Archiv štítku: post-punk

(Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise

(Dolch) - III: Songs of Happiness… Words of Praise

Země: Německo
Žánr: ethereal doom
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Opening Speech
02. Intro mit Pauken und Trompeten
03. The River
04. Sirenade
05. Hydroxytryptamin Baby (Part 1)
06. Track Six
07. 100 000 Days

Hrací doba: 37:42

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Z toho, jak jsou (Dolch) fenomenální skupina, jsem se tu již letos jednou zpovídal – to když vyšlo sedmipalcové EP „An den Mond“. Na něm se nacházela jen titulní píseň a jedna předělávka, což dohromady nedalo víc než necelých devět minut hudby. To je samozřejmě tuze málo, kór u hudby, která je tak skvělá, že se jí člověk prostě nedokáže nikdy přežrat, nicméně (Dolch) patří do té sorty kapel, od nichž hltám úplně všechno, takže jsem s chutí zhltnul a povinně koupil i „An den Mond“.

Opravdu jsem nečekal, že by se další nahrávka (Dolch) měla objevit ještě v aktuálním roce, ale o to větší radost mi ohlášení „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ udělalo. Obzvlášť když tentokrát se již jedná o větší hudební nadílku. Němci prozatím preferují krátkohrající počiny, takže jejich doposud nejdelším vydáním byla kompilace „I & II“ (na niž novinka svým názvem zcela evidentně navazuje) seskupující oba předcházející demosnímky („Demo I“ a „Licht. Maschine. Herz.“), a „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ tuto stopáž dorovnává.

Před samotným poslechem jsem neměl pochyb o tom, že (Dolch) daný časový prostor vyplní – když nebudu zbytečně přehánět a zvolím střídmější výrazy – smysluplně. Reálná podoba „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ ovšem ukázala, že ani u (Dolch) nemusí platit, že vše, na co sáhnou, je automaticky hudební zlato.

Nechápejte mě špatně – „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ rozhodně není špatné album. Vlastně naopak. Popravdě řečeno, když se (Dolch) pustí do své typické polohy, jde opětovně o zasranou genialitu s atmosférou tak silnou, až z toho naskakuje husí kůže a mrazí v zádech. V čem je tedy problém?

Jediné, co je reálně špatně, netvoří ani minutu celkové stopáže, což je přesně ten důvod, proč budu mít ve finále i pro tuto nahrávku slova chvály. Přesto, řekněme si to na rovinu, první stopa „Opening Speech“ je píčovina jak mraky… i když už jsem možná trochu pochopil, co tím (Dolch) chtěli sdělit. Jak už název napovídá, jedná se o mluvené slovo, které vám poděkuje za koupi desky, prozradí, že jde o ukázku rozpracovaného materiálu a že jestli máte zájem, můžete si šestou píseň [poslední na straně A vinylu] pustit pozpátku. Šestá píseň s dokonale originálním názvem „Track Six“ trvá pouhých 14 vteřin, ozve se v ní nějaký potlesk a posléze nesrozumitelný blekot – jako kdyby někdo mluvil pozpátku.

Protože mě tohle fakt mocně sralo a nechápal jsem, proč (Dolch) cpou takovou sračku na svou nahrávku, dal jsem si tu práci a šestou stopu si pozpátku skutečně pustil. Onen záhadný vzkaz zní (ano, klidně se s vámi o to tajemství podělím): „Congratulations, you just played the song backwards.“ No, musím se přiznat, že napoprvé jsem se tomu fakt hodně zasmál a tyhle dvě stopy – „Opening Speech“ a „Track Six“ – chápu jako jeden velký trolling ze strany kapely. Akorát k tomu, co (Dolch) hrají, mi takovéhle vtípečky úplně nesedí.

(Dolch)

Zatím jsme vyplýtvali tolik tlachů na něco, co reálně trvá 43 vteřin, takže nyní bychom už měli přistoupit k vlastnímu obsahu „III: Songs of Happiness… Words of Praise“. Padesátivteřinové „Intro mit Pauken und Trompeten“ (taky název za všechny prachy) je docela nezajímavé, ale pak už to začne. „The River“, „Sirenade“„Hydroxytryptamin Baby (Part 1)“ jsou fantastické písně, jimž nechybí vůbec nic, kvůli čemu jsem začal (Dolch) bezmezně uctívat. Z monotónních zvukových linek, mezi nimiž pluje dokonale podmanivý ženský vokál, vyvstává neodolatelná hypnotická a éterická atmosféra, jaké se prostě nelze nabažit. To samé nakonec platí i pro 18minutovou „100 000 Days“, jež si sama pro sebe uzmula celou B stranu vinylu, akorát je tu jeden menší háček. Samotná skladba reálně trvá jen lehce přes šest minut a zbylé dvě třetiny stopy vyplňuje jeden dokola se opakující tichý kytarový tón. Samotného mě překvapuje, že ani jednou jsem nebyl schopen vypnout s předstihem a vždy to s nadšením doposlouchám dokonce. Že by to o tom zlatu nakonec přece jen byla pravda?

(Dolch) samozřejmě nehrají pro posluchače, kteří mají rádi množství zvratů a pevné kontury písni. Jejich hudba je určena těm, kdo rádi rozjímají a kdo se zajímají víc o nálady než o písně. Dovolím si tvrdit, že při takovém naladění uslyšíte jednu z nejzajímavějších formací současného podzemí a nepříliš viditelný klenot pro skutečné požitkáře.


Ritual Howls – Their Body

Ritual Howls - Their Body

Země: USA
Žánr: post-punk / coldwave
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Felte

Tracklist:
01. This Is Transcendence
02. A Manifestation of Time
03. Their Body
04. Perfume
05. Blood Red Moon

Hrací doba: 25:20

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Rovnou se přiznám, že Ritual Howls jsem donedávna neznal, přestože tahle trojčlenná sebranka z Detroitu za sebou již nějaký ten rok existence okořeněný o pár alb (tři) a EP (čtyři) má. Hned po prvním poslechu jejich nového minialba „Their Body“ a přečtení nějakého toho základního infa a pár rozhovorů mi ale bylo jasné, že tahle skupina je přesně pro mě.

Tvrzení z oficiální Facebookové stránky, že „Ritual Howls vytvářejí surreální, introspektivní pochmurno, které by mohlo pohánět diskotéku v pekle; soundtrack pro vaše nejoblíbenější noční můry a nejhrozivější fantasie“ sice může být marketingovou vypočítavostí a je těžké mu dostát a zároveň neznít jen pozérsky zle (!!!) a hnusně (!!!!), v tomto případě ale zcela odpovídá realitě, a to v té (takřka) nejlepší možné podobě.

To nejoptimističtější, „This Is Transcendence“, skladbu, kterou kapela označuje za svou nejpopovější (což ale v kontextu její tvorby může znamenat hodně věcí jen ne něco blížícího se mainstreamové vlně populární hudby), si odbudeme hned ze začátku a pak už jde všechno z kopce (tím nemyslím kvalitativně, nýbrž náladově). Co ale první píseň jednoznačně předznamenává, je transcendentální zážitek dýchající ze všech kusů. Toho trio Bancell, Samuels a Saginaw dosahuje mimo jiné skrze nepřeberné množství ozvěny, tak si rozumějící se žánrem coldwave. Na rozdíl od jiných podobných seskupení se však za touhle neproniknutelnou masou neskrývá jen prázdné bezobsažné nic, ale další a další vrstvy.

Základ je přitom tak prostý – jednoduché elektronické beaty a syntezátor, společně připomínající zlatou éru osmdesátkového diska. Když si k tomu ale přidáte mysticky zahalenou kytaru, místy hutně zkreslenou, místy jen tak tiše předoucí basu a sem tam industriální sample, vznikne daleko komplexnější a zajímavější celek, stále však neúplný.

Možná se to tak nemusí ze začátku zdát, ale přestože hudba je zajímavá a přitažlivá sama o sobě, většinu pozornosti na sebe nakonec upoutá zpěv, kolem nějž se všechno točí. To už je ostatně dáno samotným tvůrčím procesem Ritual Howls, kdy jsou prvotně psány texty a až podle nich vzniká hudba (o to víc mne mrzí, že jsem údajně Lovecraftovské texty nebyl schopen nikde sehnat). Snad ještě větší podíl v nabití tohoto dojmu má však projev Paula Bancella, jehož monotónní hluboký zpěv (místy téměř recitace) zcela dokonává mrazivou atmosféru a svého vrcholu dosahuje v „Perfume“, kde jeho intonace a frázování v kombinaci s klaustrofobickým syntezátorem, akční basou a stále sice zahalenou, ale daleko intenzivnější kytarou než ve zbytku skladeb, získává rozměr zkázonosného proroctví.

Ritual Howls

Za vrchol alba ale považuji jiný kus. V závěrečné „Blood Red Moon“ se střetávají všechny předchozí elementy a jsou zde umě smíchány v depresivně steampunkový western, s kytarou místy připomínající druhé album Davida Lynche a Lindemannovským zpěvem z dřívějších desek Rammstein (němčina by sem padla dokonale). To vše dohromady tvoří celek překypující hypnotickou ponurostí.

Pokud vám tedy nijak zvlášť nevadí trochu toho osmdesátkového patosu, beznadějná atmosféra a místy repetitivní tuc-tuc-tuc-tuc beaty, nebojte se Ritual Howls okoštovat – nemusíte být zrovna unešeni, ale zklamání se s největší pravděpodobností vyhnete.


(Dolch) – An den Mond

(Dolch) - An den Mond

Země: Německo
Žánr: (spi)ritual doom metal / post-punk
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Ván Records

Hrací doba: 08:52

Odkazy:
bandcamp

Dobrých skupin běhá po světě poměrně mnoho, ale pouhý zlomek z nich lze zařadit k těm skutečně výjimečným a ojedinělým. U německých (Dolch) bych se ovšem vůbec nebál tvrdit, že právě oni k té elitě mimořádných a nevšedních formací patří. Z jejich silně atmosférické hypnotické hudby jsem naprosto v prdeli už od doby, kdy jsem před několika lety na tenhle skrytý klenot narazil poprvé. Nejvyšší čas si jej poprvé představit i na našich stránkách, k čemuž nám poslouží letošní květnový sedmipalec „An den Mond“.

Stylově jsou (Dolch) rozkročeni mezi jakousi spirituální formou doom metalu, post-punkem, rockem, blackmetalovou estetikou a doteky ambientu, k čemuž navrch přihazují fenomenální vokály (obě pohlaví). Nečekejte ovšem nějaké laciné skřeky – jde o éterický čistý zpěv. Výsledný koktejl kouzlí neopakovatelnou magickou atmosféru opředenou hypnotickou tajemnou aurou. Transcendentální zážitek a přesun mysli do nadzemských sfér? Skutečně ano! Že volím přespříliš silná slova? Pokud tomu tak je, pak mi vysvětlete, proč se chce člověku až plakat štěstím z toho, jak dokonalé to je…

Naštěstí ani „An den Mond“ extrémně vysoko posazenou laťku nesnižuje a bezezbytku a bez zaváhání potvrzuje, proč jsem výše psal, co jsem psal. Titulní skladba na straně A vesměs „pouze“ pokračuje v tom, co (Dolch) předváděli již na svých starších počinech, ale v tomto případě to za žádných okolností není myšleno v pejorativním slova smyslu. Takřka ihned člověka obklopí již známá nezaměnitelná spirituální nálada, jež asi nepřekvapí nikoho, kdo se s (Dolch) již v minulosti setkal, ale silně zapůsobit dokáže i tak. Zastřené kytary, hluboké rituální údery bicích a fantastické vokály se opětovně spájí do strhující mozaiky, při jejímž poslechu se neochvějně potvrzuje již známá pravda – hudba této formace je hodna uctívání jako málokterá jiná.

Píseň „Dagger Moon“ na B straně se již z běžné produkce (Dolch) malinko vymyká, ale to je dáno tím, že nejde o jejich původní kompozici, nýbrž o předělávku od dnes již nefunkční oregonské punkrockové skupiny Dead Moon. (Dolch) originální skladbu samozřejmě přepracovali do svého specifického stylu a z tohoto hlediska vlastně v kontextu jejich tvorby smysl dává, přestože jsem řekl, že jde o něco trochu jiného. Nakonec ale – tím nejdůležitějším je jako vždy skutečnost, zdali výsledek dokáže zapůsobit. A zde „Dagger Moon“ opět boduje na plné čáře.

(Dolch)

Očekávám, že zanedlouho se jméno (Dolch) v našich končinách a v určitých kruzích dostane více na odiv, jelikož kapelu čeká pražský koncert po boku King Dude a The Ruins of Beverast (29. října). Nicméně jakkoliv jsou tyto dvě formace skvělé a jsem na ně samozřejmě zvědav, právě (Dolch) jsou dle mého nejzajímavějším dílkem téhle extrémně silné soupisky. Fenomenální záležitost, již stojí za to znát.


Algiers – The Underside of Power

Algiers - The Underside of Power

Země: USA
Žánr: post-punk
Datum vydání: 23.6.2017
Label: Matador Records

Tracklist:
01. Cry of the Martyrs
02. The Underside of Power
03. Death March
04. A Murmur. A Sign.
05. MMe Rieux
06. Cleveland
07. Animals
08. Plague Years
09. Hymn of an Average Man
10. Bury Me Standing
11. The Cycle/The Spiral: Time to Go Down Slowly

Hrací doba: 44:24

Odkazy:
web / facebook / twitter

Američtí Algiers způsobili na alternativní hudební scéně solidní poprask už svým eponymním debutem. Inteligentní hudba, hluboko ve svých principech propojující atmosféru Joy Division, tepající elektroniku a gospel, to vše halící do nadčasové tématiky boje o emancipaci, musela zaujmout (a také zaujala) mnohé. Sám jsem si poslech „Algiers“ náležitě užil, ovšem o bezchybnosti bych si mluvit netroufl. Album trápila mírná nevyrovnanost a chyběly zapamatovatelné melodie. Některé hitovky jako třeba politicky nabitou „Irony. Utility. Pretext.“ či energickou „Black Eunuch“ si rád připomínám do dnes. Na jiné položky tracklistu si však vzpomenu jen těžko.

Druhé album tedy mělo za úkol potvrdit potenciál kapely a rovnou pro začátek si troufnu říci, že přesně to udělalo. Přitom z prvních náznaků jsem měl obavu, zda se Algiers nevydali příliš komerčním směrem. Titulní skladba a první vypuštěný singl se totiž zásadně vymyká tomu, co kapela prezentuje ve většině z ostatních jedenácti skladeb na „The Underside of Power“. Mocný refrén, který uvízne v paměti hned při prvním opakování, připomíná gospelové útoky debutové desky v odlehčené formě spíše než udušené výkřiky letošního alba. Přitom není titulní píseň špatná, naopak patří mezi nejsilnější položky tracklistu. Pokud však chcete vědět, o čem druhá deska Američanů doopravdy je, budete muset začít hezky od první skladby.

„Walk Like a Panther“ slouží jako ostrý úvod, v němž Franklin James Fisher spíše řve než zpívá. V průběhu celé kolekce je zřejmé, že je to právě Fisher, kdo druhému albu Algiers musel nejvíce obětovat. Ačkoli je jeho hlas v mixu překvapivě přidušený, je zřejmé, že do „The Underside of Power“ dal úplně vše, přestože písničky vyžadují o něco jiný vokální styl, než tomu bylo na debutu, a Fisher tak musel upozadit svůj typicky hluboko položený zpěv před mnohem ostřejším křikem, jež mu, zdá se mi, nesedí tak dobře. Když už dojde na klidný, téměř chlácholivý zpěv, je Fisher výborný jako obvykle, na jeho výkřiky jsem si musel chvíli zvykat a měl bych k němu několik výhrad. Jenže temné tóny a rychlá tempa „The Underside of Power“ by s jiným zpěvem asi nefungovaly, a Fisher tak svůj vokál perfektně přizpůsobil hudbě.

Instrumentálně Algiers dospěli a novinka tak zní, i přes solidní nános elektroniky téměř na každé melodii, spíše jako tvorba živé kapely než jako „výrobek“ několika programátorů. Živé nástroje jsou teď tím, na čem Algiers své kompozice staví, a elektronický povlak je jen třešničkou na dortu, který vše činí působivější, byť sám o sobě by mnohé nezmohl. „The Underside of Power“ tak občas posluchače utápí v hluku, jindy ho veze kosmickou lodí za pomocí syntezátorů s osmdesátkovým nádechem, aby ho po chvíli z bluesové deprese vytáhlo pomocí krásných vokálních melodií a energické rytmické sekce. V první řadě však vše funguje velice pěkně pohromadě, možná i díky specifickému, mírně zahuhlanému zvuku, jenž celou desku provází.

Algiers

Z jednotlivých stop stojí za vypíchnutí třeba hned druhá „Cry of the Martyrs“, která má podle Algiers evokovat folkovou skladbu, již v předvečer bitvy zpívají vojáci předem poražené strany, a přesně tak funguje. „Death March“ svým dlouhým instrumentálním závěrem působí až hypnoticky, zatímco „MMe Rieux“ posluchače příjemně naladí pomocí klidného piana a skvělého zpěvu. Ostrá „Animals“ staví na řezavé punkové kytaře, zatímco „Hymn for an Average Man“ dělá kouzla rytmickým opakováním primitivního motivu. Ambientní „Bury Me Standing“ je pak perfektním úvodem k závěrečné „The Cycle/The Spiral: Time to Go Down Slowly“, která je o něco pozitivnější a chytlavější než zbytek „The Underside of Power“, ovšem na závěr desky funguje perfektně.

„The Underside of Power“ není tím albem, jaké bych od Algiers čekal a v jaké jsem doufal, a to je nakonec nesmírně dobře. Je to totiž deska temnější a hůře čitelná, avšak pokud jí proniknete, projeví i své pozitivnější stránky, dokáže se s vámi propojit na mnohem hlubší úrovni a její účinky vydrží mnohem déle. Algiers jednoduše udělali velký krok do neznáma a je jen na vás, zda se je rozhodnete následovat.


Milemarker – Overseas

Milemarker - Overseas

Země: USA
Žánr: electronica / alternative rock / new wave / post-punk
Datum vydání: 26.8.2016
Label: Lovitt Records

Tracklist:
01. Conditional Love
02. Untamed Ocean
03. Carrboro
04. The Dreamer
05. Blue Flag
06. Luxuria
07. Recognition
08. Uh Ah
09. Supercomputer

Hrací doba: 39:21

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Silver Rocket

Když jsem se upisoval k recenzi alba „Overseas“ od Milemarker, tak jsem předpokládal, že se jedná skupinu mladou a nezkušenou. Na internetu jsem si nehledal žádné detaily z její biografie, nestudoval předchozí počiny, takže jsem byl dost překvapený, když jsem až s odstupem zjistil, že Milemarker není nově sestavená kapela, protože už toho má za sebou relativně dost.

Vznik Milemarker, kteří aktuálně působí ve čtyřčlenné sestavě, se totiž datuje k roku 1997, kdy se v malém městě Chapel Hill v Severní Karolíně dala dohromady trojice ve složení Al BurianDave Laney a Ben Davis. S na tu dobu lehce vizionářskou vizí kombinace post-hardcoru a new wave začali brázdit pódia a sami se chlubí tím, že odehráli zhruba tisícovku vystoupení a sdíleli pódium příkladně s High on Fire či The Hives.

Nicméně není všechno zlato, co se třpytí, a nad životem Milemarker se po vydání pátého alba „Ominosity“ z roku 2005 na deset let zavřela voda, a letos tak navazují na první etapu svého fungování prostřednictvím novinky „Overseas“. K dvojici Al Burian a Dave Laney se přidala zpěvačka / klávesačka Lena Kilkka a bubeník Ezra Cale a v tomto složení se Milemarker na přelomu loňského a letošního roku zavřeli do nahrávacích studií v Berlíně. Výsledkem je poměrně neotřelá kombinace kytarové hudby, která je protkaná velkým množstvím kláves, syntezátorů a robotických vokálů.

Největším pozitivem „Overseas“ je rozhodně jeho atmosféra. Kombinace živé rytmiky, elektrických kytar, které jsou navíc doladěny různými efekty, syntezátorů a další vrstvy nejrůznějších zvuků a ruchů působí místy chaoticky a skoro až nesourodě. Když jsem se ale zaposlouchal pořádně a začal postupně odhalovat detaily nahrávky a jednotlivých písní, tak počáteční nedůvěra zmizela. Netvrdím, že se jedná o dokonalou záležitost, protože má své mouchy, ale na druhou stranu je místy velmi těžká industriální atmosféra chutným protikladem k líbivým podkladovým melodiím linoucích se z kláves. Jako jeden příklad za všechny, kdy toto funguje velmi dobře, mě napadá „The Dreamer“. Ta je na poměry zbytku nahrávky pojata víc vypravěčsky a líbí se mi, jak se přelévá od kytarovějších momentů k těm elektronickým, aniž by Milemarker ztráceli vodící linku a působili zmateně.

Co mě na albu vyloženě iritovalo, je použití robotických vokálů, jimž asi nikdy nepřijdu na chuť. Neděje se tomu v takové míře, aby tento aspekt devalvoval celistvý dojem z „Overseas“, nicméně si myslím, že i bez jejich použití se dá navodit futuristická industriální atmosféra, která při poslechu převládá. Skladby obecně by se pak daly rozdělit do takových dvou základních skupin dle toho, zda převládají elektronické prvky, nebo má naopak navrch poctivý rockový základ. Abych pravdu řekl, tak víc mě zaujala druhá skupina, což má jistě co do činění s tím, že elektronickou a industriální hudbu nijak cíleně až na vzácné výjimky nevyhledávám.

Milemarker - Overseas

Na základě tohoto rozdělení se mi tedy líbí zejména druhá „Untamed Ocean“, což je velmi povedená post-punková hitovka s letmým nádechem elektroniky. Základním pojidlem v této věci je syntezátorový motiv a přesná rytmika, vrchol ovšem přichází se vzletným refrénem. Ten jsem si oblíbil hned při prvním poslechu, jeho melodie je hodně povedená, a když jej postavím k „Overseas“ jako celku, tak nabízí pohled na líbivější tvář skupiny. Povedla se i následující „Carrboro“ s post-rockově zvonivou kytarou v závěru či výraznou basovou linkou poháněná „Luxuria“.

„Conditional Love“ je dobrá, dokud nedostane slovo elektronicky zprasený vokál. Do té doby pulzující syntezátory a kytary vytvářejí sugestivní atmosféru a refrén je opět dost povedený. Většina skladeb plyne na vlně klasické písničkové struktury, kdy se střídají sloky a refrény v pevně daném pořadí, takže třeba již zmíněná „The Dreamer“ nebo závěrečná elektronická „Supercomputer“ působí se svou atypickou strukturou překvapivě. Bohužel mi druhá jmenovaná přijde ve výsledku taková o ničem. Pořád jsem čekal, kdy přijde exploze emocí, k níž se během první poloviny schylovalo, nicméně se nedostavila.

„Overseas“ sice není můj šálek kávy, ale nepopírám, že svoje kouzlo ta nahrávka rozhodně má. Milemarker hrají moc dobře na city posluchače a místy post-punkově neklidnou atmosférou jimi umí hezky zacloumat. Uvítal bych možná trochu víc metalového hřmění, k němuž neměli tak daleko, když jsem poslouchal ukázky starších počinů, ale není to nic, co by „Overseas“ vyloženě škodilo. Jako celek to šlape dobře, což je hlavní. Jestli se k tomu vrátím někdy v budoucnu? To asi ne, ale i tak jsem s Milemarker neměl problém.


Okkultokrati – Raspberry Dawn

Okkultokrati - Raspberry Dawn

Země: Norsko
Žánr: black / sludge metal / post-punk / noise rock
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. World Peace
02. Raspberry Dawn
03. We Love You
04. Suspension
05. Hard to Please, Easy to Kill
06. Hidden Future
07. Ocular Violence
08. Magic People

Hrací doba: 46:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Pro málokterou muziku mám v živém podání takovou slabost jako pro black’n’rollové vypalovačky všeho druhu. Přímočará rytmika, svižné tempo a zlé kytary dávají parádní příležitost pro zvrácený candrbál, z něhož člověk sice sem tam vyleze s nějakou tou modřinou a totálně vyčerpaný, zato šťastný a spokojený. Asi proto nemusím dodávat, že když jsem pár let nazpět prosral na Brutal Assaultu Okkultokrati, byl jsem z toho přinejmenším mrzutý, protože možnosti protančit střevíčky na kvalitní kapelu (jakkoliv Norové tento v podstatě nedefinovaný slepenec žánrů dalece přesahují) nerostou volně na stromech. Naštěstí není všem dnům konec a tihle psychedeličtí paviáni se v Praze ukáží začátkem prosince – do té doby ovšem nezbývá než vzít za vděk novou deskou „Raspberry Dawn“, s níž skupina navazuje na dva roky starou záležitost „Night Jerks“.

Tady by bylo vhodné se o téhle divoké smečce trochu rozepsat, jednak proto, že v našich končinách není kdovíjak známá, jednak proto, že její vývoj je, ač krátký, poměrně zajímavý. Okkultokrati vznikli v Norsku nějakých osm let zpátky, kdy začali drhnout výbušnou směsku hardcore punku, blackové zloby a sludgové špíny. Od té doby hudební směřování kapely párkrát zahnulo směrem post-punku, ambientu, pošukané atmosféře a účinkům halucinogenních látek, což reflektuje i stopáž, která se z grindových jednohubek natáhla až k šestnácti minutám vyjetého ambientu „Cosmic Wynter“ právě z minulého alba „Night Jerks“. Šlo tedy očekávat, že „Raspberry Dawn“ bude ujetost a psychedelie, kam až Okkultokrati na svých tripech zajdou však těžko odhadovat.

„Malinový úsvit“ rozhodně nenechává na pochybách, s kým máme tu čest: Na první poslech jde po zvukové stránce o Okkultokratí sonický humus, který se vymáchal v tom největším svinstvu, který mu mohl přijít pod ruku. Blacková temnota se spolu s post-punkovou eteričností koupe ve sludgovém bahně, tentokrát je v tom ovšem cítit ještě pořádná dávka noise rockového bordelu a zejména synťáky jsou přímá linka do devadesátek. Co všechno jsou schopni Okkultokrati smíchat, aniž by se celek jakkoliv rozpadal, je k neuvěření a i na dvacátý a další poslech ve skladbách nacházím nové momenty, jež mi dříve zůstaly skryty.

Úvodní „World Peace“ je spolu s titulním kouskem inkarnací hippiesáckého psychedelic/noise rocku (pochopitelně v patřičně jeblém balení zdobeném brutálně přehuleným vokálem a synťáky), písně jako „Hard to Please, Easy to Kill“ nebo „We Love You“ si pak drží i za zběsilého tempa potemnělou post-punkovou vizáž. Podobně na tom je i osmiminutová „Hidden Future“, výjimečně podpořená i hlubokým čistým vokálem (kterého kdyby bylo víc, nejspíš by svlékl nejedno dívčí prádlo), následující „Occular Violence“ je zase exkurzí do vesmírných hlubin se silnou příměsí synthpopu. Jedinou vyloženě odlišnou skladbou je ambientní „Suspension“ v půlce alba, kdy „Raspberry Dawn“ na chvíli zvolní, jinak se s tím Okkultokrati nijak zvlášť nepářou a sypou jeden vál za druhým.

I při takovém nášupu jsem ale stále schopný rozlišovat, protože i když je to rytmicky v podstatě na jedno brdo a ani tempo se nijak zásadně nemění, platí, že co song, to unikát. Vlastně bicím směřuje jediná výtka, protože oproti zbytku začnou být časem zbytečně monotónní až lehce otravné – pokud ale desku neposloucháte po páté za sebou, rozhodně nejde o nic, co by nešlo překousnout. Jinak je „Raspberry Dawn“ zatraceně silná záležitost, která 45 minut stopáže utáhne levou zadní, protože náloží energie a chytře poskládanou hudbou baví od první vteřiny do samého konce. Ne, že by Okkultokrati nutně objevovali kolo, i tak ale zní originálně – a to i v rámci vlastní diskografie, v níž se opět hnuli někam jinam.

Okkultokrati

Jestli dopředu, doleva nebo někam jinam, těžko říct, vzhledem k tomu, že Okkultokrati míchají všechno možné hlava nehlava a nebojí se hrábnout hluboko do minulosti, aby stvořili zase něco docela nového. A vzhledem k tomu, že „Raspberry Dawn“ je obzvlášť povedený náser, se zatraceně těším, až nový materiál uslyším naživo. A vy byste měli taky, protože to opravdu stojí za to!


Swans, Anna von Hausswolff

Swans, Anna von Hausswolff

Datum: 19.10.2016
Místo: Praha, Divadlo Archa
Účinkující: Anna von Hausswolff, Swans

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Swans v České republice už dávno nejsou jevem nevídaným. Vlastně spíš naopak, poslední léta jsou na českých pódiích častým, byť vlastně vždy vítaným hostem. Tuším, že od obnovy činnosti v roce 2010 se u nás nyní ukázali už pošesté, což je dost slušná kadence. Přesto mělo letošní vystoupení lehce speciálnější nádech. Ale tak už tomu bývá, když má něco být naposled.

Není to žádné tajemství, jistě to všichni víte, slyšeli jste, četli jste. Swans, tak jak je známe nyní, v dohledné době skončí. „The Glowing Man“ z letošního června je posledním počinem aktuální sestavy, právě probíhající turné bude poslední koncertní šňůrou aktuální sestavy. Budoucnost je prozatím nejistá – ví se pouze to, že Michael Gira hodlá pod jménem Swans pokračovat sám, na každém dalším albu se obklopí jinými hudebníky, dle všeho asi i změní zvukový koncept, živé vystupování značně omezí.

Swans ve své současné podobě, která má zanedlouho dojít svému konci, jsou však ve vrcholné formě. Sestava je nelidsky sehraná, desky působivé, koncerty ničivě intenzivní – tak moc, že Swans už dávno předchází pověst skupiny, jež z pódia nekompromisně drtí dlouhé hodiny, aby na konce posluchače vyplivla zdecimovaného, leč s vědomím, že něco zažil. Není divu, že tohle naposledy vidět, slyšet a na vlastní kůži pocítit chtěli mnozí. Minule – bez jednoho dne přesně před dvěma lety – Swans hráli v Lucerna Music Baru; letos přijeli do Divadla Archa, které už díky velkému zájmu týden před koncertem hlásilo vyprodanou kapacitu. Přinejmenším co do kvantity důstojné publikum tedy bylo jisté (ačkoliv bych mohl vtipně poznamenat, že v některých částech davu to vypadalo spíš jako na módní přehlídce hipsterských plnovousů než na koncertě)…

Stejně jako posledně nechal Michael Gira blonďatou holku, aby rozehřála sál na požadovanou provozní teplotu. Pharmakon před dvěma lety však nebyla jemnou dámou, nýbrž hlukovým zvířetem. To letošní Anna von Hausswolff ze Švédska se svou kapelou byla mnohem hudebnější a namísto sonického ataku dávala přednost atmosféře. Před koncertem jsem trochu pobaveně zjistil, že existují i lidé, kteří chtěli na akci dorazit a právě droboučká Švédka pro ně byla větším tahákem nežli samotní Swans. Mě osobně ale její studiová tvorba zas až tak nezaujala, a i když papírově na ní nevidím nic špatného, prostě mě to nedokázalo patřičně zasáhnout.

S klidným svědomím ovšem mohu říct, že v živém podání to bylo něco dočista jiného a fungovalo to o mnoho lépe. V minimalistických ambientních plochách už bylo cítit onu kýženou hloubku, hlasité výbuchy – ať se o ně starala kytara, elektronika, elektronická rytmika nebo letmé noisové zahrození – byly působivé. I přesto na sebe hlavní díl pozornosti strhávala samotná Anna von Hausswolff, a to nejen kvůli tomu, že jí to ohromně sluší, což přinejmenším 96 % přítomných pánů taktéž potěšilo. Dokázala vystřídat harmoniku, syntezátor i akustickou kytarou a především – zpívala skutečně nádherně a v tomto ohledu si její přednes zaslouží plný počet bodů.

Jako jediný neduh jejího vystoupení tedy musím označit zvuk, jenž byl sice čitelný, nicméně nepříjemně hlasitý, až v člověku chvílemi vibrovaly vnitřnosti a bolely z toho uši. Dovolím si tvrdit, že v tomto ohledu nejsem úplná citlivka, ale někde by hranice přece jen být měla. Třeba to v zadních částech sálu znělo lépe, ale vepředu by to nějaký ten decibel dolů prostě zasloužilo.

Swans - The Glowing Man

Vzhledem k tomu, jakým nátlakem na ušní bubínky byla převážně ambientní Anna von Hausswolff, člověka nutně musela napadnout otázka, jak na tom budou samotní Swans, jejichž produkce si přece jen zakládá na hlasitosti a tlaku. Neblahá předtucha o neposlouchatelnosti se naštěstí nepotvrdila. Bylo to samozřejmě nahlas, nebylo to odpočinkové vystoupení a ještě den poté ráno člověku hučelo v uších, ale zadělání si na zdravotní potíže nebylo na pořadu dne. Po zvukové stránce tedy šlo o nejlepší možný kompromis – obzvlášť s ohledem na to, že i čitelnost byla skvělá, vše bylo dobře slyšet (hlavně mě potěšila krásně slyšitelná lap steel kytara Christopha Hahna).

K samotnému výkonu šestice na pódiu toho snad ani není moc co dodávat, poněvadž psát o tom, že Swans hráli intenzivně a s obrovským nasazením, by snad bylo nošením dříví do lesa. Michael Gira své spoluhráče opětovně dirigoval a diktátorsky nutil k ještě větším výkonům, ze všech čišela odevzdanost své vlastní hudbě. A to ať se kapela pomalu nadechovala k další ničivé pasáži, anebo ona ničivá pasáž byla na svém vrcholu a všichni sekali riffy a údery s tvrdostí, jakou mohou závidět i deathmetalové formace. Určitě by však stálo za speciální zmínku, že tentokrát se Swans nepřijel Thor Harris se svou plejádou instrumentů, protože turné k „The Glowing Man“ z rodinných důvodů nejede. Na jeho místo nastoupil klávesista Paul Wallfisch, u nějž se mi zdálo, že palicí kroutí jak úplný debil, ale dalo se s tím žít – stačilo se na něj nekoukat.

Na síle vystoupení nijak neubírala ani skutečnost, že bylo předem jasné, co se bude hrát, jelikož setlist byl znám. Na druhou stranu, osobně by mi vůbec nevadilo (vlastně spíš naopak), kdyby byl výběr písní poskládán trochu jinak. Největší část času samozřejmě zabrala letošní deska „The Glowing Man“, což je v pohodě a třeba titulní skladba na závěr koncertu byla asi vrcholem setu. Mrzí mě ovšem, že Swans aktuálně nehrají fenomenální „Frankie M.“ – vím, že ji hráli posledně, ale s obrovskou chutí bych si ji dal znovu. A třeba úvodní, dříve nevydaná kompozice „The Knot“ (která se dle všeho postupně vyvinula z motivů dříve užitých v „No Words / No Thoughts“) mi přišla v některých pasážích zbytečně natahovaná.

Vzato kolem a kolem ale byli Swans velice silní. V živém provedení je to skupina, jež má sama pro sebe celou váhovou kategorii – o tom se nijak nepřu, naopak mohu prohlásit, že i aktuální vystoupení toto potvrdilo. Na druhou stranu bych ale lhal, pokud bych tvrdil, že to tentokrát bylo lepší než před dvěma lety. Jakkoliv totiž byli Swans i tentokrát výteční, Lucerna byla ještě o kousek víc. Přesto není důvod k nespokojenosti, protože pánové dávají do těla vážně obdivuhodně a protože šlo o velmi důstojný poslední koncert současné sestavy v České republice.

Swans Setlist Divadlo Archa, Prague, Czech Republic 2016, The Glowing Man


Mueran Humanos, Nesbitts

Mueran Humanos, Nesbitts

Datum: 18.7.2016
Místo: Praha, 007
Účinkující: Mueran Humanos, Nesbitts

Mueran Humanos je snad jediná kapela, která si může dovolit do kolonky žánru napsat „sexy“, a sedělo to, aniž by šlo o nějakou teploušovinu, kýč nebo cukrkandl. Jejich zvláštní blend (zhruba) elektroniky, post-punku a dejme tomu rocku jsem objevil na loňské desce „Miseress“, která je celkově druhá v jejich diskografii (eponymní debut pochází z roku 2010), a strašně mě to bavilo. Nad svou účastí na koncertním vystoupení jsem tedy moc neváhal, i když nutno dodat, že tentokrát nebylo na výběr z jedné akce. Mueran Humanos totiž v neděli vystoupili i na festivalu Colours of Ostrava. Ten mám ale trochu z ruky a navíc jdou festivaly už dávno jaksi mimo mě, takže jsem samozřejmě radši zvolil mnohem komornější verzi na strahovské Sedmičce (jen pro zajímavost – podobně tu Mueran Humanos byli dvakrát k vidění i loni, když zahráli na Silver Rocket Summer Soulkostel a den poté na pražské Náplavce).

Jako support se představila formace Nesbitts, což je spojení dvou projektů / skupin ze scény okolo značky Silver RocketUnkilled Worker a OTK. V tomhle jsem byl trochu za blba, co neměl moc velké ponětí, oč půjde, protože tvorbu Unkilled Worker ani OTK nijak podrobně neznám, jen mám nějaké elementární povědomí, co je to zač. Nemám tedy představu, co pětice hrála nebo nehrála, ale i takhle z voleje mě to bavilo. Jednalo se o chytře podanou rockovou muziku. Sice ne ze všeho, co zaznělo, jsem skákal nadšením do vzduchu, ale jiné momenty zase byly regulérně skvělé, bylo to zajímavé rytmicky i zvukově, (nejen) díky zapojení kláves nebo foukací harmoniky útočily také alternativní vlivy. I bez znalosti materiálu mi to jako celek smysl dávalo a dokážu si v pohodě představit, že si to někdy pustím i ve studiové podobě (ať už oba projekty samostatně nebo cosi dohromady, což by snad zatím mělo být jedno album, jestli jsem to dobře pochopil). Ale víc vám k tomu asi moc neřeknu.

Netrvalo to zas tak dlouho a už se pódiu zabydlela argentinská dvojice se svojí plejádou krabiček, čudlíků, kláves a jednou baskytarou. Rozjezd byl trochu pomalejší, protože stejně jako na deskách i živě mnohem lépe fungovaly rozvernější skladby a ty naopak intimnější mi připadají trochu slabší, ale rozhodně nešlo o nic zásadního, jelikož se dalo počítat s tím, že Mueran Humanos sáhnou i do téhle části své tvorby. Hodně se mi ovšem líbilo, že jejich muzika dostala v koncertním hávu výrazně odlišný rozměr. Zatímco ve studiové podobě jsou Mueran Humanos vcelku mírní, živě naopak vynikly experimentálnější elementy jejich tvorby, které tam rozhodně jsou. Krásně tepající beaty přímo vyzívaly k pohybu a nad nimi duo stavělo další bohatou vrstvu zvuků, místy skoro až hluků, neboť Tomas Nochteff se vskutku nebál svou baskytaru potýrat, ale ani na chvíli se z toho nevytratila písničkovost či charakteristická atmosféra Mueran Humanos. A přesto mnohé vrstvené smyčky působily až psychedelickým dojmem a dařilo se jim tvořit příjemné napětí. Z tohoto pohledu naprostá paráda.

Několik málo výtek by se však přece jen našlo. Možná trochu paradoxně to byla Carmen Burguess, jejímuž hráčskému i pěveckému výkonu toho moc vytýkat nelze, ale… Ta ženská je fakt hezká, takže mi přišlo poněkud blbé, když při zpěvu mnohdy dělala trochu postižené ksichty nebo zvedala nohu pomalu stylem, jak když chčije pes. Ani nemluvě o skutečnosti, že i mezi písničkami se většinu koncertu tvářila trochu nakvašeně, což možná bylo způsobeno i problémy s odposlechy, protože si dost často stěžovala směrem ke zvukaři, že vůbec neslyší klávesy, ale i tak… přijde lehce jeté, když na její kapelu přijde narvaný klub, všichni si to užívají a ona se prvně usměje až někdy před předposledním songem. Její kolega si naopak vystoupení viditelně užíval, hrál v obrovské pohodě a nijak zvlášť jej nevykolejila ani prasklá struna.

Mueran Humanos

Nicméně celkově vzato nebyl vůbec problém si koncert užít, jelikož čistě po audio stránce Mueran Humanos zněli skvěle a ten nový rozměr skladeb mě strašně bavil, ani nemluvě o tom, že navzdory výše řečenému to mezi ústřední dvojicí místy viditelně jiskřilo. V samotném závěru se pak k Mueran Humanos připojil i hostující bubeník (nemám tušení, kdo to byl, Tomas jej sice představoval, ale nějak jsem to přeslechnul) a přidal živé bicí na jeden nebo dva songy (už si nepamatuju přesně, haha). Tak či onak, poslední písničkou se stala „Mi auto“, po jejímž konci už zbývalo jen provést nálet na merch a posléze odchod do noční Prahy s pocitem ne vyloženě výjimečného, ale dozajista velmi příjemného koncertu.


Planning for Burial / Liar in Wait – split

Planning for Burial / Liar in Wait - split
Země: USA
Žánr: shoegaze / gothic rock / post-punk
Datum vydání: 14.10.2014
Label: Broken Limbs Recordings

Hodnocení: 5/10

Odkazy Planning for Burial:
web / bandcamp

Odkazy Liar in Wait:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

K poslechu Planning for Burial jsem se dokopával docela dlouho a nebýt recenzentských povinností, ani by se tak, hádám, v dohledné době nestalo. Zajímavá kombinace špinavého shoegaze/post-rocku s trochou sludge (navíc pod vlajkou The Flenser) mě lákala už dřív, ale osud chtěl, aby prvním seznámením byl právě nový split, navzdory tomu, že tento Američan letos vydává rovněž dlouhohrající “Desideratum”. Druhou stranu splitu obstarávají krajané Liar in Wait, o jejichž existenci jsem doposud neměl tušení, a to i přesto, že se jedná o projekt členů Wolvhammer, z nichž jeden působil i v sestavě Nachtmystium.

Vždycky jsem měl rád splity, kde kapely dokázaly docílit podobné atmosféry za pomoci odlišných žánrů. Ne jinak je to v případě této spolupráce, která si alespoň v tomto ohledu vede velice dobře – počin tvoří jeden kompaktní, byť jen desetiminutový celek.

Planning for BurialLiar in Wait koketují s posmutnělou melancholií, jen každý ze zainteresovaných na to jde jinak. Planning for Burial je atmosféričtější, monotónnější, ale na délce jedné pětiminutové skladby to prostě není ono a z pocitů nudy se nemůžu vymanit. Věřím, že na delších skladbách, které Planning for Burial v repertoáru má, to funguje, ale z “Mischief Night” jsem vyždímal jen nudu. Liar in Wait mají přeci jen větší tah na bránu, jakkoliv to v případě téhle muziky může znít nadneseně. Ačkoliv je jejich zvuk o hodně čistší a nástroje nejsou hlukem tolik utopené jako v případě Planning for Burial, i tady posluchač dostane obdobnou příjemně zamlženou atmosféru, jen v intenzivnější a zábavnější formě.

Ze splitového souboje vycházejí vítězně Liar in Wait, kteří si s minimální stopáží dokázali pohrát o poznání záživněji. Věřím, že na deskách Planning for Burial svou sílu má, nicméně měl-li bych kapelu hodnotit jen podle těchto pěti minut, pozornost bych jí už do budoucna nevěnoval. Já však tuším, že na novince “Desideratum” to bude o poznání lepší a Planning for Burial tak druhou šanci určitě dostane.


Have a Nice Life – The Unnatural World

Have a Nice Life - The Unnatural World
Země: USA
Žánr: postpunk / shoegaze / post-rock / industrial
Datum vydání: 4.2.2014
Label: The Flenser

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook

Ač jsem byl hudbou Have a Nice Life doposud nepoznamenán, ohlasy dávaly tušit, že jde v rámci žánru o delikátní záležitost. Kapela má za sebou sice jediné dlouhohrající album, debutové “Deathconsciousness”, které se však setkalo s ohromným ohlasem a to zrovna na téhle scéně znamená rozhodně víc než lámání debilních žebříčků. Řekl jsem “scéně”… kam ale “The Unnatural World” zařadit? Trocha post-punku, trocha shoegaze, trocha post-rocku, to celé zabaleno v industriálním hávu. Takže asi tak.

Hudba a vlastně všechno kolem Have a Nice Life mě na první poslech i pohled (jeden z nejlepších artworků roku) nesmírně zaujalo. Možná si říkáte, jestli takovouhle hudbu první pohled nějak ovlivní, jenomže ono nebýt toho “The Unnatural World”, možná by to skončilo jen u pár písní a šmytec. Doteď jsem totiž omámen zvukem, kterým se na Have a Nice Life prezentují. Zasmušilý, hezky nehezký, stále však dostatečně čitelný. A jak nad tím přemýšlím, není náhoda, že se mi v záplavě nahrávek právě “The Unnatural World” dostalo do přehrávače. Ano, první tóny byly pro další oťukávání se s deskou klíčové.

Ta špína. Špína, která z desky energicky tryská, je hodně podobná tomu, co stále tvoří většinu mého posluchačského já – black metalu. Z desky je navíc cítít takový industriální feeling. Rozhodně se nedá říct, že by “The Unnatural World” bylo čistě industriální album, to ne, ale po celé desce se všudypřítomný nádech obřích výrobních hal a rezivějících strojů ne a ne vytratit.

Zvuk a atmosféra je vlastně to jediné, co mě na Have a Nice Life hodně zaujalo. Se samotnou skladatelskou prací už to tak moc horké není a v záplavě té silné atmosféry si ji ani přes její nevýraznost člověk místy ani nedokáže všimnout. Mé pocity jsou z téhle desky docela rozpačité, vlastně hodně rozpačité. Deska mě sice dostává celkovou atmosférou, ale nemohu si pomoci, že album postupně uvadá, zvlášť když to nejlepší přichází s úvodní “Guggenheim Wax Museum”. Stále to však na sedm z deseti stačí.