Archiv štítku: death / black metal

Abyssal – A Beacon in the Husk

Abyssal - A Beacon in the Husk

Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde death metal
Datum vydání: 21.6.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Dialogue
02. I – Recollection: Shapes Upon the Retina
03. I – Recollection: Awakening / Metamorphosis
04. II – Discernment: The Cloister Beneath the Grime
05. II – Discernment: Khyphotic Suzerains
06. II – Discernment: The Triumph of Fools
07. III – Descent: We Who Beheld the Fall of Axioms
08. III – Descent: A Beacon in the Husk
09. Soliloquy

Hrací doba: 57:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

Britští Abyssal naskočili v roce 2012 prostřednictvím svého debutu „Denouement“ na vlnu kapel vezoucích se na vzrůstající popularitě disonantního death / black metalu. Po cestě vyšlapané australskými Portal se pokoušeli kráčet mnozí, ale právě Abyssal se nakonec vyprofilovali jako jedni z nejzajímavějších následovníků. Také druhá deska „Novit enim Dominus qui sunt eius“ byla výborná a třetí dlouhohrající počin „Antikatastaseis“ snažení Abyssal korunoval.

„Antikatastaseis“ nicméně vyšlo už v roce 2015 a od té doby se Abyssal na chvíli naoko odmlčeli. Vynecháme-li kazetový box „Perichoresis“ (2016), větší aktivita přišla až v loňském roce, kdy kapela začala vystupovat živě (premiérový koncert proběhl na islandském festivalu Oration – dojmy kolegy Metacyclosynchrotrona a hostujícího Kubánce si nakonec můžete přečíst v dobové reportáži) a také vydala splitko „Apanthropinization“ s krajany Carcinoma. Což je spojení, které smysl rozhodně dává, poněvadž hned dvě třetiny Carcinoma působí také v koncertní sestavě Abyssal. Samotný split však nic zásadního nenabídl. Strana Carcinoma byla poměrně slabá, strana Abyssal výrazně lepší, ale na poměry jejich diskografie se stále jednalo spíše o béčkový materiál.

Přesto jsem se na čtvrtou řadovou desku „A Beacon in the Husk“ docela těšil. Věřil jsem, že na velkém počinu si Abyssal dají víc záležet a opět se bude jednat o výborný zážitek, jenž za nějaký ten investovaný čas stát bude. Stalo se.

Abyssal nikdy nehráli muziku, která by se vstřebávala jednoduše a bezbolestně. Což asi přímo plyne už jen ze základního žánrového směřování. „A Beacon in the Husk“ na tom není jinak a také potřebuje nějakou dobu, aby si materiál sednul a vyjevil veškerá svá zákoutí, jichž se tu nachází požehnaně. Ostatně i proto jsem si dal s recenzí docela načas a nijak nespěchal, abych si mohl být jakž takž jistý, že se můj názor ustálil. Obecně vzato pak mohu říct, že Abyssal si v mých uších svou pozici obhájili, a to samo o sobě není málo vzhledem k tomu, jak povedené byly předešlé nahrávky.

Nelze však sprostě tvrdit, že Abyssal jednoduše opakují už dříve vypiplanou formulku. Několik „kosmetických“ změn „A Beacon in the Husk“ nepochybně přináší. Stačí srovnat s „Antikatastaseis“, které bylo neprostupné a monolitické, s málem skutečně záchytných bodů a bez prostoru k oddechu. Novinka až takhle náročná není. V jistém slova smyslu je ambicióznější a rozmáchlejší, důsledkem čehož i „přístupnější“ – nikoliv tak, že by šla posluchačům naproti a chtěla se podbízet. Spíš se pohodlněji naposlouchává, protože třeba těch záchytných bodů nabízí výrazně větší množství. Nejde ovšem tvrdit, že by snad Abyssal rezignovali na kytarový extrém protože hrubý disonantní metal se tu stále uctívá zodpovědně.

„A Beacon in the Husk“ ovšem ani zdaleka není jen o lámaných riffech a chaotickém přednesu. Abych řekl pravdu, album mi vlastně ani nepřijde příliš chaotické. Najdou se tu i pomalejší a trpělivě stavěné písně jako třeba „I – Recollection: Awakening / Metamorphosis“ a hlavně je po celé desce poschovávané velké množství výtečných (!) kytarových melodií a působivých motivů, které příjemně rychle začnou vylézat na povrch. A zdaleka ne vždy jde o tak výrazné kytarový ojeby jako třeba v úvodní „Dialogue“, takže tu rozhodně je co objevovat.

Až doposud jsem měl dojem, že se Abyssal s každou další řadovkou posouvali v kvalitě o kus výše. Tentokrát už si tím nejsem stoprocentně jistý, ale není to kvůli tomu, že bych snad o kvalitách „A Beacon in the Husk“ pochyboval. Spíš je novinka hozená trochu jinam, ale ve finále si ji cením tak nastejno jako „Antikatastaseis“, což sakra není málo. Každopádně se tedy jedná o silné dílo, jehož zařazení na vyšší pozice ve shrnutích letošního roku rozhodně bude dávat smysl. V mé nejváženější pětce myslím neskončí, ale do širší špičky tahle deska určitě patří, stejně tak jako by měla patřit do sbírky příznivců inteligentního metalového extrému.


Arkhaaik – *dʰg̑ʰm̥tós

Arkhaaik - dhghmtos

Země: Švýcarsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 25.5.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. u̯iHrós i̯émos-kʷe
02. *dʰg̑ʰm̥tós
03. u̯rsn̥gwhé̄n

Hrací doba: 32:40

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Švýcarské formace Arkhaaik bych si s největší pravděpodobností ani nevšimnul, pokud by její debutová deska „*dʰg̑ʰm̥tós“ nevyšla pod značkou německých Iron Bonehead Productions. Jejich portfolio sice neposlouchám zodpovědně celé, ale po očku to sleduju a sem tam si z toho vybírám nahrávky, u nichž se mi zdá, že by mohly mít potenciál a mohly by mě bavit.

Proč jsem si pustil ukázky zrovna z „*dʰg̑ʰm̥tós“, to asi taky není úplně těžké odhadnout. Ten název desky je prostě divný a neobvyklý. Přiznávám se, že obskurní názvy s divnými znaky mě obvykle zaujmou víc, než by asi měly, ale nemůžu za to, prostě to tak je. Nemyslím si ovšem, že bych si někdy nějaké album či kapelu oblíbil jenom a pouze kvůli tomu, že se zvláštně jmenuje. Ve finále si vždycky musí obhájit své právo na existenci hudebními kvalitami, což se zdaleka ne všem divně pojmenovaným záležitostem podařilo. Nyní se pokusím vysvětlit, jestli a eventuálně proč se to podařilo debutu Arkhaaik.

Ještě předtím ale můžu zmínit zajímavost, že Arkhaaik patří do okruhu kapel známého jako Helvetic Underground Committee, jejímiž dalšími členy jsou mimo jiné Dakhma, Death. Void. Terror. (obě skupiny nakonec vydaly loňské své řadové debuty „Hamkar Atonement“ a „To the Great Monolith“ také u Iron Bonehead), Ungfell nebo Lykhaeon. Ve všech případech se jedná o jména, která se dala docela v pohodě zachytit, pokud se snažíte blackmetalovou scénu sledovat trochu zevrubněji.

„*dʰg̑ʰm̥tós“ nabízí pouhé tři písně, z nichž navíc ta titulní a prostřední slouží spíš jen jako šestiminutový most mezi oběma delšími kusy, které tvoří páteř nahrávky. Jedná se o šamanské zaříkávání a bubnování, které albu rozhodně neškodí, ale i navzdory své délce (cca 20 % celkové hrací doby) jeho tvář neurčuje.

Gró „*dʰg̑ʰm̥tós“ tkví v barbarském obhroublém death / black metalu, jehož těžké riffy se převalují v dlouhých pasážích, na něž si Arkhaaik nechali dost prostoru, když zbylé dva songy „u̯iHrós i̯émos-kʷe“ a „u̯rsn̥gwhé̄n“ trvají šestnáct respektive deset minut. Je trochu diskutabilní, nakolik Švýcaři takové ambiciózní délky skutečně potřebují, když třeba v „u̯iHrós i̯émos-kʷe“ jsou minimálně dva předěly, které skladbu rozdělují na několik odlišných částí. Někdo by v tom tím pádem mohl spatřovat umělou snahu o vyvolání dojmu náročnější nahrávky. Ale píchat na to… kapela to tak evidentně chtěla a mně osobně to nevadí.

Rychlost není Arkhaaik úplně vlastní. Spíš se věnují pomalejšímu až střednímu tempu, které k vyšším obrátkám vystoupá jen zřídka. Některé riffy se fakt táhnou jak sopel, díky čemuž by „*dʰg̑ʰm̥tós“ mohlo oslovit i příznivce death / doom metalu. Švýcarům se nicméně musí nechat, že muziku dokážou postupně zahušťovat a některá lokální vyvrcholení podat s rozumnou intenzitou.

Celkově poslech „*dʰg̑ʰm̥tós“ nenudí a počínání Arkhaaik obecně mi připadá poměrně sympatické, ale nějak jsem se po celou dobu nemohl zbavit dojmu, že ambice značně převyšují reálné kvality. „*dʰg̑ʰm̥tós“ je totiž fajn placka s příjemně hrubým soundem, která stojí primárně na riffech (sóla nebo melodie byste tu neměli očekávat) a konceptuálním primitivismu. Což je rozhodně oukej a desku takové zpracování posouvá lehce nad hranici průměru. Arkhaaik nicméně nemají schopnost posluchače skutečně strhnout do propasti. Toť má největší výtka vůči albu i kapele. Nastavený směr považuji za správný, ale pocitově je tu stále prostor pro zlepšení a k elitě ještě dost schází. Nahrávka přesto zanechá spíš pozitivní dojmy a ani potenciál do budoucna se tomu upírat nedá.


Relinquished – Addictivities (Pt. 1)

Relinquished - Addictivities (Pt. 1)

Země: Rakousko
Žánr: progressive black / death metal
Datum vydání: 27.12.2018
Label: NRT-Records

Hrací doba: 48:48

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
NRT-Records / Grand Sounds PR

Rakouští Relinquished jsou dalším z případů nevyžádaného promo CD, o které se nikdo neprosil a které nikdo z nás nemá zájem ani chuť poslouchat. Což o to, do internetové pošty takové záležitosti chodí po desítkách týden co týden, to už jsem se naučil okázale ignorovat, ale když něco přinese osobně paní pošťačka a hodí to do schránky, tak se obtěžuji si to alespoň pustit a případně o tom i něco vyblít sem na stránky, i když při tom poslechu hořce lituji toho, že jsem se uvolil dát někomu adresu kvůli jednom CD, a oni pak dál posílají nechtěné sračky jako právě „Addictivities (Pt. 1)“.

„Addictivities (Pt. 1)“ potažmo Relinquished obecně se na první pohled tváří poměrně ambiciózně, ale můžete okamžitě zklidnit hormon, protože ve skutečnosti se jakýkoliv přesah nebo cokoliv hlubšího odehrává pouze ve vlhkých snech členů kapely. „Addictivities (Pt. 1)“ je dobře vyprodukované (pokud tedy za dobře vyprodukované album budeme chápat moderní sterilní zvuk… řekněme, že dobře optikou metalového mainstreamu) i adekvátně zahrané, ale obsahově je ta deska naprosto prázdná, nijaká, obyčejná, a tudíž i zbytečná.

„Addictivities (Pt. 1)“ je taková ta nahrávka, která sice míchá větší množství stylů, ale ve skutečnosti neumí podat ani jeden z nich pořádně (natožpak jejich kombinaci) a celkově nemá žádný ksicht. V případě Relinquished se bavíme o kombinaci progressive metalu, death metalu a black metalu. Ve všech třech případech jde nicméně jen o formální pojmenování. Na poslední dva jmenované styly je ta muzika nicméně příliš hodná a bezkonfliktní. Zpěvák sice používá growling, ale ani to nijak nepomáhá a nemění nic na dojmu, že ta placka prostě nemá koule.

Ještě vtipnější je tomu říkat progressive metal, poněvadž alba jako „Addictivities (Pt. 1)“ jsou ve skutečnosti pravým opakem progrese. Relinquished se možná snaží, ale jejich snaha se dočista míjí účinkem, když všechno opisují z učebnic a vlastní invenci jejich produkce neviděla ani z rychlíku.

Jedna z písniček na albu se jmenuje „Avalanche of Impressions“, což je paradoxní a humorné zároveň, protože „Addictivities (Pt. 1)“, a to včetně zmiňovaného songu, je přesným opakem laviny dojmů. Dojem z desky přetrvá jen jeden, zato je ale vydatný – poslech byl ztracený čas.


Mylingar – Döda själar

Mylingar - Doda sjalar

Země: Švédsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 2.8.2019
Label: Amor Fati Productions / 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Obalansen
02. Nedstigningen
03. Offret
04. Bländningen
05. Mållösheten
06. Giftet
07. Förlusten

Hrací doba: 40:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Mylingar vylezli ze švédského undergroundu teprve nedávno, přesto věřím, že mnohým z vás tohle jméno neznámé není. Jejich hnusný death (/ black) metal si získal svou pozornost a recenze proběhly i na větších metalových stránkách. Kromě toho jejich počiny již od prvního minialba „Döda vägar“ (2016) vycházejí u Amor Fati Productions, což není úplně neznámá firma a fajnšmekři její činnost jistě po očku sledují. Je tedy načase, abychom si Mylingar představili i zde. Když už na to nedošlo s loňským dlouhohrajícím debutem „Döda drömmar“, letošní pokračování „Döda själar“ si to jistě zaslouží.

Mylingar nehoblují průměrný death metal, jejich podání je dost choré, zvuk ušpiněný a celková atmosféra misantropická. Přesto se jejich produkce nedá označit za bezhlavou či bezmyšlenkovitou a nese si v sobě i jakousi jemnou sofistikovanost. Respektive… hudba Mylingar samozřejmě nepostrádá jistou animálnost, hrubozrnnost a primitivnost, ale mám pocit, že tyto atributy jsou produktem širšího konceptu, jejž Mylingar sami sobě nastavili. O určité promyšlenosti ostatně svědčí i to, jakým způsobem jsou všechny dosavadní nahrávky sladěné po vizuální stránce a nakonec i v pojmenovávání jednotlivých titulů. Mně osobně se jen tak mimochodem tahle sjednocenost diskografie strašně líbí a dávám za ni palec nahoru.

Stejně tak hudebně „Döda själar“ nenabízí pouhou zběsilost a marast. Špína, hrubozrnnost a všechny tyhle věci stále platí, jistě, ale Mylingar si v pohodě dovolí i nějaké zvolnění a dočasný přechod do středního tempa. Podobně se z toho při troše snahy (popravdě řečeno ani nemusí být až zas tak obrovská) nechají vytáhnout i kytarové vyhrávky, které se nijak nevylučují s drsnějším podáním. Třeba druhá „Nedstigningen“ v pohodě předvede obojí – po většinu času je hutně nasypaná, ale ty nápady v tom prostě jsou.

Což také dokazuje, že to Mylingar dokážou utáhnout i ve vyšších rychlostech, aniž by posluchačova pozornost upadávala, a to díky skladatelskému umu, nejen kvůli celkové auře. Ačkoliv i ta je povedená, protože „Döda själar“ se obecně může pochlubit poměrně ošklivou náladou. Kdybych to měl k někomu přirovnat, napadli by mě taktéž švédští Horde of Hel, z jejichž muziky jsem cítil podobnou misantropii. Nutno ale dodat, že Mylingar ji dotáhli ještě dál a jejich podání působí náročněji, odpudivěji a sugestivněji.

Asi nepřekvapí, že „Döda själar“ na první poslech patří k těm albům, která znějí dost neprostupně a prakticky neměně. Jako kdyby byly všechny songy prakticky stejné. Ale to nakonec vůbec nevadí. Vyměklé sráče to alespoň odradí a ti ostatní si můžou během úvodních seancí v pohodě frčet na té celkové mrtvolné atmosféře. Zanedlouho ale poznáte, že ty skladby nejsou vůbec tupé a že Mylingar nehrají jen extrém pro extrém (ostatně, zas až tak extrémní to také není, známe horší). Což je fajn.

V „Döda själar“ určitě nevidím kandidáta na desku roku nebo tak něco. Ale ta fascinace smrtí a umrlčí náladou, jak ji Mylingar prezentují (nejen) na „Döda själar“, mě hodně baví a koupi vinylu si to dle mého skromného názoru určitě zaslouží. Za poslech rozhodně stojí.


Suspiral – Chasm

Suspiral - Chasm

Země: Španělsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 10.5.2019
Label: Clavis Secretorvm / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Crown of Chaos
02. Boundless Waters
03. Antithesis of Time
04. The Crimson Void

Hrací doba: 39:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Narazit na španělské Suspiral už s jejich debutem „Delve into the Mysteries of Transcendence“ nebyla úplně výzva, a to nejenom kvůli tomu, že album sdílelo tentýž obal s vinylovým vydáním „Όλεθρος“ od slovenských Goatcraft (jedná se o prakticky stejný výřaz obrazu „Toteninsel“ německého malíře Karla Wilhelma Diefenbacha (1851–1913)). Možná jste si mohli všimnout i díky vydání pod značkou I, Voidhanger Records, což je label, jehož počínání se vyplatí přinejmenším po očku sledovat. Ze všeho nejvíc ale platí, že „Delve into the Mysteries of Transcendence“ byla výborná deska, a třebaže nešlo o vyloženou raketu, která by na scéně udělala vítr a okamžitě vystřelila na povědomí „běžných uživatelů metalu“, svůj prostor v éteru dostala, a kdo sleduje, ten jistě zachytil.

Suspiral se svým debutem přišli v době, kdy byly v kurzu chaotické deathmetalové formace s vlivy black metalu. Španělé sem zdánlivě spadli a na první pohled mohli působit jako další z těch, kdo se chtějí svézt na aktuální vlně. Osobně si ale myslím, že by bylo poněkud zkratkovité Suspiral vnímat tímto způsobem, byť společné znaky s tímhle pojetím death / black metalu nepochybně sdíleli. Jejich přístup ovšem nebyl a stále není tak bestiální a chaotický. Což může na první pohled znít spíš jako mínus, právě animálnost a neprostupná černota patří k velkým lákadlům daného stylu, ale Suspiral to vyvážili promyšlenějším přístupem ke kompozici a vrstevnatější strukturou skladby.

Jinými slovy, v jejich podání nejde o neustálý tlak, byť samozřejmě i oni dokážou takříkajíc zahoblovat a zajebat nějakou zběsilou pasáž. Primordiální nespoutanost se v jejich hudbě objevuje také, ale ke skutečně chaotickým spletitým kytarám se Suspiral neuchylují. V čemž mohou někteří spatřovat spíš plus, pokud už v onom chaotickém konceptu spatřují jistou vyčerpanost. Každopádně se však nemusíte bát, že bychom v případě Suspiral měli co do činění s nějakou vyměklou chcánkou, špína v tom nesporně je a na letošní novince „Chasm“ jí nahrává i o něco hrubší a „huhlavější“ sound než na „Delve into the Mysteries of Transcendence“. Debut sice zněl o něco syrověji, ale to už je otázkou vkusu, co vám sedí víc. Mně znějí obě desky fajn a oba přístupy k soundu mi u Suspiral dávají smysl.

Stejně jako na „Delve into the Mysteries of Transcendence“, i na „Chasm“ na posluchače čeká menší počet delších písní. Tentokrát jsou tu čtyři a s radostí mohu prohlásit, že vysoko nastavenou laťku Suspiral nepodlezli. Naditá minutáž není pouhým honěním trika, Španělé ji využívají smysluplně, takže v konečném důsledku se jim daří držet posluchače v hrsti. V rychlých pasážích je to uspokojivě intenzivní, v pomalejších dostatečně hnilobné a celkově se „Chasm“ může pochlubit výstavní atmosférickou stránkou.

Suspiral

Abych řekl pravdu, hudba Suspiral mi v určitém smyslu vlastně imponuje. Jsem naladěn na stejné vlně a Španělům se daří rozvibrovat něco v podvědomí. Cítím v jejich v tvorbě něco hlubšího a působivějšího, což cením hodně. Něco podobného nemůžu tvrdit o dalších projektech zúčastněné dvojice, ať už jde třeba o Arkaik Excruciation nebo Sheidim, ani třeba o Altarage, kteří debutovali ve stejném roce a za tu krátkou dobu si vysloužili o dost větší fame. Suspiral mi však přijdou o hodně výš, jejich muzika má charisma a zabírá to na mě fakt dost.

Asi vám nepovím, jestli mi přijde lepší „Chasm“ nebo „Delve into the Mysteries of Transcendence“. Obě alba jsou trochu jiná, a přesto lze poznat, že pocházejí od téže kapely. Obě se mi ale líbí prakticky stejně. Z čehož přímo vyplývá, že i letošní novinka se hodně povedla. V mém osobním žebříčku se Suspiral pomalu šplhají docela vysoko, a jestli se jim podaří dát dohromady ještě jednu takhle kvalitní desku, která však nerezignuje na progres a vlastní ksicht v rámci diskografie, už budu moct pomalu mluvit o velmi oblíbené skupině. Za slyšení to ale rozhodně stojí už teď, takže otálet byste neměli.


Eggs of Gomorrh – Outpregnate

Eggs of Gomorrh - Outpregnate

Země: Švýcarsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 18.3.2019
Label: Krucyator Productions

Hrací doba: 16:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Švýcarští dobytci Eggs of Gomorrh si se svým novým materiálem dali relativně na čas. Slovo relativně je samozřejmě důležité, jelikož od dlouhohrajícího debutu „Rot Prophet“ uběhly jen tři roky, což není zas až tak závratná mezera, ale jeden by skoro čekal, že u muziky tohohle typu nebude potřeba tří let k tomu, aby vznikl materiál o třinácti minutách doplněný jednou předělávkou od Arkon Infaustus. Nicméně přesně tohle a nic navíc EP „Outpregnate“ pod svým hnuso-obalem skrývá.

Co se agresivity materiálu týká, novinka oproti předešlé řadovce nijak moc nezaostává. Není na místě očekávat, že by Eggs of Gomorrh ustupovali z nastoleného směru. Opět se tedy připravte na zběsilý black/deathmetalový námrd, kde není moc prostoru pro nějaká zvolnění nebo snad ty vole ozvláštnění. Po většinu času se nepříčetně sype. Zkušenější ucho sice brzy zachytí i občasný valivější moment, ale to jsou skutečně jen detaily, protože všeobecné dojmy hovoří jednoznačně – Eggs of Gomorrh do toho jebou hlava nehlava.

Nejvýraznější posun lze tedy pozorovat ve zvukové rovině. „Outpregnate“ zní oproti „Rot Prophet“ čitelněji a co do soundu „stravitelněji“, byť tezi o stravitelnosti samozřejmě neguje samotné ladění materiálu. S tím se pojí i další věci. Riffy jsou jasněji rozpoznatelné, což můžete brát jako plus i jako mínus, záleží na subjektivním vkusu. Zato u bicích mi přijde docela jednoznačné, že tentokrát už nekopou do prdele s takovou intenzitou. Obecně pak ustoupil feeling black metalu a víc navrch má death metal.

Dokážu si v pohodě představit, že všechny tyhle úpravy si najdou svoje příznivce a že to někteří posluchači ocení. Je-li vám death metal bližší než black metal, pak se to asi týká vás, byť nechci tvrdit, že by black metal na „Outpregnate“ vymizel úplně. Mně osobně nicméně víc vyhovovaly větší špína a hnus na „Rot Prophet“. Tohle minialbum je pro mě tím pádem slušná jednohubka, kterou jsem si párkrát pustil, nevadilo mi to poslouchat, ale nic moc to po sobě nezanechalo. Vracet se nehodlám, pamatovat nejspíš taky ne.


Vltimas – Something Wicked Marches In

Vltimas - Something Wicked Marches In

Země: international
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 29.3.2019
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Something Wicked Marches In
02. Praevalidus
03. Total Destroy!
04. Monolilith
05. Truth and Consequence
06. Last Ones Alive Win Nothing
07. Everlasting
08. Diabolus est sanguis
09. Marching On

Hrací doba: 38:17

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Když se dá dohromady tzv. superskupina, zákonitě roste pozornost. Je to vlastně propagace zadarmo. Logicky. Děje se tak poměrně často a někdy se to povede, namátkou případy Cream, Fantômas, Mad Season…, ale vzpomeňme třeba na takový Voodocult. Chuck Schuldiner, Millie Petrozza, Dave Lombardo nebo Jim Martin v jedné kapele? A co z toho bylo? Velký hovno. Takže jména samozřejmě nejsou zárukou kvality, ale to je snad všem jasné. Zůstaneme v extrémním metalu, protože dnešní povídání se týká seskupení Vltimas, v jehož řadách působí David Vincent, Flo Mounier a Rune Eriksen známý jako Blasphemer. Tedy vtipně podobné složení jako v případě projektu Nader Sadek.

Vltimas neponechali nic náhodě. Nahrávka „Something Wicked Marches In“ vyšla u známé stáje Season of Mist a o obal desky se postaral současný král této disciplíny Zbigniew M. Bielak. Zároveň si neodpustili ani některá klišé, jako třeba už samotný název kapely, v němž je použita latina, takže Vltimas se vlastně čte ultimas, a stejně tak musí mít přinejmenším jedna skladba latinský název. To jsou dva aspekty, přes které v extrémním metalu dnes prostě nejede vlak. V tomhle pomyslném odfajfkovávání si „povinností“ však nejde pouze o vizuální stránku věci, ale i o hudbu samotnou.

Skladatelsky se „Something Wicked Marches In“ nijak výrazně neohlíží zpět za domovskými kapelami svých členů, tedy Cryptopsy, Mayhem a Morbid Angel, naopak tvoří vlastní zvuk, který je současný, moderní. Samozřejmě je poznat, že tu pěje právě Vincent a riffy pocházejí z Blasphemerova pera, protože jejich styl je prostě tak moc signifikantní, že to jinak nejde, ale dohromady v tomto složení tvoří hmotu, kde o žádné písni nelze se stoprocentní akurátností říci, že náleží třeba do katalogu Morbid Angel.

Záměrně jsem výše vynechal Mouniera, jelikož právě on svým výrazivem na „Something Wicked Marches In“ za zbylou dvojicí zaostává. Hudba je to sice tvrdá, chaotická, občas nesourodá, ale přesto možná až překvapivě přímočará. Nečekejte tak zvěrstva, která za škopky předvádí v Cryptopsy. Spíše pečlivě doplňuje Blasphemerovy riffy. Ty jsou stěžejním materiálem celého alba. Takřka každá skladba stojí na nosném riffu o nichž je obecně třeba napsat, že i přestože nejsou nijak inovativní, ba spíše naopak předvídatelné, jsou ve většině případů povedené a od prvního poslechu jsou jakýmsi vodítkem po hlavní ose desky. Vincent jenom dokazuje, že jeho nezaměnitelný vokál i přes country eskapády stále dokáže ve svém hrdle rozvášnit, a to přesně tak, jak si ho pamatujeme – hluboce, a přesto srozumitelně. Ve výsledném mixu je možná záměrně posazen vysoko, takže na sebe poutá hlavní pozornost.

Je to vlastně zřejmé už ze složení kapely. Death metal tu převládá nad black metalem, ale od obojího je tu dost. Produkci má „Something Wicked Marches In“ velkolepou, je jasné, že je tu snaha o skutečně veliké dílo se vším všudy. Jak už jsem psal, skladatelsky je to hudba přímočará, až se mi chce napsat podbízivá. Struktura písní se drží předpisu o slokách, refrénech a sólech, tempo dokáže být zlověstné, ale umí i zmírnit a hned několik písní má až hitový potenciál. Mašírovací tempo úvodní „Something Wicked Marches In“, dramatičnost „Praevalidus“ a „Monolilith“, výpravnost „Last Ones Alive Win Nothing“ nebo energie „Diabolus est sanguis“, to vše jsou vlastnosti, které dokáží oslovit posluchače napříč metalovým spektrem, ať už jde o posluchače Behemoth, Belphegor nebo třeba právě Mayhem a Morbid Angel.

Vltimas

Právě díky této snaze o široký záběr na extrémně metalovém poli se „Something Wicked Marches In“ nevyhne ani momentům na hranici stupidity („Total Destroy!“) a neustálého pocitu přílišného tlačení na pilu („Monolith“), jako by si říkali, že tam ještě musíme dát tuhle mezihru a tady trochu víc atmosféry, jen aby to splňovalo všechny náležitosti pro úspěch na současné scéně. Písně se sice zaryjí do paměti takřka na první dobrou, ale nemohu říci, že by to bylo kvůli tomu, jak moc mě baví. Nejvíce jsem si oblíbil rubanici „Everlasting“, která však sklouzne i do plíživých vod, ne neznámým klasickým Morbid Angel. Tento kus a první dvě skladby bych tak uvedl za to nejlepší, co „Something Wicked Marches In“ nabízí. Všichni tři borci jsou však známí díky daleko uhrančivějším válům, jimž tyto nesahají ani po kotníky.

Prvotina Vltimas je průměrným albem, z něhož je znát přílišná vykonstruovanost a předvídatelnost. Nejedná se o žádnou senzaci a pokus o velkolepé, triumfální album se nepovedl. Poslouchá se to sice velice snadno a plyne to rychle, ale pocity uspokojení se neodstavují. Nabízí se srovnání s „Kingdoms Disdained“, poslední řadovkou Morbid Angel. Obě desky jsou na tom vlastně docela stejně. Je tu sice několik dobrých momentů, ale ani ty nezabrání pádu do průměru, ze kterého není návratu do alespoň zběžné, natož pravidelné rotace v přehrávači.


Ceremony of Silence – Oútis

Ceremony of Silence - Oútis

Země: Slovensko
Žánr: technical death metal / black metal
Datum vydání: 5.4.2019
Label: Willowtip Records

Tracklist:
01. Invocation of the Silent Eye
02. Ceremony of a Thousand Stars
03. Trance of Void
04. Upon the Shores of Death
05. Black Sea of Drought
06. Arising of No Man
07. Into the Obscure Light

Hrací doba: 34:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR

Bánskobystrická skupina Ceremony of Silence vznikla poměrně nedávno, roku 2015, ze spontánního zkoušení dvojice Svjatogora a Vilozofa, tehdy ještě členy formace Nevaloth. Tito dva se spolu setkali také v seskupeních 777 Babalon a Porenut, takže se dá hádat, že jim to spolu jednoduše svědčí. Ostatně o tom se může každý sám dobře přesvědčit poslechem prvotiny Ceremony of Silence nazvané „Oútis“.

Pozornost upoutá už obálka vytvořená dřevořezbou. Podobně jako logo kapely s okem Harpokrata ji vytvořil Svjatogor, jenž stojí rovněž za celým konceptem „Oútis“ pojednávajícím o mystické cestě člověka, který projde ve svém poznávání znovuzrozením. Nutno uznat, že grafická stránka Ceremony of Silence je zvládnuta na výbornou a rozhodně už jen svým zjevem láká ke koupi černého nosiče. Zajímavé je také vydavatelství, u něhož „Oútis“ vyšlo – Willowtip Records, což je nemalá stáj, stojící za několika zvučnými jmény.

Ceremony of Silence vznikli z nesourodých improvizací, a z toho také hudba na Oútis dále vychází. V dnešní době tak populární fúze black a death metalu tu dostává kontury veličin jako Gorguts, Deathspell Omega i scény od protinožců. V mých uších se Ceremony of Silence více drží v death metalu, avšak i vzhledem k původu obou borců je tu black metal cítit znatelně. Ponurá atmosféra, technická vytříbenost i chaotické disharmonie, to vše je Ceremony of Silence vlastní. Za zmínku stojí také produkční práce, která je na vysoké úrovni a chladnou hudbu dobře vystihuje.

Asi není překvapením, že tvorba Ceremony of Silence není žádná jednohubka a k dostatečnému porozumění je třeba se proposlouchat. To nemusí být tak náročné, protože tu jsou i pasáže, které osloví na první dobrou. Občasné psychedelické vlivy či lehce industriální podtóny ve zvuku také přijdou vhod. „Oútis“ rozhodně s každým poslechem roste, takže věnovaný čas se vrátí v podobě kvalitního zážitku.

Předností je vhodně nastavená stopáž, zhruba 35 minut, což bývá tak akorát k dostatečnému naplnění nosiče, eliminaci hluchých míst a zajištění té správné intenzity. Deska se poslouchá jako jednolitý celek, ovšem přítomno je i několik momentů, které si říkají o zvláštní pozornost (skvělé riffy v úvodní „Invocation of the Silent Eye“, hypnotické až „azagthothovské“ tremolo v „Ceremony of a Thousand Stars“ atd.). Celkově se ale „Oútis“ nese na vlně monotónnosti, což je vzhledem ke značné technické schopnosti překvapivé, ale ne nutně špatně. Ta je nabourána, a to zcela zásadně, prostředním kusem „Upon the Shores of Death“. Toto mrazivé náladotvorné intermezzo narušuje dosavadní průběh desky a daří se mu to dobře. Následující trojice skladeb už zase pokračuje v klasickém rozpoložení nastoleném úvodní trojicí.

Ceremony of Silence

Možná, že za tou jednotvárností stojí zpěv, jenž je patřičně hluboký, ale ne moc výrazný. Svojí technikou mě ze všech nástrojů upoutal nejméně, a je tak vlastně jedinou menší slabinou nahrávky. Vzato kolem a kolem, deska je to silná, ale pro stoprocentní zaujetí jí něco málo schází. I přesto se však stále bavíme o velice zdařilém počinu, jichž v československých luzích a hájích moc nevychází.

Debut Ceremony of Silence je tak určitě albem, které byste měli slyšet. Ostatně, troufám si tvrdit, že v mém ročním zúčtování, vzhledem k nevysoké kadenci kvalitních tuzemských desek a rovněž k nevelkému počtu placek, k nimž se sám dostanu, bude mít v příslušné kategorii svoje místo. Ono totiž když si to srovnám s posledními řadovkami Portal nebo Ulcerate, tak vlastně Ceremony of Silence v ničem moc nezaostávají. Ba naopak, „Oútis“ mě kolikrát baví více. Uvidíme jak s odstupem času, nyní je to za mě skvělá deska, která bude letos patřit k tomu nejlepšímu z technického death metalu.