Archiv štítku: CZE

Česká republika

Choked by Own Vomits – Shit World

Choked by Own Vomits - Shit World

Země: Česká republika
Žánr: grindcore / death metal
Datum vydání: 5.6.2017
Label: Rotten Roll Rex / Nice to Eat You Records

Tracklist:
01. Small Dark Age
02. Stressland
03. Cemeteries Along Roads
04. The Day When I Lost in Myself
05. Dream Is Over
06. Let to Rot
07. Fast Path to Hell
08. Fusion
09. Coffin Nails
10. Asshole in Flames
11. Shit World
12. Like Thousands Suns
13. Dust
14. Pickled Quark Chesse
15. Cruel Face of Life
16. The End of the Shit World

Hrací doba: 30:45

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Choked by Own Vomits

Když Choked by Own Vomits před lety vydávali svůj dlouhohrající debut „Shit Autopsy“ (2009), přišlo mi, že mají vcelku našlápnuto. Placka vzbudila relativně dost pozornosti, vyšla u zavedených Nice to Eat You Records Vládi Prokoše (Fleshless) a celkově mi přišlo, že Choked by Own Vomits mají dobrou výchozí pozici k tomu, aby se na domácí chrochtací scéně zabydleli a aklimatizovali jak prase v chlívku.

Nicméně to bylo před nějakou řádkou roků. Nyní mi přijde, že v následujících letech se Choked by Own Vomits trochu ztratili ze záře grindových reflektorů, a to i v České republice, zemi grindcoru zaslíbené. Anebo možná ne, třeba je žánroví fans a pravidelní návštěvníci grindových akcí z očí nikdy neztratili, ale já do téhle sorty zvrhlíků zrovna nepatřím (obyčejně jsem zvhrnutý krapet jinačím směrem), takže to moc nesleduju. Co vám budu vykládat, měl jsem prostě v piči, co kapela dělá nebo nedělá, poněvadž grindcore není moje srdcovka, a když sem tam dostanu chuť na nějakou pořádnou chrochtanici, tak je mi vlastně vcelku šumák, jakou skupinu si pustím, jelikož mi skoro všechny znějí téměř stejně.

Faktem nicméně zůstává, že na druhou řadovou fošnu Choked by Own Vomits s neméně poetickým názvem „Shit World“ se čekalo celých osm járů. Vysokou uměleckou hodnotu si samozřejmě udržuje i obal, jenž je ještě povedenější než v případě „Shit Autopsy“. Lze si povšimnout, že se na něm objevuje stejná roztomilá oblůdka jako u debutu, akorát tentokrát nepitvá, nýbrž vylézá ze útrob jakéhosi sádelnatého nešťastníka. Pozorný čumil zachytí i další roztomilé detaily jako například Freddyho Kruegera, hlavní postavy z kultovní hororové série „A Nightmare on Elm Street“, v levém horním rohu přebalu.

Osobně mě tyhle prasácké grindcorové obaly vždycky bavily, dokonce čím zvrhlejší, tím lepší. „Shit World“ v tomto ohledu rozhodně není přeborníkem, protože jsem už viděl i mnohonásobně úchylnější grindové obálky, ale pořád je to fajn. Leckdy se mi dokonce stává, že mě obal grindcorového alba baví než jeho samotná hudební náplň. A bohužel musím říct, že „Shit World“ k takovým případům patří.

Já vím, že teď fakt nenapíšu nic objevného, protože jde o něco, co lze napsat možná o nějakých 90 % procentech grindcorových nahrávek (a to se s tím odhadem ještě možná držím střízlivě při zemi), ale – je to prostě typický grind se všemi jeho klady a hlavně i zápory. Choked by Own Vomits se ani náznakem nesnaží o nějakou invenci a sypou ve standardních žánrových mantinelech. Akorát k tomu přimíchávají i citelné deathmetalové ingredience, ale ruku na péro, něco takového v téhle odnoži tvrdé hudby není vůbec nic výjimečného či neslyšeného. Vlastně se to objevuje dost často.

Jasně, jasně, nemusíte se čertit, já samozřejmě vím a respektuji, že tenhle styl má určitá pravidla hry, na něž je nutné přistoupit, a také si jsem vědom skutečnosti, že žádat po grindcorové kapele invenci se rovná naivitě nejhrubšího zrna. Však se s tím do určité míry počítá a rozhodně bych s tím vším dokázal žít… kdyby mě „Shit World“ bavilo. Dokonce i „Shit Autopsy“, které bylo formálně primitivnější, díky menšímu podílu death metalu ještě obyčenější a s takzvaně horším soundem, mi sedělo víc, protože to byla větší čuňárna.

Choked by Own Vomits

Na druhém albu Choked by Own Vomits mi prostě něco schází. Jeho poslech mě sice nesere, ani neuráží, ale jednoduše nevidím jediný důvod, proč bych si měl „Shit World“ pouštět doma, když svět nabízí tuny zábavnější muziky – a to i v grindcorovém ranku. A to skutečně nemusíme požadovat vynalézavost avantgardního grindu. Choked by Own Vomits jednoduše postrádají neodolatelně chytlavý groove, s nímž slaví úspěch třeba Gutalax, ani tu není bestialita extrémnějšího grindu-až-powerviolence – protože intenzita a agrese je taky cesta.

Choked by Own Vomits si prostě drží nenáročné tempo a hrají tak nějak obyčejně. Sem tam nějaký samplík nikoho nevytrhne, natožpak obligátní chroptění. To už se mi víc zalíbily výjimečně kytarové vyhrávky, ale těch na albu je, co by se za nehet nešlo. Abych ale zbytečně nepíčoval, „Shit World“ se furt poslouchá bezproblémově a případnou chuť na nepříliš náročný grindík ukojit dokáže. Rozhodně jsou na tom Choked by Own Vomits mnohem lépe než třeba takoví Felisha, jejichž agro-riffy mě vyloženě sraly.

Ale ono by se našlo mnohem víc expertů, proti nimž jsou Choked by Own Vomits ještě pořád zlatí. To ovšem není argument, na jehož základě by se mělo přehnaně chválit. Řekněme si totiž na rovinu, že i přes nepopiratelnou řemeslnou úroveň není „Shit World“ ničím víc než jen průměrnou plackou. Fandové žánru si na to po nějakých těch pivech jistě s radostí zaskotačí v kotli na koncertech, ale sváteční posluchači grindcoru by se měli porozhlédnout po něčem lepším.


Mörkhimmel / The Tower – split

Mörkhimmel / The Tower - split

Země: Česká republika
Žánr: crust / black metal | doom metal
Datum vydání: červen 2017
Label: Insane Society Records / L’inphantile Collective

Tracklist:
I. Mörkhimmel
01. Pravidla hněvu
02. Mlýn už zase mele
03. Na úpatí černého kopce
04. Řeka

II. The Tower
05. Bloody Fields
06. To the Sea
07.A Path to Solitude

Hrací doba: 32:48

Odkazy Mörkhimmel:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy The Tower:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Insane Society Records

Konec roku bývá v recenzích vždycky ve znamení dohánění restů a rychlého dopisování kritik na alba, která mohla nebo dokonce měla být zrecenzována, ale z nějakého důvodu na to (ještě) nedošlo. Ani letošek není výjimkou. Zkušenosti z předchozích let ovšem hovoří jasně – nikdy se nestihne dohnat všechno, takže se plnění dluhů protahuje do ledna, čímž vzniká zpoždění se psaním čerstvých věcí v novém roce, a toto zpoždění se pak dohání zase na sklonku roku. Však příští prosinec uvidíte, že to bude zas to samé.

Neházejme však flintu do žita, protože do konce roku ještě několik málo dnů zbývá, tudíž několik málo restů ještě stihneme napravit. Jedním z nich budiž i bezejmenné splitko českých kapel Mörkhimmel a The Tower, které vyšlo u L’inphantile Collective na kompaktním disku a u Insane Society Records na gramofonové desce.

Potkávají se zde formace, které toho spolu po hudební stránce nemají zas tolik společného – snad s výjimkou toho, že obě hrají na kytary a obě se pohybují v nějaké formě metalu. Mörkhimmel si libují ve špinavé natlakované směsce crustu, black metal a hardcoru (ale v pomalejších momentech se s klidem otřou i o sludge), zatímco The Tower si rochní v té neklasičtější, nejčistší a nejusedlejší formě doom metalu, jakou si jen dokážete představit. Papírově se jedná o docela zajímavý kontrast, tak se pojďme podívat, jak to dopadlo.

Stran strany (to je obrat, co?) Mörkhimmel bych řekl asi to, že skupina si – v pozitivním slova smyslu – udržuje svůj dobrý standard, a to po stylové i kvalitativní stránce. Formace v základě vyznává špínu a neurvalost, na čemž se na tomto nosiči nemění vůbec nic. Riffy jsou syrové až běda, Slávek pořád chrčí a chroptí, jak kdyby se zrovna vrátil z týdenního tahu. Na druhou stranu, Mörkhimmel zdaleka nejsou synonymem pro bezhlavý agresivní výplach, umějí svou tvorbu i skladatelsky vyšperkovat.

Úvodní „Pravidla hněvu“ je ještě taková klasika, která nijak zásadně nepřekvapí, což ale neznamená, že by byla špatná, pořád je to v cajku. „Mlýn už zase mele“ je na tom v jádru podobně, ale na některých místech už začínají vykukovat i dost melodické kytary. Nejzajímavější kus pak Mörkhimmel předkládají na závěr své poloviny v podobě sedmiminutové „Řeky“, která se rozjíždí pozvolna a postupně příjemně graduje, aby po vyvrcholení spadla do bahna a nakonec skončila v jakémsi zvířecím kvákání. Za mě jednoznačně nejlepší věc, s níž se Mörkhimmel na tomhle splitu vytasili. Za zmínku ještě stojí, že mezi „Mlýnem“ a „Řekou“ se nachází krátká jemnější instrumentálka „Na úpatí černého kopce“, jejímž prostřednictvím skupina přinese vítané osvěžení a odlehčení od okolního marastu.

The Tower toho zatím mnoho nevydali (tohle splitko je jejich teprve druhým nosičem), ale přijde mi, že už si svoje posluchačstvo našli, docela se na scéně aklimatizovali (v čemž jim jistě mohla pomoct i skutečnost, že doomových kapel, které za něco stojí, je u nás jen hrstka) a že jsou docela chválení. Mě osobně však jejich dva roky starý demosnímek nijak zásadně neučaroval a jeho poslech jsem přešel bez většího zájmu.

Mörkhimmel / The Tower - split

Materiál na tomhle splitu mě baví o kus víc, ačkoliv formálně se nic moc nezměnilo a The Tower si pořád jedou svůj pravěký doom metal, s nímž mohutně vzývají žánrové klasiky. Tentokrát ale pomalé archaické dřevní riffování funguje lépe a to samé bych nakonec mohl říct i o vokálech. Obě delší skladby „Bloody Fields“ a „To the Sea“ navíc dokážou nabídnout i pasáže s opravdu skvělými melodiemi, které se rázem stávají vrcholy svých písní, a nejpozději poslední třetina druhé jmenované jednoznačně prokazuje, že The Tower talent rozhodně mají a že jej dokážou předvést, přestože si za prostředek svého vyjádření vybrali jeden z nejkonzervativnějších metalových stylů. Finální kratší instrumentálka „A Path to Solitude“ už mě na zadek nijak neusadila, ale ani mě nijak neobtěžuje. Nejvíc si na ní cením klávesového finále.

Nakonec ani nevadí, že si split rozdělily dvě žánrově i náladově tak rozdílné formace, nějak to společně funguje. Povedená placka.


Fiordmoss – Kingdom Come

Fiordmoss - Kingdom Come

Země: Česká republika / Norsko
Žánr: alternative / trip-hop
Datum vydání: 12.10.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Eight Bones
02. Motherland
03. Bitter Almonds
04. Saccades
05. Thief
06. Madstone
07. Sheer Soul
08. Gaslight
09. Lynchpin

Hrací doba: 42:13

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Řekl bych, že na debut Fiordmoss se čekalo dost dlouho a v určitých kruzích snad i dost netrpělivě. Česko-norská formace aktuálně sídlící v Berlíně se okolo pohybuje již roky, a kdo z vás sem tam zavítá na nějaké koncerty alternativnějšího ražení, s největší pravděpodobností už se Fiordmoss potkal. Skupina sice v minulosti vydala nějaká ta minialba a singly, ale známe to – až dlouhohrající deska je tím monumentem, na jehož základě bychom si interpreta měli zapamatovat. Ten v případě Fiordmoss dorazil až v letošním roce, ale s radostí mohu říct – jakkoliv to nejspíš bude znít jako klišé – že se čekání vyplatilo.

„Kingdom Come“ totiž dle mého názoru přináší ještě zajímavější a vyzrálejší muziku než předcházející „malé“ počiny Fiordmoss. Album hned od začátku nasadí uhrančivou potemnělou atmosféru, které je dosaženo, aniž by se kapela musela uchylovat k akustickým extrémům. Plně stačí uhrančivé trip-hopové beaty, které – a to je nutno zdůraznit i ocenit – znějí neotřele a nemáte u nich pocit, jako kdybyste je už slyšeli u stovky jiných skupin. Poslední takhle svojsky znějící debutovou elektroniku z České republiky jsem slyšel snad u Schwarzprior, byť se samozřejmě jedná o dost volný příměr, poněvadž jinak jsou obě formace úplně jinde.

Jako důkazy právě řečeného mohu vypíchnout skladby jako „Eight Bones“, „Motherland“ nebo „Madstone“. Jedním dechem ovšem musím dodat, že Fiordmoss se v téhle poloze nezastavují a jdou na „Kingdom Come“ daleko za hranice trip-hopové škatulky. Leckde se ozývají až minimalistické dronové plochy jako třeba v „Gaslight“. Naopak třeba „Thief“ Fiordmoss představuje v opačném rozpoložení – jemnějším a tklivějším, hlavní roli zde hraje akustická kytara a zpěv, ale stále se jedná o vysoce poutavou záležitost, vlastně jeden z vrcholů celé kolekce.

Zmínkou o zpěvu se dostáváme k další obrovské přednosti „Kingdom Come“. Vokál totiž za instrumentální stránkou nijak nezaostává. Petra Hermanová se svým podmanivým hlasem patří k nejnápadnějším prvkům nahrávky a na síle finálního výsledku se podílí zásadním způsobem.  Obě složky – vokální i instrumentální – jsou nicméně v rovnováze, i přes výraznost zpěvu se zde naštěstí neobjevuje popový neduh, kdy je na prvním místě zpěv a vlastní muzika je degradována do pozice tupého doprovodu.

„Kingdom Come“ je rozhodně pestrá deska nabízející množství různých odstínů, ať už náladových nebo hudebních. Důležité ale je, že vše drží bez sebemenších problémů pohromadě a že jsou Fiordmoss takřka pořád poutaví, emotivní, mnohdy dokonce okouzlující. Kapela předkládá vyzrálé a invenční album, které se nespokojí s pouhým pokukováním po zahraničních vzorech, ale snaží se jít si svou vlastní cestou. A to je moc fajn.

Mohl bych říct, že „Kingdom Come“ patří k těm nejzajímavějším českým nahrávkám, jaké jsem v letošním roce slyšel. Aby mě ale nikdo nepopotahoval, nakolik to patří k domácí scéně, když Fiordmoss sídlí v Berlíně, spokojím se s prostým prohlášením, že „Kingdom Come“ je výborná záležitost a rozhodně stojí za slyšení. Nakonec, v pořadí důležitosti stojí na prvním místě samotná hudební produkce a v tomto ohledu není u Fiordmoss o čem pochybovat.


Hostel: Part II (2007)

Hostel: Part II (2007)

Země: USA / Itálie / Česká republika / Island / Slovensko
Žánr: horor

Originální název: Hostel: Part II
Český název: Hostel II

Rok vydání: 2007
Režie: Eli Roth
Hrají: Lauren German, Bijou Phillips, Heather Matarazzo, Roger Bart, Richard Burgi

Hrací doba: 94 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

Zlaté producentské pravidlo zní – dokud to vydělává, tak to ždímej. „Hostel“ se s příliš pozitivními ohlasy nepotkal, ale vydělal. A to docela hodně – při rozpočtu necelých pět milionů amerických dolarů utržil přes osmdesát. I když víc než kvality filmu za to podle mě mohla spíš reklama a pověst extrémně brutální podívané (ta se však posléze ukázala lichá), jakou se povedlo před premiérou vybudovat. Jenže důležité nejsou kritiky, nýbrž červená a černá čísla, a z tohoto pohledu „Hostel“ dopadl dobře. Což znamená – druhý díl!

„Hostel II“ je vlastně nemlich to samé jako jeho předchůdce. Na začátku se jen narychlo a mocně debilně vyřeší jediná přeživší postava z první části, aby tady nezavazela, a pak už se jede dle stejného mustru jako minule. To znamená – tříčlenná partička amerických přátel cestuje na Slovensko, ubytuje se v (divákovi již známém) hostelu, následuje jejich únos a pak hurá do kobek pod továrnou, kde dojde na nějaké to mučeníčko. Akorát tentokrát nejsou na menu tři pařící burani, ale tři holky. Kromě téměř totožné dějové kostry a vtipně zobrazeného Slovenska se samozřejmě vrátí i gang cigánských dětí, což byl asi nejzapamatovatelnější prvek prvního „Hostelu“.

Jenže pozor. „Hostel II“ je sice stále blbý a docela zbytečný film, je to hloupé béčko jak poleno, ale přesto všechno se mu podařilo jedničku překonat. A není to jen proto, že od původního „Hostelu“ člověk něco čekal a nakonec dostal sračku, zatímco od pokračování už nečekal nic. Dvojka je objektivně o kousek výš. Netvrdím, že je to nějak zásadně dobrý film, ani že se daří vytvořit u diváka strach, napětí nebo aspoň určité sympatie k postavám, jejichž osudy jsou vám tak opět docela volné. Z obecného hlediska je to tedy pořád slabota, ale v určitých detailech přináší proti jedničce zajímavější podání nebo lepší nápady.

Zaprvé se tu objevuje suverénně nejnápaditější smrt z obou dílů. Scéna s kosou a koupačkou à la Čachtická paní je dle mého povedená a vůbec poprvé (a asi i naposled) lze tvrdit, že se v „Hostelu“ objevuje nějaká atmosféra. Taktéž se na rozdíl od jedničky konečně objeví výraznější gore. Sice je u záležitosti jako „Hostel“ trochu tristní, že se první opravdu hnusná věc objeví až ke konci druhého dílu, ale lepší než vůbec – a při ustřihnutí pohlavního orgánu a jeho hození psům musí sevřít ve slabinách snad každého chlapa.

Lepší je i soundtrack. Naštěstí zmizely idiotské retro disco sračky, jejichž místo zaujaly lidovky. Třeba příjezd klientů do továrny za doprovodu tradiční písně „Synečku, Synečku“ patří k nejlepším momentů série. Což mě přivádí k dalšímu zajímavému aspektu dvojky. První část sledovala pouze osudy obětí a klienti, kteří přijeli zabíjet, byli až na jednu výjimku jen bezejmenný komparz, o němž jsme nevěděli takřka nic, a vlastně i ta jedna výjimka hrála víceméně vedlejší roli. To bylo na přístupu „Hostelu“ snad jediné zajímavé – že zabijáky zcela anonymizoval, byli nedůležití a do popředí se dostal samotný akt tortury (výslednou kvalitu nyní ponechme stranou). „Hostel II“ ovšem do příběhu dosadil i dva klienty (představitel jednoho z nich vám bude určitě povědomý – je to Richard Burgi, jehož český divák bude znát díky seriálu „Ochránce“), jejich motivaci a cestu do mučících komor.

Hostel: Part II (2007)

Na rozdíl od hloupé a průhledné jedničky se navíc dvojka v závěru pokusí i o nějaký zvrat. Netvrdím, že je to nějak kulervoucí, ale aspoň ta snaha byla. Povaha rozhodný drsňák a ustrašený posera byla u dvou postav během filmu deklarována tak okatě a tolikrát, až se to docela dalo čekat, že se ve finále jejich role obrátí. Ale dejme tomu. Hororové znalce navíc může potěšit, že si zde cameo jednoho z mučitelů nestřihl nikdo jiný než Ruggero Deodato, režisér slavné italské brutality „Cannibal Holocaust“. Zde si zahrál – kanibala. Jeho minutka slávy patří k nejvýraznějším momentům „Hostelu II“ a zapíše se do paměti víc než cameo Takashi Miikeho v jedničce (což ovšem nebyla úplně Takashiho vina).

Až doposud jsem vyzdvihoval, co se zlepšilo oproti jedničce, ale nenechte se zmýlit – „Hostel II“ pořád není nějak zvlášť film. Výsledek by byl asi lepší, kdyby se nebral tak extrémně vážně a kdyby se Eli Roth furt netvářil, že točí áčkovou podívanou. Na druhou stranu, dvojka už alespoň pokukuje po průměru a nabídne několik slušných momentů (jednička nezvládla ani to), takže kdybych si musel vybrat, na jaký díl se podívat znovu, „Hostel II“ je jednoznačná volba.

Hostel: Part II (2007)


Hostel (2005)

Hostel

Země: USA / Německo / Česko / Island / Slovensko
Žánr: horor

Originální název: Hostel
Český název: Hostel

Rok vydání: 2005
Režie: Eli Roth
Hrají: Jay Hernandez, Derek Richardson, Eythor Gudjonsson, Jan Vlasák, Barbara Nedeljáková, Jana Kaderábková

Hrací doba: 94 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Dobře si pamatuju na tu dobu, kdy byl „Hostel“ čerstvá záležitost a měl jít do kin. Bylo kolem toho velké haló, mluvilo se o neskutečně brutálním filmu, že tolik krve a vnitřností se na plátně ještě neobjevilo. Do kina jste si prý měli vzít pytlík na zvracení a měkčí povahy by na to radši neměli chodit vůbec. Ale tím spíš je vtipnější – ne, lépe řečeno: směšnější – jak finální výsledek vypadá a co je snímek zač. Když to řeknu hned na začátku takhle na férovku, tak to možná bude znít trochu vág(inál)ně, ale „Hostel“ je prostě píčovina.

Úplně základní tematická linka „Hostelu“ vlastně není zas tak špatná. Údajně je založena na skutečnosti – dejme tomu, i když skutečnost v tomto případě znamená, že režisér o něčem podobném četl na internetu. Jde o to, že kdesi v nějaké prdeli ve východní Evropě existuje stará prašivá fabrika, nebo co to je, tam se objednáte, zacálujete těžké prachy, pak tam přijedete a můžete si libovolným způsobem umučit a zabít člověka.

Ten motiv placené tortury mi sám o sobě připadá poměrně dobrý a zajímavý. Myslím, že z takové základní osy by opravdu šel vytřískat dobrý horor. Asi ne dobrý v tom smyslu, že byste se u něj vyloženě báli, ale rozhodně by se dala udělat kvalitní jatka, při jejichž sledování by se člověk skutečně necítil zrovna komfortně. Což se nakonec taky počítá. Určitě by se to dalo, kdyby ten film dostal na starost nějaký řezník, který se toho nebojí. Jenže režie a scénáře „Hostelu“ se ujal Eli Roth, což je filmařské dřevo, jehož zatím nejlepším počinem je 12minutový animáč „The Rotten Fruit“. A to prostě nezachrání ani Quentin Tarantino na producentské sesli – docela by mě zajímalo, jestli byl rád, že se pod tohle podepsal, když viděl výsledek.

Jestli se „Hostelu“ něco daří v divákovi vzbudit, tak spíš než pocit znechucení je to pocit sakra velké nudy. První půlku filmu je to v podstatě hodně špatná a nevtipná teenagerská „komedie“ (i když ty vlastně celkově nikdy nejsou moc vtipné). Jen sledujete, jak dva američtí burani a jeden islandský buran lezou po bordelech, cestují ve vlaku, pak přijedou na Slovensku a jdou s místníma pichnama na lokální agro diskošku, kde se hrají staré československé disco vypalovačky. Nic se tam prostě neděje, minuty se táhnou jak sopel z nosu, atmosféra je na bodu mrazu. Kde nic není, tam ani čert nebere. Jedinou zábavou tak pro našince může být pár českých herců a místní reálie, protože děj se odehrává na Slovensku a film byl natáčen v České republice. Jenže bavit se nad tím, jak levný americký pseudo-horor vydává Český Krumlov za Bratislavu, to je docela málo. To už je pomalu zábavnější skutečnost, že se nám „Hostel“ snaží namluvit, že v našich zeměpisných šířkách běhají gangy cikánských dětí, které vám rozštípou kebuli šutrem, když jim nedáte žvýkačku.

Pomalu nejsmutnější ale je, že „Hostel“ – navzdory všemu, co se o něm kde napovídalo a jakou měl svého času propagaci – nedokáže nabídnout ani pořádné gore. Krvavějších scén je minimum a navíc nejde o žádné extrémy. To snad nemůže položit ani „casual“ diváka, natožpak někoho, kdo má v žánru trochu nakoukáno. Jakmile má někdo najeté staré vypalováky od Tromy nebo kanibalské hostiny z Itálie, tak se musí „Hostelu“ a jeho nálepce extra brutálního filmu jenom vysmát.

Hostel

No, a tím pádem tu vlastně není nic, kvůli čemu by dávalo smysl se na „Hostel“ dívat. Vzpomínám si, že už když jsem to viděl poprvé tenkrát před víc jak deseti lety, kdy šlo o čerstvou záležitost, tak jsem na to čuměl, jestli tohle jako fakt má být ono, jestli je tohle fakt ta brutalita, o níž se toho tolik nakecalo. Napodruhé mi to nyní připadalo ještě nudnější a zoufalejší. Naprosto zbytečný film a promrhání slibného hororového námětu.


Řezník – Strangulační rýha

Řezník - Strangulační rýha

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore
Datum vydání: 31.10.2017
Label: ZNK

Tracklist:
01. Bílá nula
02. Strangulační rýha
03. Přinucena mrdat [feat. Necro]
04. Otroci konspirací
05. Zoubková víla
06. Tak proč bych měl řešit tenhle shit?
07. Čaroděj ze země Koz
08. GTA [feat. DeSade, Haades, Byzo]
09. Každej komouš
10. Tekverk
11. Potřebujem další válku
12. Dark Matter [feat. Lex the Hex Master]
13. Koloběh
14. Nemluv na mě
15. Dětský rakve

Hrací doba: 49:25

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Již několikrát jsem se zde při různých příležitostech vyjadřoval v tom smyslu, že poslední počiny hlavních koní značky ZNK zrovna dvakrát nepřesvědčily. Řezník vloni vydal nehorázně nudnou desku „Říše za zrcadlem“, která oproti předchozímu dvojalbu „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“ zaznamenala bolestivě hluboký propad. Kolega DeSade své poslední sólo „Here I Cum“ vydal na sklonku roku 2015 a byla to snad ještě větší nuda než „Říše za zrcadlem“. Dohromady jako Sodoma Gomora pak zkusili uhnout trochu jinam, a i když příklon k tvrdé elektronice a grimu smysl dával, výsledná placka „Multikill“ bez výhrad rozhodně nebyla.

Popravdě řečeno, Řezníkovu novinku jsem především z těchto důvodů nijak zásadně nevyhlížel, ale nakonec o ní mohu hned zkraje říct, že je rozhodně lepší než „Říše za zrcadlem“. Nicméně kdybych chtěl být hodně hnusný, tak bych dodal, že by byl docela výkon nahrát něco ještě zvadlejšího. Přesto potěší, že na „Strangulační rýze“ se česká horrorcorová jednička opět odrazila k lepšímu výkonu. Abychom ale nic nepřeháněli, hned vzápětí musím dodat, že v rámci celé Řezníkovy diskografie novinka ani zdaleka nepatří k jeho vrcholům.

„Strangulační rýha“ zcela jistě obsahuje řádku zábavných tracků, které Řezníkovi ostudu nedělají. Zdá se mi ovšem, že se borcovi v masce skeletona (již podruhé za sebou) nedaří udělat nějakou novou kulervoucí šlehu, která by se mohla postavit na roveň těm největším kultům. Neslyším tu pecku, jež by měla potenciál zlidovět jako památné hitovky ze starších (starých) nahrávek.

Ani beaty mi nepřijdou, že by patřily k tomu nejvýraznějšímu, spíš jde o takový kvalitně udělaný standard, který znalce alb ZNK nijak nepřekvapí ani neusadí. Na rozdíl od inster na „Říši za zrcadlem“ jim však nejde upřít alespoň to, že většinou neznějí tak unaveně a v některých případech docela kopou. Taky můžu ocenit, že sám Řezník zní tentokrát konečně zase trochu nasraně, ne jak posledně, kdy jsem měl skoro pocit, že to má docela v píči.

Začátek desky se docela povedl – „Bílá nula“, „Strangulační rýha“„Přinucena mrdat“ (s hostujícím Necrem) jsou dost v cajku a mají tah na bránu. Úplně nejlépe z nich dopadl titulní kus. Podobně by se dalo mluvit i o „Čaroději ze země Koz“ a klipovce „Potřebujem další válku“. Zaujme i „GTA“, v níž hostují staří známí stájoví kolegové DeSade, Haades a Byzo. Nejde však o klasickou kolaboračku, kde si každý střihne jednu sloku a jde do prdele – text tvoří příběh, v jehož vyprávění se jednotliví rappeři opakovaně střídají. Za vrcholy „Stragulační rýhy“ pak považuji „Každej komouš“ a „Nemluv na mě“ – hlavně druhá jmenovaná mě baví a myslím, že právě na ni si vzpomenu, až příště budu stát ve frontě v konzumu a bába přede mnou začne prodavačce vykládat srance o svých vnoučatech.

Část nahrávky však tvoří i věci, které možná nejsou úplně blbé, ale působí trochu nevýrazně a nedokážou uvíznout v hlavě. „Zoubková víla“ se samostatně jako první vypuštěný track netvářila zrovna přesvědčivě, ale v rámci alba vyznívá o něco lépe a beat s „industriálním“ ruchem je přinejmenším zajímavý. „Tekverk“, „Dark Matter“ a „Koloběh“ už jdou jedním uchem dovnitř a druhým hned ven.

Asi nepřekvapí, že bude následovat ještě jedna kategorie se songy, které mi připadají spíš nepovedené. U „Otroků konspirací“ mě dost rychle začal vysírat refrén a sloky rozhodně nejsou takový trhák, abych byl ochoten jej trpět. „Tak proč bych měl řešit tenhle shit?“ je na Řezníkovy poměry docela netradiční, což může vypadat slibně, jenže to zní jako srážka hairmetalové balady a hip-hopového beatu. Nebrat, ty vole. Vůbec mě nebaví ani „Dětský rakve“, což měl být asi pokus o nějaký serióznější song nebo tak něco, ale prostě to není ono. Když budu chtít poslouchat nějakou depku, tak si do píči pustím Gulaggh, ne Řezníka, od nějž chci slyšet řezající beaty a texty plné krve a vulgarismů. Ale jen tak mezi námi, rané věci od něj a Sodomy Gomory člověka v tomhle ohledu uspokojí mnohem víc, jakkoliv mohou být nová alba formálně lépe vyprodukovaná a profesionálnější. Pecky jako „Face Rape“, „Sexuální tyranie“ nebo „Konečný řešení“ jsou prostě jinde.

Na první poslech jsem byl se „Strangulační rýhou“ vlastně docela spokojen – především z toho důvodu, že po debilní „Říši za zrcadlem“ jde o vykročení správným směrem. Záhy se ale ukázalo, že dobrá polovina alba vlastně není nic moc a že ani to nejlepší z novinky se nemůže rovnat se zlatým fondem Řezníkovy diskografie. Poslouchat se to dá, ale jeho posledním fakt dobrým albem pořád zůstává „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“.


Aran Epochal & Tahle hudba – Konec srpna

Aran Epochal & Tahle hudba - Konec srpna

Země: Česká republika
Žánr: alternative / folk
Datum vydání: 31.8.2017
Label: Silver Rocket

Tracklist:
01. Hlídka [feat. Yoz, Záclona]
02. Matriarchát [feat. Palma, Gurun Gurun, Záclona, Yoz]
03. Hnízda [feat. Yoz]
04. Velmoc žehu [feat. Orel, Yoz]
05. Svoboda tyvole [feat. Yoz]
06. Kódy [feat. Yoz]
07. Born Sainted [Time Remis cover]
08. Martin Klein [feat. Bene, Yoz]
09. Kamenný vrch [feat. Yoz]
10. Jizera [feat. Orel, Záclona]
11. Vesnice
12. Den H [feat. James P. Honey, Orel, Yoz]

Hrací doba: 35:14

Odkazy:
web / bandcamp

Aran Epochal svého času odmítal vydávat desky. Vyznával pouze živé hraní a split počiny jakožto prostředek neustálé spolupráce a kooperace se spřízněnými. Filozofii zdánlivě narušil rok 2015, kdy vyšel první dlouhohrající monument. Ale zdání může klamat. „Doba bronzová“ ve skutečnosti není deska, nýbrž „matka všech splitů“.

Aran Epochal zde svou filozofii studiové hudby jakožto konstantní spolupráce naopak ještě posílil. Ne náhodou totiž nahrávka vyšla pod hlavičkou Aran Epochal & Tahle hudba. V každé písni se tu objevil někdo ze známých, přátel, stájových kolegů, příbuzných kapel a hudebníků. Výsledek byl silný, zvláštní svým přístupem, zvláštní svým střetem různých hudebních přístupů a stylů, které všechny zastřešoval sám Aran Epochal hlubokým hlasem a ještě hlouběji naladěnou akustickou baskytarou a které všechny pracovaly pro vyšší smysl a cíl – manifest jedné specifické nezávislé scény okolo labelu Silver Rocket.

„Poznám tě, nemám strach – na konci světa a v prachu všech pravd
Na JIPce mám svůj trůn a vládnu dnům“
(Velmoc žehu)

Říkává se, že do dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, a mohlo by se zdát, že pokus o zopakování jedinečnosti „Doby bronzové“ by zdaleka nemusel dopadnout tak poutavě (ačkoliv je nutno dodat, že „dvojka“ měla být původem jen desetipalcem, nikoliv dvanáctipalcem). Přesto ohlášení a vydání druhé „desky“ se stejným konceptem potěšilo. Rozkládací gatefold s malým vnitřňákem tentokrát vystřídala klasická kapsa s proříznutým středem a velkým rozkládacím vnitřňákem, namísto majestátního stromu se nyní na obálce skví jen imitace stromové kůry, ale filozofie zůstala.

Nicméně jakkoliv je mi ta myšlenka, kdy se sólový umělec Aran Epochal přetvoří ve větší kolektiv Aran Epochal & Tahle hudba, přijde stále sympatická a přitažlivá, musím říct, že „Konec srpna“ mi připadá o něco slabší než „Doba bronzová“. I zde se jistě najdou skvělé věci a hodně se mi líbí, že novinka dýchá ještě folkovějším duchem než předešlý počin. Na druhou stranu, některé skladby mi na „Konci srpna“ přijdou trochu zbytečné a příliš mě nebaví – ačkoliv neumím posoudit, zdali problém vyvěrá už z jejich původních, čistě baskytarových verzí, jaké Aran Epochal prezentuje v koncertní podobě, anebo ztratily až přerodem a po přidání příspěvků dalších muzikantů. Na koncerty totiž dlabu a skoro na ně nechodím, a když už se někam vydám, beztak je to nějaká blackmetalová sračka.

„Život v dálce tepe, tady dřímá na vlásku
Spočinutí na křídlech žluťásků
Pod strání, pod srázem, poslouchá celá zem“
(Svoboda tyvole)

Abychom si hned odbyli tu méně příjemnou část recenze, začněme tím méně záživným. Zbytečným dojmem na mě působí kraťoučké písničky „Hnízda“, „Kódy“, „Kamenný vrch“ a „Vesnice“. Což může vypadat jako docela zásadní část alba, poněvadž čistě na tracklistové položky to je celá třetina, co do stopáže se však jedná o pouhé tři a půl minuty. Z krátkých věcí (to jest pod dvě minuty hrací doby) mě baví jen baladický „Martin Klein“. Kromě toho mě úplně neoslovuje ani úvodní „Hlídka“, bez jejíž přítomnosti bych se nakonec rovněž obešel.

Síla té lepší části „Konce srpna“ ovšem misky vah převažuje na stranu pozitivnějších dojmů. Už „Matriarchát“ je po „Hlídce“ v pohodě, ale to první opravdové uspokojení přichází až se zadumanou „Velmocí žehu“, na kterou ihned navazuje „Svoboda tyvole“, v níž se krásně mísí melancholie, smíření a vnitřní klid. Nádherná je taktéž „Born Sainted“ pocházející původně z repertoáru Tima Remise (Sweet Cobra, Auxes). Velké překvapení a určitě jeden z vrcholů si pak Aran Epochal & Tahle hudba nechali na samý závěr v podobě desetiminutové kompozice „Den H“, která svou jednoduchou monotónností spřádá silnou atmosféru.

Aran Epochal

„Dovedu čekat, ale nemám při tom stání
A nevadí mi smrt – jen umírání“
(Jizera)

„Konec srpna“ rozhodně není standardní deska, nepůsobí běžným dojmem a žánrové škatulky jsou na ni trochu krátké. Snad jediným souměřitelným počinem je opravdu jen – „Doba bronzová“. A to jsou všechno věci, které „Konec srpna“ ctí. Mám-li ovšem hodnotit střízlivě, musím říct, že vedle krásných momentů tu jsou i slabší chvilky, že nynější kolekce strádá na určitou nevyrovnanost a že… „Doba bronzová“ prostě byla výš. Tak to je. Ale navzdory tomu – jisté kouzlo to stále má.


Hentai Corporation – Intracellular Pets

Hentai Corporation - Intracellular Pets

Země: Česká republika
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 12.10.2017
Label: Bigg Boss

Tracklist:
01. Synthetic Limits
02. Tardigrade Hunt
03. Mr. Self-Denier
04. Soul Dismantler
05. Over
06. The Fall of Johann M.
07. Dancing with the Devil
08. Heaven?
09. Paralyzed

Hrací doba: 37:59

Odkazy:
facebook / bandzone

Kapelu Hentai Corporation asi netřeba nějak blíže představovat. V našem českém rybníčku se jedná o zavedené jméno, které platí za to nejlepší z tuzemské klubové scény. Jejich kouzlo spočívá především v tom, že na onom rybníčku tvoří v podstatě monopol a nelze je moc k ničemu jinému přirovnat. Nezaměnitelný styl organizovaného šílenství, hráčské nápaditosti a sympatického nadhledu nad tím vším, vyniká ještě lépe v živém provedení. S prvotinou „The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels From Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage“ však ukázali, že jejich hudba má smysl i ve studiové podobě.

S novou deskou „Intracellular Pets“ si dali trochu na čas, na druhou stranu asi není kam spěchat. Nedá se říci, že by zájem nějak upadal, spíše naopak. Příspěvek na album Davida Kollera, přesdržka v Dačicích, turné po západní Evropě, zkrátka stále se něco děje a i bez nové hudby je o Hentai Corporation slyšet. Teď už ale k „Intracelulárním mazlíčkům“. Jsou to čtyři roky, změnilo se něco? Co se hudby týče, nezměnilo se (naštěstí!) vůbec nic. Hentai Corporation jsou Hentai Corporation, nekoukají kolem sebe a namísto toho valí kupředu svůj vybroušený styl. Jestli se vám doteď líbili, jen těžko si představit, že by vás tímto albem odradili. Na druhou stranu, fanouška ani ničím nepřekvapí. Ale říkám si, jestli by to už nebylo trochu moc chtít po už takhle originální kapele, aby na druhém albu přišla s něčím takovým. Možná jindy, možná za několik let, ale teď je to ještě nespoutaná divočina. A ne jenom ta.

Při porovnání s předchozí nahrávkou zjistíme, že mají několik společných rysů. Tím nejzjevnějším je počet skladeb a celková délka. Technicky vzato na prvotině bylo rovněž devět skladeb, alespoň tedy z hlediska autorství, jelikož poslední „Zubatá“ je z dílny Pražského výběru. Hrací doba je okolo 37 minut, což je dle mého názoru úplně akorát. Na dnešní dobu se sice jedná o podprůměr, ale na druhou stranu se tu nenachází žádná vata a poslech je jednoduše radost, kdy není čas na pomyšlení o přeskakování skladeb či konci alba. A to je hodně důležitý faktor. Desku vlastně v pohodě otočíte klidně dvakrát za sebou.

Čím se naopak „Intracellular Pets“ liší, je celkový rámec alba, tedy to, jak to všechno hezky drží po kupě. To mi u debutu trochu scházelo. Přestože se na něm nacházely skvělé skladby, působilo to na mě spíš jako výběr, zatímco „Intracellular Pets“ je fakt deska, jíž sjedu od začátku do konce a mám u ní pocit, že to tak má být. Samozřejmě se mi s postupem času vytvořily úseky, na které se těším o něco víc.

Hnedka začátek „Synthetic Limits“ představuje vůbec jednu z nejlepších věcí z repertoáru kapely. Nejenže ji Hentai Corporation doplnili výborným klipem, ale hlavně je tu ona poznávací značka kapely; kytara, klávesy, zpěv, dotažena k dokonalosti. Má to spád, chytlavý refrén, mezihry, sólo, všechno. Podobně přímočará, a hodně riffově založená, je také čtvrtá „Soul Dismantler“. Šíleností alba je pak po všech stránkách „The Fall of Johann M.“. Její klávesový podkres zní stejně podmanivě jako např. v případě „Equilibristic Brides“. Zdaleka nejprogresivnější věcí je „Tardigrade Hunt“ s trhavě zasekávaným tempem a o to uvolněnějším refrénem. Právě refrény jsou to, co se zde Hentai Corporation povedlo asi úplně nejlépe. Vlastně vše je tak nějak víc přímočaré, a přestože se i zde najdou krkolomnější party, skladby mají jasně danou strukturu.

Nejvíc mě baví píseň „Dancing with the Devil“, což je, dá se říci, energická power balada s gradující atmosférou a skutečně povedeným refrénem, jenž se zaryje pod kůži, ani nevíte jak. Přitom nepůsobí nijak vlezle, naopak skvěle zapadá do zbytku celé desky. Získala si mě také skladba „Mr. Self-Denier“, a to zejména svojí pasáží ke konci, kde můžeme slyšet dosud nepoznané, tajemné Hentai Corporation, kdy Radek Škarohlíd jako by zaklínal skrze svoji sloku o ohni. Zbytek písně působí docela tanečním tempem, podobně jako „Over“. Vlastně všechny skladby z tohoto odstavce mají lehký nádech devadesátek kříženého s alternativou posledních let.

O nic horší není ani „Heaven?“, která však po vysávající „Dancing with the Devil“ zní trochu ospale. Jestliže druhá jmenovaná byla označena v podstatě za power baladu, „Heaven?“ je jí pak tutově. Nutno podotknout, že se nejedná o žádné slaďáky, nýbrž balady čistě v duchu Hentai Corporation, tedy občas ustřelujících do drásavějších poloh, avšak držících se své hlavní kostry. Závěrečná „Paralyzed“ je pak vhodným ukončením kombinujícím bláznivost prvně zmiňovaných skladeb a rozvážnost těch druhých.

Hentai Corporation

„Intracellular Pets“ je rozhodně povedenou deskou a vhodným nástupcem předchozí placky. Působí komplexněji a nakonec i vyzráleji. Je zde potenciál dalších koncertních hitovek, které však dle mého budou ovlivněny zvolenými singly/klipy. Z minulé tvorby víme, že „bobři“ i „Hitler“ zafungovali skvěle a zde by tuto úlohu mohla zastoupit „The Fall of Johann M.“. Uvidíme, jak si album povede, jazzových a progresivních sekvencí oproti dřívějšku ubylo, těch střídmějších přibylo. Kvalitnější nahrávku posledních let v alternativně rockovém žánru těžko pohledáte, a to nejen v našem měřítku, ale i tom světovém. Doufám, že Hentai Corporation jsou podobně nezničitelní jako ony želvušky na obalu. Bylo by to pro naši scénu jen a jen dobře.


Hewitt – The Chainsaw Massacre

Hewitt - The Chainsaw Massacre

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore
Datum vydání: 25.9.2017
Label: Sick Productions

Tracklist:
01. Texaský masakr
02. The Chainsaw Massacre [feat. Lord Lhus, Evil Dope, Maik-Eru, Mozek Krang, Heaven]
03. MC Killer
04. Vítej v pekle
05. Důvěřivěj
06. Duševní zkáza [feat. Mozek Krang]
07. V ordinaci
08. Duševní peklo [feat. Poslové zla]
09. Satanova hvězda [feat. Maik-Eru]
10. Thomas Hewitt
11. Leatherface
12. Vejpůl
13. V mojí hlavě
14. Láska psychopata [feat. Astral]
15. Plnej zlosti 2
16. TV Hovna (remake)

Hrací doba: 49:34

Odkazy:
facebook

Úspěch Řezníka a Sodomy Gomory s sebou nepřekvapivě strhl vlnu následovníků, z nichž jedním je nesporně i Hewitt. Ten sice své nahrávky veřejně prezentuje už nějakou chvilku, ale až v loňském roce jeho tvorba konečně začala stát za pozornost, když vydal skvělé ípko „Plnej zlosti“, jehož prostřednictvím ukázal, že inspirace není ostuda. Když se to dělá s patřičným nadšením a dostatečně agresivně, tak to leckdy stačí. Hewitt na „Plnej zlosti“ zcela jistě neusedl na trůn – takové tvrzení by bylo extrémně nadnesené, protože na něco takového je třeba dlouhodobější formy, nikoliv jen jedno povedené miníčko – ale přinejmenším ukázal, že Řezníkova (jenž ten samý rok vydal slaboučkou „Říši za zrcadlem“) pozice českého horrorcorového krále nemusí být zas tak neotřesitelná.

Od Hewittovy letošní řadovky „The Chainsaw Massacre“ jsem očekával jediné – aby potvrdila, že „Plnej zlosti“ nebyla náhoda. Aby ukázala, že Hewitt má i na celou desku a že jeho fazóna nevyprchá na ploše delší než čtvrthodiny.

Začátek alba do určité míry reflektuje, podle jaké hororové postavy si Hewitt vybral své jméno, což je ostatně vidět i na názvu „The Chainsaw Massacre“. „Texaský masakr“ a následný titulní track ve svých textech roztáčejí řetěz motorové pily, ale nakonec se i tak stočí ke standardním horrorcorovým prasečinám. Což je asi v pořádku, ale kdyby se někdy Hewitt hecnul k vyrobení koncepční desky pouze na téma „Texaského masakru motorovou pilou“, kde by byly texty nacpané odkazy na kultovní filmovou sérii a případně i na její reálný předobraz Eda Geina, tak by to byla pro hororového fanouška kurevská paráda… a také něco, co  v českém horrorcoru tuším ještě nikdo neudělal. To bych si rozhodně líbit nechal.

Ale to nejspíš zůstane jen mým osobním přáním, takže zpátky ke skutečné podobě placky. „Texaský masakr“ počin otevře v duchu, v jaký jsem doufal – beat kope, zní tvrdě, sám Hewitt je pořád nasraný, a co mu schází na vypracované technice a velké slovní zásobě, to dohání agresivitou v textech i v přednesu. Nicméně to mi v tomto případě i vzhledem k žánru přijde naprosto v pohodě. „The Chainsaw Massacre“ nasype velké množství hostů, mezi nimiž nechybí známější domácí žánroví kolegové Evil Dope (Dead Team, ex-Terror Crew), Mozek Krang (Mravní zkaženci), stájový souputník Maik-Eru, ani zahraniční akvizice Lord Lhus a Heaven. Osobně jsem z podobných songů, v nichž si slovo předává milión různých rapperů, nikdy nebyl extra nadšený, ale tak poslouchat se dá bez problémů. Nejvíc dle mého tentokrát zabil Evil Dope a za ním v těsném závěsu Maik-Eru.

Další průběh „The Chainsaw Massacre“ se dle očekávání odehrává v podobném, ne-li rovnou stejném duchu. Slabších písniček je naštěstí minimum a nakonec snad žádná není až tak slabá, aby člověka vysloveně srala a bylo nutno ji přeskakovat. Asi nejhůře dopadla „Duševní peklo“, kterou zkurvili hostující Poslové zla. Ti zde objevují zřejmě proto, že stejně jako Hewitt spadají pod label Sick Productions. S veškerou úctou si ale myslím, že aby mohli s klidným srdcem prezentovat odříkávání svých básniček veřejně, měli by ještě nějakou dobu cvičit, protože flow mají úplně na piču, prostě amatéřina jak čuně, což vynikne ještě víc v kontextu alba jako „The Chainsaw Massacre“.

Další takzvaně slabší kusy už nejsou vyloženě špatné, ale oproti těm nejlepším jednoduše nejsou tolik výrazné. To se týká především songů „Důvěřivej“ a „Plnej zlosti 2“, v menší míře pak i „Duševní zkázy“ (navzdory featu Mozek Kranga) a „V mojí hlavě“. Trochu zbytečně pak na mě působí předělávka „TV Hovna“ z předchozího EP, která je sice pořád cool, ale jaksi zde oproti originální verzi neslyším až takový rozdíl, aby bylo nutno předělávat a prezentovat skladbu na druhém nosiči.

Pojďme ovšem k tomu pozitivnějšímu, protože „The Chainsaw Massacre“ přináší i solidní porci povedených tracků. Kromě již propíraného úvodního „Texaského masakru“ bych rozhodně vypíchnul „Vítej v pekle“, nadupanou hitovku „V ordinaci“, „Thomase Hewitta“, „Leatherface“, „Vejpůl“ a „Lásku psychopata“.

Hewitt

Jednu píseň jsem však záměrně vynechal, protože jde o takový nářez, že si zasluhuje speciální prostor. „Satanova hvězda“ je vrcholem nejen celé desky, ale i celé dosavadní Hewittovy tvorby. Zde si sedlo úplně všechno počínaje skvělým beatem od Mortema (ten jen tak mimochodem vyprodukoval drtivou většinu alba, takže nepřekvapí, že instra jsou obecně na vysoké úrovni), konče featem od Maika-Eru (tady mě ten kluk fakt baví, budu si muset poslechnout i nějaké jeho vlastní věci). „Satanova hvězda“ je jednoduše hymna jako svině a nebál bych se říct, že i učebnicová ukázka toho, jak by dle mého měl horrorcore znít.

Vzato kolem a kolem mě „The Chainsaw Massacre“ i navzdory několika ne tak kulervoucím trackům baví. Je evidentní, že pro docenění musíte přistoupit na žánrovou hru, takže pokud se nedokážete přenést přes nadstandardní množství vulgarismů a texty o vraždách, týrání, znásilňování a podobných laskominách, jistě album odsoudíte. Ale to už není problém konkrétně Hewitta, nýbrž horrorcoru jako celek. Já osobně však Hewittovi fandím a rozhodně si rád pustím i další fošnu.


Sorath – Matache Chavala

Sorath - Matache Chavala

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.7.2017
Label: Library of Hellfire Gods Productions
Původní vydání: 1996, Pussy God Records

Tracklist:
01. Matache Chavala
02. White Feebleness
03. Unholy Tohu
04. Black to Invisibility
05. Sitra Achra
06. Pope Die!
07. Son of Darkness

Hrací doba: 28:12

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Sorath

Plzeňští Sorath jsou kapelou, která se na scéně pohybuje už strašně dlouho, zdánlivě pomalu odjakživa. Sice už to jsou roky, kdy vydali nějaký nový nosič, ale pořád tu někde jsou, někdy o nich není moc ke slyšení, jindy je to lepší. Člověk je občas vidí někde na koncertě, relativně pravidelně si jich může všímat na plakátech různých akcí, s nadsázkou řečeno jejich existenci pomalu bere jako samozřejmost.

Od posledního alba Sorath již uběhlo tolik roků, že by kapele nejspíš prospělo, kdyby se konečně nadechla k vydání něčeho čerstvého, ale dnes to ten případ ještě není. Nyní jsme se zde totiž sešli k příležitosti znovuvydání jednoho starého počinu. Nahrávka „Matache Chavala“ původně vyšla v roce 1996 na audiokazetě u kultovního labelu Pussy God Records, v jehož čele stál Barbarud HromManiac Butcher. Ve stejném roce se ten samý materiál objevil – opět v režii Pussy God Records – i jako splitko s dalšími (dnes už) matadory domácího black metalu Unclean – v tomto případě se jednalo o kompaktní disk.

Letos pak „Matache Chavala“ vytáhla opět na světlo firmička Library of Hellfire Gods Productions, která se zaměřuje na vinylová vydání, většinou spíš znovuvydání. Mimo jiné jejich pozornosti neunikli třeba jmenovaní Unclean se svým debutem „Ten, který se vyhýbá světlu“. Limitace elpíčka „Matache Chavala“, jak je u Library of Hellfire Gods ostatně zvykem, činí 150 kopií. Celá nahrávka se vlezla na jednu stranu, zatímco druhá je prázdná, což mi přijde trochu škoda. 28 minut hudby na jednu stranu vinylu je totiž docela hodně, pro maximální využití vlastností nosiče se nedoporučuje víc než nějakých 18 minut na stranu. Nicméně je pravda, že u dvacet roků staré nahrávky, jejíž zvuková kvalita není příliš vysoká (což nemyslím pejorativně), je to do jisté míry asi jedno. Vydání je graficky poměrně strohé, ale dostačující a s ohledem na věk, typ počinu i původní vizuální úpravu (kterou ovšem soudím jen dle fotek, protože původní MC ani CD nemám) vlastně příhodné.

A co hudby týká… asi nejpřesnější bude prohlásit, že ta je poplatná době svého vzniku. Což samozřejmě smysl dává, ale… Asi není třeba hovořit o tom, že mnohé blackmetalové fošny z hloubi devadesátých let ve zkoušce věkem obstály se ctí a dodnes mají silnou atmosféru a dokážou něco sdělit. „Matache Chavala“ k nim tak úplně nepatří. Na téhle půlhodince totiž zub času notně zahlodal, muzika zestárla a dnes již funguje především díky nostalgii a vzpomínkám na jednu specifickou éru black metalu, nikoliv díky nadčasovosti.

To nemusí být úplně špatně, vždyť nostalgie patří k silným faktorům, obzvláště v metalu (ne nutně pouze black metalu). Z hudebního hlediska jde stále o vcelku slušnou záležitost, v níž se dají najít nějaké povedené kytarové vyhrávky a melodie. Tvrdit opak by asi bylo zbytečným přitěžováním, což samozřejmě nemá nikdo zapotřebí. Na druhou stranu je evidentní, že třeba vokály jsou už diplomaticky řečeno úsměvné – nejvíc to mlátí do uší hned při úvodní titulní písni.

Sorath

Určitě je pravda, že „Matache Chavala“ své místo v kronice českého black metalu má, a jako takové si album vydání na královském asfaltovém nosiči jistě zaslouží. Reedici lze tedy považovat za záslužnou věc, která mnohým jistě učinila radost. Nicméně by asi bylo přehnané uctívat „Matache Chavala“ jako nějaký arci-kult a klanět se mu, jelikož až takhle zásadně dobré to zase není. Objektivně vzato totiž nejde o nic víc než standardní relikt své doby a svého subžánru, tedy normální melodic black z devadesátek, z něhož si sednou na zadek skutečně jen nenapravitelní nostalgici (a recenzenti chválící vše, co dostanou zadarmo, haha). Všichni bychom ale jistě našli hromadu lepších alb stejného druhu.