Archiv štítku: atmospheric rock

Heiden, Dying Passion, Somnus Aeternus

 Heiden, Dying Passion, Somnus Aeternus

Datum: 3.2.2017 / 28.1.2017
Místo: Praha, Modrá Vopice / Ostrava, Barrák
Účinkující: Dying Passion, Heiden, Somnus Aeternus

Praha, 3.2. (Onotius):

Jak jsem již nastínil v únorovém vydání koncertního eintopfu, na pražskou zastávku turné Svlékni tmu jsem byl vskutku zvědav. Měla se zde totiž objevit hned trojice kapel, jejichž jména na tuzemské scéně poměrně značně rezonují, a já přitom ani jednu z nich do nynějška neměl tu čest okusit naživo. Například pro brněnské Heiden jsem měl vždy trochu slabost, ať už mluvíme o jejich blackové, post-metalové nebo baladické tváři, a do podobné pozice se díky svému druhému albu „Exulansis“ v mých očích vyšplhali i jejich doomoví kolegové Somnus Aeternus. Ryze českou soupisku doplňovali služebně nejstarší a obecně celkem chválení, byť mnou zatím nepříliš prozkoumaní Dying Passion ze Šumperka. A zajímavá akce byla na světě. Pražská zastávka se konala v klubu Modrá Vopice. A jaké dojmy z téhle akce nakonec opanovaly?

Je pár minut před osmou, já se rozvážným krokem šinu po namrzlém chodníku a nechávám se navigovat směrem ke klubu, který jakkoliv je pro akce podobného formátu celkem oblíbený, mně se do nynějška vyhýbal. Kvůli své neznalosti lokality dorážím na místo až ve chvíli, kdy už Heiden spouští první tóny meditativní balady „Poslední list“. A tak jakmile zaplatím vstupné, rovnou se zařazuji do hlediště.

Heiden mě překvapují, ale abych řekl pravdu, ne úplně pozitivně. Nemám nic proti jejich intimnější tvorbě, jejíž střípky se začaly objevovat už na „Dolores“ a vygradovaly na baladickém „Na svůj příběh jsme sami“, jenomže když už se kapela rozhodne pro měkčí muziku s melodickými čistými vokály, bylo by fajn, kdyby ty vokály na koncertě měly charisma a vynikly. Což se bohužel neděje a dost to celkový dojem nabourává. Mám zkrátka pocit, že to Kverd naživo moc nedává, melodie si upravuje a mění frázování. Nejvíc tohle pozoruji na písni „Dva“ z poslední desky, v níž melodie sloky začínající slovy „Na oběžné dráze dýchám hvězdný prach“ oproti desce naprosto ztrácí svou sílu a zní bohužel poněkud mdle. Instrumentálně je však všechno v pořádku a Heiden se snaží své limity dohnat upřímným vyzněním a komunikací s fanoušky.

Slušelo by se zmínit, že zazněla i zbrusu nová skladba – jakýsi testovací vzorek z nového materiálu. Ta překvapuje rockovým feelingem, ale zachovává si i klasickou Heidenovskou zádumčivost. Nicméně takhle na první poslech ještě úplně nevím, zda se jedná o krok dobrým či špatným směrem. Blackmetalové období kapela zřejmě nechává za sebou, ale z post období zazní „Kolik času zbývá““A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” a na závěr tradiční „Dnešní noc je žena“„Dolores“. Především první jmenovaná celkem pěkně graduje, takže nakonec přeci jen ledy trochu povolí. I přesto se po vystoupení nemohu zbavit lehké pachuti toho, že jsem čekal nesrovnatelně víc.

Heiden

Během pauzy, v níž probíhá tradiční přestavba scény, se v prvních řadách shlukuje relativně početná partička fotografů – což mě celkem překvapuje vzhledem k tomu, že tolik se jich často nevidí ani na o něco větších akcích zahraničních kapel. Fanoušci zatím popíjejí, prohlíží si merch (který je zde rozšířen i o stánek se zahraniční produkcí), baví se a netrpělivě vyhlíží, kdy už konečně na pódium nastoupí šumperští náladotvůrci. Netrvá dlouho a skupina poprvé hrábne do nástrojů. Takhle, přiznám se, že hudbu Dying Passion osobně nepovažuji za kdovíjaké terno, ale naživo to působí suverénně a celkem baví. Především silný zpěv a přesná instrumentace ukazují, že kapela za dlouhá léta existence svůj živý projev vybrousila a nyní sklízí ovoce. Samotné melodie mi sice postupně začínají trochu splývat, na druhou stranu ale jejich charisma a preciznost působí v porovnání s Heiden o poznání přesvědčivěji. Což je vlastně celkem paradoxní, neboť jsem čekal, že Dying Passion budou těmi, kdo mě tento večer zaujme nejméně. A oni nakonec předvedli velmi solidní set. Zvuk působí vyrovnaně, i když elektronické samply, jež formace poslední dobou čím dál hojněji využívá, jsou místy možná trochu upozaděné. Publikum je při jejich vystoupení asi nejpočetnější za celý večer a chvíli po skončení formálně posledního kousku si skandováním vyžádá přídavek.

Čekání na poslední vystupující večera se, jak to tak občas bývá, solidně protahuje. A publikum postupně poněkud řídne. Ti, co mají vkus, ale zůstávají, neboť vědí, že co nevidět budou rozsekáni vybroušeným doommetalovým rituálem. Somnus Aeternus nastupují na scénu a po chvíli zvučení rozjíždí naostro první pecku. Zvuk je pochopitelně řádně průrazný a hutný, avšak orientovaný spíš na basy, zatímco melodie ve vyšších frekvencích splývají. Klávesy mají trochu podivný nádech a často mi v nich unikají různé nuance, které znám z desky. Jsou zde slyšet víc tlumené táhlé melodie v hammondkovém stylu než klavírní vyhrávky – za příklad čehož může sloužit neúplně vyznívající refrén „Frostbound“.

Během prvních skladeb je sice poklidné užívání si muziky z první řady trochu narušeno šarvátkou mezi mírně podnapilým chlápkem a fotografem, ale agresivní jedinec je posléze zpacifikován a fotograf si na oplátku dává pozor, aby moc neobtěžoval fanoušky svým oslňujícím bleskem. A atmosféra je solidní, i když při letmém pohledu za sebe si říkám, že je vážně škoda, že mnozí z fanoušků předchozí skupiny už zřejmě šli někam na pivo. Tihle Brňáci by rozhodně zasloužili víc pozornosti. „Ale co, jejich chyba,“ říkám si a obracím se ke kapele, která zrovna vyhrává drtící pasáže v „Path Through Oblivion“. Nejvíc se má pozornost upíná na rytmickou složku v režii bubeníka Indiána (dříve aktivního v Arch of Hell), který naplno dává na odiv, že doom metal může být rytmicky velmi sofistikovanou hudbou. Z vokálů lezou ven hlavně growly, zatímco na čisté zpěvy musí člověk zatraceně špiclovat uši, aby něco pochytil. Přes těchto pár much mnou ale muzika Somnus Aeternus zkrátka hýbe. Pro mě nejlepší vystoupení večera. Hutné, procítěné, upřímné.

Somnus Aeternus

Koncert tří trojek – koncert konající se třetího se třetí zastávkou turné tří skupin – tedy dopadl dobře. Zklamání z Heiden částečně zalepili zábavní Dying Passion, především pak ale mocní Somnus Aeternus. Ti i navzdory své relativně krátké existenci odehráli set, který vypadal, jako by ho na svědomí měli nějací žánroví nestoři. Formální nedostatky vyrovnalo charisma. Škoda jen, že se subjektivně jaksi nemohu zbavit pocitu, že celý večer byl takový trochu roztříštěný. Možná i malinko rozptyloval polohospodský prostor Modré vopice. Ale čert to vem, i tak své návštěvy rozhodně nelituji.


Ostrava, 28.1. (Metacyclosynchrotron):

Když jsem před osmou dorazil do ostravského klubu Barrák, očekával jsem, že Heiden už budou mít kus setu za sebou. Nu, nebylo tomu tak, na pódiu byly pouze nástroje, členové všech tří kapel byli viděni různě po klubu, který byl navíc otevřený jen z poloviny. Onu druhou část, kde se nachází další bar a je zde i větší prostor pro sezení, prostě nemělo pro těch cca dvacet a něco příchozích smysl otevírat. Kapely tedy evidentně čekaly, zda místní ještě nedorazí, ale k tomu nedošlo.

Neuběhla ani dvě piva a Heiden se do toho konečně rozhodli praštit. Hlouček příchozích se sporadicky rozmístil v prostoru a v uctivé vzdálenosti od pódia, což bych ale dal za vinu hlavně přepálenému zvuku, který byl cca první tři skladby z blízka velice nepříjemný. Poměry nástrojů byly ale nastaveny šikovně, takže jakmile jsem si zacpal uši (a zvuk byl stejně brzy rozumně ztišen), zjišťoval jsem, že se mi vystoupení Heiden začíná překvapivě zamlouvat, a to jde současná tvorba kapely mimo mě. Bude to jistě tím, že od minulého setkání (2013?) na mě pánové a slečna působili mnohem vyhraněji. Nejlepším dojmem na mě nakonec zapůsobila skladba, kterou Heiden odehráli bez kláves a také závěrečná „Dnešní noc je žena“, i když bych byl raději za jiné skladby z „Dolores“. Ještě starší písně se celkem pochopitelně nehrály. Celkově vzato, Heiden překvapili natolik, že jsem pozdějšího startu rozhodně nelitoval.

S Dying Passion jsem rovněž neměl tu čest poprvé. Když se v Ostravě zastavili s Morgue Son a Forgotten Silence, a to snad v roce 2012, dost mě jejich vystoupení vzalo, i když to Forgotten Silence nakonec v Barráku rozsekali natolik, že onen „romantický“ dojem z Dying Passion byl trochu upozaděný. Těšil jsem se, že by se na minulý úspěch mohlo ve vhodnější hudební společnosti navázat, žel se tak nestalo. Těžko jasně definovat, čím to bylo, když po hudební stránce asi nic špatně nebylo. Hlavní rozdíl od minula bych spatřoval ve světlech, které tehdy krásně podtrhly komorní ráz koncertu, ale tentokrát nikoliv a nejen z toho důvodu set působil jako pouhá veřejná zkouška. Zkrátka jsem se nedokázal do vystoupení ponořit, i když jsem chtěl. Škoda. Ale, do třetice, se Somnus Aeternus, tomu už bylo podstatně jinak!

„Exulansis“ jsem zaslouženě zmínil ve výročním eintopfu, takže jsem byl logicky zvědav, jak Somnus Aeternus své dílo odprezentují live. Nu, bylo to takřka jako z desky, čímž ovšem nechci říct, že by vystoupení chyběla pravá koncertní intenzita. I když ani ta nezahladila kompoziční „chyby“, které jsou na desce přítomny. Konkrétně bych zmínil třeba planou pasáž předcházející podobně bezzubé „sypačce“ v „Path Through Oblivion“, ale to byl jen jeden z mála momentů, kdy mi Somnus Aeternus dovolili sestoupit zpátky v nudnou a šedivou realitu. Když totiž došlo na některý z výraznějších momentů (a že jich na desce pár je!), tak to bylo prostě mocné a strhující, až se chtělo řvát společně s Insomnicem (mít na to hrdlo). Vcítit se do hudby bylo navíc o fous jednodušší, když člověk viděl, jak ji prožívají členové samotní. A to hráli pro oněch příslovečných pět a půl lidí, neboť publikum (zřejmě kvůli blbým spojům) ještě více prořídlo. Zkrátka a jednoduše, bylo to něco „víc“ než jen pouhý koncert. Zážitek ve mně rezonoval ještě minimálně celý další den, což zkoumání limitky „Exulansis“ učinilo o to cennější. Díky.


Necrocock – Houbařské album

Necrocock - Houbařské album

Země: Česká republika
Žánr: atmospheric rock
Datum vydání: říjen 2016
Label: Gummistudio Y

Tracklist:
01. Smotlacha
02. Pavučinec plyšový
03. Phallus impudicus
04. Houbový Tomáš
05. Do lesíčka
06. Nemocná
07. Klobouk
08. Otravy opojné
09. Hadovka smrdutá
10. Vrhavka
11. Boletus satanas
12. Slinotok
13. Noční houbaření
14. V houbových vodách
15. Vánoce v Hlavově ústavu

Hrací doba: 53:18

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Necrocock

Uběhl jen rok a půl od „Hudby z psychiatrických pavilonů“ a už je tu Necrocock zase – a opět pod svým (skoro) vlastním jménem, což znamená, že po dlouhé době byla přerušena šňůra, kdy se pravidelně střídala alba pod značkou Kaviar Kavalier s alby onálepkovanými pouze jako Necrocock. Ale to je pouze detail, protože je jasné, kdo je v obou projektech skladatelským králem, tudíž k sobě mají stejně blízko.

Hlavní je ovšem jiná věc. Když si člověk letošní „Houbařské album“ poslechne, jen těžko si lze pomyslet cokoliv jiného, než že Necrocock s tím svým zcela specifickým a nezaměnitelným podáním rockové hudby nepřestane bavit snad nikdy. Třeba kolega František Štorm, jenž už z Master’s Hammer udělal spíš svůj sólový projekt, začíná díky nadprodukci trochu ztrácet formu, protože poslední dvě desky „Vagus vetus“ a „Formulæ“ nepůsobily úplně nejpřesvědčivěji a bezchybně. Naopak Necrocock zatím s invencí a skladatelskou potencí (tenhle výraz se k tomu chlívákovi proslulému sexturismem do exotických destinací více než hodí) nemá sebemenší problém a stále dokáže tvořit silné písně. A silné nahrávky. A především silnou atmosféru, která je… už jsem říkal nezaměnitelná?

„Houbařské album“ prodlužuje sérii nahrávek, z nichž každá nese nějaké nosné téma. O jaké téma jde tentokrát, je snad dostatečně jasné z výmluvného názvu. A v tomto ohledu novinka zdánlivě souvisí víc s „Lesní hudbou“ než s „Hudbou z psychiatrických pavilonů“. Proč? Však houby se přece hledají v lese, to dá rozum, ne? Hudebně je však Necrocock +/- stále na svém standardu, od něhož se odchyluje jen v rámci malé tolerance. Ale to vůbec nijak nevadí, poněvadž je to stále paráda.

Zajímavé ovšem je, že onen Necrocockův snový rock se sametovým zpěvem funguje stejně krásně pro atmosféru lesa, pro prostředí sanatorií i pro soundtrack ke sběru hub a mykologickému pojednání. Jakkoliv ta alba znějí formálně dosti podobně, vždy je tam kýžená atmosféra, díky níž se každá jedna další deska odlišuje od svých předchůdců. „Houbařské album“ v tomto ohledu naštěstí není výjimkou, dokonce bych i řekl, že tak činí ještě přesvědčivěji než loňská „Hudba z psychiatrických pavilonů“.

Je pravda, že ne každá píseň je na „Houbařském albu“ zcela bez chyby a dokonalá. Kupříkladu se mi už hodně zajedl úvodní kousek „Smotlacha“, který svým způsobem působí dojmem dlouhého intra. Stejně tak jsou někdy zvonivé kytarové melodie až moc teplé, což říkám zejména s ohledem na první půli „Houbového Tomáše“, k němuž vznikl i videoklip. Z hlediska celku jsou to ovšem jen detaily, které se dají bez větších problémů přeskočit (první song) případně přetrpět.

Většina alba je totiž tradičně výborná a některý konkrétní skladby jsou doslova kouzelné. Hned „Pavučinec plyšový“ má atmosféru jako hrom, „Phallus impudicus“ zaujme relativně tvrdším nádechem, hodně mě baví „Hadovka smrdutá“ s nakažlivými melodiemi, parádní „Vrhavka“ i zadumanější „Boletus satanas“. Mým největším favoritem je ovšem uhrančivá „Nemocná“, jejímuž pomalému tempu a krásným melodiím v kombinaci s Necrocockovým zaříkáváním se nedá odolat.

Asi to nejde ukončit jinak než prohlášením, že Necrocock opět zabodoval. Je pořád stejný, a přitom zase v trošku odlišném odstínu, ale stále sakra zábavný. Příznivcům Tomáše Kohouta není třeba doporučovat, protože ti již jistě mají „Houbařské album“ najeté skrz naskrz a sami již zjistili, jaké písničky jsou nádherné praváky a jaké (jestli nějaké) jsou prašivky. Místo toho tedy na závěr radši přidejme apel pro ty z vás, kdo jste Necrocockovu tvorbu doposud ignorovali – bylo by záhodno to konečně změnit.


Riverside – Love, Fear and the Time Machine

Riverside – Love, Fear and the Time Machine
Země: Polsko
Žánr: progressive / atmospheric rock
Datum vydání: 4.9.2015
Label: Mystic Production

Hrací doba: 60:31

Odkazy:
web / facebook

Jestli se ještě do vydání minulého alba s titulem „Shrine of New Generation Slaves“ dali polští Riverside úspěšně přikrýt žánrovou škatulkou progressive rock / metal, která je provází po celou dobu trvání jejich kariéry, tak mi dovolte říct, že nyní, v souvislosti s uvedením nejnovější desky „Love, Fear and the Time Machine“ na trh, to už není tak úplně pravda. Riverside potvrzují cestu, na níž minule nastoupili, a pomalu a jistě opouštějí progresivní stavbu kompozic a elementy, které skupinu do této žánrové příslušnosti pasovaly, jsou pomalu a jistě eliminovány na naprosté minimum. RiversideMariuszem Dudou v čele se zaměřují více na atmosféru a budování nálady, již na posluchače přenášejí, což s sebou nese ruku v ruce relativně přístupnější a k orientaci jednodušší materiál.

Riverside se zkrátka mění. Vyvíjí. A stejně jako se proměňuje samotná hudba, začíná se Mariusz cítit mnohem jistější ve zpěvných, vyloženě melodických linkách, které jsou povětšinou poklidné a neprokládá je ostřejším vokálem, který byl na poměry Riverside hrubý a oživoval starší materiál, s nímž Poláci prorazili. A musím říct, že to jemu sluší stejně tak dobře jako kapele samotné. Líbí se mi, že se Riverside vydali tímto směrem, protože stejně jako působí sebejistě zpěvák, je slyšet, že tohle je hudba, kterou chtějí Riverside dělat, protože o nějaké nejistotě, jež by z posunu hlavního výraziva mohla plynout, není slechu. „Love, Fear and the Time Machine“ je paradoxně dost možná nejsilnějším a nejkompaktnějším albem od dob „Rapid Eye Movement“.

Současní Riverside tak znějí jako taková syntéza písničkové stránky Stevena Wilsona a britských náladotvůrců Anathema. A věřte, že to není kombinace vůbec špatná, protože hned úvodní „Lost (Why Should I Be Frightened By a Hat?)“ spustí takový emoční vodopád, že to není pro Dudu a jeho čtyřčlennou partu tolik typické. Takřka na celé ploše desky hrají prim zvonivé elektroakustické kytary a procítěný vokál hlavního tahouna, přičemž kytarové riffy vystrčí růžky jen opravdu zřídka (viz „Saturate Me“ či „#Addicted“). Přesto však nelze říct, že by „Love, Fear and the Time Machine“ bylo albem minimalistickým, to ne. Jen si vystačí s menším množstvím výrazových prostředků, než tomu bylo v minulosti.

Za mě směřuje k „Love, Fear and the Time Machine“ jen malá výtka k samotnému závěru desky, kde je na můj vkus přeslazeno a přebaladizováno, protože když se hned za sebou sejdou písně typu „Towards the Blue Horizon“, „Time Trivellers“ a „Found (The Unexpected Flaw of Searching)“, tak se mi vždy zachce po nějakém menším oživení, které v předešlých minutách obstarala třeba právě „Saturate Me“ či dvojka „Under the Pillow“. Dramaturgicky tak poslední třetina alba zaniká pod nánosem všech těch melodií, které na posluchače Riverside vysypou, ale jinak k samotné hudbě snad jen tolik, že tím, kam se pánové posunuli, mi udělali vážně radost, protože jsou v tomto emočnějším rybníčku velmi sebejistí.


Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Heiden - Na svůj příběh jsme sami
Země: Česká Republika
Žánr: melacholic rock
Datum vydání: 1.11.2015
Label: Epidemie Records

Tracklist:
01. Slyšíš mě?
02. Dva
03. Vrány
04. Dryáda
05. Poslední list
06. Sběratel
07. Za horou
08. Toulaví psi

Hrací doba: 35:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Heiden

První pohled (Atreides):

V rámci domácí scény bych našel hned několik uskupení, které bych se nebál zařadit mezi srdeční záležitosti, a nijak se netajím tím, že Heiden mezi ně již několik let patří. Láska na první poslech byla jasná hned, jak jsem přičichl k „Obsidianu“ a následně i „Dolores“, přičemž předloňský počin „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ ji jen stvrdil. Zasněná melancholie, stíny rušných ulic i městských zákoutí a především osobitý hudební projev, o jaký díky specifickému výrazivu a procítěnosti podání na ulici jen tak nezakopnete. Asi vám tedy nemusím moc vyprávět, že jsem se na počin, opět poněkud smutně pojmenovaný „Na svůj příběh jsme sami“, těšil a byl náramně zvědavý, kam se Heiden pohnou tentokrát.

S každým dalším albem byl očividný posun směrem k rockovějším, měkčím polohám a podobný vývoj jsem očekával i tentokrát. Heiden definitivně odhodili veškerou tvrdost a kompozice skladeb ve větší či menší míře načichla snahou o popovější vyznění, čemuž odpovídá i frázování a pojetí textů. Jako by si některé z nich vyloženě říkaly o uchopení rádiovým vysíláním. Pětice (do stálé sestavy přibyla klávesistka Werlinga dříve působící v Morgue Son) tak v jistém ohledu dokonala další část transformace a přesedlala na takřka čistou melancholii spjatou se zádumčivými melodiemi namísto prostoru pro tvrdé riffy. Na první přivonění je pak z alba cítit barová poetika a závoj cigaretového kouře, stejně jako opar zastřeného vědomí nebo kruté střízlivění v ranních hodinách.

Jisté vystřízlivění ovšem k mému údivu přinesl i první poslech „Na svůj příběh jsme sami“. Jsa navnaděn povedenou „Dryádou“ doprovázenou prvním klipem kapely jsem se pustil do poslechu novinky a začal intenzivně přemýšlet o tom, kam se vytratili Heiden. Opravdu jsem měl chvíli pochyby, co to vlastně poslouchám. Otravný hlásek odkudsi ze zadní části mozkové kůry našeptával myšlenky o tom, kde jsem už tuhle či tamtu pasáž slyšel, a rozhodně se nevyjadřoval nijak lichotivě. Samozřejmě jsem dalek toho, abych si myslel, že brněnská pětice někoho kopíruje a veskrze šlo spíše o pocity na základě poměrně specifických pasáží a jejich nálad (nicméně zrovna Umbrtkův „Kovový háj“ slyším v některých částech „Vran“ doteď), ale takové zkrátka byly první dojmy. Naštěstí tyhle i další podobné myšlenky rozptýlil hlubší, detailnější poslech, jenže na rozdíl od předchozích počinů ve mně i přes prokousání se několika vrstvami idejí a nápadů zůstal nerozptýlený obláček pochybností. „Na svůj příběh jsme sami“ se tak v mém případě vyprofilovalo v desku sice krásnou, ale i přesto nevyrovnanou a rozporuplnou. Krásnou, protože Heiden to snad ani jinak neumí; melancholie a smutek, neurčitý odér osamělosti, se vine napříč celým albem jako stříbřitá nit ve svitu (nádherného) přebalu od Luďka Řezáče. A rozporuplnou protože snad na každý skvělý moment připadá jeden, který je kazem ve struktuře drahého kamenu.

Jinými slovy, chápu a kvituji směr, kterým se Heiden vydali, ale leckteré motivy mi nepřijdou dotažené do konce či alespoň do uspokojivého stavu. „Na svůj příběh jsme sami“ je tak počin mělčí a plošší než jeho předchůdci. Instrumentální stránka je občas až zbytečně prázdná a od trvalé integrace Werlingy do kapely jsem si upřímně sliboval mnohem víc než jen poněkud jednotvárný klávesový podmaz, který v zajímavější pasáž změní spíš jen výjimečně. Na druhou stranu, úvod „Posledního listu“ nebo hammondkový výjezd ve „Sběrateli“ stojí za to a ani čistě klavírní pasáže nejsou vůbec špatné. Obecně si ale myslím, že své kroky mohli Heiden víc promyslet a nevrhat se po hlavě do popových pasáží, které vedle komplexnějších kompozic působí zbytečně křečovitě a do jisté míry naivně či lacině, což jsou přívlastky, které bych u Heiden opravdu neočekával. Bohužel, Kverdův zpěv mě v tomto ohledu pouze utvrzuje, neb v popovějších polohách prostě nestíhá silou ani rozsahem, čímž skladby či alespoň některé momenty poněkud degraduje.

Nedá se říct, že by mě kterákoliv z písní vyloženě nudila, ale ty skutečně skvělé jsem našel dvě: klipovou „Dryádu“ a výše zmíněného „Sběratele“. Hlavně druhá jmenovaná mě dostává jak textem, tak kompozicí, obě mě ale baví především atmosférou. Na záda jim dýchá i „Za horou“, kterou stahuje jen zpěv ulétávající ve výškách, čímž mírně kazí barovou intimitu prodchnutou vůní doutníku a jemným smutkem. Se zbytkem skladeb se nedokážu plně ztotožnit ve všech aspektech a vždy se najde skutečnost, která mě vyrušuje a nedokáže vtáhnout hlouběji, plně se ponořit do hebké melancholie a slov. Z nich mám díky tomu pocit, že by víc než kdy jindy obstály jako samostatné básně bez hudebního doprovodu než coby texty písní, ostatně když jsem si je pročítal za ticha noci, jen nad otevřenou lahví alkoholu, užil jsem si je mnohdy víc než při poslechu. I díky tomu, že se mi občas (příkladem budiž hned úvodní „Dva“) nezdá frázování. Oceňuji ale, že každá píseň je odlišná a poměrně jasně identifikovatelná, deska navzdory všudypřítomné chmurné šedi hraje barvami podzimního listí. Snad jen „Toulaví psi“ si drží odstup a raději se snaží splynout s mlhou, z níž vystupuje jen efektní kytarové sólo.

Když na album pohlédnu jako na celek, musím říct, že i přes veškeré nedostatky mě „Na svůj příběh jsme sami“ vlastně docela baví. Líbí se mi, jakou cestou se Heiden vydali, neb jde opět o zkušenost dost osobní a nevšední, částečně vytrženou z poměrně specifického rukopisu, který se opět posunul někam dál. Avšak na to, abych měl z alba jako celku hlubší prožitek, tentokrát přece jen něco chybí. Nicméně jak jsem již zmínil v úvodu, nebyli by to Heiden, kdyby přešlapovali na jednom místě, a i když jsme si tentokrát v některých ohledech nesedli, rozhodně mě zajímá, jakým směrem si to výraz v jejich tváři namíří příště.

Heiden


Druhý pohled (Skvrn):

Když to Heiden předloni odválo od metalových vod a o slovo se přihlásila post-rocková melancholie s občasnými odkazy do minulosti, mimo všeobecné radosti z povedeného materiálu přišly i otázky na dny následující. Odhadovat, zda propříště očekávat opět něco na způsob „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“, nebo cosi úplně nového, bylo zatraceně těžké. Zpětně však musím říct, že jsem čekal spíš první variantu. Inu, ohlasy na rockovější pojetí nebyly vůbec špatné a jeden by si řekl, proč spěchat. Jenže chyba – Heiden se opět posunuli dál. Co nejrychleji tak nechme minulost minulostí a věnujme se primárně dnešku. Ostatně Heiden už nejmíň dva roky ví, že vzpomínat bolí.

Srovnáním se však bránit nebudu, věřte, že budou potřeba. „Na svůj příběh jsme sami“ na svého předchůdce totiž navazuje velmi přirozeně. Letošní deska už veškeré metal připomínající pasáže potlačuje a Heiden alespoň prozatímně kotví ve vodách pomalého melancholického rocku. Přestože se mi taková skutečnost rozhodně nezajídá, při prvních posleších jsem byl výrazně skeptický. Skladby nevýrazné, zásadních momentů poskrovnu a nebudu chodit kolem horké kaše, nudil jsem se.

Několik přehrání desce naštěstí prospělo a materiál začal růst. Nicméně trochu jiným způsobem než třeba v případě labutí předchůdkyně. Podstatnou obměnou prošla struktura skladeb, která se na novince zásadně zjednodušila. Jelikož jsou však jednotlivé kousky vystaveny podobným způsobem, momentů překvapení ubylo a právě toto je věc, která mě na novém albu nejvíc mrzí. Heiden totiž skládat umí a tady je to pro mě až příliš na jistotu. Brněnští se každopádně neoddali primitivním refrénům nebo chytlavým popěvkům, ale představili materiál, který i přes svou nekomplikovanost má co do sebe. Trochu paradoxně (nejednou jednoduchost skladeb celek úplně zbortila) působí deska velmi kompaktně a drží si stejně jako konstantní kvalitu i posluchačovu pozornost. Výrazně tomu navíc pomáhají očekávaně fajnové texty a střízlivá stopáž, která citlivě zohledňuje písňovější povahu hudby.

Proti záměru kapely natočit nekomplikovaný a na emoce soustředěný celek vůbec nic nemám. Nemění to však nic na tom, že Heiden to tady tolik nesluší a nepůsobí tu tak svojsky, což bývalo jejich výsadou. Z druhé strany se „Na svůj příběh jsme sami“ velmi příjemně poslouchá a sympatický společník na slušnou dávku poslechů to bezesporu je. Berte, nebo ne, záleží na vás, indicie máte.


Helfir – Still Bleeding

Helfir - Still Bleeding
Země: Itálie
Žánr: atmospheric rock
Datum vydání: 13.4.2015
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Oracle
02. My Blood
03. In the Circle
04. Alone
05. Dresses of Pain
06. Black Flame
07. Portrait of a Son
08. Where Are You Now?
09. Night and Deceit

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Na poměrně rozsáhlé italské kytarové scéně se v nedávné době, jmenovitě v loňském roce, vylíhla další relativně zajímavá štika, jež od svých rodičů (nebo lépe řečeno od svého jednoho rodiče) dostala jméno Helfir. I když jak tak o tom přemýšlím, tak přirovnání ke štice není v případě Helfir zrovna šťastné, neboť tato rybka není příliš dravá, nemá ostré zuby a ani se nesnaží kohokoliv lovit či snad zadupat svou konkurenci pod zem (resp. pod dno rybníka). Spíše jí dělá radost jen tak mírumilovně plavat v poklidných vodách, rozjímat a nasávat okolní atmosféru…

Zanechejme však rybí estetiky a podvodních přirovnání a radši si pojďme povědět, co jsou ti Helfir vlastně zač… tedy lépe řečeno: co je ten Helfir vlastně zač. Jedná se totiž o jednočlenný projekt, jehož ústřední postavou je jistý Luca Mazzotta, který má za sebou mnoho let studia hudby (případné podrobnosti lze nalézt na jeho osobním webu, pokud by to kohokoliv zajímalo – my se s vyjmenováváním zdržovat nemusíme). Doposud to ale zužitkovával jen ve formacích spíše lokálního významu, přičemž asi jediné, jež stojí za zmínku, jsou metaloví Silvered a neofolková skupina NID (čili jak sami vidíte, nic hvězdného). Helfir je Mazzottovým osobním projektem, s nímž pak v dubnu letošního roku vydal debutovou desku, jejíž název zní „Still Bleeding“. Tu si natočil prakticky celou sám až na bicí v prvních šesti skladbách, o něž se postarali dva různí bubeníci (jeden v pěti písních a druhý v jedné písni).

Vzhledem k tomu, že tenhle chlapík vypadá, že je jeho žánrový záběr poměrně široký (opět stačí prostudovat výše odkazovanou biografii), nabízí se otázka, jakým směrem se tedy vydal, když konečně došlo na jeho čistě osobní projekt. On sám svoji muziku nazývá jako „decadent noir metal“, vydavatelská firma to zase propaguje jako „decadent dark music“, zatímco jinde lze zase nalézt škatulky jako „dark/electro/rock“… všechno prašť jako uhoď a hlavně ty první jsou žánry jak pojď na mě z boku. Já osobně bych to takhle rozhodně nehrotil a myslím, že je zbytečné vymýšlet nové styly, které člověku stejně řeknou akorát tak velké kulové. To, co je na „Still Bleeding“ ke slyšení, bych se nebál jednoduše označit jako atmosférický rock. Samozřejmě, asi stojí za zmínku, že ne úplně zanedbatelnou roli na nahrávce hraje taktéž jemnější elektronika, s trochou představivosti by šlo říct i to, že se to místy blíží post-rocku, ale i tak mi pojmenování atmospheric rock přijde nejpřesnější.

Ještě trochu více možná napoví jména skupin, jež sám Mazzotta cituje jako své vlivy na Facebooku HelfirAntimatter, Anathema, Katatonia, Porcupine Tree, Alternative 4. Je sice pravda, že do jisté míry i tato přirovnání poměrně pokulhávají, protože si nemyslím, že by šlo jednoduše říct, že „Still Bleeding“ zní podobně jako třeba Porcupine Tree, nicméně rámcově to posluchači pomůže, aby věděl, že si má pod značkou Helfir představit hudbu, která nesází na tvrdost, energii nebo chytlavost, ale spíše se snaží bodovat atmosférou a do jisté míry i uklidňujícím poslechem. Celou deskou prostupuje znatelná melancholická nálada (nepřijde mi však nijak zvlášť dekadentní, jak se snaží namluvit vydavatel…), jež je příjemně zasněná, ale ne zas až tak moc, aby se z toho stala rozplizlá břečka typu posledních Alcest.

„Still Bleeding“ se určitě musí nechat věc – to album se dokázalo vyhnout jednomu poměrně častému neduhu obdobně laděných nahrávek. Mnohdy mám pocit, že takto pojaté desky jsou (zvláště ve svých druhých polovinách, kdy už posluchač bývá onou zvonivou kytarou a jemnou atmosférou trochu přesycen) jako celek přespříliš rozvláčné, až utahané. Nebo také řečeno jinými slovy (abych nebyl tak přizdisráčsky diplomatický): přílišné snění je v muzice prostě často nudné. „Still Bleeding“ však patří k těm záležitostem, u nichž jsem s něčím takovým neměl problém – počin i díky příjemné hrací době 40 minut funguje po celou dobu. A vlastně nejen díky délce, ale i díky samotným skladbám, protože Mazzotta dokáže i v posledních fázích nahrávky udržet posluchačovu pozornost za pomoci silných motivů jako třeba v písničkách „Portrait of a Son“ či „Night and Deceit“, která místy zavání skoro až doom metalem.

Poslech „Still Bleeding“ je tedy velmi příjemný a nenudící, nechybí velmi povedené momenty a i ty chvíle, které tak silné nejsou, nijak zvlášť celkovému dojmu neškodí, protože vše drží pohromadě zmiňovaná atmosféra. Na druhou stranu, po nějakém čase nahrávka přece jen omrzí, a jakmile už je člověku vše povědomé (což není až takový problém, protože o nějak složitou či nezapamatovatelnou hudbu přeci jen nejde), zábavnost začne povážlivě klesat. Nicméně, tento stav – přinejmenším tedy u mě tomu tak bylo – určitě nenastane po dvou, třech posleších, ani po pěti nebo šesti. Velice sympatickou desítku i víc tomu lze věnovat a stále je možno mluvit o tom, že si to člověk užívá. Navíc si umím představit i to, že po nějakém čase se k tomu bude dát i s chutí vrátit. Celkově vzato tedy „Still Bleeding“ stále budí pozitivní dojem, a tudíž nemám problém své povídání zakončit sdělením, že jde o dobrý počin.


Necrocock – Hudba z psychiatrických pavilonů

Necrocock - Hudba z psychiatrických pavilonů
Země: Česká republika
Žánr: atmospheric rock
Datum vydání: 15.4.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Neuleptil
02. Vyšetření vestibulární
03. Přednostovy nové boty
04. Nedávejte mu Plegomazin
05. Chorobomyslná
06. Vaginální trauma
07. Do klecí
08. Zapomněl jsem si v sanitě
09. Do Opařan
10. Kluk z diagnosťáku
11. Princezna [bonus]
12. Výlet do Vaxjö [bonus]

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Necrocock

Být součástí kultovní kapely, jež v kronice své dané žánrové scény zanechala nesmazatelnou stopu, je samozřejmě něco, co se nepovede hned tak každému, a když už se to člověku povede, určitě má být na co pyšný. Na druhou stranu, když se to povede, je velice těžké ze stínu své kultovní kapely vystoupit, protože už asi navždy bude onen muzikant s tím svým nejznámějším působištěm spojován.

„Nesmím se poranit,
nesmím ztratit vědomí.
Právě teď nesmím ztratit vědomí.“
(Neuleptil)

Přesně něco takového by šlo vztáhnout i na Master’s Hammer alias jednu z nejvýraznějších black metalových formací, které se kdy v České republice objevily. Nesmrtelné nahrávky z 90. let zajistily Mistrovu kladivu doživotní kultovnost, s níž nedokázala otřást ani mnohaletá pauza, ani s velkou nadsázkou pojaté (rozhodně však stále vysoce kvalitní) fungování po obnově činnosti. Přestože se kolem Master’s Hammer v průběhu let vytvořilo několik velice zajímavých bočních projektů – z nichž asi nejvíc za zmínku stojí Štormův (bohužel jen jednorázový) Airbrusher a experimentální (a taktéž jen jednorázoví) Septagon Chimera, kde se mj. angažovali Monster a Vlasta Voral – většina členů už asi navždy zůstane v hudebních kruzích nerozlučně spjata s Master’s Hammer – s výjimkou jednoho.

Jediným, kdo svojí další tvorbou skutečně dokázal vystoupit ze stínu Master’s Hammer, se stal kytarista Tomáš Kohout alias Necrocock. Nicméně je to vlastně docela logické, že se to povedlo právě jemu, protože jeho muzika je totiž nejen zajímavá a kvalitní (s čímž ostatně neměly problém ani zmiňované projekty Airbrusher a Septagon Chimera), ale také není jednorázová. Ať už jde o alba, jež vycházejí čistě pod jeho jménem, anebo o  desky Kaviar Kavalier, Necrorock posluchače zásobuje novou muzikou v relativně pravidelných intervalech. Jeho nejnovějším počinem stala nahrávka s názvem „Hudba z psychiatrických pavilonů“, jež z obou projektů – tedy toho sólového a toho „kaviárového“ – náleží prvnímu jmenovanému…

„Pedopsychiatrický pavilon.
Dítě se zbláznilo před zimou.
Neuroleptyka teďka musí brát,
hlavně musí na hospitalizaci do Opařan.“
(Do Opařan)

Vlastně by se dalo říct, že „Hudba z psychiatrických pavilonů“ je typickou Necrocockovou nahrávkou – stejně jako předchozí počiny, i tento nese jeho typický a nezaměnitelný „ospalý“ rukopis. Někdo by si mohl pomyslet cosi o opakování, nicméně tato věta neměla vyznít negativně – Necrocockova poslední tvorba sice vykazuje stejné poznávací znaky, mezi nimiž nejvíce ční jemná kytara a charakteristický sametový vokál, přesto však nemám dojem, že by snad šlo o převařování jednoho čajového sáčku stále dokola. Formálně jsou si ty desky sice podobné (ať už se bavíme o těch, jež vychází s nálepkou Necrocock, nebo o těch, které mají na přebalu jméno Kaviar Kavalier – co si budeme povídat, i Kaviar Kavalier je především o Necrocockovi), přesto každá dýchá svou vlastní náladou (čemuž bezesporu napomáhají i různá tematická zaměření jednotlivých alb), díky níž mezi sebou nejsou zaměnitelné. A to je samozřejmě úctyhodné, protože mít svůj nezaměnitelný sound a i v jeho rámci se neopakovat je něco, co zvládne jen zlomek muzikantů.

V rámci formální diskografie „Hudba z psychiatrických pavilonů“ navazuje na „Lesní hudbu“ z roku 2010, nicméně je tu jistá zjevná (především tematická) paralela i s „Musik aus Ordinationen“, tedy poslední deskou Kaviar Kavalier – ostatně je to i logické, neboť z nemocničního prostředí není do sanatoria zas tak daleko. Navzdory tomu však i o „Hudbě z psychiatrických pavilonů“ platí vše, co padlo v předcházejícím odstavci, tudíž i novinka je v rámci Necrocockovy tvorby sama sebou.

„Nedávejte mu Plegomazin,
na slunci vám zfialoví.“
(Nedávejte mu Plegomazin)

„Hudba z psychiatrických pavilonů“ však potvrzuje i to, že alba Kaviar Kavalier bývají jakoby „hitovější“, zatímco sólovky jsou spíše zasněnější (s čestnou výjimkou v podobě ostřejších „Praktik pohřebních ústavů“). Celou nahrávkou prostupuje znatelná hořkosladká atmosféra, jež trochu je a zároveň trochu není melancholická. Zajímavé je ovšem to, že hlavní roli na „Hudbě z psychiatrických pavilonů“ hraje kromě zpěvu především kytara, zatímco ostatní „pazvuky“ tentokrát ustoupily mírně do pozadí. Jak je zvykem, rytmická sekce je umírněná a nepouští se do žádných větších vylomenin, pocitově však ubylo kláves. Ve výsledku je však tohle stejně docela jedno, protože hlavní je to, že „Hudba z psychiatrických pavilonů“ opětovně funguje znamenitě.

Necrocock - Hudba z psychiatrických pavilonů

Navzdory tomu, že jsem za hitovější označil alba Kaviar Kavalier, i „Hudba z psychiatrických pavilonů“ obsahuje některé velmi silné písně, které člověku utkví v hlavě, odkud se už nehnou. Mezi takové patří kupříkladu hned druhá „Vyšetření vestibulární“ a několik dalších (určitě minimálně „Přednostovy nové boty“ nebo „Vaginální trauma“) se nachází v dalším průběhu, nicméně z mého pohledu se to úplně nejlepší nachází až v závěru počinu – zejména „Do Opařan“ a „Kluk z diagnosťáku“ jsou úžasné skladby, jež snad nikdy neomrzí. Avšak i ty zdánlivě méně nápadné kusy ve skutečnosti nepředstavují hluchá místa a už jen díky zmiňované jednotné atmosféře si deska vaši pozornost hravě udrží.

„Utekl nám z diagnosťáku náš kluk.
Adoptovanej, retardovanej náš kluk.
Tetinka mu naše tajemství vyzradila.
Byl to divnej albín a nikdo z nás ho neměl rád.“
(Kluk z diagnosťáku)

Může se to zdát jako vcelku triviální prohlášení, nicméně „Hudba z psychiatrických pavilonů“ do puntíku potvrzuje a naplňuje Necrocockův vysoký standard. Nechybí jí nic, co člověk od desky tohohle svojského chlapíka předem očekává, ale má uvnitř sebe i něco navíc, díky čemu má hodně daleko do nějaké obyčejné a předvídatelné rutiny. Pro všechny necrofanoušky samozřejmě naprostá povinnost – možnost, že by se snad dostavilo zklamání, nepřipadá v úvahu.


Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš

Morgue Son - Večernice ~ Proplouváš
Země: Česká republika
Žánr: atmospheric rock
Datum vydání: 15.11.2014
Label: Epidemie Records

Tracklist:
01. With the Glass of Jack
02. Každý záblesk udusíš
03. Fireflies
04. Walk the Line
05. Sleepy Flower
06. Slowmotion Lashes
07. Citylights
08. Wondering No More

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Morgue Son

Uherskobrodští Morgue Son nám tu před dvěma lety pěkně zamotali hlavy svým druhým albem “Impure Speculum Replete with Eeriness”. Čtyři pánové a jedna dáma přišli takříkajíc odnikud a z recenze si odnesli hned devítku. Nebyli jsme však zdaleka jediní, koho zmíněná deska zaujala, a tak jsou dnes Morgue Son v úplně jiné pozici, než v jaké byli před jejím vydáním. Předně totiž nejde o “kapelu odnikud”, jelikož jim úspěšné album otevřelo kdejaké dveře. V jiné pozici jsou však Morgue Son i hudebně: skok mezi Impure Speculum Replete with Eeriness a “Večernice ~ Proplouváš” je ohromný.

Tématem alba je bloudění nočním městem. Nejsem si jistý, zda se tento námět projevil i v textech, ale přinejmenším v hudbě je znatelný výrazně. Nálada “Večernice ~ Proplouváš” je veskrze melancholická, a i když Morgue Son nikdy nebyli kapelou, která by hráčské výkony protlačovala na úkor budování atmosféry, tentokrát je atmosféra právě tím ústředním spojovacím prvkem celé desky. Hudební posun oproti Impure Speculum Replete with Eeriness je nesmírný. Tam, kde dříve dominovaly rychlé rytmy a tvrdé riffy, najdeme tentokrát spíše rozvážnější a hloubavý přístup. Morgue Son zaznamenali během dvou let podobný posuv, jakým například Heiden postupně procházejí již několik alb. Vzpomínka na brněnskou stálici není náhodná, neboť jsem si na jejich loňské “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” při poslechu “Večernice ~ Proplouváš” vzpomněl hned několikrát. Morgue Son jako by se inspirovali společným koncertováním a přátelskými vztahy a na svou novinku aplikovali přístup Heiden “v jednoduchosti je síla”.

Kdo slyšel “Každý záblesk udusíš”, první singl alba, jistě si všiml změny jazyka z angličtiny na češtinu. Tento sympatický nápad však kapela nepřenesla na zbytek desky, a tak je singl její jedinou českou skladbou. Právě angličtina byla slabší stránkou Impure Speculum Replete with Eeriness a po pročtení textů se nemohu zbavit dojmu, že novinka je na tom úplně stejně. Možná je to umělecký záměr, který jen nechápu, ale opravdu je tak těžké se vyvarovat alespoň těm nejzákladnějším nástrahám anglické gramatiky, jako jsou členy či správné použití třetí osoby? Na trhu práce je možná angličtina plná chyb lepší než angličtina žádná, ale zejména v situaci, kdy mají texty posluchačům přinášet vyšší než jen čistě informativní hodnotu, kazí každá chyba výsledný dojem.

“Každý záblesk udusíš” patří mezi nejpřístupnější písně kapely, refrén se okamžitě zaryje do paměti a zpomalení do akustických sekcí jí jednoznačně sluší. Tahounem jsou již tradičně kytary, ale možná zbytečně nenápadnou roli zde mají klávesy, které dávají skladbě sedmdesátkový psychedelický nádech. Ačkoli významnost kytarových sól se pocitově zmenšila, právě v “Každý záblesk udusíš” je jedno z nejhezčích.

Možná se ptáte, kde v sedmdesátkovém psychedelickém rocku má své místo Slavův growling, a odpověď se nabízí. Nikde. Přestože na Impure Speculum Replete with Eeriness byly čisté vokály ještě v minoritním postavení, na “Večernice ~ Proplouváš” již převážily kompletně, jiný než čistý zpěv na albu nenalezneme. Pokrok nezastavíš a v tomto případě by ho ani nemělo smysl zastavovat, neboť Slav opět pokročil a zatímco dříve nebyl problém najít v jeho přednesu pár nesrovnalostí, dnes je již suverénním zpěvákem.

Jestliže “Každý záblesk udusíš” byla “pouze” příjemnou melancholickou skladbou, která bavila na první poslech, naprostá většina písní ostatních si žádá více pozornosti a času. Úvodní a zároveň nejdelší píseň “With the Glass of Jack” může v rozjezdu vzbuzovat utahaný dojem. Po zlomu v polovině však hudbě ztvrdne, nálada zhoustne a kapela začne střídat zádumčivé vokální sekce s téměř až primitivním riffováním. Když navíc vše vyústí v táhle dojemné sólo, nemůžu si na ztrátu ostrosti ani stěžovat. Chtělo hodně poslechů, než jsem uznal, že novinka svého předchůdce v mnoha chvílích předčila, a druhá polovina úvodní písně je právě takovou chvílí.

To “Fireflies” volí úplně jiný přístup. Začne tvrdým riffem a postupně nechá na povrch vystoupit výrazné piano a s ním sentimentální náladu. “Walk the Line” vás pro změnu na počátku chytlavou melodií naláká na mírné pokyvování hlavou, a když po čtyřech minutách skončí, z pokyvování hlavy se již stane zuřivé vlnění do rytmu vším, co máte k dispozici, včetně věcí, kterými se v dobré společnosti nevlní. “Sleepy Flower” dostojí svému názvu, protože je ze všech písní nejjemnější a opravdu vyvolává dojem, že by při neopatrném dotyku mohla ztratit některý ze svých krásných kvítků. “Slowmotion Lashes” se vrátí ke kombinaci jednoduchých ale účinných riffů se zadumanějšími částmi, což je přístup, který funguje nejsilněji v nedlouhé instrumentální části skladby. Předposlední “Citylights” je jedním z nejsilnějších kousků alba a potěší zejména nezvyklou strukturou, kdy dva intenzivnější konce spojuje nesmírně tichý střední úsek. “Wondering No More” je již jen krátkým rozloučením s albem, a i když mi osobně přijde o stupínek slabší než skladby ostatní, nelze popřít, že toho na ploše dvou a půl minut s minimem použitých prostředků (ne náhodou se tato myšlenka opakuje již po několikáté) stihne opravdu hodně.

Přes počáteční nejistotu, kterou vyvolal ohromný žánrový skok, jsem tak z “Večernice ~ Proplouváš” vlastně nadšený. Malou výtku bych (vyjma textů pochopitelně) nalezl snad jen na zvuku. Album je zabaleno do vkusného dobového kabátku, kdy je vše lehce zastřeno a nic není zbytečně čisté a ostré. Proti tomu by nešlo nic namítat, pokud by nad hladinu tohoto audiojezírka občas nevystupoval zbytečně řezavý činel. (Nejvíce je to znát na konci “Fireflies”.) Chyba v tomto případě však vůbec nemusí být na straně kapely. Tak či tak mám dojem, že by album znělo nejlépe z takové té černé kulaté placky, kterých byly v sedmdesátých letech plné obchody.

Morgue Son ukázali podruhé v řadě, že s nimi musíme počítat. Je smutnou skutečností, že po vydání alba z kapely odešla Werlinga, jejíž klávesy se na zvuku výrazně podepsaly. Kapela zatím koncertuje jen ve čtyřčlenné sestavě a je otázkou, zda si časem najde náhradu, či zda projde na budoucích albech další výraznou změnou zvuku. Tak či tak ji velice doporučuji pozorně sledovat.


Sólstafir – Ótta

Sólstafir - Ótta
Země: Island
Žánr: post-rock
Datum vydání: 29.8.2014
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Lágnætti
02. Ótta
03. Rismál
04. Dagmál
05. Miðdegi
06. Nón
07. Miðaftann
08. Náttmál

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 7,5/10
Kaša – 8/10
Atreides – 7/10
Zajus – 8/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Zatímco ještě několik let zpátky byli Islanďané Sólstafir záležitostí spíše pro znalce a fajnšmekry, nyní už se dá tvrdit, že se jim podařilo se dostat do širšího povědomí metalové scény. Což je svým způsobem docela paradoxní, protože ve své tvorbě se Sólstafir od metalové hudby vzdalují čím dál tím více. V rámci svých pěti dosavadních desek opsali zajímavý stylový oblouk od syrovějšího metalu v podobě “Í blóði og anda” přes hutné atmosféry “Masterpiece of Bitterness” a “Köld” až do současné podoby, kdy jejich hudbu pohání spíše post-rockové soukolí.

Stylový vývoj však nutně nemusí jít ruku v ruce s vývojem náladovým, což je právě případ Sólstafir. Ačkoliv je v jejich tvorby cítit s takřka každou deskou znatelný progres směrem kupředu, Islanďané nikdy neopustili svou jasně rozpoznatelnou tvář a svou specifickou atmosférou. S onou specifičností se pak pojí i to, že i když jsem Sólstafir v jejich nynější podobě označil jako post-rockovou skupinu, je to vlastně pojmenování docela závadějící, protože tito severští kovbojové tento žánr chápou a pracují s ním docela jiným způsobem než běžné post-rockové kapely.

Jakkoliv mám však tuhle kapelu skutečně upřímně rád a chovám k Sólstafir poměrně velký respekt, nemohu tvrdit, že by vše, co kdy Islanďané vypustili do světa, bylo opravdu geniální. Narážím tím především na minulé dvojalbum “Svartir sandar”, jehož takřka 80minutová délka zapříčinila, že se místy dostavoval i pocit nudy a přílišné roztahanosti. Samozřejmě, slabší na poměry Sólstafir z obecného hlediska stále znamená skvělou hudbu, ale i tak jsem doufal, že na své páté desce “Ótta” kapela opětovně pozvedne laťku.

Je příjemné, že tentokrát byli Sólstafir s délkou alba trochu střízlivější než v případě “Svartir sandar”… ve skutečnosti je “Ótta” nejkratší nahrávkou skupiny od debutového “Í blóði og anda”, což mi ale nijak zvlášť nevadí, protože jsem vždy zastával názor, že je lepší dostat kratší a intenzivnější zážitek než ne zcela využitý potenciál zabitý roztáhnutím na příliš velkou plochu. Tím spíš, že ani 57 minut hudby, kolik “Ótta” trvá, není úplně nejméně. Rozhodně se však tento tah vyplatil, protože novinka svého předchůdce hravě překonává.

Hudebně se vesměs žádná velká překvapení nekonají a vlastně jde o první počin kapely, na němž je ten posun oproti předchůdci jen kosmetický. Sólstafir již evidentně našli polohu, která je jim pohodlná, což ale nemusí být nutně špatně. “Ótta” tedy pokračuje v takřka totožném duchu jako “Svartir sandar”, tedy v (post-)rockovém hávu, jehož alfou a omegou je unikátní atmosféra islandské přírody. Právě toto je věc, díky níž byli vždy Sólstafir tak poutaví a díky níž se vždy dařilo “zamaskovat” i některé trochu slabší písně. A úplně to stejné platí také o aktuální desce…

“Ótta” zcela jistě není dokonalé album. Dokonce bych si i dokázal představit, že by Islanďané klidně mohli několik dle mého názoru trochu přebytečných minutek klidně odříznout a výsledku by to mohlo jedině pomoct, nikoliv však uškodit. Jasným kandidátem na odřez by byla třeba předposlední “Miðaftann”, jež je možná až příliš minimalistická, a i když smyčcové finále, k němuž jinak klavírní píseň směřuje, není špatné, klidně bych se bez něj obešel. I přes tyto nedokonalosti je však “Ótta” bezesporu nahrávkou, jež má své charisma, a přesně tak, jak už bylo zmíněno výše, i tyto zdánlivě slabší kusy dokáže díky jednotné a nádherné atmosféře zapustit do celku takovým způsobem, že výsledný dojem z desky mohou ovlivnit jen zcela marginálně.

Zatím to může vypadat tak, že “Ótta” vlastně není žádný extrémní zázrak a pohromadě ta nahrávka drží jen díky jednotné atmosféře, naštěstí to tak však jen vypadá, protože to píšu takhle blbě. Ve skutečnosti je totiž oněch slabších a možná až přespříliš rozvláčných momentů mnohem méně, než je těch skutečně silných až excelentních. Hned úvodní “Lágnætti” nabídne skvělé chvilky – po poklidném úvodu se Sólstafir rozjedou do jednoho nejrychlejších momentů desky, jenž skončí s kytarovým sólem, aby skladba opětovně spadla do klavírního minimalismu, z něhož poté začíná růst znova a jinak, avšak ještě působivějším způsobem, protože ty finální dvě minuty jsou skutečné výtečné.

Největší vrchol desky však přichází hned vzápětí s titulní “Ótta”, jejíž ústřední melodie, která se v menších obměnách proplétá celou kompozicí, je naprosto kouzelná a dělá z této písně opravdový klenot. Ačkoliv i v dalších skladbách Sólstafir předvádějí skvělé nápady, “Ótta” pro mě osobně vystoupala o něco výš nade všechny ostatní a dokonce bych se nebál tvrdit, že jde o tak fantastickou záležitost, že patří k tomu nejlepšímu, co Islanďané doposud stvořili – a to rozhodně není málo.

I dále se však pokračuje ve vysoké kvalitě, a když tak o tom přemýšlím, s výjimkou již zmiňované “Miðaftann” na předposlední pozici obsahují všechny songy nějaké výtečné motivy. Zatímco “Rismál” je opětovně poklidnější a trpělivě budovaná písnička, následující dva kusy “Dagmál” a “Miðdegi” bodují příjemným (hard) rockovým feelingem. Výtečná je určitě i “Nón”, která je pocitově možná trochu kytarovější, ale snad možná i díky tomu mi přijde o něco uhrančivější než několik předešlých kusů (ačkoliv ani ty nejsou špatné, jak už padlo). Finální jedenáctiminutovka “Náttmál” pak zpočátku zdánlivě nijak nevybočuje z toho, co už Sólstafir řekli v předcházejících minutách, jenže tenhle song graduje opravdu skvělým způsobem a místy možná trochu ospalejší první půle jen připravuje půdu pro fantastické finále celé nahrávky.

Ačkoliv se ale na albu nachází hned několik fenomenálních momentů, z nichž asi ten nejvýraznější je právě titulní “Ótta”, hlavní devízou desky stále zůstává trochu pošmourná, ale dozajista nádherná atmosféra, v jejíž tvorbě byli Sólstafir vždy mistři. Novinka v tomto ohledu nijak nevybočuje, ale to vůbec nevadí, protože v tomto případě je potvrzení již stávajícího naprosto dostačující k dalšímu výbornému albu. A vzhledem k tomu, že si tentokrát Islanďané vystačili s kratší plochou, díky níž “Ótta” působí sevřenějším a koncentrovanějším dojmem než “Svartir sandar”, dokázala novinka spravit chuť i po lehce rozpačitém (byť z obecného hlediska stále velice dobrém) předchůdci. O to nejlepší, co kdy Sólstafir vytvořili, se nejedná, protože dechberoucí dvojice “Masterpiece of Bitterness” a “Köld” zůstává stále nedostižená (a v případě “Köld” možná i nedostižitelná), ale to nic nemění na faktu, že i současní Sólstafir rozhodně stojí za to, aby jim člověk věnoval svou pozornost, energii a čas.

Sólstafir


Další názory:

Víte, já nejsem přes Sólstafir žádný znalec, a i když jsem svého času předchozí dvě desky nejednou protočil, stejně by se dalo říct, že jsou pro mě Sólstafir tak trochu kapelou několika skladeb. Ovšem už jenom proto jsem rád, že “Ótta” tenhle bludný kruh prolomilo a já jsem jej schopen a více než ochoten vnímat jako celek. A ono jako celek také funguje. Zejména proti “Svartir sandar” je novinka usazenější, koncentrovanější, vychytanější a snáze drží posluchačovu pozornost, což samozřejmě dělá dobrotu. Jen mě trochu mrzí, že je “Ótta” albem lehounce nevyrovnaným. Po úvodní skvostné dvojici “Lágnætti” a “Ótta” (hlavně titulka je naprosto strhující) totiž následují skladby “Rismál” a “Dagmál”, které mi trochu splývají, a když v jejich průběhu myšlenkami odběhnu jinam, desce trvá prakticky až do konce, než si mě získá zpět navzdory tomu, že snad všechny zbývající skladby jsou vážně dobré a plné vyloženě skvělých momentů. I přes tuhle výtku ale není sporu o tom, že je “Ótta” vynikající deska, a i když má své mouchy a k dokonalosti jí také něco chybí, pořád si drží vysokou kvalitativní úroveň, po které mnozí jiní mohou jen závistivě pošilhávat, zatímco Sólstafir ji udržují bez viditelné námahy. Co naplat, oni špatnou desku asi opravdu nahrát neumí.
Ježura

Snoví Sólstafir dlouhá léta patřili k mým osobním velkým neznámým, jejichž tvorbu jsem míjel, ačkoli jsem na ni slyšel nemalé množství chvály. “Ótta” je vlastně teprve druhým albem, k němuž jsem se propracoval, ale i bez znalosti takřka veškeré dřívější tvorby (s výjimkou předchozího “Svartir sandar”) nemám problém se nechat unášet onou seversky melancholickou atmosférou, kterou islandská čtveřice podává minimálně stejně tak věrně jako mí oblíbení Sigur Rós, ačkoli se bavíme o hudbě dosti rozdílné. Oproti minulejšku se stopáž zastavila na příjemné hodince a celkově hodnotím “Ótta” o malý kousek výše, protože nemám žádný problém si albem proplout na jeden zátah a ještě se u toho velmi dobře bavím i po mnoha posleších. Jen to chce vypnout a nechat se tou atmosférou opravdu unášet, protože jako kulisa nemá takhle krásná deska význam. Hodně nevšední a hlavně hodně dobrá záležitost, jejíž vrcholy přichází s titulní “Ótta” a příjemným překvapením v podobě rockové “Dagmál”.
Kaša

To já mám tvorbu islandských kovbojů zmapovanou docela slušně, snad s výjimkou debutu, na který zkrátka ještě nebyl čas. Po zkušenosti s poslední deskou jsem se na novinku těšil a zároveň měl i tak trochu obavy, jaké to vlastně bude jako celek. Na první pohled potěšilo, že Sólstafir ubrali na stopáži – sic je předchozí “Svartir sandar” výborná deska, ne vždycky mám náladu na to, abych jí věnoval bezmála hodinu a půl. Naproti tomu mě nijak nepřekvapil směr, kterým se kapela vydala, respektive ve kterém pokračuje již druhým albem. Divoké jízdy známé z “Masterpiece of Biterness” nebo geniální (a v mých očích již nepřekonané) “Köld” jsou dávno ty tam, neb Sólstafir opět zjemnili a vzolnili. Naposledy ukázali, že dokáží nahrát i skladby, které jsou na pohled přívětivé a něžné, v jádru ale skrývají obrovskou sílu, v čemž tentokrát ještě o něco pokročili. “Ótta” (což mimochodem po našem znamená “strach”) je ještě o něco méně monumentální, více subtilní a v porovnání se “Svartir sandar” víc konzistentní, lépe vygradovaná a vyrovnanější, takže vybírat nejlepší skladbu nemá příliš význam. Mě v uších o trochu víc utkvěla šestka “Nón” a především závěrečný opus “Náttmál”, všechny skladby ale drží laťku vysoko. Na druhou stranu mě ale novinka na zadek neusadila tolik jako předchozí alba a upřímně jsem čekal trochu intenzivnější zážitek. Pokud by “Ótta” byla prvním kontaktem se Sólstafir, asi bych z toho byl celý paf, ale ačkoliv je to počin veskrze kvalitní, tak trochu jsem očekával víc, protože tahle banda má na to, aby nahrála desku, která si odnese devět a výš.
Atreides

Když se přiznám, že jsem do poslechu “Ótta” šel úplně naslepo, nebudu ani trošičku kecat. O Sólstafir jsem sice slyšel samé dobré věci, ale tak nějak kolem mě vždy prolétly a já vůbec netušil, jaký žánr mě při poslechu vlastně čeká. Inu, poslechů mám za sebou již spoustu, ale stále nevím, jaký žánr vlastně Sólstafir hrají. Je to však úplně jedno, jelikož jejich atmosfericko-étericko-rocková hudba (bližšího popisu se ode mě asi fakt nedočkáte) mě uchvátila prakticky od prvního poslechu. Byla to titulní skladba, konkrétně její druhá uhrančivě nádherná polovina, která mi vnukla myšlenku, že právě poslouchám něco speciálního. A jak se nakonec ukázalo, podobně speciální je celé album, i když možná trochu jiným způsobem než samotná skladba “Ótta”. Ať už jde o singl “Lagnaetti” či některé rockovější písně (pochopitelně mě napadá zejména skvělá “Miðdegi”), ve všech případech oplývají Sólstafir výtečnou soudržností materiálu. Nikde nic nevyčnívá a jediný, na koho spadá větší díl pozornosti, je zpěvák Aðalbjörn Tryggvason, a přiznejme si, že si to naprosto zaslouží. Soudržnost zde však necítím jen v rámci skladeb, ale i v rámci celé desky. Její hodinová stopáž uteče jako voda a všechny skladby jsou na stejné (velice vysoké) úrovni. Můj obvyklý skeptický přístup ke kapelám, okolo kterých je velký humbuk, se možná většinou vyplácí. V případě Sólstafir však musím uznat, že jsem byl kompletně mimo. Tyhle Islanďany jsem měl objevit už dávno.
Zajus

Sólstafir

Ačkoliv mám do znalce tvorby Sólstafir daleko, hned na začátek musím s potěšením uvést, že nové post-rockové směřování mi vyhovuje, je jednoznačným posunem kupředu a s povděkem ho kvituji. Ne, že by mi nebyly tvrdší počiny Sólstafir po chuti, ale Islanďany jsem si odjakživa zaškatulkoval jako koleso rychle a naprosto přirozeně se vyvíjející. “Ótta” je toho budiž rázným dokladem. Samotná hudba má však k ráznosti daleko. Křehká, citlivá a veskrze pozitivní (i když trochu posmutnělá) atmosféra je k podzimu za okny jako dělaná. Po atmosférické stránce jsem naprosto spokojen, žádná ze skladeb hudebně nevybočuje, ovšem co se týče kvality, tady už to sporné je a celkem se to ve mně hádá. Jasně totiž dokážu ukázat na skladby, které ty ostatní jednoznačně převyšují – “Lágnætti”, “Ótta” a “Miðaftann”, z nichž poslední jmenovanou považuji za úplný vrchol celé desky. Na druhou stranu to asi bude hodně subjektivní, jelikož kolegové nade mnou častokrát volili úplně jiné skladby. Ve prospěch Sólstafir navíc hraje úžasná trvanlivost – i po několika protočeních musím konstatovat, že “Ótta” je zážikem trvanlivým a nesmírně sympatickým. Avšak k dokonalosti má poměrně daleko…
Skvrn


The Gathering

The Gathering poster
Datum: 9.11.2014
Místo: Nijmegen, Doornroosje (Nizozemsko)
Účinkující: The Gathering

Asi každý hudební fanoušek má nějakou kapelu, do jejíž tvorby je blázen, ale z nějakého důvodu není možné, aby tu kapelu zkouknul živě, a když už, tak třeba v sestavě, která je od té “správné” více či méně odlišná. Proto není složité si domyslet, co takový hudební fanoušek nejspíš udělá, když se dozví, že má jeho modla odehrát výroční vystoupení, během něhož se na pódiu vystřídají všichni členové, kteří kapelou za celou dobu její existence prošli. Když jsem se dozvěděl, že se přesně takový koncert chystají odehrát The Gathering, měl jsem ve vteřině jasno a veškeré rozhodování se omezilo na podružnosti jako třeba doprava na místo, tedy do nizozemského Nijmegenu, kde se měla kýžená událost odehrát.

Jak záhy po spuštění předprodejů vyšlo najevo, ve svém (ne)rozhodování jsem nebyl zdaleka sám. Po vstupenkách se totiž zaprášilo během dvou dnů, a když The Gathering přidali na stejný den odpoledne druhý termín, i jeho kapacita se naplnila velmi záhy. Jenže ono se není vůbec čemu divit – pro mnohé, mě nevyjímaje, totiž bylo vystoupení s názvem 25 Years of Diving into Unknown zcela ojedinělou a dříve netušenou příležitostí vidět The Gathering na jednom pódiu s bývalou zpěvačkou Anneke van Giersbergen, jež svým nezaměnitelným hlasem učarovala zástupům fanoušků a za jejíhož působení si kapela zvládla vybudovat status, který se nebojím nazvat kultovním. A jakkoli mám výkon její nástupkyně upřímně rád a Silje Wergeland na postu zpěvačky The Gathering plně respektuji, bylo by pokrytecké tvrdit, že suverénně největším tahákem pro mě nebyla právě účast Anneke na tomto podniku.

Jelikož se mi podařilo připojit se ke skupince podobných nadšenců, výlet do Nizozemska se nakonec přeci jen stal skutečností a po řadě událostí a zážitků, jež celé události předcházely, jsme nakonec stanuli ve frontě, která se u vstupu do moderního klubu Doornroosje tvořila už od brzkého odpoledne. Navzdory opravdu velkému počtu účastníků šlo ale o frontu veskrze uspořádanou a kulturní, a když se dveře klubu konečně otevřely, zástup lidí postupoval vesměs svižně. Uvnitř pak dobré dojmy pokračovaly. Velká šatna zdarma, nabídka piva, z níž si dovedl vybrat i zmlsaný Čech (nevím, proč všichni nadávali na světlé Leffe – mně tedy chutnalo nečekaně dost), prostředí veskrze příjemné… Vlastní sál pak rovněž nedával sebemenší důvod k nespokojenosti a vysoký strop a i při plné kapacitě stále velmi přívětivá koncentrace návštěvníků jen podporovaly očekávání, která se k večernímu vystoupení pojila, a těšení, jež rostlo s každým okamžikem.

Pak ale sál konečně potemněl a rozměrné panely zabírající většinu stěny za pódiem ožily projekcí, která z vyobrazení narozeninové číslovky 25 záhy přešla v odpočítávání. A když skončilo odpočítávání, koncert začal alespoň pro mě vyloženě symbolicky, a sice skladbou “Saturnine”, díky níž jsem kdysi The Gathering objevil a následně jim propadl. Během “Saturnine” se na pódiu představili všichni čtyři pěvci, kteří se měli po zbytek večera za mikrofony různě střídat, a už tehdy bylo zřejmé, že to bude večer vážně výjimečný. Stejně tak se ovšem potvrdilo, že byť dočasný návrat Anneke van Giersbergen fanoušci nenechají bez odezvy, protože když její hlas poprvé prořízl vzduch, spontánní výbuch nadšení, který následoval, byl nejen vyloženě hmatatelný, ale také zatraceně hlasitý.

Hned následují kultovka “Strange Machines” dala jasně najevo, že The Gathering mají toho večera v úmyslu pálit jen ostrými, což je při pohledu na setlist více než patrné, a obecně lze tvrdit, že co song, to naprostá jistota velkého zážitku. Přesto ale vystoupení nesklouzlo k pouhému výběru těch nejznámějších hitů a největší podíl setlistu si možná trochu překvapivě připsala aktuální řadovka “Disclosure” (o rok mladší experimentální počin “Afterwords” přeci jen úplně klasická řadovka není). To mě ale potěšilo hned ze dvou důvodů – zaprvé díky tomu nelze hovořit o čistě retrospektivním vystoupení a zadruhé se tak podařilo elegantně a vzhledem k aktuální sestavě i velmi důstojně vyvážit prostor, který v rámci koncertu dostala Anneke. Ta totiž ať už sama nebo s někým dalším odzpívala celých 12 skladeb z 19 a kromě bratří Ruttenů a klávesáka Franka Boeijena strávila na pódiu suverénně nejvíc času. To se ovšem dalo očekávat a především – Anneke svůj čas využila tím nejlepším způsobem.

“Prostě zpívala,” mohl by někdo říct a měl by v zásadě pravdu. Jenže bohové, jak ona zpívala! Nijak se netajím tím, že tuhle dámu chovám v nesmírné oblibě, ale i když jsem si velmi dobře vědom jejích pěveckých schopností a už dříve jsem měl tu čest se o nich přesvědčit naživo, tentokrát mě Anneke naprosto přibila k podlaze, uhranula a kdoví co ještě. Zkrátka a jednoduše to bylo snad ještě lepší než z desky, mělo to ohromnou sílu a intonačně to bylo naprosto dokonalé, což – pokud lze soudit podle živých záznamů – v minulosti nebývalo úplně pravidlem. Ta ženská je s přibývajícími léta zřejmě lepší a lepší a není tedy divu, že kdykoli otevřela ústa, bylo to naprosto elektrizující. Je sice pravda, že proti studiové podobě skladeb nebylo jejich živé provedení možná tak subtilní, ale čert to vem, protože to mělo ohromnou energii, charisma a co chvíli jsem zůstával stát s otevřenou pusou a jen nadšeně hltal.

Setlist The Gathering:
01. Saturnine
02. Strange Machines
03. Meltdown
04. Nighttime Birds
05. The Mirror Waters
06. King for a Day
07. Even the Spirits Are Afraid
08. Broken Glass
09. Heroes for Ghosts
10. Afterwords
11. Amity
12. On Most Surfaces (Inuït)
13. Paper Waves
14. All You Are
15. Leaves
16. In Motion #1
17. Travel
– – – – –
18. Waking Hour
19. I Can See Four Miles

Bylo by ale poněkud nefér glorifikovat Anneke a pominout výkony ostatních pěvců, kteří za ní přitom nezůstali nijak pozadu. Schopnosti Silje Wergeland, excelující zejména na “Disclosure”, se podle očekávání v plné míře projevily i zde a zejména opusy “Heroes for Ghost” a “I Can See Four Miles” byly v jejím podání opravdu famózní. Vzhledem k tomu, že první dvě desky “Always…” a “Almost s Dance” neznám, mě ale velice příjemně překvapili Marike GrootBartem Smitsem. První jmenovaná se sice větší část večera tvářila, jako by jí na pódiu bylo trochu stydno, ale když už spustila, její rozsah a síla hlasu mě přinutily uznale smeknout imaginární klobouk. Naproti tomu poměrně pohyblivý Bart Smits přispěl mocným growlem i charismatickým čistým vokálem a obě nejstarší skladby v jeho podání se od ostatních lišily leda tak doom metalovou náturou, nikoli úrovní prezentace. Asi nejsilněji na mě ale Bart zapůsobil v duetech (jeho growl v první části refrénu “Nighttime Birds” byl vyloženě skvostný), a proto mě trochu mrzí, že nakonec nezazněla skladba “A Life All Mine”, která se vzhledem k Bartovu pěveckému potenciálu vyloženě nabízela.

Asi není třeba zdůrazňovat, že lidé si vystoupení náramně užívali. Potlesk a jásot, jimiž kapelu odměňovali, se ozývaly co chvíli a nezřídka kdy i v průběhu skladeb. Samotní muzikanti ale také nezaháleli. Vzhledem k charakteru hudby The Gathering by samozřejmě bylo naivní čekat nějaká velká gesta (v tomto ohledu se projevil snad jedině Bart Smits, k jehož dvouskladbovému doomovému intermezzu to ovšem sedlo náramně), ale stejně bylo znát, že to ze strany kapely není ani vzdáleně žádná otravná rutina. S baskytarou se mazlící a usměvavá Marjolein Kooijman, nadšení ve tváři Hanse Ruttena, zamyšlená a přesto nesmírně procítěná hra jeho bratra Reného, Siljiny jemné tanečky a Annečino mladistvé nadšení a entusiasmus, jež daly vzpomenou na tu zrzavou holku, která na přelomu tisíciletí energicky blbla na pódiích celého světa… Tohle všechno tam bylo, na všech zúčastněných (dobře, v případě nepatrně zapšklé Marike Groot to zase až taková sláva nebyla) bylo jasně vidět, že si tuhle výjimečnou událost užívají a projev kapely ve své subtilnosti tedy fungoval bezchybně.

A naprosto stejným způsobem zafungoval celý koncert. Bylo to spíše nenápadné a poklidné, člověk se jen tak zlehka pohupoval do rytmu a poslouchal, a když přišla nějaká říznější skladba, pohupoval se trochu výrazněji. Přesně v duchu studiových nahrávek to ale mělo výtečnou atmosféru, a když přišla řada na nějaký působivý moment, najednou to bylo ohromně silné a The Gathering jen zářili. A takové momenty se střídaly v podstatě pořád, a kdybych je měl jmenovat, de facto opíšu celý setlist. Pravda, dvojici skladeb z “Always…” jsem si užil trochu méně, protože debut neznám, a Reného vypadlá kytara v první polovině výtečné “All You Are” docela zamrzela, ale ve výsledku se stejně dostavila nenápadná, leč pulzující dynamika, která alespoň moji pozornost přikovala k dění na pódiu takovým způsobem, že jsem si za celé dvě a půl hodiny ani jednou nevzpomněl na bolavé nohy, které mě ještě před začátkem docela vystrašily.

Celý koncert tak byl mimořádně vyvážený, ale stejně musím vypíchnout dva vrcholy, které v mých očích přebily i jakkoli skvělý zbytek. Prvním byla skladba “Travel”, s níž The Gathering uzavřeli standardní část setu ve stylu, o jakém se mi ani nesnilo. Jestli existuje dokonalost, The Gathering se jí s “Travel” přiblížili na dosah a já jsem nestačil zírat, jaká je to síla. Za vrchol číslo dvě pak mohu prohlásit celý přídavek. Něžnou “Waking Hour” totiž vystřídala rozmáchlá “I Can See Four Miles”, a jakkoli se mi to zdálo nemožné, právě ta dosáhla na stejnou metu jako “Travel”. Jak skladba postupně gradovala, na pódiu se postupně objevili úplně všichni muzikanti a závěr doslova vybuchl energií a geniální atmosférou, která naplnila Doornroosje až po strop. Upřímně, lepší finále si asi nikdo z přítomných přát nemohl, protože to byl čistý skvost…

Děkovačka, focení, květiny a neustále lomozící dav, přemítání o tom, jak to bylo krátké, a o něco později také obíhání šťastných a uvolněných muzikantů, kteří se vydali strávit zbytek večera mezi své fanoušky, tak vypadalo střízlivění, které přišlo na řadu po dvou a půl hodině mimořádných zážitků – a věřte mi, že bylo z čeho střízlivět. The Gathering pojali svoje výročí tím nejlepším možným způsobem, odehráli vystoupení, které plně ospravedlnilo všechna očekávání, jež jsem do něj vkládal, a udělali tak velký krok směrem k nesmrtelnosti. A jestli vám přijde, že to s tou chválou trochu přeháním, pak vězte, že zkrátka nemohu jinak. The Gathering mi totiž ve zcela skvostném provedení naservírovali zážitek, po němž jsem roky toužil, aniž bych věřil, že se mi někdy poštěstí jej prožít na vlastní kůži, a teď vím, že kdybych zůstal sedět doma, musel bych toho hořce litovat do konce života, protože podobně vzácná událost už se asi opakovat nebude. Takže tedy koncert roku? Dost určitě. Splněný sen? V každém ohledu…


Anathema – Distant Satellites

Anathema - Distant Satellites
Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric rock
Datum vydání: 9.6.2014
Label: Kscope Music

Tracklist:
01. The Lost Song, Part 1
02. The Lost Song, Part 2
03. Dusk (Dark Is Descending)
04. Ariel
05. The Lost Song, Part 3
06. Anathema
07. You’re Not Alone
08. Firelight
09. Distant Satellites
10. Take Shelter

Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 6,5/10
Ježura – 8,5/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je tomu 24 let od doby, kdy se začala psát historie britské skupiny Anathema. “Distant Satellites” je jubilejním desátým počinem, a kapela tak před jeho vydáním zdůrazňovala, že album bude vyvrcholením její dosavadní práce a bude obsahovat vše, co ve své hudbě dosud zaznamenala. To je odvážné tvrzení, jelikož formace během své existence prošla dlouhou cestou a její éterická současnost tak má k doom metalovým počátkům značně daleko. Právě proto se nebojím říci, že ve svých prohlášeních Anathema (tak jako většina kapel) kecala. “Distant Satellites” je zřetelným pokračovatelem směru, který si kapela vytyčila počinem “We’re Here Because We’re Here” a který dále více než důstojně rozvinula na předloňském “Weather Systems”. Zda je pokračování trendu zpřístupňování hudby širším vrstvám dobrou nebo špatnou zprávou, pak závisí jen na vašich preferencích.

Já sám jsem měl poněkud obavy. Ano, obě zmíněná alba jsou výborná (“Weather Systems” jsem v dobové recenzi udělil zasloužených 9 bodů a “We’re Here Because We’re Here” je možná ještě o kousíček lepší), ovšem co funguje jednou, nemusí fungovat dvakrát. A když už to funguje dvakrát, pak už to rozhodně nemůže fungovat potřetí. Jenže ono to funguje. Anathema opět nahrála album, které mohu hodně chválit a jen málo kritizovat.

“But we laughed
And we cried
And we fought
And we tried
And we failed
But I loved you”
(Anathema)

Na předchozím počinu si kapela usmyslela začít dvoudílnou skladbou “Untouchable”. V její první části převládaly vypjaté emoce podpořené dvojhlasným zpěvem, v němž však jasně dominoval Vincent Cavanagh. Druhá část “Untouchable” byla mnohem mírnější a do popředí přišel andělský hlas Lee Douglas. Toto schéma se kapele zjevně natolik zalíbilo, že se ho rozhodla na novince zopakovat. Úvodní píseň novinky “The Lost Song” tak od “Untouchable” odlišuje zejména skutečnost, že místo dvou částí má části tři. Třetí část je však od předchozích oddělena a nachází se v půlce alba, a tak kromě motivu textu nemá se svými společnicemi mnoho podobného.

“The Lost Song, Part 1” je povedený otvírák. Nezačne vyloženě pomalu, zejména bicí ji svižným tempem tlačí dál, čemuž se však frázování obou vokalistů značně brání. Kromě piana a bicích nelze přeslechnout smyčcové aranže, které jsou na albu takřka všude a hrají důležitou roli v jeho vyznění. Anathema je však dost chytrá na to, aby orchestr svým posluchačům nestrkala pod nos, naopak se vzpřímeně postaví před něj a nechá ho dotvářet atmosféru. Když totiž dojde na nejvypjatější (což v omezené míře znamená také nejlepší) chvíle, Anathema téměř vždy staví převážně na kytarách. Právě takových klimaxů, podobných tomu v úvodní skladbě, kapela nabízí přehršel, dá se říci, že v každé písni jeden. Aby se jimi posluchač nepřesytil, snaží se skupina alespoň mírně upravovat ingredience, a každý klimax je tak o trochu jiný, což alespoň mně ke spokojenosti naprosto stačí.

Třetí “Dusk (Dark Is Descending)” na to jde trošku jinak. Je postavena na jednoduché akustické kytaře, jež však píseň nijak nebrzdí, a ta tak značně brzy vygraduje do pompézního refrénu. Po něm však přijde zlom a skladba začne nanovo, s pianem a nádherným zpěvem. Právě na kvalitních vokálech hudba Anathemy stojí, a tak není žádným překvapením, že právě jejího frontmana Vincenta Cavanagha považuji za jednoho z nejlepších zpěváků současnosti. Ani Lee Douglas však za ním jakkoli nezaostává, na novince navíc dostala více prostoru než kdy v minulosti. Na “Distant Satellites” se navíc podařilo přenést jemné zachvívání jejího hlasu, které mě okouzlilo na loňském živáku “Universal”. Z pohledu zpěvu je tak “Distant Satellites” jedno z nejpovedenějších alb letoška.

“Ariel”, čtvrtá skladba desky, má vlastně úplně typickou strukturu. Začne pomalu s podporou piana a hlasu Lee Douglas a během šestiminutové stopáže vystoupá do závěrečných výšin s naléhavým zpěvem Dannyho Cavanagha a emotivními smyčci. Přestože to není “nic nového”, je to jednoduše tak dobře provedeno, že kapele dokážu odpustit, že jsem od ní podobných skladeb slyšel již několik. Mírná změna přichází s “Anathema”. Když kapela na desátém albu využije svého názvu k pojmenování skladby, lze tušit, že půjde o píseň výjimečnou, která ji má symbolizovat. Pokud se totiž nebude chtít opakovat, jen těžko dostane příležitost zapsat svou identitu do tak příhodně pojmenované písně. “Anathema” je právě taková. Celou ji odzpívá Danny Cavanagh, ovšem na vrcholku nestojí tentokrát jeho hlas, nýbrž dlouhé, tesklivé kytarové sólo. Stejně jako eponymní píseň se povedla i následná “You’re Not Alone”, která je však úplně jiná. Krátká, text jednoduše opakuje několik vět, aby vše brzy přebila jednoduchá, zato vcelku agresivní (na poměry kapely) kytara. Celé to trochu připomíná Porcupine Tree a opět to funguje výtečně, zvláště když se zaměříte na téměř neslyšitelné drobné detaily kláves, které se krčí pod kytarovou stěnou v druhé polovině skladby.

Oddělené ambientní “Firelight” tak stojí dvě závěrečné a také nejkontroverznější skladby alba. V titulní “Distant Satellites” i následné “Take Shelter” se totiž formace vzdálila rockovým kořenům ještě více. “Distant Stallites” je krásná popová píseň s mírně tanečním nádechem, nebyla by to však Anathema, kdyby v její polovině nenabídla alespoň jedno vyvrcholení, tentokrát elektronické. “Take Shelter” pak navazuje tam, kde předchozí skladba skončila, ovšem v jejím závěru se skloubí elektronika s tím nejlepším, co Anathema umí: emotivní klimax, rychlé bicí a dojemné smyčce.

“I lost myself in you
Found myself in truth
Lose ourselves along the way
Find ourselves in time again”
(Take Shelter)

Možná z mé recenze čiší jeden závěr, a sice že Anathema vlastně dělá to samé dokola a já jí to stále žeru. Asi na tom něco bude, ovšem troufnu si nabídnout jiné zdůvodnění. Anathema svůj zvuk totiž posouvá, ovšem po velmi malých krůčcích. Dlouhé sólo v “Anathema” není něčím, co bych od kapely slýchal každý den, a přitom by mi nevadilo slyšet jich na nahrávce víc. I poslední dvě skladby mohou nabídnout jistou nápovědu, kam se kapela hodlá vydat v budoucnosti. A ačkoli jsem dosavadní tvář kapely měl velice rád, vůbec bych se nezlobil, kdybych skladeb, jako byla například ta titulní, slyšel na příštím albu více. Protože počtvrté to samé už fungovat rozhodně nebude.


Další názory:

Nečekal bych, že to budu muset říct, ale i když se mi nejnovější nahrávka Anathemy pořád líbí, přesto je pro mě mírným zklamáním. Tihle Britové hrají v posledních letech hodně lehkou a jemnou hudbu, to samozřejmě vím a samozřejmě jsem počítal s tím, že takové bude i “Distant Satellites”. Jenže zatímco ještě na minulém “Weather Systems” jsem jim to žral i s navijákem, na novince mi v některých momentech přijde, že už překročili tu mojí míru tolerance a je to na můj vkus až příliš sladké a “teplé”. Naštěstí takových chvil není zas tak moc, ale snad i díky tomu, že se nacházejí především v první půli desky, se jim i tak podařilo mi dojem z “Distant Satellites” trochu pokazit. Druhá půlka alba však náladu opět spravuje a především “Anathema” (s nádherným momentem okolo čtvrté minuty), “You’re Not Alone” nebo jemnou elektronikou nasáknutá titulka “Distant Satellites” dokazují, že tahle kapela pořád umí. Když se tedy podívám na všechna pro a proti, pocitově novinku vidím na 6,5 bodu, což je z obecného hlediska velice dobrá známka, ale na poměry Anathemy značí mírné rozčarování, protože před poslechem bych si vsadil na známku mimimálně o bod až bod a půl lepší…
H.

Anathemu mám už pár let opravdu rád a na desku “Distant Satellites” jsem se vážně moc těšil. A i když se na její adresu po vydání sneslo několik překvapivě negativních názorů, milí Britové alespoň mě v žádném případě nezklamali. Nevím, třeba si to trochu příbarvuji a z “Distant Satellites” dělám lepší desku, než jakou ve skutečnosti je, ale stačilo jí jen pár poslechů na to, aby si mě získala. I když jsem předchozímu počinu “Weather Systems” nadělil celých devět bodů a novinka si u mě vysloužila “jen” 8,5, nakonec se mi líbí snad ještě více než její předchůdce. Ačkoli se totiž úplně nenaplnila prohlášení o zakomponování všech dosavadních tváří kapely, doom metal se zde neobjevuje ani ve stopovém množství a jde více méně o pokračování soundu dvou předchozích nahrávek, pořád je to o kousek pestřejší a rafinovanější než minulé dva kusy, a to se mi zkrátka neuvěřitělně strefilo do vkusu. Deska je to výjimečně vyrovnaná (a musím tedy nesouhlasit s H. ohledně silnějších/slabších polovin, protože se mi líbí obě naprosto stejně), na celé své ploše posluchačsky zajímavá a v konečném výsledku opravdu krásná – stejně jako její obal, který jsem si rovněž zamiloval takřka okamžitě. Za mě naprostá spokojenost a kdo ví, třeba se už brzy zabydlí na mé poličce…
Ježura

Nebudu lhát, když řeknu, že jsem se na novou Anathemu celkem těšil. Sice ne tak, že bych nemohl dospat jako v případě jiných desek, které letos vyšly, ale přesto jsem měl jejich novinku “Distant Satellites” tak nějak v patrnosti a čekal jsem, jestli mi s tou melancholickou melodičností vlezou do nitra a rozehrají svou náladotvornou hru takovým způsobem, jak to umí jen málokdo. Co myslíte? No jistěže ano, jinak bych se tak debilně neptal. Nové album sice oproti minulému “Weather Systems” nepřináší žádný posun a spíš jen pokračuje v načrtnuté rovině, ale cesta Anathemy k tomu, kde se nachází nyní, je zatraceně dlouhá, tak se jim ani nedivím. Tím spíš, když “Weather Systems” bylo tak úspěšné. Hlavní pro mě je, že jim můžu věřit každý tón a každé slovo. Přestože jsem minulou řadovku nehltal v době vydání tak těžce, jak jsem myslel, že budu, tak “Distant Satellites” mě naprosto seriózně zasáhla a dělá si se mnou co chce. Od úvodní výrazně rytmické záležitosti “The Lost Song, Part 1”, přes tesknou druhou část stejné písně nebo báječnou rozmáchlou titulku, je tohle album, které má duši a které si vás buď získá, nebo ztratí hned při prvním poslechu. Mně si Anathema získala, to je snad z předchozích řádků jasné. Nebudu to protahovat a vyzdvihovat nejlepší, nebo naopak nejhorší skladby, protože žádné nejsou. Celé tohle album je totiž nejlepší. Nádhera.
Kaša