Archiv štítku: Leprous

Devin Townsend Project, Between the Buried and Me, Leprous

 The Devin Townsend Project, Between the Buried and Me, Leprous

Datum: 16.2.2017
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Between the Buried and Me, Leprous, The Devin Townsend Project

Celkem by mě překvapilo, kdyby se dnes ještě našel fanda tvrdé muziky, který nikdy neslyšel o kanadském workoholikovi Devinu Townsendovi, jenž svými nahrávkami zásobuje hudební scénu už víc jak dvacet let. Tenhle plešatý dlouhán s šibalským úsměvem a specifickým humorem je zkrátka fenomén – což koneckonců potvrzuje nejen svým potrhlým charakterem, ale především samotnou hudbou, již produkuje ve velkém a leckdy působí, že mu není cizí v podstatě žádný žánr. Ale ať už experimentuje s industrialem, orchestrální hudbou, country, chill-outem, vždy to činí tak, aby si to zachovávalo specifický odér, přístupnost a nadhled. Pravda, přiznám se, že jeho poslední desky mi už trochu splývají, nicméně na kontě má stále kultovní kousky, které v mých očích korunuje parádní koncepční „Terria“ z roku 2001. Proto když se naskytla příležitost vidět ho naživo, velmi jsem zbystřil.

Nebyl to však samotný kanadský vizionář, kdo se zasloužil o to, že došlo k onomu spontánnímu zvolání: „No tak tuhle akci si teda ujít nenechám!“ Velmi významně si totiž přisadily avizované předkapely v čele s Between the Buried and Me. Tahle americká sebranka totiž představuje naprosto svébytný přístup k progresivnímu metalu. Jejich „Alaska“ a posléze „Colors“ vzbudily ve své době nemalý rozruch a ani následující počiny nedaly prostor pochybnostem o tom, že tahle formace jedinečným úkazem bezpochyby je. A když už jsme u udávání tónu progresivní scény, ani norské Leprous rozhodně nejde opomenout. Pokud jste pravidelnými čtenáři našeho skromného internetového plátku, možná si vybavíte, že jsem už tady jejich živá vystoupení někdy chválil. Je to tak a dokonce dvakrát. Poprvé jejich poslední pražský koncert, jenž mě příjemně potěšil, a pak loňský Brutal Assault, kde mě naprosto odzbrojili. Je tedy jasné, že stačil letmý pohled na line-up téhle události, aby bylo jasné, že tam musím.

Akce byla umístěna do Roxy, což je klub, kde jsem byl naposledy už tak dva roky zpátky a pamatoval jsem si, že je to moderní prostor, kde je většinou solidní zvuk, mohutný balkón, ale co se týče interiéru, působí to tam poněkud chladně a sterilně. Třeba nějaké syrové blackmetalové kapely by mi sem skutečně nesedly a rušilo by mě to. Na druhou stranu zrovna k Devinovi se tohle místo i celkem hodilo. Do klubu jsem napochodoval nějakých dvacet minut před ohlášeným začátkem a navzdory slušnému množství lidí, kteří se hemžili uvnitř, stále byla možnost najít v publiku celkem solidní místo.

A netrvalo dlouho – pro mě pár srků piva a chvilka rozpačitého rozhlížení, kde jsou nějací známí – a na pódium zdobené obalem poslední Devinovy desky naběhli Leprous a bez otálení spustili „Third Law“ z posledního alba. Jejich vystupování je přesně takové, jaké si ho pamatuji – semknuté a celistvě působící, instrumentálně i vokálně přesné a hudebně pečlivě kombinující libozvučnou atmosféru a bryskní metalovou řezavost. Všechny nástroje jsou pěkně slyšet, přičemž vokály naprosto nejvýrazněji. A to vůbec nevadí, protože Einar je jedním z těch šťastných lidí, co naživo dokážou stejně jak na albu vyloudit ze svého hrdla sebevyšší tón bez jakéhokoliv zaváhání. Pro mě, někoho s velmi omezeným hlasovým rejstříkem, který v některých hladinách zní, jako když mučíte orangutana elektrickým proudem, je stěží uvěřitelné, že tohle opravdu může nějaký člověk zvládat tak brilantně. Ne, jako vážně, ten Einar je fakt magor, jak to dělá?!

Publikum se dobře chytá, ostatně z internetových diskusí relativně často vyznívalo, že pro mnohé jsou headlinerem tohoto večera právě Leprous. Zazní slušný výběr nejvíce orientovaný na novou desku, z níž se objeví například singlová „The Price“, „Rewind“ nebo atmosférická „Slave“. K naprosté spokojenosti mi ale pocitově něco chybí. A tento pocit je korunován faktem, že tentokrát Leprous vynechávají moji veleoblíbenou „The Valley“. V mých očích solidní, ale ne až na dřeň, jak tomu bylo minule.

Leprous

Před Between the Buried and Me v sále pomalu přestává být k hnutí. Tentokrát už nejsem schopen prodrat se k blíže k pódiu a zůstávám tedy jako správný důchodce (hehe) u zvukaře. Podobně jako Leprous, ani Between the Buried and Me si nepotrpí na dlouhá intra, a tak rovnou začínají pěkně dvanáctiminutovkou „Fossil Genera (A Feed from Cloud Mountain)“. Jejich mistrný hudební eklekticismus živě vyznívá velmi suverénně, i když čitelnost jednotlivých nástrojů je už malinko horší. Stále ale vše podstatné slyšet je. Jako na desce i na koncertě dává kapela na odiv, že svoje nástroje ovládá i v těch nejnáročnějších částech naprosto s přehledem. Není to samozřejmě jenom ekvilibristika, co dělá formaci tak výjimečnou, ale samotné kompozice protkané všemožnými zákruty a střípky různých nálad, žánrů a postupů. Ze setu si nejvíc užívám „Lay Your Ghosts to Rest“ z předposlední nahrávky, neboť onen melodický refrén krásně vystupuje na povrch a patřičně dává na odiv, že tahle kapela není jen čirý chaos, ale že v tom mnohovrstevnatém hudebním koláči je taky řád. Škoda relativně střízlivého hracího času, neboť Between the Buried and Me byli pro mě vrcholem večera. Nejméně uniformní, dobře ozvučení a při svém projevu si vystačili naprosto jen se svou hudbou.

Devin je oproti tomu známý showman, rád pronáší všemožné šílené hlášky, publikum hecuje a jeho hudba si většinou drží čitelnější linii. A čtvrteční koncert nebyl výjimkou. Až dětinské nadšení, s nímž vyhrává každý tón, je ale velmi uvěřitelné, takže tam, kde se u jiných dostavuje spíš pocit trapnosti, Devin působí elegantně a přirozeně. Jeho vystoupení působí velmi koherentně, čemuž koneckonců hraje do karet jeho specifický zvuk, který hradbu z kytar a kláves do člověka často hrne v příjemném středním tempu. Svůj styl má za ta léta vybudovaný skvěle. Možná trochu škoda, že sází na tradiční metalové skladby a až na naprosté rozloučení to neopepří nějakým folčíkem či ambientem. Větší škoda však je, že ve velkém dává na svou novější tvorbu a například z „Ocean Machine“ zazní jediný kousek, z „Accelerated Evolution“ taktéž a třeba z „Terria“ dokonce nic. Čas od času prohodí kytaru – o jedné se chlubí, že stála devět tisíc liber. Dohromady včetně přídavku zahraje celých patnáct písniček, přičemž na něm není vidět ani stopa únavy, na konci pak podává ruce hromadě fanoušků a triumfálně odchází. Velmi zábavné vystoupení, které mě ovšem neudolalo do té míry, abych z něj odcházel naprosto odrovnán. Nicméně v celkové sumě to má očekávání naplnilo.

Devin Townsend Project

Celkově se tedy jednalo o příjemný večer, z něhož nejvíc vyčnívalo upřímné vystoupení Between the Buried and Me. Leprous byli též fajn, ale ti si publikum ještě tak trochu oťukávali a už jsem od nich holt viděl lepší. Je třeba ale vyzdvihnout Einarovy vokály, jež mi tentokrát přišly ještě suverénnější než kdy dříve. Devin pak předvedl dlouhou a zábavnou show, s níž dal najevo, že vystupování je jeho denním chlebem a že ho to zatraceně baví. Pohoda, klídek, metálek. Devin uklidňující houpavými riffy, v publiku pár týpků s maňásky mimozemšťana Ziltoida, hutné rytmy a spokojenost jak na straně muzikantů, tak fandů.


Devin Townsend v polovině v února v Roxy s Betweend The Buried And Me a Leprous

Devin Townsend Project (CAN), Betweend The Buried And Me (USA), Leprous (NOR)
16. 2. 2017, Roxy, Praha
www.obscure.cz

Kanadský hudební workoholik a vizionář Devin Townsend se opět chystá do Prahy! Nespoutaný kreativní živel, který překračuje žánrové mantinely dle libosti, tentokrát přiveze do klubu Roxy novou desku Transcendence a mimořádné předkapely Between The Buried And Me a Leprous.

Představovat Devina českému fanouškovi je asi zbytečné. Popularitu získal díky působení ve Strapping Young Lad, ale zřetelnou stopu zanechal také na deskách takových interpretů, jako jsou Steve Vai, Front Line Assembly, Soilwork, Stuck Mojo, Darkest Hour nebo Gojira.

Už řadu let se Devin zaměřuje na sólovou tvorbu, ať už pod názvy Ocean Machine, Terria, nebo přímo The Devin Townsend Band či The Devin Townsend Project. Pod naposledy zmiňovaným názvem vydal v loni album Transcendence.

Devin Townsend Project

Výraznou změnou je, že do skládání přispěli výrazně také členové kapely: „Výsledkem je deska, která je podle mě skutečně jedinečná. Objevil jsem palivo do nádrže, abych tak řekl, a jsem za to rád. Myslím, že náš záměr, námět a příspěvek všech zúčastněných dělají z tohohle alba jakési pojítko mezi několika uplynulými roky a tím, čeho chci dosáhnout se svou plánovanou symfonií.“

Lístky jsou k dispozici v běžných předprodejích. Nejlevnější vstupenky jsou k dispozici na www.obscure.cz.

FB event: https://www.facebook.com/events/1267540313257187/
YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=44TzcehU0V8

https://www.facebook.com/dvntownsend/
https://www.facebook.com/leprousband/
https://www.facebook.com/BTBAMofficial/
www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Koncertní eintopf – únor 2017

Inferno, Kzohh, Besatt, Silva Nigra, Mallephyr, Chaomega

Onotius:
1. Devin Townsend Project, Between the Buried and Me, Leprous, – Praha, 16.2. (event)
2. Heiden, Dying Passion, Somnus Aeternus – Praha, 3.2. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Inferno, Kzohh, Besatt, Silva Nigra, Mallephyr, Chaomega – Karvinná, 24.2. (event)

Onotius

Onotius:

Organizátoři koncertů se v únoru zatraceně činí, což mimo jiné znamená i to, že nejednu parádní akci budu nucen oželet (což v některých případech zatraceně bolí, ale holt se nedá nic dělat). Kam se ale určitě plánuji vydat, je pražská zastávka turné Svlékni tmu, kde se objeví tři nadějné tuzemské bandy Heiden, Somnus Aeternus a Dying Passion (resp. „nadějné“ jsem vztahoval k prvním jmenovaným, tvorbu Dying Passion neznám, takže tam těžko posoudím). Ani jednu z těchto kapel jsem zatím naživo ještě neviděl, takže jsem celkem zvědav, jak se nakonec tenhle večírek vydaří.

Nejvíc se ale v únoru těším na to, až konečně naživo uvidím Between the Buried and Me, a ještě stejný večer i charismatického progového šílence Devina Townsenda, kteří po boku Leprous (ty jsem viděl sice už dvakrát, ale pokaždé mě dostali) navštíví pražský klub Roxy. To bude jistě progresivní nářez par excellence!

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Únorových koncertů nebude málo, ale s úplnou jistotou navštívím pouze ten, který se 24. února odehraje v karvinském Hard Café. Inferno zde totiž zahájí evropské tour po boku ukrajinských Kzohh. Ukroše jsem onehdy na Hell Fast Attacku zaspal, což jsem si kvůli kladným ohlasům trochu vyčítal, takže jsem rád za možnost reparátu. Nevadí mi ani, že Inferno uvidím snad už podvanácté, bude to přece jen nějaký ten rok, co jsem skladby z „Omniabsence Filled by His Greatness“ slyšel živě naposled a kdo ví, třeba zazní i něco z chystané nové desky. Mallephyr taky potřebuju konečně vidět live a věřím, že ani zbývající trojice Silva Nigra, Besatt a Chaomega nezklame. Už dávno nepotřebuji obrážet každou „lokální“ akci, ale tohle je pro mě povinnost. Snad nezklame klubové zázemí.


Brutal Assault 21 (čtvrtek)

Brutal Assault 21

Datum: 11.8.2016
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): 1349, Animals as Leaders, Embrional, Exodus, Gojira, Heaving Earth, Ihsahn, Leprous, Mono, Obscura, Perturbator, Plini, Tesseract

Onotius: Čtvrtek byl pro mě druhým nejnáročnějším dnem – a to i navzdory tomu, že jsem pár jmen, která jsem původně ze zvědavosti chtěl vidět, nakonec vypustil. I tak jsem viděl za den jedenáct kapel a to už se dá považovat skoro za sportovní výkon. A hned první z nich byli v brzkém odpoledni čeští Heaving Earth. Tahle kapela je na tuzemské poměry celkem jedinečná, neboť technický death brutálnějšího střihu se u nás na takové úrovni přeci jen moc nehraje. Nu, kapela vskutku nakládala, že se i protřelým žánrovým kolegům mohla s hrdostí podívat do očí. Především bicí party byly skutečně parádní. Velmi solidní vystoupení.

Skvrn: Dvanáct kapel denně, to je sebevražda. Letošní program jsem proto volil volněji a vynechal kapely, na něž bych třeba před dvěma roky s jistotou zašel. Těch jmen je spousta, z fleku mě napadají páteční Satyricon či sobotní Behemoth. Jenže když jsem se v brzkých čtvrtečních hodinách ocitl neplánovaně na Heaving Earth, protesty šly stranou. Ke slyšení byla parádní deathmetalová rychta s ucházejícím zvukem (ne náhodou na levé Jägermeister Stage) a zřetelně slyšitelnými kvalitami. Fanouškem podobných záležitostí nejsem, ale tohle bylo velmi dobré, jen škoda brzkého hracího času a s tím spojené slabší návštěvy.

Onotius: Chvíli po skončení Heaving Earth se na vedlejší stage rozjela hudba diametrálně odlišné nálady – jazz fusion/progressive rockeři Plini. Jejich precizní, instrumentálně naprosto bravurní hudba opravdu z běžné Brutalové dramaturgie celkem vyčnívala, především však velmi bavila a posluchače si rychle získala. Možná i proto, že kapela prozradila, že na festivalech tohoto typu běžně nehraje, publikum jako by si řeklo, že hudebníkům názorně předvede entusiasmus pravého metalového fandy, a rozjelo vtipný étericky kolébavý jazzový moshpit. Komunikaci s publikem vůbec měli tihle virtuózové celkem zmáklou. Došlo na kratičké historky a vůbec z jejich projevu čišela na sto honů naprostá pohoda.

Onotius: Na německou technicky deathmetalovou Obscuru jsem se zatraceně těšil. A vystoupení to nebylo vůbec špatné, jen mi k dokonalosti značný kousek scházel. Kytary naštěstí byly rozeznatelné, i když možná co se týče hlasitost vůči sobě ne úplně dokonale doladěné. Horší však byl fakt, že basa pouze drtila, ale vyhrávky, které jsou pro charakteristický rukopis kapely podstatné, skoro nevyznívaly – byly utopeny. Nicméně pecky z novinky, „Ten Sepiroth“ či „Sermon of the Seven Suns“, a především pak kousky z klasické „Cosmogenesis“ (notoricky známá „Anticosmic Overload“ nebo „Centric Flow“) přesto byly schopny strhnout pozornost a ve výsledku jsem se bavil. Uvidíme, co předvedou na podzim v klubu, ale věřím, že když dostanou víc prostoru, bude to mazec.

Obscura

Skvrn: Progresivně djentovou matematiku nemusím. Výjimky však existují a Animals as Leaders jsou tou vůbec nejvýraznější z nich. Žádný připitomělý vokál ani trapné djentové poprdlávačky s předvídatelným rytmem. Jakmile Američané spustili, nedokázal jsem se nabažit. Nápaditá sóla, uchvacující rytmy. Animals as Leaders zahráli parádně. Tak rád vidím potěchu z hraní, tak rád si dám čas od času motanici s rukopisem. Animals as Leaders vládli a společně s opravdu parádním zvukem (opět Jägermeister Stage) mě absolutně dostali. A pochválím i dramaturgii, neboť čas kolem patnácté hodiny je pro takovou muziku ideální. Kdo chce zajít, zajde, i v hluboké opici je třetí hodina přijatelná, navíc není potřeba krást black metalům či doomům velmi žádanou tmu. Já tuhle trojici prostě rád viděl, jen tak, bez asistence černé. O dosavadním vystoupení ročníku nebylo pochyb.

Onotius: Ačkoliv bych to čekal spíš naopak, Animals as Leaders v mých očích zůstali ve stínu Plini. Snad za to může i uvolněná atmosféra při Plini nebo to, že jsem od nich zas tolik nečekal, i fakt, že díky klidnějšímu charakteru muziky u nich zkrátka více vynikly kytarové kličky. To ovšem neznamená, že by parta kolem Tosina Abasiho měla na svědomí nějaký propadák. To rozhodně ne. Jen byl zvuk trochu méně čitelný, než jaký jsem ho chtěl mít (je zvláštní, že jsem několikrát na adresu zvukaře slyšel chválu, protože mně ozvučení skutečně nepřišlo tak dokonalé, jak ho někteří líčí). Nicméně hudba Animals As Leaders má v tomhle jednu výhodu – samotná rytmická složka je dostatečně zajímavá i sama o sobě, tudíž mi hlava pulzovala v rytmu všemožných synkop a vystoupení jsem si užil. Z kapely sálala dobrá nálada a vystoupení uběhlo jako voda.

Skvrn: O tom, že tma nutně nemusí být alfou omegou, přesvědčil i Ihsahn se svými nově vybranými dětmi. Přál jsem si průřez diskografií, respektive taky něco jiného než jen songy z posledního „Arktis.“. Nakonec mi bylo vyhověno, i když letošní řadovka samozřejmě dostala prostoru ponejvíc. Ani nevím jak dál. Že byla má očekávání splněna? Že je tahle osůbka klasa, již nelze s nikým srovnávat? Ano, to chci říct, pomohl jsem si řečnickými. Možná Ihsahna obviníte z profesorského přístupu, ale vážně nevím, co víc chcete vymáčknout z extrémního progu za 45 minut před stovkami lidí. Mně čas ubíhal věru rychle. Byl tu poslední song, „Celestial Violence“, k němuž neodmyslitelně patří hlavní postava Leprous, Einar Solberg. Přišel a zazpíval. Bezvadně zazpíval. Poté už následovalo loučení. „See you next year,“ uzavírá Ihsahn. „S radostí, Císaři,“ odpovídám.

Onotius: Původně plánované Aborted a The Black Dahlia Murder jsem raději vynechal, abych měl jistotu, že vydržím až do večera, a tak má další zastávka u pódia byla až na mého oblíbence Ihsahna. Z jeho vystoupení mám nakonec smíšené pocity. Asi za to mohla netradiční volba setlistu, jež potěšila i méně metalovými kousky jako „Pulse“, na druhou stranu ovšem nebyla schopna tolik vyburcovat atmosféru (taky hrát za tmy, bylo by to asi jinačí kafe). Navíc bych jako závěrečnou skladbu zvolil jinou než „Celestial Violence“ s hostujícím Einarem SolbergemLeprous. Stěžejní problém byl však opět přebasovaný zvuk, tudíž ani například taková jednoznačná hitovka jako „Mass Darkness“ nevynikla úplně dokonale – a to je prostě chyba. Kdo ví, možná rozpačitosti napomohl i fakt, že kapela prý hrála na nástroje půjčené od Leprous, neboť ty jejich se zasekly někde na letišti. Úplná katastrofa Ihsahn ale nebyl. I kdyby jen kvůli „Frozen Lakes on Mars“, tak jsem si vystoupení užil a nedostatky snažil ignorovat.

Ihsahn

Skvrn: Další hodiny jsem jaksi paběrkoval. Sem tam jsem do něčeho vrtnul a jen tak se vezl na festivalové vlně. Původní plány ale vypadaly jinak. Zavítat jsem chtěl do vnitřních prostor, na ambientní pódium. Hrát zde měl Artur Ruminski, tedy kytarista včera hrajících Thaw. Realita se ale od mých plánů i časových harmonogramů rozhodla vzdálit. Pódium se sice oddávalo akci, ale o Ruminského nešlo ani náhodou, snad jen že by se za noc z Artura proměnil v Arturu, přítomnou diskžokejku. Čekal jsem zhruba 30 minut, a když ani tahle doba mnou zvanou Arturu nevyhnala z pódia, raději jsem se odebral v dál.

Onotius: Největším čtvrtečním překvapením pro mě asi byli britští progresivní/djentoví Tesseract. Tohle uskupení doma pustím spíš rekreačně, než že bych entuziasticky hltal každé dílo, které vydají. Naživo to však fungovalo prvotřídně. Na poslední desce se mi moc nepozdával příklon do popovějších vod, jenomže jak to tak bývá, naživo je vše tvrdší, tudíž obavy z jemného nenásilného pidlikání byly liché.  Zůstaly jen křišťálově čisté vokály a instrumentace jela propracované a především celkem dobře ozvučené riffy a vyhrávky. A mě to jednoduše chytlo.

Skvrn: Během čekání na Mono jsem si krátil čas na velkých pódiích, ačkoliv jen jako vzdálený přihlížející. Na levém pódiu válčili Exodus a já si dal zase po roce oldschoolový thrash. Ale jak říkám, decibely jsem přijímal spíš jen pasivně. Pozornost jsem věnoval hlavní hvězdě jednoho z přilehlých travnatých plácků (ta tam byla loňská Sahara). Jeden z thrashových srdcařů zde nahradil chybějící vlasy punčocháči a do songů Exodusu spustil zuřivé pohybové kreace. I hudební nástroj se našel, kus dřívka dokonale padnul do ruky a stal se předmětem hodinu dlouhé riffové onanie. Nohavice lítaly, dřívko schytávalo parádní obrus, přítomný fanclub se často proměnil v dárce moku na kytaristovu posilněnou. Pro mě jeden z nejsympatičtějších zážitků festivalu, oddanost oldschoolu zas jednou nebyla jen o džísce.

Skvrn: Gojira bojovala se zvukem, kousek od zvukaře to bylo strašidelně špatné, slyšel jsem jen brutálně přehulené kopáky. Na Metalgate Stage bohužel ne naposled. Změna místa sice pomohla, párkrát jsem si pošlápl do rytmu, ale duchem jsem byl už na Mono. Ti jsou prý vůbec prvními, kteří zahráli na Brutalu i ostravských Colours. Japoncům gratulace, jinak však do éteru vysílám spíš údiv a postesk. Až teď, v roce 2016? Nedá se svítit, holt jiným žánrům se otevírající Josefov a multižánrová Ostrava. O tom ale jindy, teď Mono a jejich vystoupení na Oriental Stage, která se konečně dočkala opravdu orientální kapely…

Mono

Skvrn: Asi se sluší říct, že Japonci byli naživo mnohem víc heavy než ze studia, ovšem na rozdíl od Chelsea Wolfe jsem nebyl ani trochu proti. Charakter a nálada zůstaly věrně zachovány. Nevyprchala idyličnost, jakási křehká pompa. Výrazně monolitický set ozdobil i výborný zvuk a vřelé přijetí, ačkoliv několik kecalů se opět našlo i v předních řadách. Celkově ale spokojenost, velká spokojenost. Něco mi říká, že se s Mono nevidíme naposled.

Onotius: Gojira? To byl naprostý nářez. Jedinou slabinou byl opět zvuk – za důkaz čeho může posloužit například tvrzení, že oblíbenou „Ouroboros“ jsem poznal až v druhém riffu. Kytary byly vůči sobě v nerovnováze – tudíž hutný riff „Flying Whales“ po meditativním začátku příliš nevyzněl. Zato jednoznačné drtičky typu „Backbone“ celkem vynikly. Ale atmosféra byla prostě mohutná. Strkanice a kotle byly nejen doménou předních řad a v průběhu vystoupení nad hlavou létala nafukovací zvířata. Nasazení hudebníků bylo obdivuhodné a být někde v prvních řadách, asi vám budu tvrdit, že to byla největší pecka letošního ročníku. Pocit z vystoupení Gojiry mám tedy trochu podobný jako z loňských Triptykon – je to srdcovka, byli přebasovaní, bavili, ale nebyli nejlepší.

Onotius: Po konci Gojiry se snažím co nejrychleji se prodrat davy lidí, neboť na Metalgate Stage už jsou nachystaní matadoři švédské melodicdeathmetalové scény Dark Tranquillity. Dobíhám přesně ve chvíli, kdy spouští singlovka „Science of Noise“ ze zatím posledního alba „Construct“. V kontrastu s Gojirou zvuk pochopitelně krotší, přesto ne příliš dobrý, spíš zahuhlaný. To je asi největší slabina setu. Nasazení hudebníků je sice solidní, avšak trochu z něj zavání fakt, že už je pro tyhle muzikanty koncertování tak trochu rutinou. Ve výsledku si tedy říkám, že se z jednoznačného potenciálu, jaký ta jejich muzika má, dalo vydojit víc. Možná opět vina okolností, ale Dark Tranquillity mě za srdce nevzali a působili spíš tak nějak průměrně.

Onotius: Z japonských Mono jsem zvládl jenom tak třetinu setu a musím říct, že to, co jsem slyšel, mě trochu zklamalo. Na jednu stranu to zpočátku působilo atraktivně, jako příjemné zpestření, avšak problém pro mě byla ona kolegou již zmiňovaná monolytičnost. Zkrátka a dobře, u post-rocku mám rád, když se skladby stupňují a nějakým způsobem pracují s rozdílnou dynamikou. Jenomže v tomhle ohledu na mě Mono naživo působili příliš konstantně a tím pádem jsem spíš chrápal ve stoje, než si užíval hudbu. Nevím, když tak čtu všude ty nadšené ohlasy, možná je problém ve mně a mému spíš univerzálnímu vztahu k jejich studiové tvorbě, ale tohle mě příliš nebavilo…

Perturbator

Skvrn: Přišlo první vážné krytí – nevraživě na sebe koukali Leprous a Perturbator. Dopředu jsem upřednostňoval variantu druhou, tedy tu skočnou, elektronickou, jenomže Solberg zahostoval během Ihsahnova úřadování bezvadně a bylo opět nad čím váhat. Nakonec jsem však zůstal u prvotního rozhodnutí, vždyť na metalové festivaly se přece jezdí kvůli ambientu, darkwavu a elektronickým nasíračkám. Po půlnoci a odpoledním vydání Perturbatorova hudba vládla, navíc po loňském úspěchu hned na velkém pódiu. Spustily ostré elektronické rytmy, ustaly circle pity, vzedmuly se vlny plné tanečního trsu. Klestil jsem si cestu vpřed, načež jsem zase rychle vycouval couval. V ostrých tlačenicích pod pódiem to vypadalo jako na pro muže vyhrazeném Prague Pride a toho jsem vážně nemusel být účasten. Po zpátečce jsem se ale opět dostal do transu. Bylo to drtivé, úderné, intenzivní. A rozhodně taky zopakování zasluhující.

Onotius: Protože norské Leprous už jsem naživo v rámci jejich loňské zastávky v Praze jednou viděl, vyhlídce na jejich zdejší vystoupení jsem nepřikládal tak velký význam. Říkal jsem si, že festivalový set tenhle koncert těžko trumfne. To se však ukázalo jako neskutečné rouhání. Leprous mě totiž odpálili ještě intenzivněji. Jejich vystoupení bylo neuvěřitelně povedené a v danou chvíli na mě působilo jako živá voda. Náhle nohy přestaly bolet a já se začal dosyta opájet něčím, co jsem v duchu nazýval koncentrovanou verzí jejich pražského vystoupení. Hudebníci v čele se zpěvákem a klávesistou Einarem Solbergem dávali do vystoupení mnohé a odměnou jim byl solidní ohlas publika. Skutečně. Při „The Valley“ jsem společně s prvními řadami zpíval emocionální refrén a říkal si, že snad na ně půdu příště zas, i když už to bude potřetí. V mém soukromém žebříčku „koncert ročníku“ se tak společně s Neurosis dělí o třetí příčku.

Leprous

Skvrn: Kolem jedné existovaly hned tři možnosti – dohrávající Leprous, černokněžníci 1349, nebo pelech. Nakonec jsem se rozhodl vydat cestou pravověrných čísel. Když však bylo nějakých deset minut za mnou, přicházel jsem na to, že na kázání o pravosti nemám zrovna náladu. Zvuk navíc nebyl pravý ořechový a trochu jsem hledal i nasazení, se kterým tu loni na stejném místě válčili Marduk. Nemělo cenu dál setrvávat, odebral jsem se směrem kempovým. Čtvrtek bodoval. Paradoxy se dějí a papírově nejslabší den porazil ten nejsilnější, předcházející středu.

Onotius: Poslední kapelou večera byli hutní deathmetaloví Embrional, při nichž byla atmosféra vskutku blasfemická. Začali se skoro půlhodinovým zpožděním a bylo pár technických problémů, ale to nic neměnilo na tom, že se jednalo o pohlcující show. Kotel, který v danou chvíli vypadal věru maniakálně, jsem sledoval zpovzdálí a raději jsem za soustředěného pokyvování hlavou chytal syrové zlé riffy. Hrálo se hodně z loňské „Devil Inside“, což mi vyhovovalo, neboť to je jediná deska, co od nich znám. Zkrátka vybroušené temné metalové zemětřesení, co víc dodat. Skvělé zakončení náročného dne.


Leprous, Sphere, Rendezvous Point

Leprous
Datum: 25.10.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Leprous, Rendezvous Point, Sphere

Akreditaci poskytl: pořadatel koncertu

Už je to nějaká doba, co se norští Leprous transformovali z nenápadné libůstky pro pár žánrových fajnšmekrů v uskupení, jež se pomalu, ale jistě stává podstatným hybatelem současného progressive metalu. Jistě, o nějakém velkém průlomu na bázi Mastodon nemůže být řeč, ale jejich význam pomalu narůstá, fanoušků přibývá a kritika poslední dobou také zrovna nešetří chválou. A ačkoliv mně osobně malinko více sedí kompoziční nevázanost a zároveň melodičnost prvních alb, musím souhlasit, že se Leprous daří posouvat se neustále dál a zároveň udržovat specifický nenapodobitelný styl. Proto když bylo ohlášeno, že v rámci evropského turné zahrají i na pódiu pražského klubu Nová Chmelnice, bylo jasné, že tohle vynechat by byla rozhodně chyba. A jak se zdá, rozhodně jsem nebyl sám, kdo měl o večerním programu na neděli 25. října jasno dlouho dopředu.

Leprous s sebou letos přivezli dvě norské smečky — Rendezvous Point a Sphere. První jmenovaná byla kromě žánrové spřízněnosti s Leprous propojena i personálně, neboť kapely sdílí bubeníka Baarda Kolstada, což je mimochodem chlapík, který bubnuje i u Borknagar a ICS Vortexe. A musím smeknout, být schopen takhle precizně odbubnovat většinu večera, to považuji za neuvěřitelné, zvlášť když si člověk uvědomí, že tohle je jen jedna zastávka turné – že to den předtím takhle odehrál v Bratislavě a den nato to takhle bude hrát ve Varšavě.

Co se týče samotného prvního vystoupení večera, jednalo se o muziku v mnohém podobnou hlavní hvězdě, nicméně instrumentálně více sahající i do studnice klasičtější žánrové melodičnosti podporované zejména klávesovými postupy. Stejně tak vokální linky oscilovaly mezi polohami evokujícími takového Jørna Landeho a právě Einara Solberga, zatímco některé rytmické hrátky se nebály zabrousit až někam do djentu. Kytarové party v měkčích pasážích (čemuž také asi pomáhala Baardova charakteristická rytmika) mohly i Leprous místy celkem připomínat. Bylo zde patrné trochu nevyrovnané nazvučení, jež vyzdvihovalo rytmičnost, zatímco klávesové party byly občas podivně nekonkrétní. Nicméně norská pětice (čtyři chlapi a jedna relativně pohledná basačka) si postupně na pódium zvykala, počáteční napětí opadlo a hudebníci si to začali patřičně užívat. Publika bylo stále relativně poskrovnu, nicméně nejeden fanda si spokojeně podupával či pokyvoval hlavou do rytmu. Jako celek navzdory rozpačitému rozjezdu celkem příjemně zabavil, avšak že bych po zhlédnutí setu nějak prahnul po tom shánět si desku, to asi moc nehrozí.

První, co člověku padlo do oka ještě dříve, než spustila druhá předkapela Sphere, bylo odhalení jejich plátna se svítícím názvem kapely. Kdo ví, možná kdyby se to udělalo nějak vkusně, tak by to byl i dobrý nápad, jenomže to se jaksi nestalo. Pardon, nemůžu si pomoct, ale namísto nějaké futuristické sci-fi nálady jsem se spíš cítil jako v casinu či v herně. Jakmile tahle pětice nakráčela na pódium a spustila, bylo jasné, že tohle bude kapku přímočařejší záležitost. Sami svojí hudbu charakterizují jako modern progressive metal, přičemž muzika těží především z kontrastu mezi těžkopádnými riffy a rytmikou typu Meshuggah s growly a pasážemi s čistými vokály. To vše je doprovázeno různými předtočenými syntezátory. Podobná strategie jako takoví Fear Factory, ale zas trochu jinak. Hudebně to sice mělo své momenty, nicméně celkový dojem doprovozen o infantilní vizuálno (to jsem ještě zapomněl zmínit, že basák měl i svůj šestistrunný nástroj opatřen červeně svítícími puntíky) nebyl nikterak valný. Nicméně sál se postupně plnil, a jak se zdá, dost lidem se tahle muzika líbila, a tak byly ovace oproti Rendezvous Point o poznání větší. Někteří již u pódia patřičně provětrali své kadeře a na konci setu si podávali ruku s hudebníky.

Čekání na hlavní hvězdu večera bylo znatelně delší, prostor se již solidně zaplnil, nicméně nějaká tlačenice se naštěstí nekonala a ukořistit místo pěkně vepředu nebyl žádný problém. Došlo k reorganizaci pódia tak, aby se klávesy přesunuly ze strany více do středu scény a Einar Solberg se nemusel schovávat v rohu. A ve chvíli, kdy se setmělo, spustilo několik plochých obrazovek, jež byly do nynějška na scéně jen na překážku, pěkně zpracovaný vizuální doprovod. Na pódium postupně nakráčeli nadějní progresivci a za nadšení nedočkavých fandů spustila „The Flood“. Zvuk místy sice trochu nevyrovnaný, ale fundamenty jsou pevně ukotvené. Klávesy by možná mohly být trochu rozeznatelnější, avšak mé obavy ohledně vokálu byly liché – Einar je to schopen s přehledem zazpívat všechno naživo, případně pokud byl jeho zpěv zvláštní a nekonkrétní, připisoval bych to spíš zvuku, nikoliv jeho schopnostem. Z většiny však myslím, že byl zpěv (a to včetně harmonií s doprovodnými vokály kytaristů Tora Oddmunda Suhrkeho a Øysteina Landsverka) naprosto skvěle zvládnutý. A samozřejmě instrumentace nazaostávala, ba naopak.

Leprous

Následující „Foe“ zvukově sedí solidně, čemuž pomáhá její pomalejší tempo, jasně rytmické momenty a hymnické pasáže s velkolepým Einarovým tenorem. Lidé se přidávají, při letmém pohledu kolem je jasné, kvůli jaké kapele sem přišli. Nadšení v očích, rytmické skandování či zuřivá gestikulace je samozřejmostí.

Následuje zástupce nového alba, „Third Law“, jež celkem pěkně dokládá již zmiňované Einarovy vokální schopnosti, ale i výtečnou souhru instrumentace v perfektně sekaných pasážích. Refrén je, co se týče nového alba, jeden z těch, který se společně se singlovkou (již si pro nás šetřili až na první přídavek) zaryje do paměti asi nejrychleji, díky čemuž zpětná vazba z publika byla velmi solidní. Dále se dočkáme například gradující „Chronic“ a balady „The Cloak“ z dva roky staré nahrávky „Coal“, „Rewind“ a „Red“ z novinky a „Acquired Taste“„Bilateral“. Po velkolepém závěru „Slave“ náhle hudebníci odchází. A člověk už by si zoufal. Je totiž ještě nemálo zásadních pecek, které by bylo skvělé slyšet naživo.

Jenomže žádné strachy. Po chvíli halasného potlesku se norská krev vrací na pódium a pokračuje skvělou svěží singlovkou „The Price“ z novinky. Na tu se pochopitelně musí chytit každý, natož pak srdcaři z prvních řad. Po další dvojici z nového alba přichází ještě skvělá atmosférická „The Valley“. Ta postupně graduje z hypnotického začátku k silnému melodickému instrumentálně sekanému refrénu. A když se po mezihře tento refrén na konci vrátí, v druhé inkarnaci se poslepuje a ve skvělé zvukové harmonii vyvrcholí. Musím však přiznat, že jsem jí kvůli zvuku poznal až po chvíli. Vokály v refrénu občas byly ohoblovány o důležité frekvence a stejně tak klávesy se netěšily zrovna moc dobré čitelnosti, nicméně v průběhu jsem měl pocit, jako by se to zlepšovalo. A ten refrén společně s atmosférou — to bylo neuvěřitelné. Subjektivně jsem si tenhle moment užil snad nejvíc. Navíc atmosféra v prvních řadách postupně mocně gradovala a z těch pár lidí, na kterých bylo vidět, že si tu muziku vychutnávají naprosto na maximum, sálala skvělá nálada.

Jako závěrečný přídavek zazněla ještě výtečně propracovaná desetiminutovka „Forced Entry“. A ačkoliv opět chvilku trvalo se zorientovat, co se vlastně hraje, stěžejní momenty měly skutečně sílu. A hudebníci působili nevyčerpatelně. Bavili nás celý večer a takřka žádný náznak opotřebování. Po triumfální závěru nezbývalo než se rozloučit, uklonit se, podat si ruce s lidmi v prvních řadách.

Pokud někdo od koncertu Leprous čekal jen nějakou chladnou instrumentální ekvilibristiku, doufám, že byl patřičně vyveden z omylu. Vystoupení bylo velmi intenzivním zážitkem. Norové dali na odiv, že jsou naprostými profíky, kteří mají svůj nenapodobitelný styl a přitom každý kousek je svůj a jedinečný. Setlist byl velmi vyrovnaný s jedinou slabinou — jestli se totiž nepletu, nezazněl jediný song z debutu. Je sice jasné, že když kapela jede turné na podporu novinky, tak bude dbát spíš na to, aby skladby z ní zde byly v dostatečném zastoupení. Nicméně alespoň jednu písničku typu „He Will Kill Again“, „Passing“ či „Dare You“ zařadit mohli. Myslím, že by to celek velmi příjemně okořenilo. No, nevadí. Vzhledem k tomu, jak perfektně zahráli, je tohle myslím celkem malicherný detail. Pokud jste si je nyní nechali ujít, důrazně doporučuji tuhle chybu příště neudělat.


Koncertní eintopf #6 – říjen 2015

God Is an Astronaut poster 2015
H.:
1. Epic Rap Battle of History – Praha, 18.10.
2. Vanessa, Schwarzprior – Praha, 1.10.

Ježura:
1. Phantoms of Pilsen – Plzeň, 22.-24.10.

Atreides:
1. God Is an Astronaut – Praha, 22.10.
2. Cruachan, Ereb Altor, Hakka Muggies – Praha, 13.10.

Onotius:
1. Leprous, Sphere, Rendezvous Point – Praha, 22.10.

Po zářijovém zahřívacím kole je již v říjnu klubová sezóna v plném proudu a evidentně je rozhodně z čeho vybírat. Tomu ostatně odpovídá i náš redakční vzorek, jelikož každý ze čtyř redaktorů, kteří se tohoto vydání koncertního eintopfu účastní, volí v rámci svých osobních preferencí dočista jiné akce (což je také důvod, proč tentokrát není koncert měsíce – jednoduše vyrovnané skóre). Tak či onak, následující měsíc bude v naší reportové sekci evidentně pestrý, protože pestrá je i žánrová směska koncertů, na něž se chystáme – rap, EBM, post-rock, folk metal, progressive metal, převážně black metalový festival… a výčet samozřejmě není konečný, jelikož ne úplně vše, na co půjdeme, je níže napsáno…

H.

H.:

Zatímco léto bylo z mojí strany co do návštěv koncertů poměrně suché, na podzim si to opětovně plně vynahradím. Nikdy jsem nebyl fanouškem takových těch YouTuberů a podobných věcí, ale jedna výjimka musí potvrdit pravidlo – a tou výjimkou je série Epic Rap Battles of History. Zrovna tenhle seriál mě fakt strašně baví a všechny čtyři sezóny znám bez přehánění nazpaměť, takže živé vystoupení v České republice je naprostá povinnost. Mimoto se však těším i na koncert Vanessy… může se to zdát divné, klidně si ťukejte na čelo, ale já jsem tuhle domácí EBM legendu ještě živě nikdy neviděl. Příležitostí bylo dost, ale zatím nikdy se nepoštěstilo… jednou to nevyšlo skrz prachy, podruhé zase kvůli nedostatku času, potřetí jsem zas neměl chuť koukat na takovou kapelu v hale, ale ve finále jsem se prostě s těmito drogovými barony až do nynějška míjel. První den v měsíci se to snad konečně zlomí a navíc za účasti ostravské elektronické dekadence Schwarzprior, díky jejichž přítomnosti už vůbec není co řešit a účast se stává takřka povinnou.

Ježura

Ježura:

S výčtem říjnových akcí, na které se těším, to je trochu zvláštní – je mezi nimi totiž jen jedna jediná, na kterou se opravdu chystám. Tou mám na mysli letošní vydání UG festivalu Phantoms of Pilsen. Na soupisce sice není žádná kapela, která by mě tam vyloženě nutila jet, celá řada zajímavých jmen tam ale je, takže nemám pochyb, že si to užiju i letos, byť laťka, kterou nastavily předchozí ročníky, je vysoko. Pak jsou tu další zajímavé koncerty, jenže problém je v tom, že se mi buď tlučou s něčím jiným, nebo jsou to takové, kam bych šel asi jen v případě, že bych neměl na práci nic lepšího, což není moc pravděpodobné. Protentokrát si tedy vystačím akorát s Phantoms of Pilsen, koneckonců se tam vážně těším.

Atreides

Atreides:

Ačkoliv jsem očekával, že začátek koncertní sezóny bude našlapanější, nakonec to jsou jen dvě jména, která mě k sobě táhnou svojí železnou jistotou. Říjen patří bezesporu Irsku. První místo zaujímají God Is an Astronaut – jakkoliv o téhle bandě někdo může tvrdit, že na studiovkách stagnuje a opakuje z jejich strany stokrát slyšené (což si osobně tak docela nemyslím), na loňském Brutal Assaultu mi ukázala, že její hlavní síla tkví v živém přednesu, jímž mě naprosto smetla. A to je přesně ten důvod, který potřebuji k tomu, abych je chtěl vidět znovu a v komornějším prostředí. Druzí jsou pak Cruachan – tahle dublinská legenda folk metalu se po velmi dlouhé době ukáže v klubovém prostředí, přičemž u takové události rozhodně nemůžu chybět. Jedni z mých žánrových favoritů se představí po boku pražských Hakka Muggies a jediné, co ve mně vzbuzuje mírnou nejistotu, je místo, v němž se má celá akce odehrát.

Onotius

Onotius:

Letošní podzim není na zajímavé akce rozhodně skoupý. Peníze však nerostou na stromech, a tak je třeba si dobře vybírat. Pokud jde o říjen, rozhodně si nenechám ujít pražskou zastávku norských progresivně metalových Leprous, kteří přijedou v rámci turné k nové desce „The Congregation“. Naživo jsem zatím neměl tu čest je vidět, tak jsem zvědav, jak jejich precizní i atmosférická muzika na pódiu zafunguje. Především jsem zvědav na vokální projev Einara Solberga, jenž na deskách vyzpívává i solidní výšky, tak uvidíme, jak přesvědčivě se předvede. Doufejme, že si všechno sedne a bude postaráno o progový večer par excellence.


Leprous – The Congregation

Leprous - The Congregation
Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 25.5.2015
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. The Price
02. Third Law
03. Rewind
04. The Flood
05. Triumphant
06. Within My Fence
07. Red
08. Slave
09. Moon
10. Down
11. Lower
12. Pixel [bonus]

Odkazy:
web / facebook

První pohled (Skvrn):

Kdybych měl zahájit střelbu od boku s úkolem určit, kolik let na scéně mají za sebou norští Leprous, asi bych jen neustále míjel. Pětice progresí očarovaných muzikantů totiž zodpovědně klame všemožnými prostředky. Považte onu mladickou vizáž i roky vydání zveřejněných počinů – vždyť prvotina „Tall Poppy Syndrome“ spatřila světlo zemské až v roce 2009. Faktem však je, že příštím rokem budou Leprous již 15 let v hudební pohotovosti a sousloví mladá kapela, které se kolem Norů neustále točí, už asi nebude úplně košer. Jeden by mohl namítat, že sestava se několik let usazovala a zrod současných Leprous přišel až o pár let později. Nicméně ne, zamítá se. Mimo bubeníka Baarda Kolstada zbylá trojice pobývá v Leprous již přes 10 roků a od věci zkrátka nebude mluvit o kapele v těch nejlepších možných hudebních letech.

Leprous jsem se setkal někdy v roce 2013, tedy v době, kdy vycházelo „Coal“, třetí řadové album. Tehdy jsem však měl s tímhle uhelným přírůstkem docela problém a jal jsem raději naposlouchávání „bilaterální“ houbařiny. A ačkoliv jsem za nějakou tu dobu jakžtakž proniknul i do problematického „Coal“ a dokázal ocenit jeho kvality, „Bilateral“ mám dodnes raději, byť ne na úrovní nějakého bezbřehého adorování. Čekat od „The Congregation“ úplně málo tak nebylo na místě. Že jsou Leprous schopni hrát hodně vysokou hru, se ukázalo už v minulosti, a zvědavé pohledy tak spíš než na kvalitu směřovaly na volbu výraziva, jež mělo Nory posunout v rámci progresivního písečku zase o kousek dál či alespoň jinam. A povedlo se. „The Congregation“ je skutečně někde jinde než poslední dva záseky, avšak zároveň ne natolik, aby člověk neměl šanci uhodnout, kdo že za touhle větší hodinou hudby vězí. Tudíž kdo měl Leprous za progové exhibicionisty a vokál Einara Solberga za ukňučené lálálování, názor nezmění, ruce pryč.

„The Congregation“ je docela dlouhé a i díky jednoskladbovému bonusu úspěšně atakuje hranici 70 minut. V kombinace s progresivní komplikovaností tedy délka, jež na papíře vypadá jako skvěle provedená sebevražda. Jenže chyba lávky. „The Congregation“ má velmi přímočarý charakter, výborně leze do uší a oněch 70 minut ubíhá pocitově neskutečně rychle. Leprous zanevřeli na sofistikovanější kompozici celku a všechny karty vsadili na jasně slyšitelnou snahu o písňovitost. Novinku nelze vnímat jako monolitický tok, dynamický celek s jasně vymezeným začátkem a koncem. „The Congregation“ je zkrátka sbírka dvanácti přístupných písní obdařených silnými refrény a zpěvností. Možná se nabízí nějaké to hudrování nad ústupky a opuštění progového hračičkování, ale vězte, není to třeba. Leprous v tomto ohledu neslevili ani o krkolomný akord a polyrytmus, spíše naopak. Zatímco v rámci celku kapela svou tvář zpřístupnila, ve vrstevnosti jednotlivých kompozic se šlo spíš opačným směrem. A zdá se, že v tomto ohledu jsou Leprous nevyčerpatelní. Pohybují se však v navzájem blízkých teritoriích, čímž se dostáváme k dalšímu význačnému znaku desky. Celistvost. Celé to drží bezvadně pohromadě, nic není navíc, a přesto jsou jednotlivé dílky bezpečně rozeznatelné a samoksichtoidní. Přesně tak to má vypadat.

Vzhledem k relativní přístupnosti materiálu jsem byl po nějakých pěti posleších unešen a bez ostychu desce hledal vyhřáté místo v první pětce letošního hudebního nadělení. Žel přímočarost brzy začala ukazovat i svou stinnou stránku a místo zařazování desky do ročníkových žebříčků jsem začal přemýšlet o její trvanlivosti. Zanedlouho jsem nechal i toho, „The Congregation“ odložil a bylo jen na něm, zda mě vrátí do původně nadšené nálady. Po nějakém měsíci uzrávání nakonec musím říct, že se to z velké části povedlo. Asi byl můj „hrr“ přístup až příliš barbarský a album vyžadovalo trochu jiné zacházení. Teď už je opět všechno v pořádku. V nenávratnu je pocit pouhé recenzentské povinnosti. Znovu totiž mohu mít z „The Congregation“ také radost. Byť ne bezbřehou.

Jak již padlo v předešlých řádcích, jednotlivé písně jsou si poměrně podobné, a přesto má každá něco do sebe. Všemu vede propracovaná, avšak poměrně čitelná rytmika, moderní pojetí kláves a především vokál, jenž celou desku perfektně protkává. Chápu, že kdekomu Solbergova pěvecká poloha nesedne. Že je to exhibice. Že je to výplod nabubřelého ega. Ale, vážení, do té muziky ten zpěv prostě skvěle padne a co se týče objektivních kvalit, tak ani tady není co řešit. Jednoduše extratřída. Solberg si to v mnohých pasážích dělá složitějším, než by bylo nutno, ale i tak jeho projev zůstává velmi svěží a naprosto nenucený. Živě to pak bude zatracená výzva.

Leprous

Výrazně vybočujících songů je jen pár, tudíž pojďme na ně. „Rewind“ je paráda a rozhodně jedna z nejlepších skladeb na desce. Progový klenot plný hravých kláves – krajané Shining jsou blízko – a hlavně bicích. Co tady Kolstad vyvádí, plně odstřeluje celých 7 minut do těch nejvyšších pater progové scény a ten konec, ten ani nejde popsat slovy. Solberg se od Ihsahna hodně naučil a teď to i bravurně prodává. „Within My Fence“ nenápadně demonstruje sílu Leprous jako skladatelů. Neskutečně chytlavá věc, která je citlivě ukončena již po třech minutách. Ani vteřina navíc, žádné natahování, jen pár minut intenzivní údernosti. Když se další uličky ukážou být slepými, proč je násilím probourávat. Stejná slova pak můžu aplikovat i na závěrečnou „Pixel“, která si, netuším proč, vysloužila titul bonusové písně. Jeden z nejlepších kousků by prostě měl být náležitě vidět.

S úderem prvních tónů „Slave“ se celková nálada desky posouvá trochu jinam. Hraje se na melancholičtější notu, kterou neshodí ani chrlení progresivních zapeklitostí. Vyvrcholení zadumanějšího výrazu však přichází až posléze. To se už chopí slova zpočátku pochmurnější dvojice „Moon“, „Down“, přičemž obě jmenované ve svých závěrech sklouznou zpět k zaběhlé koketnější náladě. Odmyslíme-li si bonus „Pixel“, celou desku uzavírá „Lower“, jež se drží podobného schématu jako posledně jmenované kolegyně. Tady je ovšem onen kontrast mezi zamyšleností a živelnými refrény ještě mnohem markantnější a slavnostněji znějící závěr bych si dokázal jen těžko představit. A opět, ten zatracený bonus. „Pixel“ je sama o sobě skvělá, avšak na konci desky působí kontraproduktivně a pečlivě budovaný závěr s ještě větší pečlivostí devastuje.

Jsme na konci. Leprous mají na svědomí vyzrálou nahrávku plnou chytlavých skladeb, skvělých instrumentálních nápadů i bezchybného vokálu. Ve všech těchto disciplínách Norové excelují. Doteď by bylo vlastně úplně všechno v pořádku. Cítím však, že k dosažení úplně nejvyšších met, tedy těch devítek, desítek z deseti, co kolem mě poletují, „The Congregation“ ještě něco shází. Osobně trochu postrádám takový ten pečlivě rozvíjený koncept, který by celé představení zarámoval a vtiskl mu osobitou tvář. Novinka totiž nenabízí převažující náladu a vášeň – pro smutek, radost, zadumanost, sdílnost. Všechny tyto pocity vedle sebe hádavě stojí mnohdy na prostoru několika desítek sekund a právě tento fakt mi brání „The Congregation“ zařadit do té nejvybranější společnosti. Jinak ale nechci končit negativně, protože to si Leprous nezaslouží. „The Congregation“ je totiž primárně skvělá deska bez vaty a těch pár „ale“ je už jen velmi subjektivních.


Druhý pohled (Zajus):

Leprous považuji za jednu z nejoriginálnějších kapel současného metalu. Obvykle označuji za originální už jen nápadité směsice dosud oddělených hudebních směrů, jenže Leprous jsou originální na hlubším stupni, protože nejen míchají (což dělají také), ale i vytvářejí. Jestliže „Bilateral“ byla naprostá perla, „Coal“ už mě tolik neoslovilo, i když kvalitu mu upřít nešlo. A ačkoli se mi novinka „The Congregation“ zdá být hudebně bližší právě ke „Coal“, jde o jednoznačný návrat do formy a další skvělou desku těchto norských talentů.

Leprous - The Congregation

„The Congregation“ kloubí hned několik novátorských prvků. V první řadě je to netradiční práce kytar, kdy z jednotlivých přerušovaných nárazů do strun vznikají koherentní melodie, jejichž síla je až překvapivá. Tato skutečnost prostupuje celou deskou, jako příklad si můžu vybrat nádhernou „Red“, jejíž instrumentální část v druhé polovině je až nečekaně emotivní. Druhým důležitým prvkem, který však prvnímu předchází, je netradiční rytmika. Znát je to i na bicích, za nimiž sedí nový bubeník, který svou hrou, spoléhající často na ohromnou roli činelů, dává hudbě Leprous nadpozemské vyznění. Vše pak korunují všednější, přesto zajímavé záležitosti, jakými je třeba Solbergův zpěv či ne úplně běžné prolínání kláves a kytar.

Jestliže jsem svou neoblibu „Coal“ vysvětloval přílišnou složitostí alba, „The Congregetion“ není o nic jednodušší. Vše navíc umocňuje výrazně delší stopáž, bezpečně přesahující hodinu hudby. Přesto mi „The Congregation“ poměrně rychle učarovalo a každý další poslech mě do něj zavrtává hlouběji. Leprous si tak připisuji na krátký seznam mladých kapel, které mají našlápnuto k legendárnímu statusu.


Novinky 7-7-15

Hornwood Fell - Hornwood Fell

>>> Nová desky folkových Blackmore’s Night, které vede Ritchie Blackmore, někdejší kytarista Deep Purple, vyjde 18. září. Ponese název „All Our Yesterdays“ a její obal vypadá takto.

>>> Australší black/thrash metalisté Deströyer 666 ohlašují novou desku. Kapela prodloužila smlouvu s labelem Season of Mist a svou novinku začne natáčet v červenci.

>>> Italové Hornwood Fell sice vydali svůj eponymní debut v loňském roce, ale již nyní mají nachystaného jeho nástupce – jmenovat se bude „Yheri“ a vyjde 30. září pod hlavičkou Avantgarde Music. Obal zde, první skladbu „The Snowstorm“ najdete k poslechu na Bandcampu, tracklist následuje:

01. Walking in the Woods 02. The Encounter 03. At His Awakening 04. The Snowstorm 05. The Rebellion 06. The Other Generated 07. These Trees Are Watchihng 08. Them

>>> Norové Leprous zveřejnili nové lyric video ke své aktuální nahrávce „The Congregation“ (vyšla 25. května). „Slave“ sledujte na YouTube.

>>> Grindoví nestoři Napalm Death vydali dříve nevydaný song. Jmenuje se „Earthwire“ a koupit jej můžete tady – peníze vydělané jeho prodejem půjdou na podporu lidí v Nepálu postižených dubnovým zemětřesením.

>>> Kubánský black metalový projekt Narbeleth má na letošní rok nachystané nové album – jeho název zní „Through Blackness and Remote Places“ a k mání bude od 28. srpna u Folter Records. Obal tady, tracklist je následující:

01. Sons of the Grand Cosmic Emanation 02. Mesmerized by the Pale Ghost Moonlight 03. An Unholy Gathering 04. Delivering the Very Soul 05. The Lightbringer 06. The Eternal Return 07. Through Black and Remote Places 08. Gaze Upon Heaven in Flames [Judas Iscariot cover]

>>> Finští funeral doomaři Skepticism vydají svou dlouho očekávanou novinku „Ordeal“ konečně 18. září. Obal se nachází na odkazu, seznam skladeb následuje:

01. You 02. Momentary 03. The Departure 04. March Incomplete 05. The Road 06. Closing Music 07. Pouring 08. The March and the Stream

>>> Američané The Sword zveřejnili detaily o své nové desce „High Country“, jež vyjde 21. srpna. Titulní song poslouchejte na webu kapely, obal prohlížejte tady, tracklist vypadá takto:

01. Unicorn Farm 02. Empty Temples 03. High Country 04. Tears Like Diamonds 05. Mist and Shadow 06. Agartha 07. Seriously Mysterious 08. Suffer No Fools 09. Early Snow 10. The Dreamthieves 11. Buzzards 12. Silver Petals 13. Ghost Eye 14. Turned to Dust 15. The Bees of Spring

>>> Norové Vreid hlásí, že mají hotové své další album. Počin by měl vyjít v říjnu u Indie Recordings.


Leprous (NOR) – 25.10.2015, Praha

DysangeliumLeprous poster
25.10.2015
Hudební klub NOVÁ CHMELNICE, Koněvova 219, 
19:00
Praha 3, Žižkov
 

LEPROUS (NOR) – European tour 2015
+ support :
SPHERE (NOR)
RENDEZVOUS POINT (NOR)

Vstupné:   430,- na místě / 380,- předprodej (Ticketpro  www.ticketpro.cz, Ticketstream www.ticketstream.cz, Eventim www.eventim.cz, Ticket Art www.vstupenky.ticket-art.cz)

LEPROUS je norská progresivní metalová kapela založena roku 2001 v norském metalovém městě Notodden. Skupina v počátcích vešla v podvědomí zejména jako doprovodná skupina pro studiová alba někdejšího frontmana Emperor –  Ihsahna, na oplátku jim Ihsahn vypomáhal  pěvecky na několika skladbách („Thorn“ z alba Bilateral, „Contaminate me“ z desky Coal) a stal se také spoluproducentem alba Coal.

Trvalo poměrně dlouho než se ustálila sestava po mnoha změnách, přičemž však stihli natočit několik demonahrávek, debutové album vydali v srpnu roku 2008 pod názvem „Tall Poppy Syndrom“, přičemž tvorba by se dala označit jako mix progresivního metalu, který se vymanil ze škatulky „spolehlivých“  progresivních kapel z období ještě před 90. léty, inspirovaná tvorbou Pink Floyd nebo King Crimson s vlivem alternativních metalových kapel současnosti jakými jsou třeba Tool.

V roce 2010 se LEPROUS představili jak na americkém, tak i na evropském ProgPower festivalu, později předskakovali Therion na jejich evropském turné.

Rok 2011 byl pro kapelu zlomový vydáním velice zdařilého alba“ Bilateral „ ,samozřejmostí bylo pak masivní evropské turné, vystupovali na mnoha renomovaných festivalech, ale zavítali třeba i do Japonska.

V České republice se představili poprvé 6.10.2012 na skvělém pražském vystoupení společně s Loch Vostock, Persefone a Orkenkjott, podruhé na Nové Chmelnici společně s polskými Blindead a domácími Personal Signet před dvěma lety.

V roce 2013 vydali LEPROUS zatím poslední album s názvem „Coal“, zpěvák Einar Solberg popisuje album jako více melancholické a temné než předchůdce „Bilateral“ , temné však neznamená agresivní v tomto případě, ale spíše těžké, v hudbě je stále velký rozptyl v dynamice, což však neznamená přeskakování mezi různými náladami v jedné skladbě.

LEPROUS  se však chystají vydat zbrusu nové album  s názvem “The Congregation”  25.května 2015 v Evropě a 2.června na americkém kontinentě prostřednictvím nahrávací společnosti  InsideOutMusic, mezitím představují další ukázku z alba v podobě skladby „Rewind“, na kterou kritika nešetřila chválu (Prog Magazine (UK)  – http://prog.teamrock.com/news/2015-04-30/leprous-rewind-in-latest-track   –   Metal Hammer Magazine (Germany) –  http://www.metal-hammer.de/video-audio/premieren/article725979). „Rewind“ patří na albu “The Congregation“  mezi ty více dynamické skladby, která v 7 minutách představuje veškeré prvky tvorby LEPROUS s výraznou melodií.  Ještě předtím však byl fanouškům představen videoklip k novému albu a skladbě „The Price“, který je možné vidět zde :

IOM YouTube channel
https://youtu.be/0G9Qd_84YZs

Reportáž z natáčení je na tomto odkazu  :
https://www.youtube.com/watch?v=LYGC0SZI1fs

Zde je úplný seznam skladeb, které se objeví na 65 minut dlouhém albu :

LEPROUS – “The Congregation”
1. The Price
2. Third Law
3. Rewind
4. The Flood
5. Triumphant
6. Within My Fence
7. Red
8. Slave
9. Moon
10. Down
11. Lower

Facebook tour event link:
https://www.facebook.com/events/1592118237739459/

Video z alba “Coal” (InsideOut Music/Century Media):
http://www.youtube.com/watch?v=_9o2nVY8FZ0

a video z alba  „Bilateral”:
http://www.youtube.com/watch?v=986iAyQpr1U 

LEPROUS line-up 2015:
Einar Solberg – Lead Vocal, Keys
Tor Oddmund Suhrke – Guitars
Øystein Landsverk – Guitars
Baard Kolstad – Drums

LEPROUS online:
www.leprous.net
www.leprous.net/mobile (mobile website)
www.facebook.com/leprousband
www.youtube.com/leprouschannel 

LEPROUS  – European tour 2015 doplní další dvě norské kapely:

SPHERE (NOR – Cyber/Modern Metal)
www.sphereofficial.com
https://www.youtube.com/watch?v=1JZbvCo7yFY

RENDEZVOUS POINT (NOR  –  Prog Metal)
www.facebook.com/RendezvousPointOfficial
https://www.youtube.com/watch?v=fH7Kh9f4wtw

[tisková zpráva]


Novinky 2-5-15

>>> Poláci Behemoth budou mít od 11. května vlastní značku piva, jež se bude jmenovat Sacrum. Pivo bude mít 6,2 % alkoholu a kapela se pro jeho výrobu spojila s polským pivovarem Perun.

>>> Cradle of Filth odhalili, v jakých formátech vyjde jejich chystaný počin „Hammer of the Witches“, a rovnou také přihodili seznam songů. Novinka bude k mání jako standardní CD, limitované digipack CD, speciální edice, jež obsahuje digipack a artwork desky na velkém plátně, a 2LP v černé, průhledné, zelené a zlaté barvě. Zmiňovaný tracklist následuje:

01. Walpurgis Eve 02. Yours Immortally… 03. Enshrined in Crematoria 04. Deflowering the Maidenhead, Displeasuring the Goddess 05. Blackest Magick in Practice 06. The Monstrous Sabbat (Summoning the Coven) 07. Hammer of the Witches 08. Right Wing of the Garden Triptych 09. The Vampyre at My Side 10. Onward Christian Soldiers 11. Blooding the Hounds of Hell 12. King of the Woods [bonus] 13. Misericord [bonus]

>>> Němci Dew-Scented informují o své studiové novince „Intermination“, která vyjde 12. června u Metal Blade Records jako CD, LP a download s tímto obalem a následujícím tracklistem:

01. Declaration of Intent 02. On a Collision Course 03. Scars of Creation 04. Affect Gravity 05. Means to an End 06. Ode to Extinction 07. Demon Seed 08. Power Surge 09. Ruptured Perpetually 10. Living Lies 11. Atavistic 12. Reborn 13. Radiation Sickness [Repulsion cover]

>>> Graveworm vydají 19. června u AFM Records své nové album „Ascending Hate“ a nyní do světa vypustili bližší detaily. Jmenovitě jde o formáty, v nichž počin vyjde (standardní CD, digipack CD, bílé LP, box), přebal a tracklist:

01. Stillborn 02. Liars to the Lions 03. Blood, Torture and Death 04. Downfall of Heaven 05. Son of Lies 06. Buried Alive 07. Rise Again 08. The Death Heritage 09. To the Empire of Madness 10. Nocturnal Hymns II (The Death Anthem) 11. Runaway [Bon Jovi cover] 12. Billie Jean [Michael Jackson cover]

>>> Norové Leprous streamují novou písničku z chystané desky „The Congregation“ (vychází 25. května). „Rewind“ můžete poslouchat na tomto odkazu.

>>> Zámořští veteráni Metal Church hlásí, že se do jejich sestavy vrací zpěvák Mike Howe, jenž zde původně působil v letech 1998-1994.

>>> Švédští rockeři Mustasch vydají v září své další album „Testosterone“ a nyní na něj navnazují videoklipem k songu „Be Like a Man“ – sledujte na YouTube anebo níže.

>>> Japonci Sigh streamují celou svou novinku „Graveward“ – poslouchejte tady.