Archiv štítku: CHE

Švýcarsko

Recenze

Enoid – Négation du corps

Napsat komentář
Enoid - Négation du corps

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.3.2020
Label: Satanath Records / The Ritual Productions

Tracklist:
01. Dans le pays de l’oubli
02. Est-ce mon corps Est-ce mon visage
03. Je ne volerai plus dans les cieux
04. Le silence et l’obscurité règnent
05. Ses crocs plantés dans ma chair
06. Tous ces maux que je vomis
07. Je n’existe que dans la souffrance
08. Le regard blanc

Hrací doba: 47:13

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Satanath Records

Švýcarský projekt Enoid patří k těm kapelám, jejichž muziku jsem si nikdy neoblíbil takovým způsobem, jakým bych pravděpodobně mohl, kdybych se jim věnoval intenzivněji. O existenci Enoid vím už dlouho a kdysi dávno jsem s relativní oblibou poslouchal první dvě alba „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, která mi přijdou vcelku oukej, i když aktuálně už mě neoslovují tolik jako v době jejich vydání. Kdybych tehdy, kdy jsem měl menší nároky i rozhled, Enoid točil víc a třeba poslouchal i další věci, možná bych na tvorbu téhle skupiny pohlížel smířlivěji.

Jenže to se nestalo, takže moje zkušenost s Enoid zahrnuje prakticky jen „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, které ujdou, a dál už jsem to vesměs ignoroval. Co jsem si v průběhu let poslechnul, to mě spíš nebavilo. Z Bornyhakeho projektů mě to vždycky táhlo víc k Borgne, jehož některé starší nahrávky jsou super (ty novější už taky nejsou, co to bývalo).

K Enoid jsem se nakonec vrátil s minulou deskou „Exilé aux confins des tourments“. Šlo přesně o ten typ alba, které není nijak špatné, vlastně je i poměrně dobré, ale ne zas tak dobré, aby stálo za to si jej pamatovat, natožpak se k němu vracet. Jednoduše takový kvalitně odehraný standard bez větší přidané hodnoty. „Négation du corps“ svůj zvuk posouvá trochu jiným směrem než „Exilé aux confins des tourments“, jeho hodnocení ale může znít úplně stejně. Opět se jedná o nahrávku, na níž formálně není nic moc špatného, ale ani nic moc skutečně dobrého, neřkuli pamětihodného…

Zdá se mi, že „Négation du corps“ zní o něco „moderněji“ než „Exilé aux confins des tourments“, respektive se ochotněji otáčí za vývojem black metalu v posledních letech. To říkám zejména kvůli přítomnosti táhlých kytarových melodií, které se prolínají velkou částí skladeb nad blackmetalovým základem. Také z produkčního hlediska došlo k posunu směrem k čistšímu a výpravnějšímu zvuku, což může mnohým vyhovovat a není to nutně špatně. Přinejmenším tedy v tomhle případě ne.

Nastíněný recept je sám o sobě poměrně funkční. Když to sečteme se skutečností, že Bornyhake patří k hodně zkušeným muzikantům se spoustou dlouhohrajících zářezů na pažbě a spoustou zkušeností z různých zajímavých kapel (kromě vlastních projektů se podílí na Ancient Moon, hrával s Kawir, Cryfemal, Deathrow nebo Darvaza), tak nepřekvapí, že „Négation du corps“ netrpí na přítomnost nějakých vyložených přešlapů.

Na druhé straně ale nelze přehlížet, že Bornyhake toho tvoří fakt hodně a kvantita u něj dostává přednost před kvalitou. Myslím si, že tenhle týpek talent má, ale prospělo by mu, kdy jej netříštil do tolika projektů a tolika deska, protože kdyby trochu vytřídil nápady a pustil do světa jen to nejlepší prostřednictvím menšího počtu nahrávek, mohlo by to být fakt super. Když se podíváme na to, na čem se v letošním roce podílel, dostaneme slušný seznam:

Enoid

Namlátil „Eterna oscuridad“ od Cryfemal, s Kozeljnikem z The Stone / May Result a Azluem z Manetheren udělal ípko „Relinquishment of Existence“ v rámci projektu Oculus, vyšla řadovka „Y“ od Borgne, vydal ípko „Heat Pain Redness Swelling and Loss of Function“ death/grindové bokovky Porifice a také pustil do světa debutovou desku „The World Seems to Be Fading“ funeraldoomového projektu My Death Belongs to You. Když budu fér a napočítám jen věci, na nichž se Bornyhake skladatelsky stoprocentně podílel (u Oculus si nejsem jistý a u Cryfemal jen třískal do bicích, takže obojí vynechávám), furt mi to vychází lehce přes tři hodiny. To je hodně na jeden rok.

Asi už tušíte, kam tím vším směřuji. Všechno to ústí v jedinou věc, a sice že „Négation du corps“ je profesionálně zahrané řemeslo. Neurazí, ale chybí tomu ksicht i charisma. Novinka Enoid tedy prohučí kolem, aniž by zanechala jakoukoliv stopu, a za pár dnů si člověk už ani nevzpomene, jak album znělo.

(Dovětek: Recenzi edituji dva týdny po jejím sepsání, takže poslední větu mohu sám sobě dosvědčit. Už teď si pořádně nepamatuji, jak „Négation du corps“ znělo.)

Minirecenze

Bethexuhl Anxalthan – In Darkness We Blaze

Komentáře: 2
Bethexuhl Anxalthan - In Darkness We Blaze

Země: international
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 7.7.2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 36:26

Odkazy:
bandcamp

Název Bethexuhl Anxalthan a symboly zdobící původní obal dema „In Darkness We Blaze“ okamžitě prozradí náklonnost tvůrců k satanskému lo-fi bordelu produkovanému kapelami Les légions noires. V posledních letech určitě nejsou jediní, kteří se k odkazu kapel jako Vlad Tepes, Mütiilation nebo Belkètre svědomitě hlásí, o portugalských či srbských sebrankách jsme si už něco uvedli, ale tentokrát máme co do činění s kapelou, jejíž členové údajně pochází z Francie, Švýcarska a Německa a podle děkovačky v „bookletu“ to vypadá, že má sestava blízko ke kapelám spřízněnými s Ancient Moon.

Nahrát black metal ve stylu výše uvedených kultů teoreticky zvládne i debil s elementárními hráčskými schopnostmi, ale věřím, že každý ostřílený posluchač dovede roztřídit zrno od plev a v případě Bethexuhl Anxalthan si myslím, že jejich demo za pozornost stojí.

Šest skladeb s podivnými šiframi namísto regulérních názvů jsou od sebe dostatečně odlišných a každá nabídne alespoň jednu nebo dvě pasáže schopné zaujmout. V té první mě třeba baví riff ve stylu Antaeus, ve třetí zase kurevsky uctívám jednu odpornou primitivní melodii a něco podobně uhrančivě nemocného se objevuje i v songu číslo 5. Závěrečná „UNEVMQ2TLA“ nabízí něco trochu jiného: pomalou vybrnkávačku, která asi nejvíc evokuje atmosféru staré zříceniny, kde banda sjetých a dořezaných maniaků uctívá esenci černého kovu.

Bethexuhl Anxalthan sice pracují s raw klišé a jednoduchými riffy na pomezí totální průměrnosti, ale celkově svému uctívání dávají dostatečně poutavou formu. Určitě lze poznat, že se nad kompozicemi trochu přemýšlelo, případně že autoři nejsou úplní začátečníci. Atmosféra je stabilně hnusná, vokály perfektní a syrová nekroprodukce adekvátní. Není tu nutné si domýšlet, co kytary hrají, a také vás nečeká pálení v uších.

„In Darkness We Blaze“ doporučuji samozřejmě pouze nenasytným fanouškům Les légions noires. Netvrdím, že by se jednalo o kdovíjakou perlu, ale demo mi skvěle padlo do chuti. Ideální věc pro kazetový formát a věřím, že tuhle pásku vždycky jednou za čas opráším, když přijde chuť na rouhavou černotu.

Jen pro úplnost: Demo kapela v červnu zavěsila na Bandcamp a připravila limitovanou, již vyprodanou edici CD-R. Nově jsou ale u vydavatelství Obscurant Visions k dispozici i kazety a regulérní cédéčka, tentokrát s parádním přebalem od chlapíka, jenž si říká Ainul Iblis, jinak člena několika kapel srbského Black Plague Circle.

Recenze

Paysage d’hiver – Im Wald

Komentáře: 4
Paysage d'hiver - Im Wald

Země: Švýcarsko
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 26.6.2020
Label: Kunsthall Produktionen

Tracklist:
01. Im Winterwald
02. Über den Bäumen
03. Schneeglitzern
04. Alt
05. Wurzel
06. Stimmen im Wald
07. Flug
08. Le rêve lucide
09. Eulengesang
10. Kälteschauer
11. Verweilen
12. Weiter, immer weiter
13. So hallt es wider

Hrací doba: 120:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (Dantez):

Paysage d’hiver patří na blackmetalový Olymp, alespoň ten ambientně laděný. Kapela k dokonalosti kultivuje rovnici předestřenou Burzum. Wintherr sebral fundamenty z „Hvis lyset tar oss“ a přetavil je do kompaktnějšího celku, jehož prvky dohromady fungují lépe než u Varga.

Paysage d’hiver balancují zvukovou surovost s ambientní opojností. Elektrická kytara prolínající se se zvuky vichru a praskajícího sněhu vytváří atmosféru, u které by zamrzl i samotný Blashyrkh. Vše doplňuje rafinovaná práce s vokály, syntezátory i smyčci a flétnami – vždy bez inklinací ke směšnosti či patetičnosti.

Demo „Paysage d’hiver“ z roku 1999 je ukázkovým blackmetalovým eposem, který dokonale kloubí řezavý lo-fi zvuk a hutnou atmosféru s citem pro evokativní riffy a aranže. Ostatní dema nemají kvalitativně od eponymní nahrávky daleko, nejblíže je jí „Das Tor“, delší počin nicméně působí zastřeněji – více než na kompozici Wintherr spoléhá na tíhu rozlehlých ambientních ploch. „Das Tor“ slévá vokály, synthy, bicí, kytary a šumy ještě více do jednotného celku, jehož monotónnost přeměňují pouze pomalé melodické přechody s upozaděnýma bicíma.

Od vydání „Das Tor“ uplynulo sedm let a „Im Wald“ je po této době prvním plnohodnotným materiálem. Ihned překvapuje dvěma způsoby. Za prvé jde o první opravdový full-length, za druhé se stopáž natahuje na dvě hodiny. Ostatní sice zůstává v zajetých kolejích, i tak lze spatřovat změny. Paysage d’hiver stále pracuje v lo-fi spektru, zvuk je však oproti „Das Tor“ (nebo v jiných těžko identifikovatelných zvěrstvech, které se zde pravidelně recenzují) delikátnější. Jednotlivé nástroje jde rozpoznat, sound navíc získává na větší hutnosti. Stále však hovoříme o počinu ambientním, a to i navzdory většího důrazu na strukturu. Hudba je propracovanější – Wintherr občas vytasí překvapivé hudební obraty. Zmínit lze i délku skladeb – většina se pohybuje okolo deseti minut, nikdy se ale nejde přes dvacetiminutovou hranici, což bylo na demech standardní.

Kratší (i když pořád dlouhé) trvání přidává trackům na charakteru. Stopy jsou snáze identifikovatelnější, monolitičnost ale zůstává. První „Im Winterwald“ pracuje spíše s monotónními, trans-navozujícími prvky. Následující „Über den Bäumen“ je ze skladatelského hlediska propracovanější – zarývá se build-upem, který okolo šesté minuty kumuluje do melodického riffu. Nejpamátnější moment „Im Wald“ ukrývá „Stimmen im Wald“, kde chorál umocňuje identická kytarová linka. Track se navíc pyšní dalším neobvyklým aspektem – čistšími vokály, které ke konci navazují na klasický projev Wintherra. Svérázností rovněž oplývá na standardy kapely plíživější „Weiter, immer weiter“, kde se opakuje slovo Weiter jako bizarní mantra. Skladeb s rozpoznatelnou identitou obsahuje „Im Wald“ více, zmíněné případy ale rezonují nejvíce. Prostor je ovšem věnován i trademarkům z minulých let, například „Le rêve lucide“ pracuje s dobře známou flétnou.

Megalomanská stopáž „Im Wald“ moc neubližuje, stříhat by se však dalo. Kratší mezihry albu nevadí, ale ani mu nepřidávají. Nefunguje taky prostřední „Flug“, která má pravděpodobně symbolizovat předěl desky. Jde o jedinou dlouhou skladbu, která se oddává rozlehlým riffům bez asistence bicích. Wintherr ale tak dlouho v dané formě drive držet nedokáže. Tracku by spíše slušela délka zmíněných intermezz.

Paysage d'hiver

Větší strukturovanost ubírá „Im Wald“ mírně na atmosféře. Pořád jde ale o špici ambientblackmetalového ranku, který nemá nikdo v malíku tak jako právě Paysage d’hiver. Na soud, zda jde o nejlepší desku kapely, se neodvažuji. „Im Wald“ ale určitě navazuje na vysoký standard celé diskografie a fakt, že si materiál jako první vysloužil označení dlouhohrajícího alba, dává díky ucelenějšímu pojetí a autorství celkem smysl.

Druhý pohled (H.):

Paysage d’hiver je nepochybně kult jako svině a některé starší nahrávky chovám ve velké oblibě. Na nový vlastní počin (od „Das Tor“ se objevily jen dvě skladby na splitkách s Drudkh a Nordlicht) se čekalo fest dlouho a na první dlouhohrající materiál už vůbec – na ten se čekalo jak na smilování.

Za pozitivní skutečnost lze nepochybně považovat to, že „Im Wald“ nezklamalo. Ostatně ani nemá jak, protože deska vesměs jen pracuje s formulí, na niž jsem od Paysage d’hiver už dávno zvyklí. Mírné změny, už diskutované výše kolegou, se sice najdou, ale to základní gró zůstalo neměnné. Ale to není nutně špatně, protože Paysage d’hiver ve specifickém subžánru ambientního black metalu patří na špici a dokáže příst mrazivou atmosféru jako málokdo jiný.

Na „Im Wald“ mě tedy kromě obludné délky, která ovšem k nastavenému zvuku a žánru pasuje, překvapila prakticky jen jedna věc. Novinka je na místy na poměry Paysage d’hiver skoro až „hitová“ a do ucha klouže nečekaně rychle a bezproblémově. Životnosti to naštěstí neubírá. Dvě hodiny jsou přece jenom dvě hodiny a na takové ploše se toho už z podstaty nachází dost k objevování. Zbytečná mi přijde snad jedině „Flug“, jež si svých jedenáct minut moc nezaslouží.

Paysage d'hiver

Jinak se mi ale „Im Wald“ líbí. Netvrdím, že jde o mého favorita v diskografii Paysage d’hiver. Stejně tak si nemyslím, že by mělo jít o album, které by mohlo promluvit do žebříčku toho nej za rok 2020. A přitom ještě před pár lety bych si myslel, že první řadovka Paysage d’hiver to bude mít prakticky jisté. Určitě se však jedná o výbornou záležitost, v jejíž přítomnosti dvě hodiny uběhnou dost rychle. Spokojenost.

Recenze

Borgne – Y

1 komentář
Borgne - Y

Země: Švýcarsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 6.3.2020
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. As Far as My Eyes Can See
02. Je deviens mon propre abysse
03. A Hypnotizing Perpetual Movement That Buries Me in Silence
04. Derrière les yeux de la création
05. Qui serais-je si je ne le tentais pas?
06. Paraclesium
07. A Voice in the Land of Stars

Hrací doba: 65:39

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Les acteurs de l’ombre Productions

V dobové recenzi na „[∞]“ jsem o tomhle nyní již minulém počinu Borgne hovořil relativně smířlivě. Už tehdy mi sice bylo jasné, že to není úplně ono a že jakýsi posun k větší melodičnosti mi úplně nevoní, což jsem také v onom článku diskutoval, ale úplně ostře jsem desku nevypičoval. Přesto je evidentní – a s odstupem času obzvlášť – že o mírné zklamání šlo. Letošní novinka s opětovně úsporným názvem „Y“ sice do určité míry navazuje na vyznění „[∞]“, ale naštěstí to dělá o dost zajímavěji a zábavněji.

Nebo ještě lépe řečeno: „Y“ staví primárně na tom, co bylo na „[∞]“ dobré, a prakticky úplně vynechává to, co mě na předešlé řadovce nebavilo. Novinka už tedy nenabízí zbytečně melodické pasáže, ani se nesnaží o jemnější chvilky nebo zapracování pasáží s čistým zpěvem. Toho zbylo jen stopové množství (čistý zpěv se objeví třeba v „A Hypnotizing, Perpetual Movement That Buries Me in Silence“), které jsou ovšem mnohem snesitelnější a smysluplnější než minule. Naštěstí, protože právě tohle mě na „[∞]“ fakt nudilo.

Může to vypadat, že občas pokusy o melodičtější podání u všech kapel pojebavám už z principu, ale není to pravda. Vlastně je tomu právě naopak – dobré a vkusné melodie mám ve skutečnosti dost rád. Když si to provedení sedne a dává mi to smysl, tak si melodie hodně užívám. Stejně tak si myslím, že své místo mají i v black metalu. Akorát nemůžu za to, že to hromada skupin dělá tak kýčovitě. „[∞]“ v tomhle nebyl ještě takový fail (teď mě píchla nepříjemná vzpomínka na „Brownfields“ od Gorgonea Prima, což byl také industrial black metal, jenž se pokusil o trochu větší „umění“, a občas to fakt bolelo), ale i tak nic moc. Minule jsem si dělal srandu, jestli za to nemůže příchod klávesistky Lady Kaos do stálé, do té doby jednočlenné sestavy (vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to byla Bornyhakeho holka, haha), ale jestli tomu tak bylo, na „Y“ se to projevuje výrazně méně.

„Y“ celkově prezentuje industriálnější a misantropičtější tvář Borgne. Hovořit o návratu ke kořenům však nelze, poněvadž ten posun oproti albům před „[∞]“ jako „Règne des morts“ nebo „Royaume des ombres“ je stále značný, ani nemluvě o starých zlo-ambient-black hnusech od „III“ dozadu. Nicméně se najdou odkazy i do těch starších epoch diskografie Borgne. Třeba jedna pasáž v „Je deviens mon propre abysse“ mi přijde prakticky odcitovaná z „IV“.

Sice i na „Y“ se najdou slabší momenty. Jako příklad mohu uvést třeba „Qui serais-je si je ne le tentais pas?“, která mě místy dost nudí. Naštěstí se ale jedná spíš o výjimku, dojmy jsou převážně pozitivní. V úvodní „As Far as My Eyes Can See“ sice kope do prdele jen jedna rychlejší pasáž ve třech čtvrtinách, ale song jinak neurazí, což platí také o druhé „Je deviens mon propre abysse“. Ty rozmáchlejší věci „A Hypnotizing, Perpetual Movement That Buries Me in Silence“, „Derrière les yeux de la création“ a „A Voice in the Land of Stars“ jsou ale vystavěné dobře a i ty řekněme „progresivnější“ výstřelky v nich mají své opodstatnění. Možná paradoxně mě ale úplně nejvíc baví čistě industriální devítiminutovka „Paraclesium“.

Borgne

Nějaké mouchy se tedy na „Y“ určitě dají nalézt – jeden song je slabší, dva nijak zvláštní a i v těch dlouhých se sem tam objeví pasáž, která by mohla být lepší. Obecně vzato se oproti „[∞]“ přesto jedná o krok správným směrem a výrazně zajímavější album.

Taktéž už je nyní evidentní, že prostřednictvím aktuální a předešlé dlouhohrající nahrávky vstoupila muzika Borgne do další, opět trochu jiné éry, která zní dost odlišně oproti období prvních tří desek a následné fázi mezi deskami „IV“ a „Règne des morts“. Ten aktuální sound mi prozatím přijde asi nejméně uhrančivý, ale musím uznat, že s fošnami jako „Y“ si Borgne ostudu nedělají, plus odvahu přicházet s tak zásadními posuny po tolika letech a tolika albech taky nutno ocenit. Celkově tím pádem ok placka, i když místy její kvality docela kolísají.

Recenze

Rorcal – Muladona

1 komentář
Rorcal - Muladona

Země: Švýcarsko
Žánr: sludge metal / post-hardcore
Datum vydání: 8.11.2019
Label: Hummus Records

Tracklist:
01. This Is How I Came to Associate Drowning with Tenderness
02. She Drained You of Your Innocence and You Poisoned Her with It
03. I’d Done My Duty to My Mother and Father. And More than That I’d Found Love
04. A Sea of False Smiles Hiding Murder Jealousy and Revenge
05. Carnation Were Not the Smell of Death. They Were the Smell of Desire
06. The Only Constant in This World Is Blackness of the Human Heart
07. I Was the Muladona’s Seventh Tale

Hrací doba: 37:51

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

Švýcarské Rorcal jsem měl vždycky zaškatulkované jako kvalitní kapelu, která ve svém oboru – dejme tomu, že bychom to mohli nazvat míchanicí sludge metalu, možná spíš sludge / doom metalu, a post-hardcoru – představuje to lepší. Přesto jsem se ji nikdy nenaučil pořádně poslouchat.

Vzpomínám si, že jsem se s Rorcal poprvé setkal prostřednictvím alba „Világvége“ (2013), na němž mě tehdy zaujal název (maďarsky „soudný den“) i obal, který dodnes považuji za nejzajímavější obálku kapely. Muzika mě sice neoslovila takovým způsobem, abych si musel sehnat i starší desky „Myrra, Mordvynn, Marayaa“ (2008) a „Heliogabalus“ (2010), ale následující počiny jsem cvičně a tak trochu z „povinnosti“ poslouchal. Respektive, on se od té doby objevil jen jeden, a sice „Κρέων“ (2016), jejž aktuálně doplnila celkově už pátá řadovka „Muladona“.

Nenápadný minimalistický přebal novinky možná někomu nebude věštit velké věci, ale té omáčky k povídání je tu docela dost. Předně bude zajímavé si objasnit titul alba. Muladona je dle katalánských mýtů kříženec muly (tělo) a ženy (hlava). Právě ona se zjevně nachází na přebalu desky.

Už jen při pohledu na názvy skladeb je evidentní, že „Muladona“ bude koncepční. Téma nahrávky se ovšem netočí přímo okolo mýtické bytosti nebo nějakých lokálních mýtů obecně. „Muladona“ je totiž také román od švýcarského spisovatele Erica Stenera Carlsona z roku 2016. A právě jemu se nahrávka Rorcal věnuje.

Knihu samotnou jsem samozřejmě nečetl, jelykož sem nekramotny, takže nejsem s to posoudit, nakolik se Rorcal drží předlohy přesně, ale předpokládám, že plus / mínus asi ano. Proč by si jinak brali inspiraci z knihy, pokud by se té inspirace pak nechtěli držet? Názvy jednotlivých stop navíc jasně ukazují na to, že se napříč albem určitá dějová linka táhne, a také byly využity pasáže přímo z předlohy. A komu by to nestačilo – i na samotném kompaktním disku je přímo napsáno „A tale by Eric Stener Carlson performed by Rorcal“, což asi mluví samo za sebe.

Zastavme se u těch pasáží přejatých z knihy. Předpokládám – možná, ale snad ne mylně – že tyto se překrývají s mluveným slovem na samotné desce. Právě mluveného slova se zde nachází poměrně dost. Osobně jej na hudebních albech nemám úplně rád, ale tady se s ním docela žít, plus docela srozumitelně prezentuje části příběhu – na rozdíl od standardního řevu Yonniho Chapatta, který je sice intenzivní, ale rozumět se mu bez textu v ruce nedá.

S postupujícími poslechy nicméně chuť poslouchat mluvené pasáže pořád dokola slábne, ale to nakonec platí i o celé nahrávce. Sice se mi zdá, že „Muladona“ v riffových chvílích tlačí s větší silou než třeba „Κρέων“, ale ve finále se ani novince nevyhnul standardní neduh desek Rorcal, kterýmžto je jistá jednotvárnost. Možná, že posluchači, kteří jsou do tohoto subžánru kytarové hudby zapálení víc než já (o mého favorita přece jenom nejde), s tímhle nebudou souhlasit a bude to za ně v pohodě, ale takhle to na mě prostě působí a ani „Muladona“ prokletí nezlomila.

„Muladona“ tedy skončí stejně jako předešlé počiny Rorcal. Vlastně mi to přijde docela dobré a nějakým způsobem je mi tahle skupina sympatická. Na těch pár protočení mi to přišlo dost ok. Ale nemám potřebu tomu věnovat svůj čas nad rámec poslechů nutných k sepsání téhle recenze. Vím docela jistě, že do příští řadovky si Rorcal nepustím, ale až si zase za tři roky budu vpálím další placku, budu s ní v pohodě a na chvíli to poslouží.

Recenze

Arkhaaik – *dʰg̑ʰm̥tós

Napsat komentář
Arkhaaik - dhghmtos

Země: Švýcarsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 25.5.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. u̯iHrós i̯émos-kʷe
02. *dʰg̑ʰm̥tós
03. u̯rsn̥gwhé̄n

Hrací doba: 32:40

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Švýcarské formace Arkhaaik bych si s největší pravděpodobností ani nevšimnul, pokud by její debutová deska „*dʰg̑ʰm̥tós“ nevyšla pod značkou německých Iron Bonehead Productions. Jejich portfolio sice neposlouchám zodpovědně celé, ale po očku to sleduju a sem tam si z toho vybírám nahrávky, u nichž se mi zdá, že by mohly mít potenciál a mohly by mě bavit.

Proč jsem si pustil ukázky zrovna z „*dʰg̑ʰm̥tós“, to asi taky není úplně těžké odhadnout. Ten název desky je prostě divný a neobvyklý. Přiznávám se, že obskurní názvy s divnými znaky mě obvykle zaujmou víc, než by asi měly, ale nemůžu za to, prostě to tak je. Nemyslím si ovšem, že bych si někdy nějaké album či kapelu oblíbil jenom a pouze kvůli tomu, že se zvláštně jmenuje. Ve finále si vždycky musí obhájit své právo na existenci hudebními kvalitami, což se zdaleka ne všem divně pojmenovaným záležitostem podařilo. Nyní se pokusím vysvětlit, jestli a eventuálně proč se to podařilo debutu Arkhaaik.

Ještě předtím ale můžu zmínit zajímavost, že Arkhaaik patří do okruhu kapel známého jako Helvetic Underground Committee, jejímiž dalšími členy jsou mimo jiné Dakhma, Death. Void. Terror. (obě skupiny nakonec vydaly loňské své řadové debuty „Hamkar Atonement“ a „To the Great Monolith“ také u Iron Bonehead), Ungfell nebo Lykhaeon. Ve všech případech se jedná o jména, která se dala docela v pohodě zachytit, pokud se snažíte blackmetalovou scénu sledovat trochu zevrubněji.

„*dʰg̑ʰm̥tós“ nabízí pouhé tři písně, z nichž navíc ta titulní a prostřední slouží spíš jen jako šestiminutový most mezi oběma delšími kusy, které tvoří páteř nahrávky. Jedná se o šamanské zaříkávání a bubnování, které albu rozhodně neškodí, ale i navzdory své délce (cca 20 % celkové hrací doby) jeho tvář neurčuje.

Gró „*dʰg̑ʰm̥tós“ tkví v barbarském obhroublém death / black metalu, jehož těžké riffy se převalují v dlouhých pasážích, na něž si Arkhaaik nechali dost prostoru, když zbylé dva songy „u̯iHrós i̯émos-kʷe“ a „u̯rsn̥gwhé̄n“ trvají šestnáct respektive deset minut. Je trochu diskutabilní, nakolik Švýcaři takové ambiciózní délky skutečně potřebují, když třeba v „u̯iHrós i̯émos-kʷe“ jsou minimálně dva předěly, které skladbu rozdělují na několik odlišných částí. Někdo by v tom tím pádem mohl spatřovat umělou snahu o vyvolání dojmu náročnější nahrávky. Ale píchat na to… kapela to tak evidentně chtěla a mně osobně to nevadí.

Rychlost není Arkhaaik úplně vlastní. Spíš se věnují pomalejšímu až střednímu tempu, které k vyšším obrátkám vystoupá jen zřídka. Některé riffy se fakt táhnou jak sopel, díky čemuž by „*dʰg̑ʰm̥tós“ mohlo oslovit i příznivce death / doom metalu. Švýcarům se nicméně musí nechat, že muziku dokážou postupně zahušťovat a některá lokální vyvrcholení podat s rozumnou intenzitou.

Celkově poslech „*dʰg̑ʰm̥tós“ nenudí a počínání Arkhaaik obecně mi připadá poměrně sympatické, ale nějak jsem se po celou dobu nemohl zbavit dojmu, že ambice značně převyšují reálné kvality. „*dʰg̑ʰm̥tós“ je totiž fajn placka s příjemně hrubým soundem, která stojí primárně na riffech (sóla nebo melodie byste tu neměli očekávat) a konceptuálním primitivismu. Což je rozhodně oukej a desku takové zpracování posouvá lehce nad hranici průměru. Arkhaaik nicméně nemají schopnost posluchače skutečně strhnout do propasti. Toť má největší výtka vůči albu i kapele. Nastavený směr považuji za správný, ale pocitově je tu stále prostor pro zlepšení a k elitě ještě dost schází. Nahrávka přesto zanechá spíš pozitivní dojmy a ani potenciál do budoucna se tomu upírat nedá.

Recenze

Bölzer – Lese Majesty

Komentáře: 2
Bolzer - Lese Majesty

Země: Švýcarsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 15.11.2019
Label: Lightning & Sons

Tracklist:
01. A Shepherd in Wolven Skin
02. Æstivation
03. Into the Temple of Spears
04. Ave Fluvius! Danu Be Praised

Hrací doba: 29:25

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR / Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Švýcarům Bölzer se podařilo něco, co se mnohým kapelám nepovede – na undergroundové scéně si udělali poměrně velké jméno ještě předtím, než vydali své první album. Jen prostřednictvím skvělých ípíček „Aura“ a „Soma“ a také díky pilné koncertní činnosti si dokázali vytvořit velkou posluchačskou základnu, která na jejich řadový debut „Hero“ čekal dost netrpělivě.

Když ke konci roku 2016 nakonec „Hero“ vyšel, nebyl přijat s tak všeobecným nadšením jako předešlá neřadová tvorba Bölzer. Což mně osobně přijde škoda, protože si myslím, že se jedná o povedenou desku, která sice Švýcary posunula o kousek k větší… ne přímo stravitelnosti, ale určitě jisté umírněnosti, avšak stále měla vysokou kvalitu a představovala Bölzer jako charismatickou kapelu.

Jsem si ovšem docela jistý, že navzdory nějakým chladnějším ohlasům byl „Hrdina“ ve finále úspěchem, prodával se dobře a s pozicí Bölzer jakožto již etablované kapely neotřásl, spíš naopak. O čemž ostatně svědčí i to, že se duo HzR / KzR rozhodlo osamostatnit a postavit na vlastní nohy i z vydavatelského hlediska. Opustili vcelku spolehlivou stáj Iron Bonehead Productions a vydali se za štěstím pod vlastní značkou Lightning & Sons, na níž jako první vyjde nové EP „Lese Majesty“.

Nebyl důvod se na „Lese Majesty“ netěšit. Alespoň tedy střízlivě. Musím říct, že Bölzer se nikdy nestali mojí top kapelou, neřadím je srdcovkám, a dokonce si i myslím, že jejich raná tvorba je možná zbytečně nadhodnocená. Což ale neznamená, že by se mi jejich muzika nelíbila, důkazem čehož nakonec může být i to, že ve své sbírce mám vinyly „Roman Acupuncture“, „Aura“, „Soma“ i „Hero“. Tím chci říct, že „Lese Majesty“ není nahrávka, kvůli níž bych nemohl dospat, jak zběsile se na ni těším, ale věděl jsem už dopředu, že ji budu chtít slyšet. A moc jsem nepočítal s tím, že by mě měla zklamat, když vlastně vše předešlé mě bavilo. A kór když Bölzer již několikrát ukázali, že krátkohrající formát jim sedí opravdu hodně.

O to větší rozčarování si pro mě „Lese Majesty“ připravilo. Nové EP mě nebaví takovým způsobem, až bych skoro řekl, že mě nudí. Na předkládaném materiálu jednoduše nevidím nic zajímavého a chybí mi na něm sugestivní aura starších neřadových počinů i vznešené momenty „Hero“. „Lese Majesty“ nesporně pokračuje v charakteristickém zvuku Bölzer, ten rukopis je zde nad slunce jasný, ale mám dojem, jako kdyby zde byl prezentován v béčkovém provedení.

Bolzer

Silná slova? Možná ano. Nedokážu si je ale nechat od cesty, když mě „Lese Majesty“ minulo takovým obloukem. Nejhorší na tom je, že nedokážu říct, co tu Bölzer dělají špatně. Snad jedině s výjimkou čistých vokálů, jejichž jistá faleš mě na „Hero“ bavila a považoval jsem ji za nedílnou součást celkového dojmu. Nikdy jsem moc nechápal, proč tolik lidí čisté zpěvy u Bölzer nenávidí, ale na „Lese Majesty“ to konečně chápat začínám, poněvadž mi tu místy znějí fakt lacině až otravně. Jestli má být takové prozření tím největším, co mi nové EP dalo, pak to o lecčems svědčí.

Bölzer není skupina, kterou bych toužil veřejně pojebat (bez dvojsmyslů, prosím), ale ani sympatie k předešlé tvorbě mě nemohou přinutit ke shovívavosti tam, kde necítím žádné zaujetí. Za mě je „Lese Majesty“ doposud nejslabší nahrávka švýcarského dua. Abych se zbavil pochybností, dal jsem si maraton starších počinů a jen jsem se utvrdil v tom, že libovolný z nich v mých očích novinku výrazně převyšuje.

Druhý pohled (Cnuk):

Po tříletém čekání je tu konečně nová tvorba od Bölzer. Vlastně mi není úplně jasné, co je „Lese Majesty“ zač, jelikož čtyři skladby se stopáží třicet minut mohou být řadovou deskou stejně jako krátkohrající věcí, ale koho to zajímá. Hlavní je, že je tu. Dosud poslední nahrávka „Hero“ sklidila poměrně rozporuplné reakce, které kolikrát vedly až k posměchu, ale za mě je to výborné album. Unikátní styl tohoto švýcarského dua je nezaměnitelný, a přestože se v průběhu času různě prolínali mezi death a black metalem, vždy bylo jasné, že jsou to právě Bölzer, a to se všemi jejich signifikantními aspekty.

„Lese Majesty“ rovněž nenechává nikoho na pochybách. Dá se říci, že plynule navazuje na rukopis skladeb z „Hero“. Zprvu se do něho hůře proniká, ale po několika otočeních začnou vynikat určité momenty a brzy se posluchači dostane jasných kontur celých skladeb. Bölzer se znovu daří naplno probouzet vytříbený cit pro budování napětí, díky němuž skladby putují do různorodých poloh a brzy dokáží posluchače vtáhnout do nálady nahrávky. Tak jako jsem si rychle našel oblíbené skladby na předchozích studiovkách, i tady jsem mezi ně brzy zařadil na výsost povedenou „Into the Temple of Spears“, jíž nechybí nic z onoho pověstného vichřicového riffování, dunících bicích ani heroického zpěvu, včetně toho čistého.

Bolzer

Podobně silné jsou ale i „A Shepherd in Wolven Skin“ a závěrečný opus „Ave Fluvius! Danu Be Praised!“. Bölzer po celou dobu trvání „Lese Majesty“ nijak nekolísají a drží si svůj vysoký standard, i včetně přestávky v podobě „Æstivation“. Ta spolu s dalšími drobnostmi (třeba pískáním) skvěle podtrhuje atmosféru „Lese Majesty“, která opět funguje bezchybně, stejně jako v případě „Hero“ a jemu předešlých. Už od dob prvního dema si pečlivě udržují svoje zvukové unikum a právě možná díky střídmému vydávání nového materiálu se jim ho daří tak obstojně držet po dlouhou dobu.

Ten, komu neseděl „Hero“, pravděpodobně nebude sdílet mé nadšení, já však nemám, co bych vytknul. Bölzer jsou i na „Lese Majesty“ ve výborné formě a zůstávají tak jednou z nejzajímavějších formací metalového podzemí, ke kterému se hrdě hlásí i přes svoji nespornou a oprávněnou popularitu. Máme-li dostávat novou tvorbu pouze po hrstičkách, ale zároveň v takovéto kvalitě, pak s tím absolutně souhlasím. Málo je někdy více.

Recenze

Ancient Moon – Benedictus diabolica, gloria patri

Komentáře: 2
Ancient Moon - Benedictus diabolica, gloria patri

Země: Belgie / Francie / Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.9.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Benedictus diabolica, gloria patri Pt 1
02. Benedictus diabolica, gloria patri Pt 2

Hrací doba: 37:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Iron Bonehead pravidelně vydávají výborné věci, ale je evidentní, že spoustu titulů mají jen na zaplácnutí edičního plánu, protože v reálu se sotva jedná o solidní průměr, ne-li hůř. Je mi až líto jejich PR chlápka, který pak musí na nesmysly typu Goatkraft (NOR) nebo Pa Vesh En psát nadsazené reklamní odstavce, haha.

Na Ancient Moon jsem poprvé narazil díky splitku s Prosternatur a musím říct, že první dojem byl výtečný, jelikož „Hekas Hekas Este Bebeloi!“ otevíral impozantní riff. Sice příliš povědomý, ale natolik dobře podaný, až jsem byl na chvíli hudbou „elektrizován“. Dojem brzy vymizel, ke splitku jsem se pak nevracel a jejich debut „Vvltvre“ také zpětně neposlechnul, ale motivace k poslechu nové desky byla. Jméno totiž utkvělo v paměti a podobná, výše uvedená situace se opakovala s první ukázkou z desky letošní zvané „Benedictus diabolica, gloria patri“.

Úvod nahrávky totiž oplývá abstraktními vlastnostmi, které v black metalu duchovního ražení vyhledávám. Pocit jistého tajemna a mystiky, kdy hudebníci skrze médium své tvorby sahají po něčem nepopsatelném, větším než okolní svět. Jenže tady nakonec k žádné hierofanii nedochází. Zmíněná skvělá pasáž se pak s velkou slávou navrací v úplném závěru alba a to mezi je prostě výrazně slabší.

„Benedictus diabolica, gloria patri“ nesestává jen z totální vaty, ale fádnost většiny hrací doby je přílišná, stejně jako úsekovost obou kompozic. Sice je běžné, že hudebníci skladby lepí z různých, na sobě nezávisle vymyšlených nápadů, ale musí to prostě dávat smysl a tady kontinuálnost i koherence hudby leckdy trpí. Ambientní, klávesové mezihry taky za moc nestojí; prostě z nouze učiněná ctnost. Celkově vzato je ale muzika Ancient Moon kompetentní a pravděpodobně by před deseti (a více) lety mezi dalšími „religious/orthodox/devil-worship“ kopírkami, které už si dneska nikdo nepamatuje, vyčnívali. Atmosféra je také slušná o tom žádná. Dnes je ale tahle nahrávka do počtu, neboť kapela v žádném ohledu nenabízí nic extra. V obou částech lze najít jednu, dvě hodně slušné pasáže, což mě z letargie neprobudí, a ten jeden skvělý motiv (na konci a začátku samozřejmě) album také nezachrání. Ancient Moon by mohli cool-occult instaplebs teoreticky zaujmout alespoň povrchně s bombastickou produkcí nebo výjimečnými vokály, ale i v těchto ohledech je „Benedictus diabolica, gloria patri“ pouze OK. Zvlášť pokusy o chóry, čisté zpěvy či attilovský krákor jsou nazpívány tak strašně obyčejně, až to je skoro vtipné. Ještě že jde hlasy snadno utopit v efektech, haha.

Dokáže mě nasrat, když kapely/labely promují svoje desky s evidentně nejsilnějšími kousky, zatímco zbytek za moc nestojí. Je to prostě ojeb. Mírně podveden se cítím i Ancient Moon / Iron Bonehead, protože mě první vypuštěnou ukázkou „přinutili“ stáhnout promo, kterému jsem „musel“ věnovat víc času, než by si reálně zasloužilo. Pozorný, ničím nerušený poslech se sluchátky ukázal, že se tady nic zvláštního doopravdy neděje, nemluvě o tom, že jsem těch 40 minut takhle skoro nezvládl. Novinka není určitě tragická a za poslech to nenasytným bude stát, ale jinak je opomenutelná, bez trvalých kvalit.

Minirecenze

Eggs of Gomorrh – Outpregnate

Napsat komentář
Eggs of Gomorrh - Outpregnate

Země: Švýcarsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 18.3.2019
Label: Krucyator Productions

Hrací doba: 16:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Švýcarští dobytci Eggs of Gomorrh si se svým novým materiálem dali relativně na čas. Slovo relativně je samozřejmě důležité, jelikož od dlouhohrajícího debutu „Rot Prophet“ uběhly jen tři roky, což není zas až tak závratná mezera, ale jeden by skoro čekal, že u muziky tohohle typu nebude potřeba tří let k tomu, aby vznikl materiál o třinácti minutách doplněný jednou předělávkou od Arkon Infaustus. Nicméně přesně tohle a nic navíc EP „Outpregnate“ pod svým hnuso-obalem skrývá.

Co se agresivity materiálu týká, novinka oproti předešlé řadovce nijak moc nezaostává. Není na místě očekávat, že by Eggs of Gomorrh ustupovali z nastoleného směru. Opět se tedy připravte na zběsilý black/deathmetalový námrd, kde není moc prostoru pro nějaká zvolnění nebo snad ty vole ozvláštnění. Po většinu času se nepříčetně sype. Zkušenější ucho sice brzy zachytí i občasný valivější moment, ale to jsou skutečně jen detaily, protože všeobecné dojmy hovoří jednoznačně – Eggs of Gomorrh do toho jebou hlava nehlava.

Nejvýraznější posun lze tedy pozorovat ve zvukové rovině. „Outpregnate“ zní oproti „Rot Prophet“ čitelněji a co do soundu „stravitelněji“, byť tezi o stravitelnosti samozřejmě neguje samotné ladění materiálu. S tím se pojí i další věci. Riffy jsou jasněji rozpoznatelné, což můžete brát jako plus i jako mínus, záleží na subjektivním vkusu. Zato u bicích mi přijde docela jednoznačné, že tentokrát už nekopou do prdele s takovou intenzitou. Obecně pak ustoupil feeling black metalu a víc navrch má death metal.

Dokážu si v pohodě představit, že všechny tyhle úpravy si najdou svoje příznivce a že to někteří posluchači ocení. Je-li vám death metal bližší než black metal, pak se to asi týká vás, byť nechci tvrdit, že by black metal na „Outpregnate“ vymizel úplně. Mně osobně nicméně víc vyhovovaly větší špína a hnus na „Rot Prophet“. Tohle minialbum je pro mě tím pádem slušná jednohubka, kterou jsem si párkrát pustil, nevadilo mi to poslouchat, ale nic moc to po sobě nezanechalo. Vracet se nehodlám, pamatovat nejspíš taky ne.

Recenze

Zeal and Ardor – Stranger Fruit

Komentáře: 3
Zeal and Ardor - Stranger Fruit

Země: Švýcarsko / USA
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 8.6.2018
Label: MKVA

Tracklist:
01. Intro’
02. Gravedigger’s Chant
03. Servants
04. Don’t You Dare
05. Fire of Motion
06. The Hermit
07. Row Row
08. Ship on Fire
09. Waste
10. You Ain’t Coming Back
11. The Fool
12. We Can’t Be Found
13. Stranger Fruit
14. Solve
15. Coagula
16. Built on Ashes

Hrací doba: 47:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Bezejmenného debutu z roku 2014 si asi málokdo všimnul. Prošuměl takovým způsobem, že jej mnozí neobjevili ani zpětně a druhé album „Devil Is Fine“ z roku 2016 považují za debut. Omluvou jim budiž, že je první nahrávka někdy skutečně označována jako „demo album“ a až „Devil Is Fine“ jako oficiální prvotina. S touhle druhou deskou už nicméně Zeal and Ardor takříkajíc udělali díru do světa. Najednou se o nich začalo všude mluvit, kritici chválili, seč jim písmenka na klávesnicích stačila, a posluchači na tuhle nevšední kombinaci (black) metalu, soulu a černošských spirituálů také slyšeli. Zeal and Ardor se pustili i do koncertování a jejich věhlas u fanoušků alternativní metalové hudby raketově stoupl.

Letošní třetí (anebo druhé… jak je ctěná libost) album „Stranger Fruit“ již na svět přišlo v docela odlišné pozici než jeho předchůdci – jako očekávaná deska, na jejíž vydání mnozí netrpělivě čekali. A proč bych zapíral – i já sám jsem byl docela zvědavý, poněvadž „Devil Is Fine“ mě vcelku bavilo. Sice mělo svoje chyby a některé písničky se příliš nepovedly, ale šlo o mimořádně zajímavou kombinaci stylů a nálad, čehož jsem si na tom počinu dost cenil.

Úplně nepřekvapí, že po úspěchu, jakého se „Devil Is Fine“ dostalo, pokračuje „Stranger Fruit“ v obdobném duchu. Avantgardní metal či post-black metal namíchaný s vlivy zdánlivě vzdálených žánrů jako soul, blues, gospel nebo černošské spirituály – všechno se tam nachází a je vidět, že Zeal and Ardor chtějí dát posluchačům další dávku toho, kvůli čemu si je tito oblíbili. Nevýhodu v podobě chybějícího momentu překvapení se „Stranger Fruit“ snaží dohánět jinde, tou nejlogičtější a nakonec i nejpřirozenější možnou cestou – materiál je zdánlivě skladatelsky jistější, dospělejší, odbourávají se dětské nemoci. Mám pocit, že Zeal and Ardor se na „Stranger Fruit“ z dřívějšího prapodivného až obskurního projektu definitivně přetransformovali v sebevědomou kapelu, která si je vědoma své originality, a právě na té chce také stavět.

To zní všechno fajn, ale v jednom momentě předešlého odstavce jsem napsal zdánlivě, což je důležitější slovo, než by se na první pohled mohlo zdát. Jakkoliv je „Stranger Fruit“ po formální stránce ve všem lepší a dotaženější než „Devil Is Fine“, jeho poslech mě ani zdaleka tolik neláká a nebaví. S dospělejším a profesionálnějším přístupem jako by se vytratilo kouzlo „nechtěného“. Ačkoliv je „Stranger Fruit“ po formální stránce stále zajímavé, pocitově je o mnoho slabší než jeho předchůdce. Jako kdyby nyní ta zvláštní kombinace byla zajímavá jen papírově, ale chyběl jí skladatelský zápal, díky němuž by se jednalo o skutečně zábavný poslech.

Jednotlivé písničky mezi sebou většinou splývají, znějí podobně. Mám z toho dojem, že se Manuel Gagneux, hlavní postava Zeal and Ardor, snaží ten fungující koncept ždímat skoro v každém songu. Když už někam vybočí, je to třeba k naprosto jalovému ambientu, jehož kvalita je skoro trapná. Zatímco základní poloha „Stranger Fruit“ mě aspoň nesere, ten ambient mi přijde fakt hrozný. Viz „The Hermit“, „The Fool“ a „Solve“. Albu paradoxně škodí i to, že jeho délka tentokrát opravdu dosahuje dlouhohrajících cifer – těch skoro 50 minut to prostě neutáhne. Jako jednohubka o poloviční délce mě hudba Zeal and Ardor táhla víc.

Všehovšudy je pro mě „Stranger Fruit“ zklamáním. Vidím, jak se na něj pěje chvála, ale moc to nechápu, protože s jen trochu kritickým náhledem na věc mi vychází, že tady zbyla k ocenění jen formální zajímavost, která už ovšem byla představena minule, nikoliv reálné kompoziční kvality.