Archiv štítku: Chelsea Wolfe

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – březen 2020

1 komentář
Mallephyr, Nektesm, Olovan

H.:
1. Taake, Kampfar, Necrowretch – Praha, 20.3. (event)
2. Panzer Storm Fest 12 – Plzeň, 14.3. (event)
3. Audiotrauma Fest 2k20 – Praha, 6.-8.3. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Inferno, Sator Marte, Dark Seal, Bohemyst – Brno, 21.3. (event)
2. Mallephyr, Nektesm, Olovan – Ostrava, 6.3. (event)
3. Panzer Storm Fest 12 – Plzeň, 14.3. (event)

Cnuk:
1. Cult of Fire, Malokarpatan – Praha, 21.3. (event)
2. Lidstvu smrt, koalám život IV – Praha, 7.3. (event)

Dantez:
1. Boy Harsher, Hide – Brno, 28.3. (event)
2. Chelsea Wolfe, Jonathan Hultén – Praha, 11.3. (event)
3. Mallephyr, Nektesm, Olovan – Ostrava, 6.3. (event)
H.

H.:

V březnu mi tedy z metalů přijde suverénně nejzajímavější norské kombo Taake a Kampfar. Obě formace se na českých pódiích daly zachytit už nevím kolikrát, takže určitě nejde o nic vyloženě exkluzivního nebo speciálního, ale obě kapely jsou pořád fajn (minimálně Kampfar už sice nemají takovou kvalitu jako kdysi, ale nebál bych se o to, že by snad vynechali nějaké starší fláky) a zahrát umí.

Na Sargeist v Plzni samozřejmě jebu, ale vy byste neměli, pokud bydlíte někde okolo nebo přímo tam. A to i navzdory zbytečně početnému a nepříliš vzrušujícímu supportu. Cože? Těch kapel tam je tolik, protože to má být něco jako festival…?

No a jestli máš chuť na nějakou elektroniku, tak festival Audiotrauma se zdá být jako sázka na jistotu. Letošní ročník bude úplně poslední, takže jestli jste někdy uvažovali o návštěvě, neměli byste to dál odkládat.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Lokální akce s domácími kapelami mě už pár let nebaví obcházet, ale Inferno a Mallephyr bych si vzhledem k vysoké úrovni jejich hudby a koncertů dal klidně zas. První jmenovaní zahrají v Brně na výročním koncertu Dark Seal, kde se taky objeví Sator Marte a Bohemyst, což by mohlo být fajn. Ostravský koncert Mallephyr je na tom se supportem trochu hůř, ale Nektesm s Olovan nezní úplně zoufale, takže to taky půjde. Tedy za předpokladu, že se ve Chlívu trochu vydaří zvuk, bo ten klub je strašná díra.

Jo a 14. je v Plzni Sargeist.

Cnuk

Cnuk:

V březnu se chystám na dvě akce. Ta první se bude konat v Underdogs’ hned první sobotu. Jmenuje se „Lidstvu smrt, koalám život“ a jedná se o čtvrté pokračování benefičního minifestivalu, tentokrát na podporu australské fauně. Sestava tam bude skutečně lákavá. Z kapel, co znám, se nejvíce těším na mnou dosud neviděné Lahar a The Tower. Zajímá mě ale i všechno ostatní, přestože jsem dobrou polovinu vystupujících nikdy neslyšel.

Třetí sobotu v měsíci vystoupí v paláci Akropolis Cult of Fire s Malokarpatan. Všichni dobře vědí, že obě kapely chystají vydat nové desky, takže předpokládám, že se bude dost hrát nová tvorba. V případě Malokarpatan jsem pro, u Cult of Fire už jsem trochu skeptičtější, protože narozdíl od „Krupinských ohňov“, mě „Moksha / Nirvana“ zatím moc nebere. Naživo však může být všechno jinak. Rozhodně se ale těším.

Dantez

Dantez:

Pražskou zastávku synthwavových Boy Harsher jsem loni v prosinci zadupal, a nakonec jsem za to rád. Duo se totiž vrací na konci března do brněnského Kabinetu Múz s lákavějším supportem, kterými jsou Hide. Ne, že bych si na hudbě doprovodu kdovíjak ujížděl, ale dosvědčit naživo zmítající se Heather Gabel do rytmu kovového lomozu oděnou ve skromných latexovo-nylonových svršcích a paprscích ze schizofrenického stroboskopu za to stát určitě bude. Od Boy Harsher pak čekám soundtrack k nejjasněji rozzářeným neonům amsterdamských bordelů. Co víc řešit.

Chelsea Wolfe se v Česku objevila naposledy před dvěma lety v Lucerně s plnohodnotnou kapelou za zády a zdrcujícím zvukem z aparatury. Nyní se chystá do prostor divadla Archa, kde svůj materiál nabídne v sólovém podání. Těm, kteří více hoví akustické poloze zpěvačky, a těm, kteří chtějí srovnat obě zvukové polohy, by neměla akce ujít.

No, a ze začátku prosince nahlédnu do ostravského Chlívu, který pohostí Mallephyr s pro mě neznámým doprovodem. Na Brutal Assaultu v poledních hodinách to rokycanským špatně nehrálo, takže si to v klubu dám rád.

Recenze

Chelsea Wolfe – Birth of Violence

Napsat komentář
Chelsea Wolfe - Birth of Violence

Země: USA
Žánr: dark folk
Datum vydání: 13.9.2019
Label: Sargent House

Tracklist:
01. The Mother Road
02. American Darkness
03. Birth of Violence
04. Deranged for Rock & Roll
05. Be All Things
06. Erde
07. When Anger Turns to Honey
08. Dirt Universe
09. Little Grave
10. Preface to a Dream Play
11. Highway
12. The Storm

Hrací doba: 43:46

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Vždy je zajímavé sledovat vývoj umělce od útlých začátků a zrovna u Chelsea Wolfe to platí dvojnásob. Nejde totiž jen o přerod hudební, ale i osobnostní. Folková zpěvačka, která v začátcích nebyla schopna kvůli úzkosti a nervozitě vstoupit na pódium bez viktoriánského závoje přes obličej, dnes se vztyčenou bradou drtí festivalová pódia a kluby napříč zeměkoulí. Z ostýchavé folkové písničkářky se stala sebevědomá gotická diva a skvělá hudebnice.

Na „Birth of Violence“ se dá z hudební perspektivy pohlížet jako na návrat ke kořenům. Chelsea Wolfe se od alba „Ἀποκάλυψις“ dosud na jednotlivých deskách oddávala experimentům s různými žánry. Na zmíněné „Ἀποκάλυψις“ převládala kapela s akustickými nástroji. Následující „Pain Is Beauty“ naopak budovalo na elektronice. „Abyss“ zabředávalo do doom metalu a „Hiss Spun“ inklinovalo až ke sludgi. Nyní Chelsea staví do popředí akustickou kytaru. Proto novinka stylově nejvíce připomíná rané hudební pokusy a minialbum „Unknown Rooms“.

„Birth of Violence“ je však každým coulem vyzrálejší. Akordy doplňují ambientní šumy, vrstvení vokálů a rozmanité hudební aranže, které zahrnují tlumené bicí, atonální zvuky elektrických kytar nebo smyčce. Skelet nicméně tvoří folk vycházející ze západní tradice. Texty se zaobírají zejména Chelsea Wolfe samotnou, tím, co konkrétně pro ni znamená ženskost a jak k tomuto sebepřijetí došla. Dochází nicméně ale například i na témata jako pohanství, rituály, a dokonce i na americkou střelbu na školách.

Chelsea Wolfe je v první řadě písničkářka, a proto „Birth of Violence“ působí jako album, které chtěla vždy nahrát. Skladatelské a produkční limity jí to však až dosud neumožňovaly. Na „Birth of Violence“ již vše podchycuje. Rukopis Chelsea je dostatečně charakteristický, a tak lze při prvních tónech rozeznat, o čí hudbu jde. To je patrné například ze singlu „Be All Things“. Z materiálu jde však zároveň slyšet mnoho vlivů, které ale Chelsea nevykrádá. Spíš je tvaruje ke vlastnímu obrazu, a poté je do skladeb chytře zavádí. Hlukové aranže v závěru „Deranged for Rock n’ Roll“ jsou vydařenou ozvěnou Nine Inch Nails a finále „Erde“ zavání trip-hopovým Trickym. Při poslechu celé desky si pak člověk vzpomene na klasické singer-songwritery, jako je například Townes van Zandt, Johnny Cash nebo Nick Cave.

I přestože je „Birth of Violence“ oproti ostatním folkovým počinům Chelsea Wolfe nejdotaženější, jde v určitých ohledech a malý krok zpět. Ve srovnání například s „Abyss“ se novinka zase až tak moc nezarývá, protože postrádá žánrové fúze, které by jí přidaly na dynamice a originalitě. Při utlumeném experimentátorství tak lze nabýt dojmu, že jsme něco podobného od Chelsea slyšeli. Třeba taková „Little Grave“ se náladou, ale i akordy velmi podobá „Halfsleeper“ z „The Grime and the Glow“. „Highway“ poté připomene svým „americana“ feelingem „Flatlands“.

Chelsea Wolfe

Naštěstí se však na desce stále nachází dostatek skladeb, které jsou dostatečně charakteristické a objektivně kvalitní. Úvodní „The Mother Road“ a „Dirt Universe“ jsou skvělými atmosferickými a bravurně gradujícími kusy. „Deranged for Rock n’ Roll“ je oděna do southern gothic country hávu ve stylu Wovenhand, a je tak jednou ze skladeb ukazující Chelsea v hudební poloze, již zatím příliš neprobádala.

Fanoušci Chelsea Wolfe, kteří holdují její písničkářské stránce, budou s „Birth of Violence“ velice spokojeni. Ti, kteří preferují hudební tlak z „Abyss“ a „Hiss Spun“, přijmou novinku spíše vlažněji. Osobně se řadím ke druhé skupině. I tak je ale dle mého názoru „Birth of Violence“ kvalitní deskou. A to i přesto, že bych ji v rámci diskografie Chelsea Wolfe zařadil na nižší příčku.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – září 2019

Komentáře: 12
Black Cilice – Transfixion of Spirits

H.:
1. Black Cilice – Transfixion of Spirits
2. Runespell –  Voice of Opprobrium
3. Narrenwind – Ja, Dago

Metacyclosynchrotron:
1. Arnaut Pavle – Arnaut Pavle
2. Serpent Column – Mirror in Darkness
3. Apparatus – Yonder Yawns the Universe

Cnuk:
1. Iggy Pop – Free
2. Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Corpse Flower

Dantez:
1. Chelsea Wolfe – Birth of Violence
2. Black Cilice – Transfixion of Spirits
3. Coffins – Beyond the Circular Demise
H.

H.:

Jako jedničku pro září volím samozřejmě Black Cilice. Raw black metal v posledních letech začal v Portugalsku bujet ve velké míře a právě Black Cilice patří k čelním představitelům téhle vlny. Když dodám, že syrová primitivnost je poslední roky mou nejoblíbenější odnoží black metalu, asi začne být jasné, proč nemá „Transfixion of Spirits“ tenhle měsíc moc konkurence co do očekávání.

Slovo musím ztratit i pro Runespell. Tenhle australský projekt sype jedno album ročně, ale prozatím si svou kvalitu drží. Novinku „Voice of Opprobrium“ mám v uších už nějakou dobu a baví mě to fest.

Šanci dám nepochybně i polským Narrenwind, jejichž loňská prvotina „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ se dost povedla. A to jsem si ji původně ani nehodlal pustit, haha. Pokračování „Ja, Dago“ to každopádně bude mít těžší, protože tentokrát už očekávání nebudou nízko.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V surové fúzi black metalu s punkem si dvakrát nerochním, respektive si jednou za čas vystačím s kapelami jako Bone Awl nebo Brånd. Každopádně stejnojmenné demo Arnaut Pavle mě neminulo, neboť právem sklízelo nadšené reakce. Dvě ukázky z chystané dlouhé desky mi nakopaly prdel, protože kapela ví, zač je toho kurva RIFF, demo jsem zpětně docenil mnohem víc než kdysi, takže tuším, že tohle bych mohl protočit důkladně.

Ve stejný čas a rovněž v režii Mystískaos by mělo vyjít i druhé album Serpent Column, kteří naopak k žánru přistupují mnohem sofistikovaněji a komplexněji, než výše uvedeni. Black metal ve stylu Deathspell Omega nebo – dosaď libovolný islandský BM –, řekl by „znalec“. Jenže tady to bude, myslím, trochu složitější, takže „automatická“ přirovnání tohoto typu „Mirror in Darkness“ obsáhnou jen velice povrchně. Teda aspoň v to doufám.

A jelikož jsem se v posledních týdnech často a z různých směrů vracel k Lovecraftově mytologii, musím zkusit i nový full-length dánských Apparatus. EP trilogii „Cthulhu“ jsem moc poslechů nevěnoval, debut taky víceméně upadl v zapomnění, ale furt mám kapelu zafixovanou jako slibnou. Podle vypuštěné ukázky a tracklistu se Apparatus nevybodli na pokřivené audio-evokace příšerností z divných sfér, ale zdá se, že to konečně dělají více po svém, bez okatého kopírování úspěšnějších jmen.

Cnuk

Cnuk:

Když vydal Iggy Pop před třemi lety nahrávku „Post Pop Depression“, ukázalo se, že rockovou hudbu hrát nezapomněl. Tomuto sakra zdařilému návratu významně napomohlo také zapojení Joshe Hommeho, jehož skladatelský um se s projevem Iggyho setkal na výbornou. Ukázky z novinky „Free“ však naznačují, že se Iggy ryzímu rockovému teritoriu opět vzdálí a odpluje kamsi do neznáma. Jde snad o jeho labutí píseň? Uvidíme.

Podobně nejasnou záležitostí je také kolaborace Mikea Pattona a skladatele Jean-Claudea Vanniera, o němž jsem popravdě dosud neměl potuchy. Pattona jsem si už dávno oblíbil do takové míry, že s chutí poslouchám vše, na co sáhne, přestože se často jedná o žánry, kterým jinak nevěnuji větší pozornost. V případě „Corpse Flower“ to vypadá na klidnější záležitost, přičemž by se uveřejněné singly neztratily ani na nahrávkách Mr. Bungle. Jsem zvědav, co zbytek desky.

Black Cilice

Dantez

Dantez:

Každá nová deska Chelsea Wolfe se oprávněně vyhlíží se zvědavostí a vysokými očekáváními. Já nejsem výjimkou. A to i přestože přístup, který Chelsea na „Birth of Violence“ k hudbě volí, půjde víceméně proti tomu, co bych chtěl slyšet. Zdá se totiž, že poprvé od „Abyss“ se deska ponese zejména ve folkovém duchu. Ty sludge/doomové prvky mi budou chybět, ale i tak věřím, že ze skladatelského hlediska bude novinka fajn.

Black Cilice by naopak měli volit vyšlapanou cestu. Pokud jde o tvorbu black metalu, který je z hlediska zvukové hmatatelnosti na absolutní hraně, portugalský one-man projekt je jedním z mála, který za to tápání v hudebním chaosu určitě stojí. Věřím, že i nová „Transfixion of Spirits“ nabídne solidní porci atmosférického bordelu.

Kdo by odolal fúzi Autopsy a Hellhammer, kterou už několik let poctivě drhnou Coffins? Když je řeč o hudbě samotné, není Japoncům moc co vytýkat. Co mě však často sere, je volená produkce. Jednou to zní ploše, podruhé zase až moc plechově. Zvukově mi vlastně zatím vyhovuje jen deska „Buried Death“. Ochutnávky z „Beyond the Circular Demise“ každopádně zní tak, že by samotnému materiálu čest udělat mohli, a proto se na novinku těším.

A jestli se zde najde někdo, kdo by si jel na experimentálním, avantgardním a všeobecně ujebaném rapu, přihodím zmínku o nadcházejícím albu JPEGMAFIA. Rapper Peggy sice konkrétní datum neoznámil, ale čím dál více se na sociálních médiích ohání různými teasery, a proto je možné, že desku v nejbližší době nečekaně vypustí.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – srpen 2018

Napsat komentář
Brutal Assault 23

H.:
1. Die Krupps, Front Line Assembly – Praha, 30.8. (event)
2. XIII. Prague Gothic Treffen – Praha, 24.-26.8. (web)
3. Silver Rocket Summer South – Sedlec u Mikulova, 24.-25.8. (web)

Onotius:
1. Brutal Assault 23 – Josefov, 8.-11.8. (web)
2. Beseda u Bigbítu – Tasov, 3.-4.8. (event)
3. Chelsea Wolfe – Praha, 5.8. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Wrathprayer, Nahtrunar, Goatcraft, Devils Poison – Bratislava (Zlovensko), 31.8. (event)
2. Brutal Assault 23 – Josefov, 8.-11.8. (web)
3. Inner Awakening Festival X – Budapešť (Maďarsko), 17.-18.8. (event)

Cnuk:
1. Brutal Assault 23 – Josefov, 8.-11.8. (web)
H.

H.:

Osobně se v srpnu na žádnou akci nechystám, ale dovolím si pár menších tipů nadhodit. Už jen proto, aby tu zaznělo i něco jiného než jistý nejmenovaný festival, jejž netřeba doporučovat, protože o něm všichni dávno víte.

Zmínku si rozhodně zaslouží předposlední srpnový den, kdy v Lucerna Music Baru vystoupí našlapané kombo Die Krupps a Front Line Assembly. Jestli se někam vyplatí v srpnu zajít, tak kurva na tohle. Pro slovenské čtenáře můžu dodat, že o dva dny později, tedy 1. září, se obě industriální legendy podívají i do Bratislavy.

Pokud máte natolik temnou duši, že z toho pravidelně serete netopýry, pak byste nejspíš neměli minout již tradiční gotickou seanci Prague Gothic Treffen. Letos proběhne třináctý ročník a k jeho hlavním tahákům bude stylově patřit XIII. století.

No, a protože máme festivalovou sezónu, i třetí tip tomu bude odpovídat. Silver Rocket svůj festival tradičně pořádají na konci světa – tentokrát na jižní Moravě, téměř u hranic s Rakouskem, v areálu bývalé sýpky a pod názvem Silver Rocket Summer South.

Onotius

Onotius:

Nedá se nic dělat – ač je mi jasné, že je to další sova do Atén a asi stěží to někoho z našich čtenářů překvapí – já nemohu než doporučit další ročník největšího tuzemského metalového svátku. Brutal Assault ve svém třiadvacátém vydání nabídne opět mohutnou hromadu kapel různých metalových subžánrů i mimometalových odboček. Osobně se nějvíce těším asi na avantgardně ponuré mistry Dodecahedron, mathcorové šílence Converge a kraut-blackové Aluk Todolo, nicméně jak to tak bývá, těch zajímavých jmen je tam opět tolik, že budu zase létat jako čamrda mezi stagemi do úplného vyčerpání. Každý si tu něco najde – progresivní rock´n´roll třeba v podání První hoře, progmetal třeba skrze Pain of Salvation, roztančený post-punk v podání Grave Pleasures i nejtemnější a nejpekelnější black/death metaly třeba v režii Arkhon Infaustus. A spoustu dalšího včetně industrialu a ambientu. Zkrátka bude to zase událost.

A pokud byste chtěli k Brutal Assaultu nějakou festivalovou alternativu, taková Beseda u Bigbítu by vás jistě ráda uvítala. Letos má v lineupu například Astronautalise, Lvmen (kteří teda na Brutal Assaultu budou taky, hehe) či Zolu Jesus. A nakonec pokud byste měli chuť na něco klubového, v tomto ohledu by vám mohla vyjít vstříc Chelsea Wolfe, která se pár dní před Brutalem staví v Praze.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Šest roků jsem si říkal, že už na Brutal Assault znova nepáchnu, ale když jsem vedle několika nesvatých povinností (Aluk Todolo, Dead Congregation, Eskhaton, Wrathprayer, Tormentor, Arkhon Infaustus, Sadistic Intent) v soupisce napočítal dalších cca třicet kapel, které bych rád viděl, tak jsem si prostě ten zasraný lístek koupil a zkontroloval, jestli mi stan nesežrali moli. Holt budu muset zatnout zuby. Pokud máte tipy, kam se v areálu zašít a v klidu si spočnout nebo kde se dá ve městě dobře najíst, tak sem s nimi.

Podstatně pohodovější bude maďarský dvoudenní fesťáček Inner Awakening, kde v příjemném klubu Blue Hell vystoupí celkem deset kapel. Nejvíce se těším na Mortuus, Hell Militia a Goatcraft, ale takoví Head of the Demon, Kaosophia, Do skonu a Lepra mě mohou také překvapit, byť vysloveně blbá kapela tam není. Myslím, že duch blackmetalového undergroundu zde bude reprezentován s patřičnou důstojností.

Každopádně nejvíce bych doporučil klubový koncert, který se na úplném  konci měsíce odehraje v Bratislavě a kde vystoupí Wrathprayer, Goatcraft, Nahtrunar a Devil’s Poison. První dvě kapely sice uvidím na akcích vypsaných výše, ale nepochybuji, že teprve zde to bude mít jistou přidanou hodnotu. Metal i piekło!

Wrathprayer

Cnuk

Cnuk:

Srpen je u mě již tradičně v rytmu Brutal Assaultu. I letošní ročník nabízí pár perliček, díky kterým se opět vydám do Josefovské pevnosti. Vezmu-li to abecedně, první, na co se těším, jsou trochu překvapiví účastníci festivalu Armored Saint. Ale po loňských Metal Church coby ne, já jsem jenom pro. Dále bych moc rád viděl Bölzer, Coffins, ale i třeba Danziga, přestože to, co minulý rok vydal, stojí za starou belu. Snad se k tomu nebude moc vracet. Nerad bych si nechal ujít tu čest s návraty Exhorder, Nocturnus AD nebo Tormentor, ale i hardcorová povyražení s Helmet a Unsane budou jistě stát za to. A nebudu chybět už na zahřívacím kole se Suicidal Tendencies. Zkrátka bude toho dost. Uvidíme, jak to vyjde, a na co se nakonec dostane. Jen škoda, že opět jako každý rok, vypadli ze sestavy nějací mí favorité, letos mě štvou především Nails, na které jsem se těšil už potřetí, a zase nic.

Tiskové zprávy

Chelsea Wolfe v srpnu v Praze

Napsat komentář

CHELSEA WOLFE (US/ Sargent House) + Brutus (be)

5. srpna 2018 ve 20:00
Lucerna Music Bar
Vodičkova 36, Praha

Temná americká skladatelka a vokalistka Chelsea Wolfe představí v Lucerna Music Baru znamenité album Hiss Spun, na kterém navazuje na své pojetí hudby coby ideálního prostředníka k vymítání vnitřních démonů. Můžeme se bavit o gotice i doom popu, ona sama coby inspirace pro novou desku zmiňuje tak rozličné hudebníky jako jsou Nine Inch Nails a Tricky. A přestože je její hudba notně zatěžkaná a tím hůře snesitelná pro mainstream, neváhali ji využít třeba tvůrci seriálu Hra o trůny.

www.chelseawolfe.net

PŘEDPRODEJ VSTUPENEK:
Prvních 100 vstupenek je již v prodeji za pouhých 399 korun (+ případné poplatky) na pokladně Lucerna Music Baru (bez poplatků) a na webu Lucerna Music Baru a GoOut.cz. Po vyprodání vstoupí do prodeje další vlna vstupenek, tentokrát za 499 korun (+ případné poplatky) – ta bude k dispozici na pokladně Lucerna Music Baru (bez poplatků), na webu Lucerna Music Baru, GoOut.cz nebo v předprodejních sítích Ticketportal a Ticketpro. Případné zbylé vstupenky budou k dispozici na místě v den koncertu za cenu o sto korun dražší, tedy za 599 korun.

Chelsea Wolfe

Začínala jako písničkářka, jejímuž prvnímu pražskému koncertu seděla intimita kavárny Potrvá, pár let nazpět už diktovala z pódia festivalu Brutal Assault, teď má za sebou americké turné s titány industriálního metalu Ministry. Nálady a stylovou výlučnost Chelsea Wolfe ale poznáme, ať už zrovna šeptá anebo se obouvá do kytarových riffů. O tom, že metalové inspirace nikdy nepřebíjejí její vlastní osobitost, svědčí i dlouholetá záštita labelu Sargent House, který si na jedinečnosti svých interpretů zakládá.

Chelsea Wolfe teď v Praze představí ceněné album Hiss Spun, na němž popustila uzdu teatrálnosti, kterou v sobě vždy měla, a k dramatické nahrávce si přizvala nejen kytaristu Converge Kurta Balloua, ale i Troye Van Leeuwena (Queens of the Stone Age) anebo vokalistu Aarona Turnera (Sumac, Isis). Sama Wolfe je i vyhledávanou spolupracovnicí, její zpěv obohatil například hudbu Russian Circles a její vokální přínos byl i ozdobou aktuálního alba dánské blackové divoženky Myrkur.

Tematicky vychází nová nahrávka ze dvou spojení, která Wolfe znovu navázala – tím prvním je obnovené přátelství s dávnou kamarádkou, s níž měla kapelu, kterou opustila pro sólovou kariéru; tím druhým je kalifornské Sacramento, kam se Wolfe po letech vrátila. „To samozřejmě oživilo řadu vzpomínek, a aniž bych si to uvědomovala, hodně z motivů na té desce s těmi hodně osobními věcmi souvisí.“

http://kyeo.net
www.fullmoonzine.cz
www.musicbar.cz

[tisková zpráva]

Recenze

Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Napsat komentář
Chelsea Wolfe - Hiss Spun

Země: USA
Žánr: experimental metal / sludge metal / drone
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Spun
02. 16 Psyche
03. Vex
04. Strain
05. The Culling
06. Particle Flux
07. Twin Fawn
08. Offering
09. Static Hum
10. Welt
11. Two Spirit
12. Scrape

Hrací doba: 48:17

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Myslím, že asi není nutné se nějak obšírně rozepisovat o tom, jakým směrem se tvorba Chelsea Wolfe postupem času ubírá. Americká diva ubírá na experimentálním feelingu své hudby a s každým dalším počinem naopak víc a víc tíhne k hutným kytarovým stěnám. Ruku v ruce s tím jde i její stále se zvyšující obliba na metalové scéně, jež hudební progres kopíruje dost věrně. Na tento vývoj lze asi nahlížet dvojí optikou, z nichž jedna bude tvrdit, že jde o zajímavé směřování, zatímco druhá si bude stěžovat právě na to, že po hudební stránce dnes Chelsea Wolfe zní, řekněme, konvenčněji než na prvních dvou albech.

Samozřejmě, že takové úvahy by mohla razantně utnout vysoká kvalita nových počinů, protože kdyby šlo o skvělé záležitosti, pak by asi nebylo mnoho důvodů ke stížnostem. Minulé „Abyss“ bylo jednoznačně doposud nejtvrdší deskou Chelsea Wolfe, přesto se zpočátku tvářilo trochu mdle. Delší a intenzivnější poslech to nakonec zahrál ve prospěch nahrávky, ale asi by bylo strkání hlavy do písku, kdybychom tvrdili, že „Abyss“ nemělo slabého místa. Stejně tak se sluší zmínit, že v delším časovém horizontu předchozí deska nedokázala uzrát takovým způsobem, jak se to povedlo „The Grime and the Glow“, „Ἀποκάλυψις“ a „Pain Is Beauty“.

Po takovém úvodu do děje by recenze na letošní novinku „Hiss Spun“ měla být docela lehká, protože ji lze pouze zasadit do kontextu diskografie. Deska se nese v obdobných intencích jako „Abyss“, a to s jeho plusy i mínusy. Opětovně se tedy jedná o album sázející na temné táhlé riffy, které si svou naléhavostí sahají až někam k dronu. Druhou hlavní roli vedle nich samozřejmě hraje i sama Chelsea Wolfe se svým éterickým hlasem. V tomto ohledu se není čeho obávat, poněvadž „Hiss Spun“ svou náladou do puntíku naplňuje to, co člověk od nahrávky Chelsea Wolfe očekává a myslím, že i chce.

Snad jediný zásadní rozdíl oproti „Abyss“ tkví v tom, že ještě ubylo jemnějších skladeb, takže celé „Hiss Spun“ stojí zejména na kytarových kusech. Vody sice pročísnou dvě (dark)ambientní/industriální mezihry „Strain“ a „Welt“, jejichž stopáž je ovšem (i v součtu) z celkového hlediska poměrně zanedbatelná. Ale rozumím takovému kroku – jednoduše jde o celkové směřování Chelsea Wolfe a prosazování určité vize. Až sem v pořádku.

Chelsea Wolfe ovšem hraje (a vždycky hrála) způsobem, díky němuž balancuje na tenké hraně, kdy se specifická atmosféra může zlomit v přílišnou vláčnost, s níž bohužel místy přicházejí i pocity, které se povážlivě blíže stavu, jejž by snad šlo nazvat nudou. A právě to je ten moment, s nímž už trochu bojovala minulá nahrávka. A „Hiss Spun“ tento nedostatek trápí taktéž. Především v první polovině desky jednotlivé písně splývají možná až příliš a vlastně žádná z nich není natolik výrazná, aby dokázala dostat posluchače do kolen. Jistě, stále se to poslouchá vcelku příjemně, stále to má svou neoddiskutovatelnou úroveň, přesto cítím cosi jako opakování sebe sama a neschopnost pohltit takovým způsobem, jakým se to dařilo na prvních řadovkách.

Druhá polovina „Hiss Spun“ už je naštěstí o něco silnější a dokáže nabídnout i velmi dobré skladby. Mezi mé favority patří „Twin Fawn“, která dokáže vystřídat jemnější pasáže s kytarovým bububu docela přesvědčivým způsobem. Své vrcholy však počin skrývá až v samém závěru – předposlední „Two Spirit“ jako jedna z mála nabídne výrazné zapojení akustické kytary a nese se v usedlejším duchu, což je proti předchozímu vývoji alba poměrně fajn změna. Na konci pak ukázkově zahustí atmosféru a krásně vygraduje. Ještě o kus lepší je „Scrape“ trochu nenápadně skrytá na úplném konci. Osobně se mi ovšem zdá, že až zde Chelsea Wolfe konečně v plné míře ukazuje, že ještě nezapomněla, jak napsat strhující song.

Ono to tedy pořád jde, ne že ne. To ale nic nemění na skutečnosti, že když se na „Hiss Spun“ podívám trochu kritičtějším pohledem, vyjde mi doposud asi nejslabší album Chelsea Wolfe. Budu rozumět tomu, když se tohle někomu bude strašně líbit, ale osobně si myslím, že podobnou (takřka stejnou?) éterickou atmosféru lze najít i na starších albech, akorát ve výživnějším podání, v lákavější skladatelské formě, v dobrodružnějším žánrovém rozhraní.

Chelsea Wolfe