Datum: 11.8.2018 Místo: Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Abysmal Grief, Akercocke, Angelmaker, Arkhon Infaustus, Aura Noir, Belphegor, Celeste, Coffins, Danzig, Dodecahedron, Esoteric, Full of Hell, Geography of Hell, Goblin, Hecate, Hirax, Instinct Primal, Integrity, Messiah, Nocturnus AD, Origin, Pain of Salvation, Perturbator, Plini, Protector, Sektion B, Sepultura, Wardruna

Metacyclosynchrotron: Psát report o kapele, kterou jsem slyšel jen tak ze stanu při snaze si ještě na chvíli zdřímnout, mi přijde za hranou, ale za Coffins musím pár slov ztratit. Death metal, který Japonci hráli byl neskutečně „heavy“, bez jediné sypačky a prostoupený ohavnou aurou Hellhammer a Celtic Frost. Těch riffů, kterých jsem se při poslechu nemohl nabažit, tam bylo požehnaně, tudíž za mě výborná věc, kterou si musím brzy opatřit. Což už nemůžu říct o následujících Angelmaker, o kterých jen krátce: Děcka, deathcore je mrdka (i když tohle bylo teda podstatně nápaditější než mega-sračky typu Carnifex).

Onotius: Svůj sobotní program opět navzdory plánům započínám až po poledni, a tak Coffins stejně jako včera Depresy padají holt za oběť mé proklaté pohodlnosti. Nemá smysl ale fňukat nad rozlitým pivem, beztak mne ještě čeká celkem poctivá porce zajímavých vystoupení. Takže hurá na věc. První takové vystoupení mají na svědomí znovuzrození Angláni Akercocke, kteří minulý rok po dlouhých deseti letech spáchali solidní studiový návrat „Renaissance in Extremis“, a nyní tak měli opět dobrou munici k tomu stanout zase na pódiu a rozjet ta svá promyšlená pekla.

Onotius: V živém provedení jejich svébytně znějící progresivní death funguje věru obstojně, za což lze hodně vděčit i nepřehulenému zvuku (což je tady u death metalu docela raritka), který tomu dodává až takový trochu jazzový feeling. Nicméně dané zvukové inženýrství má i své zápory – jedna z kytar se trochu ztrácí pod basou a growlingy taktéž zní místy trochu podivně. Na druhou stranu výtečně vyniká skvělá rytmika Davida Graye, která vystoupení suverénně táhne, a tak si muziku i navzdory výše zmiňovaným drobnostem zatraceně užívám. Vizuálně působí docela specificky, na jedné straně Jason Mendonça, jenž vypadá jako klasický rockový strýček à la Lemmy, na druhé pak expert přes samply Sam Loynes, který zase jako by vypadl z djentové kapely. Příjemný začátek dne.

Onotius: Na vychillení není nic lepšího, než pořádný jazz-fusion prog rock v podání charismatického Pliniho, který žertovně přiznává, že se metaláků trochu bojí, ale že si připadá vítán. Má pravdu. Sice letošní éterický moshpit už nedisponuje takovým momentem překvapení a plynulostí, jako když se tady tenhle djentleman zjevil před dvěma lety poprvé, stále je ale moc fajn se uchlácholit nějakou nekonfliktní, ale zároveň velmi inteligentní muzikou. Zasněné precizní songy jako „Selenium Forest“ či „Handmade Cities“ přichází ve správnou chvíli a zaslouženě se dočkají solidní odezvy. Stačí se chvíli soustředit na hmatníky, aby bylo jasné, že po instrumentální stránce je tohle naprostá excelence.

Cnuk: Poslední Brutalový den je pro mě ve znamení staré školy. Vše začínají Integrity. Tohle metalcorové těleso platí studiově za přísně tvrdou záležitost, ale naživo jsou dost za očekáváním. Kapela kolem zpěváka Dwida Helliona je složena převážně z najatých muzikantů pro koncerty, z nichž mi vyloženě vadí fádní styl bubeníka. Zajímavé ale je složení setlistu, jelikož se začalo od rychlejších písní po ty pomalejší. Odcházím spíše zklamaný.

Metacyclosynchrotron: Absolutní souhlas. Na Integrity jsem byl velice zvědavý, a dokonce jsem se za ně u stanu ztratil slova doporučení, ale tohle za moc nestálo.

Cnuk: Hned po nich následují technici smrtícího kovu Origin. S jejich tvorbou nejsem nijak výrazně obeznámený, takže spíše přihlížím a chvíli mi trvá, než si všimnu, že na pódiu nikdo nehobluje baskytaru. K tomu se brzy vyjadřuje sám zpěvák Jason Keyser, který situaci vysvětluje tak, že cestou ztratily aerolinky jak některá zavazadla, tak basáka Mika Florese. Po vyzvání se našel jeden odvážlivec, který ho zastoupil a dal s nimi pár songů na „air-guitar“. To bylo koneckonců pro mě asi to nejzajímavější z jejich setu.

Onotius: Ta basa věru chyběla. Sice díky oné exhibici s fanouškem pobavili a ukázali, že se dovedou nepříjemnostem postavit s odhodláním a humorem, nicméně muzika na tom samozřejmě strádala. Momenty, v nichž jsou kytarová sóla a výjezdy, zněly bez podkladu zkrátka podivně – podmáznout to arppegia basovým bubláním je holt potřeba. Nicméně kapela do toho dávala solidní porci energie a je třeba ocenit, že se zkrátka problémů nezalekli a i v nekompletní sestavě dovedli odehrát svůj repertoár s velmi poctivým nasazením.

Cnuk: Po načerpání sil na následující přecházení mezi stagemi jsem připraven na Messiah. Už po pár skladbách je mi jasné, proč to tihle Švýcaři nedotáhli tak daleko jako jiní z jejich země. Nejenže jsou písně všelijaké a působí kostrbatě, navíc po sobě občas hráči koukají, jako když se v tom sami ztrácí. Ze slov zpěváka je cítit, že jsou rádi za každou možnost vystoupit, navíc když je to před tolika lidmi. Ve svých proslovech se vůbec rád vracel k minulosti, o tom jak to bylo dřív a jak jim osud nepřál. Třeba jednou natočí vlastní dokument po vzoru Anvil, hehe. Každopádně tenhle návrat hodnotím jako ten z méně povedených.

Onotius: Kdybych měl uvést jedno ukázkové zlo (samozřejmě v tom dobrém slova smyslu, že jo) letošního ročníku, byli by to bezpochyby Arkhon Infaustus. Zvuk sice mohl být lepší, ale tahle hudba musí hlavně drtit a demoralizovat. A obojího jsme si mohli užít do sytosti. Francouzům už jen z očí svítily penťáky, a když se do toho pořádně opřeli, šlo o masivní hradbu zlověstnosti, která smetla všechno, co jí stálo v cestě. Vyvrženci pekel svými smrtícími údery přesvědčili…

Metacyclosynchrotron: Patřím k těm pár šťastlivcům (tehdy nás tam fakt moc nebylo), co Arkhon Infaustus viděli v Praze ve staré sestavě v rámci Militant Antichrist Tour s Angelcorpse a Revenge. Z té doby zůstal v kapele jen Deviant, který byl na Metalgate Stagi obklopený velice schopnými nájemnými puškami. Co nemohu v žádném případě popřít, je fakt, že všechny skladby byly zahrány téměř perfektně. Chcete setlist? Neručím už za přesné pořadí, ale: „Dead Cunt Maniac“, „When They Have Called“, „The Ominous Circle“, „The Silent Voices of Perversion“, „M33 Constellation“ (za tu jsem byl nejraději), „Trigrammaton“ a „The Whirlwind Journey“. Vzhledem ku geniálnosti těchto skladeb (vyjma těch z „Hell Injection“, což je prostě průměrné album) se jednalo o výborný, pekelný koncert, který jsem si velice užil, a zaznamenal jsem tedy i podstatně nadšenější reakce.

Metacyclosynchrotron: Ale protože jsem v duchu starý zapšklý kokot, tak si ještě zapičuju. Prvně objektivně, poté subjektivně. Zvuk, jak už tomu na Metalgate bylo víckrát, nebyl nic extra, protože v těch nejnasypanějších pasážích jsem se ztrácel i já, a to znám hudbu Arkhon Infaustus velice dobře. Za druhé nevím, nakolik je dobře, že si Deviant uzurpoval většinu vokálů, dřívější rozdělení, kdy si hleděl jen growlu, bylo prostě lepší a vůbec mi současní Arkhon Infaustus přišli jen jako výborný cover band. Jisté kouzlo zprostředkované i těmi ostatními vyfetlými magory, co tam hrávali, prostě chybělo a to „come on Brutal Assault, hey, hey, hey“, co se občas ozývalo, mi tu prostě strašně nesedělo.

Cnuk: Spěchám dozadu, abych stihl začátek Hirax v čele s jedním z největších thrashových maniáků Katonem W. de Penou. Tenhle černej ďábel naprosto naplňuje má očekávání. Čiší z něj nadšení pro věc a rychle si získává na svou stranu každého ve stanu. I tady se hodně vzpomíná na staré časy a nechybí trocha toho patosu, ale na rozdíl od předchozích Messiah to taky setsakra dobře šlape a baví mě to víc jak na deskách. Osmdesátková thrashovka jak má být.

Metacyclosynchrotron: Na základě doporučení jsem odešel na KAL Stage, kde zrovna hráli Geography of Hell. Kapela, o níž jsem dříve ani neslyšel, ale je považována za kultovní, vystupovala ve trojici v jakýchsi podivných maskách, ve kterých jsem díky přítmí neustále viděl něco jiného. Jejich industriální hlukaření bylo docela oldschool, já zrovna přišel v momentu, kdy jeden z vystupujících přejížděl kovovou trubkou po hrazení a mlátil s ní pak všude možně. Ale hlavně ten podklad, společně s projekcí mi přišly docela „disturbing“, takže kdybych tam asi přišel ztripovaný, tak z tama za chvíli s hrůzou uteču.

Cnuk: Nocturnus AD hrají dle očekávání skladby z „The Key“, ale dostává se i na nový materiál. Mike Browning za bicími nezapomněl ani na svoje účinkování v Morbid Angel, takže o závěr se postarala klasika „Chapel of Ghouls“. Všechno je zahrané parádně, snad jen trochu větší živočišnost tomu chyběla, ale i tak spokojenost.

Onotius: Po pauze mířím na Nocturnus AD, vesmírné drtiče, jejichž vystoupení mne ale neodrovná ani co se týče hutnosti, ani co do atmosféry. Jejich kosmický death tak nějak krouží po povrchu a v živé prezentaci zkrátka ne a ne chytnout. Asi je za tím právě ona kolegou zmiňovaná absence živočišnosti, která ve mně zanechává rozpačitý dojem. Největším showmanem je zpívající bubeník Mike, ostatní tak nějak postávají na místě a decentně tu více tu méně pokyvují, tudíž jejich projev a ve výsledku i muzika vyznívá tak nějak prkenně.

Metacyclosynchrotron: Já byl docela spokojen a postřehy mám jen dva. Z mé pozice nalevo, kousek od středu kotle, jsem vůbec neslyšel klávesy a také se Browning zmínil, že novou desku vydají Profound Lore.

Onotius: Myslím, že každému, kdo jako já před pár hodinami vyslechl set Arkhon Infaustus, přijdou Belphegor spíš úsměvní. Vždycky jsem je bral jako takovou tu hodně údernou hitovou blackned-deathmetalovou kapelu, takže jsem se těšil alespoň na nějaké catchy vysíračky typu „Sexdictator Lucifer“ či „Bondage Goat Zombie“. Výsledek ale poskytnul jen, ač dobře nazvučené, tak zatraceně mdlé a neškodné klišé bez jakékoliv přidané hodnoty. Ani impozantně vybavené kulisy nemohly pomoci rozptýlit fakt, že podobně jako poslední studiová tvorba těchto Rakušáků, i vystoupení se nese v duchu naprosté rutiny. Zbytek show tedy trávím vsedě před vedlejším pódiem, které co nevidět ovládnou švédští progresivci Pain of Salvation.

Metacyclosynchrotron: Abysmal Grief udělali na mé zmožené já veliký dojem, když uzavírali třetí Prague Death Mass, takže jsem tentokrát vzchopil a vyrazil do předních řad Octagon Stage. Jelikož jsem já hovado stále diskografii kapely nenastudoval, tak jsem schopný se zaručit jen za „Nomen Omen“, ale co už. Detailních rozborů není třeba, Abysmal Grief byli skvělí. Dokonce i s jejich nekromantickým doomem s atmosférou béčkového hororu mi chvílemi přišli jak nejtvrdší kapela festu, takové koule to mělo. A když jsem se rozhlédl kolem, velká část publika se vlnila podobně jako já a mohla na pódiovém divadýlku oči nechat. Jediná výtka, která mě napadá, je, že to možná bylo trochu dlouhé, ale jinak skvost.

Onotius: Parta kolem charismatického Ježíše Daniela Gildenlöwa předvádí výtečné vystoupení sestávající se převážně z kousků ze svěžího loňského „In the Passing Light of Day“, ale nebojící se párkrát zabřednout ani do starších klasik. Z mé asi nejoblíbenější „Perfect Element Pt.1“ zazní výtečný pochmurný polorap „Used“ a hymna „Ashes“ a na dvacet let staré album „One Hour by the Concrete Lake“ kapela vzpomene prostřednictvím „Inside Out“. Oproti loňskému pražskému vystoupení stanul za druhou kytarou namísto Ragnara Zolberga opět zase protřelý dredař Johan Hallgren z klasické sestavy – a bylo vidět, že jsou po letech s Danielem sehraní opravdu výtečně. Jeho doprovodné vokály věru harmonovaly s Danieolvým zpěvem naprosto perfektně, ani instrumentálně zkrátka neškobrtnul. Celkový dojem tedy nemohu popsat jinak než nadšení – prožívám každý tón a výtečně procítěný závěrečný epos „On a Tuesday“ je třešinka na dortu. Snad jen by mi ještě někdy měli splnit přání a zahrát i něco z filozofického koncepčního „BE“. Ale tak, to je už jen ta pomyslná kapka od dokonalosti. A že pravověrní metaláci odcházeli během setu? Dobře jim tak.

Cnuk: Dále pokračuji s Protector. Tihle němečtí veteráni mě v sobotu chytli ze všeho nejvíce. Death/thrashová řezanice jak má být, k naprosté spokojenosti se snad mohli jenom více věnovat „A Shedding of Skin“ (došlo jen na titulku), ale ani s peckami z ostatních starých alb se nedá šlápnout vedle, což ostatně ukázali. Ani jim ve stanu nehaproval zvuk, takže všechno v pořádku.

Metacyclosynchrotron: Sektion B byli přesně ta „kapela“, kterou jsem chtěl na KAL Stagi slyšet. Vyhrocený power electronics s dvěma vokály, který se mnou slušně škubal. Sem tam to bylo i niterně nepříjemné, protože tady se obnažovalo, co je v člověku schopné činit to nejodpornější násilí vůči druhým.

Metacyclosynchrotron: Pro mě to bylo docela kathartické, takže jsem ze Sektion B odcházel nadšený a uvolněný. Jistý chlap vepředu pochodoval tam a zpátky s výrazem, že někoho snad i dojebe, jiný si zas u toho zla zdříml a chrápal tak nahlas, že jsem musel změnit místo, protože mě rušil při poslechu, haha.

Cnuk: Po méně známých zástupcích staré školy přichází slovutná Sepultura. Neměl jsem absolutně žádná očekávání, ale tohle bylo nejhorší vystoupení, co jsem od nich dosud viděl. Sepultura oslavuje dvacet let s Derrickem Greenem za mikrofonem, čemuž je zřejmě přizpůsobený také výběr písní. Z věcí z 80. let nezaznělo nic, naopak se stále dost podporuje poslední placka „Mean Messiah“, překvapivě se hrály také tři písně z Greenova debutu „Against“ a titulka z „Kairos“. Zbytek byly povinnosti z Cavalerovských dob a taky to tak znělo. Nudněji zahranou „Desperate Cry“ si nedokážu představit, „Refuse/Resist“ taky neměla koule, drcení bubnů v „Arise“ se prakticky nekonalo, prostě v tomto ohledu bída. Publikum nejlépe reagovalo na nu-metalové hity „Ratamahatta“ a „Roots Bloody Roots“, jimiž se končilo. Fanoušek stávající Sepultury byl asi spokojen, ale mně to připadalo jako rutině provedená práce a ne radost.

Metacyclosynchrotron: Jdu se nažrat, vidím kus Sepultury, u kterých mi je sympatické, že hrají nové skladby, ale při návratu ke KAL Stage se to rozhodnu vzít přes Octagon a zhlédnout aspoň kus Goblin. Prostor byl tak nabitý a hudba natolik dobrá, že jsem se nakonec rozhodl zůstat, navzdory opravdu nevýhodné pozici vzadu. Maestro Simonetti vyjadřuje své překvapení, že se hudba Goblin metlám doopravdy líbí, i přestože jeho basačka a kytarista svým energickým vystupováním a image na festival docela zapadali. Mě zase překvapuje, že identifikuji ústřední motiv „Suspiria“ i když jsem si myslel, že vzpomínky na zhlédnutí téhle kultovky v mé paměti vybledly již definitivně.

Metacyclosynchrotron: Na základě doporučení Magdy, která se podílela na organizaci KAL Stage, sedám na židli a čekám, než skončí trochu protažená zvukovka Hecate vs. Instinct Primal. V případě tohoto vystoupení velice váhám, co napsat, protože to bylo prostě jiné. Dva protagonisté, Instinct Primal neboli Jan K., jenž byl zodpovědný za většinu zvukového podkladu a příležitostné vokály, a Hecate, rakouská umělkyně, která si vzala na starost většinu vokálního projevu, ať už to byl zpěv, aghastovský křik nebo vzdychání, dle mého předvedli něco jako neverbální rozhovor různých protikladů. Mužské vs. ženské, hrubost vs. jemnost, smyslnost vs. lascivnost, vznešenost vs. nízkost a tak bych mohl pokračovat do aleluja. To vše vyjádřeno spíše v náznacích než přehnaně teatrálně. Nejen díky hře vibrátorem na plát plechu a teatralitě se pro mě jednalo o jeden z nejzajímavějších, nejzvláštnějších zážitků Brutalu, i zvukově to bylo výborné. Navrstvené a zacyklené takovým způsobem, že bych si to kvalitně prožil i bez vizuálních vjemů. Abych svůj pozitivní dojem dokreslil, dodám, že jsem se před začátkem špatně podíval do programu a seděl zde po celou dobu vystoupení s domněním, že Dodecahedron navzdory plánům prostě neuvidím.

Onotius: Volba mezi Celeste a Sepulturou překvapivě není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Ač jsem totiž nedávno vkládal novou desku Sepultury do přehrávače docela s nedůvěrou a skepsí, s překvapením jsem zjistil, že jde o dost solidní materiál. Nakonec ale přeci jen vítězí Celeste. Sice je uvidím už podruhé a poslední deska se nemůže rovnat svým dvěma perfektním přechůdcům, ale zkrátka věřím, že naživo budou dokonalou zárukou masivní ponuré špíny té nejvyšší jakosti. Stačí prvních pár mocných riffů jejich sludge-blacku, aby bylo jasné, že jsem se rozhodně nemýlil. Čelovky, kápě, stroboskopy. Je to věru šťavnatá temná šleha. Jeden monolit za druhým se člověku valí do uší s ohromnou intenzitou a já si to jednoduše užívám. Jenže i tohle jinak velmi solidní vystoupení upadlo tak trošku v zapomnění ve srovnání s tím, co následovalo na Oriental stage…

Onotius: Na avantgardně black/deathové Dodecahedron, mistry spletitých riffů, ponurých ruchů a promakaných kompozic, jsem se těšil snad nejvíce z celého festivalu. Velká očekávání provázely nicméně čím dál tím větší obavy, aby se něco nepokazilo – především tedy zvuk, neboť neobratné nazvučení jistě mohlo celkový dojem docela zabít. Naštěstí se tak nestalo a jejich koncert byl naprosto fenomenální. Co fenomenální – naprosto nadpozemský! Ať už se hrálo z eponymního debutu či z „Kwintessens“, všechno bylo naprosto uhrančivé. Pokud už člověku snad unikla nějaká nuance, promyšlená rytmika fungovala sama o sobě naprosto suverénně a člověka dovedla pevně přikovat. Nezbylo tak než ze sebe pod pódiem vymlátit duši. Od úvodní „Tetrahedron – The Culling of the Unwanted from the Earth“ po závěrečnou vygradovanou „Icosahedron – The Death of Your Body“, již uzavírá skvěle sehrané postupné zpomalování tempa, to byla neuvěřitelná dokonalost. Zlatý hřeb festivalu!

Metacyclosynchrotron: Jdu z KAL Stage, snažím se projít Octagonem, kde něco hraje, je to fakt dobré a on to je Dodecahedron! Nepochybně jeden z vrcholů festivalu, ostatně jak bohatě vylíčeno výše. Mě teda nejvíce rozbila „Allfather“ a ještě bych zmínil, jak perfektně vystoupení korespondovalo s perfektně jasnou oblohou posetou hvězdami.

Cnuk: S desátou hodinou přichází asi největší otazník celého třiadvacátého Brutal Assaultu. Glenn Danzig se svojí družinou začíná novější tvorbou, která naživo zní překvapivě dobře, ale brzy se ke slovu dostávají „Twist of Cain“, „Am I Demon“ a ostatní evergreeny z první trojice nahrávek. Sborově zpívaná „How the Gods Kill“ nebo „Mother“ dotvářejí už tak dobrou atmosféru a nakonec dochází i na přídavek „She Rides“. Bylo to lepší, než jsem sám čekal. Danzigův hlas sice občas postrádal sílu a někdy mezi proslovy vypadal, že je to jeho poslední, ale zvládnul to. Neodpustil si ani popíchnutí všem „wannabe fake metal bands“, co prý nehrajou naživo, ale to už k němu prostě patří. Když to vezmu čistě po hudební stránce, tak to byl povedený koncert.

Cnuk: Po menší pauze sleduji v hospodě vystoupení Wardruny, ale vydávám se na Full of Hell. To natlakované peklo, co jsem čekal, se sice nekoná, ale i tak mě to baví hodně. Pozornost na sebe strhává zejména Dylan Walker, co ten dokáže vyloudit všechno za zvuky, to zůstává rozum stát. Myslel jsem, že z hlediska noisu a chaosu to bude daleko intenzivnější, ale možná to bylo mou začínající únavou a pozdní hodinou.

Onotius: Kvůli pauze stíhám z Wardruny až druhou polovinu, při jejímž poslechu se mi furt dere na mysl, zda jsem přeci jen neměl nakonec vyrazit radši na Full of Hell. Jako není to špatné, třeba „NaudiR“ vyniká solidně, ale celkově na monotónní folkové meditace nemám moc náladu. Roztančeného Perturbatora si naopak docela užívám, byť únava je s přibývajícím časem neúprosná, a tak se v druhé půli vzdaluji si kecnout.

Cnuk: Večerní dopíjená s Perturbatorem se na Brutalu udála už několikrát a tentokrát jsem ji šel taky okusit. Nebyl to úplně poslední akt festivalu, ale pro mnoho lidí včetně mě ano. Po uplynutí několika skladeb pořád čekám na to něco „extra“, kvůli čemu tu už po několikáté vystupuje nebo kvůli čemu tu je tolik lidí, ale nic takového se nekoná. Spousta soundtracků k akčňákům z minulých dekád mi připadá daleko lepších a inovativnějších než tohle stejnotvárné retro. Ale pohled na vzniklý obrovský taneční parket je k pousmání. Není to špatný, ale nechápu ten humbuk kolem toho.

Metacyclosynchrotron: Čumím, jak se na pódiu chystají světla Perturbator, dávám song a něco a jdu raději na metal. Na metal jak piča, protože Aura Noir ze sebe sypali vymazlené riffy, ze kterých člověk šílel, ztrácel sebeovládání, chtěl, aby jim nebyl konec, ale když bylo hotovo, tak kouzlo a chtíč opadly, jako když přišly.

Onotius: Závěr mého festivalového programu obstarává set doomových mistrů Esoteric, který je mocně pohlcující. Je půl druhé v noci a z pódia zní dlouhé temné kompozice opatřené o drásavé growly. Sice už člověk obtížněji vnímá, zvuk by mohl být o špetku lepší, ale i tak to má zatracenou atmosféru. Vedle mne je chlápek na vozíčku, přikrytý dekou a blaženě hledící vzhůru. Jeden kamarád mu přináší pivo, druhý mu drží u pusy cigárko. Tento fascinující a ne úplně každodenní výjev metalové solidarity budiž takovou pěknou tečkou za celým festivalem. Opět povedený ročník, jen co je pravda…