Archiv štítku: dark ambient

Sum of R – Orga

Sum of R - Orga

Země: Švýcarsko
Žánr: (dark) ambient / drone
Datum vydání: 15.9.2017
Label: Cyclic Law / Czar of Cricket Productions

Tracklist:
01. Intro: Please Ring the Bells
02. Overgrown
03. We Have to Mark This Entrance
04. Light & Dust
05. Cobalt Powder
06. Hypnotic State
08. After the Passing of Risk
09. Desmonema Annasethe
10. To Deny Responsibility Is to Perpetuate a Lie
11. Let Us Begin with What We Do Not Want to Be
12. One After the Other

Hrací doba: 57:57

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Czar of Cricket Productions

Švýcarská formace Sum of R nemusí být českému posluchači neznámá. Domácí metalová obec ji mohla pořádně zaregistrovat nejpozději v červnu loňského roku, kdy vystoupila po boku Aluk Todolo v pražském Žižkostele. V té době neměl tento projekt Reto Mädera ještě venku aktuální desku (tehdy posledním zářezem na dlouhohrající pažbě bylo „Lights on Water“ z roku 2014), což se mění až nyní s příchodem počinu „Orga“. Pojďme na věc.

Říkat „nyní“ je možná trochu odvážné, poněvadž album je venku již od poloviny září, akorát my – dle naší nejlepší tradice – recenzujeme v době, kdy už to nikoho nezajímá. Ale to mě nijak nepálí, protože závody o co nejrychlejší vydání recenze jsme vždy přenechávali jiným, které to baví víc než nás. Obzvlášť to plátí u záležitostí, které samy nikam nespěchají, tak proč překotně spěchat s jejich náslechem a pochopením?

„Orga“ vyznává minimalismus, nikoliv však jednotvárnost či monotónnost. Sum of R na své letošní novince předkládají poměrně širokou paletu nálad, mezi nimiž nechybí kupříkladu klaustrofobická sonická temnota, jak ji prezentují skladby jako „Overgrown“ nebo „After the Passing of Risk“. To jsou samozřejmě věci, jaké asi každý z nás od žánrů jako dark ambient či drone očekává a chce. Stejně tak asi příliš nepřekvapí rytmická, industrialem nasáklá „To Deny Responsibility Is to Perpetuate a Lie“, již osobně považuji za jeden z vrcholných momentů „Orga“. Skvělá je rovněž „Cobalt Powder“ s vysoce sugestivním závěrem – i ji bych zařadil mezi nejvýraznější momenty celé kolekce.

Na druhou stranu, najde se zde místo i pro melancholičtější, v některých případech dokonce i pozitivnější emoce. Ačkoliv mi ta temnější poloha nahrávky sedí více, proti písním jako „We Have to Mark This Entrance“, „Desmonema Annasethe“ či „Let Us Begin with What We Do Not Want to Be“ toho nemám moc co namítat, jelikož se stále jedná o zajímavé záležitosti, které jednak přispívají k rozmanitosti „Orga“, jednak také dokážou podmanit. O něco horší už je to se skladbami „Light & Dust“ a „Hypnotic State“, z nichž zejména ta první jmenovaná se díky svým tklivým tónům povážlivě blíží kýči.

V rámci celku a v rámci jakéhosi, řekněme, meditativního poslechu, kdy člověk vnímá víc celkovou atmosféru než vyznění konkrétních stop (což je zcela legitimní přístup, protože, přese všechno, „Orga“ není písničkovým albem), se ty slabší momenty dokážou rozpustit. Nicméně se snad všichni shodneme na tom, že je zbytečné si namlouvat, že je něco dokonalé, když zjevně není.

Tím chci říct, že „Orga“ rozhodně nepatří k žánrovým vrcholům letošní sezóny. Do jisté míry se nejedná o nic víc než standardní práci v rámci svého stylu – standardní co do kvalit a působivosti, nikoliv co do formy, neboť ta je, jak již padlo, naopak docela proměnlivá. Nicméně i tak se tu bavíme o nahrávce, která je poměrně fajn a ve svých nejlepších momentech dokáže poskytnout zajímavé zážitky – a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem tyto absolvoval s nějakou nechutí či nelibostí. Pár hlubších rozjímavých chvil mi „Orga“ stále dokázalo dát, což je něco, čeho si budu cenit vždycky. Příznivci podobných záležitostí se poslechu určitě bát nemusí, ale povinnost to zase není.

Sum of R


Flutwacht – Puls

Flutwacht - Puls

Země: Německo
Žánr: power electronics / industrial / noise / dark ambient
Datum vydání: 7.7.2017
Label: Mask of the Slave / The Tourette Tapes

Tracklist:
01. Missgeburt
02. Brachland
03. Kommunikationsfehler
04. Flugrichtung
05. Brache 3
06. Monstermaschine
07. Raupenband
08. Sinnlos
09. Endphase

Hrací doba: 71:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Flutwacht je myslím jméno, které bude velké části příznivců akustického teroru již známo. Tenhle německý projekt totiž fanoušky industriálního rachotu svými nahrávkami zásobuje již téměř patnáct let. A nutno, že za tuto dobu už Daniel Simon – jak se lídr Flutwacht jmenuje – stačil nastřádat hromady počinů. Což ovšem na téhle scéně není nic zvláštního nebo výjimečného, poněvadž mnohé žánrově spřízněné projekty ty placky serou ve stejné nebo dokonce ještě vyšší kadenci.

Samozřejmě ani v letošním roce tomu není jinak, protože se pod hlavičkou Flutwacht objevila další řádka splitek, ípíček a podobných srandiček. My se dnes podíváme na album „Puls“, které vyšlo začátek července v kooperaci Mask of the Slave (což je sublabel Sun & Moon Records specializující se na power electronics a noise) a The Tourette Tapes (což je zase label samotného Daniela Simona).

„Puls“ se s tím nijak zvlášť nesere a ani se nesnaží poskytovat posluchači byť i jen náznakem komfortní zážitek. Nejde jenom o samotnou hudbu, která mnohým (většině?) ani nebude připadat jako hudba (což je samozřejmě prudce subjektivní a nanejvýš diskutabilní…), ale i o samotnou skutečnost, že se přítomných devět skladeb roztáhlo na plochu více jak sedmdesáti minut.

Během těchto sedmdesáti minut na vás čeká obligátní nálož industriálního rachotu, power electronis, hlukových výlevů (ačkoliv do extrémů harsh noisu zas „Puls“ nezachází) i darkambientních hlubin. Poslední jmenovaný styl je sice taktéž temný a rozhodně nepatří k těm, při nichž by se vám měla zlepšit nálada, ale „hučivé“ minimalistické záležitosti jako „Kommunikationsfehler“ nakonec na „Puls“ působí ještě tím odpočinkovějším dojmem. Sice jsem řekl, že se Flutwacht nepouští až do vod nejvyššího ortodoxního hluku, při němž krvácejí uši a mozek se snaží vystřelit ven z hlavy všemi myslitelnými i nemyslitelnými otvory, ale pořád ta muzika (?) dokáže slušně nakopat. Příkladem budiž třeba „Brachland“ anebo „Flugrichtung“.

Stopáž notně navyšují především dvě dlouhé stopy „Monstermaschine“ (třináct minut) a „Endphase“ (dvacet minut). O něco víc bych nacenil první jmenovanou, která se díky své rytmické čitelnosti místy dotýká skoro až rhythmic noisu. Každopádně působí víc jako komponovaná skladba, což možná zní u podobných žánrů trochu zvláštně, ale osobně to tak mám radši – zdá se mi to smysluplnější, než když hluk vyznívá jen jako nahodilá improvizace bez jakékoliv myšlenky, kde jde jen o audio-extremitu.

Přesto všechno nemohu „Puls“ nějak výrazně chválit. V podobných stylech je tu taková nevýhoda, že jejich vnímání je značně subjektivní a hlavně vrtkavé. Kolikrát dva hluky znějí téměř stejně, přinejmenším laikovi, ale zatímco jednoho se nemůžete nabažit, druhý vás spíš nudí. Kolikrát se dojem neodvíjí ani tak ze skutečných kvalit, jako spíš z nálady a rozpoložení samotného posluchače. Kdoví, třeba je na vině právě něco takového, protože reálně na „Puls“ neslyším nic, co by Flutwacht dělal špatně a některé momenty mi upřímně přijdou dobré. Jenže jsem to album slyšel mnohokrát (popravdě řečeno asi i víckrát, než bych sám chtěl), ale nedokázal jsem v tom nalézt pocit jakéhokoliv hlubšího uspokojení. Což nijak nesouvisí s vyhraněností, jakou s sebou dané žánry nutně nesou. Nespokojenost je až prozaicky triviální – prostě mě to nijak zásadně nezaujalo.


Teleplasmiste – Frequency Is the New Ecstasy

Teleplasmiste - Frequency Is the New Ecstasy

Země: Velká Británie
Žánr: ambient / drone
Datum vydání: 7.4.2017
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. A Gift of Unknown Things
02. Gravity Is the Enemy
03. Astōdaan
04. Mind at Large
05. Fall of the Yak Man
06. Radioclast

Hrací doba: 55:09

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Brouzdat v útrobách House of Mythology se rozhodně vyplatí. Tento britský label možná nefunguje nějak zásadně dlouho, nicméně s tím, co pod jeho hlavičkou vychází, si asi mnozí z nás rychle zvykli na to, že se jeho aktivitám vyplatí věnovat pozornost. Netvrdím, že jsem slyšel úplně vše, co se pod jejich křídly objevilo, ale když si vzpomenu na to, s čím jsem tu čest měl, musím říct, že jsem se až doposud ani jednou nespálil a vždy jsem odcházel spokojen. A to platí i po poslechu „Frequency Is the New Ecstasy“.

S dlouhým, úmorným, únavným, nudným, nezáživným, nezajímavým, mdlým, otravným, fádním, suchopárným, vyčerpávajícím, bezbarvým, malátným a zbytečně, nepochopitelně, nesmyslně, nadbytečně, přebytečně a hloupě natahovaným úvodem vás pro dnešek nehodlám zdržovat. Zmíním tedy pouze nutné minimum, čímž mám na mysli, že dvoučlenná formace Teleplasmiste pochází z Velké Británie a že „Frequency Is the New Ecstasy“ je její první dlouhohrající prezentací.

To bychom měli, tak můžeme přistoupit k tomu hlavnímu, o čem by dnešní povídání mělo být – co je „Frequency Is the New Ecstasy“ vlastně zač a jak přesně si stojí z hlediska kvality. Přinejmenším druhá zmiňovaná věc by však neměla patřit k šokujícím odhalením následujícího textu, protože už na začátku jsem naznačil, že Teleplasmiste jsou na tom dobře.

„Frequency Is the New Ecstasy“ patří k tomu druhu nahrávek, o nichž se nepíše úplně lehce, a to z jednoduchého důvodu. Teleplasmiste totiž vyznávají hudební formu, kde písnička nehraje jakoukoliv, byť i sebemenší roli. Vše se točí okolo atmosféry, pocitů, okolo zvuku. Britské duo servíruje dlouhé náladotvorné plochy, které si pohrávají se žánry jako ambient, dark ambient nebo s dronovými tóny. Takový stylový rozstřel může na základě empirických zkušeností evokovat monotónnost a minimalismus, což na jednu stranu pravda je, ale na druhou stranu – jen do určité míry.

Hudba Teleplasmiste bezesporu plyne poklidně, vůbec se nesnaží šokovat náhlými zvraty, spíše rozvážně postupuje a klade důraz na hloubku prožitku namísto potřeby ukázat toho co nejvíc, ale povrchně. Nicméně tvrdit, že je „Frequency Is the New Ecstasy“ skutečně minimalistickou, striktně homogenní či dokonce jednotvárnou deskou by bylo poněkud nemístné, jakkoliv se zde opravdu minimalistické pasáže nesporně nacházejí. Nicméně je na nahrávce zcela jistě i vývoj – znatelný a konstantní.

Teleplasmiste

Vzhledem k povaze nahrávky asi nepřekvapí, že vám tu nedokážu vyzdvihnout nějaké jednotlivé písničky nebo konkrétní momenty. Takovéhle věci nijak neřeším. Poslech se nese na vlně jakéhosi splynutí s atmosférou, při čemž jsou nějaké stopy nebo názvy písniček („písniček“) nepodstatné. Což je ale v naprostém pořádku, poněvadž síla alb jako „Frequency Is the New Ecstasy“ netkví v zapamatovatelnosti, ale právě v celistvém zážitku.

Jako vždy u podobných záležitostí se dostáváme na jakési rozcestí. Teleplasmiste jsou dle mého názoru dobří a poslech jejich debutu mě i navzdory počáteční nedůvěře (několik poslechů trvalo, než se do toho pořádně dostal) baví. Netvrdím ovšem, že jde o záležitost pro každého a že byste to měli všichni slyšet. „Frequency Is the New Ecstasy“ je počin určený trpělivým posluchačům, kteří si užívají postupné vrstvení v dlouhých kompozicích, rádi hledají ve spodních mimosmyslových proudech, dávají přednost introvertní hloubce. Spadáte-li do takové kategorie, pak myslím není moc co řešit – rozhodně vám náleží mé doporučení. Čeká vás krásná meditativní deska. Naopak dáváte-li přednost, řekněme, větší doslovnosti – a nemusíme si pod tím představovat jen opačný extrém v podobě prvoplánové chytlavosti – pak vás „Frequency Is the New Ecstasy“ asi uspokojit nedokáže.


V/A – Аргандаб

V/A - Аргандаб

Země: Rusko / Dánsko / Itálie
Žánr: industrial / dark ambient / ethno / experimental
Datum vydání: 1.8.2017
Label: UIS

Tracklist:
01. Кабул – Самолет1979
02. Ajuleg&Irm – Jakre ta tâbia sha (Para bellum)
03. Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым – По вечернему Кабулу при потушенных огнях
04. DOR – Голод
05. Mata – Там проще
06. project Hypoxia – 3234
07. Haraam – True Guidance
08. Shri Badat – New Times
09. Svart1 – Pre
10. KRRAU & Σολομών – Аттан на костях
11. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Последний оплот Средневековья
12. Тбилиси-89 – Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)

Hrací doba: 61:13

K recenzi poskytl:
UIS

Je hned několik způsobů, jak bych tuhle recenzi mohl začít. Třeba bych mohl hovořit o tom, jak je příjemné, když se mezi desítkami ponížených žádostí o recenze alb, která jsou už od pohledu natolik nezajímavá, že mi ani nestojí za povýšené odfrknutí, objeví něco nevšedního a skutečně zvláštního. Nebo bych mohl rozehrát jeden ze svých klasických úvodů o tom, jak jsou hudebně standardní desky zoufale nudné a jak to pravé posluchačské dobrodružství začíná až tam, kde opadnou zažité konvence a kde dojde k vybočení mimo zaběhnuté koleje. Anebo bych třeba mohl mluvit o tom, že nemám moc v lásce kompilace, na nichž se nachází hromada různých kapel (ale když už jsme u toho, vlastně nemusím ani kompilace jedné kapely… na cokoliv s nálepkou best of jsem skoro alergický), ale občas se musí vyskytnout výjimka potvrzující pravidlo.

V kterémkoliv z naznačených případů by to ovšem směřovalo ke stejnému cíli, jímž je prohlášení, že počin s názvem „Аргандаб“ je neobyčejný, v dobrém (v tom nejlepším!) slova smyslu divný, neotřelý a na každý pád zajímavý počin. Jak moc vážně tohle myslím, snad mohu ilustrovat prohlášením, že mám upřímnou radost z toho, že si zde v recenzích můžeme představovat takovéhle nahrávky. Dnes to bude dobře skrytý tip pro všechny milovníky hudebních experimentů!

Pojďme ale konečně k věci. Předně je nutné zmínit, že „Аргандаб“ není úplně obyčejnou kompilačkou, na niž někdo náhodně nahází xx náhodných kapel (když jsou si podobné aspoň žánrově, je to ještě ta stravitelnější varianta) bez ladu a skladu. Sice se i zde nachází celkem dvanáct kompozic různých autorů (bylo by zavádějící říkat dvanáct různých formací, protože v některých případech jde o kolaborace dvou různých interpretů, kteří třeba spolu obvykle nehrají), ale jejich výběr nahodilý není, stejně jako nejsou nahodilé jejich příspěvky na „Аргандаб“.

„Аргандаб“ je totiž koncepčním počinem, jehož středobodem je sovětská válka v Afghánistánu. Když se v Afghánistánu dostal k moci socialistický režim, spustilo to vlnu odporu, jež ovšem nepřesáhla rámec lokálních konfliktů a neměla jakoukoliv koordinaci. Přesto představovala riziko, díky čemuž do země v prosinci 1979 vstoupila sovětská vojska. Právě tady začala krvavá desetiletá válka, v níž na jedné straně stály sovětské a afghánské jednotky a na druhé straně povstalecké skupiny mudžáhedínů, které finančně, výzbrojí i výcvikem podporovaly další státy jako USA, Pákistán nebo Saúdská Arábie, ale třeba i Usáma bin Ládin. Po stažení sovětských vojsk v únoru 1989 v rozvráceném Afghánistánu pokračovala občanská válka a boj o moc, kteréžto vyústily ve vznik Tálibánu (1994), jenž se vlády v zemi ujal v roce 1996 a zůstal u moci až do roku 2001, kdy do země vstoupily síly Spojených států amerických jako odpověď na teroristické útoky z 11. září 2001, aby zničily Ládinovu organizaci Al-Káidu a Tálibán, který tuto organizaci podporoval.

To už jsme však v historickém okénku zaběhli příliš daleko, neboť „Аргандаб“ – chápu-li to správně – se zabývá pouze (nebo přinejmenším: především) sovětsko-afghánskou válkou v letech 1979-1989, jejími pozdějšími dějinnými důsledky už nikoliv. Trochu paradoxní je, že žádný z přítomných projektů nepochází z Afghánistánu – téměř všichni interpreti jsou z Ruska, jedinými výjimkami budiž Haraam z Dánska a Svart1 z Itálie (druhou jmenovanou formaci jste už v našich recenzích jen tak mimochodem kdysi zachytit mohli).

V/A - Аргандаб

Počin také vydal ruský label UIS, jenž se specializuje na podobné tematické kompilace, a část audiokazetového nákladu nechal rozšířit v afghánském Kábulu. Zde najdete několik zajímavých fotek, na nichž uvidíte nejen kazetu, ale i podobu hudebních obchodů v hlavním městě Afghánistánu – stojí za vidění.

Hudebně se „Аргандаб“ pohybuje v experimentálních žánrech jako dark ambient či industrial, nicméně vzhledem k tématu nejspíš nepřekvapí ani přítomnost etnické orientální hudby. V některých skladbách se na kompilaci ozvou i afghánské lidové písně. Skvěle v tomto ohledu působí třeba „Jakre ta tâbia sha (Para bellum)“, již spolu dali dohromady dva ruští hudebníci Alexey Ajuleg a Max Irm. Ethno prvky se tu tříští o tvrdé industriální plochy i elektrickou kytaru a výsledek dává dohromady jednu z nejpůsobivějších položek tracklistu. Rozhodně však ne jedinou, která stojí za pozornost. Jen těžko lze totiž opomenout takovou šílenost jako „New Times“ od Shri Badar, kde si ethno hudba potyká s elektronickou muzikou. Inspirace kultovním a pohříchu nedoceněným britským projektem Muslimgauze je zjevná, ale rozhodně příjemná!

V/A - Аргандаб

Zdaleka ale nekončíme! Z dalších songů musím určitě vyzdvihnout „3234“ od project Hypoxia, což je další kus se silnou atmosférou a ethno vlivy. Hodně mě baví i minimalistické temnoty jako „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“, již má na svědomí kolaborace s názvem Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым, nebo „Голод“ od DOR. Na kompilaci se podílely i formace Krrau („Аттан на костях“ vzniklá ve spolupráci s Σολομών) a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ („Последний оплот Средневековья“), jež si můžete pamatovat díky fantastickému splitku „αρχάος“, které jsem zde recenzoval před několika měsíci. Zajímavější příspěvek tentokrát poskytli druzí jmenování, jejichž sedmiminutovka taktéž patří k vrcholům „Аргандаб“.

No, a když už se bavíme o tom nejzajímavějším, jen těžko mohu opomenout závěrečný nářez „Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)“ od Тбилиси-89, během něhož jsem při prvním poslechu sbíral čelist pod stolem. Jak název napovídá, jedná se o polo-cover „Angel of Death“ od Slayer, jehož riffy jsou namíchány s afghánskou lidovkou. Věřte mi, že tohle kurva musíte slyšet! Nutno ovšem dodat, že se nejedná o samoúčelnou srandičku. Toto spojení má prý symbolizovat, jak moc vměšování USA do záležitostí Afghánistánu ovlivnilo prostý venkovský živost v zemi.

Podobných zajímavůstek o jednotlivých skladbách bych mohl vyzobat ještě víc. Kupříkladu „Аттан на костях“ se do angličtiny překládá jako „Attan on Bones“, přičemž attan je lidový tanec pocházející z východního Afghánistánu. „Там проще“ je zase inspirováno citátem sovětského vojáka, jenž se zúčastnil války v Afghánistánu a po návratu do Moskvy vzhledem k místním poměrům a stylu života prohlásil cosi v tom smyslu, že v Afghánistánu je život mnohem lepší a jednodušší. „3234“ je zase výška hory poblíž města Chóst na východě země, kde se 8. ledna 1988 odehrála krvavá bitva. „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“ v překladu znamená „Through the Evening Kabul with the Light Off“ a hovoří o tom, jak se v hlavním městě na noc vypínalo veškeré osvětlení, pokud hrozilo bombardování.

Na závěr přihodím ještě několik dalších zajímavostí, tentokrát o počinu jako celku, konkrétně o jeho názvu a obalu. Аргандаб neboli Arghandab je řeka na severozápadě země, jejíž dolní tok se používá k zavlažování polí. Na obalu kompilace je pak k vidění skutečný ručně zhotovený koberec vyrobený někdy po roce 2000. Váží údajně něco mezi 4-5 kilogramy a jeho velikost je 194×126 centimetrů. Tradice vojenských obrazců na kobercích prý v Afghánistánu vznikla právě během dekády sovětské okupace.

V/A - Аргандаб

Recenze je myslím už dostatečně vyčerpávající, takže snad pomalu můžeme skončit. Doufám, že snad na závěr není nutné nějak explicitně opakovat, jak moc zajímavým počinem „Аргандаб“ je, a zdůrazňovat, že za slyšení rozhodně stojí. A vlastně nejen za slyšení, ale i za objednání audiokazety, poněvadž myslím, že tohle by ve většině hudebních sbírek patřilo k těm nejpozoruhodnějším kouskům.


Crawl – This Sad Cadav’r

Crawl - This Sad Cadav’r

Země: USA
Žánr: black / doom metal / noise
Datum vydání: 25.5.2017
Label: Red River Family

Tracklist:
01. I
02. II
03. III

Hrací doba: 30:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Už v poměrně útlém věku jsem zjistil, že pozitivní muzika mě moc neoslovuje. Zatímco na prvním stupni základky všichni okolo frčeli diskošku od šmoulů, já už doma drtil hard rock a heavy metal. Přístup zůstal, akorát se postupem času notně posunula hranice toho, co považuji za dostatečně negativní hudbu. V prvních ročnících gymplu jsem si připadal jako arci drsňák, když jsem měl v discmanu (to už mladší ročníky možná ani znát nebudou… o mém dřívějším walkmanu se raději ani nebudu zmiňovat!) Slayer a Sepulturu, dneska si to pustím, když mám chuť na něco svižně odpočinkovějšího. Co si budeme povídat, jakmile člověk zakusí harsh noise, už není cesty zpět!

Asi jste dle úvodu pochopili, že Crawl nebude záležitost pro žádné měkké sráče. Chápete zcela správně. V tomto případě je rozhodně na místě očekávat ohavnou temnotu. Netvrdím ovšem, že se jedná o ten nejvyšší extrém, jaký lze široko daleko zaslechnout. To jen tak pro jistotu, abychom to hráli na rovinu. Však kdybych něco takového tvrdil, všichni znalci mezi vámi by se mi asi pěkně vysmáli. Přesto myslím nebude od věci prohlásit, že Crawl mají poměrně vysoký level ošklivosti. Dost na to, aby se u toho průměrný ctitel melodického power metalu rozbrečel strachy, dost na to, aby z toho průměrný fanoušek Šlágr TV dostal srdeční zástavu nejpozději do jedné minuty a sedmnácti vteřin.

Nicméně dosti humoru – byť humor na úkor posluchačů melodického power nikdy neomrzí! Jenže u desek jako „This Sad Cadav’r“ legrácky příliš na místě nejsou. Crawl totiž hrají kakofonickou akustickou nenávist, v níž není ani špetka naděje na lepší zítřky. Alba jako „This Sad Cadav’r“ vznikají jenom a pouze kvůli tomu, aby jakéhokoliv nebožáka s dostatkem odvahy postavit se do cesty vymáchala v depresivním bahně. A to zní přitažlivě, ne?

Nespokojíme-li se s označením „hnus“, pak dojdeme k závěru, že Crawl žánrově nejsou až tak jednoznační. V kytarových pasážích jde o zahlučený black/doomový marast, ale kdyby mi někdo mermomocí tvrdil, že v tom slyší i sludge, tak bych se s ním do krve rozhodně nehádal. Na druhé straně však na „This Sad Cadav’r“ najdete i četné darkambientní pasáže, jež nejsou opomenuty v žádné ze tří přítomných skladeb. Čtvrthodinová „I“ se jimi může pochlubit na začátku i na konci, „II“ pouze na konci, „III“ pro změnu na začátku.

„This Sad Cadav’r“ bych ale zařadil k těm počinům, u nichž je vlastně docela bezpředmětné rozlišovat jednotlivé stopy a bavit se o tom, jestli je jednička větší tryzna než dvojka a jestli náhodou trojka není ještě ohavnější. Stejně si totiž nedokážu představit, že bych z takové desky pustil jenom jeden song a šel od toho. To je samozřejmě totální kravina. „This Sad Cadav’r“ vnímám jakožto celistvé ucelené dílo, které nemá smysl trhat a kouskovat. Vám doporučuji to samé.

A jako takové také album funguje. Nač troškařit, když si člověk může naordinovat rovnou celou půlhodinu ortodoxní misantropie? „This Sad Cadav’r“ hrne všechno do pocitu co největší beznaděje, ale tento přístup Crawl vychází, protože atmosféra je skutečně odporná a zlá, až během poslechu skoro teče hnis z reproduktorů. To formálně vzato může znít odpudivě, ale všichni, kdo takovéhle věci posloucháme, dobře víme, že právě ta odpudivost a katarze je tím, co zde hledáme. A „This Sad Cadav’r“ takové pocity zprostředkovat dokáže velmi přesvědčivě. Příznivcům skutečné metalové temnoty lze jen doporučit.


Shibalba – Psychostasis – Death of Khat

Shibalba - Psychostasis - Death of Khat

Země: international
Žánr: ritual shamanic dark ambient
Datum vydání: 30.4.2017
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Psychostasis – Death of Khat
02. Ihag Mthong
03. Kaoshikii Mahayana
04. Aether Ananda Aiwass
05. Naljorpa
06. Reanimation of Akh
07. Five Points of Desire
08. Orgasmic Inebriation
09. Opening the Shadow Box
10. Svarna Khecari Mudra

Hrací doba: 55:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Xibalba je podsvětí v mayské mytologii a vchod do něj se prý nacházel na území dnešní Guatemaly. Zkomoleninu tohoto výrazu si do názvu vetkla i mezinárodní formace Shibalba, v jejíž sestavě nalezneme jména jako Acherontas V.PriestAcherontas nebo Karl NENåstrond. Obě kapely si rochní v blackmetalovém světě, tudíž by laik mohl tento žánr očekávat i u Shibalba, ale realita je značně jiná.

Shibalba se totiž pohybují na poli rituálního meditativního (dark) ambientu se šamanskou aurou. Což zní nepochybně lákavě – a hned by se chtělo dodat, že lákavá je nakonec i výsledná hudba, čehož může být důkazem i letošní deska „Psychostasis – Death of Khat“. A to i navzdory tomu, že obálka desky – tedy ta věc, jakou člověk zpravidla vídává jako první, začne-li se o nějaké album zajímat – podle mě nedopadla bezvýhradně uspokojivě. Přijde mi zbytečně konkrétní, názorná a „polopatická“ pro žánr, jenž by měl být naopak ryze abstraktní záležitostí poskytující dostatečný prostor pro posluchačovu vlastní imaginaci. Jinými slovy, i na obalu bych radši viděl nějakou atmosférickou abstraktní „patlaninu“. Ale co už, člověk nemůže mít vše, co by chtěl.

Po hudební stránce však „Psychostasis – Death of Khat“ naštěstí dopadá o poznání přesvědčivěji. Dalo by se očekávat, že půjde o další ortodoxní minimalismus, ale není tomu tak. Produkce Shibalba sice splňuje patřičné nároky na to, aby mohla být zařazena do ambientního šuplíčku, v některých konkrétních písních dokonce darkambientního šuplíčku, nicméně zároveň s tím je „Psychostasis – Death of Khat“ dynamická a členitá nahrávka. A zde bych vlastně mohl rozporovat své vlastní přání stran obalu vyjádřené o odstavec dřív – z tohoto ohledu totiž obal může dávat smysl, když i sama hudba je do určité míry dostatečně názorná a poskytuje množství záchytných bodů.

Ale to nutně nemusí znamenat nic negativního. Vždyť proč by mělo, když spousta momentů, témat a pasáží písní jako „Psychostasis​ – ​Death of Khat“, „Aether Ananda Aiwass“, „Naljorpa“, „Reanimation of Akh“ nebo „Opening the Shadow Box“ jsou skutečně skvělé. Shibalba navíc dokážou smysluplně zapracovat i ethno / folkové motivy, což lze krásně slyšet třeba v již jmenovaných „Aether Ananda Aiwass“ či „Reanimation of Akh“. Paradoxně pak ale vedle těchto vrcholných (nejnápadnějších?) chvilek trochu zapadají ty minimalističtější skladby, které se opírají zejména o darkambientní hlubiny, jako to dělají kupříkladu „Ihag Mthong“ nebo „Five Points of Desire“. Byť ani ony vlastně vůbec nejsou špatné.

Vzhledem k celkovému ladění „Psychostasis – Death of Khat“ bych si dovolil tvrdit, že jde o nahrávku vhodnou i pro ty posluchače, kdo nejsou pravidelnými konzumenty ambientního minimalismu. Jak již padlo, Shibalba se nebojí záchytných bodů, výrazných motivů a soundtrackového dojmu, díky čemuž jednotlivé písně působí skutečně jako… inu, písně. Nikoliv jako pouhý menší dílek vyššího celku – alba. Do určité míry je tedy „Psychostasis – Death of Khat“ písničkovou deskou, ne jednolitou masou, jak je v ambientních žánrech běžné. Ponechám na vašem osobním soudu, zdali jde o pozitivní či negativní vlastnost. Jen vám ještě podsunu subjektivní sdělení, že navzdory tomuto přístupu rozhodně nejde o plochou záležitost.

A tím jsem zároveň naznačil, že co se mě týče, „Psychostasis – Death of Khat“ se mi líbí. Slyším zde dostatek dobrého na to, abych mohl nahrávku ocenit. A nakonec – to hlavní, oč zde běží, je atmosféra a ta je skvělá.


Arnwald – Primal Expurgation

Arnwald - Primal Expurgation

Země: Belgie
Žánr: industrial / dark ambient / noise / martial industrial
Datum vydání: 21.3.2017
Label: Abstruse Eerie Radiance

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII
09. IX
10. X
11. XI

Hrací doba: 44:35

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Proximity Productions

V dnešní recenzi zase jednou zabrousíme do minulého roku za albem, které se ke mně dostalo až zpětně. Jsou ovšem případy, kdy stojí za to se ještě ohlédnout, i když už nahrávka není tak nová, aby byla aktuální, ale ani tak stará, aby šlo hovořit o vzpomínkové recenzi.

Za projektem Arnwald stojí člověk v metalovém světě známý spíše jako Ahephaim. Jde o belgického bubeníka, jenž má v portfoliu množství kapel, z nichž nejznámější je bezpochyby Enthroned, kde se hvězda této recenze mihla na konci první dekády aktuálního tisíciletí. Kromě toho však Ahephaim hraje či hrál ve skupinách jako Humanitas error est, Necroblaspheme anebo Lebenssucht (byť hudebně dle mého názoru stojí za větší pozornost jen poslední zmiňovaná – recenzi na povedené debutové EP „Fucking My Knife“ na našich stránkách můžete dohledat).

Nicméně zpátky k Arnwald. Navzdory dosavadnímu působení Ahephaima (respektive Arnwalda, jak si v rámci tohoto projektu nechává říkat) od první desky „Primal Expurgation“ neočekávejte nic, co by mělo něco společného s metalem. Arnwald se hudebně vydává do experimentálních žánrů, z nichž převahu má dle mého slyšení industrial. Především ve středu nahrávky se ovšem nacházejí i znatelné vlivy noisu, úvodní sedmiminutová píseň „I“ (všechny stopy jsou jen tak mimochodem nepojmenované, pouze očíslované římskými číslicemi) je zase čistým dark ambientem a ke svému konci „Primal Expurgation“ nasává i vlivy martial industrialu.

Zdá se, že to je poměrně pestrá paleta temných žánrů, ale nepřijde mi, že by se v tomhle ohledu jednalo o něco zas až tak zvláštního – řekl bych, že v podobně experimentálních stylech se jen málokterá deska může chlubit stoprocentní čistokrevností a jednožánrovostí. Naopak je běžné, že noise, industrial a dark ambient kráčejí ruku v ruce, ostatně se svým přístupem a atmosférou k sobě docela hodí. Snad jen ty vlivy martial industrialu na této scéně nenajdete na každém rohu, ale rozhodně nejsou mimo a do soundu „Primal Expurgation“ se hodí náramně.

Nicméně to důležité je, jako vždy, jestli výsledek dokáže zapůsobit. A zde „Primal Expurgation“ rozhodně neselhává! Atmosféra desky je ohyzdná, industriální bušení dokáže nakopat do břicha, obzvláště pokud se nebudete bát vytočit hlasitost trochu směrem vzhůru. Noisové šumy tomu dodávají správný dotek šílenství a občas se jen těžko rozeznává, jestli to kňučí nějaká mašinka nebo silně zefektovaný vokál. Poutavému poslechu nahrává i skutečnost, že album ve svém průběhu prodělá určitý vývoj a nejedná se o jednostranně zaměřenou rychtu po celou dobu svého trvání. Nakonec, jisté rozmanitosti nahrává i výše propírané stylové rozpětí, v jehož rámci poskytne Arnwald každému žánru dostatečný prostor k tomu, aby mohl předvést své přednosti.

Vzato kolem a kolem je tedy „Primal Expurgation“ výborná nahrávka stojící za pozornost i zpětně, pokud jste ji v době vydání minuli podobně jako já. Musím říct, že mě muzika Arnwald zaujala hned s prvním poslechem, a i když prvotní nadšení za nějaký čas trochu opadlo, sugestivnost materiálu nikoliv. I pohled z odstupu a s čistou hlavou v mém případě hovoří jednoznačně – kvalitní záležitost, která má svou sílu.

Arnwald


Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

Blood Tyrant / Warden - Duvonde skerfe

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 6.1.2017
Label: The Shadow Kingdom / Tour de Garde

Tracklist:
Side A: Blood Tyrant
01. Anbliik duvonde skerfe
02. Spektren spökne
03. Lusere af düstre den gjønd
04. Fllittrehördes kamp

Side B: Warden
05. Ver sei glut det lljusen

Hrací doba: 32:05 (18:14 / 13:51)

Odkazy Blood Tyrant:
bandcamp

Odkazy Warden:
bandcamp

Nizozemské duo Baron Yrch MalachiThe Wampyric Specter souhrnně známé jako Blood Tyrant jsme si zde již představili prostřednictvím recenze na debutovou desku „Aristocracy of Twilight“. Ta vyšla v prosinci loňského roku u Iron Bonehead Productions, ale ani letos se Blood Tyrant neflákají. V roce 2017 se zatím soustředí na split alba a my si nyní představíme to první z nich, na němž se kapela podílela s krajanským projektem Warden. Počin vyšel pod názvem „Duvonde skerfe“ u malého nizozemského labelu The Shadow Kingdom na audiokazetě limitované pouhými 66 kusy (zámořskou edici vydali kanadští Tour de Garde v nespecifikované limitaci).

Nejprve se podívejme na stranu Blood Tyrant. Na první poslech se samozřejmě dá říct, že se skupina prezentuje tím, co předvedla o něco dříve na „Aristocracy of Twilight“. Rozdíly zde přesto jsou. Do určité míry má příspěvek Blood Tyrant na „Duvonde skerfe“ blíže k prvnímu demosnímku „Night of Blood Moon“. Oproti „Aristocracy of Twilight“ je zde zvuk kapely ještě syrovější a ohavnější. Kytary doslova řežou, primitivní hra na bicí plně odpovídá žánrovým pravidlům raw black metalu stejně jako vokály zastřené v mlze záměrně špatného soundu. Blood Tyrant na „Duvonde skerfe“ znějí ještě víc barbarsky než na svém debutu a nutno říct, že je to posluchačsky velmi přitažlivá cesta – možná ještě o kousek víc než na „Aristocracy of Twilight“.

Vedle toho materiál „Duvonde skerfe“ přináší ještě jednu změnu – zdá se mi, že i po hudební stránce jsou tentokrát Blood Tyrant agresivnější a v dobrém slova smyslu ještě primitivnější. Samozřejmě, že i tentokrát se najdou hymnické pasáže v rozvážnějším tempu jako třeba v „Lusere af düstre den gjønd“ nebo v první polovině „Anbliik duvonde skerfe“, stejně tak Nizozemci svou hudbu občas podpoří ambientní klávesami. Pocitově mi ovšem přijde, že je to tentokrát větší zlo (svou roli v tomto dojmu jistě sehrává i onen zvuk, o tom žádná), a například v takové „Fllittrehördes kamp“ Blood Tyrant nasadí skoro až punkové tempo. Proč ne – funguje to parádně.

Zato kolegové z Warden už mě tak nepoložili. Druhá strana „Duvonde skerfe“ volí dočista jiný přístup, než jaký je ke slyšení u Blood Tyrant. Nachází se zde jediná, bezmála 14minutová skladba „Ver sei glut det lljusen“ nabízející temně ambientní minimalistické plochy. Zajímavé momenty se tu jistě najdou – například pasáž okolo třetí minuty je dobrá a v závěru písně rovněž cítím obstojnou gradaci, ale dlouhá pasáž ve středu kompozice mi přišla až přespříliš minimalistická a nedělo se v ní takřka nic, co by posluchače mohlo jakkoliv zaujmout, a i atmosféra v této pasáži mi přišla slabší.

Na druhou stranu, je možné, že „Ver sei glut det lljusen“ působí trochu slaběji i díky tomu, že přichází po elitním zlo black metalu Blood Tyrant. Pokud by hudba Warden stála samostatně, možná by dokázala zanechat hlubší dojem. Pokud někdy v budoucnu náhodou narazím na další tvorbu projektu, určitě se nebudu bránit tomu, abych ji vyzkoušel. Skladba na „Duvonde skerfe“ mi přijde „pouze“ slušná.

Splitko je tedy pro mě především o straně Blood Tyrant, kteří předvádějí hluboké žánrové podzemí v jeho nejčistší a nejohavnější formě, primitivní black metal dotažený do syrového perfekcionismu. Lahůdka pro všechny vyznavače pravé temnoty.


Common Eider, King Eider – Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside

Common Eider, King Eider - Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside

Země: USA
Žánr: dark ambient / drone / minimal
Datum vydání: 7.4.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Cast Aside for the Wolves to Devour, They Were Instead Embraced
02. The Dark Winter (Sing Out into the Night Sky!)
03. Antler Tongue
04. Litha
05. Common Eider, King Eider Live in Vienna [cassette bonus]

Hrací doba: 85:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Netvrdím, že tu o tom píšeme každý den, ale myslím, že se zde již objevila relativně slušná řádka recenzí na počin, jejichž hlavním výrazovým prostředkem byl minimalismus. Některé z nich jsem dokonce začínal jakousi kvazi-úvahou, jestli lze hudbu, jež dává přednost tichu namísto zvuku, vůbec považovat za hudbu. Nebo o tom, jak vlastně sotva znatelný šum vůbec může fungovat jako hudební deska. A proč něco takového vlastně poslouchat? Co některé z nás láká na poslechu něčeho, co takřka nijak nezní?

Dnes jsou podobné otázky opět na místě – a stále aktuální, stále nezodpovězené dostatečně jasně a objektivně. A jde vlastně vůbec na něco takového odpovědět? Proč by si měl člověk pouštět nic? Může to znít banálně, ale leckdy jednoduše proto, že si šumivé hlubiny člověka dokážou podmanit a utopit jej v moři specifické atmosféry, jakou snad ani nelze vytvořit s konvenčním hlasitým přístupem. Leckdy, ale zdaleka ne vždy. Jak už jsem totiž v mnoha recenzích prohlásil, ona pomyslná hranice je velice tenká a velice lehce lze přepadnout na tu druhou stranu, kdy se ze zamýšleného spirituálního zážitku stává – nuda.

Kalifornské seskupení Common Eider, King Eider mám v hledáčku už nějakou dobu, ale až doposud se naše cesty míjely. O to víc jsem byl zvědav, jak se povede první setkání prostřednictvím letošního alba „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“. Natěšenost podpořil i skvělý přebal desky a záruku určité kvality neposkytovalo jen renomé skupiny, nýbrž i jméno labelu v kolonce vydavatele. Vše tedy bylo nachystáno pro zážitek… a přesto nakonec neodcházím nadšen, dokonce ani (u)spokojen. Alespoň ne zcela.

„Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ nabízí – asi byste si to dle důvodu domysleli, i když bych to tu nyní explicitně nezmiňoval – velmi minimalistický poslech. Už jen z principu je to nahrávka, již nelze vstřebávat s peckami na uších, když jedete ráno do školy nebo do práce – přes motor dopravního prostředku byste neslyšeli lautr nic. Takovým způsobem jsem ovšem novinku Common Eider, King Eider rozhodně poslouchat nezkoušel – dal jsem jí prostor, aby mohla vyniknout, ukonejšit a uhranout. Nedokázala to.

Minimalismus ohlodaný až na dřeň samozřejmě není lehce stravitelnou záležitostí, ale v tom bych problém neviděl, poněvadž v těchto vodách nejsem úplný mlíčňák a nějaké ty hodiny poslechu podobných věcí za sebou mám. Nicméně třeba hned první kompozice „Cast Aside for the Wolves to Devour, They Were Instead Embraced“ je prostě, eufemismy stranou, nuda – trvá téměř deset minut a neděje se v ní vůbec nic. Podobně bych se nezdráhal mluvit ani o třetí šestiminutovce „Antler Tongue“ a nijak mě neoslovil ani závěrečný půlhodinový bonus (k mání pouze na audiokazetě anebo v protekční novinářské verzi, haha) „Common Eider, King Eider Live in Vienna“. Jak už název napovídá, jedná se o živý záznam vystoupení formace ve Vídni v roce 2016. Ani zde nenalézám kýženou atmosféru a s výjimkou jedné výrazně hlasitější pasáže také nic zajímavého. Na druhou stranu v žádném případě nepochybuji o tom, že být přímo na místě, určitě by to vypadalo a vyznělo docela jinak.

Common Eider, King Eider

Nejlépe z celého „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ na mě působí druhá skladba „The Dark Winter (Sing Out into the Night Sky!)“. Jedině zde mám pocit, že Common Eider, King Eider a jejich minimalismus funguje natolik, abych mohl mluvit o zaujetí a nějakém transu, o nějž jde v těchto žánrech především. Paradoxně se tak děje asi proto, že se zde nacházejí i o něco výraznější (samozřejmě berte relativně) zvukové plochy. Podobně je na tom i čtvrtá „Litha“, kde skupina vystoupá dokonce k náznakům noisové produkce. Mimochodem, zdá se mi, že právě „Litha“ nejspíš posloužila jako základ půlhodinové performance zachycené ve stopě „Common Eider, King Eider Live in Vienna“, přinejmenším některé pasáže (včetně té již zmiňované nejvýraznější) jsou si nápadně podobné. Je-li tomu tak, pak musím konstatovat, že ve studiové podobě píseň vyznívá o lépe.

Ve „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ tedy vidím poměrně rozporuplnou nahrávku. Jsou zde pasáže, v nichž Common Eider, King Eider prokazují své kvality a dokážou zacloumat s myslí. Na druhou stranu se tu nacházejí i dlouhé minuty nudy, bez nichž by se deska klidně obešla. Když to vezmu z hlediska celku, bohužel se nemohu ubránit dojmu, že těch 53 minut (s bonusem téměř 86) nedopadlo tak silně, jak jsem doufal. Nicméně na koncertní představení Common Eider, King Eider bych určitě zašel, protože věřím, že živý zvuk, případně obohacený o nepředvídatelný prvek improvizace, by zafungovat mohl.


Anjou – Epithymía

Anjou - Epithymía

Země: USA
Žánr: ambient / dark ambient
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Kranky

Tracklist:
01. Culicinae
02. Greater Grand Crossing
03. Soucouyant
04. An Empty Bank
05. Glamr
06. Georgia

Hrací doba: 57:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Hranice mezi křehce krásnou atmosférickou hudbou a nudným bezobsažným šploucháním může být velice tenká. Obzvláště v žánrech hrajících si s minimalistickými formami akustických projevů. Leckdy je ona hranice tak tenká, že i jedna a ta samá nahrávka vám může při jednom poslechu připadat poutavá a při druhém naopak nezáživná a prázdná.

Je dost možné, že s podobně kolísavými pocity můžete bojovat i u desky „Epithymía“. Americká dvojice Mark Nelson a Robert Donne, které jinak můžete znát z post-rockové skupiny Labradford, totiž v rámci svého vedlejšího projektu Anjou rozhodně nejde posluchačům naproti. Ne snad, že by jim to záměrně ztěžovali, od toho jsou tu ještě jinačí kabrňáci… Anjou spíš před posluchačem malují abstraktní zvukové plochy, ale s předkládáním jakékoliv jejich interpretace se neobtěžují.

V praxi to znamená, že jakmile „Epithymía“ degradujete do role pouhé kulisy, nedostanete nic víc než onu kulisu. Anjou nemají sílu a zjevně ani ambice uzmout si pozornost sami a donutit vás poslouchat. Na druhou stranu, k počinům jako „Epithymía“ se asi nedostávají víkendoví fanoušci, nýbrž lidé, kteří si v tichých ambientních tónech libují a chtějí je poslouchat, takže v tomto případě bych zmiňovanou neschopnost za vyložené negativum nebral.

Stěžejní samozřejmě je, jak „Epithymía“ zapůsobí, když budete spolupracovat a zkusíte… ne poslouchat album, ale naslouchat mu. S takovým přístupem se před vámi otevře docela poutavá hodinka klidné hudby, která ani ve svém minimalismu není zas až tak monotónní, jak by leckdo mohl očekávat.

Formálně toho asi nelze říct mnoho. Po stylové stránce Anjou kombinují ambientní chillout s darkambientními hlubinami. Výjimečně svou produkci pocukrují industriálními doteky, ale jde spíše o ozvláštňující prvky než o jednu ze základních žánrových ingrediencí. Tak či onak, skladby na „Epithymía“ nejsou jen nekonečným šumem bez začátku i konce, naopak jde o relativně dynamické kompozice, v nichž nechybí vývoj či určitá gradace. U ambientu taková rada může znít trochu paradoxně, ale tahle vlastnost nahrávky se začne skutečně projevovat až tehdy, když se nebudete bát otočit tlačítko s nápisem volume trochu doprava. A právě tehdy také „Epithymía“ vyznívá nejlépe.

Netvrdím však, že se vám bude dařit si nějaké konkrétní momenty zapamatovávat nebo rozeznávat jednotlivé písně mezi sebou. Takových chvilek je tu minimum, ale třeba „Soucouyant“ mi v hlavě utkvěla. Opět bych to nepovažoval na negativum – kdo si žádá chytlavou rytmiku, výrazné melodie nebo zapamatovatelné refrény a jde poslouchat hodinovou ambientní atmosféru, ten si za zklamání může sám.

Anjou

Jak tedy ale rozsoudit, jak lze vůbec „Epithymía“ posoudit? Samozřejmě, že o takových záležitostech se vždy píše špatně a ještě hůře se hodnotí, nechcete-li se plácat v kýčovitých a nicneříkajících abstraktních pocitech anebo rovnou vytahovat směšná klišé typu „to musíte sami slyšet“. Abych z toho nevyklouzl tak lehce, zkusím alespoň v krátkosti zmínit, že za správné konstelace – tedy v odpovídajícím rozpoložení a v patřičné náladě – „Epithymía“ rozhodně funguje a dokáže ke svému posluchači promlouvat, je-li tento ochoten naslouchat.

Na nedostatek atmosféry si stěžovat nemohu, poněvadž tu se daří tvořit velice dobře. Jak jsem naznačil hned na začátku, mé dojmy z konkrétních posluchačských seancí byly místy kolísavé, ale to nutně nemusí být chybou alba. Snad asi není třeba zmiňovat, že při rozjímání za tmy bude „Epithymía“ dočista jinou deskou, než když si ji pustíte po obědě v prosluněném pokoji. Každopádně, postupem času jsem si k tomu cestu našel a mohu s klidem říct, že jde o povedenou záležitost. Neříkám geniální, ale potěšit to určitě dokáže. Nemusí zrovna zhusta pršet, někdy bohatě stačí, když kape – i lehký deštík má totiž své kouzlo, stejně jako „Epithymía“.