 |
|
Země: Španělsko Tracklist: Hrací doba: 63:16 Odkazy:
|
Existence španělského tělesa Altarage se odjakživa potýkala s otázkami ohledně autenticity. Kapela je dodnes probírána v kontextu ostatních kapel, z nichž se nejčastěji skloňují Portal. Altarage přitom v očích mnoha recenzentů srovnání s australskou nezemskostí neustojí. Z kvalitativní perspektivy a v rámci památnosti vlastně Altarage nejde moc bránit. Diskografie Portal je totiž bezpochyby vyváženější a všeobecně významnější.
Zůstává ovšem otázka, zda se Altarage skutečně snaží o bezostyšný obšleh. Kytarový tón, všeobecná disonance i vizuál si o domněnky ohledně vykrádání vyloženě říká. Na druhou stranu mi přijde, že málokdo mluví o konzistentním úsilí, které Altarage vynakládají, aby se dané nálepky zbavili.
S postupnou existencí vnímám Altarage oproti Portal o dost jinak. Jádro je sice stejné, obě kapely se od něj nicméně odráží do jiných směrů. Berou esenci zla, ale zatímco Portal na posluchače naléhají pomocí chaosu a děsu, Altarage jdou primárně po zvukovém nátlaku. Daný element krystalizuje na každé další desce více. „The Approaching Roar“ z roku 2019 dává jasně najevo, že Altarage chtějí, aby poslech evokoval nátlak hydraulického lisu. Skladby se nebály extrémně zpomalovat a hrát si se strukturami, které nemají daleko od no wave éry Swans. Kapela navíc celý materiál balí do těžkotonážní produkce, za kterou by byl vděčný i Justin K. Broadrick.
„Succumb“ v robustním počínání pokračuje. Nebojím se říct, že je novinka v několika momentech takřka industrialmetalová, a to nejen díky přítomnosti metalických samplů a podvratných glitchů, ale i samotným hudebním postupům. Pomalých, o hlavu mlátících chvilek přibývá, v určitých pasážích jsou ale ještě monolitičtější. Samotná délka napoví, že by na notu jednolitosti mohla hrát „Devorador de mundos“. Je to tak – megalomanské finále desky zní jako disonantní Godflesh, kteří si chtěli střihnout variaci na (ne)hudbu z kultovní „Public Castration Is a Good Idea“ od Swans. Kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem „Devorador de mundos“ vždy poctivě doposlouchal. Své opodstatnění na desce ale určitě má – umně totiž posiluje celkový strojový feeling, který se zde otře i o drone.
Industriální tendence u čistého zvukového nátlaku na „Succumb“ nekončí, odráží se totiž i v rytmice. Aspekty industrialu dobře reprezentuje čtvrtá „Foregone“, kterou dělí ritualistické bubnování s kovovými šelesty v pozadí a ke konci vystřelí brutální mechanickou mlátičku. Podobně působí závěr „Forja“ nebo „Drainage Mechanism“, ve které vskutku industriální název doprovází takřka breakbeatový předěl, kde v tichých místech navíc skvěle vynikají vokály.
I „Succumb“ žel obsahuje momenty, v nichž se Altarage dostávají do slepé uličky. Buďto jeden motiv omílají příliš dlouho, nebo zahrnují pasáže, které jsou od začátku slabé. V některých skladbách tak dochází k pocitům čekání na „ty silné“ momenty. Občas mě sere i přílišná snaha kapely působit divně – například zamýšlené „sekání” v první skladbě je úplně k hovnu. Mínus představuje i zvuk, který od minula trochu ztratil na mohutnosti.
„Succumb“ má více hluchých míst než „The Approaching Roar“, skladatelské zaváhání zato vynahrazuje tříbením vlastního ksichtu. Při poslechu je záměna s ostatními disonantními death metaly podstatně těžší, čehož Altarage docilují začleňováním industriálního nádechu a silnějšího brnkání na „heavy“ strunu. „Succumb“ v závěru nevnímám jako triumf, ale další solidní krok na správné cestě.
