Archiv štítku: CZE

Česká republika

eE eS eM – ByloNebyloRybaNaruby

eE eS eM - ByloNebyloRybaNaruby

Země: Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / improvisation
Datum vydání: srpen 2016
Label: Napalmed

Tracklist:
I. LiveAtRybaNaruby
01. KdybyBylyVPrdeliRyby
02. NemuselyByBytRybniky

II. JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba
03.-17. [untitled]
18. PytelNa(cu)Raky
19.-65. [untitled]
66. 666
67.-87. [untitled]
88. NaziFunksPunkOff!
89.-98. [untitled]
99. Outro

Hrací doba: 71:31

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Hlukový matador Radek Kopel a jeho kumpáni jsou neúnavní. Od doby svého vzniku Eine Stunde Merzbauten posluchače nijak nešetří a každý rok nabídnou minimálně jednu nahrávku, přičemž každá jedna z nich je více než vhodná k zodpovědnému trýznění sluchovodů a snad nejen jich. Člověk se ještě ani pořádně nestačil vzpamatovat z dubnového počinu „E.S.M.“ vydaného pod lehce pseudonymem ExSxMx a už je tu další dávka zvukového arcipekla – a opět pod trochu jiným jménem, tentokráte jako eE eS eM. Ale není se čeho bát, na svou dávku noisu si přijdete, ať už se to jmenuje jakkoliv.

Nějaký laik by si při pohledu zdálky mohl snad i pomyslet, že se na „ByloNebyloRybaNaruby“ ukrývá nějaký koncept – zcela evidentně rybí koncept. Ale zasvěcení vědí, že očekávat něco takového by byla absolutní naivita, protože u Eine Stunde Merzbauten je všechno trochu jinak a tenhle projekt se pojmu kapela samozřejmě vymyká takovým způsobem, až by toto označení bylo snad hanlivé.

Přesto – „ByloNebyloRybaNaruby“ je rozděleno na dvě části. Ta první nese název „LiveAtRybaNaruby“, a jak už její název napovídá, jedná se o živý záznam. Ten byl pořízen v klubu Rybanaruby v Praze, výsledkem čehož jsou dvě – hanba mě fackuje při tomhle pojmenování – písně „KdybyBylyVPrdeliRyby“ a „NemuselyByBytRybniky“. Ničeho se ho však nebojte, na nahrávce není vůbec poznat, že se jedná o živé album – s výjimkou jediného momentu v podobě potlesku na konci „NemuselyByBytRybniky“.

Druhou částí je pak 36minutová – opět mě fackuje hanba – kompozice „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“, která je rozdělena do 97 stop, z nichž naprostá většina je nepojmenovaná. Jedinými výjimkami budiž majstrštyky „PytelNa(cu)Raky“ (18), „666“ (66), „NaziFunksPunkOff!“ (88) a „Outro“ (99).

No, ale ve finále je samozřejmě úplně šumák, jak se co jmenuje, jak dlouho to trvá, kde to bylo natočeno nebo jestli jde o koncertní či studiovou nahrávku. V konečném důsledku je totiž beztak všechno brajgl jako svině. Eine Stunde Merzbauten je záležitost, o níž dost dobře nejde pořádně psát, panč dycynky skončíte u prohlášení, že to není nic jiného než prachsprostý bordel, jehož hlavním poznávacím znamením je nezřízená improvizace a jehož snad nejdůležitějším smyslem existence je pobavení samotných Eine Stunde Merzbauten při vyluzování těch nejvíc pošukaných zvuků, pískotu, vazeb, rachotu a dalších akustických laskomin.

Dobrá, trochu jsem to přehnal, něco mále přece jen napsat lze. Tak především – „LiveAtRybaNaruby“ mě příliš nebaví. Na minulém „E.S.M.“ šlo – s notnou dávkou nadsázky – nalézt jakousi hudebnost, což byla vlastně docela příjemná změna. Jasně, pořád to znělo, jak když vás šuká kůň do ucha (ne, že bych to reálně zkoušel), ale ten poslech mě, nebojím se hrdě a drze prohlásit, bavil. „LiveAtRybaNaruby“ je v obou svých částech noisový námrd, v němž Eine Stunde Merzbauten do posluchačů hustí pazvuky bez ladu a skladbu. Tu a tam z té improvizace na povrch vytane trochu zajímavější pasáž (třebas třináctá až patnáctá minuta „KdybyBylyVPrdeliRyby“), ale vzato kolem a kolem to není žádné terno.

Eine Stunde Merzbauten

Náladu ovšem vyspraví „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“. Většina z oněch 97 stop má dvacet vteřin nebo lehce přes dvacet vteřin, přesto se tu najdou i relativně zajímavé momenty jako třeba hity číslo (dle tracklistu, ne v rámci kompozice) 49, 57, 58, 63, 64 (v těchto dvou se dokonce ozvou náznaky dejme tomu psychedelie), 70 nebo 71. Anebo je to třeba všechno furt ten samý bordel a jen mně mrdá v uších, takže tam slyším, co tam není. Ale to nic nemění na mém názoru – jakkoliv to u daného žánru může znít zcela iracionálně, ale „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“ se mi skutečně líbí víc.

Samozřejmě, „ByloNebyloRybaNaruby“ je hlukařina jak řemen. Tato věta je všeříkající a celý počin dostatečně hodnotí i popisuje zároveň. Vezměte si z toho, co uznáte za vhodné, protože za oním prohlášením se skrývá „je to zajímavé“ stejně jako „je to naprostá kokotina“. Hádám, že svou variantu si  zvládnete vybrat sami a mě k tomu nepotřebujete.


Malignant Tumour – The Metallist

Malignant Tumour - The Metallist

Země: Česká republika
Žánr: rock’n’roll / thrash metal
Datum vydání: 25.10.2016
Label: Unrest Records

Tracklist:
01. Fine Hellride
02. The Metallist
03. Fly High
04. Walk as We Talk
05. Kiss by Hammer
06. I Want to Die with No Pants On
07. Missing Rebellion
08. 1989
09. Rolling Coals
10. Swimming in Mud
11. Wicked

Hrací doba: 38:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Malignant Tumour

Není to zas tak dávno, kdy patřili ostravští Malignant Tumour spíše do českého metalového undergroundu a jejich alba byla směřována na užší okruh stylových nadšenců. Svou tvrdou prací a kvalitní hudební produkcí se však časem vypracovali mezi kapely, jejichž novinkové počiny jsou právem považovány za jednu z hlavních událostí tuzemské scény daného roku, a nejinak tomu je i v případě šesté řadovky „The Metallist“, která navazuje na povedené „Overdose & Overdrive“ z roku 2013. Tahle čtveřice, jež už právem patří mezi veličiny českého metalu a mezi skupiny, které si prostě a jednoduše nelze s nikým jiným splést, letos slaví 25 let od svého založení a pro tuto příležitost se pořádně vytáhli.

Jak jinak oslavit takové skoro-kulatiny než tím dost možná nejlepším albem, jaké během své burácivé jízdy stvořili? Ano, přesně tak. „The Metallist“ je na jednu stranu „jenom“ dalším zářezem na pažbě Malignant Tumour, avšak svými kvalitami se řadí suverénně k tomu nejlepšímu, co lze pod hlavičkou těchto bardů vyslechnout. Pokud budu mluvit čistě za sebe, tak „The Metallist“ se nedlouhou po prvním poslechu stihlo zařadit na úroveň zlomového „In Full Swing“, díky němuž se k Malignant Tumour dostala i moje maličkost a na které od té doby nedám dopustit.

Když jsem označil „The Metallist“ jako další z řady alb Malignant Tumour, tak je to myšleno tak, že hlavní ingredience tvorby této čtveřice ve složení Bilos, Korál, Šimek a Bohdič zůstaly opět takřka neměnné. Gró tvoří rychlá tempa, valivá atmosféra a obrovský přísun energie, díky čemuž zní „The Metallist“ zatraceně živelně a nebezpečně. V jádru je to pořád ten starý dobrý metalický rock’n’roll.  Rock’n’roll tak špinavý a hutný, že by se za to nemusela stydět leckterá thrashmetalová partička. A právě toho thrash metalu je na „The Metallist“ o mnoho víc, než kolik bylo ke slyšení třeba na předchozím „Overdose & Overdrive“, jehož silný punkově/crustový odér cítím ještě teď s odstupem. O to ale nejde. Škatulka je v případě Malignant Tumour asi tak relevantní jako v případě jejich velkých vzorů Motörhead, kde se daly rovněž vést nekonečné debaty a pře nad tím, zda se jedná o heavy metal nebo špinavější rock’n’roll. Hlavní je, že výsledek má spád, grády a díky tomu se „The Metallist“ poslouchá vlastně úplně samo.

Jak je u Malignant Tumour zvykem, tak „The Metallist“ nenabízí příliš času na odpočinek. Místo toho je to fošna, jež útočí na animální pudy posluchače svou nespoutaností. Hned úvodní palba „Fine Hellride“ se s ničím a nikým nesere. Krátká bubenická výplň a nastupuje valivá kytarová linka popoháněná Bilosovým vokálem, což z této rychlovky dělá jasný hit hned na úvod, jehož hlavním cílem je posluchače řádně nakopnout. Minimálně po dobu trvání první poloviny alba se sází jedna tutovka za druhou. Po zmíněné „Fine Hellride“ nastupuje skvělá riffová řežba „The Metallist“, která je poplatná svému názvu a servíruje neutichající metalovou jízdu s parádním refrénem. Kdybych měl vyjmenovat vrcholy desky, tak pokračuji bez zaváhání přes následující „Fly High“ s opět povedeným refrénem a kytarovým sólem v druhé polovině, skvělou a hlavně nakažlivou klipovkou „Walk as We Talk“ až po „I Want to Die with No Pants On“.

Ne snad, že by druhá polovina byla vyloženě horší, ale přesto mám z úvodní dvacetiminutovky maličko lepší dojem než z druhé poloviny. Nevím, jestli je to tím, že v úvodu je ta porce hitového nářezu tak kurevsky natlakovaná, že v závěru už jsem měl vše podstatné z „The Metallist“ dávno v sobě, ale v každém případě se nevyplatí fošnu vypínat předčasně a připravit se tak byť jen o jedinou minutu z její hrací doby. Metalová řežba „Missing Rebellion“ je asi nejvýraznější ukázkou toho, kam se během tří let od posledního alba Malignant Tumour dostali a s jakou grácií dokážou drhnout staromilský rock’n’roll smíchaný s pořádnou dávkou metalové agrese. Zrovna tahle položka u mě s každým poslechem rostla asi nejvíc. „1989“ se ze skupiny ostatních skladeb vymyká minimálně v tom ohledu, že přináší zatěžkanější tempo a na první poslech promyšlenější strukturu. Není špatná, ale i přesto si myslím, že nejsilnější budou Malignant Tumour v oblasti rychlých hitovek typu „Rolling Goals“ případně „Wicked“ z úplného závěru.

Malignant Tumour

Vlastně ani nevím, jestli se dá „The Metallist“ něco závažného vytknout. Netvrdím, že se na něm nevyskytuje nějaký, byť jen o trošku slabší moment (za mě asi „1989“ a „Swimming in Mud“), nicméně ta celková vyrovnanost napříč celou hrací délkou je jedním z jeho lákavých aspektů. Jako bonus si přičtěte fakt, že je ošetřen ostrým a krystalicky čistým zvukem. Ten už pak nemá moc těžkou práci a vlastně jen dotváří atmosféru velmi živelného počinu, při jehož poslechu se nelze vyhnout neustálému házení hlavou do rytmu, k čemuž „The Metallist“ přímo svádí.. V každém ohledu se jedná o trefu do černého a já smekám klobouk dolů. Za tu energii, uvěřitelnost a kvalitní songy. Za to vše jsou Malignant Tumour dnes tam, kde jsou.


Cult of Fire – Life, Sex & Death

Cult of Fire - Life, Sex & Death

Země: Česká republika
Žánr: vedic black metal
Datum vydání: 15.9.2016
Label: Beyond Eyes

Tracklist:
01. Life
02. Chinnamasta Mantra
03. Death
04. Tantric Sex

Hrací doba: 20:09

Odkazy:
web / facebook

Cult of Fire možná nefungují závratně dlouhou dobu, přesto jsou aktuálně asi nejviditelnějším a největším vývozcem českého black metalu do zahraničí. Svým způsobem není divu, že si jejich tvorba získala takový ohlas, jelikož se prezentují druhem moderního black metalu, jehož počet příznivců poslední roky roste, ten doplnili o působivou vizuální stránku, později i vysoce atraktivní tematiku, jež z nekonečné řady samozvaných okultistů přeci jen vystupuje, a navrch to zalili vybroušeným skladatelským umem.

Z druhé desky „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“, s níž Cult of Fire zahájili svou védskou éru, jsem byl v době jejího vydání unešený, nicméně s odstupem času nadšení citelně opadlo a dnes už nemám úplně potřebu se k tomu materiálu vracet, byť zde s výjimkou zvuku není skoro nic špatně. Čas je ovšem nejlepší soudce a tento jednoznačně říká, že vrcholným dílem Cult of Fire je debutový „Triumvirát“. Přesto Cult of Fire stále považuji za výbornou kapelu, jejímuž skladatelskému umu může v České republice (a také na Slovensku vzhledem k původu Infernal Vlada) konkurovat málokdo. Což ostatně potvrdilo i album „The History of Death & Burial Rituals Part I“ vedlejšího projektu Death Karma (byť zvuk byl opět těžce vyjebaný) a nic na tom nezměnilo ani EP „Čtvrtá symfonie ohně“, ačkoliv mnohým přišla předělávka legendární klasické kompozice „Vltava“ odfláknutá (mě osobně bavila).

Tím vším směřuji k prohlášení, že nebyl příliš velký důvod ke skepsi ani v případě nejnovějšího minialba „Life, Sex & Death“, které vyšlo na krásně vypadajícím shaped picture vinylu (zatím hodnotím jen vizuální hledisko) na festivalu Prague Death Mass III, v jehož pořádání je (vlastně byl – šlo o poslední ročník) zainteresován bubeník Tom Coroner. Jedinou obavu člověk mohl mít snad ze zvuku, protože ten Cult of Fire bohužel dělává neplechu vlastně vždy.

Stručně bych mohl říct, že negativní očekávání stran zvuku se na „Life, Sex & Death“ opět potvrdilo. A naopak pozitivní očekávání stran skladatelské úrovně se tentokrát bohužel nepotvrdilo. Nechoďme dále kolem horké a povězme si to na rovinu – „Life, Sex & Death“ je suverénně tím nejslabším počinem, jaký Cult of Fire doposud vydali. Všechny jejich nahrávky nějakým způsobem vybočovaly – ať už to byla syrová atmosféra prvního EP „20:11“, fantastické pasáže na „Triumvirátu“, indická aura „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ nebo „Čtvrtá symfonie ohně“ jakožto pocta Bedřichu Smetanovi a dvěma československým řekám.

„Life, Sex & Death“ však nic takového nemá a ve své podstatě vyznívá jen jako béčkové „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“, jako chudý příbuzný druhého alba, který se sice snaží o důstojné pokračování, nicméně se mu to nedaří nijak přesvědčivě. Skladby jsou nevýrazné, povětšinou nepříliš záživné, nosným nástrojem se stala sólová kytara, jejíž melodie mi ovšem mnohdy přijdou až kýčovité, v některých případech dokonce otravné.

Cult of Fire

EP obsahuje čtyři písně, z nichž dvě jsou blackmetalové a dvě se věnují (resp. snaží se věnovat) spíše atmosféře (jedna tak půl napůl s black metalem). Ani nedokážu říct, jaká dvojice z toho vychází hůře, protože výše jmenované neduhy se dají vztáhnout na obě kategorie. Sólová kytara je asi o něco otravnější v blackmetalových kusech. Zejména „Death“ se mi nezdá moc povedená, a i když v některých momentech dovede slušně zasypat, stále to diplomaticky řečeno není žádný zázrak a v oněch melodických pasážích mě to upřímně spíš otravuje. Naopak „Life“ z celého počinu vychází snad s největší ctí, místy je její nálada sympaticky majestátní, a přestože se s materiálem z takového „Triumvirátu“ nemůže rovnat, hloupá není a i ona kytara je tu nakonec snesitelná (byť některé linky mi stále připadají zbytečně hodné a nekonfliktní). Rozhodně to ale není tak dobré, aby mi dávalo smysl se k tomu vracet s odstupem.

Relativně solidní (zdaleka však ne zázračná) je ještě „Chinnamasta Mantra“, která je jako jediná nenabízí žádné rychlé blackmetalové pasáže a po celou dobu se nese v duchu védské atmosféry. Zapojení ženských vokálů lze jistě považovat za dobrý nápad a jejich zapracování není špatné, ale jako celek píseň prostě nedokáže strhnout, jde jedním uchem dovnitř a druhým ven a některé linky mi opět znějí trošku kýčovitě. Finální „Tantric Sex“ je stylově tak napůl, což znamená, že po klidné, leč poněkud zívací první půli nastoupí kytarový závěr, ale i v jeho případě musím znovu vytáhnout mantru dnešní recenze – veselá kytárečka, kýč, nuda. Sorry, ale je to tak.

Dojem z „Life, Sex & Death“ pak definitivně sráží výše zmiňovaný sound, který je klasicky slitý a nepříliš příjemný – mluvím o MP3 verzi, již sama kapela poskytla ke stažení na webu (v případě zájmu tady). Že mám přestat píčovat a radši si pořídit elpíčko? Chacha. Popravdě ani nechci slyšet, jak EP zní z onoho picture discu, u nějž je sound už z jeho podstaty vždy ještě horší (kdokoliv, kdo má nějaké povědomí o technologii výrobě vinylu, jistě ví, o čem mluvím), takže to musí být už vůbec výkon nahrávku doposlouchat. Určitě se na to hezky kouká, ale to je snad jediné plus picture vinylů. Již padlo, že zrovna zvukové inženýrství nikdy nepatřilo mezi přednosti Cult of Fire (ani Death Karma), nicméně starší věci byly skladatelsky tak dobré, že se to dalo kousnout a materiál si užít i tak. V momentě, kdy je kapela ve slabší formě jako na „Life, Sex & Death“, už ovšem nezbývá jediný důvod ke shovívavému přivírání očí nad tímhle neduhem.

„Life, Sex & Death“ je samozřejmě velké zklamání, jinak o EP mluvit ani nelze. Hudebně je materiál nezajímavý, je to slabší odvar starších věcí, skoro to až působí jako odřezky nebo šuplíkové nápady z období druhého alba, navrch s blbým zvukem. Jediné, co lze bez výhrad pochválit, je tradičně skvělá obálka od Davida Glomby, což je trochu málo. „Life, Sex & Death“ za pozornost nestojí – ani kvůli jménu Cult of Fire ne.

Cult of Fire - Life, Sex & Death


Lhostejnost – Menhir

Lhostejnost - Menhir

Země: Česká republika
Žánr: drone
Datum vydání: 8.9.2016
Label: Pravěk Noise Section

Tracklist:
01. Jeskyně bez ohně
02. Více než člověk, méně než hmyz

Hrací doba: 34:51

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Nahrávky, jež vzbuzují otázky, co vše lze ještě považovat za hudbu a co už je nehudební či snad dokonce antihudební, jsou mi svým způsobem docela sympatické. Takovým nejvíc exemplárním příkladem budiž produkce z hlukového hájemství, ale existují i jiné žánry, u nichž to člověka svádí k obdobným pseudo-filozofickým úvahám. A přesně do takové sorty by se dal zařadit i ortodoxní, až na morek kosti ohlodaný drone… jaký předvádí Lhostejnost.

Prezentace projektu je velice strohá, stěžejním mottem budiž: „Všechno jedno…“ Skutečně relevantních informací však lze dohledat jen elementární minimum – Lhostejnost dle všeho vznikla v letošním roce, domovským městem je Praha a toť vše. Osobně bych si sice vsadil, že projekt bude jednočlenný, ale to je pouze nikým a ničím nepotvrzená domněnka. Jedno však jisté je – album „Menhir“ je první oficiální prezentací Lhostejnosti a vyšlo na audiokazetě limitované počtem dvaceti kusů.

Hudební náplň „Menhiru“ je svým způsobem velice jednoduchá, vlastně až triviální – je jím tuze pomalé, ničivé a ničím nerušené špinavé kytarové burácení. Jednoduše taková ta muzika, o níž lze s trochou hovězího humoru říct, že si tam někdo jen půlhodiny ladí kytaru. Nicméně nenechte se zmýlit, předchozí větu je přeci jen nutno brát poněkud s nadsázkou, protože jistý – byť docela minimální – vývoj je možno v obou (jestli to tak jde nazvat) skladbách nalézt. Samozřejmě prim po většinu nahrávky drží kytarová vazba, nehraje se na žádné motivy, nýbrž čistě na zvuk a sonické zlo. Přesto je možno i bez většího úsilí zaslechnout cosi, co by se se zdravou dávkou fantazie dalo považovat za riff (jakkoliv hooooodně pomalý), jinde zase zpoza kytary vykoukne industriální pazvuk, což se bohužel děje skutečně výjimečné. Tak či onak, záchytné body nečekejte, „Menhir“ je jednolitá neprostupná masa – víc v tom snad ani není třeba hledat, víc tam totiž není. Je to prostě zvuk.

I navzdory tomu bych si dovolil říct, že z obou přítomných stop má navrch ta druhá. Ačkoliv v úvodní „Jeskyně bez ohně“ se letmo ozvou ony nesmělé náznaky industrialu a právě ona je – a to samozřejmě prohlašuji s velkou mírou relativity – čitelnější a obsahuje snadněji uchopitelné riffy, druhý kus „Více než člověk, méně než hmyz“ mě zaujal víc. Zatímco na „Jeskyni bez ohně“ se stále dá zvyknout a nějaký moment si dokonce i zapamatovat (!), „Více než člověk, méně než hmyz“ vyhrává na mnohem ošklivější atmosféru pramenící z větší neuchopitelnosti a abstraktnosti. Na rozdíl od úvodní kolegyně se mi navíc neohrála.

Přesto obě skladby – obě jen tak mimochodem trvající přes 17 minut – stojí zejména na kytarovém hřmění. Nicméně, na internetu lze najít další dvě (nealbové) písně Lhostejnosti, jmenovitě „Mraky z betonu“ a „Zpět se nevrátíme“ (druhá jmenovaná v kooperaci s hlukaři Uncle Grasha’s Flying Circus), které projekt představují v o něco ambientnějším hávu. Především „Mraky z betonu“ jsou hodně dobré a lze u nich mluvit o velmi vydařené atmosféře – asi ještě o něco silnější než v případě „Více než člověk, méně než hmyz“. To zmiňuji zdánlivě jen tak na okraj, ale chtěl jsem tím říct, že Lhostejnost zjevně nemusí znamenat jen kytarové „nic“.

Lhostejnost

„Menhir“ je samozřejmě rozporuplná nahrávka, jejíž obsah bude pro většinu lidí nestravitelný. A paradoxně ta „stravitelnější“ (berte s velkou rezervou) stopa „Jeskyně bez ohně“ mě baví méně a brzy se mi ohrála, zatímco „Více než člověk, méně než hmyz“ bych se nebál považovat za povedené dronové chrčení.

Do jisté míry desku vystihuje už samotný obal a název. Podobně jako zrnitý lichoběžník na přebalu hudba šumí; podobně jako menhir hudba nikam neplyne, natožpak aby chvátala, spíš bez hnutí stojí na místě, v podstatě „jen“ existuje… a vy jste jí zcela lhostejní.


Priessnitz

Priessnitz

Datum: 8.10.2016
Místo: Jeseník, Kongresový sál Priessnitzových lázní
Účinkující: Priessnitz

Ještě to nekončí a už nezačíná. Pokud bych měl jesenický koncert kultovních Priessnitz shrnout v několika málo slovech, byl by to tenhle verš ze „Sluníčka“. Napsat cokoliv navíc by bylo pro zasvěcené zbytečné – nicméně tahle reportáž není primárně určena těm, kteří v kongresovém sálu Priessnitzových lázní byli taky, píšu ji pro ty, kteří tam být nemohli, takže se těch pár slov pokusím rozvinout, aby pochopili i oni.

Priessnitz nejsou kapelou, která by v posledních letech překypovala aktivitou – mezi čerstvou novinkou „Beztíže“ a předcházející deskou „Stereo“ zeje díra o velikosti deseti let, během níž za sporadického koncertování ulehl sudetský kvintet ke spánku – pokud nepočítám spolupráci Jaromíra (99) ŠvejdíkaJaroslavem Rudišem na filmu Nebel, jeho činnost v Umakartu a asi tisíc dalších aktivit stranou kapely. Z těch několika málo možností vidět Priessnitz v posledních letech v Praze jsem trestuhodně prokaučoval zastávku v rámci vánoční šňůry, tudíž možnosti vidět jesenické na domácí půdě nebylo možno odolat. I vzhledem ke skutečnosti, že „Beztíže“ má být posledním albem.

Věci se ale daly do pohybu ještě několik hodin před sobotním koncertem – již v pátek, kdy jsem sedl do vlaku směr Zábřeh, abych se o pár hodin později setkal s přáteli ve vlaku do Malých Sudet. Co by to bylo za výpravu, kdyby člověk před hlavním děním nenasál atmosféru onoho Bohem zapomenutého regionu, kde život ubíhá vlastním, toliko svojským způsobem, který v textech kapely učaroval nejednomu fanouškovi. Obraz ubíhající krajiny, k níž se váží vzpomínky staré deset a více let, v člověku nutně probudí pocity nostalgie, nemluvě o zasmušilosti prostupující celým krajem, jehož zvrásněná krása nenechá v klidu ani nejchladnější srdce.

Priessnitz

Sobotní katarzi podtrhl chlad a ocelové nebe, z nějž se snášely drobné kapky pokoušející nervové soustavy. Prohlídka tichého města nás dovedla k pěknému náměstí, kostelu i bývalému klášteru. Vzpomínky na místa, která si pamatuji docela jiná, ošklivější, nadějně ožily, že ne všechno tu je ztraceno. Zbývá okoštovat mok místního minipovovaru s vydat se nad Freiwaldau do Priessnitzových lázní. Snahu o nalezení vyhlídky na údolí Jeseníku provází chmurné počasí a vydatný déšť, pročež raději hledáme místo koncertu a jdeme vyčkat jeho začátku pivem a okupací stánku s merchandisem, z nějž si odnáším aktuální album a tričko s jeho motivem – obé za velmi přívětivou cenu.

O půl deváté jsou Priessnitz uvedeni vlídným slovem ředitele lázní, neboť koncert je jednak součástí týdne Vincence Priessnitze, jejž zakončuje, jednak zakončením lázeňské sezóny. Po něm se ujímá slova Bohdan Bláhovec, jeden z nejznámějších slamerů a mimo jiné i přítel kapely, jehož nezkrotný proud slov okořeněný decentním humorem motá hlavu jen matně ohraničenými hrátkami s významy. Po jeho smířlivém závěru již přichází na scénu samotná kapela – a za bouchání paličkou o skleněnou lahev otevírá koncert novinkou „Na kraji města“. Svižný rytmus ukazuje kapelu jako perfektně sehranou a sebejistou, proslulá písničkovost pak rozhýbává celý sál – je vidět, že Priessnitz jsou skutečně především koncertním tělesem, které nejlépe funguje právě při souhře s publikem.

Hraje se snad ze všech alb, „Stereo“ a „Zero“ střídá ještě starší materiál z „Nebel“ a „Freiwaldau“ a ten zase aktuální deska „Beztíže“ – vše zabaleno do čistého, zasmušilého zvuku, který je ale v živé podobě mnohem tvrdší, intenzivnější. Něžnějším písním dává náboj, z nějž běhá mráz po zádech, ty od přírody rockové sílí exponenciální řadou a atmosférické plochy tolik typické pro post-rock posouvá ty nejstarší post-punkové šlehy na novou úroveň existence, který si zaslouží být zaznamenán, protože v současném podání – a teď mě před herezí chraň vůle Boží – valchují hřbet jako nikdy – jedním příkladem za všechny budiž extatický závěr „Nebel“.

Priessnitz, to je ale především toulání Jeseníky, místy, které nikdy nebyly a ani už nebudou nebo naopak byly a budou stejné i za sto let, děj se co děj. Síla krajiny a místních lidí, melancholie, hořkosladké nostalgie a dalších vjemů a pocitů, které rezonují ve Švejdíkově naoko triviální lyrice. Je to ale právě nekomplikovanost a lehkost, se kterou předává mnohdy neveselá sdělení, které živě fungují tak skvěle, protože přinejmenším starý materiál znají snad všichni. A slyšet sborové „Děláže“, „Dotkni se mě“, „Divokou a chladnou“ (a.k.a. „Jaro“) nebo takovou „Mimosezonu“, zpívat a prožít spolu s kapelou tuhle sdílenou zasmušilost, která vás odnese mezi horská sedla a jarní sněhy doprostřed přírody, je něco tak neskutečně nádherného, že cesty do Jeseníku nelze litovat.

Priessnitz

Komunikace s publikem je decentní, probíhá téměř mimoděk a podtrhuje intimní přátelskou atmosféru – s gesty, úsměvy, momenty, v nichž Jaromír nechává publikum zpívat i celé sloky bez výrazných zásahů. Přesto každý rozumí tomu, co chtějí Priessnitz předat. Mezi písněmi se toho mnoho nenamluví a raději se hraje – víc než dvě hodiny. A když už si člověk říká, že toho má kapela plné zuby, vrací se s přídavkem. A dalším, jako by snad byli tihle Chlapi z práce nezničitelní. A pak ještě s jedním, tentokrát už skutečně posledním. Nevím, kolik písní zahráli, můj skromný odhad se zastavuje někde u čísla třicet. Když ale po dobré hodině a tři čtvrtě schází sudetský sextet (živě obohacený o druhou kytaru) z pódia, jen těžko může být někdo nespokojen.

Pro kritiku nezbývá prostor – vše do sebe zapadlo a nic neskřípalo. Bylo to veselé, smutné, bylo to něžné i hrubé jako Jeseník. A hlavně – bylo to krásné a přátelské, takže ačkoliv se do Priessnitzových lázní sjeli lidé snad ze všech koutů republiky, stejně onoho večera byly v sále, slovy z úvodní básně, jen dvě skupiny lidí: Kapela Priessnitz a místní rodáci.


Buer – Protoalbum (Nigrum ignis)

Buer - Protoalbum (Nigrum ignis)

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.6.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Černý oheň
03. Zem znesvěcená krví
04. Pohřeb světa
05. Éra pro utrpení
06. Sermon
07. Na pokraji času
08. Impérium
09. Slast z ozvěn zoufalství
10. 161

Hrací doba: 44:56

Odkazy:
facebook / bandzone

Základy Buer byly dle všeho položeny už pár let nazpátek, někdy v roce 2012, nicméně jsou to až poslední měsíce, kdy začalo být o kapele pořádně slyšet. Pardubická sebranka po nějaké době nečinnosti zintenzivněla koncertní aktivity, ustálila sestavu a v neposlední řadě před nedávnem vydala svůj dlouhohrající debut s názvem „Protoalbum (Nigrum ignis)“. Inu, pojďme se na ten zázrak podívat.

Pokud jste v poslední větě předchozího odstavce pocítili záchvěv posměšné ironie, je to tak správně. Věřte, že byl zamýšlený. Buer se prezentují jako pořádní drsňáci, tudíž snad není třeba brát si servítky – ostatně, ani sama kapela si je s ušima posluchačů moc nebere. Skoro se mi ani nechce prohlásit, že by se vůbec nic nestalo, kdyby „Protoalbum (Nigrum ignis)“ nevyšlo, protože se jedná o tak nepovedenou nahrávku, že by to pomalu bylo i lepší, kdyby nikdy nevznikla. Hudební kvality debutu Buer jsou totiž bez přehánění žalostné…

Popravdě řečeno, těch negativ na muzice a obecně i prezentaci Buer vidím tolik, že skoro ani nevím, odkud bych měl začít a jakým směrem bych měl svůj hejt vyslat nejdříve. Obecně by snad šlo říct, že jedním z hlavních neduhů kapely je máchání se v bahně směšného klišé, které je navíc servírováno v extrémně podprůměrném podání. Buer pracují s těmi nejprovařenějšími žánrovými atributy, jimž navíc nedokážou vdechnout ani zbla přesvědčivosti. Ze všeho, co trojice aktuálně předvádí, mám dojem pózy. Okultní symboly, plivání ohně, painty, oprátky, plynové masky, prasečí hlavy, obrácené kříže, krev, kápě na některých koncertech… vše splácané na jednu hromadu zjevně bez jakéhokoliv hlubšího smyslu. Prostě se to tak v black metalu dělá, tak to budeme dělat taky. Nenašel jsem jediný důvod, proč bych jim měl cokoliv z toho věřit, a naopak důvodů, proč mi to celé připadá tuze neupřímné a jen hrané, nalézám mnoho.

Co do hudební stránky jsou na tom Buer stejně špatně. Podobně jako ve vizuální prezentaci se jedná o triviální pokus o black metal, který se zaseknul na tom nejelementárnějším klišé, jaké jen lze vymyslet. Muzika je to primitivní, špatná, nudná a… prostě hloupá. Nemá to žádnou atmosféru, žádný feeling, jednoduše tam hrají úplnou mrdku, jaké se absolutně nevyplatí věnovat sebemenší pozornost. A když už se objeví jakákoliv snaha o rádoby atmosférické prvky, působí tak křečovitě, až to bolí. Aby toho náhodou nebylo málo, tak hluboce podprůměrná kytarová stránka bez jakýchkoliv solidnějších nápadů vlastně patří paradoxně ještě k tomu stravitelnějšímu, co se na „Protoalbum (Nigrum ignis)“ nachází. I kdyby tam nějaký potenciál náhodou byl (jakože asi spíš není), tak naprosto tragický bicí automat by jej stejně úplně zazdil. Jeho provedení je vskutku odstrašujícím příkladem, jak by se to dělat nemělo, protože výsledek se dá poslouchat jen s vypětím všech sil.

Nenechte se ovšem zmýlit, že by snad „Protoalbum (Nigrum ignis)“ selhávalo jen co do instrumentální stránky. Mám totiž co říct i ke zpěvu. Snad za jediné pozitivum lze považovat, že jsou Utgardovi dobře rozumět slova, což v žánrech s extrémními vokály zdaleka není samozřejmé. Na druhou stranu, v případě Buer to možná až tak pozitivní není, jelikož tím českému posluchači neuniknou texty, i když se jejich čtení záměrně vyhne. I lyricky je totiž „Protoalbum (Nigrum ignis)“ strašná hovadina. Působí to, jako kdyby se člověk ledva průměrného intelektu snažil napsat něco strašně temného a zároveň chytrého, nicméně výsledek je spíše k smíchu. A pokud vám přijde, že jsem předchozí větou tak trochu urazil autora textů, tak vlastně máte pravdu. Přijde vám to ode mě svinské? Mně ne… třeba se nad tím kapela zkusí zamyslet, proč má někdo důvod jí to dávat takhle sežrat, pokud se k tomuhle článku dostane.

Nicméně zpátky k vokálu, k němuž mám ještě další připomínky. Utgard totiž zvládá vesměs jen jednu základní polohu hlasu, s níž vystačí drtivou většinu času, což by asi samo o sobě nebylo úplně košer a trochu by to nudilo, ale navíc to ještě echt zabíjí tím, že i jeho frázování je na jedno brdo. V podstatě každou linku textu totiž zpívá úplně stejně. Na druhou stranu, svým zvráceným způsobem se to na „Protoalbum (Nigrum ignis)“ hodí, protože to akorát podtrhuje primitivnost celého počinu.

Buer - Protoalbum (Nigrum ignis)

Kdo se stále ještě necítí úplně odrazen, nechť pokračuje ve čtení dále. Buer totiž prokazují ukázkové diletantství i v dalších věcech nad rámec hudby. Fotky jsou nechtěně vtipné, při sledování videoklipů se člověk stydí za muzikanty – ani nemluvě o tom, že ve videu „Impérium“ se chlapci vůbec neobtěžovali správně načasovat obraz se zvukem. V neposlední řadě by pak Buer zasloužili mocně zlískat za znásilňování českého jazyka, protože při čtení některých jejich výplodů člověk pomalu dostane rakovinu očí. Například v biografii na Bandzonu lze nalézt perly jako „působyl“ nebo „apokalipsa“ (ne, nedělám si prdel), o srandách typu „by jste“ ve Facebookových příspěvcích, neschopnosti psát správně velká písmena či neznalosti interpunkce ani nemluvě.

Bohužel musím konstatovat, že jsem slyšel už i horší věci, což může vypadat zvláštně vzhledem k tomu, jak jsem „Protoalbum (Nigrum ignis)“ ztrhal, ale je to tak. To je ovšem dost chabý argument na obranu kapely. Úplné dno, jaké předvádějí třeba kolegové z Katarze, to ještě není, nicméně k němu Buer nemají vůbec daleko! S ohledem na ubohé kvality desky by mě zajímalo, zdali jsou sami muzikanti s výsledkem skutečně na 100 % spokojeni. Pokud ne, nabízí se otázka, proč s tím lezli ven; pokud ano, nabízí se otázka, kde hoši nechali soudnost. Právě soudnost celému jejich počínání chybí opravdu zoufale.

Myslím, že vydání takového debutu jako „Protoalbum (Nigrum ignis)“ bylo pro Buer velmi špatným krokem. Radši než patlaní barviček na ksichty a natáčení trapných klipů měli věnovat více času a energie vlastní hudební produkci, aby ji dostali aspoň na poslouchatelnou úroveň. Takováhle prvotina jim totiž spíš škodí, protože se s ní zařazují někam po bok sraček typu Degoryen či již zmiňované Katarze, tedy kapel, jejichž produkce je regulérně trapná. Nicméně zvolili si sami. Od tohohle radši ruce pryč.


Máma má raka (2016)

Máma má raka

Země: Česká republika
Žánr: komedie

Rok vydání: září 2016
Režie, kamera, scénář, střih: Martin Pohl
Zvuk: Matouš Verner
Produkce: Martin Kokta a Martin Pohl

Hrací doba: 38:44

Značka ZNK je spojena především s hudební tvorbou – všichni už dávno známe všechny ty kapely a muzikanty jako Sodoma Gomora, Řezník, DeSade, Terror Crew, Evil Dope, Haades, nověji i Dead Team a další. Zasvěceným však netřeba připomínat, že vedle hudby okolo ZNK víří i další projekty – grafické (Martyho frky), videoherní (dnes již pravěká série brutálních adventur Život není krásný) i filmové. A právě ta poslední jmenovaná oblast nás dnes bude zajímat.

Hlavním hybatelem za tím vším je Řezník a ani filmy nejsou výjimkou. Doposud vznikly tři – „Deprivační staniol“ (2007; ten však stojí trochu mimo svět ostatních), „Život není krásný“ (2008) a „Jehovova pomsta“ (2010) – z nichž asi nejoblíbenějším (a právem) je dle mého ten druhý jmenovaný. Jak ovšem vidno z napsaných letopočtů, Řezník se v této oblasti na pěkných pár roků odmlčel a spíše se věnoval muzice, kde co do věhlasu v mezičase poskočil o notný kus kupředu. Další snímek „Máma má raka“ byl v přípravě delší dobu a scénář prý vznikl už před čtyřmi lety, nicméně věci se začaly hýbat až loni. Tak se na to pojďme podívat.

Nový film pokračuje v estetice svých dvou předchůdců, na něž ostatně volně navazuje. Opět se tedy jedná o stejný dějový vesmír rumburského podsvětí, kam se vrací několik vedlejších postaviček jako dvojice otec / syn, Řezníkův táta v úloze teplého perverzáka nebo také Jarda Malík, tedy ústřední postava druhého snímku. Klasicky nechybí ani camea lidí, kteří se motají okolo ZNK, objeví se například Haades nebo tradičně i sám Řezník (a bez masky).

„Máma má raka“ je samozřejmě plná svérázných postaviček, které jdou od jedné absurdní situace ke druhé. Kromě absurdity budiž společným jmenovatelem sprška sprostých slov, nekorektní humor, drogy a chlast. Právě v bizarních scénkách a přisprostlých vtípcích tkví největší kouzlo Řezníkových snímků, jelikož technicky i obsahově je to jinak ultimátní amatéřina. Sice je s každým novějším snímkem znát snaha o větší filmovost a „Máma má raka“ v tomto trendu pokračuje, ale to nic nemění na skutečnosti, že je to stále na koleně dělaný počin a že je to na výsledku znát. Jinými slovy, herci nejsou herci, nýbrž ochotníci, a když mají něco zahrát, je to povětšinou toporné jak panna v posteli. Naštěstí nějakých velkých hereckých etud není zas tak třeba a film staví spíše na sypaní vulgarit, což jde všem přítomným naopak evidentně dobře.

Příběhové je to opět prostoduché. Stejně jako v předchozích případech je děj vlastně nedůležitý a slouží jen jako pojítko mezi jednotlivými scénkami. Ale pro pořádek – snímek se točí okolo opilce Kamila, jehož matka dostane rakovinu konečníku. Operace je nutná, leč drahá a hlavní hrdina aktuálně má 15 Kč. Potřebuje však sehnat rovnou 360 000 a cestou k tomu mají být ilegální zápasy za městem. Toť základní nástin. Na druhou stranu je pozitivní, že tentokrát se tvůrci pokusili alespoň o nějaký dějový zvrat a nějakou nečekanou… ne zrovna pointu, tu „Máma má raka“ fakt nemá, ale takový ten twist v závěru. I navzdory jemu je to stále dost přímočará podívaná, jež na diváka neklade žádné intelektuální nároky.

Vzhledem k tomu, kdo za tím stojí, je samozřejmě na místě zastavit se i u hudební stránky. Řezník si ve filmu nedělá reklamu na vlastní tvorbu, takže se neozve žádná Sodoma Gomora nebo něco z jeho sólovek, ale objevují se tu skladby několika interpretů, s nimiž má M. Engele přece jen nějakou spojitost. Například „Jedu do pekla“ od Vanessy (se Samirem Hauserem se potkal v projektu Mortal Cabinet), songy od Hentai Corporation (jejich členové hostovali na albech ŘezníkaSodomy Gomory plus hrají i v Undead Orchestra) nebo Záviše (hostoval na desce Sodomy Gomory).

V jádru je „Máma má raka“ počinem, který bezezbytku zapadá do světa ZNK. Pokud je vám tento odporný, pak pro vás bude film zcela jistě nekoukatelný, jednoduše je nutno vysílat na stejné vlně. Ale i v takovém případě – řekněme si to na rovinu – je to záležitost tak na jedno podívání. Pytel brambůrků a dvě piva u toho jdou otočit, ale koukat se na to znovu? To asi ne. Na druhou stranu je nutno uznat, že je „Máma má raka“ nadupanější a tlačí na pilu víc než „Jehovova pomsta“, takže je v důsledku zábavnější (a docela o dost). Na „Život není krásný“ však novinka nemá.

Máma má raka


Mean Messiah – Let Us Pray

Mean Messiah - Let Us Pray

Země: Česká republika
Žánr: industrial thrash / death metal
Datum vydání: 8.8.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Let Us Pray (EP Version)
02. B-Grade Hero (B-Grade B-Side)
03. The Game (Video Edit/2016 Remaster)
04. Remedy (Previously Unreleased)
05. The Last Ride (Live)

Hrací doba: 22:21

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Mean Messiah

Když Mean Messiah vydávali v roce 2013 své debutové album „Hell“, byla kapela ve zcela odlišné pozici, než v jaké se nachází aktuálně. Před třemi lety se o ní ještě nedalo hovořit ani tak jako o kapele, jako spíš o sólovém projektu Dana Frimla, jenž se na zmíněné nahrávce postaral snad úplně o vše. Sám si napsal osmičku excelentních válů, které si taky ve studiu sám natočil, a výsledkem byla dle mého nejlepší tuzemská deska roku, jež se během těch tří let naplno usadila mezi mými nejoblíbenějšími plackami, které na naší scéně vznikly. Důvod? Chytrý mix industriálně laděného thrash metalu s deathmetalovými prvky ve formě, že by se za ní nemusela stydět leckterá zahraniční parta.

Čekání na nástupce „Hell“ se nám Dan snaží zkrátit alespoň krátkohrajícím počinem „Let Us Pray“, jenž pokračuje tam, kde se na „Hell“ skončilo. Tedy s jedním podstatným rozdílem. Mean Messiah se od dob prvního alba rozrostli co do počtu členů na regulérně fungující kapelu, která se vyhrává prostřednictvím živých vystoupení. Sestavu Mean Messiah, jež se na EP podílela (tedy alespoň na jeho části) krom hlavního mozku a tahouna čítá baskytaristku Veroniku Smetanovou, již v rytmickém tandemu doplňuje bicmen Honza Sebek.

Jak už jsem nakousl, tak „Let Us Pray“ pokračuje v linii nastavené debutem „Hell“, což znamená, že zpozornět by měli příznivci industriálního thrash / death metalu ve formě, jak ji zprofanovali Strapping Young Lad. Ti i v nových skladbách zůstávají hlavním zdrojem inspirace v tvorbě Mean Messiah. Je snad jasné, že hlavním tahounem je právě Dan Friml, který nejenže stojí za kompoziční stránkou všech skladeb, ale krom kytary se opět prezentuje jako schopný pěvec, jenž většinu hrací doby mučí své hlasivky v rovině hlubšího i výše položeného řevu. Ten občas proloží melodickými sborovými vokály v refrénech, jaké do agresivního metalového koktejlu pasují jako prdel na hrnec.

Pojďme ale přímo k pětipoložkovému EP. Ústředním momentem je logicky zbrusu nová titulní kompozice, jež vznikla již v nové sestavě. Hned na úvod se Mean Messiah představí tím nejlepším možným způsobem, což značí agresivní sloky, které jsou bohaté na aranže a silné muzikantské nápady. Píseň by se na silném debutu skvěle vyjímala, protože útočný riff a přesná rytmika pohání „Let Us Pray“ kupředu a Dan Friml svým řevem ve 30. vteřině nakopne úvodní vál do skvělé formy. V refrénu se dostane ke slovu podstatně více melodií, které obstarává jak kytarová vyhrávka v pozadí, tak heslovitý sborový refrén. Na úvod skvělá věc.

Následuje „B-Grade Hero“, která je na fyzickém nosiči popsaná jako taková pocta béčkovým filmům a nemá být brána příliš vážně. Oproti „Let Us Pray“ obsahuje více odkazů na klasický heavy metal, jenž je ke slyšení hlavně v refrénu a kytarovém sólu. Jinak je to opět agresivní pecka v rychlém tempu, u níž mě mrzí jen slabší aranžérská práce a úbytek industriálního ruchu celkově, ale jako takové odlehčení… proč ne. Poslední dříve neslyšenou skladbou je instrumentální „Remedy“, což je nedokončená píseň z dob přípravy „Hell“. Je cítit, že nebyla od samého začátku zamýšlena jako instrumentálka, protože hudebně se drží klasické struktury sloka-refrén, čímž ale netvrdím, že je to hloupá odrhovačka. Hodně se mi líbí kytarová linka a zejména melodie použitá v „refrénu“, kde úplně slyším sborový řev, jako se tomu děje v písni titulní.

Zbylé dvě písně už jsou pro posluchače debutu dobře známé, takže jen v krátkosti k „The Game“. Na „Let Us Pray“ se objevuje s novým zvukem, aby lépe zapadla, a ve zkrácené verzi, jak byla upravena pro potřeby videoklipu. Závěrečná „The Last Ride“ je mojí vůbec nejoblíbenější kompozicí Mean Messiah a na toto EP si našla cestu v živém provedení z letošního roku. Kvalita zvukového záznamu je o ničem, a teprve když jsem si v bookletu přečetl, že byla nahrána při koncertě na mobilní telefon, tak jsem pochopil. Formálně ke skladbě samotné žádná výtka, důrazně ovšem doporučuji originální verzi z debutu.

„Let Us Pray“ svůj účel splnilo. Na chvíli byl ukojen můj hlad po další muzice Mean Messiah, ale i tak se musím pasovat do role nevděčného fanouška, který by byl spokojenější s plnou porcí nové hudby, takže mi nezbývá než čekat. Věřím však, že v případě Mean Messiah se to čekání vyplatí.

Mean Messiah - Let Us Pray


Crippled Fingers – Mass of Terror

Crippled Fingers - Mass of Terror

Země: Česká republika
Žánr: hardcore metal
Datum vydání: 4.3.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Mass of Terror
02. Red Beast
03. Fight Goes On [feat. Martin Holly Hollandr]
04. Ignorance
05. Jump into the Fire [feat. Tomáš Hajíček]
06. Dead Man
07. Time to Break Your Face
08. Happy
09. Revenge [feat. Adam Phillips; bonus]
10. One [bonus]

Hrací doba: 31:11

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Crippled Fingers

Crippled Fingers se s tím na svém debutu „Mass of Terror“ nijak nemazlí, takže nemá smysl to oddalovat úvodními řečmi a místo toho na rovinu hlásím, že tohle album má koule. Čtveřice z České Lípy sice nevymyslela nic nového pod sluncem, ale v tomto případě to vlastně vůbec nevadí. A když pohlédnete o pár řádků níž na seznam kapel, k nimž mají pánové stylově blízko, tak pochopíte, že to snad ani nejde, protože pohybovat se v mantinelech metalického hardcoru, to znamená být téhle hudbě oddaný, srát na všechny trendy a místo toho drtit kosti. A Crippled Fingers se toho drží jak malý capart matčiny sukně.

Novinka „Mass of Terror“ je vůbec prvním albem této mladé sebranky, která dosud vydala singl „Bitter Pills“ v roce 2013, jejž následoval o rok později další singl „One“. Přestože jsou Crippled Fingers kapelou relativně mladou a čistě z pohledu studiových nahrávek nezkušenou, tak je patrné, že své vzory mají nastudované velmi dobře a na kvalitě „Mass of Terror“ je to znát. Co tím myslím? Představte si sice neoriginální mix hutného metalu a živelného hardcoru, ovšem podaný přesně tak, jak by tato směska měla znít. To znamená energicky, uvěřitelně a bez zbytečných příkras. Přesně tak, jak to dělají Pro-Pain, Hatebreed či Biohazard, což jsou kapely, z jejichž vlivu Crippled Fingers povstali.

Co tedy od „Mass of Terror“ očekávat? Záleží, jak moc je člověk v tomto hudebním stylu zběhlý. Abych pravdu řekl, tak mě, jakožto člověka, který už toho má naposloucháno opravdu hodně a na skupinách jako Agnostic Front, Madball či Pro-Pain jsem strávil několik let, nemá „Mass of Terror“ čím překvapit. Pro fanouška nového, jenž na Crippled Fingers narazí třeba i čistě náhodou, je tahle placka se slibnou porcí skočných kytarových riffů, chytlavých sborů a řevu zpěváka Tomáše, jenž nezní vůbec špatně a jde mu jak civilnější poloha, tak všemožné řevy. Vzato kolem a kolem je „Mass of Terror“ klasickým počinem, který bez větších problémů zapadne mezi všechny jemu podobné výtvory. A to i mezi ty zahraniční, protože ostrý zvuk je na české poměry hodně povedený a odér zahraniční party stvrzuje Tomáš, v jehož angličtině neslyším výraznější stopy po takové té české učené formě.

Co říci k „Mass of Terror“ samotnému… Rozhodně mu nechybí zápal. Od úvodních vteřin titulního fláku, jenž je jako direkt do ksichtu, Crippled Fingers nijak nepoleví a jedou si stále to svoje. Naštěstí na novince převládají písně, v nichž osvědčené postupy fungují na jedničku, a těch hluchých je naopak úplné minimum. Kdybych měl vybrat ty nejlepší položky desky, tak je to „Ignorance“, na níž se mi líbí valivá atmosféra druhé poloviny; „Time to Break Your Face“ se silovými sbory v lehce zapamatovatelném refrénu taky boduje a konečně do třetice „Jump into the Fire“, v níž se jako host představí Tomáš HajíčekBackfist. Tohle jsou písně, jež mě spolu s úvodní „Mass of Terror“ bavily nejvíc, ačkoli ani jedna z nich nemá v sobě schopnost udržet mě u desky na tak dlouhou dobu, abych ji zhruba po týdnu neměl potřebu odkládat.

Crippled Fingers - Mass of Terror

Když už jsem nakousl ty hosty, tak nesmím opomenout Adama Phillipse se z Pro-Pain, jenž se představil v bonusové „Revenge“, která je mezi oběma bonusy (druhým budiž již dříve vydaný singl „One“) tím silnějším. Nevím, jak se borcům podařilo zlanařit člena svých vzorů k hostovačce, ale výsledek se povedl. Phillips se svou kytarou dostal dost prostoru na to, aby na sebe dokázal upozornit, ale zase ne tolik, aby působil rušivě, protože kytarová sóla do této hudby zas tak moc nezapadají. No, a posledním hostem, jenž se na „Mass of Terror“ představil, je Martin „Holly“ Hollandr z řad Backfist, jenž přispěl melodickým vokálem (teda alespoň si myslím, že to byl on), který z „Fight Goes On“ činí nejotravnější položku celého alba, protože tento styl halekání mě v této hudbě opravdu nebaví.

Aby pravdu řekl, tak jsem toho zas tak moc od Crippled Fingers nečekal, nicméně musím uznat, že výsledek není vůbec špatný. Je to sice kopírka jako prase, ale to mi nevadí. Neříkám, že až si za půl roku budu chtít poslechnout nějakou energickou porci hardcoru, tak že sáhnu právě po Crippled Fingers a jejich debutu, ale zase by byla škoda borce odsuzovat jen z toho důvodu, že hrají to, co už někdo vymyslel. Zvlášť když je evidentní, že je to baví. Za mě v každém případě palec nahoru.


Behewrath

Behewrath - Grim Echoes of the North

Země: Česká republika
Žánr: black metal

Otázky: H., Metacyclosynchrotron
Odpovědi: Helvete
Počet otázek: 16

Odkazy:
facebook

Zdravím! Nechoďme kolem horké kaše a začneme hned zostra. V čem dle tvého mínění tkví esence skutečného black metalu?

Hails! Esence skutečnýho Black Metalu je v jeho jednoduchosti, syrovosti, chladnosti a temnotě. Člověk do toho musí jít vážně srdcem aby přenesl sračky z hlubin svojí duše do songu, protože jedině tak může onu rozkládající se hnilobnou náladu cítit i ten, kdo to potom poslouchá a cítí, že je to upřímný a neni to jen nějaká snůška sraček od někoho, kdo to vůbec tak nemyslel a nevěřil tomu co dělá na 100%. Díky upřímnosti při tvorbě, a díky daný vizi co oním songem chce člověk říct, vzniká velká část atmosféry která je v případě Black Metalu poměrně dost důležitá a zároveň vzniká i most mezi posluchačem a nahrávkou. Orchestrální prvky, přílišnej důraz na propracovanost bicích, super mega technický pasáže a zvuk teplej/čistej a uhlazenej jak stehno panny do Black Metalu v původním slova smyslu (dobře, v tý době Extrémního Heavy/Thrash Metalu) nepatří – ale je i pár kapel co by se dalo zařadit mezi vyjímky. V případě Black Metalu platí dvojnásob, že míň je někdy víc. Něco málo k  filozofii tvorby skutečnýho Black Metalu píšu ještě u devátý otázky.

Jaká deska je podle tebe ztělesněním pravého black metalu? Jmenuj prosím maximálně tři nahrávky a pokus se se z otázky nevyvlíknout nějakou obyčejnou odpovědí typu „to nejde určit“, „tři je moc málo“ nebo „záleží na náladě“…

Na náladě nezáleží, já se dokážu vžít do atmosféry alba a pokud je udělaný dobře, tak i moje nálada se změní podle toho co z tý nahrávky cítim – pokud jsem tu náladu neměl už předtim… Ztělesněním pravého Black Metalu je spojení určitých prvků „The Return……“ od Bathory, „Satanic Rites“ od Hellhammeru a „I.N.R.I.“ od Sarcofaga… ale vážně, tři jsou fakt málo.

Mohl bys objasnit význam názvu Behewrath? Spíše než o slovo „wrath“, jehož význam v anglickém jazyce je vcelku zřejmý, mi jde o předponu „behe“. Má snad jít o odkaz na nějakou ze skupin jako Beherit, Behexen či Behemoth?

Nezkrácenej název Behewrathu je Beherit’s Wrath, v překladu to teda znamená Ďáblův Hněv. Mimo těch tří kapel co jsem jmenoval výše totiž vychází hodně mojí inspirace právě od Beheritu.

Behewrath - Grim Echoes of the North

Aniž bych jakkoliv soudil, zdali je to dobře nebo špatně, tvá hudba je dozajista zpátečnická a jasně odkazující na již dávno zavedené žánrové postupy severské školy. Má takový regresivní přístup na dnešní scéně nějaký prostor? Proč by si měl člověk pustit Behewrath namísto syrové magie v podání kupříkladu Mare, Dark Sonority či Sortilegia?

Vzhledem k tomu jak se Black Metalová scéna vyvíjí, tak prostoru pro opravdový BM kapely ctící postupy zavedený v průběhu 80. let bude nejspíš míň a míň, ale pořád nějakej bude.  To jádro z undergroundu je sice menší než bývalo, ale zároveň se pořád objevují noví lidi kteří chápou o co v Black Metalu jde a jak by se měl dělat. Jinak lidi ať si pouští cokoliv chtěj. Můžou si pustit něco jinýho mimo Behewrathu (mj.) ze dvou důvodů – buď jim prostě nesedne, nebo nevědi o čem Black Metal je a chtějí radši moderní lepenici ala Batushka. Pokud je to ten druhý případ, tak jsem jedině rád že se drží dál od hudby Behewrathu a můžou klidně táhnout do hajzlu. Ta hudba pro ně neni.

A z jiného úhlu. Black metal za víc jak třicet let urazil dlouhou cestu, True Norwegian Black Metal není jeho jediným vyústěním, a tak jsme byli svědky už mnoha žánrových fúzí a experimentů. Kde podle tebe leží hranice, kam až lze s BM vykročit, co na něj lze naroubovat atd.?

Hranice, která byla daná začátkem a kolem poloviny 80. let a v hodně, hodně ranný fázi začátku let 90., byla už dávno překročená. Vlastně by se dalo říct, že ta hranice kam by už neměl Black Metal vstupovat byla mnohými překročena už kolem roku 91, což hodně lidí pokládá za začátek zlatý éry Black Metalu. Překročení hranice a boření limitů je ale přirozenej vývoj, ať už v případě Black Metalu nebo u čehokoliv jinýho mimo hudbu. Vždycky se najde nějakej trendy idiot, co je línej si zjistit (když už nic jinýho…) byť jen podělaný základní informace o tom z čeho to vzešlo, proč tomu tak bylo a o celkovym pozadí, a instantně začne prznit žánr svýma rádoby inovativníma prvkama a hlásat, že je strůjcem třetí vlny Black Metalu… bla bla a podobný kraviny dál… Takoví lidi si zaslouží jen násilnou smrt, přirozená smrt by pro ně byla moc velkou laskavostí. Ani já nemám žádný právo kecat do toho, jak by měl Black Metal znít nebo jak by se měl dělat, vlastně na světě je už jen „pár“ takových co to právo mají, ale já aspoň nekonečně ctim kořeny a lidi, který stáli u zrodu. Do smrti jsem zavázanej všem, kteří stáli u zrodu Black Metalu, kteří za něj prolili krev a kteří bojovali a pořád bojují za to, aby zůstal v undergroundu.

„Grim Echoes of the North“ jsi vydal na CD v počtu 25 kopií, u čehož bych se rád na chvíli zastavil. První otázka zní – proč byla zvolena právě tato limitace? Není záměrné znepřístupnění nahrávky ve fyzické formě pro větší počet lidí umělou snahou o tvorbu kultu? Kolik kusů je již prodáno?

Nechci aby se CD dostalo do rukou někoho, kdo si to nezaslouží. Je jen pro lidi co se dokážou do nahrávek vžít, vnímat z nich ten chlad a temnotu a jsou pro ně tyhle elementy vším co jim na týhle zkurvený Zemi zbylo. Zároveň jsem nikdy nikde neřekl, že po nějakym čase nedám udělat další. A pokud nějaký lidi začnou vnímat omezený množství CD jako prvek kultu, tak jsou prostě jen blbý. Jinak zbývá 11 kusů.

Behewrath

Otázka druhá – proč byl zvolen CD formát? Nebylo by vzhledem k pravověrné hudební stylizaci vhodnější zvolit nosič, který se hodí k duchu undergroundu více než chladné CD, například audiokazetu?

Můj původní záměr byl vydat „Grim Echoes of the North“ jen na MC, ale prostě to nevyšlo. Během posledního půl roku jsem musel svůj čas soustředit na řešení životních problémů, který po jejich vyřešení byly následovány ještě většími problémy až do doby, kdy poslední problém už nemohl být větší – takže všechen čas co jsem mohl jsem věnoval tvorbě hudby a na zbytek věcí, jako hledání firmy pro zhotovení MC včetně bookletů, už ho moc nezbylo. Takže jsem se na hledání prostě vysral a udělal kompromis v podobě CD.

Otázka třetí – CD jsou podepsána tvou vlastní krví. Z jaké části těla krev pochází a jak jsi ji získal? Vzal sis na pomoc injekční jehlu, anebo jsi to bez vytáček naříznul nožem? Jakým předmětem došlo k podpisu; byl brk smočen přímo v otevřené ráně?

To neni podstatný, je to naprosto normální podpis jako každej jinej a nechci tim odvádět pozornost od hudby. Takže stručně – hrana zápěstí levé ruky, otvírací nůž a druhá strana tenkého štětce omotaná vatou a namáčená přímo v ráně.

Behewrath - Grim Echoes of the North

Jsi plně a stoprocentně spokojen s tím, jak demosnímek dopadl a jak výsledný produkt zní? Zkus prosím svou odpověď formulovat s vědomím toho, že se na to tážu především kvůli vokálu, který osobně pokládám za nepříliš povedený, a kvůli třetí a čtvrté skladbě, jež mi v porovnání s úvodními dvěma kusy přijdou výrazně slabší…

Vzhledem k tomu, že mou filozofií tvorby Black Metalu je co největší upřímnost, chladnost a autentičnost zvuku, tak do vokálů ani do jiných stop po jejich nahrání nezasahuju, nepřidávám tam syntetickej reverb ani žádný podobný kraviny o co se běžně snaží v komerčním studiu. Chci aby posluchač slyšel, že to hraje člověk, že to neni jen produktem něčeho, co kdysi prolezlo skrz XY efektů a pak tu nahrávku ještě někdo několik hodin upravoval všemožně pomocí SW. Z tohohle hlediska jsem spokojenej, ale kecal bych, kdybych řekl, že jsem spokojenej s vokálama u první, titulární, skladby „Grim Echoes of the North“ (která původně měla být nahraná znovu kvůli její odlišný produkci od zbytku demo alba) a u třetí „Towards the Valley of Nothingness“.

Jeden výraznější kytarový motiv v „Towards the Valley of Nothingness“ je v podstatě totožný s dalším kytarovým motivem v „Caught by Mighty Shadows“. Byl to záměr?

Záměř to nebyl, jsou to dva téměř naprosto odlišný riffy co se týče techniky jejich hraní, jen zní podobně. U songu „Caught by Mighty Shadows“ to byl tak trochu „experiment“.

Jaké jsou tvé další plány s Behewrath? Máš v úmyslu povýšit projekt na regulérní kapelu s vícečlennou sestavou, anebo hodláš zůstat v pozici jednočlenného studiového projektu? A přemýšlíš už nad novou muzikou? Máš v šuplíku nějaké písně, jaké se na demosnímku neobjevily, anebo je čtveřice songů z „Grim Echoes of the North“ prozatím vším, co repertoár Behewrath obsahuje?

Behewrath neni kapela co si chce hrát na cirkus během vystoupení, takže nechci hrát a ani nehraju nikde naživo. To znamená, že přibrání dalších členů by nemělo žádnej smysl, naopak by to spíš uškodilo, protože obecně každej z členů chce většinou do tý hudby dát něco svýho, ale já nemám zájem o to aby mi do toho někdo kecal. Kdybych chtěl někoho přibrat do Behewrathu, tak jedině někoho kdo má stejnej pohled na tenhle posranej svět a nebojí se jednat, někoho kdo ví o čem Black Metal je, ctí kořeny a to z čeho to vzešlo. Nikdo jinej si nezaslouží aby hrál hudbu Behewrathu. Behewrath neni zasranej cirkus, neni to ani školka pro peace and love idioty.

Co se týče plánů s Behewrathem, tak ty jsou neměnný – prostě se soustředit dál na to co dělám, na hudbu, na Black Metal. Nad novou muzikou nejen že přemýšlim, ale už na ní i pomalu dělám a dávám dohromady nápady a riffy. Zatim je poměrně brzo se o tom víc rozepisovat, ale tentokrát se bude jedna o plnohodnotný full-length album, který bude mít zachovanou chladnost z demo alba „Grim Echoes of the North“, ale oproti němu bude ještě víc temnější, rituálnější a pro obyčejný lidi nechutnější. Snad nemusim zdůrazňovat, že se bude opět jednat o Black Metal ctící svoje kořeny z 80. let, takže to rozhodně nebude žádná moderní trendy sračka s vyumělkovanou křišťálově čistou produkcí… Prostě Behewrath něco chystá a lidi mimo underground by se od toho měli držet sakra dál.

Jinak k poslední části otázky – mám dva rehersal songy, který se na demo albu Grim Echoes of the North neobjevily, ale to jen z důvodu, že na něm nikdy být neměly.

Behewrath

Tvou hudbu lze zcela jistě považovat za projev ortodoxní formy černého kovu. Nicméně, Behewrath jakožto skupina má profil na Facebooku a YouTube a ty sám jsi na internetu hodně aktivní, tvoje profily lze dohledat na spoustě stránek – metalovým fórem počínaje, přes DeviantArt až po ČSFD. Myslíš, že internetový život a metalový underground (snad si rozumíme, že metalovým undergroundem opravdu nemyslím Behemoth) může jít ruku v ruce? Mnohé podzemní smečky odmítají internetovou prezentaci, a když už nějakou úlitbu vůči online prostředí, tak pouze vlastní web, nikoliv sociální sítě. Dle tvého názoru může v jádru tak nihilistický styl jako black metal existovat na vysloveně komerční platformě typu Facebook, aniž by ztratil svou tvář?

Hodně mojí osobní aktivity na internetu souvisí s mojí bývalou i současnou prací, ale nic z toho krom dvou příspěvků na Metalovym fóru (nebudu si kvůli nim zakládat novej účet) nemá s Behewrathem nic společnýho a nikdy to ani nezasáhne a neovlivní mou tvorbu. Mojí osobu spojenou s Behewrathem reprezentuje pouze jméno Helvete.

Kapely by se rozhodně měly vyhnout přílišnýmu používání sociálních sítí a tomu podobných. I mě to sere, ne že ne, ale na druhou stranu se třeba Facebook může používat dvěma způsoby. Buď může kapela na Facebook přidávat každý den nějakou kravinu bez jakýkoliv informační hodnoty, nebo může mít sice kapela stránku na Facebooku, ale přidá tam jeden příspěvek za 4 nebo 6 měsíců, kde se lidi můžou dočíst důležitý věci. Stejně jak jsem to popsal v tom druhym případě, tak se k tomu snažím i tak přistupovat. Behewrath nechce být nějakou podělanou sociální kapelou, ale zase se chci soustředit na tvorbu hudby a ne abych se staral o chod webu, proto teda používám bezúdržbovej Facebook. Navíc ho používám jen abych dostal k lidem ty nejdůležitější informace a proto o sobě Behewrath nemusí dát klidně rok vědět. Mnohé podzemní smečky sice odmítají být na sociálních sítích a tváří se, že díky tomu jsou naprosto kurevsky izolovaný a o to víc „misantropický“, ale zase za ně často tu prezentaci dělají labely nebo jsou hodně „fyzicky“ aktivní vrámci komunity undergroundu a ještě k tomu si hrajou na cirkus při jejich koncertech – ať mi nikdo netvrdí, že to nejsou „sociální aktivity“. Co z toho dělá Behewrath? Všechno je relativní a pokud člověk neni idiot co se chce akorát zviditelnit a podojit Black Metal, tak to nemůže mít vliv ani na vyobrazení kapely jakožto ortodoxní undergroundový BM smečky.

…mimochodem Polskej Behemoth už ve spojení s Black Metalem a undergroundem nezmiňuj. Je to příklad toho, jak idioti můžou v jejich začátcích dojit Black Metal, přitom srát na jeho kořeny a následně z toho udělat pop, kterej s BM nemá nic společnýho. Spousta lidí to ale nedokáže pochopit.

Mimochodem, na ČSFD jsi hodnotil DVD Nightwish „Showtime, Storytime“ a jejich film „Imaginaerum“ v obou případech pěti hvězdičkami, tedy nejvyšším možným hodnocením. Jsou Nightwish dostatečně true na to, aby je cenil někdo, kdo se prezentuje demosnímkem jako „Grim Echoes of the North“?

Proč by měli být Nightwish true? Kdybych měl specifikovat svůj zájem o Metal, tak bych se popsal jako redaktor co nikde nepíše. Zajímám se o to, kam obecně Metalová scéna směřuje a proto mi nedělá problém si ze zvědavosti poslechnout i jiný subžánry v rámci Metalu a posoudit je dle jejich subžánru. Stejně jako mám v plánu poslech novinky od Equilibrium a pár dalších (pokud se máme bavit o těch popovkách) – ne proto že bych je žral, ale proto abych viděl kam směřujou nebo jestli pořád dělaj stejný vykrádačky sebe sama jako doposud. Narozdíl od většiny ostatních se to nebojim přiznat.

Jako své vyznání uvádíš satanismus. Můžeš objasnit, co to v tvém případě znamená být satanistou? Být sám sebou, neuznávat autority, žít si dle vlastních pravidel… a tedy chodit v černém metalovém triku a s obráceným křížkem z Metalshopu na krku jako milión dalších metalistů? Inspiruješ se nějakými konkrétními řády, naukami, anebo si vystačíš s tím, co LaVey vykradl od lepších myslitelů?

Behewrath

Hned na začátek – ty srance co píše LaVey v jeho Satanský Bibli jsou občas stejný hovadiny jako píšou Křesťani ve svojí Bibli, tudiž tenhle druh Satanismu neuznávám. Pro mě a snad i pro mnoho dalších je Satanismus individuální filozofií – sice to o sobě tvrdí i LaVeyho propagační leták, ale cesty v jeho individualismu a mém individualismu se značně rozcházej. Já nemám žádný pravidla, žádný zábrany, zkrátka nic co by určovalo jak se mám chovat, co mám nebo nemám dělat nebo v co věřit. Žádný posraný desatero a podobný kraviny. Když budu chtít, tak narozdíl od “LaVeyovských Satanistů” můžu před barákem zmasakrovat dítě sekerou a nebude to proti mému vyznání, nebude to proti ničemu. Pokud bych měl to, jak svůj Satanismus vnímám k něčemu přirovnat, tak spíš vycházím z historických událostí, mytologie a hlavně svojí vlastní interpretace toho, co to je nebo není. Tam kde ostatní vidí chaos, tam já vidim řád, tam kde jiní vidí temnotu, tam já vidím potenciál, tam kde jiní vidí zlo, tam já vidím přiležitost. Všichni se bojí temnoty, zla a smrti – já naopak tyhle věci vyhledávám a uctívám, protože smrt člověka nikdy nezklamala a vždy to bude jediná věc, na kterou se člověk může spolehnout. V každém z nás to je, vždycky to tu bylo a vždycky to tu bude, jen někteří „peace and love“ idioti to v sobě potlačují, nebo si nechávají diktovat ostatními aby to v sobě potlačili. Satanismus je pro mě procitnutím, objevováním temných stránek člověka, objevováním sebe sama a uctíváním toho, co by pro lidi mělo být za dobu jejich existence na Zemi nejvíc přirozený, ale nějakým záhadným způsobem to pro většinu lidi stále přirozený neni.

Považuješ vypálení několika kostelů s nepochybnou historickou hodnotou na začátku 90. let jako akt chvályhodný, či odsouzeníhodný? A v obou případech – proč? Jak by se měl black metal stavět vůči současnému společenskému trendu hyperkorektnosti?

Ony kostely sice měly historickou hodnotu, ale zároveň Křesťani při jejich stavbě naprosto chcali na historickou a spirituální hodnotu míst kde je stavěli a na čem je staví. Samozřejmě ne všechny kostely byly postaveny na dávných, pro Pohany důležitých místech, ale to nic nemění. Křesťani za svou historii zníčili po celém světě tolik památek a kulturních odkazů, že by to nemělo být zapomenuto a naopak by lidem mělo být připomenuto, že ti kdo se tváří jako jejich spasitelé a zachránci, tak jim ve skutečnosti jen s úsměvem na tváři dávají neviditelné okovy a zaslepují je svými lžemi.

Vypálení tehdejších i současných kostelů do základů je rozhodně něco, co si zaslouží uznání a má to mojí nekonečnou podporu a souhlas. Je to cesta jak lidem otevřít oči a pomoct jim si uvědomit, kdo je ve skutečnosti jedem v jejich životech. Válka někdy ušetří víc krve nežli mír.

Co se týče vyměknutí dnešního Black Metalu a snaze některých kapel líbat zadky všude okolo sebe jen aby z toho měly nějaký výhody a byly společensky příjímány, tak s tím se už nic dělat nedá. Takový je průběh vývoje a celkově i dnešní společnosti, protože to, co bylo nekorektní v 70. až 90. letech, tak dnes je už poměrně dobře příjímáno. Ale i tak, kapely co hrajou Black Metal by si měly uvědomit, že pokud budou na koncertech hrát v teniskách a tričku z vegansky korektního materiálu, lobovat za zákaz rybolovu a podporovat krmení Africkejch dětí, tak asi zapomínají že nehrajou hippie-pop-rock. Black Metal ignoruje a naprosto chčije na trendy – jestliže je v dnešní společnosti trend hyperkorektnosti, tak by to nemělo Black Metal nijak ovlivňovat. To by měl každý z Black Metalový komunity vědět,

Poslední otázky se v našich rozhovorech nesou v uvolněnějším duchu a ani dnešek nebude výjimkou: Co si myslíš o skupině Babymetal? Díky za tvé odpovědi!

Prostě Japka…

Behewrath - Grim Echoes of the North