Nové Ihsahnovo EP zvané „Telemark“ vyjde 14. února u Candlelight Records a první vypuštěnou skladbu „Stridig“ si můžete ve formě videoklipu vychutnat níže. Následuje rovněž tracklist.
01. Stridig 02. Nord 03. Telemark 04. Rock and Roll Is Dead (Lenny Kravitz cover) 05. Wrathchild (Iron Maiden cover)
 |
|
H.: Onotius: Cnuk:
|
H.:
Doporučovat zrovna koncert Watain asi není ukázka nějakého zásadně vytříbeného vkusu. Sám už je příliš neposlouchám a poslední album „Trident Wolf Eclipse“ bylo poměrně slabé. Nicméně živě to se vším tím divadélkem bývá dost zábava, která asi moc nemůže zklamat. O něco větším lákadlem je nicméně zámořský kult Profanatica, takže jestli tam kvůli něčemu půjdu, bude to hlavně kvůli nim. I když asi nepůjdu. Rotting Christ mě každopádně neurážejí, ale jsme je už všichni viděli tolikrát, že to není kapela, kvůli jejímuž koncertu bychom nemohli dospat.
Docela nenápadný koncert bez větší pozornosti se rýsuje na 24. listopadu. Švédové Naglfar jsou v poslední letech docela zdechlí a hrají spíš svátečně, takže když tu budou a navíc v klubu, asi to bude stát za úvahu. Vždyť jejich muzika je vlastně dost fajn, tak proč by ne. Schammasch zrovna dvakrát najeté nemám, nicméně věřím, že pro někoho budou tahákem i oni. Zato Anomalie je pičovina, kterou můžete s klidem prokalit na baru.
Fans pořádně hutné psychedelie by pak určitě měli chtít vidět koncert Dark Buddha Rising, kteří živě umí fakt hodně.
Největší škoda listopadu je každopádně zrušený koncert Mirrors for Psychic Warfare. Ten by byl jinak jednoznačně na prvním místě.
Onotius:
Ohledně listopadových akcí věru je z čeho vybírat – koncertní scéna jako tradičně vrcholí a snad i ten největší zmlsanec si najde aspoň nějaký ten favorizovaný večer, kdy vytáhne zadek z kanape a nakluše pod pódium. Pro mě prvním z takových večerů bude jednoznačně zastávka The Great Old Ones a islandských Auðn v Modré Vopici. Zatímco nahrávky druhých jmenovaných lze ještě přejít s mávnutím rukou a slovy „docela fajn atmosferický blekec“, možnost dát si naživo ty první je naprostá povinnost. A to taková, že je radno kvůli nim oželet i Beyond Creation s Gorod, kteří hrají ve stejný den v jiném klubu. Výtečný pos-tblack v podání The Great Old Ones bude jistě tak pohlcující zážitek, že hnilobný puch Cthulhu budeme vydýchávat ještě řádku dní.
Kdo by si chtěl odpočinout od těch všech siláckých metalových póziček, čas od času věru není nad to dát si nějaký pořádný hip-hop. 19. listopadu nám Jedi Mind Tricks přivezou ukázat jak se naživo vyjímá jejich novinka „The Bridge & The Abyss“ , tak doporučuji. Pro jejich zběsilé rapové kázání mám docela slabost – očekávání jsou proto nastavena na solidní míru, o to víc když si uvědomím, kdy jsem byl naposledy na nějakém pořádném hip-hopu. Přijďte taky, bude to jistě šleha.
Třetí příčku pak nemohu přenechat nikomu jinému než Ihsahnovi a Ne Obliviscaris. Jasně, oba interpreti mě s posledními alby příliš neuhranuli, ale zase chovám stále velkou úctu k jejich starší tvorbě. Zejména pak u Ihsahna, jehož nejednu starší nahrávku považuji vysloveně za srdcovku. Pokud zbudou prachy tak zaběhnu, pokud ne, alespoň zavzpomínám z přehrávače.
Cnuk:
Třináctého listopadu přijedou do pražského Futurum Music Baru britští punkáči Idles. To je pro mě zcela jistě koncertní událostí roku, protože nevím, jakou jinou kapelu bych chtěl v současnosti vidět více. Idles už dva roky představují absolutní strop punku, dost možná se nacházejí v životní formě a jejich koncertní prezentace nabírá kultovního významu. Očekávám hodně. Možná až příliš moc, takže doufám, že nebudu zklamán.
Dále vypadá zajímavě třeba Zeal & Ardor. Ty si můžete vychutnat na stejném místě jako Idles, jen o čtyři dny později. A aby toho Futura nebylo málo, čtyři dny před Idles tu vystoupí zase Armored Saint v rámci vzpomínkového turné k výbornému albu „Symbol of Salvation“ z roku 1991, takže to jistě bude stát za to.
 |
| Nejočekávanější deska měsíce: Thy Catafalque – Geometria |
|
H.: Zajus: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk: – Mythago:
|
H.:
Nejdůležitější deskou měsíce května pro mě bude jednoznačně „Geometria“ od Thy Catafalque. Oblibou tohoto původem maďarského projektu jsem se nikdy netajil, takže pravidelného čtenáře by má volba nejočekávanějšího alba tentokrát neměla překvapit. Minulé „Meta“ sice bylo lehce slabší než předešlé počiny, ale pořád šlo o moc dobrou hudbu, jejímž prostřednictvím si Tamás Kátai ostudu rozhodně neuříznul. Od „Geometria“ čekám, že bude pokračovat v charakteristickém soundu Thy Catafalque a že se opětovně bude jednat o důstojný příspěvek do diskografie. To mi ke štěstí postačí. Obal novinky se mi opravdu líbí, předobjednáno dávno mám, tak už zbývá jen vyčkat…
Hlad po extrémním námrdu by doufám mohlo ukojit EP „Death Monolith“ německých Subduer. Kapela toho za sebou nemá příliš, ale ukázky znějí dost násilně a dávají tušit, že Subduer nehodlají jen vyznávat okoukanou kombinaci black a death metalu, ale že si rozumějí i s drásavou hlukařinou. Jsem zvědav. Počin vychází právě dnes.
Poslední místečko jsem si schoval pro italskou okultní stálici Abhor, již snad není nutné sáhodlouze představovat. Snad tedy plně postačí sdělení, že 25. vychází nová fošna „Occulta religiO“ a že ukázka „Demons Forged from the Smoke“ zní dost dobře.
Zajus:
Není co řešit. Nemyslím, že bych slovem „génius“ ve svém hodnocení hudebníků zrovna plýtval, ovšem pro Tamáse Kátaie jde o jediné možné označení. Tamás si v Thy Catafalque vytvořil naprosto unikátní zvuk, který neztratil ze své působivosti nic ani po mnoha letech a albech. Přesto je pravdou, že minimálně poslední „Meta“ mělo své mouchy, ale z vypuštěných ukázek mám dojem, že „Geometria“ bude nápravou ve velkém stylu. Když však mluvíme o neskutečně nadaných umělcích, nesmíme zapomenout ani na Ihsahna, jehož „Ámr“ vyjde ve stejný den jako Kátaiova „Geometria“. Ihsahna jsem docenil vlastně až nedávno a jeho dlouhou diskografií se teprve prokousávám, nicméně že je laťka stanovena nesmírně vysoko, je jasné. Třetí silnou osobností květnového výběru je pak Jon Hopkins. Tento elektronický mág si po zásluze vydobyl v rámci svého žánru podobnou pověst, jako dva předcházející pánové mají mezi fanoušky odvážnějšího metalu. Hopkinsovo „Immunity“ je dnes sice již pět let staré, ovšem v uších mi jeho podmanivé textury stále doznívají. Jeho nástupce „Singularity“ je tak dalším albem, které činí čtvrtý květen z hlediska hudby jedním z nejočekávanějších měsíců v roce.
Onotius:
O květnových vrcholech asi netřeba příliš dlouze diskutovat. Na jedné straně tu máme další nahrávku maďarského avantgardně metalového projektu Thy Catafalque, který nás pravidelně oblažuje špičkovými deskami se zajímavými nápady a specifickou folklórem načichlou atmosférou. Na té druhé pak norského progresivního nezmara Ihsahna, na jehož tvorbu taktéž nemohu dát dopustit. Obě desky vychází shodně již ve středu čtvrtého, takže už zbývá jen pár dní a uslyšíme, co se z těchto vysoce očekávaných nahrávek nakonec vyloupne. Fanoušci extrémní progrese si však na své přijdou ještě v půlce měsíce, kdy vychází album „Liquid Anatomy“ od německých Alkaloid. Tahle kapela ,personálně spjatá s nejedním technical-deathovým esem, dokázala svým ponurým debutem „The Malkuth Grimoire“ zatraceně zaujmout, tudíž čerstvou nahrávku nepůjde přejít bez povšimnutí.
Metacyclosynchrotron:
Fanoušci Necros Christos již dávno ví, že třetí dlouhohrající deska bude zároveň tou poslední a že „Domedon Doxomedon“ vyjde již v půlce května. Asi nemá cenu očekávat, že by se kapele podařilo navodit odporně dusivé fluidum „Triune Impurity Rites“, ale nový song „Tombstone Chapel“ se mi líbí fest, takže věřím, že smrt Necros Christos bude pamětihodná.
Podobně nepříjemné, avšak fascinující zážitky jako kdysi s „Triune Impurity Rites“ jsem si zažil s trojicí nahrávek „De Mysteriis dom Christi“ švédských Reverorum ib malacht. Předchozí, prakticky exhumovaná nahrávka „Ter agios numini“ mě nezaujala, ale něco mi dává tušit, že novinka „Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ by mohla opět vést do nejhlubších temnot.
Potenciálně slibných květnových vydání registruji víc, ale s jistotou se zasvětím pouze Kristu.
Cnuk:
Duben 2018 bude historicky prvním měsícem, kdy za mé působení na tomto webu nevyrukuji ani s jednou očekávanou deskou. Po zjištění, že žádné z alb, na která se těším, v následujícím měsíci nevychází, jsem schválně projel internety, abych zjistil, že se fakt nechystá nic pro mé ucho. Můj květen tak bude ve znamení dohánění restů a poslouchání placek z uplynulých měsíců.
Mythago:
Sice v posledních měsících značně upřednostňuji black metal a různé folkové žánry, neznamená to ovšem, že bych hudební scénu mimo tyto hranice zcela ignoroval. Ačkoli když si to tak vezmu, Wolvennest na svém dva roky starém debutu jednoduše pojmenovaném „WLVNNST“ z toho blacku nejednou čerpali, přestože na první pohled to není příliš zřejmé. Prim hrála hypnotická atmosféra, které Belgičané docilovali především skrze neustále se opakující motivy s jen minimálním rozvojem a poměrně hluboce posazený hlas hlavní zpěvačky Shazzuly. Tenhle recept zaručil nadmíru chutnou krmi a já se nemohu dočkat, až ochutnám další chod, jenž na naše stoly dorazí v podobě „Void“ v polovině tohoto měsíce. Nemám sebemenších pochyb o tom, že se opět bude jednat o kulinářský požitek.
Fanoušci Ihsahna se mohou těšit na další album. Norský muzikant začne s nahráváním příští týden, bicí mu opět obstará Tobias Ørnes Andersen (Shining, Leprous).
 |
|
Datum: 11.8.2016
|
Onotius: Čtvrtek byl pro mě druhým nejnáročnějším dnem – a to i navzdory tomu, že jsem pár jmen, která jsem původně ze zvědavosti chtěl vidět, nakonec vypustil. I tak jsem viděl za den jedenáct kapel a to už se dá považovat skoro za sportovní výkon. A hned první z nich byli v brzkém odpoledni čeští Heaving Earth. Tahle kapela je na tuzemské poměry celkem jedinečná, neboť technický death brutálnějšího střihu se u nás na takové úrovni přeci jen moc nehraje. Nu, kapela vskutku nakládala, že se i protřelým žánrovým kolegům mohla s hrdostí podívat do očí. Především bicí party byly skutečně parádní. Velmi solidní vystoupení.
Skvrn: Dvanáct kapel denně, to je sebevražda. Letošní program jsem proto volil volněji a vynechal kapely, na něž bych třeba před dvěma roky s jistotou zašel. Těch jmen je spousta, z fleku mě napadají páteční Satyricon či sobotní Behemoth. Jenže když jsem se v brzkých čtvrtečních hodinách ocitl neplánovaně na Heaving Earth, protesty šly stranou. Ke slyšení byla parádní deathmetalová rychta s ucházejícím zvukem (ne náhodou na levé Jägermeister Stage) a zřetelně slyšitelnými kvalitami. Fanouškem podobných záležitostí nejsem, ale tohle bylo velmi dobré, jen škoda brzkého hracího času a s tím spojené slabší návštěvy.
Onotius: Chvíli po skončení Heaving Earth se na vedlejší stage rozjela hudba diametrálně odlišné nálady – jazz fusion/progressive rockeři Plini. Jejich precizní, instrumentálně naprosto bravurní hudba opravdu z běžné Brutalové dramaturgie celkem vyčnívala, především však velmi bavila a posluchače si rychle získala. Možná i proto, že kapela prozradila, že na festivalech tohoto typu běžně nehraje, publikum jako by si řeklo, že hudebníkům názorně předvede entusiasmus pravého metalového fandy, a rozjelo vtipný étericky kolébavý jazzový moshpit. Komunikaci s publikem vůbec měli tihle virtuózové celkem zmáklou. Došlo na kratičké historky a vůbec z jejich projevu čišela na sto honů naprostá pohoda.
Onotius: Na německou technicky deathmetalovou Obscuru jsem se zatraceně těšil. A vystoupení to nebylo vůbec špatné, jen mi k dokonalosti značný kousek scházel. Kytary naštěstí byly rozeznatelné, i když možná co se týče hlasitost vůči sobě ne úplně dokonale doladěné. Horší však byl fakt, že basa pouze drtila, ale vyhrávky, které jsou pro charakteristický rukopis kapely podstatné, skoro nevyznívaly – byly utopeny. Nicméně pecky z novinky, „Ten Sepiroth“ či „Sermon of the Seven Suns“, a především pak kousky z klasické „Cosmogenesis“ (notoricky známá „Anticosmic Overload“ nebo „Centric Flow“) přesto byly schopny strhnout pozornost a ve výsledku jsem se bavil. Uvidíme, co předvedou na podzim v klubu, ale věřím, že když dostanou víc prostoru, bude to mazec.
Skvrn: Progresivně djentovou matematiku nemusím. Výjimky však existují a Animals as Leaders jsou tou vůbec nejvýraznější z nich. Žádný připitomělý vokál ani trapné djentové poprdlávačky s předvídatelným rytmem. Jakmile Američané spustili, nedokázal jsem se nabažit. Nápaditá sóla, uchvacující rytmy. Animals as Leaders zahráli parádně. Tak rád vidím potěchu z hraní, tak rád si dám čas od času motanici s rukopisem. Animals as Leaders vládli a společně s opravdu parádním zvukem (opět Jägermeister Stage) mě absolutně dostali. A pochválím i dramaturgii, neboť čas kolem patnácté hodiny je pro takovou muziku ideální. Kdo chce zajít, zajde, i v hluboké opici je třetí hodina přijatelná, navíc není potřeba krást black metalům či doomům velmi žádanou tmu. Já tuhle trojici prostě rád viděl, jen tak, bez asistence černé. O dosavadním vystoupení ročníku nebylo pochyb.
Onotius: Ačkoliv bych to čekal spíš naopak, Animals as Leaders v mých očích zůstali ve stínu Plini. Snad za to může i uvolněná atmosféra při Plini nebo to, že jsem od nich zas tolik nečekal, i fakt, že díky klidnějšímu charakteru muziky u nich zkrátka více vynikly kytarové kličky. To ovšem neznamená, že by parta kolem Tosina Abasiho měla na svědomí nějaký propadák. To rozhodně ne. Jen byl zvuk trochu méně čitelný, než jaký jsem ho chtěl mít (je zvláštní, že jsem několikrát na adresu zvukaře slyšel chválu, protože mně ozvučení skutečně nepřišlo tak dokonalé, jak ho někteří líčí). Nicméně hudba Animals As Leaders má v tomhle jednu výhodu – samotná rytmická složka je dostatečně zajímavá i sama o sobě, tudíž mi hlava pulzovala v rytmu všemožných synkop a vystoupení jsem si užil. Z kapely sálala dobrá nálada a vystoupení uběhlo jako voda.
Skvrn: O tom, že tma nutně nemusí být alfou omegou, přesvědčil i Ihsahn se svými nově vybranými dětmi. Přál jsem si průřez diskografií, respektive taky něco jiného než jen songy z posledního „Arktis.“. Nakonec mi bylo vyhověno, i když letošní řadovka samozřejmě dostala prostoru ponejvíc. Ani nevím jak dál. Že byla má očekávání splněna? Že je tahle osůbka klasa, již nelze s nikým srovnávat? Ano, to chci říct, pomohl jsem si řečnickými. Možná Ihsahna obviníte z profesorského přístupu, ale vážně nevím, co víc chcete vymáčknout z extrémního progu za 45 minut před stovkami lidí. Mně čas ubíhal věru rychle. Byl tu poslední song, „Celestial Violence“, k němuž neodmyslitelně patří hlavní postava Leprous, Einar Solberg. Přišel a zazpíval. Bezvadně zazpíval. Poté už následovalo loučení. „See you next year,“ uzavírá Ihsahn. „S radostí, Císaři,“ odpovídám.
Onotius: Původně plánované Aborted a The Black Dahlia Murder jsem raději vynechal, abych měl jistotu, že vydržím až do večera, a tak má další zastávka u pódia byla až na mého oblíbence Ihsahna. Z jeho vystoupení mám nakonec smíšené pocity. Asi za to mohla netradiční volba setlistu, jež potěšila i méně metalovými kousky jako „Pulse“, na druhou stranu ovšem nebyla schopna tolik vyburcovat atmosféru (taky hrát za tmy, bylo by to asi jinačí kafe). Navíc bych jako závěrečnou skladbu zvolil jinou než „Celestial Violence“ s hostujícím Einarem Solbergem z Leprous. Stěžejní problém byl však opět přebasovaný zvuk, tudíž ani například taková jednoznačná hitovka jako „Mass Darkness“ nevynikla úplně dokonale – a to je prostě chyba. Kdo ví, možná rozpačitosti napomohl i fakt, že kapela prý hrála na nástroje půjčené od Leprous, neboť ty jejich se zasekly někde na letišti. Úplná katastrofa Ihsahn ale nebyl. I kdyby jen kvůli „Frozen Lakes on Mars“, tak jsem si vystoupení užil a nedostatky snažil ignorovat.
Skvrn: Další hodiny jsem jaksi paběrkoval. Sem tam jsem do něčeho vrtnul a jen tak se vezl na festivalové vlně. Původní plány ale vypadaly jinak. Zavítat jsem chtěl do vnitřních prostor, na ambientní pódium. Hrát zde měl Artur Ruminski, tedy kytarista včera hrajících Thaw. Realita se ale od mých plánů i časových harmonogramů rozhodla vzdálit. Pódium se sice oddávalo akci, ale o Ruminského nešlo ani náhodou, snad jen že by se za noc z Artura proměnil v Arturu, přítomnou diskžokejku. Čekal jsem zhruba 30 minut, a když ani tahle doba mnou zvanou Arturu nevyhnala z pódia, raději jsem se odebral v dál.
Onotius: Největším čtvrtečním překvapením pro mě asi byli britští progresivní/djentoví Tesseract. Tohle uskupení doma pustím spíš rekreačně, než že bych entuziasticky hltal každé dílo, které vydají. Naživo to však fungovalo prvotřídně. Na poslední desce se mi moc nepozdával příklon do popovějších vod, jenomže jak to tak bývá, naživo je vše tvrdší, tudíž obavy z jemného nenásilného pidlikání byly liché. Zůstaly jen křišťálově čisté vokály a instrumentace jela propracované a především celkem dobře ozvučené riffy a vyhrávky. A mě to jednoduše chytlo.
Skvrn: Během čekání na Mono jsem si krátil čas na velkých pódiích, ačkoliv jen jako vzdálený přihlížející. Na levém pódiu válčili Exodus a já si dal zase po roce oldschoolový thrash. Ale jak říkám, decibely jsem přijímal spíš jen pasivně. Pozornost jsem věnoval hlavní hvězdě jednoho z přilehlých travnatých plácků (ta tam byla loňská Sahara). Jeden z thrashových srdcařů zde nahradil chybějící vlasy punčocháči a do songů Exodusu spustil zuřivé pohybové kreace. I hudební nástroj se našel, kus dřívka dokonale padnul do ruky a stal se předmětem hodinu dlouhé riffové onanie. Nohavice lítaly, dřívko schytávalo parádní obrus, přítomný fanclub se často proměnil v dárce moku na kytaristovu posilněnou. Pro mě jeden z nejsympatičtějších zážitků festivalu, oddanost oldschoolu zas jednou nebyla jen o džísce.
Skvrn: Gojira bojovala se zvukem, kousek od zvukaře to bylo strašidelně špatné, slyšel jsem jen brutálně přehulené kopáky. Na Metalgate Stage bohužel ne naposled. Změna místa sice pomohla, párkrát jsem si pošlápl do rytmu, ale duchem jsem byl už na Mono. Ti jsou prý vůbec prvními, kteří zahráli na Brutalu i ostravských Colours. Japoncům gratulace, jinak však do éteru vysílám spíš údiv a postesk. Až teď, v roce 2016? Nedá se svítit, holt jiným žánrům se otevírající Josefov a multižánrová Ostrava. O tom ale jindy, teď Mono a jejich vystoupení na Oriental Stage, která se konečně dočkala opravdu orientální kapely…
Skvrn: Asi se sluší říct, že Japonci byli naživo mnohem víc heavy než ze studia, ovšem na rozdíl od Chelsea Wolfe jsem nebyl ani trochu proti. Charakter a nálada zůstaly věrně zachovány. Nevyprchala idyličnost, jakási křehká pompa. Výrazně monolitický set ozdobil i výborný zvuk a vřelé přijetí, ačkoliv několik kecalů se opět našlo i v předních řadách. Celkově ale spokojenost, velká spokojenost. Něco mi říká, že se s Mono nevidíme naposled.
Onotius: Gojira? To byl naprostý nářez. Jedinou slabinou byl opět zvuk – za důkaz čeho může posloužit například tvrzení, že oblíbenou „Ouroboros“ jsem poznal až v druhém riffu. Kytary byly vůči sobě v nerovnováze – tudíž hutný riff „Flying Whales“ po meditativním začátku příliš nevyzněl. Zato jednoznačné drtičky typu „Backbone“ celkem vynikly. Ale atmosféra byla prostě mohutná. Strkanice a kotle byly nejen doménou předních řad a v průběhu vystoupení nad hlavou létala nafukovací zvířata. Nasazení hudebníků bylo obdivuhodné a být někde v prvních řadách, asi vám budu tvrdit, že to byla největší pecka letošního ročníku. Pocit z vystoupení Gojiry mám tedy trochu podobný jako z loňských Triptykon – je to srdcovka, byli přebasovaní, bavili, ale nebyli nejlepší.
Onotius: Po konci Gojiry se snažím co nejrychleji se prodrat davy lidí, neboť na Metalgate Stage už jsou nachystaní matadoři švédské melodicdeathmetalové scény Dark Tranquillity. Dobíhám přesně ve chvíli, kdy spouští singlovka „Science of Noise“ ze zatím posledního alba „Construct“. V kontrastu s Gojirou zvuk pochopitelně krotší, přesto ne příliš dobrý, spíš zahuhlaný. To je asi největší slabina setu. Nasazení hudebníků je sice solidní, avšak trochu z něj zavání fakt, že už je pro tyhle muzikanty koncertování tak trochu rutinou. Ve výsledku si tedy říkám, že se z jednoznačného potenciálu, jaký ta jejich muzika má, dalo vydojit víc. Možná opět vina okolností, ale Dark Tranquillity mě za srdce nevzali a působili spíš tak nějak průměrně.
Onotius: Z japonských Mono jsem zvládl jenom tak třetinu setu a musím říct, že to, co jsem slyšel, mě trochu zklamalo. Na jednu stranu to zpočátku působilo atraktivně, jako příjemné zpestření, avšak problém pro mě byla ona kolegou již zmiňovaná monolytičnost. Zkrátka a dobře, u post-rocku mám rád, když se skladby stupňují a nějakým způsobem pracují s rozdílnou dynamikou. Jenomže v tomhle ohledu na mě Mono naživo působili příliš konstantně a tím pádem jsem spíš chrápal ve stoje, než si užíval hudbu. Nevím, když tak čtu všude ty nadšené ohlasy, možná je problém ve mně a mému spíš univerzálnímu vztahu k jejich studiové tvorbě, ale tohle mě příliš nebavilo…
Skvrn: Přišlo první vážné krytí – nevraživě na sebe koukali Leprous a Perturbator. Dopředu jsem upřednostňoval variantu druhou, tedy tu skočnou, elektronickou, jenomže Solberg zahostoval během Ihsahnova úřadování bezvadně a bylo opět nad čím váhat. Nakonec jsem však zůstal u prvotního rozhodnutí, vždyť na metalové festivaly se přece jezdí kvůli ambientu, darkwavu a elektronickým nasíračkám. Po půlnoci a odpoledním vydání Perturbatorova hudba vládla, navíc po loňském úspěchu hned na velkém pódiu. Spustily ostré elektronické rytmy, ustaly circle pity, vzedmuly se vlny plné tanečního trsu. Klestil jsem si cestu vpřed, načež jsem zase rychle vycouval couval. V ostrých tlačenicích pod pódiem to vypadalo jako na pro muže vyhrazeném Prague Pride a toho jsem vážně nemusel být účasten. Po zpátečce jsem se ale opět dostal do transu. Bylo to drtivé, úderné, intenzivní. A rozhodně taky zopakování zasluhující.
Onotius: Protože norské Leprous už jsem naživo v rámci jejich loňské zastávky v Praze jednou viděl, vyhlídce na jejich zdejší vystoupení jsem nepřikládal tak velký význam. Říkal jsem si, že festivalový set tenhle koncert těžko trumfne. To se však ukázalo jako neskutečné rouhání. Leprous mě totiž odpálili ještě intenzivněji. Jejich vystoupení bylo neuvěřitelně povedené a v danou chvíli na mě působilo jako živá voda. Náhle nohy přestaly bolet a já se začal dosyta opájet něčím, co jsem v duchu nazýval koncentrovanou verzí jejich pražského vystoupení. Hudebníci v čele se zpěvákem a klávesistou Einarem Solbergem dávali do vystoupení mnohé a odměnou jim byl solidní ohlas publika. Skutečně. Při „The Valley“ jsem společně s prvními řadami zpíval emocionální refrén a říkal si, že snad na ně půdu příště zas, i když už to bude potřetí. V mém soukromém žebříčku „koncert ročníku“ se tak společně s Neurosis dělí o třetí příčku.
Skvrn: Kolem jedné existovaly hned tři možnosti – dohrávající Leprous, černokněžníci 1349, nebo pelech. Nakonec jsem se rozhodl vydat cestou pravověrných čísel. Když však bylo nějakých deset minut za mnou, přicházel jsem na to, že na kázání o pravosti nemám zrovna náladu. Zvuk navíc nebyl pravý ořechový a trochu jsem hledal i nasazení, se kterým tu loni na stejném místě válčili Marduk. Nemělo cenu dál setrvávat, odebral jsem se směrem kempovým. Čtvrtek bodoval. Paradoxy se dějí a papírově nejslabší den porazil ten nejsilnější, předcházející středu.
Onotius: Poslední kapelou večera byli hutní deathmetaloví Embrional, při nichž byla atmosféra vskutku blasfemická. Začali se skoro půlhodinovým zpožděním a bylo pár technických problémů, ale to nic neměnilo na tom, že se jednalo o pohlcující show. Kotel, který v danou chvíli vypadal věru maniakálně, jsem sledoval zpovzdálí a raději jsem za soustředěného pokyvování hlavou chytal syrové zlé riffy. Hrálo se hodně z loňské „Devil Inside“, což mi vyhovovalo, neboť to je jediná deska, co od nich znám. Zkrátka vybroušené temné metalové zemětřesení, co víc dodat. Skvělé zakončení náročného dne.
Norští Emperor již sice nehodlají točit další desky, ale čas od času se stále vydávají na pódia. Další várka koncertů proběhne v roce 2017 ku příležitosti výročí 20 let od vydání druhé desky „Anthems to the Welkin at Dusk“. Našince jistě potěší, že prvním potvrzeným festivalem je český Brutal Assault.
Brutal Assault, který se tentokrát odehraje ve dnech 10.-13. srpna již tradičně v pevnosti Josefov, už nějaký ten rok patří k nejvýraznějším událostem letní festivalové sezóny. A to nejen v rámci České republiky; jen v naší zemi na poli ne-agro metalu v podstatě nemá konkurenci. Na Sicmaggot se reportáže z Brutal Assaultu každoročně objevují od 13. ročníku, který se odehrál v roce 2008, a ani letošek samozřejmě nebude výjimkou.
V současné sestavě Brutal Assaultu se nachází už nachází více jak stovka kapel rozprostřených na tři pódia a skrze čtyři dny. Těžko znát všechno, dá trochu práce se v tom zorientovat a rozhodně nelze vidět úplně každou kapelu. Ale jak to udělat, aby člověku neuteklo to nejzajímavější? Naše redakční výprava, která se na festivalu objeví, se rozhodla poskytnout pár koncertních tipů, co je na soupisce festivalu dle našeho názoru nejzajímavější. Role se ujali Skvrn a Onotius, z nichž každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí doporučí dvě skupiny na každý den. Dnes si posvítíme na úvodní dva dny, tedy středu a čtvrtek.
Středa:
Skvrn: Hned první den napoví, zda se pokračování orientálního pódia ponese ve znamení vychytávání loňských much, či naopak potvrzování nehezkých peripetií s davy. Písničkář King Dude přijíždí v roli věru nevděčné – jako pokusný králík, který se na tomto pódiu ukáže letos jako úplně první. Čert teď vem, že k orientálnosti má jeho hudba sakra daleko, jestli všechno klapne, názvy dokážu přežít. Pokud však zůstanu zklamán, slíznou to pořadatelé nejen za fail davový, ale taky názvový. Zlost si je totiž třeba kde vylít…
Skvrn: Dál bych mohl bych volit jiné, doposud neviděné, ale nějak se mi nechce. Na Chelsea Wolfe se totiž vážně těším. Pro metalové publikum bude křehké darkwavové vystoupení určitě výzva a tázavých očí, proč právě zde, bude s jistotou kupa. Já je však neuvidím, nepředpokládám totiž, že by se cpaly do předních řad.
Onotius: Středeční program nabídne více slovutných jmen, avšak pro mě jsou jasným headlinerem kalifornští Neurosis. Tato post-metalová kapela od svých punkových začátků ušla dlouhou cestu a z kapely se stala stálice alternativní scény a uznávaná veličina. Jak by také ne – s tak silným charakteristickým zvukem, zároveň ale neustálou snahou posouvat své možnosti, zkrátka nic než obdiv nezaslouží. Jejich živá vystoupení jsou vskutku intenzivní (o čemž jsem již měl tu čest se přesvědčit před třemi lety v pražském Lucerna Music Baru) a jsem skálopevně přesvědčen, že taková bude jejich show i na letošním ročníku Brutalu.
Onotius: Minout švédské Shining by byla taktéž chyba, a to dokonce i když na hlavní stagi budou zatím řádit Mastodon. Tahle kapela koketující s ponurými náladami formou depresivního black metalu (s rockovými, progresivními, ba s trochou rezervy i jazzovými prvky) disponuje skvělou atmosférou a tahem na branku. Navíc v živém provedení bude show korunována maniakálním chováním misantropického frontmana Niklase Kvarfortha, tudíž se můžeme těšit i na patřičně dekadentní divadlo.
Čtvrtek:
Skvrn: Čtvrtek je slabota a velkou záchranářskou ruku podává snad jen Ihsahn. Před třemi lety jsem v Josefově chyběl a brekot nad nevydařeným vystoupením ke mně došel pouze zprostředkovaně. Hrací čas po šesté večerní ze mě sice nedělá ryzího optimistu, ale přesto doufám ve výborný (byť festivalový) set. Ještě jedno přání by tu bylo – nepřehrávat jen songy z novinky, ale zaměřit se spíš na průřez. Rozhodně však nejsem z těch, kteří by žadonili o přehrání Emperorů, ti prostě nepřijeli a je třeba se s tím smířit.
Skvrn: Druhou volbu ovlivnil zásah ruky boží, pořadatelů, kteří nenechali progové zastánce trpět a odtrhli kryjící se výstupy Leprous a Gojiry. Zní to sice fajn, mnoho bolesti bylo zažehnáno, avšak já jsem nucen posteskávat si dál. Leprous kolize přitahují a tentokrát si vyčíhli elektronického maniaka Petrurbatora. Nicméně já ho jen tak nedám. V poslední době mi jeho vystoupení dvakrát uteklo a co si budeme, trojka není hezké číslo. Leprous se tu navíc staví v únoru před Devinem, takže nač ještě váhat…
Onotius: Ačkoliv je konkurence velká, z čtvrtečních kapel na mě dost výrazně svítí technicky deathmetalová Obscura. Na kontě mají obstojnou novinku, především se však těším na kousky z klasické „Cosmogenesis“, což je deska, která je naprosto vybroušenou kombinací techniky, tvrdosti, progrese i melodiky. Upřímně řečeno jsem celkem zvědav, jak budou znít naživo. Zda budou precizní a skvěle nazvučení podobně jako třeba loni neméně techničtí blackeři Ne Obliviscaris, či zvuk splyne v nepřehledný chaotický rámus. Každopádně se těším.
Onotius: Francouzská Gojira se nyní s čerstvým a na poměry kapely relativně netradičním albem „Magma“ vrací na pódium Brutal Assaultu, aby nás nekompromisně zatloukla do země svým vizionářským pojetím muziky. Pulzující rytmika a osudové riffy a melodie – zvuk vstřebatelný jak pro fajnšmekry, tak pro širší posluchačské spektrum – to je Gojira. A já jsem přesvědčen, že tenhle groove/progressive-deathmetalový zážitek bude stát za to.
Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 4. srpna!
 |
|
Země: Norsko Tracklist: Hrací doba: 48:07 Odkazy:
|
Ještě než začnu povídání o šesté řadové desce všemocného Ihsahna, tak si trošku připravím půdu návratem o nějakých pár let zpět. Do doby, kdy před třemi lety vydával své poslední album „Das Seelenbrechen“, z jehož poslechu tehdy byla spousta lidí nespokojená. Po čtveřici sólových počinů, z nichž „After“ je dodnes obecně považováno za jakýsi vrchol Ihsahnovy hudební vize, v níž se mísí jak odkazy na jeho Emperor, tak nemálo avantgardy a progresivního přístupu, bylo „Das Seelenbrechen“ albem, na němž se rozhodl změnit přístup k uměleckému vyjadřování. A já se nedivím, že dost lidí tuhle nahrávku odsoudilo jako příliš zvláštní; že na ní té progrese a experimentálního hudebního minimalismu bylo až příliš. Jestli však nelze tomuto velikánovi něco upřít, tak je to fakt, že právě díky vlastnímu hudebnímu vizionářství a snaze neustále se umělecky vyvíjet nelze tak úplně říct, co přesně od jeho dalších alb čekat.
A nebylo to jasné ani v souvislosti s novinkou „Arktis.“. Ihsahn byl v informacích o chystaném počinu nesdílný, a přestože připravoval své posluchače na návrat k tradičnějším hudebním strukturám, tak bylo nejasné, zda je tím myšlen návrat k debutu „The Adversary“, který obsahoval nejvíc odkazů na klasický heavy metal ze všech dosavadních alb, nebo něco zcela jiného. „Arktis.“ je tak ve výsledku jako ta Forrestova bonboniéra, kdy člověk neví, co ochutná. Mísí se v něm totiž spousta hudebních vlivů a prvků, které na první poslech neznějí příliš systematicky a semknutě, ale celé to má jednotný řád a vodící linku, jež poslednímu albu místy tak trochu chyběla. Nebylo by tak úplně fér odsoudit jej jen na základě prvního dojmu, protože „Arktis.“ je počinem, u něhož si tu hudební náplň musíte takříkajíc zasloužit a něco málo svého času mu věnovat.
Ačkoli by se soudě dle mrazivého přebalu mohlo zdát, že „Arktis.“ bude albem chladným, tak opak je pravdou. Oproti „Das Seelenbrechen“, které bylo místy až epicky odtažitým, je novinka mnohem přívětivější a melodičtější. Melodičtější myslím v tom smyslu, že ačkoli se objevují hudební prvky, jež byly ke slyšení na předchozí placce, respektive její druhé polovině, tak tady jsou zabarveny Ihsahnovým příjemným vokálem a barvitými konturami do podoby, která mi připomíná civilnější podobu Opeth. V některých skladbách dokonce lze slyšet odkazy na sedmdesátkovou rockovou tvorbu. Ihsahn se tedy opět posunul někam jinam a je jako ten chlápek na obalu „Arktis.“, který si sám razí cestu neprobádaným územím.
Jestli je „Arktis.“ na Ihsahnovy poměry v něčem albem novým, tak je to častější a okatější využití elektroniky a samplů. Pokud si v tomto ohledu minule pouze připravil půdu, tak písně jako „South Winds“ a „Frail“ toto dotahují do vzdálenějších zákoutí. V „South Winds“ se drží relativně při zdi a skladbu provází jednoduchý sampl, který se v ostřejších momentech ztratí za kytarami a bicími. Ty elektronické aranže dost dobře pasují do poklidnějších pasáží, jimž však díky Ihsahnovým vokálům nechybí takový ten vnitřní tlak a neklid, díky němuž člověk jen čeká, kdy přijde očekávaný výbuch. To „Frail“ je daleko odvážnější. A to natolik odvážná, že mi tahle píseň prostě přijde divná a poslech její první poloviny mě vyloženě iritoval. Ten elektronický prvek, jenž se proplétá s klavírem a činí z “Frail” jednu z nejzajímavějších věcí na albu, mi přišel vyloženě rušivý. Tím spíš, když se od něj v druhé polovině upustí a finišuje se v podstatě v hardrockové poloze, která je pro mě v rámci „Arktis.“ jakožto celku smysluplnější.
„Arktis.“ začíná vcelku tradičně na Ihsahnovy poměry, což znamená kytarově, přesto melodicky a chytře vystavěnou kompozicí. Přesně takhle totiž zní úvodní „Disassembled“. Tu odpálí velmi chytlavý kytarový motiv, jenž vzdáleně cituje zvuk kytar Opeth v období alba „Ghost Reveries“. Při poslechu této písně mi začalo být tak trochu jasné, co myslel Ihsahn těmi tradičními hudebními postupy, protože se na rozdíl od věcí z „Das Seelenbrechen“ drží sice vcelku jasně oddělených mezí pro vzletně melodický refrén a kytarové sloky, ovšem zařazení pomalejší pasáže do střední části ji od klasické hitovky mírně odlišuje. V podobném rytmu a náladě pokračuje „My Heart Is of the North“, která díky hammondům navozuje atmosféru poctivé rockové školy s progovým nádechem, a pro mě osobně se tahle věc stala jedním z vrcholů celého „Arktis.“.
Hodně se vyvedla „Until I Too Dissolve“, což je ve své podstatě „jen“ další citace klasické rockové/heavymetalové školy. Jednoduchý a účelný riff a šlapavá rytmika jsou prvky, jež Ihsahnovi padnou velmi dobře, a jakmile se po chvíli hudba zklidní a mistr začne pět krásnou melodii, tak mám o dalším top momentu jasno. Když už jsem tedy začal vyjmenovávat vrcholy alba, tak bych neměl opomenou závěrečnou „Celestial Violence“ s hostujícím Einarem Solbergem z Leprous, která krásně graduje a vzájemné proplétaní dvou rozličných vokálů (ta emoční poloha Einarovi fakt sedla) dává této kompozici patřičný šmrnc a jako závěr takto nadupaného alba byla i díky orchestrálním aranžím na pozadí zvolena naprosto správně, protože po jejím skončení mám chuť si to celé pustit okamžitě znovu.
Účastmi hostů se sice šetřilo, a pokud počítám dobře, tak se dostalo na tři (z nichž o jednom už byla řeč), ovšem o to hlubší dojem na nahrávce zanechávají. Ihsahn a saxofon (zde v podání Jørgena Munkebyho ze Shining) k sobě prostě jdou a on to moc dobře ví, takže „Crooked Red Line“ boduje potemnělou atmosférou. Tu navozuje i ten retro saxík a instrumentální část kompozice tvoří jakýsi protipól k jinak melodickému Ihsahnovi a vůbec bych se nebál udělat jedno z příštích alb celé v tomto duchu, protože ta atmosféra je vážně hypnotická.
No, a třetím do party je nečekaně Matt Heafy z Trivium, s nímž Ihsahn kuchtí jakýsi společný projekt a který si s ním střihl doprovodné vokály (domnívám se, že i kytarové sólo) ve vypalovačce „Mass Darkness“. Ta se stala prvním singlem a výběr je to opět logický, protože „Mass Darkness“ je rychlá a chytlavá a se silným kytarovým potenciálem. Dokázal bych si živě představit, že Heafy dostane o maličko víc prostoru, protože svou přítomností skladbu opravdu zvedá, ale budiž.
Je vzrušující slyšet, jak dlouhou hudební pouť Ihsahn během své individuální kariéry ušel a jak rozmanité hudební textury je schopen spojit v kompaktní celek. „Arktis.“ není nejlepším albem, které kdy z jeho pera vzešlo, protože já osobně budu mít na prvním místě asi už navždy dvojici „After“ a „Eremita“, ale přesto se jedná o vysoce nadstandardní dílo. Dílo, jež je na poměry Ihsahnovy dosavadní práce rozhodně nejmelodičtější a kterým nám zase jednou ukazuje, jak velkým umělcem se stal. Nachází v takové pozici, že si může dovolit takřka cokoli a svá alba dělat bez ohledu na názory a očekávání všech kolem. A za to mu patří mé velké uznání.
|
| Nejočekávanější album měsíce: Ihsahn – Arktis. |
|
H.: Kaša: nK_!: Atreides: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
Nějaké apríly máme tradičně na salámech, takže i náš nejnovější eintopf se ponese v seriózním duchu (my to ani jinak neumíme, haha!) a žádné zasrané Babymetaly tu doporučovat fakt nebudeme. Přece jen nejsme až takoví pedofilové, abychom ujížděli na náctiletých Japonkách, co zpívají „Dej mi čokoládu“ do agro metalu (anebo jsme, ale aspoň se tím veřejně nechlubíme).
No nic, pojďme už na to, na co se naši redaktoři skutečně těší. Vší konkurenci utekl Ihsahn, jehož „Arktis.“ je jednoznačně nejočekávanější deskou dubna – ostatně, hned tři redaktoři ji bez váhání nominovali na první příčku. Vedle toho však víckrát padla i jména pohanských náladotvůrců Moonsorrow z Finska, hororového krále Roba Zombieho, blackmetalové atmosféry v podání Darkestrah nebo kolaborace Cult of Luna se zpěvačkou Julií Christmas…
P. S. Nezapomeňte si všimnout, jaké pořadové číslo dnešní eintopf má, muhehe…
H.:
Únor i březen byly co do vydávaných desek oba velice pěkné měsíce (ačkoliv únor o něco málo pěknější). Duben mi ovšem koule příliš netrhá. Tedy s výjimkou jedné věci v podobě Darkestrah. Tahle původem kyrgyzská formace dlouhodobě patří k mým největším oblíbencům a rovněž k těm několika málo vybraným skupinám, jejichž tvorbu sbírám opravdu systematicky a snažím se mít všechno, na čem se jejich logo objeví – to myslím hovoří za vše. Je sice pravda, že už jsem k dnešnímu dni novinku „Turan“ díky novinářské protekci dávno a mnohokráte slyšel (je skvělá!), ale pořád mi není blbé to sem napsat, protože na ten poslech jsem se skutečně těšil – ostatně jako vždy v případě téhle kapely.
Dále jsem určitě zvědavý na novinku francouzských Eths, kteří sice operují v žánru, jehož příznivcem obecně nejsem, ale zrovna tato kapela mě fakt baví. Sice mě stále mrzí odchod bohyně Candice Clot, bez níž už to prostě nebude ono, ale novou zpěvačku Rachel Aspe předem nezatracuji, protože i ona se prozatím tváří docela sympaticky. EP „Ex umbra on solem“, na němž Eths aktuální frontwoman představili poprvé, mi sice k srdci nijak moc nepřirostlo a jen tak kolem mě prohučelo, ale možná i o to víc jsem na novinku „Ankaa“ zvědavý…
I třetí (co do seřazení vlastně druhý) interpret mého eintopfu hraje styl, jaký pro mě asi není úplně nejtypičtější, ale to vůbec nevadí. Rob Zombie je bourák a jeho tvorba (mám tedy na mysli spíše tu hudební, ve filmech si vystačím pouze s „House of 1000 Corpses“ a „The Devil’s Rejects“) mě dlouhodobě baví, takže v případě novinky „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ (übercool název) není co řešit a s jejím poslechem otálet nebudu.
Kaša:
Duben je klasicky měsícem na zajímavá alba vcelku bohatým, nicméně i přesto se v něm našla tři jména, která v mých očích všechna ostatní s přehledem převyšují. Shodou okolností se data vydání nových alb těchto tří interpretů sešla na jeden den, takže s nadsázkou řečeno bych se z následujícího měsíce spokojil pouze s jeho osmým dnem. 8. dubna totiž své chystané počiny vydají shodně Zakk Wylde, Ihsahn a Deftones.
Přestože jsem nikdy nebyl zarytým fanouškem Zakka Wylda, tak musím říct, že na druhý díl jeho sólovky „Book of Shadows“ se docela těším. Oproti Black Label Society čekám více osobní atmosféry a sázky na jeho osobitý vokální a kytarový projev, na čemž se sice bez dobrých skladeb album utáhnout nedá, ale prvotina, která letos slaví již 20 let od svého vydání, by si zasloužila býti překonána. Ačkoli s tím tak nějak nepočítám, tak představa je to hezká.
To Deftones, to je jiné kafe. Pro tyhle zámořské alternativce mám už dlouhá léta slabost a s posledními dvěma plackami se definitivně probili mezi mé nejoblíbenější skupiny. Chino Moreno a jeho parťáci umí, a protože si myslím, že v posledních letech se z tvůrčího hlediska nachází na samém vrcholu své kariéry, tak nečekám od „Gore“ nic menšího než atak předních míst jejich početné a vcelku vyrovnané diskografie. První dvě ukázky znějí hodně slibně, takže se nechám překvapit, jestli se Deftones i tentokrát pochlapí.
No, a na samém vrcholu měsíce dubna se co do vkládaných nadějí ocitl Ihsahn. K tomu snad netřeba nic dodávat. Ihsahn je prostě král a nevěřím, že by „Arktis.“ mělo být důkazem něčeho jiného. Očekávání jsou tak velká, že jestli o „Arktis.“ nebudu koncem roku mluvit jako o jedné z pěti nejlepších desek sezóny, tak budu zklamaný. Ihsahnova kvalitativní laťka je však zatraceně vysoká, takže jestli dostojí své dosavadní praxi, zklamání v žádném případě nehrozí.
nK_!:
Tak s tímhle šíleným/geniálním názvem trumfnul Rob Zombie sám sebe. Kam se hrabe pět let staré „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“, že… Každopádně i skvělá pecka „Dead City Radio and the New Gods of Supertown“ z minulé desky se pomalu, ale jistě začíná oposlouchávat, takže přichází čas na nový matroš. Rob Zombie mě s žádným svým albem zatím nikdy nezklamal a od novinky si slibuji velké věci. Ještě aby k nám znovu přijel koncertovat, to by bylo něco. Po poměrně vydařeném EP přichází s novou deskou také belgičané Aborted. S nimi mám zatím také jen samé dobré zkušenosti a doufám, že „Retrogore“ nikterak neklesne pod jejich zavedený standard. Duben bude zase jednou stát za to.
Atreides:
Navzdory skutečnosti, že zajímavých desek nevychází v dubnu vůbec málo, dovolím si vypíchnout pouze dvě, na které se těším doslova jak malé děcko. Moonsorrow po nějakých pěti letech přišli s další nahrávkou, a ačkoliv příliš nevěřím tomu, že dokáží překonat sami sebe (respektive „V: Hävitetty“ a „Verisäkeet“), na „Jumalten aika“ se opravdu těším, protože pokud bych měl jmenovat kapely, které špatné album nahrát nedokáží, finští vikingové by byli jednou z nich.
Druhou deskou je „Mariner“. Kolaborace Cult of Luna s americkou zpěvačkou Julií Christmas, která má za sebou třeba působení v Battle of Mice, vypadá náramně slibně. Masivní kytarové stěny, jaké Švédové dokáží budovat lusknutím prstu, navíc se ženským vokálem? Toho chci víc než jen jednu desku! A vypuštěný singl „A Greater Call“ zní tak dobře, že obavy z plytké, nudné desky jsou už teď naprosto liché.
Skvrn:
Docela síla, ty dubnové vyhlídky. Bedlivě vyhlížených nahrávek je celá řada a já přináším alespoň tři. Tři nesmírně očekávané kusy, jež by s přehledem ovládly eintopfy většiny jiných měsíců. Za těchto podmínek tak třeba Darkestrah berou až posledního fleka. Tohle původem kyrgyzské těleso rozhodně neboduje pouze svým původem a bezpochyby patří do první ligy atmosférického black metalu s příměsí folkových laskomin. Doposavad vše, co jsem od Darkestrah slyšel, mělo velkou sílu a od „Turan“ si neslibuji ani o trochu méně.
Taky druhou příčku nechávám zabarvit do folkově blackové. Po pěti letech vychází opus finských vypravěčů Moonsorrow, a ačkoliv jsem Finy poslední dobou spíše zanedbával, na „Jumalten aika“ jsem nesmírně zvědav. Jediné, co mě odradilo, je řekněme infantilní obal. Jestliže přebal „Varjoina kuljemme kuolleiden maassa“ byl kýč až běda, ze stromu visící tělíčka na novince jsou pro změnu barbarské klišé, navíc špatně provedené. Ale minulá deska byla i přes svůj zevnějšek parádní, takže nač nějaká skepse.
A blížíme se do finále, k Ihsahnovi, který naopak graficky opět potěšil. Ovšem po hudební stránce je pro mě „Arktis.“ stále otazníkem. Dopředu zveřejněné songy jsem veskrze ignoroval a netroufnu si odhadovat, zda Ihsahn ukáže na svou klasiku, nebo raději na experimenty ve stylu druhé poloviny „Das Seelenbrechen“. Údajně má novinka směřovat k prvnímu modelu, dokonce jsem slyšel cosi o chytlavosti. A vlastně proč ne? Ihsahn umí blackovat, progařit, ambientnit, tudíž jestli přijde řádný popík, tak rychle sem s ním!
Onotius:
Nu, přiznám se, že jsem měl původně v plánu zabít dubnový eintopf nějakým aprílovým vtípkem, v rámci něhož bych doporučoval naprosté hudební bláboly a nesmysly a tvářil se u toho smrtelně vážně. Přeci jen jsou zde však desky, o nichž bych rád vás, čtenáře, informoval naprosto vážně. Ačkoliv je jich v porovnání s nadupaným začátkem roku stále relativně pomálu, nachází se zde minimálně pár mnou respektovaných jmen. Jedním z těch, jež by byl skutečný hřích nezmínit, je především novinka norského progresivně blackového mága Ihsahna, který přichází se svým již šestým albem po ukončení činnosti legendárních Emperor – deskou „Arktis“. První ukázky sice přehnaně nevyčnívají z Ihsahnovy produkce posledních let, avšak vzhledem k tomu, že standard tohoto chlapíka je zatraceně vysoký, myslím, že i kdyby nahrávka nepřekvapila vůbec ničím, stále se bude jednat o prvotřídní porci kvalitní muziky.
Další deskou, na niž už teď si brousím zuby, je kolaborace post-metalových Cult of Luna (jejichž poslední deska „Vertikal“ je mimochodem naprosto parádní) se zpěvačkou Julií Christmas (z Made Out of Babies). První ukázka ve formě skladby „A Greater Call“ mě ohromila naprosto perfektní pohlcující atmosférou, tak doufám, že si podobnou laťku udrží celá nahrávka „Mariner“. Očekávání nejsou zrovna malá.
Metacyclosynchrotron:
Při psaní svého prvního eintopfu jsem dost váhal, kterou desku označit za tu nejočekávanější. Teď mám jasno prakticky ihned. Druhé album amerických Howls of Ebb – „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ totiž ukáže, jak hrát death metal, který je originální, temný, a to bez opisování od Portal či Ulcerate. Velice jsem zvědav také na pátou desku britských doomařů The Wounded Kings. I když se mi poslední desky se zpěvačkou Sharie Neyland líbily („In the Chapel of the Black Hand“ kurevsky, „Consolamentum“ už trochu méně), přece jen jsem zvědav, jak se králům povede s navrátilcem Georgem Birchem. Za malé ohlédnutí směrem k unikátní „The Shadow Over Atlantis“ bych se vůbec nezlobil, ale něco mi říká, že „Visions in Bone“ půjde jiným směrem. Uvidíme… No, a i když mě hype okolo islandského black metalu už trochu unavuje, na „Unortheta“ od Zhrine (dříve známých jako Gone Postal) se těším. Snad to nebude jen další „Island“ nebo nedejnepoznatelnýbože pouhá „vykrádačka DSO“.
10. – 13. srpna 2016, Vojenská pevnost Josefov – Jaroměř
www.brutalassault.cz
Největší update letošního ročníku Brutal Assaultu je tady! Zdi josefovské pevnosti rozezní také interpeti jako MASTODON, GOJIRA, MONARCH, YEAR OF NO LIGHT nebo CHELSEA WOLFE. V další várce nechybí ani DEFEATER, LIGHTNING BOLT nebo YEAR OF NO LIGHT.
Na přelomu tisíciletí se to v našich končinách grindovými kapelami přímo hemžilo, ale pokud tu byla nějaká kapela o třídu bizarnější, extrémnější a originálnější než všechny ostatní, byli to AHUMADO GRANUJO. Ti opět povstávají z ještě čerstvého hrobu a vrací se, tentokrát v (téměř) původní sestavě, aby vám předvedli svůj technem nakažený chemický goregrind. Další atypická grindovka k nám přijede pod názvem ANTIGAMA ze sousedního Polska. A jelikož se pyšníme pocitem, že jsme atypický metalový festival, pozvali jsme i svéráznou americkou písničkářku CHELSEA WOLFE s její potemnělou hudbou a mystickými vokály.
Jako zpestření mezi klasické death metalové kapely uvítáme v line-upu i „velrybí death metal“ francouzské GOJIRY, jak se u nás energickému a osobitému stylu této kapely občas přezdívá. Hardcorovou stránku věci letos obohatí zástupci nastupující generace DEFEATER, ale i věčně pozitivní veteráni H2O. Šeptanda z minulého roku se pak stane skutečností v podobě vystoupení norských pionýrů avantgardního metalu IN THE WOODS…, kteří se představí vedle jiné norské ikony IHSAHNA, který s k nám na festival vrací po tříleté odmlce.
Alternativním přístupem soupisku obohatí kytarové kouzelnictví INTERVALS a experimentální koncept LIGHTNING BOLT, kteří ke svému koncertu nebudou potřebovat ani žádné podium… nechte se překvapit! Jedním z velkých lákadel letošního Brutalu pak přece jen budou rockoví titáni MASTODON, které vám určitě netřeba představovat! Závěrečnou trojku této aktualizace sestavy tvoří francouzský drone doomový monolit MONARCH, australský prog-rockový kytarový virtuóz PLINI a jeskynní rock YEAR OF NO LIGHT z Bordeaux.
Související linky:
www.brutalassault.cz
www.facebook.com/brutalassaultfest
www.youtube.com/brutalassaultfest
Brutal Assault 2016 (sestava aktuální k 29. březnu 2016):
Aborted, Agnostic Front, Ahumado Granujo, Angelcorpse, Animals As Leaders, Antigama, The Algorithm, Archgoat, BEHEMOTH, Birdflesh, Bury Tomorrow, Conan, Coroner, Dark Funeral, Dark Tranquility, Defeater, Devildriver, Die Krupps, Disavowed, Destruction, Electric Wizard, Eskimo Callboy, Exodus, Eyehategod, Gatherum, Gojira, Gruesome, Hypnose, Chelsea Wolfe, Ihsahna, Immolation, Insomnium, Intervals, In The Woods, Iron Reagan, Jig-Ai, Knuckledust, Leprous, Lightning Bolt, MASTODON, Mgla, MINISTRY, Misery Loves Co., Mithras, Moonspell, Monarch, Mono, Mutoid Man, Nile, Obituary, Omnium, Parkway Drive, Plini, Satyricon, Septicflesh, Shining, Sigh, Sikth, Slagmaur, Taake, Terror, Textures, The Black Dahlia Murder, Tribulation, Vektor, Valkyrja, Voivod, Whiplash, Year Of No Light
[tisková zpráva]
