Archiv štítku: OST

Diablo: The Apocryphon of Tristram OST

Diablo: The Apocryphon of Tristram OST

Země: USA
Žánr: dark ambient / tribal ambient
Datum vydání: duben 2019
Label: Binds on Pickup Productions

Tracklist:
Side A:
01. Diablo Intro
02. Tristram
03. Dungeons
04. Catacombs

Side B:
05. Caves
06. Hell
07. Tristram Theme
08. Tristram Theme V.II

Hrací doba: 36:57

Odkazy:

V uplynulých týdnech jsme několikrát informovali o tom, že se chystá první vinylové vydání soundtracku k legendární RPG řežbě „Diablo“ z roku 1996. Elpíčko už je čerstvě venku (k mání je v černé a rudé barvě; picture disc se již vyprodal) pod názvem „Diablo: The Apocryphon of Tristram“ jakožto první počin labelu Binds on Pickup Productions a při této příležitosti jsem se rozhodl, že by nebylo vůbec špatné na tenhle kus atmosférické muziky zavzpomínat i v recenzích.

Důvod mám vcelku jednoduchý, nejde o pouhou reedici na asfaltu. Série „Diablo“ je pro mě docela speciální, protože snad u žádných jiných her jsem nespálil tolik času jako u jedničky a dvojky (u trojky už ne… patřím k hrdým odpůrcům třetího dílu). Klidně se můžete smát tomu, že radši nepřejdu na novější hry, ale tohle jsou prostě legendární kusy, které nikdy neomrzí, takže furt aktivně drtím dvojku (pro fajnšmekry a pamětníky mohu pro zajímavost dodat, že na aktuálním ladderu už jsem dohrál hell za čtyři postavy – meteorb sorceress, lightning trap assassin, thunderfury javazon a fury shapeshifting druida). Vedle toho mám doma pořád prehistorický počítač, na němž mám nainstalované kultovní pařby z devadesátých let, mezi nimiž samozřejmě nechybí ani první díl „Diablo“, takže nárazově topím čas i v tristramské katedrále (navnazen psaním téhle recenze jsem samozřejmě opět rozehrál za mága).

Hudbu k „Diablo“ složil Matt Uelmen, jenž v téhle době spolupracoval s Blizzard Entertainment dost často; jeho práci jste mohli slyšet i v dalších hrách jako „StarCraft“ anebo „Diablo II“. Zatímco vlastní hra se dostala na trh v roce 1996, samotný soundtrack se dočkal oficiální vydání až v roce 2011 a vlastně ani nebyl samotný. Na nosiči „The Music of Diablo 1996 – 2011: Diablo 15 Year Anniversary“ vydaném (jak už název napovídá) k patnáctému výročí od původní hry se vedle doprovodu k prvnímu dílu nacházely i nepoužité skladby k soundtracku pro druhý díl a dvě písně stvořené pro tehdy nadcházející „Diablo III“. Svým způsobem by se tedy dalo říct, že aktuální LP je prvním plnohodnotným vydáním hudby ke hře.

„Diablo“ je akční RPG, tudíž rubání nekonečných hord monster je jeho alfou a omegou. K největším kouzlům hry nicméně patří temná atmosféra, na níž má hudební doprovod lví podíl. Kdo s „Diablem“ strávil větší množství času, jistě bude všechny melodie a motivy při poslechu poznávat. A to i když třeba nehrál x roků. Při vlastním hraní však muzika přece jenom do určité míry dělá křoví, protože se člověk soustředí víc na to, aby dojebal toho posledního skeletona, co po něm ještě střílí z luku. Pokud si ovšem uděláte čas jen na soundtrack, zjistíte, že jde o silnou záležitost samu o sobě.

Diablo: The Apocryphon of Tristram OST

Co se hudby týče, jakýmsi poznávacím znamením série se stala ikonická skladba „Tristram“, která ve hře člověka provází při jeho návštěvách města, aby si zde opravil vybavení, identifikoval nalezené předměty a doplnil lahvičky před dalším výletem do hlubin labyrintu. Už z podstaty je tedy jasné, že „Tristram“ se od zbytku alba liší, protože na rozdíl od ostatních stop přináší spíš uklidnění, čehož dosahuje především prostřednictvím akustické kytary. Ale co bych vám vykládal, tuhle melodii musí znát snad každý, kdo poslední čtvrtstoletí nežil v jeskyni.

Paradoxně to jsou ale ty ostatní písně, které jsou posluchačsky nejzajímavější. Soundtrack otvírá intro, které ve hře uslyšíte v hlavním menu. Poté následují čtyři kompozice věnované každému ze čtyř částí labyrintu, jimiž během hry procházíte, přičemž názvy mluví samy za sebe – „Dungeons“, „Catacombs“, „Caves“ a „Hell“. Právě v nich tkví největší síla desky. Jedná se o působivou atmosférickou a temnou hudbu, která je o kousek obskurnější s každým dalším levelem. Řekl bych, že kvalitu soundtracku lze posuzovat dle toho, jestli dokáže fungovat i samostatně jako album. Což je v tomto případě myslím splněno, protože tohle rozhodně obstojí, i když u toho nerubete hromadu pekelných monster.

Na závěr můžu dodat ještě pár drobností k samotnému vinylu „Diablo: The Apocryphon of Tristram“. Po původních šesti skladbách jej zakončují ještě dvě akustické verze „Tristram“, které mně osobně nepřijdou tak zásadně zajímavé. Samotný nosič je udělaný hezky a je na něm vidět, že si s ním dal někdo záležet, i když se jedná jen o klasickou kapsu, nikoliv rozmáchlejší gatefold. Zadní strana vtipně imituje inventář, quest log a herní rozhraní. Nechybí vnitřňák, kde si můžete přečíst něco z mytologie, konkrétně o třech hratelných postavách z původní hry (tj. bez datadisku „Hellfire“), tedy warrior, rogue a sorcerer, a také o sourozeneckém gangu Prime Evils (Diablo, Mephisto, Baal). Přítomen je i obi strip s dalším infem včetně dobové reklamy na hru, včetně loga Windows 95, haha. Vše tedy umožňuje, aby nostalgie fungovala naplno, ale věřte tomu, že obdiv k samotnému soundtracku rozhodně neplyne jen z nostalgie.


V/A – Only Lovers Left Alive

V/A - Only Lovers Left Alive
Země: USA / Nizozemsko / Libanon
Žánr: minimalism / atmospheric / soundtrack
Datum vydání: 14.2.2014
Label: ATP Recordings

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:

Že je americký nezávislý režisér Jim Jarmush poměrně kultovní postavičkou filmového undergroundu, to je celkem známá věc. Že je ale také muzikantem, to už tak známé není a nevěděl jsem to ani já, tedy do doby, kdy jsem zhlédnul Jarmushův film “Only Lovers Left Alive” (česky “Přežijí jen milenci”) a začal se trochu šťourat v jeho soundtracku, který mi docela učaroval. Jak jsem záhy zjistil, Jarmush si kromě své kapely Sqürl přizval na výpomoc zejména nizozemského umělce Jozefa van Wissema a pár dalších a dohromady stvořili necelých padesát minut hudby, která je velmi… ojedinělá.

Jedná se o velice minimalistickou, atmosférickou a nesmírně náladovou záležitost, kde hrají hlavní roli povětšinou osamocené strunné nástroje občas doprovozené nějakým ambientním ruchem a podobně. Co se formy týče, jde spíš o monotónní plochy, které se postupně trochu obměňují, a nějak zásadně z toho vyčnívají jediné dva kusy obohacené vokálem, tedy “Funnel of Love”, což je cover, a “Hal”, což je zase autorská skladba libanonské zpěvačky Yasmine Hamdan.

Jak jsem již řekl, jako podklad k vlastnímu filmu tohle, dá-li se to tak říct, album funguje výtečně. V osamocené pozici je to ale trochu něco jiného. Je sice fakt, že poslech v paměti vyvolává scény z filmu, ale řada skladeb je možná až moc nevýrazná a v závěru si na ně ani nevzpomenete. Naproti tomu kusy jako již zmiňovaná dvojice “Funnel of Love” a “Hal”, “The Taste of Blood” nebo třeba “Streets of Tangier” se do paměti zapsat umí, a to velmi dobře a na dost dlouho.

Ačkoli se přiznám, že většinou je pro mě poslech soundtracku “Only Lovers Left Alive” čekáním na ty výrazné songy, jako celek tento počin určitě funguje. Sice ne tak jako ve filmu, kde má jen doprovodnou úlohu a naplňuje ji bravurně, ale přesto je to velice příjemný zážitek, když mi tahle muzika dělá v nočních hodinách společnost. Pokud ale mohu radit, než se pustíte do soundtracku, podívejte se na film. Zážitek z muziky si pak odnesete lepší a samotný film je také výborný.


Nightwish – Imaginaerum – The Score

Nightwish - Imaginaerum - The Score
Země: Finsko
Žánr: soundtrack / orchestral
Datum vydání: 9.11.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Find Your Story
02. Orphanage Airlines
03. Undertow
04. Spying in the Doorway
05. A Crackling Sphere
06. Sundown
07. Wonderfields
08. Hey Buddy
09. Deeper Down
10. Dare to Enter
11. I Have to Let You Go
12. Heart Lying Still
13. From G to E Minor

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi se jen těžko najde někdo, koho minulo mediální šílenství okolo projektu “Imaginaerum”, pocházejícího z megalomanské hlavy Tuomase Holopainena, principála a neochvějného lídra finských Nightwish. Je tomu skoro rok, co jsem zde hodnotil první část zmíněného konceptu, řadové album “Imaginaerum”, které nakonec po všech těch očekáváních dopadlo relativně rozpačitě. S finálním verdiktem však vyvstalo několik otázek, které lze zodpovědět až nyní, protože tomu není tak dávno, co skládačku “Imaginaerum” doplnil soundtrack ke stejnojmennému filmu, okolo kterého se to všechno točí. Soundtrack nese velmi tradiční podtitul “The Score” a nyní je načase se mu podívat na zoubek.

Žánr soundtrack, nebo chcete-li hudební doprovod filmu, není radno stavět na roveň běžně produkované hudbě. Když totiž pominu různé písničkové výstřelky (nic proti nim, některé písničkové sountracky filmů třeba od takového Quentina Tarantina mezi mnohými už takřka zlidověly), jedná se o specifická díla, na která jsou kladeny poněkud odlišné nároky. Proto páně Holopainenův záměr částečně propojit řadovku “Imaginaerum” s jejím soundtrackovým protějškem budil nejen velká očekávání, ale také řadu rozpaků, které se v případě desky částečně naplnily. Tuomas zkrátka ve své honbě za filmovým zážitkem občas maličko překročil hranici a některé momenty alba prostě filmem zaváněly na sto honů, a výsledku to ne úplně přidávalo. Zvědavost, jak se popere s čistokrevným soundtrackem, pak byla náramná, protože kde jinde už by mohl v plné šíři realizovat své rozmáchlé vize, které už řadu let rouboval na relativně běžnou muziku…

Nebudu si zde hrát na nějakého experta přes filmovou hudbu a na rovinu se přiznám, že moje zkušenosti s ní nejsou nijak zvlášť rozsáhlé. Několik soundtracků však již mýma ušima prošlo, a proto si troufnu tvrdit, že alespoň v rámci klasických symfonických děl je jejich základním stavební kamenem práce s jednotlivými motivy a hudební odraz dění na plátně. S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že je klasický soundtrack takovou moderní obdobou symfonické básně. A jelikož jsou Nightwish prakticky synonymem symfonického metalu, dalo by se očekávat, že Tuomas zúročí své bohaté zkušenosti s psaním orchestrálních partů a na formátu soundtracku dostojí pověsti klasického skladatele 21. století, za kterého jej mnozí považují. Jenže to se nestalo. Jistě, orchestr zde zastává drtivou většinu veškerého dění, ale poněkud jinak, než bych si představoval. Namísto aby se Tuomas oprostil od svazujících šablon své běžné tvorby, zde prezentuje prapodivný mix klasických soundtrackových postupů a typických Nightwish posledních let, ovšem nejen melodicky (potud by to bylo v pořádku), ale hlavně skladatelsky. Jestli tedy řadové “Imaginearum” místy trpělo jistou soundtrackovitostí, soundtrack je na tom přesně opačně, akorát je na něm ta rozpolcenost víc znát, a to mu nehorázně škodí.

Hlavní neštěstí spatřuji již v původní myšlence dílčím způsobem svázat oba hudební počiny. Potom není divu, že namísto toho, aby soundtrack s motivy pracoval dynamicky, obměňoval jejich provedení a jejich prostřednictvím vyprávěl příběh, je zde využíváno jednotlivých melodií ve stejném chronologickém sledu, v jakém se objevily na řadovce, a místo toho, aby mi hudba říkala, co se v dané dějové pasáži odehrává, mi říká spíše něco jako “tohle hrálo v ‘Last Ride of the Day’, už se asi blížíme na konec”. Navíc mi v drtivé většině případů spíš než nějaký obraz naskočí podoba příslušného motivu tak, jak ho bylo využito na řadovce, což působí dost samoúčelně (“sledujte, vážně je to provázaný!”) a celý dojem to značně bortí snad každému, kdo původní “Imaginaerum” slyšel. Pravda, nejvýraznější je to asi v takové “Orphanage Airlines”, ale znát je to i jinde. Naproti tomu jsou zde i skladby, které dokazují, že to jde, stačí jen trochu chtít. Důkazem budiž taková “A Crackling Sphere”, která dovádí svoji už tak dost scénickou předlohu “Arabesque” takřka k dokonalosti a působí proti ní mnohem lépe, což je možná způsobeno kontextem, v jakém se obě skladby vyskytují.

Vhodné zpracování původního motivu předvádí rovněž můj asi nejoblíbenější počin ze soundtracku, něžná a intimní “Sundown”, která si ústřední motiv propůjčuje z “Turn Loose the Mermaids”, a její nová podoba mě oslovuje mnohem více než předloha. Dokonce do té míry, že bych si ji dovedl bez problémů představit na řadovce, na čemž má určitě zásluhu i skutečnost, že i když “Sundown” využívá soundtrackových postupů, stejně působí spíše písničkovým dojmem. Co se týče dalších slušných položek tracklistu, napadají mě ještě otevírací “Find Your Story” nebo v pořadí třetí “Undertow”, ale to je asi tak všechno, čímž se dostáváme k dalšímu zásadnímu problému, kterým “Imaginaerum – The Score” trpí. Když pominu umírněnou “Sundown” a energickou “A Crackling Sphere”, vzpomenu si jen velmi málo momentů, které by přispívaly k celkové dynamice alba.

Navzdory tomu, že Tuomas sáhl po několika netradičních prvcích, které působí buď velmi svěže (tím mám na mysli lehoučký elektronický podkres nebo třeba do pozadí odsunuté kytarové sólo, které je lepší než cokoli, co Emppuova kytara vyprodukovala na řadovce), nebo o poznání méně svěže (s výjimkou “Sundown” mě opravdu nepřesvědčilo využití sólového zpěvu, prostě se to tam nehodí), se totiž drtivá většina soundtracku nese na jedné vlně a o něčem, jako je třeba sugestivní střídání nálad, si může posluchač nechat jen zdát. Na jednu stranu si říkám, že bych toho chtěl od hudby, která má vhodně doplňovat pohyblivé obrázky, hodně, ale pak si vzpomenu, jaké barvité scenérie a nálady dokázal vykouzlit mistr Howard Shore pro “Pána prstenů”, a rázem jsme tam. kde jsme byli. A to rozhodně není moc lichotivé vysvědčení.

Nightwish

Abychom si rozuměli, ono to není vyloženě špatné, poslouchat jako podklad k nějaké činnosti se to dá bez sebemenších problémů. Problém však spočívá v tom, že i přes dílčí kvality “Imaginaerum – The Score” dost výrazně pokulhává v tom, v čem řada jiných soundtracků klasického ražení exceluje – i přes absenci písničkové formy zprostředkovat působivý zážitek, který usměrňuje posluchačovu fantazii tak, jak to zamýšlí tvůrci příslušného filmu. A kdyby chtěl někdo namítat, že tento soundtrack funguje správně, pak raději nechci vidět, jak je na tom samotný film. Jak to tak vypadá, Tuomas Holopainen si ukousl moc velké sousto a ambiciózní vize projektu, kde by se jednotlivé jeho části vzájemně obohacovaly a dohromady tvořily organický celek, alespoň v mém případě neuspěla. Ba naopak – teprve při vzájemném srovnání obou kompozic je totiž vidět, jak je vzájemné propojení oběma spíše na škodu (čest výjimkám a vlastně také řadovce, která je na tom o poznání lépe), a já upřímně doufám, že to dojde i samotnému Holopainenovi. Protože jestli ne, hodně se bojím, co za kočkopsa pod hlavičkou Nightwish vyjde příště…


Diablo III OST

Diablo III OST
Země: USA
Žánr: soundtrack
Datum vydání: 15.5.2012
Label: Azeroth Music

Tracklist:
01. And the Heavens Shall Tremble
02. The Eternal Conflict
03. New Tristram
04. Demon Hunter
05. Black Soulstone
06. Azmoda
07. Witch Doctor
08. Tamoe Highlands
09. I Am Justice
10. Barbarian
11. Arreat
12. Leoric
13. Monk
14. Incantation
15. Bastion’s Keep
16. Wizard
17. Caldeum
18. Evil Reawakened
19. Garden of Hope
20. Heaven’s Gate
21. A Tenuous Bond
22. A New Dawn
23. Leah – 02:36

Hodnocení: 7/10

Odkazy:

Nemusíte být zrovna fanouškem počítačových her, ale pokud jste zrovna před pěti minutami nevylezli z nějakého brlohu, kde jste si dopřávali několikaměsíční zimní spánek, asi vás nemohla minout přinejmenším alespoň zmínka o šílenství jménem “Diablo III”, které v nedávné době bez sebemenší nadsázky doslova zachvátilo celý svět her a pohltilo miliony lidí po celém světě. Není divu, série “Diablo” je ve svém ranku opravdovou legendou, stařičké “Diablo I” z roku 1996 jistojistě patří mezi vpravdě kultovní hry, jež svého času znamenaly revoluci v herním průmyslu. Nejsem si jistý, kolik ze čtenářů Sicmaggot si tuto dnes již vykopávku pamatuje, ale třeba já osobně dodnes s nostalgickou slzou v oku vzpomínám na to, jak jsem trávil hodiny řezáním stovek monster v šestnácti tuhých dungeonech, na jejichž konci čekal na popravu sám velký rudý a rohatý (popravdě, občas ta nostalgie udeří s takovou silou, že ještě vyhrabu staré CD a s chutí si pár hodinek paření dám). Už od té doby je “Diablo” jednou z mých nejoblíbenějších sérií, na něž nedám dopustit – ostatně právě proto se jí jako vůbec první počítačové hře dostává té cti, aby se alespoň v podobě recenze na její soundtrack objevila na stránkách našeho malého hudebního plátku.

Jestliže “Diablo I” bylo úspěšné a v jistých kruzích herní komunity doslova uctívané, pokračování “Diablo II” z roku 2000 bylo výbuchem supernovy, dodnes jedna z nejúspěšnějších her všech dob, u níž miliony lidí strávili miliardy hodin (směle mohu prohlásit, že jsem rovněž přispěl svou troškou do mlýna). Následný o rok mladší datadisk “Diablo II: Lord of Destruction” jen potvrdil, že “Diablo” patří mezi ty největší herní legendy, avšak od té doby se nad ním zavřela voda, přestože jeho autoři, vývojový tým Blizzard Entertainment, údajně začal o dalším díle přemýšlet už v roce 2001. Avšak oficiální potvrzení “Diablo III” bylo učiněno až v roce 2008, nicméně hru provázely mnohé odklady, pročež počin oficiálně vyšel až 15. května 2012.

Nemusíte být zrovna fanouškem počítačových her, nemusíte být fanouškem “Diablo”, ale uznat musíte jednu věc – je to prostě fenomén, což se potvrdilo i při vydání “Diablo III”, jež se stalo jednou z nejočekávanějších her poslední doby. Jenže není to jen samotný herní svět, co v tomto případě stojí za pozornost – mám tím samozřejmě na mysli herní soundtrack, který – ačkoliv by se jistě našli nějací zarputilí odpůrci všeho virtuálního, kteří by se mnou za žádných okolností nesouhlasili – je sám o sobě hodnotným uměleckým dílem. V případě “Diablo I” byl hudební doprovod ještě poněkud skromný, na oficiálním nosiči (který vyšel až 15 let po samotné hře – v roce 2011) se objevilo jen šest songů, které – pokud si vzpomenete na původní hru – sloužily pouze jako podklad ke krvavým jatkám v rámci samotného hraní. Ovšem muzika k “Diablo II” (a samozřejmě i “Diablo II: Lord of Destruction”, jež k původním 17 položkám přihodilo dalších pět), to už je jiná. Samo o sobě se jednalo bez přehánění o velice kvalitní desku, jež naprosto bez problému fungovala i samostatně; zatímco ve hře muzika byla na úrovni pouhého doplňku, jenž byl stejnak po většinu času přehlušován zuřivým klikáním myši, sám o sobě je soundtrack svébytným hudebním počinem, který atmosféru pouze nedoplňuje, ale sám ji tvoří. Není tedy divu, že v případě “Diablo III” nebyly kladeny vysoké nároky jen na pouhou hru, nýbrž také i na její hudební doprovod.

Nutno hned na začátek zmínit jednu věc – muziku obou předchozích dílů “Diablo” složil (a s výjimkou “Diablo II: Lord of Destruction”, které již nahrával orchestr, také z velké části sám nahrál) kalifornský skladatel Matt Uelmen, svého času hlavní skladatel hudby her od Blizzard (na svědomí má dále třeba první díl “StarCraft”). V případě “Diablo III” se ovšem poprvé v sérii “Diablo” představuje nový dvorní skladatel BlizzardRussell Brower. Není to samozřejmě žádný nováček, jen pro Blizzard již složil muziku ke “StarCraft II” a všem čtyřem datadiskům MMORPG “World of Warcraft”, já osobně jsem však s jeho tvorbou doposud do styku nepřišel – “StarCraft II” mne minul (přestože stařičký první díl jsem svého času rovněž drtil s velkým zanícením) a “World of Warcraft” se mi poněkud hnusí. “Diablo III” je tedy pro mne tedy premiérou, jež byla navíc zajímavější o očekávání toho, jak si Russell Brower dovede poradit s odkazem svého předchůdce, jehož “Diablo II” dle mého názoru patří mezi nejlepší herní soundtracky vůbec.

Varathron

Pozitivní je zcela jistě to, že Russell Brower neponechal nic náhodě a soundtrack k třetímu dílu pojal v relativně podobném duchu, v jakém se nesla hudba k “Diablo II”… resp. tedy spíš “Diablo II: Lord of Destruction”, k němuž má muzika “Diablo III” stylově asi nejblíže. Žádné dráždění hada (fanoušků) bosou nohou (změnou stylu), Russell Brower se zjevně snažil udržet esenci hudební stránky celé série (osobně si myslím, že do jisté míry i musel, i kdyby stokrát nechtěl). Na první pohled je tedy vše v pořádku. Nicméně, jak známo, srovnatelné pojetí se v žádném případě nerovná taktéž srovnatelné kvalitě, což se v případě “Diablo III” bohužel potvrdilo – přinejmenším alespoň částečně.

Ne, že by bylo “Diablo III OST” špatné, to v žádném případě – do toho má hudba, jaká se zde nachází, hodně daleko. Na druhou stranu je ovšem zcela patrný fakt, že Browerova muzika na Uelmenův klenot nemá, byť se o to se ctí a všemi možnými prostředky snaží. Jenže to je možná právě ten problém, neboť v některých momentech se mi zdá, že je těch prostředků až moc. Podívejme se na “Diablo II OST” – ve svém jádru to nebyla nikterak složitá hudba, naopak se ve většině skladeb jednalo o poněkud minimalističtější záležitost, jež byla postavena zejména na atmosféře, přesto se jí tímto receptem dařilo utáhnout i delší hrací čas (zářným příkladem může být hned úvodní osmiminutovka “Wilderness”). Ani v případě soundtracku “Diablo II: Lord of Destruction” nešlo o žádný epický patos, přestože zde byl na rozdíl od předchůdce využit orchestr (jen tak mimochodem, jedna zajímavůstka na okraj – šlo o bratislavský orchestr). A v tom tkví právě ten rozdíl mezi nimi a “Diablo III”, které je chvílemi na můj vkus výpravné až přespříliš. Jindy se mi zase zdá, že je toho v některých kompozicích až příliš – toho je důkazem třeba hned druhá “The Eternal Conflict”, kterou tvoří dvě velmi nesourodé poloviny, byť zejména ta druhá sama o sobě rozhodně není zlá (a její závěr je vyloženě skvělý). Dalším příkladem může být “Demon Hunter”, i když zde by se větší rozmanitost a rozdílné nálady daly pochopit, má-li píseň v podstatě zhudebnit povahu jednoho z herních charakterů.

Velký díl pozornosti od posluchačů si jistě uzme “New Tristram”, která je zde – jak již název napovídá – parafrází na kultovní melodii, jež se objevila již na soundtracku ke stařičkému prvnímu dílu, kde plnila roli hudby ve vesnici, a jako taková postupem času mezi herní komunitou pomalu zlidověla. V první části se jedná opravdu spíš o pouhou předělávku, ale v druhé polovině songu se Russell Brower pokusí dané téma více rozvinout a vznikne z toho jedna z nejzajímavějších pasáží “Diablo III OST”. Mezi nejzajímavější kousky patří taktéž zpočátku plíživá, ale postupně výborně gradující “Black Soulstone”, dále “Bastion’s Keep”, u níž je jako u jedné z mála střídání většího množství motivů naopak ku prospěchu věci, nebo dynamická “Heaven’s Gate”.

I přesto, co bylo řečeno ohledně porovnání se svým předchůdcem, a i přes zmíněné dílčí nedostatky je soundtrack “Diablo III” pořád velice solidní práce, která jistě stojí za poslech. Ačkoliv se musím přiznat, že jsem se změny hlavního skladatele poněkud obával, nakonec z nelehké situace Russell Brower vyšel se ctí a dokázal, že také umí vymyslet dobrou hudbu, nicméně to nic nemění na faktu, že Matt Uelmen v případě “Diablo II” stvořil mnohem pamětihodnější desku. Přesto nemám pochyb o tom, že k samotnému hraní “Diablo III”, do něhož jsem se prozatím ještě nepustil, bude tahle hudba fungovat více než obstojně.