Země: Česká republika Žánr: hardcore punk / noise rock Datum vydání: 21.12.2019 Label: Stoned to Death Records Tracklist: 01. André Beton 02. D-Gital 03. Heavy Metal je mi 13 04. Tinitus/Špiritus 05. Sanitka 06. Slunce 07. Stará kurva 08. Work 09. Zhustlit 10. Židle 11. Tvůj rozsudek je smrt Hrací doba: 21:10 Odkazy: bandcamp

První pohled (Cnuk):

Punkrockový žánr byl v České republice vždycky oblíben. Nějaká ta punková kapela se vykytuje v každém větším městě, ba co víc, právě na těchto místech a v přilehlých oblastech získávají s přibývajícími roky takřka kultovní postavení, protože na nich vyrostla celá jedna generace tamních výrostků. Že se v drtivé většině jedná o hraní stupidních odrhovaček bez špetky nápadu, je už věc druhá. Ostatně v tom je kouzlo celého punku, může ho hrát každý, kdo udrží kytaru a jakžtakž nějaký rytmus. Jsou tu ale samozřejmě i kapely, které v něm dokáží nabídnout daleko víc, a kde je častování přívlastky jako kultovní či legendární zcela na místě. Asi je nemá smysl v případě českých, potažmo československých kapel vyjmenovávat. V současné době vyrývají výraznou rýhu do stopy tuzemského punku pražští Vole.

„Dej Bůh pěstí“ je jejich druhou řadovkou a logicky se nabízí srovnání s tou první, tři roky starou „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“. Novinka na mě působí ve všech ohledech jako větší album. Ať už z hlediska skladatelského, textového nebo produkčního, je z toho cítit ten krok na pomyslný stupínek výše. Přitom základní premisa je stále stejná – dělat bordel, bouřit hovna, vytvářet chaos. A Vole se to daří dokonale, takřka není co vytýkat. Už na prvotině to všechno šlapalo na výbornou. „Dej Bůh pěstí“ to přesto ještě všechno vzalo a hodilo do ještě lepší formy.

Z produkčního hlediska zní „Dej Bůh pěstí“ čitelněji a stravitelněji. To uznávám, nemusí takto napřímo řečeno znít jako plus, kor když se zde bavíme o nasraném hardcoru-noisu. Zdejší zviditelnění nástrojů a získání většího přehledu v celém tom mišmaši však jenom dopomáhá k výslednému prožitku z poslechu, jelikož si člověk třeba uvědomí, že to co se tu hraje, není jen bezhlavý průplach, ale že některé z riffů a vyhrávek jsou kurva fest dobré a stejně tak přechody bicích jsou vyšší dívčí. Na to se dá ostatně navázat rovinou skladatelskou.

Skladby na „Dej Bůh pěstí“ rozhodně nepostrádají skvělé nápady. Po několika rotacích člověk zjistí, kde to celé má hlavu a patu. A opravdu, každý kus má svůj vlastní xicht, což mi u minulé desky úplně nepřišlo. Za tím dozajista stojí pestrost celého alba, kdy Vole moc dobře vědí kdy zvolnit, kdy si nekomplikovat život a namlátit tam střední tempo a kdy se pustit do nekontrolovatelného d-beatu. Čiší z toho všeho taková upřímnost a svoboda konání, že je vyloženě radost to poslouchat. Přestože se jedná o punk, rozhodně není svázaný jakýmikoliv žánrovými pouty, naopak si dovoluje jít tam, kam až mu možnosti sahají.

Po textové stránce je „Dej Bůh pěstí“ sondou do života každého z nás. Každého z nás komu chybí oblastní koncerty, koho sere lidský druh, zkurvená Praha, židle i těch, kteří si občas postesknou, proč už nikdo nehraje dobrý black metal. Zkrátka památných linek je tu spousta, což z „Dej Bůh pěsti“ snadno činí návykovou záležitost, která jen tak neomrzí. Nejedná se pouze o parádní věc na naší scénu, ale samo také v celosvětovém měřítku, jelikož v hardcoru jako takovém patří „Dej Bůh pěstí“ a vlastně celá tvorba Vole k tomu nejlepšímu za poslední léta.

Novinka Vole by se také s patřičným nadhledem dala z hlediska oslovení potencionálního publika přirovnat k výtvorům kapel Hanba nebo Pacino. Ti rovněž dokázali upoutat pozornost lidí mimo punk scénu a podobnou sílu by mohlo mít také „Dej Bůh pěstí“, v tomto případě zejména na všechny podzemní máničky, které rády vylezou zpoza otočených křížů a ochotně povstanou z umrlčích prken.

Už už to vypadalo, že „Dej Bůh pěstí“ ani v roce 2019 nevyjde. Nevím, jestli za tím stály ostatní aktivity členů souboru, třeba poblívání Tomáše Mitury v řadách stále výraznější Sněti, každopádně se původně avizované datum na 10. května přestřelilo až na 21. prosince. Přesto ale díky prvním singlům „Stará kurva“ a „Work“ a vlastně i „André Beton“, což je překopaná singlovka „Zmrzliny“, mohu říci, že mě provází životem již několik měsíců a těžko se na tom do budoucna něco změní. Vole mě totiž baví jako svině. „Dej Bůh pěstí“ je doprovodem života a Vole rostou v kultovní kapelu. Zde zcela oprávněně.

Druhý pohled (Dantez):

„Dej Bůh pěstí“ dává pěstí svou nespoutaností – ať už instrumentální nebo lyrickou. V obou případech jde o geniální, dostatečně pevně uchopený clusterfuck. Na hardcore-punkové jádro kapela staví aspekty z široké škály žánrů. Kytary skřípou jak na deskách Unsane a gradace skladeb je místy tak absurdní, že připomíná bizarnější záseky The Jesus Lizard. Noiserockové výpady obměňují občasné překlopy ve stylu powerviolence a dochází i na ortodoxní grindový blast-beat. Kompoziční chaos doplňují absurdní texty plné vyjetých slovních obratů („oči vám vykouřím“), dialektů („se svoji staró“) a bezbřehé nenávisti vůči sobě i publiku („řeším vás dělem, vy kurvy“). Vše je deklamováno příhodně nezřízeným projevem, během kterého si Mitura plete řádky, šlape si po jazyku, přepadává do neverbálních ventilů a v jednom momentě zandá perfektně dementní „woo-hoo“. „Dej Bůh pěstí“ prostě sere na všechno a na všechny, v některých momentech do takové míry jako třeba Death Grips. I díky tomu zní světově. Ve vší své debilitě skvělá deska.