Archiv štítku: CZE

Česká republika

Uncle Grasha’s Flying Circus – Stalinist God

Uncle Grasha's Flying Circus - Stalinist God

Země: Česká republika
Žánr: industrial / noise / power electronics
Datum vydání: 30.8.2018
Label: S kudlou v zádech / Sors Fintora Records / Grom&Lord Records / Raw zine / Pravěk Noise Section / Debila records

Tracklist:
01. Kalten
02. Kasbah
03. Juche
04. Čihošť
05. Culpabilité
06. Balance
07. Securitate
08. Anatolyevna
09. Denumenized
10. Scharnhorst
11. You Have to Be Death to Be Wise
12. Headquarters

Hrací doba: 48:53

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Uncle Grasha’s Flying Circus

Na novou dlouhohrající desku hlukových jeptišek Uncle Grasha‘s Flying Circus jsem se vlastně docela těšil. Neřadové věci téhle formace poslouchám relativně často a nikdy neodcházím zklamán. Jejich experimentální koktejl industrialu, noisu, power electronics, dark ambientu a podobných laskomin má totiž na noisové poměry překvapivě hutnou atmosféru a na rozdíl od jiných hlukových kapel v něm lze cítit opravdu nějaký řád a především smysl. Snad i proto Uncle Grasha‘s Flying Circus za možná nejzajímavější české noisové seskupení.

Možná někoho překvapí, že takhle nehovořím třeba o Radkovi Kopelovi, jehož přínos českému hluku je nepopiratelný, nicméně jeho tvorba je čistá improvizace dělaná pouze pro pobavení zúčastněných, a byť jde o veskrze sympatickou a specifickou zábavu, pořád je Eine Stunde Merzbauten jen improvizovaný bordel. U Uncle Grasha‘s Flying Circus lze naproti tomu cítit nějakou myšlenku a tématický i atmosférický rámec; je vidět, že tady nad tím někdo přemýšlí, nehrotí jen improvizovaný hluk, ale skutečně skládá a snaží se o nějakou výpovědní hodnotu. Že se tak děje za pomoci extrémního sonického výraziva, které bude pro většinu posluchačů nestravitelné, je už je věc druhá. Za negativum bych ji však rozhodně nepovažoval.

Stalinist god does not represent a personality, nor idea/myth, nor any form of transcendental being. Stalinist god is a status. A state of power that creates a blind alley for all ideologies and regimes.“

Pod (předpokládám, že záměrně) trochu diletanským, „samizdatovým“ obalem se skrývá bezmála padesát minut již popsaného žánrového mixu, který na první poslechy nezní tak poutavě jako kratší neřadové počiny Uncle Grasha‘s Flying Circus. Nemyslím si, že by to bylo nutně způsobeno dlouhohrajícím formátem, spíš materiálem samotným. Při troše trpělivosti má ale „Stalinist God“ co říct. Nahrávkou se táhne očekávaná stísněná atmosféra represivních režimů a existenční apatie (ne)života v totalitním státě. Pocit, jejž by asi nikdo z nás nechtěl zažít respektive u těch dřívěji narozených zopakovat. Jakožto umělecká forma nicméně dokáže poskytnout sugestivní zážitek.

Na podporu svých tvrzení o tom, že hudba Uncle Grasha‘s Flying Circus není improvizována, nýbrž komponována s nějakou myšlenkou, mohu pustit do světa svůj další dojem – některé skladby na „Stalinist God“ jsou působivé. Čehož by jen těžko bylo možné dosáhnout při nahodilém vrstvení hluku. Mezi vrcholy desky bych zařadil „Kasbah“, drone/darkambientní „Culpabilité“, drásavou „Balance“, militantní „Securitate“ a „Headquarters“ nebo desetiminutový žalm „You Have to Be Death to Be Wise“; úplně nejvýš si pak cením deváté „Denumenized“ s klaustrofobickou atmosférou a nasamplovaným mluveným slovem, z něhož v kombinaci s hudbou docela mrazí.

When your propaganda reach the maximal success and you became a god per se, you must just sound your trumpet for apocalypse and destroy everything you have created.“

„Stalinist God“ je každopádně zajímavé album. Asi není nutné zdůrazňovat, že se nejedná o záležitost pro každého, protože to by mělo přímo vyplývat už jen ze žánrového rozpětí, jemuž se Uncle Grasha‘s Flying Circus věnují. Pokud jste nicméně schopni a ochotni svůj čas věnovat i hlukovým koutům hudebního podzemí, pak „Stalinist God“ za slyšení určitě stojí.


Infernal Cult – All the Lights Faded

Infernal Cult - All the Lights Faded

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.7.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Embrace of Shadows
02. Triangle of Horns
03. Distant from Living
04. Self Destructive Life Resistance
05. Redemption Through Suffering
06. Post – Living Existence
07. Beyond the Dark Corridors
08. All the Lights Faded

Hrací doba: 64:09

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Against PR

Infernal Cult je český jednočlenný blackmetalový projekt, o jehož existenci jsem až do relativně nedávné doby neměl úplně tušení. Jeho jméno jsem zaznamenal až s vydáním první dlouhohrající desky „All the Lights Faded“ z loňského roku, ale už před ním se objevilo několik minialb a také jedno demo. Jak asi z právě řečeného vyplývá, žádné z nich jsem neslyšel, takže se radši rovnou vrhněme na samotnou řadovku…

Upřímně řečeno, kapely s tak klišé názvem jako Infernal Cult bych si za normálních okolností s největší pravděpodobností ani nevšímal. K poslechu mě přesvědčilo především to, že se jedná o český projekt, o němž jsem navíc do té doby neslyšel, tudíž mě zajímalo, jak na tom muzika Infernal Cult bude. Nebudu vám ale lhát – neočekával jsem mnoho. Nejen z názvu kapely, ale i ze všech dalších věcí okolo jako třeba z fotek strašně čpí klišé. Něco takového na natěšenosti zrovna nepřidá. Což o to, i lpění na tradičních postupech může být pořád hodně sexy, jak ostatně dokazuje naše honitba nad kapelami typu Funereal Presence nebo Moenen of Xezbeth, ale musí v tom být ten fanatismus a pořád to musí být provedeno s nějakým umem, protože rozhodně neplatí, že na blackmetalový underground není třeba žádného.

K Infernal Cult jsem tedy přistupoval trochu s předsudkem, že půjde o píčovinu. Nejhorší obavy se ovšem naštěstí nevyplnily, protože „All the Lights Faded“ není blbá deska a Infernal Cult má vcelku daleko k žumpě typu Buer, Degoryen, neřkuli rovnou Katarze, což je asi ten nejhorší hnůj, jenž se v našich podmínkách pohybuje. Ponižovat muziku na „All the Lights Faded“ na roveň právě jmenovaným by bylo poněkud nefér a hlavně mimo mísu.

Netvrdím však, že by mi nahrávka vzala dech, zásadně mě překvapila a že bych z ní skákal nadšením. „All the Lights Faded“ zcela jistě není nějak zásadně špatné, ale na druhou stranu není zásadně dobré. Zní vám to jako průměr? Pak vám to zní zcela správně, protože nic jiného se tu vesměs neodehrává. Nesporně je to průměr odehraný důstojně, bez větších lapsů ať už ve formální či obsahové stránce. Aby ale bylo možno hovořit o nějaké skutečné kvalitě, na to ještě mnohé schází.

Asi nejvýraznější problém Infernal Cult spatřuji v absenci vlastního ksichtu, v absenci jakékoliv specifičnosti, která by kapelu odlišila od zástupu dalších. Je znát, že Martjern, tedy jediný člen Infernal Cult, dokáže vymyslet solidní melodické linky, díky nimž „All the Lights Faded“ ve finále ubíhá relativně příjemně (i když hodina a čtyři minuty hracího času je pořád strašně moc; u posledních tří songů, které dohromady zabírají polovinu celé stopáže, dost povadá vůle poslouchat), ale výsledek jasně ukazuje, že to ke spokojenosti nestačí.

Infernal Cult

Docela by se hodilo použít analogii k obálce „All the Lights Faded“, protože vizuální stránka alba i jeho obsah spolu v tomto případě plně korespondují. Obal je koukatelný, ale nevýrazný a bezvýrazný, obyčejný. Neurazí, ale ani nenadchne. Vlastní muzika je na tom úplně stejně. Poslouchat se dá, člověka určitě nenasere, ale nemá šanci zaujmout nějak zásadněji.

„All the Lights Faded“ je taková žánrová jistota, které chybí větší odvaha i zapálení pro věc. Komfortní blackmetalová zóna, která možná dočasně uspokojí začátečníka, ale člověku alespoň trochu obeznámenému s hloubkou black metalu nemá absolutně co dát. Netvrdím, že mě poslech Infernal Cult vyloženě sral, pořád je mi tohle mnohem sympatičtější než třeba výše jmenované ostudy typu Katarze, ale vím zcela jistě, že si to už nikdy znovu nepustím, protože v tom nic zvláštního není.


Burnnesy – Parazit

Burnnesy - Parazit

Země: Česká republika
Žánr: agro metal
Datum vydání: 2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Parazit
02. Zrození nenávisti
03. Lobista
04. Ztracená
05. Apatie
06. Proč zase já
07. Vzdor osudu
08. Šmejd
09. Syndrom války [bonus track demo 2016]
10. Jsi hvězdou [bonus track demo 2016]

Hrací doba: přišlo mi to jako 3 hodiny, ale reálně asi míň

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Radek Kopel z Eine Stunde Merzbauten

Když jsem kdysi se Sicmaggotem začínal, chodil jsem ještě na gymnázium. Asi je tedy jasné, že když se tehdy někdo odhodlal poslat nějaké fyzické CD na recenzi, uváděl jsem adresu, na níž dnes bydlí už jen moji rodiče. Nechával jsem si tam nosiče posílat i v době, kdy už jsem studoval vysokou školu a bydlel na koleji. Dnes už několik let žiju úplně jinde, a přesto se tu a tam pořád stává, že rodičům přijde cédéčko na recenzi, které si zde vyzvednu třeba i za několik měsíců, když se tam náhodou objevím.

Moc nevím, proč někdo posílá cédéčka na recenze bez ptaní a na nepotvrzené adresy, nicméně stává se to. Docela by mě zajímalo, kolik takových nosičů určených na nedomluvenou recenzi skončilo kdovíkde, když to někdo bez optání poslal třeba na adresu mého předešlého bydliště nebo bývalým redaktorům, s nimiž už třeba ani nejsem v kontaktu. Ale to se asi nikdy nedozvím.

Pokud to však dorazí a jedná se o něco, co mám vlastně chuť poslouchat, tak mě to samozřejmě vůbec nesere. To se ale zas tak často nestává. Mnohem častější jsou případy, kdy takhle na recenzi dorazí něco, co nechci poslouchat ani já, ani nikdo jiný z aktuální redakce. Dvojnásob vtipné to je, když dorazí balík od někoho, o kom jsem nikdy neslyšel, a vím jistě, že jsem nikomu takovému svojí adresu nikdy neposkytoval. Pokud sem chodí nějací muzikanti, ať nám klidně v komentářích prozradí, jestli mezi kapelami vážně funguje šmelení s adresami recenzentů, haha!

Každopádně, nedávno jsem se zase takhle objevil doma… máma měla narozky, víš jak. A čekal tam na mě balíček, jehož odesílatelem byl Radek Kopel. Nic sice domluvené nebylo, ale říkám si, že paráda, budou další hluky od Eine Stunde Merzbauten. O to větší bylo zklamání, když na mě po rozbalení vykoukla nějaká teplická, prý „crossover metalová“ lokálka. Kopel v jejich řadách nehraje, tak nevím, jestli je to jejich kámoš (ostatně z Mostu je to do Teplic jen kousek) nebo to posílá jako charitu anebo mě chtěl holomek jen ztrestat za to, že recenzuju málo noisu. Ať je pravda kdekoliv, o jedné věci nepochybuje – hudba Burnnesy je strašná píčovina.

Jak lze z dosavadního textu, kde jsem se hudbě doposud příliš nevěnoval, asi vytušit, nemám toho o Burnnesy moc co napsat. Mohl jsem CD nenápadně ignorovat a tvářit se, že mi nikdy nepřišlo, případně jej ignorovat ostentativně, protože jsem se nikoho neprosil, aby mi to poslal (a popravdě, kdybych o tom věděl v předstihu, tak bych spíš prosil, aby mi to nikdo neposílal), ale nakonec jsem si řekl, že nebudu zmrd a aspoň si to pustím, když už teda někomu stálo za to zaplatit výpalné poště, aby to doručila.

Tušil jsem nicméně, že to bude sračka, což se potvrdilo hned s prvním poslechem. Jde o poloamatérský agro rock/metal, jehož skladatelský level se dost blíží k nule. Triviální struktury, primitivní riffy, příšerné texty… až je člověku stydno za samotné muzikanty, že se prezentují s takovou lyrikou. Lepší texty jsem ty vole čmáral na střední do sešitu. Tohle pouštějí do světa na cédéčku dospělí kořeni. Celé mi to zní jako nějaká laciná céčková napodobenina kapel jako Arakain nebo Dymytry, přičemž minimálně druzí jmenování jsou podle mě sami o sobě strašní, takže takovéhle hodnocení samozřejmě myslím jako urážku.

Burnnesy

Moje dojmy z „Parazita“ krásně ilustruje skutečnost, že mě hned při první poslechu chytlo hrozivé sraní. Když jsem si to pustil podruhé, opět mě během poslechu chytlo sraní. Potřetí už jsem to radši neposlouchal. Samozřejmě, může to být jen náhoda, ale až budu mít někdy zácpu a budu fakt zoufalej, tak si možná „Parazita“ pustím jako projímadlo. Až takhle na hovno to je.

Jebu vám na nějakou profesionalitu nebo objektivní hodnocení. Netoužil jsem po tom, aby mi to někdo posílal, a kdyby se tak nestalo, ani bych o tenhle hnůj nezavadil. Mně to přijde jako vidlácká mrdka a myslím si, že se to nedá poslouchat. Jestli něco takového nechcete o své muzice číst, tak ji příště kurva neposílejte  bez optání lidem, které to vůbec nezajímá a nechtějí to poslouchat.


Progres 2 – Tulák po hvězdách

Progres 2 - Tulák po hvězdách

Země: Česká republika
Žánr: art / progressive rock
Datum vydání: 2.11.2018
Label: Indies Scope

Tracklist:
01. Výš – Prolog
02. Rudá zloba
03. Můra
04. Bezpráví
05. V lisu
06. Cesta ven
07. Malá smrt
08. Poznám tě
09. Moře
10. Paní Óm
11. Tvůj kód
12. Vracím se
13. Arunga
14. Igar
15. Selpa
16. Planý žvást
17. Blues

Hrací doba: 60:43

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Indies Scope

Málokterá česká potažmo československá kapela má takovou historii jako Progres 2. Dá se říci, že jsou to pamětníci, a přitom stále aktivní účastníci naší rockové historie. Začali ještě v bigbítových šedesátých letech a už tehdy se svým složitějším přístupem k hudbě odlišovali od zbytku brněnské scény a koneckonců i celé republiky. Tehdy se jmenovali The Progress Organization, nezávisle vydali singl, některé písně byly ještě v angličtině, popularita rostla, dokonce v roce 1969 předskakovali The Beach Boys a první řadovka „Barnodaj“ na sebe nenechala dlouho čekat. S nastávající normalizací však začalo téct spoustě nehodících se kapel, The Progress Organization nevyjímaje, do bot, což znamenalo konec první etapy.

Členové kapely Zdeněk Kluka (bicí, zpěv), Pavel Váně (kytara, zpěv) a Jan Sochor (klávesy, zpěv) si v období temna vyzkoušeli i hraní v doprovodných kapelách popových zpěváků, až si Kluka se Sochorem založili vlastní doprovodné těleso Skupinu Jana Sochora, kam začali pomalu prosazovat i své oblíbené skladby. Přidal se Váně a baskytarista Pavel Pelc, což vyústilo roku 1977 k nahrání studiového projektu „Mauglí“, který vydali pod názvem odkazujícím na minulou etapu, Barnodaj. Už během nahrávání však vše směřovalo k reinkarnaci Progresu, čímž konečně vznikl Progres 2, jenž se uvedl legendárním albem „Dialog s vesmírem“. Albem, které i přes další nutné ústupky konečně splňovalo všechno to, co chtěli Progres kdy udělat.

Od té doby fungují až do dnes. Po „Dialogu s vesmírem“ následovaly další koncepční programy: „Třetí kniha džunglí“, „Mozek“ a „Otrava krve“, z nichž vybočuje pouze pádně nazvaná deska „Změna!“ vracející se ke klasickému písničkovému stylu. Změna později nastala i u názvu kapely, a to na konci osmdesátých let, kdy vznikl projekt Progres-Prorok, pod jehož hlavičkou vyšla placka „Otrava krve“, dlouhou dobu zažitá jako poslední řadovka Progresu. Listopadu 2018 však vyšlo po dvaceti osmi letech osmé studiové album nazvané „Tulák po hvězdách“.

„Tulák po hvězdách“ se nahrával v mikulovském studiu David Kollera a skupina si ho produkovala sama, konkrétně Váně. Byl to rovněž on, kdo přišel s nápadem zhudebnit právě román „Tulák po hvězdách“ od Jacka Londona. Tento nápad kapele představil už v roce 2003. O texty se nakonec postaral Martin Kudlička a Ivan Petlan, hudbu samozřejmě složil Progres 2, v jehož sestavě nechybí žádná důležitá persona tedy – Kluka, Váně, Pelc, Dragoun a Morávek. Na albu je i spousta hostů, mezi kterými nechybí třeba Emanuel Sideridis, člen The Progress Organization, a spousta dalších.

Už ale pojďme k hudbě. Jak tedy Progres 2 zní po bezmála třiceti letech? Trochu jsem se před prvním poslechem bál, aby to nebylo vyčpělé, zastaralé, bez nápadu, přeci jenom tyto návraty spíše končí zklamáním než nadšením. Progres 2 se toho však zhostil velice obstojně. Vsadil na to, co umí nejlépe – koncepční, progresivní art rockové album se silným příběhem. Samozřejmě je určitě výhodou znát Londonův originál, což není můj případ, ale povědomí o něm myslím mám. Vězeň se mučením svěrací kazajkou dostává do jiných stavů vědomí, v nichž putuje mezi hvězdami a prožívá události minulých životů.

Celý koncept je rozdělen do 17 písní o celkové délce jedné hodiny. Progres 2 tedy vůbec nezahálel, takže když už, tak už. Desku otevírá intro „Výš – Prolog“ s nápadně povědomou kytarovou vyhrávkou, později se ale překlene do klasického progresovského stylu. Na „Tuláku po hvězdách“ se ozývá spousta nástrojů třeba jako flétna, jinde zase trumpety nebo lesní roh. Jelikož se jedná o převyprávění příběhu, samozřejmě dochází k různým obměnám nálad. Poměrně brzy jsem si oblíbil tu temnější stránku, což jsou následující „Rudá zloba“ a hlavně „Můra“ s vynikající basou a refrénem. S vyprávěním dochází i k teatrálním výstupům, ostatně nahrávku lze označit za rockovou operu. Tyto momenty mi nejsou úplně po srsti, ale na druhou stranu to nezachází do takových extrémů projevu jako třeba u A Forest of Stars. Sem patří hlavně „Bezpráví“, pojednávající o mučení vězně, ale i pár skladeb ke konci.

Progres 2

Dalším povedeným kusem je „V lisu“, opět neveselá věc plná zajímavé instrumentace a přechodu z ponuré balady v docela odpíchlou věc. Nástrojová obratnost vplyne i do další „Cesta ven“ s experimentálním začátkem navozujícím ony zvláštní stavy vězně a kytarovým sólem v druhé polovině skladby. Příjemně uklidněná „Malá smrt“ o putování nekonečnem předchází až nečekaně alternativní, řekl bych devadesátkové „Poznám tě“. Zprvu mi svým rytmem trochu překážela, ale je to vlastně moc chytlavá písnička, jenom bych ji víc čekal třeba u Mňágy a Žďorp. „Moře“ ve mně svými synťáky a tvrdým riffem evokuje období „Dialogu s vesmírem“ a další „Paní Óm“ má zase výborně tajemný riff, přestože skladba je to vcelku jemná. Nejchytlavější věcí je bezpochyby hardrocková pecka „Tvůj kód“. Možná, že až moc opakuje svůj refrén, na Progres 2 trochu nezvykle, ale je tak silný a zapamatovatelný, že to docela chápu. Ostatně na svědomí ji má Roman Dragoun, čili podobnost s dávným hitem „Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce“ se nabízí.

„Tvůj kód“ lze chápat jako pomyslný vrchol alba či alespoň zlom, jelikož závěrečná část „Tuláka po hvězdách“ věnovaná nadále minulým životům mě baví o poznání méně. Hned následující „Vracím se k tobě“ mě ničím neoslovila, stejně tak podivná „Arunga“ i klávesová „Igar“. Trochu lépe vyznívá uvolněná, ale šlapající „Selpa“, avšak „Planý žvást“ zase táhne závěr alba dolů. Možná je to opět tou teatrálností a „hraním“ postav, nevím, ale tak nějak mi to překáží. Loučící se, trochu hanspaulská a příznačně nazvaná „Blues“ zní přesně tak, jak se jmenuje. Nejvíce bych na ní ocenil její vtipný text, ale ani ten zvláštní pachuť z posledních několika stop „Tuláka po hvězdách“ nezažene. Těch posledních pět písní se prostě tolik nepovedlo.

Mám-li shrnout „Tuláka po hvězdách“ do pár vět, vychází mi z toho, i přes ne zcela uspokojivé zakončení, dobré album, které je určitě hodno jména Progres 2. Vlastně takhle nějak jsem si představoval optimistickou variantu – baví mě to víc než jsem čekal, je tu několik skutečně silných nápadů a skladeb, je to skvěle natočeno a stojí to na zajímavém příběhu. Je nutné tomu věnovat několik soustředěných poslechů, já začal naplno pronikat tak s pátým, ale vyplatí se. Oddaného fanouška Progres 2 to dle mě určitě nezklame, naopak, potěší. Není to bezchybná deska, ale zcela určitě daleko víc než jen pěkný dárek k padesáti letům existence. Ještě by bylo super, kdyby na turné opět měli odpovídající audio-visuální program jako za starých časů. K tomu ale asi nedojde…


Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II

Death Karma - The History of Death & Burial Rituals Part II

Země: Slovensko / Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2018
Label: Beyond Eyes Productions

Tracklist:
01. Haiti – Voodoo
02. Tibet – Sky Burial
03. Scandinavia – Ship Burial
04. New Zealand – Mongrel Mob
05. Egypt – Pharaohs
06. Indonesia – Tana Toraja
07. Czech Republic – Ossuary

Hrací doba: 43:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

Zdá se mi, že Death Karma, druhá kapela Infernal Vlada a Toma Coronera, stojí mírně ve stínu Cult of Fire. Svým konceptem mi však připadá možná ještě zajímavější. Death Karma se totiž věnují různým pohřebním rituálům a tradicím napříč planetou. Na první desce „The History of Death & Burial Rituals Part I“ z roku 2015 měly své zastoupení Slovensko, Madagaskar, Mexiko, Česká republika, Indie a Čína. Hudebně i graficky výtečnou nahrávku však bohužel srážel plochý sound, což bylo trochu zklamáním.

Navzdory tomuto škraloupu šlo ale Death Karma bez debat považovat za velmi zajímavou formaci. Oznámení pokračování se vcelku očekávatelným názvem „The History of Death & Burial Rituals Part II“ tím pádem potěšilo. Ve druhém díle „Historie smrti a pohřebních rituálů“ dostaly prostor Haiti, Tibet, Skandinávie, Nový Zéland, Egypt, Indonésie a opět Česká republika. Zatímco v prvním díle Death Karma posluchače poučili o „Umrlčích prknech“, na dvojce se věnují kostnicím (viz).

Sedm základních skladeb doplňuje ještě bonus „Japan – The Sea of Silent Trees“. Ten se zaobírá lesem Aokigahara v Japonsku, jenž je známý jako „les sebevrahů“, protože zde Japonci hromadně páchají sebevraždy (další čtení zde). Skladba s Haiti se dle očekávání věnuje praktikám spojeným s náboženstvím voodoo (viz). „Tibet – Sky Burial“ popisuje tibetský zvyk, při němž je tělo zemřelého umístěno na vrcholek hory, aby se zde rozložilo pod vlivem počasí a mrchožroutů (viz). Skandinávský zvyk pohřbívání na lodi je myslím taktéž všeobecně známou záležitostí, ostatně i díky popularizaci starého severu v poslední letech (ale i tak můžete číst tady).

Zato část vyhrazená Novému Zélandu je zajímavá a zde už jsem musel googlit, abych se dozvěděl, oč přesně se jedná – Mongrel Mob je motorkářský gang (viz). Naproti tomu pohřební zvyky starověkého Egypta opět patří k tomu známějšímu (viz). Zvyky Torajů, které popisuje indonéská skladba, pak patří k tomu zvláštnějšímu a méně profláklému na desce (viz).

Jak vidno, po tématické stránce je „The History of Death & Burial Rituals Part II“ opětovně poutavou a silnou záležitostí. Jak je na tom ale hudba a nakonec i sound, který, jak už jsme si řekli, bývá u Death KarmaCult of Fire mnohdy kamenem úrazu. Ze zvukového hlediska mi novinka přijde snesitelnější než „The History of Death & Burial Rituals Part I“, kde dal poslech do sluchátek uší docela zabrat. Na druhé straně, po skladatelské stránce mi to zase připadá o chlup níže, ale naštěstí pořád dobré. Průser se nekoná a Death Karma si pořád bezpečně drží dobrou úroveň.

Death Karma

Z konkrétních skladeb jsou mými favority „Tibet – Sky Burial“, kterou zdobí působivá závěrečná třetina, „Egypt – Pharaohs“ s výbornými melodiemi a opět ukázkovou gradací v závěru a nakonec „Czech Republic – Ossuary“ se skvělými klávesami, vznešenou atmosférou a výtečnými pasážemi s českým vokálem. „Haiti – Voodoo“ je taky fajn a dost jí sluší množství etnických motivů. „New Zealand – Mongrel Mob“ zaujme svou agresivitou, která myslím docela pasuje k tématu písně, a také jedním kulervoucím riffem.

Za ostatními stopami trochu zaostává dvojice „Scandinavia – Ship Burial“ a „Indonesia – Tana Toraja“. V první jmenované zaujme prakticky jen jediná pasáž cca ve třetině songu a ze druhé jmenované mi v paměti utkvěla prakticky jen finální minuta a půl. Bonusovou „Japan – The Sea of Silent Trees“ jsem prozatím neslyšel, nicméně pro zájemce, kteří nevlastní CD, lze dodat, že kapela čerstvě vypustila stream včetně bonusového tracku.

Ani ty slabší kusy sice nejsou nějaké vyložené píčoviny, které by se nedaly poslouchat, ale mám při nich pocit, že formace jako Death Karma by měly splňovat trochu větší nároky než stravitelné songy pro natažení stopáže. Navíc ani ty lepší skladby nejsou leckdy dokonalé v celé své délce. I to mělo za následek, že mi „The History of Death & Burial Rituals Part II“ zpočátku připadalo až nečekaně slabé. Vyšší počet poslechů naštěstí dojmy vyspravil a po čase jsem si uvědomil, že Death Karma tu servírují i fantastické momenty, které jsou kurevsky vysoko a stojí za to je slyšet. Vzato kolem a kolem mi navíc „The History of Death & Burial Rituals Part II“ připadá o dost zajímavější než poslední minialba personálně spřízněných Cult of Fire. Nebylo to tedy zpočátku jednoznačné, ale za čas převládla spokojenost.


Pergamen – Spiritual-Paradigma-Kosmos

Pergamen - Spiritual-Paradigma-Kosmos

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.10.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Overture
02. Černé slunce a ohnivé řeky
03. V hlubinách tíha světa pomine
04. Osamělý zážitek v srdci bouře
05. Noční zář nad truchlivou propastí
06. Stezka černého vlka
07. Vize mizantropických scenérií
08. Spiritual-Paradigma-Kosmos

Hrací doba: 33:09

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Pergamen

Pergamen je mi veskrze sympatická kapela. Reálná kvalita její tvorby nedosahuje nějakých nadpozemských výšin nebo žánrového stropu, ani se nedotahuje na blackmetalovou špičku, přesto není těžké si tuhle formaci okolo zpěváka a kytaristy Benyho vlastně i oblíbit.

Důvody nejsou nikterak složité. Z počínání Pergamen mám hned několik pozitivních pocitů… přijde mi, že jde o pracovitou a autentickou skupinu, která se nikam agresivně netlačí a radši se věnuje pilování vlastní muziky. Bez zbytečných póz dlouhé roky pracuje na své vizi blackmetalového žánru, kterou se postupem času podařilo přetavit ve vlastní rukopis – hudební i textový. Pergamen možná nejsou tak na očích jako zdánlivě vůdčí formace českého black metalu, ale své místo si našli a nabízejí muziku, jíž nechybí zajímavost i určitá výpovědní hodnota. Podobně poctivých kapel v domácím black metalu zas tolik není.

Dosavadním vrcholem snažení Pergamenu byla trilogie desek „Per somnum“ (2011), „Nuber atra“ (2014) a „Crudus amuera“ (2015), které dokonce vyšly ve sladěném formátu na šířku položené A5 sešitu. Všechny tři nechaly zapomenout na předešlé počiny a právě „Crudus amuera“ se mi s odstupem jeví jako vrchol diskografie Pergamen do té doby.

Zdá se, že po uzavření tříalbového cyklu přichází skrzeva „Spiritual-Paradigma-Kosmos“ začátek nové éry Pergamen a zároveň i konec. Jak lze totiž pochopit z textu na webu skupiny, novinka by dle všeho měla být „poslední kapitolou“. Určitě to bude znít jako klišé, ale je to docela škoda, pokud by Pergamen měli skončit. Na druhou stranu, za hudbou, jakou po sobě zanechali, se nemusejí stydět a prostřednictvím „Spiritual-Paradigma-Kosmos“ se loučí na dobré úrovni.

Oproti „Crudus amuera“ není „Spiritual-Paradigma-Kosmos“ tak agresivní, zároveň ale nejde o tak zatěžkané album jako „Nuber atra“, ani tak hitové jako „Per somnum“. Jako kdyby novinka stála někde na průsečíku všech tří předešlých počinů a jejím vlastním vkladem byla ještě větší melodičnost. Melodie a kytarové vyhrávky nebyly Pergamenu nikdy cizí, ale zdá se mi, že na „Spiritual-Paradigma-Kosmos“ tuto složku vytáhli ještě víc do popředí a nechali ji vyniknout naplno.

Ale proč ne, když se Pergamen stále vyhýbají klišé a kýči, což je nešvar mnohých jiných blackmetalových kapel, které se dost soustředí na melodickou stránku. Pár momentů, které mi subjektivně nelezou úplně do ucha, se najde, kupříkladu mi moc nesedlo intro „Overture“, poklidný závěr „Osamělého zážitku v srdci bouře“ (což ale jinak dobrý song) nebo některé sólové výpady ve „Stezce černého vlka“ (vedle nichž se však i tady najdou dobré nápady). Většina nahrávky je ovšem v pohodě a některé melodické nápady jsou naopak opravdu povedené, nějaký ten zajímavý motiv se najde prakticky v každém songu snad jedině s výjimkou „Overture“, byť i nakonec ani ona není tak špatná, aby se nedala vydržet. Mým osobním favoritem je pátá „Noční zář nad truchlivou propastí“ se dvěma trochu odlišnými polovinami, které ovšem obě nabízejí jedny z nejlepších nápadů na albu.

„Spiritual-Paradigma-Kosmos“ je v jistém smyslu jako samotní Pergamen – na první pohled nepůsobí nijak nápadně, ale když tomu člověk dá šanci, najde kvalitní poctivou práci s velmi solidní životností. Zpočátku mi to tak ani nepřipadalo, ale postupně jsem proposlouchal až k názoru, že i navzdory několika muškám jde o pravděpodobně nejlepší desku Pergamen.


Choking Hazard (2004)

Choking Hazard (2004)

Země: Česká republika
Žánr: zombie horror / komedie

Originální název: Choking Hazard

Rok vydání: 2004
Režie: Marek Dobeš
Hrají: Jan Dolanský, Jaroslav Dušek, Eva Janoušková, Eva Nádaždyová, Anna Fialková, Kamil Švejda, Roman Izaiáš

Hrací doba: 81 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: ChokingHazard.cz

Přemýšleli jste někdy o tom, jaký je smysl života? Parta lidí, která se sešla v motelu Halali na samotě uprostřed lesů zjevně ano. Vždyť právě proto sem taky tahle nesourodá partička pod vedením slepého filozofa doktora Reiniše přijela. Jenže filozofický kroužek a přemítání o smyslu života nenaruší pouze zbloudilý pornoherec, ale i hromada zombies. A ne jen tak ledajakých – jsou to totiž zombie myslivci. Snad netřeba dodávat, že je pro tyhle nimrody nebude největší lahůdkou zvěřina, nýbrž lidské mozky.

Zadané schéma a prostředí je dostatečnou živnou půdou pro hromadu fóru, čemuž ladění „Choking Hazardu“ do velké nadsázky odpovídá. Je to biják natočený pro radost, což je na něm dost vidět – jedná o záležitost od hororových fanoušků pro hororové fanoušky ozdobenou několika zvučnějšími jmény (např. Jaroslav Dušek, cameo Dády Patrasové). Navíc „Choking Hazard“ přináší něco, co v našich zeměpisných šířkách těžce scházelo (a vlastně až na pár výjimek doteď schází) – šílenou, avšak zručně natočenou a řemeslně kvalitně odvedenou krvavou podívanou s hromadou černého humoru.

Díky vší konstelaci je „Choking Hazard“ filmem, jenž měl nakročeno k okamžité kultovnosti, a kdyby skutečně všechno vyšlo na sto procent, klidně by se z toho mohl stát takový malý český „Braindead“. Jenže výsledek bohužel nedopadl natolik dobře, aby se na takovou metu dokázal vytáhnout.

A přitom místy je vidět, že potenciál byl v „Choking Hazardu“ skutečně veliký. Některé momenty jsou nářez jako svině a strašně vtipné. Hlavně příjezd ztraceného porno-jehovisty v podání Romana IzaiášeDogy (je tu mnohonásobně zábavnější, než když hraje v kapele, haha), scénka v motelovém pokoji, diskotéka s myslivci, v níž nechybí ani zombie breakdance, zombie kung-fu souboj… to je jen malá ukázka z toho, jak je „Choking Hazard“ sympaticky ujetý. Nechybí ani spousta malých vtípků, kurevsky řízné hlášky, že se to v českých filmech v takové míře v podstatě nevidí a neslyší, pobaví i malé roličky – kromě již zmiňované Dády Patrasové třeba Robert Rosenberg, jenž filmového pornoherce přiveze taxíkem k motelu, anebo třeba spisovatel Ondřej Neff v roli jednoho ze super-zombie-myslivců. Docela k tomu sedne i zhovadilý soundtrack, v němž se střídají disko-škváry s příspěvkem Dogy nebo grindcorovým songem. Nakonec i samotný nápad s nemrtvými nimrody je super.

Všechno tedy hraje „Choking Hazardu“ do karet, ale výsledný snímek je naneštěstí poněkud nevyrovnaný. V jednu chvíli je to skvělá zábava, úroveň se však nedaří držet po celou stopáž, což zrovna nepotěší, když je tato pouhých 80 minut. Excelentní momenty střídají dost hluché pasáže, a navíc s postupujícími minutami strmě klesá tempo a finále vyznívá trochu do ztracena, namísto toho aby se stalo kýženým vyvrcholením.

Choking Hazard (2004)

Na jednu stranu je mi „Choking Hazard“ hodně sympatický film – svým stylem humoru, nadhledem, nadšeneckým přístupem, krvavou nadílkou, dobrými nápady, několika skvělými chvilkami… a takovým českým pohledem na zombie komedii. Na druhou stranu nemohu popírat, že v člověku po jeho uplynutí zbude určitým pocit zklamání a promarněného potenciálu. Může to znít jako klišé, ale z tohohle všeho šlo prostě vyždímat mnohonásobně víc. Velká škoda. Takhle je to jen solidní jednohubka, ale zdaleka ne kultovní počin.

Nedlouho po uvedení „Choking Hazardu“ se začal připravovat i druhý díl, ale zdá se, že postupem času tyhle snahy nějak vyhnily. Což je také škoda, protože zrovna tady bych se za pokračování přimlouval. Pokud by totiž tvůrci začali stavět na kladech původního filmu a poučili se z jeho chyb, mohl by ten kultovní biják konečně vzniknout. To se ovšem bavíme čistě v teoretické rovině, protože po tolika letech ticha už moc nevěřím, že by někdy dvojka skutečně byla…

Choking Hazard (2004)


Arthedain – Infernal Cadence of the Desolate

Arthedain - Infernal Cadence of the Desolate

Země: Českáý republika / Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.6.2018
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. A Testament to Failure
02. Where Nonexistence Is All
03. Depths of Isolation
04. Consuming the Aurora
05. Infernal Cadence
06. Arcane Ascension
07. A Garden Lies Barren
08. None Shall Remain
09. As One

Hrací doba: 47:12

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Arthedain jsem poprvé slyšel skrzeva jejich druhé minialbum „Arias Exalted“. Jak už tomu tak v mnohých případech bývá, vzpomínky na něj jsou víc mlhavé než přesné. Vybavuji si, že šlo o relativně slušnou záležitost, která mi přišla docela v pohodě, ale ani zdaleka se nejednalo o tak dobrou muziku, aby měli Arthedain šanci dostat se mezi oblíbené kapely, jimž člověk věnuje pravidelné poslechy. Sejde z očí, sejde z mysli.

Dost často se ovšem stává, že jeden za čas opětovně narazí na nějakou skupinu, kterou před lety zkoušel poslouchat, aby na ni posléze zapomněl (ať už záměrně anebo díky přirozenému běhu věcí). Mně se takhle v letošním roce vrátili právě Arthedain, kteří to před nedávnem dopracovali k prvnímu dlouhohrajícímu počinu „Infernal Cadence of the Desolate“. Ten sice „zdobí“ fakt mega debilní obal, jejž by neměla nikdy použít žádná blackmetalová formace, která chce, aby ji někdo bral seriózně, ale i tak jsem se nakonec rozhodl dát formaci další šanci. Určitým dílem i díky zemi původu…

Arthedain jsem si totiž v paměti uchoval jako německou skupinu. O to víc mě překvapilo, když jsem zabrouzdal na vševědoucí Metalové archivy a viděl zemi původu jako Českou republiku. Po chvilce zběsilé detektivní činnosti jsem dal dílky skládanky dohromady – Charles Wolford, hlavní postava Arthedain, původem Američan, aktuálně přebývá v Praze, kde proběhlo (přinejmenším alespoň zčásti) také natáčení. Jinak stále platí, že za bicími sedí Tobias SchulerDer Weg einer Freiheit, plus se ke kapele připojil i další kytarista Nicholas Colvin.

Nyní už se ovšem přesuňme k vlastní hudební náplni „Infernal Cadence of the Desolate“. Ačkoliv v tomhle případě není zas tak moc o co stát. Od desky byste rozhodně neměli očekávat zázraky, protože se tu žádné nekonají. Arthedain na svém debutu hrají lehce stravitelný nenáročný black metalu, jemuž chybí nádech něčeho extrémní nebo nebezpečného. Jedná se o dost krotkou záležitost určenou spíše metalovým začátečníkům, kteří ještě nemají naposloucháno dost na to, aby docenili hloubku náročnějších formací, případně lidem, kteří na poslouchanou muzikou nekladou příliš vysoké nároky a vesměs se spokojí s tím, že tam hraje kytara a je to metal. Což nemyslím jako urážku nikoho, každému co jeho jest. Pouze jemně naznačuji, že pokud se řadíte ke kritičtějším posluchačům, Arthedain vás nedokážou uspokojit ani v nejmenším.

Podívám-li se na frontu věcí, které čekají na pochvalu, příliš kandidátů nenacházím. Zmínit mohu leda tak skutečnost, že tu a tam se někde vyloupne relativně solidní riff nebo ucházející pasáž. Není jich mnoho, ale výjimečně se něco najde. Částečně i díky tomu si dovolím říct, že „Infernal Cadence of the Desolate“ i navzdory kritice, která již zazněla a ještě dále zazní, není vyložená žumpa. Je to spíš „jen“ podprůměrná placka. Mám nicméně pocit, že ambice Arthedain asi mířily o něco výše.

Na druhé straně, hromada riffů je vysloveně planá, některé z nich dokonce až otravné. Slova chvály nebudu mít ani pro vokály, protože ty jsou také přinejlepším průměrné. Samozřejmě ani v jednom případě nehovořím o technické stránce věci, protože instrumentálně je vše odehráno v cajku, schopnosti pokulhávají jen v tom zpěvu, jehož barva a podání jsou prostě zaměnitelné a nudné. Předně ale Arthedain ztrácejí v kompozici, protože nějaké skutečně kvalitní nápady prostě scházejí.

Celkové dojmy „Infernal Cadence of the Desolate“ jsou tedy nevalné. Bavíme se tu o zbytečné nahrávce postrádající jakoukoliv atmosféru i charisma. Spotřební metalové zboží bez jakékoliv zajímavosti. S tímhle vůbec nemusíte ztrácet čas.


Aggressive Tyrants, Flashback, Teddy Bear Autopsy

Voices From the Castle poster 2018

Datum: 15.9.2018
Místo: Hořice, nádvoří Strozziho zámečku
Účinkující: Aggressive Tyrants, Flashback, Plán to Kill, Selhání systému, Teddy Bear Autopsy

Je na čase zase jednou vypadnout z velkoměst a podívat se, co se děje na venkově. Tím nechci rozhodně urazit obyvatele Hořic v Podkrkonoší, ale pouze poukázat na fakt, že naše reporty pochází často z koncertně profláklejších destinací. V Hořicích se sice koná pár koncertních akcí (dokonce dva pravidelné festivaly větších rozměrů), ale většinou nic, co by stálo za řeč. Mimoto jsou na kulturním programu různé městské slavnosti, první máje a bůhví co všechno dalšího, zkrátka klasické akce na náměstí, kde rozhodně nehrozí, že by začal hrát chlívek typu Aggressive Tyrants.

Právě ti byli asi největším jménem události nazvané Voices from the Castle, která proběhla na nádvoří zámku hraběte Strozziho. Jedná se tedy spíše o zámeček, takže prostor to není nijak veliký, ale pro účely podobně punkové akce stačí bohatě. Kolem a kolem se jednalo vlastně jen o pódium, zvukaře, přísun piva a guláše, trochu sezení a dvě toiky. A stačilo to, jen to pivo bylo hnusný, ale pojďme za muzikou.

Sešlo se tu pět kapel z většího či menšího okolí, výjimkou v tomto ohledu byli pouze Aggressive Tyrants pocházející až ze Světlé nad Sázavou. Nebyla tu vyloženě žádná pecka, kvůli které bych nemohl dospat, ale i tak byla sestava vystupujících solidní. Zahrnovala všemožné odnože punku, to znamená od klasického punk rocku až po grindcore, a vlastně v této posloupnosti také šli víceméně jeden po druhém na plac. Každý měl zhruba půlhodiny času, aby se to stihlo od páté odpolední všechno odehrát do zákazu rušení nočního klidu.

Vše začala sebranka Selhání systému z Lázní Bělohrad. Právě ti zastupovali tu základní formu punku, kde se skočné tempo doplňovalo s chytlavými zpěvy o vojácích, dědkovi, co jim vypíná elektriku ve zkušebně, AIDS nebo Zemanovi. Dá se říci, že to byla ta nejběžnější pankovka, co neměla absolutně čím překvapit, ale přesto jsem přihlížel až do konce a úplně se nenudil. Po nich už začal být program lákavější. Následovali hardcoristé Plán to Kill z Pardubic. Ty už okrajově znám, a to zejména díky jejich názvu, protože ten si prostě pro jeho stupiditu/genialitu zapamatujete a zvědavost už se postará o ostatní. Malá zajímavost, za mikrofonem je tu od léta žena – Martina Rejzková – a vedla si moc dobře. I to dodává jejich metalovému hardcoru něco navíc, mělo to živelnost, několik opravdu dobrých pasáží a vůbec předvedli slušnou podívanou.

Hradečáci Teddy Bear Autopsy patří už ke zkušeným vyznavačům goregrindu. Jejich minutovky k tanci a poslechu, které se točí převážně kolem dětských hraček, jednoduše pobavily. Asi si to dokážete představit, je to jedna z těch kapel, jež vám dá přesně to, co čekáte, tedy porci prasečího dovádění, za zvuku řízných kytar a bicích. A zrovna v tomto žánru je to ještě důležitější, jelikož drtivá většina grindu je prostě stvořena k živému přednesu, a to Teddy Bear Autopsy umí. S přicházející tmou se na scéně objevili Flashback, rovněž z Hradce. Tihle harcovníci na živo splňují nejpřísnější pravidla současného hardcoru, a to i se vším patosem, co k tomu patří a vlastně tak dělá hardcore hardcorem. Do žil přihlížejících se jim podařilo vlít dávku energie, takže se konečně taneční parket trochu rozehřál a došlo na nějakou odezvu. Hrála se i nová klipovka „Dream Bay“ a jejich působení na pódiu po celou dobu pěkně odsejpalo, čili sympatické vystoupení.

Jako poslední se dostali ke slovu Aggressive Tyrants, což je vůbec jedno z nejvýraznějších grindcorových těles na našem území, však fungují už od roku 1993. Svému jménu naprosto dostáli a ze všech zúčastněných mě bavili nejvíce. Prakticky bezchybné grindcorové vystoupení plné fekálního humoru, latexových sado-maso kukel, nekompromisních sypaček a drtivých riffů. Nelze opomenout ani vokální projevy obsahující úplně všechny žánrové techniky plus líbezně úchylné čisté zpěvy. Tyrani by bývali hráli pořád dál, ale s úderem desáté začal pořadatel naléhat, ať se to raději utne. Prý snad už byli v areálu i policajti, a tak nakonec k nevoli přihlížejících po pár dalších skladbách skončili. Ostatně už v průběhu dne jsem viděl někoho z místních, jak si stěžuje u pořadatelů, a je fakt, že v okolních ulicích byl randál docela slyšet. Nicméně desátá večerní byla jakž takž dodržena, a tak jsme nebyli rozehnání vodním dělem, ani nedostali obuškem pár ran na dobrou noc, haha.

Aggressive Tyrants

Lidí sice s každou další kapelou přibývalo, ale i tak jich bylo spíš poskrovnu. Snad se to ale setkalo s úspěchem, těžko říct. Nejednalo se sice o akci, na kterou bych vzpomínal celý život, ale rozhodně jsem se bavil a za každou podobnou věc jsem rád. Líbil se mi program, jelikož dával smysl – nabídnul mladé kapely z okolí a zároveň osvědčené veterány odlišných stylů, přesto žánrově souznějící. Snad jen hrací časy mohly být trochu delší, minimálně u večerních kapel. Celkem vzato to byl příjemný večer, a jestliže se příště ukáže podobně zajímavá sestava účinkujících, rád na Voices from the Castle zajdu znovu.


Semai / 777 Babalon – split

Semai / 777 Babalon - split

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: drone / industrial / dark ambient
Datum vydání: únor 2018
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Semai
01. The Lake of Dust and Ashes
02. Landscape of Ruin and Oblivion
03. Iron Worm Eats the Earth

II. Semai / 777 Babalon
04. Drunk with the Blood of the Saints

III. 777 Babalon
05. Meontology

Hrací doba: 64:13

Odkazy Semai:
bandcamp / bandzone

Odkazy 777 Babalon:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

V dnešní recenzi se opět jednou ponoříme do experimentálního bahna mini-scény okolo slovenských labelů Sky Burial Productions / Nomad Sky Diaries a představíme si společný počin jedné české a jedné slovenské formace, který by měl potěšit příznivce odporné, nelehce stravitelné hudby, v jejíchž útrobách se smývají hranice mezi black metalem a hlukovými žánry. Jedna zbytečně dlouhá věta na úvod by byla, vrhněme se tedy rovnou na věc.

Bezejmenný počin svádí dohromady českou skupinu Semai a slovenské 777 Babalon. Myslím, že obě jména by neměla být neznámým pojmem pro ty z vás, kdo se o podobné hudební hlubiny zajímáte alespoň trochu podrobněji. Nahrávka je formálně asi spíš splitem, nicméně ne čistokrevným. Vedle tří vlastních skladeb Semai a jednoho vlastního songu 777 Babalon se tu totiž nachází i kompozice „Drunk with the Blood of the Saints“ stvořená společnými silami, které navíc nechybí mnoho k tomu, aby se vyškrábala na půlhodinovou hranici. Vzhledem k tomu, že ani samostatné písně obou projektů se nespokojí s nějakými pěti minutami, je asi jasné, že půjde o pěkně výživné poslouchání.

Nahrávku otevírá příspěvek Semai se třemi kusy „The Lake of Dust and Ashes“, „Landscape of Ruin and Oblivion“ a „Iron Worm Eats the Earth“. Jejich názvy jsem tu vypsal zcela záměrně, protože si myslím, že už z nich samotných dýchá dusná misantropická atmosféra. Důležité je, že obdobné pocity dokáže vyvolat i samotná hudba, která je ohavná, jak zákon káže.

Trojice skladeb Semai stojí na průsečíku mezi dronem, industrialem a black metalem, přičemž míra převahy jednotlivých stylů odpovídá pořadí, v němž jsem je vyjmenoval. Muzika každopádně působí ohromně hutně a prakticky každý úder je těžký a bolí, pokud máte dost odvahy na to, abyste volume vyšponovali do vyšších obrátek. I přes formálně pomalejší tempo jde o docela „rychtu“, která svému posluchači nenechá nic zadarmo. Jestli někdo hledá odpočinkový poslech, tak tady jej rozhodně nenajde. Zdali je takové prohlášení kladem či záporem, to už si jistě dokážete rozhodnout sami dle vlastních subjektivních preferencí.

Nejdelší stopou pětipoložkového tracklistu je čtvrtý monument „Drunk with the Blood of the Saints“, na němž se svorně podíleli Semai777 Babalon. Oproti předchozím třem písním se jedná o poměrně výraznou stylovou změnu, poněvadž tahle kompozice se nese v duchu plíživého minimalismu a dark ambientu. V tomhle případě člověk nedostane takovou facku, jako když poprvé uhodí „The Lake of Dust and Ashes“, protože zdejší temnota je introvertnějšího rázu. Ponurost nicméně nechybí. Důležitým prvkem „Drunk with the Blood of the Saints“ je také gradace – skladba sice narůstá velice pozvolna a napříč dlouhými minutami, ale je to tam a v závěru se vyšplhá až na hranice soft noisu. Za zmínku jistě stojí, že se v průběhu této půlhodinové poutě ozvou i jisté „melodie“ nebo atmosférické prvky, díky nimž se nejedná pouze o bezcílné bloumání šumivými hlubinami, nýbrž poutavou minimalistickou kompozici.

S podobným receptem přichází i finální sólový příspěvek 777 Babalon s názvem „Meontology“. I ten na ploše jedné čtvrthodiny pracuje s darkambientním minimalismem a s hledáním ledva postřehnutelných detailů zahalených mlhou v moři „skoro-ničeho“. A opět se jedná o záležitost, již docení pouze příznivci podobných záležitostí, kteří si užijí jemné nuance, zatímco sváteční posluchač v tom neuslyší vůbec nic.

Nicméně ačkoliv proti „Drunk with the Blood of the Saints“ a „Meontology“ nemohu říct křivého slova a obojí považuji za povedené kompozice, z celého počinu mi v hlavě nejvíce utkvěl nihilismus prvních tři stop Semai.

Na závěr můžeme dodat, že nahrávka vyšla v lákavé formě A5 digipack CD potřísněného „krví“. Limitace činí rovných sto kopií.