Archiv štítku: noise rock

Oily Boys – Cro Memory Grin

Oily Boys - Cro Memory Grin

Země: Austrálie
Žánr: hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 26.6.2020
Label: Cool Death Records, Static Shock Records

Tracklist:
01. Given
02. Headstone
03. C.B.D.
04. My Sex Life
05. Lizard Scheme
06. Heart Harmony
07. Stick Him
08. Cro Memory Grin
09. Blue Batman
10. Kiss the Rat
11. Green Piece
12. Cabramaverick
13. GTrance

Hrací doba: 31:33

Odkazy:
bandcamp

Myslím, že je na čase to tu zase pročísnout nějakým hardcore hovnem. Tím dnes bude jedna australská čtveřice. S Midnight Oil mají společné dvě věci – jsou ze Sydney a v názvu mají olej. Nevím, jestli to má být nějaká parafráze právě na tuto populární kapelu, ale říkají si Oily Boys. Přestože svoji prvotinu vydali teprve loni v létě, nejedná se o úplně novou skupinu. Jen si dali trochu načas. Lidé namlsaní EPčkem „Majesty“ z roku 2014 čekali a čekali, ale nějaké další pokračování stále nepřicházelo. Až letos se Oily Boys konečně probudili a vyndali na světlo světa album „Cro Memory Grin“. A řeknu rovnou, že to čekání stálo kurva za to.

Předně je myslím důležité se přenést přes obal, protože ten je opravdu bídný. Víc než drásavou hardcorovou placku mi připomíná nevkusné patlaniny z přelomu tisíciletí, kterými se honosily zejména tehdejší nu-metalové hvězdy. Zásadní ale je, že tato drobnost je vlastně jediným nedostatkem „Cro Memory Grin“. Oily Boys na něm totiž předkládají až nebývale sugestivní materiál, který začne na posluchače velice rychle působit a mlít ho na kusy. Za neutichajícího skřípotu putuje mezi zběsilými rytmy a manickým řevem až k absolutnímu zhroucení. V tom chaosu je ale zároveň přítomno i něco ritualistického. Půlhodina s „Cro Memory Grin“ může být očistná, ale vyčerpávající zároveň.

Oily Boys střídají hned několik podob punku. To je jedna z jejich velkých předností, protože „Cro Memory Grin“ není pouze tou nahrávkou, která čapne za pačesy a za neustálého náklepu vám drtí hlavu. I k tomu se samozřejmě jako každá správná hardcore deska uchyluje. Ostatně úvodní čtveřice je přesně v tomto duchu. Dokonale zmatený a agresivní noise hardcore od „Given“ až po „My Sex Life“ neuhýbá z cesty. Riffy se valí kupředu, bicí nabírají rychlejší tempa, celé to šumí, praská a nad tím vším šílí zpěvák Drew Bennett, který mimochodem vypadá jako Jim Morrison v posledním tažení.

Po úvodním tlaku se však deska dostane s industrialovou mezihrou „Lizard Scheme“ do zcela jiných sfér. Intenzita a energie zůstává, jenom to nemá onen klasický punkový základ. Zbyl jen hluk. Tento přerod vyústí v následující, řekl bych až hitovou, „Heart Harmony“. Je to jiné, ale naprosto fantastické. Lze v ní slyšet deathrockovou melodiku a zdejší zpěv bych snad i nazval zpěvem. Tady se možná projevuje vliv spřízněné kapely Low Life. Se „Stick Him“ dosáhne tato část „Cro Memory Grin“ svého vrcholu. Nasranost a trýzeň Oily Boys je už hmatatelná, ale co víc, začíná se ozývat i saxofon, a to ne ve stylu všech těch trendy sraček, které ho cpou všude, ale hezky po vzoru vyjetého veselého baráku od The Stooges. Právě legendární nahrávku „Fun House“ mi „Cro Memory Grin“ nejenom v této stopě svou náladou připomíná.

S titulní „Cro Memory Grin“ se Oily Boys vrací ke svému původnímu výrazivu a skladbám s délkou kolem jedné minuty. „Blue Batman“ nebo „Kiss the Rat“ opět ničí s rychlostí d-beatu. Je tu ovšem přichystáno ještě jedno, tentokrát finální vyvrcholení. Že se k něčemu schyluje, je zjevné už s „Cabramaverick“. Závěrečných osm minut „GTrance“ ale vystřelí Oily Boys do totální zhouby. Jak říká její název, tohle je trans, vytržení, delirium. Prostě konec. Komu doteď nebylo jasné, že je moderní Sydney pěkně sere, tak tahle ponurá, nepříjemně naléhavá násilnost o tom musí přesvědčit, ať už textu rozumíte nebo ne.

Oily Boys

Funkčnost „Cro Memory Grin“ je obdivuhodná. Má několik poloh, a přitom všechny působí stejně silně, a tvoří tak pevný celek, z něhož si navíc můžete vybírat i jednotlivé momenty. Já si to rád dávám celé v jednom kuse, ale třeba úvodní „Given“„Headstone“ a „Heart Harmony“ jsem schopen točit pořád dokola. Hodně zdařilá je také produkce celého alba. Vlastně to zní, jako když tu ani žádná moc nebyla. Věřil bych, že se to celé nahrávalo najednou a nějaké velké dolaďovací manévry neprobíhaly, protože ta živočišnost je všudypřítomná. Takhle by to mělo v tomto žánru vypadat.

Oily Boys a jejich „Cro Memory Grin“ tedy musím jednoznačně doporučit. Hlučný, syrový, hovadský hardcore punk, který dává neskutečně po tlamě. Zní, jako by byl nahrán živě někde v rozpadajících se hutích, odkud není úniku, avšak zároveň je to katarze a její účinky jsou návykové. Static Shock Records, kde mimo jiné také deska vyšla, se tak opět vyznamenali. Doporučuji jejich loňský katalog projet, protože jsou tam jenom skvosty – kromě Oily Boys také rock’n’roll Chubby and the Gang (ty jsme si tu už představili), přímí garáž mistři Cold Meat jsou rovněž skvělí, stejně tak jako deathrockoví anarchisté Clock of Time a smrtící řež od Geld. Nelze šlápnout vedle!


Human Impact – Human Impact

Human Impact - Human Impact

Země: USA
Žánr: noise rock
Datum vydání: 13.3.2020
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. November
02. E605
03. Protester
04. Portrait
05. Respirator
06. Cause
07. Consequences
08. Relax
09. Unstable
10. This Dead Sea

Hrací doba: 41:41

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Označení superkapela se používá v případech, kdy se více slavných lidí spojí v utvoření jednoho nového projektu nebo rovnou kapely. V mezích noise rocku by se tímto termínem dala jistě označit také čerstvě vzniklá formace Human Impact. V ní se setkávají Chris Spencer (Unsane), Jim Coleman (Cop Shoot Cop), Chris Pravdica (Swans) a Phil Puleo (Cop Shoot Cop, Swans). Za mě slušná sestava. Cop Shoot Cop byli kultovka z devadesátek, no a zbylá dvě jména snad netřeba představovat. Přátelství SpenceraColemanem sahá už hluboko do let devadesátých. Po ukončení činnosti Unsane minulého roku, tak zřejmě konečně vznikla vhodná příležitost na to něco spolu udělat. No a nepřidalo se k nim nic míň než rytmická sekce Swans.

Hudební vlivy jsou myslím zcela evidentní už z výčtu originálních působišť jednotlivých členů. Kromě Unsane nebo Cop Shoot Cop lze však také slyšet třeba ozvěny osmdesátkových Killing Joke nebo nevypočítatelnost stájových kolegů Tomahawk. „Human Impact“ je samozřejmě noiserocková nahrávka. Z této jasné definice ji mohou vychylovat jedině různé industriální podtóny. Na noise rock není ani kdovíjak agresivní. Převažuje rozvážné tempo, které za skřípavých kytar, pevných basových linek a deklamujícího vokálu Spencera sděluje posluchači svůj pohled na současný svět. Jsem přesvědčen, že si leckdo pod touto sestavou představoval řekněme náročnější hudbu než celkem přímý noise rock s jasnou strukturou skladeb, ale mně to takhle vyhovuje. V tomto ohledu se „Human Impact“ pohybuje v mezích Unsane, a ne Swans.

Atmosféra je tu skvělá. Deska zní i přes dávné vlivy moderně, i díky různým efektům a nepříjemným klávesám si udržuje jisté napětí a má dostatek zajímavých nápadů. Vše dále podtrhují texty zabývající se problémy dneška, ať už je to neudržitelný růst obyvatel planety, manipulování s daty nebo převládající chamtivost ve společnosti. Vtipně prorocký je pak titul s názvem „Respirator“, vezmeme-li v potaz, že píseň vznikla ještě před úplným vypuknutím nového koronaviru. Přímo na Covid-19 pak reaguje až později vydaný singl „Contact“. Jak je z témat patrné, jedná se o různé apokalyptické vize, které však mohou vyústit v reálný problém. Do jisté míry se tak jedná o soundtrack k současnému dění. Lehce konspirační, ale zároveň i noirově tajemný obsah navíc vhodně doplňují videoklipy, jichž Human Impact vychrlili už kupu.

Je třeba uznat, že „Human Impact“ asi není tím nejlepším, co členové této kapely kdy vytvořili, ale o povedenou hudbu se dozajista jedná i tak. Baví mě zejména začátek a prostředek alba. Skladby „November“ a „E605“ nastolí ponurou náladu, avšak daří se jim ji protínat chytlavými party a hodně dělá také přednes Spencera. Pozornost připoutá i souhra piána a basy v „Respirator“, po níž už následuje dle mě vrchol této nahrávky, „Cause“. Silná, přitom jednoduchá věc. Ta její intenzita a naléhavost, která je jinak přítomna napříč celým albem, je prostě super. Odpíchlou „Consequences“ ale dobré rozpoložení končí.

Předěl v podobě krátké „Relax“ jako když utne za tím lepším z Human Impact. Ne, že by „Unstable“ a „This Dead Sea“ byly škvár, ale moc mě neberou. Předchozí dění však spolehlivé zajišťuje to, že „Human Impact“ je vyvedenou záležitostí a tuhle kapelu se bude vyplácet sledovat. Dovolím si tvrdit, že je to lepší než poslední desky domovských kapel členů, tedy UnsaneSwans, což snad také o něčem svědčí, protože třeba Unsane sračky nevydávali.

Prvotinu Human Impact tak mohu doporučit. Jedná se o dobře poskládaný noise rock, který pesimisticky hledí na to, co se kolem nás všechno děje. Spencer je stále výborný, takže mu to všechno žerete z ruky. Stejně tak hudebně se borci představili s hrstí povedených nápadů. Doufám, že ještě nějaké mají v rukávu a přijde pokračování, protože Human Impact by si zasloužili být něčím víc než jen pouhou jednorázovkou. Jestli má ale tohle být nástupce Unsane, pak to beru všemi deseti.


Chat Pile – This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please

Chat Pile - This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please

Země: USA
Žánr: noise rock / industrial / sludge metal
Datum vydání: 9.2.2020
Label: Reptilian Records

Tracklist:
This Dungeon Earth
01. Face
02. Rainbow Meat
03. Rat Boy
04. Crawlspace

Remove Your Skin Please
01. Dallas Beltway
02. Mask
03. Davis
04. Garbage Man

Hrací doba: 28:28

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

„This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please“ je sice jenom kompilačka, ale je to také vhodná příležitost, jak si představit kapelu Chat Pile a nevypadat přitom jako diletant, který chce psát o více jak rok staré nahrávce. Jak už je z názvu nosiče zřejmé, tvoří jej dvě desky, respektive EPčka – loňského května vydané „This Dungeon Earth“ a listopadové „Remove Your Skin Please“. K oběma jsem se dostal nedlouho před Vánocemi a povím vám, že je to jedna z nejlepších věcí, které jsem z minulého roku slyšel.

Při prvotním pohledu na obal a zejména logo Chat Pile by se mohlo zdát, že jde o další black metal. Jen místo Nidaroského dómu v Trondheimu je tu kýčovitě vypadající budova zřejmě z Oklahoma City, z nějž Chat Pile pocházejí. Tedy ze státu Oklahoma, kde se po první světové válce začala těžit taková kvanta olova a zinku, až se z toxického prachu přezdívaného také jako chat vytvořily mohutné kopce o rozloze 28 km2. Tento kontaminovaný bordel se navíc dostal i do vodovodů a samozřejmě byl běžně přítomný ve vzduchu, což vedlo ke vzniku tzv. měst duchů, jakým je třeba kdysi prosperující město Picher. Bohatství za cenu zdraví. Právě z tohoto prostředí pochází čtveřice Chat Pile. Takže žádný black, ale pořádně hlučný, jedovatý a špinavý noise rock s industriálně sludgovým základem.

Členové kapely Raygun Busch (zpěv), Luther Manhole (kytara), Stin (basa) a Cap’N Ron (bicí) už za sebou pár formací mají (Baby Trees, Found Footage, The Purple Church…), zpěvák Busch dokonce pod jménem Randy Rulz vydal i tři sólovky, avšak o nic z toho jsem dříve nezavadil. Až Chat Pile upoutali mou pozornost. V noiserockovém žánru se v posledních letech opět dějí věci a Chat Pile do tohoto trendu plně zapadají. Ať už to byly se svými opusy z uplynulé dekády Swans, zjevení jménem black midi, návrat Daughters, těžko uchopitelní Tropical Fuck Storm nebo klidně i Death Grips, v tomto zdánlivě polozapomenutém stylu se toho nyní děje až až. Chat Pile mají z vyjmenovaných nejblíže k Daughters. Pro konkrétnější přiblížení je však nutné zajít trochu hlouběji, až k dobám nekompromisních Godflesh, ujetých The Jesus Lizard, přímějších HelmetUnsane a ve vyhrocenějších polohách možná až k Acid Bath. Chat Pile berou od těch nejlepších a sypají na to svůj oklahomský marast.

Rozdíl mezi oběma EPčkami je znatelný. Starší „This Dungeon Earth“ je uzavřenější a hůře prostupné. Stejně působí také po produkční stránce. „Remove Your Skin Please“ nabízí už o něco větší rozhled, písně se od sebe znatelněji odlišují, jsou výraznější a do jejich stylu se dostává i více z metalu, konkrétněji industriálního metalu. Z těchto všech důvodů mě právě to pozdější „Remove Your Skin Please“ baví o kousek více, ale o skvělé muzice se bavíme v případě obou nahrávek. Obě pak spojuje také jejich uspořádání, kdy jsou tvořeny čtyřmi skladbami, které se dohromady vejdou do čtvrthodiny.

Chat Pile

Okamžitě jsem si oblíbil úvodní dvě písně „Remove Your Skin Please“. Strojovému mašírovacímu tempu s dubovou ozvěnou, které rozjede „Dallas Beltway“ prostě nejde odolat. Působivou koláž dotvářejí hypnoticky se zařezávající riff a samozřejmě manický vokální projev, jenž všechny ty temné nálady podtrhuje. Skladby Chat Pile drží pohromadě právě zpěv Busche a jeho texty. I když je hudba méně přísná jako třeba v následující „Mask“, kvůli skličujícím textům se posluchač cítí naprosto stejně, jako třeba při valivé extrémní stěně v „Davis“. Busch nemusí jenom řvát, vlastně většinu doby spíše jen tiše a zmateně vypráví, ale zní to tak přirozeně. Právě v „Davis“ přechází od mluveného slova až k výkřikům plných zoufalosti, přitom text tvoří pouze pár slov.

Textová stránka je snad jen s výjimkou „Crawlspace“ silně zaměřená na co možná nejstručnější popsání situace. Je tvořena snadno zapamatovatelnými slogany. Ať už je to o humusákovi, který se chystá na vaše děti („Garbage Man“), o nespokojenosti se sebou samým („Face“, ale vlastně i všechno ostatní) nebo o zpovědi policisty a jeho temných myšlenkách pocházejících z dětství („Crawlspace“), vždy se tu něco na těch pár řádcích najde. A může to zacházet až do černohumorných výjevů, jako třeba když se v „Rainbow Meat“ autor nenávidí tak moc, až by se nejraději nechal naporcovat na plátky v řetězci rychlého občerstvení. Když se tato témata protkají s podmanivým vokálním projevem a stlačující rytmikou, vzniká z toho skutečně návyková a pohlcující záležitost. Nepříjemný strojový dusot, odporné skřípání, vařící se krev v žilách a znechucení nad veškerým bytím. Chat Pile vcucnou, zničí a odhodí pryč. Jestli vás něco podobného láká, Chat Pile to mají.

Z dostupných záznamů na YouTube je zřejmé, že skladeb mají složených více. Možná tak v blízké době dojde na další EPčko, možná rovnou na první dlouhohrající desku. Vypadá to, že Chat Pile skládání nové tvorby zatím nedělá moc problémy, když dokázali za pouhý rok existence vydat dvě takto silné, byť krátké, placky. V této souhrnné verzi „This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please“ se daly nahrávky pořídit mimo kazet také na gramofonové desce u Reptilian Records, buďto v růžovém nebo zeleném provedení. Vše je momentálně vyprodané, ale prý se chystá dotisk.

Uvidíme, jaká budoucnost Chat Pile čeká, ale nyní pro mě znamenají dost možná nejžhavější jméno v noise rocku a industrial / sludge metalu. Doporučení je snad jasné, tohle by nemělo nikoho vyznávajícího podobnou hudbu minout. A v případě, že k vyznavačům nepatříte, dost možná vás „This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please“ dokáže zlákat na druhý břeh.


Raspberry Bulbs – Before the Age of Mirrors

Raspberry Bulbs - Before the Age of Mirrors

Země: USA
Žánr: garage / hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 21.2.2020
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Spitting From on High
02. They’re After Me
03. Interlude I
04. Missing Teeth
05. Doggerel
06. Interlude II
07. Midnight Line
08. Reclaimed Church
09. Interlude III
10. Ultra Vires
11. Interlude IV
12. Given Over to History

Hrací doba: 37:56

Odkazy:
bandcamp

Narůžovělí pankáči Raspberry Bulbs nejsou žádní novici. Však nedávno vydané „Before the Age of Mirrors“ je už jejich čtvrtou řadovkou. Při ohlédnutí za dosavadní dráhou těchto Amíků lze zjistit, že se nikdy moc nikam neposouvali. První demáče vycházely stylem, co si sám neuděláš, to nemáš, a dlouhohrající nahrávky zaštiťovaly dvě podzemní vydavatelství, tedy noisový Hospital a později elektronický Blackest Ever Black. Nyní ale… nyní si je vzal pod svá křídla gigant extrémního metalu Relapse. Vzhledem k tomu, co tito kořeni hrají, mi k nim ten dřívější zapadlý styl fungování seděl lépe, hlavně jejich hudbu skvěle vystihoval, ale samozřejmě chápu, že s větším labelem, který je navíc takto zaměřený, se na kapelu upoutá také daleko větší pozornost, o což jim asi jde především.

V Relapse nejsou žádní kokoti, takže tvorbu Raspberry Bulbs tento přesun nijak nepoznamenal. Tady se stále drží svého zajetého mustru. Kdo je fanouškem, ten musí mít o „Before the Age of Mirrors“ jasno. Možná že nahrávka je trochu hlasitější, produkčně přívětivěji zpracována, méně lo-fi, ale ta neučesaná estetika a garážová zabedněnost je stále přítomna. Ani na čtvrtý zátah se nerozhodli pro nic jiného než primitivní, uřvaný a ve středním tempu stísněný hardcore, který jako když se před třiceti lety zastavil v čase. Jsou to prostě Raspberry Bulbs se všemi jejich plusy i mínusy.

Předobrazy lze najít velice snadno. Kytarové riffy jako Rudimentary Peni, touha po dělaní bordelu jako u Black Flag, gotický háv Christian Death a k tomu nepatrně přítomné proto-black-metalické napětí po vzoru Amebix. Problém je, že nic z toho nedělají tak dobře jako právě zmínění, a ani k tomu navrch nepřidávají nic nového. Koneckonců, to růžovění rovněž není v žánru ničím novým, příslušné tituly od Adrenalin O.D., Misfits nebo The Gun Club patří ke klasikám.

Tím nechci říci, že by Raspberry Bulbs vůbec nemělo cenu pouštět, ale třeba personálně spříznění Bone Awl dokáží podobný mix, přestože daleko více metalový, míchat osobitěji. Raspberry Bulbs se zatím ani na jedné desce nepodařilo plnohodnotně naplnit svůj styl. Novinka „Before the Age of Mirrors“ dokáže, stejně jako všechny předchozí věci, také s prvními poslechy zabavit, ovšem po čase se to oposlouchá.

Rád vypíchnu dobré momenty. Například skladby „Doggerel“ a „Midnight Line“ jsou vraždy. Předvádí to nejlepší, co v Raspberry Bulbs je, na každém z jejich alb se pár takovýchto pecek najde. Také nezbytné mezihry se na „Before the Age of Mirrors“ podařilo vyladit dobře, tedy lépe než na minulé řadovce „Privacy“. Ta ale v případě klasických písní tak často nesklouzávala do průměru, čímž pro mě i nadále zůstává s malým náskokem tím nejzdařilejším z tvorby Raspberry Bulbs. Přesto ale stále platí, že všechny jejich dosavadní nahrávky si jsou co do kvality velice podobné a těžko mezi nimi označovat lepší či horší.

I když to tak možná teď nemusí vypadat, beru „Before the Age of Mirrors“ za dobrou placku a nerad bych Raspberry Bulbs křivdil. Jak už se mi v minulosti několikrát potvrdilo, když na to přijde chuť, tak i na ten jejich svinčík dojde řada, avšak přednost dostanou třeba Devil Master nebo Halshug. Když má někdo rád britský anarcho-punk z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let, zřejmě si dokáže i v Raspberry Bulbs najít zalíbení. Hlavní smysl by pro mě ale měli naživo. Tam si dokážu představit, že to všechno maká naplno jak má, což mi na studiovkách prostě schází.


Vole – Dej Bůh pěstí

Vole - Dej Bůh pěstí

Země: Česká republika
Žánr: hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 21.12.2019
Label: Stoned to Death Records

Tracklist:
01. André Beton
02. D-Gital
03. Heavy Metal je mi 13
04. Tinitus/Špiritus
05. Sanitka
06. Slunce
07. Stará kurva
08. Work
09. Zhustlit
10. Židle
11. Tvůj rozsudek je smrt

Hrací doba: 21:10

Odkazy:
bandcamp

První pohled (Cnuk):

Punkrockový žánr byl v České republice vždycky oblíben. Nějaká ta punková kapela se vykytuje v každém větším městě, ba co víc, právě na těchto místech a v přilehlých oblastech získávají s přibývajícími roky takřka kultovní postavení, protože na nich vyrostla celá jedna generace tamních výrostků. Že se v drtivé většině jedná o hraní stupidních odrhovaček bez špetky nápadu, je už věc druhá. Ostatně v tom je kouzlo celého punku, může ho hrát každý, kdo udrží kytaru a jakžtakž nějaký rytmus. Jsou tu ale samozřejmě i kapely, které v něm dokáží nabídnout daleko víc, a kde je častování přívlastky jako kultovní či legendární zcela na místě. Asi je nemá smysl v případě českých, potažmo československých kapel vyjmenovávat. V současné době vyrývají výraznou rýhu do stopy tuzemského punku pražští Vole.

„Dej Bůh pěstí“ je jejich druhou řadovkou a logicky se nabízí srovnání s tou první, tři roky starou „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“. Novinka na mě působí ve všech ohledech jako větší album. Ať už z hlediska skladatelského, textového nebo produkčního, je z toho cítit ten krok na pomyslný stupínek výše. Přitom základní premisa je stále stejná – dělat bordel, bouřit hovna, vytvářet chaos. A Vole se to daří dokonale, takřka není co vytýkat. Už na prvotině to všechno šlapalo na výbornou. „Dej Bůh pěstí“ to přesto ještě všechno vzalo a hodilo do ještě lepší formy.

Z produkčního hlediska zní „Dej Bůh pěstí“ čitelněji a stravitelněji. To uznávám, nemusí takto napřímo řečeno znít jako plus, kor když se zde bavíme o nasraném hardcoru-noisu. Zdejší zviditelnění nástrojů a získání většího přehledu v celém tom mišmaši však jenom dopomáhá k výslednému prožitku z poslechu, jelikož si člověk třeba uvědomí, že to co se tu hraje, není jen bezhlavý průplach, ale že některé z riffů a vyhrávek jsou kurva fest dobré a stejně tak přechody bicích jsou vyšší dívčí. Na to se dá ostatně navázat rovinou skladatelskou.

Skladby na „Dej Bůh pěstí“ rozhodně nepostrádají skvělé nápady. Po několika rotacích člověk zjistí, kde to celé má hlavu a patu. A opravdu, každý kus má svůj vlastní xicht, což mi u minulé desky úplně nepřišlo. Za tím dozajista stojí pestrost celého alba, kdy Vole moc dobře vědí kdy zvolnit, kdy si nekomplikovat život a namlátit tam střední tempo a kdy se pustit do nekontrolovatelného d-beatu. Čiší z toho všeho taková upřímnost a svoboda konání, že je vyloženě radost to poslouchat. Přestože se jedná o punk, rozhodně není svázaný jakýmikoliv žánrovými pouty, naopak si dovoluje jít tam, kam až mu možnosti sahají.

Po textové stránce je „Dej Bůh pěstí“ sondou do života každého z nás. Každého z nás komu chybí oblastní koncerty, koho sere lidský druh, zkurvená Praha, židle i těch, kteří si občas postesknou, proč už nikdo nehraje dobrý black metal. Zkrátka památných linek je tu spousta, což z „Dej Bůh pěsti“ snadno činí návykovou záležitost, která jen tak neomrzí. Nejedná se pouze o parádní věc na naší scénu, ale samo také v celosvětovém měřítku, jelikož v hardcoru jako takovém patří „Dej Bůh pěstí“ a vlastně celá tvorba Vole k tomu nejlepšímu za poslední léta.

Vole

Novinka Vole by se také s patřičným nadhledem dala z hlediska oslovení potencionálního publika přirovnat k výtvorům kapel Hanba nebo Pacino. Ti rovněž dokázali upoutat pozornost lidí mimo punk scénu a podobnou sílu by mohlo mít také „Dej Bůh pěstí“, v tomto případě zejména na všechny podzemní máničky, které rády vylezou zpoza otočených křížů a ochotně povstanou z umrlčích prken.

Už už to vypadalo, že „Dej Bůh pěstí“ ani v roce 2019 nevyjde. Nevím, jestli za tím stály ostatní aktivity členů souboru, třeba poblívání Tomáše Mitury v řadách stále výraznější Sněti, každopádně se původně avizované datum na 10. května přestřelilo až na 21. prosince. Přesto ale díky prvním singlům „Stará kurva“ a „Work“ a vlastně i „André Beton“, což je překopaná singlovka „Zmrzliny“, mohu říci, že mě provází životem již několik měsíců a těžko se na tom do budoucna něco změní. Vole mě totiž baví jako svině. „Dej Bůh pěstí“ je doprovodem života a Vole rostou v kultovní kapelu. Zde zcela oprávněně.


Druhý pohled (Dantez):

„Dej Bůh pěstí“ dává pěstí svou nespoutaností – ať už instrumentální nebo lyrickou. V obou případech jde o geniální, dostatečně pevně uchopený clusterfuck. Na hardcore-punkové jádro kapela staví aspekty z široké škály žánrů. Kytary skřípou jak na deskách Unsane a gradace skladeb je místy tak absurdní, že připomíná bizarnější záseky The Jesus Lizard. Noiserockové výpady obměňují občasné překlopy ve stylu powerviolence a dochází i na ortodoxní grindový blast-beat. Kompoziční chaos doplňují absurdní texty plné vyjetých slovních obratů („oči vám vykouřím“), dialektů („se svoji staró“) a bezbřehé nenávisti vůči sobě i publiku („řeším vás dělem, vy kurvy“). Vše je deklamováno příhodně nezřízeným projevem, během kterého si Mitura plete řádky, šlape si po jazyku, přepadává do neverbálních ventilů a v jednom momentě zandá perfektně dementní „woo-hoo“. „Dej Bůh pěstí“ prostě sere na všechno a na všechny, v některých momentech do takové míry jako třeba Death Grips. I díky tomu zní světově. Ve vší své debilitě skvělá deska.


Swans – leaving meaning.

Země: USA
Žánr: experimental rock / noise rock
Datum vydání: 25.10.2019
Label: Young God Records / Mute Records

01. Hums
02. Annaline
03. The Hanging Man
04. Amnesia
05. Leaving Meaning
06. Sunfucker
07. Cathedrals of Heaven
08. The Nub
09. It’s Coming It’s Real
10. Some New Things
11. What Is This?
12. My Phantom Limb

Hrací doba: 93:14

Odkazy:
web / facebookinstagram

Krátce po vydání desky „My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky“ asi málokdo čekal, že by resurekce Swans dávala sebevětší smysl. „The Great Annihalator“ a „Soundtracks for the Blind“ se jevily jako ideální epilog pro jeden z nejunikátnějších hudebních projektů vůbec. Na tehdy finálních deskách se snoubily jednotlivé hudební prvky do charakteristické jednoty. Původní primitivitu prodchla neofolkovo-avantgardní instrumentace společně s všeobecně bizarními, ale pro Swans specificky „hezkými“ muzikálními nápady. Vše dohromady nabídlo unikátní hudební jízdu, která labutí tvorbu dodnes primárně definuje.

Návratová „My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky“ ukázala, že Swans stále umí, ale k potenciálu dvou zmíněných desek se nepřiblížila. To se změnilo o dva roky později. V rozmezí následujících čtyř let Swans vypustili pomyslnou trilogii, která posunula předem dokonale kultivované řemeslo ještě o kus dále a pohnula nejen světem muziky, ale vkusem a vnímáním hudby mnoha posluchačů obecně.

„The Seer“, „To Be Kind“ a do značné míry i „The Glowing Man“ jsou definitivním hudebním vyjádřením. Swans zde představují téměř nemožné. Dále rozpínají můlsvou neohraničitelnost. Pro ně nezaměnitelnou no-wave surovost odívají do éterických aranží známých z pozdějších desek. Neortodoxně skáčou mezi dvouminutovými intermezzy do dvacetiminutových instrumentálních meditací, po jejichž frekvencích si posluchač může snadno ujet do jiné dimenze. Vím. Je to klišé. Ale u Swans se dá poměrně snadno tvrdit, že nezprostředkovávají jen hudbu, ale i zkušenost – potvrdí to zejména ti, kteří měli možnost zažít koncert.

Trojice desek uzavřela kapitolu jedné labutí inkarnace. „leaving meaning.“ představuje obměněnou sestavu, která mimo ostatní čítá jména jako Anna Von Hausswolff nebo Ben Frost. Liší se i stopáž, která se z předešlých dvou hodin „zkrátila“ na 90 minut. Skladby samotné také nedosahují gargantuovských délek a většinou se drží okolo deseti minut. Deska je tak stravitelnější. Ne však nutně zábavnější.

Již předešlý „The Glowing Man“ místy působil jako derivát předešlého. S „To Be Kind“ sdílel využitý hudební arzenál. Lišil se zejména větší přímostí, díky které si získal mezi trojicí desek opodstatněné postavení. „leaving meaning.“ působí, že z větší části derivuje derivované. Čerpání není přitom znatelné jen z blízké minulosti, ale i ze starších neofolkově laděných desek a sólového projektu Michaela GiryAngels of Light. To je zjevné už při prvním poslechu. „The Hanging Man“ zní jako středobod mezi „Screen Shot“ a „Oxygen“„To be Kind“. Předchozí „Annaline“ pak jako nezveřejněná skladba ze sentimentálnějších poloh „How I Loved You“ od Angels of Light. Podobných případů je zde více a většina z nich sílu předešlého materiálu výrazně nepřekonává.

To ale neznamená, že by „leaving meaning.“ stálo za nic. Nabízí momenty, které potvrzují, že jde stále o Swans: své, nekompromisní, magické. Skladby jako „Sunfucker“, „The Nub“ nebo „It’s Coming It’s Real“ funkčně komunikují bizarní náboj známý z „The Seer“ a zvládají podobně učarovat i na kratších hracích plochách. Finální „My Phantom Limb“ jde v tomto ohledu ještě dále. Ritualistickou instrumentaci doplňují neurvalé vokální linky podobné těm z dob „Cop“ a „Filth“. Zvrácená kombinace navozuje lynchovskou auru, kterou v minulosti jiným způsobem skvěle evokovala například „Just a Little Boy“„To Be Kind“. Podobně, ale ne tak silně působí i „Some New Things“.

Netuším, kolik toho Michael Gira ještě plánuje se Swans vydat. Obávám se ale, že kvalitu třech předchozích desek předčí jen stěží. „leaving meaning.“ je toho dočasným důkazem. Jde o dobré album. To je ale vše. Moc nového toho nenabízí. Spíše recykluje. A i když onen recyklát stále funguje, „The Glowing Man“ by býval podstatně hezčí tečkou za etapou jednoho z nejcharakterističtějších hudebních těles historie.


Otoboke Beaver – Itekoma Hits

Otoboke Beaver - Itekoma Hits

Země: Japonsko
Žánr: hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 26.4.2019
Label: Damnably

Tracklist:
01. Datsu. Hikage no onna
02. Akimahenka (2019)
03. S’il vous plait
04. Bakuro Book
05. What Do You Mean You Have Talk to Me at This Late Date?
06. Introduce Me to Your Family
07. Love Is Short
08. Bad Luck
09. Don’t Light My Fire
10. 6 Day Working Week Is a Pain
11. Binge Eating Binge Drinking Bulimia
12. I’m Tired of Your Repeating Story
13. Ana ta watashi daita ato yome no meshi
14. Mean

Hrací doba: 26:26

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Japonské ostrovy jsou pro svoje pojetí hardcorové hudby známy už dlouhá léta. To co s tímto stylem ale provádějí Otoboke Beaver, jen ukazuje, jak jsou Japonci nevyzpytatelní a že je třeba se mít stále na pozoru, když se někde začne pokřikovat banzai. Pohled na obálku desky „Itekoma Hits“, kterou lze s největší pravděpodobností brát za dlouhohrající prvotinu Otoboke Beaver, může nasvědčovat tomu, že se jedná o další z řady tak populárních k-popů. Věřte ale, že tato děvčata si daleko více libují v agresivním, rychlém až chaotickém punku.

Japonský hardcore skýtá několik naprosto zásadních jmen, namátkou mohu vytasit Bastard, Crow, G.I.S.M., S.O.B., The Stalin a další. Tyto kapely sice nikdy nedosáhly takové popularity jako jejich západní kolegové, ale zase pomohly svou nebývalou hrubostí a noisovou hlučností vydláždit cestu pro thrashcorové a grindcorové pionýry. Otoboke Beaver si ze svého domácího pojetí hardcoru berou především tu hlukovou stránku a rovněž schopnost dělat pořádný bordel, ze kterého dokáže bolet hlava. Ve spojení s japonštinou a pichlavými hlasy je to na první poslechy dost pravděpodobné. Kolikrát znějí jako tamní verze Dead Kennedys, ať už pro šílené rytmy, surfující kytary nebo útočný zpěv. Svoji nespoutanou energií a holčičím výrazem „naser si“ zase připomínají hnutí riot grrrl. Leccos společného mají také se svými kolegy Midori.

Skupinu tvoří čtyři slečny z Kyota, které se v roce 2009 rozhodli pojmenovat svoji novou kapelu podle jednoho osackého bordelu, tedy Otoboke Beaver. „Itekoma Hits“ je jejich první řadovkou, avšak hned několik skladeb se objevilo už i na dřívějších EPčkách, jichž Otoboke Beaver vydali dosud po čtyrech. Před třemi roky vyšla také nahrávka „Okoshiyasu!! Otoboke Beaver“, tu ale většina databází bere jako kompilačku. Při pohledu na seznam písní „Itekoma Hits“ je jasné, že holky ctí pravidlo, že hardcore má být stručný. Čtrnáct zářezů na ploše 26 minut, to odpovídá běžným žánrovým standardům. A ta necelé půlhodinka je napěchována k prasknutí.

První poslechy „Itekoma Hits“ pro mě byly do jisté míry úsměvné, protože na rovinu, je potřeba si na to zvyknout, ale vyplatí se to. Vážně. První skladba a dost možná největší hit „Datsu. Hikage no onna“ s nakažlivým, japonsky znějícím „I hate you!“ je hned něčím, co jen tak z hlavy nevyndáte. To jak se Otoboke Beaver daří pojit chytlavost se vším tím rambajzem okolo, kdy nemáte šanci předvídat, co se za pět vteřin stane, je unikátní. A to tenhle kus patří ještě k těm klidnějším. Do alternativnějších a noisovějších vod se bobřice dostanou už ve druhé skladbě „Akimahenka (2019)“, takže když překonáte ty první dvě, nejspíš dáte celé album.

Hardcorové nasranosti se začnou projevovat naplno v peckách jako „What Do You Mean You Have Talk to Me at This Late Date?“, „Don’t Light My Fire“ (doporučuji dát jako názornou ukázku, o čem že tahle celá věc je) či „Anata watashi daita ato yome no meshi“. Brzy už si při poslechu jenom představuji všechny ty divné japonské soutěže, na které všichni občas koukáme na YouTube s nechápavým výrazem v obličeji. Když se děvčatům začnou plašit všichni Pokémoni, není ani jiné volby. Děje se tu toho tolik, že kolikrát ani není jasné, jestli ještě hraje ta samá stopa, nebo přehrávač už dávno přeskočil na další. Rytmy se střídají ze sekundy na sekundu a vřískání neustává. Prostě hardcore pojaponsku.

Něco takového, co hrají Otoboke Beaver, určitě většina z nás neslyší zrovna každý den. Už pro tu unikátnost, nápaditost a svěžest stojí za to dát těmto japonským bobřicím šanci. „Itekoma Hits“ je něčím, na co se jen tak nezapomíná. Díky kulturní bariéře mezi západní a japonskou civilizací je to tak trochu zkouška, ale člověka, který má rád rychlou a vymykající se hudbu, to musí přinejmenším zaujmout. Pro mě je to jedno z nejzábavnějších alb, co jsem za poslední roky slyšel, a jeden z kandidátů do žebříčku o nejlepší placky letošního roku. Holky nevypadají moc nebezpečně, ale klamou tělem. Hlavu vám dozajista zamotají stejně jako v tom nejzapadlejším japonském hampejzu.


Caspar Brötzmann Massaker – Koksofen (1993)

Caspar Brotzmann Massaker - Koksofen (1993)

Země: Německo
Žánr: noise rock / experimental metal
Datum vydání: 5.7.2019
Label: Southern Lord
Původní vydání: 1993, Our Choice / Big Cat

Tracklist:
01. Hymne
02. Wiege
03. Kerkersong
04. Schlaf
05. Koksofen

Hrací doba: 61:03

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Musím se přiznat, že u alba, o němž se nyní budeme bavit, mě zase jednou (ne)příjemně / vtipně vyškolil můj (zlo?)zvyk poslouchat něco (kde „něco“ znamená do té doby neznámou kapelu) na recenzi, aniž bych si o daném interpretovi dopředu cokoliv zjišťoval. Občas to rád schovávám za způsob, jak se na danou muziku koukat bez vnějších a druhořadých vlivů, abych vnímat čistě kvalitu (či nekvalitu, v těch horších případech) samotné hudební produkce, ale mám-li být upřímný, leckdy je to dáno čistokrevnou leností. Když už ale cítím, že proces náslechu dospěl do stádia, kdy jsem připraven psát recenzi, tak si onen povinný domácí úkol pilně doplním. A občas bývám docela překvapen, což se přesně týká i nahrávky „Koksofen“.

Než jsem „Koksofen“ začal poslouchat, nikdy jsem o německém kytaristovi Casparu Brötzmannovi neslyšel, o jeho kapele Caspar Brötzmann Massaker jakbysmet. Deska samotná se mi každopádně líbila jak prase – důvody se ještě pokusím osvětlit níže. Každopádně jsem si celou dobu myslel, že poslouchám novinkové album. O to překvapivější pak bylo zjištění, že „Koksofen“ bylo vydáno již v roce 1993. Na vlastní hudební náplni ovšem rok vydání není příliš poznat. Nebo přinejmenším já mám pocit, že podobné sonické avantgardní noiserockové experimenty, jaké předvádějí právě Caspar Brötzmann Massaker, se v hojnější míře rozmohly až později. Ale můžu se mýlit, nejsem v tomhle ohledu nijak velký odborník.

„Koksofen“ je určitě zvláštní album, které by mohlo zachutnat těm z vás, kdo máte v oblibě kupříkladu Swans. Pětice dlouhých skladeb stojí na skvělé gradaci a až psychedelickém motání motivů; německé trio umí hodně dobře vytvářet intenzivní akustické stěny, které na posluchače nekompromisně tlačí. V práci s čistě zvukovým presem Caspar Brötzmann Massaker jednoduše excelují a právě tahle schopnost patří k největším přednostem „Koksofen“.

Strop pro mě osobně představuje dvojice „Hymne“ a „Schlaf“, kde je ta intenzita nejhustší a ty nejvyhrocenější momenty jsou beze srandy impozantní a zároveň klaustrofobické. Přitom se ale nejedná jen o hrubé týrání nástrojů; Caspar Brötzmann Massaker stále působí velice hudebně a třeba v závěrečné části „Hymne“ si mohou s klidem dovolit až chytlavou rytmickou pasáž, která však nijak nenabourává experimentální pojetí desky, a to nejen díky epileptickým kytarovým výlevům okolo.

Caspar Brötzmann Massaker však dokážou pracovat i s minimalismem. Tišší, až „ambientní“ pasáže se porůznu objeví napříč celou nahrávkou, ale jako příklad použiju druhou „Wiege“, která nervózně vyčkává celou první polovinu, aby kapela odpálila rytmiku až ve druhé půli. Za zmínku rovněž stojí titulní „Koksofen“, jež se vydává za hranice rockové a metalové hudby, protože formálně se jedná spíš o nějaký death industrial / dark ambient. Přitom se ta skladba ale na desku hodí naprosto přirozeně a s ostatními kusy, které stojí na standardní rockovém nástrojovém obsazení, ladí naprosto bezproblémově.

Za mě osobně je „Koksofen“ každopádně skvělá záležitost. Jak vidno, pořád je co objevovat i v hluboké minulosti. Caspar Brötzmann Massaker vydali v první polovině devadesátých let těch alb více a některá další už jsem zběžně poslechnul. Žádné mě sice na první poslech nezaujalo tolik jako „Koksofen“, ale zajímavě zněly a za podrobnější průzkum nejspíš budou stát také.

Závěrem se asi sluší dodat důvod, proč se mi Caspar Brötzmann Massaker dostali do hledáčku právě teď. Americký label Southern Lord totiž v červenci vydal všechny ty staré desky v reedicích na CD a LP. Pokud by vás to tedy zaujalo, víte kam jít.


Tropical Fuck Storm, RVG

Topical Fuck Storm poster 2019

Datum: 14.11.2019
Místo: Praha, Café V lese
Účinkující: Tropical Fuck Storm, RVG

V prostorách Café V lese jsem byl vůbec poprvé. Většina z mých pražských známých toto místo již navštívila, takže jsem slýchal nejrůznější ohlasy, veskrze pozitivní. Já sám jsem si toto místo však ani pořádně neprohlédl. Vrchním patrem s onou kavárnou, kde právě všichni byli, jsem podle instrukcí totiž jenom prolétl do podzemí, kde se odehrávají koncerty. Moc velké to není, ale na podobně laděné akce to stačí bohatě. Tropical Fuck Storm sice s dosavadní tvorbou sklízí úspěch, dá se říci celosvětový, avšak stále se pohybují v mezích daleko od vyložené popularity a všeobecného ohlasu. Vyprodané Café V lese budiž důkazem, že zájem určité skupiny lidí tu ale rozhodně je.

Složení návštěvníků bylo tak nějak podle mých očekávání. Sem tam nějaká mánička, pár pankáčů, fotříků a pak ve velkém hipsteři-hipsterky. Když se to při Tropical Fuck Storm začalo v nejvypjatějších chvílích šťouchat, bylo zajímavé sledovat, jak se všechny tyto různé sorty lidí začínají promíchávat a najíždět na stejnou vlnu. Ne ale všichni. Někteří se raději dali na ústup, což jsem ocenil zejména v případě dvou slečen neustále civějících do svých mobilů, čímž vypalovaly oči i okolo stojícím a notně tak kazily zážitek z právě hraných písní. Naštěstí netrvalo dlouho a šly do hajzlu. Tímto ale ukončuji sociologicko-patologické okénko a pojďme za písničkou.

Prvními vystupujícím byli rovněž Australané, kapela RVG. Jejich tvorbu jsem neznal a z nyní nabytých koncertních dojmů se jí ani neplánuji v budoucnu věnovat. Nechci, aby to vyznělo tak, že to byla bída bídoucí, ale ze začátku mě to nebavilo skoro vůbec. Vlastně jsem si chvíli říkal, že se raději půjdu podívat nahoru, jak že to tam vlastně vypadá, ale nakonec jsem zůstal. Co hráli, vám neřeknu, ovšem na kontě mají pouze dva roky starou placku „A Quality of Mercy“, takže tipuju, že se hrálo hlavně z ní. V hlavě mi ale utkvěla skladba „I Used to Love You“, která asi nejvíce vyšponovala onu utrápenou, naštvanou náladu koketující s tématy feminismu. Dramatický projev zpěvačky Romy Vager bohužel lezl občas až na nervy. Ano, i v RVG je žena, což mě přivádí k myšlence, že snad každá indie kapela musí mít v sestavě nějakou holku, snad aby to za něco stálo. Musím ale zmínit také to, že ke konci vystoupení mě to začalo bavit, a to zejména ve chvílích, kdy se jenom nekňouralo, ale také pořádně řezalo do kytar.

Právě pro pořádné potrápení kytarových strun a tím pádem i mých zvukovodů jsem přišel na Tropical Fuck Storm. Ti jsou, na rozdíl od RVG, k tomu všemu indie, blues a punku také hodně do noisu. Uvědomil jsem si, že jsem naživo moc noisových vystoupení ještě neslyšel, takže i tento fakt byl velkým lákadlem. Samozřejmě chtěl-li bych opravdu čistý noise, sáhnu asi po jiné kapele, ale dosavadní dvě desky Tropical Fuck Storm jsou na něm také založeny. Kromě hluku nabízejí barevnou koláž všemožných postupů a ujetých nápadů, čímž v konečném spojení tvoří sakra zajímavé věci.

Hned od prvotního vstupu na pódium jsem si oblíbil traumatické křeče Garetha Liddiarda a uhrančivé pohledy, které vrhala do publika baskytaristka Erica Dunn, a to i přestože jsem měl chvíli pocit, že se přede mě snad nastěhoval místní tým házenkářů. Rovněž hudebně si mě Tropical Fuck Storm brzy získali, protože to znělo jednoduše skvěle. Hrály se zásadní kusy z obou desek, plus i něco dalšího, co jsem nedokázal pořádně identifikovat. To byly možná jediné trochu slabší momenty, ale jinak u mě převládala spokojenost. V živém provedení působily zejména ty psychedeličtější skladby ještě silnějším dojmem než z nahrávek, stejně tak hitovějším kusům jako „Paradise“ (absolutní vrchol večera!) slušela ta živá energie přidaná na pódiu, která se postupně začala odrážet i na přihlížejících, přestože bych si dokázal představit i fanatičtější odezvu, jakou by si za svůj výkon Tropical Fuck Storm jistě zasloužili.

Tropical Fuck Storm mě až překvapili tím, jak moc dobře dokáží svoje těžko uchopitelné skladby předvést naživo. Ta noisová stěna za chytlavými popěvky však fungovala skvěle a díky vyváženému zvuku se to nijak neslévalo do sebe, z čehož jsem měl největší obavy. Také jsem si před koncertem říkal, jestli může živé vystoupení nějak posunout mé docenění této kapely, ale k tomu nedošlo. To by to všechno muselo být ještě šílenější a mě by museli seškrabovat ze stěny, ale asi chci až moc, hehe. Z hlediska vjemů a líbivosti je u mě tak jejich pódiová prezentace na stejné úrovni jako poslechy desek – tedy vysoké, ale je tu prostor i pro vyšší příčky. Tím, že jsem v posledních týdnech a měsících intenzivně poslouchal novinku „Braindrops“, jsem byl i dobře naladěn na koncert, ale jinak tuším, že teď si od Tropical Fuck Storm dám pravděpodobně na nějakou dobu pokoj, uvidím. Každopádně ale výborná klubová záležitost.


Daughters – You Won’t Get What You Want

Daughters - You Won't Get What You Want

Země: USA
Žánr: noise rock / industrial rock
Datum vydání: 26.10.2018
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. City Song
02. Long Road No Turns
03. Satan in the Wait
04. The Flammable Man
05. The Lords Song
06. Less Sex
07. Daughter
08. The Reason They Hate Me
09. Ocean Song
10. Guest House

Hrací doba: 48:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Rozpady kapel bývají všelijaké, avšak v případě Daughters je to skutečně bizarní situace. Když se roku 2009 chystalo třetí album, eponymní „Daughters“, rozkmotřili se kytarista Nick Sadler se zpěvákem Alexisem Marshallem, což vedlo k odchodu Marshalla. To je ještě taková klasika. Sadler pokračoval v nahrávání, ale Marshall se nechal slyšet, že se do kapely vrátí, když zbytek členů Sadlera vyhodí. To už se naštval i basák Samuel M. Walker a zdrhnul taky. Marshall tak s bubeníkem Jonem Syversonem kapelu založili „znovu“ a chtěli, aby se SadlerWalkerem vrátili, ale to už byla tak absurdní situace, že se snad nikdo nemůže divit, že to nedopadlo.

Ale jako by snad tento příběh reflektoval chaos, který Daughters provází odjakživa. Ať už se to týká jejich osobních vztahů, vystupování nebo hudby samotné, těžko v tom hledat nějakou logiku či pečlivé naplánování budoucích kroků. Koncept se udává vždy až během procesu. Daughters jsou v každém ohledu absolutní punk a otevřeně říkají, že komu se to nelíbí, ať si prdel políbí. Jestli ti během koncertu nachčijou do boty, pozvrací tě v první řadě, nebo zcela opačně zůstanou otočeni zády a na žádné extravagantnosti nepřijde, nezbývá než se s tím smířit. Už z jejich desek je jasné, že očekávat od této kapely cokoliv je zbytečné, jelikož veškeré domněnky budou zcela liché.

Daughters byli založeni v roce 2002 v Providence, státu Rhode Island. Hned následující rok vydali svůj dlouhohrající debut s názvem „Canada Songs“, což byl desetiminutový mathcorový výplach s nevergreeny jako „I Slept With the Daughters and All I Got Was This Lousy Song Written About Me“ nebo „Pants, Meet Shit“. Toto maniakální dílo se jim podařilo za další tři roky obohatit o noisové a artové vlivy, a název „Hell Songs“ je pro další studiovku víc než trefný. Stopáž dosáhla oproti prvotině dvojnásobného času, Daughters byli ještě odvážnější a jejich kultovní status začal nabírat jasnějších kontur. Co následovalo dále, jsem popsal v prvním odstavci a právě několikaletá pauza okolo vydání třetí placky „Daughters“ pomohla kultovní status umocnit, kdy byl již každý dávno smířený s tím, že se jedná o jejich labutí píseň.

Přestože se i po třech albech stále jednalo o podzemní kapelu bez jakýchkoliv ambic na oslovení širšího publika, první singly z nové desky „You Won’t Get What You Want“ sklidily docela silný ohlas napříč spektrem. Já je zachytil náhodou díky kanálu vydavatelství Ipecac Recordings a první poslech skladby „Satan in the Wait“ byla láska na první pohled. Stylově jsou Daughters zase někde jinde. K noise rocku z předchozí placky přibylo hodně industrialu, post-hardcoru a dalších žánrů. Zkráceně řečeno celá nahrávka působí opět ambicióznějším dojmem, kdy se nebojí experimentovat se zvukem, aranžemi ani strukturou kompozicí. Po pečlivém naposlouchání rozklíčujete různé detaily, například příbuznost začátku desky s jejím závěrem a další podobné konotace, které výsledný dojem zintenzivňují a utváří dílo ještě komplexnější a nebývale promyšlené.

Daughters

První ukázka „Satan in the Wait“ mě dostala projevem Marshalla, který zde spíš než zpívá (na prvních deskách měl nejblíže ke screamu), tak naléhavě káže, jako když před posledním soudem, kde se tísnivou náladu snaží nabourávat gotické klávesy prostupující skrze temnotu. Text pojednává o nárůstu extrémismu ve světě, začínající proměnou myšlení jednotlivce a končící proměnou celé společenské skupiny. Podobně skličující a účinný je i zbytek desky. Můžete tu slyšet vlivy Killing Joke, jinde zase Nicka Cavea, The Jesus Lizard, Swans a další. Je to nahrávka hodně bohatá a neustále něčím překvapující, ať už jde o texty, atmosféru, strukturu, hudební postupy, je tu stále co objevovat.

Variabilitu skladeb na „You Won’t Get What You Want“ mohu ukázat krátkým popisem ostatního materiálu. Pro industriálně noisový výplach si můžete dojít k „The Flammable Man“ nebo mechanicky přímočaré a až děsivě chytlavé „The Reason They Hate Me“. Temný filmový zážitek nabízí bluesově znějící „Less Sex“, soundtrackem k apokalypse pak může být „City Song“ nebo závěrečná „Guest House“, noční můrou stále sílící tlak a zneklidňující elektronika v „Long Road No Turns“ a divokost pak ztělesňuje „The Lords Song“. Je úplně jedno v jakém hudebním stylu nebo subkultuře se kdo pohybuje; každý, kdo si libuje v odvážné hudbě, si tu zkrátka najde něco svého.

Daughters stvořili opus, jenž jejich příběh geniálně dokresluje. Cesta, kterou ušli, je obdivuhodná. Z původně nekontrolovatelného bordelu vyrostli v pravý art, umění, přitom zůstali věrni svému původnímu přesvědčení, takže přestože znějí úplně jinak, je z toho cítit ta prvotní punková myšlenka dělat si věci po svém. Nezbývá než závěrem poděkovat Andymu Lowovi, který upekl usmíření mezi Marshallem a Sadlerem, a my tak dnes můžeme poslouchat dílo, jakým „You Won’t Get What You Want“ je.