Archiv štítku: Rotting Christ

Brutal Assault 22 (čtvrtek)

Brutal Assault 22

Datum: 10.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Avenger, Emperor, Fallujah, Gnaw Their Tongues, Hatebreed, Hluková sekce, Hour of Penance, Insania, KMFDM, Mourning Beloveth, Nile, Opeth, Rotting Christ, Six Degrees of Separation, Swans, Terror, The Great Old Ones

Onotius: Čtvrtek, den nejočekávanější, měl u mě začít už na energické, ryze ženské drtičce Nervosa. Fakt, že jsem za předchozí noc nahnal slušný spánkový deficit, způsobil, že jsem jí vyhrazený čas raději proválel v pohodlném kanapi v ambientní zóně. Do mohutného pařáku před velká pódia tedy dorážím až ve chvíli, kdy poprvé do nástrojů udeří tuzemská crossoverová Insania. Rouhačské texty plné ironie a uvolněný chytlavý zvuk, to je, oč tu běží. Během třičtvrtěhodinového setu zazní mimo starších věcí i trojice kousků z nové desky v čele s ultrachytlavou „Nebe a Nietzsche“, kvůli níž dokonce odkládám pozvolný přesun k vedlejšímu pódiu, kde se chystají techničtí Fallujah. Dále hrají například „Vražda ve staré hvězdárně“ či „Božská komedie“. Příjemná nenáročná, brzce odpolední hitová kolekce.

Skvrn: Kolega na Insanii, já u pevnostní stráže. „To je horší než do sněmovny, tady ty prohlídky.“ Souhlas. Ani Mirek 009 by placatku nepronesl. Fallujah ale stíhám, a to je pro teď a tady nejpodstatnější. Levá stage loni zvukově ušla a ani při letošní premiéře nebylo vyloženě zle. No a Fallujah? Spousta vyhrávek, spousta rytmických změn, spousta nápadů a taky spousta zbytečných keců s hecy navrch. Jestli intenzita a nátlak, tak především od energií seshora, které jsou v ty dvě v nejlepším. Jako výplň prázdného odpoledne ale Fallujah obstáli.

Onotius:Fallujah mám podobný problém jako včera u ostřílených přemýšlivých drtičů z Gorguts. Jejich muzika plná instrumentálních kejklí, stejně jako atmosférických prvků je sice výtečně odehraná, ale kontrast mezi pódiem a kotlem působí trochu rušivě. Ne snad, že bych očekával strnulé pokukování po hmatnících a tiché srkání latte, ale například blbinky typu rowing pit bych si s klidem ušetřil. Jedna z kytar se trochu ztrácí, ale základ songů jako „Cerebral Hybridization“ či „Abadon“ vyznívá solidně. Odcházím pozitivně naladěn, ale neutuchající chuť si na ně příště zajít do klubu se nějak nedostavuje.

Cnuk: Dnes jsem tím posledním já, do areálu se dostávám až po čtvrté hodině a opět si to šinu na zadní stage. Tam v době mého příchodu už burácejí Italové Hour of Penance. Mají atmosféru, malé pódium jim sluší, přesto tomu něco chybí. Kratší hrací doba možná nenabídla prostor pro nějaké vyvrcholení, a tak odcházím dopředu s docela vlažným pocitem. Tam už se mi dostává probrání, a to díky partě Terror. Vystoupení nechybí to správné hardcore nasazení, písně jsou úderné, rychlé, jenom zpěvák Scott Vogel by se mohl naučit také jiný způsob vyhecování než neustálé vyzívání k plavbě směrem k pódiu. Po pár písničkách už to začne být poněkud trapné, avšak krom této drobnosti skvělý set.

Onotius: Hour of Penance předvádějí o poznání hutnější vizi technického death metalu než Fallujah. Jejich muzika mě přesto nechává relativně chladným. Správný odpich a hromada dobře investované energie, ale chybí mi špetka atmosférického zvolnění, které by dalo dobře vyniknout agresi. Do správné nálady se tak dostávám až s příchodem volyňských blackových Avenger. Ti křtí svou novinku, přičemž při obřadu jim pomáhá jedna ze slečen, co pózovaly v satanských polohách na Master’s Hammer. Slušná atmosféra, podmanivé rytmy a ucelený projev dohromady zanechávají velmi pozitivní dojem. Na nic si nehrají, nepotřebují se patlat tunami corpsepaintů, ani vybavit scénu horami kulis, atmosféru diktuje jejich hudba. Přirozený, upřímný a zkrátka povedený set.

Skvrn: MashaАркона si lebedí v kožichu, z plastikových rohů se chlemtá dle platných žánrových stanov a já se během zírání na tuhle bizarní koláž pomalu chystám za The Great Old Ones. Zadní pódium mě vítá obligátně přehuleným zvukem. To, co doma nakopává, je naživo blacková huhla. Zachraňuje mě jen znalost studiovek a pocity, že poslední deska byla přece tákhle dobrá a že žádné živé příště už nemusí přijít. Dneska teda plavba s rukávky a kruhem kolem pasu, během případného příště to už musí jít bez nich a s ponorem v hloubce.

The Great Old Ones

Onotius: A to já se navzdory zvuku do The Great Old Ones nořím slušně. Záměrně jsem nasáčkován v prvních řadách, a tak mě chapadla bájného Cthulhu mají přímo na dosah a nejednou mě nahodí slizem. Mohutné post-blackové monolity tak vnímá každá buňka v mém těle a já zůstávám fascinován. Silné vystoupení. Ano, mohlo to být ještě o špetku intenzivnější, ale žádná ostuda se rozhodně nekoná. Škoda jen, že nehrají o den později, vůně bouřky by k nim sedla.

Cnuk: Po malém areálovém kolečku se vracím dopředu na přednášku egyptologů Nile. Koukat na umění kytarového mága Karla Sanderse je radost, stejně tak jako souhra celé kapely. Bez problémů splnili svůj vysoký standard, přesto z jejich výstupu odcházím o něco dříve, abych stihl začátek Swans. Ti pro mě představují asi největším překvapení letošního line-upu. Hádám, že většinu přihlížejících tvoří zvědavci, podobně jako v mém případě. Koncert je hypnotický, hlasitý, syrový a sklízí velké ovace. Swans jsou sympaťáci, druhá skladba „Screen Shot“ nabývá v živém podání nových rozměrů, přesto v polovině setu podle plánu odcházím. Nejsem si jist, zdali bych vydržel poslouchat tuto hudbu dvě hodiny v kuse.

Cnuk: Po příchodu do přední části areálu už mají za sebou jednu či dvě skladby Hatebreed. Zůstávám na zbytek koncertu a stejně jako naposledy se jim dokonale daří strhnout dav v rytmu hardcoru plného breakdownů a úderných refrénů. Nepochybně je to plné energie, avšak na mě trochu zabrzděné, bez častějšího sešlápnutí pedálu do těch správných otáček. Terror mi byli po chuti daleko víc. Nakonec si říkám, že jestli jsem neměl zůstat na Swans. Měl.

Skvrn: Měl, pane, měl. Ne Emperor ani kdokoli jiný, Swans mě sem dotáhli. Protože úplně naposled a pro mě aspoň takhle jednou ve festivalovém provizoriu, když jsem hňup a v klubu to vždycky bylo přece tak drahý. Ještě jednou si to musím zopakovat – Swans na Brutalu. Nastoupení na pódiu. SwansGirovým paroháčem. Nikdy předtím, nikdy potom. První košt. Zvuk skvělý, i tady to jde. Neskutečná intenzita, plochy hutné, hypnotické a jak s náma „Cloud of Unknowing“ kejve, tak i taneční. Publikum se dusí, nedutá, v pevnosti snad nikdy předtím, nikdy potom. Císař právě kontumačně prohrál.

Swans

Onotius: Swans? Naprostý vrchol festivalu! A to prosím říkám jako člověk, co v danou chvíli na hrudi nosí logo Emperor. Mistrovská hra s hudebními plochami a crescendy. Parta ostřílených introvertů, co se loučí s českými fandy jak jinak než ve velkém stylu. Trhám si vlasy, že jsem se na ně nikdy nevydal do klubu – což holt teď už nenapravím. Monumentální hypnotický rituál, který překračuje hranice čehokoliv, co jsem zatím na daném pódiu mohl kdy vidět. Nezasvěcení zvědavci zřejmě zírají jak vyjevení, já to čekal, ale i tak mám zprvu vytřeštěné oči. Zvuková intenzita nás zavrtává do země za krtky, krční páteř začíná bolet ze zuřivého přikyvování, ale nejde přestat. Tedy jde, ale s velkým přemáháním. Dopouštím se největšího hříchu a odcházím z poslední skladby hledat si místo v tlačenici na Emperor. Asi shořím v pekle.

Onotius: Kult tedy střídá kult a já si pár metrů před zvukařem připadám jak sardinka. Císař má dokonce uvaděče, po němž spouští ono dobře známé intro „Alsvartr (The Oath)“. Pak už se na pódiu zjeví ústřední trojice doprovozená EinaremLeprous a Secthdamonem. A spouští fenomenální „Ye Entrancemperium“. Zvuk je solidně čitelný včetně klávesových partů, což ve spojitosti s kousky ze stěžejního císařského alba navozuje pocit ryzího nadšení. Přesto je to v porovnání s předchozím hudebním tripem  o poznání chladnější a odosobněné. Těch lidí je příliš a zatímco u Swans by nebyl problém se prorvat do první řady, tady by byl problém se pohnout i o metr vpřed. Po odehrání kompletního „Anthems to the Welkin at Dusk“ přichází ještě „Curse You All Men!“ a dvě vzpomínky na debut ve formě „I Am the Black Wizards“ a „Inno a Satana“. Výborné, ale překvapivě ne nejlepší vystoupení.

Emperor

Cnuk: Přestože je na večerním programu vystoupení Emperor, což je samozřejmě nej tohle a nej támhleto, mě jako nefanouška to zas tak nevzrušuje. A jelikož mám z jejich tvorby nejraději rané „Wrath of the Tyrant“, tak ani skutečnost, že se dostane pocty albu „Anthems to the Welkin at Dusk“, moji nadšenost nijak nezvyšuje. I když zmiňované album neznám nazpaměť, vytyčená hrací hodinka nakonec utíká rychle a já se vlastně docela dobře bavím. Z mého pohledu asi není vystoupení co vytknout, dobře odvedená práce, hodná tak zvučného jména.

Skvrn: Císař mě praští přes ksicht a uši, ale já jsem tak nějak pořád na Swans. Náměstí pod náporem jak tehdy na Slayer a já vzadu klestím další uličky. Nikam se mi tlačit nechce, ani nevím, jestli bych to těm třem ještě vůbec věřil. Radši čekám na Opeth. Nakonec dávám ale jen dvě skladby, nepřijmu zvuk ani okolní zevlisty s až moc ukecanou pusou a radši zavzpomínám na parádní set v klubu. Ách. Skvrn odchází a jde si dát miloučký soundtrack ke svým sentimentům. Gnaw Their Tongues.

Opeth

Onotius: Mým dlouholetým oblíbencům Opeth se dostává syrového, ba až nathrashovatělého zvuku kytar, což k nim moc nepasuje. Například úvodní „Sorceress“ tím ztrácí na psychedelickém feelingu a ony přímočaré kytary ve sloce působí jako plané hoblování. Naštěstí je set průřezový – a u těch metalových kousků jako „Ghost of Perdiction“ či „Heir Apparent“ to zas tak nevadí. Dále zazní například „The Drapery Falls“ a na závěr „Deliverance“. Opeth byli příjemní, ale dojmy z předchozí dvojice byly natolik silné, že v porovnání s nimi Opeth tak nějak nenásilně prošuměli kolem.

Skvrn: KAL Stage a její tradičně ulehlé publikum čekají na minuty tiché relaxace s jogíny Gnaw Their Tongues. Muž, žena, kytara, čudle, civil, bordel. Zkažená hmota black metalu, noisu, dronu a industrialu nekompromisně diktuje, klubové prostředí svědčí, jen sedmispáči zabírají lepší místa k prohnitku. Píšu si, že i příště navštívím, k větší spokojenosti tentokrát scházel jen klid a snad i pár minut hnusu navíc.

Cnuk: Poslední čtvrteční kapelou jsou u mě KMFDM. Má účast zde je pouhým výstřelem do tmy, kdy nemám zájem o Opeth ani vysedávání v hospodě. Jak už to s těmito výstřely bývá, i z tohohle se nakonec vyklubalo příjemné překvapení. Německý electro-industrial mi sedí na výbornou, tvrdé riffy, úderné bicí a střídající se vokály zpěvačky Lucii Cifarelli a hlavního představitele Saschi Konietzka tvoří skutečně živelný mix. Podobně jako včera, i dnes odcházím po posledním vystoupení navýsost spokojený.

Onotius: Protože sil už se mi nedostává, místo Suffocation večeřím, a jakmile spouští mohutný liják jdu se schovat na Six Degrees of Separation. Přehulený zvuk, ale jinak slušný zápal mě však dlouho na místě neudrží. Jakmile alespoň trochu zregeneruji, jdu ještě zkontrolovat Rotting Christ, kteří disponují zdálky solidním zvukem a celkově baví o špetku víc než na Hellenic Darkness před pár měsíci. Bohužel mě tělo zrazuje a já po chvíli kulhám do kempu. Dešťová sprška ohlašuje konec první půlky festivalu. Dobrou.

Rotting Christ

Skvrn: Jestliže někteří už zalomili a přejí nám dobré noci, já z kempu naopak mizím zpátky do pevnosti. Řádně bouří, stromy přímo nad stanem pějí tu svou zlověstnou a noise s doomem jsou lepší varianta než drátem a větví do oka nebo kamkoli jinam. Na KAL nabízí Hluková sekce ostrý noisový potrat, který krom toho, že bolí, taky rozumně funguje. Ve společnosti Mourning Beloveth sice trávím víc času než u elektromontáží, ale spíš jen z přesvědčení, že mě to třeba začne bavit. Pomalý vlasatý oldschool je ale tak dřevní, že si o půl třetí vzpomenu na uklidněné listnáče a vyrazím za nimi do kempu nocovat.


Hellenic Darkness 2017

Hellenic Darkness 2017

Datum: 18.3.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Acherontas, Hail Spirit Noir, Mallephyr, Rotting Christ, Self-Hatred

Není to ani půlrok, co byli řečtí kovotepci Rotting Christ k vidění v Praze naposledy. Tehdy to bylo po boku svých amerických souputníků z Inquisition a vzmáhajících se Schammasch, přičemž já byl nucen zrovna tuhle lákavě znějící akci vynechat. Proto když se ke mně dostala informace, že se nyní rozhodli znovu zavítat na pražské pódium, říkal jsem si, že tentokrát už bych si je neměl nechat proklouznout mezi prsty. Fakt, který ale misky vah definitivně přechýlil do stádia „sem musím“, byl ten, že s sebou pod hlavičkou třetího ročníku Hellenic Darkness přivezli i pár svých velmi zajímavých žánrově spřízněných krajanů. Jednak okultní hromotluky z Acherontas a především psychedelií nasáklé Hail Spirit Noir, jejichž novinka z podzimu minulého roku se v poslední době v mém přehrávači vyskytovala s železnou pravidelností. Podobně jako u minulých ročníků (tj. dva a čtyři roky nazpátek) si na téhle akci přihřálo polívčičku i pár tuzemských kapel – jednak pilní Mallephyr (které jsem nyní viděl už potřetí, přičemž podruhé ve stejném klubu) a doommetaloví Self-Hatred. Takže, a koneckonců jsem to nastínil i v redakčním eintopfu, se dle mého názoru bylo rozhodně na co těšit. A dle solidní účasti hádám, že nejsem jediný, u koho tento názor zavládl.

Nechme však očekávání stranou a vrhněme se rovnou na to, jak vypadala realita (byť stále samozřejmě optikou jednoho člověka). Když pár minut po šesté vcházím do klubu, z hlavního sálu už se ozývají tóny první skladby Self-Hatred, a než se stihnu zařadit mezi diváky song končí, doomaři sbírají první ovace. Publikum mě celkem překvapuje svou početností, u první a navíc české předkapely bych čekal skromnější počty. Vraťme se ale zpět k samotné hudbě. Z mého pohledu se jedná o příjemný, ale ne nějak výrazně vyčnívající doom metal s veškerou majestátnosti i tajemností, jež k tomuto žánru neodmyslitelně patří.

Pulzující precizní rytmy, hutné kytary, táhlé klávesové melodie a hluboké growlingy z hrdla zpěváka Kaťase, který je navlečen do o číslo menšího kvádra, tvoří autentický, byť samozřejmě ne nějak přehnaně originální celek. Absenci originality ale celkem supluje upřímnost, s níž k muzice formace přistupuje, takže nemám důvod proč jejich vystoupení nějak shazovat. Osobně bych sice kytarám přidal trochu řezavější zvuk, ale jinak jejich hudba musela působit i pro méně zasvěcené jedince celkem příjemně a také relativně srozumitelně. Vizuálně kromě zmiňovaného zpěvákova obleku ještě stojí za zmínku charakteristická image klávesáka, který skrývá svou identitu maskou, a v kontrastu k němu zbytek skupiny, který z většiny vypadá naprosto civilně. Mimo písní z debutu „Theia“ zazní i trojice z právě chystané nahrávky „Hlubiny“. I když vystoupení trochu postrádá gradaci, celkem příjemně odsýpá a já jsem spokojen. Půl hodinka je tak akorát na to, aby jejich muzika zabavila, ale nestihla začít nudit.

Mallephyr

Mallephyr, jak jsem již zmiňoval, jsem viděl už potřetí a musím říct, že nyní mě kromě očekávaného nasazení potěšil i velmi dobrý zvuk. Zvlášť vzhledem k tomu, že Chmelnice zrovna v tomhle ohledu nemá bůhvíjaké renomé. Snad jen Opatově kytaře bych ještě malinko přidal na intenzitě, ale to je v podstatě maličkost. Samotná hudba fungovala patřičně. Riffy jak agresivně drtily, tak mrazivě kolébaly a vše zastřešovala precizní rytmika, takže zkrátka všechno bylo, jak má. Jako bonus oproti minulým vystoupením zazněla i dvojice nových skladeb. Je třeba ocenit, že oproti značnému množství známější konkurence si kapela dokáže udržet respekt i bez nějakých zbytečných kulis, patlání paintů na obličej či hecování publika (v tomhle by si hlavní hvězda večera mohla vzít klidně příklad). Mluví za ně samotná hudba, která je sakra fajn.

Pauza před Hail Spirit Noir, kapelou pro mě asi nejočekávanější, se kvůli zvučení celkem natahuje. Nicméně tohle pro někoho možná celkem otravné čekání je záhy vykoupeno naprosto famózním zážitkem. U téhle skupiny bylo pro mne do poslední chvíle opředeno tajemstvím, jak vlastně jejich živé vystoupení bude vypadat (čemuž ostatně přispívá i fakt, že polovina členů jsou jenom „live musicians“). Nu, a dopadlo to nad očekávání dobře. Sama hudba Hail Spirit Noir těží jak z chytlavosti, tak z psychedelické atmosféry, tvrdosti a temnoty – a všechny tyhle elementy jsou poskládány tak, aby z toho byl vyrovnaný celek, který mě zde naživo naprosto uhranul. Hned úvodní otvírák z nové desky „I Mean You Harm“ nás svou vkusnou vlezlostí naladí na lehce obskurní, ale ohromně příjemnou vlnu.

Zvuk sice místy trochu kolísá, ale vzhledem k tomu, že především poslední desku mám naposlouchanou celkem solidně, jsem schopen se v hudbě bez potíží orientovat. A pod pódiem se atmosféra krásně stupňuje. Zpěvák Cons Marg sice občas trochu kontraproduktivně hecuje, ale je to tak nějak v únosné míře a do těch rockovějších momentů to i relativně sedne. Jinak kapela působí koncentrovaně a své vystoupení si sama užívá. Při „Satan Is Time“ působí atmosféra zatraceně hypnoticky, zatímco závěrečná vypalovačka „Haire Pneuma Skoteino“ první řady pěkně vyburcuje. Čistě po hudební stránce pro mě nejlepší účinkující večera, co se týče atmosféry, též si nemohu stěžovat. Hail Spirit Noir byli takovou rockovější odpovědí na loňské vystoupení Oranssi Pazuzu na témž místě. A protože zmiňované Finy opravdu žeru, ani z těhle Řeků jsem pochopitelně neodcházel zklamán.

Čeká nás další solidně dlouhá pauza, kdy se pódium připravuje na vpád okultních potetovaných plešounů z Acherontas. Chystají se svíčky, lebky, zvučí se a diváci se zatím tradičně hemží. A nakonec se dočkáme, setmí se a na scénu přichází nechystané komando. Co se týče image, dávají najevo, že co pro klasický black znamená corpsepaint, to pro novější kapely znamenají šátky přes obličej. Člověk si zkrátka vzpomene trochu na Svartidauði, Mgłu a další. I když co se týče hudební stránky, v porovnání s nimi na mě působili Acherontas překvapivě tak nějak víc hrubě až humpolácky. Nevím, čím to je, asi jsem čekal poněkud zádumčivější okultní rituál (však jejich studiovky kromě agrese nabízí i značnou špetku atmosféry), ale nakonec působili možná až kontraproduktivně extrovertně. Především hecování a skandování mi sem naprosto nesedlo. Tak či tak, hudební stránka celkem fajně odsýpá. Jasně, samotná hudební kostra, která z toho naživo prosvítá asi nejvíc, je v podstatě klasický blackmetalový fundament, ale tak nějak to funguje. Jen opět mám pocit, že je vystoupení takové dost konstantní a opravdu překvapivých momentů je zde poskrovnu. Ale i tak jsem si to užil.

Acherontas

Rotting Christ představili pestrý setlist, v jehož první polovině se věnovali pouze stařičkému „Thy Mighty Contract“, v druhé pak přidali songy naopak ze dvou posledních nahrávek. Takže skladby z prostředních desek, tedy těch, které mně osobně sednou zdaleka nejvíce, jsou opomenuty. Alespoň jednou peckou z „Theogonia“ mě teda potěšit mohli. Ale tak nevadí. Horší je zvuk, z něhož vyčnívá především tepající rytmika, zbytek musím trochu lovit. Co ale dojem vyrovnává, je atmosféra v publiku. Nejednou se rozpoutá pořádný kotel a podobnou energii hýří i hudebníci, kteří do toho dávají opravdu mnoho. Opět si sice musím postěžovat na neustálé výzvy ke skandování, které působí spíš rušivě, ale přeci jen je ten koncík tak příjemná pařba, že i trochu tohohle kýčovitého rituálu jsem schopen unést. Rotting Christ přinesli až pozoruhodnou dávku energie, která postupně vyburcovala snad i největší kliďase.

Jednalo se tedy o zatraceně příjemnou akci, jež sice nějak astronomicky očekávání nepřekonala, ale pozitivní dojem z ní přesto přetrval až doteď. Self-Hatred večer příjemně načali, Mallephyr dali na odiv, s jakou vervou vyšplhali na scénu a že neplánují polevit ani nadále. Co se týče hlavních aktérů, v mých očích jednoznačně zvítězili Hail Spirit Noir – svým charismatem a samotnou podmanivou hudbou, která uzemnila i tvrdší a hutnější kolegy. Acherontas byli fajn, ale potenciál to podle mě mělo větší, a Rotting Christ byla hlavně mohutná pařba, zatímco hudební nuance byly trochu zadupány do země horším zvukem. Lidí se dostavilo vskutku hojně – údajně se lístky na místě dokonce dovyprodaly. V celkovém součtu jsou mé dojmy veskrze pozitivní.


Rotting Christ: reedice rané tvorby

Pokud vám ve sbírce chybí staré věci od řecké stálice Rotting Christ, již brzy si je budete moct doplnit v nových edicích na LP. 21. dubna vyjde u Peaceville vinyl debutové desky „Thy Mighty Contract“ (1993) a později bude následovat i druhá řadovka „Non serviam“ (1994) a EP „Passage to Arcturo“ (1991). Koncem roku by pak u téže firmy měla vyjít ještě kompilace demosnímků a rarit z přelomu 80. a 90. let.


Koncertní eintopf – březen 2017

Hellenic Darkness 2017

H.:
1. The Moon and the Nightspirit, Pilgrim – Praha, 2.3. (event)

Skvrn:
1. Žižkovská Noc – Praha, 23.-25.3. (facebook)

Onotius:
1. Rotting Christ, Acherontas, Hail Spirit Noir, Mallephyr, Self-Hatred – Praha, 18.3. (event)

H.

H.:

V březnu se rýsuje hned několik akcí, na něž bych se rád vypravil, ale i navzdory jejich zajímavosti mám u většiny z nich aktuálně jen otazníky, pročež si je zatím nechám pro sebe a udělám reklamu pouze jedné „bezotazníkové“.

A koho že se jedná? Těmi vyvolenými jsou maďarští The Moon and the Spirit, kteří se do Prahy vrátí hned zkraje měsíce a rovnou s novým albem „Metanoia“ (to však vychází až dva týdny po pražském koncertě). Nebude to jejich první návštěva v naší zemi, ale já jsem u těch předchozích nebyl. Tím větší je ovšem důvod tentokrát nevynechat a přijít zjistit, jestli jim ta jejich folková magie funguje stejně nádherně i v živém podání. A co vám budu povídat, samozřejmě věřím, že fungovat bude, jinak bych tam vůbec nelezl, to dá rozum. Určitě se ale těším, až (žádné jestli – až!) se to potvrdí.

Skvrn

Skvrn:

Koncertní jaro se nezadržitelně blíží a je na co se těšit, bude to velkolepé, včetně otevírajícího března. Brány nové roční epochy otevře tradiční Žižkovská noc respektive trojice nocí v jedné milé pražské čtvrti od čtvrtka do soboty. V kolik a kde přesně zatím nevíme, s otázkou kdo už to je snazší, máme z čeho vybírat. Třeba já jsem po bezvadných zkušenostech s Thaw a Dopelord nadšený z další polské delegace – přijede špička alternativního sludge Obscure Sphinx, post-black naděje Entropia nebo Zamilska, nedávno se zjevivší osobnost industriálního techna. A naše luhy, háje, kapely? Třeba poetické Květy, třeba neméně poetická Esazlesa, třeba intenzivní Please the Trees. Třeba, třeba, třeba, je toho moc, nechci vidět to lítání, krytí a vlny bolestí, že tohle a tamto neuvidím. A to ještě nepadla řeč na literární sekci, možná se nakonec sejdeme na Krchovském či Topolovi. Bude to nabité, program mocný diktátor. Já se prozatím budu s dovolením těšit.

Onotius

Onotius:

Oproti únorové koncertní salvě je březnová nabídka o něco mírnější, tudíž peněženka si odpočine a já budu zároveň ušetřen velkých dilemat, jaká jsem si užil před měsícem. Jeden koncertní večer značně vyčnívá – a tím je třetí dějství Hellenic Darkness, akce zacílené na blackmetalové kapely řecké provenience a jejich český support. Ať už mluvím o okultních Acherontas, psychedelických Hail Spirit Noir či z večera asi nejznámějších Rotting Christ, všechno jsou to formace, které naživo mají potenciál nabídnout ohromný zážitek. A pokud jde o tuzemský doprovod, o nějž se postarají Mallephyr po boku Self-Hatred, myslím, že zde též nebude prostor pro nudu. Připočteme-li k tomu, že vstupné dělá v předprodeji pouhé tři stovky, není jednoduše nad čím váhat. Povinnost!

The Moon and the Spirit


Brutal Assault: nové kapely

Brutal Assault potvrdil další várku kapel na svůj nadcházející ročník, který proběhne ve dnech 9.-12. srpna 2017 v Josefově. Abecední seznam je následující:

Chelsea Grin, Cough, Decapitated, Deserted Fear, KMFDM, Opeth, Prong, Rotting Christ, Sikth, The Amity Affliction, Tsjuder, While She Sleeps, Wrekmeister Harmonies


Rotting Christ: kazetový box

Řečtí Rotting Christ se již brzy dočkají vydání nové kompilace, která potěší příznivce jejich rané tvorby. „Old Coffin’s Tapes“ je box šesti kazet, na nichž se bude nacházet šest demosnímků kapely, jmenovitě:

• Leprocy of Death (rehearsal demo 1988)
• Decline’s Return (rehearsal demo 1989)
• De vermis mysteriis (rehearsal demo 1988)
• Satanas tedeum (demo 1989)
• Ade’s Winds (demo 1992)
• Promo 1995

„Old Coffin’s Tapes“ vyjde 30. září u Floga Records, a to hned ve dvou verzích – standardní (500 kusů) a jako dřevěný box (250 kusů).


Rotting Christ – Rituals

Rotting Christ - Rituals

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.2.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. In nomine dei Nostri
02. זה נגמר
03. Ἐλθὲ κύριε
04. Les litanies de Satan (Les fleurs du mal)
05. Ἄπαγε Σατανά
06. Του θάνατου [Nikos Xylouris cover]
07. For a Voice Like Thunder
08. Konx om pax
09. देवदेवं
10. The Four Horsemen [Aphrodite’s Child cover]
11. Lok’tar Ogar [bonus]

Hrací doba: 53:30

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Rotting Christ si sami na sebe upletli bič – v jednu chvíli prostě byli až příliš dobří. Se „Sanctus Diavolos“ z roku 2004 chytili cosi jako druhý dech, který následně pokračoval dalšími dvěma excelentními nahrávkami „Theogonia“ (2007) a „Aealo“ (2010). Navázat na takový albový triumvirát samozřejmě není jen tak nějaká sranda, protože ta laťka skutečně nebyla nastavena nízko, a hned následující počin „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ z roku 2013 to poznal na vlastní kůži, jelikož – přinejmenším já mám z toho takový pocit – byl mnohými přijat trochu chladněji díky argumentu, že minule to bylo lepší.

Stejný osud, zdá se, potkal i na letošní novinku „Rituals“, která od svého vydání taktéž sklízí poměrně rozporuplnější reakce, s nimiž jsou někteří nadšeni, jiní už o poznání méně. Tím pádem stojí za to se zeptat, zdali si „Rituály“ něco takového zaslouží. Mám-li mluvit za sebe, nejsem si tím úplně jistý – někdy bych řekl, že ano, někdy bych řekl, že ne. Hodně záleží na tom, jaká pasáž na desce zrovna hraje…

Abychom to měli z krku, tak hned na rovinu – ano, srovnáme-li „Rituals“ s novější tvorbou Rotting Christ, určitě zde najdeme hned několik lepších desek. Bezesporu výše zmiňovaná trojice „Sanctus Diavolos“, „Theogonia“ a „Aealo“, také „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ myslím bylo o chlup lepší. Nicméně, i přesto „Rituals“ obecně vzato nepovažuji za špatnou nahrávku – ať už v dalších řádcích padne cokoliv, svůj standard si tahle řecká parta v čele s bratry Tolisovými stále drží a tento standard v jejich případě není malý.

Určitě se nedá tvrdit, že by snad Rotting Christ na „Rituals“ postrádali nápady anebo že by s nimi vyloženě šetřili. Vlastně je deska prošpikovaná poměrně solidním množstvím povedených momentů, mezi něž já v tomto případě řadím především ty, které se nesou v epičtějších náladách a v nichž to Řekové tlačí do atmosféry – takové jsou skutečně výborné. Právě tohle mě na současných Rotting Christ hodně baví, a když to helénská parta vybalí, tak to pořád funguje přímo parádně a já se nepokrytě bavím.

Na druhou stranu, jakkoliv mám k Rotting Christ úctu a jejich tvorbu mám docela rád, nelze zastírat fakt, že se na „Rituals“ nacházejí i pasáže, které jsou regulérně slabší. Poslouchatelné? Bezesporu stále ano. Dokonce i v takových chvílích je v tom stále cítit ten charakteristický rukopis Hnijícího Krista, což také samozřejmě není k zahození, ale občas to prostě nemá takové kule a je znát, že by tyto momenty ještě stály za nějaké to domyšlení.

Leckdy se pak tyto dva extrémy – tedy od výtečných pasáží k těm slyšitelně slabším – střídají i v rámci jednoho songu. Jako nejhezčí příklad těchto skoků mi připadá třetí „Ἐλθὲ κύριε“, jejíž sloky jsou prostě… na poměry Rotting Christ tuze obyčejné. Dá se to poslouchat, ale jednoduše to posluchače nechá dočista chladného. To, co však tuhle skladbu drží nad vodou, je jednoznačně výtečný majestátní refrén, v němž epická nálada propukne naplno a ze vteřiny na vteřinu jsou to přesně ti Rotting Christ, jaké chci já osobně slyšet. Kytarové sólo je rovněž úplně v klidu a pozorné ucho potěší i etno prvky v pozadí těsně před sólem; jenže ty sloky jsou tak slabé, že takový potenciální hit jednoduše degradují. Nicméně, někde skladbu nedokáže vytáhnout ani snaha o rituálnější náladu, což je případ třeba „Ἄπαγε Σατανά“. V jádru je ten nápad, s nímž Rotting Christ tuhle píseň vystavěli, vlastně dobrý, avšak první půle poněkud pokulhává a je to až vygradované finále, kvůli němuž se vyplatí nepřeskakovat.

Obecně se mi zdá, že „Rituals“ – podobně jako „Κατά τον δαίμονα εαυτού“, jen tak mimochodem – postrádá jednoznačné hity. Nějakou tu vyslovenou šlehu, jíž byla třeba „Athanati Este“ na „Sanctus Diavolos“ nebo „Keravnos Kivernitos“ na „Theogonia“. Na takové se zdánlivě snaží aspirovat třeba „In nomine dei Nostri“ či „For a Voice Like Thunder“, což jsou tracky úplně v pohodě, ale na ty jmenované echt pecky prostě nemají a v jádru se nejedná o nic jiného než standardní kousky od Rotting Christ posledních let, jakkoliv se to stále poslouchá příjemně, o tom žádná. A když už Řekové přijdou s nějakou povedenou skladbou („זה נגמר“, „देवदेवं“), jedná se o ty atmosféričtější věci vhodné spíš k domácímu poslechu anebo covery („Του θάνατου“, „The Four Horsemen“).

Rotting Christ

Když někdo bude tvrdit, že Rotting Christ na „Rituals“ nejsou diplomaticky řečeno ve vrcholné formě, nebudu proti tomu mít protiargument – ona je to totiž pravda, protože skutečnost, že Řekové mají ve svém portfoliu už i mnohem silnější nahrávky, je dle mého názoru nesporný. Na druhou stranu, mě osobně to pořád baví. Jasně, na rovinu říkám, že zpětně bude sahat po jiných kouscích z diskografie téhle stálice helénského black metalu, ale i u „Rituals“ jsem teď těch pár poslechů dal s chutí.


Druhý pohled (Kaša):

Vlastně ani nevím, jak začít. Byl jsem totiž skálopevně přesvědčený, že v souvislosti s „Rituals“ řeckých neznabohů Rotting Christ budu mluvit o albu, které prodlužuje sérii skvělých alb, již tahle parta započala nejpozději na „Theogonia“ z roku 2007, což je placka, díky které jsem se k Rotting Christ dostal. Správně chápete, že bych takhle nezačínal, kdyby s „Rituals“ bylo všechno v pořádku přesně tak, jak jsem to taky čekal.

Papírově je novinka silným představitelem aktuální formy Rotting Christ, ovšem při poslechu jsem se nedokázal zbavit dojmu, že poslouchám unavenou kopii (byť je „Rituals“ co do obsahové formy rozmanitější počin) předešlých děl a místo barevnosti na mě dýchá spíš jen šeď, která má do silnou atmosférou a skvělými nápady nacpaných předchůdců daleko. Na jednu stranu se mi líbí, že „Rituals“ dostává svému jménu a některé z písní znějí opravdu mysticky a tajuplně, což je případ druhé „זה נגמר“ či „देवदेवं“, které i přes táhlou rytmiku baví. Na tu druhou je však nutno říct, že pokusy o folkově epické nálady nad vcelku nudnými kytarami získává „Rituals“ pachuť nepříjemně repetivivní nahrávky.

Rotting Christ se nedaří udržet napětí hned v několika písních, které svým zaměřením připomínají „זה נגמר“ a které mi znějí spíš jako nějaké nepovedené experiementy. Mluvím teď hlavně o předlouhé „Konx om pax“, zbytečné výplni „Ἄπαγε Σατανά“ a „Ἐλθὲ κύριε“ s hostujícím vokálem, jenž z této skladby dělá pro mě takřka neposlouchatelnou záležitost. Zrovna v posledním případě je to ovšem škoda, protože majestátní refrén se mi naopak líbí dost. „Του θάνατου“ je další z nevyrovnaných záležitostí, jíž ta náklepová sloka posílá do věčných lovišť ještě předtím, než se Rotting Christ pustí do epického refrénu.

Z takových těch klasičtějších písní, díky jejichž kombinaci s etničtějšími kusy nezní „Rituals“ tak soudržně, jak by mělo, se mi líbí „For a Voice Like Thunder“ a skvělá atmosférická záležitost „The Four Horsemen“, což je předělávka z kuchyně Aphrodite’s Child. U toho zbytku nevím, co přesně si myslet, protože tam, kde Rotting Christ minule překvapovali nápady, valivostí a atmosférou, tak aktuálně jako by neměli co nabídnout a znějí, jako kdyby tápali na místě a snažili se to zakrýt jakýmsi uměleckým závojem halícím aktuální placku do záhadné mlhy.

Osobně si radši ujíždím na Rotting Christ s jejich primitivně přímočarou skladatelskou formulkou z „Aealo“, takže možná i proto na mě „Rituals“ nezapůsobilo a je na mě až příliš sofistikovaný pokus o něco víc. Ve všech ohledech jej však vidím jako zklamání a pořádný držkopád z magických výšin někam do hlubin průměrnosti. Byť z té průměrnosti vyčnívají díky vlastnímu ksichtu.