Archiv štítku: ritual

F.ormal L.ogic D.ecay – Origamystical

F.ormal L.ogic D.ecay - Origamystical

Země: Itálie
Žánr: dark ambient / ritual / experimental
Datum vydání: listopad 2016
Label: Beyond… Productions

Tracklist:
01. 第一段階 – First Step
02. 内省 – Introspection
03. 第二段階 – Second Step
04. 観想 – Contemplation
05. 第三段階 – Third Step
06. 瞑想 – Meditation
07. 第四段階 – Fourth Step
08. 諦観 – Abandonment

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Beyond… Productions

Hudba je zvuk. Když posloucháme hudbu, chceme slyšet něco, co zní. Nakonec je až druhotnou záležitostí, zdali jsou nám předkládané zvukové vjemy libé či nelibé, zdali se jedná o jemnou záležitost nebo agresivní metal, jestli chceme střední proud anebo radši harsh noise. Vždy chceme něco slyšet. Tedy většinou. Zdá se vám to jako zbytečně samozřejmé tvrzení? Možná to tak je, ale v žánrech, kde padají standardní struktury a konvence a začíná experimentování, je možné ledacos. Třeba si i pohrávat s tichem, tedy s přesným opakem toho, co po hudbě vyžadujeme.

F.ormal L.ogic D.ecay je už dlouho působící italský projekt, jehož začátky se datují až do raných 90. let, což znamená, že Luigi Maria Mennella, jak se jmenuje jediný člen formace, za pár roků dovrší celé tři dekády akustického experimentování.

Aktuální album „Origamystical“ však není novou záležitostí. Jedná se o 14 let starou, kdysi ztracenou nahrávku, která nyní byla přivedena zpět k životu a vydána pod značkou Beyond… Productions. Bohužel jsem nedohledal detaily, za jakých okolností měla být deska ztracena a jak se ji povedlo přinést zase na světlo. Škoda, možná by to bylo zajímavé vědět, ale asi se dá bez takové informace žít.

Dle prvního odstavce jste nejspíš pochopili, že „Origamystical“ bude spíš introvertní a minimalistickou nahrávkou, což jsou rysy, jimiž album skutečně disponuje. Ono ticho nejznatelněji (asi nepříliš šťastné pojmenování) nabízí hned první kompozice „第一段階 – First Step“, v níž se vážně neděje takřka nic. Pokud nebudete mít na svém audio zařízení nastavenou vyšší hlasitost, pak vážně neuslyšíte vůbec nic. Až při silnějším volume objevíte, že se tam kdesi vzadu převaluje matně znatelný šum. Bez melodií, bez jakýchkoliv výraznějších prvků, s minimálním nárůstem z ničeho do o trochu hmatatelnějšího skoro-ničeho.

Následující „内省 – Introspection“ navazuje plynule, ale zde již Luigi Maria Mennella nabídne nějaký vývoj. Sice je to kdesi až na začátku čtvrté minuty, kdy se objeví první nápadnější motiv, ale nakonec – je tam a docela rychle naroste do krásné pasáže. Ještě před chvílí se jen někde v hlubokých sférách převalovala jemná mlha a pak se z ní v poměrně krátké době vynoří koncert zvuků, které dohromady rozehrají jeden z vrcholných momentů „Origamystical“. Popravdě řečeno, za mě osobně je to rovnou ten, jehož si cením nejvíce.

V minimalistickém pojetí se pokračuje i nadále a některé následující písně opět nabízejí jen monotónní šumění. Ve zpravidla delších skladbách ale opět dochází ke gradaci do výraznějších zvukových kontur, přičemž asi nejznatelněji se tak děje v šesté „瞑想 – Meditation“. V závěrečné „諦観 – Abandonment“ se zase objeví doteky lehčího noisu, jindy dojde i na temné deklamace jako v „観想 – Contemplation“, nicméně i ty ctí ráz celé desky – neznatelně, minimalisticky. Žádné předkládání jasně definovaných zvuků, jen ať si posluchač sám hledá v hlubinných proudech. Když bude mít štěstí, třeba něco najde.

Tím se dostávám k jednomu… nevím, jestli přímo negativu, ale zvláštní věci určitě. „Origamystical“ má totiž jasně definovaný tematický koncept, což mi u takto abstraktní hudby přijde skoro až zbytečné, ne-li dokonce kontraproduktivní, byť musím uznat, že jde o téma jistě zajímavé a pro hudební počin netradiční. Název desky by vám něco mohl připomínat – skutečně jde o spojený slov „origami“ a „mystical“. Album se zabývá krásou a čistotou papíru a uměním skládat z něj tvary, typickým pro japonskou kulturu. Však také proto všechny názvy písní i grafika vypadají tak exoticky.

Nicméně, jakkoliv průvodní materiály tvrdí cosi o orientálním nádechu, já se přiznám, že bez oné vizuální nápovědy bych tohle rozklíčovat nedokázal. Nemohu si pomoct, ale na „Origamystical“ nic moc orientálního sám od sebe neslyším. Po tomhle popostrčení možná někde vzdáleně, třeba v „観想 – Contemplation“ nebo v „瞑想 – Meditation“, ale jinak… v šumu exotiku nenacházím, našel jsem si tam něco jiného. A to je právě to, o čem hovořím – vždyť takhle abstraktní zvukové koláže přece vybízejí k tomu, aby se v nich posluchač ztrácel a v labyrintu zvuků a myšlenek hledal vlastní řešení, jak se dobrat nějakého smyslu. Proč tedy předkládat jasný koncept? Avšak i přesto opakuji, že tematicky jde o hodně zajímavou záležitost, na jakou jsem při své pouti hudebními vodami doposud nenarazil.

F.ormal L.ogic D.ecay - Origamystical

Vedle toho by asi šlo vytýkat ještě jednu věc. Minimalismus, neminimalismus, něco málo výraznějších momentů by „Origamystical“ asi sneslo. „Šumivé“ momenty možná podněcují představivost, ale ty nejlepší pasáže přicházejí tehdy, když Mennella nabídne o trochu víc. A těch myslím není tolik, kolik by si posluchač přál.

Přesto se mi „Origamystical“ poměrně zalíbilo, zafungovalo na mě. Vím, že není dokonalé a že jsem už v rámci žánru slyšel mnohem lepší věci, ale i tak jsem počin poslouchal s chutí. Ne s takovou chutí, abych cítil nutkavou potřebu okamžitě prozkoumat všechna zákoutí tvorby F.ormal L.ogic D.ecay, ale to nakonec nevadí, protože mi deska pořád něco málo předala. A to se počítá.


Hidden Persuaders – Flowers of the Abyss

Hidden Persuaders - Flowers of the Abyss

Země: Norsko
Žánr: ritual drone / experimental / black metal
Datum vydání: listopad 2016
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Sleepwalker
02. The Lost Art of Twilight
03. Labyrinthine Eyes
04. Flowers of the Abyss
05. Deformations
06. A Shadow Shall Rise
07. Order of Illusion
08. Postscript

Hrací doba: 37:04

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Již několikrát jsem zde v různých souvislostech zmiňoval, že nemám příliš rád nadprodukci. Můžete si říct, že to je předsudek, když se na hudebníky, jejichž kadence nahrávání a vydávání nových počinů je vpravdě zběsilá, dívám automaticky skrze prsty, ale nemohu si pomoct. Vždy se bojím, že takový přístup nutně musí znamenat upřednostnění kvantity nad kvalitou, přičemž empirická zkušenost praví, že je taková obava na místě. Takové ty případy, kdy někdo solí nahrávky po desítkách a vydává x alb do roka… většinou to zní všechno stejně (nebo aspoň podobně) a nemá to větší hloubky. Mnohdy se tu nachází potenciál, ale tím spíš obdobný přístup zamrzí, protože kdyby se dotyčný soustředil víc na vypilování jedné desky namísto rychlé výroby deseti, mohlo by jít o skvělou záležitost.

Norský muzikant Andreas Brandal evidentně patří právě mezi takové výtečníky, jejichž diskografie čítá neuvěřitelně vysoké množství nahrávek, až člověku při pohledu na seznam spadne brada na zem. Dal jsem si tu práci, spočítal jsem to a vyšlo mi, že Andreas má na svém webu uvedeno, že jen od roku 2008 natočil – a teď se podržte, fakt jsem si to nevymyslel – neskutečných 137 počinů vydaných pod různými projekty a s různými kapelami. A to jsem vůbec nebral v potaz kompilačky, s nimiž by už takhle astronomické číslo (průměr cca 15 alb na rok!!!) vyletělo ještě mnohem výše.

Kdybych tohle všechno věděl už před poslechem desky „Flowers of the Abyss“ vydávané pod hlavičkou projekt Hidden Persuaders, jistě bych se na ni taktéž koukal již v předstihu s despektem. Naštěstí jsem v prvotní přípravě nešel nijak do detailu, díky čemuž jsem k „Flowers of the Abyss“ mohl přistupovat bez předsudků. A musím říct, že se mi výsledek opravdu zalíbil. Dokonce takovým způsobem, až bych si dovolil tvrdit, že by si mě něco takového získalo, i kdybych vše výše zmiňované věděl a přistupoval k tomu dle své tradice. Ještě příjemnější pak je, že se zjevně nejedná o pouhou náhodu, poněvadž jsem posléze namátkou okusil i další desky Hidden Persuaders (jichž není moc – pod tímto projektem zatím jen čtyři věci) a třeba takové „Elegies and Curses“ je rovněž skvělé. I navzdory pozitivní zkušenosti však nehodlám začít tvorbu Andrease Brandala prozkoumávat nějak podrobněji a systematičtěji, jelikož něco takového by člověku zajistilo zábavu do konce života, což přece jenom nemám zapotřebí.

„Flowers of the Abyss“ stojí především na hutné atmosféře, která dokáže vtáhnout do svých hlubin, pohltit a už nepustit. To je to hlavní, co byste o desce měli vědět a proč by vás to celé mělo zajímat. Jedná se o záležitost určenou těm z vás, kdo prahnou po náladě a zvuku, nikoliv písních. Andreas Brandal zde míchá dronovou masáž s blackmetalovou patinou a do téhle základní kombinace nechává promlouvat i další vlivy, které se začínají někde na (martial?) industrialu a končí s náznaky noisu.

To celé pak zastřešuje rituální nálada, jež patří k stěžejním prvkům „Flowers of the Abyss“. V tomto případě se ovšem nejedná o samoúčelné pojmenování poplatné době, kdy je v módě zaklínat se spirituálnem a ohánět se rituály až za roh. Zde se jedná o záležitost bez póz či prvoplánovitosti, z pouhé hudební produkce vyvěrá pocit něčeho víc. Ne nadarmo je až archetypální rytmické třískání s halucinogenními účinky tím, co tvoří vrcholné momenty „Flowers of the Abyss“. Bez nich by album jistě nebylo špatné, mělo by plusy a myslím, že by se stále jednalo o slušné poslouchání. Ale doslova hypnotická rytmika celému počínání Hidden Persuaders nasazuje korunu a stává se tou pověstnou třešničkou na dortu, díky níž se „Flowers of the Abyss“ stává záležitostí, která z průměru rozhodně vybočuje. Abychom si ale rozuměli, určitě je zde toho víc k poslouchání. Co takhle abych řekl, že jsem v útrobách „Flowers of the Abyss“ narazil i na momenty, při nichž jsem si vzpomněl na The Devil & the Universe… to zní lákavě, ne?

Hidden Persuaders - Flowers of the Abyss

Výborný dojem pak dokonává i forma, protože „Flowers of the Abyss“ vyšlo na audiokazetě (49 kusů) s ručně vyráběným papírovým obalem v různých barevných provedeních – převládá hnědá, oranžová, okrová, ale dle fotek jdou některé kopie až do ruda, ale najdou se i bílé či jedna zelená.


Queen Elephantine – Kala

Queen Elephantine - Kala

Země: USA
Žánr: psychedelic / experimental / ritual
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Argonauta Records / Cimmerian Shade Recordings / Atypeek Music / Tartarus Records / Transcending Obscurity

Tracklist:
01. Quartered
02. Quartz
03. Ox
04. Onyx
05. Deep Blue
06. Throne of the Void in the Hundred Petal Lotus

Hrací doba: 48:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Snaha znít zvláštně a v ideálním případě trochu jinak, než je všude okolo běžné, je samozřejmě sama o sobě chvályhodná a měli bychom si jí u hudebních skupin cenit. Ne nutně vždy bychom ji však měli i chválit. Průměrnost je jistota a pro náročnějšího posluchače záležitost nudná, odpudivá a nehodná pozornosti, ale člověk ví, co dostane, a leckdo – zjevně je jich většina – to tak má raději. Naopak odlišnost bývá víc vzrušující, pokud se povede, ale je mnohem riskantnější, protože se mnohdy prostě nepovede…

Queen Elephantine se o nějakou zvláštnost zcela určitě snaží. Když jsem si poslechl ukázku z jejich letošní desky „Kala“, takřka okamžitě jsem věděl, že mám chuť to slyšet celé a že chci útroby téhle nahrávky prozkoumat. Tak se také stalo, ale výsledný dojem je o poznání chudší, než jsem na onom úplném začátku doufal. Cením si oné divnosti, jaká Queen Elephantine bezesporu nechybí, nemůžu na „Kala“ nějak extrémně nadávat, zároveň však nemůžu ani chválit, protože výsledek nijak zvlášť strhující není.

A přitom se zdálky všechno tváří zajímavě. Queen Elephantine na svém pátém albu (žádné ze čtyř předchozích jsem neslyšel, tudíž nemohu srovnávat) hrají psychedelické cosi, u něhož jsou žánrové kontury nejasné a rozostřené. Muzice vládne rituální rytmika, o niž se stará artilerie dvou bicích souprav a dalších perkusí a také příjemně nahlas brumlající baskytara. Někde v okolí kvílí kytara, jejíž projev nemá daleko někam ke stoneru, ale nazývat produkci Queen Elephantine metalem by asi bylo zavádějící. V takovém složení a v převážně instrumentální podobě (vokály jsou spíše raritou, ale sem tam se objeví, třeba ve druhé „Quartz“) skupina skládá dlouhé zdrogované písničky, které navíc výjimečně zlehka okoření i další nástroje jako třeba mellotron.

Mně osobně by tohle znělo dost lákavě, a kdybych to ještě neslyšel, tak bych to po takovém popisu asi slyšet chtěl. Přesto „Kala“ – navzdory dobrým přísadám – nedokáže nijak zasáhnout, uhranout, zhypnotizovat. A diplomacie stranou, to je hodně velký problém. Právě schopnost s posluchačem nějak pohnout, ponořit jej a posléze jej doslova vymáchat ve své atmosféře je tím stěžejním, na čem by podobně laděná muzika měla stát. Ne, že by tohle na „Kala“ chybělo absolutně, ale vždy jsou to maximálně jen nesmělé náznaky, jak by mohl výsledek vypadat, kdyby to tam bylo. Jenže není.

Nakonec se „Kala“ stále poslouchá docela příjemně. Člověka nijak neruší, ani jej neotravuje a v žádném případě jej neuráží. Pouze si tak plyne okolo a velmi brzy se zvrhne v kulisu. A to je strašně málo. Moc tomu nenapomáhá ani jednotvárnost, která by nevadila, kdyby – zase se to vrací jako bumerang – atmosféra pracovala na plné pecky. V takovém případě by nebylo vůbec co řešit. Takto ale nelze přehlížet, že jednotlivé skladby jsou si podobné jak vejce vejci a splývají mezi sebou do jedné veliké rytmické masy.

Je to škoda, „Kala“ považuji za promarněnou šanci na skvělé album. Američané (nenechte se zmýlit tímhle pojmenováním – současnou domovinou sice jsou Spojené státy americké, ale formace vznikla v Hongkongu) možná jsou zajímaví zvukově, to jim neupírám, skladatelsky však nikoliv.


Wardruna – Runaljod – Ragnarok

Wardruna - Runaljod - Ragnarok

Země: Norsko
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 21.10.2016
Label: By Norse Music

Tracklist:
01. Tyr
02. UruR
03. Isa
04. MannaR – Drivande
05. MannaR – Liv
06. Raido
07. Pertho
08. Odal
09. Wunjo
10. Runaljod

Hrací doba: 58:45

Odkazy:
web / facebook / twitter

Lidé se zjevně mění. Třeba takový Einar Selvik alias Kvitrafn se za poslední roky změnil docela dost. Klidně bych se vsadil, že málokterý kovaný paganista uctívající Wardrunu by dnešního vousatého zadumaného pána poznal před dvanácti lety, když s metalovou mařenou a s naplácaným corpsepaintem mlátil do škopků na nechvalně proslulém koncertu Gorgoroth v Krakově v Polsku. Kdo z jeho dnešních fandů si ještě vzpomene na projekty jako Jotunspor nebo snad dokonce polozapomenutou formaci Bak de syv fjell, jež po sobě v 90. letech zanechala jedno demo a EP „From Haavardstun“?

Skoro to až vypadá, jako by se Kvitrafn od své blackmetalové minulosti odstřihl. Ani vedlejšák Skuggsjá, jemuž letos na jaře vyšel debut a na němž se Selvik podílel s Ivarem BjørnsonemEnslaved, lze jen těžko považovat za pojítko s black metalem. Ostatně už i ten Gaahl řady Wardruny nadobro opustil. Je tenhle zdánlivý distanc špatně? Nakonec vlastně ani ne, protože Einar má pro něj více než pádnou omluvu – kvalitu desek Wardruny.

Ambiciózní trilogie „Runaljod“, která započala v roce 2009 s „Runaljod – gap var Ginnunga“ a pokračovala o čtyři léta později prostřednictvím „Runaljod – Yggdrasil“, se nyní dočkala svého završení „Runaljod – Ragnarok“. Cílem bylo zhudebnit a vyložit význam run staršího futharku – každé album osm run. Mohlo by se zdát, že novinka nemůže přinést žádná překvapení – vždyť jen navazuje na to, s čím už přišli její předchůdci, pouze dokončuje příběh, jehož linie byla nastavena před lety. A přesto má „Runaljod – Ragnarok“ poněkud jinou pozici než „Runaljod – gap var Ginnunga“ a „Runaljod – Yggdrasil“.

Jednak to je už zmiňovaný odchod Gaahla, jenž Wardrunu opustil v mezičase od posledního alba, tudíž jedinými stálými členy zůstali Kvitrafn a Lindy Fay Hella. Klidně si o Gaahlovi můžete myslet, že to je teplouš (haha), ale zpívat rozhodně umí a jeho vokál patřil na předchozích deskách k výrazným elementům. Hlavně má ale „Runaljod – Ragnarok“ dočista jinou pozici co do počtu lidí, kteří její příchod očekávali. Řekněme si to na rovinu – jméno Wardruny v posledních jednotkách let hodně vyrostlo, čemuž jistě výrazně napomohla i skutečnost, že se skupina podílela na soundtracku k jedné řadě populárního seriálu „Vikings“, kde si nakonec Kvitrafn i zahrál (alespoň tak jsem si to přečetl, sám to nesleduju).

A ruku v ruce s tím vším novinka přináší jisté menší změny i v hudební rovině. Můžeme polemizovat, nakolik větší přístupnost „Runaljod – Ragnarok“ souvisí s oním rostoucím věhlasem, anebo se jedná o nutný vývoj v rámci konceptu respektive jeho završení. To ať si každý vybere sám dle svého nejlepšího uvážení. Ve finále je to nakonec jedno, stěžejní je jiná věc – ta deska je pořád super a trilogii završuje důstojně.

Wardruna

Základní směřování v podobě folk / ambientu samozřejmě zůstává nezměněno, přesto je „Runaljod – Ragnarok“ trochu jiné. Pokračuje ve vývoji nastoleném „Runaljod – Yggdrasil“, tedy méně minimalismu naopak rytmičtější zaměření, díky němuž leze rychleji do ucha, vlastně hned na první poslech. Místy dokonce nabízí v rámci nastavených mantinelů až majestátní či epické momenty. Přesně tohle jsem myslel, když jsem výše narážel na větší stravitelnost, ale ono to tak skutečně je. „Runaljod – gap var Ginnunga“„Runaljod – Yggdrasil“ si žádaly vícero poslechů, než trochu rozkvetly, zatímco „Runaljod – Ragnarok“ se člověku otevře mnohem dříve, prakticky ihned.

Naštěstí to neznamená, že by tím trpěla poutavost samotného materiálu, protože novinka není skoupá na krásné momenty. Nabízí se samozřejmě jedovatá otázka, jak bude počin fungovat v kontextu delšího horizontu a jaká bude chuť se k „Runaljod – Ragnarok“ vracet třeba za rok, ale měsíc po vydání se album drží statečně. Ačkoliv je pravda, že jsem s poslechem nezačal hned den poté, tudíž nemohu tvrdit, že bych s nahrávkou strávil měsíc času. Což ale nic nemění na tom, že zatím mě to stále baví. Třeba „Isa“, „MannaR – Liv“ nebo „Runaljod“ jsou výborné skladby, velmi mě baví i umírněnější desetiminutovka „UruR“, jež má asi nejblíže ke starším věcem, a deska má obecně povedenou atmosféru. A co si budeme nalhávat, právě o ni jde v případě Wardruny především…

Zcela bezchybné však „Runaljod – Ragnarok“ jistě není. Jestli bych si něco odpustil, tak je to především dětský sbor. Začátek „Wunjo“ je díky němu zbytečně sladký, byť následný song špatný není. Podobně v několika málo jiných momentech letmo zavane kýč (zde svá slova mířím hlavně na „Pertho“). Na druhou stranu, vždy se to ještě dá skousnout a ani v jednom případě se nejedná o natolik iritující záležitost, aby bylo nutné písničky přeskakovat, díky čemuž lze s klidným srdcem prohlásit, že to celkový kladný dojem z celku nepotápí.

Možná by se hodilo „Runaljod – Ragnarok“ zavrhnout – vzhledem ke stoupajícímu jménu kapely ukázat svoje elitářství a desku patřičně zkritizovat. Jistě se najdou tací, kteří to i udělají. Já osobně bych ale kecal, kdybych tvrdil, že nejsem spokojen. Sice si také myslím, že by formaci slušelo, kdyby byla víc skrytá a takříkajíc pro fajnšmekry, ale to už je trochu jiná věc než samotné hudební kvality. Ty tam bezesporu stále jsou. Kouzlo možná není tak silné jako před lety, když vyšlo „Runaljod – gap var Ginnunga“, které stále považuji za nejlepší, ale něco tam pořád je a dokáže to zapůsobit. A to rozhodně není málo, vlastně je to víc, než dokáže nabídnout mnoho okolních skupin. Jinými slovy řečeno, i v roce 2016 je Wardruna stále natolik poutavá, aby stálo za to ji poslouchat a užít si s ní hodinku severských nálad a atmosfér.

Wardruna


Urfaust – Empty Space Meditation

Urfaust - Empty Space Meditation

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Meditatum I
02. Meditatum II
03. Meditatum III
04. Meditatum IV
05. Meditatum V
06. Meditatum VI

Hrací doba: 43:05

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Nechtěl bych vzbudit dojem, že jistá část recenzí, které píšu, je mi u prdele. Tak to není; dokud to jde, tak se vše snažím psát nejlépe, jak jsem v dané chvíli schopen, přestože mě samotné album třeba nebaví, byť je asi jasné, že ne vždy se všechno píše s lehkostí a občas to nebohý recenzent láme trochu přes koleno. Nicméně jsou články, které mají trochu specifické postavení a člověk si na nich chce dát echt záležet. Pak ale konečně nadejde soudná hodina, kdy by bylo záhodno recenzi vyplodit, a najednou neví, odkud začít a co psát, ačkoliv by toho šlo říct tolik.

A přitom psát o Urfaust by zdánlivě mělo být lehké. Tahle formace je výjimečná a její muzika jakbysmet. Jistě, papírově je to pouze špinavý black metal s klávesami, ale kurva, ta atmosféra! Urfaust ve své tvorbě v podstatě ztělesňují vše, co mám na hudbě obecně rád, a navíc to nabízejí v extrémně koncentrované podobě. Prim samozřejmě hraje právě ona atmosféra, která je v případě této nizozemské dvojice skutečně pohlcující, ale je tu i spousta dalších věcí, jaké lze Urfaust přičíst k dobru. Syrovou autentičností počínaje, konče schopností posouvat se v rámci zdánlivě úzkých mantinelů pořád dál a na každém albu znít trochu jinak, aniž by se vytratil charakteristický zvuk. Kolik skupin tohle dokáže?

Urfaust bych osobně vytknul snad jen jedinou věc – že svůj nesporný talent ředí obrovským množstvím neřadových počinů, z nichž by šlo poskládat minimálně jedno další album, možná i dvě. Nicméně na spekulace se nehraje a realita je taková, že se IX a VRDRBR docela vyžívají v kraťasech. Důsledkem tohoto počínání pak je nízký počet dlouhohrajících desek a velké mezery mezi nimi. Těsně po sobě vyšla jen první dvě alba „Geist ist Teufel“ (2004) a „Verräterischer, nichtswürdiger Geist“ (2005)… na pokračování „Der freiwillige Bettler“ už se čekalo pět let a na letošní „Empty Space Meditation“ dokonce šest roků. Na druhou stranu, o to víc se člověk těší, byť i ta mezičasová „výplň“ v podobě krátkohrajících počinů je leckdy zajímavá – z období před vydáním „Empty Space Meditation“ bych vyzdvihl především singl „Die erste Levitation“ (2013) a EP „Apparitions“ (2015).

Na druhou stranu – a to zase všechna čest! – když už Urfaust jednou za uherský rok desku vydávají, tak je to fantastická záležitost. A s obrovskou radostí mohu říct, že „Empty Space Meditation“ to opětovně do puntíku potvrzuje. IXVRDRBR si opětovně udržují svůj nezaměnitelný sound, jejž provází nihilistická aura a opiátový psychedelický opar, a přitom jsou zase o kousek jinde a novinka dýchá trochu jinou náladou než minulé „Der freiwillige Bettler“ nebo ještě starší věci. Předně ale nechybí hypnotická atmosféra, která patří k největší přednostem Urfaust, na čemž „Empty Space Meditation“ (naštěstí!) nemění zhola nic.

Urfaust

Úvodní ambientní „Meditatum I“ znalce tvorby Urfaust nepřekvapí, jelikož Nizozemcům nebyl ambient nikdy cizí. Nicméně i ten má v jejich podání svou zvláštní náladu a většinou je dobrý, takže nijak nevadí, že se i zde taková skladba nachází, zvlášť když jako intro funguje docela uspokojivě (ačkoliv menší zeštíhlení by mu možná slušelo). Naopak „Meditatum II“ je nejspíš nejagresivnější písní na „Empty Space Meditation“. Primitivní zběsilou pasáž s animálním řvaním IX (skloňovat to moc nejde) však stále podbarvují skvělé ambientní klávesy. Po několika minutách ovšem přijde božská pasáž ve středním tempu, v níž Urfaust předvedou další ze svých největších zbraní – fenomenální čistý vokál. I ten se v průběhu let proměnil a už to není čirý manifest nihilismu jako v dobách „Geist ist Teufel“, ale stále je to ohromně působivé.

Desetiminutová „Meditatum II“ nastaví laťku vysoko, nicméně ani zbylé skladby nezaostávají. Možná úplně nejvyšším vrcholem je pro mě „Meditatum IV“, jejíž atmosféra je neskutečně hustá, tempo je po celých devět minut pomalejší, ale výsledek je pohlcující. Rozvážné riffy, předoucí baskytara, minimalistické, leč vysoce funkční přechody bicích, plíživé klávesy a jako vždy fantastické vokály dohromady tvoří strhující psychedelický monument, jemuž lze jen stěží nepodlehnout. Vysoce zajímavé je rovněž baladičtější finále „Meditatum VI“, které se dočista obejde bez blackmetalových riffů. Jenže i v téhle poloze si Urfaust udržují svou nezaměnitelnou ztrápenou fazónu, takže za mě vše v pořádku – další uhrančivá věc do sbírky.

Nicméně ono tvrzení o vrcholech berte s jistou dávkou rezervovanosti. „Empty Space Meditation“ není písničková nahrávka, „Empty Space Meditation“ je deska a právě jakožto jednolitý monolit je její účinek nejvyšší. I doposud nejmenované „Meditatum III“ (tryzna jako svině!) a „Meditatum V“ si hravě udržují nejen vlastní ojedinělý výraz v rámci alba, ale hlavně i vysokou úroveň, o níž většina kapel okolo pouze sní.

Nechoďme dále kolem horké kaše, už by to konečně mělo zaznít naplno – „Empty Space Meditation“ patří mezi nejsilnější nahrávky roku a patří k žhavým adeptům pro titul nejlepší desky letošní sezóny. I kdybych se však za pár měsíců při sestavování žebříčku rozhodl jinak a novinku Urfaust nedal na úplný vrchol, tak jedno mohu říct už nyní – své místo v první pětce mají Urfaust vlastně jisté. IX a VRDRBR opětovně stvrdili svůj status formace, jež je živoucím důkazem toho, že i ve špinavém raw black metalu lze tvořit působivá díla.

Urfaust


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Z fleku: Nový Urfaust je super, ALE… Je tu šest skladeb a já mám po pár týdnech tendenci si pouštět pouze tři. Fanoušci (ne)prominou, ale nemám pocit, že by Urfaust měli svou ryze ambientní stránku tak dobře zvládnutou jako tu metalovou, a proto považuji třeba úvodní pětiminutovou skladbu (intro) za zbytečnou. Druhá meditační „sýpka“ na mne také nepůsobí tak poutavě, jak bych chtěl, a synťákový „ambient“, co zabírá třetinu skladby, mě vlastně taky neba. Poslední song rovněž patří k těm, co mě subjektivně příliš neoslovily, ale to už je z důvodu, že trojka, čtyřka a pětka jsou takřka „dokonalé“ a ona pomyslná laťka asi nemůže donekonečna jen stoupat. Ani v případě Urfaust ne.

Věřím, že kolega se k některým konkrétním magickým místům desky vyjádřil a já z toho důvodu vypíchnu druhou půlku „Meditatum V“, kde Blitzer rozjede za škopky jednoduchou, ale jinak naprosto kulervoucí jízdu, u které jsem si oživil své skoro-zapomenuté přání zhlédnout Urfaust živě s napůl vychlemtanou flaškou lihu. Ale podtrhnout by se toho dalo více.

Urfaust

No, a když jsem teda komentář otevřel poměrně kriticky, tak proč jej nezakončit pochvalněji? Skalní fanoušci si budou dozajista chrochtat blahem. „Empty Space Meditation“ je Urfaust do morku kostí, ale onu „clochard“ esenci představuje zase trochu jinak. Asi méně plačtivě a ne tak intoxikovaně, ale vznešeněji. Holt už nechlastáme levnou pálenku někde u rozbořených budov kousek od lesa, ale transcendovali jsme trochu jinam. Mohl jsem si ještě pofňukat, že deska nenabízí více skladeb a že kapela zbytečně tříští svůj materiál mezi krátké tituly, ale o to větší by pak mohla být motivace si starší, i ty krátké tituly opatřit, protože „Empty Space Meditation“ vskutku po sobě zanechává jakési prázdné místo, jež je třeba nějak zaplnit (a proč ne rovnou dalším Urfaustem).


Ordo rosarius equilibrio, The Devil & the Universe, Sophia

Ordo rosarius equilibrio, The Devil & the Universe, Sophia, Der blaue Reiter

Datum: 24.9.2016
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Der blaue Reiter, Ordo rosarius equilibrio, Sophia, The Devil & the Universe

Akreditaci poskytl
(pro redaktora H.):

Sanctuary

H.: 24. říjen byl přinejmenším v mém případě docela vyhlíženým dnem, jelikož na tuto sobotu si na Nové Chmelnici v Praze daly sraz čtyři vysoce zajímavé formace. Trio Der blaue Reiter, Sophia a Ordo rosarius equilibrio pohybující se někde na pomezí mezi martial industrialem a neofolkem (příklon na tu kterou stranu se samozřejmě ve všech případech trochu liší) doplnili rakouští okultní kozlové The Devil & the Universe. A to byla prostě přespříliš zajímavá kombinace na to, aby člověk zůstal sedět doma. Ve finále to byl skutečně zajímavý večer, avšak bohužel ne dokonalý…

Atreides: Sobota čtyřiadvacátého skýtala solidní program za účasti jmen mému uchu vpravdě libozvučných – Ordo rosarius equilibrio je zkrátka kult, k The Devil & the Universe těžko něco dodávat, protože ódy na Ashley Dayoura a jeho suitu jsme tu pěli již několikrát, a ačkoliv jsem Der blaue Reiter ani Sophii neznal, rozhodně jsem se těšil. Prostor koncertu mě sice trochu odrazoval, neboť zvuk ve Chmelnici je prostě sázka do loterie a člověk do poslední chvíle netuší, zda se na něj z repráků vyvalí čistoskvoucí vlnění nebo kanální koncentrát, ale jediné, co mi skutečně chybělo, bylo zasazení téhle akce do německého příhraničí, protože ona sociální deprese a tíživost by sedla jako prdel na hrnec. Nicméně všichni víme, jak to chodí s kulturou v Sudetech (nebo spíš nechodí, protože její stav připomíná dětskou obrnu v pokročilém stadiu), takže nezbývalo než sednout na vlak směr Prag.

H.: Trochu nevděčnou pozici prvního vystupujícího dostali Der blaue Reiter. Ústřední dvojici Sathoryse Elenortha a Cecilii Bjärgö v Praze nedoplnil nikdo jiný než Peter Bjärgö – což ten večer bylo poprvé, ale ne naposledy, co se manželé Bjärgövi sešli na pódiu. Živě byly pouze perkuse (všichni tři) a zpěvy (stálé duo), zbytek jel ze samplu. Díky tomu – a také díky skutečnosti, že Der blaue Reiter na koncertě neprezentovali vlastně nic ze své jemnější tvorby – vyzněli jako čistokrevný martial marš, což ovšem není myšleno v negativním slova smyslu. Výjimkou byla pouze jediná skladba, v níž se Peter ujal akustické kytary, čímž vnesl trochu neofolkového závanu.

H.: Nicméně pochodový rytmus a deklamující vokály hrály hlavní roli. A vlastně to fungovalo parádně, hned na začátek šlo o povedené vystoupení, jemuž se dají vytknout snad jen dvě drobnosti, z nichž jednu ani nelze přičítat samotné skupině. Tím mám na mysli projekci, již nějaký koumák namířil nikoliv na zadní stěnu, nýbrž na podlahu pódia, tudíž z ní bylo vidět úplné hovno… alespoň že na další účinkující už byla sjednána náprava a projektor byl namířen správně. Druhým neduhem pak bylo, že ke konci již set Der blaue Reiter začal trochu zavánět jednotvárností. Naštěstí se ale nejednalo o nic natolik zásadního, aby to pokazilo pozitivní dojem.

Der blaue Reiter

Atreides: Jak jsem naznačil výše, španělský projekt Der blaue Reiter byl mým uším neznámý, nicméně pohled na trojici perkusí a dva vokály naznačovala, že nás čeká poctivý pochoďák. Nemůžu říct, že bych se mýlil, trio pod vedením principála Sathoryse Elenortha do publika valilo martial industrial hutný tak, že by se odér germánství přítomný v ovzduší dal krájet bodákem prvoválečné přilbice. Říkal tu snad někdo Triarii? Wappenbund? Pohlcující a vysilující zážitek, jehož jedinou výraznější slabinou byla přílišná délka – chápu, že velkorysá časová dotace jedné hodiny je více než férová vůči ostatním, na druhou stranu by mi 40, 45 minut šlapavého tempa a wagnerovské epiky vlastně docela stačilo k tomu, aby se končilo v nejlepším, neboť v posledních skladbách již nastupoval mírný pocit monotónnosti.

H.: Následoval rohatý okultismus. Seskupení okolo Ashleyho Dayoura (ten si jen tak mimochodem nechal narůst vousy a na pódiu nyní vypadá démonicky) svůj rituál začalo skladbou „Hail! Mary“ z posledního alba „Benedicere“, při níž došlo i na modlitbu směrem k Panně Marii. Poté už přišla na řadu očekávaná sprška kozlích pecek, mezi nimiž nechyběly ty největší šlehy jako „Danaus plexippus“, „Stygian“ s ikonickým „Someone you know might be using drugs and perhaps even practising witchcraft“, „Nod“ z debutu nebo naopak „Nikopoia“ z aktuální desky… a samozřejmě také mocný cover „What Time Is Love?“ (jen tak mimochodem jediná zpívaná věc na koncertech kapely).

The Devil & the Universe

H.: Nebudeme chodit kolem horké kaše, The Devil & the Universe živě setsakra umí. Je vidět, že pravidelné koncertování jim svědčí, protože jim to na pódiu ukázkově šlape, a také je na jejich suverénním vystupování znát, že se už vymanili z pozice pouhého vedlejšího projektu frontmana Whispers in the Shadow a jsou dnes regulérní nezávislou jednotkou. Živě kozlové fakt vraždí, obzvláště v těch hybnějších věcech, které na pódiích dávají na odiv svůj bez přehánění hitový potenciál. Ne nadarmo jsme jim s kolegou Atreidem vymysleli nový žánr: rituální disco. Sice byla malinko škoda, že The Devil & the Universe neukončili svůj set s „What Time Is Love?“, která byla jasným vyvrcholením a po níž finální pomalá píseň působila už trochu navíc. Ale i přes tohle rýpnutí to musím říct: nejlepší set večera!

Atreides: Když jsem viděl The Devil & the Universe prvně na předloňských Hradbách samoty, bylo to energické a rituální. Nicméně to, co ďábelští kozlové rozjeli na Chmelnici, působilo jako pozdravy z jiné dimenze. Bizarní směsice divoké elektroniky s rituálním nábojem byla skutečná šleha, která strčila do kapsy taneční kluby v Praze. Nespoutané proudy taneční energie podtrhla teatrálnost celého projevu a groteskní projekce, jež publikum častovala satanistickým Mickey Mousem, panoptickými výjevy okozlených tváří, kterak nahánějí svoji světici po všech koutech Rakous, či zakrvácenou pannou Marií, k níž se upínaly modlitby všech tří kozlů. Bylo to lepší než dobré, bylo to surrealistické a plné černého humoru, který mě nejednou málem dostal do kolen – aniž bych to jakkoliv očekával, protože jsem byl připraven na všechno, jen na tohle „rituální disco“ ne. Jak by řekl nejvyšší z nejvyšších: „Satan is happy with your progress“.

H.: The Devil & the Universe měli cestu za pomyslným vítězstvím lehčí i proto, že Ordo rosarius equilibrio to bohužel trochu odnesli zvukově. Nebyl to vyložený průser, ale znělo jim to prostě divně a zvukař to nedokázal až do konce vystoupení spravit do uspokojivé podoby. Baskytara takřka neslyšitelná (resp. slyšitelná byla, ale přišlo mi, že jen druhá linka jedoucí ze samplu, ta živá jen velmi letmo) a zpěvačka Rose-Marie úplně neslyšitelná. Až v závěru koncertu ji šlo místy tušit, ale slyšet fakt ne. Set tedy stál na akustické kytaře Ronnieho Bäcka (ta naopak zněla skvěle) a hlavním vokálu Tomase Petterssona. Navíc soudě dle neustálé gestikulace kapely to zvukově zjevně mělo k dokonalosti hodně daleko i v odposleších na pódiu. Když pominu některé už fakt hnidopišské detaily (baskytarista Fredrik měl úbor, jak kdyby šel hrát spíš kýčovitou gotiku, a Pettersson měl tak upnutá kaťata, že si všichni v sále mohli do sytosti užít obrysu jeho koulí), tak mi trochu vadila ještě jedna věc. V závěru už vystoupení působil lehce natahovaně, jako by se skupině nechtělo z pódia odejít.

H.: Na druhou stranu, i přes všechny zmiňované neduhy se Ordo rosarius equilibrio stále místy dařilo tvořit velmi silnou atmosférou a kouzlit působivé nálady. Však ještě aby se to nedařilo, když Švédové tahali tak skvělé písně jako „Hell Is Where the Heart Is – The Gospel of Tomas“ (obzvláště ta mě potěšila), „A Song 4 Hate & Devotion“ či – také nějaký příklad těch starých věcí ještě za původního názvu Ordo equilibrio„The Perplexity of Hybris. I Glorify Myself“. Kolem a kolem jsem rád, že jsem Ordo rosarius equilibrio konečně viděl, protože až doposud se mi vyhýbali, a obecně vzato jsem se vlastně i docela bavil a neměl jsem problém tam vydržet celou dobu. Nemohu ovšem popřít, že jsem doufal v o něco větší uhranutí.

Ordo rosarius equilibrio

Atreides: The Devil & the Universe nasadili laťku zatraceně vysoko, nicméně jsem nepochyboval o tom, že Ordo rosarius equilibrio využijí energie doposud pulzující sálem k tomu, aby Chmelnici položili na lopatky… alespoň dokud nedozněla první skladba. Jinak výborný set, který by ze mě za běžných okolností udělal Alenku v říši divů prostě… ne, že by nefungoval na výběr skladeb nebo snahu hudebníků, ale totálně ochrnul vinou nijakého zvuku. Bicí souprava zněla, jako by ji snad někdo zapomněl nazvučit, živá baskytara byla oproti samplované lince silně upozaděná, o Rose-Marii a jejím naprostém utopení ve zvukové nicotě snad škoda mluvit. Ne, že by Tomase Petterssona a jeho uhrančivého vokálu bylo nějak málo, ale zkrátka pasáže, s nimiž mám v hlavě zafixován ženský vokál nebo snad duet obou hlavních protagonistů, zůstaly pokulhávat za horizontem. Tím nechci říct, že by to bylo neposlouchatelné a já měl nutkavou potřebu utéct ze sálu, nicméně vyblitý zvuk potopil upřímnou snahu hudebníků vložit do koncertu to nejlepší a pečlivě budovaná intimní atmosféra plná plíživé perverze a fetišismu utrpěla značné ztráty, nehledě na možnou hitovost jejich nejpopovějších skladeb. Takhle jsem „jen“ rád, že jsem Ordo rosarius equilibrio konečně viděl živě (natož po šestileté pauze) a nezbývá než doufat, že příští setkání dopadne lépe.

H.: Večer už nabral znatelný skluz oproti ohlášenému programu (nakonec se začalo hrát o něco později a Ordo rosarius equilibrio dle mého vyhrazený čas přetáhli), díky čemuž se Sophia dostává ke slovu až nedlouho před jednou hodinou ranní. Na scénu se opět vrací Peter a Cecilia Bjärgö, aby Nové Chmelnici naložili další dávku martial industrialu. Ačkoliv mi sedělo, že Sophia měla z celého večera asi nejvíc nepřátelskou atmosféru a ačkoliv skupina sama hrála podmanivě, únava si již začala vybírat svou daň, takže jsem jejich vystoupení jen stěží vnímal a místy víc bojoval s nutkáním usnout na místě. Víc k tomu bohužel nemám co říct, jelikož evidentně výborný koncert jsem musel opustit někde (odhadem) po jeho půlce a zdekovat se předčasně.

Atreides: To já nabral směr domov rovnou po konci setu Ordo rosarius equilibrio – ze stejných důvodů jako o něco později H. Únava si spolu se zpožděním vybraly svou daň a vidina čtvrtého hodinového setu, který by se protáhl nejspíše až ke druhé hodině, mě vzhledem k pracovním povinnostem následujícího dne nelákala, jakkoliv jsem si zpětně říkal, že jsem na další martial industrialy zůstat mohl. Nezbývá než večer krátce shrnout – jakkoliv jsem byl ze zvuku, jaký Ordo rosarius equilibrio vyfasovali, mírně rozmrzelý, The Devil & the Universe byli jednoduše perfektní a i Der blaue Reiter byli skvělí, takže účasti těžko litovat. Snad jen příště začít dříve a vystříhat se zpoždění, protože končit ve dvě je fakt oser.

Sophia

H.: Na závěr ještě několik málo poznámek. Stejně jako kolegovi mi moc mi nesedlo rozhodnutí začít hrát až po osmé a skončit v jednu. Vzhledem k tomu, že se průběh večera protáhl, nebyl konec ani v půl druhé, kdy jsem to zabalil. Třeba to mělo nějaký smysl (přání kapel, logistické důvody… nevím), ale pro měkké sráče jako já, kteří chodí spát v deset večer, by bylo přívětivější při počtu čtyř skupin začínat nejpozději v sedm, víkend nevíkend.

H.: Na druhou stranu si velmi cením rozhodnutí, aby všechny čtyři formace dostaly stejnou časovou dotaci. Formálním headlinerem možná byli Ordo rosarius equilibrio (na plakátě byla použita jejich grafika a byli na něm nejvýše, pozici třetí kapely lze rovněž považovat za nejexkluzivnější), ale všichni na svou prezentaci dostali důstojnou hodinu. Za to rozhodně palec nahoru – stejně jako za vlastní uskutečnění samotné akce, jelikož sestava to byla kurevsky lákává, dobře poskládaná a papírově ohromně silná. Je pravda, že od Ordo rosarius equilibrio jsem čekal husí kůži a mrazení v zádech, zatímco jsem dostal „jen“ dobrý koncert, a Sophii mi zase pokazila má vlastní únava, ale v konečném součtu byly všechny čtyři sety i přes některé výhrady dobré až skvělé a vyplatilo se jít.


Mare di Dirac – Fumes

Mare di Dirac - Fumes

Země: Itálie
Žánr: dark ambient / drone / experimental
Datum vydání: 1.6.2016
Label: Dusktone

Tracklist:
01. SacraFormula
02. Ceremony 00
03. Representation 01
04. Deification 10
05. Quinta matrice

Hrací doba: 40:36

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Co všechno lze ještě považovat za hudbu? Padnou-li hranice tradiční písničkové struktury sloka-refrén, padne-li hegemonie běžných nástrojů a nastoupí-li nejisté nekonečno možností, co za zvuky je ještě možno vyloudit, kde se fantazii meze nekladou a kde pouze lidská představivost je jedinou zábranou… dá se to ještě považovat za hudbu? Anebo je to právě tato nejasná hranice, kde končí pouhá zábava a skutečná hudba naopak teprve začíná?

Mare di Dirac patří mezi formace, jaké podobné otázky nutně musejí provokovat. Je schopnost zhudebnit ticho uměním, anebo jen laciným hraním si na experiment? Odpověď je stejně nejednoznačná jako to, co Mare di Dirac produkují za… hudbu? Nebo snad radši zvukovou performanci?

Mare di Dirac jsou určeni lidem, kteří chtějí slyšet nikoliv neslyšené, nýbrž neslyšitelné. „Fumes“ je deskou, kde nehrají hlavní roli zvuky, jaké se na člověka linou z reproduktorů, ale člověk sám a jeho představivost. Do hlavní role byl obsazen čistý minimalismus a víc než snaha hrát tu vítězí snaha nehrát. Velkou část nahrávky tvoří jen letmo znatelný šum, mnohde se dokonce i ten zastaví a nastane nicotné vakuum. Provázet vás budou odlidštěné dronové plochy a darkambientní sféry, jejichž hloubky se táhnou dál, než oko dohlédne a ucho doslechne; místo běžných smyslů tak musí zastoupit představivost. „Fumes“ vlastně není o tom, co uslyšíte, nýbrž o tom, co vy sami dokážete vnímat vnitřním okem. „Fumes“ je pouhým katalyzátorem, jenž cestu do hlubin ničeho odstartuje.

Ale to vše platí jen do jisté míry. Jakkoliv se to po prvním poslechu „Fumes“ může zdát až paradoxní, z obou desek Mare di Dirac je to právě ta novější, která je – myšleno vysoce relativně – variabilnější a hudebnější. Tu a tam vykoukne i hluková hrozba, jinde zas tantrické meditace hrdelního zpěvu protne dokonce i rytmický motiv. Na několika místech lze rozeznat i konkrétní hudební nástroje – nejen bubínky, ale třeba i hluboké tóny didgeridoo. Z tohoto úhlu pohledu by snad šlo i říct, že „Fumes“ je oproti svému předchůdci „Tupilaq“ stravitelnější. Nicméně ani skutečnost, že si lze tentokrát zapamatovat i nějaký motiv (!), nahrávce na její abstraktnosti a necuchopitelnosti neubírá vlastně nic.

Postavím-li obě alba Mare di Dirac vedle sebe, pak musím říct, že „Tupilaq“ mě asi pocuchalo o něco víc. To byl soundtrack nicoty, rituál ničeho v prázdné pustině, kde není absolutně nic. Na „Fumes“něco je; není to hmatatelné, není to viditelné, ale lze cítit, že se kdesi někdo (něco?) skrývá a tiše pozoruje. Nicméně „Tupilaq“ ve své nepohodlnosti, nehostinnosti a naprosté samotě bylo o něco hrozivější, dokázalo se skutečně zarýt pod kůži a zalézt za nehty.

Mare di Dirac

Ovšem pozor – nic z toho, co jsem právě řekl, neznamená, že by „Fumes“ bylo přátelské nebo snadno vstřebatelné. Není a opak by byl víc na škodu než k užitku. Říkám pouze to, že „Tupilaq“ posluchače vrhlo do prázdnoty a nechalo jej s jeho vlastním nitrem – nic víc, ale ani nic méně; „Fumes“ tu a tam letmo naznačí, jakým směrem má člověk své myšlenky stočit. Oba přístupy jsou svým způsobem lákavé, oba mají něco do sebe a je jen na vás, který z nich zvolíte za ten osudový. Já osobně však radši zvolím absolutní nicotu v podání „Tupilaq“.


Pragnavit – Skarby zmiainaha karala

Pragnavit - Skarby zmiainaha karala

Země: Bělorusko
Žánr: folk / dark ambient
Datum vydání: 30.4.2016
Label: Crivia Records

Tracklist:
01. Suhavieja
02. Zamknjonyja koŭraty Jaryły
03. Rasczynieńnie bramy niabjosaŭ
04. Visažar zornyh nietraŭ
05. Zmjainy ŭładar
06. U imrasi
07. Dzury
08. Dzjadoŭskaje sonca
09. Zier vjatoha
10. Suła
11. Marmytannie rassohi
12. Skirty hałodnic
13. Ahvjarnaja kroŭ stodu viecznaści

Hrací doba: 76:19

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Mé znalosti folkové scény stále bohužel nejsou tak rozsáhlé, jak bych rád, aby byly. Díky tomu jaksi nejsem úplně objektivně schopen posoudit, nakolik běloruští Pragnavit jsou či nejsou legendou, jak je kdesi proklamováno. Jednoduše proto, že až doposud mi toto jméno unikalo; album, o němž si v následujících řádcích budeme povídat (obrazně řečeno – já budu psát a vy v ideálním případě číst), je prvním počinem, jenž se mi dostal do rukou.

Zůstává ovšem neoddiskutovatelným faktem, že historie Pragnavit není úplně krátká. Však příští tomu bude již dvacet let od doby, kdy Bělorusové začali fungovat. Na druhou stranu, vcelku záhy po svém založení se rozpadli a necelou dekádu spali zimním spánkem bez známky jakýchkoliv aktivit. K probuzení došlo až v roce 2007, kdy také vyšlo nové album „Svietacjam“. Ani poté to ale Pragnavit s nějakou velkou aktivitou nepřeháněli, tudíž to zabralo dalších devět let, než se objevilo „Skarby zmiainaha karala“. S uvedenými letopočty jste si jistě dopočítali, že oněch devět let poté vychází právě na letošek. Tak se na to pojďme podívat, co si pro posluchače Pragnavit připravili…

Předně je asi vhodné zmínit, že dlouhá čekací doba byla vynahrazena množstvím materiálu, jelikož „Skarby zmiainaha karala“ trvá přes 70 minut. A rozmáchlosti nahrávky také odpovídají i formáty, v nichž novinka Pragnavit vychází, jelikož standardní edicí je v tom případě luxusní digibook CD, zatímco pro úplně fajnšmekry je stále k dostání box limitovaný na pouhých 50 kusů. Co se však samotného materiálu týče, ten je – s výjimkou samotné délky alba – jakékoliv rozmáchlosti více než dalek.

Pragnavit totiž dávají přednost minimalismu a meditativnímu rozjímání. Čekáte-li tedy od folku výrazné linky tradičních nástrojů či snad dokonce rozjuchané melodie, mohu vás zklamat rovnou – u „Skarby zmiainaha karala“ se zlou potážete. U Bělorusů se folklór mísí se zahloubaným dark ambientem. Mnohdy jsou dokonce čistým dark ambientem a folk odsunou do pozadí, viz třeba „U imrasi“. Spíš než vesnickou veselkou a doprovodem ke stavění májky jsou tedy Pragnavit společníkem k osamělému putování hlubokými lesy v lehkém dešti, kdy se mezi stromy zlověstně převalují cáry husté mlhy. Nicméně i něco takového dozajista může být zajímavé a poutavé – z mého pohledu dokonce mnohem zajímavější než jakákoliv místní veselice – a pokud máte v oblibě jména jako Wardruna či Forndom, k nimž nemají Pragnavit vůbec daleko, pak by „Skarby zmiainaha karala“ mohlo zajímat i vás.

Minimalismus však neznamená, že by byla nouze o napjaté momenty. Zejména tehdy, kdy se do hudby vplete zastřený, a přitom stále naléhavý ženský zpěv, tak se jedná výborný zážitek. Příkladem budiž třeba „Zamknjonyja koŭraty Jaryły“, ale i další písně, jež bych však radši zmínil ještě v jiném kontextu. Mluvím o „Suła“ a „Dzury“, jimž bych chtěl přiřknout titul vrcholů „Skarby zmiainaha karala”. Druhá jmenovaná je vysloveně krásná, a ačkoliv se jejími sedmi a půl minutami prolíná vesměs jen jedna ústřední linka, po nudě není ani stopy, jelikož postupná gradace funguje náramně. „Dzury“ se pak se svými dvanácti minutami rovněž zajímavě vyvíjí a zejména finální třetina je skutečně působivá a patří k tomu nejuhrančivějšímu, co Pragnavit na celém počinu nabízejí.

Pragnavit - Skarby zmiainaha karala

Nicméně těch povedených chvilek je na „Skarby zmiainaha karala“ samozřejmě o poznání více. „Dzjadoŭskaje sonca“ zaujme třeba výraznějším vokálem, „Visažar zornyh nietraŭ“ jednou z mála opravdu výrazných folkových linek, „Zmjainy ŭładar“ zase několika nádhernými melodiemi a třeba „Marmytannie rassohi“ temnotou. Jinými slovy, je tu co poslouchat po celých 70 minut, v nichž se vcelku úspěšně rozpustí i těch několik málo písní, jež nejsou až tak dobré jako zbytek (poměrně nevýrazná „Skirty hałodnic“ nebo „Rasczynieńnie bramy niabjosaŭ“, jejíž nosná linka mi přijde na poměry nahrávky trochu pohádková; „Ahvjarnaja kroŭ stodu viecznaści“ se vrcholům rovněž jen dívá na záda).

Nutno ovšem zmínit, že k (d)ocenění „Skarby zmiainaha karala“ nevede úplně lehká a přímočará cesta. Dlouhá hrací doba a minimalismus si totiž vybírají svou daň a především zpočátku to chce nějakou vůli, aby se deska nezvrhla v pouhou kulisu, již člověk vnímá spíše apaticky. Pokud tomu ale dáte šanci, dopracujete se ke zjištění, že je produkce Pragnavit přeci jen podmanivá. Nepopírám, že by desce slušelo pár vcelku přebytečných minutek odkrojit, ale i přesto klady jednoznačně převažují. Odpověď na odvěkou filozofickou otázku, zda poslouchat či neposlouchat (dle vzoru být či nebýt), je z mého pohledu jasná – poslouchat.


Fyrnask – Fórn

Fyrnask - Fórn

Země: Německo
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 14.5.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Forbænir
02. Draugr
03. Niðrdráttr
04. Vi er dømt
05. Agnis Offer
06. Urðmaðr
07. Blótan
08. Fornsǫngvar
09. Kenoma
10. Havets kjele

Hrací doba: 50:31

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Spiritualismus a rituály se v posledních letech staly blackmetalovým trendem. Bohužel. Nyní už jde o zprofanované pojmy, k jejichž užívání se hrne každý pozérský výmrdek, aniž by měl ponětí, o čem mluví. Všude je najednou okultistů jak nasráno, každý hraje v kápích, na pódiu má lebky a svícny, nikdo už nehraje koncerty, všichni musejí provádět rituály. Je to obrovská škoda, že se tato žánrová větev zvrhla v takovou módní záležitost, neboť black metal, je-li podán s patřičným zanícením a těmi správnými jedinci, skutečně může mít a mnohdy i má silný spirituální nádech a schopnost uhranout a pohltit. I navzdory současné poněkud neutěšené situaci však naštěstí stále existují tací, v jejichž rukách rituální a spirituální black metal opravdu naplňuje to, co si člověk pod takovým pojmenováním představí. Fyrnask k takovým dozajista patří.

Přiznám se, že debutovou desku „Bluostar“ jsem doposud neslyšel, tudíž nejsem schopen posoudit její kvality a hudební směřování. K Fyrnask jsem se dostal až s druhým opusem „Eldir nótt“, jenž vyšel na podzim roku 2013. A vlastně se bez přehánění jednalo o lásku na první pohled, protože hned s úvodním poslechem mi bylo zřejmé, že jde o záležitost, před jejímž majestátem je na místě se poklonit. A s velkou radostí mohu říct, že situace se opakuje i na nové desce „Fórn“.

Obsah „Fórn“ lze vlastně rozdělit do dvou kategorií – avšak s poznámkou, že se jedná jen o umělé rozlišení pro potřeby recenze, v reálu je samozřejmě nanejvýš žádoucí nahrávku vstřebávat jako jeden nedělitelný celek, protože právě v takové podobě je její účinek nejsilnější a atmosféra nejkoncentrovanější. První a snad i většinovou z těchto kategorií je samozřejmě black metal. V něm není nouze o rychlé momenty a vichřice, nicméně jeho nálada není agresivní. I v těch nejzběsilejších chvílích si Fyrnask drží meditativní auru, jež dozajista nejvíce tryská v pomalejších a atmosféričtějších pasážích, jichž je na „Fórn“ také dost. I v těch rychlých však na posluchače stále dýchají primordiální pohanské rituály, přírodní rozjímání a již omílaná spiritualita. Vše bez náznaku kýče nebo pocitu trendovosti – podání Fyrnask je uvěřitelné a působivé.

Vedle black metalu ale na „Fórn“ hraje důležitou roli i přírodní ambient. Ten se objevuje pravidelně v mezihrách „Forbænir“, „Vi er dømt“, „Urðmaðr“, „Fornsǫngvar“ a „Havets kjele“ a někdy i v začátcích jinak blackmetalových skladeb. Důkazem budiž hned první metalová kompozice „Draugr“, jejíž půlminutové intro je doslova famózní. Rád bych ovšem zdůraznil, že v tomto případě množství meziher nijak nenarušuje celistvost desky – právě naopak. Z mého pohledu má i tato složka na albu zcela právoplatné místo a s její absencí by „Fórn“ ze svého kouzla jistě ztratilo. Náladová roztříštěnost rozhodně nehrozí, což by mělo nepřímo vyplývat i z toho, jak jsem výše popisoval atmosféru samotného black metalu. Black metal i ambient totiž u Fyrnask dýchají totožným duchem.

Fyrnask

Již několikrát zazněla slova jako atmosféra nebo rituál – není to náhodou. V extrémně silné náladotvornosti totiž tkví největší přednost „Fórn“ a Fyrnask obecně. V tomto případě opravdu máme tu čest s albem, jehož síla je dostatečná na to, aby člověka dokázala zhypnotizovat, vtáhnout do svých útrob a na necelou hodinu jej pohltit. Právě díky ohromně sugestivní atmosféře se daří držet posluchače v napětí (tohle podtrhuji) již od úvodní „Forbænir“ až do samotného konce, aniž by došlo na jakákoliv hluchá místa nebo momenty, v nichž by pozornost polevila. A dávkování za deštivých nocí a v hluboké tmě zážitek jen umocňuje.

V letošním roce už vyšlo hned několik vysoce zajímavých blackmetalových alb. „Fórn“ patří k těm nejzajímavějším a nejpůsobivějším. Bez nadsázky či přehánění – zde se bavíme o jednom ze žánrových vrcholů aktuální sezóny a blackmetalové špičce.


Goatpsalm – Downstream

Goatpsalm - Downstream

Země: Rusko
Žánr: doom / black metal / dark ambient
Datum vydání: 29.2.2016
Label: Aesthetic Death Records

Tracklist:
01. Grey Rocks
02. Flowers of the Underworld
03. White Sea
04. Orphan
05. Of Bone and Sinew
06. The Waylayer (A Great Spring Hunger)
07. Downstream

Hrací doba: 58:23

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Může se vám to zdát nefér (ono to svým způsobem nefér i je), ale většinou nijak zvlášť nehořím touhou uctívat populární (byť někdy třeba jen v omezené míře populární) kapely nebo formace, kolem nichž se vytváří hype. Kolikrát se mi už stalo, že jsem objevil nějakou skupinu, bavilo mě to, ale když si za pár let vydobyla větší věhlas, tak trochu jsem ji opustil. Samozřejmě ne čistě z principu, ale prostě nějak podvědomě mě to přestalo tak táhnout.

Jestli je mi něco naopak velice sympatické, tak to jsou ty opravdu undergroundové projekty, které fungují spíše ve skrytu, a i když třeba v jistých kruzích mohou mít jméno, v obecném povědomí nejsou. Kombinace nepříliš viditelné kapely pro fajnšmekry s  působivou muzikou je pro mě jakožto posluchače takřka ideální stav a právě takovéhle věci si s náramnou oblibou vyhledávám, vyzobávám a následně vychutnávám. Dnes si povíme o skupině, jež přesně taková kritéria splňuje do puntíku.

Základy ruského projektu Goatpsalm sahají do roku 2009 a jsou propojeny s black/deathmetalovou smečkou Sickrites, jejíž dva členové se pustili do bokovky. Tou je právě Goatpsalm a v jejím rámci se vydali do poněkud odlišných vod. Doposud vyšla tři alba, z nichž první dvě bohužel neznám. Do drápů se mi dostala až letošní novinka „Downstream“, do jejíhož poslechu jsem se pustil s tím, že se to tváří relativně solidně, ale když z toho vyleze kravina, tak to snad nějak přežiju. Nicméně, hned s prvním poslechem jsem měl jasno, že tohle bude docela síla a že jakmile budu mít chvíli čas, rozhodně si dostuduji i starší tvorbu.

Když tak o tom přemýšlím, tak se v poslední době neobjevilo moc kapel, které bych do té doby neznal a které by na mě zapůsobily tolik jako Goatpsalm. Nebudeme dále chodit kolem horké kaše – „Downstream“ je excelentní deska, jež rozhodně stojí za slyšení. Aniž bych blíže specifikoval žánr nebo znění formace, buďte si jistí tím, že jestli v hudbě hledáte atmosféru s velkým A, tak toto je záležitost, již byste si v žádném případě neměli nechat proklouznout mezi prsty. Rituální atmosféra sice není jedinou zajímavou věcí na „Downstream“ (mimo jiné i díky tomu, že album boduje ve více rovinách, je to tak dobré), avšak vzato kolem a kolem je to nakonec právě ona, co je stěžejní – a na „Downstream“ se onu náladotvornost podařilo skutečně dotáhnout, výsledkem čehož je pohlcující a sugestivní záležitost.

V úplném jádru je to vlastně doommetalové album. V žádném případě však nejde o typickou žánrovou záležitost, jež by si rochnila ve stylovém klišé – naopak, produkce Goatpsalm má nějaký přesah, což patří k jejím velkým přednostem. Asi moc nepřekvapí lehce blackmetalový odér, který nahrávkou nesporně prostupuje, i když spíš než typické blackmetalové atributy čekejte abstraktnější přítomnost. Jako kdyby se black metal jen vznášel jako opar v pozadí, skrytě tahal za nitky a zahušťoval atmosféru, než aby přímo vstupoval do děje a explicitně se vystavoval na odiv.

Goatpsalm

Co však překvapit může, to je další plejáda nástrojů, jimiž Goatpsalm album koření. Vedle kláves na „Downstream“ se těšte třeba na akustické kytary, flétny, zvonky, brumle či dokonce sanšin. Nicméně, Rusové tohle všechno využívají velice střízlivě a s rozumem, v jejich podání nejde o žádnou samoúčelnost a přítomnost těchto nástrojů není jen tak na efekt. Úplně stejně jako kytara nebo bicí, i všechny tyhle jmenované instrumenty pracují pro celek, pro atmosféru a pro to, aby byly skladby pokud možno co nejpůsobivější…

…čímž se dostáváme k další věci, která si zaslouží vypíchnout a hlavně pochválit. Goatpsalm totiž své kompozice stavějí opravdu chytře, doslova je budují, pomalu rozvíjejí, nechávají posluchače, aby se v jejich útrobách utopil. Jedná se o povětšinou rozvážné kusy, jejichž nálada se ovšem stupňuje, konstantně narůstá a mocně graduje. Především ty nejdelší kusy, úvodní dvojice „Grey Rocks“„Flowers of the Underworld“ a finální „Downstream“, jsou jednoduše úžasné a třeba druhé jmenované prostě nejde odolat. Všechny nabízejí množství výtečných momentů a nenudí ani minutu.

Střed desky, v němž se nacházejí tři kratší kusy, tak může působit trochu slaběji, nicméně i zde je laťka skutečně vysoko. Šestiminutová „Orphan“ rovněž funguje na výbornou a třeba závěr, v němž se proplétá kytarový riff a brumle, je prostě parádní. Nejhybnější a nejmetalovější čtyřminutovka „Of Bone and Sinew“ nakonec z celého počinu působí asi nejobyčejnějším dojmem, ale to spíš jen proto, že stojí vedle tak silné konkurence, protože obecně vzato se i v tomhle případě bavíme o nadprůměru.

Nakonec tu pak jsou dvě kompozice, v nichž se metal neobjevuje vůbec a Goatpsalm v nich nabízejí cosi jako ethno dark ambient. Především třetí „White Sea“ je úžasná a může se směle měřit i s oběma úvodními působivými kolosy. Předposlední „The Waylayer (A Great Spring Hunger)“ se zpočátku tváří velmi minimalisticky, ale nakonec i ona začne nabírat na síle, když se z pozadí pozvolně začne vynořovat melodie, jež se za čas stane ústředním motivem písně, kolem něhož Rusové staví další linky. Věřte tomu, že to je setsakra super.

Goatpsalm

Nemůžu si pomoct, jsem z „Downstream“ vlastně až nadšený. Nečekal jsem toho mnoho, ale muzika Goatpsalm mi vytřela zrak (sluch). Tohle je pro mě osobně povinná koupě, protože „Downstream“ je přesně tím typem desky, jakou chci mít ve svojí sbírce. Hodně velké a hodně příjemné překvapení, a jak již padlo – záležitost, kterou není radno minout.