30. 12. vyjde u amerického vydavatelství Hells Headbangers splitko japonských Coffins s německými Depression. Těšit se můžete na exkluzivní skladby, tracklist a ukázky očíhněte na Bandcampu.
Archiv štítku: Coffins
Redakční eintopf – září 2019
 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Jako jedničku pro září volím samozřejmě Black Cilice. Raw black metal v posledních letech začal v Portugalsku bujet ve velké míře a právě Black Cilice patří k čelním představitelům téhle vlny. Když dodám, že syrová primitivnost je poslední roky mou nejoblíbenější odnoží black metalu, asi začne být jasné, proč nemá „Transfixion of Spirits“ tenhle měsíc moc konkurence co do očekávání.
Slovo musím ztratit i pro Runespell. Tenhle australský projekt sype jedno album ročně, ale prozatím si svou kvalitu drží. Novinku „Voice of Opprobrium“ mám v uších už nějakou dobu a baví mě to fest.
Šanci dám nepochybně i polským Narrenwind, jejichž loňská prvotina „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ se dost povedla. A to jsem si ji původně ani nehodlal pustit, haha. Pokračování „Ja, Dago“ to každopádně bude mít těžší, protože tentokrát už očekávání nebudou nízko.
Metacyclosynchrotron:
V surové fúzi black metalu s punkem si dvakrát nerochním, respektive si jednou za čas vystačím s kapelami jako Bone Awl nebo Brånd. Každopádně stejnojmenné demo Arnaut Pavle mě neminulo, neboť právem sklízelo nadšené reakce. Dvě ukázky z chystané dlouhé desky mi nakopaly prdel, protože kapela ví, zač je toho kurva RIFF, demo jsem zpětně docenil mnohem víc než kdysi, takže tuším, že tohle bych mohl protočit důkladně.
Ve stejný čas a rovněž v režii Mystískaos by mělo vyjít i druhé album Serpent Column, kteří naopak k žánru přistupují mnohem sofistikovaněji a komplexněji, než výše uvedeni. Black metal ve stylu Deathspell Omega nebo – dosaď libovolný islandský BM –, řekl by „znalec“. Jenže tady to bude, myslím, trochu složitější, takže „automatická“ přirovnání tohoto typu „Mirror in Darkness“ obsáhnou jen velice povrchně. Teda aspoň v to doufám.
A jelikož jsem se v posledních týdnech často a z různých směrů vracel k Lovecraftově mytologii, musím zkusit i nový full-length dánských Apparatus. EP trilogii „Cthulhu“ jsem moc poslechů nevěnoval, debut taky víceméně upadl v zapomnění, ale furt mám kapelu zafixovanou jako slibnou. Podle vypuštěné ukázky a tracklistu se Apparatus nevybodli na pokřivené audio-evokace příšerností z divných sfér, ale zdá se, že to konečně dělají více po svém, bez okatého kopírování úspěšnějších jmen.
Cnuk:
Když vydal Iggy Pop před třemi lety nahrávku „Post Pop Depression“, ukázalo se, že rockovou hudbu hrát nezapomněl. Tomuto sakra zdařilému návratu významně napomohlo také zapojení Joshe Hommeho, jehož skladatelský um se s projevem Iggyho setkal na výbornou. Ukázky z novinky „Free“ však naznačují, že se Iggy ryzímu rockovému teritoriu opět vzdálí a odpluje kamsi do neznáma. Jde snad o jeho labutí píseň? Uvidíme.
Podobně nejasnou záležitostí je také kolaborace Mikea Pattona a skladatele Jean-Claudea Vanniera, o němž jsem popravdě dosud neměl potuchy. Pattona jsem si už dávno oblíbil do takové míry, že s chutí poslouchám vše, na co sáhne, přestože se často jedná o žánry, kterým jinak nevěnuji větší pozornost. V případě „Corpse Flower“ to vypadá na klidnější záležitost, přičemž by se uveřejněné singly neztratily ani na nahrávkách Mr. Bungle. Jsem zvědav, co zbytek desky.
Dantez:
Každá nová deska Chelsea Wolfe se oprávněně vyhlíží se zvědavostí a vysokými očekáváními. Já nejsem výjimkou. A to i přestože přístup, který Chelsea na „Birth of Violence“ k hudbě volí, půjde víceméně proti tomu, co bych chtěl slyšet. Zdá se totiž, že poprvé od „Abyss“ se deska ponese zejména ve folkovém duchu. Ty sludge/doomové prvky mi budou chybět, ale i tak věřím, že ze skladatelského hlediska bude novinka fajn.
Black Cilice by naopak měli volit vyšlapanou cestu. Pokud jde o tvorbu black metalu, který je z hlediska zvukové hmatatelnosti na absolutní hraně, portugalský one-man projekt je jedním z mála, který za to tápání v hudebním chaosu určitě stojí. Věřím, že i nová „Transfixion of Spirits“ nabídne solidní porci atmosférického bordelu.
Kdo by odolal fúzi Autopsy a Hellhammer, kterou už několik let poctivě drhnou Coffins? Když je řeč o hudbě samotné, není Japoncům moc co vytýkat. Co mě však často sere, je volená produkce. Jednou to zní ploše, podruhé zase až moc plechově. Zvukově mi vlastně zatím vyhovuje jen deska „Buried Death“. Ochutnávky z „Beyond the Circular Demise“ každopádně zní tak, že by samotnému materiálu čest udělat mohli, a proto se na novinku těším.
A jestli se zde najde někdo, kdo by si jel na experimentálním, avantgardním a všeobecně ujebaném rapu, přihodím zmínku o nadcházejícím albu JPEGMAFIA. Rapper Peggy sice konkrétní datum neoznámil, ale čím dál více se na sociálních médiích ohání různými teasery, a proto je možné, že desku v nejbližší době nečekaně vypustí.
Coffins: nové album v září
Páté album japonských smrťáků Coffins pojmenované „Beyond the Circular Demise“ vyjde 20. září u Relapse Records. K poslechu byla vypuštěna skladba „Forgotten Cemetery“.
Brutal Assault 23 (sobota)
 |
|
Datum: 11.8.2018
|
Metacyclosynchrotron: Psát report o kapele, kterou jsem slyšel jen tak ze stanu při snaze si ještě na chvíli zdřímnout, mi přijde za hranou, ale za Coffins musím pár slov ztratit. Death metal, který Japonci hráli byl neskutečně „heavy“, bez jediné sypačky a prostoupený ohavnou aurou Hellhammer a Celtic Frost. Těch riffů, kterých jsem se při poslechu nemohl nabažit, tam bylo požehnaně, tudíž za mě výborná věc, kterou si musím brzy opatřit. Což už nemůžu říct o následujících Angelmaker, o kterých jen krátce: Děcka, deathcore je mrdka (i když tohle bylo teda podstatně nápaditější než mega-sračky typu Carnifex).
Onotius: Svůj sobotní program opět navzdory plánům započínám až po poledni, a tak Coffins stejně jako včera Depresy padají holt za oběť mé proklaté pohodlnosti. Nemá smysl ale fňukat nad rozlitým pivem, beztak mne ještě čeká celkem poctivá porce zajímavých vystoupení. Takže hurá na věc. První takové vystoupení mají na svědomí znovuzrození Angláni Akercocke, kteří minulý rok po dlouhých deseti letech spáchali solidní studiový návrat „Renaissance in Extremis“, a nyní tak měli opět dobrou munici k tomu stanout zase na pódiu a rozjet ta svá promyšlená pekla.
Onotius: V živém provedení jejich svébytně znějící progresivní death funguje věru obstojně, za což lze hodně vděčit i nepřehulenému zvuku (což je tady u death metalu docela raritka), který tomu dodává až takový trochu jazzový feeling. Nicméně dané zvukové inženýrství má i své zápory – jedna z kytar se trochu ztrácí pod basou a growlingy taktéž zní místy trochu podivně. Na druhou stranu výtečně vyniká skvělá rytmika Davida Graye, která vystoupení suverénně táhne, a tak si muziku i navzdory výše zmiňovaným drobnostem zatraceně užívám. Vizuálně působí docela specificky, na jedné straně Jason Mendonça, jenž vypadá jako klasický rockový strýček à la Lemmy, na druhé pak expert přes samply Sam Loynes, který zase jako by vypadl z djentové kapely. Příjemný začátek dne.
Onotius: Na vychillení není nic lepšího, než pořádný jazz-fusion prog rock v podání charismatického Pliniho, který žertovně přiznává, že se metaláků trochu bojí, ale že si připadá vítán. Má pravdu. Sice letošní éterický moshpit už nedisponuje takovým momentem překvapení a plynulostí, jako když se tady tenhle djentleman zjevil před dvěma lety poprvé, stále je ale moc fajn se uchlácholit nějakou nekonfliktní, ale zároveň velmi inteligentní muzikou. Zasněné precizní songy jako „Selenium Forest“ či „Handmade Cities“ přichází ve správnou chvíli a zaslouženě se dočkají solidní odezvy. Stačí se chvíli soustředit na hmatníky, aby bylo jasné, že po instrumentální stránce je tohle naprostá excelence.
Cnuk: Poslední Brutalový den je pro mě ve znamení staré školy. Vše začínají Integrity. Tohle metalcorové těleso platí studiově za přísně tvrdou záležitost, ale naživo jsou dost za očekáváním. Kapela kolem zpěváka Dwida Helliona je složena převážně z najatých muzikantů pro koncerty, z nichž mi vyloženě vadí fádní styl bubeníka. Zajímavé ale je složení setlistu, jelikož se začalo od rychlejších písní po ty pomalejší. Odcházím spíše zklamaný.
Metacyclosynchrotron: Absolutní souhlas. Na Integrity jsem byl velice zvědavý, a dokonce jsem se za ně u stanu ztratil slova doporučení, ale tohle za moc nestálo.
Cnuk: Hned po nich následují technici smrtícího kovu Origin. S jejich tvorbou nejsem nijak výrazně obeznámený, takže spíše přihlížím a chvíli mi trvá, než si všimnu, že na pódiu nikdo nehobluje baskytaru. K tomu se brzy vyjadřuje sám zpěvák Jason Keyser, který situaci vysvětluje tak, že cestou ztratily aerolinky jak některá zavazadla, tak basáka Mika Florese. Po vyzvání se našel jeden odvážlivec, který ho zastoupil a dal s nimi pár songů na „air-guitar“. To bylo koneckonců pro mě asi to nejzajímavější z jejich setu.
Onotius: Ta basa věru chyběla. Sice díky oné exhibici s fanouškem pobavili a ukázali, že se dovedou nepříjemnostem postavit s odhodláním a humorem, nicméně muzika na tom samozřejmě strádala. Momenty, v nichž jsou kytarová sóla a výjezdy, zněly bez podkladu zkrátka podivně – podmáznout to arppegia basovým bubláním je holt potřeba. Nicméně kapela do toho dávala solidní porci energie a je třeba ocenit, že se zkrátka problémů nezalekli a i v nekompletní sestavě dovedli odehrát svůj repertoár s velmi poctivým nasazením.
Cnuk: Po načerpání sil na následující přecházení mezi stagemi jsem připraven na Messiah. Už po pár skladbách je mi jasné, proč to tihle Švýcaři nedotáhli tak daleko jako jiní z jejich země. Nejenže jsou písně všelijaké a působí kostrbatě, navíc po sobě občas hráči koukají, jako když se v tom sami ztrácí. Ze slov zpěváka je cítit, že jsou rádi za každou možnost vystoupit, navíc když je to před tolika lidmi. Ve svých proslovech se vůbec rád vracel k minulosti, o tom jak to bylo dřív a jak jim osud nepřál. Třeba jednou natočí vlastní dokument po vzoru Anvil, hehe. Každopádně tenhle návrat hodnotím jako ten z méně povedených.
Onotius: Kdybych měl uvést jedno ukázkové zlo (samozřejmě v tom dobrém slova smyslu, že jo) letošního ročníku, byli by to bezpochyby Arkhon Infaustus. Zvuk sice mohl být lepší, ale tahle hudba musí hlavně drtit a demoralizovat. A obojího jsme si mohli užít do sytosti. Francouzům už jen z očí svítily penťáky, a když se do toho pořádně opřeli, šlo o masivní hradbu zlověstnosti, která smetla všechno, co jí stálo v cestě. Vyvrženci pekel svými smrtícími údery přesvědčili…
Metacyclosynchrotron: Patřím k těm pár šťastlivcům (tehdy nás tam fakt moc nebylo), co Arkhon Infaustus viděli v Praze ve staré sestavě v rámci Militant Antichrist Tour s Angelcorpse a Revenge. Z té doby zůstal v kapele jen Deviant, který byl na Metalgate Stagi obklopený velice schopnými nájemnými puškami. Co nemohu v žádném případě popřít, je fakt, že všechny skladby byly zahrány téměř perfektně. Chcete setlist? Neručím už za přesné pořadí, ale: „Dead Cunt Maniac“, „When They Have Called“, „The Ominous Circle“, „The Silent Voices of Perversion“, „M33 Constellation“ (za tu jsem byl nejraději), „Trigrammaton“ a „The Whirlwind Journey“. Vzhledem ku geniálnosti těchto skladeb (vyjma těch z „Hell Injection“, což je prostě průměrné album) se jednalo o výborný, pekelný koncert, který jsem si velice užil, a zaznamenal jsem tedy i podstatně nadšenější reakce.
Metacyclosynchrotron: Ale protože jsem v duchu starý zapšklý kokot, tak si ještě zapičuju. Prvně objektivně, poté subjektivně. Zvuk, jak už tomu na Metalgate bylo víckrát, nebyl nic extra, protože v těch nejnasypanějších pasážích jsem se ztrácel i já, a to znám hudbu Arkhon Infaustus velice dobře. Za druhé nevím, nakolik je dobře, že si Deviant uzurpoval většinu vokálů, dřívější rozdělení, kdy si hleděl jen growlu, bylo prostě lepší a vůbec mi současní Arkhon Infaustus přišli jen jako výborný cover band. Jisté kouzlo zprostředkované i těmi ostatními vyfetlými magory, co tam hrávali, prostě chybělo a to „come on Brutal Assault, hey, hey, hey“, co se občas ozývalo, mi tu prostě strašně nesedělo.
Cnuk: Spěchám dozadu, abych stihl začátek Hirax v čele s jedním z největších thrashových maniáků Katonem W. de Penou. Tenhle černej ďábel naprosto naplňuje má očekávání. Čiší z něj nadšení pro věc a rychle si získává na svou stranu každého ve stanu. I tady se hodně vzpomíná na staré časy a nechybí trocha toho patosu, ale na rozdíl od předchozích Messiah to taky setsakra dobře šlape a baví mě to víc jak na deskách. Osmdesátková thrashovka jak má být.
Metacyclosynchrotron: Na základě doporučení jsem odešel na KAL Stage, kde zrovna hráli Geography of Hell. Kapela, o níž jsem dříve ani neslyšel, ale je považována za kultovní, vystupovala ve trojici v jakýchsi podivných maskách, ve kterých jsem díky přítmí neustále viděl něco jiného. Jejich industriální hlukaření bylo docela oldschool, já zrovna přišel v momentu, kdy jeden z vystupujících přejížděl kovovou trubkou po hrazení a mlátil s ní pak všude možně. Ale hlavně ten podklad, společně s projekcí mi přišly docela „disturbing“, takže kdybych tam asi přišel ztripovaný, tak z tama za chvíli s hrůzou uteču.
Cnuk: Nocturnus AD hrají dle očekávání skladby z „The Key“, ale dostává se i na nový materiál. Mike Browning za bicími nezapomněl ani na svoje účinkování v Morbid Angel, takže o závěr se postarala klasika „Chapel of Ghouls“. Všechno je zahrané parádně, snad jen trochu větší živočišnost tomu chyběla, ale i tak spokojenost.
Onotius: Po pauze mířím na Nocturnus AD, vesmírné drtiče, jejichž vystoupení mne ale neodrovná ani co se týče hutnosti, ani co do atmosféry. Jejich kosmický death tak nějak krouží po povrchu a v živé prezentaci zkrátka ne a ne chytnout. Asi je za tím právě ona kolegou zmiňovaná absence živočišnosti, která ve mně zanechává rozpačitý dojem. Největším showmanem je zpívající bubeník Mike, ostatní tak nějak postávají na místě a decentně tu více tu méně pokyvují, tudíž jejich projev a ve výsledku i muzika vyznívá tak nějak prkenně.
Metacyclosynchrotron: Já byl docela spokojen a postřehy mám jen dva. Z mé pozice nalevo, kousek od středu kotle, jsem vůbec neslyšel klávesy a také se Browning zmínil, že novou desku vydají Profound Lore.
Onotius: Myslím, že každému, kdo jako já před pár hodinami vyslechl set Arkhon Infaustus, přijdou Belphegor spíš úsměvní. Vždycky jsem je bral jako takovou tu hodně údernou hitovou blackned-deathmetalovou kapelu, takže jsem se těšil alespoň na nějaké catchy vysíračky typu „Sexdictator Lucifer“ či „Bondage Goat Zombie“. Výsledek ale poskytnul jen, ač dobře nazvučené, tak zatraceně mdlé a neškodné klišé bez jakékoliv přidané hodnoty. Ani impozantně vybavené kulisy nemohly pomoci rozptýlit fakt, že podobně jako poslední studiová tvorba těchto Rakušáků, i vystoupení se nese v duchu naprosté rutiny. Zbytek show tedy trávím vsedě před vedlejším pódiem, které co nevidět ovládnou švédští progresivci Pain of Salvation.
Metacyclosynchrotron: Abysmal Grief udělali na mé zmožené já veliký dojem, když uzavírali třetí Prague Death Mass, takže jsem tentokrát vzchopil a vyrazil do předních řad Octagon Stage. Jelikož jsem já hovado stále diskografii kapely nenastudoval, tak jsem schopný se zaručit jen za „Nomen Omen“, ale co už. Detailních rozborů není třeba, Abysmal Grief byli skvělí. Dokonce i s jejich nekromantickým doomem s atmosférou béčkového hororu mi chvílemi přišli jak nejtvrdší kapela festu, takové koule to mělo. A když jsem se rozhlédl kolem, velká část publika se vlnila podobně jako já a mohla na pódiovém divadýlku oči nechat. Jediná výtka, která mě napadá, je, že to možná bylo trochu dlouhé, ale jinak skvost.
Onotius: Parta kolem charismatického Ježíše Daniela Gildenlöwa předvádí výtečné vystoupení sestávající se převážně z kousků ze svěžího loňského „In the Passing Light of Day“, ale nebojící se párkrát zabřednout ani do starších klasik. Z mé asi nejoblíbenější „Perfect Element Pt.1“ zazní výtečný pochmurný polorap „Used“ a hymna „Ashes“ a na dvacet let staré album „One Hour by the Concrete Lake“ kapela vzpomene prostřednictvím „Inside Out“. Oproti loňskému pražskému vystoupení stanul za druhou kytarou namísto Ragnara Zolberga opět zase protřelý dredař Johan Hallgren z klasické sestavy – a bylo vidět, že jsou po letech s Danielem sehraní opravdu výtečně. Jeho doprovodné vokály věru harmonovaly s Danieolvým zpěvem naprosto perfektně, ani instrumentálně zkrátka neškobrtnul. Celkový dojem tedy nemohu popsat jinak než nadšení – prožívám každý tón a výtečně procítěný závěrečný epos „On a Tuesday“ je třešinka na dortu. Snad jen by mi ještě někdy měli splnit přání a zahrát i něco z filozofického koncepčního „BE“. Ale tak, to je už jen ta pomyslná kapka od dokonalosti. A že pravověrní metaláci odcházeli během setu? Dobře jim tak.
Cnuk: Dále pokračuji s Protector. Tihle němečtí veteráni mě v sobotu chytli ze všeho nejvíce. Death/thrashová řezanice jak má být, k naprosté spokojenosti se snad mohli jenom více věnovat „A Shedding of Skin“ (došlo jen na titulku), ale ani s peckami z ostatních starých alb se nedá šlápnout vedle, což ostatně ukázali. Ani jim ve stanu nehaproval zvuk, takže všechno v pořádku.
Metacyclosynchrotron: Sektion B byli přesně ta „kapela“, kterou jsem chtěl na KAL Stagi slyšet. Vyhrocený power electronics s dvěma vokály, který se mnou slušně škubal. Sem tam to bylo i niterně nepříjemné, protože tady se obnažovalo, co je v člověku schopné činit to nejodpornější násilí vůči druhým.
Metacyclosynchrotron: Pro mě to bylo docela kathartické, takže jsem ze Sektion B odcházel nadšený a uvolněný. Jistý chlap vepředu pochodoval tam a zpátky s výrazem, že někoho snad i dojebe, jiný si zas u toho zla zdříml a chrápal tak nahlas, že jsem musel změnit místo, protože mě rušil při poslechu, haha.
Cnuk: Po méně známých zástupcích staré školy přichází slovutná Sepultura. Neměl jsem absolutně žádná očekávání, ale tohle bylo nejhorší vystoupení, co jsem od nich dosud viděl. Sepultura oslavuje dvacet let s Derrickem Greenem za mikrofonem, čemuž je zřejmě přizpůsobený také výběr písní. Z věcí z 80. let nezaznělo nic, naopak se stále dost podporuje poslední placka „Mean Messiah“, překvapivě se hrály také tři písně z Greenova debutu „Against“ a titulka z „Kairos“. Zbytek byly povinnosti z Cavalerovských dob a taky to tak znělo. Nudněji zahranou „Desperate Cry“ si nedokážu představit, „Refuse/Resist“ taky neměla koule, drcení bubnů v „Arise“ se prakticky nekonalo, prostě v tomto ohledu bída. Publikum nejlépe reagovalo na nu-metalové hity „Ratamahatta“ a „Roots Bloody Roots“, jimiž se končilo. Fanoušek stávající Sepultury byl asi spokojen, ale mně to připadalo jako rutině provedená práce a ne radost.
Metacyclosynchrotron: Jdu se nažrat, vidím kus Sepultury, u kterých mi je sympatické, že hrají nové skladby, ale při návratu ke KAL Stage se to rozhodnu vzít přes Octagon a zhlédnout aspoň kus Goblin. Prostor byl tak nabitý a hudba natolik dobrá, že jsem se nakonec rozhodl zůstat, navzdory opravdu nevýhodné pozici vzadu. Maestro Simonetti vyjadřuje své překvapení, že se hudba Goblin metlám doopravdy líbí, i přestože jeho basačka a kytarista svým energickým vystupováním a image na festival docela zapadali. Mě zase překvapuje, že identifikuji ústřední motiv „Suspiria“ i když jsem si myslel, že vzpomínky na zhlédnutí téhle kultovky v mé paměti vybledly již definitivně.
Metacyclosynchrotron: Na základě doporučení Magdy, která se podílela na organizaci KAL Stage, sedám na židli a čekám, než skončí trochu protažená zvukovka Hecate vs. Instinct Primal. V případě tohoto vystoupení velice váhám, co napsat, protože to bylo prostě jiné. Dva protagonisté, Instinct Primal neboli Jan K., jenž byl zodpovědný za většinu zvukového podkladu a příležitostné vokály, a Hecate, rakouská umělkyně, která si vzala na starost většinu vokálního projevu, ať už to byl zpěv, aghastovský křik nebo vzdychání, dle mého předvedli něco jako neverbální rozhovor různých protikladů. Mužské vs. ženské, hrubost vs. jemnost, smyslnost vs. lascivnost, vznešenost vs. nízkost a tak bych mohl pokračovat do aleluja. To vše vyjádřeno spíše v náznacích než přehnaně teatrálně. Nejen díky hře vibrátorem na plát plechu a teatralitě se pro mě jednalo o jeden z nejzajímavějších, nejzvláštnějších zážitků Brutalu, i zvukově to bylo výborné. Navrstvené a zacyklené takovým způsobem, že bych si to kvalitně prožil i bez vizuálních vjemů. Abych svůj pozitivní dojem dokreslil, dodám, že jsem se před začátkem špatně podíval do programu a seděl zde po celou dobu vystoupení s domněním, že Dodecahedron navzdory plánům prostě neuvidím.
Onotius: Volba mezi Celeste a Sepulturou překvapivě není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Ač jsem totiž nedávno vkládal novou desku Sepultury do přehrávače docela s nedůvěrou a skepsí, s překvapením jsem zjistil, že jde o dost solidní materiál. Nakonec ale přeci jen vítězí Celeste. Sice je uvidím už podruhé a poslední deska se nemůže rovnat svým dvěma perfektním přechůdcům, ale zkrátka věřím, že naživo budou dokonalou zárukou masivní ponuré špíny té nejvyšší jakosti. Stačí prvních pár mocných riffů jejich sludge-blacku, aby bylo jasné, že jsem se rozhodně nemýlil. Čelovky, kápě, stroboskopy. Je to věru šťavnatá temná šleha. Jeden monolit za druhým se člověku valí do uší s ohromnou intenzitou a já si to jednoduše užívám. Jenže i tohle jinak velmi solidní vystoupení upadlo tak trošku v zapomnění ve srovnání s tím, co následovalo na Oriental stage…
Onotius: Na avantgardně black/deathové Dodecahedron, mistry spletitých riffů, ponurých ruchů a promakaných kompozic, jsem se těšil snad nejvíce z celého festivalu. Velká očekávání provázely nicméně čím dál tím větší obavy, aby se něco nepokazilo – především tedy zvuk, neboť neobratné nazvučení jistě mohlo celkový dojem docela zabít. Naštěstí se tak nestalo a jejich koncert byl naprosto fenomenální. Co fenomenální – naprosto nadpozemský! Ať už se hrálo z eponymního debutu či z „Kwintessens“, všechno bylo naprosto uhrančivé. Pokud už člověku snad unikla nějaká nuance, promyšlená rytmika fungovala sama o sobě naprosto suverénně a člověka dovedla pevně přikovat. Nezbylo tak než ze sebe pod pódiem vymlátit duši. Od úvodní „Tetrahedron – The Culling of the Unwanted from the Earth“ po závěrečnou vygradovanou „Icosahedron – The Death of Your Body“, již uzavírá skvěle sehrané postupné zpomalování tempa, to byla neuvěřitelná dokonalost. Zlatý hřeb festivalu!
Metacyclosynchrotron: Jdu z KAL Stage, snažím se projít Octagonem, kde něco hraje, je to fakt dobré a on to je Dodecahedron! Nepochybně jeden z vrcholů festivalu, ostatně jak bohatě vylíčeno výše. Mě teda nejvíce rozbila „Allfather“ a ještě bych zmínil, jak perfektně vystoupení korespondovalo s perfektně jasnou oblohou posetou hvězdami.
Cnuk: S desátou hodinou přichází asi největší otazník celého třiadvacátého Brutal Assaultu. Glenn Danzig se svojí družinou začíná novější tvorbou, která naživo zní překvapivě dobře, ale brzy se ke slovu dostávají „Twist of Cain“, „Am I Demon“ a ostatní evergreeny z první trojice nahrávek. Sborově zpívaná „How the Gods Kill“ nebo „Mother“ dotvářejí už tak dobrou atmosféru a nakonec dochází i na přídavek „She Rides“. Bylo to lepší, než jsem sám čekal. Danzigův hlas sice občas postrádal sílu a někdy mezi proslovy vypadal, že je to jeho poslední, ale zvládnul to. Neodpustil si ani popíchnutí všem „wannabe fake metal bands“, co prý nehrajou naživo, ale to už k němu prostě patří. Když to vezmu čistě po hudební stránce, tak to byl povedený koncert.
Cnuk: Po menší pauze sleduji v hospodě vystoupení Wardruny, ale vydávám se na Full of Hell. To natlakované peklo, co jsem čekal, se sice nekoná, ale i tak mě to baví hodně. Pozornost na sebe strhává zejména Dylan Walker, co ten dokáže vyloudit všechno za zvuky, to zůstává rozum stát. Myslel jsem, že z hlediska noisu a chaosu to bude daleko intenzivnější, ale možná to bylo mou začínající únavou a pozdní hodinou.
Onotius: Kvůli pauze stíhám z Wardruny až druhou polovinu, při jejímž poslechu se mi furt dere na mysl, zda jsem přeci jen neměl nakonec vyrazit radši na Full of Hell. Jako není to špatné, třeba „NaudiR“ vyniká solidně, ale celkově na monotónní folkové meditace nemám moc náladu. Roztančeného Perturbatora si naopak docela užívám, byť únava je s přibývajícím časem neúprosná, a tak se v druhé půli vzdaluji si kecnout.
Cnuk: Večerní dopíjená s Perturbatorem se na Brutalu udála už několikrát a tentokrát jsem ji šel taky okusit. Nebyl to úplně poslední akt festivalu, ale pro mnoho lidí včetně mě ano. Po uplynutí několika skladeb pořád čekám na to něco „extra“, kvůli čemu tu už po několikáté vystupuje nebo kvůli čemu tu je tolik lidí, ale nic takového se nekoná. Spousta soundtracků k akčňákům z minulých dekád mi připadá daleko lepších a inovativnějších než tohle stejnotvárné retro. Ale pohled na vzniklý obrovský taneční parket je k pousmání. Není to špatný, ale nechápu ten humbuk kolem toho.
Metacyclosynchrotron: Čumím, jak se na pódiu chystají světla Perturbator, dávám song a něco a jdu raději na metal. Na metal jak piča, protože Aura Noir ze sebe sypali vymazlené riffy, ze kterých člověk šílel, ztrácel sebeovládání, chtěl, aby jim nebyl konec, ale když bylo hotovo, tak kouzlo a chtíč opadly, jako když přišly.
Onotius: Závěr mého festivalového programu obstarává set doomových mistrů Esoteric, který je mocně pohlcující. Je půl druhé v noci a z pódia zní dlouhé temné kompozice opatřené o drásavé growly. Sice už člověk obtížněji vnímá, zvuk by mohl být o špetku lepší, ale i tak to má zatracenou atmosféru. Vedle mne je chlápek na vozíčku, přikrytý dekou a blaženě hledící vzhůru. Jeden kamarád mu přináší pivo, druhý mu drží u pusy cigárko. Tento fascinující a ne úplně každodenní výjev metalové solidarity budiž takovou pěknou tečkou za celým festivalem. Opět povedený ročník, jen co je pravda…
Novinky 29-6-15
>>> Japonští Coffins si na letošek nachystali nové EP. To ponese název „Craving to Eternal Slumber“ a vyjde pod značkou Hammerheart Records. Počin v celé jeho už můžete poslouchat na Bandcampu. Obal se nachází na odkazu, tracklist vypadá takto:
01. Hatred Storm 02. Tyrant 03. Craving to Eternal Slumber 04. Stairway to Torment 05. An Obscure Pain 06. Decapitated Crawl
>>> Řecká black metalová smečka Dodsferd pracuje na svém dalším albu. Následovník počinu „The Parasitic Survival of the Human Race“ (2013) se bude jmenovat „Wastes of Life“ a už je nahraný, pouze zbývá dodělat mix a mastering. Vydání by mělo proběhnout ještě letos pod záštitou Moribund Records. Obal tady (nebo vpravo), předběžný tracklist následuje:
01. Wastes of Life 02. Sterile Death, Without Mourning 03. The Dead Have No Speech For 04. To the Fall of Man 05. Graves of Your Creatoror
>>> John Haughm, lídr Agalloch, před nedávnem vydal kolaborační desku „Auræ“, již vytvořil společně s německým ambientním hudebníkem Mathiasem Grassowem. Celý počin můžete poslouchat na Bandcampu, obal zde, tracklist níže:
01. Eindringliche Präsenz 02. Æther 03. Erignis 04. Eindruck
>>> Legendární post-punkeři Killing Joke vydají ještě v letošním roce svou novou desku, jež ponese název „Pylon“. První ukázku z ní, „Autonomous Zone“, již kapela představila živě na festivalu Hellfest ve Francii – profesionální záznam najdete na YouTube.
>>> Domácí projekt Mindthorn vydal své druhé album a zároveň s tím i pozastavuje svou činnost. Novinka nese název „Black Shine of the Gloom pt.II“ a volně navazuje na svého předchůdce „Black Shine of the Gloom pt.I“ z loňského roku. Počin můžete zdarma stahovat na Ulož.to nebo poslouchat na YouTube. Obal zde, seznam skladeb vypadá takto:
01. Kling 02. Serpent Awakes 03. They Pray for Fallen 04. Try to Reborn 05. Cryptic 06. Manipulate 07. In a Place of Our Fathers 08. Alter E.G.O. 09. Dawn
>>> Doomoví veteráni My Dying Bride vydají 18. září svou další studiovou nahrávku. Jmenovat se bude „Feel the Misery“ a k dostání bude klasicky u Peaceville Records. Obal se nachází tady, tracklist následuje:
01. And My Father Left Forever 02. To Shiver in Empty Halls 03. A Cold New Curse 04. Feel the Misery 05. A Thorn of Wisdom 06. I Celebrate Your Skin 07. I Almost Loved You 08. Within a Sleeping Forest
>>> Zajímavý počin mají na kontě drone/doom experimentátoři Sunn O))). Zámořské duo se rozhodlo zpřístupnit záznamy svých živých vystoupení od roku 2002 až doposud. Jedná se o syrový a neupravovaný materiál natočený fanoušky a do archivu se může zapojit kdokoliv, kdo nějaké podobné nahrávky vlastní – přispět můžete nejen audio záznamem, ale i video materiály, a to i ke koncertům, které se v archivu již nacházejí. Vše najdete na této adrese.
>>> Superkapela Venomous Concept, v jejíchž řadách se nacházejí členové skupin jako Napalm Death, Brutal Truth nebo Lock Up, podepsala smlouvu s labelem Season of Mist. Zároveň s tím je na cestě také další album, jež naváže na nahrávku „Poisoned Apple“ z roku 2008.
Brutal Assault 18 (čtvrtek)
 |
| Datum: 8.8.2013 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Abstract Essence, Balance Interruption, Belphegor, Coffins, DevilDriver, Dr. Living Dead!, Dying Fetus, Ensiferum, Entombed, FDK, Fear Factory, Gojira, Hacride, Magrudergrind, Marduk, Novembers Doom, Philm, Voivod, Whitechapel
|
H.: Čtvrteční program začíná už v 11 dopoledne a otvírají jej Abstract Essence. Tuhle kapelu jsem viděl už asi tak stokrát a většinou mě vždycky baví, ačkoliv z desek ji příliš nemusím. Tentokrát ovšem ne. Ne, že by to byla tak úplně chyba Abstract Essence, protože ti na pódiu objektivně předváděli svůj standard, jehož středem pozornosti byl klasicky zpěvák Ondráš, ale i tak to prostě tentokrát nebylo ono. Určitě tomu dost napomohlo i to, že bylo nechutné vedro, přičemž já osobně podobné počasí prostě nesnáším, ale na druhou stranu, když je koncert dobrý, člověk tam vydrží i tak. Tady jsem se po pár písničkách uklidil k občerstvení do stínu, což mi v takovém počasí přišlo jako smysluplnější činnost. Snad se někdy příště budu bavit zase víc…
H.: Ze stínu mě o hodinu později vytáhli až Coffins z Japonska, na které jsem byl dost zvědavý – a nutno dodat, že se rozhodně vyplatilo se kvůli jejich půl hodince na tom sluníčku smažit. Japonci si sice svůj hrací čas ještě zkrátili trochu pozdním příjezdem a tím pádem protáhlou zvukovkou, ale když spustili, bylo to vážně super. Když se rozjely death metalové pasáže, byl to výborný oldschool, chrastivý a špinavý sound, nic vyloženě originálního, ale zato něco vážně zábavného. Když to pak japonská čtveřice občas pročísla doomovými momenty, byl to pohřeb jak prase, během něhož vážně potěšila vytažená basa, která právě v těch pomalejších kusech vystoupla nahoru a drtila naprosto ukázkově. Sice Coffins byli přesně ta kapela, které neslušel ani čas okolo oběda, ani denní světlo a vlastně ani velké pódium a myslím si, že kdyby skončili na třetí klubové Obscure Stage, užil bych si je ještě více, ale i tak se mi to moc líbilo. Žádná velká show to nebyla a Japonci víceméně “jen” hoblovali a házeli mařenou, ale některým kapelám to prostě stačí. Coffins zaváleli.
H.: Ve čtvrtek jsem shodou náhod vynechal až na tři výjimky všechny účinkující na levé Jägermeister Stage a koukal obkapelu na všechno, co se objevilo na pravé Metalshop Stage. Jako další jsem tedy viděl kus zámořských šílenců Magrudergrind, kteří i v pouhých třech lidech (bicí, kytara, vokál) předvedli naprosto zničující bordel. Určitě se najdou lidi, jimž tohle přijde jen jako prasácký chlív bez většího smyslu, ale ta muzika svou silou, agresí a intenzitou prostě drtila, z pódia se valily proudy energie a výsledek byl nářez jako prase. Ačkoliv jsem Magrudergrind samozřejmě znal již dříve, živě jsem je viděl poprvé a musím uznat, že to bylo jednoduše maso. Až zase někdy bude příležitost, určitě si to nechám líbit znovu. Pecka!
H.: Přichází první zmiňovaná výjimka z Jägermeister Stage v podobě hardcore/crossover/thrash Švédů Dr. Living Dead!. Sotva ovšem kapela dohrála první song, přišel nemilý výpadek kytary, jenž vystoupení stopnul na několik dlouhých minut, což také Dr. Living Dead! nesli poněkud nelibě a zpěvák Dr. Mania pálil jednu nadávku za druhou. Po chvíli se však technické potíže podařilo vyřešit a skupina opět hrála. Osobně podobné záležitosti po hudební stránce příliš nemusím, ale na Dr. Living Dead! jsem byl docela zvědavý, jelikož jsem na jejich adresu doposud neslyšel snad nic jiného než superlativy a protože obecně takovýhle žánrový koktejl bývá živě dost výbušný. A přesně tak to vypadalo, protože když severská úderka konečně spustila, začal jsem se bavit opravdu náramně. Čtveřice jela na plný plyn, set jel až do konce ve vysokých obrátkách, muzika byla v živém podání chytlavá jak nic jiného, moshpit byl správně šílený, dohromady – hodně super. Že nechyběly ani typické masky-lebky Dr. Living Dead!, snad netřeba ani dodávat.
H.: Žánrovou výhybku znatelně přehazují Novembers Doom, kteří – ostatně jak už jen jejich název říká – hrají doom metal. Osobně mám tyhle zámořské chlapíky docela rád a na některé jejich desky nedám dopustit, při našem posledním živém setkání mě ohromně bavili, ale sorry, tentokrát to prostě byla obrovská nuda. Určitě se na tom trochu podepsalo stále denní světlo a obrovské vedro, jenže posledně na Brutal Assaultu hráli Novembers Doom také v odpoledním čase a i tak to bylo skvělé, takže na to nelze svádět vše. Kapela mě nebavila, pózy zpěváka Paula Kuhra mi přišly diplomaticky řečeno úsměvné, nemělo to šťávu, nudilo mě to. Možná je na vině i výběr skladeb, protože se hrálo hodně ze stále ještě aktuální fošny “Aphotic”, jež mě moc nevzala. Na druhou stranu, když Novembers Doom v závěru spustili “Dark World Burden” z nepřekonatelného opusu “The Pale Haunt Departure” a mocnou hitovku “Rain”, bylo to hnedka o něčem jiném a najednou mi to přišlo mnohem zábavnější. Na závěr určitě stojí za zmínku, že Novembers Doom na Brutal Assaultu odehráli hned dva sety – tento a pak následující den na malém pódiu ještě druhý akustický, který byl údajně zase naprosto skvělý, ale nikdo z nás se jej bohužel neúčastnil – já osobně proto, že tou dobou váleli na hlavním pódiu Carcass, což byla jasná volba. Ale o tom až příště.
Ježura: Jakkoli jsem před začátkem festivalu trochu litoval, že ve středu nehraje víc kapel a od dřívějších hodin, ve čtvrtek mi velmi záhy došlo, že to je jedině ku prospěchu věci. Naprosto nelidské horko (a tím myslím opravdu něco mimo tabulky, v tom se prostě nedalo existovat) mě totiž za nějakých pět minut na place připravilo o všechny přes noc jen horko těžko posbírané síly, takže jsem před trojicí Magrudergrind, Dr. Living Dead! a Novembers Doom dal raději přesnost neustálému zavodňování a krizovému polospánku na lavičce v pivním stanu. Tím se mi podařilo zabít nějaké dvě hodiny a také polovinu setu francouzských modernistů Hacride. Když už jsem se ale chtěl odebrat zpět do stanu, na půl cesty jsem se sebemrskačsky obrátil na patě a přeci jen se vypravil dokoukat zbytek představení Hacride, na které jsem byl původně celkem zvědavý, a nakonec jsem toho nelitoval. Muzika Hacride se totiž ukázala jako poměrně zajímavá záležitost, která naživo rozhodně víc fungovala, než nefungovala. Hodně hluboko posazené kytary a úderná rytmika zajistily, že to mělo celkem grády a ač naprosto vyšťavený, stejně mi to nedalo a občas jsem tou hlavou pohodil. Nebyl to nijak zvlášť skvělý koncert, ale jako start čtvrtečního programu (v půl čtvrté odpoledne – bomba) se to osvědčilo velmi spolehlivě.
H.: Philm měli na ploše sice docela dost lidí, ale co si budeme povídat, valná většina se tam šla podívat jenom díky tomu, že bicími nesedí nikdo jiný než legendární Dave Lombardo ze Slayer. A ono to i podle toho vypadalo, kdo je v té kapele hlavní hvězda, protože bicí rozhodně nebyly někde vzadu, nýbrž hezky úplně vepředu a uprostřed pódia. Ostatně to se všechno po tvrdilo i při představování členů, kdy Lombardo dostal asi tak dvojnásobně hlasitý potlesk než oba jeho kolegové dohromady. Hudebně to ale jinak žádný zázrak nebyl… Philm takové metalové cosi, co naprosto přesně splňuje nepsané pravidlo, že když není vhodný žánrový šuplíček, kam to zastrčit, tak tomu říkejte alternative metal. Vyloženě zlé to ovšem nebylo a popravdě se z Philm nakonec vyklubal docela příjemný a nenáročný oddech, jenž mezi vším okolo působil hezky civilně a nenuceně. Nebylo to nic extra výjimečného, a kdybych tam nebyl, nic by se nestalo, ale když už jsem tam přišel, ztraceného času litovat netřeba.
Ježura: Následujícím Philm asi jen tam někdo neodpáře nálepku té kapely, která teď nahrává a vystupuje, protože Davea Lombarda vykopli od Slayer, ale i když jsem spíš než na Philm šel kouknout na pana bubeníka, příjemně mě překvapili. Jejich alternativní rock/metal totiž disponuje naprosto luxusně starosvětským a potemnělým odérem, nikam se nežene a jeho síla spočívá v relativní jednoduchosti. No a tahle kombinace na mě zkrátka zabrala. Velmi dobrý dojem na mě udělali oba Daveovi kumpáni, kterým člověk tu muziku prostě věřil, a nezklamal koneckonců ani samotný Dave. Sice mi trochu připadalo, že je to maličko jeho exhibice (a tím ani tak nemyslím instrumentální), každopádně jsem se větší část setu upřímně bavil, a to jsem stoner metalu a jeho derivátům nikdy na chuť nepřišel. Neříkám, že šlo o kdovíjak extatický zážitek, ale neuvěřitelná poctivost, jaká z té hudby i samotného vystoupení sálala, se prostě počítá.
H.: Nastupují rakouští Belphegor, které mám upřímně dost rád, a ať si říká kdo chce co chce, nejpozději od “Lucifer Incestus” muzika téhle bandy prostě zabíjí. Sice přiznávám, že už jsem od nich viděl i lepší koncerty, ale i tak to bylo jednoduše super, kapela hrála skvěle, nechyběla krev, nějaké ty rekvizity v podobě lebek, prostě klasika. Zvuk mi nepřišel moc ideální, kytary trochu zanikaly, Serpenthova baskytara nebyla slyšet skoro vůbec, většinu přeřvávaly bicí, ale na druhou stranu to nebylo tak hrozné, aby to nešlo přežít, a alespoň se člověk přesvědčil, že to současnému živému bubeníkovi Belphegor sype zodpovědně. Helmuth měl toho dne v hrdle naladěno hodně hluboko, možná až trochu moc, ale taky to nevadilo. Navíc se mi zdálo, že svým kolegům dává po vokální stránce o něco víc prostoru než v minulosti, což může být dáno jeho relativně nedávnými zdravotními problémy. Co se setlistu týče, Belphegor na koncertech sázejí především na rychlost, což se potvrdilo i tentokrát. Z poslední fošny “Blood Magick Necromance” zazněly celkem tři vály, z nichž se mi v živém provedení nejvíce zamlouvala “In Blood – Devour This Sanctity”, ale jinak zaznělo i pár povinných kusů, takže nesměl chybět brutální vál “Lucifer Incestus” nebo závěrečná “Bondage Goat Zombie”. Akorát hned na začátek Belphegor zahráli nějaký song, který jsem vůbec neznal, tak že by padla i ukázka z chystané fošny?
Ježura: Americké crossover HCčkáře Downset jsem si odpustil a místo toho šel doplnit síly před vystoupením Belphegor, kteří byli na řadě hned po nich a od kterých jsem si toho sliboval celkem dost. A Belphegor se mi za důvěru do nich vloženou odvděčili skutečně skvostným vystoupením, které si mě získalo prakticky hned. Všichni muzikanti nasazením ani v nejmenším nešetřili a set podle toho vypadal – byla to prostě nehorázná síla a epický nářez první kategorie. Těžko se v takové situaci vypichuje něco konkrétního, ale když by na to přišlo, určitě zdůrazním famózní vokální výkon frontmana Helmutha. Jeho hlasivky snad nejsou čistě lidské, jinak si ty zvuky, co z nich vycházely, nedovedu odůvodnit. Navíc – a to je důležité – bylo celé vystoupení perfektně uvěřitelné a ani náznakem strojené, což je při té řezničině, jakou Belphegor produkují, na hodně hlubokou poklonu. Belphegor mě zkrátka přesvědčili, že jsou skutečnými mistry svého řemesla, a učinili tak jedním z nejlepších čtvrtečních vystoupení vůbec. Parádní zážitek!
Atreides: Vzhledem k tomu, že středeční set mne nezlákal natolik, abych byl ochoten podstoupit sílící davy lidí, a čtvrteční příjezd se nevyhnul několika komplikacím, jsem na svůj premiérový Brutal Assault dorazil až během čtvrtečního odpoledne – což mne mrzí především z důvodu zmeškaných Novembers Doom. První kapelou, kterou jsem měl možnost zhlédnout, byli až salzburští hroziči Belphegor. Už při odbavování, opáskování a následném vstupu do areálu bylo slyšet, kdo to z pódia sype svůj death/blackový nářez, a ačkoliv tahle kapela (a žánr potažmo) není na běžné domácí poslouchání úplně můj šálek čaje, živému vystoupení rakouských satanášů nechyběla řádná dávka nasranosti, dravosti a agresivity. Prostě to mělo dostatečné koule na to, abych se rozehřál a připravil na další nášup – ač jak se později ukázalo, první den Brutal Assaultu se v mém případě nesl ve velmi volném duchu.
H.: DevilDriver už jsem taky neviděl poprvé, ale zatímco posledně mi to přišlo průměr, tentokrát to byla doslova jízda. Na podobných modernějších kapelách se mi líbí to, že na pódium vždycky vlítnou a chovají se tam, jako by bylo jenom jejich a nikdo před nimi ani po nich už nebyl. Všichni muzikanti naprosto suverénní, bezchybní a své nástroje drtili s obrovským zanícením. Nejlepší byl ovšem jako správný frontman sám zpěvák Dez Fafara, jehož řev byl vážně mocný a přišel mi mnohem, mnohem agresivnější a brutálnější než z desek. Zpočátku se mi sice Fafara zdál malinko otrávený, ale když viděl hodně aktivní kotel pod sebou a došlo mu, že tohle přece jenom asi nebude špatná show, hodně rychle otočil a po pár písničkách si koncert začal vyloženě užívat, neustále pařil, hecoval, dobře komunikoval s lidmi a mezi písničkami sem tam hodil nějaký vtípek – třeba jako když vyfuckoval všechny lidi stojící u vedlejšího pódia a čekající na další skupinu. A čím známější pecku odpálil, tím byl kotel masivnější a circle pity větší… teda ne, že by tam lidi nepařili nonstop celé vystoupení, ale když začala taková “Clouds Over California”, šlo to ještě do vyšších obrátek. Až takhle dobré jsem DevilDriver tedy nečekal, oproti ospalému výkonu na Sonishpere před pár lety to byla snad úplně jiná kapela, jednoduše výtečný a energický set, který kupředu uháněl jak zběsilý. Můžu říct, že jsem konečně pochopil, proč mnozí považují DevilDriver za tak velkou koncertní atrakci.
Ježura: To na DevilDriver jsem se chtěl kouknout vlastně jen ze zvědavosti, jakou cestu urazili od našeho posledního, čtyři roky starého setkání, a na takové pozorování stačilo usadit se na tribunu. A vyšší pozorovací stanoviště mi poskytlo docela zajímavý pohled. DevilDriver sice nehrají muziku, která by oslňovala svou promyšleností a inteligencí, nicméně jak jsem se (opět) přesvědčil, minimálně naživo to má zatracené grády. Vystoupení mělo už díky samotné muzice dost odpich, ale na další level ho posunul frontman Dez Fafara, který si početné a aktivní publikum dirigoval ve velkém stylu. Co chvíli dával povel k wall of death nebo circle pitu a lidé poslouchali na slovo, obě zmiňované kratochvíle dosahovaly opravdu grandiozních rozměrů a z tribuny se na to koukalo skutečně dobře. Krom toho se to taky fajn poslouchalo a DevilDriver se tak postarali o další velmi vydařený koncert, které čtvrteční program nabídl.
Atreides: DevilDriver mi popravdě nijak neučarovali a neměl jsem důvod, abych pod pódiem zůstával na víc než jen první song. Z toho důvodu jsem se vydal na průzkum areálu, obhlédnout, kde se dá slušně nacpat břicho nebo nakoupit něco z merch stánků, kterých v zadní části bylo požehnaně. Shodou okolností naše skromná výprava dorazila k Obscure Stage zrovna ve chvíli, kdy začali hrát našinci FDK. Pro mou maličkost jsou jménem, které jsem opět znal spíše z doslechu a neměl jsem absolutní představu, co by to mohlo být zač krom toho, že jejich hudba jest označována coby post-metal. Což volně přeloženo může znamenat prakticky cokoli od průseru až po naprostý skvost. Vystoupení FDK bych zařadil do té druhé poloviny – hutná, zastřená, zahloubaná, přesto velmi příjemně civilní atmosféra, o kterou se postarala nejen skvělá hudba, ale i komunikace s publikem. Nehledě na to, že pánové si své vystoupení náležitě užívali, což se ve výsledné náladě také odrazilo a zanechalo ve mně velmi pozitivní dojem.
H.: Nohy už pomalu začínaly bolet a den byl jen lehce za svou polovinou, takže z brutálních veteránů Dying Fetus jsem mrknul jenom na kousek, opět se přesvědčil, že tihle Američani živě prostě umí, ačkoliv hrají jen ve třech a John Gallagher a Sean Beasley se v podstatě nehnou od svých mikrofonů. Nicméně pozorovat jejich prstový tanec po hmatnících je dostatečně velká zábava. Kotel opět dával ploše před pódiem zabrat a festivaloví pařiči se nijak nešetřili. Celkově tedy další hodně dobrý koncert. Potěšilo mě, že mi stačili zahoblovat mojí oblíbenou “Your Treachery Will Die with You”, než jsem se utekl schovat, a i když bych rád mrknul na celou show, nakonec jsem se po pár skladbách uklidil si sednout na pivo… člověk asi stárne (smích).
Ježura: Jedny s death metalem koketující Američany vzápětí vystřídali další, tentokrát mnohem klasičtější. Dying Fetus patří k elitě brutálního death metalu už nějaký ten pátek a v Jaroměři ukázali, že tohoto statutu nepožívají jen tak pro nic za nic. Do lidí totiž pustili nemilosrdnou smršť, která drtila kosti, přerážela čelisti a snad každý příznivec žánru si mohl opravdu chrochtat blahem. Dying Fetus přišli a bez jakýchkoli serepetiček okolo vystřihli parádně poctivý žánrový koncert, který jsem od nich chtěl, a snad jediným mínusem jejich vystoupení tak byla skutečnost, že v závěru setu už to začínalo být trochu jednotvárné. To však nekladu za vinu ani tak samotným Dying Fetus, jako spíš tomu, že šlo už o třetí death metal v řadě a po dvou hodinách poměrně příbuzné muziky už člověk zkrátka trochu otupí.
Ježura: Ensiferum byli asi jedinou kapelou soupisky festivalu, u které jsem si mohl ukroutit hlavu nad tím, proč je pořadatelé vůbec zvali. Studiová tvorba v posledních letech velmi bídná, koncerty (alespoň podle mých zkušeností) nijak převratné… Takže asi nebude žádné překvápko, že jsem spíš čekal, jak těžký to bude průser. A průser to byl opravdu vydatný, i když ani ne tak vinou kapely, jako spíš zvukaře. V podstatě celý set totiž skoro vůbec nebyly slyšet kytary, a protože ty v případě Ensiferum tvoří zdroj takřka všech melodií, je asi zřejmé, jaký to mělo dopad. Co se týče samotného vystoupení, byla to taková standardní Ensiferum nuda, kterou jsem kapele nežral ani v dobách, kdy jsem jejich muziku poslouchal, ale na druhou stranu to nebyl ani žádný extra provar, takže těžko soudit. Hardcore fanoušci mohli být spokojení, ale za mě naprosto zbytečné vystoupení a jasná ztráta času.
Atreides: Když jsem se následně vracel z vydařeného vystoupení FDK k hlavní stagi, z pódia se ozývala jakási kakofonní variace na “In Sword I Trust”, která měla podle všeho být otvírákem setu Ensiferum. Vystřízlivění z mírné zahloubanosti, kterou ve mně FDK zanechali, nemohlo být krutější. Je mi záhadou, proč Obscure kapely podobného ražení na Brutal Assault vlastně tahají, protože už první song považuji za útok na psychické zdraví kohokoli, kdo vlastní byť jen špetku hudebního vkusu (a sluchu). Z těch dvou písní (dobře, možná třech, když připočtu i poslední “Iron”, jejíž druhou polovinu jsem zaslechl během čekání na Gojiru a která se jakž takž dala poslouchat), co jsem měl tu smůlu zaslechnout, si Brutal Assault odbyl nejhorší vystoupení festivalu hned zkraje. Ensiferum už prostě ne, a to ani v živém podání.
H.: To já jsem Ensiferum s naprostým klidem vynechal, protože mi bylo jasné, že to bude sračka, i kdyby měli zvuk křišťálový, a radši jsem se na plochu dostavil až v době, kdy zrovna měla začít řádit francouzská Gojira. Tahle čtveřice ve své hudbě nabízí přesně to, jak si já osobně (evidentně dost naivně, protože to umí málokdo) představuji, jak by měl znít opravdu kvalitní moderní metal – hutné a drtící, přesto inteligentní, má to myšlenku, navíc kapela svou hudbou míří směrem kupředu a nemá potřebu se obracet do minulosti nebo znít jako všichni stejně staří souputníci okolo. Kdo o sobě tohle může dneska říct? Navíc je Gojira v živém provedení silná, jak když vás do huby kopne kůň (tedy ne, že bych to zažil, ale dokážu si představit, že to asi bude pořádná pecka), což se potvrdilo i tentokrát, byť musím říct, že co si tak matně vzpomínám na rok 2010, kdy Gojira na Brutal Assault vystoupila naposledy, bylo to tehdy ještě o kousek drtivější. Ale i tak to bylo z mého pohledu opravdu úžasné vystoupení, a jak se ukázalo, skladby z aktuální desky “L’enfant sauvage” zněly v živé podobě naprosto mocně. Hned nástup v podobě “Explosia” a “The Axe” byl za plný počet bodů, stejně tak jako finále s “The Gift of Guilt”. Pro mě osobně jeden z vrcholů prvního dne.
Ježura: Obrat o 180° k lepšímu ale přišel jen chvilku poté, co Ensiferum ukončili produkci. Na řadu totiž přišli Francouzi Gojira a přelom dne a noci doprovodili koncertem, na který se toho dne sotva chytali leda tak Belphegor. Tahle kapela v posledních letech ohromně vyrostla, získala si spousty fanoušků a Brutal Assault byl svědkem toho, jak to vypadá, když se relativně mladí muzikanti zaštítění několika silnými nahrávkami a hnaní divokým zápalem pro věc pustí do díla. V jejich podání josefovská pevnost doslova vybuchla nezměrnou energií a přívalem emocí, jaké z hudby Gojira i samotných členů kapely tryskaly, a byl to náramný zážitek jak pro uši, tak i pro oči. Suverénně nejvýrazněji působila na pódiu bratrská dvojice Joa a Maria Duplantierových a oba mají svým výkonem velkou zásluhu na celkovém vyznění koncertu. Obzvlášť sledovat Mariovu smrtící bicí palbu živě byl opravdový zážitek. Přesto ale nemohu ani náznakem tvrdit, že by všechnu tu energii doprovázel byť jen náznak arogance, jak se občas u kapel, které jsou najednou hodně v kurzu, stává. Kdepak, Gojira si při tom všem uchovali pokoru a tím jen korunovali výborný zážitek, který nesmírně početnému davu připravili. Bouřlivá odezva fanoušků zde tedy byla naprosto na místě.
Atreides: Pojem známý spíše podle jména než podle hudby, přesto mi nabušený set příjemně civilních Francouzů pořádně spravil chuť po předchozí pouťové atrakci. Ať už to byl naprosto křišťálový zvuk, prog-deathový set nabitý energií od sklepa až na půdu nebo velmi příjemná komunikace s publikem, Gojira ukázala, že prostě umí a jejich set jsem si maximálně užil i přesto, že jejich tvorbu nemám nijak naposlouchanou a před festivalem jsem se s ní pomocí YouTube seznámil jen velice sporadicky, abych si ji dokázal žánrově alespoň někam zařadit. Ze čtvrtečního programu pro mě rozhodně nejlepší vystoupení, kterému nechybělo vůbec nic. Mimoto, Joe Duplantier je vynikající frontman.
H.: Na Anthrax jsem se podívat docela chtěl, protože při našem doposud jediném živém setkání mě tihle thrash metaloví velikáni hodně bavili, ačkoliv z desek nepatří mezi mé oblíbence, a také i z důvodů reportu, jenže nakonec to bohužel nevyšlo. Znáte to… únava, několik dalších zajímavých kapel ještě před sebou, s sebou doprovod, na nějž jsem taky musel brát ohled – Anthrax jednoduše padli za vlast, tak hurá na Fear Factory, kteří – přesně jak mají ve zvyku – odehráli trochu kontroverzní set, přičemž viník byl tentokrát jasný – zpěvák Burton C. Bell. Na autogramiádě sice chlapec potěšil, že měl na sobě vážně parádní triko od The Devil’s Blood, ale co se vokálu týče, tak vážně diplomaticky řečeno neměl svůj den a v čistých pasážích mu to místy ujíždělo takovým způsobem, že už nad tím skoro ani nešlo mávnout rukou. Navíc při vší úctě, kapele zřetelně oslabila i rytmická sekce… Mike Heller je sice rozhodně dobrý bubeník, což ostatně mimo jiné dokázal třeba na letošním velice zajímavém albu avantgardně death metalového projektu Azure Emote, ale Gene Hoglan, jenž na Brutal Assaultu s Fear Factory vystupoval posledně, to prostě není ani náhodou. Kromě toho ani neproběhlo slibované přehrávání kompletní desky “Demanufacture”, i když nutno dodat, že v tomhle byli Fear Factory nevinně – jak Burton C. Bell vysvětlil, jednoduše dostali na hraní tak málo času, že by to nestihli, takže museli najet na klasický best of setlist. V jeho rámci mě osobně nejvíce potěšily dva songy “Shock” a “Edgecrusher” z mé dodneška nejoblíbenější fošny “Obsolete”, která pro mě už asi napořád zůstane vrcholem tvorby Fear Factory. Ze zmiňovaného “Demanufacture” – jestli jsem správně poslouchal a jestli mě nešálí paměť – nakonec zazněly tři kusy – “Demanufacture”, “Replica” a “Self Bias Resistor”. Překvapivě se hrálo minimálně z aktuální tvorby, protože z posledních dvou desek “The Industrialist” a “Mechanize” zaznělo po jednom songu z každé, konkrétně “The Industrialist” a “Powershifter”.
Ježura: Thrashové klasiky Anthrax sem si až na pár průchodů v blízkosti pódia nechal bez výčitek ujít a s úderem půl jedenácté večerní jsem se opět uchýlil na tribunu, abych napravil jeden osobní dluh vůči metalovému žánru, a to konečně dát příležitost průkopníkům cyber metalu, Fear Factory. A věřte mi, že jsem se opravdu snažil tenhle koncert neodpálkovat hned na první dojem, ale čím více se těch dojmů střádalo, tím jsem si byl jistější, že se minimálně bez dalších živých vystoupení Fear Factory určitě obejdu. Uznávám, jistý vliv na to mělo zpoždění reproduktoru, který posílal zvuk na tribunu, ale i bez tohoto handicapu mě to prostě absolutně nebavilo, ba co hůř – z vokálního výkonu Burtona C. Bella jsem si nebyl jistý, jestli to myslí vážně. Až na vzácné výjimky byly jeho čisté party absolutně falešné a poslouchat se to dalo opravdu jen stěží. Dino Cazares svoje riffy sice sekal strojově přesně a naprosto odlidštěně, ale i kdyby se tlouštík i ostatní přítomní přetrhli, tohle by alespoň v mých očích určitě nezachránili. Opravdu velké zklamání, které jsem od kapely takového formátu ani v nejmenším nečekal.
H.: Voivod se letos vytasili s výbornou deskou “Target Earth” a svou formu bezezbytku potvrdili i živě, protože tohle byl suverénně nejlepší koncert, jaký jsem od nich doposud viděl. Ono se tam na jednu stranu na pódiu nedělo na první pohled nic výjimečného, bylo to hodně uvolněné, ale i přesto, že samotná muzika Voivod taková rozhodně není (tedy přinejmenším na mě tak nepůsobí), to nějakým způsobem fungovalo absolutně skvěle, všechno si k sobě sedlo a ten koncert byl stručně řečeno výtečný. Ačkoliv se nedá říct nic jiného, než že pánové přišli a prostě “jenom” zahráli, odcházel jsem s pocitem, že to nemělo chybu. Možná trochu paradoxně mě však živě nejvíce bavily právě nové songy z “Target Earth”, obzvláštně francouzská “Corps étranger” byla libová, ale to může být do jisté míry dáno i tím, že mám aktuálně novinku nejvíc v hlavě.
Ježura: Progresivní veteráni Voivod mě naopak překvapili veskrze příjemně. I když jsem se jejich hudbě nikdy ani nesnažil přijít na kloub, tady jsem jsem dostal dobrý důvod tak konečně učinit. Odehráli totiž vystoupení, které ačkoli vykazovalo značnou míru uvolněnosti až ležérnosti, tak mu nechyběl drive a ohromný styl, s jakým Voivod svou muziku prezentovali. Všichni muzikanti do jednoho se o tyto zásluhy podělili rovným dílem a výsledkem byla necelá hodinka, která mě bavila i přes postupující únavu a cokoli, jen ne jednoduchou a prvoplánovou muziku, kterou Voivod hrají.
H.: S Entombed už to bylo o něco horší, ale přesto to nevidím tak špatně jako kolega pode mnou. Švédská legenda přišla, pořádně zachrastila svými riffy, ale tak nějak nic navíc, no… zatímco třeba u Voivod to prostě fungovalo, tady to bylo spíš takové průměrnější, a kdybych se na tenhle koncert vybodnul, vůbec o nic bych nepřišel, byť netvrdím, že taková kultovka jako “Left Hand Path” opět nepotěšila. Zpěvák L-G Petrov mi přišel klasicky ožralý, jak zákon káže, ačkoliv takový level jako posledně v Josefově, kdy se na pódiu poblil, to nebyl. Ale když tak o tom přemýšlím, nevzpomínám si, že bych ho někde viděl úplně střízlivého, takže to vlastně možná bude i jeho normální stav.
Ježura: Jestli jsem ležérnost u Voivod kvitoval s povděkem, v případě Entombed byla hlavním důvodem, proč mě celé vystoupení vůbec nebavilo. Oldschool švédský death v jejich podání nějak postrádal koule, a ačkoli bylo všechno zdánlivě v pořádku, prostě to ne a ne fungovat tak, jak by mělo. Je mi líto, ale takhle si show zásadní žánrové kapely opravdu moc nepředstavuju, a když jsem v jeho průběhu několikrát na férovku zaspal, také to o něčem vypovídá.
Ježura: Předposlední kapelou večera se stali deathcoroví řezníci Whitechapel, a jelikož zrovna tuhle kapelu jsem si před odjezdem na Brutal Assault trochu proklepnul, byl jsem skutečně zvědavý, jestli se pánům podaří mé opatrné naděje na objev dalšího poslouchatelného coru naplnit. A i když jsem nakonec neodcházel kdovíjak extra nadšený, tenhle ne úplně skromný požadavek se Whitechapel naplnit podařilo. Živý zvuk tří kytar a bicí artilerie byl tak neuvěřitelně ostrý, že postupně celou pevnost rozemílal na prach a v takovém kabátku i jednotlivé skladby fungovaly jako tříštivé granáty. Pravda, moc na větvi jsem nebyl ze starších a čistě deathcore skladeb, kterými Whitechapel nikterak nešetřili, ale když sáhli po takových kouscích, kde se dostaly ke slovu melodie, veškerou tu brutální řezničinu to nakoplo ke hvězdám a koncert mi tak zprostředkoval hned několik kurevsky epických momentů, u nichž jsem si říkal, že sázet tam Whitechapel podobné bomby častěji, tak mám o nejlepší kapele dne jasno. Bohužel se tak nestalo, ale i tak na mě Whitechapel zanechali dobrý dojem – jak svojí hudbou, tak opravdu výborným výkonem, jaký na pódiu předvedli.
H.: Já osobně jsem Whitechapel vynechal a udělal jsem si první výlet na třetí klubové pódium s názvem Obscure Stage, kde zrovna probíhalo vystoupení ukrajinských black metalistů Balance Interruption. Upřímně řečeno, měl jsem radši zůstat na Whitechapel, protože tohle byla asi největší kokotina, co jsem na letošním Brutal Assaultu viděl. Doposud jsem tvorbu kapely neznal, nicméně s vědomím, že východoevropská black metalová scéna patří k tomu nejzajímavějšímu, jsem to šel na blind zkusit, ale jak vidno, tohle asi byla ta výjimka, co potvrzuje pravidlo. Muzika nechutně neobjevná, nudná, přinejlepším průměrná, ale to ji možná ještě přeceňuji. Samotná kapela správně zle namalovaná, ale takovým tím způsobem, že jsem měl co dělat, abych se tam nerozesmál. Sorry, tohle prostě byla kravina… zrovna z ukrajinské scény šlo na festival vytáhnout něco mnohem zajímavějšího a kvalitnějšího.
H.: A na úplný závěr dne další trochu rozporuplné vystoupení. Osobně jsem dorazil až v průběhu druhého songu, takže jsem neviděl onen lapsus s kytarou, o němž hovoří kolega Ježura. Mně se to docela líbilo, protože zrovna Marduk mám prostě rád a jejich koncert si užiju vždycky, přesto bych jednu výhradu měl… jako já proti jejich staré tvorbě nemám vůbec nic a líbí se mi, ale při vší úctě si myslím, že by Marduk vážně měli přestat na koncertech přehrávat songy z roku 1991. Klidně bych se nebál první desky úplně vynechat, i když je mi jasné, že by to spoustu lidí nasralo, kdyby švédské komando nezahrálo “Wolves”, ale prostě jsem přesvědčen, že zrovna Marduk to vážně nemají zapotřebí a že i jejich současná tvorba je dost kvalitní na to, aby postavili výborný set jen z posledních čtyř desek, které nazpíval současný vokalista Mortuus. Uznávám, v případě Brutal Assaultu mě hodně mile překvapila a potěšila výtečná “Imago mortis” z opusu “Rom 5:12”, ale právě i na ní bylo vidět, že kdyby Marduk chtěli, určitě by to šlo. Škoda, že mě v tomhle ohledu skupina asi hned tak nevyslyší…
Ježura: Ačkoli se mi to ještě nějaké dvě hodiny nazpět zdálo nemožné, nakonec jsem přeci jen vydržel v bdělém stavu až do doby, kdy přišel závěr čtvrtečního programu v podobě švédské black metalové mašinérie Marduk, tedy další kapely, kterou jsem ještě neviděl a jejíž vystoupení na Brutal Assaultu jsem pojal jako příležitost k nápravě. Bohužel, okolnosti zapříčinily, že to ani tentokrát moc nevyšlo. Sotva se začalo hrát, Morganovi vypadla kytara a dojem triumfálního nástupu trve smrtonošů vzal za své. To by až tak nevadilo, ale o poznání horší bylo, že mě ani po opětovném nahození kytary muzika vůbec neoslovila a výkon kapely tomu také moc nepřidal. No, a protože je blbost snažit se udržet víčka v horní poloze, když hraje poslední kapela, jejíž koncert vás nebaví, bylo rozhodnuto – tři písničky a odchod do stanu. Tak třeba někdy příště…
Atreides: Ač jsem chtěl vidět ze zvědavosti alespoň Anthrax a Fear Factory, případně i nějaké další kapely z večerního programu, namátkou třeba Empyrion na Obscure Stage, posezení s přáteli nad flaškou dobrého pití nakonec zvítězilo a výše zmíněná jména jsem slyšel pouze coby ozvěny spoza kopce, který odděloval areál od kempu. Poslední kapelou, jež mne donutila se zvednout a dojít pod pódium, tak byli až Marduk, kteří zároveň uzavírali program na hlavní stagi. Marduk rozhodně platí za legendu black metalového podzemí, to je jasná věc, o které se netřeba hádat. Na jejich vystoupení na letošním Brutal Assaultu ovšem panují mnohem rozdílnější názory. Podle některých to bylo vystoupení skvělé, podle jiných to zas až taková sláva nebyla. Na škále od naprosto úžasného až na prostý průser se v jejich případě pohybuji zhruba v polovině. Špatné to rozhodně nebylo, leč jsem byl nejspíš moc unavený a příliš vzdálen pódiu, abych se do mrazivého black metalu mohl pořádně vcítit a zahrozit si v rámci antikřesťanské zloby se vším všudy. Kromě toho mám pocit, že zrovna v případě Marduk bych si jejich set mnohem víc užil v malém klubu, než na velkém pódiu, které atmosféru, kterou se snažili navodit, značně rozmělnilo.