Archiv štítku: Suspiral

Suspiral – Delve into the Mysteries of Transcendence

Suspiral - Delve into the Mysteries of Transcendence
Země: Španělsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 1.3.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Poisonous Essence
02. Hiereía Deúro
03. The Art of Death

Hrací doba: 33:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Duo Suspiral pochází ze Španělska a oba pánové dále hrají v Arkaik Excruciation a Sheidim, což většině čtenářů asi zatím nic neřekne. Není divu, tahle země nikdy neplatila za metalovou velmoc s kdovíjak bujným podhoubím. To se ale podle všeho mění/změnilo. Už dávno tamější scéna nestojí jen na Machetazo, Haemorrhage, Primigenium a Avulsed (nebo Baron Rojo, hehe). Největší bouři zájmu rozpoutaly po novém miléniu bestiality jako Morbid Yell, Proclamation a především Teitanblood. A ten, kdo underground sleduje ještě pozorněji, tak zná i další kvalitní kapely, které vznikly ve stejnou dobu či o něco později, jako Domains, Körgull the Exterminator, Of Darkness, Banished from Inferno, Graveyard. No, a poslední vlnu si, zde na Sicmaggot představíme podrobněji, neb Altarage už znáte a možná jednou přijde čas na Orthodoxy, 13th Moon, Plaggha či zmíněné Sheidim a Arkaik Excruciation. To ale jen tak povrchně a ve zkratce, proč považuji vývoj posledních let na španělském poloostrově za hodný pozornosti. Teď upřeme pozornost na Suspiral a jejich první dlouhohrající desku „Delve into the Mysteries of Transcendence“.

Té loni předcházelo dvou skladbové EP „Dawn of Kezef“, které byť uspokojivé, bylo přeci jen pouze ukázkové. Suspiral zde působili jako „bestiální“, avšak monotónní black / death s atmosférickým nádechem, čemuž napomáhaly klávesy, jež se občas mihly v pozadí. Hudební koncept to byl zajímavý, i když nijak převratný; klávesy do svého surového bordelu cpali už Archgoat před více jak dvaceti lety.  Ale mám osobně velkou slabost pro takzvaný „jeskynní metal smrti“ a obzvláště takový, jenž se snaží vymanit z primitivnosti a tupé hrubosti, která se zdá být tomuto subžánru určená. Hudební provedení zmíněného EP nebylo tedy nikterak fascinující, až mě osobně překvapilo (spíše mile nežli naopak), když po kapele hmátlo výborné vydavatelství I, Voidhanger. Ale hned s prvním ponorem do mystérií transcendence jsem věděl, že tomu tak bylo právem. Suspiral se opět snaží tvořit násilný a temný black / death s hutnou atmosférou, ale jejich recept je tentokrát o něco rafinovanější. A to nejen ve srovnání s dřívějším titulem. Kapela se v prvé řadě téměř vybodla na klávesy, místo toho raději přidala o jednu kytarovou linku navíc. Což se projevuje tak, že nad vzteklým burácením kytar a bicích se obvykle vznáší nářek a vzlykání kytar, společně se zběsilým sólováním (často oboje najednou). Ono to upřímně není zas tak vynalézavé, jak by se mohlo z vyššího prohlášení o „rafinovanosti“ zdát. Táhlé „vzlyky“ nejsou ani tak deprimující, jak by mohly být, kdyby kytaristé byli vzdělanější či zručnější, a „shreds“ mají do chaosu TTNBLD taky daleko; někomu snad mohou přijít až otravné. Zde rozhodně vidím potenciál, na čem by se dalo ještě v budoucnu zamakat. Pokud ale mají Suspiral něco zvládnuté dobře a co podkládá můj názor, že album není žádná tupá primitivnost, jsou to samotné kompozice.

Půlhodinové „Delve into the Mysteries of Transcendence“ má totiž jen tři skladby a pokusit se v tomhle ranku o řežbu delší než čtyři minuty je zpravidla o hubu. Avšak debut Suspiral sjedu s radostí od začátku do konce a obvykle si nějakou skladbu ještě potřebuji pustit znovu. Kapela opravdu s citem pracuje jak s monotónností, tak s chaosem. Když zpomalí, tak to prostě drtí jak má a prasopal rovněž dovede v posluchači probudit to zvířecí „něco“, co má chuť se prát. Suspiral se také neštítí ryze blackmetalových riffů (spíše ve stylu původních NOEVDIA klasik než devadesátek) či doomu, což do celku výtečně zapadá. Snad ještě srovnám „Delve into the Mysteries of Transcendence“ s jinými zlobordely. Ruku na srdce, většinu lidí asi hned napadnou Teitanblood nebo nedávno recenzovaní Altarage, a to nejen kvůli stejné země původu. Kdybych byl zručný malíř, nezemskou intenzitu „Death“ bych hrubě vykreslil jako chaotický vír, ať už bodavého hmyzu či pouštního písku, a „Nihl“ jako ohromnou přívalovou vlnu černé barvy. Kdežto malba „Delve into the Mysteries Transcendence“ by byla ve své abstraktnosti o něco komplexnější s mnoha tmavými odstíny a různými technikami, aby každý, kdo by ji spatřil, v ní viděl něco jiného. Dojem by tedy nebyl ani zdaleka tak bezprostřední a pravděpodobně ani ne tak silný, ale svým způsobem by nabídnul mnohem více.

Suspiral

Když jsem debut Suspiral slyšel poprvé říkal jsem si, že „Delve into the Mysteries of Transcendence“ zní jako srážka Impetuous Ritual a Darkspace. S dalšími poslechy byla tato analogie nahrazena srovnáním s Altarage, ze kterého Suspiral vyšli jako fyzicky „slabší“, avšak vychytralejší bratříček. A nakonec si říkám, že taková srovnání desce spíše škodí, i když posluchače asi nalákají snáze než kdovíjak komplikovaný rozbor. Takže na závěr. Sledujete I, Voidhanger anebo máte rádi atmosférický metal smrti? Myslím, že chcete Suspiral slyšet. Debut není převratný v takřka ničem, ale příslib je nezanedbatelný.


3× smrtící španělské zlo

Španělsko možná nepatří mezi metalové velmoci, ale dozajista i zde bují extrémní underground a nachází se tu množství vysoce zajímavých smeček. Aktuální situace toho budiž důkazem. Pyrenejský vřed puknul a během pouhého měsíce na svět vyzvracel hned trojici debutových deathmetalových zvěrstev, do jejichž útrob se v blízké budoucnosti podíváme v rámci tří recenzí.

Hned úvod našeho iberského smrtícího miniseriálu se ponese v nekompromisním duchu. Už zítra nás totiž čeká recenze na „Nihl“ od bestie Altarage (loňské demo „MMXV“ jsme také recenzovali – kdybyste si chtěli připomenout, tak zde). Krátce nato bude následovat povídání o „Delve into the Mysteries of Transcendence“ od dua Suspiral. Triumvirát zla poté završí recenze na „Cursed Blood of Doom“ z dílny Arkaik Excruciation.

Altarage


Redakční eintopf #87 – březen 2016

Skuggsjá - Skuggsjá
Nejočekávanější album měsíce:
Skuggsjá – Skuggsjá


H.:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Obsidian Kingdom – A Year with No Summer
3. Wolvserpent – Aporia:Kāla:Ananta

Kaša:
1. Joe Bonamassa – Blues of Desperation
2. Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown
3. Walls of Jericho – No One Can Save You from Yourself

nK_!:
1. Killswitch Engage – Incarnate
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer

Atreides:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Nadja – Sv
3. The Body – No One Deserves Happiness

Skvrn:
1. Cobalt – Slow Forever
2. Skuggsjá – Skuggsjá

Onotius:
1. Rorcal – Creon
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer
3. Sarke – Bogefod

Metacyclosynchrotron:
1. Suspiral – Delve into the Mysteries of Transcendence
2. Ill Omen – Æ.Thy.Rift
3. Kringa – Through the Flesh of Ethereal Wombs

Březnový redakční eintopf je dozajista zajímavý díky jedné věci. Jde totiž o první díl naší rubriky, v němž se k nám připojil náš nový kolega (a sluší se dodat, že první nový kolega po třech letech) Metacyclosynchrotron, jehož hudební specializací je – zlo. A jeho první eintopfový příspěvěk to bezesporu potvrzuje.

Nicméně, celoredakčně nejočekávanější jména se nacházejí trochu jinde. V podstatě všichni redaktoři tentokrát projevili rozdílné chutě a moc víckrát zmiňovaných formací se nevyskytlo, což nepřímo říká, že březnový výběr asi bude dosti pestrou záležitostí. Výjimkou je však jeden projekt, jehož jméno se objevilo hned v několika textech. Jedná se o formaci Skuggsjá, jejíž jádro tvoří dvojice severských muzikantů, KvitrafnWardruny a Ivar BjørnsonEnslaved. A právě bezejmenná deska, která je výsledkem jejich spolupráce, je tím, na co se v březnu těšíme nejvíce…


H.

H.:

Březen nabízí hned několik potenciálně hodně zajímavých desek, nicméně něco, z čeho bych padal pod stůl už v předstihu jako v únoru, tu přece jen asi není. Nicméně i tak toho čekám docela dost třeba od projektu Skuggsjá, v němž se potkávají předáci Enslaved a Wardruna. Dosavadní ukázky znějí skutečně nádherně a je z nich o trochu více cítit druhé zmiňované jméno, což mně osobně plně vyhovuje. Pokud se v takovém duchu i kvalitě ponese celá deska, tak to bude horký kandidát na fantastickou desku.

Dost jsem zvědavý i na to, jak se předvedou Španělé Obsidian Kingdom. Ti se před čtyřmi lety blýskli výtečným debutem „Mantiis – An Agony in Fourteen Bites“, takže s novinkou „A Year with No Summer“ rozhodně mají na co navazovat. Sice dost výrazně obměnili sestavu, ale i tak doufám v další progresivní perličku.

Boj o třetí flek v eintopfu byl docela hutný a těch kandidátů na zařazení bych měl výrazně víc, ale nakonec svůj poslední hlas pošlu do amerického státu Idaho. Drone / doomoví Wolvserpent si nachystali nové ípko „Aporia​:​Kāla​:​Ananta“, které – a musím říct, že i díky tomuhle jsem na to tuze zvědavý – bude obsahovat jen jednu dlouhou skladbu, jež bude trvat okolo 40 minut. Nicméně věřím tomu, že to tohle duo utáhne (ostatně, kdybych nevěřil, těžko bych to sem psal) a bude to parádní věcička.


Kaša

Kaša:

Když jsem si procházel dlouhatánský seznam březnových alb, jejichž vydání je na spadnutí, tak mi došlo, že to je jeden z těch měsíců, které se vlastně píší samy, protože v sobě skrývá hned několik zajímavých jmen, jejichž nejnovější výtvory není radno si nechat ujít.

Začnu klasicky od bronzové příčky, na niž jsem si dosadil zámořské Walls of Jericho a jejich novinku „No One Can Save You from Yourself“. Pro tuhle metalcorovou partičku s maskulinní zpěvačkou Candace u mikrofonu mám slabost, a když už jsem začal ztrácet naději, že ještě někdy vydají novou studiovou placku, protože osm let čekání od poslední „The American Dream“ je fakt hodně dlouhá doba, tak mě tato pětice vyvedla z omylu. Doufám, že výsledek bude za to čekání stát, protože dobrý metalický hardcore už jsem nějaký ten pátek neslyšel, což bych rád změnil, a tohle je přesně ta příležitost, která je k tomu jako stvořená.

I Spiritual Beggars mám rád již dlouhá léta a tato bokovka Michaela AmottaArch Enemy se postupně vypracovala ve stálici, na niž se vyplatí vsadit. V souvislosti se „Sunrise to Sundown“ čekám další porci poctivé hudby od srdce, protože tito milovníci starého hard rocku se stonerovou příchutí podávají stabilní výkony a nevěřím, že by se na tom mělo letos jenom tak něco změnit. No, a prakticky totéž by se dalo říct i o Joeovi Bonamassovi. Tento bluesrockový kytarista je mi se svou upřímnou tvorbou strašně sympatický, každou jeho nahrávku očekávám s velkým nadšením a vkládám do ní nemalé ambice, takže snad mě se svým novým materiálem ani tentokrát nezklame a „Blues of Desperation“ se zařadí mezi předchozí povedené počiny.


nK_!

nK_!:

Tři roky stará fošna „Disarm the Descent“ mě svého času dost chytla, a ačkoliv jsem do té doby Killswitch Engage kdovíjak neholdoval, právě tohle album se pro mě stalo pomyslnou vstupní branou do tvorby téhle americké sebranky. Hlavně mě baví za mikrofon se navrátivší Jesse Leach. Howard Jones nezpíval špatně, ale kvalit Leache v mých uších rozhodně nedosahuje. Od „Incarnate“ nečekám nic menšího než kvalitního nástupce „Disarm the Descent“ a to by v tom byl čert, jestli tahle deska nebude solidní námel. Jen by se chlapci mohli vyvarovat některých vyloženě vatových kusů. Dále mě zajímají noví Rotten Sound, od jejichž poslední řadovky uplynulo už dlouhých pět let. Tři roky staré EP „Species at War“ bylo sice plné kvalitního materiálu, ale dlouhohrající nahrávka je přeci jen jiná káva. Tedy ne, že by mezi ním a plnohodnotnou deskou byl nějaký podstatný rozdíl v délce stopáže. Finové mě zatím nikdy nezklamali a věřím, že „Abuse to Suffer“ na tomto trendu nic nezmění.


Atreides

Atreides:

Už tak půl roku si říkám, že by Einar Selvik mohl v rámci Wardruny dokončit svoji runovou trilogii „Runaljod“ a vydat její poslední díl, jenž ponese název „Ragnarok“. Jenže díra mezi prvními dvěma alby napovídá, že to hned tak nebude, takže beru za vděk i kolaborací s krajany Enslaved, respektive s Ivarem Bjørnsonem. I když, „beru za vděk“ je dost špatné vyjádření pro „těším se jak prase“, protože ukázky projektu nazvaného Skuggsjá znějí zkrátka parádně. Agresivněji laděná severská hudba podpořená elektrickou složkou zní famózně, a jakkoliv nemám rád „vyhajpované“ věci, cítím v kostech, že tohle setkání dvou hudebních perfekcionistů může jen těžko dopadnout špatně.

Na druhé straně březnového eintopfu stojí dvě jména, pro něž je hype cizím slovem, „jedou si to svoje“ a doslova chrlí jednu nahrávku za druhou – jedno, zda je to řadovka, ípko, splitko nebo kolaborace. Nikoho snad nepřekvapí, když zazní jména The Body a Nadja. První jmenovaní mají v plánu vydat placky hned dvě, mnohem víc než kolaboračka s Full of Hell mě ovšem zajímá jejich vlastní počin „No One Deserves Happiness“ navazující na „I Shall Die Here“, potažmo na „Christs, Redeemers“ z let 2014 a 2013. O čtyřech nahrávkách, které zvládli jen za loňský rok škoda mluvit, zkrátka tu máme další sludge / dronové peklo, tentokrát o deseti dějstvích a notně depresivním artworku.

Nadja se rovněž po řadě kolaborací a ípek projevuje vlastní řadovkou, prostě nazvanou „Sv“. Tu tvoří jediná skladba „Sievert“, dlouhá něco málo přes 40 minut, jejíž původ leží ve dvou rozdílných skladbách určených pro dva berlínské festivaly, přetavených do jednoho celku. Zvědavost je proto zcela na místě a dost se těším, s čím AidanLeah přijdou tentokrát. Hlavně proto, že oproti dost monotónní a jednotvárné mase předchozí „Queller“ může být „Sv“ docela příjemným oživením.


Skvrn

Skvrn:

Další solidní měsíc. Asi tak bych ve zkratce hodnotil nadcházející březen, tedy alespoň co se hudebního nadělení týče. Našel jsem si hned dvě libůstky, dvě speciality, které se zkrátka neobjevují každý den a já je pro svou zvědavost nemohu vynechat. První místo patří dlouho dvoučlenným, na krátkou dobu druhého člena hledajícím a nyní už zase dvoučlenným blackařům Cobalt. Prvním otazníkem je sestava, druhým časový odstup dělící předešlé „Gin“ (2009) a novinku (2016, že by?). Netuším, co se v hlavách zainteresovaných urodilo, název „Slow Forever“ možná ukazuje na ještě větší prostor odkázaný plazivým pasážím, ale vážně teď těžko říct. Já jen doufám, že to bude stát zato.

Dvojka jsou Skuggsjá. Druhá specialita, za níž jsou odpovědní norští průzkumníci starých časů – Ivar BjørnsonEnslaved a Einar Selvik, jenž poslední roky slaví úspěch s hudbou své Wardruny. Na papíře to pak znamená mix blackové progrese s temným folkem. A jak se zdá, papír zřejmě nebude nutno zatracovat, neb „Skuggsjá“ bude alespoň dle toho zveřejněného mála znít právě zhruba tak. Pocitově má navrch zatím Wardruna, ale uvidíme, zda Bjørnsonovy kytary nezaberou a neukáží plně svou sílu také jinde než v říši „Zotročených“.


Onotius

Onotius:

Jak nás únor skvělými deskami namlsal, z březnového seznamu na mě nějak ne a ne vyskočit žádná deska, kvůli níž bych zrovna nemohl dospat, jak bych se na ni těšil. Nicméně pár alb, jež si rozhodně mezi prsty projít nenechám, tu zase je – takže hurá na ně. V první řadě jsem rozhodně zvědav, jak se podaří nová deska švýcarských Rorcal, jejichž tři roky starý zářez „Világvége“ představoval velmi poctivou porci sludgem načichlého valivého black metalu. Dále jistě nepohrdnu nefalšovaným grindovým průplachem v podobě nového alba Rotten Sound. Třetí pak příčku přenechám norským syrovým blackerům Sarke, kterým jedenáctého vychází v pořadí čtvrtá deska nesoucí název „Bogefod“.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Hlavní hudební chody tohoto roku stále na dosah nejsou, a tak se člověk musí spokojit s předkrmem v podobě méně známějších jmen. Ne, že bych čekal nějaké zázraky, ale rád se nechám překvapit. Španělským Suspiral se to například podařilo už s pouhým demem „Dawn of Kezef“ a podle všech indicií bude jejich první full-length „Delve into Mysteries of Transcendence“ ještě mocnější záležitost. Svojský, schizofrenní, ale stále surový metal smrti! To australští Ill Omen se věnují prohnilé formě atmosférického black metalu, který objektivně řečeno nenabízí nic převratného. Ale přesto jejich poslední tituly nabízely momenty, ze kterých pomalu tuhla krev v žilách. Nové, v pořadí již třetí album „Æ.Thy.Rift“ by mělo v kontextu dřívější tvorby nabídnout něco trochu jiného, takže jsem zákonitě zvědav, zda se úkrok jinam vyplatil, či nikoliv. Die Trinität des Bösen zakončuji EP „Through the Flesh of Ethereal Wombs“ rakouských Kringa. Kapela mi loni v Praze nakopala prdel, hudební růst je evidentní, tudíž jsem přesvědčen, že novinka nebude ztráta času.