 |
|
Země: Austrálie Tracklist: Hrací doba: 31:33 Odkazy:
|
Myslím, že je na čase to tu zase pročísnout nějakým hardcore hovnem. Tím dnes bude jedna australská čtveřice. S Midnight Oil mají společné dvě věci – jsou ze Sydney a v názvu mají olej. Nevím, jestli to má být nějaká parafráze právě na tuto populární kapelu, ale říkají si Oily Boys. Přestože svoji prvotinu vydali teprve loni v létě, nejedná se o úplně novou skupinu. Jen si dali trochu načas. Lidé namlsaní EPčkem „Majesty“ z roku 2014 čekali a čekali, ale nějaké další pokračování stále nepřicházelo. Až letos se Oily Boys konečně probudili a vyndali na světlo světa album „Cro Memory Grin“. A řeknu rovnou, že to čekání stálo kurva za to.
Předně je myslím důležité se přenést přes obal, protože ten je opravdu bídný. Víc než drásavou hardcorovou placku mi připomíná nevkusné patlaniny z přelomu tisíciletí, kterými se honosily zejména tehdejší nu-metalové hvězdy. Zásadní ale je, že tato drobnost je vlastně jediným nedostatkem „Cro Memory Grin“. Oily Boys na něm totiž předkládají až nebývale sugestivní materiál, který začne na posluchače velice rychle působit a mlít ho na kusy. Za neutichajícího skřípotu putuje mezi zběsilými rytmy a manickým řevem až k absolutnímu zhroucení. V tom chaosu je ale zároveň přítomno i něco ritualistického. Půlhodina s „Cro Memory Grin“ může být očistná, ale vyčerpávající zároveň.
Oily Boys střídají hned několik podob punku. To je jedna z jejich velkých předností, protože „Cro Memory Grin“ není pouze tou nahrávkou, která čapne za pačesy a za neustálého náklepu vám drtí hlavu. I k tomu se samozřejmě jako každá správná hardcore deska uchyluje. Ostatně úvodní čtveřice je přesně v tomto duchu. Dokonale zmatený a agresivní noise hardcore od „Given“ až po „My Sex Life“ neuhýbá z cesty. Riffy se valí kupředu, bicí nabírají rychlejší tempa, celé to šumí, praská a nad tím vším šílí zpěvák Drew Bennett, který mimochodem vypadá jako Jim Morrison v posledním tažení.
Po úvodním tlaku se však deska dostane s industrialovou mezihrou „Lizard Scheme“ do zcela jiných sfér. Intenzita a energie zůstává, jenom to nemá onen klasický punkový základ. Zbyl jen hluk. Tento přerod vyústí v následující, řekl bych až hitovou, „Heart Harmony“. Je to jiné, ale naprosto fantastické. Lze v ní slyšet deathrockovou melodiku a zdejší zpěv bych snad i nazval zpěvem. Tady se možná projevuje vliv spřízněné kapely Low Life. Se „Stick Him“ dosáhne tato část „Cro Memory Grin“ svého vrcholu. Nasranost a trýzeň Oily Boys je už hmatatelná, ale co víc, začíná se ozývat i saxofon, a to ne ve stylu všech těch trendy sraček, které ho cpou všude, ale hezky po vzoru vyjetého veselého baráku od The Stooges. Právě legendární nahrávku „Fun House“ mi „Cro Memory Grin“ nejenom v této stopě svou náladou připomíná.
S titulní „Cro Memory Grin“ se Oily Boys vrací ke svému původnímu výrazivu a skladbám s délkou kolem jedné minuty. „Blue Batman“ nebo „Kiss the Rat“ opět ničí s rychlostí d-beatu. Je tu ovšem přichystáno ještě jedno, tentokrát finální vyvrcholení. Že se k něčemu schyluje, je zjevné už s „Cabramaverick“. Závěrečných osm minut „GTrance“ ale vystřelí Oily Boys do totální zhouby. Jak říká její název, tohle je trans, vytržení, delirium. Prostě konec. Komu doteď nebylo jasné, že je moderní Sydney pěkně sere, tak tahle ponurá, nepříjemně naléhavá násilnost o tom musí přesvědčit, ať už textu rozumíte nebo ne.
Funkčnost „Cro Memory Grin“ je obdivuhodná. Má několik poloh, a přitom všechny působí stejně silně, a tvoří tak pevný celek, z něhož si navíc můžete vybírat i jednotlivé momenty. Já si to rád dávám celé v jednom kuse, ale třeba úvodní „Given“ s „Headstone“ a „Heart Harmony“ jsem schopen točit pořád dokola. Hodně zdařilá je také produkce celého alba. Vlastně to zní, jako když tu ani žádná moc nebyla. Věřil bych, že se to celé nahrávalo najednou a nějaké velké dolaďovací manévry neprobíhaly, protože ta živočišnost je všudypřítomná. Takhle by to mělo v tomto žánru vypadat.
Oily Boys a jejich „Cro Memory Grin“ tedy musím jednoznačně doporučit. Hlučný, syrový, hovadský hardcore punk, který dává neskutečně po tlamě. Zní, jako by byl nahrán živě někde v rozpadajících se hutích, odkud není úniku, avšak zároveň je to katarze a její účinky jsou návykové. Static Shock Records, kde mimo jiné také deska vyšla, se tak opět vyznamenali. Doporučuji jejich loňský katalog projet, protože jsou tam jenom skvosty – kromě Oily Boys také rock’n’roll Chubby and the Gang (ty jsme si tu už představili), přímí garáž mistři Cold Meat jsou rovněž skvělí, stejně tak jako deathrockoví anarchisté Clock of Time a smrtící řež od Geld. Nelze šlápnout vedle!
