Finští Dark Buddha Rising se v poslední pětiletce (vím, že mi to nevychází, ale mentálně furt žiju v roce 2020 a tradičně mi bude chvíli trvat, než si zvyknu… obligátní přepisování poslední cifry v roku jistě znáte taky) zrovna dvakrát nepřetrhnou s vydáváním nových věcí. Až do desky „Inversum“ z roku 2015 dokázali držet pravidelné tempo a minimálně co dva roky pouštěli ven novou řadovku; ve svých počátcích dokonce co rok.
Od „Inversum“ nicméně začali vydávat sporadicky. V roce 2018 hodili do světa povedené EP „II“ a výpravný vinylový box „The Black Trilogy“, ale jinak nic. Jedním dechem ale musím dodat, že okolo probíhala hromada dalších aktivit. V průběhu let vycházely nové počiny Atomikylä, Mr. Peter Hayden, Convocation nebo Hexvessel, tedy dalších skupin, v nichž se členové Dark Buddha Rising angažují. Opomenout samozřejmě nelze ani kolaborační projekt Waste of Space Orchestra, kde se potkaly kompletní sestavy Dark Buddha Rising a Oranssi Pazuzu. Na první dobrou tedy může pohled na diskografii Dark Buddha Rising z poslední pětiletky vypadat trochu prázdně, ale na ten druhý není problém zjistit, že se toho ve skutečnost dělo poměrně dost.
Každopádně, ticho utnul listopad 2020, kdy Finové vypustili sedmou řadovku „Mathreyata“. Rozhodně bych si o ní nedovolil tvrdit, že patří k tomu nejlepšímu, co pod značkou Dark Buddha Rising vyšlo. Vlastně můžu v klidu říct, že v porovnání s posledními počiny mi „II“, „Inversum“ i „Dakhmandal“ přijdou lepší. Stejně rázně si ale dovolím prohlásit i to, že ani přesto si Dark Buddha Rising s „Mathreyata“ ostudu neřežou a přese všechno si připsali povedené album, které za poslech stojí.
Úvodní „Sunyaga“ stojí primárně na riffech a z celého alba platí za největší metal. Samozřejmě to platí relativně, protože nejde o tupou hoblovačku. Skladba jednoznačně nese rukopis Dark Buddha Rising, trpělivě převaluje hutné kytarové plochy a celkově nemůžu tvrdit, že by na ní bylo něco vyloženě špatného. Přesto se jedná o nejméně zajímavou stopu na „Mathreyata“ a skutečně zajímavou se stane až ve druhé polovině, protože v té první se místy blíží konzervativnějšímu stoner / doomu, přičemž právě tyto momenty se pro mě vyčerpaly nejrychleji na celém albu.
„Nagathma“ dává víc na odiv „šamanský“ aspekt muziky Dark Buddha Rising. Hypnotická první část postupně vyroste do kytarové erupce. Na podobném receptu staví také „Uni“ akorát s tím rozdílem, že u ní se rozjezd nese v ambientnějším duchu. Oba songy nicméně spojuje schopnost skvěle gradovat.
Vrcholem „Mathreyata“ se nicméně stává až finální „Mahathgata III“, která na ploše čtvrt hodiny pracuje s elementy a přístupy představenými v předešlých písničkách, a navrch přihazuje několik parádních zvratů, výborných momentů postavených na odzbrojující rytmice a intenzivních pasáží.
Výše jsem sice tvrdil, že předešlé nahrávky Dark Buddha Rising mi přišly lepší, ale jak vidíte, ve finále se stejně chválí, takže je všechno v pořádku. Upřímně si totiž myslím, že „Mathreyata“ stále platí za nahrávku, již se vyplatí slyšet, a pořád si dokážu úplně v klidu představit, že bych si ji pustil i v budoucnu. A to lze myslím bez větších debat považovat za výborný výsledek.
H.:
01. Siculicidium – Az alámerülés lárvái
02. Bloodsoaked Necrovoid – Expelled into the Unknown Depths of the Unfathomable
03. Dark Buddha Rising – Mathreyata
Metacyclosynchrotron:
01. Odem – Timeless Past Above
02. Mongrel’s Cross – Arcana, Scrying and Revelation
03. Omegavortex – Black Abomination Spawn
Cnuk:
01. Eternal Champion – Ravening Iron
02. Sodom – Genesis XIX
03. Kurtizány z 25. Avenue – Honzíkova cesta
Dantez:
01. Of Feather and Bone – Sulfuric Disintegration
02. Shaidar Logoth – Chapter III: The Void God
03. Aesop Rock – Spirit World Field Guide
H.:
Listopad mi nenabízí žádné jednoznačné pecky, ale pár potenciálně zajímavých věcí se určitě vyloupne. Největší očekávání mám – možná trochu překvapivě – k třetí řadovce rumunských Siculicidium. Tohle je hodně nenápadná a přehlížená kapela, ale některé její nahrávky mám rád a ve sbírce mám od ní dost placek, takže ani „Az alámerülés lárvái“ si nenechám ujít.
V plánu mám určitě i dlouhohrající prvotinu kostarických Bloodsoaked Necrovoid. Demosnímky drhly sice neoriginální, leč poctivé a kurevsky zatuchlé zlo. Potenciál v tom nepochybně byl. „Expelled into the Unknown Depths of the Unfathomable“ opětovně nabízí jeden zasraně epický metalový titul vedle druhého, tak snad bude podobně rozjebávat i samotná muzika.
Sázkou na jistotu by pak mělo být „Mathreyata“ od Dark Buddha Rising. Tady asi není o čem.
Metacyclosynchrotron:
„Black Abomination Spawn“ by měli slyšet fanoušci kosmicky zlého death metalu, který lze vztáhnout k tvorbě Morbid Angel, Necrovore, případně i modernějším disonantním spolkům. V mém případě jsou ale prvotní dojmy dost rozpačité. Těšil jsem se příliš a osobní srovnání s nedávno recenzovanými Malicious Omegavortex také moc nepomohlo. Velká očekávání jsem měl i v případě druhé desky ruských Odem, neboť na „Timeless Past Above“ se čekalo sedm let, což je doba, která uběhla od posledního krátkometrážního masakru „The Valley of Cut Tongues“ vydaného již neaktivními Daemon Worship Productions. První dva poslechy nového alba působily celkem pozitivně, i když se mi zdá, že v brutal deathu Rusáků ubylo blackmetalových přísad. Prim zde ale stále hraje satanská agrese, nikoliv debilní slamy nebo goresranda.
No a člověk samozřejmě k životu potřebuje i metal klasičtějšího ražení. Sodom i Eternal Champion máme pokryté, já jsem ale zvědavější na novinku australských thrasherů Mongrel’s Cross. Debut „The Sins of Aquarius“ byl docela v cajku, ale nepřinutil mě k poslechu desky následující „Psalter of the Dragon Court“. Jenže na albu nejnovějším, „Arcana, Scrying and Revelation“, káže Proscriptor z Absu a vypuštěný song hodně smrděl Kingem Diamondem s Mercyful Fate, což je také plus.
Cnuk:
Už jsou tomu čtyři roky, co vyšlo „The Armor of Ire“, první album od amerických válečníků Eternal Champion. Z nových heavy metalů patří tohle album k tomu úplně nejlepšímu, a chystané „Ravening Iron“ tak nebude mít vůbec jednoduché se svému předchůdci vyrovnat. Očekávání jsou veliká, lidi logicky budou chtít další hymny jako „I Am the Hammer“ nebo „Invoker“ a já pevně doufám, že se to Eternal Champion povede na novince nabídnout.
V listopadu taky dojde na novou desku Sodom. Po třech épéčkách a další obměně na postu bubeníka se k tomu už zdá se konečně dokopali a výsledek ponese název „Genesis XIX“. Po-návratové skladby se mi zdají celkem v pohodě, ale nedávno vypuštěný singl „Sodom & Gomorrah“ mě trochu znejistil. Doufám, že zbytek materiálu bude o něco nápaditější a Sodom tak svůj „návrat“ stvrdí zdařilým dlouhohrajícím počinem.
Pro Kurtizány z 25. avenue mám slabost a jsem tak moc rád, že jim po dlouhých jedenácti letech vyjde zase něco nového. Poté, co jejich řady doplnil Dan Kurz, získala jejich živá vystoupení zase šťávu a bylo by fajn, kdyby se jim tuto chemii podařilo přenést také do studia. Kulty z devadesátek se asi těžko podaří dostihnout, ale věřím, že minimálně dobrou placku dokáží stále vytvořit.
Dantez:
Předchozí „Bestial Hymns of Perversion“ denverských Of Feather and Bone mě, navzdory kladným ohlasům, moc nebralo. Deska na mě převážně působila jako zaměnitelný death metal po vzoru Morbid Angel a Incantation s brnkáním na warmetalovou strunu. Potenciál se přesto albu upřít nedal a podle ukázek jde předpokládat, že „Sulfuric Disintegration“ využije kapelní ambice více. Novinka by mohla být vyhrocenější, nápaditější a všeobecně propracovanější. Vše navíc v promakanější produkcí.
„Chapter II: The Ritualist“ od amerických Shaidar Logoth mě naopak dodnes baví hodně. Deska pracuje s perfektně špinavým zvukem, nechutnou atmosférou a songwritingem, který si nebojí dát na čas. „Chapter III: The Void God“ pracuje nově s čistým zvukem, na který kapela lehce trpí. Skladatelské jádro Shaidar Logoth je však zachováno, a poslech je tudíž záhodno vyhlížet.
Novinka Aesopa Rocka mě trochu děsí přestřelenou stopáží i nevkusným přebalem. Námitky mi ale vyvrací doposud kvalitní diskografie a Aesopova rostoucí inklinace k temnému a tvrdému soundu. V rapu toho navíc letos zas tolik kvalitního nevyšlo, proto se poslech „Spirit World Field Guide“ nabízí.
Země: Finsko Žánr: psychedelic black metal Datum vydání: 5.4.2019 Label: Svart Records
Tracklist:
01. Void Monolith
02. The Shamanic Vision
03. Seeker’s Reflection
04. Journey to the Center of Mass
05. Wake Up the Possessor
06. Infinite Gate Opening
07. Vacuum Head
08. The Universal Eye
09. Syntheosis
Stačí zběžný poslech Dark Budda Rising a Oranssi Pazuzu k tomu, aby si posluchač uvědomil, že kolaborace mezi kapelami dává smysl. I přesto, že skupiny operují na základech odlišných žánrů, obě do nich vnášejí charakteristický a poměrně neokoukaný rukopis. Zatímco u Dark Buddha Rising jde o sludge s prvky východní religiozity, Oranssi Pazuzu ozvláštňují black metal kosmickým ambientem. Obě skupiny pak pojí aspekt psychedelie, který se z obou diskografií line téměř permanentně. To se ostatně potvrdilo na loňském ročníku festivalu Roadburn, kde se Finové po jednorázovém koncertě dohodli na zplození společné desky.
Hned na začátek se ale musím přiznat, že s tvorbou Dark Buddha Rising zase tak dobře obeznámen nejsem. Po zběžném poslechu ale můžu říct, že se jejich kreativní podíl na desce odráží zejména v tempu a (zejména těch čistých) vokálních variacích.
Možná právě i kvůli zmíněnému nedostatku erudice na mě „Syntheosis“ působí spíše jako logický pokračovatel „Värähtelijä“ od Oranssi Pazuzu. To však není vůbec na škodu. Kapela totiž využívá kolaborační projekt k tomu, aby se odpoutala od téměř všech blackmetalových tropů a bez jakéhokoliv smyslu omezení propustila uzdu experimentaci.
Té je na „Syntheosis“ opravdu do sytosti. Waste of Space Orchestra však naštěstí vše drží pevně v rukou a nespadá k bezprizorní samohaně. To je chvályhodné zejména poté, kdy zvážíme kolik efektů, synťáků a cinkátek bylo na desku vystříleno. Instrumentace, ale i celá hudební exekuce připomíná zeuhlové záseky Magma a Shub Niggurath. Atmosféra zavání krautrockovými Popol Vuh a nádech psychedelie místy evokuje King Crimson. Náboj „Syntheosis“ mi místy dokonce připomíná i některé mikrotonální pokusy King Gizzard and the Lizard Wizard. A to i přesto, že jde obecně o méně přímočarou, divnější a obtížněji přístupnou hudbu.
Už z vyjmenování vlivů je jasné, že „Syntheosis“ je album monumentálních rozměrů se stejně velkým potenciálem. Lze však říct, že deska až na pár škobrtnutí nepostrádá kohezi i navzdory abruptním změnám temp, přechodům mezi atmosférickými a energickými pasážemi nebo žánrovému kontrastu. „Syntheosis“ drží pohromadě zejména díky instrumentální integritě a také opakovaným, občas lehce poupraveným motivům. Druhý zmíněný aspekt jde pravděpodobně nejlépe slyšet na „Seeker’s Reflection“, ve které ženský vokál zpívá hlavní linku. Ta se vrací v závěrečném kolosu „Syntheosis“, kde se stejná melodie konvertuje do masivního riffu.
„Syntheosis“ je neúnavnou psychedelickou odyseou napříč žánry a zvukovými plochami. Orientální „Void Monolith“ vše nakopává a připravuje na dynamiku dvou následujících skladeb. To se mění na čtvrté „Journey to the Center of Mass“. Druhá nejdelší skladba si bere až moc času na build up, a tak trochu posírá momentum desky. Opačný případ můžeme slyšet na následující „Wake Up the Possessor“, kde dochází k sonické katarzi už po druhé minutě. Po kontemplativní „Infinite Gate Opening“ (skladba, ze které lze dle mého názoru nejvíce slyšet vliv Dark Buddha Rising) se deska vrací do bryskního tempa alba nastoleného na jeho začátku. Vše poté trochu padá na prdel s ambientní „The Universal Eye“, která jen brzdí album před nadupaným závěrečným kolosem, který je geniální kumulací všeho předtím slyšeného.
Po několika rotacích „Syntheosis“ se přistihuji, jak si z alba spíše vybírám, než abych ho ohrával od začátku do konce. Nemyslím si však, že momenty, které desku brzdí, jsou zase až tak tristní. Spíše jde o to, že si z bohatého žánrového koktejlu „Syntheosis“ raději vytáhnu, na co mám v daný moment náladu. Z řemeslného hlediska není až tak moc co řešit. Waste of Space Orchestra předvedli zdařilý kus ambiciózní práce, kterou bych se nebál doporučit i těm, kteří hoví hudební psychedelii, avšak od jejich extrémnějších podob se obvykle distancují.
Doporučovat zrovna koncert Watain asi není ukázka nějakého zásadně vytříbeného vkusu. Sám už je příliš neposlouchám a poslední album „Trident Wolf Eclipse“ bylo poměrně slabé. Nicméně živě to se vším tím divadélkem bývá dost zábava, která asi moc nemůže zklamat. O něco větším lákadlem je nicméně zámořský kult Profanatica, takže jestli tam kvůli něčemu půjdu, bude to hlavně kvůli nim. I když asi nepůjdu. Rotting Christ mě každopádně neurážejí, ale jsme je už všichni viděli tolikrát, že to není kapela, kvůli jejímuž koncertu bychom nemohli dospat.
Docela nenápadný koncert bez větší pozornosti se rýsuje na 24. listopadu. Švédové Naglfar jsou v poslední letech docela zdechlí a hrají spíš svátečně, takže když tu budou a navíc v klubu, asi to bude stát za úvahu. Vždyť jejich muzika je vlastně dost fajn, tak proč by ne. Schammasch zrovna dvakrát najeté nemám, nicméně věřím, že pro někoho budou tahákem i oni. Zato Anomalie je pičovina, kterou můžete s klidem prokalit na baru.
Fans pořádně hutné psychedelie by pak určitě měli chtít vidět koncert Dark Buddha Rising, kteří živě umí fakt hodně.
Největší škoda listopadu je každopádně zrušený koncert Mirrors for Psychic Warfare. Ten by byl jinak jednoznačně na prvním místě.
Onotius:
Ohledně listopadových akcí věru je z čeho vybírat – koncertní scéna jako tradičně vrcholí a snad i ten největší zmlsanec si najde aspoň nějaký ten favorizovaný večer, kdy vytáhne zadek z kanape a nakluše pod pódium. Pro mě prvním z takových večerů bude jednoznačně zastávka The Great Old Ones a islandských Auðn v Modré Vopici. Zatímco nahrávky druhých jmenovaných lze ještě přejít s mávnutím rukou a slovy „docela fajn atmosferický blekec“, možnost dát si naživo ty první je naprostá povinnost. A to taková, že je radno kvůli nim oželet i Beyond Creation s Gorod, kteří hrají ve stejný den v jiném klubu. Výtečný pos-tblack v podání The Great Old Ones bude jistě tak pohlcující zážitek, že hnilobný puch Cthulhu budeme vydýchávat ještě řádku dní.
Kdo by si chtěl odpočinout od těch všech siláckých metalových póziček, čas od času věru není nad to dát si nějaký pořádný hip-hop. 19. listopadu nám Jedi Mind Tricks přivezou ukázat jak se naživo vyjímá jejich novinka „The Bridge & The Abyss“ , tak doporučuji. Pro jejich zběsilé rapové kázání mám docela slabost – očekávání jsou proto nastavena na solidní míru, o to víc když si uvědomím, kdy jsem byl naposledy na nějakém pořádném hip-hopu. Přijďte taky, bude to jistě šleha.
Třetí příčku pak nemohu přenechat nikomu jinému než Ihsahnovi a Ne Obliviscaris. Jasně, oba interpreti mě s posledními alby příliš neuhranuli, ale zase chovám stále velkou úctu k jejich starší tvorbě. Zejména pak u Ihsahna, jehož nejednu starší nahrávku považuji vysloveně za srdcovku. Pokud zbudou prachy tak zaběhnu, pokud ne, alespoň zavzpomínám z přehrávače.
Cnuk:
Třináctého listopadu přijedou do pražského Futurum Music Baru britští punkáči Idles. To je pro mě zcela jistě koncertní událostí roku, protože nevím, jakou jinou kapelu bych chtěl v současnosti vidět více. Idles už dva roky představují absolutní strop punku, dost možná se nacházejí v životní formě a jejich koncertní prezentace nabírá kultovního významu. Očekávám hodně. Možná až příliš moc, takže doufám, že nebudu zklamán.
Dále vypadá zajímavě třeba Zeal & Ardor. Ty si můžete vychutnat na stejném místě jako Idles, jen o čtyři dny později. A aby toho Futura nebylo málo, čtyři dny před Idles tu vystoupí zase Armored Saint v rámci vzpomínkového turné k výbornému albu „Symbol of Salvation“ z roku 1991, takže to jistě bude stát za to.
Dneska si splatíme jeden z mnoha dluhů, které tu na stránce máme. Ještě nikdy u nás totiž nevyšla žádná recenze na finské Dark Buddha Rising. Což asi není úplně hrdelní zločin vůči vší metalové podstatě, přesto si myslím, že se jedná o skupinu, která si zde pozornost určitě zaslouží. A to nejen díky provázanosti s dalšími zajímavými projekty jako Hexvessel, Atomikylä, Mr. Peter Hayden, Candy Cane či společné kolaboraci Waste of Space Orchestra, na níž se členové Dark Buddha Rising podíleli s Oranssi Pazuzu, nýbrž v první řadě kvůli hudbě samotné. Ačkoliv věřím tomu, že pro spoustu z vás (předpokládám, že asi pro většinu) nebudu říkat nic nového, poněvadž jste s muzikou Dark Buddha Rising jistě obeznámeni…
V letošním roce si Finové připsali na konto minialbum „II“, které dle názvu navazuje na jejich debutovou deskou „I“ z roku 2007. Trochu vtipné je, že EP obsahuje stejný počet skladeb jako minulá řadovka „Inversum“ (2015), tedy dvě, ale tentokrát se stopáž zastavila na dvaceti pěti minutách, tudíž nejspíš právě kvůli tomu je novinka označena jen jako malé album. Formální klasifikace nám nicméně může být u análu, protože nejde o nic většího než prachobyčejnou nálepku, s níž se „II“ zapíše do metalových databází. V konečném důsledku vždycky rozhoduje muzika a v té má tahle nahrávka co nabídnout.
Žádné stylové kotrmelce se na „II“ neodehrávají, což je v tomhle případě asi dobře. Říct, že nové EP zní přibližně asi tak, jak byste od současných Dark Buddha Rising asi čekali, možná na první pohled nezní dvakrát povzbudivě, já to ovšem myslím v tom dobrém slova smyslu. Nesnaž se spravit, co není rozbité, obzvlášť když to ještě neomrzelo a když se nejedná o kopírku minulých prací. Jakmile Finové rozjedou „Mahathgata I“, tak to tam pořád je. Monotónní sludge/doom s atmosférickými doplňky, psychedelická mlha… stačí jen krapánek snahy a dostaví se opojení.
Z obou přítomných písní mě víc baví právě „Mahathgata I“ postavená hlavně na riffech a konstantnímu napětí pečlivě budovanému napříč celou skladbou. Zvlášť když i navzdory čtvrthodinové hrací době dost odsýpá (i přestože se místy „táhne“ jak doomový sopel) a nedává prakticky žádný prostor pro nudu. „Mahathgata II“ na to jde trochu jinak a volí spíš plíživější postupný růst za pomoci temno-ambientu, ke kytarovému klimaxu vystoupí až někdy ve třech čtvrtinách a udrží se v něm jen nějaké dvě minuty. Ani tenhle kus není špatný, atmosféra mu neschází a dobrý dojem z EP spíš stvrdí, než zkazí, ale jak jsem řekl, metal v podání „Mahathgata I“ mě v tomto případě oslovil o něco více.
Tím ovšem nechci vzbudit dojem, že druhá polovina ípíčka tam je spíš na ozdobu. „II“ jako celek je sakra v cajku a myslím, že lze bezpečně prohlásit, že i se svým nejnovějším počinem si Dark Buddha Rising udrželi svůj status kvalitní kapely. Pokud jste se navíc s touhle bandou nikdy nesetkali, právě „II“ může díky své přímočarosti, kratší hrací době a relativní stravitelnosti dobře posloužit jakožto první seznámení. Za mě každopádně spokojenost, co víc k tomu dodat.
Nové EP Dark Buddha Rising vyjde 23. března u Neurot Records a nabídne dvě skladby „Mahathgata I“ a „Mahathgata II“. Krátkou ukázku chystaného materiálu jste mohli zaznamenat v listopadovém traileru evropského turné (zde), obal máte níže.
Na aktuální jaro si firma Metalgate připravila trojici akcí se zajímavými finskými kapelami – což je příjemné, protože ty bandy jsou fakt skvělé. Své si již odehráli Oranssi Pazuzu minulý měsíc, čerstvě se v Praze představili Dark Buddha Rising a třetí a poslední část měli obstarat Mr. Peter Hayden, ale ti dle čerstvých informací své turné a s ním i pražský koncert zrušili. Nicméně samotná ta myšlenka tří konceptuálních večerů se zvláštními finskými skupinami se mi líbí.
Skoro až žalostná mi však připadá propagace a další věci. Čert vem, že to bylo zaštíněno naprosto provařeným názvem Rituály, to bych ještě přežil (byť představa, že takoví Desire for Sorrow, kteří předskakovali Oranssi Pazuzu, předvádějí rituál, je naprosto směšná). Absolutní wtf jsou ale věci jako „filozoficko-kulturně-interpretatiční pojednání“ (zkopírováno včetně překlepu) nebo „neoficiálně oficiální podivné trailery“. To mi, sorry, přijde dost dementní a vlastně to ty akce už předem trochu zesměšňuje, což je obrovská škoda, jelikož samotné skupiny jsou výborné a fakt zajímavé. Třešničkou na dortu pak budiž leckde necitlivý výběr předkapel, mezi nimiž nejvíce mlátili do očí již jmenovaní Desire for Sorrow před Oranssi Pazuzu (což už jsem ostatně krutě vydissoval v samostatném reportu), ale osobně mi vůbec nesedl ani výběr předskokanů pro (jak již padlo, nakonec zrušené) Mr. Peter Hayden.
Jediný rituál (hahaha!), na němž se podařilo před finského headlinera dosadit vhodné formace, byl právě ten druhý, protože tady to naopak (nutno férově uznat) byla dost adekvátní volba. A popravdě řečeno, takhle z hlavy mě nenapadá moc vhodnějších českých skupin než Blues for the Redsun, jež by mohly zahrát před někým jako Dark Buddha Rising. Forgotten Silence byli, pravda, opětovně náladově trochu mimo, ale účast takovéhle formace lze obhájit alespoň extrémně vysokou hudební kvalitou, která téhle partě okolo baskytaristy Krustyho rozhodně neschází.
Nicméně vzhledem k oné náladové odlišnosti večeru velice prospělo, když těsně před začátkem došlo k prohození hracích časů obou domácích skupin, a Forgotten Silence tedy nastoupili jako první. Zajímavostí bylo, že se vystoupení neúčastnil jeden ze dvou veteránů sestavy a (přinejmenším pro mě) hlavních postav kapely, kytarista Medvěd. Namísto něj zaskakuje náš bývalý redakční kolega Stick, jehož domovskými skupinami jsou aktuálně doomoví Somnus Aeternus a grindoví Kandar (a donedávna byl k vidění ještě v Torc). Sice mi přišlo, že v jenom momentě mu to trochu uletělo, ale jinak myslím odehrál náročné kompozice Forgotten Silence hned na první živý pokus se ctí.
Vystoupení však bylo dobré i jako celek. Forgotten Silence hráli přesně na té hranici mezi precizním soustředěným výkonem a zdravým nasazením, takže i přes množství složitých momentů to nebyla jen profesorská etuda. Strašně mě bavil i zvuk, jenž se vyvedl náramně, tudíž všechno bylo výtečně slyšet, za což určitě palec nahoru, protože muzika jako Forgotten Silence by bez čitelného soundu byla dočista pohřbená. Obzvlášť mě potěšila krásně slyšitelná baskytara, takže si člověk bez problému mohl vychutnávat všechny Krustyho lahůdkové linky. Za mě jednoznačně super.
Jen mě trochu pobavil závěr koncertu, kdy si Satyr dozpíval svoje a poté následovalo ještě mnoho minut čistě instrumentální muziky, pročež zpěvák ukázal, že jde na pivo, a odklidil se z pódia. Což je samozřejmě v klidu, pohodička. Zábavný na tom byl ale nějaký aktivista z publika, který Satyrovi okamžitě běžel pro nové pivo a donesl mu ho na pódium, ačkoliv ten už dávno sledoval své kolegy od baru. Tenhle samý střelec taky cítil nutkavou potřebu začít diskutovat se členy obou českých kapel okamžitě potom, co jejich koncerty skončily, ačkoliv si muzikanti pomalu nestačili ani vydechnout a vypojit kytary. Že to těm lidem není blbý…
Ale to byla jen taková poznámka na okraj, zpátky k průběhu večera. Veškerá progrese a hráčské finesy skončily s Forgotten Silence, dále už následoval jen hnus. Ke slovu už se totiž chystala těžkotonážní nálož v podání Blues for the Redsun, přičemž pojmenování nálož je v tomhle případě obzvlášť na místě. Jestli na loňském demu „Waiting for Enlightenment“ byly ještě nějaké mezery, tak živě veškeré výhrady vymizely a všechno drtilo na maximum. Extrémně pomalé zlovolné bahno vyplnilo každou skulinku v klubu, zvuk posluchače nemilosrdně lisoval, nechyběly husté proudy mlhy, atmosféra se dala krájet a to vše navrch korunoval prudce misantropický vokál kytaristy Kubánce, jehož jekot byl ještě extrémnější a odpornější než ze studiových nahrávek.
Mimoto živě mnohem lépe vynikly i hrátky s hlukem, což mi bylo velmi sympatické, takže vlastně jedinou nevýhodou byla hůře viditelná projekce vlivem nasvícení (nedokážu říct, jestli kvůli úhlu anebo kvůli barvě… možná kombinace obojího). Blues for the Redsun však i přesto dokázali vytvořit pohlcující atmosféru a to je pro mě to stěžejní. Stručně řečeno, byla to tryzna jak svině, což jsem očekával a chtěl, takže z mého pohledu naprostá spokojenost.
A mimochodem, když už si tu dělám prdel z ostatních návštěvníků, tak ten samý borec, co musel běžet pro pivo zpěvákovi Forgotten Silence, celý koncert Blues for the Redsun hrozil, jak kdyby na tom pódiu békali Sabatoni. Fakt nechápu…
Každopádně, Blues for the Redsun zahráli tak parádně, že Dark Buddha Rising rozhodně neměli předem předplacenou pozici vrcholu večera a museli se snažit. Finové se ale naštěstí zahanbit nenechali a rovněž předvedli po čertech nepřívětivou porci hutných riffů. Na koncertě mě nejvíce zaujaly čtyři věci. První z nich byla kytara, která vážně trhala koule – to byl sound jak hovado a i vzhledem k tomu, že jsem kytaru slyšel jít především zleva, byl jsem po akci na levé ucho o dost hlušší než na pravé. Ale to nemyslím ve zlém, vážně to drtilo zodpovědně.
Další dvě věci jsou výkony bubeníka Jukky Rämänena, jenž za svojí soustavou předváděl čistokrevný fanatismus, a zpěváka M. Neumana, jehož evidentně chvíli před vystoupením posedl Satan. Pořád se tam válel po zemi, po odposleších, předváděl zfetované pohybové kreace, vřískal jak ďas a neodpustil si ani vtípky jako nacpání celé koule mikrofonu do huby. Konečně nějaký trochu rituál, ha! No, a posledním výrazným prvkem performance byl samozřejmě nezbytný totem z kostí a lebek, který vypadal vážně mocně. Akorát mi připadalo trochu vidlácké, že když jej Dark Buddha Rising společně s dalším vybavením donesli do klubu a začali se připravovat na vystoupení, spousta lidí se jim na ty kosti sesypala, začali to ošmatlávat a fotit se s tím jak s nějakou turistickou atrakcí. Holt asi rituální publikum…
Každopádně, jinak byl Temný Buddha zerektován důstojně a koncert utekl docela rychle. V momentě, kdy jsem si pomalu začínal říkat, že už to začíná být na hraně, to Finové uťali a přišel konec – skoro by se chtělo říct, že v tom nejlepším. I zde tím pádem musím vyhlásit spokojenost. Tenhle večer se mi upřímně líbili všichni tři účinkující, zvuk povedený, lidí tak akorát, aby byl klub zaplněný, ale ne nepříjemně přecpaný. Jednoduše – celkově dobrá akce.
Na závěr jenom poslední dva postřehy, dodatky, poznámky. Předně bych rád směřoval ultimátní hejt vůči jednomu fotografovi. Nevím, kdo to byl, ale kámo, ty vole kurva, lézt kapelám na pódium, abych měl lepší úhel na fotku, to je fakt prasárna. A cvakat to tam bleskem a co pár vteřin osvětlit celý klub je taky prasárna. Mor na všechny foťáky, co se takhle chovají – zcela bez nadsázky, kurvíte lidem koncerty!
Poslední odstavec bych pak chtěl ještě věnovat onomu zrušení třetí části takzvaného Suomi Weird Spring pod taktovkou Metalgate, resp. spíš obecnějším okolnostem okolo nekonání. Jak již padlo, Mr. Peter Hayden zrušili skoro celé evropské turné, z něhož nakonec odehrají jen jedinou akci – na festivalu Roadburn v Nizozemsku. Vedle toho ovšem své turné zrušili i Dark Buddha Rising, čili je docela štěstí, že pražskou akci ještě stihli dát – i oni už odehrají pouze Roadburn a ještě jeden koncert v Antverpách v Belgii. Přesné a podrobněji vysvětlené důvody prý budou následovat po uskutečnění Roadburnu (odehraje se 14. – 17. dubna), ale jak naznačil manažer obou skupin (mají společného), asi to nebude úplně veselá situace. Přímo prohlásil: „…at this point we are trying to come up with any way to survive the huge ecomonic loss we are already facing.“ Celý příspěvek si lze v angličtině přečíst zde.
