Archiv štítku: CZE

Česká republika

Progres 2 – Tulák po hvězdách

Progres 2 - Tulák po hvězdách

Země: Česká republika
Žánr: art / progressive rock
Datum vydání: 2.11.2018
Label: Indies Scope

Tracklist:
01. Výš – Prolog
02. Rudá zloba
03. Můra
04. Bezpráví
05. V lisu
06. Cesta ven
07. Malá smrt
08. Poznám tě
09. Moře
10. Paní Óm
11. Tvůj kód
12. Vracím se
13. Arunga
14. Igar
15. Selpa
16. Planý žvást
17. Blues

Hrací doba: 60:43

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Indies Scope

Málokterá česká potažmo československá kapela má takovou historii jako Progres 2. Dá se říci, že jsou to pamětníci, a přitom stále aktivní účastníci naší rockové historie. Začali ještě v bigbítových šedesátých letech a už tehdy se svým složitějším přístupem k hudbě odlišovali od zbytku brněnské scény a koneckonců i celé republiky. Tehdy se jmenovali The Progress Organization, nezávisle vydali singl, některé písně byly ještě v angličtině, popularita rostla, dokonce v roce 1969 předskakovali The Beach Boys a první řadovka „Barnodaj“ na sebe nenechala dlouho čekat. S nastávající normalizací však začalo téct spoustě nehodících se kapel, The Progress Organization nevyjímaje, do bot, což znamenalo konec první etapy.

Členové kapely Zdeněk Kluka (bicí, zpěv), Pavel Váně (kytara, zpěv) a Jan Sochor (klávesy, zpěv) si v období temna vyzkoušeli i hraní v doprovodných kapelách popových zpěváků, až si Kluka se Sochorem založili vlastní doprovodné těleso Skupinu Jana Sochora, kam začali pomalu prosazovat i své oblíbené skladby. Přidal se Váně a baskytarista Pavel Pelc, což vyústilo roku 1977 k nahrání studiového projektu „Mauglí“, který vydali pod názvem odkazujícím na minulou etapu, Barnodaj. Už během nahrávání však vše směřovalo k reinkarnaci Progresu, čímž konečně vznikl Progres 2, jenž se uvedl legendárním albem „Dialog s vesmírem“. Albem, které i přes další nutné ústupky konečně splňovalo všechno to, co chtěli Progres kdy udělat.

Od té doby fungují až do dnes. Po „Dialogu s vesmírem“ následovaly další koncepční programy: „Třetí kniha džunglí“, „Mozek“ a „Otrava krve“, z nichž vybočuje pouze pádně nazvaná deska „Změna!“ vracející se ke klasickému písničkovému stylu. Změna později nastala i u názvu kapely, a to na konci osmdesátých let, kdy vznikl projekt Progres-Prorok, pod jehož hlavičkou vyšla placka „Otrava krve“, dlouhou dobu zažitá jako poslední řadovka Progresu. Listopadu 2018 však vyšlo po dvaceti osmi letech osmé studiové album nazvané „Tulák po hvězdách“.

„Tulák po hvězdách“ se nahrával v mikulovském studiu David Kollera a skupina si ho produkovala sama, konkrétně Váně. Byl to rovněž on, kdo přišel s nápadem zhudebnit právě román „Tulák po hvězdách“ od Jacka Londona. Tento nápad kapele představil už v roce 2003. O texty se nakonec postaral Martin Kudlička a Ivan Petlan, hudbu samozřejmě složil Progres 2, v jehož sestavě nechybí žádná důležitá persona tedy – Kluka, Váně, Pelc, Dragoun a Morávek. Na albu je i spousta hostů, mezi kterými nechybí třeba Emanuel Sideridis, člen The Progress Organization, a spousta dalších.

Už ale pojďme k hudbě. Jak tedy Progres 2 zní po bezmála třiceti letech? Trochu jsem se před prvním poslechem bál, aby to nebylo vyčpělé, zastaralé, bez nápadu, přeci jenom tyto návraty spíše končí zklamáním než nadšením. Progres 2 se toho však zhostil velice obstojně. Vsadil na to, co umí nejlépe – koncepční, progresivní art rockové album se silným příběhem. Samozřejmě je určitě výhodou znát Londonův originál, což není můj případ, ale povědomí o něm myslím mám. Vězeň se mučením svěrací kazajkou dostává do jiných stavů vědomí, v nichž putuje mezi hvězdami a prožívá události minulých životů.

Celý koncept je rozdělen do 17 písní o celkové délce jedné hodiny. Progres 2 tedy vůbec nezahálel, takže když už, tak už. Desku otevírá intro „Výš – Prolog“ s nápadně povědomou kytarovou vyhrávkou, později se ale překlene do klasického progresovského stylu. Na „Tuláku po hvězdách“ se ozývá spousta nástrojů třeba jako flétna, jinde zase trumpety nebo lesní roh. Jelikož se jedná o převyprávění příběhu, samozřejmě dochází k různým obměnám nálad. Poměrně brzy jsem si oblíbil tu temnější stránku, což jsou následující „Rudá zloba“ a hlavně „Můra“ s vynikající basou a refrénem. S vyprávěním dochází i k teatrálním výstupům, ostatně nahrávku lze označit za rockovou operu. Tyto momenty mi nejsou úplně po srsti, ale na druhou stranu to nezachází do takových extrémů projevu jako třeba u A Forest of Stars. Sem patří hlavně „Bezpráví“, pojednávající o mučení vězně, ale i pár skladeb ke konci.

Progres 2

Dalším povedeným kusem je „V lisu“, opět neveselá věc plná zajímavé instrumentace a přechodu z ponuré balady v docela odpíchlou věc. Nástrojová obratnost vplyne i do další „Cesta ven“ s experimentálním začátkem navozujícím ony zvláštní stavy vězně a kytarovým sólem v druhé polovině skladby. Příjemně uklidněná „Malá smrt“ o putování nekonečnem předchází až nečekaně alternativní, řekl bych devadesátkové „Poznám tě“. Zprvu mi svým rytmem trochu překážela, ale je to vlastně moc chytlavá písnička, jenom bych ji víc čekal třeba u Mňágy a Žďorp. „Moře“ ve mně svými synťáky a tvrdým riffem evokuje období „Dialogu s vesmírem“ a další „Paní Óm“ má zase výborně tajemný riff, přestože skladba je to vcelku jemná. Nejchytlavější věcí je bezpochyby hardrocková pecka „Tvůj kód“. Možná, že až moc opakuje svůj refrén, na Progres 2 trochu nezvykle, ale je tak silný a zapamatovatelný, že to docela chápu. Ostatně na svědomí ji má Roman Dragoun, čili podobnost s dávným hitem „Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce“ se nabízí.

„Tvůj kód“ lze chápat jako pomyslný vrchol alba či alespoň zlom, jelikož závěrečná část „Tuláka po hvězdách“ věnovaná nadále minulým životům mě baví o poznání méně. Hned následující „Vracím se k tobě“ mě ničím neoslovila, stejně tak podivná „Arunga“ i klávesová „Igar“. Trochu lépe vyznívá uvolněná, ale šlapající „Selpa“, avšak „Planý žvást“ zase táhne závěr alba dolů. Možná je to opět tou teatrálností a „hraním“ postav, nevím, ale tak nějak mi to překáží. Loučící se, trochu hanspaulská a příznačně nazvaná „Blues“ zní přesně tak, jak se jmenuje. Nejvíce bych na ní ocenil její vtipný text, ale ani ten zvláštní pachuť z posledních několika stop „Tuláka po hvězdách“ nezažene. Těch posledních pět písní se prostě tolik nepovedlo.

Mám-li shrnout „Tuláka po hvězdách“ do pár vět, vychází mi z toho, i přes ne zcela uspokojivé zakončení, dobré album, které je určitě hodno jména Progres 2. Vlastně takhle nějak jsem si představoval optimistickou variantu – baví mě to víc než jsem čekal, je tu několik skutečně silných nápadů a skladeb, je to skvěle natočeno a stojí to na zajímavém příběhu. Je nutné tomu věnovat několik soustředěných poslechů, já začal naplno pronikat tak s pátým, ale vyplatí se. Oddaného fanouška Progres 2 to dle mě určitě nezklame, naopak, potěší. Není to bezchybná deska, ale zcela určitě daleko víc než jen pěkný dárek k padesáti letům existence. Ještě by bylo super, kdyby na turné opět měli odpovídající audio-visuální program jako za starých časů. K tomu ale asi nedojde…


Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II

Death Karma - The History of Death & Burial Rituals Part II

Země: Slovensko / Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2018
Label: Beyond Eyes Productions

Tracklist:
01. Haiti – Voodoo
02. Tibet – Sky Burial
03. Scandinavia – Ship Burial
04. New Zealand – Mongrel Mob
05. Egypt – Pharaohs
06. Indonesia – Tana Toraja
07. Czech Republic – Ossuary

Hrací doba: 43:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

Zdá se mi, že Death Karma, druhá kapela Infernal Vlada a Toma Coronera, stojí mírně ve stínu Cult of Fire. Svým konceptem mi však připadá možná ještě zajímavější. Death Karma se totiž věnují různým pohřebním rituálům a tradicím napříč planetou. Na první desce „The History of Death & Burial Rituals Part I“ z roku 2015 měly své zastoupení Slovensko, Madagaskar, Mexiko, Česká republika, Indie a Čína. Hudebně i graficky výtečnou nahrávku však bohužel srážel plochý sound, což bylo trochu zklamáním.

Navzdory tomuto škraloupu šlo ale Death Karma bez debat považovat za velmi zajímavou formaci. Oznámení pokračování se vcelku očekávatelným názvem „The History of Death & Burial Rituals Part II“ tím pádem potěšilo. Ve druhém díle „Historie smrti a pohřebních rituálů“ dostaly prostor Haiti, Tibet, Skandinávie, Nový Zéland, Egypt, Indonésie a opět Česká republika. Zatímco v prvním díle Death Karma posluchače poučili o „Umrlčích prknech“, na dvojce se věnují kostnicím (viz).

Sedm základních skladeb doplňuje ještě bonus „Japan – The Sea of Silent Trees“. Ten se zaobírá lesem Aokigahara v Japonsku, jenž je známý jako „les sebevrahů“, protože zde Japonci hromadně páchají sebevraždy (další čtení zde). Skladba s Haiti se dle očekávání věnuje praktikám spojeným s náboženstvím voodoo (viz). „Tibet – Sky Burial“ popisuje tibetský zvyk, při němž je tělo zemřelého umístěno na vrcholek hory, aby se zde rozložilo pod vlivem počasí a mrchožroutů (viz). Skandinávský zvyk pohřbívání na lodi je myslím taktéž všeobecně známou záležitostí, ostatně i díky popularizaci starého severu v poslední letech (ale i tak můžete číst tady).

Zato část vyhrazená Novému Zélandu je zajímavá a zde už jsem musel googlit, abych se dozvěděl, oč přesně se jedná – Mongrel Mob je motorkářský gang (viz). Naproti tomu pohřební zvyky starověkého Egypta opět patří k tomu známějšímu (viz). Zvyky Torajů, které popisuje indonéská skladba, pak patří k tomu zvláštnějšímu a méně profláklému na desce (viz).

Jak vidno, po tématické stránce je „The History of Death & Burial Rituals Part II“ opětovně poutavou a silnou záležitostí. Jak je na tom ale hudba a nakonec i sound, který, jak už jsme si řekli, bývá u Death KarmaCult of Fire mnohdy kamenem úrazu. Ze zvukového hlediska mi novinka přijde snesitelnější než „The History of Death & Burial Rituals Part I“, kde dal poslech do sluchátek uší docela zabrat. Na druhé straně, po skladatelské stránce mi to zase připadá o chlup níže, ale naštěstí pořád dobré. Průser se nekoná a Death Karma si pořád bezpečně drží dobrou úroveň.

Death Karma

Z konkrétních skladeb jsou mými favority „Tibet – Sky Burial“, kterou zdobí působivá závěrečná třetina, „Egypt – Pharaohs“ s výbornými melodiemi a opět ukázkovou gradací v závěru a nakonec „Czech Republic – Ossuary“ se skvělými klávesami, vznešenou atmosférou a výtečnými pasážemi s českým vokálem. „Haiti – Voodoo“ je taky fajn a dost jí sluší množství etnických motivů. „New Zealand – Mongrel Mob“ zaujme svou agresivitou, která myslím docela pasuje k tématu písně, a také jedním kulervoucím riffem.

Za ostatními stopami trochu zaostává dvojice „Scandinavia – Ship Burial“ a „Indonesia – Tana Toraja“. V první jmenované zaujme prakticky jen jediná pasáž cca ve třetině songu a ze druhé jmenované mi v paměti utkvěla prakticky jen finální minuta a půl. Bonusovou „Japan – The Sea of Silent Trees“ jsem prozatím neslyšel, nicméně pro zájemce, kteří nevlastní CD, lze dodat, že kapela čerstvě vypustila stream včetně bonusového tracku.

Ani ty slabší kusy sice nejsou nějaké vyložené píčoviny, které by se nedaly poslouchat, ale mám při nich pocit, že formace jako Death Karma by měly splňovat trochu větší nároky než stravitelné songy pro natažení stopáže. Navíc ani ty lepší skladby nejsou leckdy dokonalé v celé své délce. I to mělo za následek, že mi „The History of Death & Burial Rituals Part II“ zpočátku připadalo až nečekaně slabé. Vyšší počet poslechů naštěstí dojmy vyspravil a po čase jsem si uvědomil, že Death Karma tu servírují i fantastické momenty, které jsou kurevsky vysoko a stojí za to je slyšet. Vzato kolem a kolem mi navíc „The History of Death & Burial Rituals Part II“ připadá o dost zajímavější než poslední minialba personálně spřízněných Cult of Fire. Nebylo to tedy zpočátku jednoznačné, ale za čas převládla spokojenost.


Pergamen – Spiritual-Paradigma-Kosmos

Pergamen - Spiritual-Paradigma-Kosmos

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.10.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Overture
02. Černé slunce a ohnivé řeky
03. V hlubinách tíha světa pomine
04. Osamělý zážitek v srdci bouře
05. Noční zář nad truchlivou propastí
06. Stezka černého vlka
07. Vize mizantropických scenérií
08. Spiritual-Paradigma-Kosmos

Hrací doba: 33:09

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Pergamen

Pergamen je mi veskrze sympatická kapela. Reálná kvalita její tvorby nedosahuje nějakých nadpozemských výšin nebo žánrového stropu, ani se nedotahuje na blackmetalovou špičku, přesto není těžké si tuhle formaci okolo zpěváka a kytaristy Benyho vlastně i oblíbit.

Důvody nejsou nikterak složité. Z počínání Pergamen mám hned několik pozitivních pocitů… přijde mi, že jde o pracovitou a autentickou skupinu, která se nikam agresivně netlačí a radši se věnuje pilování vlastní muziky. Bez zbytečných póz dlouhé roky pracuje na své vizi blackmetalového žánru, kterou se postupem času podařilo přetavit ve vlastní rukopis – hudební i textový. Pergamen možná nejsou tak na očích jako zdánlivě vůdčí formace českého black metalu, ale své místo si našli a nabízejí muziku, jíž nechybí zajímavost i určitá výpovědní hodnota. Podobně poctivých kapel v domácím black metalu zas tolik není.

Dosavadním vrcholem snažení Pergamenu byla trilogie desek „Per somnum“ (2011), „Nuber atra“ (2014) a „Crudus amuera“ (2015), které dokonce vyšly ve sladěném formátu na šířku položené A5 sešitu. Všechny tři nechaly zapomenout na předešlé počiny a právě „Crudus amuera“ se mi s odstupem jeví jako vrchol diskografie Pergamen do té doby.

Zdá se, že po uzavření tříalbového cyklu přichází skrzeva „Spiritual-Paradigma-Kosmos“ začátek nové éry Pergamen a zároveň i konec. Jak lze totiž pochopit z textu na webu skupiny, novinka by dle všeho měla být „poslední kapitolou“. Určitě to bude znít jako klišé, ale je to docela škoda, pokud by Pergamen měli skončit. Na druhou stranu, za hudbou, jakou po sobě zanechali, se nemusejí stydět a prostřednictvím „Spiritual-Paradigma-Kosmos“ se loučí na dobré úrovni.

Oproti „Crudus amuera“ není „Spiritual-Paradigma-Kosmos“ tak agresivní, zároveň ale nejde o tak zatěžkané album jako „Nuber atra“, ani tak hitové jako „Per somnum“. Jako kdyby novinka stála někde na průsečíku všech tří předešlých počinů a jejím vlastním vkladem byla ještě větší melodičnost. Melodie a kytarové vyhrávky nebyly Pergamenu nikdy cizí, ale zdá se mi, že na „Spiritual-Paradigma-Kosmos“ tuto složku vytáhli ještě víc do popředí a nechali ji vyniknout naplno.

Ale proč ne, když se Pergamen stále vyhýbají klišé a kýči, což je nešvar mnohých jiných blackmetalových kapel, které se dost soustředí na melodickou stránku. Pár momentů, které mi subjektivně nelezou úplně do ucha, se najde, kupříkladu mi moc nesedlo intro „Overture“, poklidný závěr „Osamělého zážitku v srdci bouře“ (což ale jinak dobrý song) nebo některé sólové výpady ve „Stezce černého vlka“ (vedle nichž se však i tady najdou dobré nápady). Většina nahrávky je ovšem v pohodě a některé melodické nápady jsou naopak opravdu povedené, nějaký ten zajímavý motiv se najde prakticky v každém songu snad jedině s výjimkou „Overture“, byť i nakonec ani ona není tak špatná, aby se nedala vydržet. Mým osobním favoritem je pátá „Noční zář nad truchlivou propastí“ se dvěma trochu odlišnými polovinami, které ovšem obě nabízejí jedny z nejlepších nápadů na albu.

„Spiritual-Paradigma-Kosmos“ je v jistém smyslu jako samotní Pergamen – na první pohled nepůsobí nijak nápadně, ale když tomu člověk dá šanci, najde kvalitní poctivou práci s velmi solidní životností. Zpočátku mi to tak ani nepřipadalo, ale postupně jsem proposlouchal až k názoru, že i navzdory několika muškám jde o pravděpodobně nejlepší desku Pergamen.


Choking Hazard (2004)

Choking Hazard (2004)

Země: Česká republika
Žánr: horor / komedie

Originální název: Choking Hazard

Rok vydání: 2004
Režie: Marek Dobeš
Hrají: Jan Dolanský, Jaroslav Dušek, Eva Janoušková, Eva Nádaždyová, Anna Fialková, Kamil Švejda, Roman Izaiáš

Hrací doba: 81 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: ChokingHazard.cz

Přemýšleli jste někdy o tom, jaký je smysl života? Parta lidí, která se sešla v motelu Halali na samotě uprostřed lesů zjevně ano. Vždyť právě proto sem taky tahle nesourodá partička pod vedením slepého filozofa doktora Reiniše přijela. Jenže filozofický kroužek a přemítání o smyslu života nenaruší pouze zbloudilý pornoherec, ale i hromada zombies. A ne jen tak ledajakých – jsou to totiž zombie myslivci. Snad netřeba dodávat, že je pro tyhle nimrody nebude největší lahůdkou zvěřina, nýbrž lidské mozky.

Zadané schéma a prostředí je dostatečnou živnou půdou pro hromadu fóru, čemuž ladění „Choking Hazardu“ do velké nadsázky odpovídá. Je to biják natočený pro radost, což je na něm dost vidět – jedná o záležitost od hororových fanoušků pro hororové fanoušky ozdobenou několika zvučnějšími jmény (např. Jaroslav Dušek, cameo Dády Patrasové). Navíc „Choking Hazard“ přináší něco, co v našich zeměpisných šířkách těžce scházelo (a vlastně až na pár výjimek doteď schází) – šílenou, avšak zručně natočenou a řemeslně kvalitně odvedenou krvavou podívanou s hromadou černého humoru.

Díky vší konstelaci je „Choking Hazard“ filmem, jenž měl nakročeno k okamžité kultovnosti, a kdyby skutečně všechno vyšlo na sto procent, klidně by se z toho mohl stát takový malý český „Braindead“. Jenže výsledek bohužel nedopadl natolik dobře, aby se na takovou metu dokázal vytáhnout.

A přitom místy je vidět, že potenciál byl v „Choking Hazardu“ skutečně veliký. Některé momenty jsou nářez jako svině a strašně vtipné. Hlavně příjezd ztraceného porno-jehovisty v podání Romana IzaiášeDogy (je tu mnohonásobně zábavnější, než když hraje v kapele, haha), scénka v motelovém pokoji, diskotéka s myslivci, v níž nechybí ani zombie breakdance, zombie kung-fu souboj… to je jen malá ukázka z toho, jak je „Choking Hazard“ sympaticky ujetý. Nechybí ani spousta malých vtípků, kurevsky řízné hlášky, že se to v českých filmech v takové míře v podstatě nevidí a neslyší, pobaví i malé roličky – kromě již zmiňované Dády Patrasové třeba Robert Rosenberg, jenž filmového pornoherce přiveze taxíkem k motelu, anebo třeba spisovatel Ondřej Neff v roli jednoho ze super-zombie-myslivců. Docela k tomu sedne i zhovadilý soundtrack, v němž se střídají disko-škváry s příspěvkem Dogy nebo grindcorovým songem. Nakonec i samotný nápad s nemrtvými nimrody je super.

Všechno tedy hraje „Choking Hazardu“ do karet, ale výsledný snímek je naneštěstí poněkud nevyrovnaný. V jednu chvíli je to skvělá zábava, úroveň se však nedaří držet po celou stopáž, což zrovna nepotěší, když je tato pouhých 80 minut. Excelentní momenty střídají dost hluché pasáže, a navíc s postupujícími minutami strmě klesá tempo a finále vyznívá trochu do ztracena, namísto toho aby se stalo kýženým vyvrcholením.

Choking Hazard (2004)

Na jednu stranu je mi „Choking Hazard“ hodně sympatický film – svým stylem humoru, nadhledem, nadšeneckým přístupem, krvavou nadílkou, dobrými nápady, několika skvělými chvilkami… a takovým českým pohledem na zombie komedii. Na druhou stranu nemohu popírat, že v člověku po jeho uplynutí zbude určitým pocit zklamání a promarněného potenciálu. Může to znít jako klišé, ale z tohohle všeho šlo prostě vyždímat mnohonásobně víc. Velká škoda. Takhle je to jen solidní jednohubka, ale zdaleka ne kultovní počin.

Nedlouho po uvedení „Choking Hazardu“ se začal připravovat i druhý díl, ale zdá se, že postupem času tyhle snahy nějak vyhnily. Což je také škoda, protože zrovna tady bych se za pokračování přimlouval. Pokud by totiž tvůrci začali stavět na kladech původního filmu a poučili se z jeho chyb, mohl by ten kultovní biják konečně vzniknout. To se ovšem bavíme čistě v teoretické rovině, protože po tolika letech ticha už moc nevěřím, že by někdy dvojka skutečně byla…

Choking Hazard (2004)


Arthedain – Infernal Cadence of the Desolate

Arthedain - Infernal Cadence of the Desolate

Země: Českáý republika / Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.6.2018
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. A Testament to Failure
02. Where Nonexistence Is All
03. Depths of Isolation
04. Consuming the Aurora
05. Infernal Cadence
06. Arcane Ascension
07. A Garden Lies Barren
08. None Shall Remain
09. As One

Hrací doba: 47:12

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Arthedain jsem poprvé slyšel skrzeva jejich druhé minialbum „Arias Exalted“. Jak už tomu tak v mnohých případech bývá, vzpomínky na něj jsou víc mlhavé než přesné. Vybavuji si, že šlo o relativně slušnou záležitost, která mi přišla docela v pohodě, ale ani zdaleka se nejednalo o tak dobrou muziku, aby měli Arthedain šanci dostat se mezi oblíbené kapely, jimž člověk věnuje pravidelné poslechy. Sejde z očí, sejde z mysli.

Dost často se ovšem stává, že jeden za čas opětovně narazí na nějakou skupinu, kterou před lety zkoušel poslouchat, aby na ni posléze zapomněl (ať už záměrně anebo díky přirozenému běhu věcí). Mně se takhle v letošním roce vrátili právě Arthedain, kteří to před nedávnem dopracovali k prvnímu dlouhohrajícímu počinu „Infernal Cadence of the Desolate“. Ten sice „zdobí“ fakt mega debilní obal, jejž by neměla nikdy použít žádná blackmetalová formace, která chce, aby ji někdo bral seriózně, ale i tak jsem se nakonec rozhodl dát formaci další šanci. Určitým dílem i díky zemi původu…

Arthedain jsem si totiž v paměti uchoval jako německou skupinu. O to víc mě překvapilo, když jsem zabrouzdal na vševědoucí Metalové archivy a viděl zemi původu jako Českou republiku. Po chvilce zběsilé detektivní činnosti jsem dal dílky skládanky dohromady – Charles Wolford, hlavní postava Arthedain, původem Američan, aktuálně přebývá v Praze, kde proběhlo (přinejmenším alespoň zčásti) také natáčení. Jinak stále platí, že za bicími sedí Tobias SchulerDer Weg einer Freiheit, plus se ke kapele připojil i další kytarista Nicholas Colvin.

Nyní už se ovšem přesuňme k vlastní hudební náplni „Infernal Cadence of the Desolate“. Ačkoliv v tomhle případě není zas tak moc o co stát. Od desky byste rozhodně neměli očekávat zázraky, protože se tu žádné nekonají. Arthedain na svém debutu hrají lehce stravitelný nenáročný black metalu, jemuž chybí nádech něčeho extrémní nebo nebezpečného. Jedná se o dost krotkou záležitost určenou spíše metalovým začátečníkům, kteří ještě nemají naposloucháno dost na to, aby docenili hloubku náročnějších formací, případně lidem, kteří na poslouchanou muzikou nekladou příliš vysoké nároky a vesměs se spokojí s tím, že tam hraje kytara a je to metal. Což nemyslím jako urážku nikoho, každému co jeho jest. Pouze jemně naznačuji, že pokud se řadíte ke kritičtějším posluchačům, Arthedain vás nedokážou uspokojit ani v nejmenším.

Podívám-li se na frontu věcí, které čekají na pochvalu, příliš kandidátů nenacházím. Zmínit mohu leda tak skutečnost, že tu a tam se někde vyloupne relativně solidní riff nebo ucházející pasáž. Není jich mnoho, ale výjimečně se něco najde. Částečně i díky tomu si dovolím říct, že „Infernal Cadence of the Desolate“ i navzdory kritice, která již zazněla a ještě dále zazní, není vyložená žumpa. Je to spíš „jen“ podprůměrná placka. Mám nicméně pocit, že ambice Arthedain asi mířily o něco výše.

Na druhé straně, hromada riffů je vysloveně planá, některé z nich dokonce až otravné. Slova chvály nebudu mít ani pro vokály, protože ty jsou také přinejlepším průměrné. Samozřejmě ani v jednom případě nehovořím o technické stránce věci, protože instrumentálně je vše odehráno v cajku, schopnosti pokulhávají jen v tom zpěvu, jehož barva a podání jsou prostě zaměnitelné a nudné. Předně ale Arthedain ztrácejí v kompozici, protože nějaké skutečně kvalitní nápady prostě scházejí.

Celkové dojmy „Infernal Cadence of the Desolate“ jsou tedy nevalné. Bavíme se tu o zbytečné nahrávce postrádající jakoukoliv atmosféru i charisma. Spotřební metalové zboží bez jakékoliv zajímavosti. S tímhle vůbec nemusíte ztrácet čas.


Aggressive Tyrants, Flashback, Teddy Bear Autopsy

Voices From the Castle poster 2018

Datum: 15.9.2018
Místo: Hořice, nádvoří Strozziho zámečku
Účinkující: Aggressive Tyrants, Flashback, Plán to Kill, Selhání systému, Teddy Bear Autopsy

Je na čase zase jednou vypadnout z velkoměst a podívat se, co se děje na venkově. Tím nechci rozhodně urazit obyvatele Hořic v Podkrkonoší, ale pouze poukázat na fakt, že naše reporty pochází často z koncertně profláklejších destinací. V Hořicích se sice koná pár koncertních akcí (dokonce dva pravidelné festivaly větších rozměrů), ale většinou nic, co by stálo za řeč. Mimoto jsou na kulturním programu různé městské slavnosti, první máje a bůhví co všechno dalšího, zkrátka klasické akce na náměstí, kde rozhodně nehrozí, že by začal hrát chlívek typu Aggressive Tyrants.

Právě ti byli asi největším jménem události nazvané Voices from the Castle, která proběhla na nádvoří zámku hraběte Strozziho. Jedná se tedy spíše o zámeček, takže prostor to není nijak veliký, ale pro účely podobně punkové akce stačí bohatě. Kolem a kolem se jednalo vlastně jen o pódium, zvukaře, přísun piva a guláše, trochu sezení a dvě toiky. A stačilo to, jen to pivo bylo hnusný, ale pojďme za muzikou.

Sešlo se tu pět kapel z většího či menšího okolí, výjimkou v tomto ohledu byli pouze Aggressive Tyrants pocházející až ze Světlé nad Sázavou. Nebyla tu vyloženě žádná pecka, kvůli které bych nemohl dospat, ale i tak byla sestava vystupujících solidní. Zahrnovala všemožné odnože punku, to znamená od klasického punk rocku až po grindcore, a vlastně v této posloupnosti také šli víceméně jeden po druhém na plac. Každý měl zhruba půlhodiny času, aby se to stihlo od páté odpolední všechno odehrát do zákazu rušení nočního klidu.

Vše začala sebranka Selhání systému z Lázní Bělohrad. Právě ti zastupovali tu základní formu punku, kde se skočné tempo doplňovalo s chytlavými zpěvy o vojácích, dědkovi, co jim vypíná elektriku ve zkušebně, AIDS nebo Zemanovi. Dá se říci, že to byla ta nejběžnější pankovka, co neměla absolutně čím překvapit, ale přesto jsem přihlížel až do konce a úplně se nenudil. Po nich už začal být program lákavější. Následovali hardcoristé Plán to Kill z Pardubic. Ty už okrajově znám, a to zejména díky jejich názvu, protože ten si prostě pro jeho stupiditu/genialitu zapamatujete a zvědavost už se postará o ostatní. Malá zajímavost, za mikrofonem je tu od léta žena – Martina Rejzková – a vedla si moc dobře. I to dodává jejich metalovému hardcoru něco navíc, mělo to živelnost, několik opravdu dobrých pasáží a vůbec předvedli slušnou podívanou.

Hradečáci Teddy Bear Autopsy patří už ke zkušeným vyznavačům goregrindu. Jejich minutovky k tanci a poslechu, které se točí převážně kolem dětských hraček, jednoduše pobavily. Asi si to dokážete představit, je to jedna z těch kapel, jež vám dá přesně to, co čekáte, tedy porci prasečího dovádění, za zvuku řízných kytar a bicích. A zrovna v tomto žánru je to ještě důležitější, jelikož drtivá většina grindu je prostě stvořena k živému přednesu, a to Teddy Bear Autopsy umí. S přicházející tmou se na scéně objevili Flashback, rovněž z Hradce. Tihle harcovníci na živo splňují nejpřísnější pravidla současného hardcoru, a to i se vším patosem, co k tomu patří a vlastně tak dělá hardcore hardcorem. Do žil přihlížejících se jim podařilo vlít dávku energie, takže se konečně taneční parket trochu rozehřál a došlo na nějakou odezvu. Hrála se i nová klipovka „Dream Bay“ a jejich působení na pódiu po celou dobu pěkně odsejpalo, čili sympatické vystoupení.

Jako poslední se dostali ke slovu Aggressive Tyrants, což je vůbec jedno z nejvýraznějších grindcorových těles na našem území, však fungují už od roku 1993. Svému jménu naprosto dostáli a ze všech zúčastněných mě bavili nejvíce. Prakticky bezchybné grindcorové vystoupení plné fekálního humoru, latexových sado-maso kukel, nekompromisních sypaček a drtivých riffů. Nelze opomenout ani vokální projevy obsahující úplně všechny žánrové techniky plus líbezně úchylné čisté zpěvy. Tyrani by bývali hráli pořád dál, ale s úderem desáté začal pořadatel naléhat, ať se to raději utne. Prý snad už byli v areálu i policajti, a tak nakonec k nevoli přihlížejících po pár dalších skladbách skončili. Ostatně už v průběhu dne jsem viděl někoho z místních, jak si stěžuje u pořadatelů, a je fakt, že v okolních ulicích byl randál docela slyšet. Nicméně desátá večerní byla jakž takž dodržena, a tak jsme nebyli rozehnání vodním dělem, ani nedostali obuškem pár ran na dobrou noc, haha.

Aggressive Tyrants

Lidí sice s každou další kapelou přibývalo, ale i tak jich bylo spíš poskrovnu. Snad se to ale setkalo s úspěchem, těžko říct. Nejednalo se sice o akci, na kterou bych vzpomínal celý život, ale rozhodně jsem se bavil a za každou podobnou věc jsem rád. Líbil se mi program, jelikož dával smysl – nabídnul mladé kapely z okolí a zároveň osvědčené veterány odlišných stylů, přesto žánrově souznějící. Snad jen hrací časy mohly být trochu delší, minimálně u večerních kapel. Celkem vzato to byl příjemný večer, a jestliže se příště ukáže podobně zajímavá sestava účinkujících, rád na Voices from the Castle zajdu znovu.


Semai / 777 Babalon – split

Semai / 777 Babalon - split

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: drone / industrial / dark ambient
Datum vydání: únor 2018
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Semai
01. The Lake of Dust and Ashes
02. Landscape of Ruin and Oblivion
03. Iron Worm Eats the Earth

II. Semai / 777 Babalon
04. Drunk with the Blood of the Saints

III. 777 Babalon
05. Meontology

Hrací doba: 64:13

Odkazy Semai:
bandcamp / bandzone

Odkazy 777 Babalon:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

V dnešní recenzi se opět jednou ponoříme do experimentálního bahna mini-scény okolo slovenských labelů Sky Burial Productions / Nomad Sky Diaries a představíme si společný počin jedné české a jedné slovenské formace, který by měl potěšit příznivce odporné, nelehce stravitelné hudby, v jejíchž útrobách se smývají hranice mezi black metalem a hlukovými žánry. Jedna zbytečně dlouhá věta na úvod by byla, vrhněme se tedy rovnou na věc.

Bezejmenný počin svádí dohromady českou skupinu Semai a slovenské 777 Babalon. Myslím, že obě jména by neměla být neznámým pojmem pro ty z vás, kdo se o podobné hudební hlubiny zajímáte alespoň trochu podrobněji. Nahrávka je formálně asi spíš splitem, nicméně ne čistokrevným. Vedle tří vlastních skladeb Semai a jednoho vlastního songu 777 Babalon se tu totiž nachází i kompozice „Drunk with the Blood of the Saints“ stvořená společnými silami, které navíc nechybí mnoho k tomu, aby se vyškrábala na půlhodinovou hranici. Vzhledem k tomu, že ani samostatné písně obou projektů se nespokojí s nějakými pěti minutami, je asi jasné, že půjde o pěkně výživné poslouchání.

Nahrávku otevírá příspěvek Semai se třemi kusy „The Lake of Dust and Ashes“, „Landscape of Ruin and Oblivion“ a „Iron Worm Eats the Earth“. Jejich názvy jsem tu vypsal zcela záměrně, protože si myslím, že už z nich samotných dýchá dusná misantropická atmosféra. Důležité je, že obdobné pocity dokáže vyvolat i samotná hudba, která je ohavná, jak zákon káže.

Trojice skladeb Semai stojí na průsečíku mezi dronem, industrialem a black metalem, přičemž míra převahy jednotlivých stylů odpovídá pořadí, v němž jsem je vyjmenoval. Muzika každopádně působí ohromně hutně a prakticky každý úder je těžký a bolí, pokud máte dost odvahy na to, abyste volume vyšponovali do vyšších obrátek. I přes formálně pomalejší tempo jde o docela „rychtu“, která svému posluchači nenechá nic zadarmo. Jestli někdo hledá odpočinkový poslech, tak tady jej rozhodně nenajde. Zdali je takové prohlášení kladem či záporem, to už si jistě dokážete rozhodnout sami dle vlastních subjektivních preferencí.

Nejdelší stopou pětipoložkového tracklistu je čtvrtý monument „Drunk with the Blood of the Saints“, na němž se svorně podíleli Semai777 Babalon. Oproti předchozím třem písním se jedná o poměrně výraznou stylovou změnu, poněvadž tahle kompozice se nese v duchu plíživého minimalismu a dark ambientu. V tomhle případě člověk nedostane takovou facku, jako když poprvé uhodí „The Lake of Dust and Ashes“, protože zdejší temnota je introvertnějšího rázu. Ponurost nicméně nechybí. Důležitým prvkem „Drunk with the Blood of the Saints“ je také gradace – skladba sice narůstá velice pozvolna a napříč dlouhými minutami, ale je to tam a v závěru se vyšplhá až na hranice soft noisu. Za zmínku jistě stojí, že se v průběhu této půlhodinové poutě ozvou i jisté „melodie“ nebo atmosférické prvky, díky nimž se nejedná pouze o bezcílné bloumání šumivými hlubinami, nýbrž poutavou minimalistickou kompozici.

S podobným receptem přichází i finální sólový příspěvek 777 Babalon s názvem „Meontology“. I ten na ploše jedné čtvrthodiny pracuje s darkambientním minimalismem a s hledáním ledva postřehnutelných detailů zahalených mlhou v moři „skoro-ničeho“. A opět se jedná o záležitost, již docení pouze příznivci podobných záležitostí, kteří si užijí jemné nuance, zatímco sváteční posluchač v tom neuslyší vůbec nic.

Nicméně ačkoliv proti „Drunk with the Blood of the Saints“ a „Meontology“ nemohu říct křivého slova a obojí považuji za povedené kompozice, z celého počinu mi v hlavě nejvíce utkvěl nihilismus prvních tři stop Semai.

Na závěr můžeme dodat, že nahrávka vyšla v lákavé formě A5 digipack CD potřísněného „krví“. Limitace činí rovných sto kopií.


Silent Stream of Godless Elegy – Smutnice

Silent Stream of Godless Elegy - Smutnice

Země: Česká republika
Žánr: folk / doom metal
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Redblack Productions

Tracklist:
01. Ten, který ukoval Slunce
02. Kdo z nás je víc
03. Synečku
04. Ptakoprav
05. Malověrná
06. Za nevěstou
07. Tichý zpěv
08. Bezbřeží

Hrací doba: 48:33

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Silent Stream of Godless Elegy

Silent Stream of Godless Elegy nepochybně patří k výrazným jménům domácí metalové scény. Dokonce bych si hned zkraje dovolil nadhodit odvážnou myšlenku, že některá jejich starší alba patří k tomu nejlepšímu, co kdy v českém metalu vyšlo. Když ale tohle říkám, rozhodně při tom nemám na mysli minulou desku „Návaz“.

Jistě si všichni vzpomenete, jak se tenkrát mluvilo o tom, jaká to není senzace, že Silent Stream of Godless Elegy budou vydávat u labelu jako Season of Mist. A zprvu se zdálo, že pod křídly velkého francouzské vydavatelství pustili do světa výborné album. Tento dojem ale trval jen chvíli. „Návaz“ mě v době svého vydání tuze bavil, ale nadšení zanedlouho přešlo a s časovým odstupem již s jistotou můžeme říct, že jde pravděpodobně o nejméně záživnou nahrávku kapely. Nebyla hloupá nebo vysloveně průměrná, ale pět let po vydání už si člověk pouští jenom skutečně výrazná alba. A mezi taková „Návaz“, na rozdíl od třeba „Behind the Shadows“, „Themes“ nebo „Relic Dances“, nepatří.

Novinka „Smutnice“ přichází po dlouhých sedmi letech, během nichž opět došlo k výrazným obměnám sestavy. Od minulé desky zbylo jen (dnes již) ústřední manželské duo Radka a Hany Hajdových, druhý zpěvák Pavel Hrnčíř a cellista Michal Sýkora, po Radku Hajdovi nejstarší stálice v řadách Silent Stream of Godless Elegy. Pryč je i kapitola u zahraničního labelu, protože počin vyšel opět v Čechách, ale jistá zajímavá jména zvenku se přece jenom objevují – Yossi Sassi (ex-Orphaned Land) jako producent a Roland Grapow (Masterplan, ex-Helloween), s nímž Silent Stream of Godless Elegy nakonec nespolupracují prvně, na mixu.

Záměrně jsem psaní o „Smutnici“ mírně pozdržel a nechal album déle odležet, abych si pořádně rozmyslel, co o něm napíšu, a nedopadl jako posledně s „Návazem“, které jsem v dobové recenzi zbytečně přechválil a s po čase se k němu už prakticky nevracel. A s tímto menším odstupem mohu říct, že takto s dost velkou pravděpodobností dopadne i „Smutnice“, byť je asi o kousek silnější než její přímý předchůdce.

Pokud se mě zeptáte, jaké mám důvody k takovému tvrzení, co je na „Smutnici“ nepovedené, pak zpříma odpovědět nedokážu. Nepřijde mi, že by Silent Stream of Godless Elegy dělali něco vyloženě špatně. Mají svůj rukopis na pomezí folk a doom metalu kořeněný lokálním feelingem, nápady mají také a některé pasáže „Smutnice“ jsou moc fajn. Zejména ty jemnější a baladičtější, v nichž to kapele v její současné podobě sluší o moc víc než neohrabaný metal, který se nesměle objevuje především ve druhé písni „Kdo z nás je víc“. Což je asi nejméně sympatický song na albu, společně s úvodním kusem „Ten, který ukoval slunce“, jenž se už notně oposlouchal. I z těchto důvodů mě tak napadá, že nemetalové, čistě folklórní album, dejme tomu něco na styl Tomáše Kočka, s nímž ostatně kapela v minulosti intenzivně spolupracovala, by možná současným Silent Stream of Godless Elegy sedělo víc.

Silent Stream of Godless Elegy

Střed alba je vlastně dost fajn. „Synečku“, „Ptákoprav“ a „Malověrná“ jsou povedené a při zmiňování toho nejzajímavějšího bych k nim navíc dodal ještě poslední „Bezbřeží“. Slušné motivy se nicméně objevují i v dalších dosud nejmenovaných písničkách. Přesto jsem po nějaké době zjistil, že vlastně nemám chuť poslouchat „Smutnici“ dál. Dal jsem tomu nějakých x poslechů, nemůžu tvrdit, že by se mi to nelíbilo nebo že by mě snad poslech dokonce obtěžoval, nakonec se mi to vcelku líbilo. Ale jaksi nemám potřebu v tom poslouchání pokračovat, z dlouhodobějšího hlediska ke „Smutnici“ člověka nic moc netáhne. Chybí tomu jakýsi punc nadčasovosti, jímž se mohla pyšnit starší, výše jmenovaná alba Silent Stream of Godless Elegy.

Je to pro moravskou stálici ostudný výsledek? Myslím, že ne. Ostuda vypadá a zní trochu jinak. Na „Smutnici“ je znát, že jejímu vzniku někdo věnoval péči a záleželo mu na ní, což je samozřejmě chvályhodné, ale ještě to automaticky nezaručuje hluboké zážitky i pro lidi, kteří nakonec desku poslouchají. Zdá se mi, že Silent Stream of Godless Elegy se s aktuální a minulou nahrávkou dostali do toho stádia kariéry, kdy už řekli to hlavní a svá zásadní díla mají za sebou, a dnes si jen s přehledem udržují solidní kvalitativní standard, za nějž se nemusejí stydět. Ale to nakonec taky nemusí být úplně špatně.


Et moriemur – Epigrammata

Et moriemur - Epigrammata

Země: Česká republika
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 20.3.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Introitus
02. Requiem aeternam
03. Agnus dei
04. Dies irae
05. Offertorium
06. Communio
07. Libera me
08. Absolve domine
09. Sanctus
10. In paradisum

Hrací doba: 53:11

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Když jsem tuhle recenzi rozepsal původně, za nějakou dobu jsem zjistil, že jsem ji nevědomky uvedl prakticky stejně jako recenzi na minulé „Ex nihilo in nihilum“. Takové odhalení samozřejmě nemohlo vést k ničemu jinému než smazání značné části již hotového textu a nutně také k napsání něčeho jiného. Nicméně vzhledem k tomu, že mě nic rozumnějšího nenapadá, radši se pustíme rovnou do povídání o letošní novince „Epigrammata“. Et moriemur už nakonec nejsou úplně nové jméno, kdo se alespoň trochu rozhlíží, jistě již na ně narazil, takže snad nemusíme zdlouhavě představovat.

Opět se jedná o album, o němž nelze tvrdit, že by nemělo svou kvalitu, naopak je na něm znát, že Et moriemur již dorostli ve vyzrálou a sebevědomou kapelu, jež se na doommetalový žánr dokáže podívat se sympatickým rozhledem. Jestliže na začátku jejich cesty byly z hudby znatelně cítit vlivy známějších zahraničních kolegů, na třetí desce už skupina operuje s vlastním výrazem. A to je něco, co si rozhodně zaslouží uznání.

Hned na první pohled zaujme na poměry svého žánru relativně nevšední obálka. Artworky Et moriemur byly vždy něčím zajímavé a ani „Epigrammata“ v tomto ohledu naštěstí není výjimkou. S atmosférou vizuální stránky do určité míry koresponduje i hudební náplň alba. A v momentech, kdy je tento pocit nejvýraznější, mi „Epigrammata“ přijde nejpoutavější. Kupříkladu nástup první regulérní skladby „Requiem aeternam“ s atmosférickými sbory je opravdu dobrý, nakonec celá tahle píseň se dost povedla…

…a není jediná, viz namátkou třeba „Dies irae“ anebo „Sanctus“. Poslední jmenovaná s výbornými „brajdovskými“ melodiemi je za mě pravděpodobně to nejlepší, co celá nahrávka nabízí. Jako dobrou bych nakonec označil i závěrečnou desetiminutovku „In paradisum“, přestože bych možná čekal, že vzhledem ke své stopáži a svému umístění v samém závěru „Epigrammata“ dokáže desku ukončit ještě o kus působivěji, podobně jako se to podařilo „Black Mountain“ na „Ex nihilo in nihilum“. Nicméně pořád jde o dobrý kus, o tom asi žádná.

Na druhé straně, na rozdíl od mnohých dalších kolegů s nadšenými recenzemi nemůžu jen nekriticky chválit. V mnohých pasážích napříč albem se Et moriemur stále drží standardních doomových postupů a právě tehdy jde o nejméně záživné momenty. Samozřejmě by se dalo polemizovat o tom, jestli lze v tak konzervativním žánru jako doom metal opustit klasické výrazivo, a přitom se stálo jednalo o doom metal, ale to už je asi na širší diskuzi. Každopádně, „Agnus dei“ a střed desky zastoupený písněmi „Offertorium“, „Communio“ a „Libera me“ mi připadá slabší. Každý z těchto songů má pár kvalitních dílčích elementů (nějaký motiv, pasáž), ale celkově nedokáže zaujmout tolik jako třeba „Sanctus“. A některé jiné chvilky se mi dost rychle ohrály, až mi brzy začaly spíš vadit (jako příklad může posloužit třeba část s mluveným slovem v „Agnus dei“).

Navzdory určitým výhradám je ale „Epigrammata“ stále sympatická deska. Minimálně z toho titulu, že mnohé její prvky jsou na poměry zastydlého subžánru docela svěží a že dokonává cestu Et moriemur k vlastnímu rukopisu. A když tohle říkám, rozhodně tím nemám na mysli jen v rámci domácích poměrů, poněvadž „Epigrammata“ je bez obav konkurenceschopná s většinou doomové produkce napříč světem. Což není jen nějaká planá frázička na podporu místní scény pod rouškou zbytečného metalo-nacionalismu, skutečně jde o album víc než lokálních kvalit. Dokonalé nicméně není.


Nikander – Sekyra prohnaná kolenem

Nikander - Sekyra prohnaná kolenem

Země: Česká republika
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 20.4.2018
Label: Day After Recrods

Tracklist:
01. Rozpálené suky
02. Set a Distant Lie
03. Ve stínu val
04. Steel Willows
05. Rain of Needles
06. Farewell
07. Tuna tuny z bláta
08. Když podmínka odcházení ztrácí se v mlze, na níž zapomíná se 

Hrací doba: 30:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

Občas objevíte nějakou kapelu úplně náhodou. Třeba tak když listujete katalogem Day After Records a vyskočí na vás upoutávka s vydáním debutového alba tuzemské skupiny. Pak už stačí jen, aby vás zaujal kupříkladu obal, a co ještě lépe, ukázka na Bandcampu, a je to v kapse. V případě Nikander a jejich prvotiny „Sekyra prohnaná kolenem“ se tak stalo ve všech případech na výbornou, takže nezbývalo než se jen těšit na datum vydání.

Soudě dle nabídky oblečení a dokonce limitované edice alba s barevným modrým vinylem to vypadá, že se o ně label Day After Records stará se vší péčí. Na to, že se jedná v podstatě o stále novou kapelu, je to slušná podpora. Nikander měli dosud na kontě pouze eponymní singl/demo z roku 2016, na kterém se objevily dvě skladby – „Steel Willows“ a „Ve stínu val“. Obě prošly menší úpravou a dotáhly to i na dlouhohrající fošnu, jež vyšla koncem dubna.

Čeho si lze všimnout už z názvů dvou uvedených písní, je, že jedna je v angličtině a druhá v češtině. A takhle půl na půl je tomu i v případě „Sekyry prohnané kolenem“. Více po chuti mi jsou ty české, jednak je to sympatické a druhak, když už si k poslechu texty čtu, tak mě to i více zajímá. A ono poslouchat naléhavý krákor zpěvačky Jany o zlomených kloubech, pánvích a vředech hlouposti má taky něco do sebe. Právě vokál, zde tedy ženský, je dalším charakteristickým znamením. Asi nejvíce se přibližuje k blackovému projevu, což v kombinaci se sludgovým/stonerovým základem zní svěže a patří k přednostem desky.

„Sekyra prohnaná kolenem“ je tedy dílem temným, pořádně natlakovaným výbušností a zabaleným do příznačně špinavé krusty, která napomáhá stonerovému zvuku přidat na osobitosti. Jejich zvuk není úplně nepodobný tomu, jímž se prezentovali rozpadnuvší Gospel of the Future, však také v sestavě Nikander figuruje jejich kytarista Mika Koffin. Přesto by tu stále byl prostor pro vybudování tísnivější a ještě hnusnější atmosféry.

Sekyra se prohání hned od začátku, když za tónů úvodního fláku „Rozpálené suky“ a následující dvojice skladeb „Set a Distant Lie“ a „Ve stínu val“ zasekává své ostří hluboko do posluchačovy mysli. Masivní zvuk umocnění hutným riffováním a tvrdou rytmikou putuje od bluesových zahulených vyhrávek až po hrubší tempa. Lze slyšet ten archivní sabbatovský zvuk i drcení nástrojů po vzoru Electric Wizard, ale přesto nezní jako jejich x-tá kopie. V mém uchu jsou v tom ještě namočeni třeba domácí Mörkhimmel, ať už zvukem nebo písněmi samotnými.

Nikander

Trochu méně zajímavá mi přijde táhlá čtyřka „Steel Willows“, zato ostřejší „Rain of Needles“ zase nasazuje jehlu na správnou drážku a z té se až do konce nesjede. Tamburína uvádí „Farewell“, která je stylovým odbočením k post- melancholickým náladám, končící v klasičtější, právě mörkhimmelovské bouři. To „Tuna tuny bláta“ a „Když podmínka odcházení ztrácí se v mlze, na níž zapomíná se“ jsou opět tvrdé těžkotonážní záležitosti nedávající žádnou naději ve světlo na konci tunelu. Právě poslední zářez je tím, jejž jsem slyšel jako úplně první a dosud je asi mým nejoblíbenějším, zejména díky malátnému tempu a tlaku.

Nikander rozhodně doporučuji. Kvalitní hudby z našich luhů a hájů není nikdy dost a „Sekyra prohnaná kolenem“ mezi ni patří. Vše od skladeb, přes produkci až po obal vytvořený Jindřichem Janíčkem tvoří zajímavý materiál žádající si pozornost všech tuzemských fanoušků extrémního metalu. Celé album je volně k poslechu na kapelním Bandcampu, takže směle do toho.