Nero Bellum z Psyclon Nine a Not My God čerstvě vydal sólovou desku „The Voice of Your Blood Cries to Me from the Soil“. Máte-li náladu na improvizovanou elektroniku tvořenou za pomoci modulárních syntezátorů, poslouchejte v přiloženém přehrávači.
Archiv štítku: Not My God
Not My God: videoklip
Not My God, nový projekt Tima Skölda a Nero Belluma, představují další videoklip ke své bezejmenné debutové desce, která vyšla v únoru. „Sowing Discord“ sledujte v přiloženém přehrávači.
Not My God – Not My God
 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 59:54
|
Formace jako Not My God mají pro recenzenta tu výhodu, že se nemusí moc rozmýšlet, čím by měl svou kritiku začít. Řešení se totiž nabízí samo – stačí jen letmý pohled na sestavu. Tyhle informace před čtenářem jednoduše nelze zamlčet, takže jestli ještě nevíte, kdo za tímhle projektem stojí, připravte se na dva odstavce plné doučování.
Not My God spojuje dvě výrazné persony industrial(rockové) muziky. Tou první je původem švédský muzikant Tim Sköld, jenž má toho na triku fakt hromadu, takže nebudu vyjmenovávat úplně všechno. Co se těch nejznámějších věcí týče, tak určitě nelze vynechat glammetalové Shotgun Messiah, industriální kultovku KMFDM ani její jednorázové alter ego MDFMK, sólovou kariéru nebo několikaleté hraní u Marilyna Mansona. Slušné portfolio, do něhož od roku 2018 přibylo rovněž členství u Psyclon Nine…
…čímž se dostáváme ke druhé polovině Not My God. Kapelu totiž doplňuje Nero Bellum právě z Psyclon Nine. Ten se sice nemůže chlubit takovou řádkou kapel, ale zase se může pochlubit pokokot silnými deskami v rámci svého hlavního projektu a také hromadou feťáckých eskapád. Každopádně to byl primárně on, kvůli komu jsem se o Not My God začal zajímat. Sköld mi sice nevadí, ale nemám potřebu jeho muziku nějak zvlášť vyhledávat. Zato Psyclon Nine mám moc rád, jejich pecky valím v přehrávači pravidelně a občas si s chutí poslechnu i celou placku v kuse.
Nevím, jak přesně měli hoši rozdělenou zodpovědnost co se týče komponování a instrumentální stránky, ale minimálně vokálně si bere výrazně víc prostoru Tim Sköld, jehož zpěv provází drtivou většinou bezejmenné nahrávky. Nero Bellum se svým charakteristickým zkresleným skřehotem spíš jen dělá křoví, ale občas se taky ozve, viz třeba „Decay, Decay“. Předpokládám tedy, že Bellum měl na starost víc muziky. Ostatně, smysl by to dávalo, poněvadž některé industriální plochy na desce nechají vzpomenout na Nerovy improvizované elektronické sólo sety, jejichž záznamy můžete na YouTube najít.
Přestože mají oba borci bohaté zkušenosti s mícháním elektronické a kytarové hudby, v rámci Not My God se na rockovou složku kompletně vydlabali a jedou čistě v industrial / EBM soundu. Kdo by se ale po tomhle sdělení začal těšit na nějakou divočinu třeba ve stylu raných desek Psyclon Nine, toho budu muset zklamat, jelikož Not My God se vydávají odlišnou cestou.
Směřování a pojetí alba vlastně nastavil již úvodní singl „Fiction“. Jede se spíš ve středním, trpělivě tepajícím rytmu, jejž doplňují atmosféricky zaměřené synťáky. Tím pádem vlastně dává smysl, že do toho zpívá především Sköld, protože Nerův jekot pasuje víc do agresivnější palby, jíž si ostatně užívá dost ve své domovské skupině.
Zmiňovaný singl „Fiction“ se mi sice líbil, ale tak trochu jsem v předstihu doufal, že dojde i na nějaké svižnější songy. Což se, jak už padlo, nestalo, a proto jsem byl na první poslech trochu zklamán. U spousty elektronických alb se mi stává, že mě rychle omrzí, pokud celou dobu lpějí na jedné rychlosti. Rychle jsem ale zjistil, že ono zklamání nebylo na místě, neboť „Not My God“ na podobné neduhy netrpí. Skladby mezi sebou nesplývají a prakticky všechny dokážou nabídnout nějaký výrazný motiv, díky němuž si své místo na nahrávce obhájí.
Celé to funguje i z toho důvodu, že Not My God se nezabývají tanečností a sázejí víc na atmosférickou stránku a potemnělou náladu. A to se jim daří, aniž by se hudba uchylovala k nějaké ubrečenosti nebo „emo“ výlevům.
Přiznám se, že v předstihu jsem byl na debut Not My God zvědavý, ale trochu jsem se bál, že album nakonec nebude tak dobré. Šlo nicméně o zbytečné obavy, protože ve finále z toho vylezla příjemná záležitost, s níž jsem strávil uspokojivé množství času. Za mě tedy naprosto v pořádku.
Redakční eintopf – únor 2020
 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Původně jsem si říkal, že toho v únoru moc není, ale když jsem začal pořádně přemýšlet, co by sem šlo napsat, došlo mi, že tenhle měsíc je ve skutečnosti hodně silný. Největší očekávání mám každopádně směrem k debutu „Lokabrenna“ od Nawaharjan. První dojmy míří hodně vysoko. Další podrobnosti už nechám kolegovi pode mnou.
V dalších dvou případech zvolím první alba „superkapel“. Full of Hell neposlouchám vůbec, The Body jen okrajově a až Lingua ignota mě baví, ale úvodní ukázka z „Grave of a Dog“, debutu projektu Sightless Pit spojujícího muzikanty ze zmíněných skupin, zní dost krutě. Tohle si pohlídám.
Doufám, že nebudu litovat ani vypíchnutí projektu Not My God, v němž se dali dohromady Tim Sköld (sólová tvorba, ex-Marilyn Manson, ex-KMFDM) a Nero Bellum (Psyclon Nine). I tady se mi první ukázka „Fiction“ zamlouvá, tak snad si podobnou kvalitu udrží také celá deska.
Metacyclosynchrotron:
EP „Into the Void“ od německých Nawaharjan bylo docela slibné, ale první poslechy „Lokabrenna“ mě sestřelily nečekaným způsobem, a proto si myslím, že jejich debut je nejzásadnějším (nejen) blackmetalovým vydáním února. Než začnu recenzovat, musím album podrobit těm nejpřísnějším soudům, protože počáteční nadšení bývá zrádné, ale o jednu z raných myšlenek se podělit chci. Čekali jste od debutu Mare víc ohně? Štve vás, že Arckanum a Panphage skončili? Dejte šanci „Lokabrenna“.
Druhou a třetí desku Svart Crown mám rád doteď, protože zážitky s nimi spojené byly až výjimečně intenzivní. K poslední „Abreaction“ bych měl vícero námitek a z dosud vypuštěných nových skladeb mám rozpačité dojmy, každopádně „Wolves Among the Ashes“ si musím pustit. Třeba i z toho důvodu, že se do kapely vrátili dva staří členové.
Kvalitní heavy metal se na Sicu moc často neobjevuje a to je škoda. Demo belgických Terrifiant bylo fajn, skladba z debutu se mi líbí ještě víc, takže pokud chcete slyšet nějakou čerstvou heavy poctivost, zde nejspíš nesáhnete vedle. „Terrifiant“ mimochodem vydávají Gates of Hell Records, kteří zaštítili i povedená loňská vydání Chevalier nebo Vultures Vengeance.
Cnuk:
„Krupinské ohne“ od Malokarpatan už jsem párkrát protočil, a po prvotních rozpacích se v nich začínám dobře orientovat a užívat si je. Nebyla to láska na první pohled jako s „Nordkarpatenland“, ale vypadá to, že konečný dojem bude nakonec stejně pozitivní.
Své čtvrté řadové album vytasí punkáči Raspberry Bulbs. Ponese název „Before the Age of Mirrors“ a věřím, že nebude o nic méně lákavé než předešlé desky, alespoň dosavadní ukázky tomu napovídají. Jejich prašivý hardcore dozajista sedne i vyznavačům zašlého extrémního metalu.
Zvědavý jsem také na nové Kvelertak. Odchod zpěváka Erlenda Hjelvika se může zdát fatálním, avšak jeho nástupce Ivar Nikolaisen nevypadá naživo vůbec zle. Uvidíme co studiově. Dva vydané singly mě zatím bohužel moc nepřesvědčily, ale stále doufám, že pár pecek se na „Splid“ nakonec najde.
Dantez:
Po nedávné adoraci druhé desky Lingua ignota nemůžu nebýt zvědavý na debut Sightless Pit. Na zbrusu novém projektu se Hayter spolčila s Dylanem Walkerem z Full of Hell a Lee Bufordem z The Body – lidmi, kteří loni vydali také velmi povedené desky. První ukázka naznačuje, že by mohlo jít o minimálně slušný bizár, který si vezme od jednotlivých umělců ty nejlepší atributy.
Novinku Turia už jsem měl možnost párkrát otočit a už teď mohu „Degen van Licht“ příznivcům atmosférického black metalu doporučit. Deska pracuje s podobnou aurou jako Paysage d’hiver. Produkce i muzikantství jsou však o poznání vytříbenější. Podobně laděný materiál očekávám i od nové desky Ygg. Kapele jsem dosud příliš času nevěnoval, ale po vydařeném loňském koncertě v Karviné si novinku rád poslechnu.