Archiv štítku: Akercocke

Akercocke – Renaissance in Extremis

Akercocke - Renaissance in Extremis

Země: Velká Británie
Žánr: progressive death / black metal
Datum vydání: 25.8.2017
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Disappear
02. Unbound by Sin
03. Insentience
04. First to Leave the Funeral
05. Familiar Ghosts
06. A Final Glance Back Before Departing
07. One Chapter Closing for Another to Begin
08. Inner Sanctum
09. A Particularly Cold September

Hrací doba: 54:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rozpad Akercocke mě popravdě řečeno vždy mrzel. Není to sice kapela, jejíž tvorbu bych fanaticky přehrával pořád dokola, spíš jsem si ji pouštěl jen jednou za čas, ale o to víc jsem si pak tenhle mimořádně chytře pojatý metalový extrém vychutnal. Navíc, všechna čest, „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“ je podle mého skromného názoru jedno z nejlepších progresivně deathmetalových alb, jaká kdy kdo natočil.

Když tedy Akercocke v roce 2012 skončili, potěšen jsem z toho zrovna nebyl, byť přiznávám, že formace Voices dokázala alespoň trochu vyplnit prázdný prostor. Tu dalo dohromady několik členů Akercocke po rozpadu skupiny, včetně jednoho z dvou hlavních tahounů původní formace, bubeníka Davida Graye. Zpěvák a kytarista Jason Mendonça ovšem chyběl. Přesto se Voices na tradici Akercocke podařilo navázat důstojně a obě doposud vydaná alba stojí za pozornost i zpětně, pokud je neznáte.

Návrat Akercocke prasknul již v loňském roce, kdy také začali koncertovat a pracovat na nové desce. Z klasické dřívější sestavy se vrátil nejen Jason Mendonça a David Gray, ale také kytarista Paul Scanlan, jenž hrál naposledy na „Choronzon“ z roku 2003. Line-up doplňuje klávesista Sam Loynes, který před rozpadem spolupracoval s Akercocke jako koncertní výpomoc a který se podílel i na Voices, a nakonec baskytarista Nathanael Underwood jakožto jediný úplný nováček v historii Akercocke. Výsledek jejich snažení, „Renaissance in Extremis“, vyšel přesně dekádu od posledního počinu „Antichrist“.

Může to znít strašně jednoduše a zkratkovitě, ale chce se říct, že „Renaissance in Extremis“ zní, jako kdyby Akercocke vůbec nespali, jako kdyby od minulého alba neuběhlo celých deset let. To ovšem nechápejte v tom smyslu, že snad Britové zamrzli v čase, ale spíš tak, že během přestávky neztratili mnoho ze své dřívější fazóny. Chtěl jsem tím říct, že Akercocke i na „Renaissance in Extremis“ stále hrají vysoce kvalitní a také vysoce progresivní kombinaci death a black metalu. Nemusejí si vypomáhat post-metaly ani djenty ani jinými běžnými postupy současných samozvaných metalových intelektuálů. V neposlední řadě je pak nutno zmínit, že i přes množství volnějších pasáží zní jejich hudba stále poměrně tvrdě, riffy jsou technické, nikoliv však bezduše onanistické, a Jason Mendonça stále dokáže z hrdla vyloudit pěkný chlívek. Vždy je ovšem cítit, že v téhle hudbě nejde o přízemní pudy, naopak že je vše skládáno s rozmyslem. Akercocke kdysi hrávali ve formálních oblecích a tvrdili, že to je z toho důvodu, protože jejich muzika je umění a oni ji nechtějí degradovat. Dnes už sice kvádra nemají, ale klidně by mohli mít a jejich argument by stále platil.

Navzdory vysoce nadprůměrným kvalitám „Renaissance in Extremis“ však musím uznat, že i zde se nacházejí momenty, které mi nepřipadají úplně bezchybné. Dost často se jedná o volnější momenty, ale pravidlo bych z toho nedělal, protože jiné takové jsou zase skvělé – kupříkladu začátek „Familiar Ghosts“ je v podstatě perfektní. Ve všech případech se ovšem jedná jen o malé části jinak skvělých skladeb, takže obecně vzato spokojenost jednoznačně převládá.

Akercocke

Nejdůležitější je, že Akercocke prostřednictvím „Renaissance in Extremis“ ukázali, že jejich návrat smysl měl a že stále mají metalovému světu co sdělit. Na svá vrcholná díla „Choronzon“ a „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“ sice skupina nedosáhla, přesto je „Renaissance in Extremis“ albem, které ční vysoko nad většinou ostatních současných takzvaně progresivních metalů, a na starší tvorbu Akercocke navazuje velmi důstojným způsobem.


Redakční eintopf – srpen 2017

Steven Wilson – To the Bone
Nejočekávanější deska měsíce:
Steven Wilson – To the Bone


H.:
1. Akercocke – Renaissance in Extremis
2. Drudkh / Paysage d’hiver – Десь блукає журба / Schnee (IV)

Kaša:
1. Steven Wilson – To the Bone

Zajus:
1. Steven Wilson – To the Bone
2. Leprous – Malina
3. Akercocke – Renaissance in Extremis

Skvrn:
1. Susanne Sundfør – Music for People in Trouble
2. Steven Wilson – To the Bone
3. Leprous – Malina

Onotius:
1. Der Weg einer Freiheit – Finisterre
2. Akercocke – Renaissance in Extremis
3. Leprous – Malina

Metacyclosynchrotron:
1. Desecresy – The Mortal Horizon
2. Apparatus – Cthulhu II & III

Cnuk:
1. Dead Cross – Dead Cross
2. Accept – The Rise of Chaos

Mythago:
1. Der Weg einer Freiheit – Finisterre
2. Dead Cross – Dead Cross

H.

H.:

Srpen pro mě krom jedné výjimky žádné zásadní desky nenabízí, takže tím spíš mám rozhodování v aktuálním vydání eintopfu lehčí. Jestli něco v žádném případě nesmím minout, tak je to comebacková deska „Renaissance in Extremis“ od britských satanistů Akercocke. Formace okolo Jasona Mendonçy a Davida Graye má rozhodně na co navazovat, protože má ve svém portfoliu řádku velmi kvalitních nahrávek. Já osobně si nejvíc cením „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“, kterážto pro mě představuje takřka dokonalý prototyp toho, jak by měl znít progresivní death / black metal. Laťka je nastavena vysoko, a „Renaissance in Extremis“ tedy bude nutně posuzováno velmi přísně, ale těším se jak čert!

Vedle toho si nenechám ujít ani třetí a prý poslední z aktuální série splitek Drudkh. Po Hades Almighty a Grift se ukrajinští velikáni atmosférického black metalu spojí se švýcarským zlem Paysage d’hiver. Ačkoliv vypuštěná ukázka od Drudkh zní velmi dobře, dle čehož lze usuzovat, už si kapela opět pohlídá svůj standard, osobně víc vyhlížím stranu Paysage d’hiver, protože tenhle vedlejšáka Wintherra / WrothaDarkspace poslední roky mlčel. Už jen to bude dostatečným důvodem prohnat „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ ušima.

Kaša

Kaša:

Ale no tak, vážně to musím psát? Každý, kdo mě jen trochu zná, musel už dopředu tušit, že když své nové album vydává můj velký oblíbenec Steven Wilson, tak mu v daném měsíci nemůže nic konkurovat. V sólové diskografii ponese novinka „To the Bone“ pořadové číslo pět a soudě dle prvních ukázek a informací od Wilsona samotného by měla být rozmanitější a nést se na vodách zabarvených více do popu. To mě nijak neznepokojuje, naopak jsem zvědavý, jak to celé dopadne. No, a protože si první singly v sobě nesou poznávací rukopis tohoto britského progresivního vizionáře a s tím spojený punc kvality, tak netrpělivě vyhlížím 18. srpen, protože nevěřím v nic menšího, než v nahrávku roku mého skromného soukromého žebříčku.

Zajus

Zajus:

Měsíční eintopf jsem asi nikdy neměl jednodušší. V srpnu totiž vyjdou tři alba, která očekávám s napětím už delší dobu, a ačkoli se i mimo mě najde pár zajímavých počinů, následující trojka je s přehledem přebije. V první řadě tu máme Stevena Wilsona a jeho „To the Bone“. Záměrně jsem s vyhýbal vypouštěným singlům a tak netuším, kterým směrem se Wilson vydá tentokrát. Přál bych si snad jen, aby britský génius nevydal podobně nedopečené skladby, jaké se nacházely na jeho posledním EP „4½“. Pokud předvede svůj standard, bude „To the Bone“ další výborné album. To Norové Leprous zatím zdá se neudělali krok vedle, ostatně také zatím nevydali příliš mnoho alb. Jejich dosud poslední „The Congregation“ se však vyrovnalo i úžasnému „Bilateral“, a pokud bude ovocné album „Malina“ stejně dobré, můžeme se bavit o jedné z nahrávek roku. Poslední místo v eintopfu je pak víceméně povinné. S desetiletým odstupem vydávají Akercocke nové album a byl by hřích si něco takového nechat ujít. Uvidíme, jak jim dlouhá pauza prospěla.

Steven Wilson

Skvrn

Skvrn:

Má tři srpnová želízka nespojuje mnoho. Až na léto. Žádné blacky, žádná zima, žádné ušní terory, ale fajn písničky, které přicházejí vhod právě nyní. Ze všeho nejvíc nám v aktuálních tropech pomůže norský pop z pera i hrdla Susanne Sundfør, nicméně řešit se nebude jen problematika úžehů, Susanne připravila album vhodné pro zoufalce všeho druhu, takže ano, na „Music for People in Trouble“ se těším moc. Vlastně docela nedaleko od norských artpopových vod může zakotvit novinka Stevena Wilsona. V předních řadách Wilsonova fanklubu mě nehledejte, ale zpovzdálí jsem zatím sledoval vždy se zájmem, tudíž „To the Bone“ si určitě pustím. Na třetí příčku mám kandidáty dva, každopádně když máme to léto, dejme si „Malina“ od Leprous. Několik smyslů jsem už při koštu využil, jenže jak ta červená věc zní, to zůstane ještě do 25. srpna záhadou. Pak si povíme.

Onotius

Onotius:

Jistě, na první pohled srpen asi nedisponuje žádnou deskou, u níž by samotné přečtení titulu způsobilo husí kůži a touhu tetovat si rovnou artwork na záda a ku příležitosti vydání obětovat tři novorozeňata (muhehe, není nad subkulturní stereotypy). To ale neznamená, že nebude co poslouchat. Třeba na nové Leprous se rozhodně těším, a to navzdory faktu, že první ukázka ve mně zanechala trochu rozpačité dojmy. Přesto jejich dosavadní tvorbu mám hodně rád – a jejich živé koncerty mě vždy dostanou.

Stejně tak si nenechám ujít zbrusu novou nahrávku německých blackových Der Weg einer Freiheit, jejichž debutová deska v mém přehrávači ve spojitosti s přípravami na letošní Brutal Assault prožila malou renesanci. Správná dávka epičnosti a techniky pokračovala i na třetí nahrávce „Stellar“, která působila moderněji a rozvážněji. Těžko říct, na jakou vlnu naskočí „Finisterre“, ale na první setkání se budu rozhodně těšit.

Dále také rozhodně nevynechám nový materiál progresivně deathových Akercocke – jejich „Antichrist“ či „Choronzon“ byly velmi hutné a svébytné desky mísící v sobě střípky mnoha specifických elementů. Zvědavost navyšuje fakt, že od poslední nahrávky už uběhlo deset let a kapela mezi tím na čtyři roky úplně ukončila činnost. Co se za tu dobu změnilo, to ukáže „Renaissance in Extremis“.

Akercocke

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

První dvě desky Desecresy nabízely prvotřídní metal smrti finského střihu. Píšu první dvě nikoliv z důvodu, že by posléze s dalšími nahrávkami došlo k poklesu kvality, ale proto, že jsem, kokot, ty novější věci pořád neslyšel. Tommi Grönqvist měl a snad stále má výjimečný čuch na parádní riffy, a jelikož nová, v pořadí již pátá deska Desecresy zvaná „The Mortal Horizon“ vychází v polovině srpna, tak je asi na čase dohnat resty. Dánští Apparatus se se stejnojmenným debutem předvedli jako kapela, kterou radno mít do budoucna v merku, takže jsem zákonitě zvědav, kam se s řadou ípek zvaných „Cthulhu“ vyvíjejí. První vyšlo loni, dvojka a trojka oficiálně vychází v nejbližších dnech, ale na Bandcampu už k poslechu jsou.

Cnuk

Cnuk:

Srpen v sobě skrývá jedno velké lákadlo, a sice Dead Cross. Název jako takový nic moc neříká, jména Lombardo a Patton už jistě jo. Ty doplňuje Mike Crain na kytaru a Justin Pearson na basu. Nejedná se o úplně novou kapelu, nebo chcete-li projekt. Fungují už od roku 2015, avšak sestavu provázely různé peripetie. Členem byl původně také Gabe Serrbian, který měl celou věc nazpívat, ale po nahrání veškerých vokálů se poroučel pryč a jeho místo zastal dlouholetý přítel Lombarda, Mike Patton. Skupina se tak rozhodla vydání pozastavit, aby měl čas na sepsání vlastních textů.

Eponymní debut vychází na Pattonově labelu Ipecac Recordings a také Pearsonově Three One G. Na kapelním Bandcampu jsou k dispozici dvě ukázky, ze kterých lze soudit, že půjde o agresivní hardcorovou hudbu pokoušenou experimenty. Je jasné, že se těžko vyvarují srovnání s Fantômas, ale na takové soudy přijde řada až po poslechnutí celé placky.

Pro další místo sáhnu ke klasikům Accept. Německá legenda je od příchodu zpěváka Marka Tornilla k nezastavení a má pro nás přichystané další album, tentokrát s názvem „The Rise of Chaos“. V posledních letech proběhly změny v sestavě, svou studiovou premiéru pod dresem Accept si odbude sekerník Uwe Lulis a bicman Christopher Williams, ale nemyslím si, že to bude mít nějaký výrazný vliv na sound kapely. Producentem není nikdo jiný než Andy Sneap, již po čtvrté za sebou, a skladatelská dvojice BaltesHoffmann, zdá se, má nápadů na rozdávání, zkrátka v případě „The Rise of Chaos“ není moc důvod se něčeho obávat. Sázka na heavymetalovou kvalitu.

Der Weg einer Freiheit

Mythago

Mythago:

Srpen bude měsíc, který konečně, zdá se, bude stát za to a vyjdou v něm alba kapel (respektive muzikantů), které sleduji dlouhodobě a k nimž jsem si za ten čas vybudoval opravdu silný vztah.

První příčka na seznamu patří skupině, kterou jsem na blackmetalovém poli poslouchal jako jednu z prvních, a proto u mne bude mít vždy vyhrazené speciální místečko. To však není jediný důvod, proč se těšit. Chlapi z Der Weg einer Freiheit nejsou sice žádnými matadory, ale ani nováčky a za tři dosud vydané studiovky dokázali, že skutečně umí. A podle ukázek, které už z „Finisterre“ vyšly, to nebude jiné ani tentokráte. V rámci jejich tvorby možná nepůjde o nijak převratný počin, hodný vyhlížení ale je.

Muzikanta z dalšího projektu si sice cením ještě o něco více, vyhlídka na první album Dead Cross se mnou však necloumá tolik, snad protože mi momentálně nesedí do toho, co poslouchám. Přesto se na tuhle další spolupráci Mika Pattona a Davea Lombarda nehorázně těším – o to víc, že se zde Patton hlasovým projevem částečně vrací do časů Fantômas či své spolupráce s Johnem Zornem. A to je, vzhledem k jeho blížící se padesátce, úctyhodný výkon.


Akercocke: info o novince

O návratu Akercocke na scénu se už nějakou dobu ví. Britové nyní odhalili kompletní detaily o své comebackové desce „Renaissance in Extremis“ vyjde 25. srpna skrze Peaceville Records.Níže najdete tracklist, obal a píseň „Disappear“.

01. Disappear 02. Unbound by Sin 03. Insentience 04. First to Leave the Funeral 05. Familiar Ghosts 06. A Final Glance Back Before Departing 07. One Chapter Closing for Another to Begin 08. Inner Sanctum 09. A Particularly Cold September

Akercocke - Renaissance in Extremis


Akercocke: nová deska na cestě

Britové Akercocke hlásí obnovu své činnosti, která původně skončila v roce 2012. Z dřívější sestavy se vracejí Jason Mendonca, David GrayPaul Scanlan, které doplní baskytarista Nathanael Underwood. Kapela pracuje na nové desce s názvem „Renaissance in Extremis“, jež se stane následovníkem alba „Antichrist“ z roku 2007. Novou píseň „Inner Sanctum“ najdete na YouTube.


Akercocke – Antichrist

Akercocke - Antichrist
Země: Velká Británie
Žánr: progressive death / black metal
Datum vydání: 28.5.2010
Label: Earache Records

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Chtěl jsem se vzdálit od všeho toho progu typu Shadow Gallery a Dream Theater, tak jsem se podíval úplně na druhou stranu, k black metalu a death metalu, ovšem jsem narazil (nebo jsem byl naražen kolegou H.) na kapelu, která se dá taky označit jako progresivní a avantgardní. Akercocke je, dámy a pánové, prostě bordel a prasárna. Satanisté, kteří hrají zásadně ve stylu “suit up!” (v obleku) a tvoří kombinace všemožných stylů, nejen metalu. Už myslíte, že máte představu, jak ta hudba může znít? Já si zase myslím, že se pletete.

Hlavním tahounem kapely je podle mého názoru zpěvák, který je opravdu univerzální a v čistých pasážích zní jako Mikael Åkerfeldt (Opeth), někdy zase může připomínat Fernanda Ribeira (Moonspell), ale kromě toho dokáže snad všechny brutálnější druhy zpěvu/vokálního projevu a nebojí se je všechny využít. Části s čistým vokálem jsou jeden z hlavních důvodů, proč se dají Akercocke zařadit do škatulky prog. Další důvod je moment překvapení.

Moment překvapení bych definoval jako skok z největší brutální řežby, kde jedou šílené bicí dvojšlapku, kytary hustí riffy, které by nezkušenému metalistovi/rockerovi přivodily krvácení z uší, a vokál se rovná takzvanému blití, do klidné části, kde vás uchlácholí klidný hlásek a jemná melodie kytary. Moment překvapení by se možná dal popsat také jako ta avantgardní část hudby Akercocke. Nikdo jiný si prostě nedovolí hrát rychlou dvojšlapku na bicí do téměř romantické části.

Nedokážu popsat jak zruční jsou instrumentalisté kapely, ovšem s jistotou můžu říct, že svoji práci dělají dobře. Bubeník jede rychlostí světla a jen málokdy se mu povede zastavit narozdíl od ostatních, kteří zvládají i pomalejší tempa. Kytarista nahazuje rychlá zběsilá i pomalá a melodická sóla a baskytara je většinou dobře slyšet a příjemně bublá. Kromě nástrojů a zpěvu můžeme slyšet ale i mnoho dalších zvuků, které dokreslují atmosféru.

Mluvené slovo, krákání havranů nebo ozvěna dupotu na chodbě nejsou jediné zvláštnosti, často se dostane i na, dovolím si říct, ambientní části. Celý první “song” “Black Messiah” je jakési hučení a šumění všeho druhu, stejně jako třeba outro ke skladbě “Summon the Antichrist”. Atmosféra ale není vždy jen temná, objevují se i orientální a tribal prvky, konkrétně v “Distant Fires Reflect in the Eyes of Satan”. Když už jsem u skladeb, vyzdvihnu největší pecky “Axiom” a “The Dark Inside”, ve kterých jsou všechny prvky a všechna esa, která jsem popsal. Brutality, melodie, překvapení, atmosférické prvky, sóla…

Zatím se z recenze může zdát, že deska je geniální bordel, která nemá chybu, ale opak je pravdou. Jsou i momenty, kdy prostě hudba začne nudit a já přestanu vnímat, jako například při skladbě “The Promise”. I přes pár slabších chvilek je to však výborné album a doporučuji ho všem “brutal-kompatibilním”, opravdu to není nic pro čajíčky (smích).