Archiv štítku: Possessed

Redakční eintopf – květen 2019

Misþyrming – Algleymi

H.:
1. Big|Brave – A Gaze Among Them
2. Suspiral – Chasm
3. Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods

Metacyclosynchrotron:
1. Misþyrming – Algleymi
2. Ares Kingdom – By the Light of Their Destruction
3. Encoffination – We Proclaim Your Death O’ Lord

Cnuk:
1. Darkthrone – Old Star
2. Nocturnus AD – Paradox
3. Possessed – Revelations of Oblivion

Dantez:
1. Misþyrming – Algleymi
2. Flying Lotus – Flamagra
3. Full of Hell – Weeping Choir

H.

H.:

Určitě doporučím novou desku Big|Brave s názvem „A Gaze Among Them“. Osobně ji točím už nějakou chvíli a můžu vám říct, že je výborná. Pokud hledáte zvláštní zvuk, který je hutný a éterický zároveň, rozhodně byste tuhle parádu neměli minout.

Pozornosti bude hoden i druhý zářez španělských Suspiral, jejichž prvotina „Delve into the Mysteries of Transcendence“ se mi dost líbila. Novinka „Chasm“ zní na první poslech také slibně, ale ještě jsem ji neslyšel tolikrát, abych mohl pouštět na veřejnost nějaké zasvěcené soudy. Už teď si ale dovolím tvrdit, že za poslech to stojí.

Do třetice zmíním francouzský projekt Esoctrilihum, který sice nasadil podezřele vysokou kadenci (loni dvě řadovky a teď už další), ale první ukázka z „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ zní hodně zajímavě. Navíc se deska může pochlubit absolutně kulervoucím obalem, který si vyzdvihnutí zaslouží snad sám o sobě.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Způsob, jakým mě „Söngvar elds og óreiðu“ svého času sundalo, je nezapomenutelný a laťka, kterou by novinka „Algleymi“ měla překonat byla i z formálního hlediska nasazena sakra vysoko. Z hlediska čistě subjektivního, osobního možná až nepřekonatelně, avšak překvapivé vydání u Norma Evangelium Diaboli beru jako indikaci, že by se to mohlo povést.

Order from Chaos hráli výtečný oldschool metal s gulama až po zem a jejich nenapodobitelné desky „Stillbirth Machine“ a „An Ending in Fire“ považuji v mnoha ohledech za archetypální. Dva ze tří členů pak po zániku kapely založili Ares Kingdom, kteří mě z nějakého důvodu nikdy nechytli, ale když jsem zkusil ukázku z chystané novinky „By the Light of Their Destruction“, tak jsem měl okamžitě jasno, že ji potřebuju slyšet celou, protože z dosavadní tvorby kapely má k soundu Order from Chaos evidentně nejblíž.

Rád si také pořádně poslechnu čtvrtou desku amerických Encoffination„We Proclaim Your Death O’ Lord“, a budu doufat, že pánové využili pětiletou mezeru mezi alby k nastřádání dostatku silných, ohavných riffů, protože to předchozí šlo jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Očekávat lze každopádně do pekel podladěný death/doom, co se táhne jako smrad nad bezďákem s gangrénou.

Cnuk

Cnuk:

Květen toho skrývá poměrně dost, takže sestavit trojici očekávaných desek bylo náročnější než jindy, ale nakonec jsem se uchýlil k pořádně staroškolským věcem. Hodně se těším na album „Old Star“ od kultovní formace Darkthrone. Tahle kapela mě ze všech těch norských black metalů zajímala vždy nejvíce a nic na tom nezměnily ani všechny ty žánrové odbočky. Vlastně právě i díky nim si jich vážím ještě více. Poslední „Arctic Thunder“ sice nebyla taková pecka jako „The Underground Resistance“, ale heavy metal v jejich podání má stále něco do sebe. Očekávání jsou veliká.

Další dvě placky jsou rovněž staromilské, avšak ve znamení návratů. Tím prvním, a podle mě slibnějším, je „Paradox“ od Nocturnus AD, což by měl být přímý následovník alba „The Key“, samozřejmě od Nocturnus. Kapela má sice nové jméno, ale ten zvuk, který leze z dostupných singlů, je nezaměnitelný. Počátečních pochybností mě ukázky příjemně zbavily, takže čekám zdařilou záležitost.

Misþyrming

Ještě větším a méně čekaným návratem, tedy tím studiovým, je „Revelations of Oblivion“ od deathmetalových průkopníků Possessed. Tady už jsem o něco zdrženlivější, přeci jenom, „Seven Churches“ zase vyloženě neuctívám jako mnozí jiní a druhá deska „Beyond the Gates“ mě už ani nebaví, ale nemohu se ubránit zvědavosti. Podobně jako v případě Nocturnus AD, z původní sestavy je tu pouze jeden člen, v případě Possessed však uveřejněné skladby nezní tak přesvědčivě, ale počkejme si na celou desku. Spíše to bude buď a nebo.

Dantez

Dantez:

Uvažoval jsem, zda do májového eintopfu zařazovat novou desku Rammstein. První dva singly zní totiž dost zdařile, a i přestože se zrovna nepovažuju za fanouška, minimálně na jedno protočení si nejspíš prostor udělám. Poté jsem se ale rozhodl, že dám přednost raději třem méně známým věcem.

Na úplný konec se to ale ještě jednou vymrdalo. Zničehonic se totiž vytasili s release datem Misþyrming a bez větších obtíží zastali post nejočekávanější květnové desky. Bez velkých pochybností věřím, že „Algleymi“ bude kurva kvalitní – ať už soudě dle živě hraných, doteď nezveřejněných věcí nebo jen na základě kvality a konzistence debutu.

BigBrave

Neméně kvalitně se tváří nová deska IDM ikony Flying Lotus. „Flamagra“ by mohla být, avantgardní, neotřelou, ale zejména bizarní hudební šíleností, alespoň podle posledních Ellisonových experimentů. Ty čítají třeba absolutně ujetý animatronický film „Kuso“ nebo úvodní antisingl z právě nové desky „Fire Is Coming“, kde přes nepříjemnou ambientní linku nedeklamuje svůj proud vědomí nikdo jiný než samotný David Lynch.

V půlce května na nás také vyplivnou další grindcorovou smršť říznutou noisem Full of Hell. Nová deska „Weeping Choir“ podle ukázek zní, že by mohla být rafinovanějším a možná i konzistentnějším následovníkem předchozí „Trumpeting Ecstasy“, a tudíž je určitě o co stát.


Possessed: skladba z nové desky

Nové album legendárních Possessed pojmenované „Revelations of Oblivion“ vyjde 10. května u Nuclear Blast. Níže najdete vypuštěnou skladbu „No More Room in Hell“ a tracklist.

01. Chant of Oblivion 02. No More Room in Hell 03. Dominion 04. Damned 05. Demon 06. Abandoned 07. Shadowcult 08. Omen 09. Ritual 10. The Word 11. Graven 12. Temple of Samael


Brutal Assault 22 (pátek)

Brutal Assault 22

Datum: 11.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Carcass, Clawfinger, Der Weg einer Freiheit, Electric Wizard, Eluveitie, God Is an Astronaut, Igorrr, Phurpa, Possessed, Sacred Reich, Swallow the Sun, The Crown, Treha Sektori, Trivium, Ulcerate, Wrekmeister Harmonies, Yhdarl

Cnuk: Páteční den začíná pro náš redakční trojlístek stejně. Nikdo si totiž nenechal ujít přítomnost Novozélanďanů Ulcerate. Do stanu přicházím s vidinou silného zážitku, ale jak koncert pomalu plyne, začíná mi docházet, že se zřejmě nedostaví. Řemeslně asi vše zvládnuto, „jenom“ ta atmosféra studiovek na mě nedoléhá. Jednoduše to nebyla taková pecka, jakou jsem čekal, tedy něco podobného jako včera v případě Hour of Penance na stejném pódiu a ve stejný čas.

Skvrn: Ulcerate předně díky za odstranění – zde zdánlivě samozřejmých – rovnítek mezi death metalem, hecováním a neprostupným lesem z paroháčů. Cesta do pekla vede tudy, ne kecáním, že tam půjdem spolu a že si u toho hezky zafakujeme. Jak píše Cnuk, desky se nekonaly. Zvuk taky nebyl stoprocentní, bicí si občas dělaly z kytar dobrý den. Ale pořád to byli Ulcerate. Skladatelsky výborní, atmosférou uvěřitelně démoničtí, přesto vystupováním střídmí a nenucení. V prvé řadě jsem slyšel občerstvující kontrast, neduhy až v těch následujících.

Onotius: Pokud si pamatujete mé výtky k atmosféře na žánrově příbuzných Gorguts, musí vám být jasné, že onu Skvrnem zmiňovanou absenci skotačení s paroháči přijímám s povděkem. Navíc na rozdíl od kolegů nemám ani problém se více ponořit do nálady vystoupení, navzdory zvuku ohoblovanému o část kytarového perfekcionismu. Rytmická složka Ulcerate totiž sama o sobě diktuje onu specifickou atmosféru desek, na jejímž hledání si zřejmě kolegové tak trochu lámou zuby. Ze své první kapely předposledního dne tedy odcházím spokojen. Koneckonců, co z kytar jsem přeslechl, to mi snad vynahradí jejich pražské dostaveníčko po boku polských Blaze of Perdition a Outre.

Cnuk: Po skončení setu mám naplánované Sacred Reich, a tak směle odcházím ze stanu ven, netuše, co se to venku chystá za peklo. Potom, co vystrčím hlavu ze stanu, mi je vše už jasné. Moji bláhovou představu, že to stihnu přejít, opouštím ještě na samotné zelené louce a jdu se schovat pod stan Red Bullu. Tady přečkávám největší průtrž a celej mokrej odcházím z areálu pro suché oblečení a boty. Když procházím kolem velkých pódii, nikde ani živáčka a na scéně ticho, klid. Následně se dozvídám, že je program posunutý o půl hodiny.

Onotius: Déšť mě zprvu drží pod střechou. Proto, ač to původně nemám v plánu, vyslechnu začátek setu The Crown, který mě ale nějak ne a ne chytnout. Přímočarý naheavíkovatělý death podle osnov působí po Ulcerate jen jako plané chřestění kostmi. Proto jakmile největší sprcha pomine, vydávám se k velkým pódiím, kde očekávám deathový set Incantation. Namísto toho se dozvídám o zmiňovaném zpoždění prostřednictvím velké části setu Sacred Reich. A je to moc příjemné, staromilský thrash v uvolněné atmosféře, kterou počáteční nepřízeň počasí nemohla zviklat. Pecky z jejich kultovní „The American Way“ z devadesátého celkem pěkně vynikají, jen škoda, že nedali otvírák „Love… Hate“.

Onotius: Jako kyvadlo se zase vracím pod střechu, kde zanedlouho spustí kultovní Possessed. Set tradiční až běda, s tím se ale od začátku počítá. Co jiného také čekat od kapely, která založila death metal – a od níž jediné dvě plnohodnotné desky pochází z osmdesátých let. Vokalista Jeff Becerra, ač na invalidním vozíku, budí neskutečný respekt. Jde o charismatické vystoupení, které mne ale nějak nedovede strhnout. Pokud obvykle fandím spíš menší scéně, pak zrovna Possessed by slušelo velké pódium.

Skvrn: Večerní vrchol dřímá už jen těsně za horizontem z cihel. Než přijde, Treha Sektori zastihuje ambientní publikum v tradičním klimbu. Na pódiu jednohlavá obsluha, na plátně detailní sonda do světa zakletých kostí a větviček, v reprech temný ambient s průraznou rituální rytmikou. Za pět minut víš vše, opakuješ ještě pro jistotu třikrát a za dvacet minut odcházíš. Přebývá ve mně pachuť až překvapivě prvoplánové záležitosti, která spoléhá na vybroušený vizuál, evokaci tajemna a okolní podmínky. Ty v roztěkaném KAL opět nepřály.

Treha Sektori

Skvrn: Z úkrytu ambientní stage zpátky do království hnědi. Stánkaři pečují o vytopená nocoviště, zápasníci se tulí v bahně a nějak se nechce věřit, že jsou na tom světě ještě krásnější věci než kýbl a suchý trenky. Fajn by vlastně mohl být ještě Igorrr, takže hurá na něj. Pod stanem natřískáno. Zmoklí čumilové, cíga na uklidnění všude kolem a vepředu vystupující čtveřice. Zběsilé rytmy, nečekané otočky, hektolitry energie, to všechno se povedlo z desek přenést, dokonce i zvuk fungoval. Zvlášť proto škoda mrtvého akordeónu a fandění jak na derby. Igorrr je citlivý vesnický hoch.

Onotius: Igorrr řádně nakopnul. Za jiných okolností by tahle show možná působila roztříštěně, ale tady a teď? Nefalšovaná avantgardní tancovačka. Precizně odvedené operní zpěvy, elektronické beaty řezající někdy skoro více jak kdejaký kytarový riff, rytmické blbinky matoucí notorické headbangery, šamanské skřeky. Zkrátka mistrný eklekticismus, co po konzervativním deathu zapůsobil jako živá voda. Na závěr přichází mohutná a zasloužená odezva.

Igorrr

Onotius: Swallow the Sun naopak předvádějí homogenní ucelenou show, která je zprvu podmanivá, ale posléze přináší letargii. Odnáším si podobné pocity jako z Wolves in the Throne Room – náladotvorné, ale po čase jednotvárné vystoupení. Někteří to dávají i okázale najevo, například slečna po mé levici, co přinejmenším půlku setu tráví zahleděna do displeje svého mobilního telefonu.

Skvrn: Na náměstí řádí Chrigel se svým sesbíraným zbytkem, který si ještě pořád říká Eluveitie. U „Thousandfoldu“ vzpomínám na první kroky se zlým metalem a pochválím se, že zas tak pitomý to v tomhle případě nakonec nebylo. Ale skutečně jen v mezích „zas tak“. Tudíž jedna písnička a rychle na orientální pódium za Wrekmeister Harmonies. Robinsonův ansámbl tu spouští v hlubinách položený kytarový základ, který pomalu gradované plochy vykresluje spolu s tklivými houslemi, zádumčivými vokály i s klávesami, snivou to nadějí. Před týdnem na Besedě u bigbítu byla pětice osobnější, ale i na poměry místní josefovské vyzněli Wrekmeister Harmonies tak, jak měli. Jako partneři do meditace pro trpělivé, snivé a následně i odměněné.

Wrekmeister Harmonies

Cnuk: Díky proběhlým manévrům jsem se musel rozloučit s koncertem Possessed, což mě obzvláště mrzelo, a vracím se až nyní. V teplu a suchu jsem zkoumal předpověď počasí a následující program. Při zjištění, že se vlastně v následujících hodinách nic zajímavého nekoná, jsem se rozhodl vrátit až na večerní headlinery. Carcass vidět musím, takže přijíždím o něco dříve a co čert nechtěl, pohodlně stíhám celý set Trivium. No, přečkal jsem je bez větších ztrát a rozhodně to bylo příjemnější než se třeba krčit pod pidi stanem Red Bullu, i tak je příště nejspíš bez výčitek vynechám.

Cnuk: S nástupem Carcass nastupuje také tma a výrazné ochlazení. Být tu v těch promoklých hadrech, tak asi zmrznu, z čehož usuzuji, že odjezd odpoledne byl nakonec správná varianta. Carcass pro mě byli další sázkou na jistotu a taky že předvedli jeden z nejlepších výstupů celého festivalu. Nestárnoucí dvojka Walker/Steer má stále dost energie a charismatu a tak valí jednu klasiku za druhou za přispění čtyř fláků z návratového „Surgical Steel“. Těžko uvěřit, že je tahle kapela vlastně jen náhradou za Morbid Angel.

Onotius: Svou premiéru si u mě už Carcass odbyli před necelými dvěma lety v pražské hale Folimanka, nicméně možnost si opět prolistovat onu dobře vázanou britskou učebnici extrémních žánrů, to se zkrátka neodmítá. To musí pochopit i elektroničtí Front Line Assembly, kteří k nim alternovali na malé scéně. Družina vedená ohromným sympaťákem Jeffem Walkerem sází jednu pecku za druhou, ať už jde o věci z grindového období, melodeathového „Heartwork“, death’n’rollového „Swan Song“ či comebackového „Surgical Steel“. To vše tentokrát za opravdu solidně čitelného ozvučeni. Publikum se nebojí investovat energii do řádného bordelu, navíc jsou Carcass jednou z kapel, u níž ani ta špetka hecování nevypadá trapně. Jsou zkrátka formací, jež dovede sebebrutálnější muziku odprezentovat s až aristokratickou důstojností a nevyčichajícím charismatem.

Cnuk: Ihned po Carcass následuje další akt, na který se vyloženě těším. Angličani Electric Wizard měli na festivalu vystoupit už v minulosti, ale nevyšlo to. Tak konečně nyní. Temné pomalé riffy, zkreslený vokál, hřmící bicí, nekončící monotónnost a provokující videoprojekce za tím vším. Zkrátka doom/stoner v režii Juse Osborna. Ke konci setu se dostává i na starší skladby „Return Trip“ a především zkázonosnou „Funeralpolis“, úplný pocit stonerového blaha. Chápu, že tohle mohlo někoho nudit a i já bych uvítal větší variabilitu a zařazení několika starších zářezů, ale přesto to jako celek působí dobře a převládá spokojenost.

Electric Wizard

Onotius: Electric Wizard bude zřejmě jedno z nejkontroverzněji hodnocených vystoupení letošního ročníku. Jedni říkají, že to byla tupá natahovaná riffovanice, jiní že šlo o úžasný hypnotický zážitek brilantně využívající naprostých žánrových základů k vytlačení maximální atmosféry. Nu, já se jednoznačně řadím do sorty nadšenců. Ač ne s takovým přehledem, jejich set plnil podobnou úlohu jako loňští Ufomammut. Z obrazovky za zády hudebníku na nás hleděly artové kombinace psychedelie, erotiky, exotiky se střípky různorodých příběhů, jež počechraly fantazii. Nu, a samotná hudba se vznešeně nesla a odvanula nás daleko od reality. Ano, tahle dřevní přehlídka prskavých riffů není pro každého, ale já jsem unešen. Tma, projekce a pecky typu „Witchcult Today“, to bylo to pravé!

Skvrn: Phurpa je možná krásná věc, ale do Josefova mohla zavítat snad jen kvůli rituální sebevraždě nebo prachům. Vím, jak se dodržuje ticho na calm stagi, natožpak venku, tudíž mandle zůstávají v poloze nezvednuto a radši se jdu i já pohoupat do rytmu Electric Wizard. Je to jistota. Prastará doomová houpačka se zaprášeným véháeskovým manuálem, jak za pomoci moci zaříkávadel i rukou důkladně svázat a naplácat. Oldschool až běda, ale velmi slušný, třebaže u mě bez hypnóz.

Cnuk: Po rozehřátí předchozími dvěma skupinami se mi ještě nechce pryč, ale ani dozadu na God Is an Astronaut, a tak zůstávám na Švédy Clawfinger. Nečekám od nich žádný zázrak, ale spíš dobrou porci rap-metalové zábavy. Té se mi v prvních skladbách dostává, avšak s postupem času to přestává velice rychle bavit a já zhruba v polovině setu odcházím. Třeba mi někdy jindy sednou víc, každopádně jsem si po Carcass a Electric Wizard nechtěl kazit chuť.

Skvrn: A co trocha peklení? Na KAL stagi se objevují Yhdarl – dle programu drone, na což kapela tůdle a muhaha. Set startuje pomalá trýznivá hnusota, která ještě profukuje tak nějak kolem mě. Jenže když přijde postupná přeměna v ostrou blackmetalovou jízdu plnou syrovosti a nekompromisní agrese, není co řešit. Výborný zvuk. Dostaveníčko s křížem nohama vzhůru. A taky hrdinská hajlovačka páru před pódiem, bohužel. Hlas z řad Yhdarl však zazněl jasně, skrze hudbu i slova: „We hate everyone equally.“

Skvrn: Následující let s God Is an Astronaut dopadl velmi dobře. Plný dům prozněly barvité post-rockové nálady se svým nápaditě složeným základem a přidala se bezva světla i zvuk. Doma neposlouchám, ale po dnešním vystoupení vím, že bych to měl zas aspoň zkusit. A Der Weg einer Freiheit vzápětí? Nikdy jsem jim na chuť dvakrát nepřišel a dnes po astronautech to nebylo lepší – atmosférický black, který se na cestě k pozoruhodnosti zadrhne pár metrů za polovinou.

Onotius: Irští God Is an Astronaut sice znějí lákavě – je to takové vzdušné provětrání místnosti zakouřené voňavými Electric Wizard, nicméně já potřebuji na chvíli osvobodit nateklé kotníky, a tak si jdu na hodinku kecnout. Vracím se ještě na Der Weg einer Freiheit, kteří opět, jak to u posledních kapel bývá celkem zvykem, disponují relativně pohltivou atmosférou. Zvuk je však zahuhlaný a okolnosti mi nedopřávají příliš soustředění, jaké  by si kapela zasloužila. Vzdávám to a kolébám se pryč. Zítra one last time, ale je ještě na co se těšit.


Possessed, Belphegor, Absu

Possessed, Belphegor, Absu

Datum: 8.12.2016
Místo: Ostrava, Barrák
Účinkující: Absu, Belphegor, Cold Raven, From Hell, Possessed

Když bylo oznámeno podzimní turné Possessed, Belphegor, Absu a na seznamu zastávek se objevila i Ostrava, tak nebylo o čem dumat. Z metalových stylotvůrců byli Possessed jedni z těch, které jsem neměl tu čest ještě vidět, a nedávný koncert Venom Inc. byl důkazem, že i služebně starší to stále dovedou poctivě rozsekat. No, a nad vystoupením Absu jsem se již ekstaticky vyjadřoval v reportu ze zářijového Prague Death Mass, opáčko tedy bylo povinností.

Dalo se tušit, že i díky Belphegor bude sestava pro návštěvníky velice lákavá, o čemž jsem se přesvědčil hned při vstupu do klubu současně se startem první kapely někdy okolo čtvrt na osm. Dav byl od pohledu početnější než na zmíněných Venom, u baru člověk musel mírně „zabojovat“ a minimálně během předkapel byly stolky s merchem opravdu důkladně obsypány lidmi. A klub se samozřejmě ještě dál plnil. Na číselný odhad si netroufám, ale věřím, že účast byla pro pořadatele i kapely dobrá a pro návštěvníky, včetně těch co neradi davy, stále ještě snesitelná.

Na pódiu se tedy jako první snažili italští Cold Raven, kteří propagovali svůj dlouhohrající debut a také jediný zásek v diskografii. Co si budem nalhávat, jednalo se o průměrný black metal spíše modernějšího ražení. Z některých riffů a vybrnkávaček občas vykouknul Watain z období „Sworn to the Dark“ a „Lawless Darkness“, bohužel však bez přesvědčivého fanatismu či jedovatosti. Italové naštěstí hráli s jakousi důstojností, žádného vyloženého faux pas ať už na poli hudebním či teatrálním jsem si nevšiml. Už jsem zkrátka zažil mnohem horší předkapely. Asi po dvaceti minutách jsem si začínal přát, aby se pánové jali pomalu končit. Ta hromada středních temp v muzice málokdy vedla k nějakému strhujícímu vyvrcholení nebo alespoň osvěžení. Ale Cold Raven mi mé přání splnili celkem promptně.

Američtí From Hell mají venku taky pouze jedno album a hádám, že hlavním důvodem jejich účasti na tour, je kytaristova koncertní výpomoc v Possessed. A dojem? O maličko lepší než z Cold Raven, i když Američanům už se jisté faux pas nevyhnulo. Začínali totiž s instrumentálním intrem, které jelo z pultu a samozřejmě že když muzikanti hrábli do strun, tak to absolutně nesedělo a všechna gradace byla v prdeli. Pár lidí se uchechtlo, zvukař vše rychle srovnal a následujících cca 25-30 minut průměrného death/thrashe již ubíhalo v pořádku.

From Hell

No, a okolo půl deváté se na už pódiu chystali Absu. GunslutProscriptorem pozvolna upravovali a ladili bicí, Ezezu (basa, vokál) a Vic Crom (kytara) se přišli přichystat vzápětí. Všichni zmínění se na pódium dostavili již lehce „začernění“ a po krátké zvukovce se rozjelo intro „Terminus“, aby na něj navázala se „Swords and Leather“. Proscriptor odklepal, zařval a minimálně publikum u hrazení bylo okamžitě jeho. Rozběhl se decentní kotel, který se v intenzitě pozvolna stupňoval. Ano, teď už hrál elitní metal. Po „Swords and Leather“ a „Sun of Tipharet“ Proscriptor přesně oznámil kolik minut mytologického okultního metalu ještě zbývá, a trojice do lidí z fleku naprala salvy „Highland Tyrant Attack“, „Never Blow Out the Eastern Candle“ a „The Cognate House of Courtly Witches Lies West of County Meath“. Gunslut vystřídal „sira Přísnotu“ za bicími a závěr setu patřil „And Shineth Unto the Old Cometh“, „The Gold Torques of Uláid“ a dvěma peckám z „Tara“ – „A Shield with an Iron Face“ a „Stone of Destiny“. Proscriptor se na pódiu kroutil jako posedlý Dio, štěkal texty, co to šlo, a dal bych ruku do ohně za to, že v Barráku bylo jen minimum lidí (pokud vůbec nějací), kteří by si na Absu dovolili kydat špínu. Triumf!

Ale jelikož se jednalo o skoro totožný set, jaký jsem viděl v září, a něco málo tomu v Ostravě přece jenom chybělo, tak byl můj osobní dojem o něco snížený. Ale ještě nebyl večeru konec.

Absu

Belphegor moc v lásce nemám, i když jejich vydobytou pozici v extrémně-metalovém „mainstreamu“ chápu. Z pódia zmizely bicí sloužící prvním třem kapelám, přibyly kapelní zástavy, jakési „kostěnné“ totemy, které byly zespodu nasvíceny a nějaké ty další rohaté lebeně. Všichni čtyři členové také došli na stage zmalovaní, zakrvácení… bla, bla, bla,všichni víme jak Helmuth, Serpenth a spol. obvykle vypadají. Zpočátku působil set Belphegor celkem impozantně, a to nikoliv jen vizuálně. Kapela byla pochopitelně nejextrémnějším spolkem večera, ale není extrém jako extrém, a abych Rakušákům toho Ďábla opravdu uvěřil, chtělo by to víc, mnohem víc (umění autenticky infernálního a vyblástěného death/blacku prosím konzultujte s posledními třemi deskami Arkhon Infaustus). Dav pod pódiem logicky zhoustnul a nemálo lidí set Belphegor pozorně sledovalo. I se mnou takové „Lucifer incestus“ „Diaboli virtus in lumbar est“ celkem hnuly, ke konci jsem měl dokonce chuť se na kapelu prorvat více dopředu, ale to už hrála (myslím) skladba „Totenkult“, s níž vše skončilo. Za mě ok set, který bych z rozmaru asi dokázal více ztrhat, ale věřím, že pro některé to byl velký zážitek. I když nepřišlo mi, že by to v kotli nějak výrazně a trvale vřelo, byť na výzvy kapely (minimálně jednou z úst Serpentha zazněla i česky) publikum reagovalo živě. A pak přišli Possessed, hehe…

Belphegor

Pódium bylo vyklizeno, bicman Emilio Marquez v běžeckém dresu (nebo co to bylo) se pomalu šteloval a bavil obecenstvo posunky a ksichty. Netrvalo to dlouho. Za volání „Possessed! Jeff! Jeff!“ na pódium vyjel i Becerra a s „Pentagram“ se začalo. Kotel, až na pár krátkých výjimek, neustále vřel, což si vyžádalo několik frontmanových glos, a početný mlýn byl natolik intenzivní, že jsem určitě nebyl sám, kdo další dny počítal modřiny a bolavá místa. Nebylo divu, protože Possessed byli opravdu strhující a ukázali, jak se dělá extrémní metal bez zbytečně ujetých temp a rádoby-šokující teatrality. Prostě čistokrevný námrd. Possessed samozřejmě dali pár skladeb ze „Seven Churches“ („Satan’s Curse“!!!), více jich zaznělo z „Beyond the Gates“, EPko „The Eyes of Horror“ sjeli téměř celé. V poslední cca třetině, než došla řada na kulty největší („The Exorcist“, „Swing of the Axe“ a samozřejmě „Death Metal“), zazněla i nová skladba „Abandoned“. Šílenství a příboj energie nepolevily ani během novinky, no a úplný závěr si jistě dovedete představit. Kapele se koncert v Ostravě zřejmě líbil a troufám si tvrdit, že ani čeští, slovenští a polští fanoušci neodcházeli zklamaní. Snad až na jedince, kteří někde zrovna spali.

Possessed

Našlo by se nějaké negativum? Možná ano. Trochu mi vadila ona „klasika“, kdy je headliner nejhlasitější. Jednak by mi nevadilo, kdyby v tomhle ohledu Absu trochu více kopali. Ale na druhou stranu, přiblížit se při Possessed bez ucpávek k repráku nebyla žádná slast (stejnou pozici jsem na chvíli zaujal u Absu bez problémů). No, a pokud jste si chtěli pořádně prohlédnout Becerru, tak jste se prostě museli prorvat do přední řady, případně vychytat momenty, kdy se dav trochu rozestoupil. Ale to jsou jinak maličkosti.

Snad je z řádků výše jasné, o jak výborný koncert se jednalo.


Koncertní eintopf #18 – prosinec 2016

Possessed, Belphegor, Absu
Nejočekávanější koncert:


Atreides:
1. Lvmen, Ravelin – Praha, 4.12. (event)
2. Okkultokrati – Praha, 8.12. (event)

Skvrn:
1. Vampillia, VMO, Ježíš táhne na Berlín – Praha, 13.12. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Possessed, Belphegor, Absu – Ostrava, 8.12. (event)

Atreides

Atreides:

Pokud byl průběh podzimu z mojí strany chudší, jeho samý závěr před kalendářním začátkem zimy je jiná písnička. Zatímco si přelom listopadu a prosince užívám v Pobaltí, jen pár hodin po návratu do Stověžaté matky měst mě čekají kultovní Lvmen. Domácí průkopníci post-metalu se na dlouho odmlčeli po smrti kytaristy Dády, letošní podzim se však v Táboře vrátili na pódia a v Praze pro bleskurychlé vyprodání první akce zahrají v neděli čtvrtého na Sedmičce hned dvojkoncert. Mě potkáte na tom pozdějším.

Druhou akcí je neméně zajímavé uskupení. Norové Okkultokrati nás letos v pravidelném dvouletém taktu zásobili již čtvrtou řadovkou, a pokud v neděli nezbourají Sedmičku Lvmen, tihle pošukaní maníci to nejspíš ve čtvrtek zvládnou s přehledem. Pod náporem energie čekám zvuk lámajících se kostí v bujarém tanci a crowdsurfery hoblující držkou proklatě nízký strop klubu!


Skvrn

Skvrn:

Vampillia, to je elektronika, black metal, tu post-rock a támhle zase droning nebo tíhnutí ke klasice. Bizarnost non plus ultra dorazí z Japonska překvapivě až k nám, do pražského Crossu, který stejně jako já neví co čekat. Je jen otázkou, v jakém poměru se sejde ztřeštěnost a klid, každopádně jestli sázky, tak určitě na boření domu. Krom českého supportu (Vampillia) dorazí ještě jedna delegace z Japonska, VMO alias Violent Magic Orchestra, velká neznámá. Jestliže ale slova kapely nelžou – „It is like black metal meets Kraftwerk, Aphex Twin invaded by Burzum.“ – pokusím se o dochvilnost a dorazím brzy. Nechť prdlost zvítězí!


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V prosincu se de na metal do Ovy, bo Possessed a Absu, pyčo. Proscriptor a spol. mi letos již natrhli prdel v Praze a nepochybuji o tom, že ostravské opáčko bude minimálně stejně intenzivní. Jestli Possessed předvedou podobně pravověrný námrd jako nedávno Venom Inc. tak… (zvrhlý úsměv). No, a Belphegor, kteří z jakéhosi těžce pochopitelného důvodu jsou na tour plakátu výš než Absu, dostanou šanci mi zpříjemnit relax u piva a případně mě přesvědčit, že nejsou jen přeblástěna mrdka pro infantilní temnozlordy.