Archiv štítku: The Body

The Body a Uniform ve středu v Praze

The Body (USA, Thrill Jockey) + Uniform (USA, Sacred Bones Rec.) 3/5 @ Underdogs

kdy — středa 3. 5. 2017
kde — Underdogs’ (Nádražní 3, Praha 5 – Smíchov)
start — 20:00, vstup — 250,-

Strejda Chip King z Portlandu veze zpět do Evropy extrémní metal. Netrvalo to ani rok a The Body (Thrill Jockey) jsou zpátky v Praze, tentokrá v doprovodu Uniform (Sacred Bones Rec.).

The Body jsou pověstní svým brutálním soundem, který lehce trumfne kombajn žvýkající žigulíka. Stejně tak jsou pověstní zpěvným projevem, který zase připomíná Pavarottiho porcovaného katr pilou. Přes to všechno jsou The Body v duchu vlastně romantici a snílci narození do doby, kdy jsou počitky stejně brutální jako vjemy. (https://www.youtube.com/watch?v=p4SJrAPtki4)

The Body

Jejich poslední dlouhohrající počin No One Deserves Happiness (https://www.youtube.com/watch?v=f-FOTHUir_4) sklidil napříč posluchačským spektrem dost vysoká hodnocení. Možná trochu nečekaně přilákal tenhle extrémně progresivní projev taky zaprděné popikáře z tanečních parketů a umaštěné máničky ze zahulených sokoloven. Ale nedivme se, na tohle se jednoduše každý přilepí jako vosa na bonbon.

Uniform jsou odrostlí frackové s bohatou minulostí a zkušeností. New York duo Ben Greenberg (ex-The Men, Hubble, atp.) a Michael Berdan (ex-Drunkdriver, York Factory Complaint, atp.) jsou prakticky taky romantici dnešní zkažené doby a dávají to znát (https://www.youtube.com/watch?v=NEuHGoIPRJ4). Industriální náklaďák s kytarou ostrou jako kosa od Fiskarsu. Beat mašina tepe do masa, bassový synth plní zbytek pásma a nic dalšího než zefektovaný vokál se na korbu nevejde (https://www.youtube.com/watch?v=SsU51ZNUdC8).

https://thebody.bandcamp.com/
https://unifuckingform.bandcamp.com/

[tisková zpráva]


The Body – No One Deserves Happiness

The Body – No One Deserves Happiness

Země: USA
Žánr: sludge / doom metal / noise
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Thrill Jockey Records

Tracklist:
01. Wanderings
02. Shelter Is Illusory
03. For You
04. Hallow / Hollow
05. Two Snakes
06. Adamah
07. Starving Deserter
08. The Fall and the Guilt
09. Prescience
10. The Myth Arc

Hrací doba: 47:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

O The Body jsme si tu již párkrát povídali, ať to bylo při příležitosti někdejšího živého vystoupení v pražském Chapeau Rouge či vydání donedávna poslední řadovky „I Shall Die Here“, na níž spojili síly s The Haxan Cloak, takže tuhle dvojici dřevorubců sídlící v americkém Portlandu asi netřeba zdlouhavě představovat, stejně jako jejich silně depresivní, sludge-doomové vize. Pro úplnost je však třeba doplnit, že mezi předchozí řadovkou stihli vydat asi tři kolaborace a po jednom splitku a EP, což jen dokazuje, jak hyperaktivní Lee Buford a Chip King jsou. Nicméně teď už k meritu věci.

Za letošní desku „No One Deserves Happiness“ všechno říká už jen název a přebal zdobený neveselou kresbou na růžovém podkladu. Na druhou stranu neříká nic moc nového, protože The Body nikdy nedrhli pozitivní hudbu. Jen lámali kosti a tlačili mozek z hlavy… což se, nepřekvapivě, děje i tentokrát. Album otevírá čistý ženský vokál, který chtě nechtě připomíná tři roky starou fošnu „Christs, Redeemers“ a její tajemnou, nábožnou atmosféru vystavěnou právě na ženských chorálech, z nichž mám dodneška husinu až na zadnici. Nicméně stále mluvíme o The Body a jejich tendencí nesedět na jednom místě příliš dlouho, takže ačkoliv užívají ženských vokálů i tentokrát, dosahují jimi docela odlišných cílů… což obecně platí pro všechny stavební prvky, kterých The Body používají.

Takže ačkoliv se zpočátku může zdát, že na „Christs, Redeemers“ duo na „No One Deserves Happiness“ volně navazuje, následující skladby dávají jasně najevo, že The Body se posunuli jinam a pustili se do dalších experimentů. Stále vás drtí brutálně podladěnou kytarou a hlukem vrstveným do masivních stěn, Chip King z vás odkrajuje svým nechutně vysokým jekotem maso zaživa, ale z nahrávky je cítit, že je řada věcí jinak. Celek na mě oproti starším počinům působí přístupnějším, místy až zvráceně melodickým dojmem, čemuž hodně přispívají právě čisté ženské vokály, jež v některých skladbách dostávají mimořádný prostor. Člověk ovšem pochopí ve chvíli, kdy si vybaví prohlášení, že The Body chtějí nahrát nejodpornější popovou nahrávku všech dob… a v jeho světle pak všechno začíná zapadat do sebe a časté zapojování ženského zpěvu je jen jednou ze změn, jakou Lee Buford a Chip King udělali.

Vyjma svého běžného výraziva totiž použili i řady samplů a beatů. Na ploše padesáti minut vedle sebe existuje celá škála nejrůznějších vlivů, jež se vzájemně mísí a vytváří místy silně melodický a podmanivý masiv, jindy naopak působí až zvráceně a perverzně. Takže zatímco romantika „For You“ vás mele na fašírku osvědčenými nástroji, následující „Hallow / Hollow“ působí v závěru jako skutečně nepovedená kombinace brutality a popového zpěvu… která je ovšem tak přitažlivá, že si jí nejspíš budete pouštět pořád. „Two Snakes“ zase nemá daleko k výrazivu Dälek, jen s tím rozdílem že místo MC Däleka řve do mikrofonu Chip King, v předposlední „Prescience“ je pro změnu obskurní hlukovou variací na zpěvačky typu Enya a šestá „Adamah“ je dle mého soudu regulérní noise pop. A zatraceně dobrý… což v kontextu The Body opravdu působí perverzně.

Nejvíc ujetá mi na tom všem ale připadá skutečnost, že to celé nějakým způsobem opravdu funguje. Nechápu, jak to tahle dvojice dělá, ale „No One Deserves Happiness“ je přímočarosti a úchylnosti navzdory až příliš návyková deska, která by do „nejodpornější popové nahrávky všech dob“ neměla daleko, kdyby to všechno nebylo tak… krásné a pohlcující. Znepokojující. Schizoidní stavy tentokrát The Body nepůsobí tím, že vás prostě zaživa svléknou z kůže, nýbrž prostým snoubením sludgového hnusu a popové pomíjivosti. Pokud jste tuhle desku ještě neslyšeli, tak byste to měli napravit, protože něco takového jinde asi neuslyšíte.


Redakční eintopf #87 – březen 2016

Skuggsjá - Skuggsjá
Nejočekávanější album měsíce:
Skuggsjá – Skuggsjá


H.:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Obsidian Kingdom – A Year with No Summer
3. Wolvserpent – Aporia:Kāla:Ananta

Kaša:
1. Joe Bonamassa – Blues of Desperation
2. Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown
3. Walls of Jericho – No One Can Save You from Yourself

nK_!:
1. Killswitch Engage – Incarnate
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer

Atreides:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Nadja – Sv
3. The Body – No One Deserves Happiness

Skvrn:
1. Cobalt – Slow Forever
2. Skuggsjá – Skuggsjá

Onotius:
1. Rorcal – Creon
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer
3. Sarke – Bogefod

Metacyclosynchrotron:
1. Suspiral – Delve into the Mysteries of Transcendence
2. Ill Omen – Æ.Thy.Rift
3. Kringa – Through the Flesh of Ethereal Wombs

Březnový redakční eintopf je dozajista zajímavý díky jedné věci. Jde totiž o první díl naší rubriky, v němž se k nám připojil náš nový kolega (a sluší se dodat, že první nový kolega po třech letech) Metacyclosynchrotron, jehož hudební specializací je – zlo. A jeho první eintopfový příspěvěk to bezesporu potvrzuje.

Nicméně, celoredakčně nejočekávanější jména se nacházejí trochu jinde. V podstatě všichni redaktoři tentokrát projevili rozdílné chutě a moc víckrát zmiňovaných formací se nevyskytlo, což nepřímo říká, že březnový výběr asi bude dosti pestrou záležitostí. Výjimkou je však jeden projekt, jehož jméno se objevilo hned v několika textech. Jedná se o formaci Skuggsjá, jejíž jádro tvoří dvojice severských muzikantů, KvitrafnWardruny a Ivar BjørnsonEnslaved. A právě bezejmenná deska, která je výsledkem jejich spolupráce, je tím, na co se v březnu těšíme nejvíce…


H.

H.:

Březen nabízí hned několik potenciálně hodně zajímavých desek, nicméně něco, z čeho bych padal pod stůl už v předstihu jako v únoru, tu přece jen asi není. Nicméně i tak toho čekám docela dost třeba od projektu Skuggsjá, v němž se potkávají předáci Enslaved a Wardruna. Dosavadní ukázky znějí skutečně nádherně a je z nich o trochu více cítit druhé zmiňované jméno, což mně osobně plně vyhovuje. Pokud se v takovém duchu i kvalitě ponese celá deska, tak to bude horký kandidát na fantastickou desku.

Dost jsem zvědavý i na to, jak se předvedou Španělé Obsidian Kingdom. Ti se před čtyřmi lety blýskli výtečným debutem „Mantiis – An Agony in Fourteen Bites“, takže s novinkou „A Year with No Summer“ rozhodně mají na co navazovat. Sice dost výrazně obměnili sestavu, ale i tak doufám v další progresivní perličku.

Boj o třetí flek v eintopfu byl docela hutný a těch kandidátů na zařazení bych měl výrazně víc, ale nakonec svůj poslední hlas pošlu do amerického státu Idaho. Drone / doomoví Wolvserpent si nachystali nové ípko „Aporia​:​Kāla​:​Ananta“, které – a musím říct, že i díky tomuhle jsem na to tuze zvědavý – bude obsahovat jen jednu dlouhou skladbu, jež bude trvat okolo 40 minut. Nicméně věřím tomu, že to tohle duo utáhne (ostatně, kdybych nevěřil, těžko bych to sem psal) a bude to parádní věcička.


Kaša

Kaša:

Když jsem si procházel dlouhatánský seznam březnových alb, jejichž vydání je na spadnutí, tak mi došlo, že to je jeden z těch měsíců, které se vlastně píší samy, protože v sobě skrývá hned několik zajímavých jmen, jejichž nejnovější výtvory není radno si nechat ujít.

Začnu klasicky od bronzové příčky, na niž jsem si dosadil zámořské Walls of Jericho a jejich novinku „No One Can Save You from Yourself“. Pro tuhle metalcorovou partičku s maskulinní zpěvačkou Candace u mikrofonu mám slabost, a když už jsem začal ztrácet naději, že ještě někdy vydají novou studiovou placku, protože osm let čekání od poslední „The American Dream“ je fakt hodně dlouhá doba, tak mě tato pětice vyvedla z omylu. Doufám, že výsledek bude za to čekání stát, protože dobrý metalický hardcore už jsem nějaký ten pátek neslyšel, což bych rád změnil, a tohle je přesně ta příležitost, která je k tomu jako stvořená.

I Spiritual Beggars mám rád již dlouhá léta a tato bokovka Michaela AmottaArch Enemy se postupně vypracovala ve stálici, na niž se vyplatí vsadit. V souvislosti se „Sunrise to Sundown“ čekám další porci poctivé hudby od srdce, protože tito milovníci starého hard rocku se stonerovou příchutí podávají stabilní výkony a nevěřím, že by se na tom mělo letos jenom tak něco změnit. No, a prakticky totéž by se dalo říct i o Joeovi Bonamassovi. Tento bluesrockový kytarista je mi se svou upřímnou tvorbou strašně sympatický, každou jeho nahrávku očekávám s velkým nadšením a vkládám do ní nemalé ambice, takže snad mě se svým novým materiálem ani tentokrát nezklame a „Blues of Desperation“ se zařadí mezi předchozí povedené počiny.


nK_!

nK_!:

Tři roky stará fošna „Disarm the Descent“ mě svého času dost chytla, a ačkoliv jsem do té doby Killswitch Engage kdovíjak neholdoval, právě tohle album se pro mě stalo pomyslnou vstupní branou do tvorby téhle americké sebranky. Hlavně mě baví za mikrofon se navrátivší Jesse Leach. Howard Jones nezpíval špatně, ale kvalit Leache v mých uších rozhodně nedosahuje. Od „Incarnate“ nečekám nic menšího než kvalitního nástupce „Disarm the Descent“ a to by v tom byl čert, jestli tahle deska nebude solidní námel. Jen by se chlapci mohli vyvarovat některých vyloženě vatových kusů. Dále mě zajímají noví Rotten Sound, od jejichž poslední řadovky uplynulo už dlouhých pět let. Tři roky staré EP „Species at War“ bylo sice plné kvalitního materiálu, ale dlouhohrající nahrávka je přeci jen jiná káva. Tedy ne, že by mezi ním a plnohodnotnou deskou byl nějaký podstatný rozdíl v délce stopáže. Finové mě zatím nikdy nezklamali a věřím, že „Abuse to Suffer“ na tomto trendu nic nezmění.


Atreides

Atreides:

Už tak půl roku si říkám, že by Einar Selvik mohl v rámci Wardruny dokončit svoji runovou trilogii „Runaljod“ a vydat její poslední díl, jenž ponese název „Ragnarok“. Jenže díra mezi prvními dvěma alby napovídá, že to hned tak nebude, takže beru za vděk i kolaborací s krajany Enslaved, respektive s Ivarem Bjørnsonem. I když, „beru za vděk“ je dost špatné vyjádření pro „těším se jak prase“, protože ukázky projektu nazvaného Skuggsjá znějí zkrátka parádně. Agresivněji laděná severská hudba podpořená elektrickou složkou zní famózně, a jakkoliv nemám rád „vyhajpované“ věci, cítím v kostech, že tohle setkání dvou hudebních perfekcionistů může jen těžko dopadnout špatně.

Na druhé straně březnového eintopfu stojí dvě jména, pro něž je hype cizím slovem, „jedou si to svoje“ a doslova chrlí jednu nahrávku za druhou – jedno, zda je to řadovka, ípko, splitko nebo kolaborace. Nikoho snad nepřekvapí, když zazní jména The Body a Nadja. První jmenovaní mají v plánu vydat placky hned dvě, mnohem víc než kolaboračka s Full of Hell mě ovšem zajímá jejich vlastní počin „No One Deserves Happiness“ navazující na „I Shall Die Here“, potažmo na „Christs, Redeemers“ z let 2014 a 2013. O čtyřech nahrávkách, které zvládli jen za loňský rok škoda mluvit, zkrátka tu máme další sludge / dronové peklo, tentokrát o deseti dějstvích a notně depresivním artworku.

Nadja se rovněž po řadě kolaborací a ípek projevuje vlastní řadovkou, prostě nazvanou „Sv“. Tu tvoří jediná skladba „Sievert“, dlouhá něco málo přes 40 minut, jejíž původ leží ve dvou rozdílných skladbách určených pro dva berlínské festivaly, přetavených do jednoho celku. Zvědavost je proto zcela na místě a dost se těším, s čím AidanLeah přijdou tentokrát. Hlavně proto, že oproti dost monotónní a jednotvárné mase předchozí „Queller“ může být „Sv“ docela příjemným oživením.


Skvrn

Skvrn:

Další solidní měsíc. Asi tak bych ve zkratce hodnotil nadcházející březen, tedy alespoň co se hudebního nadělení týče. Našel jsem si hned dvě libůstky, dvě speciality, které se zkrátka neobjevují každý den a já je pro svou zvědavost nemohu vynechat. První místo patří dlouho dvoučlenným, na krátkou dobu druhého člena hledajícím a nyní už zase dvoučlenným blackařům Cobalt. Prvním otazníkem je sestava, druhým časový odstup dělící předešlé „Gin“ (2009) a novinku (2016, že by?). Netuším, co se v hlavách zainteresovaných urodilo, název „Slow Forever“ možná ukazuje na ještě větší prostor odkázaný plazivým pasážím, ale vážně teď těžko říct. Já jen doufám, že to bude stát zato.

Dvojka jsou Skuggsjá. Druhá specialita, za níž jsou odpovědní norští průzkumníci starých časů – Ivar BjørnsonEnslaved a Einar Selvik, jenž poslední roky slaví úspěch s hudbou své Wardruny. Na papíře to pak znamená mix blackové progrese s temným folkem. A jak se zdá, papír zřejmě nebude nutno zatracovat, neb „Skuggsjá“ bude alespoň dle toho zveřejněného mála znít právě zhruba tak. Pocitově má navrch zatím Wardruna, ale uvidíme, zda Bjørnsonovy kytary nezaberou a neukáží plně svou sílu také jinde než v říši „Zotročených“.


Onotius

Onotius:

Jak nás únor skvělými deskami namlsal, z březnového seznamu na mě nějak ne a ne vyskočit žádná deska, kvůli níž bych zrovna nemohl dospat, jak bych se na ni těšil. Nicméně pár alb, jež si rozhodně mezi prsty projít nenechám, tu zase je – takže hurá na ně. V první řadě jsem rozhodně zvědav, jak se podaří nová deska švýcarských Rorcal, jejichž tři roky starý zářez „Világvége“ představoval velmi poctivou porci sludgem načichlého valivého black metalu. Dále jistě nepohrdnu nefalšovaným grindovým průplachem v podobě nového alba Rotten Sound. Třetí pak příčku přenechám norským syrovým blackerům Sarke, kterým jedenáctého vychází v pořadí čtvrtá deska nesoucí název „Bogefod“.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Hlavní hudební chody tohoto roku stále na dosah nejsou, a tak se člověk musí spokojit s předkrmem v podobě méně známějších jmen. Ne, že bych čekal nějaké zázraky, ale rád se nechám překvapit. Španělským Suspiral se to například podařilo už s pouhým demem „Dawn of Kezef“ a podle všech indicií bude jejich první full-length „Delve into Mysteries of Transcendence“ ještě mocnější záležitost. Svojský, schizofrenní, ale stále surový metal smrti! To australští Ill Omen se věnují prohnilé formě atmosférického black metalu, který objektivně řečeno nenabízí nic převratného. Ale přesto jejich poslední tituly nabízely momenty, ze kterých pomalu tuhla krev v žilách. Nové, v pořadí již třetí album „Æ.Thy.Rift“ by mělo v kontextu dřívější tvorby nabídnout něco trochu jiného, takže jsem zákonitě zvědav, zda se úkrok jinam vyplatil, či nikoliv. Die Trinität des Bösen zakončuji EP „Through the Flesh of Ethereal Wombs“ rakouských Kringa. Kapela mi loni v Praze nakopala prdel, hudební růst je evidentní, tudíž jsem přesvědčen, že novinka nebude ztráta času.


Redakční eintopf #85.5 – speciál 2015 (Skvrn)

Skvrn

Skvrn:

Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
3. Rimbaud – Rimbaud
4. Jaga Jazzist – Starfire
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

CZ/SVK deska roku:
1. Komara – Komara
2. Kittchen – Kontakt

Neřadový počin roku:
The Body & Krieg – The Body & Krieg

Artwork roku:
Mastery – Valis

Shit roku:
Seventh Genocide – Breeze of Memories

Koncert roku:
Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015

Videoklip roku:
Ricardo Donoso – Matutinum

Potěšení roku:
polská scéna

Zklamání roku:
muzika a internety

Top5 2015:

1. Thy Catafalque – Sgùrr
Začít bychom bývali mohli skoro za humny, ale jelikož se píše rok 2016 a Tamás Kátai už před nějakým pátkem vyměnil maďarský domov za ten skotský, musíme hned za moře. Nicméně Kátai se jako maďarsky mluvící průvodce po skotských scenériích osvědčil. Avantgardně blackové „Sgùrr“ je kompaktním celkem, kterému nechybí nasazení a citlivé obměny. Zatímco vývojem se u metalových kapel rozumívá úskok do jemnějších vod, „Sgùrr“ budiž důkazem, že to jde i naopak, aniž by se dalo mluvit o kroku zpět. Suverénní první místo to možná není, ale suverénní deska, to rozhodně ano.

2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
Ztřeštěná hudební bárka, která slova jako jednoduchost a prvoplánová chytlavost jednoduše nezná. Naopak absolutní bizár a skladatelskou prog-perverzi vítá s otevřenou náručí a diváctvu tím s ironickým úšklebem ráda zatápí. Silná, nezaměnitelná deska, stále však s rozpoznatelným rukopisem Dødheimsgard, kteří metalovou avantgardu vloni pojali ze všech nejexcentričtěji a zároveň přitom zůstali smysluplní.

3. Rimbaud – Rimbaud
Velká výzva, nazvat si kapelu podle známé osobnosti. Ačkoliv ona persóna nutně nemusí žít, což se samozřejmě týká i Arthura Rimbauda, jednoho z francouzských prokletých, závazek je to stále velký. O rozeznění Rimbaudovy poezie se pokusila trojice polských hudebníků Jacaszek, Budzyński, Trzaska. „Rimbaud“ je v prvé řadě neskutečně šílené a šáhlé. Je to bláznivý experiment, na kterém se potkává jazzová bizarnost, vedená úchylnými projevy saxofonu, spolu s elektronikou a perverznostmi typu noise a industrial. Vše za doprovodu Rimbaudovy lyriky jak originální francouzské, tak i té popolštěné. Jako celek možná „Rimbaud“ nevyznívá tak silně, ale nemohu si pomoct, albu jsem naprosto propadl a stalo se mou loňskou nejsrdečnější záležitostí. Doufám jen, že se tu nebavíme o jednorázovém projektu. Rimbaudův „Opilý koráb“ by totiž opět osiřel.

4. Jaga Jazzist – Starfire
Jazz podruhé, avšak ani tentokrát ne ve své krystalické podobě, ačkoliv by jméno Jaga Jazzist mohlo svědčit o opaku. Na desce tohoto norského mnohahlavého tělesa je toho k nalezení mnohem víc – hravá elektronika i neméně hravé prog rockové motanice. Jaga Jazzist jsou skvělí muzikanti, nebojí se to ukázat, avšak pocity neodkládají na druhou kolej. Zajímavých nálad se dá na „Starfire“ najít řada. Někdy deska sklouzne k futuristicky laděné filmovosti, někdy se ocitám pod šíří nočních obloh. Vždy mě však Jaga Jazzist zabaví a potěší na srdci. Zřejmě obdobné tepové frekvence…

5. A Forest of Stars – Beware The Sword You Cannot See
Pětka klasicky nejobtížnější. Ten zbytek pod čárou sice vidím stejně jako A Forest of Stars na podobné lajně, ale co se dá dělat, místo zbylo už jen pro jednoho. Prozradím však, že z černokněžnictví by se neslevilo – vyhřívat se tu mohla polská Mgła, americký Leviathan nebo rozpitá čerň norských Enslaved. Pro A Forest of Stars rozhodla příměs prvního střetnutí, na které jsem se chystal již dlouho. A dopadlo to na jedničku. Nesmírně dynamická a chytře složená deska nahlížející na black metal z mnou doposud neslyšeného úhlu.

A Forest of Stars

CZ/SVK deska roku:

1. Komara – Komara
Komara. Slovenský úkaz, který není tak úplně slovenský. Přestože Komara opravdu slyší na přízvisko slovenská, 2/3 sestavy pochází odjinud – z Itálie a USA, přičemž právě ke Spojeným státům se váže jméno Pata Mastelotta, což je jen tak mimochodem bubeník legendárních King Crimson. Od jmen však můžeme upustit, kvalita debutového materiálu mluví za vše. Kombinace avantgardně laděného temno-jazzu a prog rocku tu dnes již skrze Jaga Jazzist byla, nicméně Komara se na své debutové desce ocitá ve zcela odlišných sférách. Kdepak rozjařilá filmovost a hrátky, „Komara“ je introvert. Hloubavý, zasmušilý, v dechařských sekcích lehce nervní, avšak ve všem svém konání svobodný. Především je však výborně složený a nápaditý. Nenechte se odlákat prvotními posluchačskými nezdary. Jak prozrazuje obal, zatněte zuby, zavřete oči a pak už se jen unášejte. Budete svědky velkých věcí.

2. Kittchen – Kontakt
„Kontakt“ jsem chtěl posluchačsky zkontaktovat hned po jeho vydání, avšak nestalo se a deska čekala na novou příležitost. Směrem do Kittchenovy kuchyně mě nasměrovalo až několik kliknutí našeho šéfredakčního, který mi existenci „Kontaktu“ oživil, a já se do desky s chutí pustil. Nečekal jsem (v případě českých desek už tradičně) vůbec nic, nicméně překvapení přišlo, a to velké. Škoda, že jsem Kittchenovu tvorbu doposud neznal, „Kontakt“ mi učarovalo hned na první dobrou. Ta ponurá, intimní a zvláštně tísnivá atmosféra, ta krásná textařina zkrátka skvělá věc, se kterou budu i nadále v kontaktu…

Kittchen

Neřadový počin roku:

The Body & Krieg – The Body & Krieg
The Body a Krieg předvedli, že zdaleka ne všechen extremismus musí být špatný. Vzešlá kolaborace totiž není ničím jiným než bahnitým extrémem bez náznaku extrémních chyb, ani jejich méně viditelných kolegyň. Jen malé upozornění – ubližuje!

Artwork roku:

Mastery – Valis
Pokud tuto kategorii tradičně omezím na desky, které jsem poslouchal a jen se na ně nekoukal, zbývá mi nějakých pět kandidátů. Červená hra stínů ambientních D.Å.R.F.D.H.S., zašedlé duny temného jazzu Fogh Depot, netradičně zvěčněný maják v podání experimentátorů Mamaleek nebo i na obal přenesená ambientní „Struktura“ z pera britského projektu Strië. Absolutního vítěze však nacházím ve sférách black metalu. Mastery ukázali, že není třeba vzdávat se satanistické tematiky, aniž by bylo nutno využívat vyčpělých klišé a prostředků, kterých se dnes už beztak nikdo nebojí.

Mastery – Valis

Shit roku:

Seventh Genocide – Breeze of Memories
Dávat na tohle exkluzivní místečko neznámou italskou partu bez zkušeností je asi na pár facek, ale nemohu si pomoci – „Breeze of Memories“ je skutečně tím největším loňským hovnem, které jsem měl tu čest slyšel. Taková Sonata Arctica zajisté nezklamala a její milé vánoční koledování by si po mém poslechu bezpochyby zajistilo zahnědlý triumf, nicméně zdraví mám jen jedno a italský mix black metalu a post-rocku v podání Seventh Genocide mi stačil. Nejenže se Italové vezou na módní vlně, ale taktéž jim ona spolujízda trestuhodně nejde. Jalové kytary, nemožný vokál, skladatelská impotence, toť „Breeze of Memories“ v kostce. Pro účely recenze jsem to dal v kuse jednou a jsem rád, že už nemusím znova.

Koncert roku:

Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015
„Nejintenzivnější vystoupení roku.“ Tak jsem někdy v květnu hodnotil pražskou zastávku experimentálně hip-hopového tělesa Dälek. A na konci roku musím tuto větu zopakovat a k přívlastku nejintenzivnější přidat ještě nejlepší. Desítky minut industriální vřavy okořeněné sebevědomým projevem MC Däleka dirigovaly neustálý pohyb prvních řad, mé o pódium otlučené koleno i skvělé pocity, které ve mně zůstávají dodnes.

Videoklip roku:

Ricardo Donoso – Matutinum
Kategorie, které bych s radostí věnoval větší pozornost. Jenže co naplat, kapely na solidnější zpracování videoklipů kašlou, a já tak nemám pořádně z čeho vybírat. Protentokrát sáhnu po poměrně akčním drone / ambientu brazilského Ricarda Donosa a jeho klipu ke skladbě „Matutinum“. Nejde o žádné akční orgie, spíše o černobílé kontrasty navzájem komunikující v minimalistickém duchu. K takovéhle muzice neexistuje lepší volba. Škoda jen, že se konkurence dostavuje v proklatě nízkém počtu.

Potěšení roku:

polská scéna
Je to smutné, ale je třeba to přijmout – polská hudební scéna nás válcuje na plné čáře. Z československých desek KomaraKittchen jsem nadšen, avšak že by bylo z čeho vybírat, to tedy dvakrát ne. Naopak skvělých polských desek se ke mně zatoulalo přehršel. Ani zdaleka nejde jen o zmíněné Rimbaud. Příjemné chvíle jsem strávil i v přítomnosti experimentálního divno-rocku Alameda 5, folk / dronové parády Stara rzeka nebo hodin černokněžnictví, které naservírovala jen tak namátkou Mgła či přímočaří Outre. Je super, že naši sousedé vydávají tak skvělé desky, nicméně naše mateřština v chytře složené muzice mi vyloženě schází.

Dødheimsgard

Zklamání roku:

muzika a internety
Internetové dění náruživého posluchače hudby letos příliš nepotěšilo. Grooveshark i Last.fm jsou, zdá se, v háji. Zatímco první nešťastník byl k ukončení své streamovací činnosti pod nátlakem donucen, Last.fm si ochotně podřezalo větev samo pod sebou a ještě se s takovým tahem drze chlubilo. Z počáteční zajímavě koncipované sociální sítě, založené na monitoringu poslouchaných songů a následných doporučení, vznikl totální nefunkční paskvil. Výčet zklamání však nekončí. Hlukem zdeformované sousedské vztahy ukončily existenci holešovického Podniku a stejně jako Podnik bohužel dohrál i Lemmy. Také od některých nahrávek jsem čekal víc – viz nepovedený post-rockový přerod Code, viz zbytečně velká sázka na jistotu v galaxiích Arcturus. Ta nejočekávanější díla však nezklamala, takže žádnou paniku.

Zhodnocení roku:

O hudbě v roce 2015 nemám, bavíme-li se o obecnostech, co říct. Závěrečné řádky si tak uzmu pro sebe. Letošní rok pro mě byl po hudební stránce doposud tím nejpestřejším. Objevil jsem nové hudební obzory, avšak zároveň nezanevřel na ty starší, což znamenalo mírnou rozháranost. Spoustu desek, které by stály za pozornost, jsem bohužel jen rozposlouchal a těm nejoblíbenějším albům zároveň nevěnoval takový prostor, jaké by si zasloužily. V roce 2015 jsem byl holt za takovou luxusně živenou slepici. Za takovou, která má kolem sebe tolik zrníček, že neví, do kterého dříve klovnout. Nečekám, že hrst chutného zobu bude v dalším roce méně štědrá, jen bude lepší občas přivřít oči a předstírat, že těch zrnek není tolik.

Thy Catafalque


The Body and Full Of Hell to bring their collaborative nihilism to Europe this April; Full-length to be released via Neurot Recordings March 25th

The Body, Full of Hell tour

On top of the recent announcement that The Body and Full Of Hell shall be releasing a collaborative LP, One Day You Will Ache Like I Ache, this March via Neurot Recordings, we are very pleased to announce this nihilistic union will descend upon Europe together this April. The string of dates see the bands travel across the Netherlands, Belgium, the UK, Denmark, Germany, Czech Republic, France, Spain and Portugal, including appearances at the renowned Roadburn Festival and providing support for Converge’s ‘Blood Moon’ spectacle at the Electric Brixton, London. The full list of dates can be found below:

THE BODY + FULL OF HELL EUROPEAN TOUR DATES 2016
06/04/2016 – Vera – Groningen, NL
07/04/2016 – Magasin 4 – Brussels, BE
08/04/2016 – Het Bos – Antwerp, BE
09/04/2016 – Ritual Festival @ Canal Mills – Leeds, UK (w/ Conan, 40 Watt Sun)
10/04/2016 – Audio – Glasgow, UK
11/04/2016 – Rainbow Cellar – Birmingham, UK
12/04/2016 – The Ruby Lounge – Manchester, UK
13/04/2016 – Electric Brixton – London, UK (w/ Converge ‘Blood Moon’)
14/04/2016 – Roadburn Festival – Tilburg, NL
16/04/2016 – KB18 – Copenhagen, DK
17/04/2016 – Kantine Am Berghain – Berlin, DE
18/04/2016 – Klub 007 – Prague, CZ
19/04/2016 – Feierwerk – Munich, DE
20/04/2016 – Jubez – Karlsruhe, DE
21/04/2016 – Gaswerk – Winterthur, CH
22/04/2016 – La Machine A Coudre – Marseille, FR
23/04/2016 – Sidecar – Barcelona, ES
24/04/2016 – Moby Dick – Madrid, ES
25/04/2016 – Musicbox – Lisbon, PT
26/04/2016 – Cave 45 – Porto, PT
27/04/2016 – Santana 27 – Bilbao, ES
28/04/2016 – Le Saint Des Seins – Toulouse, FR
29/04/2016 – La Mecanique Ondulatoire – Paris, FR
30/04/2016 – Tivoli  De Helling – Utrecht, BE

As their ongoing live actions attest to, both acts are unstoppable tour machines and initially joined forces for a massive 2015 North American live takeover. Amidst the chaos, the two groups found time to record together at Machines With Magnets in Providence, Rhode Island. The sessions culminated in the execution of One Day You Will Ache Like I Ache, which is ultimately an audio reflection of their surroundings and their inability to cope therein. The result boasts eight scathing hymns along with two bonus tracks.

VIEW THE ALBUM’S VIDEO TEASER

Forged in 1999 in Little Rock, Arkansas and now based in Portland, Oregon, The Body has been massively prolific since their inception with a sound that is uncategorized and unmatched. The duo writes and acts as one, a deafening wail against a failing species.

Full Of Hell was formed in 2009 in Ocean City, Maryland. In similar ethos, the band has remained relentlessly productive both on stage and in recorded form and has continued to challenge themselves, channeling resonances from across the spectrum of extreme music into a uncompromising wall of oppressive sound.

Through their own respective recordings, both The Body and Full of Hell are internationally-revered as forward-thinking entities of harsh music, delivering their audio torment through incredibly intense and often unorthodox methods.

Neurot Recordings will release One Day You Will Ache Like I Ache on March 25th, 2016 with preorder bundles available via the label store.

http://www.facebook.com/pages/the-body/334047229514

http://www.fullofhell.com
https://www.facebook.com/fullofhell
http://www.neurotrecordings.com/
http//www.facebook.com/neurotrecordings

[tisková zpráva]


Redakční eintopf #82 – listopad 2015

Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Nejočekávanější album měsíce:
Heiden – Na svůj příběh jsme sami


H.:
1. Hocico – Ofensor
2. Furze – Baphomet Wade
3. Otargos – Xeno Kaos

Kaša:
1. Adele – 25
2. Autopsy – Skull Grinder

nK_!:
1. Celldweller – End of an Empire

Atreides:
1. Gnaw Their Tongues / Dragged into Sunlight – NV
2. The Body / Krieg – The Body & Krieg
3. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Skvrn:
1. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
2. Mamiffer / Daniel Menche – Crater
3. The Body / Krieg – The Body & Krieg

Onotius:
1. Intronaut – The Direction of Last Things
2. Otargos – Xeno Kaos
3. Kampfar – Profan

Od minulého redakčního eintopfu sice naše redakční řady opětovně prořídly o jednu položku, ale ani něco takového nemůže tuto rubriku, jež se skrze naše počínání valí v pravidelných měsíčních intervalech již nějaký ten rok, zastavit ani náhodou. Vydání na listopad léta Páně 2015 dopadlo následovně:

Souboj o nejočekávanější album měsíce byl lítý a těsný, protože žádná deska ty ostatní výrazně nepřebila, ale nakonec si nejvíc bodů odnesla nahrávka, jež pochází z domácích luhů a hájů a jejímiž autory jsou Heiden. Jinými slovy — nejočekávanějším počinem měsíce v naší redakci je „modré album“ s názvem „Na svůj příběh jsme sami“.

H.

H.:

Původně jsem myslel, že vzhledem k tomu, jak natřískané bylo září a říjen, budu nyní muset psát cosi o tom, že tento měsíc už zákonitě musí být slabší, ale listopadová realita vypadá takovým způsobem, že by bylo trochu zavádějící tomuhle měsíci říkat „slabší“. I tady na mě čeká několik hodně zajímavých alb, z nichž se — alespoň tedy doufám — vyklubou parádní záležitosti. První místo původně mělo být jasné, protože právě tenhle měsíc vydá svou další placku norský magor Woe J. Reaper v rámci svého projektu Furze. První ukázky z „Baphomet Wade“ však bohužel naznačující návrat k black metalové garáži, což mě po dvou naprosto odzbrojujících psychedelických opusech trochu mrzí, ale i tak to snad bude super, jelikož i black metalový Furze je po čertech dobré peklo. Nicméně právě tento fakt odsuzuje Furze „až“ na druhé místo, zatímco to první přebírá mexický aggrotechový kult Hocico se svou chystanou deskou „Ofensor“. Co si budeme povídat — jestli to bude podobný nářez jako minulé „El último minuto antes de que tu mundo caiga“, tak se moji sousedi mají rozhodně na co těšit. Poslední místo jsem se rozhodl přisoudit francouzským ďáblům Otargos, jejichž tvorba mě vždy bavila, a to i po stočení kormidla blíže k death metalu na poslední desce, takže od novinky „Xeno Kaos“ toho také budu čekat dost.

Kaša

Kaša:

Není každý měsíc posvícení a listopad je toho zářným příkladem, protože výběr alb, které si v průběhu následujících 30 dní budou brázdit svou cestu mezi posluchače, je opravdu tragický. Pokud zůstanu v ryze metalových vodách, tak jediná událost, která mě zaujala, je vydání EP „Skull Grinder“ amerických death metalistů Autopsy. Není to sice záležitost, která by mě zvedla ze židle, ale od těchto bouráků čekám slušně odvedenou řezničinu, ačkoli to nebude úplně regulérní porce muziky. Toť vše, ten zbytek mám těžce na háku, takže nakonec mi tak trochu vytrhla trn z paty Adele, která na poslední chvíli oznámila své třetí album „25“. Mám Adele rád a její předchozí placka „21“ je prostě super, takže ačkoli mě první klip vyloženě nenadchl, tak snad to na výsledném dojmu nebude znát, protože v opačném případě bude listopad hudebně stát za starou bačkoru.

nK_!

nK_!:

Bohaté předpodzimní období je definitivně pryč a teď budu několik měsíců zase sušit hubu. Ještěže jsem zatím nestihl vše nové pořádně naposlouchat. Z listopadové nabídky tak vyhlížím pouze nového Celldwellera. Tedy, nového… většina písní na „End of an Empire“ již dříve vyšla v „minibalíčcích“ (kapitolách, jak je u elektronické muziky v poslední době zvykem) „Time“, „Love“, „Dreams“ a „Death“. Celldweller však „End of an Empire“ považuje za ucelenou kolekci a páté řadové (třetí vokální) album. Tenhle pán mě zatím nikdy nezklamal a od novinky očekávám minimálně udržení stávající kvalitativní laťky.

Atreides

Atreides:

Listopadovému eintopfu vládnou kolaborace – ze tří počinů hned dvě spolupráce, a navrch ve velmi podobných vodách. Tou o něco očekávanější je deska „NV“, jež vzešla z rukou Gnaw Their Tongues a Dragged into Sunlight. Hluk a krutě nasraný black metal je přesně moje gusto a velmi podobně je na tom i druhá kolaboračka mých sludgových oblíbenců The Body s blackaři Krieg, nazvanou prostě „The Body & Krieg“, přičemž ne náhodou obě pekelná dítka spatří světlo světa shodně v pátek 13. listopadu. Od obou dvou neočekávám nic než kvalitní výplach mozku a drcení kostí na trochu jiný způsob, než je od samostatných projektů obvykle běžné, a nezbývá než doufat, že vzhledem k datu vydání z toho nebude průser. Třetím albem, na které se v listopadu těším, je další počin domácích Heiden. Zatím poslední deska „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ mě bavila velice a je otázkou, jak dopadne připravovaný počin „Na svůj příběh jsme sami“, dlouho dopředu prezentovaný coby #modrealbum. Před časem vypuštěný klip k písni „Dryáda“ dopadl nad očekávání dobře a hudba je opět zase docela jinde, takže jsem opravdu zvědavý.

Skvrn

Skvrn:

Na první pohled bída, na ten druhý hned několik skrytých nadějí. Už už to vypadalo na hlas pro norské Kampfar, na něž bych se pak nejspíš beztak nelítostně vykašlal. Nakonec však zabodoval podrobnější průzkum a prokázal, že kašlací manévry nebudou potřeba. Ve skutečnosti totiž vychází hned několik zajímavých věcí. Začněme v našich kotlinách, vychází Heiden. „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ je stále skvělá věc a jasný důkaz, že není třeba nostalgicky vzpomínat na black metal, tudíž jasně, těším se. A kromě toho budu ještě tuze neskromný, s „Na svůj příběh jsme sami“ se chci vidět i na začátku dalšího roku, to když tu vyhlašujeme mimo jiné i dvě nejlepší české desky uplynulých 365 dní. V dalších listopadových případech se bude kolaborovat. Mrknu hlavně na Mamiffer (ano, to jsou ti kolem Aaron TurneraIsis), kteří spolu s jistým Danielem Menchem připraví atmosférickou lahůdku „Crater“. Neméně atmosféry si pak slibuji i od spolupráce dvou zámořských (a mnou opomíjených) formací The Body a Krieg. A i když sem jdu vpravdě naslepo, do kolaboračního kroužku připočtěte i mě, díky.

Onotius

Onotius:

Zatímco v říjnu těch potenciálně zajímavých novinek bylo vskutku požehnaně, v listopadovém seznamu jsem musel vysloveně hledat. Naštěstí taková bída, abych alespoň trojici příček nezaplnil, to zas nebyla. V první řadě bych rozhodně nepodceňoval kalifornské progressive / post-metalové Intronaut, kteří po dvou letech vydávají novinku nesoucí název „The Direction of Last Things“. Vzhledem k tomu, že jsem je svého času choval ve velké oblibě především díky výborné „Valley of Smoke“, uvidíme, v jaké formě je zastihneme letos. Jste-li však více zapáleni do black metalu, myslím, že by vás mohl zajímat fakt, že francouzská smečka Otargos vydává svou novinku. Ačkoliv jejich poslední deska trochu upustila od syrovějšího zvuku a zněla více moderně, na jejich další vývoj jsem celkem zvědav. Podobně zvědav jsem i na novou desku norských Kampfar.


The Body – I Shall Die Here

The Body - I Shall Die Here
Země: USA
Žánr: sludge / drone
Datum vydání: 1.4.2014
Label: RVNG

Tracklist:
01. To Carry the Seeds of Death Within Me
02. Alone All the Way
03. The Night Knows No Dawn
04. Hail to Thee, Everlasting Pain
05. Our Souls Were Clean
06. Darkness Surrounds Us

Hodnocení:
Atreides – 9/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Kapely, z jejichž poslechu mám respekt, bych spočítal zhruba na prstech dvou rukou. Většinou jde o uskupení, kterým jde o víc než o hudbu samotnou, spíš o její prožití do posledního tónu. Prožití tělem, kdy vám brutální muzika tak propláchne uši, že na to jen tak nezapomenete, stejně jako prožití duševní, které ve vás zanechá hluboký přesah, to něco, co vás fascinuje, ale ne vždy tomu rozumíte. Přesně do téhle škatule kapel se řadí i americké duo The Body, jež nás už nějaký ten pátek zásobuje těžkotonážním sludgem. Jenže i to jim přijde málo, takže spřáhli síly s Haxan Cloakem, mágem dark ambientu a dronu, a vypustili do světa desku “I Shall Die Here”.

Loňská deska “Christ, Redeemers” se vyznačovala hlavně těžkou, hypnotickou atmosférou, z níž prosvítají čisté sbory a smyčcové party coby jemná duchovní esence, která vám ve všem tom bordelu přináší alespoň nějakou naději. Jedinečná kombinace dávající do těla na všech frontách. Na “I Shall Die Here” zůstalo z The Body jen to nejniternější, nejzkaženější podvědomí. Odporný, syrový základ, který většina z vás prostě nechce slyšet, protože by se zděsila, co jí to protahuje uši. Pomalé, zatěžkané riffy, podladěné o kdovíkolik vlastně oktáv. Chip Kingova kytara musí vypadat, jako byste na ní pověsili dráty rozvádějící vysoké napětí. Vlastně to ani kolikrát nejsou riffy, jen burácející, nesrozumitelná kytarová stěna v pozadí. A jeho šílený zpěv, jenž se zpěvem pořádně nazývat nedá – jako spíš nesrozumitelným, zoufalým jekotem.

Haxan Cloak dává téhle hromadě hnusu další rozměr. Přesně v duchu Schopenhauerova citátu: “Bez bolesti nemá život smysl.” Rozbitý zvuk Bufordových bicích (pokud se už nějaké vyskytují) a temná elektronika dodávající hororovou atmosféru nejhorších nočních můr. Snad jen v úvodní “To Carry the Seeds of Death Within Me” a v druhé půli závěrečné “Darkness Surround Us” najdete něco málo z toho, jak The Body obvykle zní. Dobře, možná ještě kousek v “Alone All the Way”, než se zvrhne skrze dark ambientní vložku v cosi, co ponejvíce připomíná rozjetý nákladní vlak, který vám veze zlámaný vaz a podobné pěkné věci. Zbylé tři skladby ze šesti jsou více nebo méně někde mezi brutálním dronem bez bicích, noisem a neskutečně temným dark ambientem.

Čtyřicet minut likvidace sluchového ústrojí dá docela zabrat. Paradoxně ani ne kvůli tomu, že by šlo o něco nezvládnutelného, neuchopitelného. Tenhle výplod špíny a hnusu se v tomto ohledu poslouchá téměř sám od sebe, příjemně si v něm čvachtáte, libujete. Ale vydržet to, pokud trochu otočíte volume doprava, aby to mělo něco do sebe, to už je občas jiná liga a věřím, že to leckomu může dát nepříjemně zabrat. Jenže tohle prostě jinak poslouchat nejde. Dokud The Body nervou uši, je něco špatně, protože necítit v tomhle tu primitivní podstatu tělesnosti, která vám bodá do mozku jednu jehlu za druhou, to je v podstatě totéž jako sex s kondomem.

A co já vám tu ještě budu povídat. Mohl bych popsat další stránku a i tak by to vyšlo vniveč, neboť “I Shall Die Here” je takový nátěr a výplach, že se to pořádně ani popsat nedá. To si zkrátka musíte prožít vy sami, na svoje uši anebo ještě lépe, na svoje tělo. Zhasnout všechna světla, zapálit jednu svíčku, která vás bude držet v prostoru a čase a udělat si příjemný večer s láhví kvalitního chlastu. Projít si duševním očistcem, jakého se vám jen tak nedostane. Udělat si procházku do nitra sebe sama a pak znovuzrození probublat zpět napovrch. Pokud vlastníte pořádnou aparaturu a nebude hrozit, že na vás pošlou bengál za rušení nočního klidu, nebojte se ji ohulit tak, že ucítíte každou kost v těle. Protože přesně o tom The Body jsou. Rozervat vás až na dřeň.


Další názory:

Pro mě osobně je “I Shall Die Here” prvním setkáním s The Body… a i když to může znít jako klišé, dovolím si říct, že ne posledním, protože mě tohle zámořské duo na své páté řadovce rozhodně zaujalo. Hlavní a ve své podstatě i jedinou devízou “I Shall Die Here” je extrémně dusivá, těžká a hnusná atmosféra, již The Body a hostující hlukař The Haxan Cloak ládují do posluchače s neskutečnou a ničivou intenzitou. Přesně tohle je to správné slovo – intenzita. “I Shall Die Here” totiž právě takové je, není v něm jediné místečko, kdy by kapela povolila napětí a dala posluchači vydechnout. Je jedno, jestli vás zrovna drtí ohlušující těžkopádné riffy, mrazivá elektronika nebo naprosto nelidský jekot Chip Kinga, protože ve všech těchto polohách je to absolutní peklo a ve všech těchto polohách jsou The Body uvěřitelní a svým způsobem vlastně i strhující. Možná až nepříjemně silná nahrávka.
H.


The Body, ██████, Lovci lebek

The Body, ██████, Lovci lebek
Datum: 13.4.2014
Místo: Praha, Chapeau Rouge
Účinkující: The Body, ██████, Lovci lebek

Málokdy se stane, že se na koncertu sejdou tři kapely, které jsou si svou hudbou tak odlišné i blízké zároveň. Jednoho večera se to ale v Chapeau Rouge povedlo. Na programu byli Lovci lebek, kteří hrají (nebo spíš nehrají) nefalšovaný bordel, hluk, noise. Říkejte tomu, jak chcete, pokud netýráte svoje uši s takovou láskou jako třeba já, líbit se vám to nejspíš nebude. Další ██████ se za své krátké fungování stihli na domácí UG/DIY scéně proslavit velmi svébytným pojetím post black metalu. Večer pak měli uzavřít The Body a jejich bahnitý, mazlavý sludge. Rozdílů mezi kapelami je až až. Co pes, to jiná ves, chtělo by se říct. Jenže to by všichni psi nemohli mít stejnýho fotra. A co že to teda měly společného? To vám zkusím objasnit v následujících řádcích.

Open doors byly v “Šapóčku” od osmi. Lovci lebek měli začít stavět svoje hlukové stěny někdy kolem tři čtvrtě na devět, a ač jsem se chtěl dostavit dřív, abych stihl pokecat s přáteli, tak tak jsem stihl začátek jejich setu. A trojice lovců svírající v rukou hluky a šípy namířené do publika to vzala za ten správný konec už od začátku. A to nejen hudebně, ale i vystupováním na pódiu – kdo se bál, že Lovci, uvedení coby čistokrevná noisovka, budou jen o mačkání tlačítek a kroucení s knoflíky, byl vedle. Ten vcelku pochopitelně taky nechyběl, ale tohle byl večer zasvěcený živějšímu brajglu, mimo jiné hraného na nenástroje. Nemám příhodnější název pro nazvučenou dřevorubeckou pilu nebo ocelový drát. Právě pila napojená na obskurní kytarový efekt otevřela celý set spolu s hlukovou sekcí. Plnokrevný bordel začal se zapojením bicí soupravy získávat mnohem více tribal nádech, který byl výměnou pily za kytaru okořeněn blackovými riffy. Většina setu tak byla na noise dost rytmická a občas mi připomněla legendárního Merzbowa. Ač mohli nadělat Lovci ještě o něco větší bordel, rozuměj, mohli být ještě o trochu víc nahlas, mojí lebku ulovili spolehlivě.

Očekávání mohla trochu povzbudit i slova jednoho ze známých, který mi pod záminkou, že to celé bude kurevsky nahlas, prodal za židovskou dvacku dost mizerné špunty. Ne, Lovci lebek opravdu zdaleka nebyli tak nahlas, abych špunty potřeboval byť jen jednou – a nejinak na tom byli i ██████. Pětičlenná skvadra se na malé pódium sklepení Chapeau Rouge nebyla s to vměstnat, řvoun a obsluhovatel nejrůznějších efektů a dalších udělátek Michal tak byl vykázán i se stolkem nacpaným elektronikou do publika. Na prkna se tak tak vešli tři kytaristé. ██████ hrají bez basy, respektive jedna z kytar je vzhledem k tomuhle faktu notně podlazená a celkově to dává jejich hudbě docela rozdílný nádech. “Nicky” byli mnohem přímočařejší než na albu. Mnohem nařvanější, emocionálnější. Sreamo a black metal, sem tam post-hardcore, vybrnkávané pasáže kontra zabijácké riffy. Nechyběla nutná trocha elektroniky. Méně hypnotické než Lovci lebek, pořád ale dost špinavé agresivní vůči uším obecenstva. Padly tuším dvě skladby z dema a nějaká ochutnávka připravovaného materiálu, těžko jsem mohl být nespokojen. Jediné, co mě trochu naštvalo, bylo půlhodinové zpoždění, které se vylouplo mezi Lovci a ██████.

Přípravy na vyvrcholení večera se protáhly o další dobrou čtvrt hodinu, a když začínali hrát The Body, pomalu jsem začal mít obavy, jestli ještě chytnu poslední slušnou tramvaj, nebo zda budu odkázán na nějaký trve noční spoj plný divnolidí. Na druhou stranu, přípravy navíc stály za to. Jak Chip King hrábnul do strun, začal očistec. Přesně to, co na poctivém sludge miluju v jeho živém podání – zaryje se vám pod kůži a rozvibruje každou kost v těle. Propojení destrukce těla a naprosté duševní katarze, vražedné bicí a burácející kytara. Agrese úplně všude. Nejen manifestující, ale i latentní skrytá všude možně pod povrchem. Ať člověk hledá jak chce, nenajde nic jiného. A síla, která drtí ušní bubínky a člověka chtě nechtě sráží do kolen. Chip King to chorým jekotem jen korunuje. Jediné, co mě trochu mrzí, je, že chyběly charakteristické samply chorálů, které jsem si zamiloval u studiové tvorby. Co už. Jen srovnatelní Jucifer (rovněž duo kytara-bicí) byli díky tomuhle nedostatku loni na podzim zážitkem ještě o něco silnějším a ne rovnocenným. I přesto to ale bylo vynikající, ačkoliv set trval zhruba pětatřicet minut. Za Lee Bufforda, který se z mně neznámého důvodu nedostavil, totiž zaskakoval náhradní bicman a set byl tak trochu provizorium. Nicméně stále velmi kvalitní provizorium a věřím, že s Buffordem by to byla skutečná zabijárna.

Ač obě předkapely byly rovněž skvělé, The Body je prostě zadupali sludge/dronovým bordelem do země. Před odchodem, který byl díky kratšímu setu nakonec víceméně podle původního plánu, jsem ještě stačil koupit triko ██████ – ač si říkám, že jsem možná měl hrábnout spíš po triku The Body, jejichž merch se v našich končinách zase jen tak neukáže. Nevadí, protože věřím, že určitě bude nějaké příště. Nerad bych je totiž viděl naposledy. Takhle povedený večer na téma hluk v různých formách už tu dost dlouho nebyl.