „Krew za krew“ slyšel, okamžitě jsem si na tuhle záležitost vzpomněl, protože mě napadlo, že dát tuhle desku zvukově dohromady muselo být docela na palici. Nebude tedy od věci uvést, že kapela nahrávala s PhorgathemEmptiness, který také stojí za originálními produkcemi Khthoniik Cerviiks, Lvcifyre nebo Cult of Erinyes. Na mixu se kromě kapelníka VJS podílel i Michael Zech, jehož práci za pultem lze docenit například na nahrávkách Ascension, Bölzer nebo Schammash, a ten rovněž desku zmástroval. Dle mého názoru jsou oba producenti schopní vtisknout nahrávkám svojský ksicht a prozatím u nich nespatřuji nešvar, že by spoléhali jen na na zažité postupy a produkovali svůj „charakteristický zvuk“ jak na běžícím páse.

Adaestuo přímo navazují na směr vytyčený „Tacent semitae“, ovšem veškeré, skutečně veškeré aspekty jsou s novou deskou umocněny, znásobeny. Takže pokud byly ambientní skladby na EP poměrně jednoduché, zde se příležitostně setkáte doslova s mnohovrstevnatými, proměnlivými „kakofoniemi“. Každá skladba je sice jiná a je zde prostor i pro minimalismus, avšak pro desku jako celek platí, že je velice snadné se do zvuků ponořit a plně jimi zaměstnat pozornost. A zde právě pomáhá kvalitní zvukařina.

Zjednodušeně řečeno, „Krew za krew“ nabízí tři hudební tváře. Jsou tu dva víceméně tradiční blackové songy, čtyři rituálně-ambientní a tři, jež bych označil za fúzi prvních dvou. Ony fúzní skladby tvoří z mého pohledu jakési tématické předěly, neboť stojí na začátku, uprostřed a na konci. Sice se stále drží metalového paradigmatu bicích/perkusí, kytar, kláves a hlasu, ale pocitově působí jednak každá úplně jinak a hlavně odlišně od zbylých blackových a ambientních skladeb. Snad jen neurotická „Hurmeen Tahrima“ evokuje zlovolný majestát, jenž vládne po většinu hrací doby.

Přijde-li na stránku ryze černěkovovou, tak zde není co řešit. VJS a P.E. Packain již dříve s jinými kapelami předvedli, že jsou žánru oddaní jako málokdo. „Shadow Pilgrimage“ a „Monument“ bez potíží překonávají kvalitativní a atmosférickou laťku nasazenou skladbami „Otchłań“„Niszczyciel gwiazdozbiorów“ z EP a zvláště „Monument“ dělá čest svému jménu, protože za některé riffy by se nestyděli ani MysticumImmortal v nejlepší formě.

Adaestuo

To nejhnusnější zlo ovšem sálá z nemetalových skladeb, které navíc zabírají i největší plochu desky, což může být pro některé kámen úrazu. Ale už na „Tacent semitae“ bylo evidentní, že black metal není pro hudebníky jediný nástroj k vyjádření esence Adaestuo. Tak jako tak vám doporučuji se pořádně (se sluchátky!) zaposlouchat alespoň do „Subterranean Fire“ a „Transcendental“, protože ty bezesporu nabízí víc než jen hluk a nelidské hrdelní pazvuky. A vůbec ono by se album vyplatilo slyšet už jen kvůli těm šílenostem, co tady Hekte Zaren vyluzuje. Pokud zrovna nekáže jak posłaniec piekła, tak je její inspirace starou tvorbou Diamandy Galás někdy až přílišná, hraničící s imitací, avšak stěžovat si nebudu z důvodů, které jsou doufám nasnadě.

Desku poslouchám jen pár týdnů, takže je možná na podobný verdikt brzo, ale „Krew za krew“ patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos slyšel. Má snaha přirovnat produkci Adaestuo ke konkrétním jménům se až na pár výjimek výše ukázala při psaní jako zbytečná, ne-li až zavádějící, i když se tu logicky najdou paralely s Incursus, Nightbringer a Cornigr. Zdali to svědčí o unikátnosti kapely anebo jen o mém nedostatečném rozhledu, posuďte sami. Zcestná může být absence jakékoliv kritiky, ale malý problém mám pouze s produkcí bicích a také bych ocenil, kdyby na sebe jednotlivé skladby plynule navazovaly. Nic víc.

Adaestuo

„Krew za krew“ je rozmanitá, uhrančivá deska, každá skladba oplývá silnými nebo alespoň zajímavými nápady a fanatismus se šílenstvím z toho všeho doslova stříkají. Ale to se dalo po skvělém EP čekat. Album tedy nelze než doporučit, avšak akceptuji pokud tu bude pro někoho málo black metalu, byť si 100% stojím za názorem, že i zdejší ryze nemetalové skladby jsou plnohodnotné a rovnocenné se zbytkem (proč by taky neměly být, že ano).

Další materiál na sebe snad nenechá příliš dlouho čekat, Adaestuo se také chystají koncertně vystupovat… No, myslím, že mám další kapelu, kterou mohu nazvat srdcovkou.


Theatrum Spirituum – Wastelands

Theatrum Spirituum - Wastelands

Země: Slovensko
Žánr: dark ambient / neoclassical / spoken word
Datum vydání: 8.5.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Terra Incognita
02. Daymare – Alone in the Dark
03. The Grayest Place on Earth… Earth Alone
04. Daymare – Of Sight Without a Glow
05. A Desolating Embrace
06. Daymare – Fading
07. Derealization
08. Coloring the Skies

Hrací doba: 52:20

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Theatrum Spirituum

Nápad je leckdy cennější zajímavější než jeho finální realizace. Právě takový pocit (mimo jiné) mám z alba „Wastelands“ od dvoučlenného slovenského projektu Theatrum Spirituum. Ten už má něco málo za sebou, i když mnoho těch nahrávek není, ale zachytit se to určitě dalo minimálně díky společnému splitu s krajany 777 Babalon z roku 2013. Mně se to však nepovedlo, já se o Theatrum Spirituum prvně doslechnul až nedávno s vydáním „Wastelands“.

Možnosti podívat se podrobněji na zoubek (relativně) čerstvému albu jsem ale nepohrdl. Dark ambient mám docela rád a (relativně) dlouho už jsem žádný recenzoval, takže proč ne. Výsledek mi však krutě nesednul, skoro bych se nebál říct, že „Wastelands“ je pro mě prakticky neposlouchatelné.

Nebudu kolem toho našlapovat po špičkách a oddalovat, co nakonec stejně musí padnout – kamenem úrazu je naprosto příšerný vokál. Ten se mi nejenže nelíbí, on mě při poslechu bez nadsázky absolutně vysíral. Sjet album na jeden zátah mi díky tomu činilo značné obtíže. A nebudu vás lakovat. Myslím, že se mi to bez přestávky nepodařilo snad ani jednou.

To máte tak. Theatrum Spirituum tvoří dvojice Diavliv a Alpenanch, kteří se oba starají o instrumentální stránku. První jmenovaný pak i o nějaký ten vokál, nicméně jestli mi něco neuniklo, nemělo by se jednat o nic zásadního, spíš jen sem tam nějaký skřek či šepot. „Wastelands“ je ovšem koncepčním albem s texty (krátký popis konceptu si v případě zájmu přečtěte na Bandcampu). Aby Theatrum Spirituum koncept dotáhli do určitější podoby, rozhodli se využít služeb vystudovaného herce Adama Hericha.

Výsledkem je mluvené slovo, které se objevuje přesně v polovině z nabízených osmi písní, což ale bohatě stačí na to, aby to zprznilo celou nahrávku. Nechci se pana herce dotknout, nemám sebemenší ponětí, co má nebo nemá za sebou, ale co se týče jeho projevu na „Wastelands“, je to něco mezi afektovaností a přehráváním. Doteď jsem se nedokázal rozhodnout, jestli mi to zní trapně, nechtěně směšně, jenom hrozně, anebo ode všeho trochu. Vím ale jistě, že poslouchat se to kurva nedá a během povinného náslechu před recenzí jsem trpěl jako zvíře. Vrcholem zmaru je pak recitace v písni „Derealization“, kterážto se tím pádem stává vyvrcholením desky – akorát v tom špatném slova smyslu.

Netvrdím však, že celé album zmrvil výhradně Herich sám – přinejmenším stejný, ne-li větší díl viny padá i na hlavy Theatrum Spirituum, protože nakonec právě pod jejich jménem „Wastelands“ vyšlo a oni tohle na svojí desku nechali projít.

Theatrum Spirituum

Čistě instrumentální songy jsou oproti těm mluveným balzámem na uši. U stop s recitací mě to přednášení tak sere, že prakticky ani nevnímám instrumentální stránku a soustředím se prakticky jen na tom, abych to kvůli recenzi nějak přetrpěl a nezavolal na pomoc pana Skipa (ne vždy se to podařilo… občas jsem povolal do akce rovnou pana Stopa). V těch instrumentálních skladbách je to snesitelnější. Především tedy v „Daymare – Of Sight Without a Glow“ a „Daymare – Fading“, které jsou obě nejminimalističtější, a to je nejspíš důvodem, proč mi jako jediné z desky alespoň trochu sedly.

Zbylé dvě instrumentálky už taky nejsou takový zázrak – „Coloring the Skies“ má v sobě hodně neoklasických elementů, což není úplně můj šálek kávy, ale tady samozřejmě sportovně uznávám, že nejspíš jde jen o můj subjektivní problém. Někomu jinému to třeba bude vyhovovat. „Daymare – Alone in the Dark“ mě pak z nějakého důvodu trochu rozčiluje – i když ani zdaleka takovým způsobem jako recitace – a nebaví. Nejsem ovšem paranoidní, takže to považuji za náhodu, přestože i zde se v jednom momentě mluva na chvíli ozve (polemiku o tom, nakolik lze tím pádem „Daymare – Alone in the Dark“ řadit k instrumentálkám, si vetkněte za klobouk).

Theatrum Spirituum se na album pokusili sehnat finance pomocí crowdfundingu, což se nakonec těsně – požadováno €800, vybralo se €801 – podařilo (ačkoliv jen díky anonymnímu dárci, jenž na poslední chvíli poskytnul €544… mám trochu podezření, že si to tam doposlala sama kapela, ale to je samozřejmě bohapustá spekulace). To celé bych okomentoval asi tak, že kdybych na „Wastelands“ v předstihu přispěl a dostal tohle, byl bych krutě nasrán. Důvody jsou snad patrné z předcházejících odstavců. Za stávající situace mě poslech jenom tak nevinně prudil. Tak či onak, „Wastelands“ mi prudce nesedlo a doporučit jej rozhodně nemohu.


Semai / 777 Babalon – split

Semai / 777 Babalon - split

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: drone / industrial / dark ambient
Datum vydání: únor 2018
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Semai
01. The Lake of Dust and Ashes
02. Landscape of Ruin and Oblivion
03. Iron Worm Eats the Earth

II. Semai / 777 Babalon
04. Drunk with the Blood of the Saints

III. 777 Babalon
05. Meontology

Hrací doba: 64:13

Odkazy Semai:
bandcamp / bandzone

Odkazy 777 Babalon:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

V dnešní recenzi se opět jednou ponoříme do experimentálního bahna mini-scény okolo slovenských labelů Sky Burial Productions / Nomad Sky Diaries a představíme si společný počin jedné české a jedné slovenské formace, který by měl potěšit příznivce odporné, nelehce stravitelné hudby, v jejíchž útrobách se smývají hranice mezi black metalem a hlukovými žánry. Jedna zbytečně dlouhá věta na úvod by byla, vrhněme se tedy rovnou na věc.

Bezejmenný počin svádí dohromady českou skupinu Semai a slovenské 777 Babalon. Myslím, že obě jména by neměla být neznámým pojmem pro ty z vás, kdo se o podobné hudební hlubiny zajímáte alespoň trochu podrobněji. Nahrávka je formálně asi spíš splitem, nicméně ne čistokrevným. Vedle tří vlastních skladeb Semai a jednoho vlastního songu 777 Babalon se tu totiž nachází i kompozice „Drunk with the Blood of the Saints“ stvořená společnými silami, které navíc nechybí mnoho k tomu, aby se vyškrábala na půlhodinovou hranici. Vzhledem k tomu, že ani samostatné písně obou projektů se nespokojí s nějakými pěti minutami, je asi jasné, že půjde o pěkně výživné poslouchání.

Nahrávku otevírá příspěvek Semai se třemi kusy „The Lake of Dust and Ashes“, „Landscape of Ruin and Oblivion“ a „Iron Worm Eats the Earth“. Jejich názvy jsem tu vypsal zcela záměrně, protože si myslím, že už z nich samotných dýchá dusná misantropická atmosféra. Důležité je, že obdobné pocity dokáže vyvolat i samotná hudba, která je ohavná, jak zákon káže.

Trojice skladeb Semai stojí na průsečíku mezi dronem, industrialem a black metalem, přičemž míra převahy jednotlivých stylů odpovídá pořadí, v němž jsem je vyjmenoval. Muzika každopádně působí ohromně hutně a prakticky každý úder je těžký a bolí, pokud máte dost odvahy na to, abyste volume vyšponovali do vyšších obrátek. I přes formálně pomalejší tempo jde o docela „rychtu“, která svému posluchači nenechá nic zadarmo. Jestli někdo hledá odpočinkový poslech, tak tady jej rozhodně nenajde. Zdali je takové prohlášení kladem či záporem, to už si jistě dokážete rozhodnout sami dle vlastních subjektivních preferencí.

Nejdelší stopou pětipoložkového tracklistu je čtvrtý monument „Drunk with the Blood of the Saints“, na němž se svorně podíleli Semai777 Babalon. Oproti předchozím třem písním se jedná o poměrně výraznou stylovou změnu, poněvadž tahle kompozice se nese v duchu plíživého minimalismu a dark ambientu. V tomhle případě člověk nedostane takovou facku, jako když poprvé uhodí „The Lake of Dust and Ashes“, protože zdejší temnota je introvertnějšího rázu. Ponurost nicméně nechybí. Důležitým prvkem „Drunk with the Blood of the Saints“ je také gradace – skladba sice narůstá velice pozvolna a napříč dlouhými minutami, ale je to tam a v závěru se vyšplhá až na hranice soft noisu. Za zmínku jistě stojí, že se v průběhu této půlhodinové poutě ozvou i jisté „melodie“ nebo atmosférické prvky, díky nimž se nejedná pouze o bezcílné bloumání šumivými hlubinami, nýbrž poutavou minimalistickou kompozici.

S podobným receptem přichází i finální sólový příspěvek 777 Babalon s názvem „Meontology“. I ten na ploše jedné čtvrthodiny pracuje s darkambientním minimalismem a s hledáním ledva postřehnutelných detailů zahalených mlhou v moři „skoro-ničeho“. A opět se jedná o záležitost, již docení pouze příznivci podobných záležitostí, kteří si užijí jemné nuance, zatímco sváteční posluchač v tom neuslyší vůbec nic.

Nicméně ačkoliv proti „Drunk with the Blood of the Saints“ a „Meontology“ nemohu říct křivého slova a obojí považuji za povedené kompozice, z celého počinu mi v hlavě nejvíce utkvěl nihilismus prvních tři stop Semai.

Na závěr můžeme dodat, že nahrávka vyšla v lákavé formě A5 digipack CD potřísněného „krví“. Limitace činí rovných sto kopií.


Matra – Terra firma

Matra - Terra firma

Země: Slovensko
Žánr: drone / industrial / dark ambient
Datum vydání: 6.8.2017
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
01. Awake the Sleeping Shadows from Under the Windows
02. And Then He Drinks the Glass Full of Venom

Hrací doba: 59:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

terra firma (uncountable)
1. Continental land, as distinguished from islands.
2. (colloquial) Land, as opposed to water or air.

Matra není formace, která by se v experimentálně-žánrovém rybníčku pohybovala nějak zvlášť dlouho. Vždyť loňská deska s názvem „Terra firma“ je jejím prvním počinem vůbec. Za projektem nicméně stojí borci, kteří Slovenskou republiku na poli hudby, kterou většina lidí radši vůbec nepovažuje za hudbu, reprezentují již nějaký ten pátek.

Matra je totiž kolaborací dvou jiných projektů / hudebníků – Matúše Mikuly alias 900piesek a Kragrowargkomna alias G#. Osobně mám víc zmáknutou tvorbu prvního jmenovaného (což asi i dává smysl, protože diskografie 900piesek je o poznání rozsáhlejší; ve druhém případě, zdá se mi, jde primárně o koncertní performance), ale myslím, že v případech jako „Terra firma“ nejde o žádnou velkou překážku. Beztak to bude hučet, skřípět, pískat a huhlat – a na docenění něčeho takového nejspíš nepotřebujete mít podrobně nastudované veškeré předchozí skřípací, pískací a huhlací nahrávky.

V jednom ohledu mě „Terra firma“ mírně překvapilo. Očekával jsem od tohohle alba víc hlukovější záležitost, ale ta se nekoná. Matra holdují spíš jiným experimentálním stylům. Prim na „Terra firma“ hraje především drone, k němuž se přidává industriální koření a něco temno-ambientu. Tu a tam se sice objeví i hlučnější/hlukovější moment, jako kupříkladu nedlouho po dvacáté minutě druhé skladby „And Then He Drinks the Glass Full of Venom“, ale není tam toho tolik a nejde to do takového extrému, aby dávalo smysl hovořit o noisové desce. Což samozřejmě není myšleno jako negativum nebo výtka, pouze se snažím „Terra firma“ nějak žánrově usadit, abyste si, v ideálním případě, mohli utvořit alespoň hrubou představu, jak tahle záležitost zní.

Že se nejedná o odpočinkový poslech, to je asi jasné už jen dle žánrového zařazení. A pro ty, kdo by o tom stále pochybovali, mohu dodat, že „Terra firma“ i přes hodinovou délku potřebuje jen dvě kompozice, které trvají zhruba 25 a 35 minut. Většina toho si vystačí s abstraktní zvukovou paletou, z níž výjimečně vystoupí nějaký hmatatelnější tón, ale pokaždé se záhy opět rozpustí v bzučivé dronové stěně. Přesto všechno je „Terra firma“ na poměry svého stylu relativně stravitelná, a pokud má někde v téhle oblasti takříkajíc „najeto“, počin Matry jej svou neuchopitelností nesloží na lopatky. Opět se však nejedná o nic, co by nutně znamenalo výtku.

Matra

Obě skladby mají ještě jeden společný jmenovatel a tím je pozvolná a trpělivá gradace. Obzvláště „Awake the Sleeping Shadows from Under the Windows“ se v první, převážně ambientní půli rozhýbává dost neochotně, ale z obou předkládaných kompozic mě dokázala zaujmout o trochu víc. Ani „And Then He Drinks the Glass Full of Venom“ není vůbec špatná a obsahuje v sobě určité pnutí, díky němuž je „Terra firma“ jako celek povedená nahrávka. Nejde ovšem o nic, kvůli čemu bych okamžitě musel psát domů.

Nicméně jakkoliv se pověstná katarze při poslechu „Terra firma“ úplně nedostavila, stále se jedná o počin, který je v jistých ohledech dost sympatický. Absence výraznějších záchytných bodů je v tomto případě spíš ku prospěchu věci, protože deska tím pádem uspokojivě slouží jako startér pro brouzdání vlastními myšlenkami. A to rozhodně není k zahození.


Neige et noirceur – Vent fantôme

Neige et noirceur - Vent fantôme

Země: Kanada
Žánr: dark ambient / drone
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Le diable blanc
02. Vent fantôme

Hrací doba: 45:07

Odkazy:
web / facebook

Neige et noirceur je jméno, které s největší pravděpodobností drtivá většina z vás už dávno zná. Zaprvé jde o vcelku pravidelného hosta v naší rubrice recenzí, takže jestli nás čtete dlouhodoběji, nejspíš jste se už s touhle formací potkali minimálně zde. Zadruhé – a to je, ač to říkám nerad, z globálního hlediska asi důležitější – tenhle kanadský projekt pod vedením Zifonda patří k těm nejvýraznějším a nejznámějším z proslulé blackmetalové oblasti v Quebecu.

Dnes máme samozřejmě na programu další přírůstek do diskografie Neige et noirceur. „Vent fantôme“ je ovšem malinko zvláštní v tom smyslu, že na jednu stranu jde o netypický přírůstek, a přitom z jiného úhlu pohledu typický. A dokonce mě těch úhlů pohledu napadá vícero. Možná tomu není na první dobrou rozumět, ale pokusím se vše rozvést hned vzápětí.

Neige et noirceur má totiž víc tváří. Ta primární, již Zifond vystavuje více na odiv, je blackmetalová. Černý kov je v jeho podání mrazivý, syrový, nese s sebou atmosféru tuhé zimy a zároveň mu nechybí lokální unikum quebecké scény. I v tomto ohledu však může dojít k mírným odbočkám jako například na „Les ténèbres modernes“ (2016), kde zima ustoupila do pozadí a na její místo se dočasně vkradla válečná tematika.

Vedle toho ale určitou, menší část tvorby Neige et noirceur tvoří také ambient, jenž ostatně probleskuje i na blackmetalových deskách. A právě tomu se „Vent fantôme“ věnuje. Což na jednu stranu překvapivé není, protože takové nahrávky už byly, viz třeba kompilace „Natura mortis sonoris“ z roku 2013, a proto jsem také výše prohlásil, že svým způsobem nejde o netypickou záležitost pro Neige et noirceur. Na druhou stranu, „Vent fantôme“ je první dlouhohrající deskou, pro niž je ambientní minimalismus primárním vyjadřovacím prostředkem. Samozřejmě, že i na starších albech se objevovaly dlouhé ambientní pasáže, ale vždy se objevoval i black metal a měl navrch. Na „Vent fantôme“ tomu tak není.

Říkal jsem nicméně, že existuje víc pohledů, jejichž optikou je „Vent fantôme“ typickou deskou Neige et noirceur. Hlavním z nich je atmosféra. Nakonec právě ona u Neige et noirceur dlouhodobě hraje hlavní roli, takže to smysl dává. „Vent fantôme“ sice nenabízí tak agresivní a misantropický náhled na mráz, ale pod kůži a za nehty nakonec zalézá i tahle verze – s přinejmenším srovnatelným účinkem. Síle nejhypnotičtějších alb Neige et noirceur se novinka sice rovnat nemůže, přesto se nebojím prohlásit, že „Vent fantôme“ mi dokázalo předat víc než předchozí dvě nahrávky „Les ténèbres modernes“ a „Verglapolis“.

Neige et noirceur

Mluvit o obsahu desek jako „Vent fantôme“ je samozřejmě ošemetné, jelikož formálně se zde neděje mnoho a napsané na papíře to bude vyznívat prázdně. Ve skutečnosti si však dvojice více jak dvacetiminutových skladeb dokáže posluchače podmanit bez větších obtíží. Darkambientní mlha, dronové doteky, sem tam zastřená deklamace či letmý tón, všudypřítomný minimalismus a hlavně nezměrný chlad prostupující každičkou minutou „Vent fantôme“. Funguje to. Opravdu hodně. Kupříkladu jedna pasáž v polovině titulní druhé kompozice je naprosto úžasná a atmosféricky odzbrojující.

Na závěr to zkusme ještě trochu jinak. „Vent fantôme“ zajisté udělá radost těm z vás, komu imponují díla jako „Atropine“. Pokud jste při zmínce poslední desky Velvet Cacoon okamžitě zpozorněli, měli byste „Vent fantôme“ slyšet.