Archiv štítku: BEL

Belgie

Wolvennest – Temple

Wolvennest - Temple

Země: Belgie
Žánr: psychedelic / atmospheric doom metal
Datum vydání: 5.3.2021
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Mantra
02. Swear to Fire
03. Alecto
04. Incarnation
05. All That Black
06. Succubus (feat. King Dude)
07. Disappear
08. Souffle de mort

Hrací doba: 67:30

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand se sice kolaborací neštítí a praktikují tuhle disciplínu docela rádi, ale pořád se jedná o skvělou a kultovní kapelu, takže myslím, že když s někým dávají společný počin, i když se jedná o první nahrávku dané skupiny, tak to něco znamená. To je přesně případ belgických Wolvennest, jejichž diskografie začala hned dvě spolupracemi s rakouskými klasiky.

Na druhou stranu, Wolvennest tehdy byli i nebyli začínající formace, protože v jejich sestavě najdeme zkušené muzikanti a mezi nimi hned několik zajímavých jmen. Namátkou třeba CorvuseCult of Erinyes anebo Déhà (jak se to skloňuje?) z asi tak milionu různých kapel.

Tak či onak, Wolvennest si hned začali připisovat výborné počiny. Zmiňované kolabo „WLVNNST“ (2016) je super, první regulérní řadovka „Void“ (2018) rovněž a ípko „Vortex“ bylo taky fajn. Nebyl tedy sebemenší důvod se domnívat, že by druhá dlouhohrající deska „Temple“ měla jakkoliv rupnout.

A přesto – „Temple“ za svými předchůdci v lecčems zaostává. A navíc mě trochu sere, že jsem zatím nedokázal přijít na to, v čem přesně ten problém vězí, aniž bych se musel uchýlit k nějakým abstraktním citečkům a podobným hovadinám. Na druhou stranu, všude se věčně kecá o tom, jak je muzika strašně subjektivní a jak by měla vyvolávat emoce, takže teoreticky by to vlastně mělo vycházet. Tak nebo tak, pojďme to zkusit.

„Temple“ je svým způsobem hodně fajn album, které nedělá nic špatně. Přinejmenším ne zásadně. Jestli mám nějaké výhrady, tak snad jedině ke skladbě „All That Black“, ale spíš kvůli hrozné lince v textu „I like darkness, darkness is beatiful“, kde směšnost ještě umocňuje přehrávaný zpěv Shazzuly (jejíž vokál se mi jinak líbí, ale tady se to prostě nepovedlo). Po hudební stránce nicméně ani „All That Black“ za zbytkem nezaostává.

Wolvennest sice na „Temple“ nedělají nic špatně, ale úplně stejně nedělají ani nic nadstandardně dobře. Respektive – je to dobré, nikoliv už skvělé. Deska příjemně plyne a nějakou atmosféru má, ale nedokáže strhnout a vehnat posluchače do transu, jako se to dařilo dříve. Nenašel jsem tu jedinou skladbu, která by mě dokázala okouzlit stejným způsobem jako třeba „Ritual Lovers“„Void“. Celé album teče v pomalejším tempu, okolo se vznáší zastřený psychedelický opar a poslouchá se to hezky. Hypnóza se však nedostavuje a často jsem měl pocit, že „Temple“ působí zbytečně ležérně, že by tomu slušel o něco větší tlak. Můžete namítat, že by to Wolvennest posouvalo někam, kde zřejmě nechtějí být, ale osobně si myslím, že by to dynamice „Temple“ prospělo. Na „Void“ nebo „WLVNNST“ jsem tenhle nedostatek necítil.

Své vrcholy „Temple“ nicméně má a pár kusů hodných zapamatování se zde najde. Za mě jde především o píseň „Incarnation“, jež má asi nejblíže ideálu a některé její motivy mi přijdou super. Svoje místo na nahrávce má nepochybně také „Succubus“, kde hostuje King Dude. Vzhledem k tomu, že do této chvíle desce vokálně vládne Shazzula, jedná se o příjemné ozvláštnění. Kingův hluboký charismatický hlas se navíc ke stylu Wolvennest vyloženě hodí, takže tahle spolupráce se za mě povedla. Za poslední vrchol bych označil finální „Souffle de mort“, která pracuje se šamanskou rytmikou konečně se jí daří posluchače kolébat aspoň trochu uspokojivým způsobem.

Wolvennest

Zbytek písní – „Mantra“, „Swear to Fire“, „Alecto“, „All That Black“ (odmyslete si ten otravný text) a „Disappear“ – je prostě jenom ok. Nejsou blbé, nevadí mi je poslouchat, vlastně se mi docela líbí, ale… víš jak.

„Temple“ mi svým způsobem připomíná „Feuer“ od (Dolch). Když pominu, že obě alba vyšla u Ván Records, sdílejí podobnou atmosféru a hlavně obě zanechala podobný pocit jistého rozčarování kvůli poklesu laťky oproti předešlé tvorbě, byť se stále jedná o solidní práce. Recenze sice v případě „Temple“ asi vyzněla výrazně negativněji než kdysi u „Feuer“, ale tu paralelu tam cítím.


Neptunian Maximalism – Solar Drone Ceremony

Neptunian Maximalism - Solar Drone Ceremony

Země: Belgie
Žánr: psychedelic drone
Datum vydání: 23.4.2021
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Solar Drone Ceremony

Hrací doba: 52:38

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

První pohled (H.):

Belgičané Neptunian Maximalism loni vydali svou dlouhohrající prvotinu „Éons“ a myslím, že lze asi bez větších hádek prohlásit, že šlo o jeden z nejpozoruhodnějších počinů roku. Deska hned na první pohled upoutala tím, jak monumentální byla. Označení dlouhohrající v jejím případě neznamená pouhou formalitu, nýbrž doslovné vyjádření toho, s čím bude mít posluchač čest. Jednalo se totiž o trojalbum, jehož hrací doba dosahovala bezmála dvou a čtvrt hodin čistého času. No, a tohle moře času Neptunian Maximalism vyplnili avantgardně experimentální horskou drahou, v níž se mísila psychedelie, tribal, drone a jazz.

S „Éons“ jsem strávil poměrně hodně času, přesto bych si nedovolil tvrdit, že jsem ten kolos dokázal skutečně naposlouchat. Na jednu stranu by možná dávalo smysl, kdyby Neptunian Maximalism toto dílo vydali třeba po částech, na druhou stranu ale tahle šíře patřila k identitě nahrávky. Navzdory vysokým kvalitám a extrémní podmanivosti se každopádně nejedná o počin, k němuž by se člověk mohl vracet nějak často – alespoň v mém případě tomu zabraňuje nutnost tak šílené časové investice. Přesto „Éons“ patří k záležitostem, na něž si budu pamatovat, a věřím, že když si desku výjimečně pustím, bude to s obrovskou chutí.

„Éons“ každopádně zaujalo natolik, že ohlášení další nahrávky Neptunian Maximalism potěšilo. „Solar Drone Ceremony“ už se s celkovou hrací dobou umírnilo, ale pohled na seznam stop přesto někoho může odradit – celých 53 minut totiž zabírá jedna předlouhá kompozice. Album navíc zdobí fantastická malba. Už „Éons“ mělo super obálku, ale tohle je ještě výš a jde o žhavého kandidáta na titul artworku roku. Namaloval to Francouz Hervé Scott Flament a jestli se vám malba  líbí, doporučuju se podívat i na jeho další díla, protože tam najdete i další neméně poutavé kousky.

Se „Solar Drone Ceremony“ se to nicméně má ještě o něco složitěji. Titul se prezentuje jako klasické řadové album, ve skutečnosti se ovšem jedná o koncertní záznam z března 2020 v Bruselu. Anebo to můžete brát jako řadovku natočenou živě, to je na vás. Tak či onak, zároveň se jedná o volnou adaptaci starší písně Neptunian Maximalism, a sice „The Conference of the Stars (Cleopatra That Goddess)“ z EP „The Conference of the Stars“ (2018). O tom, že půjde o značně rozdílný zážitek, nicméně svědčí už pohled na délku. Originální píseň má 16 minut. „Solar Drone Ceremony“ trvá, jak už padlo, 53 minut.

Pálí nás především jedna otázka – je „Solar Drone Ceremony“ natolik dobré, aby šlo o důstojného následovníka „Éons“ a zároveň aby dokázalo držet krok s geniálním obalem? Odpovědět lze naštěstí bez váhání a prostě – ano!

Neptunian Maximalism

(Paradoxně?) mi „Solar Drone Ceremony“ přijde o něco stravitelnější než „Éons“ a myslím, že sem se budu vracet častěji. Neznamená to ovšem, že by tím pádem novinka byla automaticky lepší než loňský monument. Oba počiny jsou totiž dost jiné. „Solar Drone Ceremony“ úplně opustilo tribal feeling a také jazz ustoupil do pozadí, i když nějaký ten saxík se samozřejmě ozve. Neptunian Maximalism se soustředí především na psychedelický dronově rockový trip. Výborná volba.

Těch padesát minut utíká jak splašených, protože se podařilo vytvořit vysoce hypnotickou záležitost s omamnou atmosférou a spoustou vrstev připravených k průzkumu. „Solar Drone Ceremony“ možná není taková divočina jako „Éons“, ale to z zní ještě nedělá mělčí nebo dokonce triviálnější nahrávku. Asi nemá cenu se tím nějak podrobněji probírat, protože takhle dlouhé věci se recenzují docela blbě a beztak se to nepodaří popsat uspokojivě, ale jako důkaz extrémních kvalit „Solar Drone Ceremony“ zmíním aspoň jednu pasáž – část, která se táhne skoro celou čtvrtou desetiminutovku, mi pokaždé dává hrozně na prdel. Kdo to má jinak, ten si u mě fest klesnul.

Výše jsem řekl, že artwork „Solar Drone Ceremony“ bude patřit ke žhavým kandidátům na nejvyšší příčky v kategorii obalů roku. Proč tohle tvrzení nerozšířit o zjevné prohlášení: Obdobné ambice bude mít také hudební náplň „Solar Drone Ceremony“. Naprostý triumf.


Druhý pohled (Cnuk):

Neptunian Maximalism i na novince „Solar Drone Ceremony“ působí jako improvizátoři pořádající tajemný rituál, který je ovšem díky tomu, že ho nyní tvoří pouze jedna stopa, o něco čitelnější, a navíc si lze jeho průběh prostřednictvím obalu snadno promítat před očima. Malba asi nemá úplně přesně popisovat dění v hudbě samotné, ale baví mě si domýšlet, v kolikáté minutě se třeba dostáváme do vyobrazeného chrámu, kdy přichází hlavní pokyn k zahájení obřadu obětování nebohých nahotin neznámým bohům či v jaké chvíli se vynoří z vod ozubený hlavonožec.

Hlavním aspektem „Solar Drone Ceremony“ je pro mě jeho ucelenost. Monstrózní „Éons“ přinášelo přehršel poloh a různých vyznění. Na novince se Neptunian Maximalism tak nějak více usměrnili. Jak už je zmíněno kolegou výše, ubylo jazzové avantgardy a více se cílí na psychedelii. Dopředu to opět táhne pohlcující temná atmosféra, která provádí posluchače od poklidného začátku až do gradujícího finále. Výborné momenty se nachází napříč celou stopáží. Tahle odysea je odehrána fakt parádně. Jedinou výtku, kterou tak mám, je to, že při porovnání s „Éons“ prostě „Solar Drone Ceremony“ nevidím tak vysoko.

Neptunian Maximalism

Možná za to může to, že druhá deska je na tom hůře po zvukové stránce (což je samozřejmě ovlivněno tím, že nahrávka byla pořízena z koncertu), avšak na druhou stranu, zvuk je natolik solidní, že nebýt potlesku na konci, tak si toho že je to naživo, ani nevšimnu. Jelikož to ale vím, tak možná ani nedokážu vnímat „Solar Drone Ceremony“ jako regulérní řadovku, čili ji nemohu řadit po bok předešlého počinu. Ostatně na poměry Neptunian Maximalism by tohle mělo být spíše něco jako EPčko než dlouhohrající deska. Každopádně „Éons“ na mě jako celek zapůsobilo silněji.

Na závěr je ovšem potřeba zdůraznit to hlavní, a sice že „Solar Drone Ceremony“ je skvělé album. Jeho poslechy nenudí, naopak mě vždycky dostanou a nutí pokukovat po obalu. Zaposlouchat se a nechat se nést je velice snadné. Pro fanoušky těžké psychedelické hudby povinnost.


Yummy (2019)

Yummy (2019)

Země: Belgie
Rok vydání: 2019
Žánr: zombie horror comedy

Originální název: Yummy

Režie: Lars Damoiseaux
Hrají: Maaike Neuville, Bart Hollanders, Benjamin Ramon

Hrací doba: 88 min

(Budou spoilery.)

Zombie filmy jsou jako… zombie. Jeden nemrtvý zmetek sám o sobě nebývá zas až tak nebezpečný, obzvlášť jedná-li se o chodce ze staré školy. Modernější zombie-sprinteři bývají nebezpečnější, ale furt se to dá zvládnout. Síla zombies ovšem netkví v kvalitě, nýbrž v kvantitě. Když se na nebohou oběť sápe celá armáda nemrtvých, typicky to pro dotyčného nebývá moc dobré znamení.

Zombie horor jakožto žánr volí podobnou strategii. Nesází na menší počet dobrých snímků – radši dává přednost hromadné béčkové produkci. Žádnou statistiku na to samozřejmě nemám (a kdyby ji někdo měl, tak by mě rozhodně zajímala), ale pocitově bych si tipl, že zombie patří k nejrozšířenějším hororovým subžánrům, pravděpodobně vedle duchařin a klasického slasheru. První jmenovaný v posledních letech okupuje spíš mainstreamovější vody. Slasher i zombie jsou oproti tomu klasiky a stálice, jejichž zpracováním nepohrdnou ani amatéři a nadšenci. To ale není případ belgického fláku „Yummy“, na němž je nějaké produkční zázemí vidět. Vlastně výsledek vypadá rozumněji, než byste vzhledem k rozpočtu možná hádali.

V žánru se věci typicky mají následovně: sledujeme hrdinu nebo úzkou skupinku hrdinů, kteří se chystají dělat něco vesměs normálního, když vtom je zčistajasna zastihne zombie apokalypsa. V „Yummy“ tuto skupinku reprezentuje belgický pár + tchyně. Tahle trojka jede do pochybné, leč levné nemocnice v nejmenované části východní Evropy, aby si zde Alison nechala zmenšit svoje obrovské poprsí. Bolí ji z toho záda, nedoběhne autobus a hlavně jí vadí, jak jí všichni chlapi čumí na kozy. Její partner Michael jede jakožto morální podpora a maminka posedlá svým vzhledem plastikou taky nepohrdne.

No, a právě v nemocnici nás zastihne příval zombie. Asi vás nepřekvapí, že to bude mít souvislost právě s pochybností onoho nemocničního zařízení.

„Yummy“ se ani nesnaží o nějaké vážnější pojetí. Film provází nadhled a leckdy i nadsázka, objevují se legračnější momenty nebo pokusy o hlášky. Přesto „Yummy“ nutně nesklouzává k vyložené komedii (tedy, až na výjimky jako třeba lekce, jaké nehody lze způsobit nedávno operovanému penisu – přednášejí horká voda, mastička pochybného původu, oheň a hasící přístroj) a najdou se i hororově laděné pasáže. Celkově bych se ale nebál tvrdit, že tón „Yummy“ je spíš lehčí. Což dává smysl, protože kdo by dneska se dneska bál zombie masakru, v němž se plazí i digitální zmutovaná ještěrka, epicky se likvidují mužské pohlavní orgány a vyskytuje se tu nadprůměrně vysoký počet dialogů o nadprůměrně vyvinutém dámském poprsí.

Yummy (2019)

Zmiňované hororové elementy mě přivádějí k dalšímu výraznému prvku „Yummy“: film se nebojí krve. Sice nedokáže nabídnout nějaké pamětihodné chuťovky, ale dohání to jinde. Opět totiž aplikuje na začátku probíranou zombie taktiku, kdy vítězí kvantita nad kvalitou. Přesto si nemohu stěžovat, protože se jedná o uspokojivě krvavý kousek, objeví se i nějaké ty vnitřnosti a pro labužníky nechybí ani trochu nahoty. Opět se tedy potvrzuje stará známá skutečnost, že menší a nezávislé bijáky bývají zpravidla odvážnější. A vlastně ne nutně jen co do násilí a erotiky, ale i tématiky a svébytnosti, ale to už se úplně netýká „Yummy“. Snímek si totiž poslušně jede svojí zombie pohádku o tom, jaké překážky může život hodit do cesty holce, která si chce nechat zmenšit prsa. Čtenářky to mohou chápat jako ponaučení „Yummy“ – nezmenšujte si poprsí, nebo způsobíte zombie apokalypsu!

Yummy (2019)

„Yummy“ nemá žádný zásadní přínos a film určitě vidět nepotřebujete, aby byl váš život kompletní. Fandíte-li ale i menším hororům, pak zhlédnutí za zvážení stojí. Osobně bych „Yummy“ označil jako příjemnou, sympatickou a důstojnou žánrovku, jež nabízí nenáročnou zábavu. Pokud hledáte něco, co se pojetím podobá českému „Choking Hazardu“, tak tohle by mohlo posloužit.


Hulder – Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry

Hulder - Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.1.2021
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Upon Frigid Winds
02. Creature of Demonic Majesty
03. Sown in Barren Soil
04. De dijle
05. Purgations of Bodily Corruptions
06. Lowland Famine
07. A Forlorn Peasant’s Hymn
08. From Whence an Ancient Evil Once Reigned

Hrací doba: 39:10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Ty vole, jako nevím no… přijde mi, že se o Hulder za poslední rok, dva poměrně mluvilo. Na tituly téhle kapely jsem pravidelně narážel prakticky v prakticky každém říšském distru, Iron Bonehead vydali na různých formátech skoro všechen kus muziky, co vydat mohli, a obecně se mi zdálo, že se to docela hajpovalo.

Osobně jsem ale nikdy moc nenašel odvahu si Hulder pustit. Ne snad, že bych byl nějaký šovinista (říkejte si, co chcete, ale že mám rád kozy, ještě neznamená, že jsem šovinista!), je mi buřt, že autorka nemá mezi nohama klobásu. Naopak, jsem staromódně heterosexuální, tak proč by mi mělo vadit, že to hraje nějaká roštěnka, že jo. Spíš mě prudce odrazovala prezentace. Nejsem si totiž vůbec jistý, jestli potřebuju v dnešní době poslouchat kapelu, jejíž promo fotky mohou důstojně soupeřit ze zlatým fondem z fotoalba Graveland.

S vydáním debutové desky „Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry“ jsem se nicméně chrabře rozhodl, že nějakou tu šanci Hulder nechám. Buď to může překvapit, anebo aspoň budu co zjebat. Anebo to skončí někde mezi a půjde o meh průměr, že jo. Třetí zmiňovaná možnost má k realitě nakonec rozhodně nejblíže.

Hulder dělá přesně to, co nahlas řve už její vizuální prezentace: prostě a jednoduše vykrádá melodický black metal z devadesátých let se všemi jeho nedostatky a hlavně s přemírou klišé. Nechápejte mě špatně, melodický black z devadesátek je fajn a určitě má svoje kouzlo. Akorát že ve velké míře jde o kouzlo doby. Tahle forma žánru v sobě určitě nesla obrovský kus naivity, romantických představ a nadšenectví, které mnohdy převyšovalo soudnost. I tehdy vycházely echtovní pičoviny, ale v některých případech si tahle kombinace zdánlivých problémů vzájemně sedla a dohromady utvořila hudbu se specifickou náladou, jíž se se ctí podařilo přežít test časem. Právě tyhle skupiny si dnes pamatujeme, vracíme se k nim a právě díky nim má spousta z nás k tomuhle devadesátkovému black metalu kladný vztah, přestože vidíme i jeho nepochybné a zásadní problémy.

Pokoušet se takovou formuli zreprodukovat dnes může být dost ošemetné. Retro sice frčí a devadesátky už dneska retro jsou, stejně tak nijak nepopírám, že zpátečnictví má – obzvlášť v metalu – své místo, ale i to zpátečnictví a retro se musí umět. A to dost, aby dávalo smysl něco takového v dnešní době poslouchat.

Nechci na základě dosud řečeného vzbudit dojem, že Hulder platí za kardinální mrdku bez špetky kvality, protože tak hrozné „Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry“ určitě není. Rozhodně bych ale neváhal tvrdit, že se jedná o nevýrazný průměr bez větší přidané hodnoty. Řemeslně je nahrávka ok a nějaký rozumnější moment se občas najde, ale celkově mi to přijde hrozně obyčejné, bez ksichtu. Jen takový slušně odehraný kompilát věcí, které jsem už dávno slyšel jinde a v lepším podání.

Hulder

Co však „Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry“ láme  vaz nejvíce, je podle mého názoru klišé. Toho se tam nacházejí tuny. Muzika v tomto ohledu dost přesně koresponduje s pandovskými fotkami v lese a s řemdihem v pazourech.

No, a vzhledem k tomu, že avizovaná medieval atmosféra se na „Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry“ rovněž neprojevuje, tak podle mě prostě neexistuje důvod, proč bych měl chtít debut Hulder déle, než bylo nezbytně nutné pro utvoření názoru a sepsání recenze. Jestli si chcete pustit nějaký syrový melodický black metal se středověkou náladou, tak si dejte radši Runespell nebo výše zmiňované Graveland. Uděláte mnohem lépe.


Neptunian Maximalism – Éons

Neptunian Maximalism - Éons

Země: Belgie
Žánr: avantgarde
Datum vydání: 26.6.2020
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
I. To the Earth (Aker Hu Benben)
01. Daiitoku-Myōō no ŌDAIKO 大威徳明王 鼓童 – L’impact de théia durant l’éon hadéen
02. NGANGA – Grand guérisseur magique de l’ère probocène
03. LAMASTHU – Ensemenceuse du reigne fongique primordial & infanticides des singes du néogène
04. PTAH SOKAR OSIRIS – Rituel de l’ouverture de la bouche dans l’éon archéen
05. MAGICKÁ DŽUNGL’A – Carboniferous
06. ENŪMA ELIŠ – La mondialisation ou la création du monde: Éon protérozoïque

II. To the Moon (Heka Khaibit Sekhem)
07. ZÂR – Empowering the Phurba / Éon phanérozoïque
08. VAJRABHAIRAVA Part I – The Summoning (Nasatanada Zazas!)
09. VAJRABHAIRAVA Part II – The Rising
10. VAJRABHAIRAVA Part III – The Great Wars of Quaternary Era Against Ego
11. IADANAMADA! – Homo-sensibilis se prosternant sous la lumière cryptique de proboscidea-sapiens
12. Ol SONUF VAORESAJI! – La sixième extinction de masse: Le génocide anthropocène

III. To the Sun (Ânkh Maät Sia)
13. EÔS – Avènement de l’éon evaísthitozoïque probocène flamboyant
14. HEKA HOU SIA – Les animaux pensent-ils comme on pense qu’ils pensent?
15. HELIOZOAPOLIS – Les criosphinx sacrés d’Amon-Rê, protecteurs du cogito ergo sum animal
16. KHONSOU SOKARIS – We Are, We Were and We Will Have Been

Hrací doba: 133:46

Odkazy:
facebook / instagram

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

První pohled (H.):

„Éons“ je pro mě přesně tím druhem alba, které se strašně dobře poslouchá, ale o to hůř se o něm píše. Těch důvodů se najde vícero, ale minimálně jeden je evidentní hned na první poslech. Jedná se ostatně o jednu z věcí, jichž si člověk na „Éons“ všimne jako úplně první.

Samozřejmě tím mám na mysli obludnou délku. Belgický kolektiv Neptunian Maximalism se rozhodl svého posluchače nešetřit a přesně dle svého názvu na „Éons“ servíruje maximalistickou porci muziky. Na třech kompaktních discích respektive třech gramofonových deskách se rozprostírá dvě a čtvrt hodiny hudby, což je bezesporu obludné číslo na jednu ucelenou nahrávku. Takhle obrovská nálož jednoduše potřebuje hodně času, aby ji člověk mohl alespoň trochu vstřebat a mohl tvrdit, že se v ní nějakým, byť třeba i omezeným způsobem vyzná.

Bylo by nicméně krátkozraké vidět v „Éons“ pouze gargantuovskou stopáž. Ta možná zaujme jako první, ale v konečném důsledku se jedná spíš o sekundární atribut celého díla. Vstřebatelnost „Éons“ samozřejmě výrazně ztěžuje také vlastní hudební náplň. Neptunian Maximalism frčí na avantgardní vlně a předkládají barvitou mozaiku různých žánrů i nástrojů. Spokojit se nicméně se zastřešujícím pojmem avantgarda nám ale stačit nebude, protože to plně nevystihne, co za džungli (narážka na název jedné stopy zcela záměrná) se tady odehrává, tak se na to pojďme podívat hlouběji.

Nade vším stojí hlavně několik pocitů – psychedelie, jazzové vlivy, tribal, v menší míře drone. Psychedelický aspekt dle očekávání plyne z omamné atmosféry a monotónních rytmických ploch, které se nakonec podílejí i na zmiňovaném tribal feelingu. Ne však jako jediné, protože kromě perkusí si svoje řekne i sitár nebo gong. Tohle všechno mě jen tak mimochodem na „Éons“ strašně baví. Sice se jedná o striktně avantgardní záležitost, ale Neptunian Maximalism se dokázali vyvarovat zbytečných nástrojových masturbací. Na první místě stále stojí náladotvornost, což mi plně vyhovuje. Každopádně, když už jsme zmínili psychedelii, tak určitě nemůžu nezmínit ani citelný krautový nádech.

K jazzové složce toho není moc co k okomentování, ten feeling se tam jednoduše jednoznačně nachází a nelze jej přeslechnout. Saxofon se porůznu proplétá napříč celou deskou, ale zase – tvrdit, že za ty jazzové vlivy může jen on sám, by znamenalo příliš zkratkovité sdělení. Jestli „Éons“ na něco netrpí, jde určitě o absenci vrstev a hloubky. To, že se ozve saxofon, z ničeho jazz samo o sobě neudělá. Jak jste ale asi pochopili, tohle se Neptunian Maximalism naštěstí netýká.

S tím dronem už se to má trochu diskutabilněji. Nějakého ortodoxního nihilistického kytarového vazbení se tu moc nenajde. Něco se samozřejmě objevuje, ale není to taková darda a typicky se to míchá ještě s ambientem. Vehementní přirovnávání Neptunian MaximalismSunn O))), jak čtu všude na netu, mi tedy přijde trochu přehnané.

V konečném důsledku je ovšem nejdůležitější to, že „Éons“ představuje vzrušující cestu plnou kreativní hudby, skvělé atmosféry a silných nápadů. Čas to nepochybně vyžaduje, ale jakkoliv to může znít jako klišé, v tomhle případě se vyplatí jej obětovat, protože trojalbum má za vynaložené úsilí co vracet. Zabývat se tu nějakými vrcholy rozhodně nebudu – vzhledem k počtu stop i počtu skvělých nápadů asi není těžké odhadnout proč.

To nejakčnější každopádně Neptunian Maximalism předvádějí na začátku celého více jak dvouhodinového opusu. První kapitola „To the Earth (Aker Hu Benben)“ je nejhlasitější a nejrytmičtější. I tady se sice najdou minimalističtější pasáže, ale v téhle parketě jednoznačně vede poslední akt „To the Sun (Ânkh Maät Sia)“. Prostřední kapitola „To the Moon (Heka Khaibit Sekhem)“ se porůznu přelévá mezi různými přístupy, obsahuje rytmické diktáty, minimalismus i jazzové sekvence a celkově mi přijde asi nejrozmanitější.

U spousty podobných žánrových směsek mám ten problém, že se jednotlivé styly spíš střídají, než aby se přímo kombinovaly. I tenhle přístup někdy může dávat smysl, ale v případě Neptunian Maximalism se mi líbí, že tohle všechno je zapuštěné do jednoho smysluplného celku a s nějakou vizí. I to se podílí na důvodech, proč mi „Éons“ imponuje.

Nebál bych se říct, že tohle je jedna z nejpozoruhodnějších desek, co jsem v letošním roce slyšel. Zpočátku mi „Éons“ přišlo hodně zajímavé, ale až po hromadě dalších přehrání jsem si uvědomil, o jak úžasné dílko se jedná. Průběžně desku poslouchám už někdy od začátku května, a přitom pořád nemám pocit, že by se to vyčerpala; ani nemám dojem, že bych „Éons“ znal skutečně zevrubně – pořád je co objevovat. Jestli tohle není úctyhodný výsledek, tak co je?

Neptunian Maximalism


Druhý pohled (Cnuk):

Když jsem se při rozmýšlení nad červnovým eintopfem prohrabal v katalogu I, Voidhanger k belgickému spolku Neptunian Maximalism, bylo mi už z ukázek na Bandcampu jasné, že jejich chystané album „Éons“ bude něco extra. Šla z toho hrůza a okouzlení zároveň. Hudba tak nevyzpytatelná, že je jen těžko zařaditelná. Hudba, jejíž koncept je tak rozsáhlý, že nelze čekat nic míň než mimořádný zážitek. Zkrátka výzva po všech stránkách. O to víc jsem rád, že se všechna očekávání podařilo naplnit.

Opravdoví hudební badatelé mohli o Neptunian Maximalism poprvé zaslechnout už v roce 2018, kdy se dali dohromady multiinstrumentalista Guillaume Cazalet a saxofonista Jean-Jacques Duerinckx. Ti se posléze obklopili dalšími muzikanty a dohromady by jich nyní mělo být až snad jedenáct, ale upřímně si tím nejsem úplně jistý. Každopádně ještě téhož roku a ve skromnější sestavě nahráli EP „The Conference of the Stars“ a živák „HS63“. Vše, co vzniklo potom, už můžeme slyšet na trilogii „Éons“.

Neptunian Maximalism - Éons

Jejich tvorba je z velké části přímá improvizace a na materiálu je to znát. Je tu spousta prostoru pro nejrůznější výstřelky, však výčet nástrojů také není zrovna skromný. To ostatně kolem Neptunian Maximalism není vůbec nic. Nejvíce do očí praští délka nahrávky, celých 134 minut. Tak dlouho člověk v ideálním případě trpí poslechem tohoto nepopsatelného. Jak už bylo řečeno kolegou, mísí se tu jazz, drone, ambient, psychedelie, folk a nejlépe se to dá všechno zahrnout asi pod avantgardu. Tenhle chaos je však navíc zabalen do poutavého spirituálního semknutí, v němž hudba Neptunian Maximalism působí jako temná ceremonie odehrávající se v různých časových osách.

Rituál „Éons“ je rozdělen do tří částí – „To the Earth (Aker Hu Benben)“, „To the Moon (Heka Khaibit Sekhem)“ a „To the Sun (Ânkh Maät Sia)“. Jelikož toho po textové stránce „Éons“ moc neřekne, lze se dobrat střípků ústředního tématu alespoň z názvů skladeb. Z tohoto jazykového babylonu lze vyčíst, že se mnohdy týkají starověkých mytologií. Album začíná na Zemi, pak míří k Měsíci a končí na Slunci. Paralela s evolucí člověka, civilizacemi a astrologií je zjevná. Téma budoucnosti našeho bytí na Zemi je v umění zobrazováno často, avšak „Éons“ na něj nahlíží z pohledu termínu antropocén. Ten vymyslel ekolog Eugene Stoermer a říká, že lidské chování má na vývoj naší planety takový vliv, že je už potřeba přijít s novým označením pro současné geologické období. Jinými slovy, v holocénu žijeme už od mladších čtvrtohor a objev zemědělství či období průmyslové revoluce je natolik zásadní, že by měl být holocén už pasé. „Éons“ toto nové označení přijímá a rovnou přichází s dalším, které dostalo název probocén. V něm už na planetě Zemi vládnou inteligentní sloni, kteří jsou tak na vrcholu pyramidy pozemského života. Šílené a plně odpovídající hudbě Neptunian Maximalism.

Najetí na vlnu „Éons“ si vyžaduje svůj čas. Zprvu jsem si album pouštěl disk po disku a říkal si, že celé najednou to snad nikdy nedám. Po čase jsem však zjistil, že to není až takový problém, naopak. Dost často a rád si ho pouštím jako pracovní podkres. Při soustředěných posleších sice bývám občas náročností písní a jejich délkou unaven, ale to se rozhodně nedá říci o materiálu samotném. Je tu stále co objevovat a jistě i do budoucna bude. Oblíbené pasáže se mi různě střídají a neustále něco jiného evokují. Nedokážu si představit, že by se mělo „Éons“ oposlouchat. To spíš jednoho dne přestane bavit, ale ani v ten den se nebude dát říci, že ho mám neposlouchané a vyznám se v něm.

Co se vlivů týče, samozřejmě se mi tu vybavují nejrůznější korelace. A spektrum je to hodně široké. Začíná to folkovou a duchovní hudbou jihovýchodní Asie, přes Johna Coltrana, King Crimson, Van Der Graaf Generator až po Earth, Sunn O))) nebo Swans. Připojím však i filmová díla, jejichž obrazy a vytříbenou práci s kamerou mám při puštěném „Éons“ před očima. Mohu zmínit Bertolucciho „The Last Emperor“, Scorseseho „Kundun“ nebo Coppolovu „Apocalypse Now“. Paleta je to bohatá a s metalem moc co do činění nemá. Označení Neptunian Maximalism a jejich „Éons“ jednoduše za metalovou nahrávku by bylo zkratkovité a dost nepřesné. S tímto žánrem je pojí nejvíce snad jen vydavatel I, Voidhanger.

Neptunian Maximalism - Éons

Neptunian Maximalism si za „Éons“ nejspíše budou zasluhovat v nějaké podobě zmínit také v ročním zúčtování. Nejdůležitějším aspektem ohledně této nahrávky pro mě bylo si najít vhodnou dobu pro puštění. Není to hudba, kterou si zapnete při jakékoliv příležitosti. Prostě to chce svůj čas. Podobných zážitků se ale posluchači běžně nedostává a už vůbec ne v takto zajímavém provedení. Na závěr a pro úplnost zmíním už snad jen třešničku na dortu, obálku od japonského malíře Kaneko Tomiyukuoa, která nejvíce vyplyne s čerstvě přichystanou vinylovou edicí. Když se podíváte pozorně, tak tam uvidíte spoustu tváří. Myslím, že během poslechu „Éons“ je průběžně na svém vlastním ksichtu vystřídám úplně všechny. A nejčastěji skončím jako ta zelená spařená obluda, co je druhá zprava.


The Other Lamb (2019)

The Other Lamb (2019)

Země: Irsko / Belgie / USA
Rok vydání: 2019
Žánr: drama

Originální název: The Other Lamb
Český název: Další jehňátko

Režie: Malgorzata Szumowska
Hrají: Raffey Cassidy, Michiel Huisman

Hrací doba: 97 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou velké spoilery.)

Umělecký horor je taková docela zvláštní a zajímavá disciplína. Řekl bych, že se jedná o druh filmů, které by mi měly papírově sedět a bavit mě. Ostatně, horory jsou moje parketa a k artovkám obecně mám také poměrně vřelý vztah. Spojení obojího mi tedy dává velký smysl.

Papírové předpoklady a realita se nicméně mohou lišit a také se dost často liší. Artové horory, obzvlášť ty z poslední doby, mě zas tak moc neoslovují a občas si říkám, zdali těch pár kvalitních kusů à la „The Lighthouse“ nejsou spíš výjimkami potvrzujícími pravidla. Častěji mám pocit, že se u artových hororů spíš nudím a přijde mi to jako vyprázděné vakuum, které se jen snaží tvářit hluboce, aniž by mělo skutečně co říct. Sdělení pak zpravidla supluje nějakým jednoduchým rádoby poselstvím. Až mě napadlo, jestli jsem skutečně ten správný divák pro podobné záležitosti a jestli bych neměl zůstat u bohapustých primitivních řezničin, kde létají střeva vzduchem a na myšlenkové pozadí se okázale sere.

Pochybovati je lidské a přirozené, tudíž takové nápady nepokládám za nic zásadního. Když se nicméně nad danou problematikou zamyslím racionálněji, troufnu si tvrdit, že nepatřím k divákům, pro něž kinematografie znamená jen konzumní zábavu a těžší filmy odmítají. Ostatně už jsem řekl, že artovky obecně mi cizí nejsou. Možná právě to, že od takzvaně chytrých snímků očekávám chytrost, mnohým z nich podráží nohy, protože vnitřně nejsou ničím jiným než právě oním vyprázděným vakuem, jen zabaleným do atraktivní a zdánlivě hloubavé formy. Přesně tyhle parametry bohužel naplňuje rovněž „The Other Lamb“.

Forma „The Other Lamb“ je skutečně bravurní a přídomek „hloubavá“ k ní sedí jak máloco. Skvělá výprava, nádherná kamera snímající krásnou krajinu, působivá hudba – nic z toho „The Other Lamb“ nepostrádá. Vše se odehrává v pomalém tempu, každému záběru se dává dostatek prostoru, mluví se málo. Ve všech těchto ohledech se na výsledek kouká opravdu dobře. Obsahově už ale film výrazně pokulhává.

Vesměs jde jenom o jednoduchou historku o sektě, v níž jeden pastýř vymývá mozek svému stádu ženských oveček, dokud jedna z nich konečně feministicky nezapne mozek, nedojde jí, že pastýř nebude mesiáš, nýbrž hajzl, a společně s ostatními se nevzepře jeho šovinistickému patriarchálnímu útlaku. O filmu jsem si dopředu nepřečetl lautr nic, takže když jsem si sedal na lavičku v letním kině, neměl jsem sebemenší ponětí, o čem to má být. Přesto jsem už po pěti (nepřeháním!) minutách přesně věděl, jak to bude pokračovat a jak to nakonec dopadne, a další hodinu a půl jsem jenom čekal, až se tak stane. Špatně se hledá hloubka v něčem, co je takhle průhledné a předvídatelné. Nepřišlo jediné překvapení, nic zvláštního… jen to v rozvleklém tempu doplynulo do očekávaného konce.

The Other Lamb (2019)

Právě tohle mě na „The Other Lamb“ prudilo ze všeho nejvíc. Ne to, že ve skutečnosti vůbec nejde o horor. Nálepkovat snímek tímhle termínem nelze považovat za nic jiného než klamavou reklamu a pár kraťoučkých záběrů na mrtvoly na tom nezmění zhola nic. „The Other Lamb“ mě minulo zejména díky tomu, že jde o sebestřednou a do sebe zahleděnou nudu, která se snaží hrát si na umění. Trpělivé záběry na přírodu a málo slov však samy o sobě umění neudělají.

Když to řeknu s trochou nadsázky, tak „The Other Lamb“ je v jádru dokument o menstruaci s velkolepou stopáží a vylepšený (?) o trochu feministického cukru. Možná v tom někdo onu hloubku a myšlenky uvidí. Já viděl jen nahoněnou kravinu jehňátkovinu, kvůli níž mě zbytečně hodinu a půl bolela prdel na dřevěné lavičce.

The Other Lamb (2019)


Cult of Erinyes – Æstivation

Cult of Erinyes - Aestivation

Země: Belgie
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.12.2019
Label: Amor Fati Productions

Tracklist:
01. Death as Reward
02. Corruption
03. Broken Conclave
04. Healer – Fever
05. Nothing Is Owed to the Void
06. Nihil sacrum est

Hrací doba: 43:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Amor Fati Productions

Belgičtí Cult of Erinyes mi pořád přijdou jako taková docela nenápadná skupina. A přitom je jejich podání black metalu prudce kompatibilní s tím, co v posledních letech v undergroundu frčí, a navíc to Belgičané umějí zahrát dost dobře. Přesto jejich tvorba nebudí takovou pozornost, jak by si asi zasloužila, a také jejich čtvrtá řadovka „Æstivation“ vyšla na sklonku loňského roku, aniž by nějak výrazněji rozvířila vlny. Za pozornost nicméně stojí.

Cult of Erinyes se až doposud s každou novou studiovou nahrávkou zlepšovali. Debut „A Place to Call My Unknown“ (2011) byl v pohodě, ale nic zásadního nabídnout nedokázal. Druhé album „Blessed Extinction“ (2013) už se mi zdálo výrazně lepší. Sice ani to nebylo bez chyby, ale nechaly se na něm najít i zajímavé momenty a celkově vzato už s ním Cult of Erinyes nakoukli do nadprůměru. Vzestupnou tendenci potvrdila třetí deska „Tiberivs“ (2017), která už byla výborná a občasné připomenutí i zpětně jí docela sluší.

Těžko soudit, zdali „Æstivation“ opět posouvá laťku o něco výš. Popravdě řečeno asi spíš ne. Neznamená to ale zklamání. Čtvrtá řadovka totiž dokázala úroveň svého předchůdce přinejmenším dorovnat, což vlastně stačí ke spokojenosti. Znamená to totiž, že také „Æstivation“ je výborným albem, jemuž nějaký ten poslech můžete úplně v klidu věnovat.

Zdá se mi, že „Æstivation“ obecně obsahuje rychlejší materiál než „Tiberivs“. Respektive že si Cult of Erinyes méně vypomáhají zvolněním tempa a pomalejšími pasážemi. Ačkoliv nějaké se samozřejmě stále najdou, viz například začátek „Nothing Is Owed to the Void“, ani nemluvě třeba o minimalistickém dojezdu „Broken Conclave“. Naštěstí ale Belgičané ani v těch vyšších rychlostech neztrácejí myšlenku a pořád se v tom nachází dostatek nápadů, aby posluchač neměl problém udržet pozornost nebo rozeznávat motivy jednotlivých skladeb. Živočišnost a animálnost na úkor sofistikovanosti často smysl dává, obzvlášť v metalu, ale to nijak neponižuje ten opačný přístup, jejž praktikují právě Cult of Erinyes.

„Æstivation“ je každopádně skvěle složená deska. Bylo by zkratkovité tvrdit, že se skladatelské nápady nejvýrazněji projevují v té nejdelší skladbě „Nihil sacrum est“, byť ta nakonec může platit za pomyslný vrchol nahrávky, a to nejenom díky několika šíleným vokálním kreacím. Třeba kytarové sólo v „Healer – Fever“ do soutěže o nejlepší momenty určitě také patří. Vezměte si dále kupříkladu takovou „Corruption“. Tu lze v kontextu alba označit za asi ten nejpřímočařejší kus. Přesto i v ní lze jasně slyšet, že tady při komponování někdo přemýšlel a s kytarovými linkami si docela vyhrál. I díky tomu se ve finále na „Æstivation“ nenachází žádná slabá písnička a nahrávka tím pádem dokáže bavit celou tři čtvrtě hodinu.

Čtvrtá řadovka Cult of Erinyes je každopádně počinem, jenž by mohl a snad i měl zachutnat příznivcům „chytrého“ moderního black metalu, jemuž nechybí určitá hloubka a myšlenka. Pro srovnání bych zmínil třeba Caïnan Dawn, Gorath, od věci nebudou ani nedávno recenzovaní Verwoed a obecně tenhle druh kapel. Za mě je tahle placka hodně v pořádku.


Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders

Lugubrum Trio Urfaust - Bradobroeders

Země: Belgie / Nizozemsko
Žánr: psychedelic rock / black metal
Datum vydání: 30.11.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Lugubrum Trio
01. Bruine moeder

II. Urfaust
02. Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal

Hrací doba: 15:16

Odkazy Lugubrum Trio:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Urfaust:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Urfaust dlouhodobě patří k mým nejoblíbenějším kapelám, z toho už jsem se zde ostatně několikrát zpovídal, takže by pro pravidelného čtenáře asi nemělo jít o nějaké překvapení. Dokonce se jedná o jednu z kapel, od nichž si objednávám většinu nahrávek hned s prvním dnem spuštění předobjednávek, a takových mnoho není (bez nadsázky bych je spočítal na prstech jedné ruky). Vesměs vynechávám živáky, které Urfaust za poslední tři roky vydali hned tři, ale jinak si jejich placky kupuju pravidelně a rád. Splitko „Bradobroeders“ na tom nebylo jinak…

U limitovaných vydání se často stává, že se vyprodají okamžitě, ale zrovna u Urfaust – alespoň tedy u těch nahrávek, které mě zajímaly, poněvadž některá ta zmiňovaná live alba vyšla v dost omezených nákladech – jsem tenhle problém nikdy nepocítil. Proto mě překvapilo, když jsem v den D dorazil domů z práce, začal projíždět shop Ván Records, co za další elpíčka si k tomu přihodím, a když se chystám konečně vložit „Bradobroeders“, čumím, že je kurva do psí prdele vyprodáno.

Naštěstí už byla část vinylů rozházených do dalších obchodů, tudíž mě zachránilo distro Amor Fati, přesto je evidentní, že posluchači black metalu o Urfaust mají velký zájem. Každopádně, docela se mi líbila forma, v jaké „Bradobroeders“ vyšlo. Vylisovalo se pět verzí asfaltu limitovaných na 110 (černá, modrá, bílá) nebo 109 (červená, fialová) ručně číslovaných kusů. Vtip byl ale v tom, že zákazník si nemohl vybrat a barvy (a nejde jen o barevné provedení samotného vinylu, ale také obalu) se rozesílaly náhodně. Na mě zbyla fialová a ještě s krásným náglovským numerem 88, takže teď nad tím můžu fetišisticky onanovat, že mám o jeden kus limitovanější verzi, haha!

Zatím se hovořilo jen o Urfaust, ale split samozřejmě typicky tvoří dvě nebo víc kapel (pokud tedy nejste Furze, který kdysi na pána vydal split sám se sebou). S belgickými sousedy Lugubrum se Urfaust na společném nosiči nepotkávají poprvé. Už v roce 2015 pustily formace do světa sedmipalec „Het aalschuim der natie“ s nádherně blbým obalem (to byla pochvala, jen abychom si rozuměli).

Lugubrum respektive Lugubrum Trio jsem se nikdy nenaučil mít rád tak, jak by si tahle nevšední kapela asi zasloužila. Prostě jsem si ještě nenašel čas jim věnovat odpovídající pozornost, ačkoliv vím, že se s dost velkou pravděpodobností jedná o skupinu, jejíž muzika by mě bavila. „Bruine moeder“ to do určité míry potvrzuje, jelikož Lugubrum ukazuje jako divnou formaci s neotřelým soundem. Mluvit v případě tohohle songu o metalu je trochu mimo místu, protože se jedná spíš o jakousi rockovou prapodivnost, která si vypomáhá některý psych/retro postupy (u těch klapek je prostě evidentní, odkud vítr vane). Zní to hodně v cajku.

Přesto „Bruine moeder“ tahá za ten kratší konec a funguje pro mě spíš jen jako předehra před tím zásadním. Prostřednictvím „Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal“ Urfaust navazují na tradici svých nejlepších minialb jako „Einsiedler“. Jde o pomalou hypnotickou skladbu s unikátním Urfaustím feelingem i nezaměnitelnou vokální stránkou. Skvost jak hovado a určitě by to mělo potěšit i ty fans, jimž nebyl úplně po chuti směr, jakým se Nizozemci vydali na posledních „Empty Space Meditation“ a „The Constellatory Practice“.

Resumé nemůže být jednodušší. Lugubrum – hodně fajn. Urfaust – pecka jak svině. Celkově – povedená fošna.


Kosmokrator – Through Ruin… Behold

Kosmokrator - Through Ruin Behold

Země: Belgie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 31.10.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. The Push Towards Daath
02. Ruins
03. Irreversible Pathways
04. I Am the Utterance of My Name
05. Kosmokratoras I – In His Name Shineth the Sun
06. Nathir
07. Gestorben muss sein

Hrací doba: 46:59

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Belgičané Kosmokrator toho doposud moc nevydali a aktuálně mají venku dlouhohrající debut „Through Ruin… Behold“, přesto si myslím, že jejich jméno nebude neznámé spoustě posluchačů extrémního metalu. Ať už díky tomu, že Kosmokrator již od prvního demosnímku „To the Svmmit“ vydávají pod značkou prominentní firmy Ván Records, anebo čistě kvůli tomu, že jejich produkce má vysokou kvalitu.

To Belgičané prokázali již na zmiňovaném „To the Svmmit“, byť tehdy šlo o poněkud hrubější a syrovější formu, než jakou se začali prezentovat později. Ten posun kapela poprvé představila na půlhodinovém minialbu „First Step Towards Supremacy“ a i v tomhle případě se jednalo o skvělou nahrávku. Nicméně i navzdory tomu, že další tři roky Kosmokrator nic nového nevydali (ticho prolomila až limitovaná kazeta „Live at Hamburg Untertage“ z jara letošního roku), na řadovou prvotinu jsem se docela těšil. „To the Svmmit“„First Step Towards Supremacy“ byly super, tudíž nebyl důvod se domnívat, že by „Through Ruin… Behold“ mělo zásadně zklamat…

Hned na první pohled mě překvapil – v tom negativním slova smyslu – obal desky. Dřívější artworky byly poměrně dobré (hlavně tedy „First Step Towards Supremacy“), ale tohle mi příliš nesedlo, ačkoliv to namaloval Timo Ketola, jehož práce se mi jinak obecně líbí, a navíc mi to k muzice Kosmokrator úplně nesedí (spíš stylem a barevně než nutně samotným motivem).

Hudebně je na tom „Through Ruin… Behold“ naštěstí o něco lépe, nicméně i tady se nachází nějaký ten háček. Ve srovnání s „First Step Towards Supremacy“ se Kosmokrator na novince posunuli jen kosmeticky, což mi samo o sobě nevadí, ale trochu hůř už snáším skutečnost, že deska nenabízí tolik zásadních či působivých momentů jako její předchůdce, respektive je jejich koncentrace nižší. Jinými slovy řečeno, skladatelsky to není tak vytříbené.

V hlavě mi určitě utkvěla „Kosmokratoras I – In His Name Shineth the Sun“, v jejímž středu se nachází pravděpodobně vrcholná pasáž „Through Ruin… Behold“. Povedl se rovněž otvírák „The Push Towards Daath“, kde nejvíc upoutá sugestivní závěr, zaujme také poslední „Gestorben muss sein“ se zajímavým atmosférickým finále skoro jak od jiné skupiny (pokud mě paměť nešálí, je to poprvé, co Kosmokrator využívají ženského zpěvu). Nakonec bych zmínil ještě „Ruins“, která sice nenabídne nějakou skutečně kulervoucí pasáž, ale celkově obsahuje dost zapamatovatelných motivů a pár dobrých melodií.

Na druhé straně pak stojí skladby jako „Irreversible Pathways“ nebo „Nathir“, které nejsou vysloveně špatné, ale jaksi jim chybí nějaký přesah nebo něco navíc, kvůli čemu by nepůsobily spíš jen do počtu. Na žádném z dřívějších počinů jsem pocit vaty neměl. Kosmokrator si i tyhle songy odehrají s přehledem a ploché jak žehlící prkno to není, ale chybí tomu nějaká fakt šťavnatá pasáž.

„Through Ruin… Behold“ určitě není průšvih a pořád se jedná o album, které se může pochlubit poměrně vysokou úrovni, přednes Kosmokrator obecně je intenzivní a atmosférický, takže čistě jen z tohohle titulu se desce daří zapůsobit nadprůměrným dojmem i navzdory těm několika slabším částem. Říkat tomu zklamání by asi bylo příliš příkré s ohledem na to, že „Through Ruin… Behold“ je sama o sobě stále dobrá nahrávka. Na druhou stranu ale nemohu zastírat, že „To the Svmmit“„First Step Towards Supremacy“ si cením výše. Za poslech to nicméně pořád stojí a ostudu ve sbírce to taky neudělá. Rovněž věřím, že kdo se s Kosmokrator na „Through Ruin… Behold“ setká poprvé, může být i nadšen.


Perverted Ceremony / Witchcraft – Nighermancie / Black Candle Invoker

Perverted Ceremony / Witchcraft - Nighermancie / Black Candle Invoker

Země: Belgie / Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.10.2019
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
I. Perverted Ceremony
01. Nighermancie
02. In Sin with the Goat
03. Light the Inverted Candles
04. The 7 Liberated Arts

II. Witchcraft
05. Diablerie
06. Bewitchment at the Avernus Gate
07. Seventh Sabbath Night

Hrací doba: 36:55

Odkazy:

Splitka jako tohle mám na papíře rád. Perverted CeremonyWitchcraft vycházejí z podobných kapel a esenci morbidního black metalu interpretují způsobem, který mi je velice sympatický. Na vydání „Nighermancie / Black Candle Invoker“ jsem se těšil i z důvodu, že nabízí přes půl hodiny víceméně exkluzivního materiálu, ale konečný výsledek má značné rezervy.

Belgické Perverted Ceremony a také úzce spřízněné Moenen of Xezbeth jsme tu na webu po zásluze vychválili a první jmenovaní až dosud nešlápli vedle: První dvě dema, full-length „Sabbat of Behezaël“ i dvouskladbový, stejnojmenný dodatek, se prostě povedly a nabídly unikátní náhled na sound starých Beherit, Barathrum a Archgoat. Perverted Ceremony hlavně na dřívějších nahrávkách dovedli spíchnout parádní riffy, a to je aspekt, kterým novinka „Nighermancie“ prostě neoplývá. Čtyři nové skladby (+ intermezzo) sice v ničem neustupují danému vyznění, plus je tu teda pár zajímavých motivů rozestřených všude možně a „In Sin with Goat“ se mi docela pozdává celá, avšak většina materiálu zní, jak splácaná narychlo ve zkušebně, ať mají NWN! co vydat a šmitec. Zaranžované a nazvučené to je dobře, ale to kytarovou bídu nevytrhne. K hudbě Perverted Ceremony se rád a pravidelně vracím, ale mám jasno, že jejich půlku splitu budu v budoucnu ignorovat.

Z OfDoom, Black Feast a nyní z Wichcraft jsem vždy cítil velký potenciál. První dvě kapelní inkarnace sice nebyly nic než parádní vykrádačka Beherit, ale z posledních kazetových nahrávek šlo tušit, že Witchcraft nasáli do svých beherituálních (de)kompozic více vlivů, až to skoro začalo znít svébytně. Ovšem jak naznačují obměny názvu a neustálé přehrávání toho samého na ploše různých demáčů a rehearsals, tak borci asi přešlapují na místě a ztratili na obrátkách. Budu samozřejmě doufat, že ten léta slibovaný, debutový full-length mě uvede v omyl.

Na rozdíl od půlky „Nighermancie“ si ale myslím, že „Black Candle Invoker“ za poslech stojí, už jenom proto, jak zvráceně hnusně a zkurveně Witchcraft zní. Pokud se nemůžete nabažit soundu nejstarších Beherit, Mystifier nebo Abhorer, tak kapelu musíte slyšet, protože tohle, jak už jsem říkal, vážně není jen pouhopouhá adorace „The Oath of Black Blood“. Starší, zde nově nahraná skladba „Diablerie“ je jedním z důkazů, že by Finové skutečně mohli nahrát něco silného a sestávat ono pomyslné dlouhé album z kusů jako je tenhle, možná se nám dostane odpornosti, kterou by šlo postavit naroveň zmíněným kultům zla. Exkluzivní skladby „Bewitchment at the Avernus Gate“ (mezihra jak ze soundtracku k půlstoletí starému hororu) a pomalá „Seventh Sabbath Night“ už nepředstavují nic zvláštního, ale aspoň mě neserou jak příspěvky Perverted Ceremony.

Pokud uctíváte satanistický hnusometal, který hudebně vyobrazuje scény roztahaných dětských střev po kopytem načmáraném pentagramu, tak je tohle splitko samozřejmě povinnost. Ale Perverted Ceremony už nahráli lepší věci a Witchcraft ještě stále nezpečetili svůj potenciál.