Archiv štítku: The Moon and the Nightspirit

The Moon and the Nightspirit – Metanoia

The Moon and the Nightspirit - Metanoia

Země: Maďarsko
Žánr: folk
Datum vydání: 17.3.2017
Label: Auerbach Tonträger / Prophecy Productions

Tracklist:
01. A hajnal köszöntése
02. Az elsö tündér megidézése
03. Mystérion mega
04. Kilenc hid
05. A fény diadala
06. Metanoia
07. Kristálymezök
08. Hen panta einai (Minden egy)

Hrací doba: 41:14

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Co lze vůbec napsat ke skupině jako The Moon and the Nightspirit a konkrétně k jejímu novému albu „Metanoia“? Vždyť je to nahrávka, již by šlo popsat velice stručně, vlastně klidně jednou větou. To neznamená, že by snad tahle hudba byla tak jednoduchá neřkuli dokonce primitivní. Pouze tím naznačuji, že stejně nejspíš nezvládnu vynést tuhle kapelu do nebes dostatečným způsobem, takže by možná bylo lepší ulehčit si práci, rovnou vyhlásit, že jde o fantastickou desku, a tím to uzavřít.

Nicméně se asi všichni shodneme, že nazývat něco takového recenzí by bylo značně drzé, a vlastně to ani sám nechci takhle triviálně odfláknout, tak se tomuhle maďarskému folkovému klenotu budeme věnovat o něco podrobněji. „Metanoia“ je celkem šestou řadovou nahrávkou The Moon and the Nightspirit a stejně jako předcházející „Holdrejtek“ z roku 2014 vychází pod značkou Auerbach Tonträger, což je hodně příjemná firma a zároveň neofolkový sublabel Prophecy Productions. Akorát mi upřímně připadá škoda, že Prophecy vydávají v podstatě všechno ve výpravných edicích a různých variantách, a to včetně hovadin typu Incest Alcest, ale zrovna u The Moon and the Nightspirit se spokojí pouze s jednou ušmudlanou verzí na digipak CD. Zvláštní…

Každopádně, k věci. The Moon and the Nightspirit mají velký dar pro tvorbu čarovné, v tom nejlepším možném slova smyslu „pohádkové“ atmosféry, která z jejich muziky teče v proudech a na všechny světové strany. „Metanoia“ v tomto ohledu není výjimkou, což je jenom dobře. Novince nečiní žádné velké potíže udržet laťku, jež byla staršími počiny nastavena extrémně vysoko. Jakmile se po tichém intru začnou vynořovat první akustické melodie úvodní skladby „A hajnal höszöntése“, okamžitě to člověka vtáhne dovnitř a není pochyb o tom, že „Metanoia“ bude opět nadstandardní zážitek, jak je u The Moon and the Nightspirit ostatně zvykem. Takovou tezi bezvýhradně potvrzuje i následující „Az első tündér megidézése“, možná ten nejkrásnější dílek novinkové kolekce.

Nicméně i vše, co přijde po „Az első tündér megidézése“, je skvělé. Možná, že taková „Kilenc hid“ nezapůsobí tolik jako ostatní kolegyně, ale v případě The Moon and the Nightspirit takzvaně „slabší“ znamená stále výborně, navrch má i tenhle kousek v rámci celku svůj smysl, při poslechu desky nijak neruší a v obecném kontextu v pohodě funguje. Navíc následující písně jsou opětovně bez sebemenších připomínek – zejména trojice „A fény diadala“, „Metanoia“ a „Kristálymezők“ jsou naprosto fantastické. The Moon and the Nightspirit tahají z rukávu jednu fantastickou melodii za druhou, andělský zpěv Ágnes Tóth je jako vždy bezchybný, nechybí vysoká variabilita folkových a akustických nástrojů. Oproti minulosti snad „Metanoia“ ztratila pouze letmý nádech orientálních motivů, ale to bych nepovažoval za negativum, je to spíš jen jakýsi kosmetický posun a vlastní tvář alba. Důležité je, že „Metanoia“ opětovně nepostrádá hloubku, duši a pohlcující atmosféru – tedy to, co jsme si na téhle skupině tak zamilovali.

The Moon and the Nightspirit je svým způsobem skutečně ojedinělá formace, protože kapel s až takhle kouzelnou a okouzlující hudbou a aurou tady v okolí příliš neběhá. Výše jsem ji nazval maďarským klenotem – „Metanoia“ naprosto suverénně potvrzuje, že si The Moon and the Nightspirit takové pojmenování zaslouží. A už jen tohle samo o sobě je dostatečným důvodem k nadšení. Zatím jeden z nejvážnějších kandidátů na přední příčky, až se budou v zimě sestavovat seznamy nejlepších alb roku 2017. Vpravdě magická hudba.


Redakční eintopf – březen 2017

Netra - Ingrats
Nejočekávanější deska měsíce:
Netra – Ingrats


H.:
1. The Moon and the Nightspirit – Metanoia
2. Netra – Ingrats
3. Me and That Man – Songs of Love and Death

Kaša:
1. Mastodon – Emperor of Sand

Zajus:
1. Pillorian – Obsidian Arc

Skvrn:
1. Netra – Ingrats
2. Dodecahedron – Kwintessens
3. Woe – Hope Attrition

Onotius:
1. Dodecahedron – Kwintessens
2. Svart Crown – Abreaction
3. Netra – Ingrats

Metacyclosynchrotron:
1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
2. Svart Crown – Abreaction
3. Ofermod – Sol Nox

Cnuk:
1. Mastodon – Emperor of Sand
2. Body Count – Manslaughter

H.

H.:

Samozřejmě, že za normálních okolností by v eintopfu suverénně vyhrál francouzský projekt Netra, jehož minulé album „Sørbyen“ (a o následné experimentálně hip-hopové kolaboraci „Dreading Consciousness“ to vlastně platí taktéž) bylo jednoduše unikátní a nadpozemské. Nicméně skutečnost, že už mám novinku „Ingrats“ v předstihu pečlivě naposlouchanou a vím, že na svého předchůdce nemá, trochu zamíchala kartami.

Nakonec tedy stejně jako v koncertní verzi eintopfu dosazuji na vrchol maďarskou folkovou perlu The Moon and the Nightspirit respektive tedy její nadcházející album „Metanoia“. V tomto případě se totiž skutečně a upřímně těším, jak to dopadne, a věřím tomu, že to dopadne skvěle. První ukázka „Az első tündér megidézése“ je – vlastně již tradičně – božská, a tak nemám sebemenšího důvodu neočekávat pořádný kus krásné atmosféry.

Tím ovšem nechci tvrdit, že by snad „Ingrats“ nestálo za pozornost. Věřte tomu, že co u Netry není tak dobré jako posledně, je ve skutečnosti pořád mnohonásobně lepší než většina toho, co vychází všude okolo. Prvním odstavcem jsem vás určitě nechtěl odradit, protože některé momenty jsou opětovně doslova fenomenální a rozhodně se máte na co těšit.

Do třetice jsem pak zvědavý na Me and That Man. Je mi vcelku jedno, že se jedná o vedlejšák frontmana Behemoth, poněvadž tahle polská extrémně metalová ikona se mi v posledních letech velmi vzdálila a její poslední album mě už vůbec nebavilo. Nicméně první ukázky ze „Songs of Love and Death“ mě vysoce baví a tahle Nergalova poloha mi připadá mnohem sympatičtější a nápaditější než aktuální Behemoth. Pokud si celá deska udrží laťku nastavenou „My Church Is Black“ a „Ain’t Much Loving“, tak to bude hodně super.

Kaša

Kaša:

Kdo mě zná, tak ví, že americké Mastodon mám rád. A to tak, že moc. Když se tedy začaly objevovat zvěsti o novém, v pořadí již sedmém albu, tak jsem okamžitě zbystřil. „Emperor of Sand“, jak se novinka bude jmenovat, je počin, od něhož si toho v březnu slibuji zdaleka nejvíc. Očekávám trochu barvitější sound ve stylu předchozího „Once More ‘Round the Sun“, čemuž první ukázky nasvědčují, a doufám ve větší zapojení vokálu Brenta Hindse, jenž byl na předchůdci lehce potlačen. Budu upřímný, takže přiznám nedůvěru v to, že by se mělo jednat o druhé „Leviathan“ nebo „Crack the Skye“, což jsou majstrštyky, které se nerodí každý den. Ovšem i tak o kvalitách této zámořské čtveřice nemám nejmenšího důvod pochybovat a v „Emperor of Sand“ vidím jednoho z favoritů na nejočekávanější placku tohoto roku.

Zajus

Zajus:

Můj březnový výběr bude stručný, neboť existuje vlastně jen jedno album, na které se opravdu těším. Je jím debut Pillorian, což je, jak všichni jistě víte, nová kapela Johna Haughma ze slovutných Agalloch. Agalloch se zřejmě nerozešli v dobrém, o čemž svědčí i Haughmova rychlost, s jakou dovedl svou novou kapelu sestavit a s jakou také vypustí do světa první album. Přestože jsem měl Agalloch velice rád, nikdy jsem se příliš nenamáhal studovat, kdo stojí za jejich kouzelnými kompozicemi, a tak netuším, zda se do Pillorian přesunul mozek kapely, či jen její hlas. Každopádně však předpokládám, že Pillorian přinesou zajímavou hudbu, i když bych se hodně divil, kdyby se vrcholným počinům Haughmovy předchozí formace byť jen přiblížili. Pokud však „Obsidian Arc“ zvládne alespoň 80 % toho, co dovedli Agalloch v nejlepší formě, nebudu si mít nač stěžovat.

Svart Crown

Skvrn

Skvrn:
Začátek roku je štědrý a březnové týdny na tom spolu s těmi dubnovými zhola nic nemění – jsou nabité až k prasknutí. Než se přehoupneme přes srandistu apríla, s radostí přivítám šuplík s březnovými nadějemi. Tou první je francouzská Netra, respektive její nová řadovka, první po pěti letech. Na předchůdci se děla spousta věcí, převažoval sice black metal, ale elektronika rozličného druhu se spolu s velmi svojským naturelem sebevědomě hlásily o slovo. Nemůžu říct, že bych vyloženě nemohl dospat, takovým uctívačem nejsem, „Ingrats“ však rozhodně patří mezi nejočekávanější nahrávky viditelného horizontu.

Podobně dlouho jako na Netru se čekalo taky na black metal nizozemských Dodecahedron, kteří v březnu navazují na eponymní debut. Jakkoliv kapela nepopiratelně spadá do poslední žánrové vlny vedené dvěma výraznými francouzskými ikonami, ze svého pojetí nedělá pouhou přehrávku vzorců bez vlastního přispění. A trojka nakonec taky blacková, budou hody. Tentokrát nechávám promluvit zámoří a Woe, již stabilní článek scény. Pilně naposlouchávejte, osmnáctého dubna máme tyhle tóny v Praze.

Onotius

Onotius:

Začátek roku byl, co se týče nových zajímavých desek, ještě trochu střídmější, ale březen už disponuje pěknou řádkou solidních jmen. V první řadě se těším na novinku nizozemských avantgardních blackmetalistů Dodecahedron, kteří už vypustili do světa pár prvních ukázek – a já si je nemohu vynachválit. Pravá porce atmosféry, hutnosti i chaosu. Druhá příčka mého seznamu patří francouzským Svart Crown, k jejichž „Profane“ se velmi rád vracím. První zveřejněné ukázky jsem slyšel dost letmo a působily na mě trochu rozpačitě, ale věřím, že v kontextu alba do sebe všechno zapadne. Další nahrávku, o niž se chystám příští měsíc naprosto jistě zavadit, má opět na svědomí Francouz. Tentokrát mluvím o specifickém úkazu známém jako Netra. Jeho „Sørbyen“ byl naprosto jedinečnou kombinací trip-hopu s depresivním black metalem a fungovalo to věru parádně. Pokud si udrží kvalitativní laťku na stejné úrovni, máme se vskutku na co těšit.

Mastodon

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Je příjemné mít o něčem jasno, i když jakmile tenhle pocit mám (anebo to tvrdí někdo jiný), tak mi v hlavě začnou blikat ony pomyslné výstražné kontrolky. Ty ale teď mají nucené volno, protože na debut Rebirth of Nefast čekám už hodně dlouho, dřívější krátké tituly žeru a najdou se i další indicie, které svědčí, že tohle bude kurva velké dílo. Fakt se těším. Jistá očekávání mám i ohledně nové desky Svart Crown, protože ta kapela zraje jako víno. Francouzi mají zase o něco lepšího bubeníka než dříve, tak si tak říkám, proč by o něco lepší nemohla být i nová deska?

No, a na závěr váhám, zda uvést něco ještě neslyšeného, nebo se vytasit s nějakým březnovým albem, které již naposlouchávám a zmínku by si zasloužilo. Ale volím první možnost, protože dle ukázky „The Alpha of the Anti-Christ“ to vypadá, že Ofermod se „Sol Nox“ navážou na vyznění kultovního „Mystérion tés anomias“. Kapelu respektuji nejenom kvůli tomuto EP, ale obě dlouhohrající desky mě zanechaly poněkud chladným. Teď by tomu mohlo být jinak.

Cnuk

Cnuk:

Ne, že by březen nenabízel nic zajímavého, ale to absolutně nejlepší si nechává až na svůj konec. 31. března totiž vychází nová alba Body Count a Mastodon.

Kaliforňané Body Count o sobě dali před třemi lety vědět studiovým počinem s názvem „Manslaughter“. A vlastně z toho byla nejlepší deska od dnes již kultovního debutu z roku 1992. Předcházelo mu několik prázdných let a nevýrazných alb. Kapela vyniká hlavně neodolatelným projevem rappera Ice-T, který nešetří brutalitou ani humorem, spolu s tvrdou kytarovou hudbou. Právě jejich texty kdysi vzbuzovaly rozruch a rozhodně z nich na posledním albu neslevili. Chystané „Bloodlust“ by tak mohlo skupinu znovu zachytit v dobrém rozpoložení. Zajímavé také bude slyšet hosty, jmenovitě Mustainea, Cavaleru a Blythea.

Mastodon asi netřeba blíže představovat. Už několik let obecně platí jejich příchozí deska za sledovanou událost. „Emperor of Sand“ podle dostupných ukázek nabídne jak novější polohu, tak i tu starší. Alespoň „Show Yourself“ spadá do první kategorie, zatímco „Sultan’s Curse“ do druhé. Nemám s novější tvorbou Mastodon žádný problém, vlastně mě k nim pořádně dostala až deska „The Hunter“, takže tento mix vítám. Stále platí za jednu z mála kapel, která podle mě nevydala špatné album, a nevěřím, že by to „Emperor of Sand“ mělo změnit.

The Moon and the Nightspirit


Koncertní eintopf – březen 2017

Hellenic Darkness 2017

H.:
1. The Moon and the Nightspirit, Pilgrim – Praha, 2.3. (event)

Skvrn:
1. Žižkovská Noc – Praha, 23.-25.3. (facebook)

Onotius:
1. Rotting Christ, Acherontas, Hail Spirit Noir, Mallephyr, Self-Hatred – Praha, 18.3. (event)

H.

H.:

V březnu se rýsuje hned několik akcí, na něž bych se rád vypravil, ale i navzdory jejich zajímavosti mám u většiny z nich aktuálně jen otazníky, pročež si je zatím nechám pro sebe a udělám reklamu pouze jedné „bezotazníkové“.

A koho že se jedná? Těmi vyvolenými jsou maďarští The Moon and the Spirit, kteří se do Prahy vrátí hned zkraje měsíce a rovnou s novým albem „Metanoia“ (to však vychází až dva týdny po pražském koncertě). Nebude to jejich první návštěva v naší zemi, ale já jsem u těch předchozích nebyl. Tím větší je ovšem důvod tentokrát nevynechat a přijít zjistit, jestli jim ta jejich folková magie funguje stejně nádherně i v živém podání. A co vám budu povídat, samozřejmě věřím, že fungovat bude, jinak bych tam vůbec nelezl, to dá rozum. Určitě se ale těším, až (žádné jestli – až!) se to potvrdí.

Skvrn

Skvrn:

Koncertní jaro se nezadržitelně blíží a je na co se těšit, bude to velkolepé, včetně otevírajícího března. Brány nové roční epochy otevře tradiční Žižkovská noc respektive trojice nocí v jedné milé pražské čtvrti od čtvrtka do soboty. V kolik a kde přesně zatím nevíme, s otázkou kdo už to je snazší, máme z čeho vybírat. Třeba já jsem po bezvadných zkušenostech s Thaw a Dopelord nadšený z další polské delegace – přijede špička alternativního sludge Obscure Sphinx, post-black naděje Entropia nebo Zamilska, nedávno se zjevivší osobnost industriálního techna. A naše luhy, háje, kapely? Třeba poetické Květy, třeba neméně poetická Esazlesa, třeba intenzivní Please the Trees. Třeba, třeba, třeba, je toho moc, nechci vidět to lítání, krytí a vlny bolestí, že tohle a tamto neuvidím. A to ještě nepadla řeč na literární sekci, možná se nakonec sejdeme na Krchovském či Topolovi. Bude to nabité, program mocný diktátor. Já se prozatím budu s dovolením těšit.

Onotius

Onotius:

Oproti únorové koncertní salvě je březnová nabídka o něco mírnější, tudíž peněženka si odpočine a já budu zároveň ušetřen velkých dilemat, jaká jsem si užil před měsícem. Jeden koncertní večer značně vyčnívá – a tím je třetí dějství Hellenic Darkness, akce zacílené na blackmetalové kapely řecké provenience a jejich český support. Ať už mluvím o okultních Acherontas, psychedelických Hail Spirit Noir či z večera asi nejznámějších Rotting Christ, všechno jsou to formace, které naživo mají potenciál nabídnout ohromný zážitek. A pokud jde o tuzemský doprovod, o nějž se postarají Mallephyr po boku Self-Hatred, myslím, že zde též nebude prostor pro nudu. Připočteme-li k tomu, že vstupné dělá v předprodeji pouhé tři stovky, není jednoduše nad čím váhat. Povinnost!

The Moon and the Spirit


The Moon and the Nightspirit – Holdrejtek

The Moon and the Nightspirit - Holdrejtek
Země: Maďarsko
Žánr: folk
Datum vydání: 15.8.2014
Label: Auerbach / Prophecy Productions

Tracklist:
01. Mohaszentély
02. Égnyitó
03. Magban Alvó
04. Bolyongó
05. Mikrokozmosz pt 1
06. Tavaszhozó
07. Mikrokozmosz pt 2
08. Álomszövő
09. Holdrejtek

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Kapel z Maďarska je požehnaně, ale upřímně se mi nestává často, abych zakopl o uskupení z tamních končin a řekl si, že to je solidní kus muziky, který mě baví a má něco do sebe. Když dojde na folk, tak jediným jménem, které mi přijde na mysl, jsou mystičtí The Moon and the Nightspirit, kteří se na scéně pohybují už slušných pár let a za tu dobu si vydobyli velmi odpovídající renomé. Aby ne, když v rámci žánru platí za záruku kvality. Ačkoliv opravdu dobře znám jen předchozí, tři roky starou desku “Mohalepte” a předchozí alba mi v paměti tolik neutkvěla, od novinky “Holdrejtek” jsem očekával především udržení laťky a velmi specifického nádechu magična, kterým se může maďarské duo pyšnit.

Stejně jako na předchozích albech se kapela drží rodné maďarštiny – ačkoliv to v zásadě není nic tak důležitého a věci, které chtějí vyjádřit, byste vyčetli spíš z názvu (které beztak můžou vzhledem k užitému jazyku znamenat prakticky cokoliv) a samotné hudby než z textů, protože Ágnes Tóth svoje hlasivky zrovna dvakrát nepředře a její éterický zpěv mnohdy zní spíš coby další melodická linka, neboť samotný text je jeho samotnou povahou mírně zatlačen do pozadí. Občas je k zaslechnutí i Mihály Szabó, ten už ale skutečně jen jako doplněk, Ágnesin protiklad a zdůraznění hloubky skladeb. To ale k The Moon and the Nightspirit tak nějak patří, stejně jako lehkost, s jakou nakládají se skladbami. Zůstávají úchvatné melodie ztvárněné tradičními nástroji (a přijde mi, že jich pár ubylo a není jich tolik, co dřív), které zpočátku působí dost nenápadně, po několika posleších ale zůstanou pevně ve vaší paměti a jen tak je už nevyženete. Jednotlivé linky totiž dvojice splétá dohromady a vytváří z nich obrazce, jež mi svým charakterem nejvíc připomínají keltské uzly. Jednoduché stavební prvky tvořící celistvé dílo, které ke svému konci plyne naprosto samovolně.

Velmi podobně se to pak má se samotným albem, které je tentokráte tvořeno devítkou skladeb. Nevím, jestli se The Moon and the Nightspirit drží nějakého konceptu, ale “Holdrejtek” drží pohromadě jak hudebně, tak svojí atmosférou. Stejně jako z předchozí desky nemám pocit, že by šlo o “písničkový” počin, protože každá skladba má určitý náboj a náladu, která ovšem neporušuje náladu celku a naopak do něj zapadá, ačkoliv bych se asi nezlobil, kdyby hudební motivy byly trochu různorodější. Každopádně mám ale z desky dojem, že nese nějaké směřování a cíl, kterého se snaží dobrat, který se snaží posluchači předat. Stejně tak je možné, že myšlenkově je co skladba, to jiná ves a já se tu se svými kecy šeredně pletu, ale protože maďarštině rozumím asi tolik co astrofyzice, nezbývá než se nechávat unášet samotnou hudbou a texty písní neřešit. O což se člověk nemusí kdovíjak snažit, protože The Moon and the Nightspirit podávají svojí hudbu naprosto přirozeně a nekonfliktně.

Velký díl na tom má i atmosféra, se kterou dokáže kapela pracovat takovým způsobem, že by se leckterá parta mohla učit. Stejně jako v případě “Mohalepte” jim k docílení kýženého výsledku stačí pár vhodně zvolených tónů. Z tajuplné a dost vypjaté “Mikrokozmosz pt 1” se mi za nočních poslechů sem tam ježily chlupy na zátylku a to jen díky kombu houslí a vydrnkávané melodie. Šestá “Tavaszhozó” je zase neskutečně živá, závěrečná titulka pak asi nejkouzelnější skladbou za poslední dobu. Pohanská mystika kapele tolik vlastní se opět proplétá celým albem, tentokráte na tesknější, melancholičtější a subtilnější notu. “Holdrejtek” není tak bujará deska jako její předchůdce, spíš věrným nočním společníkem. Specifická směska čerpající z maďarského a slovanského folku, středověké hudby a snad i orientu velmi dobře funguje i tentokrát, myslím si ale, že v rámci možností mohli být The Moon and the Nightspirit o něco intenzivnější a rozmanitější. “Holdrejtek” má na délku sice nějakých 45 minut, pokud se ale netrefí do nálady, může být jako celek působit nebezpečně jednotvárně. V opačném případě ale odmění výborným zážitkem, a jakkoliv dvojice v zásadě nepřišla s ničím pro svou tvorbu převratným (což od nich snad nikdo neočekával), potvrdila svoje standardy i místo na scéně, takže nemůžu být nespokojen.