Archiv štítku: Belphegor

Belphegor: novinka v září

Nové album Belphegor se jmenuje „Totenritual“ a vyjde 15. září u Nuclear Blast. Kapela se pochlubila seznamem skladeb, který následuje:

01. Baphomet 02. The Devil’s Son 03. Swinefever – Regent of Pigs 04. Apophis – Black Dragon 05. Totenkult – Exegesis of Deterioration 06. Totenbeschwörer [instrumental] 07. Spell of Reflection 08. Embracing a Star 09. Totenritual

Belphegor


Possessed, Belphegor, Absu

Possessed, Belphegor, Absu

Datum: 8.12.2016
Místo: Ostrava, Barrák
Účinkující: Absu, Belphegor, Cold Raven, From Hell, Possessed

Když bylo oznámeno podzimní turné Possessed, Belphegor, Absu a na seznamu zastávek se objevila i Ostrava, tak nebylo o čem dumat. Z metalových stylotvůrců byli Possessed jedni z těch, které jsem neměl tu čest ještě vidět, a nedávný koncert Venom Inc. byl důkazem, že i služebně starší to stále dovedou poctivě rozsekat. No, a nad vystoupením Absu jsem se již ekstaticky vyjadřoval v reportu ze zářijového Prague Death Mass, opáčko tedy bylo povinností.

Dalo se tušit, že i díky Belphegor bude sestava pro návštěvníky velice lákavá, o čemž jsem se přesvědčil hned při vstupu do klubu současně se startem první kapely někdy okolo čtvrt na osm. Dav byl od pohledu početnější než na zmíněných Venom, u baru člověk musel mírně „zabojovat“ a minimálně během předkapel byly stolky s merchem opravdu důkladně obsypány lidmi. A klub se samozřejmě ještě dál plnil. Na číselný odhad si netroufám, ale věřím, že účast byla pro pořadatele i kapely dobrá a pro návštěvníky, včetně těch co neradi davy, stále ještě snesitelná.

Na pódiu se tedy jako první snažili italští Cold Raven, kteří propagovali svůj dlouhohrající debut a také jediný zásek v diskografii. Co si budem nalhávat, jednalo se o průměrný black metal spíše modernějšího ražení. Z některých riffů a vybrnkávaček občas vykouknul Watain z období „Sworn to the Dark“ a „Lawless Darkness“, bohužel však bez přesvědčivého fanatismu či jedovatosti. Italové naštěstí hráli s jakousi důstojností, žádného vyloženého faux pas ať už na poli hudebním či teatrálním jsem si nevšiml. Už jsem zkrátka zažil mnohem horší předkapely. Asi po dvaceti minutách jsem si začínal přát, aby se pánové jali pomalu končit. Ta hromada středních temp v muzice málokdy vedla k nějakému strhujícímu vyvrcholení nebo alespoň osvěžení. Ale Cold Raven mi mé přání splnili celkem promptně.

Američtí From Hell mají venku taky pouze jedno album a hádám, že hlavním důvodem jejich účasti na tour, je kytaristova koncertní výpomoc v Possessed. A dojem? O maličko lepší než z Cold Raven, i když Američanům už se jisté faux pas nevyhnulo. Začínali totiž s instrumentálním intrem, které jelo z pultu a samozřejmě že když muzikanti hrábli do strun, tak to absolutně nesedělo a všechna gradace byla v prdeli. Pár lidí se uchechtlo, zvukař vše rychle srovnal a následujících cca 25-30 minut průměrného death/thrashe již ubíhalo v pořádku.

From Hell

No, a okolo půl deváté se na už pódiu chystali Absu. GunslutProscriptorem pozvolna upravovali a ladili bicí, Ezezu (basa, vokál) a Vic Crom (kytara) se přišli přichystat vzápětí. Všichni zmínění se na pódium dostavili již lehce „začernění“ a po krátké zvukovce se rozjelo intro „Terminus“, aby na něj navázala se „Swords and Leather“. Proscriptor odklepal, zařval a minimálně publikum u hrazení bylo okamžitě jeho. Rozběhl se decentní kotel, který se v intenzitě pozvolna stupňoval. Ano, teď už hrál elitní metal. Po „Swords and Leather“ a „Sun of Tipharet“ Proscriptor přesně oznámil kolik minut mytologického okultního metalu ještě zbývá, a trojice do lidí z fleku naprala salvy „Highland Tyrant Attack“, „Never Blow Out the Eastern Candle“ a „The Cognate House of Courtly Witches Lies West of County Meath“. Gunslut vystřídal „sira Přísnotu“ za bicími a závěr setu patřil „And Shineth Unto the Old Cometh“, „The Gold Torques of Uláid“ a dvěma peckám z „Tara“ – „A Shield with an Iron Face“ a „Stone of Destiny“. Proscriptor se na pódiu kroutil jako posedlý Dio, štěkal texty, co to šlo, a dal bych ruku do ohně za to, že v Barráku bylo jen minimum lidí (pokud vůbec nějací), kteří by si na Absu dovolili kydat špínu. Triumf!

Ale jelikož se jednalo o skoro totožný set, jaký jsem viděl v září, a něco málo tomu v Ostravě přece jenom chybělo, tak byl můj osobní dojem o něco snížený. Ale ještě nebyl večeru konec.

Absu

Belphegor moc v lásce nemám, i když jejich vydobytou pozici v extrémně-metalovém „mainstreamu“ chápu. Z pódia zmizely bicí sloužící prvním třem kapelám, přibyly kapelní zástavy, jakési „kostěnné“ totemy, které byly zespodu nasvíceny a nějaké ty další rohaté lebeně. Všichni čtyři členové také došli na stage zmalovaní, zakrvácení… bla, bla, bla,všichni víme jak Helmuth, Serpenth a spol. obvykle vypadají. Zpočátku působil set Belphegor celkem impozantně, a to nikoliv jen vizuálně. Kapela byla pochopitelně nejextrémnějším spolkem večera, ale není extrém jako extrém, a abych Rakušákům toho Ďábla opravdu uvěřil, chtělo by to víc, mnohem víc (umění autenticky infernálního a vyblástěného death/blacku prosím konzultujte s posledními třemi deskami Arkhon Infaustus). Dav pod pódiem logicky zhoustnul a nemálo lidí set Belphegor pozorně sledovalo. I se mnou takové „Lucifer incestus“ „Diaboli virtus in lumbar est“ celkem hnuly, ke konci jsem měl dokonce chuť se na kapelu prorvat více dopředu, ale to už hrála (myslím) skladba „Totenkult“, s níž vše skončilo. Za mě ok set, který bych z rozmaru asi dokázal více ztrhat, ale věřím, že pro některé to byl velký zážitek. I když nepřišlo mi, že by to v kotli nějak výrazně a trvale vřelo, byť na výzvy kapely (minimálně jednou z úst Serpentha zazněla i česky) publikum reagovalo živě. A pak přišli Possessed, hehe…

Belphegor

Pódium bylo vyklizeno, bicman Emilio Marquez v běžeckém dresu (nebo co to bylo) se pomalu šteloval a bavil obecenstvo posunky a ksichty. Netrvalo to dlouho. Za volání „Possessed! Jeff! Jeff!“ na pódium vyjel i Becerra a s „Pentagram“ se začalo. Kotel, až na pár krátkých výjimek, neustále vřel, což si vyžádalo několik frontmanových glos, a početný mlýn byl natolik intenzivní, že jsem určitě nebyl sám, kdo další dny počítal modřiny a bolavá místa. Nebylo divu, protože Possessed byli opravdu strhující a ukázali, jak se dělá extrémní metal bez zbytečně ujetých temp a rádoby-šokující teatrality. Prostě čistokrevný námrd. Possessed samozřejmě dali pár skladeb ze „Seven Churches“ („Satan’s Curse“!!!), více jich zaznělo z „Beyond the Gates“, EPko „The Eyes of Horror“ sjeli téměř celé. V poslední cca třetině, než došla řada na kulty největší („The Exorcist“, „Swing of the Axe“ a samozřejmě „Death Metal“), zazněla i nová skladba „Abandoned“. Šílenství a příboj energie nepolevily ani během novinky, no a úplný závěr si jistě dovedete představit. Kapele se koncert v Ostravě zřejmě líbil a troufám si tvrdit, že ani čeští, slovenští a polští fanoušci neodcházeli zklamaní. Snad až na jedince, kteří někde zrovna spali.

Possessed

Našlo by se nějaké negativum? Možná ano. Trochu mi vadila ona „klasika“, kdy je headliner nejhlasitější. Jednak by mi nevadilo, kdyby v tomhle ohledu Absu trochu více kopali. Ale na druhou stranu, přiblížit se při Possessed bez ucpávek k repráku nebyla žádná slast (stejnou pozici jsem na chvíli zaujal u Absu bez problémů). No, a pokud jste si chtěli pořádně prohlédnout Becerru, tak jste se prostě museli prorvat do přední řady, případně vychytat momenty, kdy se dav trochu rozestoupil. Ale to jsou jinak maličkosti.

Snad je z řádků výše jasné, o jak výborný koncert se jednalo.


Koncertní eintopf #18 – prosinec 2016

Possessed, Belphegor, Absu
Nejočekávanější koncert:


Atreides:
1. Lvmen, Ravelin – Praha, 4.12. (event)
2. Okkultokrati – Praha, 8.12. (event)

Skvrn:
1. Vampillia, VMO, Ježíš táhne na Berlín – Praha, 13.12. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Possessed, Belphegor, Absu – Ostrava, 8.12. (event)

Atreides

Atreides:

Pokud byl průběh podzimu z mojí strany chudší, jeho samý závěr před kalendářním začátkem zimy je jiná písnička. Zatímco si přelom listopadu a prosince užívám v Pobaltí, jen pár hodin po návratu do Stověžaté matky měst mě čekají kultovní Lvmen. Domácí průkopníci post-metalu se na dlouho odmlčeli po smrti kytaristy Dády, letošní podzim se však v Táboře vrátili na pódia a v Praze pro bleskurychlé vyprodání první akce zahrají v neděli čtvrtého na Sedmičce hned dvojkoncert. Mě potkáte na tom pozdějším.

Druhou akcí je neméně zajímavé uskupení. Norové Okkultokrati nás letos v pravidelném dvouletém taktu zásobili již čtvrtou řadovkou, a pokud v neděli nezbourají Sedmičku Lvmen, tihle pošukaní maníci to nejspíš ve čtvrtek zvládnou s přehledem. Pod náporem energie čekám zvuk lámajících se kostí v bujarém tanci a crowdsurfery hoblující držkou proklatě nízký strop klubu!


Skvrn

Skvrn:

Vampillia, to je elektronika, black metal, tu post-rock a támhle zase droning nebo tíhnutí ke klasice. Bizarnost non plus ultra dorazí z Japonska překvapivě až k nám, do pražského Crossu, který stejně jako já neví co čekat. Je jen otázkou, v jakém poměru se sejde ztřeštěnost a klid, každopádně jestli sázky, tak určitě na boření domu. Krom českého supportu (Vampillia) dorazí ještě jedna delegace z Japonska, VMO alias Violent Magic Orchestra, velká neznámá. Jestliže ale slova kapely nelžou – „It is like black metal meets Kraftwerk, Aphex Twin invaded by Burzum.“ – pokusím se o dochvilnost a dorazím brzy. Nechť prdlost zvítězí!


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V prosincu se de na metal do Ovy, bo Possessed a Absu, pyčo. Proscriptor a spol. mi letos již natrhli prdel v Praze a nepochybuji o tom, že ostravské opáčko bude minimálně stejně intenzivní. Jestli Possessed předvedou podobně pravověrný námrd jako nedávno Venom Inc. tak… (zvrhlý úsměv). No, a Belphegor, kteří z jakéhosi těžce pochopitelného důvodu jsou na tour plakátu výš než Absu, dostanou šanci mi zpříjemnit relax u piva a případně mě přesvědčit, že nejsou jen přeblástěna mrdka pro infantilní temnozlordy.


Do Brna zamíří rakouský black/death Belphegor

Belphegor (AT), Vital Remains (USA), Hate (PL), Ethereal (UK)
16. 12. 2015
Melodka, Brno

V polovině prosince se v Brně zastaví rakouský death/black metal Belphegor v doprovodu amerických death metalových veteránů Vital Remains. Koncert na Melodce doplní také death metaloví Hate z Polska a black metalisti Ethereal z Velké Británie.

Vstupenky na koncert Belphegor jsou k dispozici ve všech běžných předprodejních sítích, více informací najdete na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz.

Belphegor

Související linky:
http://www.belphegor.at
https://www.facebook.com/vital.remains.official
http://hate-metal.com
https://www.facebook.com/EtherealDarknessUK
http://www.melodka.cz/
www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Made of Metal 2015 (pátek, sobota)

Made of Metal 2015
Datum: 14.-15.8.2015
Místo: Hodonín
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Amberian Dawn, Belphegor, Forrest Jump, Marrok, Tristania, Týr, Wind Rose

Sobota: Amorphis, Doomas, Fleshgod Apocalypse, Folkstone, Salamandra

Akreditaci poskytl:
Made of Metal

Když se před dvěma lety objevily první zvěsti o hudebním festivalu Made of Metal, který se měl konat v Hodoníně na jižní Moravě, tak řadu fanoušků přepadly spíše skeptické myšlenky, zda se na tomto místě podobný festival vůbec může uskutečnit. Přeci jen, když už se zničehonic vynoří událost, která láká na řadu zahraničních hvězd a za zády jí nestojí silná pořadatelská agentura s pořádnými zkušenostmi, tak to budí řadu pochybností. Vzorovým příkladem může být několik let stará aféra s ostravským Unholy Festem, jenž lákal na soupisku, před níž se mohl poklonit i Brutal Assault, ovšem po pár měsících tahle nafouklá bublina splaskla a výsledkem byl jeden velký podvod a pořadatel, po němž se slehla zem.

Toto naštěstí nebyl případ Made of Metal, protože ten si loni odbyl svou úspěšnou premiéru, a nyní, o dvanáct měsíců později, se tak na stejném místě mohl uskutečnit druhý ročník. Nebudu chodit kolem horké kaše a na rovinu říkám, že svým zaměřením na všechny možné formy melodického metalu, mezi nimiž převažoval folk / viking / heavy a symphonic metal, mi soupiska Made of Metal 2015 byla relativně vzdálená, nicméně i tak jsem si zejména v pozdně odpoledním programu každého dne dokázal najít zajímavá jména, kvůli kterým jsem se na svou premiérovou účast na této akci vlastně i těšil. Svůj příchod do areálu jsem tak ladil vždy až k pozdějším hodinám, kdy se na pódiích dělo to, co mě skutečně zajímalo.

Protože se jedná o akci relativně mladou, tak si udělejme takovou malou virtuální prohlídku po areálu, kde se akce koná. Made of Metal se opět uskutečnil mezi Hodonínem a nedalekým Rohatcem v místě bývalého vojenského cvičiště. Areál i s přilehlou loukou, jež fungovala jako kemp, sice není nikterak velký, ovšem pro potřeby několikatisícové návštěvy, která se mým odhadem nepřehoupla přes čtyři tisíce lidí, to akorát tak stačilo. Hrálo se na dvou pódiích střídavě, takže v momentě, kdy na hlavním začaly přípravy pro další kapelu, spouštěly své produkce méně známé party na druhém, menším. To bylo umístěno poblíž uličky s občerstvením a merchem a na rozdíl od hlavní stage stálo čelem k relativně otevřenému prostoru, takže možná i proto zde byl první den zvuk lepší než na hlavním pódiu, kde je prostor ke stání ohraničen z obou stran hangáry, z nichž jeden sloužil zároveň jako kryté posezení a pivní výčep.


Pátek:

Pojďme ale pomaličku k samotné hudbě, takže začnu chronologicky s pátečním programem, kdy mi k nezbytnému vyřízení akreditace a seznámení se s areálem hráli finští Amberian DawnPäivi „Capri“ Virkkunen u mikrofonu. Zvuk byl v té chvíli ještě nic moc, což byl ostatně menší problém celého prvního dne, takže Capriin vokál se neposlouchal zrovna příjemně, protože byl strašně vytažený do popředí, a přestože nemůžu srovnávat s deskami, tak mi přišlo, že nebyla v 100% formě, protože v hodně vysokých polohách tahala za uši. Těch několik songů, kterým jsem přihlížel, ve mně nezanechalo žádné emoce, protože to bylo takové nemastné, neslané.

Následovali tuzemští Forrest Jump, kteří si pro sebe zabrali menší pódium a rozehráli půlhodinové představení, jež slušně ubíhalo. Navzdory faktu, že nejsou Forrest Jump hudbou mého srdce, tak jejich set se dal v pohodě přečkat a vály jako „Reálie“, „Černočerno“ z alba „Monolit“ a „Sign-All“ fungovaly dobře a bavily, takže k mému vlastnímu překvapení malý palec nahoru pro bučovickou pětici.

Někdy před sedmou začaly první velké hvězdy pátečního programu, Týr. Jejich show přilákala vcelku dost lidí, ovšem mně osobně to po pár písničkách přišlo jako strašná nuda, která se opakuje stále dokola. Jejich vystoupení nechyběla energie a neustále si vyžadovali zpětnou vazbu publika, nicméně mě ani pecky jako „Shadow of the Swastika“, „By the Sword In My Hand“, nebo „Lady of the Slain“ z poslední placky „Valkyrja“ nedokázaly zlomit, takže ve výsledku jsem si z jejich vystoupení odnášel spíše negativní dojmy.

Náladu mi záhy spravili rakouští alternativci Marrok z menšího pódia, kteří ve třech zahráli velice slušnou porci moderního metalu s hard rockovým přesahem a v záplavě toho hevíkového melodična to přišlo vhod. Zpěvák Brian se trochu pral s melodickými vokály, na výsledku to ovšem nijak neubralo. Musím říct, že naživo to znělo mnohem líp, než když jsem si zpětně jejich songy pouštěl ve studiové verzi, což platí i pro nově představený singl „Ocean of Lights“, který zní trochu přitepleně, avšak na pódiu s tvrdšími kytarami mě Marrok fakt bavili.

Následovalo největší zklamání prvního hrací dne, Tristania. Tuhle norskou partu jsem přestal aktivně sledovat s odchodem Vibeke Stene před lety, takže o jejich novější tvorbě toho vím asi tolik, že nahráli super hitovku „Year of the Rat“, která toho večera zazněla taktéž. Jejich vystoupení bohužel zařízl zvukař. Ten z jejich hudby udělal místy velmi nepříjemnou zvukovou kouli, z níž vyčnívala Mariangela Demurtas, jejíž vokál mě při vypjatějších polohách iritoval, takže situaci zachraňoval Kjetil Nordhus, jemuž to zpívalo parádně. Z povinnosti jsem vydržel přihlížet takřka celou dobu, takže jsem zaregistroval písně „Darkest White“ a „Himmelfall“ z posledního alba a „Exile“„Rubicon“. Vím, že Tristania za to nemůže, protože odehrála profesionální set, ale prostě a jednoduše to nebylo ono.

To italští power metalisté Wind Rose předvedli přesně to, co od podobné party čekat. Spousty kytarových vyhrávek, sól a melodického ječáku. Přečkal jsem asi dvě skladby a radši jsem se rychle vydal pryč odpočívat před závěrečným masakrem rakouských black / death metalistů Belphegor.

Jestli se na zvuk na hlavním pódiu do té doby nedala vyloženě pět chvála, tak při setu bezbožných Belphegor se vše změnilo. Trochu jsem se po Tristanii bál neposlouchatelného bordelu, ale po úvodním dvojbloku “Feast Upon the Dead“ a „In Blood – Devour This Sanctity“ nebylo pochyb o tom, že tohle vystoupení bude zabíjet. Všechny jednotlivé nástroje byly čitelné, a ačkoli nemám nastudovanou každou minutu jejich tvorby, protože blíže jsem k nim přičichl až s posledním albem, z nějž zazněla „Gasmask Terror“ a „Rex tremendae majestatis“, tak blasfemická atmosféra mě pohltila i navzdory tomu. Helmuth a Serpenth spolu se svými kumpány tahali z rukávu šikovně a zejména „Lucifer Incestus“ zabíjela. I s menším odstupem hodnotím Belphegor jako jeden z top momentů celého festivalu a určitě nejsilnější vystoupení prvního dne, který by pro mě bez jejich účasti byl zklamáním.


Sobota:

V sobotu jsem první polovinu dne věnoval osvěžení na místním koupališti, protože vedro bylo opravdu úmorné, takže první kapelou, již jsem se ten den rozhodl zhlédnout, byli až početní Italové Folkstone. Slyšel jsem pár ukázek z jejich tvorby, a přestože jejich folk metal nijak výrazně nevybočoval z dlouhého zástupu jim podobných, tak nástrojové obsazení s harfou, dudami, píšťalami a podobnými blbostmi, jejichž názvy ani neznám, vzbuzoval naději v zábavnou show. Již od počátku skvělý zvuk dal vyniknout jak metalovému základu, tak tradičnímu folkovému doprovodu, který hrál dost silnou roli. Hudebně i vokálně se jednalo o hodně živé vystoupení, jemuž ani nic nechybělo. Odsýpalo to dobře, refrény byly zpěvné, takže nic proti Folkstone. Největší pecka? Pro mě rozhodně hybná „Un’altra volta ancora“, v níž se mikrofonu chopila zástupkyně něžného pohlaví z jejich řad.

Chvilku po sedmé večerní zahajovali na druhém pódiu slovenští Doomas, kteří předvedli slušný mix death metalu s doom metalovými melodiemi. Líbilo se mi hodně těžkotonážní pojetí, ačkoli po chvíli jejich set začal lehce nudit, protože všechny songy zněly takřka stejně. Do paměti se mi tak zabodla jen „Fear“ s výrazným basovým úvodem zpěváka Doomase. Jinak ale borci zahráli dobře a hlavně kytarová souhra při zdvojených vyhrávkách byla v pohodě.

Ještě před koncem Doomas se pomalu přesouvám zpět mezi dvojici hangárů, kde se schyluje k nástupu Fleshgod Apocalypse. Ti při výběru songů čerpali ze svých posledních dvou alb ty nejlepší vály, takže došlo na „The Forsaking“, „Epilogue“ nebo třeba „Pathfinder“, již zpěvák a kytarista Tommaso začal přípitkem se sklenkou červeného vína. Kdyby se udávala cena za nejlepší image, tak Fleshgod Apocalypse s bílým make-upem a v černých fracích by si ji zasloužili. Jejich hodinku, kterou strávili na pódiu, si nešlo neužít, za což může především výběr písní a nasazení. Snad jediným stinným bodem jejich vystoupení byla přítomnost macaté vokalistky, jíž ten operní přednes občas ujel. Jinak jsem se bavil opravdu výtečně. Zabijácký zvuk, skvělý setlist… co víc chtít.

Na následující Salamandru jsem šel kouknout jen tak z povinnosti, protože jsem je naživo snad nikdy neviděl a byl jsem prostě a jednoduše zvědavý, ačkoli vím, co pánové produkují za hudbu. Je vidět, že mají početnou fanouškovskou základnu, protože lidí na ně přišlo opravdu hodně a zjevně se i bavili, nicméně pro mě to nebylo, takže jsem přečkal pár songů, mimo jiné „Metal Fever“ či „Orion“, a vydal se zase hezky zpět k hlavnímu pódiu, kde se schylovalo k události, na niž jsem se těšil ze všeho nejvíc…

Amorphis. Jejich tvorbu sleduji někdy od vydání „Eclipse“, kdy se ke kapele přidal současný pěvec Tomi Joutsen, který jen tak mimochodem shodil dlouhatánské dredy, takže už nemohl roztáčet ten svůj větrný mlýn. Pro fanoušky novější tvorby však Amorphis ten den nehráli. Na Made of Metal si přichystali výroční koncert spojený s vydáním své druhé desky „Tales from the Thousand Lakes“, jež zazněla v celé délce doplněna o několik skladeb z „Elegy“ a jednoho zástupce ze singlu „Black Winter Day“. A jací Amorphis byli? Jednoduše skvělí. V prvních několika skladbách byl vokál Tomiho lehce upozaděn, ale to se v následujících minutách zpravilo. „Tales from the Thounsand Lakes“ nepatří k mým nejoblíbenějším kouskům z kuchyně Finů, nicméně věci jako „Into Hiding“ či „Black Winter Day“ mají i po letech něco do sebe. Nejvíc mě klasicky potěšila „Vulgar Necrolatry“, která lámala kosti. V závěru přišel čas na „Better Unborn“ a „Against Widows“ a samozřejmě nezbytnou „My Kantele“ na úplný knec. Osobně jsem si víc užil minulé koncertní setkání, kdy Amorphis předvedli klasický průřezový best-of set, ale i tak jsem dostal to, pro co jsem ten den přijel.

Původně jsem měl v plánu se jít podívat na domácí Ador Dorath, které jsem v době vydání debutu poslouchal vcelku často, ovšem zranění bubeníka nedovolilo kapele ten den vystoupat na pódium, a Ador Dorath tak za mě spolu se začínajícím deštěm vyřešili dilema, zda čekat na Finntroll, kteří ten den měli program uzavírat. Tuhle partu jsem nikdy nemusel, takže dát jim vale nebylo ten večer zas tak obtížné.


Belphegor – Conjuring the Dead

Belphegor - Conjuring the Dead
Země: Rakousko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 8.8.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Gasmask Terror
02. Conjuring the Dead
03. In Death
04. Rex tremendae majestatis
05. Black Winged Torment
06. The Eyes
07. Legions of Destruction
08. Flesh, Bones and Blood
09. Lucifer, Take Her!
10. Pactum in aeternum

Hodnocení:
H. – 4,5/10
Ježura – 5/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 5,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V případě rakouského (no, spíš rakousko-českého… a aktuálně s holandským koncertním kytaristou) perverzního komanda Belphegor není už nějaký ten pátek vůbec od věci mluvit o stálici extrémně metalové scény. Kapela má za sebou již přes 20 roků aktivní činnosti, za chvíli bude pomalu slavit čtvrtstoletí prznění jeptišek a na své dlouhohrající pažbě má již z minulosti celých devět zářezů, k nimž aktuálně přibyl jubilejní desátý v podobě placky “Conjuring the Dead”, čemuž nezabránily ani menší zdravotní problémy frontmana Helmutha, kvůli nimž bylo nutné stopnout činnost kapely na půl roku.

Otázkou je, jestli vůbec smečka s takovým portfoliem dokáže na svém desátém řadovém záseku něčím překvapit. Což o to, jistě se najdou skupiny, které to dokážou, ale Belphegor k nim tak úplně nepatří. Přelomovou deskou v jejich kariéře se stala nyní již jedenáct roků stará fošna “Lucifer Incestus”, po jejímž vydání již Belphegor předvádějí s nadsázkou řečeno jen variaci na to samé… nebo přinejmenším to podobné (i když zpětně závany toho současného zvuku slyším již na předchozím “Necrodaemon Terrorsathan” z roku 2000). Jako druhý milník bych označil “Bondage Goat Zombie” z roku 2008, protože zatímco “Lucifer Incestus” a jeho dva následovníci “Goatreich – Fleshcult” (2005) a “Pestapokalypse VI” (2006) byly ještě docela rozeznatelné a hlavně natřískané kvalitnímu peckami, nejpozději právě na “Bondage Goat Zombie” Rakušané svůj sound i styl už definitivně ustálili a od té doby jsou jejich alba podobná skoro jako vejce vejci.

“Bondage Goat Zombie” bylo výborné a dodnes mě to album baví, následující “Walpurgis Rites – Hexenwahn” (2009) však s nastavenou laťkou trochu kleslo, i když to pořád bylo hodně v pohodě. “Blood Magick Necromance” však opětovně ukázalo, že není všem perverzním dnům konec, a především songy, v nichž se Belphegor pustili do epičtějších výjezdů, byly dost příjemným oživením mezi sypačkami, které již pomalu začínaly upadat do menšího stereotypu (byť formálně byly stále kvalitní).

Historie se nyní opakuje a stejně jako v případě “Walpurgis Rites – Hexenwahn”, i tentokrát Belphegor laťku nastavenou předchozí povedenou plackou nevyrovnali, akorát s aktuálním “Conjuring the Dead” se mi zdá, že ona laťka klesla ještě o kus níž. Jeden důvod se nabízí docela sám – vše, co se na novince nachází, již Belphegor v minulosti předvedli (a většinou ani ne jednou) na předchozích nahrávkách. Samozřejmě je svým způsobem dobře, že si kapela drží svůj (vlastně i docela charakteristický) sound, o tom žádná, ale i v jeho rámci se jde posouvat a nevykrádat sama sebe – ostatně, “Blood Magick Necromance” ukázalo, že nějaké osvěžení vymyslet stále jde. S tím, co Belphegor drtí, bych si navíc nějaký posun v rámci toho daného zvuku představit vážně dokázal.

Nicméně, jak již bylo řečeno, na +/- stejnou notu to Belphegor drhnou už přes deset roků, takže komu se tihle blasfemičtí perverzáci líbili doteď, ten by jistě neměl problém vzít za svou i další podobnou desku. A upřímně se přiznám, že já jsem měl muziku Belphegor vždycky rád a nějakým způsobem mě ten jejich rouhačský black/deathový náser pokaždé bavil. Ten hlavní důvod, proč je tedy “Conjuring the Dead” možná tím nejslabším albem kapely v novém tisíciletí, tedy tkví v ničem jiném – v samotných skladbách. Ty samozřejmě splňují nějaký kvalitativní standard, který Belphegor sami sobě již dávno nastolili, o tom žádná, ale je to prostě až příliš velký standard.

Nějakých překvapivých nebo opravdu prdel-nakopávajících momentů se tu vyskytuje naprosté minimum. Desku otevře náserovka “Gasmask Terror”, která vcelku jasně ukáže, že se zde nic neočekávaného konat vážně nebude – bicí sypou rychlostí kulometu, kytarová práce je do posledního puntíku v trademarkovém stylu Belphegor, Helmuth klasicky střídá black metalový ryk s death metalovým chropotem (ačkoliv se mi pocitově zdá, že na novince dostal větší prostor právě hluboký growling, který je snad ještě hlubší než kdy dřív) a Serpenthovu baskytaru naprosto klasicky v podstatě neslyšíte, maximálně tušíte (opravdu bych si nechal líbit, kdyby ji kapela nechávala častěji vyniknout tak jako třeba v hitové “Der Geistertreiber”“Walpurgis Rites – Hexenwahn” nebo v neméně hitové “Sexdictator Lucifer”“Bondage Goat Zombie” – bohužel jen výjimky potvrzující pravidlo).

Belphegor

I zbylé songy pokračují v nastoleném trendu. Následující titulka “Conjuring the Dead” nabízí sice dost povedené melodie, ale tak nějak jsou mi příliš povědomé a ani nemusím dlouho přemýšlet, abych si vzpomněl na songy z minulých alb, kde jsem něco na chlup podobného už slyšel. Snad jedině zvolnění okolo tří minut s následným nástupem chorálu je výborné, ale pořád to není nic extra, co by mě vyloženě zvedlo ze židle. “In Death” nabídne maximálně tak chytlavý riff, ale opět – ničím zvláštním nevybočuje a jedná se prostě a jednoduše o řemeslný standard Belphegor (byť je to řemeslo stále na vysoké úrovni, o tom se nikdo nehádá). Za zmínku zde snad stojí jen čas okolo tří minut a 45 vteřin, kdy se objeví hodně dobrá práce s kytarou, bohužel však jen na pár sekund.

Třeba “Walpurgis Rites – Hexenwahn” jsem výše označil jako slabší album, ale i tak zde Belphegor dokázali vytáhnout nějaká esa z rukávu, jakým byla třeba výtečná sedmiminutovka “Veneratio diaboli – I Am Sin” nebo již jmenovaný šlágr “Der Geistertreiber”. Zde by na titul nějakého osvěžení mohla aspirovat maximálně tak hutnější “Rex tremendae majestatis” se zajímavým rozjezdem a dobrými pasážemi ve středním tempu, ale i když se to poslouchá parádně, opět jde o něco, co jsme již od skupiny mohli slyšet. Opravdové oživení tak přichází až v samotném závěru v podobě “Pactum in aeternum”, která ovšem díky svému zařazení na konec a své odlišnosti od zbytku nakonec působí spíš jako obyčejné outro, což je při jejím potenciálu škoda. Krátká instrumentální mezihra “The Eyes” v polovině alba, která tak trochu zní, jako kdyby si Belphegor dali jednu zkoušku s Yngwie Malmsteenem, vůbec nic nezmění a nemůže posadit na zadek snad nikoho.

V neposlední řadě ještě “Conjuring the Dead” citelně chybí jedna věc – jasný hit. Na každé fošně z posledních let dokázali Belphegor přijít s písničkou, která mě hned na první poslech nakopala do prdele a od začátku tu desku táhla kupředu. Namátkou třeba na “Bondage Goat Zombie” mě okamžitě složil brutální titulní vál, na “Pestapokalypse VI” excelentní pomalá věc “Bluhtsturm Erotika”, na předchozím “Blood Magick Necromance” si mě zase hned získaly ony epičtější kusy jako “Rise to Fall and Fall to Rise” nebo “Discipline Through Punishment”. Na “Conjuring the Dead” jsem si ovšem takovou hitovku najít nedokázal – ani na první poslech, ani na ty další. Často (ale ne vždy) to pro mě byly právě ty písničky, které byly vybaveny klipy… kapela sama (její firma?) do světa na podporu novinky v předstihu vypustila “Gasmask Terror” a “Conjuring the Dead”, ale ani jedna z nich mi nepřijde natolik silná, aby fakt dokázala strhnout. Nehledě na fakt, že na nové desce trochu postrádám i nějaký pomalejší, atmosférou nasáknutý kus, jakým byla namátkou třeba fantastická “Sepulture of Hypocrisy” na “Goatreich – Fleshcult”.

Je až zábavné, jak příhodně si Belphegor pro “Conjuring the Dead” vybrali autora obálky, jímž je Spiros Antoniou ze Septicflesh. Stejně jako se v podstatě všechny jeho obaly nesou ve stereotypním duchu (vždycky nějaký zkriplený mutant na skoro stejné textuře – alespoň to pozadí se však Seth ráčil u “Conjuring the Dead” vyměnit), nese se ve stereotypním duchu i samotné album. A to dokonce do takové míry, že jsem vlastně ani nedokázal postřehnout, že se tam také nacházejí Glen BentonDeicide a Attila CsiharMayhem, kteří na albu hostují (oba v “Legions of Destruction”), dokud jsem si to nepřečetl. A když nějaká deska splývá takovým způsobem, že na ní zanikne i tak výlučný vokalista jako Attila Csihar, je prostě něco špatně.

Jak jsem již řekl, “Conjuring the Dead” patří k tomu úplně nejslabšímu, co Belphegor za svou kariéru natočili. Ani náhodou to není vyložená sračka, přece jenom jsou Belphegor takoví mazáci, že nějaký ten ne úplně nejnižší standard si pohlídat dokážou, přesto je pro mě novinka spíš zklamáním, byť se mi jinak ještě pořád docela líbí. Jenže jsem od ní čekal o trochu víc než provařenou hoblovačku se sem tam zajímavým momentem… přece jenom, Belphegor jsou takové jméno, že prostě není přehnané mít na jejich alba vyšší nároky než jen řemeslo, které navíc sami (a lépe) předvedli již dříve. A právě proto je průměr ta nejlepší známka, jakou mohu dát… a z něj ještě půl bodu dolů za to zklamání.


Další názory:

Na “Conjuring the Dead” jsem se vážně těšil, protože jsem se na Belphegor chystal už dlouho a teď už to konečně nešlo okecat. Jenže ačkoli předchozí ceněnou tvorbu neznám a s kapelou jsem se naživo setkal jen jednou, novinka mě teda moc neoslovila. Samozřejmě je na ní znát, že Helmuth se Serpenthem nejsou žádní cucáci a určitou úroveň si to drží a neklesá to pod ni. Stejně tak několik songů (“Gasmask Terror”, “Conjuring the Dead” a částečně a “Black Winged Torment”) se docela povedlo a i v tom zbytku se nějaký pěkný moment sem tam objeví. Jenže to je všechno a jinak je to těžká nuda. Žádná atmosféra, žádné nápady, prostě nic kromě genericky napsaného žánrového průměru. Díky té řemeslné úrovni to sice poslechnout jde, ale k majestátnímu a drtivému deah/blacku, kterým jsou Belphegor proslulí, to má sakra daleko. Asi budu muset prubnout starší alba, protože to aktuální mě docela dost zklamalo – a to je to poslední, co jsem od kapely s takovým jménem očekával.
Ježura

Strašně dlouho jsem tuhle rakouskou dvojici přehlížel a její alba vlastně cíleně ignoroval. Nejspíš to bude vypadat krátkozrace, ale nikdy jsem neholdoval takovým těm extrémním spolkům, kde se krví nešetří už na propagačních fotkách, takže když to řeknu upřímně, už po vizuální stránce mě Belphegor odrazovali, aniž bych měl úplně jasnou představu o tom, co vlastně hrají. A tak nastal čas tohle napravit. U “Conjuring the Dead” mě v první řadě upoutal obal a rozhodl jsem se, že dám borcům konečně šanci. A vůbec nelituji. Kombinace black a death metalu v jejich hitovějším (dá-li se to tak říct) podání mě totiž strašně baví. Belphegor jsou sice zatraceně agresivní a nesmlouvaví, ale díky “epickým” momentům (jako například aranžérsky skvěle vystavěný závěr skladby titulní, nebo “Rex tremendae majestatis”) jsem si tohle album celkem rychle oblíbil. Velmi slušné vypalovačky typu “Gasmask Terror” (to slayerovské kytarové sólo nemá chybu), “Black Winged Torment”, nebo “Flesh, Bones and Blood” zabíjí a jejich poslech mě určitě hned neomrzí. Když koukám na kolegovu hlavní recenzi, tak si říkám, že si musím najít čas doposlouchat i starší kousky, protože pokud je “Conjuring the Dead” slabší průměr, tak si nechci představit to peklo předešlých zářezů. Prozatím však nemám s čím srovnávat, takže mi aktuální forma Belphegor k nadšenosti stačí.
Kaša


Brutal Assault 18 (čtvrtek)

Brutal Assault 18
Datum: 8.8.2013
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Abstract Essence, Balance Interruption, Belphegor, Coffins, DevilDriver, Dr. Living Dead!, Dying Fetus, Ensiferum, Entombed, FDK, Fear Factory, Gojira, Hacride, Magrudergrind, Marduk, Novembers Doom, Philm, Voivod, Whitechapel

H.: Čtvrteční program začíná už v 11 dopoledne a otvírají jej Abstract Essence. Tuhle kapelu jsem viděl už asi tak stokrát a většinou mě vždycky baví, ačkoliv z desek ji příliš nemusím. Tentokrát ovšem ne. Ne, že by to byla tak úplně chyba Abstract Essence, protože ti na pódiu objektivně předváděli svůj standard, jehož středem pozornosti byl klasicky zpěvák Ondráš, ale i tak to prostě tentokrát nebylo ono. Určitě tomu dost napomohlo i to, že bylo nechutné vedro, přičemž já osobně podobné počasí prostě nesnáším, ale na druhou stranu, když je koncert dobrý, člověk tam vydrží i tak. Tady jsem se po pár písničkách uklidil k občerstvení do stínu, což mi v takovém počasí přišlo jako smysluplnější činnost. Snad se někdy příště budu bavit zase víc…

H.: Ze stínu mě o hodinu později vytáhli až Coffins z Japonska, na které jsem byl dost zvědavý – a nutno dodat, že se rozhodně vyplatilo se kvůli jejich půl hodince na tom sluníčku smažit. Japonci si sice svůj hrací čas ještě zkrátili trochu pozdním příjezdem a tím pádem protáhlou zvukovkou, ale když spustili, bylo to vážně super. Když se rozjely death metalové pasáže, byl to výborný oldschool, chrastivý a špinavý sound, nic vyloženě originálního, ale zato něco vážně zábavného. Když to pak japonská čtveřice občas pročísla doomovými momenty, byl to pohřeb jak prase, během něhož vážně potěšila vytažená basa, která právě v těch pomalejších kusech vystoupla nahoru a drtila naprosto ukázkově. Sice Coffins byli přesně ta kapela, které neslušel ani čas okolo oběda, ani denní světlo a vlastně ani velké pódium a myslím si, že kdyby skončili na třetí klubové Obscure Stage, užil bych si je ještě více, ale i tak se mi to moc líbilo. Žádná velká show to nebyla a Japonci víceméně “jen” hoblovali a házeli mařenou, ale některým kapelám to prostě stačí. Coffins zaváleli.

H.: Ve čtvrtek jsem shodou náhod vynechal až na tři výjimky všechny účinkující na levé Jägermeister Stage a koukal obkapelu na všechno, co se objevilo na pravé Metalshop Stage. Jako další jsem tedy viděl kus zámořských šílenců Magrudergrind, kteří i v pouhých třech lidech (bicí, kytara, vokál) předvedli naprosto zničující bordel. Určitě se najdou lidi, jimž tohle přijde jen jako prasácký chlív bez většího smyslu, ale ta muzika svou silou, agresí a intenzitou prostě drtila, z pódia se valily proudy energie a výsledek byl nářez jako prase. Ačkoliv jsem Magrudergrind samozřejmě znal již dříve, živě jsem je viděl poprvé a musím uznat, že to bylo jednoduše maso. Až zase někdy bude příležitost, určitě si to nechám líbit znovu. Pecka!

H.: Přichází první zmiňovaná výjimka z Jägermeister Stage v podobě hardcore/crossover/thrash Švédů Dr. Living Dead!. Sotva ovšem kapela dohrála první song, přišel nemilý výpadek kytary, jenž vystoupení stopnul na několik dlouhých minut, což také Dr. Living Dead! nesli poněkud nelibě a zpěvák Dr. Mania pálil jednu nadávku za druhou. Po chvíli se však technické potíže podařilo vyřešit a skupina opět hrála. Osobně podobné záležitosti po hudební stránce příliš nemusím, ale na Dr. Living Dead! jsem byl docela zvědavý, jelikož jsem na jejich adresu doposud neslyšel snad nic jiného než superlativy a protože obecně takovýhle žánrový koktejl bývá živě dost výbušný. A přesně tak to vypadalo, protože když severská úderka konečně spustila, začal jsem se bavit opravdu náramně. Čtveřice jela na plný plyn, set jel až do konce ve vysokých obrátkách, muzika byla v živém podání chytlavá jak nic jiného, moshpit byl správně šílený, dohromady – hodně super. Že nechyběly ani typické masky-lebky Dr. Living Dead!, snad netřeba ani dodávat.

H.: Žánrovou výhybku znatelně přehazují Novembers Doom, kteří – ostatně jak už jen jejich název říká – hrají doom metal. Osobně mám tyhle zámořské chlapíky docela rád a na některé jejich desky nedám dopustit, při našem posledním živém setkání mě ohromně bavili, ale sorry, tentokrát to prostě byla obrovská nuda. Určitě se na tom trochu podepsalo stále denní světlo a obrovské vedro, jenže posledně na Brutal Assaultu hráli Novembers Doom také v odpoledním čase a i tak to bylo skvělé, takže na to nelze svádět vše. Kapela mě nebavila, pózy zpěváka Paula Kuhra mi přišly diplomaticky řečeno úsměvné, nemělo to šťávu, nudilo mě to. Možná je na vině i výběr skladeb, protože se hrálo hodně ze stále ještě aktuální fošny “Aphotic”, jež mě moc nevzala. Na druhou stranu, když Novembers Doom v závěru spustili “Dark World Burden” z nepřekonatelného opusu “The Pale Haunt Departure” a mocnou hitovku “Rain”, bylo to hnedka o něčem jiném a najednou mi to přišlo mnohem zábavnější. Na závěr určitě stojí za zmínku, že Novembers Doom na Brutal Assaultu odehráli hned dva sety – tento a pak následující den na malém pódiu ještě druhý akustický, který byl údajně zase naprosto skvělý, ale nikdo z nás se jej bohužel neúčastnil – já osobně proto, že tou dobou váleli na hlavním pódiu Carcass, což byla jasná volba. Ale o tom až příště.

Ježura: Jakkoli jsem před začátkem festivalu trochu litoval, že ve středu nehraje víc kapel a od dřívějších hodin, ve čtvrtek mi velmi záhy došlo, že to je jedině ku prospěchu věci. Naprosto nelidské horko (a tím myslím opravdu něco mimo tabulky, v tom se prostě nedalo existovat) mě totiž za nějakých pět minut na place připravilo o všechny přes noc jen horko těžko posbírané síly, takže jsem před trojicí Magrudergrind, Dr. Living Dead! a Novembers Doom dal raději přesnost neustálému zavodňování a krizovému polospánku na lavičce v pivním stanu. Tím se mi podařilo zabít nějaké dvě hodiny a také polovinu setu francouzských modernistů Hacride. Když už jsem se ale chtěl odebrat zpět do stanu, na půl cesty jsem se sebemrskačsky obrátil na patě a přeci jen se vypravil dokoukat zbytek představení Hacride, na které jsem byl původně celkem zvědavý, a nakonec jsem toho nelitoval. Muzika Hacride se totiž ukázala jako poměrně zajímavá záležitost, která naživo rozhodně víc fungovala, než nefungovala. Hodně hluboko posazené kytary a úderná rytmika zajistily, že to mělo celkem grády a ač naprosto vyšťavený, stejně mi to nedalo a občas jsem tou hlavou pohodil. Nebyl to nijak zvlášť skvělý koncert, ale jako start čtvrtečního programu (v půl čtvrté odpoledne – bomba) se to osvědčilo velmi spolehlivě.

H.: Philm měli na ploše sice docela dost lidí, ale co si budeme povídat, valná většina se tam šla podívat jenom díky tomu, že bicími nesedí nikdo jiný než legendární Dave Lombardo ze Slayer. A ono to i podle toho vypadalo, kdo je v té kapele hlavní hvězda, protože bicí rozhodně nebyly někde vzadu, nýbrž hezky úplně vepředu a uprostřed pódia. Ostatně to se všechno po tvrdilo i při představování členů, kdy Lombardo dostal asi tak dvojnásobně hlasitý potlesk než oba jeho kolegové dohromady. Hudebně to ale jinak žádný zázrak nebyl… Philm takové metalové cosi, co naprosto přesně splňuje nepsané pravidlo, že když není vhodný žánrový šuplíček, kam to zastrčit, tak tomu říkejte alternative metal. Vyloženě zlé to ovšem nebylo a popravdě se z Philm nakonec vyklubal docela příjemný a nenáročný oddech, jenž mezi vším okolo působil hezky civilně a nenuceně. Nebylo to nic extra výjimečného, a kdybych tam nebyl, nic by se nestalo, ale když už jsem tam přišel, ztraceného času litovat netřeba.

Ježura: Následujícím Philm asi jen tam někdo neodpáře nálepku té kapely, která teď nahrává a vystupuje, protože Davea Lombarda vykopli od Slayer, ale i když jsem spíš než na Philm šel kouknout na pana bubeníka, příjemně mě překvapili. Jejich alternativní rock/metal totiž disponuje naprosto luxusně starosvětským a potemnělým odérem, nikam se nežene a jeho síla spočívá v relativní jednoduchosti. No a tahle kombinace na mě zkrátka zabrala. Velmi dobrý dojem na mě udělali oba Daveovi kumpáni, kterým člověk tu muziku prostě věřil, a nezklamal koneckonců ani samotný Dave. Sice mi trochu připadalo, že je to maličko jeho exhibice (a tím ani tak nemyslím instrumentální), každopádně jsem se větší část setu upřímně bavil, a to jsem stoner metalu a jeho derivátům nikdy na chuť nepřišel. Neříkám, že šlo o kdovíjak extatický zážitek, ale neuvěřitelná poctivost, jaká z té hudby i samotného vystoupení sálala, se prostě počítá.

H.: Nastupují rakouští Belphegor, které mám upřímně dost rád, a ať si říká kdo chce co chce, nejpozději od “Lucifer Incestus” muzika téhle bandy prostě zabíjí. Sice přiznávám, že už jsem od nich viděl i lepší koncerty, ale i tak to bylo jednoduše super, kapela hrála skvěle, nechyběla krev, nějaké ty rekvizity v podobě lebek, prostě klasika. Zvuk mi nepřišel moc ideální, kytary trochu zanikaly, Serpenthova baskytara nebyla slyšet skoro vůbec, většinu přeřvávaly bicí, ale na druhou stranu to nebylo tak hrozné, aby to nešlo přežít, a alespoň se člověk přesvědčil, že to současnému živému bubeníkovi Belphegor sype zodpovědně. Helmuth měl toho dne v hrdle naladěno hodně hluboko, možná až trochu moc, ale taky to nevadilo. Navíc se mi zdálo, že svým kolegům dává po vokální stránce o něco víc prostoru než v minulosti, což může být dáno jeho relativně nedávnými zdravotními problémy. Co se setlistu týče, Belphegor na koncertech sázejí především na rychlost, což se potvrdilo i tentokrát. Z poslední fošny “Blood Magick Necromance” zazněly celkem tři vály, z nichž se mi v živém provedení nejvíce zamlouvala “In Blood – Devour This Sanctity”, ale jinak zaznělo i pár povinných kusů, takže nesměl chybět brutální vál “Lucifer Incestus” nebo závěrečná “Bondage Goat Zombie”. Akorát hned na začátek Belphegor zahráli nějaký song, který jsem vůbec neznal, tak že by padla i ukázka z chystané fošny?

Ježura: Americké crossover HCčkáře Downset jsem si odpustil a místo toho šel doplnit síly před vystoupením Belphegor, kteří byli na řadě hned po nich a od kterých jsem si toho sliboval celkem dost. A Belphegor se mi za důvěru do nich vloženou odvděčili skutečně skvostným vystoupením, které si mě získalo prakticky hned. Všichni muzikanti nasazením ani v nejmenším nešetřili a set podle toho vypadal – byla to prostě nehorázná síla a epický nářez první kategorie. Těžko se v takové situaci vypichuje něco konkrétního, ale když by na to přišlo, určitě zdůrazním famózní vokální výkon frontmana Helmutha. Jeho hlasivky snad nejsou čistě lidské, jinak si ty zvuky, co z nich vycházely, nedovedu odůvodnit. Navíc – a to je důležité – bylo celé vystoupení perfektně uvěřitelné a ani náznakem strojené, což je při té řezničině, jakou Belphegor produkují, na hodně hlubokou poklonu. Belphegor mě zkrátka přesvědčili, že jsou skutečnými mistry svého řemesla, a učinili tak jedním z nejlepších čtvrtečních vystoupení vůbec. Parádní zážitek!

Atreides: Vzhledem k tomu, že středeční set mne nezlákal natolik, abych byl ochoten podstoupit sílící davy lidí, a čtvrteční příjezd se nevyhnul několika komplikacím, jsem na svůj premiérový Brutal Assault dorazil až během čtvrtečního odpoledne – což mne mrzí především z důvodu zmeškaných Novembers Doom. První kapelou, kterou jsem měl možnost zhlédnout, byli až salzburští hroziči Belphegor. Už při odbavování, opáskování a následném vstupu do areálu bylo slyšet, kdo to z pódia sype svůj death/blackový nářez, a ačkoliv tahle kapela (a žánr potažmo) není na běžné domácí poslouchání úplně můj šálek čaje, živému vystoupení rakouských satanášů nechyběla řádná dávka nasranosti, dravosti a agresivity. Prostě to mělo dostatečné koule na to, abych se rozehřál a připravil na další nášup – ač jak se později ukázalo, první den Brutal Assaultu se v mém případě nesl ve velmi volném duchu.

H.: DevilDriver už jsem taky neviděl poprvé, ale zatímco posledně mi to přišlo průměr, tentokrát to byla doslova jízda. Na podobných modernějších kapelách se mi líbí to, že na pódium vždycky vlítnou a chovají se tam, jako by bylo jenom jejich a nikdo před nimi ani po nich už nebyl. Všichni muzikanti naprosto suverénní, bezchybní a své nástroje drtili s obrovským zanícením. Nejlepší byl ovšem jako správný frontman sám zpěvák Dez Fafara, jehož řev byl vážně mocný a přišel mi mnohem, mnohem agresivnější a brutálnější než z desek. Zpočátku se mi sice Fafara zdál malinko otrávený, ale když viděl hodně aktivní kotel pod sebou a došlo mu, že tohle přece jenom asi nebude špatná show, hodně rychle otočil a po pár písničkách si koncert začal vyloženě užívat, neustále pařil, hecoval, dobře komunikoval s lidmi a mezi písničkami sem tam hodil nějaký vtípek – třeba jako když vyfuckoval všechny lidi stojící u vedlejšího pódia a čekající na další skupinu. A čím známější pecku odpálil, tím byl kotel masivnější a circle pity větší… teda ne, že by tam lidi nepařili nonstop celé vystoupení, ale když začala taková “Clouds Over California”, šlo to ještě do vyšších obrátek. Až takhle dobré jsem DevilDriver tedy nečekal, oproti ospalému výkonu na Sonishpere před pár lety to byla snad úplně jiná kapela, jednoduše výtečný a energický set, který kupředu uháněl jak zběsilý. Můžu říct, že jsem konečně pochopil, proč mnozí považují DevilDriver za tak velkou koncertní atrakci.

Ježura: To na DevilDriver jsem se chtěl kouknout vlastně jen ze zvědavosti, jakou cestu urazili od našeho posledního, čtyři roky starého setkání, a na takové pozorování stačilo usadit se na tribunu. A vyšší pozorovací stanoviště mi poskytlo docela zajímavý pohled. DevilDriver sice nehrají muziku, která by oslňovala svou promyšleností a inteligencí, nicméně jak jsem se (opět) přesvědčil, minimálně naživo to má zatracené grády. Vystoupení mělo už díky samotné muzice dost odpich, ale na další level ho posunul frontman Dez Fafara, který si početné a aktivní publikum dirigoval ve velkém stylu. Co chvíli dával povel k wall of death nebo circle pitu a lidé poslouchali na slovo, obě zmiňované kratochvíle dosahovaly opravdu grandiozních rozměrů a z tribuny se na to koukalo skutečně dobře. Krom toho se to taky fajn poslouchalo a DevilDriver se tak postarali o další velmi vydařený koncert, které čtvrteční program nabídl.

Atreides: DevilDriver mi popravdě nijak neučarovali a neměl jsem důvod, abych pod pódiem zůstával na víc než jen první song. Z toho důvodu jsem se vydal na průzkum areálu, obhlédnout, kde se dá slušně nacpat břicho nebo nakoupit něco z merch stánků, kterých v zadní části bylo požehnaně. Shodou okolností naše skromná výprava dorazila k Obscure Stage zrovna ve chvíli, kdy začali hrát našinci FDK. Pro mou maličkost jsou jménem, které jsem opět znal spíše z doslechu a neměl jsem absolutní představu, co by to mohlo být zač krom toho, že jejich hudba jest označována coby post-metal. Což volně přeloženo může znamenat prakticky cokoli od průseru až po naprostý skvost. Vystoupení FDK bych zařadil do té druhé poloviny – hutná, zastřená, zahloubaná, přesto velmi příjemně civilní atmosféra, o kterou se postarala nejen skvělá hudba, ale i komunikace s publikem. Nehledě na to, že pánové si své vystoupení náležitě užívali, což se ve výsledné náladě také odrazilo a zanechalo ve mně velmi pozitivní dojem.

H.: Nohy už pomalu začínaly bolet a den byl jen lehce za svou polovinou, takže z brutálních veteránů Dying Fetus jsem mrknul jenom na kousek, opět se přesvědčil, že tihle Američani živě prostě umí, ačkoliv hrají jen ve třech a John Gallagher a Sean Beasley se v podstatě nehnou od svých mikrofonů. Nicméně pozorovat jejich prstový tanec po hmatnících je dostatečně velká zábava. Kotel opět dával ploše před pódiem zabrat a festivaloví pařiči se nijak nešetřili. Celkově tedy další hodně dobrý koncert. Potěšilo mě, že mi stačili zahoblovat mojí oblíbenou “Your Treachery Will Die with You”, než jsem se utekl schovat, a i když bych rád mrknul na celou show, nakonec jsem se po pár skladbách uklidil si sednout na pivo… člověk asi stárne (smích).

Ježura: Jedny s death metalem koketující Američany vzápětí vystřídali další, tentokrát mnohem klasičtější. Dying Fetus patří k elitě brutálního death metalu už nějaký ten pátek a v Jaroměři ukázali, že tohoto statutu nepožívají jen tak pro nic za nic. Do lidí totiž pustili nemilosrdnou smršť, která drtila kosti, přerážela čelisti a snad každý příznivec žánru si mohl opravdu chrochtat blahem. Dying Fetus přišli a bez jakýchkoli serepetiček okolo vystřihli parádně poctivý žánrový koncert, který jsem od nich chtěl, a snad jediným mínusem jejich vystoupení tak byla skutečnost, že v závěru setu už to začínalo být trochu jednotvárné. To však nekladu za vinu ani tak samotným Dying Fetus, jako spíš tomu, že šlo už o třetí death metal v řadě a po dvou hodinách poměrně příbuzné muziky už člověk zkrátka trochu otupí.

Ježura: Ensiferum byli asi jedinou kapelou soupisky festivalu, u které jsem si mohl ukroutit hlavu nad tím, proč je pořadatelé vůbec zvali. Studiová tvorba v posledních letech velmi bídná, koncerty (alespoň podle mých zkušeností) nijak převratné… Takže asi nebude žádné překvápko, že jsem spíš čekal, jak těžký to bude průser. A průser to byl opravdu vydatný, i když ani ne tak vinou kapely, jako spíš zvukaře. V podstatě celý set totiž skoro vůbec nebyly slyšet kytary, a protože ty v případě Ensiferum tvoří zdroj takřka všech melodií, je asi zřejmé, jaký to mělo dopad. Co se týče samotného vystoupení, byla to taková standardní Ensiferum nuda, kterou jsem kapele nežral ani v dobách, kdy jsem jejich muziku poslouchal, ale na druhou stranu to nebyl ani žádný extra provar, takže těžko soudit. Hardcore fanoušci mohli být spokojení, ale za mě naprosto zbytečné vystoupení a jasná ztráta času.

Atreides: Když jsem se následně vracel z vydařeného vystoupení FDK k hlavní stagi, z pódia se ozývala jakási kakofonní variace na “In Sword I Trust”, která měla podle všeho být otvírákem setu Ensiferum. Vystřízlivění z mírné zahloubanosti, kterou ve mně FDK zanechali, nemohlo být krutější. Je mi záhadou, proč Obscure kapely podobného ražení na Brutal Assault vlastně tahají, protože už první song považuji za útok na psychické zdraví kohokoli, kdo vlastní byť jen špetku hudebního vkusu (a sluchu). Z těch dvou písní (dobře, možná třech, když připočtu i poslední “Iron”, jejíž druhou polovinu jsem zaslechl během čekání na Gojiru a která se jakž takž dala poslouchat), co jsem měl tu smůlu zaslechnout, si Brutal Assault odbyl nejhorší vystoupení festivalu hned zkraje. Ensiferum už prostě ne, a to ani v živém podání.

H.: To já jsem Ensiferum s naprostým klidem vynechal, protože mi bylo jasné, že to bude sračka, i kdyby měli zvuk křišťálový, a radši jsem se na plochu dostavil až v době, kdy zrovna měla začít řádit francouzská Gojira. Tahle čtveřice ve své hudbě nabízí přesně to, jak si já osobně (evidentně dost naivně, protože to umí málokdo) představuji, jak by měl znít opravdu kvalitní moderní metal – hutné a drtící, přesto inteligentní, má to myšlenku, navíc kapela svou hudbou míří směrem kupředu a nemá potřebu se obracet do minulosti nebo znít jako všichni stejně staří souputníci okolo. Kdo o sobě tohle může dneska říct? Navíc je Gojira v živém provedení silná, jak když vás do huby kopne kůň (tedy ne, že bych to zažil, ale dokážu si představit, že to asi bude pořádná pecka), což se potvrdilo i tentokrát, byť musím říct, že co si tak matně vzpomínám na rok 2010, kdy Gojira na Brutal Assault vystoupila naposledy, bylo to tehdy ještě o kousek drtivější. Ale i tak to bylo z mého pohledu opravdu úžasné vystoupení, a jak se ukázalo, skladby z aktuální desky “L’enfant sauvage” zněly v živé podobě naprosto mocně. Hned nástup v podobě “Explosia” a “The Axe” byl za plný počet bodů, stejně tak jako finále s “The Gift of Guilt”. Pro mě osobně jeden z vrcholů prvního dne.

Ježura: Obrat o 180° k lepšímu ale přišel jen chvilku poté, co Ensiferum ukončili produkci. Na řadu totiž přišli Francouzi Gojira a přelom dne a noci doprovodili koncertem, na který se toho dne sotva chytali leda tak Belphegor. Tahle kapela v posledních letech ohromně vyrostla, získala si spousty fanoušků a Brutal Assault byl svědkem toho, jak to vypadá, když se relativně mladí muzikanti zaštítění několika silnými nahrávkami a hnaní divokým zápalem pro věc pustí do díla. V jejich podání josefovská pevnost doslova vybuchla nezměrnou energií a přívalem emocí, jaké z hudby Gojira i samotných členů kapely tryskaly, a byl to náramný zážitek jak pro uši, tak i pro oči. Suverénně nejvýrazněji působila na pódiu bratrská dvojice Joa a Maria Duplantierových a oba mají svým výkonem velkou zásluhu na celkovém vyznění koncertu. Obzvlášť sledovat Mariovu smrtící bicí palbu živě byl opravdový zážitek. Přesto ale nemohu ani náznakem tvrdit, že by všechnu tu energii doprovázel byť jen náznak arogance, jak se občas u kapel, které jsou najednou hodně v kurzu, stává. Kdepak, Gojira si při tom všem uchovali pokoru a tím jen korunovali výborný zážitek, který nesmírně početnému davu připravili. Bouřlivá odezva fanoušků zde tedy byla naprosto na místě.

Atreides: Pojem známý spíše podle jména než podle hudby, přesto mi nabušený set příjemně civilních Francouzů pořádně spravil chuť po předchozí pouťové atrakci. Ať už to byl naprosto křišťálový zvuk, prog-deathový set nabitý energií od sklepa až na půdu nebo velmi příjemná komunikace s publikem, Gojira ukázala, že prostě umí a jejich set jsem si maximálně užil i přesto, že jejich tvorbu nemám nijak naposlouchanou a před festivalem jsem se s ní pomocí YouTube seznámil jen velice sporadicky, abych si ji dokázal žánrově alespoň někam zařadit. Ze čtvrtečního programu pro mě rozhodně nejlepší vystoupení, kterému nechybělo vůbec nic. Mimoto, Joe Duplantier je vynikající frontman.

H.: Na Anthrax jsem se podívat docela chtěl, protože při našem doposud jediném živém setkání mě tihle thrash metaloví velikáni hodně bavili, ačkoliv z desek nepatří mezi mé oblíbence, a také i z důvodů reportu, jenže nakonec to bohužel nevyšlo. Znáte to… únava, několik dalších zajímavých kapel ještě před sebou, s sebou doprovod, na nějž jsem taky musel brát ohled – Anthrax jednoduše padli za vlast, tak hurá na Fear Factory, kteří – přesně jak mají ve zvyku – odehráli trochu kontroverzní set, přičemž viník byl tentokrát jasný – zpěvák Burton C. Bell. Na autogramiádě sice chlapec potěšil, že měl na sobě vážně parádní triko od The Devil’s Blood, ale co se vokálu týče, tak vážně diplomaticky řečeno neměl svůj den a v čistých pasážích mu to místy ujíždělo takovým způsobem, že už nad tím skoro ani nešlo mávnout rukou. Navíc při vší úctě, kapele zřetelně oslabila i rytmická sekce… Mike Heller je sice rozhodně dobrý bubeník, což ostatně mimo jiné dokázal třeba na letošním velice zajímavém albu avantgardně death metalového projektu Azure Emote, ale Gene Hoglan, jenž na Brutal AssaultuFear Factory vystupoval posledně, to prostě není ani náhodou. Kromě toho ani neproběhlo slibované přehrávání kompletní desky “Demanufacture”, i když nutno dodat, že v tomhle byli Fear Factory nevinně – jak Burton C. Bell vysvětlil, jednoduše dostali na hraní tak málo času, že by to nestihli, takže museli najet na klasický best of setlist. V jeho rámci mě osobně nejvíce potěšily dva songy “Shock” a “Edgecrusher” z mé dodneška nejoblíbenější fošny “Obsolete”, která pro mě už asi napořád zůstane vrcholem tvorby Fear Factory. Ze zmiňovaného “Demanufacture” – jestli jsem správně poslouchal a jestli mě nešálí paměť – nakonec zazněly tři kusy – “Demanufacture”, “Replica” a “Self Bias Resistor”. Překvapivě se hrálo minimálně z aktuální tvorby, protože z posledních dvou desek “The Industrialist” a “Mechanize” zaznělo po jednom songu z každé, konkrétně “The Industrialist” a “Powershifter”.

Ježura: Thrashové klasiky Anthrax sem si až na pár průchodů v blízkosti pódia nechal bez výčitek ujít a s úderem půl jedenácté večerní jsem se opět uchýlil na tribunu, abych napravil jeden osobní dluh vůči metalovému žánru, a to konečně dát příležitost průkopníkům cyber metalu, Fear Factory. A věřte mi, že jsem se opravdu snažil tenhle koncert neodpálkovat hned na první dojem, ale čím více se těch dojmů střádalo, tím jsem si byl jistější, že se minimálně bez dalších živých vystoupení Fear Factory určitě obejdu. Uznávám, jistý vliv na to mělo zpoždění reproduktoru, který posílal zvuk na tribunu, ale i bez tohoto handicapu mě to prostě absolutně nebavilo, ba co hůř – z vokálního výkonu Burtona C. Bella jsem si nebyl jistý, jestli to myslí vážně. Až na vzácné výjimky byly jeho čisté party absolutně falešné a poslouchat se to dalo opravdu jen stěží. Dino Cazares svoje riffy sice sekal strojově přesně a naprosto odlidštěně, ale i kdyby se tlouštík i ostatní přítomní přetrhli, tohle by alespoň v mých očích určitě nezachránili. Opravdu velké zklamání, které jsem od kapely takového formátu ani v nejmenším nečekal.

H.: Voivod se letos vytasili s výbornou deskou “Target Earth” a svou formu bezezbytku potvrdili i živě, protože tohle byl suverénně nejlepší koncert, jaký jsem od nich doposud viděl. Ono se tam na jednu stranu na pódiu nedělo na první pohled nic výjimečného, bylo to hodně uvolněné, ale i přesto, že samotná muzika Voivod taková rozhodně není (tedy přinejmenším na mě tak nepůsobí), to nějakým způsobem fungovalo absolutně skvěle, všechno si k sobě sedlo a ten koncert byl stručně řečeno výtečný. Ačkoliv se nedá říct nic jiného, než že pánové přišli a prostě “jenom” zahráli, odcházel jsem s pocitem, že to nemělo chybu. Možná trochu paradoxně mě však živě nejvíce bavily právě nové songy z “Target Earth”, obzvláštně francouzská “Corps étranger” byla libová, ale to může být do jisté míry dáno i tím, že mám aktuálně novinku nejvíc v hlavě.

Ježura: Progresivní veteráni Voivod mě naopak překvapili veskrze příjemně. I když jsem se jejich hudbě nikdy ani nesnažil přijít na kloub, tady jsem jsem dostal dobrý důvod tak konečně učinit. Odehráli totiž vystoupení, které ačkoli vykazovalo značnou míru uvolněnosti až ležérnosti, tak mu nechyběl drive a ohromný styl, s jakým Voivod svou muziku prezentovali. Všichni muzikanti do jednoho se o tyto zásluhy podělili rovným dílem a výsledkem byla necelá hodinka, která mě bavila i přes postupující únavu a cokoli, jen ne jednoduchou a prvoplánovou muziku, kterou Voivod hrají.

H.: S Entombed už to bylo o něco horší, ale přesto to nevidím tak špatně jako kolega pode mnou. Švédská legenda přišla, pořádně zachrastila svými riffy, ale tak nějak nic navíc, no… zatímco třeba u Voivod to prostě fungovalo, tady to bylo spíš takové průměrnější, a kdybych se na tenhle koncert vybodnul, vůbec o nic bych nepřišel, byť netvrdím, že taková kultovka jako “Left Hand Path” opět nepotěšila. Zpěvák L-G Petrov mi přišel klasicky ožralý, jak zákon káže, ačkoliv takový level jako posledně v Josefově, kdy se na pódiu poblil, to nebyl. Ale když tak o tom přemýšlím, nevzpomínám si, že bych ho někde viděl úplně střízlivého, takže to vlastně možná bude i jeho normální stav.

Ježura: Jestli jsem ležérnost u Voivod kvitoval s povděkem, v případě Entombed byla hlavním důvodem, proč mě celé vystoupení vůbec nebavilo. Oldschool švédský death v jejich podání nějak postrádal koule, a ačkoli bylo všechno zdánlivě v pořádku, prostě to ne a ne fungovat tak, jak by mělo. Je mi líto, ale takhle si show zásadní žánrové kapely opravdu moc nepředstavuju, a když jsem v jeho průběhu několikrát na férovku zaspal, také to o něčem vypovídá.

Ježura: Předposlední kapelou večera se stali deathcoroví řezníci Whitechapel, a jelikož zrovna tuhle kapelu jsem si před odjezdem na Brutal Assault trochu proklepnul, byl jsem skutečně zvědavý, jestli se pánům podaří mé opatrné naděje na objev dalšího poslouchatelného coru naplnit. A i když jsem nakonec neodcházel kdovíjak extra nadšený, tenhle ne úplně skromný požadavek se Whitechapel naplnit podařilo. Živý zvuk tří kytar a bicí artilerie byl tak neuvěřitelně ostrý, že postupně celou pevnost rozemílal na prach a v takovém kabátku i jednotlivé skladby fungovaly jako tříštivé granáty. Pravda, moc na větvi jsem nebyl ze starších a čistě deathcore skladeb, kterými Whitechapel nikterak nešetřili, ale když sáhli po takových kouscích, kde se dostaly ke slovu melodie, veškerou tu brutální řezničinu to nakoplo ke hvězdám a koncert mi tak zprostředkoval hned několik kurevsky epických momentů, u nichž jsem si říkal, že sázet tam Whitechapel podobné bomby častěji, tak mám o nejlepší kapele dne jasno. Bohužel se tak nestalo, ale i tak na mě Whitechapel zanechali dobrý dojem – jak svojí hudbou, tak opravdu výborným výkonem, jaký na pódiu předvedli.

H.: Já osobně jsem Whitechapel vynechal a udělal jsem si první výlet na třetí klubové pódium s názvem Obscure Stage, kde zrovna probíhalo vystoupení ukrajinských black metalistů Balance Interruption. Upřímně řečeno, měl jsem radši zůstat na Whitechapel, protože tohle byla asi největší kokotina, co jsem na letošním Brutal Assaultu viděl. Doposud jsem tvorbu kapely neznal, nicméně s vědomím, že východoevropská black metalová scéna patří k tomu nejzajímavějšímu, jsem to šel na blind zkusit, ale jak vidno, tohle asi byla ta výjimka, co potvrzuje pravidlo. Muzika nechutně neobjevná, nudná, přinejlepším průměrná, ale to ji možná ještě přeceňuji. Samotná kapela správně zle namalovaná, ale takovým tím způsobem, že jsem měl co dělat, abych se tam nerozesmál. Sorry, tohle prostě byla kravina… zrovna z ukrajinské scény šlo na festival vytáhnout něco mnohem zajímavějšího a kvalitnějšího.

H.: A na úplný závěr dne další trochu rozporuplné vystoupení. Osobně jsem dorazil až v průběhu druhého songu, takže jsem neviděl onen lapsus s kytarou, o němž hovoří kolega Ježura. Mně se to docela líbilo, protože zrovna Marduk mám prostě rád a jejich koncert si užiju vždycky, přesto bych jednu výhradu měl… jako já proti jejich staré tvorbě nemám vůbec nic a líbí se mi, ale při vší úctě si myslím, že by Marduk vážně měli přestat na koncertech přehrávat songy z roku 1991. Klidně bych se nebál první desky úplně vynechat, i když je mi jasné, že by to spoustu lidí nasralo, kdyby švédské komando nezahrálo “Wolves”, ale prostě jsem přesvědčen, že zrovna Marduk to vážně nemají zapotřebí a že i jejich současná tvorba je dost kvalitní na to, aby postavili výborný set jen z posledních čtyř desek, které nazpíval současný vokalista Mortuus. Uznávám, v případě Brutal Assaultu mě hodně mile překvapila a potěšila výtečná “Imago mortis” z opusu “Rom 5:12”, ale právě i na ní bylo vidět, že kdyby Marduk chtěli, určitě by to šlo. Škoda, že mě v tomhle ohledu skupina asi hned tak nevyslyší…

Ježura: Ačkoli se mi to ještě nějaké dvě hodiny nazpět zdálo nemožné, nakonec jsem přeci jen vydržel v bdělém stavu až do doby, kdy přišel závěr čtvrtečního programu v podobě švédské black metalové mašinérie Marduk, tedy další kapely, kterou jsem ještě neviděl a jejíž vystoupení na Brutal Assaultu jsem pojal jako příležitost k nápravě. Bohužel, okolnosti zapříčinily, že to ani tentokrát moc nevyšlo. Sotva se začalo hrát, Morganovi vypadla kytara a dojem triumfálního nástupu trve smrtonošů vzal za své. To by až tak nevadilo, ale o poznání horší bylo, že mě ani po opětovném nahození kytary muzika vůbec neoslovila a výkon kapely tomu také moc nepřidal. No, a protože je blbost snažit se udržet víčka v horní poloze, když hraje poslední kapela, jejíž koncert vás nebaví, bylo rozhodnuto – tři písničky a odchod do stanu. Tak třeba někdy příště…

Atreides: Ač jsem chtěl vidět ze zvědavosti alespoň Anthrax a Fear Factory, případně i nějaké další kapely z večerního programu, namátkou třeba Empyrion na Obscure Stage, posezení s přáteli nad flaškou dobrého pití nakonec zvítězilo a výše zmíněná jména jsem slyšel pouze coby ozvěny spoza kopce, který odděloval areál od kempu. Poslední kapelou, jež mne donutila se zvednout a dojít pod pódium, tak byli až Marduk, kteří zároveň uzavírali program na hlavní stagi. Marduk rozhodně platí za legendu black metalového podzemí, to je jasná věc, o které se netřeba hádat. Na jejich vystoupení na letošním Brutal Assaultu ovšem panují mnohem rozdílnější názory. Podle některých to bylo vystoupení skvělé, podle jiných to zas až taková sláva nebyla. Na škále od naprosto úžasného až na prostý průser se v jejich případě pohybuji zhruba v polovině. Špatné to rozhodně nebylo, leč jsem byl nejspíš moc unavený a příliš vzdálen pódiu, abych se do mrazivého black metalu mohl pořádně vcítit a zahrozit si v rámci antikřesťanské zloby se vším všudy. Kromě toho mám pocit, že zrovna v případě Marduk bych si jejich set mnohem víc užil v malém klubu, než na velkém pódiu, které atmosféru, kterou se snažili navodit, značně rozmělnilo.


Belphegor – Blood Magick Necromance

Belphegor - Blood Magick Necromance
Země: Rakousko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 14.1.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. In Blood – Devour This Sanctity
02. Rise to Fall and Fall to Rise
03. Blood Magick Necromance
04. Discipline Through Punishment
05. Angeli Mortis de Profundis
06. Impaled Upon the Tongue of Sathan
07. Possessed Burning Eyes
08. Sado Messiah

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Opět jsme ani nemuseli čekat moc dlouho, než do našich přehrávačů doputoval nový opus těchto rakouských ďáblů. Belphegor jsou velice aktivní kapela, to není žádné tajemství, solí album za albem, koncertní program nabitý takřka k prasknutí; právě díky tomu je možná až nevíře, že ve své podstatě nikdy nastavenou laťku nepodlezli a navíc ještě vždy dokázali své výrazivo posunout o kousek dále. Jednou je to změna výraznější, jindy zase do jisté míry spíše kosmetická, ale nikdy nešlo o přešlapování na místě. Jistě vám již došlo, že předchozích pár větiček bylo mostem k položení otázky, jak si právě z pohledu progrese stojí novinka “Blood Magick Necromance”. Ačkoliv rozebrání desky zas tak lehkou záležitostí nebude, odpověď na tuto samotnou otázku zas tak těžké nalézt není – hned na první poslech je totiž znát, že Belphegor“Blood Magick Necromance” učinili oproti minulému “Walpurgis Rites – Hexenwahn” obrovský pokrok, ne-li přímo skok. Když tak o tom přemýšlím, možná je to skok největší od svého času ve zvuku Belphegor přelomového “Lucifer Incestus” z roku 2003…

Patří to již k zaběhlému promo koloritu, že hudebníci svá nová díla vychvalují až do nebes a ještě dál, málokdy se dá tudíž bez problému rozeznat, zdali je to myšleno opravdu upřímně. To dá rozum, že ani duo Helmuth a Serpenth na “Blood Magick Necromance” nešetřilo chválou, ale zrovna v jejich případě je nutné uznat, že protentokrát jejich slova neznamenala mlácení prázdné slámy. A přitom klasický úchylný název a kozlí obálka neslibovaly nic jiného než klasickou porci black/death metalového hoblování, na jaké jsme byli od Belphegor již pěkných pár let zvyklí.

Možná si řekněte něco ve stylu “okecávačky máš, kamaráde, pěkné, ale tak už to na nás vybal, proč bychom měli běžet do obchodu si tu fošnu pořídit.” Od přírody jsem samozřejmě tvor sdílný a povím vám milerád, cože to ti rakouští pekleníci (nebo spíše jeden rakouský pekelník a jeden český pekelník) vypustili. Samotní členové hovořili o nejmonumentálnější desce v historii, desce plné rituální atmosféry, což samo o sobě toho tolik neřekne a vyzní to spíše obecně. Pokud však tento popis zkonfrontujeme se samotným materiálem na “Blood Magick Necromance”, dává nám to už větší smysl…

Belphegor totiž opravdu znatelně zamakali na atmosféře jednotlivých skladeb i celkovém vyznění desky jako celku. S tím se pojí znatelné navýšení kadence melodií, ale i zpomalení (ne že by se na novince nevyskytovaly sypačky, ale vyznívají, hmm… ne tak rychle), v některých pasážích dokonce i epičnost. A to navíc v takové míře, v jaké bych to od Belphegor třeba já osobně ani nečekal.

Neuvěřitelně silná je hned první čtveřice skladeb, z nichž každá nabízí vpravdě zajímavé, ba v některých případech i skvostné pasáže. Od první vteřiny “In Blood – Devour This Sanctity” na vás Helmuth vyvalí již zmiňovanou porci melodií. Možná si vzpomenete na dvě závěrečné položky tři roky starého počinu “Bondage Goat Zombie” – tak něco na tento způsob to je, akorát v nahuštěnějším tempu, přičemž v podobném duchu se nese celá “Blood Magick Necromance”, ne jen část. Nezanedbatelný rozdíl je cítit taktéž ve strukturách songů, které jsou znatelně pestřejší. Belphegor to po většinu své tvorby do posluchačů nemilosrdně sypali a jen na ozvláštnění to čas od času proložili pomalejším kouskem, ne však tak na “Blood Magick Necromance”, kde se obě tváře Belphegor proplétají ve velice zdařilé fúzi (odtud to tvrzení, že sypačky nechybí, jen vyznívají jinak), avšak zároveň to jsou stále Belphegor, jen tu svou perverzitu uchopili trochu jinak. Místo aby posluchače nekompromisně zdrtili, tak si s ním hrají jako kočka s myší.

Netvrdím však, že by Belphegor zapomněli, jak řádně zahoblovat, příkladem budiž řezanice “Angeli Mortis de Profundi”, “Impaled Upon the Tongue of Sathan” nebo závěrečná “Sado Messiah”, ale právě díky větší pestrosti alba tentokrát ty vysokorychlostní bomby vyniknou ještě lépe (a vlastně i ony samy znějí trochu jinak než v minulosti). Nejvíce v tomto oboru vyniká titulní “Blood Magick Necromance”, v níž se klasické náklepy, na jaké jste byli od Belphegor až doposud zvyklí, střídají s oněmi epickými pasážemi, vybuchujícími hlavně v extázním refrénu…

…tím se pomalu dostáváme k další tváři “Blood Magick Necromance”, jíž jsou právě kompozice dýchající onou proklamovanou majestátností a rituální atmosférou. V této disciplíně vede “Rise to Fall and Fall to Rise” a hlavně “Discipline Through Punishment” s naprosto neuvěřitelným, epickým refrénem, výtečnou “vybrnkávací” melodií ve slokách a spoustou dalších chuťovek. Jestli takto nevypadá vrchol nahrávky, tak už nevím.

Co říct závěrem? Verdikt je jasný: Belphegor se tentokrát vytáhli. “Blood Magick Necromance” dokazuje, že vysoká produktivita a vysoká kvalita i výrazný progres se nejenže nevylučují, ale mohou jít i ruku v ruce. Já osobně jsem překvapen, potěšen a nebojím se říci, že do jisté míry i nadšen. Nechci tady roznášet nějaké kecy o nejlepší nahrávce Belphegor vůbec, to ne… netvrdil bych, že je nejlepší, jen je jiná. A to dost. Takový nový pohled na tvorbu a hudební postoje kapely. Věřím, že tohle bude opravdu trvanlivý matroš, který jen tak nudit nepřestane. Je tohle nově nastolená cesta? Pokud ano, tak s chutí do ní! Prozatím za 8, ale nárůst bodů není vyloučen!