Archiv štítku: Animals as Leaders

Brutal Assault 21 (čtvrtek)

Brutal Assault 21

Datum: 11.8.2016
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): 1349, Animals as Leaders, Embrional, Exodus, Gojira, Heaving Earth, Ihsahn, Leprous, Mono, Obscura, Perturbator, Plini, Tesseract

Onotius: Čtvrtek byl pro mě druhým nejnáročnějším dnem – a to i navzdory tomu, že jsem pár jmen, která jsem původně ze zvědavosti chtěl vidět, nakonec vypustil. I tak jsem viděl za den jedenáct kapel a to už se dá považovat skoro za sportovní výkon. A hned první z nich byli v brzkém odpoledni čeští Heaving Earth. Tahle kapela je na tuzemské poměry celkem jedinečná, neboť technický death brutálnějšího střihu se u nás na takové úrovni přeci jen moc nehraje. Nu, kapela vskutku nakládala, že se i protřelým žánrovým kolegům mohla s hrdostí podívat do očí. Především bicí party byly skutečně parádní. Velmi solidní vystoupení.

Skvrn: Dvanáct kapel denně, to je sebevražda. Letošní program jsem proto volil volněji a vynechal kapely, na něž bych třeba před dvěma roky s jistotou zašel. Těch jmen je spousta, z fleku mě napadají páteční Satyricon či sobotní Behemoth. Jenže když jsem se v brzkých čtvrtečních hodinách ocitl neplánovaně na Heaving Earth, protesty šly stranou. Ke slyšení byla parádní deathmetalová rychta s ucházejícím zvukem (ne náhodou na levé Jägermeister Stage) a zřetelně slyšitelnými kvalitami. Fanouškem podobných záležitostí nejsem, ale tohle bylo velmi dobré, jen škoda brzkého hracího času a s tím spojené slabší návštěvy.

Onotius: Chvíli po skončení Heaving Earth se na vedlejší stage rozjela hudba diametrálně odlišné nálady – jazz fusion/progressive rockeři Plini. Jejich precizní, instrumentálně naprosto bravurní hudba opravdu z běžné Brutalové dramaturgie celkem vyčnívala, především však velmi bavila a posluchače si rychle získala. Možná i proto, že kapela prozradila, že na festivalech tohoto typu běžně nehraje, publikum jako by si řeklo, že hudebníkům názorně předvede entusiasmus pravého metalového fandy, a rozjelo vtipný étericky kolébavý jazzový moshpit. Komunikaci s publikem vůbec měli tihle virtuózové celkem zmáklou. Došlo na kratičké historky a vůbec z jejich projevu čišela na sto honů naprostá pohoda.

Onotius: Na německou technicky deathmetalovou Obscuru jsem se zatraceně těšil. A vystoupení to nebylo vůbec špatné, jen mi k dokonalosti značný kousek scházel. Kytary naštěstí byly rozeznatelné, i když možná co se týče hlasitost vůči sobě ne úplně dokonale doladěné. Horší však byl fakt, že basa pouze drtila, ale vyhrávky, které jsou pro charakteristický rukopis kapely podstatné, skoro nevyznívaly – byly utopeny. Nicméně pecky z novinky, „Ten Sepiroth“ či „Sermon of the Seven Suns“, a především pak kousky z klasické „Cosmogenesis“ (notoricky známá „Anticosmic Overload“ nebo „Centric Flow“) přesto byly schopny strhnout pozornost a ve výsledku jsem se bavil. Uvidíme, co předvedou na podzim v klubu, ale věřím, že když dostanou víc prostoru, bude to mazec.

Obscura

Skvrn: Progresivně djentovou matematiku nemusím. Výjimky však existují a Animals as Leaders jsou tou vůbec nejvýraznější z nich. Žádný připitomělý vokál ani trapné djentové poprdlávačky s předvídatelným rytmem. Jakmile Američané spustili, nedokázal jsem se nabažit. Nápaditá sóla, uchvacující rytmy. Animals as Leaders zahráli parádně. Tak rád vidím potěchu z hraní, tak rád si dám čas od času motanici s rukopisem. Animals as Leaders vládli a společně s opravdu parádním zvukem (opět Jägermeister Stage) mě absolutně dostali. A pochválím i dramaturgii, neboť čas kolem patnácté hodiny je pro takovou muziku ideální. Kdo chce zajít, zajde, i v hluboké opici je třetí hodina přijatelná, navíc není potřeba krást black metalům či doomům velmi žádanou tmu. Já tuhle trojici prostě rád viděl, jen tak, bez asistence černé. O dosavadním vystoupení ročníku nebylo pochyb.

Onotius: Ačkoliv bych to čekal spíš naopak, Animals as Leaders v mých očích zůstali ve stínu Plini. Snad za to může i uvolněná atmosféra při Plini nebo to, že jsem od nich zas tolik nečekal, i fakt, že díky klidnějšímu charakteru muziky u nich zkrátka více vynikly kytarové kličky. To ovšem neznamená, že by parta kolem Tosina Abasiho měla na svědomí nějaký propadák. To rozhodně ne. Jen byl zvuk trochu méně čitelný, než jaký jsem ho chtěl mít (je zvláštní, že jsem několikrát na adresu zvukaře slyšel chválu, protože mně ozvučení skutečně nepřišlo tak dokonalé, jak ho někteří líčí). Nicméně hudba Animals As Leaders má v tomhle jednu výhodu – samotná rytmická složka je dostatečně zajímavá i sama o sobě, tudíž mi hlava pulzovala v rytmu všemožných synkop a vystoupení jsem si užil. Z kapely sálala dobrá nálada a vystoupení uběhlo jako voda.

Skvrn: O tom, že tma nutně nemusí být alfou omegou, přesvědčil i Ihsahn se svými nově vybranými dětmi. Přál jsem si průřez diskografií, respektive taky něco jiného než jen songy z posledního „Arktis.“. Nakonec mi bylo vyhověno, i když letošní řadovka samozřejmě dostala prostoru ponejvíc. Ani nevím jak dál. Že byla má očekávání splněna? Že je tahle osůbka klasa, již nelze s nikým srovnávat? Ano, to chci říct, pomohl jsem si řečnickými. Možná Ihsahna obviníte z profesorského přístupu, ale vážně nevím, co víc chcete vymáčknout z extrémního progu za 45 minut před stovkami lidí. Mně čas ubíhal věru rychle. Byl tu poslední song, „Celestial Violence“, k němuž neodmyslitelně patří hlavní postava Leprous, Einar Solberg. Přišel a zazpíval. Bezvadně zazpíval. Poté už následovalo loučení. „See you next year,“ uzavírá Ihsahn. „S radostí, Císaři,“ odpovídám.

Onotius: Původně plánované Aborted a The Black Dahlia Murder jsem raději vynechal, abych měl jistotu, že vydržím až do večera, a tak má další zastávka u pódia byla až na mého oblíbence Ihsahna. Z jeho vystoupení mám nakonec smíšené pocity. Asi za to mohla netradiční volba setlistu, jež potěšila i méně metalovými kousky jako „Pulse“, na druhou stranu ovšem nebyla schopna tolik vyburcovat atmosféru (taky hrát za tmy, bylo by to asi jinačí kafe). Navíc bych jako závěrečnou skladbu zvolil jinou než „Celestial Violence“ s hostujícím Einarem SolbergemLeprous. Stěžejní problém byl však opět přebasovaný zvuk, tudíž ani například taková jednoznačná hitovka jako „Mass Darkness“ nevynikla úplně dokonale – a to je prostě chyba. Kdo ví, možná rozpačitosti napomohl i fakt, že kapela prý hrála na nástroje půjčené od Leprous, neboť ty jejich se zasekly někde na letišti. Úplná katastrofa Ihsahn ale nebyl. I kdyby jen kvůli „Frozen Lakes on Mars“, tak jsem si vystoupení užil a nedostatky snažil ignorovat.

Ihsahn

Skvrn: Další hodiny jsem jaksi paběrkoval. Sem tam jsem do něčeho vrtnul a jen tak se vezl na festivalové vlně. Původní plány ale vypadaly jinak. Zavítat jsem chtěl do vnitřních prostor, na ambientní pódium. Hrát zde měl Artur Ruminski, tedy kytarista včera hrajících Thaw. Realita se ale od mých plánů i časových harmonogramů rozhodla vzdálit. Pódium se sice oddávalo akci, ale o Ruminského nešlo ani náhodou, snad jen že by se za noc z Artura proměnil v Arturu, přítomnou diskžokejku. Čekal jsem zhruba 30 minut, a když ani tahle doba mnou zvanou Arturu nevyhnala z pódia, raději jsem se odebral v dál.

Onotius: Největším čtvrtečním překvapením pro mě asi byli britští progresivní/djentoví Tesseract. Tohle uskupení doma pustím spíš rekreačně, než že bych entuziasticky hltal každé dílo, které vydají. Naživo to však fungovalo prvotřídně. Na poslední desce se mi moc nepozdával příklon do popovějších vod, jenomže jak to tak bývá, naživo je vše tvrdší, tudíž obavy z jemného nenásilného pidlikání byly liché.  Zůstaly jen křišťálově čisté vokály a instrumentace jela propracované a především celkem dobře ozvučené riffy a vyhrávky. A mě to jednoduše chytlo.

Skvrn: Během čekání na Mono jsem si krátil čas na velkých pódiích, ačkoliv jen jako vzdálený přihlížející. Na levém pódiu válčili Exodus a já si dal zase po roce oldschoolový thrash. Ale jak říkám, decibely jsem přijímal spíš jen pasivně. Pozornost jsem věnoval hlavní hvězdě jednoho z přilehlých travnatých plácků (ta tam byla loňská Sahara). Jeden z thrashových srdcařů zde nahradil chybějící vlasy punčocháči a do songů Exodusu spustil zuřivé pohybové kreace. I hudební nástroj se našel, kus dřívka dokonale padnul do ruky a stal se předmětem hodinu dlouhé riffové onanie. Nohavice lítaly, dřívko schytávalo parádní obrus, přítomný fanclub se často proměnil v dárce moku na kytaristovu posilněnou. Pro mě jeden z nejsympatičtějších zážitků festivalu, oddanost oldschoolu zas jednou nebyla jen o džísce.

Skvrn: Gojira bojovala se zvukem, kousek od zvukaře to bylo strašidelně špatné, slyšel jsem jen brutálně přehulené kopáky. Na Metalgate Stage bohužel ne naposled. Změna místa sice pomohla, párkrát jsem si pošlápl do rytmu, ale duchem jsem byl už na Mono. Ti jsou prý vůbec prvními, kteří zahráli na Brutalu i ostravských Colours. Japoncům gratulace, jinak však do éteru vysílám spíš údiv a postesk. Až teď, v roce 2016? Nedá se svítit, holt jiným žánrům se otevírající Josefov a multižánrová Ostrava. O tom ale jindy, teď Mono a jejich vystoupení na Oriental Stage, která se konečně dočkala opravdu orientální kapely…

Mono

Skvrn: Asi se sluší říct, že Japonci byli naživo mnohem víc heavy než ze studia, ovšem na rozdíl od Chelsea Wolfe jsem nebyl ani trochu proti. Charakter a nálada zůstaly věrně zachovány. Nevyprchala idyličnost, jakási křehká pompa. Výrazně monolitický set ozdobil i výborný zvuk a vřelé přijetí, ačkoliv několik kecalů se opět našlo i v předních řadách. Celkově ale spokojenost, velká spokojenost. Něco mi říká, že se s Mono nevidíme naposled.

Onotius: Gojira? To byl naprostý nářez. Jedinou slabinou byl opět zvuk – za důkaz čeho může posloužit například tvrzení, že oblíbenou „Ouroboros“ jsem poznal až v druhém riffu. Kytary byly vůči sobě v nerovnováze – tudíž hutný riff „Flying Whales“ po meditativním začátku příliš nevyzněl. Zato jednoznačné drtičky typu „Backbone“ celkem vynikly. Ale atmosféra byla prostě mohutná. Strkanice a kotle byly nejen doménou předních řad a v průběhu vystoupení nad hlavou létala nafukovací zvířata. Nasazení hudebníků bylo obdivuhodné a být někde v prvních řadách, asi vám budu tvrdit, že to byla největší pecka letošního ročníku. Pocit z vystoupení Gojiry mám tedy trochu podobný jako z loňských Triptykon – je to srdcovka, byli přebasovaní, bavili, ale nebyli nejlepší.

Onotius: Po konci Gojiry se snažím co nejrychleji se prodrat davy lidí, neboť na Metalgate Stage už jsou nachystaní matadoři švédské melodicdeathmetalové scény Dark Tranquillity. Dobíhám přesně ve chvíli, kdy spouští singlovka „Science of Noise“ ze zatím posledního alba „Construct“. V kontrastu s Gojirou zvuk pochopitelně krotší, přesto ne příliš dobrý, spíš zahuhlaný. To je asi největší slabina setu. Nasazení hudebníků je sice solidní, avšak trochu z něj zavání fakt, že už je pro tyhle muzikanty koncertování tak trochu rutinou. Ve výsledku si tedy říkám, že se z jednoznačného potenciálu, jaký ta jejich muzika má, dalo vydojit víc. Možná opět vina okolností, ale Dark Tranquillity mě za srdce nevzali a působili spíš tak nějak průměrně.

Onotius: Z japonských Mono jsem zvládl jenom tak třetinu setu a musím říct, že to, co jsem slyšel, mě trochu zklamalo. Na jednu stranu to zpočátku působilo atraktivně, jako příjemné zpestření, avšak problém pro mě byla ona kolegou již zmiňovaná monolytičnost. Zkrátka a dobře, u post-rocku mám rád, když se skladby stupňují a nějakým způsobem pracují s rozdílnou dynamikou. Jenomže v tomhle ohledu na mě Mono naživo působili příliš konstantně a tím pádem jsem spíš chrápal ve stoje, než si užíval hudbu. Nevím, když tak čtu všude ty nadšené ohlasy, možná je problém ve mně a mému spíš univerzálnímu vztahu k jejich studiové tvorbě, ale tohle mě příliš nebavilo…

Perturbator

Skvrn: Přišlo první vážné krytí – nevraživě na sebe koukali Leprous a Perturbator. Dopředu jsem upřednostňoval variantu druhou, tedy tu skočnou, elektronickou, jenomže Solberg zahostoval během Ihsahnova úřadování bezvadně a bylo opět nad čím váhat. Nakonec jsem však zůstal u prvotního rozhodnutí, vždyť na metalové festivaly se přece jezdí kvůli ambientu, darkwavu a elektronickým nasíračkám. Po půlnoci a odpoledním vydání Perturbatorova hudba vládla, navíc po loňském úspěchu hned na velkém pódiu. Spustily ostré elektronické rytmy, ustaly circle pity, vzedmuly se vlny plné tanečního trsu. Klestil jsem si cestu vpřed, načež jsem zase rychle vycouval couval. V ostrých tlačenicích pod pódiem to vypadalo jako na pro muže vyhrazeném Prague Pride a toho jsem vážně nemusel být účasten. Po zpátečce jsem se ale opět dostal do transu. Bylo to drtivé, úderné, intenzivní. A rozhodně taky zopakování zasluhující.

Onotius: Protože norské Leprous už jsem naživo v rámci jejich loňské zastávky v Praze jednou viděl, vyhlídce na jejich zdejší vystoupení jsem nepřikládal tak velký význam. Říkal jsem si, že festivalový set tenhle koncert těžko trumfne. To se však ukázalo jako neskutečné rouhání. Leprous mě totiž odpálili ještě intenzivněji. Jejich vystoupení bylo neuvěřitelně povedené a v danou chvíli na mě působilo jako živá voda. Náhle nohy přestaly bolet a já se začal dosyta opájet něčím, co jsem v duchu nazýval koncentrovanou verzí jejich pražského vystoupení. Hudebníci v čele se zpěvákem a klávesistou Einarem Solbergem dávali do vystoupení mnohé a odměnou jim byl solidní ohlas publika. Skutečně. Při „The Valley“ jsem společně s prvními řadami zpíval emocionální refrén a říkal si, že snad na ně půdu příště zas, i když už to bude potřetí. V mém soukromém žebříčku „koncert ročníku“ se tak společně s Neurosis dělí o třetí příčku.

Leprous

Skvrn: Kolem jedné existovaly hned tři možnosti – dohrávající Leprous, černokněžníci 1349, nebo pelech. Nakonec jsem se rozhodl vydat cestou pravověrných čísel. Když však bylo nějakých deset minut za mnou, přicházel jsem na to, že na kázání o pravosti nemám zrovna náladu. Zvuk navíc nebyl pravý ořechový a trochu jsem hledal i nasazení, se kterým tu loni na stejném místě válčili Marduk. Nemělo cenu dál setrvávat, odebral jsem se směrem kempovým. Čtvrtek bodoval. Paradoxy se dějí a papírově nejslabší den porazil ten nejsilnější, předcházející středu.

Onotius: Poslední kapelou večera byli hutní deathmetaloví Embrional, při nichž byla atmosféra vskutku blasfemická. Začali se skoro půlhodinovým zpožděním a bylo pár technických problémů, ale to nic neměnilo na tom, že se jednalo o pohlcující show. Kotel, který v danou chvíli vypadal věru maniakálně, jsem sledoval zpovzdálí a raději jsem za soustředěného pokyvování hlavou chytal syrové zlé riffy. Hrálo se hodně z loňské „Devil Inside“, což mi vyhovovalo, neboť to je jediná deska, co od nich znám. Zkrátka vybroušené temné metalové zemětřesení, co víc dodat. Skvělé zakončení náročného dne.


Animals as Leaders – The Joy of Motion

Animals as Leaders - The Joy of Motion
Země: USA
Žánr: djent / instrumental / progressive metal
Datum vydání: 24.3.2014
Label: Sumerian Records

Tracklist:
01. Ka$cade
02. Lippincott
03. Air Chrysalis
04. Another Year
05. Physical Education
06. Tooth and Claw
07. Crescent
08. The Future That Awaited Me
09. Para Mexer
10. The Woven Web
11. Mind-Spun
12. Nephele

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Musím přiznat, že jsem se na novou desku Animals as Leaders fakt těšil. Za poslední cca dva roky se na povrch vyrojilo obrovské množství djentových kapel, do nekonečna se navzájem vykrádajících. V této záplavě jsem si vytvořil jakousi pomyslnou “pětku” kapel, která nějak definovala žánr a stále do něj přináší něco nového. Vedle Periphery, Veil of Maya, Vildhjarta a australských Circles jsou to právě Animals as Leaders, kteří stáli u zrodu stylu a na rozdíl od všech kopírek mají tendenci se neustále posouvat, samozřejmě hlavně díky tomu, že jádro kapely tvoří sám velký Tosin Abasi, u kterého bych si klidně troufl říct, že je jedním z nejlepších kytaristů současnosti. Vlastně si nejsem úplně jist, jak moc se na tvorbě Animals as Leaders podílí zbytek kapely, něco mi říká, že výraznější stopu na desce “The Joy of Motion” zanechali Misha a NollyPeriphery, kteří jsou zodpovědní za programing samplů, produkci, baskytaru a tak dále.

Jak jsem již říkal, na “The Joy of Motion” jsem se fakt těšil převážně proto, že předchozí deska “Weightless” je možná moje nejoblíbenější instrumentální album. Přiznávám, že ode mě bylo celkem naivní očekávat, že by Tosin stvořil podruhé něco, co už jednou vydal, protože z “Weightless” si toho třetí deska vzala věru málo. Nenapadá mě příhodnější název pro desku než “radost z pohybu”. Tosin Abasi, stejně jako Neige na posledním albu Alcest, opustil temnotu a natočil totálně sluníčkové album, dokonce to na mě působí, jako by si našel holku a začal ho najednou bavit život nebo tak něco. Přiznám se, že debutovou fošnu jsem neslyšel, tak s ní nemůžu porovnávat, ale “Weightless” měla jakousi chaotickou a ponurou atmosféru, neustále se střídaly polyrytmy, které jsem nebyl schopen dopočítat, Tosin drtil heavy riffy jako z dílny Meshuggah a celkově to mělo spád a poněkud rychlejší tempo. “The Joy of Motion” se naopak nese v pomalejším až středním tempu, stejně jako moje recenze, tudíž přejdeme k samotnému obsahu.

Trochu mi přijde, že první “Ka$cade” svým začátkem tématicky navazuje na song “David”, jenž uzavíral právě “Weightless”, ale to bude spíš náhoda než nějaký úmysl. Po intru a tvrdším riffu v refrénu přichází sólo, což je naprosto zásadní moment. Právě v tuto chvíli se mi v mysli objevil Joe Satriani a nějak už se mi ho nepodařilo z představ odstranit až do konce desky, protože sóla tvoří velkou část jejího obsahu. Hned v druhém tracku “Lipincott” však Tosin lehce odbočí, nechává se inspirovat jazzovým kytaristou Tomem Lipincottem a jazzový vibe je v songu celkem slyšet, což v kombinaci s djentovou basou a synťákem zní věru zajímavě. Následuje pomalá a náladová “Air Chrysalis”, při níž člověk dostane náladu válet se někde v létě na louce nebo na pláži a podobnou náladu přenáší i do čtvrté “Another Year”, kde se na řadu dostává zvláštní synťák. Misha Mansoor, který je za elektroniku zodpovědný, má zřejmě jistou oblibu ve zvucích, jež jsem naposledy slyšel někdy na základce, když jsem sledoval večerníčky. To, co tady Misha používá, mi děsně připomíná hudební podklad těm nejstarším dílům Krtečkaze 70. let, popřípadě takové ty týdeníky, co se vysílaly za komunistů, kolik se sklidilo brambor, jak se plní plán, kolik tun oceli se vyvezlo a do toho hrály ty veselé sedmdesátkové synťáčky… jo, tak v něčem takovém si Misha eviddentně libuje, jak možno slyšet v “Another Year”, ale třeba i na začátku “Have a Blast” od Periphery.

Na zvláštním sedmdesátkovym soundu je postavená i “Physical Education”, což je hudebně asi nejzajímavější song z alba, protože tady si fakt Tosin nebral žádné zábrany a zřejmě zde využil všechny znalosti, co za svojí kariéru načerpal. Všechny ty rádoby “progresivní” djentové a deathcorové kapely by si měly “Physical Education” pouštět povinně každý den aspoň hodinu denně. Na “Tooth and Claw” konečně pánové trochu přitvrdili a dávají znát, proč je občas někdo řadí do progresivního metalu. Klasická djentová rubačka, kde ale samosebou nechybí uječené sólo. Další v řadě jsou “Crescent” a “The Future That Awaited Me”, kde bych asi jenom vypíchnul to, co Abasi praktikuje všude, na všech deskách i projektech, a co většina djentových kapel naprosto nedovede reprodukovat, a to je jeho časté využívání různých kytarových efektů, reverbů, flangerů atd. a taky jeho těžko popsatelný styl hraní. Kombinace efektů, atypických úderů na osmistrunnou kytaru a samplů mě často nutí k zamyšlení, co to vlastně poslouchám, jestli to je kytara, basa, synťák nebo nigga Tosin dělá beatbox.

“Para-mexer” je další experiment a od roku 2012, kdy vyšlo EP “Perspective” od Tesseract, jsem neslyšel nic zajímavého, co by se dalo nazvat “akustický djent”. Pohodová záležitost, která přejde do lehce ambientního outra, vlastně mě ani nepřekvapuje, že na “The Joy of Motion” je jeden song komplet postavený na akustice. “The Wowen Web” mi zpočátku přišla totálně nezajímavá, ale ve své podstatě shrnuje asi celé album, protože je tu všechno: srandovní synťák, pomalejší ambientní part, djentový riff a pak Tosinův oblíbený způsob hraní, kdy kytara zní jako dvojšlapka, přes to samozřejmě další sólo. Aby někdo nezapomněl, že posloucháme otce djentu, tak těsně před koncem zazní rubačka “Mind-Spun”, kde teda sólíčko chybí, místo toho tu kytara v podkresu kvílí jako policejní siréna a v člověku to vyvolá lehkou mlhavou vzpomínku na něco, čemu se dřív říkalo “nu-metal”. No, a nakonec album uzavírá “Nephele”, která na začátku trochu připomíná Dream Theater, aby v půlce zvolnila a zakončila jízdu klasickým djentovým “sraním”. No, a to je jakoby všechno.

Nějak mě vlastně nenapadá, co bych desce vytknul. To, že to bude pecka, jsem čekal, byť se to ubíralo trochu jiným směrem, než jsem si původně představoval. Tosin Abasi je prostě veličina a neustále se posouvá někam dál, škoda, že takových lidí na scéně není víc. Možná by mi “The Joy of Motion” sedla, kdyby vyšla někdy v červenci, takhle na jaře, když venku prší, to úplně nesedne do nálady, ale to je jenom taková drobnost, která rozhodně desce na kvalitě nijak neubírá, takže úhrnem, sečteno a podtrženo, osm a půl bodu.


Redakční eintopf #61 – březen 2014

Курск - Имена на стене
Nejočekávanější album měsíce:
Курск – Имена на стене


H.:
Combichrist – We Love You
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Eths – Ex Umbra in Solem
Index očekávání: 7/10

Kaša:
Курск – Имена на стене
Index očekávání: 7/10

nK_!:
Arakain – Adrenalinum
Index očekávání: 10/10

Atreides:
Neige et noirceur – Gouffre onirique et abîmes cosmiques
Index očekávání: 8/10

Zajus:
La Dispute – Rooms of the House
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Курск – Имена на стене
Index očekávání: 5/10

Thy Mirra:
Animals as Leaders – The Joy of Motion
Index očekávání: 8/10

Jeden by čekal, že po zimním spánku už všechna vydavatelství konečně rozmrzla a v březnu budou sypat jedno kvalitní album za druhým, nebo snad ne? Těžko říct… ne, že by nevycházelo vůbec nic, ale naše redakce z březnové nabídky zas tak extrémně odvařená není. Na jednu stranu se objevila dokonce dvě desítková očekávání – jedno pro “Adrenalinum” domácích veteránů Arakain, druhé pro aggrotechový nářez “We Love You” od norsko-amerických Combichrist; na druhou stranu si ale dost z nás stěžuje na okurkovou sezónu, minimum zajímavých počinů a tak dále. Buď to fakt není žádná hitparáda, nebo jsme už prostě rozmazlení parchanti. Tak či onak, na post nejočekávanější desky měsíce se nakonec horko těžko vyškrábali doom metalisté Курск se svou třetí velkou nahrávkou “Имена на стене”

Od tohoto vydání eintopfu jsme se rozhodli nově zavést jednu věc – body do boje o nejočekávanější album měsíce se od nynějška budou připisovat všem deskám, které redaktor zmíní (a zmíní je v kladném kontextu, že se na ně těší – logicky se nebudou připisovat body, pokud redaktor prohlásí, že tohle si v žádném případě neposlechne). Albu, jež zvolí jako nejočekávanější, se samozřejmě připíše plná výše indexu očekávání a všechna ostatní, která ve svém textíku jmenuje, dostanou poloviční hodnotu z jeho indexu.

H.

H.:

Volba pro březen je z mého pohledu zcela jednoznačná a stejně jako v únoru se opět jedná o desku z elektronické scény. Neříkám, že se v metalu neurodí pár zajímavých kousků… sice jich bude málo, ale třeba na finální opus “III: Beneath Trident’s Tomb” zámořského black metalového allstar projektu Twilight, druhou řadovku “Death” od mocných Teitanblood nebo třetí album “Имена на стене” rusofilních doom metalistů Курск z Finska se těším opravdu dost a vyhlížím tyto počiny už nějakou dobu. Mimo metal pak bude jistě stát za to také novinka “Restart” německých techno anarchistů Atari Teenage Riot. Přesto ani jedno z těchto alb v očekávání ani zdaleka nemá na “We Love You” od původem norské, nyní však už spíše americké aggrotechové divočiny Combichrist. Právě Combichrist totiž pro mě už asi navždy budou mít mezi všemi elektronickými kapelami speciální pozici… sice zdaleka nebyli první a už před nimi jsem s oblibou sjížděl pár jednotlivých songů, nicméně to bylo jejich “Today We Are All Demons” z roku 2009, jež se stalo první elektronickou deskou, kterou jsem si zamiloval v celé její délce a díky níž jsem téhle muzice definitivně propadl. Po zpětném nastudování zbylé tvorby jsem hodně rychle zjistil, že i ten zbytek je totální bomba, takže nic jiného neočekávám ani od “We Love You”. První singl “From My Cold Dead Hands” sice neznačí, že by Andy LaPlegua se svou partou hodlal uhnout někam jinam oproti minulým nahrávkám, ale to je vlastně možná dobře, protože přesně tohle chci od Combichrist slyšet, a pokud se opět podaří nastavenou laťku udržet (v což doufám), tak vím už teď, že se z toho zase poseru až za ušima…

Ježura

Ježura:

Byly doby, kdy jsem veškerou corovou hudbu odsuzoval jako prvoplánovitý odpad pro děti, pozéry a lobotomiky – než jsem objevil francouzké Eths, kteří mi svou zatím poslední řadovkou “III” vážně vyrazili dech a v neposlední řadě zasadili jednu z posledních ran mému již delší dobu živořícímu přesvědčení o nadřazenosti jistých žánrů nad ostatními. Rok a půl starý odchod zpěvačky Candice Clot mě tedy zákonitě zarmoutil a zároveň nasadil vysoké nároky, se kterými se musí nějak poprat její nástupkyně Rachel Aspe. A jak se jí to podařilo, to se dozvíme už brzy. Eths totiž v březnu vydávají EP “Ex Umbra in Solem”, a i když se na něm (krom tří živáků a tří znovu nahraných songů) objeví jen jediná zcela nová skladba, mně to na nominaci tohoto minialba do březnového eintopfu bohatě stačí.

Kaša

Kaša:

Tak vám nevím… Mám se v březnu těšit víc na nafouknutou bublinu jménem Lacuna Coil, nudnou Sonatu Arcticu, na niž jsem po minulé sračkoidní řadovce tak trochu zanevřel, nebo na vyčpělé Gamma Ray, kteří na slušné album čekají už více než deset let a žijí jen ze své minulosti? Původně jsem byl odhodlaný, že se čtyřbodovým indexem očekávání sem prdnu ty Gamma Ray a bude hotovo, ale neodolal jsem a pustil si pár ukázek z mnou doposud neslyšených alb výše zmíněných Курск a nezní to vůbec špatně, takže nasrat na mnou vyjmenované party, které už beztak nemají čím překvapit (pokud Lacuna Coil vůbec kdy měla) a už dávno vaří z vody a radši budu své pohledy upínat směrem k “Имена на стене”, od něhož, když už nic, očekávám slušnou doomovou desku, kterých jsem v poslední době moc neslyšel.

nK_!

nK_!:

Zimní sezona vrcholí a to znamená, že alespoň pro mě vrcholí i sezona okurková. Tedy co se týče zahraničních kapel, protože tam bych sáhl maximálně po Sonata Arctica (Sonatě Arctice?), ale vážně jen jako po znouzectnosti, protože tahle kapela podle mého už dávno řekla všechno, co kdy říci měla. Už tak před deseti lety na “Reckoning Night”. Zalovím tedy v našem maličkém středoevropském rybníčku a vyberu kapelu z nejlegendárnějších – samotný Arakain. “Homo Sapiens..?” už se venku větrá pěkné tři roky, a tak už je prostě čas vydat něco nového. Zveřejněné skladby mě zatím tolik nepřesvědčily, ale nebudu zbytečně hanit, když nevím, jak bude vypadat finální dílko, že ano? Nemění to totiž vůbec nic na tom, že se těším jako malý Jarda, a to i přes maličko kontroverzní klip, ve kterém Arakain hraje společně s “otcovsko/synovskou” smečkou Dymytry. Těm právě v březnu také vychází placka a právě s Arakainem jedou velké společné turné, u jehož příležitosti vznikl zmíněný videoklip. Normálně bych do eintopfu zvolil právě vás, hoši, ale srovnávat se u mě s Arakainem? Špatně načasováno.

Zajus

Zajus:

Už to vypadalo, že březen překoná extrémně bídný loňský prosinec, ovšem nakonec je všechno jinak. V plánu je totiž vydání dvou možná méně známých, o to však zajímavějších kapel. V první řadě půjde o Horseback, kteří ve své tvorbě míchají špinavé sludgové bažiny s pořádnou porcí dronu. Od Horseback jsem zatím slyšel jen dva roky starý počin “Half-Blood”, který byl na rozdíl od většiny žánrově spřízněných alb mimořádně posluchačsky přívětivý, a i přesto, že už to bude nějaký ten pátek od posledního poslechu, si z něj vybavím solidní množství momentů. Proto jsem zvědav, zda kapela udrží solidní laťku i na letošním “Piedmont Apocrypha”. Druhým, a přeci jen o něco očekávanějším počinem, je třetí album Američanů La Dispute. Tuto post-hardcorovou partičku táhne hlavně skvělý vokalista Jordan Dreyer, který ať již čistě zpívá, recituje či zkouší řvát, vždy zní, jako by se měl celým vypětím každou chvílí zhroutit na zem. Dosud poslední deska “Wildlife” byla sice poměrně nevyrovnaná, ve svých nejsilnějších momentech byla však opravdu výborná. Pokud na novince bude víc skladeb na úrovni skvělé “King Park”, budu naprosto spokojený.

Atreides

Atreides:

Březen pro mě nabízí hned několik možných favoritů, jakkoliv vypadá na první pohled nuzně. Prvním z nich jsou finové Курск, přičemž snad každé vydání jejich desky je samo o sobě událostí. Druhým favoritem je industrialová/aggrotechová prasečina Combichrist s deskou “We Love You”, třetím pak další indusitrální diskotéka “Restart”, pro změnu od Atari Teenage Riot. Čtvrtým favoritem, který však stojí ve středobodu zájmu, je ambient/black/doom/dronový one man project Neige et noirceur z kanadského Montrealu. Sníh a černota zavane do uší posluchačů již čtvrtou řadovkou “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” – a já opět neočekávám nic menšího než další hypnotický opus, jenž snoubí poetiku zasněžené quebecké krajiny s dokonale temnou hudbou.

Skvrn

Skvrn:

Hodně slabý. Určitě bych se tak nebál označit letošní březen, který sice nabízí několik známých jmen, ale novinku, na kterou bych se vyloženě těšil, prostě neobsahuje. Z těch velkých jmen třeba Sonata Arctica mě už dávno opustila a nově zveřejněnou skladbu jsem ani nebyl schopen doposlouchat, a to i přesto, že na rozdíl od ostatních lidí mi její poslední album “Stones Grow Her Name” ani zdaleka nepřišlo tak špatné. Snad jen vydání dvou březnových počinů na mně zanechává jiný pocit než jen prachsprosté mávnutí rukou. Prvně bych si dovolil jmenovat Курск, a i když doom metalu není zrovna to, co bych dennodenně protáčel přehrávačem, právě finští rusisté ve mně vzbuzují určité sympatie. Druhou zajímavou novinkou budiž ípko Árstíðir Lífsins a tady vlastně končím, opravdu nic jiného (maximálně snad ještě Estonci Metsatöll) mě z březnové palety neoslovilo.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Můj první “jednohrnec” a napadá mě jenom pár věcí, které bych na následující měsíc vypíchnul. Ne, že by mě březnové desky nebraly, ale v jízdním řádu nenacházím nic, co by mě mělo posadit na zadek, krom jednoho jména, zářícího však na kilometry daleko. Animals as Leaders přicházejí s deskou “The Joy of Motion” a já počítám, že půjde o důstojného nástupce klenotu “Weightless”, jenž mi v přehrávači rotuje až nezdravě často. Jestli bude deska víc progresivní či víc do djentu, to je otázka, ale ať přijde Tosin Abasi s čímkoli, bude to jistojistě pecka mezi oči. Na to se teda těším velmi. Pak se taky celkem těším na Combichrist, ačkoli mě žádná jejich deska nechytla úplně celá. Každopádně na sto procent počítam, že mi do složky oblíbených hitů přisypou z nové nahrávky nějaký další materiál a na Brutal Assaultu si ho zakřepčím naživo. Další dvě jména si taky zaslouží pozornost, a to Carnifex a Architects, akorát si ještě nejsem jist, jestli zrovna moji pozornost. Pro někoho zásadní kapely žánru, já jsem ani jedné z nich nikdy nepřišel na chuť, přesto mi nejspíš zvědavost nedá… Nakonec ještě za zmínku stojí Gojira – zaslechl jsem, že mají v březnu vydávat živák a DVD z turné k “L’enfant sauvage”, což bych asi moc rád viděl, minimálně kvůli songu “Backbone”, což je naživo totální masakr.