Archiv štítku: Rotting Christ

Rotting Christ: reedice rané tvorby

Pokud vám ve sbírce chybí staré věci od řecké stálice Rotting Christ, již brzy si je budete moct doplnit v nových edicích na LP. 21. dubna vyjde u Peaceville vinyl debutové desky „Thy Mighty Contract“ (1993) a později bude následovat i druhá řadovka „Non serviam“ (1994) a EP „Passage to Arcturo“ (1991). Koncem roku by pak u téže firmy měla vyjít ještě kompilace demosnímků a rarit z přelomu 80. a 90. let.


Koncertní eintopf – březen 2017

Hellenic Darkness 2017

H.:
1. The Moon and the Nightspirit, Pilgrim – Praha, 2.3. (event)

Skvrn:
1. Žižkovská Noc – Praha, 23.-25.3. (facebook)

Onotius:
1. Rotting Christ, Acherontas, Hail Spirit Noir, Mallephyr, Self-Hatred – Praha, 18.3. (event)

H.

H.:

V březnu se rýsuje hned několik akcí, na něž bych se rád vypravil, ale i navzdory jejich zajímavosti mám u většiny z nich aktuálně jen otazníky, pročež si je zatím nechám pro sebe a udělám reklamu pouze jedné „bezotazníkové“.

A koho že se jedná? Těmi vyvolenými jsou maďarští The Moon and the Spirit, kteří se do Prahy vrátí hned zkraje měsíce a rovnou s novým albem „Metanoia“ (to však vychází až dva týdny po pražském koncertě). Nebude to jejich první návštěva v naší zemi, ale já jsem u těch předchozích nebyl. Tím větší je ovšem důvod tentokrát nevynechat a přijít zjistit, jestli jim ta jejich folková magie funguje stejně nádherně i v živém podání. A co vám budu povídat, samozřejmě věřím, že fungovat bude, jinak bych tam vůbec nelezl, to dá rozum. Určitě se ale těším, až (žádné jestli – až!) se to potvrdí.

Skvrn

Skvrn:

Koncertní jaro se nezadržitelně blíží a je na co se těšit, bude to velkolepé, včetně otevírajícího března. Brány nové roční epochy otevře tradiční Žižkovská noc respektive trojice nocí v jedné milé pražské čtvrti od čtvrtka do soboty. V kolik a kde přesně zatím nevíme, s otázkou kdo už to je snazší, máme z čeho vybírat. Třeba já jsem po bezvadných zkušenostech s Thaw a Dopelord nadšený z další polské delegace – přijede špička alternativního sludge Obscure Sphinx, post-black naděje Entropia nebo Zamilska, nedávno se zjevivší osobnost industriálního techna. A naše luhy, háje, kapely? Třeba poetické Květy, třeba neméně poetická Esazlesa, třeba intenzivní Please the Trees. Třeba, třeba, třeba, je toho moc, nechci vidět to lítání, krytí a vlny bolestí, že tohle a tamto neuvidím. A to ještě nepadla řeč na literární sekci, možná se nakonec sejdeme na Krchovském či Topolovi. Bude to nabité, program mocný diktátor. Já se prozatím budu s dovolením těšit.

Onotius

Onotius:

Oproti únorové koncertní salvě je březnová nabídka o něco mírnější, tudíž peněženka si odpočine a já budu zároveň ušetřen velkých dilemat, jaká jsem si užil před měsícem. Jeden koncertní večer značně vyčnívá – a tím je třetí dějství Hellenic Darkness, akce zacílené na blackmetalové kapely řecké provenience a jejich český support. Ať už mluvím o okultních Acherontas, psychedelických Hail Spirit Noir či z večera asi nejznámějších Rotting Christ, všechno jsou to formace, které naživo mají potenciál nabídnout ohromný zážitek. A pokud jde o tuzemský doprovod, o nějž se postarají Mallephyr po boku Self-Hatred, myslím, že zde též nebude prostor pro nudu. Připočteme-li k tomu, že vstupné dělá v předprodeji pouhé tři stovky, není jednoduše nad čím váhat. Povinnost!

The Moon and the Spirit


Brutal Assault: nové kapely

Brutal Assault potvrdil další várku kapel na svůj nadcházející ročník, který proběhne ve dnech 9.-12. srpna 2017 v Josefově. Abecední seznam je následující:

Chelsea Grin, Cough, Decapitated, Deserted Fear, KMFDM, Opeth, Prong, Rotting Christ, Sikth, The Amity Affliction, Tsjuder, While She Sleeps, Wrekmeister Harmonies


Rotting Christ: kazetový box

Řečtí Rotting Christ se již brzy dočkají vydání nové kompilace, která potěší příznivce jejich rané tvorby. „Old Coffin’s Tapes“ je box šesti kazet, na nichž se bude nacházet šest demosnímků kapely, jmenovitě:

• Leprocy of Death (rehearsal demo 1988)
• Decline’s Return (rehearsal demo 1989)
• De vermis mysteriis (rehearsal demo 1988)
• Satanas tedeum (demo 1989)
• Ade’s Winds (demo 1992)
• Promo 1995

„Old Coffin’s Tapes“ vyjde 30. září u Floga Records, a to hned ve dvou verzích – standardní (500 kusů) a jako dřevěný box (250 kusů).


Rotting Christ – Rituals

Rotting Christ - Rituals

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.2.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. In nomine dei Nostri
02. זה נגמר
03. Ἐλθὲ κύριε
04. Les litanies de Satan (Les fleurs du mal)
05. Ἄπαγε Σατανά
06. Του θάνατου [Nikos Xylouris cover]
07. For a Voice Like Thunder
08. Konx om pax
09. देवदेवं
10. The Four Horsemen [Aphrodite’s Child cover]
11. Lok’tar Ogar [bonus]

Hrací doba: 53:30

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Rotting Christ si sami na sebe upletli bič – v jednu chvíli prostě byli až příliš dobří. Se „Sanctus Diavolos“ z roku 2004 chytili cosi jako druhý dech, který následně pokračoval dalšími dvěma excelentními nahrávkami „Theogonia“ (2007) a „Aealo“ (2010). Navázat na takový albový triumvirát samozřejmě není jen tak nějaká sranda, protože ta laťka skutečně nebyla nastavena nízko, a hned následující počin „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ z roku 2013 to poznal na vlastní kůži, jelikož – přinejmenším já mám z toho takový pocit – byl mnohými přijat trochu chladněji díky argumentu, že minule to bylo lepší.

Stejný osud, zdá se, potkal i na letošní novinku „Rituals“, která od svého vydání taktéž sklízí poměrně rozporuplnější reakce, s nimiž jsou někteří nadšeni, jiní už o poznání méně. Tím pádem stojí za to se zeptat, zdali si „Rituály“ něco takového zaslouží. Mám-li mluvit za sebe, nejsem si tím úplně jistý – někdy bych řekl, že ano, někdy bych řekl, že ne. Hodně záleží na tom, jaká pasáž na desce zrovna hraje…

Abychom to měli z krku, tak hned na rovinu – ano, srovnáme-li „Rituals“ s novější tvorbou Rotting Christ, určitě zde najdeme hned několik lepších desek. Bezesporu výše zmiňovaná trojice „Sanctus Diavolos“, „Theogonia“ a „Aealo“, také „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ myslím bylo o chlup lepší. Nicméně, i přesto „Rituals“ obecně vzato nepovažuji za špatnou nahrávku – ať už v dalších řádcích padne cokoliv, svůj standard si tahle řecká parta v čele s bratry Tolisovými stále drží a tento standard v jejich případě není malý.

Určitě se nedá tvrdit, že by snad Rotting Christ na „Rituals“ postrádali nápady anebo že by s nimi vyloženě šetřili. Vlastně je deska prošpikovaná poměrně solidním množstvím povedených momentů, mezi něž já v tomto případě řadím především ty, které se nesou v epičtějších náladách a v nichž to Řekové tlačí do atmosféry – takové jsou skutečně výborné. Právě tohle mě na současných Rotting Christ hodně baví, a když to helénská parta vybalí, tak to pořád funguje přímo parádně a já se nepokrytě bavím.

Na druhou stranu, jakkoliv mám k Rotting Christ úctu a jejich tvorbu mám docela rád, nelze zastírat fakt, že se na „Rituals“ nacházejí i pasáže, které jsou regulérně slabší. Poslouchatelné? Bezesporu stále ano. Dokonce i v takových chvílích je v tom stále cítit ten charakteristický rukopis Hnijícího Krista, což také samozřejmě není k zahození, ale občas to prostě nemá takové kule a je znát, že by tyto momenty ještě stály za nějaké to domyšlení.

Leckdy se pak tyto dva extrémy – tedy od výtečných pasáží k těm slyšitelně slabším – střídají i v rámci jednoho songu. Jako nejhezčí příklad těchto skoků mi připadá třetí „Ἐλθὲ κύριε“, jejíž sloky jsou prostě… na poměry Rotting Christ tuze obyčejné. Dá se to poslouchat, ale jednoduše to posluchače nechá dočista chladného. To, co však tuhle skladbu drží nad vodou, je jednoznačně výtečný majestátní refrén, v němž epická nálada propukne naplno a ze vteřiny na vteřinu jsou to přesně ti Rotting Christ, jaké chci já osobně slyšet. Kytarové sólo je rovněž úplně v klidu a pozorné ucho potěší i etno prvky v pozadí těsně před sólem; jenže ty sloky jsou tak slabé, že takový potenciální hit jednoduše degradují. Nicméně, někde skladbu nedokáže vytáhnout ani snaha o rituálnější náladu, což je případ třeba „Ἄπαγε Σατανά“. V jádru je ten nápad, s nímž Rotting Christ tuhle píseň vystavěli, vlastně dobrý, avšak první půle poněkud pokulhává a je to až vygradované finále, kvůli němuž se vyplatí nepřeskakovat.

Obecně se mi zdá, že „Rituals“ – podobně jako „Κατά τον δαίμονα εαυτού“, jen tak mimochodem – postrádá jednoznačné hity. Nějakou tu vyslovenou šlehu, jíž byla třeba „Athanati Este“ na „Sanctus Diavolos“ nebo „Keravnos Kivernitos“ na „Theogonia“. Na takové se zdánlivě snaží aspirovat třeba „In nomine dei Nostri“ či „For a Voice Like Thunder“, což jsou tracky úplně v pohodě, ale na ty jmenované echt pecky prostě nemají a v jádru se nejedná o nic jiného než standardní kousky od Rotting Christ posledních let, jakkoliv se to stále poslouchá příjemně, o tom žádná. A když už Řekové přijdou s nějakou povedenou skladbou („זה נגמר“, „देवदेवं“), jedná se o ty atmosféričtější věci vhodné spíš k domácímu poslechu anebo covery („Του θάνατου“, „The Four Horsemen“).

Rotting Christ

Když někdo bude tvrdit, že Rotting Christ na „Rituals“ nejsou diplomaticky řečeno ve vrcholné formě, nebudu proti tomu mít protiargument – ona je to totiž pravda, protože skutečnost, že Řekové mají ve svém portfoliu už i mnohem silnější nahrávky, je dle mého názoru nesporný. Na druhou stranu, mě osobně to pořád baví. Jasně, na rovinu říkám, že zpětně bude sahat po jiných kouscích z diskografie téhle stálice helénského black metalu, ale i u „Rituals“ jsem teď těch pár poslechů dal s chutí.


Druhý pohled (Kaša):

Vlastně ani nevím, jak začít. Byl jsem totiž skálopevně přesvědčený, že v souvislosti s „Rituals“ řeckých neznabohů Rotting Christ budu mluvit o albu, které prodlužuje sérii skvělých alb, již tahle parta započala nejpozději na „Theogonia“ z roku 2007, což je placka, díky které jsem se k Rotting Christ dostal. Správně chápete, že bych takhle nezačínal, kdyby s „Rituals“ bylo všechno v pořádku přesně tak, jak jsem to taky čekal.

Papírově je novinka silným představitelem aktuální formy Rotting Christ, ovšem při poslechu jsem se nedokázal zbavit dojmu, že poslouchám unavenou kopii (byť je „Rituals“ co do obsahové formy rozmanitější počin) předešlých děl a místo barevnosti na mě dýchá spíš jen šeď, která má do silnou atmosférou a skvělými nápady nacpaných předchůdců daleko. Na jednu stranu se mi líbí, že „Rituals“ dostává svému jménu a některé z písní znějí opravdu mysticky a tajuplně, což je případ druhé „זה נגמר“ či „देवदेवं“, které i přes táhlou rytmiku baví. Na tu druhou je však nutno říct, že pokusy o folkově epické nálady nad vcelku nudnými kytarami získává „Rituals“ pachuť nepříjemně repetivivní nahrávky.

Rotting Christ se nedaří udržet napětí hned v několika písních, které svým zaměřením připomínají „זה נגמר“ a které mi znějí spíš jako nějaké nepovedené experiementy. Mluvím teď hlavně o předlouhé „Konx om pax“, zbytečné výplni „Ἄπαγε Σατανά“ a „Ἐλθὲ κύριε“ s hostujícím vokálem, jenž z této skladby dělá pro mě takřka neposlouchatelnou záležitost. Zrovna v posledním případě je to ovšem škoda, protože majestátní refrén se mi naopak líbí dost. „Του θάνατου“ je další z nevyrovnaných záležitostí, jíž ta náklepová sloka posílá do věčných lovišť ještě předtím, než se Rotting Christ pustí do epického refrénu.

Z takových těch klasičtějších písní, díky jejichž kombinaci s etničtějšími kusy nezní „Rituals“ tak soudržně, jak by mělo, se mi líbí „For a Voice Like Thunder“ a skvělá atmosférická záležitost „The Four Horsemen“, což je předělávka z kuchyně Aphrodite’s Child. U toho zbytku nevím, co přesně si myslet, protože tam, kde Rotting Christ minule překvapovali nápady, valivostí a atmosférou, tak aktuálně jako by neměli co nabídnout a znějí, jako kdyby tápali na místě a snažili se to zakrýt jakýmsi uměleckým závojem halícím aktuální placku do záhadné mlhy.

Osobně si radši ujíždím na Rotting Christ s jejich primitivně přímočarou skladatelskou formulkou z „Aealo“, takže možná i proto na mě „Rituals“ nezapůsobilo a je na mě až příliš sofistikovaný pokus o něco víc. Ve všech ohledech jej však vidím jako zklamání a pořádný držkopád z magických výšin někam do hlubin průměrnosti. Byť z té průměrnosti vyčnívají díky vlastnímu ksichtu.


Souhrnné info o Gothoom 2016

Gothoom Open Air 2016Extrémny metal bude mať aj v roku 2016 na Slovensku svoj sviatok. Najväčší domáci festival orientovaný na najtvrdšie žánre sa opäť odohrá v nádhernom prostredí Ostrého Grúňa. Tu sa zíde nielen to najlepšie z domácej scény, ale aj veľké množstvo zaujímavých zahraničných hostí.

Tí samozrejme reprezentujú aj headlinerov už siedmeho pokračovania tohto neustále sa rozvíjajúceho festivalu. Tentokrát medzi nimi objavíme legendy grindcoru NAPALM DEATH, formáciu, ktorá dala tvár tomuto žánru, no aj po 35 rokoch patria k najlepším živým kapelám. Podobne legendárny status majú aj holandskí ASPHYX a my sa môžeme tešiť na ich valivý death metal. Z tej čiernejšej metalovej strany k nám zase prídu MARDUK, so svojím neľutostným, a ROTTING CHRIST zase s atmosférickým black metalom.

So šialenou show príde aktuálna deathgrindová špička CATTLE DECAPITATION, devastujúci a nekompromisný death metal zo severu prinesú BLOOD RED THRONE, melodický death/black zase GRAVEWORM, svoju originálnu kombináciu death/doomu s pravoslávnymi chorálmi predstaví tajomná partia pútajúca čoraz viac pozornosti, BATUSHKA, primárne energie zhmotnené v špinavom death/blacku vykúzli švajčiarske duo BŐLZER, post black zastúpia HARAKIRI FOR THE SKY.

Vzhľadom na to, že Gothoom si kladie za úlohu podporovať aj kapely zo Slovenska a Čiech, výber tohto najlepšieho z oboch krajín bude pestrý. Nebudú chýbať AHUMADO GRANUJO (s exkluzívnou show), GUTALAX, MALIGNANT TUMOUR, DOOMAS, INFERNO, ATTACK OF RAGE, INFER, OBLITERATE, PERVERSITY, BRAINSCAN, GALADRIEL, MORTALLY INFECTED, ANIME TORMENT, HOLOTROPIC, MAJSTER KAT, NEVALOTH a mnohí ďalší.

Prvý skrátený deň bude špeciálne zameraný na black metal, ďalšie dva dni bude tvoriť plnofarebná koláž všetkých tvrdometalových odnoží pod slnkom. To všetko v obkolesení nádhernej slovenskej prírody a v príjemnej rodinnej atmosfére plnej podpory a priateľstva. V diári každého metalistu teda musí byť v dňoch 21. až 23. júla vyznačený výlet do hôr spojený s poriadnou dávkou metalu. Gothoom productions a Gothoom, edícia 7, privítajú všetkých s otvorenou náručou!

[tisková zpráva]


Redakční eintopf #86 – únor 2016

Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Nejočekávanější album měsíce:
Oranssi Pazuzu – Värähtelijä


H.:
1. Aluk Todolo – Voix
2. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
3. Sulphur – Omens of Doom

Kaša:
1. Anthrax – For All Kings
2. Rotting Christ – Rituals
3. Greenleaf – Rise Above the Meadow

nK_!:
1. Drowning Pool – Hellelujah
2. Anthrax – For All Kings

Atreides:
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
2. Animal Collective – Painting With
3. Rotting Christ – Rituals

Skvrn:
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
2. Rotting Christ – Rituals

Onotius:
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
2. Obscura – Akróasis
3. Aluk Todolo – Voix

Plán na únor je jasný – tento měsíc pofrčíme na psychedelické vlně. Svou novinku totiž vydávají finští Oranssi Pazuzu, jejichž předcházející tvorbu tu máme moc rádi, což potrzuje i očekávání vůči vibrátorové novince „Värähtelijä“. Ta svou konkurenci doslova zválcovala a vítězství v únorovém eintopfu si uzmula s naprostým přehledem – aby taky ne, když na ni sází hned polovina redakce.

Abyste si ale nemysleli, není to samozřejmě jediná věc, již budeme tenhle měsíc poslouchat. Budeme-li se bavit jen o věcech, které zajímají víc než jednoho redaktora, pak k únorovým favoritům patří i „For All Kings“ thrash metalových klasiků Anthrax, „Rituals“ od helénské black metalové stálice Rotting Christ nebo další psychedelický šleh „Voix“ od francouzských Aluk Todolo


H.

H.:

Měsíce jako letošní únor mám z pohledu eintopfu dost rád, protože v takových se to píše úplně samo. Když vám totiž vychází jedna z nejočekávanějších desek roku, ne-li rovnou ta úplně nejočekávanější, tak není moc o čem přemýšlet. Od „Voix“ nečekám nic jiného než absolutní strop a psychedelickou extázi, protože francouzští Aluk Todolo, v jejichž tvorbě se tříští zfetovaný black metal a krautrocková hypnóza, přesně tohle v minulosti dokázali již několikrát. „Occult Rock“ je, ty vole, úplně seriózně a bez nadsázky, jedna z nejlepších desek, které jsem slyšel za spoustu let dozadu, to byla naprostá genialita. A před „Voix“ samozřejmě leží úkol, aby něco takového dorovnalo.

To, jak moc se na „Voix“ těším, snad dokazuje i fakt, že Aluk Todolo bez sebemenšího zaváhání a přemýšlení odsunuli na druhé místo i Oranssi Pazuzu, jejichž tvorbu mám jinak také až nechutně rád a které tu na Sicmaggot pravidelně hajpuju již od vydání debutového „Muukalainen puhuu“ z roku 2009. Každopádně, i zde jsem hodně zvědavý, jelikož Finové doposud nezaváhali a protože se navíc jejich nejnovější deska prostě jmenuje „Värähtelijä“, což znamená „Vibrátor“. To nejde nebýt zvědavý.

Zato na třetí flek jsem měl kandidátů hned několik, neboť album, jež se tu nacházelo původně, bylo odsunuto až na březen a ten zbytek je víceméně vyrovnaný. Nakonec jsem se tu rozhodl hlasovat pro Nory Sulphur a jejich „Omens of Doom“. Jednak proto, že se Seveřané k nové desce nadechli po dlouhých sedmi letech, druhak kvůli tomu, že mám docela rád především jejich nehorázně našlapaný debut „Cursed Madness“ (2007). A to je dost na to, abych si novinku s chutí pustil.


Kaša

Kaša:

Při pohledu do únorové soupisky je jasné, že zajímavých alb je tam dost, o tom žádná. Až je mi líto, že vybrat můžu jen hubenou trojici, nicméně volba to nebyla tak složitá, jak by se při tom počtu nahrávek mohlo na první pohled zdát. Pojďme tedy na to. V každém případě jsem velmi zvědavý na novinku Greenleaf s titulem „Rise Above the Meadow“. Proč? Protože minulý počin „Trails and Passes“ mě velmi mile překvapil a doufám, že forma této naděje bude dále stoupat. To Rotting Christ jsou již sázkou na jistotu, protože tito slovutní řečtí neznabozi jsou v aktuální desetiletce k nezastavení. Sakis a jeho kumpáni sází jeden povedený počin za druhým a věřím, že o „Rituals“ budu mluvit jen v dobrém.

No, a konečně tady mám thrashové velikány Anthrax s jejich dlouho očekávanou novinkou „For All Kings“. Tahle nahrávka se již nějaký pátek válí na netu a já neodolal, takže psát o tom, jak se těším na album, které jsem již slyšel, není to pravé ořechové. Ovšem i kdyby se tak nestalo a „For All Kings“ nezdrhlo, tak bych sem ty Anthrax stejně prdnul, takže udělám výjimku. Nijak se netajím tím, že preferuji období s Johnem Bushem u mikrofonu, nicméně když vydává svůj nový počin taková veličina, tak to prostě nelze jen tak nechat být, a i když nevěřím v atak kvalit jejich nejlepších alb, tak dotažení úrovně „Worship Music“ se rozhodně nebojím.


nK_!

nK_!:

V únorových očekávaných deskách mám jasno. Skoro až nelidsky se těším na nové Drowning Pool a tajně doufám, aby „Hellelujah“ bylo alespoň tak dobré jako předchozí „Resilience“. Před dvěma lety jsem se u něj více než slušně bavil a pro kapelu se společně s obměnou frontmana stalo tak dlouho potřebným svěžím větrem do plachet. Dále mám v merku samozřejmě klasiky Anthrax, jejichž čtyři roky staré „Worship Music“ důstojně navázalo na starší tvorbu. „For All Kings“ zatím vypadá hodně dobře a rád se nechám překvapit, co pěkného nám parta kolem Scotta Iana v únoru naservíruje.


Atreides

Atreides:

Oproti předchozím ročníkům je letos únor slušně našvihaný. Taky měl být celý oděný v černé od hlavy až k patě, ale nakonec se to trochu pokazilo, takže to nebude jen deprese a black metal, ale spíš tak trochu multi-kulti a omamné látky navrch. Jasným favoritem nejkratšího měsíce jsou Oranssi Pazuzu, psychedeličtí blázni z Finska, kteří snad ještě nevydali špatnou desku. Poslední koncert v K4 (doslova poslední, pak už to klub zabalil, budiž mu země lehká) mám ještě v živé paměti stejně jako parádní desku „Valonielu“, takže jsem zvědavý, kudy se pánové a jejich black metal na drogách vydají v rámci desky „Värähtelijä“ dál.

Neméně jsem zvědavý na Animal Collective, experimentální uskupení, v němž působí mimo jiné třeba Noah Lennox aka Panda Bear a které pro mě v rámci žánru platí za podobně inovátorské a svébytné jméno jako třeba Radiohead. Nepředvídatelná kombinace indie rocku, elektroniky a melodií postavených na pestrých vokálech zkrátka nabízí v podání „Zvířecího kolektivu“ vždycky unikátní zážitek, pročež nezbývá, než se nechat překvapit. Svoji novinku nazvali (doslova) malebně „Painting With“ a psychedelické zvukomalby se dočkáme v druhé půlce měsíce.

Do třetice se podíváme do Řecka. Pokud tamní ekonomika padá ke dnu rychlostí průměrné cihly, s hudební scénou (potažmo tou black metalovou) to tak špatné naštěstí není. Už s předchozí deskou „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ mi totiž Rotting Christ navzdory předchozí tvorbě, které jsem moc nepřišel na chuť, docela učarovali. Nápaditě poskládaný black metal protkaný netradičními lidovými motivy byl zkrátka super, a doufám, že „Hnijící Kristus“ se na „Rituals“ v únoru vytasí s něčím podobně zajímavým.


Skvrn

Skvrn:

Nesmírně očekávané lednové nahrávky (Ulver, Borknagar) jsou sotva venku a na řadě už jsou kalendářní sousedky – ty únorové. Přestože leden novoroční laťku nastavil zatraceně vysoko, únor vytyčenou linii obstojně drží. Lví podíl si mohou nárokovat především finští Oranssi Pazuzu, kteří po necelých třech letech opět rozvíří neopotřebované psychedelicky blackové vody. Nebo to bude všechno jinak a Finové zahrají na jinou notu? Spíš ne, závratné stylové změny totiž, přiznám se, nečekám. Zato kvalitu, tu rozhodně ano. Druhé pole vyhrazuji Řekům Rotting Christ, od nichž desku atakující nejvyšší příčky ročního žebříčku na rozdíl od finských kolegů neočekávám, nicméně nové „Rituals“ si cestu do mého přehrávače najde taktéž.


Onotius

Onotius:

Únor na nás chystá hned několik desek, u nichž bych si snad ani netroufl pochybovat o tom, že půjde o něco přinejmenším výjimečného. V první řadě je třeba rozhodně zmínit finské Oransi Pazuzu a jejich zbrusu novou nahrávku „Värähtelijä“. Tito hudebníci patří svým psychedelickým black metalem v mých očích k nejpozoruhodnějším uskupením, jež může země tisíce jezer nabídnout, a já jsem skálopevně přesvědčen, že navzdory velkému očekávání nebudu zklamán. Přesuneme-li se ze severu do středu Evropy, najdeme další jméno, které by nemělo být zamlčeno – německou technicky death metalovou Obscuru. Ta nyní po dlouhých pěti letech vydává novou desku „Akróasis“, od níž čekám brilantně promyšlený technický death metal té nejryzejší kvality. Třetí místo u mě obsadí opět uskupení trochu psychedeličtějího střihu, tentokrát hudebníci kombinující krautrock s black metalem – Aluk Todolo. Jejich „Occult Rock“ bylo nesmírně pohlcující dílo a doufám, že novinka nebude zaostávat.