Archiv štítku: ESP

Španělsko

Noktifer – Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş

Noktifer - Terrores Nokturnos

Země: Španělsko
Žánr: experimental lo-fi electronica
Datum vydání: 5.10.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · I
02. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · II
03. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · III
04. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęs̪ Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · IV
05. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · V
06. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · VI
07. Mąłđįcįóŋ [Conjuro nuclear cover]

Hrací doba: 21:27

Odkazy:

Patříte-li k našim pravidelným čtenářům, pojem Conjuro nuclear by již pro vás neměl být španělskou vesnicí. A to i navzdory tomu, že tenhle projekt pochází ze Španělska. I když jestli to takhle půjde dál, tak za chvíli už tahle informace nemusí platit, poněvadž Katalánsko…

Každopádně, na nahrávky Conjuro nuclear se zde objevilo už několik recenzí – konkrétně čtyři, jestli mě paměť nešálí. Všechny jsem psal já sám a ve všech případech jsem chválil, ve třech jsem byl dokonce regulérně nadšený. Není divu, tahle muzika je dokonale šibnutá. Špinavá, zfetovaná, neotřelá, až originální, silně atmosférická, po všech směrech svá. Tenhle zvláštní žánrový koktejl mi jednoduše uhranul a příslušné audiokazety ve své poličce ochraňuji… ne jak oko v hlavě, ale jak kazety ve sbírce, což je samozřejmě ještě něco víc.

Jak do toho zapadá formace s názvem Noktifer? Vysvětlení je nanejvýš triviální. Jedná se totiž o nový projekt Emesise, tedy člověka stojícím za Conjuro nuclear. Počin s názvem „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ (zde se opět projevuje Emesisova záliba ve zvrhlých fontech, abecedách, symbolech a značkách) je debutovou nahrávkou a právě s ní bych vás nyní rád seznámil, protože to opět stojí za to. Mimochodem, na obalu alba je název kapely uveden jako Noctifer, což moc nechápu, ale kvůli roztomilé příšerce a pixelovému švabachu (!) to můžeme s klidným srdcem odpustit.

Okamžitě se nabízí srovnání s Conjuro nuclear. Abych řekl pravdu, tak si nejsem úplně jistý, jestli mám napsat, že ten rozdíl mezi oběma projekty je zásadní, anebo že lze mezi oběma najít řádku společných jmenovatelů. Může to vypadat jako protimluv, ale věřte tomu, že obojí je pravda.

Začněme těmi rozdíly, jelikož tohle bude jednoduché. Však také stačí jen pustit a na první poslech uslyšíte, v čem je zakopaný pes. Z minulých recenzí již víme, že hudba Conjuro nuclear v sobě míchá několik různorodých žánrů, ale dejme tomu, že navrch má stále blackmetalový feeling (což se nutně nemusí rovnat black metalu). „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ posouvá do popředí jinou složku, a sice tu elektronickou. Což ovšem neznamená, že se na nahrávce neozvou kytary, protože ozvou… přesto se nejedná o nic, co by potěšilo zavilé vyznavače metalového riffování.

Jak vidno, jde o docela velký rozdíl, v čem tedy ta podobnost? Zde už se budeme pohybovat v trochu abstraktnější rovině, ale věřím tomu, že když si „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ poslechnete, dáte mi za pravdu. Předně mám na mysli atmosféru a celkovou auru hudby – ty mi u obou formací přijdou dost podobné, skoro jako by Conjuro nuclearNoktifer mířili ke stejnému cíli, jen pokaždé trochu jinými prostředky. S tím jistě souvisí, že i v případě Noktifer se bavíme o podzemní a špinavé lo-fi muzice. V neposlední řadě – a ani tohle nejspíš nespadlo jen tak z nebe a s právě jmenovanými záležitostmi úzce souvisí – tu je jednoznačně rozpoznatelný Emesisův skladatelský rukopis.

Conjuro nuclear

A co je možná nejdůležitější – i „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ dokáže strhnout, uhranout, pohltit. Nahrávka má možná pouhých 21 a půl minuty, ale to vůbec nevadí, protože je mnohem lepší si užít krátký, leč vysoce intenzivní zážitek než se nudit u zbytečně natahované hodiny. Sice musím na rovinu říct, že hudba Conjuro nuclear mi přece jenom přijde ještě o stupínek výš a dokáže se mnou zacloumat ještě silněji (ačkoliv paradoxně předělávka „Mąłđįcįóŋ“ od Conjuro nuclear mi zde přijde nejméně dobrá), ale to ve výsledku nemění nic na tom, že i „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ je skvělé album. Však si, ty vole, poslechněte skladby jako dvojku, čtyřku nebo šestku… a netvrďte mi, že to prostě není šleha jak čuně!

Jak vidno, i v případě „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ u mě panuje obrovská spokojenost. Emesis tvoří nádherně obskurní muziku, která ve mně dokáže zabrnkat na nějakou vnitřní strunu, čehož si ohromně cením. Už nějakou dobu nemám pochyb o tom, že tvorba tohohle chlápka je dobře ukrytý klenot undergroundových hlubin, a nový projekt Noktifer to s přehledem potvrzuje. Teď už jen čekat a doufat, že i v případě „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ se někdy objeví audiokazeta, protože tohle bude jednoznačný must-have.


Brutal Relax (2010)

Brutal Relax (2010)

Země: Španělsko
Žánr: komedie / horor

Originální název: Brutal Relax

Rok vydání: 2010
Režie: Adrián Cardona, David Muñoz, Rafa Dengrá
Hrají: José María Angorrilla

Hrací doba: 15 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: Brutal Relax @ FB

Před nějakou dobou jsem tu ve filmovém koutku představil krvavý kraťas „Fist of Jesus“, v němž si to akční duo Ježíš a Jidáš rozdalo s armádou zombies. Místo zbraní ryby a vizuální hostina plná létajících vnitřností, končetin a oranžové krve mohla začít. Nejedná se ovšem o první krátkometrážní snímek tohohle druhu, jejž má španělská dvojice Adrián Cardona a David Muñoz na triku. Ještě před „Fist of Jesus“ totiž společně se třetím kámošem s jen těžko skloňovatelným jménem Rafa Dengrá dali dohromady jiný podobný kraťas s názvem „Brutal Relax“.

Stěžejní náplň snímku je téměř stejná jako u „Fist of Jesus“, což znamená – extra výživný krvavý masakr, v němž stojí jeden hlavní hrdina proti armádě nemrtvých šmejdů. Tentokráte je oním hlavním hrdinou kořen jménem Olivares. Na začátku vidíme, jak je propuštěn z nějakého ústavu a na rozloučenou dostane od ošetřujícího doktora radu, aby vyrazil na dovolenou, dal si oddech, relaxoval, opaloval se, fotil a hlavně za každých okolností zůstával v klidu a nerozčiloval se.

Milý Olivares doktorovu radu uposlechne a odjede k moři. Na pláži sebou kecne do bláta, vůbec ho nesere, že se mu kvůli tomu tři pitomé buchty opodál smějí, radši poslouchá muziku a užívá si pohodu. Plážovou idylku ale naruší hromada zombies, která vyleze z moře a začne osazenstvo pláže krutě masakrovat. Choďte s tím ale na Olivarese, jenž má zakázáno se nerozčilovat, takže ho okolní dění nezajímá… až do doby, než mu dojdou baterky ve walkmanu, což ho mocně vyprudí a začne si vylévat vztek na nebohých mořských zombících.

Hlavní devízou „Brutal Relax“ samozřejmě není příběh, nýbrž gore hostina, kterou vykutálení Španělé servírují s humorem sobě vlastním a s velkou dávkou nadhledu. Velmi záhy je tedy divák hozen doprostřed plážových jatek, v nichž létají všechny existující části lidského těla vzduchem. Masakr má dvě části – v té první nemrtví kuchají lidi a v té druhé Olivares nemrtvé. Co do splatter efektů jsou dobré obě a v obou se najdou zábavná usmrcení, ale o trochu lepší je asi ta druhá, kde je zabíjení přece jenom o něco nápaditější. Film nabírá obrátky přímo úměrně tomu, jak se dostává do ráže i sám Olivares, pro nějž se rubání mořských nemrtvých potvor stane nejlepší možnou terapií.

„Brutal Relax“ a pozdější (a také známější) „Fist of Jesus“ jsou si v lecčems podobné a je poznat, že oba počiny pocházejí od stejných tvůrců. Však je také v obou recyklován ten samý přístup, kvůli čemuž by asi bylo vhodné zdůraznit, že první byl právě „Brutal Relax“. Pozorný divák také vystopuje, že u obou snímků jsou si některé krvavé vtípky nápadně podobné. Co do gore stránky je asi lepší (čti: brutálnější) „Fist of Jesus“, ale i „Brutal Relax“ má své klady, na něž není radno zapomínat.

Brutal Relax (2010)

Na „Brutal Relaxu“ si zaslouží ocenění třeba vzhled zombies – masky jsou vážně skvělé a propracované, zábavná je i zelená krev. Kromě toho je starší snímek takový akčnější, a zatímco „Fist of Jesus“ byla jedna velká řež s krví v hlavní roli, zde je i nějaký náznak soubojů. Výborný je představitel hlavní postavy – José María Angorrilla se pro tuhle roli snad narodil a tak nádherně tupé výrazy, jaké zde předvádí, se hned tak nevidí. Excelentní jsou i finální titulky, které „Brutal Relaxu“ nasazují korunu a zasmějete se u nich pomalu víc než u celého předchozího filmu.

Nicméně abyste se smáli, je samozřejmě nutná velká dávka nadhledu a smysl pro zvrácený humor. Pokud jím disponujete, pak je „Brutal Relax“ skoro povinnost. Těžko říct, jestli je lepší právě on, nebo jeho mladší bratříček s Ježíšem v hlavní roli, ale za vidění stojí oba. Je z toho cítit veliké nadšení a úcta ke krvavým vypalovákům typu „Braindead“, který mají Španělé zjevně nakoukaný opravdu zodpovědně. Nebál bych se tvrdit, že „Brutal Relax“„Fist of Jesus“ mají veškeré atributy k tomu, aby se z nich stala kultovní záležitost. Jasně, jako celovečerní počin by „Brutal Relax“ se svou stávající náplní nemohl obstát, ale jakožto čtvrthodinová chuťovka pro milovníky filmového gore je to obrovská paráda.


La piel que habito (2011)

La piel que habito (2011)

Země: Španělsko
Žánr: drama / thriller

Originální název: La piel que habito
Český název: Kůže, kterou nosím

Rok vydání: 2011
Režie: Pedro Almodóvar
Hrají: Antonio Banderas, Elena Anaya, Marisa Paredes, Jan Cornet

Hrací doba: 120 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Často se říkává, že v umění již bylo všechno vymyšleno a že dnes už není možné tvořit nic originálního. Zdá se mi však, že to většinou tvrdívají lidé, kteří nedohlédnou dále než ke standardní mainstreamové tvorbě. Stačí jít jen ale kousek za ní, abyste nalezli díla, která onu tezi o nemožnosti vytvoření čehokoliv originálního vyvracejí. A vlastně ani nemusíte prozkoumávat hlubiny podzemních nezávisláků – však „Kůži, kterou nosím“ natočil Pedro Almodóvar, režisérská hvězda současné španělské kinematografie, a hlavní úlohu ztvárnila zase herecká hvězda Antonio Banderas v jedné z nejzajímavějších rolí své kariéry.

Zdá se vám to jako troufalé tvrzení? Možná, ale když si člověk uvědomí, díky jakým filmům se Banderas proslavil, a pak se podívá na tento snímek, skutečně to tak vypadá. „Kůže, kterou nosím“ je totiž jasným důkazem, že i dnes lze natočit něco… pokud nebudeme chtít zabíhat k tak silným výrazům jako „výjimečného“, ačkoliv zrovna v tomto případě by to snad na místě být mohlo, tak přinejmenším nevšedního a, opravdu, v určitém ohledu i originálního.

Co se originality týče, mohli byste argumentovat, že je snímek natočen na základě knihy „Mygale“ od francouzského spisovatele Thierry Jonqueta, ale dle toho, co jsem pochopil, nejde o věrný přepis textu do filmové podoby. Téměř desetiletým postupným přepracováváním scénáře se nakonec „Kůže, kterou nosím“ posunula od adaptace k volné inspiraci. Tuto informaci ale můžete brát s rezervou, protože samotnou předlohu jsem osobně bohužel nečetl.

Tak či onak je jisté, že právě velmi chytrý scénář patří k hlavním přednostem „Kůže, kterou nosím“. I díky tomu jde přesně o ten druh filmu, u nějž by bylo podlé vyzrazovat cokoliv bližšího o ději a o kličkách, jimiž se příběh dvě hodiny ubírá. Snad postačí, když si řekneme, že se vše točí okolo renomovaného plastického Roberta Ledgarda (Antonio Banderas), jenž pracuje na odolné, takřka dokonalé kůži, a kromě toho má ve své haciendě zamčený pokoj, v němž žije jedna zvláštní dívka.

To je ale jen jakýsi základní výchozí bod, z něhož „Kůže, kterou nosím“ vychází, ale rozhodně u něj nekončí. Zpočátku toho není moc zřejmého a dá se místy i trochu ztrácet kvůli nechronologickému vyprávění, v němž jsou mnohé události a motivace dovysvětlovány retrospektivními výlety do minulosti, a skáče se nejen mezi časovými rovinami, ale i rozličnými žánry.

La piel que habito (2011)

Přitom všem ale „Kůže, kterou nosím“ stále působí semknutě a jako jeden smysluplný celek, který si dokáže udržet divákovu pozornost bez větších obtíží. Na tom mají podíl nejen skvělé herecké výkony, mezi nimiž nejvíce ční chladnokrevný Banderas a nádherná Elena Anaya, ale také způsob, jakým je snímek natočen. Po všech stránkách výsledek působí perfekcionisticky dotažený k dokonalosti, ale navzdory nepřehlédnutelnému art-přístupu se jen narcisticky neopájí sám sebou a svou auru uměleckého díla si dokáže udržet, aniž by byl krutý k divákovi.

Jak minuty přibývají, veškeré střípky do sebe začínají zapadat a složí se mozaika různých křivd, jejich pomst, vypjatých momentů a tragických osudů. Jedno z nejdůležitějších odhalení se sice divák dozví už někde v polovině stopáže, ale stejně je cesta k nevyhnutelnému finále strhující. Napoprvé, když ještě nevíte, o čem přesně to má být a jak se snímek vyvine, má „Kůže, kterou nosím“ velký účinek, při dalších projekcích si divák „jenom“ vychutnává velký kus filmařského umění. Dokonce bych řekl, že při opakovaném sledování mě výsledek dokázal uchvátit ještě silněji.

La piel que habito (2011)

V neposlední řadě má snímek ještě jednu obrovskou přednost – nutí člověka přemýšlet, dokáže se dostat pod kůži (vzhledem k názvu příhodné) a umí i chytře provokovat, zvlášť když se v hlavě trochu rozleží a uzraje. Čekal jsem od „Kůže, kterou nosím“ docela hodně, ale dostal jsem ještě víc – naprostou lahůdku, která se jen tak nevidí. Téměř dokonalý zážitek.


Fist of Jesus (2012)

Fist of Jesus

Země: Španělsko
Žánr: horor / komedie

Rok vydání: 2012
Režie: David Muñoz, Adrián Cardona
Hrají: Marc Velasco, Noé Blancafort

Hrací doba: 15 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: FistOfJesus.com

Snad ve všech kulturních odvětvích se nachází mainstreamová produkce určená pro masy. Vedle ní však paralelně existuje i menší nezávislá scéna, přičemž je to právě ona, kdo nabízí zajímavější kousky pro náročnějšího posluchače, diváka, kohokoliv… anebo zvrácenějšího diváka. A o filmu to snad platí dvojnásob. Jen mezi nezávisláky totiž může vzniknout taková splatter lahůdka jako „Fist of Jesus“, která prostě musí udělat dobře na srdíčku všem zvrhlíkům.

„Lazarus, rise up and walk!“

„Fist of Jesus“ ve své podstatě nabízí kousek příběhu o Ježíšovi, akorát jej ukazuje… hm… v poněkud alternativní verzi. Krátkometrážní snímek začíná vcelku nenápadně, kde Ježíš káže na hoře hrstce svých posluchačů. Vtom ale přiběhne Jákob s tím, že jeho syn Lazar je mrtev. Ježíš se rozhodne učinit zázrak a přivést Lazara zpět k životu. Všimněte si, že film tímhle respektuje události (nebo spíš děj, hehe) Bible. Vzkříšení Lazara tak, jak jej známe v klasické verzi, se ovšem nekoná, protože proces oživování se poněkud zvrhne…

No, u „Fist of Jesus“ nejde o příběhové zvraty nebo pointy, takže vám to nebudu zatajovat. Z Lazara se stane zombie, okamžitě skočí na nejbližší osobu a začnou se tahat první střeva z těl. Jenže pozor, trocha krve těsně po vzkříšení je pouhou letmou ukázkou toho, co na diváka ještě čeká. Následuje ještě menší příběhová chvilka s několika povedenými vtípky a až poté přijde vrchol…

„Judas, do you have something I can use as a weapon?“
„I only have a fish.“

Více jak polovinu „Fist of Jesus“ totiž zabírá arci-epická scéna, kdy se Ježíš a Jidáš pustí do vyřizování účtů s armádou zombies. Teprve tady začnou ty pravé splatter hody. Tvůrci David Muñoz a Adrián Cardona si neberou žádné servítky a rozjedou ultimátní řežbu, v níž vzduchem létají hektolitry krve (oranžové!) a tuny masa, vnitřností a končetin. Těch pár minut se podařilo natřískat kurevsky velkým počtem zvrhlých nápadů a vtípků, nad nimiž se lze královsky bavit i po několika zhlédnutích. Ostatně už jen sama skutečnost, že Ježíš a Jidáš nemrtvé mlátí rybami, je docela k popukání. Když se k tomu navíc přidá kousavá piraňa, napichování na mečouna, řezání údů rybí kostí a dalších kopa chuťovek…

Pro znalce takový vývoj „Fist of Jesus“ nebude překvapením. Jmenovaná španělská dvojice už se totiž o pár let dříve blýskla jiným podobně laděným a taktéž velmi povedeným kraťasem „Brutal Relax“. Novější dílko s Ježíšem je ovšem ještě krvavější a ještě zábavnější. Za vidění však stojí oba kousky. Jenže pozor, sice se jedná o nesvázanou gore zábavu, na níž je trochu vidět, že byla dělaná na koleně, ale to neznamená, že si tvůrci se snímkem skutečně nevyhráli. Zmiňovanou vysokou kadencí nápadů počínaje, pokračuje dobrou hudbou, parádními maskami konče. Ono se stačí podívat jen na plakát, na němž název filmu okamžitě připomene legendárního „Ben Hura“, aby bylo jasné, že se někdo u výroby filmu hodně dobře bavil a dal si na tom záležet.

Fist of Jesus

Samozřejmě „Fist of Jesus“ není zábava pro všechny. Musíte mít smysl pro černý humor, abyste ocenili gore hostinu, jakou Španělé servírují. Když ale na hru přistoupíte, čeká na vás skutečně excelentní chuťovka hodná toho, abyste si ji zařadili ke svým oblíbeným kraťasům. Pro fanoušky „Braindead“ a podobných kultovek naprostá povinnost. Doporučuje deset křesťanů z deseti!

„In the end… we didn’t evangelize anyone.“
„At least we sent a great number of souls to the Kingdom of Heaven.“

P. S. Závěr titulků slibuje, že David Muñoz a Adrián Cardona chystají s Ježíšem a Jidášem i celovečerák „Once Upon Time in Jerusalem“. Pokud k tomu skutečně někdy dojde, tak natěšenost jako svině!


Sacrificio – Guerra eterna

Sacrificio - Guerra eterna

Země: Španělsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 9.12.2016
Label: Iron Bonehead Productions / Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. La sombra en la ciénaga
02. Razas del sepulcro
03. La marca del hereje
04. Depositio haereticorum
05. Ritos funerarios
06. Vástagos de la abominación
07. Centinela de los túmulos
08. Guerra eterna

Hrací doba: 34:24

Odkazy:
facebook

Kdekdo jistě narazil na španělské věrozvěsty nečistého rouhání Proclamation. Kapela nepatřila k těm nejlepším pokračovatelům soundu Blasphemy, ale na jejich zvráceném lomozu přeci jen něco bylo a tetralogie „A.M.E.N.“ se dle mého názoru dočkala zasloužené úcty. Na koncert Španělů navíc s radostí vzpomínám dodnes. Ona série čtyř alb byla již zpočátku plánována jako definitivní a skutečně, po čtvrtém záseku „Nether Tombs of Abaddon“ a několika nezbytných koncertech ku jeho podpoře kapela ukončila činnost, i když zasvěcení tušili, že dotyčná trojice nehodlá pověsit nástroje na hřebík. Posuňme se ale o něco dále. Píše se rok 2014 a z hlubin španělských katakomb se vyplazilo stejnojmenné demo Sacrificio.

Někdo propagační texty nových desek záměrně ignoruje a není se čemu divit, když se kolikrát jedná jen o snůšku hyperbol, které hudbu nevystihují, pouze prodávají. Ovšem oficiální popis Sacrificio uhodil hřebík na hlavičku a tudíž neuškodí, když jej budu mírně parafrázovat. Španělé se v rámci své nové inkarnace rozhodli evokovat autentického ducha raného black metalu, tak jak jej formovaly kapely z Kolumbie, Brazílie, Maďarska a Československa. Demo bylo dle mého názoru dobré a po všech směrech naprosto „archaické“. To až natolik, že ne každý překousnul dnes-již-atypický mix, kde nástroje byly nekompromisně umístěny do jednotlivých kanálů. Pokud vám třeba při poslechu vypadla bedna, slyšeli jste například pouze bicí, basu, tympány a možná občasné sólo nebo druhý vokál.

Končí rok 2016 a Sacrificio skrze Iron Bonehead a Nuclear War Now! vydávají první dlouhohrající album „Guerra eterna“. Srovnám-li je s demem, tak k posunu došlo po stránce zvukové, neboť Sacrificio již nenahrávali svépomocí a nezvolili extrémní mix. Produkce je pochopitelně stále oldschool, neučesaná ale hudba se tentokrát poslouchá lépe. Profesionálnější přístup byl zřejmě zvolen z důvodu, že „Guerra eterna“ má ve srovnání s demosnímkem bohatější aranže. Je tu více kytarových sól, kláves, chorálů a kdejakých různých atmosférických efektů.

Když začne první skladba „La sombra en la ciénaga“, mám pocit, že kapela i hudebně udělala opravdu výrazný rok kupředu, hloub. Překvapila mě například přítomnost dosti melodických sólových linek, což mi vzhledem k dávným ultra-ortodoxním prohlášením Proclamation vůbec nesedělo. Ale song samotný je výborný, neboť dokáže krásně zkombinovat vše, co dělá poctivý staroškolský metal tím, čím je. Záměrně vynechávám slova jako black či death, protože to, co šlo tušit už z dema, zde nabývá konkrétních rysů. Sacrificio jsou primárně o metalu a „black/deathové extrémy“ jsou pouze kořením navrch. Kdyby si i další skladby strany A podržely epiku a tah na branku té první, tak asi nešetřím superlativy, ale nakonec musím uvést, že laťka byla vytažena až příliš vysoko a dále již není překonána.

Sacrificio

Podíváme-li se na druhou půlku alba, tedy stranu B, všimneme si, že s výjimkou závěrečné titulní kompozice, jež se svou silou skoro vyrovná té úvodní, ji vyplňují především nově nahrané, vybrané skladby z dema. Ano, jsou lépe zahrané, ale nemohu je prostě nazvat lepšími. Díky nim vysvitne, že kapele přeci jen více sluší primální surovost zkušebny. Ani vokál není tak jedovatý jako dříve a užitá španělština, kterou mám v metalu velice rád, nakonec vyznívá bezzubě.

Jak už jsem letmo předeslal, mám pocit, že se Sacrificio odcizili zběsilému aspektu vyznění takových Parabellum nebo Reencarnación a více evokují vznešeného ducha starých Master’s Hammer, Tormentor a Bathory. Feeling starého, divokého rocku, který jsem letmo cítil z dema, dále vystřídaly 80’s heavy/thrash odkazy. Zde už záleží na jedinci, co preferuje.

Na tohle album jsem se docela těšil, protože vím, že dotyčná trojice maniaků je schopná stvořit nahrávku, která sice není prvotřídní dle objektivních měřítek, ale jejich živočišný fanatismus subjektivní dopad hudby výrazně posiluje. Metaloví staromilci by Sacrificio jistě přehlížet neměli, ale dospěl jsem k názoru, že „Guerra eterna“ mohlo a mělo dopadnout o fous lépe.


Pervy Perkin – ToTeM

Pervy Perkin - ToTeM

Země: Španělsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 15.4.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. I Believe
02. I. The City
03. KountryKuntKlub
04. II. The Fog
05. Mr. Gutmann
06. III. The Sound
07. Hypochondria
08. IV. The Void
09. T.I.M.E. (Part 1 The Experiment)

Hrací doba: 78:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pervy Perkin

„ToTeM“ vyšlo v dubnu roku 2016. K recenzi jsem svolil zhruba ve stejnou dobu. Jaro vystřídalo léto, léto podzim, podzim zimu. Vyměnili jsme kalendáře, píše se leden nového roku. A já konečně nacházím odvahu (a náladu) vám „ToTeM“ představit. Asi není třeba sdělovat, čím je takové zpoždění dáno, ale víte co, raději vaše myšlenky trochu usměrním. Kdyby se tak nestalo, je ze mě líné prase, které prostě není schopné sednout za tu mašinu a nabušit do ní pár písmenek. Coby, prase určitě jsem a v kombinaci s leností se v zrcadle už zřetelně poznávám, ale byl by tu ještě jeden aspekt, však si „ToTeM“ poslechněte, no a hodnoťte.

O tom, že jsou Pervy Perkin do velké míry rozporuplnou kapelou, jsem se přesvědčil už na debutu „Ink“ (2014). Španělé vysekli poctu letům, kdy vládl prog rock, jejž na desce střípkovitě doplnili metalem, elektronikou a vším možným, hlavně ať vládne pestrost. Album složené z prověřených ingrediencí pak kapela oděla do relativně současného hávu a celé si to střihla na strašidelné dvoucédéčkové ploše o ještě strašidelnější stopáži přesahující dvě hodiny a čtvrt. A ne, že by se toho za uplynou dobu příliš změnilo.

Změna přichází prakticky jediná, počet disků se smrsknul na polovinu a usadil se na přístupnějším čísle jedna. Znatelné redukci navzdory se ale nadále pohybujeme ve sférách běhů na dlouhou trať. Prostor necelých 80 minut Pervy Perkin stejně jako na debutu využívají k odkazům na minulost a k demonstraci projevů hyperaktivity, o níž by mohli zasvěceně vyprávět snad jen do bílých plášťů odění odborníci a okolí mykologa Necrococka. Ano, tak šílené to je. Jenže mám tu ještě jedno šílenější odhalení – ono to vlastně funguje. Všechny odkazy a všechna hyperaktivita dává smysl vzhledem k délce se dá novinka (na rozdíl od „Ink“) obstojněji doposlouchat. Jediná změna tak kapelu vysvobodila z šuplíčku s pozoruhodnými kuriozitami a přenesla ji do přihrádky, kde se sdružují ty „skutečně poslouchatelné“. A to aniž by se dalo mluvit o ztracení tváře a přehodnocení skladatelského přístupu.

Na ploše pěti dlouhých skladeb a čtyř meziher jsme svědky pečlivého skládání koláží komponovaných skrze vymoženosti progresivního rocku, rozdováděné i chaotičtější elektroniky, Zappovského samorostství, staromilského metalování a teatrálnosti rockových oper včetně šáhlých vokálních deklarací. Objevit zde lze kombinace věru nevídané. Na jednom disku tu vedle sebe (ano, vedle sebe, ani bych neřekl ve vzájemné opozici) najdete třeba nápěvy à la couvající Majkl (přibližně druhá třetina „Mr. Gutmann“) a krutý industrial („IV. The Void“) s náznaky noisu („III. The Sound“). Pestrost vládne. Také způsoby, jakými se Pervy Perkin dostávají ze střípku na střípek, působí rozličné. Jednou se epizoda utne, nedá se svítit a světlo se zažehne zas někde jinde, v jiném desetiletí, u jiného nástroje; jindy je přechod naprosto plynulý. Jo to se pak člověk diví, jak se na tý diskošce vzal. Když ještě před chvílí neviděl nic jinýho než džísky, máničku na máničce a dohlížejícího Devina v roli muže z budoucnosti…

Doposud to zřejmě vypadá tak, že pokud se člověk rozhodne hru Pervy Perkin akceptovat, má ideální možnost zažít mnohé. Do velké míry tomu takto opravdu je. Ač Španělé prostě a jednoduše recyklují, nedělá jim problém přijít s parádními skladatelskými nápady a posluchače v oné záplavě motivů neutopit. Přesto jsem se přistihl, že ke konci má koncentrovanost opadá a na finále mnohdy nezbývá sil. Ne, že by na konci docházelo ke skladatelskému bezvědomí či nezajímavosti předkládaných motivů, ale jsem už přesycen a přestávám mít potřebu objevovat další a další kombinace nezkombinovatelného.

Dost možná si za to můžu sám. Jsem mladý spratek a kacíř, který (až na Zappu) obdobným přísadám nikdy vehementně neholdoval, a tudíž se na ně nemůže koukat ani nostalgicky, s kapesníkem v ruce. To budiž zdůvodněním, proč na konci pokukuji po hodinkách a v budoucnu si „ToTeM“ pravděpodobně nepustím. Každopádně při zachování co možná nejvyšší objektivity (o niž jsem se v celé recenzi snažil) jde o nahrávku překypující nápady, hravostí a sympatickým nadhledem. Takže jestli výše zmíněné ingredience jsou (či alespoň byly) vaším denním chlebem, věřím, že k dosažení extáze bude „ToTeM“ vhodnější než pilulky.


Barbarian Swords – Worms

Barbarian Swords - Worms

Země: Španělsko
Žánr: black / sludge / doom metal
Datum vydání: 11.11.2016
Label: Satanath Records / The Ritual Productions / Cimmerian Shade Recordings

Tracklist:
01. I’m Your Demise
02. Outcast Warlords
03. Pure Demonology
04. Christian Worms
05. Total Nihilism
06. The Last Virgin on the Earth, Sodomized
07. Carnivorous Pussy
08. Requiem
09. Ultrasado Bloodbath

Hrací doba: 71:01

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Satanath Records / Transcending Obscurity

Od kapely, která sama sebe pojmenuje Barbarian Swords (pokud by se náhodou našel nějaký negramota nerozumějící jazyku englickému, nechť si ten název mrdne do libovolného translátoru), asi nelze očekávat nějaké homo-pidlikání. Pokud jste při přečtení onoho jména začali očekávat nějakou kurevsky nasranou, neotesanou a barbarskou hudbu, pak jsou vaše očekávání zcela správná.

Barbarian Swords nejsou žádní veteráni. Svůj první demosnímek „Crusaders of the Apocalypse“ vydali v roce 2012 a o dva letopočty později na něj navázali dlouhohrajícím debutem „Hunting Rats“, prostřednictvím něhož jsem se s kapelou poprvé setkal. Nebudu vám nijak podrobněji vykládat, co přesně se na „Hunting Rats“ odehrávalo, poněvadž letošní novinka „Worms“ pokračuje v obdobném duchu, tudíž si to schovám až k ní. Můžu říct jen to, že mě Španělé na své řadové prvotině docela bavili a že jsem si jejich jméno zapamatoval, protože to byl kvalitní nářez.

Jednoduchý obal s logem kapely (hodně povedeným logem, když už jsme u toho) na „Hunting Rats“ nyní vystřídal výjev s krvavou řeží. Nicméně co do hudební náplně, jak už bylo zmíněno, se žádné velké změny na „Worms“ neodehrávají. Když si navíc vzpomenete na předpoklad vyřčený v prvním odstavci, asi už začnete tušit, že se jedná o násilnou muziku, u níž je příjemné poslouchání ta poslední věc, jakou by měla zprostředkovat.

Produkce Barbarian Swords je ohlodaná až na kost, nečekejte žádné melodické úlevy, odpočinkové pasáže nebo zvolnění. Španělé drtí hnusné špinavé riffování na pomezí black metalu a sludge metalu, které navíc doplňuje zvrhlé agresivní vřískání. Von Päx (jenž jen tak mimochodem vlastní label Blood Fire Death, pod nímž vyšel debut) sice není žádným variabilním vokalistou, ale jeho jekot je zasraně zlý a hodně mě baví.

Jenže pozor, zaznít by měla jedna věc. Padala adjektiva jako nasraný či agresivní, z čehož by mohlo plynout, že se jedná o zběsile rychlou muziku, ale není tomu tak. Ve skutečnosti Barbarian Swords hrají spíš pomaleji nežli rychleji; nějaká zběsilá pasáž se objeví jen výjimečně (třeba „Pure Demonology“ nebo vypalovačka „Carnivorous Pussy“), ale většinou se „Worms“ přelévá od středních temp až do momentů, kdy se to celé táhne jak mlha nad hřbitovem. I přesto však jejich produkce působí, jak již bylo zmíněno, patřičně nihilisticky a animálně. Což je vlastně lákavý kontrast.

Skladatelský level Barbarian Swords rovněž není špatný. Většina songů se nese v obdobném duchu, veškerá variabilita se odehrává pouze ve změnách temp, riffy jsou spíš primitivnější, ani nesnaží o nějakou techničnost či nápaditost, ale řežou jako žiletky, což byl hádám účel. Přesto tomu nechybí koule a počin dokáže (za)bavit. Hlavně střed nahrávky je ale dobrý, ať už je to již jmenovaná „Pure Demonology“ nebo další kusy „Christian Worms“ (asi můj favorit), „Total Nihilism“ a „The Last Virgin on the Earth, Sodomized“.

Barbarian Swords

Všechno se zdá být v pořádku, ale jeden zásadní problém „Worms“ naneštěstí má. Barbarian Swords se totiž nijak nekrotili se stopáží nahrávky, díky čemuž se tato vyšplhala na více jak 70 minut. Což je na tenhle druh hudby prostě strašně moc. Songy jsou povětšinou dobré a vlastně ani nevadí, že většina z nich trvá třeba sedm, osm minut. Taková třičtvrtěhodinka by byla maximálně v cajku, ale těch 70 minut je jednoduše přílišné sousto a vzhledem k nevelké pestrosti se to začne zajídat. Nejhorší je v tomhle ohledu předposlední „Requiem“, jež sama o sobě patří k tomu méně výraznému na „Worms“ a navíc se natáhla na strašidelných 18 minut, což je těžce ustříklé.

Škoda, že se Barbarian Swords nedrželi v trochu rozumnějších mezích, jelikož přehnaná délka je snad jediné, co lze „Worms“ úspěšně vyčítat. Všechny ostatní zdánlivé neduhy lze omluvit stylem či uměleckým záměrem, což je v pohodě. Přesto je mi počínání téhle španělské smečky sympatické a „Worms“ si rád koupím.


Conjuro nuclear – Magia negra

Conjuro nuclear - Magia negra

Země: Španělsko
Žánr: ambient / black metal / darkwave / punk
Datum vydání: 22.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 21:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

Španělský okultní projekt Conjuro nuclear je na našich stránkách už pravidelným návštěvníkem, ale to neznamená, že se sbírka našich recenzí nemůže stále rozšiřovat. Zrovna tahle kapela si totiž zaslouží, aby se o ní pořád psalo a věnovala se jí pozornost. Conjuro nuclear je totiž jedním z těch vzácných případů, kvůli nimž člověk poslouchá ta kvanta bezejmenných nahrávek – protože se mezi nimi výjimečně objeví skvost, který vás posadí na prdel. Zde jsem byl na prdel prvně usazen v roce 2014 prostřednictvím druhé eponymní desky, ale zpětné dostudování debutu „Luna llena y radiación“ i poslech následujících dvou alb „Reacciones paganas“ a „♄“ jen potvrdily, že tahle věcička z Pyrenejského poloostrova je – fakt se to nebojím říct – výjimečná.

Novinka „Magia negra“ ovšem není novou deskou – Emesis už letos svou kvótu co rok, to nové album splnil, „♄“ totiž vyšlo na jaře. „Magia negra“ je spíš takový neřadový zpětný přílepek právě k letošní nahrávce, který prý obsahuje experimentálnější materiál a který byl natočen až po vydání „♄“. Je zde i kolaborace a téměř všechny kousky mají vypůjčené nepůvodní texty. Nicméně obzvláště to „experimentálnější“ zní velmi lákavě s ohledem na to, že muzika Conjuro nuclear není nic moc normálního ani ve své standardní podobě.

Zas až tak žhavé to však nakonec není. „Magia negra“ totiž do tvorby Conjuro nuclear zapadá vcelku přirozeně a žádné vyložené překvapení se nekoná. Rozdíl je leda tak v tom, že zde metalová a ambientní / darkwave složky jsou zde striktněji rozděleny a příliš se nemíchají. Počin začíná s tou druhou jmenovanou podobou, „Maldición (Noche)“ a „Nuestra naturaleza“ jsou obě super a zejména ta druhá má atmosféru jako prase.

„El signo de apofis“ není Emesisova skladba, složil ji Ghamil z projektu Inmacoitada concepción (taky velice pošahaná věc, rovněž doporučuji k poslechu!), jenž se jako host podílel už na „Luna llena y radiación“, kam nahrál baskytaru a také složil jeden kousek; Emesis zde formálně spíš hostuje. Není se ovšem čeho bát, „El signo de apofis“ do atmosféry Conjuro nuclear bezpečně zapadá. Jinak se jedná o další dobrou, převážně klávesovou píseň, byť se zde už objevují i kytarové melodie a v závěru i špinavé riffy jakožto předzvěst další části…

„XV – El Diablo“ a „Magia negra“ jsou pravé opaky předešlých skladeb a jedná se o neurvalý punkový black / crust s brumlající baskytarou, jemuž onu charakteristickou náladu Conjuro nuclear dodávají hlavně druhá kytarová linka a psychedelická sóla. O něco povedenější je titulní kousek. Finální „Himno a Satán“ je další klávesovka, a byť jistou atmosféru nepostrádá, na věci z úvodu nemá.

Nicméně upřímně řečeno, „Magia negra“ nepřináší nic zásadního a samotný materiál není tak odzbrojující jako na dlouhohrajících deskách. Pokud jste se do Conjuro nuclear zamilovali podobně jako já, jistě zhltnete i tohle, pořád je to sakra cool. Pokud jste španělský okultismus doposud nezakusili, věnujte svou pozornost nejdřív řadovkám.


Cryfemal – D6s6nti6rro

Cryfemal - D6s6nti6rro

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Osmose Productions

Tracklist:
01. Infestacion
02. Atmosfera de tristitia
03. Profanatism
04. Requiem eterno
05. Bajo astral
06. Ultimas palabras
07. Perdido no cemiterio
08. Espectros de belmez

Hrací doba: 39:04

Odkazy:
facebook

Cryfemal je kapela, která je na jednu stranu děsně vtipná a na druhou stranu zároveň hodně dobrá. Z ultimátně pošukaných obrázků jsem si dělal humor již v dobové recenzi na „Malicioso sonido putrefacto“, tudíž se moc opakovat nebudu a pouze dodám, že ke kultovním fotkám jako „visím na obráceném kříži“, „lezu do rakve a tvářím se u toho jak kokot“, „hraju si na hrobníka“ nebo „vykuř mi párek, bejby“ nyní Ebola, lídr skupiny, přidal neméně dementní vystupování ve spoďárech. Zvlášť když si na ně napíše „RIP“, hnáty ověsí tunami hřebů a jde v tom hrát živě. Jo, přesně kvůli tomu je Cryfemal tak směšná záležitost.

Nicméně hudebně je to docela jiné kafe. Jakkoliv se Cryfemal na první pohled zdálky tváří jako strašná píčovina, v reálu je ta produkce výborná – samozřejmě jen z určitého úhlu pohledu, protože někomu bude připadat sračková i ta muzika. Mě osobně to ovšem baví, jelikož black metal v podání Cryfemal je dokonale zvrácený, nemocný a nechybí mu ohavná aura hřbitovního puchu. Přesně kvůli tomu jsem si tenhle španělský projekt kdysi oblíbil. Docela mě tedy mrzelo, když to Ebola v roce 2011 zabalil. Rozlučka prostřednictvím šesté desky „Malicioso sonido putrefacto“ sice byla důstojná, ale i tak mi to přišlo jako škoda. Svět se ovšem točí dál, poslouchal jsem holt staré věci a zvyknul si na skutečnost, že nová fošna Cryfemal už nebude.

O to víc mě překvapilo, když se v loňském roce začaly objevovat kusé zprávy, že Ebola své chorobné dítko přivedl opět k životu a pracuje na novém počinu. Ten se jmenuje „D6s6nti6rro“ a na rozdíl od minulosti, kdy alba Cryfemal vycházela na obskurních labelech, se ho ujala renomovaná firma Osmose Productions. Zpočátku jsem byl vůči novince skeptický, ale nakonec musím uznat, že se jedná o povedenou záležitost, jež starší tvorbě nedělá ostudu, byť je trochu jinde. A z tohoto ohledu snad lze prohlásit, že návrat Cryfemal smysl měl.

V základě se opětovně jedná o blackmetalovou temnotu. Jisté a ne zrovna zanedbatelné rozdíly tu však jsou. Především mi připadá, že novinka nezní tak barbarsky a nemocně jako starší věci, jako kdyby byla blíže konvenčnějšímu blackmetalovému zvuku. Což je možná důsledek druhého největšího rozdílu – i když se to tak na první poslech nemusí zdát, „D6s6nti6rro“ je relativně melodická nahrávka. Zatímco dříve bylo hlavní náplní nahrávek zvěrské riffování a zlo odkapávalo z reproduktorů, na novince se hlavního slova ujímají mrazivé kytarové vyhrávky.

Tak či onak, deska vás přivítá pěkně od podlahy, protože hned na první pozici se nachází bestiální zásek „Infestacion“. Žádná intra ani nádech před bouří, hned od první vteřiny se rozjede sypací inferno par excellence. Záhy se ovšem ukáže, proč lze Cryfemal (stále) považovat za dobrou kapelu. Na rozdíl od mnoha kazimrdů tvořících hudbu s přesvědčením, že v black metalu stačí jen zběsilý bicí kulomet a primitivní tremolo, totiž Ebola ani ve vysokých rychlostech nezapomíná na skutečnost, že hudba potřebuje nápady. „Infestacion“ provází výše zmiňovaná melodika, několik povedených zvratů a v některých momentech vše dokreslují klávesy zastrčené v pozadí za blackmetalovým marastem.

Cryfemal

Pokud jste ale nabyli dojmu, že se v podobném duchu ponese celé „D6s6nti6rro“, musím vás trochu zklamat (anebo příjemně překvapit?). Hned druhá „Atmosfera de tristitia“ nabídne střední až pomalejší tempo a díky povedené vyhrávce, která se prolíná většinou písně, se jí daří navodit atmosféru, přesně jak slibuje název. V jiných částech fošny se zase objeví skoro až chytlavé riffování nebo naopak jemné vybrnkávání, které vždy nezbytně uvozuje další příchod black metalu. Jak vidno, ingredience nejsou ničím výjimečným. Ebola je však na „D6s6nti6rro“ míchá dostatečně poutavě na to, aby z toho lezly silné skladby. Většina songů vystřídá vícero zmiňovaných poloh a přelévá z pomalejších pasáží do zběsilé rychlosti a zase zpět jak nic. Vše je poskládáno s takovou jistotou, že písně fungují na jedničku a žádná z osmi přítomných není slabší.

Samozřejmě, „D6s6nti6rro“ není nijak objevná nahrávka. Ale je poctivá a co ztrácí na nějaké výlučnosti, to dohání kvalitou materiálu. Ono to asi nezní nijak zvlášť přesvědčivě, ale když Cryfemal rozbalí kusy jako „Requiem eterno“ nebo „Bajo astral“, tak to prostě maká, i když je to oproti minulosti jinde a samo o sobě to není nic zvláštního. Jistě, „D6s6nti6rro“ má hodně daleko k žánrovým vrcholům roku, dokonce to ani není vrchol diskografie Cryfemal, ale pořád se jedná o docela povedenou fošnu, jejíž poslech mě baví.


Elffor – Malkhedant

Elffor - Malkhedant

Země: Španělsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 29.2.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Gaizkiaren hats iluna
02. Gerlarien kondairak
03. Solis in Antris
04. Eldhr

Hrací doba: 45:25

Odkazy:
web

Elffor je skupina – nebo přesněji řečeno projekt – již mnoho lidí nesnáší. A popravdě řečeno, já to svým způsobem docela chápu, pokud někdo tvorbu tohoto španělského muzikanta pokládá za píčovinu. Nicméně mě osobně hudba Elffor docela baví. Rozhodně netvrdím, že by šlo o nějakou srdcovku nebo že bych si to pouštěl pravidelně nebo že bych znal celou diskografii nazpaměť (sice jsem slyšel vše, co pod hlavičkou Elffor vyšlo, ale paměť je sviňa a ne všechno v ní zůstane). Čas od času si to ale s relativní chutí pustím a užiju.

Dokážu pochopit, že někoho Elffor mocně nudí – ono co si budeme povídat, jakmile někdo nemusí battle ambient, tak si tady ani neškrtne, protože muzika tohoto projektu je právě o jeho kombinaci s black metalem. Je tu ovšem také opačná skupina mnohdy i fanatických příznivců. I navzdory tomu, že mám tu hudbu docela rád, mi přijde trochu přehnané, jak kultovním jménem Elffor pro mnohé je. Důkazem mohou nejenom mnohdy nechutně vysoké částky, za jaké se již vyprodaná cédéčka starších počinů střílejí na Discogs, ale i letošní „Malkhedant“. Eön si původně vydal 300 kusů, které byly rozebrány takřka okamžitě, tak jich nechal udělat ještě 200 (ty jsou rovněž považovány za původní) a i ty už jsou pryč. Nyní, po pouhém půlroce, se tato verze na výše jmenované stránce prodává za cca €50, což mi přijde jako dost nelidová cena.

Každopádně, „Malkhedant“ již v mezičase vyšlo znovu hned v několika verzích (digipak CD, dřevěný box, 2LP – všechny rovněž limitované)… bohužel ale se změněným přebalem, který je naprosto příšerný. Což není překvapení, jelikož obálky alb byly vždy Achillovou patou Elffor a většina z nich je dost směšná. Původní artwork „Malkhedant“ sice taky nebyl žádný extrémní zázrak, ale šlo snad o první, na nějž se dalo koukat, aniž by člověk dostával křeče od smíchu, takže o to víc škoda té změny. No, naštěstí je vlastní hudební náplň o dost lepší než vizuální stránka.

Tedy, to poslední tvrzení je samozřejmě vysoce relativní. Pokud se vám totiž muzika Elffor nelíbila doteď, „Malkhedant“ na tom nezmění zhola nic. Eöl (občas si říkává i přímo Elffor, ale radši použiju to jiné jméno, aby se to nepletlo s názvem skupiny) se nikdy nijak překotně nevyvíjel a v jádru je jeho produkce po celé ty roky vlastně stejná. Tu a tam je některá nahrávka trochu klávěsovější, jinde je ambientu méně, ale v zásadě je víceméně to na jedno brdo. V tomto ohledu „Malkhedant“ nepřekvapí, ale na druhou stranu – ani nezklame. Zrovna zde jedná o počin, kde má navrch spíš black metal a ambientu je méně (neříkám však, že není vůbec), nicméně dávno nastolená atmosféra je na novince přítomná úplně stejně jako na kterémkoliv ze starších alb.

Elffor

Ti z vás, kdo Elffor znají, již tedy jistě tuší, že nyní musí následovat prohlášení, že od „Malkhedant“ nelze čekat nic jiného než syrovější black metal s epičtější, místy až heroickou atmosférou (dejme tomu, že tam je i nějaký fantasy-medieval feeling… ale to jste asi čekali, když jsem výše zmiňoval battle ambient), střední tempo, monotónnější skladbu písní, jejichž délka bývá neskromná, a mrazivé vytí na pozici vokálu. Aniž bych protiřečil svému dřívějšímu prohlášení, že je „Malkhedant“ blackmetalovější nahrávkou, nechybí ani ambientní předěly či s přivřenýma očima skoro až folkové motivy.

Důležité ovšem je, že si Eöl drží svou nastavenou laťku i tentokrát. Hádám, že vzhledem k monotónnějšímu ladění hudby tohle beztak neposlouchá nikdo, koho by nějak zásadně sralo, že je to v základě to samé furt dokola, takže jestli vás to bavilo kdykoliv v minulosti, ani s „Malkhedant“ problémy mít nebudete. Zvlášť když se zde nacházejí i velmi dobré momenty. Mezi takové bych zařadil třeba finále první písně „Gaizkiaren hats iluna“ nebo klidnou mezihru v „Gerlarien kondairak“. V „Solis in Antris“ zase překvapí výrazný čistý ženský vokál, ale rozhodně nepůsobí nepatřičně, naopak mi to k soundu Elffor sedí a je to použité docela vkusně, takže jsem pro.

Elffor

„Malkhedant“ navíc nechybí ani další typická vlastnost Elffor – fakt strašně suprově se to poslouchá, vážně je to relax. Možná mám trochu zakalený úsudek, ostatně jsem se nikdy netajil tím, že monotónní blacky jsou moje krevní skupina, ale mně tohle prostě dobře leze do ucha, baví mě to jako kulisa ke čtení, baví mě to i na soustředěný poslech k usínání. Je ovšem pravda, že už teď vím, že se k „Malkhedant“ budu zpětně vracet jen těžko, protože se prostě nejedná o nic zásadního. Častokrát jsem tu v recenzích prohlásil, že mě to dané album zas tak nerajcuje, ale zaryté příznivce toho konkrétního stylu by uspokojit mohlo. „Malkhedant“ a vlastně vše od Elffor je ten samý případ, akorát tady jsem ten zarytý příznivec já. Jak se s tím (ne)poperete vy, to je samozřejmě vaše volba. Jestli jste ale fandové Summoning a existence téhle španělské kapely vám doposud unikala, určitě se do toho pusťte.