Archiv štítku: death / black metal

Vltimas – Something Wicked Marches In

Vltimas - Something Wicked Marches In

Země: international
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 29.3.2019
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Something Wicked Marches In
02. Praevalidus
03. Total Destroy!
04. Monolilith
05. Truth and Consequence
06. Last Ones Alive Win Nothing
07. Everlasting
08. Diabolus est sanguis
09. Marching On

Hrací doba: 38:17

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Když se dá dohromady tzv. superskupina, zákonitě roste pozornost. Je to vlastně propagace zadarmo. Logicky. Děje se tak poměrně často a někdy se to povede, namátkou případy Cream, Fantômas, Mad Season…, ale vzpomeňme třeba na takový Voodocult. Chuck Schuldiner, Millie Petrozza, Dave Lombardo nebo Jim Martin v jedné kapele? A co z toho bylo? Velký hovno. Takže jména samozřejmě nejsou zárukou kvality, ale to je snad všem jasné. Zůstaneme v extrémním metalu, protože dnešní povídání se týká seskupení Vltimas, v jehož řadách působí David Vincent, Flo Mounier a Rune Eriksen známý jako Blasphemer. Tedy vtipně podobné složení jako v případě projektu Nader Sadek.

Vltimas neponechali nic náhodě. Nahrávka „Something Wicked Marches In“ vyšla u známé stáje Season of Mist a o obal desky se postaral současný král této disciplíny Zbigniew M. Bielak. Zároveň si neodpustili ani některá klišé, jako třeba už samotný název kapely, v němž je použita latina, takže Vltimas se vlastně čte ultimas, a stejně tak musí mít přinejmenším jedna skladba latinský název. To jsou dva aspekty, přes které v extrémním metalu dnes prostě nejede vlak. V tomhle pomyslném odfajfkovávání si „povinností“ však nejde pouze o vizuální stránku věci, ale i o hudbu samotnou.

Skladatelsky se „Something Wicked Marches In“ nijak výrazně neohlíží zpět za domovskými kapelami svých členů, tedy Cryptopsy, Mayhem a Morbid Angel, naopak tvoří vlastní zvuk, který je současný, moderní. Samozřejmě je poznat, že tu pěje právě Vincent a riffy pocházejí z Blasphemerova pera, protože jejich styl je prostě tak moc signifikantní, že to jinak nejde, ale dohromady v tomto složení tvoří hmotu, kde o žádné písni nelze se stoprocentní akurátností říci, že náleží třeba do katalogu Morbid Angel.

Záměrně jsem výše vynechal Mouniera, jelikož právě on svým výrazivem na „Something Wicked Marches In“ za zbylou dvojicí zaostává. Hudba je to sice tvrdá, chaotická, občas nesourodá, ale přesto možná až překvapivě přímočará. Nečekejte tak zvěrstva, která za škopky předvádí v Cryptopsy. Spíše pečlivě doplňuje Blasphemerovy riffy. Ty jsou stěžejním materiálem celého alba. Takřka každá skladba stojí na nosném riffu o nichž je obecně třeba napsat, že i přestože nejsou nijak inovativní, ba spíše naopak předvídatelné, jsou ve většině případů povedené a od prvního poslechu jsou jakýmsi vodítkem po hlavní ose desky. Vincent jenom dokazuje, že jeho nezaměnitelný vokál i přes country eskapády stále dokáže ve svém hrdle rozvášnit, a to přesně tak, jak si ho pamatujeme – hluboce, a přesto srozumitelně. Ve výsledném mixu je možná záměrně posazen vysoko, takže na sebe poutá hlavní pozornost.

Je to vlastně zřejmé už ze složení kapely. Death metal tu převládá nad black metalem, ale od obojího je tu dost. Produkci má „Something Wicked Marches In“ velkolepou, je jasné, že je tu snaha o skutečně veliké dílo se vším všudy. Jak už jsem psal, skladatelsky je to hudba přímočará, až se mi chce napsat podbízivá. Struktura písní se drží předpisu o slokách, refrénech a sólech, tempo dokáže být zlověstné, ale umí i zmírnit a hned několik písní má až hitový potenciál. Mašírovací tempo úvodní „Something Wicked Marches In“, dramatičnost „Praevalidus“ a „Monolilith“, výpravnost „Last Ones Alive Win Nothing“ nebo energie „Diabolus est sanguis“, to vše jsou vlastnosti, které dokáží oslovit posluchače napříč metalovým spektrem, ať už jde o posluchače Behemoth, Belphegor nebo třeba právě Mayhem a Morbid Angel.

Vltimas

Právě díky této snaze o široký záběr na extrémně metalovém poli se „Something Wicked Marches In“ nevyhne ani momentům na hranici stupidity („Total Destroy!“) a neustálého pocitu přílišného tlačení na pilu („Monolith“), jako by si říkali, že tam ještě musíme dát tuhle mezihru a tady trochu víc atmosféry, jen aby to splňovalo všechny náležitosti pro úspěch na současné scéně. Písně se sice zaryjí do paměti takřka na první dobrou, ale nemohu říci, že by to bylo kvůli tomu, jak moc mě baví. Nejvíce jsem si oblíbil rubanici „Everlasting“, která však sklouzne i do plíživých vod, ne neznámým klasickým Morbid Angel. Tento kus a první dvě skladby bych tak uvedl za to nejlepší, co „Something Wicked Marches In“ nabízí. Všichni tři borci jsou však známí díky daleko uhrančivějším válům, jimž tyto nesahají ani po kotníky.

Prvotina Vltimas je průměrným albem, z něhož je znát přílišná vykonstruovanost a předvídatelnost. Nejedná se o žádnou senzaci a pokus o velkolepé, triumfální album se nepovedl. Poslouchá se to sice velice snadno a plyne to rychle, ale pocity uspokojení se neodstavují. Nabízí se srovnání s „Kingdoms Disdained“, poslední řadovkou Morbid Angel. Obě desky jsou na tom vlastně docela stejně. Je tu sice několik dobrých momentů, ale ani ty nezabrání pádu do průměru, ze kterého není návratu do alespoň zběžné, natož pravidelné rotace v přehrávači.


Ceremony of Silence – Oútis

Ceremony of Silence - Oútis

Země: Slovensko
Žánr: technical death metal / black metal
Datum vydání: 5.4.2019
Label: Willowtip Records

Tracklist:
01. Invocation of the Silent Eye
02. Ceremony of a Thousand Stars
03. Trance of Void
04. Upon the Shores of Death
05. Black Sea of Drought
06. Arising of No Man
07. Into the Obscure Light

Hrací doba: 34:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR

Bánskobystrická skupina Ceremony of Silence vznikla poměrně nedávno, roku 2015, ze spontánního zkoušení dvojice Svjatogora a Vilozofa, tehdy ještě členy formace Nevaloth. Tito dva se spolu setkali také v seskupeních 777 Babalon a Porenut, takže se dá hádat, že jim to spolu jednoduše svědčí. Ostatně o tom se může každý sám dobře přesvědčit poslechem prvotiny Ceremony of Silence nazvané „Oútis“.

Pozornost upoutá už obálka vytvořená dřevořezbou. Podobně jako logo kapely s okem Harpokrata ji vytvořil Svjatogor, jenž stojí rovněž za celým konceptem „Oútis“ pojednávajícím o mystické cestě člověka, který projde ve svém poznávání znovuzrozením. Nutno uznat, že grafická stránka Ceremony of Silence je zvládnuta na výbornou a rozhodně už jen svým zjevem láká ke koupi černého nosiče. Zajímavé je také vydavatelství, u něhož „Oútis“ vyšlo – Willowtip Records, což je nemalá stáj, stojící za několika zvučnými jmény.

Ceremony of Silence vznikli z nesourodých improvizací, a z toho také hudba na Oútis dále vychází. V dnešní době tak populární fúze black a death metalu tu dostává kontury veličin jako Gorguts, Deathspell Omega i scény od protinožců. V mých uších se Ceremony of Silence více drží v death metalu, avšak i vzhledem k původu obou borců je tu black metal cítit znatelně. Ponurá atmosféra, technická vytříbenost i chaotické disharmonie, to vše je Ceremony of Silence vlastní. Za zmínku stojí také produkční práce, která je na vysoké úrovni a chladnou hudbu dobře vystihuje.

Asi není překvapením, že tvorba Ceremony of Silence není žádná jednohubka a k dostatečnému porozumění je třeba se proposlouchat. To nemusí být tak náročné, protože tu jsou i pasáže, které osloví na první dobrou. Občasné psychedelické vlivy či lehce industriální podtóny ve zvuku také přijdou vhod. „Oútis“ rozhodně s každým poslechem roste, takže věnovaný čas se vrátí v podobě kvalitního zážitku.

Předností je vhodně nastavená stopáž, zhruba 35 minut, což bývá tak akorát k dostatečnému naplnění nosiče, eliminaci hluchých míst a zajištění té správné intenzity. Deska se poslouchá jako jednolitý celek, ovšem přítomno je i několik momentů, které si říkají o zvláštní pozornost (skvělé riffy v úvodní „Invocation of the Silent Eye“, hypnotické až „azagthothovské“ tremolo v „Ceremony of a Thousand Stars“ atd.). Celkově se ale „Oútis“ nese na vlně monotónnosti, což je vzhledem ke značné technické schopnosti překvapivé, ale ne nutně špatně. Ta je nabourána, a to zcela zásadně, prostředním kusem „Upon the Shores of Death“. Toto mrazivé náladotvorné intermezzo narušuje dosavadní průběh desky a daří se mu to dobře. Následující trojice skladeb už zase pokračuje v klasickém rozpoložení nastoleném úvodní trojicí.

Ceremony of Silence

Možná, že za tou jednotvárností stojí zpěv, jenž je patřičně hluboký, ale ne moc výrazný. Svojí technikou mě ze všech nástrojů upoutal nejméně, a je tak vlastně jedinou menší slabinou nahrávky. Vzato kolem a kolem, deska je to silná, ale pro stoprocentní zaujetí jí něco málo schází. I přesto se však stále bavíme o velice zdařilém počinu, jichž v československých luzích a hájích moc nevychází.

Debut Ceremony of Silence je tak určitě albem, které byste měli slyšet. Ostatně, troufám si tvrdit, že v mém ročním zúčtování, vzhledem k nevysoké kadenci kvalitních tuzemských desek a rovněž k nevelkému počtu placek, k nimž se sám dostanu, bude mít v příslušné kategorii svoje místo. Ono totiž když si to srovnám s posledními řadovkami Portal nebo Ulcerate, tak vlastně Ceremony of Silence v ničem moc nezaostávají. Ba naopak, „Oútis“ mě kolikrát baví více. Uvidíme jak s odstupem času, nyní je to za mě skvělá deska, která bude letos patřit k tomu nejlepšímu z technického death metalu.