Datum: 25.2.2018 Místo: Praha, Palác Akropolis Účinkující: Amenra, Boris

Není to ani pět měsíců, co se u nás belgická post-metalová hydra Amenra ukázala naposledy. Tehdy poskytovala svou tradiční masu riffů ku prospěchu diverzity klubového festivalu Alternativa, v rámci něhož vystoupila v klubu La Fabrika po boku tuzemkých melancholiků Kalle. Jejich vystoupení jsem si nicméně nechal ujít, neboť podzimní nabídka byla tradičně tak přeplněná, že zkrátka bylo třeba něco vynechat – a na Amenru holt zrovna padl ten Černý Petr. Podobně mi v loňském roce utekli i japonští experimentátoři Boris, které jsem měl sice šanci vidět v rámci Brutal Assaultu, nicméně se kryli s Master’s Hammer, a poněvadž ty jsem do té doby ještě neviděl, dal jsem přednost tuzemskému kultu. Proto když se ukázalo, že v neděli v Praze obě kapely zahrají, kvitoval jsem to s povděkem a událost zaznamenal do kalendáře pro jistotu s vykřičníky. Ohledně koncertů u mne teď panoval poměrně půst, tudíž na nějakou patřičnou kulturu byl nejvyšší čas.

Palác Akropolis je deset minut před sedmou večerní až neuvěřitelně zaplněný – přiznám se, že bych ani do jedné z kapel neřekl, jek masivní podpora je bude provázet. Amenra je koneckonců poměrně konzervativní model post-metalu, a pokud jde o Boris, tam už bych vůbec nepředpokládal, že se lidí sejde víc než skromný hlouček undergroundových nadšenců. Nicméně zjevně jsem se mýlil, a ač jsem přesvědčen, že je to zásluha především prvních jmenovaných, kteří do našich poslední dobou bloudí poměrně často, i na set Japonců bylo už poměrně plno. Boris tedy spouští svou muziku ve stanovený čas a já po chvíli prodírání se lidmi nacházím slušnou pozici – a i díky patřičně vyvýšenému pódiu tak neplatím za svou nedochvilnost – a nezbývá, než se pohroužit do jejich naléhavých riffů a elektrizující atmosféry.

Trio začíná hřmotným dronem a člověk z nich cítí až hmatatelné nasazení pro věc. Dvoukrká kytara a velký gong za zády bubeníka, posléze pak i tahací harmonika, to jsou hlavní vizuální dominanty, které naznačují, že pokud je Amenra poměrně tradiční kapelou svého žánru, pak Boris jsou vrcholně netradičním uskupením, které se dá k něčemu připodobnit jen hodně těžko. Ano, dílčí elementy dávají vzpomenout na Sunn O))) či Kyuss co do hutného a syrového základu, ty jemnější momenty mohou připomenout například Sigur Rós, jako celek ale Boris nemají souputníka. Kousky „D.O.W.N -Domination of Waiting Noise-“, „Absolutego“ či „Beyond“ z loňské „Dear“ dávají na vědomí, že cit pro strhující a precizní dynamiku mají Boris v sobě jako málokdo.

Největší herec se posléze vyklube z bubeníka Atsua Mizuna, jehož fanatizovaná gesta a cit pro neverbální udržování napětí i expresivní zpěv ve starších kouscích z repertoáru, zkrátka mají potenciál zaujmout. Nicméně vůbec bych se nezlobil, kdyby víc zpívala i zpěvačka Wata – její jemný hlas totiž utváří dobrý kontrast k tomu, v co show vrcholí – masivní hlasitý drone-metalový hřmot. Trochu škoda, že ona variabilita Boris nebyla okořeněna i regulérními popovkami z jejich repertoátu typu „Taiyo No Baka“. Jinak ale fascinující vystoupení, které si milerád, pokud bude možnost, v budoucnu zopakuji.

Po čase zapíjení předraženým pivem, přichází čas na Amenra. Pokud Boris vizuál doplňovali o páru a světla, Belgičané přidávají plátno k promítání. Osvědčený recept, o němž zlé jazyky mohou poměrně legitimně tvrdit, že je to jednoduchá vizuální berlička – nicméně ono to zkrátka funguje, tak proč to nepoužít, že? Amenra je především silná přímočará houpavá riffovačka založená na střídání dynamiky, nicméně právě tenhle recept má potenciál publiku strhnout o poznání více než sofistikovaní předchůdci, kteří byli hodně založeni na postupném pohltivém a mrazivém budování napětí. Jenže paradoxně, i přestože mne vystoupení Amenra nutí rozpuštěným hárem šlehat kolem sebe na robustní kytarové vlny – Boris před momentem dokázali víc. Dokázali utvořit mohutný zážitek i tak nějak mimo základní metalové pudy. Oproti nim byli Amenra vzdaní holdu tradicionalimsu, ale do nirvány mne to nedovedlo. Bylo to možná až moc osvědčené – až moc rutina, byť tradičně velmi prožitá. Nicméně užil jsem si to, ne že ne.

Zvuk by zde tradičně velmi dobrý, přičemž setlist Amenra byl hojně založen na kouscích z „Mass III“ a „Mass IIII“, což beru jako plus. Nicméně přeci jen navzdory pečlivě budovanému audiovizuálmu zážitku, k naprostému úžasu mi něco chybělo. To co post-metalové špičky typu Neurosis či Cult of Luna dokáží naživo snadno předat – takovou přirozenou autenticitu a charakteristickou upřímnost – to mi tady zkrátka nějak chybělo.

Nakonec tedy se zpětnou platností za hlavní hvězdu považuji Boris. Ač jejich poslední deska „Dear“ je částečně rekapitulací jejich hudební cesty, nejsou oproti Amenra tak předvídatelně ustrnulí. Amenře nicméně rozhodně nelze upřít, že jsou mistry pódiové prezentace – a poměrně chápu i nadšené reakce fanoušků, neboť co do samotné show jim není až tak co vytýkat. Osobně jsem ale zkrátka čekal ještě o kousíček víc – a přesně tenhle kousíček mi v jiné muzikální inkarnaci přinesli právě Japonci. Těm možná bylo vytýkáno, že nebyli až tak nahlas, jak to u dronových nakládaček bývá zvykem, ale to mně třeba nevadí, protože tahle kapela zkrátka není jen o té hutnosti, ale také o těch kontrastech – a atmosféře bez ohledu na stupeň extrémnosti v decibelech.