Archiv štítku: The Body

The Body, Uniform

The Body, Uniform

Datum: 25.4.2018
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: The Body, Uniform

Strop nám možná spadne na hlavu, ale bude to hezká smrt, glosuji v duchu a vcházím zase jednou do katakomb smíchovského klubu Underdogs’. Není to ani měsíc, co zdejší statiku zdatně drolili Thaw, a přijela sem další kapela slibující věru nadměrnou zvukovou robustnost. Tělo – The Body. Kapela libující si v bahnitých riffech, industriálních rámusech, úderné rytmice a především tisíci a jednom způsobu, jak tento hutný základ neustále posouvat do nejrůznějších možných i zdánlivě nemožných směrů. Za zatím poslední dobrý důkaz toho, jak až vizionářky může něco takového znít, může posoužit například jejich poslední kolaboraračka s grindovými Full of Hell, o níž jsem koneckonců referoval i ve svém ročním eintopfu za loňský rok. Elektro, saxofony, meditace, drtičky,… To vše v uceleném balení, jak to The Body vždycky uměli. Nu ale zpět ke kapele jako takové – ta snad i aby nám zkrátila čekání na zbrusu novou květnovou novinku „I Have Fought Against It, But I Can’t Any Longer.“, vystoupila ve smíchovském sklepním chrámu společně s newyorskou kapelou Uniform, jež se stejně jako loňském koncertu The Body v Praze zhostila role předskokana. A protože loňské pražské vystoupení The Body, tehdy dokonce jen s efekty a synťáky namísto kytar a bicích, sklidilo nejednu nadšenou reakci, očekávání byla vyhnána na solidní míru. Jak to tedy dopadlo?

Kolem půl osmé spouští svůj set kapela Uniform – uskupení do té chvíle pro mne (až na pár ne příliš soustředěně vyslechnutých YouToubových ukázek) neznámé. Většinu pozornosti na sebe na pódiu strhává Michael Berdan, tetovaný zpěvák s odbarvenými rozčepýřenými vlasy a urputným výrazem dokreslující atmosféru ponuře strojené muziky agresivními screamy. Na pohled působí jako Jan-Chris de KoeijerGorefest řízlý Jackem Nancem z plakátů debutového filmu Davida Lynche„Mazací hlava“. A dává do svého divadla solidní sumu energie. Buď sebou šije nebo fanatizovaně hledí do dálky, cuchá si vlasy, slintá. Jo, asociální show jsou fajn – poslouchám black, takže tohle mne může těžko překvapit ba urazit. Spíš ta muzika, ta kolem spíš tak nějak profičí. Jak to vlastně popsat? Noise punk? Industrial rock? Metal? Zvuk jejich projev zplošťuje na fáze tvrdých strojených sypaček a dlouhého atmosférického rezonujícího čekání na takové sypačky. Ty náklepy sice zprvu pomáhají prolamovat ledy, ale aby mne zbavily pocitu rozpačitosti, to se kapele nedaří. Na to jejich projev vyznívá – nevím – uniformně? Přesto vzhledem k vágní znalosti tvorby předkapely dostávám tak nějak co jsem čekal – prostě první řezavé riffy a dusavé rytmy – něco co pak The Body vezmou, zhyperbolizují i zdekonstruují svým svébytným způsobem.

Už u první kapely se prostor Underdogs’ až nepříjemně zaplnil, tudíž na The Body posléze neoplývají ani ta lepší místa bůhvíjakým komfortem. To ale překousneme – blíží se to, proč tu jsme. Duo nastupuje na pódium. Žádná póza, vizuál protřelých nerdů. Na jedné straně zavalitý obrýlený vousáč s kytarou a krabičkami na hluk – Chip King v tričku se „Star Trekem: Novou generací“ – na druhé pak bubeník Lee Buford zase oháknut anarchistickým áčkem se samopalem místo jedné linky. A dočkáme se prvních tónů a prvních mohutných úderů bicích. Pokud The Body na studiovkách čas od času obalí své kořeny do trochy té změkčující éteričnosti (v podobě například hlasu zpěvačky Wolpert Armstrong), pak tady a teď vypluly na povrch ty kořeny, ty základní stavební materiály, ty cihly obnažené a dané na odiv.

Občas kontrastní mezihra (a čas pošoupnout si brýle), občas atmosferické vydechnutí, následuje ale další riffový průplach. Burácející rytmy třesou klubem, přesto co do zvukové intenzity nezvládají trumfnout velikonoční nadílku od Thaw. Tak či tak The Body předvádějí skvělé vystoupení vyzařující sílu a nezanedbatelnou energii. Jenže v momentech, kdy by se dalo ještě gradovat, náhle končí. Ano, vlastně tomu rozumím, má to být koncentrované, až na dřeň – bez kompromisů. Přesto bych si přál ještě alespoň jeden kousek navíc.

A je to za námi – jak prudce to začalo, tak překvapivě to skončilo. Uniform jako letmá nedomrlá ukázka dekadence, The Body jako hlavní hrdinné duo předvádějící podstatu sludge ohoblovanou na kost. Odnáším si podobné dojmy jako z – když o tom tak přemýšlím ne až zas tak vzdálených – Gnaw Their Tongues před měsícem. Mohutné, silné, praskaly kosti. Jedná výtka, kterou lze legitimně vznést – krátké.


The Body: nový song

The Body vydávají 11. května novou desku „I Have Fought Against It, But I Can’t Any Longer.“ a na ukázku vypustili již třetí track „Can Carry No Weight“. Společně s dvěma dříve zveřejněnými songy jej najdete v přiloženém přehrávači.


Koncertní eintopf – duben 2018

Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra, Sekhmet
Nejočekávanější koncert měsíce:
Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra, Sekhmet – Praha, 1.4.


H.:
1. Eivør – Praha, 20.4. (event)
2. Big|Brave, Blues for the Redsun – Praha, 15.4. (event)
3. Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra, Sekhmet – Praha, 1.4. (event)

Onotius:
1. The Body, Uniform – Praha, 25.4. (event)
2. Primordial, Moonsorrow, Der Weg einer Freiheit – Praha, 21.4. (event)
3. Godspeed You! Black Emperor – Praha, 19.4. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra, Sekhmet – Praha, 1.4. (event)

Cnuk:
1. Discharge, Mörkhimmel, Restriction, Gomora, Controlled Existence – Praha, 26.4. (event)
2. Godspeed You! Black Emperor – Praha, 19.4. (event)
3. Rusty Laskier, Nikander, Pacino – Praha, 27.4. (event)

H.

H.:

Jediný dubnový koncert, na nějž jsem si prozatím koupil lístek, a u nějž lze tudíž předpokládat, že se takřka s jistotou dostavím na místo, je vystoupení faerské zpěvačky Eivør Pálsdóttir. Abych řekl pravdu, asi mám její tvorbu naposlouchanou o dost méně, než by si zasloužila, ale to, co z ní znám, se mi líbí opravdu hodně. Dost na to, aby mi to za to stálo za zvednutí ánusu a vyražení do koncertního víru, což je činnost, jejíž obliba mě dávno opustila. Mám pro vás ale jednu špatnou zprávu – pokud byste chtěli jít také a ještě nemáte lupen, nejspíš si můžete nechat zajít chuť, protože je už nějakou dobu vyprodáno.

V těsném závěsu bych pak doporučil 15. duben, kdy se v pražském klubu Underdogs‘ objeví kanadské trio Big|Brave. Jestli vám to nic neříká, neváhejte si zde nalistovat nedávnou recenzi na jejich album „Ardor“, které jsem fest vychválil. Jako support navíc zahrají Blues for the Redsun, což je aktuálně asi nejtěžší a nejpomalejší domácí kapela.

Na konec vypíchnu blackmetalového apríla. Sice tu nevidím žádnou must-see věc (i z toho důvodu, že vše už jsem viděl, většinou několikrát), ale dohromady je kombo Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra a Sekhmet dost lákavé. Především díky Infernu, jehož pozice je v roli headlinera je navzdory zahraniční účasti jednoznačně oprávněná.

Onotius

Onotius:

Nejzajímavějším vystoupením dubna bude nejspíš pražská zastávka experimentálně sludgemetalového dua The Body, kteří disponují tak mocným zvukem, že zkrátka nebude úniku. Naživo jsem s nimi zatím neměl tu čest a proslýchá se, že je to zážitek vskutku patřičný, takže nezbývá než otáčet desky jako „No One Deserves Happiness“ či „I Shall Die Here“ a přemítat, jak mohutné zúčtování to nakonec bude. Myslím ale, že zklamán nebudu.

Dále rozhodně je třeba doporučit pražské vystoupení Primordial po boku Moonsorrow – a co je zajímavější – Der Weg einer Freiheit, jejichž loňská deska je solidní moderní blackový matroš. Irští headlineři údajně mají vystoupení silná – a já trestuhodně ještě žádné neviděl, nezbývá než doufat, že mi zbudou chechtáky a budu to moci tentokrát změnit.

Do třetice by určitě měla padnout zmínka o surově post rockových Godspeed You! Black Emperor, kteří 19. dorazí do pražského Divadla Archa. Tenhle koncert by mohla být zatraceně slušná psychárna…

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Pokud se něco zásadně nevyjebe, tak bych se rád hecnul do Prahy na Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra a Sekhmet. Spíše se socializovat než řádit, ale koncert by to mohl být povedený. Inferno je ve výborné formě a songy z „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ jsou naživo super i se dvěma kytarami, The Stone mě kvůli velice zajímavé poslední desce lákají hodně a Silva Nigra si dám vždycky rád. Někdo tu „pravicovou scénu“ navíc podpořit musí, když všichni skuteční náglové, pokud se ještě neuchlastali, na tom urputně pracují někde v zaplivaných pajzlech a na koncertě k velikému žalu všech k vidění nebudou (pokud teda netrpíte paranoií, že ano).

Cnuk

Cnuk:

Na duben mám naplánovanou akci v klubu Modrá Vopice, kde se představí britská kultovka Discharge spolu s českými kapelami Restriction, Gomora, Controlled Existence a pro mě nejzajímavější – Mörkhimmel. Tenhle crustový večírek s pionýry Discharge včele bude doufám intenzivní řežbou, a to i přesto, že má konkrétně tahle parta už něco za sebou a jejich sestava, ale i hudební směřování prodělaly obrovské kotrmelce.

Godspeed You! Black Emperor

Druhý odstavec je spíše tipem na příjemný zážitek, a to v přítomnosti experimentátorů Godspeed You! Black Emperor v divadle Archa. Nikdy jsem je živě neviděl, ale věřím, že to co nabízejí jejich desky, dokáže být ještě mnohem silnější v živém provedení. Rozhodně nejde o akci pro každého, ale náročný fanoušek může tuhle událost náležitě ocenit.

A třetí odstavec je rovněž spíše doporučením, jelikož to také bohužel nedám. Tím je vlastně dvojkřest nových alb Rutky Laskier a Nikander v Café V lese. Prvně jmenování pokřtí novinku „Protiklady“, od které lze opět čekat porci atmosférického punku, a druzí jmenování vytasí, mnou velice očekávanou desku „Sekyra prohnaná kolenem“. O té ale více v tradičním eintopfu. Tyto dvě události doplní svým vystoupením tuzemská zajímavost minulého roku Pacino.


The Body & Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

The Body & Full of Hell - Ascending a Mountain of Heavy Light

Země: USA
Žánr: experimental / avantgarde metal
Datum vydání: 17.11.2017
Label: Thrill Jockey Records

Tracklist:
01. Light Penetrates
02. Earth Is a Cage
03. The King Laid Bare
04. Didn’t the Night End
05. Our Love Conducted with Shields Aloft
06. Master’s Story
07. Farewell, Man
08. I Did Not Want to Love You So

Hrací doba: 34:52

Odkazy The Body:
facebook / bandcamp

Odkazy Full of Hell:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když už si myslíte, že jste slyšeli naprosto všechno a nic vás nemůže dále překvapit, obvykle přijde něco, co vám dá pořádně do tlamy a přesvědčí o opaku. Tedy ne, že bych si právě tohle myslel, ale sem tam jsem si posteskl, že by to chtělo něco nového. A jestli taky chcete něco nového, pak neváhejte sáhnout po kolaboraci kapel The Body a Full of Hell.

Nejedná se o jejich první studiové setkání, tím je „One Day You Will Ache Like I Ache“ z roku 2016, kde se tyto grupy utkaly, aby stvořily noisového hybrida na bázi dronu a hardcoru. Už poslech této desky byl poměrně šok a rozhodně se nejedná o záležitost pro každého. Na novince „Ascending a Mountain of Heavy Light“ jdou ale ještě dál a představují nám rovnou svůj vlastní žánr, který není úplně jednoduché pojmout.

Ani pořádně nevím, kde začít dřív. Album je složené z osmi písní, ale je lepší ho brát jako jeden celek. Nejde tu ani tak o hráčské schopnosti ovládat dané nástroje, jako o vytvoření co nejznepokojivější atmosféry. Ta mučí nejen ušní bubínky, ale rovnou celé tělo. Dopad této hudby je skutečně fyzický, jelikož tlak působící na posluchače je enormní a „Ascending a Mountain of Heavy Light“ v něm neustává, naopak se valí na posluchače a neuhýbá vedle. Je to jako probudit se v bořící se továrně, kde za všudypřítomného chaosu cítíte tíseň a bezmoc se vymanit z jejích útrob, přičemž vás vtahuje stále hlouběji a hlouběji.

Přestože doménou kapel je doomové experimentování, respektive grindcorové běsnění, na „Ascending a Mountain of Heavy Light“ oboje dvoje přehlušuje hodně ujetá elektronika a dunivý industrial. Rčení upustit uzdu fantazie tu je naplněno do posledního písmenka a na veškeré konvence a zajeté způsoby se tu zvysoka kašle. Brutální záchvěvy šílenství jsou ještě umocňovány inspirací ze škály různých stylů, free jazz nevyjímaje. Tahle intenzivní směsice je zkrátka vysoce kreativní a nenapadá mě nic, k čemu by se dala přirovnat.

Z klasických nástrojů tu nejvíce prostoru dostávají bicí, které často tvoří základní kostru, na niž se následně všechen ostatní bordel nabaluje. Třeba hned úvodní „Light Penetrates“ je postavena na hře bicích, do níž postupně bodají elektronické signály a řev obou zpěváků. Zatímco ten Walkerův (Full of Hell) je klasicky z plna hrdla nabroušený, King (The Body) vydává zoufalé vytí a ze všeho nejvíce mi připomíná legendární křičící kozy. Daleko více mi sedí první styl, přičemž ten druhý mi s postupem času začal čím dál více vadit. Možná, že právě to bylo záměrem, jelikož „Ascending a Mountain of Heavy Light“ prostě navozuje podobně nepříjemné pocity, takže to vlastně zapadá do konceptu. Mě ovšem tento aspekt zneklidňuje v negativním slova smyslu a na celé desce mi pak vyloženě překáží.

The Body & Full of Hell - Ascending a Mountain of Heavy Light

Zvukovou koláž také dobře ztvárňuje výborná obálka, na které můžeme vidět ten maglajz na vlastní oči. Do hry se tu dostává třeba i splašené saxofonové číslo, rovněž v titulní skladbě, nebo tajemná dubová ozvěna v předposlední „Farewell, Man“, což je zároveň jediná věc obsahující nějak výrazněji grindcorové postupy. Album není brutální pro svou rychlost, té tu koneckonců moc není, ale pro všechny ty pazvuky, kde elektronika připomíná kroucení plechů, kytary neprostupnou hlukovou stěnu a činely usedající prach na stroje poničené mohutnými údery bicích.

Mezi mé nejoblíbenější patří nekompromisní industrialová mašinérie „Earth Is a Cage“ a bubenické číslo „Our Love Conducted with Shields Aloft“, jež je až do závěrečných výpadků a přelévání se ze strany na stranu rušeno hlasitým hučením, přičemž si dokážu leckoho představit, jak si jde zkontrolovat svoji audio soupravu, jestli náhodou není chyba na jeho straně. Stejně tak jsem si oblíbil také následující „Master’s Story“. Ta se zprvu jeví až jako taneční věc, přičemž se brzo převalí do dronových vod a postupně se z této mizérie vrací zpět, ale… nedopadne to dobře.

Jestli jste ochotni poslouchat půlhodiny hudby bez výraznějších záchytných bodů a nechat se dobrovolně dusit pohlcující atmosférou beznaděje, pak je „Ascending a Mountain of Heavy Light“ tím správným průplachem. Na mě to zatím i po mnoha poslechnutích stále funguje, ale musí na to být chuť a ta správná nálada se nechat takhle zformovat. Mohu vřele doporučit všem bonvivánům lačnících po originalitě a hledajících potěšení v bourání zavedených pravidel.


Redakční eintopf – speciál 2017: Onotius

Onotius

Onotius:

Top5 2017:
1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
3. The Ruins of Beverast – Exuvia
4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

CZ/SVK deska roku:
1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen
2. Čad – Bastard

Neřadový počin roku:
1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split
2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light
3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Artwork roku:
Converge – The Dusk In Us

Objev roku:
Selbst

Shit roku:
Ghost Bath – Starmourner

Koncert roku:
1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017
2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017
3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

Videoklip roku:
Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Potěšení roku:
výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Zklamání roku:
úmrtí Warrela Danea

Top5 2017:

1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar

Troufnu si říci, že pramálo kapel se může pyšnit tak ambiciózní poutí napříč všemožnými hudebními žánry jako norští Ulver. Netřeba asi dlouze rozebírat, jak se z osidel black metalu vydali vstříc zákrutům neofolku, psychedelického rocku, elektroniky, neoklasické hudby a tak dále. To proč tohle vše zmiňuji, je pochopitelně z toho důvodu, že jejich poslední výpad směrem do synthpopu mě uhranul. A to do té míry, že jsem se nakonec rozhodl po zvážení mu přenechat výsostnou pozici na špici svého hudebního žebříčku za rok 2017. Ulver zde na rozdíl od předloňského „ATGCLVLSSCAP“ jdou na věc o poznání přímočařeji, neztrácejí ale nic ze svého kreativního ducha a citu pro kompozici. Jejich zhudebnění slavné vraždy Julia Caesara přenáší na pozadí úderných beatů typickou tajemnou a neopakovatelnou melancholickou atmosféru prostřednictvím podmanivých melodií, které ale rozhodně nesklouzávají do plané líbivosti a připitomělé banality. Zkrátka a dobře – Ulver tak dlouho opatrně kroužili kolem popových vod, až jednoho krásného dne hranici překonali. A ačkoliv se zprvu objevovaly obavy, aby z toho nevyšel trapný nesmysl, nakonec ta deska dává dokonalý smysl a každý poslech je radost.

2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Do přehrávače se mi vkrádala plíživě, nicméně od začátku fascinovala a nakonec se vyškrábala ohromně vysoko. Ne na špici, jíž uzmul elektrizující synthpop norských klasiků, nicméně na zasloužené druhé místo, které od špice dělí jen chlup. Roky čekání od syrového kraťasu „Ex nihilio“ se rozhodně vyplatily, byť dostat se do novinky chce přeci jen trochu více trpělivosti. Pokud je ale člověk ochoten té muzice dát své soustředění, je odměněn pohltivou atmosférou, výtečnými nápady a hromadou brilantních nuancí. Obrazotvornost black metalu v podání Rebirth of Nefast je fascinující. Jak obal desky naznačuje, tohle je prostě srdcovka.

3. The Ruins of Beverast – Exuvia

Výtečné pražské vystoupení stvrdilo něco, co už jsem tušil ve chvíli, kdy jsem nahrávku poprvé doposlouchal. „Exuvia“ se v ročním přehledu objevit musí. Pečlivě se proposlouchat zákruty spletitých kompozic v případě The Ruins of Beverast za to jednoznačně stojí. Hutnost, rituálnost, pohltivost. Jedinou vadou na kráse budiž trochu podivný obal, nicméně to je ve srovnání s obsahem desky naprosto kosmetický detail.

4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Black metal potřetí, této afinity k němu se jen těžko zbavím. Zvlášť když ve hře je epos typu „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Tentokrát nese přízvisko post, nečekejte ale ohrané kopírky Deafheaven, nýbrž nápaditý epos inspirovaný horory Howarda P. Lovecrafta. Tak jak to máme od The Great Old Ones rádi – vlastně tentokrát ještě o chlup lépe.

5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

U volby posledního místa nastává tradiční dilema pramenící z toho, že i TOP 15 by bylo málo, natožpak vybrat nejlepších desek jen pět. Nabízelo se toho mnoho ze škatulek od post-punku přes sludge metal až po mathcore. Nakonec jsem si ale vzpomněl na úplný začátek roku, kdy se mým přehrávačem proháněli švédští progresivci Pain of Salvation – a bylo jasno. Jejich návrat v nové sestavě (která ještě během roku doznala proměny ve formě vyhození Ragnara Zolberga a návratu Johana Hallgrena z původní sestavy) dopadl výborně. Silné melodie a riffy utvořily sbírku pamětihodných skladeb, které po stádiu rozpačitého dvoudílného „Road Salt“ a alba akustických předělávek „Falling Home“ znamenal konečně návrat Pain of Salvation v té nejlepší formě.

The Great Old Ones

CZ/SVK deska roku:

1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen

Skvělá práce s atmosférou, napětím, syrovostí a energií. Taková je loňská deska klasiků domácí post-hardcorové scény Lvmen (byť je toto označení možná trochu zavádějící, já v jejich tvorbě slyším hojně prvky post-metalu a post-rocku). Jejich koncertní forma byla údajně skvělá, je otázka, jak si poradí kapela nyní, kdy si smrt vzala kytaristu a velkého tahouna Mirdu. Koncerty nicméně jsou naplánované dál – jeden z nich už nyní na konci ledna v pražské Akropoli.

2. Čad – Bastard

Z žádného thrash metalu jsem neměl letos necítil tolik tak ryzí přirozené energie a radosti jako u slovenských Čad. Kteří přišli se sbírkou úderných drtiček mísící punkový náboj a rock’n’rollovou radost s ryzím thrashovým fundamentem. Že je to jen obyčejná sbírka hitů? Je, ale sakramentsky poctivá.

Pain of Salvation

Neřadový počin roku:

1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Výstavní splitko pohltivého okultního a výpravného black metalu v podání Abigor, Thy Darkened Shade, Nightbringer a Mortuus jsem dlouho trestuhodně přehlížel. Nicméně to se nedávno změnilo a hned první poslech mě uhranul do té míry, že jsem věděl, že tohle dílo jinam než na špici tohoto žebříčku nepatří. První progresivní epos v podání Abigor je čistá genialita, k Nightbringer navzdory skvělému nástupu by sice byla nějaká výtka, nicméně Thy Darkened Shade zašlapou pochyby do země neskutečnou peckou a Mortuus taktéž ukáží svůj potenciál. Skladby na sebe navazují, a tak splitko drží dokonale pohromadě, vše pak rámuje krásný artwork. Absolutno.

2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

Nebýt toho, že na poslední chvíli vrchol žebříčku uzmula výše zmíněná blackmetalová klenotnice, z trůnu by shlížela kolaboračka mezi The Body a Full of Hell. Tahle šílená koláž brutálních, industriálních a experimentálních ruchů mě totiž taktéž naprosto odrovnala. Jestli chcete slyšet něco fascinujícího, skutečně post-apokalyptického, mimozemského – hurá s tímhle do přehrávače!

Thantifaxath

3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Oproti debutové desce Thantifaxath je toto EP ještě o něco syrovější, experimentálnější a ambientnější. Koherence trochu vymizela, ale o to živelněji a mrazivěji jednotlivé skladby zní. Pravda, kvalit „Sacred White Noise“ to nedosahuje, jako celek zase ale EP disponuje o poznání originálnějším vývojem. A ze závěrečných chorálů v rámci čistě ambientní skladby „Void Masquerading as Matter“ vskutku mrazí.

Artwork roku:

Converge – The Dusk In Us

Pěkných obalů jsem viděl vloni hafo, vybrat ale ten opravdu nejlepší je trochu oříšek. Nakonec sahám po jedné černobílé kráse – obalu „The Dusk In Us“ od Converge. Ta práce se světlem a tmou je tady výtečná stejně tak jako detaily a vlastně sakum prdum všechno. Deska sama o sobě je super, tenhle výtečný obal je ale naprostá třešnička na dortu.

Converge – The Dusk In Us

Objev roku:

Selbst

Zajímavých debutů vyšlo letos více, nicméně dlouho se mi vyhýbal takový, který by mě naprosto bez jediné výtky pohltil. Takový přišel až ve chvíli, kdy jsem poměrně nedávno do přehrávače naládoval eponymní album chilských Selbst. Co starší EPčka jen po očku naznačovala, to vykvetlo na novince do obrovských rozměrů, a kdybychom zde pro objev neměli speciální kategorii, není vyloučeno, že by se Selbst objevil v top 5. Prvky specifické pro francouzskou i islandskou blackmetalovou školu jsou zde podány v uceleném balení, které má hlavu, patu, mozek i srdce. Dobrá práce.

Shit roku:

Ghost Bath – Starmourner

Člověk se snaží vyhýbat trapným hudebním provarům, jak jen to jde, o to nepříjemnější je to pak najít někde kde by to zprvu nečekal. Pravda, Ghost Bath mi vždycky přišli trochu jako chudý příbuzný Deafheaven, nicméně na jejich starších deskách se našly povedené momenty. To ale neplatí o novince, která sází na nejtrapnější kýč a banalitu. Pokud se Ghost Bath naskytla pod velkým labelem příležitost ukázat, že nejsou jen rychlokvaškou, která na svou udičku svého času chytla pár kolem tvrdé muziky spíš omylem se motajících hipsterů, pak novinka je zhmotněním naprosto promarněné šance. Tolik skladatelské impotence jsem v rámci post-blacku snad ještě neslyšel. Nu, nemá cenu dlouho rozebírat něco, co beztak nejlépe popsal kolega Zajus s nadhledem a humorem sobě vlastním v dobové recenzi.

Selbst

Koncert roku:

1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017

Můj žebříček nejlepších vystoupení zřejmě nebude nějaké velké překvapení, neboť jsem svůj top 3 neprozřetelně prásknul už v reportu na The Ruins of Beverast. Tak či tak ale ještě neznáte pořadí. Na první příčku jsem nakonec umístil geniální živelný rituál v podání Obscure Sphinx, který mě tehdy nekompromisně smetl. Hutné riffy, uhrančivé melodie, fanatický herecký výkon zpěvačky Wielebny svíjející se v obvazech, oslepující světla a fascinované publikum. Tak parádní post-metalový výkon jsem neviděl snad ani od svých oblíbenců Neurosis.

2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017

Historicky nejdelší vystoupení na festivalu, pro Swans stále spíš kraťas. Co předváděli, to byla zkrátka magie. Podmanivé plochy, které lomcovaly půlkou areálu a unášely člověka do naprostého transu. Poslední vystoupení Swans, tak jak je známe, na českém území skutečně stálo zato. Bylo to tak skvělé, že to trumflo dokonce i následující set Emperor, což je srdcovka největší, takže si jistě dokážete představit, jak mocné tohle bylo.

The Ruins of Beverast

3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

O třetí místo se pak postaral black/doom/death v podání německých The Ruins of Beverast, který v Modré Vopici rozpoutal učiněné peklo. Jejich hudební monumenty dostaly naživo patřičně průrazné kontury a výsledek člověka okamžitě strhnul. Ani drobné zvukové disproporce rozhodně nezkazily dojem výjimečnosti, který do nynějška přetrval.

Videoklip roku:

Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Imperial Triumphant letos vydali čtyřskladbové EP nazvané „Inceste“, přičemž skladba „Breath of Innocence“ se dočkala zatraceně povedené vizualizace. Každý rok říkám, že sledování hudebních klipů zrovna moc nedám, takže ani nyní neručím za to, že jsem si mezi prsty nenechal projít něco ještě pohltivějšího. Nicméně mou slabost pro černobílé artové filmy tahle audiovizuální koláž naplnila tak, že mohu s klidným svědomím říci, že hezčí klip jsem vloni neviděl. Pokud vám pozorování tohohle kousku přivodí epileptický záchvat, sorry, ale uznejte, že ty psychedelické výjevy za zkouknutí stojí. Nemluvě o té silné muzice.

Potěšení roku:

výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Léto 2017 jsem zůstával hodně v Praze, a tak ho pojal trochu objevitelsky a vydával se na koncerty tak často, jak jen to šlo. V letních měsících to co do známějších a předem vytipovaných jmen byla bída, na druhou stranu ale proběhlo mnoho koncertů undergroundových kapel, o nichž jsem z větší části do té doby neslyšel a dané akce neměly bůhvíjakou publicitu, přesto se jednalo silné zážitky. Většina z těchto akcí spadala do kategorie „dobrovolné vstupné“. Proto jsem se rozhodl tyto akce nakonec zmínit jako mé potěšení roku – neboť díky tomuto modelu jsem měl šanci vychutnat si nejednu hodinu zábavy a poslouchat naživo kapely, o které bych třeba jinak nezavadil.

V první řadě musím zmínit hned několik událostí, jež se odehrály v Café Na půl cesty, naprosto pohodovém místě v parčíku na Pankráci. To totiž v letních měsících hostilo například temně d-beatové Gust s post-metalovými Pijn, sludge/post-blackové Thurm s postrockovými Ovum či tuzemské post-rockové Politische Gespräche verbotenTengri (které jsem v uplynulém roce viděl vlastně hned dvakrát – poprvé to bylo v rámci Horizons Festivalu, který byl taktéž zadarmo). Všechno to byly velmi solidní koncerty a vstupné zajišťoval jen člověk obcházející s kasičkou. Takže vstupné jen symbolické a teoreticky klidně žádné. Zároveň je paradoxní, že jeden z nejdrsnějších kotlů roku jsem nezažil někde na Brutal Assaultu u nějakého death metalu, ale právě na koncertě v drobném prostoru Café Na půl cesty v rámci afterparty po Flufffestu, když hráli uvolnění melodičtí punkáči Despite Everything.

Rebirth of Nefast

Nebyla to ale jen „Půlka“, kde se odehrávaly solidní akce pro nás muzikální socky – ve studentském prostoru v Hybernské jsem například navštívil povedený set post-punkových ±0, v Crossu již zmiňovaný post-rockový festival Horizons (z kterého si zde můžete přečíst report) nebo povedenou afterparty po Obscene Extreme, kde solidní set odehrála například saúdskoarabská grindová kapela Creative Waste. Jo, a málem bych zapomněl – začátkem roku nás navštívili Zeal and Ardor v rámci Free Mondays v Roxy – taky, jak již titulek koneckonců napovídá, zdarma.

Zkrátka a dobře – nezávislá kultura v Praze žije a to je moc dobře.

Zklamání roku:

úmrtí Warrela Danea (Nevermore, Sanctuary)

Je to už více jak měsíc, co nás navždy opustil jeden z nejlepších a nejzajímavějších metalových hlasů vůbec – zpěvák Warrel Dane z k ledu uložených progresivních thrasherů Nevermore a z nedávno znovuzrozených Sanctuary. Vzhledem k tomu, že především první jmenovaní jsou moje srdeční záležitost a stále jsem se ještě nevzdával naděje, že se jednou dají zase dohromady, byla to rána. Jako by to bylo včera, když jsem je před šesti lety (byl jsem tehdy naprostý fakan, co chodil do osmé třídy) poprvé naládoval do přehrávače a nechal se unášet geniálními Loomisovými riffy a vyhrávkami a právě výtečným hlasem Warrela Danea. Místy štěkavým, jindy melancholicky epickým malebným zpěvem. Pokud tak někdo z vás ještě neučinil, apeluji – zavzpomínejte na něj například prostřednictvím vrcholné desky Nevermore „Dead Heart in a Dead World“. Odpočívej v pokoji, barde!

The Ruins of Beverast

Zhodnocení roku:

Rok 2017 pro mě byl hlavně rokem silných koncertů, nicméně ani co se týče desek, nemohu si zrovna stěžovat. Pravda, dilemat ohledně žebříčku bylo letos méně, nicméně i tak se nejedna fantastická deska do hlavní pětice neprotlačila, a přesto by za zmínku stála. Ať už jsou to Aosoth, Protomartyr, Dodecahedron či Desolate Shrine anebo spoustu dalších, jež, bude-li zájem, milerád ještě v komentářích doplním. Pravda, byla tu i zklamání – například nová deska „E“ od Enslaved mě nějak ne a ne chytit, Sólstafir taktéž tentokrát spíše uspávali, nicméně celkově rok 2017 rozhodně nebyl nějaký propadák. Jen zkrátka, jak již naznačil kolega H., kvalitních desek bylo  poměrně dost, těch opravdu výjimečných ale poměrně poskrovnu.

Konečně se vloni splnilo pár mých dlouholetých přání – viděl jsem naživo EmperorMaster’s Hammer. O to větší překvapení je to, že nakonec se objevily koncerty, které i tyto sety byly schopny strčit do kapsy. Další pozitivní věcí tentokrát spíše osobnějšího rázu budiž, že jsem během loňského roku poznal nemálo lidí aktivně se podílejících na fungování undergroundové scény, což jsou známosti, jež pozitivně přispěly k přehledu o scéně i mne trochu motivovaly. Je totiž radost vidět, že když má člověk trochu vůle a chuti, tak co vše se dá zvládnout.

Ulver

Rok se sedmičkou na konci byl pro mne v hudebním světě rokem rozšiřování obzorů. Místy s tím bylo spjato rozšiřování skepse, na druhou stranu to ale často vedlo k utvrzení v tom, co považuji za skutečně dobré. Udělal jsem si pár výletů do žánrů, které nejsou mým denním chlebem, a i když metalovou krev ze mne asi jen tak nikdo nevymačká, nachází se na hudební mapě spoustu zákoutí, kam by stálo za to někdy podniknout výpravu. Nu, nebudu ale dále prodlužovat tento exkurz do mysli jednoho pošahaného pisálka o muzice a raději do příštího roku opět, jak to bývá mým zvykem, popřeju hodně úspěchů a silných zážitků jak muzikantům, organizátorům, bedňákům, publicistům, tak všem fandům, kteří to se svou oblíbenou muzikou myslí vážně. V nastávajícím roce už se na nás chystají solidní věci – namátkou se už teď těším, až budu na letošním Brutal Assaultu fascinovaně zírat na set Dodecahedron či až budu poprvé pouštět slibovanou desku od A Forest of Stars. Tak vzhůru vstříc tomu, co na nás chystá 2018!


The Body a Uniform ve středu v Praze

The Body (USA, Thrill Jockey) + Uniform (USA, Sacred Bones Rec.) 3/5 @ Underdogs

kdy — středa 3. 5. 2017
kde — Underdogs’ (Nádražní 3, Praha 5 – Smíchov)
start — 20:00, vstup — 250,-

Strejda Chip King z Portlandu veze zpět do Evropy extrémní metal. Netrvalo to ani rok a The Body (Thrill Jockey) jsou zpátky v Praze, tentokrá v doprovodu Uniform (Sacred Bones Rec.).

The Body jsou pověstní svým brutálním soundem, který lehce trumfne kombajn žvýkající žigulíka. Stejně tak jsou pověstní zpěvným projevem, který zase připomíná Pavarottiho porcovaného katr pilou. Přes to všechno jsou The Body v duchu vlastně romantici a snílci narození do doby, kdy jsou počitky stejně brutální jako vjemy. (https://www.youtube.com/watch?v=p4SJrAPtki4)

The Body

Jejich poslední dlouhohrající počin No One Deserves Happiness (https://www.youtube.com/watch?v=f-FOTHUir_4) sklidil napříč posluchačským spektrem dost vysoká hodnocení. Možná trochu nečekaně přilákal tenhle extrémně progresivní projev taky zaprděné popikáře z tanečních parketů a umaštěné máničky ze zahulených sokoloven. Ale nedivme se, na tohle se jednoduše každý přilepí jako vosa na bonbon.

Uniform jsou odrostlí frackové s bohatou minulostí a zkušeností. New York duo Ben Greenberg (ex-The Men, Hubble, atp.) a Michael Berdan (ex-Drunkdriver, York Factory Complaint, atp.) jsou prakticky taky romantici dnešní zkažené doby a dávají to znát (https://www.youtube.com/watch?v=NEuHGoIPRJ4). Industriální náklaďák s kytarou ostrou jako kosa od Fiskarsu. Beat mašina tepe do masa, bassový synth plní zbytek pásma a nic dalšího než zefektovaný vokál se na korbu nevejde (https://www.youtube.com/watch?v=SsU51ZNUdC8).

https://thebody.bandcamp.com/
https://unifuckingform.bandcamp.com/

[tisková zpráva]


The Body – No One Deserves Happiness

The Body – No One Deserves Happiness

Země: USA
Žánr: sludge / doom metal / noise
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Thrill Jockey Records

Tracklist:
01. Wanderings
02. Shelter Is Illusory
03. For You
04. Hallow / Hollow
05. Two Snakes
06. Adamah
07. Starving Deserter
08. The Fall and the Guilt
09. Prescience
10. The Myth Arc

Hrací doba: 47:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

O The Body jsme si tu již párkrát povídali, ať to bylo při příležitosti někdejšího živého vystoupení v pražském Chapeau Rouge či vydání donedávna poslední řadovky „I Shall Die Here“, na níž spojili síly s The Haxan Cloak, takže tuhle dvojici dřevorubců sídlící v americkém Portlandu asi netřeba zdlouhavě představovat, stejně jako jejich silně depresivní, sludge-doomové vize. Pro úplnost je však třeba doplnit, že mezi předchozí řadovkou stihli vydat asi tři kolaborace a po jednom splitku a EP, což jen dokazuje, jak hyperaktivní Lee Buford a Chip King jsou. Nicméně teď už k meritu věci.

Za letošní desku „No One Deserves Happiness“ všechno říká už jen název a přebal zdobený neveselou kresbou na růžovém podkladu. Na druhou stranu neříká nic moc nového, protože The Body nikdy nedrhli pozitivní hudbu. Jen lámali kosti a tlačili mozek z hlavy… což se, nepřekvapivě, děje i tentokrát. Album otevírá čistý ženský vokál, který chtě nechtě připomíná tři roky starou fošnu „Christs, Redeemers“ a její tajemnou, nábožnou atmosféru vystavěnou právě na ženských chorálech, z nichž mám dodneška husinu až na zadnici. Nicméně stále mluvíme o The Body a jejich tendencí nesedět na jednom místě příliš dlouho, takže ačkoliv užívají ženských vokálů i tentokrát, dosahují jimi docela odlišných cílů… což obecně platí pro všechny stavební prvky, kterých The Body používají.

Takže ačkoliv se zpočátku může zdát, že na „Christs, Redeemers“ duo na „No One Deserves Happiness“ volně navazuje, následující skladby dávají jasně najevo, že The Body se posunuli jinam a pustili se do dalších experimentů. Stále vás drtí brutálně podladěnou kytarou a hlukem vrstveným do masivních stěn, Chip King z vás odkrajuje svým nechutně vysokým jekotem maso zaživa, ale z nahrávky je cítit, že je řada věcí jinak. Celek na mě oproti starším počinům působí přístupnějším, místy až zvráceně melodickým dojmem, čemuž hodně přispívají právě čisté ženské vokály, jež v některých skladbách dostávají mimořádný prostor. Člověk ovšem pochopí ve chvíli, kdy si vybaví prohlášení, že The Body chtějí nahrát nejodpornější popovou nahrávku všech dob… a v jeho světle pak všechno začíná zapadat do sebe a časté zapojování ženského zpěvu je jen jednou ze změn, jakou Lee Buford a Chip King udělali.

Vyjma svého běžného výraziva totiž použili i řady samplů a beatů. Na ploše padesáti minut vedle sebe existuje celá škála nejrůznějších vlivů, jež se vzájemně mísí a vytváří místy silně melodický a podmanivý masiv, jindy naopak působí až zvráceně a perverzně. Takže zatímco romantika „For You“ vás mele na fašírku osvědčenými nástroji, následující „Hallow / Hollow“ působí v závěru jako skutečně nepovedená kombinace brutality a popového zpěvu… která je ovšem tak přitažlivá, že si jí nejspíš budete pouštět pořád. „Two Snakes“ zase nemá daleko k výrazivu Dälek, jen s tím rozdílem že místo MC Däleka řve do mikrofonu Chip King, v předposlední „Prescience“ je pro změnu obskurní hlukovou variací na zpěvačky typu Enya a šestá „Adamah“ je dle mého soudu regulérní noise pop. A zatraceně dobrý… což v kontextu The Body opravdu působí perverzně.

Nejvíc ujetá mi na tom všem ale připadá skutečnost, že to celé nějakým způsobem opravdu funguje. Nechápu, jak to tahle dvojice dělá, ale „No One Deserves Happiness“ je přímočarosti a úchylnosti navzdory až příliš návyková deska, která by do „nejodpornější popové nahrávky všech dob“ neměla daleko, kdyby to všechno nebylo tak… krásné a pohlcující. Znepokojující. Schizoidní stavy tentokrát The Body nepůsobí tím, že vás prostě zaživa svléknou z kůže, nýbrž prostým snoubením sludgového hnusu a popové pomíjivosti. Pokud jste tuhle desku ještě neslyšeli, tak byste to měli napravit, protože něco takového jinde asi neuslyšíte.


Redakční eintopf #87 – březen 2016

Skuggsjá - Skuggsjá
Nejočekávanější album měsíce:
Skuggsjá – Skuggsjá


H.:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Obsidian Kingdom – A Year with No Summer
3. Wolvserpent – Aporia:Kāla:Ananta

Kaša:
1. Joe Bonamassa – Blues of Desperation
2. Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown
3. Walls of Jericho – No One Can Save You from Yourself

nK_!:
1. Killswitch Engage – Incarnate
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer

Atreides:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Nadja – Sv
3. The Body – No One Deserves Happiness

Skvrn:
1. Cobalt – Slow Forever
2. Skuggsjá – Skuggsjá

Onotius:
1. Rorcal – Creon
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer
3. Sarke – Bogefod

Metacyclosynchrotron:
1. Suspiral – Delve into the Mysteries of Transcendence
2. Ill Omen – Æ.Thy.Rift
3. Kringa – Through the Flesh of Ethereal Wombs

Březnový redakční eintopf je dozajista zajímavý díky jedné věci. Jde totiž o první díl naší rubriky, v němž se k nám připojil náš nový kolega (a sluší se dodat, že první nový kolega po třech letech) Metacyclosynchrotron, jehož hudební specializací je – zlo. A jeho první eintopfový příspěvěk to bezesporu potvrzuje.

Nicméně, celoredakčně nejočekávanější jména se nacházejí trochu jinde. V podstatě všichni redaktoři tentokrát projevili rozdílné chutě a moc víckrát zmiňovaných formací se nevyskytlo, což nepřímo říká, že březnový výběr asi bude dosti pestrou záležitostí. Výjimkou je však jeden projekt, jehož jméno se objevilo hned v několika textech. Jedná se o formaci Skuggsjá, jejíž jádro tvoří dvojice severských muzikantů, KvitrafnWardruny a Ivar BjørnsonEnslaved. A právě bezejmenná deska, která je výsledkem jejich spolupráce, je tím, na co se v březnu těšíme nejvíce…


H.

H.:

Březen nabízí hned několik potenciálně hodně zajímavých desek, nicméně něco, z čeho bych padal pod stůl už v předstihu jako v únoru, tu přece jen asi není. Nicméně i tak toho čekám docela dost třeba od projektu Skuggsjá, v němž se potkávají předáci Enslaved a Wardruna. Dosavadní ukázky znějí skutečně nádherně a je z nich o trochu více cítit druhé zmiňované jméno, což mně osobně plně vyhovuje. Pokud se v takovém duchu i kvalitě ponese celá deska, tak to bude horký kandidát na fantastickou desku.

Dost jsem zvědavý i na to, jak se předvedou Španělé Obsidian Kingdom. Ti se před čtyřmi lety blýskli výtečným debutem „Mantiis – An Agony in Fourteen Bites“, takže s novinkou „A Year with No Summer“ rozhodně mají na co navazovat. Sice dost výrazně obměnili sestavu, ale i tak doufám v další progresivní perličku.

Boj o třetí flek v eintopfu byl docela hutný a těch kandidátů na zařazení bych měl výrazně víc, ale nakonec svůj poslední hlas pošlu do amerického státu Idaho. Drone / doomoví Wolvserpent si nachystali nové ípko „Aporia​:​Kāla​:​Ananta“, které – a musím říct, že i díky tomuhle jsem na to tuze zvědavý – bude obsahovat jen jednu dlouhou skladbu, jež bude trvat okolo 40 minut. Nicméně věřím tomu, že to tohle duo utáhne (ostatně, kdybych nevěřil, těžko bych to sem psal) a bude to parádní věcička.


Kaša

Kaša:

Když jsem si procházel dlouhatánský seznam březnových alb, jejichž vydání je na spadnutí, tak mi došlo, že to je jeden z těch měsíců, které se vlastně píší samy, protože v sobě skrývá hned několik zajímavých jmen, jejichž nejnovější výtvory není radno si nechat ujít.

Začnu klasicky od bronzové příčky, na niž jsem si dosadil zámořské Walls of Jericho a jejich novinku „No One Can Save You from Yourself“. Pro tuhle metalcorovou partičku s maskulinní zpěvačkou Candace u mikrofonu mám slabost, a když už jsem začal ztrácet naději, že ještě někdy vydají novou studiovou placku, protože osm let čekání od poslední „The American Dream“ je fakt hodně dlouhá doba, tak mě tato pětice vyvedla z omylu. Doufám, že výsledek bude za to čekání stát, protože dobrý metalický hardcore už jsem nějaký ten pátek neslyšel, což bych rád změnil, a tohle je přesně ta příležitost, která je k tomu jako stvořená.

I Spiritual Beggars mám rád již dlouhá léta a tato bokovka Michaela AmottaArch Enemy se postupně vypracovala ve stálici, na niž se vyplatí vsadit. V souvislosti se „Sunrise to Sundown“ čekám další porci poctivé hudby od srdce, protože tito milovníci starého hard rocku se stonerovou příchutí podávají stabilní výkony a nevěřím, že by se na tom mělo letos jenom tak něco změnit. No, a prakticky totéž by se dalo říct i o Joeovi Bonamassovi. Tento bluesrockový kytarista je mi se svou upřímnou tvorbou strašně sympatický, každou jeho nahrávku očekávám s velkým nadšením a vkládám do ní nemalé ambice, takže snad mě se svým novým materiálem ani tentokrát nezklame a „Blues of Desperation“ se zařadí mezi předchozí povedené počiny.


nK_!

nK_!:

Tři roky stará fošna „Disarm the Descent“ mě svého času dost chytla, a ačkoliv jsem do té doby Killswitch Engage kdovíjak neholdoval, právě tohle album se pro mě stalo pomyslnou vstupní branou do tvorby téhle americké sebranky. Hlavně mě baví za mikrofon se navrátivší Jesse Leach. Howard Jones nezpíval špatně, ale kvalit Leache v mých uších rozhodně nedosahuje. Od „Incarnate“ nečekám nic menšího než kvalitního nástupce „Disarm the Descent“ a to by v tom byl čert, jestli tahle deska nebude solidní námel. Jen by se chlapci mohli vyvarovat některých vyloženě vatových kusů. Dále mě zajímají noví Rotten Sound, od jejichž poslední řadovky uplynulo už dlouhých pět let. Tři roky staré EP „Species at War“ bylo sice plné kvalitního materiálu, ale dlouhohrající nahrávka je přeci jen jiná káva. Tedy ne, že by mezi ním a plnohodnotnou deskou byl nějaký podstatný rozdíl v délce stopáže. Finové mě zatím nikdy nezklamali a věřím, že „Abuse to Suffer“ na tomto trendu nic nezmění.


Atreides

Atreides:

Už tak půl roku si říkám, že by Einar Selvik mohl v rámci Wardruny dokončit svoji runovou trilogii „Runaljod“ a vydat její poslední díl, jenž ponese název „Ragnarok“. Jenže díra mezi prvními dvěma alby napovídá, že to hned tak nebude, takže beru za vděk i kolaborací s krajany Enslaved, respektive s Ivarem Bjørnsonem. I když, „beru za vděk“ je dost špatné vyjádření pro „těším se jak prase“, protože ukázky projektu nazvaného Skuggsjá znějí zkrátka parádně. Agresivněji laděná severská hudba podpořená elektrickou složkou zní famózně, a jakkoliv nemám rád „vyhajpované“ věci, cítím v kostech, že tohle setkání dvou hudebních perfekcionistů může jen těžko dopadnout špatně.

Na druhé straně březnového eintopfu stojí dvě jména, pro něž je hype cizím slovem, „jedou si to svoje“ a doslova chrlí jednu nahrávku za druhou – jedno, zda je to řadovka, ípko, splitko nebo kolaborace. Nikoho snad nepřekvapí, když zazní jména The Body a Nadja. První jmenovaní mají v plánu vydat placky hned dvě, mnohem víc než kolaboračka s Full of Hell mě ovšem zajímá jejich vlastní počin „No One Deserves Happiness“ navazující na „I Shall Die Here“, potažmo na „Christs, Redeemers“ z let 2014 a 2013. O čtyřech nahrávkách, které zvládli jen za loňský rok škoda mluvit, zkrátka tu máme další sludge / dronové peklo, tentokrát o deseti dějstvích a notně depresivním artworku.

Nadja se rovněž po řadě kolaborací a ípek projevuje vlastní řadovkou, prostě nazvanou „Sv“. Tu tvoří jediná skladba „Sievert“, dlouhá něco málo přes 40 minut, jejíž původ leží ve dvou rozdílných skladbách určených pro dva berlínské festivaly, přetavených do jednoho celku. Zvědavost je proto zcela na místě a dost se těším, s čím AidanLeah přijdou tentokrát. Hlavně proto, že oproti dost monotónní a jednotvárné mase předchozí „Queller“ může být „Sv“ docela příjemným oživením.


Skvrn

Skvrn:

Další solidní měsíc. Asi tak bych ve zkratce hodnotil nadcházející březen, tedy alespoň co se hudebního nadělení týče. Našel jsem si hned dvě libůstky, dvě speciality, které se zkrátka neobjevují každý den a já je pro svou zvědavost nemohu vynechat. První místo patří dlouho dvoučlenným, na krátkou dobu druhého člena hledajícím a nyní už zase dvoučlenným blackařům Cobalt. Prvním otazníkem je sestava, druhým časový odstup dělící předešlé „Gin“ (2009) a novinku (2016, že by?). Netuším, co se v hlavách zainteresovaných urodilo, název „Slow Forever“ možná ukazuje na ještě větší prostor odkázaný plazivým pasážím, ale vážně teď těžko říct. Já jen doufám, že to bude stát zato.

Dvojka jsou Skuggsjá. Druhá specialita, za níž jsou odpovědní norští průzkumníci starých časů – Ivar BjørnsonEnslaved a Einar Selvik, jenž poslední roky slaví úspěch s hudbou své Wardruny. Na papíře to pak znamená mix blackové progrese s temným folkem. A jak se zdá, papír zřejmě nebude nutno zatracovat, neb „Skuggsjá“ bude alespoň dle toho zveřejněného mála znít právě zhruba tak. Pocitově má navrch zatím Wardruna, ale uvidíme, zda Bjørnsonovy kytary nezaberou a neukáží plně svou sílu také jinde než v říši „Zotročených“.


Onotius

Onotius:

Jak nás únor skvělými deskami namlsal, z březnového seznamu na mě nějak ne a ne vyskočit žádná deska, kvůli níž bych zrovna nemohl dospat, jak bych se na ni těšil. Nicméně pár alb, jež si rozhodně mezi prsty projít nenechám, tu zase je – takže hurá na ně. V první řadě jsem rozhodně zvědav, jak se podaří nová deska švýcarských Rorcal, jejichž tři roky starý zářez „Világvége“ představoval velmi poctivou porci sludgem načichlého valivého black metalu. Dále jistě nepohrdnu nefalšovaným grindovým průplachem v podobě nového alba Rotten Sound. Třetí pak příčku přenechám norským syrovým blackerům Sarke, kterým jedenáctého vychází v pořadí čtvrtá deska nesoucí název „Bogefod“.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Hlavní hudební chody tohoto roku stále na dosah nejsou, a tak se člověk musí spokojit s předkrmem v podobě méně známějších jmen. Ne, že bych čekal nějaké zázraky, ale rád se nechám překvapit. Španělským Suspiral se to například podařilo už s pouhým demem „Dawn of Kezef“ a podle všech indicií bude jejich první full-length „Delve into Mysteries of Transcendence“ ještě mocnější záležitost. Svojský, schizofrenní, ale stále surový metal smrti! To australští Ill Omen se věnují prohnilé formě atmosférického black metalu, který objektivně řečeno nenabízí nic převratného. Ale přesto jejich poslední tituly nabízely momenty, ze kterých pomalu tuhla krev v žilách. Nové, v pořadí již třetí album „Æ.Thy.Rift“ by mělo v kontextu dřívější tvorby nabídnout něco trochu jiného, takže jsem zákonitě zvědav, zda se úkrok jinam vyplatil, či nikoliv. Die Trinität des Bösen zakončuji EP „Through the Flesh of Ethereal Wombs“ rakouských Kringa. Kapela mi loni v Praze nakopala prdel, hudební růst je evidentní, tudíž jsem přesvědčen, že novinka nebude ztráta času.