Archiv štítku: Wardruna

Lindy-Fay Hella – Seafarer

Lindy-Fay Hella - Seafarer

Země: Norsko
Žánr: folk / ambient / dark pop
Datum vydání: 20.9.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Seafarer
02. Two Suns
03. Skåddo
04. Bottle of Sorrow
05. Nåke du finn i skogen
06. Mars
07. Three Standing Stones
08. Tilarids
09. Horizon

Hrací doba: 34:59

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

„Seafarer“ je nepochybně deska, jíž se dostalo a ještě nejspíš dostane dost pozornosti. A člověk nemusí být zrovna génius a mistr dedukce, který by zastínil i dítě Columba a Sherlocka Holmese (radši se neptejte, kdo z nich by to měl porodit), aby přišel na to, proč tomu tak je…

Popularita folkové hudby a severského folku především šla v posledních letech strmě nahoru. Čelním a pravděpodobně nejpopulárnějším představitelem téhle vlny je norská Wardruna. Ta je v současné době schopna vyprodávat i velké sály (ostatně i několik narvaných koncertů v České republice toho může být důkazem) a dalo by se říct, že díky účasti na seriálovém hitu „Vikings“ prorazila i do mainstreamu.

Je tedy evidentní, že když zpěvačka a zároveň jeden ze dvou nejviditelnějšíc členů takové skupiny vydává sólové album, marketing se k tomu dělá úplně sám. Škarohlíd by ale určitě řekl, že když se něčemu pozornosti dostává, ještě to neznamená, že si ji daná věc zaslouží. Což je nakonec něco, co si v obecnosti myslím i já sám. Nyní se tuhle záhadu pokusíme rozluštit.

Sólová desky Lindy-Fay Helly hned na začátek nabídne svou titulní skladbu, jakousi vlajkovou loď doprovázenou také videoklipem. Řekl bych, že se určitě jedná o song, jenž by se měl posluchačům Wardruny líbit, ačkoliv „Seafarer“ působí trochu písničkovějším a „popovějším“ dojmem. Přesto se jedná o skvělou, procítěnou a atmosférickou píseň, jíž se vlastně nedá nic moc vytknout. Snad až na jednu věc – celé album příliš nevystihuje, protože je vlastně jediná takhle „hitová“ a podobně zaměřená.

Určitě bych považoval za plus, že „Seafarer“ zní docela jinak než Wardruna (ačkoliv určité reminiscence se najdou, viz třeba „Tilarids“). Opak by nakonec ani moc nedával smysl. Pokud bych měl k někomu přirovnat, spíš bych řekl, že sólová Lindy-Fay Hella víc připomene faerskou kolegyni Eivør Pálsdóttir. Tudíž asi i jejím fanouškům by se dalo „Seafarer“ doporučit.

Asi nejslabší mi album přijde v momentech, kdy působí nejvíc „popově“. Konkrétně mám na mysli hlavně „Two Suns“, což je pro mě osobně suverénně nejslabší song nahrávky. Víc se mi „Seafarer“ zamlouvá v těch zádumčivějších, folklórnějších a také minimalističtějších momentech, ať je to třeba „Mars“ nebo už zmiňovaná „Tilarids“. Trochu paradoxně bych z toho ale vyňal tu nejvíc minimalistickou píseň „Horizon“, která se mi zdá docela nudná. Kromě toho zde nalezneme ještě jednu kategorii songů, a sice ty ovlivněné jemnou elektronikou. Tento výraz nahrávky reprezentuje „Skåddo“ a „Three Standing Stones“.

Lindy-Fay Hella

Skutečné vrcholy jsou tu každopádně dva. Jedním z nich je už propíraná „Seafarer“, která se povedla fakt hodně. Speciální zmínku si pak zaslouží také „Nåke du finn i skogen“, která se stala mou druhou nejoblíbenější stopou, a to zejména kvůli jednomu naprosto perfektnímu motivu.

Celkově bych ale neřekl, že „Seafarer“ nabízí nějaký působivý poslech nebo zážitek, jaký byste si neměli nechat ujít. Je to vcelku příjemná deska s několika povedenými písničkami (minimálně ty dvě vyzdvihované jsou dobré) a samozřejmě dobrými pěveckými linkami, ale když se nad tím zamyslím, většina stopáže nepřesáhne úroveň důstojné jednohubky. Párkrát se to otočit dá a je to vcelku příjemné, ale nějakou adoraci si tohle zase nezaslouží.


Brutal Assault 23 (sobota)

Brutal Assault 23

Datum: 11.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Abysmal Grief, Akercocke, Angelmaker, Arkhon Infaustus, Aura Noir, Belphegor, Celeste, Coffins, Danzig, Dodecahedron, Esoteric, Full of Hell, Geography of Hell, Goblin, Hecate, Hirax, Instinct Primal, Integrity, Messiah, Nocturnus AD, Origin, Pain of Salvation, Perturbator, Plini, Protector, Sektion B, Sepultura, Wardruna

Metacyclosynchrotron: Psát report o kapele, kterou jsem slyšel jen tak ze stanu při snaze si ještě na chvíli zdřímnout, mi přijde za hranou, ale za Coffins musím pár slov ztratit. Death metal, který Japonci hráli byl neskutečně „heavy“, bez jediné sypačky a prostoupený ohavnou aurou Hellhammer a Celtic Frost. Těch riffů, kterých jsem se při poslechu nemohl nabažit, tam bylo požehnaně, tudíž za mě výborná věc, kterou si musím brzy opatřit. Což už nemůžu říct o následujících Angelmaker, o kterých jen krátce: Děcka, deathcore je mrdka (i když tohle bylo teda podstatně nápaditější než mega-sračky typu Carnifex).

Onotius: Svůj sobotní program opět navzdory plánům započínám až po poledni, a tak Coffins stejně jako včera Depresy padají holt za oběť mé proklaté pohodlnosti. Nemá smysl ale fňukat nad rozlitým pivem, beztak mne ještě čeká celkem poctivá porce zajímavých vystoupení. Takže hurá na věc. První takové vystoupení mají na svědomí znovuzrození Angláni Akercocke, kteří minulý rok po dlouhých deseti letech spáchali solidní studiový návrat „Renaissance in Extremis“, a nyní tak měli opět dobrou munici k tomu stanout zase na pódiu a rozjet ta svá promyšlená pekla.

Onotius: V živém provedení jejich svébytně znějící progresivní death funguje věru obstojně, za což lze hodně vděčit i nepřehulenému zvuku (což je tady u death metalu docela raritka), který tomu dodává až takový trochu jazzový feeling. Nicméně dané zvukové inženýrství má i své zápory – jedna z kytar se trochu ztrácí pod basou a growlingy taktéž zní místy trochu podivně. Na druhou stranu výtečně vyniká skvělá rytmika Davida Graye, která vystoupení suverénně táhne, a tak si muziku i navzdory výše zmiňovaným drobnostem zatraceně užívám. Vizuálně působí docela specificky, na jedné straně Jason Mendonça, jenž vypadá jako klasický rockový strýček à la Lemmy, na druhé pak expert přes samply Sam Loynes, který zase jako by vypadl z djentové kapely. Příjemný začátek dne.

Onotius: Na vychillení není nic lepšího, než pořádný jazz-fusion prog rock v podání charismatického Pliniho, který žertovně přiznává, že se metaláků trochu bojí, ale že si připadá vítán. Má pravdu. Sice letošní éterický moshpit už nedisponuje takovým momentem překvapení a plynulostí, jako když se tady tenhle djentleman zjevil před dvěma lety poprvé, stále je ale moc fajn se uchlácholit nějakou nekonfliktní, ale zároveň velmi inteligentní muzikou. Zasněné precizní songy jako „Selenium Forest“ či „Handmade Cities“ přichází ve správnou chvíli a zaslouženě se dočkají solidní odezvy. Stačí se chvíli soustředit na hmatníky, aby bylo jasné, že po instrumentální stránce je tohle naprostá excelence.

Akercocke

Cnuk: Poslední Brutalový den je pro mě ve znamení staré školy. Vše začínají Integrity. Tohle metalcorové těleso platí studiově za přísně tvrdou záležitost, ale naživo jsou dost za očekáváním. Kapela kolem zpěváka Dwida Helliona je složena převážně z najatých muzikantů pro koncerty, z nichž mi vyloženě vadí fádní styl bubeníka. Zajímavé ale je složení setlistu, jelikož se začalo od rychlejších písní po ty pomalejší. Odcházím spíše zklamaný.

Metacyclosynchrotron: Absolutní souhlas. Na Integrity jsem byl velice zvědavý, a dokonce jsem se za ně u stanu ztratil slova doporučení, ale tohle za moc nestálo.

Cnuk: Hned po nich následují technici smrtícího kovu Origin. S jejich tvorbou nejsem nijak výrazně obeznámený, takže spíše přihlížím a chvíli mi trvá, než si všimnu, že na pódiu nikdo nehobluje baskytaru. K tomu se brzy vyjadřuje sám zpěvák Jason Keyser, který situaci vysvětluje tak, že cestou ztratily aerolinky jak některá zavazadla, tak basáka Mika Florese. Po vyzvání se našel jeden odvážlivec, který ho zastoupil a dal s nimi pár songů na „air-guitar“. To bylo koneckonců pro mě asi to nejzajímavější z jejich setu.

Origin

Onotius: Ta basa věru chyběla. Sice díky oné exhibici s fanouškem pobavili a ukázali, že se dovedou nepříjemnostem postavit s odhodláním a humorem, nicméně muzika na tom samozřejmě strádala. Momenty, v nichž jsou kytarová sóla a výjezdy, zněly bez podkladu zkrátka podivně – podmáznout to arppegia basovým bubláním je holt potřeba. Nicméně kapela do toho dávala solidní porci energie a je třeba ocenit, že se zkrátka problémů nezalekli a i v nekompletní sestavě dovedli odehrát svůj repertoár s velmi poctivým nasazením.

Cnuk: Po načerpání sil na následující přecházení mezi stagemi jsem připraven na Messiah. Už po pár skladbách je mi jasné, proč to tihle Švýcaři nedotáhli tak daleko jako jiní z jejich země. Nejenže jsou písně všelijaké a působí kostrbatě, navíc po sobě občas hráči koukají, jako když se v tom sami ztrácí. Ze slov zpěváka je cítit, že jsou rádi za každou možnost vystoupit, navíc když je to před tolika lidmi. Ve svých proslovech se vůbec rád vracel k minulosti, o tom jak to bylo dřív a jak jim osud nepřál. Třeba jednou natočí vlastní dokument po vzoru Anvil, hehe. Každopádně tenhle návrat hodnotím jako ten z méně povedených.

Messiah

Onotius: Kdybych měl uvést jedno ukázkové zlo (samozřejmě v tom dobrém slova smyslu, že jo) letošního ročníku, byli by to bezpochyby Arkhon Infaustus. Zvuk sice mohl být lepší, ale tahle hudba musí hlavně drtit a demoralizovat. A obojího jsme si mohli užít do sytosti. Francouzům už jen z očí svítily penťáky, a když se do toho pořádně opřeli, šlo o masivní hradbu zlověstnosti, která smetla všechno, co jí stálo v cestě. Vyvrženci pekel svými smrtícími údery přesvědčili…

Metacyclosynchrotron: Patřím k těm pár šťastlivcům (tehdy nás tam fakt moc nebylo), co Arkhon Infaustus viděli v Praze ve staré sestavě v rámci Militant Antichrist TourAngelcorpse a Revenge. Z té doby zůstal v kapele jen Deviant, který byl na Metalgate Stagi obklopený velice schopnými nájemnými puškami. Co nemohu v žádném případě popřít, je fakt, že všechny skladby byly zahrány téměř perfektně. Chcete setlist? Neručím už za přesné pořadí, ale: „Dead Cunt Maniac“, „When They Have Called“, „The Ominous Circle“, „The Silent Voices of Perversion“, „M33 Constellation“ (za tu jsem byl nejraději), „Trigrammaton“ a „The Whirlwind Journey“. Vzhledem ku geniálnosti těchto skladeb (vyjma těch z „Hell Injection“, což je prostě průměrné album) se jednalo o výborný, pekelný koncert, který jsem si velice užil, a zaznamenal jsem tedy i podstatně nadšenější reakce.

Arkhon Infaustus

Metacyclosynchrotron: Ale protože jsem v duchu starý zapšklý kokot, tak si ještě zapičuju. Prvně objektivně, poté subjektivně. Zvuk, jak už tomu na Metalgate bylo víckrát, nebyl nic extra, protože v těch nejnasypanějších pasážích jsem se ztrácel i já, a to znám hudbu Arkhon Infaustus velice dobře. Za druhé nevím, nakolik je dobře, že si Deviant uzurpoval většinu vokálů, dřívější rozdělení, kdy si hleděl jen growlu, bylo prostě lepší a vůbec mi současní Arkhon Infaustus přišli jen jako výborný cover band. Jisté kouzlo zprostředkované i těmi ostatními vyfetlými magory, co tam hrávali, prostě chybělo a to „come on Brutal Assault, hey, hey, hey“, co se občas ozývalo, mi tu prostě strašně nesedělo.

Cnuk: Spěchám dozadu, abych stihl začátek Hirax v čele s jedním z největších thrashových maniáků Katonem W. de Penou. Tenhle černej ďábel naprosto naplňuje má očekávání. Čiší z něj nadšení pro věc a rychle si získává na svou stranu každého ve stanu. I tady se hodně vzpomíná na staré časy a nechybí trocha toho patosu, ale na rozdíl od předchozích Messiah to taky setsakra dobře šlape a baví mě to víc jak na deskách. Osmdesátková thrashovka jak má být.

Hirax

Metacyclosynchrotron: Na základě doporučení jsem odešel na KAL Stage, kde zrovna hráli Geography of Hell. Kapela, o níž jsem dříve ani neslyšel, ale je považována za kultovní, vystupovala ve trojici v jakýchsi podivných maskách, ve kterých jsem díky přítmí neustále viděl něco jiného. Jejich industriální hlukaření bylo docela oldschool, já zrovna přišel v momentu, kdy jeden z vystupujících přejížděl kovovou trubkou po hrazení a mlátil s ní pak všude možně. Ale hlavně ten podklad, společně s projekcí mi přišly docela „disturbing“, takže kdybych tam asi přišel ztripovaný, tak z tama za chvíli s hrůzou uteču.

Cnuk: Nocturnus AD hrají dle očekávání skladby z „The Key“, ale dostává se i na nový materiál. Mike Browning za bicími nezapomněl ani na svoje účinkování v Morbid Angel, takže o závěr se postarala klasika „Chapel of Ghouls“. Všechno je zahrané parádně, snad jen trochu větší živočišnost tomu chyběla, ale i tak spokojenost.

Nocturnus AD

Onotius: Po pauze mířím na Nocturnus AD, vesmírné drtiče, jejichž vystoupení mne ale neodrovná ani co se týče hutnosti, ani co do atmosféry. Jejich kosmický death tak nějak krouží po povrchu a v živé prezentaci zkrátka ne a ne chytnout. Asi je za tím právě ona kolegou zmiňovaná absence živočišnosti, která ve mně zanechává rozpačitý dojem. Největším showmanem je zpívající bubeník Mike, ostatní tak nějak postávají na místě a decentně tu více tu méně pokyvují, tudíž jejich projev a ve výsledku i muzika vyznívá tak nějak prkenně.

Metacyclosynchrotron: Já byl docela spokojen a postřehy mám jen dva. Z mé pozice nalevo, kousek od středu kotle, jsem vůbec neslyšel klávesy a také se Browning zmínil, že novou desku vydají Profound Lore.

Belphegor

Onotius: Myslím, že každému, kdo jako já před pár hodinami vyslechl set Arkhon Infaustus, přijdou Belphegor spíš úsměvní. Vždycky jsem je bral jako takovou tu hodně údernou hitovou blackned-deathmetalovou kapelu, takže jsem se těšil alespoň na nějaké catchy vysíračky typu „Sexdictator Lucifer“ či „Bondage Goat Zombie“. Výsledek ale poskytnul jen, ač dobře nazvučené, tak zatraceně mdlé a neškodné klišé bez jakékoliv přidané hodnoty. Ani impozantně vybavené kulisy nemohly pomoci rozptýlit fakt, že podobně jako poslední studiová tvorba těchto Rakušáků, i vystoupení se nese v duchu naprosté rutiny. Zbytek show tedy trávím vsedě před vedlejším pódiem, které co nevidět ovládnou švédští progresivci Pain of Salvation.

Metacyclosynchrotron: Abysmal Grief udělali na mé zmožené já veliký dojem, když uzavírali třetí Prague Death Mass, takže jsem tentokrát vzchopil a vyrazil do předních řad Octagon Stage. Jelikož jsem já hovado stále diskografii kapely nenastudoval, tak jsem schopný se zaručit jen za „Nomen Omen“, ale co už. Detailních rozborů není třeba, Abysmal Grief byli skvělí. Dokonce i s jejich nekromantickým doomem s atmosférou béčkového hororu mi chvílemi přišli jak nejtvrdší kapela festu, takové koule to mělo. A když jsem se rozhlédl kolem, velká část publika se vlnila podobně jako já a mohla na pódiovém divadýlku oči nechat. Jediná výtka, která mě napadá, je, že to možná bylo trochu dlouhé, ale jinak skvost.

Abysmal Grief

Onotius: Parta kolem charismatického Ježíše Daniela Gildenlöwa předvádí výtečné vystoupení sestávající se převážně z kousků ze svěžího loňského „In the Passing Light of Day“, ale nebojící se párkrát zabřednout ani do starších klasik. Z mé asi nejoblíbenější „Perfect Element Pt.1“ zazní výtečný pochmurný polorap „Used“ a hymna „Ashes“ a na dvacet let staré album „One Hour by the Concrete Lake“ kapela vzpomene prostřednictvím „Inside Out“. Oproti loňskému pražskému vystoupení stanul za druhou kytarou namísto Ragnara Zolberga opět zase protřelý dredař Johan Hallgren z klasické sestavy – a bylo vidět, že jsou po letech s Danielem sehraní opravdu výtečně. Jeho doprovodné vokály věru harmonovaly s Danieolvým zpěvem naprosto perfektně, ani instrumentálně zkrátka neškobrtnul. Celkový dojem tedy nemohu popsat jinak než nadšení – prožívám každý tón a výtečně procítěný závěrečný epos „On a Tuesday“ je třešinka na dortu. Snad jen by mi ještě někdy měli splnit přání a zahrát i něco z filozofického koncepčního „BE“. Ale tak, to je už jen ta pomyslná kapka od dokonalosti. A že pravověrní metaláci odcházeli během setu? Dobře jim tak.

Pain of Salvation

Cnuk: Dále pokračuji s Protector. Tihle němečtí veteráni mě v sobotu chytli ze všeho nejvíce. Death/thrashová řezanice jak má být, k naprosté spokojenosti se snad mohli jenom více věnovat „A Shedding of Skin“ (došlo jen na titulku), ale ani s peckami z ostatních starých alb se nedá šlápnout vedle, což ostatně ukázali. Ani jim ve stanu nehaproval zvuk, takže všechno v pořádku.

Metacyclosynchrotron: Sektion B byli přesně ta „kapela“, kterou jsem chtěl na KAL Stagi slyšet. Vyhrocený power electronics s dvěma vokály, který se mnou slušně škubal. Sem tam to bylo i niterně nepříjemné, protože tady se obnažovalo, co je v člověku schopné činit to nejodpornější násilí vůči druhým.

Sektion B

Metacyclosynchrotron: Pro mě to bylo docela kathartické, takže jsem ze Sektion B odcházel nadšený a uvolněný. Jistý chlap vepředu pochodoval tam a zpátky s výrazem, že někoho snad i dojebe, jiný si zas u toho zla zdříml a chrápal tak nahlas, že jsem musel změnit místo, protože mě rušil při poslechu, haha.

Cnuk: Po méně známých zástupcích staré školy přichází slovutná Sepultura. Neměl jsem absolutně žádná očekávání, ale tohle bylo nejhorší vystoupení, co jsem od nich dosud viděl. Sepultura oslavuje dvacet let s Derrickem Greenem za mikrofonem, čemuž je zřejmě přizpůsobený také výběr písní. Z věcí z 80. let nezaznělo nic, naopak se stále dost podporuje poslední placka „Mean Messiah“, překvapivě se hrály také tři písně z Greenova debutu „Against“ a titulka z „Kairos“. Zbytek byly povinnosti z Cavalerovských dob a taky to tak znělo. Nudněji zahranou „Desperate Cry“ si nedokážu představit, „Refuse/Resist“ taky neměla koule, drcení bubnů v „Arise“ se prakticky nekonalo, prostě v tomto ohledu bída. Publikum nejlépe reagovalo na nu-metalové hity „Ratamahatta“ a „Roots Bloody Roots“, jimiž se končilo. Fanoušek stávající Sepultury byl asi spokojen, ale mně to připadalo jako rutině provedená práce a ne radost.

Sepultura

Metacyclosynchrotron: Jdu se nažrat, vidím kus Sepultury, u kterých mi je sympatické, že hrají nové skladby, ale při návratu ke KAL Stage se to rozhodnu vzít přes Octagon a zhlédnout aspoň kus Goblin. Prostor byl tak nabitý a hudba natolik dobrá, že jsem se nakonec rozhodl zůstat, navzdory opravdu nevýhodné pozici vzadu. Maestro Simonetti vyjadřuje své překvapení, že se hudba Goblin metlám doopravdy líbí, i přestože jeho basačka a kytarista svým energickým vystupováním a image na festival docela zapadali. Mě zase překvapuje, že identifikuji ústřední motiv „Suspiria“ i když jsem si myslel, že vzpomínky na zhlédnutí téhle kultovky v mé paměti vybledly již definitivně.

Metacyclosynchrotron: Na základě doporučení Magdy, která se podílela na organizaci KAL Stage, sedám na židli a čekám, než skončí trochu protažená zvukovka Hecate vs. Instinct Primal. V případě tohoto vystoupení velice váhám, co napsat, protože to bylo prostě jiné. Dva protagonisté, Instinct Primal neboli Jan K., jenž byl zodpovědný za většinu zvukového podkladu a příležitostné vokály, a Hecate, rakouská umělkyně, která si vzala na starost většinu vokálního projevu, ať už to byl zpěv, aghastovský křik nebo vzdychání, dle mého předvedli něco jako neverbální rozhovor různých protikladů. Mužské vs. ženské, hrubost vs. jemnost, smyslnost vs. lascivnost, vznešenost vs. nízkost a tak bych mohl pokračovat do aleluja. To vše vyjádřeno spíše v náznacích než přehnaně teatrálně. Nejen díky hře vibrátorem na plát plechu a teatralitě se pro mě jednalo o jeden z nejzajímavějších, nejzvláštnějších zážitků Brutalu, i zvukově to bylo výborné. Navrstvené a zacyklené takovým způsobem, že bych si to kvalitně prožil i bez vizuálních vjemů. Abych svůj pozitivní dojem dokreslil, dodám, že jsem se před začátkem špatně podíval do programu a seděl zde po celou dobu vystoupení s domněním, že Dodecahedron navzdory plánům prostě neuvidím.

Celeste

Onotius: Volba mezi Celeste a Sepulturou překvapivě není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Ač jsem totiž nedávno vkládal novou desku Sepultury do přehrávače docela s nedůvěrou a skepsí, s překvapením jsem zjistil, že jde o dost solidní materiál. Nakonec ale přeci jen vítězí Celeste. Sice je uvidím už podruhé a poslední deska se nemůže rovnat svým dvěma perfektním přechůdcům, ale zkrátka věřím, že naživo budou dokonalou zárukou masivní ponuré špíny té nejvyšší jakosti. Stačí prvních pár mocných riffů jejich sludge-blacku, aby bylo jasné, že jsem se rozhodně nemýlil. Čelovky, kápě, stroboskopy. Je to věru šťavnatá temná šleha. Jeden monolit za druhým se člověku valí do uší s ohromnou intenzitou a já si to jednoduše užívám. Jenže i tohle jinak velmi solidní vystoupení upadlo tak trošku v zapomnění ve srovnání s tím, co následovalo na Oriental stage…

Onotius: Na avantgardně black/deathové Dodecahedron, mistry spletitých riffů, ponurých ruchů a promakaných kompozic, jsem se těšil snad nejvíce z celého festivalu. Velká očekávání provázely nicméně čím dál tím větší obavy, aby se něco nepokazilo – především tedy zvuk, neboť neobratné nazvučení jistě mohlo celkový dojem docela zabít. Naštěstí se tak nestalo a jejich koncert byl naprosto fenomenální. Co fenomenální – naprosto nadpozemský! Ať už se hrálo z eponymního debutu či z „Kwintessens“, všechno bylo naprosto uhrančivé. Pokud už člověku snad unikla nějaká nuance, promyšlená rytmika fungovala sama o sobě naprosto suverénně a člověka dovedla pevně přikovat. Nezbylo tak než ze sebe pod pódiem vymlátit duši. Od úvodní „Tetrahedron – The Culling of the Unwanted from the Earth“ po závěrečnou vygradovanou „Icosahedron – The Death of Your Body“, již uzavírá skvěle sehrané postupné zpomalování tempa, to byla neuvěřitelná dokonalost. Zlatý hřeb festivalu!

Dodecahedron

Metacyclosynchrotron: Jdu z KAL Stage, snažím se projít Octagonem, kde něco hraje, je to fakt dobré a on to je Dodecahedron! Nepochybně jeden z vrcholů festivalu, ostatně jak bohatě vylíčeno výše. Mě teda nejvíce rozbila „Allfather“ a ještě bych zmínil, jak perfektně vystoupení korespondovalo s perfektně jasnou oblohou posetou hvězdami.

Cnuk: S desátou hodinou přichází asi největší otazník celého třiadvacátého Brutal Assaultu. Glenn Danzig se svojí družinou začíná novější tvorbou, která naživo zní překvapivě dobře, ale brzy se ke slovu dostávají „Twist of Cain“, „Am I Demon“ a ostatní evergreeny z první trojice nahrávek. Sborově zpívaná „How the Gods Kill“ nebo „Mother“ dotvářejí už tak dobrou atmosféru a nakonec dochází i na přídavek „She Rides“. Bylo to lepší, než jsem sám čekal. Danzigův hlas sice občas postrádal sílu a někdy mezi proslovy vypadal, že je to jeho poslední, ale zvládnul to. Neodpustil si ani popíchnutí všem „wannabe fake metal bands“, co prý nehrajou naživo, ale to už k němu prostě patří. Když to vezmu čistě po hudební stránce, tak to byl povedený koncert.

Wardruna

Cnuk: Po menší pauze sleduji v hospodě vystoupení Wardruny, ale vydávám se na Full of Hell. To natlakované peklo, co jsem čekal, se sice nekoná, ale i tak mě to baví hodně. Pozornost na sebe strhává zejména Dylan Walker, co ten dokáže vyloudit všechno za zvuky, to zůstává rozum stát. Myslel jsem, že z hlediska noisu a chaosu to bude daleko intenzivnější, ale možná to bylo mou začínající únavou a pozdní hodinou.

Onotius: Kvůli pauze stíhám z Wardruny až druhou polovinu, při jejímž poslechu se mi furt dere na mysl, zda jsem přeci jen neměl nakonec vyrazit radši na Full of Hell. Jako není to špatné, třeba „NaudiR“ vyniká solidně, ale celkově na monotónní folkové meditace nemám moc náladu. Roztančeného Perturbatora si naopak docela užívám, byť únava je s přibývajícím časem neúprosná, a tak se v druhé půli vzdaluji si kecnout.

Perturbator

Cnuk: Večerní dopíjená s Perturbatorem se na Brutalu udála už několikrát a tentokrát jsem ji šel taky okusit. Nebyl to úplně poslední akt festivalu, ale pro mnoho lidí včetně mě ano. Po uplynutí několika skladeb pořád čekám na to něco „extra“, kvůli čemu tu už po několikáté vystupuje nebo kvůli čemu tu je tolik lidí, ale nic takového se nekoná. Spousta soundtracků k akčňákům z minulých dekád mi připadá daleko lepších a inovativnějších než tohle stejnotvárné retro. Ale pohled na vzniklý obrovský taneční parket je k pousmání. Není to špatný, ale nechápu ten humbuk kolem toho.

Metacyclosynchrotron: Čumím, jak se na pódiu chystají světla Perturbator, dávám song a něco a jdu raději na metal. Na metal jak piča, protože Aura Noir ze sebe sypali vymazlené riffy, ze kterých člověk šílel, ztrácel sebeovládání, chtěl, aby jim nebyl konec, ale když bylo hotovo, tak kouzlo a chtíč opadly, jako když přišly.

Aura Noir

Onotius: Závěr mého festivalového programu obstarává set doomových mistrů Esoteric, který je mocně pohlcující. Je půl druhé v noci a z pódia zní dlouhé temné kompozice opatřené o drásavé growly. Sice už člověk obtížněji vnímá, zvuk by mohl být o špetku lepší, ale i tak to má zatracenou atmosféru. Vedle mne je chlápek na vozíčku, přikrytý dekou a blaženě hledící vzhůru. Jeden kamarád mu přináší pivo, druhý mu drží u pusy cigárko. Tento fascinující a ne úplně každodenní výjev metalové solidarity budiž takovou pěknou tečkou za celým festivalem. Opět povedený ročník, jen co je pravda…


Koncertní eintopf – leden 2018

Wardruna

H.:
1. Wardruna – Praha, 17.1. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Volahn, Arizmenda, Dolorvotre, Blue Hummingbird on the Left – Praha, 25.1.

H.

H.:

Na Wardrunu v České republice se čekalo dlouho a myslím, že v určitých kruzích i dost toužebně. A po letech čekání se tu Einar Selvik, který zde vystoupil jen jednou sólově v Olomouci, se svou družinou příští rok objeví hned třikrát – na dvou samostatných koncertech v lednu v Praze a potom na Brutal Assaultu.

Já osobně jsem to vyhlížení Wardruny v České republice zas až tak neprožíval, poněvadž už jsem kapelu viděl před pár lety v Polsku na Castle Party. Ale bylo to hodně super (nějaké slinty o koncertu a celém festivalu, respektive jeho ročníku 2015, si můžete zpětně přečíst tady – jde jen tak mimochodem o jeden z hrstky článků, které jsem kdy napsal mimo Sicmaggot), takže mě vlastně ani nebolelo pomyslně vysázet škváru na pomyslný pult a vyboxovat si místo na první vystoupení 17. ledna. Číslo sedačky vám ale radši říkat nebudu, aby mě tam neobtěžovaly zástupy fanynek Sicmaggotu (furt doufám, že tam někde jsou, tak ať mi nikdo nekazí iluze!).

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Na první evropský vpád představitelů Černého úsvitu Volahn, Arizmenda, Dolorvotre a Blue Hummingbird on the Left jsem docela zvědavý. Ne, že bych se považoval za velkého fanouška některé z uvedených kapel, ale bezesporu se jedná o unikátní útvary současného black metalu. Navíc se povídá (a YouTube dosvědčuje) že Hispánci jsou na pódiu opravdu výborní, takže pokud okolnosti dovolí, jede se do Cajzlova.


Wardruna – Runaljod – Ragnarok

Wardruna - Runaljod - Ragnarok

Země: Norsko
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 21.10.2016
Label: By Norse Music

Tracklist:
01. Tyr
02. UruR
03. Isa
04. MannaR – Drivande
05. MannaR – Liv
06. Raido
07. Pertho
08. Odal
09. Wunjo
10. Runaljod

Hrací doba: 58:45

Odkazy:
web / facebook / twitter

Lidé se zjevně mění. Třeba takový Einar Selvik alias Kvitrafn se za poslední roky změnil docela dost. Klidně bych se vsadil, že málokterý kovaný paganista uctívající Wardrunu by dnešního vousatého zadumaného pána poznal před dvanácti lety, když s metalovou mařenou a s naplácaným corpsepaintem mlátil do škopků na nechvalně proslulém koncertu Gorgoroth v Krakově v Polsku. Kdo z jeho dnešních fandů si ještě vzpomene na projekty jako Jotunspor nebo snad dokonce polozapomenutou formaci Bak de syv fjell, jež po sobě v 90. letech zanechala jedno demo a EP „From Haavardstun“?

Skoro to až vypadá, jako by se Kvitrafn od své blackmetalové minulosti odstřihl. Ani vedlejšák Skuggsjá, jemuž letos na jaře vyšel debut a na němž se Selvik podílel s Ivarem BjørnsonemEnslaved, lze jen těžko považovat za pojítko s black metalem. Ostatně už i ten Gaahl řady Wardruny nadobro opustil. Je tenhle zdánlivý distanc špatně? Nakonec vlastně ani ne, protože Einar má pro něj více než pádnou omluvu – kvalitu desek Wardruny.

Ambiciózní trilogie „Runaljod“, která započala v roce 2009 s „Runaljod – gap var Ginnunga“ a pokračovala o čtyři léta později prostřednictvím „Runaljod – Yggdrasil“, se nyní dočkala svého završení „Runaljod – Ragnarok“. Cílem bylo zhudebnit a vyložit význam run staršího futharku – každé album osm run. Mohlo by se zdát, že novinka nemůže přinést žádná překvapení – vždyť jen navazuje na to, s čím už přišli její předchůdci, pouze dokončuje příběh, jehož linie byla nastavena před lety. A přesto má „Runaljod – Ragnarok“ poněkud jinou pozici než „Runaljod – gap var Ginnunga“ a „Runaljod – Yggdrasil“.

Jednak to je už zmiňovaný odchod Gaahla, jenž Wardrunu opustil v mezičase od posledního alba, tudíž jedinými stálými členy zůstali Kvitrafn a Lindy Fay Hella. Klidně si o Gaahlovi můžete myslet, že to je teplouš (haha), ale zpívat rozhodně umí a jeho vokál patřil na předchozích deskách k výrazným elementům. Hlavně má ale „Runaljod – Ragnarok“ dočista jinou pozici co do počtu lidí, kteří její příchod očekávali. Řekněme si to na rovinu – jméno Wardruny v posledních jednotkách let hodně vyrostlo, čemuž jistě výrazně napomohla i skutečnost, že se skupina podílela na soundtracku k jedné řadě populárního seriálu „Vikings“, kde si nakonec Kvitrafn i zahrál (alespoň tak jsem si to přečetl, sám to nesleduju).

A ruku v ruce s tím vším novinka přináší jisté menší změny i v hudební rovině. Můžeme polemizovat, nakolik větší přístupnost „Runaljod – Ragnarok“ souvisí s oním rostoucím věhlasem, anebo se jedná o nutný vývoj v rámci konceptu respektive jeho završení. To ať si každý vybere sám dle svého nejlepšího uvážení. Ve finále je to nakonec jedno, stěžejní je jiná věc – ta deska je pořád super a trilogii završuje důstojně.

Wardruna

Základní směřování v podobě folk / ambientu samozřejmě zůstává nezměněno, přesto je „Runaljod – Ragnarok“ trochu jiné. Pokračuje ve vývoji nastoleném „Runaljod – Yggdrasil“, tedy méně minimalismu naopak rytmičtější zaměření, díky němuž leze rychleji do ucha, vlastně hned na první poslech. Místy dokonce nabízí v rámci nastavených mantinelů až majestátní či epické momenty. Přesně tohle jsem myslel, když jsem výše narážel na větší stravitelnost, ale ono to tak skutečně je. „Runaljod – gap var Ginnunga“„Runaljod – Yggdrasil“ si žádaly vícero poslechů, než trochu rozkvetly, zatímco „Runaljod – Ragnarok“ se člověku otevře mnohem dříve, prakticky ihned.

Naštěstí to neznamená, že by tím trpěla poutavost samotného materiálu, protože novinka není skoupá na krásné momenty. Nabízí se samozřejmě jedovatá otázka, jak bude počin fungovat v kontextu delšího horizontu a jaká bude chuť se k „Runaljod – Ragnarok“ vracet třeba za rok, ale měsíc po vydání se album drží statečně. Ačkoliv je pravda, že jsem s poslechem nezačal hned den poté, tudíž nemohu tvrdit, že bych s nahrávkou strávil měsíc času. Což ale nic nemění na tom, že zatím mě to stále baví. Třeba „Isa“, „MannaR – Liv“ nebo „Runaljod“ jsou výborné skladby, velmi mě baví i umírněnější desetiminutovka „UruR“, jež má asi nejblíže ke starším věcem, a deska má obecně povedenou atmosféru. A co si budeme nalhávat, právě o ni jde v případě Wardruny především…

Zcela bezchybné však „Runaljod – Ragnarok“ jistě není. Jestli bych si něco odpustil, tak je to především dětský sbor. Začátek „Wunjo“ je díky němu zbytečně sladký, byť následný song špatný není. Podobně v několika málo jiných momentech letmo zavane kýč (zde svá slova mířím hlavně na „Pertho“). Na druhou stranu, vždy se to ještě dá skousnout a ani v jednom případě se nejedná o natolik iritující záležitost, aby bylo nutné písničky přeskakovat, díky čemuž lze s klidným srdcem prohlásit, že to celkový kladný dojem z celku nepotápí.

Možná by se hodilo „Runaljod – Ragnarok“ zavrhnout – vzhledem ke stoupajícímu jménu kapely ukázat svoje elitářství a desku patřičně zkritizovat. Jistě se najdou tací, kteří to i udělají. Já osobně bych ale kecal, kdybych tvrdil, že nejsem spokojen. Sice si také myslím, že by formaci slušelo, kdyby byla víc skrytá a takříkajíc pro fajnšmekry, ale to už je trochu jiná věc než samotné hudební kvality. Ty tam bezesporu stále jsou. Kouzlo možná není tak silné jako před lety, když vyšlo „Runaljod – gap var Ginnunga“, které stále považuji za nejlepší, ale něco tam pořád je a dokáže to zapůsobit. A to rozhodně není málo, vlastně je to víc, než dokáže nabídnout mnoho okolních skupin. Jinými slovy řečeno, i v roce 2016 je Wardruna stále natolik poutavá, aby stálo za to ji poslouchat a užít si s ní hodinku severských nálad a atmosfér.

Wardruna


Redakční eintopf #94 – říjen 2016

Wardruna - Runaljod - Ragnarok
Nejočekávanější album měsíce:
Wardruna – Runaljod – Ragnarok


H.:
1. Urfaust – Empty Space Meditation
2. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
3. Wardruna – Runaljod – Ragnarok

Kaša:
1. Alter Bridge – The Last Hero
2. The Dillinger Escape Plan – Dissociation
3. Testament – The Brotherhood of the Snake

Atreides:
1. Wardruna – Runaljod – Ragnarok
2. Priessnitz – Beztíže
3. Albez Duz – Wings of Tzinacan

Skvrn:
1. Wardruna – Runaljod – Ragnarok
2. Urfaust – Empty Space Meditation
3. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue

Onotius:
1. Ulcerate – Shrines of Paralysis
2. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue
3. The Dillinger Escape Plan – Dissociation

Metacyclosynchrotron:
1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
2. Urfaust – Empty Space Meditation
3. Anaal Nathrakh – The Whole of the Law

H.

H.:

První místo je v říjnovém eintofpu je naprosto zřejmé. Jasně, já vím, že na „Empty Space Meditation“ díky protekci ujíždím už nějaký ten pátek a nejednou jsem s tím už veřejně machroval (a zas to zopakuju: je to kurva mocné!), ale Urfaust je prostě vymrdaný kult a nová deska po dlouhých šesti letech je – přinejmenším pro mě – událost a jedno z nejočekávanějších alb roku. Tudíž je více než záhodno to tu klidně zmínit a klidně rovnou na prvním místě, protože přesně taková pozice odpovídá tomu, jak jsem se těšil (resp. jak bych se těšil, kdybych to nedostal dřív, chcete-li). Mimochodem, už jsem vám říkal, že je to album fenomenální?

Druhou příčku pak přiklepávám debutující formaci Void Meditation Cult. Na co že se těším u debutující formace? Inu, demosnímek téhle zámořské smečky vraždil jako svině, tudíž od dlouhohrající prvotiny „Utter the Tongue of the Dead“ si dovolím čekat skutečně dost. Nebo vy si snad myslíte, že by firma formátu Hells Headbangers věnovala exkluzivní katalogové číslo HELLS 666 nějaké mrdce?!

Se třetí pozicí už nebudu vymýšlet žádná pekla a věnuju svůj hlas nordické magii v podání Wardruny, ačkoliv je mi jasné, že to v tomhle eintopfu bude vcelku mainstreamová volba. Nicméně první dva díly „Runaljod“ byly skvělé a věřím tomu, že i završení trilogie v podobě „Runaljod – Ragnarok“ nabídne výživnou atmosféru, jež důstojně naváže na své předchůdce.


Kaša

Kaša:

Tak v říjnu je moje volba do klasického eintopfu zatraceně jednoduchá, protože za prvé se na níže uvedené placky fakt těším a za druhé mezi tou kopou dalších chystaných nahrávek není žádná, která by se jim mohla nějak výrazně přiblížit.

Jedním z jmen, na něž nedám v říjnu dopustit, jsou thrashoví titáni Testament a jejich „The Brotherhood of the Snake“. Partu kolem Chucka Billyho sleduju už dlouhé roky a krom jisté dávky nostalgie mě k nim táhne samozřejmě kvalita jejich posledních nahrávek. Od návratového „The Formation of Damnation“ to pánům hraje dost dobře, takže není důvod obávat se, že by s příchodem „hadí“ novinky mělo být něco jinak.

To The Dillinger Escape Plan jsou ve zcela jiné pozici než Testament. Zatímco zámořští thrasheři se snaží držet zuby nehty na výsluní, tak The Dillinger Escape Plan si řekli, že už nastal jejich čas. „Dissociation“ má být jejich posledním albem před plánovaným koncem kariéry, takže doufám, že se mathcoroví bohové rozloučí ve velkém stylu, protože jestli ze všech těch math-něco kapel měl někdo na to, aby tuhle scénu tlačil kupředu, tak jsou to právě The Dillinger Escape Plan. A věřím, že „Dissociation“ mě přesvědčí o tom, že jejich konec přišel zbytečně brzo…

No, a na konec mi zbyli Alter Bridge, jejichž páté album „The Last Hero“ bych mohl klidně zařadit do společnosti nejočekávanějších nahrávek roku. Hardrocková čtveřice kolem tahounů Mylese Kennedyho a Marka Tremontiho se během své dosavadní kariéry vypracovala na pozici jedné z mých vůbec nejoblíbenějších kapel, a protože dosavadní desky si drží velmi vysoký standard, tak je to právě „The Last Hero“, na které se v říjnu těším ze všeho nejvíc. První vypuštěné skladby znějí hodně dobře, takže pomalu a jistě vyhlížím konec prvního říjnového týdne.


Atreides

Atreides:

Co se mě týče, mám letos rituálně-folkové žně, protože kromě folkovo-metalové fúze Skuggsjá a one-man projektu Forndom vydává letos nový počin i Wardruna. „Runaljod – Ragnarok“ jsem očekával až v průběhu příštího roku (aby byla dodržena časová rozteč mezi první a druhou deskou) a docela mě překvapilo, když Einar oznámil vydání alba již letos v říjnu. Těžko se netěšit – tím spíš, že předchozí dvě alba jsou zkrátka boží – nicméně tentokrát to těšení trochu kalí masivní hype, který se kolem projektu začal utvářet od spolupráce na soundtracku seriálu „Vikings“, až si člověk skoro říká, jestli se celek pod návalem fans nezačíná přetvářet a odklánět od původního záměru. Tak či tak, snad v případě Wardruny nic nezkazím očekáváním silně pohlcujícího a prvotřídního materiál, který mě zatím dostal pokaždé.

Druhým jménem jen těžko může být někdo jiný než Priessnitz. Srdce tepající láskou k sudetskému regionu, těžká melancholie, osobitý projev… a taky deset let, které utekly od vydání poslední desky „Stereo“. Letošní „Beztíže“ je rozlučkou s fanoušky před avizovaným rozpadem a podle náznaků rozhovorů tradiční priessnitzovská záležitost, takže čekám odjezd (odlet, odsun?) kamsi na měsíc či jeho odvrácenou stranu, odkud bude parta s Jaromírem Švejdíkem za mikrofonem zvesela mávat na ostatní. Těším se. Mimochodem, očekávejte report z říjnového koncertu v Jeseníku.

V říjnu představí světu svůj nový počin ještě jedno zajímavé jméno. Němečtí Albez Duz mě na svojí předchozí desce „Coming of Mictlan“ odrovnali poctivou náloží doom metalu, který ne že by byl nějak zásadně inovativní, zato byl poctivě zahraný, atmosférický a uhrančivý. Třetí řadovka „Wings of Tzinacan“ na přebalu i v názvu opět ukazuje inspiraci v aztécké kultuře („tzinacan“ je aztéckým výrazem pro netopýra), a pokud trojice alespoň zachová nastavenou laťku, myslím, že se mohu těšit na silnou desku, která má potenciál usadit mě na zadnici a nechat zírat s otevřenou hubou, co mi to proudí do ušních bubínků.


Skvrn

Skvrn:

Říjen přinese nejen kupu koncertů, ale i nadějně se tvářící nahrávky. Krom nových desek kapel typu Sonata Arctica či Amaranthe, o kterých raději jindy (jestli vůbec), vyjde třeba Wardruna. A nač to slaboučké třeba, vychází-li nová Wardruna, jedno z míst vyhrazených hudebním událostem roku je rázem obsazeno. V případě Selvikovy družiny bylo vždy o co stát a v pořadí již třetí zhudebnění nordických tradic na tom doufám nic nezmění. Bedlivě očekávané „Runaljod – Ragnarok“ zapisuji na první řádek říjnového pořadí a zbývá už jen odpočítávat dny. Důvodů pro sledování kalendáře však bude mnohem víc. Urfaust a nový opus, zní to jako black metalová událost roku. Budu při tom, byť ne z pozice fanatického příznivce, ale spíš zvědavce, který svět Urfaust ještě celý neprobádal, avšak rád si poslechne, zda se unikum kapely podaří rozvíjet dál. Dvě nezaměnitelné kapely za námi, ta třetí je vzápětí tady – Hail Spirit Noir. Těším se na další hudební posun, obě doposud vydaná alba zněla skvěle. Těším se na motání hlav – progresí, psychedelií, rocky, metaly – a slastný finální pocit, že to celé dává opět smysl a top pětka roku je na dosah. Nerad bych se mýlil.


Onotius

Onotius:

V brutální kadenci zajímavých desek si říjen oproti záři v ničem nezadá. Pravda naprosté srdcovky vystřídaly spíš kapely, jichž si „jenom“ velmi vážím, ovšem co se týče kvantity, říjen je ještě možná o špetku nadupanější. Výběr je tedy nesnadný, vychází naprostá všehochuť – blackmetalové temnoty, deathmetalové techniky i djentové matematiky, prog metaly, thrashe, ba i stoner rocky – člověku z toho jde hlava kolem, ale vybrat jen tři, to je úkol takřka nadlidský. Nakonec tedy nechám promluvit svůj hned první nástřel – protože jak říká dětinská říkanka, první slovo platí…

Není to tak dávno, co se rozkřikla smutná zpráva, že jedna z nejenergičtějších kapel, co znám – mathcoroví The Dillinger Escape Plan – jen vydají poslední desku, odjedou turné a končí. Jejich živé show byly pověstné jak precizností, tak až maniakální energií, kterou se na pódiu prezentovali  – a samotná hudba byla plná zběsilých zvratů, kreativity a zkrátka pomáhala dotvářet hranice žánrů. Je to zatracená škoda, a tak doufejme, že alespoň jejich labutí píseň „Dissociation“ (a samozřejmě poslední pražská show v Rock Café) bude stát za to. Též se těším, možná ještě o špetku víc, co si na nás přichystají řečtí psychedelicky blackmetaloví Hail Spirit Noir, neboť především jejich debutová deska „Pneuma“ byla správná rituální psychárna . Nejvíc jsem však zvědav na novinku chorobných novozélandských technical-deathmetalových Ulcerate, kteří prezentují onu temnou, atmosféričtější verzi žánru a zatím se jim daří držet velmi vysoko posazenou laťku. Snad jí nepodlezou a bude to zase patřičná morda.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Už bylo načase, abych v eintopfu nemusel zas vařit z vody, protože na konci října vyjde dlouhohrající album amerických Void Meditation Cult, na které trpělivě čekám už pátým rokem. Demo „Sulphurous Prayers“ nabídlo unikátní, ohavnou atmosféru, a pokud na něj novinka „Utter the Tongue of the Dead“ dokáže úspěšně navázat, tak budu mít o desce roku s velkou pravděpodobností jasno. Víme ale, jak to s těmi přehnanými očekáváními občas bývá, takže opatrně… Hodně jsem se těšil i na nové Urfaust. Krátké tituly posledních let jsem spíše ignoroval, ale, kurva, „Der freiwillige Bettler“ je stále ohromná pecka a novinka ji už s prvními poslechy dýchá na záda, i když třeba zážitek nabízí jiný. Uvidíme, kam se to ještě vyvine. No, a Anaal Nathrakh, vzhledem k tomu, kolik výborných desek stvořili, odpustím, pokud by vydali další sračku, což by mě upřímně ani nepřekvapilo. Ale starý fanoušek uvnitř stále doufá, že by se mohli vzchopit a důkladně zatopit pod kotlem. „The Whole of the Law“ může jen překvapit.


Wardruna: info o albu

Očekávané završení runové trilogie norského projektu Wardruna je konečně na obzoru. „Runaljod – Ragnarok“ vyjde 21. října jako CD i LP. Nacházet se zde necelá hodina hudby. Obal prohlížejte tady, tracklist následuje:

01. Tyr 02. UruR 03. Isa 04. MannaR – Drivande 05. MannaR – Liv 06. Raido 07. Pertho 08. Odal 09. Wunjo 10. Runaljod