Archiv štítku: ritual

The Devil & the Universe – :Endgame 69:

The Devil and the Universe – Endgame 69

Země: Rakousko
Žánr: occult darkwave
Datum vydání: 21.6.2019
Label: aufnahme + wiedergabe

Tracklist:
01. Orange Sunshine
02. Turn Off, Tune Out, Drop Dead
03. Dream Machine I
04. Altamond Apocalypse
05. Spahn Ranch
06. 1969
07. Dream Machine II
08. Satanic (Don’t) Panic
09. Kalis Tongue
10. Revelation

Hrací doba: 39:52

Odkazy:
web / facebookbandcamp

The Devil & the Universe jsou na poli darkwave a ambientu poměrně specifickým tělesem. Žánry, které si v první řadě zakládají zejména na atmosféře a všeobecné serióznosti, bere uskupení v kozlích maskách za opačný konec. Atmosféra je stále přítomna. Projekt ji ale staví na roveň s dalšími, v tomto spektru poněkud neotřelými elementy. Ambientně-darkwavové plochy nejčastěji doprovázejí rituální vybubnovávání, které však tempy, rytmy a hutností evokují namísto spirituálních seancí spíš rozdováděnou diskotéku. Esence okultna a ritualistična je nicméně stále přítomna, a to i přestože přístup k ní připomíná spíše Ghost než například Aghast. Už jen vizuální stylizace kapely napovídá, že The Devil & the Universe se nebudou brát zase až tak moc vážně.

Ujetá žánrová koketerie je více přítomna na každém dalším albu. V začátcích se kapela věnovala spíše tvorbě ambientních ploch. Do těch posléze začala implementovat grandiózní neoklasicko-darkvawové prvky jako od Dead Can Dance. Nakonec došlo na hru s drivem. The Devil & the Universestále více sahají po výrazných bicích, které pomocí různých rytmů dokáží hudbu překlopit do stylově odlišných žánrů, třeba i do post-punku. S žánrovým ohýbáním dochází i ke ztrátě vážnosti. The Devil & the Universe ubírají kozlímu ksichtu na přísnosti. Daní je fakt, že to kapele stále více ujíždí ke grotesknosti.

„:Endgame 69:“ je důkazem tohoto rostoucího nešvaru, byť většina materiálu je stále hozena na serióznější notu. Když však dojde na hašteřivější tón, hudba trpí. Důkazem může být klipová „Satanic (Don’t) Panic“, jejíž debilita u názvu žel nekončí. Skladba začíná nefunkčně primitivním vyprděným synťákem, přes který po chvíli začíná deklamovat vysamplovaný hlasatel o rizicích oddávání se satanismu. Kvazi-vtipnost by se i dala tolerovat, kdyby nenarušovala jinak tajemný tón desky. Stejně působícím, ale ještě daleko horším případem je skladba „1969“ připomínající špatný devadesátkový disko hit s nesnesitelnou ženskou halekačkou, který by po týdnu vyhodila i Pergnerová z Esa.

Při opomenutí příležitostné směšnosti je „:Endgame 69:“ nicméně z pohledu řemesla dost kvalitní. Zvuk je bezchybný a kapela po většinu času velmi funkčně vrství jednotlivé hudební prvky do smysluplných celků. Důkazem je například „Turn Off, Tune Out, Drop Dead“, která hezky kombinuje pulzující beat s jemnými orientálními nástroji. V téhle rovině deska funguje. „:Endgame 69:“ každopádně nabídne i momenty, při nichž The Devil & the Universe používání středovýchodních hudebních motivů tak zdařile nekrotí. Už úvodní „Orange Sunshine“ v určitých momentech připomíná namísto rytmického podmazu k sabatu spíše soundtrack z Aladdina.

The Devil & the Universe umí. To už ostatně párkrát stvrdili a nejdůrazněji na předposlední „Folk Horror“. Na „:Endgame 69:“ se kvalitativní krok vpřed nekoná. V místech, kde se nesabotuje sterilně znějící pseudo-grandiozitou a neefektivní komičností, je srovnatelná se svým předchůdcem. Kvůli zmíněným kiksům jej ale nepřekonává.


Shibalba – Stars Al-Med Hum

Shibalba - Stars Al-Med Hum

Země: Řecko / Švédsko
Žánr: tribal dark ambient
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Alignment I Fa Ra On
02. Alignment II TEI Re Re Re
03. Alignment III Ana Hat
04. Alignment IV La Ra
05. Alignment V Egi Pto

Hrací doba: 53:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Přestože Shibalba nemá po hudební stránce s metalem zhola nic společného, jistě jde o jméno, které bude mnohým příznivcům tvrdé muziky známé. Může za to samozřejmě sestava, která se v současné době skládá ze dvou členů řeckých Acherontas, jmenovitě Acherontase V.Priesta a Saevuse Helcatha (zde jako Aldra-Al-Melekh), a člena dnes již nefunkčních Švédů Nåstrond, Karla NE nebo také Nachzehrera.

Borci produkují cosi jako atmo tribal ambient, což mi by znělo dost zajímavě, i kdybych Shibalba už neznal. A vlastní hudba zajímavá, atmosférická a nebojím se říct, že do určité míry i podmanivá je. Dokonce bych se nebál hned zkraje prohlásit, že aktuální, loňský počin „Stars Al-Med Hum“ se mi líbí víc než předešlá deska „Psychostasis – Death of Khat“, ačkoliv ani ta nebyla vůbec špatná. Přesto je tu jedna záležitost, která mě u Shibalba trochu dráždí…

Přečtete-li si průvodní slovo k „Stars Al-Med Hum“, dozvíte se hromadu pindů o cestách do obskurních sfér za hranice lidského vnímání (jako kdyby ti muzikanti nebyli lidi, ha!), temných zákoutích duše, vnitřním probuzení, povznesení k astrálním světům a hromadu dalších podobných a vlastně nic neříkajících píčovin. Standardní snůška samozvaně atmosférických canců, jaké jsme všichni četli už milionkrát a jaké všichni nesnášíme. Podobný blábol dokážu vysypat do pěti minut taky, a to k tomu ani nepotřebuju dělat muziku.

Vynechme nicméně tyhle provařené klišé kecy a zkusme z toho popisku vytáhnout několik klíčových slov – tantrické meditace, kundaliní, brahma, mantra. Všechno pojmy napojené na hinduismus, čili náboženství pojící se zejména s oblastí Indie. Což nám servíruje kapela pojmenovaná dle podsvětí z mayské mytologie. A hned první skladba na albu se jmenuje „Alignment I Fa Ra On“. „Fa Ra On“, chápete? Já tedy ne. Netuším, jestli to mají Shibalba nějaké pomíchané a berou si ode všeho něco bez ladu a skladu, hlavně aby to celé působilo strašně esotericky, hluboce a především ty vole s přesahem, anebo to prostě a jednoduše nějak nechápu. Ale třeba to moc hrotím a to koncepční pojetí není nutné brát tak doslovně a seriózně.

Navzdory tomuto rozporu se mi ovšem hudební stránka Shibalba dost zamlouvá. Zatímco s „Psychostasis – Death of Khat“ jsem svého času chvíli zápasil a potřeboval jsem nějakou dobu, abych se do alba dostal, „Stars Al-Med Hum“ mě zaujalo velice rychle. Což ale nic neříká o tom, že by snad poslední nahrávka měla být víc hitová či méně trvanlivá. Berte to spíš jen jako takovou subjektivní zajímavost z mé strany. Možná to můžete vzít i jako pozvánku k poslechu, pokud vám podobné záležitosti nejsou zas až tak blízké, protože „Stars Al-Med Hum“ svým způsobem docela přístupné je.

Shibalba

Díky četnému zapojení tribal elementů má totiž album docela jasné kontury a prakticky od prvních poslechů i záchytné body. Shibalba sice v základě hrají dark ambient, ale určitě se nejedná o onen pověstný bezbřehý minimalismus, kde letmo znatelný šum slouží spíš k tomu, aby se posluchač postavil svým vlastním myšlenkám. Shibalba sice – samozřejmě – nevyznávají standardní písničkovou strukturu (ani nevzpomínám, že bych kdy slyšel dark ambient, který by něco takového dělal), přesto má pětice stop na „Stars Al-Med Hum“ blíže ke skladbám než k experimentálně-zvukové exhibici. Což není špatně. Na divno-minimalismus tu máme milion jiných formací, takže je tenhle přístup svým způsobem vlastně svěží.

„Alignment II TEI Re Re Re“, „Alignment III Ana Hat“ a „Alignment V Egi Pto“ jsou každopádně skvělé kusy s výbornými nápady i poutavou atmosférou. „Alignment I Fa Ra On“ a „Alignment IV La Ra“ si cením o kousek níž, ale pořád jde o povedené písně, které dojmy ze „Stars Al-Med Hum“ rozhodně nezkazí. Celkově se jedná o skvělou nahrávku, která mě hudebně fest baví, ale nezlobil bych se, kdyby mi její koncept někdo vysvětlil. Ideálně trochu lidsky, ne pomocí obskurních sfér za hranicemi lidského vnímání.


Haiku Funeral – Decadent Luminosity

Haiku Funeral - Decadent Luminosity

Země: Francie
Žánr: experimental / industrial / dark ambient / ritual
Datum vydání: 31.10.2018
Label: Aesthetic Death Records

Tracklist:
Disc I:
01. Scientia intra Satana
02. нимA
03. Луната свети като смърт
04. The Crown of His Glory
05. The Dreams of Celestial Beings
06. Dreaming Kali in the Temple of Fire

Disc II:
01. Lacerate the Light
02. Vision Pit
03. Oktobersnö
04. Poem of Infernal Flesh
05. Terror Opens Its Mouth
06. Endlessly

Hrací doba: 86:36 (43:28 / 43:08)

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Když se mi svého času dostala do rukou deska „Hallucinations“, nic jsem do té doby o Haiku Funeral nevěděl. Byla to jen další náhodná kapela, jejíž poslech jsem prostě a jednoduše zkusil. Výsledek příjemně překvapil. Tohle francouzské duo (původ berte s rezervou, poněvadž první člen vlastně pochází z Bulharska a druhý ze Spojených států amerických) se totiž prezentovalo příjemně divnou a ne úplně jednoduše zařaditelnou experimentální muzikou.

„Hallucinations“ mě svého času bavilo, ale nemůžu tvrdit, že bych následné roky nechal Haiku Funeral navštěvovat svůj přehrávač pravidelně. Vlastně spíš naopak, poslouchal jsem to jen velice svátečně. Počet přehrání od napsání recenze bych určitě spočítal na prstech jedné ruky. Čímž nechci tvrdit, že se zpětně jedná o blbou hudbu, rozhodně ne. Nejde ale poslouchat všechno pravidelně, čas vždycky vyfiltruje jen ty nejvybroušenější kusy, které jsou nejvíc kompatibilní se subjektivním vkusem, přičemž Haiku Funeral tímhle nekompromisním sítem neprošli a nedokázali se zařadit do elitního klubu velkých oblíbenců. Nicméně nedávné zpětné připomenutí „Hallucinations“ bez zaváhání potvrdilo to, jak jsem si formaci v paměti uložil – jako zajímavou formaci se zajímavou tvorbou.

I přes nepotřebu poslouchat jsem si vůči Haiku Funeral uchoval respekt, jenž zapříčinil, že mě zajímalo nejnověji vydané album. „Decadent Luminosity“ není žádným drobečkem – duo tentokrát dalo dohromady rovnou dvojalbum, jehož obě poloviny jsou docela rozdílné. „Hallucinations“ vynikalo variabilitou a střídáním různých přístupů napříč různými skladbami. „Decadent Luminosity“ nabízí dva disky, z nichž každý žije svůj vlastní svět, každý je sevřený a funguje prakticky samostatně. S nadsázkou by se tedy dalo říct, že spíš než dvojalbem je novinka z hudebního hlediska dvěma alby vydanými pod jedním obalem.

První disk potěší spíš ty, komu se Haiku Funeral zamlouvali víc ve své hybnější a „metalovější“ poloze. Uvozovky jsou samozřejmě důležité, protože metal to reálně úplně není. Hutný nabasovaný sound i hutná rytmika (tvořená elektronikou, nikoliv bicími) nicméně může metalistům chutnat. Každopádně, pokud si z minulého alba vzpomínáte na skladby jako „Hallucinations“ či „Servants of Fire“, měli byste mít trochu představu, jak první půle „Decadent Luminosity“ může znít. Byť žádná z nových písní nemá takový drajv jako titulní věc minulé nahrávky.

Rozhodně se ale dočkáte temné rituální atmosféry, hororové deklamace i silných skladatelských nápadů. Zmínit mohu například vygradování „Scientia intra Satana“ anebo působivou „Луната свети като смърт”, která patří k ozdobám celého „Decadent Luminosity“. Opět dojde i na orientální vlivy, které se tentokrát nejznatelněji projevují v „Dreaming Kali in the Temple of Fire“. Jediným hluchým místem prvního disku je pro mě „The Dreams of Celestial Beings“, kde zaujme snad jen mírně kakofonický saxofon a sem tam nějaký vedlejší motiv, ale na sedm minut je toho trochu málo.

Haiku Funeral

Druhý disk zase víc ocení ti z vás, kdo mají Haiku Funeral radši v minimalistickém podání, řekněme něco jako dark ambient vyprzněný o další experimentální vlivy. Přestože jsem výše prohlásil, že jsou obě poloviny svým pojetím natolik rozdílné, že mohou v klidu fungovat samostatně, určité společné jmenovatele najít lze. Ať už jde o deklamativní přednes nebo jisté náladové paralely. Budeme-li se ovšem bavit o dopadu, vyhrává u mě docela jednoznačně první část „Decadent Luminosity“. Přestože i v té druhé se najde pár dobrých pasáží a celkově nejde o nepříjemný poslech, to zásadní podle mého nabídne již první polovina.

Na druhou stranu, netvrdil bych, že „Decadent Luminosity“ trpí tradičním neduhem dvojalb, kdy je nezanedbatelná část materiálu pouhou vatou usvědčující interpreta z toho, že měl prostě velké oči. Tady je znát, že Haiku Funeral dali dohromady dost smysluplného materiálu. A nakonec i z toho důvodu, i když nejen z toho důvodu mohu dát palec nahoru.


Nytt Land – Oðal

Nytt Land - Odal

Země: Rusko
Žánr: ritual folk
Datum vydání: 25.3.2018
Label: Cold Spring

Tracklist:
01. Darraðarljóð / The Song of the Valkyries
02. Ragnarök
03. Midsommar
04. Hávamál
05. Norður / Yule Song
06. Tagelharpa Song
07. Deyr Fé / The Heritage
08. Völuspá
09. Sigrdrífumál / The Ballad of The Victory-Bringer

Hrací doba: 54:27

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Za ty roky, co na Sicmaggot, ze mě stal učiněný odborník na vytváření restů a na pozdní recenzování. Zatímco prakticky všichni okolo se snaží vydávat recenze, dokud je album aktuální, ideálně co nejdříve po vypuštění desky, já na to tak trochu seru. Téměř ve všech případech píšu o tom, co vyšlo před půl rokem, protože před půl rokem jsem psal o tom, co vyšlo před rokem, a za půl roku budu psát o tom, co vychází teď. Jsem prostě o šest měsíců zpomalený.

Že něco píšu za půl roku ovšem neznamená, že to začínám poslouchám až po půl roce. Někdy jsem prostě jenom líný kokot a pak z toho vznikají vtipně bizarní trapasy jako třeba v případě Nytt Land, kdy se k albu dostanu už nějaký ten týden před březnovým vydáním, prakticky ihned jej začnu poslouchat, ale recenzi si jak pán napíšu až v srpnu.

Nicméně zajímavá muzika zůstane zajímavá i po půl roce a psát o ní i s odstupem stále má svou hodnotu. Což o Nytt Land rozhodně platí. Tuhle sibiřskou folkovou formaci jsem poprvé potkal v roce 2015, kdy vyšlo její první album s názvem „Hávamál“. A už tehdy mě Rusové zaujali a měl jsem v plánu je na naše stránky někdy protlačit skrze nějaký článek. Přesto se mi Nytt Land posléze trochu ztratili z dohledu a vydání dalších počinů „Sköpun“ a „Fimbulvinter“ jsem trochu přehlédl. O to příjemnější bylo opětovné shledání v letošním roce, kdy se objevil čtvrtý dlouhohrající počin „Oðal“.

„Oðal“ má možná takový trochu nevýrazný obal, prakticky černý jen s logem skupiny. Jednodušší už to skoro ani nemůže být. O náplni desky to ale naštěstí neplatí. Folk v podání Nytt Land dýchá šamanským primitivismem a jakousi prastarou aurou (ačkoliv přinejmenším do určité míry romantickou, nikoliv autentickou, ale to nakonec nijak nevadí… vždyť jak moc dnešní kapela vůbec může být autentická, věnuje-li se hluboké minulosti?), nechybí jí ani darkambientní plochy, přesto nejde o hudbu, která by nedokázala nabídnout výrazné nápady a zapamatovatelné momenty.

Zatímco většina současných folkových skupin se snaží sázet především na celkovou atmosféru a esence písně jim uniká (řečeno méně diplomaticky: všichni se snaží znít jako Wardruna), Nytt Land takoví nejsou. Jejich skladby jsou nakonec pořád písničky (čemuž silně napomáhá výraznější rytmická složka), ale v tom dobrém slova smyslu, a to vše aniž by Rusové museli cokoliv ubírat z atmosférické složky, která je silná a podmanivá.

Zní to až moc dobře? Možná zní. Jenže „Oðal“ je vážně vysoce povedená deska, jež jde nad rámec kvazi-atmosférického pidlikání a skutečně předkládá skladatelsky propracované kompozice, jimž kupříkladu nechybí výrazná gradace. Nijak nepatřičně nevyzní ani výraznější melodie jako třeba v osmé „Völuspá“. Neberte to ale tak, že zmínka téhle skladby jako jediné naznačuje něco o vrcholu. Tak to není. Kdybych totiž musel vybrat nějaké dvě, tři nejvýraznější položky tracklistu, nevěděl bych si úplně rady, protože jejich jmenováním bych nutně upozadil ostatní, což rozhodně nechci. A to je vždycky dobré znamení.

Žádný zvrat nebo stočení kormidlem v hodnocení na konci nepřijde. „Oðal“ je jednoduše výborné album, dost trvanlivé, poutavé a s fungující atmosférou. Což je ve své podstatě vše, co člověk může od tohoto žánru žádat. Jednoznačná spokojenost.


The Devil & the Universe – Folk Horror

The Devil & the Universe - Folk Horror

Země: Rakousko
Žánr: occult darkwave
Datum vydání: 22.9.2017
Label: aufnahme + wiedergabe

Tracklist:
01. Alchemical Landscape
02. Willow Dance
03. The Ash Tree
04. A Fiend in the Furrows
05. Black Harvest
06. Wyrd
07. The Church of the Goat
08. When We Were Trees

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
web / facebook

Abych řekl pravdu, minulé album The Devil & the Universe ve mně zanechalo trochu rozporuplné pocity. Neřekl bych, že „Benedicere“ bylo špatné. Mělo myšlenku, mělo svou atmosféru i své momenty. Což v tomto případě není jen prázdnou frázičkou, poněvadž některé skladby byly úžasné a bez sebemenších obav se mohly postavit na roveň tomu nejvýraznějšímu z předešlé tvorby rakouských okultních kozofilů. Jako celek mě ovšem „Benedicere“ na zadek úplně neposadilo a tento stav nakonec nezměnil ani delší časový horizont, jak jsem nadhazoval na konci dobové recenze. Ačkoliv jsem si tedy několik konkrétních písní z desky oblíbil, ve finále se jedná o nahrávku, která mě ze všech řadových počinů The Devil & the Universe oslovuje nejméně.

Uběhly dva roky a všechno je najednou jinak. The Devil & the Universe ani loni nevynechali svou tradici vydání EPčka na Valpuržinu noc, ale „Walpern – Redux“ jsem tentokrát okázale ignoroval. Následná čtvrtá dlouhohrající deska „Folk Horror“ ovšem vydatně vynahrazuje méně zajímavé minialbum i nechává zapomenout mouchy předešlé „celovečerní“ nahrávky. Ashley Dayour, David Pfister a Stefan Elsbacher se totiž tentokrát opravdu vytáhli a po zralé úvaze podpořené četnou řádkou poslechů usuzuji, že hned zezačátku lze do pléna hodit kacířskou myšlenku, zdali se náhodou nejedná o doposud nejlepší album The Devil & the Universe

Možná si říkáte, jestli jsem náhodou nespadnul na šišku – fakt je to lepší než třeba majstrštyk jako „Haunted Summer“? Já vím, že je to dost silné tvrzení, však to netvrdím se stoprocentní jistotou, pouze nahlas uvažuji, abych ilustroval své nadšení z „Folk Horror“. Poslední počin mě totiž fakt hodně baví, dokáže navodit specifickou náladu, vlastně na něm neslyším žádná hluchá místa a navíc – The Devil & the Universe opětovně dokázali stvořit několik famózních písní. Některé takové songy se objevily na doposud každé řadovce a skupiny a ta nejnovější naštěstí tradici nepřerušuje.

Kdybych měl své favority vybrat, nemusím o tom nijak dlouho přemýšlet. „Willow Dance“, „Black Harvest“ a desetiminutová „The Church of the Goat“ prostě nemají chybu – všechny tři dokážou nabídnout úžasnou atmosféru, řádku bravurních motivů a nápadů, které utkví a člověk je z hlavy jen tak nedostane (už několikrát jsem se přistihl, jak si v práci broukám melodie z „Willow Dance“ a „Black Harvest“, haha), aniž by se jednalo o cokoliv podbízivého nebo jednoduchého, co by se zanedlouho obehrálo. Co víc si přát…?

The Devil & the Universe

…že by třeba větší počet povedených skladeb? No počkat, to jsme si asi špatně rozuměli – ten zbytek totiž není ani náhodou špatný! Taková „The Ash Tree“ je za zmiňovanou trojicí vrcholů jen v těsném závěsu. „Alchemical Landscape“, „A Fiend in the Furrows“ a „Wyrd“ jsou skvělé atmosférické kousky. Finální „When We Were Trees“ se snad jako jediná výrazněji vrhá do ambientnějších vod, ale ke konci se také zvrhne a nabídne i hybnější pasáž. Což mě tak napadá, že právě možná tohle bude jeden z těch důvodů, proč mě „Folk Horror“ tolik baví. The Devil & the Universe mě vždycky bavili víc právě v téhle poloze, zatímco v té (dark)ambientní jsem cítil určité rezervy a… jednoduše znám na tyhle minimalistické náladotvorné plochy lepší kapely. „Folk Horror“ ovšem tuhle tvář formace dost upozaďuje a naopak se soustředí především na to, co mám na The Devil & the Universe nejradši. A když se pak ambient objeví jen na chvíli, funguje v tomhle případě lépe.

Tak či onak si myslím, že The Devil & the Universe na „Folk Horror“ skutečně zabodovali. Samozřejmě už dříve nebylo pochyb o tom, že jde o mimořádně talentovanou skupinu, ale je potěšující, že si Rakušané svou auru, kvalitativní i náladovou, stále dokážou držet. Co vás budu dále zdržovat – tohle je jednoduše skvělá záležitost a rozhodně byste ji měli slyšet.


(Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise

(Dolch) - III: Songs of Happiness… Words of Praise

Země: Německo
Žánr: ethereal doom
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Opening Speech
02. Intro mit Pauken und Trompeten
03. The River
04. Sirenade
05. Hydroxytryptamin Baby (Part 1)
06. Track Six
07. 100 000 Days

Hrací doba: 37:42

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Z toho, jak jsou (Dolch) fenomenální skupina, jsem se tu již letos jednou zpovídal – to když vyšlo sedmipalcové EP „An den Mond“. Na něm se nacházela jen titulní píseň a jedna předělávka, což dohromady nedalo víc než necelých devět minut hudby. To je samozřejmě tuze málo, kór u hudby, která je tak skvělá, že se jí člověk prostě nedokáže nikdy přežrat, nicméně (Dolch) patří do té sorty kapel, od nichž hltám úplně všechno, takže jsem s chutí zhltnul a povinně koupil i „An den Mond“.

Opravdu jsem nečekal, že by se další nahrávka (Dolch) měla objevit ještě v aktuálním roce, ale o to větší radost mi ohlášení „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ udělalo. Obzvlášť když tentokrát se již jedná o větší hudební nadílku. Němci prozatím preferují krátkohrající počiny, takže jejich doposud nejdelším vydáním byla kompilace „I & II“ (na niž novinka svým názvem zcela evidentně navazuje) seskupující oba předcházející demosnímky („Demo I“ a „Licht. Maschine. Herz.“), a „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ tuto stopáž dorovnává.

Před samotným poslechem jsem neměl pochyb o tom, že (Dolch) daný časový prostor vyplní – když nebudu zbytečně přehánět a zvolím střídmější výrazy – smysluplně. Reálná podoba „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ ovšem ukázala, že ani u (Dolch) nemusí platit, že vše, na co sáhnou, je automaticky hudební zlato.

Nechápejte mě špatně – „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ rozhodně není špatné album. Vlastně naopak. Popravdě řečeno, když se (Dolch) pustí do své typické polohy, jde opětovně o zasranou genialitu s atmosférou tak silnou, až z toho naskakuje husí kůže a mrazí v zádech. V čem je tedy problém?

Jediné, co je reálně špatně, netvoří ani minutu celkové stopáže, což je přesně ten důvod, proč budu mít ve finále i pro tuto nahrávku slova chvály. Přesto, řekněme si to na rovinu, první stopa „Opening Speech“ je píčovina jak mraky… i když už jsem možná trochu pochopil, co tím (Dolch) chtěli sdělit. Jak už název napovídá, jedná se o mluvené slovo, které vám poděkuje za koupi desky, prozradí, že jde o ukázku rozpracovaného materiálu a že jestli máte zájem, můžete si šestou píseň [poslední na straně A vinylu] pustit pozpátku. Šestá píseň s dokonale originálním názvem „Track Six“ trvá pouhých 14 vteřin, ozve se v ní nějaký potlesk a posléze nesrozumitelný blekot – jako kdyby někdo mluvil pozpátku.

Protože mě tohle fakt mocně sralo a nechápal jsem, proč (Dolch) cpou takovou sračku na svou nahrávku, dal jsem si tu práci a šestou stopu si pozpátku skutečně pustil. Onen záhadný vzkaz zní (ano, klidně se s vámi o to tajemství podělím): „Congratulations, you just played the song backwards.“ No, musím se přiznat, že napoprvé jsem se tomu fakt hodně zasmál a tyhle dvě stopy – „Opening Speech“ a „Track Six“ – chápu jako jeden velký trolling ze strany kapely. Akorát k tomu, co (Dolch) hrají, mi takovéhle vtípečky úplně nesedí.

(Dolch)

Zatím jsme vyplýtvali tolik tlachů na něco, co reálně trvá 43 vteřin, takže nyní bychom už měli přistoupit k vlastnímu obsahu „III: Songs of Happiness… Words of Praise“. Padesátivteřinové „Intro mit Pauken und Trompeten“ (taky název za všechny prachy) je docela nezajímavé, ale pak už to začne. „The River“, „Sirenade“„Hydroxytryptamin Baby (Part 1)“ jsou fantastické písně, jimž nechybí vůbec nic, kvůli čemu jsem začal (Dolch) bezmezně uctívat. Z monotónních zvukových linek, mezi nimiž pluje dokonale podmanivý ženský vokál, vyvstává neodolatelná hypnotická a éterická atmosféra, jaké se prostě nelze nabažit. To samé nakonec platí i pro 18minutovou „100 000 Days“, jež si sama pro sebe uzmula celou B stranu vinylu, akorát je tu jeden menší háček. Samotná skladba reálně trvá jen lehce přes šest minut a zbylé dvě třetiny stopy vyplňuje jeden dokola se opakující tichý kytarový tón. Samotného mě překvapuje, že ani jednou jsem nebyl schopen vypnout s předstihem a vždy to s nadšením doposlouchám dokonce. Že by to o tom zlatu nakonec přece jen byla pravda?

(Dolch) samozřejmě nehrají pro posluchače, kteří mají rádi množství zvratů a pevné kontury písni. Jejich hudba je určena těm, kdo rádi rozjímají a kdo se zajímají víc o nálady než o písně. Dovolím si tvrdit, že při takovém naladění uslyšíte jednu z nejzajímavějších formací současného podzemí a nepříliš viditelný klenot pro skutečné požitkáře.


Shibalba – Psychostasis – Death of Khat

Shibalba - Psychostasis - Death of Khat

Země: international
Žánr: ritual shamanic dark ambient
Datum vydání: 30.4.2017
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Psychostasis – Death of Khat
02. Ihag Mthong
03. Kaoshikii Mahayana
04. Aether Ananda Aiwass
05. Naljorpa
06. Reanimation of Akh
07. Five Points of Desire
08. Orgasmic Inebriation
09. Opening the Shadow Box
10. Svarna Khecari Mudra

Hrací doba: 55:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Xibalba je podsvětí v mayské mytologii a vchod do něj se prý nacházel na území dnešní Guatemaly. Zkomoleninu tohoto výrazu si do názvu vetkla i mezinárodní formace Shibalba, v jejíž sestavě nalezneme jména jako Acherontas V.PriestAcherontas nebo Karl NENåstrond. Obě kapely si rochní v blackmetalovém světě, tudíž by laik mohl tento žánr očekávat i u Shibalba, ale realita je značně jiná.

Shibalba se totiž pohybují na poli rituálního meditativního (dark) ambientu se šamanskou aurou. Což zní nepochybně lákavě – a hned by se chtělo dodat, že lákavá je nakonec i výsledná hudba, čehož může být důkazem i letošní deska „Psychostasis – Death of Khat“. A to i navzdory tomu, že obálka desky – tedy ta věc, jakou člověk zpravidla vídává jako první, začne-li se o nějaké album zajímat – podle mě nedopadla bezvýhradně uspokojivě. Přijde mi zbytečně konkrétní, názorná a „polopatická“ pro žánr, jenž by měl být naopak ryze abstraktní záležitostí poskytující dostatečný prostor pro posluchačovu vlastní imaginaci. Jinými slovy, i na obalu bych radši viděl nějakou atmosférickou abstraktní „patlaninu“. Ale co už, člověk nemůže mít vše, co by chtěl.

Po hudební stránce však „Psychostasis – Death of Khat“ naštěstí dopadá o poznání přesvědčivěji. Dalo by se očekávat, že půjde o další ortodoxní minimalismus, ale není tomu tak. Produkce Shibalba sice splňuje patřičné nároky na to, aby mohla být zařazena do ambientního šuplíčku, v některých konkrétních písních dokonce darkambientního šuplíčku, nicméně zároveň s tím je „Psychostasis – Death of Khat“ dynamická a členitá nahrávka. A zde bych vlastně mohl rozporovat své vlastní přání stran obalu vyjádřené o odstavec dřív – z tohoto ohledu totiž obal může dávat smysl, když i sama hudba je do určité míry dostatečně názorná a poskytuje množství záchytných bodů.

Ale to nutně nemusí znamenat nic negativního. Vždyť proč by mělo, když spousta momentů, témat a pasáží písní jako „Psychostasis​ – ​Death of Khat“, „Aether Ananda Aiwass“, „Naljorpa“, „Reanimation of Akh“ nebo „Opening the Shadow Box“ jsou skutečně skvělé. Shibalba navíc dokážou smysluplně zapracovat i ethno / folkové motivy, což lze krásně slyšet třeba v již jmenovaných „Aether Ananda Aiwass“ či „Reanimation of Akh“. Paradoxně pak ale vedle těchto vrcholných (nejnápadnějších?) chvilek trochu zapadají ty minimalističtější skladby, které se opírají zejména o darkambientní hlubiny, jako to dělají kupříkladu „Ihag Mthong“ nebo „Five Points of Desire“. Byť ani ony vlastně vůbec nejsou špatné.

Vzhledem k celkovému ladění „Psychostasis – Death of Khat“ bych si dovolil tvrdit, že jde o nahrávku vhodnou i pro ty posluchače, kdo nejsou pravidelnými konzumenty ambientního minimalismu. Jak již padlo, Shibalba se nebojí záchytných bodů, výrazných motivů a soundtrackového dojmu, díky čemuž jednotlivé písně působí skutečně jako… inu, písně. Nikoliv jako pouhý menší dílek vyššího celku – alba. Do určité míry je tedy „Psychostasis – Death of Khat“ písničkovou deskou, ne jednolitou masou, jak je v ambientních žánrech běžné. Ponechám na vašem osobním soudu, zdali jde o pozitivní či negativní vlastnost. Jen vám ještě podsunu subjektivní sdělení, že navzdory tomuto přístupu rozhodně nejde o plochou záležitost.

A tím jsem zároveň naznačil, že co se mě týče, „Psychostasis – Death of Khat“ se mi líbí. Slyším zde dostatek dobrého na to, abych mohl nahrávku ocenit. A nakonec – to hlavní, oč zde běží, je atmosféra a ta je skvělá.


(Dolch) – An den Mond

(Dolch) - An den Mond

Země: Německo
Žánr: (spi)ritual doom metal / post-punk
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Ván Records

Hrací doba: 08:52

Odkazy:
bandcamp

Dobrých skupin běhá po světě poměrně mnoho, ale pouhý zlomek z nich lze zařadit k těm skutečně výjimečným a ojedinělým. U německých (Dolch) bych se ovšem vůbec nebál tvrdit, že právě oni k té elitě mimořádných a nevšedních formací patří. Z jejich silně atmosférické hypnotické hudby jsem naprosto v prdeli už od doby, kdy jsem před několika lety na tenhle skrytý klenot narazil poprvé. Nejvyšší čas si jej poprvé představit i na našich stránkách, k čemuž nám poslouží letošní květnový sedmipalec „An den Mond“.

Stylově jsou (Dolch) rozkročeni mezi jakousi spirituální formou doom metalu, post-punkem, rockem, blackmetalovou estetikou a doteky ambientu, k čemuž navrch přihazují fenomenální vokály (obě pohlaví). Nečekejte ovšem nějaké laciné skřeky – jde o éterický čistý zpěv. Výsledný koktejl kouzlí neopakovatelnou magickou atmosféru opředenou hypnotickou tajemnou aurou. Transcendentální zážitek a přesun mysli do nadzemských sfér? Skutečně ano! Že volím přespříliš silná slova? Pokud tomu tak je, pak mi vysvětlete, proč se chce člověku až plakat štěstím z toho, jak dokonalé to je…

Naštěstí ani „An den Mond“ extrémně vysoko posazenou laťku nesnižuje a bezezbytku a bez zaváhání potvrzuje, proč jsem výše psal, co jsem psal. Titulní skladba na straně A vesměs „pouze“ pokračuje v tom, co (Dolch) předváděli již na svých starších počinech, ale v tomto případě to za žádných okolností není myšleno v pejorativním slova smyslu. Takřka ihned člověka obklopí již známá nezaměnitelná spirituální nálada, jež asi nepřekvapí nikoho, kdo se s (Dolch) již v minulosti setkal, ale silně zapůsobit dokáže i tak. Zastřené kytary, hluboké rituální údery bicích a fantastické vokály se opětovně spájí do strhující mozaiky, při jejímž poslechu se neochvějně potvrzuje již známá pravda – hudba této formace je hodna uctívání jako málokterá jiná.

Píseň „Dagger Moon“ na B straně se již z běžné produkce (Dolch) malinko vymyká, ale to je dáno tím, že nejde o jejich původní kompozici, nýbrž o předělávku od dnes již nefunkční oregonské punkrockové skupiny Dead Moon. (Dolch) originální skladbu samozřejmě přepracovali do svého specifického stylu a z tohoto hlediska vlastně v kontextu jejich tvorby smysl dává, přestože jsem řekl, že jde o něco trochu jiného. Nakonec ale – tím nejdůležitějším je jako vždy skutečnost, zdali výsledek dokáže zapůsobit. A zde „Dagger Moon“ opět boduje na plné čáře.

(Dolch)

Očekávám, že zanedlouho se jméno (Dolch) v našich končinách a v určitých kruzích dostane více na odiv, jelikož kapelu čeká pražský koncert po boku King Dude a The Ruins of Beverast (29. října). Nicméně jakkoliv jsou tyto dvě formace skvělé a jsem na ně samozřejmě zvědav, právě (Dolch) jsou dle mého nejzajímavějším dílkem téhle extrémně silné soupisky. Fenomenální záležitost, již stojí za to znát.


F.ormal L.ogic D.ecay – Origamystical

F.ormal L.ogic D.ecay - Origamystical

Země: Itálie
Žánr: dark ambient / ritual / experimental
Datum vydání: listopad 2016
Label: Beyond… Productions

Tracklist:
01. 第一段階 – First Step
02. 内省 – Introspection
03. 第二段階 – Second Step
04. 観想 – Contemplation
05. 第三段階 – Third Step
06. 瞑想 – Meditation
07. 第四段階 – Fourth Step
08. 諦観 – Abandonment

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Beyond… Productions

Hudba je zvuk. Když posloucháme hudbu, chceme slyšet něco, co zní. Nakonec je až druhotnou záležitostí, zdali jsou nám předkládané zvukové vjemy libé či nelibé, zdali se jedná o jemnou záležitost nebo agresivní metal, jestli chceme střední proud anebo radši harsh noise. Vždy chceme něco slyšet. Tedy většinou. Zdá se vám to jako zbytečně samozřejmé tvrzení? Možná to tak je, ale v žánrech, kde padají standardní struktury a konvence a začíná experimentování, je možné ledacos. Třeba si i pohrávat s tichem, tedy s přesným opakem toho, co po hudbě vyžadujeme.

F.ormal L.ogic D.ecay je už dlouho působící italský projekt, jehož začátky se datují až do raných 90. let, což znamená, že Luigi Maria Mennella, jak se jmenuje jediný člen formace, za pár roků dovrší celé tři dekády akustického experimentování.

Aktuální album „Origamystical“ však není novou záležitostí. Jedná se o 14 let starou, kdysi ztracenou nahrávku, která nyní byla přivedena zpět k životu a vydána pod značkou Beyond… Productions. Bohužel jsem nedohledal detaily, za jakých okolností měla být deska ztracena a jak se ji povedlo přinést zase na světlo. Škoda, možná by to bylo zajímavé vědět, ale asi se dá bez takové informace žít.

Dle prvního odstavce jste nejspíš pochopili, že „Origamystical“ bude spíš introvertní a minimalistickou nahrávkou, což jsou rysy, jimiž album skutečně disponuje. Ono ticho nejznatelněji (asi nepříliš šťastné pojmenování) nabízí hned první kompozice „第一段階 – First Step“, v níž se vážně neděje takřka nic. Pokud nebudete mít na svém audio zařízení nastavenou vyšší hlasitost, pak vážně neuslyšíte vůbec nic. Až při silnějším volume objevíte, že se tam kdesi vzadu převaluje matně znatelný šum. Bez melodií, bez jakýchkoliv výraznějších prvků, s minimálním nárůstem z ničeho do o trochu hmatatelnějšího skoro-ničeho.

Následující „内省 – Introspection“ navazuje plynule, ale zde již Luigi Maria Mennella nabídne nějaký vývoj. Sice je to kdesi až na začátku čtvrté minuty, kdy se objeví první nápadnější motiv, ale nakonec – je tam a docela rychle naroste do krásné pasáže. Ještě před chvílí se jen někde v hlubokých sférách převalovala jemná mlha a pak se z ní v poměrně krátké době vynoří koncert zvuků, které dohromady rozehrají jeden z vrcholných momentů „Origamystical“. Popravdě řečeno, za mě osobně je to rovnou ten, jehož si cením nejvíce.

V minimalistickém pojetí se pokračuje i nadále a některé následující písně opět nabízejí jen monotónní šumění. Ve zpravidla delších skladbách ale opět dochází ke gradaci do výraznějších zvukových kontur, přičemž asi nejznatelněji se tak děje v šesté „瞑想 – Meditation“. V závěrečné „諦観 – Abandonment“ se zase objeví doteky lehčího noisu, jindy dojde i na temné deklamace jako v „観想 – Contemplation“, nicméně i ty ctí ráz celé desky – neznatelně, minimalisticky. Žádné předkládání jasně definovaných zvuků, jen ať si posluchač sám hledá v hlubinných proudech. Když bude mít štěstí, třeba něco najde.

Tím se dostávám k jednomu… nevím, jestli přímo negativu, ale zvláštní věci určitě. „Origamystical“ má totiž jasně definovaný tematický koncept, což mi u takto abstraktní hudby přijde skoro až zbytečné, ne-li dokonce kontraproduktivní, byť musím uznat, že jde o téma jistě zajímavé a pro hudební počin netradiční. Název desky by vám něco mohl připomínat – skutečně jde o spojený slov „origami“ a „mystical“. Album se zabývá krásou a čistotou papíru a uměním skládat z něj tvary, typickým pro japonskou kulturu. Však také proto všechny názvy písní i grafika vypadají tak exoticky.

Nicméně, jakkoliv průvodní materiály tvrdí cosi o orientálním nádechu, já se přiznám, že bez oné vizuální nápovědy bych tohle rozklíčovat nedokázal. Nemohu si pomoct, ale na „Origamystical“ nic moc orientálního sám od sebe neslyším. Po tomhle popostrčení možná někde vzdáleně, třeba v „観想 – Contemplation“ nebo v „瞑想 – Meditation“, ale jinak… v šumu exotiku nenacházím, našel jsem si tam něco jiného. A to je právě to, o čem hovořím – vždyť takhle abstraktní zvukové koláže přece vybízejí k tomu, aby se v nich posluchač ztrácel a v labyrintu zvuků a myšlenek hledal vlastní řešení, jak se dobrat nějakého smyslu. Proč tedy předkládat jasný koncept? Avšak i přesto opakuji, že tematicky jde o hodně zajímavou záležitost, na jakou jsem při své pouti hudebními vodami doposud nenarazil.

F.ormal L.ogic D.ecay - Origamystical

Vedle toho by asi šlo vytýkat ještě jednu věc. Minimalismus, neminimalismus, něco málo výraznějších momentů by „Origamystical“ asi sneslo. „Šumivé“ momenty možná podněcují představivost, ale ty nejlepší pasáže přicházejí tehdy, když Mennella nabídne o trochu víc. A těch myslím není tolik, kolik by si posluchač přál.

Přesto se mi „Origamystical“ poměrně zalíbilo, zafungovalo na mě. Vím, že není dokonalé a že jsem už v rámci žánru slyšel mnohem lepší věci, ale i tak jsem počin poslouchal s chutí. Ne s takovou chutí, abych cítil nutkavou potřebu okamžitě prozkoumat všechna zákoutí tvorby F.ormal L.ogic D.ecay, ale to nakonec nevadí, protože mi deska pořád něco málo předala. A to se počítá.


Hidden Persuaders – Flowers of the Abyss

Hidden Persuaders - Flowers of the Abyss

Země: Norsko
Žánr: ritual drone / experimental / black metal
Datum vydání: listopad 2016
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Sleepwalker
02. The Lost Art of Twilight
03. Labyrinthine Eyes
04. Flowers of the Abyss
05. Deformations
06. A Shadow Shall Rise
07. Order of Illusion
08. Postscript

Hrací doba: 37:04

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Již několikrát jsem zde v různých souvislostech zmiňoval, že nemám příliš rád nadprodukci. Můžete si říct, že to je předsudek, když se na hudebníky, jejichž kadence nahrávání a vydávání nových počinů je vpravdě zběsilá, dívám automaticky skrze prsty, ale nemohu si pomoct. Vždy se bojím, že takový přístup nutně musí znamenat upřednostnění kvantity nad kvalitou, přičemž empirická zkušenost praví, že je taková obava na místě. Takové ty případy, kdy někdo solí nahrávky po desítkách a vydává x alb do roka… většinou to zní všechno stejně (nebo aspoň podobně) a nemá to větší hloubky. Mnohdy se tu nachází potenciál, ale tím spíš obdobný přístup zamrzí, protože kdyby se dotyčný soustředil víc na vypilování jedné desky namísto rychlé výroby deseti, mohlo by jít o skvělou záležitost.

Norský muzikant Andreas Brandal evidentně patří právě mezi takové výtečníky, jejichž diskografie čítá neuvěřitelně vysoké množství nahrávek, až člověku při pohledu na seznam spadne brada na zem. Dal jsem si tu práci, spočítal jsem to a vyšlo mi, že Andreas má na svém webu uvedeno, že jen od roku 2008 natočil – a teď se podržte, fakt jsem si to nevymyslel – neskutečných 137 počinů vydaných pod různými projekty a s různými kapelami. A to jsem vůbec nebral v potaz kompilačky, s nimiž by už takhle astronomické číslo (průměr cca 15 alb na rok!!!) vyletělo ještě mnohem výše.

Kdybych tohle všechno věděl už před poslechem desky „Flowers of the Abyss“ vydávané pod hlavičkou projekt Hidden Persuaders, jistě bych se na ni taktéž koukal již v předstihu s despektem. Naštěstí jsem v prvotní přípravě nešel nijak do detailu, díky čemuž jsem k „Flowers of the Abyss“ mohl přistupovat bez předsudků. A musím říct, že se mi výsledek opravdu zalíbil. Dokonce takovým způsobem, až bych si dovolil tvrdit, že by si mě něco takového získalo, i kdybych vše výše zmiňované věděl a přistupoval k tomu dle své tradice. Ještě příjemnější pak je, že se zjevně nejedná o pouhou náhodu, poněvadž jsem posléze namátkou okusil i další desky Hidden Persuaders (jichž není moc – pod tímto projektem zatím jen čtyři věci) a třeba takové „Elegies and Curses“ je rovněž skvělé. I navzdory pozitivní zkušenosti však nehodlám začít tvorbu Andrease Brandala prozkoumávat nějak podrobněji a systematičtěji, jelikož něco takového by člověku zajistilo zábavu do konce života, což přece jenom nemám zapotřebí.

„Flowers of the Abyss“ stojí především na hutné atmosféře, která dokáže vtáhnout do svých hlubin, pohltit a už nepustit. To je to hlavní, co byste o desce měli vědět a proč by vás to celé mělo zajímat. Jedná se o záležitost určenou těm z vás, kdo prahnou po náladě a zvuku, nikoliv písních. Andreas Brandal zde míchá dronovou masáž s blackmetalovou patinou a do téhle základní kombinace nechává promlouvat i další vlivy, které se začínají někde na (martial?) industrialu a končí s náznaky noisu.

To celé pak zastřešuje rituální nálada, jež patří k stěžejním prvkům „Flowers of the Abyss“. V tomto případě se ovšem nejedná o samoúčelné pojmenování poplatné době, kdy je v módě zaklínat se spirituálnem a ohánět se rituály až za roh. Zde se jedná o záležitost bez póz či prvoplánovitosti, z pouhé hudební produkce vyvěrá pocit něčeho víc. Ne nadarmo je až archetypální rytmické třískání s halucinogenními účinky tím, co tvoří vrcholné momenty „Flowers of the Abyss“. Bez nich by album jistě nebylo špatné, mělo by plusy a myslím, že by se stále jednalo o slušné poslouchání. Ale doslova hypnotická rytmika celému počínání Hidden Persuaders nasazuje korunu a stává se tou pověstnou třešničkou na dortu, díky níž se „Flowers of the Abyss“ stává záležitostí, která z průměru rozhodně vybočuje. Abychom si ale rozuměli, určitě je zde toho víc k poslouchání. Co takhle abych řekl, že jsem v útrobách „Flowers of the Abyss“ narazil i na momenty, při nichž jsem si vzpomněl na The Devil & the Universe… to zní lákavě, ne?

Hidden Persuaders - Flowers of the Abyss

Výborný dojem pak dokonává i forma, protože „Flowers of the Abyss“ vyšlo na audiokazetě (49 kusů) s ručně vyráběným papírovým obalem v různých barevných provedeních – převládá hnědá, oranžová, okrová, ale dle fotek jdou některé kopie až do ruda, ale najdou se i bílé či jedna zelená.