Archiv štítku: CZE

Česká republika

Sněť – Mokvání v okovech

Snet - Mokvani v okovech

Země: Česká republika
Žánr: death metal
Datum vydání: 14.5.2021
Label: Blood Harvest Records

Tracklist:
01. Útes mrtvol
02. Kůň kadaver
03. Princip křížen
04. Demon
05. Zamrzlý vrch
06. Folivor
07. Sakrofag
08. Vesmírná saliva

Hrací doba: 28:20

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Sněť, to je kapela, která měla ještě donedávna dvě skladby, jedno triko s krátkým rukávem, jedno triko s dlouhým rukávem, a přesto o ní mluvilo celé české podzemí. A nejenom to české. Že je probíhající deathmetalové obrození fenoménem celosvětovým, se ví. Sněti se podařilo najet na tuhle vlnu znamenitě. Samozřejmě, podobně orientovaných smeček teď vylézá dost, ale aby se o nějaké začalo mluvit a dostala možnost na vydání dlouhohrající desky u zavedeného vydavatelství, to už taky musí něco solidního hrát. Sněť se svým promo demáčem z roku 2019 jasně ukázala, že ona je schopna předvést prohnilý death metal na opravdu slušné úrovni.

Zajímavé demonahrávky představilo v onom roce hned několik kapel, namátkou třeba Malignant Altar, Ossuary nebo Sedimentum. Sněť se na té své prezentovala pouze intrem „Intoxikace“ a následnou zhůvěřilostí „Obří kat“, ale třeba na rozdíl od právě jmenovaných, kteří na svých kazetách nabídli daleko větší porci minut, jim to stačilo k tomu, aby se za poměrně krátkou dobu mohli vytasit také s první řadovkou. Pravdou je, že původně bylo plánováno jenom EPčko, ale zřejmě i díky pandemii nabytému volnému času a přehodnocení situace se nakonec dalo dohromady více materiálu, což dalo za vznik prvotině „Mokvání v okovech“.

Stylové předobrazy se v případě Sněti dají snadno vystopovat. Jejich hnusem prorostlý death metal si lze asociovat s legendami Autopsy, Carcass nebo Convulse. Z těch novějších zpátečníků se mohou zmínit jména jako Coffins, Phrenelith, Undergang či Vastum. Jedou tedy v hodně neuhlazeném, záhrobním a obecně dost pokurveném death metalu, do něhož se tu a tam dostávají i elementy prosakující z grindcorové neurvalosti. Je to hodně živočišné, ale nebojí se to ani zemitějších momentů. Zkrátka Sněť má to death/doomové svinstvo podchycené pevně, a to se vším všudy. Oddanost žánru je cítit na každém kroku. Fotky na hřbitovech jsou samozřejmostí, název a logo kapely – ty vole, co chceš víc. A ty přezdívky – Leproduktor, Krütorr, Hnisatel, Ransolič a Řád Zdechlin. Je to tu prostě všechno. Nálada toho všeho dohromady je přítomna a funguje. Nelze opomenout ani textovou náplň.

Pro potřeby porozumění zdejší poezii je i pro trénované ucho vhodné mít texty po ruce. Řád Zdechlin ani na vokálech vypomáhající basák Leproduktor se s tím moc neserou, a to je dobře. Nejsou to přímo hloubky Demilich, ale neprostupné to je i tak. Díky „Obřímu katovi“ už se šlo připravit téměř na cokoliv a podobné arcikulty lze najít i na „Mokvání v okovech“. Fantaskní představy popisující společnost a její jedince se kolikrát silně opírají o sexuálně zvrácené náměty, které jako když z pomatené hlavy inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu vypadnou. Popis vzniku nové rasy v „Principu křížení“ ze spojení kozla a prasete patří k mým nejoblíbenějším stejně jako tělní tekutiny cákající na hroby v „Demonovi“. Spolu s kladením hoven na betlém v „Sakrofagu“ dávají také vzpomenout na dávné kulty jako „Válka s nebem“ či „Anal Power“ od Törru. Dojde ale i na mrtvoly v bažinách nebo kosmické nekonečno.

„Mokvání v okovech“ logicky hudebně vychází ze dva roky starého proma. Přesto dokáže v několika momentech překvapit. Zajímavé mi přijdou celkem časté kytarové harmonie, kdy HnisatelRansoličem předkládají do Krüttorových temp kromě kurevských riffů také nějaké zamotávající se linky. Nejvíce vyznějí v závěrečné stopě „Vesmírná saliva“, jež je sama o sobě dosud neslyšenou polohou Sněti. Má přes šest minut a kromě melodií typických pro death/doomové tryzny a zasněné atmosféry nabídne i synťakové outro, kterým přispěl Šaman známý třeba z V0NT.

Sněť

V ostatních stopách se už děje převážně to, co se dalo čekat, tedy totální smrt a zhouba po vzoru „Obřího kata“. Obligátní intro „Útes mrtvol“ na rozjezd musí být. Poté už se derou na řadu věci, které mě nepřestávají bavit. „Kůň kadaver“, „Princip křížení“, „Demon“ i pozdější „Sakrofag“ jsou naprosté trefy do černého. Je skvělé, že písně mají dostatečnou dynamiku a každá má nějaký svůj silný moment, pro nějž utkví v hlavě. To platí i pro nasypanou mordu „Zamrzlý vrch“ (s hostujícím Davidem TorturdødemUndergang) a klipovku „Folivor“, ačkoliv jsem si tyto dvě skladby neoblíbil tolik jako zbytek. Sněť se na „Mokvání v okovech“ uchyluje ke všemožným žánrovým polohám – od těch jeskynně dementních až po ty o něco nápaditější – a vlastně se dá říci, že jim to ve všech hraje dost přesvědčivě. Album má dvacet osm minut a nějakých slabších pasáží je fakt minimum. Poslechy utíkají, nenudí a ani do budoucna se o životnost materiálu nebojím.

Zmínku si zaslouží i obal z dílny Řádu Zdechlin. Rozpadající se hlava, skrze niž už začínají pučit jiné formy života, na rozžhaveném oranžovém základu krásně vyniká. „Mokvání v okovech“ vychází u Blood Harvest Records i na oranžovém vinylu, s nímž to hádám bude pěkně souznít. Vychytat se podařilo také zvukovou produkci, která je samozřejmě propracovanější než ta na demu, ale pro staroškolský death metal je stále adekvátně přísedící. Není to zbytečně sterilně vypiplané, ale spíš tak akorát hnusné.

Povšechně tedy vnímám „Mokvání v okovech“ velice pozitivně. Počínání Sněti mi je sympatické. Podařilo se jim dát dohromady album, které mezi velikou žánrovou konkurencí nezapadá do průměru, nýbrž naopak má ambice se poměřovat s těmi lepšími ze současné vlny. Je to jednoduché – metalu smrti se u Sněti dostává zadostiučinění a „Mokvání v okovech“ nakládá jak hovado.


Můra – Doom Invocations and Narcotic Rituals

Mura - Doom Invocations and Narcotic Rituals

Země: Česká republika
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 25.3.2021
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Chambers of Decay
02. Pest Procession

Hrací doba: 19:36

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Můra

Když se řekne death / doom metal v Čechách, vybaví se mi snad jen Silent Stream of Godless ElegyDissolving of Prodigy a mohu přidat asi i novější kapelu Somnus Aeternus. První zmíněná patří ke stálicím domácí scény, ačkoliv už se dnes věnují přeci jenom jinému žánru. Druhá již neexistuje a třetí rovněž ne. Jinak řečeno, tomuto žánru se v České potažmo Slovenské republice nikdo nikdy moc s výrazným ohlasem nevěnoval. O to více mě potěšilo zjištění, že se kdesi v pražském podzemí pořádají narkotické rituály právě v rytmu death / doom metalu.

Na svědomí je má Můra, formace o čtyřech členech ukrytých pod písmeny S., L., H. a M. Není však žádným tajemstvím, že se jedná o borce, kteří působí nebo působili v kapelách jako The Tower, Sekeromlat či Voluptas. Fungují teprve od minulého roku, během něhož také stihli nahrát svoje první EP, „Doom Invocations and Narcotic Rituals“. Jeho kazetové vydání vychází v nákladu dvou set kusů u dobře známých Caligari Records, což je jistojistě kvalitní stáj.

Předně je třeba podotknout, že pojetí žánru death / doom je v rukou Můry daleko agresivnější a špinavější než u výše zmiňovaných kapel. Tak jak lze z názvu, loga a fotek vytušit, tady zkrátka nebude prostor pro folková pohlazení, ale jenom a pouze pro černočernou smrt. Připodobnění ze zahraničí se nabízí skrze Bloodsoaked Necrovoid, Encoffination nebo Spectral Voice. Líbí se mi, že podobně jako Sněť volí pro svůj název ryze české slovo, kde mají dokonce kroužkované ů. Až možná škoda, že zbytek textu na nahrávce je v angličtině. Co mají dále tyto kapely společného, je smysl a cit pro deathmetalový žánr. Má to v sobě oddanost a pořádnou dávku hnusu, navíc i zvukově to zní dost neupraveně a spíše kazetově. K takto zaměřené hudbě je to sympatický přístup.

„Doom Invocations and Narcotic Rituals“ obsahuje pouze dvě skladby, ale jejich celková délka činí téměř dvacet minut. První „Chambers of Decay“ platí za tu táhlejší věc, která ze své zemitosti neslevuje a servíruje poctivou zhoubu. Kytarové riffy a doplňující tahání za struny patří k tomu lepšímu, archaické sypačky kolem poloviny stopy zase k tomu horšímu. Vokál si drží svůj standard a více mě baví ten výše posazený a nakřáplý, ten se však ozývá pouze výjimečně. Jako povšechně lepší vnímám druhou „Pest Procession“. Její úvod v podobě nabalování rytmu kolem chytlavého riffu a následné upadnutí zpět do temnot je přesně to pravé rozpoložení, kdy si říkám, že tyhle postupy mají prostě kurva svoje nezaměnitelné kouzlo. A zbytek této stopy má také dobré momenty, i včetně efektního hlukového ukončení.

Tím se mi EP „Doom Invocations and Narcotic Rituals“ dělí na klasické dvě poloviny, kdy tu první považuji za docela průměrnou a druhou už za mnohem zdařilejší. Nejenom hudebně a skladatelsky, ale také náladově, kdy se zdá, že ona narkotika začínají konečně působit a mít nějaký vliv na atmosféru. Do Electric Wizard ale ještě daleko. Můra každopádně svojí první nahrávkou ukazuje, že tohle uskupení se vyplatí nadále sledovat, protože případná další tvorba, a nejlépe třeba dlouhohrající studiová placka, by mohla být dost zajímavá.


Inferno – Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)

Inferno - Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.5.2021
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Decaying Virtualities Yearn for Asymptopia
02. The Wailing Horizon
03. Descent into Hell of the Future
04. Phosphenes
05. Ekstasis of the Continuum
06. Stars Within and Stars Without Projected into the Matrix of Time

Hrací doba: 35:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Inferno / Debemur Morti Productions

První pohled (Dantez):

„Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ je osmou řadovou deskou karvinských Inferno, první vydanou pod labelem Debemur Morti Productions a zmixovanou ve Studiu Emissary, které poskytlo péči klenotům jako „Flesh Cathedral“„Aphotic Womb“ nebo „Tabernaculum“. Navzdory studiovým a vydavatelským změnám je návaznost na předešlé „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ a „Omniabsence Filled by His Greatness“ znatelná.

Zachování linky vítám. Předchozí dvě desky Inferno totiž lze řadit mezi to nejlepší, co česká blackmetalová scéna kdy vyvrhla. Ani po delší době pozitivní dojem z „Omniabsence Filled by His Greatness“ a „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ nepolevil, spíše naopak. „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ jsem v počátcích zcela nedocenil. Až s mým návratem spjatým s vydáním „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ se mi zalíbila více, byť pozitivní dojmy z jejího předchůdce stále převažují. „Omniabsence Filled by His Greatness“ mi doteď přijde lépe uchopená. Následovník byl odvážnější, materiál se mi ale sem tam příliš sléval a spíše než aby na mě zapůsobil jako silný celek, zarýval se v dílčích momentech. Obě desky by si každopádně určitě zasloužily (a zaslouží) věhlas, který svého času sklízelo „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ od Cult of Fire.

Možná jde jen o můj pohled, ale „Omniabsence Filled by His Greatness“ představuje v existenci Inferno poměrně zásadní předěl. Právě zde filosoficko-religiózní bádání a obecné pátrání po esenci temnoty nabylo nové úrovně. Struktura skladeb získala na komplexitě, stopáže se prodloužily, stejně jako názvy tracků. Podobně se prohloubil zájem a zápal pro rozpracovávané téma. Vše jde dále, za rámec, hudbu opřádá přitažlivá, byť zhoubná aura. Kapela se začala pouštět do sofistikovaných sond, které se nebojí opřít o ezoteriku, parapsychologii či obskurnější, ale i oblíbené osobnosti literatury. Přitažlivý je zejména fakt, že míra zápalu pro koncept a složitost problematiky se přímo propisuje do hudebního výraziva.

„Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ jde ambicemi, ale i hudební a tematickou ambivalencí ještě dále. V rámci postupů přesahuje black metal a z žánrového odstupu se snaží těžit. Z blackmetalové perspektivy je zde nejryzejší vlastně esence – jisté jádro, které formuje celkový feeling. Uchopení tématu následuje, pozvolný propad do temnoty pokračuje. Jde se daleko za elementární okultismus, vlastně tak daleko, že je můj intelekt na látku docela krátký. Tuším, že „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ nadhazuje otázky o samotné hmotě, času a prostoru. Opírá se o mystiku, filosofii, vědu a dané disciplíny využívá pro pochopení osobní zkušenosti s něčím, co rozum přesahuje.

Prolnutí hloubky a obskurní povahy konceptu do hudby je na novince zjevné. „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ je bohatá na nečekané otočky, změny nálad i žánrové implementace. Skáče se od sypaček k podivně popovým rytmům, od pocitů zmaru ke zvrácené grandiozitě, od krautrockové psychedelie k post-punkové přímočarosti. Album buduje, a zároveň se odráží od „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“. Kompozice nejsou vyloženě sofistikovanější nebo techničtější, spíše jdou více na dřeň. Od přepadu k totální nehmatatelnosti desku drží bicí a doprovodný vokál Hekte Zaren. Vše ostatní se odehrává jako by pod hávem, kvůli němuž je občas nesnadné dané komponenty identifikovat.

Inferno

Onen háv však v určitých momentech působí až moc hrubě. Snaha o obskurní vyznění se sem tam žene na úplnou hranu, na mě občas snad docela zbytečně. Kytary zastřenost snášejí a dokáží z ní těžit – jejich zvuk je někdy mlhavý natolik, že nevím, zda slyším riff nebo synthovou linku, což přidává na celku mysterióznu. V daném ohledu trpí spíše hlavní vokál, který celou dobu zní jako monotónní šum a k výslednému dojmu příliš nepřispívá, dokonce pod vrstvou instrumentace zaniká. Doprovázející Hekte Zaren se z hlediska mixu naopak podařilo zvládnout velmi dobře. Vokalistka je snadno identifikovatelná i evokativní. Zároveň dokáže působit jako významnější pojící prvek desky. Zásadnějším pojítkem je na „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ pak už jen temnota jako taková. Někdy to ale nestačí.

Přestože „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ vnímám jako nejambicioznější a skladatelsky nejlépe zvládnutou desku Inferno, nemůžu říct, že si ji dokážu užít jako „Omniabsence Filled by His Greatness“. Občas mi přijde, že na snahu o sdělení konceptu dojíždí hudba samotná. Podobné pocity se dostavily třeba u posledního počinu Abyssal (paralelu vidím i ve ztvárnění coverů) – deska by mě měla bavit, ale při poslechu samotném občas tápu, jako bych se neměl čeho chytit. Inferno jsou sice v rámci řemesla podstatně zdatnější a hraní si umí lépe pohlídat, i na novince mi však chybí výraznější středobod. „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ proto v první řadě oceňují spíše za odvahu. Až pak za hudbu jako takovou.


Druhý pohled (H.):

„Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ na obě předchozí desky Inferna určitě navazuje v tom smyslu, že se snaží o složitější a hlubší pojetí black metalu, což je za mě v pořádku. Přesto mi novinka přijde v lecčems odlišná než „Omniabsence Filled by His Greatness“ a „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“.

Ani jedna ze dvou předešlých nahrávek nebyla přímočará nebo jednoduše uchopitelná. Zdá se mi ale, že na „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ šli Inferno v tomhle ohledu ještě dál a záměrně se chtěla vytvořit deska bez zřejmých záchytných bodů. Celé to zní zastřeně a mlhavě, Adramelechův vokál se v tom, očividně chtěně, ztrácí (což mně osobně vůbec nevadí) a evidentně se sázelo víc na celkový „makro“ pocit, nikoliv na „mikro“ detaily jako zapamatovatelné momenty.

Inferno

Album takhle paradoxně působí i navzdory tomu, že samotné skladby jsou ze skladatelského hlediska leckdy docela variabilní a rozhodně se nedá tvrdit, že by se Inferno pokoušeli za zamlženým zvukovým ošetřením skrýt nedostatek nápadů. Osobně si navíc cením rozumné délky – konečně někdo chápe, že alba nemusí hrát hodinu, aby to bylo umění.

„Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ tedy trochu brzdí jen jedna věc, a sice že „Omniabsence Filled by His Greatness“„Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ mě subjektivně bavilo víc. Což ale neimplikuje, že by se mi „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ nelíbilo nebo že by album v něčem zásadně střádalo. Pořád se totiž jedná o prvoligový materiál a minimálně v rámci českého black metalu půjde o zásadní titul roku 2021.


_R_K_ – Harshvec Noise

_R_K_ - Harshvec Noise

Země: Česká republika
Žánr: harsh noise
Datum vydání: 26.2.2021
Label: Noisequanoise

Tracklist:
01. 201229_01
02. 201229_02
03. 201229_03
04. 201229_04
05. 201229_05
06. 201229_06
07. 201229_07
08. 201229_08

Hrací doba: 56:41

Odkazy:

Pod prapodivným názvem _R_K_ se ve skutečnosti neukrývá nikdo jiný a nikdo menší než sám Radek Kopel, matador, pilný tvůrce a neúnavný pěstitel noisu v české kotlině. Svoje hluky vyrábí již někdy od poloviny devadesátých let a nic nenasvědčuje tomu, že by s tím někdy hodlal seknout. Což je vlastně dobře, protože kdo má zájem si potrápit uši muzikou, již většina lidí za muziku nepovažuje, tak ví, kam sáhnout, protože Radkovy projekty bývají sázkou na jistotu.

Těch projektů a kapel, dá-li se to tak nazvat, má Radek na triku víc, ale jeho o jeho nejznámějších atentátech na ušní ústrojí náhodných kolemjdoucích asi netřeba dlouho přemýšlet. Býval členem Napalmed, které lze na domácí noisové scéně označovat za kult… tedy za bohorovného předpokladu, že si nějaké hlukové zvěrstvo vůbec může sáhnout na kultovní status, protože jak známo, jedná se o produkci určenou jen úzkému okruhu vyvolených. No, Napalmed každopádně roku 2014 skončili a Radek dal společně s dalšími podobně zvrhlými individui dohromady jinou hlukovou masáž známou buď jako Eine Stunde Merzbauten případně jako milion dalších roztodivných variací na tahle tři slova.

_R_K_ pravděpodobně nelze ani považovat za nějaký regulérní projekt, spíš si Radek jen tak blbnul se svými hlukovými mašinkami a vyšlo mu z toho „Harshvec Noise“. Žádné sraní s mladou paní. Frajer tuhle zhůvěřilost nahrál 29. prosince 2020 (nápověda: právě zde hledejte klíč k rozluštění významu názvů stop) od 8:15 ráno do 9:50 ráno, asi tak za pět minut (mně by to déle netrvalo) k tomu barevnými fixami a propiskou načmáral obal a poslal to mezi lidi jak naprostý pán. Prostě umění.

No, to samé se dá asi docela v pohodě říct i o celém „Harshvec Noise“. Písničky? Leda tak ve snu. Kompozice? Sotva. Muzika? Jen stěží. Umění? Stoprocentně!

„Harshvec Noise“ patří přesně k těm počinům, které budou pro většinu lidí nestravitelné. To sice můžete říct o technical death metalu, který bych si já osobně teda nepustil, kdybych vyloženě nemusel, ale tak nějak zhruba chápu, co se na tom někomu líbí. No, dovolím si tvrdit, že u noisu asi jen málo lidí pochopí, jak a hlavně proč někoho tohle může bavit, ale děje se to, jsme tady. Fandů noisu sice bude méně než reptiliánů na vysokých politických postech, ale existují.

Zástupci tohoto ohroženého druhu se v případě „Harshvec Noise“ mohou těšit, jak už název napovídá, na harsh noise v čistém extrémním podání bez dronových nebo industriálních příkras. „Harshvec Noise“ samozřejmě neplatí za ten největší extrém, co jste kdy slyšeli, protože se tam pořád něco málo děje a subsubžánr harsh noise wall dokáže v extrému zajít ještě o kus dál, ale i tak není nutno se strachovat. Radek Kopel zde jede improvizovaný bordel, který pořád dokáže ušní bubínky zodpovědně pozlobit. Prostě a jednoduše – máte-li to rádi hlučně, „Harshvec Noise“ poslouží a palici vám vypláchne.

Nemusíme se nicméně tvářit, že by toho nahrávka nabízela o moc víc. Vždycky je super si nějaký podobný brajgl občas vpálit, má to svoje velké kouzlo. Pro „Harshvec Noise“ to platí taktéž. Nachází se v tom ale nějaká dlouhodobá hodnota? Bude mít smysl se k albu vracet i zpětně? No, odpověď ponechám na vašem důvtipu…


Budeč – DCCCXCV

Budeč - DCCCXCV

Země: Česká republika
Žánr: medieval folk / religious / dungeon synth
Datum vydání: 20.12.2020
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Kyrie
02. Gloria
03. Credo
04. Sanctus
05. Benedictus
06. Agnus
07. Ite

Hrací doba: 32:49

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions / Budeč

Ačkoliv mám psychedelickou muziku moc rád a ačkoliv i navzdory své snaze o nezaujatost stále patrioticky trpím neopodstatněnými sympatiemi vůči lokálním kapelám, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip jsem se nikdy nedokázal naučit poslouchat. Několikrát jsem to zkoušel, ale něco mi na té muzice prostě nesedí a vlastně mě to nebaví. No, kolegové na konkurenčních zinech to typicky vychvalují až za roh, takže třeba jsem jenom vemeno, ale tak nemůže se mi líbit všechno, že jo.

Nicméně Budeč, to je jiná káva. Tenhle vedlejší projekt Olafa Olafsonna, respektive tedy jeho první deska „DCCCXCV“, mi přijde fakt super.

Nejprve pojďme ztratit nějaké to slovo ohledně okolností. Budeč je hradiště v kladenském okrese a společně s místním Kostelem svatého Petra a Pavla patří k národním kulturním památkám. Rotunda je zároveň nejstarší dochovanou v České republice. Název alba „DCCCXCV“ samozřejmě také není náhodný a se vším tím souvisí. Přesný rok založení rotundy českým knížetem Spytihněvem I. (875 – 915) není znám, ale právě rok 895 se odhaduje jako nejdřívější možný.

Místní zasazení „DCCCXCV“ se ovšem neodráží jen v konceptu alba, ale i v jeho samotném vzniku. Nástrojové stopy se pořídily v nedalekém studiu Gates of Hell, na albu dále zní terénní nahrávka zachycená na samotném hradišti a zpěvy se natočily přímo v Kostele svatého Petra a Pavla.

Aby těch souvislostí a symboliky nebylo málo, tak spojení nahrávacího procesu s kostelem má také svůj význam, protože se ve skutečnosti jedná o středověkou vánoční mši. Slovy labelu: „Album má sedm skladeb v přesně daném pořadí a vypráví příběh pastevců, kteří, slyšíce andělské hlasy, jdou přivítat nově zrozeného Spasitele.“ Snad ani nemusím dodávat, že se natáčelo na přelomu listopadu a prosince, tedy začátkem adventního období, a deska samotná vyšla 20. prosince, tedy na dohled Štědrému dni.

Jak tedy vidno, „DCCCXCV“ toho má dost zajímavého, čím se může pochlubit a čím může posluchače zaujmout. Hudební složka naštěstí nijak nezaostává.

V souvislosti s „DCCCXCV“ se typicky mluví o dungeon synthu a sám autor přiznává, že právě ten posloužil jako prvotní inspirace poté, co jej nakazil kolega z projektu Vyšehrad (BudečVyšehrad… i tady lze vidět paralelu). Jeho elementy se tu určitě nacházejí, to samé se dá určitě tvrdit i o ambientu a o field recording už nakonec padla řeč. Za mě to má ale nejblíže k medieval folku kříženému s kostelní hudbou.

Díky tomuto sakrálnímu nádechu je „DCCCXCV“ vláčnější a roztahanější, než je pro medieval folk leckdy běžné, ale platí to v tom nejlepším slova smyslu. Olafovi se totiž touhle kombinací podařilo zachytit nevšední atmosféru, k níž podle mě určitě sedí přívlastky jako duchovní nebo spirituální. Jestli nás čtete pravidelně, tak jste si možná všimli, že podobná slova nepouštím z klávesnice moc často – a není to kvůli tomu, že bych je neznal. No, aspoň víte, že když už zde takové výrazy vytáhnu, pravděpodobně to nebude jen tak pro srandu králíkům…

Zároveň se ale nejedná jen o zvuk bez záchytných bodů. Na desce se nechají najít i výrazné motivy a hezké melodie, viz třeba „Benedictus“. I přesto – o tom, že byste neměli jít po písničkách, nýbrž po celku, se tu snad nemusím nijak zásadně rozepisovat.

Každopádně, Budeč je skvělé album a pro svoje vlastní dobro byste měli urychleně skočit po nějaké ze 49 vydaných audiokazet, dokud jsou ještě k mání.


V/A – Jiná hudba – Czech Experimental and Progressive Compilation

Jiná hudba - Czech Experimental and Progressive Compilation

Země: Česká republika
Žánr: avantgarde / experimental
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Dysphoricam Audio Productions

Tracklist:
I. Deska duchovní
A. Strana lyriky
01. Blachut – Intro/Smysl
02. Masáž – Leden
03. Masáž – Únor
04. Masáž – Březen
05. Masáž – Duben
06. Masáž – Květen
07. Masáž – Červen
08. Masáž – Červenec
09. Masáž – Srpen
10. Masáž – Září
11. Masáž – Říjen
12. Masáž – Listopad
13. Masáž – Prosinec

B. Strana nespoutanosti
14. Ohne Stunde Minuten – OSMinut
15. eá – Phill Et
16. eá – Phakt Amt

II. Deska materiální
C. Strana kovu
17. Mankurt – Nícení struků
18. Mankurt – Od strojů!
19. Duobetic Homunkulus – Oharky železa
20. Duobetic Homunkulus – Fotosyntéza

D. Strana kávy
21. Massola – Aokigahara
22. Massola – Hekatombé
23. Massola – 11 Cutting Moments
24. Massola – Tinnitus Report
25. Nachttante – sturmlineführer

Hrací doba: 64:00 (18:10 / 15:35 / 13:38 / 16:37)

K recenzi poskytl:
Dysphoricam Audio Productions

Kompilace „Jiná hudba – Czech Experimental and Progressive Compilation“ mi svým způsobem přijde jako dost odvážný počin. Za prvé, jak ostatně titul celé kolekce prozrazuje, jedná se o kompilaci, což podle mě obecně není zrovna disciplína, jejíž nakupování by se těšilo nějaké výrazné popularitě. Dále se jedná o kompilaci okrajových a optikou průměrného posluchače podivných žánrů, navíc ani žádných mezi sebou vyloženě příbuzných nebo podobných. „Jiná hudba – Czech Experimental and Progressive Compilation“ sbírá avantgardní spolky, progresivní death metal, noise i různé další kombinace zmíněných, případně i s vlivy dalších nezmíněných stylů. Na základě toho bych řekl, že „Jiná hudba“ není určena zájemcům o žánry, nýbrž zájemcům o nevšední muziku obecně a posluchačům s otevřenou myslí.

Tohle všechno samo o sobě zásadně snižuje okruh lidí, které by něco takového mohlo zajímat. Aby toho ale náhodou nebylo málo, tak se jedná o první vydaný počin brněnských Dysphoricam Audio Productions, a to rovnou na výpravném dvojvinylu v gatefoldu s péčí a kvalitou, jež svým gramodeskám kolikrát nevěnují ani zavedené kapely s výrazně větší základnou fandů. A pro jistotu se nechalo vylisovat rovnou 500 kusů. To aby se to třeba náhodou nevyprodalo, víš jak. Na tohle fakt někdo musí být pořádně chlupaté koule.

Jak už padlo, kompilace se dělí na dva černé asfalty – desku duchovní a desku materiální. První zmiňovaná mně osobně přijde krapet lepší a hlavně vyrovnanější, ačkoliv musím přiznat, že to ve velké míře plyne ze subjektivního vkusu, poněvadž materiální deska a především její strana kovu nabízí žánry, k nimž mám aktuálně nejdále.

Strana lyriky na duchovní desce nabízí příspěvky Blachut a Masáže. Blachut jsem doteď neznal, ale jejich „Smysl“ mi přijde hodně v pořádku. Bicí, basu a akordeon doplňuje hodně neortodoxní vokál, ale celé to dává parádní… no, smysl a je za tím vidět skladatelství. Super věc a hned na začátek jeden z vrcholů kompilace.

Zato Masáž a jejich debut „Kvok!“ jsem svého času jel dost a i tady mě jejich kombinace akustické kytary a metalových bicích baví. Kapela ve dvanácti krátkých příspěvcích zhudebňuje básně J. H. Krchovského, jehož zhulené verše a lyrika s přednesem Masáže skvěle ladí. I za tak krátkou dobu se navíc stíhá několik excelentních momentů jako třeba v „Lednu“ nebo „Září“. Výborné.

Strana nespoutanosti začíná s Ohne Stunde Minuten, což je další z názvo-variací projektu Eine Stunde Merzbauten, za nímž stojí klasici českého noisu z Napalmed. Trochu paradoxně, „OSMinut“ nezní tak nespoutaně jako jiné nahrávky formace, dokonce bych i řekl, že na poměry Eine Stunde Merzbauten zní song nezvykle muzikálně, jestli se vůbec něco takového dá o improvizovaném skládaní skřípotu a pípání prohlásit. Každopádně fajn osm minut.

vůbec neznám a údajně se má jednat progovou věc až s přesahem do zeuhlu. No, s tím se dá asi souhlasit a myslím, že už jen tenhle žánrový nástin mluví sám za sebe. Za mě se každopádně jedná o jeden z nejzajímavějších příspěvků na „Jiné hudbě“ a určitě si od  poslechu i další věcí. Vzhledem k tomu, že právě v objevování nových věcí tkví jedna z největších hodnot kompilací, dá se už tady tvrdit, že „Jiná hudba“ tenhle úkol v mém případě splnila.

Pojďme na desku materiální a její stranu kovu. Jak název napovídá, právě tady se posluchač dočká největšího metalu, i když naštěstí ani od Mankurt a Duobetic Homunkulus netřeba očekávat průměrné riffování. Minimálně druhé jmenované seskupení je mi hodně sympatické svou estetikou, ale hudebně mě ten její avantgardní death metal prostě nedokáže oslovit. Nejvíc mě tedy baví pasáž krátká pasáž bez kytar a samply z „Нас не догонят“ od t.A.T.u. – obojí v „Oharcích železa“. Songy Mankurt na mě působí podobě, ale líbí se mi ještě o kousek méně.

Strana kávy ale spravuje náladu. Massola frčí na saxofonové podivnosti, pod níž lze s trochou trpělivosti vystopovat vlivy grindu bez kytar – a je to fest v pořádku.

Jiná hudba – Czech Experimental and Progressive Compilation

Vrchol „Jiné hudby“ nicméně trochu nečekaně přichází až v úplném závěru se „sturmlineführer“ od Nachttante. Další z kapel, o jejichž existenci jsem do téhle doby netušil, ale o to víc pak takové překvápko potěší. Skladba obsahuje jeden mimořádně hypnotický motiv, na němž jsem si fakt parádně zafičel, ale i okolo něj se nachází hromada zajímavého k poslechu. „sturmlineführer“ nasává vlivy krautu, ale dává je do kontextu tvrdšího sludgové spodku. Určitě se poohlídnu i po další muzice od Nachttante.

Celkově mi „Jiná hudba“ rozhodně přijde zajímavá a rozmanitá. Vydávání podobného počinu na vinylu je ovšem trochu „overkill“, protože nevěřím tomu, že chuť dávat jehlu na drážky zrovna tohoto elpíčka bude přicházet nějak často, spíš naopak. Ale to možná plyne i z toho, že v kompilacích obecně nespatřuji dlouhodobou hodnotu.

Svůj význam „Jiná hudba“ přesto nepochybně má. Jednotlivé příspěvky jsou povedené a až na stranu kovu mě baví, přičemž i u ní za to mohou spíš subjektivní vkusy. Do hledáčku díky ní vyskočilo pár nových slibných jmen. I na základě toho lze říct, že kompilace dále poskytuje zasvěcený náhled na avantgardní proudy v okrajových hudebních stylech na našem území.

A v neposlední řadě: odvaha, s jakou se k vydání počinu přistoupilo, koresponduje s odvahou, s níž k muzice přistupují samotné kapely. Což je samozřejmě vysoce sympatické.


Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta

Kurtizány z 25. Avenue - Honzíkova cesta

Země: Česká republika
Žánr: alternative rock / metal
Datum vydání: 17.11.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Gréta
02. Tommy
03. Helmut
04. Franz
05. Willy
06. Viktorka
07. Fanoušek
08. Julie
09. Mirek (Bonus)

Hrací doba: 33:49

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / / bandzone

Kurtizány z 25. avenue patří spolu s Jolly Joker and the Plastic Beatles of the Universe nebo Support Lesbiens k základním jménům české kytarové klubové scény devadesátých let. Zatímco zbylé dva jmenované spolky tíhly spíše k funky věcem, Kurtizány z 25. avenue tvořili daleko temnější muziku.

Snad za to může jejich post-punkový až gotický původ, ale atmosféra, která provází zejména jejich prvotinu „Ubiquity“, ale částečně i následující „Strach“, je něčím těžko popsatelným a hlavně zařaditelným. Poslouchat „Ubiquity“ je jako účastnit se podivného rituálu. Na obalu spousta symbolů, těžko vyložitelné texty, Simonův ďábelský projev a k tomu hutná rytmika a zařezávající se riffy. A tenhle lomoz si navíc dovolili protnout poklidnou ukolébavkou. Nebál bych se to nazvat kultem. Simon tehdy možná vypadal jako Anselmo, avšak s Panterou to nemělo moc společného. Podobnosti a snad i inspiraci lze slyšet zejména z tehdejší americké noise rockové scény u jmen jako Quicksand, Helmet a možná i metalovějších Prong.

Nicméně i Kurtizány z 25. avenue prošly nějakým vývojem a po této etapě už není v novější tvorbě ani památky. Za zlomovou desku lze označit „Medium“ z roku 2002, která je naplno představila s moderním rockovým zvukem a v daleko přijatelnějších polohách. O čtyři roky později a po řadovce „Chemie“ opustil kapelu Simon a zpěvu se tak chopil kytarista a vrchní skladatel Tomáš Vartecký. Donedávna poslední album „Teorie morfické rezonance“ vydané v roce 2009 je často vnímáno jako to nejhorší, pravděpodobně pro stále výraznější zjemňování, ale mě třeba baví. Ostatně v diskografii Kurtizán nevidím žádnou špatnou nahrávku. Samozřejmě, první dvě placky jsou nedostižitelné, ale i ty novější mají svoje momenty a mám tam své oblíbené kusy.

Poslední desetiletka Kurtizán z 25. avenue moc nenabídla. Odešel bubeník Viking a tím se zdála existence kapely opět na vážkách. Rok 2014 však přinesl zásadní moment – k Varteckému, basákovi Janu Rupprichovi a tehdejšímu druhému kytaristovi Kryštofu Bartakovičovi se přidal bubeník Marek Macháček a také nový zpěvák Dan Kurz, tehdy známý především z Atari Terror. A právě tohle spojení se ukázalo jako absolutní výhra. Koncerty nabraly šťávu, Kurz Simonovi party odeřvává zdatně a Vartecký má tak dost času na obsluhu své kytary. Měl jsem šanci je před pěti lety vidět naživo a nemělo to chybu.

Posledním krokem ke spokojenosti se tak zdálo být už jenom nové album. Tím se konečně stává „Honzíkova cesta“. Ještě několik let předtím ale Kurtizány z 25. avenue poslali do světa nový materiál, skladby „Gagarin“, „Mozkonaut“ a posledně „Mirek Dušín“. Jsou přesně v té poloze, již jsem si u Kurtizán nikdy neoblíbil. Hlavně proto jsem „Honzíkově cestě“ moc nevěřil. K mému překvapení však nové Kurtizány z 25. avenue zní daleko lépe, než jsem čekal.

Album „Honzíkova cesta“ tvoří osm lidských jmen, tedy osm skladeb. Texty mohou napovědět, komu daná jména přísluší, ale jak je u Kurtizán z 25. avenue zvykem, jsou spíše sloganovité a ne úplně konkrétní. U těch jasnějších můžeme možná přesně tipovat, jestli se opravdu má jednat o Gretu Thunberg (či snad Greta Van Fleet?), Horsta Siegla nebo Wilhelma Messerschmitta, ale ve výsledku je to docela jedno, protože nejdůležitější je, že ty texty zní dobře a najde se tu hned několik rýmů, které ustrnou v hlavě. Opět se tu objevuje několik netypických spojení, výrazů, ostatně jak je tu řečeno, „něco pochopíš a něco ne“.

Povodí Ohře

Novinka startuje „Grétou“ a prakticky až do pátého „Willyho“ nedává nohu z plynu. Takhle zdařilý začátek neměla žádná z několika posledních desek Kurtizán. Ihned je zřejmé, že „Honzíkova cesta“ bude tvrdší, nebude se s ničím moc srát a hlavně nebude trpět na přeprodukovanost, což byl občas v pozdější tvorbě Kurtizán problém. Všechno jsou to zapamatovatelné hity, které fungují na desce, a jsem přesvědčený, že budou makat i naživo. Mají skvělé momenty, dobré nápady, silné refrény, dynamiku, tohle se prostě povedlo. VarteckýKurzem si dobře rozdělují vokály a nechybí ani klasické sekané riffy. Z této úvodní pětky je ve volnějším tempu pouze „Tommy“ a právě ten je mým favoritem celé „Honzíkovy cesty“. Kdyby nebyla česká rádia připosraná, tak tam tohle může klidně rotovat. Ale válcovny plechu by náš éter asi nepřežil…

O něco méně záživná je zbývající část stopáže. Ve „Viktorce“ (z této trojice nejlepší), „Fanouškovi“ a „Julii“ dojde na něhy, ale ne na takové ty uvolněné něhy jako v „Tommym“, ale na ty opravdu uondané. A to mě moc nebere. Podobné popovější vyznění se Kurtizánám z 25. avenue v minulosti už povedlo ošéfovat i lépe. Závěrečná „Julie“ se navíc zase ohání netopýry a nabroušenými zuby, čímž podobně jako už i několikrát v minulosti začínají Kurtizány znít až příliš jako Wanastowi vjecy. Bonusový „Mirek“ mě stejně jako jeho předchozí verze ani v této podobě nepřesvědčil. Konec „Honzíkovy cesty“ tedy není kdovíjak veselý, avšak ta pozitiva z více jak první poloviny nahrávky jasně převažují. Možná, že kdyby byly stopy jinak seřazeny, působilo by to lépe. Takhle je „Honzíkova cesta“ zprvu pořádně nakoplá, ale s blížícím se koncem začíná uspávat. Škoda.

Kurtizány z 25. avenue jsou v roce 2020 rozhodně daleko lepší, než bych si býval představoval. Je fajn vidět, že i 30 let stará tuzemská kapela dokáže vydat takhle svěží desku. Pochválit se musí i grafická stránka „Honzíkovy cesty“, kterou obstaral Dan Kurz, jehož styl je už jasně rozpoznatelný. Sedí také ten syrový zvuk, jímž je nahrávka opatřena. Povšechně jsem tedy spokojen. „Honzíkova cesta“ u mě i přes slabší konec překonává posledních několik řadových desek Kurtizán a je rozhodně vítaným přírůstkem do jejich diskografie.


Povodí Ohře – Dva trámy na kříž

Povodí Ohře - Dva trámy na kříž

Země: Česká republika
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 6.11.2020
Label: Naše desky

Tracklist:
01. Nebezpečnej chlap
02. Vašek
03. Stará zem
04. Jantarové dlaně
05. Správná dobrá jména
06. Jak ještě dlouho
07. Blues sv. Mikuláše
08. Litanie

Hrací doba: 30:34

Odkazy:
bandcamp

„POVODÍÍÍ OHŘEEE!“ I na druhé desce „Dva trámy na kříž“ vítají své posluchače západočeští Povodí Ohře tímto zvoláním. Přitom pokračování tři roky staré eponymní prvotiny nebylo ani plánované. Cekem logicky na něj ale došlo. Album „Povodí Ohře“ byl jednoznačný úspěch. Dostalo několik nominací na ceny, některou i proměnilo, ale předně to je opravdu zdařilá nahrávka, jež si ten ohlas zasloužila. Během koncertování se skládalo dál, z čehož rok na to vzešel singl „Rakovina / Vašek“, a téma další placky bylo hned na stole.

Novinka „Dva trámy na kříž“ tak měla poměrně nezáviděníhodnou pozici, tedy nějak důstojně navázat na svého velkého předchůdce. Na tvorbě Povodí Ohře oceňuji nejvíce to, že má svůj vlastní ksicht. Poměrně tradiční rockový základ snoubí s temným country a nelítostným blues. Zároveň lze slyšet také ozvěny ostatních formací jednotlivých členů jako Esgmeq, esazlesa, Climatizado nebo Skupina Štěstí, a to zejména v těch hlučnějších momentech. Hudební podklad však na druhé desce dostál jistých změn. Samozřejmě to stále jsou Povodí Ohře se vším všudy, ale vyznění „Dvou trámů na kříž“ je jiné, řekl bych klidnější, možná až post-rockovější, s menší vazbou a častými táhlými kytarovými plochami, které rozprostírají půdu pro přednes textů. Ubylo rovněž rychlých bluegrassových vyhrávek a povšechně se tu country ozývá minimálně, pokud vůbec, což vnímám jako jasné mínus. Nicméně stále je to ona kovbojka po česku a základní rysy Povodí Ohře jsou přítomny.

Takřka nic se nezměnilo po textové stránce. Kdo zná některou z kapel Jiřího Sochora alias gaunera Sisiho, ten ví, jaká je jeho poetika. Rád se inspiruje v textech básníků, konkrétně zde na „Dvou trámech na kříž“ došlo ve skladbě „Litanie“ na brněnského Zdeňka Rotrekla. Rozdíl oproti prvotině „Povodí Ohře“ je v tom, že nyní se jedná o koncepční nahrávku. Uhrančivý hlas Sisiho zde opět popisuje nehostinný sudetský region, v němž se věnuje osudům různých Bohem zapomenutých existencí, které se z minulosti odráží až do současnosti. Je to špinavé, doslovné a syrové. Takové, jaké to znázorňuje už obal od Richarda Fishera, na němž je zvěčněn rozpadlý klášter milosrdných sester v Chebu.

Atmosféru se Povodí Ohře daří tvořit jako málokomu u nás. Kolekce písní na „Dvou trámech na kříž“ je převážně baladického typu, což vhodně přiživuje pochmurnou náladu a spolu s trýznivými texty dokáže přiblížit a navodit genia loci vzpomínaných lokalit. Na agresivnější notu tu hrají Povodí Ohře pouze ve výjimečných případech, zpravidla refrénech. V tomto ohledu vyčnívá skladba „Vašek“, která je de facto jedinou rychlou věcí na albu a zprvu mi kvůli tomu až trochu narušovala poslechy, ale i to si sedlo. Daleko více o dění na novince však vypovídá následující „Stará zem“, v níž už je citelná ta těžkost a kytarová melancholie. Spolu s úvodní „Nebezpečnej chlap“ a poslední „Litanie“ se jedná o moji nejoblíbenější stopu z nahrávky.

Povodí Ohře

Trochu zapadlejším dojmem může po výrazné úvodní trojici působit ta následující – „Jantarové dlaně“, „Správná dobrá jména“ a „Jak ještě dlouho“. Přestože nemají tak zajímavé motivy, baví mě a třeba „Jak ještě dlouho“ mně dost připomíná garážové Esgmeq, hudebně i textově. Prostě další klasika ze života. Jediná písnička, která mi tak úplně nesedla, je „Blues sv. Mikuláše“. Vlastně ji vnímám dost podobně jako „Ulici za Moskvou“ z předešlé desky, kdy vidím slabinu hlavně v textu. Jak říká Sisi, je to trochu moc, ale to on ví. Vše však plně vynahrazuje závěrečná „Litanie“. To je zkrátka ukončení, jak má být. Od začátku neustále graduje, zařezává se a má neuvěřitelně silný náboj. „Dva trámy na kříž“ nemohly mít lepší konec.

Ačkoliv mě první nahrávka Povodí Ohře asi baví o kousíček víc, „Dva trámy na kříž“ jsou rozhodně důstojným nástupcem a dalším velice povedeným albem. Nyní už je tedy snad jasné, že Povodí Ohře nejsou jenom jednorázovka, ale plnohodnotná kapela. Jak si lze všimnout, s novou plackou a novým vydavatelstvím Naše desky nabízí také různá trička, pivní tácky a mají i videoklip, takže v tomto směru do toho v porovnání s prvotinou řízli pořádně. A to je dobře. V Čechách totiž není nikdo, kdo by o žebrácích, feťácích a kurvách zpíval líp.


Kult ofenzivy – Tak jsem Ji přizval k sobě

Kult ofenzivy - Tak jsem Ji přizval k sobě

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.5.2020
Label: Hexencave Productions

Tracklist:
01. Procházím okolo vašich obydlí a sídel
02. Vstupuji do ovčích ohrad
03. Nehovořím, když mi na mysl…
04. Tak jsem Ji přizval k sobě
05. Neúrodná je v této chvíli řeč

Hrací doba: 27:17

Odkazy:

Kult ofenzivy mám vcelku rád. Určitě se nejedná o nějakou srdcovou záležitost, ale tohle podání black metalu mi sedí. To samé mohu bez obav říct také o spřízněném projektu Triumph, Genus se srovnatelnou atmosférou i lyrickým pojetím.

Právě jazyk a textové zaměření se ve velké míře podílí na auře obou kapel a platí za jeden z primárních důvodů, proč mě Kult ofenzivyTriumph, Genus oslovují. Texty jsou psané těžkým jazykem s hromadou knižních až archaických výrazů, plus svůj díl práce nepochybně odvádí také vlastní obsah zhruba se zaobírající nietzscheovskou filozofií.

Tahle knižnost a záměrná nesrozumitelnost sdělení dosahuje v případě Jaroslavových textů takové úrovně, až to někomu může připadat spíš směšné. Tomu na jednu stranu rozumím, ale mně osobně to nevadí, naopak mě to spíš oslovuje, a dokonce si myslím, že se jedná o poměrně originální a jasně rozpoznatelnou lyriku. Což není nic, čím by se mohlo na české blackmetalové scéně chlubit mnoho kapel. Nepopírám nicméně, že navzdory evidentnímu jazykovému nadání to občas Kultu ofenzivy ujíždí, viz třeba „ortelovsky“ nesprávné tvary slova „jenž“ ve skladbě „Svědectví“ z debutu „Symfonie oceli“ (2007).

Navzdory tomuhle kladnému vztahu jsem zde však Kult ofenzivy nikdy pořádně nezrecenzoval a psaní o Triumph, Genus jsem flákal stejně tak. No, a protože na kritizování loňské desky „Po vrhu vždy je prázdno kolébek“ od druhé zmiňované formace jsem se opět vykálel, pokusím se situaci alespoň částečně napravit prostřednictvím letošního počinu „Tak jsem Ji přizval k sobě“.

Komplikovanou lyriku v případě Kultu ofenzivy vždy vyvažovala minimalistická hudba, která si vystačí s úspornými vyjadřovacími prostředky. Syrový, chladný, strohý a primitivní black metal v podání Kultu ofenzivy v sobě ale má určitý nádech elitářství a svou atmosférou k nastavené tématice ve skutečnosti ladí. „Tak jsem Ji přizval k sobě“ v těchto ohledech není výjimkou a dávno nastaveného základního směřování se drží taktéž.

I s takto omezeným konceptem se nicméně Kultu ofenzivy daří vtisknout každé řadovce jedinečný punc v rámci diskografie. Zatímco „Symfonie oceli“ a „Radikální ateismus – Tvůrcům Nadčlověka“ jely ortodoxní syrovost s bicí palbou à la Judas Iscariot, „Nauky různic“ pustily do popředí riffy a představily víc zastřený, nikoliv řezavý zvukový háv. „Tak jsem Ji přizval k sobě“ pokračuje v kurzu nastaveném na „Naukách různic“, ale nebojí se ještě o kousek lepší čitelnosti nástrojů. Tomuto dojmu napomáhá i samotný materiál. Riffy jsou na nové desce dobře zapamatovatelné a skladby jednoduše rozeznatelné, přestože po rytmické stránce se prakticky neliší.

Kult ofenzivy

Samozřejmě nesmí chybět ani jedno z hlavních poznávacích znamení Kultu ofenzivy, a sice přísný deklamační vokál prezentující už diskutované krkolomné texty. V případě téhle kapely mi plně vyhovuje, že se tam jenom nevřeští, protože bez srozumitelného přednesu textů by „Tak jsem Ji přizval k sobě“ potažmo celý Kult ofenzivy přišel o velký kus své specifické aury.

Z hlediska diskografie bych „Tak jsem Ji přizval k sobě“ dal pravděpodobně až na poslední příčku s tím, že na prvním místě stále stojí „Radikální ateismus – Tvůrcům Nadčlověka“. Neznamená to ovšem, že by novinka byla jakkoliv špatná, protože všechna čtyři alba Kultu ofenzivy mi přijdou poměrně vyrovnaná a všechna mají svoje kouzlo. A to platí i po vydání letošního počinu. Ve finále tedy spokojenost, ale nadšení asi ne.


Hluková sekce – Czech and Slovak Noise Compilation

Hluková sekce - Czech and Slovak Noise Compilation

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: noise / industrial / drone / experimental
Datum vydání: 12.2.2019
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
01. d ESM od – Tuřínovci
02. Paregorik – Chrast
03. Hlukáš – Známe pachy
04. RBNx – fora temer
05. Count Portmon – Melodram
06. Drén – Luciferové delírium
07. Hlukár – VamUžMusiJebať
08. Noitt – UžNejakúDobu
09. Sklo – MASklO stroj
10. Pavel Ondračka – make again again again
11. Urbanfailure – wax routine
12. 900piesek – lietadlová loď
13. NBDY feat. Blondie – Wolfman blues
14. únava materiálu – Predám slovenský kožuch z dovozu

Hrací doba: 79:02

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

Kompilace „Czech and Slovak Noise Compilation“, jak už její název napovídá, poskytuje vhled do útrob hlučivých a experimentálních žánrů v České republice a na Slovensku. Vzhledem k tomu, že se podstatná část přítomných interpretů podílí také na noisovém superprojektu Hluková sekce, je kompilace zaštítěna hlavičkou právě tohoto seskupení.

„Czech and Slovak Noise Compilation“ poslali do světa slovenští Nomad Sky Diaries na audiokazetě a kompaktním disku. Kazeta šla ven v počtu 24 kusů, cédéčka v dévédé obalu se vyrobilo 67 kopií.

Sedmdesátiminutovou nálož lomozu otvírá cosi s názvem d ESM od, což je samozřejmě Eine Stunde Merzbauten, tedy aktuální projekt Radka KopelaNapalmed a dalších, a hned na začátek jde o koňskou dávku avantgardy. Tenhle projekt už v minulosti ukázal, že se nebojí různých podivností, viz třeba „HlaSlova (Slabý text)“ z alba „nESMysl“ – tenhle takzvaný song jsem v životě zvládnul dát celý na jeden zátah pouze jednou. A to si dovolím, že zvládnu dost zvěrstev, haha.

Zde prezentovaná stopa „Tuřínovci“ se teda konzumuje mnohem lépe a poslechnul jsem ji úplně v pohodě několikrát. Vlastně je to i docela sranda, a kdybych se hodně, ale fakt hodně snažil, možná bych v tom našel i nějaký smysl. Připravit byste se každopádně měli na téměř sedm minut mlaskání, prskání, kašlání, chrochtání, brumlání, prdění pusou, napodobování kozího páření, náznaků nápěvků, hromady dalších orálních pazvuků a občasných hlubokomyslných proslovů typu „prase!“, „dobytek“, případně „kdo se směje naposled, to je tuřín / kdo se směje první, to je taky tuřín“. Prostě umění, víš jak. Skoro i bez ironie.

No, hned vzápětí dostane posluchač pecku na sonar, protože přijde harsh noise „Chrast“ od projektu Paregorik, dalšího poměrně tradičního jména na české hlukové scéně. Tenhle výplach byste si určitě měli užít, protože další podobně ortodoxní harsh noise už na kompilaci nabízí jen Drén se stopou „Luciferové delírium“ a 900piesek a jejich „lietadlová loď“.

Neříkám ale, že tímhle „Czech and Slovak Noise Compilation“ vyčerpalo svoje zásoby noisu. Už snesitelnější hluky předvádí ještě Hlukár se skladbou „VámUžMusiJebať“ a jeho vliv se samozřejmě prolíná i dalšími stopami, v nichž už se ale objevuje i výraznější užití industrialu či dronu, vždy odměřeno v odlišném poměru.

Oproti tomu na druhé straně spektra stojí závěr kompilace nabízející to nejklidnější. „Wolfman blues“ od NBDY a Blondie ještě malinko píská, ale oproti některým předešlým palbám ve výrazně umírněnějším podání (nechápejte pejorativně). Finální „Predám slovenský kožuch z dovozu“ od únavy materiálu už je vlastně docela chillout.

Pojďme nicméně k tomu hudebně nejzajímavějšímu, co se na „Czech and Slovak Noise Compilation“. Vyloženě špatný mi nepřijde žádný příspěvek – některé z nich se sice poslouchají hůře, ale to tak nějak plyne z podstaty prezentovaných žánrů. Jakmile noise není výzva, tak je něco sakra špatně. V tracklistu o 14 položkách každopádně najdeme i vyloženě povedené skladby.

Za mě osobně vede „UžNejakúDobu“ od Noitt a „waxing routine“ od Urbanfailure. První frčí v kombinaci noisu, dronu a industrialu, která na první pohled může vypadat docela standardně, ale ve druhé půli song začne víc pískat a pomalu vykazuje hypnotické schopnosti. Ještě omamnější je pak příspěvek Urbanfailure s nekompromisní basovou linkou, vlastně skoro až beatem.

Hluková sekce - Czech and Slovak Noise Compilation

O kousek níž oproti dvěma zmiňovaným stojí další trojice tracků, které jsou ale pořád dostatečně dobré a zajímavé na to, abych je tu zmínil. „fora temer“ od RBNx v první části nabízí temný pomalý drone, k němuž se ve druhé půli přidá jedna z těch striktnějších noisových pasáží na kompilace. V jednoduchosti je krása.

„Melodram“ od Count Portmon zaujme vývojem, hlukovou rozmanitostí a v rámci kompilace si song zapamatujete i díky mluvenému slovu na konci. Nakonec upozorním na „MASklO stroj“ od Skla, a to z toho důvodu, že jejich nahrávce „Sound Quadrature“ jsem svého času vůbec nepřišel na chuť. Tady se ale jedná o dobrou záležitost s temně avantgardním nájezdem a vypjatým hlukovým středem opepřeným saxofonem.

Jasně, na nějaký běžný pohodový poslech „Czech and Slovak Noise Compilation“ určitě není stavěné. Spíš než kvůli hluku si to ale myslím kvůli povaze kompilací, které jsem se nikdy aktivně a sám od sebe nenaučil poslouchat. Jestli mě ale bavilo se tímhle probrat kvůli recenzi? To určitě jo. Pár povedených kusů se tu určitě najde a jako exkurze po československé hlukařině to taky funguje uspokojivě.