Archiv štítku: ESP

Španělsko

Burgûli – Runes

Burgûli - Runes

Země: Španělsko
Žánr: (zoufalý pokus o) black metal
Datum vydání: 23.7.2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 25:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Nemám tušení, co se mi ujebalo v palici, když jsem se rozhodnul stáhnout si promo Burgûli. Už si nevzpomínám, jestli jsem to jen risknul s argumentem, že přinejhorším má „Runes“ jen pětadvacet minut, nebo jsem si to rovnou stahoval jako trolling, nebo mi ukázky nepřipadaly tak strašné. Doufám, že nešlo o tu poslední možnost, protože to bych byl teda pořádný kokot.

Na svoji motivaci si sice nevzpomínám, ale hned s prvním poslechem mi došlo, že jsem to tímhle downloadem pekelně dosral. Nebudu chodit kolem horké kaše – „Runes“ je prostě a jednoduše kardinální arcimrdka. Kdo to neslyší, tak má v uších nasráno. A neplatí to jenom o „Runes“; co jsem tak poslouchal ukázky z předešlých opusů (to byla ironie), tak tvorba Burgûli celkově stojí za totální vyližprdel. Samozřejmě mluvím o prdeli dva roky nemytého plesnivého houmlesáka s leprou, ne o nějaké voňavé roztomilé prdelce. Dokonce jsem s hrůzou zjistil, že „Runes“ na první poslech patří ještě k tomu snesitelnějšímu z diskografie Burgûli, protože trávit čas s demosnímky se už fakt rovná sebemrskačství.

Vlastně se mi o „Runes“ ani nechce moc mluvit, poněvadž stačí, abyste si pustili krátkou ukázku z přehrávače, co se tady někde válí okolo, a sami ihned uslyšíte, že když někdo hodí uschlé hovno na struny zapojené kytary, vyjde mu z toho lepší muzika než tohle. Jestli ale nemáte odvahu, tak vám prozradím, že se jedná o hluboce podprůměrný black metal mrzké úrovně, jehož autor nemá ani špetku soudnosti, sebereflexe, nedejbože nějakých schopností. Oproti zmiňovaným demům sice lze na „Runes“ vypozorovat nějaké zlepšení, ale je to buřt, protože i tohle EP se pořád brodí po hlavu ve sračkách.

Jestli ale odvahu máte, tak bych vám doporučil song „The Dark Host“. Z toho kňučení, co se tam ozývá, jsem šel napoprvé fakt do kolen a i se třetím poslechem (víckrát odmítám) mi brutálně cukají koutky. Schválně si to pusťte a řekněte mi, jestli by tohle mohl dát na svoje album někdo jiný než naprostý debil. Seriózně.

Kdybych Burgûli slyšel dřív, mohl by tenhle atak na vkus a soudnost posluchačů hrdě bojovat o titul největší pičoviny loňského roku v konkurenci kreténismů jako Unholy Vampyric Slaughter Sect. A co si budeme povídat, level Zarach ‘Baal’ Tharagh je tu taky na dohled. Jistě uznáte, že větší urážku aby jeden pohledal.

Za svojí pisálkovskou kariéru jsem už pár pojebávacích recenzí napsal a častokrát si pak kapely stěžovaly, že umím jen nadávat, ale neřeknu, co by se mělo zlepšit. Beru si to k srdci a poskytnu Burgûli, respektive jedinému členovi Kondea Gorthaurovi, svou radu: Vyser se na to. Beze srandy. Děláš si jenom ostudu.


Aversio humanitatis – Behold the Silent Dwellers

Aversio humanitatis - Behold the Silent Dwellers

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.6.2020
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. The Weaver of Tendons
02. The Presence in the Mist
03. The Sculptor of Thoughts
04. The Wanderer of Abstract Paths
05. The Watcher in the Walls
06. The Scribe of Dust

Hrací doba: 35:59

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Španělští Aversio humanitatis fungují už celou dekádu a svůj debut „Abandonment Ritual“ vydali hned po prvním roce své existence. Nemůžu však tvrdit, že bych tuhle kapelu registroval takovou dobu. Já osobně jsem si Aversio humanitatis všiml až před třemi lety, kdy vydali povedené EP „Longing for the Untold“.

Nebudu vám tady nakecávat, že „Longing for the Untold“ platí za nějakou nadčasovou perlu, již bych si musel pravidelně připomínat. Rozhodně ale šlo o povedenou nahrávku, jejíž kvality jsem posléze uctil i koupí vinylu. V rámci přípravy této recenze jsem „Longing for the Untold“ opět oprášil a stále jsem s ípkem spokojený a mohu tedy potvrdit, že i s odstupem času se jedná o dobrou muziku. Pokud vás tedy zaujalo letošní album „Behold the Silent Dwellers“ a starší věci neznáte, minimálně „Longing for the Untold“ by vám za prubnutí mělo stát.

Tím se pomalu dostáváme k druhému dlouhohrajícímu zářezu „Behold the Silent Dwellers“, s nímž se Aversio humanitatis přestěhovali pod elitní label Debemur Morti. No, řekl bych, že Španělé si členství v takové exkluzivní stáji zaslouží, protože na „Behold the Silent Dwellers“ jednoznačně potvrzují, že „Longing for the Untold“ nebyla náhoda a že tahle kapela skutečně ví, jak vymyslet vymazlený moderní black metal.

Kdo zná předešlé EP, toho by „Behold the Silent Dwellers“ překvapit určitě nemělo. Aversio humanitatis pokračují v obdobném stylu a základní směřování nezměnili. V dílčích ohledech se ale obě nahrávky odlišují. „Behold the Silent Dwellers“ má plnější a čitelnější zvuk, což ale v tomhle případě na poutavosti muziky naštěstí neubírá a vzhledem k hudební náplni takové ladění pasuje. Snad i díky tomu se mi novinka naposlouchávala snáze než svého času „Longing for the Untold“, nicméně nemám pocit, že by „Behold the Silent Dwellers“ díky téhle dejme tomu větší „stravitelnosti“ ztrácelo na životnosti. Také nové album drží uspokojivý počet poslechů a Aversio humanitatis se v tomhle ohledu nemají za co stydět.

Mírný posun vnímám také ve vlastní hudební složce. Řekl bych, že „Behold the Silent Dwellers“ je o trochu „poštovnější“ než předchůdce, objevuje se víc jasných, leckdy až melancholičtěji laděných melodií. Ani tentokrát to však nemyslím ve zlém. Pokud nás čtete pravidelně, jistě víte, že zrovna já si nikdy nenechám ujít příležitost zjebat jakýkoliv slaďoučký post-black metal a vynadat všem těmhle kapelám do prašivých buzerantů. U Aversio humanitatis nic takového není třeba. Španělé na „Behold the Silent Dwellers“ ukazují, že i tahle disciplína se dá dělat vkusně, zábavně a bez ztráty blackmetalové esence.

Popravdě řečeno, „Behold the Silent Dwellers“ je ve skutečnost hodně dobrá deska. Pro mě osobně se zase nejedná o jeden vrcholů roku 2020, přesto uznávám její kvality a budu rozumět tomu, pokud ji někdo mezi to nejlepší pandemického roku zařadí. Jde totiž o chytře poskládanou muziku, která by rozhodně měla zachutnat lidem, co mají rádi skupiny jako třeba Selbst, Schammasch nebo Zhrine. Mě osobně navíc Aversio humanitatis z právě jmenovaných baví nejvíce.


Cryfemal – Eterna oscuridad

Cryfemal - Eterna oscuridad

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.6.2020
Label: Immortal Frost Productions

Tracklist:
01. Capilla ardiente
02. Necra exequia
03. Insepulto
04. El retorno
05. Reencarnacion
06. Lapida condenada
07. Culto a la muerte
08. Crematorio
09. Eternidad

Hrací doba: 37:01

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Když v roce 2011 skončila španělská chorobnost Cryfemal, docela mě to mrzelo. Sice nikdy nešlo o mojí srdcovku a nikdy jsem neměl potřebu Ebolovy desky točit pravidelně a intenzivně až do zblbnutí, ale některá alba kapely mám docela rád a k flákům jako „Apoteosis oculta“ nebo „Increíbles tormentos“ se tu a tam s chutí vrátím. Jedná se o příjemné zvrhlosti se zvrácenou hřbitovní atmosférou, takže konec mě trochu zamrzel, byť to tehdy trochu kompenzovala rozlučková nahrávka „Malicioso sonido putrefacto“, která taktéž dopadla poměrně dobře.

Po pár letech se Ebola rozhodl vrátit Cryfemal nazpět. „D6s6nti6rro“ nicméně nabídlo výraznou změnu zvuku i nálady. Jinými slovy – to, kvůli čemu jsem si oblíbil starší nahrávky Cryfemal, na „D6s6nti6rro“ vymizelo. Řemeslně šlo o zručně udělanou záležitost s několika rozumnými tracky, ale pro mě to nebylo ono. V dobové recenzi jsem sice desku poměrně pochválil, ale čas ukázal, že šlo z mojí strany o krátkozrakost, protože „D6s6nti6rro“ neobstálo. Někde ve výprodeji jsem si sice vinyl za pár drobných do sbírky koupil, ale jde o jednu z těch placek, které někdy z police vytáhnu snad v jediném případě – když se budu stěhovat jinam.

Abych to zkrátil, letošní nahrávku „Eterna oscuridad“ jsem si pouštěl spíš z povinnosti, než abych měl o její obsah skutečný zájem. Kdybych se na to vysral, nepřišel bych o nic zásadního, ačkoliv z jistého úhlu pohledu přístup „Eterna oscuridad“ příjemně překvapil. Přesto když se na to vyserete vy, o nic zásadního nepřijdete.

Možná to bude znít trochu jako protimluv, ale řekl bych, že „Eterna oscuridad“ v jistých ohledech představuje ohlédnutí za dřívějším zvukem Cryfemal, ale ne stoprocentně, protože dozvuky „D6s6nti6rro“ a jeho pojetí jsou na novince stále evidentní.

Určitý návrat ke starší záhrobní estetice ostatně představuje už obal, i když tohle není vnímat jako jednoznačný klad. Vizuální prezentace Cryfemal vždycky hraničila s nechtěnou parodií a trhala bránice, jak když hřbitovní hlínu na rakev hází. „Eterna oscuridad“ dokazuje, že Ebola se v tomhle ohledu pořád nepoučil. Warpaint, hřeby, cigáro v hubě a lopata – black metal, píčo! Asi jako když v šest musíš makat na zahradě a v osm máš koncert, haha.

Každopádně, i hudebně mi „Eterna oscuridad“ v některých chvílích přijde, že pokukuje po starších počinech Cryfemal. Má to však jeden zásadní háček – dřívější chorou atmosféru se nedaří reprodukovat ani zdaleka. Vizuálně to bylo vtipné vždycky, ale v hudební rovině se na deskám zmiňovaným v úvodním odstavci dařilo přenést posluchače na zatuchlý španělský krchov, kde se rozpíná puch hnijícího masa, kadidel a právě startuje bestiální znesvěcování hrobů. „Eterna oscuridad“ se občas může zdát slušné, ale když si hned poté pustím „Apoteosis oculta“, tak mě to rychle přejde. Neopominutelné závany soundu „D6s6nti6rro“ a skutečnost, že některé momenty nemají daleko k blackové odrhovačce (viz první songy na albu), tomu nijak nepřidá.

Cryfemal

Několik vcelku ucházejících kusů se na „Eterna oscuridad“ nechá najít – respektive tedy jejich části, protože song bez výhrad jsem tu nenalezl. Docela fajn nápady každopádně můžeme najít třeba v „El retorno“ (klávesové momenty), „Reencarnación“, „Lápida condenada“ nebo „Crematorio“. Obecně pak lze pochválit i uštěkaný vokál, o nějž se samozřejmě stará Ebola osobně stejně jako o všechny nástroje s výjimkou bicích. S těmi mu stejně jako na „D6s6nti6rro“ vypomohl BornyhakeBorgne, Enoid, Ancient Moon nebo Pure.

Všehovšudy tu ale stejně celou dobu kecáme o docela průměrném počinu. „Eterna oscuridad“ není vyložená píčovina, ale nepředvádí nic extra a v záplavě dalších počinů ničím nevynikne, nezaujme a a rychle zapadne. Kdyby se na obalu nenacházelo známé logo, neštěknul by po tom ani prašivý čokl s leprou potulující se o půlnoci po španěláckém krchově.


Amargor – Fins a reeixir dins la claror de l’amargor

Amargor - Fins a reeixir dins la claror de l'amargor

Země: Španělsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 1.7.2020
Label: Negra Nit Distro / Forgotten Sorcery Productions

Tracklist:
01. Introducció – Làpides innombrables
02. Inici de la fi – Emprenent el camí de l’odi
03. Paratges en la ment on la memòria perdura
04. Interludi – Fronts funèbris
05. I amb ràbia en daga segà
06. Passes doloroses cap a horitzons de ferides
07. Llengües de foc s’alçen en la mirada
08. Fins a reeixir dins la claror de l’amargor

Hrací doba: 28:15

Odkazy:
bandcamp

Portugalského raw black metalu tu poslední dobou máme docela hodně, tak se protentokrát mrkneme třeba do sousedního Španělska. Ve stokách Messiho království se letos vyloupl nový jednočlenný projekt Amargor. Borec, jenž má tuhle záležitost na svědomí, dále působí třeba v Morta, jejichž letošní EP „Fúnebre“ jste mohli zachytit díky nedávnému vydání na značce Signal Rex.

Co se Amargor týče, tak tady se frajer vůbec nešetří. V roce 2020 už stihnul napráskat pět nahrávek, alespoň tedy v době psaní téhle recenze – než se to uráčím vydat, tak třeba stačí vyjít ještě něco dalšího. V květnu každopádně přišlo první demo „Cilicis fragmenten el que queda d’un“, na nějž v červenci navázal full-length titul „Fins a reeixir dins la claror de l’amargor“ – právě na něj si nyní posvítíme. Po něm ale v krátkém sledu asi během měsíce a půl, od půlky srpna do konce září, stihla vyjít tři minialba „Amargs camins, alliberant“, „Merlets d’ossos i pedra ens custodien“ a „Recordo pas res / I Remember Nothing“. Třeba poslední jmenované ale nabízí jen cover od Joy Division ve dvou jazykových mutacích, takže za mě bezcenná pičovina.

Podobný syrový black metal s přidušeným zvukem a bzučící kytarou mám hodně rád. I když se třeba z hudebního hlediska kolikrát nejedná o nic skvělého, jen díky tomu soundu a celkové auře mě to typicky víc baví, než nebaví. O to jednodušší to podobné projekty v mém přehrávači mají. Tím pádem jsem se na poslech „Fins a reeixir dins la claror de l’amargor“ vlastně docela těšil – pravděpodobně víc, než si album zasloužilo.

„Fins a reeixir dins la claror de l’amargor“ totiž ve finále není žádný zázrak – a to jsem to formuloval ještě hodně diplomaticky. Napříč celým albem se objeví jen pár slušných riffů, o nichž by se dalo s přivřenýma očima říct, že zavání nějakou atmosférou, například v „Inici de la fi – Emprenent el camí de l’odi“ nebo „Passes doloroses cap a horitzons de ferides“. Jedná se však o výjimky potvrzující pravidlo.

Většina půlhodinové stopáže je plytká a prázdná. U některých rawblackmetalových nahrávek se stává, že ten ohavný zvuk dokáže zakrýt anebo alespoň zjemnit i tyhle nedostatky. „Fins a reeixir dins la claror de l’amargor“ k takovým nepatří. I navzdory garážovému zvuku lze jasně slyšet, že se jedná o podprůměr, jenž příliš zajímavých nápadů bohužel nepobral. Kdyby nahrávka disponovala standardnějším zvukem (standardnějším z pohledu metalového středního proudu), bylo by to podle mě naprosto neposlouchatelné. To samé se dá asi říct i pro případ, kdyby tohle mělo trvat byť i jen o deset minut déle. Za stávající podoby se to dá strávit, což však samozřejmě neznamená, že by to mělo být jakkoliv dobré.

Jak tedy vidno, pro Amargor respektive jeho debutovou řadovku nemám pochopení ani slova pochvaly. Na „Fins a reeixir dins la claror de l’amargor“ mi nepřijde nic zajímavého, atmosféra žádná (u tohoto druhu black metalu – naprosto tristní), celková kvalita chabá. Verdikt tedy zní jednoznačně: album k poslechu doporučit nemohu. Osobně ani nenacházím motivaci zkoušet další nahrávky Amargor, ať už ty již vydané anebo ty budoucí.


At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight

At the Altar of the Horned God - Through Doors of Moonlight

Země: Španělsko
Žánr: ritual ambient / black metal
Datum vydání: 17.4.2020
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. A Ka Dua
02. Before the Flames of Undefiled Knowledge
03. Prayer I
04. Prayer II (Oh Glorious Pan)
05. Perdition in the Oneness
06. Malediction
07. A Circle of Swaying Leaves

Hrací doba: 36:04

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Občas se stane, že člověku stačí poslechnout jeden song nebo dokonce jen jeho část, aby věděl, že tohle je muzika přesně pro něj a že se mu to bude líbit. Mně se tohle stalo u debutového alba španělského projektu At the Altar of the Horned God s názvem „Through Doors of Moonlight“. Před vydáním byla do éteru vypuštěna skladba „Before the Flames of Undefiled Knowledge“ a hned po jejím prvním poslechu jsem se začal na desku dost těšit, protože jsem měl tušáka, že tohle mi bude fest chutnat. Jsem rád, že jsem se nespletl a že se tento odhad nakonec do puntíku potvrdil i po poslechu celého „Through Doors of Moonlight“, přestože nahrávka nakonec zní malinko jinak, než jsem si představoval. Vůbec mi to ale nevadí, protože kvalita je dost vysoká na to, aby mě At the Altar of the Horned God přesvědčil.

Nejprve však několik slov k samotnému interpretovi. Jak padlo, At the Altar of the Horned God pochází ze Španělska. Jedná se o nový projekt HeolstoraMystagos. Zatímco v Mystagos jede na blackmetalové vlně, v rámci At the Altar of the Horned God se vydává trochu jiným a žánrově širším směrem. I přesto se mezi muzikou obou formací dají nalézt společné jmenovatele. Když vynechám evidentní skutečnost, že i na „Through Doors of Moonlight“ se nakonec objevují blackmetalové skladby (což je jen tak mimochodem přesně ten rozdíl mezi mojí předběžnou představou a reálnou podobnou alba, jak jsem zmiňoval výše – nečekal jsem, že dojde na metal), tak můžu poukázat třeba na vokály. Na nich lze tu podobnost slyšet dost jasně.

Jak už jsem ale naznačoval, black metal tvoří pouze jednu složku produkce At the Altar of the Horned God. Řekl bych, že přinejmenším stejně velkou část hrací doby si pro sebe zabírá ritual ambient. To vás samo o sobě na prdel asi neposadilo, ale věřte tomu, že jeho úroveň je vysoká a atmosféra magická. Písně „A Ka Dua“, už jmenovaná „Before the Flames of Undefiled Knowledge“, „Malediction“ a zaříkávací „Prayer II (Oh Glorious Pan)“ jsou jednoduše bravurní.

Atmo elementy se nicméně v menší míře objevují i v primárně blackmetalových stopách jako „Perdition in the Oneness“ a „A Circle of Swaying Leaves“. Největší černotou desky a zároveň jedinou striktně blackmetalovou skladbou je tak „Prayer I“, která ze svého žánru vystupuje snad jedině vokálem. Každopádně ani ona neuhýbá z nastavené nálady a svou meditativností do kontextu celého „Through Doors of Moonlight“ pasuje prakticky bezchybně. Což se dá ostatně bez obav tvrdit i o mírně pestřejších „Perdition in the Oneness“ a „A Circle of Swaying Leaves“.

Celkově vzato tedy na „Through Doors of Moonlight“ nevidím jedinou slabou písničku a vlastně si nevybavuji ani nějakou slabší pasáž, která by mi vadila. A to v tom chválení můžu jít ještě dál – nejenže tu není žádná vata, ale drtivá většina hrací doby mi dokonce přijde skvělá.

At the Altar of the Horned God

Zároveň mohu vyzdvihnout také trvanlivost materiálu. „Through Doors of Moonlight“ je deska, která mě zaujala okamžitě; hned na první poslech jsem věděl, že tohle je prostě ono a líbí se mi to. Debut At the Altar of the Horned God ovšem nabízí tak dobrou náplň, že bez problémů porušuje i nepsané pravidlo, které praví, že co rychle zaujme, také rychle omrzí. „Through Doors of Moonlight“ točím už fest dlouho a pořád si poslech užívám na maximum bez známky opotřebení. A to se nestává často.

Nebudu vám nic zapírat. „Through Doors of Moonlight“ se mi strefilo do vkusu, a to po všech stránkách. Baví mě obal, se zaujetím jsem si přečetl i texty, což se mi nestává tak často, a samotný hudební obsah je skvost. Všehovšudy se nebojím říct, že první počin At the Altar of the Horned God patří k deskám, jež mě doposud v letošním roce zaujaly ze všech nejvíce, a dokonce si myslím, že tohle bude mít šanci promluvit i do pořadí v celoročním zúčtování. Tohle na mě prostě mohutně zafungovalo, takže nemůžu udělat nic jiného než poslat jednoznačný palec nahoru.


Unbegotten – Manifestion

Unbegotten - Manifestion

Země: Španělsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 6.12.2019
Label: Nebular Carcoma Records
Původní vydání: 13.1.2019, Altare Productions

Hrací doba: 41:56

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Nebular Carcoma Records

Anonymní španělská kapela Unbegotten se poprvé předvedla v roce 2016 s demo nahrávkou „Proem of the Unknown“, o které vám nic chytrého neřeknu, protože jsem ji neslyšel. V lednu roku minulého roku jí na vinylu vyšlo debutové, dlouhé album „Manifestion“ v režii Altare Productions, jež by měl znát každý fanoušek labelů Signal RexHarvest of Death a jim podobným. Já Unbegotten a jejich předmětné album zaznamenal až letos v lednu s kazetovým vydáním (a promem zaslaným pod nos), tentokrát díky Nebular Carcoma.

„Manifestion“ mě zaujalo hned na první pokus. Úvodní poblouznění ale výtečně vyzrálo, takže se po více jak třech měsících k desce pravidelně vracím. Nevím co vy, ale takových si kolikrát vážím víc než jednohubek, ze kterých dva dny chčiju maggi v kostkách a pak si na ně za půl roku nevzpomenu. „Manifestion“ se neohrává, protože navzdory svojí monotónnosti je dobře složené a silné riffy dávkuje pravidelně v každé jednotlivé skladbě. Z toho důvodu mám třeba problém vybrat ty nejvýraznější nebo nejslabší; laťka je od začátku vyzdvižena docela vysoko a kolísá jen málo.

Zhasnout, pustit „Manifestion“ tak akorát nahlas a nechat ho působit až do posledních akustických a klávesových tónů uhrančivého outra „Dormancy“ je hodnotný zážitek. V prvé řadě to je způsobeno silnou atmosférou, kterou určuje rozléhavá zaprášená produkce. Kvůli ní mi Unbegotten nejvíce připomínají Sortilegia. Španělé ale kanadské duo v mých uších dokonce kompozičně, zvukově i hráčsky překonávají. To proto, že tu není tolik vaty, prostor parádně vyplňuje ponurá basa a navzdory zmíněné jednotvárnosti jsou skladby dost proměnlivé. Snad jen ten vokál by mohl být zajímavější. Kapela se také neštítí modernějších kytarových disharmonií a melodií nebo zajímavých změn tempa, i když ty samozřejmě nijak neruší temný a monotónní ráz hudby. Unbegotten jsou sice ortodoxní kapela určená blackmetalovým fanatikům, ale zpátečnické amatéřiny za každou cenu se obávat nemusíte.

Netřeba vymýšlet slohy. S úvodní skladbou budete mít okamžitě jasno, jestli vám „Manifestion“ za poslech stojí, nebo ne. Pokud preferujete surovější manifestace černého umění, Unbegotten vám určitě padnou do noty. Monotónní, temná špína je podána kompetentně bez retardovaných „trve“ excesů a hlavně tu jsou RIFFY!


Balmog – Pillars of Salt

Balmog - Pillars of Salt

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.3.2020
Label: War Anthem Records

Tracklist:
01. Pillars of Salt

Hrací doba: 18:23

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Španělskou smečku Balmog jsem pořádně objevil až s její poslední řadovou deskou „Vacvvm“ z roku 2018. O existenci tohohle blasfemického tria z Galicie jsem sice věděl už dříve – vždyť přebal druhého alba „Svmma fide“ na člověka jeden čas čuměl prakticky v každém větším distru – ale nějak mi tehdy jejich pojetí královského metalového žánru neučarovalo natolik, abych jim věnoval nějakou zvýšenou pozornost.

Jak už padlo, tenhle stav věcí se změnil s příchodem „Vacvvm“, které mě v době vydání bavilo dost, a i s odstupem času o něm mohu říct, že je furt dobré. Dokonce jsem si jej tu a tam i připomněl a myslím si, že se člověk vůbec nemusí stydět za gramofonovou desku v poličce. Asi nepřekvapí, že po takhle pozitivní zkušenosti mě budou zajímat i další počiny Balmog. Španělé si nachystali 18minutové ípíčko „Pillars of Salt“ s jedinou, titulní skladbou…

Z dramaturgie nového minialba lze už dopředu očekávat jednu věc, a sice že „Pillars of Salt“ představí Balmog v poněkud atypické poloze. Španělé nikdy nepatřili k formacím, které by si potrpěly na rozmáchlé výpravné kompozice. Písně někde okolo sedmi, osmi minut s trochu propracovanější strukturou jim sice cizí nebyly, ostatně stačí vzpomenout třeba na „Gignesthai“ z minulé desky, ale je zřejmé, že „Pillars of Salt“ tyto snahy dotahuje doposud nejdále a jedná se o nejambicióznější počin Balmog.

Vše řečené sice platí, ale dá se ocenit, že na to Balmog nešli tím stylem, že by snad „Pillars of Salt“ znělo jako nahrávka úplně jiné kapely. Ambicióznější sice skladba určitě je, ale i tak si Španělé zachovali svůj ksicht a v základech se stále drží svého čertovského kopyta, tedy black metalu, jenž nechá vzpomenout na skupiny jako třeba namátkou Watain, Ondskapt, Blaze of Perdition, Ascension, Valkyrja a další jim podobné.

Tahle tvář Balmog na „Pillars of Salt“ nechybí a do výsledku pořád promlouvá zásadním způsobem. Nakonec tedy EP nepůsobí zas až tak zásadně odlišně od „standardní“ tvorby. Nakonec i díky tomu, že také „epičtější“ atmo momenty, práci s kytarovou melodikou nebo „chytlavější“ pasáže skupina používala již v minulosti. Za jediný skutečně nový prvek tak lze považovat snad pouze zapojení čistě odzpívaných „chorálů“, které se ozvou hned na začátku skladby, aby se pak znovu vrátily přibližně ve třech čtvrtinách. A možná bych k tomu ještě doplnil jednu krátkou pasáž, v níž se ozvou klávesy jak ze soundtracku k nějakému starému zrnitému a prudce atmosférickému hororu, ale to už je opravdu jen detail.

V čem že tedy tkví ona ambicióznost „Pillars of Salt“? V tom, že Balmog všechny své už známé, použité a vyzkoušené elementy smysluplně propojily do jedné velké kompozice s bohatou strukturou a množstvím zvratů. Výsledek není vůbec špatný a kapela si za něj pochvalu zaslouží. Složené je to výborně, zahrané samozřejmě taky a celkově mohu s klidným srdcem tvrdit, že Balmog si se stanovenou minutáží poradili se ctí. Na druhou stranu mi však nepřijde, že by „Pillars of Salt“ svými kvalitami nějak výrazně převyšovalo „Vacvvm“ nebo „Svmma fide“, v což jsem tak trochu doufal. Nové EP vlastně jen dodržuje etablovaný standard Balmog. Hovořit nicméně o zklamání by bylo příliš přísné, ne-li rovnou hnidopišské, poněvadž ten standard je položen dost vysoko na to, aby se jednalo o velmi dobrou nahrávku.


Black Earth – Gnarled Ritual of Self Annihilation

Black Earth - Gnarled Ritual of Self Annihilation

Země: Španělsko
Žánr: drone / black metal / dark ambient / noise
Datum vydání: 27.9.2019
Label: Cyclic Law / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Doctrines of Dissociation
02. Abject Practises Beyond the Threshold
03. Behold the Serpent
04. The Sharp Blade That Mutilates the Void
05. Drowned Under Seas of Coagulation
06. Lurking Hounds Stagger in the Deep
07. The Mourning Waters Where Fire Never Dwells

Hrací doba: 45:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Myslím, že španělský muzikant Álex „A.T.“ Tedín pro hodně z vás nebude neznámým pojmem. Znát jej můžete z formací Sheidim a Suspiral, které jsou obě v rámci undergroundu poměrně dobře viditelné. Zejména druhá jmenovaná kapela za pozornost rozhodně stojí, protože obě její dosavadní alba „Delve into the Mysteris of Transcendence“ a „Chasm“ jsou skvělá. Dnes se ale podíváme na jeho jiný projekt, v němž ukájí svoje choutky po experimentálnějších formách extrémní muziky.

Nechci ale vzbudit dojem, že Black Earth je výhradně Tedínova kapela. Sestava čítá ještě další dva členy, přičemž minimálně Miguel A. García je hodně činorodý týpek, jenž má na triku množství různých formací. Na rozdíl od Tedína se ovšem ve svých ostatních skupinách nevěnuje metalu, ale je věrný experimentálním žánrům.

V rámci Black Earth se borci snaží tvořit nihilistickou odpornost, za níž by se neměl stydět žádný slušný schizofrenik. Tahle černá díra do sebe nasává prostředky typické pro drone, dark ambient, black metal, noise anebo industrial – jednoduše klasická ohavo-směska. Dle uvedeného výčtu je asi docela zřejmé, že tvorba Black Earth by tím pádem měla zajímat posluchače, kteří se s oblibou a rádi čvachtají v bahnech typu Sutekh Hexen.

Já vám nebudu kecat: všechny podobné zvrhlosti si do přehrávače vždycky naperu s náramnou chutí a ani Black Earth nebyli výjimkou. Vzhledem k tomu, že jejich dřívější počiny „A Cryptic Howl of Morbid Truth“ a „Diagrams of a Hidden Order“ jsem sice zachytil, ale nakonec neochutnal, na poslech aktuálního zářezu „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ jsem se těšil o to víc. Bohužel to ale tentokrát není až tak strhující záležitost, jak u podobných stylů vždycky doufám…

Nemůžu říct, že by Black Earth na „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ dělali z hudebního hlediska něco špatně. Formálně se totiž jedná o onen kýžený tíživý marast, jejž člověk od takového svinstva očekává a vyžaduje. Tempo buď není, anebo je spíš táhle pomalé. A když už se objeví nějaké hlukovější momenty jako třeba ve třetí stopě „Behold the Serpent“, vlastně to ráz desky ani nenaruší a zvuk jako celek stále proudí plynule bez většího vzrušení.

A myslím si, že právě v tomhle tkví problém „Gnarled Ritual of Self Annihilation“. Zamysleme se nad tím, co může posluchač vyžadovat od hlukového spektra hudby. Je evidentní, že to nemohou být melodie nebo chytlavost jako ve stravitelnějších žánrech; stejně tak tu asi málokdo bude hledat nějakou instrumentální ekvilibristiku, kterou si užívají příznivci techničtějších odnoží muziky, přestože i zde mohou být některé výkony, zejména ty vokální, docela úctyhodné. V obecnosti bych řekl, že od „bordelu“ člověk očekává intenzivní prožitek a tlak docílený prostřednictvím akustického terorismu, určitě také nihilismus, misantropii a všeobecný negativismus.

„Gnarled Ritual of Self Annihilation“ nepochybně splňuje nároky na negativismus, protože do nějakého láskyplného poslechu to má daleko. Desce nicméně schází intenzita a schopnost zatlačit do kouta. Zjistil jsem, že tohle mi u takových žánrů vadí docela dost. Možná bude na vině víc zvuková úprava nahrávky než vlastní materiál, ale ve finále je to vlastně docela jedno. Pro album, které hovoří skrze ty nejhnusnější zvukové prostředky, totiž nemůže být horší vizitkou, že jen tak neškodně plyne a nedokáže svého posluchače pocuchat.

Nechci Black Earth ponižovat, protože skutečně špatné mi „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ nepřijde. V pocitových aspektech nicméně albu cosi zásadního chybí, díky čemuž mi nedává smysl jej poslouchat.


Vampyros Lesbos (1971)

Vampyros Lesbos (1971)

Země: Západní Německo / Španělsko
Rok vydání: 1971
Žánr: vampire horror / erotic

Originální název: Vampyros Lesbos

Režie: Jesús Franco
Hrají: Soledad Miranda, Ewa Strömberg

Hrací doba: 89 min

(Budou spoilery.)

Jesús Franco byl neskutečný frajer, který po sobě zanechal zlatý důl filmového škváru, jemuž byl věrný až do konce svých dní a do požehnaného věku. Asi nepřekvapí, že takový kanón musí mít v našem filmovém koutku čestné místo. Dneska se podíváme na jeho kultovku z roku 1971 s lákavým názvem „Vampyros Lesbos“

„Vampyros Lesbos“ je nepochybně typický Franco, což dá asi rozum, když tenhle letitý snímek patří k jeho nejznámějším kouskům, které ve velké míře definovaly jeho styl. Brakovost čiší z každého filmového okénka, scénář je tak hloupoučký, až má občas člověk problém se zorientovat, kdo je kdo, a logika místy dostává šeredně na frak. Zároveň tu ale probleskuje snaha o filmovost, která se projevuje v zajímavém nasvícení některých scén, pokusy o uměleckost, natáčení v relativně výpravných exteriérech (točilo se v Turecku, Španělsku a Německu) nebo v metaforických detailních záběrech na hmyz. Jednoduše nádherně paradoxní střet umění a neumětelství. Pokoušet se nicméně analyzovat Francovy filmy a hledat v nich hlubší smysl by člověka usvědčovalo z té nejhrubší naivity.

„Vampyros Lesbos“ je v první řadě a i v mnoha dalších následujících řadách soft erotika, kterou si užijí zejména příznivci koziček, bobříků a přirozených holek. A v tomto ohledu se má člověk určitě na co koukat. Hlavní hvězda Soledad Miranda (která zemřela v pouhých 27 letech při autonehodě rok před uvedením tohoto snímku) je opravdu nádherná a její kolegyně Ewa Strömberg zaostává jen o trochu. Přinejmenším mužská část publika si tedy přijde na svoje a ráda odpustí, že toho hororu už tam vlastně moc není.

Nezapomínejte však, že se stále jedná o soft erotiku, nikoliv pornografii, takže dojde maximálně na full frontal, ale regulérní sexuální scény se nedočkáte. Přesto bych si dovolil tvrdit, že holky jsou zde o hodně víc lesbos než vampyros.

Hororové totiž „Vampyros Lesbos“ není prakticky vůbec, ačkoliv se děj točí kolem upírů. Strach nebo napětí film nenabídne vůbec, ale vůbec žádné. Dokonce ani na krev byste se neměli těšit, poněvadž té ukápne leda pár kapek a určitě nejde o nic výrazně explicitního (což může být dáno i rozpočtem, který byl zcela jistě minimální). I navzdory tomu se ovšem „Vampyros Lesbos“ může pochlubit krásným obskurním feelingem plynoucím z již omílaného triumvirátu staří, levnosti a brakovosti. Svým způsobem lze tedy říct, že právě lacinost „Vampyros Lesbos“ zároveň patří k největším přednostem snímku.

Vampyros Lesbos (1971)

Ústřední postavou je hraběnka Nadine Carody (Miranda), z níž udělal upírku sám Dracula. Jeho zmínka v (tuším, že) jedné scéně stačí k tomu, aby bylo u filmu uváděno, že vznikl na motivy knihy Brama Stokera, což je samozřejmě pičovina na entou. Každopádně, Nadine po Draculovi podělila veškerý jeho majetek a s dědictvím potřebuje pomoct, čehož se ujímá Linda Westinghouse (Strömberg) z právnické kanceláře. Ta nechá doma svoje erotické sny (v hlavní roli hraběnka, o níž ještě nic neví) a odcestuje na hraběnčin ostrov i přes varování místních.

Nadine nemá v úplně lásce mužské pohlaví (feministky by zajásaly… i když…) a naopak jede po přitažlivých ženách. Asi nepřekvapí, že Linda ji hodně zaujme. Po společné nahé koupačce dojde i na nějaké to sání krve, což právničce neudělá dvakrát dobře, v důsledku čehož skončí v nějaké psychiatrické léčebně. Předseda léčebny shodou náhod studuje vampýry a strašně touží se jedním stát. Což se mu nepodaří, protože hraběnka nemá ráda chlapy, víme.

Vampyros Lesbos (1971)

Těch vedlejších postav a dalších odboček je tam mnohem víc, možná až překvapivě hodně na to, o jak krátký snímek se jedná; tím se tady dopodrobna zabývat nemusíme. Paradoxně i přesto to celé působí hodně ospale a utahaně. Nějakou zajímavější akci nabídnou prakticky jen svlíkačky, jichž bych si, i díky tomuhle, dokázal představit více. Důležité každopádně je, že Linda nakonec kouzlu lesbicko-vampýrské hraběnky nepodlehne a zabije ji. Velká škoda.

Pomalé tempo a nuda v určitých pasážích (nebudeme si nic nalhávat) bude pro mnohé diváky velkou překážkou. Celková zašlost, divnost a erotika posílá „Vampyros Lesbos“ do obskurních vod pro specifické publikum. Nepochybně se tedy jedná o film, jenž si v dnešní době příliš příznivců nenajde. Přese všechno je ale na něm něco zajímavého a přitažlivého, co může fajnšmekry oslovit. Za mě palec nahoru, ale doporučení směřuje jen k těm z vás, kdo víte, do čeho jdete. Přinejmenším díky erotické performanci Soledad Mirandy (zasvěcení jistě vědí) za vidění stojí.

Vampyros Lesbos (1971)


S.E.K.H. – Acéphale & Arkhé Tenebre

S.E.K.H. - Acéphale & Arkhé Tenebre

Země: Španělsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 11.10.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
I. Acéphale
01. Acéphale

II. Arkhé Tenebre
02. Neshamah
03. Deus Sive Machina
04. Mercurial Spine
05. An Abyss of Excrements and Broken Teeth

Hrací doba: 33:53 (17:33 / 16:20)

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Existuje hned několik důvodů, proč byste „Acéphale & Arkhé Tenebre“ měli chtít slyšet. Jedním z nich je určitě to, že S.E.K.H. je vedlejší projekt borců ze Suspiral. Obě jejich desky „Delve into the Mysteries of Transcendence“ a „Chasm“ jsme zde v dobových recenzích dost chválili, takže je jasné, že M.S. a A.T. hrát a skládat umějí, a to ani nemusíme zmiňovat jejich další boční aktivity čítající třeba Arkaik Excruciation, Sheidim nebo Black Earth.

V druhé řadě by vás mohl zaujmout i žánr, poněvadž v rámci S.E.K.H. se duo pustilo na pole misantropického industriálního black metalu s lehkou příměsí noisu. Mysli na věci jako Mysticum, Spektr, staří Aborym, Thorns, ale úplně od věci nebude zmínit i záležitosti jako Sutekh Hexen nebo Vessel of Iniquity, a také si myslím, že v náladových rovinách by muzikou S.E.K.H. nemuseli pohrdnout ani příznivci Leviathan. Jednoduše vybraná společnost.

Pokud si navíc potrpíte na fyzické nosiče a máte úchylku na audiokazety, určitě oceníte také formát, v jakém „Acéphale & Arkhé Tenebre“ vyšlo. Sentient Ruin Laboratories totiž nachystali double MC v kapse a jen na fotkách to vypadá dost cool na to, abych měl hned chuť si to objednat (což asi v dohledné době i udělám a vy byste v případě zájmu měli taky, protože bylo vyrobeno jen sto kusů). Dvě kazety mohou vypadat jako zbytečný luxus, když každá má vlastní program opakující se na obou stranách, ale tohle rozdělení smysl dává…

„Acéphale & Arkhé Tenebre“ totiž není úplně deska, nýbrž kompilace dvou samostatných minialb. „Acéphale“ vyšlo na kazetě už v loňském roce na značce The Hierophant. „Arkhé Tenebre“ je pak zbrusu nové EP, které doposud nevyšlo a prozatím je k dispozici exkluzivně jenom v rámci „Acéphale & Arkhé Tenebre“.

„Acéphale“ tvoří jediná stejnojmenná skladba, zatímco „Arkhé Tenebre“ nabízí čtyři, ale délka obou minialb je přibližně stejná. „Acéphale“ je sedmnáctiminutové peklo, které by mělo uspokojit i fandy posluchačsky náročného extrémního metalu. Kompozici lze rozdělit na tři části. Prvních několik minut tvoří plíživý dark ambient, který postupně vyšponuje očekávání, aby se na posluchače posléze vyvalil industrial-blackmetalový chaos tvořící většinu vyhrazené doby. Závěrečné minuty pak opět otočí kormidlem a song končí v dronovém duchu. Palec nahoru, je to pořádný humus!

„Arkhé Tenebre“ působí trochu hudebněji, ale naštěstí jen v rámci mezí a v přímém srovnání s neuspořádaností „Acéphale“, protože jinak se taky jedná důstojný binec, který se v jistých momentech nebojí vyhrotit intenzitu do pěkně vysokých obrátek. Úvodní píseň „Neshamah“ je opět temným ambientem, který se později vrací už jen v rámci dílčích pasáží jinak metalových stop. Zvuk „Arkhé Tenebre“ není tak přidušený, ale zase víc řeže a působí možná o trochu agresivněji. Hudebně je to každopádně patřičný chlívek, a to i navzdory jedné „chytlavé“ pasáži v „An Abyss of Excrements and Broken Teeth“.

„Acéphale & Arkhé Tenebre“ jako celek je určitě super nahrávka, kterou by neměli minout fandové industriálního black metalu a možná i extrémně metalového hnusu obecně. Fošna jako tahle dělá svému žánru čest.