Archiv štítku: Hail Spirit Noir

Koncertní eintopf – březen 2017

Hellenic Darkness 2017

H.:
1. The Moon and the Nightspirit, Pilgrim – Praha, 2.3. (event)

Skvrn:
1. Žižkovská Noc – Praha, 23.-25.3. (facebook)

Onotius:
1. Rotting Christ, Acherontas, Hail Spirit Noir, Mallephyr, Self-Hatred – Praha, 18.3. (event)

H.

H.:

V březnu se rýsuje hned několik akcí, na něž bych se rád vypravil, ale i navzdory jejich zajímavosti mám u většiny z nich aktuálně jen otazníky, pročež si je zatím nechám pro sebe a udělám reklamu pouze jedné „bezotazníkové“.

A koho že se jedná? Těmi vyvolenými jsou maďarští The Moon and the Spirit, kteří se do Prahy vrátí hned zkraje měsíce a rovnou s novým albem „Metanoia“ (to však vychází až dva týdny po pražském koncertě). Nebude to jejich první návštěva v naší zemi, ale já jsem u těch předchozích nebyl. Tím větší je ovšem důvod tentokrát nevynechat a přijít zjistit, jestli jim ta jejich folková magie funguje stejně nádherně i v živém podání. A co vám budu povídat, samozřejmě věřím, že fungovat bude, jinak bych tam vůbec nelezl, to dá rozum. Určitě se ale těším, až (žádné jestli – až!) se to potvrdí.

Skvrn

Skvrn:

Koncertní jaro se nezadržitelně blíží a je na co se těšit, bude to velkolepé, včetně otevírajícího března. Brány nové roční epochy otevře tradiční Žižkovská noc respektive trojice nocí v jedné milé pražské čtvrti od čtvrtka do soboty. V kolik a kde přesně zatím nevíme, s otázkou kdo už to je snazší, máme z čeho vybírat. Třeba já jsem po bezvadných zkušenostech s Thaw a Dopelord nadšený z další polské delegace – přijede špička alternativního sludge Obscure Sphinx, post-black naděje Entropia nebo Zamilska, nedávno se zjevivší osobnost industriálního techna. A naše luhy, háje, kapely? Třeba poetické Květy, třeba neméně poetická Esazlesa, třeba intenzivní Please the Trees. Třeba, třeba, třeba, je toho moc, nechci vidět to lítání, krytí a vlny bolestí, že tohle a tamto neuvidím. A to ještě nepadla řeč na literární sekci, možná se nakonec sejdeme na Krchovském či Topolovi. Bude to nabité, program mocný diktátor. Já se prozatím budu s dovolením těšit.

Onotius

Onotius:

Oproti únorové koncertní salvě je březnová nabídka o něco mírnější, tudíž peněženka si odpočine a já budu zároveň ušetřen velkých dilemat, jaká jsem si užil před měsícem. Jeden koncertní večer značně vyčnívá – a tím je třetí dějství Hellenic Darkness, akce zacílené na blackmetalové kapely řecké provenience a jejich český support. Ať už mluvím o okultních Acherontas, psychedelických Hail Spirit Noir či z večera asi nejznámějších Rotting Christ, všechno jsou to formace, které naživo mají potenciál nabídnout ohromný zážitek. A pokud jde o tuzemský doprovod, o nějž se postarají Mallephyr po boku Self-Hatred, myslím, že zde též nebude prostor pro nudu. Připočteme-li k tomu, že vstupné dělá v předprodeji pouhé tři stovky, není jednoduše nad čím váhat. Povinnost!

The Moon and the Spirit


Redakční eintopf – speciál 2016 (Skvrn)

Skvrn

Skvrn:

Top5 2016:
1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
2. Dysrhythmia – The Veil of Control
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Radiohead – A Moon Shaped Pool
5. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue

CZ/SVK deska roku:
1. Nobody Jazz Ensemble – Voices in the Dark
2. Floex – Samorost 3 Soundtrack

Neřadový počin roku:
V/A – Scandinavian Swords II

Artwork roku:
Aluk Todolo – Voix

Objev roku:
Zhrine – Unortheta

Shit roku:
dramaturgický přešlap na pražském koncertu Oranssi Pazuzu

Koncert roku:
Supersilent, Praha – Radlická kulturní sportovna, 10.11.2016

Videoklip roku:
Loscil – Drained Lake

Potěšení roku:
festivaly

Zklamání roku:
Borknagar – Winter Thrice

Top5 2015:

1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
Úchvatný kosmos, tajnosnubný, leč neskonale uklidňující. „ATGCLVLSSCAP“ plynule vede mysteriózní temnotou a s lehkostí předkládá chytře vypracované vrcholy. Ten největší přichází na konci v momentě, kdy doposud hlasivkově mlčící proud předkládá své vokální finále. Svítá. Na fantastické cestě, již jsem nechal vysvitnout už tolikrát. Srdcová záležitost pro výjimečné chvíle, a abych nezapomněl, také dvanácté řadové zastavení Ulver, kteří po letech vykročili jasně kupředu. Přesně tak, jak jsem si to přál.

2. Dysrhythmia – The Veil of Control
Vesmír jinak, a přesto vesmír. Mou lhostejnost k Dysrhythmii ukončil až blackmetalový vizuál, který vzhledem k povaze předložené hudby úspěšně boří mantinely. „The Veil of Control“ není nordickým chrastěním, ale technicky vybroušeným prog metalem, jenž ovšem nevznikl jako demonstrace hráčského sebeukájení. Instrumentální průběh nabubřele nekřičí a mnohem raději čeká na své trpělivé – na ty, kteří si umí vážit jehly v trávě, jež se pro absenci technikovy duše rozhodla pravidelně sesychat.

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Žebříčky jsou jí plné, jenže v tom mém měla původně chybět. Kandidátek na elitní pětku bylo letos obdivuhodné kvantum a kolem desky z tábora Deathspell Omega jsem stále neměl jasno. Radikální krok kupředu přišel až pár dní nazpět. „The Synarchy of Molten Bones“ jsem si po chvílích vzájemné ignorace pustil k tělu, dal volnost jejím chytře tvarovaným loktům a nechal ji zaútočit. Sofistikovaně, mocně, intenzivně. Zvládla to mnohem lépe než před měsícem a jen čas prozradí, jak si vede v porovnání s uplynulými roky. Rostoucí chapadlo.

4. Radiohead – A Moon Shaped Pool
Co dodat, vedle Anohni nejlepší pop roku. Vyspělá deska bodující pestrostí, posmutnělý svět, jenž se dokázal obejít bez prvoplánové slzotvorby. A když už Radiohead slzy přece jen navodí, neděje se tomu z přehnaného patosu ani úpadku kvality, ale naopak z potěšení, jak dobré to je. Křehké, emočně silné, avšak inteligentní a plné nápadů. Radiohead odhadli hranice a „A Moon Shaped Pool“ leží přesně na průsečíku.

5. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue
Hail Spirit Noir pokračují ve vývoji a na „Mayhem in Blue“ předkládají psychedelický rock a black metal jako jednu samostatnou entitu. Jestliže mě letos bavila pravá rocková nespoutanost, vyvážela se z Řecka. Aenaon prominou, že je uvádím skrze políčko vyhrazené kolegům, ti ale předvedli ještě víc než hudebně přepestrou jízdu. Hail Spirit Noir jsou letos ztělesněním skladatelské extratřídy a jednou z mála metalových kapel, jež metal posouvá dál, ale zároveň na něj nezanevírá.

Hail Spirit Noir

CZ/SVK deska roku:

1. Nobody Jazz Ensemble – Voices in the Dark
Tuzemských / tuslovenských desek jsem letos zaslechl nemálo, ale se zmiňováním nejlepších mám problém. Klíčem ke čtení je ono slůvko „zaslechl“, neboť naprostá většina desek si mě nikterak nezískala a já že hned půjdu o dům dál. V lepším případě ve mně zůstaly pochyby, v tom horším vůbec nic. Jednou z mála výjimek, jež po chvíli odmlčení neodvanula, je tajemný projekt Nobody Jazz Ensemble. Skoro nikdo o něm nepíše, nikdo o něm nic bližšího neví. Já vím akorát, že hraje přístupný temnojazz a nedělá to vůbec špatně. Servíruje atmosféru pochmurné boční ulice, která sice potřebuje ještě pár úprav, ale byla by škoda dělat posluchače ignoranta a utopit ji v neprostupné tmě. Dáte-li tomuhle debutu šanci, zanedlouho se už ozve sám. „Voices in the Dark“.

2. Floex – Samorost 3 Soundtrack
„Samorost“ je pro mě cizí svět. O to zajímavější je jeho pozorování a (snad i) poznávání skrze hudbu. Tomáš Dvořák představuje hravé dobrodružství, svět tajemně magický a snový, zároveň však nebojící se nadhledu a vtipu. Po dlouhé době cítím chuť na něco jiného než na to moje jediné milované střílendo. Floex, „Samorost“. Floex samorost. Těším se na vás, pajduláci.

Floex

Neřadový počin roku:

V/A – Scandinavian Swords II
Nebaví vás zima a sníh za okny? Pak jednoznačně doporučím „Scandinavian Swords II“. To aby si našinec připomněl, že těch občasných pět pod nulou nemění prsty v pahýly. Na dalekém severu se v takových podmínkách opalují, a přituhne-li, pošlou k nám do Evropy expresní zásilku mrazivé elektroniky. Minimalistické ambientní techno v kompilačním podání svěřenců Northern Electronics. Pro kolemjdoucího i člověka blíže obeznámeného se syrovým dusotem severských dálav.

Artwork roku:

Aluk Todolo – Voix
V téhle kategorii jsem jako doma, a kdybych mohl, věnoval bych třetinu eintopfu právě jí. Bohužel, jedno jméno je jedno jméno a já volím kapelu, která nepředvedla smysluplný vizuál nejen na cédech a asfaltech, ale rovněž na koncertě. Minimalistické osvětlení s decentním logem a bdící žárovkou stylově navázalo na příběh zvaný „Voix“. Písmena se sevřela do skálopevného monolitu, v jehož uličkách z písmen se pozemská bytost urychleně ztratí.

Aluk Todolo – Voix

Objev roku:

Zhrine – Unortheta
Se svými osobními objevy jsem pro letošek maximálně spokojen. Bohužel se však rozhodly pro nekompatibilitu s touto kategorií. Nové jméno na scéně, nadšení z neznáma. Že, ARRM? Že, Razen? No, a pak to přijde. Ta pitomá deska z před x let, která zapadla. Je mi líto, už nedebutujeme, už neobjevuješ, hezky sis lhal do kapsy, objeviteli. Ale což, nakonec není třeba vyloženě smutnit, čtveřice Zhrine není k zahození. 40 minut islandského black/deathu s atmosférou i estetikou odpovídající především kovu černému působí velmi vyspěle, a přestože neříká příliš nového, stojí za poslech. Plusové body? Za čistý zvuk, který dokáže pokousat. Za zvolnění temp, s nimiž nepřichází skladatelské prázdno jako u (rovněž debutujících) Throane. Za bubeníka od slova bubnovat, nikoli bušit.

Shit roku:

dramaturgický přešlap na pražském koncertu Oranssi Pazuzu
Ne snad vyloženě shit, ale haluz a přešlap určitě. Oranssi Pazuzu platí za jednu z mála metalových kapel, které smysluplně posouvají hranice metalového žánru. Když má pak taková delegace zamířit do našich končin, je nač se těšit. Loňská pražská zastávka však měla jednu zásadní vadu na kráse – předkapely. Jestliže zařazení Mallephyr mělo ještě jisté opodstatnění, v případě symphoblackové tuctovky Desire for Sorrow jsem ho nenašel. Koncept takzvaného finského podivného jara je bezpochyby pozoruhodný a chvályhodný, tento přešlap ale do vysoké míry ovlivnil pocity z hlavního chodu. Přesně tak by tomu nemělo být.

Supersilent

Koncert roku:

Supersilent, Praha – Radlická kulturní sportovna, 10.11.2016
Parádní hody celoročního charakteru zastínila Radlická kulturní sportovna a do ní vniknuvší  Supersilent, tedy randál různorodého – a především – roztodivného elektroakustického druhu, který skrze jazzovou příchuť a decibelovou dotaci zadupával. Zkouška statiky proběhla úspěšně, ta našich sluchů a vnitřností rovněž. Pouze s vítanými následky…

Videoklip roku:

Loscil – Drained Lake
Uprostřed potemnělých ruchů – obrazových i zvukových – tanečnice v bílém. Nespoutaný pohyb, jenž vysvobozuje ze skvrn a nakonec mizí. Emotivní pohyb bílé tu je za symbol svobody a za vzepětí vůči nepříznivým okolnostem – vůči černi, vůči vyschlému jezeru, k němuž odkazuje samotný název. Poslední řadový výtvor Loscil zní opět parádně a díky videoklipu „Drained Lake“ boduje i na plátně. Děkuji za každé smysluplné vyjádření obrazem, jež není přehrávkou ze studia ani koncertní vzpomínkou z povinnosti.

Potěšení roku:

festivaly
Moc pěkné festivaly jsem si to letos vybral, musím se pochválit. Jaro patřilo Žižkovské noci, konkrétněji Žižkostelu. Přijeli OvO, přijeli Dopelord, přijeli Thaw. Z menší dálky pak plzeňští čtverečkové a Corona, která si to zajisté přivandrovala po svých – pro udržení kondice, jež zatím drží. V létě jsem se díky Josefovu přesvědčil, že velký fesťák nutně nemusí skončit řídkou stolicí z přesycení, jen stačí chytře volit. Každopádně mezi námi, Emperor a Master’s Hammer nevěřím. Okultisto, nihilisto před tisícovkami lidí, já vám nějak nevím. Ale pojedu, to zas jo. A podzim? Alternativa festival. Nebyl jen o Supersilent, mocně zaúřadovali i Celeste. Už nikdy přes přejezd na červenou, raději setrvat a sledovat, jak parádně to bimbá.

Zklamání roku:

Borknagar – Winter Thrice
„Urd“ byla parádní deska a i to, co se na ni nevešlo, lze označit za alespoň mírně nadprůměrné. Horší zprávou je, že tyhle odřezky dostaly oficiální název a staly se desátou řadovou deskou Borknagar. Bez přidané hodnoty, s hořkou pachutí, že tohle tu již bylo a v mnohem lepší podobě. „Urd“ jsme vídali v ročních přehledech s neochvějnou pravidelností, po „Winter Thrice“ ani vidu ani slechu. Hm… tak tedy alespoň u mě, aby se neřeklo.

Ulver

Zhodnocení roku:

Deset rubrik výše, toť mé zhodnocení roku. V sekci jedenácté už dodám jen jednu výhradně osobní poznámku. Jsem obzvláště rád, že se mi nadále daří rozšiřovat hudební záběr a drží se mě chuť – poslechová i psavecká. Také v uplynulém roce jsem objevil kvanta mně doposud neznámých interpretů, spoustu ambientu, jazzu, popu a rozličných experimentálních forem. Budu se snažit vás o takových objevech zpravovat pokud možno častěji; doufám, že nebudete proti. V novém roce na viděnou, slyšenou a hlavně psano-čtenou.


Redakční eintopf #94 – říjen 2016

Wardruna - Runaljod - Ragnarok
Nejočekávanější album měsíce:
Wardruna – Runaljod – Ragnarok


H.:
1. Urfaust – Empty Space Meditation
2. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
3. Wardruna – Runaljod – Ragnarok

Kaša:
1. Alter Bridge – The Last Hero
2. The Dillinger Escape Plan – Dissociation
3. Testament – The Brotherhood of the Snake

Atreides:
1. Wardruna – Runaljod – Ragnarok
2. Priessnitz – Beztíže
3. Albez Duz – Wings of Tzinacan

Skvrn:
1. Wardruna – Runaljod – Ragnarok
2. Urfaust – Empty Space Meditation
3. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue

Onotius:
1. Ulcerate – Shrines of Paralysis
2. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue
3. The Dillinger Escape Plan – Dissociation

Metacyclosynchrotron:
1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
2. Urfaust – Empty Space Meditation
3. Anaal Nathrakh – The Whole of the Law

H.

H.:

První místo je v říjnovém eintofpu je naprosto zřejmé. Jasně, já vím, že na „Empty Space Meditation“ díky protekci ujíždím už nějaký ten pátek a nejednou jsem s tím už veřejně machroval (a zas to zopakuju: je to kurva mocné!), ale Urfaust je prostě vymrdaný kult a nová deska po dlouhých šesti letech je – přinejmenším pro mě – událost a jedno z nejočekávanějších alb roku. Tudíž je více než záhodno to tu klidně zmínit a klidně rovnou na prvním místě, protože přesně taková pozice odpovídá tomu, jak jsem se těšil (resp. jak bych se těšil, kdybych to nedostal dřív, chcete-li). Mimochodem, už jsem vám říkal, že je to album fenomenální?

Druhou příčku pak přiklepávám debutující formaci Void Meditation Cult. Na co že se těším u debutující formace? Inu, demosnímek téhle zámořské smečky vraždil jako svině, tudíž od dlouhohrající prvotiny „Utter the Tongue of the Dead“ si dovolím čekat skutečně dost. Nebo vy si snad myslíte, že by firma formátu Hells Headbangers věnovala exkluzivní katalogové číslo HELLS 666 nějaké mrdce?!

Se třetí pozicí už nebudu vymýšlet žádná pekla a věnuju svůj hlas nordické magii v podání Wardruny, ačkoliv je mi jasné, že to v tomhle eintopfu bude vcelku mainstreamová volba. Nicméně první dva díly „Runaljod“ byly skvělé a věřím tomu, že i završení trilogie v podobě „Runaljod – Ragnarok“ nabídne výživnou atmosféru, jež důstojně naváže na své předchůdce.


Kaša

Kaša:

Tak v říjnu je moje volba do klasického eintopfu zatraceně jednoduchá, protože za prvé se na níže uvedené placky fakt těším a za druhé mezi tou kopou dalších chystaných nahrávek není žádná, která by se jim mohla nějak výrazně přiblížit.

Jedním z jmen, na něž nedám v říjnu dopustit, jsou thrashoví titáni Testament a jejich „The Brotherhood of the Snake“. Partu kolem Chucka Billyho sleduju už dlouhé roky a krom jisté dávky nostalgie mě k nim táhne samozřejmě kvalita jejich posledních nahrávek. Od návratového „The Formation of Damnation“ to pánům hraje dost dobře, takže není důvod obávat se, že by s příchodem „hadí“ novinky mělo být něco jinak.

To The Dillinger Escape Plan jsou ve zcela jiné pozici než Testament. Zatímco zámořští thrasheři se snaží držet zuby nehty na výsluní, tak The Dillinger Escape Plan si řekli, že už nastal jejich čas. „Dissociation“ má být jejich posledním albem před plánovaným koncem kariéry, takže doufám, že se mathcoroví bohové rozloučí ve velkém stylu, protože jestli ze všech těch math-něco kapel měl někdo na to, aby tuhle scénu tlačil kupředu, tak jsou to právě The Dillinger Escape Plan. A věřím, že „Dissociation“ mě přesvědčí o tom, že jejich konec přišel zbytečně brzo…

No, a na konec mi zbyli Alter Bridge, jejichž páté album „The Last Hero“ bych mohl klidně zařadit do společnosti nejočekávanějších nahrávek roku. Hardrocková čtveřice kolem tahounů Mylese Kennedyho a Marka Tremontiho se během své dosavadní kariéry vypracovala na pozici jedné z mých vůbec nejoblíbenějších kapel, a protože dosavadní desky si drží velmi vysoký standard, tak je to právě „The Last Hero“, na které se v říjnu těším ze všeho nejvíc. První vypuštěné skladby znějí hodně dobře, takže pomalu a jistě vyhlížím konec prvního říjnového týdne.


Atreides

Atreides:

Co se mě týče, mám letos rituálně-folkové žně, protože kromě folkovo-metalové fúze Skuggsjá a one-man projektu Forndom vydává letos nový počin i Wardruna. „Runaljod – Ragnarok“ jsem očekával až v průběhu příštího roku (aby byla dodržena časová rozteč mezi první a druhou deskou) a docela mě překvapilo, když Einar oznámil vydání alba již letos v říjnu. Těžko se netěšit – tím spíš, že předchozí dvě alba jsou zkrátka boží – nicméně tentokrát to těšení trochu kalí masivní hype, který se kolem projektu začal utvářet od spolupráce na soundtracku seriálu „Vikings“, až si člověk skoro říká, jestli se celek pod návalem fans nezačíná přetvářet a odklánět od původního záměru. Tak či tak, snad v případě Wardruny nic nezkazím očekáváním silně pohlcujícího a prvotřídního materiál, který mě zatím dostal pokaždé.

Druhým jménem jen těžko může být někdo jiný než Priessnitz. Srdce tepající láskou k sudetskému regionu, těžká melancholie, osobitý projev… a taky deset let, které utekly od vydání poslední desky „Stereo“. Letošní „Beztíže“ je rozlučkou s fanoušky před avizovaným rozpadem a podle náznaků rozhovorů tradiční priessnitzovská záležitost, takže čekám odjezd (odlet, odsun?) kamsi na měsíc či jeho odvrácenou stranu, odkud bude parta s Jaromírem Švejdíkem za mikrofonem zvesela mávat na ostatní. Těším se. Mimochodem, očekávejte report z říjnového koncertu v Jeseníku.

V říjnu představí světu svůj nový počin ještě jedno zajímavé jméno. Němečtí Albez Duz mě na svojí předchozí desce „Coming of Mictlan“ odrovnali poctivou náloží doom metalu, který ne že by byl nějak zásadně inovativní, zato byl poctivě zahraný, atmosférický a uhrančivý. Třetí řadovka „Wings of Tzinacan“ na přebalu i v názvu opět ukazuje inspiraci v aztécké kultuře („tzinacan“ je aztéckým výrazem pro netopýra), a pokud trojice alespoň zachová nastavenou laťku, myslím, že se mohu těšit na silnou desku, která má potenciál usadit mě na zadnici a nechat zírat s otevřenou hubou, co mi to proudí do ušních bubínků.


Skvrn

Skvrn:

Říjen přinese nejen kupu koncertů, ale i nadějně se tvářící nahrávky. Krom nových desek kapel typu Sonata Arctica či Amaranthe, o kterých raději jindy (jestli vůbec), vyjde třeba Wardruna. A nač to slaboučké třeba, vychází-li nová Wardruna, jedno z míst vyhrazených hudebním událostem roku je rázem obsazeno. V případě Selvikovy družiny bylo vždy o co stát a v pořadí již třetí zhudebnění nordických tradic na tom doufám nic nezmění. Bedlivě očekávané „Runaljod – Ragnarok“ zapisuji na první řádek říjnového pořadí a zbývá už jen odpočítávat dny. Důvodů pro sledování kalendáře však bude mnohem víc. Urfaust a nový opus, zní to jako black metalová událost roku. Budu při tom, byť ne z pozice fanatického příznivce, ale spíš zvědavce, který svět Urfaust ještě celý neprobádal, avšak rád si poslechne, zda se unikum kapely podaří rozvíjet dál. Dvě nezaměnitelné kapely za námi, ta třetí je vzápětí tady – Hail Spirit Noir. Těším se na další hudební posun, obě doposud vydaná alba zněla skvěle. Těším se na motání hlav – progresí, psychedelií, rocky, metaly – a slastný finální pocit, že to celé dává opět smysl a top pětka roku je na dosah. Nerad bych se mýlil.


Onotius

Onotius:

V brutální kadenci zajímavých desek si říjen oproti záři v ničem nezadá. Pravda naprosté srdcovky vystřídaly spíš kapely, jichž si „jenom“ velmi vážím, ovšem co se týče kvantity, říjen je ještě možná o špetku nadupanější. Výběr je tedy nesnadný, vychází naprostá všehochuť – blackmetalové temnoty, deathmetalové techniky i djentové matematiky, prog metaly, thrashe, ba i stoner rocky – člověku z toho jde hlava kolem, ale vybrat jen tři, to je úkol takřka nadlidský. Nakonec tedy nechám promluvit svůj hned první nástřel – protože jak říká dětinská říkanka, první slovo platí…

Není to tak dávno, co se rozkřikla smutná zpráva, že jedna z nejenergičtějších kapel, co znám – mathcoroví The Dillinger Escape Plan – jen vydají poslední desku, odjedou turné a končí. Jejich živé show byly pověstné jak precizností, tak až maniakální energií, kterou se na pódiu prezentovali  – a samotná hudba byla plná zběsilých zvratů, kreativity a zkrátka pomáhala dotvářet hranice žánrů. Je to zatracená škoda, a tak doufejme, že alespoň jejich labutí píseň „Dissociation“ (a samozřejmě poslední pražská show v Rock Café) bude stát za to. Též se těším, možná ještě o špetku víc, co si na nás přichystají řečtí psychedelicky blackmetaloví Hail Spirit Noir, neboť především jejich debutová deska „Pneuma“ byla správná rituální psychárna . Nejvíc jsem však zvědav na novinku chorobných novozélandských technical-deathmetalových Ulcerate, kteří prezentují onu temnou, atmosféričtější verzi žánru a zatím se jim daří držet velmi vysoko posazenou laťku. Snad jí nepodlezou a bude to zase patřičná morda.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Už bylo načase, abych v eintopfu nemusel zas vařit z vody, protože na konci října vyjde dlouhohrající album amerických Void Meditation Cult, na které trpělivě čekám už pátým rokem. Demo „Sulphurous Prayers“ nabídlo unikátní, ohavnou atmosféru, a pokud na něj novinka „Utter the Tongue of the Dead“ dokáže úspěšně navázat, tak budu mít o desce roku s velkou pravděpodobností jasno. Víme ale, jak to s těmi přehnanými očekáváními občas bývá, takže opatrně… Hodně jsem se těšil i na nové Urfaust. Krátké tituly posledních let jsem spíše ignoroval, ale, kurva, „Der freiwillige Bettler“ je stále ohromná pecka a novinka ji už s prvními poslechy dýchá na záda, i když třeba zážitek nabízí jiný. Uvidíme, kam se to ještě vyvine. No, a Anaal Nathrakh, vzhledem k tomu, kolik výborných desek stvořili, odpustím, pokud by vydali další sračku, což by mě upřímně ani nepřekvapilo. Ale starý fanoušek uvnitř stále doufá, že by se mohli vzchopit a důkladně zatopit pod kotlem. „The Whole of the Law“ může jen překvapit.


Hail Spirit Noir – Oi Magoi

Hail Spirit Noir - Oi Magoi
Země: Řecko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 20.1.2014
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Blood Guru
02. Demon for a Day
03. Satan Is Time
04. Satyriko Orgio (Satyrs’ Orgy)
05. The Mermaid
06. Hunters
07. Oi Magoi

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Atreides – 9/10
Zajus – 8,5/10
Skvrn – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Po Aenaon se tu už podruhé v krátké době objevuje recenze na progressive black metalovou formací z Řecka, ale mezi Aenaon a Hail Spirit Noir, jak zní název tria, jemuž se nyní budeme věnovat, je těch paralel vlastně víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Kapely samozřejmě sdílejí plus mínus podobnou žánrovou škatulku a řecký původ, ale kromě toho dále “Oi Magoi”“Extance” od Aenaon vyšly v úplně stejný den a pod stejnou firmou. A aby toho náhodou nebylo málo, mají obě skupiny společnou ještě jednu věc – jejich novinky jsou druhými alby a navazují na velice zajímavé debuty.

Hail Spirit Noir svou prvotinu “Pneuma” vydali v květnu 2012 a podobně jako Aenaon na “Cendres et Sang”, i oni s ní takřka okamžitě zaujali spoustu lidí, kteří si libují v hledání black metalových chuťovek, a prokázali, že mají opravdu velký talent a obrovský potenciál do budoucna, takže chvíli potom, co se člověk hudby na “Pneuma” nabažil, vyvstala dost jasná a možná nepříliš objevná, přesto však velice opodstatněná otázka – jaké bude pokračování? Zvládnou na něm Hail Spirit Noir potvrdit ten talent a ukázat, že debut rozhodně nebyla náhoda? Anebo nebudou očekávání naplněna a druhé album se tomu prvnímu bude dívat jen zdálky na záda?

Jako by ty paralely s Aenaon už nestačily, Hail Spirit Noir jsou na tom se svou druhou desku vlastně úplně stejně a dokázali na “Oi Magoi” vše, co naznačovala debutová “Pneuma”, dotáhnout takřka na doraz do formy, která je – klidně to řekněme – úžasná. “Pneuma” zdaleka nebyla dokonalá nahrávka, měla sice i vysloveně výborné a vysoce kvalitní momenty, ale i přes skvělou úroveň člověk tak nějak cítil, že by to mohlo být ještě mnohem lepší a že Hail Spirit Noir by na něco takového rozhodně měli mít. A novinka “Oi Magoi” ukazuje, že na to rozhodně mají, protože na ní Řekové dotáhli svou hudební produkci minimálně o celou úroveň výše.

Vraťme se oklikou na úplný začátek recenze, kde jsem Hail Spirit Noir označil jako skupinu, jež se ve své tvorbě věnuje progresivnímu black metalu. Jenže zde to není zas až tak jednoduché (konečně nějaká změna oproti kolegům!). O “Pneuma” bych se snad ještě něco podobné zdráhal tvrdit, ale v případě “Oi Magoi” se rozhodně sluší dodat, že (progresivní) black metal zdaleka není jedinou žánrovou škatulkou, která je na desce ke slyšení. V hojné míře tu totiž nalezneme takové rockové polohy – a jedná se o rock s přídomkem hard i s přídomkem prog. V některých pasážích “Oi Magoi” bych se pak dokonce nebál mluvit dokonce o lehounkém závanu psychedelie.

Jednou ze skladeb, v nichž velice znatelně promlouvá ona rockovější podoba muziky Hail Spirit Noir, je například třetí “Satan Is Time”, která po prvních dvou metalovějších kusech “Blood Guru” a “Demon for a Day” působí jako uvolnění, ale funguje skvěle, a i když oproti jiným písničkám na albu může vyznívat trochu méně rozmanitě (ve velkých uvozovkách… méně rozmanitě na poměry “Oi Magoi” je z obecného hlediska stále dost variabilní hudba), v žádném případě to nevadí, protože i v téhle poloze to Hail Spirit Noir sluší, dokážou s ní pracovat, skladba má stále zajímavý vývoj, náboj a hned několik excelentních momentů. Ne nadarmo ji považuji za jeden ze dvou největších vrcholů alba.

Tím druhým vrcholem (co do pořadí oblíbenosti vlastně tím prvním) je pátá “The Mermaid” s hrací dobou více jak jedenácti minut, což z ní dělá suverénně nejdelší položku nahrávky. Osobně jsem měl vždy rád dlouhé kompozice, protože se mi zdá, že právě v nich mají muzikanti prostor opravdu pořádně rozvést všechny své nápady, budovat atmosféru a nezřídka se oprostit od klasického schématu sloka-refrén kratších songů. A přesně taková je i “The Mermaid”, u níž cítím, že si v jejím rámci Hail Spirit Noir úplně nejvíce vyhráli (jakkoliv jsou i všechny zbylé písně skutečně skvělé) a stvořili v jejím rámci několik bez přehánění dokonalých pasáží. Tahle skladba je jednoduše opravdu klenot.

Výše jsem v případě “Blood Guru” a “Demon for a Day” zmiňoval, že se jedná o metalovější kusy, což je minimálně v porovnání se “Satan Is Time” pravda, ale i tohle je stejně jako onu menší proměnlivost nutné brát v poměrně velkých uvozovkách, jelikož obecnou optikou je ta muzika stále na hony vzdálená klasickým metalovým písničkám. Hail Spirit Noir i v jejich rámci (a vlastně i v rámci všech dalších songů) ukazují, že nejsou jako progresivní skupina označováni nějakým omylem. I zde (nyní už mluvíme o celém albu, nejen o těch dvou skladbách) Řekové nabízejí jisté naprosto úžasné a dech beroucí nápady… někdy vlastně skoro až moc. Co je to za blbost, ptáte se? Samozřejmě nic proti takovým pasážím, právě naopak, ohromně se mi líbí a také si je ohromně užívám, ale myslel jsem to tak, že na “Oi Magoi” jsou jisté momenty tak moc skvostné, až proti nim vše okolo – jakkoliv je to samo o sobě bezesporu vysoce kvalitní – trochu ztrácí.

Nejedná se ovšem o nic velkého, a tak i přesto je verdikt nad “Oi Magoi” zcela jasný – je to jednoduše naprosto skvělá deska, která je pro mě k dnešnímu dni doposud tím nejlepším, co jsem z letošního roku slyšel. Několik prvních poslechů se rovnalo téměř extázi a opravdu jsem byl z “Oi Magoi” lidově řečeno v prdeli… nyní již to nekritické prvotní nadšení mírně opadlo, ale stále se mi novinka Hail Spirit Noir obrovsky líbí, vidím v ní nádhernou záležitost a jsem si na 100% jistý, že jde o počin, k němuž se budu v budoucnu rozhodně vracet, a když se tak stane, stále mi i za několik měsíců nebo i let bude mít co říct. A to zní lákavě, nebo snad ne?


Další názory:

Začátek roku a ode mě další devítka? A znovu do Řecka? No, proč ne. Před pár dny jsme tu měli vynikající Aenaon a jejich “Extance”, teď tu máme další počin par excelence, “Oi Magoi” od Hail Spirit Noir. Nevím, do jaké míry ze mě již stačilo opadnout ono nekritické nadšení (obvykle si jej uchovávám až nezdravě dlouho) a jestli vůbec někdy v případě “Oi Magoi” opadne. Tak nebo tak jsem si v kramflecích jistý, že si poctivou devítku zaslouží a být z něj v háji jen o kousíček víc, nebál bych se sahat po známce nejvyšší. Pestré, barvité psychedelické pasáže, rock’n’roll a black metal se snoubí v dokonalých kompozicích a mně prostě nezbývá, než před pány smeknout. Vyzdvihnul bych baladovitou “Satan Is Time”, jež je asi tím nejlepším, co na albu najdete – ač jen opravdu o malý kousek, protože zbylá šestice skladeb má rozhodně co nabídnout. Řekové originalitou a nápady přímo hýří – jak trefně podotkl kolega v závěru recenze, někdy až příliš. Nezbývá než souhlasit s tím, že to rozhodně to není na škodu, ba naopak. A pokud se mi “Extance” líbilo natolik, aby se ucházelo o místo v top5 albech letošního roku, pak “Oi Magoi” tam už má místo rezervované předem – a to i přesto, že je teprve únor.
Atreides

Hail Spirit Noir

Jestliže debut “Pneuma” neukazoval potenciál Hail Spirit Noir v dostatečné míře, na “Oi Magoi” se tříčlenná řecká formace ukázala již v plné síle. Poměrně unikátní zvuk debutu zůstal v základech stejný, rock’n’rollová energie kloubící se s black metalovou intenzitou se ale na novince posunula od chaotičnosti debutu k větší organizovanosti. Skladby mají hlavu a patu a nejsou tak jen shlukem riffů. Instrumentální propracovanost najdeme na každém kroku – “Blood Guru” potěší jemným sólem a “Demon for a Day” opileckým závěrem, zkrátka každá skladba má své přednosti. Nejvíc jsem si oblíbil dvojici “Satan Is Time” a “The Mermaid”. První jmenovaná je balada se skvělým čistým zpěvem a bezchybnou basovou linkou, druhá částečně připomíná to nejlepší z psychadelického rocku v moderním hávu. Jako celek je tak “Oi Magoi” skvělé album, které předčilo moje nemalá očekávání.
Zajus

Samotný začátek roku a už druhé nesmírně kvalitní dílko z jižního cípu Evropy, konkrétně z Řecka. Jestliže byla deska “Extance” z dílny Aenaon perfektní a vcelku originální záležitost, pro “Oi Magoi” to co se týče originality i kvality platí dvojnásob. A i když mě hned na začátek napadá několik skupin, které kombinují black metal s psychedelií, Nachtmystium, ani Oranssi Pazuzu se hudbě Hail Spirit Noir zdaleka neblíží. V hudbě zmíněných kapel, která jsem před chvílí vyřkl, totiž black metal nad psychedelickou složkou po většinou vede. A právě progresivní a psychedelický rock nadřazený nad black metal dělá z Řeků unikát, zvlášť když kapela zvládla skladatelskou složku s velkou bravurou. Každá skladba má svou unikátní tvář, ale zároveň neutíká od soundu alba, aby se stala v rámci celku rušivým elementem. I když mi chvíli trvalo, než jsem novince Hail Spirit Noir přišel na chuť, nyní jsem v tom stádiu, kdy na “Oi Magoi” hltám úplně každý tón od začátku do konce a nic nenaznačuje tomu, že by se na tomhle faktu mělo cokoli měnit. Slušný začátek roku, za mě silných devět a hned se jdu shánět po prvotině “Pneuma”.
Skvrn