Archiv štítku: (Dolch)

King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch)

 King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte

Datum: 29.10.2017
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Caronte, (Dolch), King Dude, The Ruins of Beverast

Pokud mě nešálí paměť, němečtí velmistři undergroundového black / doomu The Ruins of Beverast se naší republice donynějška vyhýbali. Proto pro mě bylo velmi příjemným překvapením, když se před pár měsíci rozkřikla informace o jejich pražském vystoupení po boku v metalové komunitě poměrně oblíbeného folkaře Kinga Duda. Zatímco Němci mají na kontě od května výtečnou desku „Exuvia“, americký temný písničkář přijel podpořit svou rok starou nahrávku „Sex“. Na turné je doprovodily ponuří (Dolch), na jejichž účet jsem slyšel celkem chválu, nicméně sám jsem od ní slyšel tak málo, že pro mě zůstávali obestřeni aurou tajemna, a pak mně do té doby neznámí sludge/doomoví Caronte. Akce se odehrála v neděli 29. října v Modré Vopici. Jaké dojmy s odstupem přetrvaly?

Do klubu dorážím chvíli před sedmou a netrvá dlouho a spouští první kapela. Původně to měli být Caronte, nicméně na poslední chvíli z blíže nespecifikovaného důvodu, došlo k prohození a na pódiu stanuli v kápích odění (Dolch). Jejich muzika nacházející se na poměrně nesnadno vymezitelné cestě mezi doom metalem a post-punkem naživo působí poměrně přesvědčivě a disponuje fascinující mysteriózní atmosférou. Přesto se po čase začíná dostavovat pocit jednotvárnosti. Lze namítat, že o tom ta muzika má být – o homogenní atmosférické zhudebněné meditaci – jenže myslím, že by vůbec neuškodilo okořenit některé skladby trochu překvapivějšími momenty. Hodit sem tam například neobvyklý ponurý synťák či nějakou skladbu ozdobit neočekávaně sypavou pasáží, určitě by to pomohlo lépe udržet posluchačovu pozornost po celé vystoupení. Zvuk na mě působil poměrně vyrovnaně, nicméně bubeník nepůsobil moc spokojeně – ještě nedozněl potlesk po poslední skladbě a už se podrážděně prodíral za zvukařem, aby s ním prohodil pár zřejmě nabroušených vět a rozhazoval u toho rukama. Navzdory pár zmiňovaným výtkám ale otevřeli (Dolch) večer ve správném duchu. Prim bude hrát temná obrazotvornost.

Následující Caronte zabavili velmi spolehlivě. Řízný stoner metal v podání okultně vyhlížejících maníků v čele s tetovaným zpěvákem Dorianem Bonesem sice nehýřil sice nějakou přehnanou originalitou, která by jejich hudbu posouvala do nějakých neprobádaných končin, ale šlo o výtečně odvedenou přehlídku úderných riffů, která si člověka rychle získala. Dynamická show uvolnila napětí, rozhýbala publikum, přichystala úrodnou půdu pro hlavní hvězdu večera a byla takovým protikladem (Dolch), kteří byli jedineční, specifičtí, ale přesto jim k vyrovnanému vystoupení něco chybělo.

(Dolch)

V mých očích zlatý hřeb přichází už jako třetí. Zahalen do oblaků páry a mohutný jak bouře, která sužuje celou republiku. Držím místo v první řadě zleva a ani nedutám, když zaznívají první tóny „Exuvia“, otvíráku aktuální desky, jež nese stejné jméno. Alexander von Meilenwald a jeho posádka se do toho ihned mohutně opírají a je to intenzivní. Ponuré klávesové party, drtivé bicí a plné masivní riffy doprovázené drásavým growlingem utváří sugestivní celek, který prostupuje prostor a nutí nejednoho posluchače překvapeně poulit oči. Nehraje se ale jen z novinky, zazní například i výpravná „Deamon“„Blood Vaults“ či stařičká syrová „Wrath of the Snake“„The Furious Waves of Damnation“. Dlouhé a spletité monumentální kompozice vybízí k oddanému headbangingu a zuřivým gestům. Člověk se smaží ve svém potu a zároveň ho mrazí. A přeje si, aby nikdy nepřišel konec. Atmosféra výtečných desek se podařila převést na pódium Vopice se specifickou charismatickou energií a neuvěřitelně naturalistickou přesvědčivostí. Zkrátka zážitek, na nějž se jen tak nezapomene.

The Ruins of Beverast

Venku se spouští „chumelenice“. Je to teda spíš déšť se sněhem, ale jak se člověk vyřítil ochromen výtečným vystoupením a uzřel, jak všude kolem práší bílé krůpěje, je to jako očistný rituál. Někteří ventilují zbytky energie do koulovačky, jiným zpod střechy stačí výhled. Je třeba se ale ještě vrátit zpět do klubu na interpreta uzavírajícího večer – King Dudea. Ten vyšňořen do černé košile se svými druhy po boku, překvapen v jak malém prostoru má hrát a vybaven mimo kytary i flaškou Jacka Danielse, přichází na pódium a spouští první kousky. Nečekal jsem, že současný King zní až tak rockově, ale to vůbec nevadilo – příjemně to odsýpalo a zároveň si to zachovávalo melancholičnost starší tvorby. Zazněla nejedna hitovka, a i když jsem značnou část jejich setu měl ještě furt myšlenky u výtečných The Ruins of Beverast, nemůžu říct, že bych se nudil. King prokládal vystoupení různými střelenými proslovy, například zřejmě už tradiční výzvou k sexu mezi fandy. Jak bych shrnul závěr večera jedním slovem? Fajn.

King Dude

Nedělní večer byl výtečnou akcí – a hlavní zásluhu na tom, se vší úctou k ostatním účinkujícím, měli především The Ruins of Beverast, kteří předvedli vystoupení, na nějž budu vzpomínat asi ještě dlouho. Přesně takový zážitek, jaký jsem týden předtím očekával od Ufomammut, ale něco tomu chybělo, mi nyní poskytli němečtí mistři. Šlo o ten typ koncertu, který nejen člověka v danou chvíli rozmetá na prach, ale také v něm zanechá dlouhý a hluboký zážitek. Takový koncert, jaký se vidí jen párkrát do roka. Společně s Obscure Sphinx a Swans zatím nelepší věc, co jsem letos viděl. Kdo nebyl, může jen hořce litovat…


Redakční eintopf – listopad 2017

Converge – The Dusk in Us
Nejočekávanější deska měsíce:
Converge – The Dusk in Us


H.:
1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise
2. Sortilegia – Sulphurous Temple
3. Aosoth – V: The Inside Scriptures

Zajus:
1. Converge – The Dusk in Us
2. Adimiron – Et liber eris

Onotius:
1. Blaze of Perdition – Conscious Darkness
2. Converge – The Dusk in Us
3. Merkabah – Million Miles

Metacyclosynchrotron:
1. Aosoth – V: The Inside Scriptures
2. Tetragrammacide – Primal Incinerators of Moral Matrix
3. Blaze of Perdition – Conscious Darkness

Cnuk:
1. Converge – The Dusk in Us
2. Electric Wizard – Wizard Bloody Wizard

Mythago:
1. Electric Wizard – Wizard Bloody Wizard
2. Shining – Fiende

H.

H.:

V listopadu není o čem. Hned na prvním místě se nachází obrovsky silný hráč. Jak bych mohl hlasovat pro něco jiného než novou nahrávku (Dolch)? Minialbum „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ už sice hraju nějakou dobu, protože jsem to jak správná novinářská kurva dostal předem, ale oficiální datum vydání je až 10. listopadu a tahle mimořádná kapela si speciální vypíchnutí rozhodně zaslouží.

I na druhém místě se ovšem nachází obrovsky silný hráč. Sortilegia je v koncertním podobě regulérní černá magie, ale i ve studiové formě mě tahle kanadská dvojice vysoce baví. Debutová deska „Arcane Death Ritual“ byla bravurní, takže od jejího pokračování „Sulphurous Temple“ neočekávám nic menšího než další syrový skvost.

I na třetím místě se ovšem nachází obrovsky silný hráč. Aosoth dle mého skromného názoru s každým dalším albem rostou a třeba předcházející „IV: An Arrow in Heart“ byl manifestem moderního black metalu nejvyšších kvalit. Jestli se podaří úroveň posunout ještě o kousek dál? Uff, už jen z té představy se člověku sbíhají sliny! Jsem si přinejmenším jistý, že „V: The Inside Scriptures“ zklamání nebude. Na to jsou Aosoth až příliš dobří.

Zajus

Zajus:

Posledních několik měsíců bylo co se nových alb týče nečekaně nabitých (byť zpětně mohu říci, že většina očekávání naplněna nebyla). Je proto příjemnou změnou, že v listopadu nevyjde vlastně nic moc zajímavého a já tak budu mít čas dohánět, co jsem za poslední čtvrtrok nestihl. Alespoň dva kousky jsem však vybral a minimálně jeden z nich asi nikoho nepřekvapí. Converge možná nepatří do desítky mých nejoblíbenějších kapel, to však nemění nic na tom, že hudbu tvoří výtečnou. Converge se navíc v posledních letech ukázali ve vrcholné formě, což nedávno potvrdilo i EP „I Can Tell You About Pain“. „The Dusk in Us“ je tak zaslouženě mou nejočekávanější deskou listopadu.

Jméno Adimiron asi mnohým z vás nic neřekne, před třemi lety se mi však dostalo do rukou jejich album „Timelapse“, a ačkoli jsem se k němu už dobrý rok nevrátil, mám na něj velice dobré vzpomínky. Od „Et liber eris“ tedy očekávám přinejmenším to samé – solidní moderně střižený death metal. Listopad bude měsíc posluchačsky nenáročný.

Onotius

Onotius:

Během listopadu jistě neopomenu řádně pročistit uši špinavým hardcorem/mathcorem v podání Converge a jejich nastávající novinky „The Dusk in Us“. Každá jejich deska je trochu jiná, a přitom řízný fundament je stále tentýž, jaký máme rádi. A věřím, že novinka nebude výjimkou a nabídne přinejmenším solidní materiál. Dále rozhodně neopomenu okoštovat nové Merkabah, za jejichž objevení patří mé díky redakčním kolegům. Jejich „Moloch“ je šťavnatý instrumentální avantgardní jazz metal, který určitě potěší fandy starších Kayo Dot a vlastně jakýchkoliv saxofonových úchyláren. První příčku, již jsem tak trochu prozradil už v koncertním eintopfu, s klidným svědomím přenechám nové desce Blaze of Perdition vycházející hned třetího.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

S prvním místem listopadového eintopfu není třeba váhat, protože s Aosoth jsem si užil tolik zajímavých hudebních až nadsmyslových zážitků jako jen s několika málo dalšími. Udrží-li pětka úroveň posledních titulů, tak věřím, že přibude minimálně jeden navíc. A pokud Aosoth laťku ještě pozvednou? Ohó, tak to mě možná z té hudby už konečně jebne!

Tetragrammacide začínali jen jako nevýrazný noise/BM bordel ve stylu raných Nyogthaeblisz, ale poslední EP „Typhonian Wormholes“ a ukázky z nové desky „Primal Incinerators of Moral Matrix“ nasvědčují, že by Indové mohli stvořit nahrávku, o které se bude v extrémním metalovém undergroundu ještě dlouho mluvit. Což asi nebude případ polských Blaze of Perdition, jimž stigma kopírky Watain jen tak někdo neodpáře, ale už poslední album „Near Death Revelations“ vykročilo v zajímavé svojské sféry a novinka „Conscious Darkness“ v nastoleném trendu evidentně pokračuje. Jsem zvědav, a to nejen kvůli koncertu Poláků v Ostravě.

Blaze of Perdition

Cnuk

Cnuk:

Želízkem v ohni pro nadcházející měsíc je pro mě rozhodně novinka „The Dusk in Us“ od Converge. Dostal jsem se k nim díky poslední, už pět let staré nahrávce, „All We Love We Leave Behind“, kterou bez delšího váhání považuji za jednu z těch úplně nejlepších desek tohoto století a nepřekvapivě také tedy za nejlepší počin těchto Američanů. To je úctyhodný výkon, vzpomeneme-li na fakt, že existují už dlouhých 27 let.

Pozice „The Dusk in Us“ není rozhodně jednoduchá, na druhou stranu, Converge platí za stabilní kapelu, co se kvality alb týče, takže dosáhnutí nastavené laťky není nemožné. Vlastně jim v tom i docela věřím.

Další novinkou, na niž se těším, je „Wizard Bloody Wizard“ od Electric Wizard. Musím přiznat, že nejraději mám jejich starší období, ze kterého se čarodějové vymanili s albem „Witchcult Today“ a nabrali trochu jiný směr. Ten není nijak špatný, jen už tolik nepoutá moji pozornost. Na posledních studiovkách se i tak vždy objevilo pár pecek, které mě opravdu bavily, tak doufám, že podobně tomu bude i nyní.

Mythago

Mythago:

Listopad je hodně, hodně, hodně slabým měsícem a vybrat desky, na které se alespoň náznakem těším, pro mě bylo bojem. Takže jen stručně.

První místo u mě nakonec vyhrávají Electric Wizard a jejich novinka „Wizard Bloody Wizard“. Reference víc než jasná, hudba bude snad alespoň z poloviny tak kvalitní, ačkoli z vypuštěné „See You in Hell“ mám pocity dosti rozporuplné. Slova Juse Osborna – „Ta nejjednodušší a nejneandrtálštější skladba vůbec.“ – ji vystihují docela přesně a já nevím jestli je to dobře, nebo špatně. Každopádně doufám, že zbytek bude zajímavější.

Druhým a posledním jménem na seznamu jsou Švédi Shining. I když jejich hudbu preferuji určitě víc než Electric Wizard, na EP o jedné vlastní skladbě a jednom coveru se prostě zas tak těšit nedá. Ale co už člověk nadělá, když všechny další desky tohohle měsíce jdou zcela mimo mě…

Converge


(Dolch): nové EP

Další EP (Dolch) ponese název „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ a oficiálně vyjde 10. listopadu u Ván Records. Exkluzivně však bude k dostání již na říjnovém evropském turné po boku King Dude, The Ruins of Beverast a Caronte, které se 29. října zastaví i v Praze. Následuje obal a nová skladba „The River“.

(Dolch) - III: Songs of Happiness… Words of Praise


King Dude v Praze s trojicí supportů: The Ruins of Beverast, Dolch a Caronte

King Dude (USA), The Ruins Of Beverast (GER), Dolch (GER), Caronte (ITA)
29. 10. 2017 – Praha, Modrá Vopice
www.obscure.cz

Temně romantický folk a metalová estetika – tohle je seattleský bard TJ Cowgill známý pod přezdívkou King Dude. Svérázný průkopník satanistického country či goth americany se vrací do Prahy hned s trojicí předkapel – The Ruins of Beverast, Dolch a Caronte.

Původně metalový a hardcorový kytarista TJ už ve svých dvaceti letech zjistil, že ho kromě řezání do elektrické kytary baví i skládání akustických folkových písní, přičemž v textech není nutné měnit objekt zájmu ani témata. Právě proto dokáže strhnout fanoušky z úplně rozdílných hudebních světů. Není se čemu divit, že člověk, na kterého přísahají fanoušci moderního country, dokázal oslovit návštěvníky takových festivalů jako Roadburn nebo Brutal Assault.

Sugestivní deklamace připomenou Johnnyho Cashe i Death In June. Smysl dává i spojitost s Chelsea Wolfe nebo dokonce se sólovkami Steva Von Tilla z Neurosis. Mimochodem s Chelsea spolupracoval na jejích deskách.

King Dude, The Ruins of Beverast, Dolch a Caronte

S Kingem tentokrát jede hned trojice supportů. Tím prvním je The Ruins of Beverast, načernalý atmosférický doom metal, za kterým už patnáct let stojí jeden jediný člověk Alexander von Meilenwald. Projekt, který byl v minulosti přirovnáván k Bathory, letos vydal už pátou desku Exuvia. Dalším supportem jsou Dolch, unikátní mix drone/ambientu s ženským zpěvem a black/doom prvky pro fanoušky Menace Ruine nebo Urfaust. Mimochodem právě s Kingem Dudem mají povedený split. Sestavu uzavírá italský stoner/doom Caronte.

Vstupenky jsou k dispozici v běžných předprodejích, ty nejlevnější na webu pořadatele www.obscure.cz.

https://www.facebook.com/kingdudemusic/
https://www.facebook.com/The-Ruins-Of-Beverast-116265971848680/
https://www.facebook.com/ferociailluminata/
www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Koncertní eintopf – říjen 2017

King Dude, The Ruins of Beverast
Nejočekávanější koncert měsíce:
King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10.


H.:
1. King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10. (event)
2. Igorrr, Black Hole Constellation – Praha, 27.10. (event)

Onotius:
1. Ufomammut, Usnea – Praha, 21.10. (event)
2. King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Black Witchery, Possession, Nyogthaeblisz – Praha, 30.10. (event)
2. King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10. (event)

Mythago:
1. Ufomammut, Usnea – Praha, 21.10. (event)
2. King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10. (event)

H.

H.:

Největší tahák října je naprosto jednoznačný. Sestava King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch) a Caronte patří k těm, které prostě nelze vynechat. Absence lze být omluvena pouze smrtí anebo nespoutaným sexuálním stykem s Dillion Harper v tom samém termínu. Nicméně vzhledem k tomu, že předpokládám, že mi Dillion na moje perverzní návrhy opět neodpoví, asi nebudu chybět, poněvadž přesun na onen svět také v nejbližší době neplánuju. Nicméně – nejspíš na rozdíl od většiny ostatních návštěvníků – pro mě budou největším tahákem (Dolch), jejichž muzika je ze studiových nahrávek kurevsky geniální.

V říjnu mám ovšem v hledáčku víc akcí. Jestli se nic nezesere, asi se objevím i na pražském koncertu Igorrra. Letošní album „Savage Sinusoid“ mi sice nepřijde tak dobré jako předchozí věci, ale ani to mi snad nezabrání, abych 27. v Nové Chmelnici otravoval vzduch svojí přítomností.

Onotius

Onotius:

Mít neomezené časové možnosti a neomezené konto, pak říjen trávím mezi pražskými kluby. Skoro každý den je něco zajímavého a někdy se akce dokonce kryjí. O to těžší je pak rozhodování, když přijde na střet s krutou realitou. Nicméně mí favorité nakonec z nepřeberného množství vykrystalizovali. Primárně se těším pražský koncert Ufomammut, neboť jejich loňské vystoupení na Brutal Assaultu jsem už zde nejednou vyzdvihoval jako výtečný zážitek. Neméně pádný argument proč nevynechat je pak jejich čerstvá nahrávka „8“, jež odhaluje zase nové perspektivy – a já jsem zvědav, jak se nové postupy osvědčí naživo.

Další akcí, kterou nesmím vynechat, je vystoupení The Ruins of Beverast, kteří na turné doprovodí King Dude. První jmenované už mám nějakou dobu v hledáčku, neboť jejich black / doom disponuje specifickou atmosférou, již naživo moc rád okusím. A na Kinga jsem taktéž zvědav. Nu, vzhůru do října, měsíce, jenž je přeplněným švédským stolem hudebních akcí.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Nevím jestli má smysl se tady „chlubit“ s festivalem, který je tak trochu z ruky, ale co už. Okolnosti přispěly tomu, že se podívám na nizozemský festival Soulcrusher, kde se uvedou například Dodecahedron, Ulsect, Ufomammut nebo Mayhem, ale osobně se nejvíc těším na americké Today Is the Day, kteří by zde měli přehrát kompletní album „Temple of the Morning Star“. K tomu jsem měl jednu dobu velice blízký vztah a na koncert, jehož jsem byl před osmi lety svědkem, vzpomínám pro jeho sílu dosud, zvláště díky songům ze zmíněné desky. Trocha nostalgie nezaškodí.

Ale to nejdůležitější nabídne závěr řijna, protože v Praze zahrají The Ruins of Beverast, které chci vidět už dlouho a na tour se navíc obklopili zajímavými jmény, jako třeba (Dolch). Soudě podle jejich kurevsky mocného vystoupení, které jsem letos viděl v Rakousku, je dost možné, že nejsilnější zážitek večera poskytnou právě oni. A hned na druhý den se v Práglu představí extrémisti z Black Witchery a Nyogthaeblisz. Netřeba více slov.

Black Witchery, Possession, Nyogthaeblisz

Mythago

Mythago:

V říjnu se kousek od sebe sešli hned dvě akce, které, i když na koncerty běžně zrovna dvakrát nechodím, si rozhodně nemůžu nechat ujít.

21. října to budou Italové Ufomammut, jimž týden a kousek dozadu vyšla nová deska „8“ a na jejichž betonovou stěnu zvuku s přesahem se prostě nedá netěšit. Navíc je podpoří Amíci Usnea, jejichž nová nahrávka nasvědčuje, že živý zážitek má potenciál se s Italy popasovat v rovnocenném souboji.

Ta druhá akce se odehraje jen o osm dní později a bude o něco bohatší, jak co do počtu vystupujících, tak co do množství zastoupených žánrů. Kromě hlavních tahounů večera King Dude a The Ruins of Beverast, kvůli nimž se tam primárně chystám, jsem docela zvědav i na pro mě nepříliš známé (Dolch) a Caronte.

Igorrr


(Dolch) – An den Mond

(Dolch) - An den Mond

Země: Německo
Žánr: (spi)ritual doom metal / post-punk
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Ván Records

Hrací doba: 08:52

Odkazy:
bandcamp

Dobrých skupin běhá po světě poměrně mnoho, ale pouhý zlomek z nich lze zařadit k těm skutečně výjimečným a ojedinělým. U německých (Dolch) bych se ovšem vůbec nebál tvrdit, že právě oni k té elitě mimořádných a nevšedních formací patří. Z jejich silně atmosférické hypnotické hudby jsem naprosto v prdeli už od doby, kdy jsem před několika lety na tenhle skrytý klenot narazil poprvé. Nejvyšší čas si jej poprvé představit i na našich stránkách, k čemuž nám poslouží letošní květnový sedmipalec „An den Mond“.

Stylově jsou (Dolch) rozkročeni mezi jakousi spirituální formou doom metalu, post-punkem, rockem, blackmetalovou estetikou a doteky ambientu, k čemuž navrch přihazují fenomenální vokály (obě pohlaví). Nečekejte ovšem nějaké laciné skřeky – jde o éterický čistý zpěv. Výsledný koktejl kouzlí neopakovatelnou magickou atmosféru opředenou hypnotickou tajemnou aurou. Transcendentální zážitek a přesun mysli do nadzemských sfér? Skutečně ano! Že volím přespříliš silná slova? Pokud tomu tak je, pak mi vysvětlete, proč se chce člověku až plakat štěstím z toho, jak dokonalé to je…

Naštěstí ani „An den Mond“ extrémně vysoko posazenou laťku nesnižuje a bezezbytku a bez zaváhání potvrzuje, proč jsem výše psal, co jsem psal. Titulní skladba na straně A vesměs „pouze“ pokračuje v tom, co (Dolch) předváděli již na svých starších počinech, ale v tomto případě to za žádných okolností není myšleno v pejorativním slova smyslu. Takřka ihned člověka obklopí již známá nezaměnitelná spirituální nálada, jež asi nepřekvapí nikoho, kdo se s (Dolch) již v minulosti setkal, ale silně zapůsobit dokáže i tak. Zastřené kytary, hluboké rituální údery bicích a fantastické vokály se opětovně spájí do strhující mozaiky, při jejímž poslechu se neochvějně potvrzuje již známá pravda – hudba této formace je hodna uctívání jako málokterá jiná.

Píseň „Dagger Moon“ na B straně se již z běžné produkce (Dolch) malinko vymyká, ale to je dáno tím, že nejde o jejich původní kompozici, nýbrž o předělávku od dnes již nefunkční oregonské punkrockové skupiny Dead Moon. (Dolch) originální skladbu samozřejmě přepracovali do svého specifického stylu a z tohoto hlediska vlastně v kontextu jejich tvorby smysl dává, přestože jsem řekl, že jde o něco trochu jiného. Nakonec ale – tím nejdůležitějším je jako vždy skutečnost, zdali výsledek dokáže zapůsobit. A zde „Dagger Moon“ opět boduje na plné čáře.

(Dolch)

Očekávám, že zanedlouho se jméno (Dolch) v našich končinách a v určitých kruzích dostane více na odiv, jelikož kapelu čeká pražský koncert po boku King Dude a The Ruins of Beverast (29. října). Nicméně jakkoliv jsou tyto dvě formace skvělé a jsem na ně samozřejmě zvědav, právě (Dolch) jsou dle mého nejzajímavějším dílkem téhle extrémně silné soupisky. Fenomenální záležitost, již stojí za to znát.