Archiv štítku: Oranssi Pazuzu

Cesta do hlubin redaktorovy duše: Onotius

Již nějakou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými čtyřmi lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.

Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a Zajus. Rozhodli jsme se tedy dát prostor i později příchozím, aby i oni podnikli zpytování svého vkusu a vydali se na cestu do hlubin redaktorovy duše… Dnes je na řadě Onotius.

Onotius

 

Onotius:

 

Radůza – …při mně stůj
Země: Česká republika
Žánr: folk
Datum vydání: 2003
Label: Indies Records

Radůza – …při mně stůj

Kořeny mé hudební recepce jako by vystupovaly z mlhy. Už od útlého dětství jsem pochopitelně přicházel do kontaktu s nějakou muzikou, byť moment, kdy jsem o ní začal přemýšlet a aktivně a systematicky ji vyhledávat, přišel až o poznání později. Zpočátku jsem byl ládován v tomto kontextu asi poměrně často zmiňovanou muzikou pro děti v podání SvěrákaUhlířem, posléze jsem se doma začínal hrabat ve sbírkách svých rodičů a tam nacházel povětšinou český folk, výběry z vážné muziky a sem tam popové šlágry.

Zprvu to tedy byly věci jako Jarek Nohavica, od něhož jsme měli tehdy na vypáleném cédéčku s empétrojkama solidní část diskografie, Zuzana Navarová a právě její žačka Radůza, co se dostalo k mému uchu. Tu jsem proto zvolil jako první milník na své pouti hudebním světem – konkrétně pak její „…při mně stůj“, které se u nás doma točilo s železnou pravidelností, a pamatuju si, že díky němu se její následující deska „V hoře“ stala prvním albem, na které jsem se těšil ještě dříve, než vyšlo. Radůza dovedla jak chytlavé písničky s kytarou, tak pořádné syrové šansony od podlahy, v nichž dokázala svým mohutným hlasem chytit melodii pěkně za pačesy. Společně s dalšími folkaři tak položila mému hudebnímu vnímání základ pro dobré melodie a to je věc, kterou je třeba získat dříve, než pak člověk tento cit v různých extrémních žánrech pokouší a záměrně dekonstruuje.


Nightwish – Oceanborn
Země: Finsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 1.10.1998
Label: Spinefarm Records

Nightwish – Oceanborn

Až tak do počátku puberty mi hrálo z přehrávače všechno možné – na základě jediného klíče, jímž byla chytlavost. Střídaly se tak věci, o které bych z dnešního pohledu neopřel kolo – a slovo škvár je skoro slabé označení –, ale i věci, které mi nedělá problém si z nostalgie protočit. Zlom nastal tak kolem šesté třídy základky.

Ve výtvarných hodinách na ZUŠce začali hrát The Plastic People of the Universe a tuzemští tahouni alternativního hip-hopu WWW. A díky tomu se mi záhy zalíbila představa, že hudba může mít netradiční atmosféru a vyprávět příběhy. A tak jsem se začal poohlížet po něčem dalším, s čím bych se mohl identifikovat lépe než s laciným náhodně získávaným chytlavým popem, který fungoval jako spotřební zboží a jaksi mi přestával stačit. Hledal jsem něco, co by bylo stranou toho, co sem tehdy vnímal jako mainstream.

A nalezl to – a může to znít humorně, neboť se vlastně jedná přesně o takový mainstream, byť již v rámci metalové škatulky (ale tak chápejte, bylo mi nějakých dvanáct a cokoliv, co už nebyli Chinaski, bylo terno) – ve starých Nightwish a několika stažených peckách od Ozzyho Osbourna. Tehdy ještě to šlo poměrně pozvolna, mám pocit, že první alba jsem si stahoval u mámy v práci, protože jsme ještě neměli domu zavedené internetové připojení. Tak se mi dostalo do rukou album „Oceanborn“, namátkovým klikem myší, a já byl unesen tou fantasy atmosférou a kytarovými riffy, majestátními klávesami a Tarjiným zpěvem. Líbilo se mi tehdy, jak rozšířili strukturu skladby na víc než jen sloku a refrén, což byla do té doby pro mě poměrně rámující představa toho, jak hudba vypadá.

Takže navzdory tomu, že to z mé dnešní perspektivy může působit trochu úsměvně, tehdy jsem tuhle nahrávku považoval za vrchol umění.


Opeth – Blackwater Park
Země: Švédsko
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 12.3.2001
Label: Music for Nations

Opeth – Blackwater Park

Nedalo se nic dělat, s tvrdou muzikou jsem se od nějakých těch třinácti let identifikoval. Po Finech přišla hromada dalších kapel, zprvu pokračujících v melodické metalové tradici, nicméně postupně jsem začínal přicházet na chuť i čím dál tím tvrdším subžánrům (ač zprvu ještě poměrně nedůtklivě). A byla tu kapela, která v tomto ohledu znamenala významný zlom. Najednou už přestal být growling jen zpestřující vokální technikou, jak jsem jej vnímal v časech, kdy jsem ještě hltal všechny ty female-fronted kapely, ale plnohodnotným vyjadřovacím prostředkem. Od kytar už se už od té chvíle očekávalo víc než jen doprovodné rytmické powerchordování, ale cenily se krkolomnější riffy, vyhrávky i třeba jen jednoduše trochu atmosferičtější způsob hry. A zkrátka a dobře, v ohnisku zájmu se staly škatulky jako death metal a progressive metal.

Řeč je samozřejmě o švédských Opeth, kteří se tou dobou ještě s výjimkou „Damination“ profilovali jako metalová kapela. Nicméně i jejich pozdější přesun k retro sedmdesátkovému progrocku měl posléze vliv na mou otevřenost k pak zase měkčím žánrům. Vraťme ale se do časů, kdy Mikael Åkerfeldt ještě ve studiu chrochtal a headbangoval. Oproti kapelám jako Children of Bodom, které do té doby reprezentovaly to nejtvrdší, co jsem poslouchal (dnes humorná představa), Opeth byli o poznání náročnější na soustředění. Jejich klidně i více jak desetiminutové kompozice zkrátka zprvu chtěly špetku trpělivosti. Místy to bylo tvrdší a syrovější s prvky folku, bluesu a progresivního rocku a ta jejich mně do té doby neznámá atmosféra mne vskutku pohltila.

První desky, které jsem od Opeth ocenil, byla dvojice tehdy posledního „Watershed“ a „Ghost Reveries“, nicméně ta, která nejlépe reprezentuje mou mánii, je samozřejmě ta nejklasičtější – „Blackwater Park“, již bych dodnes (společně s předcházející „Still Life“) označil asi za nejvyváženější dílo z diskografie Švédů. Dlouhou dobu tohle byla má deska číslo jedna a dodnes na ní nedám dopustit.

Zároveň mi tato deska odhalila cestu jak k thrash metalu, death metalu a mnou dlouho preferovanému progresivnímu metalu, tak mne donutila pečlivěji se proposlouchat i základy heavymetalového, ba rockového žánru. A na dlouhou dobu společně s „Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory“ od Dream Theater určovala měřítko kvality.


Emperor – Prometheus: The Discipline of Fire & Demise
Země: Norsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 22.10.2001
Label: Candlelight Records

Emperor – Prometheus: The Discipline of Fire & Demise

Nepřipadá vám, že jsem na nějaký žánr zapomněl? Ale jistě – black metal, žánr, který společně s post-metalem a různými experimentálními a indie záležitostmi vyhledávám v poslední době asi nejhojněji. Samozřejmě už v podobné době, kdy jsem začínal objevovat melodický death metal, jsem zároveň vyhlížel k nějaké temnější či majestátnější podobě agresivní hudby. První kontakt samozřejmě proběhl v těch třinácti skrze kapely, jež jsou dnes na scéně nezřídka kdy nazývány škatulkou kinder black metal, tedy Dimmu Borgir a Cradle of Filth. Nicméně byli to až Emperor, kteří mi otevřeli dveře k celé blackmetalové scéně. Právě oni mi totiž definitivně ukázali, že black metal může být muzika jak mrazivě atmosférická, blasfemicky bestiální i naprosto novátorská a překonávající hranice dosud známého.

Je to jako včera, kdy na základce kamarád přišel s tím, že tohle musím slyšet – a diktoval mi „After“ od Ihsahna a právě onu klasickou kapelu, z níž pocházel – Emperor. Zprvu jsem začínal skrze „In the Nightside Eclipse“, které mělo přeci jen nejblíže tomu, co jsem znal a byl schopen vstřebat, největší vliv na můj vkus nicméně měla závěrečná labutí píseň v podobě napůl avantgardního opusu „Prometheus: The Discipline of Fire & Demise“. Neoklasické elementy, industriální ruchy, svébytný songwriting, to vše mne fascinovalo tehdy a fascinuje dodnes.

Zde tedy tkví kořeny mé lásky nejen k black metalu ať už norské, francouzské, polské či islandské provenience, nýbrž i post-metalu a zejména pak k metalovým experimentům jdoucím za rámec toho, co určují rigidně ohraničené škatulky.


Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Země: Finsko
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Svart Records

Oranssi Pazuzu – Värähtelijä

Dlouze jsem rozvažoval, jakou desku uvést jako poslední milník. Přeci jen – čím déle se zajímám o hudbu, tím více se můj vkus rozlezl do rozměrů, které jdou shrnout rok od roku hůř. V současné době můj vkus pojme opravdu širokou paletu žánrů od jazzu či indie popu, přes hip-hop až po drone. Nicméně bylo by pokrytecké nepřiznat, že i tak stále největší část mé sbírky tvoří rock a metal v tisíci a jedné podobě (převážně se nicméně jedná o ty extrémní či alternativní odnože). A tak, ač se sem nabízely různé spolky různých žánrů, zůstanu u metalu, ba u black metalu, a to tentokráte psychedelického. Oranssi Pazuzu.

Chtěl jsem na toto místo dát něco, co bude zároveň celkem nové (nakonec jde o desku, jež vyšla předloni), ale zároveň bude nějakým způsobem reflektovat dlouhodobější trend v mém vkusu. Oranssi Pazuzu sem tak nějak docela pěkně sedí, protože základ u nich sice tvoří onen metalový fundament, nicméně jejich zvuk je tak svébytný, že se zároveň byl schopen vymanit ze stále poměrně ortodoxní blackmetalové scény a zaujmout různorodou skupinu alternativních posluchačů. Zároveň ona polo-abstraktnost je takovým nějakým univerzálním manifestem toho, co mne fascinuje – bez ohledu na to, jaký žánr to vlastně je. Takové kouzlo mohu spatřovat ve Swans, Deathspell Omega, v Neurosis a koneckonců třeba i při poslechu Dälek.

Pět desek je věru málo a na spoustu kapel a interpretů, kteří můj přehrávač, ať už v minulosti či v současnosti, věrně navštěvovali, se nedostalo, nicméně i o tom tento formát je. Aby vykrystalizovaly nějaké velké záchytné body, které mne dovedly přes hudební mapu až tam, kde se jako posluchač nacházím nyní. Cesta to byla dlouhá – a troufl bych si říci, že ještě má kam pokračovat, tudíž jsem sám zvědav, jak na tuhle svoji posluchačskou zpověď budu koukat třeba za deset let.


Oranssi Pazuzu – Kevät / Värimyrsky

Oranssi Pazuzu - Kevät / Värimyrsky

Země: Finsko
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 12.4.2017
Label: Svart Records / 20 Buck Spin

Hrací doba: 15:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Oranssi Pazuzu až doposud ve své tvorbě upřednostňovali vyjadřování za pomoci dlouhohrajících desek – a šlo jim to skvěle. Jedinou výjimkou potvrzující pravidlo byl bezejmenný split s dnes již nefungujícími krajany Candy Cane. Oranssi Pazuzu na své straně ukazovali, že ani na kratším formátu nejsou ztracení, důkazem čehož může být přinejmenším skladba „Torni“, již řadím ke svým nejoblíbenějším písním z jejich portfolia.

Letošní rok ovšem do daného dlouhohrajícího vzorce přinesl změnu – hned dvě nová minialba. I když dvě… „Farmakologinen“ je pěkný ojeb, protože nejde o nové EP, nýbrž o reedici strany Oranssi Pazuzu z výše jmenovaného splitu, tentokráte vydanou samostatně a pod novým názvem (ale s téměř stejným obalem, z něhož pouze zmizela loga kapel, a změnilo se mu barevné tónování). Tím pádem se touhle plackou v samostatné recenzi ani nebudeme zabývat, alespoň ne nyní. Zato „Kevät / Värimyrsky“ nás zajímat bude, poněvadž zde se o nový materiál jedná.

O vydání minialba se už klasicky postaralo kombo Svart Records a 20 Buck Spin, kteří společným silami nechali „Kevät / Värimyrsky“ zalisovat do drážek desetipalcového vinylu dostupného ve třech barevných provedeních – černém, průzračném a modrém. Já osobně jsem si pořídil druhou zmiňovanou verzi.

Až doposud se Oranssi Pazuzu mohli bez obav chlubit tím, že si jejich počiny drží extrémně vysokou úroveň a že doposud nenabídli žádné špatné písně. Nebyl tudíž důvod nemít na „Kevät / Värimyrsky“ velké nároky. Aktuální EP však příjemný tenhle stav mění. Nemůžu si pomoct, ale „Kevät“ je prostě a jednoduše nudná píseň, která nemá koule ani výraznější atmosféru. Papírově přitom vypadá zajímavě – Oranssi Pazuzu se pustili do plíživého minimalismu. Bez výraznějších kytarových výpadů, které přijdou až v závěrečné třetině skladby, se pomalu sunou kupředu a snaží se posluchače utopit v močálu baskytarových tónů, jemného pískání a Jun-Hisova chrchlavého vokálu. Vědět to předem, těšil bych se, ale výsledek se míjí účinkem takovým způsobem, až bych se nebál hovořit o doposud nejslabším songu skupiny.

„Kevät“ tím pádem nemohu vnímat jinak než jako jednorázový pokus o úkrok stranou, experiment, který se nezdařil. Tahle věc se běžnému repertoáru Oranssi Pazuzu poměrně vymyká a jen potvrzuje, že švec by se měl držet svého kopyta a že tohle pořekadlo platí i v případě, že má švec zálibu v metalové psychedelii. Na druhou stranu svým způsobem dobře, že si Finové vyzkoušeli, že tudy cesta nevede, jen na ípíčku a že podobně nepřesvědčivé pokusy nenasrali na nějakou řadovou desku.

„Värimyrsky“ naštěstí zlepšuje náladu a zde se naopak jedná o parádní kus, jenž Oranssi Pazuzu nedělá ostudu. Začíná se opět pomalu, ale tentokrát nejde o hlavní motiv, nýbrž jen o jakési intro, za nímž následuje to, co máme od téhle kapely tak rádi. Strhující psychedelický black metal s předoucí baskytarou, monotónním rytmem, kosmickými pazvuky, atmosférou, schopností chytit pod krkem. Najednou to tam je – a stejně dobré jako vždy.


Oranssi Pazuzu, Cobalt, Demimonde

Oranssi Pazuzu, Cobalt

Datum: 11.5.2017
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Cobalt, Demimonde, Oranssi Pazuzu

Vzpomínám si, že když jsem kdysi psal recenzi na debutové album „Muukalainen puhuu“, byli Oranssi Pazuzu obskurní skupinou, kterou znal jen málokdo. Dnes už je situace jiná a jejich jméno asi není nutno nějak zdlouhavě představovat, protože na určité části scény docela solidně rezonuje. Jejich loňský koncert v Praze byl navzdory slabšímu supportu výborný, dokonce lepší než premiérové české představení v roce 2014, což byl jasný důkaz toho, že Oranssi Pazuzu živě přece jenom umí. Proč se tedy nevydat znova? Sice se kapela vrátila jen po roce, ale tentokrát s vhodnějšími předskokany.

A to říkám i navzdory skutečnosti, že studiový návrat Demimonde mě míjí obrovským obloukem. „Cygnus Oddyssey“ se dostává pozitivního přijetí, ale já nadšení sdílet nemohu. Nebo abych to vysvětlil správně – celé album jsem vlastně ani neslyšel, pouhé ukázky mi stačily k tomu, abych věděl, že nejde o hudbu pro mě. V živém provedení to znělo snesitelněji i pro mě, byť mě to stále nestrhlo takovým způsobem, abych dostal chuť změnit názor a dát nakonec „Cygnus Oddyssey“ plnohodnotnou šanci. Nicméně jinak vystoupení samo o sobě nebylo špatné a Demimonde podali slušný soustředěný výkon, z něhož vizuálně i pódiovým přednesem nejvíce vyčníval zpěvák De.polar. A navzdory tomu, že mě to subjektivně nijak zvlášť netankovalo, pořád platí, že byli Demimonde o vagón důstojnější předkapelou než loni homo-sranec s krycím názvem Desire for Sorrow.

Každopádně, aniž bych chtěl Demimonde jakkoliv křivdit, s následující skupinou přišel skok do úplně jiné ligy. Část aktuálního turné Oranssi Pazuzu odjeli s Aluk Todolo, ale Praha se nacházela ve druhé polovině šňůry, kde Finům dělali společnost Cobalt. Když jsem tohle zjistil, trochu mě to zpočátku zamrzelo, protože Aluk Todolo mám radši a pouštím si je doma častěji, ale… nakonec proč ne, Cobalt mám taky rád, především „Gin“ je sakra skvělá deska, a navrch jsem je na rozdíl od Aluk Todolo živě ještě neviděl. A ve finále jsem ale rád, že to dopadlo takhle, poněvadž Cobalt vraždili jako svině!

Na rovinu říkám, že jsem ani zdaleka nečekal, že by Cobalt mohli být až takhle dobří, ale fakt to makalo neskutečně. Nasazení pomalu na hranici kómatu, pot lítal vzduchem… dneska je to trendy hrát hodně intenzivně a jakoby do toho dávat na pódiu všechno, až to vypadá strojeně, ale tady jsem jim to fakt věřil. Dokonce svým způsobem sedly i mnohdy trochu vtipné pózy zpěváka Charlieho Fella – a když nic jiného, jeho zasraně jedovaté skřeky jakýkoliv úsměv dostatečně zarazily. A pro všechny přítomné fanynky se také svlékl a ukázal svojí pivní vanu, haha. Jediná malinká výtka by snad mohla směřovat k tomu, že ke konci už set působil trochu monotónně, ale nic zásadního, co by zkazilo dojem ze skvělého koncertu.

Oranssi Pazuzu to měli po Cobalt hodně těžké a rovnou si upřímně řekněme, že Finové nakonec své předkapele nestačili. Stále se však jednalo o solidní vystoupení. Začátek byl sice poněkud vlažný, ale postupem času se finská pětice přece jenom rozšoupla a dokázala nabídnout několik velmi silných momentů. Zábavné to tedy bylo, ne že ne, ale… o strhujícím koncertu bych asi nemluvil, o překvapivém taktéž ne. Viděl jsem Oranssi Pazuzu potřetí a stejně jako při prvním setkání jsem měl pocit, jako kdyby tomu něco chybělo, že kapela s takhle dobrou hudbou a takhle dobrými deskami by měla být živě mnohem lepší, obzvlášť když severským psychedelikům nechybí nasazení ani schopnost se do toho koncertního hraní takříkajíc položit. Pocit úplného uspokojení, kdy došlo k uhranutí nejen na pódiu, ale i pod ním, jsem zažil jen na tom druhém loňském vystoupení. Kdo byl tehdy na Chmelnici, nedostal nyní nic nového.

Nechci ovšem přehnaně sýčkovat, špatný koncert vypadá trochu jinak než ten, jaký zahráli Oranssi Pazuzu ve Futuru. Jen nemá smysl se tvářit, že to bylo dokonalé, když nebylo. Jistým připomínkám navzdory si ale aktuálního setkání pořád cením víc než toho prvního, což také o něčem svědčí, protože napoprvé to většinou bývá nejsilnější. Nezastírám ovšem, že z tohoto večera budu nejvíce vzpomínat na Cobalt, jejichž neurvalá jízda zanechala jednoznačně největší dojem.


Koncertní eintopf – květen 2017

Oranssi Pazuzu

H.:
1. Grausame Töchter, Isiolia – Praha, 27.5. (event)
2. Rammstein – Praha, 28.5. (event)

Skvrn:
1. The Necks – Praha, 10.5. (event)
2. Oranssi Pazuzu, Cobalt, Demimonde – Praha, 11.5. (event)

Onotius:
1. Oranssi Pazuzu, Cobalt, Demimonde – Praha, 11.5. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Mgła, Bestial Raids, Lvcifyre – Katowice (Polsko), 3.5. (event)

H.

H.:

Koncert Grausame Töchter už letos dávám do eintopfu podruhé, ale lednový termín nakonec krachnul. Náhradní vystoupení proběhne koncem května, tak snad se tentokrát nic nevysere a německá zvhrlice Aranea Peel se svou bandou skutečně dorazí. Pokud ano, pak myslím nebude třeba pochybovat o tom, že to bude zasraně dobré, ale není jisté, zdali se podaří vyrovnat předchozí koncert v Hostivaři. Laťka byla nastavena vysoko a bez chcaní z pódia na ni půjde dosáhnout jen horko těžko, haha.

Druhý koncert je takový můj splacený dluh. Rammstein jsem začal poslouchat už straaašně dávno a mocně jsem je žral… i když, ten minulý čas možná není na místě, pořád mě ta muzika hodně baví, ačkoliv už si je nepouštím ani zdaleka tak často jako kdysi. Čas od času ale nějakou placku (nejlepší jsou beztak první dvě!) do přehrávače vrazím a kurevsky si to užiju. To říkám hlavně kvůli tomu, aby to nevypadalo, že jsem si lupen koupil jen z povinnosti, když jsem Rammstein živě doposud neviděl. Je nejvyšší čas se na jejich pověstnou show konečně podívat, uvidíme se pod pódiem na nedělním koncertu.

Skvrn

Skvrn:

Poslední z plnohodnotných měsíců letošního jara pokračuje v příjemně bohatém koncertním trendu. Květen bude bohatý zejména ve své první polovině, největší naděje pak vkládám do čísel deset a jedenáct, kdy do Prahy zavítají nejprve The Necks a o den později Oranssi Pazuzu s návdavkem v podobě amerických Cobalt. O The Necks coby skvostném avantgardně jazzovém triu jsem psal nedávno, v souvislosti s čerstvě vydanými tóny dlouhohrající práce „Unfold“, která mě zhypnotizovala způsobem jen málo vídaným. A jelikož se o této trojici mluví v superlativech i co do koncertní činnosti – ba je údajně ještě dokonalejší – zastávku v pražské Akropoli nelze vynechat. K návštěvě svádí taktéž následující večer, kdy se v hlavním městem mihnou temní psychedelici Oranssi Pazuzu. Stěží odhadovat, zda přijedou i spolu s novou hudbou, jedno je však jisté, ve vymetání nepříliš probádaných metalových poloh nebudou sami. DemimondeCobalt jsou výbornými volbami, které rozhodně nebudou jen do počtu, tak přijďte.

Onotius

Onotius:

Květen je plný zajímavých akcí, jenže o to těžší je si vybrat. Zatímco blackgazové hipstery z Deafheaven i temný hip-hop Dälek asi protentokrát oželím, na finské Oranssi Pazuzu zajdu milerád už potřetí. Z jejich muziky se během posledních let stala moje srdeční záležitost a nemalou zásluhu na tom mají právě i jejich pohlcující živá vystoupení. Jako bonus k nim dostanu také set amerických Cobalt, což též není kapela, jejíž muzika by byla zrovna k zahození. Večer odstartují tuzemští Demimonde. Vstupné poměrně lidové, takže pro mě jistota. Těším se…

Metacyclosynchrotron

Grausame Töchter

Metacyclosynchrotron:

Hned ze startu měsíce to vypadá velice slibně s návštěvou Katowic za koncertem Mgła, Bestial Raids a Lvcifyre v rámci jejich polského turné. Mgła jsem viděl už třikrát, výrazně se mi líbili jen napoprvé, takže mám další setkání celkem v piči, ale Bestial Raids si napotřetí dám rád. Hlavně z toho důvodu, že loni recenzované „Master Satan’s Witchery“ mě ještě neomrzelo a třeba si na megabrutální závěr „Kingdom Below“ nechám srovnat páteř lokálními satanic skinheads. Lvcifyre, kteří koncert asi otevřou, chci vidět už delší dobu a kdo ví, možná přijde i kouzelník a společně zahrají nějaké kletby Death Like Mass. Navíc se mi ještě nestalo, abych na polském koncertě nebyl svědkem nějaké pamětihodné bizarnosti, takže o důvod víc se těšit.


Oranssi Pazuzu: reedice celé tvorby

U finských Oranssi Pazuzu se chystá rozsáhlá reediční vlna, v jejímž rámci znovu vyjdou všechny dosavadní nahrávky. Vše 13. dubna pod záštitou Svart Records, jednotlivé nahrávky budou k dispozici v následujících edicích:

„Muukalainen puhuu“ (2009): digipak CD, černé LP, šedé LP, průhledné / fialové LP
„Farmakologinen“: svého času nejpojmenovaná strana splitu s Candy Cane (2010) nyní vyjde jako samostatné EP; černé LP, modré LP, zelené LP
„Kosmonument“ (2011): černé 2LP,  fialové 2LP, splatter 2LP
„Valonielu“ (2013): černé LP
„Värähtelijä“ (2016): černé 2LP, splatter 2LP


Redakční eintopf – speciál 2016 (Skvrn)

Skvrn

Skvrn:

Top5 2016:
1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
2. Dysrhythmia – The Veil of Control
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Radiohead – A Moon Shaped Pool
5. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue

CZ/SVK deska roku:
1. Nobody Jazz Ensemble – Voices in the Dark
2. Floex – Samorost 3 Soundtrack

Neřadový počin roku:
V/A – Scandinavian Swords II

Artwork roku:
Aluk Todolo – Voix

Objev roku:
Zhrine – Unortheta

Shit roku:
dramaturgický přešlap na pražském koncertu Oranssi Pazuzu

Koncert roku:
Supersilent, Praha – Radlická kulturní sportovna, 10.11.2016

Videoklip roku:
Loscil – Drained Lake

Potěšení roku:
festivaly

Zklamání roku:
Borknagar – Winter Thrice

Top5 2015:

1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
Úchvatný kosmos, tajnosnubný, leč neskonale uklidňující. „ATGCLVLSSCAP“ plynule vede mysteriózní temnotou a s lehkostí předkládá chytře vypracované vrcholy. Ten největší přichází na konci v momentě, kdy doposud hlasivkově mlčící proud předkládá své vokální finále. Svítá. Na fantastické cestě, již jsem nechal vysvitnout už tolikrát. Srdcová záležitost pro výjimečné chvíle, a abych nezapomněl, také dvanácté řadové zastavení Ulver, kteří po letech vykročili jasně kupředu. Přesně tak, jak jsem si to přál.

2. Dysrhythmia – The Veil of Control
Vesmír jinak, a přesto vesmír. Mou lhostejnost k Dysrhythmii ukončil až blackmetalový vizuál, který vzhledem k povaze předložené hudby úspěšně boří mantinely. „The Veil of Control“ není nordickým chrastěním, ale technicky vybroušeným prog metalem, jenž ovšem nevznikl jako demonstrace hráčského sebeukájení. Instrumentální průběh nabubřele nekřičí a mnohem raději čeká na své trpělivé – na ty, kteří si umí vážit jehly v trávě, jež se pro absenci technikovy duše rozhodla pravidelně sesychat.

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Žebříčky jsou jí plné, jenže v tom mém měla původně chybět. Kandidátek na elitní pětku bylo letos obdivuhodné kvantum a kolem desky z tábora Deathspell Omega jsem stále neměl jasno. Radikální krok kupředu přišel až pár dní nazpět. „The Synarchy of Molten Bones“ jsem si po chvílích vzájemné ignorace pustil k tělu, dal volnost jejím chytře tvarovaným loktům a nechal ji zaútočit. Sofistikovaně, mocně, intenzivně. Zvládla to mnohem lépe než před měsícem a jen čas prozradí, jak si vede v porovnání s uplynulými roky. Rostoucí chapadlo.

4. Radiohead – A Moon Shaped Pool
Co dodat, vedle Anohni nejlepší pop roku. Vyspělá deska bodující pestrostí, posmutnělý svět, jenž se dokázal obejít bez prvoplánové slzotvorby. A když už Radiohead slzy přece jen navodí, neděje se tomu z přehnaného patosu ani úpadku kvality, ale naopak z potěšení, jak dobré to je. Křehké, emočně silné, avšak inteligentní a plné nápadů. Radiohead odhadli hranice a „A Moon Shaped Pool“ leží přesně na průsečíku.

5. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue
Hail Spirit Noir pokračují ve vývoji a na „Mayhem in Blue“ předkládají psychedelický rock a black metal jako jednu samostatnou entitu. Jestliže mě letos bavila pravá rocková nespoutanost, vyvážela se z Řecka. Aenaon prominou, že je uvádím skrze políčko vyhrazené kolegům, ti ale předvedli ještě víc než hudebně přepestrou jízdu. Hail Spirit Noir jsou letos ztělesněním skladatelské extratřídy a jednou z mála metalových kapel, jež metal posouvá dál, ale zároveň na něj nezanevírá.

Hail Spirit Noir

CZ/SVK deska roku:

1. Nobody Jazz Ensemble – Voices in the Dark
Tuzemských / tuslovenských desek jsem letos zaslechl nemálo, ale se zmiňováním nejlepších mám problém. Klíčem ke čtení je ono slůvko „zaslechl“, neboť naprostá většina desek si mě nikterak nezískala a já že hned půjdu o dům dál. V lepším případě ve mně zůstaly pochyby, v tom horším vůbec nic. Jednou z mála výjimek, jež po chvíli odmlčení neodvanula, je tajemný projekt Nobody Jazz Ensemble. Skoro nikdo o něm nepíše, nikdo o něm nic bližšího neví. Já vím akorát, že hraje přístupný temnojazz a nedělá to vůbec špatně. Servíruje atmosféru pochmurné boční ulice, která sice potřebuje ještě pár úprav, ale byla by škoda dělat posluchače ignoranta a utopit ji v neprostupné tmě. Dáte-li tomuhle debutu šanci, zanedlouho se už ozve sám. „Voices in the Dark“.

2. Floex – Samorost 3 Soundtrack
„Samorost“ je pro mě cizí svět. O to zajímavější je jeho pozorování a (snad i) poznávání skrze hudbu. Tomáš Dvořák představuje hravé dobrodružství, svět tajemně magický a snový, zároveň však nebojící se nadhledu a vtipu. Po dlouhé době cítím chuť na něco jiného než na to moje jediné milované střílendo. Floex, „Samorost“. Floex samorost. Těším se na vás, pajduláci.

Floex

Neřadový počin roku:

V/A – Scandinavian Swords II
Nebaví vás zima a sníh za okny? Pak jednoznačně doporučím „Scandinavian Swords II“. To aby si našinec připomněl, že těch občasných pět pod nulou nemění prsty v pahýly. Na dalekém severu se v takových podmínkách opalují, a přituhne-li, pošlou k nám do Evropy expresní zásilku mrazivé elektroniky. Minimalistické ambientní techno v kompilačním podání svěřenců Northern Electronics. Pro kolemjdoucího i člověka blíže obeznámeného se syrovým dusotem severských dálav.

Artwork roku:

Aluk Todolo – Voix
V téhle kategorii jsem jako doma, a kdybych mohl, věnoval bych třetinu eintopfu právě jí. Bohužel, jedno jméno je jedno jméno a já volím kapelu, která nepředvedla smysluplný vizuál nejen na cédech a asfaltech, ale rovněž na koncertě. Minimalistické osvětlení s decentním logem a bdící žárovkou stylově navázalo na příběh zvaný „Voix“. Písmena se sevřela do skálopevného monolitu, v jehož uličkách z písmen se pozemská bytost urychleně ztratí.

Aluk Todolo – Voix

Objev roku:

Zhrine – Unortheta
Se svými osobními objevy jsem pro letošek maximálně spokojen. Bohužel se však rozhodly pro nekompatibilitu s touto kategorií. Nové jméno na scéně, nadšení z neznáma. Že, ARRM? Že, Razen? No, a pak to přijde. Ta pitomá deska z před x let, která zapadla. Je mi líto, už nedebutujeme, už neobjevuješ, hezky sis lhal do kapsy, objeviteli. Ale což, nakonec není třeba vyloženě smutnit, čtveřice Zhrine není k zahození. 40 minut islandského black/deathu s atmosférou i estetikou odpovídající především kovu černému působí velmi vyspěle, a přestože neříká příliš nového, stojí za poslech. Plusové body? Za čistý zvuk, který dokáže pokousat. Za zvolnění temp, s nimiž nepřichází skladatelské prázdno jako u (rovněž debutujících) Throane. Za bubeníka od slova bubnovat, nikoli bušit.

Shit roku:

dramaturgický přešlap na pražském koncertu Oranssi Pazuzu
Ne snad vyloženě shit, ale haluz a přešlap určitě. Oranssi Pazuzu platí za jednu z mála metalových kapel, které smysluplně posouvají hranice metalového žánru. Když má pak taková delegace zamířit do našich končin, je nač se těšit. Loňská pražská zastávka však měla jednu zásadní vadu na kráse – předkapely. Jestliže zařazení Mallephyr mělo ještě jisté opodstatnění, v případě symphoblackové tuctovky Desire for Sorrow jsem ho nenašel. Koncept takzvaného finského podivného jara je bezpochyby pozoruhodný a chvályhodný, tento přešlap ale do vysoké míry ovlivnil pocity z hlavního chodu. Přesně tak by tomu nemělo být.

Supersilent

Koncert roku:

Supersilent, Praha – Radlická kulturní sportovna, 10.11.2016
Parádní hody celoročního charakteru zastínila Radlická kulturní sportovna a do ní vniknuvší  Supersilent, tedy randál různorodého – a především – roztodivného elektroakustického druhu, který skrze jazzovou příchuť a decibelovou dotaci zadupával. Zkouška statiky proběhla úspěšně, ta našich sluchů a vnitřností rovněž. Pouze s vítanými následky…

Videoklip roku:

Loscil – Drained Lake
Uprostřed potemnělých ruchů – obrazových i zvukových – tanečnice v bílém. Nespoutaný pohyb, jenž vysvobozuje ze skvrn a nakonec mizí. Emotivní pohyb bílé tu je za symbol svobody a za vzepětí vůči nepříznivým okolnostem – vůči černi, vůči vyschlému jezeru, k němuž odkazuje samotný název. Poslední řadový výtvor Loscil zní opět parádně a díky videoklipu „Drained Lake“ boduje i na plátně. Děkuji za každé smysluplné vyjádření obrazem, jež není přehrávkou ze studia ani koncertní vzpomínkou z povinnosti.

Potěšení roku:

festivaly
Moc pěkné festivaly jsem si to letos vybral, musím se pochválit. Jaro patřilo Žižkovské noci, konkrétněji Žižkostelu. Přijeli OvO, přijeli Dopelord, přijeli Thaw. Z menší dálky pak plzeňští čtverečkové a Corona, která si to zajisté přivandrovala po svých – pro udržení kondice, jež zatím drží. V létě jsem se díky Josefovu přesvědčil, že velký fesťák nutně nemusí skončit řídkou stolicí z přesycení, jen stačí chytře volit. Každopádně mezi námi, Emperor a Master’s Hammer nevěřím. Okultisto, nihilisto před tisícovkami lidí, já vám nějak nevím. Ale pojedu, to zas jo. A podzim? Alternativa festival. Nebyl jen o Supersilent, mocně zaúřadovali i Celeste. Už nikdy přes přejezd na červenou, raději setrvat a sledovat, jak parádně to bimbá.

Zklamání roku:

Borknagar – Winter Thrice
„Urd“ byla parádní deska a i to, co se na ni nevešlo, lze označit za alespoň mírně nadprůměrné. Horší zprávou je, že tyhle odřezky dostaly oficiální název a staly se desátou řadovou deskou Borknagar. Bez přidané hodnoty, s hořkou pachutí, že tohle tu již bylo a v mnohem lepší podobě. „Urd“ jsme vídali v ročních přehledech s neochvějnou pravidelností, po „Winter Thrice“ ani vidu ani slechu. Hm… tak tedy alespoň u mě, aby se neřeklo.

Ulver

Zhodnocení roku:

Deset rubrik výše, toť mé zhodnocení roku. V sekci jedenácté už dodám jen jednu výhradně osobní poznámku. Jsem obzvláště rád, že se mi nadále daří rozšiřovat hudební záběr a drží se mě chuť – poslechová i psavecká. Také v uplynulém roce jsem objevil kvanta mně doposud neznámých interpretů, spoustu ambientu, jazzu, popu a rozličných experimentálních forem. Budu se snažit vás o takových objevech zpravovat pokud možno častěji; doufám, že nebudete proti. V novém roce na viděnou, slyšenou a hlavně psano-čtenou.


Redakční eintopf – speciál 2016 (Onotius)

Onotius

Onotius:

Top5 2016:
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
2. Vektor – Terminal Redux
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Neurosis – Fires Within Fires
5. Aluk Todolo – Voix

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Umbrtka – Hlavní stroj

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina

Artwork roku:
Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:
Setentia – Darkness Transcend

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Koncert roku:
Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016

Videoklip roku:
Gojira – Stranded

Potěšení roku:
hojnost kvalitních blackmetalových debutů

Zklamání roku:
konec Agalloch

Top5 2016:

1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Uplynulý rok byl v mých očích jednoznačně rokem finských blackmetalistů na psychedelických vlnách, kteří vydali desku nazvanou jako erotická pomůcka. Oranssi Pazuzu nahráli fenomenální dílo – na první pohled upoutá skvělým obalem, hned poté i samotnou hudební náplní. Ta je fascinující jak skladatelským umem, tak schopností působit autenticky a vytvořit neuvěřitelně pohlcující atmosféru. Finové jsou věrni svému stylu, ale posouvají ho zase o kapku blíže mystičnosti a obrazotvornosti samotných hlubin vědomí. Šmakující a velmi propracovaná hudební drogárna. A jak jsme si mohli v pražské Nové Chmelnici ověřit, i naživo funguje tenhle recept opravdu neskutečně.

2. Vektor – Terminal Redux
V dobovém hodnocení v recenzi jsem ještě držel trochu při zemi, neboť v záplavě vjemů jsem si stále nebyl jist, jestli novinka nakonec zamíří na úplnou špici žebříčku. Ale průběžné poslechy ve mně postupně začaly budit čím dál tím větší nadšení, a tak se deska postupně vyšplhala na úctyhodnou druhou příčku. Takováhle nahrávka se opravdu nerodí každý den. Jakkoliv asociace občas vyplivnou jména jako Voivod, Death, v melodičtějších pasážích pak Cynic, ani jedno není přesné. Vektor jsou sví, na hrdém thrashmetalovém základu budují těžko zařaditelnou progresivní hudební pyramidu, která neustále skvěle odsýpá a s každým poslechem přináší něco nového. Stejně jako vesmírný artwork, i tahle americká kapela míří ke hvězdám. Dobrá práce.

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
O francouzské modle avantgardního black metalu jsem tu pro změnu pojednával celkem nedávno, takže zde bych se koneckonců mohl plně odvolávat na to, co již padlo. Koncentrovaná jednohubka plná zhutněné podstaty Deatspell Omega zvaná „The Synarchy of Molten Bones“ disponuje silnými nápady, instrumentální brilancí a pohltivou atmosférou. K tomu v podstatě netřeba nic dodávat, to je třeba slyšet.

4. Neurosis – Fires Within Fires
Oproti epičtějšímu předchůdci, který se setkal s rozporuplnými reakcemi (navzdory tomu, že já ho doteď mám velmi rád), je aktuální deska kombinací syrovějšího, dřevnějšího a zemitějšího přístupu k post/sludge metalu prezentovaného prostřednictvím umírněnějšího zvuku. A jakkoliv na první poslechy možná nezní tak monumentálně, „Fires Within Fires“ je opravdu skvělým kouskem, prostřednictvím něhož tihle matadoři ukazují, že i v trochu modernějším hávu dovedou svému žánru ukázkově vládnout. Skvělá práce.

5. Aluk Todolo – Voix
Vybírání poslední příčky na top5 žebříčku je vždy nejtěžší, neboť se člověku v mysli promítá celá řada desek, které by též neměly být zapomenuty. Volba nakonec padla na desku, jež mě na první poslech sice nesmetla, o to více mě však postupně nahlodávala, až jsem se na ní jednu dobu stal závislým. Mám na mysli novinku francouzských krautrockově-blackmetalových Aluk Todolo. Tajemná atmosféra a napětí pramenící z mistrného vrstvení jednotlivých ploch – kytary zkreslované, pulzující, hypnotizující, každý úder bicích prostupující až do morku kostí. Báječný zážitek, který byl podobně jako u první příčky stvrzen výjimečným koncertem. Naprosto bezvadný kousek.

Aluk Todolo

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Předně musím tak trochu s pokorou zopakovat podobnou frázi jako loni – tuzemská scéna se mi stále nedostává do přehrávače tak často, jak by nejspíš měla, neboť zahraniční produkce ukrajuje z mé pozornosti mnoho. Přesto je tu pár nahrávek, které mě v roce 2016 bavily tak, že frází typu „pouze na české poměry“ nebude třeba. Pokud letošní Cult of Fire byli zvláštním úkrokem do neoriginálního a relativně nudného blackgazu, pak Silva Nigra předvedla poctivý a především kvalitní kus černého kovu konzervativnějšího rázu. Agresivita, temnota, atmosféra, slušné nápady a zápal. To vše z desky jasně a suverénně zaznívá.  A mě to jednoduše baví tak, že se nebojím jít s ní až sem.

2. Umbrtka – Hlavní stroj
Nová Umbrtka je tentokrát méně experimentální, zato více hutná, semknutá, blackmetalová. A především velmi povedená. Zde tedy snad netřeba dodávat víc než ultimátní heslo loajality: „Přísahám věrnost Umbrtkovi a skartokratickému státnímu zřízení.“ Howgh.

Silva Nigra

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
Neuvěřitelně hutná atmosférická deska spojující dvě významná jména hudebních temnot mě dokonce donutila odsunout původně zamýšlené ípko Gorguts až na druhou příčku, neboť tohle je zkrátka lahůdka. V dobových recenzích jsem často zaznamenával více chvály na účet Francouzů, zatímco Ævangelist byli odbyti pomyslným lehkým poplácáním po rameni se slovy „v pořádku“. Ale mně tahle deska přijde skvělá jako celek a právě závěrečná dvacetiminutovka ten pocit výjimečnosti možná ještě podtrhuje. Ta specifická surovost, různorodost a mystičnost, jež z ní sálá, je jednoduše fenomenální.

Artwork roku:

Cult of Fire – Life, Sex & Death
Pokud se u mě novinka Cult of Fire setkala s přinejmenším rozporuplnými reakcemi, pak její vizuální složce asi nemám moc co vytknout. Podobně jako se netajím svou slabostí k obalu předchůdce, každý pohled na tenhle obraz je pro mě radost. A když vezmu kolem a kolem, nenapadá mě moc dalších letošních desek, u nichž by to vizuální potěšení bylo větší. Nepopírám, že jsem na něco mohl zapomenout, ale první výstřel bylo toto. Takže tak…

Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:

Setentia – Darkness Transcend
V ranku debutů letos skutečně bylo z čeho vybírat. Šlo tedy jen o to vytáhnout definitivního favorita – a tím se nakonec stala chaoticky black/deathmetalová banda Setentia z Nového Zélandu. Ta pod labelem Blood Music vydala desku překypující jak technickou, tak kompoziční vyzrálostí. A celkově byla tahle mladá kapela schopná obstát i v konkurenci zkušených stylových kolegů Deathspell Omega a Gorguts. Přesto však není Setentia nějakým plagiátem, má vlastní zvuk a plno velmi solidních nápadů. A jsem moc zvědav, co od ní v ještě budoucnu uslyšíme…

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Regulérně špatným nahrávkám jsem se snažil v loňském roce vyhýbat celkem úspěšně, proto nečekejte, že bych se tentokrát vrhal do nějakých nevkusných agrometalů typu Dymytry či Sabaton, protože masochistické sklony nějak poslední dobou zkrátka moc nemám. Proto tento titul berte v mém podání spíš za projev velkého zklamání. Bude řeč – jak již nadpis samozřejmě napovídá – o poslední nahrávce Dream Theater. Ti vyrukovali s deskou na první pohled ambiciózní, na první, druhý, třetí,… poslech úmorně dlouhou a v poměru k této délce neskutečně skladatelsky prázdnou. Spoustu klišé postupů, sentimentálních klávesových melodií, instrumentálních kejklí, které však až na výjimky vyznívají naprosto naprázdno, a skutečně silných momentů je zde skutečně poskrovnu. Ze zamýšlené písničkovosti tu zbyla jen kolovrátkovistost. Kde jsou ti hudebníci stojící za progresivními milníky typu „Images and Words“, „Awake“ či „Scenes drom a Memory“?! Snad se vzpamatují. Doufám, stále v ně věřím. Ale tuhle sbírku koled ať si strčí někam…

Brutal Assault

Koncert roku:

Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016
Jeden jediný slot, a přitom takové množství skvělých koncertních zážitků. Nakonec však na špici kupodivu neskončí ani Oranssi Pazuzu, ani ShiningIntronaut, ale kapela, jejíž vystoupení mě zasáhlo naprosto nepřipraveného – a o to víc mě smetlo. Je poslední den Brutal Assaultu, právě dohrála Mgła, která mi na velkém pódiu a s trochu podivným zvukem tentokrát nějak nesedla, a já čekal na skupinu, jejíž tvorbu jsem neměl bůhvíjak naposlouchanou, ale podvědomě jsem cítil, že půjde o něco speciálního. A to se splnilo až nad očekávání. Hudba spustila a atmosféra mě naprosto strhla. Hypnotické riffy jejich poslední desky „Ecate“ mě každým úderem bicích soukaly do parádní hudební pavučiny, jíž jsem byl zanedlouho naprosto pohlcen…

Videoklip roku:

Gojira – Stranded
Vzhledem k tomu, že samostatné videoklipy úplně cíleně nevyhledávám, tak nemůžu tvrdit, že tohle je s jistotou ten nejlepší, jaký se v loňském roce urodil. Přesto je tenhle jedním z těch, které se mi vybavily jako první, když se řeklo „videoklip roku“. Netradiční sépiový odstín, tajemná symbolika a minimalistický příběh – to jsou domény tohohle dílka, jež svou specifickou vizualitou rozhodně nezapadne. Samotnou desku „Magma“ jsem sice přijal trochu rozpačitě, ale „Stranded“ je super klipovka. Tak proč ne klip roku…

Potěšení roku:

hojnost kvalitních blackmetalových debutů
Nevím, jestli je to tím, že jsem na jejich objevování měl letos větší štěstí, nebo se debutujícím kapelám lépe dařilo, ale na scéně jsem zaznamenal nejedno album, které na mě působilo kvalitativně výrazně nad poměry běžných začínajících kapel. Ať už mluvím o avantgardních následnících chaoticky blackmetalové vlny Setentia, jejich atmosférických žánrových souputnících Départe, „namgłovatělé“ pohodovce Uada či skvělých islandských Zhrine, kanadských Cantique lépreux, řeckém projektu Nox formulae či zde nedávno recenzovaných Recitations. Doufejme, že takhle plodné podnebí nad scénou vydrží i letos.

Zklamání roku:

konec Agalloch
Kdo by to byl řekl, že když jsem předloni koukal na jejich Brutalové vystoupení, že to bude dost možná to poslední, co od nich uvidím. Po dvaceti letech existence se americká ikona atmosférického black metalu Agalloch loučí se scénou. Ačkoliv nevylučuje návrat, oficiálně je kapela rozpadlá. Škoda – zvlášť vzhledem k tomu, že tím pádem za sebou nechává jako rozloučení desku „The Serpent & the Sphere“, která přeci jen působí trochu rozpačitě.

Vektor

Zhodnocení roku:

Rok 2016 byl bohatý jak na zajímavá alba, tak na povedené koncertní akce. Spousta kapel se vyvíjí dobrým směrem, případně stagnuje se ctí a navzdory těm pár zklamáním jsem v rámci své vyprofilované hudební bubliny velmi spokojen. Je stále co poslouchat – ať už od zkušených pardálů, pečlivě střežených klenotů, tak od úplně nových nadějných jmen. A těch slušných až parádních desek letos vyšlo opět tolik, že ten výše jmenovaný žebříček je pouze naprostá špička mohutného ledovce.

Organizátorům Brutal Assaultu se vloni konečně podařilo ukecat hned dvě legendy k exkluzivnímu vystoupení na letošním 22. ročníku. Takže nastane, něco, co jsem dlouho považoval za utopii – EmperorMaster’s Hammer se vysápou na pódium a oblaží nás svým devadesátkovým repertoárem. Na to, jak to nakonec dopadne, nezbývá než netrpělivě čekat, ale už nyní je jasné, že chystaný ročník bude speciální.

Oranssi Pazuzu

Pravda, neděly se jen pěkné věci – například v 28 letech zemřel na rakovinu Tom Searle z progresivně metalcorových Architects, AgallochEths se rozpadli a The Dillinger Escape Plan taktéž oznámili blížící se konec. Dva vyhraněné tuzemské fesťáky Hell Fast Attack a Phantoms of Pilsen bohužel končí. Na druhou stranu, nic holt není bez chybičky a v porovnání s letošními přínosy snad těch pár ztrát nebude tak bolet.

Do roku 2017 přeju kapelám, hudebníkům, organizátorům, pisálkům i vám čtenářům a hudebním nadšencům spoustu zdaru, inspirace a především plnou nálož skvělých hudebních zážitků.


Oranssi Pazuzu, Desire for Sorrow, Mallephyr

Oranssi Pazuzu poster

Datum: 12.3.2016
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Desire for Sorrow, Mallephyr, Oranssi Pazuzu

První pohled (H.):

Nikdy bych nečekal, že report z koncertu skupiny, jejíž tvorbu mám takhle rád, budu muset začít ultimátním hejtem, ale výběr předkapel mi nedává jinou možnost. Abychom si ovšem rozuměli – můj hejt nesměřuje na samotné předskokany, z jejich pohledu plně chápu a rozumím tomu, že nabídku na hraní přijali; hejt směřuje na pořadatele. Je vážně pěkné dotáhnout sem Oranssi Pazuzu do klubu (bez ironie), ale když už to udělám, tak takhle výlučná skupina (v ranní recenzi jsem napsal, že jde o jednu z nejzajímavějších věcí, jaké se v black metalu za poslední roky vylouply – a fakt si to myslím) si prostě žádá důstojný support.

Přítomnost samotných Mallephyr by ještě šla strávit. Ačkoliv se náladově k Oranssi Pazuzu nehodí ani za mák, alespoň jim to šlape a nedá se jim upřít jistá kvalita. Naprostým přešlapem však z mého pohledu byla účast Desire for Sorrow – bez pardonu, takováhle kapela podle mě prostě nemá co dělat před Oranssi Pazuzu. To už tam klidně příště můžete dát Walda Gang, smysl by to dávalo stejný. Argumenty, že psychedelický black metal v Čechách nikdo nehraje, neberu – lze vzít i něco mimo metalové vody a mělo by to logiku. Ostatně stačí vzpomenout na Tábor radosti, který Oranssi Pazuzu předskakoval při jejich předchozím klubovém koncertu v Praze, to byl zcela adekvátní support… s výběrem Desire for Sorrow nesrovnatelné…

Nepochopitelný a nepovedený výběr předkapel mě popravdě řečeno rozladil takovým způsobem, že jsem je původně chtěl kompletně ignorovat a dorazit až na samotné Oranssi Pazuzu. Okolnosti tomu nakonec chtěly jinak, takže když v osm začínali hrát Mallephyr, byl jsem u toho. Vezmu-li jejich výkon sám o sobě, tak tomu moc vytýkat nelze – kapela svůj nařachaný black / death metal trochu ve stylu Svart Crown, v rozumné míře kombinující hrubozrnnost s techničností, sypala s naprostým přehledem, bez zbytečných vylomenin a spíše v soustředění. První skladba věštila zvukový malér, ale naštěstí to zvukař zanedlouho usměrnil do poslouchatelných kolejí, ačkoliv nějaký křišťál z reprobeden taky nešel. Sice se mi zdá, že absolutně nekritické ohlasy a rozjíždějící se hype mohou Mallephyr spíš uškodit (ostatně, komu kdy tohle z hudebního hlediska prospělo), ale na druhou stranu je pravda, že je z jejich muziky cítit nějaká vize a z koncertů zase takový ten zdravý hlad, což lze samozřejmě považovat za klad. Když tedy pominu fakt, že dramaturgicky se k hlavnímu chodu jejich muzika nehodí (což ovšem není chyba kapely, nýbrž organizátora), jde v případě Mallephyr mluvit o pohodové spokojenosti.

Zato o Desire for Sorrow to neplatí. Tahle kapela je prostě blbá, nemůžu si pomoct. Nic osobního proti nim nemám, třeba to jsou v pohodě týpci, ale hudebně je to takováááááááááhle nuda… takový vesnický pseudo-black pro děcka (a.k.a. epický symfonický black metal?). Když je na nějaké kapele tím nejzajímavějším výzdoba pódia, tak je prostě něco špatně. Je vidět, že se Desire for Sorrow snaží se prezentovat, ale v tom úplném základu, na němž by to mělo stát, tedy v hudbě, to prostě diplomaticky řečeno kulhá na obě nohy. Nebudu vám kecat – dal jsem jeden track tohohle lokálního odvárku z Krejdlové Filcky a utekl jsem pryč ze sálu až k východu z klubu. A jen tak mimochodem, nebyl jsem sám, rozhodně jsem si tam měl s kým povídat…

Až něco po desáté hodině konečně začalo to, o čem celý večer měl být, tedy o pořádných hudebních drogách. Prvně jsem Oranssi Pazuzu viděl při jejich předchozím (a také úplně prvním) klubovém vystoupení v Praze, které se odehrálo v komorním prostřední dnes již nefunkčního studentského klubu K4 na Starém Městě. Tehdy to bylo sice dobré, líbilo se mi to, ale přece jen jsem od formace s tak silnou muzikou čekal v živém podání působivější zážitek. Na aktuální koncert, který se tentokrát odehrál na Nové Chmelnici na Žižkově, jsem popravdě řečeno šel s tím, že ani tentokrát se nedočkám geniálního vystoupení, protože když to finská pětice nedokázala v mnohem intimnějším prostoru, jenž navíc svým zařízením a vzhledem atmosféře nahrával, těžko se jí to povede v poloprázdném větším klubu s trochu neosobním vzhledem.

Jenže se stal pravý opak, a jakmile Oranssi Pazuzu nastoupili, všechny obavy vzaly za své hned od prvních vteřin, protože tentokrát, vážení, to byla bez jakéhokoliv přehánění nebo nadsazování absolutní šleha. Hned začátek v podání „Saturaatio“ z nové desky „Värähtelijä“ (vzápětí následovala i klipová „Lahja“ a později třeba „Vasemman käden hierarkia“) byl naprosto zničující. Málo osvětlené pódium ponořené v temně modré barvě, epilepticky blikající světla, díky nimž kapela vypadala skoro jako zasekávající se film – okamžitě mě měli ve svojí hrsti. Dál už si člověk mohl jen vychutnávat, jelikož tohle byla skutečně lahůdková podívaná a poslouchaná.

Oranssi Pazuzu hráli s obrovským nasazením a hlavně výkony baskytaristy Ontta a kytaristy Moita byly uhrančivé až do pekla. Třeba druhý jmenovaný, jen tak mimochodem „obutý“ pouze v tlustých růžových pletených ponožkách (black metal!), stejně jako posledně s železnou pravidelností chytal epileptické záchvaty a svůj nástroj (a s ním i sluch publika) týral bez sebemenší milosti. Strašně se mi líbilo, že tentokrát Oranssi Pazuzu hnali metalové výbuchy do takového extrému, až se to místy stávalo spíš noisem s psychedelicky rockovou rytmikou, ale i přes pořádný hlukot to pořád bylo krásně čitelné.

Oranssi Pazuzu

V tomhle ohledu si zaslouží extrémní pochvalu i výkon zvukaře (Finové přivezli vlastního, nezvučil je ten erární z klubu), jenž zajistil, že hned od prvních tónů měli Oranssi Pazuzu takřka dokonalý zvuk. Možná bych ze své pozice jen o malinko vytáhnul synťáky a klávesy EviLa, ale to do toho už hodně rýpu, protože to prostě znělo skvěle, a kdyby takhle vypadal každý koncert, hned by to bylo o něčem jiném. Nevím, jestli to tak parádně znělo i kapele z odposlechů, protože zpěvák a kytarista Jun-His hlavně v první třetině vystoupení nejednou ukazoval, že to není úplně ono, ale na výkonu to nebylo nijak znát a do publika šel vážně výborný sound.

Je fakt, že setlist bych klidně poskládal jinak, ale v žádném případě si nestěžuju, protože kapely jako Oranssi Pazuzu to nikdy neposkládají tak, abych byl plně spokojen, protože to by musely přehrát komplet diskografii. Nicméně i tak trochu zamrzelo, že ani tentokrát nezazněl zkouřený trip „Komeetta“, ale chápu to – Finové sázeli spíš na dlouhé rozmáchlejší kusy (viz již jmenované „Saturaatio“ a „Vasemman käden hierarkia“ z novinky nebo „Uraanisula“ z minulé desky „Valonielu“), což také mělo svůj smysl a fungovalo to bombasticky.

No, co vám budu dále povídat. Těch 70 minut, nebo jak dlouho to Oranssi Pazuzu hráli, uběhlo jak nic, a aniž bych to nadsazoval, člověk je prožil jak v nějakém transu. Stejně jako jsem v recenzi na „Värähtelijä“ napsal, že je to jeden z horkých favoritů na album roku, i v případě pražského vystoupení musím analogicky konstatovat, že jde o žhavého adepta na titul nejlepšího koncertu letošní sezóny. Ale explicitně upozorňuji, že se to týká jen a pouze Oranssi Pazuzu a jejich 70minutovky, nikoliv večera jako celku.

Čistě organizačně (dodržování harmonogramu atp.) celá akce šlapala bezproblémově, zvuk na headlinera (o toho mi šlo přece jenom především) skvělý, takže čistě jen co do vystoupení samotných Oranssi Pazuzu u mě panuje regulérní nadšení. Kaňkami na celém večeru tak zůstávají trochu nelidová cena některých položek merchandisu (jako 700-750 Kč za vinyl mi přijde fakt hodně… ale stejně jsem to těm kurvám dal) a už výše hejtovaný výběr předskokanů, především toho druhého, jehož účast byl nefalšovaný dramaturgický fail.

Oranssi Pazuzu


Druhý pohled (Skvrn):

Když Oranssi Pazuzu ohlásili českou zastávku, neskrýval jsem nadšení. Lidové vstupné, Praha, navíc ta sobotní, mně, jakožto dojíždějícímu, vyhovující ponejvíc. Bezbřehý úsměv ale zmizel, a to docela záhy. Asi správně tušíte – předkapely. Kolem téhle patálie padla již spousta slov a já nechci přidávat zbytečný počet dalších, tudíž snad jen jeden postřeh: Dost možná by pomohlo vykašlat se na honosné názvy a rituály, protože právě tohle slůvko zní v souvislosti s Desire for Sorrow až úsměvně. Ani od místa akce jsem nečekal zázraky. Ačkoliv Chmelnice zůstávala mou návštěvou doposud nedotčena, dnes se nic neututlá. Přede mnou tak byla vidina obyčejného klubu, který ke kapele formátu Oranssi Pazuzu tak nějak nesedí. A světe div se, ono tomu nebylo jinak. Jistě, sezení fajn, snesitelná teplota v sále rovněž, každopádně zrovna Oranssi Pazuzu by zasluhovali trochu osobitější klub, nikoli ratejnu s labužnickým výhledem na reklamní plochy přes ulici. Ani povolení cigaretových smogů nepotěšilo, a vše tak mohlo odstartovat na na vysloveně optimistických vlnách.

Nicméně pryč s cynismem. Za přesné zahájení akce rozhodně pochvala, za solidní dodržování harmonogramu během celého večera samozřejmě taktéž. A pochvala patří i otevírajícím Mallephyr. Kapela servírovala přesně to, co jsem očekával, tedy poctivou a především i velmi nápaditou práci postavenou na blackmetalovém chaosu, jenž se jen hemžil obměnami temp a četným zařazením technických fines. Tomu všemu jsem navíc neměl žádný problém uvěřit (ten zápal byl nepřehlédnutelný) a na úvod jsem se velmi dobře bavil. Ke větší spokojenosti bych uvítal snad jen čitelnější zvuk, který by dal šanci jednotlivým nástrojům ještě lépe vyniknout. Jinak ale bezesporu povedený začátek.

Zatímco zařazení Mallephyr se dá ještě bez větších problémů pochopit, nad volbou v podobě Desire for Sorrow zůstává rozum stát. Nejenže se takováhle muzika k produkci Oranssi Pazuzu žalostně nehodí, ale ono i samotné vystoupení Desire for Sorrow nebyl žádný med. Už jen rádoby epická pódiová prezentace těžce zaváněla kýčem a vyumělkovaností – hloupé painty na obličejích hudebníků, symetricky (!) proděravěné vlajky a touha zapůsobit za každou cenu. To samé jde říct vlastně i o hudbě, která byla samozřejmě poctivě zahrána, avšak stejně jako vizuální stránka působila těžce neobjevně a naivně. Zkrátka Cradle of Filth, vlajky Alestorm a půl království k tomu.

Oranssi Pazuzu se tak příliš vydatného předskokanského dopingu nedočkali a atmosféru museli začít tvořit hezky od píky. Nicméně jakmile do toho finského těleso hráblo, přestal jsem být na pochybách a zanedlouho odhodil sebemenší náznaky skepse. Sálem počala hrát „Saturaatio“ a já věděl, že bude dobře. Kapela neztratila nic ze své charakterističnosti, jen naživo vyzněla mnohem (a to až nečekaně) agresivněji a metalověji, což v kombinaci s fajnovým zvukem nebylo vůbec na škodu. Atmosféra se dala krájet. Ta intenzita, ta hutnost, to bylo přesně ono, po čem uši tak prahly. Oceňuji i poklidná světla oděná převážně do modré. Žádné zbytečné blikání, spíše valící se psychedelicky z(a)kouřený monolit. A nakonec i Chmelnice ukázala svou sílu. Jednak měl každý dostatek životního prostoru (a to i těsně pod pódiem), druhak teplota v sále nesílila spolu s atmosférou, tudíž se zde vegetovalo rozhodně nad poměry.

Oranssi Pazuzu

Výsledné pocity jsou i přes všechny nepřízně počasí pozitivní. Mallephyr nezklamali, zatímco Desire for Sorrow mě jen utvrdili v tom, že míň bývá mnohdy víc; týká se to jak vyvěšených hadrů na pódiu, tak i vystupujících kapel. Mně přijde číslo dva v tomto ohledu docela hezké. Zatímco výše uvedené slovíčko pozitivní sedí na pocity z celého večera patrně nejpřesněji, Oranssi Pazuzu žádají víc. Uchvacující, intenzivní, hypnotičtí. Ano, skutečně takoví Finové byli.