Archiv štítku: death / thrash metal

Possessed – Revelations of Oblivion

Possessed - Revelations of Oblivion

Země: USA
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 10.5.2019
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Chant of Oblivion
02. No More Room in Hell
03. Dominion
04. Damned
05. Demon
06. Abandoned
07. Shadowcult
08. Omen
09. Ritual
10. The Word
11. Graven
12. Temple of Samael

Hrací doba: 53:54

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Když člověk začne bádat po původu onoho nekonvenčního, temného a zvráceného metalového zvuku, musí do plesnivých podzemí, kde ve stoce nadepsané death metal narazí na jméno Possessed. Každý ten základní mrtvolný pilíř vidí trochu jinde; „Morbid Visions“, „Scream Bloody Gore“, „Seven Churches“,… a co potom dema Mantas, Necrophagia nebo Posion? Ať tak, či onak, Possessed v historii figurují velice významně. Právě oni v roce 1984 natočili demo s názvem „Death Metal“ a rok na to vydali legendární, kultovní „Seven Churches“, mnohými považováno za první death metalovou nahrávku vůbec.

Další rok stihli ještě řadovku „Beyond the Gates“, o další rok později épéčko „The Eyes of Horror“, no a to je vše. Až doposud. Desátého května letošního roku vyšlo po dlouhých třiatřiceti letech nové studiové album Possessed. Je jím „Revelations of Oblivion“ čítající dvanáct nových fláků, obal od Zbigniewa M. Bielaka a propagaci z rukou giganta Nuclear Blast.

V sestavě současných Possessed je z účastníků vymítání na „Seven Churches“, ale i ostatní tvorby z osmdesátých let, pouze zpěvák, ale vlastně ani ne zakládající člen kapely Jeff Becerra. Zbytek tvoří parta nájemných lovců, kteří dohromady podle Metalového archívu působili asi v tisícovce kapel, takže zkušeností mají. Je tu borec z Gruesome i bývalý člen Sadistic Intent, z jejichž řad byla de facto složena celá sestava Possessed při návratu na koncertní pódia v roce 2007. Návrat Possessed tak lze brát s nutnou rezervou, protože o víc než cokoliv jiného se jedná o návrat samotného Jeffa Becerry.

Tím ale nechci současné Possessed nějak znevažovat, spíše pouze poukázat na tento fakt. Jeff Becerra totiž samozřejmě byl důležitým členem, však i jeho zpěv patřil k prvkům, který pomáhal celý deathmetalový žánr definovat. Co je potěšující, „Revelations of Oblivion“ ukazuje, že zní stále skvěle. Nebál bych se ho zařadit jako úplně nejzářnější aspekt celé desky. Ono popravdě, a teď už to přestává být tak veselé, hudebně „Revelations of Oblivion“ nenabízí nic moc extrovního, spíše jde o dobře odvedené řemeslo. To ale v případě návratu Possessed nemusí být zas tak málo.

Stylově se Possessed mohli vrátit jenom ke svým kořenům a tam se také vrátili. Death-thrashová jízda plná rouhačských textů navodí rychle závan druhé poloviny osmdesátých let. Spíše než poslední EP „The Eyes of Horror“ zní „Revelations of Oblivion“ díky hrubějšímu stylu a i díky textům jako dlouhohrající placky, ale samozřejmě se současnými standardy a propracovaným zvukem.

Do správné nálady dostane už intro „Chant of Oblivion“ s kostelními zvony, které dobře připraví na následující hit „No More Room in Hell“. Ten byl skutečně vhodně zvolen jako singl, jelikož je z celé novinky nejúdernější a zároveň dobře definující „Revelations of Oblivion“, kdy hned na úvod ukáže jakým směrem se Possessed v roce 2019 vydali a jak bude znít zbytek placky, protože co si budeme nalhávat, v ostatních skladbách se to drhne ve stejném rozpoložení, takže na žádné nečekané zvraty nemá cenu čekat.

Podobně zdařilý je také blížící se střed desky, tedy trojička „Damned“, „Demon“ a „Abandoned“, kdy se v každé ukáže nějaký zajímavý nápad, chytlavý moment, překvapivě i melodická vokální linka. Rovněž tak upoutá pozornost bubenická práce, myšleno zejména pak ony signifikantní salvy v přechodech nápadně odkazující k „Seven Churches“, ale dobře známy jsou také třeba z „Pleasure to Kill“. I to vytváří spolu se zpěvem a skutečností, že Possessed jsou zpět, takový potutelný úsměv na tváři, že je to vlastně dost fajn.

V druhé půlce alba jako když se začne projevovat délka celé věci, kdy by leckteré skladby zasloužily přistřihnout, a pečlivě budovaná vitalita „Revelations of Oblivion“ by tak zůstala zachována. Jsou tu sice dvě položky, které dokážou vytrhnout z nastupujícího se opakování sebe sama – tedy našlapaná, prvními blastbeaty ověnčená „Omen“ a kacířská klipovka „Graven“ – ale jinak druhá půlka nenabízí nic tak zábavného, ba dokonce v jednom případě („Shadowcult“) silně připomíná inspiraci tehdejší konkurencí (Death a jejich „Evil Dead“). Ten rozdíl mezi 54 hracími minutami „Revelations of Oblivion“ a průměrnými 37 z prvních dvou alb je prostě znát.

Závěrem ale musím přiznat, že i přes přemrštěnou délku a výraznou repetitivnost je „Revelations of Oblivion“ lepší, než jsem očekával. Ukazuje, že i dnešní Possessed to dokáží roztočit, a i kdyby mělo „Revelations of Oblivion“ za efekt pouze to, že novým posluchačům otevře dveře k „Seven Churches“, je to dobře. Faktor nostalgie zde hraje velikou roli, ale ostudu si v žádném případě neudělali. Solidní záležitost.


Zodiac – Never Say Never

Zodiac - Never Say Never
Země: Česká republika
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 1.1.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Never Say Never
02. Dirty Money
03. Vatican
04. Bedlam
05. Daemon
06. Fire and Brimstone
07. Thrashing
08. Fucking Day
09. I Hate Lies

Hodnocení:
Ježura – 3,5/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 3,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Zodiac

První pohled (Ježura):

Přibyslavští Zodiac patří k nespočtu dalších kapel, které prakticky nikdo nezná, ale i tak to spolu táhnou už dlouhá léta, čas od času se jim podaří vydat desku, kterou drtivá většina metalové obce ani nezaregistruje, a tak to běží pořád dál. Jak je ale známo, není radno takové kapely předem zatracovat, neboť čas od času dojde z jejich strany na velmi příjemné překvapení. Ke zjištění, jestli se čirou náhodou nejedná zrovna o takový případ, jsem dostal k dispozici desku “Never Say Never” a nebudu vás zbytečně napínat – tady se o příjemném překvapení rozhodně mluvit nedá.

Abych vás ale uvedl do děje, “Never Say Never” je v pořadí třetí řadovkou z dílny Zodiac, ovšem skutečnost, že její předchůdce spatřil světlo světa před 13 lety (to už je skoro Guns n’ Roses level), tak nějak napovídá, že spíš než s regulérní kapelou tu máme co do činění s partou kamarádů, kteří si usmysleli, že bude fajn si po letech udělat radost, oprášit nástroje a zase něco zahoblovat. Nic proti tomu, iniciativa je to chvályhodná, ale když si vezmu, že přesně tenhle dojem na mě dělají snad všechny složky alba, nikdo po mě nemůže chtít obstojné hodnocení, které by zároveň sneslo stejná měřítka jako regulérní česká, neřkuli zahraniční produkce. Ale pěkně popořadě.

Asi hlavní dojem, který si z poslechu “Never Say Never” odnáším, se dá velmi přesně vystihnout pojmem – amatérismus. A to prosím neberte nijak pejorativně ale čistě fakticky. Ať už se jedná o grafiku obalu (zjevně vlastní práce nebo práce nějakého známého s elementárními znalostmi jednoduchých grafických programů, pochopitelně bez nároku na regulérní honorář), vizuální přitažlivost webových stránek nebo promofotek a v první řadě pochopitelně o kompoziční a produkční úroveň vlastní nahrávky, je napoprvé jasné, že tohle nemá s konkurenceschopným počinem opravdu moc společného. Zvuk je sice dobře čitelný, ale jinak naprosto bezpohlavní a nemá ani náznak vlastního výrazu. Co se kompozice týče je to to samé – naprosto generické a dokolečka opakované riffy, invence nulová, zkrátka miliontá a první (a přitom stále stejná) variace na metalové album o ničem. Rozličné zdroje řadí Zodiac do škatulky thrash/death metal, ale na death je to málo drtivé (vlastně skoro vůbec), na thrash málo nasrané a bez energie… Určitě víte o čem mluvím, takových desek vzniká nespočet a dost pochybuji, že by ucho čtenáře nepřišlo do styku s žádnou z nich. A tohle je zkrátka další z mnoha. Nezachraňuje to ani po všech směrech nejlépe průměrný vokál, ani hráčské finesy. Žádné takové tam totiž nejsou a je tak nějak nasnadě, že kapela asi nesestává z kdovíjakých virtuosů.

Abych ale jen nekritizoval, ono to není vyloženě špatné. Posluchač netrpí, občas si i do rytmu poklepe a dokonce jsou tu i skladby, které bych označil za docela pohodové, byť atakují přinejlepším spodní hranici průměru (v paměti mi asi nejvíce utkvěla výrazně melodická “Fire and Brimstone”). Obecně vzato ale “Never Say Never” nenabízí nic, co by posluchače přemluvilo k dalšímu poslechu. Zkrátka dokonale neškodná nuda bez jakéhokoli prostoru k prozkoumávání.

Tak si to shrňme. “Never Say Never” je deska zcela nezáživná, tragicky prostá a nedisponuje ani originálním autorským rukopisem, ani atmosférou, zkrátka ničím, co by mohlo oslovit jakékoli širší obecenstvo. Nic na tom nemění ani těch pár ne až tak zlých momentů. Přes to všechno mi úsilí téhle kapely přijde vesměs sympatické. Proč? Protože je zřejmé, že pánové hrají jen proto, že je to baví, a rozhodně ne s vidinou jakéhokoli výdělku nebo chvalozpěvů kritiky. Koneckonců celé album je zdarma ke stažení na jejich stránkách, což ani dnes nebývá pravidlem. Výsledná známka tedy hodnotí nevalnou kvalitu nahrávky snad trochu objektivně, ze subjektivního pohledu si však troufnu jeden bod navrch přidat. Ostatně posuďte sami…


Druhý pohled (H.):

U téhle placky jsem tak nějak již předem tušil, že to nebude nic extra, výsledný poslech mne ovšem překvapil v tom smyslu, že “Never Say Never” je nakonec přece jenom poslouchatelnější, než se může podle prvního pohledu na hodně špatný obal zdát. Avšak ani to neznamená, že by Zodiac nahráli nějakou pamětihodnou záležitost. Nahrávka je plná klišé, nese se přesně dle nalinkovaného žánrového mustru bez sebemenší špetky jakékoliv invence, což by možná ani nemuselo vadit, kdyby to aspoň mělo pořádné koule (a že vážně jsou takové kapely, které neoriginalitu dokážou vyvážit odzbrojujícím tahem na bránu), což ale nemá; amatérismus z toho smrdí na sto honů, a to jak po stránce skladatelské, tak i technické. Zvuk je vzhledem k žánru dost… inu, debilní – a to já jsem člověk, který rozhodně nemá nic proti špinavému zvuku, jenže tenhle sound není špinavý, jen naprosto nevyhovující – nahrávání v domácím (a ještě nepříliš kvalitním) studiu by snad musel poznat i hluchý.

Neříkám, že sem tam občas nevykoukne nějaký nápad, který možná není úplně marný, ale k čemu to je, když vyhlídky na vyhrábání se z podprůměru má “Never Say Never” stále nulové… Když jsem viděl recenze na jiných zinech, kde lítaly známky někde okolo 8,5/10, tak jsem začal přemýšlet, jestli jsme opravdu poslouchali to stejné album – žádná drtivá basa, žádný skvělý growling, žádný výborný zvuk, nic takového tam jednoduše není a upřímně absolutně nechápu, odkud mohl někdo takové cifry vytáhnout. Nechci nějak podkopávat úsilí Zodiac a pokud to pány baví, nic proti tomu, já tomu naopak fandím, akorát samotný konečný výsledek prostě není příliš dobrý, sorry…


Sklepmaster – The Great Apocalypse

Sklepmaster - The Great Apocalypse
Země: Česká republika
Žánr: melodic death / thrash metal
Datum vydání: 1.8.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
DVD tracklist:
01. Natural Instinct
02. Devil in My Face
03. Accept Saint as a Neccessary Evil
04. Doomsday Machine
05. We Are the Damnation [feat. Arny]
06. Death Agony [feat. Křovák]
07. Kladivem do hlavy
08. Empty Inside
09. Dead Dreams
10. Vengeance from Stars
11. Pursuit of Vikings [Amon Amarth cover]

Bonusy:
* videoklip Death Agony
* videoklip Doomsday Machine
* studio report

CD tracklist:
01. Prologue
02. Vengeance from Stars
03. Natural Instinct
04. We Are the Damnation
05. Devil in My Face
06. Epilogue
07. Carry Like a Madman
08. Fortuch Death
09. Accept Saint as a Neccessary Evil [live]
10. Empty Inside [live]
11. Utrpení [live]
12. Pursuit of Vikings [live; Amon Amarth cover]

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Sklepmaster

Vydávání různých všemožných DVDček a živáků již v dnešní době není nějak velká zvláštnost ani u undergroundových kapel, nicméně většinou bývá zvykem, že se tak děje až v době, kdy má skupina za sebou nějakých těch pár desek. V tomto ohledu jsou Sklepmaster výjimka, jelikož jejich DVD “The Great Apocalypse” vychází v době, kdy mají na kontě pouze jeden demáč “A Taste of Demonology” a EP “The Unforgiven Sin”. Samozřejmě, občas se to stává, že skupiny jako první začínají vydávat živáky, ale abych se přiznal, povětšinou jsem se s tím setkával spíše v případě hodně podzemního black metalu, nikoliv u melodického death metalu. Asi nemá cenu řešit, jestli to byl nebo nebyl od Sklepmaster dobrý tah, protože na jednu stranu – proč nakonec ne…

Sklepmaster se podle svých slov snažili na “The Great Apocalypse”, které natočili 30. března letošního roku v Dolním Benešově, rozvíjet příběh, který začal na již zmiňovaném ípku “The Unforgiven Sin”, čemuž odpovídá jednak nějaké to malování samotných členů, jednak stylově post-apokalyptické plachty za zády kapely, jednak takové věci, jako je například chlápek v kombinéze a plynové masce, který se po pódiu promenuje v průběhu songů “Devil in My Face” a “Accept Saint as a Neccessary Evil”. Ku příležitosti natáčení DVD nechybí ani dva hosté, jmenovitě bývalý bubeník Petr “Křovák” Křefký (v songu “Death Agony”) a zpěvák Rado “Arny” Zemančík ze slovenské chásky Inward (song “We Are the Damnation”), který se ukáže ve slušivém outfitu, jemuž vévodí triko Bathory a hromada řetězů. Mezi další efekty, s nimiž se Sklepmaster vytasili, patří také konfety během skladby “Vengeance from Stars”.

O skladbě písniček na DVD se moc nemá cenu bavit, neboť je asi vcelku jasné, co Sklepmaster zahráli vzhledem k faktu, kolik toho vydali. S výjimkou intra a outra se tak dočkalo přehrání kompletní EP “The Unforgiven Sin”, doplněné o vály z “A Taste of Demonology”, plus jedna nová, dosud nevydaná věc “Empty Inside”. Na závěr koncertu pak ještě zazní předělávka od Švédů Amon Amarth, “Pursuit of Vikings”, při níž si Sklepmaster pro ten správný vikinský look nezapomenou nasadit přilbice s rohy. Ještě jeden menší mini-cover si skupina střihne i v polovině “Kladivem do hlavy”, kdy zahraje část “Bloodline” od Slayer.

Asi se mnou nikdo nebude nesouhlasit, když prohlásím, že hlavním účelem koncertních DVD je nějak obstojně zachytit atmosféru koncertů, což se sice snad ani nedá udělat na 100 %, protože živě je prostě živě, ale jde především o to, aby byl výsledek zábavný a člověk se místo sledování obrazovky radši nevěnoval dloubání v nose (a dalších tělesných otvorech). Z tohoto pohledu se dá tvrdit, že Sklepmaster vcelku obstáli. Je znát, že si na “The Great Apocalypse” dali záležet; počet kamer je dostatečný, aby stíhaly zabírat veškeré důležité dění na pódiu i pod pódiem, tudíž se nekoná blamáž z některých DVDček, kdy na jednoho člena kapely nejsou téměř žádné záběry; střih je také absolutně v pohodě, žádný extrém – ne statický, jako kdyby to točila vaše babička, ani ne tak zběsilý, že z toho má i zdravý člověk chuť chytnout epileptický záchvat, všechno v pohodě. V tomto ohledu dobrá práce. Jediné, co mě při sledování trochu štvalo, jsou názvy songů, které vždy při svém začátku zabírají téměř snad třetinu obrazovky, ale je pravda, že to už je spíše detail.

Co se technických údajů týče, obraz je samozřejmě klasicky širokoúhlý (ostatně, vydávat dnes cokoliv ve formátu 4:3 by byla prasárna, kterou by nešlo omlouvat ani undergroundem), jeho kvalita je naprosto vyhovující. Co se týče zvuku, to je také v klidu, byť jde jen o dvoukanálové stereo; tomu napomáhá i nazvučení samotného koncertu, kde již od první skladby zní všechno v pořádku. DVD kromě samotného koncertu, jenž lehce přesahuje tři čtvrtě hodiny hracího času, obsahuje ještě několik bonusů. V první řadě to jsou dva videoklipy “Death Agony” a “Doomsday Machine”, k nimž snad ani není moc co dodávat; v druhém sledu je to ještě takový dejme tomu report ze studia v roce 2009, kdy vznikalo “The Unforgiven Sin” – a s ním už je poněkud problém. Jsem přesvědčen, že ne úplně všechno, co se nachází v archivech kapel, by se také mělo dostat na veřejnost; jediný důvod umístění tohoto “skvostu” na oficiální nosič vidím v tom, aby bonusy na první pohled vypadaly nabouchanější, jinak si nedovedu představit, proč vydávat podobný takřka nekoukatelný majstrštyk ve špatné obrazové i zvukové kvalitě (natočeno na mobil?), který je plný hlášek typu “chce se mi srát” a nejčastějším slovem je “píča” ve všech myslitelných podobách. Tomuhle bych se propříště radši vyvaroval, třeba mně osobně to dojem z jinak více než solidně odvedeného kompletu malinko sráží…

Naopak za pochvalu stojí fakt, že když už Sklepmaster vydávají podobnou záležitost, rozhodli se to pojmout ve velkém stylu a k DVD je ještě přibalen druhý disk, jímž je bonusové CD. Na něm se nachází kompletní EP “The Unforgiven Sin” (zde si také nejsem jistý, zdali je vážně nutné duplovat to, co již jednou vyšlo samostatně), dále dva songy z demíčka “A Taste of Demonology” a pár živých songů ze samotného koncertu “The Great Apocalypse”.

Celkově se dá prohlásit, že je na celém “The Great Apocalypse” znát, že se Sklepmaster snažili odvést co nejlepší práci, ať už na samotném vystoupení, tak i následně v rámci samotného nosiče. Na druhou stranu je ovšem pravda, že asi nikomu jinému než zarytým příznivcům Sklepmaster se to doporučit nedá, protože – nebudeme si nic nalhávat – to zase není počin, který byste museli vidět všichni bez rozdílu a pod trestem smrti. Přesto je snažení téhle kapely docela sympatické, “The Great Apocalypse” – až na pár mušek – nevyjímaje.


Spreading Dread – …Sanatorium…

Spreading Dread - ...Sanatorium...
Země: Česká republika
Žánr: thrash / death metal
Datum vydání: 18.2.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. World Consuming Itself
02. Losing Time
03. Bastard Brain
04. Sanatorium
05. Doubts
06. Revelation of Dreads
07. Repentance

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Spreading Dread

Nečekaně jsem dostal šanci recenzovat debutové album pražských Spreading Dread, “…Sanatorium…”, takže jsem si tento nosič běžel s napětím na konci června vyzvednout na poštu. Spreading Dread je jméno, se kterým jsem neměl doposud žádné zkušenosti a slyšel jsem jen jednu píseň na Bandzone, která ve mně nezanechala žádné větší očekávání, přestože kapela řeže styl hudby, který mám rád a papírově by se mi měl líbit. Až později jsem zjistil, že to bylo spíše tím, že jsem tomuto zběžnému poslechu nevěnoval dostatek pozornosti, než kvalitou, ale o tom až později. Nevěděl jsem tedy, co mám od “…Sanatorium…” očekávat, navíc českou undergroundovou scénu nějak podrobněji nesleduji, takže v tomhle ohledu to pro mě byla taky premiéra a krok do neznáma.

“…Sanatorium…” bylo nahráno v druhé polovině loňského roku v Pardubicích ve studiu StreetSound, a když si přičteme, že o master se postaral Miloš “Dodo” Doležal, což jsou pojmy na české scéně zaběhlé a kvalitu zaručující, bylo jasné, že “…Sanatorium…” nemůže znít špatně a po technické stránce je opravdu všechno v naprostém pořádku. Booklet je vyveden v černé barvě a je doplněn o zajímavé ilustrace Jana Hory, kdy každá z nich vystihuje text jednotlivé skladby. Je sice fakt, že bych si dokázal představit jiný cover, protože i v bookletu je několik povedenějších motivů, ale tohle je otázka vkusu. Album je koncepční a textově se zabývá drogami, sebezničujícími myšlenkami, zkažeností společnosti a mnoha dalšími tématy; texty jsou na velice dobré úrovni, zanechaly ve mně dobrý dojem a vůbec nepůsobí neprofesionálně, jak je u anglicky zpívajících kapel časté.

Pojďme k tomu nejdůležitějšímu a tím je samotná hudba. Spreading Dread pohybují někde na pomezí thrash metalu a death metalu s progresivními až technickými vlivy. Přestože se členové kapely pohybují věkově někde za hranicí 25 let, tak zní “…Sanatorium…” velice vyzrále a kapela působí velice sehraně, jako by se vůbec nejednalo o první album v jejich diskografii. Jednotlivé songy jsou až neuvěřitelně propracované a přestože se stopáží pohybují za hranicí šesti minut a víc, tak znějí dostatečně chytlavě a úderně bez ztráty toho technického hávu, který celou desku proplétá, což je svým způsobem umění, tohoto výsledku dosáhnout. O úvod desky se stará úderná “World Consuming Itself”. Na nic se nečeká a zpěvák to spolu s celou kapelou odpálí hned ze začátku. Zhruba po minutě a půl přijde na řadu parádní atmosférická střednětempá pasáž, která se postupně dovalí až ke skvělému sólu. To má v závěru skladby svého neméně povedeného bratříčka, a hned na úvod jsem byl omámen vynikající prací kytaristy Šimona Kotrče, který je také výhradním skladatelem. Spousta technických riffů a náročných sól, která ze sebe na “…Sanatorium…” vydal, svědčí o jeho nadprůměrném talentu. Jeho kumpáni pochopitelně nehrají druhé housle a rytmická sekce v obsazení baskytarista Michal Pejznoch, jehož nástroj je po celou pěkně čitelný, a bubeník Karel Šafařík, mi dala několikrát vzpomenout na Schuldinerovy Death v období “Symbolic”. Zpěvák Miroslav Korbel disponuje agresivním vokálem, někdy až growlem, který do thrash/deathové jízdy, jak ji Spreading Dread předvádí, pasuje naprosto dokonale. Nejedná se sice o bůhvíjak originální projev, ale svůj účel plní skvěle, když je potřeba, tak se přitlačí na pilu, občas se trošku stáhne do pozadí a hlavně nepůsobí stereotypně, takže nemám žádné výtky, sem tam mu dokonce vypomůže kytarista Šimon.

Jako druhý přichází na řadu asi největší hit, i když je nečekané, že takto pasuji zrovna “Losing Time”, která je s osmi minutami druhým nejdelším kouskem na desce. Píseň odstartuje parádní melodický riff a v rychlejším tempu skladba postupně uhání až k mohutnému refrénu. Vrcholem songu je pomalejší part, jenž je ozdoben zvonivou akustickou kytarou, ta se pak pomaličku a nenuceně přerodí v první kytarové sólo, za které by se nemuseli stydět ani mnohem slavnější kolegové mistrného kytaristy. Za přítomnosti dvoukopákové palby Karla Šafaříka uhání “Losing Time” dál k impozantnímu závěru, ve kterém ze sebe kapela vydala skutečně vše.

“Bastard Brain” odpálí krátká bubenická vyhrávka a z ultrarychlého tempa, se kterým se kapela vytasí hned na začátku, se poleví opět až v prostředku písně. Díky tomu, že kapela šikovně střídá různá tempa a nálady, nezačne deska jen tak nudit a sklouzávat k jistému stereotypu. Další hitovkou je titulní skladba “Sanatorium”, ve které mne na první poslech zaujalo nervní vrzání dveří a úvodní kytarová pasáž, která jako by vypadla z rukávu NergaloviBehemoth, parádní výkon zpěváka, který tuhle velice agresivní pecku posunul minimálně o třídu výš, a výrazná basová linka ženou skladbu k mocnému finiši. Z dálky se vynoří melodický zpěv, který titulku ozvláštní a vzhledem k tomu, že jde o velmi výrazné koření, tak se s ním zachází opatrně a není tak dopuštěno, aby došlo k narušení celkové atmosféry.

Následující dvojice skladeb “Doubts” a “Revelation of Dreads” si je dost podobná a dalo by se říct, že songy nepřichází v rámci alba s ničím novým a jen opakují postupy z předchozích skladeb, ale není tomu tak doslova. Zatímco “Doubts” je neskutečný, energický nářez s nějakou tou technickou vsuvkou, tak “Revelation of “Dreads” je trošku slabší, ale možná je to jen můj dojem, kdy po skvělém úvodu a před mistrným závěrem jenom trošku zapadne. Ten mistrný závěr si na svá bedra vzala jedenáct minut trvající instrumentálka “Repantance”. O ní se toho nedá moc napsat, to prostě musíte slyšet, takže k ní se vyjadřovat nebudu a nechám to na vás, ale mě osobně už dlouho instrumentální skladba se stopáží nad deset minut takhle nezaujala a představuje důstojnou tečkou za silným albem.

Spreading Dread

Jak už jsem na začátku říkal, nejsem žádný znalec české tvorby a zvláště pak mladých/neznámých kapel na české tvrdě metalové scéně, ale po “…Sanatorium…” od Spreading Dread tento můj názor budu muset poopravit a možná právě toto je ten impuls, který mi otevřel oči, že i na české scéně se dá přijít s mimořádně kvalitní deskou, která se dokáže vyrovnat minimálně evropskému žánrovému standardu. I po mnoha dalších a dalších posleších “…Sanatorium…” jenom rostlo a tak to má být!


The Wretched End – Inroads

The Wretched End - Inroads
Země: Norsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 23.4.2012
Label: Nocturnal Art Productions

Tracklist:
01. Tyrant of the Mountain
02. Deathtopian Society
03. Death by Nature
04. Cold Iron Soul
05. The Haunting Ground
06. Fear Propaganda
07. Blackthorn Winter
08. Hunger
09. Throne Renowned of Old

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
facebook

Už mi začíná být trochu hloupé uvozovat recenze kapel jako právě The Wretched End vztahem jednoho nebo více v sestavě přítomných muzikantů k mé srdcovce no. 1, kultovním Emperor. Jenže mě zrovna nenapadá nic lepšího, takže ani tento případ nebude výjimkou. Tentokrát je tím pojítkem mezi The Wretched End a Emperor kytarista Samoth, který si po ukončení činnosti blackened death metalové úderky Zyklon našel dva nové parťáky, se kterými pod hlavičkou The Wretched End páchají cosi na způsob thrash/death metalu. Album “Inroads” je jejich druhým řadovým počinem, a jestli jste stejně jako já díky stylovému zařazení pociťovali jistou skepsi, možná vás čeká nemalé překvapení…

Přiznám se bez mučení, že jsem na recenzi “Inroads” přistoupil jen a pouze kvůli Samothovi a při vší úctě k jeho osobě jsem čekal bezpohlavní hromádku thrash-deathové agrese a pro mě navýsost nudný zážitek. Jenže to jsem se krutě přepočítal. Už první skladba “Tyrant of the Mountain” totiž dává jasně najevo, že tohle je všechno jen ne plytký nářez bez nápadu. Asi největším překvapením pro mě bylo zjištění, jak výrazně jsou z alba cítit black metalové postupy. Ne vždy je to úplně patrné, ale ten black tam prostě je a výsledku to neuvěřitelně prospívá. Skoro to vypadá, jako by si Samoth vzpomněl na své kořeny a vkusným způsobem je nechal promluvit do současnosti. Výsledek pak mluví za vše – je totiž naprosto vynikající.

Způsob, jakým se v “Inroads” prolínají všechny tři stylové pilíře, tedy thrash, death a black, je dechberoucí a není úplně jednoduché jej popsat. Riffy jsou jak dostatečně energické, tak zatraceně úderné, a když se to hodí, nebojí se vytasit s rozmáchlostí, kterou by do takové směsice stylů člověk neřekl. Přitom jsou skvěle vystavěné i po melodické stránce, jsou nápadité, zbytečně se neopakují a když dojde na sólo, je to naprostá lahůdka. Co je ale zásadní, to je atmosféra, kterou dovedou kytary vytvořit. Je naléhavá, znepokojivá, temná, žije si vlastním životem a je to právě ona, která dává celému albu tvář. Tvář ošlehanou větrem a mrazem, zjizvenou a velmi, velmi zachmuřenou. Bylo by ovšem velmi nefér tu chválit jenom práci kytar, když práce ostatních nástrojů není o nic slabší. Pravda, sice k mým uším nedoléhají všechny nuance jemné práce baskytaristovy, ale na hutném zvuku desky je jasně poznat, že tady je muzika tvrzena na výbornou. Pochvalné razítko do notýsku však bez nejmenších pochyb zaslouží Nils Fjellström, tedy muž za bicí baterií. Jeho hra je totiž nelidsky přesná, nápaditá, propracovaná, a když na to přijde, v duchu blackových kompozic posluchače takřka hypnotizuje. Po třicet osm minut stopáže pak celou desku tlačí neustále dopředu a výsledek toho všeho je zkrátka brilantní! V dokonalé symbióze s ostatními složkami doplňuje celek páně Cosmův vokál a já si dovedu jen stěží představit zpěváka, který by svým projevem k celkovému charakteru “Inroads” pasoval lépe. A bijte mě třeba do hlavy, ale přísahal bych, že jsem ze zpěvu místy zaslechl vzdálenou ozvěnu vokálního inferna, jaké dovede předvést další ex-EmperorIhsahn

I zdařilým deskám se však občas bohužel stává, že je od triumfu dělí odfláklá, nebo nešťastně provedená produkce. Bohudík se The Wretched End vyvarovali i tohoto neduhu a zvuk alba je další z řady jeho skvostných jednotlivin. Zde se totiž podařilo nesmírně vkusně vyvážit podíl čisté produkce a povšechně agresivního projevu. Není to tedy žádná garáž, nástroje jsou perfektně čitelné, kytary nádherně vrstevnaté a bicí rozhodně neznějí, jako by někdo mlátil železnou tyčí do popelnic. Při vší téhle zvukové finese si však sound uchoval jakousi auru plíživé zloby, chladu a zmaru, která obestírá všechny nástroje, respektive celek. Kombinace je to na první pohled trochu zvláštní, ale vsadím se, že bych na prstech obou rukou nespočítal kapely, které by byly za podobný výsledek ochotny zaplatit vlastní duší…

Nač to protahovat, když je to z uplynulých řádek více než jasné. The Wretched End se podařilo něco nevídaného – totálně uzemnit člověka, který k jejich novince přistupoval se značnou skepsí, spíše z povinnosti a také z úcty k jednomu z členů. Na poli thrash/death metalu se sice moc neorientuji, ale myslím že nebudu daleko od pravdy, když prohlásím album “Inroads” za jeden z nejlepších žánrových počinů, které za poslední roky vznikly. A to už skoro stojí zvážit, jestli by “Inroads” nestálo za investici, ne?


Další názory:

Debut “Ominous” projektu The Wretched End, v němž se setkávají lidé, kteří zanechali znatelnou stopu v kapelách jako Emperor, Dark Funeral nebo Windir, byl vcelku příjemnou muzikou na pomezí thrashe a deathu. Nic světoborného, ale fajn hudba. Jenže druhá deska “Inroads”, to je panečku jiné žrádlo! Čekal jsem opětovně solidní věc v thrash/death hávu, ale šeredně jsem se spletl. “Inroads” je minimálně o třídu (ne-li o dvě) výš než “Ominous”, mnohem víc než k zmiňovaným dvoum žánrům má blíž k black metalu, ale z obou si ponechává jisté prvky, které v souladu se všemi ostatními okolnostmi dávají dohromady naprosto úžasný nářez, který vám prostě a jednoduše nakope prdel! Co song, to totální nekompromisní jeba. “Inroads” je nemilosrdná mašina, která má dost síly na to, aby roztřískala vše okolo – tah na bránu je opravdu zničující, přesně takhle zní album, u něhož má člověk chuť mlátit mařenou tak dlouho, dokud mu ta palice neupadne. A přitom – a to je na tom to nejlepší, to je ten důvod, proč si “Inroads” zaslouží až tak vysoké hodnocení – se nejedná o zuřivou rubanici bez hlavy a paty. Každý song je narvaný spoustou skvělých nápadů a malých detailů jako pomalejší momentky, povedené melodie, sem tam dotyky kláves, trochu atmosféry, sbory v pozadí, techničtější riffy – a to vše, aniž by “Inroads” byť jen na vteřinku ztratilo něco ze své hrozivosti. Opravdu kulervoucí opus!
H.


Neurotic Machinery – Exi(s)t

Neurotic Machinery - Exi(s)t
Země: Česká republika
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 3.3.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. After Everything
02. Hex
03. The Secondary Thrill
04. Fate
05. Reflection
06. Vertigo

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Neurotic Machinery

Kdo se už nějaký ten pátek zajímá o metalovou hudbu, se jménem Neurotic Machinery nepochybně přišel do styku. Není divu – hojná účast na nejrůznějších akcích napříč republikou a šeptanda o grupě, která opravdu umí hrát, udělají svoje. Přesně takovým stylem jsem kapelu donedávna registroval i já, jenže pak se ke mně doneslo, že Neurotic Machinery vydali zbrusu nové EP. No řekněte, znáte snad lepší způsob, jak se seznámit s tvorbou kapely, než že podrobíte zkoumání jejich nejnovější počin?

Onen nejnovější počin nese jméno “Exi(s)t” a obsahuje šest položek, které vystačí na necelých dvaadvacet minut muziky. Suchá data tedy praví, že jde o plnokrevné EP, ovšem otázkou zůstává, jak je na tom vlastní hudba. První dojem, který jsem si z poslechu “Exi(s)t” odnesl, který jsem později rozšířil na celou kapelu a který ve mně setrval doteď, asi nejlépe vystihují dvě slova – profesionalita a perfekcionismus. Jde to všechno se vším – vynikajícím zvukem nahrávky a prvotřídní grafickou podobou počínaje, špičkovým klipem a vyčerpávajícím obsahem promo zásilky konče. Je jasně vidět, že Neurotic Machinery jdou nekompromisně za tím nejlepším, čeho mohou dosáhnout, a tuto v našich podmínkách až moc často ignorovanou stránku věci nenechávají náhodě. A podobně je na tom i samotná muzika, takže rozhodně nečekejte žádné amatérské úlety – progresivní death metal s výraznými melodickými vlivy, jaký páchají Neurotic Machinery, je bez debat dílem zkušených muzikantů, o tom žádná. Jenže abych pravdu řekl, ve výsledku to až zase taková sláva není a určitě se tu (alespoň prozatím) nedá hovořit o konkurenci pro světovou elitu žánru. Kde je tedy problém? Vzhledem k nevelké stopáži si zde dovolím rozebrat skladbu po skladbě…

EP otevírá klipovka “After Everything” a s odstupem času musím říct, že je to opravdu skvělá skladba, z “Exi(s)t” pak rozhodně nejlepší. Ten song je plný nápadů, neopakuje se, jeho struktura je čitelná a dostatečně dynamická a vše korunuje vydařené sólo. Tady opravdu nehrozí, že by se posluchač neměl čeho chytit, a kdyby si i zbytek EP udržel takovou kvalitu, sotva bych měl co vytknout. Dvojka “Hex” začíná rovněž velmi slibně, jenže dobrý začátek záhy přejde v poněkud ubíjející technickou rubačku. Sice to není pořád to samé a kytaristé se rozhodně nenudí, ale chtělo by to nějakou výraznější změnu. Takhle to postupně splývá a spásou není ani úsporné sólo v poslední třetině. Bohudík následující “The Secondary Thrill” celkové skóre zase vylepšuje. Tentokrát se daří na solidní začátek navázat, a i když je to z hlediska struktury asi nejklasičtější skladba z “Exi(s)t”, poslouchá se příjemně.

Další v pořadí je “Fate”, ale už stopáž 01:17 napoví, že se nejedná o regulérní skladbu. A abych řekl pravdu, skutečně jsem nepochopil její účel, protože ji ke zbytku EP váže tak maximálně stejný sound. Podle mého v této podobě naprosto zbytečné. Předposlední “Reflection” je zvláštní. Úvodní riff mi děsně připomíná něco zcela nemetalového a za boha si nemohu vzpomenou co. Celkově je to ale skladba obstojná, nabízí slušné momenty, i když na druhou stranu nic, co by člověku vyloženě utkvělo v paměti. Finále pak patří kusu “Vertigo”, což je asi největší masakr, jaký je na “Exi(s)t” k nalezení. A nářez je to vážně sympatický, ale nějak se při něm nemám čeho chytit. Rozporuplný dojem jen potvrzují zvláštní (neříkám špatné, ale zvláštní!) melodie v samém závěru, které mi taky úplně po chuti nejsou…

Podle mého největší problém však spočívá spíše v abstraktní rovině. Nějak totiž postrádám jasně identifikovatelný sound, něco, co vás přinutí vzpomenout si na Neurotic Machinery, když slyšíte obdobně napsanou a zahranou skladbu. Skladatelský rukopis tu pochopitelně přítomen je, a když “Exi(s)t” posloucháte, je zjevné, že skladby vzešly z jednoho pera. Nijak výrazně se však neodlišuje od spousty dalších příbuzných kapel, což je trochu škoda. Posílit ty originální prvky a zatraktivnit některé slabší pasáže, najednou se tu bavíme o opravdu velmi dobrém materiálu.

Neurotic Machinery

Takhle to zní jako pořádná studená sprcha, jenže i při všech těch negativech to vůbec není špatné, jen se to v některých případech nějak zaseklo na půl cesty. Přes všechny výtky je totiž “Exi(s)t” napěchované prací mimořádně zručných muzikantů, některé pasáže a nápady jsou vážně vynikající, zvuk sedmistrunných kytar nádherně hutný, výše posazený zpěvákův growl také neurazí a ani k produkci minialba nemám co dodat. Skladba “After Everything” ostatně dokazuje, že když se všechen ten um zúročí a dotáhne do konce, může to dopadnou opravdu skvěle. Upřímně doufám, že s další řadovkou Neurotic Machinery odhodí ty okovy, které je svazují, a vystřelí do nebes, protože na to rozhodně mají, a i přes všechnu tu kritiku jde rozhodně o kapelu, která v českém prostředí nenachází moc pokořitelů. Kéž se tak stane a já budu moci složit opravdový kompliment bez nepříjemných “ale”…


Nahum – The Gates Are Open

Nahum - The Gates Are Open
Země: Česká republika
Žánr: melodic death / thrash metal
Datum vydání: 13.3.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Worldwide Screaming
02. Heart and Mind
03. Equal
04. The Vision of Apocalypse
05. Room 101
06. Sons of God
07. Get Stars Back
08. Nahum (We’ll Crush Our Enemies)
09. Feel the End

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Nahum

Jak už jsem se mnohokrát přesvědčil, česká scéna umí fanouškovi tvrdé muziky nabídnout skutečné potěšení. Stejně tak je v jejím lůně k nalezení nespočet značně otřesných uskupení a pak babo raď – kdo má čuchat, jestli drží v ruce album nadaných muzikantů nebo totálních diletantů. V případě ostravských Nahum však několik indicií naznačovalo, že by se mohlo jednat o další z ne až tak početné skupinky vyvolených, kteří dovedou svoji tvorbou skutečně zaujmout. Po několika týdnech, co jsem debut “The Gates Are Open” proháněl svými sluchovody, musím uznat, že to věru není špatné. To by však bylo dost zkratkovité, takže se v tom trochu pošťouráme…

Jak už zde padlo, “The Gates Are Open” je první plnohodnotné album, které nese logo Nahum. Kapela samotná ale svoji káru táhne už od roku 2004, takže nejde o žádné nováčky a na jejich muzice je to jasně poznat. Na ploše devíti skladeb a šestatřiceti minut je totiž k nalezení pořádná nálož obstojných až velmi dobrých riffů, které jsou k sobě poskladány tak zkušeně, že to prostě funguje. Skladby jsou poměrně nápadité, mají strukturu a nepůsobí, jako by někdo akorát naházel pár riffů a ostatních partů na hromadu a dal tomu jméno. Sice nemůžu tvrdit, že by se jednalo o nějak výjimečně strhující materiál, který by po technické stránce dělal z prog metalistů polovzdělané amatéry, ale poslouchá se to dobře, nenudí to a i hráčské výkony jsou dost slušné. Posluchač má tedy co dočinění se zdařilým materiálem, který je jasnou odpovědí na otázku, jestli spolu muzikanti vůbec něco odehráli, než se vrhli do studia. Bohužel, jak je většina desky kompozičně solidní a místy je to vážně skvělé, ani Nahum si zcela neodpustili neřest, která bývá určujícím znakem mladých a skladatelsky nezkušených kapel (čest výjimkám). Mluvím tu o občasném opakovaní motivů bez jakéhokoli zpestření. Sice se to neděje moc často, ale když už na to dojde, je to pěkně otravné a ruší to jinak dobrý dojem. A štve mě to o to víc, když jen o pár taktů dál najednou slyším, jak se to má dělat, takže je jasné, že to pánové umí a ne že ne.

Dalším oříškem je zvuk. Na “The Gates Are Open” se povedlo mimořádně zdařile vyvážit všechny nástroje, všechno je skvěle slyšet a dokonce i baskytara, kterou si na většině nahrávek div nemusím domýšlet, je zde dostatečně na očích, respektive uších. Pravda, bicí jsou možná trochu utlumené, ale to je dozajista záměr, jehož výsledek mi rozhodně vrásky nedělá. Jenže právě s ohledem na tak dobře vyvážené stopy jednotlivých nástrojů mě vážně zaráží, proč zní album tak suše, sterilně a stran zvuku postrádá výraznější dynamiku. Je to vážně škoda, protože být zvuk na opravdu profesionální úrovni, dost možná se tu bavíme o něčem jiném. Hudba samotná se totiž i takhle může chlubit pasážemi s vynikající atmosférou a já se mohu jen domýšlet, jak skvěle by to mohlo znít, kdyby…

Tak mě napadá, že jsem vlastně neznavším čtenářům vlastně ještě ani nenaznačil, co to Nahum vlastně hrají, když už to tedy není špatné. Informační materiály kapely hovoří o death/thrashi, metal-archives dodávají slovíčko melodic a vlastní názor s tím musí ve větší míře souhlasit. Proč ne zcela? No, popravdě ani nevím, ale i když tato kombinace charakter muziky vystihuje asi nejlépe, připadá mi, že spíše o jakýsi zvláštní mix všeho zmíněného, přičemž má však výsledek do klasické podoby každého z atributů poměrně daleko. Je to zvláštní, ale je to tak, takže pokud z toho nejste moc moudří, asi vám nezbude, než si zkusit vytvořit vlastní názor. Však vám uši neupadnou, takže strach není na místě.

Rád bych dodal ještě něco, jenže ono není moc co. “The Gates Are Open” je solidní album. Nahum na něm dokazují, že hrát umí a dobré nápady jim neschází. Jako celek deska baví, nabízí posluchači obstojný zážitek a není dost dlouhá na to, aby začala nudit. Bohužel ji sráží jak těch nemnoho kompozičních kiksů, tak velmi divný zvuk a celkový dojem se tak nakonec zastavil někde na půl cesty. A když o tom tak přemýšlím, velmi trefně desku vystihuje její grafická podoba. Je na ní vidět snaha dosáhnout co nejlepšího výsledku, což se však nedaří zcela. Slušné, ale nikoli výborné. Když si ale odmyslím těch pár záporů, které Nahum brzdí, a zohledním, že jde o debut, dovedu si živě představit, že další počin si bude moci směle vyšlápnout na kdejakou konkurenci. Nahum k tomu totiž mají nakročeno velmi slibně, a pokud jim vydrží elán a nápady, můžeme se z od nich dočkat ještě velmi zajímavých věcí…


Goatwhore – Blood for the Master

Goatwhore - Blood for the Master
Země: USA
Žánr: black / death / thrash metal
Datum vydání: 14.2.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Collapse in Eternal Worth
02. When Steel and Bone Meet
03. Parasitic Scriptures of the Sacred Word
04. In Deathless Tradition
05. Judgement of the Bleeding Crown
06. Embodiment of This Bitter Chaos
07. Beyond the Spell of Discontent
08. Death to the Architects of Heaven
09. An End to Nothing
10. My Name Is Frightful Among the Believers

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na “Blood for the Master”, pátou desku zámořských neznabohů Goatwhore, jsem byl vcelku dosti zvědavý – a to i navzdory faktu, že má zkušenost s jejich předcházející tvorbou byla spíše menší než větší, s výjimkou nějakého toho letmého zaslechnutí pár vybraných válů v podstatě nic. Jenže na Goatwhore a jejich muziku už nějakou dobu slýchávám docela chválu a rovněž se jejich jméno nacházelo na mém pověstném seznamu toho, co všechno si hodlám v budoucnu prohnat ušním aparátem, neb by to mohlo býti poslechuhodné. “Blood for the Master” jsem tedy bral jako příležítost to s Goatwhore konečně zkusit a podívat se jim zoubek… či snad spíš zčernalý a zpola-vypadaný chrup? Těžko říct… Kapela před samotným vydáním nešetřila siláckými kecy o kvalitě svého nejnovějšího záseku, což jsem samozřejmě bral jako vždy s rezervou (věřte hudebníkům – vždy budou to, co právě složili a co právě budou vydávat, chválit až skonání světa, resp. do další desky), přesto ovšem nepopírám fakt, že po vyextrahování toho důležitého (rozuměj škrtnutí laviny superlativů) zněl popis “Blood for the Master” přinejmenším zajímavě…

Bohužel, hned zpočátku musím říct, že v mém případě se výsledek naneštěstí jaksi minul účinkem. Až na několik výjimek, k nimž se samozřejmě v průběhu textu ještě dostaneme, mi “Blood for the Master” přijde povětšinou nepříliš za-koule-chytající, což je něco, co bych od kapely typu Goatwhore čekal – a podle toho, jak album zní, k tomu i samotní hudebníci také mířili, jen se nedopracovali až k cíli, kterýžto pro mne v případě blasfemického black/death metalu znamená zabijácké songy, které vám ustřelí palici – a to se u “Blood for the Master” nekoná. Nechápejte mne špatně, materiál sice je rázný, ale nevýrazný – album à la jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven. Když to hraje, ne, že bych s tím měl problém, to ani v nejmenším, jako kulisa k nějaké práci to je ideální, člověk si trochu zaklepe nožkou v rytmu kopákového kulometu, ale když to dohraje, rozhodně nebudete mít pocit, že jste právě slyšeli desku, kterou si musíte z fleku pustit znova.

“Blood for the Master” jede v podstatě po celou svou hrací dobu ve vysokém tempu, aneb v překladu: hobluj, co to dá. Ne, že bych měl něco proti tomuto přístupu, ale člověk na něco takového musí mít fištrón, jinak se jeho album začne slévat v jednu zvukovou kouli, u níž jediný pocit, jenž přetrvá v mozkovnách posluchačů, bude něco ve stylu: “Ty vole, já ti nevim, bylo to rychlý, docela nářez, ale víc nevím.” Alespoň takhle nějak to bylo v mém případě u “Blood for the Master” – a klad to rozhodně není. Když si ani po třetím, čtvrtém poslechu ve velmi krátké době nepamatuji ani jednu pasáž (upozorňuji, že sklerotik opravdu nejsem, ještě na to nemám věk), tak je něco podle mě špatně. Po důkladnějším náslechu se sice nějaké ty chytlavější pasáže vyloupnou – z úvodu desky se jedna nachází cca uprostřed “Collapse in Eternal Worth” -, jenže jich je málo a nejsou natolik důrazné, aby si samy řekly o posluchačovu pozornost, pokud je tedy nikdo přímo nehledá, není problém je přeslechnout. V porovnání se špičkou žánru (Goatwhore se evidentně necítí jako nějací amatéři, takže jim srovnání s elitou vadit nemusí) to velice zřetelně ztrácí.

Absence větších záchytných bodů by mi ani nevadila, naopak je spousta desek, které mám bez jakýchkoliv výhrad rád, přestože se v nich orientovat nedá ani v nejmenším, jenže taková záležitost člověka musí pohltit atmosférou a celkovou náladou, avšak ani to se v případě “Blood for the Master” nekoná, jelikož album nemá větších ambicí, než být prostě zuřivou hoblovačkou. A jak již z předchozích řádků asi vcelku jasně plyne, je to v tomto případě trochu málo. Pod nánosem nepříliš objevných riffů se utápí několik obstojných melodií, které se sem tam v pozadí objeví, ale opět platí – když člověk nehledá, nenajde. Melodika tudíž vystupuje pouze v kytarových sólech, jež se v některých případech sice povedla (třebas “Parasitic Scriptures of the Sacred Word” nebo “Embodiment of This Bitter Chaos”), jenže v jiných zase méně. A když si člověk uvědomí, kolik času z celkové minutáže zabírají sóla, jsou vcelku zanedbatelnou položkou.

Nejsvětlejší body vidím hlavně ve čtvrté “In Deathless Tradition”, zejména z toho důvodu, že to není takový náklep, ale nese se ve středním tempu, díky čemuž se jedná o jednoznačně nejidentifikovatelnější kus “Blood for the Master”. Dále je ještě dobrá závěrečná “My Name Is Frightful Among the Believers”, v tomto případě kvůli výraznější melodice. Stále se sice nejedná o nic výjimečnějšího, ale hned je znát, že je tenhle vál trochu výš než jeho kolegové.

Uznávám, že do této chvíle to asi vypadá, že je “Blood for the Master” dost velký průser, ale věřte mi, že zas tak žhavé to nebude, což tvrdím i přes fakt, že jsem se v recenzi zaměřil spíše na negativa nahrávky. Jak již bylo jednou řečeno, poslouchat to jde v pohodě, jenom to není nic zrovna výjimečného nebo pamětihodného. “Blood for the Master” je prostě deska, která v dnešní konkurenci jednoduše po chvíli zapadne. Když si někdy budu chtít pustit pořádný kulervoucí black/daeth, aktuální placka Goatwhore rozhodně nebude to, po čem sáhnu, ale když mi to někdo pustí, problém s tím mít nebudu. To je celé. Pokud byste se mě zeptali, jestli bych vám album doporučil, asi bych neřekl ani ano, ani ne… řekl bych jen to, že poslechem “Blood for the Master” nic nezkazíte, ale být vámi, věnoval bych svůj čas jinačím sebrankám.


Legion of the Damned – Descent into Chaos

Legion of the Damned - Descent into Chaos
Země: Nizozemsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 7.1.2011
Label: Massacre Records

Tracklist:
01. Intro – Descent into Chaos
02. Night of the Sabbath
03. War in My Blood
04. Shrapnel Rain
05. Holy Blood, Holy War
06. Killzone
07. Lord of the Flies
08. Desolation Empire
09. The Hand of Darkness
10. Repossessed

Hodnocení:
H. – 7/10
Earthworm – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Neuvěřitelné, jak se tahle kapela dokázala za tak krátkou dobu zvednout. 13 let se bez nadsázky potloukali v podstatě na okraji scény jako Occult (kolik z vás zná jejich nahrávky, co?), ale takřka ihned po změně názvu na Legion of the Damned se jim dostalo ohromného úspěchu. Hrají na velkých festivalech, plní stránky (a nezřídka i obálky) největších metalových magazínů, sází album za albem, jezdí dlouhé koncertní šňůry… a co je na tom všem nejlepší, zvláště pro fanouška dobrého metalu, ta jejich hoblovačka má pokaždé fakt koule…

Nepočítáme-li “Feel the Blade”, což byla předělaná fošna “Elegy for the Weak” z éry Occult, je aktuální novinka “Descent into Chaos” čtvrtou řadovkou Legion of the Damned. Za těch pár let se skupina vypracovala do podoby, u níž máte vždy jistotu, co dostanete a v jaké kvalitě to dostanete. Ano, je to na chlup to samé jako “Malevolent Rapture”, “Sons of the Jackal”“Cult of the Dead”, ale čert to vem, když vás ta nálož sejme tak jako tak.

Nějaké filozofické rozbory, hlubokomyslné rozebírání jemných nuancí, obšírné porovnávání s předchozími deskami, to všechno je u Legion of the Damned zbytečné, ba přímo kontraproduktivní. Tahle muzika tu je prostě a jednoduše od toho, aby vám ustřelila palici, nic víc, nic míň. Ber, nebo nech být. Kapela se s tím nesere – nejdříve vás lehce ukolébá intrem “Descent intro Chaos”, aby vás hned vzápětí s úvodním riffem zabijačky “Night of the Sabbath” zadupala do země. Nářez od začátku do konce. Co song, to nekompromisní pumelice přímo držky; co song, to jasná hitovka, při níž praskají kosti.

Riffy jsou kulervoucí, čapnou vás za prdel a vymetou s vámi podlahu jak s hadrem. Tempo je ďábelské, zdrtí vás tak důkladně, že se ani nestačíte začít bránit. A pokud vám i po tomhle zbudou nějaké síly, apokalypsu dokončí řezavá pila v hrdle Maurice Swinkelse. Hnát na srdce – čeká toho někdo od death/thrash metalu ze staré školy víc? Já tedy ne. Je to náklep, náklep jak hovado, a to mně osobně stačí. Legion of the Damned si berou to nejlepší od obou přítomných stylů a ten jejich koktejl je prostě smrtící.

Nevím, jestli to vůbec má cenu vyjmenovávat tu nějaké songy, ale tak že jste to vy… totální bomby jsou kromě již zmiňované “Night of the Sabbath” ještě “Shrapnel Rain”, “Lord of the Flies” a “The Hand of Darkness”. Všechny spojují brutální riffy, řízné tempo, neuvěřitelný tah na bránu a drive jako prase. A to je vzhledem k žánru Legion of the Damned sakra velká pochvala. Ale jak říkám, jsou to jenom moje osobní kousky, jinak to jsou všechno řízné petelice do jedné.

Před vydáním jsem si říkal, že jestli bude “Descent into Chaos” to samé jako vždycky (což jsem předpokládal a což se také stalo), tak mě to už prostě kvůli nulovému posunu bavit nemůže. Ale jak poslech ukázal, opak je pravdou – baví mě to a baví mě to hodně. Není to nic kdovíjak originálního, nic doposud neviděného, ale to nevadí, já mám pro takovéhle smaženice prostě slabost. Říct už můžu jen jednu věc – jestli to bude těmhle chlapům takhle hoblovat pořád, pořád se mi to bude i líbit.


Další názory:

Legion of the Damned mi dali přesně to, co jsem od nich očekával. Pohodovou hoblovačku, převážně založenou na riffech, při které si zahážu hlavou a trochu si oddechnu. V podstatě nic víc, nic míň. Žádné experimenty se nekonají, jediné dvě překvapení pro mě byly – prvních pár riffů na albu v songu “Night of the Sabbath”, nečekal jsem, že to bude šlapat tak slušně; a akustické intro k songu “Lord of the Flies”. Produkce kvalitní tak akorát, je vidět, že už v tom chlapi nějakou dobu chodí. Co víc dodat? Koho už nebaví Slayer, zkuste Legion of the Damned :)
Earthworm


The Wretched End – Ominous

The Wretched End - Ominous
Země: Norsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 25.10.2010
Label: Nocturnal Art Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Red Forest Alienation
03. The Armageddonist
04. Last Judgement
05. Of Men and Wolves
06. Numbered Days
07. With Ravenous Hunger
08. Fleshbomb
09. Human Corporation
10. Residing in Limbo
11. The Juggernaut Theory
12. Zoo Human Syndrome

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Ačkoliv legendární Emperor vzešli z prostředí podzemního norského black metalu, zanechali v metalové scéně znatelný otisk, v rámci samotného black metalu jeden z největších. Po ukončení studiové činnosti v roce 2001 a jakékoliv činnosti v roce 2006 však už posluchačům nezbývá nic jiného než zaměřit pozornost na projekty, do nichž se jednotliví členové postupem času rozutekli. Za posledních pár let bylo nejvíce slyšet o frontmanovi Ihsahnovi, který nabízí vysoce sofistikovaný progresivní metal na svých sólových albech (poslední „After“ vyšlo letos v lednu), nás dnes ale zajímá jiná část černěkovového Císaře – kytarista Samoth

Už je to nějaký ten pátek, co Samoth zformoval projekt Zyklon (neplést se Zyklon-B, kde Samoth společně i s Ihsanem kdysi dávno rovněž působili, to je úplně jiná kapela), který dokonce nějaký čas fungoval i souběžně s Emperor. Roku 2007 se však Zyklon postupně uložili ke spánku, aby byl letos v lednu oficiálně ohlášen rozpad. Tyto události celkem logicky vedly Samotha ke zformování projektu nového, jímž je (pozor, přijde zápletka) právě The Wretched End. A aby to nebylo jen tak, přizval si k sobě Samoth i další dva známé hudebníky – bubeníka Nilse Fjellströma, jehož si asi většina z vás bude pamatovat jako DominatoraDark Funeral (od nichž jen tak mimochodem letos odešel), a baskytaristu, kytaristu a zpěváka CosmaMindGrinder (jako host se ale třeba objevil i na několika albech Windir). Zasvěcené úvahy o all-star projektech tentokrát vynecháme a podíváme se rovnou na zoubek desce, kterou toto trio vyplodilo…

Kdo by si myslel, že ze spolupráce tří de facto blackmetalových hudebníků vznikne dalšíblack metalový projekt, ten bude možná po poslechu debutu „Ominous“ překvapený. Samotní The Wretched End ale už relativně dlouho dopředu avizovali, že se bude jejich nové působiště pohybovat na pomezí thrash a death metalu, a slibovali, že by se na desce měla tříštit moderní i oldschoolová tvář obou zúčastněných stylů. A světe div se, ono tomu tak opravdu je. Většinou hudebníci plácají všelicos, ale tentokrát, musím uznat, mi vcelku usnadnili práci, jelikož lépe se asi „Ominous“ vystihnout nedá. Vážně totiž zní jako střet oldschoolového death metalu, jeho modernější odnože a stejně tak obou podob thrash metalu.

A co dál od „Ominous“ čekat? Především opravdu vydatnou nálož riffů, které tu a tam zajíždějí více do death metalu, támhle zase do thrashe, a o kousek dál zase drtí v přirozené fúzi obou. Výjimečně vystrčí růžky i lehký odér black metalu (např. „The Armageddonist“), ale nejde o nic velkého. K tomu si domyslete královskou porci melodií a přihoďte v pozadí jedoucí blastbeat (jak někdo pár let cvičí v Dark Funeral, tak se mu ty hnáty jen tak nezastaví…). Máte to? Dobrá, navrch ještě přihoďte ukázkově „vychlastaný“ vokál a dostanete… „Ominous“ v celé své kráse.

Zatím to zní celkem dobře, co říkáte? Ono to totiž celkem dobré je, jenže druhá stránka věci je fakt, že „Ominous“ toho v podstatě o moc víc nenabízí. The Wretched End do toho sice buší ukázkově, to ano, ale po celou hrací dobu takřka stejně. Netvrdím, že není potřeba si čas od času vyklepat mozkovnu o pořádně rubačky, ale já osobně jsem od takových kapacit čekal možná o malý kousíček víc. Nechápejte mě však špatně, pořád je to dobré album. Snad víte, jak to myslím. Nic to nemění na faktu, že každý song má ve své podstatě ty nejlepší předpoklady natrhnout vám kaďák, přičemž některé kousky se vážně povedly. Já osobně jsem si oblíbil nejvíce již zmiňovanou „The Armageddonist“, valivou „Numbered Days“ (vrchol!) nebo předposlední „The Juggernaut Theory“ s opravdu skvělým závěrem s vynikajícím sólováním a melodiemi.

The Wretched End

Sečteno, podtrženo, výsledek několikrát zkontrolován – „Ominous“ je solidní album, poslouchá se vážně skvěle a na nějaký čas člověka zabaví. Žádná supernova, která by vám ustřelila palici až na Měsíc, se však nekoná. Každopádně to ale celé minimálně za jeden poslech stojí, o tom žádná. Jako osvěžení mezi neustálým sjížděním novinky Deathspell Omega je to celkem v pohodě (smích). Dobrá, tohle už bylo trochu mimo mísu, takže to radši pro dnešek už utneme…