Archiv štítku: ESP

Španělsko

Teitanblood – The Baneful Choir

Teitanblood - The Baneful Choir

Země: Španělsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 18.10.2019
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Rapture Below
02. Black Vertebrae
03. Leprous Fire
04. Ungodly Others
05. Inhuman Utterings
06. Insight
07. …of the Mad Men
08. The Baneful Choir
09. Sunken Stars
10. Verdict of the Dead
11. Charnel Above

Hrací doba: 51:40

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Norma Evangelium Diaboli

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Cože? My tu nemáme žádnou recenzi Teitanblood? Taká ostuda, ty pičo…

Tak abych to napravil. Nemá smysl opisovat z archivů, co a kdy Teitanblood vydali, ale s časovým odstupem lze nahrávky zařadit do kontextu metalového historie a možná i zhodnotit jejich dopad alespoň částečným definováním toho, čím oslovují obrovské počty metalistů, kromě toho že to je námrd a zlo až do pekla.

Kapela vytryskla s hrozivým smradem a syčením z nejzazších útrob undergroundu, když Norma Evangelium Diaboli v roce 2009 vydali debut „Seven Chalices“. Starší krátké nahrávky se sice těšily úctě metalových fanatiků, ale k nim bylo nutné se trochu prokopat. „Seven Chalices“ bylo album, které proniklo i k širší veřejnosti podobně jako první delší nahrávky Dead Congregation nebo Grave Miasma. V té době se znatelné pozornosti konečně dostávalo i třeba Portal, což jsou všechno kapely, které stejně jako Teitanblood čerpají z kořenů deathmetalového (a blackmetalového) undergroundu 80. a 90. let a nakonec žánrové původce bez přehánění přerostly. Čtenáři, kteří z nějakého důvodu Teitanblood neslyšeli, by měli mít na paměti, že ať už budu v následujících odstavcích mlít o jakýchkoliv podobách metalové hudby a vztahovat je k tvorbě Španělů, tak zvýrazněný popis výše je směrodatný. Anebo jinými slovy: Teitanblood hrají staroškolský, primitivní metal smrti s ďábelskou atmosférou, zahraný s intenzitou takových Sadistik Exekution (pokud bych měl jmenovat alespoň nějakou kapelu). Akademicky vymazlený extrémní metal nečekejte.

Ale k věci. Teitanblood měli velice blízko i k hovadskému pojetí black metalu inspirovaném Von, Demoncy, Beherit (a tedy i Blasphemy), což šlo především slyšet na předchozích splitkách s Proclamation, Necros Christos a samozřejmě na prvním demu, jež navíc s ranými materiály dalších kapel předznamenaly boom „war metalového / bestiálního“ trendu. Tradičnější blackmetalové vlivy byly v celkové prezentaci Teitanblood spíše symbolické, avšak nelze ignorovat NaSKovy doložitelné vazby na obroditele žánru jako Watain, Katharsis, Deathspell Omega a také Ofermod, kde NSK měl působit jako koncertní vokalista a dokonce s nimi (s Belfagorem, EmilemReverorum ib malacht a Torem Stjernou) nahrál album „Pentagrammaton“, které žel nikdy nevyšlo. Verzi „Tiamtü“ z této nahrávací session lze alespoň slyšet na CD verzi EP „Serpent’s Dance“. Stjernovi a jeho projektu Chaos Omen NSK mimochodem vydal ípko „Let Clarity Succumb“, a to skrze short-lived label Nails of Christ. Což nezmiňuji jen proto, abych tu měl všechno, ale z důvodu že v rámci „orthodox BM“ fakt není špatné a někomu by za poslech mohlo stát.

Metalové CV mozku Teitanblood by ale otevřelo redigování tištěného zinu Final Solution, a pokud bychom chtěli nalézt nějaký důkaz o tom, že i vysmívané pisálkovství může mít citelný vliv na scénu, stačí poukázat na zin Dauthus Tima Ketoly (dvorního malíře Teitanblood), neboť bez třetího čísla a jeho ukrutného obsahu by „Seven Chalices“ bylo asi jiné a minimálně by postrádalo ten nejšílenější (a nejlepší) booklet, který kdy metalová kapela měla. S úctou se k tomuto dílu vyjadřovali i jiní, neboť zin nepříčetnou esenci skutečného death & black metalu vyjadřoval psanou a vizuální formou. Osobně jinak předpokládám, že poctiví pisálci se snaží (nebo měli by) hudbu vnímat skutečně zevrubně a vedení řádného zinu (tištěného o to víc) vyžaduje velikou posedlost a smysl pro detail. To vše se při hudební tvorbě prostě může hodit. Jak se nejspíš stalo i tady.

Teitanblood - Seven Chalices

Abych se vrátil k zmíněným proudům a dál na myšlenku navázal… Ten deathmetalový úspěšně metamorfoval a žánr celkově reformoval. Duchovní pojetí black metalu, zvlášť ve své druhé vlně, která více vycházela z Deathspell Omega než z Watain (zjednodušeně řečeno), také zrodilo inovátory, výtečné řemeslníky, stejně jako zástupy karikatur a pozérů. Určitě si ale myslím, že ona „gnoze“, ať už skutečná nebo předstíraná, v žánru pozvedla laťku průměru. Bestiální black metal však pozřel sám sebe, trend zemřel a kapel, které by dokázaly přinést něco svěžího nebo prvotřídního, se objevilo zoufale málo.

Teitanblood objektivně nic nového do hry nepřinesli, naopak si více „půjčovali“ od klasik a zde nešlo jen o pouhé lyrické pokývnutí vůči oblíbeným interpretům nebo subjektivní hudební podobu, nýbrž o bohapusté kopírování riffů. Ovšem z jejich přístupu lze cítit fundamentální chápání (ne)hudební esence žánrů, na čemž se podle mého názoru mohl podepsat výše uvedený kontext, plus mám důvod věřit, že na jakési supra-racionální konfrontace s nefyzickými entitami došlo, což taky zanechá inspirativní šrám.

Teitanblood - Death

Teitanblood i s nejfundamentálnějšími prostředky metalového primitivismu zplodili tituly, ke kterým mohou fanoušci i tvůrci vzhlížet a nepřímo se jimi inspirovat. Třeba proto, že subjektivním emočním aspektům, které v hnusné metalové hudbě mají pádnost (intenzita, temnota atd.), vtiskli až archetypální podobu. „Seven Chalices“, „Death“ a okolní singly jsou toho snad nejlepším příkladem. Tyto nahrávky by samozřejmě nemohly mít takový dopad, kdyby borci neuměli spíchnout riff jak zmrd, co těžko vyhnat z hlavy a posluchače nabije velkou silou nebo rovnou rozštípe, i když ho případně obšlehli od Nihilist nebo Repulsion. Opomenout nelze ani intelekt, rozvahu a přehled, které umožnily, aby i z té zpátečnické „bídy“ šlo efektivně zkomponovat desetiminutový song.

Ale to vše je, na rozdíl do většiny kapel, které se nejvíce soustředí na hudební stránku věci, druhořadé, neboť Teitanblood se dle svých slov necítí být hudebníky. Osobně bych je popsal jako zpytce hrůz z tunelů lidského nevědomí a horečnatých vizí konce světa, za něž by se nestyděli ani ti nejpomatenější proroci. Tato abstraktní vidění už „Seven Chalices“ převedlo do geniální/šílené audio-vizuální podoby, neboť, jak to například skvěle vystihli v zinu Serpent Bearer, Teitanblood „vyčarovali obrazy něčeho všudypřítomného a starého. Hudbu, kterou lze skutečně cítit více smysly; pudově a niterně“. Ovšem jak zase stojí v bookletu „Seven Chalices“:

„The prophet’s prophesy lies in my name: I sent them not, neither have I commanded them, neither spake unto them: They prophesy unto you a false vision & divination and a thing of nought and the deceit of their heart.“

Teitanblood - The Baneful Choir

Když se rozléhal věhlas „Seven Chalices“ a poté v maximální míře i „Death“, Teitanblood slyšeli snad všichni: staří, mladí, fanoušci i legendy. Tyto nahrávky najednou stály jako výtečná nadčasová reference: nekompromisní rachot vycházející ze základů agresivní, temné metalové hudby, který nepůsobil zastarale a objevil se v době, kdy extrémní metal zažíval mnoho změn a hledal nové směry. Noví „průkopníci“ uspěli snad jen v těch případech, pokud ve své hudbě neopomenuli aspekt hnusného zla nebo pomatené mystiky, jak to připomínaly kapely jako právě Teitanblood. Dále mi přijde, že velký počet blackmetalových vokalistů začal preferovat hlubší, zvířecí projev před krákáním, řvaním a ječením po vzoru Burzum nebo Darkthrone. Důvody mohou být různé, a tento vliv by šel vysledovat k Watain, Ofermod a Behexen, ale faktem zůstává, že nepříčetný vokál NaSKa je působivější. O ryze muzikálním dopadu Teitanblood lze spekulovat také a o pár konkrétních případech třeba vím z osobních diskuzí. A zde nemyslím dopad na céčkové war metaly, co nestojí za řeč, ale i na výraznější jména, klidně i progresivnější podoby metalového čarodějnictví.

V poslední dekádě šlo také vidět, jak se rostoucí množství kapel začalo pyšnit ohavně-atmosférickými přebaly. Timo Ketola vždycky patřil k předním metalovým ilustrátorům, ale právě jeho grimoár pro „Seven Chalices“ posedl několik dalších, mladších umělců a zároveň si myslím, že celkově povzbudil poptávku kapel po vyšší úrovni přebalů. Nikdy jsem ho na to neptal, ale předmětný booklet měl jistě velký dopad na jistého Winterwallda, jehož obhroublé (ale již poutavé) kresby zdobily vybrané slovenské demáče a ziny, aby dotyčný nakonec vystoupal mezi nejprominentnější malíře metalové scény a současnou úroveň jeho tvorby můžete posoudit právě v bookletu „The Baneful Choir“.

Ale zpátky k věci. Mimoňům samozřejmě přijdou všechny desky Teitanblood zaměnitelné a na jedno brdo, ale faktem je, že každé vydání je dostatečně odlišné. K vývoji a logickému posunu samozřejmě došlo na poli zvukovém, instrumentálním; tady lze nalézt pojítka a společné rysy. Ale každá nahrávka, „Seven Chalices“ počínaje, předkládala vlastní, vytříbenou vizi ztělesněnou tématickým konceptem, jenž je zase organicky vyjádřen hudební náplní. Jistě by stálo za to zkusit rozebrat čistě lyrickou stránku dřívějších věcí, jak se odráží ve zvukovém obsahu a pak to nějak porovnat s novinkou, ale na to si prozatím veřejně netroufám.

Každopádně je zbytečné očekávat, že by snad „The Baneful Choir“ mělo přímo navazovat na vizi „Death“, nějak ji rozšiřovat nebo jí nabídnout znova snad jen v odlišných odstínech. Kdo tak činí, ať z případného zklamání viní v prvé řadě sebe. Ale též bych nejspíš pičoval, kdybych zfanatizovaný temnotou „Hell Awaits“ čekal na nové Slayer a dostal uhlazené „Reign in Blood“. Přirovnáním k prvním třem deskám Slayer podle mě vůbec vzniká zajímavá a smysluplná paralela, tedy že „Seven Chalices“ je podobně surovou „předtuchou“ věcí příštích jako „Show no Mercy“, jež je nabitá hromadou výrazných „hitů“. Z obou debutů je také patrnější, jaké kapely hudebníky formovaly; svůj unikátní ksicht si navíc SlayerTeitanblood definitivně vytvořili trochu později. Materiál „Death“ ve své zlovolné, liminální intenzitě má svá hluchá místa a materiál dosti splývá, což je pocit, který mám i z „Hell Awaits“, ale v případě obou desek je na prvním místě prostě zkurvené PEKLO, před nímž se vše ostatní sklání, a čert vem, že forma překonává obsah.

Teitanblood - The Baneful Choir

Paralely mezi „The Baneful Choir“ a „Reign in Blood“ se již snad nabízí samy, neboť se jedná o „kratší“ a překvapivě přístupné desky s velice upravenou, byť adekvátní produkcí. Zároveň postupně získávám pocit, že ty nejfatálnější songy Teitanblood by se mohly nacházet právě zde (což je v diskografii Slayer také případ „Reign in Blood“). Metla, se kterou necloumá taková „Ungodly Others“, nemá právo se na margo hudby Teitanblood (či metalu celkově) vůbec co vyjadřovat. A co se týče jiného zásadního aspektu, atmosféry, tak jsem již bezpečně přesvědčen, že titulní song představuje kapelní vrchol. Jeden riff, hrozivě nepřirozené vokály odjinud, hromada skrytých detailů a odporný feeling, jako by jednoho divného večera měla puknout obloha, aby z rudo-fialově-černého hemžení mezi mraky vystoupily nepřirozené tvary chapadel, zubatých otvorů, očí a zaplnily obzor.

Ale abych se tu jen nerozplýval. Vadit může velice pozvolný rozjezd desky a také fakt, že skoro pětina materiálu sestává z ambientních ploch, od nichž bych asi čekal více zvrácené zvukomalebnosti (zvlášť když na desce přispěl i Antti LitmanenArktau Eos). Doopravdy mohu ale vytknout jen to, jak dvojstopa „Insight of the Mad Men“ trhá celistvost desky, i když její umístění dává na vinylovém formátu smysl. Umírnění vokálů a rytmiky v porovnání s prvními dvěma deskami pochopitelně někomu přijde jako negativum, ale toto je kompenzováno jinak. Utopené hlasy jsou zajímavě smíchány a při plné pozornosti mají zhoubný účinek, jenž dělá čest názvu desky.

Teitanblood - The Baneful Choir

I „pomalejší“ bití bicí soupravy je perfektně účinné, jednak kvůli skvělému zvuku (sound triggerovaných bubnů produkci „Death“ trochu škodil) a osobně zastávám názor, že brutální, svižné „tupa-tupa“ může být stejně intenzivní jako sypačka v 270 BPM, „Ungodly Others“ nebo „Inhuman Utterings“ argumentují snad dostatečně samy o sobě. Podobný pocit mám i z kytarových sól. Po kvílení překotných „shreds“ se občas zasteskne, ale i kakofonie „melodičtějších“ sól, zvlášť když se valí se z obou kanálů zároveň, dokázaly můj ksicht solidně pokrčit. Nejlepší zůstávají samozřejmě ta neumětelská sóla na demu a „Seven Chalices“, haha. Avšak to, že X zdejších riffů je více či méně povědomých, problém představuje. Ne, že by se tohle netýkalo i dřívějších desek, ale „The Baneful Choir“ už naráží na jistou hranu. A jak tomu bylo i dříve, ani novinka není „all-killer-no-filler“. Strana B mi přijde prostě „slabší“, i když ji otevírá výtečná titulka a uzavírá „Verdict of the Dead“, která zase představuje sakra zajímavé osvěžení. Kdybyste tuhle skladbu oblékli do adekvátně zastaralé produkce, tak byste určitě sežrali, kdyby vám někdo nakecal, že pochází ze stejné doby jako „Scream Bloody Gore“.

Tl;dr: „The Baneful Choir“ není tak hnusné a špinavé jako „Seven Chalices“, ani monolitické a šílené jako „Death“, „Purging Tongues“ nebo „Sanctified Dysecdysis“. Je samozřejmě v pořádku, pokud budete s odstupem času preferovat tu či onu nahrávku, ale stále se jedná o Teitanblood ve 100% podobě se všemi klady i zápory, a tedy o nezaměnitelný, brutální, zlometalový děs. Ve prospěch dominance prvních dvou dlouhých nahrávek by šlo asi podat více pádných argumentů, ale ve zmiňovaném vizionářství, ani v námrdu není „The Baneful Choir“ o nic méně fatální.

Teitanblood - The Baneful Choir

Záleží samozřejmě, co s nahrávkou udělá čas, ale pasáží, kdy bych nejraději někomu vyloktoval ohryzek, tu je hodně, a dokonce jsem byl po prvních analytických posleších obdarován zvláštními, nepříjemnými sny, kde mimo jiné z podivně tmavomodrých, dýmavých ohňů kráčeli lidé stažení z kůže, mokvající, ve tvářích děsivě potrhaní a zohavení, uprostřed post-apokalyptické městské krajiny, zatímco v pozadí zněl zdeformovaný zvuk Teitanbloodovských kytar. Co bych mohl chtít víc? Která jiná kapela mi tohle dá? Stěžovat si tedy nemůžu a nebudu. Určitě ale nebudu tvrdit, že by „The Baneful Choir“ bylo bezkonkurenčně nejsilnější metalovou deskou letošního roku.


Druhý pohled (Cnuk):

„The Baneful Choir“ mi připomíná časy, kdy jsem za doprovodu „Hell Awaits“, „Reign in Blood“ a „South of Heaven“ pařil první dva díly „Dooma“. Brodit se potoky krve, potkávat naražené chudáky na kůlech, masakrovat hromady démonů a přitom hledat v chodbách posetých rohatejma únik do dalšího kola. Za zvuků Slayer či Morbid Angel (ale i originálního soundtracku) návykový požitek. Teitanblood mi na „The Baneful Choir“ zprostředkovávají něco podobného – kurevsky nesvaté svinstvo.

Teitanblood - The Baneful Choir

Už rudá kresba na obálce ukazuje onu zlověstnou, satanistickou atmosféru, která se se spuštěním nosiče jen dále prohlubuje. Teitanblood se ještě více ponořili do divokého death metalu, čímž se „The Baneful Choir“ lehce vymanilo z utáhnutých okovů předchozích nahrávek, a stejně tak mu prospívá větší zapojení temně ambientních skladeb, jež nyní tvoří nezanedbatelné procento celkové stopáže. Hlavní náplní je ale stále bestiální smršť. Ta dokáže v určitých momentech hypnoticky zesilovat až na samou hranici, jako se děje kupříkladu v titulním opusu. Stejně brutální jsou i thrashové riffy, jichž na desku prosáklo celkem dost a sedí sem výborně. Nechybí ani pomalá zničující tempa, ostatně úvod je právě v tomto rozpoložení. „The Baneful Choir“ zkrátka obsahuje hodně různých poloh, a ať už pouze tajemně hučí, plazí se v krvi nebo trhá stěny okolo, je to vždy ve znamení maximální intenzity a tlaku.

Nejlépe se „The Baneful Choir“ poslouchá jako jeden kus, od začátku do konce – pak jeho utiskující nálada vynikne naplno. Stejně tak ale není problém si tu najít oblíbené pasáže. Skladby jsou dobře vystavěné a i v této změti nabízí překvapivě dost chytlavých motivů, jichž se dá po několika přehráních chytnout. Jejich odhalení možná vyžaduje více poslechů než předešlé řadovky, ale odměnou je znovu vysoce sugestivní zážitek. Hlavní předností nových Teitanblood je právě ucelenost celého díla a jeho schopnost naplno pohltit posluchače po celých padesát minut. Zatím nedokážu říci, jak si stojí vedle ostatní tvorby, ale „The Baneful Choir“ rozhodně důrazně stvrzuje, že právě oni jsou králi veškerého metalového hnusu.


Jade – Smoking Mirror

Jade - Smoking Mirror

Země: Španělsko / Německo
Žánr: atmospheric death / doom / black metal
Datum vydání: 11.10.2019
Label: Nigredo Records / Pulverised Records

Tracklist:
01. Jade Emperor
02. Dead Stone Mask
03. Blossom
04. Smoking Mirror

Hrací doba: 22:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Jade je dvoučlenná mezinárodní formace rozdělená mezi Německo a Španělsko. Borci jsou údajně anonymní, ale na promo fotkách normálně ukazují svoje držky, což mně osobně teda moc anonymní nepřijde, ale i kdyby, myslím si, že s tímhle jim ta anonymita příliš dlouho nevydrží. Já vám to tajemství nicméně neosvětlím, poněvadž jsem ty dva kořeny nepoznal.

Navíc tyhle hrátky na anonymitu jsou už dneska tak běžné, že to zas až tak zajímavé ani není. To už mi přijde zajímavější název Jade, jelikož se kapela pojmenovala dle minerálu jadeitu, který se hojně používal pro výrobu předmětů u mnoha starověkých civilizací. Spojen je hlavně s orientem, ale své místo měl kupříkladu i u Olméků nebo Maorů.

Jade vydali svůj první demosnímek „Smoking Mirror – MMXVIII“ v létě loňského roku, a to samonákladem na stokusové audiokazetě a také digitálně. Stejný materiál aktuálně vychází znovu jako EP s novým přebalem. Edici na kompaktním disku pustili do světa švédští Nigredo Records a vinylu, který je dostupný hned ve třech barevných provedeních (klasická černá, bílá s lehkým rudým zabarvením a půl na půl mix zelená/červená – každá barva limitovaná na sto kopií), se ujali Pulverised Records. V obou případech se jedná o poměrně známé firmy, tudíž lze předpokládat, že muzika Jade bude stát za to. Anebo ne?

Řekl bych, že Jade hrají muziku, jaká na současné metalové scéně určitě může mít úspěch. Nikoliv skutečně masový, ale věřím, že dost velký na to, aby si našel nezanedbatelný počet příznivců a zmiňované náklady se dařilo bez větších obtíží vyprodávat. Kapela produkuje jakýsi hybrid atmospheric death / doom metalu a atmospheric black metalu. Je to dobře vyprodukované, čitelné, dost přístupné, hodně melodické a v některých dílčích pasážích i docela příjemně epické, ale prakticky nic z toho ne v tom negativním slovy smyslu.

Jinými slovy, Jade rozumně balancují na pomezí, aby dokázali zaujmout větší množství lidí než jen skutečné fanatiky, pro něž extrémní metal není jen formální pojem, a zároveň se nezprotivili lidem, kteří pohrdají mainstreamovým metalem. Vlastně na mě to album působí podobně jako obal reedice… je to na hraně, a přitom to není jednoznačně blbé a člověk to nemůže jen tak suše vypičovat, že to je gay.

Při poslechu „Smoking Mirror“ i docela chápu, proč se v souvislosti s nimi hovoří o jménech jako Bölzer nebo The Ruins of Beverast. Ačkoliv to nejsou první asociace, které by mě napadly, smysl to určitě dává. Osobně bych klidně přidal také věcí jako Škáŋ nebo Esoctrilihum, možná i věci jako Argonavis nebo Tchornobog, s nimiž lze rovněž nalézt určité paralely.

Jade

Navzdory nesporným kladům ale nemůžu tvrdit, že by mě produkce Jade nějak zásadně zaujala. Asi nelze popírat, že „Smoking Mirror“ je nahrávka, do níž její autoři vložili dost umu, přesto má výsledek hodně daleko k tomu, aby se s většinou výše jmenovaných (Bölzer, The Ruins of Beverast, Škáŋ, Esoctrilihum) mohl srovnávat i co do kvality a posluchačovy ochoty se případně vracet. Alespoň tedy mojí ochoty.

„Smoking Mirror“ určitě není vyložená kokotina. Osobně jsem v tom ovšem nenašel nic víc než placku na pár poslechů, kde pár znamená spíš méně než více. Potom už se mi prvotina Jade začala trochu zajídat a chuť se tomu věnovat dál rychle opadla.


Metal Creepers (2011)

Metal Creepers (2011)

Země: Španělsko
Rok vydání: 2011
Žánr: komedie / horor

Originální název: Metal Creepers

Režie: Adrián Cardona
Hrají: José María Angorrilla, Carles Hortolà, Marc Velasco, Isaías Antolin, Pablo del Barrio, Emili Moya

Hrací doba: 12 min

Odkazy: web

Extra krvavé krátkometrážní filmy mě baví. Po pozitivní zkušenosti s „Brutal Relax“ a „Fist of Jesus“ jsem neváhal zkusit i další kousky od jejich autorů, konkrétně od Adriána Cardony, jenž je z trojice stojící za „Brutal Relaxem“ respektive dvojice stojící za „Fist of Jesus“ nejplodnější.

Kraťas „Metal Creepers“ vznikl v mezičase mezi oběma výše jmenovanými kousky. Na první pohled to může vypadat jako počin, který se ponese ve stejném duchu jako jeho známější bratříčci, ale ve finále to tak žhavé není. „Metal Creepers“ se totiž na svého předchůdce ani na svého následovníka zdaleka nechytá a jde s kvalitou výrazně dolů.

Vlastní námět „Metal Creepers“ není vůbec špatný. Točí se okolo glammetalové kapely Megamuerte, která hraje… inu, nepředvádí žádné zázraky. To se samozřejmě nelíbí jejich producentovi, jenž by na tom rád trhnul balík, tak vyrazí pro inspiraci do hudebního krámu, kde omylem vyslechne, jak majitel předává nějakému fousatému kořenovi (později se dozvíme, že to je kněz) nějaký satanistický hymnus, s nímž lze otevřít bránu do jiné dimenze. Producent noty samozřejmě šlohne a donese je své kapele do studia. Asi lze odhadnout, co bude následovat. Megamuerte vyseknou pekelnou metalovou vypalovačku, při jejímž hraní je posedne peklo a z jejich útrob vylezou démoni.

Bohužel je provedení nanejvýš průměrné. Po technické stránce je film v pořádku stejně jako další podobné krátké počiny z produkce Eskoria Films, ale­… Tentokrát to není příliš zábavné, je tu jen minimum gore a jeho úroveň je spíš průměrná, jednoduše to je hluboce pod úrovní, na jakou je divák ošlehaný „Brutal Relax“ a „Fist of Jesus“ zvyklý. Nepříliš povedení jsou i démoni, kteří jsou vyobrazeni jakožto vysoce nevěrohodné kartonové (?) loutky se svítícíma očima.

Což o to, absence krve by samozřejmě bylo možné odpustit, protože čistě o splatter jatka nejde. Stěžejní je zábava a hromady vnitřností v neustále zmiňovaných příbuzných filmech byly pouhým prostředkem k ní. Jenže „Metal Creepers“ selhává i v tomto ohledu. „Brutal Relax“„Fist of Jesus“ byly narvané velkým množstvím povedených detailů, malých vtípků a kvalitních nápadů, byla tu nějaký invence a radost z tvorby – to jsou všechno věci, jaké „Metal Creepers“ bohužel postrádá.

Tím spíš mi přijde zvláštní, že se snímek dočkal určitého nemalého ohlasu, byl promítán na hororových festivalech, kapela Megamuerte má vlastní fanouškovskou stránku na Facebooku a dokonce vystupovala živě jako host v rámci vystoupení skutečných kapel (byť lokální úrovně). Chápal bych, jednalo-li by se o podobnou pecku jako „Fist of Jesus“, ale do takové úrovně má „Metal Creepers“ hodně daleko.

Myslím, že se schopnosti tvůrců, které se projevily v jiných jejich krátkometrážních snímcích, šlo z metalového tématu vytřískat mnohem víc, než co se v „Metal Creepers“ skutečně nachází. Intro filmu vypadá slibně, ale velmi rychle tempo klesne – paradoxně v momentě, kdy by měl snímek gradovat. Asi by bylo mimo mísu tvrdit, že tentokrát chyběla odvaha, tu Španělé zjevně mají. Spíš se mi zdá, jako kdyby s „Metal Creepers“ zkusili podobně ztřeštěnou záležitost, ale trochu jiným způsobem, a nevyšlo jim to. Zklamání, za vidění nestojí.


Suspiral – Chasm

Suspiral - Chasm

Země: Španělsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 10.5.2019
Label: Clavis Secretorvm / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Crown of Chaos
02. Boundless Waters
03. Antithesis of Time
04. The Crimson Void

Hrací doba: 39:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Narazit na španělské Suspiral už s jejich debutem „Delve into the Mysteries of Transcendence“ nebyla úplně výzva, a to nejenom kvůli tomu, že album sdílelo tentýž obal s vinylovým vydáním „Όλεθρος“ od slovenských Goatcraft (jedná se o prakticky stejný výřaz obrazu „Toteninsel“ německého malíře Karla Wilhelma Diefenbacha (1851–1913)). Možná jste si mohli všimnout i díky vydání pod značkou I, Voidhanger Records, což je label, jehož počínání se vyplatí přinejmenším po očku sledovat. Ze všeho nejvíc ale platí, že „Delve into the Mysteries of Transcendence“ byla výborná deska, a třebaže nešlo o vyloženou raketu, která by na scéně udělala vítr a okamžitě vystřelila na povědomí „běžných uživatelů metalu“, svůj prostor v éteru dostala, a kdo sleduje, ten jistě zachytil.

Suspiral se svým debutem přišli v době, kdy byly v kurzu chaotické deathmetalové formace s vlivy black metalu. Španělé sem zdánlivě spadli a na první pohled mohli působit jako další z těch, kdo se chtějí svézt na aktuální vlně. Osobně si ale myslím, že by bylo poněkud zkratkovité Suspiral vnímat tímto způsobem, byť společné znaky s tímhle pojetím death / black metalu nepochybně sdíleli. Jejich přístup ovšem nebyl a stále není tak bestiální a chaotický. Což může na první pohled znít spíš jako mínus, právě animálnost a neprostupná černota patří k velkým lákadlům daného stylu, ale Suspiral to vyvážili promyšlenějším přístupem ke kompozici a vrstevnatější strukturou skladby.

Jinými slovy, v jejich podání nejde o neustálý tlak, byť samozřejmě i oni dokážou takříkajíc zahoblovat a zajebat nějakou zběsilou pasáž. Primordiální nespoutanost se v jejich hudbě objevuje také, ale ke skutečně chaotickým spletitým kytarám se Suspiral neuchylují. V čemž mohou někteří spatřovat spíš plus, pokud už v onom chaotickém konceptu spatřují jistou vyčerpanost. Každopádně se však nemusíte bát, že bychom v případě Suspiral měli co do činění s nějakou vyměklou chcánkou, špína v tom nesporně je a na letošní novince „Chasm“ jí nahrává i o něco hrubší a „huhlavější“ sound než na „Delve into the Mysteries of Transcendence“. Debut sice zněl o něco syrověji, ale to už je otázkou vkusu, co vám sedí víc. Mně znějí obě desky fajn a oba přístupy k soundu mi u Suspiral dávají smysl.

Stejně jako na „Delve into the Mysteries of Transcendence“, i na „Chasm“ na posluchače čeká menší počet delších písní. Tentokrát jsou tu čtyři a s radostí mohu prohlásit, že vysoko nastavenou laťku Suspiral nepodlezli. Naditá minutáž není pouhým honěním trika, Španělé ji využívají smysluplně, takže v konečném důsledku se jim daří držet posluchače v hrsti. V rychlých pasážích je to uspokojivě intenzivní, v pomalejších dostatečně hnilobné a celkově se „Chasm“ může pochlubit výstavní atmosférickou stránkou.

Suspiral

Abych řekl pravdu, hudba Suspiral mi v určitém smyslu vlastně imponuje. Jsem naladěn na stejné vlně a Španělům se daří rozvibrovat něco v podvědomí. Cítím v jejich v tvorbě něco hlubšího a působivějšího, což cením hodně. Něco podobného nemůžu tvrdit o dalších projektech zúčastněné dvojice, ať už jde třeba o Arkaik Excruciation nebo Sheidim, ani třeba o Altarage, kteří debutovali ve stejném roce a za tu krátkou dobu si vysloužili o dost větší fame. Suspiral mi však přijdou o hodně výš, jejich muzika má charisma a zabírá to na mě fakt dost.

Asi vám nepovím, jestli mi přijde lepší „Chasm“ nebo „Delve into the Mysteries of Transcendence“. Obě alba jsou trochu jiná, a přesto lze poznat, že pocházejí od téže kapely. Obě se mi ale líbí prakticky stejně. Z čehož přímo vyplývá, že i letošní novinka se hodně povedla. V mém osobním žebříčku se Suspiral pomalu šplhají docela vysoko, a jestli se jim podaří dát dohromady ještě jednu takhle kvalitní desku, která však nerezignuje na progres a vlastní ksicht v rámci diskografie, už budu moct pomalu mluvit o velmi oblíbené skupině. Za slyšení to ale rozhodně stojí už teď, takže otálet byste neměli.


Black Spirit – Behind the Light That Fades

Black Spirit - Behind the Light That Fades

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.2.2019
Label: Infinite Night Records

Tracklist:
01. Behind the Light That Fades
02. The Descent
03. The White Dyed Black
04. Mystical Infinity

Hrací doba: 19:39

Odkazy:

Udržet si v současné nadprodukci vydání přehled není žádná sranda a ještě větší kumšt je sledovat demo nahrávky nových kapel a vybírat ty se skutečným potenciálem. Je to sice primárně otázka času a (přísné) selekce, ale svou roli hraje i štěstí. Povedené demo určitě potěší každého srdcaře a myslím, že je velice příjemné sledovat kapely od jejich počátků, jak se vyvíjejí a mění, zvlášť pokud se jim podaří z počáteční jiskry vykřesat něco mocného. Tuším, že tohle by mohl být případ španělské, jednočlenné kapely Black Spirit.

Druhé, letošní demo „Behind the Light That Fades“ jsem si pustil náhodou poté, co jsem se omylem ukliknul, ale nechal jsem nahrávku běžet a krátce po skončení intra jsem musel poslechu věnovat veškerou pozornost. Z letmého zdání produkují Black Spirit surový black metal, jakého bylo vždy všude plno, jenže zdání, jak víme, často klame. Zdejší materiál totiž s přehledem překonává dnes tak přemnožené unholy vampyric sračky, co s diletantskou „raw produkcí“ recyklují primitivní riffy béčkových kultů.

Celkově vás čeká 20 minut poctivě zpracované blackmetalové temnoty. Black Spirit by bylo asi vhodnější přiřadit k současným a neméně povedeným jménům jako Endalok, Sorguinazia, Délirant, Celestial Grave, případně k těm „lepším“ kapelám vydávaných Signal Rex, Harvest of Death nebo Black Gangrene Productions. Zdejší protagonista žánr určitě nenapodobuje jen z nějakých fádních pohnutek, ale skutečně jím dýchá a dokáže hudebně, s posvátnou úctou a nezbytnou dovedností, vyjádřit to hnusné temno, které je obsaženo uvnitř (a mimo) nás. Ostatně black metal je k tomuhle výjimečně vhodné médium. Sice se vám nejspíš bude při poslechu Black Spirit honit hlavou jedno přirovnání za druhým, ale dojde-li na lámání chleba, tak prostě rozhoduje autenticita a schopnost v posluchači něco zanechat. Chuj s tím, je-li to provedeno neoriginálně či nějak defektním způsobem.

Zvuk výborně balancuje mezi hnusnou špínou a zřetelností, přesně tak aby sílu a ponurou atmosféru hudby umocnil. Přijde mi ale trochu škoda, že je hudba Black Spirit až zbytečně „rovná“ a je tu prostě i nějaká vata. Jenže na každou „prázdnou“ pasáž tu zase připadá aspoň jedna, kdy poslech fakt tíží a jak jsem řekl, nutí se nahrávce řádně oddat.

Black Spirit

V posledních dnech jsem „Behind the Light That Fades“ sjel mnohokrát. Slabší místa sice tahají za uši, ale chuť demo poslouchat, ani nutkání ho doporučit všem potenciálním zájemcům, neslábne. Český undergroundový label Infinite Darkness Productions mimochodem nedávno vydal čerstvé sedmipalcové ípko „The Dead Await Us“. To jsem sice neslyšel celé, ale vypuštěná, titulní skladba je parádní. Zdejší aktér S.G.C. má také kapelu Pollution Chamber s jedním demem „Accelerated Deterioration of Humanity“, které není příliš vzdálené soundu Black Spirit, takže mě napadá, zda se nejedná o předchůdce, i když je samozřejmě možné, že obě kapely fungují paralelně. Každopádně za poslech to stojí taky. No, a srovnám-li tuhle zmíněnou věc a dosavadní tři nahrávky Black Spirit, vyjde mi, že jsem kurva zvědavý, s čím se borec vytasí příště, protože posun mezi nimi je patrný nejenom na poli produkce.


Altarage – The Approaching Roar

Altarage - The Approaching Roar

Země: Španělsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 25.1.2019
Label: Season of Mist Underground Activists

Tracklist:
01. Sighting
02. Knowledge
03. Urn
04. Hieroglyphic Certainty
05. Cyclopean Clash
06. Inhabitant
07. Chaworos Sephelln
08. Werbuild
09. Engineer

Hrací doba: 42:32

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Docela mě překvapilo, když jsem zjistil, že Altarage mají vydávat další album. Sice teprve třetí, ale jde o to, v jak rychlém sledu Španělé své nahrávky pouští do světa. Letošní novinka „The Approaching Roar“ přichází pouhý rok a čtvrt po předešlém zářezu „Endinghent“. Na čemž by nemuselo být nic zas až tak zásadně divného, pokud by „Endinghent“ nevyšlo cca stejnou dobu po debutu „Nihl“ a pokud by Altarage v mezičase pilně nekoncertovali. Samozřejmě, že se ještě nejedná o nějaký extrém, protože jsou i projekty, které ty nahrávky sypou v mnohem rychlejším sledu, ale jestli takhle hodlají pokračovat i nadále, kdo ví, jestli a případně jak hluboko kvalita jejich nahrávek spadne…

Už teď se totiž projevuje jedna taková nejspíš ne úplně pozitivní věc. Jednotlivé desky Altarage se mezi sebou liší prakticky jenom v detailech masteringu a margináliích výsledného soundu té které placky. Co se však samotného materiálu týče, ten je až překvapivě zaměnitelný. Kdyby mi někdo proházel songy z „The Approaching Roar“ a „Endinghent“ mezi sebou, s dost velkou pravděpodobností bych rozdíl vůbec nepoznal. Někdy je takový stav tolerovatelný, výjimečně snad i chtěný, u jiných skupin jej můžeme chápat, typicky u těch, co už toho mají hodně za sebou a v pozdějších fázích kariéry už nemají co komu dokazovat…

Jenže Altarage po mém soudu nespadají ani do jednoho z těchto případů. Jde o kapelu, která aktuálně vydala své třetí dlouhohrající album a teoreticky by nyní měla být na vrcholu svých tvůrčích sil. Řekl bych, že právě někde u třetího alba by měl být ten ideální moment, kdy se protne počáteční entuziasmus a pozdější zkušenosti. Ani nemluvě o tom, že Altarage hrají styl, jenž by už ze své podstaty měl být progresivní a nekonvenční. Sám o sobě technicky vzato možná i je, ale to přešlapování na místě v rámci vlastní tvorby tam podle mě prostě je.

Pak tu máme ještě jeden takový neduh, jehož jsem si poprvé začal pořádně všímat už na „Endinghent“. Řekl bych, že Altarage se možná až příliš spoléhají čistě na impozantnost a účinek toho portalovského soundu. Což by se snad i dalo chápat, pokud by s takovým pojetím death metalu sami přišli jako první, ale všichni víme, že tak to není. Ze samotného skladatelského hlediska „The Approaching Roar“ zas až takové terno není. Celková aura je samozřejmě pořád marast a navenek to zní hnusně, ale skutečně působivé momenty chybí. A to je velká škoda. Myslím, že Altarage v tomhle ohledu mají na víc, protože talent tahle smečka nesporně má.

Prozatím to může znít dost průserově, ale skutečně špatné „The Approaching Roar“ není. Jen mám dojem, že si Altarage nezaslouží jen med kolem huby, že nedostatky tu jsou a že je potřeba o nich hovořit. Jinak si ale Španělé pořád drží solidní úroveň. „The Approaching Roar“ je v určitých momentech dobře nasypané, zahrané je to na pána a tomu soundu à la Portal nelze upírat určitou sugestivnost, a to aniž by nabízel cokoliv navíc. A to i s vědomím, že už tohle bylo ke slyšení i jinde. V neposlední řadě pak novinku šlechtí i skutečnost, že navzdory zmiňovaným neduhům mě baví o trochu víc než „Endinghent“. Což ale nic nemění na skutečnosti, že vrcholem snažení Altarage pro mě stále zůstává „Nihl“.

Tím vším chci říct, že není mým úmyslem Altarage a priori „hejtovat“. Jen mám trochu pocit, že se jim možná obecně vzato dostává větší chvály, než kolik si skutečně zaslouží. Jejich počínání je slušné a právo na existenci tomu neupírám, ale nelze přehlížet, že se prostě a jednoduše nejedná o zas až takový zázrak. Elity chaotického avantgardního technického metalu jsou ještě daleko a Altarage jim bohužel s „The Approaching Roar“ nejsou o nic blíže, než byli už na svém debutu.


Killer Barbys vs. Dracula (2002)

Killer Barbys vs. Dracula (2002)

Země: Španělsko
Rok vydání: 2002
Žánr: žumpa

Originální název: Killer Barbys vs. Dracula

Režie: Jesús Franco
Hrají: Silvia Superstar, Enrique Sarasola, Aldo Sambrell

Hrací doba: 86 min

Zdroj fotek: WIPFilms.com

V roce 1996 natočila španělská punk-rocková kapela The Killer Barbies svůj vlastní film, jehož režie se ujal vyhlášený španělský maniak Jesús Franco, jenž proslul natáčením totálních škvárů někde na hranici mezi amatérským hororem a amatérským pornem. Šlo – samozřejmě! – o neskutečnou hovadinu, ale svým roztomilým způsobem jsou tyhle debilní horůrky strašně zábavné. Což do jisté míry platilo i o „Killer Barbys“, ačkoliv se ani v rámci pokleslé kinematografie nejednalo o žádný zázrak. Osobně mohu s klidem prohlásit, že znám i mnohonásobně zábavnější hororovou žumpu. Pár zábavných věcí jako naháněčka lesem nebo smrt parním válcem (kulttypičo!) se tu ovšem našlo a celkově mi byl tenhle počin sympatický.

Prostřednictvím „Killer Barbys“ však spolupráce mezi skupinou a Jesúsem Francem neskončila ani náhodou. O šest roků později totiž společně dali dohromady další biják s všeříkajícím názvem – „Killer Barbys vs. Dracula“. Nicméně tentokrát sledování opravdu bolí, protože „dvojka“ je totální píčovina, kterou nelze obhajovat ani s láskou k filmovým škvárům. Tady je prostě všechno špatně.

„Dvojku“ jsem dál záměrně do uvozovek. „Killer Barbys vs. Dracula“ totiž není pokračováním „Killer Barbys“, přinejmenším ne přímým a přinejlepším hodně volným. Jinými slovy, pokud jste neviděli starší biják, požitek (haha!) z „Killer Barbys vs. Dracula“ vám to nijak nezkurví. Každopádně, věci se mají asi následovně:

The Killer Barbies jsou teď velká kapela, protože je sponzoruje nějaký prachatý kretén s fetišem na zpěvačku Silvii Superstar. Formace se připravuje na turné v zábavním parku, do něhož ovšem ve stejné době dorazí hrabě Drákula v rakvi. Do toho ale v místní putyce nasává jinačí dement převlečený za Drákulu, který tvrdí, že právě on je pravý Drákula. Ten tam ale nehraje žádnou roli, jen ho za chvíli vrchní upír zakousne, takže tohle říkám jen tak pro srandu. Každopádně, Drákulu z jeho spánku probudí song The Killer Barbies, který k němu zní z jejich zkoušky, načež vstane a vypraví se tam, aby si na jejich muziku trochu zatrsal (fakt!) a při tom se náhodou zamiloval do zpěvačky (v překladu: dostal neodolatelnou chuť zabořit svoje velké… zuby do jejího… krku).

Poté už následuje dementní honička, v níž Drákula zakousne, koho potká, a šklebí se u toho jak totální kokot (ale zdaleka není sám – herecké výkony jsou naprosto epické od všech zúčastněných). Na místo dorazí nějaký lovec vampýrů, který je sice slepý, nicméně dokáže upíry cítit. Což jen tak dokáže hned ve své první scéně, kdy zahlásí, že tu cítí něco zkaženého, načež mu jeho bázlivý poskok odvětí, že stojí přímo před vchodem na hajzly. Vše vrcholí v naprosto odzbrojující scéně, kdy je Drákula chycen do lasa, a následně se všichni okolo poperou o to, kdo mu zatluče kůl do srdce. Do toho je nastrkána hromada písniček The Killer Barbies, takže to ještě víc vypadá jako celovečerní videoklip než první film.

Killer Barbys vs. Dracula

Každopádně, všechna sranda stranou, tohle je totální odpad, na němž není dobře vůbec nic. Jestli jsem o „Killer Barbys“ napsal, že jde o nechtěně trapný, levný a amatérský horor, tak to beru s omluvou zpátky, protože oproti „Killer Barbys vs. Dracula“ šlo ještě o veledílo. Druhý biják je skrz naskrz absolutní arci-sračka a přes to prostě nejede vlak. Ne snad, že bych se během filmu nesmál. Naopak, smál jsem se jak blázen, protože nic jiného se při vší té trapnosti ani dělat nedá. Ale i to je po půlhodině docela nuda, protože se vleče, nic se tam neděje, příběh nic, atmosféra nula, zábava na bodu mrazu.

„Killer Barbys vs. Dracula“ dokonce postrádá i základní atributy céčkového trashového hororu jako pořádné gore a erotika, což jsou obojí věci, s nimiž Jesús Franco neměl ve své kariéře nikdy problém. Zrovna tady si to ovšem odpustil, což rozhodně považuji za přešlap. Ve finále jediné, na co se tu dá alespoň trochu koukat, je sama Silvia Superstar, jíž to v „Killer Barbys vs. Dracula“ sekne ještě víc než ve starším bijáku, a nadto se předvede v několika sexy outfitech. Je to ale dostatečný důvod k tomu, aby mělo smysl se na tuhle kravinu koukat? Rozhodně ne.

Killer Barbys vs. Dracula

Rozhodně nemám problém s brakovými horory, vlastně mám pro ně spíš slabost a většinou si je dost užívám. A to včetně těch, které jsou už dnes spíš nechtěné komedie. „Killer Barbys vs. Dracula“ je nicméně tak hloupá záležitost, že nefunguje ani z tohohle ohledu, a navíc to nejde omlouvat ani stářím, poněvadž se jedná o relativně novější film (rok 2002). Selhání vidím na všech frontách – není to strašidelné, není to napínavé, ani krvavé, ani směšné, prostě nic. Vydávat tohle za horor je jednoduše výsměch. Summa summarum jde o naprostý fail a neexistuje jediný důvod, proč byste se na tohle měli koukat. Ruce pryč.


Killer Barbys (1996)

Killer Barbys (1996)

Země: Španělsko
Rok vydání: 1996
Žánr: horor

Originální název: Killer Barbys
Český název: Maso pro zámeckou paní

Režie: Jesús Franco
Hrají: Silvia Superstar, Santiago Segura, Mariangela Giordano, Aldo Sambrell

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: Mondo-Digital.com

The Killer Barbies je španělská punk-rocková kapela, která svého času získala jistou popularitu ve své vlasti. Později se dokonce upsala i relativně známému německému labelu Drakkar Records, aby si získala mezinárodní pozornost. Nicméně z toho mála, co jsem z jejich produkce slyšel, mi to připadala jako strašná hovadina nehodná zevrubnějšího poslechu. Snad i to je důvodem, proč se nejedná o nijak zvlášť známou záležitost – tedy alespoň mně to tak připadá, že hudebně The Killer Barbies příliš neprorazili, přinejmenším do širšího povědomí ne, a že skrytou lahůdkou pro fajnšmekry také nejsou.

Jestli je někomu jméno téhle kapely známé, tak to jsou spíš fandové céčkového brakového hororu. The Killer Barbies totiž mají něco, čím se nemohou pochlubit ani mnohonásobně známější formace – vlastní film. A dokonce dva. Které jim navíc oba režíroval známý španělský zvrhlík Jesús Franco, jehož tvorbu musí uctívat každý milovník filmového škváru nejhrubšího zrna. Snímek nese název „Killer Barbys“, protože užití slova „Barbies“ v titulu prý nepovolil Mattel (!), což je pořád lepší než český název. Lokální distributor totiž počin „vtipně“ překřtil na „Maso pro zámeckou paní“, což je skoro stejný „what the fuck“, jako že tahle hovadina vůbec vyšla v české distribuci.

„Killer Barbys“ je každopádně úlet jako čuně a šíleně laciný horor určený jen těm nejzatvrzelejším příznivcům ubohé kinematografie. Zčásti jde spíš o reklamu kapely, zpočátku to dokonce vypadá jako celovečerní videoklip The Killer Barbies, ale vcelku záhy se film přesune do polohy, na jakou musí čekat snad každý, kdo se do sledování tohohle klenotu pustí – do nechtěně trapného, levného a amatérského hororu, který je tak příšerný, až je vlastně neskonale zábavný.

Příběh „Killer Barbys“ je velmi jednoduchý. Kapela jede na koncert a po cestě se jí porouchá dodávka. Shodou náhod jde kolem borec, jenž hudebníkům ochotně pomůže, vezme je jako hosty do nedalekého zámku, kde údajně dělá sluhu místní hraběnce, že prý odsud zavolají nějakého automechanika. Členové The Killer Barbies ovšem netuší, že hraběnka je shnilá mumie, která k životu potřebuje lidskou krev, a že právě oni mají být jejím dalším obědem.

Následuje postupné vybíjení členů kapely, které se odehrává většinou během sexu – ať už mezikapelním nebo s hraběnkou. Což dává možnost předvedení full frontalu obou pohlaví. Nicméně sexuální scény jsou jinak relativně cudné, a abych řekl pravdu, mírným zklamáním jsou i krvavé záběry. Samozřejmě bych sežral, že jsou slabé efekty (třeba figurína namísto mrtvoly doslova mlátí do očí), s tím se u takovéhle záležitosti počítá, ale trochu nemile mě překvapilo, že se nejedná o žádnou gore hostinu, na niž jsem se těšil.

Killer Barbys (1996)

Přesto je pár momentů povedených. Na mysli mám především naháněčku kompletně nahaté kočky odpudivým vágusem (sluha sluhy) v lese plném mlhy. Vysoce humorná je scéna v posteli s hraběnkou. Roztomilá je taktéž místnost s visícími mrtvolami. Pár hlášek je zábavných. A v neposlední řadě – smrt parním válcem (!) je kult jak hovado, o tom žádná.

Filmové kvality aby divák hledal lupou, to je snad nad slunce jasné. Herecké výkony jsou žalostné, snímek je plný nesmyslů jak v příběhu, tak i ve vlastní formě. Například jsem nepochopil dost náhodné střídání španělského a anglického jazyka. Jedna postava mluví anglicky, všichni ostatní španělsky a mezi sebou si rozumí, jako by se nechumelilo. Ale najdou se ale i momenty, kdy nějaká postava během stejné repliky řekne větu španělsky, větu anglicky, větu španělsky. Jednoduše úlet.

Killer Barbys (1996)

Ale právě díky tomu je „Killer Barbys“ tak zábavný škvár. Víte, jak se říká, že je něco tak špatné, až je to dobré? Tak tohle je přesně ten případ… akorát s tím rozdílem, že „Killer Barbys“ není dobré ani náhodou, vysoce zábavné však ano. Doporučení všem milovníkům špatného filmu!


Negativa – 03

Negativa - 03

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.10.2018
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. XVII
02. XVIII
03. XIX
04. XX
05. XXI
06. XXII

Hrací doba: 36:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Pořád se mi zdá, že španělská scéna je v rámci metalu poněkud přehlížená. Zbytečně, protože na Pyrenejském poloostrově se najde hromada kvalitních kapel, které mají nachystanou zajímavou undergroundovou muziku pro ty, kdo chtějí naslouchat. Ale možná tenhle stav bude dán právě tím, že ve Španělsku absentují nějaké velké metalové hvězdy a kvality místního metalu plynou spíše z aktivit v těch extrémnějších žánrech.

Negativa patří právě k těm formacím, které nejsou moc vidět, ale mohou potěšit fandy undergroundového metalu – pokud si k nim tito najdou cestu. Název jejich aktuální desky „03“ je ale trochu chyták, protože novinka není třetím albem, nýbrž druhým. „01“ je totiž EP. Negativa se s tím pojmenováváním nahrávek obecně moc neserou, protože veškeré další počiny, což jsou vlastně ve všech případech splitka a navíc všechna s projektem Atrabilis (druhá kapela zpěváka D.R.), se jmenují jednoduše podle roku svého vydání. Samozřejmě v římských číslicích, poněvadž arabské číslice nejsou cvlt. A ten jediný počin, který se z toho algoritmu názvů vymyká, tedy kompilačka z roku 2016, se jmenuje – „Untitled I“. Haha. Snad není třeba dodávat, že podobně promyšlené jsou i názvy skladeb, u nichž opět přijdou na své příznivci římských číslic.

Mohlo by se zdát, že takový styl pojmenovávání nikomu vůbec nic neřekne, ale já si myslím, že ve skutečnosti to o Negativa něco vypovídá. Přinejmenším to v člověku vyvolá určitý pocit, že neví, co přesně očekávat, názvy songů a nosičů neprozradí textové zaměření (což možná nezní úplně zajímavě, ale nechtěl jsem mlít o nějakém tajemnu nebo podobných hovadinách); dojem dokreslí obaly, jejichž hlavními motivy bývají lebky nebo kosti. Celá tahle prezentace s sebou přináší určitou auru. Mně osobně to svým způsobem i trochu imponuje.

„03“ každopádně obsahuje jednu docela zajímavou změnu oproti předešlým počinům. Negativa je dvoučlenná formace, kde se o veškeré nástroje stará DB., jehož na vokálech doplňuje D.R. Tedy doplňoval. Netuším, jak to bude do budoucna, ale na „03“ se D.R. neobjevuje a vokálu se místo něj neujal nikdo menší než Islanďan H.V Lyngdal známý z formací jako Wormlust, Ljáin, Martröð nebo nově Guðveiki.

Změna nicméně nepřichází jen s vokálem. Srovnáme-li „03“ s jeho předchůdcem „02“, nelze si nevšimnout, že „dvojka“, která je jen o rok starší, zní mnohem špinavěji a syrověji. Což mně osobně ve finále přijde jako víc zásadní posun než u řevu, byť i v jeho případě je výměna vokalisty znát, protože D.R. víc „vyl“. „03“ zní oproti „02“ vlastně docela stravitelně.

Negativa

Když jsem „03“ poslouchal, říkal jsem si, že je to vlastně docela oukej, skladatelsky fajn, solidní nápady se taky najdou a především druhé poloviny a/nebo závěry songů se daří slušně zahustit, viz třeba vyhrávky ve skladbách jako „XVIII“ nebo „XX“, taktéž „XXI“ lze označit za povedenou píseň. Přesto mi něco celou dobu nesedělo a měl jsem pocit, že mi „03“ nedává tolik, kolik bych čekal. Až když jsem si zpětně poslechnul „02“, tak mi došlo, že na vině je právě sound novinky. Syrovější a zahuhlanější zvuk, s nímž se Negativa prezentovali na „02“ nebo i „01“, mi přišel charismatičtější a víc nahrával negativistické atmosféře, jakou bych od formace tohoto druhu očekával.

„03“ není špatné album, určitě netvrdím, že se nepovedlo. Jeho poslech mi nijak nevadil a do určité míry se mi vlastně i líbilo. Přesto mám pocit, že jestli se k něčemu vrátím, budou to spíš starší věci, především „02“. Na druhou stranu, dokážu si představit, že o trochu větší přístupnost společně s „reklamou“ v podobě účasti H.V Lyngdala otevře Negativa cestu k většímu počtu posluchačů. Je nicméně otázka, zdali je něco takového u formací jako Negativa žádoucí.


Agathos – Nihil est

Agathos - Nihil est

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.5.2018
Label: selfrelease

Hrací doba: 27:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Španělští Agathos představují to, co mi na současném moderním black metalu přijde špatně. Je to přetvářka. Hele, mně se všechny ty okultní pindy, mystično, zakuklené fotky a vševědoucí oka líbí, baví mě to, ale… musí to být alespoň trochu „autentické“. Jistě, prakticky žádné kapele reálně nevěřím, že si členové i doma frčí na vlnách okultna, vždycky je trochu divadlo, a když borci přijdou domů, nasadí si tepláky, hodí nohy na stůl a pustí telku. A rozhodně v ní nekoukají na okultní pořady, haha. Nicméně v té muzice pořád musí být nějaká uvěřitelnost, magie. I kdybyste si mysleli, že je to celém jenom divadlo, tak musíte být ochotni to divadlo s kapelou hrát.

Vůdčí formace této formy black metalu to zvládnou. Pak je tady ale kopa následovníků, jejichž muzika se jen těžko může pochlubit čímkoliv magickým, kteří tohle hrajou jen proto, že se to v poslední letech hraje a má to ohlas. A přesně takovým dojmem na mě působí Agathos.

Popravdě řečeno, příliš nadějí nevzbuzuje už jen pohled na sestavu Agathos. Baskytarista Ed Hellsaw (kdo si dá kurva takhle debilní jméno?) hraje v Pestkraft a bubeník Voor se zase angažuje v Noctem. To jsou v obou případech ledva průměrné kapely, rozhodně nic, kvůli čemu by se člověk měl hnát do poslechu Agathos.

Debutové EP „Nihil est“ je o trochu lepší než tvorba Pestkraft a Noctem, ale to zas až takový problém není a vůbec to neznamená, že by snad muzika Agathos byla nějaká skvělá. Mám z toho pocit, že Španělé takhle hrají podle současných trendů, nikoliv že by to takhle cítili. Jejich prezentace moderního atmo-occult blacku mi přijde strašně mělká a bezobsažná. Sem tam jim z toho mimoděk vyleze nějaký ucházející motiv, ale jsou to pouhé detaily, které nemají šanci zvrátit dojem, že člověk poslouchá slabou napodobeninu daleko lepších a talentovanějších skupin.

„Nihil est“ je možná dobře vyprodukované a všechno, ale jinak to se mnou ani nehnulo a dost jsem se u toho nudil. Přijde mi to jako zbytečné album bez jakékoliv výpovědní hodnoty, která by alespoň trochu stála za řeč. Pokud někdo nemá příliš velké nároky, možná bude spokojen, ale jestli hledáte skutečnou kvalitu, u Agathos ji, obávám se, nenajdete.