Archiv štítku: CZE

Česká republika

Sodoma Gomora – Multikill

Sodoma Gomora - Multikill

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore / electro / dubstep
Datum vydání: 9.12.2016
Label: ZNK

Tracklist:
01. Intro
02. Multikill
03. Terminator [feat. Dope D.O.D.]
04. Chcípni!
05. The Perfect Murder [feat. Heaven & Sean Strange]
06. Music Made Me Do It
07. Black Magic
08. Mass Hysteria [feat. Hed PE]
09. Backstage
10. Překoplej [feat. Haades]
11. Maniodepressive
12. Kidnap & Rape [feat. Butcher’s Harem]
13. Outsider

Hrací doba: 46:07

Odkazy:
web / facebook

Nekorunovaní králové českého horrorcoru se za poslední rok v moc dobrém světle nepředvedli. Poslední sólovky ŘezníkaDeSada jsou těžká slabota a patří k tomu nejhoršímu – nejsou-li dokonce tím úplně nejhorším – co kdy pod jejich jmény vyšlo. A vlastně nebyli sami, protože ani další kolegové ze stáje ZNK letos nezabodovali, třeba Dead Team navazující na tradici Terror Crew a jejich rozpačitý debut „Nebezpečná aktivita“. O to větší ale byla zvědavost, jak si ústřední dvojice ZNK povede ve společném projektu Sodoma Gomora – jestli půjde o další slabou nahrávku, po níž by se už definitivně začaly vkrádat myšlenky o úpadku, anebo to naopak bude návrat v plné parádě.

I když slovo návrat asi nebylo úplně nejšťastnější, poněvadž už předem bylo jasné, že se Sodoma Gomora na „Multikill“ nehodlá vracet do minulosti a oživovat ducha starších nebo dokonce nejstarších počinů. Naopak byl dlouho dopředu avizován odklon jiným směrem – k tvrdě elektronickému soundu. Že tentokrát nejde jen o silácké kecy (a že zrovna silácké kecy minimálně Řezník docela umí, viz třeba agro kydy o nejlepším albu před vydáním „Říše za zrcadlem“), naznačil již loňský singl „Chcípni!“ a další dva tracky vypuštěné těsně před vydáním, „The Perfect Murder“ a „Multikill“.

Samozřejmě je to citelná změna, a pokud chce někdo slyšet to samé dokola, asi jej „Multikill“ zrovna nepotěší. Mně osobně ale tohle směřování nevadí, vlastně právě naopak. Řekněme si to na rovinu – diskografie Sodomy Gomory, Řezníka a DeSada už dávají dohromady slušnou řádku počinů a v posledních letech bylo cítit, že se to nikam moc neposouvá. A když už pokus o nějaký posun přišel na „Říši za zrcadlem“ a „Here I Cum“, dopadlo to hodně nepřesvědčivě. Naopak rapy do agresivní elektroniky jsou něčím, co mi v případě Sodomy Gomory smysl dává, a „Multikill“, resp. tedy jeho část, jen potvrzuje, že to kapele sekne. Byť to není bez výhrad, ale k tomu se ještě dostaneme. Přijde mi však, že prvotní ohlasy fandů nejsou moc nadšené, ale mně by nevadilo, kdyby se v tomhle stylu pokračovalo i dál, pokud by se zvyšovala kvalita.

Je to právě hutný elektronický instrumentál, díky němuž „Multikill“ maká. V drtivé většině případů to má koule a dokonce mě ani nesere, že je to oblečené do dubstepového hávu, ačkoliv dubstep sám o sobě vůbec nemusím. Hlavně při vyšší hlasitosti muzika dost slušně nakládá, takže v tomhle ohledu vlastně super.

Paradoxně je to nakonec rap, který z toho vychází jako slabší složka. Což o to, ústřední dvojice obecně umí a i na „Multikill“ je dost momentů, které takové tvrzení dokazují, ale jinde si rap s elektronickými spodky nerozumí na sto procent a bylo by lepší nad těmi linkami ještě trochu zapřemýšlet. Jinde vokály muziku dokonce stahují ke dnu. Znalec tvorby navíc jistě postřehne nemálo povědomých rýmů, jaké Sodoma Gomora opakuje z minulosti a leckdy ani ne prvně. Obhájit to snad lze jen v „Music Made Me Do It“ textově koncipované jako odkazy na dřívější songy a stylové kolegy, ale jinak… že by už vážně docházely nápady? V neposlední řadě pak nevyšly ani všechny hostovačky – některé jsou výborné, ale jiné jsou docela slabé.

I navzdory tomu všemu, co jsem až do nynějška řekl, se ale nebojím prohlásit, že deska začíná v kurevsky epickém tempu a její první (cca) třetina je skvělá. „Intro“ je trochu o hovnu, byť jako prvotní náznak nového soundu opodstatnění má, ale pak už to jede. Titulní track „Multikill“ mě baví a hned vzápětí následuje „Terminator“, kde se představí největší hostující hvězda nahrávky – holandští řezníci Dope D.O.D. Právě k nim má nové směřování Sodomy Gomory asi nejblíže, tudíž jejich angažování dává smysl a ani tím pádem nepřekvapí, že jim beat sedí jak čuně.

Následují dvě klipové pecky „Chcípni!“ a „The Perfect Murder“, které i v rámci celku vyznívají hodně dobře. První jmenovaná se už bohužel stačila trochu ohrát, ale to je dáno hlavně tím, že vyšla celý rok a půl před vlastní deskou. Ale není to nic zásadního, song je pořád těžce v cajku a na „Multikill“ patří k tomu nejlepšímu. Zato „The Perfect Murder“, kde hostují Heaven a Sean Strange, se mi zpočátku moc nezdála, ale nakonec fakt vyrostla a možná je to moje úplně nejoblíbenější věc na albu. Sice bych se obešel bez úvodní sloky Heavena, ale jinak to maká, refrén kope jak hovado a instro je luxusní.

Sodoma Gomora

Jak se ovšem záhy ukáže, po konci „The Perfect Murder“ máme to nejlepší za sebou (všimněte si, že na začátku jsou nacpané všechny kusy zveřejněné v předstihu). V dalším průběhu se nachází pár oukej tracků, hlavně „Black Magic“ a „Mass Hysteria“. Ve druhé jmenované hostují Hed PE, jejichž kytarový příspěvek tomu sluší a jedná se o příjemné oživení. Kromě těchto dvou už je to ale slabší nebo rovnou úplně slabé.

Zklamáním je feat s Butchers Harem„Kidnap & Rape“. Spojení Sodomy Gomory s Australany vždycky rvala koule a, ty vole, „Splatter Rape“ prostě patří k nejvyšším vrcholům diskografie, to je arcikult. Natěšenost byla veliká, ale je to takové obyčejné, nezaujme. To samé platí i o „Maniodepressive“, již drží nad vodou jenom instrumentál, a o finální zbytečnosti „Outsider“. I „Překoplej“ patří k tomu slabšímu a moc mě tu nebaví ani Haades… ale to je klasika, ten mě na featech nebavil skoro nikdy, jeho radši sólově.

Pořád jsme se ovšem nedostali k tomu nejhoršímu. „Music Made Me Do It“ se sama o sobě řadí k tomu méně výraznému a ještě ji sráží refrén, který mě těžce vysírá. Ultimátní sračka pak je „Backstage“, což je asi jediná věc zralá na na odstřel komplet, refrén je pak opět příšerný.

Vzato kolem a kolem je „Multikill“ nevyrovnaný počin. Několik tracků je skvělých a rozjezd alba je super, ale později už to začíná uvadat, v některých případech fakt hodně. Je otázkou do pranice, zdali je to počáteční nejistota, že Sodoma Gomora ještě není pevná v kramflecích v novém soundu, anebo je to důsledek obecně klesající kvalitativní laťky a povedený začátek je naopak jednorázově vzepětí způsobené žánrovým oživením. Na to odpovědět nedokážu, asi se to ukáže až na další fošně – bude-li tato pokračovat ve stylu zavedeném na „Multikill“. Pokud by se z novinky vyzobalo to nejlepší, zůstalo by  nadupané EP. Ve stávající podobě však nechybí hluché momenty a slabé songy, což dojem citelně rozmělňuje. Promarněná šance na výbornou fošnu.

Sodoma Gomora


Calf / Uncle Grasha’s Flying Circus – split

Calf / Uncle Grasha's Flying Circus - split

Země: Řecko / Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / dark ambient
Datum vydání: 11.9.2016
Label: Pravěk Noise Section / SweetOhm Recordings / NAAB

Tracklist:
I. Calf
01. A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate

II. Uncle Grasha’s Flying Circus
02. The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun
03. The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World

Hrací doba: 58:41 (30:22 / 28:19)

Odkazy Calf:
facebook / bandcamp

Odkazy Uncle Grasha’s Flying Circus:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Mohlo by se zdát, že počin s názvem „Dům tisíců varlat“ bude nějaká gay porno parodie na „Dům tisíce mrtvol“, ale realita je trochu jinde – byť platí, že z filmu se zde vycházelo. Za svůj předobraz si však Uncle Grasha’s Flying Circus vzali poněkud serióznější dílo a už vůbec jej neparodují. Jejich strana splitu totiž vychází ze snímku „La montaña sagrada“ (neboli „Svatá hora“ v českých zemích) od chilského režiséra Alejandra Jodorowskyho známého jako tvůrce snímků z kategorie pro náročného diváka. Což vlastně sedí, protože i „The House of Thousands Testicles“ spadá do šuplíčku pro náročnějšího posluchače.

To ovšem neplatí jen o Uncle Grasha’s Flying Circus, ani druhá strana splitu v tomto ohledu nijak nezaostává a taktéž nabízí půlhodinku, která má daleko k odpočinkovému poslechu. Tato nese název „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ a jejím autorem je řecký projekt Calf.

Začněme ovšem s českou stranou splitka, kterážto je – to si povězme hned zkraje a na rovinu – tím zajímavějším, co počin nabízí. „The House of Thousands Testicles“ je samozřejmě noise, tudíž nemalou část toho, co níže zazní, berte s rezervou a s vědomím, že se stále bavíme o hluku, tedy o žánru, jenž má ke konvenčnímu pojetí hudby asi nejdále ze všech hudebních žánrů. Přesto – nejedná se o nahodilé hlučení bez hlavy a paty, bez ladu a skladu a bez nějaké pojící myšlenky, v obou částech kompozice je cítit promyšlenost a nějaký skladatelský záměr. Zjevně se tedy nejedná o pouhé improvizační cvičení na téma co nejkrutějšího audioteroru – a pokud „The House of Thousands Testicles“ ve skutečnosti je výsledkem improvizace, pak to na něm není vůbec znát. Z toho ohledu lze bez problémů věřit tomu, že Uncle Grasha’s Flying Circus se při tvorbě stanoveného konceptu opravdu drželi, nikoliv že je tento koncept pouze domnělý. A to u noisu zdaleka nebývá pravidlem. Nutno dodat, že to vše se povedlo, aniž by Uncle Grasha’s Flying Circus ztratili jakékoliv extrémní aspekty hlukové produkce.

To hlavní se odehrává ve dvacetiminutové „The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun“. Uncle Grasha’s Flying Circus zde tvoří klaustrofobický nátlak a drží posluchače v koutě, kam na něj házejí ohavné hlukové koláže, industriální ruchy a nepříjemné pískoty. Jak už ale padlo, stále je v tom cítit myšlenka, skladba (zde je tento termín skutečně na místě!) má vývoj a vlastně to celé uběhne mnohem rychleji, než by člověk očekával. A to značí kvalitu. To samé lze říct i o „The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World“, byť je její přístup jiný. Zde se totiž jedná o tuze lákavou srážku noisu s dark ambientem. A je to super.

Ani „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ vlastně není špatná záležitost. Vedle prvotřídního noisu Uncle Grasha’s Flying Circus však příspěvek Calf vypadá trochu mdle. Byť i tady se v rámci půlhodinového peklíčka najdou zajímavé momenty, které dokážou pocuchat posluchačovy nervy. Paradoxně je na poslech víc nepříjemná nepravidelná, až arytmická rytmika než industriálně-hlukové pískání.

Vzato kolem a kolem je to ale dost povedené splitko, s nímž se dá strávit více času, než je u noisu běžné. Pravda, mají to na svědomí především Uncle Grasha’s Flying Circus s „Domem tisíců varlat“, ale „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ je taktéž docela dobrá a dává smysl ji poslouchat, poněvadž i zde se jedná o poctivě hnuso-experimentální tvorbu. Celkově velmi vydařená hodina hluku, takže jestli si chcete protáhnout uši industriálním skřípěním, tenhle split lze jen doporučit!


eE eS eM – ByloNebyloRybaNaruby

eE eS eM - ByloNebyloRybaNaruby

Země: Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / improvisation
Datum vydání: srpen 2016
Label: Napalmed

Tracklist:
I. LiveAtRybaNaruby
01. KdybyBylyVPrdeliRyby
02. NemuselyByBytRybniky

II. JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba
03.-17. [untitled]
18. PytelNa(cu)Raky
19.-65. [untitled]
66. 666
67.-87. [untitled]
88. NaziFunksPunkOff!
89.-98. [untitled]
99. Outro

Hrací doba: 71:31

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Hlukový matador Radek Kopel a jeho kumpáni jsou neúnavní. Od doby svého vzniku Eine Stunde Merzbauten posluchače nijak nešetří a každý rok nabídnou minimálně jednu nahrávku, přičemž každá jedna z nich je více než vhodná k zodpovědnému trýznění sluchovodů a snad nejen jich. Člověk se ještě ani pořádně nestačil vzpamatovat z dubnového počinu „E.S.M.“ vydaného pod lehce pseudonymem ExSxMx a už je tu další dávka zvukového arcipekla – a opět pod trochu jiným jménem, tentokráte jako eE eS eM. Ale není se čeho bát, na svou dávku noisu si přijdete, ať už se to jmenuje jakkoliv.

Nějaký laik by si při pohledu zdálky mohl snad i pomyslet, že se na „ByloNebyloRybaNaruby“ ukrývá nějaký koncept – zcela evidentně rybí koncept. Ale zasvěcení vědí, že očekávat něco takového by byla absolutní naivita, protože u Eine Stunde Merzbauten je všechno trochu jinak a tenhle projekt se pojmu kapela samozřejmě vymyká takovým způsobem, až by toto označení bylo snad hanlivé.

Přesto – „ByloNebyloRybaNaruby“ je rozděleno na dvě části. Ta první nese název „LiveAtRybaNaruby“, a jak už její název napovídá, jedná se o živý záznam. Ten byl pořízen v klubu Rybanaruby v Praze, výsledkem čehož jsou dvě – hanba mě fackuje při tomhle pojmenování – písně „KdybyBylyVPrdeliRyby“ a „NemuselyByBytRybniky“. Ničeho se ho však nebojte, na nahrávce není vůbec poznat, že se jedná o živé album – s výjimkou jediného momentu v podobě potlesku na konci „NemuselyByBytRybniky“.

Druhou částí je pak 36minutová – opět mě fackuje hanba – kompozice „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“, která je rozdělena do 97 stop, z nichž naprostá většina je nepojmenovaná. Jedinými výjimkami budiž majstrštyky „PytelNa(cu)Raky“ (18), „666“ (66), „NaziFunksPunkOff!“ (88) a „Outro“ (99).

No, ale ve finále je samozřejmě úplně šumák, jak se co jmenuje, jak dlouho to trvá, kde to bylo natočeno nebo jestli jde o koncertní či studiovou nahrávku. V konečném důsledku je totiž beztak všechno brajgl jako svině. Eine Stunde Merzbauten je záležitost, o níž dost dobře nejde pořádně psát, panč dycynky skončíte u prohlášení, že to není nic jiného než prachsprostý bordel, jehož hlavním poznávacím znamením je nezřízená improvizace a jehož snad nejdůležitějším smyslem existence je pobavení samotných Eine Stunde Merzbauten při vyluzování těch nejvíc pošukaných zvuků, pískotu, vazeb, rachotu a dalších akustických laskomin.

Dobrá, trochu jsem to přehnal, něco mále přece jen napsat lze. Tak především – „LiveAtRybaNaruby“ mě příliš nebaví. Na minulém „E.S.M.“ šlo – s notnou dávkou nadsázky – nalézt jakousi hudebnost, což byla vlastně docela příjemná změna. Jasně, pořád to znělo, jak když vás šuká kůň do ucha (ne, že bych to reálně zkoušel), ale ten poslech mě, nebojím se hrdě a drze prohlásit, bavil. „LiveAtRybaNaruby“ je v obou svých částech noisový námrd, v němž Eine Stunde Merzbauten do posluchačů hustí pazvuky bez ladu a skladbu. Tu a tam z té improvizace na povrch vytane trochu zajímavější pasáž (třebas třináctá až patnáctá minuta „KdybyBylyVPrdeliRyby“), ale vzato kolem a kolem to není žádné terno.

Eine Stunde Merzbauten

Náladu ovšem vyspraví „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“. Většina z oněch 97 stop má dvacet vteřin nebo lehce přes dvacet vteřin, přesto se tu najdou i relativně zajímavé momenty jako třeba hity číslo (dle tracklistu, ne v rámci kompozice) 49, 57, 58, 63, 64 (v těchto dvou se dokonce ozvou náznaky dejme tomu psychedelie), 70 nebo 71. Anebo je to třeba všechno furt ten samý bordel a jen mně mrdá v uších, takže tam slyším, co tam není. Ale to nic nemění na mém názoru – jakkoliv to u daného žánru může znít zcela iracionálně, ale „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“ se mi skutečně líbí víc.

Samozřejmě, „ByloNebyloRybaNaruby“ je hlukařina jak řemen. Tato věta je všeříkající a celý počin dostatečně hodnotí i popisuje zároveň. Vezměte si z toho, co uznáte za vhodné, protože za oním prohlášením se skrývá „je to zajímavé“ stejně jako „je to naprostá kokotina“. Hádám, že svou variantu si  zvládnete vybrat sami a mě k tomu nepotřebujete.


Malignant Tumour – The Metallist

Malignant Tumour - The Metallist

Země: Česká republika
Žánr: rock’n’roll / thrash metal
Datum vydání: 25.10.2016
Label: Unrest Records

Tracklist:
01. Fine Hellride
02. The Metallist
03. Fly High
04. Walk as We Talk
05. Kiss by Hammer
06. I Want to Die with No Pants On
07. Missing Rebellion
08. 1989
09. Rolling Coals
10. Swimming in Mud
11. Wicked

Hrací doba: 38:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Malignant Tumour

Není to zas tak dávno, kdy patřili ostravští Malignant Tumour spíše do českého metalového undergroundu a jejich alba byla směřována na užší okruh stylových nadšenců. Svou tvrdou prací a kvalitní hudební produkcí se však časem vypracovali mezi kapely, jejichž novinkové počiny jsou právem považovány za jednu z hlavních událostí tuzemské scény daného roku, a nejinak tomu je i v případě šesté řadovky „The Metallist“, která navazuje na povedené „Overdose & Overdrive“ z roku 2013. Tahle čtveřice, jež už právem patří mezi veličiny českého metalu a mezi skupiny, které si prostě a jednoduše nelze s nikým jiným splést, letos slaví 25 let od svého založení a pro tuto příležitost se pořádně vytáhli.

Jak jinak oslavit takové skoro-kulatiny než tím dost možná nejlepším albem, jaké během své burácivé jízdy stvořili? Ano, přesně tak. „The Metallist“ je na jednu stranu „jenom“ dalším zářezem na pažbě Malignant Tumour, avšak svými kvalitami se řadí suverénně k tomu nejlepšímu, co lze pod hlavičkou těchto bardů vyslechnout. Pokud budu mluvit čistě za sebe, tak „The Metallist“ se nedlouhou po prvním poslechu stihlo zařadit na úroveň zlomového „In Full Swing“, díky němuž se k Malignant Tumour dostala i moje maličkost a na které od té doby nedám dopustit.

Když jsem označil „The Metallist“ jako další z řady alb Malignant Tumour, tak je to myšleno tak, že hlavní ingredience tvorby této čtveřice ve složení Bilos, Korál, Šimek a Bohdič zůstaly opět takřka neměnné. Gró tvoří rychlá tempa, valivá atmosféra a obrovský přísun energie, díky čemuž zní „The Metallist“ zatraceně živelně a nebezpečně. V jádru je to pořád ten starý dobrý metalický rock’n’roll.  Rock’n’roll tak špinavý a hutný, že by se za to nemusela stydět leckterá thrashmetalová partička. A právě toho thrash metalu je na „The Metallist“ o mnoho víc, než kolik bylo ke slyšení třeba na předchozím „Overdose & Overdrive“, jehož silný punkově/crustový odér cítím ještě teď s odstupem. O to ale nejde. Škatulka je v případě Malignant Tumour asi tak relevantní jako v případě jejich velkých vzorů Motörhead, kde se daly rovněž vést nekonečné debaty a pře nad tím, zda se jedná o heavy metal nebo špinavější rock’n’roll. Hlavní je, že výsledek má spád, grády a díky tomu se „The Metallist“ poslouchá vlastně úplně samo.

Jak je u Malignant Tumour zvykem, tak „The Metallist“ nenabízí příliš času na odpočinek. Místo toho je to fošna, jež útočí na animální pudy posluchače svou nespoutaností. Hned úvodní palba „Fine Hellride“ se s ničím a nikým nesere. Krátká bubenická výplň a nastupuje valivá kytarová linka popoháněná Bilosovým vokálem, což z této rychlovky dělá jasný hit hned na úvod, jehož hlavním cílem je posluchače řádně nakopnout. Minimálně po dobu trvání první poloviny alba se sází jedna tutovka za druhou. Po zmíněné „Fine Hellride“ nastupuje skvělá riffová řežba „The Metallist“, která je poplatná svému názvu a servíruje neutichající metalovou jízdu s parádním refrénem. Kdybych měl vyjmenovat vrcholy desky, tak pokračuji bez zaváhání přes následující „Fly High“ s opět povedeným refrénem a kytarovým sólem v druhé polovině, skvělou a hlavně nakažlivou klipovkou „Walk as We Talk“ až po „I Want to Die with No Pants On“.

Ne snad, že by druhá polovina byla vyloženě horší, ale přesto mám z úvodní dvacetiminutovky maličko lepší dojem než z druhé poloviny. Nevím, jestli je to tím, že v úvodu je ta porce hitového nářezu tak kurevsky natlakovaná, že v závěru už jsem měl vše podstatné z „The Metallist“ dávno v sobě, ale v každém případě se nevyplatí fošnu vypínat předčasně a připravit se tak byť jen o jedinou minutu z její hrací doby. Metalová řežba „Missing Rebellion“ je asi nejvýraznější ukázkou toho, kam se během tří let od posledního alba Malignant Tumour dostali a s jakou grácií dokážou drhnout staromilský rock’n’roll smíchaný s pořádnou dávkou metalové agrese. Zrovna tahle položka u mě s každým poslechem rostla asi nejvíc. „1989“ se ze skupiny ostatních skladeb vymyká minimálně v tom ohledu, že přináší zatěžkanější tempo a na první poslech promyšlenější strukturu. Není špatná, ale i přesto si myslím, že nejsilnější budou Malignant Tumour v oblasti rychlých hitovek typu „Rolling Goals“ případně „Wicked“ z úplného závěru.

Malignant Tumour

Vlastně ani nevím, jestli se dá „The Metallist“ něco závažného vytknout. Netvrdím, že se na něm nevyskytuje nějaký, byť jen o trošku slabší moment (za mě asi „1989“ a „Swimming in Mud“), nicméně ta celková vyrovnanost napříč celou hrací délkou je jedním z jeho lákavých aspektů. Jako bonus si přičtěte fakt, že je ošetřen ostrým a krystalicky čistým zvukem. Ten už pak nemá moc těžkou práci a vlastně jen dotváří atmosféru velmi živelného počinu, při jehož poslechu se nelze vyhnout neustálému házení hlavou do rytmu, k čemuž „The Metallist“ přímo svádí.. V každém ohledu se jedná o trefu do černého a já smekám klobouk dolů. Za tu energii, uvěřitelnost a kvalitní songy. Za to vše jsou Malignant Tumour dnes tam, kde jsou.


Cult of Fire – Life, Sex & Death

Cult of Fire - Life, Sex & Death

Země: Česká republika
Žánr: vedic black metal
Datum vydání: 15.9.2016
Label: Beyond Eyes

Tracklist:
01. Life
02. Chinnamasta Mantra
03. Death
04. Tantric Sex

Hrací doba: 20:09

Odkazy:
web / facebook

Cult of Fire možná nefungují závratně dlouhou dobu, přesto jsou aktuálně asi nejviditelnějším a největším vývozcem českého black metalu do zahraničí. Svým způsobem není divu, že si jejich tvorba získala takový ohlas, jelikož se prezentují druhem moderního black metalu, jehož počet příznivců poslední roky roste, ten doplnili o působivou vizuální stránku, později i vysoce atraktivní tematiku, jež z nekonečné řady samozvaných okultistů přeci jen vystupuje, a navrch to zalili vybroušeným skladatelským umem.

Z druhé desky „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“, s níž Cult of Fire zahájili svou védskou éru, jsem byl v době jejího vydání unešený, nicméně s odstupem času nadšení citelně opadlo a dnes už nemám úplně potřebu se k tomu materiálu vracet, byť zde s výjimkou zvuku není skoro nic špatně. Čas je ovšem nejlepší soudce a tento jednoznačně říká, že vrcholným dílem Cult of Fire je debutový „Triumvirát“. Přesto Cult of Fire stále považuji za výbornou kapelu, jejímuž skladatelskému umu může v České republice (a také na Slovensku vzhledem k původu Infernal Vlada) konkurovat málokdo. Což ostatně potvrdilo i album „The History of Death & Burial Rituals Part I“ vedlejšího projektu Death Karma (byť zvuk byl opět těžce vyjebaný) a nic na tom nezměnilo ani EP „Čtvrtá symfonie ohně“, ačkoliv mnohým přišla předělávka legendární klasické kompozice „Vltava“ odfláknutá (mě osobně bavila).

Tím vším směřuji k prohlášení, že nebyl příliš velký důvod ke skepsi ani v případě nejnovějšího minialba „Life, Sex & Death“, které vyšlo na krásně vypadajícím shaped picture vinylu (zatím hodnotím jen vizuální hledisko) na festivalu Prague Death Mass III, v jehož pořádání je (vlastně byl – šlo o poslední ročník) zainteresován bubeník Tom Coroner. Jedinou obavu člověk mohl mít snad ze zvuku, protože ten Cult of Fire bohužel dělává neplechu vlastně vždy.

Stručně bych mohl říct, že negativní očekávání stran zvuku se na „Life, Sex & Death“ opět potvrdilo. A naopak pozitivní očekávání stran skladatelské úrovně se tentokrát bohužel nepotvrdilo. Nechoďme dále kolem horké a povězme si to na rovinu – „Life, Sex & Death“ je suverénně tím nejslabším počinem, jaký Cult of Fire doposud vydali. Všechny jejich nahrávky nějakým způsobem vybočovaly – ať už to byla syrová atmosféra prvního EP „20:11“, fantastické pasáže na „Triumvirátu“, indická aura „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ nebo „Čtvrtá symfonie ohně“ jakožto pocta Bedřichu Smetanovi a dvěma československým řekám.

„Life, Sex & Death“ však nic takového nemá a ve své podstatě vyznívá jen jako béčkové „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“, jako chudý příbuzný druhého alba, který se sice snaží o důstojné pokračování, nicméně se mu to nedaří nijak přesvědčivě. Skladby jsou nevýrazné, povětšinou nepříliš záživné, nosným nástrojem se stala sólová kytara, jejíž melodie mi ovšem mnohdy přijdou až kýčovité, v některých případech dokonce otravné.

Cult of Fire

EP obsahuje čtyři písně, z nichž dvě jsou blackmetalové a dvě se věnují (resp. snaží se věnovat) spíše atmosféře (jedna tak půl napůl s black metalem). Ani nedokážu říct, jaká dvojice z toho vychází hůře, protože výše jmenované neduhy se dají vztáhnout na obě kategorie. Sólová kytara je asi o něco otravnější v blackmetalových kusech. Zejména „Death“ se mi nezdá moc povedená, a i když v některých momentech dovede slušně zasypat, stále to diplomaticky řečeno není žádný zázrak a v oněch melodických pasážích mě to upřímně spíš otravuje. Naopak „Life“ z celého počinu vychází snad s největší ctí, místy je její nálada sympaticky majestátní, a přestože se s materiálem z takového „Triumvirátu“ nemůže rovnat, hloupá není a i ona kytara je tu nakonec snesitelná (byť některé linky mi stále připadají zbytečně hodné a nekonfliktní). Rozhodně to ale není tak dobré, aby mi dávalo smysl se k tomu vracet s odstupem.

Relativně solidní (zdaleka však ne zázračná) je ještě „Chinnamasta Mantra“, která je jako jediná nenabízí žádné rychlé blackmetalové pasáže a po celou dobu se nese v duchu védské atmosféry. Zapojení ženských vokálů lze jistě považovat za dobrý nápad a jejich zapracování není špatné, ale jako celek píseň prostě nedokáže strhnout, jde jedním uchem dovnitř a druhým ven a některé linky mi opět znějí trošku kýčovitě. Finální „Tantric Sex“ je stylově tak napůl, což znamená, že po klidné, leč poněkud zívací první půli nastoupí kytarový závěr, ale i v jeho případě musím znovu vytáhnout mantru dnešní recenze – veselá kytárečka, kýč, nuda. Sorry, ale je to tak.

Dojem z „Life, Sex & Death“ pak definitivně sráží výše zmiňovaný sound, který je klasicky slitý a nepříliš příjemný – mluvím o MP3 verzi, již sama kapela poskytla ke stažení na webu (v případě zájmu tady). Že mám přestat píčovat a radši si pořídit elpíčko? Chacha. Popravdě ani nechci slyšet, jak EP zní z onoho picture discu, u nějž je sound už z jeho podstaty vždy ještě horší (kdokoliv, kdo má nějaké povědomí o technologii výrobě vinylu, jistě ví, o čem mluvím), takže to musí být už vůbec výkon nahrávku doposlouchat. Určitě se na to hezky kouká, ale to je snad jediné plus picture vinylů. Již padlo, že zrovna zvukové inženýrství nikdy nepatřilo mezi přednosti Cult of Fire (ani Death Karma), nicméně starší věci byly skladatelsky tak dobré, že se to dalo kousnout a materiál si užít i tak. V momentě, kdy je kapela ve slabší formě jako na „Life, Sex & Death“, už ovšem nezbývá jediný důvod ke shovívavému přivírání očí nad tímhle neduhem.

„Life, Sex & Death“ je samozřejmě velké zklamání, jinak o EP mluvit ani nelze. Hudebně je materiál nezajímavý, je to slabší odvar starších věcí, skoro to až působí jako odřezky nebo šuplíkové nápady z období druhého alba, navrch s blbým zvukem. Jediné, co lze bez výhrad pochválit, je tradičně skvělá obálka od Davida Glomby, což je trochu málo. „Life, Sex & Death“ za pozornost nestojí – ani kvůli jménu Cult of Fire ne.

Cult of Fire - Life, Sex & Death


Lhostejnost – Menhir

Lhostejnost - Menhir

Země: Česká republika
Žánr: drone
Datum vydání: 8.9.2016
Label: Pravěk Noise Section

Tracklist:
01. Jeskyně bez ohně
02. Více než člověk, méně než hmyz

Hrací doba: 34:51

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Nahrávky, jež vzbuzují otázky, co vše lze ještě považovat za hudbu a co už je nehudební či snad dokonce antihudební, jsou mi svým způsobem docela sympatické. Takovým nejvíc exemplárním příkladem budiž produkce z hlukového hájemství, ale existují i jiné žánry, u nichž to člověka svádí k obdobným pseudo-filozofickým úvahám. A přesně do takové sorty by se dal zařadit i ortodoxní, až na morek kosti ohlodaný drone… jaký předvádí Lhostejnost.

Prezentace projektu je velice strohá, stěžejním mottem budiž: „Všechno jedno…“ Skutečně relevantních informací však lze dohledat jen elementární minimum – Lhostejnost dle všeho vznikla v letošním roce, domovským městem je Praha a toť vše. Osobně bych si sice vsadil, že projekt bude jednočlenný, ale to je pouze nikým a ničím nepotvrzená domněnka. Jedno však jisté je – album „Menhir“ je první oficiální prezentací Lhostejnosti a vyšlo na audiokazetě limitované počtem dvaceti kusů.

Hudební náplň „Menhiru“ je svým způsobem velice jednoduchá, vlastně až triviální – je jím tuze pomalé, ničivé a ničím nerušené špinavé kytarové burácení. Jednoduše taková ta muzika, o níž lze s trochou hovězího humoru říct, že si tam někdo jen půlhodiny ladí kytaru. Nicméně nenechte se zmýlit, předchozí větu je přeci jen nutno brát poněkud s nadsázkou, protože jistý – byť docela minimální – vývoj je možno v obou (jestli to tak jde nazvat) skladbách nalézt. Samozřejmě prim po většinu nahrávky drží kytarová vazba, nehraje se na žádné motivy, nýbrž čistě na zvuk a sonické zlo. Přesto je možno i bez většího úsilí zaslechnout cosi, co by se se zdravou dávkou fantazie dalo považovat za riff (jakkoliv hooooodně pomalý), jinde zase zpoza kytary vykoukne industriální pazvuk, což se bohužel děje skutečně výjimečné. Tak či onak, záchytné body nečekejte, „Menhir“ je jednolitá neprostupná masa – víc v tom snad ani není třeba hledat, víc tam totiž není. Je to prostě zvuk.

I navzdory tomu bych si dovolil říct, že z obou přítomných stop má navrch ta druhá. Ačkoliv v úvodní „Jeskyně bez ohně“ se letmo ozvou ony nesmělé náznaky industrialu a právě ona je – a to samozřejmě prohlašuji s velkou mírou relativity – čitelnější a obsahuje snadněji uchopitelné riffy, druhý kus „Více než člověk, méně než hmyz“ mě zaujal víc. Zatímco na „Jeskyni bez ohně“ se stále dá zvyknout a nějaký moment si dokonce i zapamatovat (!), „Více než člověk, méně než hmyz“ vyhrává na mnohem ošklivější atmosféru pramenící z větší neuchopitelnosti a abstraktnosti. Na rozdíl od úvodní kolegyně se mi navíc neohrála.

Přesto obě skladby – obě jen tak mimochodem trvající přes 17 minut – stojí zejména na kytarovém hřmění. Nicméně, na internetu lze najít další dvě (nealbové) písně Lhostejnosti, jmenovitě „Mraky z betonu“ a „Zpět se nevrátíme“ (druhá jmenovaná v kooperaci s hlukaři Uncle Grasha’s Flying Circus), které projekt představují v o něco ambientnějším hávu. Především „Mraky z betonu“ jsou hodně dobré a lze u nich mluvit o velmi vydařené atmosféře – asi ještě o něco silnější než v případě „Více než člověk, méně než hmyz“. To zmiňuji zdánlivě jen tak na okraj, ale chtěl jsem tím říct, že Lhostejnost zjevně nemusí znamenat jen kytarové „nic“.

Lhostejnost

„Menhir“ je samozřejmě rozporuplná nahrávka, jejíž obsah bude pro většinu lidí nestravitelný. A paradoxně ta „stravitelnější“ (berte s velkou rezervou) stopa „Jeskyně bez ohně“ mě baví méně a brzy se mi ohrála, zatímco „Více než člověk, méně než hmyz“ bych se nebál považovat za povedené dronové chrčení.

Do jisté míry desku vystihuje už samotný obal a název. Podobně jako zrnitý lichoběžník na přebalu hudba šumí; podobně jako menhir hudba nikam neplyne, natožpak aby chvátala, spíš bez hnutí stojí na místě, v podstatě „jen“ existuje… a vy jste jí zcela lhostejní.


Priessnitz

Priessnitz

Datum: 8.10.2016
Místo: Jeseník, Kongresový sál Priessnitzových lázní
Účinkující: Priessnitz

Ještě to nekončí a už nezačíná. Pokud bych měl jesenický koncert kultovních Priessnitz shrnout v několika málo slovech, byl by to tenhle verš ze „Sluníčka“. Napsat cokoliv navíc by bylo pro zasvěcené zbytečné – nicméně tahle reportáž není primárně určena těm, kteří v kongresovém sálu Priessnitzových lázní byli taky, píšu ji pro ty, kteří tam být nemohli, takže se těch pár slov pokusím rozvinout, aby pochopili i oni.

Priessnitz nejsou kapelou, která by v posledních letech překypovala aktivitou – mezi čerstvou novinkou „Beztíže“ a předcházející deskou „Stereo“ zeje díra o velikosti deseti let, během níž za sporadického koncertování ulehl sudetský kvintet ke spánku – pokud nepočítám spolupráci Jaromíra (99) ŠvejdíkaJaroslavem Rudišem na filmu Nebel, jeho činnost v Umakartu a asi tisíc dalších aktivit stranou kapely. Z těch několika málo možností vidět Priessnitz v posledních letech v Praze jsem trestuhodně prokaučoval zastávku v rámci vánoční šňůry, tudíž možnosti vidět jesenické na domácí půdě nebylo možno odolat. I vzhledem ke skutečnosti, že „Beztíže“ má být posledním albem.

Věci se ale daly do pohybu ještě několik hodin před sobotním koncertem – již v pátek, kdy jsem sedl do vlaku směr Zábřeh, abych se o pár hodin později setkal s přáteli ve vlaku do Malých Sudet. Co by to bylo za výpravu, kdyby člověk před hlavním děním nenasál atmosféru onoho Bohem zapomenutého regionu, kde život ubíhá vlastním, toliko svojským způsobem, který v textech kapely učaroval nejednomu fanouškovi. Obraz ubíhající krajiny, k níž se váží vzpomínky staré deset a více let, v člověku nutně probudí pocity nostalgie, nemluvě o zasmušilosti prostupující celým krajem, jehož zvrásněná krása nenechá v klidu ani nejchladnější srdce.

Priessnitz

Sobotní katarzi podtrhl chlad a ocelové nebe, z nějž se snášely drobné kapky pokoušející nervové soustavy. Prohlídka tichého města nás dovedla k pěknému náměstí, kostelu i bývalému klášteru. Vzpomínky na místa, která si pamatuji docela jiná, ošklivější, nadějně ožily, že ne všechno tu je ztraceno. Zbývá okoštovat mok místního minipovovaru s vydat se nad Freiwaldau do Priessnitzových lázní. Snahu o nalezení vyhlídky na údolí Jeseníku provází chmurné počasí a vydatný déšť, pročež raději hledáme místo koncertu a jdeme vyčkat jeho začátku pivem a okupací stánku s merchandisem, z nějž si odnáším aktuální album a tričko s jeho motivem – obé za velmi přívětivou cenu.

O půl deváté jsou Priessnitz uvedeni vlídným slovem ředitele lázní, neboť koncert je jednak součástí týdne Vincence Priessnitze, jejž zakončuje, jednak zakončením lázeňské sezóny. Po něm se ujímá slova Bohdan Bláhovec, jeden z nejznámějších slamerů a mimo jiné i přítel kapely, jehož nezkrotný proud slov okořeněný decentním humorem motá hlavu jen matně ohraničenými hrátkami s významy. Po jeho smířlivém závěru již přichází na scénu samotná kapela – a za bouchání paličkou o skleněnou lahev otevírá koncert novinkou „Na kraji města“. Svižný rytmus ukazuje kapelu jako perfektně sehranou a sebejistou, proslulá písničkovost pak rozhýbává celý sál – je vidět, že Priessnitz jsou skutečně především koncertním tělesem, které nejlépe funguje právě při souhře s publikem.

Hraje se snad ze všech alb, „Stereo“ a „Zero“ střídá ještě starší materiál z „Nebel“ a „Freiwaldau“ a ten zase aktuální deska „Beztíže“ – vše zabaleno do čistého, zasmušilého zvuku, který je ale v živé podobě mnohem tvrdší, intenzivnější. Něžnějším písním dává náboj, z nějž běhá mráz po zádech, ty od přírody rockové sílí exponenciální řadou a atmosférické plochy tolik typické pro post-rock posouvá ty nejstarší post-punkové šlehy na novou úroveň existence, který si zaslouží být zaznamenán, protože v současném podání – a teď mě před herezí chraň vůle Boží – valchují hřbet jako nikdy – jedním příkladem za všechny budiž extatický závěr „Nebel“.

Priessnitz, to je ale především toulání Jeseníky, místy, které nikdy nebyly a ani už nebudou nebo naopak byly a budou stejné i za sto let, děj se co děj. Síla krajiny a místních lidí, melancholie, hořkosladké nostalgie a dalších vjemů a pocitů, které rezonují ve Švejdíkově naoko triviální lyrice. Je to ale právě nekomplikovanost a lehkost, se kterou předává mnohdy neveselá sdělení, které živě fungují tak skvěle, protože přinejmenším starý materiál znají snad všichni. A slyšet sborové „Děláže“, „Dotkni se mě“, „Divokou a chladnou“ (a.k.a. „Jaro“) nebo takovou „Mimosezonu“, zpívat a prožít spolu s kapelou tuhle sdílenou zasmušilost, která vás odnese mezi horská sedla a jarní sněhy doprostřed přírody, je něco tak neskutečně nádherného, že cesty do Jeseníku nelze litovat.

Priessnitz

Komunikace s publikem je decentní, probíhá téměř mimoděk a podtrhuje intimní přátelskou atmosféru – s gesty, úsměvy, momenty, v nichž Jaromír nechává publikum zpívat i celé sloky bez výrazných zásahů. Přesto každý rozumí tomu, co chtějí Priessnitz předat. Mezi písněmi se toho mnoho nenamluví a raději se hraje – víc než dvě hodiny. A když už si člověk říká, že toho má kapela plné zuby, vrací se s přídavkem. A dalším, jako by snad byli tihle Chlapi z práce nezničitelní. A pak ještě s jedním, tentokrát už skutečně posledním. Nevím, kolik písní zahráli, můj skromný odhad se zastavuje někde u čísla třicet. Když ale po dobré hodině a tři čtvrtě schází sudetský sextet (živě obohacený o druhou kytaru) z pódia, jen těžko může být někdo nespokojen.

Pro kritiku nezbývá prostor – vše do sebe zapadlo a nic neskřípalo. Bylo to veselé, smutné, bylo to něžné i hrubé jako Jeseník. A hlavně – bylo to krásné a přátelské, takže ačkoliv se do Priessnitzových lázní sjeli lidé snad ze všech koutů republiky, stejně onoho večera byly v sále, slovy z úvodní básně, jen dvě skupiny lidí: Kapela Priessnitz a místní rodáci.


Buer – Protoalbum (Nigrum ignis)

Buer - Protoalbum (Nigrum ignis)

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.6.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Černý oheň
03. Zem znesvěcená krví
04. Pohřeb světa
05. Éra pro utrpení
06. Sermon
07. Na pokraji času
08. Impérium
09. Slast z ozvěn zoufalství
10. 161

Hrací doba: 44:56

Odkazy:
facebook / bandzone

Základy Buer byly dle všeho položeny už pár let nazpátek, někdy v roce 2012, nicméně jsou to až poslední měsíce, kdy začalo být o kapele pořádně slyšet. Pardubická sebranka po nějaké době nečinnosti zintenzivněla koncertní aktivity, ustálila sestavu a v neposlední řadě před nedávnem vydala svůj dlouhohrající debut s názvem „Protoalbum (Nigrum ignis)“. Inu, pojďme se na ten zázrak podívat.

Pokud jste v poslední větě předchozího odstavce pocítili záchvěv posměšné ironie, je to tak správně. Věřte, že byl zamýšlený. Buer se prezentují jako pořádní drsňáci, tudíž snad není třeba brát si servítky – ostatně, ani sama kapela si je s ušima posluchačů moc nebere. Skoro se mi ani nechce prohlásit, že by se vůbec nic nestalo, kdyby „Protoalbum (Nigrum ignis)“ nevyšlo, protože se jedná o tak nepovedenou nahrávku, že by to pomalu bylo i lepší, kdyby nikdy nevznikla. Hudební kvality debutu Buer jsou totiž bez přehánění žalostné…

Popravdě řečeno, těch negativ na muzice a obecně i prezentaci Buer vidím tolik, že skoro ani nevím, odkud bych měl začít a jakým směrem bych měl svůj hejt vyslat nejdříve. Obecně by snad šlo říct, že jedním z hlavních neduhů kapely je máchání se v bahně směšného klišé, které je navíc servírováno v extrémně podprůměrném podání. Buer pracují s těmi nejprovařenějšími žánrovými atributy, jimž navíc nedokážou vdechnout ani zbla přesvědčivosti. Ze všeho, co trojice aktuálně předvádí, mám dojem pózy. Okultní symboly, plivání ohně, painty, oprátky, plynové masky, prasečí hlavy, obrácené kříže, krev, kápě na některých koncertech… vše splácané na jednu hromadu zjevně bez jakéhokoliv hlubšího smyslu. Prostě se to tak v black metalu dělá, tak to budeme dělat taky. Nenašel jsem jediný důvod, proč bych jim měl cokoliv z toho věřit, a naopak důvodů, proč mi to celé připadá tuze neupřímné a jen hrané, nalézám mnoho.

Co do hudební stránky jsou na tom Buer stejně špatně. Podobně jako ve vizuální prezentaci se jedná o triviální pokus o black metal, který se zaseknul na tom nejelementárnějším klišé, jaké jen lze vymyslet. Muzika je to primitivní, špatná, nudná a… prostě hloupá. Nemá to žádnou atmosféru, žádný feeling, jednoduše tam hrají úplnou mrdku, jaké se absolutně nevyplatí věnovat sebemenší pozornost. A když už se objeví jakákoliv snaha o rádoby atmosférické prvky, působí tak křečovitě, až to bolí. Aby toho náhodou nebylo málo, tak hluboce podprůměrná kytarová stránka bez jakýchkoliv solidnějších nápadů vlastně patří paradoxně ještě k tomu stravitelnějšímu, co se na „Protoalbum (Nigrum ignis)“ nachází. I kdyby tam nějaký potenciál náhodou byl (jakože asi spíš není), tak naprosto tragický bicí automat by jej stejně úplně zazdil. Jeho provedení je vskutku odstrašujícím příkladem, jak by se to dělat nemělo, protože výsledek se dá poslouchat jen s vypětím všech sil.

Nenechte se ovšem zmýlit, že by snad „Protoalbum (Nigrum ignis)“ selhávalo jen co do instrumentální stránky. Mám totiž co říct i ke zpěvu. Snad za jediné pozitivum lze považovat, že jsou Utgardovi dobře rozumět slova, což v žánrech s extrémními vokály zdaleka není samozřejmé. Na druhou stranu, v případě Buer to možná až tak pozitivní není, jelikož tím českému posluchači neuniknou texty, i když se jejich čtení záměrně vyhne. I lyricky je totiž „Protoalbum (Nigrum ignis)“ strašná hovadina. Působí to, jako kdyby se člověk ledva průměrného intelektu snažil napsat něco strašně temného a zároveň chytrého, nicméně výsledek je spíše k smíchu. A pokud vám přijde, že jsem předchozí větou tak trochu urazil autora textů, tak vlastně máte pravdu. Přijde vám to ode mě svinské? Mně ne… třeba se nad tím kapela zkusí zamyslet, proč má někdo důvod jí to dávat takhle sežrat, pokud se k tomuhle článku dostane.

Nicméně zpátky k vokálu, k němuž mám ještě další připomínky. Utgard totiž zvládá vesměs jen jednu základní polohu hlasu, s níž vystačí drtivou většinu času, což by asi samo o sobě nebylo úplně košer a trochu by to nudilo, ale navíc to ještě echt zabíjí tím, že i jeho frázování je na jedno brdo. V podstatě každou linku textu totiž zpívá úplně stejně. Na druhou stranu, svým zvráceným způsobem se to na „Protoalbum (Nigrum ignis)“ hodí, protože to akorát podtrhuje primitivnost celého počinu.

Buer - Protoalbum (Nigrum ignis)

Kdo se stále ještě necítí úplně odrazen, nechť pokračuje ve čtení dále. Buer totiž prokazují ukázkové diletantství i v dalších věcech nad rámec hudby. Fotky jsou nechtěně vtipné, při sledování videoklipů se člověk stydí za muzikanty – ani nemluvě o tom, že ve videu „Impérium“ se chlapci vůbec neobtěžovali správně načasovat obraz se zvukem. V neposlední řadě by pak Buer zasloužili mocně zlískat za znásilňování českého jazyka, protože při čtení některých jejich výplodů člověk pomalu dostane rakovinu očí. Například v biografii na Bandzonu lze nalézt perly jako „působyl“ nebo „apokalipsa“ (ne, nedělám si prdel), o srandách typu „by jste“ ve Facebookových příspěvcích, neschopnosti psát správně velká písmena či neznalosti interpunkce ani nemluvě.

Bohužel musím konstatovat, že jsem slyšel už i horší věci, což může vypadat zvláštně vzhledem k tomu, jak jsem „Protoalbum (Nigrum ignis)“ ztrhal, ale je to tak. To je ovšem dost chabý argument na obranu kapely. Úplné dno, jaké předvádějí třeba kolegové z Katarze, to ještě není, nicméně k němu Buer nemají vůbec daleko! S ohledem na ubohé kvality desky by mě zajímalo, zdali jsou sami muzikanti s výsledkem skutečně na 100 % spokojeni. Pokud ne, nabízí se otázka, proč s tím lezli ven; pokud ano, nabízí se otázka, kde hoši nechali soudnost. Právě soudnost celému jejich počínání chybí opravdu zoufale.

Myslím, že vydání takového debutu jako „Protoalbum (Nigrum ignis)“ bylo pro Buer velmi špatným krokem. Radši než patlaní barviček na ksichty a natáčení trapných klipů měli věnovat více času a energie vlastní hudební produkci, aby ji dostali aspoň na poslouchatelnou úroveň. Takováhle prvotina jim totiž spíš škodí, protože se s ní zařazují někam po bok sraček typu Degoryen či již zmiňované Katarze, tedy kapel, jejichž produkce je regulérně trapná. Nicméně zvolili si sami. Od tohohle radši ruce pryč.


Máma má raka (2016)

Máma má raka

Země: Česká republika
Žánr: komedie

Rok vydání: září 2016
Režie, kamera, scénář, střih: Martin Pohl
Zvuk: Matouš Verner
Produkce: Martin Kokta a Martin Pohl

Hrací doba: 38:44

Značka ZNK je spojena především s hudební tvorbou – všichni už dávno známe všechny ty kapely a muzikanty jako Sodoma Gomora, Řezník, DeSade, Terror Crew, Evil Dope, Haades, nověji i Dead Team a další. Zasvěceným však netřeba připomínat, že vedle hudby okolo ZNK víří i další projekty – grafické (Martyho frky), videoherní (dnes již pravěká série brutálních adventur Život není krásný) i filmové. A právě ta poslední jmenovaná oblast nás dnes bude zajímat.

Hlavním hybatelem za tím vším je Řezník a ani filmy nejsou výjimkou. Doposud vznikly tři – „Deprivační staniol“ (2007; ten však stojí trochu mimo svět ostatních), „Život není krásný“ (2008) a „Jehovova pomsta“ (2010) – z nichž asi nejoblíbenějším (a právem) je dle mého ten druhý jmenovaný. Jak ovšem vidno z napsaných letopočtů, Řezník se v této oblasti na pěkných pár roků odmlčel a spíše se věnoval muzice, kde co do věhlasu v mezičase poskočil o notný kus kupředu. Další snímek „Máma má raka“ byl v přípravě delší dobu a scénář prý vznikl už před čtyřmi lety, nicméně věci se začaly hýbat až loni. Tak se na to pojďme podívat.

Nový film pokračuje v estetice svých dvou předchůdců, na něž ostatně volně navazuje. Opět se tedy jedná o stejný dějový vesmír rumburského podsvětí, kam se vrací několik vedlejších postaviček jako dvojice otec / syn, Řezníkův táta v úloze teplého perverzáka nebo také Jarda Malík, tedy ústřední postava druhého snímku. Klasicky nechybí ani camea lidí, kteří se motají okolo ZNK, objeví se například Haades nebo tradičně i sám Řezník (a bez masky).

„Máma má raka“ je samozřejmě plná svérázných postaviček, které jdou od jedné absurdní situace ke druhé. Kromě absurdity budiž společným jmenovatelem sprška sprostých slov, nekorektní humor, drogy a chlast. Právě v bizarních scénkách a přisprostlých vtípcích tkví největší kouzlo Řezníkových snímků, jelikož technicky i obsahově je to jinak ultimátní amatéřina. Sice je s každým novějším snímkem znát snaha o větší filmovost a „Máma má raka“ v tomto trendu pokračuje, ale to nic nemění na skutečnosti, že je to stále na koleně dělaný počin a že je to na výsledku znát. Jinými slovy, herci nejsou herci, nýbrž ochotníci, a když mají něco zahrát, je to povětšinou toporné jak panna v posteli. Naštěstí nějakých velkých hereckých etud není zas tak třeba a film staví spíše na sypaní vulgarit, což jde všem přítomným naopak evidentně dobře.

Příběhové je to opět prostoduché. Stejně jako v předchozích případech je děj vlastně nedůležitý a slouží jen jako pojítko mezi jednotlivými scénkami. Ale pro pořádek – snímek se točí okolo opilce Kamila, jehož matka dostane rakovinu konečníku. Operace je nutná, leč drahá a hlavní hrdina aktuálně má 15 Kč. Potřebuje však sehnat rovnou 360 000 a cestou k tomu mají být ilegální zápasy za městem. Toť základní nástin. Na druhou stranu je pozitivní, že tentokrát se tvůrci pokusili alespoň o nějaký dějový zvrat a nějakou nečekanou… ne zrovna pointu, tu „Máma má raka“ fakt nemá, ale takový ten twist v závěru. I navzdory jemu je to stále dost přímočará podívaná, jež na diváka neklade žádné intelektuální nároky.

Vzhledem k tomu, kdo za tím stojí, je samozřejmě na místě zastavit se i u hudební stránky. Řezník si ve filmu nedělá reklamu na vlastní tvorbu, takže se neozve žádná Sodoma Gomora nebo něco z jeho sólovek, ale objevují se tu skladby několika interpretů, s nimiž má M. Engele přece jen nějakou spojitost. Například „Jedu do pekla“ od Vanessy (se Samirem Hauserem se potkal v projektu Mortal Cabinet), songy od Hentai Corporation (jejich členové hostovali na albech ŘezníkaSodomy Gomory plus hrají i v Undead Orchestra) nebo Záviše (hostoval na desce Sodomy Gomory).

V jádru je „Máma má raka“ počinem, který bezezbytku zapadá do světa ZNK. Pokud je vám tento odporný, pak pro vás bude film zcela jistě nekoukatelný, jednoduše je nutno vysílat na stejné vlně. Ale i v takovém případě – řekněme si to na rovinu – je to záležitost tak na jedno podívání. Pytel brambůrků a dvě piva u toho jdou otočit, ale koukat se na to znovu? To asi ne. Na druhou stranu je nutno uznat, že je „Máma má raka“ nadupanější a tlačí na pilu víc než „Jehovova pomsta“, takže je v důsledku zábavnější (a docela o dost). Na „Život není krásný“ však novinka nemá.

Máma má raka


Mean Messiah – Let Us Pray

Mean Messiah - Let Us Pray

Země: Česká republika
Žánr: industrial thrash / death metal
Datum vydání: 8.8.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Let Us Pray (EP Version)
02. B-Grade Hero (B-Grade B-Side)
03. The Game (Video Edit/2016 Remaster)
04. Remedy (Previously Unreleased)
05. The Last Ride (Live)

Hrací doba: 22:21

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Mean Messiah

Když Mean Messiah vydávali v roce 2013 své debutové album „Hell“, byla kapela ve zcela odlišné pozici, než v jaké se nachází aktuálně. Před třemi lety se o ní ještě nedalo hovořit ani tak jako o kapele, jako spíš o sólovém projektu Dana Frimla, jenž se na zmíněné nahrávce postaral snad úplně o vše. Sám si napsal osmičku excelentních válů, které si taky ve studiu sám natočil, a výsledkem byla dle mého nejlepší tuzemská deska roku, jež se během těch tří let naplno usadila mezi mými nejoblíbenějšími plackami, které na naší scéně vznikly. Důvod? Chytrý mix industriálně laděného thrash metalu s deathmetalovými prvky ve formě, že by se za ní nemusela stydět leckterá zahraniční parta.

Čekání na nástupce „Hell“ se nám Dan snaží zkrátit alespoň krátkohrajícím počinem „Let Us Pray“, jenž pokračuje tam, kde se na „Hell“ skončilo. Tedy s jedním podstatným rozdílem. Mean Messiah se od dob prvního alba rozrostli co do počtu členů na regulérně fungující kapelu, která se vyhrává prostřednictvím živých vystoupení. Sestavu Mean Messiah, jež se na EP podílela (tedy alespoň na jeho části) krom hlavního mozku a tahouna čítá baskytaristku Veroniku Smetanovou, již v rytmickém tandemu doplňuje bicmen Honza Sebek.

Jak už jsem nakousl, tak „Let Us Pray“ pokračuje v linii nastavené debutem „Hell“, což znamená, že zpozornět by měli příznivci industriálního thrash / death metalu ve formě, jak ji zprofanovali Strapping Young Lad. Ti i v nových skladbách zůstávají hlavním zdrojem inspirace v tvorbě Mean Messiah. Je snad jasné, že hlavním tahounem je právě Dan Friml, který nejenže stojí za kompoziční stránkou všech skladeb, ale krom kytary se opět prezentuje jako schopný pěvec, jenž většinu hrací doby mučí své hlasivky v rovině hlubšího i výše položeného řevu. Ten občas proloží melodickými sborovými vokály v refrénech, jaké do agresivního metalového koktejlu pasují jako prdel na hrnec.

Pojďme ale přímo k pětipoložkovému EP. Ústředním momentem je logicky zbrusu nová titulní kompozice, jež vznikla již v nové sestavě. Hned na úvod se Mean Messiah představí tím nejlepším možným způsobem, což značí agresivní sloky, které jsou bohaté na aranže a silné muzikantské nápady. Píseň by se na silném debutu skvěle vyjímala, protože útočný riff a přesná rytmika pohání „Let Us Pray“ kupředu a Dan Friml svým řevem ve 30. vteřině nakopne úvodní vál do skvělé formy. V refrénu se dostane ke slovu podstatně více melodií, které obstarává jak kytarová vyhrávka v pozadí, tak heslovitý sborový refrén. Na úvod skvělá věc.

Následuje „B-Grade Hero“, která je na fyzickém nosiči popsaná jako taková pocta béčkovým filmům a nemá být brána příliš vážně. Oproti „Let Us Pray“ obsahuje více odkazů na klasický heavy metal, jenž je ke slyšení hlavně v refrénu a kytarovém sólu. Jinak je to opět agresivní pecka v rychlém tempu, u níž mě mrzí jen slabší aranžérská práce a úbytek industriálního ruchu celkově, ale jako takové odlehčení… proč ne. Poslední dříve neslyšenou skladbou je instrumentální „Remedy“, což je nedokončená píseň z dob přípravy „Hell“. Je cítit, že nebyla od samého začátku zamýšlena jako instrumentálka, protože hudebně se drží klasické struktury sloka-refrén, čímž ale netvrdím, že je to hloupá odrhovačka. Hodně se mi líbí kytarová linka a zejména melodie použitá v „refrénu“, kde úplně slyším sborový řev, jako se tomu děje v písni titulní.

Zbylé dvě písně už jsou pro posluchače debutu dobře známé, takže jen v krátkosti k „The Game“. Na „Let Us Pray“ se objevuje s novým zvukem, aby lépe zapadla, a ve zkrácené verzi, jak byla upravena pro potřeby videoklipu. Závěrečná „The Last Ride“ je mojí vůbec nejoblíbenější kompozicí Mean Messiah a na toto EP si našla cestu v živém provedení z letošního roku. Kvalita zvukového záznamu je o ničem, a teprve když jsem si v bookletu přečetl, že byla nahrána při koncertě na mobilní telefon, tak jsem pochopil. Formálně ke skladbě samotné žádná výtka, důrazně ovšem doporučuji originální verzi z debutu.

„Let Us Pray“ svůj účel splnilo. Na chvíli byl ukojen můj hlad po další muzice Mean Messiah, ale i tak se musím pasovat do role nevděčného fanouška, který by byl spokojenější s plnou porcí nové hudby, takže mi nezbývá než čekat. Věřím však, že v případě Mean Messiah se to čekání vyplatí.

Mean Messiah - Let Us Pray