Archiv štítku: CZE

Česká republika

Gorgonea Prima – Brownfields

Gorgonea Prima - Brownfields

Země: Česká republika
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 3.11.2017
Label: Metalgate

Tracklist:
01. Brownfields
02. The Snow Falling Up
03. Fight or Fall
04. The Worker’s Song
05. Black
06. The Will Cancer
07. Lebenfraktur
08. Steeldust Cocaine
09. Fuel My Fire [The Prodigy cover]

Hrací doba: 42:55

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Dovolím si tvrdit, že když kladenské duo Gorgonea Prima vydalo v roce 2010 svou dlouhohrající prvotinu „Black Coal Depression“, tak šlo o nahrávku, která na domácí metalové zarezonovala poměrně silně. Zčásti určitě už jen z toho titulu, že industriální black metal se v českých zemích příliš neprovozuje, ale zčásti nepochybně i díky svým kvalitám, které byly dost vysoko. Asi nemá smysl si nalhávat, že „Black Coal Depression“ patří ke stěžejním dílům domácího black metalu, ale jistý otisk myslím zanechalo a i s odstupem času je to dost povedená záležitost. Přinejmenším skladba „Corroded Landscape“ je dodnes působivá a v hlavě ji mám stále.

Mohlo se zdát, že na Gorgonea Prima čeká zajímavá hudební budoucnost, k níž vykročili takříkajíc pravou nohou. Následující roky však byly všelijaké. Kapelu opustil Tyrael, na jehož místo Hogath musel sehnat nového parťáka Ripleyho. Koncertování probíhalo spíše sporadicky, což mi přišlo docela škoda s ohledem na to, jak vizuálně nevšední živá vystoupení skupiny jsou.

A co bylo nejnepříjemnější – druhá deska byla dlouho slibována a stejně dlouho odkládána. Vzpomínám si, že už někdy v roce 2012 Gorgonea Prima prezentovali nové skladby živě a zveřejňovali nějaká dema. V roce 2015 hlásili osm dokončených písní a tuším, že dokonce i vydání počinu. Přesto uběhly další dva roky a celkově sedm let od debutu, než „Brownfields“ spatřilo světlo světa.

S každou další cifrou v kolonce letopočtu rostla i netrpělivost a očekávání, přímo úměrně tomu, jak „Black Coal Depression“ zrálo a dokazovalo svou zajímavost i v rámci testu časem, jenž patří k těm nejpřísnějším. A co bychom to dále prodlužovali – „Brownfields“ vysokým očekáváním nedostálo.

Na jednu stranu „Brownfields“ není jednoznačně hloupá deska a dají se tu nalézt i nějaké povedené pasáže. Mám ovšem pocit (možná mylný, kdoví…), že ty nejlepší skladby jsou ty nejstarší, které Gorgonea Prima prezentovali už někdy v roce 2012. Z „The Worker’s Song“ a především z vypalovačky „Steeldust Cocaine“ dýchá ta chladná odtažitá industriální atmosféra, jakou jsem si já osobně představoval. Právě v těchto momentech mám z „Brownfields“ podobné pocity jako z šedivého obalu nahrávky, který se jen tak mimochodem po mém soudu povedl (i když bez jakýchkoliv nápisů by mu to myslím slušelo ještě víc).

Každopádně přesně takováhle nálada mi v ostatních písních trochu chybí, což je přesně ten důvod, proč mám z celé desky dost rozporuplné dojmy. Kupříkladu úvodní titulní věc „Brownfields“ začíná dost slibně – mám tedy na mysli moment, kdy se rozjede samotný song, nikoliv trochu zbytečné intro, v němž zazní několikavteřinové úryvky několika slavných fláků jako namátkou „Welcome to the Jungle“ nebo „Enter Sandman“. Nedlouho po nadějném ostřejším úvodu se ale do písně vkradou na můj vkus příliš „hodné“ klávesové motivy, zpomalení příliš nefunguje a obecně mi přijde, že Gorgonea Prima svou muziku zbytečně změkčují (pardon – experimentují), než aby přitlačili na pilu a vytřískali pořádnou industriální beznaděj. Schopnosti na to by byly, jak ukazují ty některé pasáže, v nichž kýžená odtažitá nálada probleskuje.

Gorgonea Prima

Příliš mě neoslovuje ani třeba „Fight or Fall“, ale úplné dno přichází až s pátou „Black“. Tady nehodlám chodit kolem horké kaše, v tomhle prostě vidím velký přešlap, protože kýč a kvazi-romantika jsou ty úplně poslední věci, jaké bych chtěl v industriálním black metalu slyšet. Vůbec nefunguje ani hostující ženský vokál, což kurevsky zamrzí, když si vzpomenu, jak šikovně jej Gorgonea Prima dokázali využít v již jmenované „Corroded Landscape“ na debutu. Tenhle song mě hodně rychle začal příšerně srát a taky jsem jej hodně rychle začal při poslechu přeskakovat…

…a rovnou jsem k tomu přidal i následující „The Will Cancer“, kde mě taky irituje připosraný začátek a vokály. Nebrat. Aby toho nebylo málo, pánové si dle mého skromného názoru mohli odpustit i finální předělávku „Fuel My Fire“ od The Prodigy, jejíž rozjařeně taneční rytmus k industriálnímu black metalu prostě nepasuje, sorry…

Zpočátku mě poslech „Brownfields“ vytáčel opravdu exkluzivně a zklamání bylo obrovské. V momentě, kdy už jsem začínal otupovat a zvykat si, jsem se rozhodl si připomenout „Black Coal Depression“, což novince definitivně zlomilo vaz. Až přímé srovnání s debutem mi totiž definitivně otevřelo oči a ukázalo, jak moc si Gorgonea Prima oproti své prvotině pohoršili. Všehovšudy jsou tu jen dva dobré songy („Steeldust Cocaine“, „The Worker’s Song“), ale ten zbytek se pohybuje od věcí, které by byly tolerovatelné leda jako nejslabší položky tracklistu, až po vyloženě nepovedené kusy. A to hodně bolí, když vezmu v úvahu, že „Brownfields“ pro mě bylo jedno z nejvíc očekávaných alb domacího metalu posledních let. Hrubé zklamání.


Master’s Hammer – Fascinator

Master's Hammer - Fascinator

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2018
Label: Jihosound Records

Tracklist:
01. Fascinator
02. Psychoparasit
03. Ve věži ticha
04. Linkola
05. Satanská nekrofilní porna
06. Estetika ďábla
07. Krokodil
08. Astrální dvojníci
09. Kletba
10. Odliv mozků
11. Espíritos creativos
12. Exhumace
13. Lost in Fjords

Hrací doba: 50:01

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Master’s Hammer

První pohled (H.):

Už v recenzi na minulou desku „Formulæ“ jsem se nechal slyšet, že domácí blackmetalová legenda Master’s Hammer se po svém znovuzrození pustila do díla s možná až přílišnou vervou. Z jejich počínání se vytratil nádech čehosi výjimečného, protože nová hudba Master’s Hammer jednoduše přestala být výjimečnou událostí, když se objevuje tak často. To je prostě nutný důsledek toho, že František Štorm se svou družinou začali hýřit aktivitou a nové album posílají do světa co dva roky.

Jednou z těchto aktivit se stal i návrat na koncertní pódia, což byla další věc, z níž jsem dvakrát neskákal nadšením. Tím spíš, že jen o několik málo roků nazpět Štorm v rozhovorech hlásal, že Master’s Hammer živě nikdy nevystoupí a že by na pódiu vypadali směšně, na webu kapely navíc visel vtipný rozpis koncertů na příštích (tuším, že nějakých) sedmdesát let – prázdný. Přesně v takovém duchu se mi to osobně líbilo.

Master’s Hammer nicméně ukázali, že to s tím koncertováním myslí opravdu seriózně a že zjevně chtějí být skupinou, která nežije ze své minulosti. A to je nakonec dost sympatický přístup, v jehož světle musím zpětně přemýšlet, zdali jsem se na to v některých ohledech nedíval přespříliš příkře. Což říkám i z toho důvodu, že postavení koncertní sestavy Master’s Hammer evidentně prospělo také studiově…

Po dvou albech „Vagus vetus“ a „Formulæ“, která sice byla pořád vcelku fajn a dala se poslouchat bez sebemenších problémů, ale byla na nich znát určitá vyčerpanost a opakování zaběhlého receptu, je „Fascinator“ konečně deskou, na níž Master’s Hammer znějí uvolněně a přirozeně. Jako kapela. Může to znít jako klišé, člověk by si až myslel, jaká to není hloupost, ale on je na novince skutečně znát trochu jinačí přístup, který jí moc sluší. Tím pádem tu máme nejlepší řadovku Mistrova kladiva od ceněného počinu „Vracejte konve na místo“.

Ne snad, že „Fascinator“ uhýbal úplně odlišným směrem po hudební stránce. Pořád je v tom jasně cítit charakteristický rukopis a typické postupy. Což je samozřejmě v pořádku. V tomto ohledu novinka pokračuje v cestě vytyčené „Konvemi“, což je – dnes už to můžeme s klidem říct – přelomová nahrávka současné epochy Master’s Hammer. A přesto zní „Fascinator“ svěžeji, i po skladatelské stránce se tentokrát podařilo dát dohromady výraznější materiál, jenž jako celek utkví v hlavě.

Nechci tvrdit, že je všechno bez poskvrnky perfektní a že „Fascinator“ nemá chybu. Rozhodně bych na albu našel pasáže, které mi připadají slabší nebo mi příliš nelezou pod fousy. Naštěstí jich ale není mnoho a zábavné momenty je převyšují. „Fascinator“ nabízí hned několik jasných hitů, z nichž možná ani jeden nedosahuje hymničnosti titulního tracku „Konví“, ale pořád jsou dost silné na to, aby si je člověk po večerním poslechu ještě druhý den prozpěvoval v práci. A to se cení. Stejně tak jako dostatek malých detailů a melodických kliček ve spodnějších vrstvách.

Osobně jsem si víc oblíbil B stranu, kde se nachází hned několik prudce silných věcí – na mysli mám zejména „Estetiku ďábla“, „Krokodila“, „Kletbu“ a „Espíritos creativos“. Na A straně vede skladba „Ve věži ticha“, již táhne dopředu množství skvělých melodií, a baví mě i „Linkola“, fajn mi připadá i titulní věc. Podobně jako na některých minulých deskách, i tentokrát se na CD verzi nachází víc stop než na vinylu – příznivci kompaktních disků dostanou navíc „Exhumaci“, která patří k tomu méně výraznému, a instrumentálku „Lost in Fjords“, která je naopak parádní a zasloužila by si prostor i na asfaltu.

Dobrý dojem z „Fascinatora“ jistě podporuje i nádherná obálka. Ta je jednoznačně nejhezčí v nové éře a možná i nejlepší v celé diskografii Master’s Hammer. Tohle se mi líbí opravdu moc. Také texty jsou již tradičně na vysoké úrovni, to je snad u Františka už samozřejmostí.

Master’s Hammer

Všehovšudy tedy ve „Fascinatorovi“ vidím nahrávku, která je na jednu stranu očekávatelná a standardní pro současné Master’s Hammer, zároveň je však provedena o něco svěžeji a s větším kumštem než její dva přímí předchůdci. Skladatelská ruka tentokrát byla lehká a to se hned projeví. Tentokrát tím pádem jednoznačná spokojenost… nikoliv nadšení, ale spokojenost určitě. Takhle by to každopádně šlo.


Druhý pohled (Cnuk):

Od dob skvělých „Konví“ vyšly dvě řadovky, několik singlů a kooperací, avšak kvalita těchto materiálů byla všelijaká. „Fascinator“ ale řadu nevalných nahrávek konečně přerušuje, a tak tu máme zase solidní album, které má co nabídnout. V první řadě mě baví, jak novinka zní, v tom asi „Fascinator“ zasluhuje prvenství mezi všemi deskami od návratu. Je z toho znát, že hraje celá kapela a nejedná se pouze o projekt jednoho člověka. Onen rozdíl je markantní hlavně v porovnání s „Vágusem“ a „Formulemi“, u nichž jsem právě tuto živočišnost postrádal.

Ruku v ruce s tím jde také celé vzezření a směřování jednotlivých písní. „Fascinator“ je daleko přímočařejším albem, a to tak, že se občas vzpomene i na „Rituální“ dobu (v jednom intru i na „Okultistu“). Zkrátka experimenty poslední doby se podařilo udržet na uzdě, takže jich výrazně ubylo, ale pro zachování esence tu jsou stále vhodně přítomny. Tam, kde by se v minulosti vymýšlely nejrůznější elektronické pazvuky a jiné přesmyčky, se nyní prostě hodí kytara anebo třeba tympán. Ano, i tympány jsou zpátky a to není nijak zanedbatelný prvek, kór jedná-li se o Master’s Hammer. Určitě si jich v písních všimnete a znějí parádně. Příjemným zpestřením je už tradičně také Necrocockův líbezný vokál, který funguje obdobně jako tympány – výborně.

Nevím, jak moc přiložili ruku k dílů jednotliví členové, ale „Fascinator“ rozhodně nenačichl metalem Root či Avenger. Pořád se to nese ve stylu „Konví“ a jejich následovníků. I když, trochu se vymyká třeba dvojka „Psychoparasit“. To je totiž oldskůl jako prase, míněno v tom nejlepším slova smyslu. Vcelku jednoduchý riff podporovaný sólama, nezpomalující bicí a úderné frázování Štorma, nic složitého, ale podobný primitivismus „Fascinatoru“ sluší. Právě první polovina je poskládána ze silných skladeb nesoucích se v podobném přímočařejším duchu a co víc, nechybí jim ani onen „Mistrovský“ hitový potenciál. Tím jsou myšleny kusy jako úvodní „Fascinator“, „Ve věži ticha“ a především pak „Estetika ďábla“. Právě šestá skladba je po nepříliš dlouhém váhání největší peckou novinky a dalším jistým přírůstkem do koncertního setlistu.

Master's Hammer - Fascinator

V druhé polovině dostává více prostoru experiment a skladby jsou bližší tvorbě minulých dvou alb. Většinu z ní ale předčí. V několika pasážích se tu objevují třeba klávesy, v takové „Espíritos creativos“ představují hlavní motiv, čímž píseň získává až popové prvky. Podobně ladění jsou také „Astrální dvojníci“, ti už ale tak nebaví. Návykové jsou ozvěny a Necrocockův hlas v „Odlivu mozků“, potěší také zase trochu ostřejší „Exhumace“, či závěrečné ambientní rozloučení „Lost in Fjords“, avšak nic se nevyrovnává nejlepším momentům úvodní šestice.

Co zůstalo nezměněné, je dominance Štormových textů, jež jsou opět zábavné, plné zajímavých obratů, výraziva a témat. Znovu se dostáváme k halucinogenům, nadpřirozenu a obecně hodně k přírodě, ať už té naší nebo indické. Tady asi není o čem, stejně jako u předchozích alb, i tady se jedná o špičku svého řemesla. Co mi ale trochu vadí, je právě to, jak i v případě „Fascinatoru“ vedou nad hudbou samotnou, i když pravda, tady je to už daleko, daleko lepší. Na „Vagus vetus“ a „Formulæ“ mi kolikrát přišlo, že hudba je pouze něco nutného pro přednes textů a není ji věnováno tolik prostoru a péče. Na „Fascinatorovi“ je to už znatelně vyrovnanější, to je ostatně tím největším plusem celé desky, ale i tak jsou instrumentální výkony o kousíček pozadu.

I přesto jsem za „Fascinatora“ rád. Konečně zase máme album Master’s Hammer, které jako regulérní album zní. Působí velce, ambiciózně, důstojně a obsahuje materiál, jenž opravdu stál za vydání. Asi se skutečně projevilo koncertování a složení nějaké stálejší sestavy, kéž by to takhle vydrželo. Jestli jste čekali na pokračovatele „Vracejte konve na místo“, budiž jím „Fascinator“.


Třetí pohled (Mythago):

Hned zkraje se přiznám, že staré Mistrovo kladivo nemám takřka naposlouchané. Ano, já vím, že jde o vlastizradu a neodpustitelný prohřešek, a slibuji, že se budu tyhle zásadní nedostatky snažit v co nejbližší době dohnat. S příchodem „Konví“ si mne však okamžitě získali a jejich poslechem jsem strávil hezkých pár týdnů, ne-li déle. „Vagus vetus“ pro mne tak byl značným zklamáním, přestože mne také na nějakou dobu zabavil. U „Formulæ“ jsem však už více než tři čtyři poslechy nevydržel a šel jsem zas o dům dál. Master’s Hammer jednoduše uvízli v určité komfortní zóně vymezené „Konvemi“ a zároveň se upsali příliš rychlému tempu vydávání, což ve výsledku nahrávkám jen škodilo. Proto jsem od „Fascinatora“ nic moc nečekal, ještě před vydáním vypuštěné skladby mne naprosto minuly a ani po vydání jsem nějaký brzký poslech neplánoval. Ale účinná manipulace YouTube v podobě doporučených videí to zařídila jinak, a tak jsem se přistihl jak jen několik dnů po vydání fascinovaně koštuji „Fascinator“ na Štormově kanálu.

Master's Hammer - Fascinator

Štormova pohřební, morbidně humorná lyrika, která nijak zvlášť nezklamávala ani na předchozích počinech, je konečně doprovázena také patřičně kvalitní hudbou! Master’s Hammer se sice v tomto ohledu pořád pohybují více méně v oné komfortní zóně, ale způsobem maximálně líbivým a mnohdy brouzdajícím v různých dalších žánrech. „Fascinator“ možná stále zůstává ve stínu „Konví“, ale minimálně první polovina od titulní „Fascinator“ po „Krokodil“ je kvalitativně srovnatelná i s těmi nejlepšími kusy na jejich hitové desce. Navíc jsou všechny songy natolik vyrovnané, že je těžké si mezi nimi najít favorita a nelze než je protáčet dokola všechny. Zlom bohužel přichází s „Astrálními dvojníky“, jež sice ještě nijak za první polovinou desky nezaostávají, ale kvůli snad až příliš výraznému klavírnímu motivu mi chvíli trvalo, než jsem si je oblíbil. Prvním opravdovým zklamáním tak pro mě je „Kletba“. Tolik by mi nevadilo, že hudba nepřináší nic nového ani zajímavého, ale když motiv, vývoj i slovní zásoba textu působí jako recyklát toho nejnudnějšího, co Štorm kdy napsal, nadšením zrovna jásat nemůžu ani nehodlám. Na poměry Master’s Hammer je to prostě špatná skladba ve všech ohledech. Zbytek, od „Odlivu mozků“ až po závěrečnou „Lost in Fjords“, je na tom sice o něco lépe, přesto si z nich po týdnu nebo dvou od posledního poslechu nedokážu vybavit jediný motiv, čímž se stávají spíše určitou výplní pro dosažení dostatečné délky celého alba.

Přesto je „Fascinator“ skvělým albem, které díky chytlavosti a, jak to psal už Cnuk přede mnou, přímočarosti a primitivismu hlavně první poloviny jednoduše baví. Ani druhá půlka, přestože slabší, výsledný dojem tolik nezkazí. Když by si navíc Štorm a spol. dali do příště více načas, mohli bychom se klidně dočkat desky minimálně na úrovni „Konví“. Kvůli něčemu takovému bych si počkal víc než dva roky.


Sklo – Sound Quadrature

Sklo - Sound Quadrature

Země: Česká republika
Žánr: industrial / experimental / free jazz / noise
Datum vydání: 31.8.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Bio Mass
02. Full (of) Tenision
03. Fast Healin
04. Side Lying
05. Two Blocks in a Tearoom
06. All Tomorrow’s Parties

Hrací doba: 40:23

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Experimentální muziku mám dost rád a čas od času nepohrdnu možností vyresetovat si mozek nějakou sonickou nenormálností, která jde ve své netradičnosti až do míst, kde hranice mezi hudbou a kakofonií bývá nejasná. Nejsem však tolik domýšlivý, abych tvrdil, že jsem v tomto oboru odborníkem, jemuž není rovno, ale něco takového stejně nepotřebuji. Člověku ke štěstí stačí subjektivní pocit, že mu to něco předává, a právě ten v experimentálních žánrech nacházím dost často.

Leckdy se ovšem stává, že nedojde ke správné konstelaci hvězd (případně k čemukoliv jinému se stejným významem – nechám na vás, jak to nazvete) a hudba (?) vysílá na úplně jiných frekvencích než na těch, na nichž jsem schopen a ochoten přijímat signál, jakkoliv jsem anténu naladil do experimentální polohy. Nicméně i tahle nekomfortnost a nejistota, jak poslech dopadne, patří k lákadlům takové muziky. Vždyť všechny ty noisy, industrialy, temno-ambienty a šílené improvizace na pokraji akustické agonie posloucháme právě proto, aby nás něco vytrhlo ze šedi a stereotypu běžného poslouchání. Technicky vzato by tedy někdo mohl říct, že nedocenění nějaké experimentální nahrávky neimplikuje její nekvality, nýbrž jenom a pouze nepochopení. Lze snad nějak rozumně zhodnotit něco, co je již ze své podstaty postaveno na abstrakci dovedené do extrému?

Samozřejmě, že prohlásit tohle v nějaké recenzi je alibismus nejhrubšího zrna; způsob, jakým si umýt ruce nad něčím, co se mi vlastně nelíbí. Dokonce se mezi recenzenty najdou mocipáni, kteří jsou schopní podobnými žvásty obhajovat i bezpohlavní mainstreamovky. Osobně jsem se takovým berličkám snažil vždy vyhýbat, nicméně u nahrávek jako „Sound Quadrature“ se takový pocit chtě nechtě vkrádá na mysl.

Hrát si na machra a tvrdit, že všechno chápu a všemu rozumím, nemám zapotřebí. S naprostým klidem si zvládnu přiznat, že je něco nad mé síly. „Sound Quadrature“ je… není to přímo album, u něhož bych musel hodit ručník do ringu, ale nejsem tomu dalek. Tahle deska mi dala dost zabrat, průběžně ji poslouchám již nevím kolik měsíců, ale pořád mám dojem, že mi zde něco uniká a že bych to měl ještě pokoušet a dál se tou změtí zvuků prokousávat. A přitom si ani nejsem jistý, jestli je ona kýžená hudební nirvána na dosah, jestli se neskrývá už za rohem u příštího poslechu, nebo jestli je stále v nedohlednu… ani jestli vůbec existuje.

S recenzí ovšem nejde otálet věčně, a tak jsem se rozhodl vám své dojmy nabídnout ve stavu, v jakém jsou nyní, ačkoliv to místy působí rozervaně jako srdce zavilého romantika. Jedním z těchto dojmů je rozhodně náročnost. „Sound Quadrature“ není určeno pro zběžné poslechy a odpočinkové vstřebávání. Ostravský projekt Sklo zde plynule přechází industrialem, minimalistickým skoro-tichem, free-jazzovou improvizací a hlukovými výpady, tu a tam přihodí nelidské skřeky anebo nelibozvučné skřípění. Ve všech ohledech jde o záležitost bez záchytných bodů, bez jakýchkoliv jasně daných struktur, bez čehokoliv, co by šlo svému posluchači alespoň trochu naproti.

Paradoxně nejblíže je mi těch několik málo čistě noisových momentů, protože je to aspoň hlukový nátlak. Sice ani ten nepatří k výstavním příkladům stravitelnosti, ale chytám se na něj, protože bordel mi cizí není. Dokonale se ovšem ztrácím třeba ve chvílích, kdy se nad industriálními plochami líně převaluje až nepříjemně znějící altsaxofon. Byť uznávám, že nepříjemnost zde může být považována spíše za klad, ne-li dokonce záměr.

„Sound Quadrature“ je bezesporu albem, na nějž běžná měřítka neplatí, a pokud mi někdo bude tvrdit, že se mu to líbí v tom pravém slova smyslu, tak mu nejspíš neuvěřím. Osobně jsem desku poslouchal intenzivně, až jsem se mnohé její části (ale zdaleka ne všechny) naučil takřka nazpaměť, takže několik sugestivních momentů jsem tu našel. Jako celek mě to však nedokázalo oslovit nebo pohltit, nezvládnul jsem to pochopit a plně (d)ocenit. Na čí straně je chyba? Toť otázka, na niž neznám odpověď. Nekomfortnost jsem ovšem při poslechu rozhodně cítil, takže jestli šlo o tu, lze misi „Sound Quadrature“ považovat za úspěšnou.

Sklo - Sound Quadrature


Magadan – Perm-36

Magadan - Perm-36

Země: Česká republika
Žánr: industrial / power electronics / ambient
Datum vydání: srpen 2017
Label: Sky Burial Productions / A.P.E.L. Organisation

Tracklist:
Side A:
01. Abomination
02. Sailing Through Troubled Times
03. Perm 36

Side B:
04. Project Mayhem
05. Norillag
06. Manifest (Sepultura Tribute)

Hrací doba: ~33 min

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Magadan

Magadan je město na ruském Dálném východě a zároveň centrem Magadanské oblasti, kde bylo za éry Sovětského svazu vybudováno množství pracovních táborů, takzvaných gulagů. Těch zde vzniklo několik desítek a zemřelo v nich mnoho tisíců lidí. Ostatně i samotné město bylo vybudováno v rámci nucených prací a svého času sloužilo jako hlavní tranzitní centrum, přes nějž byli vězni posíláni do okolních pracovních táborů, a dále zde sídlila organizace Dalstroj, která se starala o těžbu nerostných surovin v Kolymské oblasti (což je historická oblast zčásti se rozkládající na území dnešní Magadanské oblasti), k čemuž využívala právě vězně z pracovních táborů.

Logo Dalstroj (zkombinované se strážní věží gulagu) lze vidět na zadní straně desky „Perm-36“ i přední stránce jejího bookletu. Perm-36 byl také tábor nucených prací, který se nacházel v Permském kraji na východě evropské části dnešního Ruska. Tábor byl uzavřen roku 1987 a v roce 1994 byl přestavěn na muzeum, jež se veřejnosti otevřelo o rok později. Jedná se jen tak mimochodem o poslední existující gulag, protože všechny ostatní byly srovnány se zemí po pádu sovětského režimu.

Z nastíněných skutečností se dá myslím vcelku snadno vyvodit, že hudba Magadan nebude nic, co by člověku mělo zvednout náladu. Což je samozřejmě nanejvýš správná dedukce, přesto je nutné zmínit, že kdo by od „Perm-36“ čekal hlukové ataky nejhrubšího zrna, mohl by odejít zklamán. Deska ani zdaleka nedosahuje takových akustických extrémů, do nichž se vydala třeba nechvalně proslulá a dnes již právem kultovní misantropie „Vorkuta“ od nizozemského projektu Gulaggh, jenž se na svém doposud jediném anti-hudebním veledílu věnoval stejné tématice.

Přesto se „Perm-36“ neřadí k nahrávkám, jejichž poslech by byl nějaká „pohodovka“ nebo odpočinková záležitost. České duo sází především na klaustrofobickou atmosféru, která je rozhodně silná… nebo lépe řečeno sugestivní. Hlásat, že vás „Perm-36“ přenese do gulagu, by samozřejmě bylo typicky nadnesenou recenzentskou frázičkou, nicméně nelze přehlížet, že se nahrávka dokáže zarýt pod kůži a že její nehumánně odtažitá nálada dokáže zalézt až za nehty. Asi však můžeme předpokládat, že cílem Magadan nebylo zprostředkovat příjemné poslouchání, a z tohoto ohledu lze považovat vytyčený cíl za dosažený.

Velkou měrou se na tom jistě podílí i znalost jednotícího tématu „Perm-36“, které je zjevné, aniž by posluchač potřeboval provádět sáhodlouhé výzkumy v hlubinách internetu, ale i o tom to přece je. Vědomí, že se album točí okolo jedné z nejúděsnějších kapitol dějin 20. století (kdo někdy četl knihy jako „Soustroví Gulag“, jistě chápe), dává v kombinaci s industriálně-ambientními tóny, které výjimečně („Project Mayhem“) přechází až k hlukům, a texty (z nichž asi nejvíce na mě zapůsobil ten k titulní skladbě) ucelený dojem díla se silnou výpovědní hodnotou.

Tematickou výjimku pak tvoří finální píseň „Manifest“, kterážto je variací na stejnojmenný song brazilské metalové legendy Sepultura a nese si s sebou i totožný námět. Tím je vzpoura a následný masakr vězňů v brazilské věznici Carandiru, jenž se odehrál 2. října 1992 a při němž přišlo o život 111 lidí. Samotná skladba je své předloze poměrně vzdálená, což ostatně samovolně plyne už jen z odlišného žánrového výraziva, ale pozorný posluchač motivy původní písničky jistě nalezne. Do celku „Perm-36“ pak „Manifest“ zapadá dost přirozeně.

„Here is a world apart. The house of the living dead.
Don’t seek any human behind inhuman deeds.
Dehumanization process:
From human to animal,
From animal to carcass.
Enslavement process:
From slave to flesh,
From flesh to skeleton.
Depersonalizing process:
From person to masses,
From masses to ice dust.
Dehumanization process:
From human to carcass.“
(Perm-36)

Magadan - Perm-36

Před koncem se možná sluší zmínit, že „Perm-36“ vyšlo v limitované (149 kopií) vinylové edici zpracované v důstojné formě včetně vnitřního bookletu a dvojí kapsy na vlastní gramofonovou desku černé barvy. I to napomáhá k celkovému dojmu dobře odvedené práce.


F V T V R E – M E S S

F V T V R E - M E S S

Země: Česká republika
Žánr: noise rock / post-hardcore
Datum vydání: 1.10.2017
Label: selfrelease

Hrací doba: 07:20

Odkazy:
facebook / bandcamp

Docela často si říkám, že se toho na naší hudební scéně moc neděje. Jestliže toužíte po něčem trochu smysluplném a kreativním, musíte většinou zalézt hluboko do undergroundu, kde se kvalita nachází, avšak nemá šanci oslovit širší publikum mimo žánr. Zůstává tak uzavřena pro několik zasvěcených a s „nadzemím“ nijak nerezonuje. To ostatně není nic překvapivého. Občas se ale objeví kapela, která má tu schopnost překonat bariéru těchto dvou světů a stát se povědomou i pro posluchače z jiných kruhů.

F V T V R E o sobě dali vědět zhruba koncem léta, kdy se ven začaly šířit informace od Kaye Buriánka, a zanedlouho vyšly také první videoklip, a tedy i hudební vzorky. Ty pak byly zabaleny do digitálního balíčku jménem „M E S S“ a nyní jsou volně k poslechu a koupi na kapelním Bandcampu. Čtyři písně a stopáž lehce přes sedm minut dává tušit, o co zde běží.

Ano, „M E S S“ skutečně dostává svého názvu a tvoří řádný svinčík. Pražáci si neberou moc servítky a jdou rovnou na věc, rychle, tvrdě, přitom stále s rozmyslem a místem pro něco navíc. Není to jenom o sešláplém plynu k podlaze a hurá pryč. Přestože kytary skřípou, zpěv chrlí naštvané texty a rytmika se valí kupředu, dojde i na několik chytrých nápadů, díky nimž to nepůsobí tuctově. Jejich pojetí hardcoru není ani tak špinavé, jako prostě hlasité a nasrané. Svou prezentací a přístupem mi pak připomínají třeba punkové obrozence OFF!.

Úvodní „B L A C K F L A G“ představuje kapelu v kvapíkovém tempu, které však stihne několikrát zvolnit a dát prostor úderným riffům a harmoniím. Následující „R E N E G A D E S“ je zase pomalejší, ale o to chaotičtější, noisový výplach. Poněkud klasičtěji zní skladba titulní, postavená na chytlavém punkovém rytmu s až hitovým potenciálem. Celou věc pak uzavírá na poměry celého ípka klidná „B O N E C R U S H E R“. V ní vyniká zejména melodický riff a bubenická práce. Její nostalgická nálada končící v hlukovém bordelu tvoří dokonalou tečku za tímto krátkým dílkem.

„M E S S“ není revoluční ani dokonalé. Je však přesvědčivé a jednoduše baví. Ta energie musí vypadat ještě lépe v živém provedení. F V T V R E mají prý již připraveno několik dalších písní a řadovka je snad na cestě. Máme se na co těšit. Podle mého soudu mají na to být větší kapelou, ale myslím, že by jim to neslušelo. Předpokládám, že ani Kay z nich nechce udělat další Sunshine a to je jedině dobře. Tohle patří do klubů a nikam jinam.


Sweeps 04 – Dormancy

Sweeps 04 - Dormancy

Země: Česká republika
Žánr: drone / ambient
Datum vydání: 16.2.2017
Label: /-\ / sakraphon

Tracklist:
01. Bethaniendamm
02. Souhvězdí tmy
03. Lossy Compression
04. Chimneys 08:30

Hrací doba: 34:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sweeps 04

Dost často se stává, že obálka alba dost přesně vystihuje i jeho obsah a náladu. Jinými slovy, má-li skupina soudnost ve vizuální stránce, existuje poměrně slušná pravděpodobnost, že ji bude mít i v hudební stránce. Samozřejmě, že se najdou výjimky, a to v obou směrech – tedy existují desky, jejichž přebal je třeba i krásný, ale vlastní muzika stojí za prdlačku, a také existují desky, jejichž vizuální složka je diplomaticky řečeno pochybná, ale co do hudby je to výborná záležitost. „Dormancy“ ovšem patří k těm případům, kdy spolu hudba a vizuál ladí takřka dokonale.

Když nahrávku poslouchám, cítím z ní podobnou atmosféru jako z obalu, a když se podívám na přední stranu alba, čekal bych od něj podobnou muziku, jaká se tam skutečně nachází. Což je skvělé. Tvorba Sweeps 04, jak ji tento český jednočlenný projekt prezentuje na své debutové desce, je přesně takováhle šedivá, šerá, zrnitá, rozostřená, syrová a ponurá. Skoro by se až chtělo říct, že výstižnější obálku už „Dormancy“ ani dostat nemohlo. Ale…

Sweeps 04 není jen hudební projekt, ale především jedna z nejvzdálenějších doposud známých exoplanet, k jejímuž objevení došlo v roce 2006. A i v tomto kontextu dává „Dormancy“ smysl. Možná, že kdyby se na obálce nacházely hvězdné mlhoviny souhvězdí Střelce, tvrdil bych něco podobného. Ale to už je výhoda podobných žánrů, že se v nich dá nalézt mnohé.

Navzdory řečenému a navzdory použitým přirovnáním bych ovšem netvrdil, že „Dormancy“ patří k albům, která si člověk pouští, když si chce nechat zkurvit den. Podobně by bylo značně přehnané hovořit o nějaké vysoce extrémní či depresivní hudbě, protože intenzity hlukového pekla Sweeps 04 rozhodně nedosahuje. To ovšem nechápejte jako výtku, pouze říkám, jak to je. Ve skutečnosti je „Dormancy“ i přes svou (relativně?) tíživou náladu spíš uklidňující, skoro až meditativní. Ale takový dojem vlastně není až tak překvapivý nebo šokující. Přinejmenším mně se to stává poměrně často, že na mě podobné žánry působí právě takhle, navíc ladění hudby Sweeps 04 takovému vývoji doslova nahrává.

„Dormancy“ totiž stojí na pomalém kytarovém bzučení a případně na vrstvení kytarových linek. Některé písně se ve svých začátcích či závěrech dostávají až k ambientním náladám, což jsou také jediné momenty, kdy do pozadí ustupuje dronové hučení. Tak či onak, „Dormancy“ je deska, která nehraje, nýbrž plyne – bez jasných kontur, bez větších záchytných bodů (snad jedině s výjimkou plíživého, téměř až melodického motivu, který se line napříč druhou polovinou „Souhvězdí tmy“). Vše je ale vynahrazeno silnou atmosférou a náladotvorností.

„Dormancy“ je albem určeným pro osamělé tmavé hloubavé večery. Což myslím v dobrém, ačkoliv vím, že v takovém tvrzení by mnozí mohli hledat eufemismus pro nudu. Ale to mi nevadí, ostatně jsem nikdy nepatřil k lidem, kteří by se nějak zásadně starali o to, co si myslí všichni okolo. Já vím, že jde o povedenou záležitost, a to mi stačí. Vy s tímhle názorem můžete naložit, jak se vám zlíbí, i kdyby to měla být třeba ignorace.


Trollech – Každý strom má svůj stín

Trollech - Každý strom má svůj stín

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.10.2017
Label: Ketzer Records

Tracklist:
01. Hladiny vod
02. Ve slepém rameni deště
03. Každý strom má svůj stín
04. Cestou dál a dál
05. Císařská rokle
06. Přilož dlaň listopad
07. Šat stromů
08. Strážce

Hrací doba: 39:05

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Ketzer Records

Čas je parchant nemilosrdný a letí kupředu jako… nemilosrdný parchant. Ono se to nezdá, ale fakt je to už pět roků, co vyšlo minulé album plzeňské stálice Trollech. „Vnitřní tma“ čtveřici AsuraMorbivodThrollmasSheafraidh zachytila ve snaze svou tvorbu zvážnět a na cestě ke konzervativnějšímu pojetí black metalu. Oproti předešlé dlouhohrající nahrávce „Jasmuz“, což byla v jádru taková blackmetalová pohádka, šlo o docela zásadní kontrast a v zásadě to ani nebyl špatný nápad.

Zrovna v případě Trollechu mi však takový směr úplně nesednul. „Vnitřní tma“ kolem mě spíš prošuměla bez většího zájmu, její poslech mě nijak zásadně nebavil a s odstupem času si z toho počinu pamatuju vlastně jen to nejzákladnější minimum a o připomínání ani moc nestojím. Možná je to jen můj mylný dojem, ale řekl bych, že v tom nejsem sám a že „Vnitřní tma“ celkově sklidila vlažnější přijetí. Snad i to je důvodem, proč je novinka „Každý strom má svůj stín“ taková, jaká je.

Skoro by se chtělo říct, že podobně jako na „Vnitřní tmě“ jde o návrat ke kořenům (u Trollechu skutečně příznačné přirovnání!), avšak tentokrát nikoliv ke kořenům black metalu, nýbrž ke kořenům Trollech. „Každý strom má svůj stín“ se svou náladou i pojetím otáčí někam do období desek jako „V rachotu hromů“ a „Skryti v mlze“, s nimiž oběma lze najít evidentní paralely. Cením si ovšem toho, že novinka nezní nuceně, nepřirozeně nebo křečovitě, nemám z ní pocit násilného návratu k pojetí, s nímž si Trollech udělali jméno, jen pro udobření fanoušků. Spíš se mi zdá, jako kdyby si před lety na předchozích dvou deskách vyzkoušeli něco mírně jiného, vlastně aniž by tím popřeli sebe sama, a nyní se plynule navrátili k tomu, co jim jde nejlépe.

A víte co? Já jsem rozhodně pro! Snahu o posun beru a respektuji, ačkoliv přiznávám, že „Jasmuz“ a „Vnitřní tma“ jsou dvě má nejméně oblíbená alba skupiny, ale právě v (opět) aktuální podobě takzvaně „lesního“ black metalu se mi Trollech líbí nejvíce. I to jistě hraje svou roli v tom, proč „Každý strom má svůj stín“ považuji za nejlepší desku kapely od „Skryti v mlze“.

Samozřejmě, že kvalita toho kterého alba nestojí a nepadá s tím, jestli zrovna Trollech vyprdí texty o lesích, anebo ne. Na zábavnosti desky se nejvýrazněji podílí kvalitní skladatelská stránka. Trollech za těch pět let od „Vnitřní tmy“ dokázali nastřádat dostatek dobrých nápadů (ačkoliv se všichni členové v mezičase podíleli na dalších věcech – ať už šlo o 1000 Bombs, kde hrají kompletní Trollech vyjma Morbivoda, Panychidu v případě Sheafraidha anebo řádku Morbivodových projektů) a servírují vyrovnanou placku, na níž není jediný vyloženě nudný song.

Na nahrávce lze najít v dobrém slova smyslu epické riffy, hezky vystavěné pasáže i výborné melodie, které dokážou být chytlavé a zapamatovatelné, aniž by se musely uchylovat k podbízivosti. Asi nejvíce v tomto ohledu vyčnívá „Šat stromů“, jehož skočná melodie mi připomněla hitovku „Z kotle popíjej“ ze „Skryti v mlze“, ale ani v tomhle případě se naštěstí podařilo nepřejít hranu kýče nebo lacinosti. Z dalších tracků mě zajala „Císařská rokle“ nebo „Cestou dál a dál“ a v neposlední řadě také finální „Strážce“, jenž je zřejmě tím nejlepším, co Trollech na aktuálním počinu nabízejí.

Trollech

Výrazněji mě zamrzela snad jen jediná věc, a sice že Trollech úplně nechali stranou Throllmasův klenutý čistý zpěv, který mě vždycky bavil. Když už jsme u toho, vůbec by mi nevadilo, kdyby se někdy objevilo něco, kde Throllmas převezme hlavní vokál, ať už by to byla kupříkladu píseň v rámci Trollech, anebo jiný projekt. A naopak musím říct, že poslední dobou docela zjišťuju, že mě krutě začíná nudit Morbivodův zpěv – jeho vokál je jistě rozpoznatelný, ale tak nějak se mi už strašně oposlouchal, protože zní všude skoro stejně. Ačkoliv nepopírám, že jej stokrát radši budu poslouchat tady než na rovněž loňském albu War for War, které dopadlo dost špatně. Každopádně, „Každý strom má svůj stín“ mě víc baví ve chvílích, kdy do mikrofonu chrčí Asura.

Ale to můžete brát jen jako určité pošťouchnutí anebo jako známku toho, že o perfektní záležitost skutečně nejde. Přesto panuje obecná spokojenost a po hubených letech mohu opět bez obav říct, že mě deska Trollech baví. Samozřejmě, že se nejedná o hudební genialitu a album vám rozhodně nezpůsobí nějaký orgasmický zážitek, ale to Trollech nebyli nikdy, takže by asi bylo hloupé jim to nyní vyčítat. Stejně jako klasická alba jde „jen“ o slušný a zábavný, i když nijak zásadně vysoký nadprůměr, jemuž na rozdíl od „V rachotu hromů“, „Synů lesů“ a „Ve hvozdech…“ nepomáhá nostalgická hodnota. Nemusíme si nalhávat, že Trollech někdy hráli něco lepšího, ale s tímhle na paměti je to dost v cajku.


Choked by Own Vomits – Shit World

Choked by Own Vomits - Shit World

Země: Česká republika
Žánr: grindcore / death metal
Datum vydání: 5.6.2017
Label: Rotten Roll Rex / Nice to Eat You Records

Tracklist:
01. Small Dark Age
02. Stressland
03. Cemeteries Along Roads
04. The Day When I Lost in Myself
05. Dream Is Over
06. Let to Rot
07. Fast Path to Hell
08. Fusion
09. Coffin Nails
10. Asshole in Flames
11. Shit World
12. Like Thousands Suns
13. Dust
14. Pickled Quark Chesse
15. Cruel Face of Life
16. The End of the Shit World

Hrací doba: 30:45

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Choked by Own Vomits

Když Choked by Own Vomits před lety vydávali svůj dlouhohrající debut „Shit Autopsy“ (2009), přišlo mi, že mají vcelku našlápnuto. Placka vzbudila relativně dost pozornosti, vyšla u zavedených Nice to Eat You Records Vládi Prokoše (Fleshless) a celkově mi přišlo, že Choked by Own Vomits mají dobrou výchozí pozici k tomu, aby se na domácí chrochtací scéně zabydleli a aklimatizovali jak prase v chlívku.

Nicméně to bylo před nějakou řádkou roků. Nyní mi přijde, že v následujících letech se Choked by Own Vomits trochu ztratili ze záře grindových reflektorů, a to i v České republice, zemi grindcoru zaslíbené. Anebo možná ne, třeba je žánroví fans a pravidelní návštěvníci grindových akcí z očí nikdy neztratili, ale já do téhle sorty zvrhlíků zrovna nepatřím (obyčejně jsem zvhrnutý krapet jinačím směrem), takže to moc nesleduju. Co vám budu vykládat, měl jsem prostě v piči, co kapela dělá nebo nedělá, poněvadž grindcore není moje srdcovka, a když sem tam dostanu chuť na nějakou pořádnou chrochtanici, tak je mi vlastně vcelku šumák, jakou skupinu si pustím, jelikož mi skoro všechny znějí téměř stejně.

Faktem nicméně zůstává, že na druhou řadovou fošnu Choked by Own Vomits s neméně poetickým názvem „Shit World“ se čekalo celých osm járů. Vysokou uměleckou hodnotu si samozřejmě udržuje i obal, jenž je ještě povedenější než v případě „Shit Autopsy“. Lze si povšimnout, že se na něm objevuje stejná roztomilá oblůdka jako u debutu, akorát tentokrát nepitvá, nýbrž vylézá ze útrob jakéhosi sádelnatého nešťastníka. Pozorný čumil zachytí i další roztomilé detaily jako například Freddyho Kruegera, hlavní postavy z kultovní hororové série „A Nightmare on Elm Street“, v levém horním rohu přebalu.

Osobně mě tyhle prasácké grindcorové obaly vždycky bavily, dokonce čím zvrhlejší, tím lepší. „Shit World“ v tomto ohledu rozhodně není přeborníkem, protože jsem už viděl i mnohonásobně úchylnější grindové obálky, ale pořád je to fajn. Leckdy se mi dokonce stává, že mě obal grindcorového alba baví než jeho samotná hudební náplň. A bohužel musím říct, že „Shit World“ k takovým případům patří.

Já vím, že teď fakt nenapíšu nic objevného, protože jde o něco, co lze napsat možná o nějakých 90 % procentech grindcorových nahrávek (a to se s tím odhadem ještě možná držím střízlivě při zemi), ale – je to prostě typický grind se všemi jeho klady a hlavně i zápory. Choked by Own Vomits se ani náznakem nesnaží o nějakou invenci a sypou ve standardních žánrových mantinelech. Akorát k tomu přimíchávají i citelné deathmetalové ingredience, ale ruku na péro, něco takového v téhle odnoži tvrdé hudby není vůbec nic výjimečného či neslyšeného. Vlastně se to objevuje dost často.

Jasně, jasně, nemusíte se čertit, já samozřejmě vím a respektuji, že tenhle styl má určitá pravidla hry, na něž je nutné přistoupit, a také si jsem vědom skutečnosti, že žádat po grindcorové kapele invenci se rovná naivitě nejhrubšího zrna. Však se s tím do určité míry počítá a rozhodně bych s tím vším dokázal žít… kdyby mě „Shit World“ bavilo. Dokonce i „Shit Autopsy“, které bylo formálně primitivnější, díky menšímu podílu death metalu ještě obyčenější a s takzvaně horším soundem, mi sedělo víc, protože to byla větší čuňárna.

Choked by Own Vomits

Na druhém albu Choked by Own Vomits mi prostě něco schází. Jeho poslech mě sice nesere, ani neuráží, ale jednoduše nevidím jediný důvod, proč bych si měl „Shit World“ pouštět doma, když svět nabízí tuny zábavnější muziky – a to i v grindcorovém ranku. A to skutečně nemusíme požadovat vynalézavost avantgardního grindu. Choked by Own Vomits jednoduše postrádají neodolatelně chytlavý groove, s nímž slaví úspěch třeba Gutalax, ani tu není bestialita extrémnějšího grindu-až-powerviolence – protože intenzita a agrese je taky cesta.

Choked by Own Vomits si prostě drží nenáročné tempo a hrají tak nějak obyčejně. Sem tam nějaký samplík nikoho nevytrhne, natožpak obligátní chroptění. To už se mi víc zalíbily výjimečně kytarové vyhrávky, ale těch na albu je, co by se za nehet nešlo. Abych ale zbytečně nepíčoval, „Shit World“ se furt poslouchá bezproblémově a případnou chuť na nepříliš náročný grindík ukojit dokáže. Rozhodně jsou na tom Choked by Own Vomits mnohem lépe než třeba takoví Felisha, jejichž agro-riffy mě vyloženě sraly.

Ale ono by se našlo mnohem víc expertů, proti nimž jsou Choked by Own Vomits ještě pořád zlatí. To ovšem není argument, na jehož základě by se mělo přehnaně chválit. Řekněme si totiž na rovinu, že i přes nepopiratelnou řemeslnou úroveň není „Shit World“ ničím víc než jen průměrnou plackou. Fandové žánru si na to po nějakých těch pivech jistě s radostí zaskotačí v kotli na koncertech, ale sváteční posluchači grindcoru by se měli porozhlédnout po něčem lepším.


Mörkhimmel / The Tower – split

Mörkhimmel / The Tower - split

Země: Česká republika
Žánr: crust / black metal | doom metal
Datum vydání: červen 2017
Label: Insane Society Records / L’inphantile Collective

Tracklist:
I. Mörkhimmel
01. Pravidla hněvu
02. Mlýn už zase mele
03. Na úpatí černého kopce
04. Řeka

II. The Tower
05. Bloody Fields
06. To the Sea
07.A Path to Solitude

Hrací doba: 32:48

Odkazy Mörkhimmel:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy The Tower:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Insane Society Records

Konec roku bývá v recenzích vždycky ve znamení dohánění restů a rychlého dopisování kritik na alba, která mohla nebo dokonce měla být zrecenzována, ale z nějakého důvodu na to (ještě) nedošlo. Ani letošek není výjimkou. Zkušenosti z předchozích let ovšem hovoří jasně – nikdy se nestihne dohnat všechno, takže se plnění dluhů protahuje do ledna, čímž vzniká zpoždění se psaním čerstvých věcí v novém roce, a toto zpoždění se pak dohání zase na sklonku roku. Však příští prosinec uvidíte, že to bude zas to samé.

Neházejme však flintu do žita, protože do konce roku ještě několik málo dnů zbývá, tudíž několik málo restů ještě stihneme napravit. Jedním z nich budiž i bezejmenné splitko českých kapel Mörkhimmel a The Tower, které vyšlo u L’inphantile Collective na kompaktním disku a u Insane Society Records na gramofonové desce.

Potkávají se zde formace, které toho spolu po hudební stránce nemají zas tolik společného – snad s výjimkou toho, že obě hrají na kytary a obě se pohybují v nějaké formě metalu. Mörkhimmel si libují ve špinavé natlakované směsce crustu, black metal a hardcoru (ale v pomalejších momentech se s klidem otřou i o sludge), zatímco The Tower si rochní v té neklasičtější, nejčistší a nejusedlejší formě doom metalu, jakou si jen dokážete představit. Papírově se jedná o docela zajímavý kontrast, tak se pojďme podívat, jak to dopadlo.

Stran strany (to je obrat, co?) Mörkhimmel bych řekl asi to, že skupina si – v pozitivním slova smyslu – udržuje svůj dobrý standard, a to po stylové i kvalitativní stránce. Formace v základě vyznává špínu a neurvalost, na čemž se na tomto nosiči nemění vůbec nic. Riffy jsou syrové až běda, Slávek pořád chrčí a chroptí, jak kdyby se zrovna vrátil z týdenního tahu. Na druhou stranu, Mörkhimmel zdaleka nejsou synonymem pro bezhlavý agresivní výplach, umějí svou tvorbu i skladatelsky vyšperkovat.

Úvodní „Pravidla hněvu“ je ještě taková klasika, která nijak zásadně nepřekvapí, což ale neznamená, že by byla špatná, pořád je to v cajku. „Mlýn už zase mele“ je na tom v jádru podobně, ale na některých místech už začínají vykukovat i dost melodické kytary. Nejzajímavější kus pak Mörkhimmel předkládají na závěr své poloviny v podobě sedmiminutové „Řeky“, která se rozjíždí pozvolna a postupně příjemně graduje, aby po vyvrcholení spadla do bahna a nakonec skončila v jakémsi zvířecím kvákání. Za mě jednoznačně nejlepší věc, s níž se Mörkhimmel na tomhle splitu vytasili. Za zmínku ještě stojí, že mezi „Mlýnem“ a „Řekou“ se nachází krátká jemnější instrumentálka „Na úpatí černého kopce“, jejímž prostřednictvím skupina přinese vítané osvěžení a odlehčení od okolního marastu.

The Tower toho zatím mnoho nevydali (tohle splitko je jejich teprve druhým nosičem), ale přijde mi, že už si svoje posluchačstvo našli, docela se na scéně aklimatizovali (v čemž jim jistě mohla pomoct i skutečnost, že doomových kapel, které za něco stojí, je u nás jen hrstka) a že jsou docela chválení. Mě osobně však jejich dva roky starý demosnímek nijak zásadně neučaroval a jeho poslech jsem přešel bez většího zájmu.

Mörkhimmel / The Tower - split

Materiál na tomhle splitu mě baví o kus víc, ačkoliv formálně se nic moc nezměnilo a The Tower si pořád jedou svůj pravěký doom metal, s nímž mohutně vzývají žánrové klasiky. Tentokrát ale pomalé archaické dřevní riffování funguje lépe a to samé bych nakonec mohl říct i o vokálech. Obě delší skladby „Bloody Fields“ a „To the Sea“ navíc dokážou nabídnout i pasáže s opravdu skvělými melodiemi, které se rázem stávají vrcholy svých písní, a nejpozději poslední třetina druhé jmenované jednoznačně prokazuje, že The Tower talent rozhodně mají a že jej dokážou předvést, přestože si za prostředek svého vyjádření vybrali jeden z nejkonzervativnějších metalových stylů. Finální kratší instrumentálka „A Path to Solitude“ už mě na zadek nijak neusadila, ale ani mě nijak neobtěžuje. Nejvíc si na ní cením klávesového finále.

Nakonec ani nevadí, že si split rozdělily dvě žánrově i náladově tak rozdílné formace, nějak to společně funguje. Povedená placka.


Fiordmoss – Kingdom Come

Fiordmoss - Kingdom Come

Země: Česká republika / Norsko
Žánr: alternative / trip-hop
Datum vydání: 12.10.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Eight Bones
02. Motherland
03. Bitter Almonds
04. Saccades
05. Thief
06. Madstone
07. Sheer Soul
08. Gaslight
09. Lynchpin

Hrací doba: 42:13

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Řekl bych, že na debut Fiordmoss se čekalo dost dlouho a v určitých kruzích snad i dost netrpělivě. Česko-norská formace aktuálně sídlící v Berlíně se okolo pohybuje již roky, a kdo z vás sem tam zavítá na nějaké koncerty alternativnějšího ražení, s největší pravděpodobností už se Fiordmoss potkal. Skupina sice v minulosti vydala nějaká ta minialba a singly, ale známe to – až dlouhohrající deska je tím monumentem, na jehož základě bychom si interpreta měli zapamatovat. Ten v případě Fiordmoss dorazil až v letošním roce, ale s radostí mohu říct – jakkoliv to nejspíš bude znít jako klišé – že se čekání vyplatilo.

„Kingdom Come“ totiž dle mého názoru přináší ještě zajímavější a vyzrálejší muziku než předcházející „malé“ počiny Fiordmoss. Album hned od začátku nasadí uhrančivou potemnělou atmosféru, které je dosaženo, aniž by se kapela musela uchylovat k akustickým extrémům. Plně stačí uhrančivé trip-hopové beaty, které – a to je nutno zdůraznit i ocenit – znějí neotřele a nemáte u nich pocit, jako kdybyste je už slyšeli u stovky jiných skupin. Poslední takhle svojsky znějící debutovou elektroniku z České republiky jsem slyšel snad u Schwarzprior, byť se samozřejmě jedná o dost volný příměr, poněvadž jinak jsou obě formace úplně jinde.

Jako důkazy právě řečeného mohu vypíchnout skladby jako „Eight Bones“, „Motherland“ nebo „Madstone“. Jedním dechem ovšem musím dodat, že Fiordmoss se v téhle poloze nezastavují a jdou na „Kingdom Come“ daleko za hranice trip-hopové škatulky. Leckde se ozývají až minimalistické dronové plochy jako třeba v „Gaslight“. Naopak třeba „Thief“ Fiordmoss představuje v opačném rozpoložení – jemnějším a tklivějším, hlavní roli zde hraje akustická kytara a zpěv, ale stále se jedná o vysoce poutavou záležitost, vlastně jeden z vrcholů celé kolekce.

Zmínkou o zpěvu se dostáváme k další obrovské přednosti „Kingdom Come“. Vokál totiž za instrumentální stránkou nijak nezaostává. Petra Hermanová se svým podmanivým hlasem patří k nejnápadnějším prvkům nahrávky a na síle finálního výsledku se podílí zásadním způsobem.  Obě složky – vokální i instrumentální – jsou nicméně v rovnováze, i přes výraznost zpěvu se zde naštěstí neobjevuje popový neduh, kdy je na prvním místě zpěv a vlastní muzika je degradována do pozice tupého doprovodu.

„Kingdom Come“ je rozhodně pestrá deska nabízející množství různých odstínů, ať už náladových nebo hudebních. Důležité ale je, že vše drží bez sebemenších problémů pohromadě a že jsou Fiordmoss takřka pořád poutaví, emotivní, mnohdy dokonce okouzlující. Kapela předkládá vyzrálé a invenční album, které se nespokojí s pouhým pokukováním po zahraničních vzorech, ale snaží se jít si svou vlastní cestou. A to je moc fajn.

Mohl bych říct, že „Kingdom Come“ patří k těm nejzajímavějším českým nahrávkám, jaké jsem v letošním roce slyšel. Aby mě ale nikdo nepopotahoval, nakolik to patří k domácí scéně, když Fiordmoss sídlí v Berlíně, spokojím se s prostým prohlášením, že „Kingdom Come“ je výborná záležitost a rozhodně stojí za slyšení. Nakonec, v pořadí důležitosti stojí na prvním místě samotná hudební produkce a v tomto ohledu není u Fiordmoss o čem pochybovat.