Archiv štítku: Embrional

Brutally Deceased / Embrional: split

Doomentia Records vydají splitko domácích Brutally Deceased a polských Embrional pojmenované „Scornful Death Trail“. Bližší info bude zveřejněno později, níže máte tracklist a obal.

Brutally Deceased: 01. Asceticism (A Seance of Death Eternal) 02. Worship Where the Devil Worships 03. As Darkness Takes Over

Embrional: 04. False Holiness 05. Suicide Trance 06. The Path of Humans Atrocities

Brutally Deceased / Embrional - Scornful Death Trail


Redakční eintopf – leden 2019

Saqra's Cult – The 9th King

H.:
1. Saqra’s Cult – The 9th King
2. Hanormale – Reborn in Butterfly
3. Vessel of Iniquity – Void of Infinite Horror

Onotius:
1. Altarage – The Approaching Roar
2. A Pale Horse Named Death – When the World Becomes Undone
3. Swallow the Sun – When a Shadow Is Forced into the Light

Metacyclosynchrotron:
1. Barshasketh – Barshasketh
2. Embrional – Evil Dead
3. Musmahhu – Reign of the Odious

Cnuk:
1. John Garcia and The Band of Gold – John Garcia and The Band of Gold
2. Phlebotomized – Deformation of Humanity

H.

H.:

V lednu (no, vlastně minimálně celý první kvartál, ne-li rovnou dva) budu spíš dohánět resty z loňska, jak je tomu ostatně každým rokem, takže mě zas až tolik nepálí, že se v lednu nechystá žádná velká pecka, o níž bych musel psát domů mamince. Pár desek nicméně v hledáčku mám a pustím si je, dokonce jich je víc, než zde uvedu. Ale všechny čekám +/- nastejno, takže pořadí tentokrát nehraje úplně valnou roli.

Určitě si počíhám na belgické Saqra’s Cult, kteří se ve své tvorbě věnují zajímavé tématice – incké kultuře. Jejich debut „Forgotten Rites“ jste nejspíš zachytili, druhé album „The 9th King“ je za rohem.

Italský projekt Hanormale si mě získal minulým počinem „天照大御神“ s jedinou čtyřicetiminutovou skladbou. Trochu se bojím, že novinka „Reborn in Butterfly“ už mě tak zásadně bavit nebude, ale určitě to hodlám zkusit.

Nakonec se podívám i na black/noisový projekt Vessel of Iniquity, jehož pilotní bezejmenné minialbum sice nebylo žádný zázrak, ale blbost taky ne. V lednu nás čeká první řadovka „Void of Infinite Horror“.

Onotius

Onotius:

No, žádné zázraky teda takhle začátkem roku nečekám. Vyjde sice pár fajn věcí, ale naprosto nic, o čem bych měl pocit, že by mne snad mělo mít šanci nějak extrémně odrovnat. Dobře, novinka Alterage bude jistě solidní smrtící marast. Ale dál? A Pale Horse Named Death bude zase příjemný gothic rock v klasických mantinelech, s tím samým akorát v doom metalu počítám u Swallow the Sun. K tomu ještě je na soupisce pár záležitostí, u kterých s pokrčením ramen můžu říct, že by mohly na chvíli zabavit. Jenže nějak prostě nic, co bych hned po vydání musel nedočkavě pěchovat do přehrávače. Snad mě příště zase něco navnadí až k entusiasmu, tenhle měsíc ale povládne střízlivost.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Leden co se týče vydaných nahrávek nevypadá nijak slavně, ale to nevadí, protože budu stejně před spíchnutím výročního eintopfu dohánět resty. Pokud ale bude čas a chuť, tak bych rád nějakou tu hoďku věnoval novým Barshasketh a Embrional. Jejich poslední nahrávky se poslouchaly dobře ve smyslu, že jsem je sjel víckrát a rozhodl se mít kapely do budoucna v merku, ale že by se jednalo o nějaké terno, to se taky nedá říct… No, pokud to bude tentokrát jinak, budu rád.

A jelikož mám slabost pro tvorbu Swartadauþuze, tak si určitě poslechnu debut Musmahhu. Velká očekávání ovšem nemám, protože tomu bude už dost dlouho, kdy mě nějaká nahrávka tohoto hyperaktivního hudebníka výrazněji zaujala.

Cnuk

Cnuk:

Hned 4. ledna vydá stonerový král John Garcia třetí řadovku, nazvanou „John Garcia and The Band of Gold“, což je ostatně i současný název jeho kapely. Z Garciovy předešlé sólové tvorby jsem nikdy nebyl nijak na větvi, avšak jeho hlas mě baví tak moc, že mi to za několik poslechů vždy stálo. Posoudit nadcházející materiál lze skrze zveřejněné skladby „My Everything“, „Chicken Delight“ a „Jim’s Whiskers“, na jejichž základě nečekám žádné výrazné zlepšení ani zhoršení. Na nějaké závěrečné verdikty si ale samozřejmě ještě rád počkám.

Dále mám v merku poměrně upozaděnou nizozemskou partičku Phlebotomized, která drtí death metal už od konce osmdesátých let. Tedy spíš drtila, jelikož právě novinka „Deformation of Humanity“ je studiovým ztělesněním jejich návratu po dlouhých dvaadvaceti letech. V minulosti stihli vydat dvě alba a hlavně to první, „Immense Intense Suspense“ z roku 1994, je dodnes zapomenutou klasikou progresivního death metalu. Na tohle znovuzrození jsem tak docela zvědav.


Brutal Assault 21 (čtvrtek)

Brutal Assault 21

Datum: 11.8.2016
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): 1349, Animals as Leaders, Embrional, Exodus, Gojira, Heaving Earth, Ihsahn, Leprous, Mono, Obscura, Perturbator, Plini, Tesseract

Onotius: Čtvrtek byl pro mě druhým nejnáročnějším dnem – a to i navzdory tomu, že jsem pár jmen, která jsem původně ze zvědavosti chtěl vidět, nakonec vypustil. I tak jsem viděl za den jedenáct kapel a to už se dá považovat skoro za sportovní výkon. A hned první z nich byli v brzkém odpoledni čeští Heaving Earth. Tahle kapela je na tuzemské poměry celkem jedinečná, neboť technický death brutálnějšího střihu se u nás na takové úrovni přeci jen moc nehraje. Nu, kapela vskutku nakládala, že se i protřelým žánrovým kolegům mohla s hrdostí podívat do očí. Především bicí party byly skutečně parádní. Velmi solidní vystoupení.

Skvrn: Dvanáct kapel denně, to je sebevražda. Letošní program jsem proto volil volněji a vynechal kapely, na něž bych třeba před dvěma roky s jistotou zašel. Těch jmen je spousta, z fleku mě napadají páteční Satyricon či sobotní Behemoth. Jenže když jsem se v brzkých čtvrtečních hodinách ocitl neplánovaně na Heaving Earth, protesty šly stranou. Ke slyšení byla parádní deathmetalová rychta s ucházejícím zvukem (ne náhodou na levé Jägermeister Stage) a zřetelně slyšitelnými kvalitami. Fanouškem podobných záležitostí nejsem, ale tohle bylo velmi dobré, jen škoda brzkého hracího času a s tím spojené slabší návštěvy.

Onotius: Chvíli po skončení Heaving Earth se na vedlejší stage rozjela hudba diametrálně odlišné nálady – jazz fusion/progressive rockeři Plini. Jejich precizní, instrumentálně naprosto bravurní hudba opravdu z běžné Brutalové dramaturgie celkem vyčnívala, především však velmi bavila a posluchače si rychle získala. Možná i proto, že kapela prozradila, že na festivalech tohoto typu běžně nehraje, publikum jako by si řeklo, že hudebníkům názorně předvede entusiasmus pravého metalového fandy, a rozjelo vtipný étericky kolébavý jazzový moshpit. Komunikaci s publikem vůbec měli tihle virtuózové celkem zmáklou. Došlo na kratičké historky a vůbec z jejich projevu čišela na sto honů naprostá pohoda.

Onotius: Na německou technicky deathmetalovou Obscuru jsem se zatraceně těšil. A vystoupení to nebylo vůbec špatné, jen mi k dokonalosti značný kousek scházel. Kytary naštěstí byly rozeznatelné, i když možná co se týče hlasitost vůči sobě ne úplně dokonale doladěné. Horší však byl fakt, že basa pouze drtila, ale vyhrávky, které jsou pro charakteristický rukopis kapely podstatné, skoro nevyznívaly – byly utopeny. Nicméně pecky z novinky, „Ten Sepiroth“ či „Sermon of the Seven Suns“, a především pak kousky z klasické „Cosmogenesis“ (notoricky známá „Anticosmic Overload“ nebo „Centric Flow“) přesto byly schopny strhnout pozornost a ve výsledku jsem se bavil. Uvidíme, co předvedou na podzim v klubu, ale věřím, že když dostanou víc prostoru, bude to mazec.

Obscura

Skvrn: Progresivně djentovou matematiku nemusím. Výjimky však existují a Animals as Leaders jsou tou vůbec nejvýraznější z nich. Žádný připitomělý vokál ani trapné djentové poprdlávačky s předvídatelným rytmem. Jakmile Američané spustili, nedokázal jsem se nabažit. Nápaditá sóla, uchvacující rytmy. Animals as Leaders zahráli parádně. Tak rád vidím potěchu z hraní, tak rád si dám čas od času motanici s rukopisem. Animals as Leaders vládli a společně s opravdu parádním zvukem (opět Jägermeister Stage) mě absolutně dostali. A pochválím i dramaturgii, neboť čas kolem patnácté hodiny je pro takovou muziku ideální. Kdo chce zajít, zajde, i v hluboké opici je třetí hodina přijatelná, navíc není potřeba krást black metalům či doomům velmi žádanou tmu. Já tuhle trojici prostě rád viděl, jen tak, bez asistence černé. O dosavadním vystoupení ročníku nebylo pochyb.

Onotius: Ačkoliv bych to čekal spíš naopak, Animals as Leaders v mých očích zůstali ve stínu Plini. Snad za to může i uvolněná atmosféra při Plini nebo to, že jsem od nich zas tolik nečekal, i fakt, že díky klidnějšímu charakteru muziky u nich zkrátka více vynikly kytarové kličky. To ovšem neznamená, že by parta kolem Tosina Abasiho měla na svědomí nějaký propadák. To rozhodně ne. Jen byl zvuk trochu méně čitelný, než jaký jsem ho chtěl mít (je zvláštní, že jsem několikrát na adresu zvukaře slyšel chválu, protože mně ozvučení skutečně nepřišlo tak dokonalé, jak ho někteří líčí). Nicméně hudba Animals As Leaders má v tomhle jednu výhodu – samotná rytmická složka je dostatečně zajímavá i sama o sobě, tudíž mi hlava pulzovala v rytmu všemožných synkop a vystoupení jsem si užil. Z kapely sálala dobrá nálada a vystoupení uběhlo jako voda.

Skvrn: O tom, že tma nutně nemusí být alfou omegou, přesvědčil i Ihsahn se svými nově vybranými dětmi. Přál jsem si průřez diskografií, respektive taky něco jiného než jen songy z posledního „Arktis.“. Nakonec mi bylo vyhověno, i když letošní řadovka samozřejmě dostala prostoru ponejvíc. Ani nevím jak dál. Že byla má očekávání splněna? Že je tahle osůbka klasa, již nelze s nikým srovnávat? Ano, to chci říct, pomohl jsem si řečnickými. Možná Ihsahna obviníte z profesorského přístupu, ale vážně nevím, co víc chcete vymáčknout z extrémního progu za 45 minut před stovkami lidí. Mně čas ubíhal věru rychle. Byl tu poslední song, „Celestial Violence“, k němuž neodmyslitelně patří hlavní postava Leprous, Einar Solberg. Přišel a zazpíval. Bezvadně zazpíval. Poté už následovalo loučení. „See you next year,“ uzavírá Ihsahn. „S radostí, Císaři,“ odpovídám.

Onotius: Původně plánované Aborted a The Black Dahlia Murder jsem raději vynechal, abych měl jistotu, že vydržím až do večera, a tak má další zastávka u pódia byla až na mého oblíbence Ihsahna. Z jeho vystoupení mám nakonec smíšené pocity. Asi za to mohla netradiční volba setlistu, jež potěšila i méně metalovými kousky jako „Pulse“, na druhou stranu ovšem nebyla schopna tolik vyburcovat atmosféru (taky hrát za tmy, bylo by to asi jinačí kafe). Navíc bych jako závěrečnou skladbu zvolil jinou než „Celestial Violence“ s hostujícím Einarem SolbergemLeprous. Stěžejní problém byl však opět přebasovaný zvuk, tudíž ani například taková jednoznačná hitovka jako „Mass Darkness“ nevynikla úplně dokonale – a to je prostě chyba. Kdo ví, možná rozpačitosti napomohl i fakt, že kapela prý hrála na nástroje půjčené od Leprous, neboť ty jejich se zasekly někde na letišti. Úplná katastrofa Ihsahn ale nebyl. I kdyby jen kvůli „Frozen Lakes on Mars“, tak jsem si vystoupení užil a nedostatky snažil ignorovat.

Ihsahn

Skvrn: Další hodiny jsem jaksi paběrkoval. Sem tam jsem do něčeho vrtnul a jen tak se vezl na festivalové vlně. Původní plány ale vypadaly jinak. Zavítat jsem chtěl do vnitřních prostor, na ambientní pódium. Hrát zde měl Artur Ruminski, tedy kytarista včera hrajících Thaw. Realita se ale od mých plánů i časových harmonogramů rozhodla vzdálit. Pódium se sice oddávalo akci, ale o Ruminského nešlo ani náhodou, snad jen že by se za noc z Artura proměnil v Arturu, přítomnou diskžokejku. Čekal jsem zhruba 30 minut, a když ani tahle doba mnou zvanou Arturu nevyhnala z pódia, raději jsem se odebral v dál.

Onotius: Největším čtvrtečním překvapením pro mě asi byli britští progresivní/djentoví Tesseract. Tohle uskupení doma pustím spíš rekreačně, než že bych entuziasticky hltal každé dílo, které vydají. Naživo to však fungovalo prvotřídně. Na poslední desce se mi moc nepozdával příklon do popovějších vod, jenomže jak to tak bývá, naživo je vše tvrdší, tudíž obavy z jemného nenásilného pidlikání byly liché.  Zůstaly jen křišťálově čisté vokály a instrumentace jela propracované a především celkem dobře ozvučené riffy a vyhrávky. A mě to jednoduše chytlo.

Skvrn: Během čekání na Mono jsem si krátil čas na velkých pódiích, ačkoliv jen jako vzdálený přihlížející. Na levém pódiu válčili Exodus a já si dal zase po roce oldschoolový thrash. Ale jak říkám, decibely jsem přijímal spíš jen pasivně. Pozornost jsem věnoval hlavní hvězdě jednoho z přilehlých travnatých plácků (ta tam byla loňská Sahara). Jeden z thrashových srdcařů zde nahradil chybějící vlasy punčocháči a do songů Exodusu spustil zuřivé pohybové kreace. I hudební nástroj se našel, kus dřívka dokonale padnul do ruky a stal se předmětem hodinu dlouhé riffové onanie. Nohavice lítaly, dřívko schytávalo parádní obrus, přítomný fanclub se často proměnil v dárce moku na kytaristovu posilněnou. Pro mě jeden z nejsympatičtějších zážitků festivalu, oddanost oldschoolu zas jednou nebyla jen o džísce.

Skvrn: Gojira bojovala se zvukem, kousek od zvukaře to bylo strašidelně špatné, slyšel jsem jen brutálně přehulené kopáky. Na Metalgate Stage bohužel ne naposled. Změna místa sice pomohla, párkrát jsem si pošlápl do rytmu, ale duchem jsem byl už na Mono. Ti jsou prý vůbec prvními, kteří zahráli na Brutalu i ostravských Colours. Japoncům gratulace, jinak však do éteru vysílám spíš údiv a postesk. Až teď, v roce 2016? Nedá se svítit, holt jiným žánrům se otevírající Josefov a multižánrová Ostrava. O tom ale jindy, teď Mono a jejich vystoupení na Oriental Stage, která se konečně dočkala opravdu orientální kapely…

Mono

Skvrn: Asi se sluší říct, že Japonci byli naživo mnohem víc heavy než ze studia, ovšem na rozdíl od Chelsea Wolfe jsem nebyl ani trochu proti. Charakter a nálada zůstaly věrně zachovány. Nevyprchala idyličnost, jakási křehká pompa. Výrazně monolitický set ozdobil i výborný zvuk a vřelé přijetí, ačkoliv několik kecalů se opět našlo i v předních řadách. Celkově ale spokojenost, velká spokojenost. Něco mi říká, že se s Mono nevidíme naposled.

Onotius: Gojira? To byl naprostý nářez. Jedinou slabinou byl opět zvuk – za důkaz čeho může posloužit například tvrzení, že oblíbenou „Ouroboros“ jsem poznal až v druhém riffu. Kytary byly vůči sobě v nerovnováze – tudíž hutný riff „Flying Whales“ po meditativním začátku příliš nevyzněl. Zato jednoznačné drtičky typu „Backbone“ celkem vynikly. Ale atmosféra byla prostě mohutná. Strkanice a kotle byly nejen doménou předních řad a v průběhu vystoupení nad hlavou létala nafukovací zvířata. Nasazení hudebníků bylo obdivuhodné a být někde v prvních řadách, asi vám budu tvrdit, že to byla největší pecka letošního ročníku. Pocit z vystoupení Gojiry mám tedy trochu podobný jako z loňských Triptykon – je to srdcovka, byli přebasovaní, bavili, ale nebyli nejlepší.

Onotius: Po konci Gojiry se snažím co nejrychleji se prodrat davy lidí, neboť na Metalgate Stage už jsou nachystaní matadoři švédské melodicdeathmetalové scény Dark Tranquillity. Dobíhám přesně ve chvíli, kdy spouští singlovka „Science of Noise“ ze zatím posledního alba „Construct“. V kontrastu s Gojirou zvuk pochopitelně krotší, přesto ne příliš dobrý, spíš zahuhlaný. To je asi největší slabina setu. Nasazení hudebníků je sice solidní, avšak trochu z něj zavání fakt, že už je pro tyhle muzikanty koncertování tak trochu rutinou. Ve výsledku si tedy říkám, že se z jednoznačného potenciálu, jaký ta jejich muzika má, dalo vydojit víc. Možná opět vina okolností, ale Dark Tranquillity mě za srdce nevzali a působili spíš tak nějak průměrně.

Onotius: Z japonských Mono jsem zvládl jenom tak třetinu setu a musím říct, že to, co jsem slyšel, mě trochu zklamalo. Na jednu stranu to zpočátku působilo atraktivně, jako příjemné zpestření, avšak problém pro mě byla ona kolegou již zmiňovaná monolytičnost. Zkrátka a dobře, u post-rocku mám rád, když se skladby stupňují a nějakým způsobem pracují s rozdílnou dynamikou. Jenomže v tomhle ohledu na mě Mono naživo působili příliš konstantně a tím pádem jsem spíš chrápal ve stoje, než si užíval hudbu. Nevím, když tak čtu všude ty nadšené ohlasy, možná je problém ve mně a mému spíš univerzálnímu vztahu k jejich studiové tvorbě, ale tohle mě příliš nebavilo…

Perturbator

Skvrn: Přišlo první vážné krytí – nevraživě na sebe koukali Leprous a Perturbator. Dopředu jsem upřednostňoval variantu druhou, tedy tu skočnou, elektronickou, jenomže Solberg zahostoval během Ihsahnova úřadování bezvadně a bylo opět nad čím váhat. Nakonec jsem však zůstal u prvotního rozhodnutí, vždyť na metalové festivaly se přece jezdí kvůli ambientu, darkwavu a elektronickým nasíračkám. Po půlnoci a odpoledním vydání Perturbatorova hudba vládla, navíc po loňském úspěchu hned na velkém pódiu. Spustily ostré elektronické rytmy, ustaly circle pity, vzedmuly se vlny plné tanečního trsu. Klestil jsem si cestu vpřed, načež jsem zase rychle vycouval couval. V ostrých tlačenicích pod pódiem to vypadalo jako na pro muže vyhrazeném Prague Pride a toho jsem vážně nemusel být účasten. Po zpátečce jsem se ale opět dostal do transu. Bylo to drtivé, úderné, intenzivní. A rozhodně taky zopakování zasluhující.

Onotius: Protože norské Leprous už jsem naživo v rámci jejich loňské zastávky v Praze jednou viděl, vyhlídce na jejich zdejší vystoupení jsem nepřikládal tak velký význam. Říkal jsem si, že festivalový set tenhle koncert těžko trumfne. To se však ukázalo jako neskutečné rouhání. Leprous mě totiž odpálili ještě intenzivněji. Jejich vystoupení bylo neuvěřitelně povedené a v danou chvíli na mě působilo jako živá voda. Náhle nohy přestaly bolet a já se začal dosyta opájet něčím, co jsem v duchu nazýval koncentrovanou verzí jejich pražského vystoupení. Hudebníci v čele se zpěvákem a klávesistou Einarem Solbergem dávali do vystoupení mnohé a odměnou jim byl solidní ohlas publika. Skutečně. Při „The Valley“ jsem společně s prvními řadami zpíval emocionální refrén a říkal si, že snad na ně půdu příště zas, i když už to bude potřetí. V mém soukromém žebříčku „koncert ročníku“ se tak společně s Neurosis dělí o třetí příčku.

Leprous

Skvrn: Kolem jedné existovaly hned tři možnosti – dohrávající Leprous, černokněžníci 1349, nebo pelech. Nakonec jsem se rozhodl vydat cestou pravověrných čísel. Když však bylo nějakých deset minut za mnou, přicházel jsem na to, že na kázání o pravosti nemám zrovna náladu. Zvuk navíc nebyl pravý ořechový a trochu jsem hledal i nasazení, se kterým tu loni na stejném místě válčili Marduk. Nemělo cenu dál setrvávat, odebral jsem se směrem kempovým. Čtvrtek bodoval. Paradoxy se dějí a papírově nejslabší den porazil ten nejsilnější, předcházející středu.

Onotius: Poslední kapelou večera byli hutní deathmetaloví Embrional, při nichž byla atmosféra vskutku blasfemická. Začali se skoro půlhodinovým zpožděním a bylo pár technických problémů, ale to nic neměnilo na tom, že se jednalo o pohlcující show. Kotel, který v danou chvíli vypadal věru maniakálně, jsem sledoval zpovzdálí a raději jsem za soustředěného pokyvování hlavou chytal syrové zlé riffy. Hrálo se hodně z loňské „Devil Inside“, což mi vyhovovalo, neboť to je jediná deska, co od nich znám. Zkrátka vybroušené temné metalové zemětřesení, co víc dodat. Skvělé zakončení náročného dne.


Brutal Assault hlásí ABBATH, MOONSORROW, GRAVE, JACK THE STRIPPER a další

10. – 13. srpna 2016, Vojenská pevnost Josefov – Jaroměř
www.brutalassault.cz

Dubnový update letošního ročníku Brutal Assaultu je tady! Josefovská pevnost přivítá další jména, jako jsou ABBATH, MOONSORROW, GRAVE, JACK THE STRIPPER nebo WOLFBRIGADE.

Fanoušci, kteří volali po ortodoxnějších kapelách, dostanou porci black metalu v čele s ABBATHEM, nepřehlédnutelnou postavou norské black metalové scény, která se vydala na sólovou dráhu. Krvavý black metalový rituál přivezou i trefně pojmenovaní Němci DARKENED NOCTURN SLAUGHTERCULT. Vyznavači pohanských kultů se zas mohou těšit na koncert pagan metalových veteránů MOONSORROW.

Na své si přijdou také fanoušci řízného thrashe, ať už v podání německých DUST BOLT nebo finských LOST SOCIETY. Pro ortodoxní vyznavače death metalu máme polské rouhače EMBRIONAL. Švédsko pro změnu kontruje melodic death / doomovými OCTOBER TIDE nebo původci lycanthro punku WOLFBRIGADE.

Fanoušci moderního metalu se mohou těšit na mladou australskou kapelu JACK THE STRIPPER, která ve své hudbě míchá metalcore s mathcorovými prvky. Potemnělý neo folk přiveze americký písničkář KING DUDE.

Abbath

Nemilá zpráva na závěr, sestavu opouští NILE, nicméně se nám za ně podařilo potvrdit hned dvojici významných death metalových kapel, a to kmotry švédského kovu smrti GRAVE a vracející se brazilské rohatce REBEALLIUN, kteří měli na přelomu milénia našlápnuto na pozici nejlepší death metalové kapely v Jižní Americe.

Související linky:
www.brutalassault.cz
www.facebook.com/brutalassaultfest
www.youtube.com/brutalassaultfest

Brutal Assault 2016 (sestava aktuální k 15. dubnu 2016):

Abbath, Aborted, Agnostic Front, Ahumado Granujo, Angelcorpse, Animals As Leaders, Antigama, The Algorithm, Archgoat, BEHEMOTH, Birdflesh, Bury Tomorrow, Conan, Coroner, Darkened Nocturn Slaughtercult, Dark Funeral, Dark Tranquility, Defeater, Devildriver, Die Krupps, Disavowed, Destruction, Dust Bolt, Electric Wizard, Embrional, Eskimo Callboy, Exodus, Eyehategod, Gatherum, Gojira, Grave, Gruesome, Hypnose, Chelsea Wolfe, Ihsahna, Immolation, Insomnium, Intervals, In The Woods, Iron Reagan, Jack The Stripper, Jig-Ai, King Dude, Knuckledust, Leprous, Lightning Bolt, Lost Society, MASTODON, Mgla, MINISTRY, Misery Loves Co., Mithras, Moonsorrow, Moonspell, Monarch, Mono, Mutoid Man, Nile, Obituary, October Tide, Omnium, Parkway Drive, Plini, Rebealliun, Satyricon, Septicflesh, Shining, Sigh, Sikth, Slagmaur, Taake, Terror, Textures,  The Black Dahlia Murder, Tribulation, Vektor, Valkyrja, Voivod, Whiplash, Wolfbrigade, Year Of No Light

[tisková zpráva]


Embrional – The Devil Inside

Embrional - The Devil Inside
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 28.2.2015
Label: Old Temple

Tracklist:
01. The Devil Inside
02. Evil’s Mucus
03. Funeral March
04. The Abyss
05. Sadness
06. In Darkness
07. (Behind) the Mask of Sanity
08. 910
09. Madman’s Curse
10. Callousness
11. Venom
12. Whores, Drugs and Brain Dead

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

První pohled (H.):

Existují jisté druhy nahrávek, jejichž vydání je určeno čistě a jenom zarytým příznivcům té které kapely. Samozřejmě by někdo mohl ihned oponovat, že asi vše, co nějaká skupina vydává, je určeno především jejím fanouškům, což je jistě pravda, ale někde ty fanoušky také musí získat a ti lidé se k oné muzice přece jenom nějakým způsobem musí dostat. Když začnete tvorbu prozkoumávat s nějakou dlouhohrající deskou, většinou to nebývá tak úplně krok mimo, a to i v případě, kdy třeba předcházející studiové nahrávky neznáte. Pak jsou tu ale různé, povětšinou neřadové počiny, jež se k prvnímu seznámení s nějakou skupinou vůbec nehodí a skutečně je ocení asi jen již stávající příznivci. Na čemž není nic špatného, jelikož i takové nahrávky dle mého názory mnohdy mají smysl a ty fanoušky dokážou skutečně potěšit. Nicméně pokud se vám stane, že se k té kapele dostanete právě prostřednictvím podobné neřadovky pro fajnšmekry, může být ono první seznámení značně zkreslené a formaci ve vašich očích třeba i uškodit.

Přestože polští death metalisté Embrional nejsou žádnými veterány, jeden takový počin na kontě již mají – byla jím kompilace „Annihilation 2007 + Live“, jež vyšla v loňském roce. Její obsah z poloviny tvořily písně z druhého demosnímku „Annihilation“ (původní vydání nečekaně v roce 2007), který byl v této podobě znovuvydán, z poloviny pak záznam koncertu, jejž Poláci odehráli na jaře 2013. To je podle mě naprosto ukázkový prototyp nahrávky, kterou prostě docení jen fanoušci kapely – přesto se pro mě právě „Annihilation 2007 + Live“ stalo tím nosičem, skrze nějž jsem se já osobně s Embrional seznámil poprvé. A i když jsem nebyl zas až tak hluchý, abych nepoznal, že hudebně to jalové není, nijak zvlášť na mě toto první setkání nezapůsobilo.

Nicméně občas není záhodno dávat prvnímu dojmu zas až takovou váhu a v hudbě to platí obzvláště – zejména když odpanění proběhne za pomoci nějakého takového počinu, který k tomu není úplně nejvhodnější. A Embrional jsou právě tímhle případem, protože na rok přesně po zmiňované kompilaci vyšla druhá řadová deska s názvem „The Devil Inside“ (možná by z formálních důvodů nebylo úplně od věci alespoň zmínit, že debut se jmenoval „Absolutely Anti-Human Behaviors“ a vyšel v březnu 2012), aby onen první dojem značně usměrnila do patřičných mezí. Jedna věc je totiž jistá – tahle fošna uvnitř ďábla rozhodně má.

Existují různé způsoby, s nimiž lze death metalový žánr uchopit, a zrovna Embrional jej pojali způsobem, jemuž já osobně familiárně říkám chorobný death metal. Ačkoliv o stylové příslušnosti téhle smečky není sporu, protože Embrional skutečně ani na chvilku nevykročí zpoza hranic kovu smrti, nejedná se o žádnou chrastící starou školu. Poláci se spíše snaží na posluchače vytvořit jakýsi tlak a vybudovat zlem prolezlou náladu, přičemž důležité je to, že je jejich snažení úspěšné. Ačkoliv se do toho Embrional jako správná death metalová sebranka umějí pořádně opřít a pěkně od podlahy přitopit pod kotlem nějakou tou bicí sypačkou a smrští riffů, i v těch nejrychlejších momentech z „The Devil Inside“ dýchá patřičně zlovolná atmosféra.

Nicméně Embrional toho mají v rukávu mnohem víc a jejich muzika nezačíná a nekončí jen s death metalovým hoblováním. Poláci se nebojí místy zatáhnout mračna i mírným kytarovým chaosem (byť to ani zdaleka není ta největší šílenost, jakou jste kdy slyšeli) a především zvládnou i pomalejší táhlé pasáže, jež atmosféře desky přispívají velkou měrou – skvělým příkladem v tomto ohledu může být třeba třetí „Funeral March“, která se nese v rozvážnějším tempu po většinu své stopáže. Ozdobou „The Devil Inside“ jsou ovšem i kytarová sóla, protože ta Embrional zjevně vážně umějí napsat – a pokud bych měl opětovně jmenovat nějaký ten příklad, ukázal bych třeba na „(Behind) the Mask of Sanity“ anebo „Madman’s Curse“. Zejména ve druhé jmenované je obecně sólová kytara vážně lahůdková a i díky ní tenhle vál patří k vrcholným momentům alba.

I přes zmínku o vrcholných momentech je však nutno upozornit, že Embrional drží vysokou laťku kvality po celou dobu trvání „The Devil Inside“ a vlastně se zde nenachází jediný track, o němž bych si myslel, že by tu byl navíc. Když to pak člověk všechno sečte dohromady, vyjde vcelku jasný výsledek – v tomhle případě na posluchače čeká 43 minut skutečně výživného death metalu, který za slyšení bezesporu stojí. Za mě určitě velké doporučení.


Druhý pohled (Kaša):

Přestože mám death metal opravdu rád, tak si myslím, že nebýt povedeného obalu, který zdobí druhé album Poláků Embrional a který mě od pohledu vcelku zaujal, tak bych se k jejich letošnímu bezbožnému zářezu vůbec nedostal. Důvod je prostě a jednoduše v přeplněnosti scény, protože death metalových part je všude jako hub po dešti, takže moje první setkání s touto čtveřicí je čistě dílem náhody. A musím říct, že jak jsem k „The Devil Inside“ zprvu přistupoval s lehkou nedůvěrou, protože jsem čekal absolutně průměrnou variaci na téma oldschool death metal, tak jsem byl ve výsledku překvapen, o jak slušné album se vlastně jedná.

Embrional sice nedostanou Nobelovu cenu za originalitu a přínos death metalové scéně, ale „The Devil Inside“ je albem, které se dá úplně v pohodě poslechnout, aniž by se z toho stala nepříjemná záležitost. Mě osobně hodně příjemně překvapilo ladění jejich tvorby směrem k technickému death metalu, takže výsledek zní trošku jako kombinace Morbid Angel a Pestilence, jen s tím rozdílem, že „The Devil Inside“ postrádá to nepřeslechnutelné inženýrství druhých jmenovaných. Od chvíle, kdy dozní hororové intro „The Devil Inside“, rozjedou Embrional jednoduchou partii, která se skvěle poslouchá. Vály jako „Evil’s Mucus“, „The Abyss“ a „In Darkness“ jsou super a třeba utahaná „In Darkness“ je vůbec nejlepší skladbou desky, ačkoli nepůsobí tak silně hitovým dojmem jako třeba „Evil’s Mucus“ nebo „910“. Právě ty mě totiž zaujaly na první poslech nejvíc, avšak pomalu a jistě je „In Darkness“ přerostla. S přibývajícími minutami album neslábne nijak okatě a vyplatí se tak vydržet až do konce na thrashem načichlou rychlovku „Whores, Drugs and Brain Dead“, která se oproti zbytku desky lehce vymyká a působí spíš jako bonus, ale baví.

Netvrdím, že je „The Devil Inside“ je bezchybným albem, ovšem v té záplavě obdobně znějících part jsou Embrional přeci jen o trochu výš a jejich technicky brutální death metal, jenž je obohacen o lehce okultní atmosféru, strčí svou energií řadu kolegů hravě do kapsy.


Novinky 2-6-15

Embrional - The Devil Inside

>>> Kapela Diocletian ohlásila konec své činnosti. Důvody nebo jakékoliv bližší detaily Novozélanďané nesdělili. Formace fungovala od roku 2004 a zanechala za sebou tři desky.

>>> Holanďané Dodecahedron dokončili skládání své druhé desky a začátkem srpna ji začnou nahrávat. Počin by měl vyjít v roce 2016.

>>> Polští death metalisté Embrional pustili do světa videoklip k songu „Madman’s Curse“, který pochází z letošní novinky „The Devil Inside“. Sledujte na YouTube.

>>> Švédští Ghost streamují první skladbu ze své třetí desky „Meliora“, jež vyjde 21. srpna. „Cirice“ poslouchejte na YouTube.

>>> Novou písničku pustili ven i Graveworm – v jejich případě jde o track „Blood/Torture/Death“ z alba „Ascending Hate“, které bude k mání od 19. června. Poslouchejte na YouTube.

>>> Němečtí retro rockeři Kadavar ohlásili vydání nové desky. Ta bude jmenovat „Berlin“ a k dostání by měla být od 21. srpna u firmy Nuclear Blast.

>>> Kataklysm vydají svou další fošnu „Of Ghosts and Gods“ 31. července a nyní na ni navnazují novým songem „Thy Serpents Tongue“. Najdete jej na YouTube.

>>> Kozlí grindeři Milking the Goatmachine vydají novou placku 26. června u NoiseArt Records. Jmenovat se bude „Goatgrind“, první ukázku z ní v podobě lyric videa „‪#‎Idiot‬“ najdete na YouTube, obal se nachází tady, tracklist následuje:

01. Burn Your Shed 02. Fear the Goathammer 03. U.H.T. Milk Is Murder 04. Talk to the Hoofe 05. Mrs. Goatfire (Nanny of the Damned) 06. Wolf Expander 07: Sound of Breaking Horns 08. Shadows and Crust 09. Blow Your Sneakers 10. The Goatastic Four 11. No More Space in Herd 12. ‪#‎Idiot‬ 13. Goatgrind 14. Farm of the Mutilated 15. Wheels of Fire [Manowar cover]

>>> Francouzi Regarde les hommes tomber mají na programu svou druhou desku. Jmenovat se bude „Exile“ a vyjde v září na CD, LP a jako luxusní box u Les acteurs de l’ombre Productions. Obal se nachází zde, skladbu „Embrace the Flames“ poslouchejte níže anebo na YouTube.

>>> Sifon z WWW již zanedlouho vydá svou první sólovou nahrávkou. Ponese název „Siphon“, bude čistě instrumentální a vyjde jako CD, LP a download 16. června u firmy BiggBoss.


Embrional – Annihilation 2007 + Live

Embrional - Annihilation 2007 + Live
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 28.2.2014
Label: Old Temple

Tracklist:
01. Hellfuck
02. Murder and Cruelty
03. Hallucinated
04. Human Brew
05. Destruction Thirst
06. Annihilation
07. Absolutely Anti-Human Behaviors (live)
08. Necropolis (live)
09. Possessed by Evil (live)
10. The Last Step into Nothingness (live)
11. Dismal Symbol (live)
12. Maniacal Madness (live)
13. Dziwki, narkotyki i martwica mózgu (Whore, Drugs and Brain Dead) (live)
14. Śmierć i zniszczenie (Death and Destruction) (live)

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Embrional je polská death metalová sebranka, která v loňském roce dovršila první dekádu hoblování pořádně nasraného metalu a v letošním roce načíná druhou. Doposud tahle polská skvadra vydala jednu řadovou fošnu s názvem “Absolutely Anti-Human Behaviors” – ta se objevila na jaře roku 2012. Pokud však čekáte, že v letošním roce Embrional vydali druhou velkou fošnu a že se na ní právě teď podíváme, tak přijde jedno obrovské, nečekané a monumentální překvapení, ba dokonce přímo zvrat, vedle něhož jsou pověstné závěrečné twisty kultovní hororové série “Saw” úplné nic…

Věřte tomu nebo ne, o druhé řadovce Embrional si vážně povídat nebudeme – čistě z toho důvodu, že kapela ještě žádnou nevydala. Onen tajemný počin, který je hlavním předmětem naší dnešní recenze, se jmenuje “Annihilation 2007 + Live” a jedná se jen o kompilaci… což lze ostatně vcelku solidně odhadnout už jen dle jejího názvu.

“Annihilation 2007 + Live” je v podstatě rozděleno na dvě části. Možná se tomu budete divit, ale první část bychom klidně mohli nazvat “Annihilation 2007” a druhou “Live”…­ to jsou věci, což? “Annihilation” je demosnímek Embrional, jenž vyšel původně (pozor, přijde další překvapení) v roce 2007 a kapela si jej svého času vydala sama. Jedná se o celkem šest fláků, které se na nové kompilaci nacházejí všechny, a pokud se mi podařilo vše správně pochopit, ani se s nimi zvukově nijak nehýbalo.

Na tomto demu – a nově tedy i na kompilaci “Annihilation 2007 + Live”Embrional nabízejí agresivní sypací death metal, který zapáchá starou školou. Nevím, jestli je to jen můj pocit, ale zdá se mi, že to úplně čistokrevná death metalová záležitost není a že Poláci svou muziku nakopli i trochou toho grindu, především v práci bicích je to cítit, protože některé sypanice jsou vyloženě gore. Zářným příkladem může být třeba třetí “Hallucinated”, která je ve svém zběsilém rozjezdu grindovka jak stehno.

Plusem je, že se nejedná o úplně bezhlavou vyhlazovačku a Embrional umí přijít i s velice solidními nápady, což z “Annihilation” dělá poměrně sympatický počin, byť se vlastně jedná o sedm roků starý demáč. Jako ukázkový příklad nám může posloužit třeba skvělé kytarové sólo v “Murder and Cruelty” nebo pomalejší kus “Human Brew”, který začne za lehkého vybrnkávání a šepotu, aby nadále pokračoval ve valivém, skoro až rozvážném tempu, v němž se Embrional dostanou až na hranici doom metalového žánru. Ve finále to všechno znamená, že výsledný pocit z “Annihilation” je vlastně až překvapivě dobrý. Ne, že by Embrional předváděli nějaký vyslovený zázrak, ale přece jenom na těch neustálých kecech o kvalitě polské scény něco bude, když vlastně i bezejmenná deathovka dokáže na svém druhém demáči vytvořit takhle solidní muziku, po jejíž kvalitě – přiznejme si to – mohou závistivě pokukovat i o poznání zavedenější české smečky.

V druhé části kompilace na posluchače čeká dalších osm songů v živém provedení. Záznam byl pořízen 7. dubna 2013 v městě Bielsko-Biała (česky Bílsko-Bělá) v jižním Polsku, ležícím nějakých 30 kilometrů od Českého Těšína. Kromě Embrional zde jako headliner vystoupili také Italové Darkend (avšak jejich songy na disku samozřejmě nejsou, to snad není třeba dodávat). Na záznamu se neobjevuje ani jedna písnička z dema – už jen vzhledem k letopočtům je asi jasné, že set byl postaven především na prvním řadovém albu “Absolutely Anti-Human Behaviors”.

Kvalita živého záznamu je dost dobrá… vlastně možná skoro až moc, protože nebýt sem tam proslovu mezi skladbami, tak s výjimkou krátkého skandování v jedné volnější pasáži “Possessed by Evil” by člověk vůbec nepoznal, že jde o živák. Z toho mám upřímně rozporuplný pocit – na jednu stranu živé audio záznamy vůbec nemusím, takže mi to zas tak nevadí (ostatně i ty proslovy mě spíš otravují), na druhou stranu pak však postrádá živák svůj význam. Ale tak to už si asi musí každý rozhodnout sám, co a jak mu sedne nebo nesedne.

Co se týče samotných písniček, skladatelská laťka mi nepřijde horší ani lepší oproti “Annihilation” (nicméně je nutno vzít v potaz, že to by se mohlo změnit, kdybych měl srovnání se studiovou verzí songů z “Absolutely Anti-Human Behaviors”), snad jen vymizely závany grindu. Na druhou stranu to ale znamená, že i tady dokážou Embrional přijít s dost slušnými nápady, nejvíce mě asi zaujala již zmiňovaná “Possessed by Evil” a “Necropolis”.

Hudebně tedy Embrional nejsou vůbec špatní. Na druhou stranu tu však stále zůstává otázka o smysluplnosti takového počinu. Řeknu upřímně, že znovuvydání demíčka doplněného o nějaký náhodný živák je věc, jakou bych si byl ochoten koupit jen od svých absolutně největších srdcovek, do jejichž tvorby jsem maniak a kupuju od nich úplně všechno už jen proto, že je na tom jejich logo… třeba takovým A Forest of Stars bych to sežral a ještě bych si mlasknul. Jenže… kolik takových fanatiků může fandit v podstatě neznámé undergroundové death metalové kapele z Polska? Jestli takoví jsou, určitě je “Annihilation 2007 + Live” potěší, ve sbírce se bude vyjímat slušně, grafika je v pohodě, tak proč by ne. Kdo však hardcore fanda Embrional není, tomu se vůbec nic nestane, když tohle v poličce mít nebude…