Archiv štítku: CZE

Česká republika

Cult of Fire – [Untitled EP]

Cult of Fire - [Untitled EP]

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.3.2017
Label: Beyond Eyes

Hrací doba: 10:55

Odkazy:
web / facebook

Kultu ohně se v posledních letech zalíbila minialba, jejichž prostřednictvím sebe sama prezentuje již potřetí za sebou. „Čtvrtá symfonie ohně“ (2014) z nastolené védské cesty vybočovala, a i když výhrady mnohých chápu, mně se tahle pocta jedné české a jedné slovenské řece docela líbila. Zato loňské „Life, Sex & Death“, které se opětovně neslo v orientálním duchu, s nímž svého času přišla druhá řadovka „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ (2013), bylo velmi nepřesvědčivé a představilo Cult of Fire v doposud nejnudnější formě.

Cult of Fire ovšem nezahálejí a jen půlroku po zklamání „Life, Sex & Death“ se snaží spravit si reputaci dalším ípkem, které se nese ve značně minimalističtějším provedení – žádný název počinu, žádné názvy skladeb, žádná výpravná grafika, dvě stopy, necelých 11 minut. Ale i to stačí, poněvadž tentokrát je výsledek o poznání lepší.

Možná je trochu paradoxní, že nové EP boduje návratem k větší přímočarosti a agresi. „Life, Sex & Death“ bylo příliš melodické, příliš jemné a neškodné, křečovitě „artové“, v kteréžto poloze to Cult of Fire zjevně neslušelo. Aktuální počin neopouští orientální tématiku Přední Indie, ale chápe ji v blackmetalovějším světle. Vymizela fidlátka, naštěstí zmizely i pokusy o zasněné atmo-skladby, které na předchozím minialbu nudily, a zbyl jen černý kov. I když… ne, že by šlo o úplně ortodoxní a tmářskou záležitost. Jako důkaz, že Cult of Fire stále umějí relativně usedlejší formu black metalu skvěle oživit, může posloužit třeba výtečně hammondkové sólo v polovině první písně. To je jen tak mimochodem můj úplně nejoblíbenější moment z celé nahrávky.

Na druhou stranu, zase bych nadšení nepřeháněl. Je příjemné, že novinka po slabém „Life, Sex & Death“ vykročila (opět) správným směrem, ale i přesto nemám pocit, že bych v případě nepojmenovaného ípka poslouchal něco zásadního. Nachází se tu několik povedených momentů, zejména v první písni, ale do úrovně vrcholných děl Cult of Fire (na prvním místě stále s přehledem zůstává „Triumvirát“) ještě dost zbývá.

Navzdory tomu potěšilo, že Cult of Fire pořád umí dobře a do jisté míry i nápaditě zahoblovat. Nač ale vynášet do nebes, když už víme, že trio Infernal VladTom CoronerDevilish umí ještě lépe? Střídmá spokojenost na místě myslím je, ale budu doufat, že až se někdy Cult of Fire odhodlají ke třetímu řadovému albu, bude to se vší parádou a opět v nejvyšší kvalitě.


Noční provoz – Mare nostrum ignis est

Noční provoz - Mare nostrum ignis est

Země: Česká republika
Žánr: dark ambient / industrial / spoken word
Datum vydání: 15.2.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Do první krve
02. Jen tolik slov
03. Mare nostrum ignis est
04. Zní to jako rány
05. Bezesná
06. Ticho smrti
07. Lávová pole
08. Das Schlaflied

Hrací doba: 48:04

Odkazy:
bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

„Mare nostrum ignis est“ je typickým příkladem alba, které je ve své podstatě dobré, a přesto si jeho poslech člověk příliš neužije a nevychutná. Na vině je jeden jediný rušivý element, jenž ovšem ve výsledném zvuku hraje zásadní roli a dojem z nahrávky potápí, jakkoliv jsou všechny ostatní atributy desky nejen v pořádku, ale dokonce dobré.

Od formace s názvem Noční provoz bych čistě na základě tohoto jména očekával atmosféru spícího města brzy nad ránem, kdy se prázdnými nočními ulicemi převaluje mlha, skrze niž probleskují jen světla lamp a občasně projíždějící liduprázdná tramvaj. Jednoduše urbanistickou melancholii – což v hudbě bývá hypnotická záležitost, podaří-li se ji skutečně přivést k životu. Noční provoz však takový není.

Od desky s grafikou jako „Mare nostrum ignis est“ bych čistě na základě této vizuální stránky očekával atmosféru… no, tady to vlastně tak jednoznačné není. Prvotní dojem samozřejmě svádí k vodě, konkrétněji tedy k moři, ale dokázal bych si představit i jiné, abstraktnější pocity. Zde už jsme o kousek blíže k tomu, jak výsledek skutečně zní, ale i přesto se stále nejedná o to samé, co mi obal evokuje.

Dark ambient bych si rozhodně představit uměl. Vlastně je to přesně žánr, jaký bych očekával. K náladě vizuálu mi ovšem úplně nesedí zřetelné industriální proudy, které blíž než k zasněnému urbanismu mají k temnému strojírenství. Ovšem pozor! Nic z toho, co jsem doposud řekl, nepovažuji za kámen úrazu. Pouze mi to posloužilo, jak se nějakým (možná hloupým, klidně si to myslet můžete, třeba máte pravdu) opisem dostat k tomu, jak „Mare nostrum ignis est“ (ne)vypadá. V konečném důsledku je totiž stěžejní, že hudba Nočního provozu má dobrou kvalitu a že takhle dobře odvedená kombinace dark ambientu a industrialu přináší kvalitní poslech.

V čem je tedy problém? V tom, že jediný člen Nočního provozu vystupující pod přezdívkou ahmed23 tuto kombinaci využívá pouze jako doprovod k přednesu své poezie. Úvodní skladba „Do první krve“ je skvělá, silně industriální a funkci vokálu plní zastřený šepot. Zde nemám výtek. Od druhé kompozice „Jen tolik slov“ se ovšem hudba stane pouhým podkresem k recitaci, která převezme hlavní roli a hraje ji až do konce, ať už jsou básně v mateřštině nebo v případě závěrečné „Das Schlaflied“ v němčině.

To by samozřejmě nemuselo být nutně špatně a navíc nijak nepopírám, že je to poměrně neotřelá věc, která se moc nevidí a obzvlášť v těchto převážně instrumentálních žánrech ne. Já jsem ovšem nevděčný parchant a nijak zvlášť mě to nevzrušuje. Podobný druh abstraktních básní plných metaforických obratů mě úplně nebaví a příliš mě neoslovil ani ahmedův nezúčastněný projev. Právě ten je oním rušivým elementem zbytečně odvádějícím pozornost od povedené hudební stránky.

Možná je to paradox žádat u experimentálních žánrů větší konvenčnost, ale zrovna v tomhle případě by mi vyhovovalo víc, kdyby „Mare nostrum ignis est“ ten nevšední recitační prvek neobsahovalo a kdyby se jednalo o standardně instrumentální temné bouchání a šumění. Budeme-li se totiž bavit čistě o muzikální složce nahrávky, tak ta mi přijde výborná a sama o sobě se mi opravdu líbí.

Verdiktem recenze však nemá být sdělení, že je „Mare nostrum ignis est“ špatným albem. Pouze říkám, že mi z jednoho konkrétního důvodu subjektivně nesedlo a že mě tento obtěžuje natolik, až se k tomuhle počinu Nočního provozu vracet nebudu. Netvrdím ale, že to tak musíte mít stejně. Třeba vám ahmedovy básně a jejich přednes vadit nebudou, třeba se vám to bude dokonce líbit. Já osobně tentokrát přenechám nadšení jiným.

Noční provoz - Mare nostrum ignis est


Hewitt

Hewitt - The Chainsaw Massacre

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore

Otázky: H.
Odpovědi: Hewitt
Počet otázek: 18

Odkazy:
facebook

Čau, Hewitte!  Hádám, že následující otázku jsi nejspíš očekával, ale myslím, že padnout by zřejmě měla, tak si ji odbudeme hned na začátek: Hewitt versus Řezník? Myslím, že podobnost je vcelku zjevná, byť je pravda, že vůči Řezníkovi resp. Sodomě Gomoře už bude vzhledem k jeho (jejich) postavení poměřován asi veškerý domácí horrorcore. Ta maska ale byla hodně podobná a přijde, že na „Plnej zlosti“ ses mu dost přiblížil i rapem. Otázka je jasná – co bys k takovému přirovnání řekl? Je tam nějaká záměrná inspirace?

Takže zdar!, Počítal jsem s touto otázkou záměrná inspirace tam určitě není tam prostě pár lidí nepřekouslo tu podobnost s tou maskou a právě si myslím že po Plnej zlosti ty hejty dá se říct zanikly když jsem vyhodil ten klip Plnej zlosti kde vlastně jsem si z toho dělal prdel měl jsem tam podobná místa co má řezník v klipech a vyhejtil jsem všechny co nás srovnávali šla nahoru i sledovanost a kladný názory téměř už o hejtu nevím jsem s touhle věcí naprosto spokojenej i když vím že hrstka lidí vždycky bude mlet nějaký hovna ale tak už to prostě chodí.. Co se týče hlasu snažím se ho tlačit furt víc za jeho barvu nemůžu a představa že bych valil klasickým hlasem mě děsí to bych potom mohl dávat featy s mc zuzkou.

Myslím, že bychom se měli na chvíli zastavit i u tvého pseudonymu, jehož původ je snad zřejmý. Thomas Hewitt a.k.a. Leatherface z „Texaského masakru motorovou pilou“ je jedním nejikoničtějších filmových zabijáků vůbec. Proč ses pojmenoval právě podle něj? Když se zeptám trochu blbě, proč to nebyl třeba Michael Myers, Jason Voorhees nebo nějaký jiný kultovní filmový vrah? Anebo třeba nějaký reálný maniak jako Ed Gein, jehož kousky ostatně „Texaský masakr motorovu pilou“ inspirovaly?

Thomas Hewitt je moje nejoblíbenější filmová a hororová postava vůbec Texaský masakr motorovou pilou mě úplně fascinoval jak ten příběh tak všechno okolo toho a vlastně mě dostávalo že samotného Hewitta nikdy nechytli i přes to že byl mentálně zaostalej. Dále jsem uvažoval o jménu Baby Face ale i přes to to Hewitt jasně vyhrál.

Série „Texaský masakr motorovu pilou“ aktuálně čítá sedm snímků (a osmý prozaickým názvem „Leatherface“ by měl dorazit na podzim) včetně remaku z roku 2003 a na něj navazujících filmů. Máš nakoukáno všech sedm bijáků? Který kousek ze ságy texaské motorové pily je podle tebe nejpovedenější a proč? Jaký naopak považuješ za ten nejhorší?

Jasný koukl jsem se snad na všechny verze a samozřejmě čekám i na tu novou Escape from Cannibal Farm inspirováno právě Leatherface jsem na to hodně zvědavej samotnej trailer mě hodně zaujal.Nejoblíbenější 2 verze filmu mám Texaský masakr motorovou pilou [pravděpodobně má na mysli verzi z roku 2003 – pozn. H.] a hned další díl Texaský masakr motorovou pilou počátek který vlastně ukazuje děj který se děl před tím něž se někomu podařilo utéct a vyprávět o tom. Za nejhorší verzi bych asi neoznačil žadný film jenom prostě že hodně s těch filmů je starých a ty efekty a záběry nejsou věrohodný diváka to pak hodně odradí.

Přesuňme se od „Texaského masakru motorovou pilou“ k hororům obecně. Jaký je tvůj nejoblíbenější subžánr? Je to hixploitation, kam spadá i „Texaský masakr motorovu pilou“, anebo máš obecně vzato radši jiná odvětví? Koukáš spíš na známější věci, nebo hledáš i zapadlé zvrhlé kousky z oblastí jako nazisploitation, nunsploitation, women in prison, CAT III atd.? Klidně jmenuj i konkrétní filmy, které by měl podle tebe správný fanda hororu vidět.

Až na Texaský masakr mě osobně krváky moc neberou například z Pach krve mě baví asi jenom 2 díly ostatní je podle mě už totální sračka. Asi jako každýho mě baví filmy s paranormálníma jevama V zajetí démonů 1 úplně paráda 2 díl mě už tak moc nechytl dále Annabelle mě taky docela zaujala insidious taky bomba je toho dost v tomhle žánru co mě opravdu baví.

Hewitt

Jaké je tvoje nejoblíbenější hororové období? Dáváš přednost současné moderní podobě žánru, anebo si potrpíš spíš na oldschoolové záležitosti třeba ze 70. a 80. let? Co italská škola, horory od Hammeru, Troma nebo snad dokonce klasická monstra od Universalu?

Tak nějak je mi to jedno ty úplně starší filmy mě neberou už jak jsem říkal u masakru když ty efekty jsou průhledný nebaví mě to radši si tedy potrpím na ty novější filmy.

Poslední filmová otázka – co je podle tebe ten úplně nejzvrácenější film, jaký jsi kdy viděl? Nemusí jít nutně o horor.

Ty vole hele například mě chytil film 3096 dní: Příběh Nataschi Kampuschové celkem jako hustý je to podle skutečnosti Psychopat si vyhlídne malou holku unese jí a má jí zavřenou v jedný místnosti psychycky jí týrá a ona vlastně uteče až po 3096 dnech jako zaujalo mě to určitě doporučuji.

No a absolutní šílenost co jsem viděl je Srpski film asi jako většina jsem na něj narazil díky featu ŘezníkaByzem ale podle mě je to hustá prasárna.

Pojďme konečně za hudbou. Aktuálně chystáš placku „The Chainsaw Massacre“, z níž už jsi vypustil tři tracky. Otázka je jasná – kdy bude album venku?

Dát jasnej termín je vždy ta nejtěžší věc při chystání desky mě se to strašně protáhlo už jenom čekáním na featy další věc je mastering já osobně doufám že konec června začátek července bude venku v plný parádě! A že se na to kurevsky těším!

Jedním z vypuštěných songů je i „Láska psychopata“, kde hostuje Astral z Alfa Sekta, a jestli jsem to správně pochopil, měla by se na albu objevit i písnička, kde bude kompletní Alfa Sekta. Astral se nicméně podílel už na tracku „Padla tma“ z „Prolezlej smrtí“. Proč to opakování, nebylo by lepší pozvat někoho, kdo se u tebe na featu ještě neobjevil? To mě přivádí k druhé části otázky – co další hosté na desce? Můžeš nějaká jména prozradit?

Ano celá Alfa Sekta na featu bude a nejom Alfa chystám menší collabo feat je to neskutečnej nářez!

S Astralovou spoluprácí jsem byl spokojenej už u Padla Tma Láska psychopata si myslím je taky celkem nadějná nevidím důvod proč dobrou spolupráci nezopakovat a featy které se u mě ještě neobjevily na Cd budou taky! Objeví se tam například i Mozek Krang další jména si chci uchovat v tajnosti jako takové to pravé překvapení. Zklamu asi hodně fanoušků co mi psali “Hej ty musíš dát feat s Řezníkem” apod. Řezník na Cd měl být taky snažil jsem se ho tam dostat už jenom kvůli vám bohužel nevyšlo mu to měl hodně práce pak odcestoval já osobně se ale nezlobím podle mého názoru neuškodí když spolupráci dáme dýl až se trochu víc zajedu podle mě to bude o to zajímavější a lidi se hlavně do té doby můžou furt těšit na ten den kdy nás dva uslyší na jednom treku.

Proč se na „The Chainsaw Massacre“ neobjeví song „Leatherface“, k němuž vznikl i videoklip? Soudě dle názvů alba a písně by se tam tematicky hodila…

Šlo o to že jsem album chtěl udržet hodně v utajení nechtěl jsem před vydáním desky moc věcí pouštět ven a klip Leatherface vylezl celkem napřed před ostatníma věcma. Nicméně jsem se rozhodl že ho na Cd nechám z hlediska už jenom proto že Leatherface se na The Chainsaw Massacre prostě hodí!

Celé „Plnej zlosti“ produkoval Mortem a už jsi ohlásil, že v jeho režii bude i většina „The Chainsaw Massacre“. Lze již Mortema považovat za tvého dvorního beatmakera? Kvůli čemu jsou podle tebe jeho instra nejlepší (nejvhodnější pro tebe)?

Je to tak Plnej zlosti byl jakoby takovej náš společnej projekt já jsem z toho byl maximálně nadčenej hodlám od něj beaty brát i v budoucnu padli jsme si do oka jsem za to rád ten člověk mě strašně motivoval k tomu abych se začal víc snažit a i když tomu třeba moc lidí neuvěří tak to byl Mortem kdo jako první kontaktoval mě! Šlo o období když jsem vyhazoval klip Lovec žen tak mi napsal že se mu to líbí začali jsme spolu komunikovat a tam už byla spolupráce jasná!

Hewitt

Jak se zpětně koukáš na svoje starší počiny? Při srovnání „Plnej zlosti“ a nových songů z „The Chainsaw Massacre“ s „Prolezlej smrtí“ nebo „Schizofrenií“ mi přijde, že tvoje úroveň šla výrazně nahoru. Ty rané věci mě moc nebaví a hlavně „Schizofrenie“ se mi zdá jako čistá amatéřina, novější skladby jsou s kvalitou dost jinde. Jsi s „Prolezlej smrtí“ a „Schizofrenií“ z dnešního pohledu spokojen?

Nejsem ani jedna z těch věcí mě vůbec nebaví zase mi přijde blbý to ale mazat je to můj start nevidím na tom nic špatného i když je to absolutní mrdka.Já jsem ani nechtěl v hudbě pokračovat strašně mě motivovali lidi co psali že je to dobrý ať pokračuju pak přišel den kdy se mi ozval Mortem a řekl jsem si že to zkusím s ním kvalitnějc začal jsem se víc snažit a bomba. Porovnání Plnej zlosti a The Chainsaw Massacre je o5 jednoduchý u Plnej zlosti mě nabaví kvalita a celkově podání rapu myslím si že teď u nové placky to bude zase neuvěřitelná změna je to poprvé co mě vlastní skladby baví a tak by to mělo být!

Další taková standardní otázka – jak proběhlo tvoje první setkání s horrorcorem? Kdy došlo k prozření, že tohle je ono a přesně tuhle muziku chceš sám dělat? Jací interpreti jsou pro tebe z hlediska posluchačské cesty zásadní?

Hele vůbec nevím kolik mi mohlo bejt ale první horrorcore skladbu si pamatuju tenkrát mi kámoš pouštěl trek Sodoma gomora mc BushpigSnuff porn gore. Tenkrát mě to strašně chytlo a tak nějak jsem začal vyhledávat další skladby. Já osobně to dělám protože se u toho dokážu uvolnit život jsem neměl lehkej právě naopak byl úplně na píču nevidím důvod proč zpívat o kytičkách.

>

Z horrorcoru se mi asi nejvíce líbí Butchers haremMc cumbloodem jsem v kontaktu měla by nám vyjít věc jenom čekám až to hovado bude mít čas a dohodnem se na tom mám z toho neuvěřitelnou radost.

Rád si poslechnu Haadese, Sodomu nepopírám že se mi některé věci od nich opravdu líbí.

Ze začátečníků mě hodně oslovil Dreadman kterej vyhodil solidní věc “Na začátku byla tma” teď je po něm ticho já doufám že se ta píča k tomu vrátí a vyhodí pořádnej náhul!

Posloucháš i „obyčejný“ hip-hop, anebo frčíš jen v horrorcoru? Líbí se ti i nějaká hudba mimo hip-hopové vody a jeho subžánry?

Hele líbí se mi Schyzo je mi u píči jestli za to dostanu hejt mě se to líbí a tím to pro mě končí jediný co mi asi vadí je že spolupracuje s košťátkem Protivou.

Dále mám rád Fuerzu Armu jedinej real street rap v Čr. Bohužel už po nich taky neni slyšet prý chystají novou placku což by byla paráda ale bůh ví jak to s nima bude.

Hewitt

Co říkáš na poslední desku „Multikill“ od Sodomy Gomory? Skupina tu hodně uhnula ze svého stylu. Bereš tuhle změnu, nebo si myslíš, že by se měli vrátit k dřívějšímu soundu?

Nějak extra Multikill naposlouchanej nemám takže ho nějak hodnotit nebudu.Ta změna hele podle mě půla lidí bude vystříkaná jaká je to pecka půlka lidí bude brečet že je to mrdka ale tak už to prostě je.Mě osobně při těch pár věcech co jsem slyšel ta změna nevadila předvedli prostě něco co tady u nás není každýho věc já třeba osobně bych ale do takového beatu asi nic nenapsal jsem radši na ty klasický beaty popřípadě propojený s kytarou mě osobně se to líbí víc.

Na Facebooku máš fotku v triku Mortal Cabinet (teda aspoň předpokládám, že to jsi ty, v té masce to není úplně poznat, haha). Co říkáš na tuhle mezi-žánrovou allstar spolupráci? Líbila se ti „Necrotica“? A co si myslíš o domovských formacích Samira Hausera a Františka Štorma, tedy o Vanesse a Master’s Hammer?

Hele já to triko dostal myslím že k Vánocům a na tu fotku jsem si ho vzal z jediného důvodu v tom období do mě strašně Hejtil Mantus nedokázal unýst že mám triko od Mortema a začal všude psát že ZNK lezu do prdele..Tak jsem mu chtěl udělat radost s tím že mám i jiné triko ze znk shopu bohužel se už ale nevyjádřil :( Ale samozřejmě o Mortal Cabinet vím naposlouchal jsem pár věcí něco mě bavilo něco ne víceméně o Vanesse a Master’s Hammer nic nevím.

Nadhodím pár českých jmen, zkusím prosím každé z nich v krátkosti okomentovat, co si o nich a jejich tvorbě myslíš: PSH, Prago Union, Chaozz, James Cole, Kapitán Demo, Tlustej Kárl, Blakkwood, Sharkass, Johny Machette, Hrobka a Pitva, Terror Crew, Masový wrazi.

Sračka,Vím že byl v Chaozzu jinak ho nesleduju,Na Chaozzu jsem vyrůstal,Supercroo byla super ale nějak ho nesleduju,Nevím,do doby než se z něj stal Fatty by to šlo ale nějak o něm moc nevím,MRDKA,PÍČA,GAY, Hrobka a Pitva mě nikdy moc nebrali.Terror crew pár věcí jsem slyšel paráda,Od Masových Vrahů mě hodně bavilo poslední album+ Doktor smrt od Maroona taky skvělá věc.

Na závěr opět jedna docela provařená otázka, ale musím říct, že mě osobně tohle vždycky zajímá, byť to mnohým kapelám může zkazit image. Co děláš v civilním životě, když odložíš masku a mikrofon? Na fotkách vypadáš docela mladě… studuješ ještě, nebo už ses stal součástí soukolí kapitalismu a makáš? Pokud první možnost – co studuješ? Pokud druhá možnost – kde pracuješ?

Tak krom toho že makám se snažím být co nejvíce s přáteli rád bych se vrátil ke studování.samozřejmě kalby ženský týrám i v reálným životě oni si totiž nic jiného nezaslouží

hele prostě dělám asi to co každej mladej člověk. Kde makám? Ironie osudu makám právě jako Řezník u jedný společnosti což vyžaduje že třeba často jezdím pryč a pak jak píča nestíhám vydávat alba.

Hewitt

Díky za rozhovor a na rozloučenou nám třeba prozraď tři svoje nejoblíbenější pornoherečky!

V pohodě já taky děkuju! 3 nejoblíbenější pornoherečky? 1.Lucka Bílá 2.Halina Pawlowská 3.Ewa Farná!!


Jakub Adamec – Are You Human? Confirmed.

Jakub Adamec - Are You Human? Confirmed.

Země: Česká republika / Polsko
Žánr: experimental electronica
Datum vydání: 11.11.2016
Label: Mik Musik / BDTA / Flesh&Brain

Tracklist:
01. Between You and Happiness
02. Untitled Gate
03. Acid Rain, Acid Snow, Acid Sun
04. Look, That’s You There? Yes. That’s Me
05. Immigrants from the Stars
06. Take Me to the Light
07. Discover Your Own America
08. No Human No Cry
09. S as a Symbol
10. Velké Jupiterovice

Hrací doba: 41:25

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Flesh&Brain

Neskromně si dovolím tvrdit, že nepatřím mezi posluchače, kteří by byli uzavřeni v mantinelech jednoho stylu a požadovali jej v neměnné formě. Ve chvílích zvýšené koncentrace marnivosti bych skoro i řekl, že jsem otevřený posluchač. Pod tímhle označením však není radno chápat člověka, jenž ocení vše, nýbrž někoho, komu rozdílné (a někdy dokonce i nové) žánry nejsou překážkou – tou by totiž měla být špatná kvalita. Anebo v některých případech třeba i nepochopení – to může nastat, ať se snažíte být sebevíc otevření.

Hele, nebudu tady roztáčet diplomatické tanečky, chodit kolem horké kaše, ani oddalovat to, co dřív nebo později padnout musí a klidně to může padnout hned – k „Are You Human? Confirmed.“  jsem si cestu prostě a jednoduše nenašel. Snaha byla, věnoval jsem tomu čas, ochotu, vůli a všechny tyhle věci, ale zřejmě nedošlo k ideální konstelaci planet a vlnové délky moje a té desky se nedokázaly zesynchronizovat na stejnou frekvenci. Co naplat, když mě to tak mocně nebaví, nedá se svítit.

Nejhorší na tom je, že to ani nemůžu pořádně zmrdat, jakáže to není sračka, protože v jádru je „Are You Human? Confirmed.“ svým způsobem zajímavá nahrávka. Jakub Adamec ukázal, že má v krvi dost vyjetou elektroniku už v rámci I Love 69 popgejů, ale na své sólové nahrávce – tedy alespoň na téhle konkrétní – je vyznění skladeb o něco serióznější. Tohle tvrzení ovšem berte s jistou dávkou rezervovanosti, protože muziku I Love 69 popgejů znám jen hodně zběžně, čili je to spíš takový povrchní dojem.

Tak jako tak ale takový dojem hovoří ve prospěch „Are You Human? Confirmed.“… stejně jako tvrzení, že je album divné a těžko zařaditelné. Je v tom kus experimentu, některé rytmy jsou vcelku chytré a hlavně je z celého výsledku znát snaha nehrát dle zajetých šablon a zkusit si vyšlapat nějakou vlastní cestičku. Ať už rozmanitostí, hravostí, úchylnými zvuky, zvláštními nápady nebo mimoňskou atmosférou. Dohromady jde o mozaiku, v níž se bez problémů mísí subtilní beaty se synťáky jak z osmibitových arkád, které sem tam umravní roboticky znetvořený vokál, skřeky, mluvené slovo, jinde výrazná melodie, támhle se zas přejde k minimalistickému ambientu, aby se posléze deska vrátila do pošukaných kosmo-nálad. Akorát to dost často není výlet raketou na oběžnou dráhu, spíš pořádný drogo-trip.

Řekněte mi ale – k čemu to všechno je, když poslech „Are You Human? Confirmed.“ stejně ve finále nebaví? Ve vší honbě za podivností totiž nahrávka ztratila duši a je absolutně odlidštěná v pravém významu slova. „Are You Human? Confirmed.“ možná dává nějaký smysl jakožto formální experiment, ale v roli něčeho, co bych měl chtít poslouchat, fatálně selhává. Palety zvuků jsou kostrbaté a navzdory papírové prapodivnosti a zajímavosti nemají žádnou „flow“, s níž by vás to chytlo za srdeční sval. Prostě v tom není nic libozvučného, a navrch se ani nepodařilo vytvořit nějakou silnou negativistickou emoci nebo strhující atmosféru, s nimiž by se to dalo omluvit. Namísto postupného rozkrývání a zrání se navíc materiál postupně dostává do bodu, kdy po x-té slyšené motivy začínají spíš obtěžovat.

Jakub Adamec - Are You Human Confirmed

Jsou tu některé písně, které mají potenciál. Snad žádná z nich není absolutně bez výhrad, ale třeba „S as a Symbol“, „Discover Your Own America“ či „Velké Jupiterovice“ něco málo do sebe mají. Paradoxní je, že jsou to v určité míře skladby o něco konzervativnější a usedlejší než kupříkladu „Between You And Happiness“ nebo „Take Me to the Light“. Na opačné straně stojí třeba „Look, That’s You There.Yes.That’s Me“, která se po čase stává doslova nesnesitelnou. Jenže vzato kolem a kolem mi ani ty takzvaně lepší písničky nejsou schopny nic předat. Snad jedině „S as a Symbol“ mě zaujala, ale jinak mě celé „Are You Human? Confirmed.“ minulo obrovským obloukem.

Těžko říct, co s tím dělat. Vidím zde určitá formální (!) pozitiva a je mi sympatické, že si celé „Are You Human? Confirmed.“ libuje v prostorách takhle mimo zaběhnuté postupy a stanovené škatulky. Jak ale vidno, ani to někdy nemusí stačit k posluchačskému prožitku. Subjektivně mi totiž Jakubova sólovka nic neříká. Vůbec nic. Třeba jsem to jen nepochopil a nedozrál na tenhle level, kdoví. Zkuste sami a uvidíte, třeba něco najdete tam, kde jsem já vyhořel.


War for War – Illud tempus

War for War - Illud tempus

Země: Česká republika
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 10.4.2017
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. Světlo přítomnosti
02. V těžní kleci květ
03. Illud tempus
04. Zajištěná cesta
05. Černé duše mráz
06. Expanze důlních stěn
07. Zápary a ohně
08. Selhání

Hrací doba: 39:29

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Metalgate Records

Morbivod je jméno, jaké snad není nutno zevrubně představovat – asi každý, kdo se aspoň trochu pohybuje v českém metalovém rybníčku, na tohohle chlapíka z Plzně nějakým způsobem narazil. Což ovšem nevypovídá vůbec nijak o kvalitě jeho tvorby – vypovídá to pouze o tom, že co se hudby týče, je to zjevně pracovitý člověk. Ale i to si zaslouží určité uznání.

Asi je zbytečné tu vykládat, že se Morbivod různým způsobem podílí na x kapelách. Vystačíme si pouze se suchým konstatováním, že vlastně každá z nich je svým způsobem něčím zajímavá, což platí i o War for War. Tento projekt si prošel zajímavým vývojem a od agresivního black metalu ve stylu Marduk se dostal až k industriálnímu blacku s neotřelou hornickou tématikou. Obecně vzato mi však Morbivodova hudba přijde zbytečně nadceňovaná… samotnému je mi něčím sympatická, neupírám jí jakési specifické fluidum a přistoupí-li člověk na tu hru, má to něco do sebe, ale když se podívám kritickým okem bez berliček typu „na české poměry“, tak těch skutečně dobrých alb má Morbivod na kontě minimum. Minulá „Věž smrti“ ovšem dle mého názoru patřila k těm lepším.

Tím spíš zamrzelo, že byla činnost War for War po vydání nejlepší desky projektu ukončena. Tak nějak jsem ale už tehdy tušil, že někdy v budoucnu k obnově dojde – došlo nejprve nakrátko v roce 2013 na několik koncertů a pak loni, přičemž výsledkem onoho druhého návratu je i čtvrtá řadová nahrávka „Illud tempus“. Po jejím náslechu si však nemůžu pomoct a musím se zeptat – nebylo by nakonec lepší, kdyby jméno War for War zůstalo spát a zbyla po něm jen důstojná vzpomínka?

Nebudu chodit kolem horké kaše – „Illud tempus“ je zklamání. Novinka sice formálně víceméně pokračuje ve stylizaci i stylu, jaký byl plně rozvinut na „Věži smrti“ (ačkoliv ubylo industriálního chladu), ale je to takové… nevím, jak to přesně pojmenovat. Když to nazvu lacinější verzí minulého alba, nebude to mé pocity vystihovat přesně, ale bude se to tomu blížit.

Mnohé pasáže mi připadají takové humpolácké, skoro jako kdyby to hrála nějaká zábavovka, nikoliv člověk, jenž patří k největším stálicím českého metalového undergroundu. Takzvaný industrial je v případě „Illud tempus“ spíše úsměvný, nicméně tím spíš strašidelnější je zjištění, že občasné rádoby beaty pro začátečníky jsou pořád zábavnější než většina metalových pasáží – až tedy na výjimky jako třeba několik strašných prvních vteřin „Černé duše mráz“. Nezřídka jsem na „Illud tempus“ zacítil i závany Umbrtky, jenže jak se ukazuje, bez umbrtkovského svérázu a nadhledu to nefunguje. Někdy se různé melodie dotýkají nevábného kýče, čehož může být důkazem třeba titulní píseň. Navrch „Illud tempus“ dost často hrdě vyráží do boje s postupy, jaké byly za hranicemi dávno vyčichlé retro už před víc jak deseti lety.

War for War - Illud tempus

Zvláštní kapitolou je i Lenka Machová, která se do kroniky českého metalu zapsala podílem na prvních dvou deskách Ador Dorath a na „Illud tempus“ vystupuje jako regulérní člen War for War. Nicméně si nejsem jist, co si mám o jejím vkladu myslet. V některých chvílích je právě ona tím nejsolidnějším (třeba jedna pěvecká linka v titulním songu), ale jindy (a bohužel častěji) mám zase pocit, jako kdyby se do těch skladeb vůbec nehodila, a je v nich vesměs jen kvůli tomu, aby dostala nějaký prostor, když má být právoplatným členem. Navíc i díky ní (avšak nejen díky ní) album dostává jakéhosi gothic metalu, což v kombinaci morbivod-metalem mrzké formy a levné rádoby elektroniky dává dohromady poměrně bizarní, místy až nechtěně komický koktejl.

Ani nemluvím o tom, že mě Lenčino neustálé „á á ááá“ hodně rychle začalo vyloženě obtěžovat. Ale nejen to. Jak rostl počet poslechů, zjistil jsem, že namísto toho aby se „Illud tempus“ rozevíralo a zrálo, spíše se čím dál tím víc propadá a všechny neduhy jsou znatelnější. Výsledek je asi takový, že třeba na druhou „V těžní kleci květ“ jsem si dokázal vypracovat nefalšovanou averzi a nemůžu ten song už ani cítit. A pozor, nebavíme se o nějakých desítkách poslechů.

Smutné je, že pozitiva se hledají jen těžko, snad jedině textová stránka je vesměs v pohodě. Sem tam pasáž nebo motiv dejme tomu mají potenciál, ale skutečnost je asi taková, že zde nenacházím píseň, k níž bych neměl výhrad a o níž bych mohl říct, že se mi líbí celá. Asi nejstravitelněji z toho vychází finální „Selhání“, ale jde o jednookého krále mezi slepci.

Možná, že je recenze příliš příkrá, ale nějak jsem nenašel nic, čemu by se dalo tleskat. A chválit z nějakých pokryteckých důvodů jako třeba kvůli jménu nebo protože je to české, to zapotřebí nemám. Za mě tedy takhle ne, tenhle návrat nemusel a snad ani neměl proběhnout. Nuda, zklamání, bída.


Inferno – Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)

Inferno - Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.4.2017
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. The Innermost Disillusion
02. Abysmal Cacophony
03. Upheaval of Silence
04. Ω > 1 (Oscillation in Timelessness)
05. Gate-eye of Fractal Spiral
06. Orison for the Baneful Serpent

Hrací doba: 44:47

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

V případě Inferna se přímo nabízí vytáhnout fousatou hlášku o vínu, které zraje. Já vím, že je to klišé jako prase, ale někdy i takhle základní recenzentské obraty mají své opodstatnění a sednou jak vy-víte-která-část-těla na vy-víte-které-vybavení-kuchyně. Nechci tím říct, že je stará tvorba Inferna špatná, však na něčem si smečka okolo Adramelecha svůj status jedné z nejdůležitějších domácích blackmetalových formací vybudovat musela, přesto si myslím, že v současné době je Inferno mnohem zajímavější skupinou, než jakou bývalo kdysi.

Rozepisovat se o tom, jakou cestou se směřování kapely začalo v posledních letech ubírat, by bylo nošením black metalu do Norska. Pro potřebu plynulosti textu snad můžeme připomenout jen to, že příklon k chytřejšímu a atmosféričtějšímu pojetí černého kovu nesměle započatý na „Black Devotion“ byl plně rozvinut předchozí deskou „Omniabsence Filled by His Greatness“. Ta se nakonec dočkala vřelého pojetí a velkého ohlasu i za hranicemi naší zemičky. Ze všech těchto důvodů nijak zvlášť nepřekvapí, že letošní počin „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ v nastoleném trendu pokračuje.

Bylo by však vůči novince značně podlé tvrdit, že je tato pouze druhým dílem „Omniabsence Filled by His Greatness“ a že se Inferno snaží zopakovat recept, s nímž uspěli před čtyřmi lety. Naopak, rozdíl mezi oběma nahrávkami je značný. Mnohem příhodnější by bylo říct, že „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ jde ve vytyčovaném směřování ještě dál a Inferno jakožto kapelu v jejím vývoji posunuje o další krok kupředu. Novinka v porovnání se svým předchůdcem klade ještě větší důraz na atmosféru a náladotvornost, je rozmanitější, variabilnější a v jistém slova smyslu snad i progresivnější.

Jakkoliv to z jistého úhlu pohledu může znít paradoxně, zároveň s tím mi „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ přijde i čitelnější a stravitelnější – navzdory tomu, že jsou jednotlivé skladby opětovně dlouhé a tentokrát i členité. Jenže zatímco „Omniabsence Filled by His Greatness“ si hrálo spíše s detaily zapuštěnými v monolitickém celku, novinka dává jednotlivé – a nutno říct, že mnohdy skutečně výtečné – nápady více na odiv. Snad i proto byl pro mne náslech a vstřebání desky mnohem snazší než svého času u minulého alba.

Nicméně pozor. Sice padly obraty jako stravitelnost, čitelnost či snazší náslech, což by leckomu mohlo evokovat snahu jít naproti posluchači, jenže ve skutečnosti takhle nahrávka vůbec nepůsobí. „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ bezesporu nepostrádá uvěřitelnost, hloubku a navzdory zmiňovaným atributům je trvanlivá. A vlastně takový přístup Infernu v jeho současné podobě sluší, protože tím spíš pak vyniknou vymazlené skladatelské chuťovky jako třeba jeden naprosto majestátní riff v „Abysmal Cacophony“.

Inferno

Naštěstí ale každá píseň obsahuje skvělé momenty, díky nimž se vyplatí věnovat „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ plnou pozornost a neupadat do letargie. Neříkám, že je každá vteřina desky geniální, ale i tehdy, kdy nastoupí kvalitativně standardnější pasáže pouze udržující hladinku atmosféry, dokážou Inferno vzápětí nabídnout něco, co kompozici oživí a díky čemu její zařazení na desku dává smysl. Příkladem budiž třeba „Upheaval of Silence“, byť ve finále tato stále působí jako nejméně dobrý dílek celkové mozaiky. Ne snad, že by byla vyloženě špatná, kupříkladu její závěr je povedený, ale třeba fantastické finále „Ω > 1 (Oscillation in Timelessness)“ nebo druhá půle „The Innermost Disillusion“ jsou prostě víc. Vrchol počinu ale vidím v hypnotické jedenáctiminutovce „Gate-eye of Fractal Spiral“, kteroužto bych se nebál označit za jednu z nejpůsobivějších (ne-li rovnou tu úplně nejpůsobivější) věcí, jaké Inferno doposud složili.

Z dosavadního ladění textu je asi zřejmé, že se mi „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ líbí – hodně. Recenzi jsem mohl napsat mnohem dříve, ale záměrně jsem si dal načas a nechal desku patřičně uzrát, abych zde náhodou nevynášel zbrklé soudy podložené pouze dočasným zaujetím, které bych měl po nějaké době chuť korigovat. Jenže za aktuálního stavu, kdy mám za sebou množství poslechů na relativně delším časovém horizontu, si dovolím tvrdit, že „Omniabsence Filled by His Greatness“ bylo pokořeno. Když to dáme dohromady s úvodním odstavcem, v němž jsem prohlásil, že současné Inferno je mnohem zajímavější skupinou než Inferno ve své dřívější podobě, vychází mi z toho, že „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ je novým vrcholem v diskografii formace.


Mallephyr – Assailing the Holy

Mallephyr - Assailing the Holy

Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 21.10.2016
Label: Mad Lion Records

Tracklist:
01. The Service
02. Assailing the Holy
03. Raped by the Morbid Command
04. Inhaling the Nihilism
05. Anti-Human
06. Still Alive… But Dead
07. Crushing the Paradise, Destroying the World
08. A Hymn to the Darkest Horizon

Hrací doba: 35:07

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Mallephyr

O Mallephyr se už napsalo hodně, dokonce i u nás. Možná jste se ptali, kde je recenze na „Assailing the Holy“, a věřte, že herr H. se mě na tohle vyptával taky celkem často, haha. Ale já si dal raději na čas. Když mám něco recenzovat, tak raději ignoruji články ostatních, ale v případě Mallephyr to nebylo tak snadné. Sami víte ještě lépe než já, co se o kapele napsalo a namluvilo. Všechny ty zkazky o naději české scény, kapele takřka světového formátu, nemluvě o vysokých a někdy až přifouknutých hodnoceních. Mám snad v plánu desku shodit a říct, že to zas taková pecka není? Čtěte dál!

Označení „moderní death / black metal“ Mallephyr sluší a je nutné uznat, že jej berou za správný konec. Hudba není ani zdaleka umělá nebo podbízivá, jak to už u různých načančaných rychlokvašek bývá, s čímž se dle mého názoru pojí největší plus desky a také jistý škraloup. Vezmu-li to tedy prvně za ten „negativní“ konec, tak musím přiznat, že jsem si zde nenašel natolik výrazné motivy, které by se mi nějak hluboce vryly do podvědomí a nutily mě k daným pasážím se vracet jako feťák k jehle. Tím ovšem nechci říct, že by zdejší riffy byly nekvalitní balast.

Dle mého názoru, který v dalším odstavci vysvětlím, jsou současní Mallephyr přinejlepším druholigová kapela, což se právě nejvíce odráží právě v riffech, jež neurazí, neodradí, ale zaujmou, jen pokud vy sami chcete. Kapela naštěstí sílu ryzího nápadu dohání zpracováním a důvtipem. Nic dle mého názoru nepokazí metalovou skladbu tolik jako prázdné pasáže bez špetky energie nebo unylé drhnutí jinak slušného motivu. Tomu se Mallephyr vyhýbají úspěšně. Snad je za to odpovědná píle a hodiny ve zkušebně (nebo doma u kytary), ale pokud je na „Assailing the Holy“ něco fakt povedeného, tak to jsou kompozice a zpracování riffů. Songy nestojí, pořád se něco děje, a i když jsem Mallephyr věnoval opravdu dost poslechů, stále se mi album nedokázalo omrzet. Kytaristé si s nápady umí pohrát, a podvědomě cítím, že struny atakují s nezbytnou vervou. Speciální pochvala patří bubeníkovi, s jehož hrou jsem měl na demu docela problém, ale na debutu exceluje a na efektivitě hudby má lví podíl.

A co tedy myslím tou druhou ligou? Nic hanlivého a navíc zde nemyslím na tuzemskou scénu, kde Mallephyr z pochopitelných důvodů vyčnívají. Myslím, že by se neztratili ani v Polsku, kde je konkurence přece jenom větší. Tam by asi patřili mezi kapely, které svou domácí fanouškovskou základnu mají, nejsou terčem posměchu (Poláci umí být opravdu škodolibé kurvy, co se týče domácích spolků), a kdyby náhodou v jejich tvorbě došlo k jistému kvalitativnímu skoku, nějaké pozornosti se jistě dočkají i venku. Celkově vzato mám z Mallephyr podobný pocit jako kdysi ze Svart Crown okolo vydání debutu „Ages of Decay“. A kde jsou Francouzi teď? Otázkou je, zda by byli Mallephyr také schopni tolik investovat do kapely jako oni…

Mallephyr prospívá, že neznějí moc česky a hlavně se vyhýbají nešvarům, jichž se domácí kapely dopouštějí velice rády (sebe-parodizace, umělost, levnost). Grafika desky je v pořádku, texty rovněž, „nedostatky“ nalezne jen velký hnidopich. Ale! O přidané hodnotě také nelze mluvit. Tu nepřidává vlastně ani zvuk, jenž je z mnoha úhlů pohledu v pořádku, ale jistá hutnost mu chybí. Věřím, že bicí by mohly hudbu táhnout ještě více a problém mám i s vokály, které mi na desce přijdou naprosto bez šťávy. Přitom naživo byl Opatův projev velice dobrý, takže kde je chyba? Do budoucna také očekávám, že z některých riffů už nebude tak strašně okatě vyčnívat záliba v Immortal a Inquisition.

Mallephyr

Celkově jsem s „Assailing the Holy“ spokojen a jsem rád, že mohu Mallephyr brát zcela vážně a vyjádřit jim svou podporu bez příslovečného přivření oka. Zlepšení by bylo na místě asi na všech frontách, osobně bych byl rád za více násilí a temnoty, ale již teď je základ kvalitní a globálně se jedná o lehký nadprůměr. Na nový materiál se těším.


Mayhem, Inferno: Purgatorium Europæ Septentrionalis Tour

V koncertním eintopfu jsem zmiňoval výlet do maďarské Budapešti za koncertem Mayhem a tuzemských Inferno. Přiznám barvu, že jsem tam nejel se pouze mrknout na koncert, ale společně s Infernem, jimž jsem v rámci turné vypomáhal převážně s prodejem merche, ale i taháním beden, tlumočením, managováním a vším možným, co se zrovna naskytlo. Neberte to, prosím, jako chvástání. Tímto chci osvětlit původ všelijakých bonusových a zákulisních informací, jež se v následujících řádcích objeví. Plnohodnotný tour report, který by detailně rozvedl každou štaci Inferna na Purgatorium Europæ Septentrionalis, nemám čas ani chuť psát. Proto tato kratší, zhuštěnější forma, kde hraje prim maďarská zastávka s příležitostným ohlédnutím za předchozími koncerty, jichž jsem byl svědkem. Pro pořádek, celé turné čítalo dvaadvacet zastávek. Před Mayhem obvykle hráli britští Dragged into Sunlight, na vybraných koncertech bylo předkapel více. Inferno pak byli přizvání na koncerty v Itálii (Milán), Slovinsku (Nova Gorica), Chorvatsku (Záhřeb), Srbsku (Bělehrad), Bulharsku (Sofie), Rumunsku (Brašov) a Maďarsku.

Do Budapešti, konkrétně ke klubu Dürer Kert, přijíždíme někdy ve tři, členové Mayhem crew mezitím tahají koncertní vybavení do sálu. Takže abychom si nepřekáželi, Infernovské bedny apod. jsou prozatím ponechány ve vozíku, jdeme si prohlédnout klub a backstage. Organizace této zastávky byla v rukou člověka, který se na tour Norům staral o prodej merche, a také se ukázalo, že v minulosti Infernu zorganizoval už nejeden maďarský koncert, zkrátka starý známý. Přístup ke kapele byl tedy po nějaké době opět profesionální a vřelý. V takovém Rumunsku a Bulharsku bylo nutné si vydupat i blbou vodu do backstage; prý neobdrželi rider…

Mayhem, Dragged into Sunlight, Inferno

Každý koncert na tour měl jasný rozpis. Příjezd, vyložení věcí Mayhem, sestavení pódiového vybavení, zvukovka. Na předkapely zpravidla došla řada někdy kolem páté nebo šesté, v čase večeře a cca dvě hodiny před otevřením klubu pro veřejnost. Nejinak tomu bylo v Budapešti. To už jsme měli všechny věci dávno vyskládané někde poblíž pódia, bicí sestavené. Stačilo vše vytahat na stage, zapojit a začít zvučit. Pokud bylo Inferno jedinou předkapelou, byl tento proces jednoduchý, tentokrát ale bylo nutné se o čas podělit s domácími Sear Bliss. Domluvilo se sdílení bicí Inferna, bubeník Sear Bliss si pochopitelně dotáhl své vlastní činely, dvojšlapku a šroťák. Problém ovšem nastal, když si Maďaři začali protahovat svou zvukovou zkoušku a čas, kdy mělo být vše hotovo a vyklizeno se neúprosně blížil. Organizátor kvůli tomu posunul dobu, kdy mohlo publikum vstoupit do sálu a zaručil se za úplný set Inferna, i kdyby to mělo znamenat zkrácení vystoupení Maďarů. Tak jako tak, situace začala být mírně chaotická. Při rychlém zvučení se zjistilo, že bubeníkovi nefunguje odposlech (ten se musel vyměnit) a na závěr taky přestal Ska-gulovi fungovat zesilovač, což se řešilo zapůjčením kytarového zesáku Sear Bliss, čímž si aspoň vyžehlili škraloup.

Ironií osudu bylo, že navzdory dlouhé zvukovce měli domácí podstatně horší sound než Inferno. Zvučil jim totiž člověk z klubu, zatímco Inferno mělo svou „vlastní“ zvukařku. Ne, žádná slečna s námi v dodávce necestovala. Věc se měla tak, že na první zastávce v Miláně se místní zvukař příliš nepředvedl a z masivních repráků (italský klub byl opravdu veliký) burácela hlavně basa, šroťák a řev. Tore Stjerna, který nahrával poslední dvě desky Inferna, zvučil Mayhem a největší měrou se zasloužil o to, že Inferno na těch několika zastávkách tour vystoupili bez nutnosti si support slot draze zaplatit, kapele opět podal pomocnou ruku. S výjimkou Itálie a Rumunska (kde byl naopak místní zvukař velice schopný) Inferno zvučila jeho asistentka. I když jisté zkušenosti se zvučením francouzských kapel již měla, s Čechy se snad ještě trochu otrkávala. Ale vždy bylo zajištěno, aby se hudebníci na pódiu slyšeli a do lidí šel slušný zvuk. Tore se obvykle nacházel někde poblíž a sem tam poskytl nějakou připomínku, případně pomohl s technickým problémem.

Inferno

Když bylo v Dürer Kert jakžtakž nazvučeno, hudebníci naběhli do backstage se nalíčit. Mou povinností bylo připravit na stage svícny, pití, zadat instrukce osvětlovači apod. Podobně to probíhalo i na dřívějších štacích. Pak už jsem maďarský koncert sledoval ze zadního rohu sálu, kde jsem prodával zbývající trika a CDs Inferna, namačkaný vedle stolu, kde byl pro změnu merch ostatních kapel.

Z hlediska čistě technického a hudebního lze říci, že Inferno v Budapešti odehráli svůj nejlepší koncert tour. Zvuk byl zezadu velice dobrý, snad jen úvod „The Firstborn from Murk“ zněl ještě trochu chaoticky, ale vše bylo brzy srovnáno. Vizuální stránka se také povedla. Nestávalo se na koncertech pokaždé, aby do klubu dorazil i lokální osvětlovač a světla Mayhem během tour použít nešlo. Obvykle se aspoň zhaslo a pódium osvětlovala statická červená světla. Ale na Slovinsku do muzikantů dokonce praly ostré bílé reflektory. V Itálii byla světelná show moc hezky zvládnutá, zodpovědný člověk se také neostýchal použít mlhu, avšak dojem pohřbíval již zmíněný zvuk. V Rumunsku byl také schopný a vstřícný osvětlovač, ale po chvíli začal instrukcím navzdory používat kdejaké debilní blikance a na kus jedné skladby se dokonce rozsvítil celý klub, který byl mimochodem dost „teplý“. V Maďarsku bylo konečně vše víceméně v pořádku.

Statičnost patrná na některých z úvodních koncertů tour z Inferna opadla již definitivně a hlavně se jim povedlo zahrát koncert bez přehmatů a nedorozumění na stagi. Nenechte se mýlit, něco takového se kolikrát nevyhnulo ani Mayhem. Hlavním důvodem zde bylo, že se kapela teprve sehrávala s novým bubeníkem, jehož můžete znát z působení v Pandemii nebo z debutu Secret of Darkness. Ten se v kapele uvedl poprvé cca týden před tour s Mayhem na koncertě v Ukrajině, a když bylo vše v pořádku, tak hnal hudbu opravdu nemilosrdně a intenzivně kupředu. Původně vypočítaný pětatřiceminutový set dokázal svou rychlostí i o něco zkrátit. Avšak vzhledem k výše uvedenému nebylo ještě možné secvičit skladby z novinky „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“, a tak byl set Inferna v Budapešti a jinde následující: Intro, „The Firstborn from Murk“, „Altar of Perversity“, „The Funeral of Existence“, „Whisper of Hope in Tears of Blood“, „Holy Poison“. Byl-li někde poskytnut delší hrací čas, tak se končilo s „Eaten by Rats Forever“. Bez proslovů a prostojů, pouze cca půlhodina intenzivní a ponuré blackmetalové nálože.

A podobně jako všude jinde, i v Budapešti náležel úplný začátek koncertu našinců malému hloučku lidí. Fanouškům, co kapelu již znali a nedočkavcům, kteří si na Mayhem chtěli urvat flek vepředu. Ale v průběhu první části „The Firstborn from Murk“ se plac před pódiem důstojně zaplnil a myslím, že pár stovek lidí vystoupení Čechů zhlédlo pokaždé. V Maďarsku byla odezva průměrná – potlesk a křik – pár lidí si koncert užilo s větším nadšením, avšak vroucí, uřvaný kotel jako v Srbsku nebo Bulharsku se nekonal. Set skončil, Adramelech se s publikem v krátkosti rozloučil, hudebníci odešli se odstrojit, aby bylo pódium co nejrychleji vyklizeno pro další kapelu.

Sear Bliss

Jak jsem uvedl výše, Sear Bliss měli skutečně zvuk jako z prdele. Než začali naostro, z hlukové koule vyčníval jen mlaskavý kopák, ale naštěstí ještě došlo k jakési úpravě, takže se daly jakžtakž zachytávat riffy. Ani to však moc nepomohlo. Ještě kdysi na festivalu Blacklights ve mně Sear Bliss zanechali docela pozitivní dojem (i když si pamatuji, že měli nějaké technické problémy), zde ale nepomohly ani celkem poutavé linky pozounu. Muzikanti na pódiu energicky kalili, bez odezvy to rovněž nebylo, ale jinak celkem nuda.

Co se týče domácích předkapel, které jsem na tour viděl, tak ani v Rumunsku to nebyla žádná sláva. Indian Fall se předvedli se zajímavým atmosférickým black metalem, až mi bylo podivné, že se setkali s tak nízkou odezvou domácích. Jenže rumunští metalisti byli docela divní, takže se samozřejmě mohli zbláznit z úvodních Syn ze șase tri, což byl dle mého názoru děsně laciný a vyprázdněný „kinder black“.

Syn ze șase tri

Pokud vás zajímá, jak hráli Dragged into Sunlight, kteří válcovali publikum na většině zastávek tour a s Infernem hráli v Miláně a slovinské Nové Gorici, tak vás odkáži na detailní report Marastmusic z jejich pražského koncertu, kde to evidentně vypadalo velice podobně. Britové to do lidí prali opravdu intenzivně a koncertně se předvedli lépe než Inferno. V Itálii, kde to dovolila velká stage (vlezly se zde bicí soupravy všech tří kapel a ještě bylo místa dost), měli s sebou kromě velkého kostěného stojanu i televizní obrazovky, které promítaly samé hezké věci; Klip k „Visceral Repulsion“ napoví o jejich nátuře víc.

Nu a nyní již k samotným Mayhem. Kvůli Attilovi by se dalo říct, že v Maďarsku měli takřka domácí koncert. Klub měl uvedenou kapacitu 900 lidí a jistě nechybělo mnoho k vyprodání. Podobný dav jsem viděl jen v Itálii a Chorvatsku, kde byly ovšem větší sály. V menších klubech jako ve Slovinsku a Bulharsku byla doslova hlava na hlavě, Srbsko bylo velikostně někde mezi, ale lidí bylo taky plno. Jen to Rumunsko vypadalo trochu prořídle s těmi, odhaduji, 300+ platícími v prostorném klubu.

Když technici Mayhem dodatečně zkontrolovali, zda je na pódiu vše v pořádku, ještě jednou se rozsvítil sál, do kterého zaznělo, aby lidé, vzhledem k podstatě vystoupení, nechali své mobily v kapse anebo alespoň fotili bez blesku. Asi si dovedete představit, s jak velkým úspěchem a pochopením se toto setkalo. Sál poté potemněl, pódium zahalila hustá, modře prosvícená mlha. Ambientové intro prořízl až Hellhammer a s úvodním riffem „Funeral Fog“ se na pódium dostavila většina hudebníků v kápích. Černobíle znetvořený Teloch, kníratý a nenalíčený Ghul, dokonce i Necrobutcher se zahalil, i když jsem si říkal, zda jeho obvyklé „civilní“ vystupování přeci jen není v rámci Mayhem přirozenější. Kytaristé na sebe pozornost příliš nestrhávali, ale své vystupování měli promyšlené, zvláště Ghul se dokázal pohybovat velice teatrálně, bez toho aby to působilo trapně. Necrobutcher do publika vrhal intenzivní pohledy a netradiční kápi navzdory byl jednoduše sám sebou. Hellhammera šlo za bicí hradbou sotva vidět, tedy pokud jste zrovna neměli to štěstí ho vidět z backstage nebo nějak z boku.

Hlavní pozornost publika samozřejmě patřila Attilu Csiharovi, který za výrazných ovací přišel na pódium těsně před začátkem svého prvního vokálního partu. Jeho hlasový projev byl „uječenější“ a ne tak hluboký, avšak veškeré excentrické kreace zvládal, dovolím si říci, že mnohem lépe než svého času na „De mysteriis dom Sathanas“. Přeci jen za tu dobu urazil dlouhou cestu. Byl to hlavně on, kdo vystoupení dával autentickou magickou patinu. Zaklínal spoluhráče i publikum, a když se před závěrečným dvojblokem „Buried by Time and Dust“ a „De mysteriis dom Sathanas“ celá kapela sešla u přistaveného oltáře přivolat duchy zemřelých, věřil jsem, že Mayhem nemají onu okultní teatralitu jen odkoukanou od jiných kapel. Attila mezi skladbami příležitostně odbíhal se přelíčit, převléct či upravit ohavnou masku, která mu po nějakou dobu překrývala tvář, některé ambientní předěly doplňoval svým hlasem a jednu skladbu uvedl alikvótním zpěvem zcela sám (mám pocit, že to byla vždy „From the Dark Past“, ale jistý si tím už nejsem).

„De mysteriis dom Sathanas“ bylo přehráno v celé své délce, minutáž lehce natáhly zmíněné předěly a úplný závěr, kdy Attila stál na pódiu osamocen a posunky ještě publiku sděloval své šílené poselství. Koncertní performance byla promyšlená do posledního detailu a sekundy. Vizuálně možná lepší ve velkých halách, ale na menších a středních pódiích, jako právě v Budapešti, to bylo mnohem intenzivnější a snad i magičtější, i když zde podobně jako v dalších „menších“ klubech show mírně trpěla přemírou mlhy. Zezadu jsem skrze kouřovou clonu sotva viděl obrysy hudebníků. Nebylo zde také možné tak dobře obdivovat mnohé barevné zástavy a kulisy. Například na velkých pódiích za Hellhammerem visela obrovská plachta Nidaroské katedrály, jež díky osvícení působila až plasticky. Teprve až na poslední dvě skladby se za bicími rozprostřely tváře tří hlavních aktérů „De mysteriis dom Sathanas“, které byly v Maďarsku vidět po celý set.

Některé pódiové zástavy rovněž skrývaly čtyři kostěje v kutnách. Ty byly odstraněny až na poslední skladbu a nasvícení „nekromniši“ dále podkreslili morbidní auru titulní hymny „De mysteriis dom Sathanas“. Světelná show byla výtečná a marně vzpomínám, zda jsem v rámci metalového koncertu někdy viděl tak detailní a poutavé efekty. Prsty osvětlovače tančily po konzoli takřka neustále. Vystoupení bylo mimo jiné doplněno mnohými nacvičenými detaily. Například když Attila poprvé stáhl Necrobutcherovu kápi v „jeho“ basové pasáži ve „Freezing Moon“ a soustředila se na něj všechna světla. A vůbec samotný úvod této skladby, kdy se potemnělým sálem neslo lipské „when it’s cold and when it’s dark, the freezing moon can obssess you“, dovedl každé publikum rozhicovat až k nepříčetnosti.

Mayhem

Jedinou vážnější výtku bych vznesl vůči rychleji odehrané „De mysteriis dom Sathanas“, ale mám pocit, že zrovna v Budapešti tuto skladbu zahráli „správně“. Nelidské zrychlení „Buried by Time and Dust“ bylo samozřejmě v naprostém pořádku. Tu a tam se stalo, že se hudebníci v skladbách nesešli zrovna nejlépe, chyby bylo ovšem možné zaznamenat, jen pokud jste dávali dobrý pozor.

Nabízí se samozřejmě otázka, jak by asi koncerty Mayhem působily za podmínek, jaké mělo například Inferno. Ale jsem přesvědčen, že zážitek by to byl silný tak jako tak. Ne, Mayhem nepředvedli to úplně nejlepší a nejsilnější, co jsem v rámci blackmetalových vystoupení kdy zažil, ale přesto. Společně s dalšími mnoha zážitky, které zde zůstanou nevyřčeny, se jednalo o něco, na co v životě nezapomenu.


Haades – Deep Space 9

Haades - Deep Space 9

Země: Česká republika
Žánr: hip-hop / horrorcore
Datum vydání: 8.3.2017
Label: ZNK

Tracklist:
01. Odlet (Intro)
02. To je to, co chci
03. Čáry, byt, kurvy, chlast
04. Nejdu spát
05. Potíže [feat. Řezník]
06. Koothrappali
07. Truman Show
08. AuraMorf
09. Vyšší bytost
10. Dope Fiend
11. Bezvědomí
12. Zpátky na zem

Hrací doba: 38:20

Odkazy:
web / facebook

Přijde mi, že v horrorcorovém ranku vznikají nová alba docela rychle. Není tu moc běžné, aby někdo kutil album x let, když je jinak aktivní. O „Deep Space 9“ se mluvilo relativně dlouho, a ačkoliv od prvního alba „Duševní bankrot“ v reálu utekly vlastně jen čtyři roky, pocitově to skoro vypadalo delší. Vydání se stále nějak posouvalo a ještě víc jej oddálilo, když Haades loni skončil v léčebně, kde se musel poprat se svou závislostí na ilegálních substancích, k nimž měl vždy dost blízko.

A právě kolem nich se „Deep Space 9“ točí především. A z hlediska posluchače je to vlastně jenom dobře. Svého času v Terror CrewEvil Dopem dělali standardní horrorcore, jehož kvalita, ruku na srdce a čisté víno do sklenice, nebyla navzdory několika zábavným momentům nijak valná (což nezabránilo tomu, aby se Terror Crew na domácí žánrové scéně stali kultem). Na sólovém debutu „Duševní bankrot“ byl Haades mnohem zajímavější, nejvíc se zde věnoval své další vášni, a sice gamblerství a cpaní prachů do automatů, což doplnil několika horrorcorovými tracky. Nicméně i navzdory tomu, že šlo o výrazně lepší desku než „Za hranicí lidskosti“, ještě to nebyl strop a byl tu potenciál na víc. A ten se konečně podařilo zužitkovat právě na novince.

Důvodů je hned několik a jedním z nich je skutečnost, že „Deep Space 9“ má něco, co ještě neměla žádná nahrávka, na níž se Haades podílel. Není to totiž sbírka písniček, nýbrž opravdová deska. Má svůj vývoj, náladu a nejlépe funguje jako celek, nikoliv po jednotlivých skladbách. Na podporu takového tvrzení si mohu vzít třeba song „Truman Show“, který mě samostatně po vypuštění videoklipu nijak zvlášť neoslovil, ale v rámci alba funguje.

„Deep Space 9“ tahle monotematičnost velice sedí – hlavně díky tomu, že za albem nestojí póza, jak je nejen v horrorcoru, ale ve velké míře vlastně i v dnešním hip-hopu obecně zvykem, ale ukrývá za ním skutečný lidský příběh. Možná přikrášlený trochou, řekněme, umělecké tvořivosti, možná ne, to jsem schopen posoudit. Ale ať tak či onak, Haades má tentokrát zjevně co říct a má to nějaký smysl, není to celé jen nadsázka jako třeba kdysi Terror Crew. A právě díky té uvěřitelnosti je „Deep Space 9“ tím nejlepším, co Haades doposud natočil.

Výše jsem zmínil, že má „Deep Space 9“ určitou jednotnou náladu, což možná není něco, co byste očekávali od někoho jako Haades. Přesto má deska takovou zvláštně schizofrenní atmosféru, která celému počinu jen přidává. Je to zásluha především povedených beatů, byť je mají na svědomí celkem čtyři lidé. Většinu z nich ale dodal jistý Yaakub a právě jeho kousky jsou asi nejlepší. Stejně tak je vzhledem k nátuře „Deep Space 9“ dobrou volbou, že se neobjevují téměř žádní hosté. Feat dodal pouze Řezník do tracku „Potíže“ a je to jen důkaz, že bez hostovaček je počin lepší. Ne, že by to Řezník nedal dobře, naopak se mu sloka sama o sobě povedla, jen tam zas rapuje o nějakém kouření péra a na albu to působí jako pěst na oko. Nicméně nejen díky němu „Potíže“ obecně patří k tomu slabšímu na placce.

Radši se přesuneme k nejlepším songům. V první polovině „Deep Space 9“ se rovněž nacházejí povedené kusy, hlavně jde o „Odlet“, „Nejdu spát“ a našlapanou „Koothrappali“ (asi nejvýraznější hit). To opravdu nejlepší ovšem přichází až v závěru alba. Část od „AuraMorf“ až do konce je skutečně výborná, atmosféra je hutná a úpadek do spirály fetu hodnověrný.

Zcela dokonalé „Deep Space 9“ jistě není, to netvrdím. Velmi dobrá deska to však dle mého je a zejména závěr jí nasazuje korunu. Poslední týden ji točím každý den a pořád mě upřímně baví, což je ve finále vždy to nejdůležitější.