Archiv štítku: JPN

Japonsko

Ninja bugeicho momochi sandayu (1980)

Ninja bugeicho momochi sandayu (1980)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1980
Žánr: martial arts / history

Originální název: Ninja bugeicho momochi sandayu
Český název: Šógunovi nindžové

Režie: Norifumi Suzuki
Hrají: Hiroyuki Sanada, Shin’ichi Chiba, Etsuko Shihomi

Hrací doba: 117 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

„Ninja bugeicho momochi sandayu“ je jedním ze známých samurajských filmů z osmdesátých let, jichž se ve své době v Japonsku točily hromady. Dovolil bych si tvrdit, že tento lze považovat za kultovní i v našich končinách, kde byl uveden jako „Šogunovi nindžové“. Věřím, že spoustě z vás, především těm dříve narozeným, bude tenhle kousek přinejmenším povědomý a třeba si někteří dokonce vybaví jméno Hiroyuki Sanady, který tady a i v dalších japonských filmech té doby bitkoval jak pán.

Jak už tomu u podobných japonských snímků často bývá, děj je poměrně nepřehledný a člověk se místy musí docela snažit, aby se chytal. V základě jde asi o to, že pán Hideyoshi se pokusí zničit konkurenční klan Momochi. Mocenské důvody, nějaká ta pomsta, znáte to. Prakticky se to povede až na jeden malý detail, a sice že krvavému řádění unikne malý Momochi Takamaru, jenž se svým opatrovníkem a rodinnou dýkou uprchne do Číny. Dýka bude hrát důležitou roli, protože společně ještě s druhou rodinnou dýkou dává dohromady mapu ke zlatému dolu rodu Momochi. Po letech se Takamaru vrací do Japonska a hodlá se pomstít. Naštěstí zde stále přežívají lidé věrní jeho rodu, takže pár spojenců mít bude, přesto budou stále v menšině.

„Ninja bugeicho momochi sandayu“ je zajímavé hned v několika ohledech. Takamaru byl v příběhu vycvičen v Číně, takže praktikuje zdejší bojová umění, a proti samurajům nakonec zvítězí, což bych tedy u japonského bijáku úplně nečekal. Legendární jsou samozřejmě i pavoučí nindžové, kteří lezou po čtyřech po kmeni stromů jak pavouci, nahoru, dolů a brutální rychlostí, taky skáčou ze stromu na strom a jsou mocně humorní. Kromě toho se taky dokážou prohrabávat pod zemí a vůbec je nesere kamenité podloží nebo snad že by pod tou zemí měli dýchat. Prostě prča.

„Ninja bugeicho momochi sandayu“ ovšem popírá fyziku a logiku i v dalších ohledech. Čert vem to skákání. Ale že tady jdou odrážet šípy tím, že se brutálně rychle roztočíte na laně, to mě teda fakt dostalo. Ale to jsou takové hovadiny, s nimiž vlastně i docela počítáte, když si takový film pouštíte. Mnohem víc mě spíš sralo, že hlavní hrdina se skoro celý biják choval jako naprostý píčus. Nicméně i s tím bych ještě dokázal žít. Přes ten největší mínus jsem se ale přenést nedokázal:

Kdo u tohohle filmu vybíral muziku, toho by měli fakt vykastrovat, protože to teda bylo maso. Máme tady historickou dobrodružnou akci z feudálního Japonska, jejíž příběh a všechno je vlastně poměrně seriózní (provedení má svoje mouchy, ale to ponechme stranou). K tomu však celou dobu hraje absolutně nepasující rozjuchaná hudba, jíž vévodí funky basa a pohodový saxík. Ty vole, tohle byl fakt hell a prakticky celý snímek, který by sám o sobě nebyl nijak hrozný (protože k takhle starým věcem už má člověk trochu tolerance a pár kladů se taky najde), to splachuje do hajzlu. Chvíli jsem se tomu fakt strašně smál, ale za nějakou dobu mě to začalo prudce srát. To bylo utrpení a nejde to omluvit ani dobou. Nepamatuju si, že by mi někdy nějaký film takhle zkurvil jeho hudební doprovod.

Ninja bugeicho momochi sandayu (1980)

Celkově „Ninja bugeicho momochi sandayu“ vnímám dost rozporuplně. Jak jsem řekl, snímek má i svoje světlé stránky. Úvodní masakr rodu Momochi dokáže navnadit. Akčnější závěr má docela solidní tempo a je zábavný, dokonce by v něm člověk odpustil i to odrážení šípu točením. Dobrý je také hlavní záporák v podání Sonnyho Chiby, který tu k sobě má dva úchylné poskoky, jednoho hluchého a druhého němého. Záporů se tu však bohužel najde hodně a uvěřitelnost / logika místy dostává na prdel až přespříliš. Dneska už to je vhodné jen výhradně pro fandy samurajských filmů a nostalgiky. Ostatní jistě najdou lepší samurajské řezničiny.


Begräbnis – Izanaena

Begräbnis - Izanaena

Země: Japonsko
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 28.10.2020
Label: Weird Truth Productions

Tracklist:
01. 因果どて愚弄す (Inverted Cross)
02. 半月-ハニワリ- (Haniwari)
03. 食葬 (Mortuary Cannibalism)
04. ニシガハラ (Nijigahara)

Hrací doba: 38:44

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Japonští Begräbnis fungují už nějakých deset let, se započítám inkarnace pod dřívějším názvem dokonce o něco déle, ale věnovali se primárně vydávání krátkých počinů. A ani těch se za ty roky neukázalo nějak moc. Objevilo se mezi nimi třeba splitko s dánskými Sol, což asi z formálních důvodů za zmínku stojí, ale jinak mi to při zběžném prolétnutí nepřišlo jako něco, co bych potřeboval nutně studovat. Tím pádem není divu, že Begräbnis k nijak známým jménům nepatří.

Každopádně, v loňském roce se Japonci dohrabali k první řadovce „Izanaena“ a to je přesně ten moment, kdy jsme na sebe narazili. O výsledku tohoto nárazu vás nyní hodlám zpravit. Desku mimochodem vydali Weird Truth Productions, tedy jeden z těch známějších japonských labelů, což by někoho z vás mohlo zaujmout.

Begräbnis drhnou svinsky hutný pomalý funeral doom metal. Když jsem „Izanaena“ poslouchal poprvé, tak mě okamžitě napadlo přirovnání, že ta muzika je fakt pohřeb. Až posléze jsem zjistil, že výraz Begräbnis skutečně znamená pohřeb v němčině, což jsem tedy netušil, protože fašounsky umím jen standardní slovní zásobu: Scheisse, Schwein, Kurve, Kunde a Adolfovu zdravici. O návaznosti na název samotného žánru snad netřeba hovořit.

Begräbnis se na „Izanaena“ podařilo namíchat dost husté bahno a minimálně na ten první poslech se mi album hodně líbilo. Doom metal obecně se mi postupem času docela vzdálil a nyní už jej neposlouchám ani zdaleka tak rád a často jako kdysi, ale o to víc si pak užiju nějakou jednohubku, kterou si tu a tam pustím do přehrávače. „Izanaena“ se na první pokusy přesně tohle povedlo.

S přibývajícími poslechy však nadšení docela rychle opadlo. „Izanaena“ je pořád slušné album, ale ukáže se, že Japoncům to nejvíc sluší tehdy, kdy si vystačí čistě se šnečím riffováním a popiči záhrobním murmurem, o nějž se jen tak mimochodem stará žena. Respekt. Tuhle formuli naplňují skladby „因果どて愚弄す (Inverted Cross)“ a „食葬 (Mortuary Cannibalism)“. V obou jmenovaných už se sice v sem tam objeví i táhlá melodie, ale zůstává vkusně zapuštěna do celku a sedí tam. Vrcholem pro mě každopádně zůstává hned úvodní „因果どて愚弄す (Inverted Cross)“, v níž jsou některé riffy fakt pekelně zlé, což je super.

Další dva přítomné tracky „半月-ハニワリ- (Haniwari)“ a „ニシガハラ (Nijigahara)“ už mě bohužel oslovují o něco méně. Jak už jste asi pochopili, výraznější roli v nich hrají melodie, díky nimž se nálada překlápí z depky spíš do ponuré melancholie. Věřím, že i tohle bude někomu sedět a sám uznávám, že Begräbnis s tímhle modelem pracují lépe (čti: kompatibilněji s mým vkusem) než uplakánci ze severní Evropy, ale furt nejde o nic, co bych nutně potřeboval poslouchat. „ニシガハラ (Nijigahara)“ alespoň vytáhne několik příjemných minimalistických tichých pasáží a trochu proměnlivější strukturu, což ji v mých očích povyšuje nad „半月-ハニワリ- (Haniwari)“, jež pro mě platí za nejslabší song „Izanaena“.

Nechci ale pičovat zbytečně moc, protože po několik poslechů mě „Izanaena“ vyloženě bavilo a chvilku trvalo, než se mi ty melodičtější kusy zajedly. Tím chci říct, že trvanlivost desky sice u mě nebyla nijak vysoká, ale dokud to fungovalo, fungovalo to pořádně. Hledáte-li tedy něco hodně pochmurného a pomalého, debut Begräbnis posloužit umí.


ボリス – NO

Boris - NO

Země: Japonsko
Žánr: crust punk / sludge metal
Datum vydání: 3.7.2020
Label: Fangs Anal Satan

Tracklist:
01. Genesis
02. Anti-Gone
03. Non Blood Lore
04. Temple of Hatred
05. 鏡 -Zerkalo-
06. HxCxHxC -Parforation Line-
07. キキノウエ -Kiki no Ue-
08. Lust
09. Fundamental Error (Gudon Cover)
10. Loveless
11. Interlude

Hrací doba: 40:15

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Ačkoliv je na Boris nahlíženo převážně jako na dronovou kapelu, jejich diskografie čítá všelijaké odbočky. Co ale mají jejich desky společného, je fakt, že je to vždycky přinejmenším zajímavé. Boris je těžké nějak jednoduše zařadit. Někdy jsou sotva prostupní, jindy zase až kýčovitě podbíziví. Kromě dronu a příbuzného sludge se už hodněkrát dostalo i na stoner a psychedelii, své neopomenutelné místo má v jejich rejstříku i post-rockově laděná tvorba, stejně jako ta noiserocková a své si užili i se shoegaze a samozřejmě také j-popem. V jejich rozsáhlém katalogu lze najít fakt všechno možné a rovnou se přiznávám, že ho celý nastudovaný nemám. Proto si pouze troufám odhadovat, že punkové album dosud složili jenom jedno, problémové „Vein“ z roku 2006.

Může to být trochu s podivem, protože jak známo, Japonsko je punku země zaslíbená. Však také termín Japanese hardcore se nevžil do hudebních análů jen tak pro nic za nic. Klasiky jako Bastard, Crow, G.I.S.M. nebo S.O.B. asi netřeba představovat. Jak se na tuto zemi sluší a patří, tito borci to vždycky hráli trochu hlasitěji a drsněji. A to je přesně něco pro Boris. S novou deskou „NO“ se opět pokouší zabrousit právě do tohoto žánru, ovšem dle předpokladů tak trochu po svém.

„NO“ není pouhým punkem. Víc než punk je „NO“ hlavně stále řadovka Boris, takže se tu toho mísí dost. Hlavním jmenovatelem asi může být crust a hardcore, kolem nichž se tu průběžně všechno točí. V praxi to pak vypadá tak, že úvod alba tvoří šestiminutová sludge / doom špína „Genesis“, která rozhodně nenasvědčuje tomu, že by se na této nahrávce mělo jít i do rychlejších otáček. Pro Boris však není žádnou překážkou hned v následující „Anti-Gone“ přeřadit za řinčení kytar do klasického crossover thrashe. Má to koule, energii i dobré nápěvy. Sehraná trojka Takeshi, Wata a Atsuo ukazuje, že i v tomto žánru si ví rady.

Boris na „NO“ často připomínají střet rrröööaaarrrovských VoivodG.I.S.M. a Melvins. Třeba „Non Blood Lore“ ale do tohoto základu ještě vkládá noiserockové postupy s ospale melodickými vokály, čímž to celé přetváří v naprosto svébytnou tvorbu hodnou Boris. Podobně funguje také „HxCxHxC -Parforation Line-“, u níž lze slyšet i ozývající se klávesy a zdejší zasněná shoegaze stěna tvoří zcela netypický pohled na dosud slyšený hardcore / thrash, dá-li se to tak ještě vůbec nazvat. Kombinace agresivní hudby a čistého vokálu se na „NO“ využívá obecně dost a patří to k jeho nejlepším aspektům.

Nachází se tu ovšem i momenty, které svěžest „NO“ trochu tahají dolů. Doomová mučírna „鏡 -Zerkalo-“ nepřináší nic dříve neslyšeného, a co hlavně, zbytečně přeřezává právě dobře rozjetou desku. „キキノウエ -Kiki no Ue-“ a „Lust“ jsou zase na Boris až příliš obyčejné a nepřidávají onomu crust punku nic extra navíc, což se týká hlavně druhé jmenované. Předělávka „Fundamental Erorr“ od veteránů japonského hardcoru Godon jede v podobně prosté rovině, ale plusové body získává za to, že je tím největším masakrem na „NO“ zasahujícím až někam k thrashcoru. Nicméně ani to nebrání tomu, abych vnímal tuto pozdější pasáž alba jako slabší.

Boris

„Loveless“ je vlastně ideálním ukončením, kdy stíhá postupně představovat všechny na „NO“ slyšené polohy Boris. Trochu ji podkopává přílišné opakování se, ale těsně, než to začne posluchače srát, se utne do dalšího umíráčku, který už vede nahrávku do samotného konce s prorockým názvem „Interlude“. Závěru „NO“ se rovněž nedaří dostat na úroveň vytyčenou dobrou první polovinou alba, čímž se nahrávka ke škodě dělí na lepší a horší část. Celkově však po „NO“ zůstává dobrý dojem, čemuž nasvědčuje i skutečnost, že její poslech nebývale rychle utíká a vlastně nenudí.

„NO“ si rozhodně své místo v diskografii Boris najde. Je to sympatický a i přes průměrnější druhou půlku stále zdařilý pokus o představení borisovské vize o thrash metalu a hardcoru. U Boris mám i nadále daleko raději jejich stonerové a noiserockové řadovky, ale věřím, že i k „NO“ se občas vrátím.


Screamers (1995)

Screamers (1995)

Země: Kanada / USA / Japonsko
Rok vydání: 1995
Žánr: sci-fi

Originální název: Screamers
Český název: Screamers – Hlasy z podzemí / Vřískouni

Režie: Christian Duguay
Hrají: Peter Weller, Roy Dupuis, Jennifer Rubin

Hrací doba: 112 min

(Budou velké spoilery.)

Hned na začátek se můžu přiznat, že jsem od „Screamers“ čekal něco trochu jiného, než jsem nakonec dostal. Dle svého nejlepšího (zlo?)zvyku jsem si dopředu o filmu nezjišťoval prakticky nic. Proč bych se na to pak měl dívat, když si dopředu nechám vykecat něco zásadního, že jo? Uznávám, že to od mě může znít trochu humorně vzhledem k tomu, že občas v recenzích s klidem vykecám i pointu, haha.

Když jsem každopádně vkládal DVD do přehrávače, těšil jsem se na sci-fi horor a neměl jsem sebemenší tušení o tom, že „Screamers“ vzniklo na motivy povídky „Second Variety“ od Philipa K. Dicka, jehož dílo bylo základem pro mnoho dalších filmových sci-fi klasik jako třeba „Blade Runner“, „Total Recall“ nebo „Minority Report“. „Screamers“ mě přesto nezklamalo ani neznechutilo, ačkoliv jsem hodně rychle zjistil, že víc než sci-fi horor to bude sci-fi béčko, které navíc oproti předloze přináší dost zásadní změny.

Děj se odehrává v roce 2078 na planetě Sirius 6B, kde zuří válka mezi dvěma znepřátelenými frakcemi (povídka se odehrává na Zemi zpustošené nukleární válkou mezi USA a Sovětským svazem). Na planetě se kdysi těžil důležitý zdroj (tohle mi trochu připomnělo „Dune“), ale při těžbě se začaly uvolňovat radioaktivní plyny. Jakmile nebezpečí vyšlo najevo, dělníci a vědci začali stávkovat, přičemž právě z nich se posléze zformovala Aliance. Na druhé straně stojí těžařská společnost NEB s najatými žoldáky. Konflikt vyeskaloval do pětiletého boje, v jehož důsledku se z planety stala toxická pustina nasáklá krví.

Alianci se podařilo získat převahu díky vynálezu robotů s názvem Autonomous Mobile Swords (AMS). Ti se pohybují pod zemí a napadají všechno, u čeho detekují srdeční tep (vojáci Aliance nosí speciální náramky, s jejichž pomocí vyruší detekci tepu). Robotům se přezdívá „screamers“ (v českých titulcích „vřískouni“) díky vysokému pisklavému zvuku, jejž vydávají při útoku.

Relativně stabilizovanou situaci, kdy už půl roku neproběhl žádný konflikt, naruší u základny Aliance voják NEB, jenž se pokusí doručit zprávu s návrhem o vyjednávání o příměří. Vřískouni jej sice rozsekají na cucky, ale zpráva se dostane na místo určení. Velitel základny Joe Hendricksson (Peter „Robocop“ Weller) kontaktuje nadřízené na zemi a skutečně dostane pokyn pro mírová jednání. Na planetě ztroskotá nicméně ztroskotá spřátelená loď, jejíž jediný přeživší sdělí nepříjemné novinky – kontaktovaný nadřízený je už dlouho po smrti a onen vzácný zdroj byl objeven na jiné planetě. Hendrickssonovi dojde, že obě strany se na své lidi na planetě Sirius 6B trochu vykašlaly a hodlají je tam nechat shnít.

Hendricksson se tedy vydává vyjednat příměří na planetě a teď konečně začne to zásadní. Při své cestě totiž zjistí, že vřískouni se sami vyvinuli, začali stavět důmyslnější stroje a hodlají zničit všechno, co dýchá. Namísto nepřátelské armády, s níž by mohl vyjednávat, najde jen jatka, takže sebere hrstku přeživších a vydává se zpátky na domovskou základnu. Jen aby zjistil, že roboti prakticky nerozeznatelní od člověka už udeřili i zde.

Screamers (1995)

A někde tady měl snímek podle mě skončit. Až sem se totiž vlastně jedná o překvapivě dobrou podívanou. „Screamers“ sice mají určitou béčkovou patinu, ale to nemyslím zle, protože béčkovost může být do určité míry i sympatická, což je přesně tenhle případ. Samotný svět je zajímavý, post-apokalyptická atmosféra hodně dobrá a celkově to maká fakt dobře. Příběh příjemný, nechybí tomu napětí a celkově mě zajímalo, jak to dopadne. Zatím vlastně super.

V čem je tedy problém? Odpověď nemůže být jednodušší: v závěrečných dvaceti minutách, které do té doby překvapivě dobrý biják naprosto dokurví. Nedokážu úplně posoudit, kolik z toho má na svědomí vlastní vklad snímku a nakolik finále „Screamers“ reflektuje svou předlohu, kde je to eventuálně lépe podané, ale jen takhle ve filmu to vypadá, jako kdyby scénárista při psaní dostal pocit, že závěr musí přinést co nejvíc zvratů, tak to tam začal jebat pod tlakem.

Screamers (1995)

Postava za postavou odhaluje, že ve skutečnosti taky byla celou dobu robot, ačkoliv pak její chování v celém dosavadním průběhu děje nedává smysl. Ale vůbec. Prostě střelba do vlastních robotických řad nebo neútočení na lidi, přestože se jich ty kusy plechu mohly v klidu zbavit. A když se poslední přeživší po epické bitvě vydají do pustiny k záchrannému modulu, zničehonic na ně pořád vyskakují další nepřátelé. A po trapné bitce – jeb ho, další postava byla celou dobu robotem.

Upřímně si to moc nedokážu vysvětlit a docela mě to mrzí, co se v posledních dvaceti minutách dělo, poněvadž všechno předtím se mi dost líbilo a jednalo se o nečekaně kvalitní podívanou. Skoro se mi zdá, jako kdyby někdo u poslední stránek scénáře vypnul mozek a chtěl tam na sílu namrdat co nejvíc překvápek. Anebo si někdo řekl, že se snad na ten film bude dát i koukat, tak je nutné to na konci nějak doprasit? Netuším. Vím ale jistě, že finále celkovému dojmu zásadně uškodilo.

Screamers (1995)

Moje dojmy jsou tedy příliš rozporuplné na to, abych chápal, proč se ze „Screamers“ postupem času stala trošku kultovní záležitost. Ve své době snímek v kinech krutě prodělal a kritika jej zprcala, ale zpětně se svého docenění dočkal a o mnoho let později mu dokonce přibylo i pokračování „Screamers: The Hunting“. Ale zase je pravda, že dneska se za kult považuje pomalu každá druhá pičovina. Pro mě osobně je „Screamers“ promarněná šance na skvělé béčkové sci-fi, které si kultovní status mohlo zasloužit, ale za aktuálního stavu zanechává hořkou pachuť. Za půlhodiny bych vymyslel hned několik lepších konců než ten sranec, který byl ve skutečnosti natočen.


Ōdishon (1999)

Odishon (1999)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1999
Žánr: drama / horror

Originální název: Ōdishon
Český název: Konkurs, Konkurz na smrt

Režie: Takashi Miike
Hrají: Ryo Ishibashi, Eihi Shiina, Jun Kunimura

Hrací doba: 115 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou velké spoilery.)

Randění je řehole. V mladším věku se to ještě dá. Prostě zajdete někam na místní vesnickou diskotéku a nějaké zoufalé šestnáctileté koště tam najdete vždycky. A jestli ne, tak pohotovostní chloroform v kapse to vždycky jistí a postará se o to, aby tahle noc byla úspěšná a zásun se podařil. Tedy alespoň předpokládám, že takhle nějak to do dvaceti let života chodí, protože mě osobně to moc netankuje, jelikož žiji celý život v přísném celibátu.

Dokážu si ale živě představit, že jakmile se blíží třicátý rok bytí, shánění partnerky začne být o dost větší výzva. Obzvlášť jste-li tak naivní, že byste si představovali nějakou bezdětnou. A což o to, jeden nebo dva fakani z předešlého vztahu nakonec mohou být ještě ta lepší varianta, protože pokud se do téhle doby ještě nenašel žádný dobrodruh, který by byl ochoten danou dámu napustit svým životodárným lepidlem, můžete to klidně chápat jako výstražné znamení, že tady bude něco špatně. V některých případech fakt až tak špatně, že byste to okamžitě směnili za dva fakany vyrobené nějakým cizím kořenem.

Shigeharu Aoyama o tom ví svoje. Před lety mu zemřela žena a od té doby žije životem starého mládence. Společnost, nikoliv intimní, mu dělá syn, pes a občas uklízečka. Když mu ale synátor oznámí, že začíná stárnout a měl by si najít novou partnerku, vezme si to Shigeharu k srdci. Akorát neví, kde si takovou hodnou, slušně vychovanou a ideálně hudebně nadanou dívku sehnat. Naštěstí má šikovného kamaráda Yasuhisa, jenž pracuje jako filmový producent. Ten vymyslí dokonalý plán, jak starému známému sehnat holku. Nechá uspořádat konkurz na hlavní roli do nějaké romantické blbosti, kterou stejně nakonec nejspíš ani nenatočí, a Shigeharu si během konkurzu bude moct vybrat svou vyvolenou. Ne tu, co dostane hlavní roli. Ty jsou úspěšné a opravdu talentované, dělají kariéru a nebývají to rodinné typy. Jeho cílem budou dívky, co vždycky zkazí druhé kolo konkurzu.

A Shigeharu skutečně vybere. Už při pročítání životopisů ho jedna obzvlášť zaujme a na samotném konkurzu dvojnásob. Vypadá to, že našel tu pravou – Asami. První krůčky jsou trochu nesmělé, ale nakonec ji na schůzku pozve, posléze i na další a později na společný víkend. Vypadá to, že všechno klape a náš hrdina našel štěstí, jaké hledal.

V téhle chvíli už si možná někdo bude říkat, jestli je tohle opravdu ten „Ōdishon“, o němž slyšel ty legendy o brutálním a nechutném filmu, který s člověkem zamává. Možná někdo pocítí i lehké zklamání. A nepustil jsem omylem něco jiného? Ale musí to být ono, vždyť to režíroval známý japonský řezník Takashi Miike a právě tohle je ten snímek, s nímž prorazil i do mezinárodního povědomí.

Odishon (1999)

A tak prostě dál čekáte, co se bude dít. Cítíte, že něco přijde. Náznaky by tu byly. Asami je možná sympatická tichá dívka, ale něco s ní evidentně není v pořádku. Už nějakou dobu lze tušit, že má nějaké nepříjemné tajemství. To jenom Shigeharu o tom nemá ani ponětí, ani nedbá rad svého kamaráda Yasuhisa, jenž jej upozorňuje, že Asami je nevystopovatelná a že lidé, kteří se s ní údajně setkali, následně zmizeli. Proto jej překvapí, když se po společné strávené noci probudí sám a když zjistí, že jeho milá už z hotelu odjela. Co má dělat, vydá se domů, ale neví, že právě tam na něj Asami čeká a že jejich příští setkání už tak příjemné nebude.

V dnešní době „Ōdishon“ hodně škodí jedna věc, a to právě reputace, která mu předchází. Ty zkazky o bizarním a násilném filmu mají své opodstatnění, ale zrovna „Ōdishon“ samoúčelná krvavá lázeň není ani náhodou. Tuhle pověst snímek získal díky nechvalně proslulému mučení v závěru. Všehovšudy se tu objeví jen dvě naturalistické scény – mučení a odpověď na otázku, co se ukrývá v pytli. I to ale nakonec stačí. „Ōdishon“ k tomu nevyhnutelnému konci směřuje celou dobu a trpělivě buduje charaktery postav a jejich vztahy, aby na konci udeřil s nevídanou silou.

Odishon (1999)

Její účinek by mohl být ještě vyšší, pokud by člověk předem nevěděl, že tam něco divného musí být, protože „Ōdishon“ se poměrně dlouhou dobu tváří víc jako divná romance a něco navíc naznačí jen výjimečně. Přijde mi jako velká škoda, že to rozuzlení naznačují už plakáty k filmu s oním známým motivem s injekční stříkačkou (původní kino-plakát, který je k vidění tady, to ještě nedělá tak explicitně jako všechny pozdější obaly). Naštěstí ale ani s tím vědomím, že něco přijde, film neztrácí veškerou sílu a ono finále to v sobě prostě má. Možná ještě víc obskurní mi přijde ta méně známá scéna „co je v pytli“, ale samozřejmě uznávám, že ikonické „Kiri kiri kiri kiri kiri kiri!“ by člověk přál leda tak svému největšímu nepříteli (a ani to možná ne) a všem členům kapely Kryštof (tady už ale bez jakéhokoliv zaváhání).

Určitě je ale jasné, že „Ōdishon“ není žádný výplach bez myšlenky. Můžete v tom hledat metafory pro feministickou sílu, kritiku postavení žen ve společnosti i poukázání na možnou zkratkovitost a předsudky při posuzování opačného pohlaví, anebo v tom nebudete hledat nic a jen se necháte sejmout. Na každý pád ale „Ōdishon“ za vidění stojí. Nakonec, tohle umění nesporně je a člověk občas potřebuje trochu intelektuální potravy, nejde pořád čučet jenom na akční béčka z osmdesátek.

Odishon (1999)


Zeiramu 2 (1994)

Zeiramu 2 (1994)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1994
Žánr: action sci-fi

Originální název: ゼイラム2

Režie: Keita Amemiya
Hrají: Yûko Moriyama, Kunihiro Ida, Yukijirô Hotaru

Hrací doba: 107 min

(Budou spoilery.)

V recenzi na polozapomenuté japonské akční sci-fi „Zeiramu“ jsem vyhrožoval, že se tu někdy objeví také povídání o jeho pokračování. No, a protože nejsem hovado, nebo přinejmenším ne až takové, abych něco sliboval a pak na to hodil fekál, tak přichází recenze i na „Zeiramu 2“. Ale nebudu vám kecat – ty sliby se plní lehce, když jde o sepsání dojmů z takového bijáku.

Druhý díl na svého předchůdce přímo navazuje. Občas se stává, že dvojky a další pokračování s původním snímkem nemají nic společného a jedná se jen o parazitování na jméně. Mezi tyhle případy „Zeiramu 2“ naštěstí nepatří. Ve druhém filmu se vracejí všechny hlavní postavy, tedy duo intergalaktických lovců odměn Iria a Bob a s nimi i dvojice pomatených elektrikářů Teppei a Kamiya. A samozřejmě nemůže chybět ani sám Zeiram, tedy svinsky silná obludná kunda, která našim hrdinům opět kvalitně zavaří.

Iria a Bob si po dobré zkušenosti se Zemí udělali svou hlavní základnu právě tady, usadili se na férovku ve velkém městě v jedné opuštěné budově. Aktuálně jdou ještě s jedním kolegou lovcem po vzácném prastarém artefaktu, jenž může zároveň sloužit jako transportní zařízení (což bude samozřejmě důležité). Artefakt se podaří získat, i když u toho lovci pořádně naserou jeho původního majitele, jímž je nějaký nazelenalý čaroděj.

Věci se nicméně začnou komplikovat. Kolega lovec se ukáže být jako svině, jenž sám prahne po artefaktu, aby jej mohl prodat. Zničí teleport, aby se Iria nemohla vrátit z další mise, málem zničí i Boba a ještě unese Teppeie, který náhodou zjistí, že jejich intergalaktičtí kamarádi jsou zpátky na Zemi. Iriu navíc na misi dostihne zmiňovaný zelený čaroděj s menší armádou a hodlá se mstít.

Ve zdánlivě prohrané bitvě pomůže umělá obluda s biologickou částí, což má být předpokládám právě ten Zeiram. Jedna z obětí ovšem na živého červíka flusne ve smrtelné agónii krev, což v něm vzbudí chuť sejmout všechno a všechny. Vytvoří umělou kopii oblasti, tzv. zónu (objevila se už v jedničce), v níž se teď nacházejí dva lovci a Teppei (později se do ní dostane také Kamiya), a pak už to jede. Následuje hned několik konfrontací se Zeiramem případně jeho hnusákem (vyzvrací si pomocníka – takového zmutovaného čokla z pekla) nebo jeho zbraněmi. Do toho se zóna začne pomalu bortit, takže čas najít teleportovací zařízení a zdrhnout se rychle krátí.

Zeiramu 2 (1994)

Také „Zeiramu 2“ je v jádru béčko jako řemen, ale v tom nejlepším slova smyslu. I když v tomhle případě to může být pro někoho ještě víc nesnesitelné kvůli charakteristickému japonskému přehrávání a místy i praštěnému humoru (oba elektrikáři znovu lehce otravní), které jsou pro filmy ze Země vycházejícího slunce typické. „Zeiramu 2“ se ovšem může pochlubit také řádkou kladů, díky nimž za vidění stojí, přestože se jedná o trochu obskurní a ne pohodlně sehnatelnou záležitost.

Tentokrát sice nejde o takové překvapení jako v případě jedničky, od níž jsem nic moc nečekal, ale i u „Zeiramu 2“ platí, že akční sekvence jsou výborné. Na to, o jak zapadlé záležitosti se tu bavíme, jsou akční scény překvapivě kvalitní, dynamické a dobře natočené. Navíc se jich najde docela dost. Ani si nemyslím, že by byly nějak levné, protože tam často něco vybuchuje a výsledek nějak ošuleně rozhodně nepůsobí.

Zeiramu 2 (1994)

Potěší také masky. Bitka s robotickým sci-fi zmetkem je vždycky zábavnější než normální bitka, to dá rozum. A ani v tomhle případě „Zeiramu 2“ nezklame a nabízí dobrou podívanou (dokonce i s trochou krve), byť musím dodat, že v jedničce těch příšerek bylo víc. Neměl jsem však pocit, že by mi v tomto ohledu něco chybělo a nedostal jsem dostatečný nášup. Vynechat nemůžu ani herečku Yûko Moriyama v hlavní roli, díky níž je nejdůležitější postava Iria fest sympatická, pohledná a v přiléhavém futuristickém brnění jí to dost sekne.

Samozřejmě je pravda, že „Zeiramu 2“ oproti jedničce moc velký posun nepřináší. Vlastně prakticky žádný, protože v konečném důsledku jde prakticky jen o variaci toho, co předvedl už první díl. V tomhle případě mi to však vůbec nevadilo a bavil jsem se opravdu dobře, jelikož se podařilo zachovat všechny klady. Absence dalšího pokračování mi nicméně nevadí, protože dva chody mi docela stačily a třetí variaci už bych nepotřeboval. Kdo však nemá dost a chtěl by další příběhy s Iriou, existuje ještě šestidílné OVA z roku 1993, které slouží jako prequel k jedničce.

Zeiramu 2 (1994)


Zeiramu (1991)

Zeiramu (1991)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1991
Žánr: action sci-fi

Originální název: ゼイラム

Režie: Keita Amemiya
Hrají: Yûko Moriyama, Kunihiro Ida, Yukijirô Hotaru, Mizuho Yoshida

Hrací doba: 92 min

(Budou spoilery.)

Do dnešního filmového koutku jsem se rozhodl vytáhnout pořádně obskurní záležitost. Pouhých 6 hodnocení na ČSFD a cca 460 na IMDb jasně ukazuje, že nepůjde o všeobecně známý nebo oblíbený snímek. Ve Spojených státech amerických, kde byl tenhle japonský akčňák uveden v roce 1994, jde údajně v určitých kruzích o docela kultovní film, ale kdoví, co na tom bude pravdy. Dneska už se kultovním nazývá kde co, však to jistě sami znáte. Vcelku bezpečně lze nicméně říct, že přinejmenším u nás se jedná o prakticky neznámou záležitost, a mně osobně celkově „Zeiramu“ na první pohled přišlo jako docela zapomenutý škvár. O to víc mě výsledek překvapil.

Pro milovníky béčkové kinematografie by se mohlo jednat o zajímavý tip, protože jde o dost zábavnou hovadinku, kterou si užijete, pokud máte ve filmu rádi slušnou akci, „masové“ příšery a pohledné Japonky. A klidně i něco navíc. Rozhodně mi tohle akční sci-fi přišlo lepší, než by se na první pohled mohlo zdát.

„Zeiramu“ začíná trochu nepřehlednou přestřelkou, kdy hromada vojáků pálí po nějaké obludě s divným kloboukem, která nicméně všechny nebožáky zabije a odkráčí. Tahle scéna je mimochodem vcelku krvavá, ale její účinek bohužel ponižuje černobílá barva. Titulek sdělí, že utekl nebezpečný Zeiram a že na něj byla vypsána odměna. O jeho dopadení se přihlásí lovci Iria a Bob.

Poté se přesouváme do současného (tehdy současného – film je z roku 1991) Japonska, kde sledujeme dvojici elektrikářů, kteří se přijedou podívat, kdo krade proud z rozvodné sítě. A koho tu nenajdou – dvojici lovců, z nichž Bob je počítač a Iria dost pěkná roštěnka. Ti na Zeirama, jenž se chce (z nespecifikovaného důvodu) dostat na Zem, připraví past. Navedou jej do uměle vytvořené napodobeniny Země, tzv. zóny, kde jej chtějí lapit. Nicméně se jim do toho zamíchá ona dvojice elektrikářů, kteří se do zóny nedopatřením dostanou také a samozřejmě lov na Zeirama zkomplikují. Třeba když už chycenou příšeru omylem znovu pustí.

Příběhově to samozřejmě úplná hitparáda není, ale očekávat promyšlenou story do filmu takového druhu by bylo dost pošetilé. „Zeiramu“ má ovšem jiné klady. Jedním z nich jsou akční scény, které mě fest bavily. S výjimkou černobílého intra je akce překvapivě dobrá, hned od první bitky se Zeiramem. Obzvláště ve druhé polovině je jí dost, takže za mě cajk.

Zeiramu (1991)

Sliboval jsem také něco pro milovníky oblud. Zeiram totiž za celý film hned několikrát změní podobu a po svém zničení se transformuje do nové verze. Například ta druhá vypadá trochu jako anorektická vetřelčí královna, haha. Ta třetí by se zase s klidem uživila i v nějakém body horroru. Zeiram si navíc vytváří další pobočníky, což jsou taky pěkní hnusáci. Pro fans biopunku se tím pádem jedná o zábavnou podívanou. Samozřejmě je vždycky vidět, že to je člověk navlečený v gumové masce, ale to se dá u béčka čekat. Přijde mi to sympatičtější než dnešní CGI naleštěnost.

Mimoto mě bavilo, jak „Zeiramu“ přebírá i některé videoherní principy. Jistě jsme všichni někdy pařili hru, kde jsme půlhodiny mlátili bosse, aby se po téhle úporné ruční práci změnil do své další, ještě těžší formy. Takhle přesně na mě působily zmiňované transformace Zeirama. Vedle toho se Iria a Bob při analýze baví o tom, jak vysoký má tenhle parchant level (Bobův odhad zní více než 87, haha), ani nemluvě o tom, že se tu objevují i relativně dlouhé počítačové sekvence při analyzování mapy zóny atd.

Zeiramu (1991)

Já osobně dávám za „Zeiramu“ určitě palec nahoru. Nečekal jsem od toho filmu mnoho, ale bavil jsem se fakt parádně. A pokud v pojmenování „béčko“ vidíte spíš klad než zápor, pak věřím, že se budete bavit taky. Tomuhle doporučení rád vystavím.

Pro pořádek ještě můžeme dodat, že pro fajnšmekry se toho najde ještě víc. Snímek se v roce 1994 dočkal přímého pokračování „Zeiramu 2“ a v roce 1993 vznikl také krátký anime sériál „I.R.I.A. Zeiramu ji animēshon“ („Iria: Zeiram the Animation“) sloužící jako prequel k původnímu filmu. Seriál by se měl dle všeho odehrávat v době, kdy Iria s lovením teprve začínala, a mimo jiné byl adaptován i do Super Nintendo hry „Hyper Iria“ (1995) určené pouze pro japonský trh. Seriál asi vynechám, ale na dvojku si tady ještě posvítíme, s tím počítejte.

Zeiramu (1991)


Otoboke Beaver – Itekoma Hits

Otoboke Beaver - Itekoma Hits

Země: Japonsko
Žánr: hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 26.4.2019
Label: Damnably

Tracklist:
01. Datsu. Hikage no onna
02. Akimahenka (2019)
03. S’il vous plait
04. Bakuro Book
05. What Do You Mean You Have Talk to Me at This Late Date?
06. Introduce Me to Your Family
07. Love Is Short
08. Bad Luck
09. Don’t Light My Fire
10. 6 Day Working Week Is a Pain
11. Binge Eating Binge Drinking Bulimia
12. I’m Tired of Your Repeating Story
13. Ana ta watashi daita ato yome no meshi
14. Mean

Hrací doba: 26:26

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Japonské ostrovy jsou pro svoje pojetí hardcorové hudby známy už dlouhá léta. To co s tímto stylem ale provádějí Otoboke Beaver, jen ukazuje, jak jsou Japonci nevyzpytatelní a že je třeba se mít stále na pozoru, když se někde začne pokřikovat banzai. Pohled na obálku desky „Itekoma Hits“, kterou lze s největší pravděpodobností brát za dlouhohrající prvotinu Otoboke Beaver, může nasvědčovat tomu, že se jedná o další z řady tak populárních k-popů. Věřte ale, že tato děvčata si daleko více libují v agresivním, rychlém až chaotickém punku.

Japonský hardcore skýtá několik naprosto zásadních jmen, namátkou mohu vytasit Bastard, Crow, G.I.S.M., S.O.B., The Stalin a další. Tyto kapely sice nikdy nedosáhly takové popularity jako jejich západní kolegové, ale zase pomohly svou nebývalou hrubostí a noisovou hlučností vydláždit cestu pro thrashcorové a grindcorové pionýry. Otoboke Beaver si ze svého domácího pojetí hardcoru berou především tu hlukovou stránku a rovněž schopnost dělat pořádný bordel, ze kterého dokáže bolet hlava. Ve spojení s japonštinou a pichlavými hlasy je to na první poslechy dost pravděpodobné. Kolikrát znějí jako tamní verze Dead Kennedys, ať už pro šílené rytmy, surfující kytary nebo útočný zpěv. Svoji nespoutanou energií a holčičím výrazem „naser si“ zase připomínají hnutí riot grrrl. Leccos společného mají také se svými kolegy Midori.

Skupinu tvoří čtyři slečny z Kyota, které se v roce 2009 rozhodli pojmenovat svoji novou kapelu podle jednoho osackého bordelu, tedy Otoboke Beaver. „Itekoma Hits“ je jejich první řadovkou, avšak hned několik skladeb se objevilo už i na dřívějších EPčkách, jichž Otoboke Beaver vydali dosud po čtyrech. Před třemi roky vyšla také nahrávka „Okoshiyasu!! Otoboke Beaver“, tu ale většina databází bere jako kompilačku. Při pohledu na seznam písní „Itekoma Hits“ je jasné, že holky ctí pravidlo, že hardcore má být stručný. Čtrnáct zářezů na ploše 26 minut, to odpovídá běžným žánrovým standardům. A ta necelé půlhodinka je napěchována k prasknutí.

První poslechy „Itekoma Hits“ pro mě byly do jisté míry úsměvné, protože na rovinu, je potřeba si na to zvyknout, ale vyplatí se to. Vážně. První skladba a dost možná největší hit „Datsu. Hikage no onna“ s nakažlivým, japonsky znějícím „I hate you!“ je hned něčím, co jen tak z hlavy nevyndáte. To jak se Otoboke Beaver daří pojit chytlavost se vším tím rambajzem okolo, kdy nemáte šanci předvídat, co se za pět vteřin stane, je unikátní. A to tenhle kus patří ještě k těm klidnějším. Do alternativnějších a noisovějších vod se bobřice dostanou už ve druhé skladbě „Akimahenka (2019)“, takže když překonáte ty první dvě, nejspíš dáte celé album.

Hardcorové nasranosti se začnou projevovat naplno v peckách jako „What Do You Mean You Have Talk to Me at This Late Date?“, „Don’t Light My Fire“ (doporučuji dát jako názornou ukázku, o čem že tahle celá věc je) či „Anata watashi daita ato yome no meshi“. Brzy už si při poslechu jenom představuji všechny ty divné japonské soutěže, na které všichni občas koukáme na YouTube s nechápavým výrazem v obličeji. Když se děvčatům začnou plašit všichni Pokémoni, není ani jiné volby. Děje se tu toho tolik, že kolikrát ani není jasné, jestli ještě hraje ta samá stopa, nebo přehrávač už dávno přeskočil na další. Rytmy se střídají ze sekundy na sekundu a vřískání neustává. Prostě hardcore pojaponsku.

Něco takového, co hrají Otoboke Beaver, určitě většina z nás neslyší zrovna každý den. Už pro tu unikátnost, nápaditost a svěžest stojí za to dát těmto japonským bobřicím šanci. „Itekoma Hits“ je něčím, na co se jen tak nezapomíná. Díky kulturní bariéře mezi západní a japonskou civilizací je to tak trochu zkouška, ale člověka, který má rád rychlou a vymykající se hudbu, to musí přinejmenším zaujmout. Pro mě je to jedno z nejzábavnějších alb, co jsem za poslední roky slyšel, a jeden z kandidátů do žebříčku o nejlepší placky letošního roku. Holky nevypadají moc nebezpečně, ale klamou tělem. Hlavu vám dozajista zamotají stejně jako v tom nejzapadlejším japonském hampejzu.


Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1974
Žánr: action comedy / crime

Originální název: 直撃地獄拳 大逆転

Režie: Teruo Ishii
Hrají: Shin’ichi Chiba, Makoto Satô, Eiji Gô

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery!)

Vzhledem k tomu, že „Chokugeki! Jigoku-ken“ byla velmi dobrá mlátička, zatoužil jsem se podívat i na její pokračování „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“, které je na západě známé pod názvem „The Karate Inferno“. Těšil jsem se na další akční maso s legendárním japonským řezníkem Sonnym Chibou, ale chyba lávky – dvojka se v porovnání s prvním dílem vydává docela jiným směrem.

Na scénu se vracejí všechny tři hlavní postavy z „Chokugeki! Jigoku-ken“, tedy potomek ninjů Ryuichi Koga (Sonny Chiba), který se po událostech jedničky přidal k armádě, bývalý policejní důstojník Takeshi Hayabusa (Makoto Satô), který se později dal na dráhu nájemného zabijáka, a oplzlý kriminálník Ichiro Sakura (Eiji Gô), z něhož se v mezičase od jedničky stal tak trochu podpantoflák.

Trojici svede dohromady další prácička, která se tentokrát točí okolo drahého šperku. Ten do Japonska v rámci charity přivezla nějaká dámička na vozíku. Zde jí ovšem ukradnou nejen šperk, ale i dceru. Aby se malé nic nestalo, jsou do akce povoláni naši borci. Povede se jim zachránit holku (spíš omylem), ale šperk a výkupné nikoliv. Celá věc je nicméně mnohem víc zamotaná. Náhrdelník totiž tak trochu ukradený nebyl, jednalo se o podvod, takže jej ústřední trojice ukradne sama, aby zjistila, že jde o falzifikát, takže se rozhodne ukradnout originál, při jehož krádeži je zatkne ten, kdo jim práci úplně na začátku zadával. Děj je standardní nesourodý asijský guláš plný nepřehledných zvratů a místy i divné návaznosti, v němž má západní divák o to těžší práci se orientovat, protože nám půlka těch herců připadá úplně stejná (i když je pravda, že zrovna s tímhle jsem u „Chokugeki! Jigoku-ken“ i „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ neměl takový problém jako u mnohých jiných filmů).

Ta největší změna však přichází s celkovým pojetím snímku. Zatímco „Chokugeki! Jigoku-ken“ byl akční biják, kde se sem tam objevil nějaký vtípek nebo hláška, „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ už je spíš regulérní komedie, která je místy dost praštěná. Vzhledem k zápletce bych se navíc nebál dodat krimi komedie, nicméně gagy jsou místy pořádně ulítlé, kór na takhle starý film. Uvedu několik málo příkladů za všechny:

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Když Koga a Sakura lezou po stropě k trezoru s pravým šperkem, druhý jmenovaný pořád reptá, načež si na něj Koga uprdne, aby jej umlčel. Když pak Sakura začne hořet, Ryuichi jej uhasí tak, že jej pochčije. V jiné scéně zas Sakurovi přilepí ruku ke stolu ultra silným lepidlem a on si stěžuje, že potřebuje močit, dostane sklenici na malou a pánev na velkou. On pak vezme pánev a holce, kterou celou dobu balí (už druhý díl), řekne, aby radši odešla, protože to bude pořádný náklad. Prostě inteligentní humor, co vám budu povídat.

Co se ovšem akce týče, nějaké bitky jsou za celý film vlastně jen tři. Sonny Chiba v nich sice rozdá pár slušných kopů, ale nejde o nic, co by znalce místních martial arts bejkáren zvedlo ze židle. Nějaká brutalita se navíc objeví až úplně na konci, kdy Sonny rozdá takové rány, až z toho šmejdům vypadnou zuby nebo oči z důlků a dásní (doslova), plus dojde i na vytrhnutí vnitřností z břicha. Když si uvědomím, že jsem si „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ pouštěl právě kvůli tomu, že jsem chtěl vidět akční biják (což je vzhledem k jedničce naprosto logické očekávání), jsem v tomhle ohledu trošku zklamán.

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Na druhou stranu nemůžu tvrdit, že bych se u „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ nudil, spíš naopak. Film ubíhá dost svižně a místy jsem se smál opravdu nahlas, což se mi zas tak často nestává. Pokud máte rádi asijské šílenosti s fekálním humorem a bitkami, pak si tenhle trochu zapadlý snímek určitě dejte. Nesmíte však doufat v nářez jako v „Chokugeki! Jigoku-ken“. Ve finále jsem nicméně rád, že jsem to viděl.


Chokugeki! Jigoku-ken (1974)

Chokugeki! Jigoku-ken (1974)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1974
Žánr: action

Originální název: 直撃!地獄拳

Režie: Teruo Ishii
Hrají: Shin’ichi Chiba, Makoto Satô, Eiji Gô

Hrací doba: 87 min

(Budou spoilery!)

Není akční biják jako akční biják. Když se řekne klasický akční oldschool, asi se většině z nás vybaví braková béčka z osmdesátých let, kde to mlátili všichni ti Schwarzeneggerové, Stallonové, Norrisové a další frajeři. Jsou to super bijáky, o tom žádná, sám je mám fest rád. Ale pořád je to americká produkce a ta byla vždycky a ve všech ohledech trochu usraná a zbytečně korektní. Nejen v tomhle žánru, nýbrž obecně.

Jak každý znalec jistě ví, pro brutálnější akční nářezy je nutno zavítat do Asie. I tady máme takovou řekněme stravitelnější produkci – což myslím bez jakéhokoliv pejorativního nádechu. Právě odsud vzešly i mezinárodní hvězdy jako Bruce Lee nebo Jackie Chan. Vedle nich je tu ale hromada dalších, trochu skrytějších pokladů, z nichž některé jsou skutečné perly. Tyhle bijáky bývají mnohdy humorně praštěné, někdy i slušně krvavé, někdy i obojí zároveň (což je mimochodem trochu případ i našeho dnešního kousku), dost často ale nabízejí exkluzivní akční bitky, kvůli nimž stojí za to to se dívat. A i tyto počiny mají svá kultovní jména, mezi něž jednoznačně patří také Sonny Chiba.

Myslím, že největším kultem v Sonnyho filmografii je asi bez větších debat „Gekitotsu! Satsujin ken“ známější spíš pod anglickým názvem „The Street Fighter“. Na tuhle akční šlehu se v našem filmovém koutku také někdy dostane, žádné strachy, ale dnes vytáhneme jinou kvalitku, shodou náhod pocházející ze stejného roku jako „Gekitotsu! Satsujin ken“„Chokugeki! Jigoku-ken“, někdy též známou pod anglickým jménem „The Executioner“. Sonny Chiba jen tak mimochodem není jedinou známou firmou, která se na tomhle kousku podílela. Fajnšmekrům jistě nebude neznámý ani režisér Teruo Ishii, jehož tvorba určitě také stojí za průzkum.

Nicméně pojďme už k samotnému filmu. Sonny Chiba zde hraje potomka ninjů a od svého dědy se dle očekávání naučí jak někomu pořádně nakopat prdel. Asi nepřekvapí, že se mu to tady bude opravdu hodit. Společně s dalším týpkem, jehož nejdřív musí osvobodit z malajského vězení, jsou ne úplně dle zákona najati bývalým policistou, který si nyní vydělává jako nájemný vrah, aby zastavili přísun drog do Japonska. Tím, že chystanou velkou zásilku ukradnou a sami na ní vydělají. Mafie totiž k dovozu ilegálních substancí využívá hluchoněmou dceru evropského velvyslance, která má diplomatickou imunitu, což z celé situace dělá poněkud delikátní záležitost.

Chokugeki Jigoku-ken (1974)

Nejedná se ovšem nějakou buddy akci, zmiňovaná trojice nejsou žádní kámoši. Na jednu stranu se pokoušejí splnit úkol, ale zároveň se do toho některým z nich moc nechce a ještě se zároveň ochcávají a sem tam i podrážejí. Každopádně, bitek je docela dost, protože mafie kvůli utajení nepoužívá zbraně, takže spojku chrání tlupa goril, s nimiž si to naši borci musejí ručně vyříkat.

Děj se tváří jednoduše a v zásadě vlastně jednoduchý je, ale místy je to typicky asijsky ulítlé a nepřehledné. Do toho klasika asijských bijáků – našinec má místy dost problémy rozeznat, kdo je vůbec kdo, protože sorry, fakt hromada z nich vypadá podobně. Naštěstí alespoň ústřední trojici si nikdo nesplete, protože Sonnyho ksicht zná každý a jeho dva parťáci jsou takové držky, že si je nespletete. Jeden z nich (ten z vězení) je navíc věčně nadržený chlívák, takže dojde i na kopu humorných situací. Místy jsem se u „Chokugeki! Jigoku-ken“ chlámal jak prase, protože některé hlášky mají fakt koule.

Chokugeki Jigoku-ken (1974)

Nemyslete si ale, že „Chokugeki! Jigoku-ken“ je nějaká ztřeštěná crazy komedie typu „Bláznivé mise“. Bitky jsou dost ostré a dočkáte se i trochu té krve. Asi nejhustější kousky, s nimiž se film vytasí, je vytrhnuté žebro a vyhřezlé oči. Viděl jsem sice už i větší nářezy, ale i tak cool! Kromě toho potěší i závěrečná „pointa“, protože snímek nekončí žádným happy endem, ale spíš hořkým patem, i když se podaří mafii o drogy připravit.

„Chokugeki! Jigoku-ken“ je každopádně nepříliš známá akční paráda made in Japan. Pro fandy žánru povinnost jak svině.