The Wretched End - Inroads

The Wretched End – Inroads

The Wretched End - Inroads
Země: Norsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 23.4.2012
Label: Nocturnal Art Productions

Tracklist:
01. Tyrant of the Mountain
02. Deathtopian Society
03. Death by Nature
04. Cold Iron Soul
05. The Haunting Ground
06. Fear Propaganda
07. Blackthorn Winter
08. Hunger
09. Throne Renowned of Old

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
facebook

Už mi začíná být trochu hloupé uvozovat recenze kapel jako právě The Wretched End vztahem jednoho nebo více v sestavě přítomných muzikantů k mé srdcovce no. 1, kultovním Emperor. Jenže mě zrovna nenapadá nic lepšího, takže ani tento případ nebude výjimkou. Tentokrát je tím pojítkem mezi The Wretched End a Emperor kytarista Samoth, který si po ukončení činnosti blackened death metalové úderky Zyklon našel dva nové parťáky, se kterými pod hlavičkou The Wretched End páchají cosi na způsob thrash/death metalu. Album “Inroads” je jejich druhým řadovým počinem, a jestli jste stejně jako já díky stylovému zařazení pociťovali jistou skepsi, možná vás čeká nemalé překvapení…

Přiznám se bez mučení, že jsem na recenzi “Inroads” přistoupil jen a pouze kvůli Samothovi a při vší úctě k jeho osobě jsem čekal bezpohlavní hromádku thrash-deathové agrese a pro mě navýsost nudný zážitek. Jenže to jsem se krutě přepočítal. Už první skladba “Tyrant of the Mountain” totiž dává jasně najevo, že tohle je všechno jen ne plytký nářez bez nápadu. Asi největším překvapením pro mě bylo zjištění, jak výrazně jsou z alba cítit black metalové postupy. Ne vždy je to úplně patrné, ale ten black tam prostě je a výsledku to neuvěřitelně prospívá. Skoro to vypadá, jako by si Samoth vzpomněl na své kořeny a vkusným způsobem je nechal promluvit do současnosti. Výsledek pak mluví za vše – je totiž naprosto vynikající.

Způsob, jakým se v “Inroads” prolínají všechny tři stylové pilíře, tedy thrash, death a black, je dechberoucí a není úplně jednoduché jej popsat. Riffy jsou jak dostatečně energické, tak zatraceně úderné, a když se to hodí, nebojí se vytasit s rozmáchlostí, kterou by do takové směsice stylů člověk neřekl. Přitom jsou skvěle vystavěné i po melodické stránce, jsou nápadité, zbytečně se neopakují a když dojde na sólo, je to naprostá lahůdka. Co je ale zásadní, to je atmosféra, kterou dovedou kytary vytvořit. Je naléhavá, znepokojivá, temná, žije si vlastním životem a je to právě ona, která dává celému albu tvář. Tvář ošlehanou větrem a mrazem, zjizvenou a velmi, velmi zachmuřenou. Bylo by ovšem velmi nefér tu chválit jenom práci kytar, když práce ostatních nástrojů není o nic slabší. Pravda, sice k mým uším nedoléhají všechny nuance jemné práce baskytaristovy, ale na hutném zvuku desky je jasně poznat, že tady je muzika tvrzena na výbornou. Pochvalné razítko do notýsku však bez nejmenších pochyb zaslouží Nils Fjellström, tedy muž za bicí baterií. Jeho hra je totiž nelidsky přesná, nápaditá, propracovaná, a když na to přijde, v duchu blackových kompozic posluchače takřka hypnotizuje. Po třicet osm minut stopáže pak celou desku tlačí neustále dopředu a výsledek toho všeho je zkrátka brilantní! V dokonalé symbióze s ostatními složkami doplňuje celek páně Cosmův vokál a já si dovedu jen stěží představit zpěváka, který by svým projevem k celkovému charakteru “Inroads” pasoval lépe. A bijte mě třeba do hlavy, ale přísahal bych, že jsem ze zpěvu místy zaslechl vzdálenou ozvěnu vokálního inferna, jaké dovede předvést další ex-EmperorIhsahn

I zdařilým deskám se však občas bohužel stává, že je od triumfu dělí odfláklá, nebo nešťastně provedená produkce. Bohudík se The Wretched End vyvarovali i tohoto neduhu a zvuk alba je další z řady jeho skvostných jednotlivin. Zde se totiž podařilo nesmírně vkusně vyvážit podíl čisté produkce a povšechně agresivního projevu. Není to tedy žádná garáž, nástroje jsou perfektně čitelné, kytary nádherně vrstevnaté a bicí rozhodně neznějí, jako by někdo mlátil železnou tyčí do popelnic. Při vší téhle zvukové finese si však sound uchoval jakousi auru plíživé zloby, chladu a zmaru, která obestírá všechny nástroje, respektive celek. Kombinace je to na první pohled trochu zvláštní, ale vsadím se, že bych na prstech obou rukou nespočítal kapely, které by byly za podobný výsledek ochotny zaplatit vlastní duší…

Nač to protahovat, když je to z uplynulých řádek více než jasné. The Wretched End se podařilo něco nevídaného – totálně uzemnit člověka, který k jejich novince přistupoval se značnou skepsí, spíše z povinnosti a také z úcty k jednomu z členů. Na poli thrash/death metalu se sice moc neorientuji, ale myslím že nebudu daleko od pravdy, když prohlásím album “Inroads” za jeden z nejlepších žánrových počinů, které za poslední roky vznikly. A to už skoro stojí zvážit, jestli by “Inroads” nestálo za investici, ne?


Další názory:

Debut “Ominous” projektu The Wretched End, v němž se setkávají lidé, kteří zanechali znatelnou stopu v kapelách jako Emperor, Dark Funeral nebo Windir, byl vcelku příjemnou muzikou na pomezí thrashe a deathu. Nic světoborného, ale fajn hudba. Jenže druhá deska “Inroads”, to je panečku jiné žrádlo! Čekal jsem opětovně solidní věc v thrash/death hávu, ale šeredně jsem se spletl. “Inroads” je minimálně o třídu (ne-li o dvě) výš než “Ominous”, mnohem víc než k zmiňovaným dvoum žánrům má blíž k black metalu, ale z obou si ponechává jisté prvky, které v souladu se všemi ostatními okolnostmi dávají dohromady naprosto úžasný nářez, který vám prostě a jednoduše nakope prdel! Co song, to totální nekompromisní jeba. “Inroads” je nemilosrdná mašina, která má dost síly na to, aby roztřískala vše okolo – tah na bránu je opravdu zničující, přesně takhle zní album, u něhož má člověk chuť mlátit mařenou tak dlouho, dokud mu ta palice neupadne. A přitom – a to je na tom to nejlepší, to je ten důvod, proč si “Inroads” zaslouží až tak vysoké hodnocení – se nejedná o zuřivou rubanici bez hlavy a paty. Každý song je narvaný spoustou skvělých nápadů a malých detailů jako pomalejší momentky, povedené melodie, sem tam dotyky kláves, trochu atmosféry, sbory v pozadí, techničtější riffy – a to vše, aniž by “Inroads” byť jen na vteřinku ztratilo něco ze své hrozivosti. Opravdu kulervoucí opus!
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.