Archiv štítku: Malokarpatan

Redakční eintopf – speciál 2020: Cnuk

21.1.2021 Cnuk Komentáře: 5

Cnuk:

Top5 2020:
1. Black Curse – Endless Wound
2. Oily Boys – Cro Memory Grin
3. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight
4. Shezmu – À travers les lambeaux
5. Esoctrilihum – Eternity of Shaog

CZ/SVK deska roku:
1. Povodí Ohře – Dva trámy na kříž
2. Malokarpatan – Krupinské ohne
3. Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta

Neřadový počin roku:
1. The Annihilated – Demo
2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan
3. Bastard Priest – Vengeance… of the Damned

Artwork roku:
Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Objev roku:
Neptunian Maximalism

Archeologický objev roku:
Leeway – Desperate Measures (1991)

Shit roku:
Body Count – Carnivore

Koncert roku:
1. Vole, Pacino, Esgmeq: Záboří – Pohostinství U Šulců, 15.2.2020
2. Cult of Fire, Malokarpatan: Praha – Palác Akropolis, 5.9.2020

Videoklip roku:
Chubby & The Gang – All Along the Uxbridge Road

Film roku:
1. Possessor
2. Druk
3. The Devil All the Time

Potěšení roku:
Kvelertak – Splid

Zklamání roku:
Sodom – Genesis XIX

Top5 2020:

1. Black Curse – Endless Wound

Absolutní oddanost extrémnímu metalu. Black/death/doomový triumvirát zvládnut na výbornou. Na „Endless Wound“ se neděje nic nečekaného, ale všechny ty ďábelské nápady a intenzita, s jakou jsou přehrávány, jsou prostě na té nejvyšší žánrové úrovni, což z této desky činí jedinečnou záležitost. Black Curse jenom potvrzují, že Eli Wendler a Morris Kolontyrsky jsou génii současného metalu a za posledních pět let se jejich tvorbě může rovnat máloco, pokud vůbec něco.

2. Oily Boys – Cro Memory Grin

Hlučná, neurvalá a hluboko se zařezávající hardcorepunková nahrávka, která je navíc napevno stísněna v industrialovém presu a nese se na podivném psychedelickém dojezdu. Oily Boys vykazují na „Cro Memory Grin“ mnoho podob a všechny do sebe pasují. Ať už hrnou zběsilý hardcore, bojují s nepříjemným noisem nebo sahají po post-punkových melodiích, vždy to funguje naprosto skvěle. Poslechy dokážou dobít energií stejně jako totálně zničit.

3. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight

Rituální obřad odehrávající se na „Through Doors of Moonlight“ je bez přehánění pohlcující. Magické zaříkávání projektu At the Altar of the Horned God působí opravdu silně a semlelo mě daleko více, než bych býval čekal. Dojde zde i na black metal, ale to hlavní se odehrává právě v ostatních, ambientně-folkových momentech. Stejně jako předchozím dvěma místům v žebříčku, ani tomuto albu nemám prakticky co vytknout.

4. Shezmu – À travers les lambeaux

Barbarsky násilná a řádně zatuchlá smrtící cesta do starověku. Na první poslechy se deska „À travers les lambeaux“ zdála jako tradiční death metal, avšak brzy začala vystupovat z řady a ukazovat, že pojetí Shezmu je přeci jenom docela jiné. Stylově se současnému deathmetalovému obrození vyhýbají, přesto zní zašle a archaicky. Ne tak snadno zařaditelný, ale hodně působivý materiál.

5. Esoctrilihum – Eternity of Shaog

O pátou příčku se jako obvykle strhla vřava, nicméně nakonec dávám přednost „Eternity of Shaog“ od Esoctrilihum. Sice k tomu mám celkem dost výtek (zejména k přepálené délce a tudíž i počtu slabších pasáží), ale když se tady Esoctrilihum nachází na dobré vlně, tak je to jednoduše fantastické! Kvalita Asthâghulovy tvorby má vzestupnou tendenci, takže příště už to třeba bude bez chybičky.

CZ/SVK deska roku:

1. Povodí Ohře – Dva trámy na kříž

Povodí Ohře a jejich další sbírka svědectví z dění v pohraničním regionu. I nyní dokáží vytvořit atmosféru omšelého maloměsta, v němž se nachází celá řada zapomenutých existencí. Hudebně působí „Dva trámy na kříž“ trochu jinak než eponymní „Povodí Ohře“, avšak i na druhém albu se jim daří držet vysokou skladatelskou úroveň a charisma českých kovbojů.

2. Malokarpatan – Krupinské ohne

„Krupinské ohne“ jsem naplno docenil až poté, co jsem nové skladby slyšel naživo. Můj názor, že „Nordkarpatenland“ je lepší, přetrvává, stejně tak mi i nadále přijde, že některé přechody a pasáže na novince zní příliš šroubované, ale povšechně se stále jedná o povedenou nahrávku, jakých v naší zemi moc nevzniká.

3. Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta

Upřímně přiznávám, že jsem po tři roky starém singlu „Mirek“ novým Kurtizánám z 25. avenue moc nevěřil, ale o to větším překvapením pak „Honzíkova cesta“ je. Prvních pět skladeb představuje partu kolem Tomáše Varteckého v nebývalé formě a je jasné, že Kurtizány z 25. avenue mají i po nějakých třiceti letech existence stále co nabídnout.

Neřadový počin roku:

1. The Annihilated – Demo

The Annihilated to doufám jednou dotáhnou na regulérní dlouhohrající placku, protože tohle je jedno z nejlepších demíček za poslední dobu. Sice se tu neděje nic nového, ale koho to zajímá, když to tak šlape. Prostě hodně napřímo, hodně neurvale a hodně agresivně, tak jak by to mělo v čistokrevném hardcore punku býti.

2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

Polská diskotéka s Wędrowcy~tułacze~zbiegi. Po poslední řadovce „Marynistyka suchego lądu“ je tohle EP už absolutním příklonem směrem k tanečnímu, studenému synthpopu. A kapele to sedí. Jsou tu hity jako blázen a zároveň to nezní vůbec hloupě nebo podbízivě. V současnosti moje nejoblíbenější nahrávka těchto katowických rodáků.

3. Bastard Priest – Vengeance… of the Damned

Člověk potřebuje v životě taky nějaké jistoty a Bastard Priest na „Vengeance… of the Damned“ ukazují, že oni dokážou být jednou z nich. Švédský death metal zní v jejich podání stále svěže a nechybí mu nápady. Předně je to ale totální pomatenost metalem smrti, čímž jenom získává takováto tvorba na sympatiích.

Artwork roku:

Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Výtvarná stránka prvotiny Gulch „Impenetrable Cerebral Fortress“ je stejně zdařilá jako deska samotná. Možná ještě víc. Styl kanadského tatéra Boone Naka je prudce originální. Můžeme zde sledovat výjev z lázeňského prostředí, kde sličná sanitářka právě dopřává pacientovi jeho nejoblíbenější proceduru – krvavou koupel v ozubené mikvi.

Objev roku:

Neptunian Maximalism

Spolek belgických avantgardistů Neptunian Maximalism patřil se svým „Éons“ k největším výzvám uplynulého roku. Po všech stánkách mohutné album dokáže i s velkým odstupem času stále odkrývat dosud neobjevené momenty, díky čemuž nepřestává bavit. Když to přepočtu na minuty, strávil jsem s „Éons“ ze všech novinek uplynulého roku určitě nejvíce času a tenhle čas hodnotím jako moc dobře investovaný. Podobná hudba se nedostává člověku na obdiv často, takže si je potřeba podobně pečlivě vystavěných a tajemných nahrávek cenit.

Archeologický objev roku:

Leeway – Desperate Measures (1991)

S kultovní nahrávkou „Born to Expire“ od newyorských hardcoristů Leeway jsem obeznámený už dlouhé roky. Letos jsem ale díky novince Cro-Mags s vervou oprašoval všemožné klasické crossover thrashe, přičemž mě napadlo, zkusit od Leeway také ostatní desky. A tak jsem zjistil, že „Desperate Measures“ z roku 1991 je snad ještě lepší než jejich prvotina. Jedná se o styl podobný „The Art of Rebellion“ od Suicidal Tendencies nebo „Un-Sentimental“ od Beowülf, takže už zde promlouvá devadesátková alternativa a výrazně melodický zpěv, přitom je to ale stále tvrdé a plné přísných riffů. Kromě přešlapu „2-Minute Warning“ poplatného době vzniku je tahle věc naprosto vynikající.

Shit roku:

Body Count – Carnivore

Aw yeah, BC‘s in the house, right. Dobře, ale z toho mého domu se teda tihle BC hodně rychle pakovali. Bohužel, po návratovém „Manslaughter“ jdou Body Count jenom dolů a s „Carnivore“ už jsou teda hodně nízko. Z crossover thrashe nezbylo nic, namísto toho se nyní pohybují v nu/rap metalu s hodně groovy a úsměvnými pokusy o deathcore. Navíc se tu objevují také hrozné hostovačky, z nichž za něco stojí pouze ta ve skladbě „Point the Finger“. Nakonec je to jeden z posledních studiových záznamů Rileyho Galea.

Koncert roku:

1. Vole, Pacino, Esgmeq: Záboří – Pohostinství U Šulců, 15.2.2020

Nejlepší koncert posledních let jsem zažil v jedné podkrkonošské vísce, která se rozkládá kolem Zábořského potoka. Přes tenhle potůček vede lávka, za níž se nachází roubenka, a v té roubence Pohostinství U Šulců, pravá vesnická hospoda s přísným, ale spravedlivým výčepním. Na programu byli Vole, Pacino a Esgmeq. Všechny tři kapely předvedly výborné, byť krátké výkony, a podle toho to tam také vypadalo. Skromný počet návštěvníků se brzy rozohnil. Lidé se polévali pivem, kořalkou, vzduchem létaly půllitry, židle i pankáči, a během toho všeho paní hostinská roznášela místním lovcům oblíbené smažáky a přesné hladinky Krakonošů. Výjev jako z pohádky.

2. Cult of Fire, Malokarpatan: Praha – Palác Akropolis, 5.9.2020

Daleko honosněji byl pojat koncert v pražském paláci Akropolis, kde se v září podařilo vystoupit Malokarpatan a Cult of Fire. Malokarpatan mě zde přesvědčili o síle svého nového materiálu a Cult of Fire zase dokázali ohromit prací se scénou. Je škoda, že se chystané evropské turné neuskutečnilo, protože těmhle dvěma kapelám by se rozhodně podařilo ty naše luhy a háje reprezentovat v zahraničí se vší parádou.

Videoklip roku:

Chubby & The Gang – All Along the Uxbridge Road

Videoklip ke skladbě „All Along the Uxbridge Road“ mi připomíná kultovní stolní hru Četníci a zloději. Mimoto je deska „Speed Kills“ skvělá a prostě jsem tu chtěl Chubby and The Gang v nějaké podobě mít.

Film roku:

1. Possessor

Sci-fi thriller „Possessor“ od Brandona Cronenberga mě docela mile překvapil. Z poměrně přímočarého námětu se zejména díky vizuální stránce podařilo vytřískat hodně. Zajímavá je hlavně snaha o ovládnutí cizího těla a následný souboj identit. Nebojí se být brutální, až bych řekl hnusný, a nechybí mu ani různé podivnosti. Také tu hraje Sean Bean, můžete třeba hádat, v jaké minutě bude rozsekaný na kousky…

2. Druk

Rčení chlastat jako Dán je asi všem známé. Thomas Vinterberg ve svém dramatu „Druk“ ukazuje, jak takovéhle chlastání může vypadat. Parta učitelů se rozhodne empiricky ověřit teorii, která tvrdí, že člověk se narodí s určitým deficitem alkoholu v krvi. Takže začnou vyvažovat hladinku. Přestože je to drama, dokáže být tento film daleko vtipnější než mnohé komedie. V hlavní roli je Mads Mikkelsen a opět tu řádí.

3. The Devil All the Time

Snímek „The Devil All the Time“ od Antonia Campose sleduje příběhy několika lidí z amerického Středozápadu let minulých, které se pozvolna začnou v určitých bodech propojovat. Přestože je občas film příliš rozvláčný a trochu mu trvá, než se rozjede, nachází se tu několik opravdu silných scén, jež to celé drží pevně pohromadě. Dost se mi líbil také výběr mladých herců, z nichž mě tu bavil snad úplně každý.

Potěšení roku:

Kvelertak – Splid

Novým Kvelertak jsem nevěřil. Odchod zpěváka Erlenda Hjelvika se mi zdál býti fatálním a když se navíc odporoučel i bubeník Kjetil Gjermundrø, myslel jsem, že v kapele je něco v nepořádku. Namísto úpadku ale Kvelertak na „Splid“ znovu ožili. Po nudném „Nattesferd“ přišli s nahrávkou, jež svou dravostí a zdařilým materiálem připomíná dnes již jejich legendární prvotinu. „Splid“ je svěží, energické a hitové, tedy přesně takové, jaké by mělo album Kvelertak být.

Zklamání roku:

Sodom – Genesis XIX

Na novou desku Sodom jsem se těšil hodně a o to je výsledek větším zklamáním. „Genesis XIX“ sice navrací Sodom do původních kolejí, ale že by tu působili nějak jistě, to se teda říci nedá. Pár skladeb mě potěšilo, avšak většina stopáže mě jednoduše nebaví, ba co víc, v určitých momentech mi přijde vyloženě špatná. Změna byla po nepovedené předchozí desce rozhodně vítána. Provedení se ale prostě nepovedlo tak jak mělo.

Zhodnocení roku:

Po čistě studiové stránce to byl klasický rok jako každý jiný. Po té koncertní to samozřejmě byla bída, ale jsem rád, že jsem viděl alespoň to málo, co jsem viděl. Jak se ukázalo, streamované koncerty mě nebaví, to si raději pustím nějaký starý záznam oblíbené kapely, kde to má tu správnou atmosféru a působí to opravdu živě. Můžeme jen doufat, že letošní rok bude v tomhle ohledu příznivější, i když spíš ne.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2020: H.

17.1.2021 H. Komentáře: 9

H.:

Top5 2020:
1. Thy Catafalque – Naiv
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Plague Organ – Orphan
4. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight
5. DomJord – Sporer

CZ/SVK deska roku:
1. Vyšehrad – I.
2. Lamia Vox – Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer
3. Malokarpatan – Krupinské ohne

Neřadový počin roku:
1. Zalmoxis – A Nocturnal Emanation
2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan
3. Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Artwork roku:
Neptunian Maximalism – Éons

Objev roku:
Entheogen a jeho projekty

Archeologický objev roku:
The Masque of the Red Death (1964)

Shit roku:
Jaye Jayle – Prisyn

Videoklip roku:
Grausame Töchter – Klinik

Film roku:
1. Possessor
2. Tenet
3. The Invisible Man

Potěšení roku:
mimořádný nášup skvělých desek

Zklamání roku:
mimořádně málo skvělých filmů

Top5 2020:

1. Thy Catafalque – Naiv

Thy Catafalque patří k nejzajímavějším metalovým kapelám vůbec. Snad i proto, že se Tamás Kátai nenechavá metalem svazovat a stejně přirozeně pracuje i s elektronikou nebo elementy folku a jazzu. „Naiv“ je možná tou nejrozmanitější deskou Thy Catafalque, ale pořád s přehledem naplňuje vysoký standard a tahá jednu fantastickou skladbu za druhou. Jestli dobře počítám, tak tohle je už počtvrté, co se Thy Catafalque objevuje v mém top5, a potřetí se jedná o první flek. Až tak výjimečná tahle skupina je.

2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality

Jakmile Yuri Gagarin odpálí s metalovou razancí svou třetí desku „The Outskirts of Reality“, začne strhující spacerocková jízda. Už předešlé tituly jsem měl hodně rád, ale tady se Švédové dokázali překonat a naservírovali excelentní záležitost, která snad nemůže zklamat žádného příznivce vytripovaného kosmického rocku. „Oneironaut“ pak patří k nejpůsobivějším skladbám roku.

3. Plague Organ – Orphan

Už v recenzi jsem „Orphan“ označoval za černého koně roku a už tehdy jsem také tušil, že se to při sestavování první pětky potvrdí. Netvrdím, že se jedná o nahrávku určenou každému, ale mně osobně debut Plague Organ zachutnal fest. Vždycky jsem měl ve velké oblibě monotónní hypnotické věci a taky mi vždycky imponoval netradiční avantgardní sound. „Orphan“ skvěle kombinuje obojí do intenzivní psychedelické palby.

4. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight

Prvotina At the Altar of the Horned God, bočního projektu Heolstora z Mystagos, se mi hodně strefila do vkusu. „Through Doors of Moonlight“ odměřilo perfektně vyvážený poměr mezi podmanivým ritual ambientem a ekvivalentně podmanivým black metalem. Ve finále to dělá jednu z mých nejposlouchanějších desek tohoto roku.

5. DomJord – Sporer

V rámci Funeral Mist si sice Mortuus důstojnost zachovává, ale Marduk se na posledních deskách stali synonymem průměru. Proto bych si netipnul, že mě prvotina Mortuusovy bokovky bude takhle bavit. DomJord je nicméně super a „Sporer“ podobně jako několik předešlých příček boduje monotónní muzikou s úchvatnou atmosférou – tentokrát ale v ambientním hávu.

CZ/SVK deska roku:

1. Vyšehrad – I.

Rozhodně bych nečekal, že se mi v roce 2020 takhle moc zalíbí v základě neobjevná a vlastně ani neskrývaná variace na Burzum. Vyšehradu se nicméně na „I.“ daří uctívat ducha „Filosofem“ přímo bravurně a minimálně píseň „Chronos“ je síla jak čuně.

2. Lamia Vox – Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer

Dobře, uznávám, že s tímhle výběrem trochu podvádím, protože Lamia Vox pochází z Ruska. Žije ale v České republice, díky čemuž jsem si dovolil sem „Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer“ zařadit. Přece jenom se jedná o album, jež mě dokázalo uspokojit, přestože se na něj čekalo hromadu let. A to rozhodně není nic samozřejmého.

3. Malokarpatan – Krupinské ohne

Chápu, proč někdo bude tvrdit, že „Nordkarpatenland“ bylo mnohem lepší, ale podle mě jsou obě placky super a Malokarpatan to v rozmáchlejších epických písních hodně sluší. Já jsem si tedy poslech „Krupinské ohne“ užil a k albu jsem se tu a tam vrátil i v průběhu roku. Za mě tedy spokojenost a zasloužený třetí flek v československém rybníčku.

Neřadový počin roku:

1. Zalmoxis – A Nocturnal Emanation

Mírně pohádkový obal může na první pohled odrazovat, ale nenechte se zmýlit. „A Nocturnal Emanation“ nabízí propracovaný syrový black metal vysokých kvalit. Oproti starší tvorbě Zalmoxis se jedná o výrazný odklon a také řekněme ambicióznější pokus, ale tenhle pokus vyšel na výbornou. Skvělá záležitost.

2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

Wędrowcy~tułacze~zbiegi můj žebříček z roku 2019 opanovali s deskou „Marynistyka suchego lądu“. Na EP „Berliner Vulkan“ uhnuli úplně jinam a pustili se do elektroniky, zabodovat se jim ovšem podařilo i tak.

3. Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Sedmipalcová splitka typicky nepatří k počinům, v nichž bych spatřoval takovou hodnotu, abych je řadil k nejlepším nahrávkám roku. Tenhle malý asfalt mě ale baví fakt krutě. Na straně A rakouská podivnost Brånd, na straně B další impozantní sabat Häxenzijrkell – dohromady dva výrazně odlišné náhledy na raw black metal, ale oba výborné.

Artwork roku:

Neptunian Maximalism – Éons

„Éons“ bych určitě označil jako jednu z nejpozoruhodnějších desek roku. Jedná se o monstrózní a těžko uchopitelné dílo, jednak kvůli obludné délce, především ale kvůli vlastnímu obsahu. Asi nemůžu tvrdit, že bych měl prvotinu Neptunian Maximalism zevrubně naposlouchanou (jde to vůbec?), ale rozhodně mě to hrozně bavilo a mám k tomu velký respekt. „Éons“ by si každopádně možná zasloužilo svou pozici i mezi pěti nejlepšími alby, ale vzhledem k tomu, že tohle má navíc i vynikající přebal, rozhodl jsem se dát počinu prostor radši tady.

Objev roku:

Entheogen a jeho projekty (A Binding Spirit, Fortress of the Olden Days, Zalmoxis)

Tentokrát jako objev roku nevybírám konkrétní formaci, nýbrž obecně tvorbu německého muzikanta Entheogena nebo také Stulperta. Dříve jsem jeho projekty neznal a seznámil jsem se s nimi až začátkem roku 2020, ale všechny mi setsakra zachutnaly. Spadá sem už výše jmenovaná formace Zalmoxis a dále také A Binding Spirit (vyšlo povedené bezejmenné demo) a Fortress of the Olden Days (full-length „Verlassenheit“). Kromě toho má má borec ještě poslední projekt Ås, ale ten v roce 2020 nic nevydal, takže jsem mu prozatím nevěnoval takovou pozornost. Letmé poslechy ale slibují, že i tady to bude stát za to.

Archeologický objev roku:

The Masque of the Red Death (1964)

Asi je trochu zvláštní vydávat tohle za nějaký velký objev. Vincent Price ostatně patří ke klasikům hororu, Cormanova série gotických hororů ze šedesátých let má nepochybně svoje místo v žánrové historii a já sám jsem kouzlo tohoto komba samozřejmě objevil už dříve. Zrovna „The Masque of the Red Death“ mi ale až do roku 2020 unikalo. O to víc jsem si však tenhle letitý kousek nyní užil. Pro historické kostýmní horory z dané doby mám slabost, takže se mi to hodně líbilo. Price ve vrcholné formě byl fakt ďábel.

Shit roku:

Jaye Jayle – Prisyn

Musím říct, že tohle hodně bolí. Určitě jsem v roce 2020 slyšel i formálně horší věci, ale v kombinaci s obrovským zklamáním musím tenhle nelichotivý titul přiklepnout Jaye Jayle. „Prisyn“ nabízí jednu dobrou skladbu, okolo níž se nachází jen nudná zoufalost. Nesere mě, že stylově jde o něco úplně jiného než bravurní „No Trail and Other Unholy Paths“. Neskutečně mě však točí, že došlo k tak markantnímu propadu kvality.

Videoklip roku:

Grausame Töchter – Klinik

Tradičně jako každý rok musím zopakovat, že na klipy nečumím, takže nemám dostatečný přehled, abych mohl s klidným srdcem vybrat ten nejlepší. Klasicky sem tedy dávám ten nejsledovanější. Jde o ukázku z chystaného alba Grausame Töchter („Zyklus“ vyjde v únoru 2021) a jde o sakra lákavou ukázku. „Klinik“ jsem se fakt nemohl doposlouchat a pořád mě ten track ohromně baví. Jestli bude celá deska na téhle úrovni, tak by klidně mohlo jít o nejlepší řadovku Grausame Töchter.

Film roku:

1. Possessor

Letos nebyla nijak závratná konkurence, tudíž si „Possessor“ od Cronenberga juniora docela pohodlně dokráčel pro prvenství. Snad jako jediný dokázal předvést nějakou odvahu, specifickou náladu a zanechat dojem. I v nabušenějším roce by „Possessor“ pravděpodobně dokázal zaujmout, ale za stávající konstelace jsem jednoduše neviděl pamětihodnější snímek.

2. Tenet

Důvody, proč „Tenet“ patří mezi nejlepší filmy roku 2020, jsem se pokusil nastínit v příslušné recenzi (která ostatně právě kvůli tomu vznikla), takže vás případně odkážu tam. Pokud se vám však nechce překlikávat, tak jen ve stručnosti řeknu, že „Tenet“ určitě nepovažuji za nějakou extra náročnou nebo složitou podívanou. Já jsem v tom viděl „jen“ akční spektákl s ambicí a osobitě pojatou akcí, jehož údajná náročnost spočívá jen v tom, že svého diváka nepovažuje za vola s vypnutým mozkem. A to mi ke spokojenosti vlastně stačilo.

3. The Invisible Man

Leigh Whannell je talent, umí pracovat s napětím a jeho bijáky mě dost baví. „The Invisible Man“ tohle potvrzuje a také v praxi ukazuje, že známá poučka, že největší obava plyne z toho, co nevidíme, skutečně funguje. Zde na ní stojí celé dvě hodiny a výsledkem je jeden z nejlepších čistokrevných hororů roku 2020.

Potěšení roku:

mimořádný nášup skvělých desek

Obvykle se mi stává, že za každý rok narazím jen na hrstku skutečně výstavních alb, z nichž bych si sednul na prdel. Vzpomínám si, že některé roky by mi do eintopfového speciálu klidně stačilo třeba jen top3. No, rok 2020 na tom byl jinak, protože tentokrát se objevilo nebývalé množství nahrávek, které u mě splňovaly ty nejvyšší nároky. A to mě samozřejmě hodně potěšilo.

Zklamání roku:

mimořádně málo skvělých filmů

U filmů se situace naopak obrátila. V posledních letech se vždycky objevil nějaký úchvatný snímek, někdy jich dokonce bylo i víc – rok 2019 například přinesl „Der goldene Handschuh“ a „The Lighthouse“, rok 2018 zase „The House That Jack Built“. 2020 ovšem v tomhle ohledu zůstal za očekáváním a nenarazil jsem v jeho průběhu na žádný biják, který by u mě splňoval ty nejvyšší nároky. A to mě samozřejmě hodně nepotěšilo.

Zhodnocení roku:

V závěru eintopfového speciálu pro rok 2019 jsem prorocky uvedl, že rok 2020 podle mě bude úplně standardní a nečekám od něj zvláštního. Víc vedle už jsem snad být nemohl, protože od jara se převrátil život vzhůru nohama prakticky v celé společnosti. Vím, že mnohé celá ta krize semlela dost nepříjemně, takže to může působit jako provokace, ale mně osobně tenhle rok vlastně vyhovoval. Dlouhodobý home office si docela užívám, v osobním a pracovním životě se mi dařilo, s muzikou si taky nemám na co stěžovat a vlastně mi nic moc nechybělo. Soucítím s těmi, komu uplynulých dvanáct měsíců takhle dobře nevyšlo, ale pro mě to byl příjemný rok.

Reporty

Cult of Fire, Malokarpatan

9.9.2020 Cnuk Napsat komentář

Datum: 5.9.2020
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: Cult of Fire, Malokarpatan

Současné dění ve světě je asi každému moc dobře známé. Zapříčinilo to spoustu různých věcí a jednou z nich je také fakt, že my jakožto vášniví návštěvníci koncertů nemáme moc na co chodit. To je hlavním důvodem, proč jsem letos byl zatím jen na dvou akcích, přičemž ta poslední byla už v březnu. Teda nepočítám-li třeba situace, kdy v létě na náměstí přihlédnu vystoupení místní kapely. Kolikrát to navíc jsou fakt bizarnosti, třeba znojemský revival Katapultu je v tomto ranku asi nepřekonatelný strop – doporučuju.

Koncert Cult of Fire a Malokarpatan v rámci jejich společného evropského turné je jednoznačně největším letošním koncertem, který jsem navštívil, a nemyslím si, že to do konce roku něco změní. Atraktivní turné o devatenácti zastávkách bylo zrušeno, avšak zůstala alespoň Praha a štace Palác Akropolis. Vzhledem k poslednímu dění v Praze a tradičně nečekaným výpadům naší vlády jsem si ale do poslední chvíle nebyl úplně jistý, jestli nepadne i ta Praha. To se nakonec nestalo, a to zejména díky členům Cult of Fire, kteří se poté, co byl kytarista Opat uvalen hygienou do karantény, statečně rozhodli odehrát vystoupení jenom ve třech.

Cult of Fire a Malokarpatan pojí nejenom žánrová příbuznost a sklízení ohlasu v zahraničí, ale také to, že mají obě formace venku nové desky. „Moksha / Nirvana“ ani „Krupinské ohne“ nepatří k mým nejoblíbenějším nahrávkám obou kapel, ale to mi nikterak neubíralo na touze tenhle koncert vidět, a to zejména kvůli Cult of Fire, s nimiž jsem doposud neměl naživo tu čest. Navíc jak známo, i nový materiál může být naživo daleko zajímavější.

Malokarpatan začali podle očekávání otvírákem „V brezových hájech poblíž Babinej zjavoval sa nám podsvetný velmož“ a bylo to super. Bathoryovsky epický nádech seděl na úvod výborně a těch třináct minut na mě působilo daleko lépe než na desce. Progresivní ladění „Krupinských ohňov“ spolehlivě zapadlo, akustické vyhrávky nerušily, zkrátka takhle nějak jsem si představoval onu optimistickou variantu. Samozřejmě došlo i na již osvědčené hity z předchozího alba „Nordkarpatenland“. Právě u nich jsem si ale uvědomil, že mě tyhle pecky i tak baví více. Nové skladby možná mají lepší atmosféru a jsou propracovanější, ale ty riffy, jimiž je protkáno „Nordkarpatenland“, kurva nenahradíš! Hlavním poznatkem je ovšem to, že když se tyhle dvě podoby Malokarpatan promíchají a od každého máte trochu, tak je to dost fajn.

Bohužel došlo i na zklamání. Tím byl úplný závěr koncertu, kdy přišla řada na titulní opus „Krupinské ohne poštyrikráte teho roku vzplanuli“. Já se na to vyloženě těšil, ta grotesknost mohla v živém provedení vyniknout naplno, však tohle je koncertní tutovka, ale nestalo se. Malokraptan s sebou samozřejmě Paľo Drapáka nevozí, takže dnes snad už legendární halekání „Krupinské ohne, štyrikrát vzplanuli!“ bylo jenom pouštěno zezadu a upřímně to bylo dost o ničem. I publikum bylo překvapivě chladné, přitom v tento moment bych čekal spíše přesný opak. Necrocockovy líbezné zpěvy v „V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva“ byly také jenom pouštěné, ale tam to tolik nebilo do uší, když se nejedná o očekávaný vrchol skladby.

Povšechně mě však Malokarpatan bavili. Koncerty mají zmáknuté a hlavně jim nechybí charisma. Basák Peter připíjel číší vína, HV si kromě své špacírky uzmul rovnou celou flašku, Aldaron pevně držel svůj postoj někoho mezi Quorthonem a Zakkem Wyldem a nechyběla ani džíska s Titanicem na chrbátu druhého kytaristy Ase. Bubeníka Miroslava jsem si skoro nevšiml, ale to už je asi jejich úděl, ostatně o tom více u kapely následující. Rovněž krásný obal „Krupinských ohnov“ vypadal na zadní plachtě moc pěkně, stejně jako menší boční proprietky. Ale o této disciplíně se zaslouží zmínit také především až s druhým, hlavním chodem.

<a href="https://malokarpatan.bandcamp.com/album/krupinsk-ohne">Krupinské ohne by Malokarpatan</a>

Cult of Fire mají koncerty propracované, to je známá věc. K příležitosti vydání novinky „Moksha / Nirvana“ si přichystali kompletně nový vizuál, který se nebáli už předem prostřednictvím videa představit. Na první pohled jsem si říkal, dobré, velkolepé, ale ti obrovští hadi vypadají docela levně. Co mě zaujalo nejvíc byla pozice, v níž hrají kytaristé, tedy v tureckém sedu. To je na metalovou kapelu vskutku originální. Očekával jsem, že na vlastní oči a se všemi dalšími efekty to bude ještě lepší, a taky že jo. Bylo to působivé. Díky práci světel a kouřů se podařilo vytvořit hned několik různých pohledů na celou scénu, což dokázalo vzbudit dojem, jako když se s každou skladbou kulisy trochu mění. Zprvu nenápadné himalájské modlitební praporky pověšené jakoby z vrcholu chrámu na zadní plachtě vedly světlo do prostoru k hadům, a díky různému nasvícení dokázaly dělat divy. Samotné zlatavé kobry pak díky horší viditelnosti a mlžení scény nepůsobily tak plasticky. Zkříženými kosami tvořený pěvecký pultík a zahalené kostýmy už jsou s Cult of Fire spjaty dlouhodobě. Dohromady to tedy celé vypadalo velice poutavě.

Zprvu jsem si ani neuvědomil, že pod sezením kytaristů je vlastně prázdný prostor. To byl také zajímavý prvek. Jak už jsem ale zmínil, kytarista byl bohužel jenom jeden – Infernal Vlad. Na Opatově místě seděl kdosi, a jeho úkolem bylo hodinu a půl porůznu měnit pozici svých rukou. Opatova kytara byla pouze pouštěna ze záznamu. To je prostě škoda, ale i tak jsem rád, že ze Cult of Fire rozhodli koncert odehrát. Rovněž jsem předeslal, že bubeníky jsem tento večer zrovna neviděl a u Toma Coronera to tuplem platilo. Nepomohla ani jeho mohutná čepice. Z mé pozice jsem ho měl po celou dobu schovaného za Devilishem, který se odhodlal maximálně ke dvěma úkrokům dozadu a pokynutím rukou, ovšem dané geometrické rozpoložení Kult Ohně prostě neporušil. Umění Corna jsem však měl možnost slyšet, a to mi ke spokojenosti stačilo.

Cult of Fire se logicky orientovali zejména na novou tvorbu, byť začali „Závětí světu“. Dalo by se říci, že já jsem měl po první skladbě splněno, ale byl jsem samozřejmě zvědav, jak se vyvrbí novinky, které mě studiově moc neoslovily. A podle očekávání to bylo lepší. Úvodní riff „(ne)Čistého“ nebo melodie v „Mokša“ měly dobrou atmosféru, a to samé se dá říci i o písních z „Nirvany“. Třeba závěrečné zaříkávání v „Buddha 1“ patřilo k vrcholům celého vystoupení. Hlavním plusem bylo, že jsem tu minimálně rozuměl textům, a tím pádem mě nerušily tak jako v případě obou studiových nahrávek. I když bych si rozhodně dokázal představit lepší složení skladeb, ani tenhle výběr s minimem mých oblíbených mě nakonec nenudil. Naopak mi to bylo i sympatické, a to od obou kapel. Prostě když máš turné k novému albu, tak to hraj.

Přestože obě vystoupení hodnotím kladně, v případě Malokarpatan to mělo navrch ještě ten efekt, že se mi znovu chce do poslechů „Krupinských ohňov“. O dvojdesce Cult of Fire tohle říci nemohu. Přitom paradoxně právě u nich jsem nezažil žádné zklamání na rozdíl od Malokarpatan. Výsledek je ale prostě takový. I když konkurence nebyla veliká, ani se nejedná o nejlepší z těch pouhých, teď už tří koncertů, které jsem si letos dal, protože ten punk, co jsem zažil v hostinci U Šulců v Záboří, jen tak něco nepřekoná hehe.

<a href="https://cultoffire.bandcamp.com/album/moksha">Moksha by Cult of Fire</a>

Koncert skončil zatáhnutím opony a z kadidlem provoněného sálu se mohlo konečně na čerstvý vzduch, což byla díky rouškovému nařízení lákavá změna. Fakt to nebylo nic příjemného a byl jsem rád, že to vlastně celé trvalo jenom nějaké tři hodiny, protože déle by to bylo už na hranici snesitelnosti. Všichni víme, jaký vzduch se dokáže v naplněném uzavřeném prostoru vytvořit, no a teď si k tomu přičtěte to, že máte ještě něco naraženého na rypáku. Odejít se vydýchat ven o přestávce po skončení Malokarpatan byla pro mnohé povinnost, po skončení Cult of Fire pak do jisté míry vysvobození. Jak ostatně vtipně poznamenali Cult of Fire na svém Facebooku, alespoň víme, jak se koncert co koncert cítí oni.

Tiskové zprávy

Představení vizuálu Cult of Fire pro nadcházející turné

2.9.2020 TZ Napsat komentář

Chybí vám v této zvláštní sezóně blackmetalové koncerty? CULT OF FIRE svůj koncert příští sobotu 5. září do kapacity 500 ks v pražské Akropolis sice vyprodali, ale po vstřícném přístupu klubu se podařil navýšit počet vstupenek o dalších 100 ks do speciálního sektoru na balkón!

Sektor bude mít vlastní vstup, záchody i bar a výhled z balkonu na epicky vystavenou stejdž s propracovanými světly a levitujícími muzikanty je dechberoucí. CULT OF FIRE po exkluzivních vystoupeních ve více než 30 zemích tuto show postavili výhradně pro evropské turné ke svému dvojalbu „Moksha/Nirvana“, z nějž pochází i přiložený záznam natočený právě v Paláci Akropolis pro mezinárodní EMFA festival, který se konal začátkem srpna.

Premiéry celé show se zúčastní speciální hosté MALOKARPATAN ze Slovenska a bude to jediná letošní příležitost vidět a slyšet CULT OF FIRE v novém koncertním vizuálu, takže s nákupem těchto posledních vstupenek na balkon neváhejte, neb se jedná ojedinělou příležitost jít v této době na podobný koncert.

Lístky zde: https://obscure.cz/sk/tickets/detail/id/385

CULT OF FIRE, MALOKARPATAN
5. 9. 2020 – Praha, Akropolis
FB event: https://www.facebook.com/events/417354842211786
e-TICKET balkón: https://obscure.cz/sk/tickets/detail/id/385

Předprodej viz výše e-TICKET, dále pak v síti Ticketmaster.

[tisková zpráva]

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – září 2020

1.9.2020 Sicmaggot Komentáře: 9

H.:
1. Cult of Fire, Malokarpatan – Praha, 5.9. (event)

Cnuk:
1. Cult of Fire, Malokarpatan – Praha, 5.9. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Vader, Mass Worship – Bratislava, 15.9. (event)
2. Mallephyr, Depths Above, Eternal Damnation – Brno, 27.9.

H.:

Tak nějak z povinnosti – a aby tu chudák kolega Metacykloatd. nebyl sám (edit: kolega Cnuk svůj příspěvek poslal až později a mně se nechce tohle přepisovat) – sem mrdnu koncert Cult of Fire a Malokarpatan. Ten se měl původně konat už 21. března, ale tu pohádku o koronce a rušených koncertech už určitě znáte, tak to snad nemusíme rozebírat.

Nad letošním dvojalbem Cult of Fire jsem si sice zrovna nepohoňkal, ale minimálně vizuálně kapela na koncertech obvykle vypadá působivě a ani obměněná podoba na tom myslím nic nezmění. Staré pecky také zafungují spolehlivě. A i kdyby ne, tak po hudební stránce večer jistí Malokarpatan, jejichž aktuální placka „Krupinské ohne“ se naopak hodně povedla.

Cnuk:

Podle všeho to vypadá, že Cult of Fire spolu s Malokarpatan v sobotu 5. září v paláci Akropolis skutečně vystoupí. Což o to, na pořádný koncert po delší době se těším, navíc Cult of Fire jsem nikdy naživo neviděl, nepočítám-li těch pár vteřinek, co se mi podařilo spatřit cosi na pódiu během totálně narvaného vystoupení na Brutal Assaultu, kam už jsem se prostě nevešel. Taky Malokarpatan by mohli být s novým ambiciózním materiálem „Krupinských ohňov“ zajímaví, ale ta opatření, která budou koncert provázet v čele s povinnými rouškami, mi to těšení docela kazí. No uvidíme, jaké to nakonec bude.

Metacyclosynchrotron:

S koncerty to vypadá pořád všelijak, ale Vader to teda riskli a představí svou novou desku „Solitude in Madness“ v rámci turné, které se zastaví i v Praze, Brně, Bratislavě a Košicích. Upřímně, rutinérství Vader, i když na úrovni, sleduji jen zběžně a k životu ho již dávno nepotřebuji, ale výtečného materiálu za svou existenci nastřádali hodně, bude tedy z čeho vybírat. Navíc pokaždé, když jsem Poláky viděl, můj dojem osciloval mezi „dobré až vynikající“, takže věřím, že Vader své publikum stižené koncertním absťákem pěkně rozmrdají.

Koncerty malých kapel, kam přijde pár desítek lidí, by mohly být teoreticky imunní proti záchvatům mocipánů, kdy začnou chaoticky omezovat vše, co se dá, jen aby to vypadalo, že se něco dělá. Mallephyr společně s Depths Above patří k tomu nejlepšímu, co se u nás za poslední roky vylíhlo, takže pokud jste z Prahy (25. 9.), Mladé Boleslavi (26. 9.) nebo Brna (27. 9.), neměli byste váhat.

Recenze

Malokarpatan – Krupinské ohne

10.3.2020 Sicmaggot Komentáře: 16

Země: Slovensko
Žánr: black / heavy metal
Datum vydání: 20.3.2020
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. V brezových hájech poblíž Babinej zjavoval sa nám podsvetný velmož
02. Ze semena viselcuov čarovný koren povstáva
03. Na černém kuoni sme lítali firmamentem
04. Filipojakubská noc na Štangarígelských skalách
05. Krupinské ohne poštyrikráte teho roku vzplanuli

Hrací doba: 48:18

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Invictus Productions

První pohled (H.):

Malokarpatan jsou mi hodně sympatická kapela. Ne kvůli tomu, že jsou aktuálně žhavým zbožím a nejviditelněji prezentují slovenský black metal ve světě, nýbrž kvůli tomu, že se jedná o super muziku. Zdá se mi, že Malokarpatan dokázali zachytit unikátní esenci starého československého metalu a pracují s ní nad rámec pouhé důstojně podané nostalgie. Když totiž říkám, že ji dokázali zachytit, nemyslím tím neinvenční vykrádání starých kultů. Podobně jako mnohým klasikám československého / středoevropského metalu se Malokarpatan podařilo vzít charakteristický sound místního oldschool metalu a vtisknout mu svůj vlastní punc a svéráznou tvář.

Borci stojící za Malokarpatan evidentně moc dobře vědí, co dělají, ale mají dost talentu i soudnosti na to, aby netvořili pouhý revival. Inspirace letitými kapelami jako Master’s Hammer, Tormentor, Root nebo Törr je evidentní, stejně jako odkazy na světové legendy jako Bathory nebo Mercyful Fate, stejně jako vášeň ke klasickému heavy metalu.

Svůj vlastní pohled na danou věc navíc Malokarpatan ještě ozvláštňují fascinací v lokálních báchorkách, mýtech a folklóru, ale i zaujetím ve vesnickém životě a tendencemi hudebního ruralismu. Pod rukama jim vznikla svým způsobem unikátní záležitost, jakou je radost poslouchat. Platilo to o „Stridžie dni“ i „Nordkarpatenland“, platí to i o novince „Krupinské ohne“. A co se mi ještě dvojnásob líbí: Malokarpatan se neopakují a každé z jejich tří dosavadních alb je – navzdory jednotnému směřování a jasnému rukopisu – specifické v rámci diskografie.

Když bychom „Stridžie dni“ definovali jako neučesanou a syrovou podobu Malokarpatan a „Nordkarpatenland“ jako album, které kapelu v rozpoložení přímočarého songwritingu a citu pro silné riffy, pak „Krupinské ohne“ lze jednoznačně označit jako doposud nejambicióznější a nejvýpravnější desku.

Už rozmáchlý třináctiminutový otvírák „V brezových hájech poblíž Babinej zjavoval sa nám podsvetný velmož“ s pozvolným rozjezdem jasně ukáže, že Malokarpatan tentokrát nebudou sázet na kratší vypalovačky jako na „Nordkarpatenland“, ale epičtější kompozice. Patřičnou náladu navodí hned krátké intro, u něhož jsem si vzpomněl na atmosféru „Starých pověstí českých“ od Jiřího Trnky, což se vám může zdát jako hloupá asociace vzhledem ktomu, že Malokarpatan se věnují výhradně slovenským tradicím, ale snad to může posloužit pro představu, že lze v jejich hudbě zachytit jakýsi „dobový“ romantický feeling. Takové pojmenování může vypadat nepatřičně s ohledem na to, že se „Krupinské ohne“ svým konceptem točí okolo krupinské inkvizice a čarodějnických procesů. Nechápejte nicméně toto označení pejorativně. Nejedná se každopádně o jedinou takovou podobnou vsuvku – snad ještě víc jsem si oblíbil intro čtvrtého songu „Filipojakubská noc na Štangarígelských skalách“, které rovněž vzbuzuje silné nostalgické vibrace v tom nejlepším slova smyslu.

Hudebně Malokarpatan pokračují v oldschool black metalu se silnými heavymetalovými tendenci. Svým pojetím a náladou také „Krupinské ohne“ častokrát nechají vzpomenout třeba na „Jilemnického okultistu“ od Master’s Hammer. Ona zmiňovaná ambicióznost se však neprojevuje jen v delších stopážích jednotlivých skladeb a výpravnější kompozici desky. Jako důkaz mohu poukázat třeba na regulérně progovou pasáž ve třetí písni „Na černém kuoni sme lítali firmamentem“ nebo výrazný čistě odzpívaný moment v poslední stopě „Krupinské ohne poštyrikráte teho roku vzplanuli“.

Určitě by se dalo říct, že „Krupinské ohne“ by neměly zklamat příznivce předešlých alb, což je rozhodně pravda, ale mohlo by to naznačit opakování sebe sama. Novinka nezklamává právě tím, že je trochu jiná, avšak kvalitou nezůstává svým předchůdcům nic dlužna. Už jen tohle samo o sobě by vás snad mělo přesvědčit o tom, že „Krupinské ohne“ byste měli slyšet.

<a href="http://invictusproductions666.bandcamp.com/album/krupinsk-ohne">Krupinské Ohne by Malokarpatan</a>

Druhý pohled (Cnuk):

„Krupinské ohne“ představují novou podobu Malokarpatan. Ambiciózní ladění, které sahá k praktikám progresivních kapel, se může zdát pro jejich tvorbu nadbytečné, a přestože jsem albu věnoval dostatek poslechů, stále mi v hlavě tato myšlenka hlodá a nejsem s to ji pevně zodpovědět. Například hned první opus mě doposavad nedokázal přesvědčit o nutnosti své rozsáhlé stopáže. Jednotlivé party, přestože dobré, mi dohromady nějak nelepí, což se neděje pouze tady. Výbornými zůstávají všechna ta intra a outra, to už je prostě značka Malokapratan, bez které by to nešlo, stejně jako folklórní tématika a vůbec celý koncept kapely. Také návykové NWOBHM riffy, další z jasných znamení, jsou tu stále ve formě, ale je tu jedno zásadní ale. Těch opravdu strhujících na nové desce bohužel není tolik, jako v případě předchozí „Nordkarpatenland“, což považuji za zklamání.

Možná, že při větším rozmělnění skladeb a zároveň jejich většímu počtu by se jich sem dokázalo vměstnat více. Zde jsou ale upozaděny na úkor výpravnosti, což písně trochu sráží. Jednotlivé stěžejní motivy každé ze skladeb prostě musí být silné, mají-li posluchače zabavit po celou svou délku. Naspeedované „Ze semena viselcuov čarovný koren povstáva“ a závěrečné halekačce „Krupinské ohne poštyrikráte teho roku vzplanuli“ se to daří. U ostatních mám mírné pochyby. Přestože se Malokarpatan snaží naplnit délku stop jak jen to jde – mezihry, akustické kytary, zvukové efekty – nepůsobí to na mě v rámci celistvosti skladeb zcela přesvědčivě. Někdy je těch vsuvek zbytečně moc, jindy zas nejsou až tak zajímavé. Příkladem může být trojka „Na černém kuoni sme lítali firmamentem“. Ačkoliv je tou nejpřímočařejší věcí z „Krupinských ohnov“, obsahuje přechod do klidné polohy, která je sama o sobě dobrá, ale její zasazení působí příliš strojeně a zbytečně skladbu zařízne.

Na druhou stranu, přestože mi ne všechno zcela sedí, stále to považuji za dobrý materiál a poslech „Krupinských ohnov“ mě baví. Atmosféra je i na tomto albu stále jedinečná, a i proto se vyplatí věnovat nové desce Malokarpatan nějaký čas. Ostatně pochybuji, že v tomto roce vyjde na tuzemské scéně moc lepších alb. Jenom jsem asi čekal silnější zářez. Jak zmínil kolega výše, je dobře, že se Malokapratan neopakují. Avšak k „Nordkarpatenland“ se budu vracet raději.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – březen 2020

29.2.2020 Sicmaggot 1 komentář

H.:
1. Taake, Kampfar, Necrowretch – Praha, 20.3. (event)
2. Panzer Storm Fest 12 – Plzeň, 14.3. (event)
3. Audiotrauma Fest 2k20 – Praha, 6.-8.3. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Inferno, Sator Marte, Dark Seal, Bohemyst – Brno, 21.3. (event)
2. Mallephyr, Nektesm, Olovan – Ostrava, 6.3. (event)
3. Panzer Storm Fest 12 – Plzeň, 14.3. (event)

Cnuk:
1. Cult of Fire, Malokarpatan – Praha, 21.3. (event)
2. Lidstvu smrt, koalám život IV – Praha, 7.3. (event)

Dantez:
1. Boy Harsher, Hide – Brno, 28.3. (event)
2. Chelsea Wolfe, Jonathan Hultén – Praha, 11.3. (event)
3. Mallephyr, Nektesm, Olovan – Ostrava, 6.3. (event)

H.:

V březnu mi tedy z metalů přijde suverénně nejzajímavější norské kombo Taake a Kampfar. Obě formace se na českých pódiích daly zachytit už nevím kolikrát, takže určitě nejde o nic vyloženě exkluzivního nebo speciálního, ale obě kapely jsou pořád fajn (minimálně Kampfar už sice nemají takovou kvalitu jako kdysi, ale nebál bych se o to, že by snad vynechali nějaké starší fláky) a zahrát umí.

Na Sargeist v Plzni samozřejmě jebu, ale vy byste neměli, pokud bydlíte někde okolo nebo přímo tam. A to i navzdory zbytečně početnému a nepříliš vzrušujícímu supportu. Cože? Těch kapel tam je tolik, protože to má být něco jako festival…?

No a jestli máš chuť na nějakou elektroniku, tak festival Audiotrauma se zdá být jako sázka na jistotu. Letošní ročník bude úplně poslední, takže jestli jste někdy uvažovali o návštěvě, neměli byste to dál odkládat.

Metacyclosynchrotron:

Lokální akce s domácími kapelami mě už pár let nebaví obcházet, ale Inferno a Mallephyr bych si vzhledem k vysoké úrovni jejich hudby a koncertů dal klidně zas. První jmenovaní zahrají v Brně na výročním koncertu Dark Seal, kde se taky objeví Sator Marte a Bohemyst, což by mohlo být fajn. Ostravský koncert Mallephyr je na tom se supportem trochu hůř, ale Nektesm s Olovan nezní úplně zoufale, takže to taky půjde. Tedy za předpokladu, že se ve Chlívu trochu vydaří zvuk, bo ten klub je strašná díra.

Jo a 14. je v Plzni Sargeist.

Cnuk:

V březnu se chystám na dvě akce. Ta první se bude konat v Underdogs’ hned první sobotu. Jmenuje se „Lidstvu smrt, koalám život“ a jedná se o čtvrté pokračování benefičního minifestivalu, tentokrát na podporu australské fauně. Sestava tam bude skutečně lákavá. Z kapel, co znám, se nejvíce těším na mnou dosud neviděné Lahar a The Tower. Zajímá mě ale i všechno ostatní, přestože jsem dobrou polovinu vystupujících nikdy neslyšel.

Třetí sobotu v měsíci vystoupí v paláci Akropolis Cult of Fire s Malokarpatan. Všichni dobře vědí, že obě kapely chystají vydat nové desky, takže předpokládám, že se bude dost hrát nová tvorba. V případě Malokarpatan jsem pro, u Cult of Fire už jsem trochu skeptičtější, protože narozdíl od „Krupinských ohňov“, mě „Moksha / Nirvana“ zatím moc nebere. Naživo však může být všechno jinak. Rozhodně se ale těším.

Dantez:

Pražskou zastávku synthwavových Boy Harsher jsem loni v prosinci zadupal, a nakonec jsem za to rád. Duo se totiž vrací na konci března do brněnského Kabinetu Múz s lákavějším supportem, kterými jsou Hide. Ne, že bych si na hudbě doprovodu kdovíjak ujížděl, ale dosvědčit naživo zmítající se Heather Gabel do rytmu kovového lomozu oděnou ve skromných latexovo-nylonových svršcích a paprscích ze schizofrenického stroboskopu za to stát určitě bude. Od Boy Harsher pak čekám soundtrack k nejjasněji rozzářeným neonům amsterdamských bordelů. Co víc řešit.

Chelsea Wolfe se v Česku objevila naposledy před dvěma lety v Lucerně s plnohodnotnou kapelou za zády a zdrcujícím zvukem z aparatury. Nyní se chystá do prostor divadla Archa, kde svůj materiál nabídne v sólovém podání. Těm, kteří více hoví akustické poloze zpěvačky, a těm, kteří chtějí srovnat obě zvukové polohy, by neměla akce ujít.

No, a ze začátku prosince nahlédnu do ostravského Chlívu, který pohostí Mallephyr s pro mě neznámým doprovodem. Na Brutal Assaultu v poledních hodinách to rokycanským špatně nehrálo, takže si to v klubu dám rád.

Tiskové zprávy

Cult of Fire a Malokarpatan zahrají v Praze

26.2.2020 TZ 1 komentář

CULT OF FIRE, MALOKARPATAN
21. 3. 2020 – Praha, Akropolis
FB event: https://www.facebook.com/events/417354842211786
e-TICKET: https://obscure.cz/cs/tickets/detail/id/294

Po exkluzivních vystoupeních ve více než 30 zemích se v dubnu/květnu 2020 uskuteční první evropské turné CULT OF FIRE. Formát komplexního turné a ne jednorázových koncertů byl k novému albu, setlistu i pódiovému vizuálu zvolen speciálně pro toto turné, neb některé ze součástí dekorací by nebylo možno přepravovat letecky.

Nové dvojalbum CULT OF FIRE dostalo jméno „Moksha/Nirvana“ a vychází pod křídly Beyond Eyes Productions. Jedná se o dvě neoddělitelně spojená alba jako jsou paže a údy smrtonosné bohyně Kálí neoddělitelně spojené s jejím tělem. Jak už název desky napovídá, jedna část dvojalba je tematicky orientována na hinduismus, druhá na budhismus. Dvě části, jedno tělo – dvě cesty, jeden cíl.

Dvojalbum digitálně vychází právě dnes 20. února 2020, fyzické nosiče (double LP / double CD) vychází o měsíc později 21. března v den jejich nultého vystoupení ke zmíněnému evropskému turné v pražské Akropoli. Zde bude nejen první příležitost nové skladby slyšet živě v novém koncertním vizuálu, ale zároveň první příležitost zakoupit nosiče a nový merch.

Turné vč. pražského koncertu se jako speciální host budou účastnit slovenští MALOKARPATAN. I ti budou propagovat nové album – vyjde 20. března u Invictus Prod.

Koncert 21. března v pražské Akropoli a samotné turné bude jedinou – a tedy exkluzivní – příležitostí vidět CULT OF FIRE na evropských pódiích – nebudou žádné festivaly ani jiná vystoupení!

Předprodej viz výše, dále pak v síti Ticketmaster a na předprodejní kase v Lucerna Music Baru.

[tisková zpráva]

Redakční eintopf

Redakční eintopf – únor 2020

1.2.2020 Sicmaggot Komentáře: 4

H.:
1. Nawaharjan – Lokabrenna
2. Sightless Pit – Grave of a Dog
3. Not My God – Not My God

Metacyclosynchrotron:
1. Nawaharjan – Lokabrenna
2. Svart Crown – Wolves Among the Ashes
3. Terrifiant – Terrifiant

Cnuk:
1. Malokarpatan – Krupinské ohne
2. Raspberry Bulbs – Before the Age of Mirrors
3. Kvelertak – Splid

Dantez:
1. Sightless Pit – Grave of a Dog
2. Turia – Degen van Licht
3. Ygg – The Last Scald

H.:

Původně jsem si říkal, že toho v únoru moc není, ale když jsem začal pořádně přemýšlet, co by sem šlo napsat, došlo mi, že tenhle měsíc je ve skutečnosti hodně silný. Největší očekávání mám každopádně směrem k debutu „Lokabrenna“ od Nawaharjan. První dojmy míří hodně vysoko. Další podrobnosti už nechám kolegovi pode mnou.

V dalších dvou případech zvolím první alba „superkapel“. Full of Hell neposlouchám vůbec, The Body jen okrajově a až Lingua ignota mě baví, ale úvodní ukázka z „Grave of a Dog“, debutu projektu Sightless Pit spojujícího muzikanty ze zmíněných skupin, zní dost krutě. Tohle si pohlídám.

Doufám, že nebudu litovat ani vypíchnutí projektu Not My God, v němž se dali dohromady Tim Sköld (sólová tvorba, ex-Marilyn Manson, ex-KMFDM) a Nero Bellum (Psyclon Nine). I tady se mi první ukázka „Fiction“ zamlouvá, tak snad si podobnou kvalitu udrží také celá deska.

Metacyclosynchrotron:

EP „Into the Void“ od německých Nawaharjan bylo docela slibné, ale první poslechy „Lokabrenna“ mě sestřelily nečekaným způsobem, a proto si myslím, že jejich debut je nejzásadnějším (nejen) blackmetalovým vydáním února. Než začnu recenzovat, musím album podrobit těm nejpřísnějším soudům, protože počáteční nadšení bývá zrádné, ale o jednu z raných myšlenek se podělit chci. Čekali jste od debutu Mare víc ohně? Štve vás, že Arckanum a Panphage skončili? Dejte šanci „Lokabrenna“.

Druhou a třetí desku Svart Crown mám rád doteď, protože zážitky s nimi spojené byly až výjimečně intenzivní. K poslední „Abreaction“ bych měl vícero námitek a z dosud vypuštěných nových skladeb mám rozpačité dojmy, každopádně „Wolves Among the Ashes“ si musím pustit. Třeba i z toho důvodu, že se do kapely vrátili dva staří členové.

Kvalitní heavy metal se na Sicu moc často neobjevuje a to je škoda. Demo belgických Terrifiant bylo fajn, skladba z debutu se mi líbí ještě víc, takže pokud chcete slyšet nějakou čerstvou heavy poctivost, zde nejspíš nesáhnete vedle. „Terrifiant“ mimochodem vydávají Gates of Hell Records, kteří zaštítili i povedená loňská vydání Chevalier nebo Vultures Vengeance.

Cnuk:

„Krupinské ohne“ od Malokarpatan už jsem párkrát protočil, a po prvotních rozpacích se v nich začínám dobře orientovat a užívat si je. Nebyla to láska na první pohled jako s „Nordkarpatenland“, ale vypadá to, že konečný dojem bude nakonec stejně pozitivní.

Své čtvrté řadové album vytasí punkáči Raspberry Bulbs. Ponese název „Before the Age of Mirrors“ a věřím, že nebude o nic méně lákavé než předešlé desky, alespoň dosavadní ukázky tomu napovídají. Jejich prašivý hardcore dozajista sedne i vyznavačům zašlého extrémního metalu.

Zvědavý jsem také na nové Kvelertak. Odchod zpěváka Erlenda Hjelvika se může zdát fatálním, avšak jeho nástupce Ivar Nikolaisen nevypadá naživo vůbec zle. Uvidíme co studiově. Dva vydané singly mě zatím bohužel moc nepřesvědčily, ale stále doufám, že pár pecek se na „Splid“ nakonec najde.

Dantez:

Po nedávné adoraci druhé desky Lingua ignota nemůžu nebýt zvědavý na debut Sightless Pit. Na zbrusu novém projektu se Hayter spolčila s Dylanem Walkerem z Full of Hell a Lee Bufordem z The Body – lidmi, kteří loni vydali také velmi povedené desky. První ukázka naznačuje, že by mohlo jít o minimálně slušný bizár, který si vezme od jednotlivých umělců ty nejlepší atributy.

Novinku Turia už jsem měl možnost párkrát otočit a už teď mohu „Degen van Licht“ příznivcům atmosférického black metalu doporučit. Deska pracuje s podobnou aurou jako Paysage d’hiver. Produkce i muzikantství jsou však o poznání vytříbenější. Podobně laděný materiál očekávám i od nové desky Ygg. Kapele jsem dosud příliš času nevěnoval, ale po vydařeném loňském koncertě v Karviné si novinku rád poslechnu.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – prosinec 2019

30.11.2019 Sicmaggot Napsat komentář

H.:
1. Occvlta, Malokarpatan, Goatcraft, Sněť, The Tower – Písek, 7.12. (event)
2. Spectral Voice, Sněť – Praha, 20.12. (event)
3. Ygg, Ulvegr, Ym, Dark Seal – Karviná, 13.12. / Brno, 14.12. (event Karviná / event Brno)

Metacyclosynchrotron:
1. Spectral Voice, Sněť – Praha, 20.12. (event)
2. Ygg, Ulvegr, Ym, Dark Seal – Karviná, 13.12. / Brno, 14.12. (event Karviná / event Brno)

Cnuk:
1. Gwar, Voivoid, Childrain – Praha, 9.12. (event)
2. Spectral Voice, Sněť – Praha, 20.12. (event)

Dantez:
1. Ghost, All Them Witchers, Tribulation – Praha, 1.12. (event)
2. Ygg, Ulvegr, Ym, Dark Seal, Bloody Obsession – Karviná, 13.12. (event)
3. Belgrado, Mala Herba – Praha, 10.12. (event)

H.:

Osobně už se v prosinci nikam nechystám, ale to neznamená, že na pár akcí nemůžu upozornit. Hodně sympaticky na mě působí sestava Occvlta, Malokarpatan, Goatcraft, Sněť a The Tower, která se sejde 7. prosince v Písku. Dohromady se to tváří dost lákavě, takže návštěvu určitě můžu doporučit. Pochvalu pak v předstihu posílám pořadatelům za super plakát!

Hniloba Spectral Voice za hřích rozhodně stojí, i když se u nás kapela nepředstavuje poprvé. Koncert, shodou náhod opět se Snětí, bude patřit k těm nejzajímavějším prosincovým metalům v českých klubech.

Příznivce ukrajinského black metalu by pak měl zajímat Apocalypsa Festival, kde se představí Ygg a Ulvegr za doprovodu Dark Seal a Ym, a to hned ve dvou městech: Karviná (plus Bloody Obsession) a Brno (plus Parom).

Metacyclosynchrotron:

Cajzli ať valí na Spectral Voice, Moraváci a obyvatelé zadýmené díry jménem Slezsko by zas měli vzít za vděk festivalem Apocalypsa. Headlineři Ygg a Ulvegr patří k těm lepším ukrajinským blackům a zvlášť album prvních jmenovaných se mi v době vydání docela líbilo; rozhodně povinnost pro fanoušky Walknut a Hate Forest. Na obou štacích se také představí Dark Seal a nová kapela Ym s pár členy zaniklých Žrec a Tears of Styrbjørn hrající údajně psychedelický folk metal. V Brně pro pobavení zahrají Parom (takový nevkusný rip-off Homovlad hraný pomýlenými primitivy), karvinským supportem jsou Bloody Obsession.

Cnuk:

Lístek na koncert Gwar mám již vzorně zakoupený, jelikož tohle si nechci nechat ujít. Ne snad, že bych jejich hudbu tak žral, to v žádném případě, ale jejich kultovní show je něčím, co chci alespoň jednou v životě zažít na vlastní kůži. Budou se řezat hlavy, budou lítat střeva, MeetFactory se bude topit v potocích umělé krve. To vše za zvuků funky/thrash/hard rocku. Z hudebního hlediska celý večer jistí Voivod, trochu překvapivě umístěni až jako support. Tady asi není třeba nic dodávat. Doufám, že mimo klasik dojde i na pecky z „The Wake“. Třetím do počtu jsou španělští deathmetalisté Childrain.

Dále se chystám na vystoupení Spectral Voice, které do Underdogs’ doprovodí Sněť. „Eroded Corridors of Unbeing“ je skvělá fošna vyučující vysokou školu prohnilého, vlhkými sklepeními taženého death metalu. Sice mě překvapila vyšší cena, ale neodradila. Navíc Sněť zní taky moc dobře a tu čest s nimi jsem rovněž dosud neměl.

Dantez:

Nevím sice, kolik procent návštěvníků se veze na vlně hejtu Ghost, ale jejich pražskou zastávku zde stejně vypíchnu. Podle záznamů vypadá show solidně a kapela nešetří ani na setlistu, který se pohybuje okolo dvou hodin. Tribulation jako doprovod také nejsou zrovna logistickým přešlapem, takže proč ne.

A něco více do undergroundu. Slezští by mohli zvážit účast na karvinském Apocalypsa Festu. Line-up není zrovna kdovíco, ale minimálně Ulvegr by za to stát mohli. Pár dní předtím Praha pohostí španělské Belgrado, kteří hrají chladný taneční post-punk ctící žánrové fundamenty.

Od hudebních fandů pro hudební fandy