Archiv štítku: ESP

Španělsko

Balmog – Vacvvm

Balmog - Vacvvm

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.3.2018
Label: War Anthem Records / BlackSeed Productions

Tracklist:
01. Qui immolatus iam non moritur…
02. Eating the Descendant
03. Hodegetria
04. Vigil of the Blinds
05. Inde deus abest
06. Come to the Pulpit
07. Gignesthai
08. …sed semper vivit occisus

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Španělé Balmog poutají pozornost undergroundových kanálů už nějakou dobu. Přišlo mi, že přinejmenším o minulém albu „Svmma fide“ z května 2015 se mluvilo docela hojně. Já osobně jsem ovšem skupině nějakou zásadní energii nevěnoval. U zmiňované desky se mi dost líbil přebal, ale poslechnul jsem ji jen tak zběžně a tím to pro mě skončilo. Už si ani nevzpomínám, z jakého důvodu přesně jsem nezkoušel další poslechy, leč stalo se.

Novince „Vacvvm“ se již ode mě dostalo větší péče a rovnou mohu říct, že možná byla chyba, když jsem Balmog nevěnoval větší posluchačskou píli již v minulosti. Se stejnou odhodlaností ovšem mohu prohlásit, že mě „Vacvvm“ baví takovým způsobem, že to budu muset napravit a nechat na muzice Balmog nějaký čas i zpětně.

Ne snad, že by „Vacvvm“ přinášelo nějaké žánrové převraty. To vůbec ne. Ani nejde o elitní blackmetalovou jednotku, z jejíž produkce mrazí v zádech. Zas takhle dobří Balmog nejsou. Ale zrovna to bych jim nepředhazoval, poněvadž takových je jen hrstka, a není tedy důvodu to mlátit o hlavu právě Španělům. Obzvlášť když mají své (a ne úplně nízké) kvality a když dokážou zaujmout v jiných ohledech.

Z „Vacvvm“ totiž táhne zápal a autentičnost. Schopnost zahrát poměrně standardní žánrové postupy s dostatečnou dávkou důvěryhodnosti a oddanosti černému umění. Inspirovat se u jiných, ale přetavit jejich základ do díla, které je v jistých ohledech docela povědomé, ale zdaleka ne tolik, aby to posluchači jakkoliv vadilo. Jinými slovy, Balmog prostě hrají poctivě. Ano, až takhle prosté to může být, a ano, i s tímhle lze evidentně i v roce 2018 stále bodovat.

Řekl jsem prosté, ale asi jasné, že ve skutečnosti to není zas tak triviální. Ať už se člověk inspiruje kdekoliv a v jakékoliv míře, ať už jsou jím složené postupy jakkoliv takzvaně „standardní“, napsat dobrou a poutavou desku pořád není žádná prdel. Balmog to ale zvládli a jejich black metal je skladatelsky dostatečně pestrý a vyspělý na to, abychom tu nyní mohli hovořit o vysoce nadprůměrném počinu. „Vacvvm“ se s jistotou a zdravým sebevědomím pohybuje v té oblasti black metalu, kde si třeba Watain letos vylámali zuby. Nebojím se říct, že pokud i vás „Wolf Trident Eclipse“ zklamalo svou chladností a skladatelskou impotencí, pak byste „Vacvvm“ měli slyšet, protože tahle nahrávka je dostatečně dobrá na to, aby zaujala místo ve vašem přehrávači namísto známějších švédských kolegů.

Z konkrétních skladeb bych vyzdvihnul zejména sedmiminutovou „Gignesthai“, jejímž prostřednictvím Balmog dokazují, že jsou schopni napsat kompozičně vyzrálou a chytrou věc o (relativně) delší stopáži, aniž by po cestě vytratili metalovou živočišnost. Podobně jsem si oblíbil i další kusy jako „Vigil of the Blinds“ nebo „…sed semper vivit occisus“. Na albu nicméně není jediný špatný song, což sice může znít jako to největší klišé, ale takhle to na „Vacvvm“ citím – své favority sice mám (právě zmiňované písně), ale deska se mi líbí celá. Dokonce i darkambientní předěl „Inde deus abest“ se povedl a nepůsobí jako výplň stopáže či „atmosféra z povinnosti“, jak se občas u podobných záležitostí na metalových nahrávkách děje. Španělé jednoduše moc dobře vědí, kdy přiložit pod kotel, kdy tam cáknout trochu atmosférických prvků, kdy vytasit kytarové melodie. Všechno mi tu dává smysl a jsem spokojen.

Balmog

Myslím, že je evidentní, že jsem s „Vacvvm“ nadmíru spokojen. Původně se mi ani do recenze moc nechtělo, ale nakonec jsem moc rád, že jsem desce věnoval svou pozornost, jelikož Balmog natočili parádní záležitost, kterou si po oficiálním vydání hodlám i koupit. Rozhodně se doporučuje k poslechu.


Altarage – Endinghent

Altarage - Endinghent

Země: Španělsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 13.10.2017
Label: Season of Mist Underground Activists

Tracklist:
01. Incessant Magma
02. Spearheaderon
03. Cataclysmic Triada
04. Fold Eksis
05. Rift
06. Orb Terrax
07. Weighteer
08. Barrier

Hrací doba: 36:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

Když jsem před třemi lety (zaokrouhleno na letopočty) psal malou recenzi na první demosnímek „MMXV“ španělského deathmetalové zla Altarage, neměl jsem a ani jsem nemohl mít tušení, jak rychle a jak moc tahle formace vyroste. Když jsem poslouchal první demo, jednalo se o divnou obskurní kapelu pro pár jedinců, kteří se neštítí se hrabat i v demáčové tvorbě. Nicméně hned debutová deska „Nihl“ vzbudila veliký rozruch, na jehož základě začal kredit Altarage prudce stoupat. Netrvalo dlouho a Španěly si pod svá křídla stáhnul velký hráč Season of Mist (respektive jejich sublabel Season of Mist Underground Activists), v jehož režii vychází druhá řadovka „Endinghent“.

„Endinghent“ je tedy třetí nahrávkou během tří let, což může značit mnohé. Nebudeme však zbytečně spekulovat nad kutím železa, dokavaď je žhavé, a budeme optimisticky předpokládat, že Altarage žene kupředu tvůrčí přetlak a skladatelská potence. Jen ať presumpce neviny platí i v hudebních kruzích. Stejně tak by bylo hodně divoké a odvážné, ne-li dokonce paranoidní si myslet, že sound druhého alba ovlivnila firma anebo vlastní vypočítavost kapely, kdy se před ní otvírá teoretická možnost udělat takzvaně díru do světa.

Přesto nemohu říct, že by mi tyto kacířské myšlenky během poslouchání „Endinghent“ hlavou neprobleskly. Samozřejmě, já vím, že jsou takové hypotézy přitažené za vlasy a že děláme z komára velblouda, ale to vše pramení z určitého… snad bychom klidně mohli říct zklamání.  Nemohu si pomoct, ale druhé album Altarage mi jednoduše připadá příliš stravitelné a přístupné. Mnohem víc, než bych čekal, a určitě i víc, než by se mi líbilo.

Vzpomínám si, že když jsem poslouchal „MMXV“ a „Nihl“, v obou případech jsem se s těmi nahrávkami trochu pral a nějakou chvíli mi trvalo, než jsem mohl začít tvrdit, že jsem je nějak solidně naposlouchal a vstřebal. Ale o tom hledání, postupném prohledávání všech možných zákoutí a (v ideálním případě) konečném prohlédnutí ta extrémní muzika přece ve velké míře je. Když si pouštím hnusnou hudbu, chci slyšet hnusné věci, ne něco, v čem se dá docela pohodlně orientovat hned na první poslech jako v případě „Endinghent“.

Což o to, po zvukové stránce toho Altarage asi nelze mnoho vyčítat. Kytary stále znějí dost ošklivě a temně, jak je pro subžánr cha(padl)otického death metalu zvykem. V tomhle ohledu rozhodně oukej. Řekl bych však, že po skladatelské stránce je „Endinghent“ mnohem čitelnější a průhlednější než „Nihl“. Riffy ani struktury skladeb již nejsou tak zamotané, vše je méně zvířecí. Že by člověk narazil na pořádně zamotané spletence odporně-technického zlo-riffování? V podstatě vůbec…

Altarage

Vedle toho můžeme Altarage úspěšně vytýkat ještě jednu věc. Ani na „Endinghent“ nedokázali najít svou vlastní tvář, což nemyslím jako doslovné popíchnutí k fotkám a celkové image kapely (zrovna tahle složka mi přijde hodně v pořádku), nýbrž jako honosné pojmenování skutečnosti, že i na druhém albu je z muziky Altarage hodně cítit vliv jiných seskupení, která prošlápla cestu surreálního death metal roky před Španěly. Jinými slovy, Portal jsou z toho stále slyšet strašně moc a už začíná být cítit, že Altarage by se měli soustředit na vlastní invenci a zpracování vlastních hudebních vizí.

Může se zdát, že kritika je poměrně výrazná pro desku úrovně „Endinghent“. Možná máte pravdu, protože na průměrné úrovni Altarage rozhodně nehrají. Popravdě řečeno, v zásadě se mi „Endinghent“ pořád docela líbí, ale mám dojem, že Španělé stále nedokázali plně zužitkovat svůj velký potenciál a naopak že neduhy jsou počin od počinu znatelnější. Což je ohromná škoda, protože jinak tu talent rozhodně je. „Endinghent“ tak vykrystalizovalo do alba, které je „jenom“ dobré, ale skutečná posedlost mu chybí a pohlcení jsem v nenašel.


Conjuro nuclear – Sigilos de oscuro poder

Conjuro nuclear - Sigilos de oscuro poder

Země: Španělsko
Žánr: black metal / darkwave
Datum vydání: 18.12.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Tensión ritual
02. Sigilo de agonía
03. Lugares malditos
04. Planetas malignos
05. Moloch (aullido)
06. Diez de espadas
07. Maldición (final)
08. Diablo sublimado

Hrací doba: 38:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

Není monoho skupin, jejichž tvorba by mě v posledních letech zaujala takovým způsobem, jako se to povedlo divnému španělskému projektu Conjuro nuclear. Na jeho deskách jsem nalezl unikátní kombinací vlastností, jichž si na hudbě obecně cením snad nejvíce – silná koncentrovaná atmosféra, obskurní špinavý sound, neotřelý až originální sound. Nabídněte mi v muzice tohle a víc snad ani žádat nemohu. Conjuro nuclear, za nímž stojí borec nazývaný Emesis, to servíroval plnými hrstmi a já víc nežádal – byl jsem nenávratně uchycen v sítích a začal jeho zvrhlé hudební vize uctívat fanaticky a věrně jak pes.

Empirická zkušenost mi hovoří, že jakmile je nějaká formace schopna tvořit velká a po mimořádná díla, musím na každý další počin čekat mnoho let. Conjuro nuclear ovšem k takovým nepatří. Emesis tvoří tempem jednoho řadového alba ročně – přinejmenším. Předloni stihl hned dva počiny „♄“ a „Magia negra“ a loni v nastoleném tempu nepolevil. Výraznou složkou jeho muziky jsou i klávesy a primárně právě jim se věnoval v rámci nového vedlejšího projektu Noktifer, s nímž na podzim 2017 vydal první desku „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“, a krátce po ní přišla další deska Conjuro nuclear, „Sigilos de oscuro poder“.

Už nějakou chvíli jsem si říkal, že Emesis nemůže udržet nejvyšší laťku, jakou nastavil především počiny „Conjuro nuclear“ a „Reacciones paganas“. Na „♄“ již nějaký pokles cítit byl, ale pořád se jednalo o hodně působivou záležitost. „Magia negra“ na rozdíl od Metal-Archives jako řadovou nahrávku neberu, jelikož se vlastně jednalo jako určitý doplněk k „♄“, díky čemuž ne tak vysokou úroveň odpouštím. U „Sigilos de oscuro poder“ je ovšem opět slyšet určité ponížení úrovně a opět je kousek víc cítit, že by Conjuro nuclear slušelo zvolnit tempo a nechat nápady víc uzrát…

Nechápejte mě zle, „Sigilos de oscuro poder“ rozhodně není špatná záležitost a nese s sebou typické znaky Conjuro nuclear. Dokonce i věřím tomu, že pokud se někdo s tímhle projektem doposud nesetkal a má smysl pro hudební obskurnosti, pak jej novinka může klidně posadit na prdel. Jestli ale máte starší věci podobně jako já naposlouchané, pak vás „Sigilos de oscuro poder“ nesloží a s dost velkou pravděpodobností dojdete k podobnému závěru jako já – že v jádru tam ten feeling pořád je, ale už není tak koncentrovaný a intenzivní jako dřív. Jako kdyby „Sigilos de oscuro poder“ bylo jakousi trochu naředěnou verzí předešlých počinů Conjuro nuclear.

Conjuro nuclear

Není třeba házet flintu do žita. Co je u Conjuro nuclear standard a jeden z těch slabších počinů, to je obecně vzato stále vysoce zajímavá muzika. Poslech „Sigilos de oscuro poder“ mě pořád baví a určité momenty alba jsou kurevsky silné. Především „Sigilo de agonía“, „Lugares malditos“, „Planetas malignos“ a „Maldición (Final)“ jsou kvalitní věci. Na opačnou stranu, tedy k těm slabším místům nahrávky, bych zařadil nic moc intro „Tensión ritual“ a pátou „Moloch (aullido)“, která se sedmi minutami platí za nejdelší píseň „Sigilos de oscuro poder“ a při prvních posleších také díky jistým výrazným motivům nejvíce utkví v paměti, ale s postupem času jí dojde dech jako první.

Přiznávám, že ve finále se mi „Sigilos de oscuro poder“ hodnotí docela těžce. Na jednu stranu je mi celá činnost a pojetí Conjuro nuclear ohromně sympatické. Ten zvuk kapely je jednoduše excelentní a to platí i nyní. Atmosféra v tom stále je a svou vyhraněností a zvláštností „Sigilos de oscuro poder“ bije většinu jiných metalových desek, jaké v loňském roce vyšly. Pořád to má své kouzlo, a kdybych tvrdil, že mě nebaví to poslouchat, lhal bych. Na druhé straně, nelze přehlížet, že novinka již není tak strhující a nezemská jako první tři řadové počiny a že i s „♄“ prohrává.

Taková je prostě situace a ať Conjuro nuclear fandím sebevíc, nemohu ji před vámi zakrývat. I přesto si však mohu jednoznačně stát za prohlášením, že činnost Conjuro nuclear obecně za pozornost setsakra stojí a že je tahle záležitost pohříchu přehlížená a nedoceněná.


Aversio humanitatis – Longing for the Untold

Aversio humanitatis - Longing for the Untold

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.7.2017
Label: BlackSeed Productions / Sentient Ruin Laboratories
Původní vydání: 1.3.2017, BlackSeed Productions

Tracklist:
Side A:
01. Longing for the Untold
02. Prison of Shattered Glass
03. The Evershifting Path
04. Advent of the Inescapable

Side B:
05. Spears of Unlight
06. Psalm of the Wandering
07. Shrine of Involution

Hrací doba: 37:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Aversio humanitatis ze Španělska patří k těm skupinám, jejichž objev člověka možná nenadchne, ale potěšit určitě může. Jde totiž o muziku, která se zprvu tváří docela nenápadně, jenže po několika posleších se zajímavě vybarví a ukáže, že to nezní tak obyčejně, jak se zpočátku mohlo zdát.

Skupinu si nyní představíme prostřednictvím letošního minialba „Longing for the Untold“, které přináší čtyři nové skladby. Tohle alespoň platí pro CD verzi z března, o niž se postarali BlackSeed Productions. V červenci ovšem následovaly vinyly v černé a bílé barvě (americká edice u Sentient Ruin Laboratories, evropská opět u BlackSeed Productions) a audiokazety (Sentient Ruin Laboratories), jejichž náplň nakynula o tři písně a nějakých 16 minut. Jedná se o materiál, jejž Aversio humanitatis poskytli na splitko „Three Ways of Consciousness“ (2013), které sdíleli s nepříliš známým krajanským projektem Nihil (ve skutečnosti jde o bokovku jednoho ze členů Aversio humanitatis) a s venezuelskými Selbst, jejichž jméno jste již předpokládám zachytili díky minialbu „An Ominous Landscape“ (2015) nebo letošnímu bezejmennému debutu.

Aversio humanitatis mají kromě jmenovaného splitka na triku ještě jeden sedmipalcový split (s Primigenium, 2015) a také jednu řadovku „Abandonment Ritual“ z roku 2011, která ovšem prošuměla bez většího povšimnutí. Sám jsem ji neslyšel, tudíž nemohu soudit, jak na tom tehdy Španělé byli a jestli (a případně o kolik) se jejich úroveň zvedla. Rozhodně však mohu soudit „Longing for the Untold“, které mi přijde jako povedená nahrávka.

Samozřejmě, někdo by mohl argumentovat, že Aversio humanitatis hrají tak, jak „se black metal dneska hraje“. Španělé ovšem soudobou podobu žánru představují bez jakýchkoliv laciných póz, bez honby za dokonalou image, bez keců o tom, že moje hovna smrdí nejokultněji. Aversio humanitatis se evidentně soustředí primárně na muziku, což se jednoznačně ukazuje jako správný přístup. Vždycky je sympatické, když mluví hudba, nikoliv prázdné tlachy na sociálních sítích. Ty jsou pro pozéry.

Dobrá tedy, a co že je to na Aversio humanitatis vlastně tak dobré? Může to znít až banálně, ale Španělé bodují především vysokou skladatelskou úrovní. Umějí přijít s pasážemi, jaké bych se nebál označit za působivé – jedním příkladem za všechny může být třeba střední část „The Evershifting Path“. A i v těch, které nepatří k vrcholům „Longing for the Untold“, si skupina bez zaváhání drží dobrou úroveň. Jistěže se tu nebavíme o desce roku, ani o objevu roku, ale prakticky lze Aversio humanitatis vytýkat jen máloco a naopak k pochvale je toho dost.

Vše řečené se týká prvních čtyř skladeb, tedy těch čerstvých. Co se týče bonusové trojice, která se původně objevila na již zmiňovaném splitku, ty jsou o malinko slabší. Stále jsou poměrně dobré a i zde není problém najít nějaké zajímavé momenty, nicméně je zjevné, že novější tvorba Aversio humanitatis má větší charisma a působí vyspěleji. Řekl bych to asi tak, že starší kusy patří přesně do té sorty, která naznačuje potenciál do budoucna, ale něco tomu ještě schází. „Longing for the Untold“ ovšem ukazuje, že v tomto případě se onen potenciál podařilo zužitkovat.


Noktifer – Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş

Noktifer - Terrores Nokturnos

Země: Španělsko
Žánr: experimental lo-fi electronica
Datum vydání: 5.10.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · I
02. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · II
03. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · III
04. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęs̪ Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · IV
05. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · V
06. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · VI
07. Mąłđįcįóŋ [Conjuro nuclear cover]

Hrací doba: 21:27

Odkazy:

Patříte-li k našim pravidelným čtenářům, pojem Conjuro nuclear by již pro vás neměl být španělskou vesnicí. A to i navzdory tomu, že tenhle projekt pochází ze Španělska. I když jestli to takhle půjde dál, tak za chvíli už tahle informace nemusí platit, poněvadž Katalánsko…

Každopádně, na nahrávky Conjuro nuclear se zde objevilo už několik recenzí – konkrétně čtyři, jestli mě paměť nešálí. Všechny jsem psal já sám a ve všech případech jsem chválil, ve třech jsem byl dokonce regulérně nadšený. Není divu, tahle muzika je dokonale šibnutá. Špinavá, zfetovaná, neotřelá, až originální, silně atmosférická, po všech směrech svá. Tenhle zvláštní žánrový koktejl mi jednoduše uhranul a příslušné audiokazety ve své poličce ochraňuji… ne jak oko v hlavě, ale jak kazety ve sbírce, což je samozřejmě ještě něco víc.

Jak do toho zapadá formace s názvem Noktifer? Vysvětlení je nanejvýš triviální. Jedná se totiž o nový projekt Emesise, tedy člověka stojícím za Conjuro nuclear. Počin s názvem „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ (zde se opět projevuje Emesisova záliba ve zvrhlých fontech, abecedách, symbolech a značkách) je debutovou nahrávkou a právě s ní bych vás nyní rád seznámil, protože to opět stojí za to. Mimochodem, na obalu alba je název kapely uveden jako Noctifer, což moc nechápu, ale kvůli roztomilé příšerce a pixelovému švabachu (!) to můžeme s klidným srdcem odpustit.

Okamžitě se nabízí srovnání s Conjuro nuclear. Abych řekl pravdu, tak si nejsem úplně jistý, jestli mám napsat, že ten rozdíl mezi oběma projekty je zásadní, anebo že lze mezi oběma najít řádku společných jmenovatelů. Může to vypadat jako protimluv, ale věřte tomu, že obojí je pravda.

Začněme těmi rozdíly, jelikož tohle bude jednoduché. Však také stačí jen pustit a na první poslech uslyšíte, v čem je zakopaný pes. Z minulých recenzí již víme, že hudba Conjuro nuclear v sobě míchá několik různorodých žánrů, ale dejme tomu, že navrch má stále blackmetalový feeling (což se nutně nemusí rovnat black metalu). „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ posouvá do popředí jinou složku, a sice tu elektronickou. Což ovšem neznamená, že se na nahrávce neozvou kytary, protože ozvou… přesto se nejedná o nic, co by potěšilo zavilé vyznavače metalového riffování.

Jak vidno, jde o docela velký rozdíl, v čem tedy ta podobnost? Zde už se budeme pohybovat v trochu abstraktnější rovině, ale věřím tomu, že když si „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ poslechnete, dáte mi za pravdu. Předně mám na mysli atmosféru a celkovou auru hudby – ty mi u obou formací přijdou dost podobné, skoro jako by Conjuro nuclearNoktifer mířili ke stejnému cíli, jen pokaždé trochu jinými prostředky. S tím jistě souvisí, že i v případě Noktifer se bavíme o podzemní a špinavé lo-fi muzice. V neposlední řadě – a ani tohle nejspíš nespadlo jen tak z nebe a s právě jmenovanými záležitostmi úzce souvisí – tu je jednoznačně rozpoznatelný Emesisův skladatelský rukopis.

Conjuro nuclear

A co je možná nejdůležitější – i „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ dokáže strhnout, uhranout, pohltit. Nahrávka má možná pouhých 21 a půl minuty, ale to vůbec nevadí, protože je mnohem lepší si užít krátký, leč vysoce intenzivní zážitek než se nudit u zbytečně natahované hodiny. Sice musím na rovinu říct, že hudba Conjuro nuclear mi přece jenom přijde ještě o stupínek výš a dokáže se mnou zacloumat ještě silněji (ačkoliv paradoxně předělávka „Mąłđįcįóŋ“ od Conjuro nuclear mi zde přijde nejméně dobrá), ale to ve výsledku nemění nic na tom, že i „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ je skvělé album. Však si, ty vole, poslechněte skladby jako dvojku, čtyřku nebo šestku… a netvrďte mi, že to prostě není šleha jak čuně!

Jak vidno, i v případě „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ u mě panuje obrovská spokojenost. Emesis tvoří nádherně obskurní muziku, která ve mně dokáže zabrnkat na nějakou vnitřní strunu, čehož si ohromně cením. Už nějakou dobu nemám pochyb o tom, že tvorba tohohle chlápka je dobře ukrytý klenot undergroundových hlubin, a nový projekt Noktifer to s přehledem potvrzuje. Teď už jen čekat a doufat, že i v případě „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ se někdy objeví audiokazeta, protože tohle bude jednoznačný must-have.


Brutal Relax (2010)

Brutal Relax (2010)

Země: Španělsko
Žánr: komedie / horor

Originální název: Brutal Relax

Rok vydání: 2010
Režie: Adrián Cardona, David Muñoz, Rafa Dengrá
Hrají: José María Angorrilla

Hrací doba: 15 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: Brutal Relax @ FB

Před nějakou dobou jsem tu ve filmovém koutku představil krvavý kraťas „Fist of Jesus“, v němž si to akční duo Ježíš a Jidáš rozdalo s armádou zombies. Místo zbraní ryby a vizuální hostina plná létajících vnitřností, končetin a oranžové krve mohla začít. Nejedná se ovšem o první krátkometrážní snímek tohohle druhu, jejž má španělská dvojice Adrián Cardona a David Muñoz na triku. Ještě před „Fist of Jesus“ totiž společně se třetím kámošem s jen těžko skloňovatelným jménem Rafa Dengrá dali dohromady jiný podobný kraťas s názvem „Brutal Relax“.

Stěžejní náplň snímku je téměř stejná jako u „Fist of Jesus“, což znamená – extra výživný krvavý masakr, v němž stojí jeden hlavní hrdina proti armádě nemrtvých šmejdů. Tentokráte je oním hlavním hrdinou kořen jménem Olivares. Na začátku vidíme, jak je propuštěn z nějakého ústavu a na rozloučenou dostane od ošetřujícího doktora radu, aby vyrazil na dovolenou, dal si oddech, relaxoval, opaloval se, fotil a hlavně za každých okolností zůstával v klidu a nerozčiloval se.

Milý Olivares doktorovu radu uposlechne a odjede k moři. Na pláži sebou kecne do bláta, vůbec ho nesere, že se mu kvůli tomu tři pitomé buchty opodál smějí, radši poslouchá muziku a užívá si pohodu. Plážovou idylku ale naruší hromada zombies, která vyleze z moře a začne osazenstvo pláže krutě masakrovat. Choďte s tím ale na Olivarese, jenž má zakázáno se nerozčilovat, takže ho okolní dění nezajímá… až do doby, než mu dojdou baterky ve walkmanu, což ho mocně vyprudí a začne si vylévat vztek na nebohých mořských zombících.

Hlavní devízou „Brutal Relax“ samozřejmě není příběh, nýbrž gore hostina, kterou vykutálení Španělé servírují s humorem sobě vlastním a s velkou dávkou nadhledu. Velmi záhy je tedy divák hozen doprostřed plážových jatek, v nichž létají všechny existující části lidského těla vzduchem. Masakr má dvě části – v té první nemrtví kuchají lidi a v té druhé Olivares nemrtvé. Co do splatter efektů jsou dobré obě a v obou se najdou zábavná usmrcení, ale o trochu lepší je asi ta druhá, kde je zabíjení přece jenom o něco nápaditější. Film nabírá obrátky přímo úměrně tomu, jak se dostává do ráže i sám Olivares, pro nějž se rubání mořských nemrtvých potvor stane nejlepší možnou terapií.

„Brutal Relax“ a pozdější (a také známější) „Fist of Jesus“ jsou si v lecčems podobné a je poznat, že oba počiny pocházejí od stejných tvůrců. Však je také v obou recyklován ten samý přístup, kvůli čemuž by asi bylo vhodné zdůraznit, že první byl právě „Brutal Relax“. Pozorný divák také vystopuje, že u obou snímků jsou si některé krvavé vtípky nápadně podobné. Co do gore stránky je asi lepší (čti: brutálnější) „Fist of Jesus“, ale i „Brutal Relax“ má své klady, na něž není radno zapomínat.

Brutal Relax (2010)

Na „Brutal Relaxu“ si zaslouží ocenění třeba vzhled zombies – masky jsou vážně skvělé a propracované, zábavná je i zelená krev. Kromě toho je starší snímek takový akčnější, a zatímco „Fist of Jesus“ byla jedna velká řež s krví v hlavní roli, zde je i nějaký náznak soubojů. Výborný je představitel hlavní postavy – José María Angorrilla se pro tuhle roli snad narodil a tak nádherně tupé výrazy, jaké zde předvádí, se hned tak nevidí. Excelentní jsou i finální titulky, které „Brutal Relaxu“ nasazují korunu a zasmějete se u nich pomalu víc než u celého předchozího filmu.

Nicméně abyste se smáli, je samozřejmě nutná velká dávka nadhledu a smysl pro zvrácený humor. Pokud jím disponujete, pak je „Brutal Relax“ skoro povinnost. Těžko říct, jestli je lepší právě on, nebo jeho mladší bratříček s Ježíšem v hlavní roli, ale za vidění stojí oba. Je z toho cítit veliké nadšení a úcta ke krvavým vypalovákům typu „Braindead“, který mají Španělé zjevně nakoukaný opravdu zodpovědně. Nebál bych se tvrdit, že „Brutal Relax“„Fist of Jesus“ mají veškeré atributy k tomu, aby se z nich stala kultovní záležitost. Jasně, jako celovečerní počin by „Brutal Relax“ se svou stávající náplní nemohl obstát, ale jakožto čtvrthodinová chuťovka pro milovníky filmového gore je to obrovská paráda.


La piel que habito (2011)

La piel que habito (2011)

Země: Španělsko
Žánr: drama / thriller

Originální název: La piel que habito
Český název: Kůže, kterou nosím

Rok vydání: 2011
Režie: Pedro Almodóvar
Hrají: Antonio Banderas, Elena Anaya, Marisa Paredes, Jan Cornet

Hrací doba: 120 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Často se říkává, že v umění již bylo všechno vymyšleno a že dnes už není možné tvořit nic originálního. Zdá se mi však, že to většinou tvrdívají lidé, kteří nedohlédnou dále než ke standardní mainstreamové tvorbě. Stačí jít jen ale kousek za ní, abyste nalezli díla, která onu tezi o nemožnosti vytvoření čehokoliv originálního vyvracejí. A vlastně ani nemusíte prozkoumávat hlubiny podzemních nezávisláků – však „Kůži, kterou nosím“ natočil Pedro Almodóvar, režisérská hvězda současné španělské kinematografie, a hlavní úlohu ztvárnila zase herecká hvězda Antonio Banderas v jedné z nejzajímavějších rolí své kariéry.

Zdá se vám to jako troufalé tvrzení? Možná, ale když si člověk uvědomí, díky jakým filmům se Banderas proslavil, a pak se podívá na tento snímek, skutečně to tak vypadá. „Kůže, kterou nosím“ je totiž jasným důkazem, že i dnes lze natočit něco… pokud nebudeme chtít zabíhat k tak silným výrazům jako „výjimečného“, ačkoliv zrovna v tomto případě by to snad na místě být mohlo, tak přinejmenším nevšedního a, opravdu, v určitém ohledu i originálního.

Co se originality týče, mohli byste argumentovat, že je snímek natočen na základě knihy „Mygale“ od francouzského spisovatele Thierry Jonqueta, ale dle toho, co jsem pochopil, nejde o věrný přepis textu do filmové podoby. Téměř desetiletým postupným přepracováváním scénáře se nakonec „Kůže, kterou nosím“ posunula od adaptace k volné inspiraci. Tuto informaci ale můžete brát s rezervou, protože samotnou předlohu jsem osobně bohužel nečetl.

Tak či onak je jisté, že právě velmi chytrý scénář patří k hlavním přednostem „Kůže, kterou nosím“. I díky tomu jde přesně o ten druh filmu, u nějž by bylo podlé vyzrazovat cokoliv bližšího o ději a o kličkách, jimiž se příběh dvě hodiny ubírá. Snad postačí, když si řekneme, že se vše točí okolo renomovaného plastického Roberta Ledgarda (Antonio Banderas), jenž pracuje na odolné, takřka dokonalé kůži, a kromě toho má ve své haciendě zamčený pokoj, v němž žije jedna zvláštní dívka.

To je ale jen jakýsi základní výchozí bod, z něhož „Kůže, kterou nosím“ vychází, ale rozhodně u něj nekončí. Zpočátku toho není moc zřejmého a dá se místy i trochu ztrácet kvůli nechronologickému vyprávění, v němž jsou mnohé události a motivace dovysvětlovány retrospektivními výlety do minulosti, a skáče se nejen mezi časovými rovinami, ale i rozličnými žánry.

La piel que habito (2011)

Přitom všem ale „Kůže, kterou nosím“ stále působí semknutě a jako jeden smysluplný celek, který si dokáže udržet divákovu pozornost bez větších obtíží. Na tom mají podíl nejen skvělé herecké výkony, mezi nimiž nejvíce ční chladnokrevný Banderas a nádherná Elena Anaya, ale také způsob, jakým je snímek natočen. Po všech stránkách výsledek působí perfekcionisticky dotažený k dokonalosti, ale navzdory nepřehlédnutelnému art-přístupu se jen narcisticky neopájí sám sebou a svou auru uměleckého díla si dokáže udržet, aniž by byl krutý k divákovi.

Jak minuty přibývají, veškeré střípky do sebe začínají zapadat a složí se mozaika různých křivd, jejich pomst, vypjatých momentů a tragických osudů. Jedno z nejdůležitějších odhalení se sice divák dozví už někde v polovině stopáže, ale stejně je cesta k nevyhnutelnému finále strhující. Napoprvé, když ještě nevíte, o čem přesně to má být a jak se snímek vyvine, má „Kůže, kterou nosím“ velký účinek, při dalších projekcích si divák „jenom“ vychutnává velký kus filmařského umění. Dokonce bych řekl, že při opakovaném sledování mě výsledek dokázal uchvátit ještě silněji.

La piel que habito (2011)

V neposlední řadě má snímek ještě jednu obrovskou přednost – nutí člověka přemýšlet, dokáže se dostat pod kůži (vzhledem k názvu příhodné) a umí i chytře provokovat, zvlášť když se v hlavě trochu rozleží a uzraje. Čekal jsem od „Kůže, kterou nosím“ docela hodně, ale dostal jsem ještě víc – naprostou lahůdku, která se jen tak nevidí. Téměř dokonalý zážitek.


Fist of Jesus (2012)

Fist of Jesus

Země: Španělsko
Žánr: horor / komedie

Rok vydání: 2012
Režie: David Muñoz, Adrián Cardona
Hrají: Marc Velasco, Noé Blancafort

Hrací doba: 15 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: FistOfJesus.com

Snad ve všech kulturních odvětvích se nachází mainstreamová produkce určená pro masy. Vedle ní však paralelně existuje i menší nezávislá scéna, přičemž je to právě ona, kdo nabízí zajímavější kousky pro náročnějšího posluchače, diváka, kohokoliv… anebo zvrácenějšího diváka. A o filmu to snad platí dvojnásob. Jen mezi nezávisláky totiž může vzniknout taková splatter lahůdka jako „Fist of Jesus“, která prostě musí udělat dobře na srdíčku všem zvrhlíkům.

„Lazarus, rise up and walk!“

„Fist of Jesus“ ve své podstatě nabízí kousek příběhu o Ježíšovi, akorát jej ukazuje… hm… v poněkud alternativní verzi. Krátkometrážní snímek začíná vcelku nenápadně, kde Ježíš káže na hoře hrstce svých posluchačů. Vtom ale přiběhne Jákob s tím, že jeho syn Lazar je mrtev. Ježíš se rozhodne učinit zázrak a přivést Lazara zpět k životu. Všimněte si, že film tímhle respektuje události (nebo spíš děj, hehe) Bible. Vzkříšení Lazara tak, jak jej známe v klasické verzi, se ovšem nekoná, protože proces oživování se poněkud zvrhne…

No, u „Fist of Jesus“ nejde o příběhové zvraty nebo pointy, takže vám to nebudu zatajovat. Z Lazara se stane zombie, okamžitě skočí na nejbližší osobu a začnou se tahat první střeva z těl. Jenže pozor, trocha krve těsně po vzkříšení je pouhou letmou ukázkou toho, co na diváka ještě čeká. Následuje ještě menší příběhová chvilka s několika povedenými vtípky a až poté přijde vrchol…

„Judas, do you have something I can use as a weapon?“
„I only have a fish.“

Více jak polovinu „Fist of Jesus“ totiž zabírá arci-epická scéna, kdy se Ježíš a Jidáš pustí do vyřizování účtů s armádou zombies. Teprve tady začnou ty pravé splatter hody. Tvůrci David Muñoz a Adrián Cardona si neberou žádné servítky a rozjedou ultimátní řežbu, v níž vzduchem létají hektolitry krve (oranžové!) a tuny masa, vnitřností a končetin. Těch pár minut se podařilo natřískat kurevsky velkým počtem zvrhlých nápadů a vtípků, nad nimiž se lze královsky bavit i po několika zhlédnutích. Ostatně už jen sama skutečnost, že Ježíš a Jidáš nemrtvé mlátí rybami, je docela k popukání. Když se k tomu navíc přidá kousavá piraňa, napichování na mečouna, řezání údů rybí kostí a dalších kopa chuťovek…

Pro znalce takový vývoj „Fist of Jesus“ nebude překvapením. Jmenovaná španělská dvojice už se totiž o pár let dříve blýskla jiným podobně laděným a taktéž velmi povedeným kraťasem „Brutal Relax“. Novější dílko s Ježíšem je ovšem ještě krvavější a ještě zábavnější. Za vidění však stojí oba kousky. Jenže pozor, sice se jedná o nesvázanou gore zábavu, na níž je trochu vidět, že byla dělaná na koleně, ale to neznamená, že si tvůrci se snímkem skutečně nevyhráli. Zmiňovanou vysokou kadencí nápadů počínaje, pokračuje dobrou hudbou, parádními maskami konče. Ono se stačí podívat jen na plakát, na němž název filmu okamžitě připomene legendárního „Ben Hura“, aby bylo jasné, že se někdo u výroby filmu hodně dobře bavil a dal si na tom záležet.

Fist of Jesus

Samozřejmě „Fist of Jesus“ není zábava pro všechny. Musíte mít smysl pro černý humor, abyste ocenili gore hostinu, jakou Španělé servírují. Když ale na hru přistoupíte, čeká na vás skutečně excelentní chuťovka hodná toho, abyste si ji zařadili ke svým oblíbeným kraťasům. Pro fanoušky „Braindead“ a podobných kultovek naprostá povinnost. Doporučuje deset křesťanů z deseti!

„In the end… we didn’t evangelize anyone.“
„At least we sent a great number of souls to the Kingdom of Heaven.“

P. S. Závěr titulků slibuje, že David Muñoz a Adrián Cardona chystají s Ježíšem a Jidášem i celovečerák „Once Upon Time in Jerusalem“. Pokud k tomu skutečně někdy dojde, tak natěšenost jako svině!


Sacrificio – Guerra eterna

Sacrificio - Guerra eterna

Země: Španělsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 9.12.2016
Label: Iron Bonehead Productions / Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. La sombra en la ciénaga
02. Razas del sepulcro
03. La marca del hereje
04. Depositio haereticorum
05. Ritos funerarios
06. Vástagos de la abominación
07. Centinela de los túmulos
08. Guerra eterna

Hrací doba: 34:24

Odkazy:
facebook

Kdekdo jistě narazil na španělské věrozvěsty nečistého rouhání Proclamation. Kapela nepatřila k těm nejlepším pokračovatelům soundu Blasphemy, ale na jejich zvráceném lomozu přeci jen něco bylo a tetralogie „A.M.E.N.“ se dle mého názoru dočkala zasloužené úcty. Na koncert Španělů navíc s radostí vzpomínám dodnes. Ona série čtyř alb byla již zpočátku plánována jako definitivní a skutečně, po čtvrtém záseku „Nether Tombs of Abaddon“ a několika nezbytných koncertech ku jeho podpoře kapela ukončila činnost, i když zasvěcení tušili, že dotyčná trojice nehodlá pověsit nástroje na hřebík. Posuňme se ale o něco dále. Píše se rok 2014 a z hlubin španělských katakomb se vyplazilo stejnojmenné demo Sacrificio.

Někdo propagační texty nových desek záměrně ignoruje a není se čemu divit, když se kolikrát jedná jen o snůšku hyperbol, které hudbu nevystihují, pouze prodávají. Ovšem oficiální popis Sacrificio uhodil hřebík na hlavičku a tudíž neuškodí, když jej budu mírně parafrázovat. Španělé se v rámci své nové inkarnace rozhodli evokovat autentického ducha raného black metalu, tak jak jej formovaly kapely z Kolumbie, Brazílie, Maďarska a Československa. Demo bylo dle mého názoru dobré a po všech směrech naprosto „archaické“. To až natolik, že ne každý překousnul dnes-již-atypický mix, kde nástroje byly nekompromisně umístěny do jednotlivých kanálů. Pokud vám třeba při poslechu vypadla bedna, slyšeli jste například pouze bicí, basu, tympány a možná občasné sólo nebo druhý vokál.

Končí rok 2016 a Sacrificio skrze Iron Bonehead a Nuclear War Now! vydávají první dlouhohrající album „Guerra eterna“. Srovnám-li je s demem, tak k posunu došlo po stránce zvukové, neboť Sacrificio již nenahrávali svépomocí a nezvolili extrémní mix. Produkce je pochopitelně stále oldschool, neučesaná ale hudba se tentokrát poslouchá lépe. Profesionálnější přístup byl zřejmě zvolen z důvodu, že „Guerra eterna“ má ve srovnání s demosnímkem bohatější aranže. Je tu více kytarových sól, kláves, chorálů a kdejakých různých atmosférických efektů.

Když začne první skladba „La sombra en la ciénaga“, mám pocit, že kapela i hudebně udělala opravdu výrazný rok kupředu, hloub. Překvapila mě například přítomnost dosti melodických sólových linek, což mi vzhledem k dávným ultra-ortodoxním prohlášením Proclamation vůbec nesedělo. Ale song samotný je výborný, neboť dokáže krásně zkombinovat vše, co dělá poctivý staroškolský metal tím, čím je. Záměrně vynechávám slova jako black či death, protože to, co šlo tušit už z dema, zde nabývá konkrétních rysů. Sacrificio jsou primárně o metalu a „black/deathové extrémy“ jsou pouze kořením navrch. Kdyby si i další skladby strany A podržely epiku a tah na branku té první, tak asi nešetřím superlativy, ale nakonec musím uvést, že laťka byla vytažena až příliš vysoko a dále již není překonána.

Sacrificio

Podíváme-li se na druhou půlku alba, tedy stranu B, všimneme si, že s výjimkou závěrečné titulní kompozice, jež se svou silou skoro vyrovná té úvodní, ji vyplňují především nově nahrané, vybrané skladby z dema. Ano, jsou lépe zahrané, ale nemohu je prostě nazvat lepšími. Díky nim vysvitne, že kapele přeci jen více sluší primální surovost zkušebny. Ani vokál není tak jedovatý jako dříve a užitá španělština, kterou mám v metalu velice rád, nakonec vyznívá bezzubě.

Jak už jsem letmo předeslal, mám pocit, že se Sacrificio odcizili zběsilému aspektu vyznění takových Parabellum nebo Reencarnación a více evokují vznešeného ducha starých Master’s Hammer, Tormentor a Bathory. Feeling starého, divokého rocku, který jsem letmo cítil z dema, dále vystřídaly 80’s heavy/thrash odkazy. Zde už záleží na jedinci, co preferuje.

Na tohle album jsem se docela těšil, protože vím, že dotyčná trojice maniaků je schopná stvořit nahrávku, která sice není prvotřídní dle objektivních měřítek, ale jejich živočišný fanatismus subjektivní dopad hudby výrazně posiluje. Metaloví staromilci by Sacrificio jistě přehlížet neměli, ale dospěl jsem k názoru, že „Guerra eterna“ mohlo a mělo dopadnout o fous lépe.


Pervy Perkin – ToTeM

Pervy Perkin - ToTeM

Země: Španělsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 15.4.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. I Believe
02. I. The City
03. KountryKuntKlub
04. II. The Fog
05. Mr. Gutmann
06. III. The Sound
07. Hypochondria
08. IV. The Void
09. T.I.M.E. (Part 1 The Experiment)

Hrací doba: 78:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pervy Perkin

„ToTeM“ vyšlo v dubnu roku 2016. K recenzi jsem svolil zhruba ve stejnou dobu. Jaro vystřídalo léto, léto podzim, podzim zimu. Vyměnili jsme kalendáře, píše se leden nového roku. A já konečně nacházím odvahu (a náladu) vám „ToTeM“ představit. Asi není třeba sdělovat, čím je takové zpoždění dáno, ale víte co, raději vaše myšlenky trochu usměrním. Kdyby se tak nestalo, je ze mě líné prase, které prostě není schopné sednout za tu mašinu a nabušit do ní pár písmenek. Coby, prase určitě jsem a v kombinaci s leností se v zrcadle už zřetelně poznávám, ale byl by tu ještě jeden aspekt, však si „ToTeM“ poslechněte, no a hodnoťte.

O tom, že jsou Pervy Perkin do velké míry rozporuplnou kapelou, jsem se přesvědčil už na debutu „Ink“ (2014). Španělé vysekli poctu letům, kdy vládl prog rock, jejž na desce střípkovitě doplnili metalem, elektronikou a vším možným, hlavně ať vládne pestrost. Album složené z prověřených ingrediencí pak kapela oděla do relativně současného hávu a celé si to střihla na strašidelné dvoucédéčkové ploše o ještě strašidelnější stopáži přesahující dvě hodiny a čtvrt. A ne, že by se toho za uplynou dobu příliš změnilo.

Změna přichází prakticky jediná, počet disků se smrsknul na polovinu a usadil se na přístupnějším čísle jedna. Znatelné redukci navzdory se ale nadále pohybujeme ve sférách běhů na dlouhou trať. Prostor necelých 80 minut Pervy Perkin stejně jako na debutu využívají k odkazům na minulost a k demonstraci projevů hyperaktivity, o níž by mohli zasvěceně vyprávět snad jen do bílých plášťů odění odborníci a okolí mykologa Necrococka. Ano, tak šílené to je. Jenže mám tu ještě jedno šílenější odhalení – ono to vlastně funguje. Všechny odkazy a všechna hyperaktivita dává smysl vzhledem k délce se dá novinka (na rozdíl od „Ink“) obstojněji doposlouchat. Jediná změna tak kapelu vysvobodila z šuplíčku s pozoruhodnými kuriozitami a přenesla ji do přihrádky, kde se sdružují ty „skutečně poslouchatelné“. A to aniž by se dalo mluvit o ztracení tváře a přehodnocení skladatelského přístupu.

Na ploše pěti dlouhých skladeb a čtyř meziher jsme svědky pečlivého skládání koláží komponovaných skrze vymoženosti progresivního rocku, rozdováděné i chaotičtější elektroniky, Zappovského samorostství, staromilského metalování a teatrálnosti rockových oper včetně šáhlých vokálních deklarací. Objevit zde lze kombinace věru nevídané. Na jednom disku tu vedle sebe (ano, vedle sebe, ani bych neřekl ve vzájemné opozici) najdete třeba nápěvy à la couvající Majkl (přibližně druhá třetina „Mr. Gutmann“) a krutý industrial („IV. The Void“) s náznaky noisu („III. The Sound“). Pestrost vládne. Také způsoby, jakými se Pervy Perkin dostávají ze střípku na střípek, působí rozličné. Jednou se epizoda utne, nedá se svítit a světlo se zažehne zas někde jinde, v jiném desetiletí, u jiného nástroje; jindy je přechod naprosto plynulý. Jo to se pak člověk diví, jak se na tý diskošce vzal. Když ještě před chvílí neviděl nic jinýho než džísky, máničku na máničce a dohlížejícího Devina v roli muže z budoucnosti…

Doposud to zřejmě vypadá tak, že pokud se člověk rozhodne hru Pervy Perkin akceptovat, má ideální možnost zažít mnohé. Do velké míry tomu takto opravdu je. Ač Španělé prostě a jednoduše recyklují, nedělá jim problém přijít s parádními skladatelskými nápady a posluchače v oné záplavě motivů neutopit. Přesto jsem se přistihl, že ke konci má koncentrovanost opadá a na finále mnohdy nezbývá sil. Ne, že by na konci docházelo ke skladatelskému bezvědomí či nezajímavosti předkládaných motivů, ale jsem už přesycen a přestávám mít potřebu objevovat další a další kombinace nezkombinovatelného.

Dost možná si za to můžu sám. Jsem mladý spratek a kacíř, který (až na Zappu) obdobným přísadám nikdy vehementně neholdoval, a tudíž se na ně nemůže koukat ani nostalgicky, s kapesníkem v ruce. To budiž zdůvodněním, proč na konci pokukuji po hodinkách a v budoucnu si „ToTeM“ pravděpodobně nepustím. Každopádně při zachování co možná nejvyšší objektivity (o niž jsem se v celé recenzi snažil) jde o nahrávku překypující nápady, hravostí a sympatickým nadhledem. Takže jestli výše zmíněné ingredience jsou (či alespoň byly) vaším denním chlebem, věřím, že k dosažení extáze bude „ToTeM“ vhodnější než pilulky.